Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Z čeho vyrostla Fiala?

$
0
0

Ivan David
17. 1. 2016
Na Sněmu ODS se opět prosadil Petr Fiala. Neměl protikandidáta. To znamená, že těm, kteří ovládají ODS, vyhovuje. Petr Štěpánek nazývá staronového předsedu ODS „fíkovým listem“ zde. Je to celkem výstižné, uvědomíme-li si, co fíkové listy na sochách obvykle zakrývají. Petr Štěpánek to zřejmě mínil jinak. Fíkovým listem míní objekt k zakrytí něčeho, co nemá být vidět, konkrétně politicky opotřebované tváře, které by měly být, podle Štěpánka, nahrazeny tvářemi jejich poctivých nezkorumpovaných soudruhů. Jenže i fíkový list Fiala má i jinou minulost než v úloze televizního politologa, za jehož nudností vidí diváci akademickou serióznost.


Jeho nepřipomínanou zajímavou minulostí je jeho politická orientace na Sudetoněmecký landsmannschaft a jeho úzká spolupráce s Berndem Posseltem a Otto Habsburkem, jak připomněly už před rokem Britské listy zde. Byl i zástupcem šéfredaktora konzervativně katolického časopisu Proglas, ve kterém vychvaloval politiku Sudetoněmeckého landsmannschaftu a prosazoval myšlenky ultrakonzervativních německých kruhů. Je to zvláštní fíkový list.

I přesto Fialu chválí a doporučuje televizní politolog Kubáček zde. To co skeptický člen ODS Petr Štěpánek pokládá za fíkový list, tedy zakrytí děsivého obsahu postavou vystrčenou na oči veřejnosti, to označuje Jan Kubáček za „razantní obměnu“. V předpokladu Kubáčka, že ODS má s fíkovým listem Fialou před sebou nový vzestup, je zřejmě přání otcem myšlenky. Petr Štěpánek naproti tomu volá, že se ODS musí vrátit ke kořenům. Problém je, že veřejnost si ony kořeny velmi dobře pamatuje, a to, co z nich vyrostlo je skutečnou příčinou ztráty obliby ODS, nikoliv pár (desítek) skandálů.

ODS se dopracovala podpory, která se blíží početnosti její reálné sociální základny. Jen asi 10% obyvatel profituje z politiky ODS. Ostatní více nebo méně neuvědoměle nebo uvědoměleji trpí jejími následky. V prosazování politiky Sudetendeutsche Landsmannschaftu v ČR je více urputné ideologie než politického pragmatismu. Budiž nám to nadějí do budoucnosti.

Strašný sen pana profesora P. Fialy, staronového předsedy ODS

$
0
0

Jiří Baťa
17. 1. 2016
Je sobota. Měl jsem poměrně náročný den, okolo chalupy je pořád co dělat. Musel jsem však ještě dodělat práci na zahradě, kde jsem se rozhodl skácet přestárlý strom-hrušku. Využívám toho, že mohu dnes to, co roste na mém pozemku kácet bez povolení, pokud to splňuje dané podmínky. Kontroloři, kteří přišli krátce po obědě se mne zdvořile dotázali čím topím a když jsem je pozval dál, aby se přesvědčili, že mám ekologický kotel, poděkovali a odešli. 



Hrušku jsem sice pokácel, ale další práci jsem nechal na další den, byl jsem utahaný a měl sucho v hrdle a tak jsem se rozhodl jít do hospody na pivo. Bohužel naše hospoda byla zavřená, protože hospodský Straka šidil jak na míře, tak na penězích, hospoda smrděla kouřem na sto honů a navíc kuchyň mají v lepším pořádku snad i cikáni. Šel jsem tedy do sousední vsi, je to patnáct minut chůze. Cesta není osvětlena, vzal jsem si tedy sebou reflexní pásku na rukáv a vyrazil do hospody. Jsem kuřák, tak jsem si po cestě zapálil a před hospodou „típnul“ cigaretu, protože je hospoda nekuřácká. Tam sedělo několik mých známých, taky kuřáků, ale ani jim s ohledem na dobrou náladu nepřišlo, že si nemohou i piva zapálit, protože když dostali na „cígo“ chuť, vyšli před hospodu.

Sama hospoda, která měla čistě vesnický ráz, byla vždy čistá a útulná. Možná i proto, že majitel nechtěl mít žádné „oplétačky“ s kontrolami, které jej také občas poctí svou kontrolní návštěvou. Hostinský je milý chlapík, ochotný, pití má vždy vychlazené a i tu limonádu má tady levnější, než je cena piva. Chtěl jsem něco pojíst, nějakého buřta s cibulí, tak jsem si jej objednal i když mne hospodský přemlouval, abych si prý dal něco teplého, že má vždy něco po ruce. S díky jsem odmítl a za chvíli se hospodský s úsměvem vrátil a já se s chutí pustil do utopence. Také jsem si všiml, že všechno řádně namarkoval na elektronické pokladně a soudě z jeho výrazu mu to nedělalo žádné problémy. Ostatně nad šenkem vévodí nápis : „S poctivostí dojdeš nejdál, ale nejblíž to máš k Vaňkovi“, to je majitel této hospody. Musel jsem trochu „pohnout“ s jídlem, protože už na mne pokřikovali přátelé, aby si k nim přisedl.

Hospoda byla asi z poloviny míst obsazená, éterem se nesla příjemná country muzika a my jsem si u piva a karet poklábosili, jaké dělá Sobotkova vláda zmatky kolem imigrantů, zkritizovali jsme opozici, že dělá s EET zbytečné problémy a také jsme okecali „zvýšení“ důchodů o 40 korun a naznačili problémy, které nás, díky pozornosti Sobotkovy vlády čekají, až budeme o 40 korun každý měsíc bohatší. Také jsme probrali trochu té politiky a zkonstatovali, že ten Fiala na kongresu ODS si zřejmě nevidí do hu..pardon úst, už se asi vidí premiérem, jenom je otázka, kde, v jaké republice. Protože v Česku se to nestane. Ostatně ani ČSSD si nemůže být jista, že uspěje, protože lidé jsou už na politiky tak nasraní, že tu starou, profláknutou a zlodějskou garnituru už asi nebude volit nikdo.

Po příjemně ztráveném večeru v příjemné hospodě, s příjemnými přáteli i příjemným hospodským Vaňkem jsme se v dobré náladě rozešli domů. Já spolu se Zemanovcem Vencou Knedlou, který je v naší obci starostou. Fakt, dobrý a příjemný den to byl, práci jsem udělal a ještě se pobavil. Jo, musím dodat, že ani žena se nijak nezlobila , prý díky té pokácené hrušce, já jí to sliboval už půl roku.

(Zdroj: Parlamentnilisty.cz)

EU plánuje ohromný úchvat moci! Odstranění veškerých národních práv veto na úrovni Evropské rady, více závazných rámců pro koordinaci ekonomické politiky, fiskální unie se společnou daní pro korporace založenou na systému DPH!

$
0
0
17.1.2016   Rukojmí
FARAGE: Cameron mlží zatímco
Nevěřte tomu překrucování. Tlak Evropské unie na centralizaci pokračuje závratným tempem. To ilustroval zrovna včerejší večer, kdy federalističtí fanatici v Bruselu diskutovali v Evropském parlamentu o zprávě obsahující seznam zbožných přání EU. Název té zprávy zněl: „O vylepšení funkcionality Evropské unie stavěním na potenciálu Lisabonské smlouvy“.

Pracovní dokument, ze kterého se brzy stane koncept zprávy, zpracoval Elmar Brok. Jeden z nejzkušenějších a určitě nejmocnějších europoslanců s nejlepšími konexemi, který funguje jako její spolu-reportér, je předsedou Komise zahraničních záležitostí tohoto parlamentu a je v Bruselu považován za ‚vikáře Angely Merkelové na zemi‘. Když ten přednáší návrh, tak si můžete být jisti, že je to s vědomím a se schválením německé Frau Merkel. A v EU dnešních dnů, co Angela chce, to Angela dostane.

Žádné vytáčky o dvojích standardech, které od Davida Camerona slýcháme, se tu neozvaly – jen nepřikrášlená pravda o tom, že co ona řekne, to většina lidí v Bruselu chce.

K tomu patří odstranění veškerých národních práv veto na úrovni Evropské rady, více závazných rámců pro koordinaci ekonomické politiky, fiskální unie se společnou daní pro korporace založenou na systému DPH, kde EU by měla být financovaná ze zvýšení DPH, a daň na finanční transakce. Chtějí bankovní unii spolu s unií kapitálových trhů stejně jako Evropskou energetickou agenturu, aby zajistili, že už nebude docházet ke konkurenci s levnější energií.

Chtějí posílení Pohraniční agentury EU, Frontex, aby dostala možnost vstupovat do států, aniž by byli pozváni. Spolu s tím chtějí přijmout kroky ke společné armádě EU a k vytvoření trvalého ústředí vojenských operací. Jedním z jejich přání je spatřit zvýšené využívání vojenských bojišťních skupin EU jako „zahajovacích vstupních sil“ ke zvýšení obranných kapacit EU.

Jedním z nejbizarnějších apelů je volání po systému politických stran pro celou EU s tím, že pouze politické pan-evropské strany by se účastnily voleb do Evropského parlamentu.

To je pro všechny, kdo to vidí, předestřený bojový plán. Mají mechanismus a politickou vůli ho dosáhnout, jak poukazoval Elmar Brok, a účelem tohoto dokumentu bylo ukázat, kolik toho lze udělat pomocí Lisabonské smlouvy, aby se postoupilo vpřed s federalistickými cíli, aniž by bylo třeba vůbec tu smlouvu měnit.

Tento Bojový plán federalistů ukazuje, že změna této dohody není vůbec nezbytná, aby se protlačilo, co si velká většina europoslanců a komisařů přeje. Je jasné, že se tím stanovuje konečné místo určení, k němuž EU směřuje.

V referendu o Brexitu máme jednou za generaci příležitost vystoupit na stanici ‚Britská svoboda‘, když se tam ten EU vlak jen na chviličku zastaví. Hodně postrádáme, že nemáme vůbec žádné slovo v tom, jaká je konečná stanice vlaku EU, protože to už je stanoveno a my nemáme pravomoc změnit místo určení či směr.

Projekt EU směřuje jedním směrem: k větší centralizaci moci do Bruselu. Hlasování za Zůstání v Unii neznamená zůstat ve stejném stavu, nýbrž je to hlasování za bezohledný pokles pravomocí národních států, jelikož moc se bude předávat nadnárodním institucím EU. Pouze když zvítězíme v referendu o vystoupení z EU, tak můžeme zajistit, že se staneme samosprávným, nezávislým národem.

Kontrast mezi tím, že co se v Bruselu opravdu děje, a co David Cameron říká, nemůže být ani větší. Ta fraška s předstíráním, že na stole je podstatné znovu-projednání a reformy, je plácnutím do vody, v porovnání s tím, co vidíte, díváte-li se, co opravdu protlačují ti, kteří táhnou EU projekt vpřed.

Ať si pan Cameron odnese pod záminkou ‚nového projednání‘ cokoliv, budou to pouhé drobky ze stolu, na němž se budou pravomoci předávat EU hladové po moci jako nikdy. Budeme-li hlasovat pro Setrvání, tak hlasujeme za dalekosáhlou agendu EU. Proto musíme v nadcházejícím referendu hlasovat za opuštění Evropské unie.

Je to naše zlatá příležitost.

Setkání Surkova a Nuland: konec krvavého režimu a nová Ukrajina

$
0
0

Michail Onufrijenko
17. 1. 2016    zdroj a zdroj
Volba právě těchto osob pro jednání svědčí o sbližování pozic Ruska a USA. Jako první o předpokládaném setkání Vladislava Surkova a Victorie Nuland napsal s odvoláním se na "informované zdroje""Kommersant", který patří skupině Ališera Usmanova. Zprávu začala okamžitě šířit Kyjevem kontrolovaná média. Její hlavní smysl - "Co to má znamenat?"


V odpoledních hodinách vyšlo najevo, že ve vládní rezidenci kanceláře prezidenta Ruské federace v Kaliningradě ve městě Pionýrský u Kaliningradu se konalo pracovní setkání asistenta prezidenta Ruska Vladislava Surkova s asistentkou ministra zahraničí USA Victorií Nuland. Oznámil to zástupce ministerstva zahraničí RF v Kaliningradu Pavel Mamontov.

"Schůzka začala, můžeme to potvrdit," citovala Mamontova agentura TASS.

Je známo, že Victorie Nuland se v loňském roce několikrát setkala s náměstkem ministra zahraničí RF Grigorijem Karasinem, který je zodpovědný za ukrajinské záležitosti. Je dobře známa i skutečnost, že Vladislav Surkov je hlavním kurátorem politiky Ruska ve vztahu k neuznaným republikám. Setkání se samozřejmě koná za zavřenými dveřmi a žádná oznámení o důvodu této schůzky a tím spíš o jejích výsledcích nebudou učiněna. Vše se omezí obecnými informacemi o budoucím plnění dohod z Minsku a "normalizaci situace na Ukrajině."

Očekávání

Ve skutečnosti je podstata rozhovorů dostatečně jasná. Jako je odůvodněné i znepokojení médií junty. Ostatně i samotné junty. Porošenkův režim je velmi znepokojen sbližováním postojů mezi Washingtonem a Moskvou, avšak nikoli na pozicích, které byly původně vyslovovány USA, jež měly skeptický postoj k Minským dohodám (protože jsme nebyli pozváni, nic důležitého z toho nebude).

Chápou to i na Donbasu. "Nějaká konkrétní očekávání z tohoto setkání nemáme. USA nejspíše neovlivní řešení technických otázek (Ukrajinou) ohledně plnění (přijatého v Minsku 12. února 2015) balíčku opatření,"řekl dnes "Interfaxu" zmocněnec LLR na minských jednáních Vladislav Dejnega. Podle něj "mohou USA pouze strategicky ovlivňovat Ukrajinu a to dělají. Nedávno byly Kyjevu odmítnuty dodávky letálních zbraní."

Stvrzuje to svými slovy i Nuland. Před odjezdem na setkání s asistentem prezidenta Putina poskytla rozhovor BNS a konkrétně řekla:

"V první řadě - zastavit zabíjení lidí, aby bylo možno přejít k dalším částem Minských dohod včetně politického řešení, skutečných voleb v souladu s ukrajinskými právními předpisy, které splňují normy OBSE, stažení zahraniční vojenské techniky a vojáků a návrat kontroly hranic," poznamenala Nuland.

Minské dohody

Nuland přímo prohlásila, že neplnění v Minsku podepsaných dohod povede ke zmrazení konfliktu na Donbasu, což znamená neustálé nebezpečí obnovení války.

"Všichni musíme pracovat, aby byly Minské dohody uvedeny do života, protože jinak budeme mít minimálně zmrazený konflikt, ale možná ještě hůř - trvalé nebezpečí pro Ukrajinu a pro sebe,"řekla asistentka ministra zahraničí USA.

Za těmito obecnými frázemi se skrývá smrtelné nebezpečí nejen pro režim Porošenka, ale pro celou juntu, která se opírá o ozbrojené síly a ideologii nacismu banderovského zaměření. Junta nepotřebuje mír. Zejména mír, v němž jsou Lugansk a Doněck nejen součástí Ukrajiny s velkým podílem nezávislosti, ale také s miliony hlasujících občanů, kteří nenávidí i oligarchy, kteří podporovali ozbrojený převrat, i banderovce, kteří se pokoušeli po dobu dvou let zlomit obyvatele na jihovýchodě Ukrajiny přes koleno.

Ztráta trůnu

Krátký život formálně nezávislé Ukrajiny dokázal, že otevřeně mohou rusofobní síly přijít k moci jen násilně. V roce 2004 se podařilo Juščenka dosadit na trůn po prvním (naštěstí nekrvavém) majdanu. Tehdy regionálové pod vedením Janukovyče prostě "stopili" protest ruské části Ukrajiny výměnou za účast ve vládě. Samozřejmě že jako předseda vlády Janukovyč za Juščenka dodržoval prozápadní rusofobní politiku režimu.

Výsledky byly žalostné. K prezidentským volbám v roce 2010 Juščenkova popularita klesla na úroveň statistické chyby a při samotných volbách dokonce i s využitím administrativního zdroje (poskytujícího tři až čtyři procenta hlasů) "vůdce oranžového protestu" dokázal získat jen pět procent a něco hlasů.

Šok a rozruch

Druhý majdan byl od počátku koncipován jako krvavý, s následnou občanskou válkou. Zejména proto, aby bylo možné udržet moc vojenskou silou. Až do teď se to daří. Ale plnění Minsku-2 znamená pro občany Ukrajiny, kteří podporují juntu, zradu jejich rusofobních ideálů, ztroskotání naděje stát se součástí Evropské unie, nesmyslnost ztrát a smrtí. Pro odpůrce banderovsko-oligarchického režimu znamená přechod k mírovému životu možnost obnovení mírových protestů, možnost hlasovat za své vůdce, kteří jsou dnes nuceni být v exilu, bojovat proti juntě na Donbasu a/nebo strádat ve věznicích. V podmínkách plnohodnotného míru bude jakýkoli rusofobní režim na Ukrajině, zahrnující i odbojný Donbas, odsouzen.

Zejména tímto je vyvolán zájem, s nímž ukrajinská média čekají na výsledek jednání. Tím spíš, že jen tři dny před tím se s prezidentem Porošenkem v Kyjevě setkal představitel Ruska v tripartitní kontaktní skupině Boris Gryzlov. A i když samotný vůdce junty popřel skutečnost, že proběhla jednání "mezi čtyřma očima", je zřejmé, že Rusko nadále vyvíjí na Kyjev aktivní politický tlak . A úspěšný, když si připomeneme příjezd amerického viceprezidenta Bidena do Kyjeva, který se uskutečnil před měsícem, a jeho vystoupení v parlamentu, které vyvolalo ve vedení junty skutečný "šok a rozruch."

Připomenu, že viceprezident tehdy z tribuny Nejvyšší rady uvedl jako příklad občanskou válku mezi Severem a Jihem. Prohlásil, že příklad Spojených států, vytvoření federálního státu, musí sloužit jako ponaučení a stát se východiskem pro Ukrajinu. Poté juntou kontrolovaná média dlouho a nesmyslně vysvětovala, že zvláštní vyslanec Baracka Obamy "byl nesprávně pochopen".

Ve skutečnosti všichni všechno pochopili správně. Ať je nazývána co největší možná nezávislost regionů v rámci jednoho státu jakkoli, podstata je jediná - USA přímo fakticky vystoupily na straně "separatistů" od Oděsy po Charkov, kteří od prvních dnů převratu požadovali právě federalizaci, co možná největší nezávislost regionů na neonacistech-banderovcích, kteří uchvátili moc v Kyjevě.

Zastřelit se, nebo se ještě potrápit

A v tomto okamžiku probíhající setkání (jedno z mnohých) má sblížit pozice států, určujících dnes osud zbytků Ukrajiny. Samozřejmě že pro tomto setkání bude následovat i mnoho dalších, tento proces bude dlouhý a obtížný, pro mnohé na Ukrajině fatální. Jedna věc je jistá, pokud dnes v Kyjevě mohou něco rozhodovat, pak jen "hned se zastřelit, nebo se ještě potrápit."

Setkání Vladislava Surkova a Victorie Nuland je zajímavé i proto, že odpovídá na dvě otázky. Jde o to, že projuntovská média opakovaně obviňovala Vladislava Surkova i z účasti na zločinech na Majdanu, i z lobování za zájmy Ruska v Kyjevě, i z toho, že právě on osobně určuje, jak mají žít DLR a LLR. Na straně druhé byla asistentka ministra zahraničí USA vždy jeho pravým opakem. Právě ona při přípravě ozbrojeného převratu přišla na majdan, aby podpořila bojovníky rozdáváním nyní slavných "sušenek."

Volba právě těchto osob pro jednání svědčí o sbližování pozic Ruska a USA.

Nesmrtelný Surkov

Samotná skutečnost účasti Surkova na jednáních dokazuje, že "zvěsti o jeho smrti (politické) byly poněkud přehnané." Ano, po sérii událostí loni na podzim v Moskvě, Doněcku a Lugansku se ukázalo, že Vladislav Jurjevič není "šedá eminence" v DLR a LLR, provádějící všechno, co chce. Tento mýtus se vytratil, stejně jako pohádky o "surkovské propagandě", k níž byli řazeni všichni protivníci junty v informačním prostoru, snad kromě komunistů a žirinovců.

Vladislav Surkov byl a zůstává tím, kým byl od konce 90-tých let minulého století - efektivním manažerem na nejvyšší úrovni, který nejúspěšněji pracuje v extrémních podmínkách, často vyžadujících dobrodružné a nekonvenční řešení "na hranici faulu". Nikdy nedefinoval, nedefinuje a nebude definovat cíl, k němuž směřuje. Je jako vysoce přesná řízená raketa, která zasahuje zadaný cíl. Jak manévrovat, vyhýbat se zachycení a co nejlépe plnit své poslání rozhoduje raketa sama. Nic více a nic méně.

Jaký cíl mu byl určen tentokrát, je více či méně jasné. Je to zobecněná a opakovaně vyslovená pozice prezidenta Vladimíra Putina: "Zachování vůči nám přátelské, bratrské, jednotné Ukrajiny". Jak pan Surkov bude k tomuto cíli směřovat, to brzy uvidíme. Ale můžeme naprosto přesně říci, že vládnoucímu režimu v Kyjevě se to moc líbit nebude.

Surkov: Jednání s Nuland byla "bouře mozků" při hledání kompromisů pro realizaci Minských dohod

"Proběhly dosti důkladné, konstruktivní a užitečné konzultace. Byla to svého druhu "bouře mozků" při hledání kompromisů pro realizaci Minských dohod,"řekl Surkov novinářům v pátek večer.

Podle něj byly "v některých citlivých otázkách, jako je například ústavní reforma (na Ukrajině), bezpečnost a volby, vyřčeny myšlenky, které mohou být projednány v kontaktní skupině v "normandském formátu " (Rusko, Německo, Francie, Ukrajina)."

