Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

ČR je vstřícná vůči cizincům: nově mohou volit v místních volbách nebo zakládat obbory

0
0
14.8. 2015   AC24
Česká republika ratifikovala Úmluvu o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni. Oznámila to v pátek 17. července 2015 Rada Evropy.Právo všech cizinců z kteréhokoli světadílu budovat v České republice svá místní sdružení pro obhajobu svých zájmů a projevů své kulturní svébytnosti, právo cizinců zakládat vlastní odbory, právo cizinců volit v místních volbách nebo povinnost České republiky seznámit cizince s jejich právy se stane od 1. listopadu 2015 realitou.

Usídlování cizinců na území jiných států je dnes trvalým rysem evropských společností a usídlení cizinci mají na místní úrovni v zásadě stejné povinnosti jako státní občanů, uvádí se v Preambuli Úmluvy. Státy jsou si proto vědomi „aktivní účasti usídlených cizinců na životě místního společenství a na růstu jeho prosperity a jsouce přesvědčeny o nutnosti posilovat jejich začlenění do místního společenství, zejména rozšiřováním možností jejich účasti na místních veřejných záležitostech,“ pokračuje Preambule.

Z těchto důvodů se státy zavazují zajistit cizincům na svém území kromě práva na svobodný projev také „právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich. Právo na svobodu sdružování zahrnuje zejména právo usídlených cizinců zakládat svá vlastní místní sdružení za účelem vzájemné pomoci, zachovávání a projevování své kulturní svébytnosti nebo hájení svých zájmů ve věcech spadajících do působnosti místních orgánů, jakož i právo vstupovat do jakéhokoli sdružení.

Úmluva při tom nerozlišuje, zda jde o usídlené cizince z Evropské unie nebo z členského státu Rady Evropy či o osobu z některé z afrických nebo arabských zemí, z Číny nebo z USA. Definici cizince přináší článek 2 Úmluvy takto: „Pro účely této Úmluvy termín ,usídlení cizinci´ znamená osoby, které nejsou občany státu a oprávněně sídlí na jeho území.“ Úmluva se tedy například týká také Arabů na teplicku, pokud zde budou legálně sídlit.

Český stát se ratifikací Úmluvy rovněž zavázal poskytnout všem cizincům bez rozdílu právo volit v místních volbách, pokud splní podmínku legálního a obvyklého pobyt minimálně pět let: „Každá strana se zavazuje, že s výhradou ustanovení článku 9 odstavce 1 poskytne každému usídlenému cizinci právo volit a být volen ve volbách do místních orgánů, splňuje-li tytéž zákonné požadavky, které se vztahují na státní občany, a splňoval-li navíc podmínku zákonného a obvyklého pobytu na území daného státu po dobu pěti let předcházejících volbám,“ uvádí se v článku 6 Úmluvy.


Vytvářet spojovací články mezi cizinci
Z tohoto práva však Úmluva povoluje výjimku, kterou musí ovšem příslušný stát prohlásit: „Smluvní stát však může při uložení své ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu prohlásit, že aplikaci odstavce 1 hodlá omezit pouze na právo volit,“ uvádí dále článek 6 Úmluvy.

Kromě práv cizinců vyplývá z Úmluvy také závazek českého státu, že místní orgány, na jejichž území se nalézá „významné množství usídlených cizinců“ mají bez překážek přijímat institucionální opatření a vytvářet spojovací články mezi cizinci a místními orgány nebo poskytovat platformu pro formulaci názorů, přání a oba usídlených cizinců ve věcech, které se jich zvláště dotýkají ve vztahu k místnímu veřejnému životu.

Úmluvu o účasti cizinců na místním veřejném životě nepodepsaly zdaleka všechny státy Rady Evropy. Spolu s Českou republikou ji zatím ratifikovaly Švédsko, Norsko, Holandsko, Itálie, Finsko, Dánsko a Albánie.

Úmluvu o usídlených cizincích naopak neratifikovaly ostatní státy Rady Evropy. Nepodepsalo ji Slovensko, Německo, Francie, Švýcarsko, Belgie, Bulharsko, Irsko, Maďarsko, Rusko a další státy.

Z přiložené tabulky zemí, které Úmluvu ratifikovaly, vyplývá, že Česká republika ji ratifikovala dne 17. července 2015. Podle textu Úmluvy nabývá tato mezinárodní smlouva účinnosti tři měsíce po ratifikaci, tedy k 1. listopadu 2015.

Z poslanecké sněmovny a ze senátu, kde byl text Úmluvy odsouhlasen, putovala k prezidentovi republiky Miloši Zemanovi 30. června 2015 po dlouhém politickém a legislativním procesu. Usnesení vlády o podpisu Úmluvy s podpisem tehdejšího místopředsedy vlády Pavla Rychetského pochází z března roku 2000.

DOTAZNÍK PRO Jiřího Fialu: Odpor proti systému

0
0
Jiří Fiala
- kolektif - 
14.8.2015   E-republika
 

 Občanský aktivista Jiří Fiala hovoří poté, co si odseděl 3,5 měsíce ve vězení za to, že se zeptal soudce, jestli se nezbláznil.
Občanský aktivista Jiří Fiala hovoří poté, co si odseděl 3,5 měsíce ve vězení za to, že se zeptal soudce, jestli se nezbláznil.


INDEX:

  • 00:13 Proč kladete odpor systému?
  • 12:07 Za jakých okolností máte právo na občanský odpor?
  • 21:48 Kam vede odpor vůči systému?
  • 28:55 Proč doporučujete dodržovat právo a právní prostředky při kladení občanského odporu?
  • 31:58 Jaká je Vaše představa správně fungujícího systému?
  • 36:00 Ztotožňujete se s demokracií?
  • 38:16 Sokrates přijal rozhodnutí soudu a zvolil smrt místo vyhnanství proto, že nechtěl povyšovat své osobní právo nad právem systému, jehož stabilita je podle Sokrata důležitější než osobní spravedlnost. Jak byste volil v pozici Sokrata Vy, pokud by Vám hrozilo například věznění ve výši dvanácti let?
  • 01:00:30 Chcete být mučedník?
  • 01:05:40 Jaká je Vaše vize do budoucna v případě, že se Vám podaří změnit český justiční systém k lepšímu?
  • 01:09:32 Jakou máte perspektivu dožití stáří, aniž by Vám hrozil kriminál?
  • 01:11:21 Proč svůj boj se systémem nevzdáte a nezačnete v klidu žít normální život?

Více dotazníků a debat najdete v Debatním klubu


Související články:

Stavební předpisy projednané v kuchyňce

0
0

Mikuláš Ferjenčík
14. 8. 2015  A2larm

Piráti zveřejnili zvukový záznam jednání Rady hlavního města Prahy. Odhaluje styl úřadování primátorky Adriany Krnáčové. 



Zastupitelský klub Pirátů na tiskové konferenci v Praze zveřejnil zvukový záznam zasedání Rady hlavního města Prahy, který dokládá jakým způsobem ANO a ČSSD postupuje ve věci Pražských stavebních předpisů. Původní návrh náměstka primátorky Matěje Stropnického vznikal půl roku a byl konzultován desítkami odborníků. Návrh nový někdo zjevně spíchnul horkou jehlou a například legislativní odbor zastupitelstva měl na jeho připomínkování pouhý den. Žádné připomínky nevznesl, přestože nový dokument je plný chyb a nedodělků.

S radostí proto alespoň částečně plníme jeden z volebních slibů primátorky, která slibovala streaming Rady. Záznam úterního zasedání Rady ukázal, že primátorka Krnáčová na jednání vůbec nepředstavila verzi stavebních předpisů ze své dílny, nijak se nevypořádala s námitkami právníka Františka Korbela, kterého si Praha najala, aby proces přípravy stavebních předpisů koordinoval a rozpravu o problematice přesunula do kuchyňky, aby neměla tolik svědků.

Dále jsme se podívali do informačního systému Prahy, v němž se uchovávají připravované předpisy. Zjistili jsme, že autorem důvodové zprávy návrhu Adriany Krnáčové je zástupce ředitele IPRu Ondřej Boháč, který v sekretariátu Adriany Krnáčové pochopitelně nepracuje. Do systému byla vložena v osm hodin ráno, hodinu před zasedáním Rady. Předpisy z dílny primátorky PSP jsou navíc napsány na počítači s operačním systémem Mac, jak vyplývá z metadat dokumentu. Macy se přitom na magistrátu nepoužívají.

Nevíme, kdo zadal nové stavební předpisy a proč, ani nevíme, proč je primátorka Krnáčová protlačila Radou. S jistotou lze ale říci, že je nepřipravil sekretariát primátorky a nový návrh je – na rozdíl od návrhu původního – spíše polotovar, který bude potřebovat několik měsíců na dopracování. Postup ANO a ČSSD je úplný výsměch deklarované otevřenosti.

Abychom se dopátrali toho, kdo předpisy připravil, použijeme všechny dostupné legální postupy. Především si podáme žádosti o informace, osvědčily se nám víc než otevřené dopisy. Máme v tom praxi – za dobu, co v zastupitelstvu působíme jsme jich podali přes sto a v drtivé většině případů jsme byli úspěšní. Ostatně dokázali jsme i přes odpor z Rady vymoci zvukové záznamy.



Autor je zastupitel Hlavního města Prahy.

Na stranu opolčenců přešlo 8 tisíc ukrajinských policistů a vojáků!

0
0
14.8.2015   První zprávy
Vojenská prokuratura Ukrajiny má seznam 8000 policistů a vojáků, kteří přeběhli k milici Donbasu. Oznámil to šéf prokuratury Anatolij Matios.
"V tuto chvíli máme kompletní seznam. Shromažďují se důkazy o pěti tisících policistech, a asi třech tisících vojácích, kteří přeběhli k nepříteli,“ uvedl na tiskové konferenci
„Budou se zodpovídat," doplnil.

Generál ukrajinské armády přešel k povstalcům!

Dále sdělil, že generálního prokurátora vytvořila vojenskou prokuraturu sil „protiteroristických“ operací, která se bude zabývat trestním řízením v Luhansku, Doněcku, Charkově a Zaporožské oblasti.

V jejím čele bude stát Konstantin Kulik, jenž strávil rok jako náčelník Vojenského zastupitelství v oblasti ATO.

Už 1. června ukrajinské Ministerstvo vnitra oznámilo, že v roce 2015 propustilo 851 policistů v Doněcké oblasti za porušení přísahy.

Nejznámější případ přeběhnutí byl zveřejněn rovněž v červnu, kdy na stranu povstalců přeběhl generál ukrajinské armády Alexandr Kolomjec.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová
První zprávy ,Jiří Kouda

Ministerstvo zahraničí USA rozdá 500 tisíc dolarů na boj s "ruskou propagandou"

0
0
14. 8. 2015     zdroj
Velvyslanectví USA v Litvě získává velkými granty začínající i zkušené ruskojazyčné novináře do speciálního vzdělávacího programu v oblasti investigativní žurnalistiky.


Nový projekt amerického ministerstva zahraničí je předpokládán na jeden rok (do 30. listopadu 2016) a je nazván "Školení o investigativní žurnalistice pro protipůsobení ruské komunikaci v pobaltských zemích."Úspěšní žadatelé mají přislíben grant ve výši 500 tisíc dolarů, uvádějí "Izvestija".

"Velvyslanectví USA v Litvě, Lotyšsku a Estonsku mají v úmyslu navrhnout inovační vícestupňový 12-měsíční program školení v investigativní žurnalistice pro začínající i pokročilé rusky mluvící novináře a další profesionály v oblasti médií, kteří pracují na ruské periferii. Vzhledem k tomu, že se ruská propaganda a dezinformace množí, sdělovací prostředky ve všech třech zemích potřebují dovednosti a nástroje, aby jí mohly čelit s pomocí důvěryhodných zpráv žurnalistiky založené na faktech," bylo uvedeno v oznámení v anglickém jazyce na internetových stránkách velvyslanectví USA v Litvě.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová

Jak demokratizovat ekonomiku: daně

0
0
Ilona Švihlíková
14. 8. 2015  A2larm


Pokud jsou daně nevyvážené, můžou zatížit ty nejchudší. To má velmi negativní politické důsledky. 


Co mají co společného daně s demokracií? Den daňové svobody je oblíbené téma českých médií, která vždy neopomenou s pompou zdůraznit, že je to den, kdy už „vyděláváme na sebe“ (jako kdyby stát neměl být náš a plnit naše potřeby a přání). Anebo se otevírá libertariánská truhla, v níž leží úvahy o dobrovolných příspěvcích místo povinných?


Pravý kapitalismus: neplatit daně

Daně jsou významným demokratickým prvkem, pokud ovšem nejsou vyhrazeny jen pro jednu skupinu obyvatelstva. Dokonce i pojem „tax-state“ se v politologii odlišuje od tzv. rentiérského státu. Ten totiž své občany tak nějak „nepotřebuje“. Renta, velmi často ropná, zajišťuje pohodlný život elitě, která si pak snadno zaplatí represivní složky pro udržení pořádku. Závislost vlády na daňových příjmech tedy může významným způsobem ovlivňovat míru reprezentativnosti vlády. Koneckonců, vzpomeňme si na heslo americké revoluce „no taxation without representation“. Český rodák Joseph Schumpeter měl pravdu, když tvrdil, že právě fiskální dějiny lidstva jsou základní součástí jeho historie.

