Hodnotit či nehodnotit?

March 12, 2016, 2:00 am

≪ Previous: Turecko cítí strach EU a chce 6,6 mld dolarů

Zdeněk Hrabica
12. 3. 2016
Často se vracím k novinářským rozhovorům Karla Čapka (Hovory s TGM), Egona Ervína Kische (i k fiktivním), věřím jim a hledám v nich poučení. Nikdo je, dříve vydané, už nečte, povalují se na regálech odložených knih v knihovnách – ve štalářích „Čtenáři čtenářům“. Nevěřím knižním dlouhým módním rozhovorům, třebas „dálkovým“ Karla Hvížďaly s Havlem, Schwarzenbergem, s Halíkem.

V rozhovorech plných žluče mně Irituje Daniela Drtinová svou umaností a zjevným úmyslem, jak snadno a rychle – umí potrhle rozdrtit respondenta na základě jeho víry a přesvědčení. Trčí ji sláma z bot a těžko je jí zbavit se umanutosti vyšetřovatelky ze soudního dvora nebo z odposlechové komory policejního aparátu.

Po elektronických vlnách netu se k nám nyní dostal rozhovor Daniely Drtinové s Františkem Ringo Čechem. Vykutálená moderátorka si předsevzala, že mu dokáže rasismus v paletě naivního malíře i divadelního umělce, režiséra, textaře, muzikanta, rebela, dokonce poslance. Dala mu okatě najevo své pohrdání, už proto, že se občas nebojí promluvit, jak mu zobák narost a neskrývá před nikým svůj kladný vztah k prezidentu Miloši Zemanovi.

O rozhovor jsem se samozřejmě pokoušel v novinářském světě mnohokrát i já sám. Nesnadný úmysl mi častokrát dal za vyučenou, že jsem řemeslo ještě vůbec nezvládl. Ak.mal. Josef Liesler mi kladl na srdce, že okamžitě rozpozná novinářského idiota od moudrého žurnalisty, který jej požádá o interview - a to již podle první otázky. Pod vlivem tohoto imperativu jsem se skoro třásl v pracovně ministerské předsedkyně Indie paní Indíry Gándiové. Za půl roku byla zavražděna násilnou rukou jednoho ze svých bodygardů. Myslím, že mi tehdy moc pomohla tréma a skutečnost, že se člověk nesmí třást před velkými zvířaty, že mu nesmějí kalhoty spadnout z těla před brodem. Přítel, malíř Vladimír Komárek si mi postěžoval v letním odpoledni, že se v jeho semilském ateliéru objevila mladičká redaktorka Květů. Přišla k rozhovoru bez přípravy a zjevila svůj úmysl bavit se s Mistrem. Mezi plátny se zakrátko udivila: „To jsem ani nevěděla, že také malujete?“ Vladimír Komárek, který mi psal dopisy bez rozdělování jednotlivých slov, který byl jako syn četníka dlouhodobým pobytem na jižním Slovensku více Slovák než Čech, podotkl: „ A co myslíš děvenko, že vůbec vlastně celý život dělám?“ Nenechala se vyvést z míry a opáčila: „Já si až doteď myslela, že jste takový kecal, vypravěč, z něhož padají slova a slova.“

Tenkrát, po tomhle překvapivém sdělení mně Vladimír pozval na svou zahradu, kde měl v zákoutí z kamínků kruh, jakýsi svérázný pisoár, do něhož chodil s mužskými příchozími kamarády pro uvolnění čůrat a řekl mi: „Víš co, příteli Zdeňku, vykašleme se na to hodnotit, jak a kdo co vlastně člověk umí a neumí anebo co dělá, když dělá.“

Ó, jak byl malíř Vladimír Komárek moudrý, vzdělaný, prozíravý, moc mi chybí!

Psáno pro Novou republiku a pro Nové slovo

↧

Nekonečná řecká katastrofa

March 12, 2016, 3:30 am

≫ Next: Rady jak uchovat panenství v nevěstinci

≪ Previous: Hodnotit či nehodnotit?

Costas Lapavitsas
12. 3. 2016 flassbeck–economics
Je to nyní osm let, kdy se Řecko octlo v recesi a šest let, kdy následovalo strategii bail-out (sanace), kterou mu uložily MMF, EU a ECB (Trojka). Vláda SYRIZY, která byla zvolena v lednu 2015 a se kterou se spojovala naděje, že vystoupí z programu úspor a škrtů, kapitulovala a nyní provádí politiku bail-out (sanace). Hospodářství nevykazuje žádné známky trvalého zotavení a v roce 2015 se opět nachází v recesi. Nicméně situace země se v roce 2016 vlnou uprchlíků a migrantů velmi podstatně zhoršila.

Řecko se stalo tranzitní zemí pro lidi, kteří se pokoušejí dostat přes Turecko dále do severní Evropy. V roce 2015 přijelo a přišlo touto cestou 800 000 uprchlíků a migrantů. V únoru 2016 byly řecké hranice na nátlak ze strany Rakouska a jiných zemí EU efektivně uzavřeny. Následkem toho vznikly kempy plné trpících lidí. Když se v následujících týdnech nenajde humánní a racionální evropské řešení, mohl by se sociální, ekonomický a politický tlak na vyčerpané Řecko stát tak nesnesitelným, že by mohlo dojít k vážnému ohrožení vztahů s EU.

Stav hospodářství

Žalostný stav řeckého hospodářství je zjevný z dat ELSTATu, řeckého statistického úřadu z 29. února. Odhlédneme – li od podivuhodného skoku za poslední čtvrtletí roku 2015, který ukázal neobyčejný nárůst 20% u investic od čtvrtletí ke čtvrtletí, úřad zjistil, že HDP Řecka v roce 2015 poklesl o 0,3 %. Spotřeba se v roce 2015 mírně zvýšila, ale investice dále klesly – a to i přes podivuhodný nárůst v posledním čtvrtletí. Také vývoz v roce 2015 opět poklesl.

Podíváme – li se na obr. 1 na delší časové období, je jasně vidět, že hospodářský pokles země začal v roce 2008 a v roce 2010 se značně zhoršil, když se začala uplatňovat strategie bail-out/sanace/. Od roku 2013 se vývoj stabilizoval na hluboce nízké úrovni a řecké hospodářství je na dně.

Důvody zhroucení po prosazení programu bail-out / sanace/ jsou úplně jasné. Domácí poptávka se silně snížila, protože byly zredukovány státní výdaje a následkem toho se zvýšily daně. Hluboké zásahy do reálných mezd, které uložila Trojka, přispěly k dalšímu poklesu poptávky , protože se snížila spotřeba. Kolaps v oblasti investic je dramatický: Z maximální nominální hodnoty 63,2 miliard EUR v roce 2007 klesly v roce 2015 na 17,2 miliard EUR. Výsledkem bylo zničení řecké výrobní struktury a nesmírný nárůst nezaměstnanosti, v současnosti činí stále ještě kolem 25%. Na rozdíl od mnoha optimistických očekávání nemohl vývoz vyrovnat chybějící domácí poptávku. Výkonnostní bilance se nicméně zotavila, neboť zhroucení příjmů přispělo i k zhroucení dovozu.

Nadále úspory a škrty

Uprostřed těchto katastrofálních podmínek trvají věřitelé (zastoupení EU, ECB a MMF) na tom, aby Řecko pokračovalo v politice úspor a škrtů a „ reforem.“ Vyhlášeným cílem je dosáhnout do roku 2018 primárního převisu ve výši 3,5 %, aby země mohla zmenšit státní zadlužení, které v současnosti činí 321,3 miliard EUR, nebo 182% HDP. Za tímto účelem vláda SYRIZY již značně zvýšila DPH a plánuje další zásahy do veřejných výdajů a nové zvýšení daní. Aby dosáhla předpokládaných škrtů výdajů, vláda ohlásila, že v roce 2016 má být u penzí ušetřeno 1,8 miliard, to odpovídá 1% HDP. Zároveň se má připravit penzijní reforma, která povede k tomu, že se zřetelně zvýší příspěvky zemědělců a podnikatelů. Obraz je ještě komplikovanější rekapitalizací řeckých bank z listopadu 2015, při které byla většina bank prodána za minimální obnos různým hedgefondům / finančním spekulacím/ a jiným spekulantům. V současnosti mají banky asi 100 miliard EUR problematických úvěrů, o které se musí starat, aby vůbec mohly nadále úvěry poskytnout.

Velkou část špatných úvěrů přijaly vlivné podniky, které využily úzkého vztahu k bankám a politikům, aby mohly přijímat úvěry, u kterých se jen málo kontrolovalo a dohlíželo. Půjčky se dávaly ve značném rozsahu soukromým rozpočtům osob, které posledních osm let těžce trpěly recesí. Zacházení s takovými problematickými úvěry je citlivá záležitost, neboť za prvé jsou úvěry u soukromých rozpočtů často úvěry na nemovitosti, takže může dojít i k nucenému vyvlastnění a ztrátě domu. Za druhé by restrukturalizace podnikových dluhů nutně znamenala, že se změní mocenská rovnováha v různých sektorech hospodářství.

Kombinace obnovených úspor a slabých bank omezily v dohledné budoucnosti vyhlídky na růst . Hraniční daňová sazba pro malé a střední podniky by mohla být kolem 50 – 60 %. Vzhledem k vysokým úrokům, slabé poptávce a špatným úvěrům je nepravděpodobné, že opět dojde k trvalému růstu. Je jasné, že Řecko potřebuje cílený nárůst soukromé spotřeby, ale právě tomu brání podmínky bail-out / sanace/. Daleko více trvají věřitelé na fiskálních převisech, „ reformách“, a redukci problematických úvěrů. Přitom MMF se osvědčuje jako nejtvrdší, ale i nejprůhlednější mezi věřiteli Řecka.

V článku na webové stránce MMF z 11. února argumentoval Poul Thomsen, který již několik let řecký program efektivně řídil, že penzijní reforma je absolutně prvořadá, když chce země dosáhnout primárního převisu 3,5%. Opravdu se zdá, že Thomsen je toho názoru, že Řecko potřebuje dalekosáhle přísnější opatření škrtů a úspor, v řádu 4 – 5 % HDP do roku 2018, aby dosáhlo žádoucího převisu. Země, říká, by se mohla vyhnout dalším škrtům jen tehdy, kdyby došlo ke krácení dluhu. Ale jen samotná zmínka o krácení dluhu je pro EU a zvlášť pro německé politiky prokletím.

Naléhavá kontrola programu

Tvrdý postoj MMF a odpor EU proti krácení dluhu nedovoluje vládě SYRIZY žádnou jinou volbu, než pokračovat v roce 2016 ve škrtech a úsporách./austerity/. Vláda se nachází pod enormním tlakem, aby opatření k úsporám rychle prosadila, neboť to je podmínka úspěšného posouzení programu bail-out / sanace/ „ Trojkou.“ Když hodnocení nedopadne dobře, neuvolní se sumy peněz pro sanaci, a tím se pro vládu vše zhorší, aby zaplatila své dluhy a může dojít k opakování krizové situace z roku 2015.

Dluhové platby, ke kterým je řecká vláda v příštích měsících zavázána, jsou následující (podle propočtů Financial Times):

Splácení dluhů Řecka v miliardách EUR

březen – 5,5

duben – 2,7
květen – 1,4
červen – 2,3
červenec – 4,4
srpen – 0
září – 0,5
říjen – 0
listopad – 0
prosinec 0,3

Velká část plateb se týká cenných papírů se stoupajícím úrokem, které vydaly řecké banky. Jsou jednoduše normálně používány, protože se stát může lehce u bank refinancovat. Splácení v červenci však obsahuje značný obnos pro Evropskou centrální banku, který nemůže být sehnán bez vnější podpory. Proto se kontrola sanačního programu musí ukončit do léta, pokud opět nemá hrozit řecká dluhová krize. Možnost nové krize je přesně to, čeho se obávají mezinárodní trhy, a proto rizikové přirážky u řeckých půjček se splatností 10 let od začátku února silně stouply. Úrok je nyní kolem 10% ve srovnání se 7 % v listopadu 2015. Kromě toho prekérní stav řeckých bank přispěl od začátku roku ke značným výkyvům kurzu na athénské burze. Index byl 31. prosince 2015 631, 11. února spadl na 440 a 1. března se opět zotavil na 517. V řeckém finančním sektoru nyní opět dominuje nejistota a strach.

Nová fáze řecké krize

To je kontext, ve kterém eskaluje uprchlická a migrantská krize a země je ohrožena katastrofálními následky. Určitě Řecko potřebovalo dlouhou dobu, aby reagovalo na stoupající vlnu uprchlíků a migrantů ze Sýrie, severní Afriky, Afghánistánu, a jiných oblastí. Ale skutečné selhání je v EU, která nebyla schopna vyvinout koherentní strategii, aby poskytla bezpečný tranzit a rozdělení uprchlíků na rozumném základě v EU. Uzavření hranic začátkem roku 2016 několika členských států EU vedlo k tomu, že Řecko se stalo uprchlickým kempem, přičemž uprchlíci a migranti nechtějí v Řecku zůstat. Je myslitelné, že během krátké doby přijde do těchto kempů 100 000 a více uprchlíků a migrantů. Řecko nemá zdroje, aby zvládlo takovou masu humánním a účinným způsobem. Pro zemi, která je již zmítána recesí a katastrofální hospodářskou politikou, by to mohla být poslední kapka, aby sud přetekl.

Vláda SYRIZY se v současnosti nachází v nemožné pozici:Je nucena provádět další opatření úspor a škrtů, ale zároveň se obává politických a sociálních dopadů své vlastní politiky. Její věrohodnost je u voličů zničena a zvláště mezi mladými Řeky vládne hodně rozšířená deziluze. Uprchlické téma by se mohlo stát rozbuškou v této výbušné směsici, neboť tím sílí sociální a politický tlak v celé zemi.Ale zjevně neexistují žádná politická řešení: ani vláda národní jednoty, ani nové volby nejsou bezprostřední nosné vyhlídky pro Řecko.

Vzhledem k hluboké politické nestabilitě a trvající stagnaci řeckého hospodářství je zcela nemyslitelné, aby se téma členství v Evropské měnové unii opět dostalo na pořad dne. Z makroekonomického hlediska je zřejmé, že Řecko mělo z Evropské měnové unie již vystoupit před léty, aby mělo možnost zotavení a hospodářské restrukturalizace. Politická zbabělost vedla k tomu, že se zůstalo v monetární unii, s ohromnými náklady pro hospodářství a společnost. Po šesti letech katastrofální hospodářské politiky je stav země dnes ještě daleko komplikovanější a prekérnější. Nyní jde o vztahy Řecka k EU, neboť euroskepticismus velmi rychle narůstá. Nekonečná krize Řecka zjevně vstupuje do své nové fáze, která by mohla způsobit ještě větší škodu pro zemi a Evropu jako celek.