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová

Právo lotra

$
0
0
Zdeněk Jemelík
17. 1. 2016      JemelíkZdeněk
Dosti často se čtenáři podivují nad tím, že se spolek Šalamoun a já jako jeho člen a autor zabýváme osudy lidí, kteří z jejich pohledu zasluhují opovržení. Přiznávám, že není vždy úplně snadné překonat nechuť k žadateli o pomoc, ale bylo by neetické jí podlehnout: i největší lotr má právo na férový proces. Jeho špatná minulost nemůže být důvodem, ospravedlňujícím použití nezákonných postupů k jeho usvědčení a následnému odsouzení.


← ←  MUDr. Jaroslav Barták


Do kategorie odsouzených, jimž by možná někteří čtenáři rádi upřeli právo na férový proces, patří také Jaroslav Barták, jehož kauzou jsem se zabýval v článku„Ani neznalost zákona soudkyni neomlouvá ,vydaném původně 4.listopadu 2015 na mém bloggu a na internetových stránkách spolku Šalamoun a následně leckde jinde. Jeho mediální obraz je mimořádně odpudivý. Odpovídá povaze skutkové podstaty jeho pravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání 12 let za – mírně řečeno – špatné nakládání se zaměstnankyněmi.

V r.2014 byl odsouzen Krajským soudem v Ústí n.L-pobočka Liberec k dalšímu trestu odnětí svobody, tentokrát na 18 let. Vzhledem k jeho věku má z praktického hlediska součet obou trestů povahu blízkou doživotí. Vrchní soud v Praze ale rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k novému projednání. V této fázi se obžalovaný Jaroslav Barták obrátil prostřednictvím svého tehdejšího obhájce na spolek Šalamoun s žádostí o pomoc.

Po pokračování hlavního líčení dne 14. ledna 2016 je na místě upřesnit obraz skutkové podstaty projednávaného obvinění, který jsem popsal po hlavním líčení ze dne 3.listopadu 2015. Vyšetřování podezření proti němu se rozběhlo 5. listopadu 2013 jako následek upozornění neznámého „informátora z prostředí“ na plány Jaroslava Bartáka na útěk z vězení vrtulníkem, který jej dopraví do Polska, odkud měl pokračovat soukromým letadlem do Běloruska. Dále měl Barták požadovat vydírání a zavraždění tří osob. Další tři osoby měly být vydírány bez fyzické likvidace. Důkazy o jeho záměrech se měly soustředit v rukou Bartákova spoluvězně, recidivisty M.L., který obstaral klíčový důkaz: videozáznam rozhovorů s obviněným o jeho plánech, pořízený záznamovým zařízením v náramkových hodinkách. Důkazem jsou i Bartákovy rukopisné poznámky, které L.M. bezostyšně ukradl. Úloha recidivisty je ale složitější: Jaroslav Barták před ním vyslovoval různá přání a požadavky a M.L. sliboval, že vše, co si přeje, může zařídit, včetně obstarání příletu vrtulníku za cenu 100.000 U.S.D. L.M. tak Bartáka aktivně podněcoval k rozvíjení jeho chorobných přání a představ. Dokonce mu vnukl myšlenku, že útěk by měl směřovat do Běloruska. Uskutečnění Bartákových plánů bylo možné pouze za předpokladu, že by M.L. splnil své sliby. Ten ale na splnění slibů nepomýšlel a ani k tomu neměl možnosti. Svou způsobilost pouze předstíral v naději, že získá peníze.

Stojí za povšimnutí, že M.L. po splnění „práskačské“ úlohy požádal soud o předčasné podmíněné propuštění z výkonu trestu. Ač při rozjíždění akcí proti Jaroslavu Bartákovi dokázal těžko uvěřitelné věci, řízení o podmíněné propuštění měl špatně „ošéfované“: soud jeho žádosti nevyhověl.

Po doplnění dokazování v soudní síni dne 14.ledna 2016 mi obsah obžaloby stále více připomíná scénář jihoamerické krimi novely. Předlohou pro úlohu Jaroslava Bartáka v jeho „plánech“ by mohl docela dobře být nějaký boss drogového kartelu, který disponuje stamilióny a z vězení řídí činnost svých podřízených. Nečiní mu potíže obstarat si vrtulník, který jej ve vhodnou chvíli vynese ze dvora věznice, ani zaplatit nájemným vrahům a bijcům, kteří podle jeho příkazů budou vraždit a mučit jeho nepřátele, zatímco bude čekat na přílet vrtulníku. Na rozdíl od drogového bosse ovšem Jaroslav Barták o prostředcích k realizaci svých zvrácených představ pouze sní. Chová se ale tak, jako by je skutečně měl.

Je to jiná varianta figury všemocného muže bez zábran, s kterou se Jaroslav Barták ztotožnil přijetím role zvrhlého kardinála v nedotočeném erotickém filmu Františka Jílka Svobodný zednář Giacomo Casanova: i zde předváděl vysněnou podobu své osobnosti, domněle nadanou ničím neohraničené moci.

Nezjistil jsem, že by policie v rámci přípravného řízení odhalila finanční zdroje, z nichž měl zaplatit recidivistovi M.L. za spáchání objednaných násilných činů. Přikláním se k názoru, že to, co orgány činné v trestním řízení považují za přípravu trestných činů, jsou ve skutečnosti jen bludné výtvory chorého mozku. Není ostatně jisté, že by Jaroslav Barták rozvedl své představy do obludných rozměrů, popsaných v obžalobě, kdyby mu s jejich rozvíjením „obětavě“ nepomáhal recidivista M.L.

Dokladem toho, že Jaroslav Barták je člověk, žijící mimo realitu ve vymyšleném světě, v němž zaujímá výjimečné postavení, jsou také zprávy o jeho výstřelcích ve vězení. Dlouho se nedokázal vyrovnat se skutečností, že z výšin svého dřívějšího společenského postavení spadl do hlubin vězeňského života, a proto se nedokázal přizpůsobit vězeňskému prostředí. Snažil se o postavení protežovaného vězně, čímž si přivodil různé konflikty, ale svého nedosáhl. Nakonec si vysloužil další obžalobu pokusem o podplacení příslušníka Vězeňské služby ČR (patrně slibem peněz, které ve skutečnosti neměl) a zneužitím telefonického styku s advokátem ke komunikaci s manželkou : jako by si neuvědomil, že žije v prostředí, v němž může v klidu přežít pouze v případě, že se přizpůsobí pravidlům.

Stejnou povahu jihoamerické krimi novely mají informace o způsobu odhalení Bartákových domnělých zločinných plánů. Není známo, kdo a jakým způsobem navázal spojení s elitním policistou Josefem Marešem, aby jej upozornil na recidivistu M.L. jako na zdroj důkazů proti Jaroslavu Bartákovi. Do vyvolání trestního řízení proti němu bylo zřejmě zapojeno více osob. Není známa jejich motivace ani způsob organizace iejich součinnosti. Neví se, kdo a kdy vybavil M.L. hodinkami s vloženým videozáznamníkem, kdo byl jejich majitelem, kdo a kdy je pak vynesl z věznice, zařídil stažení pořízeného videozáznamu na nosič a jeho doručení Josefu Marešovi. Neví se, kam hodinky zmizely. Stejně tak nevíme, v kterém hostinském zařízení zanechal policista Josef Mareš neznámému kurýrovi k vyzvednutí vyprázdněné nosiče dat. Domněnku o nezákonnosti pořizování videozáznamu recidivistou M.L. potvrzuje zjištění, že Vězeňská služba ČR s ním vedla kvůli této záležitosti kázeňské řízení. Vyšel z něj ale bez trestu, protože jeho delikt byl již promlčený.

Mám pochybnost o tom, zda trestní řízení, zahrnující tajemstvím zastřenou součinnost policie s kriminálními živly a těžící ze souběhu chorobných představ Jaroslava Bartáka se zákeřnou hrou recidivisty L.M., zasluhuje označení „férový proces“.

Realita německých sankcí vůči Rusku, jak je vidí jeden nezávislý americký server

$
0
0
vybral, přeložil a sestavil JF
17.1.2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Americký server Giza Death Star píše o Německu a jeho realizovaném postoji ohledně sankcí proti Rusku. Pro leckoho to bude zcela jistě dost překvapivé čtení!


Sankce? Jaké sankce? Stavíme železnici…

http://gizadeathstar.com/2016/01/sanctions-what-sanctions-were-building-railroads/
Joseph P. Farrell, Giza Death Star, 7.1.2016

Vzpomínáte si na všechny ty hospodářské sankce vůči Rusku, po kterých volají Spojené státy kvůli jeho činnosti na Ukrajině, odporu proti Washingtonem instalované loutkové vládě v Kyjevě a proti tomu, aby černomořský přístav Sevastopol padl do rukou NATO? Svého času jsem říkal, že to je ze strany Washingtonu přinejmenším krátkozraká politika, protože ekonomická budoucnost Evropy závisí na rozvíjení obchodu s Východem a na účasti v euroasijských infrastrukturních projektech, ve kterých vede Rusko a Čína. Obzvlášť jsem upozorňoval na to, že evropská „lokomotiva“ Německo sice může projevovat poslušnost vůči Washingtonu, ale v realitě ekonomická a geopolitická budoucnost země a tudíž i Evropy leží na východě, nikoli za Atlantikem. Co je třeba vidět, je to, co Německo dělá ve skutečnosti, zatímco projevuje ledabylou úctu Washingtonu. Tento článek mluví za všechno:

Německo investuje dvě miliardy euro do ruských železnic

http://sputniknews.com/business/20151226/1032320482/germany-russia-railways-funding.html#ixzz3vOx3yXQW

Německo hledá ekonomickou spolupráci s Ruskem a nabízí investici dvou miliard euro a účast při realizaci vysokorychlostní železnice Moskva-Kazaň.

Společnosti China Railway Group a Russian Railroad oznámily nový projekt 
http://sputniknews.com/politics/20150627/1023927651.html

Návrh a realizace rychlostní železnice mezi Moskvou a Kazaní. Počítá se s budoucím prodloužením až do Pekingu, což by zkrátilo cestu z Moskvy do čínského hlavního města na 48 hodin. „Máme nabídku od německých kolegů na podepsání podobné dohody o spolupráci s příslibem investic, podle podmínek, až dvou miliard euro.“ řekl novinářům vicepresident Russian Railways (RZD) Alexandr Mišarin. Už dříve souhlasila Čína s investicí přibližně 6 miliard dolarů do této železnice. Náklady na 700 km železnice z Moskvy do Kazaně se odhadují na 21,4 miliard dolarů. Vlak má jezdit rychlostí až 400 km/h, což by zkrátilo dobu jízdy ze současných 14 hodin na 3 a půl hodiny. Podle sdělení Mišarina by stavba trvala asi 10 let a „její význam a rozsah“ by se vyrovnal stavbě Suezského Kanálu.

Článek končí zjištěním, ze kterého jsou také odvozeny mé „vysokooktanové spekulace“:

Podle průzkumu, provedeného Německo-ruskou obchodní komorou, 80% společností, které mají obchodní vazby s Ruskem, si myslí, že ekonomické sankce nemají žádaný efekt.

Proponovaná železnice by doplňovala Transsibiřskou magistrálu, která vede severně od Mongolska a Mandžuska. Její ekonomický a strategický význam je zřejmý, stejně jako její geopolitické důsledky – ruský a čínský (a v případě účasti také německý) ekonomický vliv a převaha v klíčové oblasti Střední Asie, tak kritické pro Zbigniewa Brzezinského. Cesta z Moskvy do Pekingu za dva dny včetně zastávek, by umožnila masivní a navíc velmi rychlou pozemní výměnu zboží mezi Asií a Evropou. A pro tradičně „pozemní“ mocnosti Rusko a Čínu (a Německo) by tato cesta znamenala alternativu k námořnímu obchodu, který je ovlivňován dominancí USA na moři.

Taková cesta může být ovšem přerušena ze vzduchu a z kosmu. Proto je vysoce zajímavé, že Rusko a Čína v současnosti navazují dalekosáhlou spolupráci v kosmických záležitostech. Z vojenského a bezpečnostního hlediska je tato spolupráce nutná pro zabezpečení této infrastruktury, a současně výhodná pro ekonomiku kosmického průmyslu.

Skutečnou otázkou zůstává, zda Rusko a Čína přivítá spoluúčast Německa na projektu či nikoli. A pokud ano, pak lze podle mé vysokooktanové spekulace očekávat, že tato spoluúčast bude nějak blokována ze strany Washingtonu, třeba opětovným vyšroubováním napětí na Ukrajině, jak připomíná následující článek:

Německo tlačí na rozhovory EU s Ruskem o spolupráci


http://sputniknews.com/europe/20151203/1031161282/germany-eu-russia-proposal.html

Ministr zahraničí navrhl myšlenku lehkého uvolnění pro Moskvu, která by umožnila vyhnout se zhoršení vztahu poté, co se uplatní obchodní dohody EU s Ukrajinou.

List Financial Times oznámil, že se Německo pokouší udělat dohodu
http://www.ft.com/intl/cms/s/0/4ee93654-9840-11e5-9228-87e603d47bdc.html#axzz3tEVpPTWz

s Ruskem, která by zabránila konfliktům po vstupu Ukrajiny do obchodní zóny EU, ačkoli návrhy zatím zůstávají v nezávazné rovině. Rusko nesouhlasí se vstupem Ukrajiny do obchodních dohod EU, protože tím budou ukončeny jeho vlastní obchodní vztahy. Zóny volného obchodu by mohly znamenat pro Rusko problémy, protože by hrozilo, že by se tak na ruské trhy mohlo dostávat zboží dvoustrannými dohodami nepovolené. Nové návrhy byly zahrnuty v dopise ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera obchodní šéfce EU Cecilii Malstromové. Dopis obsahoval myšlenku nabídky investic a zvýhodnění ale žádné skutečné dohody ve snaze zabránit problémům ohledně Ukrajiny.

V dopise, jehož text list Financial Times obdržel, stálo: „V obsahu deklarace bychom mohli reagovat na přání Ruska a zahájit těsnější výměnu názorů na problémy energetických a investičních zvýhodnění i v případech které nejsou (obchodní dohodou EU-Ukrajina) zasaženy“. Návrh ovšem zatím zůstává jen ve formě „výměny názorů“, které nikomu nezaručují žádné jasné přínosy. Mohl by ovšem odborům v energetice umožnit domáhat se „zvýšení vyhlídek na zahájení spolupráce mezi EU a Eurasijskou Hospodářskou Unií a současně mírové řešení na východní Ukrajině“. List Finacial Times dále uvádí, že východoevropské a pobaltské státy pravděpodobně nabídku budou kritizovat.

Pokud toto čteme v kontextu ochoty investovat dvě miliardy Euro do projektu železnice Moskva-Peking, je jasné, že někdo v německém korporátním a finančním světě očekává zpochybnění celé politiky sankcí. To ovšem pro paní Merkelovou nebo její následovníky dříve nebo později bude znamenat nevyhnutelné rozhodnutí, zda se vydat východním směrem nebo zůstat pudlíkem Washingtonu. Také to znamená, ať už se vám to líbí nebo ne, že Německo bude hrát daleko aktivnější roli v jakýchkoli bezpečnostních opatřeních ve Střední Asii, a jistý náznak už se projevil v německém rozhodnutí podpořit intervenci presidenta Hollanda v Syrii. Jakkoli má tato podpora spornou hodnotu, bude následný posun obchodu Německa východním směrem a také posun v jeho zahraniční politice něčím, co budeme moci pozorovat v roce 2016.

Vybráno z 26 diskusních příspěvků:

* Protireakce Washingtonu využije migrační vlny. Funkce proudu uprchlíků je dvojí: 
1) Násilnou (ne)integrací do Evropy zrušit národnostní a sociální soudržnost a zničit představu evropanství, 
2) Být použit jako prostředek, pokud by se Evropané (a Němci zvláště) odklonili od svých anglo-amerických pánů. Dá se rovněž čekat rozdmýchání polského a pobaltského nacionalismu, případně pokus o militarizaci Polska.

* Ne, imigrace je zaměřena na zničení křesťanství a demografické převládnutí v dosavadních „bělošských zemích“. Podle některých odhadů bude například do roku 2090 v Australii asijská rasa ve většině.

* Mocným tohoto světa by vyhovoval návrat k feudalismu a ovládnutí mentality lidí dalším rozdělením a rozeštváváním.

* Jediná otázka, kterou budeme muset v budoucnu řešit: jak můžeme více vydělávat na potravinách než na zbraních?

* Honem dokončit tu železnici a rozhlásit mezi uprchlíky, že jízdenky jsou zdarma a v cíli je ráj muslimů…

* Pokud to Německu projde, další země EU budou následovat… GW (http://gizadeathstar.com/members/gw/) napsal: Pane Farrelle, napsal jsem článek, inspirovaný Vašim hlediskem: https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/01/02/polemika-s-konspiraci/ (!!!)

Dokonalé začlenění povede k dokonalé segregaci

$
0
0

Jana Maříková
17. 1. 2016
Chtěla bych hned na úvod říct, že každé postižené či znevýhodněné dítě je jiné – a už tím, že zrušíme možnost volby a přinutíme ho chodit do běžné základky, mnohým podstatně ztrpčíme život.


1. Tělesně postižení – proti jejich zařazení do ZŠ nikdo nic nemůže namítat. Pokud tedy přejdeme jako drobnost to, že spousta škol ve starší zástavbě nemá vyhovující nebo dokonce žádný výtah a se žádnými investicemi navíc se nepočítá.

2. Děti s mentálním postižením – byť tzv. lehkým – to je skupina, která to odnese nejvíc. Každé dítě je jiné – někdo si z toho, že je jasný třídní outsider, nic nedělá, někdo to nese těžce a lépe by mu bylo mezi dětmi s podobnou schopností učení - neboť to, že je někdo mentálně postižený, neznamená, že je blbec. Každé takové dítě potřebuje svého asistenta. Dneska jsme rádi, když na dvě děti s lehkou mentální poruchou a deset dalších s nejrůznějšími poruchami učení a chování v dvacetičlenné třídě máme jednu asistentku – za 8 tisíc čistého. Jak dlouho tam asi vydrží, je vcelku jasné. V každém ročníku tedy bude mít dítě pravděpodobně jiného asistenta – což je pro tyto děti obzvlášť nepříjemný problém. Další věc je, že nikdo neřeší, jak takové dítě klasifikovat, když všechny úkoly vypracovává s asistentkou. Dodnes mi to nikdo nebyl schopen říct. Mají tedy dvojky a trojky, ale fakticky je to 4 až 5. Určitě jste slyšeli, že učitelé budou proškoleni, jak s tímto zacházet – kým, pěkně prosím? Psychology, kteří nikdy neučili?

3. Děti s Aspergerem, ADHD, poruchami chování a nejrůznějšími poruchami čtení a psaní - ty už dnes běžně začleněny jsou – ve třídách kolem třiceti dětí tvoří často až třetinu – samozřejmě bez jakéhokoli asistenta nejčastěji. Záleží jen na výdrži a dovednosti učitele – za 20 tisíc čistého před důchodem – jak to zvládne. Tyto děti byly dříve v tzv. dyslektických a vyrovnávacích třídách, které se pochopitelně z úsporných důvodů zrušily – a kde bylo tak 7 – 10 dětí. To byla výrazná pomoc. Ale spořit je třeba a na dětech se spoří nejlépe – nejsou to voliči.

4. Děti s autismem – moje fantazie nesahá tak daleko, abych si je představila v tzv. normální třídě.

Problémy, které to přinese –

1. Enormní zátěž pro učitele. Všichni jsme slyšeli pohádky od pana náměstka Fidrmuce v pořadu Máme slovo o 17 dětech ve třídě, kde jsou čtyři děti s podporou, tedy čtyřmi asistenty. Když pomineme, že tam bude simultánně vysvětlovat látku a probírat cvičení s dětmi pět osob, což je samo o sobě pro učení destruující, ptám se – kdo zajistí patřičný počet menších tříd? S žádnými stavebními úpravami škol se nepočítá. Může nás to ovšem nechat v klidu, protože nic takového nenastane. Školství dostane jednorázově miliardu „navíc“. Jednorázově. To samozřejmě nebude stačit ani na stavební úpravy, ani na mizerné platy asistentů, o učitelích nemluvě. Jeden výtah stojí milión. Bez stavebních úprav tříd budeme mít stávající počet tříd, navíc nám dorůstají silné ročníky. V praxi se tedy bude po učitelích chtít, aby zvládli 20 až 25 dětí, nebo i 30, z toho klidně může být třetina až polovina dětí se speciálními potřebami. Jsou přece profesionálové, učitelé, vysokoškolsky vzdělaní, tak si poradí. Spousta z nich to nezvládne a ze školství odejdou.

2. Problémy pro postižené děti. Dnes díky systému praktických a speciálních škol prakticky nemáme negramotnost. Každé dítě se naučí číst a psát a je schopno napsat si žádost o vydání občanského průkazu. Tohle se prudce zhorší. V systému dokonalého začlenění všech se polovina nenaučí nic. Dále vzroste nebezpečí šikany v přeplněných třídách s nedostatečným dohledem. Kdo to odnese nejvíc, je jasné. Zejména autisté a děti s ADHD bývají oblíbeným terčem různých „zábav“. Spousta znevýhodněných dětí navíc v roli věčných outsiderů začne učení sabotovat.

3. Problémy pro „normální“ děti. Tempo učení se výrazně zpomalí a děti se dílem budou nudit, dílem vymýšlet náhradní program a různé skopičiny. Mimochodem, paní ministryně má ve svém návrhu novely školského zákona výrazné omezení tzv. druhého jazyka z osnov, takže i jí musí být jasné, že celková úroveň vzdělání se sníží.

Závěrem.

Není to radostný výhled a spousta rodičů začne přemýšlet, co s tím. Východiskem budou soukromé základní školy, poptávka po kterých se prudce zvýší – ovšem pouze pro ty, co na to budou mít. Takže výsledkem dokonalého začlenění bude dokonalá segregace podle movitosti rodičů. Soukromé školy budou přísně výběrové a výuka bude metodou ostrého drilu, jako to vidíme na podobných školách ve Francii, Velké Británii a USA. Ve kterých školách bude více znevýhodněných dětí – zda ve veřejných či soukromých, je asi každému jasné. To už ovšem bude zcela v pořádku a Evropská unie ani nemukne.

