Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Made in USA: Sýrie, Libanon a Velká vzpoura. Kdo položil "bombu" pod Blízký východ?

0
0


Sarkis Caturjan
29. 3. 2016
Občanská válka v Sýrii již dávno vyšla za rámec národních hranic. Přímo nebo nepřímo se ozbrojený konflikt projevuje na stabilitě Libanonu, Turecka, Iráku, Libye a Jemenu, zostřuje rozpory mezi Saúdskou Arábií a Iránem. Echo války stále častěji doléhá k břehům Starého světa. Kdysi bezpečná Belgie se stává arénou teroristické války. Někdy se dokonce zdá, že "neviditelná ruka" postrkuje Evropskou unii k účasti ve znovurozdělení sfér vlivu na Blízkém východě. 

Nejprve pobouřili Paříž, nyní se dostal na řadu Brusel - hlavní město evropské byrokracie. A tento seznam bude pokračovat do té doby, dokud se požár světové války nerozšíří na zbývající část kontinentu. Ne náhodou ministr obrany Izraele Moše Jaalon prohlašuje, že "Evropa vstoupila do třetí světové války". "V současné době probíhá třetí světová válka. Někdy je nazývána "střetem civilizací". Musíme společně čelit společné hrozbě", cituje Jaalona Agence de France Presse. Ale jak je možné společně čelit hrozbě, když uvnitř arabských zemí vládne chaos a zmatek, nemluvě o polyfonii v EU, rozdělené v důsledku migrační krize?

Stačí se podívat na Libanon, který dnes stojí před nespravedlivou, ale osudovou volbou: Hizballáh nebo Saúdská Arábie? Vznikla patová situace, která zatahuje Bejrút do vratkých bažin mezikonfesionálního boje. Vzhledem k tomu, že podíl šiítů a sunnitů představuje 60% obyvatelstva země (přičemž ve stejných proporcích), sázka na jednu z komunit představuje riziko vyprovokování občanské války, jak tomu bylo v letech 1975-1990. Roztržka s Hizballáhem, což de facto znamená demarši ve vztazích s místními šiíty a katolíky, se rovná státní sebevraždě, neboť bere Bejrútu šanci vyřešit vládní krizi v dohledné budoucnosti. Rijád vystupuje v roli politické rozbušky: v únoru Saúdové zmrazili vojenskou pomoc libanonské armádě a policii (3 miliardy dolarů), v březnu Liga arabských států z jejich podnětu prohlásila Hizballáh, vládnoucí libanonskou stranu, "teroristickou organizací" a v mžiku přetrhla miliony ekonomických a politických nitek, které Bejrút spojovaly s hlavními městy arabských monarchií. Saúdskou Arábií, SAE a jejich spojenci byly fakticky zavedeny ekonomické sankce, zmrazeny bankovní převody Libanonců do vlasti. Vzhledem k tomu, že ekonomika Libanonu je z 15% doplňována díky převodům ze zemí Perského zálivu, to byla citelná rána. "Větší část finančních převodů proudí do bank a zvyšuje jejich depozita. Banky potom úvěrují vládu. Takový je cyklus", cituje Financial Times libanonského finančníka Kamalya Hamdana. Ale pro koho to je výhodné?

Vůdce Hizballáhu Hasan Nasralla v tom spatřuje "izraelskou stopu". "Ó sionisté, vězte, pokud vás někdo z Arabů podpoří, padnete společně s ním. Izraelská přítomnost v regionu nikdy nebude normou, Židé se nebudou přátelit s Araby, protože používají teroristické způsoby boje. Ani jedna arabská země s nimi nebude moci navázat styky. Ani Saúdové, ani nikdo jiný", prohlásil Nasralla v přenosu libanonského televizního kanálu Al-Manar. Bývalý prezident Libanonu (1998 -2007) Emil Lahoud se vyjádřil tvrději: "Libanon se nezřekne arabského konsensu. I když vlastně sami Arabové se zříkají konsensu s námi, když se orientují na rozvoj vztahů s Izrailem". Podle něj se Rijád snaží svými činy ukázat Bejrútu, že "libanonský národ údajně závisí na jeho podpoře" a Izraelci, "kteří byli v Sýrii poraženi, zkoušejí ze msty v Libanonu vyprovokovat puč. "Kořenem všech problémů je Izrael, jehož komplot financují USA a státy Perského zálivu. Dávají přednost působení prostřednictvím DAEŠ… Pokud Saúdové skutečně bojují proti teroristům, proč odmítají pomoci libanonské armádě, která bojuje proti DAEŠ?", uvádí Lahouda televizní kanál Al-Manar.

Situace něčím připomíná polovinu sedmdesátých let, kdy se do Libanonu přestěhovalo 600 tisíc palestinských běženců. Pravda, v současné době se humanitární situace značně zkomplikovala, jelikož počet syrských běženců v Libanonu již přesáhl 1,2 milionu osob. A to se děje v mnohokonfesionální zemi s počtem obyvatelstva 4,46 milionu osob, kde je i sebemenší demografické zakolísání schopno narušit křehkou rovnováhu sil. Ba co víc, Libanon má řadu nevyřešených problémů se sousedy. Například vztahy s Izraelem jsou charakterizovány vzájemnými územními požadavky, které se zostřily po zjištění (na vlně světové finanční krize v roce 2008) velkých šelfových ložisek zemního plynu.

Je zde i složitá historie syrsko-libanonských vztahů. Zde je její výklad akademika Jevgenije Primakova (cit. z: "Konfidenciální. Blízký východ na scéně a za kulisami"): "V dobách Osmanského impéria byl Libanon jako autonomní útvar (hornatý Libanon je obydlen převážně křesťany maronity) součásti Sýrie. Po vítězství Dohody v první světové válce přešla nynější území Sýrie a Libanonu v několika etapách pod správu Francie; podmanění Damašku Francouzy už po světové válce (vnitřní oblasti Sýrie tehdy byly pod vládou emíra Fajsala, syna šerifa Mekky Husajna bin Alí al-Hášima, který se prohlásil králem al-Hijáz); vytvoření v Bejrútu nejvyšším komisařem Francie Velkého Libanonu ve struktuře pobřežních měst Tripolis, Tira a údolí Bekaa; vydání Ligou národů mandátu na správu Sýrie i Libanonu Francii. Až v roce 1941 se Sýrie stává suverénním státem, v roce 1943 Libanon - nejprve formálně, poté, po stažení francouzských vojsk, stále reálněji. Nesporná blízkost obou států s různorodými ostrými rozpory - tak se rozvíjela historie syrsko-libanonských vztahů". Následující teze Jevgenije Maximoviče objasňuje současnou podstatu krize: "Pokud jde o ostatní arabské země - především Irák, Saúdskou Arábii a Egypt - ty nahlížely na události v Libanonu z pozic, spojených s jejich snahou oslabit Sýrii".

Nebezpečí spočívá v tom, že knot libanonského konfliktu může zapálit jakoukoli lokální událost. Důkazem je duben roku 1975, kdy byla zabita ochranka vůdce strany Katáib Pierra Džamaíl. Odvetným krokem bylo postřílení autobusu Palestinců, které vyprovokovalo běsnění občanské války, jež trvala 15 let. Ironie osudu spočívá v tom, že Sýrie přivedla i stáhla vojska z Libanonu se souhlasem USA: armáda SAR se tam nacházela od dubna roku 1976 do dubna roku 2005. Pouze vražda předsedy vlády Rafika Hariri (únor 2005), po níž následovala řada masových protestů, umožnila Washingtonu "pohřbít" projekt Velké Sýrie, který byl dlouhá léta připravován Damaškem. Američané si však zachovali nepřímý vliv na Libanon, čemuž napomohla červencová válka roku 2006 s Izrailem. Za pět let se pak už SAR přemění v hlavní dějiště válečných událostí, když nahradí rozdrásaný saddámovský Irák.

Proč USA zpustošily Blízký východ? Všechno je otázka zeměpisu. Libanon a Sýrie jsou vrata do východního Středomoří, hlavní obchodní tepna, která po staletí spojuje Evropu s Čínou. V minulosti zde byly bohaté kolonie Féničanů, na něž si činily nároky armády Asyřanů, Arménů, Římanů a Řeků. Je to mystické území, které seznámilo (na úsvitu nové éry) judaismus s křesťanství a islámem...V 21. století zde budou Američané bojovat za novou historii ničením zbytků evropské koloniální moci. Na směnu Velké Sýrie přijede Velká vzpoura. 

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Glosa: Razítko blbosti...

0
0
Karel Stýblo
29.3.2016   Rukojmí
Musím říci, že zelené pondělí odpoledne se mně nevydařilo. Místo odpočinku po úspěšné a náročné koledě, si na státnickou návštěvu dovolil přijet prezident Číny Si Ťin – pching. To by, samo o sobě, nemuselo být nejhorší, jenomže spát mě nenechala ČT 24.Na mimořádnou událost nasadilo propagandistické oddělení ČT Daniela Takáče. Mnozí se mnou, se jistě těšili na reportáž z příletu a dalších záběrů průjezdu Prahou až na lánský zámek. Něco málo jsme spatřili. Jenomže bez autentického zvuku, který nahradili žvejky hostů ve studiu. Jednostranně zaměřené Takáčovy otázky padly na úrodnou půdu protizemanovské a protičínské hysterie. Sám sobě nerozumím, když mě napadlo srovnání s Husákovskou televizí v čele s Jiřím Pelikánem.
Každý, koho kavárenská hysterie neoslepuje a je schopen racionální úvahy, Zemanovy kroky ocení. Čína představuje druhou největší světovou ekonomiku, je stálým členem Rady bezpečnosti OSN a prezident Si Ťin – ping, se nedávno vozil v kočáře anglické královny Alžběty II. Siovi poklonkoval i korunní princ Charles a pozadu nezůstal ani premiér Cameron. Proto máme velkou šanci, aby se Praha a Česká republika, stala vstupní branou přinejmenším pro východoevropské státy.

Tohle asi, kavárenští Havloidi nechápou. Donekonečna si s Havlova pseudohumanizmu dělají pohodlný kanape. Divím se, že zničený Československý zbrojní průmysl a Havlovy humanitární bomby nad Kosovem a Irákem, jim v jejich „bohulibé“ činnosti nepřekáží. A zahraničně-politický úspěch prezidenta Zemana? Nejde jenom o investiční peníze, které potečou do České republiky. Zeman usiluje o svéprávnost naší země, ve které jde o schopnost českých lidí a podniků, uplatnit se v e světě.

Až pozítří skončí návštěva čínského prezidenta a definitivně na media dopadne razítko blbosti, zajímá mě ještě něco. Jak policie vyhodnotí poničené čínské vlajky pro Si Ťin-pinga na cestě z letiště. Za něco podobného, jenomže úsměvného, dostal před časem autobusák pan Smetana za přimalování tykadel na plakát s ministrem Langerem, málem rok „natvrdo.“

Iskander-M je v Sýrii

0
0



29.3. 2016   Eurasia24
napsal/přeložil Geo Letmý videozáběr z vojenského pořadu ruské televize Zvezda potvrdil to, o čem se spekulovalo už dlouho: Rusko do Sýrie přesunulo také moderní taktické rakety systému Iskander-M. Informaci přinesl blog BMPD.

Na záběru z pořadu Sloužím Rusku z 27. března je na krátký okamžik zřetelně vidět odpalovací zařízení 9P78-1 operačně-taktického raketového komplexu 9K720 Iskander-M, umístěného na letecké základně ruského kontingentu v Hmeimim v Sýrii.

Iskander-M je mobilní raketový systém s dosahem 500 km. Taktická řízená raketa 9M723K1 (v kódu NATO SS-26 Stone) má délku 7,3 m, průměr 0,92 m a hmotnost 3800 kg a je vybavena bojovou hlavicí o hmotnosti 700 nebo 480 kg. Cíl zasahuje s maximální kruhovou odchylkou 5 až 7 metrů.





Západ pomohl Ukrajincům a Ukrajině do hrobu

0
0
Václav Umlauf 29.3.2016 E-republika

Jistěže za všechno může Putin. Tento geniální stratég si na Majdanu postřílel vlastní lidi vlastními lidmi, aby svrhl vlastního prezidenta a premiéra a nastolil Nulandistán spravovaný skrze NATO, USA a EU.


Podívejme se na poslední kolo komedie ohledně Porošenkovy pučistické vlády, tentokrát nikoliv očima fašismu a nepotrestaných válečných zločinů. O obětech fašistického režimu jsme psali dost a dost. Byli jsme prvním českým médiem, které dva dny po upálení lidí v Oděse zaživa (2.5. 2014) předpovídalo vznik války na Ukrajině (Po masakru v Oděse již není cesty zpět). Za měsíc budeme slavit druhé výročí a ze zločinců pochopitelně nebyl nikdo potrestán. Vyšetřování pod dozorem EU a za blahovolného nezájmu Amnesty International skončilo, zapomeňte. Podle našich médií se vlastně ani nic nestalo, takže proč se vzrušovat.
 

Řízený ekonomický rozvrat země

Na Ukrajině chce nyní vládnout nějaká Natalie Jaresko. V současné době je tato občanka USA, narozená v USA, jen ministryně financí. Během Majdanu o ní nebylo ani slova. Byla americkou občankou, což ji v pučistickém režimu nacionálního fašismu vylučovalo z podílu na vládě. Ejhle, tato dáma nyní usiluje o premiérské křeslo a o diktátorské pravomoci. Její hlavní argument je ten, že v rozpadlé Ukrajině je třeba tzv. "vlády expertů a technokratů". Tak se na výkon těchto západních expertů podívejme blíže, abychom už nyní věděli, proč k nám přijdou uprchlíci z Ukrajiny.

Jak známo, ideologie je o žvanění a ekonomika o číslech. Tak se podívejme na zlatá léta západního hospodaření na Ukrajině, kdy byla tato země rozkrádána nikoliv proruskými oligarchy, ale prozápadními, včetně amerických bank. Klíčový syntetický graf je tento.




Nejprve se podívejte na modré tečky, které ukazují růst HDP za vlády proruského premiéra Azarova, který sledoval kombinovanou cestu země směrem k EU a k Rusku. Pád do propasti ukazuje období po Majdanu, kdy převzala otěže neoliberální parta privatizátorů a vojenských poradců EU, USA a NATO. S tím souvisí druhý graf dluhové rapsódie v modré, která ukazuje současný bankrot státu. To se prosím děje pod vedením oné US-dámy, která tento ekonomický Nulandistán vede pilně do hrobu, tentokrát ekonomického. Nakonec je z grafu důležitá oranžová čára, která ukazuje, že interní hospodářství země nebylo v tak špatném stavu jako její zahraničně-politické vztahy. Suma sumárum, graf ukazuje, že není třeba dotyčnou zemi bombardovat a podporovat v ní terorismus, jako v Sýrii a Libyi. Západní banksteři a poradci vyřídili Ukrajinu stejně spolehlivě, jako v EU bankovní Trojka zařízla Řecko.