Pozn. Costas Lapavitsas je profesor ekonomie na Univerzitě v Londýně , a byl i poslancem za SYRIZU v Athénách

Vybrala oa pro Novou republiku přeložila Mgr. Zdeňka Holešová

↧

Rady jak uchovat panenství v nevěstinci

March 12, 2016, 3:55 am

≫ Next: Minuta ticha za Slobodana Miloševiče

≪ Previous: Nekonečná řecká katastrofa

Ivan David
12. 3. 2016
Občas při pročítání webů narazím na pozoruhodné nápady nejen od lidí, kteří si rádi po večerech přemýšlejí, ale i od těch, kteří měli příležitost nabýt zkušeností. Bývalý dlouholetý poslanec za ODS Jiří Payne na svém blogu zde se zdviženým ukazováčkem radí, že „nelze sedět na dvou židlích“. Má na mysli velkopodnikatele a místopředsedu vlády v jedné osobě Andreje Babiše.

Snaží se dojmout čtenáře následujícím konstatováním: „Čestný člověk musí sám uvážit, zda je ochoten kvůli službě veřejným věcem zcela opustit své podnikání. Nebude převádět podnikání na manželku, poctivý člověk nebude hrát falešně, ale zcela se podnikání vzdá. Politická činnost je vždycky oběť a služba. Pro srovnání, například ani soudci nesmějí podnikat! A ministři mohou? A média, která o sobě ráda tvrdí, že jsou hlídacím psem demokracie, mají neúprosně trvat na odvěkém politickém přikázání: Nebudeš sedět na dvou židlích!“

Jsou to zajímavé úvahu od dlouholetého člena strany, která prosazovala privatizaci téměř úplně všeho. Chce nám autor namluvit, že ho nenapadlo, že ti, kteří si koupili „majetek všech“ za peníze "půjčené" z banky „patřící všem“ (pomineme-li machinace) nebudou pomýšlet na jeho další rozmnožování pomocí privatizace „veřejných zakázek“ a „evropských dotací“? Opravdu ho nenapadlo, že k tomu nutně budou chtít využít politického vlivu, který si budou chtít koupit za peníze z majetku, kterého se pomocí prosazení idejí ODS zmocnili?

Zůstal Jiří Payne po tom všem, co nemohl nevidět, průzračně čistý? Nenapadlo ho, že si miliardáři koupí média? Je mu divné, že novináři píší tak, jak si přejí ti, kteří je platí?

Pan Jiří Payne má pocit, že má právo moralizovat, ačkoli pomáhal prosazovat systém, který zrodil megakorupci a jinak to ani dopadnout nemohlo. Jako psychiatr vím, že mnozí lidé jsou nadáni schopností udržet v jedné hlavě vzájemně si odporující představy. Některé hlavy nejsou schopny utřídit myšlenky a přemýšlením dospět až k představě důsledků nápadů, které sami prosazují. Případ pana Payne ukazuje, že je možné podporovat systém vyrábějící miliardáře a současně z naivity nebo pokrytectví tvrdit, že nebylo možné předpokládat, že se stanou oligarchy.

Oligarchové – vládnoucí miliardáři nás dovedou tam, kde skončila Ukrajina a málem i Rusko. Oni se neujímají vlády z pocitu odpovědnosti k lidu, oni se snaží ještě více zbohatnout na úkor lidu. Jim bída nevadí, oni ji nepociťují.

Je čirým pokrytectvím vymáhat na miliardářích „záruky“, že nebudou zneužívat své hospodářské moci k dalšímu obohacení. I když by se zabránilo jejich přímému vládnutí, budou dál vládnout korupcí prostřednictvím lobistů, podplacených úředníků a poslanců a koupených médií. Taková je totiž mentalita hromadičů majetku. Takový je systém. Korupce je nutným důsledkem.

↧

Minuta ticha za Slobodana Miloševiče

March 12, 2016, 7:56 am

≫ Next: Bez toho nemá mír šanci

≪ Previous: Rady jak uchovat panenství v nevěstinci

Vlastimil Fořt
12. 3. 2016

Před deseti lety, 11. března 2006, byl v cele v Scheveningen nalezen mrtev bývalý president Jugoslávie Slobodan Miloševič. Do vězení na předměstí nizozemského Haagu se dostal způsobem známým z Divokého západu, americká vláda na jeho hlavu jednoduše v duchu své šerifské tradice vypsala dne 25.6.1999 odměnu 5 milionů dolarů, když jej krátce předtím nedokázala zabít během 78 dní trvající bombardování.

Miloševič byl nakonec o dva roky později zrazen, zatčen a do Haagu dne 28.6.2001 unesen. V průběhu oněch dvou let před únosem ovšem musel čelit ještě dalším dvěma pokusům o atentát. Nějak takto si pánové Clinton, Cook, Blair, Fischer, Scharping a krvavá „domovnice“ Albright představovali demokracii: kdo se znelíbí, byť byl třeba řádně zvolen, bude označen za psance, zabit nebo postaven před „mezinárodní“ soud, a basta.

O činnosti tzv. Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu sepsal poučnou knížku s názvem „Justiční tyranie uprostřed Evropy“ český novinář Radim Panenka. Kniha ovšem vyšla v mizivém nákladu a je obtížně dostupná. Vyjádřeno ve zkratce, hlavním úkolem tribunálu bylo a je soudně posvětit někdejší novinové titulky, tedy že právě zejména president Miloševič může za (ovšemže novinářsky virtuální) etnické čistky na Kosovu, za válku v Bosně i za agresi NATO, která díky oddanému americkému psíkovi Václavu Havlovi vešla do dějin jako „humanitární bombardování“.

Slobodanu Miloševičovi bylo v Haagu upíráno i právo na obhájce, takže se musel hájit sám. Činil tak s neuvěřitelnou statečností a hrdinstvím, ale i trpělivostí. První velkou porážku utrpěl žalobce Nice v okamžiku, kdy byl nucen pod tíhou argumentů obhajoby stáhnout bod „snaha o vytvoření Velkého Srbska“. Jedním z nejpikantnějších detailů procesu bylo svědectví britského politika Paddyho Ashdowna ze dne 15. března 2002, tedy dva měsíce před tím, než se tento člen liberálně demokratické strany stal vysokým představitelem pro Bosnu a Hercegovinu. Ashdown tvrdil, že stál na albánské straně hranice s polním dalekohledem a sledoval území Kosova, kde viděl tankové, minometné a dělostřelecké útoky na albánské vesnice jižně od Juniku. V rámci slyšení obhajoby předvoval Slobodan Miloševič svědka, brigádního generála Božidara Deliče, který 7. července 2004 doložil, že z místa, kde Ashdown tvrdil, že stál, nic v Kosovu vidět nemohl. Případně, že vidět sice mohl, ale jen pokud má zázračnou schopnost vidět skrze hory.

Když už hrozilo úplné rozmetání obžaloby, byl Slobodan Miloševič „zemřen“. Stalo se tak krátce po svědectví Alice Mahon, dlouholeté členky britské Dolní sněmovny za Labour Party, které vyznělo pro obžalovaného nanejvýš příznivě.
Samotné jméno „Slobodan“ se v Evropě vyskytuje vedle srbštiny pravděpodobně už jen v řečtině (Eleftherios). Jde zřejmě o pozůstatek z doby 500 let trvající turecké okupace. U ostatních evropských národů svoboda asi nehrála zas až tak zásadní roli. Je příznačné, že právě člověk s takovým jménem se stal mučedníkem tzv. Nového světového pořádku, tj. projektu celosvětového otroctví.

Každý, kdo si svobody vážit nepřestal, by proto měl mučedníka Slobodana a s ním i všechny oběti stále pokračující genocidy Srbů uctít alespoň minutou ticha.

Vlastimil Fořt
11. 3. 2016

↧

Bez toho nemá mír šanci

March 12, 2016, 8:25 am

≫ Next: Závěrečná řeč Naděždy Savčenkové (VIDEO)

≪ Previous: Minuta ticha za Slobodana Miloševiče

Modest Kolerov
12. 3. 2016 zdroj
Ruští liberálové, kteří jsou u moci, jednotlivě, ale současně, směšně předpovídají termíny zrušení sankcí Západu proti Rusku - akorát v tytéž dny, kdy se Západ rozhoduje o jejich prodloužení nebo rozšíření. Západ vede proti Rusku plnohodnotnou "studenou válku" a nestydí se toto pojmenování používat.

Dokonce ji tvořivě rozvíjí v podobě teorie a praxe "hybridní války; premiér Medvěděv, když promluvil o hrozbě "studené války", okamžitě, srovnaný západními lháři, upřesňuje, co vlastně chtěl říci, jelikož řekl to a ono. A to je správně: buď "studená válka", nebo "rychlé zrušení sankcí". Pokrytectví je monopolem těch, kteří určují pravidla. V ústech oběti, která hraje podle pravidel násilníka, je pokrytectví zbytečná zbabělost.

Ale pokud Západ nezahájí plnohodnotnou "hybridní válku", ta se nezmění ve velkou konvenční, a ta nepřeroste v sebevražednou třetí světovou válku, po níž už nebude o čem filozofovat, sankce Západu a odvetné protisankce Ruska zůstávají hlavním problémem mírového života, ať zajde boj proti Západem vychovanému politickému terorismu na Blízkém východě jakkoli daleko.

Odpovědný vedoucí a dospělý ruský občan nesmí ani pomyslet na jednostranné zrušení protisankcí vůči invizičnímu Západu: cokoli jiného by bylo jednoduše státní zradou. Ale rovněž nelze uvažovat ani o zdánlivě jiném, jež bere navenek ohledy, schématu zrušení sankcí - o "nulové variantě", o vzájemném návratu v politice a obchodu k status quo ante bellum, k pozici před zavedením nynějšího systému sankcí proti naší zemi Západem (z jejich nekonečné řady za posledních 40 let).

"Nulová varianta" je nepřijatelná. Poněvadž neobsahuje žádné záruky toho, že Rusko bude Západem puštěno z krátkého vodítka. A zbavuje Rusko hlavního hodnotného (třebaže dosud vládnoucími liberály nerealizovaného) závěru ze zkušenosti sankcí - přeorientování ruské ekonomiky z dovozové "narkotické" závislosti na Západu. Známá z dlouholeté liberální demagogie "závislost na ropné věži" je ve skutečnosti mnohem slabší než technologická, spekulativní, finanční, komunikační závislost Ruska na Západu. I rétorický boj proti dominanci ropných příjmů (jenž už, naštěstí, není) sám o sobě, bez odstranění jiných závislostí, znamená pouze posílení technologické závislosti Ruska na Západu. Proto hlavní cíl ruských protekcionistických protisankcí musí být zachován.

Za současné situace bude "nulová varianta" návratem ke koloniální závislosti Ruska na Západu a zesílením monopolu tuzemských kompradorů a jejich "opozičních" přisluhovačů na ekonomickou moc, média a sociální politiku.

Rusko musí Západu předložit i své podmínky míru v oblasti zahraniční politiky, v níž vzácné příklady vzájemného porozumění Ruska a USA (Sýrie, Kurdistán, Karabach) jsou faktem přiznání uskutečněných ireverzibilních změn, z nichž mnohé iniciovaly samotné USA, další byly výsledkem hrdinského boje národů za přežití a suverenitu. Detaily neformálního mírového konsenzu Ruska a Západu se musí vztahovat na celou hranici Ruska a jeho nejbližší "sféry napětí". V opačném případě, například bez ukončení agresivní "studené války" Západu proti ruské Arktice, mír nebude. Nebude jednoduše proto, že cílem Západu je zde likvidace zájmů Ruska.

Nezávislá zahraniční politika Ruska, garantovaná jeho vojenskou a ekonomickou suverenitou, se musí stát hlavní podmínkou míru se Západem po ukončení "studené války". Kdo je proti tomu, je i proti Rusku a chce jeho kapitulaci.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

↧

Závěrečná řeč Naděždy Savčenkové (VIDEO)

March 12, 2016, 8:30 am

≫ Next: Voľby 2016: Prečo Fico neuspel a Kotleba áno

≪ Previous: Bez toho nemá mír šanci

Naděžda Ševčenková
12. 3. 2016 Radio svoboda (videozáznam)
Doněck, Ruská federace, 9. 3. 2016. Před ukončením líčení obviněná v soudní síni zazpívala ukrajinskou hymnu a soudce pozdravila vztyčeným prostředníčkem. Nová republika záměrně neuvádí k záznamu žádný komentář. Naši čtenáři si jistě udělají závěr sami.

Překlad a titulky: TaPolitika Námět: Hudryper

↧

Voľby 2016: Prečo Fico neuspel a Kotleba áno

March 12, 2016, 11:08 am

≫ Next: Hrůzné následky operace turecké armády v Cizre. VIDEO

≪ Previous: Závěrečná řeč Naděždy Savčenkové (VIDEO)

Branislav Fábry
12. 3. 2016 Noveslovo
V sobotu 5. marca 2016 sa na Slovensku uskutočnili ďalšie parlamentné voľby. Vo všeobecnosti možno povedať, že vo voľbách vyjadrili občania protest proti doterajšiemu spôsobu vládnutia, či už zo strany Smeru-SD alebo tzv. systémových pravicových strán. Dokonca aj liberálna strana SaS si nárast podpory vyslúžila odmietaním „bruselskej byrokracie“, či už v otázke krízy eura alebo utečeneckej krízy. Voľby potvrdili skutočnosť, ktorú cíti mnoho ľudí: v našom štáte niečo nefunguje.

Nefungujú najmä ústavne deklarované princípy demokracie, ktoré pohltila bezohľadná vláda finančnej oligarchie. Obyvateľstvo však už ďalej nehodlá znášať stav, keď voľbami nemožno veci zmeniť a keď je takmer jedno, či zvíťazí systémová pravica alebo ľavica. Voliči začínajú hľadať alternatívy mimo zažitého systému.

Fico, Kotleba a ľavicové témy

Vo všeobecnosti možno konštatovať, že parlamentné voľby predstavovali nepríjemnú porážku pre slovenskú ľavicu a parlament sa ako celok posunul doprava, čo sa nevníma ako pozitívna zmena. Nemožno však očakávať, že neoliberálne problémy súčasného sveta sa podarí odstrániť opatreniami tzv. systémovej ani tzv. nesystémovej pravice.

