Jiří Jaroš Nickelli
8.4.2016 České národní listy
Když jsem četl na Parlamentních listech z 1. 4. 2016 vyjádření pana ministra kultury o našich dějinách, našem směřování a geopolitické pozici, zakončené charakteristikami vybraných presidentů republiky, zmocňovalo se mne postupné zděšení a nevíra ve schopnosti pana ministra interpretovat naše dějiny a naši dějinnou úlohu ve světě. Vyjádření pana ministra bylo uvedeno příznačně (leč spíše "přízračně"!) titulkem "Kulturně, historicky i mentálně jsme plnohodnotnou součástí Západu, vzkazuje ministr Hermann těm, kteří volají po utužení vztahů s Ruskem a předkládá fakta". Zvláště ta poslední větička souvětí - "předkládá fakta" (!) mne doslova nadzvedla. Totiž to, co se v onom vyjádření vydává za fakta, podle mne fakta nejsou - jsou do dezinterpretace! Tak se na to podívejme blíže.
Pan ministr počíná správnou geopolitickou úvahou, že je nutno spolupracovat s Ruskem jako s velmocí na potlačení a rozkotání islamistického terorismu. Této úvaze nelze vytknout zhola nic, a je naopak nutno ji uvésti do "smysluplné praxe" (jak by to nazval zesnulý expresident...). Což se ovšem téměř neděje, a nikoli z viny Ruska. Nýbrž z viny notoricky střečkujícího Západu a vypočítavého zámoří. Tato úvaha, vskutku podložená faktickou politickou situací, je také jediný klad páně ministrova vyjádření.
Dále ovšem pan ministr doslova tone v bažinách historických čtvrtpravd, omylů i doslovných nepravd. Pan ministr zde vychází doslova jako inkvisitor Svaté stolice z přesvědčení, že naše pozice tkví na pevných pilířích NATO a EU (a čtenáři poučenému "starým socialismem" zvaným odpůrci "komunistická totalita", se chce dodat "Na věčné časy a nikdy jinak!"). Tímto politruckým dogmatem ovšem pan ministr podepírá celé své další vyjádření - a odtud také pramení jeho kvalita.
A nyní konkrétně. Za první jsme se dozvěděli, že Česká republika je "nástupnickým státem Českého království" a že České království bylo odjakživa součástí Říše římské (a zlobivý čtenář by opět voltairovsky dodal "národa německého".) Ale ukažme panu ministrovi FAKT:
Copak to, pane ministře, máme napsáno v preambuli naší Ústavy??? Cituji:
"
My, občané České republiky...věrni všem dobrým tradicím státnosti Koruny české i STÁTNOSTI ČESKOSLOVENSKÉ". ,Ptám se: Kam se panu ministru poděla ona státnost československá? Pan ministr vypracoval novou ústavu?? Nic o tom nevíme.
Takže my budeme vyprávět o nástupnictví Koruny české od středověkých počátku a hned o její závislosti na římské říši? My popřeme své dějiny i Palackého a Pekaře?? Sice je pravda, že máme tisíciletou tradici Koruny České, a zaplať Hospodin za ni, leč nesmíme pominout fakt, že bezprostřední přímá státoprávní návaznost a nástupnictví České republiky je na státnosti československé! A to od Washingtonské deklarace!
A s tím nehnete ani s maximální kasuistikou! Než pokračujme dále. Tak Česká koruna byla provincií nebo podobným podřízeným fenoménem Říše římské? Co říkají naši velikáni historické vědy, Palacký i Pekař? Že Království České odjakživa bylo územím na říšské moci nezávislé, a že tato nezávislost se projevovala i tak, že český král byl jedním z nezávislých volitelů anobrž kurfirstů Říše římské. I to, že Lucemburkové dosáhli titulů římských králů nikterak nesvědčí o nějaké podřízenosti či závislosti na Říši římské. Neodvislost Koruny České na Říši římské je prostě historický axiom. Tertium non datur.