Jak se takové zaříznutí ovce provede, pochopitelně po jejím kompletním ostříhání? Na to se podívejte na další graf, který ukazuje rozložení a dynamiku ukrajinského státního dluhu v rozmezí let 2007-2015.




Graf ukazuje, že Ukrajině od roku 2010 opravdu hrozila dluhová past a Západ se pilně postaral, aby včas správně zaklapla. V Rusku se to nepodařilo, ale Rusové měli opravdu namále. Dnes zbyl jen vztek Západu nad promarněnou šancí vyrabovat surovinově nejbohatší zemi na světě a strach z toho, co přijde po pádu dolaru a po nástupu zemí BRICS. Externí veřejný dluh ovšem eskaloval po Majdanu, ale to je celkem zbytečné zdůrazňovat. Cílem Západu bylo vytvořit z Ukrajiny vojenskou a ekonomickou kolonii spravovanou západními bankami na zvedání telefonu z Washingtonu nebo z Bruselu. Předtím sem volali Rusové z Moskvy. Ale jak je vidět, za mnohem lepších ekonomických vztahů a podmínek. Poslední graf ukazuje současný finanční bankrot Ukrajiny.




Podívejte se na růst dluhu po 2011, kterému by měl odpovídat stejný růst HDP. Ten šel ovšem přesně v obráceném poměru dolů, viz první graf. Klíčový graf představuje žlutá křivka, která ukazuje růst vnějších dluhů státu po 2014, tedy nikoliv občanů a podniků. Ostatní grafy ukazují, že jiné formy dluhů rostly mnohem pomaleji. Kyjevští janičáři a pučisté prostě a jednoduše celý stát zničili.

Důsledek dalšího "failed state", neboli rozpadlého státu hned za našimi bývalými federálnímu hranicemi, je celkem zřejmý a budeme se mu dále věnovat. Je třeba s předstihem vědět, odkud k nám přijde další vlna uprchlíků a proč. Jistěže za všechno může Putin. Tento geniální stratég si na Majdanu postřílel vlastní lidi vlastními lidmi, aby svrhl vlastního prezidenta a premiéra a nastolil Nulandistán spravovaný skrze NATO, USA a EU. A my teď máme ušlechtilé starosti, jak tuto zemi dát do pořádku. Ale pokud to náhodou bylo jinak, je dobré o tom vědět.




Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 400 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!


Související články:

Česká televize a psí exkrement

0
0
- vlk -
29. 3. 2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com


Nedávno jsem zde psal o dvou superpočinech dramaturgie České televize – ohledně zařazení detektivního seriálu domácí výroby Modré stíny a zakoupení a odvysílání amerického politthrilleru Dům z karet. A konstatoval jsem, že je to absolutně jiná jízda než trapné a ještě trapnější výkony redakce zpravodajství na Kavčích horách!


Nebyl jsem do té míry bláhový a naivní, abych si snad myslel, že po Modrých stínech a Domu z karet začne být v ČT obecně všechno jinak, ale tak nějak přeci jen živil naději, že přeci jen jistá uměřenost a proporcionalita trochu zavládne. Ovšem nedělní hlavní zpravodajská relace – Události ukázala, že je všechno dokonale při starém -ignorance, hloupost a propaganda mají setrvale navrch.

Abych byl konkrétní – hlavní politickou zprávou světového významu velikonočního víkendu bylo nepochybně dobytí Palmýry syrskými vládními jednotkami a vyhnání fanatických teroristů z tohoto starověkého města, které je zároveň součástí kulturního dědictví celého lidstva. Islamisté ztrátou Palmýry utrpěli první opravdu velkou a nesmírně bolestivou porážku od začátku jejich expanze v Sýrii a Iráku, která nepochybně bude mít velký dopad na jejich bojovou morálku. A nyní prý si syrská armáda naplánovala jako další cíl tažení tzv. hlavní město islamistů – Rakku. Oprávněně jsem čekal, že to bude v ČT otevírací téma celých nedělních událostí …. Čekal a .. dočkal se klasického, neváhám napsat slaboduchého výplodu z Kavčích hor. Nejlépe bude když sem dám serii screenshotů z archivu ČT, jak ona sama seřadila jednotlivá témata do nedělního vysílacího bloku Událostí! Je to fakt mimořádně poučné!

Takže co že nám a v jakém pořadí nabídla naše/vaše Česká televize ve své hlavní zpravodajské relaci velikonoční neděle? Tohle:



Takže dobytí Palmýry bylo redakci zpravodajství až DVACÁTOU informací dne!!!! Devatenáct jiných mělo pro tvůrce relace, včetně šéfredaktora redakce, vedoucího redaktora dne, editora a ostatní, podílející se na výrobě nědělních Událostí vyšší prioritu a větší zpravodajský obsah než vyrvání Palmýry fanatikům, které přední světové mocnosti a OSN vyhlásili za momentálně největší zlo na zeměkouli a nepřítele lidstva číslo 1! Nepřítele, který čerstvě zabíjel ve velkém Belgii.

Zpravodajství ČT prostě usoudilo, že daleko důležitějšími událostmi dne byly:

- čeští pašeráci housenek a rostlin zadržení na Srí lance

- poškozená uvítací výzdoba pro návštěvu čínského prezidenta

- velikonoční bohoslužby v Česku

- tradice spjaté s Velikonocemi

- konec sezony v horských střediscích

- odlov divokých prasat

- útraty a Velikonoce

pokuty za psí výkaly

- zmatek kolem dopravního značení

- změna zdravotní pojišťovny

Tohle všechno a mnoho dalšího podobně „důležitého“ bylo předřazeno informaci o Palmýře v České televizi.

Kupodivu ovšem zatýkání radikálních islamsitů v Belgii a Francii byla druhá hlavní zpráva dne!!!! Takže řadoví vojáci Islámského státu jsou daleko důležitější než zásadní porážka celého Islámského státu!!!! A útok islamistického sebevražedného atentátníka v Pakistánu? No tak to byla sedmá nejdůležitější zpráva dne pro ČT. Palmýra, znovu opakuji – až dvacátá…

Nejen to. Připomeňme si, že nedělní Události trvaly 45 minut. Tedy 2700 sekund.

Zatýkání islamistů bylo věnováno 188 vteřin.

Pakistánskému teroristovi jen 15.

Psím exkrementům 120

A kolik času že dostala Palmýra?

Přezkoumejte si to sami - není to žádná práce tady si to pustíte –Palmýra ČT

Celý šot má 18 vteřin, ale jen 14 jich je věnováno dobytí města!!! Železný je s tím hotov než bys opravdu řekl švec! Zbylé 4 vteřiny už patří dalšímu tématu!!!!

Takže 14 vteřin…. což je 0,5% celkového vysílacího času Událostí. A 8,5 krát méně, než bylo věnováno psím, s odpuštěním – hovnům!!!

Tak fajn nemilá Česká televize – takovéhle „zpravodajství“ si můžeš strčit – víš kam! Rovnou k těm psím exkrelentům!

Tohle je prostě čiré zoufalaství . nejen pro diváka, ale soudím, že to musí být totální depka i pro lidi z redakce. Pokud ještě mají nějaké profesní ambice, trochu lidské hrdosti a slušnosti.

Opravdu, už jsme na tom jako za bolševika. Tedy když jde o velké události v zahraničí. Tehdy si člověk pustil v 18,00 hod. velké zprávy na Svobodce, v 19,00 Heute na ZDF, o hodinu později Tagesschau na ARD a denní výběr zpravodajství pro sebe uzavřel ve 21,00 na Hlasu Ameriky. A měl jasno, co je v zahraničí i doma nového. Sledovat Televizní noviny nemělo pražádný smysl. Najel bych plně na tenhle model hned znovu. Bohužel dnes vnitřní politické eskapády v České republice nikoho v zahraničí nezajímají. Takže na opravdu hrubý přehled to, co se stalo doma ČT a ČRo potřebuji. Ale na informace z ciziny a to dokonce i ty super důležité? Ani náhodou – psí exkrementy a odlov divočáků, eventuálně značky na kruhovém objezdu jsou pro „zpravodajství“ České televize nesrovnatelně důležitější záležitostí!!!

Samozřejmě , že jsem si pustil také hlavní zpravodajské relace na obou německých veřejnoprávních televizích! Pro srovnání.

Ta první to pojala takhle –ARD/Palmýra

Ta druhá onakle – ZDF/Palmýra

Obě stanice dobytí Palmýry logicky otaxovaly jako nejdůležitější informaci vůbec a otevíraly s ní blok večerního hlavního zpravodajství.

ARD tomu přidělila stopáž 2:48 min – tedy 168 vteřin takže 18,6% celkového trvání relace!

ZDF pak vyhradila 2:52 min – což je 172 vteřin – 19,1% trvání Heute!

Jinými slovy obě německé veřejnoprávní televize ve svých hlavních zprávách vyhradili tématu syrského vítězství nad islamisty 40x vysílacího času než Česká televize, nemluvě o tom, že to pro ně byla top informace celého zpravodajského bloku!!!

A to jsou němečtí diváci stále naprosto nespokojeni se zpravodajskými výkony svých veřejnoprávních TV!!!!!

Porovnejte si to s ČT!!! Přitom všechny tři televize používaly evidentně stejný obrazový i reportážní materiál!!!

Jenže Němci neměli naprosto žádný problém veřejnosti otevřeně sdělit že

- pád Palmýry je velkým vítězstvím na islámským státem

- že toto vítězství patří jednoznačně Assadovi a ruské podpoře Assada

- že Assad je, díky tomuto triumfu už naprosto nepominutelným hráčem v celé syrské krizi a bez něj nic nepůjde

Toto je v obou německých reportážích řečeno přímo a bez obalu. Nikdo s tím hle sdělením nemá problém.

Na divákovi je jestli si sám domyslí další věci – například zda si položí otázku, jak je možné, že tzv.koalice vedená USA bojuje už asi dva roky proti IS a zatím si nemůže připsat v podstatě žádný hmatatelný úspěch. Kromě občasných zpráv o tom, kolikáté číslo z žebříčku hitparády islamistických velitelů vyřadil nějaký ten nálet. Jen územní zisky jaksi chybí a zatlačování fanatiků.

Česká televize, ve své propagandistické předpojatosti / patří sem jiné slovo/, se rozhodla zásadně chránit českého diváka před informacemi, že vlastně Assad a Rusko jsou opravdu /vedle Kurdů/ jediným bojovým seskupením, které opravdu válčí proti globálnímu zlu č.1 současného světa. Příliš dlouho nás totiž usilovně krmila tím, že Assad s ruskou podporou útočí proti tzv. umírněným lidojedům – pardon, umírněné opozici- a tu máš čerte kropáč- oni vyrvali islamistům Palmýru! To nelze dopustit! A už vůbec ne, aby si nějaký neodpovědný Čech naběhl na kremelskou propagandu a začal pochybovat o koalici vedené Spojenými státy a jejích bojových úspěších!!!

Zajímalo by mne , kdy si někdo v ČT nebo její radě uvědomí, že veřejnoprávní televize je tu od toho, aby poskytovala zpravodajství, nikoli propagandistické bláboly! Nebo prostě , z propagandistických důvodů informace v podstatě zamlčovala.

Neustále v ní slyším varování před kremelskou propagandou. Nikdo pro její šíření nedělá víc než redakce zpravodajství ČT. Ta totálně selhala při referencích z Ukrajiny, z bojů na Blízkém východě a dost dlouho slehávala i v migrační tsunami. Ve studiích jsou pečení vaření propagandističtí mágové typu Votápek, Janda, Svoboda, Romancov, Štětina, Kolář, Šír, Fištejn a podobná cháska. Kterým nepokrytě fandí všelijaké Tvarůžkové , Zlatohlávkové a jiné parodie na novináře. Výsledkem je , že člověk, kterého nezajímají bláboly hledá zpravodajství jinde.

Nepléduji za to, aby ČT opisovala ze Sputniku ,přejímala šoty z RT a už vůbec ne , aby se stala hlásnou troubou všelijakých AE News a podobných – a že jich vyrašilo za poslední dva roky jako hub po dešti. Ale mohu po ní chtít určitě to, aby se dostala na měřitelný standard ve zpravodajství s německými veřejnoprávními stanicemi, které němečtí diváci nazývají hanlivě Lügen Media

Budu velmi spokojený, až prolhanost ČT dosáhne stavu prolhanosti, který vadí Němcům u jejich ARD a ZDF. Ale to zatím opravdu nehrozí. ČT a její zpravodajství je zatím na úrovni psího exkrementu.



Projev prezidenta republiky při setkání s tiskem u příležitosti návštěvy prezidenta ČLR

0
0
29.3. 2016  hrad
29. března 2016

Vážený pane prezidente,
chtěl bych se Vám omluvit za to, že nemám funkční zlatý kočár, kterým bych Vás svezl tak, jako Vás svezla královna Alžběta II. Chtěl bych se omluvit i za to, že nevlastním Bílý dům, kde jste se nedávno setkal s prezidentem Obamou. Chtěl bych jenom poznamenat, že Praze se říká „Zlatá Praha“ a zlaté město je více než zlatý kočár. A Bílý dům byl postaven čtyři sta padesát let poté, co tady v Praze vznikala katedrála, kterou jste viděl. Takže není se za co stydět.

Vážím si jak našeho osobního přátelství, tak navázaných skvělých obchodních vztahů mezi Čínskou lidovou republikou a Českou republikou. Zítra na Žofíně budeme na business fóru podepisovat konkrétní obchodní smlouvy, a jestliže jsem odhadoval, že objem čínských investic v tomto roce bude čtyřicet pět miliard korun, hluboce jsem se zmýlil. Je to jenom na tento rok devadesát pět miliard korun.

Ale samozřejmě, že investice jdou i opačným směrem. Vážím si toho, že firma Škoda Auto, což je naše nejúspěšnější firma, bude v průběhu příštích pěti let investovat šedesát miliard korun pro výstavbu svých závodů v Čínské lidové republice. Vážím si i investic našeho leteckého průmyslu a tak bych mohl pokračovat dál a dál.

Skončil bych tím, že vztahy mezi našimi státy nejsou založeny jenom na ekonomické základně. Snažíme se rozvíjet i výměnu osob. Jsem rád, že už platí pětiletá víza pro čínské podnikatele, ale bylo by dobré zjednodušit vízovou povinnost i pro další osoby. Za chvíli se setkáme s čínskými a českými fotbalisty, což je záležitost spolupráce v oblasti sportu, a věřím, že stejné úrovně spolupráce dosáhneme i v oblasti kultury a v oblastech dalších.

Závěrem bych popřál, aby, slovy našeho premiéra Bohuslava Sobotky, se Česká republika stala vstupní branou pro Čínskou lidovou republiky do Evropské unie a sám bych dodal, aby byla klidným přístavem, do kterého se budou vracet po nejrůznějších bouřích čínské lodi, aby tam nalezly přátelské přijetí.

