Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Chceš vidět budoucnost? Podívej se na Slovensko!

0
0

Martin Kunštek
9. 3. 2016
Smer - SD dosavadního slovenského premiéra Roberta Fica počtvrté vyhrál volby. Ostatní strany porazil o „dvě koňské délky“. Přesto bude mít dost problémů sestavit stabilní vládu. I když volební výsledek Smeru ve srovnání s minulými volbami dost poklesl (z 44% na 28% odevzdaných hlasů), tak je to stále VÍTĚZSTVÍ, o jakém si třeba Bohuslav Sobotka může nechat leda zdát. 



Ve srovnání s většinou evropských premiérů je Fico špičkový politik. Volby však zobrazují, že během 8 let vedení vlády (s krátkým intermezzem pravicové vlády premiérky Radičové), došel na hranice, které pro dělání politiky omezuje současný model uspořádání tzv. euroatlantického světa.

Slováci jsou v mnohém „napřed“. Kamarád, který velkou část roku prožije na Slovensku – mi kdysi řekl zajímavý postřeh: „ Chceš vidět budoucnost – co nás čeká? Podívej se na Slovensko.!“ Slováci jako první v Evropě zavedli tzv. „rovnou daň“. Brutálně „zreformovali“ zdravotnictví podle nejdivočejších představ teoretiků tzv. „pluralitního systému zdravotního pojištění“ (a vlády zdravotních pojišťoven nad nemocnicemi i nad pacienty). „Reformy podle receptů MMF“ prováděné vládou premiéra Mikuláše Dzurindy (SDKU) měly 3 výsledky. Slovensko splnilo maastrichtská kritéria a jako první východoevropská země přijalo Euro. Cena, kterou však většina společnosti a stát za tento Bruselský vynález zaplatila, však byla velmi vysoká. Rozklad veřejných služeb, rozsáhlé rozšíření chudoby. I do řad střední třídy. Zhoršení hospodářské a sociální situace vedlo k drtivému nástupu Roberta Fica a jeho Smeru.

Fico je unikát. „Politik akého v Európe niet“. Z ničeho postavil levicovou stranu. A k ní návdavkem i časopis (Nové slovo, z něhož NR pravidelně přebírá články). Směr začal tak, že se v roce 1999 jeden poslanec odtrhl od klubu tehdy vládní Strany demokratickej l´avice (SDL). Ten odpadlík byl Robert Fico a nehodlal se dále dívat na to, jak SDL „kolaboruje“ s pravící. SDL tehdy byla součástí vlády novodobé „národní fronty“ proti Vladimíru Mečiarovi. Mečiar a jeho HZDS jako jedni ze zakladatelů Slovenské republiky měli tou dobou i po všech „průserech“, které provázeli jeho vládu, stále ještě téměř třetinovou podporu voličů. Což nebylo málo. V systémech s poměrným zastoupením a politickou kulturou, která ctí vítěze, to obvykle stačí k sestavování vlády. Jen že na Slovensku se v „zájmu odstranění Mečiara“ proti němu tehdy spojili téměř všichni ostatní (s výjimkou Slovenské národní strany). Vznikla tak vláda „pravo-levého kočkopsa“, které předsedal Mikuláš Dzurinda (SDKU). Aktéry spojovaly je pouze 2 věci: touha odstavit Mečiara a touha vládnout. U řady aktérů by se dalo dodat i to, že si chtěli „hrábnout“ na to, z čeho si „cpali kapsy“ lidé z Mečiarova tábora.

A jako vždy, když se levicová strana stane součástí pravo-levé koalice, tak ani SDL v tomto případě nedokázala prosadit nic pro obyčejné lidi. Řada jejích představitelů působila dojmem, jako by přešla do tábora pravice. Za všechny stačí vzpomenout ministryni financí Brigitu Šmegnerovou. Původně charismatická ekonomka. V ministerské praxi „Kalousek v sukních“. Při „plnění si vlastních kapes“ lidé z SDL a SDKÚ v podstatě nešli odlišit. A SDL podle toho samozřejmě ve volbách 2002 dopadla. Vůbec se nedostala do Parlamentu.

Fico se na to hned z kraje nemohl dívat a záhy se od mateřského klubu trhl. Raději šel sám hájit pravdu, než aby se pohodlně mýlil se stranou. Založil novou levicovou stranu a úspěšně ji dostal do Národnej rady SR (tak se tehdy slovenský Parlament jmenoval). Směr se s výsledkem 13,6% stal dokonce třetí nejsilnější stranou. Skončil však v opozici. Na Slovensku nastala doba „pokusů na lidech“. O jedno volební období dříve než u nás. Byla zavedena rovná daň, poplatky ve zdravotnictví a růžné tržní experimenty se zdravotními pojišťovnami a nemocnicemi. Seškrtány byly výdaje na školství a další veřejné služby. A také byl zřízen Špeciálny súd a Špeciálná prokuratúra. Tedy něco podobného o co usiluje u nás parta kolem Lenky Bradáčové. A jejích podporovatelů z řad „neziskovek“ -podporovaných finančně Ambasádou USA. Na Slovensku obě instituce zahájili činnost aférou s rozkrádačkami při předražených zakázkách na nové budovy a vybavení obou institucí….

Bohatí ještě více zbohatli, chudí zchudli, a hlavně se zvýšil jejich počet. Takže voličská přízeň se v následujících volbách otočila k dosavadní opozici.

V roce 2006 Smer vyhrál volby. V tu chvíli Fico musel ukázat, že je VELKÝ hráč a ne „sráč“. Aby mohl zrušit rovnou daň a aspoň trochu utlumit excesy, které v zemi napáchala druhá Dzurindova vláda, tak musel sestavit vládu s HZDS a SNS. A tehdy jsme poprvé mohli vidět, co je EU a její politici zač. A jak se dívají a hlavně chovají vůči svým „východním“ kolegům. Co to je ta evropská solidarita, které mají evropští socialisté a obzvláště Němci (nejenom z SPD) „plná ústa“. Později si ji mohli „vychutnat“ i naši politici.

Smer se stal v rámci Evropské socialistické strany (PES) „kaceřovanou stranou“. Na žádost slovenských „posluhovačů MMF“ z řad zkrachovalé SDL bylo Smeru na návrh německého předsedy socialistické frakce v Evropském parlamentu Martina Schulze (dnešního předsedy EP) pozastaveno členství v PES .Evropští poslanci za Smer byli vyloučeni z frakce PES. Oficiálně za to, že Směr sestavil vládu se SNS, která byla v té době označována za nacionalistickou. Dvojí metr jako když vyšije. Předchozí účast nacionalistické Strany Maďarskej koalicie, která v mnoha oblastech působila na hraně (nebo spíše za hranou) protistátní činnosti (podobně jako v roce 1938) v Dzurindově vládě, předtím nikomu nevadila. Asi proto, že Dzurindova vláda nehájila slovenské zájmy a poslušně kývala Bruselu. Fico a Směr se Bruselu „nepodělali“. Stáli si na svém a „kabaretní evropský bojkot“ ustáli.

Už během svého prvního vládnutí v letech 2006 až 2010 se Fico dostal na limit toho, co levicovým politikům umožňuje systém, ovládající euroatlantickou civilizaci. Nejasociálnější opatření Dzurindovy vlády – jako poplatky ve zdravotnictví - byly zrušeny. Velká mediální bouře se odehrávala kolem rušení Špeciálného súdu a Špeciálnej prokuratúry, které požadovala HZDS. Tyto orgány nakonec zrušil Ústavní soud jako odporující zásadám právního státu.

Osobně hodnotím první Ficovu vládu jako úspěšnou. V rámci toho, co systém umožňuje, se jí řada věcí podařila. Nejhorší zhůvěřilosti – jako rovná daň a poplatky u lékaře -koaliční vláda smetla ze stolu. Hasiči, učitelé, popeláři a další veřejní zaměstnanci dostali po letech přidáno na platech. Mohlo to být více – nebyl to úplně sociální stát. Byl to však pokrok. V lecčems Fica limitovali i koaliční partneři, jejichž řada členů se v době Mečiarových vlád, zařadila mezi nejbohatší 1% Slováků. Na druhou stranu je však nutné vnímat i fakt, že koaliční vláda dokázala „zatrhnout“ rozkladné tendence slovenských Maďarů, kteří houfně přijímali Maďarské státní občanství. Zákonem, který těmto lidem zakázal práci ve veřejné správě, bezpečnostních sborech a armádě, zřejmě zbránili „kosovizaci“ Žitného ostrova.

Ne zcela zanedbatelné možná byly i neoficiální závazky, které vůči sponzorům z doby vzniku strany, měl Fico osobně. Vznik strany a její provoz stojí spoustu peněz. Auta a pohonné hmoty, kterými se jezdí za voliči. Později nájem a provoz sekretariátů, platy aparátů atd. To všechno je hodně drahý „špás“. Slovenští podnikatelé – stejně jako ostatní – nechtějí sociální stát podle vzoru Švédska. Hospodářská politika Dzurindy a spol. sice ty, kteří se živili něčím jiným než privatizačními a jiným podvody, ruinovala nebo poškozovala – a proto chtěli její konec, ale úplní altruisté to také nejsou. Všechno má svoji cenu, kterou je třeba platit. Takhle to prostě je. To je také jeden z limitů, který levicovým politikům klade prostředí, v němž žijeme. Když však srovnám pokrok, který dosáhla první Ficova vláda (pokrok ve smyslu změny z původního stavu na počátku vlády až k volbám) s tím co předvádí Sobotkova vláda, tak mi Fico vychází jako SUPERPOLITIK. Fico přesahuje VĚTŠINU evropských politiků nejméně o třídu. Zkusme srovnat pokrok, který dosáhli jiné vlády označující se za levicové (třeba socialisté ve Francii). Na SPD a její demontáž práv odborů v době vlády Gerharda Schrödera už si dnes málokdo vzpomene. Zato každý může denně vidět, jak SPD dělá „stafáž“ Merkelové v jejím rozbíjení Německa a Evropy cestou uprchlíků. V této oblasti Fico nad evropskými politiky „ční nad kukuřicí“ jako strom. Spolu s Orbánem. Který byl také opakovaně kaceřován za „neevropskou“ politiku.

V roce 2010 lidé ve volbách Ficovu politiku ocenili tak, že se s téměř 34,7% stal suverénním vítězem voleb. Druhá strana v pořadí - SDKÚ získala 15,4%. tedy méně než polovinu. Cenu za vládnutí tehdy zaplatila HZDS, která se již nedostala do Parlamentu. Fico přišel o koaliční partnery a skončil v opozici. Proti němu se spojili všichni kromě SNS. Vznikl opět jakýsi „kočkopes“. Členy vlády Ivety Radičové a koaličních poslaneckých klubů spojovali pouze dvě ideje. Odstavit Fica. A nahrabat si do kapes svých a svých loutkovodičů. V tehdejší slovenské politice bylo možno vidět to nejhorší ,co si většina lidí pod slovem „politika“ představuje. Vláda nakonec padla ani ne v polovině funkčního období. Po aféře s „uniklým“ spisem slovenské kontrarozvědky SIS popisujícím špínu při rozdělování veřejných zakázek a to, jak si finanční skupiny nechají dělat pomocí vládních politiků „zákony na míru“. Spis měl jméno Gorila. Vyvolal skandál. Pak masové demonstrace. A nakonec pád vlády a předčasné volby .

Radičovci měli takovou ostudu, že to bylo na „chození kanálama“. I když v době vlády Radičové Slovensko přistoupilo k Euru, což bylo všude proklamováno jako velký slovenský úspěch, a „náš vzor“, tak to tehdejším vládním politiků nijak nepomohlo. Ficův Smer vyhrál volby drtivě. S více než 44% odevzdaných hlasů získal nadpoloviční většinu v Parlamentě. A mohl sestavit jednobarevnou vládu. Něco co se v systému poměrného zastoupení stává opravdu vzácně. Výjimečný politik Fico dostal výjimečnou šanci.

A jak už to tak ve Ficově životě chodí, i během své druhé vlády opakovaně došel až na limit toho, co umožňuje stávající systém. Došel až na místa, o nichž takový Sobotka ani nesní. Během minulé vlády bylo na Slovensku pro děti, důchodce a sociálně slabé zavedeno bezplatné jízdné. Byly postaveny kilometry dálnic a železničních koridorů. Z peněz z Evropských fondů byla opravena řada památek, které před tím chátraly. Oproti předgorilovskému období, kdy v zájmu plnění maastritskch kritérií a přijetí Eura byly zmraženy platy ve veřejné sféře, přece jen trochu vzrostly platy učitelům, zdravotníkům a dalším veřejným zaměstnancům. Skeptik by řekl, že toho mohlo být více. A ne úplně málo lidí, kteří v posledních volbách od Smeru odešli k radikálnějším stranám si to myslí také. Jenže k tomu, aby učitelé a další zaměstnanci veřejného sektoru mohli dostat přidáno více, by se Smer po všech bojích, kterými prošel, musel rozhodnout zpochybnit „zbožštělou modlu“ Euro.

K tomu, aby při veřejných stavbách dostalo práci více Slováků a méně Ukrajinců, by se Fico musel zcela rozejít s EU jako celkem, která má volnou konkurenci jako hlavní smysl své existence. Jenže to by pak zase neměl k dispozici ty fondy EU. Ke zboření obou evropských limitů levicové politiky stále ještě ve slovenské společnosti (a zdaleka ani jinde) není většinová podpora. Nástup radikálnějších stran jako L´udová strana Naše Slovensko Mariána Kotleby (8% odevzdaných hlasů) však ukazuje, že časy se mění.

