Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Na pokraji chudoby žije 1,5 milionů Čechů ! Většinu potápí dluhy, dle průzkumu Charity...

$
0
0
2.2.2016  Český rozhlas
Stále více lidí žije v Česku na hranici chudoby. A to kvůli dluhům. Upozorňuje na to průzkum Charity České republiky, který humanitární organizace udělala mezi svými pracovníky. Podle nich zadlužení Češi nezvládají splácet půjčky. Nemají pak peníze na jídlo ani na bydlení. Poslední data ukazují, že na pokraji chudoby žije jeden a půl milionu lidí.


„Teď mám byt 2+1, nájem 8000. Na to nám hmotná nouze přispívá 5000,“ popisuje matka pěti dětí Lucie. Jenže byt je v jihlavském azylovém domě, kde může s dětmi zůstat pouze rok, a tak bude brzy hledat jiné bydlení.
Přibývá lidí, kteří se kvůli dluhům dostávají do problémů. Nemají peníze na bydlení, jídlo nebo oblečení.
Nemůže ale sehnat práci, je proto odkázaná na sociální dávky. S pěti dětmi však jen těžko našetří na několikatisícovou kauci potřebnou na pronájem komerčního bytu.
„Pro pětičlennou rodinu nám zůstává životní minimum 7000 korun,“ říká Lucie.

„Prvotní příčina je špatná finanční gramotnost. Zároveň můžeme hovořit o nepříznivé sociální situaci, záleží na tom, jak rychle se z ní lidé dostanou. Celoevropsky ohroženou skupinou jsou samoživitelé, kteří nedosáhnou na příjem, na který mají nárok – tedy na výživné,“ upozorňuje Lucie Benešová z Charity České republiky.

Stát od ledna zvýšil minimální mzdu, která je teď 9900 korun hrubého, pro člověka s invalidním důchodem 9300. Tato částka ale nemusí lidi k práci motivovat.
„Je to poměrně málo peněz. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že minimální mzdu pobírá 6 % populace, dotýká se to mnoha lidí. V celé Evropě se setkáváme fenoménem chudoby pracujících. Je frustrující, když pracujete a nevyděláte si ani na základní potřeby,“ vysvětluje analytička.
Sociální pracovníci tak volají po dalším zvýšení minimální mzdy. Představa Charity ČR je 12 tisíc korun.

Ministerstvo práce a sociálních věcí chce letos prosadit zákon o sociálním bydlení, který by obcím nařídil vybudovat byty pro sociálně slabé, říká šéfka resortu Michaela Marksová z ČSSD:

„Bude zavazovat obce k tomu, aby byly měly. Ale bude na rozhodnutí obcí, jak si to zařídí. Zda poskytnou svůj bytový fond. Některé možná zvolí cestu i nové výstavby.“

Charita považuje zákon o sociálním bydlení za stěžějní. „Vidíme v něm velký potenciál. Prvotní je prevence, tedy aby lidé neztráceli bydlení. V současné době jsme svědky bujaré šedé zóny, byznysu s chudobou. Je důležité i tomuto byznysu předcházet,“ věří Lucie Benešová.

Ministerstvo by mělo zákon předložit vládě do poloviny letošního roku.

Václav Klaus:Stěhování národů hrozí rozbít Bruselskou říši. Jindy bych byl za to hrozně rád

$
0
0
2.2.2016   Český rozhlas 2, autor pořadu Miroslav Dittrich
Václav Klaus u mikrofonu pořadu: Jak to vidí
S českým exprezidentem o té „šílené migraci“, o „měkoučké české vládě“, o medvědí službě Merkelové a „knížecích radách“ Měnového fondu. Zkrátka o tom, proč se pořád víc než Moskvy bojí Bruselu.( celý pořad zde)

Pád Bruselské říše
Na co se podle Klause teď musíme připravit? „Přes hranice přechází ilegálně statisíce lidí. A evropské elity to vůbec nevzrušuje. Ty jsou tomu dokonce rády. A to je absolutně nová kvalita,“ myslí si. „Multikulturální, politicky korektní špičky EU si přejí vytvářet úplně novou Evropu.“

I když jsou podle něj všechny paralely zavádějící, sám se do jedné pustil. „Největší stěhování národů rozbilo Římskou říši před 1500 lety. A tohle stěhování národů hrozí rozbít říši Bruselskou. Já bych byl samozřejmě jinak hrozně rád, kdyby Bruselská říše byla rozbita. Ale ne za tuhle cenu.“

Migrantům nepomáhat

Sdílí ale názor, že je potřeba pomoci lidem, kteří utíkají ze země, kde se válčí? „Ne. Ne, ne, ne. Zaprvé se neutíká výlučně ze zemí, kde se válčí. To je naprostá lež. Jestli se utíká taky z Afghánistánu, tak tam se válčí už 50 let…“ snaží se vyvrátit ustálený obraz migrantů jako uprchlíků.

Čtěte také: Václav Klaus: Za současnou situaci v arabských zemích může hlavně Západ

Země, ze kterých k nám teď „mašírujou miliony“, byly podle Klause „v nepořádku po celou dobu lidských dějin“ a to, že se jejich obyvatelé dali do pohybu zrovna teď, nepovažuje rozhodně za spontánní akt. Museli dostat impulz. „A tím bylo rozevření náruče Evropy, zejména v prezentaci jedné političky.“

Medvědí služba Merkelové a knížecí rady MMF



Může za všechno Angela Merkelová?


Podle Klause se i jedna nejmenovaná velvyslankyně arabského světa vyjádřila ve smyslu: „Když je sem paní Merkelová pozvala…“ Mezinárodní měnový fond teď doporučuje zapojení migrantů do trhu práce co nejdříve, aby se nevyčerpávaly fondy.

„Já MMF kritizuji už dlouho,“ připouští Klaus. „Ale tento výrok můžou udělat jen salónní hlupáci. To nemůže normální člověk říci. To jsou knížecí rady,“ neodpouští si. „Samozřejmě jestli je někdo tady, tak když bude zapojený do pracovního procesu, tak je to lepší než horší. Ale to není žádná rada...“

Pracovní sílu nepotřebujeme

„Potřebuje Evropa migranty?“ ptá se místo toho sám sebe. „Že potřebuje pracovní sílu, to je absolutní lež. Neskutečná lež. V Evropě je teď 23 000 000 nezaměstnaných. Když víte, že nezaměstnanost Evropy je v průměru nad 10 % a v celé eurozóně více než 11 %, tak je to prostě žertovné. Pracovní síly nepotřebujeme.“
„Eurozóna je vždycky ve všech ukazatelích horší než neurozóna. To lidé neberou dostatečně na vědomí.“

Potřebujeme spíš lepší strukturu školství, „aby se všichni neučili marketing nebo dějiny umění nebo latinskoamerické studie,“ vypočítává pobaveně. „Potřebujeme, aby se učili něco užitečného. Uplatnitelného na trhu práce.“ Podle Klause záruky uplatnitelnosti nemáme ani u migrantů. Proč si je tak jistý?

„Migrace je moje téma. Od začátku jsem říkal, že Schengen je neprozřetelná věc. Každý si ťukal na čelo. Ale teď to všichni vidíme, že to byla urychlená, nepřipravená akce, která vydržela jenom, jak já říkám, při dobrém počasí.“

Reforma EU a Brexit

Jaké důsledky by pro nás měl Brexit? „Absolutně žádné,“ říká Václav Klaus

Návrhy na reformy EU z úst Davida Camerona považuje za polovičaté a nepřesvědčivé úlitby voličům. Jaký by podle něj měl důsledek odchod Británie z EU? „Žádný. Absolutně, absolutně nulový,“ směje se. „Za prvé si nemyslím, že k tomu nedojde, a za druhé důsledek by to nemělo žádný,“ baví se otázkou.

Británie i po případném Brexitu zůstane na Evropu navázána celou řadou subsmluv. „Určitě by přetrvala zóna volného obchodu. A o nic jiného nám nejde,“ směje se. „Aby nám v rámci přerozdělování posílali uprchlíky z Británie na východní Moravu, tak to by bylo lepší, aby ta Británie radši odešla.“

Jan Petránek : Vrcholní politici EU zrazují Evropu... Evropský parlament je paskvil, kde jsou milionáři...

$
0
0
Martina Kociánová, autor pořadu
2.2.2016   ČRo2
Pořad kupředu do minulosti, u mikrofonu Martiny Kociánově Jan Petránek
Evropská unie je stavěná na komerčním principu, proto nemáme společně bráněné hranice proti imigračním vlnám
„Já chci Evropu, která by především preferovala zájmy jednotlivých národů. A uvnitř těch jednotlivých národů, a to je důležité, by si museli demokraticky zvolení zástupci říct, jak má vnitřní struktura jednotlivých členů vypadat. A ne, aby se nahoře udělala struktura, a my jsme zoufale balancovali.“
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3557030 (celý pořad zde)

Karol Hrádela: Ransdorf se začal zabývat činností švýcarských bank… Dost důvodů k nepohodlnosti

$
0
0
Karol Hrádela
2.2.2016  Více na  Parlamentních listech
Velmi logické a závažné otázky rodiny Miloslava Ransdorfa k okolnostem jeho úmrtí. Sám bych nějaké zásadní otázky přidal, ale do rodiny nepatřím a věc hodnotím pouze jako právník.
Zásadně však nechápu něco jiného. Kladu si otázku, zda v právním státě je možné neposkytnout lékařskou péči komukoliv.



 Je možné nechránit lidské zdraví a život? Nebo snad neposkytnutí léků neznamená případně i ohrožení života a zdraví člověka? Co na to naše stání orgány i EU a dokonce i Rada Evropy? Mohlo neposkytnutí léků zhoršit Ransdorfův zdravotní stav a následně uspíšit jeho skon? Pokud ano, bude z toho vyvozena našimi státními orgány i trestněprávní odpovědnost vůči odpovědným osobám ve Švýcarské konfederaci, když například zásada ochrany a zásada univerzality zakotvená v trestním zákoníku stanoví, že: „Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán v cizině proti občanu České republiky nebo proti osobě bez státní příslušnosti, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt, jestliže je čin v místě spáchání činu trestný nebo jestliže místo spáchání činu nepodléhá žádné trestní pravomoci." Nepochybuji, že i švýcarské předpisy stíhají možné zavinění předčasného úmrtí jiného. Chci doufat, že k jeho úmrtí došlo náhodou.








Rakousko: Kolik dostane na sociálních dávkách druhá či další žena muslimského uprchlíka?

$
0
0
2.2.2016   Pravý prostor
V Rakousku žije 45.000 uprchlíků s pozitivním asylovým řízením, z toho jen 7% (3150) z nich má šanci získat nějakou práci. Zbytek bude žít ze sociálních dávek státu (ministr financí odhaduje 38 700). Přičemž 20% muslimských azylantů žije v bi(či více)gamním svazku.
Nicméně i v tomto problému se jako vždy muslimům ustupuje, aby jim náhodou ze strany xenofobních Evropanů nebylo ublíženo. Vše se jen zabalí do úřednického ptydepe a tisíce eur od pracujících rakouských daňových poplatníků zase o něco lépe živí muslimské „chudáky z válkou zničených zemí“.

„Hauptfrau“ neboli hlavní žena má nárok na 620,87 Euro, dítě 223,51 Euro, „Zweitfrau“ neboli druhá žena 620,87 Euro, rodina se dvěma manželkami a 4 dětmi si tak přijde na 2756,65 Euro (tedy v přepočtu zhruba 75 000,- Kč měsíčně) sozialhilfe/sociální pomoci. Pokud jsou zatím bezdětní, pak „triorodina“, jeden muž a dvě ženy, dostávají měsíčně ze sociální rakouské sítě 1 862,61 Euro ( asi 50 000,- Kč).

Paradoxní je, že v Rakousku se jinak bigamie trestá podle zákona a může být potrestána odnětím svobody až na tři roky. V sousedním Německu jsou nyní tyto excesy již otevřeně kritizovány. Média píšou, že „sociální stát financuje polygamii.“ Úřady však tvrdí, že žádné bigamní svazky zatím nenašly… Jak tedy „Zweitfrau“ vyplácejí?!

Francie ukázala film o Majdanu, navzdory rozčílenému Kyjevu

$
0
0
2.2.2016        První zprávy
Francouzský televizní kanál Canal + promítl dokumentární film „Masky revoluce" novináře Paula Moreira o dění na Majdanu, a tragédii z 2. května 2014 v Oděse, kde bylo upáleno několik desítek lidí.
Film šel do etéru, i přes žádost Kyjeva jeho vysíláni zrušit, přičemž ukrajinské orgány tvrdily, že zkresluje skutečné události.

V dokumentu novinář Paul Moreira provádí své speciální šetření ohledně událostí na Ukrajině v roce 2014, kdy byl proveden státní převrat. Podle Kyjeva prý dokument zkresluje skutečné události v zemi. Na konci ledna 2016 ukrajinské velvyslanectví ve Francii vybídlo Canal + , aby přehodnotil své rozhodnutí a zrušil vysílání tohoto filmu. Místo dokumentu Moreira navrhlo Francouzům vlastní výběr filmů, které nezpůsobují námitky ukrajinské vlády.

Kyjev zuří: Žádá Francouze, aby nevysílali dokument o Majdanu a Oděse

Kulturní pracovníci a někteří zástupci francouzských sdělovacích prostředků byli požadavkem kyjeva pobouření. Například Jacques Sapir na Fakultě sociálních věd v Paříži prohlásil: „Žádost zahraniční vlády vůči francouzskému televiznímu kanálu jakýkoliv dokumentární film - to je skandál!"

Film „Masky revoluce" trvá hodinu a vypráví o událostech na Ukrajině v roce 2014 - od protestů na Majdanu a končit tragédii v Domě odborových svazů v Oděse.

Během natáčení novinář mluvil se zástupci nacionalistické strany Svoboda, polovojenské organizace Azov a skupiny Pravý sektor. Film je založen na svědectví pamětníků, konfigurován jak nacionalisticky, tak i prorusky. Značná pozornost byla věnována vyšetřování amerického vlivu na děje v zemi, zejména na návštěvu Ukrajiny bývalého šéfa CIA Davidem Petraeusem, a americké náměstkyně ministra zahraničí Victorie Nulandové.

Sledování filmu způsobilo bouři emocí mezi diváky. Ihned po představení se začali dělili o své zkušenosti na sociálních sítích. Nejpopulárnější byla věta: „Díky vám za pravdu!"
Jiří Kouda,První zprávy

Zbyněk Fiala: Republikáni rozčílení, Demokraté rozdělení

$
0
0



Zbyněk Fiala
2. 2. 2016  Vaše věc

Drtivá porážka republikánského establishmentu a příval mladých voličů Demokratů, žádajících zásadní změnu, to je hlavní zpráva z prvních primárek pro volbu prezidenta USA, které proběhly ve státě Iowa.

Trump poražen, Clintonová vítězí jen on desetinky procenta. Velký cirkus prezidentských voleb, který se potáhne až do listopadu, začal v pondělí ve státě Iowa, a byl tak poznamenán atmosférou silně věřícího – a rozzlobeného - amerického venkova.