Současné daňové trendy ale nejsou zrovna příznivé. Podíváme-li se na dlouhodobé tendence, které nám může za EU poskytnout Eurostat (taxation trends), uvidíme klesající sazbu daní z příjmů korporací, a naopak nárůst DPH. Právě DPH je prototypem tzv. degresivní daně, neboť více dopadá na chudší skupiny obyvatelstva. Právě chudí totiž méně spoří a vzhledem k jejich příjmům hraje spotřeba větší rolí než u bohatých. Platí také, že čím je země méně vyspělá a má méně kvalitní výběr daní (a celkově finanční správu), tím více se uchyluje k tomu, stanovovat jednotnou sazbu DPH a vůbec na inkaso této daně hodně spoléhat.

Trend, který se nevyhnul ani Česku, naopak byl předchozími vládami ještě posilován, vede ke koncentraci na daně, jejichž výběr je snadnější, a ignorování těch, které se v současné globalizované ekonomice vybírají obtížněji. To se týká zejména bohatých jednotlivců a jejich kreativního „odklánění“ daní, při němž jim rády asistují finanční instituce. Stačí vzpomenout na ne tak dávný skandál švýcarské pobočky banky HSBC.

I v podnikovém žargonu se navíc usídlil pojem „daňová optimalizace“, který má u nadnárodních korporací obvykle podobu vnitrofiremních cen. Kde jsou ty doby, kdy se firmy chlubily tím, že najímají nové zaměstnance a platí daně! Jasným hitem dneška je kontinuální „zeštíhlování“ a neplacení pokud možno žádných daní. A opět stačí vzpomenout na firmu Google, jejíž britský šéf přiznal, jak je pyšný na to, že v Británii neplatí žádné daně, a nazval to tím „pravým kapitalismem“. A to už ani nerozebíráme daňové ráje – země, případně menší území, které se do mezinárodní dělby práce zapojují tímto parazitickým způsobem a pohánějí daňové závody ke dnu.

Zdanění spekulativního kapitálu

V tomto ohledu dělá skvělou práce například organizace Tax justice network, která nejenže upozorňuje na možnosti, jež korporace a bohatí jednotlivci využívají, chtějí-li se vyhnout zdanění, ale také navrhuje praktická opatření, jak tomu zabránit. Dnes žijeme ve světě, kdy je nesmírně jednoduché dohodnout mezi řadou zemí snížení sociálních standardů pod heslem „flexibilizace práce“. Nicméně dohodnout společný postup a standardy (třeba alespoň nepodporovat daňovou konkurenci v rámci EU) je jaksi obtížnější. Určitou cestu ukazuje britské hnutí UK Uncut, které nejen že medializuje neplatiče daní, ale dokonce se nebojí uchýlit ke společenskému bojkotu. Kéž bychom něco podobného měli u nás v Česku… Nicméně je potřeba uznat, že také OECD v tomto ohledu pokročila.

V příštích dílech tohoto seriálu se ještě podíváme na veřejný sektor a jeho fungování, ale už teď je jasné, že oslabená příjmová základna přispívá k chronickým deficitům většiny vyspělých zemí. A dluh, včetně veřejného, patří k nejsilnějším mocenským nástrojům, chceme-li někoho ovládat.

To jsme ovšem pořád u reformistických řešení, což píšu bez ironie s tím, že to jsou samozřejmě důležité kroky. Jenže globální ekonomika nestojí na místě. Nahrazování lidské pracovní síly kapitálem rapidně pokračuje (a kvantitativní uvolňování, tak oblíbené u většiny vyspělých zemí, tento trend dále posiluje). Je v tomto ohledu moudré nadále zdaňovat práci? Nebylo by lepší zdaňovat faktor, který má rozhodně navrch, což je v tuto chvíli finanční kapitál? Jenže jak to udělat, když tu vždy budou existovat země jako třeba Velká Británie, jejíž představitelé jsou spjati s tzv. finančním průmyslem? Narážíme zde, jako u řady ekonomických otázek, nikoli na problém ekonomické racionality, ale – jak to už v reálu bývá – na zájmy mocných, které jsou vydávány za dobro pro všechny.

Vzpomeňme v této souvislosti také na Thomase Pikettyho, který ve svém bestselleru Kapitál v 21. století navrhuje progresivní dědickou daň, která by měla být důležitým opatřením proti rostoucí nerovnosti. Do této kategorie patří jistě i úvahy o zdanění spekulativního kapitálu. Problém je, že když něco zdaňuji, tak na tom zároveň závisím. Pokud nebude následná redistribuce těchto daňových příjmů úspěšná (tím myslím, že vznik nových nekapitalistických struktur), pak může vzniknout paradoxní situace – sílící závislost na spekulativním kapitálu. Proto by stálo za úvahu tyto zdroje – pokud by se je podařilo kolektivním úsilím získat – použít spíše na prvotní akumulaci, tedy na zajištění přechodu k novému ekonomickému systému, než na nich dlouhodobě záviset. Stát i daně bude totiž nutné v následujícím období změnit. Kupříkladu Miroslav Tejkl píše o možnosti, že právě daně by se mohly stát v novém systému hlavním společenským přebytkem. Tato úvaha je ovšem spojená s tím, že soukromé vlastnictví už nebude dominantní. A když už jsem u těch klíčových znaků kapitalismu, už dnes nám některé analýzy ukazují hlavní negativní trend dneška: oslabování zisku ve prospěch renty.


Autorka je ekonomka.

Turecko dál válčí s Kurdy (a Západ dál mlčí)

0
0
Tereza Spencerová  
14. 8. 2015  Literární noviny
Ankara si na ochranu zájmů svých (a tím fakticky i zájmů svých chráněnců z Islámského státu) ve Washingtonu najala lobbyistickou firmu, která mimo jiné pracuje například na prezidentských kampaních Hillary Clintonové nebo Jeba Bushe…
Jednání o velké koalici v Turecku podle očekávání skončila krachem, což otevírá cestu k předčasným volbám. Prezident Recep Erdogan se tak posunul zase o další krok ve svém plánu na opětovné získáníneomezené moci v zemi. Už po nedávných „nevítězných“ volbách zkritizoval svého premiéra Ahmeta Davutoglua za to, že chtěl utvořit vládní koalici s tradiční opoziční Republikánskou lidovou stranou, zatímco Erdogan dával přednost předčasným volbám, údajně listopadovým. Jeho kalkul je na pohled prostý: Válka proti Straně kurdských pracujících (PKK) i její syrské odnoži YPG může zcela utlumit hlasy umírněných kurdských stran, které Erdogana připravily o mocenský monopol, vyvolat vlnu politicky motivovaného násilí, což může ve finále zesílit volání Turků po bezpečnosti a „silné ruce“, a to vše pak v opakovaném hlasování může způsobit, že se prokurdská Lidová demokratická strana (HDP) dostane pod tlak a svých 13 procent nemusí zopakovat … (Mimochodem, v očekávání návratu autoritářské Erdoganovy moci už ze země uprchli dva prokurátoři, kteří se podíleli na vyšetřování předloňského korupčního skandálu v nejvyšších vládních kruzích.)

Turecké letectvo mezitím pokračuje v útocích na jihovýchodě země, přičemž státní média tvrdí, že zabito bylo – na tureckém území i v „iráckém“ Kurdistánu -- už nejméně 390 příslušníků PKK. Bez ohledu na mezinárodní výzvy k obnovení příměří mezi Ankarou a PKK Erdogan trvá na tom, že „neúnavná válka“ bude pokračovat až do chvíle, kdy v Turecku nezbude jediný „kurdský terorista“ – a prosté odzbrojení kurdských rebelů už mu prý stačit nebude.

Je příznačné, že zatímco Washington k turecké válce proti Kurdům, která ze všeho nejvíc posiluje Islámský stát, více méně mlčí, americkou generalitu „zlobí“ nálety v „iráckém“ Kurdistánu, protože se tím jen zvyšuje riziko, že budou USA za a) vtaženy do dalšího regionálního konfliktu na Blízkém východě, a za b) že turecká letadla (jistě jen omylem) zasáhnou americké jednotky v oblasti. USA totiž v Kurdistánu na několika základnách cvičí kurdské pešmergy, odmítají Turecku prozradit jejich přesnou polohu a místo toho uvádějí jen obecné oblasti, které by neměly být bombardovány. Turecko vzpurně reaguje tím, že své nálety Američanům hlásí jen 10 minut dopředu, čímž se drasticky zkracuje čas, během něhož se mohou američtí vojáci případně schovat. Ankara ale zároveň upozorňuje, že při výběru cílů v Kurdistánu postupuje mimořádně opatrně a popírá veškeré zprávy o civilních obětech svých náletů. Americká strana zase dopředu „poraženecky“ počítá s tím, že pokud turecké stíhačky zabijí americké vojáky, bude Ankara „vinu připisovat nám“.

Bílý dům se zatím proti turecké válce s Kurdy neodvažuje otevřeně vystoupit, a tak kurdští pešmergovémarně čekají na rozkaz ke koordinovaným útokům proti Daeši. Vláda „iráckého“ Kurdistánu, která je pod přímým vlivem Washingtonu, místo toho vyzývá bojovníky PKK, aby ve jménu omezení civilních obětí, odešli z Kurdistánu, a USA namísto boje proti IS svému klíčovému spojenci v NATO hází alespoň „mediální“ klacky pod nohy: tvrdí například, že stále neexistuje dohoda o vytvoření snad tisíckrát omílaného „nárazníkového“ pásma na severu Sýrie, byť například syrská frančíza Al Kajdy, Fronta al Nusrá, se už z předpokládané zóny tureckých a amerických útoků v Sýrii sama a dopředu stáhla (a svádí boje s Daešem o zásobovací linie přes turecké hranice).


Vazby na Daeš

V aktuálních tištěných Literárkách k turecké roli v už rok trvající americké válce proti Islámskému státu připomínám, že Spojené státy se v uplynulých týdnech pokusily změnit tureckou orientaci z Kurdů na Daeš přímým vydíráním – podle The Guardian mají americké tajné služby v rukou „nepopiratelné“ dokumenty a flash disky, které mohou v plném rozsahu odhalit míru aliance mezi Ankarou a IS. Byly objeveny po loňském náletu na dům „ministra financí“ Islámského státu Abú Sajjáfa, který mimo jiné řídil i ropné obchody IS v Sýrii. Jen prodejem ukradené syrské ropy do Turecka si Islámský stát loni mohl přijít až na čtyři miliony dolarů denně, byť konzervativnější odhady mluví o 10 milionech dolarů měsíčně.

Černé ropné kšefty, stejně jako dodávky zbraní, výbušnin, potravin nebo historických památek ukradených v Sýrii, jsou už delší dobu „veřejným tajemstvím“, nicméně Spojené státy nalezené dokumenty k nátlaku na Ankaru použily až nyní. Mimoděk tak odhalily i reálné poměry uvnitř NATO – někteří členové aliance aktivně podporují mezinárodní terorismus, zatímco další o tom všem vědí do posledního detailu, ale mlčí a nechávají si trumfy k příhodnému vydírání. A k tomu NATO jako celek posvětí Turecku „válku proti IS“, byť nemůže nevědět, že hlavním terčem budou Kurdové…

Ankara sice oficiálně zpřísnila ostrahu hranic se Sýrií už loni, ale to už měl Islámský stát v celé oblasti od turecké armády v regionu zcela volnou ruku, přičemž na severu Sýrie začal používat tureckou liru coby svou měnu. „Velitelé nám řekli, ať se ničeho nebojíme, protože s Turky spolupracujeme ve všem,“ popsal loni pro Newsweek jeden z bývalých bojovníků IS. „Islámský stát považuje tureckou armádu za svého spojence, obzvlášť když dojde na útoky proti Kurdům v Sýrii.“

Proklamovaný obrat turecké politiky, která by se nově měla zaměřovat i na boj proti IS, přitom s sebou nese četné problémy, protože Islámský stát si během let vzájemné spolupráce vybudovat na tureckém území pevné pozice. „Čím déle vše trvalo, tím složitější pro Turky bude proti IS zasáhnout, protože riskují odvetnou akci,“ vysvětlil pro Business Insider americký protiteroristický expert Jonathan Schanzer. „Už se utvořila až příliš početná skupina lidí, kteří investovali do extremismu v Turecku. Jakmile se jim bude chtít někdo postavit, je otázkou, zda ozbrojenci, jejich sponzoři a další, kdo na válce vydělávají, budou takový obrat tolerovat.“ Nebo jinými slovy: „Turecko je v pasti – vytvořilo si své vlastní monstrum a teď neví, co s ním,“ citoval Wall Street Journal nejmenovaného západního diplomata.