Hodně „pro změnu“ atmosféry ve společnosti a přijatelnosti pro mnoho lidí do té doby „exotických“ názorů udělala sama EU a její čelní představitelé a nejvlivnější politici (Tusk, Merkelová) ve zhovadilé politice podporující otevřeně neonacistickou Ukrajinskou vládu. A též dalšími nesmyslnými konflikty s Ruskem. O „mnoho mil“ veřejné mínění směrem „od Bruselu“ posunula uprchlická krize. V obou případech Fico obstál a předvedl maximum toho co jako premiér „malé“ země mohl. V tom, aby prosadil víc by mu nesměli „vrazit kudlu do zad“ lidé jako Bohuslav Sobotka.

Stejně jako nelze zpochybňovat, že Směr prostě vyhrál a o hodně hlasů, tak nemá cenu si zakrývat oči před tím, že od něj část lidí odešla. A často k radikálnějším stranám. Kromě limitujícího faktoru EU svoji úlohu jistě sehrálo i chování lidí zevnitř Smeru.

Rubem politiky, kterou Směr prováděl, byla i řada opatření doslova „buzeračního“ charakteru. Jako jsou kontrolní hlášení k DPH, které u nás nyní o pár let později zavedl Babiš. Ke zvýšení daňového inkasa to nevedlo. Zavádění bylo velmi chaotické (asi jako náš registr vozidel). A poctivým lidem a podnikatelům to jen přidělalo práci. Tyto opatření, která Fico v dobré víře zaváděl se sobě vlastní tvrdostí (která je jinde výhodou), pomohla vstát z popela přednímu představiteli „dzurindismu“ a „radičismu“ Richardu Sulíkovi a jeho straně Svoboda a Solidarita (SaS).

Ani Kotleba nespadl z Marsu minulou sobotu. Už nějaký ten pátek je hejtmanem Banskobystrického kraje. A nestal se jím opět jen proto, že Směr příliš omezují restriktivní fiskální předpisy. Za vítězstvím Kotleby v přímých hejtmanských volbách stál – kromě odporu nemalé části obyvatel k Romským osadám a kriminalitě páchané Romy - též fakt, že předchozí hejtman za Směr nerovnoměrně rozděloval krajské evropské peníze. „Všetko šlo do Zvolena“. Tedy města, z něhož předchozí hejtman pocházel. Řada okresů nedostala téměř nic. A s účastí spřátelených a nespřátelených firem to bylo podobné. Ale tak to v politice také chodí. I dobrý předseda strany nemá jen dobré činovníky.

Ke cti však Ficovi ani Smeru neslouží, že na tento volební výsledek v krajských volbách Smer reagoval finančním embargem Banskobystrického kraje. Jako kdyby si kontraproduktivnost různých bojkotů předtím nevyzkoušeli na vlastní kůži. Kotleba jej však – podobně jako kdysi Fico - ustál a ještě posílil. Jeho strana se stala parlamentní. Uvidíme, jestli nevraživost mezi banskobystrickými činovníky Smeru a Kotlebou nezpůsobí odchod Smeru do opozice. A nástup nějaké kočkopsové nebo úřednické vlády, která by opět byla „zastupujícím říšským protektorem“ Bruselu na Slovensku.

Fico není ďábel (za nějž jej rádi vydávají naši presstituti), ani Bůh, (což se mu asi jako každému vysokému politikovi snaží namluvit jeho okolí). Občas dělá chyby. Přesto se však se mnoha věcmi, které se mu povedly, nesmazatelně zapsal do dějin. I kdyby jeho politická kariéra dnes skončila – a doufám, že tomu tak nebude – tak bude mít čestné místo v historii. Po boku takových velikánů jako Francis D. Roosevelt nebo Charles de Gaulle. Zakončím parafrází slovenského klasika: Boh daj abysme i my raz mali zopár takýchto Ficov.

Předvolební kampaň v USA a Federální rezervy

0
0
Valentin Katasonov
9. 3. 2016   Zvědavec

Boj o prezidentské křeslo v USA houstne. V předvolebních vystoupeních kandidátů se objevují nová žhavá témata a je těžké si představit ostřejší téma, než americké Federální rezervy. Nyní se kandidáti na prezidenta dostali i k němu. Iniciátorem žhavé diskuse o Federálních rezervách se stal, samozřejmě, Donald Trump, který již nejednou dokázal, že pro něj žádná zakázaná témata neexistují.

Trump se ještě před zahájením volební kampaně vyjádřil na adresu Fedu kriticky a dokonce tvrdě. Již v říjnu 2015 Trump uvedl, že Fed musí zvýšit sazby, které se v té době nacházely na úrovni 0-0,25%. Varoval před nebezpečnými následky liberálního kurzu Fedu pro ekonomiku, jehož důsledky vyžere již nový americký prezident. V rozhovoru pro Bloomberg Trump kritizoval šéfku Fedu, Janet Yellen, a řekl, že zachovává sazby na nízké úrovni, aby podpořila hlavní kandidátku Demokratické strany Hillary Clinton.

Vážně se Donald Trump pustil do Federálních rezerv až nedávno. 23. února 2016 tento miliardář oficiálně vyzval k celkovému auditu amerických Federálních rezerv. Bez okolků řekl, že pokud se objeví v Bílém domě, tak jednou z jeho prvních iniciativ bude provedení tohoto auditu.

Abychom pochopili rozsah této hrozby, poznamenám, že Fed, založený v r. 1913, neprošel téměř sto let ani jedním auditem. Jediný audit, a to částečný, byl proveden v r. 2011. Hlavním iniciátorem tohoto auditu byl republikán Ron Paul, který za svoji dlouhou dobu v kongresu nemilosrdně kritizoval Fed a rovněž požadoval jeho uzavření.

Tento částečný audit odhalil hrubé přestupky. Především se vyjasnilo, že Fed v době finanční krize 2007-2009 rozdával úvěry bankám (téměř bezúročné) v obrovské výši 16,1 bilionů dolarů. Na seznamu příjemců úvěrů byly všechny banky Wall Street, přičemž několik z nich dostalo úvěry převyšující bilion dolarů. Zde jsou hlavní „příjemci“ úvěrové štědrosti Fedu (v mld dolarů): Citi – 2,500; Morgan Stanley – 2,040; Merryl Lynch – 1,949; Bank of America – 1,344. Překvapivé je, že mezi příjemci bylo mnoho zahraničních bank. A to především banky londýnské City a kontinentální Evropy. Patřily k nim Barclays, Royal Bank of Scotland, Deutsche Bank, USB atd. To je již hrubé porušení amerických zákonů, které zakazují Federálním rezervám poskytovat úvěry nerezidentským bankám bez souhlasu kongresu. V r. 2011 uveřejněný seznam příjemců úvěrů Fedu mnozí oprávněně označují za seznam hlavních akcionářů Federálních rezerv.

Částečný audit Fedu, provedený v r. 2011, nejen odhalil porušování zákona, ale dal zrodu přání provést hloubkový audit. Již několikrát se v americkém kongresu připravoval návrh zákona o úplném auditu Fedu, ale pokaždé se pro jeho úspěšné schválení nedostávalo hlasů.

Parlament 20. listopadu 2015 opět podpořil návrh zákona o auditu Fedu (v poměru hlasů 241:185), ale 12. ledna 2016 zamítli návrh zákona v senátu.

Trump hlasování v horní komoře pečlivě sledoval a okamžitě zareagoval. Problém je v tom, že republikánům, kteří hlasovali pro zákon, chyběli dva jejich hlasy. Jeden člen Republikánské strany hlasoval „proti“ a jeden se hlasování zdržel. Tím druhým byl Ted Cruz – hlavní Trumpův soupeř v republikánských primárkách. Cruz je již dávno podezřelý ze vztahů s wallstreetskou bankou Goldman Sachs. Trump na Twitteru poznamenal, že jeho soupeř vynechal důležité hlasování záměrně.

Předsedkyně Fedu Janet Yellen neustále brojí proti pokusům provést audit jí řízené organizace. Podle názoru této dámy je audit přímým pokusem narušit nezávislost Federálních rezerv, což je údajně v rozporu s přikázáními ekonomie.

Zajímavý postoj k tomuto problému mají demokraté. Hillary Clinton se tématu Federálních rezerv pečlivě vyhýbá. Nicméně dokonce i ona musí brát v úvahu složitou situaci ekonomiky země a v oblasti týkající se reformy amerického bankovního systému musí něco předložit. Již v první fázi volební kampaně se chopila tématu, které v amerických médiích nazývají „rozdělení bank“. Jde o to, že největší banky Wall Street nejsou dostatečně připravené na druhou vlnu finanční krize, kvůli nedostatečné kapitalizaci. Heslo „příliš velké na krach“ používané ve vztahu k bankám Wall Street již nemusí fungovat. Stát nebude mít dostatečné prostředky na záchranu potápějícího se Titaniku bankovního byznysu.

Hillary navrhuje provést rozdělení gigantů Wall Street. Pokud ke dnu nepůjde gigant, ale středně velká banka, sníží to riziko „dominového efektu“ a kolapsu celého amerického bankovního systému. Celkově vypadá předvolební platforma Hillary Clinton v otázkách finančně-bankovního bloku ještě vybledleji, než tomu bylo v případě Baracka Obamy v době voleb 2008, i když tehdy se Amerika nacházela v nejhlubší finanční krizi. Později, když se Obama dostal do Bílého domu, inicioval přijetí tak zvaného Dodd-Frankova zákona (celý název „Zákon o reformě Wall Street a ochraně spotřebitelů“), který předjímal jistá kosmetická vylepšení amerického bankovního systému, ale nebránil chamtivým bankám Wall Street budovat nové dluhové pyramidy a nafukovat nové finanční bubliny. Při všem tom vnějším radikalismu Barack Obama dokonce i na vrcholu finanční krize o provedení auditu Fedu ani neceknul. V Demokratické straně existuje v tomto ohledu evidentně tvrdé tabu.

Přesto se mezi demokraty vyskytuje člověk, který toto tabu porušuje. Jde o Bernie Sanderse. Když byl senátorem, tak spolu s republikánem Ronem Paulem, poslancem parlamentu, v r. 2010 prosazoval zákon o částečném auditu Fedu. Během posledního hlasování o návrhu zákona o úplném auditu letos v lednu byl rovněž pozoruhodně aktivní. A co víc, navrhl provést v zákonu úpravu, podle které se audit amerického Fedu musí stát trvalým, prováděným každý rok.

V současných volbách se neočekávaně populárním stal dokument s názvem „Sto námitek vůči Fedu“ (dalším názvem je „Sto argumentů ve prospěch provedení auditu Federálních rezerv“). Americká média poznamenávají, že tento lakonický, avšak velmi obsažný dokument je široce používán jak stoupenci Trumpa, tak Sanderse. Někteří novináři přirovnávají tento dokument k 95 tezím Martina Luthera, ve kterých pranýřoval papežský stolec. Autorem dokumentu je známý novinář Michael Snyder.

Jako ukázku ožehavosti problému uvedeme prvních deset námitek vůči Fedu z této stovky:

1. Uvykli jsme si myslet, že máme vládu „zastupující lid, řízenou lidem a pracující pro lid“, ale pravdou je, že skupina osob, zabývající se centrálním plánováním, není volena nikým a nikomu se nezodpovídá, a má takový vliv na naši ekonomiku, jako nikdo jiný v naší společnosti.

2. Federální rezervy jsou skutečně nezávislé na vládě. Federální rezervy fakticky přesvědčivě dokázaly u federálního soudu, že nejsou agenturou federální vlády, a proto nespadají do působnosti zákona o svobodném přístupu k informacím.

3. Federální rezervy otevřeně přiznávají, že 12 regionálních bank Fedu je organizováno „do značné míry jako soukromé korporace“.

4. Regionální banky Fedu vydávají akcie pro členské banky a ty je pak vlastní.

5. 100% držitelů akcií Federálních rezerv tvoří soukromé banky. Americká vláda má nula akcií.

6. Federální rezervy nejsou agenturou federální vlády, ale byla jim udělena práva regulovat naše banky a finanční instituce. Tak to být nesmí.

7. Podle paragrafu 1 článku 8 americké ústavy má pravomoc „razit měnu, regulovat hodnotu cizích měn, stanovovat normy vah a měr“ pouze americký kongres. Takže na jakém základě to pak činí Federální rezervy?

8. Když se podíváte na americký dolar, tak je na něm napsáno: Federal Reserve note. Ve světě financí se výrazem „note“ označuje dluhový instrument.

9. V r. 1963 prezident John F. Kennedy vydal prezidentský dekret 11110, který nařizoval americkému ministerstvu financí vydávat United States notes, vydávané přímo americkou vládou, a nikoliv Federálními rezervami. Brzy poté byl Kennedy zavražděn.

10. Mnohé z amerických státovek, nezatížených dluhem, vydaných za prezidenta Kennedyho, jsou ještě v oběhu.

A závěrečné body obžaloby Fedu zní:
95. Dlužník je sluhou věřitele a Federální rezervy přeměnily nás všechny v dluhové otroky.

96. Dluh je formou sociální kontroly a globální elita používá tento dluh k tomu, aby ovládala všechny ostatní. Před 40 lety činil celkový objem dluhu v našem systému (celý státní dluh, celý dluh firem, celý dluh spotřebitelů atd.) 3 biliony dolarů. Dnes se celkový dluh blíží 60 bilionům dolarů.

97. Pokud se nestane nic dramatického, tak naše děti a vnuci budou po celý svůj život dluhovými otroky, protože budou muset obsluhovat naše dluhy a platit za naše chyby.

98. Nyní, když znáte tyto informace, máte zodpovědnost za to, aby se stávající situace změnila.

99. Kongres má pravomoc zavřít Federální rezervy v jakýkoliv okamžik, kdykoliv si to bude přát. Nicméně v současnosti převážná část našich politiků zcela podporuje existující systém. Samo od sebe se nic nezmění, pokud americký lid nezačne změny požadovat.