R. Ficovi treba objektívne uznať viaceré rozumné kroky z nedávnej minulosti, napriek tomu však treba poukázať na významné negatíva pre stranu Smer-SD, ktoré sa prejavili vo voľbách 2016. Strana Smer-SD po roku 2012 čerpala z toho, že dokázala stabilizovať situáciu po zmätkoch vlády I. Radičovej. Smer-SD nepripustil žiadne nové reformné experimenty podľa vzoru MMF a tým si získal podporu ľudí unavených z neustálych spoločenských a ekonomických zmien. R. Fico dokonca poskytol sociálne slabším skupinám obyvateľstva aj určité menšie výhody, napr. bezplatné vlaky pre dôchodcov. Ukázalo sa však, že to bolo príliš málo.

Významnou príčinou volebného neúspechu bolo konanie Smeru-SD, ktoré sa v posledných štyroch rokoch neukazovalo ako príliš ľavicové. Predovšetkým, vládnuca strana Smer-SD napriek pohodlnej väčšine v parlamente opustila mnohé ľavicové témy a stala sa garantom ekonomického systému, ktorý ľavicový volič tradične odmieta. Tým sa i skutočné ľavicové krídlo Smeru, reprezentované najmä poslancom Ľ. Blahom, stalo marginálnym. Ostatné ľavicové strany zase nedokázali vystúpiť z tieňa Smeru-SD a ľavica zlyhala vo voľbách ako celok.

Rozhodujúci vplyv v strane Smer-SD získali politici, ktorí by mohli rovnako dobre reprezentovať ľavicu i pravicu. Typických príkladov by sa našlo viac ako dosť, najmä medzi ministrami. Mnohí z ministrov totiž symbolizovali presne to, čo ľavicový volič odmieta: podporu finančných skupín, podporu dohody TTIP či vojenských akcií USA, budovanie vojenských základní NATO na Slovensku, atď.

Nadvláda oligarchie

Ako som už spomenul, ústredným problémom celého politického systému na Slovensku je v súčasnosti nadvláda oligarchie nad politickými stranami. Táto nadvláda dráždi občanov hlavne preto, lebo sa ich priamo dotýka. Oligarchovia potrebujú tvoriť zisk a vytvárajú ho tým, že pripravujú o finančné zdroje občanov – od zdravotníctva až po energetiku. Politická moc by ich teoreticky mohla pri tejto „rabovačke“ limitovať, ale práve preto sa oligarchia snaží politikov ovládnuť.

Žiaľ, systém, kde rozhoduje 150 ľudí, je pre oligarchiu ideálny. Je ich príliš veľa, aby ich občania mohli všetkých poznať a príliš málo, aby si ich oligarchia nemohla skúpiť. Voliči pri voľbách poznajú tak troch-štyroch lídrov konkrétnej strany, o ostatných kandidátoch však veľa nevedia a pre finančné skupiny nie je problém uplatiť v prípade potreby niekoľko menej známych poslancov v úzadí. Mnohých poslancov nominujú finančné skupiny priamo, niekedy je však výhodnejšie ponúknuť už zvoleným poslancom „miliónovú ponuku“. Oligarchovia tiež často rokujú priamo s vedeniami politických strán, ktoré sa samy podobajú na obchodné spoločnosti.

Vďaka obrovskému víťazstvu vo voľbách mal premiér R. Fico v roku 2012 jedinečnú možnosť pokúsiť sa o zmenu nedemokratického oligarchického modelu v SR. Takú silnú pozíciu v parlamente totiž nemal na Slovensku ešte nikto a tak skoro asi ani mať nebude. Očakávania voličov boli preto pomerne vysoké. Je pravdepodobné, že ani R. Ficovi by sa zmena vlády oligarchie nepodarila, určite sa však dalo urobiť viac. Dnes je už každému jasné, že na súčasnom vládnucom oligarchickom modeli treba niečo zmeniť, rovnako jasné však je aj to, že podobnú zmenu nedokáže privodiť ani sociálna demokracia s väčšinovou kontrolou parlamentu.

Často sa hovorí o tom, že stranu ĽS Nové Slovensko podporili mnohí bývalí voliči Smeru-SD. Viacero odporcov vlády oligarchie chcelo určite vyskúšať i túto cestu. Na rozdiel od ostatných väčších strán ĽSNS dokázala vzbudiť predstavu, že je najmenej napojená na oligarchiu. ĽSNS nemá žiadny koaličný potenciál, jej účasť vo vláde je takmer vylúčená a to vzbudzuje dojem, že členovia strany nešli do politiky zbohatnúť. Podobný obraz si vytvárajú aj iné ultrapravicové strany, napr. Jobbik v Maďarsku. Dá sa predpokladať, že keby členovia ĽSNS dostali „miliónovú ponuku“ od finančných skupín, tak by sa zachovali rovnako sebecky ako iní poslanci, zatiaľ však budia vo vzťahu k oligarchii priaznivejší dojem než iné strany.

Vzťah k „investorom“ a TTIP

Vzťah Smeru k vládnucej oligarchii snáď najlepšie vystihuje postoj vlády R. Fica k dohodám o ochrane práv investorov. Nič tak veľmi nehýbalo európskou ľavicou v posledných rokoch ako práve tajnostkársky proces prijímania dohôd TTIP, CETA, TISA a pod. Na obrovské riziká týchto dohôd pre národné štáty i pre celú EÚ som opakovane poukazoval i ja. Dokonca aj niektoré vlády v EÚ si trúfli vyjadriť svoje pochybnosti, slovenská ľavicová vláda však bola pri rokovaniach v orgánoch EÚ na strane silných podporovateľov transatlantického partnerstva pre obchod a investície.

Treba povedať, že téma TTIP nie je na Slovensku takou ústrednou témou verejnej diskusie ako v západnej Európe, nie je však ani témou bezvýznamnou, navyše ide o jeden zo symbolov nadvlády finančnej oligarchie v Európe. Pritom kritické hlasy sa ozývali i v Smere-SD: poslanec Ľ. Blaha na mnohé nedostatky TTIP poukazoval, s kritikou však vo vlastnej strane nepochodil. Na kritické názory verejnosti príliš neprihliadali ani predstavitelia ministerstiev, ktorí sa tejto téme venovali. Preto sa nemožno diviť, že témy TTIP sa v parlamentných voľbách ujali nie sociálni demokrati, ale Kotlebova ĽSNS.

Zahraničná politika: utečenci a NATO

Pokiaľ ide o tému zahraničnej politiky, jednou z vecí, ktorú Smer-SD v roku 2015 najviac zdôrazňoval, bola ochrana Slovenska pri migračnej kríze. Odmietanie povinných kvót prinášalo Smeru-SD dlhý čas vysoké preferencie, načasovanie však nebolo zrejme najlepšie a postupne začali tému začali oveľa lepšie využívať iné politické strany. Išlo pritom nielen o ĽSNS, ale napr. aj o SaS. Tieto strany profitovali hlavne z toho, že boli kritikmi Bruselu dlhšie než Smer-SD, a to i pri iných témach než utečenecká kríza.

Zahranično-politickou témou, ktorú R. Fico pri svojej politike vôbec nespochybňoval, bola otázka podpory spojencov z NATO. Možno povedať že Slovensko i počas vlády Smeru-SD podporovalo rôzne pochybné vojenské akcie USA a stalo sa aj členom americkej koalície pre vojnu v Sýrii, spolu so štátom, ako je Saudská Arábia. Účasť SR v koalícii so Saudskou Arábiou počas migračnej krízy opäť pomáhala skôr Kotlebovi než Ficovi. Navyše, kvôli ohľadom na naše členstvo v NATO nemohli Smer-SD ani tzv. systémové strany pravice odsúdiť vojnu v Líbyi 2011, hoci tá bola jednou z hlavných príčin destabilizácie Blízkeho východu. Naopak, M. Kotleba odsúdil vojnu v Líbyi 2011 veľmi jednoznačne. Je to dosť paradoxné, keď ultrapravica hovorí proti vojne a ľavica nie…

Samozrejme, rozumiem, že Smer-SD má v otázkach zahraničnej politiky obmedzený manévrovací priestor a keby sa pokúsil odporovať vôli USA, tak by bola reakcia Washingtonu veľmi tvrdá. Chápem aj to, že Smer-SD musí oficiálne presadzovať program NATO, lenže i v Smere-SD bolo treba túto tému riešiť vyváženejšie. Veď pri hlasovaní v NR SR sa medzi sociálnymi demokratmi nenašiel ani jeden poslanec, ktorý by odmietol podporiť vytvorenie vojenskej základne NATO s eufemistickým názvom „integračný styčný tím“ na území SR.

Žiaľ, zbrojenie a „integračný styčný tím“ sú programom nielen strany Smer-SD, ale i ďalších systémových politických strán zastúpených v novom parlamente. Základne NATO sa však stali skutočne vážnou témou verejných diskusií. V mnohých mestách SR sa už od marca 2015 objavili protesty voči budovaniu základní NATO, v samotnej Bratislave dvanásťkrát. Postoj vlády SR v otázke základní vyvolával medzi účastníkmi verejných zhromaždení pobúrenie, ktoré stranu Smer-SD určite poškodilo.

Nedôveryhodné médiá a ich antikampaň

Do celej situácie zasahovali aj tzv. mienkotvorné médiá. V roku 2015 sa v médiách objavovala snaha vyvolať dojem, že každá kritika určitých tém je vlastne formou pravicového extrémizmu. Išlo o cielenú kampaň a niektoré médiá sa priamo snažili nálepkou pravicového extrémizmu zastrašiť odporcov NATO. Napr. hoci M. Kotleba nemal nič do činenia s organizovaním zhromaždení za mier a proti základniam NATO, médiá nezabudli spomenúť, že proti základniam NATO je aj M. Kotleba. Podobne, za fašistov a xenofóbov boli označovaní všetci tí, ktorí prejavili odlišný názor pri utečeneckej kríze. To bolo podobné ako pred rokom 1989. Aj vtedy totiž proti režimu protestovali rôzne politické hnutia, režim však označil za fašistov všetkých.

Lenže snaha o očierňovanie protisystémovej kritiky v súčasnosti prináša úplne iný výsledok než si mediálni propagandisti želajú. Zásadné politické rozhodnutia v SR i v EÚ si oprávnene zaslúžia mnoho kritiky a keď niekto vystupuje kriticky, často vyjadruje skeptický názor verejnosti. Takže tým, že médiá označovali najrôznejšie kritické názory za pravicový extrémizmus a stotožňovali ich s kotlebovcami, robili vlastne politickú kampaň pre ĽSNS. Keď sa volič z médií dozvedel, že všetky jeho nesúhlasné názory pri migračnej kríze sú automaticky „fašistické“, tak začal hodnotiť celý „fašizmus“ trochu inak.

Kritika tzv. mienkotvorných médií strane ĽSNS pritom neškodila, lebo tieto médiá sú vo všeobecnosti veľmi nedôveryhodné. Ako nedôveryhodné sa však ukázali aj prieskumy volebných výsledkov, ktoré nedokázali odhaliť skutočnú výšku Kotlebovej podpory. Agentúry vykonávajúce predvolebné prieskumy stranu ĽSNS veľmi podcenili a dokonca vzniká dojem, ako keby preferencie M. Kotlebu počas volebnej kampane umelo znižovali. Práve z takýchto záverov môže M. Kotleba čerpať pri ďalších voľbách.

Pravicoví extrémisti a ich kritici

Jedným z veľmi nešťastných javov pri súčasnej kritike extrémnej pravice na Slovensku je aj to, že tí, ktorí pravicoví extrémizmus kritizujú, často sami konajú ako pravicoví extrémisti. Akú dôveryhodnosť pri kritike pravicového extrémizmu majú médiá, ktoré volajú po nových vojenských intervenciách, po západnom neokolonializme v arabskom svete, schvaľujú porušovanie práv väzňov v Guantáname, obhajujú tajné väznice a vyzývajú na nové preteky v zbrojení?

Podobne to platí aj pre politikov. Jedným z najostrejších kritikov ĽSNS po voľbách 2016 je istý politik strany Most-Híd. Lenže v minulosti to bol práve on, ktorý šíril na Slovensku islamofóbiu a jeho rétorika proti moslimom bola nenávistná oveľa skôr než u M. Kotlebu. Počas utečeneckej krízy síce trochu zmiernil slovník, ale to hlavne preto, aby podporil Brusel proti slovenskej vláde. K islamu a moslimom však naďalej zrejme necíti nijakú úctu…

Fakt, že niektoré politické sily samé presadzujú ultrapravicovú vojnovú agendu a potom ostro kritizujú ĽSNS, Kotlebovi skôr pomáha, než škodí. Protiislamská rétorika niektorých Kotlebových kritikov z nedávnej minulosti budí ozaj veľké pochybnosti a Kotlebove výroky vlastne legitimizuje. Čo iné si môže myslieť občan SR, ktorý každý deň sleduje tzv. mienkotvorné médiá a ich analytikov, ako vyzývajú na zbrojenie a imperialistickú vojnu, ale súčasne ho varujú pred pravicovým extrémizmom?

Z pohľadu ľavice bude treba proti M. Kotlebovi, ale i proti militaristom zo systémových strán postaviť alternatívu, ktorá by oslovila sklamaných voličov tzv. systémových strán. Nesmie to však byť žiadna staro-nová strana nedôveryhodných podporovateľov imperializmu, ale skutočná mierová alternatíva, ktorá by mala vystupovať z pozícií spravodlivosti a ochrany sociálne slabších.

↧

Hrůzné následky operace turecké armády v Cizre. VIDEO

March 12, 2016, 11:24 am

≫ Next: Ve svém kázání na zveřejněných nahrávkách Alrawim, poctěný návštěvou a podporou amerického velvyslance v Praze, mj. říká:"A Alláh vznešený říká, bojujte proti nevěřícím jako jeden muž!"

≪ Previous: Voľby 2016: Prečo Fico neuspel a Kotleba áno

12. 3. 2016 Sputniknews

Reportérům televizního kanálu RT se podařilo dostat exkluzivní záběry z Cizre (Džizra) na jihovýchodě Turecka, kde většinu obyvatel tvoří Kurdové, které utrpělo při operaci tureckých vojsk.

Na videu, které bylo natočeno kameramany televizního kanálu uvnitř Cizre, jsou vidět následky dělostřeleckého ostřelování ze strany turecké armády: rozbité městské části, nevybuchlé bomby a krev na zdech budov.

„Tohle je budova, kde, podle informací, bylo upáleno od 100 do 150 lidí. Oni se nacházeli ve sklepě domu, který zachvátil oheň. Lidé se zde ukrývali,"řekl korespondent kanálu William Whiteman.

Když se místní obyvatelé dozvěděli o tom, že se provádí natáčení, řekli žurnalistovi podrobnosti o masovém zúčtování.

„Tohle je obytný dům. Zde byly ženy a děti. (Prezident Turecka Recep Tayyip Erdogan) Erdogan tyhle lidi zabil s pomocí těžkého dělostřelectva, zničil ten dům. Říkají, že bojují s teroristy, ale kde jsou zde teroristé? Všechny oběti byli mírní obyvatelé," zdůrazňuje jeden z obyvatelek Cizre.

