![]()
Alexej Ramm
6. 5. 2016 Eurasia24
Bitevní letoun Su-25 Grač (Havran) patří již více než 30 let k nejvytíženějším letounům v ozbrojených konfliktech. Havrani mají za sebou boje v Afghánistánu, Tádžikistánu, v obou čečenských konfliktech, v bojích v Gruzii a nyní i v Sýrii. V současné době prošly armádní Su-25 modernizací. Zdokonalené stroje označené indexem SM byly vybaveny novým navigačním a zaměřovacím systémem a provedena byla i další vylepšení. Od srpnových událostí roku 2008 ale nelze popřít, že i modernizované Su-25SM jsou v současných konfliktech zranitelné protivníky vybavenými třeba i starší technikou.
(Srpen 2008: rusko-gruzínská válka v Abcházii a Jižní Osetii; na obou stranách došlo ke ztrátám Su-25, minimálně 6 strojů zničeno ve vzduchu prostředky PVO.) Havran měl dva hlavní nedostatky, které bylo třeba řešit – jak včas zaregistrovat nepřítele a jak se ochránit před jeho PVO.
9. srpna 2008 v jihoosetinském Cchinvali se po boji s gruzínskými jednotkami dostala část praporu 135. motostřeleckého pluku do obklíčení, zaujala kruhovou obranu a odrážela útoky nepřítele. V 15.30 hod. vyslalo velitelství 4. letecké armády na pomoc obklíčeným motostřelcům letadla 368. leteckého bitevního pluku umístěného na letišti v Buděnnovsku. Na operaci se podílely jak Su-25, tak i modernizované Su-25SM.
V průběhu operace se ukázalo, že v podmínkách bojů ve městě, kdy gruzínské jednotky používaly proti ruským letounům nejen ruční palné zbraně, ale také přenosné raketové prostředky PVO, nejsou Su-25 dostatečně účinné. Protože nebyly vybaveny moderními optoelektronickými zaměřovacími prostředky, dařilo se jim ve spleti městských ulic a kouři jen velmi těžko najít postavení nepřítele. Pro představu stačí uvést, že jeden ze strojů hledal určený cíl téměř 11 minut a po celou tuto dobu byl pod palbou ručních zbraní a přenosných prostředků PVO.
O intenzitě činnosti nepřátelské PVO v uvedeném střetnutí hovoří skutečnost, že podle zjištění vědecko-výrobního sdružení Bitevníky Suchoj bylo v průměru proti každému z letounů, které se zúčastnily akce na podporu 135. msplk, vystřeleno 6 raket z přenosných systémů PVO. Piloti bitevníků se vyhnuli ztrátám jen díky své vysoké profesionalitě.
V 17.00 hod. již nepřítel nevydržel nepřetržité letecké útoky, údery ruského dělostřelectva a přímá střetnutí muže proti muži s motostřelci a jeho útvary a jednotky začaly ustupovat. Po 19. hodině pak Cchinvali definitivně vyklidily. Nejvýznamnější úlohu v tomto boji zcela jasně sehráli piloti 368. leteckého bitevního pluku.
Práci ruských Su-25SM v Gruzii ukazuje toto video,zobrazující situaci na čelním průhledovém displeji a před útočícím letounem:
A teď jsi bombardér
V době prvních úderů ruského letectva na pozice ozbrojenců v Sýrii bylo na leteckou základnu Hmeimim převeleno 10 jednomístných Su-25SM a dva dvoumístné Su-25UB ze sestavy 960. samostatného bitevního pluku z Primorsko-Achtarska. Podle časopisu Vojensko-průmyslový kurýr (dál jen VPK) v době, kdy se ruské síly začaly ze Sýrie stahovat, měla „sučka“ za sebou 3500 bojových letů z celkem 9 000 letů vykonaných ruským letectvem.
Během pěti měsíců strávil každý z 10 bojových strojů ve vzduchu od 250 do 300 hodin. Dvoumístné cvičně-bojové stroje plnily převážně podpůrné úkoly jako meteorologický nebo sektorový průzkum a nalétaly jen 60 až 80 hodin.
V Sýrii neměly Su-25 úlohu klasických bitevníků. Plnily převážně roli normálních bombardérů a svůj náklad svrhávaly z výšky 5000 m. Piloti přitom již své cíle nehledali – jejich souřadnice byly do palubních systémů uloženy před startem.