Nejprve k souboji Republikánů. Realitní magnát Donald Trump, který vedl všechny žebříčky ještě o víkendu, nakonec získal jen 24 procent hlasů a byl málem dostižen třetím v pořadí, floridským senátorem Markem Rubiem (23). Nejlépe uspěl texaský senátor Ted Cruz (28), který věnoval státu kukuřičných lánů nejvíce času a dokonale využil toho, že jeho zázemím je kaple a jeho vojskem pobouření členové evangelické obce.

V několika dalších zemědělských státech to může zafungovat podobně, ale hlavní zpráva vzešlá z první příležitosti, kdy dostali slovo občané, spočívá jinde – z plejády uchazečů dopadli nejhůř osoby s politickou praxí. Stranické centrum ve Wahingtonu bylo zesměšněno. Odneslo to pět současných a bývalých guvernérů v řadách kandidátů, kteří dostali dohromady 8 procent hlasů a byli pokořeni senátorskými nováčky nebo osobami úplně mimo politiku.

Zastánci stávajících pořádků dohromady dostali dokonce méně než kandidát, který se umístil na čtvrtém místě, vysloužilý neurochirurg Ben Carson. Pořadím zamíchala rekordní účast 185 tisíc občanů (na republikánské straně), kteří byli ochotni stát dlouhé hodiny ve frontách před místnostmi s urnou. To může signalizovat další významnou stránku letošních voleb.

Otřesy ve volebním poli představují příležitost pro sázkové kanceláře. A taky pro úvahy dárců na volební fondy, protože první výsledky obyčejně usměrňují toky peněz na stále dražší kampaň.

Peníze je třeba vnímat jako druhý plán volebního klání, ve kterém jde také o charakter americké demokracie. Známé rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2010 (Citizens United vs. FEC) zrušilo omezení pro velikost darů korporací, což bylo vnímáno jako vítězství velkého kapitálu nad svobodnou vůlí občanů. Nicméně nezabránilo druhé volbě Baracka Obamy, který získával podstatnou část financí nástroji crowdfunding, z drobných darů po internetu a podobnými technikami. Také letos může zůstat tento souboj několika balíků z velké kasy a milionů drobných z prasátka otevřený.

Velké peníze teď zaostřily na třetího v pořadí souboje o republikánskou nominaci do prezidentského finále, floridského senátora Marka Rubia. První dva, náboženský blouznivec Ted Cruz i poražený Donald Trump, jsou zatím považováni vedením strany i převažujícím tiskem za hrozbu pro Spojené státy, či snadnou kořist Demokratů.

Ostatně Rubio také lovil mezi věřícími, podobně jako Carson. Dokonce i Trump o sobě tvrdil, že je „obrovský křesťan“, leč nezapadlo, že je třikrát ženatý a je ochotný plácnout i jiné věci. Například: „I kdybych někoho zastřelil na 5. avenue, moje volební preference to nezmění.“

Klíčovou chybu však nejspíš udělal už dříve v kampani, kdy vulgárně napadl moderátorku Fox News kvůli vedení televizní debaty, a to se mu teď vymstilo, když byla nasazena znovu na debatu těsně před hlasováním. Trump svoji účast raději odřekl – a sešel z očí. Avšak průzkumy po primárkách ukázaly, že jen část účastníků jeho mohutných shromáždění nakonec skutečně hlasovala pro Trumpa. Hodně bylo takových, kteří se tam přišli jen pobavit.

Ze souboje velkých a malých peněz na straně Demokratů vzešla plichta. Bývalá ministryně zahraničí Hillary Clintonová (velké příspěvky) i senátor Bernie Sanders z chudého Vermontu (proud drobných) si rozdělili hlasy zhruba 50:50 a na třetího O´Malliyho už zbyl jen zlomeček procenta.

Clintonová je vnímána radikálními voliči jako reprezentant Wall Streetu, odkud dostala velké dary na kampaň. Ale ani Sanders na tom není finančně špatně, přestože jeho peníze se skládají z pramínků drobných darů. Ačkoliv je stařík, je mu 74 let, dokázal zmobilizovat mladé aktivisty, kteří obcházejí domácnosti a šíří jeho zvěst zásadní změny, cizím slovem revoluce.

Z toho má Washington kopřivku, ale i Clintonová, kterou ve volební vřavě účinně podporuje její manžel, bývalý americký prezident Bill Clinton, pochopila, že musí přitvrdit a hřímá proti privilegiím bohatých. Nejvtipnější je její útok na americké společnosti, které utíkají před daněmi do zahraničí prostřednictvím předstíraného prodeje zahraniční skořápce. Říká se tomu inverze. „Jakápak inverze?“ zvolala o víkendu silným hlasem. „Perverze!“

Kdyby někdo dal na můj názor, myslím, že zoufalí Republikáni už nemohou vyklouznout ze své iracionální rétoriky a rozhodující bitva o Bílý dům se odehraje na straně Demokratů. Jejich těsný výsledek z Iowy – a očekávané Sandersovo vítězství v New Hapshire za týden – přitom nemusí moc znamenat. Bývalá ministryně zahraničí je důsledně opřádána sítí skandálu s přísně tajnými maily, které si nechala posílat na své soukromé konto (byť byly jako přísně tajné označeny až dodatečně). Nevylučuje to (formalistické, účelové) trestní stíhání, které ji může vyřadit ze hry. Kdyby pak Sanders vedl příliš jednoznačně, je tu ještě v záloze viceprezident Joe Biden, který zatím tvrdí, že do toho nejde.

Před lety jsem narazil na analýzy, podle kterých byly nejlepším indikátorem šancí jednotlivých kandidátů černé sázky na internetu, protože lidé, kteří do toho vkládali peníze, investovali i pečlivou a nezaujatou analýzu. Ale jiné příběhy amerických prezidentských voleb zase ukazují na nepředvídatelnost procesů, ve kterých se do posledního okamžiku nabízejí nejrůznější varianty. Včetně zkoumání míry proštípnutí dírky na volebním lístku, která měla sdělit, zda to volič opravdu chtěl, nebo asi ne. Takhle to nakonec kdysi na Floridě vyhrál George W. Bush, bratr floridského guvernéra Jeba Bushe, dalšího miláčka republikánského establishmentu, který teď získal v Iowě hladová 3 procenta.

Výkop tedy máme za sebou. Vítězové budou tvrdit, že hlas lidu je hlas Boží, ale poražení poukážou na historickou zkušenost, že v Iowě žijí pytlíci, kteří vítězného kandidáta nikdy nedokážou trefit. Něco se však dá říci s větší určitostí. Pokud nám nebude záležet na jménech, ale na atmosféře, je tu silná nespokojenost se systémem, který hraje jen pro horní promile nejbohatších. Část voličů na něj sesílá hněv Boží, jiní věří v revoluční zástupy. A toho už si všimly obě strany. Trump dost neohrabaně, třeba se ještě poučí. Ale i sucharská Clintonová měla na posledních shromážděních stejně vzrušené publikum jako předtím Sanders.

Mohly by to být druhé volby v řadě, které něco změní. Obama se snažil, ale byl obklopen nepřátelským Kongresem. Nyní se bude podstatná část Kongresu (celá Sněmovna reprezentantů a třetina Senátu) volit znovu. Volí se i na státní úrovni, kde se odehrává ještě zajímavější vývoj. Například Kalifornie ignoruje federální politickou mrtvici a přijímá zákony na ochranu životního prostředí, jaké by prošly i v Bavorsku. To také projde testem voleb. Letošní americký super-rok tedy opravdu stojí za pozornost.

Rozhovor prezidenta republiky Miloše Zemana pro Týden

$
0
0

2.2.2016   hrad.cz
Víte, že z Vás mají děti, přátelé a rodina premiéra Bohuslava Sobotky strach? Že je děsíte?
Já bych na to odcitoval server, který se jmenuje Viditelný-Macek. Tam stálo, že jen naprostý ňouma může mít strach z bonmotu.


Bavíme se o Vašem bonmotu z Tišnova, doslova zněl: "Chcete-li se zbavit jakéhokoli politika, prezidenta nevyjímaje, je k tomu jediná demokratická cesta, a to jsou svobodné volby, které v daném případě budou za rok. Vypadáte mladě, takže roku 2017 se zcela určitě dožijete. A pak existuje nedemokratická cesta, a ta se jmenuje kalašnikov." Nicméně je vhodné takovéto bonmoty používat? Zvlášť když dobře víte, že mohou být vytrženy z kontextu?

Podívejte, pane redaktore, z kontextu můžete vytrhnout i větu, že se Země otáčí kolem Slunce. Jde vždycky o to, kdo ten kontext vytrhává. Takže to bych vlastně nemohl říkat vůbec nic. Já nesnáším formulaci „věta byla vytržena z kontextu“. Já si myslím, že věta byla řečena naprosto jasně a byla dezinterpretována. Kdybych byl tak paranoidní jako pan Sobotka, který se obává, že jsem vyzval k jeho zastřelení, tak protože jsem v té větě vůbec nejmenoval premiéra, ale sebe, prezidenta, tak bych se stejnou logikou mohl tvrdit, že jsem vyzval k zastřelení prezidenta republiky. Nu, a to je samozřejmě nesmysl.

Tím byste asi děsil své vlastní rodinné příslušníky, ne?

Přesně tak. Jenomže moji rodinní příslušníci mají pro strach uděláno.
Je zjevné, že se Vaše vztahy s premiérem po jistém, řekněme, oteplení vrátily zase tam, kde byly dlouhá léta, do bodu mrazu. Je to tak?
Já bych to nehodnotil těmito meteorologickými termíny. On i mráz může být někdy užitečný. Například proto, že zabíjí bacily.

Vaše přestřelky zatím vyvrcholily po akci 17. listopadu na Albertově. Premiér dokonce v nedávném rozhovoru pro LN odmítl termín, že šlo o „pošťuchovačku“, a mluvil o „zásadní hodnotové diskusi“. Vnímáte to také tak?

Ano, v tomto s panem premiérem naprosto souhlasím. Je to naprosto zásadní hodnotový střet, který se týká toho, zda máme odmítat nelegální islámské migranty. A já kladu důraz na obě adjektiva. Neříkám, že máme odmítat imigranty, říkám, že máme odmítat za „A“ nelegální imigranty, za „B“ islámské imigranty. Zatímco pan premiér se domnívá, že bychom je sice neměli přijímat na základě povinných kvót, ale na základě dobrovolnosti. Což je, upřímně řečeno, totéž. V extrémním případě by se dokonce mohlo stát, že bychom jich přijali více, než nám ukládají povinné kvóty.

Váš mluvčí Jiří Ovčáček před časem „vypálil“, že premiér Sobotka ani žádné názory na migrační krizi nemá. Že mu je utvářejí a předpisují jeho poradci. Myslíte si totéž?

Víte, já vím, že existuje pojem speechwriter a že takového člověka, který píše politikům projevy, často čekají perné chvíle. Protože někdy napíše projev, který toho politika úplně zničí. Ještě jsem se nesetkal s případem, kdy by speechwriter napsal projev, který by politikovi naopak výrazně pomohl. Takže i když jsem možná spíše výjimka, zastávám názor, že politik si má své projevy připravovat, nikoli nutně psát, sám. I když si vzpomínám na dobu, kdy jsem byl předsedou sociální demokracie a ťukal jsem do starého psacího stroje. Protože projev musel být rozdán příslušným delegátům sjezdu, tak jsem to naťukal sám a pak spatra pronesl jakýsi komentář k tomuto textu. Čili možná, že je to obsese, ale mám hlubokou nedůvěru k lidem, kteří si alespoň zásadní projevy nepřipravují sami a spoléhají se na své poradce.

Nedávno se jacísi neonacisté dostali do Sobotkova soukromého e-mailu. Díky tomu se ukázalo, že třeba právě postoje k uprchlické krizi premiérovi skutečně vštěpovali jeho poradci, například Oto Novotný. Nemyslíte ale, že je v první řadě třeba odsoudit, že se vůbec někdo hrabe v premiérově soukromé poště?

No, já jsem řešil podobný problém, když jsem odmítl jmenovat pana Fajta profesorem. Protože MF Dnes publikovala jeho email, z něhož vyplývalo, že žádal Komerční banku o milionovou dotaci jako příspěvek ke svému platu. No, a teď bych mohl také říct, co je podstatnější? To, že mu někdo email ukradl, respektive se do něj prolomil, anebo to, co v něm je? A já bych dával přednost obsahu před formou. Mimochodem, Oto Novotný je taková tragikomická figurka. Já jsem ho v roce 1994 vyhodil pro neschopnost. Říká se o něm, že je jako vrátný Matěj z Parkinsona. To znamená, vyslechni radu vrátného Matěje a jednej naopak, protože jeho rady se míjejí účinkem. Pak jsem Novotného ztratil z očí a najednou jsem zjistil, že se vynořil jako jeden z hlavních poradců premiéra. Myslím si, že každý má právo vybrat si své poradce, ale že to vypovídá také o těch, kdo si je vybírají.

Když už bych přistoupil na Vaši tezi, že má přednost „obsah před formou“, co podle Vás uniklé e-maily o premiérovi vypovídají?

Tři věci. Zaprvé, že tam dochází k evidentnímu ovlivňování institucí pro výzkum veřejného mínění. Zadruhé, že tam dochází k evidentnímu ovlivňování některých médií. Jak víte, já nemiluji instituce pro výzkum veřejného mínění, ještě méně miluji média. Ale přesto jsem se je ani v jednom, ani v druhém případě za celých pětadvacet let své politické dráhy nikdy nesnažil ovlivňovat. No, a pokud jde o tu třetí věc, tu už jsem Vám řekl. Poradci jsou od toho, aby radili, ale nikoli proto, aby substituovali názor politika. Ten názor si musí politik, je-li skutečným politikem, vytvořit sám.

Vaše „pošťuchovačka“ s premiérem může brzy pokračovat. V LN naznačil, že je nespokojen s prací ministrů dopravy Dana Ťoka a průmyslu Jana Mládka. Vy jste naopak hovořil o tom, že by se ministři dopravy neměli měnit tak rychle. Tudíž byste Sobotkův případný návrh na Ťokovo odvolání odmítl?

Pokud by došlo k návrhu na odvolání pana Ťoka, tak pouze se souhlasem předsedy hnutí ANO pana Babiše. Protože si nedovedu představit pana premiéra Sobotku, jak odvolává člena své vlády bez souhlasu svého koaličního partnera. Pokud jde o Jana Mládka, já si nemyslím, že je to špatný ministr průmyslu. Ale pokud by se ho premiér Sobotka rozhodl odvolat, tak bych toto rozhodnutí respektoval.

Když Dan Ťok před více než rokem nastupoval na Ministerstvo dopravy, jeho hlavním úkolem bylo udělat tendr na provozovatele mýta po roce 2016. Ťok Sobotkovi sliboval, že to zvládne. Jenže nepřipravil takřka nic a teď hodlá mýto vyřešit prodloužením smlouvy firmě Kapsch bez výběrového řízení. Vám to připadá v pořádku?

Vím, že existuje dodatek s firmou Kapsch, který je obtížně zrušitelný. A i v případě jeho zrušení by došlo k výrazným národohospodářským ztrátám. Takže já osobně nemám nic proti prodloužení smlouvy s firmou Kapsch za podmínky, že tato firma poněkud sníží svoji ziskovou marži. Protože mýtné brány už instalovala, to znamená, že investiční náklady se jí dávno vrátily. Nu, a za této situace by tedy mohla být poněkud lacinější.