Podle slov této ženy se oběťmi turecké operace mohlo stát od tří set do pěti set lidí, včetně starých lidí a dětí. Představitel prokurdské Lidově demokratické strany Mehmet Yueksel dříve informoval o 137 obyvatelích, kteří byli tureckými vojsky v Cizre upáleni zaživa.

Reportéři televizního kanálu také šli do sklepa jiné budovy, kde, podle slov dalšího besedujícího RT, probíhali masové vraždy Kurdů. „Řezali jim hlavy. Šel jsem tam, vím to. Oni je upálili a pak jim uřízli hlavy,"řekl další místní obyvatel. V tomto sklepě bylo upáleno od 45 do 50 lidí, řekl muž.

Televizní kanál odeslal materiály o tom, co se stalo, do úřadů ochránců práv s otázkou, zdali se bude organizovat vyšetřování možných válených zločinů.

Kurdská aktivistka Nurcan Baysalová dříve v rozhovoru pro RT vypověděla o obyvatelích Cizre, kteří byli upáleni ve sklepech budov města. V březnu roku 2016 korespondentka kanálu Lizzie Phelanová jako první žurnalistka navštívila město Afrin na hranici Sýrie a Turecka. Žurnalistům se podařilo zaznamenat tábor ozbrojenců Fronty an-Nursa v bezprostřední blízkosti od umístění tureckých vojáků.

↧

Ve svém kázání na zveřejněných nahrávkách Alrawim, poctěný návštěvou a podporou amerického velvyslance v Praze, mj. říká:"A Alláh vznešený říká, bojujte proti nevěřícím jako jeden muž!"

March 12, 2016, 11:41 am

≫ Next: Utajený hypersonik ruské obrany

≪ Previous: Hrůzné následky operace turecké armády v Cizre. VIDEO

Jan Veleba

12.3.2016 Rukojmí
Velvyslanec USA A. H. Schapiro se setkal s předsedou Islámské nadace v Brně Muneebem Alrawim,"aby vyjádřil podporu a solidaritu s muslimskou komunitou v Česku i na celém světě."
To není scifi, ale oficiální zpráva americké ambasády v Praze a pokračuje, že dle něho je v dnešní době třeba čelit předsudkům a podpořit ty, kteří jednají ve jménu míru a dobré vůle!
Ve svém kázání na zveřejněných nahrávkách Alrawim, poctěný návštěvou a podporou amerického velvyslance, mj. říká:"A Alláh vznešený říká, bojujte proti nevěřícím jako jeden muž!"

Diplomat Shapiro, který se už v minulosti zviditelnil svojí neloajalitou k hostující zemi a k prezidentu Miloši Zemanovi, nyní překročil všechny možné meze, když vyjádřil podporu a solidaritu muslimské komunitě touto ostentativní návštěvou muslimské mešity v Brně.

Mezi lidmi i napříč politickým spektrem zaznívají ostré výroky, někteří hovoří o "vyhlášení války Česku", jen ten, kdo je zodpovědný za bezpečnost a chod této země, premiér Bohuslav Sobotka, mlčí. Přitom on by měl být první, kdo se k této vážné události postaví čelem. Zatím mlčí i na dotazy novinářů.

Považuji toto chování předsedy vlády za nepochopitelné, nepřijatelné a vyzývám ho, aby se proti chování amerického velvyslance Shapira a jeho vměšování do vnitřních záležitostí České republiky jasně a jednoznačně vymezil a pokud je zbabělý a není toho mocen, aby ze své funkce odstoupil! Sharpio není kalašnikov, ale reálná bezpečnostní hrozba pro Českou republiku.

Za současného tristního stavu, který sužuje a ohrožuje Evropu, stačí se například podívat na Calais, je gesto amerického velvyslance nepřijatelné a z pohledu současné bezprecedentní krize způsobené migrantskou invazí ho pokládám za vměšování do vnitřních záležitostí ČR.

Panu velvyslanci bych doporučil, ať se z pohledu těchto záležitostí seznámí s aktuální politikou americké vlády, která je striktní a zastavila proud migrantů od samého počátku – velmi dlouhé azylové řízení, které fyzicky probíhá mimo území USA. O nelegálních migrantech nemůže být ani řeč. Dále bych panu velvyslanci doporučil, aby vyvinul iniciativu směrem k arabským spojencům USA, například k Saudské Arábii, aby se začali podílet na řešení krize a přijmuli na své území migranty. Vždyť jsou to jejich věřící bratři a sestry se stejným náboženstvím a se stejnou kulturou a zvyky s možností okamžité integrace.

↧

Utajený hypersonik ruské obrany

March 12, 2016, 11:56 am

≫ Next: V.Klaus"evropský migrační problém" by se měl řešit především v Německu.

≪ Previous: Ve svém kázání na zveřejněných nahrávkách Alrawim, poctěný návštěvou a podporou amerického velvyslance v Praze, mj. říká:"A Alláh vznešený říká, bojujte proti nevěřícím jako jeden muž!"

Oleg Faličev

12.3.2016 Eurasia24

Ve sdělovacích prostředích proběhla informace, že čínská armáda provedla další úspěšnou zkoušku útočného hypersonického letounu GZLA (z ruského gyperzvukovyj letatělnyj apparat), který je schopen prorazit protivzdušnou obranu USA a provést jaderný úder. Podle odborných odhadů dosahuje čínský GZLA rychlosti až 10 M, tedy hranice mezi rychlostí tzv. hypersonickou a vysoce hypersonickou. V blízké budoucnosti má dojít k dalšímu startu. Jak to vypadá s vývojem podobných letounů v Rusku, popisuje článek Vojensko-průmyslového kurýra.
Poté, co byl v roce 2015 v novinách Vojensko-průmyslový kurýr (VPK) zveřejněn článek Hypersmrt na cestě a následně také byla zveřejněna informace na toto téma na webových stránkách novin, objevilo se nemálo názorů, že něco takového jako Objekt 4202 „Kachna“ nemůže existovat. Údajně proto, že Rusko není schopno ke konstrukci takového stroje připravit vhodné materiály a vyrobit potřebné součástky ani motory.

Ale redaktorovi VPK se ještě v průběhu výstavy MAKS-2015 podařilo získat k tomuto tématu názory generálního ředitele v. a. s. Taktické raketové zbraně (KTRV)Borise Obnosova. A nyní, po čínských průlomových pokusech, je na čase něco si na toto téma říci.

Pokusy s tajnou čínskou zbraní pozorně sledoval i Pentagon, podle kterého se zdá, že čínští vědci dosáhli v dané oblasti významného pokroku. Podle představitelů amerického ministerstva obrany byl GZLA, označený jako DF-ZF, vynesen balistickou raketou vypuštěnou z polygonu Wuzhai v centrální čínské provincii Shanxi.

Od nosiče se oddělil na hranici atmosféry a klouzavým letem zamířil k cíli vzdálenému několik tisíc kilometrů od místa vypuštění – na západ Číny. Tak to líčily zdroje seznámené s letovými daty. (Čínské rakety vypouštěné ze země jsou podle typu označované kódem DF – Dong Feng, tj. východní vítr, a číslem; u hypersoniku Z (Zheng) znamená pochod – tedy ZF značí „pochod s větrem“ – tj. klouzavý let zpět na zem.)

Jednalo se již o šestý test provedený ČLR. Řiditelný let (manévrovatelnost) stroje v perspektivě umožní překonat PVO Spojených států, které až dosud s takovými „raketami“ nepočítaly. Čína vynakládá na vývoj této zbraně tolik prostředků, kolik je třeba. A říká se tam, že kdo bude mít jako první hypersoniky, bude vládnout světu.

Je proto pochopitelné, že obdobné high-tech zbraně jsou vyvíjeny i v USA – ale také v Rusku a Indii. V jaké etapě se nachází vývojové práce v Indii, není známo – natož aby byly známy výsledky pokusných startů.

Sovětský svaz byl jednou z prvních zemí, které se o fenomén hyperzvukového pohybu začaly zajímat. Vývoj hypersonických raketových a dělostřeleckých systémů se střelami poháněnými náporovým reaktivním motorem (ramjet, příp. scramjet) se datuje k počátku 60. let. Díky výraznému pokroku v oblasti vědy, vývoje a technologií předčil náš stát v té oblasti a době i značně rozvinuté země.

Zejména Státní vývojová a konstrukční kancelář Raduga (Duha) A. J. Berezňaka, která je dnes součástí KTRV, byla v této oblasti opravdovým průkopníkem. Jedním z nejvýraznějších úspěchů Radugy byla hypersonická experimentální křídlatá raketa GELA (gyperzvukovoj experimentalnyj letatělnyj apparat), která pro neobvyklý tvar hlavice dostala přezdívku „Lopata“.

Vyvíjena byla s nemalými obtížemi – bylo nutno využít unikátní technologie srovnatelné s novými vědeckými objevy. Nakonec „Lopata“ absolvovala letové zkoušky. A rychlost, které dosáhla, byla překvapující – přes 5 M (za hypersonickou je pokládána rychlost přes 5 M; rychlost od 1,2 M do 5 M je tzv. supersonická).

Přes tento pozoruhodný úspěch byly nakonec rozhodnutím politického vedení země další práce na vývoji zastaveny s tím, že na Západě již nepřátele nemáme a nikdy mít nebudeme. Přišla tak

vniveč dvacetiletá práce v této oblasti. Zem přišla o řadu unikátních technologií, ne však o všechny specialisty – někteří zůstali. Život a čas vše postupně „urovnal“ a připomněl některým rádoby prorokům slova Alexandra III., že Rusko má jen dva spojence: armádu a vojenské námořnictvo.

Dnes se nám sovětské zkušenosti, které se neztratily, víc než moc hodí. Využijeme vše, co vytvořili naši dědové a otcové a znovu postavíme hypersonickou „Lopatu“. A vše, co v sobě ukrývá, se pro nás stane odrazovým můstkem k dalšímu vývoji a pohybu vpřed.

Přesto však ještě jednou: stojí před námi velmi obtížný úkol. Jeho splnění si vyžádá vytvoření nových, zcela unikátních materiálů a technologických postupů a těsnou spolupráci podniku KTRV s dalšími ruskými holdingy. Je například nutné rozlišit hyperzvukovou rychlost v atmosféře a totéž v nejvyšším dosaženém bodě balistické dráhy letu tělesa. Jde totiž o zcela odlišná prostředí, což vyžaduje zcela originální přístup ke konstrukci přední části raketového kluzáku. A to nehovoříme o motoru a elektronické aparatuře, kterou může žhavé plasma, obtékající stroj při jeho přiblížení k zemi, vyřadit z činnosti a způsobit tak, že se nad ním ztratí kontrola.

Pokud chcete sestrojit raketový kluzák, který se bude požadovaným způsobem chovat
ve vzduchu i ve vakuu, potřebujete nové nápady v mnoha oblastech. Patří sem výběr či tvorba materiálů odolávajících vysokým teplotám během letu, palubní elektronika, která musí fungovat i v době, kdy na povrchu kluzáku vzniká vlivem tření a vysoké teploty plasma, i pohonný systém (nerovnoměrné hoření paliva ve spalovacích komorách náporového motoru při letu prostředím s různou hustotou vzduchu). Řešení některých z uvedených problémů najdeme ve styčných bodech různých vědních oborů.

Dnes mají v KTRV vyřešeny lety rychlostí cca 3,5 – 4 M. Při rychlostech 6 – 7 nebo 8 M se však problémem stává pohon. Jde nejen o nerovnoměrné spalování paliva, ale také řadu dalších potíží.

„Hledáme řešení – a přijdeme na ně. Děláme prostě pokroky, včetně Radugy nebo VPK NPO Mašinostrojenija, které si vzaly na starost vývoj hlavice,“ odpověděl Boris Obnosov na dotaz korespondenta Kurýra ještě během konání MAKS-2015.

Podle některých informací se poslední pokusný start našeho Objektu 4202 uskutečnil ze základny 13. divize 31. armády strategických raketových vojsk RF Dombarovskij (město Jasnyj) nedaleko Orenburgu. Jak napsaly americké noviny Washington Free Beacon, bylo vypuštěné těleso součástí tajného projektu Objekt 4202.

Start byl uskutečněn s pomocí rakety UR-100N UTTKCH (poslední verze mezikontinentální strategické rakety, jejíž civilní verze je využívána v kosmickém výzkumu jako nosič Rokot), jejíž hlavici tvořil Оbjekt 4202. Oficiálně to však nebylo potvrzeno.

Doložme si nyní, jak Boris Obnosov nepřímo potvrdil, že „objekt“ existuje, ale že informace o něm jsou přísně tajné. „Mohu říci jedno, 4202 je uzavřené téma (закрытая тема), a ten, kdo šíří nějaké fámy, nedělá dobře,“ odpověděl Obnosov na moji otázku.

Dodal, že není tak jednoduché vyřešit otázku překonání americké protiraketové obrany, o čemž údajně mluvili Číňané nebo někdo jiný. „Neexistuje žádná kouzelná hůlka, která by všechno zařídila,“ prohlásil Obnosov.

Generální ředitel KTRV dal jasně najevo, že vytvoření hyperzvukové zbraně předpokládá dlouhodobou systematickou práci. „O tom, co je hyperzvuková rychlost, všichni dobře vědí z masových sdělovacích prostředků. Vážně se jí věnují Čína, Indie, Francie, USA a samozřejmě i Rusko. My v tomto směru máme i značné historické zkušenosti.“

Za sebe k tomu dodávám, že pokud se o fotbale s vysokou organizovaností hry říká, že má „úroveň“, pak v obranném průmyslu nahromaděné zkušenosti vývojových a odborných pracovníků musí mít stejnou „úroveň“, aby se předešlo opakovaným chybám a našla se optimální cesta vpřed.

Na konci našeho rozhovoru generální ředitel KTRV Boris Obnosov ještě jednou zdůraznil, že jen v pohádkách je vše možné pomocí kouzel nebo díky úsilí zlaté rybky. V životě je všechno mnohem složitější. A v tom je s ním nutno souhlasit.
Oleg Faličev
Zdroj: vpk-news.ru
Foto: vnfawing.com via militaryrussia.ru

↧

V.Klaus"evropský migrační problém" by se měl řešit především v Německu.