Děkuji Vám za pozornost.

Orbánův projev, který se šíří českým internetem

0
0

29. 3. 2016   internet


Čína je pro exportéry nenasycený trh...Rozhovor s českým prezidentem Milošem Zemanem...

0
0
29.3. 2016   hrad.cz
29. března 2016
- Jak vidíte, pane prezidente, perspektivu růstu českého vývozu do Číny? Myslíte si, že se může v budoucnu export vyrovnat zemím, jako je třeba Německo? Nebo pomůže kompenzovat propad vývozu do Ruska, kam export meziročně klesl takřka o třetinu?
Čína je pro naše exportéry nenasycený trh. Jako příklad bych uvedl dohodu, která se má podepisovat v průběhu návštěvy čínského prezidenta. Týká se certifikace ultralightů – malých a středních letadel, jakož i motorů. Nenasycený trh je to proto, že čínská střední třída bude tak za pět let používat tato letadla, jelikož jí to umožní její kupní síla.





- Mluvíte o letounech L410?

Jsou to i nové typy letadel. V každém případě je Česká republika velmocí právě v oblasti malých a středních letadel. A pokud jde o export do Číny, tak této možnosti zatím nevyužíváme. Já tento příklad uvádím jako ilustraci takzvaných "gap story", tedy teorie mezer. Nemůžete tvrdit, že budete exportovat všechno, ale musíte vyvážet to, pro co je na trhu mezera. Ta letadla jsou takovým příkladem. Samozřejmě můžeme počítat s tradičními formami exportu a rozšířit tyto formy. Čína by například byla schopna vykoupit celou kapacitu sklárny Moser, ale generální ředitel firmy mně docela rozumně říkal, že nikdy neumísťuje všechna vejce do jednoho košíku. Kromě tradičních výrobků, jako jsou škodovky, jako je Tatra, se samozřejmě dá počítat i se spoluprací v oblasti progresivních technologií, ať už jsou to nanotechnologie, biotechnologie a podobně. Nyní bych odpověděl na vaši druhou otázku: Nedomnívám se, že čínský trh by ve střednědobém horizontu mohl kompenzovat například náš vývoz do Německa, protože teprve začínáme a každý začátek chvíli trvá. V dlouhodobém horizontu si to představit dovedu. Smyslem naší hospodářské politiky není opouštět existující trhy, na kterých se nám podařilo uchytit, ale tyto trhy rozšířit. V této souvislosti přikládám velký význam i dohodě 16 + 1, kterou Čína navrhla a která se týká nejenom České republiky, ale i dalších 15 středo- a východoevropských zemí.

- Nyní navážu na vaši poznámku, že není dobré "honit příliš mnoho zajíců", ale soustředit se na to, co nám jde, kde jsme dobří, kde jsme uspěli. Pokud teď vidíme poměrně masivní nákupy českých podniků čínskými investory, je možné počítat s tím, že by čínští partneři využili znalosti, schopnosti a know-how českých podnikatelů pro expanzi ve třetích zemích – zejména v Africe, ale třeba i v Řecku, kde kupují čínští investoři přístavy?


Spolupráce na třetích trzích je samozřejmá. Ale já bych tu vaši otázku trochu obrátil. Česká republika má deset milionů obyvatel, Čína 1,3 miliardy. Je tedy iluze domnívat se, že čínské investice by mohly být orientovány pouze do České republiky, když Čína plánuje rozsáhlou investiční expanzi do celé Evropy. Jde o to, že Česká republika může být jakýsi bezpečný přístav pro tuto čínskou investiční expanzi. Každá loď potřebuje přístav, do kterého se vrátí a který ji neohrožuje. A vzhledem k postoji České republiky vůči Číně, který je výrazně vstřícnější než postoj některých jiných zemí Evropské unie, si myslím, že právě Česká republika by mohla být takovou nepotopitelnou letadlovou lodí čínské investiční expanze. A samozřejmě i my bychom z toho měli výhody, které spočívají v tom, že by čínské investice umožnily rozšíření kapacit některých průmyslových podniků. Když jsem odhadoval, že po první čínské investiční vlně v České republice ve výši zhruba deseti miliard bude ta druhá 45miliardová, tak jak zatím vidím připravované dohody, považuji tuto částku za velmi podhodnocenou. Například se rýsuje možnost, tentokrát nikoli čínských investic, ale exportu českých škodovek do Číny v horizontu pěti let ve výši šedesáti miliard korun. A to už je docela slušná částka.

- V této souvislosti dovolte, abych vyjádřil respekt k vaší ekonomické diplomacii. Směr, kterým jste se vydal, skutečně výrazně a konkrétně pomáhá českým podnikatelům. Vedle Číny jste navštívil několik států bývalého Sovětského svazu včetně Ruska. Jsou ještě nějaká další teritoria, kde vidíte prostor pro pomoc českým podnikatelům ze strany státu či přímo prezidenta?

Už jste jmenoval středoasijské země, které jsou poněkud podceňovány, i když řada z nich je bohatá díky ropným zdrojům. Málo se ví například o tom, že Ázerbájdžán nám dodává třicet procent ropy z naší celkové spotřeby. Předpokládám, že tento rok navštívím některé země Latinské Ameriky, protože tam se rovněž otevírají zajímavé možnosti – spíše exportní než investiční. Občas se mi vyčítá, že navštěvuji země s prezidentským režimem, ale tohle má hlubokou logiku, protože návštěva prezidenta v zemi s prezidentským režimem, která je samozřejmě doprovázená českými podnikateli, vytváří těmto podnikatelům lepší podmínky než návštěva v zemi s parlamentní demokracií. To znamená, že ať už v Číně, Rusku, ve Střední Asii či jiných státech je prezident centrální osobností a jeho pokyny se respektují. Takže na rozdíl od parlamentní demokracie, kde musíte jednat s desítkami lidí, abyste se dobral nějakého výsledku, v prezidentském režimu stačí jednat s jediným člověkem.

- Po staletí byla Čína lídrem světového obchodu a lídrem světové ekonomiky a soupeřila s Indií o první místo, a pak se trochu stáhla do sebe a prošla si problémy. Nyní prosazuje iniciativu nová Hedvábná cesta. Je to možné brát tak, že se vlastně vrací tam, kde po staletí byla, a chce si místo světové ekonomické jedničky, které jí po staletí patřilo, vzít zpět?

Zcela určitě ano, ale když půjdeme hluboko do historie, tak jeden čínský císař dokonce nechal spálit obchodní loďstvo, které bylo přitom nejmocnější nebo největší na světě. A to je to, čemu říkáte uzavírání se do sebe. Přesto ještě v 19. století měla Čína největší průmyslovou kapacitu na světě. Uzavírání se do sebe ale skončilo, Čína se vrací na světový trh. Vezměte si například nákup amerických dluhopisů – to znamená, že se zapojuje i do světové finanční soustavy. Velice vážně se uvažuje, že by RMB mohlo být záložní měnou vedle dalších světových měn, čemuž mimochodem napomohla změna kursu čínské měny vůči světovým měnám, takže ten vstup do světové ekonomiky včetně finanční soustavy už samozřejmě začal. Čína se pokoušela o některé akvizice v Africe, například v Súdánu, ale zdá se, že to je spíše boční proud těchto investic a že hlavní investice by se nyní měly soustředit na Evropu.

- Nedávné vydání listu China Daily přináší přehled, že čínské podniky v roce 2015 investovaly v zahraničí 106 miliard dolarů a za první tři měsíce roku 2016 již 88 miliard. To jsou ohromující čísla.


Ohromující, když to srovnáváte s naší kapacitou. Nikoli ohromující, když to srovnáváte s čínskou kapacitou.

- Ocituji ekonoma Aleše Michla, který říká, že Západ vyčerpal limit na první, druhé i třetí kreditce, zatímco v Číně je míra úspor domácností i podniků podstatně vyšší. A zdá se, že poprvé po desetiletích proudí kapitál z východu na západ. Mimochodem – časopis Forbes zveřejnil žebříček padesáti největších světových podniků a první tři jsou čínské banky.

No jistě. Upozornil bych na další věc, a to je vysoký podíl investic státu na hrubém domácím produktu. V jisté fázi vývoje činil v Číně podíl 70 procent. U nás je to kolem 10, 11, možná 12 procent podle momentální situace. A to právě umožnilo Číně výrazný ekonomický růst kolem deseti procent, dnes kolem sedmi procent.

Vyrostla tam tak střední třída v rozsahu 200 až 300 milionů obyvatel. A tato střední třída, o které jsme mluvili i v souvislosti se sportovními letadly, samozřejmě vytváří určitý tlak na rychlejší zvyšování životní úrovně, než tomu bylo v minulosti. Takže podíl investic bude z těch sedmdesáti procent mírně klesat na úkor zvyšování domácí spotřeby.

Přijde den, kdy už se na Čínu nikdy nebudeme dívat jako na zdroj levné pracovní síly. Ostatně už dnes někteří zahraniční podnikatelé konstatují, že se čínská pracovní síla zdražuje. A než aby se dělal obrovský skok v životní úrovni, je lepší gradualistický přístup, protože spokojenost obyvatel není dána stavem, ale diferencí stavu. Podívejte se, my máme daleko vyšší životní úroveň než Číňané, ale jsme věčně nespokojeni, protože lidé reagují na to, kolik se jim přidá, nikoli na to, kolik už mají.

- Jak jste zmínil, čínský růst se relativně zpomalil z deseti na sedm procent. Stále ale jde o skvělé číslo. Poměrně velká část HDP je tvořena takzvaně betonem, tedy výstavbou infrastrukturních projektů, urbanizací měst. Čina potřebuje odbyt v zahraničí a současně potřebuje i zvýšit spotřebu obyvatel. Nicméně rád bych se zeptal na vývoz čínských infrastrukturních, stavebních kapacit – v tom má velký potenciál. Myslíte si, že je možné nabídnout čínským firmám infrastrukturní projekty k výstavbě v České republice? Mluvím o kanálu Dunaj–Odra–Labe, o silnicích, železnicích...

Správně jste řekl, že hlavní součást čínského exportu jsou mimo jiné infrastrukturní kapacity a s nimi spojené technologie. Je zajímavé, že jsme Čínu chápali například jako vývozce levného textilu, ale textil v celkové exportní struktuře Číny představuje jenom sedm procent. Pouhých sedm procent.

- V dovozech České republiky z Číny nyní tvoří oděvy již pouze 1,7 procenta.

Přesně tak. A teď se vrátím k vaší otázce: Dvě čínské firmy zatím projevují nezávazný zájem o účast na výstavbě kanálu Dunaj–Odra–Labe včetně možného spolufinancování. Já samozřejmě tento zájem vítám. Závisí to na mnoha dalších faktorech, měl jsem například schůzku s panem ministrem dopravy, aby se urychlila studie proveditelnosti na tento vodní koridor. Četl jsem v jednom komentáři zajímavou poznámku, že pro firmu, která stavěla Tři soutěsky, je stavba tohoto vodního koridoru něco jako oprava okresní silnice. Ale pro nás je to stavba historického významu. Stavba, o které snil už Karel IV., po něm Tomáš a Jan Baťové, takže já jsem jenom pokračovatelem této tradice a samozřejmě se snažím zapojit Čínu i do tohoto projektu. Ale zmínil bych ještě jednu oblast. Otevřela se letecká linka Praha–Peking, v červenci se otevírá linka Praha–Šanghaj a třetí linka bude Praha–Čcheng-tu. A to samozřejmě znamená i příliv čínských turistů a také čínských pacientů. A tady máte další oblast investic. Výstavba hotelů, lázeňských zařízení, tedy ubytovacích a léčebných kapacit. A já bych si velmi přál, aby to umožnilo i rekonstrukci některých chátrajících lázní. Jako příklad vždy uvádím Lázně Kyselka v Karlovarském kraji, kde se současný majitel podle mého názoru o tyto lázně příliš nestará.

- Můj oblíbený list China Daily uveřejnil, že čínská společnost s největší pravděpodobností koupí druhou největší světovou hotelovou síť Starwood s ikonickými značkami jako Westin, Le Meridien, Sheraton, St. Regis. Myslíte si, že z tohoto zájmu čínských investorů o cestovní ruch může plynout budoucnost pro pražské letiště? Je možné, že by se stalo určitým "hubem" pro čínské turisty mířící do Evropy?

Vzhledem k tomu, že Číňané prostřednictvím Travel Servisu koupili České aerolinie, že se uvažuje o odkupu podílu Korean Air rovněž do čínských rukou, tak je přirozeným zájmem přesně to, co jste zmínil. To znamená mít "hub", který by obsluhoval v podstatě všechny země Evropské unie. A tady zase vidíte zmíněný příklad mateřské letadlové lodi – pražské letiště by mohlo být výchozím bodem pro čínské turisty, podnikatele, studenty.

Miloš Zeman, prezident republiky, Týden, 29. března 2016

Adolfu Hitlerovi s láskou

0
0
Pavel Letko
29.3.2016   E-republika

Nakladatelství Naše vojsko připravilo Vůdci k nedožitým narozeninám pěkný dárek. V opravdu důstojném provedení se zlatou ražbou vydává 20. 4. 2016 jeho stěžejní dílo Mein Kampf. 




Nakladatelství Naše vojsko připravilo Vůdci k nedožitým narozeninám pěkný dárek. V opravdu důstojném provedení se zlatou ražbou vydává 20. 4. 2016 jeho stěžejní dílo Mein Kampf. Toho dne by se světový lídr nacionálního socialismu a fašismu dožil 127 let.


Ostatně není to poprvé, kdy nakladatelství Naše vojsko na Vůdce a jeho příznivce myslí. Tak třeba před 6 lety vydalo „Obrazy ze života vůdce“ od Emericha Drtiny a v minulém roce knihu „Moje válečná kniha“ s podtitulem „Kniha o statečnosti, obětavosti a věrnosti z velké doby Německa“.


Navíc na všechny uvedené knihy poskytuje Naše vojsko výrazné slevy. Jde prostě o to, aby se mohl v nacionálně socialistickém duchu vzdělávat opravdu každý. Dalším lákadlem tohoto vydání Hitlerova stěžejního díla Mein Kampf je předmluva od JUDr. PhDr. Emericha Drtiny, dr. h. c., a nesporné polistopadové morálně právnické autority, JUDr. Tomáše Sokola. Výše uvedené knihy tak mají jednak potenciál ozdobit nejednu knihovnu, ale i připravit dobré Čechy na blízkou budoucnost.

U našich sousedů na Slovensku už mají své Kotlebovce, u nás na naše Vlajkaře teprve čekáme. Vzhledem k čím dál více zjevnému sklonu podstatné části veřejnosti k rasismu, xenofobii a nesmyslnému nacionalismu nebudeme čekat dlouho. Poptávka je silná, čekáme jen na pořádnou nabídku.



Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 150 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde. Děkujeme!



