23. 8. 2015    zdroj
Minulou středu na jednání v Sevastopolu prezident Vladimír Putin zdůraznil, že Rusko bude dělat vše pro zajištění bezpečnosti Krymu. A to podle velitele pozemních vojsk USA v Evropě, generálporučíka Ben Hodgese, "vyvolává skutečné znepokojení" v NATO.
Když mluvil o účinnosti ruské obrany a jejím vlivu na bojovou činnost na jihovýchodní Ukrajině, generál hovořil o "velkých investicích" (má se na mysli rozvinutí zbraní a vojenské infrastruktury) Ruska v Kaliningradu a na Krymu. "Jsou schopni zcela zablokovat přístup k Baltskému moři i k Černému moři", dodal.

Taková prohlášení učinil Ben Hodges v rozhovoru s profilovým americkým vydáním Defence News. "Mohou (mají se na mysli ozbrojené síly RF."NG") pokrýt protilodními raketami téměř 90% Černého moře. Stejná situace je i na Baltu. Na Krymu a v Kaliningradu mají skutečně spoustu možností – dělostřelectvo, protilodní rakety a protivzdušnou obranu, pozemní síly. Je to skutečný problém,"řekl americký generál.

Je jasné, že Pentagon projevuje zvýšený zájem o ruská pohraniční území a o Ukrajinu, která přímo sousedí s členskými zeměmi NATO. Zajímavé je však něco jiného: americký generál poprvé otevřeně přiznal, že USA a Severoatlantická aliance zaostávají za Ruskem z hlediska účinnosti své techniky. Zároveň velitel americké armády v Evropě poznamenal, že Pentagon bude nyní sledovat své možnosti a možnosti spojenců.

Zajisté je možné prohlášení Ben Hodgese považovat za součást informační války a za pokus ospravedlnit Pentagonem prováděnou militarizaci východní Evropy. Zároveň je zřejmé, že z hlediska možného odražení globálních vojenských hrozeb si Rusko zatím na čas zajistilo bezpečnost. Ale v možnosti použití na Krymu a dalších regionech RF hybridních metod války, zdá se, jsou reálné problémy. A o nich ve středu otevřeně mluvil prezident RF. Prezident Putin je přesvědčen, že na Krymu "trvá hrozba ze strany vnějších sil: mohou to být snahy hrát na nacionalistickou kartu nebo využití těch či oněch chyb, omylů, neefektivní činnosti orgánů k nasměrování spravedlivých obav občanů destruktivním směrem. V některých hlavních městech se o tom otevřeně mluví, hovoří se i o nutnosti provádění podvratné činnosti. Vznikají odpovídající struktury, jsou verbovány a školeny kádry pro uskutečňování diverzí, sabotáží, pro provádění radikální propagandy."

Nejsou přístupné informace o tom, jaké destruktivní síly konkrétně měl Vladimír Putin na mysli. I když na úrovni odborné veřejnosti a v médiích se o těchto silách hovoří již delší dobu. Začátkem srpna byly tyto problémy projednávány na výjezdním zasedání Rady bezpečnosti RF v Simferopolu. Tajemník Rady bezpečnosti RF Nikolaj Patrušev uvedl, že skutečné hrozby na Krymu přicházejí "od teroristů a nacionalistických organizací na Ukrajině." Média už oznámila, že v květnu 2015 byl na Krymu zadržen bojovník praporu "Azov" Národní gardy Ukrajiny - "přiznal se ke žhářství několika mešit", která měla "vyprovokovat krymské Tatary k protestním akcím." Připravenost jednat a provádět diverze na Krymu opakovaně potvrzovali představitelé "Pravého sektoru" (organizace v Rusku zakázané a považované za extremistickou). Hovořil o tom nejen její vůdce Dmitrij Jaroš, ale i řadoví členové organizace. A prezident Ukrajiny Petr Porošenko již v květnu 2015 prohlásil, že "boje budou zakončeny až poté, co země znovu získá Donbas a Krym."

Současně se oficiální Kyjev snaží aktivně destabilizovat situaci na Krymu prostřednictvím krymskotatarských nacionalistů včetně těch, kteří žijí v Turecku. "Chceme, aby se přesvědčivý počet krymských Tatarů z Turecka podílel na znovuzrození naší země". S touto výzvou vystoupil Porošenko v květnu 2015 v den vzpomínky na 71. výročí jejich deportace z poloostrova.