March 12, 2016, 12:28 pm

≫ Next: Krymští pohraničníci překazili pokus o převezení munice z Ukrajiny

≪ Previous: Utajený hypersonik ruské obrany

12.3. 2016 E15
Bývalý prezident Václav Klaus se zúčastnil předvolebního shromáždění německé pravicově populistické strany Alternativa pro Německo (AfD). Na závěr její kampaně v Neuwiedu mimo jiné řekl, že Evropa začíná být nebezpečným bojištěm a vyzval, aby se "evropský migrační problém"řešil především v Německu.Klaus hovořil na shromáždění AfD ve spolkové zemi Porýní-Falc. Jeho řeč pronesenou v němčině si vyslechla i předkyně strany Frauke Petryová, která proslula řadou kontroverzních výroků. Nedávno upoutala pozornost médií například výrokem, že by policisté měli v případě potřeby při ostraze hranic na migranty i střílet.
V neděli se budou ve třech německých spolkových zemích konat volby do místních sněmů. V některých z nich by AfD podle předvolebních průzkumů mohla obsadit až pětinu křesel.

Právě proslov Petryové přerušil planý požární poplach, kvůli kterému muselo asi 300 posluchačů opustit sál. Před spuštěním poplachu předsedkyně AfD řekla, že lze cítit, že Němci touží po změně. Zemské volby, které se kromě Porýní-Falce budou konat v neděli také v Bádensku-Württembersku a v Sasku-Anhaltsku označila za referendum o uprchlické politice spolkové kancléřky Angely Merkelové.

Více na: http://zpravy.e15.cz/zahranicni/udalosti/klaus-v-nemecku-evropa-zacina-byt-nebezpecnym-bojistem-1278956#utm_source=rubrika-zahranicni&utm_medium=selfpromo&utm_campaign=e15rss#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink

↧

Krymští pohraničníci překazili pokus o převezení munice z Ukrajiny

March 12, 2016, 12:42 pm

≫ Next: Vyjednávání Bruselu s Tureckem dokazuje morální bankrot EU

≪ Previous: V.Klaus"evropský migrační problém" by se měl řešit především v Německu.

12. 3. 2016 zdroj
Krymská pohraniční správa FSB odvrátila převezení pašované munice z Ukrajiny. 12. března to bylo sděleno v tiskové službě rezortu agentuře RIA Novosti.

Střelivo bylo nalezeno v automobilu Volkswagen Passat, který jel z území Ukrajiny přes hraniční přechod "Džankoj". Pozornost pohraničníků upoutal cestující, obyvatel Charkovské oblasti.

V důsledku prohlídky jeho zavazadel byly nalezeny ostré náboje ráže 7,62 mm, traumatické náboje ráže devět mm s gumovými kulkami a držák optického zaměřovače. "Kromě toho bylo zjištěno 85 mincí, které mohou představovat historickou a kulturní hodnotu a také byly zatajeny kontrolujícím orgánům", informoval rezort. Všechny předměty byly zabaveny.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

↧

Vyjednávání Bruselu s Tureckem dokazuje morální bankrot EU

March 12, 2016, 9:38 pm

≫ Next: Syrská armáda se připravuje na velkou útočnou operaci

≪ Previous: Krymští pohraničníci překazili pokus o převezení munice z Ukrajiny

12. 3. 2016 AC24

I přes tvrzení, že Turecko je zapojeno do ilegálních nákupů ropy od Daesh, s Ankarou EU stejně vede přístupové rozhovory. Tento blok tudíž zrazuje své vlastní hodnoty, řekla německá zákonodárkyně.

Skutečnost, že Evropská unie výměnou za pomoc s migrační krizí vede přístupové rozhovory s Tureckem, je signálem morálního úpadku tohoto bloku, řekla německá zákonodárkyně Sevim Dagdelen v interview s RT.

Brusel, aby se mu dostalo pomoci Turecka s uprchlíky, ignoruje skutečnost, že Turecko podporuje teroristickou skupinu Daesh (ISIL/Islamistický stát). A EU navíc urychluje přístup Ankary do tohoto bloku, a to uprostřed tvrzení, že Turecko od těchto teroristů nakupuje ropu.

„Myslím si, že to je projevem morálního bankrotu EU. Tento bloku už ztratil své hodnoty. Proto tyto přístupové rozhovory nelze brát vážně. Přesunutím odpovědnosti za uprchlíky na takového zločince, jako je Erdogan, EU ztratila tvář. To Erdogan je především za tu uprchlickou krizi odpovědný,“ řekla.

Podle této političky EU straněním Erdoganovi zradila všechno, co symbolizovalo evropské hodnoty. Avšak hrozba terorismu v Evropě není spojena s rostoucím počtem uprchlíků, zdůraznila Dagdelen.

„Hlavním důvodem za rostoucí hrozbou terorismu je bombardování Libye, Iráku a Afghánistánu během posledních 15 let. To bylo zaměřeno na boj s terorismem, ale terorismus to nakonec jen zintenzivnilo. Teď v důsledku toho je teroristická hrozba i v Evropě,“ vysvětlovala. To není o uprchlících, dodala tato zákonodárkyně. Podle ní se budou teroristé těžko plavit do Evropy v člunu přes Středozemní moře, když mohou přiletět business třídou.

Dagdelen zdůraznila, že to země podporující islamisty jsou odpovědné za uprchlickou krizi.

„Navštívila jsem uprchlický tábor v Libanonu. Lidé mi tam říkali, že uprchli ze Sýrie a z Iráku před brutálními extremisty. Není žádný důvod myslet si, že tito lidé uprchli před syrskou vládou,“ řekla.

Zrovna teď Turecko může za vyhnání více než 2 000 Kurdů z jejich území. Nedávno se v Egejském moři převrátil člun vezoucí kurdské uprchlíky. To dokazuje, že Erdogan vede s Kurdy válku, řekla tato zákonodárkyně.

„Nakonec budou muset svoji zemi opustit statisíce Kurdů. Abychom vyřešili uprchlickou krizi, tak bychom měli řešit kořeny tohoto problému,“ tvrdí Dagdelen.

Mezi evropskými činiteli obavy z tureckých požadavků rostou, když Ankara na základě migrační krize usiluje o dosažení bezvízového režimu do Schengenské zóny výměnou za pomoc s omezením přílivu žadatelů o azyl do Evropy. Evropští diplomaté si však myslí, že k tomu stejně nikdy nedojde.

Nejmenovaný vysoce postavený evropský činitel Financial Times řekl, že: „Tohle špatně skončí a bude to mít dopady v daleko větším rozsahu než je jen dohoda o migraci.“

Ale evropští politici jsou připraveni před zněním těchto ustanovení nakonec ucuknout. Francouzský president Francois Hollande si hlídá pravici v této zemi a bývalý president Nicolas Sarkozy řekl, že rozhodně neschvaluje odstranění víz pro Turky.

Rostoucí obavy jsou rovněž zřejmě v Evropském parlamentu, který by musel jakékoliv rozhodnutí o vízech schválit. Manfred Weber, vůdce centro-pravicového bloku Evropských lidových stran, tj. největšího v tomto parlamentu, řekl FT, že pro liberalizaci víz existují „značné překážky“ včetně problémů s tureckým statutem „bezpečné země“, s jejími standardy sběru dat a justiční spolupráce.

Brusel trvá na tom, že Turecko musí splnit 72 kritérií v rozsahu od technických až po citlivé politické záležitosti jako přepsání teroristických zákonů a uznání kyperské vlády v Nikósii.

„Představa, že Turecko liberalizaci víz dostane jako pozornost podniku, to je fór. Není to tak jednoduché, jak si to představují,“ řekl zdroj FT.

Kdyby ale Turecko ta kritéria splnilo, byl by Brusel v pasti, řekl bývalý velvyslanec EU v Turecku Marc Pierini.

„Nevidím možnost, že by Francie tuto dohodu letos přijala, když volby jsou tak blízko,“ řekl. „Ani minutu jsem nevěřil, že by země EU chtěly pokrok na všech těchto frontách.“

Zdroj: iw.com

↧

Syrská armáda se připravuje na velkou útočnou operaci

March 12, 2016, 9:55 pm

≫ Next: Oskar Krejčí: Cena ropy na pozadí temného varování MMF

≪ Previous: Vyjednávání Bruselu s Tureckem dokazuje morální bankrot EU

- mbi -
13. 3. 2016 Eurasia24

„Očekává se, že se nastávající operace stane hlavním (vládním) útokem za celé trvání brutální války v Sýrii.“
Loni v květnu teroristická organizace Islámský stát (IS) překvapila syrskou vládu rozsáhlým útokem na obrovské pouštní oblasti provincie Homs.

Během týdne se IS podařilo obsadit bohatá naleziště ropy v okolí osady As Sukhnah a starobylého města Palmýra a donutit oddíly Syrské arabské armády, které byly příliš rozvinuté do šířky, k chaotickému několikakilometrovému ústupu.

Navíc pak v srpnu uskutečnil IS ještě další útok – tentokrát na jihovýchodě provincie Homs. Cílem útoku se stalo starobylé asyrské město Al-Qaryatayn (Karajtín) a hraniční přechod Tanf na hranici s Irákem.

V průběhu několika měsíců se Syrská arabská armáda (SAA) opakovaně pokoušela dobýt oblast kolem Palmýry a Karajtínu zpět, ale všechny útoky skončily nezdarem, když obranné pozice IS byly příliš pevné.

Problém částečně spočíval i v nedostatečných početních stavech vládních sil, které musely současně zajišťovat i území již od IS osvobozené.

Po všech neúspěších v různých částech země však syrská armáda dostala koncem září vůbec nejlepší dárek, jaký mohla dostat – do boje vstoupilo vojenské letectvo Ruska. Ruské letecké údery proti nepřátelům zákonné vlády Sýrie byly nejen intenzívní, ale také velmi účinné.

Nyní, když je postup IS v oblasti Palmýry a Karyatidu zastaven, začala se syrská armáda připravovat k dlouho očekávanému útoku do pouště s cílem osvobodit bohatá ropná pole centrální Sýrie.

Operaci budou velet osvědčení velitelé brigády speciálních sil Tiger Force generálmajor Suheil Al-Hassan a plukovník Shadi Ismail.

Společně s Tygry a 67. brigádou 18. obrněné divize SAA se útoku zúčastní i další silné provládní ozbrojené oddíly – brigády Jestřábi pouště a Štít Kalamunu, Síly národní obrany, oddíly Syrské sociálně-národní strany (SSNP) a prapory ozbrojených oddílů strany BAAS.

Kromě spojených syrských sil se operace na osvobození Palmýry zúčastní také řada zahraničních subjektů včetně hnutí libanonského odporu a oddílů iráckých milic: Harakat Al-Nudžaba, Liwa al-Badr, Liva Imam Ali a Kata'ib Hizballah.

Průběh operace budou sledovat vojenští poradci ruské námořní pěchoty a Íránských islámských revolučních gard (IRGC).

Vládní vojska v posledních několika dnech postoupila kupředu v několika oblastech, ale hlavní útok ještě nezačal.

Podle vysokého důstojníka brigády Tiger Force by ofenzíva měla být zahájena v nejbližších dnech, záleží však také na počasí.

Generální štáb SAA a spojenci plánovali tento útok po dlouhou dobu. Očekává se, že se nastávající operace stane hlavním (vládním) útokem za celé trvání brutální války v Sýrii.

↧

Oskar Krejčí: Cena ropy na pozadí temného varování MMF

March 13, 2016, 5:26 am

≫ Next: Projekt středopravé vlády na Slovensku se zhroutil... Stabilní alternativa se jeví vláda Směru, Mostu-Híd, SNS a strany Síť.

≪ Previous: Syrská armáda se připravuje na velkou útočnou operaci

13. 3. 2016 PrvníZprávyZměny cen ropy a cen u benzínových pump ukrývají více problémů. Především většina takzvaných expertů jsou jen sdělovacími prostředky podporovaní propagandisté. Opisují od sebe navzájem a až příliš často do svých předpovědí balí vlastní podnikatelské zájmy. Pravdou ale je, že ani skuteční analytici se v současných pohybech ceny ropy příliš nevyznají.

Důvodem je skutečnost, že tyto změny jsou určovány mnoha faktory, které navíc čas míchá tak, že některé dnes významné jsou zítra druhořadé – a naopak.

PZ: Zase mluvíte v hádankách...
Hned se k tomu vrátím, jen je třeba zdůraznit, že pohyb cen benzinu na trhu v Česku jen vzdáleně souvisí s pohybem světových cen ropy. Nejde jen o to, že dodávky k nám se ve své většině opírají o dlouhodobé smlouvy. Připomínám, že podle dostupných údajů začala na světových trzích klesat hodnota ropy – mám na mysli poslední cenový cyklus – v polovině roku 2014. U nás ale cena benzinu začala klesat až s ročním zpožděním. Ještě v srpnu 2014, kdy barel ropy Brent stál v Londýně jen 50 dolarů, zaplatili jste u nás za litr benzinu Natural 95 více než 32 korun, tedy tolik, za kolik jste jej mohli koupit například v červenci 2008, kdy barel ropy Brent stál 132 dolarů. V současné fázi cyklu vývoje cen ropa začala zdražovat na konci února – benzin u nás o týden později. Když média vytvoří svými nekvalifikovanými komentáři atmosféru porozumění pro zdražení, cena vzroste.

PZ: Nekvalitními, nebo manipulativními komentáři?

Asi oboje. Jak kdo.

PZ: Vy si opravdu myslíte, že média vytvářejí cenu?

Ne, to si nemyslím. Jen se někdy podílejí na vytváření podmínek pro zdražení.

PZ: Tedy jinak – nevěříte, že cena může být odrazem nákladů?

Zda neviditelná ruka trhu vytváří obecné blaho? Ne, tomu opravdu nevěřím. Když nabídnete taxikářům čistou konkurenci, výsledkem nebude optimální cena, ale válka gangů.

PZ: To si opravdu myslíte, že taxikáři jsou loupežníci?
Vůbec ne. Jsou jako normální lidé. Když ale stát nebude trh taxislužby kontrolovat, nezmocní se ho ti, kdo vozí za optimální cenu, ale ti, kdo se neštítí užít teror. Nezískají monopol nízkou konkurenční cenou, ale jiným ekonomickým nástrojem – násilím. A násilí je mnohem silnější argument než slovo dovolávající se mravního imperativu nebo takzvaně čistého trhu. Stejně jako taxikáři se budou chovat obchodníci a jejich „ochránci“ v lukrativní městské čtvrti či pumpaři a jejich nadnárodní vládci. Odhodlaná menšina oblečená do černých košil napochoduje do Říma, minorita užívající násilí přemůže váhající Ukrajinu. Filosofické disputace neobstojí před brutální silou.

PZ: To jsme poněkud odbočili do prvního ročníku ekonomie či politologie. Vraťme se ale k původní otázce – co je příčinou onoho zlomu v cenách ropy?