Ovšem pozor! Někdo na tom vydělá, jinak by se to nepodnikalo. Bude se školit a ministerstvo bude platit školitelům a nejrůznějším agenturám pro začleňování, které si báječně namastí kapsy. A později samozřejmě majitelé soukromých škol – nechci nikomu sahat do svědomí, ale možná proto se to celé dělá.

Jan Campbell: Transformace EU a V4

$
0
0
Jan Campbell
17.1.2016 Vaše věc
Přidávám se do řady těch pisatelů, kteří se v té či oné formě již vyjádřili a budou ještě delší dobu vyjadřovat k problému vztahu Polska k EU po posledních volbách a jednotlivým členským zemím, především tzv. V 4. Nedělám si nárok, že rozmyšlení bude pro mnohé čtenáře akceptovatelné. Již z toho důvodu, že příspěvek má omezený prostor a schopnost průměrného čtenáře se koncentrovat a dát do souvislosti dění je prý, podle výzkumu odborníků, pouhých deset minut.



Stalo se prý na jedné rádoby mírové konferenci, že jeden delegát tvrdě vyžadoval splnění polských požadavků. Vzhledem ke složení účastníků jednání mu přišel jako vhodný následující argument: Když Polákům nedáte, co požadují, budou velmi nespokojeni, povstanou a udělají pogrom. Jeden účastník se polekal a byl připraven k ústupkům. A když jim vyhovíme? Delegát se zarazil. Budou velmi spokojeni…budou mít radost…opijí se…a…a…bude pogrom. Tak uvádí Jan Schneider ve své nedávno vydané knize „Štein Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob“ jeden z mnoha vtipů na straně 368.

Nic proti Polákům, nic proti Židům, nic proti nikomu, kdo je způsoben k pogromu, nebo kdo může být obětí pogromu, jen když bude vládnout spravedlnost. Skutečností je, že Polsko a všechny jeho vlády, včetně té současné, byly a budou i nadále konfrontovány s restitučními nároky, politickým modelem tzv. Mezimoří pod vedením Polska, role tzv. „nárazníkového státu“ a podobných. Na druhé straně se Polsku nabízí příležitost ohlásit nároky na kus rozpadající se Ukrajiny, jehož první část již byla ohodnocena „odborníky“ na cca 5 miliard USD. V zakalené vodě vždy byla a je šance na úlovek ryby větší, než ve vodě čisté.

Kalení vody přispívá podle svých možností USA. Ty vnímaly starou vládní gardu Občanské platformy (PO) jako pruskou kliku a vnímají současnou vládní gardu jako hlídacího psa amerických zájmů ve střední Evropě, schopného současně hlasitě štěkat směrem do Moskvy a Bruselu. Kalení vody přispívá i Evropská unie. Pod úderem migrační, ekonomické, finanční, a podle některých odborníků i demografické krize, se EU postupně „rozsýpá“ a nabízí tím Polsku možnost se vidět jako „přirozený vůdce Střední a Východní Evropy“. Předběžným výsledkem je polský pokus spojit proti Rusku Českou a Slovenskou republiku, Maďarsko, Litvu, Rumunsko a další. Na druhé straně nabídky EU je dohled EK nad Polskem, ztráta podpory SRN a odkaz od výmyslů sociálního inženýrství, jako „děkuji“ za volební podporu církve PiS.

V kontextu napsaného a mnohými autory na téma zveřejněného, včetně Stratfor, si dovoluji napsat, že z trojice gard schopných vládnout Polsku zůstává ve hře, ať se to líbí, nebo ne, na prvním místě gerontologická garda americko – židovská, na druhém pruská. Ruská garda prohrála, nebo se stáhla do stínu dění. V tomto hodnocení situace se nachází léta trvající uvedené restituční nároky proti Polsku. Ale i klíčová otázka Co je pro Polsko, EU, a tím i ČR, výhodnější?“ a nabízející se odpovědi, mající vztah k názvu příspěvku.

Polsko potřebuje „ruskou hrozbu“ z mnoha důvodů. Nebudu se o nich rozepisovat. Napsali o nich jiní, povolanější. Skutečností je, že Evropě, a v ní se nacházející EU a NATO by mohla pomoci třetí síla. Tu by mohla vytvořit dohoda středoevropských zemí.

„Jelikož Evropa začíná být více rozdělená, přednosti v oblasti ekonomiky a bezpečnosti, které se měly stát součástí partnerství v Evropské unii, už nejsou tak očividné nebo bezpochybné pro některé země Střední a Východní Evropy. Pouze z tohoto důvodu Polsko a Maďarsko kritizují a budou kritizovat instituce EU. Budou hájit opatření ohledně zmrazování procesu integrace kontinentu, a současně se pokoušet vrátit své zemi národní výsadní práva, která byla předána Bruselu", píše Stratfor ve zprávě. A pokračuje: „Polsko a Maďarsko se odlišně dívají na roli Ruska. Slovensko, stejně jako Maďarsko, také podporuje pružnější pozici vůči Rusku, jelikož má obavy o svou energetickou bezpečnost. Litva, ačkoliv sdílí vztah Polska k Rusku, nesouhlasí s jeho euroskepticismem".

Poselství Stratforu musí být vzato na zřetel při hledání odpovědi na titulek příspěvku. Jinak ČR skončí mezi dvěma kameny: Novodobé Mezimoří (intermarium) na základě zakládající a nezkorumpované myšlenky V4, a Střední Evropa (Mitteleuropa) jako mlžení oživovacího procesu a transformace projektu Boehmen, Maehren und Oesterreich pod vedením SRN. Ta se podle některých hodnocení transformovala do EU – Pruska.

Náčrt odpovědi na titulek příspěvku obsahuje několik prvků a odpovědí na příkladové otázky: Jsou polská rusofobie a germanofobie patologickou, chronickou, nebo ne? Můžeme jako zajatci a účastníci historických procesů při hledání odpovědi na otázky ignorovat Pilsudského, Dmowského, Kramáře, Berana a podobné osobnosti? Můžeme si dovolit ignorovat neúspěch Versailleské smlouvy a podobných dohod?

Polským ministrem zahraničí po osamostatnění byl Roman Dmowski (1864 – 1939). Jeho příklon k Rusku vycházel z racionální úvahy. Pro Habsburky i Romanovce byli Poláci pouze lokálním problémem, pro Hohenzollerny problémem existenčním. Tj. otázkou bytí či nebytí Pruska. Z geopolitického hlediska té doby byl zřejmě nejvýznamnějším hráčem Hannoverský dům, později House of Windsor, který přihlížel, vyčkával a kalkuloval, jak se dostat na dirigentský pult evropského orchestru. Dnes je britský House of Windsor nahrazen americkým White House. Zde se bude rozhodovat o Polsku, ne v Bruselu. V době opravdového nebezpečí pro White House dojde k dohodě s Moskevským Kremlem. Předpokládám, že Poláci jsou si toho vědomi. Před první světovou válkou to byla volba mezi Berlínem a Londýnem, v současné době je to volba mezi Bruselem – Berlínem a Washingtonem. Nehledě na North Stream a podobné německo – ruské projekty.

Zmínil-li jsem se o Dmowskem, nemohu se nezmínit o Karlu Kramářovi (1860 - 1937). Jeho orientace na Rusko a strana Národní demokracie se podobají Dmowskému. Také on byl krátce ve Versailles jako Dmowski. Stejně jako byl Dmowski nahrazen I. Paderewskim (1860 – 1941), byl K. Kramář nahrazen E. Benešem (1884 – 1948). V této historické rovině lze najít jeden z kořenů paktu Molotov-Ribbentropa, neúčast USA ve versailleské hře, a v neposlední řadě, i blud Francouzů o tom, že jsou velmoc, která může něco garantovat. Současný stav v EU potvrzuje napsané, ale i skutečnost, že USA nechají rozkolenou a oslabenou EU sobě napospas, protože jejich zájmová priorita je Asie a Pacifik.

Vrátím-li se k základním trendům polské politiky, personifikovanými J. Pilsudskim (1887 – 1935) s orientací na Berlín a Dmowskim s orientací na Moskvu, a vezmu-li v úvahu pouze veřejně známé z odposlechů Radka Sikorského, pokračovatele Pilsudskeho orientace, je očividná hodnota orientace Dmowského. USA, a tedy ani NATO negarantují Polsku jeho bezpečnost a pozici v Evropě, o kterou Polsko usiluje. Na tomto místě je potřeba si uvědomit i nepříjemnou alternativu: NATO negarantujJsou nutné ekonomické sankce, jestliže politický dialog bude bezvýslednýe nikomu v Evropě bezpečnost, spíše dovoluje si představit výprask od Ruska v různých formách. V obnovené nukleární paritě nebudou USA riskovat protiúder RF na své teritorium kvůli evropským etnickým konfliktům a fobiím. Generál de Gaule věděl: NATO s USA mu bylo lhostejné, pokud šlo o bezpečnost Francie.

Poláci, jak předpokládám, by rádi instalovali v Kremlu nějakého Grisku Otrepjeva (první ruský samozvanec 17. století), kdyby mohli. Sikorski a manželka Applebaumová pravděpodobně vědí odkud a kam vítr věje. Poláci se proto rádi spolehnou na USA jedině, když jejich pozice bude garantována globální dohodou, a ne pouze NATO či EU. Tato paradoxní úvaha vychází z historických skutečností, ke kterým patří výsledky a následky politické linie Pilsudského a také jeho projekt "Miedzymorze", tj. výše uvedené Mezimoří (Intermarium). Následky jsou ve své podstatě katastrofální, protože věřil ve věčný Versailleský mír. Podobně se mýlil Beneš, často zvaný "francouzský lokaj". Československo trvalo pouhých 20 let. Alternativou Benešově politice ve třicátých letech mohla být snad jen Beranová politika vůči Německu. Ta, jak se mi jeví, byla prozíravější. Ale T. G. Masaryk pravil, že „kdyby nebylo Beneše, nebylo by samostatnosti.“ Podobně se mýlí i dnešní lídři nejenom ČR, také označovaní za „americké lokaje“. Věří v mír pod záštitou NATO, vedené USA a předstírají samostatnost v jednání a konání. Zde se nabízí důležitá otázka, na kterou nemám jasnou odpověď. Co musí být uděláno, aby se vyřešil protiklad mezi národně – konzervativně – katolickou orientací současné PiS a současným neo-konservatismem USA? O čem skutečně jednali, a na čem se skutečně dohodli prezident Duda a Orban během nedávného šestihodinového jednání? Možná se dovíme něco po návštěvě prezidenta Dudy v Praze v březnu t.r., když se bude prezident nebo premiér umět ptát. Nevěřím, že se oběda nebo večeře zúčastní Andrej Babiš. Ten v dnešním rozhovoru pro Právo (16.1) zaujal stejně tvrdé stanovisko vůči EU - krizím a vůči kancléřce Merkel, jako Orban, Kaczynski a Fico. Tento postoj se může stát hitem. Při trvajícím ignorování reality ze strany EU, EK a vlády ČR, hit může vést i k předčasným volbám.

Ty nevylučuji, stejně jako že pragmatický Washington bude podporovat projekt Mezimoří. Proč jinak by se tak často o něm zmiňoval Stratfor? Proč by nebylo možné si představit druhým politikům, vojákům a čtenářům, že nový pán ve White House ohodnotí dědictví Obamy pravdivě a dohodne se s Moskevským Kremlem na novém rozdělení Evropy bez velké války. USA dobře vědí, že nejsou na globálním smetišti jediným kohoutem, který při východu slunce probouzí svět. Proč jinak by USA a EU pospíchaly s TTIP? Podle posledního, dnes zveřejněného prohlášení liberální komisařky pro obchod, Cecilie Malmstroemové je „TTIP nejtransparentnější dohodou, jaká se kdy objevila ve světě a lídři a představitelé SRN ji nebudou muset číst v čítárně velvyslanectví USA, ale v čítárně Ministerstva obchodu SRN". Jsem prostě beze slov z takové transparence, demokracie a samochvály paní komisařky, jež po odchodu z funkce přejde přímo do důchodového ráje bruselských úředníků.

V každém případě jakékoliv pokračování projektu Mezimoří, Miedzymorze, Intermairum nebo Cordon sanitaire – je zcela jedno jak se bude nazývat, bude představovat podobně jako TTIP představuje, existenční výzvu, ohrožení a další oslabení EU v její současné podobě. Taková EU je bezpochyby v národním zájmu USA a snahy o udržení statusu lídra západního světa a euroatlantického společenství.

Washington ví, že se může spoléhat na SRN tak dlouho, dokud nedojde v Evropě k většímu konfliktu. Washington potřebuje krýt svá záda v konkurenčním boji s kontinentálním spojenectvím Ruska s Čínou. Předpokládám, že SRN, nehledě na současnou situaci, kterou charakterizuje oslabené EU a oslabující se USA, se vždy bude snažit dohodnout s Ruskem. Rusko není hlavní výzvou pro USA. Tou je ČLR. Pro Rusko a USA, především až odejdou američtí gerontos (starý člověk, od pojmu gerontologie, který použil poprvé Ilja Iljič Mečnikov /1845-1916/ v roce 1903), může být „finlandizované“ Mezimoří akceptovatelné z mnoha důvodů. Ty dávJsou nutné ekonomické sankce, jestliže politický dialog bude bezvýslednýají na obsah nového příspěvku.

Proto lídři ČR by měli vědět, že při sólové hře současných amerických gerontos naplněnou restitučními požadavky, to bude nejenom pro Polsko nebezpečné, ale i pro samotnou ČR a další. ČR by se mohla stát dobrovolně, nebo vynuceně spolkovou zemí SRN. Prohlášení hlavy frakce CDU/CSU v Bundestagu Volker Kaudera, který řekl v interview Der Spiegel, že země EU musí "najít odvahu pro sankce, jestli budou zjištěna porušení evropských hodnot" a „Polská vláda musí vědět, že v Evropě nelze porušovat některé základní hodnoty", stejně jako slova předsedy bloku CDU/CSU v Evropském parlamentu Herbert Reula, podporující zavedení trestních opatření proti Polsku, nelze brát na lehkou váhu. „Jsou nutné ekonomické sankce, jestliže politický dialog bude bezvýsledný". Pro lídry ČR to znamená, že v případě liknavosti a opožděném rozhodování, kam, kdy, jak, s kým a proč, to může znamenat, že ČR bude osamocena a spadne do kategorie skanzenu pro turisty z ČLR. Souhlasu netřeba.


Oskar Krejčí: Nová ruská bezpečnostní doktrína

$
0
0

17.leden 2016   První zprávy
V nové ruské vojenské doktríně je věta: „na území států sousedících s Ruskem se rozšiřuje síť vojensko-biologických laboratoří USA“. To jsem netušil, a USA neprotestovaly, říká překvapeně v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

PZ: Severní Korea provedla jaderný test. I když nikdo, snad kromě Severokorejců samotných, pořádně neví, zda se skutečně jednalo o test termojaderné nálože, celkově to přispělo ke zhoršení mezinárodní situace. Myslíte si, že se jedná o dramatickou změnu?

Podle databanky Arms Control Association bylo od roku 1945, kdy Spojené státy provedly první zkoušku, zaznamenáno 2054 jaderných poklusů – z toho čtyři byly severokorejské. Nukleární arzenály mocností vypadají jinak než ten severokorejský. Nejvíce pokusů provedly USA, konkrétně 1030. Oproti obecnému mínění je patrný i rozdíl mezi Francií a Čínou: Paříž provedla 210 pokusů, Peking 45.

PZ: Nezlehčujete situaci? V podstatě celý svět onen severokorejský pokus odsoudil.

Tedy znovu: severokorejský nukleární pokus komplikuje mezinárodní vztahy, ale nikterak nemění současnou vojenskou rovnováhu. Komplikuje ji regionálně, nikoliv globálně. Osobně pokládám tento pokus za chybu. Jestli někomu vyhovuje komplikování situace kolem Korejského poloostrova, pak je to ten, proti komu údajně tento pokus míří: Washington. Z úst celé řady významných amerických stratégů, Henrym Kissingerem počínaje a pracovníky konzultační zpravodajské agentury Stratfor konče, mnohokrát zaznělo, že v případě uklidnění situace na Korejském poloostrově bude obtížné zdůvodnit současnou masivní přítomnost amerických vojáků v oblasti Tichého oceánu. Podstatně nebezpečnější pro ně byla Sluneční politika praktikovaná od roku 1998 do roku 2007, která směřovala k usmíření obou korejských států.

PZ: Tak proč podle Vás Kim Čong-un tento pokus provedl?

Nabízejí se tři varianty. Kromě zmíněné chyby je možné vytváření výhodnější pozice pro diplomatická jednání. A tím třetí důvodem by mohla být snaha udržet Spojené státy v regionu, aby vyvažovaly obrovský růst moci Číny.

PZ: Jestli vám dobře rozumím, tak nepředpokládáte vojenské využití jaderných zbraní severokorejským režimem?


Byla by to sebevražda.

PZ: Ovšem nervozita kolem nebezpečí války narůstá.

Loni všechny tři hlavní světové vojenské mocnosti zveřejnily důležité dokumenty, které svědčí o přehodnocování pohledu na okolní svět a o posunech ve strategii. O Spojených státech a jejich nové koncentraci hlavní pozornosti nikoliv na ozbrojené radikální skupiny, ale na „nebezpečné“ státy, jsme již hovořili. Novou strategii však zveřejnila i Čína, která navíc zahájila velkou vojenskou reformu. Od prosince má také Rusko novou bezpečnostní doktrínu.

PZ: Zdržme se chvíli u onoho posledního dokumentu, který jste zmínil. Poslední den loňského roku Vladimír Putin podepsal prezidentský dekret, kterým vstoupila v platnost nová Strategie národní bezpečnosti Ruské federace. V čem vidíte nejdůležitější změny oproti předcházejícímu pojetí, ztvárněném v dřívějších kremelských dokumentech tohoto typu?


Jádro takovýchto dokumentů tvoří výčet bezpečnostních hrozeb, které ohrožují stát a společnost. V daném textu by to tedy měl být článek číslo 43. V něm je patrný důraz na nebezpečí uvnitř země, což jsou hlavně: riziko pramenící z práce zahraničních zpravodajských služeb, činnost extrémistů ohrožujících ústavní pořádek, kriminalita, a to jak domácí, tak i nadnárodní. Dva pojmy ale jsou nové. Především se v dokumentu přímo mluví o nebezpečí takzvaných barevných revolucí. Konkrétně se můžeme v textu dočíst, že hrozbou je „činnost radikálních společenských skupin, které používají nacionalistickou a nábožensko-extremistickou ideologii, činnost zahraničních a mezinárodních nevládních organizací, finančních a ekonomických struktur a také některých jedinců, která směřuje k narušení jednoty a územní celistvosti Ruské federace, k destabilizování vnitropolitické a sociální situace v zemi, včetně podněcování »barevných revolucí«, k ničení tradičních ruských duchovně-mravních hodnot“. Mimochodem, v souvislosti s nacionalistickou ideologií na Ukrajině dokument mluví o vytvoření „dlouhodobého zdroje nestability v Evropě“. To slovo „dlouhodobý“ je důležité.

PZ: A co je tím druhým novým pojmem, o kterém jste hovořil?

Korupce. Ta je pojata jako bezpečnostní riziko a v dokumentu patří k nejfrekventovanějším pojmům.

PZ: Zdůraznil jste vnitřní bezpečnostní problémy Ruska. Jaký je pohled na vnější prostředí v tomto dokumentu? Co se v bezpečnostní strategii můžeme dočíst například o NATO?

Především se v dokumentu odráží skutečnost, že vzrostla role Ruska ve světě. Samotná politika Ruska, podle zmíněného textu, vyvolává u Spojených států a jejich spojenců aktivity zaměřené na udržení nadřazenosti ve světě. „Jimi prováděná politika zadržování Ruska předpokládá politický, ekonomický, vojenský a informační tlak.“ Proto proces formování multipolárního světa prý provází růst globální i regionální nestability.

PZ: Rozumím, ale co konkrétně je v doktríně řečeno o NATO?

Klíčový je článek číslo 15. Podle něho zvyšování silového potenciálu Severoatlantické aliance plus fakt, že se Aliance snaží mít globální funkce a naplňuje je v rozporu s mezinárodním právem, ale i „další růst Aliance, přibližování její vojenské infrastruktury k ruským hranicím, představuje hrozbu národní bezpečnosti“. Doktrína však zdůrazňuje trvající zájem Ruska na férovém dialogu a dobrých vztazích s NATO.

PZ: Co je to „férovost“ v takových otázkách?

Především respekt k tomu, že bezpečnost musí být rovná či vyvážená a nedělitelná. Respektování mezinárodního práva a dohod obecně.

PZ: Nová ruská bezpečnostní doktrína je rozsáhlá, zahrnuje témata od zpravodajské činnosti přes otázky ekologie, rozvoj ekonomiky a vědy až po kvalitu života občanů. Co vás nejvíce překvapilo?

Vrátím se zpět k vojenským otázkám – překvapivý je článek číslo 19. Ten hovoří nejen o riziku zvětšování počtu států, které mohou mít jaderné zbraně. Mluví také o růstu potenciálu k získání biologických zbraní. A – cituji doslova – „na území států sousedících s Ruskem se rozšiřuje síť vojensko-biologických laboratoří USA“. To jsem netušil, dokonce jsem se domníval, že tyto otázky jsou poměrně dobře ošetřeny režimem zakazujícím biologické zbraně a kontrolujícím plnění dohod. Fakt, že se z Washingtonu dosud neozval žádný protest proti tomuto článku, naznačuje, že postihuje realitu.


PZ: To, že se vracíte k vojenské tematice, tak trochu odpovídá i povaze onoho dokumentu. Ten také zdůrazňuje potřebu výstavby moderních ozbrojených sil. Nezdá se vám, že přeceňuje význam síly v mezinárodní politice? Třeba na úkor ekonomiky.