Poté, co Daeš 20.července zmasakroval 32 mladých tureckých levicových aktivistů, kteří chtěli v kurdském Kobání pomáhat při rekonstrukci mateřské školky a dětské kliniky, vyšly do ulic tureckých měst stovky tisíc demonstrantů skandujících hesla typu „Vražedný IS, Erdogan jeho kolaborant“. Ankara tak volky nevolky a pod nátlakem USA začala formálně střílet i směrem k pozicím IS. „To ale není žádná zásadní proměna jejich myšlení,“ uvedl The Guardian názor západního diplomata v Ankaře. „Je to vlastně jen reakce na konfrontaci s Američany a jinými.“

Potud výřez z tištěných Literárek. Nové informace nasvědčují tomu, že zatímco Ankara s posvěcením NATOúdajně bojuje proti Daeši, turecká tajná služba loni eskortovala do Sýrie nejméně šest desítek lidí, kteří se chtěli přidat k Daeši. Paradoxní je, že většinou to byli lidé, kteří už byli v Turecku vězněni v souvislosti s teroristickými aktivitami. Při jejich přechodu hranice byly vypnuty bezpečnostní kamery a pohraničníci byli posláni pryč. Německý Bundeswehr k tomu nyní mimochodem potvrzuje, že Daeš v Iráku nasazuje proti Kurdům chemické zbraně a ke stejnému závěru dospěly i USA. Ještě, že yperit používá jen Daeš, kdyby se toho odvážil třeba Asad, byl by hned oheň na střeše…

Bude asi příznačné, že si Turecko na ochranu zájmů svých a tím i zájmů svých chráněnců – aktuálně by se daly definovat třeba jako „bombardování sil bojujících proti Daeši“ -- ve Washingtonu najalo lobbyistickou firmu, která mimo jiné pracuje například na prezidentských kampaních Hillary Clintonové nebo Jeba Bushe…

PS. Pokračující hrůzovláda Islámského státu v některých oblastech Iráku a Sýrie mezitím dál – fakticky s podporou členského státu NATO a za „nezájmu“ ostatních členů aliance -- žene do Evropy vlny uprchlíků a nutí starý kontinent odhazovat své humanistické ideály.

PPS. Zajímavá je samozřejmě otázka, čím vším může přetrvávající turecká podpora Daeši skončit, samozřejmě kromě poměrně logického sjednocování dosud roztříštěných etnických či náboženských regionálních ozbrojených skupin a hnutí. Objevují se totiž první komentáře, podle nichž může být konečným vítězem Írán, který už beztak mocensky vytlačil Západ z Iráku, o Sýrii nemluvě. Pokud by se mu nyní podařilo sblížit se nejen se "svými" Kurdy, ale především s PKK, a situace je k tomu ideální, tak… ale o tom až někdy příště.

Zkušený novinář Žantovský nechápe: Dvacet "kamarádů" vítalo s transparenty v Bělé uprchlíky a pro ČT to byla událost

0
0

Petr Žantovský
- rozhovor s Petrem Žantovským -
15. 8. 2015   Parlamentní Listy

Z toho, jak nevyváženě informuje Česká televize o migrantech, je zřejmé, že nadržuje těm, kteří vnášejí minoritní názor, a kašle na většinu, která se drží rozumu. 
Analytik Petr Žantovský to dokládá na akci dvacítky lidí před uprchlickým táborem u Bělé pod Bezdězem, které veřejnoprávní televize věnovala takovou pozornost. Pozastavuje se i nad tím, jak lacině a se stádním efektem se novináři vozí po bývalém ministru školství Marcelu Chládkovi. 

V období parlamentních prázdnin, chudém na mediálně významné události, si sdělovací prostředky musí při získávání čtenářů vypomáhat, jak jen se dá. „Je okurková sezóna, a tak se dalo čekat, že typicky okurkové téma dříve, nebo později přijde. Letošní pomyslnou soutěž o největší novinářskou okurku by asi vyhrálo téma přestupu nedávného ministra školství Marcela Chládka do služeb fotbalového svazu. Asociace pro něj vytvořila místo generálního manažera státních reprezentací a fotbalových akademií,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský.

Jak už z názvu funkce plyne, měl by se exministr starat o to, aby se konečně začal rozvíjet i fotbalový export. „A také aby se vneslo více systému do příprav budoucích fotbalových hvězd, což, jak uznáte, spolu souvisí. Když nebude dobrá příprava a výchova sportovců, těžko pak mohou odvádět výsledky na mezinárodním kolbišti. Mně to přijde logické, zejména když vidím hubené výsledky našich klubů v mezinárodních soutěžích, a spíše mě udivuje, že fotbalová asociace na něco podobného nemyslela už dříve. V tomto názoru jsem ale na půdorysu českých médií dosti osamocený,“ všímá si mediální odborník.

Stádní efekt novinářů při referování o „muklovi“ Chládkovi

Většina komentářů k novému angažmá Marcela Chládka je totiž formulovaná značně ironicky. „Získal jsem z toho pocit, že novináři usuzují, že exministr Chládek prostě dostal trafiku za to, že ve svém úřadě horoval pro sport a přihrával mu státní dotace. Inu, i to může být trochu pravda, Chládek byl ke sportu vstřícný, možná i proto, že měl se sportem v minulosti aktivní zkušenost. Na druhou stranu se mi jednostranné hodnocení českých novinářů nejeví ani trochu korektní. Opět zde působí stádní efekt: většina novinářů dospěla k závěru, že Chládek je po právu ´mukl´, muž určený k likvidaci, a tak se teď po jeho zádech dosti lacině vozí,“ míní Petr Žantovský.

Za zvlášť bizarní přitom považuje, že skoro všichni nezapomenou připomenout, že Marcel Chládek musel odejít z ministerstva kvůli sporům s podřízenými. „Ale už nedodávají, že to byly spory se dvěma, slovy dvěma, podřízenými, přičemž ti dva byli z jedné rodiny. V obou případech šlo o to, že ministr prostě požadoval pracovní výkon, za což byl mediálně potrestán. A už vůbec se nepřipomíná, že odstřel Chládka byl dílem premiéra Sobotky, nejspíše v součinnosti s ministrem Dienstbierem, který si na Chládkovu židli instaloval svého člověka. Chládek navíc ani uvnitř socdem nepatřil k tvrdému jádru sobotkovců-zaorálkovců, udržoval si věcný odstup a jednal samostatně, a to se ve stádu nesmí,“ připomíná mediální analytik.

Pravda o migrantech už se ani v českých médiích zakrýt nedá

Ale druhou stranu této mince čeští novináři nepřipomínají. „Co mi však v těch článcích o Chládkově fotbalovém postu chybělo ze všeho nejvíc, bylo byť jediné zamyšlení nad tím, zda je vůbec správné, aby stát posílal takové miliony do sportu, z něhož se v minulých desetiletích stal prostý byznys. Zda by stát neměl mnohem víc dotovat základní tělovýchovu, aby nerostly obézní mcdonaldizované děti, ale lidé se zdravým vztahem k životu. Nic takového jsme se v českých médiích nedočetli. Inu, jako obvykle jdou střely našich novinářů bezpečně mimo cíl,“ konstatuje Petr Žantovský.


Co se však v domácích sdělovacích prostředcích nemění ani během léta, je způsob informování o migrantech. „Pokračující reportování o událostech souvisejících s migrací severoafrických a středovýchodních uprchlíků do Evropy jde ve stále stejné – mizerné – tradici. Média většinou už neskrývají problematické stránky – to, že se na jih Evropy valí ne desítky, ale tisíce běženců, že kvůli nim je násilí na řeckých ostrovech, že si francouzská vláda přivolává vojenské posily z Anglie, aby zabránila průniku běženců tunelem pod kanálem La Manche. Dramatik Shaw kdysi prohlásil, že ´kašel, kouř a láska nejdou zakrýt´. Já bych ho doplnil: ´a pravda o migrantech´,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Dvacítka lidí rozbalila transparent a pro Českou televizi to byla událost

Dnes už je podle něj problém takových rozměrů, že jej nelze odmávnout hezky vyhlížející bruselskou lží o humanitě. „Každý jen trochu soudný pozorovatel vidí, že se jedná z drtivé většiny o migranty ekonomické, kteří si přijíždějí na starý kontinent obstarat pohodlnější živobytí. Nicméně ani na tak zjevnou realitu nereagují všichni s rozumem v hrsti. Počínaje Evropskou komisí, která vyčlenila na tzv. pomoc uprchlíkům další horu peněz, v přepočtu skoro 65 miliard korun, přičemž je zřejmé, že většina těchto peněz skončí v kapsách různých ´neziskovek´, které si za ně zaplatí školení, brožury, infokampaně, rockové koncerty a podobně,“ tvrdí mediální odborník.


Ale na řešení skutečných potíží – zatím především jihoevropských, ale to jen dočasu – zemí s migranty toho z těchto peněz zbude pramálo. „Nicméně Brusel si odškrtne položku a jednotliví účastníci tamního rozhodování nepochybně obdrží zajímavé bonusy, třeba i od těch obdarovaných neziskovek, kdož ví. Rozumu ale příliš nenajdeme ani v našich médiích. Třeba Česká televize v neděli věnovala velký kus svého vysílání srocení asi dvacítky lidí v Bělé u detenčního zařízení pro migranty. Tito jedinci tam rozbalili transparenty s nápisy typu ´Welcome, refugees´, jeden účastník na kameru prohlásil: ´Chceme s nima mluvit´, míněno s uprchlíky,“ připomíná Petr Žantovský.

Veřejnoprávní televize straní minoritním názorům a na většinu kašle

Nezodpovězenou otázkou ale bylo, proč se veřejnoprávní televize tak důkladně zabývá shromážděním několika osob. „A zda je to úměrné zájmu té televize – kterou si platí všichni občané druhotnou daní – věnovanému názorům z opačné části spektra, z té části, která, podobně jako prezident Zeman, nevolá: ´Vítejte – všichni, jacíkoli – uprchlíci´, nýbrž: ´Chcete-li tu být, musíte respektovat naše pravidla´. Ono to dává smysl: lidé, kteří jsou tohoto rozumného názoru, většinou nemají čas ani chuť svolávat na podporu svého názoru demonstrace. Jednak jim přijde samozřejmý, logický a zřejmý, a jednak musí pracovat, a ne pořádat happeningy,“ vysvětluje mediální analytik.


Demonstrace tohoto typu naopak pořádají lidé, kteří jsou za to buď někým placeni, třeba právě těmi zmiňovanými neziskovkami, nebo se prostě přijeli pobavit. „Příště půjdou na Prague Pride nebo na CzechTech. Z toho, jak nevyváženě Česká televize informuje, je zřejmé, že nadržuje těm druhým, kteří vnášejí minoritní názor, a kašle na většinu, která se drží rozumu. Proč si ji pak ale ta většina musí platit? A otázka spíše řečnická: až si kdokoli z nás umane někam pozvat dvacet kamarádů a vybalíme transparent třeba s nápisem ´Dneska je hezky´, taky o tom bude ČT natáčet a vysílat několikaminutovou reportáž?“ ptá se Petr Žantovský.

Význam alternativních médií začíná drtivě přerůstat význam klasických

Pokud ne, pak je namístě zajímat se o to, proč, kde je to kritérium a kdo o tom tedy rozhodne. „Mimochodem, ty nedělní zprávy, o nichž konkrétně hovořím, byly ty pozdní, ve 23 hodin. A je třeba říci, že ačkoli dříve mívaly stopáž třicet minut, tyto se scvrkly do poloviční délky. Neměl by se pak také obdobně zmenšit koncesionářský poplatek? Jak už jsem tady opakovaně říkal, proč si máme platit neustálé reprízy starých pořadů, a to včetně zpravodajství a publicistiky – viz letní Hyde Parky, když i to zpravodajství se zkracuje, nemluvě o jeho obsahu?“ upozorňuje mediální odborník.
Na závěr si nechal zamyšlení nad tím, odkud lidé u nás čerpají informace ve snaze zajistit si jejich co nejobjektivnější podobu. „Už jsem se mnohokrát zmínil o tom stále zřejmějším trendu jakési občanské samoinformovanosti. Že občan, neuspokojený – právem – informační nabídkou českých mainstreamových médií, sahá po alternativních zdrojích, zejména internetových. A že význam těch alternativních médií začíná drtivě přerůstat význam médií klasických, aspoň co se týče míry možného ovlivňování veřejného mínění. Tento trend je tak silný, že už ho ani tradiční média nemohou dost dobře ignorovat podobně jako ten kašel, kouř a běžence,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Zaměstnanec Člověka v tísni s rozborem v Lidových novinách moc neuspěl

Jako příklad uvádí to, že Lidové noviny věnovaly bezmála dvě tiskové strany rozboru působení serveru ParlamentníListy.cz. „To, že to nebylo právě s láskou, si umíte představit. Stejně jako to, že se autor článku – zaměstnaný u neziskovky Člověk v tísni, to je náhodička! – snažil za každou cenu přilepit Parlamentním listům nálepku extremismu a vykolejenosti. Moc mu to ale nešlo, protože ParlamentníListy.cz – na rozdíl od jiných, například právě Lidových novin – velmi důsledně dbají na pluralitu názorů, které uveřejňují,“ poukazuje mediální analytik.
O tom, jak je to s pluralitou názorů v médiích se přesvědčuje na vlastní kůži. „Vedu už přes pět let věcný a profesní spor s předsedkyní Akreditační komise Vladimírou Dvořákovou, vyčítám jí způsob, jakým zavlekla české vysoké školství do pasti a jak selektivně se chová k jednotlivým vzdělávacím institucím, jedněm nadržuje, jiné poškozuje. Parlamentní listy mi tyto názory otiskují, samozřejmě pokud nepřekročím mez korektnosti, což nečiním. Opakuji, PL.cz tyto názory zveřejňují. Na rozdíl třeba od Českého rozhlasu, který mi opakovaně neodvysílal komentáře o práci Akreditační komise, která má asi v ČRo pozici posvátné krávy, nevím,“ podivuje se Petr Žantovský.

