![]()
Edward S. Herman a David Peterson17. 1. 2016 Kosovo on line
V článku nazvaném: „Jak se Británie a Spojené státy rozhodly ponechat Srebrenici svému osudu“ (Observer, 5. července 2015 [1]) se Edovi Vulliamymu, zasloužilému reportérovi listů Guardian a Observer, a Florence Hartmannové, reportérce a bývalé tiskové mluvčí Úřadu žalobkyně ICTY (viz Soud pro bývalou Jugoslávii v Haagu), podařilo pozoruhodným způsobem postavit historii na hlavu. Podařilo se jim to pomocí selektivního využívání důkazního materiálu, včetně značného potlačování relevantních faktů; nakládáním s jistými záležitostmi jako by šlo o prokázané pravdy, byť jsou předmětem vážných sporů; rasistickými konstrukcemi, které jsou zjevně nepřátelské k etnickým Srbům; naprostými smyšlenkami a zahlcováním čtenářů citacemi z oficiálních a jiných zdrojů, které nedokazují nic, ale pomáhají vytvořit žádoucí dojem o usmiřovaném zlu.
Hlavním tématem Vulliamyho a Hartmannové (dále jako V & H) je to, že zabíjení ve Srebrenici z července 1995 bylo důsledkem srbského expanzionismu v kombinaci s politikou usmiřování ze strany USA, Británie, Francie a Nizozemí. Pokud jde o tuto politiku usmiřování, V & H uvádějí:
„Prozkoumání řady důkazních materiálů odhaluje, že pád Srebrenice tvořil součást politiky tří velmocí – Británie, Francie a Spojených států – a vedení OSN ve snaze dosáhnout míru za každou cenu, míru na úkor Srebrenice, což dosáhlo kritického bodu v roce 1994 a vedlo ke krvavému rozuzlení v červenci 1995.“
A pokračují:
„Bosenský masakr zahanbil nejzkušenější světové diplomaty: neúčinné rozhovory a plány se vyčerpaly a tři roky selhávaly.“
A ve stejném duchu:
„ ...diplomaté se také dvořili srbskému prezidentovi Slobodanu Miloševićovi …když se ho neúčinně snažili přimět ke spolupráci.“ [2]
Autoři nikde nezmiňují, že od roku 1991 do listopadu 1995
[3] kontinuálně probíhaly na území bývalé Jugoslávie občanské války, zejména v Bosně a Hercegovině, a rovněž v Chorvatsku, přičemž Srebrenica byla jednou z několika bosensko-muslimských enkláv uvnitř bosenskými Srby kontrolovaného teritoria – což byl v situaci občanské války stěží udržitelný stav. To však V & H umožňuje tvářit se, jako by zachování srebrenické autonomie mělo nějaký zásadní význam, přestože bylo všeobecně známo, že je neudržitelná. Všechny strany konfliktu, včetně srebrenických a sarajevských Muslimů, aktivně diskutovaly o možnosti vyměnit ji za bosenskými Srby držené území v rámci převážně muslimského teritoria. V & H se nicméně usilovně snaží, aby tyto diskuze, do kterých byly zapojeny západní velmoci, působily dojmem hanebné zrady spáchan na muslimském obyvatelstvu Srebrenice. Ve skutečnosti o nic takového nešlo.
V & H opakovaně hovoří o pronásledování Muslimů ve východní Bosně a srebrenickém obyvatelstvu „navýšeném o vysídlené vyhnance, choulícím se, soustavně bombardovaném a do značné míry odříznutém od dodávek potravin a léků.“
[4] Pouze o bosenských Muslimech se hovoří jako o obětech. V & H se nikde ani slůvkem nezmiňují o skutečnosti, natož aby se jí věnovali, že bosensko-muslimské jednotky, které operovaly ze své základny ve Srebrenici, pravidelně prováděly vražedné výpady proti nedalekým srbským vesnicím. Místo toho pravidelně uvádějí, že Srebrenica byla na základě rezoluce RB OSN
[5] ustanovena „bezpečnou zónou“, přičemž odsuzují selhání „mezinárodního společenství“ za to, že neposkytlo dostatečný počet vojáků k její ochraně. Nikde se však nezmiňují o tom, že podle dvou samostatných dohod mezi bosenskými Srby a sarajevskými Muslimy měla být Srebrenica demilitarizována, k čemuž ale nikdy nedošlo.