Článek číslo 29 říká, že použití vojenské síly je možné jen při ochraně národních zájmů, a to tehdy, když se „přijatá opatření nenásilného charakteru ukázala neefektivní“. Problematika ekonomického rozvoje Ruska je v dokumentu pojata jako zásadní. Je předpokladem růstu obranyschopnosti. Doktrína ale zároveň upozorňuje, že roste vliv politických faktorů na ruskou ekonomiku. Že se zvyšuje počet pokusů některých států „používat ekonomické metody, finanční nástroje, obchod, investiční a technologickou politiku k řešení geopolitických problémů, k oslabování stability systému mezinárodních ekonomických vztahů“.

PZ: Nemyslíte, že propad ruské ekonomiky ovlivní i její vojenské programy?

Na konci tohoto týdne proběhlo v Moskvě několik porad na nejvyšší úrovni. Schválený rozpočet na letošní rok vyžaduje vzhledem k dalšímu propadu ceny ropy výrazné škrty. Protože se omezení nemají týkat sociální oblasti, lze přepokládat, že budou znamenat zpomalení i takových programů, jako je kosmický výzkum či modernizace vojenského arzenálu.

PZ: Podle některých komentátorů se ekonomické zpomalení dotkne i čínských programů. Což by mohlo změny k multipolárnímu světu, o kterých tak často mluvíte, pozdržet.


Čína je jiná než Rusko. Třeba proto, že na snížení ceny ropy, obdobně jako Evropská unie, ušetřila. I proto klesá hodnota jejího dovozu. Podle nejnovějších údajů čínské celní zprávy byl loňský přebytek zahraničního obchodu Číny 562 miliard dolarů. Jestli půl bilionu dolarů někomu připadá málo, potom bych chtěl slyšet, jak podle něho vypadá dost či dokonce hodně. Je to meziroční růst přebytku o 56,7 %.

PZ: Tak jinak: může ovlivnit ekonomický propad Ruska jeho vojenskou angažovanost v Sýrii?

Nemělo by, protože bojovníci takzvaného islámského státu představují bezpečnostní riziko pro Rusko – ale i pro Čínu a pro nás. Buď se s nimi svede boj na Blízkém východě, nebo doma. Ten doma by byl dražší. Mnohem dražší.

Pravdou ale je, že se v Rusku množí analýzy, které naznačují, že by ruská intervence v syrské a irácké válce mohla trvat nikoliv měsíce, ale roky. To by pak byl problém. I pro nás, protože by to znamenalo, že by se letos nepodařilo odstranit hlavní zdroj migrace.

PZ: A vy si osobně myslíte, že je tento scénář dlouhé války pravděpodobný?

Doufám, že ony úvahy o několikaleté válce vyrůstají ze zklamání, že se nejedná o bleskovou válku. Ale o tu se nikdy nejednalo – nerozhoduje letectvo, ale pozemní síly. V daném případě vládní ozbrojené síly, které však začaly svoji rekonvalescenci až po ruském leteckém zásahu v září. A v posledních týdnech zahájily i napojování na ozbrojené síly protivládní opozice, která není fanaticky džihádistická.

PZ: Jak by podle vás mohla válka v Sýrii směřovat ke konci?

V souvislosti s tím, že ruská vojenská angažovanost v Sýrii dosáhla hranice sto dní, objevily se zajímavé statistiky, které by nám mohly pomoci při analýze. Uvedu příklady. Koalice vedená Spojenými státy bombarduje Sýrii od srpna 2014 – a území takzvaného islámského státu se až do vstupu Ruska na bojiště pod těmito americkým nálety rozšiřovalo. Podle některých údajů z 30 na 70 % teritoria Sýrie. To není zrovna zázrak efektivnosti.

Počet ruských leteckých úderů byl za sto dní 1,5krát větší než amerických úderů za rok. A syrská armáda získala zpět 30 % z dříve ztraceného území. Kdyby vše postupovalo tímto tempem, pak by válka v Sýrii mohla skončit tento rok.

PZ: A bude postupovat?


Skutečné problémy pozemních operací začínají při dobývání velkých měst. Ta ovšem mohou bojovníci takzvaného islámského státu ve snaze uchránit živou sílu své armády pro jiné formy boje vyklidit. Navíc je tu ještě jedna známá možnost. Když se v Jižním Vietnamu, ale i v Číně, pravidelná vojska přiblížila k velkým městům, často v nich vypukla povstání na podporu revolučních vojsk – což však v syrském a iráckém regionu asi nemůžeme očekávat.

A pak je tu ještě jeden velký problém. Když pozorně čtete Zprávu o stavu Unie, kterou přednesl prezident Barack Obama, ale i následující vystoupení některých lidí z Washingtonu, ucítíte z nich víc žárlivost než odhodlání bojovat. Jako by cílem nebylo vítězství nad bojovníky takzvaného islámského státu, ale to, aby si někdo proboha nemyslel, že vítězství bylo dosaženo především díky ruské armádě. Stále je prestiž velmoci víc než společný úspěch.

PZ: S těmito vašimi slovy by ale mnohý český analytik nesouhlasil.

To máte pravdu. Musíte se ale dostat ze zajetí představ České televize, podle jejíž politiky neexistuje nic, o čem ona prostoduchý lid blahosklonně neinformuje. Informační embargo na zásadní informace je základním nástrojem manipulace. Svět je však mnohem složitější a dynamičtější, než nabízí zakomplexovaná veřejnoprávní obrazovka.


(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: pl - Oskar Krejčí, profesor a politolog)

Co se děje s ropou a se zlatem

$
0
0
Václav Umlauf 

17.1.2015  E-republika

Obecně lze říci, že exportní země jako Rusko budou v krátkém časovém horizontu postiženy velkým výpadkem příjmů daných klesající cenou ropy. Rusko mělo plánování státních příjmů postaveno na 50 dolarů za barel. Jenže dlouhodobě na tom petrodolar bude zle.



Proč je ropa tak laciná a dokonce klesá pod 30 dolarů za barel? Protože běží zajímavá válka zemí sdružených v OPEC a zemí vyvážejících mimo tento blok. Země OPEC musely zrušit oficiální strop produkce a nechaly kohoutky otevřené. Tím jen reagovaly na současný trh s ropou, kdy nabídka vysoce překračuje poptávku. Cena klesla na 7-leté minimum a Saúdská Arábie musí zuby nehty bránit svůj díl světového exportu proti nástupu zemí mimo OPEC. Ty pochopitelně nebyly vázány žádnými vývozními kvótami. Kdo a jak začíná těžit a posílat novou ropu na trh, to ukazuje tato tabulka.




Červená čára jasně ukazuje trvale klesající podíl zemí OPEC na těžbě a nárůst ostatních zemí, zejména Íránu po skončení sankcí. Protože noví exportéři budou chtít urvat svůj díl ze světového koláče, pak je jasné, že ceny ropy tak rychle dolů nepůjdou. Podívejme se, kdo na to doplatí, a proč. Tabulka ukazuje náklady na produkci jednoho barelu ropy v jednotlivých zemích.




Červená čára ukazuje dnešní tržní cenu okolo 30 dolarů za barel. Pak je jasné, že země s produkčními náklady nad 30 dolarů nemohou dlouho konkurovat tomuto tlaku a jejich těžba se musí zhroutit. Zcela katastrofické to bude pro USA, které mohutně investovalo do frakování, kterým tráví pitnou vodu pro vlastní obyvatele a masivně ničí životní prostředí všem, vinou exhalací metanu z těchto vrtů. Cena za nafrakovaný barel je kolem 60 dolarů. Graf ukazuje, že s frakováním je v USA dohledné době konec.




Vrty ještě nějakou dobu pojedou, protože investice jsou v zemi, vrty jsou natlakované a celý cirkus na kolečkách musí dojet až do hořkého konce. Samozřejmě, USA se staly čistým vývozcem ropy, což skončí. Ale nízká cena už teď pomáhá exportu výrobků z USA, a tím oživuje domácí ekonomiku. A nyní stejná tabulka, ale s podobnějším rozložením nákladů.




Zelená barva ukazuje podíl operačních nákladů na těžbu, které tvoří nemalý díl produkce. Ale tyto náklady také ukazují podíl zpracovatelského průmyslu, který v dané zemi vytváří vysokou nadhodnotu a zaměstnanost.
 
Nástup Ruska a Íránu
Nástin najdete v předešlém článku Vyhlídky v roce 2016: Co můžeme očekávat po nulové úrokové politice centrálních bank (část II.). Jednoduše řečeno, tyto země se rozhodly vytlačit petrodolar z trůnu. Cesta je jednoduchá: zavede se nová obchodní burza s ropou v Petrohradě, obě země zavedou vlastní obchodovatelné branže ropy postavené mimo tlak amerických banksterů a obchody budou probíhat výlučně v národních měnách. Každý ví, že pokud se zemím BRICS tento tah podaří, pak jsou dny petrodolaru sečteny.

Navíc se západní banksteři chytili lhaním do vlastní pasti. Musí trvale oslabovat cenu zlata, aby dali vyplašenému světu financí zdání, že umírající dolar ještě žije. Rusko a Čína spekulují proti dolaru, a to naprosto mohutným způsobem. Místo papírového dolarového šrotu začaly za zisky masivně nakupovat či skladovat zlato, které Západ uměle devalvuje. Musí, protože lže o skutečné hodnotě dolaru a po jeho světové poptávce. Celá komedie vypadá na grafech následovně. Viz nárůst zlatých rezerv Ruska.




To znamená, že Rusko v případě krize dolaru nepůjde ke dnu jako Evropa a USA, ale může (byť omezeně) přejít na zlatý standard. Stejnou politiku sleduje Čína. Ta už dala příkaz bankám, aby začaly vyprodávat dolar. Její nákup zlata vypadá naprosto impozantně.




V téže době Česká republika pod bývalým bankéřem Tošovským prodala české zlato a místo něj nakoupila bankovní šrot. Tošovský obratem dostal teplý flek a působí ve funkci předsedy Institutu pro finanční stabilitu (Financial Stability Institute), který je částí Banky pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements) se sídlem v Basileji. A dokonce ani nebyl za své jednání vyšetřován, natož trestně stíhán. A nyní se podívejte, proč Rusové nakupují a skladují zlato.




Z grafu je jasné, že cena zlata zůstala konstantní nebo stoupá, zatímco cena ropy klesá. Takže dnes lze za trojskou unci koupit historicky nejvíce barelů ropy. Obecně lze říci, že exportní země jako Rusko budou v krátkém časovém horizontu postiženy velkým výpadkem příjmů daných klesající cenou ropy. Rusko mělo plánování státních příjmů postaveno na 50 dolarů za barel. Jenže dlouhodobě na tom dolar bude zle. Podíl zemí mimo OPEC již bude tak markantní, že tyto země postavené mimo mocenský diktát USA začnou světu dávat vlastní pravidla obchodování ropy mimo dolar. A tento zelený papírek světově padne na hubu. A jeho pád bude veliký, pro hlupáky ovšem.



Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu E-republika přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!


 

Související články:

Rakouská banka Erste Bank (majitelka České spořitelny) zavřela účet skupině proti masové migraci

$
0
0

17. 1. 2016  AC24

Přední rakouská banka Erste Bank (majitelka České spořitelny) zavřela účet rakouských Identistů – rostoucího lidového hnutí odporujícího masové migraci – uvádí tiskové prohlášení této skupiny aktivistů.


Identisté podle tohoto tiskového prohlášení tvrdili, že slyšeli fámy o nátlaku vlády na banku, aby jim jejich účet zrušila. Poznamenali, že tato banka jim neposkytla platný důvod pro uzavření jejich konta, a v minulosti nedošlo k žádným problémům mezi bankou a touto skupinou.

Tato skupina se rovněž zmínila, že banka vede konkrétní kampaň nabídek účtů bez poplatků pro migranty a žadatele o azyl, zatímco běžní Rakušané platí tučné poplatky.

Na webové stránce Erste Bank rozvádí příspěvek z loňského 8. září podrobnosti bez-poplatných účtů pro žadatele o azyl. Tyto účty požadují pouze doklad o azylu a president Asociace rakouských spořitelen to považuje za „první integrační krok k tomu, aby se stali součástí společnosti.“

Mluvčí rakouského hnutí Identistů Alexandr Markovics řekl Breitbart News, že banka „ten účet zavřela z politických důvodů,“ a že jim v dopise sdělili, že oficiálním důvodem je porušení obecných a závěrečných ustanovení pro tento účet. Když byla banka žádána, o která obecná a závěrečná ustanovení konkrétně šlo, tak žádnou odpověď neobdrželi. Banku obvinil z „pozitivní diskriminace“ vůči migrantům a vyjádřil nelibost nad těmito dvojími standardy.

Markovicz k tomu dodal, že banka jim dala dvouměsíční lhůtu na převod peněz do nové banky. S účtem nelze dělat žádné úkony, dokud k tomuto převodu nedojde.

Identisté jsou převážně mladé hnutí aktivní v několika evropských zemích, které rozhodně podporuje tradiční kulturu a hodnoty, přičemž odporuje masové imigraci.

Dostává se jim rostoucí obliby od propuknutí migrační krize a zaplňují titulky se svými inovativními a často i kontroverzními protesty. Jejich pohraniční protesty přilákaly stovky lidí, když pochodovali podél hranice Rakouska s Maďarskem a Slovinskem a naposledy i s Německem za skandování „wir sind die Grenze,“ čili, „my jsme ty hranice.“

Titulky zaplnili rovněž, když byl Markovics pozván do politických otázek a odpovědí s rakouským kancléřem Wernerem Faymannem a zeptal se ho přímo, proč neplní svou povinnost zabezpečit hranice a zajistit Rakušanům bezpečnost.

Breitbart rovněž referoval o kontroverzních protestech, při nichž prováděli představení hraného stínání hlav příznivců vítačů uprchlíků, přičemž se oblékli jako popravčí ISIS. Jejich příští protest je naplánován na 17. ledna do rakouského města Graz, kde mají v úmyslu vést pochod za sexuálně zneužité ženy a zdarma rozdávat pepřové spreje k ochraně žen proti sexuálním útokům.

Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: breitbart.com

Proč chybí v Sýrii ruská letadlová loď?

$
0
0

17. 1. 2016   AC24

Jednou z největších záhad války probíhající v Sýrii je, proč není úsilí ruské letecké skupiny operující z letiště Hmeimim podporováno jedinou ruskou letadlovou lodí Admirál Kuzněcov? Každý podobný konflikt s americkou účastí začíná připlutím bojové skupiny letadlové lodi k pobřeží protivníka a vysláním letadel z této lodi s maximálním užitečným zatížením. Proč my neděláme to samé?

Jestli Admirála Kuzněcova nepotřebujeme v Sýrii, tak k čemu takovou loď vůbec potřebujeme?

Zvláště když ta loď sama je, soudě podle prohlášení ruského ministerstva obrany, aktivně připravovaná na mise do Středomoří. Koncem srpna, kdy se už určitě činila rozhodnutí o vstupu do války proti ISIS, tato loď rychle končila s tříměsíčním pobytem v doku loděnice Rosljakovo u Murmanska. Koncem října se všechny její systémy dostaly do plné bojové připravenosti. Od té doby pak Admirál Kuzněcov cvičil na námořním cvičišti Severní flotily.

Od konce října piloti 279. Samostatného námořního regimentu leteckých bitevníků, který používá těžké bitevníky Su-33 nacvičoval starty a přistání. Veškerý výcvik probíhal na výcvikovém zařízení Nitka na Krymu, které je přesnou replikou letadlové paluby Admirála Kuzněcova. A teď už vzlétají z té lodi samotné.

K tomu teď ale není nejvhodnější doba. Zrovna teď tam padla polární noc, což dost ztěžuje nacvičování dovedností na letadlové lodi. Bylo by daleko lepší si to odlétat koncem podzimu. Do zimy je tato letadlová loď obvykle vyslána někam na jih. Proto mají piloti své úkoly snadnější, když to není v tak drsném klimatu. Všech předchozích sedm misí Admirála Kuzněcova bylo uspořádáno právě takto.

Tato loď vyplula na dálkovou plavbu do Středomoří 23. prosince s návratem do Severomorska 22. března 1996.

Druhou a třetí misi, které proběhly do Severního Atlantiku, lze ignorovat, protože byly příliš krátké (září-říjen 2004 a srpen-říjen 2005), ale obě skončily před příchodem polární noci.

Od té doby každá plavba postupovala podle tohoto vzoru. Admirál Kuzněcov vyrazil na svou čtvrtou bojovou plavbu do Středomoří 5. prosince 2007 s návratem 3. února 2008. Pátá plavba začala přesně o rok později 5. prosince 2008 a trvala do 27. února 2009. Šestá začala 6. prosince 2011 a skončila 17. února 2012. Poslední středomořská mise začala 17. prosince 2013 a skončila 17. května 2014.

To nám poskytuje jasný vzor toho, jak byla tato letadlová loď a její letecká skupina v posledních letech využívána. Pouze mimořádné okolnosti by mohly vynutit výcvik letů z této letadlové lodi během nejméně vhodného času roku. Je tedy zřejmé, že válka v Sýrii takovouto okolností je. Tak proč není Admirál Kuzněcov ještě na cestě směrem do východního Středomoří?

Odpověď přichází z od velitele Námořního letectva generálmajora Kožina. Ten řekl, že do prosince 2015 Jejsk zažil zformování druhého samostatného námořního regimentu bojových letounů, tj. 100-tého. Ten je vyzbrojen 24 na lodi umístěnými lehkými bitevníky MIG-29KR a bojeschopnými cvičnými MIG-29UBR. To všechno jsou moderní stroje postavené v letech 2013-2015. 100. Regiment bude brzy přemístěn k Severní flotile na tu samou leteckou základnu, kterou využívá ten 279. A ty nejspíše vytvoří leteckou divizi k použití z lodí.

Nicméně podle Kožina není 100. Regiment ještě plně operabilní, dokud nebude mít dostatek pilotů vycvičených k operacím z lodi. Proto se zatím mnoho z jeho MIGů nepoužívá a skladují se.

Proč? 859. Středisko v Jejsku byl založeno k výcviku pilotů letadlových lodí. Postaveno bylo po roce 2012 jako alternativa k základně Nitka na Krymu, když ta patřila Ukrajině. Kyjev, který od té doby Nitku nepoužíval, jelikož neměl žádné letectvo pro lodě, vytvářel při našem využívání Nitky spoustu překážek. Nakonec bylo nutno vybudovat k tomu alternativu na pobřeží Azovského moře.

Nové středisko v Jejsku bylo zprovozněno na podzim 2014. Ale vzhledem ke skutečnosti, že 100. Regiment ještě neprodělal plný výcvik, tak to vypadá, že Jejsk nesplňuje očekávání. Každopádně ministr obrany Sergej Šojgu v prosinci řekl, že „je kriticky důležité, aby od roku 2016 námořní piloti začali s výcvikem na 859. Bojovém zařízení a ve Středisku tranzitního výcviku pilotů. Nemáme žádná další zařízení jako tato. To nám umožní uspořit čas s rozběhovým leteckým výcvikem a pilotům to umožní udržovat a zvyšovat si kvalifikaci.“

Není jasné proč, jestli Jejsk ještě není připraven a zda komplex Nitka sídlící na Krymu nelze používat k výcviku pilotů MIGů. Proč odsud mohou létat Su-33 a MIG-29KR nemohou?

Pouze Kožin a Šojgu znají odpověď. Což znamená, že si musíme uvědomit následující: Regiment Suchojů v Severomorsku z této lodi operace schopný je, zatímco regiment MIGů v Jejsku ještě není. Ten začne s výcvikem ve druhém čtvrtletí 2016. To za předpokladu, že ministrovy pokyny budou splněny včas.

Jaký je závěr? Jednoduchý. Admirál Kuzněcov nebude v Sýrii dříve než v létě. Ta letecká složka nebude dříve připravena.

A vypadá to, že velitel Námořního letectva je ještě pesimističtější. Jeho prohlášení ohledně plavby Admirála Kuzněcova byla velice vágní: „100. Regiment má úkol letos vyrazit na plavbu letadlovou lodí. To je hlavní úkol roku 2016. Myslím, že ho zvládneme.“

To znamená, že letadlová loď by mohla vyrazit na misi v létě nebo i v prosinci 2015, když obojí bude vyhovovat Kožinovým kritériím.

Ale proč? Proč nemůže Admirál Kuzněcov na misi dříve pouze s regimentem Su-33, když regiment Mig-29KR ještě není připraven?

Myslím si, že je to proto, že je to poprvé, kdy tato letadlová loď jde do války. Vítězství v této válce vyžaduje skutečnou, nikoliv potenciální sílu. A Admirál Kuzněcov pořád ještě svou plnou bojovou sílu postrádá.

Dostupná data ukazují, že 279. Regiment má pouze 14 bojeschopných Su-33. Osm z nich je na lodi a šest pořád na břehu. Ať už je to kvůli špatnému technickému stavu nebo kvůli malému počtu pilotů schopných řídit Su-33 za podmínek polární noci. Úplná letecká složka Admirála Kuzněcova sestává ze skupiny mezi 36 až 50 letounů (podle typů letounů) včetně protiponorkových, záchranných a pro včasnou výstrahu určených helikoptér.

Při všech svých předchozích plavbách se tato letadlová loď nikdy nepřiblížila ke své plné letecké síle. Během dvou posledních středomořských plaveb tato loď provozovala 6 a 10 bitevníků Su-33. To bylo nejspíš dost k účelům výcviku posádky. A připomnělo to světu, že Rusko pořád ještě má letadlovou loď. To ale není dost pro skutečnou válku. Ani takovou jako je ta v Sýrii.

Bylo tudíž přijato rozhodnutí vrátit se k předpokladu vtělenému do konstrukce této lodi, zvláště to, že má provozovat jako těžké, tak lehké bitevníky, které se budou vzájemně doplňovat.

Su-33, které mají velký akční rádius, vysokou manévrovatelnost a schopnost nést až 12 raket vzduch-vzduch budou operovat na velkou dálku od lodi. MIG-29KR si poradí s těmi nepřáteli, kteří proniknout přes clonu Su-33.