Od žurnalistiky ve svobodné společnosti se čeká, že dá prostor všem stranám

Když ale ParlamentníListy.cz uveřejní jeho kritický text o aktivitách šéfky Akreditační komise, tak v nich vyjde nějaký jiný text profesorky Dvořákové. „Kdybych byl redaktor či přispěvatel Lidových novin, asi bych se vztekal, jak to, že nám tady redakce narušuje tu naši názorovou homogenitu, malou, českou, střediskovou, a vpouští na dvorek nositele opačných názorů. Opak je pravdou. PL.cz – na rozdíl od jiných – dělají přesně to, co se od žurnalistiky ve svobodné společnosti očekává – dávají prostor všem stranám, které mají co říci. Nesoudí jejich spory, nehrají si na arbitry a všeználky. To je také hlavní důvod, proč je mi ctí s PL.cz spolupracovat. A je to také hlavní důvod, proč se jich v místech, jako jsou Lidové noviny, tak bojí,“ dodává mediální odborník.


Foto: Hans Štembera

Hledání ztraceného marxismu

0
0

Kam se poděla legrace jako zrcadlo společenského systému?

0
0
Ivo Šebestík
15.8.2015  Altpress
V sedmdesátých letech minulého století točili francouzští, italští a španělští filmaři úspěšné komedie. V mnohých z nich šlo kromě legrace také o nastavení zrcadla tehdejšímu společenskému systému. Dálo se tak v době, kdy blahé uvolnění šedesátých let zvolna doznívalo a kapitalistický tržní systém se stejně tak zvolna, ale nesmírně pevně, usazoval v pozici, kterou od té doby, s nejrůznějšími „vylepšeními“, zastává dodnes.

Není náhodou, že v oboru společenské kritiky excelovali právě Jihoevropané. Tak například v italské komedii z roku 1972 „Che cosa è succeso tra mio padre e tua madre?“, kterou čeští diváci znají pod titulem „Nebožtíci přejí lásce“, je italské pohodově sladké dolce far niente tvrdě konfrontováno s americkým byznysmenem, jenž nechápe romantické kouzlo italského slunce, ostrova pokrytého květy a tříhodinové polední přestávky, během níž vše na ostrově hyne, aby posléze opět procitlo k novému radostnému životu. Jakmile sluneční žár ztratí alespoň trochu na intenzitě.

Americký byznysmen pro to ovšem nemá pochopení. Time is money. Všechno musí být rychle, nejlépe okamžitě, a pak zase pryč na jiné místo, za jiným byznysem, helikoptérou, letadlem, autem, čímkoliv. Jenom honem a honem. Život není od toho, aby se lidé loudali světem. Narodit se, rychle si odžít, co třeba, vydělat, investovat, utratit, pár hodin na kurtu, několik mejdanů, a pak pryč. Kremace, popel, nějaké kytky a Good bye, darling!

Podobně španělská komedie z roku 1974 nazvaná „Nuevos Españoles“ (Noví Španělé) má za ústřední téma převzetí španělské firmy americkou společností Bruster and Bruster. I pro Španěle sedmdesátých let bylo nepříjemným probuzením ze sladkého snu, museli-li vyměnit siestu za zběsilou štvanici na pracovišti pod americkým šéfem.

Tyto komedie byly veselé, zábavné a dobromyslně ironické. Životní styl, který si vymysleli anglosaské národy, se na jihu Evropy teprve usazoval. A jako všechno, co teprve začíná, a co ještě plně neprokázalo své „kvality“, budil přátelské veselí. Postupně si jižní Evropa zvykla, stejně jako si na anglosaský vzorec chování zvykly (nebo zvykají) i národy ve střední a východní Evropě.

A nyní trochu silnější káva

Trochu silnější kávu ale nabízí francouzská komedie z roku 1976 nazvaná „Le Jouet“, tedy „Hračka“. Hlavního hrdinu ztělesňuje tehdy ale i pak velice populární Pierre Richard. Zatímco „Nebožtíci“ pouze konfrontují dva naprosto odlišné světy jižní Itálie a průmyslových center USA a „Noví Španělé“ si dělali legraci ze svého nešikovného přizpůsobování se novým, americkým, zvykům, šli Francouzi v té době mnohem dál. V Hračce odhalili – s jistou mírou komediální nadsázky – samé jádro systému, ve kterém je svoboda jedince až do extrémní míry podmíněna a relativizována jeho sociálním statutem.Pierre Richard

Film se promítal už v tehdejším Československu a starší a střední generace si jeho obsah pamatují. Nicméně, alespoň stručné připomenutí hlavní dějové linie: Novinář (Pierre Richard) je sedmnáct měsíců bez práce. Štěstí se na něj posléze ale usměje a získá místo v pařížském týdeníku. Jeho šéfredaktorem je loutka, jak sami zaměstnanci mezi sebou o něm říkají – atrapa (Přesně tomuto vývoji, bohužel, neunikla ani současná česká média). O všem podstatném rozhoduje generální ředitel a majitel v jedné osobě. Je jím velice bohatý podnikatel, ztělesňující dvě odvrácené strany jedné mince. Na straně jedné kapitalista, který je absolutistickým vládcem svého impéria (vydavatelství a nakladatelství), a který své zaměstnance nazývá členy rodiny, fakticky jsou však v pozici nevolníků. Rodinný aspekt jeho vládcovství nese rysy archaického řeckého „království“, ve kterém je král (například Odysseus na Ithace) v podstatě hospodář, sedlák, a jeho poddaní jsou čeledí, která má (tehdy ještě) právo sedávat u jednoho stolu s rodinou hospodáře.

Takovouto scénou ostatně začíná novinářovo působení v redakci. Je pozván na setkání zaměstnanců nakladatelství a vydavatelství s panem velkomožným, tedy generálním ředitelem a majitelem v jedné osobě. Pan majitel se opozdí, a tak dá na dálku pokyn zaměstnancům, aby usedli k obědu bez něj. Že on se dostaví později.

Tak se i stalo. Pan majitel přišel doprovázen jedním velmi úslužným „podržtaškou“. Žoviálně pozdravil své poddané zaměstnance a usedl na židli v čele stolu, leč dost daleko od něj. Neučinil to, co by se dalo čekat. Nepřisunul svou židli blíže stolu, ale naopak popadl stůl a posunul jej k sobě. Během dvou vteřin měl tak každý stolovník před sebou jídlo sousedovo. Nikdo ani nepípnul, nikdo nevrhl na pana majitele zlostný pohled, žádný z přítomných nevstal a neodešel od stolu.

Všichni přítomní byli zaměstnanci pana šéfa a na ulici čekal dav nezaměstnaných, kouzelná zaříkávací formule kapitalistického systému. Toto jsou ony základní souřadnice určující chování podřízených vůči všemocnému pánovi, jenž třímá jejich osudy v rukou pevněji nežli Bůh. Svoboda nesvoboda, demokracie nedemokracie. Práce rovná se výdělek a peníze jsou buďto život nebo něco, co se životu jen vzdáleně podobá (je-li jich po čertech málo). Epizoda se stolem je ale jen prologem celého příběhu, komedie, která navzdory kvalitnímu příběhu i scénáři, humorným epizodám a vynikajícím hercům není vůbec k smíchu.

Následuje propuštění kolegy z redakce. Důvodem je jen to, že dotyčný podal generálnímu řediteli na chodbě ruku a tomu se znelíbila její údajná vlhkost. Redaktor s vlhkýma rukama dostal výpověď. Šéfredaktor se jej nezastal. Ostatně, byl jen atrapou šéfredaktora. Odpoledne pak postižený novinář vytkl kolegům na jakémsi posezení, že nejdou kvůli této nespravedlnosti a pro něj do stávky. Vysmáli se mu. Nechtějí také skončit na dlažbě.

Nakonec se do hry dostane i hlavní postava, Pierre Richard alias novinář François. A to ve chvíli, kdy si jej malý syn majitele vybere jako svou hračku. Nechá si jej uložit do bedny, převázat stuhou a odvézt domů jako plyšového medvěda. Syn a rodinné zázemí pana majitele ztělesňují odvrácenou stranu skvěle nablýskané mince onoho bohatého a zpupného podnikatele-otrokáře. Chlapec je z prvního manželství a chová se podobně jako otec, jenže v malém. Druhé manželství podnikatele je spíše fraška. Osud, jak je tomu už v řecké tragédii, nedává jednomu člověku vše. Zato mu dokáže vše v jediném okamžiku odebrat.

Situace je trapná, hlavní hrdina, novinář, z ní chce uniknout, a to dokonce i za cenu ztráty svého postavení. Nakonec se ale rozhodne pomstít se majiteli jeho vlastními zbraněmi a skrze syna, kterého si postupně získává na svou stranu. Komedie mají končit dobře, a tak ani tato není završena vítězstvím systému nad slušností. Nicméně, její leitmotiv provázejí četné variace, v nichž se téma neomalené zpupnosti na straně jedné a bezmoci na straně druhé rozehrává v oktávách a hezky fortissimo.

Velkomožný pan majitel kupuje dům Francis Veber

Jednou z nich je retrospektiva scény, v níž pan šéf získal svůj nový dům. Vstoupil totiž jednoho poledne dodomu, který náhodou (pokud si dobře vzpomínám) uviděl z auta, a který se mu líbil. Rodina jeho vlastníka seděla právě u oběda. Velkomožný pan podnikatel stoje ve dveřích nabídl vysokou částku za koupi toho domu. Částka převyšovala jeho hodnotu dvojnásobně. Její vyslovení rodinu zaujalo, ale nic víc. Podnikatel tedy částku ještě zvýšil, a na to už majitel domu slyšel. Chtěl se dohodnout na nějaké lhůtě k opuštění příbytku. Nebo alespoň k dokončení oběda. Podnikatel, jemuž peníze dávaly moc nad osudy lidí, ale trval na tom, že rodina musí dům vyklidit okamžitě. A tak se i stalo.

Film pracuje s nadsázkou ukrytou v konkrétních epizodách. Není ale vůbec nadsázkou, pokud se jedná o společenský systém, kterému nastavuje zrcadlo. V sedmdesátých letech dvacátého století měla poválečná Evropa za sebou dvě fáze vývoje a do třetí vstupovala. Bezprostředně po válce se evropské země nejprve snažily vyrovnat s materiálními i psychologickými důsledky válečných hrůz, případně kolaborace. Evropa byla rozpolcena mezi traumatem a radostí z možnosti začít znovu, jinak a lépe. Zejména mladá generace si to přála.

V šedesátých letech jakoby trauma pominulo a zrodily se úleva a vůle skutečně vytvořit společnost občanské rovnosti, práva, svobody, literatury, umění. Všechno, co bylo dosud jen na jazyku nebo na papíře, chtělo do života. Byl to ale jen sen trvající jedno desetiletí. Z něj se Evropa probouzela právě v oněch zvláštních sedmdesátých letech. Revolucionáři, vizionáři, filozofové – ty všechny nová doba pomalu vstřebávala dovnitř svého zažívacího traktu. Jen umění a film byly ještě nějakou dobu schopné a ochotné neskrývat své překvapení, zděšení a strach z toho, co se to právě rodilo za systém, jenž postupně učiní „normálním“ všechno, jehož chybná podstata si bude muset počkat na odhalení ještě několik desetiletí.

Není divu, že moderní literatura i film už dávno opustily oblast, ve které se střetává současný zaměstnanec, námezdní a snadno zranitelná síla, se systémem, který jeho individuální charakteristika nezajímá. Tento odosobněný poměr se stal NORMÁLNÍM. Nepřekvapuje, nebudí pozornost, málokoho zajímá. Existuje, působí, funguje a sám sebe potvrdil jako neměnný a věčný.

Pozdější filmoví tvůrci se přestali divit

Komedie sedmdesátých let se ještě divily. Pozdější tvůrci se divit přestali nebo alespoň odvrátili pozornost. Moderní literatura (i film) sledují kriminální témata, vybírají si bizarní neobvyklé postavy, jimž dodávají ještě bizarnějších a neobvyklejších charakteristik a osudů. Hlavně chtějí čtenáře šokovat a překvapovat nápaditostí. Čím větší šok a peprnější guláš, tím větší naděje na úspěch na trhu. Autoři pracují jako kuchaři s velkou mírou fantazie. Pečou jako pejsek a kočička u Karla Čapka dort. Vrazí na pekáč vše, na co přijdou.