Už jsem řekl, že příčin je několik. Dvě jsou ale mimořádně zajímavé. Především se stalo to, co všichni očekávali: s poměrně velkým zpožděním oproti původním odhadům začínají z trhu vypadávat někteří američtí producenti, pro které je současná nízká cena ropy smrtící – těžba je pro ně už delší dobu ztrátovou. Pak je tu něco, co neočekával snad nikdo: předběžná dohoda Ruska a Saúdské Arábie z poloviny února o tom, že nebudou zvyšovat těžbu ropy. K těmto dvou zemím se následně přidaly další dvě ropné supervelmoci, Venezuela a Katar.

PZ: Co je podle vás na této dohodě tak překvapivého? Pokaždé, když se cena ropy dostala pod úroveň výhodnou pro producenty, především pro státy organizace OPEC, a hlavně pro Saúdskou Arábii, reagovalo se snížením těžby. Následoval růst ceny.

To fungovalo téměř vždy. Jenže v tomto cenovém cyklu se propojilo příliš mnoho zájmů, a proto státy produkující ropu reagovaly na nízkou cenu barelu ropy produkcí většího množství barelů ropy – množstvím doháněly ztracený zisk. Tedy snažily se dohnat ztracený zisk. Producenti vytvořili převis na trhu, který snižoval cenu. Jenže kdyby jeden ustoupil ve snaze zvýšit cenu, druhý by uvolněný prostor zaplnil. A tak cena klesala.

PZ: Takže dnes směřují k dohodě. To zase není tak velké překvapení.

Ještě jí nedosáhli. V druhé polovině března by se v Moskvě měli sejít představitelé států OPEC, tedy organizace některých zemí vyvážejících ropu, a dalších ropných gigantů. Vytváří se „koalice Rusko–OPEC plus“. To je ale jen jeden z příkladů zvláštních proměn mezinárodní politiky v posledních měsících.

PZ: Taková koalice by byla obrovským diplomatickým úspěchem Moskvy.

To bezesporu. A nejen diplomatickým úspěchem. Je to také projev pokračující ztráty prestiže a moci Západu, jeho kontraproduktivní politiky sankcí. Nezapomínejte, že tento týden zazněla z Mezinárodního měnového fondu varovná a tajuplná metafora o nebezpečí „vykolejení“ světové ekonomiky.

PZ: V čem vidíte onu proměnu mezinárodní politiky? Můžete být konkrétnější?

Vztahy mezi některými státy se „rozvrstvily“ – to je slovo, které mě napadá jako nejvhodnější. Příkladem může být právě vztah Ruska a Saúdské Arábie. Moskva poslala vojenská letadla do Sýrie na podporu tamní vlády, Rijád poslal vojenská letadla do Turecka s tím, že se očekává jejich podpora syrských protivládních povstalců. Zároveň se Rusko a Saúdská Arábie dohadují o cenách ropy, ale i o jiném zboží a investicích.

Obdobně se „rozvrstvily“ vztahy USA a Ruska. Washington stále pomáhá některým ozbrojeným povstalcům v Sýrii, podporuje pučisty v Kyjevě, rozšiřuje sankce vůči Rusku – a zároveň se s Moskvou dohodl o možném ukončení války v Sýrii. Mezi ruským centrem na základně v Sýrii a americkým centrem v jordánském Ammánu byly navázány dělné kontakty, které řeší konkrétní problémy při plnění dohody Obama–Putin o zastavení války.

PZ: To zavání optimismem. Zatím není jasné, jak vše dopadne.
To máte samozřejmě pravdu. Ovšem samotní Syřané, kteří nejsou v řadách bojovníků takzvaného Islámského státu či organizací, jako je Fronta an-Nusrá, vykazují díky tlaku Moskvy a Washingtonu rostoucí porozumění pro to, že řešení jejich sporu není ve vojenské rovině. Dochází k dohodám znesvářených stran přímo na bojišti, které v řadě případů zprostředkovávají ruští vojáci. Zvyšují tak naději na úspěch v blížícím se jednání v Ženevě…

PZ: Které již dvakrát selhalo a i tentokrát byl začátek jednání odložen.
Byl odložen z kuriózních důvodů – v hotelích nebylo dost místa pro delegace, protože probíhá ženevský Autosalon.

Ale chtěl jsem říci něco jiného k otázce „rozvrstvení“ mezistátních vztahů. V dobách existence Sovětského svazu jsme viděli spojování témat – „povolíme dodávky obilí, když vy umožníte emigraci“. Říká se tomu junktim nebo linkage. Henry Kissinger toto provazování témat pěstované Kongresem často kritizoval, protože mu neumožňovalo manévrovat. Dnes vidíme pozoruhodné oddělení zájmových vrstev. Takto funguje diplomacie, když není spoutaná ideologickými předsudky.

PZ: Myslíte si, že v pozadí dohody Evropské unie a Turecka jde o totéž „rozvrstvení“?

To rozhodně ne. Evropská unie postrádá jakýkoliv koncepční přístup. Dnes je její racionální chování zablokováno trapnou obhajobou německé kancléřky. Obecně pak Brusel reaguje na problémy ad hoc, bez koncepce a pozdě. Politika Unie vůči Turecku není rozvrstvená, ale jednostranně podbízivá. Podívejte se jenom na vybombardovaná sídla tureckých Kurdů a postavte si vedle sebe moralizování kolem lidských práv, které Brusel tak miluje, se současnou „obchodní“ dohodou Ankary a Bruselu o migrantech. Vzpomeňte si, jak bylo zdůvodňováno bombardování Kaddáfího Libye – a jak se mlží kolem Erdoğanovy „národnostní politiky“, kolem jeho chápání svobody slova, nebo obchodních tras mezi Tureckem a džihádisty v Iráku a Sýrii.

Evropská unie nemá rozvrstvenou zahraniční politiku. Má jen občasné váhavé kroky do neznáma. Evropská unie prochází krizí, kterou asi může zastavit jen výměna politických generací v Berlíně a v Paříži.

(Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda)

↧

Projekt středopravé vlády na Slovensku se zhroutil... Stabilní alternativa se jeví vláda Směru, Mostu-Híd, SNS a strany Síť.

March 13, 2016, 6:16 am

≫ Next: Kauza Zadeh I.

≪ Previous: Oskar Krejčí: Cena ropy na pozadí temného varování MMF

Stanislav Kliment

13.3. 2016 Vaše věc
Slepenec středových a pravicových stran pod vedením Richarda Sulíka ze strany Svoboda a spravedlnost novou slovenskou vládu nevytvoří. Předseda Slovenské národní strany Andrej Danko dnes po jednání vedení strany oznámil, že problémem není pravice nebo levice, ale to, zda nastoupí destrukce nebo ne. Podle SNS vyplynula jako stabilní alternativa vláda Směru, Mostu-Híd, SNS a strany Síť.
Danko zkritizoval některé ve volbách úspěšné strany. Prohlásil například, že vedle Kotlebovců jsou také Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti a hnutí Směr rodina projekty „rebelství a zoufalství“. Jde o strany nesystémové a tvoří je lidé bez společné vize. Pochvalně se naopak předseda SNS vyjádřil o Smeru, který je standardní a stabilní stranou, se kterou je možné věcně hovořit. Ze slov Danka vyplynulo, že již některé rozhovory mezi stranami probíhaly a členové se shodli, že by ve spolupráci s Ficovou stranou mohli prosazovat své programové cíle.

Na vyjádření Slovenské národní strany po jejím sněmu již reagoval také Most-Híd. Plyne z něho, že je nyní nemožné vytvořit stabilní pravicovou vládu. „Úřednická vláda, kterou připouští SNS, znamená předčasné volby. Jejich výsledkem by bylo posílení extremistických sil, což strana Most-Híd jednoznačně odmítá,“ říká se v prohlášení strany vedené Bélou Bugárem. Ten od předsednictva dostal mandát k jednání o vytvoření stabilní vlády, která by umožnila naplňování volebního programu.

Bugár dokonce vyzval další standardní pravicové strany, aby byly připraveny sjednat se Směrem v zájmu vytvoření vlády kompromisy.

Strana Síť vedená Radovanem Procházkou k projednání nové situace podle zpráv svolává své vedení. V prohlášení strana uvedla, že upřednostňovala středopravou vládu, ale při sledování konce této alternativy v přímém přenosu zdůraznila, že je jí jde o fungující stát, kde se nekrade. Již v týdnu předseda Procházka utajeně jednal s místopředsedou Směru Robertem Kaliňákem.

Některé slovenské sdělovací prostředky začaly okamžitě spekulovat o možnosti, že u potenciálních partnerů Směru by mohlo dojít k odstředivým tendencím. Je ovšem otázkou, zda jako hlavní motiv takových informací není podobnou situaci vyvolat. Rozhodnutí vedení strany Most-Híd bylo jednomyslné a Lucie Žitňanská, které byl přičítán možný odchod, stála vedle Bugára.

Mandát Roberta Fica k sestavení vlády, jak ho získal od prezidenta Andreje Kisky jako předseda ve volbách vítězné strany, platí do pátku 18. března.

Krach snah vytvořit vládu proti Směru a Robertu Ficovi ještě neznamená úspěch Ficova pověření. Není také jisté, že předseda Směru se nutně musí stát slovenským premiérem. Na tomto postu by se mohl například objevit dosavadní ministr zahraničních věcí, nestraník zvolený do Národní rady na kandidátní listině Směru Miroslav Lajčák.

↧

Kauza Zadeh I.

March 13, 2016, 6:17 am

≫ Next: Evropa by v Rusku ráda zavedla nucenou správu

≪ Previous: Projekt středopravé vlády na Slovensku se zhroutil... Stabilní alternativa se jeví vláda Směru, Mostu-Híd, SNS a strany Síť.

Zdeněk Jemelík
13. 3. 2016 JemelíkZdeněk
Dne 8. března 2016 se po předchozích neúspěšných pokusech konečně podařilo zahájit hlavní líčení u Krajského soudu v Brně ve věci obž. Shahrama Abdullaha Zadeha & spol. Před soudem stojí 15 obžalovaných kvůli podvodným obchodům s pohonnými hmotami, v nichž během 13 měsíců „usilovné práce“ způsobili daňový únik ve výši 2,5 mlrd. Kč. Za účelem provádění podvodných operací vytvořili účelovou síť až 60 obchodních firem, z nichž podstatná část po splnění úkolu, tedy po zpronevěření daně, zase zanikla. Na zločinném jednání se podílelo několik desítek osob, zčásti dosud neustanovených.

Hlavní líčení řídí soudce Aleš Novotný, jehož jméno se v poslední době opakovaně objevilo v médiích v souvislostech, které mu neslouží ke cti. Vrchní soud v Olomouci, pověstný svou neúprosnou přísností, snížil jím uložený trest Martinu Novákovi z 15 let na šest. Jeho rozsudek nad Alenou Vitáskovou, jejíž vinu ocenil uložením trestu osmi let a šestí měsíců obdobně jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti, vyvolal nevoli v odborné i neodborné veřejnosti. Pochybnosti nad ním vyjádřila senátorka Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu a místopředsedkyně Ústavního soudu, dáma, která je pro odbornou veřejnost nespornou autoritou. Pobouřil i prezidenta republiky. Leckoho pohoršil způsobem, jakým si vedl ve vazebním řízení s Shahramem Abdullahem Zadehem (o tom níže).

Žalobce Aleš Sosík označuje jako hlavního viníka Shahrama Abdullaha Zadeha, Iránce s českým a iránským občanstvím, který měl vše vymyslet, organizovat a řídit. Mimo to základní firmě sítě prostřednictvím své akciovky Strong Strike a.s. půjčil €2.5 mil. Další významné postavě sítě, Petru Pfeiferovi, který byl spoluzakladatelem zločinného spolčení a Shahrama Abdullaha Zadeha oslovil jako první v době, kdy podvodná akce běžela již několik měsíců, půjčil několik mil. Kč. Tento pravděpodobný spolupachatel má v řízení postavení svědka, poskytujícího nejúplnější svědectví v neprospěch Shahrama Abdullaha Zadeha, který vinu odmítá a svou účast zužuje na poskytnutí úvěru na podporu obchodu, o jehož obsahu nic nevěděl. Za dalšího organizátora nezákonného obchodování považuje žalobce Daniela Rudzana, který rovněž svou organizátorskou roli popírá.

Svědectví Petra Pfeifera je pro žalobce zcela nenahraditelné. Za odměnu jeho nositele ani nezatížil postavením spolupracujícího obviněného, s kterým se veřejnost seznámila na příkladu Ivany Salačové v kauze Davida Ratha & spol., ale vede jej pouze jako svědka. Vše, co by usvědčovalo Petra Pfeifera z trestné činnosti, před podáním obžaloby ze spisu odstranil. Upřel tak soudu právo posoudit jeho podíl na vině v žalované kauze. Na pozadí skutečnosti, že čtyři obžalovaní byli stíháni vazebně, z nich nejdéle Shahram Abdullah Zadeh, který se jako poslední dostal na svobodu až po 22 měsících za cenu složení kauce v rekordní výši 150 mil. Kč, ho proti ostatním aktérům podvodného obchodování neuvěřitelně zvýhodnil. Ztroskotaly všechny pokusy přimět státního zástupce Aleše Sosíka, aby prokázal soudu laskavost a přenechal mu posouzení, zda je Petr Pfeifer skutečně jen nevinný svědek nebo darebák, , ač postupně byli osloveni skutečně všichni, kdo ho ke změně zacházení se svědkem mohli přinutit. Odpovědní mají prostě široké svědomí a pochopení pro účelové obcházení zákona zcela v rozporu se zásadou rovnosti občanů před zákonem. Je možné, že se chtějí zavděčit Andreji Babišovi, který kdysi při vystoupení ve Sněmovně projevil uspokojení nad Zadehovým zatčením. Zvýhodnění Petra Pfeifera je o to výraznější, že pomáhá poslat za mříže věřitele, vůči němuž má milionový dluh. Není žádná ničemnost, které by se orgány nesměly dopustit ve snaze dostat Shahrama Abdullaha Zadeha za mříže jako jediného z celé tlupy, o němž se domnívají, že asi má někde – možná na Měsíci nebo na Marsu – tak velký majetek, že by se na něm mohl stát zhojit za obrovský daňový únik.

Zahájení hlavního líčení předcházela 7.března 2016 tisková konference Shahrama Abdullaha Zadeha, jejímž leitmotivem bylo tvrzení pana obžalovaného, že orgány činné v trestním řízení se v jeho věci chovají jako organizovaná zločinecká skupina. Oznámil na ní, že na některé odpovědné činitele podal trestní oznámení pro podezření na spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Taková oznámení ovšem orgány činné v trestním řízení přikládají k soudnímu spisu jako součást argumentace obhajoby, policie je neprověřuje. Čili „ z tohoto mračna pršet nebude“.