[6]Naser Orić, velitel bosensko-muslimských jednotek ve Srebrenici, se otevřeně vychloubal dvěma západním novinářům svými smělými výkony při zabíjení Srbů v okolí této enklávy. Prý se křenil, když jim předváděl svá videa s dekapitovanými těly.
[7] O Naseru Orićovi se V & H nikde nezmiňují, ale zmiňují se o jeho bratrovi Mevludinu, kterého líčí jako „jednoho z mála mužů, kteří unikli popravištím“ a který dlouho sloužil jako svědek obžaloby v ICTY. Je pozoruhodné, že se Vulliamy v množství příspěvků o Bosně pro listy Guardian a Observer od srpna 1992 nikdy nezmínil o roli Nasera Oriće, natož aby se jí podrobněji věnoval.
[8] Ale to je pochopitelné. A vysvětlil to Vulliamy sám: že není novinář, ale propagandista, když v roce 1993 prohlásil, že „s Omarskou a Trnopoljem se objektivní zpravodajství o této válce stává poněkud pošetilým konceptem,“ že místo toho „deklaroval zaujatost“ a že je nyní „na straně bosensko-muslimského národa proti historickému a vojenskému programu na jeho vyhlazení, protože se odvažuje navrhovat, že by se tři úzce spjaté balkánské ‚národy‘ mohly pokusit žít pospolu v téže zemi, tak jak žily po staletí.“
[9] Omarska a Trnopolje byly Srby provozované zajatecké tábory. Vulliamy o nich psal a mnohokrát je zmiňoval ve svých článcích pro Guardian a Observer počínaje 7. srpnem 1992.
[10]Čelebići byl naopak bosenskými Muslimy provozovaný zajatecký tábor – a brutální
[11]–, ale Vulliamy o něm nikdy pro Guardian či Observer nepsal ani se o něm nezmiňoval, neboť by to mohlo narušovat jeho oddanost bosenským Muslimům, kteří se rovněž stali stranou, kterou podporovala britská vláda. V & H také nikde nehovoří o tom, že Jugoslávie byla zemí, ve které společně žily balkánské národy v relativní harmonii od skončení 2. světové války, než došlo k rozpadu podporovanému mocnostmi NATO, bosenskými Muslimy a V & H.
Jedna zasvěcená studie dokumentuje 3 262 bosensko-srbským obětí, včetně 2.383 obětí z řad civilistů, které byly zabity v okresech Srebrenica a Bratunac od roku 1992 do července 1995.
[12] Plukovník Thom Karremans, důstojník nizozemské armády a poslední velitel Dutchbat III ve srebrenické enklávě v roce 1995, řekl v narážce na vlastnoruční práci Nasera Oriće při tiskové konferenci v Záhřebu 27. července 1995:
„Víme, že v okolí srebrenické enklávy samotné bylo srovnáno se zemí 192 vesnic a že všichni jejich obyvatelé byli pozabíjeni. To mám na mysli, když říkám, že ‚nejsou pouze hodní a zlí hoši‘.“ [13]
Generálporučík Philipe Morillon, velitel UNPROFOR v Sarajevu, dosvědčil před ICTY, že
„Naser Orić byl válečný baron, který vládl terorem nad touto oblastí i nad [srebrenickým] obyvatelstvem samotným.“
Morillon byl rovněž přímo dotázán soudcem ICTY Patrickem Robinsonem:
„Říkáte tedy, pane generále, že to, k čemu došlo v roce 1995, bylo přímou reakcí na to, co Naser Orić prováděl Srbům dva roky předtím?“
Morillon odpověděl:
„Ano. Ano, Vaše Ctihodnosti. Jsem o tom přesvědčen.“ [14]
Ačkoli V & H citují Karremanse i Morillona, jaksi opomíjejí ta jejich prohlášení, která nepodporují jejich nesmírně zaujatou analýzu.
Citovat Morillona a hovořit o Naseru Orićovi a jeho roli by mohlo narušit jejich program démonizace Srbů a vydávání bosenských Muslimů za všechny nevinné oběti. V & H píší o srbské „divokosti“ a krvežíznivých „snahách o rasově čistý ‚státeček‘,“ a zdůrazňují jejich hrozby násilím ve Srebrenici. Na jiném místě Vulliamy psal o „srbském barbarství“ a o tom, že Srbsko je „vybledlým, ale nepochybným odrazem Třetí říše.“
[15] Naopak bosenští Muslimové nebyli nikdy líčeni ve špatném světle. Morillon sdělil před ICTY, že Naser Orić
„neumožňoval brát zajatce. Jak si vzpomínán, ani se nesnažil to omlouvat.“ [16]
Pro V & H nicméně byli bosensko-muslimští představitelé solidními demokraty. V & H uvádějí, že na jaře 1992,
„když si multietnická Bosna odhlasovala nezávislost,“ srbské divošství započalo.