Dalšími tematickými oblastmi jsou sázky na návrat mytologična a fantastiky do našich životů. Autoři bádají v dílech starých mistrů a objevují tajemné znaky, symboly a šifry nebo vůbec přenášejí své čtenáře do neexistujících světů. Asi proto, aby nemuseli vykládat „fantastiku“ světa reálného. Pak jsou zde tisíce variant na psychologično ve vztazích mezi muži a ženami. Příběhy jsou utkány jako spletité sítě a pavučiny. Přeplňují je fantasticky namíchané postavy drogových dealerů, psychopatů, provozovatelů kasin, špičkových boxerů propadlých drogám, bývalých prostitutek, které nalezly smysl života v péči o opuštěné černošské děti. Nechybí sóloví mořeplavci, kteří zbohatnou lovem perel a pak se vrátí jako hrabě Monte Christo, aby si vyřídili účty s trpaslíkem od filmu, pedofilem, který uprchl z vězení a vstoupil do kláštera, neapolským mafiánem, který obchoduje se zbraněmi a s teroristy, v duši citlivým nájemným vrahem, jenž pro změnu pláče dojetím při představení Madammme Butterfly, chlapáckým a neohroženým policejním komisařem, jenž omylem zastřelil důchodce krmícího v parku holuby, rozešel se se dvěma partnerkami najednou a na dovršení všeho se stal vášnivým čtenářem Pohádek Tisíce a jedné noci… A tak dále a tak dále.

Prostě koktejl úplně všeho, při jehož vypití musí být soudnému čtenáři nebo divákovi docela špatně. Jen jedno chybí: realistický obraz nejisté existence námezdní pracovní síly, jejíž možnosti a manévrovací prostor jsou velmi omezené vzhledem k systému, který její existenci považuje za nadbytečnou, nahraditelnou, postradatelnou, nezajímavou, obtížnou a možná i obtěžující. Tento systém je už tak plně etablovaný, že jeho symptomy NEPŘEKVAPUJÍ, a tím neinspirují ani literaturu a film, natož reformu.

Branislav Fábry: Zamlčané fakty o utečencoch a destabilizácia Sýrie Západom

0
0

sýrie tábor
V tomto článku sa budem venovať nepravdivému informovaniu o utečencoch v médiách, ďalej problému Sýrie, ktorá sa stala z veľkej hostiteľskej krajiny pre utečencov krajinou ich pôvodu a nakoniec spomeniem i politiku západných veľmocí, ktoré nesú veľkú zodpovednosť za súčasnú situáciu s utečencami.

V posledných mesiacoch sa v európskych médiách objavuje ako jedna z ústredných tém problém utečencov, smerujúcich do Európy. Problém utečencov je naozaj zásadným problémom súčasného sveta, no napriek mediálnym tvrdeniam Európa až doteraz nepatrila medzi oblasti, ktoré by týmto problémom boli príliš intenzívne zasiahnuté. Pod vplyvom nerozumnej a agresívnej politiky západných mocností sa to však začína meniť.


Z údajov UNHCR

Na úvod akejkoľvek diskusie o utečencoch treba vyvrátiť niektoré mýty šírené médiami. Pri týchto údajoch budem vychádzať z oficiálnych zdrojov UNHCR, ktoré uvádzajú stav ku koncu roku 2014: http://unhcr.org/556725e69.html .

Predovšetkým treba povedať, že počet osôb, ktoré boli nútené opustiť do konca roku 2014 svoje domovy, bol veľmi vysoký (skoro 60 miliónov), štáty Západu však nepatrili medzi hostiteľské krajiny s najväčším počtom utečencov. Z počtu 60 miliónov tvorili väčšinu tzv. vnútorne vysídlené osoby (IDP), ktoré pri svojom úteku neprekročili medzinárodne uznanú hranicu, až vyše 38 miliónov. Počet ľudí so statusom utečenca vo svete bol skoro 20 miliónov a okrem týchto dvoch kategórii treba spomenúť ešte uchádzačov o azyl.
Pokiaľ ide o utečencov, tak tabuľka prvých desať hostiteľských štátov (tam, kde je najviac utečencov) na konci roku 2014 vyzerala nasledovne:
 1. Turecko
 2. Pakistan
 3. Libanon
 4. Irán
 5. Etiópia
 6. Jordánsko
 7. Keňa
 8. Čad
 9. Uganda
10. Čína
Pokiaľ ide zase o krajiny pôvodu utečencov, tu sú lídri ešte jednoznačnejší. Suverénne vedie Sýria s počtom 3,9 mil. utečencov, nasledujú Afganistan (2,6 mil.) a Somálsko (1,1 mil.).

Ako som spomínal, pokiaľ ide o počty, ešte viac než utečencov je tzv. vnútorne vysídlených osôb (IDP). Ide o osoby, ktoré pri svojom úteku neprekročili medzinárodnú hranicu. Opäť tu vedie Sýria so 7,6 mil. osôb pred Kolumbiou so 6 mil. a Irakom s 3,6 mil. Cez dva milióny vnútorne vysídlených majú ešte Kongo a Sudán, viac ako milión Pakistan, Južný Sudán, Nigéria a Somálsko. V Európe je asi najznámejší problém státisícov Srbov a Rómov, ktorí boli po roku 1999 vyhnaní z Kosova, ale keďže Kosovo je podľa OSN stále súčasťou Srbska, tak nie sú považovaní za utečencov, ale za vnútorne vysídlené osoby.
Aby som bol spravodlivý, lepšie si vedie Západ pri problematike uchádzačov o azyl. V roku 2014 požiadalo vo svete o azyl 1,7 mil. ľudí, najviac ich síce bolo v Rusku, ale hneď za ním nasledovali Nemecko a USA. V porovnaní s ostatnými citovanými skupinami sú však uchádzači o azyl početne veľmi malá skupina.


Blízky Východ a záujmy EÚ

Keď sa na štatistiky UNHCR pozrieme pozornejšie, vidíme, že dominantnou oblasťou, kde žije najviac utečencov a vnútorne vysídlených osôb, je širší Blízky východ. Samozrejme, medzi významných hostiteľov utečencov patria aj niektoré krajiny Afriky, no USA, Kanada či štáty EÚ doteraz k najvýznamnejším hostiteľom utečencov nepatrili a v prvej desiatke hostiteľských krajín sa neobjavovali.

Pri pohľade na štatistiky, musí tiež vyniknúť suverénne najvyšší počet utečencov a vnútorne vysídlených osôb zo Sýrie. Je to naozaj paradox, lebo až do roku 2011 sa Sýria v štatistikách UNHCR objavovala presne na opačnej strane a pred rozpútaním občianskej vojny patrila Sýria medzi absolútne najväčších hostiteľov utečencov vo svete. Počet utečencov v Sýrii bol podstatne vyšší než v ktorejkoľvek krajine EÚ. Je to pochopiteľné, pretože do Sýrie smerovali utečenci z hlavných vojnových konfliktov Blízkeho východu – Iračania, Palestínčania, Kurdi. Žiadna z krajín EÚ nebola v 21. storočí nútená absorbovať čo i len podobné počty utečencov ako Sýria. Stačí sa pozrieť na krajiny južnej Európy, neschopné vysporiadať sa s počtami utečencov, ktoré by sa v Sýrii nepovažovali za vysoké.

Štáty Blízkeho východu zohrávali pre EÚ úlohu „záchytného tábora“ pre utečencov z rôznych konfliktov sveta. A, paradoxne, neboli to feudálne monarchie Perzského zálivu, pochybní spojenci Západu, ale „zlé diktatúry“, ako napr. Sýria alebo Líbya, ktoré chránili EÚ pred masami utečencov. Hlúpou agresívnou politikou západných mocností sa však tento „štít“ stratil. V minulosti mala Európa veľkú výhodu, že jej perifériu vytvárali pomerne stabilné štáty, ktoré dokázali zabezpečiť svojim občanom aspoň aký-taký vnútorný mier. Z oblastí devastovaných konfliktami utekali skupiny nešťastných jednotlivcov do štátov, kde vojnový konflikt neeskaloval. Utečenci nešli až do Európy, lebo stabilné štáty boli i na Blízkom východe.

Situácia sa však mení: tým, že sa dnes odstraňujú štátne štruktúry a miesto štátov sa vytvárajú akési rozorvané kmeňové oblasti. V týchto rozvrátených regiónoch síce západné vlády strácajú prekážky pri svojej neokoloniálnej politike, ale súčasne bez dostatočne silných centrálnych vlád je tam riešenie problémov s utečencami neefektívne. Naopak, keďže zdecimované štáty Blízkeho východu nie sú schopné odstrániť vojnu všetkých proti všetkým ani na svojom území, tak z kedysi hostiteľských štátov dnes odchádzajú masy utečencov ďalej do EÚ.

Iste, že pre nadnárodné koncerny zo Západu je oveľa výhodnejšie oslabiť centrálnu moc a roztrieštiť Irak, Sýriu či Líbyu na malé čiastky, ktoré bude možné pohodlne ovládať. Západné štáty agresívnymi vojnami systematicky destabilizujú rozvojové krajiny, pretože po odstránení silnej centrálnej vlády nemajú lokálni kmeňoví predstavitelia schopnosť presadiť sa voči nadnárodným koncernom, ktoré so svojimi súkromnými armádami ovládnu miestne surovinové zdroje. Nestabilita vo vojnou zničenej krajine navyše spôsobuje aj ďalší odlev kapitálu. Každý, kto z vojnou zničenej krajiny dokáže niečo vytĺcť, odváža svoj kapitál do bezpečnejších končín, najmä na Západ. Presne to je prípad Iraku po roku 2003.

Lenže EÚ by mala svoj záujem menej viazať na záujmy nadnárodných koncernov. Iste, západní politici sa snažili vždy oslabiť silné vlády v Afrike a Ázii, pretože tie by mohli realizovať nezávislú politiku. Lenže hoci sa Západ správal agresívne i v minulosti a neokoloniálne intervencie pravidelne opakoval, svoju politiku vykonával podstatne chytrejšie než dnes, keď sa Západ na Blízkom východe stal synonymom agresie a násilných zmien režimov.
 

 Plánovaná destabilizácia Sýrie

Z pohľadu utečeneckej krízy by si hostiteľské krajiny utečencov na Blízkom východe za svoju obetu zaslúžili nie bomby a drony, ale pomoc a podporu štátov EÚ. Platí to najmä preto, že prevažná časť utečeneckých problémov v 21. storočí bola vyvolaná neokoloniálnou politikou Západu. Žiaľ, jednou z obetí západného neokolonializmu sa stala i Sýria. Západu nestačilo, že Sýria na seba dlhodobo prijala ťažké utečenecké bremeno, Západ chcel dostať Sýriu pod svoju kontrolu. Tlak na sýrsku vládu sa pritom začal dávno pred vypuknutím tzv. arabskej jari. Už v roku 2003 prijali USA tzv. Syria Accountability Act s ekonomickými sankciami proti sýrskej vláde. EÚ sa síce pridala k sankciám až podstatne neskoršie, ale americký tlak na sýrsku vládu podporovala od začiatku.

Jedným z hlavných spôsobov nátlaku proti Sýrii bolo obvinenie, že sýrska vláda nechala v roku 2005 zavraždiť libanonského premiéra R. Harírího, čo Damask od začiatku odmietal. Voči Sýrii boli opakovane zavedené sankcie zo strany USA a v Haagu bol na základe rezolúcie BR OSN 1757 (2007) zriadený špeciálny tribunál OSN pre Libanon. Hoci podľa vyjadrenia A. Casseseho, prvého predsedu tribunálu, mal tribunál splniť svoj mandát rýchlo, dodnes sú výsledky tribunálu v podstate nulové. Zaujímavé, že Talian A. Cassese bol aj prvým predsedom Trestného tribunálu pre bývalú Juhosláviu (ICTY). Je naozaj zaujímavé, ako sa zopár západných sudcov strieda vo funkciách predsedov trestných tribunálov pre nezápadný svet. Písal som o tom tu: http://www.noveslovo.sk
/c/Srebrenica_medzinarodna_spravodlivost_a_jej_politizacia
Lenže i pri pomalej práci tribunálu sa čoraz jasnejšie ukazuje, že obvinenie Sýrie bolo nepodložené a vytvorenie tribunálu malo slúžiť iba na mediálne útoky voči sýrskej vláde. Potvrdil to i syn zavraždeného expremiéra Saad Haríri, ktorý tiež zastával v rokoch 2009 – 2011 funkciu premiéra a tvrdo vtedy odmietol obvinenia voči sýrskej vláde: http://www.reuters.com/article/2010/09/06/us-lebanon-hariri-idUSTRE68510420100906 .
Zdá sa, že tu je veľmi veľa podobností so snahou vytvoriť špeciálny tribunál OSN pre vyšetrovanie pádu malajzijského lietadla MH17, o ktoré sa pokúšali niektoré štáty v lete 2015. Tak ako v prípade tragédie letu MH17 aj proti Sýrii USA najprv zaviedli sankcie a až potom navrhli vytvoriť tribunál, kde sa mala skúmať zodpovednosť. Samozrejme, tribunál pre Libanon zapojenie Sýrie do vraždy expemiéra nezistil a dnes potichu odznieva dostratena. Protisýrske sankcie však pretrvali a Západ si medzitým už našiel iné dôvody pre ich zachovanie. Ukážkový príklad prezumpcie viny…

Napriek rôznym obvineniam sýrska vláda celé desaťročie západnému tlaku odolávala a pokorne znášala vlnu utečencov, vyvolanú najmä americkou agresiou v Iraku. Vítanú príležitosť na zosilnenie tlaku proti sýrskemu režimu B. Asada priniesla tzv. arabská jar. USA očividne hnutie arabskej jari využili na rozšírenie svojho vplyvu v regióne. Západní plánovači postupovali selektívne a tam, kde vládli ich poslušní spojenci, podporili rozprášenie demonštrácií zahraničnou intervenciou.