Související články:

Znárodnění, socializace a Ferdinand Peroutka

0
0
Josef Skála
29. 3. 2016 (zasláno autorem)
Padne-li zmínka o tom, co vše psal Ferdinand Peroutka po Mnichově, jeho vnučka se soudí. Nabízím exkurzi tím, jak komentoval dění po osvobození. Od muže, který pak odešel do emigrace – a roky byl šéfem československé redakce Svobodné Evropy – je to zbraň k nezaplacení. Zvlášť proti dnešnímu teráriu lži a nenávisti.

„Jsme státem svobodným, a ne totalitním. Byla zabezpečena demokratická atmosféra,“ píše Peroutka i v Doslovu knihy Tak nebo tak, v níž své poválečné články vydal v roce 1947. A aby v tom nezůstal sám, dovolává se – v článku Chvála roku 1946 – i autorit za „vekou louží“: „V největším americkém časopise uveřejnili mapu Evropy, na níž vyznačili stav svobody veřejného mínění v různých zemích. Státy, ve kterých svoboda veřejného mínění byla potlačena, natřeli černou barvou; ty, ve kterých věc je ještě na vážkách…barvou šedivou; ty pak konečně, v nichž svobodná zřízení není možno brát v pochybnost, označili barvou bílou. S potěšením mohu oznámit, že Československu byla na této kritické mapě vybrána barva bílá.“ Ta slova vyjela rotačka půl roku poté, co KSČ vyhrála volby a její lídr byl premiérem.

„Jen socialismus je možný“

Pojďme však k tématice, příslušející ekonomické rubrice. Peroutka se k ní vyjadřuje i v článku Není návratu: „Od roku 1939 – jaká to změna!...Než nás nacistický kyj omráčil, byli jsme…stát s liberalistickým hospodářstvím v rozmachu. Když jsme zase procitli, shledali jsme, že jsme ´vyvíjející se socialistický stát´…Spisovatelé a noviny se musí rozmyslit, jak dále. Mohli by posilovat onen pocit vnitřního neštěstí, jenž jímá člověka, odmítajícího se smířit s dobou. Rozhodli jsme se k tomuto pocitu nepřispívat…úspěch má jen ten, kdo se postaví na skutečnou základnu, ne na vymyšlenou…Starý svět odumírá…jen socialismus je možný…Už dosti dlouho v devatenáctém a dvacátém století mohlo být jasno, že kdo nechce socialismus malý, bude mít socialismus velký. Vy, kteří dnes pilně uvádíte ty a ony přednosti kapitalismu, řekněte, jak jste řešili sociální otázku, dokud trval váš vlastní systém? Ačkoli každý, kdo měl tak jemné nervy, jak se sluší na pozorovatele veřejných věcí, cítil, že sociální otázka je tak výbušná jako dynamit, nedovedli jste včas překonat svou lhostejnost. To leží za vámi jako vina, to vychovalo masy názorným poučováním, to je hlavní důvod, proč lidstvo psychologicky přerostlo formy kapitalismu. Nemůžete nyní uplatnit některé menší hospodářské pravdy, protože jste kdysi lhostejně chodili kolem větší pravdy lidské. Jest to vina a trest.“

Trest za kšefty s fašismem
Už od I. světové války – píše Peroutka v tomtéž článku – „zahajuje nástup nová epocha, stejně velká, stejně odlišná, stejně sama v sobě charakteristická a stejně nesená svými vlastními silami, jak byl starověk, středověk i novověk…Starý historický ´novověk´ je ukončen. Středověk znamenal vládu šlechty. Novověk začal, když se chápalo moci měšťanstvo, a trval, dokud moc mělo…nastává vláda širokých lidových mas.“ O to víc, že „také mezinárodní situace se proměnila. Nastala senzační výměna sil… Po velkém vítězství, po ukázce své síly a následkem hospodářské výstavby dospělo sovětské Rusko tam, kde nikdy nedospělo Rusko carské: stalo se první mocí na evropské pevnině, rozšířilo svůj přímý vliv až na břehy lamanšské. Nikdy v historii nebylo Rusko tak mocné, nikdy ještě nebyly síly socialismu tak mohutně seřazeny. To je nová epocha dějin. Přesto někteří lidé myslí setrvačně. Ještě se nepodařilo vysvětlit všem nutnost pádu kapitalismu. Někteří se vzpírají citově, touží po obnově kapitalismu jako po spáse z přítomných nesnází a drsností. Ale i kdyby kapitalismus mohl sehrát prospěšnou roli v hospodářské obnově…rozhodující je fakt, že prohrál politicky. To je nenapravitelné. V mnohých zemích valná část buržoazie se zkompromitovala sympatiemi k útočnému fašismu. Zaujata starostmi o majetek, zavřela oči nad tím, že jde o osud národa. Ještě hůře, jestliže nezavřela oči a rozhodla se vědomě. Toho nesnáší vědomí a podvědomí národů a tato část buržoazie může žalovat jen na sebe… Země bohatě vyživí lidi, padnou-li překážky, které si kapitalistická společnost sama nakladla.“

Ještě dál zachází Peroutka v článku, nazvaném V předvečer: „Ať tak či onak, stojíme v předvečer nového řádu. Pozorovatelé nikoli malicherní tvrdili dávno, že se buržoazie zahubí tím, že neřeší sociální otázku. Přesná pravda však nepochybně je složitější a pro buržoazii bezvýhlednější. Ve skutečnosti buržoazie se zahubí tím, že 1. nebude řešit sociální otázku, 2. že ji bude řešit. Neboť rozřešení sociální otázky samo sebou připraví konec buržoazii, oné vrstvě, která skoro pět set let vedla západní lidstvo.“

„Nesloužit nikomu než sobě“

Tamtéž Peroutka, aniž to tuší, napovídá i dnešní „levici z leknutí“: „Myšlenka, že jeden člověk nemá sloužit druhému, má převratnou sílu. Není vidět, co by ji ještě jednou mohlo ze světa vypudit… Pracující člověk dospěl stadia, kdy už usiluje nejen o chléb, nýbrž i o všechny přívlastky důstojnosti… Jediný způsob, jak skutečně podkopat socialistické hnutí, bylo nezavést politickou demokracii, omezit školy, rozšířit alkohol, podniknout vše, co oslabuje politické a občanské uvědomění širokých vrstev. Následky…prožíváme nyní: politická demokracie usiluje rozšířit se v demokracii hospodářskou.“

Ani Peroutkovi neunikal pádný důvod změny, patrný na opačném pólu. „Naneštěstí pro buržoazii“ – píše v tomtéž článku – „poválečný podnikatel“ (míněno po I. světové válce) „nebyl už onou horlivou, pracovitou, skoro asketickou bytostí, jako podnikatelé z prvních dob kapitalismu: před očima svých dělníků příliš často měnil se poživače, který se narodil, aby požíval plodů už uzrálých. Jeho osobní účast v podniku klesala, nedovedl imponovat morálně. Také Československá republika stojí před důsledky vývoje, který je světový, a vláda připravuje znárodnění velkého a klíčového průmyslu. Je možno se ptát, jsou–li vůbec nějaké důvody k opatrnosti a nemá-li to přijít na způsob tygřího skoku. Jistě není třeba váhat, pokud sociální reforma má ukojit onen pocit lidské důstojnosti. Onu potřebu nesloužit nikomu než sobě, která pohání široké masy.“

Proč společenské vlastnictví

Peroutkova esej Volby – a co po nich vyšla krátce před květnovými volbami v roce 1946. „Dosud se nepodařilo dokázat některým lidem nutnost pádu kapitalismu,“ stojí tu. „Není jiné vyhlídky na klid v tomto státě než přijmout socializaci upřímně a trvale…Poněvadž přání stále ještě bývá otcem myšlenky, vznikly v některých kruzích sanguinistické naděje, že ve volbách se komunisté potkají se svým Waterloo a budou vyhnáni ze všech pozic. Je to iluze tím nebezpečnější, čím víc je kdo nakloněn z ní vyvozovat. Tento sen zastírá skutečné politické poměry ve státě, oddaluje uznání faktů tohoto času. Komunismus je více než strana, je to světový názor a hnutí. Jako takový je méně otřesitelný proměnlivými okolnostmi než politická strana…Domýšlet si, že už za rok po největším vítězství, jehož dobylo komunistické Rusko, tento triumf komunismu ztratil strhující vliv na masy, je přinejmenším sociologická neopatrnost. Nevěřit, že dělníci upřímně a vášnivě si přejí socializaci a že neopustí toho, v kom vidí záruku svého toužení, toť nedostatek psychologické jasnozřivosti.“

Čistého vína naléval publiku, jemuž zvrat doleva nevoněl, i Peroutkův článek Komunisté mezi námi: „Dříve byly křivdy jiného druhu, navyklejší, tradičnější…Jsou-li dnes továrníci zbavováni továren, byli dříve lidé, kteří neměli kde spát a co jíst, pro lhostejnost šťastnějších. Rozmyslete si, je-li nutno považovat socialismus za konec českého národa…Továrník a dělník sotva mohou cítit stejně. Pro někoho může být socializace smrtelnou ranou, pro jiného nesmrtelnou zásluhou…Není dovoleno přehlížet fakta nepříznivá našim ideálům…Sotva něčeho dosáhneme v roce 1946, zapomene-li se, co vše se od roku 1936 změnilo…Je-li v tom nemilosrdnost, je nezbytná. Silná a vlivná komunistická strana je jedním z hlavních faktů…Ani po volbách se nestaneme s ´vyvíjejícího se socialistického státu´ zase státem liberalistickým; letopočet nebude snížen o o několik desítek let; socializace je…pevněji zakořeněna, než aby ji bylo možno zvrátit.“

Demokracie a existenční zdroje

Nechybí ani douška, krákající za boltce dnešní kibice: „Kdyby v ruské revoluci nebylo toho realismu, který dovede vidět nedostatky a nebojí se o nich mluvit, byla by ruská revoluce dávno zašla. Leninova genialita byla právě v jeho pronikavém realismu. Byl vůdcem i prvním kritikem svého režimu. Jednou z vlastností, jimž na něm třeba nejvíce se obdivovat, byla nemilosrdná otevřenost, s níž promlouval o vadách, nedostatcích a neúspěších režimu, který sám vedl. Odměnou mu bylo, že své dílo postavil na zemi, a ne do oblak.“

„Vítěze“ dnešní vteřiny dějin nadzvedne i text, jejž Peroutka nazval Co je reakce. „Řekněme nejdříve, co třeba pokládat za reakci. Socialismus tak velice a tak intimně shoduje se se silami přítomnosti a budoucnosti, hmotnými i psychologickými, že vše, co se zásadně staví proti němu, nemůže být pokládáno za nic jiného než za reakci. Socialismus jediný může si činit naději, že rozřeší složité otázky mohutné moderní výroby, vyspělé techniky a potřebného mohutného konzumu. Bez socialismu, bez ústředního plánování v hospodářském životě unášel aby nás mohutné výrobní prostředky neznámo kam – patrně ke katastrofě. Gigantické kladivo moderní výroby musí být svíráno pevnou rukou…Mimoto shoduje se socialismus s mravním stavem většiny lidstva, které si přeje, aby heslo rovnosti bylo dobudováno i ve smyslu hospodářské rovnosti a rovné příležitosti pro všechny…Kapitalismus nemá u nás naděje vytvořit novou harmonii, ovládnout velké moderní síly výrobní a technické a zároveň uspokojit lidstvo vnitřně…nová harmonie je už jen v možnostech socialismu… Opozice proti socialismu ukazuje tedy více do minulosti než do budoucnosti. V našich poměrech odpor proti velkému dílu znárodnění – veřejný nebo tajný – nemůže platit za nic jiného než za reakci.“

Korunní svědek levice
Vachcimry „politické korektnosti“ mají jen dvě možnosti. Buď to vše prohlásit za dílo hlavně, přiložené k Peroutkově skráni. To ovšem vyvrací i jeho vlastní citát, reprodukovaný úvodem. Anebo Peroutku zatratit pro „morální selhání“. Takové že by angažovala Svobodná Evropa?

Pravda je prozaičtější. Znárodnění a socializace, pro něž se země rozhodla po válce, byly vůlí demokratické většiny. Vše, co to zpětně popírá, je lež jako věž. Ránu z milosti jí dává právě ten, koho si „sametový“ švindl vyšívá na monstrance.

Tím ovšem role korunního svědka nekončí. To, zač přibil zisk z cizí práce na pranýř, plundruje i dnešní svět. A v mrzáka tak mění i vše, o čem je demokracie. Co z toho plyne, věděl už Ferdinand Peroutka. Vyargumentoval to brilantně. K čemu by byla dnešní levice, kdyby to neuměla aspoň jako on?

Svět už jí bude nahrávat jen na zdrcující smeče.

Proč pronásledovaly stíhačky NATO letoun ministra Šojgu nad Baltem?

0
0
29. 3. 2016    zdroj
28. března se stíhačky NATO Eurofighter Typhoon přiblížily k letadlu ministra obrany RF Sergeje Šojgu, který směřoval na inspekci do Kaliningradské oblasti. Incident proběhl v neutrálním pásmu nad Baltickým mořem. Agentura AaF.ru u experta zjišťovala, v čem spočíval smysl nebezpečného manévrování vojenských letounů NATO na obloze nad Baltem.

Odpovídá ředitel Centra pro strategickou konjunkturu Ivan Konovalov:

Kaliningradská oblast je naší enklávou v Evropě, která je na hranici s členskými zeměmi NATO. Proto aliance reaguje vždy dost chorobně na tamní návštěvy našeho ministra obrany. Cílem tohoto nepřátelského manévrování je ukázat, že v tomto regionu je NATO pánem ve vzduchu. A vojenský blok se tam cítí tak jistě, že si dokonce dovolí takto doprovázet letoun ministra obrany Ruska.

Ale tyto aktivity vrhají na NATO stín. Víte, jedna věc je, když je prováděno zachycení cizích stíhaček nebo letounů strategického letectva. To je, dá se říci, zavedená praxe ve světě, tímto si potenciální nepřátelé vyměňuji "injekci", udržují se navzájem v napětí.

Něco jiného však je, když letí oficiální představitel země. V tomto případě nelze podobné aktivity ničím ospravedlnit, svědčí pouze o bezmocnosti vojenského bloku, který se nemůže jinak projevit. Připomeňme si událost minulého roku, kdy Turecko sestřelilo náš letoun. Ankara se ihned vrhla, jako darebák, který nadělal škodu, pod křídla NATO, a členové aliance tehdy nebyli s to vypracovat nějaké jednotné stanovisko k tomuto incidentu. Takže blok není až takový monolit.