100. Konstrukce Federálních rezerv byla od samého počátku zhoubná. Pokud nebudou přijata bezodkladná opatření, tak celý náš finanční systém čeká strašlivý kolaps.

Предвыборная гонка в США и Федеральный резерв vyšel 5. března 2016 na Fondsk.ru. Překlad v ceně 637 Kč Zvědavec.

Doněck 2016(video)

0
0
10.3.2016   Eurásia
Letos v únoru uplynul rok od podpisu takzvané druhé minské dohody, která výrazně zklidnila situaci v donbaských republikách. Jak to po roce vypadá v metropoli Doněcké lidové republiky Doněcku?
Život ve válkou poznamenaném městě se může jen stěží blížit k normálu, přesto se tak, alespoň na pohled, děje. Každopádně ostřelování obytných čtvrtí už není na denním pořádku.
Pro srovnání se můžete podívat na tyto záběry z Doněcka z 22. ledna loňského roku (upozorňujeme, že jsou velmi drastické).

Zdroj : YouTube.com

Condoleezza Rice Ukrajincům: pokud je vám špatně ve vlasti, "jeďte do Libérie"

0
0
10. 3. 2016     zdroj a zdroj
Bývalá ministryně zahraničí USA Condoleezza Rice vystoupila v Kyjevě s přednáškou "Výzvy měnícího se světa" a navrhla nespokojeným Ukrajincům, aby si zajeli do Libérie.


"Vaši přední představitelé musí každý den usilovat o důvěru těch, které řídí, to je podstata demokracie, řekla Rice. John Kennedy, když se stal prezidentem, řekl ve svém provolání k Američanům: neptejte se státu, co může země pro vás udělat. Zeptejte se, co vy můžete udělat pro svou zem".

"Ano, skutečně, vaše vláda vás bude rozčarovávat, budete si myslet "cožpak nemohou nic udělat", ale oni potřebují něco dělat, a vy jim můžete pomoci vybudovat na Ukrajině demokracii", uvádí její slova Komsomolskaja pravda.

"Pokud si myslíte, že se vám zde žije špatně, jeďte do Libérie. Potom budete rádi, že jste Ukrajinci", řekla Rice.

Exministryně zahraničí USA přijela do Kyjeva na jeden den na pozvání nadace Viktora Pinčuka.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

„Hloubkové státy“, jejich holporty a ztráty

0
0


Philip Giraldi
10.3.. 2016   Střípky ze světa
Sázka na autokraty očima někdejšího důstojníka CIA
V řadě zemí se lidé nestačí divit, jak dlouho jistým vládám vydrží i politika, narážející na širokou veřejnou opozici či vůčihledně škodlivá. Síle, jíž za to vděčí, se leckdy přezdívá „hloubkový stát“, stojí tentokrát i v New York Times.

Tou glosou tam přispěl Philip Giraldi, někdejší vojenský zpravodajec i důstojník CIA. Dnes je výkonným ředitelemCouncil for the National Interest. Zmíněného pojmu („deep state“), píše v oné glose, se tradičně užívá na adresu Turecka, jehož „bezpečnostní služby a vládnoucí elita razí tu samou šovinistickou a sebestřednou agendu, ať už je premiérem kdokoli“.

„Hloubkový stát svého druhu má ovšem každá země. Neboli ´establishment´, jak se mu říká ve Spojených státech, kde vybujel z hodnostářů státní bezpečnosti a šéfů finančních služeb po ose Washingtonu - New York. I o těch se totiž traduje, že právě oni vědí, co je pro zemi ´to nejlepší´, a řídí se tím, ať už v Bílém domě sedí momentálně kdokoli.“

Je to „pohodlný konsensus“. O to víc „favorizuje síly, garantující stabilitu, i v problematických regionech typu Turecka a Egypta“. „Taková stabilita ovšem není zadarmo.“

„Síly hloubkového státu v Turecku nerazí jen zájmy oligarchů,“ nýbrž i zločinecké galerky – až po tu, co „pašuje drogy, pere peníze a kšeftuje se zbraněmi“. Egypt je na tom podle řady analytiků podobně I tady „má navrch hloubkový stát“, „fakticky řídící i vládu“. „Jak jeho turecká, tak egyptská verze se vyvinuly z establishmentu státní bezpečnosti.“

„Prvou obětí je v obou zemích reálná demokracie. Turecku i Egyptu dnes vládnou autokrati, k jejichž prvým krokům patří eliminace nezávislého tisku a svobody slova.“

Spojené státy se „následkům, k nimž vede podpora sil, prosazujících stabilitu na úkor demokracie, ne a ne postavit čelem“. Takovou politikou si však „ve finále nekoupí přátelství vůbec s nikým“. A sama „podpora těch, kdo sází na sílu s cílem potlačit radikalismus, dodává sílu právě těm samým radikálům“.

Levice, která je proti neoliberálnímu projektu "Evropská unie": Výzva

0
0
10. 3. 2016
Jsme pracující, mládež, odboráři, politicky angažovaní ze všech směrů hnutí pracujících, ze všech zemí kontinentu, ať již z členských zemí Evropské unie, či nikoliv.
23. června se ve Velké Británii bude konat referendum k otázce: "zůstat" v Evropské unii, nebo ji "opustit." Náš pozdrav a naše podpora patří odborům, sekcím Labour Party, britským zaměstnancům, kteří - i přes pokyny vedení Labour Party a Evropského odborového svazu (EGB) se při referendu 23. června rozhodli vyzvat k volbě "opustit EU".
Od Řecka až po Portugalsko, od Polska až po Německo jsme všichni v posledních letech zažili, co znamenají evropské smlouvy, které jsou založeny na „svobodné, nefalšované konkurenci", na plánech a direktivách nadiktovaných EU a Trojkou, a vládami jakéhokoliv zabarvení prosazovány. 
V celé Evropě, ať je naše země členem EU, či "partnerem EU", musely národy a zaměstnanci snášet stejnou politiku: deregulaci, útoky proti pracovnímu zákonodárství a pracovnímu právu, (důchody, sociální pojištění, tarifní smlouvy), privatizaci, respektive odbourávání sociálních služeb a krácení státního rozpočtu ve jménu splácení dluhů a " umoření dluhů", zpochybňování každé formy suverenity národů a lidu.

Konstatujeme: EU (smluvně spojena s NATO) podporuje zahraniční vojenské intervence, které vrhají na cesty útěku milióny uprchlíků.

Konstatujeme: Na summitu EU 18. a 19. února podepsali britský premiér a Evropská komise dohodu, která ještě zhorší postavení zaměstnanců proti sobě. Ve jménu této dohody mají být pracujícím - migrantům , kteří se  ze země EU vystěhovali do Velké Británie, po dobu čtyř let odepřena sociální práva, která si vydobyla britská dělnická třída.

To povede jen ke vzájemné konkurenci zaměstnanců, k nové ofenzívě za účelem snížení "nákladů práce" britských zaměstnanců a povzbuzování reakční nálady, nepřátelské vůči cizincům.

Proti této Evropské unii, která se všemi prostředky pokouší postavit proti sobě zaměstnance ve prospěch kapitalistů a bankéřů, stavíme jednotu zaměstnanců a národů celé Evropy, na obranu jejich práv, suverenity a demokracie.

Společně s 578 delegáty, zasedajícími v Trondheimu na kongresu norského odborového svazu LO, podporujeme britské zaměstnance, kteří chtějí hlasovat za "ven z EU", aby "ruku v ruce bojovali se zaměstnanci Evropy z celého světa."


Vítězství britských zaměstnanců 23. června bude opěrným bodem pro všechny zaměstnance, kteří ve všech zemích bojují svým vlastním třídním bojem proti ničivým plánům EU a proti vládám, které tuto politiku prosazují.


Nová republika je signatářem výzvy vedle několika desítek organizací z celé EU.

Bursíkova protičínská intifáda pokračuje

0
0

Pavel Křivka
10.3.2016

Čínský Tibet je nádherným místem pro dovolenou nebo studium. Čistý vzduch, překrásné velehory včetně těch na zeměkouli nejvyšších, kulturní památky i fascinující příroda. Spaní v malované místnosti v malovaném domě, protože Tibeťané jeden rok dům staví a pak ho tři roky zdobí. Do Lhasy z Prahy pohodlně letecky již jen s jedním přestupem. Nebo vláčkem, na který je ale třeba koupit si jízdenku zavčas, protože zejména v letních měsících jízdenky skupují spekulanti. Na univerzitě ve Lhase by čeští studenti s pomocí různých stipendií mohli studovat tibetštinu, čínštinu popř. další nabízené obory.


Takhle idylicky to zatím ve skutečnosti nevypadá. Zejména v té části Tibetu, kde leží hlavní město Lhasa, platí nejrůznější opatření, která pobyt a pohyb cizinců omezují a - prodražují. V době mimořádných událostí to připomíná Izrael při intifádě. Na rozdíl od té palestinské se ale tahle tibetská odbývá převážně v zahraničí, a možná by bez podpory z ciziny úplně přestala.

Zběsilá tibetská diaspora na sebe nabaluje nejrůznější sluníčkáře, kteří pořád dokola demonstrují před čínským velvyslanectvím, kraválují při příjezdu presidenta ČLR apod. K šíření bludů o Číně a Tibetu je jim každá lež či polopravda dobrá. Ignorují a selektivně vykosťují minulost, když tvrdí, že Tibet je okupován, že není součástí Číny, a mlčí o dřívějším tibetském otrokářství i o bestiálních vraždách páchaných přímo buddhistickými mnichy. Ignorují současnost, když tvrdí, že Tibeťanům je upíráno právo na vzdělání, ačkoli čínská vláda tiskne pro tibetská děcka slabikáře, staví jim školy a univerzita ve Lhase již oslavila 30 let od svého založení. Ignorují statistiky, když lžou o tom, že jsou Tibeťané ve vlastní zemi v menšině, a zamlčují skutečnost, že čínská politika jednoho dítěte se na národnostní menšiny nevztahuje.
Jistěže existují jednotlivé problematické případy, ale míra jejich výskytu je srovnatelná s tzv. Západem a jeho „vládou práva“. Vždyť vyhazování z práce za názor, ale i věznění za „verbální zločiny“ je naprosto běžné i u nás, lidská práva sem, lidská práva tam. Příslušní aktivisté se takových postupů dokonce dožadují, případ Bátora není zdaleka jediný. Permanentní protičínské výpady také zdařile odvádějí pozornost od konání některých jiných vlád. Doposud např. nebyl zaznamenán žádný větší výskyt demonstrantů před ambasádou Turecka, jehož vláda se jednou odmítá bavit o genocidě Arménů, podruhé vyhošťuje cizince za pouhé vyslovení slova „Kurdistán“, potřetí v oné oblasti zakázaného jména civilisty rovnou vraždí a počtvrté za to od vzorné lidsko-právní EU dostane bezvízový styk.

Ohlášená návštěva prezidenta ČLR v Praze je pro tuzemské intifádisty živou vodu. Rozcvička se koná 10. března před ambasádou ČLR v Praze a RNDr. Martin Bursík již ohlásil nelítostný boj v podobě další expozice třípatrového dalajlámy. V tomto případě lze ovšem lásku k dalajlámovi chápat podle hesla „Elitáři všech zemí, spojte se“. Martin možná závidí, že se Jeho Svatosti ještě jako malému klukovi vrhali níže postavení k nohám. V tuzemsku se takových skoků plebejců pan předseda asi těžko dočká, proto má rád různé jiné projevy obdivu, pobyt před kamerami televizí a doklady příslušnosti k elitě.

Autor tohoto článku si vzpomíná, jak skoro přesně před deseti lety, na začátku března roku 2006, se jmenovaný předčasně vzdálil z předvolebního zasedání republikové rady strany, jejímž byl předsedou. Posléze se ukázalo, že nemohl chybět na jednom z mnoha televizních předávání cen za umění, kde se pražské celebrity srocují.

Jak by asi vypadal takový sluníčkově samostatný Tibet pod dalajlámovým žezlem? Asi jako Afghanistán – negramotnost, pár kilometrů silnic, železnice či civilní letiště jen ve snu a vstup pro cizince - s výjimkou pracovníků příslušné americké vojenské základny - buď žádný, nebo naprosto předražený jako v Bhútánu. Naši protičínští povstalci nikdy nevezmou v úvahu skutečnost, že do Tibetu dnes mohou cestovat právě jen díky vládě ČLR. Nedemonstrují přece kvůli cestovatelství.

Jenomže právě uvolnění vízových procedur je jednou z mála věcí, kterou by z rozvoje dříve zanedbaných vztahů mezi ČR a ČLR mohli získat neprivilegovaní občané. Z vychvalovaných obchodů totiž profitují jen bohatí a dosavadní „investice“ připomínají spíše výprodej, kde nejdůležitější roli budou hrát provize zprostředkovatelů. Jak je to už v kapitalismu zvykem, případná nová pracovní místa budou převážně „otrocká“, protože ta kancelářská budou vyhrazena jen předem vyvoleným. Pro vyvolené budou i nejrůznější družby mezi institucemi, kdy za státní peníze budou co ČLR jezdit osoby, které neumí čínsky ani slabiku a nezřídka se nedomluví ani anglicky. K „člověku z ulice“ z té velkolepé družby mnoho neprokape. Mimo jiné i díky vytrvalosti pana Bursíka a jeho fangličkářské povstalecké armády.