Symbolický význam měla přítomnost a vystoupení předsedy spolku Šalamoun, věčného disidenta Johna Boka, který vyjádřil podporu obhajobě pana obžalovaného Zadeha. Spolek Šalamoun ovšem v této fázi nezkoumá otázku jeho viny či neviny, ale protestuje proti hromadění účelových kroků orgánů činných v trestním řízení v neprospěch obžalovaného, o nichž je přesvědčen, že jsou v nejlepším případě na hraně zákona, v nejhorším naplňují skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Spolek Šalamoun soudí, že bez ohledu na závažnost žalovaných skutků musí být trestní řízení vedeno v přísném souladu se zákonem a jakékoli účelové překračování hranic zákona musí být trestáno.

Pochybných kroků je v tomto případě více než je obvyklé. Tak za účelem hladkého dosažení souhlasu soudu s uvalením vazby uplatnil státní zástupce Aleš Sosík „kreativní“ přístup k ustanovení trestního řádu o místní příslušnosti soudu. Nechal obviněného eskortovat z Prahy do Znojma, kde návrhu na uvalení vazby vyhověla soudkyně Kateřina Kafková. Rozhodnutí jí usnadnila domněnka, že Anglie není součástí Evropské unie, takže by bylo obtížné odtamtud obviněného dostat zpět do vlasti, kdyby tam uprchl. Okres Znojmo nemá se stíhanou trestnou činností co do činění. Trestná činnost probíhala zčásti v zahraničí, zčásti sice v České republice, nikoli však ve znojemském okrese. Nikdo z obžalovaných zde nebydlí. Dalším případem je výše zmíněné použití spolupachatele jako hlavního usvědčujícího svědka.

Zejména se státní zástupci i soud „vydováděli“ na vedení vazebního řízení. Pouze Shahrama Abdullaha Zadeha drželi ve vazbě až téměř do zahájení hlavního líčení, ačkoli museli vědět, že má mnoho důvodů osobně se starat o svou obhajobu a ani jeden k útěku do zahraničí. Z počátku odmítali propuštění proti kauci, aby ji nakonec vyšroubovali až na 150 milionů Kč s vědomím, že policie obstavila obviněnému majetek v hodnotě více než 50 milionů Kč. Ve vazebním řízení docházelo k neúnosným průtahům. Od připuštění možnosti propuštění na kauci do stanovení její výše uplynulo deset měsíců. Zvlášť zavrženíhodného jednání se orgány dopustily při ukončení vazby Při vazebním zasedání soud vyslovil propuštění podmíněné přijetím kauce. O něm ale nerozhodl, ačkoli peníze ležely již tři dny na účtě soudu. Vyhlášení rozhodnutí byli přítomni všichni účastníci řízení. Kdyby soud rozhodl jak o propuštění z vazby, tak o přijetí kauce, a žádná ze stran by nepodala stížnost, usnesení by mělo okamžitou účinnost. Shahram Abdullah Zadeh mohl být téhož dne doma. Ale soudce Aleš Novotný se rozhodl řešit přijetí kauce až následující den v uzavřeném zasedání, bez přítomnosti stran. Usnesení o přijetí kauce a propuštění obviněného z vazby tak musel stranám oznámit písemně. Třídenní lhůtu pro doručení dodržel beze zbytku, čímž dopřál Shahramu Abdellahu Zadehovi strávení jednoho weekendu ve vazbě navíc. K propuštění pak sice v pondělí skutečně došlo, ale na obviněného čekali na dvoře policisté, kteří jej na pokyn státního zástupce KSZ Brno Jiřího Kadlece zatkli na základě iránského mezinárodního zatykače z r.2009. Státní zástupce proti němu zahájil předběžné řízení před rozhodnutím o vydání do zahraničí, ačkoli zcela jistě věděl, že nejsou dány zákonné podmínky pro jeho odeslání do Iránu. Předvedl jej opět před soudce Aleše Novotného, který ale v souladu se zákonem návrh na uvalení vazby odmítl a nechal Shahrama Abdullaha Zadeha propustit na svobodu.

Zejména kvůli uvedenému způsobu ukončení vazby hodnotím celé držení Shahrama Abdullaha Zadeha v útěkové vazbě jako vědomé psychické trýznění občana, jenž má dle Ústavy stále ještě právo, aby s ním orgány činné v trestním řízení nakládaly jako s nevinným.

Obžalovaný pak zklamal své trapiče, neboť nepotvrdil jejich víru v jeho útěk a 8. března 2016 se dostavil k soudu dobrovolně, jako svobodný člověk.

V soudní síni se pak po celé tři dny odehrávala pravá právnická bitva. Obhájci obžalovaných vznesli na začátku hlavního líčení celou řadu námitek. Nejdůrazněji si vedli obhájci Shahrama Abdullaha Zadeha Alena Kojzarová a Pavel Čapčuch, kteří předložili obsáhlý soubor námitek, jimiž prokazovali, že řízení, jež předcházelo hlavnímu líčení, je poznamenáno tolika procesními i hmotně právními vadami, že hlavní líčení nemělo být zahajováno. Vynikl také Vladimír Vaněk, obhájce invalidního důchodce Josefa Schmida, částečně zbaveného způsobilosti k právním úkonům. Obhájce se dožadoval nápravy různých procesních pochybení soudu, který nevzal na vědomí, že obžalovaný má opatrovníka. Nakonec podal návrh na vyloučení předsedy senátu z řízení, a to pro podjatost, která se projevuje nenávistí soudce k jeho klientovi. Senát návrh usnesením zamítl. Advokát napadl usnesení stížností. Stížnostní řízení je ale v nedohlednu, protože předseda senátu oznámil, že stížnost se spisem odešle stížnostnímu soudu až po uzavření celé první série výslechů.

Vřava vypukla, když předseda senátu seznámil přítomné se záměrem vyslýchat obžalované po blocích, určil prvního obžalovaného k výslechu a ostatní vykázal ze soudní síně. Důrazně a opakovaně protestoval Shahram Abdullah Zadeh a po něm poněkud méně důrazně Daniel Rudzan. V temperamentním Shahramu Abdullahu Zadehovi se doslova vaří zlost na způsob, jakým s ním orgány činné v trestním řízení nakládají, proto byla všechna jeho vystoupení velmi ostrá a patrně pro soudce i pro žalobce nepříjemná. Oba obžalovaní si stěžovali, že jsou obviněni, že organizovali činnost jim neznámých osob a přejí si proto být přítomni výslechům ostatních obžalovaných, klást jim otázky a vyjadřovat se k jejich svědectví, aby se konečně dověděli, co se vlastně stalo. Dožadovali se práv, jež jsou chráněna mezinárodním i národním právem a odpovídají i požadavku na bezprostřednost a ústnost soudního řízení. Na druhé straně nevyslechnutí obžalovaní stejně jako svědci nesmí být přímo přítomni výslechům spoluobžalovaných. Předseda senátu hodlá seznámit obžalované s poznatky z výslechů vždy po uzavření bloku přečtením příslušného úseku z protokolu o hlavním líčení. Při daném tempu jednání v této věci může ale mezi výslechy obžalovaných a seznámením ostatních s jejich obsahem uplynout i několik týdnů, takže navržená organizace seznamování s obsahem výpovědí požadavku na bezprostřednost a ústnost soudního jednání příliš neodpovídá. Navíc je zde nebezpečí, že někteří z vyslechnutých obžalovaných se v mezidobí rozhodnou nadále nevypovídat a nevyslechnutí odsouzení ztratí možnost klást jim otázky. Pokud hrozí dle obžaloby obviněným vysoké tresty, jejich procesní práva by měla být šetřena i za cenu organizačních potíží pro soud.

V přestřelkách mezi obhájci, jejich klienty a předsedou senátu proběhl celý první den hlavního líčení a část dopoledne druhého dne. Zbytek druhého dne vyplnil výslech prvního obžalovaného.

Také třetí den došlo na začátku jednání k neshosdám mezi obhájci a předsedou senátu. Advokát Vladimír Vaněk podal nový návrh na vyloučení předsedy senátu, jímž se ale soudce Aleš Novotný odmítl zabývat. Teprve pak došlo na dalšího obžalovaného, jehož výslech se nepodařilo do konce jednání ukončit. Jednání bylo přerušeno do 15. března 2016, kdy má dojít k dokončení výslechu svědka z druhého dne jednání a k vyslechnutí čtyř nevyslechnutých obžalovaných. Nevyslechnutí obžalovaní se ale vrátí aspoň na chvíli do soudní síně až 16. března 2016.

Máme tedy před sebou 21 jednacích dní, rozdělených do sedmi třídenních bloků s ukončením celé kalvárie dne 9. června 2016. Při tempu, jímž probíhalo jednání prvního třídenního blogu, se nedá předpokládat, že se podaří do 9. června 2016 vyčerpat celý plánovaný obsah jednání.

↧

Evropa by v Rusku ráda zavedla nucenou správu

March 13, 2016, 6:34 am

≫ Next: Psychopatická elita Ameriky

≪ Previous: Kauza Zadeh I.

Jevgenij Radugin
13. 3. 2016 Politikus
Zasnili se! Rada Evropy dospěla k závěru, že ruský zákon o Ústavním soudu Ruska je neslučitelný s mezinárodními závazky RF. Moskvě bylo navrženo, aby provedla řadu změn, které nadřadí rozhodnutí každého mezinárodního soudu nad naší vlastní Ústavou. Jednoduše a elegantně! Vlastně nám opět navrhují, abychom v zemi dobrovolně zavedli nucenou správu. Tyto úpravy hrozí Rusku absolutním opovržením tužeb a přání občanů, jen aby se zavděčilo západním představám o uspořádání světa.

Kromě mezinárodního soudu OSN, který se zabývá řešením mezistátních sporů, k této kategorii patří i ESPČ, administrativní tribunál MOP, Norimberský tribunál a soud EU.

Kromě tribunálu OSN rozhodují všechny ostatní soudy spory mezi organizacemi a státem a převážně mezi fyzickými osobami a státem. Všechno to by nebylo až tak špatné, ale většina z nich působí na právních precedentech EU, jejich jurisdikátech a všechno ostatní je pro ně nepřijatelné. Nazvat je univerzálními je velmi složité. Žádná zvláštní ustanovení, zákony nebo procesní změny s ohledem na to, že evropské právo není přijato na celém světě, nemá nikdo v úmyslu provádět. Realita těchto soudů je taková, že jejich svrchovanost představuje novodobou metodu kolonizace světového prostoru. V podstatě jde o šíření západní jurisdikce do ostatních zemí bez ohledu na místní zákony a tradice. Je to způsob, jak vnutit jiné zemi svá rozhodnutí bez ohledu na její zájmy.

Docela nám postačí říci, že ESPČ volí Parlamentní shromáždění Evropy. Totéž, které klidně a v pohodě nedávno zbavilo Rusko hlasu a které se rozhodlo nám nenaslouchat ve věci Krymu, Donbasu, Sýrie. Nezalíbil se jim náš postoj. Chtějí diktovat, ale nechtějí jednat. Tento orgán si už nyní myslí, že má právo posledního soudu. Není se čemu divit, že i soud je velmi politizovanou organizací, která se spíše stará o šíření západního práva než o právo občanů na spravedlivá a humánní rozhodnutí. Když vezmeme v úvahu, že členy soudu jsou pouze členové EU.

Nabízí se otázka: proč mají členové EU soudit všechny ostatní. Pánbůh je jmenoval soudci? Říci, že je to nebezpečné, znamená nedocenit situaci. Veškerá moc státu, veškerý jeho výkonný a soudní systém začíná pracovat na zrušení vlastních zájmů ve jménu rozhodnutí, například, ESPČ. A tento soud se řídí pouze vlastními představami a zájmy Bruselu.

Co nám tím hrozí? Je to zřejmé: sebevražda suverenity.

Tato rozhodnutí nás zavážou, abychom vyplatili peníze zloději a vrahovi Chodorkovskému, ale nezavážou USA vrátit naše unesené a odsouzené občany, zavážou uznat za separatisty obyvatele Donbasu, ale nepřinutí Evropu projednat stížnosti obyvatel tohoto regionu na genocidu ze strany Kyjeva a mnoho dalších záležitostí.

Rada Evropy vlastně přijala rozhodnutí, které nás zavazuje dobrovolně ze sebe udělat bezprávnou kolonii Západu.

První co napadne, je odmítnout, ale to není tak jednoduché. Nezbývá než doufat, že naše Duma a mocenské struktury budou s to zákonnými způsoby zamezit vměšování třetích stran do záležitostí naší země.

Budeme se muset rozhodnout, jak budeme žít: podle úmluv a smluv, které neplatí v plném rozsahu dokonce ani u jejich tvůrců, nebo podle vlastních zákonů, které u nás vznikly v procesu formování ruského státu.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

↧

Psychopatická elita Ameriky

March 13, 2016, 6:45 am

≫ Next: Je Jan Čulík čecháček? a následující Reakce na Surikatin článek Je Jan Čulík čecháček

≪ Previous: Evropa by v Rusku ráda zavedla nucenou správu

Eric Zuesse
13.3. 2016 Zvědavec
Nejde jen o pravičácké mozkové trusty (jako Hudson Institute a Rand Corporation), kdo vyzývá Ameriku zaútočit na země, které nepředstavují pro USA žádnou hrozbu, ale také o liberální mozkové trusty (jako nadace Otevřená společnost a Brookings Institution), které vyzývají k bombardování a vypalování měst a dokonce k etnickým čistkám, aby porazili zahraniční vůdce, které chce americká aristokracie svrhnout.Ačkoliv je zde prostor zmínit jen pár příkladů těchto „liberálních“ psychopatů, půjde o typické představitele.
V r. 2002 Kenneth Pollack z Brookings Institution přišel se svoji knihou „Hrozivá bouře: Případ napadení Iráku“ (The Threatening Storm: The Case for Invading Iraq). Rada pro zahraniční vztahy (CFR) ji propagovala takto:
„Je to velmi vlivná kniha, napsaná v době, kdy vláda Bushe upřela své zraky na režim Saddama Husseina, bere čtenáře zpět do předválečných dnů nejistoty ohledně Saddamových zbraní a jeho vazeb na hlavní teroristické organizace, načrtávající silné argumenty pro americké napadení Iráku. Kolega Kenneth Pollack tvrdí, že aby zabránily Saddamovi získat jaderné zbraně, neměly Spojené státy a výběr a musely svrhnout jeho režim, zničit jeho zbraně hromadného ničení a obnovit zemi jako prosperující a stabilní společnost.“

Po vydání knihy vydala CFR tiskové prohlášení, ve kterém stálo:
„Na základě svého článku ve Foreign Affairs z března 2002 „Příští zastávka Bagdád“ předkládá Pollack pět možností dostupných Spojeným státům – posílení kontroly, závislost na formální politice zastrašování, zahájení tajné kampaně, spoléhání se na vzdušné síly a iráckou opozici a zahájení totální invaze – a tvrdí, že žádná z prvních čtyř již není realistická. Proto se s rostoucí hrozbou může vypořádat jen totální invaze, s nasazením několika set tisíc amerických vojáků.“

Pollack následně obvinil Bushovu vládu z toho, že ho oklamala: a v květnu 2003 (po invazi 19. března) řekl, že tato jeho kniha, která argumentovala pro naléhavost napadnout Irák, aby se zablokoval údajný Saddámův program jaderné bomby, se místo toho týkala jen „mnohem vzdálenější hrozby, a skutečnou hrozbou, kterou jsem cítil z iráckého programu zbraní hromadného ničení, byl potenciál, že Irák nakonec vyvine jaderné zbraně“. Když se tazatel v rozhovoru zeptal, jak vratké byly důkazy, na jejichž základě Pollack vyzýval k okamžité invazi, Pollack odpověděl: „Nyní se dostáváte mimo moji oblast odborných znalostí.“

Byl vykopnut za to, že prezentoval své nebezpečné a nepodložené „expertní informace“ svého podezření jako fakta? Ne. Stále je v Brookings a stále s ním elita a její „zpravodajská“ média zachází jako s respektovaným člověkem a „expertem“ na zahraniční politiku, a nikoliv jako se smrtícím propagandistou nenažrané aristokracie Ameriky.