Po celé tři dny Vaší návštěvy Jihomoravského kraje Vás provázel hejtman Michal Hašek, chlapík, který se po takzvaném lánském puči zdál ve straně „na odstřel“. Nyní je podle průzkumů nejpopulárnějším hejtmanem v zemi. Může podle Vás opět začít promlouvat do dění v sociální demokracii?

Víte, já se zásadně nevměšuji do vnitřních záležitostí jakékoli politické strany. I když u ČSSD je situace specifická, protože tu jsem spolu se svými kolegy osm let budoval ze sedmi na třicet dva procent. A samozřejmě, že mi je líto, když takto vybudované dílo někteří neumětelové přivádějí do nižších pater politického vlivu. Nu, a protože zastávám názor, že politiku dělají spíše osobnosti než bezvýrazní úředníci, tak si vážím hejtmanů, kteří řídí své kraje, což je práce zhruba stejně náročná, i když trochu jiná, jako práce prezidenta nebo premiéra. A myslím si, že ČSSD má svoji skutečnou základnu právě v hejtmanech. Nu, a protože Michal Hašek je nejpopulárnější hejtman, a to dlouhodobě, tak si myslím, že mrhat takovým kapitálem je projev právě toho politického neumětelství.

V rozhovoru pro Právo z předminulé soboty jste po dotazu na případné jmenování Andreje Babiše premiérem, pokud by za dva roky vyhrál volby, kromě jiného řekl, že vždy pověříte vítěze, a pokud získá většinu ve sněmovně, jmenujete ho premiérem. Pak jste ale zmínil, že byste to udělal „v případě pana Babiše, pana Sobotky, pana Chovance“. Znamená to, že byste si Chovance uměl představit jako vůdce ČSSD a kandidáta na premiéra?

Když si ten rozhovor přečtete ještě o jednu větu dál, tak ta věta pokračuje: „… nebo kohokoli jiného. Dokonce bych se zaťatými zuby jmenoval i pana Kalouska.“ Zkuste tedy někdy nejen moje, ale jakékoli jiné rozhovory číst tak, že se podíváte alespoň na následující větu.

Samozřejmě, že jsem ji dočetl. Ale Kalouskovo pověření sestavením vlády je už kvůli preferencím TOP 09 sci-fi. Zatímco ČSSD by v té roli být mohla. A Vy jste kromě jejího předsedy Sobotky zmínil i prvního místopředsedu Chovance. Znám Vás dlouho a vím, že takové věci „neplácnete“ pro nic za nic. S Chovancem navíc máte třeba na migrační krizi mnohem bližší názory než se Sobotkou, ne?

Vnímám ho jako člověka, který má podobné názory na migrační krizi jako já. Víte, ona podobnost názoru se mění téma od tématu, a z toho vyplývá, že vždycky najdete lidi, kteří s Vámi v něčem souhlasí a v něčem nesouhlasí.

Co vůbec očekáváte od podzimních krajských voleb? Bohuslav Sobotka si vytyčil zisk sedmi ze třinácti křesel hejtmanů. Co tomu číslu říkáte?

No, tak já jsem zažil vytknutý cíl třicet pět procent v parlamentních volbách. Říkalo se, že jakékoli číslo, které nebude začínat trojkou, bude totálním neúspěchem. Totální neúspěch se dostavil. No, a pak se mluvilo o lánském puči, třebaže pana premiéra Sobotku k rezignaci vyzvalo dvacet členů předsednictva a třináct bylo proti. Takže žádný lánský puč se nekonal, byla to přirozená reakce vedení strany na volební neúspěch. No, a když teď mluvíme o vytyčování jakýchkoli cílů, tak teď si myslím, že ten cíl je poměrně skromný a opatrnější, než bylo těch třicet pět procent v minulosti. Když jsem býval předsedou ČSSD, tak jsem říkal, vstoupíme do vlády hlavním vchodem. Básník, pane redaktore, praví, malý je jen ten, kdo malý má jen cíl. Nu, takže vytknutí nízkých cílů je, slovy básníka, znakem malosti.

Vraťme se k migrační krizi. Bavorský premiér Seehofer dává ultimáta a mluví o odvolání kancléřky Merkelové, švédský premiér hovoří o možném konci Evropské unie, Dánové zpřísňují azylové zákony. Máte radost, že Vám teď začíná dávat celá Evropa za pravdu? Že si můžete sednout a s úsměvem vykládat, vidíte, já jsem vám to říkal?

Jeden můj kamarád mi říkal, ty už nemusíš, Miloši, nic jiného dělat. Můžeš jenom jednou za čtrnáct dní vystoupit a říci, já jsem vám to říkal, a skončit. Ne, není to pravda, člověk má pracovat dál. Pokud mi Evropa dává v něčem za pravdu, tak to není jenom migrační krize, ale například také zrušení sankcí proti Ruské federaci. Nevím, jestli jste si všiml, že francouzský ministr hospodářství Macron před pár dny prohlásil, že tyto sankce mohou být zrušeny v polovině letošního roku. No, a Francie je dostatečně silná země, aby se její názor bral v potaz.

Názor na uprchlíky rozděluje Česko jako Sparta a Slavia. Buď je člověk sluníčkář, nebo xenofob. Nic mezi tím. Nepřispěl jste k tomu dělení?

Pane redaktore, pokud bych měl použít Vašeho přirovnání, tak přístup k migrantům rozdělil lidi na, dejme tomu, Spartu a Dolní Kotěhůlky. Nebo, abych neurazil Slavii, tak Slavii a Dolní Kotěhůlky. Tam je ten nepoměr velmi výrazný. Fifty-fifty to není ani náhodou. Někdy se říká "lidovecké rozhodné možná". Znáte ten výrok? Ano? No výborně. Vy mi radíte, abych říkal "lidovecké rozhodné možná". Já přece nikoho neurážím, když cituji islám, když cituji naprosto konkrétní súru. Stačí si přečíst korán, abyste si ověřil, že ta súra je citována správně. To není urážka, když citujete ideový základ někoho, s kým nesouhlasíte. Stejně jako když citujete třeba soudní pravidla, kde žena má poloviční hodnotu při svědectví před soudem oproti muži. Takže jsem si nevšiml, že bych kohokoli urazil. Vrahy, teroristy nelze urazit. Toho, kdo postřílí desítky nevinných civilistů, a Vy konstatujete, že je vrah, přece tím slovem vrah neurážíte. Jenom konstatujete skutečnost.

Jistě dobře víte, že tak jsem to nemyslel. Že jsou lidé, kteří Vašim slovům přikládají velkou váhu. Pak se vedle Vás objeví Martin Konvička, jenž mluví o mletí lidí na masokostní moučku. Při návštěvě Jihomoravského kraje jste hovořil i o „prolamování politické korektnosti“. Moje dcera je tmavé pleti, chcete-li, černoška. A já mám velké obavy, že na ni někdo v rámci onoho „prolamování politické korektnosti“ začne hulákat třeba „negře“ a všem to bude připadat v pořádku. Vy z toho obavu nemáte?

To je něco podobného, jako kdybyste prohlásil, vy bijete v Americe černochy. Víte, co zlomilo americkou averzi vůči černochům? Film Hádej, kdo přijde na večeři s Katharine Hepburnovou a Spencerem Tracym, kde hrál tu černošskou roli Sidney Poitier. Čili nesuďme lidi podle toho, jakou mají barvu pleti, jaké mají náboženství, ale suďme je podle toho, jak se chovají. Nu, a já pokládám za naprosto primitivní odsuzovat někoho třeba zrovna za tu barvu pleti. Víte dobře, že jsem velmi výrazně vystupoval na podporu vietnamské komunity. Nevím, zda si pamatujete, že kdysi se Vietnamcům říkalo „rákosníci“. Dokázali se ale skvěle integrovat v naší společnosti. Takže suďme nejen jednotlivce, ale i celou komunitu podle toho, jestli má tuto asimilační schopnost, nebo ne.

Dobře, pojďme k poslednímu tématu. V září jsem se Vás ptal, za jakých okolností byste znovu kandidoval na prezidenta. Odpověděl jste mi, že v případě, že se boje zúčastní osobnosti, kterých si hluboce nevážíte. Dva roky před volbou se hlásí první adepti, Vladimír Dlouhý, Zdeněk Škromach, Jiří Pospíšil a kandidaturu nevylučuje ani Jiří Dienstbier. Už máte z tohoto pohledu o kandidatuře jasno?

Každé rozhodnutí je multifaktoriální. Uvedl jsem Vám jeden faktor a na něm trvám. Ale stejně tak bude dalším faktorem například můj zdravotní stav nebo důvěra či nedůvěra voličů. Protože, jak víte, panská láska po zajících skáče. A totéž se dá říct i o lásce veřejnosti. Čili z těch jmen, která jste uvedl, bych bez uvedení konkrétních jmen konstatoval, že dva lidé v tomto setu splňují tu podmínku, že si jich hluboce nevážím. Myslím, že si snadno domyslíte, o koho jde.

Jiřího Pospíšila s Jiřím Dienstbierem je asi zbytečné jmenovat. Nicméně nedávno jsem zaslechl bonmot, Miloše Zemana může v příští prezidentské volbě porazit snad pouze alkohol. Co tomu říkáte?

Na Vaše zdraví, pane redaktore.

Svazačky v Interview

$
0
0

svazačkyLubomír Man
2.2.2016 Vaše věc

Jejich pořad, vysílaný těsně před Událostmi ČT, má snad sloužit jako ideologická rozcvička či naladění právě na ty Události. Moderátorky pořadu jsou dvě, jsou mladičké, jedna se jmenuje Tvarůžková a druhá Witowská. A proč říkám svazačky? Inu proto, že mi někdejší svazačky z padesátých let neodbytně připomínají.


Tím, jak jsou přesvědčeny o posvátnosti úkolu, který jim byl svěřen, s jakým zápalem, nadšeně a bez pochybností pronášejí své soudy o tom či onom, jak se jim samovolně zostří hlas i pohled, když z úst hosta zaslechnou třeba i jen záblesk něčeho, co se nesrovnává s jejich ideou, či jak se jim zkřiví rty, mají-li vyslovit slova Rusko či Putin. A jak jim nesouhlas či naopak nadšený souhlas s tím, co od hostů slyší, rozkomíhá ruce i nohy, mnohem víc po způsobu dívčím, než po způsobu žen zralých. A to proto, že i ten oheň, který je stravuje, je v nich stejně mladý a dravý, jak mladé a dravé jsou ony samy.

Ovšem nic netrvá věčně, a též v nich se ten žár jednou v budoucnu zarazí, už prostě nebude moct jít dál, protože už nebude mít kam, sežehne sám sebe, nu a protože vše na světě je v pohybu, začnou i v nich zbytky toho ohně skomírat, původní elán vyprchá a dostaví se tak zvané vystřízlivění. Ve své většině přijímají lidé tuhle změnu s pokorou, ovšem s výjimkou lidí nadmíru ctižádostivých a temperamentních, mezi něž bych si ony dvě moderátorky, třeba i jen pro ilustraci, dovolil zahrnout. Ti vystřízlivění nesnášejí, považují je za zradu, které se na nich život dopustil, a aby se ideji, s jejímž obtěžkáním k tomuto vystřízlivění dospěli, pomstili, začnou vyznávat ideu opačnou.

Byli-li tedy např. dříve horlivými levičáky, stanou se teď stejně horlivými pravičáky, vyznávali-li lásku k zemi na východě, přenesou ji nyní za oceán. Jen zápal pro věc je neopustí, ten se znovu rozhoří do modra, stejně tak, jak hořel oheň původní, jen prostě teď bude plápolat na opačné straně hranice. Že byste mi to mohly potvrdit, třeba paní Chramostová či paní Šiklová, či tisíce vašich bývalých kamarádek, které kdysi neodkládaly modrou košili snad ani na noc. A teď...?

Trvalo tehdy to obluzení poměrně krátce, po padesátá léta a uprostřed let šedesátých byl už s elánem budovat socializmus i s nekonečnou láskou k zemi Sovětů v srdcích mladých lidí prakticky konec, a místo nich se tam nahrnuly věci z opačného konce světa. Což dnes už nehrozí, vše je propracovanější, vědečtější, zpoza oceánu i z Malé strany je tlak dostatečně důrazný na to, aby naše láska vůči západním mocnostem - aspoň ve sdělovacích prostředcích - neutuchala, a naopak aby se naše zášť k Rusku nadále stupňovala. Což se ovšem stále víc rozchází s rozumem i citem lidu, který si mnohem víc přeje, aby si státníci velkých zemí spíš potřásali rukama, než aby si na dálku vyměňovali hrozby, stejně jako štamgasti raději pobývají v hospodě, kde se mohou s kamarády objímat, než aby se s nimi prali.

A tak se bude nenávist proti Rusku, poháněná Washingtonem a rozšiřovaná ČT i všemi našimi dalšími médií, stále víc rozcházet s tím, co si lidé přejí, až se jednoho dne dostane ten rozpor do fáze kritické, a bude se hodnotit, kdo scénu mezi národy světa tak rozeštval či rozeštvává. Možná v tu dobu už bude v našich dvou moderátorkách taktéž už dohořívat jejich severoatlantický i tržní oheň a začne se v nich dokonce ozývat i nutkání vydat se po příkladu populárních žen dneška, shora zmíněných, na cestu opačnou. Ale bude už pozdě, protože kus cesty kazimírské a plané, která tolik mladých duší otrávila, už budou mít zkrátka na účtu. A to jen proto, že jim jejich zpravodajští šéfové dali slovo, když na ně byly ještě příliš mladé a nezralé.

Tak jako nezralá byla děvčata Chramostová a Šiklová, když se ještě proháněla krajem v modrých košilích a pronášela k novinářům soudy o tom, co je pro další rozvoj socializmu u nás dobré či špatné. 
 
 

Neznámý odstřelovač zahájil lov pohlavárů Islámského státu v libyjské Syrtě

$
0
0
napsal/přeložil ea24
2. 2. 2016  Eurasia24

Neznámý odstřelovač zahájil hon na šéfy skupin teroristické organizace Islámský stát v libyjském městě Syrta. S odkazem na belgická média o tom informuje ruská agentura TASS.

Snajpr mezi 13. a 23. lednem postupně zlikvidoval tři místní pohlaváry Islámského státu: 13. ledna byl zabit Súdánec Hamad Abdel Hadi, 19. ledna jeho nástupce Abu Muhammad al Dernavi a 23. ledna vlivný polní velitel Abdulah Hamad Ansari.

Informace pocházejí z místních zdrojů, které hovoří o vysoké profesionalitě odstřelovače: všichni teroristé byli zlikvidováni v zónách, kde se cítili v naprostém bezpečí, zásahy se vyznačovaly maximální přesností, přičemž ani zkušení bojovníci nedokázali určit, odkud byla střelba vedena.

Ozbrojenci v Syrtě, která je hlavní baštou Islámského státu v Libyi, nyní provádí rozsáhlou pátrací operaci. V Syrtě se v současné době nachází okolo tří tisíc bojovníků Islámského státu.

Zdroj: TASS

Jsem hrdý Čech

$
0
0
PhDr. Pavel Macháček
2. 2. 2016  České národní listy

Jsem hrdý Čech, protože český národ přinesl do pokladnice světové kultury mnoho cenného pro celé lidstvo. Čech byl Karel IV., Jan Hus, mnoho významných umělců. J. E. Purkyně, dr. Janský, František Křižík, prof. Wichterle, Karel Čapek, Miloš Forman, Jaromír Jágr a mnoho jiných.