Tibetská malovaná postel, ve které autor článku měl to štěstí přespat


Pavel Křivka
autor byl v minulosti členem Strany zelených

Problémom Slovenska nie je Kotleba

0
0
Jozef Banáš
10. 3. 2016    ParlamentnéListy (značně kráceno)
Prezident prijal po voľbách takmer všetkých lídrov parlamentných politických strán. Pred stretnutiami s ním boli vyhlásenia lídrov o možnej spolupráci so Smerom okrem Matoviča, Sulíka a Kollára vágne. Po stretnutí už aj Procházka s razanciou hraničiacou s odvahou prehlásil: S Ficom nie! Kotlebu prezident neprijal. Nielenže tým dokázal, že na Slovensku síce máme demokraciu, len nám chýbajú demokrati, ale urazil tým 209 779 občanov Slovenskej republiky a čo je horšie, začal Kotlebovi predvolebnú kampaň. 

Pretože z toho, čo je k dispozícii, sa normálna a najmä stabilná vláda fungujúca na základe vzájomnej hodnotovej dôvery postaviť nedá. Teda, aby som bol presný – ak by sme mali v tejto krajine štátnikov, a Sulík by sa dokázal dohodnúť s Ficom v záujme Slovenska a nielen v záujme svojej strany, mohla by vzniknúť skvelá veľká koalícia tak, ako nám to dlhé roky ukazujú Nemci alebo Rakúšania. Ukázali by sme svetu, že sme ozaj vyspelá krajina. Toto je však v tejto chvíli úvaha za hranicami fantastiky, hoci by som sa rád mýlil. Takže späť do reality. Aj keď pán Danko nadšene vyhlasuje, že zachránil SNS, prudko sa mýli. Má dve možnosti – ísť do koalície s Bélom Bugárom, čo znamená skazu SNS alebo ísť do predčasných volieb, čo znamená rovnako skazu SNS, lebo ich zhltne Kotleba. Tak ako s heslom Za Boha, za národ odrovnal KDH. Iba ak by Danko riadne pritvrdil, ale to už robí Kotleba.

V podobnej situácii je Béla Bugár – ak pôjde do partie s Dankom – Most-Híd skončil a ak pôjde do predčasných volieb, zožerie ho SMK. A výsledok predčasných volieb by mal jasného víťaza – Kotlebu. Stavím sa, o čo chcete, že v predčasných voľbách Kotleba svoj zisk zdvojnásobí! Keďže tu nemáme štátnikov, Bugárovi a Dankovi začína zvoniť politický umieračik. Byť na ich mieste, riadim sa riekankou: „Vezmeme si hoblík pílku, lízneme si aspoň chvíľku." A navyše by sa mohli pred svojimi voličmi obhajovať štátnickou zodpovednosťou. Pri malosti slovenských politikov to však skôr vyzerá, že na novú vládu môžeme zabudnúť. Jediný, kto sa môže oprávnene usmievať, je Boris Kollár, lebo mu opäť jeden z jeho obchodných projektov vyšiel. Aj keď pravdepodobne nová vláda z týchto volieb nevzíde, neboli zbytočné. Bol to veľmi reprezentatívny prieskum verejnej mienky a aspoň mne ukázal nasledovné:

Problémom Slovenska nie je Kotleba, on je len reakcia na neriešenie problémov. Som posledný, kto bude obhajovať Kotlebu, ale som prvý, kto bude obhajovať pravdu. Alebo aspoň ju hľadať. Po voľbách som šokovaný z kľúčového faktu, v dôsledku ktorého nevidím budúcnosť Slovenska optimisticky. Sme jediná krajina na svete, v ktorej keď tesár nevie zatĺcť klinec, nadávame na kladivo!!! Kotleba je len dôsledok neschopnosti, ignorantstva, sebectva a pýchy etablovaných politikov. Je úplne jedno, či sú ľavicoví, alebo pravicoví. 

Moje tvrdenie zakladám na mnohých cestách po našej vlasti. Som ten slovenský spisovateľ, ktorý cestuje po krajine na besedy nepochybne najviac. Lebo píšem pre ľudí, a preto chcem o ich bolestiach a radostiach vedieť priamo od nich. Tri dni pred voľbami som absolvoval trasu: Bratislava - Rakovec – Michalovce – Strážske – Pušovce – Prešov – Sabinov – Stará Ľubovňa – Hniezdne – Podolínec – Kežmarok – Poprad - Bratislava. Po návrate z nej som vzal ceruzku a manželke som napísal na papier: Kotleba 9. Takmer som sa trafil. V okresoch, ktorými som cestoval a rozprával sa s ľuďmi, získal väčšinou viac ako mnou očakávaných deväť percent. Uvádzam okresy, kde získal nad desať percent: Stará Ľubovňa (10,13) Kežmarok (13,32) Poprad (10,31), Spišská Nová Ves (10,11), Gelnica (11,21), Revúca (13,64), Poltár (13,66), Veľký Krtíš (11,11), Detva (10,99), Brezno (14,06), Dolný Kubín (12,59), Tvrdošín (11,33), Námestovo (10,47) Krupina (15,35) Kysucké Nové Mesto (11,18) Žiar nad Hronom (12,09) Žarnovica (11,54) Aj s ostatnými 209 779 hlasov. 

Ak prekryjete mapu týchto okrskov s mapou nezamestnanosti a problémom Rómov, bude sa vám podozrivo zhodovať. Nech zodvihne ruku ten, kto je presvedčený, že títo ľudia sú fašisti. Ja o tom presvedčený nie som. Takže Kotlebu katapultovalo neriešenie zamestnanosti a Rómov.

Hra na celostátní referendum

0
0
Pavel Letko
10. 3. 2016 E-republika

O vládu nad „věcmi svými“ jsme přišli výhradně u nás doma, v Čechách. Nechceme-li se chopit „věcí svých“, chopí se jich někdo jiný.


Zítra 11.3.2016 bude od 11.00 hod. ve sněmovně projednán „vládní návrh ústavního zákona o celostátním referendu“. Projednávání tisku je tak zařazeno na pořad 42. schůze (od 1. března 2016). Co k vládnímu návrhu zákona říci? Snad jen tolik, že postupuje podle osvědčeného hesla „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Takové přirovnání je ovšem velmi nepřesné, protože otázkou je, kdo je tu vlk a kdo koza. Vlkem by byl lid obecný, a kozou medvěd porcovaný našimi zvolenými poslanci. Nebo by kozou mohla být legislativa a vlkem skutečná moc ve státě. To jsme psali v článku Hra na demokracii s celostátním referendem.

Prostě jde o to, abychom tak nějak měli po 25 letech zákon o referendu. Máme budit dojem, že jsme demokracií, že tedy v této zemi vládne lid, a nikoliv oligarchie. Hrstka lidí vládne této zemi ráda a po svém. Většina obyvatel se pak může i nadále věnovat především kurzům vaření, vypečeným televizním seriálům a soutěžím s dodávkou „pravidelné dávky emocí“, vše dovezeno za naše koncesionářské poplatky až do domu. Nevděčnou a opovrhovanou práci rozdělování národního bohatství tak může provádět jen to jedno procento, a více méně nerušeně. Národ má jiné starosti, než rozdělování národního bohatství, které si vlastníma rukama vyrobil.

Z takového rozdělení odpovědnosti však neplynou jen samé výhody pro všechny. Existuje tu také riziko, že od vůle většiny lidu odtržená jednoprocentní skupinka bude přijímat zákony a opatření proti prospěchu většiny. To by nedej bože mohl dojít tak daleko, že si lid obecný odřekne celosvětově úspěšný seriál, a vyrazí do ulic zase cinkat klíči. Co nás všechny čeká potom? Snad střelba? Pravděpodobně ne. Tato doba je již pryč, primitivní metody používané v první polovině minulého století odvál čas.

Nastane-li taková doba, naše jednoprocentní party v čele národa naše současné pány označí za zrádce a pokojnou cestou nás převede pod pány nové. Přijdeme tak o Velkého bratra z USA, stejně tak jako dříve jsme zradou Gorbačova přišli o Sovětský svaz, a před tím nemenší zradou o přátelství s Francií, a ještě před tím o vedení a ochranu milostivého Rakouskouherského císaře. Politikou, správou věcí veřejných se nezabýváme, jsme národ malý, a proto budeme podlézat a líbat ruce právě takovému pánu, který nám bude dodán. Bude-li to ruský car, učiníme jej českým králem. Bude-li to generální tajemník Komunistické strany Číny, zakotví budoucí hrstka statečných oligarchů v čele České republiky vedoucí úlohu Komunistické strany Číny do naší Ústavy.

Nám je to jedno, voláme „Čechy Čechům“, a přes to nejede vlak. Až se všechny země sdružené ve vojenském paktu NATO rozhodnou pro ukončení činnosti tohoto paktu, odvážně se přidáme. Podobně tomu bude s EU. Až se rozhodnou, že nás už za slouhy nechtějí, podobně jako se rozhodly vlády Británie, Francie, Itálie a Německa v roce 1938, a vystrčí nás z EU, případně si založí jiný spolek, budeme sice křičet „zrada“, ale jinak celkem v klidu sametově hladce přejdeme pod nové vlastníky.
 

Jsme takové bačkory?

Nemyslím. Jen se nemůžeme zbavit po tisíciletí pěstovaného řádu věcí, v němž vládla vrchnost šamanů a náčelníků. Vrchnost církevní a světská. Kněží a králové. Biskupové a šlechta. Taková představa o tripartitní společnosti přetrvává dodnes. Jedni se modlí, druzí vládnou a třetí pracují. Mnozí sice chtějí být pány, leč nemnozí se jimi stávají. Jak jinak. Řečeno slovy Petra Chelčického.
Všichni chtí pány býti, na tlustých koních jezditi, hroziti a hrdě mluviti, prostným lidem nadávati a dříti je jako lípu a vždycky hojně jísti a píti najlepší věci, z místa na místo jezditi, bez užitku marnosti mluviti a rozličné hříchy bez studu páchati. Takových žroutů přílišné rozmnožení jest, aneb platy berúce, doma dobrá bydla mají, hodují a prázdný život na to vedú.

Mnoho se od té doby nezměnilo. Místo absurdních mocenských a vůdčích nároků šlechty dnes máme volební seriál sloužící vlastně témuž účelu. Ustanovit úzkou vládnoucí skupinu, která bude stříhat a dojit české ovce.

Hlavním úkolem ovčanů vždy bylo a je povstat z nevolnictví, státi se občany v pravém slova smyslu. Proto bychom měli především usilovat o co největší podíl přímé demokracie, o nejsilnější uplatnění hlasu lidu. V současné zastupitelské demokracii si totiž místo slušného Sobotky příště můžeme zvolit neslušného Topolánka či dokonce nějakého fašistického diktátora. Vyrvat mu pak vládu už nebude možné bez krvavých obětí. To jasně ukazuje historie. Naproti tomu, když bude svrchovaným pánem lid, může vždy omyl volby prostým odvoláním napravit. Kdyby sociální demokraté dnes viděli trochu dále než na špičku svého nosu, hleděli by možnost referenda co nejvíce rozšířit, a nikoliv do nemožnosti okleštit. Tak by chránili sami sebe před budoucími „Gottwaldy“, kteří je pošlou do koncentračních táborů, či jim dají dýchnout trochu Konvičkova plynu.

Modlitba Komenského zpopularizovaná Martou Kubišovou:
"věřím,… že po přejití vichřic hněvu se tvá ztracená vláda věcí tvých k tobě navrátí, lide český"zůstane nevyslyšena, dokud jí nebude slyšet a chápat také lid této země. Osud, Bůh či evoluce nám znovu a znovu mohou předkládat šanci, chopit se jí však musíme sami. O vládu nad „věcmi svými“ jsme nepřišli v minulosti ani ve Vídni, ani v Mnichově, ani v Moskvě, a dnes o ni nepřicházíme ani ve Washingtonu ani v Bruselu, ale výhradně u nás doma, v Čechách. Nechceme-li se chopit „věcí svých“, chopí se jich někdo jiný. Na to se můžeme spolehnout.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde. Děkujeme!

Související články:

Preference stoupají, knížecí rady nezabírají, kavárna je v panice…

0
0

Přemysl Votava
10.3.2016 Vaše věc

Prezident Miloš Zeman v preferencích drtí vládu, Poslaneckou sněmovnu i Senát. Prezidentovi důvěřuje 63%, vládě 40%, Poslanecké sněmovně 36 a Senátu 33. Meziročně si Zeman polepšil dokonce o 8 procentních bodů. O co více, oč stoupá jeho obliba u nás občanů, o to více propadá panice „pražská kavárna“.


To ona s každým vystoupením či úspěchem českého prezident bije na poplach. Straší nás občany, co všechno ten náš prezident zase pokazil, co zase „vyvádí“, co bude zase ostudy. A ono o strašení u nás občanů nezabírá. Kavárnou je nám vytýkáno, že my, plebejští občané, jsme tu volbu prezidenta pěkně zbabrali. Zvolili jsme místo knížete, jen Zemana z Vysočiny.

Tak nevím. Asi jsme nedorostli, do té jejich knížecí demokracie. Neposloucháme, nestojíme v pozoru s čepicí v ruce a s pokorou před vrchností. Asi to máme v genech … od té doby husitské. Neposlouchali jsme tehdy císařské ani knížecí rady, naopak jsme stáli pod prapory českých zemanů. Svolaná křížová tažení proti českým zemanům nepomáhala. Stačila jen písnička, chorál a oni z Čech utíkali… 

Jan Žižka je straší dodnes. Proto nejspíše slyšíme, že je nutné změnit ústavu a zabránit tak přímé volbě prezidenta. Pokud to neprojde, tak nevím, co s tím udělají, snad už zbývá, jen provést třetí pražskou defenestraci.

Na rozdíl od té „kavárny“ si my občané vážíme svého prezidenta.