Napr. v Bahrajne zlomila povstanie šiítskej väčšiny v roku 2011 saudská intervencia. USA síce nezasiahli priamo, avšak svojou flotilou v Bahrajne znemožnili Iránu zakročiť na podporu bahrajnských šiítov. Dnes sa trochu podobná intervencia proti šiítom uskutočňuje v Jemene, kde by Saudi bez podpory USA museli pri svojej agresii zohľadňovať postoj Iránu. Naopak, v nepokorenej Sýrii postupoval Západ opačne: financoval a podporoval opozíciu, hoci tá sa sama nedokázala presadiť a voči režimu sa dlho udržovala len vďaka západnej pomoci. Žiaľ, zvyšovaním vojenskej pomoci povstalcom Západ v Sýrii „zasial vietor“, z ktorého sa postupne vykľulo extrémistické hnutie Islamský štát pre Irak a Levantu (ISIL).


Sýria verzus ISIL

Po štyroch rokoch občianskej vojny sa v Sýrii jednoznačne ukazuje, že ISIL je najväčší problém v dnešnej Sýrii a existuje len jedna domáca sila schopná mu čeliť – legitímna sýrska vláda! Tzv. sýrska demokratická opozícia je len chiméra šírená zmanipulovanými médiami na Západe. Západ si však popri tejto chimére vybudoval skutočnú islamistickú hrozbu, s ktorou dnes nevie, čo robiť. USA majú dilemu: určite nechcú, aby sa ISIL stal príliš silný, avšak nemajú v úmysle ho ani úplne zničiť, pretože tým by pomohli hlavne sýrskej vláde B. Asada. Západ má síce dostatočné vojenské kapacity na zničenie ISIL, avšak takým postupom by posilnil sýrsku vládu a to zrejme nie je v záujme Washingtonu. USA a ich spojenci bombardujú pozície ISIL v Sýrii už skoro rok, ale ich bombardovanie k žiadnym zásadným zmenám nevedie. Je zrejmé, že USA nechcú rozhodujúce víťazstvo žiadnej zo strán a rozdelená Sýria im vyhovuje najviac.

USA majú dôvod na obavu z opätovného nastolenia nadvlády B. Asada nad celou Sýriou. S pribúdajúcimi rokmi konfliktu v Sýrii rastie túžba obyvateľov po návrate starých časov. To je typické pre väčšinu obyvateľov krajín, ktoré sa v minulosti stali obeťou západných intervencií. Aj v Iraku a Líbyi sa so značným sentimentom spomína na časy, keď vládli „zlí diktátori“. Veľmi mnoho obyvateľov túži po návrate starých stabilných pomerov. Lenže S. Husajn ani M. Kaddáfí už nie sú medzi živými. To naopak, B. Asad pretrval!
Sýrčania sa počas vlády B. Asada síce nemali tak blahobytne ako Líbyjčania počas vlády M. Kaddáfího, ale v Sýrii panovala stabilita. Sentiment sýrskeho obyvateľstva po mieri a bezpečí je silným tromfom v rukách sýrskej vlády. ISIL je v Sýrii síce stále vojensky silný, ale nie je schopný splniť očakávania obyvateľov a svojimi náboženskými excesmi stráca sympatie umiernených obyvateľov. Mnohí dnes porovnávajú sekulárnu baasistickú vládu B. Asada a netolerantnú islamistickú vládu ISIL. Výsledok je viac ako jasný a čas hrá v podstate pre B. Asada. ISIL je viazaný na viacerých frontoch, kde vedie neúprosnú vojnu a tá decimuje zdroje obyvateľov na ovládanom území. ISIL pritom so svojím fundamentalizmom musí hlásať expanziu a nemôže sa zastaviť na žiadnych hraniciach. Preto keď expanzia neuspeje, tak pre ISIL nastane strategický problém. Je možné, že na ten moment čaká aj legitímna sýrska vláda, aby obnovila svoju kontrolu nad okupovaným územím.
Niet pochýb, že mnohí na Západe sa prípadného víťazstva B. Asada obávajú. B. Asad by sa mohol stať uctievaným politikom, ktorý by odolal tak tlaku USA, ale aj islamistickej ofenzíve. V situácii, keď sa na Blízkom východe existuje mnoho území bez silnej centrálnej vlády, je prítomnosť takejto autority veľmi lákavá. Silná sekulárna centrálna vláda v Sýrii , ovenčená aureolou veľkého víťazstva, by sa mohla stať zaujímavou alternatívou pre región. Toto v USA vojenskí plánovači vedia dobre a i preto sa v júli 2015 začalo otvorene hovoriť o americkom bombardovaní cieľov sýrskej vlády. Voči takým plánom by sa však mala ohradiť EÚ.

Asad je veľkou príležitosťou pre EÚ. Uvedomme si, ako veľmi by mohla nová sýrska vláda pomôcť Európe napr. pri riešení problému utečencov. Hoci sa to v médiách nepíše, napriek vojnovému konfliktu, sa na území ovládanom B. Asadom, nachádzajú milióny Sýrčanov, utekajúcich pred ISIL. Celkovo je vnútorne vysídlených 7,6 milióna Sýrčanov a väčšina utiekla pred ISIL. Títo ľudia sa chcú vrátiť do svojich domovov, ale keby padla legitímna sýrska vláda, tak by sa pohli smerom na Európu.

Základným cieľom každej vlády v EÚ by malo byť obnovenie kontroly legitímnej vlády B. Asada nad celou Sýriou. ISIL neuznáva žiadne medzinárodné hranice a aj po prípadnej porážke B. Asada by expandoval do ďalších štátov. Naopak, prípadné víťazstvo B. Asada by žiaden iný štát neohrozovalo a, naopak, zvýšilo by stabilitu v regióne. V Bruseli by si mohli uvedomiť, že žiadne nové tábory pre utečencov nepomôžu tak ako práve podpora legitímnych sýrskych orgánov. Pritom by možno ani nemuselo ísť o priamu vojenskú podporu. Ak však chcú západné štáty naďalej v Sýrii bombardovať, mali by si svoje akcie odsúhlasiť Damaskom, aby to bolo v súlade s medzinárodným právom. A aby tie útoky skutočne oslabili ISIL.
Ak však príde k zvrhnutiu B. Asada vojskami ISIL alebo západnými silami, bude musieť EÚ na seba zobrať tie milióny utečencov, ktoré ešte pred pár rokmi na prijímala Sýria. A ak hlúpou politikou rozvrátime aj ďalšie z najväčších hostiteľských krajín utečencov, napr. Irán, tak tých utečencov budeme musieť prijať ešte omnoho viac. Nech už boli „diktátorské režimy“ v Pakistane, Iráne, Sýrii, Líbyi akékoľvek, boli voči utečencom otvorenejšie než EÚ. Brusel mal túto ich pozitívnu črtu podporovať, nie hľadať smiešne zámienky na vojenské intervencie. Celkovo, najlepšou politikou vo vzťahu k utečencom zo strany EÚ by bola politika mieru a podpory legitímnych vlád na Blízkom východe. To ešte stále nie je stratená záležitosť, najmä v prípade legitímnej sýrskej vlády a jej boja proti ISIL.


Spojiť sa za mier, nie proti utečencom!

Na záver možno povedať toľko: tí, ktorí na uliciach Európy protestujú proti utečencom a importu cudzích kultúr, dokážu len veľmi málo. Utečencov, ktorí sa zachraňujú pred ISIL alebo pred americkými dronmi, nenávistné výkriky na námestiach Európy nezastavia. Keď nebudú existovať iné krajiny, kde by sa ľudia utekajúci pred hrôzami vojny mohli zachrániť, tak pôjdu až do Európy, i keď to tam vyvolá vážne problémy.
Jednoznačne najrozumnejšou politikou vo vzťahu k utečencom je preto požiadavka mierového spolužitia štátov EÚ a Blízkeho východu. Za tento cieľ sme boli mnohí demonštrovať už v roku 2013, keď sa pripravovala západná agresia voči Sýrii. Aj dnes treba demonštrovať – nie proti utečencom, ale za mier vo svete! Nuž a podobne, každý slovenský politik, ktorý sa dnes vyjadruje k otázke utečencov a tvrdí, že situáciu treba riešiť v krajinách pôvodu utečencov, by mal povedať, čo on osobne urobil pre mier a proti vojnám, najmä tým na Blízkom východe!

Publikujeme v rámci spolupráce se slovenským levicovým portálem Nové slovo

Daily Mail: ukrajinské děti jsou cvičeny bojovníky praporu Azov

0
0

15.8.2015   Sputník
Britské noviny Daily Mail zveřejnily materiály, ve kterých se píše o táboře pod Kyjevem, ve kterém členové neonacistické skupiny Azov učí děti ve věku od šesti let zacházet se střelnými zbraněmi.
Samotný tábor pod názvem Azovec sebe označuje jako vojensko-vlastenecký.
Deník Daily Mail zveřejnil fotografie, na kterých děti sestavují a nabíjejí samopaly, střílejí z nich, a také se podrobují výcviku v terénu. Podle údajů novin se trénují také dívky.

Tábor pro dobrovolníky se nazývá Azovec podle analogie s praporem Azov, jehož bojovníci jsou vedoucími a učiteli dětí. Vedoucí tábora je velitel praporu Azov Andrej Bilecký.

V červnu tohoto roku kongres USA zakázal americkým vojákům trénovat bojovníky ukrajinského praporu Azov, jež se účastní vojenských operací proti domobrancům Donbasu.



Obyčejný příběh obyčejné války

0
0
Pietro-de-trevill 
16.8.2015  Kosa zostračili  https://vlkovobloguje.wordpress.com/
 

Kosa má dnes zase autorskou premieru. Nového autora, který provozuje vlastní blog. Ale zkusil na Kose štěstí s tímhle filigránským, ale navýsost hutným textem. Jednoho lidského příběhu. V genezi jedné nesmyslné občanské války… Více není třeba dodávat. O hvězdopád nežádám. Nemám důvod vás žádat o něco, co tak jako tak přijde. Slovo má Pietro-de-trevill
Kdysi jsme křičeli, že něco je propaganda, dnes ji v klidu přijímáme jako absolutní pravdu a zvykli jsme si opět na černobílý svět. S tím že my, tím myslím ten atlantický koridor, je logicky bílý. A když vrháme bomby někam s ušlechtilým cílem, tak vlastně pácháme dobro. Ta druhá strana, kdyby do ulic házela kytky, tak v tom najdeme určitě něco hodně zákeřného. Vypukla EBOLA a USA do Afriky poslalo kontingent vojáků jako humanitární pomoc. Kuba poslala 500 doktorů. Bohužel zase špatně. Protože ten zlý Castro je donutil podepsat, že když Ebolou sami onemocní tak se nevrátí.

Já měl od 95. roku kamaráda Ukrajince,ruského původu, co se narodil na Donbase a žil v Kyjevě. Byl to učitel na nějakém tom jejich polytechnickém institutu a učil matematiku. Poznali jsme se tady v ČR na jedné velké stavbě, kde pracoval jako zedník, aby si v Kyjevě mohl koupit byt. Pomáhal nám se zednickou. Protože my byli elektrikáři a ušili na sebe past. Podepsali jsme zadavatelem předloženou smlouvu a museli pak po sobě uklízet a zazdívat díry ve zdech, obezdívat rozvodné skříně a neuměli to. On to uměl. A tak rok bydlel u nás na ubytovně v našem pokoji, aby nám po večerech mohl pomáhat a nemusel s ostatními otroky jezdit na ubikace do Karlových Varů. Vypili jsme spoustu vodky a probrali teorie bližšího i vzdáleného vesmíru … stali se z nás kamarádi. On se potom vrátil na UA, já na Moravu a už jsme si jen občas psali, protože začal opět pracovat jako vysokoškolský učitel. Nejdřív pohlednice a dopisy, potom maily. Roky plynuly a pomalu jsme si už jen přáli k vánocům … s novym godom etc.

Poslední rok se něco změnilo. Nejdřív postával na tom jejich Majdanu a myslel si, že něco změní. Později před vánoci občas prohodil, že má strach, protože tam už nejsou normální lidi jako on a že on hesla typu Rusové do plynu křičet neumí … pak to šlo ráz na ráz. V práci začátkem dubna zažil něco jako veřejný lynč. Potom mu zapálili dveře od bytu, který si koupil za to, co u nás vydělal. Ženu a děti poslal na Donbas, ještě než se začalo na Majdanu střílet. On sám nechtěl odejít, protože věřil, že se to uklidní, koupí nové dveře a vrátí se do práce. Hned těsně po tom, co Ukrajinci dotáhli na Donbas artilerii, tak se strefili do domu jeho matky a ta je mrtvá. Nezabili ji Rusové, ale granát z děla ukrajinské armády … Proto ženu s dětmi poslal k příbuzným do Ruska. Má je tam každý, ale on sám byl rodem v deseti pokoleních z Donbasu … ukrajinský Rus. Když v létě zjistil, že v Kyjevě si už neškrtne, že mu zapálili i ty druhé dveře, tak za poslední peníze koupil pořádné boty a zbytek už nafasoval asi v Doněcku. Maskáče samopal etc. … Tam jel nějak přes Rusko, takže statisticky jeden ruský zelený mužík, jak tomu říkáme my tady a vedle v Americe. Poslední mail než padl, mi došel na konci října, přemlouval jsem ho, aby klidně dojel sem k nám i s rodinou … že to nějak uděláme … nikdy neodpověděl … už neodpoví.