Nejsem tak hloupý, abych se vydával za Kelta.

Český národ má své dějiny a tvůrcem pohledu na ně byl František Palacký. Avšak objevují se i jiné pohledy. Např. generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš o tom říká: „Národní muzeum sestavilo koncepci, … která znamená nejen odvrat od způsobu, jakým česká veřejnost dosud s českými dějinami zacházela.“ V Respektu č. 39/06 o tom ještě píše sociolog Jakub Grygar a autorka článku Anneke Hudally. Takové snahy jsou velmi podivné!

V 19. století vznikaly v celé Evropě moderní národy, mezi nimi i český. Vyvrcholením jeho tehdejších dějin bylo obnovení samostatnosti českého státu v r. 1918 pod vedením T.G. Masaryka. Dvacet let první republiky přineslo posílení českého národa a jeho všestranný rozkvět. Bohužel přišel Mnichov, protektorát a 2. světová válka.

Dr. Edvard Beneš zajistil kontinuitu čs. státu a ve třech dalších letech pokračoval s určitými změnami režim první republiky. Další vývoj určila – jako u nás ostatně často – opět mezinárodní situace: Jaltská čára na mapě Evropy, která určila „sféry vlivu“ velmocí. Je skutečností, že válku vyhrál Sovětský svaz, který porazil německou armádu, proto měl právo určovat její důsledky: ČSR se dostala do pásma sovětského vlivu. Všechny státy v něm ležící začaly vládnout podle sovětského systému, který byl zvláštní směsicí socialismu a Stalinovy osobní diktatury. Nebyl to však socialismus v Marxově pojetí, protože jeho základem nebyla demokracie.

Tento tvrdý režim se u nás významně podepsal v padesátých letech. Vycházel ze Stalinovy podezíravosti a z represí proti tzv. „třídním“ nepřátelům. Tato vývojová fáze, asi 10 let, se stala terčem současného obviňování celého tehdejšího období čtyřiceti let. Což je jednostranně negativní černobílý pohled dnešního vedení našeho státu. Protože tehdy nastalo i „pražské jaro“ a proto došlo ke „vstupu vojsk“ – a následovalo 20 let „normalizace“, kdy z potlačovacího režimu padesátých let zůstalo jen obtěžování občanů nesmyslnými opatřeními.

Teror byl časově omezené období, které nebylo charakteristické pro celou epochu „reálného socialismu“. V těch letech reálně převažovaly klady nad zápory. Nejvýznamnější vlastnost režimu byly sociální jistoty. I ti dříve sociálně nejslabší dosáhli na průměrný životní standard. Sídliště nebyla a nejsou králíkárny, ale slušné bydlení v nich našlo při sčítání v r. 2001 3,131.923 osob, tj. 30,66 % obyvatelstva. Nebylo 41.604 bezdomovců.

Po válce bylo naše hospodářství rozvrácené a uvést je do mírového stavu trvalo déle než 3 roky. Solidarita mezi lidmi tehdy byl významný prvek v našem životu. Ochota k bezplatné obecně prospěšné práci se projevila postavením desítek tisíc veřejných budov. Klady tehdejšího zřízení převážily nad negativy, které jsou v každé společnosti. Přes existující chyby vytvořilo naše hospodářství bilionové hodnoty, v potravinách jsme byli soběstační. V r. 1989 byl státní dluh 7,5 miliardy korun, ale jiné státy nám dlužily více. Dne 31.12. 2006 dosáhl státní dluh ČR 802 505 138 000,19 Kč

V ČSSR bohužel nenastaly změny ve vnitřní politice ani po roce 1985, kdy se dostal do čela SSSR Michail Gorbačov. Náš diktátorský režim nemohl mít včas připravené propracované alternativy dalšího vývoje v KSČ ani ve státě. Toho maximálně využili oponenti režimu. Proto došlo k jeho likvidaci.

Kromě chartistů vznikla v ilegalitě politická strana „osmašedesátníků“ s názvem „Obroda“, jejímž jsem byl členem. Její představitelé se v krizových dnech scházeli v kancelářích právního oddělení v ŘEMPU u dr. Miroslava Polreicha, ale bohužel se dívali na skupinu kolem Václava Havla v Divadle za branou jako na nepolitiky. Ta však moc fakticky uchopila a určila další vývoj státu!

Lidé, kteří na Václavském náměstí zvonili klíči – i já jsem tam chodil celý týden – chtěli nastolit „třetí cestu“, tj. odstranit nedostatky. Paradoxní je, že na ÚV KSČ byly takové změny připraveny, ale už je nestačili vyhlásit. Nikdo z manifestujících nepomýšlel na návrat kapitalismu!

Každý politicky gramotný člověk však měl vědět, že když u nás skončí socialistický režim v pátek večer, v sobotu ráno sem přijde kapitalismus! To se skutečně stalo. Pod vedením Václava Klause byla tato cesta rychlá! V říjnu 1990 byl předsedou Občanského fóra, které sdružovalo naprostou většinu národa. Přesto v únoru 1991 založil tvrdě pravicovou stranu Občanských demokratů, která dovedla náš stát rychle ke kapitalismu. MMF a SB doporučily vše zprivatizovat – což byla pro naše národy ta nejhorší cesta. Později to celé dění bylo nazváno zločinem století!! Obrovský majetek Československa byl rozkraden.

V podstatě jedna chybná hospodářská ideologie „plánované hospodářství“ byla nahrazena jinou chybnou ideologií – „liberalismem“, což podle Klause znamená „co nejméně státu“. Proto zrušil mnoho dlouholetých statistických řad a odvětví (např. zubní prohlídky dětí, učňovské školství atd. atd.).

Tzv. „sametová revoluce“ u nás nebyla revolucí, protože nedošlo k bojům. Byl to převrat, předání moci. Stejně nebyl tzv. „třetí odboj“, protože neexistovala československá armáda v zahraničí, nebyla světová válka. Tehdejší ideové boje byly doprovázeny krásně znějícími hesly, po kterých dnes ani pes neštěkne. Např. kde je ono „vítězství pravdy nad lží“? Zato se u nás objevily společenské jevy dříve neexistující. Naše politika po 17 letech dnešního režimu klesla na nejnižší úroveň a mnohdy hraničí až s kriminalitou.

Mnohá práva mizí, vykořisťování rychle stoupá, odbory jsou v mnoha podnicích zakazovány (znemožňovány), na světové úrovni kdysi stojící kultura výrazně poklesla, mravnost zvolna mizí atd. atd.

Kladné výsledky vývoje českého národa v 1. republice byly výrazné, kdežto po současných 17 letech jsou ubohé – kromě růstu významu peněz.

Jan Trefulka minulý rok v květnu napsal v ROZRAZILU: „ Režim, který se vzdává odpovědnosti za mravní výchovu občanů k úctě před poctivou prací, k lidské slušnosti a obětavosti ve prospěch celku a vydává ho zcela bez omezení na pospas komerčním masmediím, jenž nepotřebuje myslícího člověka, ale reklamou oblbeného konzumenta, není pravicový ani zdravě konzervativní, ale sebevražedný. … Svoboda občana musí pak být hlídána do té míry, že už se omezuje jenom na svobodu soukromě vlastnit a konzumovat i lhostejně přihlížet, jak se demokracie čím dál víc zužuje na vládu partajních sekretariátů.“ To vše vidíme denně kolem sebe. A aby měli finanční vládci světa jistotu, že podřízení budou jen pracovat a nepřemýšlet, zorganizovali mohutný průmysl sportu a popkultury. Jeho hvězdy dostávají za své účinkování statisícové a desetimilionové odměny – které zaplatí sám občan a tím aktivně přispívá na udržení systému současného v mnohém nemravného světa! A světa oteplujícího se takovým tempem, že lidstvo pravděpodobně do 50 let zničí samo sebe – a bohužel i všechen život na Zemi, tento zázrak vesmíru.

Antikomunismus je světově řízený proces, který u nás zbytněl do nestvůrných rozměrů a stal se státní ideologií. Dá se srovnat s bývalým antisemitismem. Až na nějaké výjimky. Režim by rád zničil ideologii socialismu a komunismu. Zatím však nestaví plynové komory! Odkládá však trestní oznámení proti autorovi hesla: „Zabij komunistu – posílíš mír.“ Seriózní autoři už delší dobu upozorňují na nebezpečí, které hrozí naší společnosti z bezbřehého antikomunismu, který tak nebezpečně rozbijí tolik potřebnou jednotu našeho národa.

Český kapitalistický stát přijal zákon č. 198/1993 Sb., O protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a zákon lustrační č. 451/1991 Sb. Oba stojí proti Všeobecné deklaraci lidských práv. Obviňují početné skupiny občanů, aniž by jejich členům prokázal vinu. Český stát však zřídil „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ a nyní sněmovna projednává zákon o zřízení „Ústavu paměti národa“, který má kromě jiného soustředit všechen archivní materiál z minulého režimu. Proti tomu ostře protestují historici i archiváři.

Je přirozené, že každý režim po svém nástupu k moci všestranně očerňuje všechno minulé, aby tím dokázal své kvality – lepší než byly ty dřívější. A používá k tomu nejen média, ale i policii a soudy. Nový režim však musí zvážit úlohu uplynulého času: jak dlouho ještě a jak intenzivně má tento boj proti svrženému režimu pokračovat a s jakou silou. Jak se zdá, dnes už u nás byla tato únosná hranice překročena.

Bohužel nový režim to ještě „nezjistil“, v nemalé míře proto, že to některým politickým stranám stále přináší prospěch. Vždyť už psychicky ovlivnily miliony občanů! A navíc antikomunismus proniká do každé skulinky v myslích celého světa – vládnoucí finanční oligarchie jej plně využívá při globálním ovládání světa! Chce potlačit nejen všechno sociální. Ale všechno socialistické. Přestože třetina lidstva žije pod hranicí chudoby – za dolar denně!

A takový je dnes český národ!



V upomínku na Pavla Macháčka, koncentráčníka, tajemníka Kruhu občanů ČR vyhnaných v r, 1938 z pohraničí, věrného vlastence a našeho spolupracovníka, zemřelého 5.11.2008

Profi odboráři opět s křížkem po funusu

$
0
0

František Štván
2.2.2016   Vaše věc


Aby bylo od počátku jasno. Historický vznik odborů považuji za jeden ze zásadních pilířů držící záda pracujících v civilizovaných zemích ve vzpřímené poloze. To však neznamená, že musím stejně pozitivně vnímat odborovou činnost konkrétních profi odborářů.


Dnešní situace na Karvinsku je toho polopatickým důkazem. Proč například uvolnění horničtí odboráři a samozřejmě nejen oni, neradili horníkům nevyfárat, když Bakala nesplnil závazek v případě prodeje bytů, a to přednostně oslovit s mimotržní nabídkou ty, co v nich bydlí?

Proč to samé neradili horníkům, když se rozhodovalo, zda mají přijít o svá "bolševická" důchodová privilegia? Proč uvolnění odboroví předáci, jejichž povinností je pozorně sledovat hospodaření firmy, například nespustili oprávněný varovný povyk s výstrahou, že si to horníci nedají líbit, když se vlastníci dolů rozhodovali vzít půjčku cca šedesát miliard korun na své dividendy, přičemž za stejný časový úsek měly doly jen poloviční zisk?

I člověk pouze obdařený selským rozumem, natož odborovým, musel vědět, že dluhová služba za miliardový úvěr bude splácena na úkor horníků, kteří ji svoji prací budou muset na úkor zvyšování svých platů zaplatit. Mohu se pouze domnívat, že se uvolnění odboroví horničtí předáci měli u "Bakalů" možná tak dobře, až hůř viděli a slyšeli, což jim zamezilo chovat se jako skuteční zástupci pracujících a ne jako sytí ulamovači hrotů případné hornické nespokojenosti.

Uvolnění odboroví zástupci horníků vždy byli a jsou součástí ryby, která dlouhodobě a nepřehlédnutelně smrdí od hlavy. Teď si uvědomuji, že možná ztratili i čich. Ani bych se nedivil, že potápějící loď opustí naloděním na záchranný člun, stejně jako námořní kapitáni, tedy poslední. Na rozdíl od námořních kapitánů to pro ně nebude mít stejně fatální následky, i pokud na člunech bude málo místa, neboť se do nich nacpou i na úkor těch, kteří by měli mít přednost a kteří jim důvěřovali.

Udržiavaním vojnového konfliktu prekrývajú masívnu korprátnu rabovačku najkvalitnejšej pôdy na svete

$
0
0
2. 2. 2016      zdroj
Zatiaľ, čo ukrajinská vláda okázalo bojuje s rusko-jazyčnou opozíciou o ovládnutie smiešnych 2% územia, milióny hektárov ukrajinskej pôdy rýchlo a v tichosti prechádzajú do rúk zahraničných korporácií. Podľa pracovníkov kalifornského Oakland Institute sa odhaduje, že dnes je pod kontrolou zahraničných spoločností (prevažne amerických) už cca 2.200.000 ha ukrajinskej pôdy.

Na základe vydieračských podmienok Asociačnej dohody s EÚ, spojenej s pôžičkami od Európskej investičnej banky, Medzinárodného menového fondu a Svetovej banky, musela Ukrajina zrušiť moratórium na predaj svojej pôdy zahraničným investorom a otvoriť cestu k pestovaniu geneticky modifikovaných plodín na svojom území.

Treba si pri tom uvedomiť, že ukrajinská černozem predstavuje jednu tretinu poľnohospodárskej výmery celej Európy a je najproduktívnejšou, najúrodnejšou pôdou na svete.

Podľa Elizabeth Fraser z Oakland Institute americké nadnárodné spoločnosti už dlho hľadali cestu k získaniu bohatej ukrajinskej pôdy. Americká spoločnosť NCH Capital začala získavať pôdu na Ukrajine už v roku 1993. (Ponúkala ukrajinským vlastníkom pôdy také nájomné zmluvy, v ktorých bolo zakotvené exkluzívne právo spoločnosti na odkúpenie pôdy držanej spoločnosťou po zrušení moratória.)

Dnes má táto americká spoločnosť pod kontrolou okolo 450.000 ha ukrajinskej pôdy. Popri najvýznamnejších amerických investoroch ovládaných rodinným klanom Rockefellerovcov participujú na rabovaní bohatej ukrajinskej zeme aj francúzska spoločnosť AgroGeneration ovládajúca cca 120.000 ha, dánska spoločnosť Trigon Agri s cca 52.000 ha, či saudská spoločnosť United Farmers Holding Company ovládajúca 33.000 ha ukrajinskej černozeme.

Do korporačného zaberania pôdy sa s verejne deklarovaným cieľom produkovať GMO plodiny na Ukrajine intenzívne zapojila aj spoločnosť Alfred C. Toepfer International, ktorá na základe poradenstva Deutsche Agrarzentrum (DAZ) a nemeckej poradnej skupiny pre hospodárske reformy na Ukrajine prednedávnom zdvojnásobila výmeru získanej ukrajinskej ornej pôdy na 100.000 ha.

Čínska snaha získať 3.000.000 ha pôdy stroskotala na politickom postoji, keď sa čínska administratíva nepridala k hospodárskej vojne „Západu“ voči Rusku.