Nezmiňují, že Ústava SFRJ z roku 1974 zmocňovala konstitutivní „národy“, aby o těchto záležitostech rozhodly, což jim nebylo umožněno. V & H se také nezmiňují o tom, že prezident nově nezávislého státu Alija Izetbegović byl politicky zpátečnickým Muslimem, který obdivoval Írán, Pákistán a Saúdskou Arábii. A že ve své knize Islámská deklarace otevřeně hovořil o „neslučitelnosti islámu s neislámskými systémy“ a odmítal mír a koexistenci „mezi islámským náboženstvím a neislámskými společenskými a politickými institucemi.“
[17]Tvrzení V & H, že „zrada“ obyvatelstva srebrenické „bezpečné zóny“ ze strany USA a Británie byla důsledkem usilování o „mír za každou cenu“, je směšné. Mnohem přesnější by bylo tvrdit, že se dominantní západní velmoci snažily zabránit míru za každou cenu. Od roku 1992 až do Daytonské dohody z listopadu 1995 byla vypracována celá řada mírových plánů – počínaje Cutileirovým (lisabonským) plánem z počátku roku 1992, přes Vance-Owenův, Stoltenbergův a plány Kontaktní skupiny –, ale žádný nevyšel. Podle vyjádření vyjednavače Davida Owena v rozhovoru z počátku února 1993 byla dohoda uskutečnitelná:
„Máme ale problém. Nedaří se nám dostat Muslimy k jednacímu stolu. A je to z valné části chybou Američanů, protože Muslimové neustoupí, dokud si budou myslet, že se jednoho dne Washington zapojí na jejich straně… Je to nejlepší dohoda, jaké můžeme dosáhnout. A je hořkou ironií sledovat, jak ji Clintonovi lidé blokují.“ [18]
Mezitím, co Spojené státy úspěšně blokovaly tyto mírové plány, tvrdě bojovaly za právo bombardovat bosenské Srby, kterého se jim dostalo skrze rezoluce RB OSN z března a června 1993,
[19] což jim pak umožnilo bombardovat je v květnu a během srpna až září 1995. Toto eskalující násilí mohlo sehrát roli při utváření Daytonské dohody. Spojené státy tentokrát o dohodu stály, a v průběhu jednání prosadily, aby Bosna a Hercegovina byla pod protektorátem Vysokého představitele OSN. Jak uvádí John Laughland, pravomoci Vysokého představitele jsou dodnes „jediným faktorem, jenž celý tento fiktivní stát drží pohromadě.“
[20] Je třeba poznamenat, že všechny tyto neúspěšné mírové plány měly podporu Miloševiće, což je v rozporu s tvrzením V & H, že velmoci „marně“ usilovaly o Miloševićovu pomoc. Pokud by Spojené státy chtěly od roku 1992 mír, byl by tam mír.
Poté, co Spojené státy přikrmily občanské války a násilný rozpad Jugoslávie v letech 1991 až 1995, přikrmily s pomocí ICTY krizi na Kosovu, kterou využily k rozpoutání války proti Srbsku. Války, která umožnila koalici států NATO pod vedením USA okupovat Kosovo, později ho izolovat od Srbska a učinit ze Srbska zlomený a podřízený stát.
[21] Vytvoření a využívání ICTY k démonizování Srbů bylo součástí válečného plánu, protože ICTY vyzval k odmítnutí vyjednávat o urovnání s osobami – stíhanými jako zločinci – které byly v Srbsku terčem.
[22] To příliš neodpovídá líčení Západu z pera V & H jako obránce míru a usmiřovatele. Spíše to zapadá do schématu války, které počítalo s následným ne-mírovým vývojem v Jugoslávii od roku 1991, a které vycházelo z amerických, britských, francouzských a německých geopolitických zájmů.
Není divu, že masakr ve Srebrenici také dobře zapadá do rámce, jehož součástí je americké podporování války a přímá akce vedoucí k bombardování, faktická kapitulace a znetvoření Srbska a posléze hegemonie USA a NATO nad celým územím demontované Jugoslávie. V důsledku masakru měl být proti bosenským Srbům – a srbským zájmům obecně – veden masivní propagandistický úder, což by ospravedlnilo další démonizaci všech srbských představitelů – a nakonec vojenský útok proti Srbsku v roce 1999. Masakr byl tedy užitečný. A počet zabitých – zejména při popravách – byl téměř jistě nafouknut, aby se jeho užitečnost ještě zvýšila.