„Očima“ Su-25 byly drony a příslušníci jednotek zvláštního určení (letečtí návodčí), kteří po odhalení a identifikaci nepřátelských cílů oznamovali jejich přesné souřadnice. Podle typu cíle odlétaly šturmoviky ke splnění bojového úkolu se dvěma nebo čtyřmi neřízenými pumami.
Po startu ze základny Hmeimim pilot nalétl nad cílovou oblast a uvedl do chodu palubní zaměřovací systém. Ten pak navedl letoun na cíl a automaticky uvolnil pumy.
Havrani prokázaly v Sýrii vysokou přesnost bombardování a v ničem si nezadaly s frontovými bombardéry Su-24M, které jsou vybaveny samostatným palubním počítačovým subsystémem SVP-24. Podle VPK dopadla drtivá většina leteckých pum svržených bitevníky, a to bez ohledu na denní dobu a klimatické podmínky, do okruhu maximálně 10 až 15 m od středu cíle.
Současně pak díky lepším provozním charakteristikám stihly Su-25 během 24 hodin provést více vzletů než stejné úkoly plnící Su-24M a Su-34. V nejvypjatějších dnech stihly bitevníky vykonat i více než 10 letů.
Podle velení ruského vojenského letectva nejsou v současné době, kdy intenzita bojů výrazně poklesla, bitevníky v Sýrii zapotřebí. Pokud by se však boje znovu rozhořely, jako první se na základnu Hmeimim vrátí právě Su-25, které prý „s vysokou přesností zahrnou nepřítele bombami“.
Přes dobré výsledky během syrské kampaně se však nedá přehlédnout, že Su-25 neplnily v Sýrii úlohu, která je jim předurčena, ale funkci jakéhosi „dopravce bomb na místo určení“. Jako nezranitelné prostředky ze strany PVO ozbrojenců se Su-25 ukázaly především proto, že nelétaly níž než 5000 m nad terénem. Vážný problém s vyhledáváním cílů se nevytratil, a jak přiznávají ve sdružení Bitevníky Suchoj, nebýt příslušníků vojsk zvláštního určení a průzkumných dronů, kteří vyhledávali a zaměřovali cíle, byla by účinnost Havranů v Sýrii výrazně menší.
Lépe vidět, účinněji bojovat
V současné době působí ve vojenském letectvu Ruska 4 samostatné letecké bitevní pluky (umístěné v Černigovce, Domně, Buděnnovsku a Primorsko-Achtarsku) a jedna bitevní letka (na Krymu). Do roku 2017 by měl být na základně a letišti Buturlinovka obnoven 899. bitevní letecký pluk, zrušený během reorganizace armády. To tedy znamená, že velení Vzdušných a kosmických sil RF se zatím Su-25 nemíní vzdát.
Podle představitele ministerstva obrany se myšlenka na vyřazení Havranů z výzbroje od počátku 90. let objevila hned několikrát. Hlavním důvodem odpůrců bitevníků byla skutečnost, že továrna, která je sériově vyráběla – Tbiliský letecký závod, zůstala (po rozpadu SSSR) za hranicemi Ruska a že závody v ruském Ulan-Ude měly zvládnutou pouze výrobu cvičně-bojových Su-25UB a dále pak výrobu protitankové verze Su-25T, která se ovšem sériové výroby nedočkala.
Přitom je Su-25 spolehlivý, na obsluhu nenáročný stroj s levným provozem. Samotní piloti a technický personál bitevních pluků mu říkají „létající Kalašnikovův automat“. Zkušenosti z bojů v Čečensku ukázaly, že pouze tyto stroje byly schopny zabezpečit podporu pozemních vojsk.
V roce 2011 se ministerstvo obrany pokusilo najít za Havrany náhradu – a vyhlásilo soutěž na tzv. perspektivní letoun-bitevník (PSŠ – z ruského перспективный самолет-штурмовик). Posuzována byla řada projektů včetně stroje postaveného na bázi Su-25UB a vybaveného přetlakovou kabinou, optoelektronickým zaměřovačem, radarem a vyzbrojeného protitankovými řízenými střelami
Vichr.
Jak je ale naší redakci (VPK) známo, jsou práce na PŠS v současné době zastaveny. Ministerstvo rozhodlo ve prospěch projektu výrazné modernizace Havrana, kterému bylo přisouzeno označení
Su-25SM3.
Podle hlavního konstruktéra Vladimira Babaka byly práce na SM3 zahájeny ihned po ukončení bojů v Gruzii. Úkolem bylo přebudovat bitevník tak, aby byl schopen ničit dobře chráněné pohybující se cíle zajišťované a kryté moderními prostředky PVO.