Vůdce meziregionálního veřejného hnutí krymských Tatarů "Qırım" Remzi Iljasov se domnívá, že destruktivní činnost na Krymu se snaží organizovat vedení Mejlisu krymskotatarského národa, který se nachází na Ukrajině. Jeho vůdce Refat Čubarov za podpory USA a Západu svolal začátkem srpna do Turecka tzv. Světový kongres krymských Tatarů, kde bylo uvedeno, že na Ukrajině bude vytvořen zvláštní muslimský prapor. Ukrajinský expert Sergej Danilov se domnívá, že tento "kongres může být začátkem osvobození Krymu od okupace."

Čubarov opakovaně uváděl v médiích, že je třeba se vážně připravovat na válku s Ruskem. Začátkem jara roku 2014 informovaly noviny Financial Times, že na Krymu se nacházejí celé "skupiny (teroristů - "NG"), kteří bojovali v Sýrii". Mnozí z nich později migrovali na Donbas, kde vystupovali proti domobrancům v rámci praporu "Krym" (prapor byl rozdrcen v ilovajském kotli v srpnu 2014). Pak na straně ukrajinských vojsk Tataři bojovali v čečenském praporu, pojmenovaném na počest Džochara Dudajeva, pod velením "brigádního generála" Isa Munajeva, který byl zabit v děbalcevském kotli v únoru tohoto roku.

Světovým kongresem krymských Tatarů oznámené rozhodnutí o zformování z krymských Tatarů, kteří žijí v zahraničí, nového muslimského praporu, je možné chápat jako snahu Kyjeva organizovat s jeho pomocí diverzní činnost na poloostrově. Porošenko již v květnu 2015 slíbil, že poskytne krymským Tatarům národní územní autonomii v případě návratu poloostrova do lůna Ukrajiny. Tak se zvyšuje vojenské ohrožení poloostrova Krym.

Nemalou roli v tomto úsilí hrají Američané. Před týdnem Refat Čubarov prohlásil, že "Majlis krymskotatarského národa otevírá v nejbližších měsících své zastupitelství ve Washingtonu, protože vidíme velkou roli, kterou by mohli hrát konkrétní američtí politici."Čubarov zvlášť zdůraznil fakt, že "USA jsou naším nejdůslednějším spojencem, ne partnerem, ale spojencem v této válce, kterou nám vyhlásilo Rusko". To znamená, že novou hybridní válku o Krym ze strany Ukrajiny a USA máme před sebou.

"Rusko již vytvořilo a zdokonaluje na poloostrově silové struktury, které jsou schopny neutralizovat i vnější i vnitřní vojenské hrozby,"říká vojenský expert plukovník Vladimír Popov. Podle jeho názoru není třeba "aktivity extremistických sil, které jsou připraveny k vytvoření výbušné situace na Krymu, zveličovat. Ale nelze je ani podceňovat." Expert je přesvědčen, že pro neutralizaci teroristických a dalších hrozeb na poloostrově budou použity jak čistě silové, tak i sociálně-politické a ekonomické faktory, které přispívají ke zvýšení blahobytu obyvatel Krymu, posílení tradičních přátelských vztahů mezi národy, které tam žijí.

Václav Umlauf 
23. 8. 2015  E-republika

Poznání skutečného stavu světa stačí začít jednoduchou úvahou od gumárenského podniku, který zásobuje náš denní stůl. Síla umělého světa “kapitalismu“ s křečovitým úsilím budovaného médii a ideologiemi tkví v tom, že tuto jednoduchou pravdu nikdo nesmí vidět.

Opět jsem se vrátil z Alp, kam jezdím už málem 15 let s ruksakem stanovat, chodit sám po horách a přemýšlet. Přijel jsem ze Švýcarska do Prahy a nedopatřením jsem opět sáhl po zdejší potravinářské entitě ze spařeného těsta zvané „chléb“. A k tomu jsem dal kus nažloutlé gumy. Ta přišla do EU přes ukrajinské mléko a polský zpracovatelský kombinát, a tomu se zde pro změnu říká „sýr“. Proč ne, každý jí, co mu dal ten či onen kapitalismus na stůl. Ale někdo u toho může i přemýšlet.

Jsem postarší člověk vyrostlý za socialismu, kdy se pekl chléb a ten měl standardní kvalitu pro všechny, řekněme, že u nás na Valašsku relativně velice slušnou. Pekárna patřila nám všem, protože ji komunisté původně sebrali tomu pekaři, který v ní dále pracoval. A protože to uměl a byl slušný člověk, jeho socialistický chléb se nijak nelišil od chleba epochálně předešlého, tedy kapitalistického. Byli jsme chudí a nesvobodní a měli jsme základní slušné potraviny k životu.