Ty MIGy mohou rovněž nést širší sortiment munice včetně raket vzduch země, které jsou tím, čeho je v Sýrii zapotřebí. MIGy by se mohly tedy více hodit. Ale když piloti MIGů nejsou pořád ještě plně pro takové operace vycvičeni, tak jaký by mělo smysl vyslat Admirála Kuzněcova do Středomoří? Proč je tu ale ta netrpělivost s vedením leteckého výcviku Su-33 během polární noci? Protože je válka. A kdo ví, jak se ještě rozvine.

Buďme trpěliví. Počkejme, až se zatím neopeřený 100. Regiment naučí létat.


Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: svpressa.ru

Která stíhačka je lepší? Su-35 proti F-35

$
0
0
Michail Alexandrov
17.1.2016 Eurasia 24
Stíhací letoun Su-35 je nejmodernějším letadlem vyráběným ruským obranným průmyslem. Zařazován je mezi letouny čtvrté generace, disponuje však i některými vlastnostmi generace páté (v odborné literatuře často označované generace 4+, případně 4++; pozn. překl.). Americká vláda vkládá velké naděje do letounu F-35, který se má stát hlavním typem stíhacího taktického letectva USA. Pojďme si tyto dva letouny porovnat.

Stíhací letoun Su-35 je vlastně potomkem výborného sovětského a ruského letadla Su-27, určeného k vybojování převahy ve vzduchu. Su-35 má zmodernizovanou palubní elektroniku, motory i trup. Stroj je již zařazován do aktivní služby u útvarů ruských vzdušných a kosmických sil. Nedávno přitom byla podepsána první dohoda o prodeji a exportu těchto letadel.

Letoun F-35 ještě nebyl zařazen do plnohodnotné služby – v současné době se dokončují jeho úpravy. Přitom se na F-35 i nadále snáší kritika ze všech stran. Jako hlavní problém se ukazují náklady na jeho vývoj i cena. Přestože cena jednoho F-35 měla být kolem 30 milionů dolarů, je jeho dnešní skutečná cena více než 100 milionů. Podotýkáme, že jeden Su-35 přijde Ministerstvo obrany RF na 13 milionů dolarů (autor pravděpodobně vychází z ceny v původním kontraktu z roku 2009 v přepočtu na dnešní kurz dolaru vůči rublu, kdy ruská měna značně oslabila; exportní cena Su-35 je mnohem vyšší – pozn. edit.).

Co se týká technických vlastností, pak otázky odborníků vyvolávají jak pohonná jednotka, tak i avionika a dokonce i přilby pilotů F-35.

Hlavní výhodou Su-35 proti F-35 je manévrovatelnost. Výkonný motor (dvoumotorového) Su-35 umožňuje pilotům provádět všechny druhy náročných manévrů, zatímco američtí vývojáři se spolehli na technologii stealth, jasně opomenuvše, že „neviditelnost“ letadel závisí v první řadě na schopnosti manévru.

Řada odborníků poukazuje na to, že vysoká manévrovatelnost Su-35 může u nepřítele vést ke zhroucení algoritmů pro navádění jeho raket. Aby bylo zajištěno zničení Su-35, musel by se k němu F-35 co nejvíce přiblížit, čímž se ovšem vystavuje riziku odhalení. V boji na malou vzdálenost pak nemá proti Su-35 šanci.

Ruský stroj má pokročilejší výzbroj – jeho rakety mají dosah asi 400 kilometrů (řeč je o řízených střelách na základě typů R-37M a KS-172; jejich integrace s Su-35, resp. vývoj však ještě nebyly ukončeny. Naproti tomu letouny F-35 střely s takovým dosahem pravděpodobně nikdy nosit nebudou – pozn. edit.). Americké stroje mohou nést jen nižší počet raket, které mají mnohem menší dosah.

Před několika lety byla provedena simulace leteckého souboje Su-35 s americkými stroji páté generace F-35 a F-22. Podle člena australského parlamentu Denise Jensena, který byl simulaci přítomen, ruský stíhací letoun nedal americkým strojům ani jednu šanci. Jde o to, že Austrálie se chystala nakoupit americké letouny páté generace F-35, ale na základě výsledků řady testů se rozhodla vsadit na F-22 (z prodeje Austrálii nakonec sešlo, jelikož sériová produkce F-22 byla administrativním rozhodnutím ukončena – pozn. edit.).

Mimochodem – australští experti řadí F-35 k letounům 4., nikoli 5. generace, a to z důvodu značné „viditelnosti“, ale i dalších nedostatků. Je zajímavé, že od nákupu F-35 odstoupila i Kanada. Vojenské letectvo USA přitom již nemůže odmítnout stroj, na jehož vývoj byly vynaloženy obrovské prostředky; bod, odkud není návratu, dávno prošel. Takže – vojenské letectvo zámořské mocnosti bude vybaveno drahým letadlem s hromadou problémů.

Stíhací letoun F-35 přes vysokou cenu nenabízí žádné „mimořádné schopnosti“, o které mají zájem vojenská letectva celého světa. Naproti tomu Su-35 převyšuje svého konkurenta v řadě klíčových vlastností. Z toho lze vyvodit, že ruská stíhačka je lepší než americká.

Význam Srebrenice a chystaný převrat v Republice Srbské

$
0
0
Stefan KARGANOVIĆ 
Rajko DOLEČEK (doplňky)

17. 1. 2016  České národní listy


Jedná se o oficiální, úřední verzi těch událostí. Fakta, která jsme objevili a probádali, tuto verzi nepodporují (SHP). Kromě výzkumné skupiny Srebrenica Historical Project z Haagu (Holandsko), řada významných světových autorit také nesouhlasí s úřední verzí událostí v Srebrenici, jejíž nedostatky se stále více objevují. Srebrenica Historical Project

Republika Srbská představuje část (entitu) Federace Bosny a Hercegoviny (BaH) s převážně srbským obyvatelstvem („hlavní město“ Banja Luka), druhou část představuje Muslimsko-chorvatská federace. Sarajevo je hlavní město BaH. 
RS vznikla v prosinci 1995 v rámci tzv. Daytonské dohody, závěrečně podepsané v Paříži 15.12.1995*/, za přítomnosti B.Clintona (USA), V. Černomyrdina (RF),  J. Majora (Anglie),  J. Chiraca (Francie),  H. Kohla (Německo). Republika Srbská (RS) t.č. bojuje proti přílišné centralizaci v BaH.
Srebrenica Historical Project

Geopolitický význam tématiky Srebrenica, podle našeho názoru, bude klíčovou otázkou v plánovaných turbulencích v Republice Srbské (RS). V první fázi bude Srebrenica jen v pozadí. Udržení za každou cenu fiktivní verze událostí v Srebrenici je jedna z povinností, kterou si vzala za svou pátá kolona, která pokračuje ve své loňské ofenzívě k převzetí moci v RS. V následující fázi, nakolik se jim podaří uskutečnit svůj plán a zmocní se vlády, oni tu lež prohlásí za nezpochybnitelnou pravdu, kterou s cílem likvidace RS ospravedlní splnění svých úkolů, které jim určí zahraniční sponzoři, kteří je přivedli k moci.

Aniž bychom zmenšovali význam faktografie samotné události, Srebrenica nepředstavuje prvořadou otázku o tom, kolik lidí bylo zastřeleno nebo jaká právní kvalifikace by byla nejvhodnější - genocida, masakr, pomsta nebo něco jiné - ale pro jaké geopolitické cíle se Srebrenica využívá. Kdo využívá tu verzi událostí, kterou vnutila západní propaganda a jak se to tendenčně vykonstruované povídání využívá.

Obraz Srebrenice, který od poloviny devadesátých let západní media a političtí vedoucí po světě uvádějí, vznikl ještě mnohem dříve, než mohly být určeny základní skutečnosti. On říká, že tam Srbové uskutečnili genocidu muslimských obyvatel a že to byl nejstrašnější zločin, který se přihodil v Evropě od konce Druhé světové války. Potom že Západní mocnosti mají na sobě obrovské břemeno zodpovědnosti, že v té chvíli byly nejednotné a nedostatečně rozhodné, aby zločinu v Srebrenici zabránily, ale že jim od té doby to opomenutí vnucuje přísný morální závazek, aby vždy a na každém místě vojensky intervenovaly, aby se nová „Srebrenica“ už neopakovala.

Podle toho je jeden ze způsobů jak využít Srebrenicu, aby se stala morálním podkladem a politickým ospravedlněním pro doktrínu tzv. „práva na ochranu“ ohroženého obyvatelstva, anebo anglicky R2P (Right To Protect). Tuto doktrínu západní velmoci využívají výlučně pro agresivní útoky proti suverénním státům, které se jim nepodrobují, nejčastěji pod výmluvou, že „porušují lidská práva“. Ty útoky se pravidelně uskutečňují mimo ustanovení mezinárodního práva a jemu navzdory. Charakteristika té doktríny je v tom, že západní státy, které se prohlašují, že jsou „mezinárodní společenství“, pro sebe výlučně rezervují právo, aby určily okolnosti a způsob jejího využití, jakož i to, kdo bude dalším cílem, vlastně obětí.

Kosovo a bombardování „malé Jugoslávie“ (Srbsko+Černá Hora) v roce 1999 byly prvním příkladem použití této „srebrenické“ doktríny. Pak následovaly další. V Iráku v roce 2003, kromě lživé obžaloby v souvislosti s neexistujícími zbraněmi hromadného ničení, Západ uvedl lživou informaci o masovém vraždění Kurdů na severu země, jako druhou příčinu vojenského zásahu. V Libyi 2011 zase je vidět inscenovaná krize i heslo, že se za pomoci západního zásahu musí zabránit Kaddafího vojsku, aby provedlo „Srebrenicu“ masakrem jeho protivníků v Bengházi. V Sýrii stejný scénář. Ne pouze západní media a politici, ale i turecký ministr zahraničí, nyní premiér, Davutoglu, v jedné chvíli upozornil, slovo od slova, že „musíme intervenovat v Sýrii, aby Asadův režim nezničil své protivníky stejným způsobem, jako Srbové masově pobili muslimy v Srebrenici“.

Abychom to shrnuli. Srebrenica v této geopolitické chvíli sehrává roli obrovského významu, jako zdánlivě humanitární výmluva pro uskutečnění smrtících vojenských zásahů s cílem zničení států, které odmítají, aby se plně podřídily diktátům Západu. Kdekoli Západ užil Srebrenicu jako výmluvu pro uskutečnění agrese, jednalo se vždy o politické zájmy, bez souvislosti s humanitou, anebo to byl ve stejnou dobu i hmotný zájem, aby se ten určený stát obsadil a uloupily jeho přírodní zdroje.

Kromě tohoto globálního využití Srebrenice v místním měřítku na Balkánu, existuje ještě jedno velmi důležité využití. Srebrenica byla přeměněna do zakladatelského mýtu o bosenském národě, a to se vztahuje na slovanské obyvatelstvo BaH, některých částí Srbska a Černé Hory, které během turecké nadvlády přijalo muslimskou víru. Zájem Západu v balkánském regionu lze zredukovat na staré římské pravidlo divide et impera, rozděl a panuj. Podobný bratrovražedný princip se používá i na Ukrajině v průběhu tvorby umělého proti-ruského národa. Západ mohutně podporuje vznik umělého bosenského muslimského národa v Bosně, se sebevědomím, které bude dle možností co nejvíce vzdálené od dějinných kořenů jeho předků a nynějších příslušníků. Oficiální verze o genocidě v Srebrenici, přeměněna do mýtu o pokusu pravoslavných Srbů vyhladit své muslimské sousedy, v tomto kontextu se mění do mocného prostředku pro trvalý rozkol mezi lidmi stejné krve, jazyka i původu.. K lepšímu pochopení tohoto mechanizmu, znova obracíme pozornost na události v Ukrajině. Z toho rozkolu mají užitek jen západní mocnosti, které se tam, jakož i tady, předvádějí v roli arbitrů. Podle toho, udržování toho mýtu je nezbytné, aby se i na veliké části teritoria bývalé Jugoslávie ospravedlnila přítomnost i vměšování Západu.

Existuje ještě jeden užitek, který Západ čerpá ze zdánlivé podpory bosenských muslimů. Oběti agrese Západu, po rozpadu SSSR a po zániku multipolárního světa, jsou z největší části muslimové. Když se všechny ty oběti sečtou, v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii, v Jemenu, a na dalších místech, jedná se o dva až tři miliony nevinných pokojných lidí, v obrovské většině muslimů. To je dvěstěkrát nebo třistakrát více obětí, než jich údajně bylo ve Srebrenici. Pokrytecká podpora bosenských muslimů poskytuje Západu možnost tvrdit, že nic nemá proti Arabům, muslimům nebo islámu jako takovým. Jako důkaz blahosklonnosti k muslimskému světu se v propagandě zdůrazňuje údajná podpora bosenským muslimům a posedle se trvá na mezinárodním uznání „genocidy“ v Srebrenici, kterou údajně provedli Srbové.

Srebrenica je mikrokosmos strašného a uměle vyvolaného „konfliktu civilizací“, který se připravuje.

Ani jeden základní bod oficiálního vyprávění o Srebrenici, které podporují političtí vedoucí západních států, západní media, soudy a instituce, které Západ založil a financuje, jako je na příklad Tribunál v Haagu (ICTY) - není s to vydržet kritiku.   Je to proto, že Srebrenica nikdy nebyla podle předpisu vyšetřena jako kriminalistický případ. Od samotného začátku, a to je už 20 let, Srebrenica se zpracovává výlučně jako politický a propagandistický trumf. Všechny odpovědi, které jste dosud dostávali jsou v hlavních rysech chybné a slouží zájmům těch, kteří si udělali monopol na právo, aby tu otázku řešili ve svůj prospěch.

V Republice Srbské (RS) probíhá druhá fáze „barevné revoluce“, která byla započata vloni a v té době téměř uspěla. Z hlediska iniciátorů a místních vykonavatelů toho procesu, Srebrenica je klíčovou součástí jejich operativního plánu. Oni proto křečovitě bojují, aby se za každou cenu uchovala lživá, úřední verze srebrenického narativu, protože to je pro ně nezbytné morální krytí pro velezradu, kterou se zavázali uskutečnit.

Republika Srbská je na mušce, protože její existence a konsolidace jsou přesvědčivým důkazem, nehledě na všechny ztráty a chyby, že masové oběti a utrpení v devadesátých letech byly korunovány jedním nezpochybnitelným srbským úspěchem. Ze zorného uhlu cizího faktoru, Dayton je pouze krátké vojenské příměří a ne trvalý politicky domluvený mír. Série ústavních útoků na RS následována bezprostředně po přerušení konfliktu, vymyšlením „Bonnských zplnomocnění“, dekretováním protiústavně zvýšených pravomocí centrálních úřadů v Sarajevu, současným přenosem zplnomocnění srbské entity, zrušením VRS (Vojsko Republiky Srbské) a zničením nezávislých obranných kapacit RS, to kromě jiného. Všechno to bylo úspěšně vykonáno využitím některých zkorumpovaných srbských politiků, zcela lhostejných k přežití státu a budoucnosti lidu.

Současně s pochodem politického odbourávání přišel předvídatelně i rozkaz k vykonání morální sebevraždy. Vládě RS byl v 2003 a 2004 dán příkaz, aby sama iniciativně přiznala „genocidu v Srebrenici“ a aby i tímto způsobem připravila cestu k vlastní likvidaci.

Tehdejší vládní nomenklatura RS, vedená předsedou Draganem Čavićem, vyšla tomu návrhu o své vůli vstříc. Následkem toho byla zlověstná „Zpráva Komise o Srebrenici“ z roku 2004, která jako mlýnský kámen ještě stále visí na krku RS a jejího lidu. Tehdejší vláda nekriticky a úředně přijala všechny základní body propagandistické konstrukce událostí v Srebrenici v červenci 1995, ve kterých se RS těžce obviňuje z nejhnusnějšího zločinu, který existuje v mezinárodním právu. Jeviště bylo připraveno pro brzkou samolikvidaci „genocidního výtvoru“, pro který 25 000 našich nejbližších položilo své životy a stovky tisíc občanů zažili nevídaná utrpení a ničení.

Souhrou nečekaných politických okolností, plánované zrušení RS muselo být odloženo o osm roků. Objevil se, a stále sílil, mohutný odpor proti rozbití bezpečného domu srbského lidu. Bylo dosaženo významných úspěchů pro zastavení procesu bourání. Centrální bod lživé morální obžaloby, kterou se RS upírá právo na existenci - propagandistické vyprávění (narativ) bez skutkové podstaty o „genocidě“ v Srebrenici - bylo konečně a úspěšně, s vědeckou přesností, dáno pod zvětšovací sklo.

Nicméně příslovečný „čert“ skutečně nespí. Jemu se částečně podařilo vrátit vše téměř na výchozí bod. Šikovnou manipulací lidmi, jejich ambicemi a vášněmi, promítáním klamů, on zase vnucuje svoji původní agendu. Zformoval skupinu místních politiků bez skrupulí, připravených, aby v tom spolupracovali. RS je zase potenciálně pod otazníkem, přes svůdná schémata „ústavních reforem“, integrace a „funkčního státu“. Krajní následek použití těch schémat je buď zánik RS nebo její zredukování na prázdnou skořápku v rámci centralizované Bosny a Hercegoviny, která bude pod kontrolou cizinců.

Srebrenica má jasně určenou roli v uskutečnění toho programu. Ochotným spolupracovníkům v sebezničení Republiky Srbské, páté koloně, jejíž úkol je uskutečnit převrat a v zájmu cizích mentorů uchvátit moc, Srebrenica je nezbytná jako alibi pro vše zlé, na co se dopředu zavázali. Dohoda s ďáblem je závažná věc. Jak se Faust ke své zkáze přesvědčil, ďábel jako smluvní strana svým spolupracovníkům nikdy neodpouští když nesplní své slíbené závazky.

V případě, že by uchvátili moc, každý svůj tah při ničení RS budou výmluvně ospravedlňovat, že „musí“. Budou házet prach do očí, „že mezinárodní společenství zjistilo, že jsme v Srebrenici uskutečnili genocidu, za kterou se teď musíme vykoupit“ - a to výlučně uspokojováním všech vznesených požadavků. Srebrenica se stane vedoucím motivem jejich destruktivní politiky.

Proto je nyní pro ně kriticky důležité, aby se vylhané vyprávění za každou cenu udrželo v původním tvaru. Každý, kdo to vylhané vyprávění boří - je nejnebezpečnější nepřítel.

Teprve tehdy, kdyby uchvátili moc, lživá konstrukce "událostí okolo Srebrenice" by doznala svůj plný výraz. Vše, co bylo dosud viděno, by bledlo v porovnání s tím, co by následovalo. 



*/ Republika srbská v Bosně a Hercegovině byla vyhlášeni již 9.1.1992. Jako politická entita byla verifikována podpisem Daytonské mírové dohody 21.11.1995


Autor Stefan KARGANOVIĆ (Srebrenica Historical Project, Den Haag - SHP),
Rajko DOLEČEK (překlad, doplňky), redakční úprava Nové republiky Václav Dvořák 

Zkoumání propagandy: Vulliamy a Hartmannová o Srebrenici

$
0
0

Edward S. Herman a David Peterson

17. 1. 2016     Kosovo on line
V článku nazvaném: „Jak se Británie a Spojené státy rozhodly ponechat Srebrenici svému osudu“ (Observer, 5. července 2015 [1]) se Edovi Vulliamymu, zasloužilému reportérovi listů Guardian a Observer, a Florence Hartmannové, reportérce a bývalé tiskové mluvčí Úřadu žalobkyně ICTY (viz Soud pro bývalou Jugoslávii v Haagu), podařilo pozoruhodným způsobem postavit historii na hlavu. 



Podařilo se jim to pomocí selektivního využívání důkazního materiálu, včetně značného potlačování relevantních faktů; nakládáním s jistými záležitostmi jako by šlo o prokázané pravdy, byť jsou předmětem vážných sporů; rasistickými konstrukcemi, které jsou zjevně nepřátelské k etnickým Srbům; naprostými smyšlenkami a zahlcováním čtenářů citacemi z oficiálních a jiných zdrojů, které nedokazují nic, ale pomáhají vytvořit žádoucí dojem o usmiřovaném zlu.

Hlavním tématem Vulliamyho a Hartmannové (dále jako V & H) je to, že zabíjení ve Srebrenici z července 1995 bylo důsledkem srbského expanzionismu v kombinaci s politikou usmiřování ze strany USA, Británie, Francie a Nizozemí. Pokud jde o tuto politiku usmiřování, V & H uvádějí:

„Prozkoumání řady důkazních materiálů odhaluje, že pád Srebrenice tvořil součást politiky tří velmocí – Británie, Francie a Spojených států – a vedení OSN ve snaze dosáhnout míru za každou cenu, míru na úkor Srebrenice, což dosáhlo kritického bodu v roce 1994 a vedlo ke krvavému rozuzlení v červenci 1995.“

A pokračují:

„Bosenský masakr zahanbil nejzkušenější světové diplomaty: neúčinné rozhovory a plány se vyčerpaly a tři roky selhávaly.“

A ve stejném duchu:

„ ...diplomaté se také dvořili srbskému prezidentovi Slobodanu Miloševićovi …když se ho neúčinně snažili přimět ke spolupráci.“ [2]

Autoři nikde nezmiňují, že od roku 1991 do listopadu 1995 [3] kontinuálně probíhaly na území bývalé Jugoslávie občanské války, zejména v Bosně a Hercegovině, a rovněž v Chorvatsku, přičemž Srebrenica byla jednou z několika bosensko-muslimských enkláv uvnitř bosenskými Srby kontrolovaného teritoria – což byl v situaci občanské války stěží udržitelný stav. To však V & H umožňuje tvářit se, jako by zachování srebrenické autonomie mělo nějaký zásadní význam, přestože bylo všeobecně známo, že je neudržitelná. Všechny strany konfliktu, včetně srebrenických a sarajevských Muslimů, aktivně diskutovaly o možnosti vyměnit ji za bosenskými Srby držené území v rámci převážně muslimského teritoria. V & H se nicméně usilovně snaží, aby tyto diskuze, do kterých byly zapojeny západní velmoci, působily dojmem hanebné zrady spáchan na muslimském obyvatelstvu Srebrenice. Ve skutečnosti o nic takového nešlo.