V březnu 2012 byl Pollack spoluautorem, spolu se dvěma podobnými „experty“ Brookings, 16 stránkové „Zprávy o Středním východu“, s názvem „Záchrana Sýrie: Vyhodnocení možností na změnu režimu“.

Opět „měly Spojené státy pět dostupných možností“; a opět byla poslední invaze, o které tentokrát uvedl:
„Co se týká úvah o Amerikou vedené invazi do Sýrie, existují nejméně čtyři „dobré zprávy“. Zaprvé, stejně jako v Iráku, bude začátek invaze pravděpodobně snadný. Vlastně bude ještě snazší, než v Iráku, protože syrská armáda je menší, slabší a méně zkušená, než byla irácká armáda, a již je vázána boji s vnitřní opozicí. Zadruhé, Spojené státy by pravděpodobně odvedly lepší práci u základní poválečné rekonstrukce, protože se poučily z mnoha chyb, které udělaly v Iráku. A co víc, po Iráku a Afghánistánu mají Spojené státy velký kádr lidí se zkušenostmi potřebnými pro vypořádání se s výzvami rekonstrukce.“

Jak dojemné! Stejně dojemné, jako nůž v srdci, pro kohokoliv, kdo je dostatečně stupidní, aby si myslel, že organizace jako Brookings jsou o něco lepší, než to nejhorší pozlacené lejno.

A pak přišel čas, kdy tým „expertů“ Brookings Institution řekl, že americký prezident Obama musí využít úspěšného puče na Ukrajině a zintenzivnit program etnických čistek v bývalém ukrajinském regionu Donbas, který se odmítl podrobit USA dosazenému režimu.

A to nás přivádí k nadaci Otevřená společnost George Sorose a na ní napojené „lidumilné organizace“ jako Mezinárodní nadace obrody (či „fond“), která, spolu s americkou a holandskou vládou, financovala vytvoření přední televizní stanice s názvem Hromadske TV, a zde jeden z jejích „expertů“ mluví o tom, co je třeba udělat lidem ve vzbouřeném regionu Donbas:
„Donbas, obecně, není prostě jen regionem ve velmi zuboženém stavu, má celou řadu problémů, z nichž největším je, že je silně přelidněn lidmi, pro které nemá nikdo žádné použití. Věřte mi, vím dokonale dobře, co říkám. Když si vezmeme, například, jen oblast Doněck, je tam přibližně 4 miliony obyvatel, z nichž nejméně 1,5 milionu je přebytečných. Tím myslím: nepotřebujeme „chápat“ Donbas, potřebujeme chápat ukrajinské národní zájmy. Donbas musí být využit jako zdroj, kterým je.“

Jinými slovy: Zabijte obyvatele, nechte si zem a její „zdroje“.

Tento příklad není zcela typický, ale hlavní soukromý finančník stojící za tím vyzýval USA a EU, aby nalily dalších 20-50 miliard dolarů do dokončení etnického vyčištění, a tím nebyl nikdo jiný, než sám George Soros. A, nakonec, i on je považován za „úctyhodného“. Ve skutečnosti je to jeden z hlavních finančních podporovatelů americké Demokratické strany.

Zatímco v domácích záležitostech není americká aristokracie ani zdaleka jednotná, tato aristokracie vykazuje udivující jednotnost co se týká zahraničních záležitostí: chtějí dobýt svět. Jak neustále říká americký prezident Barack Obama: „Spojené státy jsou a zůstanoujedinou nepostradatelnou zemí“. Všichni ostatní jsou „postradatelní“. Jeho republikánští oponenti v r. 2008 a 2012, John McCain a Mitt Romney, by to nedokázali říct lépe. V mezinárodních záležitostech všichni slouží stejným páníčkům. A americká veřejnost tuto agendu, dobývání, toleruje, protože „experti“ a „zpravodajská“ média slouží stejným pánům: aristokracii. Co se týká CIA, ministerstva „obrany“, ministerstva zahraničí atd., je toto „ctihodný“ postoj, který je třeba obhajovat. Nakonec: ostatní země jsou „postradatelné“. Takže: lze je i spotřebovat, nejen zpustošit. Není to právě to, k čemu jsou? Aby sloužily „jediné nepostradatelné zemi“?
America’s Psychopathic Establishment vyšel 5. března 2016 na Strategic Culture Foundation.

↧

Je Jan Čulík čecháček? a následující Reakce na Surikatin článek Je Jan Čulík čecháček

March 13, 2016, 7:27 am

≫ Next: Svět ruskýma očima 343

≪ Previous: Psychopatická elita Ameriky

Proměna Britských listů

Surikata a Všudybylka
13.3.2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com

O charakterovém vybarvení Britských listů a především jejich zakladatele a šéfredaktora Jana Čulíka se v posledních dvou letech vede na nezávislých webech silná debata. Aféra, kterou rozpoutal Jan Čulík svým udavačským dopisem, přidala debatě na intenzitě a aktuálnosti. Redakce vybrala dvě úvahy dvou stálých přispěvatelek webu Kosa zostra, které si myslíme, stojí za přečtení:

Je Jan Čulík čecháček?

napsala Surikata

Jan Čulík z Britských listů, který se v poslední době se minulý týden, astronomickou mluvou řečeno, dopracoval z tzv. supernovy alternativního zpravodajství do stadia bílého trpaslíka – t.j. zhroucené hvězdy. Moc rád užívá slovo čecháček, kterým často a rád bičuje českou veřejnost…

Slovo dehonestující, urážlivé a pohrdající. Co české, to čecháčkovské. O to ani hrábě neopírat. Příslovečné Pražské kavárně je slovo čecháček základním stavebním kamenem. Jsou to jejich hodnoty. Nic mi do nich není. Ale v okamžiku, kdy jsem se dočetla o páně Čulíkově „oznamovacím“ extempore, vzpomněla jsem si na nádhernou definici slova čecháček. Je to definice od člověka, o kterého by si Jan Čulík ani ty hrábě neopřel.

Co tedy o slově „Čecháček“ pravil Pavel Eisner (1889 – 1958), milovník a velikán českého jazyka, básník, překladatel, spisovatel?

Slovo jako stvořené na důkaz, že mohou být na světě i zdrobněliny odporné. Slovo v nedobrém smyslu, sebemrskačské a masochistické. Vím sic, dobře vím, a dovedl bych toho uvést příklady: vyšlo už i z per drahých i mně, zaznělo už i z úst mužů, které bolela přízemní malost, slamotrusovská okresnost jejich okolí, žabomyšiáda života, který viděl kolem sebe. Ale daleko častěji – tak za protektorátu – jsem to slovo četl od lidí nanicovatých, od podlců. Oháněli se tím slovem, aby stáhli lidí své krve tam, kde oni sami vězeli odjakživa.

A nenávidím to slovo i tehdy, má-li mít jen význam rezignované skromnosti. Neboť od prvního dne člověčenstva vězela ještě za každým tvrzením „Já a my všichni tady jsme pleva, smetí“ nějaká poťouchle neřestná troufalost, drzost, nestydatost (je totiž na světě nejen hybris velikášství, je na něm i smrdutost „skromnosti“); a hlavně chytrácká spekulace a úmysl hovět si hovniválsky tam, kde bývá hovnivál aliteračně doma.

Nenávidím to slovo, tu lotrovskou zdrobnělinu Čecháček, a bylo by dobře, kdybyste ji nenáviděli se mnou; neboť kdekoli zazní, bude pravděpodobnost 99:1, že zazněla z úst skutečného Čecháčka, tedy tvora, jehož každé dechnutí by mělo být políčkem pro každého Čecha.

Přepsáno z knihy Čeština poklepem a poslechem, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Leda. Výpisek ze strany 60-61.

Co k tomu říct víc?

Snad jen citát z Ladislava Klímy:

„Žmolek z prdele statného drvoštěpa má větší cenu než celá dnešní česká inteligence.“

Reakce na Surikatin článek Je Jan Čulík čecháček

napsala Všudybylka

Téma se mě dotklo a myslím, že by zasloužilo rozvinout, protože ponižování druhými i vlastní sebemrskačství se našimi dějinami táhne jako červená nit. Tyto tendence nahlodávají naše národní sebevědomí, ať už zvenčí nebo zevnitř, a mají velký vliv na vnímání naší identity a suverenity. A to je v této křehké době obzvlášť nebezpečné. Povrchní zevšeobecňování namísto poctivého zkoumání a rozvíjení všech aspektů vždy zavání účelovou demagogií. To, že se negativně či posměšně vyjadřuje člověk o svém vlastním národu, je skutečnost o to smutnější a dostatečně výmluvná. Je to jakoby rostlina nenáviděla půdu, ve které má kořeny, půdu, která ji vyživuje a umožňuje růst.

Na podzim loňského roku jsem potkala na procházce muže, který žije nedaleko mého bydliště. Dlouhou dobu žil v Kanadě, před patnácti lety se vrátil do České republiky. Za vydělané peníze si koupil dům, je osvobozen od břemene každodenního zaměstnání, protože v zahraničí nashromáždil kapitál a nyní žije z renty. Má rád myslivost, často chodí do lesa, žije sám a svobodně. Přesto mě na oné procházce šokoval prohlášením, že je u nás sice hezky, krajina malebná, klimatické podmínky ideální, jen nebýt občanů zde žijících. U nás jsou prý lidé hrozní. Urazil v tu chvíli nejen svou matku, ke které jezdí každý víkend na oběd, ale mě, všechny mé blízké, mé rodiče, mou lásku k této zemi a už vůbec si ve svém primitivismu neuvědomil, že dal facku především sám sobě. Když jsem chtěla, aby své tvrzení konkretizoval, začal srovnávat mentalitu lidí žijících západně od našich hranic s naším „čecháčkovstvím“, které podle něj zahrnuje malost, zbabělost, tupost a stádovitost. Jak mě máloco vytočí, tak zde jsem ostře reagovala dotazem, proč se tedy neodstěhuje zpátky do Kanady. Bohorovně odvětil, že už to tady nějak vydrží, protože nebýt zdejších lidí, bylo by tu jinak docela hezky a on se naštěstí stejně s nikým moc nestýká.

Odtrženost těchto lidí od reality je naprosto zřejmá a svědčí, pokud ne o poruše osobnosti, tak přinejmenším o naprostém egoismu a nulové sociální inteligenci. Bohatství, moc či sláva z nich vytvářejí hlásné trouby vlastní hlouposti, která jim umožňuje považovat se za elity. Stejně jako národy, které se v nás snaží vyvolat komplexy méněcennosti jen na základě své geografické rozlohy či ekonomické síly. Proto jakékoli debaty o společném řešení krizí v rámci EU jsou pokrytectvím, které zneužívá tuto domnělou moc. Rozhodnutí dělají ti „silnější“, ale následky musíme nést všichni, to je jejich pojetí spravedlnosti. Jako neexistuje a nikdy existovat nebude absolutní rovnost mezi lidmi a národy, protože vždy budou lidé rozličných tělesných, duševních i duchovních kvalit, tak neexistuje ani oprávnění pro dělení lidí na elity a „lůzu“, jak to v poslední době často zaznívá z jistých kruhů, které samy sebe řadí samozřejmě do té první kategorie.

Síla národa nespočívá pouze v tom, jakou ekonomickou mocí disponuje a jak velký prostor naší planety zaujímá. Tato síla je jen nejhrubším pochopením tohoto pojmu. V krizových momentech rozhoduje jiná kvalita. Nosným prvkem sebevědomí národa jsou zejména osobnosti, které vzešly ze stejné půdy a jejich odkaz, který je často zpečetěn nemalým utrpením. Toto podhoubí ovlivňuje integritu a identitu lidí, kteří sdílí společné území a hodnoty, definuje také jejich vnitřní zralost ve smyslu vyspělosti charakterů. O vnitřní odolnosti českého národa svědčí mimo jiné to, že přežil řadu historických období, ve kterých bylo vyvinuto velké úsilí na vymazání naší kulturní paměti. Ať už ve formě vnucování jiného jazyka, víry apod. Oběť, kterou mnozí položili v boji za zachování našich národních atributů, je silnou energetickou stopou, která v těžkých časech ukazuje směr.

Projevy nadřazenosti svědčí o tom, že chybějící vnitřní síla se kompenzuje fyzickým či ekonomickým nátlakem. Za tímto chováním skrývají lidé, kteří se považují za elitu, podvědomý strach z toho, že hodnoty, kterými demonstrují svoji nadřazenost, jsou proměnlivé a pomíjivé v čase. Místo, aby začali rozvíjet hodnoty trvalejšího charakteru, snaží se expandovat dravčí politiku silnějšího. Snem všech mocných je vychovat si ideální otroky, takové, kteří si budou sami svazovat ruce, zavazovat ústa, sami sebe mrskat bičem vědomí své vlastní mizivé hodnoty a ještě líbat otrokáři za tuto možnost ruce. Přirozenou obranou proti těmto snahám je zaměření se na pozitivní rozvíjení potenciálu, který v sobě nosíme.

Vyzdvihovat a nezapomínat na příklady statečnosti, obětavosti, solidarity, připravenosti hájit pravdu i za cenu nejvyšší se může stát mostem, který nás zavede od neřestí, jejichž zárodky v sobě nosí každá lidská bytost bez ohledu na národnost či rasu, na druhý břeh proudu života, na stranu ctnost Ti, co se považují za něco víc než druzí by si měli ve vlastním zájmu přečíst citát z Bible o tom, že „---Mnozí první budou posledními a poslední prvními.“ (Matouš,19:30)----

↧