Rozsiahlu angažovanosť najmä rodiny Rockefellerovcov v zaberaní pôdy na Ukrajine dokumentujú aj aktivity spoločnosti Monsanto, ktorá v roku 2013 predstavila cieľ preinvestovať na Ukrajine 140 mil. dolárov a je známa najmä presadzovaním pestovania GMO plodín, či používaním nebezpečných herbicídov s množstvom zdokumentovaných fatálnych dôsledkov na zdravie a životy ľudí v Južnej Amerike, Afrike, ale aj v Európe.

Verejnosť v Európe sa ale užívaniu GMO potravín zatiaľ z racionálnych dôvodov húževnato bráni. Po Francúzsku postupne zakázali produkciu GMO kukurice MON 810, od spoločnosti Monsanto, aj Grécko, Maďarsko, Rakúsko, Luxembursko, Nemecko, Bulharsko, Poľsko a Taliansko... Aj pestovanie GMO zemiakov Amflora od tejto spoločnosti už zakázali v Rakúsku, Luxembursku, Maďarsku a Poľsku.

Zostáva teda otázka, prečo my z našich daní stále posielame ukrajinskej vláde miliardové dary (nazývané pôžičky), keď tá pod taktovkou amerických poradcov, Medzinárodného menového fondu a Svetovej banky prakticky rozdáva najcennejší majetok svojich občanov cudzím korporáciám a v spolupráci s americkými genetickými inžiniermi nám pripravuje ekonomickú likvidáciu európskeho tradičného poľnohospodárstva a perspektívu pokusných králikov na testovanie dôsledkov dlhoročnej konzumácie u nich.

Čeká snad Evropa na diktátora?

$
0
0
Stanislav A. Hošek
2. 2. 2016
Západ je ve válce, to netvrdím jenom já, ale kupříkladu v listopadu minulého roku řekl prezident Francie v parlamentu své země něco podobného, cituji: „Jsme ve válce“. Konec citace. V mých očích jsme ovšem ve válce, kterou již koncem roku 2001 vyhlásil tehdejší prezident hegemona Západu. Zatímco od onoho Bushova prohlášení veřejnost USA si ve větším či menším rozsahu uvědomuje, že jejich zem je skutečně ve válce, obyvatelstvo Evropy si tuto realitu vůbec nepřipouští. 

Je to totiž podivná válka, řekl bych válka nové kvality. Američtí stratégové ji nazývají asymetrickou, ruští odborníci hybridní. Ať je pojmenovávána tak, či onak, je to válka. Oba dva pojmy podle mne odrážejí alespoň část charakteristiky nového typu válčení, jehož další průběh asi teprve rozhodne, jaké konečné pojmenování, teprve později, ona válka obdrží.

Válka, o níž je řeč, byla proklamována jako boj s terorismem. Už to bylo chybou, ba přímo výrazem pýchy tehdejšího globálního hegemona. Podle mého soudu celý akt měl být spíše prohlášen některou respektovanou nadnárodní institucí, nejlépe OSN, či alespoň její Radou bezpečnosti, za globální stíhání teroristů. Pochabá pomstychtivost vládců USA způsobila, že hned na počátku místo teroristů byl napaden suverénní stát a z války s terorismem se vyklubala válka s politickou mocí napadeného suveréna. Následujícím podvodným útokem na další svrchovaný stát, se pak celá ta pochybná válka s terorismem, zvrhla dokonce na zvrácenou, agresí vojenských prostředků realizovanou, diktátorskou metodu „vývozu demokracie“, čili změnu politického režimu v napadené zemi. Hegemon Západu tak jednoznačně odkryl své ledví. Snad si jeho mocní bláhově mysleli, že hrozbu terorismu nejlépe odvrátí tím, že v „rizikových“ zemích jejich vlády vymění za jakési své „pobratimy“.

Vojenská intervence čistě amerických zájmů v Afghánistánu a Iráku se ukázala nejen velice nákladnou, ale v očích světové veřejnosti nepříliš oprávněnou, produkující navíc spekulace o skutečných zájmech hegemona Západu, z něhož se začal klubat jednoznačně mocnář chtivý globální nadvlády, až diktatury. Na tomto místě si troufám tvrdit, že kdyby nebylo popisovaného chování Amerických vůdců v letech 2001 a dalších, nedošlo by k eskalaci mezinárodního napětí do dnešních rozměrů, protože by Rusko dál důvěřivě tíhlo k Západu a Čína by se rovněž tak zásadně na mezinárodním poli nevymezovala a enormně nezbrojila, protože by se nikdo z nich necítil ohrožen nevypočítatelností USA a jejích západních satelitů. Zdůrazňuji proto, že bez války v Afghánistánu a Iráku by nebylo ani současného strachu globální veřejnosti z velké války. Považuji proto veškeré chování vládců USA po září 2001 mimo jiné, leč především, za zločin proti světovému míru.

Podivná válka

Vojenská agrese Západu v Afghánistánu a v Iráku ještě pořád alespoň zdánlivě připomínala dosud obecně známé válčení. Noví mocní v USA se bohužel shlédli v ideách světovládců, dokonce snad prozřetelností pověřených změnit svět k obrazu svému a tak se rozhodli měnit vlády na spřátelené firmy snad na celém glóbu, ale určitě alespoň ve státech, v nichž měli specifické zájmy. Použili k tomu dávno osvědčené metody financování vnitřní opozice, která v každém státě zákonitě existuje, protože platí moudrost, že je vždycky a všude víc mocichtivých, než na moci se podílejících.

Palácové převraty, které USA více jak sto let prostřednictvím CIA organizovaly po celé planetě, ale přece jenom nejvíce v Jižní Americe, se poněkud okoukaly. Jinak řečeno byla to v dnešní informační době příliš zjevná zvůle mocných, nehodná „demokracii“ vyvážejícího mocnáře. Po ruce totiž už byla velice inspirativní metoda, osvědčená nedávno při erozi socialistického, přesněji prosovětského tábora. Tehdy se spíše živelná podpora opozice v zemích Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci ukázala nečekaně účinnou při vzepjetí odporu veřejnosti. Proto se USA rozhodly použít této metody řízeně, ovšem už ne pod svou vlajkou, leč pod vedením nastrčených „občanských institucí“. Taková metoda má jedinou chybu, nesmí se uspěchat. Tábor socialismu se totiž zhroutil ani ne tak díky podpoře opozice ze Západu, ale jelikož se jeho veřejnosti opravdu dlouhodobě nelíbil. Jestliže se tedy metody podpory opozice považují za jediný důvod ke změně systému dané země, musí to zákonitě poměrně často skončit jako v Libyi, Sýrii, či na Ukrajině, protož tam ve skutečnosti podmínky ke změně ve většině veřejnosti, ještě nedozrály. A tehdy začíná problém. Problém asymetrických či hybridních válek.

Globálnímu hegemonovi se sice podařilo porazit Afghánskou a Iráckou moc, ale nepovedlo se mu nastolit v zemích své „pobratimy“ a především sociální klid. Barevnými revoltami v mnoha dalších zemích se mocní USA sice pokusili do vládnutí dosadit své loutky za pomoci údajného „hněvu lidu“, jenže se to v Sýrii a na Ukrajině poněkud zvrtlo. Chaos v Afghánistánu, Iráku a Libyi, otevřené občanské válčení v Sýrii a na Ukrajině a jen trochu skrývané válčení v Jemenu a v několika zemích Afriky, to je další výsledek pochabé pomsty vůdců USA za „dvojčata“ a následné pýchy obracet svět na svou politickou věrouku. Všechny tyto aktivity vyagregovaly v širokém spektru zemí nestabilitu, což je druhým velkým mezinárodním zločinem, z něhož obviňuji vládce USA.

Tak, jako je v každém státě silnější či slabší opozice, tak v každé zemi, ba dokonce národě až etnické skupině existuje její radikální křídlo. Jelikož je ve velké menšině, nemá významný vliv na celek. Chaos, nestabilita politické moci a prokazatelná svévole USA, Západu a NATO, ovšem významně zesílily podmínky pro oživení radikálů až k extremismu ve všech postižených zemích. Jako menšina nemají její příslušníci šanci na úspěch v přímém boji a tak se uchylují k teroru všeho druhu, tedy i k široce organizovanému terorismu, který, když nakonec zvítězí, je prohlášen za partyzánský osvobozovací boj. Boj s takovými „partyzány“, to je ona asymetrická válka. Vytvoření široké fronty radikálních islámistů je tedy jednoznačně zaviněno Západem, který zasel chaos do naprosté většiny muslimských zemí v okolí Středozemního moře a na Blízkém Východě. Západ tím vyprodukoval nový druh terorismu, ba dokonce nové metody hybridní války.

Nikoliv migrace, ale invaze.

V zemích, které propadnou politickému chaosu, či sociální nestabilitě, vždycky dochází ke značnému útěku jejich obyvatel do bezpečnějších států. Země, ve kterých řádí dokonce občanská válka, mohou pak produkovat utečence jako prvek hybridní války. Začne-li být migrace organizovaná, řízená a dokonce financovaná, už nejde o migraci. Je to invaze. O tom, že jde o invazi, nerozhoduje jenom početnost migrantů, ale především řízení jejich přesunu. Že je tedy současná migrace do Evropy invazí, dokazuje mimo jiné i fakt, že utečenci nemají zájem se zde vyzbrojit, eventuálně vycvičit a vrátit se do bojů ve svých zemích, jak to dělali utečenci z okupovaných zemí Evropy kupříkladu ve druhé světové válce.

Z mého úhlu pohledu je současná masivní utečenecká vlna z Arabských a tedy muslimských zemí do Evropy, nejen invazí, ale dokonce agresí, ba jistým prvkem okupace. Příchozí si nejen nárokují všechna pozitiva našeho systému, ale si je, mnohdy už i násilně, vynucují. Současná masivní utečenecká vlna muslimů do Evropy není proto ničím jiným, než prvkem hybridní války. Evropa je od září roku 2001 prokazatelně ve válce. Ve válce proti terorismu, který se nikdo nenamáhal po celou dlouhou dobu definovat. Z toho prostého důvodu je nepřítelem každý, kdo se v období kdy, jsme ve válce, proti nám nepřátelsky projevuje.

Lídři Evropy jsou proto povinni své veřejnosti neodkladně sdělit, kdo je nepřítelem Evropy, proti komu vlastně Evropa válčí. A k takto označeným se pak jako ke skutečným nepřátelům rovněž chovat. Válčí-li Evropa v zemích, jejichž příslušníci se nyní do ní, navíc v tak velkém počtu hrnou, pak jsou to do doby ukončení bojů naši zajatci a žádní žadatelé o azyl.

Tak obrovský příliv uprchlíků z arabských zemí, který už přišel do Evropy a především který má ještě přijít, nelze už považovat za migraci. Je to podobné, jako když se koncentrační tábory srovnávají s nacistickými vyhlazovacími tábory. Je to již jiná kvalita přesunu obyvatel. Evropa možná není ani tak ohrožena počtem migrantů, ale krátkým časovým obdobím, ve kterém přicházejí. Řekněme si, ale především jim samotným, že jejich absorpce v našem prostředí je v reálném čase neuskutečnitelná. A jsme-li se zeměmi jejich původu ve válce, pak i nemožná.

Problémy evropských politických elit.

Problémy politické elity Evropy a hlavně EU jsou tak početné, že jsou až nepřehledné. Jako základní dlouhodobě vnímám, že nejsou politickými elitami suverénního superstrátu. Na jedné straně příliš okatě posluhují hegemonu celého Západu a na druhé nemají ani kompetence suveréna vůči součástem svého superstrátu. Byrokracie EU sice možná prosadí rovné, či zahnuté okurky, ale v žádném případě neprosadí příděl utečenců do jednotlivých členských zemí. Což mimo jiné považuji za méně významný prvek vládnutí suveréna.

Dalším stěžejním problémem je, že evropské politické elity nejsou ve skutečnosti nositeli reálné moci, ale pouze správcem Evropy v zájmech nespecifikovaných globálních mocenských struktur. Za velmi významný problém politické elity EU považuji fakt, že nemají jednotné velení ozbrojených sil proti vnějšímu nepříteli, a ani ten nejmenší koordinační orgán pro ochranu veřejnosti proti vnitřním nepokojům. V praxi nemají tedy ani dostatek sil na ochranu vnějších hranic EU, takže takové soustátí není svrchovaným členem mezinárodní pospolitosti. To jsou v mých očích dostatečné důvody, které znemožňují politickým elitám EU s patřičnou rozhodností řešit stávající přijetí uprchlíků, o ještě masovějším příchodu v budoucnu ani nemluvě.

Evropská veřejnost je početným přílivem uprchlíků významně rozdělena. Dokonce soudím, že v ní není rozhodující většiny, která by měla jednotný a realizovatelný názor na řešení. Politické elity proto stojí před velice složitým problémem.

Chybí nejen analýza rizik z konkrétních příchozích, daná již tím, že je nemáme zregistrované, ale především tím, že většina je anonymních, čti, že přišli bez dokladů. Jak jsem se již zmínil, chybí především ujasnění, zda přišli z regionů, či dokonce společenství, s nimiž Evropa válčí. Řekl jsem, že lídři Evropy ani jednoznačně veřejnosti nesdělili, s kým válčí, takže je mimo jiné i vyloučeno, aby jasně identifikovali nepřátelské uprchlíky.

Jak dál?

Jsou podle mne dva základní způsoby chování politických elit EU. Jednu bych nazval válečnou a druhou mírovou. Političtí představitelé Evropy se musí rozhodnout, zda se budou dále podílet na fantasmagorické válce s terorismem, či nikoliv. Musí to jasně sdělit svým občanům a ještě zřetelněji deklarovat světové veřejnosti.

Pokud chtějí dále válčit od Afghánistánu po Ukrajinu, pak se musí rovněž začít chovat k uprchlíkům z těchto zemí jako ke svým nepřátelům. Prohlásit je za zajatce a internovat v zajateckých táborech s tím, že po skončení války budou vykázáni mimo EU. Ať se to mocným líbí či ne, veřejnost Evropy je stále méně nakloněná k rozlišování uprchlíků z teroristy okupovaných regionů kde se válčí a z těch, kde nebojujeme.

Bylo by pro veřejnost asi mnohem lepší, kdyby Evropa a především EU jasně vyhlásila, že končí válku s terorismem a okamžitě stáhla všechny své ozbrojené i pomocné složky z celého islámského světa. Nejlepší by asi bylo, kdyby neprodleně alespoň zmrazila svou účast v NATO, jako to kdysi provedla Francie. S tím by se sice musely popasovat pobaltské státy a „mezimoří“ až po Rumunsko. Což by byl především problém superrusofobního Polska. Jeho současný nadprezident a nadpreimiér odmítá přijímat uprchlíky s argumenty, že Polsko nikdy nemělo kolonie a jeho občané když emigrovali jinam, tak tam dřeli a nečekali s nataženou rukou. Jenže pan Kaczynski zapomíná, že Polsko se v posledním dvacetiletí angažovalo na válkách NATO často intenzivněji než mnozí jiní jeho členové, takže se prokazatelně podílelo na spouštěcím vlivu současného přílivu muslimů do Evropy.