V & H líčí pád Srebrenice jako selhání USA, Velké Británie, Francie a OSN (Dutchbat III) při ochraně bosensko-muslimského obyvatelstva v „bezpečné zóně“ před srbským plánem, o němž údajně věděly „šest týdnů před masakrem.“ V & H uvádějí, jako by šlo o autentickou citaci, že se ICTY „usnesl, že vraždy byly naplánovány v dostatečném předstihu.“ A dodávají, že v „rozsudku nad bosensko-srbským generálem Radislavem Krstićem za napomáhání genocidě ve Srebrenici se soud usnesl, že: ‚Bez důkladného plánování by nebylo možné systematicky pozabíjet za tak krátký čas – od 13. do 17. července – takové množství lidí‘.“
[23]V & H připisují poslední větu („Bez důkladného plánování…“) buď rozsudku v případu Prosecutor v. Radislav Krstić, který padl 2. srpna 2001, nebo odvolacímu rozsudku z 19. dubna 2004.
[24] Nicméně, ani po pečlivém prozkoumání rozsudků v Krstićově případu nelze tuto citaci či nějakou její podstatnou část v těchto dokumentech dohledat. Vydávání tohoto vyjádření za citaci z rozsudku v Krstićově případu je ze strany V & H přinejmenším vážným pochybením a přinejhorším nepoctivou smyšlenkou. List Observer by měl tuto chybu opravit a zkoumat věc dále.
Pokud jde o tvrzení V & H, že se ICTY v Krstićově případu usnesl, že Bývalý prezident USA B. Clinton s srebrenické „vraždy byly naplánovány v dostatečném předstihu,“ tak přinejmenším ve dvou samostatných odstavcích rozsudku z 2. srpna 2001 se soudní komora usnesla, že:
„následně po obsazení Srebrenice v červenci 1995 vymyslely a uskutečnily bosensko-srbské síly plán na popravu co nejvíce bosensko-muslimských mužů vojenského věku, kteří se v této enklávě nacházeli.“ [25]
Následně po obsazení Srebrenice zjevně neznamená „naplánovány v dostatečném předstihu“, s „důkladným plánováním“ či „šest týdnů předem“, jak V & H nepravdivě uvádějí. Na jedné straně citují smyšlená vyjádření, která se shodují s jejich vlastními předsudky, a na druhé straně neuvádějí skutečná vyjádření, která odporují těm samým předpojatostem. I zde by měl list Observer chybu opravit a zkoumat věc hlouběji.
V & H také uvádějí hrůzu nahánějící výroky, které jsou připisovány Ratku Mladićovi a Radovanu Karadžićovi. Mají domněle ilustrovat povahu jejich vlastního a rovněž bosensko-srbského divošství, které ještě mělo přijít. Citují Mladićův proslov v bosensko-srbském parlamentu ohledně bosensko-muslimského obyvatelstva: „Mou starostí je naprosto je zničit,“ a Karadžićovo prohlášení o „krvi po kolena“, když Srebrenica padne.
[26] Tyto výroky mají ale pro poctivé vyhodnocení zde analyzovaných procesů jen malý význam. Mladić ani Karadžić nevydali svým podřízeným žádné pokyny, a celý kontext výroků je nejasný.
[a] V & H zde necitují (a Vulliamy nikdy ve svých článcích pro Guardian a Observer nezmínil) pokyn chorvatského prezidenta Franja Tudjmana z doby války, ve kterém svým vojenským velitelům krátce před Operací Bouře sdělil, že:
„To je účelem tohoto rokování dnes. Musíme zasadit takové rány, že [krajinští] Srbové prakticky zmizí.“ [27]
Na rozdíl od výroků, které jsou připisovány Mladićovi a Karadžićovi, toto byl přímý pokyn Tudjmana podřízeným – a nikoli nějaké obecné či zárodečné vyjádření. A skutečně, několik dní poté se většina Srbů z krajinského regionu Chorvatska a Bosny stala obětí etnické čistky během „Operace Bouře“. Tento pokyn ale vzešel od místního představitele, který byl nepřátelský vůčBývalý prezident USA B. Clinton s i Srbům a podporovaný USA, Británií a Francií, takže citovat ho by mohlo tohoto oblíbence Západu a oponenta Srbů postavit do nepříznivého světla a odhalit, že Srbové byli rovněž oběťmi, a nikoli zkrátka genocidními kriminálníky. V & H to ve svém článku z 5. července opominuli zrovna tak, jak to Vulliamy dělal po celou svou kariéru.