Proto, budu se opakovat, v epizodě nad Baltem vidíme příklad slabosti aliance. Takové provokační akce není možné provádět. Kdyby se náš letoun přiblížil k letadlu ministra obrany USA nebo, dejme tomu, Švédska? To by byl kravál! My to, samozřejmě, neuděláme, nemá to žádný smysl. Ale aliance, jak vidíte, k takovému provokativnímu kroku přistoupila.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

El Pais: Španělsko otevřelo přístav pro VMF Ruska navzdory nevoli EU

0
0
29. 3. 2016    zdroj a původní zdroj
Někteří europoslanci vyjádřili z podnětu USA protest proti zastávkám ruských vojenských lodí v přístavu španělské enklávy Ceuta, píše El Pais. Podle nich tyto "operace" porušují sankce, zavedené proti Rusku, a také pomáhají ruské armádě zachovávat pozice na Ukrajině. Ale Španělsko kategoricky s tímto tvrzením nesouhlasilo a ujistilo, že tyto zastávky mají čistě technický charakter, přinášejí Španělsku zisk a napomáhají navázání příznivých rusko-španělských vztahů.
Jedenáct poslanců Evropského parlamentu, mezi nimiž je Katalánec Ramon Tremosa, jeden vlámský nacionalista a zástupci Polska a Pobaltských republik, se obrátilo k Vysoké představitelce Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federice Mogherini, aby byly odsouzeny zastávky ruských vojenských lodí v přístavu španělské enklávy Ceuta, píše El Pais. Europoslanci se zajímají, zda Mogherini ví o realizaci těchto operací, "které mají zásadní význam pro zachování pozic ruské armády na Ukrajině", a zda neporušují sankce, zavedené Evropskou unií proti Moskvě po "anexi Krymu".

Od roku 2011 více než 50 ruských vojenských lodí (počínaje ponorkami a konče torpédoborci) vplulo do přístavu Ceuta, aby se zásobilo potravinami a poskytlo mužstvu odpočinek, uvádí list. Četnost těchto zastávek svědčí o tom, že tento severoafrický přístav se stal nejdůležitější základnou ruského loďstva v západním Středomoří", tvrdí El Pais. Na protějším středomořském pobřeží disponuje Rusko vojenskou základnou v Tartuse, a jeho lodi se zastavovaly také na Maltě a v Řecku.

Zdroje v diplomaticky kruzích ujistili, že tyto krátké zastávky nijak neodporují režimu sankcí, nejsou spojeny s vojenskými akcemi a spojenci Španělska v EU a NATO si nikdy nestěžovali na politiku španělských úřadů, které dodržují zásadu "absolutní transparentnosti". Mimo to, v době zastávek v přístavu utrácejí ruští námořníci peníze v místních obchodech a restauracích, a také platí za palivo a zásoby vody, což přináší Ceutě podstatné příjmy, poznamenává El Pais.

Podle názoru vydání rozpoutal polemiku mezi europoslanci americký konzervativní výzkumný ústav Heritage, který obviňuje Španělsko z toho, že dovoluje ruským lodím zastávky v Ceutě, ale zároveň zakazuje přímý pohyb lodí NATO mezi Gibraltarem a španělskými přístavy. Zástupci Heritage předpokládají, že Rusko může provádět na Gibraltaru výzvědnou činnost, ale španělští experti tvrdí opak: podle nich se přístav v Ceutě stal pohodlným stanovištěm pro sledování stavu ruského loďstva. Například v srpnu minulého roku zde zakotvila ponorka třetího pokolení "Novorossijsk", kterou prakticky nelze zjistit.

A kromě čistě technických a ekonomických důvodů kotvení ruských lodí v Ceutě existuje i politický podtext, konstatuje El Pais. Mimo rámec protiruských sankcí, které Španělsko úzkostlivě dodržuje, se snaží navázat co nejpříznivější vztahy s Moskvou.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Krutá pravda o „svobodném“ Tibetu: mučení, otroctví, dolary a CIA

0
0
Daniel Solis
29.3.2016 Šifra

Ve své pravidelné střelnici pro časopis Šifra si bere politolog Daniel Solis tentokrát na mušku návštěvu čínského prezidenta v Česku, kterou hodlají aktivisté bojující za svobodný Tibet narušovat a podrývat. Mnozí z nich ve své naivitě ani netuší, co činí, neb (opět) skočili na lep masivní propagandě.


Při příležitosti historické návštěvy prezidenta Číny, který dorazil do naší v porovnání mikroskopické země (28.-30. března), stoupá hysterie těch, kteří nám nepřejí dobré obchodní a politické vztahy s tímto více než miliardovým (jak z hlediska populačního, tak ekonomického) národem. Pouhá jedna třetina z 33 územněsprávních celků Číny má menší počet obyvatel než celá naše republika. Na jednoho Čecha připadne 136 Číňanů. Čínský HDP je 60krát větší než ten náš… Prostě Čína je obchodním partnerem k pohledání. Takového nám bude leckdo závidět!

Jenže jsou tu i tací, kteří pracují, vědomě či nevědomě, pro cizí agendu oněch závistivců a kteří tento proces navazování přátelských vztahů s Čínou, ve svůj vlastní prospěch, či spíše ve prospěch svých zadavatelů, hodlají podrývat. Ostatně ničení a potřísnění čínských vlajek barvami a jiné výstřelky budiž toho důkazem.

Nemusíme chodit daleko, abychom tyto lidi odhalili. Zrazují totiž naše státní zájmy zcela nepokrytě a otevřeně. V čele těchto dobráků stojí politický turista Martin Bursík. S barokním palácem přímo naproti Sněmovně, který za velmi podezřelých okolností v dobách divoké privatizace coby mladý komunální politik podivuhodně „zrestituoval“, se ocitá v první linii sabotáže dobrých mezinárodních vztahů a státní politiky jedné Číny.

Provokativně vyvěšuje gigantickou plachtu s portrétem tibetského dalajlamy. Tím hraje na strunu všech naivních a neinformovaných lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že Tibet je utiskován a lidská práva Tibeťanů jsou pošlapávána. Někteří dodnes věří v nacisty propagovaný mýtus o mírumilovném soužití všech tvorů v tajuplném místě Šambala, které se má údajně nacházet právě v Tibetu.

Inu, myslet si mohou, co jim je libo, ale uchýlit se k aktivismu, jehož jediný efekt má být torpédování hospodářské spolupráce mezi oběma zeměmi, je sebedestruktivní. Obzvlášť když je třeba zasněným „sluníčkářům“ připomenout či možná ozřejmit, neboť o tom někteří, zejména ti poctivější, nemají ani tušení, že celá magie Šangri-La je jen rouška před skutečným důvodem zájmu o Tibetskou náhorní plošinu. A tím je, světe, div se, geopolitika!

Tibetské plató je totiž strategicky nepředstavitelně významná oblast pro celou střední Asii – stéká z něj voda pro polovinu světové populace. Jmenovitě toky Modrá nebo Dlouhá řeka (Jang-c’-ťiang), Tsangpo – Syn Boha Brahmy (Brahmaputra), Matka Gangy (Mekong), Otec řek (Indus), Rozhněvaná řeka (Salwin) a Žlutá řeka (Chuang-che), dále Gogra, Manas, Satludž, Sun Kosi, Arun…

Mírumilovné utopické místo Šambala tak stojí v přímém kontrastu s realitou. Nejen že kontrola Tibetské náhorní plošiny znamená kontrolu nad osudem téměř poloviny obyvatel planety, ale skutečnost nemůže být dál od romantických představ esoteriků a mystiků. Tibet pod vládou lamaistické teokracie má za sebou dlouhé období krutovlády, nevolnictví a brutálního uzurpátorství lidí, podřízených hierarchické struktuře náboženských elit, jak je dostatečně zřejmé například z publikací amerického politologa Michaela Parentiho. Vypichování očí, usekávání končetin a jiné nelidské týrání bylo v Tibetu až do jeho osvobození Čínskou osvobozeneckou armádou na denním pořádku. Aniž bychom si Čínu jakkoli idealizovali, pro statisíce celoživotních tibetských nevolníků to osvobození opravdu bylo.

Francouzská cestovatelka Alexandra David Neel v knize Starý Tibet před novou Čínou napsala: „V Tibetu jsou všichni rolníci doživotními nevolníky a je nepravděpodobné mezi nimi najít někoho, komu se podařilo se z dluhů dostat.“ David MacDonald, který ve 20. letech 20. století pracoval jako obchodní zástupce Velké Británie v Tibetu, v knize Skutečný Tibet tibetskou mírumilovnost rovněž popsal velice barvitě: „Nejtěžším trestem v Tibetu je trest smrti. Odsouzeného zašijí do koženého vaku a hodí do řeky. Zpočátku takový vak plave na hladině, ale v průběhu pěti minut se začne potápět. Pokud člověk uvnitř neumře, hodí ho do řeky znova. Když umře, vyndají ho z vaku, mrtvolu rozsekají a naházejí do vody. Kromě trestu smrti však tu existuje i řada krutých trestů: lámání rukou i nohou, vypichování očí, lití horkého oleje nebo vroucí vody do očí, čímž otroka oslepí atd. Pokud to nevolník přežije, zůstane po zbytek života invalidou. Zločinci i podezřelí jsou drženi ve studených, temných a špinavých kobkách až do konce svých dní.“

Ne, Tibet v roce 1959 vůbec nebyl nebeskou Šangri-La, nýbrž krutou a zaostalou feudální teokracií v rukou hrstky „duchovních“, přičemž mnohá svědectví o jejich účasti na vynalézavém mučení a popravách lidí mají s buddhismem společného asi tolik jako Spojené státy s budováním demokracie a ochranou lidských práv ve světě. Celá země byla prostě řízena jen hrstkou bezuzdných lamů a majitelů pozemků, kteří si byli velmi dobře vědomi své beztrestnosti.

Ostatně posuďte sami… Vzápětí totiž přišel na řadu tibetský odboj financovaný CIA. Nejen dalajlama, ale i jeho bratr Thubtan Norbu byl v padesátých létech na výplatní pásce této špionážní agentury coby její agent. Úkol zněl vytvořit ozbrojený odpor proti ČLR. Kdepak buddhistická umírněnost a mírumilovnost! Na hranici s Nepálem operovala začátkem 60. let teroristická skupina Kuši Gangdruk, čítající na 2000 ozbrojenců vycvičených CIA v rámci operace ST CIRCUS. Přímo ve Spojených státech bylo vycvičeno 170 z nich.

Rozpočet CIA na operace v Tibetu čítal v roce 1964 více než 1,7 milionu dolarů. Samotný dalajlama, velký přítel bývalého českého prezidenta Václava Havla, dostával od CIA v letech 1950 až 1974, rok co rok, apanáž ve výši 180 000 dolarů.

Teroristické aktivity v Americe vycvičených buněk spočívaly v přepadávání čínských úřadů a vraždění etnických Han-Číňanů. Typický postup amerických válečných plánovačů, kteří takto vyrábějí teroristické skupiny po celém světě – pro dosažení vlastních cílů, ale za nasazení cizích životů. Ani dnes tomu není jinak. Málokdo si ještě dnes myslí, že Islámský stát nebyl vytvořen a nefunguje s podporou CIA, tak jako svého času al-Káida, jejíž vytvoření potvrdila jak současná prezidentská kandidátka Hillary Clintonová, tak i prezident Barack Obama.

Prezident Richard Nixon se nakonec v 1971 s Čínou dohodl a utlumil podporu tibetskému odboji. Mezitím ale zahynulo zcela zbytečně mnoho lidí. Dalajlama si ve své autobiografii Svoboda v Exilu posteskl, že CIA podporovala nezávislost Tibetu z vlastních pohnutek destabilizovat komunistické režimy ve světě, nikoliv ze zájmu o Tibet.

Pozůstatky programu propagandy CIA, vedeného pod kódovým jménem ST BAILEY, nicméně přetrvávají do dnes. Jedná se o přísně tajnou politickou akci proti Číně, ve které hraje separatistický boj Tibetu, soustředěný kolem osoby dalajlamy, stále ještě určitou roli. Protože appeasement Nixona je v současné době hospodářské světové války ten tam. Nyní posílá Pentagon námořnictvo do Jihočínského moře a vyvíjí na Čínu nepatřičný nátlak všemi prostředky, i přes své české agenty.

Euroatlantičtí exponenti v naší zemi, kteří umějí zručně pracovat s prostoduchými a politických reálií neznalými dobrovolníky z řad mladistvých romantiků a esoterických nadšenců, hodlají torpédovat úsilí naší země o navázání obchodních vztahů s ČLR podvratnými akcemi, zaměřenými na urážku státní návštěvy a diskreditaci naší zahraniční politiky, která aspoň v tomto ohledu dává konečně nějaký smysl. Proto lze všechny ty, kteří mávají tibetskými fanglemi, snadno označit za naivní nástroje propagandy nebo, v horším případě, rovnou vlastizrádce.

Nechají se opít Bursíkovým rohlíkem tak jako historkami o mírumilovnosti tibetského lamaismu a prodají při tom, v pravém slova smyslu, i vlastní babičku. Protože životní úroveň současných i budoucích generací naší země není přímo úměrná konformitě s bruselskými směrnicemi nebo zákulisními machinacemi české rezidentury CIA na Tržišti, zvané též americká ambasáda, ale schopnosti obstát coby svébytný a seriózní obchodní partner hospodářsky významných hráčů a suverénní činitel na mezinárodním politickém kolbišti. Zameťme si proto raději nejprve před vlastními vrátky…




Daniel Solis, www.danielsolis.cz

Pozadí teroru v Paříži a Bruselu

0
0


Thierry Meyssan
30.3.2016   Střípky ze světa
Turecké stopy a přepočty „evropské elity“
Thierry Meyssana panstvo v lásce nemá. Trhá mu škrabošky, tak jako málokdo. Už prvou z knih, drtících lež o 11. září 2001 (česky Velký podvod – žádné letadlo na Pentagon nespadlo, 2002). Teď nahlíží za paraván teroru v Paříži a Bruselu.„Kdo ty útoky v Paříži a Bruselu nařídil, se zatím neví. Několik možných stop sice zmíněno už bylo, seriózní základ má však jen hypotéza, že šlo o operaci na povel Turecka,“ píše tu. A zakládá to na „zákulisních konfliktech, lemujících vztahy mezi Evropskou unií, Francií a Tureckem, po posledních minimálně pět let“.

„Jen co zemřel zakladatel tureckého islamismu, Necmettin Erbakan, a na samém prahu ´Arabského jara´ uzavřela Erdoganova vláda tajnou dohodu s Francií. Podle diplomata, co ji prostudoval, tento dokument specifikoval podmínky turecké účasti ve válkách proti Libyi (právě začínala) a Sýrii (mající následovat).“ Francie, zastupovaná ministrem zahraničí Alainem Juppé, tu vyjádřila souhlas s řešením „kurdské otázky“ tak, aby se „nedotklo turecké územní integrity“. S „vytvořením Pseudokurdistánu kdekoli jinde, do nějž budou vysídleni členové PKK“. Tedy s „projektem etnické čistky“, jenž sice nijak originální nebyl, tentokrát se však inspiroval hlavně „izraelskou vojenskou literaturou, popisující nový stát mezi Sýrii a Irákem“.