Náš pan prezident se nedívá vpravo, ani vlevo, neohlíží se na všemoudrá média, ani na tu zahořklou „kavárnu“. Nezabírají na něj, ani ty trapné červené kartičky, ani ta dovedně řízená dělostřelba vajíčky, ani ty vztyčené červené trenýrky nad Hradem, které vlály místo stržené prezidentské standarty. Byla to urážka státního symbolu, za potlesku a jásotu těch zapšklých a nenávistných.

Náš prezident hájí zájmy České republiky, nestojí v pozoru, ani před Bruselem. Váží si odkazu předků i historie. Jel do Moskvy uctít památku obětí našich spojenců u příležitosti 70. výročí konce 2. světové války. Nebojí se ani navštívit Čínu a navázat obchodní a přátelské vztahy. A to je dobře. Získává důvěru a úctu nejen ve světě, ale i nás občanů.

Pro nás občany, je to jasná volba.

Vrchol provokace: Americký velvyslanec Schapiro navštívil mešitu v Brně a vyjádřil plnou podporu inkluzi islámu v ČR

0
0

 - VK -

10. 30. 2016  AENews

Vrchol provokace: Americký velvyslanec Schapiro navštívil mešitu v Brně a vyjádřil plnou podporu inkluzi islámu v ČR!

Americký místodržitel v protektorátu České republiky Andrew Schapiro se včera 9. března setkal v Brně s šéfem islámské nadace a předsedou muslimských obcí v ČR Muníbem Al Rawím, aby vyjádřil podporu a solidaritu muslimské komunitě v ČR a na celém světě. Oba dva mluvili o potřebě tolerance, inkluze a budování mostů vzájemného porozumění mezi náboženskými komunitami. Pan velvyslanec zasadil své návštěvě korunu výrokem, že se mu dostalo vřelého přivítání v brněnské mešitě, která je důležitou součástí islámské komunity už více než 10 let. V těchto časech je prý potřebné dělat vše, co je v jejich silách, aby porazili předsudky o islámu a hledali mír a dobrou vůli.


V době, kdy se Evropou valí islámská invazní vlna, kdy v Německu a Rakousku islámisté znásilňují ženy, děti, mladé muže, prostě cokoliv, co jim přijde zrovna pod ruku, jezdí americký velvyslanec v ČR po mešitách a vyjadřuje jménem Obamovy vlády podporu muslimům v ČR. Když americký velvyslanec v ČR hovoří o inkluzi islámu v ČR, mělo by se se to silně dotknout českých politiků. Vědí vůbec o tom, že jim americký velvyslanec Schapiro jezdí po republice a hovoří s imámy a šéfy islámských nadací o inkluzi v rámci země, kde je jenom na návštěvě jako velvyslanec?

AmbMosqueBrno750.jpg
Muníb Al Rawí a velvyslanec USA v ČR Andrew Schapiro spolu uvnitř brněnské mešity

Nebylo by mnohem lepší, kdyby velvyslanec spojenecké země raději v ČR navštívil třeba domov seniorů, nebo Klokánky, aby vyjádřil podporu potřebným a zároveň mediálně upozornil na nějaký problém, který trápí české občany, aby se tím vláda začala zabývat? Proč pan Schapiro nepřijede třeba navštívit české policisty, kteří pomáhají chránit v Makedonii hranici proti uprchlíkům? Že by vyjádřil podporu ochraně Schengenské hranice, že by tím dal najevo podporu obraně za zachování evropské kultury? Nic takového se ale od amerického velvyslance nedočkáme, protože politickou objednávku, kterou plní Obamova vláda, a která panu velvyslancovi posílá notičky do ČR, kontrolují v USA globální elity.

Těm jde nejen o destrukci Evropy a její kompletní islamizaci, ale současně i o destrukci samotných USA. Současný společenský a vnitropolitický „rift“ uvnitř Spojených států, kdy v primárkách republikánů se lidé i z tábora demokratů začínají obracet na „nepolitika“ Donalda Trumpa, jasně ukazuje, že v USA probíhá stejný proces jako v ČR, kdy voliči ztrácejí důvěru v zavedené strany a začínají volit businessmany do nejvyšších pozic v zemi. Tady je ale potřeba se mít na pozoru, protože přesně toto je cílem NWO. Likvidace politických stran a dosazení manažerů do nejvyšších pozic jednotlivých států.

TR61d0c2_150111_12166125.jpg
Pana vevlyslance zaujala jedna z arabských knih… že by Korán?
Existuje zde velké riziko, že současný rozvrat v USA a v EU je úmyslný, aby došlo k naprosté diskreditaci politických elit a sami občané si potom ve vzteku a z obav zvolili do nejvyšších pozic manažery, nepolitiky, kteří nebudou mít žádné politické zázemí a budou jednotlivé státy řídit už jenom jako firmy. Přesně podle plánu NWO, kdy svět se má stát v podstatě mamutí firmou rozdělenou na několik divizí v hierarchickém členění a v klasickém pojetí korporátní vertikály moci. Bohužel, stejnou roli může opravdu i v USA plnit Donald Trump, jakkoliv bychom si přáli, aby to myslel s těmi změnami upřímně.

Čím více jsou USA vnitřně politicky rozvrácené, tím nebezpečnější je americká politika ve směru ven. Zahraniční vměšování se do záležitostí cizích zemí je tak obrovské, že připomíná sklonek Sovětského svazu v 80. letech, kdy režim vrhal veškeré své státní prostředky do zbrojení a na kontrolu své moci v jednotlivých satelitech. Americký velvyslanec už nemá naprosto žádné zábrany a zatímco vláda Bohuslava Sobotky zažila v pondělí v Bruselu střet s realitou a tureckým vydíráním ve vztahu k EU, tak americký velvyslanec za zády české vlády popichuje a provokuje občany ČR návštěvami islámských mešit a výroky o potřebách islámské inkluze v zemi.
TR61d0c3_150245_7882190.jpg
Oba pánové se před vstupem do modlitebny zuli…
Pane Schapiro, čeští občané žádnou inkluzi islámu v ČR nejen nechtějí, ale nikdy jí ani nepřipustí. Islám není náboženství v pravém slova smyslu, ale je to bojová nauka a bojový rituál, který stoupence učí k přijetí víry a k jejímu prosazování cestou džihádu. Islám se nikdy nedistancoval od násilí a džihádu, protože to by znamenalo distancovat se od Koránu, a to by se rovnalo odpadlictví od víry, která se v islámu trestá smrtí. Mlácení a bití žen, výzvy k intifádám, k mučednictví, nerovnoprávnost žen, náboženské pronásledování křesťanů a židů v mnoha arabských zemích. Islám není slučitelný s evropskými hodnotami a evropskou kulturou.

Redakce AE News vyzývá pana velvyslance Schapira, aby přestal rozvracet Českou republiku. Přestaňte, pane velvyslanče, podporovat české neziskovky, které za peníze amerických fondů (např. fondů George Sorose) pomáhají nasunování islámu do ČR. Přestaňte se vměšovat do vnitřních záležitostí ČR, na to nemáte právo! V dnešní době byste měl podpořit obranu Evropy před invazní vlnou islámských běženců, kteří sem do Evropy proudí vinou Vaší americké expanzní politiky. Vy jste vyzbrojili v letech 2011 – 2014 syrské islamistické skupiny, které rozpoutaly na území Sýrie mohutnou válku a díky podpoře USA mohly vytvořit i subjekt s názvem Islámský stát. Vaše vláda rozvrátila Irák. Rozvrátili jste Afghánistán. Rozvrátili jste ve spolupráci s EU také Libyi. Rozvrátili jste Ukrajinu! A kvůli vám teď čelí Evropa migračním vlnám!

Americký velvyslanec v ČR by měl sedět v kanceláři, zamčený za neprůstřelnými dveřmi, protože po Evropě se teď potuluje tolik islámistů, že by pan velvyslanec mohl být velmi nemile překvapen, až by nějaký Arab v Brně na něho vykřikl „Alláhu Akbar“ a odpálil by na sobě vestu s výbušninami. České hranice totiž nejsou neprodyšné, arabští migranti už cestují přes Slovensko a Česko, a i když na Slovensku na česko-slovenském pomezí už je možné spatřit bezpilotní hlídkové drony s termokamerami, tak ne všechny dokáží zajistit bezpečnost hranice. Není možné, aby v této nebezpečné situaci jezdil americký velvyslanec po republice a podněcoval takovéto provokace. I kdyby to muslimové v Brně mysleli upřímně s tou integrací a mírumilovností, pro saláfisty a wahábisty, což je určující komunita radikalizovaných islamistů v Evropě, jsou muslimové s přátelskými vazbami na západní kulturu de facto odpadlíci.

Pane Schapiro, jako velvyslanec raději navštivte svého kolegu ambasadora Saúdské Arábie v Praze a tam u něho řešte otázku, proč Rijád podporuje export militantního wahábismu do EU. Tam se ho zeptejte, proč Saúdská Arábie podporuje v Sýrii Islámský stát. Proč válčí v Jemenu za použití vašich amerických zbraní! Islám v ČR opravdu nechceme, takže nám ho do naší země laskavě nenasunujte a nepodporujte!

-VK-
Šéfredaktor AE News

Turecký básník se Rusku ve verších omluvil za sestřelený letoun Su-24. Turečtí studenti jej podpořili

0
0
11. 3. 2016    zdroj a zdroj
Turecký básník Hüseyin Haydar se prostřednictvím poezie Rusům omluvil za letadlo Su-24, které sestřelily letecké síly jeho země, a za úmrtí pilota. Informovala o tom agentura TASS.
Haydar báseň nazval "Omluva velkému ruskému národu". "Před našima očima byla zpřetrhána bratrská pouta", napsal.

Haydar vyjmenoval řadu jemu blízkých umělců a představitelů Ruska, které žádá o odpuštění, včetně básníka Vladimíra Majakovského, spisovatele Maxima Gorkého, prvního kosmonauta na Zemi Jurije Gagarina a také hrdiny, kteří zvítězili nad fašismem.

Báseň končí veršem: "Klesám na kolena a žádám o odpuštění mámu Olega Peškova".

Hüseyin Haydar je známý turecký básník, laureát národních cen, jeho díla jsou publikována v literárních časopisech. Narodil se v roce 1956, v roce 1973 zvítězil v soutěži básníků, organizované ministerstvem školství. Básníkovy verše jsou přeloženy do mnoha jazyků. 

Haydar recituje

Turečtí studenti Hüseyina Haydara podpořili; natočili klip, v němž recitují jeho báseň, a vystavili jej v internetu.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Pěkný pozdrav z Bulharska (jak pro koho)

0
0

11. 3. 2016, Petr Ďoubalík


Hlas národa – vrch Šipka 3. 3. 2016, video


Jak se mají Bulhaři? Snad trochu napoví video, které zachycuje shromáždění v historicky významném průsmyku Šipka v pohoří Stará planina. Uctít památku těch, kteří padli na Šipce za osvobození Bulharska v letech 1877-78, přišlo víc než 70 tisíc lidí. Takový velký počet nepřišel na Šipku od roku 1978, kdy se slavilo 100. výročí těchto událostí. Letos (3. 3. 2016) sem přijeli položit věnce různí potentáti. Někteří sklidili potlesk, jiní nesouhlasné bučení davu. Zkuste si tipnout, kdo co sklidil:
1) prezident
2) premiér a ministři
3) zástupci parlamentních skupin
4) poslanci Europarlamentu
5) zástupci ruského velvyslanectví
6) vícekonzul Ruské federace
70 tisíc Bulharů vypískalo prezidenta, premiéra a ministry, všechny parlamentní skupiny a všechny poslance Europarlamentu.
Při oficiálním pokládání věnců k památníku Svobody se ovací od bulharského národa dostalo pouze ruskému velvyslanectví a vicekonzulovi Ruské federace. Bulhaři skandovali "Rosija, Rosija!“

V komentářích pod videem můžeme číst:

-Pozdrav k svátku, bratříčci! Štěstí a rozkvět Bulharsku!
-Štěstí vám bratři, pozdrav z Ruska.
-Pozdrav Bulharsku z Novorosie!
-Pozdrav z Kyjeva, jsme také s vámi!
-Bratříčci slavili! Ukazuje se, že národ Bulharska a jeho prodejné vedení, to jsou úplně různí po duši  lidé. To znamená, že ještě není vše ztraceno mezi našimi národy!
-Jste borci! Pozdrav z Kazachstánu!
-Bulharsko, máme vás rádi, Krym je s vámi.
-Krasavci, Bulhaři! Cítím, že se ve světě něco děje!!! Dobro vám Bulhaři!
-Národ je těžké oblafnout, tím víc národ příbuzný.


Prostor průsmyku Šipka se stal zásadním místem obrany před tureckými vojsky v rusko-turecké válce v letech 1877 a 1878. Ruská armáda s bulharskými dobrovolníky tehdy obsadila hřebeny a bránila tureckým vojskům, které chtěly projít a spojit se s obleženými posádkami v severně položených městech. Turci neuspěli a v důsledku této války začalo faktické osamostatňování Bulharska. Jak to tenkrát asi na Šipce vypadalo?



A pro hloubavé zájemce ještě jeden pohled na současnou situaci v Bulharsku:



Erdogane sundej masku

Šipka, Stará planina, Bulharsko


Laudát má pravdu, působí zde ruští agenti!

0
0

Zdeněk Hrabica
11. 3. 2016
Jako žák školou povinný jsem se povinně zúčastnil za Protektorátu Böhmen und Mähren s milou paní učitelkou Neužilovou výstavy, pořadanou Ligou proti bolševismu, Národním souručenstvím a Kuratoriem pro výchovu mládeže. Byla instalována v jihlavském městském muzeu pod patronátem bývalého legionáře na Rusi, plk. Gšt., později protektorátního ministra osvěty Emanuela Moravce a vedoucího Kuratoria MUDr. Františka Teunera. 