Věrni svým politickým a ideologickým předsudkům, V & H přijímají jako dané, že Srbové popravili 8 000 mužů a chlapců – dokonce hovoří o „zavraždění více než 8.000…“ Citují jistého generála z nizozemského ministerstva obrany, který (v jejich převyprávění) tvrdí, že „OSN tehdy poskytla 30.000 litrů benzínu, které se ukázaly jako nezbytné pro genocidu,“ protože tento benzín byl použit „jako palivo při přepravu mužů a chlapců na popraviště a pro buldozery k zahrnutí 8.000 těl do masových hrobů.“
[28]Nicméně, v době rozsudku nad Krstićem v srpnu 2001 bylo v těchto „se Srebrenicí souvisejících“ masových hrobech nalezeno pouze 2.028 těl,
[29] přičemž zahrnují neznámý, ale značný počet obětí bojů, jak je zjevné zBývalý prezident USA B. Clinton s povahy zranění.
[30] Kde je tedy po šesti letech šetření těch 8.000 bosňáckých „mužů a chlapců“ zahrabaných do masových hrobů? Proč dosud nejsou k dispozici letecké či satelitní snímky, které by Spojené státy uvolnily pro veřejnost a které by ukazovaly údajné bosensko-srbské popravy, pohřby, exhumace z „primárních“ hrobů a opětovně pohřbívání v „sekundárních“ hrobech?
[31] Proč tytéž bosensko-srbské síly drinského sboru a příslušníci polovojenských jednotek nezabili muslimské vězně, které zajali v žepské „bezpečné zóně“ na konci července? A proč bosensko-srbské síly lékařsky ošetřily značný počet zraněných bosenských Muslimů, a poslaly je do Tuzly?
Je pravda, že krátce před 11. červencem 2015, před vzpomínkovou akcí k 20. výročí „srebrenického masakru“ v Pamětním centru v Potočari, zveřejnila Mezinárodní komise pro pohřešované osoby (International Commission on Missing Persons – ICMP) své nejnovější údaje o počtech osob, které byly identifikovány prostřednictvím analýzy DNA a které pocházejí z masových hrobů „souvisejících se Srebrenicí“. K 18. červnu 2015, jak uvedla ICMP, bylo identifikováno 6.930 osob, přičemž 6.827 z nich bylo identifikováno pomocí ztotožnění DNA, zatímco zbylých 103 bylo identifikováno konvenčními metodami.
[32] Profilování DNA ale nedokáže stanovit způsob smrti osob (smrt v boji versus smrt jako trestný čin, např. poprava), které pomáhá identifikovat, ani poskytnout údaj, kdy a kde dotyčná osoba zemřela. Práce ICMP navíc zůstává zahalena tajemstvím. Když žalobce ICTY odmítl poskytnout Karadžićově obhajobě záznamy o práci laboratoře ICMP pro účely nezávislého testování a verifikace, argumentoval, že:
„ICMP není povinna poskytnout obviněnému 300 [či jakékoli množství] složek k vybraným případům v jakémkoliv režimu či za jakýchkoli předběžných podmínek…“ [33]
Pokud by tento tribunál byl soudem v USA, výsledky předkládané ICMP by porušovaly standardy
American Bar Association pro využívání důkazů DNA, a byly by vyloučeny jako nepřípustné.
[34] Když jsou však představeny v kontextu 20. výročí „srebrenického masakru“, jsou přijímány jako svatá pravda, zjevená shůry.
Na závažné otázky, jako jsou tyto, nemají V & H žádnou odpověď. Ve skutečnosti si je ani nepoložili. Institucionalizovaná pravda o 8 000 srebrenických „mužích a chlapcích“ se stala nezpochybnitelnou. Je postavena nikoli na důkazech, ale na globálním politickém bicepsu.