31. října 2014 byl Erdogan na státní návštěvě v Paříži. Francois Hollande jí využil i k utajenému setkání v Elysejském paláci se „spoluprezidentem syrských Kurdů Sálihem Muslimem“. Ten Hollandovi a Erdoganovi „kývl na nabídku stát se prezidentem Pseudokurdistánu, konstituovaného po svržení demokraticky zvoleného prezidenta Bašára Asada“.

„Turecké Kurdy i jejich lídra Abdulláha Öcalana zradil“ právě ve chvíli, kdy běžela bitva o Kobani, již syrští Kurdové bránili několik měsíců proti Islámskému státu. A „svým vítězstvím nad džihádisty otřásli politickou šachovnicí“. „Kdokoli chtěl proti džihádistům bojovat doopravdy teď, musel mít Kurdy za spojence“. Ten status jim vydobyl až práh této války. Až dosud to totiž „byli turečtí političtí běženci v Sýrii, vystavení ve vlastní zemi represím už od 80. let“. Pro „členské země NATO byla PKK, hlavní kurdská formace v Turecku, teroristickou organizací“. Teprve pod tlakem nových okolností začaly „rozlišovat ´špatnou´ tureckou PKK od ´dobré´ syrské YPG, třebaže obě ty organizace jsou těsně propojené“.

Dramatický zvrat nastal loni 8. února. Svou letitou pozici změnila sama Francie. Francois Hollande - tentokrát už zcela oficiálně – přijal v Elysejském paláci „spoluprezidenta syrských Kurdů (loajálního s Öcalanem) Asyu Abdulláha a velitele Nesrina Abdulláha v maskáčích. Salih Muslim se této schůzky nezúčastnil.“

„Recep Tayyip Erdogan reagoval povelem k útoku Daeše v Suruku na demonstraci na podporu kurdské věci 20. července 2015.“ „Rétoriku nasadil západní a protiteroristickou.“ „Válku sice tentokrát vyhlásil Daeši i Kurdům, vojenskou sílu však znovu obrátil jen proti Kurdům. Zrušil tím klid zbraní a občanskou válku ve své zemi rozpoutal nanovo. Protože nedokázal vytvořit Pseudokurdistán v Sýrii, vyprovokoval exodus Kurdů do Evropy.“

To rozjelo migrační vlnu na plné obrátky. Berlín a Paříž ji zprvu svatořečily (i coby „zdroj chybějící pracovní síly“). Média závodila v „projevech soucitu s běženci, prchajícími ze syrské diktatury“. „Francouzské a německé vedení si empatie s migranty vzala za rukojmí úvah, jak by se válka dala financovat 3 miliardami eur Turecku rok co rok – darem, předhazovaným veřejnému mínění jako humanitární pomoc běžencům.“

„Koncem září 2015 však proti džihádistům zahájilo vojenskou operaci Rusko. Erdogan musel přihlížet, jak se jeho projekt hroutí víc a víc. Nařídil proto Sálihu Muslimovi, aby spustil operaci násilného pokurdštění severní Sýrie. Syřané se jí vzepřeli a Rusko už našlo způsob, jak situaci pacifikovat“ (třeba i za cenu „pozdější federalizace Sýrie“). Francie hodila mrtvého brouka.

„Turecko, které ten Hollandův kotrmelec vytočil, si Francii vzalo za rukojmí a 13. listopadu nařídilo útok v Paříži se 130 obětmi na životech a 413 zraněnými.“ Meyssan to tehdy, připomíná i teď, komentoval takto: „Francouzské vlády, střídající se mu moci, vstupovaly do aliancí se státy, jejíchž hodnoty jsou opakem těch republikánských.“ Právě s nimi uzavíraly holporty i „ve stále víc tajných válkách. Prezident Hollande a zvlášť náčelník jeho generálního štábu generál Benáchoit Puga, ministr zahraničí Laurent Fabius i jeho předchůdce Alain Juppé jsou dnes objektem vydírání.“ A jediný únik, který jim z té pasti zbyl, je „doznání, do jaké změti svou zemi zavlekli“.

„Terorizovaná Paříž se vrátila k Juppého plánu z roku 2011. 20. listopadu se spolu s Londýnem zasadila o to, že Rada bezpečnosti OSN přijala Rezoluci 2249.“ S cílem „ospravedlnit“ – „pod hlavičkou boje proti Daeši“ – „dobytí severní Sýrie Kurdy. Jenže Spojené státy a Rusko její text změnily v tom smyslu, že Francie a Spojené království mohou intervenovat jen na pozvání Sýrie.“ Což budí asociace se „zkrachovalou koloniální operací z roku 1956“. Kdy se „francouzsko-britské síly, podporované Izraelem a Tureckem, pokusily okupovat Suezský průplav. Zvednuté obočí Spojených států a SSSR je však přimělo zařadit zpátečku.“

Za pět a půl měsíce ruské intervence v Sýrii se vztahy Moskvy a Ankary zhoršily ještě víc. Rusko se ovšem do války s Tureckem vtáhnout nenechalo. A „vsadilo na subtilnější plán podpory PKK proti Erdoganově vládě. Sergej Lavrov dokázal svého amerického partnera přesvědčit, aby nastávající destabilizace Turecka využil ke svržení diktátora Erdogana. Turecký režim, pociťující hrozbu ze strany Ruska i USA, se snaží najít spojence. Premiér Ahmet Davutoglu vyrazil 5. března do Teheránu a íránský ministr zahraničí Džavád Šaríf navštívil 18. března Ankaru. Islámská republika si však komplikovat vztahy s oběma velmocemi nemá v úmyslu.“

Když Vladimír Putin 14. března oznámil, že většinu leteckých sil ze Sýrie vrací domů, „projekt Pseudokurdistán“ sice jakoby dostal novou šanci. „Jenže Moskva a Washington jsou o krok napřed – začaly nepřímo dodávat zbraně PKK.“

Zato státy, mající většinu v EU, ji drží v zajetí politiky, oktrojované Francií. „Už minimálně pět let a bez viditelné známky úspěchu.“ Některé jiné evropské země – například Belgie – kontrují aspoň gesty typu „azylu pro předáky tureckých Kurdů“. A netají se ani „zlostí nad summitem EU-Turecko 17. a 18. března, který je donutil schválit dotaci Ankaře ve výši 3 miliard euro ročně“.

„Chování evropských elit, zaslepených obsesí proti Sýrii, opakuje chybu, jíž se dopustily v roce 1938. Tehdy, posedlé antikomunismem, podpořily kancléře Hitlera, když anektoval Rakousko i za sudetské krize (Mnichovské dohody), aniž jim došlo, že si tím vyzbrojují nepřítele, co udeří i na ně.“

Erdogan pronesl – „právě v době summitu s EU“ – „televizní projev u příležitosti 101. výročí „bitvy o Dardanely“. Na počest tehdejšího „vítězství Osmanské říše nad spojenci“ – a „obětí útoku v Ankaře před pár dny“. Prohlásil tu: „Neexistuje důvod, proč by bomby, které vybuchly v Ankaře, nemohly explodovat v Bruselu či jiné evropském městě…Apeluji na všechny státy, podporují teroristické organizace, přímo či nepřímo. Krmíte hada na své hrudi a ten had, kterého krmíte, může kdykoli uštknout i vás. Pohled na bomby, explodující v Turecku, z televizních obrazovek pro vás možná nic neznamená – až ale bomby začnou vybuchovat ve vašich městech, pak naše pocity pochopíte. Potom však už bude pozdě….“

K bruselskému masakru došlo jen čtyři dny nato. Vyžádal si 34 životy a 260 zraněných. Synchronie, nastalá čirou náhodou, to podle Meyssana nebyla. Tím spíš, že „turecký tisk se z trestu, jenž stihl Belgii, radoval“. A „občanská válka, restartovaná prezidentem Erdoganem, má v Turecku na svědomí dalších 3.500 životů“.

Jan Keller: Výbuch v Bruselu mě minul o 15 minut. Spojené státy věnovaly miliony dolarů na destabilizaci syrského režimu, a přitom dohoda o společném postupu s Ruskem by je vyšla mnohem laciněji

0
0
Jan Keller
30.3. 2016   Parlamentní listy
Nejsem žádný posera, do Bruselu budu jezdit dál a po městě tam využiji i hromadnou dopravu jako ostatní lidé, říká europoslanec, sociolog, profesor Jan Keller, kterého výbuch minul jen o 15 minut. Nediví se ani stále většímu rozevírání nůžek mezi bohatší a chudší částí společnosti. K tomu prohlašuje: „Při narůstající impotentnosti levice je pravděpodobné, že tento trend bude i nadále pokračovat.“



Francie, Británie, Dánsko, Nizozemí, Maďarsko, Polsko... Ve všech těchto zemích existují výrazné politické síly, které se odklánějí od hlavního proudu evropského myšlení. Chtějí výstup svých zemí z EU, případně navázání větší spolupráce s Ruskem. Měl by se Brusel některých z nich obávat? Kterých nejvíc?

Nejsem ten, kdo by se cítil oprávněn sestavovat jakési seznamy největších potenciálních škůdců. Musí mi stačit, že moje jméno se na skoro všech seznamech objevuje. Jsem veden na seznamech lidí, kteří zaprodali republiku za místo v Bruselu i na seznamech údajných nácků, kteří šíří xenofobii. Jakýsi mladý levičák o mne napsal, že bych měl vypadnout z republiky. Snad proto, aby zde bylo o jedno místo více pro migranty. Na jednom seznamu pocházejícím z levicové dílny figuruji dokonce společně s Adamem B. Bartošem, který mne svého času zařadil na svůj seznam pravdoláskařů. Až někdo zhotoví přehled přitroublých zhotovovatelů seznamů, bude takový seznam prakticky nekonečný. A bude to asi jediný seznam, na kterém figurovat nebudu.
Množí se varování před příchodem další ekonomické krize. Exšéf Bank of England Lord Mervyn King například uvádí, že světové hospodářství je na pokraji další havárie. Česká ekonomka Šichtařová prorokuje krizi s velkým K, běžně se používá termín „dokonalá bouře“. Ekonomická bouře prý začne na finančních trzích, které jsou údajně přehřáté. Co z toho může být pravda a v jakém horizontu?

Když to přesně neví paní Šichtařová, nemůžu to pochopitelně vědět ani já. Ekonomové obecně dokážou zdůvodnit, proč krize nutně musela přijít (pokud skutečně nastane), tak také to, proč v žádném případě přijít nemohla (pokud k ní nedojde). Já takový odborník nejsem. Jenom bych z hlediska obyčejného selského rozumu podotkl, že pokud bankéři vydělali na krizi předchozí, není z jejich strany jediný racionální důvod bránit se krizi příští. A my můžeme být v takovém případě naprosto klidní. Teorie neviditelné ruky nám přece sděluje, že pokud bankéř hájí svůj osobní zájem, vykvete z toho dříve nebo později nepochybně blaho celé společnosti.


Čína v řadě ohledů stagnuje, její problémy se přelévají do celého světa. Jak hodnotit budoucnost ambiciózní nastávající velmoci? Považujete za zajímavé její projekty, kterými se snaží prosadit v zahraničí, například projekt Nové Hedvábné stezky a některé další investice? Máme se bát čínských investorů, levné čínské práce a také snah, za kterými mohou být skryty velmocenské cíle Číny?

Co by daly jiné země světa za to, pokud by stagnovaly tak jako Čína. V rámci globalizace, kterou všichni vítali a oslavovali, je přece logické, že největším investorem se stane Čína. Každý bude mít v globalizaci svoji roli. Role Čechů a Moraváků bude spočívat v tom, že prodají zbytek lukrativních položek Číňanům, nastěhují k sobě černochy a spolu s nimi budou vystaveni teroristickým akcím radikálních muslimů. Kdo bude proti, skončí se mnou na seznamu nácků a pánové Slačálek s Císařem si na něm zgustnou. Každý prostě máme v globalizaci svoji roli. Někdo tragickou, jiný šaškovskou.

Zatímco ekonomika roste, levicoví pozorovatelé kritizují fakt, že běžní lidé i v České republice častokrát růst nepociťují. Tedy, že reálné mzdy a životní úroveň nerostou, jak by měly. Stejně tak pokračuje trend častějšího uzavírání pracovních úvazků jiných než hlavní pracovní poměr, což vede řadu lidí do příjmové nejistoty, nebo rovnou pracující chudoby. Jak jsme na tom v tomto směru v ČR, jak je na tom západní Evropa?

Zhruba od konce 70. let 20. století se růst ekonomiky trvale odpoutal od růstu životní úrovně. Příjmy stagnují a pracovní místa jsou stále nejistější, i když ekonomika roste. Stále menší počet lidí si přivlastňuje stále větší díl nově vytvořeného bohatství. Při narůstající impotentnosti levice je pravděpodobné, že tento trend bude pokračovat. Vlna migrace a konflikty s ní spojené povedou zároveň k paralyzování jakékoliv formy odporu proti tomuto trendu a ke kanalizaci napětí směrem od sociální otázky k otázkám etnickým. Ti na levici, které považuji za šašky, tomuto trendu jednoznačně nahrávají. V Evropském parlamentu to vidím denně.

V minulých dnech vyzval Senát ČR prezidenta Miloše Zemana k tomu, aby nerozděloval českou společnost. Hlasování o tomto usnesení v Senátu prošlo těsně o jediný hlas. „To, že premiéra Sobotku dehonestuje, škodí nejen premiérovi, ale škodí to celé zemi,“ řekl podle deníku Dnes o Zemanovi senátor Jiří Šesták z klubu Starostové a nezávislí, který usnesení navrhl. Co si o tom myslíte, mají někteří senátoři pravdu, anebo to je úplně jinak?

Mrzí mne, jaké vztahy panují mezi prezidentem a premiérem. Naše země prochází velice kritickou fází vývoje (anebo regresu) a rozmíšky mezi vysokými ústavními činiteli jsou tím posledním, co bychom dnes potřebovali. Senátor Jiří Šesták má obrovskou výhodu v tom, že nemůže zemi škodit, i kdyby chtěl, protože ho nikdo nezná.

Jak hordy organizovaných Číňanů s holemi terorizovaly nebohé a neprovokující Čechy...?