Už mezi námi nebyli židovští spolužáci, ani naši otcové. Jedni přicházeli do jednoho postupně o život, druzí na německé katy teprve čekali. A smyslem osvětové akce nám bylo vtisknout do hlavy, že za všechno zlo na světě může židobolševismus, jenž se musí vykořenit. Nikdy nezapomenu, že nám špatně česky mluvící německá průvodkyně vysvětlovala hrůzy i tím, že nám vyprávěla, jak bolševici jedí malé děti.

Přečetl jsem si nyní po létech výroky předsedy poslaneckého klubu TOP 09 v českém parlamentu Ing. Františka Laudáta, krajana z naší krásné Českomoravské vysočiny, vystudovaného na Slovensku v Žilině v dopravní profesi, někdejšího sympatického ředitele pražského Obecního domu. Dozvídám se, že kam Rus jednou šlápl, tam už chce být navěky. Dozvěděl jsem se, že jsou u nás aktivovány tisíce ruských agentů a další tisíce jsou agenti spící, před kterými je třeba mít se na pozoru. Nepřítel naslouchá a české sdělovací prostředky jsou prorusky manipulovány.

Někdy mám pocit, že na každém šprochu je pravdy trochu; zejména když ve vyhrocené protiruské (nikoliv proruské ) propagandě hrají v Česku první housle mnozí Rusové, kteří se u nás i ve sdělovacích prostředcích trvale zabydleli před rokem 1989. Někteří tu byli vysazeni se specifickým posláním, vždyť jsme si byli tak hodně moc blízcí. Byli aktivováni, mnozí mohou být nebo již byli probuzeni. Ale důvěřuj, a prověřuj, platilo. Není třeba je vyjmenovávat. Nebo se k nim nyní připojili i tací, že když dávno v Moskvě nebo v Irkutsku rozum brali, dýchali s Kremlem o závod.

V tomto ohledu musím svého krajana, poslance TOP 09 podpořit. Takových agentů je u nás jistě dostatek a dosahují podle požadavků svých zaměstnavatelů, ať jsou odkudkoliv, gigantických , úžasných výsledků. Podporují protiruské sankce, pohřbívají a vytahují z hrobu J.V. Stalina, do omrzení straší a straší, gumují mozky všude a každému, k němuž dosáhnou. Oslavují kyjevský Majdan, revoltují proti údajné ruské invazi na Ukrajině, lkají nad Krymem. Vítají americké osvoboditele v podobě Dragounských vojenských kolon, ostouzejí motocyklové kolony z Říše zla. Horují za ničení symbolů doby, kterou pomáhali spoluvytvářet.

Československo si oblíbili jako svou druhou Ameriku. Milovali křišťálové lustry, koberce, porcelán. A ztratit ji, to přece za žádnou cenu nelze.

Nechávají se dekorovat, novináři jsou oceňováni - jednou Cenou Karla Havlíčka Borovského, podruhé Cenou Ferdinanda Peroutky, potřetí Cenou Křepelek.

Nemohu, než s českým poslancem Františkem Laudátem plně souhlasit, že jsou u nás aktivovány tisíce ruských agentů a tisíce dalších je zde spících. Je potřeba se hluboce zabývat tím, k čemu jsou využíváni a jakými úkoly jsou u nás, v mé domovině, pověřováni. Neřku-li využíváni!

Psáno pro Nové slovo a pro Novou republiku

Zbojnice z Francie zdraví Putina - tip kulturního referenta

0
0
Les Brigandes

11. 3. 2016, Petr Ďoubalík


Les Brigandes (Zbojnice, Loupežnice) - Nechte Rusko žít!, video, překlad, procvičení ve francouzštině, slovenštině, ruštině, španělštině, portugalštině nebo italštině


Netuším, jak dlouho by ještě trvalo, než bych Zbojnice objevil, nebýt webu NWOO (tímto děkuji!). Nevím, třeba by je dnes pustili v ČT - ? Jisté to ale není, tak aby vám neunikly, dávám je sem.



Udělal jsem český překlad, který je kompilací především ze slovenštiny a ruštiny. Video je v plné kvalitě (1080 - doporučuji) s IT, ŠP, PORT, RUS titulky. Pak je v redukované kvalitě obrazu se slovenskými titulky. Doplnil jsem i překlad úvodního projevu Putina, který pronesl, když se připojoval Krym a Sevastopol.

 Zde je video se slovenskými titulky:


Nechte Rusko žít!

Úvod: projev V.V. Putina:
Drazí přátelé! Máme dnes velmi radostný, krásný sváteční den. Vážení občané Ruska, drazí Krymčané, Sevastopolci, po těžké, dlouhé a vyčerpávající plavbě, Krym i Sevastopol se vrací do rodného přístavu!

Kdo je ten muž, co klade odpor,
Hrozbám mocného agresora?
On není hrdina z románů,
Vždyť s ním jsou milióny.

Nepleťte se Rusku do života,
Ať si žije po svém!
Jeho písně – po jeho víře,
A rozvíjí se podle svých zákonů.

Rukojmí nešťastného osudu,
Se nesmířilo se zlem:
Napoleon… Nový světový řád (NWO)…
Ono se (Rusko) nevzdá nepřátelům!

Kdo je ten muž, co se jen zřídka směje,
Protože mu s válkou klepou na dveře,
Na obranu jejich společného domova,
Jsou milióny připraveny ho následovat!
Nepleťte se Rusku do života,
Ať si žije po svém!
Za ním stojí – neviditelné (magické) síly,
A Bůh je – na jeho straně!

Je blízko hodina jeho slávy,
Jeho sady zas budou kvést,
Byla mu dopřána
Síla a krása

Kdo je ten muž, vystupující z mrazivé kosy,
Kterému byl svěřen osud hrdého národa,
Přijměte naše poklony z Francie,
Vážený pane Vladimíre Putine

Nepleťte se Rusku do života,
Ať si žije po svém!
Bez ohledu na závistivce za mořem,
Co chtějí řídit celý svět

Nechte Rusko být,
Ať si žije po svém!
Ať konečně zpívá písně, co má na rtech,
A podle svých zákonů!
Překlad: Ďouba

Jestli vás Loupežnice zaujaly, pak je na YouTube několik dalších písniček se slovenskými titulky. Já teď ale přikládám tip na jejich nejnovější "pecku" - Návrat hrdinů:





P.C. Roberts: Žijí Američané ve falešné realitě, stvořené zkonstruovanými událostmi?

0
0

11. 3. 2016    PaulCraigRoberts
Většina lidí, která je dodneška schopna myslet, se už vzdala vší důvěry v to, co nazýváme mainstreamová média. O jejich důvěryhodnost je totiž obraly presstitutky. Vzpomeňme na Sadámovy zbraně hromadného ničení, na iránské nukleární zbraně, na Asadovy chemické zbraně a na Rusko, vrhající se jako šelma na Ukrajinu. Mainstreamová média zničila svou hodnověrnost tím, že přijala za své to, co o domnělých „teroristických událostech“, jakými byly např. 11. září či bombový útok při bostonském maratónu, prohlásily vládní úřady. 



Bez ohledu na zcela jasné nsrovnalosti v těchto prohlášeních, bez ohledu na jejich rozpory a policejní přehmaty, jež se už na první pohled zdály být příliš nepravděpodobné na to, aby se jim dalo věřit, zůstala mainstreamová média pravdě vládních úřadů věrna. Nekladla žádné otázky a o pravdě odmítla pátrat. Jen jako fakta předala lidem to, co jim vládní úřady sdělily.

Znakem totalitního nebo autoritářského státu je, že média se vzdávají povinnosti pátrat po pravdě a pak tuto pravdu lidem sdělovat, a místo toho přijmou roli pouhých propagandistů. Všechna západní média pracují v tomto „propagačním módu“ už poměrně dlouho, a v USA byla transformace žurnalistů na propagandisty završena až koncentrací dříve nezávislých médií do šesti megakorporací, které jsou – což je pro věc charakteristické – všechny řízeny nikoliv novináři.

Důsledkem toho všeho je, že přemýšliví a inteligentní lidé se ve svém pídění po pravdě namísto k mainstramu obracejí stále více k médiím alternativním.

Nejživějším příkladem pro tento vývoj je 11. září. Obrovský počet odborníků všech oborů už na padrť rozbil jeho oficiálně vyprávněný příběh, který na svou obhajobu neuvedl vůbec nic. Avšak bez ohledu na to i bez ohledu na nejprůkaznější svědectví a fakta, která uctívači pravdy o 11. září 2001dodneška shromáždili a oficiální příbeh tak až do kořene vyvrátili, stále se od nás žádá, abychom uvěřili tomu, že hrstka Saudů, technologicky vybavených jen noži na otvírání krabic, a též bez podpory jakékoli zpravodajské služby, dokázala přechytračit tak mohutnou kontrolní a dohledovou technologii, vyvořenou organizacemi DARPA a NSA, a uštědřila tak supervelmoci ránu, jaká nemá v historii lidstva obdoby. A nejen to. Supervelmoc se po té ráně jen otřepala, aniž by prezident USA, americký Kongres a “mainstreamová média” vyžadovala od kohokoli jakékoliy převzetí odpovědnosti za tak šílenou státní blamáž. Namísto tedy toho, aby Bílý dům vyšetřování takovéhoto okázalého neúspěchu inicoval a vedl – stal se pravý opak. Po více než rok se Bílý dům co nejdivočeji šetření předmětné události bránil, a souhlas se zřízením vyšetřovací komise k případu vydal teprve až po energických žádostech postižených a hlavně neúplatných rodin.

Komise pochopitelně nic nevyšetřovala, jen zasedla a zapsala to, co jí vláda řekla. Poté pak předseda a místopředseda komise sepsali knihu, ve které prozradili, že komise byla oficiálními představiteli soustavně obelhávana, a že byla de fakto ustavena jen proto, “aby nic nevyřešila.”

Bez ohledu na to však presstitutky jak na kolovrátku opakují stále tutéž oficiální propagandu, a lehkověrných a naivních Američanů je, bohužel, stále dost na to, aby skuteční strůjci 11. září nebyli k zodpovědnosti na soudní stolici povoláni.

Kompetentní historikové dobře vědí, že akce pod falešnou vlajkou se provádějí proto, aby se mohly uskutečnit velké kampaně, které by se bez těchto akcí uskutečnit nedaly. A tak 11. září poskytlo neokonzervativcům, kteří řídili vládu G.W. Bushe, možnost vytvořit nový Pearl Harbor, který – jak oni sami řekli – byl nutnou podmínkou k vojenské invazi do muslimských zemí. K invazi se skutečně světodějnými důsledky, vrcholícími dnes stěhováním národů Středního východu a severní Afriky do Evropy. A bombový bostonský maratón zase umožnil, aby se nově ustavující se policejní stát dostal do potřebného záběhu. Kompletně uzavřít jedno velkoměsto, uvést do bojové pohotovosti 10 000 vojáků, kteří pak prohledávali město dům od domu a s napřaženými puškami vyháněli obyvatele z jejích domovů, to byla bezprecedentní operace, úředně ospravedlňovaná jako prý nutná k tomu, aby byl dopaden jeden zraněný 19 letý mladík, který sehrál v komedii svou roli jako její jediná oběť i jako prostředek k odvedení pozornosti.

Všichni ti, kteří dnes bijí na poplach proti zatím vítěznému tažení lži, platí za své varování vysokou cenu. Mnozí jsou ve vězení a Obama uvěznil takovýchto odpíračů nových pořádků ze všech prezidentů nejvíc. A ve chvíli, kdy se tito lidé z vězení vracejí, přichází státu vhod následující otázka: “Kdo by, prosím vás, věřil kriminálníkovi?”

Avšak přes to všechno mnozí např. o 11. září promluvili. Přes sto lidí z řad policistů, hasičů a domovního personálu dosvědčili, že slyšeli řadu detonací ve dvojčatech obchodního centra. Jeho údržbáři zas nahlásili, že slyšeli četné výbuchy v podzemí obou budov “ještě před tím, než do nich narazila letadla.” Žádná z těchto svědectví však nedokázala uplatnit jakýkoli vliv ani na úřady, ani na presstitutky.

2 300 architektů a inženýrů sestavilo žádost o provedení skutečného vyšetření celého případu, ale místo něj se coby “spiklenečtí teoretikové” dočkali propuštění ze svých zaměstnání. Mezinárodní panel vědců vydal svědectví, že v suti všech zničených budov Světového obchodního centra byl nalezen vyhořelý i nevyhořelý nanotermit. nazývaný též supertermit, a to v tak vysokém množství, že jej muselo být do budov centra ještě před útokem letadel navozeno několik desítek tun. Jde o pyrotechnickou směs, složenou z velmi malých částic hliníku a oxidu železa, schopnou vyvolat při hoření teplotu vysoko nad bodem tání železa, a proto vhodnou k řezání kovových materiálů – odtud tedy mnohé stopy roztaveného železa, které byly v sutinách budov nalezeny, a se kterými si ze začátku ani odborníci nevěděli rady. Později ovšem, už o vědomost o existenci nanotermitu v sutinách obohacení, nabídli vzorky suti s předmětnou pyrotechnickou směsí k přezkoumání vládním úřadům i státním vědeckým ústavům – ale nikdo se jich ani nedokl.

Důvod je jasný. Financování vědy je dnes vysoce závislé na federální vládě a na soukromých společnostech, které s vládou uzavírají smlouvy. A vědci samozřejmě dobře rozumí tomu, že spustit znovu řeč o 11. září by pro jejich vědeckou kariéru znamenal konec.