České království trvalo i po zániku Říše římské a trvalo i bez krále v poslední éře habsburské monarchie, neboť Franz Josef I. a Karel I. nebyli monarchisticky legitimními českými králi, nýbrž jen dynastickými potomky - a poslední český legitimní král byl Ferdinand Dobrotivý. Jen neseriózní současní vykladači považují Franze Josefa I. a Karla I. za "legitimní české krále", což je historický nonsens.To, že si to psali do predikátu, nezakládalo legitimitu! Byli legitimní, a to prosím z hlediska monarchistického legitimismu! - králové jen pro Uhry! Nebyli legitimní ani pro Čechy ani pro Dalmácii, i když se tak psali. Celý boj české politické reprezentace o legitimitu krále od roku 1848 až do roku 1918 to prokazuje. Jest si například přečísti mou studii "
Legionáři a habsburská státní zrada" ve sborníku Věrni zůstaneme, Brno 2014, 81n. Zkrátka a dobře , československá státnost se jaksi panu ministru nehodila do výkladu - a proto ji prostě zahodil do koše.
Další ránu, tentokráte našim kulturním dějinám, pan ministr zasadil svým výkladem o dvou křesťanských misiích, které sice vlivově uvedl naprosto správně, ale výklad významu a existence byzantské misie konstantinometodějské dokonale zatemnil. Jestliže pan ministr správně postihl zásah dvou křesťanských misií na naše území - iroskotské a byzantské, jako dvou protipolů kulturně církevního a ideologického vlivu, zjednodušeně "západního" proti "východnímu", pak jeho výklad o východní misii neobstojí.
Sice je pravdou, že čtrnáct českých regionálních vladyků - lechů (nikoli Lechů!), nazývaných někdy knížaty, přijalo křest latinské liturgie roku 845 v Řezně, ale na celkové pokřesťanštění Čech to velký význam nemělo. Až teprve křest knížete Bořivoje Methodem sehrál větší význam v kultuře tehdejšího českého knížectví, jak to seznáváme v dalším vývoji. A opět to byl křest "východního misionáře", nikoli křest západní mise. Ostatně Otec vlasti Karel I.(IV.) se k věci postavil velmi osvíceně, když obnovil tradice sázavského kláštera a nařídil uchovávat "slovanskou liturgii" jako prazáklad našeho kulturního a náboženského osvícení. Nebo se snad mýlím a bylo to opačně?? S panem ministrem lze souhlasit jen v jednom jediném bodě - ve vítězství latinky nad glagolici a kyrilicí. Šlo však o vítězství techniky komunikace, nikoli o ideologii. Že by toto ovšem zakládalo jakési geopolitické konotace? Zajisté nikoli. Tak třeba katolický Karel I. (IV.) udržoval politické kontakty s pravoslavným carem Dušanem, a rozdíl v písmu nikterak nevadil. Příkladů by mohlo být více.
Náš zásadní nesouhlas s panem ministrem však musí vyvolat jeho dezinterpretace významu byzantské misie Konstantina (Cyrila) a Metoděje na území Velké Moravy. Pan ministr totálně vytěsnil historická fakta o nesmiřitelném zápase německého katolického kléru, zejména řezenského arcibiskupství, proti patriarchátu moravské církve ať již vyslané císařem Michalem III. nebo legitimizované samotnými papeži Mikulášem I. a Hadriánem II. Přitom cesta do Říma byla opodstatněna přinesením ostatků sv. Klimenta. Toto vše je panu ministru, který je osobou vysoce kvalifikovanou, samozřejmě zajisté známo - jen toto vše vypustil ze svého výkladu. Proč?
Tato fakta jednoznačně nabourávají jeho interpretaci o jakémsi "prolínání" a "symbióze" západního a východního kulturně náboženského vlivu. Opak je pravdou. Nešlo o prolínání, natož o symbiózu! Šlo o krutý velmocenský zápas, ideologický zápas mezi dvěma hmotnými světy, který na jedné straně představovala Franská říše a její germánský klerus, přímo symbolicky zosobněný biskupem Wichingem, a na druhé straně Velkomoravská říše s Mojmírovci a Pribinovci a jejich střídavou obranou i kolaborací s Franky. Kdo na to doplatil, je známo.
Metoděj byl po smrti Konstantina v Římě neustále napadán řezenskými kněžími, kteří neváhali sahat ani ke zločinům věznění (stačí jen listovat například v Havlíkově "
Kronice o Velké Moravě", když pomineme olbřímí literaturu k tomuto tématu.)