Pokud bude rozhodnuto pro mírovou alternativu, je naprosto nezbytné uvnitř EU získat přehled o možné absorpci uprchlíků. Zásadně se zbavit diktátu kvót a ponechat rozhodnutí u přijímání utečenců nejen na státech, ale dokonce na regionech až samosprávách větších měst. Následně v co nejkratším čase vyhlásit světu možnosti v přijímání migrantů nejen co do počtu, ale především v časových etapách. Migraci řídit, nebo alespoň regulovat a nedopustit její živelnost. K tomu je zapotřebí okamžitě zajistit neprůchodnost hranic Schengenu.

Ať už se politické elity EU rozhodnou pro cokoliv. Měly by se rozhodnout rychle, ba až okamžitě. Veřejnost má totiž nejen strach, ale zvedá se v ní nespokojenost s představiteli EU. Evropská unie již dlouho trpí krizí identity a marně hledá koncepci další existence. Je ohrožena krizí demografickou, ale i ekonomickou a finanční. Mohlo by se stát, že veřejnosti dojde trpělivost.

Ve starověkém Římě senát pro období nesnází volil na určitý čas diktátora s velmi širokými pravomocemi. Obávám se, že při nekonečném klábosení, neřešení zásadních těžkostí obyvatel EU se může zrodit diktátor ze samotné, přesněji řečeno zmanipulované, „ vůle veřejnosti“.

Něco mi říká, že Zemanův výrok o kalašnikovu nepatřil ani tak Sobotkovi, jako současným lídrům EU. Ale možná, že Zemana přeceňuji.

Asistovaná sebevražda Evropy


Vaše dieťa dýcha. To je známka incestu a musí Vám byť odobrané

$
0
0
Juraj Poláček
2.2.2016 Medzičas

Asi takto by sa dali parodovať dôvody, pre ktoré nórsky úrad pre ochranu detí “Barnevernet” odoberá deti od rodičov. Niektoré z nich sú tak absurdné, že za nadpisom článku skoro vôbec nezaostávajú.



Zo skutočne najbizarnejších dôvodov vybrala nórska kritička tejto organizácie, profesorka lingvistiky na Univerzite v Bergene Marianne Haslev Skanland pár desiatok najilustratívnejších. Priznám sa, že po ich prečítaní, začínam mať vážne obavy pri akomkoľvek vzťahu s Nórskom a jeho povestnými Nórskymi fondami, ktoré podporujú vytvorenie rovnakého podhubia spoločnosti, ako je doslova genocídny, nacisticko-eugenický systém v Nórsku.
Po tom, čo sa odhalilo zákulisie desivej manipulácie Nórov s deťmi, táto severská krajina prestala mať oprávnenie nazývať sa kultúrnou krajinou. Hovorí sa, že peniaze nesmrdia. K tomu by som dodal – ale označujú svojim smradom tých, ktoré ich používajú. Mimovládky, pracujúce na základe financovania Nórskych fondov sú potom predĺženou rukou týchto šialencov aj u nás. Ak sa pýtate, kto berie tieto smradľavé peniaze, stačí keď si otvoríte napr zoznam sponzorov rôznych ľudskoprávnych, genderových a LGBTI aktivít. Všade tam nájdete logo Nórskych fondov.

Na stránke EEAGRANTS môžete nájsť aktuálne bežiace projekty k domácemu násiliu. Multikulti Nóri podporujú rovnako, ale asi najdôležitejší je fond pre mimovládne organizácie, ktorý rozdeľuje peniaze Nórov ďalej. Asi Vás neprekvapí komunikácia s prefláknutým fondom Georga Sorosa Open Society fund, ktorý je mimochodom zapojený aj do štrajku učiteľov.

Je to potom rovnaký princíp, ako keby Nemecko Adolfa Hitlera, vyvražďujúce pod zámienkou boja za rasovú čistotu celé skupiny obyvateľstva, sponzorovalo v zahraničí mimovládne organizácie a aktivity zamerané napríklad vytvorenie “rovnej” spoločnosti. Užívanie peňazí Nórov sa od uvedeného príkladu po morálnej stránke vôbec nelíši, rozdiel je len v počte mŕtvol.

Dôvody Barnevernet na krádeže detí


Upozorňujem ešte raz, že pri uvádzaných dôvodoch išlo o odobratia detí rodičom
Edit: 1.2., 7:00 Andrej Ruščák, ktorý dlhodobo žije v Nórsku a kriticky komentuje dianie okolo Barnevernet v diskusii napísal
Nevíte, jak to funguje. Ano, pokud by to někdo kontroloval a vymáhal, museli by děti sebrat snad všem, což samozřejmě nedělají. Tohle funguje jako panoptikum – seberou děti jen “pár” lidem, ale jistý si nemůže být nikdo, prostě NEJDE žít tak, aby měl člověk jistotu, že mu odebrání dětí nehrozí. Ano, s největší pravděpodobností vám děti neseberou. Ale můžou, a “důkazy” si vyrobí ex post. A o tom tohle celé je. To není tak, že by stát kontroloval, jak tlustý krajíc ukrojíte dítěti. To je tak, že stát vám sebere dítě, protože prostě chce, nebo protože se spletl, ale zatlouká, aby nemusel uznat, že se spletl, a tak začne do raportů psát kraviny tohoto typu, jen aby tam něco bylo a odebrání se tak “odůvodnilo”.