A tak nás má vláda takové, jaké nás chce mít. Bezmocné, anebo neiformované. Mnozí Američané jsou totiž sdostatek negramotní na to, aby nerozpoznali pád budovy zřícené v důsledku řízené demolice přesně do svého půdorysu, (jak se stalo), anebo v důsledku asymetrického poškození mimo svůj půdorys,(jak se nestalo). A mainstreamoví novináři se zas v dnešní době nemohou na nic ptát a nic vyšetřovat, pokud chtějí mít v práci své jisté.

A tak bylo pátrání po pravdě zapuzeno do víceméně podzemního internetu, kde se na něj z výšin maintreamu pohlíží asi tak, jak hradní páni kdysi pohlíželi na žití plebsu v podhradí. Bylo označeno za “divoké spiklenectví”, aby se tak po pansku prostě vyřídilo a dehonestovalo.

Vybral a přeložil Lubomír Man

Projev prezidenta republiky Miloše Zemana při účasti na 42. schůzi Poslanecké sněmovny

0
0
11.3. 2016   hrad
Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně a vážení páni poslanci,
prezident republiky má sice právo vystoupit k jakémukoliv projednávanému tématu, ale domnívám se, že by se měl soustředit pouze na zákony, které jsou pro osud naší země klíčové, nebo, chcete-li, páteřní.

Až dosud jsem v tomto smyslu před vámi vystoupil třikrát včetně dnešního vystoupení. Nejdříve jsem polemizoval s návrhem služebního zákona, protože se i nadále domnívám, že dobrý úmysl tohoto zákona, to jest depolitizovat státní správu, nebyl naplněn a vedl k opačnému účinku. Jak si vzpomenete, brojil jsem zejména proti instituci politických náměstků. A v jednom z nedávno uniknuvších e-mailů mě zaujal jeden, který říká, cituji: "Je mi 60 let a chtěl bych dělat politického náměstka, a to na jakémkoli ministerstvu." konec citátu. Myslím si, že autor tohoto e-mailu moji kritiku potvrdil. Tuto věc ovšem pokládám za uzavřenou.

Druhý zákon, který jsem naopak podpořil, byl zákon o prokázání původu příjmů a majetku, protože nastal čas, abychom našli odvahu oddělit lidi, kteří svůj majetek získali legálním způsobem od těch, kdo ho získali pomocí ekonomické kriminality.

Nu a nyní jsem mezi vámi potřetí, abych podpořil zákon o obecném referendu. Dovolte mi, jako starému zbrojnoši, abych si zavzpomínal na svá relativně mladá léta, když jsem jako poslanec Federálního shromáždění poprvé četl tabulku preferencí nebo prestiže jednotlivých profesí. Takové tabulky se samozřejmě za komunismu nesměly sestavovat, protože všichni měli bezpochyby vysokou prestiž, a nebylo potřeba zjišťovat jejich pořadí. Nu a v té tabulce v prvních letech po listopadové revoluci byli na prvních místech prestižních profesí učitelé, lékaři a politici, ať už to byli ministři nebo poslanci.

Šel čas, proběhlo 25 let. Učitelé a lékaři na prvních místech tohoto žebříčku zůstali, a poslanci se postupně propadali níž a níž, až v několika posledních letech zaujímají politici, nejenom poslanci, ale i ministři, předposlední místo za uklízečkou. Mimochodem v Rakousku se uklízečka v zájmu politické korektnosti označuje jako kosmetička podlahových ploch. Protože já nejsem politicky korektní, říkám uklízečka. Nuže dobrá. Tento problém nás všechny, kdo se zabývají politickou činností, musí znepokojovat. Nikdo není rád, jestliže prestiž jeho profese bez ohledu na konkrétní osoby klesá.

A dnes jsme se tady sešli, abychom probírali jeden ze zákonů, který alespoň částečně může politikům jejich prestiž vrátit tím, že jim umožní, aby se překonala bariéra odcizení mezi nimi a občany, a aby občané byli více vtaženi do procesu rozhodování.

Někdy si za toto odcizení mohou politici sami. Dovolte mi uvést jediný příklad. Naprosto nesnáším výraz "obyčejní občané" nebo "obyčejní lidé". Protože ten, kdo tohle říká, dává najevo papalášský despekt vůči svým posluchačům. Až to vyvrcholí do známého výroku "šiju saka v Anglii, šiju kalhoty ve Francii, boty mám z Itálie, kdo z vás to má".

Všichni jsme neobyčejní. Všichni za sebou máme, alespoň dospělí, nějaké vykonané dílo. U někoho je to zasazený strom, u jiného postavený dům nebo zplozené dítě. Nikdo není obyčejný. Všichni jsme neobyčejní, a právě proto by politici měli používat výraz "normální občané" a nikoli "obyčejní občané".

To je ovšem jenom jedna forma odcizení mezi politiky a ostatními občany, kterou si zaviňujeme sami. Zvláště když řekneme "vy obyčejní občané" a neříkáme alespoň "my obyčejní občané". Ale kromě toho potřebujeme legislativní úpravy, které by tuto bariéru odcizení alespoň zmírnily, a nyní si již dovolím přejít k hlavnímu tématu svého vystoupení, tedy k zákonu o obecném referendu.

Důkladně jsem si tento zákon prostudoval, jinak bych neměl odvahu před vás předstoupit, a s výjimkou několika drobností, které spíše vyžadují zpřesnění než zásadní změnu, bych doporučil Poslanecké sněmovně tento zákon schválit. Dovolte mi, abych tyto dílčí připomínky, které jsou tři, vyjmenoval.

Připomínka první. Zákon předpokládá, že vláda může vyslovit nesouhlas s návrhem referenda a obrátit se za tímto účelem k Ústavnímu soudu. Stejný zákon předpokládá, že petenti mají totéž právo, tedy právo vyslovit nesouhlas s návrhem vlády, a Ústavní soud tak bude vrcholným arbitrem toho, zda referendum je nebo není legitimní. O.K. Ale teď si představte onu paradoxní situaci, kdy k téže skupině 15 ústavních soudců dorazí nejdříve návrh vlády, a oni ho dejme tomu přijmou, a krátce poté dorazí opačný návrh petentů. V takovém případě se tito soudci dostávají do schizofrenní situace, protože těžko budou ve druhém hlasování a v téže personální sestavě hlasovat proti rozhodnutí, které krátce předtím sami přijali. Myslím si, že řešení je dvojí. Buď aby ústavní soud o těchto stížnostech, ať už vlády nebo petentů, rozhodoval nikoli v plénu, ale v senátu, a senáty by měly být odlišné při posuzování ať už vlády nebo petentů, a druhá varianta je, že by Ústavní soud v plánu projednával oba návrhy současně. Toto je podle mého názoru zapotřebí zpřesnit, protože dosavadní výklad jasně diskriminuje petenty.

Případ druhý. Je samozřejmé, že z otázek, které mohou být předmětem referenda, se vylučuje státní rozpočet, daně nebo lidská práva. Ale pak je tam takový nenápadný bod, že předmětem referenda nemůže být právní předpis. A v důvodové zprávě se jasně říká, že právním předpisem je samozřejmě i zákon, nikoli jenom podzákonná norma. Z toho logicky vyplývá, že sensu stricto by se občané nemohli vyjádřit k jakémukoli návrhu zákona. A zde vzniká konfuze.

Představte si dvě situace, kde jsem inspirován právě probíhající diskusí o snížení hranice trestní odpovědnosti mladistvých. První typ otázky pro referendum by zněl: Souhlasíte se zákonem, který by snížil odpovědnost tohoto typu? Druhý dotaz, prakticky identický, by zněl: Jste pro snížení odpovědnosti? Takže tady vidíte naprosto jasnou konfuzi v tom bodu, že referendum se nemůže dotýkat právních předpisů, resp. zákonů. Za prvé to lze velice snadno obejít, a tento příklad jsem vám právě uvedl, a za druhé je to nesmysl, protože k čemu jinému, má-li referendum postihnout klíčové otázky domácí i zahraniční politiky, by se měli občané vyjadřovat, než právě k otázkám, které mají být ztvárněny do podoby zákonů.

Příklad třetí a poslední. Myslím si, že zákonodárci nebo navrhovateli, a to je spíše anekdota, ujelo pero, když napsal, že ověřování podpisů má probíhat stejným způsobem, jako je tomu u ověřování podpisů při prezidentské kandidatuře. Dámy a pánové, zajisté si vzpomínáte na geniální invenci Ministerstva vnitra a jeho úředníků, která spočívala v tom, že chybové archy se sčítají a nikoli průměrují. Vznikla už jedna anekdota - smícháním dvou lahví čtyřiceti procentního alkoholu dostaneme kvalitní osmdesáti procentní alkohol. Takže pevně doufám, že toto bude opraveno, protože je to absolutní nesmysl, a my bychom neměli opakovat chyby svých předchůdců a měli bychom se dopouštět chyb zcela nových, čerstvých a neotřelých.

Tolik tedy k návrhu zákona o obecném referendu.

Dovolte mi závěrem několik poznámek o přímé demokracii. Vůbec se nedomnívám, že by přímá demokracie byla nižší formou projevu vůle občanů, než je zastupitelská demokracie. Zastupitelskou a přímou demokracii pokládám za komplementární, nikoli za substituční něco, co se vzájemně doplňuje a dokonce i posiluje.

U referenda se ozývají hlasy proti, včetně té skupiny, která odešla až na Karla Turečka, za což mu děkuji, protože tato debata mně nápadně připomíná debatu, která se vedla před sto lety o všeobecném volebním právu a zaznívají zde tytéž argumenty. Občané nejsou schopni rozhodovat o tak důležitých záležitostech, hrozí nám, cituji Daniela Kroupu, vláda lůzy. Jeden z prezidentských kandidátů, který nedávno oznámil zrušení své kandidatury, to zdůvodnil tím, že je v této zemi příliš málo moudrých lidí. Opět další citát.

Dámy a pánové, nikdo nemá právo urážet svůj vlastní národ. A pokud tak činí, musí počítat s tím, že ve skutečnosti uráží pouze sám sebe. Tvrdím však, že zákon o obecném referendu, ať jakkoli důležitý, je pouze součástí přímé demokracie a i když vám určitě za svého života nevnutím další zákony podporující přímou demokracii, dovolte mi, abych se o nich alespoň velmi stručně zmínil.

Za prvé, podporuji myšlenku přímé volby starostů a hejtmanů. Nikoliv jenom proto nebo především proto, že se pro tuto myšlenku podle průzkumů veřejného mínění vyslovují dvě třetiny občanů - cituji materiál Herzman, Český volič - ale především proto, protože mám obavu ze zákulisních manipulací a intrik a dovolím si uvést opět jeden jediný příklad. Starší z nás si vzpomenou na osobu jménem Jančík. Byl to starosta Prahy 5. Dostal nejnižší počet preferenčních hlasů, přesto se stal starostou, výměnou něco za něco. A nemyslím si, že by to jeho straně jakkoli prospělo, ba právě naopak. Návrh, který propaguji, spočívá v tom, že by se starostou nebo hejtmanem stal ten, kdo dostane nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnější strany. To druhé proto, protože zvolený starosta nebo hejtman nemá zůstat jako kůl v plotě a má mít výraznou podporu mezi zastupiteli, byť by to nutně nebyla podpora většinová. Z tohoto hlediska by nebylo nutné dělat samostatné volby hejtmanů nebo starostů a na naivní protiargument, co se stane, když ten starosta to nebude chtít, zní odpověď - nastupuje druhý v pořadí.

Předposlední bod, který vyvolává obecné rozčilení, vychází z toho, že přímá demokracie není jenom právo. Přímá demokracie je i povinnost. A už asi tušíte, kam mířím - k povinné volební účasti. Povinná volební účast je v Belgii, v Lucembursku, v Austrálii a v dalších zemích. Díval jsem se na výsledky turnoutů v Belgii - devadesát procent. Devadesát procent! Nu a bohužel už tady asi není nikdo, kdo by pamatoval první republiku. Chtěl bych připomenout, že povinná volební účast byla i za Masarykovy první republiky. A Winston Churchill v jednom ze svých projevů na konci druhé světové války říkal, že je to dobrá myšlenka a že pokuta za neúčast by měla mít cenu jedné lepší večeře. Nedefinoval sice obsah účastníků této večeře a rozvětvenost rodiny, která se jí účastní, ale i tak lze říci, že by pokuta nebyla likvidační.

Poslední bod, který bych vám rád nabídl k úvaze, zní panašování. Jak víte, panaš je francouzský pestrobarevný chochol a neznamená nic jiného v tomto případě, že občan si může vybrat mezi více kandidátkami. Tento systém již existuje v komunálních volbách a podle mého názoru se osvědčil. Nevidím principiální důvod proti tomu, aby byl přenesen i na úroveň krajských a parlamentních voleb. Jste vázáni kandidátkami kandidujících subjektů, to nesporně ano. A například v zastupitelstvu o patnácti členech si můžete vybrat a sestavit vlastní kandidátku pečlivým křížkováním těch osob, které znáte a kterých si skutečně vážíte. Ti línější zaškrtnou jenom jednu kandidátku a budou riskovat, že spolu s cibulí koupí mrkev, protože na konci kandidátky obvykle bývají lidé, kterým se poněkud neuctivě říká křoví nebo také nosiči vody. Jestliže by panašování bylo uplatněno v plném rozsahu, pak je to totéž, jako kdybyste si z jídelního lístku vybrali z jednoho menu předkrm, z druhého hlavní chod, ze třetího polévku, ze čtvrtého dezert, případně aperitiv. Nu a z toho vyplývá, že politika ztrácí osobnosti, které by se dostaly do hry, jenom proto, že na krajské a celostátní úrovni jste vázáni jednou jedinou stranickou kandidátkou. A tolik osobností, abychom je mohli ztrácet, podle mého názoru nemáme.