Vždyť franští králové neustále Velkou Moravu vojensky napadali, věznili se střídavými úspěchy a neúspěchy její vládce, a spolčovali se proti ní s i některými jejími nástupníky. Resultát je jasný: vztah jak obou států tak jejich církví, byl nikoli symbiotický, nýbrž konfrontační, nepřátelský po celou dobu existence Velké Moravy. Tak jakýpak příklon k západnímu vlivu již v počátcích naší státnosti? Toto vše nelze z výkladu o naší státnosti zamlčovat - natož budovat z toho nějakou ideovou konstrukci společných západních kořenů.
Jestliže pak realita dějin dospěla k vyvrácení Velké Moravy invazí nově příchozích Uhrů, bylo to pro franské interesenty pouze Pyrrhovo vítězství.
Na troskách Velké Moravy vyrostl nový konkurent Říše římské (franské) - přemyslovský stát. A ten se nedal nikdy vmanévrovat do pozice pouhé provincie Říše římské - jak to dnes vykládají nepravdivě někteří naši politikové, zejména
jak to v Bavořích vykládal padlý premiér Nečas, za frenetického nadšení sudeťáků. Takové výklady vedou až k nesmyslům, jako byla Nečasova "českobavorská identita" (!!).
Zde se dostáváme k další páně ministrově tezi, vyvolávající dojem, jakoby kolaborace s říší byla plodem tisícileté spolupráce. Jakže to řekl pan ministr?
"Je třeba si uvědomit, že velice temná minulost z období německého nacionálního socialismu by neměla zatemňovat tisíciletí plodné symbiózy".
Zde musí být soudný kritický čtenář postižen mocným divokem z teze pana ministra. Jakápak plodná symbióza? Vydávat několik ojedinělých kolonizací německých osadníků a měšťanů jen a jen za plodnou symbiózu, navíc po celé tisíciletí? To ovšem je hrubá historická nepravda, kterou snad mohou hlásat jen sudetští Němci nebo nějaké muzejní společenství v Ústí nad Labem, placené bohatými dotacemi.
Za první, nikdy nešlo o souvislou kolonizaci, nýbrž jen o ostrůvky kolonizace v několika nesouvislých časových vlnách, Tak tomu bylo například na severní Moravě, na Jihlavsku, nebo v severních Čechách.
Za druhé, kolonizační vlny pak vždy souvisely s úpadkem českého státu - za válek s Matyášem Korvínem, za třicetileté války, a nakonec s průmyslovou revolucí v 18.století (sklářství a textil v pohraničí).
V přemyslovských dobách byly tyto kolonizace vůči českému regionu jen marginální, s výjimkou důlních oblasti a některých měst. Navíc od konce 18.století s josefinskými reformami naopak přicházelo do pohraničí více českého obyvatelstva a tam naráženo na pozice německých manufakturníků a později fabrikantů, kteří zahájili v 19.století krutou germanizaci proti českému rolnictvu a proletariátu. Toto vše jaksi pan ministr (i například osnovatelé sudetské expozice českoněmeckých dějin v Ústí!) naprosto zatemnili a cíleně vytěsnili ze svých interpretací.
Dále pan ministr vyslovil tezi, kterou zejména my odbojáři a legionáři musím z principu odsoudit jako hrubou historickou nepravdu, jako doslovnou lež o moderních našich dějinách. Týká se protektorátu. Pan ministr praví:"
My bychom se také měli vyrovnat se svým podílem na kolaboraci, nebyli jen hrdinové, a na kolaboraci v době komunismu" (!!) Tak tato věta by snad měla vzbouřit celou Čs. obec legionářskou, Český svaz bojovníků za svobodu, Vlastenecký svaz antifašistů a Kruh vyhnaných z pohraničí, když už nikoho jiného.
O čem se to odvažuje hovořit pan ministr? On nezná základní fakta protektorátu? On neví nic o 364 tisících obětí krutovlády III. říše? On neví nic o 250 tisících Čechů vyhnaných po Mnichovu z pohraničí ČSR? On neví nic o 100 tisících Čechů vyhnaných z vnitrozemí protektorátu za okupace (Neveklovsko, Sedlčansko, Benešovsko, Vyškovsko, Drahanská vysočina, Moravskotřebovsko a Svitavsko atd.?)