V & H opakovaně hovoří o pronásledování Muslimů ve východní Bosně a srebrenickém obyvatelstvu „navýšeném o vysídlené vyhnance, choulícím se, soustavně bombardovaném a do značné míry odříznutém od dodávek potravin a léků.“ [4] Pouze o bosenských Muslimech se hovoří jako o obětech. V & H se nikde ani slůvkem nezmiňují o skutečnosti, natož aby se jí věnovali, že bosensko-muslimské jednotky, které operovaly ze své základny ve Srebrenici, pravidelně prováděly vražedné výpady proti nedalekým srbským vesnicím. Místo toho pravidelně uvádějí, že Srebrenica byla na základě rezoluce RB OSN [5] ustanovena „bezpečnou zónou“, přičemž odsuzují selhání „mezinárodního společenství“ za to, že neposkytlo dostatečný počet vojáků k její ochraně. Nikde se však nezmiňují o tom, že podle dvou samostatných dohod mezi bosenskými Srby a sarajevskými Muslimy měla být Srebrenica demilitarizována, k čemuž ale nikdy nedošlo. [6]

Naser Orić, velitel bosensko-muslimských jednotek ve Srebrenici, se otevřeně vychloubal dvěma západním novinářům svými smělými výkony při zabíjení Srbů v okolí této enklávy. Prý se křenil, když jim předváděl svá videa s dekapitovanými těly. [7] O Naseru Orićovi se V & H nikde nezmiňují, ale zmiňují se o jeho bratrovi Mevludinu, kterého líčí jako „jednoho z mála mužů, kteří unikli popravištím“ a který dlouho sloužil jako svědek obžaloby v ICTY. Je pozoruhodné, že se Vulliamy v množství příspěvků o Bosně pro listy Guardian a Observer od srpna 1992 nikdy nezmínil o roli Nasera Oriće, natož aby se jí podrobněji věnoval. [8] Ale to je pochopitelné. A vysvětlil to Vulliamy sám: že není novinář, ale propagandista, když v roce 1993 prohlásil, že „s Omarskou a Trnopoljem se objektivní zpravodajství o této válce stává poněkud pošetilým konceptem,“ že místo toho „deklaroval zaujatost“ a že je nyní „na straně bosensko-muslimského národa proti historickému a vojenskému programu na jeho vyhlazení, protože se odvažuje navrhovat, že by se tři úzce spjaté balkánské ­‚národy‘ mohly pokusit žít pospolu v téže zemi, tak jak žily po staletí.“ [9] Omarska a Trnopolje byly Srby provozované zajatecké tábory. Vulliamy o nich psal a mnohokrát je zmiňoval ve svých článcích pro Guardian a Observer počínaje 7. srpnem 1992. [10]Čelebići byl naopak bosenskými Muslimy provozovaný zajatecký tábor – a brutální [11]–, ale Vulliamy o něm nikdy pro Guardian či Observer nepsal ani se o něm nezmiňoval, neboť by to mohlo narušovat jeho oddanost bosenským Muslimům, kteří se rovněž stali stranou, kterou podporovala britská vláda. V & H také nikde nehovoří o tom, že Jugoslávie byla zemí, ve které společně žily balkánské národy v relativní harmonii od skončení 2. světové války, než došlo k rozpadu podporovanému mocnostmi NATO, bosenskými Muslimy a V & H.

Jedna zasvěcená studie dokumentuje 3 262 bosensko-srbským obětí, včetně 2.383 obětí z řad civilistů, které byly zabity v okresech Srebrenica a Bratunac od roku 1992 do července 1995. [12] Plukovník Thom Karremans, důstojník nizozemské armády a poslední velitel Dutchbat III ve srebrenické enklávě v roce 1995, řekl v narážce na vlastnoruční práci Nasera Oriće při tiskové konferenci v Záhřebu 27. července 1995:

„Víme, že v okolí srebrenické enklávy samotné bylo srovnáno se zemí 192 vesnic a že všichni jejich obyvatelé byli pozabíjeni. To mám na mysli, když říkám, že ­­‚nejsou pouze hodní a zlí hoši‘.“ [13]

Generálporučík Philipe Morillon, velitel UNPROFOR v Sarajevu, dosvědčil před ICTY, že

„Naser Orić byl válečný baron, který vládl terorem nad touto oblastí i nad [srebrenickým] obyvatelstvem samotným.“

Morillon byl rovněž přímo dotázán soudcem ICTY Patrickem Robinsonem:

„Říkáte tedy, pane generále, že to, k čemu došlo v roce 1995, bylo přímou reakcí na to, co Naser Orić prováděl Srbům dva roky předtím?“

Morillon odpověděl:

„Ano. Ano, Vaše Ctihodnosti. Jsem o tom přesvědčen.“ [14]

Ačkoli V & H citují Karremanse i Morillona, jaksi opomíjejí ta jejich prohlášení, která nepodporují jejich nesmírně zaujatou analýzu.

Citovat Morillona a hovořit o Naseru Orićovi a jeho roli by mohlo narušit jejich program démonizace Srbů a vydávání bosenských Muslimů za všechny nevinné oběti. V & H píší o srbské „divokosti“ a krvežíznivých „snahách o rasově čistý ‚státeček‘,“ a zdůrazňují jejich hrozby násilím ve Srebrenici. Na jiném místě Vulliamy psal o „srbském barbarství“ a o tom, že Srbsko je „vybledlým, ale nepochybným odrazem Třetí říše.“[15] Naopak bosenští Muslimové nebyli nikdy líčeni ve špatném světle. Morillon sdělil před ICTY, že Naser Orić

„neumožňoval brát zajatce. Jak si vzpomínán, ani se nesnažil to omlouvat.“ [16]

Pro V & H nicméně byli bosensko-muslimští představitelé solidními demokraty. V & H uvádějí, že na jaře 1992,

„když si multietnická Bosna odhlasovala nezávislost,“ srbské divošství započalo.

Nezmiňují, že Ústava SFRJ z roku 1974 zmocňovala konstitutivní „národy“, aby o těchto záležitostech rozhodly, což jim nebylo umožněno. V & H se také nezmiňují o tom, že prezident nově nezávislého státu Alija Izetbegović byl politicky zpátečnickým Muslimem, který obdivoval Írán, Pákistán a Saúdskou Arábii. A že ve své knize Islámská deklarace otevřeně hovořil o „neslučitelnosti islámu s neislámskými systémy“ a odmítal mír a koexistenci „mezi islámským náboženstvím a neislámskými společenskými a politickými institucemi.“ [17]

Tvrzení V & H, že „zrada“ obyvatelstva srebrenické „bezpečné zóny“ ze strany USA a Británie byla důsledkem usilování o „mír za každou cenu“, je směšné. Mnohem přesnější by bylo tvrdit, že se dominantní západní velmoci snažily zabránit míru za každou cenu. Od roku 1992 až do Daytonské dohody z listopadu 1995 byla vypracována celá řada mírových plánů – počínaje Cutileirovým (lisabonským) plánem z počátku roku 1992, přes Vance-Owenův, Stoltenbergův a plány Kontaktní skupiny –, ale žádný nevyšel. Podle vyjádření vyjednavače Davida Owena v rozhovoru z počátku února 1993 byla dohoda uskutečnitelná:

„Máme ale problém. Nedaří se nám dostat Muslimy k jednacímu stolu. A je to z valné části chybou Američanů, protože Muslimové neustoupí, dokud si budou myslet, že se jednoho dne Washington zapojí na jejich straně… Je to nejlepší dohoda, jaké můžeme dosáhnout. A je hořkou ironií sledovat, jak ji Clintonovi lidé blokují.“ [18]

Mezitím, co Spojené státy úspěšně blokovaly tyto mírové plány, tvrdě bojovaly za právo bombardovat bosenské Srby, kterého se jim dostalo skrze rezoluce RB OSN z března a června 1993, [19] což jim pak umožnilo bombardovat je v květnu a během srpna až září 1995. Toto eskalující násilí mohlo sehrát roli při utváření Daytonské dohody. Spojené státy tentokrát o dohodu stály, a v průběhu jednání prosadily, aby Bosna a Hercegovina byla pod protektorátem Vysokého představitele OSN. Jak uvádí John Laughland, pravomoci Vysokého představitele jsou dodnes „jediným faktorem, jenž celý tento fiktivní stát drží pohromadě.“ [20] Je třeba poznamenat, že všechny tyto neúspěšné mírové plány měly podporu Miloševiće, což je v rozporu s tvrzením V & H, že velmoci „marně“ usilovaly o Miloševićovu pomoc. Pokud by Spojené státy chtěly od roku 1992 mír, byl by tam mír.

Poté, co Spojené státy přikrmily občanské války a násilný rozpad Jugoslávie v letech 1991 až 1995, přikrmily s pomocí ICTY krizi na Kosovu, kterou využily k rozpoutání války proti Srbsku. Války, která umožnila koalici států NATO pod vedením USA okupovat Kosovo, později ho izolovat od Srbska a učinit ze Srbska zlomený a podřízený stát. [21] Vytvoření a využívání ICTY k démonizování Srbů bylo součástí válečného plánu, protože ICTY vyzval k odmítnutí vyjednávat o urovnání s osobami – stíhanými jako zločinci – které byly v Srbsku terčem. [22] To příliš neodpovídá líčení Západu z pera V & H jako obránce míru a usmiřovatele. Spíše to zapadá do schématu války, které počítalo s následným ne-mírovým vývojem v Jugoslávii od roku 1991, a které vycházelo z amerických, britských, francouzských a německých geopolitických zájmů.

Není divu, že masakr ve Srebrenici také dobře zapadá do rámce, jehož součástí je americké podporování války a přímá akce vedoucí k bombardování, faktická kapitulace a znetvoření Srbska a posléze hegemonie USA a NATO nad celým územím demontované Jugoslávie. V důsledku masakru měl být proti bosenským Srbům – a srbským zájmům obecně – veden masivní propagandistický úder, což by ospravedlnilo další démonizaci všech srbských představitelů – a nakonec vojenský útok proti Srbsku v roce 1999. Masakr byl tedy užitečný. A počet zabitých – zejména při popravách – byl téměř jistě nafouknut, aby se jeho užitečnost ještě zvýšila.

V & H líčí pád Srebrenice jako selhání USA, Velké Británie, Francie a OSN (Dutchbat III) při ochraně bosensko-muslimského obyvatelstva v „bezpečné zóně“ před srbským plánem, o němž údajně věděly „šest týdnů před masakrem.“ V & H uvádějí, jako by šlo o autentickou citaci, že se ICTY „usnesl, že vraždy byly naplánovány v dostatečném předstihu.“ A dodávají, že v „rozsudku nad bosensko-srbským generálem Radislavem Krstićem za napomáhání genocidě ve Srebrenici se soud usnesl, že: ‚Bez důkladného plánování by nebylo možné systematicky pozabíjet za tak krátký čas – od 13. do 17. července – takové množství lidí‘.“ [23]

V & H připisují poslední větu („Bez důkladného plánování…“) buď rozsudku v případu Prosecutor v. Radislav Krstić, který padl 2. srpna 2001, nebo odvolacímu rozsudku z 19. dubna 2004. [24] Nicméně, ani po pečlivém prozkoumání rozsudků v Krstićově případu nelze tuto citaci či nějakou její podstatnou část v těchto dokumentech dohledat. Vydávání tohoto vyjádření za citaci z rozsudku v Krstićově případu je ze strany V & H přinejmenším vážným pochybením a přinejhorším nepoctivou smyšlenkou. List Observer by měl tuto chybu opravit a zkoumat věc dále.

Pokud jde o tvrzení V & H, že se ICTY v Krstićově případu usnesl, že Bývalý prezident USA B. Clinton s srebrenické „vraždy byly naplánovány v dostatečném předstihu,“ tak přinejmenším ve dvou samostatných odstavcích rozsudku z 2. srpna 2001 se soudní komora usnesla, že:

„následně po obsazení Srebrenice v červenci 1995 vymyslely a uskutečnily bosensko-srbské síly plán na popravu co nejvíce bosensko-muslimských mužů vojenského věku, kteří se v této enklávě nacházeli.“ [25]

Následně po obsazení Srebrenice zjevně neznamená „naplánovány v dostatečném předstihu“, s „důkladným plánováním“ či „šest týdnů předem“, jak V & H nepravdivě uvádějí. Na jedné straně citují smyšlená vyjádření, která se shodují s jejich vlastními předsudky, a na druhé straně neuvádějí skutečná vyjádření, která odporují těm samým předpojatostem. I zde by měl list Observer chybu opravit a zkoumat věc hlouběji.

V & H také uvádějí hrůzu nahánějící výroky, které jsou připisovány Ratku Mladićovi a Radovanu Karadžićovi. Mají domněle ilustrovat povahu jejich vlastního a rovněž bosensko-srbského divošství, které ještě mělo přijít. Citují Mladićův proslov v bosensko-srbském parlamentu ohledně bosensko-muslimského obyvatelstva: „Mou starostí je naprosto je zničit,“ a Karadžićovo prohlášení o „krvi po kolena“, když Srebrenica padne. [26] Tyto výroky mají ale pro poctivé vyhodnocení zde analyzovaných procesů jen malý význam. Mladić ani Karadžić nevydali svým podřízeným žádné pokyny, a celý kontext výroků je nejasný. [a] V & H zde necitují (a Vulliamy nikdy ve svých článcích pro Guardian a Observer nezmínil) pokyn chorvatského prezidenta Franja Tudjmana z doby války, ve kterém svým vojenským velitelům krátce před Operací Bouře sdělil, že:

„To je účelem tohoto rokování dnes. Musíme zasadit takové rány, že [krajinští] Srbové prakticky zmizí.“ [27]

Na rozdíl od výroků, které jsou připisovány Mladićovi a Karadžićovi, toto byl přímý pokyn Tudjmana podřízeným – a nikoli nějaké obecné či zárodečné vyjádření. A skutečně, několik dní poté se většina Srbů z krajinského regionu Chorvatska a Bosny stala obětí etnické čistky během „Operace Bouře“. Tento pokyn ale vzešel od místního představitele, který byl nepřátelský vůčBývalý prezident USA B. Clinton s i Srbům a podporovaný USA, Británií a Francií, takže citovat ho by mohlo tohoto oblíbence Západu a oponenta Srbů postavit do nepříznivého světla a odhalit, že Srbové byli rovněž oběťmi, a nikoli zkrátka genocidními kriminálníky. V & H to ve svém článku z 5. července opominuli zrovna tak, jak to Vulliamy dělal po celou svou kariéru.

Věrni svým politickým a ideologickým předsudkům, V & H přijímají jako dané, že Srbové popravili 8 000 mužů a chlapců – dokonce hovoří o „zavraždění více než 8.000…“ Citují jistého generála z nizozemského ministerstva obrany, který (v jejich převyprávění) tvrdí, že „OSN tehdy poskytla 30.000 litrů benzínu, které se ukázaly jako nezbytné pro genocidu,“ protože tento benzín byl použit „jako palivo při přepravu mužů a chlapců na popraviště a pro buldozery k zahrnutí 8.000 těl do masových hrobů.“ [28]

Nicméně, v době rozsudku nad Krstićem v srpnu 2001 bylo v těchto „se Srebrenicí souvisejících“ masových hrobech nalezeno pouze 2.028 těl, [29] přičemž zahrnují neznámý, ale značný počet obětí bojů, jak je zjevné zBývalý prezident USA B. Clinton s  povahy zranění. [30] Kde je tedy po šesti letech šetření těch 8.000 bosňáckých „mužů a chlapců“ zahrabaných do masových hrobů? Proč dosud nejsou k dispozici letecké či satelitní snímky, které by Spojené státy uvolnily pro veřejnost a které by ukazovaly údajné bosensko-srbské popravy, pohřby, exhumace z „primárních“ hrobů a opětovně pohřbívání v „sekundárních“ hrobech? [31] Proč tytéž bosensko-srbské síly drinského sboru a příslušníci polovojenských jednotek nezabili muslimské vězně, které zajali v žepské „bezpečné zóně“ na konci července? A proč bosensko-srbské síly lékařsky ošetřily značný počet zraněných bosenských Muslimů, a poslaly je do Tuzly?

Je pravda, že krátce před 11. červencem 2015, před vzpomínkovou akcí k 20. výročí „srebrenického masakru“ v Pamětním centru v Potočari, zveřejnila Mezinárodní komise pro pohřešované osoby (International Commission on Missing Persons – ICMP) své nejnovější údaje o počtech osob, které byly identifikovány prostřednictvím analýzy DNA a které pocházejí z masových hrobů „souvisejících se Srebrenicí“. K 18. červnu 2015, jak uvedla ICMP, bylo identifikováno 6.930 osob, přičemž 6.827 z nich bylo identifikováno pomocí ztotožnění DNA, zatímco zbylých 103 bylo identifikováno konvenčními metodami. [32] Profilování DNA ale nedokáže stanovit způsob smrti osob (smrt v boji versus smrt jako trestný čin, např. poprava), které pomáhá identifikovat, ani poskytnout údaj, kdy a kde dotyčná osoba zemřela. Práce ICMP navíc zůstává zahalena tajemstvím. Když žalobce ICTY odmítl poskytnout Karadžićově obhajobě záznamy o práci laboratoře ICMP pro účely nezávislého testování a verifikace, argumentoval, že:

„ICMP není povinna poskytnout obviněnému 300 [či jakékoli množství] složek k vybraným případům v jakémkoliv režimu či za jakýchkoli předběžných podmínek…“ [33]

Pokud by tento tribunál byl soudem v USA, výsledky předkládané ICMP by porušovaly standardy American Bar Association pro využívání důkazů DNA, a byly by vyloučeny jako nepřípustné. [34] Když jsou však představeny v kontextu 20. výročí „srebrenického masakru“, jsou přijímány jako svatá pravda, zjevená shůry.

Na závažné otázky, jako jsou tyto, nemají V & H žádnou odpověď. Ve skutečnosti si je ani nepoložili. Institucionalizovaná pravda o 8 000 srebrenických „mužích a chlapcích“ se stala nezpochybnitelnou. Je postavena nikoli na důkazech, ale na globálním politickém bicepsu.

Podlá zrada obyvatelstva „bezpečné zóny“, nebo obětování jako Bývalý prezident USA B. Clinton s ospravedlnění „humanitární intervence“?

Ed Vulliamy a Florence Hartmannová vznášejí obvinění proti západním velmocem za „zradu“ obyvatelstva srebrenické „bezpečné zóny“, ale nikdy si nekladou otázku, proč tuto enklávu zradili sarajevští Muslimové sami. Proč 5.000 až 6.000 mužů z 28. divize, kterou po tak dlouho dobu vedl v této „demilitarizované zóně“ jejich velitel Naser Orić, nezůstalo na místě a nebránilo tyto lidi? Bosensko-srbské armádě se během předcházejících tří let nepodařilo je vytlačit. A pokud by zaútočila, když byli přítomni, existuje dobrý důvod se domnívat, že by vzdušné síly NATO byly uvedeny do chodu v jejich prospěch. Kritická literatura opakovaně poukazuje na to, že se skupina srebrenických představitelů setkala s bosensko-muslimským prezidentem Alijou Izetbegovićem v Sarajevu v září 1993 a že je Izetbegović informoval, že mu americký prezident Bill Clinton sdělil, že „intervence NATO je možná, ale může k ní dojít pouze tehdy, když Srbové vtrhnout do Srebrenice a zabijí taBývalý prezident USA B. Clinton s m přinejmenším 5.000 lidí.“ [35] Ať už je tento příběh pravdivý či nikoliv, ukázalo se, že cifra 8.000 odvedla dobrou práci a sehrála významnou roli při eskalování intervencí USA a NATO, které pak následovaly.

Stručně řečeno, V & H mají všechno popletené. Byly to pro-intervencionistické strany v USA a Sarajevu, které přivodily srebrenický masakr a profitovaly zxněj. Jak jednou poznamenal Carl Bildt, bývalý švédský premiér a vyslanec EU pro bývalou Jugoslávii: „Ve Washingtonu nebude mír, dokud bude válka na Balkáně.“ [36] Bosenští Srbové zabili mnoho bosensko-muslimských vojáků a neznámý počet jich popravili, chytli se však do pasti, která je a jejich spojence v Bělehradu nakonec vyšla draho. V & H kritizují západní velmoci za to, že údajně prodaly Srebrenici, ale skryti za svou chabou intelektuální fasádou zas a opět očerňují srbského nepřítele a do dobrého světla staví nejen bosenské Muslimy, ale i neobratné USA, Británii a Francii, které sice selhaly ve Srebrenici, ale nakonec udělaly správné věci a úspěšně zničily Jugoslávii, a z etnických Srbů udělaly vyvrhele a jejich politické vedení poslaly do vězení.