To je, dámy a pánové, zhruba vše, co jsem chtěl sdělit ke kontextu tohoto zákona, tedy o možných dalších krocích směrem k přímé demokracii a nepodceňování občanů a jejich common sense, tedy zdravého rozumu.

Zcela závěrem bych připomněl na příkladu Švýcarska, kde jsou i kantonální referenda, že Švýcarsko je prosperující zemí, které systém referend nejenom že neublížil, ale naopak prospěl. Slyším argument - musíme počkat, až naši občané budou tak vyspělí jako Švýcaři. Tento argument má stejnou logiku, jako kdybychom řekli - musíme počkat, zda se uzdravíte z tuberkulózy a pak vám podáme antibiotika. Systém referend a dalších kroků přímé demokracie má zvýšit účast občanů na veřejném životě a chcete-li, přiblížit je politikům a nás přiblížit těm citovaným Švýcarům.

Dámy a pánové, jsem si vědom toho, že zákon o obecném referendu je zákonem ústavním. To znamená, že potřebuje minimálně 120 hlasů v této Sněmovně.

Dovolte mi, abych apeloval i na tu část opozice, která konec konců zákon o obecném referendu sama několikrát předkládala a bez jejíchž hlasů tedy nemůže být tento zákon přijat. A přeji všem nám, aby díky tomuto a dalším zákonům se postupně naše profese, profese politiků, začala zdvihat ze dna a abychom dohnali lékaře a učitele.

Děkuji vám za vaši pozornost.

Miloš Zeman, prezident republiky, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 11. března 2016

Propad lodní dopravy potvrzuje hospodářskou krizi

0
0
Václav Umlauf
12. 3. 2016  E-republika

Dávám jen pár čísel, o kterých jsme psali už ve starších článcích. Propad Baltic index je fakt drsný, světová lodní doprava málem stojí. Takto vypadá hospodářská krize.


V českých a světových korporátkách vládne během organizovaného politického a ekonomického rozpadu EU povinný optimismus. Nechci rušit profesionální lodní kapelu na Titaniku od vážné práce na výstavbě kapitalismu. Protože však na Titaniku nesedím, tak jen pár čísel, o kterých jsme psali už ve starších článcích. Propad Baltic index je fakt drsný, světová lodní doprava málem stojí. Takto vypadá hospodářská krize.




Index je 50 % níž, než při historicky nejnižších hodnotách, viz graf. Loďaři jasně ukazují, že po planetě není co vozit. Takto vypadá odvětví před krachem, když poptávka nepokryje ani náklady. Viz tento graf a dolní červená čára nákladů.




To pochopitelně souvisí i s propadem ceny surovin. Když se nevyrábí, není poptávka. Podívejte se na propad ceny surovin, viz dolní graf.





Schválně jsem tam dal i průběh grafu akcií (NASDAQ), abyste jej mohli porovnat. Je to div neoliberální ekonomiky, která v posledních časech nerozumu přestala být klasickým kapitalismem. Po planetě není co vozit, nikdo nekupuje suroviny, protože nemá komu prodávat vyrobené, ale burza stále roste. Tomu se říká zázrak neviditelné ruky trhu. Jenže z vody se v reálu víno neudělá. To ukazuje export z Číny.





V únoru 2016 klesl vývoz naprosto jasně, viz graf. V únoru byly sice v Číně novoroční svátky a tím pádem i více volna, ale stejně. Pro naše montovny je mnohem horší fakt, že do Číny už 16 měsíců trvale klesají dovozy. Celkový pokles je 13.8 %. To znamená pro EU, že se dováží mnohem méně luxusu, aut a obráběcí techniky. A z Ruska jsme si dovoz zakázali vlastní pitomostí. V USA je podobný závod ke dnu už od roku 2015. Podívejte se na grafy v článku Kdo mediálně lže, ten korporátně krade.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 400 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde. Děkujeme!

 

Související články:

Bitva o Palmýru: Syřané za podpory Rusů postupují k branám starobylého města

0
0
ea24
12. 3. 2016 Eurasia24

Tvrdá bitva se rozhořívá v okolí starobylé syrské Palmýry. Ačkoliv se ještě nedávno zdálo, že ji Sýrie ztratila už navždy, syrská vojska se nyní posunují do hloubi území obsazeného Islámským státem. Informaci přinesl portál Rusvesna.su.


Vládní síly tam přesunuly mimořádně bojeschopnou jednotku – zvláštní oddíl Tiger Force s již legendárním velitelem generálem Suheilem Al-Hassanem.

Podle zdroje agentury Al-Masdar se v nadcházející době také významné síly libanonského hnutí Hizballáh přesunou do provincie Homs, aby podpořily své syrské spojence v jejich ofenzívě (ruská média zdůrazňují, že tyto masivní přesuny jsou možné jen díky uvolnění značného množství sil na základě nedávno uzavřeného příměří - pozn. Geo).

Koncem týdne stroje ruských vzdušných a kosmických sil provedly okolo dvou set útoků proti cílům v této lokalitě. Arabská média informují, že ruské letectvo působí podle přísných instrukcí tak, aby nepoškodilo historický hrad v Palmýře. Piloti používají různé typy termobarické a zápalné munice.

Speciální oddíl Tiger Force se nyní nachází na osvobozeném vrcholu před branami Palmýry.

Boj „Tygrů“ pod velením Suheilema Al-Hassanema ukazuje toto jen několik hodin staré video, zachycující také těžkou techniku – osvědčenou Šilku ZSU-23-4 a samohybnou houfnici 2S1 Gvozdika:






Foto: YouTube.com

Turecko cítí strach EU a chce 6,6 mld dolarů

0
0
Finian Cunnigham
12.3.2016    Zvědavec

Když vláda v Ankaře provedla o víkendu brutální razii na média a pak zaznamenala minimální protesty Západu, prezident Erdogan věděl, že má navrch – pro využití uprchlické krize.

Zdá se více než podivným, že pouhé tři dny před schůzkou na vysoké úrovni mezi vůdci Evropské unie a Turecka ohledně uprchlické krize provedly úřady Ankary drzý útok na demokratická práva.

Násilné policejní obsazení největších tureckých opozičních novin Zaman a jejich okamžitý přechod na pro-vládní notu představuje nejdrzejší autoritářský krok, který doposud strana AK prezidenta Recepa Tayyip Erdogana učinila.

Turečtí opoziční politici tento totální frontový útok na nezávislá média odsoudili jako Erdoganův státní puč.

Ale západní reakce na drakonickou ukázku státní moci byla mlčenlivější, než když předtím. O konfiskaci deníku Zaman západní média prakticky neinformovala. Jak Washington, tak EU pouze vydaly povrchní prohlášení „o znepokojení“ a vyzvaly Ankaru, aby respektovala „svobodu projevu“ a „základní evropské hodnoty“.

V posledních měsících Erdogan zavíral novináře a uzavíral kritická média. Za jeho stále více autokratické vlády pronásledovaly úřady Ankary tisíce občanů, kteří „urazili“ prezidenta v sociálních médiích.

Ještě vážnější je, že Erdogan nařídil krvavé potlačení etnických Kurdů na jihovýchodě země, kdy se objevily znepokojivé zprávy o masovém vraždění tureckými jednotkami. Turecká armáda také několik týdnů přes hranici ostřeluje kurdské pozice v Sýrii.
Erdogan:  "Jsem na vás pyšný, milá dvojčátka!"

Není to o tom, že by si vůdci EU Erdoganova darebáckého chování nevšimli. Zpráva EU vydaná v listopadu poukázala na rostoucí potlačování lidských práv. Ale Erdogan ve svém autokratickém usurpování moci přesto pokračoval. Axtotální útok na opoziční zpravodajská média o víkendu je doposud jeho nejkřiklavějším krokem. Načasování naznačuje, že šlo o test rozhodnosti EU.

Jinými slovy, Erdogan podle mlčení Západu a prázdných frází věděl, že jeho represivní zásah nebude mít žádné dozvuky. A proč? Protože, jak si je Erdogan příliš dobře vědom, EU je na kolenou a snaží se získat spolupráci, aby ukončila uprchlickou krizi útočící na samotné její základy. To znamenalo, že může poslat svého premiéra Ahmeta Davutoglu do Bruselu, aby tam posbíral obrovské ústupky.

Významné je, že na poslední chvíli před zahájením summitu v Bruselu v pondělí turecký premiér Davutoglu přišel„s jistými novými nápady“. Jedním z nových „nápadů“ bylo, že Ankara již nepožaduje 3,3 mld dolarů pomoci EU, jak činila po předešlé čtyři měsíce. Ankara nyní požaduje dvojnásobek.

Davutoglu naznačil, že má navrch, když dorazil do Bruselu a řekl: „Celá budoucnost Evropy je na stole.“ A také dal vědět, že Turecko mluví nejen o uprchlících, a dodal, že Ankara očekává „novou éru vztahů Turecka a EU“.

Závěrem vyjednávání v Bruselu tento týden je, že Turecko dostane 100% navýšení slíbené finanční pomoci od Evropské unie – 6,6 mld dolarů – údajně na ubytování syrských uprchlíků na svém území.

Ankara také vyždímala od eurolandu slib, že jejích 75 milionů občanů bude moct od letošního června cestovat bez víz; a možná největší kořistí ze všech bylo, že Turecko vyrazilo z Bruselu závazek urychlit dlouho odkládaný přístup Turecka k unii.

Zpráva Financial Times poukázala na delikátní rovnováhu: „Vůdci EU budou kolem útoku Turecka na média chodit po špičkách“ a dodává se tam: „Vůdci se budou vyhýbat napadání dohody o migraci s Ankarou“.

Teoreticky byla EU ušetřena katastrofického scénáře, kdy by tisíce uprchlíků přicházely denně z Turecka do Řecka a odtud dále. Nekontrolovaná migrace v posledním roce ohrožovala samotnou existenci 28 členné EU, kdy se členské státy veřejně hašteřily kvůli uzavření hranic a nespravedlivé zátěži.

Zdá se, že výměnou Ankara poskytuje svoji spolupráci na systematickém navracení všech uprchlíků, kteří jsou nyní v Řecku – asi 30,000 lidí – zpět do Turecka. Někdy v neurčitém budoucnu se EU zavázala vzít zpět syrské uprchlíky ve stejném počtu v rámci zdánlivě řádného procesu žádání o azyl. Nicméně se teprve uvidí, jestli tak komplexní dohoda o braní uprchlíků zpět do EU může fungovat v praxi. Neboť mimo jiné bude mít EU stále obrovské problémy se svými členskými státy, které odmítají přijmout kvóty u uprchlíků.

Nicméně za jisté lze považovat násilné „odesílání“ – jak řekl prezident Evropské rady Donald Tusk – uprchlíků z Řecka zpět do Turecka. „Dny nespořádaného přistěhovalectví do Evropy skončily,“ řekl Tusk s jistou úlevou v hlase po summitu v Bruselu.

Tohoto pochmurného úkolu převozu sužovaných rodin zpět se ujme vojenská aliance NATO. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg potvrdil, že aliance navyšuje svoji námořní přítomnost v Egejském moři, aby tam zachycovala lodě s uprchlíky.

Dohoda má proto příchuť nouzového opatření, kde jsou údajně ušlechtilé principy EU házeny přes palubu.

Vůdci EU se stále zoufaleji snažili zastavit příliv migrantů a toto je výsledek. Německá kancléřka Angela Merkel byla pod obzvláštním tlakem, aby zarazila lidskou tsunami, která přišla po její politice „otevřených dveří“.

Cesta uprchlíků do Evropy byla tak zablokována touto poslední dohodou EU a Turecka, ačkoliv toto drastické opatření má závažné etické a právní dopady. Podle práva EU mají všichni uprchlíci právo žádat o azyl. To již zaručeno není, ale zaručeným je, že jakákoliv loď s uprchlíky zachycená v Egejském moři bude násilně vrácena zpět do Turecka válečnými loděmi NATO. To je signál eskalace hrubé síly kvůli humanitárním právům. (Nebo spíš vhodná záminka, jak navýšit vojenskou přítomnost NATO u syrských břehů pro potenciální střet s Ruskem – p.p.)

Ironie toho všeho je hořká. Ještě minulý týden vůdci NATO obviňovali Rusko z „používání syrských uprchlíků jako zbraně“ pro údajné politické cíle mající podkopat Evropskou unii. Toto komické tvrzení nestojí za bližší rozebírání.

Mnohem blíže realitě však je, že členský stát NATO, Turecko, je tou stranou, která z uprchlíků udělala zbraň. Erdoganův stát hrál prominentní roli ve vyvolání již pět let trvající války v Sýrii, aby změnil režim v Damašku. Tato válka hrozí, že se potáhne ještě déle, vzhledem k roli Turecka v ilegálním dodávání zbraní a hrdlořezů do Sýrie. To je pozadí toho, proč téměř tři miliony syrských uprchlíků skončily v Turecku a proč Evropa zažila destabilizující příliv přistěhovalců.

Jak řekl nedávno syrský prezident Bashar Assad, evropská uprchlická krize by byla rychle vyřešena, kdyby byla tajná válka proti jeho zemi zastavena. Toho lze dosáhnout, pokud by evropské mocnosti zarazily Turecku a Saúdské Arábii posílat zbraně a žoldáky do Sýrie. Ale místo toho monarchové EU dávají Erdoganovu režimu 6,6 mld dolarů, zatímco ten zároveň likviduje lidská práva; a tím zajišťují, že celý problém je odložen a bude mít mnohem větší následky.


Smelling EU Fear, Turkey Moves in for $6.6bn Kill vyšel 8. března 2016 na ICH. Překlad v ceně 446 Kč Zvědavec.
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live