Podlá zrada obyvatelstva „bezpečné zóny“, nebo obětování jako Bývalý prezident USA B. Clinton s ospravedlnění „humanitární intervence“? Ed Vulliamy a Florence Hartmannová vznášejí obvinění proti západním velmocem za „zradu“ obyvatelstva srebrenické „bezpečné zóny“, ale nikdy si nekladou otázku, proč tuto enklávu zradili sarajevští Muslimové sami. Proč 5.000 až 6.000 mužů z 28. divize, kterou po tak dlouho dobu vedl v této „demilitarizované zóně“ jejich velitel Naser Orić, nezůstalo na místě a nebránilo tyto lidi? Bosensko-srbské armádě se během předcházejících tří let nepodařilo je vytlačit. A pokud by zaútočila, když byli přítomni, existuje dobrý důvod se domnívat, že by vzdušné síly NATO byly uvedeny do chodu v jejich prospěch. Kritická literatura opakovaně poukazuje na to, že se skupina srebrenických představitelů setkala s bosensko-muslimským prezidentem Alijou Izetbegovićem v Sarajevu v září 1993 a že je Izetbegović informoval, že mu americký prezident Bill Clinton sdělil, že „intervence NATO je možná, ale může k ní dojít pouze tehdy, když Srbové vtrhnout do Srebrenice a zabijí taBývalý prezident USA B. Clinton s m přinejmenším 5.000 lidí.“
[35] Ať už je tento příběh pravdivý či nikoliv, ukázalo se, že cifra 8.000 odvedla dobrou práci a sehrála významnou roli při eskalování intervencí USA a NATO, které pak následovaly.
Stručně řečeno, V & H mají všechno popletené. Byly to pro-intervencionistické strany v USA a Sarajevu, které přivodily srebrenický masakr a profitovaly zxněj. Jak jednou poznamenal Carl Bildt, bývalý švédský premiér a vyslanec EU pro bývalou Jugoslávii: „Ve Washingtonu nebude mír, dokud bude válka na Balkáně.“
[36] Bosenští Srbové zabili mnoho bosensko-muslimských vojáků a neznámý počet jich popravili, chytli se však do pasti, která je a jejich spojence v Bělehradu nakonec vyšla draho. V & H kritizují západní velmoci za to, že údajně prodaly Srebrenici, ale skryti za svou chabou intelektuální fasádou zas a opět očerňují srbského nepřítele a do dobrého světla staví nejen bosenské Muslimy, ale i neobratné USA, Británii a Francii, které sice selhaly ve Srebrenici, ale nakonec udělaly správné věci a úspěšně zničily Jugoslávii, a z etnických Srbů udělaly vyvrhele a jejich politické vedení poslaly do vězení.
![]() |
| Pravděpodobní pachatelé pohormadě (z leva): Hillary Clintonová po celou dobu krvavého rozbíjení Jugoslváie vedla veřejně protisrbskou proapgandu a uváděla záměrné dezinformace a lži, její manžel prezident Bill Clinton si podle svědků objednal masakr, aby mohlo NATO v Jugoslváii intervenovat na straně bosenských džíhádistů, M. Albrightová jako státní tajemnice manipulovala Radou bezpečnosti i Valným shromážděním OSN proti Jugoslváii a Srbům, a nakonec vůdce bosenských muslimů prezident Alia Izetbegović dával svým vojákům příkazy k masakrování srbského obyvatelstva východní Bosny a zkoušel zorganizovat masakr velkého rozsahu i v samotné Srebrenici. |
- - -
[1][1]Ed Vulliamy & Florence Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“,Observer, 5. července 2015, <tinyurl.com/pe348te>. Viz také Ed Vulliamy, „Revealed: The Role of the West in the Runup to Srebrenica’s Fall“,Observer, 4. července 2014, <tinyurl.com/q7a7lfb>; Tom Blanton & Emily Willard, „Srebrenica Conference Documents Detail Path to Genocide from 1993 to 1995“, The National Security Archive Electronic Briefing Book, č. 519, 1. července 2015, <tinyurl.com/njd7pmk>.Bývalý prezident USA B. Clinton s [2][2] Ed Vulliamy & F. Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“, <tinyurl.com/pe348te>. [3][3]K textu Daytonské dohody viz Madeleine J. Albright, Dopis stálé představitelky Spojených států při OSN adresovaný generálnímu tajemníkovi z 29. 11. 1995 (S/1995/999), 30. listopadu 1995, <tinyurl.com/pyxpnad>. [4][4] Ed Vulliamy & F. Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“, <tinyurl.com/pe348te>. [6][6] Pro kopie dohod o demilitarizace z 18. dubna a 8. května 1993 viz Stephen Karganović & Ljubiša Simić, Rethinking Srebrenica (2013), Annex 3, str. 288-289; a Annex 4, str. 290-293. [7][7] Viz Bill Schiller, „Muslims’ Hero Vows He’ll Fight to the Last Man“, Toronto Star, 31. ledna 1994; John Pomfret, „Weapons, Cash and Chaos Lend Clout to Srebrenica’s Tough Guy“, Washington Post, 16. ledna 1994. [8][8] Toto zjištění opíráme o vyhledávání v databázi Nexis, které bylo provedeno 19. července 2015 jak pro The Guardian, tak pro The Observer ve tvaru: Byline (Ed w/2 Vulliamy) and Naser w/2 Oric. Podle databáze Nexis ve výsledcích vyhledávání vyšlo: „No Documents Found.“ [9][9] Ed Vulliamy, „This War Has Changed My Life“, British Journalism Review, sv. 4, č. 2, červen 1993, str. 5-11, viz str. 7 a 10. Aby doložil své nově nabyté závazky, Vulliamy dodal, že mu jeho zpravodajská práce o válkách v Bosně a Hercegovině změnilo život: „přinejmenším to mělo dostatečný vliv na to, abych změnil některé ze svých nejzákladnějších názorů. Byl jsem zapřisáhlým pacifistou, který věřil, že všechny války jsou špatné; nyní jsem přesvědčen, že válka je potřebná k zastavení věcí, které jsou dokonce ještě horší než válka. A to, co se děje Bosňákům je horší než válka…“ (str. 10). [12][12] Viz Milivoje Ivanišević, Srebrenica July 1995: In Search of Truth, Institute for Research on SufferiBývalý prezident USA B. Clinton s ng of the Serbs in XX centrury, (2007), str. 4, <tinyurl.com/opzdpyk>. [13][13] Citováno podle knihy J. C. H. Blooma et al.,Srebrenica: A „Safe“ Area – Reconstruction, Background, Consequences and Analyses of the Fall of a Safe Area, Nederlands Instituut voor Oorlogsdocumentatie (2002), str. 2259, <tinyurl.com/m6gy7ag>. [14][14] Citováno podle studie George Bogdaniche „Prelude to the Capture of Srebrenica“, IN: Edward S. Herman, The Srebrenica Massacre: Evidence, Context, Politics (2011), str. 46-47, <tinyurl.com/kyrfw2b>. [15][15] Ed Vulliamy, „This War Has Changed My Life“, str. 10. [16][16] G. Bogdanich „Prelude to the Capture of Srebrenica“, The Srebrenica Massacre: Evidence, Context, Politics, str. 46, <tinyurl.com/kyrfw2b>. [17][17] Alija Izetbegović, Islámská deklarace (1990), str. 13. [18][18] R. W. Apple, jr., „Mediator Is Upset at U. S. Reluctance Over Bosnia Talks“, New York Times, 3. února 1993, <tinyurl.com/nzcyv93>. [20][20] John Laughland, Travesty: The Trial of Slobodan Milosevic and the Corruption of International Justice (2007), str. 45. [21][21] Viz např. Edward S. Herman & David Peterson, „The Dismantling of Yugoslavia“, Monthly Review, sv. 59, č. 5, říjen 2007, <tinyurl.com/o29mrdx>. [23][23] Ed Vulliamy & F. Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“, <tinyurl.com/pe348te>. [24][24] Viz soudce Almiro Rodrigues et al., Judgment, Prosecutor v. Radislav Krstić, případ č. IT-98-33-T, International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, 2. srpna 2001, <tinyurl.com/lohd5hy>. A viz soudce Theodor Meron et. al., Judgment on Appeal, Prosecutor v. Radislav Krstić, případ č. IT-98-33-A, International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, 19. dubna 2004, <tinyurl.com/lm7mpv2>. [25][25]Tamtéž, odst. 87, zvýraznění přidáno. Viz také odst. 427, který uvádí, že: „Následně po obsazení Srebrenice v červenci 1995 vymyslely a uskutečnily bosensko-srbské síly plán na popravu co nejvíce bosensko-muslimských mužů vojenského věku, kteří se v této enklávě nacházeli (odst. 87).“ [26][26] Ed Vulliamy & F. Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“, <tinyurl.com/pe348te>. [a][a] Karadžić na 33. zasedání Parlamentu Republiky Srbské z 20. července 1993 varuje před možnou pomstou: „Co se týče Srebrenice, myslím, že to je bod pro nás, protože když bychom vstoupili do Srebrenice, vstoupili by lidé, jejichž rodiny byly pozabíjeny, 1200 Srbů bylo pozabíjeno, bylo by krve po kolena, a my bychom mohli přijít o stát. Proto si myslím, že nás Morillon zachránil, a nikoli Muslimy, když vstoupil do Srebrenice.“ A kontext Mladićova výroku na 37. zasedání Parlamentu Republiky Srbské z 10. ledna 1994 je vojenský: „Nepřítel, kterému čelíme, je den ode dne silnější. A skutečnost, že tento nepřítel v Žepě, Mostaru, Goražde, Orašji, Bihaći, Kladuši, Tešanji, Zenici či Sarajevu ani v nejmenším nepomýšlí na to, že by se vzdal, znamená, že jsou odhodláni bojovat, dokud bude poslední z nás naživu. Vyhlásili nám válku. Učinili společné prohlášení a zveřejnili ho. Začali válku jako první, stojí v čele této války, ale toho se neobávám. Neobávám se, že vytvoří stát. Mou starostí je naprosto je zničit.“ (pozn. překl.) [27][27] Poznámka Franja Tudjmana pochází z tzv. Brionského přepisu z 31. července 1995; naším zdrojem je stenozáznam z procesu The Prosecutor Against Slobodan Milosević, případ č. IT-02-54-T, 26. července 2003, str. 23200, ř. 8-10, poté, co byl poskytnut Miloševićově obhajobě (patrně) na základě žádosti o vydání dokumentů. V tento den podrobil Milošević křížovému výslechu Petera Galbraitha, bývalého amerického velvyslance v Chorvatsku. A v této části výslechu se Milošević snažil zjistit, co Galbraith věděl o účelu setkání chorvatského vedení na Brionských ostrovech 31. července (viz <tinyurl.com/p6r9f5a>) [28][28] Ed Vulliamy & F. Hartmann, „How Britain and the US Decided to Abandon Srebrenica to Its Fate“, <tinyurl.com/pe348te>. [30][30] Viz Ljubiša Simić, „Analysis of the Srebrenica Forensic Reports Prepared by ICTY Prosecution Experts“, IN: Stephen Karganović & Ljubiša Simić, Rethinking Srebrenica (2013), str. 130-167. [31][31] Viz C. Wiebes, „What Photos Were Taken and on Which Dates?“ a „Conclusions“, IN: Bloom et al.,Srebrenica: A „Safe“ Area (2002), Appendix II, „Intelligence and the War in Bosnia 1992-1995: The Role of the Intelligence and Security Services“, str. 2608-3008 a str. 2906-2918, <tinyurl.com/m6gy7ag>. [32][32] N. A., „Srebrenica Figures as of 18 June 2015“, International Commission on Missing Persons, <tinyurl.com/or9whos>. [33][33] Viz Andy Wilcoxson, „Shroud of Secrecy Leaves Room for Doubt on Srebrenica DNA Evidence“, Srebrenica Historical Project, 15. srpna 2011, <tinyurl.com/nw62jby>. [34][34] Viz Paul C. Giannelli, „Forensic Science in the ABA Innocence Report“, Southwestern Law Review, sv. 37, 2008, str. 993-1007, <tinyurl.com/p5p4g4z>. [35][35] Viz např. David Harland et al., The Fall of Srebrenica (A/54/549), Zpráva generálního tajemníka podle rezoluce Valného shromáždění č. 53/35, 15. listopadu 1999, odst. 115, <tinyurl.com/kkmr6b4>. Edward S. Hermanje emeritním profesorem financí na Whartonově škole při Pennsylvánské univerzitě. Je autorem mnoha prací o ekonomii, politické ekonomii a médiích. Napsal např. knihy: Corporate Control, Corporate Power (1981), The Real Terror Network (1982), s Noamem Chomskym dvousvazkový titul: The Political Economy of Human Rights (1979) a Manufacturing Consent (1988). David Peterson je nezávislý novinář a badatel sídlící v Chicagu. Společně napsali knihy: The Politics of Genocide (2011) a Enduring Lies: The Rwandan Genocide in the Propaganda System, 20 Years Later.
Zdroj: www.mrzine.monthlyreview.org, překlad: Karel Hyka
Horní foto: Bývalý prezident USA B. Clinton s nejvyššími představiteli bosenských muslimů Mustafou Čerićem (uprostřed) a imámem Huseinem efendim Kavazovićem (vlevo) - největší nepřátelé bosenských Srbů. Clinton je označován jako objednavatel masakru, který se měl odehrát ve Srebrenici či na jiném místě východní Bonsy.
Horní foto
Ivan David 