K Nórskym fondom sa Andrej Ruščák vyjadril takto:
Norské fondy nejsou dar, ale poplatek za to, že Norsko může mít přístup k výhodám EU, aniž by bylo samo členem, do podobných fondů musí platit i Island a Lichtenštejnsko. Vztah Norska a EU je hodně složitý, protože Norsko by rádo mělo výhody členství, ale bez členství a bez povinností liberalizovat trh, takže vznikla tahle zvláštní dohoda, která kompenzuje fakt, že Norsko má přístup do Unie tím, že ho zavazuje k některým věcem, mezi které patří nutnost implementovat ca. 2/3 evropského práva povinně bez možnosti o tom hlasovat nebo se spolupodílet na jeho tvorbě, platit do fondu, z něhož se pak platí různé věci v EU (Norské fondy), ovšem aby to nebylo na Nory příliš ostré, tak to není Brusel, kdo rozhoduje, kam peníze půjdou, ale Norsko.
  1. Otec nemá prácu a teda nemôže uživiť rodinu.
    .
  2. Otec je chorý a matka nemôže zohnať platenú prácu. Rodina preto nemá na hračky, školské a mimoškolské aktivity dieťaťa (pestúnska rodina dostane od štátu tisícky korún na tieto účely na každé dieťa)
    .
  3. Dieťa nemá čisté oblečenie umiestnené v skrini vo “vojensky” poskladaných komínčekoch.
    .
  4. Psychológ vypozoroval, že matka nerobí omeletu podľa jeho predstáv a krája dieťaťu chlieb na príliš hrubé krajce.
    .
  5. Dieťa sa zvedavo obzerá po cudzích ľuďoch a usmieva sa na nich. To nasvedčuje, že nie je naviazané na svoju matku. (Pri návšteve matky na úrade sociálneho zabezpečenia a následnom rozhovore s pracovníkmi úradu, sa dieťa v kočíku netrpezlivo pozeralo na ľudí okolo neho.)
    .
  6. Dieťa počas umývanie tváre otcom odvracia od neho hlavu (tým, že nechce na otca pozerať vraj naznačuje, že ho nemá v láske. V skutočnosti len nechce aby sa mu dostala pena do očí)
    .
  7. Matka pri umývaní dieťaťa používa moc mydla.
    .
  8. Pri starostlivosti o dieťa je otec moc aktívny a matka príliš pasívna.
    .
  9. Otec má zranenú nohu a nemôže vyliezť na rebrík. Teda nemôže utrieť prach z vrchnej časti rámov okien.
    .
  10. Dom nemá toalety umiestnené vo vnútri, ale vo vonkajších priestoroch (Celé generácie v Škandinávii prežili a vyrástli na “kadibúdkach”. Pritom ešte pred 60tymi rokmi to bolo v Oslo úplne bežné)
    .
  11. Predchádzajúci majiteľ bytu, ktorý mala matka prenajatý, než sa jej narodilo dieťa, sa sťažoval, že jej v byte smrdel mačací moč. (Incident sa stal mnoho rokov pred narodením dieťaťa a bol použitý ako dôkaz, že matka nevie vytvoriť dobré prostredie pre svoju dcéru)
    .
  12. Dieťa sa nezaujíma o “koncepciu vzdelávania” v škôlke.
    .
  13. Matka dopustila, aby dieťa zaviezla a vyzdvihla z rehabilitácie a na vyšetrenia babička dieťaťa. Tým nadradila svoje záujmy záujmom dieťaťa. (Matka vychováva svoje dieťa sama. Začala sa vzdelávať a chodiť do školy. V čase, počas ktorého malo ísť dieťa na ošetrenie a rehabilitáciu, mala školu, preto babička súhlasila s pomocou dcére a vnučke. Sociálka nútila matku vzdať sa svojho odborného vzdelávania, čo by ju navždy uzamklo v sieti sociálnych služieb z finančných dôvodov. Chceli, aby brala dieťa na liečbu sama a snažili sa zakázať, aby tak urobila babička)
    .
  14. Dieťa sa ulieva zo školy. (Nepomohlo ani to, že matka si zobrala neplatené voľno, aby ho osobne doviedla do školy a zo školy. Sociálka ju obvinila, že je to jej chyba, že sa synovi v škole nepáči)
    .
  15. Rodičia sa obrátili na výchovného poradcu, aby pomohol dieťaťu, ktoré sa zle učilo. To bolo vyhodnotené ako nezvládnutie starostlivosti. (V skutočnosti mnoho prípadov začína tým, že rodičia žiadajú nejaký druh pomoci. Potom sú označení za neschopných postarať sa o dieťa)
    .
  16. Matka je príliš malá vzrastom a keď dcéra v puberte bude vyššia, nebude matka schopná na ňu dočiahnuť.
    .
  17. O dvanásťročného chlapca, ktorému umrela matka, sa chcela starať babička s tetou. Sociálka usúdila, že babička je pre starostlivosť o dieťa moc stará (54) a teta moc mladá (28 )
    .
  18. Keď babička navštívila dieťa, chcela ho objať. Sociálka to musela zastaviť, pretože by sa mohla vytvoriť nežiadúca citová väzba.
    .
  19. Trinásťročné dievča, ktorej sa sudca spýtal, či sa chce vrátiť od pestúnov k svojej rodine povedalo, že samozrejme áno a želajú si to všetky deti v náhradnej rodine. Tým vraj nedalo žiadny dôvod na to, aby sa vrátilo domov ku svojej rodine. (Sudca dievča ponechal v pestúnskej starostlivosti, pretože nebola schopná povedať správny dôvod prečo by mala byť u rodičov. Skutočnosť, že všetci / mnohí chcú ísť domov je, inými slovami, zmenené na argument pre odmietnutie ich práva na to, aby boli spojení so svojimi rodičmi. Dievčina mala 13 rokov. Neskôr povedala, že dôvod, prečo jednoducho neodpovedalo na ich “Prečo?” bolo to, že si myslela, že sudcovia sú šialení kvôli tomu, že ich vôbec napadlo sa pýtať na nejaký dôvod, prečo chcela ísť domov ku svojim milovaným rodičom.)
    .
  20. Dievča síce hovorí, že chce ísť domov, ale musí jej byť umožnené aby žila v pestúnskom domove,” na súde povedal úplne proti prianiu dievčaťa jej právnik určený ex-offo, aby zastupoval jej záujmy. Podobní právnici vystupujú ako nezaujatá stránka, ale hovoria, čo chce sociálka počuť
    .
  21. Matke, ktoré sa narodili dvojčatá, bolo jedno dieťa hneď po pôrode odobraté, pretože v minulosti trpela depresiami a tak sociálka usúdila, že by pre ňu dve deti neboli vhodné.
    ,
  22. Matka má chorý chrbát a nemôže sa postarať o viac ako jedno dieťa. Druhé jej sociálka vzala.
    .
  23. Matka je fyzicky postihnutá, má problém s chôdzou a nemôže sa deťmi hrať v pieskovisku alebo ich v zime sa naučiť lyžovať.
    .
  24. Matka zneužíva lieky– liek bol predpísaný lekárom na čisto fyzické ochorenie
    .
  25. Rodičia chcú, aby dieťa ostalo s nimi a nechcú, aby bolo umiestnené v pestúnskej starostlivosti. To dokazuje, že nemôžu spolupracovať so sociálkou v najlepšom záujme dieťaťa.
    .
  26. Otec má negatívny postoj k Barnevernet.
    .
  27. Rodičia nedovolili psychológovi natáčanie všetkých aktivít v ich domácnosti, aby im ukázal, aká je ich interakcia s dieťaťom “chudobná” (Takéto filmovania sa často nazýva “Marte Meo metóda”. Neexistuje však žiadny konkrétny spôsob výberu situácií, ktoré majú byť natočené, ani pre analýzu, čo bolo natočené, alebo to, čo je “zlé”. Pripomína to nemeckých nacistov, ktorí zvykli natáčať bezmocné obete experimentov šialeného doktora Mengeleho.)
    .
  28. Barnevernet ponúkol matke “domáceho terapeuta” na návštevu domova. Matka neprijala túto pomoc, povedala, že nechápe, čo by terapeut mal robiť. Preto sociálka nebola schopná odhaliť mieru zanedbávania, pod ktorým deti žijú (pritom účelom samotného zaslania niekoho do domu je nájsť čokoľvek na dokázanie zanedbávania)
    .
  29. Rodičia sa sťažovali, že ich dieťa je obeťou šikanovania a škola s tým nič nerobí. To bolo vyhodnotené tak, že rodičia neschopnosťou komunikovať so školou podporujú šikanu dieťaťa.
    .
  30. Rodičia zverejnili svoj prípad v médiách v snahe získať dcéru domov zo starostlivosti sociálky. Podľa Barnevernet je podobné správanie tak citlivé pre dcéru, že už viac nebude môcť fungovať v miestnej komunite vo vlastnom dome. (Naopak: Miestna komunita bola v skutočnosti pevne na strane rodiny. Potom, čo dievča utieklo z pestúnskeho domova a absolútne odolávalo snahe odviezť ju ešte raz naspäť do domácnosti pestúnov, bez najmenších problémov žilo v dome svojich rodičov v spoločnosti so svojimi priateľmi, v škole a v miestnom spoločenstve vo  všeobecnosti)
    .
  31. Dcéra nemá rada rybie guľôčky. To je jasný dôkaz o inceste v rodine.
    .
  32. Dieťa jedlo konzumuje príliš rýchlo. Podľa personálu škôlky, ktorý je rovnako ako Barnevernet školený na vyhľadávanie známok zneužívania alebo zanedbávania, opäť jednoznačná známka incestu.
    .
  33. Dieťa jedlo príliš pomaly a neochotne. Rovnako ako u rýchleho jedenia, aj toto je považované za dôkaz incestu.
    .
  34. Rodičia dovolili dedovi piť pivo počas sledovania futbalu v televízii v prítomnosti dieťaťa. (Keď je táto, v mnohých nórskych domácnostiach úplne normálna situácia uvedená v správe sociálky, stáva sa to neprijateľným a je to dôkaz alkoholizmu v rodine)
    .
  35. Dieťa si v škôlke príliš vyberá, s kým sa bude hrať. Príliš sa hrá s malými kamienkami (Podanie materskej školy ako jeden z príkladov špehovanie rodičov a ich udávanie pre Bernevernet. Dievča bolo 6 rokov staré. Všetci jej kamaráti boli o niečo starší, opustili materskú školu a išli do školy. Niet sa čo diviť, že sa nudilo keď všade naokolo boli len mladšie deti.)
    .
  36. Vývoj jazykových schopností dieťaťa sa omeškáva kvôli nedostatočnej stimulácii zo strany jeho rodičov. (Deti sa líšia vo vývoji jazyka až o niekoľko rokov. Ak sú všetci v okolí dieťaťa na sto percent v pohode, nie je potrebná žiadna špeciálna stimulácia. Vývoj je až do úplneho rozvoja biologicky riadený a ide vlastným tempom).
    .
  37. Matka uprednostňuje vlastné potreby pred potrebami dcér a opúšťa dieťa, keď chodí fajčiť mimo dom. (Toto uviedol psychológ Bernevernet na súde, ako všeobecnú charakteristiku správania sa matky. Bol požiadaný, aby uviedol aspoň jeden príklad. Psychológ rozmýšľal niekoľko minút a nakoniec povedal, že matka išla na štvrť hodiny von počas návštevy za svojimi dcérami, odišla od svojich dcér a fajčila cigaretu vonku. Návšteva v skutočnosti trvala celý deň. Matka i dcéry túžil byť opäť natrvalo spolu a dievčatá túžili po domove. Matka mala v jednom momente slzy na krajíčku, pretože nesmela ísť domov s dcérami. Nechcela, aby ju dievčatá videli v slzách. Mala strach, že v prípade ak by sa rozplakala, Barnevernet ju obviní z toho, čo už poznala z vlastnej skúsenosti – “vystavenia detí emocionálnym výbuchom”. Išla si von zafajčiť aby jej to pomohlo zvládnuť svoje emócie. Išla von aj preto, že nechcela fajčiť v dome, alebo vystaviť svoje dcéry fajčeniu. Dcéry v skutočnosti neboli nijako rozrušené počas uvedenej doby 15 minút, pretože vedeli, že ich matka bola len vonku pred domom a vedeli o nefajčení v interiéri)
    .
  38. Rodičia sa snažili, aby sa guvernér kraja a politici začali zaoberať ich prípadom a podporili nariadenie o návrate dcéry domov z pestúnskej starostlivosti. Tým dokázali, že nie sú schopní sa o dcéru postarať.
    .
  39. Vezmite im pasy! (Navrhované vedúcim Barnevernet, aby v prípade, že chcú začať vyšetrovať rodičov, bolo zabránené im vycestovať do zahraničia. Sociálka chcela aby tieto konfiškácie nórska polícia vykonávala v mene nórskeho štátu nielen voči Nórom, ale aj voči držiteľom cudzozemských pasov)
    .
  40. Matka odmietla oznámiť detaily o svojom súkromnom živote, teda niečo musí skrývať. (pracovníci Barnevernet vždy hľadajú niečo – čokoľvek – na použitie proti rodičom. Podľa nich je normálne, ak je rodič otvorený v súkromných záležitostiach, hovorí o akomkoľvek probléme, ktorý môže mať, alebo mal niekedy vo svojom živote, pričom je isté, že tieto informácie budú použité proti nim v dokumentácii o prípade a na súde. Ak sa rodičia rozhodnú hovoriť spôsobom “Moje čisto osobné záležitosti nemajú nič do činenia so sociálkou,” je to, ako v tomto prípade, tiež použité ako dôkaz proti rodičom)
    .
  41. Chlapcovi rodičia zlyhali v starostlivosti o neho; nedávajú mu dosť jedla. Matka jedného z chlapcových kamarátov si všimla, že chlapec u nich na návšteve zjedol veľa torty a ohlásila to Bernevernet.
    .
  42. Rodičia odmietajú našu terapiu. Oni hovoria, že sú v depresii po tom, čo ich dieťa bolo prevedené do starostlivosť Barnevernet, ale odmietajú prijímať liečbu, ktorá by im umožnila pochopiť, že musia obetovať svoje vlastné potreby pred tým, čo je najlepšie pre dieťa.
    .
  43. Musíte svoje oznámenia písať inak, ak chcete aby dieťa bolo zverené do starostlivosti štátu– toto učia pracovníkov v sociálnej sfére v Nórsku na kurzoch
    .
  44. V jednom prípade dieťa našlo kus papiera a začal ho okusovať. Matka to nezistila. (Išlo o vyhlásenie sociálnej pracovníčky vo svojej správe o kontrole v domácnosti. Matka namietala, že v skutočnosti to hneď zistila a zobrala papier preč. Vzhľadom k tomu, že nemala video-záznam inšpekčnej návštevy, sociálna úrad neakceptoval jej informáciu a oznámila, že to nemôže dokázať.)
    .
  45. Matka trpí rozpoltenosťou a nie je schopná nadväzovať medziľudské vzťahy. Partner matky povedal, že si nič nevšimol
    .
  46. Vzhľadom na vysoký intelekt a verbálne schopnosti matky, sme toho názoru, že jej skutočné schopnosti postarať sa o dieťa sú nižšie, ako to na prvý pohľad vyzerá.
    .
  47. Matka príliš neskoro vstáva, keď dieťa samo ráno ešte spí. Prípad sa týkal kojacej matky, ktorá ráno o pol siedmej nakojila dieťa, ktoré zvyklo spať do desiatej. Matky bola unavená, tak oddychovala tiež.
    .
  48. Barnevernet sa obáva detí vyrastajúcich s rodičmi s psychickými poruchami. (Sociálka sa ani náhodou nepokúša rozlišovať medzi podmienkami, ktoré nepoškodzujú vzťah rodič-dieťa, a tie, ktoré to robia. “Psychiatrické podmienky” tu zahŕňa všetko od ťažkých psychóz na svetlo, dočasné pocity depresie, zmätenosť, alebo starosti kvôli praktickým problémom. Podľa niektorých psychológov, resp. psychiatrov je takto postihnutých okolo 800 tisíc Nórov)
    .
  49. Rodičia dieťaťu po príchode zo školy oznámili, že sa sťahujú do iného mesta. Tým vraj poškodili psychiku dieťaťa a nikdy nebudú vedieť splniť svoju rodičovskú úlohu. To že pracovníci Barnevernet bežne odoberajú deti z rodín s tvrdením “okamžite Ťa berieme z domu” je v poriadku…
    .
  50. Sociálny pracovník obvinil matku, že je bláznivá, keď sa pri návšteve syna v pestúnskej starostlivosti dožadovala vyšetrenia s podozrením na chorobu. Jej dvanásťročný syn schudol za niekoľko mesiacov 10 kíl
    .
    Dieťa jej odobrali preto, lebopríliš často pije vodu. Môže za to ona, pretože ho nenaučila vhodným stravovacím návykom. V skutočnosti chlapec trpel cukrovkou, skončil v nemocnici a v pestúnskej starostlivosti. Chlapec sa pokúsil o samovraždu predávkovaním inzulínom a keď to oznámil pestúnovi, ten sa naštval a poslal ho samého taxíkom do nemocnice
    .
  51. Matka sama bola odobratá Barnevernetem a vychovávaná v pestúnskej rodine, nechápe preto podstatu rodičovstva. Toto tvrdenie je často používané. Rozporná povaha Barnevernet akcií odhalená touto argumentáciou nebola nikdy braná do úvahy sociálkou, súdmi, byrokratmi a politikmi podporujúcimi doterajší systém
    .
  52. Keď dieťa zakoplo a spadlo, matka mu len pomohla vstať a keď neplakalo, tak ho slovne neutešovala. (bolo to malé dieťa, ktoré sa práve učilo chodiť a ako všetci vieme, deti zvyknú padať bez následkov)
    .
  53. Rodičia majú príliš málo priateľov. Používa sa v mnohých prípadoch, čo naznačuje, že rodičia nie sú obklopení množstvom príbuzných a priateľov, ktorí môžu poskytnúť pomoc, ani nie sú sympatickí ľudia, ktorí umožňujú svojim deťom dobrú socializáciu.
    .
  54. Matka (38) sa z finančných ale aj rodinných dôvodov presťahovala z Osla s dieťaťom do domu svojej ovdovelej matky a tým dokázala že sa nevie postarať o syna. Bola to oblasť, odkiaľ pochádzal a tak sa mohla spoľahnúť na širokú sociálnu sieť (viď predchádzajúci bod). Nakoniec dostala dieťa naspäť a musela si postaviť vlastný dom v susedstve
    .
  55. Ak sa chlapec vráti spod opatery Barnevernet domov, vyvinie sa na nebezpečného zločinca. To bola veta z posudku psychológa. Chlapec bol odobratý rodičom na základe falošného obvinenia z incestu. Rodičia vyhrali súd, dostali odškodnenie ale dieťa nie.
    .
  56. Nič nestojí v prístupe chlapca ku hračkám a oblečeniu. To je zas veta zo správy, keď matku rozosmialo, že nie je vidno koľko má dieťa hračiek a oblečenia. Tak pootvárala pred pracovníkmi Barnevernet všetky šuflíky a skrine, aby sa presvedčili sami. V ďalšej verzii sa potom tvrdilo, že matka sa až neprirodzene stará o hračky a oblečenie
    .
  57. Nemôžeme vedieť, aký život majú deti so svojimi rodičmi. Obaja rodičia mali profesie, pri ktorých pracovali doma a chceli učiť deti sami. Pritom deti mali veľa ďalších interakcií s ostatnými deťmi v okolí.
    .
  58. Lyže v garáži sú voľne položené na zemi a nie sú zoradené a opreté o stenu. Rodina teda nie je schopná poskytnúť dieťaťu zmysel pre poriadok.
    .
  59. Rodičia nedovolili štrnásťročnej dcére ísť na oslavu starších kamarátok z obáv, že tam bude alkohol, čo bol dôvod pre zásah sociálky
    .
  60. Rodičia matky dieťaťa zomreli skoro, teda matka nie je schopná pochopiť, čo obnáša byť dobrým rodičom.
    .
  61. Nie! Nikto nie je schopný vlastné problémy riešiť sám. Oni si to len robia ťažšie a ťažšie, až kým sa niečo nepokazí.” To uviedol pracovník Barnvernet v súdnom spore proti sociálke za škodu spôsobenú matke, ktorú Barnevernet obťažoval s “vyšetrovaním”, keď bola v prechodne ťažkej situácii, počas ktorej hľadala radu
    .
  62. Matka príliš neobratne otvára konzervy a tie jej padajú na zem.
    .
  63. Počas dohľadu pracovníka Barnevernetu v domácnosti sa otec správal vystresovane. Kto by sa divil vzhľadom na moc, ktorú Barnevernet má
    .
  64. Matka slovne nepodporuje dieťa počas jedla.
    .
  65. Dieťaťu je dovolené jesť keď má hlad a nie je nútené jesť v pevne stanovenej časy. Barnevernet sa nestaral, že v skutočnosti jedli veľmi zdravo
    .
  66. Rodičia nevnímajú dieťa a potreby dieťaťa.
    .
  67. Rodičia sa o dieťa príliš boja a moc sa o neho starajú.

Zdroj:

Sýrie použila v bojích v Aleppu 15 ruských tanků T-90

$
0
0
2. 2. 2016    zdroj
V bojích v syrské provincii Aleppo použily vládní síly asi 15 tanků T-90, které obdržely jako vojenskou podporu od Ruské federace. 2. února to bylo oznámeno na portálu "Vojenský informátor."

Podle publikace dostaly ruské tanky do výzbroje elitní jednotky syrské armády, které v současné době za podpory Vzdušných a kosmických sil Ruska a spolu s oddíly lidových milicí vytlačují teroristy v provincii Aleppo.

Posádky bojových strojů tvoří vojáci syrské armády, kteří mají zkušenosti s tanky T-72 a absolvovali zrychlené přeškolovací kurzy. Portál také sdělil, že za zasažený tank T-90 ruské výroby byla pro teroristy DAEŠ vypsána velká odměna.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová

Atypický Bernie Sanders dotáhl náskok první dámy v. v. na pouhá tři procenta. Před prvním kolem v Iově 45 : 42 v žebříčku kandidátů za Demokratickou stranu

$
0
0


Igor Šumejko
3. 2. 2016    Střípky ze světa


Známé i tutlané rysy novice, bořícího americké tradice. Stoupenec „demokratickému socialismu“ ruší dosavadní konstanty na mnohem širší ploše. 


Už tím, že nevolí cestu „nezávislého“ adepta. Ta má sice i své přednosti. Šance až do cíle však zatím jen mizivé. O to víc láme Sanders úzus, že radno leštit hlavně kliky velkých prachů. Sám přitom bůhvíjak bohatý není. Navíc je – vypátral na něj Igor Šumejko – „spojencem aktivistů Occupy Wall Street“. A „jeho bratr Larry Sanders se na podobném hnutí v Británii podílel osobně“.

„Idolem nonkonformistů 60. let“ je i známější ze sourozenců. Aniž by ho zdobil „charismatický lesk“. Bernieho klíčovým hendikepem je – shoduje se americká politologie - že „jeho voliči chodí neradi k urnám“. Možná mu „nepomůže ani židovský původ“. „Navzdory všemu vlivu, jejž toto etnikum v Americe má,“ totiž své „vlastní představitele do vrcholných politických rolí typu prezidenta zpravidla nekatapultuje“.

Šumejko posbíral i střípky, o nichž presstituce netuší, anebo poníženě mlčí. Například to, že „Sanders navštívil roku 1985 Nikaraguu, a dal tak najevo svou podporu sandinovské vládě a Danielu Ortegovi osobně“. Roku 1988, coby primátor Berlingtonu ve státě Vermont, strávil celý měsíc v Sovětském svazu (vedle Moskvy i v Jaroslavli). Nadto i s „politickým posláním“, řečeno jeho vlastními slovy.

Klíčové jsou však samy „teze, jež uplatňuje v předvolebních televizních debatách za účasti Hillary Clintonové“. Především „mnohé z nich jsou totiž v očích široké americké veřejnosti s to vyznít značně přesvědčivě“. Například následující:
- „Hillary, která je podobně jako její muž favoritkou Wall Street, svůj volební fond buduje (což je všeobecně známo) z příspěvků gigantů typu CitiGroup a Goldman Sachs (ta jí, coby jedna z největších investičních bank světa, zaplatila je jedno jediné vystoupení 600.000 dolarů). Naproti tomu Sanders svou prezidentskou kampaň financuje z drobných osobních příspěvků (což je rovněž všeobecně známo)“;

- Zlověstné domino, jemuž se dalo předejít, pochází z „války v Iráku, pro niž hlasovala i Hillary“;
- „Spojené státy by neměly mít pověst světového četníka“;

- „Boj s ´Islámským státem´ vyžaduje vybudovat koalici za účasti Ruska“;

- „Saúdská Arábie by místo válčení v Jemenu měla bojovat proti ´Islámskému státu´ v Sýrii“;

- „Smlouvy typu Transatlantického partnerství likvidují pracovní místa v USA (stojí za pozornost, vydrží-li kritika stávající demokratické administrativy Sandersovi i poté, co ho ´posoudit aktuální otázky´ pozval koncem ledna do Bílého domu Barack Obama)“.