0
0


Břetislav Olšer
30.3. 2016 Rukojmí
Co vše mě zaujalo na návštěvě čínského prezidenta Si Ťin- pchinga, podle právě se probudícího Schwarezenberga tyrana a novodobého Hitlera v Lánech a na Pražském hradu? Začal bych mladíkem, co vběhl do davu Číňanů tuším s vlajkou Tchaj-wanu a dostal holemi po hlavě, přičemž byl zázračně nezraněn...ČT to nekomentovala, jen stydlivě ukázala video, jak mladík provokativně vtrhl do davu, kde ho dle jeho následného vyjádření do kamery měli holemi bít do hlavy, aniž by však ukázal jakoukoli krvácející tržnou či jinou ránu. Navíc Číňané neměli hole, ale pouze tyčky s vlajkami Číny, jejíž čest hájili. Mladík, co chtěl být slavný, zřejmě od rodičů věděl, jak na Národní třídě křičeli: "Máme holé ruce!" a porazili s pomocí Václava Havla komunu v čele s jeho komunistickým premiérem Čalfou...
Také jsem nikde nespatřil, jen četl v médiích, že trasu příjezdu Si Ťin- pchinga do Prahy lemovaly hordy Číňanů s holemi, aniž by kdokoli uvedl věci na správnou míru, že těmi holemi měly být tyčky od čínských vlajek. Fascinovalo mě donekonečna opakovaná tvrzení o speciálních školeních čínských "vítačů" prezidenta Sï, což mi připomnělo médii či ČT zcela opomenuté školení českých diplomatů v Černínském paláci velvyslancem USA Schapirem. Proto vystoupil v Černínském paláci též prezident americké Národní nadace pro demokracii (NED) Carl Gershman, (71), proslavenou PC machrem Snowdenem, aby školil české diplomaty a kázal jim o tom, jak a co mají říkat o lidských právech, aby byli po americky “in”... A mohli by se poté beztrestně pošpinit barvou americkou vlajku a řetězy se připoutat ke stožáru ve Washingtonu...? Kdo asi školil české provokatéry vyvolat konflikty s Číňany...?

Jistě si vzpomeneme na nedávný konvoj USA přes Česko, který nebyl vůbec nikým organizován, stejně jako jeho vítání na území Česka.... https://www.youtube.com/watch?v=lRYkJZcIsQo&feature=youtu.be . Při této slavné příležitosti napsali hejtmanovi Haškovi představitelé Konzervativní strany Brno a společnosti Koruny České mj. toto: „Při této příležitosti vyzdobí řada z nás svá obydlí vlajkami NATO a přivítali bychom, kdyby takto zareagovalo i sídlo Vámi spravovaného Jihomoravského kraje. Dovolte nám Vás o to touto formou požádat. S podobnou žádostí se obracíme i na MmB a radnice jednotlivých městských částí v Brně a doufáme, že i vyslyšením této naší výzvy bude co nejvíce patrné, jak jsme se vědomi důležitosti a jak si vážíme příslušnosti naší země k NATO…“ Takže, už ne jen tibetské vlajky…? A kamse hrabe Čína v porušování lidských práv na Spojené státy, kde je už spousta měsíců povstání černochů od Fergusonu až po Baltimore proti vládě v Bílém domě... https://www.google.cz/search?q=ferguson+riots&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ei=7Rh3VNT

(Klub angažovaných nestraníků (KAN), Koruna Česká – monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska (KČ) a Konzervativní strana (KONS) vítají přesun konvoje obrněných vozidel Armády USA přes území České republiky na přelomu března a dubna 2015 „Dragoon Ride”.)

Zatímco konvoj Dragouni, jak se vyjádřila neorganizovaná Konzervativní strana (KONS), projíždějící čtyři dny Českem, byl oslavou soudržnosti, solidarity, disciplíny a oddanosti českého občanstva ke svým bratrům v NATO, nepřátelský motorkářský ruský klub Noční vlci od 25. dubna 2015 chystá provokaci ve formě startu spanilé jízdy na počest 70 výročí vítězství Rudé armády a spojeneckých vojsk nad nacistickým Německem. Přestože se jedná o civilisty, kteří pojedou z Moskvy do Berlína na svých motorkách a beze zbraní (na rozdíl od Američanů jezdících po Evropě na plně vyzbrojených obrněných transportérech), úkol dne zní: „Zakázat, překazit nebo aspoň zkomplikovat…“ https://www.youtube.com/watch?v=ipe6CMvW0Dg

Vraťme se však k tyranovi Si a jeho fanouškům v Česku. Zklamal mě bezpečnostní expert a bývalý šéf vojenské rozvědky Andor Šándor, který v minulých dnech zaujal svým dokonalým popisem terorismu ve světě. Pokud si ECHO24.cz nevymýšlí, tak se milý expert notně ztrapnil, když řekl: „Viděl jsem záběry z Evropské ulice, kde podle mě ti Číňané vyvolávají rvačku. V tom případě ale nerozumím postupu policie – na jedné straně odvede všechny ty, kteří tam vyvěšují vlajky, ale proti nikomu z těch agresivních Číňanů nezasáhne. Pokud chtějí policisté uplatňovat přístup nulové tolerance, musí ho uplatňovat vůči všem, ne jen vůči někomu..."

Šándor, který patrně povýšil též na experta přes dopravní značky, když se rovněž podivil nad tím, že policisté nechali autobusy, jimiž se Číňané po Praze přesouvali, u kraje Evropské ulice. „Jezdím tam denně a všude je tam zákaz zastavení. Už tím policie střetům napomohla – vůbec je tam neměli nechávat zastavit,“ uvedl. Mluvčí pražských policistů Andrea Zoulová však jakékoli pochybení v souvislosti s incidenty odmítla. Policisté podle ní přistupovali k Číňanům stejně jako k Čechům. „Policisté se soustředí primárně na zajištění bezpečnosti chráněné osoby a na bezpečnost silničního provozu. Během zásahů zásadně nerozlišují podle národnosti a dalších podobných kritérií,“ řekla serveru ECHO24.cz. Asi měla též v živé paměti faux pas policistů, když porušili svobodu projevu a zatkli aktivitu Adama B. Bartoše...

Na rozdíl od Šándora mě však nezklamal poslanec Kalousek, který potvrdil má slova o jeho reflexu Pavlovova psa, který sice slintal v reakci na červené světýlko kvůli žrádlu, zatímco nový šéf potápějící se TOP 09 zbystří vždy svoji pozornost sotva zabliká červené světýlko z televizní kamery, aby opět u svého řečnického pultíku masturboval svým exhibicionismem. Ukojení zatím přinášelo pouze peskování Babiše. včera poprvé v souvislosti s návštěvou čínského prezidenta. Totálně intoxikovaný hulákal na Hradčanském náměstí něco o policejní a prezidentské zvůli, za což mu hysterický dav aplaudoval a skandoval dosti v pominutí smyslů: "Karel na Hrad!"... http://www.rukojmi.cz/clanky/1392-kdyz-se-dva-tonouci-papalasi-schwarzenberg-a-kalousek-z-top-09-i-stebla-tibetske-vlajky-chytaji


Naopak jsem podcenil Martina Bursíka, který se za přítomnosti své ženy Kateřiny, zvané pro svůj mimořádný intelekt Biomasa Jau Jau, neupálil, což by byl ten jediný a nejpragmatičtější krok kariéry tohoto vždy zcela marného politika. Ani nevyvěsil ve Sněmovní ulici na Malé Straně jako loni na svém domě, tedy naproti Poslanecké sněmovně, obří transparent na podporu Tibetu s fotografií dalajlámy a Václava Havla. „Pane premiére, mýlíte se! Češi Tibet podporují!“

Bursík stojí před svým billboardem na podporu Tibetu a u ucha má iPhone 4. Naprostá většina produktů firmy Apple přitom vzniká v Číně. Přímo bombou však bylo nekonečné dotazování Takáče v ČT, který se snažil získat od lidí potvrzení svého schizofrenního dojmu, že uvítání a celá návštěva Si Ťin- pchinga byla nepřirozeně pompézní, patolízalské a servilní. Na tuto zhovadilost se nedá reagovat jinak, než ukázkou, jak prezident Zeman musel z pekingského letiště do hlavního města Číny pěšky...

Zemfira: Jděte s tou vlajkou do někam! - tip kulturního referenta

0
0
Zemfira

30. 3. 2016, Petr Ďoubalík, videa, hudba, text - překlad - procvičení ruštiny

Zemfira vypoklonkovala ukrajinské obtěžovače z koncertu. Stalo se tak před pár dny, 21. 3. 2016 ve Vilniusu (Litva), sál byl obsazen do posledního místa (12 500 diváků). Zemfira přerušila píseň a řekla, že si nepřeje na koncertu ukrajinské vlajky. Ukrajina teď hystericky řeší, zda ji připsat na černý seznam. Vždyť se původně zdálo, že je to "jejich kůň".


Jak to bylo?
Pojďme si maličko představit Zemfiru - současnou ruskou zpěvačku, skladatelku, muzikantku, textařku (básnířku), bývalou kapitánku juniorské reprezentace Ruské federace v basketbalu. 

Zemfira Talgatovna Ramazanova (narozena 1976 do tatarsko-baškirské rodiny, Ufa), je zakladatelkou a sólistkou kapely „Zemfira“. Její originální hudební styl a texty si našly obrovské množství fanoušků. Zemfira s kapelou koncertuje až se z ní kouří. V únoru 2016 měli 10 koncertů, v březnu 9.

V červenci 2015 proběhl koncert v Tbilisi (Gruzie), kde se ukroobtěžovačům podařil husarský kousek. Z první řady dali rozjařené a nepozorné zpěvačce do ruky vlajku (ukrajinskou "dvoubarevku") a ona s ní mávala a nakonec ji uvázala na mikrofon, aniž by jí došlo, co to vyvolá za emoce. Ukrajinci šíleli štěstím a ruští fanoušci jen nevěřícně zírali, co se to s jejich idolem stalo.

A je tu Vilnius. Přičinliví ukrajinští majdanisté si vezou na koncert nezbytné "prapory". Když je vybalí, Zemfira přerušuje zpěv:

"Já jsem to chtěla nechat být, nemluvit, ale prosím vás, lidé s vlajkami, vy nemáte rádi mě, vy máte rádi nějakou vaši ideu, vy mě chcete podvést, já vás prosím, celý koncert to nedělejte, ok?"

Pak to chvilku rozdýchávala a dodala:

Já jsem z Ruska, nacházíme se v Litvě, já vás prosím, já vás prosím, (sprosté slovo), dejte pryč tu vlajku! Vy milujete vaši zem, já miluji moji zem...
Ukrajinští "vlajkonoši" odešli do haly, kde si zaskákali a zakřičeli banderovské "Sláva Ukrajině...", protože v nich asi ta majdanovská infekce zastydla, jak puberta.

Zemfira se snaží být mimo politiku, ale zdá se, že pohár trpělivosti tentokrát přetekl a ona se musela rozhodnout. Vnímat to jako veselé mávání hudebních fanoušků kusem dvoubarevné látky nebo drzou provokaci nacionalismem zombírované mládeže? Vzhledem k tomu, že pod touto vlajkou zabíjejí děti na Donbasu, upalují v Oděse, střílejí novináře a oslavují jako hrdiny válečné zločince... Palec nahoru, Zemfiro!

Zde je ucelená reportáž o výše napsaném z ruské TV (video doporučuji až na závěr, po písničce, pokud vás Zemfira zaujme):

Vybírám jednu moji oblíbenou, straší písničku Zemfiry. Snad i někoho z vás potěší:

Хочешь? / Chceš?

Пожалуйста,
Не умирай
Или мне придется тоже
Ты, конечно,
Сразу в рай
А я
Не думаю,
Что тоже…
Хочешь
Сладких апельсинов,
Хочешь
Вслух рассказов длинных,
Хочешь,
Я взорву все звезды
Что мешают спать?

Prosím tě, neumírej, nebo umřu taky
Ty se, samo sebou, dostaneš rovnou do ráje, ale já nemyslím, že já též... 
Chceš? Sladké pomeranče.. Chceš? Poslouchat dlouhé vyprávění... Chceš? Já odstřelím všechny hvězdy, co ruší spánek...

Пожалуйста,
Только живи
Ты же видишь —
Я живу тобою,
Моей огромной любви
Хватит
Нам двоим
С головою
Хочешь
В море с парусами,
Хочешь
Музык новых самых,
Хочешь
Я убью соседей,
Что мешают спать?
Хочешь
Солнце вместо лампы,
Хочешь
За окошком Альпы,
Хочешь
Я отдам все песни
Про тебя отдам все песни?

Prosím, jen žij, vždyť vidíš, já žiji tebou
Mé obrovské lásky je dost pro oba, vrchovatě
Chceš? Na moře s plachtami... Chceš? Muziku nejnovější... Chceš? Zmlátím sousedy, co ruší spánek
Chceš? Slunce místo lampy... Chceš? Za okýnkem Alpy... Chceš? Daruji všechny písně, tobě daruji všechny písně, já...
Překlad: Ďouba

Zde původní video k písničce:
Zde novější video z koncertu v Moskvě 2013 (HD kvalita):
Pro zajímavost si můžete pustit "Chočeš?" také od Aleny a Poliny Nikolaenko (soutěž Ukrajina má talent). Zprvu je znát nervozita, pak je to ale moc pěkné:
A pro "dlouhé zimní večery" ještě dva tipy na Zemfiru - zakončování moskevského koncertu (2013), písnička "Rozbíjíme se", krása, dokoukat do konce se vyplatí:


A písnička "Žít ve tvé hlavě":

Překlady dodám, slibuji. Pozdravujeme Zemfiru z ČR!

zakončení písničky "Rozbíjíme se"


...a v hale si udělali malý majdan. Zábava posledních let, zábava navždy?

Zemfira (2013)

 koncerty v únoru a březnu 2016, včetně "vlajkového" Vilniusu 21. 3. 2016






Návštěva z Číny, Kalousek, Štětina, Bursík a Kocáb

0
0
Luděk Prokop
30. 3. 2016
Dobré vztahy s Čínou mohou být pro ČR jen k dobrému, stejně jako pro Anglii a další státy, jejichž počínání jindy a jinak, hujerovsky napodobujeme. V souvislosti s návštěvou čínských představitelů však nikoli, nejspíš pro představu mediálních ideologů, že by za jejich pinoživé snahy, plivat jedovaté sliny na zemi hostů z Číny, mohla přijít pochvala z výše zmíněných států, kde hosty z Číny ví
tají s úctou.

O tom, že dobré vztahy s Čínou mohou být pro ČR prospěšné, lze nepochybně uvést, bylo a ještě i bude uvedeno, dost a dost. Nicméně individua jako Kalousek, Štětina, Bursík, Kocáb a jim podobní neznámí aktivisté jednají, jakoby měli v popisu práce přátelskou hostitelskou atmosféru kazit a narušovat jakýmisi provokačními protesty. Důvody proč to, by normálním lidem přijatelně, racionálními argumenty, vysvětlit rozhodně nedokázali. Možná by k tomu mohla obstát jediná věta - chceme a budeme škodit. Ta věta by byla v naprostém souladu s jejich dosavadním jednáním a konáním. Nabízí se úvaha, zda se tak děje podle nějakých pokynů od „kohosi“, nebo zda jde o nějaký zvrácený koníček vedený jejich podvědomím, (kazit, narušovat a škodit), nic jiného nechceme, protože nic jiného ani neumíme.