Srdcem nového bitevníku se stal optoelektronický zaměřovací systém
SOLT-25 (kombinace optického, laserového a infračerveného zaměřování) a komplet radioelektronické ochrany Vitebsk. SOLT, nainstalovaný na místo dosavadní laserové stanice
Klen, umožňuje nejen zjistit, ale také sledovat cíl, a to ve dne i v noci a v nepříznivých meteorologických podmínkách až na vzdálenost 8 kms přesností 0,5 m.
Optická část systému podává obraz cíle s šestnáctinásobným zvětšením prostřednictvím televizního kanálu, součástí systému je termokamera a laserový dálkoměr, který nejen měří vzdálenost letadla od cíle, ale současně jej ozařuje pro laserem naváděné bomby nebo rakety.
Nepříznivým faktem je, že práce na optoelektronickém systému, který vyvíjí společnost KMZ (Красногорский механический завод), se výrazně protáhly a provozní testy po instalaci do Su-25SM3 probíhají až nyní.
„V srpnu 2008 dostávala gruzínská PVO průběžné informace získané radiotechnickými prostředky jižního křídla NATO. Hned, jak se Su-25 buděnnovského pluku objevily nad hřbetem Kavkazu, okamžitě je zaznamenaly stacionární radary, radary dálkového vzdušného průzkumu (AWACS) i radary umístěné na válečných lodích. Zjištěné údaje byly automaticky předávány Gruzíncům, a tak Havrany vždy čekalo „vřelé uvítání“. Vždyť Gruzie měla ve výzbroji moderní prostředky PVO – nejen ruční a přenosné raketové komplety, ale také Buky a Osys delším dosahem,“ vzpomíná Vladimir Babak.
Kromě detekce a identifikace nepřítele v boji se tak pro vývojáře a konstruktéry sdružení Bitevníky Suchoj stal druhým úkolem požadavek vybavit Su-25SM3 palubním obranným kompletem, který by ho ochránil jak před raketovými prostředky PVO typu Buk, Osa, Tor nebo Patriot, tak i před přenosnými a ručními zbraněmi, založenými na tomto principu, a před protiletadlovým dělostřelectvem.
„Dříve se pod pojmem „proražení PVO“ rozumělo překonání nějaké linie. Pokud ji člověk překonal, hrozilo mu už jen minimální nebezpečí. V podmínkách dnešního boje však liniovou PVO nahradila PVO objektová. Té se člověk nesmí bát – tu musí zničit,“ tvrdí hlavní konstruktér Su-25.
Proto komplet radioelektronické ochrany Vitebsk nejenže vysílá rušivé a falešné signály, ale pokud zjistí, že proti letounu byla vystřelena raketa, sám také vystřeluje klamné světelné a tepelné cíle a umožňuje pilotovi zničit nepřátelský radar raketou Ch-58.
Mimochodem – Vitebsk, sestrojený ve vědecko-výzkumném ústavu Ekran, už je součástí palubního vybavení vrtulníků Mi-8AMTŠ, Mi-8MTV-5 a také útočného vrtulníku Ka-52. Stroje, jejichž charakteristickým znakem jsou „baňky“ laserových reflektorů, připevněné k trupu nebo na závěsech, se v současné době účastní bojů v Sýrii.
Umístění celého kompletu Vitebsk na letounu vyžaduje poměrně dost místa, a tak jsou některé jeho součásti umístěny v kontejnerech L370-3S -K25 upevněných na závěsech, na které byly dříve instalovány rakety R-60 stažené již v současnosti z výzbroje.
Ohrožení letounu nepřátelskou PVO detekuje zařízení pomocí ultrafialových senzorů. Vzhledem k některým zvláštnostem konstrukce se nepodařilo na palubu letounu umístit laserový reflektor, který by byl schopen dezorientovat samonaváděcí multispektrální tepelné hlavice nepřátelských raket.
„Při konstrukci Su-25SM3 jsme na základě zkušeností z Gruzie vycházeli z předpokladu, že za strojem již letí až 6 raket a že je nutno „se jich zbavit“. V takovém případě je třeba zanést do jejich řídícíchsystémů hromadnou poruchu. Laserový reflektor je schopen se vypořádat pouze s jedním nepřítelem. Záchranu představují klamné cíle. Do letounu jsme připravili dostatečně velkou zásobu klamných tepelných cílů různé ráže a současně jsme zpracovali několik různých programů jejich použití, které počítač volí v závislosti na tom, ze které strany hrozí letounu nebezpečí,“ vysvětluje Vladimir Babak.