Pravděpodobní pachatelé pohormadě (z leva): Hillary Clintonová po celou dobu krvavého rozbíjení Jugoslváie vedla veřejně protisrbskou proapgandu a uváděla záměrné dezinformace a lži, její manžel prezident Bill Clinton si podle svědků objednal masakr, aby mohlo NATO v Jugoslváii intervenovat na straně bosenských džíhádistů, M. Albrightová jako státní tajemnice manipulovala Radou bezpečnosti i Valným shromážděním OSN proti Jugoslváii a Srbům, a nakonec vůdce bosenských muslimů prezident Alia Izetbegović dával svým vojákům příkazy k masakrování srbského obyvatelstva východní Bosny a zkoušel zorganizovat masakr velkého rozsahu i v samotné Srebrenici.
- - - 


[1][1]Ed Vulliamy & Florence Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“,Observer, 5. července 2015, <tinyurl.com/pe348te>.  Viz také Ed Vulliamy, „Revealed: The Role of the West in the Runup to Srebrenicas Fall“,Observer, 4. července 2014, <tinyurl.com/q7a7lfb>; Tom Blanton & Emily Willard, „Srebrenica Conference Documents Detail Path to Genocide from 1993 to 1995“, The National Security Archive Electronic Briefing Book, č. 519, 1. července 2015, <tinyurl.com/njd7pmk>.Bývalý prezident USA B. Clinton s
[2][2] Ed Vulliamy & F. Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“, <tinyurl.com/pe348te>.
[3][3]K textu Daytonské dohody viz Madeleine J. Albright, Dopis stálé představitelky Spojených států při OSN adresovaný generálnímu tajemníkovi z 29. 11. 1995 (S/1995/999), 30. listopadu 1995, <tinyurl.com/pyxpnad>.
[4][4] Ed Vulliamy & F. Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“, <tinyurl.com/pe348te>.
[5][5] Rezoluce RB OSN č. 819 (S/RES/819), 16. dubna 1993, <tinyurl.com/neytwcf>.
[6][6] Pro kopie dohod o demilitarizace z 18. dubna a 8. května 1993 viz Stephen Karganović & Ljubiša Simić, Rethinking Srebrenica (2013), Annex 3, str. 288-289; a Annex 4, str. 290-293.
[7][7] Viz Bill Schiller, „Muslims’ Hero Vows He’ll Fight to the Last Man“, Toronto Star, 31. ledna 1994; John Pomfret, „Weapons, Cash and Chaos Lend Clout to Srebrenica’s Tough Guy“, Washington Post, 16. ledna 1994.
[8][8] Toto zjištění opíráme o vyhledávání v databázi Nexis, které bylo provedeno 19. července 2015 jak pro The Guardian, tak pro The Observer ve tvaru: Byline (Ed w/2 Vulliamy) and Naser w/2 Oric. Podle databáze Nexis ve výsledcích vyhledávání vyšlo: „No Documents Found.“
[9][9] Ed Vulliamy, „This War Has Changed My Life“, British Journalism Review, sv. 4, č. 2, červen 1993, str. 5-11, viz str. 7 a 10. Aby doložil své nově nabyté závazky, Vulliamy dodal, že mu jeho zpravodajská práce o válkách v Bosně a Hercegovině změnilo život: „přinejmenším to mělo dostatečný vliv na to, abych změnil některé ze svých nejzákladnějších názorů. Byl jsem zapřisáhlým pacifistou, který věřil, že všechny války jsou špatné; nyní jsem přesvědčen, že válka je potřebná k zastavení věcí, které jsou dokonce ještě horší než válka. A to, co se děje Bosňákům je horší než válka…“ (str. 10).
[10][10] Viz Ed Vulliamy, „Shame of Camp Omarska“, Guardian, 7. srpna 1992, <tinyurl.com/oek7noh>.
[11][11] Viz Carl Savich, „Celebici“, Serbianna, 11. listopadu 2003, <tinyurl.com/pkwgtsb>.
[12][12] Viz Milivoje Ivanišević, Srebrenica July 1995: In Search of Truth, Institute for Research on SufferiBývalý prezident USA B. Clinton s ng of the Serbs in XX centrury, (2007), str. 4, <tinyurl.com/opzdpyk>.
[13][13] Citováno podle knihy J. C. H. Blooma et al.,Srebrenica: A „Safe“ Area – Reconstruction, Background, Consequences and Analyses of the Fall of a Safe Area, Nederlands Instituut voor Oorlogsdocumentatie (2002), str. 2259, <tinyurl.com/m6gy7ag>.
[14][14] Citováno podle studie George Bogdaniche „Prelude to the Capture of Srebrenica“, IN: Edward S. Herman, The Srebrenica Massacre: Evidence, Context, Politics (2011), str. 46-47, <tinyurl.com/kyrfw2b>.
[15][15] Ed Vulliamy, „This War Has Changed My Life“, str. 10.
[16][16] G. Bogdanich „Prelude to the Capture of Srebrenica“, The Srebrenica Massacre: Evidence, Context, Politics, str. 46, <tinyurl.com/kyrfw2b>.
[17][17] Alija Izetbegović, Islámská deklarace (1990), str. 13.
[18][18] R. W. Apple, jr., „Mediator Is Upset at U. S. Reluctance Over Bosnia Talks“, New York Times, 3. února 1993, <tinyurl.com/nzcyv93>.
[19][19] Viz Rezoluce RB OSN č. 816 (S/RES/916), 31. března 1993, odst. 4, <tinyurl.com/qhh8mkj> a Rezoluce RB OSN č. 836 (S/RES/836), 4. června 1993, odst. 9, <tinyurl.com/qh7hnv8>.
[20][20] John Laughland, Travesty: The Trial of Slobodan Milosevic and the Corruption of International Justice (2007), str. 45.
[21][21] Viz např. Edward S. Herman & David Peterson, „The Dismantling of Yugoslavia“, Monthly Review, sv. 59, č. 5, říjen 2007, <tinyurl.com/o29mrdx>.
[22][22] O tomto tématu přesvědčivě pojednává Michael Mandel v knize How America Gets Away with the Murder: Illegal Wars, Collateral Damage, and Crimes Against Humanity (2004), „The ICTY at War“, str. 132-146.
[23][23] Ed Vulliamy & F. Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“, <tinyurl.com/pe348te>.
[24][24] Viz soudce Almiro Rodrigues et al., Judgment, Prosecutor v. Radislav Krstić, případ č. IT-98-33-T, International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, 2. srpna 2001, <tinyurl.com/lohd5hy>. A viz soudce Theodor Meron et. al., Judgment on Appeal, Prosecutor v. Radislav Krstić, případ č. IT-98-33-A, International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, 19. dubna 2004, <tinyurl.com/lm7mpv2>.
[25][25]Tamtéž, odst. 87, zvýraznění přidáno. Viz také odst. 427, který uvádí, že: „Následně po obsazení Srebrenice v červenci 1995 vymyslely a uskutečnily bosensko-srbské síly plán na popravu co nejvíce bosensko-muslimských mužů vojenského věku, kteří se v této enklávě nacházeli (odst. 87).“
[26][26] Ed Vulliamy & F. Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“, <tinyurl.com/pe348te>.
[a][a] Karadžić na 33. zasedání Parlamentu Republiky Srbské z 20. července 1993 varuje před možnou pomstou: „Co se týče Srebrenice, myslím, že to je bod pro nás, protože když bychom vstoupili do Srebrenice, vstoupili by lidé, jejichž rodiny byly pozabíjeny, 1200 Srbů bylo pozabíjeno, bylo by krve po kolena, a my bychom mohli přijít o stát. Proto si myslím, že nás Morillon zachránil, a nikoli Muslimy, když vstoupil do Srebrenice.“ A kontext Mladićova výroku na 37. zasedání Parlamentu Republiky Srbské z 10. ledna 1994 je vojenský: „Nepřítel, kterému čelíme, je den ode dne silnější. A skutečnost, že tento nepřítel v Žepě, Mostaru, Goražde, Orašji, Bihaći, Kladuši, Tešanji, Zenici či Sarajevu ani v nejmenším nepomýšlí na to, že by se vzdal, znamená, že jsou odhodláni bojovat, dokud bude poslední z nás naživu. Vyhlásili nám válku. Učinili společné prohlášení a zveřejnili ho. Začali válku jako první, stojí v čele této války, ale toho se neobávám. Neobávám se, že vytvoří stát. Mou starostí je naprosto je zničit.“ (pozn. překl.)
[27][27] Poznámka Franja Tudjmana pochází z tzv. Brionského přepisu z 31. července 1995; naším zdrojem je stenozáznam z procesu The Prosecutor Against Slobodan Milosević, případ č. IT-02-54-T, 26. července 2003, str. 23200, ř. 8-10, poté, co byl poskytnut Miloševićově obhajobě (patrně) na základě žádosti o vydání dokumentů. V tento den podrobil Milošević křížovému výslechu Petera Galbraitha, bývalého amerického velvyslance v Chorvatsku. A v této části výslechu se Milošević snažil zjistit, co Galbraith věděl o účelu setkání chorvatského vedení na Brionských ostrovech 31. července (viz <tinyurl.com/p6r9f5a>)
[28][28] Ed Vulliamy & F. Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“, <tinyurl.com/pe348te>.
[29][29] Rodrigues et al., odst. 80,<tinyurl.com/lohd5hy>.
[30][30] Viz Ljubiša Simić, „Analysis of the Srebrenica Forensic Reports Prepared by ICTY Prosecution Experts“, IN: Stephen Karganović & Ljubiša Simić, Rethinking Srebrenica (2013), str. 130-167.
[31][31] Viz C. Wiebes, „What Photos Were Taken and on Which Dates?“ a „Conclusions“, IN: Bloom et al.,Srebrenica: A „Safe“ Area (2002), Appendix II, „Intelligence and the War in Bosnia 1992-1995: The Role of the Intelligence and Security Services“, str. 2608-3008 a str. 2906-2918, <tinyurl.com/m6gy7ag>.
[32][32] N. A., „Srebrenica Figures as of 18 June 2015“, International Commission on Missing Persons, <tinyurl.com/or9whos>.
[33][33] Viz Andy Wilcoxson, „Shroud of Secrecy Leaves Room for Doubt on Srebrenica DNA Evidence“, Srebrenica Historical Project, 15. srpna 2011, <tinyurl.com/nw62jby>.
[34][34] Viz Paul C. Giannelli, „Forensic Science in the ABA Innocence Report“, Southwestern Law Review, sv. 37, 2008, str. 993-1007, <tinyurl.com/p5p4g4z>.
[35][35] Viz např. David Harland et al., The Fall of Srebrenica (A/54/549), Zpráva generálního tajemníka podle rezoluce Valného shromáždění č. 53/35, 15. listopadu 1999, odst. 115, <tinyurl.com/kkmr6b4>.
xxxxx
Edward S. Hermanje emeritním profesorem financí na Whartonově škole při Pennsylvánské univerzitě. Je autorem mnoha prací o ekonomii, politické ekonomii a médiích. Napsal např. knihy: Corporate Control, Corporate Power (1981), The Real Terror Network (1982), s Noamem Chomskym dvousvazkový titul: The Political Economy of Human Rights (1979) a Manufacturing Consent (1988). David Peterson je nezávislý novinář a badatel sídlící v Chicagu. Společně napsali knihy: The Politics of Genocide (2011) a Enduring Lies: The Rwandan Genocide in the Propaganda System, 20 Years Later.


Zdroj: www.mrzine.monthlyreview.org, překlad: Karel Hyka

Horní foto: Bývalý prezident USA B. Clinton s nejvyššími představiteli bosenských muslimů Mustafou Čerićem (uprostřed) a imámem Huseinem efendim Kavazovićem (vlevo) -  největší nepřátelé bosenských Srbů. Clinton je označován jako objednavatel masakru, který se měl odehrát ve Srebrenici či na jiném místě východní Bonsy.

Horní foto

Den, na který Západ rád zapomíná

$
0
0

Michael Jabara Carley
18.1.2016 Zvědavec

Historie je přepisována NATO. Druhá světová válka nemá být vnitřním konfliktem kapitalismu, ale slavným bojem demokracie proti nacismu. Sovětský svaz by proto nehrál významnou roli v tomto konfliktu. Naopak, z jeho režimu je dělána co možná nejdelší aliance se zlem. Tato propaganda neobstojí před fakty.

 
6. prosince 1938 říšský ministr zahraničí Joachim Ribbentrop podepsal francouzsko-německé prohlášení o přátelství se svým francouzským protějškem Georgesem Bonnetem.

Jak často jste slyšeli o nacisticko-sovětském paktu o neútočení, podepsaném 23. srpna 1939? Toho dne Adolf Hitler a Josef Stalin, tito dva výlupkové, podle západních oficiálních médií, „rozdělili“ východní Evropu od Baltu k Černému moři. Byly otevřeny brány pro druhou světovou válku. Stalin vrazil Británii a Francii, tak zvaným západním demokraciím, ve skutečnosti dvěma největším koloniálním říším na světě, dýku do zad.

Aby se zajistilo, že toto datum nezapomenete, je nyní mimo častých připomínek v oficiálních médiích 23. srpen navrhován za „Evropský den vzpomínek na oběti stalinismu a nacismu“. V r. 2008 Evropský parlament přišel se skvělým nápadem zřídit „celoevropský upomínkový den obětí všech totalitních a autoritářských režimů, který by byl vzpomínán důstojně a nezaujatě“. Je slaven od r. 2009. Různá středopravicová uskupení v Evropském parlamentu, spolu s Parlamentním shromážděním NATO (rozuměj USA), tento nápad podpořila. Nebyla náhoda, že v r. 2009 Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě (OSCE) na setkání v Litvě rovněž schválila rezoluci „stavící roli SSSR a nacistického Německa na počátku druhé světové války na roveň“. Rezoluce OSCE naprosto nijak nesouvisí s tím, co se v 30. letech skutečně stalo. Jde o pokus přepsat historii. Přirozeně, že všechno to neustálé předhazování antistalinistické a antisovětské propagandy má jiný účel: útočit na Ruskou federaci a Vladimira Putina, cílový objekt západních rusofobů.

Existuje jiné datum, které by bylo lepší volbou k připomínání, pokud by Evropa opravdu chtěla vzpomenout, jak začala druhá světová válka. Navrhoval bych 30. září 1938. Toho dne se britský premiér Neville Chamberlain a francouzský premiér Edouard Daladier sešli s Hitlerem a jeho pravou rukou, italským fašistou Benito Mussolinim, v Mnichově, aby tam rozdělili Československo. Ani českoslovenští, ani sovětští diplomaté se těchto setkání nezúčastnili; Hitler je tam nechtěl. Vůdce požadoval území Sudet s většinovou německou populací. Záminkou bylo sebeurčení, ale skutečným účelem bylo zničit Československo, překážku německé nadvlády v Evropě, a izolovat SSSR, spojence Československa.


30. září 1938, Neville Chamberlain (Británie), Edouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) podepsali Mnichovskou dohodu. Skoncovali s Československem za nepřítomnosti jeho představitelů.

 
Ve skutečnosti dělal SSSR vše, co prakticky mohl, aby podpořil evropskou kolektivní bezpečnost a československý odboj proti nacistické agresi. Byli to Francouzi a Britové, a obzvláště ti, kdo se vyhýbal boji. Francouzi byli zbabělci. Francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet počítal, že Francie by nebojovala a pokud ano, čelila by porážce a komunistické revoluci. Stalinova velká Nemesis, L. D. Trockij, rád říkával, že válka je matka revoluce, a Bonnet a mnoho jeho francouzských kolegů souhlasili.

Chamberlain byl méně zbabělý a byl více odhodlán nenechat se zatáhnout do války kvůli k zániku odsouzenému neživotaschopnému státu. Podle Bonneta nebylo Československo pro Brity nic více, než „cáry hadrů sflikované dohromady Versailleskou smlouvou… Nikdo by na jeho ochranu neměl zemřít“. Chamberlain si myslel, že se s Hitlerem dohodne, a Československo bylo malou cenou za dosažení dohody. Chamberlain řekl vůdcům opozice v parlamentu, že Hitler je „ctihodný muž“, který udrží mír po získání Sudet. Když vůdci opozice vyjádřili své pochyby, Chamberlain reagoval podrážděně: „Setkal jsem se s Hitlerem a věřím mu.“ Nejapná slova, jak se ukázalo, protože i zbytek Československa zmizel o pár měsíců později, v březnu 1939.

Pro Chamberlaina byla aliance se SSSR proti nacistickému Německu tou poslední volbou, či dokonce vůbec nemyslitelná. Dohoda s Hitlerem byla mnohem přitažlivější. Aliance se SSSR proti nacistickému Německu znamenala válku. „Preventivní válku“, řekl Bonnet, zbabělý člověk, který ztratil svoji vážnost během mnichovské krize.

V r. 1933 budoucí anglický král Edward VIII učil nacistický pozdrav budoucí královnu Alžbětu II. Král byl nucen abdikovat v r. 1936. Ale Alžběta se vdala za prince Filipa, jehož nacistické mládí bylo známo. V r. 2005 princ William oslavil den holokoustu účastí na maškarním plese jako nacistický důstojník.

„Vy chcete válku!,“ bylo hlavním obviněním Toriů a evropské pravice těch, kteří se snažili zorganizovat odboj proti nacistické agresi. Stalin pochopil. Když se v r. 1939 Britové a Francouzi stále zdráhali zorganizovat společnou obranu proti nacistickému Německu, Stalin jednal s Hitlerem. Pro sovětskou vládu byl Mnichov posledním stéblem, které velbloudovi zlomilo vaz, a vedl přímo k nacisticko-sovětskému paktu o neútočení. Mnichovská dohoda a pakt o neútočení byly rovněž z jednoho soudku. Lidé v té době zuřili, protože Stalin uspěl tam, kde oni selhali vloni v Mnichově. Bylo to každý sám za sebe, nikdy nešlo o dobrou dlouhodobou bezpečnostní strategii. Jen to povzbudilo agresora, jak Stalin zjistil v červnu 1941.

Mnoho historiků se pokusilo bránit Chamberlianovu zradu a prodání Československa. Británie nebyla na válku připravena a musela vyčkávat. Přiznejme každému, co jeho jest. Chamberlainovi historici-obránci provedli spoustu výzkumu a vypsali mnoho inkoustu, aby obnovili jeho pověst. Nemyslím však, že uspěli. Kritici v té době měli pravdu. Podle Manchester Guardian z počátku r. 1939 bylo britské usmiřování „mazaným plánem jak prodat své přátele, aby se podplatili naši nepřátelé“.

Pokud si nějaký stát zaslouží odsouzení za sabotování kolektivní bezpečnosti během 30. let, je to Británie, ne SSSR. Britové opakovaně odmítli sovětské návrhy na proti-nacistickou alianci, nebo blokovali Francouze, snažící se zlepšit vztahy s Moskvou. A znáte Francii, jednající vždy jako anglosaský satelit – jen tehdy to byla Británie, nyní jsou to Spojené státy.

Dnes se vše změnilo, ale vše zůstalo při starém. Během meziválečného období byl fašismus atraktivní pro kapitalistickou elitu, bojící se socialismu a SSSR. Po druhé světové válce se fašismus stal opět atraktivním pro západní „liberální“ elitu, nejdříve tajně, nyní otevřeněji. EU ve své rusofobní póze odsoudila „pořádání veřejných demonstrací oslavujících nacistickou nebo stalinistickou minulost“, ale nacističtí přátelé z toho nějak vypadli. V Pobaltí se pořádá spousta demonstrací na počest vojáků SS, kteří bojovali spolu s nacistickým Německem proti Rudé armádě. A co lze říct o Ukrajině? Stěpan Bandera, nacistický kolaborant, a Hitler jsou oslavováni bez jakýchkoliv problémů. Hnědé košile Pravého sektoru představují předvoj kyjevské junty, která svrhla zvolenou ukrajinskou vládu v rámci Západem organizovaného puče. Ukrajina je podle všech charakteristik fašistickým státem. EU a Spojené státy to popírají. Jde prý jen o „pár špatných jablek“ v Kyjevě, ale samozřejmě nikdo není tak slepý, aby to neviděl.
 
Loučový pochod v ulicích Kyjeva, organizovaný stranami Pravý sektor a Svoboda, na počest Stěpana Bandery.

Pokud bych byl poslancem, navrhl bych, aby Evropský parlament vzpomínal 30. září 1938, den, kdy Západ zradil a prodal Československo a zaprodal kolektivní bezpečnost proti nacistickému Německu. A zde byla hlavní zločinnou stranou Británie, nikoliv SSSR. Je těžké to odčinit dokonce i nyní, což je důvod, proč o tom nic neslyšíte v oficiálních médiích.

Aspoň Čechoslováci měli funkční demokracii, jedinou ve střední či východní Evropě v té době. Pobaltské státy a Polsko byli fašisté či fašističtí sympatizanti a antisemité. Co se stalo se západními „hodnotami“? Tyto „hodnoty“ jsou samozřejmě falešné, pokud jimi tedy nemyslíte pokrytectví, dvojí metr a rusofobii. Přirozeně, pokud bych byl poslancem, bylo by se mnou zacházeno jako se cvokem nebo Putinovým agentem. Jako historik bych se mohl setkat se stejnou reakcí, ale to je riziko, které jsem ochoten podstoupit.


The Day the West Likes to Forget vyšel 25. září 2015 na voltairenet.org. Překlad v ceně 535 Kč Zvědavec.

Po průzkumném letu nad Sýrií je Německo "naprosto šokováno"

$
0
0

18. 1. 2016       zdroj a zdroj
Velitelé Luftwaffe byli "šokováni" po společné misi s leteckými a kosmickými silami ve vzdušném prostoru nad vojenskou zónou Levant, která "bez jakýchkoli pochybností" dokázala plnou součinnost Spojených států s teroristy DAEŠ při mohutném rozkrádání syrské a irácké ropy, a odhalila největší lež Obamova režimu o tom, čím ve skutečnosti tento konflikt je.


Podle zprávy dva letouny Tornado Luftwaffe, vybavené zařízením pro pozorování, vzlétly z letecké základny NATO Incirlik 9.1.2016 v 9:32 SEČ na tříhodinovou misi nad Irákem a Sýrií ve své první průzkumné misi. Bylo potvrzeno téměř 12000 autocisteren a nákladních automobilů DAEŠ, převážejících ukradenou ropu a překračujících hranice mezi Tureckem a Irákem s plnou ochranou vzdušných sil USA a Turecka, jež byly nedávno zjištěny satelity leteckých a kosmických sil.

Zatímco letouny leteckých a kosmických sil mohou v syrské válečné zóně Levant legálně působit pouze v rámci mezinárodního práva a použily svou značnou sílu k ničení ropných objektů a autocisteren DAEŠ, tato zpráva uvádí, že irácký region je pod ochranou letectva USA, které nadále umožňuje, aby se tento hromadný zločin nepřetržitě uskutečňoval.

Jaká bude reakce Německa na informace, obdržené jeho průzkumnými letouny, které si dnes potvrdily naprostou obludnost toho, co Obamův režim skutečně dělá pro podporu islámských teroristů. Předtím to uvedl prezident Putin, který při varování těch západních zemí, jež se snaží odhalit lži Spojených států, upozorňuje: "Existují zprávy, že řada světových vůdců je otevřeně vydírána. "Velký bratr" ne bezdůvodně utrácí miliardy dolarů na sledování po celém světě včetně svých nejbližších spojenců."