Ptal jsem se ho, jak tohle vznikne, jakou to má genezi. Odpověděl mi, latentní nenávist je v nás 200 let, ale Ukrajinci primárně nenávidí židy a Poláky (říká se, že Stalin vytrávil v 30. letech půl Ukrajiny, ale pravdy je to jen půl, ta větší půlka zemřela na té straně, kterou okupovali Poláci. No a židé v tom kraji mohli vždy za všechno). Bohužel ingerence NGO a propaganda z latentní nenávisti směřované k odvěkým nepřátelům přetavila toto do nenávisti proti všemu ruskému. Aby to šlo, museli brnkat na tu nejnižší strunu a podařilo se. Bohužel dnes slovutné evropské elity mají na Ukrajině za své protějšky lidi, kteří jsou v Evropě obecně považováni za bezpečnostní riziko a jejich činnost bedlivě monitorují tajné služby. Tohle se však celé Evropě vymstí. Participace Ruska na Ukrajině je přitom logická, protože UA je jejich předpolí vykoupené krví během II. ww. Je však více než dvacetiletá ingerence USA na UA přes svou ambasádu a různé NGO v pořádku? Jde opravdu jen o lidská práva, lásku, mír a demokracii, nebo o něco jiného? Proč dnes jeden z nejdravějších investorů světa tlačí na pilu? Nejde primárně o tuhle příležitost?

Loni v zimě evropští lídři společně s americkým lídrem pateticky hřímali, jak ten Janukovičův režim nesmí proti těm demokratům použít policii! Dnes po více než roce ten nový „autentický“ režim používá proti „teroristům“ dělostřelectvo … ale i když tam jsou třeba nějací Rusové z Ruska, pořád házejí granáty na hlavy občanům Ukrajiny. Proč jedni vzdorující byli pokryti propagandou ze západu a byli nedotknutelní, zatím co ti druzí, kterým se to nelíbilo nikoli?

A to ani nemluvě o tom, na kolik je zvláštní, že když už to skoro vypadalo na to, že Evropa dotlačila Janukovičův režim tam, kam chtěla, tak proběhl nelogický zásah neidentifikovaných snajperů a dohoda byla v prachu… Převrat byl dokonán.

Ukrajina otevřeně velebí banderovce

0
0

obrazekPetr Duchoslav
16.8.2015 Vaše věc

Ukrajina nabírá v současné době nebezpečný nacionalistický kurz. Zkorumpovaný premiér Jaceňuk, ztělesněný ,,demokrat", k tomu hodlá využít osvědčenou antikomunistickou kartu. Rozhodl se skoncovat jednou provždy s komunistickou minulostí země a odstranit veškeré symboly připomínající dobu ještě nedávno minulou pod hrozbou trestního postihu. Pod pláštíkem zákazu komunismu však chce na druhé straně ukrajinský premiér postupně otevřít stavidla vypjatého nacionalismu, v němž bude napříště hrát důležitou roli ,,banderovská" ideologie.

Ukrajinským parlamentem prošly zákony, které s definitivní platností zakazují propagaci komunismu a nacismu. To v důsledku postihne tři komunistické strany, které mají na Ukrajině stejně pouze marginální vliv. Zákon má být v jedné rovině v konkrétních bodech zcela určitě ,,klackem" na region povstalecké východní Ukrajiny, kde se komunismus a nostalgie po něm stále těší poměrně velké podpoře. Po celé zemi pak budou v rámci tohoto zákona strhávány symboly připomínající komunistickou éru. Pokud by člověk otevřeně propagoval na veřejnosti komunistické symboly, může být postižen až pěti lety odnětím svobody.

Druhá a důležitější část zákona se pak týká zpochybňování Ukrajinské povstalecké armády (UPA), nacionalistické organizace, která má na svědomí etnické čistky na Volyni, během nichž zemřelo několik desítek tisíc Poláků. Jaceňuk a další to ovšem vysvětlují po svém - zákony mají v souvislosti s nenáviděným Ruskem a nedávnými turbulentními událostmi na Ukrajině "posilovat" národního ducha. Za veřejné zpochybňování "banderismu" a banderovců, kteří mimo jiné kolaborovali za druhé světové války s nacisty, pak podle dikce zákona bude hrozit též trestní postih, a ne zanedbatelný.

Tento "národní duch" se však může stát velmi nebezpečným faktorem a dostat Ukrajinu na cestu šovinismu, který může nabrat fašizoidní rysy jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice. První opatření v tomto směru již byla učiněna a další na sebe nenechají jistě čekat. Zákonnou inkorporací zákona velebící banderovce se z Ukrajiny zanedlouho může stát solitérní nacionalistický skanzen, který ztratí veškeré atributy demokratické země.

Bez práce téměř polovina maminek dětí do 15 let

0
0

obrazekJiří Paroubek
16. 8. 2015  Vaše věc
 
Podle statistik je zaměstnanost matek ve věku od 25 do 49 let pouze 52%, mezi bezdětnými ženami ve stejné věkové skupině je pak zaměstnáno 74 % žen. Ani 74 % ovšem žen není žádná hitparáda, ale 52 % je skutečně alarmující číslo.
Můžeme sice jásat nad papírově nízkou nezaměstnaností, která byla v červenci vcelku slušných 6,3 %, což odpovídá tomu, že bez práce bylo oficiálně 456 341 lidí, ale měli bychom hlavně vidět smutný fakt, že toto číslo nehovoří korektně o skutečné celkové nezaměstnanosti.

Zhruba 200–250 tisíc lidí tvoří dlouhodobě nezaměstnaní, kteří už vypadli z evidencí úřadů práce, zhruba podobně velkou skupinu tvoří lidé kolem šedesáti let, tedy lidí na hranici důchodového věku, kteří by ještě rádi pracovali, mají k tomu potřebné znalosti i schopnosti a také zdraví, ale práci se jim získat právě s ohledem na věk nedaří.

A další velkou skupinou nezaměstnaných, kterou úřady práce ve svých statistikách nemají, jsou právě matky na, časmáme více než milionovou armádu nezaměstnaných, což je více než na vrcholu hospodářské krize ve 30. letech minulého století v celém Československu.to nucené, mateřské dovolené a ty, které ani po nástupu dítěte do školy nemohou najít práci. Pro maminky nenabízejí firmy dostatek dělených pracovních poměrů, kurzarbeitu, se mnoho firem spolu s částí politické sféry pouze vysmívalo. Jenže v důsledku nedostatku míst ve školkách, často také krátké „provozní době“ školních družin a nezájmu zaměstnavatelů a jejich nepružnosti nepracuje téměř polovina maminek dětí do patnácti let.

Dohromady zde tak máme více než milionovou armádu nezaměstnaných, což je více než na vrcholu hospodářské krize ve 30. letech minulého století v celém Československu. A bylo by velmi dobré, aby se vláda, která je při velké části řešení sociálních problémů v zemi vnímavá, nebo dokonce velmi vnímavá, zajímala i o tento velmi palčivý problém, neboť kde je nezaměstnanost, tam je chudoba. A kde je chudoba, tam je zpravidla vyšší míra kriminality.

Skupinou nezaměstnaných mladých žen na mateřské dovolené a i po jejím konci by se ministerstvo práce a sociálních věcí a poté vláda měly co nejdříve zabývat a navrhnout realistické řešení této závažné problematiky.

Přes 50 tisíc Britů podepsalo petici pro zatčení izraelského premiéra během návštěvy Británie

0
0

16.8.2015  Wertyz Report

Víc jak 50 tisíc lidí podepsalo petici pro zatčení izraelského premiéra Benjamina Netanyahua za válečné zločiny během návštěvy Británie. Petice na webových stránkách Britského parlamentu požaduje jeho zatčení hned po příjezdu do Londýna kvůli „masakru civilistů v Gaze v roce 2014.“
Britská vláda musí ze zákona odpovědět na všechny petice, které získají sto tisíc podpisů, a prodiskutovat ji v parlamentu. I když se Netanyahuova návštěva uskuteční v září, petice poběží do 7.února 2016.

Izraelské Ministerstvo zahraničí v prohlášení uvedlo, že jde jen o „bezvýznamnou ukázku PR. Vzájemné vztahy Británie a Izraele jsou bližší jak nikdy předtím.“

Zdroj: Press TV
Foto: ©AFP

Nizozemská vláda odmítla zveřejnit dokumenty o MH17

0
0

16.8.2015   zdroj

Nizozemská vláda odmítla odhalit dokumenty týkající se sestřelení Letu MH17 nad Ukrajinou. Nizozemská televize RTL ve středu požádala ministra spravedlnosti Arda van der Steura o odhalení co nejvíce informací, protože pád letadla má na nizozemskou společnost velký dopad. Van der Steur dopad na životy lidí přiznal, ale prohlásil, že tajemství je daleko důležitější.


V dubnu nizozemský Národní koordinátor pro boj s terorismem a bezpečnost vydal stovky dokumentů týkajících se pádu MH17 poté, co o ně několik médií zažádalo ze zákona. 575 dokumentů obsahovalo převážně emaily mezi členy Národního krizového týmu. Části dokumentů byly začerněny kvůli ochraně soukromí osob, jejichž jména se v nich objevila, a kvůli „volné výměně argumentů“ mezi činiteli.

Mediální organizaci požádaly, aby všechna rozhodnutí vyplývající ze zpráv krizového týmu byla zveřejněna a vládní akce tak mohly být kontrolovány. Van der Steur žádost odmítl, vysvětloval, že rozhodní byla „úzce spojena“ s názory činitelů a politiků. „Z tohoto důvodu odhalení faktických informací musí být zamítnuto,“ řekl.


Zdroj: ITAR-TASS
Foto: © ITAR-TASS/Konstantin Sazonchik

Bývalý šéf Shin Betu říká, že se na Západním břehu buduje de facto židovský teroristický stát

0
0


16.8.2015  zdroj

Po upálení palestinského dítěte v Dumě bývalý šéf Izraelské Vnitřní bezpečnostní služby (známé jako Shabak nebo Shin Bet) Yuval Diskin ve svém příspěvku na sociální síti Facebook uvedl, že izraelská vláda nechce bojovat se židovským terorismem a že na Západním břehu se de facto buduje židovský teroristický stát. Důvodem pro rozšíření terorismu na izraelském území je podle něho vládní apatie, právní systém státu a sionističtí ortodoxní rabíni.

„Na kraji izraelského státu se de facto buduje Judea. Ve státě Judea jsou rozdílné standardy, rozdílné systémy hodnot, rozdílné přístupy k demokracii a jsou tam dva právní systémy. Ve státu Judea jsou pořádkové síly překvapivě slabé vůči Židům. Ve státě Judea se poslední roky budovaly anarchistické, protistátní, násilné a rasistické ideologie a izraelský právní a soudní systém je toleruje... Mládež z Hilltopu (tvrdí extrémističtí osadníci) uvnitř sionistické ortodoxie posilují . Každý, kdo si myslí, že se bavíme o pár desítkách oblbnutí mládeže, dělá velkou chybu. Ve státě Judea jsou stovky lidí, kteří podporují mesiášské a/nebo anarchistické protistátní ideologie... Mezi těmito stovkami jsou desítky lidí, kteří denně přijímají různé úrovně násilí nebo terorismu proti palestinským životům a majetku. Mezi nimi jsou desítky lidí, co by neváhali se zúčastnit násilí a terorismu proti svým židovským bratrům, když uvidí vzývání hodnoty 'posvátného území'. Je možné, že se tato čísla značně navýší,“ upozornil.

Diskin dále uvedl, že Shin Bet, policie, a armáda všichní vědí, co se děje, ale odmítají provést kroky pro zastavení. „Není politicky přínosné bojovat proti židovskému teroru, když máme vládu založenou na pravicových stranách a pravicovou politickou lobby a lobby rabínů, kteří se okamžitě motají kolem uvězněných nebo zadržených osob a provádějí velké snahy pro jejich osvobození... Situace se jen zhorší a bude zamotanější. Mým závěrem je, že budeme možná muset počkat až se zhorší, aby se zlepšila. Bude to tak lepší? Závisí to jen na nás, protože jsme této situace dosáhli bez vedení a bez cesty,“ ukončil svůj příspěvek.