Kdo tu kolaboroval?? Především v první řadě českoslovenští Němci alias "Sudetští Němci", zvaní nesmyslně "Čtvrtý bavorský kmen" (politický výmysl neobhajitelný ani etnologicky ani etnograficky). A pak takzvaní "Rozptýlení Němci" neboli "Streudeutsche", k nimž patřila většina německé protektorátní statkářské šlechty, která usiluje nyní o pokřivení dekretů a dobývá svou protektorátní rentu pomocí umělých soudních reparátů!
Kolaborovaly i některé kněžské řády, ,což je doloženo např. v poválečném tisku a literatuře (Fink, Hnědá bestie aj.) Naproti obětem čestných kněží, z nichž někteří se zachovali jako praví hrdinové, např. kardinál Kašpar, kanovníci z Kroměříže a jiní, a dosud nebyli blahořečeni - farář Štemberka je toho příkladem a je chvályhodné úsilí Msgre Duky o tento proces - a nesmrtelné oběti pravoslavných kněží, z nich Sonnevend, Gorazd a další jsou mučedníky nacismu! -
stály kreatury kolaborantů z řad české i německé šlechty, statkářů, továrníků a jiné buržoasie. Všech těch různých Thun-Hohensteinů, Dubských, U.F.Kinských, Dietrichsteinů, Buquoyů, Harrachů, Rohanů, Schoellerů a jak se všichni jmenovali. Tam ať hledá pan ministr své kolaboranty, s nimiž se současný stát stále párá jako s porculánem a neumí za nimi zavřít definitivně víko žumpy dějin! A proto je Benešova vláda celý protektorát varovala, a proto byli nakonec mnozí, žel ne všichni - postaveni před komise a soudy podle dekretů presidenta a Národního shromáždění ČSR. Osvobozená republika se s kolaboranty vyrovnávala podle práva - žel neodsoudila všechny dostatečně, a následek neseme všichni v podobě různých restitučních dramat. A toto si český národ a zejména my pozůstalí po obětech nacismu nezasloužíme. V tomto by pan ministr, sám pozůstalý po obětech nacismu, měl povinně stát na naší straně - a ne vyslovovat bludy o jakési neadresné kolaboraci!
Nakonec jen zmíním poslední blud v němž tone pan ministr - je to charakteristika našich presidentů. Tam člověk jen žasne, koho to spojil pan ministr do jedné morálně historické roviny? Jako prvního představuje "českého krále" (!) Karla I., což je nesmysl, jak jsem ukázal výše. Karla představuje jako prinicipiálního odpůrce I.války, osvoboditele politických vězňů. Pravda je jen to druhé. První konstatování odporuje faktům. I když Karla Habsburského nelze považovat ani omylem za válečného štváče, a lze akceptovat jeho vskutku humanitní profil, současně je nutno konstatoval, že to byl byť ušlechtilý, tak přece jen politický slaboch, který schválil ponorkovou válku a zbytečnou krvavou ofenzivu u Caporetta, která zničila tisíce životů. I když se pokoušel vymanit z poroby Hohenzollernů, nedokázal to - a pokorně ve Spa kapituloval před germánskými dravci německé generality po Sixtově aféře. Jeho osud sice byl tragický, ale zapříčinila jej lvím dílem jeho neblahá manželka, politická intrikánka, Zita Bourbonsko Parmská, která spoluzosnovala jako skutečný Mefistofeles dvě uherské rebelie proti Horthyho vládě, jež skončily katastrofou a odvratem Vatikánu, jehož emisar Coelestin se Zitou nebohého Karla do uherských eskapád doslova nahecovali. Pan ministr by si k tématu snad měl přečíst alespoň spis "
Úloha katolické církve v epoše fašismu" od presidenta Rakouské Volné myšlenky A.Szanyi, anebo práce historika Galandauera, či některé fundované spisy historika docenta Pernese o Habsburcích v I.válce (mimochodem jeho vážného vědeckého konkurenta na místo ředitele ÚSTR!), pokud jsem tak smělý a radím panu ministru...