Ačkoli režim Obamy nadále veřejně tvrdí, že Německo je jedním z nejsilnějších evropských spojenců, důkazy o vydírání Němců Obamovým režimem přibývají.

Zejména je třeba poznamenat v souvislosti s vydíráním Německa prezidentem Obamou, pokračuje zpráva, že po té, co Němci na jaře tohoto roku oznámili, že stáhnou z Turecka své baterie Patriot a dále upozornili, že studují možnost blokování prodeje německých tanků Saúdské Arábii, Obamův režim rozpoutal bezprecedentní hospodářský útok s tvrzením, že největší automobilky v Německu prodávaly v Americe závadné automobily.

Za zmínku stojí, že nehorázná byla ze strany USA tvrzení, že Němci nainstalovali v naftových vozidlech, která se prodávala v Americe, vadný software ke klamání zařízení pro kontrolu emisí.

Německé dieselové automobily, prodávané v Evropě, mají méně škodlivých emisí, než prodávané v Americe; "úprava" softwaru jejich vozů, prodávaných v USA, byla závislá na příslušném typu biopaliva, které v Evropě obsahuje řepkový olej, ale v USA obsahuje hlavně kukuřici.

Důkazy o tom, že Německo nebude tolerovat vydírání Obamova režimu, přibývají po informacích z tohoto týdne, kdy německý automobilový gigant Volkswagen odmítl poskytnout USA jakékoli dokumenty a že Německo se připojí k Belgii v nařízení zákazu na prodej zbraní Saúdské Arábii.

Německý komisař pro lidská práva Christoph Strasser také zaútočil na Obamův režim, hlavního spojence DAEŠ a Turecka, a varoval, že se situace v zemi "dramaticky zhoršila" pod vládou jejího despotického vůdce, prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Ve spojení se skutečností, že německé podniky nyní otevřeně vyzývají k ukončení sankcí proti Rusku a s příslibem kancléřky Merkelové o podpoře rozsáhlé dohody na rusko-německý plynovod, který je zásadní pro energetickou bezpečnost její země, úplné přerušení vztahů mezi Německem a režimem Obamy může nastat spíše dříve než později.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) ZE 17.1.2016

$
0
0
Zdeněk Jemelík
18.1.2016  blog autora
 

V Otázkách Václava Moravce dne 17.ledna 2016 se velkému “vymývači mozků” podařil husarský kousek: přizval do pořadu vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, které “nastavil nohu” vyžadováním komentářů k velkým “živým” kauzám ekonomické kriminality. Předestřenou záminkou jeho zájmu měla být snaha ověřit, zda jejich vyšetřování netrvá příliš dlouho a zda ticho po velkém počátečním mediálním humbuku neopravňuje veřejnost k obavám, že se nakonec nikomu nic nestane.

Lenku Bradáčovou vmanévroval do obtížného lavírování mezi snahou o uspokojení zvídavosti moderátora, představujícího bona fide zájem veřejnosti, a nepřípustností prozrazení citlivých informací, jež by mělo za následek ztížení dokazování nebo snížení jeho objektivity.

Nešlo o ledajaké příběhy. Jako první přišel na přetřes právě projednávaný případ korupce v nemocnici Na Homolce. Hlavním obžalovaným je bývalý ředitel Vladimír Dbalý. Moderátor neváhal zesměšnit jej zmínkou o jeho “sněžení”, čili o podezření na závislost na kokainu. Lenka Bradáčová odmítla náznak podezření, že snad obžaloba není dostatečně podložena důkazy, i když není nadstandardně silná. Jeden a půl roku od zadržení Vladimíra Dbalého do zahájení hlavního líčení je podle ní doba, přiměřená složitosti věci. Státní zastupitelství ostatně postup v případu urychlilo již tím, že celou kauzu rozdělilo na dílčí úseky: jednu část již projednává soud, dvě další jsou ve fázi přípravného řízení a není vyloučeno, že budou následovat ještě i další obvinění. U dalších částí je možné zpomalení tempa, způsobené čekáním na znalecké posudky nebo mezinárodní právní pomoc.

Následně padla zmínka o kauzách Oleo Chemicals a možné korupce na České poště, které provázejí celé třiapůlleté období působení Lenky Bradáčové na Vrchním státním zastupitelství v Praze a dosud nedospěly do stadia podání obžaloby. “Vymývač mozků” projevil starost, zda by jejich případné uzavření zprošťujícím rozsudkem nevyvolalo zklamání veřejnosti z nenaplnění očekávání, která vkládala do jejího příchodu. Lenka Bradáčová na tomto místě vysvětlila složitost postavení státních zástupců. Jejich přístup musí být nutně odlišný od způsobu myšlení soudců: shromažďují důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněných a žalují v okamžiku, kdy jsou sice na vahách, ale přesto se domnívají, že mají dost argumentů na to, aby žalobu ustáli. Přistupují k tomu přibližně v 93-94% případů. Někdy se ale neshodnou se soudy, které mají v souladu s presumpcí neviny respektovat zásadu in dubio pro reo a následně hodnotí důkazní situaci odchylně od žalobců. Z celkového počtu podaných obžalob proto přibližně v 6% případů dochází ke zprošťujícím rozsudkům. Dosažení 100% úspěšnosti obžalob není prakticky možné.

K právě projednávané kauze podezření na korupci při nákupu obrněných vozidel Pandur vrchní žalobkyně uvedla, že pro vyváženost poměru důkazů ve prospěch a v neprospěch obžalovaného lobbisty Marka Dalíka si není jistá výsledkem. Hraje v tom roli i časový odstup od údajného protiprávního jednání.

Na řadu přišel i případ karty Pražana Opencard, jehož neuspokojivým stavem se zabývala i vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny. K zvláštnostem případu patří odsouzení úředníků, kteří se projektem zabývali až v jeho pozdějších etapách za působení primátorů Bohuslava Svobody a Tomáše Hudečka, a před soudem stojí i oba bývalí primátoři, zatímco jejich předchůdce Pavel Bém, který stál u vzniku maléru, zůstává v klidu. Kauzu provází také pochybnosti o zvládnutí úlohy dozorovou státní zástupkyní Dagmar Máchovou. V tomto případě vrchní žalobkyně připravovala veřejnost na možnost, že případné porušení práva v počátcích příběhu nepovede k potrestání viníků, protože důkazy byly nenávratně ztraceny, a to zřejmě jako následek úniku informací z vyšetřování. Kritika ze strany vyšetřovací komise se neminula účinkem: městská státní zástupkyně v Praze se z řízení vyloučila pro podjatost a dozor nad vyšetřováním převzalo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové. Současně Vrchní státní zastupitelství v Praze dalo pokyn Generální inspekci bezpečnostních sborů, aby prověřila postup policie v počátečních fázích kauzy zejména z pohledu podezření, že některé osoby byly možná informovány o připraveném vyšetřování. Naproti tomu státní zástupkyně Dagmar Máchová se nemusí obávat kárného řízení, protože subjektivní procesní lhůta vypršela dříve, než se Lenka Bradáčová ujala úřadu.

Mimořádnou pozornost věnoval Václav Moravec případu Key Investments, v němž jsou obžalováni tři členové představenstva společnosti. Hlavně jej zaujala - a opakovaně na ni upozorňoval - spojitost Key Investments a bývalého prezidenta Václava Klause, popř. Institutu Václava Klause, potažmo Centra pro ekonomiku a politiku (CEP), které bylo Key Investments jako věřitel upřednostněno proti jiným. Neopomněl zdůraznit, že k zakladatelům Key Investments patřil dlouholetý spolupracovník Václava Klause Jiří Weigl. Tušení vztahu Key Investments k Václavu Klausovi jej viditelně silně zaujalo. Opakovaně se k němu vracel. Připomněl také, že své peníze svěřily Key Investments právě městské části Prahy, jejichž starostové byli blízcí Václavu Klausovi a přišly o ně, zatímco CEP dostalo vše zpět. Do obrazu ovšem neuahrnul jiné uspokojené věřitele. Představa, že by se Václav Klaus nebo jeho blízcí dostali do hledáčku orgánů činných v trestním řízení, jej zřejmě příjemně vzrušuje. Od Key Investments pak hladce přešel k velmi čerstvé kauze Via Chem Group, v které se vede trestní stíhání proti 14 osobám, probíhají policejní zásahy a čtyři podezřelí se dostali do vazby. Pravděpodobně ale unikly hlavní osoby: podnikatel Petr Sisák ml. a advokát Ivana Hala, navzdory tomu, že státní zástupce vydal předběžný souhlas k jejich zadržení. Je podezření, že byli varováni “krtkem” z nitra orgánů činných v trestním řízení. Lenka Bradáčová potvrdila, že jde o velmi složitý případ, i spojitost mezi oběma kauzami. Václav Moravec v tomto případě opět rozvinul své schopnosti “vymývače mozků”: pilně se snažil přimět Lenku Bradáčovou k prozrazení informací, které sdělit nesmí. Stále znova se pokoušel vyprovokovat ji k potvrzení názoru, že uniknuvší osoby jsou právě Petr Sisák ml. a Petr Hala. Neuspěl, ale nedošlo ani k popření domněnky. Václavu Moravcovi nedala spát ani možná spoluodpovědnost Bankovní rady ČNB, která dle jeho mínění nedůsledným dohledem umožnila rozvinutí kauzy Key Investments. Lenka Bradáčová dala najevo, že nezávislé státní zastupitelství se nezastaví před majestátem Bankovní rady ČNB, bude-li zde podezření na trestnou činnosti.

Došlo i na kauzu Metropolitního spořitelního družstva, v které je obviněno 20 osob. Způsobená škoda činí vice než 10 mlrd. Kč, ale zajištěny byly jen dvě. V této věci nebyla dosud podána obžaloba. Václav Moravec s potěšením přistihl Lenku Bradáčovou při podřeknutí, po němž jí nezbylo než upřesnit, že obžaloba bude podána během několika týdnů.

Posléze moderátor dokázal, že se nebojí Andreje Babiše a vzal na přetřes případ stíhání několika firem podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v kauze zmanipulovaných veřejných zakázek České pošty. V ní figuruje také firma Agrotec, jež je součástí koncernu Agrofert. Tentokrát jsme se ale dověděli pouze tolik, že rozhodnutí o dalším vývoji kauzy padne během několika týdnů.

Zaznělo i jméno proslulé stavební firmy Metrostav, proti které bylo v souvislosti s kauzou Davida Ratha rovněž zahájeno řízení podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. V této souvislosti Václav Moravec upozornil na prudký nárůst počtu žalob, podávaných podle tohoto poměrně nového zákona a vyslovil obavu, že se stát nedoplatí, pokud budou soudy tyto žaloby ve větším měřítku zamítat. Podle Lenky Bradáčové nebezpečí nehrozí, neboť kauz je poměrně málo a žalobci k nim přistují obezřele.

Třešničkou na dortu je vývoj v případu Davida Ratha, jemuž se podařilo žalobou na ochranu osobnosti dostat ze hry státního zástupce Petra Jiráta, který proto nebude zastupovat žalobu v odvolacím řízení. Václav Moravec jako správný “vymývač mozků” zjevně velmi stál o to, aby Lenka Bradáčová prozradila jméno náhradníka, ale neuspěl. Vyšlo nicméně najevo, že David Rath způsobil straně žalobní citelnou nepříjemnost: došlo k porušení rovnováhy mezi žalobou a obhajobou, protože nový žalobce nebude mít výhodu seznamování s obsáhlým spisem od samého začátku procesu. Odpadla ovšem nutnost přeložit dočasně Petra Jiráta k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, aby mohl vystupovat před Vrchním soudem v Praze. Nutnost přeložení by odpadla, kdyby již byl přijat nový zákon o státním zastupitelství. Na tomto místě se Václav Moravec opět předvedl jako “vymývač mozků”, když s viditelnou škodolibostí a neskrývanou radostí konstatoval, že nový zákon vůbec nebude přijat, což prý si státní zástupci zavinili sami. Prokázal, nebo si to aspoň myslel, že má lepší informace než ministr spravedlnosti. Lenka Bradáčová odtušila, že státní zastupitelství bude nadále fungovat dobře i bez nového zákona, i když nová úprava by zvýšila efektivitu jeho řízení. Zavinění státního zastupitelství na odporu proti zákonu vidí v tom, že se žalobci v řadě případů dotkli zájmů vlivných osob, jež tím popudili. Zapomněla na odpor zevnitř státního zastupitelství, k němuž mají důvod všichni, kdo by v případě přijetí nového zákona museli opustit zabydlená místa.

Od jednotlivých kauz se pak debata přenesla k zajišťování výnosů z trestné činnosti. Objem zajištěných prostředků rok od roku roste, ale Lenka Bradáčová nevidí možnost dalšího skokového zvýšení, pokud by nedošlo k výraznému personálnímu posílení analytických útvarů. Poukázala ale na vhodnost častějšího ukládání peněžitých trestů. V této souvislosti zmínila uložení peněžitých trestů Krajským soudem v Ústí n.L. v kauze zmanipulovaných veřejných zakázek, jež Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení zrušil. K dovolání nejvyššího státního zástupce ale Nejvyšší soud ČR napravil pochybení odvolacího soudu, přičemž zdůraznil, že uložení peněžitého trestu je vyjádřením společenské škodlivosti trestného činu, takže je v plném souladu s rozhodnutím o vině.

Všiml jsem si, že do výčtu kauz, jež by zasluhovaly komentář, se nedostal překvapivý vývoj případu Jany Nečasové, dř. Nagyové a vojenských zpravodajců. Možná to je tím, že se jedná o “píseček” Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, operujícího v Praze.

Vystoupení Lenky Bradáčové jako celek bylo brilantní. Projevila se v něm jako perfektní profesionálka. Kdo se chce orientovat ve složitostech úlohy státních zástupců v trestním řízení, tomu poskytla dobrou příležitost. Kličkovala houževnatě mezi pokusy “vymývače mozků” přimět ji k uvolnění informací, jež nejsou veřejnosti určeny. Formálně se jí to dařilo až na jedno výše zmíněné prořeknutí a na nezdar s utajením jmen Petra Sisáka ml. a advokáta Ivo Haly. Nicméně přes veškerou její snahu někteří obvinění mohou z jejích výroků vyvodit závěry, cenné pro jejich orientaci v hrozbách nebo naopak příznivých možnostech vývoje jejich kauz. Především Petr Sisák ml. a Ivo Hala dostali důrazný podnět, aby se zamysleli, jak se mají zachovat. Nemají mnoho na výběr: buď se rychle přihlásí příslušným orgánům a možná se tak zachrání před uvalením vazby, nebo se stanou štvanci, které stejně jednou policejní “lovci lebek” dopraví do vazební věznice. Nebylo-li právě vyslání tohoto vzkazu účelem příslušné části debaty, je to nejsilnější důvod k pochybnostem o vhodnosti veřejného projednávání “živých” kauz. Méně choulostivý je “vzkaz” Václavu Klausovi a jeho blízkým, že se mají připravit na možné nepříjemnosti v nedaleké budoucnosti. Nic dobrého zřejmě nečeká státní zástupkyni Dagmar Máchovou a bývalé policisty, kteří se zabývali kauzou Opencard na začátku vyšetřování.

Zklamání mohou pocítit všichni stíhaní v kauze Opencard, kteří dostali signál, že zůstanou jedinými viníky a pokud čekali, že rameno spravedlnosti jednou dopadne i na Pavla Béma, nedočkají se. Naopak s mírným optimismem se může na svou budoucnost dívat Marek Dalík.

V úvahách o pečlivém shromažďování důkazů a jejich vyhodnocování státními zástupci ve prospěch i neprospěch obviněných paní vrchní státní zástupkyně poněkud idealizovala skutečný stav věcí. Nemohu vyloučit, že to popsaným způsobem funguje ve většině případů, ale z praxe známe jednotlivé případy jednostranné selekce důkazů nebo jejich zkreslování v neprospěch obviněných.

Jako celek měla tato část pořadu spád a byla nabita informacemi, takže jako umělecký útvar by mohla být hodnocena příznivě. Nicméně pochybuji, že její zařazení do programu bylo pro společnost skutečně naléhavě potřebné a užitečné.

Světové ekonomické fórum v Davosu: Děkujeme, o rady nemáme nouzi

$
0
0
Eva Lisovskaja
18. 1. 2016  Outsidermedia

Zasedání v Davosu proběhne 20. až 23. ledna 2016. Dříve se na něm projednávalo především upevnění pozice západní Evropy v konkurenci, ale časem se náplň rozšiřovala. Na pořad dne se dostávaly politické a hospodářské otázky, jako je zlepšení světového obchodu. Jednou z hlavních záležitostí se stalo korektní partnerství a hledání cesty k němu.


Na fóru se nepřijímají žádné rezoluce ani jiné dokumenty. Setkávají se zde političtí činitelé a ti mohou prodebatovávat z očí do očí řadu zásadních otázek, které jsou pro světovou ekonomiku mimořádně důležité. Obvykle při tom proběhne kolem tří set plenárních zasedání, seminářů a kulatých stolů. V úzkých setkáních špiček jsou přítomni státní činitelé. Tehdy je možno navázat nové pracovní kontakty, anebo upevnit staré. Postupně získalo fórum status jedné z hlavních událostí světa.

Rusko zahájilo svoji spolupráci s fórem v roce 1986. Od té doby je ruská delegace každoročním účastníkem. Před nedávnem se to změnilo. Členové vlády již několik let před ukrajinskou krizí byli ohledně fóra skeptičtí. V poslední době pociťovala ruská delegace na fóru nepřívětivost. Například v roce 2004 prohlásil Soros, že ekonomika Ruska je zlořečená a že bude v Rusku nižší finanční aktivita. Ovšem ekonomika se dále držela nad vodou.

V roce 2008 uvedl tehdejší ministr financí RF Kudrin, že Rusko je „ostrov stability“ na pozadí celosvětové krize. Navíc má velké rezervy a dokáže pomoci zmírnit krizi. Tak co to tam Soros blekotal? V roce 2010 byl Kudrin v čele ruské delegace. Tehdy, ač mělo Rusko k dispozici určité nápady nejen k situaci u sebe doma, ale i ohledně světové ekonomické krize, nestáli o ně. Věcem druhých tam byli ochotni se věnovat, těm ruským nikoliv.

V roce 2011 došlo ke tragédii v Domodědovu. Prezident Medveděv účast v Davosu přerušil a tehdy se poučování Ruska jen hrnulo. Nechtěli uznat, že tragédie je jen ruská věc.

V roce 2012 hodnotil profesor Roubini (univerzita v New Yorku) a Bremer (prezident Eurasia Group) postavení Ruska v pětici rozvojových zemí BRICS. Podle nich mezi tyto země Rusko nepatří.

Jestliže je s Ruskem tak zle, jak by vyplývalo z uvedených příkladů, potom na fóru nemusí být. Vždyť tak jako tak nemá podle mnohých mudrlantů co přinést. Má snad smysl poslouchat rady k vlastní ruské politice od zemí, které umožnily vrhnout svět do celosvětové hospodářské krize? Na fórum se zvou lidé z nejvyšších kruhů, avšak jen když přitakávají a tak ztrácet drahocenný čas na taková setkání není třeba.

Letos ruský vůdce od účasti na fóru upustil. Do Davosu se vypravil vicepremiér Jurij Trutněv. Dmitrij Medveděv dostal pozvánku, ale následně byl odmítnut. Účastní se předsedkyně centrální banky Nabiullina (v debatě o globálním dluhovém problému) a dále bývalý ministr financí Kudrin (pronese řeč na informativním zasedání o Rusku 22. ledna).

Situaci ohodnotil vedoucí programu Rusko v Asijsko pacifickém regionu Moskevského Carnegieho centra Gorbujev: „Je to pokles statusu vedoucího delegace z prvního vicepremiéra na řadového vicepremiéra, zodpovídajícího za poměrně pro Davos exotické téma Dálného východu.“ Podle Gorbujeva ztratilo Rusko zájem na fóru a nyní se samo fórum snaží s Ruskem sblížit. Pardon, co to? Sblížit se?

Experti mluví o tom, že po dvouletém přerušení je Celosvětové ekonomické fórum připraveno pracovat na zlepšení vztahů s Ruskem (dokonce jsou v plánu dvě rozsáhlé studie, které se váží k Rusku – Ekonomický okruh hedvábné stezky a Digital Transformations of Russia). Otázka ohledně zájmu o Rusko zůstává otevřená. Člen vedení fóra Philipp Rösler řekl, že se celkově atmosféra na Západě mění (týká se Moskvy), ale je těžké uvěřit, že je světová veřejnost připravena ke spolupráci. Mluví o snaze urovnat vztahy v době, kdy přední osobnosti, hned po Putinovi, ruší svou účast. Každoroční účastnice, kancléřka Merkelová nepřijede, důvodem jsou migranti. Zdá se, že všichni mají nějaké problémy, v principu má každá země něco.

Hlavním tématem letošního fóra je budoucí technologická revoluce. V plánu je zabývat se trendy v medicíně a farmacii se speciálním zasedáním věnovaným budoucnosti psychiatrie. Zde všude bude ruská přítomnost minimální.

Existovaly snahy odpoutat se od Ruska, dost možná postavit před něj stěnu tak, aby bylo odsunuto od všech politických a hospodářských záležitostí a problémů světa. Když se země začala rozvíjet a vykazovat výsledky i úspěchy, když se ekonomika Ruska neprohnula, ač ji pohřbívali, najednou bylo potřeba vztahy s Ruskem když ne urovnat, alespoň se k němu přiblížit. Neříká se nadarmo, že nepřátele je potřeba mít u sebe blíže než přátele.

Rusko se nikdy nezříkalo spolupráce. Jenže druzí nechtěli. Putin postupuje velmi moudře, když do Davosu nejede. Pro něj by to nemělo smysl. Poslouchat další ekonomické rady? Rusko se samo nějak se vším vyrovná, bez cizích lekcí a výtek. Trutněv – to je něco jiného. Rusko má prvořadou záležitost – rozvoj Dálného východu. Je možné, že se na fóru podaří zajistit si zde podporu.

Převzato z Politrussia.com

Hlasy z Německa: slova a skutky

$
0
0

Viewing all 19126 articles
Browse latest View live