Su-25SM3 má možnost použít celou řadu moderních leteckých zbraní, včetně zbraní naváděných laserem, telesignálem nebo pomocí systému GLONASS. Bohužel do výzbroje zatím nebylo možno zařadit nadzvukové protitankové řízené střely Vichr použité na prototypech Su-25T. Podle vyjádření mluvčího sdružení Bitevníky Suchoj je to způsobeno potížemi při instalaci zdroje laserového paprsku nutného k navádění těchto raket.
Jak nám V. Babak sdělil, je jako standardní protitanková zbraň pro Su-25SM3 zvažován komplet Klevok (Klovanec) vznikající v Tulské konstrukční a strojírenské kanceláři a známý také jako
Hermes. Ale protože se práce bohužel protahují, ve výzbroji Havrana zatím chybí.
Vzdušné a kosmické síly RF plánují, že budou mít do roku 2020 nejméně 45 bitevníků Su-25SM3. Modernizace bude probíhat v 121. leteckých opravnách v Kubince, odkud pochází i původní modernizace Su-25SM. Do plánů velení letectva i vedení sdružení Bitevníky Suchoj však může zasáhnout skutečnost, že během modernizace Havranů bude nutno nejen zabudovat nové palubní vybavení, ale také provést celkovou údržbu či opravu letounu včetně výměny jednotlivých dílů, agregátů a součástí.
Konstruktéři Su-25 v současné době předložili velení letectva návrh na rozšíření „rodiny“ Su-25 o letoun Su-25SMT.
„Ve výrobním závodu v Ulan-Ude stojí několik dříve vyrobených letadel Su-25T. Navrhujeme instalovat do nich stejná zařízení jako do Su-25SM3. Upravený letoun bude mít větší dolet a vzhledem k instalaci přetlakové kabiny se jeho dostup zvýší na 12 000m. Jsme připraveni provést i další změny zvyšující jeho bojové schopnosti. Pokud dostaneme souhlas, můžeme letoun dostat do vzduchu už napřesrok,“ shrnuje na závěr hlavní konstruktér Su-25 V. Babak.
Změna role
Pokud se podíváme na současný strojový park ruského vojenského letectva, udeří nás do očí, že nemá ve výzbroji relativně lehké a levné víceúčelové stíhací bombardéry. Počátkem 90. let totiž tehdejší prezident Boris Jelcin rozhodl, že ve vojenském letectvu RF budou pouze dvoumotorové stroje. V důsledku tohoto rozhodnutí byly jednomotorové stíhací bombardovací stroje
Su-17 a
MiG-27, tvořící páteř úderné síly ruského letectva, vyřazeny ze služby a jejich úkoly začal plnit dvoumotorový úzce specializovaný Su-25.
Jak prokázaly zkušenosti z pozdějších válek a ozbrojených konfliktů, ruskému letectvu citelně chyběl jednoduchý, v provozu nenáročný útočný stroj schopný vykonat během jednoho dne větší počet bojových letů, vybavený však optoelektronickým zaměřovacím zařízením umožňujícím použít v boji jak vysoce přesnou (naváděnou, také tzv. „chytrou“), tak i „hloupou“ leteckou munici.
Nejen starší Su-24, ale i nejnovější Su-34 jsou totiž velmi složité a drahé stroje vyžadující dlouhou přípravu k bojovému letu. Je možno říci, že hlavně proto byly v Sýrii nasazeny nenáročné Su-25, vykonávající úkoly frontových bombardérů.
Su-25 již není klasickým bitevníkem, následníkem legendárního Il-2, jak se o něm běžně hovoří. Je to víceúčelový stroj schopný řešit širokou škálu úkolů – počínaje ničením tankové a obrněné techniky protivníka a konče umlčováním nepřátelské PVO. Zmodernizovaný Havran může efektivně a úspěšně čelit jak technologicky vyspělým soupeřům, tak i oddílům ozbrojenců.
Prakticky lze říci, že Su-25 se z původního úzce specializovaného letounu přímé podpory vojsk v bojových operacích postupně přesunul mezi lehké víceúčelové úderné letouny, plnící široký okruh úkolů, aniž by k tomu měl přiměřené prostředky. Proto je vznik Su-25SMT zcela logický, neboť pro „rodinku“ Havranů definitivně potvrdí postavení víceúčelového stroje.