Jejich „zabednění“ příznivci, zvláštního spřízněného naturelu, jinak ryzí, křišťáloví demokraté, mají velice podivné pojetí pojmů demokracie a svoboda. Tito křišťáloví demokraté, dle vlastních specifických představ o svobodě, „demokraticky“ napadali a potýkali se s těmi Číňany, kteří jsou u nás na návštěvě a nechtěli nic víc, než uvítat představitele své země, zamávat jim čínskými vlajkami. A to, aniž by nám vnucovali svojí kulturu či zvyklosti, na rozdíl od agresivních útočných imigrantů, vítaných podobnými, ne-li stejnými křišťálovými demokraty, evidentními škodílky.



Jsem potěšen, že zmínění škodílci i se škůdci Kalouskem, Bursíkem, Kocábem a Štětináčem, nebyli vpuštěni do prostor, kde hodlali narušit přátelskou atmosféru přitroublými protesty, kterými nic jiného, než ostudy a možného poškození prospěšných vztahů a budoucí hospodářské spolupráce, docílit nemohli. Zapamatujme si je před volbami. Ty, co nám škodí. Vezměme na vědomí, že otázka dodržování lidských práv v Číně je nám natolik vzdálená, že do ní příliš nevidíme a z našich médií se objektivních informací a souvislostí moc nedozvíme. Tuto otázku se snažme lépe vnímat u nás samotných i u sousedů, zvláště pak v návaznosti na imigrantskou invazi a v té souvislosti, co se děle s lidskými právy domorodců, ve čtvrtích okupovaných invazními imigranty, ze kterých jsou domorodci nekompromisně vytlačováni. To jsou přesně ta lidská práva, která se týkají dnes našich sousedů a která se v dohledné době mohou začít týkat i nás osobně. O naše lidská práva a lidská práva v blízkém okolí, bychom měli mít zájem v první řadě. Nedovolme Kalouskům, Bursíkům, Kocábům a Štětinům, aby odváděli naši pozornost od toho, co se nás bytostně dotýká. A to někam, do čeho sice nevidíme, ale můžeme se oprávněně domnívat, že tam takovým podvraťákům a škodilům, žádný prostor poskytován není.

Konečně jsou v roli, která jim padne

0
0
Lubomír Man
30. 3. 2016
Která je jim vlastní a ve které se cítí, jako doma. Totiž v roli chuligánů, výtržníků a protistátních živlů. Kchárlovi Schwarzenbegovi jakoby se na hlavně znovu zvedlo číro z bohatýrských dob šarvátek s vídeňskými policisty, a Kalousek jakoby znovu fackoval mladíka, který ho na Malé Straně oslovil. Scéna je tedy autentická a odpovídá obsazení. Teprve teď jsou takoví, jací skutečně jsou a jak je Bůh stvořil, masky počestných politiků se válejí na malostranské dlažbě, a národ je konečně vidí nahé a takové, jaké je měl vidět vždycky. 
                                 
Jako dareby a uličníky, kterým je osud a postavení národa lhostejný, kteří vidí jen sebe a zase jen sebe, a kromě toho už jen svou kazimírskou roli, která se až dosud tak dobře vyvíjela – a teď (propánakrále, co se to stalo?) - stojí spolu se sobě rovným povstalcem Bursíkem a s jeho bandou,, ježící se protičínskými standartami, na trase mezi Malostranským náměstím a náměstím Hradčanským – a nemůžou jít dál, protože cestu jim přehradil kordon policistů. Co si to dovolujete, řvou poslanci Kalousek a Kchárl do tváří policistů a před oči jim strkají své poslanecké průkazy, ale ti odmítají pustit na tyto dva dokumenty na Hrad celou protičínskou Bursíkovu bandu. Strkanice, hádky, ale policie zůstává neoblomná, protože dobře ví, co má tahle chuligánská výprava v úmyslu. Narušit a případně i rozbít všechno, co se právě teď na Hradě sjednává, obchodní protokoly v hodnotě stovek miliard,, stovky objednávek pro české podniky a tím pracovní příležitosti pro statisíce našich lidí.



Ale co je nám po tom, víří to v Bursíkově zadržené bandě, ale postupně ten pohyb slábne a ustává, a se standartami sklopenými a schlíplými se protestní shromáždění i se svým slavným poslaneckým jádrem rozchází. Ale měli by jít dál, už by se neměli zastavovat, měli by překročit i státní hranici a mašírovat pořád pryč, co nejdál od nás....

Hybridní války 1. - Zákon hybridního válčení

0
0
Andrew Korybko
30. 3. 2016   Zvědavec

Hlavním cílem stojícím za každou hybridní válkou je rozrušit multipolární nadnárodní spojovací projekty prostřednictvím zvenčí vyvolaných konfliktů kvůli identitě (etnických, náboženských, regionálních, politických atd.) uvnitř cílového státu. Cíle ruské eurasijské integrace a čínských projektů Hedvábných stezek jsou cílem americké „strategie globální hybridní války“, a to otvírá širokou škálu geografických bojišť. Andrew zkoumá větší Pevninu, Balkán, ASEAN, zaoceánskou Afriku a latinskou Ameriku při identifikování zranitelných míst, která každý z relevantních přechodových států má u svého revolučního typu asymetrické války.

Součástí jeho jedinečné metodologie jsou proměnné jako národnost, náboženství, historie, správní hranice, fyzická geografie a sociálně-ekonomické nerovnosti, na kterých staví komplexní analýzu, aby demonstroval slabiny každé země u vedení hybridní války. Cílem jeho práce je osvětlit prostředky, které USA předvídatelně nasadí při destabilizaci těchto cílových států, takže lidem na rozhodujících pozicích a veřejnosti poskytne včasné varování, aby se mohli lépe připravit na to, jak se vypořádat s jistými plánovanými scénáři, až na ně přijde.


Zákon hybridního válčení

Hybridní válka je jedním z nejvýznamnějších strategických vývojů, které USA kdy prosazovaly, a očekává se, že se přejde od barevných revolucí k nekonvenčním válkám, které budou dominovat destabilizačním trendům v příštích desítkách let. Ti, kteří nejsou zvyklí pohlížet na geopolitiku z pohledu hybridního válčení, mohou mít problémy chápat, kde k další takové válce může dojít, ale ve skutečnosti není až tak obtížné identifikovat regiony a země, u kterých je největší riziko, že se stanou oběťmi této nové formy agrese. Klíčem k předpovídání je přijetí, že hybridní války jsou z vnějšku vyprovokovanými asymetrickými konflikty majícími sabotovat konkrétní geo-ekonomické zájmy, a vycházeje z tohoto počátečního bodu je pak relativně snadné ukázat, kde by mohly vzplanout příště.

Tento seriál začíná vysvětlením vzorců hybridního válčení a prohloubením porozumění čtenáře jeho strategickým rysům. Nakonec dokážeme, jak byl rozpracovaný rámec skutečně ve hře během války USA proti Sýrii a Ukrajině, jejich prvním dvěma obětem hybridní války. Dále jsou shrnuta všechna dosavadní poučení a jejich aplikace na příští bojiště hybridních válek a na nejzranitelnější spouštěče. Následné přídavky k seriálu se pak soustředí na tyto regiony a uvedou, proč jsou tak strategicky a sociálně-politicky zranitelné a mohou se stát dalšími oběťmi post-moderního válčení USA.

Šablony hybridního válčení

První věcí, kterou člověk musí vědět o hybridních válkách, je, že nejsou nikdy spouštěny proti americkému spojenci nebo někde, kde mají USA již existující infrastrukturní zájmy. Chaotické procesy, které jsou spouštěny během post-moderních komplotů s cílem změny režimu, nejsou plně řiditelné a mohou potenciálně zplodit tentýž typ geopolitického zpětného rázu proti USA, který se Washington snaží směrovat přímo či nepřímo proti svým multipolárním rivalům. A to je také důvod, proč se USA nikdy nepokusí o hybridní válku nikde, kde mají své zájmy, které jsou „příliš velké na zmaření“, ačkoliv je takovéto hodnocení samozřejmě zároveň relativní a mohlo by se rychle změnit, v závislosti na geopolitických okolnostech. Nicméně zůstává obecným pravidlem, že USA nebudou nikdy záměrně sabotovat své zájmy, pokud nebudou mít ze spálené země během ústupu z bojiště prospěch. V tomto kontextu připadá v úvahu Saúdská Arábie, pokud budou někdy USA vytlačeny ze Středního východu.


Geostrategické a ekonomické determinanty:

Než se budeme zabývat geo-ekonomickými podpěrami hybridní války, je důležité uvést, že USA mají rovněž geo-strategické, jako lapení Ruska v předem definované noční můře. „Brzezinski naruby“, jak to autor nazval, je zároveň uplatnitelný na východní Evropu přes Donbas, na Kavkaz přes Náhorní Karabach, a na střední Asii přes údolí Fergana, a pokud to bude synchronizováno s načasovanými provokacemi, pak by tyto trojité pasti mohly být smrtelně účinné při trvalém lapení ruského medvěda. Tento machiavelistický plán bude vždy riskantní, protože je postaven na předpokladu nevyvratitelné geopolitické reality, a tím nejlepším, co může Moskva udělat, je pokusit se předejít současnému vzplanutí své post-sovětské periferie, nebo rychle a řádně reagovat na Američany vyprovokované krize ve chvíli, kdy se objeví. Geostrategické prvky hybridního válčení jsou tudíž na základě geo-ekonomických nevysvětlitelné, obzvláště v případě Ruska, a aby byl zkoumaný vzorec pro další cíle, jako Čína a Írán, vhodnější, je nutné vynechat válečnou taktiku „Brzezinski naruby“ jako nezbytný předpoklad a místo toho se zaměřit na ekonomické motivace, které USA pro každý případ mají.
Hlavním cílem stojícím za každou hybridní válkou je rozrušit multipolární nadnárodní spojovací projekty prostřednictvím zvenčí vyvolaných konfliktů kvůli identitě (etnických, náboženských, regionálních, politických atd.) uvnitř cílového státu.

Tento vzorec lze jasně vidět v Sýrii a na Ukrajině a je zákonem hybridního válčení. Specifické taktiky a politické technologie použité při každé destabilizaci se mohou lišit, ale strategický koncept zůstává věrný této základní zásadě. Když vezmeme tento konečný cíl v potaz, je nyní možné přejít od teorie k praxi a začít sledovat geografické trasy různých projektů, které si USA chtějí vzít za cíl. Aby se takovým cílem staly, musí být dotyčné multipolární nadnárodní spojovací projekty buď postaveny na energiích, institucích či ekonomice, a čím větší vzájemný přesah mezi těmito třemi kategoriemi je, tím je pravděpodobnější, že je pro danou zemi plánován scénář hybridní války.


Sociálně-politická a strukturální zranitelná místa:

Jakmile USA identifikují svůj cíl, začnou hledat strukturální zranitelná místa, která v následující hybridní válce využijí. V této souvislosti nejde o fyzické objekty, které mají být sabotovány, jako elektrárny a silnice (ačkoliv i ony jsou na pořadu, jen jsou cílem jiných destabilizačních týmů), ale sociálně-politické charakteristiky, které je třeba zmanipulovat, aby přitažlivě zdůraznily jisté demografické „odlišnosti“ a vyčlenily je z existujícího národního přediva, a tím „legitimizovaly“ jejich následnou ze zahraničí řízenou vzpouru proti úřadům. Následující položky jsou nejběžnějšími sociálně-politickými strukturálními zranitelnými místy, neboť souvisí s přípravou hybridní války, a pokud lze každou z nich navázat na specifické geografické místo, pak je mnohem pravděpodobnější, že budou použity jako spouštěcí magnety při rozjíždění barevné revoluce a jako předběžná územní ohraničení pro následné aspekty nekonvenční války:
  • národnost
  • náboženství
  • historie
  • správní hranice
  • sociálně-ekonomické nerovnosti
  • fyzická geografie

Čím větší překrytí, kterého lze dosáhnout u každého z těchto faktorů, tím silnějším se potenciální energie hybridní války stává, kdy každá překrývající se proměnná exponenciálně násobí celkovou životaschopnost následné kampaně a její „výdrž“.


Předběžné přípravy:

Hybridní války vždy předchází období příprav společnosti a struktur. Podstatou prvního typu jsou informační aspekty a aspekty měkké moci, které maximalizují klíčové demografické přijetí chystané destabilizace a vedou lidi k víře, že je třeba nějaký typ akce (nebo pasivní přijetí akce jiných), aby se změnil stávající stav věcí. Podstatou druhého typu jsou různé triky, ke kterým se USA uchylují, aby přiměly cílovou vládu nevědomky zhoršit různé sociálně-politické rozdíly, které již byly identifikovány, s cílem vytvořit spory kvůli identitě, kdy jsou lidé náchylnější k sociálním přípravám společnosti a následnému politickému organizování řízenému nevládními organizacemi (napojenými ve většině případů na Sorosovu nadaci nebo Národní demokratickou nadaci (National Endowment for Democracy).

Aby se rozšířila taktika strukturálních příprav, jsou nejpoužívanějším běžně nasazovaným a globálně uznávaným prostředkem sankce, jejichž implicitním cílem (i když ne vždy úspěšným) vždy bylo „učinit život obtížnějším“ pro běžné občany, aby se stali poddajnějšími vůči myšlence na změnu režimu, a tím i snáze jako stádo nahnatelnými do akce na základě těchto zvenčí vštípených impulzů. Méně známými však jsou záludnější, přesto však téměř všude používané, metody dosažení tohoto cíle, a ty se točí kolem moci, kterou USA mají při ovlivňování fungování rozpočtu cílových států, konkrétně výše příjmů a za co přesně je utrácí.

Globální propad u energií a cen komodit obecně zasáhl exportní státy mimořádně tvrdě, kdy mnohé z nich jsou disproporčně závislé na takových prodejích zdrojů při pokrývání svých fiskálních příjmů, a pokles těchto příjmů téměř vždy vede ke škrtům sociálních výdajů. Souběžně s tím některé státy čelí Američany vytvořeným bezpečnostním hrozbám, na které jsou nuceny naléhavě reagovat, a tím potřebují v rozpočtu neočekávaně více peněz na vojenské programy, které by jinak byly investovány do programů sociálních. Každá z těchto „stop“ má snížit sociální výdaje vlády, tak, aby se ve střednědobém horizontu zrodily podmínky nezbytné k posílení vyhlídek na barevnou revoluci, první fázi hybridní války. V případě, že stát má jak omezené příjmy, tak neočekávanou potřebu navýšení vojenského rozpočtu, pak to bude mít složený efekt na snižování sociálních služeb a dokonce to může urychlit v čase příchod barevné revoluce ze střednědobého horizontu do krátkodobého, v závislosti na závažnosti výsledné domácí krize a úspěchu, který Američany ovlivňované NGO mají v politickém organizování předem prověřených bloků identity proti vládě.


Hybrid Wars 1. The Law Of Hybrid Warfare vyšel 4. března 2016 na Oriental Review. Překlad v ceně 665 Kč Zvědavec.
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live