Další kandidát morální dějinné linie je pro pana ministra TGM. Zde můžeme samozřejmě souhlasit s jedinou výhradou - pan president Osvoboditel nebyl jen a jen autoritou morální, byl též autoritou politickou. Kdo odhalil protisrbskou intriku hraběte Aehrenthala a Forgáche? TGM. Kdo zachránil 53 Chorvatů a Srbů před rakouskou oprátkou a kriminálem? TGM.
Kdo znemožnil rakouskou diplomacii v záhřebském procesu tak, že si před ní uplivl celý civilizovaný svět? TGM. Kdo byl otcem velitelem pro české legionáře na Rusi,v Srbsku, ve Francii a v Itálii? TGM. To byla role nejen morální, ale i politická a dokonce i vojenská. TGM byl nejen filosof a morální kapacita, on byl především státník, politik, velitel legií, zakladatel novodobé české státnosti. Takto ano, pane ministře...
A konečně se jako odbojáři a legionáři musíme vzbouřit proti panu ministru podruhé. A to tehdy, když do linie morálních presidentů zařadil kolaboranta Háchu (!!) Pan ministr vyjádřil názor, že prý je dobře, že názor na Háchu, který stál pod těžkými tlaky, se prý v dnešní době "rehabilituje" a není tak příkrý jako za komunismu (!!). Názor, který Háchu rehabilituje, je možno s velkými výhradami akceptovat jen do let 1939-40. Dále nikoli!. Každý, kdo obhajuje Háchu po tomto období, obhajuje těžkou kolaboraci. President Beneš, který až do té doby toleroval Háchovo předáctví v okupovaném protektorátu, jej po událostech I. stanného práva, po popravě generála Eliáše atd. rozhlasem výslovně varoval, aby nepokračoval v politice kolaborace, stejně jako ostatní předáky - Krejčího, Bienerta a další kolaboranty.(Apropó Bienert - není on to příbuzný madam Kaslové? Nebo se mýlím?) Hácha se definitivně znemožnil po Lidicích, Ležácích a nástupu heydrichiády. Od té doby nebylo pro Háchu cesty zpět a zužovat jeho kolaboraci jen na období kolem 15.března 1939 je hrubou historickou nepravdou a znevažováním dějin protektorátu. A my odbojáři říkáme v té věci rozhodně - Takto NE, PANE MINISTŘE. A o presidentu Benešovi ani slovo?? O tom presidentu, který - na rozdíl od Háchy - nás nejen zbavil Mnichova, a okupace, ale zabezpečil hranice státu?? To už je hotová hanba - takové faux pas se neodpouští. Jako TGM dal národ titul Osvoboditel, tak Benešovi dal titul Budovatel. Tak jako TGM, se i president Beneš zasloužil o stát! Ten druhý zákon panu ministru asi také není znám...
Nakonec jen tolik. V naší historii byl neustálý zápas - ono stýkání a potýkání - němectví viděného dnes jako Západ - a slovanství viděného dnes jako imperiální Rusko, intensívní a trvalý. Příklon našeho národa k
xvýchodním vlivům a zemím trval nejméně od počátků národního obrození a v
x19. století vrcholil poutí českých politiků do Moskvy. Nikoli do Vídně nebo Berlína. Za I. ČSR byli naši spojenci vedle Francie a zpočátku i Itálie především Jihoslované, Rumuni i Rusové. Dnes nám různí Nečasové a jiní předáci oktrojují jiná spojenectví a vymýšlejí dokonce i jinonárodní identity - třeba tu "českobavorskou". A my jim říkáme - NE, TAKOVOU IDENTITU MY NEUZNÁVÁME. Pan ministr, který tu předvedl svou ideovou konstrukci tedy v té věci není sám. Jsou s ním kníže, různí ti pánové Kalouskové, Štětinové, Doležalové a jiní tahouni OSY NATO-EU atd. Pak se nikdo nemůže divit, že národ je nejméně od volby pana presidenta Zemana rozpolcen na dva různé nesmiřitelné tábory. I pan ministr nám tímto vzkazem toto rozpolcení národa potvrzuje. Takže podle Gorkého, který se ptal " S kým jste, mistři kultury?", můžeme si odpovědět - už víme, kde je náš ministr kultury.
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, předseda ČSBS Boskovice
autor je etnograf a muzeolog,
v kultuře pracoval 30 let a podílel se na národní kulturní památce vodním mlýně ve Slupi