Zdroje: Ynet, failedmessiah.typepad.com
Foto: Alex Kolomoisky
Překlad: Wertyz Report

Nenechte se oblbnout politickými hrátkami: Iluze svobody v Americe

0
0
John W. Whitehead
16.8.2015   Zvědavec

„Formování vůle Kongresu a výběr amerického prezidenta se stalo privilegiem vyhrazeným třídám krasojezdců země, tedy 20% populace, která vlastní 93% bohatství, oněch pár šťastných, kteří řídí korporace a banky, vlastní a provozují zpravodajská a zábavní média, vytváří zákony a řídí univerzity, řídí filantropické nadace, politické instituce, kasina a sportovní arény.“ Novinář Lewis Lapham


Být občanem amerického korporátního státu je jako jít proti zdi: vždy prohrajete.

Hra je zfalšovaná a „my lid“ dostáváme stále podřadné karty. I tak mnozí zůstávají ve hře, bez trumfů, a věří, že se k nim štěstí obrátí čelem.

Problémem samozřejmě je, že štěstí nás nezachrání. Jak jsem jasně uvedl ve své knize „Bojiště Amerika: Válka proti Američanům“, lidé rozdávající karty – politici, korporace, soudci, žalobci, policie, byrokrati, armáda, média atd. – mají jen jednu hlavní starost, a to udržet si svoji moc a kontrolu nad občany, zatímco nás žulí o peníze a majetek.

Opravdu nezáleží na tom, jak jim říkáte – Republikáni, Demokraté, 1%, elita, řídící, vůdci, stínová vláda, policejní stát, šmírovací stát, vojensko-průmyslový komplex – pokud chápete, že zatímco rozdávají karty, je stůl vždy nakloněn v jejich prospěch.

Je neskutečné, že bez ohledu na to, kolikrát toto divadlo vidíme, Američané i nadále věří, že na politice záleží, jako by opravdu byl nějaký rozdíl mezi Republikány a Demokraty (není).

Jako by se Barack Obama nějak lišil od George W. Bushe (neliší). Jako by se hodnoty Hillary Clinton nějak lišily od hodnot Donalda Trumpa (oběma jde o peníze). Jako bychom po zvolení prezidenta dostali někoho, kdo skutečně zastupuje „lid“, místo korporátního státu (ve skutečnosti v oligarchii je to americký policejní stát, elitní skupina bohatých dárců, kdo určuje pravidla).

Politika je hra, vtip, podfuk, habaďúra, odvádění pozornosti, divadlo, sport, a pro mnohé oddané Američany náboženství.

Jinými slovy je to komplexní lest s cílem udržet nás rozdělenými a mydlícími se kvůli dvěma stranám, jejichž priority jsou naprosto stejné. Není žádným tajemstvím, že obě strany podporují nekonečnou válku, nekontrolovaně utrácí, ignorují základní práva občanů, nemají žádný respekt k vládě práva, jsou placeny velkými firmami, zajímají se hlavně o vlastní moc a mají dlouhou historii zvětšování vlády a omezování svobod.

A především mají obě strany intimní a incestní historii mezi sebou navzájem a s elitou, která řídí zemi. Nenechte se oblbnout pomlouvačnými kampaněmi a vzájemnými nadávkami. To je jen užitečná taktika psychologie nenávisti, která prokazatelně zapojí voliče a zvýší volební účast, zatímco si jdeme po krku navzájem.

Navzdory šarvátkám mezi kandidáty pro kamery jde po zhasnutí červeného světla o relativně kamarádíčkovskou partu, která se vzájemně oceňuje (pamatujete, jak Jeb Bush dal Hillary Clinton Medaili svobody za její služby zemi?), vzájemně si chodí na svatby (Bill a Hillary seděli v přední řadě na svatbě Trumpa v r. 2005), a je si vzájemně nakloněna.

Různé Trumpovy dary Clintonovým (daroval prostředky na volební kampaň Hillary, stejně jako Clintonově nadaci) nejsou ničím neobvyklé. Pamatujete na mediálního magnáta Fox News Ruperta Murdocha, jehož hostem byl výběrčí darů pro volební kampaň Hillary usilující v r. 2006 o znovuzvolení, a který o dva roky později přispěl na její prezidentskou volební kampaň? Ve skutečnosti Fox News údajně byla největším dárcem Hillary po dvacet let.

Začínáte již být v obraze? Nezáleží na tom, kdo se dostane do Bílého domu, protože všichni pracují pro stejného pána: korporátní Ameriku. Vlastně mnoho korporací si ve skutečnosti zajišťuje své sázky na to, kdo se dostane do Bílého domu, tím, že rozdělují své dary mezi demokratické a republikánské kandidáty.

Máme problém, lidičky, a výběr nového prezidenta nás nezachrání.

Žijeme ve světě fantazie, pečlivě vytvořeném tak, aby připomínal zastupitelskou demokracii. Kdysi ozuby, kola a převody v mašinérii naší vlády sloužily tomu, aby naše republika fungovala plynule. Nicméně aniž bychom to pochopili, tento mechanismus se změnil. Jeho účelem již není udržet naši republiku v hladkém chodu. Naopak, konkrétním účelem tohoto výmyslu je udržet u moci korporátní policejní stát. Jeho různé části jsou již zkorumpovanou součástí celku.

Jen si vezměte, jak zákeřnými, incestními a závislými se různé „části“ mechanismu korporátní elity staly.

Kongres. Možná jako nejpravidelnější delikvent a nejzjevnější viník při vytváření korporátního státu se kongres ukázal být jak nezpůsobilým a hrabivým, tak propagátorem autoritářského systému, který systematicky demontuje základní práva svých voličů. Dlouho před svým zvolením jsou kongresmani cvičeni tancovat na muziku svých bohatých mecenášů, a to tak, že stráví dvě třetiny svého času ve funkci sháněním peněz. Jak uvádí Reuters: „Pro mnoho zákonodárců je součástí denní rutiny ve Washingtonu získávání peněz stejně, jako zákonodárná činnost. Kultura neustálého politikaření utváří rytmus každodenního života v Kongresu, jakož i okolí Kapitolu. Znamená to také, že zákonodárci často stráví více času nasloucháním obav bohatých, než kohokoliv jiného.“

Prezident. Když se prezidentská volební kampaň v r. 2016 stává nejdražší v historii země, s odhadem až 10 miliard dolarů, „je otevřená cesta pro orgie utrácení ze strany zazobaných zájmových skupin a super bohatých jedinců na obou politických stranách“. I po spočítání hlasů a rozdělení preferencí kupování si a prodávání přístupu do Bílého domu ještě zdaleka nekončí. Prezident Obama věnuje spoustu času přijímání a navštěvování výběrčích příspěvků, během svých dvou funkčních období uspořádal více než 400 přispěvatelských akcí. Takovýto přístup je pěkně mastný. Kdysi stačilo 100,000 dolarů, abyste v Bílém domě mohli strávit noc. Nyní vás to přijde na 500,000 za čtyři setkání s Obamou ročně. A jak se ptá harvardský profesor Lawrence Lessig: „Jak může člověk řídit zemi, když navštěvuje 228 výběrčích příspěvků: a odpovědí je ne příliš dobře. Pro schopnost dělat svoji práci je to dost hrozné. Je to dost hrozné pro schopnost odpovídat Američanům, protože Američané nenavštěvují 228 výběrčích příspěvků. Tito lidé jsou jiní.“

Nejvyšší soud. Americký Nejvyšší soud – kdysi poslední záchrana spravedlnosti, jediná vládní instituce skutečně schopná odrazit pomalu se vynořující totalitu požírající Ameriku – se místo toho stal prosazovatelem amerického policejního státu, zprošťujícím viny vládní a korporátní představitele u jejich zločinů, zatímco neúnavně trestá obyčejné Američany za výkon svých práv. Stejně jako zbytek vlády i tento soud běžně upřednostňoval zisk, bezpečí a pohodlí před základními právy občanů. Skutečně, profesor práva Erwin Chemerinsky dokládá, že Nejvyšší soud, jehož „soudci pochází převážně z privilegovaných vrstev“, téměř spolehlivě v celé své historii straní bohatým, privilegovaným a mocným. Například si vezměte přisouzení „svobody projevu“ korporacím a bohatým dárcům v případu McCutcheon vs. FEC, který zrušil zavedená omezení u počtu kandidátů, které může jeden subjekt podporovat volebními příspěvky, a případ Citizens United vs. FEC s jeho tendencí upírat tatáž práva obyčejným Američanům, když se objeví zájmy vlády, a najdete zde nápadnou nerovnost.

Média. Samozřejmě, že tento triumvirát totální kontroly by byl zcela neúčinný bez propagandistické mašinérie, poskytované největšími světovými korporacemi. Mimo krmení nás blbostmi kdykoliv to jde se tak zvané zpravodajské agentury, které mají fungovat jako záštita proti vládní propagandě, místo toho staly hlásnými troubami státu. Žvanilové, kteří zaneřáďují naše vysílací vlny, jsou v lepším případě dvorními šašky, a v horším propagandisty podvodné reality, vytvořené americkou vládou.

Američané.„My lid“ nyní patříme v Americe k permanentní podřadné třídě. Nezáleží na tom, jak nám říkáte – nevolníci, otroci, včelky dělnice, trubci – je to vždy totéž. Záleží jen na tom, že se po nás chce držet hubu a krok a podvolovat se vůli státu ve všech záležitostech, veřejných i soukromých. Prostřednictvím naší spoluviny ve věcech malých i velkých jsme umožnili, aby korporátně-státní aparát (tedy fašistický – p.p.) vymknuvší se kontrole převzal každý prvek americké společnosti.

Naše neschopnost zůstat informovanými ohledně toho, co se děje v naší vládě, znát a vykonávat svá práva, hlasitě protestovat, požadovat zodpovědnost představitelů naší vlády, a starat se aspoň o svízele spoluobčanů znamenala náš pád.

Nyní jsme opět lapeni v divadle dalších prezidentských voleb a opět se většina Američanů chová tak, jako by volby mohly něco změnit a vést ke změně – jako by se nový pán lišil od toho starého.

Jste-li na pochybách, tak si vzpomeňte na to, co o této věci řekl komik a všímavý komentátor George Carlin:

"Politici jsou dosazováni ke korytům, aby vám vnutili myšlenku, že máte svobodnou volbu. Nemáte. Nemáte žádnou volbu. Máte vlastníky. Ti vás vlastní. Vlastní vše. Vlastní vše důležité v zemi. Vlastní a ovládají korporace. Již dávno si koupili a platí senát, kongres, státní vlády, radnice. Mají v kapse soudce a vlastní všechny velké mediální společnosti, takže řídí u informací vše, co se dostane k vašim uším a očím. Drží vás za koule. Utrácí miliardy dolarů každý rok za lobbování (alias legalizované uplácení – p.p.). Lobbování, aby dostali to, co chtějí. No, víme, co chtějí. Chtějí více pro sebe a méně pro všechny ostatní, ale řeknu vám, co nechtějí. Nechtějí populaci občanů schopných kritického myšlení. Nechtějí dobře informované, dobře vzdělané lidi, schopné kritického myšlení. Nemají na tom zájem. Nepomáhá jim to. Je to proti jejich zájmu.

Chtějí poslušné pracovníky. Poslušné pracovníky, lidi, kteří jsou chytří jen tak, aby provozovali stroje a dělali papírování… Je to velký klub a vy v něm nejste. Vy a já nejsme ve velkém klubu… Stůl je nakloněn, lidi. Hra je zfalšována a zdá se, že nikdo si toho nevšiml… Nikoho to nezajímá. Právě na to se vlastníci spoléhají… Říká se tomu americký sen, protože musíte spát, abyste tomu věřili."


Don’t Be Fooled by the Political Game: The Illusion of Freedom in America vyšel na ICH. Překolad v ceně 686 Kč Zvědavec.

"Rozstřílený Doněck"

0
0
16. 8. 2015     kráceno, zdroj
Umění a válka jsou navzájem propojeny ve fotografiích Sergeje Ilnického, jehož snímek "Rozstřílený Doněck" byl vyhodnocen jako nejlepší v kategorii "Hlavní zpráva" ve World Press Photo 2015.


World Press Photo 2015 je v podstatě Nobelova cena ve světě fotografie. Na fotografii je zvěčněna zničená kuchyně v jednom z bytů v Doněcku.

Celkem bylo do soutěže zasláno 97 912 fotografií ze 131 zemí.

Snímek byl zaznamenán v loňském roce.

"V konfliktech mezi dvěma válčícími stranami je vždy třetí, nevinná strana, která trpí jen proto, že se ocitla řízením osudu mezi nimi. Tak já vždy fandím a soucítím s touto stranou. Jsou to civilisté, ženy, starci, děti, obyčejní lidé, kteří vůbec nechtějí válku a konflikty, kteří nenosí uniformy a neberou do rukou zbraně, kteří chtějí milovat a být milováni, vychovávat děti, těšit se z vnoučat, chtějí žít obyčejný život, aniž by byly jejich životy obětovány něčím globálním, amorfním nápadům a geopolitickým výhodám pro někoho. A když vidím jejich utrpení, stávám se svědkem jejich strádání, ztrát, smutku a smrtí, není mi vůbec lhostejné, kdo to všechno začal, kdo bombarduje klidná města a likviduje vesnice z povrchu zemského. Přeji si, aby to všechno přestalo. Proto jsem se snažil ukázat krutost, nesmyslnost a absurditu této občanské války, která tak lehce ničí životy,"říká fotograf.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live