Sanders uvítal i normalizaci vztahů s Kubou a Íránem. Zároveň ovšem – nehledě na stigma „velkého přítele SSSR“ – „straní i nadále sankcím proti Rusku“.

Dostih o lídra za stranu, jíž vyšla sázka na Obamu dokonce dvakrát, teprve startuje. Čím skončí, je zatím ve hvězdách. Čím šokuje už dnes, shrnuje manažer Sandersovy kampaně Jeff Weaver: „Za osm měsíců jsme urazili velký kus cesty. Loni v květnu jsme podle průzkumu The Register/Bloomberg na lídra ztráceli 41 procent. Teď jsme to v podstatě dorovnali.

Oč atypičtější je to fenomén, tím plastičtěji ilustruje, v jak hluboké krizi je téměř vše, o čem jsou svatostánky americké politické tradice.

O Sýrii se nejspíš nerozhodne v Ženevě, ale na bojišti

$
0
0
Tereza Spencerová
3.2.2016 Literární noviny


Rozhovory o Sýrii v Ženevě vedou Rusové, Američané, Íránci a Saúdové – a nejspíš si s tím i vystačí.
Takže ano, v Ženevě opravdu začala mírová jednání o ukončení syrské války, byť by v uvozovkách mělo být snad každé předchozí slovo (s výjimkou oné Ženevy). A mnozí o smysluplnosti rozhovorů, které by prý měly trvat až půl roku, pochybují už nyní. Nejspíš oprávněně. 


Hlavním důvodem je fakt, že strany, které byly ke stolu pod hlavičkou OSN přizvány, po pěti letech konfliktu jen s mizivou pravděpodobností najdou společnou řeč. A tak bude muset přijít na řadu brutální nátlak „patronů“, tedy USA a Ruska, přičemž Černého Petra v podobě svébytného biřice mají v rukou především Spojené státy.

A pohled na jejich snažení je prozatím opravdu zajímavý. Příkladem budiž tzv. Nejvyšší vyjednávací výbor (HNC), což je honosný název skupiny syrských opozičníků, kteří oficiálně zastupují „syrský lid“, ale ve skutečnosti plní příkazy (a žijí z financí) Saúdské Arábie, tedy amerického „spojence“. Zprvu si kladli bezpočet nejrůznějších předběžných podmínek a hrozilo, že do Ženevy vůbec nepřijedou, ale pak do Rijádu zaletěl americký ministr zahraničí John Kerry a dal jasně najevo, že se Washington nenechá zatáhnout do saúdských snah eskalovat konflikt s Íránem. Teherán – se svými postsankčními stovkami miliard -- se totiž zdá být pro USA aktuálně slibnějším potenciálním partnerem než usoužení a stále méně perspektivní Saúdové. Kerry přitom dokonce otevřeně „vyjádřil naději“, že Rijád rychle znovu otevře svou ambasádu v Teheránu, čímž dal jasně najevo, že USA upřednostňují co nejrychlejší normalizaci vztahů. Když k tomu ještě navíc OSN obvinila Rijád z toho, že právě on se snaží sabotovat syrský mírový proces, šli monarchové do sebe a usoudili, že další obstrukce jim už nic pozitivního přinést nemohou, povolali si „zástupce syrského lidu“, a ti krátce na to oznámili, že do Ženevy tedy přijedou, i když i ve Švýcarsku neustále hrozí, že bez splnění svých předběžných podmínek klidně a znovu (kamsi) zmizí…

Mimochodem, aktuálně hlavní požadavek „zástupců syrského lidu“ míří na Rusko, které by mělo prý zastavit letecké útoky, protože se tím s každým dnem zmenšuje prostor, o němž by se vlastně dalo jednat – v posledním týdnu syrská armáda dobyla Rabíju, poslední významné město v provincii Latákia u tureckých hranic, přes něž nyní s pomocí turecké armády prchají zbývající džihádisté, na jihu země pak přerušila veškeré zásobovací linie džihádu ovládnutím Šajch Miskínu, úspěšně postupuje při „dočišťování“ oblasti kolem Aleppa, druhého největšího města Sýrie, daří se jí i kolem Damašku, kde dosud působila teroristická Islámská armáda nebožtíka Zahrána Allúše… A zatímco saúdská „opozice“ neustálými protesty proti pokračujícím vojenským operacím ztrácí drahocenný čas, neboť Rusko a Damašekjakékoli předběžné podmínky odmítají, Spojené státy mlčí a jen Británie, která by velmi ráda dokončila miliardový zbrojní kontrakt se Saúdy a dost se kvůli tomu i ponižuje, adekvátně vyjadřuje „hluboké obavy“ z toho, že syrská armáda poráží Al Kajdu, a viní Rusko z „rozdmýchávání války“. Ale to jen tak na okraj.

Na samostatný příběh vydá i kauza „Kurdové“. Původně OSN do Ženevy přizvala i lídra syrských Kurdů a šéfa Strany demokratické jednoty (PYD) Sáliha Muslima, ale to se okamžitě vzepřelo Turecko a pohrozilo bojkotem jednání. A tak do Turecka přiletěl americký viceprezident Joe Biden, který prezidentu Erdoganovi odkýval vše, co mohl – a dokonce prohlásil, že nevěříčerstvým izraelským a řeckým tvrzením, že by snad Ankara opravdu obchodovala s ropou od Daeše, vydělávala na ní a zároveň tím Islámský stát i podporovala– ale rozpor v otázce kurdské PYD přece jen zůstal. A tak byla pozvánka pro Kurdy a jejich arabské vojenské spojence nakonec zrušena, což ale neznamená, že by nikdo z nich někde v Ženevě nebyl připraven diskutovat „na dálku“. A co víc, do Kobání v syrském Kurdistánu zavítal zvláštní Obamův vyslanec Brett McGurk, očividně aby s tamním vedením projednal vše potřebné. Nejenže tím fakticky stvrdil oficiální postavení PYD v očích Washingtonu, ale řádně tím ukázal, že veškeré turecké námitky se dají vcelku snadno obejít. Není divu, že Erdogan a spol funí vzteky. Spojené státy tím totiž vcelku elegantně vetovaly tureckou snahu mít právo veta v mírovém procesu… Není ale moc divu: Ankara zkouší hrát hru, která je přece jen o ligu výš, a pokud se jí daří vydírat „uprchlickým streamem“ Evropu, neznamená to ještě, že tutéž politiku lze se stejným úspěchem uplatňovat vůči všem. Dělostřelecké ostřelování syrského území na tom moc změnit nemůže. Mimochodem, PYD má podporu nejen americkou, ale i ruskou – Moskva sice nedávné zprávy o plánech na zřízení vojenské základny přímo v syrském Kurdistánu, tedy hned u tureckých hranic, popírá, otázkou pak ale je, co že to v oblasti vlastnědělají ruské speciální oddíly


Mocní mezi sebou

Potíž pro „mírové rozhovory“ přitom spočívá právě v tom, že z pohledu Západu „syrský lid“ zastupuje v Ženevě opozice, která ve skutečné Sýrii fakticky nezastupuje skoro nikoho a její vliv na rozhádané džihádistické skupiny je mizivý, zatímco z rozhovorů byli vyloučeni Kurdové a jejich arabští spojenci ze Syrských demokratických sil (SDF), samozřejmě rovněž Daeš a Západ nakonec Rusku ustoupil i v tom, že se jednat nebude ani s Al Kajdou. Tyto tři síly přitom ale ovládají zhruba polovinu syrského území – bráno čistě faktograficky, neboť většinu „jejich“ území tvoří liduprázdné pouště, zatímco na 80 procent všech současných obyvatel země žije na územích ovládaných Damaškem. Rusko po jednání se Spojenými arabskými emiráty sice mírně ustoupilo a v rámci gesta připustilo, že by do Ženevy mohli přijet „někteří představitelé“ jinak teroristických skupin typu Islámské armády a Ahrár al Šám, ale to v zásadě na věci nic moc nemění, tím spíš, že obě skupiny jsou dál terčem ruských náletů a syrských ofenzív. Přičteme-li k tomu, že HNC neuznává legitimitu Damašku, který se pro změnu (nejspíš oprávněně) posmívá přítomné opozici, není příliš jasné, kdo s kým a o čem by měl (nebo alespoň mohl) vlastně jednat. Atentáty v Homsu nebo následně v Damašku, při němž u šíitské mešity zahynulo přes sedm desítek lidí, pak nedůvěru mezi vládou, „opozicí“ i uvnitř samotného džihádu musely jen prohloubit.

Při pohledu na takovou iluzornost „vnitrosyrského jednání“ a na pozoruhodné mlčení Evropy, která přitom ale dál z pozice „oběti“ řeší/neřeší migrační vlnu způsobenou mimo jiné i válkou v Sýrii, proto o to víc vyvstává fakt, že rozhovory jsou pevně v režii USA, Ruska, Íránu, pro něhož je výsledek konfliktu životně důležitý, a potažmo Saúdů, kteří si v Ženevě „řeší“ především své vlastní geostrategické zájmy. Rusko podporuje Bašára Asada a Damašek, Saúdové takřka jakoukoli „opozici“ včetně Daeše, s nímž je (podle otevřeného přiznání vlivného klerika) pojí společná ideologie, zatímco USA se v posledním roce Obamovy vlády snaží nic už víc nekomplikovat a „motají“ se kdesi mezi. Přitom ale mají na pohled blíž k pozici Ruska – nejenže zřejmě dál nic nenamítají proti delšímu setrvání Bašára Asada v čele státu, ale syrská „opozice“ si stěžuje, že jí USA současně tlumočí i ruská varování

Například americký Foreign Policy ostře kritizuje poraženeckou politiku Bílého domu tváří v tvář Rusku a Íránu. Konstatuje současně, že vedle dopředu marných rozhovorů neexistuje žádný „plán B“, z čehož by ovšem vyplývalo, že právě jednání mezi velmocemi je tím, na co Washington aktuálně sází, což ve výsledku znamená, že bez ohledu na prohlášení Johna Kerryho se o konci války v Sýrii beztak rozhodne na bojišti a na něm má osa Rusko-Sýrie-Írán-Hizballáh jednoznačně navrch. Spojené státy přitom se začátkem ženevských „jednání“ začaly – více než rok a půl po zahájení své první „války proti Islámskému státu“ -- mluvit o „vojenském řešení“ války proti Daeši, což ale Rusko, jehož jednotky už asi zůstávají v Sýrii natrvalo, odmítlo jako pouhé píárové cvičení. Kurdové sice Pentagonu předali do užívání leteckou základnu Rmajlán, ale četná média spekulují, že zvěsti o chystaném vysílání amerických vojáků do Sýrie a Iráku mají ze všeho nejvíc jen navýšit tlak na Kongres a následné navýšení zbrojních výdajů. A z toho by pro změnu vyplývalo, že avízovaná válka proti Daeši je ve skutečnosti jen další obrovskou agresí proti peněženkám amerických daňových poplatníků ve státě, jehož zadluženost už nelze splatit ani matematicky… (Pro úplnost: nutnost dále navýšit astronomický rozpočet Pentagon neobhajuje jen hrozbou Daeše, ale i Ruska a Číny.)

Za takto rozdaných karet samozřejmě nelze přehlížet názory, podle nichž i „syrská opozice“ v Ženevě už ve skutečnosti nic nenamítá proti Asadovu setrvání u moci, jen je jí trapné přiznat to tak rychle. V každém případě platí, že ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, nepřehledná ženevská jednání stále pokračují. Jen není jasné, zda je to důvod k optimismu, či prostému pokrčení ramen.

PS. Iráčtí Kurdové se mezitím rozhodli, že v referendu rozhodnou o oficiálním vyhlášení své beztak už faktické nezávislosti. Vliv tohoto kroku na vývoj v regionu lze v současnosti předvídat jen obtížně.

PPS. „Světoví lídři“ by se měli ve čtvrtek v Londýně sejít k diskusi o finanční pomoci Sýrii a jejím uprchlíkům, přičemž řeč je až o devíti miliardách dolarů. Podobné konference obvykle končí hezkými sliby, po nichž už ale žádné avízované finanční sumy nikam neputují, tím spíš, že obecně platí, že západní státy ovládané vlivnými lobbyistickými zájmy vynakládají mnohem více prostředků na bombardování cizích zemí než na jejich rekonstrukci.





Zbořil: Brutální video o uprchlících potvrzuje slova Zemana (VIDEO)

$
0
0

3.2.2016  První zprávy

Kompilát obrazového zpravodajství z nejrůznějších míst v Evropě, postižených vpádem tzv. uprchlíků, má výrazné rysy (zejména pokud jde o připojený komentář a zvukový doprovod) charakteristické rysy tendenční politické agitace.


Přesto mu ale nelze upřít vysokou vypovídací hodnotu. Při pohledu na masy lidí valících se po silnicích, otevřené krajině, demonstrujících na náměstích a v ulicích měst, pokřikujících před ubytovnami a shlukujícími se na jakémkoli volném prostranství si každý divák této podivuhodné podívané uvědomí, jak pokrytečtí byli ti evropští politici, kteří se zpočátku, už před více než rokem, odmítali zabývat tím, co svou účastí na ozbrojených konfliktech v různých zemích, a také na „slavném“ arabskému jaru, způsobili. Píše v exkluzivním komentáři pro Prvnizpravy.cz k videu které koluje na sociálních sítích, renomovaný politolog Zdeněk Zbořil.

Kolik se vlastně odehrálo „summitů“ na evropské úrovni, v Evropské komisi a radách EU, v Evropském parlamentu a na bilaterální úrovni. Kolik jsme slyšeli „medových slov“ a hrubých urážek, či dokonce pohrůžek těm, kteří chtěli, aby evropští mocní nezavírali oči před něčím, co EU dosud zažívala jen v souvislosti s balkánskou krizí a s postupným vylidňováním post-komunistické východní Evropy.

Toto obrazové zpravodajství je brutální, ale potvrzuje to, co bylo už řečeno maďarským prezidentem, slovenským předsedou vlády a prezidentem ČR, za což se jim dostalo nejrůznějšího odsouzení.
Z tohoto, jistě upraveného, obrazového zpravodajství se můžeme dovědět, že různými evropskými zeměmi se valí zástupy běženců a vidíme jich tolik, jako v žádných dosud zfalšovaných reportážích všech možných TV. Jsou to lidé, kteří jsou pevně rozhodnuti dosáhnout svého cíle a nejsou to jen rodiny s plačícími dětmi. Jsou to mladí mužové ve věku, kdy se chodí bojovat, a kteří nebudou bojovat ve svých „mezinárodním společenstvím“ zničených domovech.

A abychom nezapomněli, nemají nás rádi a je lhostejné, zda jsou bílí nebo černí, muslimové jednoho nebo druhého vyznání, a přicházejí-li ze Sýrie, Iráku, Alžírska, Tuniska, Egypta, obou Súdánů, Kosova nebo Albánie, Afghánistánu nebo z post-sovětských zemí Střední Asie. A možná na tento seznam zemí za několik měsíců budeme moci přidat ještě další jména míst na Ukrajině nebo v Ruské federaci. A podívejme se ještě jednou na „mapu globalizace“, abychom se mohli připravit na další hry na „integraci“, dodává Zdeněk Zbořil.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch. - Zdeněk Zbořil)

Jaroslav Bašta: Čas lhaní a čas odhalování lží
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live