Nyní žvýkám gumu na gumu a přemýšlím o peripetiích české cesty ke kapitalismu. Určitě to není cesta jako u Hobitů, tedy tam a zase zpět. Ani to není cesta Švýcarska, které nemuselo chodit tam a zase zpět a pěkně jen zlepšovalo daný stav. Tu českou pekárnu totiž zprivatizoval po sametu nějaký vekslák, kuplíř, bývalý komouš, nyní odéesácký či babišovský týpek, či agent či synek agenta. Nebo někdo jiný hodně podobného kapitalistického ražení. Nejprve ji vykradl, pak pro nedostatek prostředků propustil socialistického pekaře, pak najmul na pečení Ukrajince a sezónní sběrače okurek, pak to po bankrotu střelil nějakému koncernu. Prostě, česká cesta ke „kapitalismu“.

A ten koncern zase patří jinému, tentokrát již vyššímu mafiánovi, který pochopil, že lidi musí něco jíst, protože nelze jen krást a točit na burze peníze. Technologicky viděno je výroba potravinářské gumy ten nejlevnější způsob, jak si vydělat majlant. Navíc to má tu neoliberální výhodu, že už nepotřebujete žádné pekaře. Potřebujete jednoho vulkanologa na celý provoz a ty sběrače okurek, z nichž se mezitím po pokroku ke kapitalismu stali nezaměstnaní. A v té chemické fabrice pracují přes pracovní agentury jako legální otroci. Pak už množení gumy a zisku nestojí v cestě vůbec nic. Takže jsme zase chudí, jsme svobodní, tak nějak. Jenže základní slušné potraviny k životu se staly výsadou vyšší střední třídy, která si takový luxus může dovolit, protože na to doopravdy má.

Žvýkám gumu na gumu a přemýšlím o světě náhražek. Korporátky, média, telka, žvanilové a lháři všeho druhu nám v korporátně ovládaném tisku stále vykládají, že toto je přesně ten kapitalismus, který jsme chtěli. Já jsem toho po sametu zase tak moc nechtěl: studovat, jezdit do Alp a mít chleba. To první a druhé mám, ale bez toho se drtivá většina lidí obejde, a konec konců, já také. Ale ten chleba potřebujeme všichni. Nyní dostáváme neoliberální gumu, a platíme ji cenou původně kapitalistického, a pak socialistického chleba. Na tu gumu si ale musíme vydělat, stejně jako za kapitalismu předešlého, a pak i za toho socialismu jsme vydělávali na chleba. A neoliberálně masírovaná guma je nám předkládána korporátkami jako výdobytek kapitalismu. A ten nás jednou zabije, nelze jinak.

Technologii produkce a finančního managementu této gumy ovládli oni původní veksláci, kuplíři a postkomunističtí dobrodruzi. Dnes si říkají „podnikatelé“, v Česku se to tak jmenuje. Mnozí před nimi padají na zadek, tedy před jejich prachy a před jejich politickým vlivem. Tu gumu totiž vyrábějí za pomoci EU dotací z našich daní, takže ji mají prakticky zadarmo, ale zadarmo ji neprodávají. A tomu se říká v Česku „kapitalismus“, na rozdíl od švýcarského použití tohoto slova.

Takový systém náhražek řízený parazitními náhražkami skutečně fungujícího ekonomického a sociálního systému je dost šílená věc. To je snad jasné: stačí sledovat cestu chleba od kuplíře, přes agenturního dělníka, vulkanologa až po česky nevládnoucí „prodavačku“ v obchodě, kde se ocitla přes onu otrokářskou agenturu, jako všechny ostatní náhražky potravinového řetězce. Nikomu z nich onen „chléb“ nepatří, nikdo s ním nemá nic společného, nikoho to svinstvo nezajímá, nikdo ho nechce ani vyrábět, ani prodávat, ani kupovat. A nejméně ze všech to zajímá toho kuplíře či veksláka, kterému celý gumárenský binec patří.

Poznání skutečného stavu světa stačí začít jednoduchou úvahou od gumárenského podniku, který zásobuje náš denní stůl. Síla umělého světa “kapitalismu“ s křečovitým úsilím budovaného médii a ideologiemi tkví v tom, že tuto jednoduchou pravdu nikdo nesmí vidět. A pokud ano, tak jen v minimální míře na dosud nezávislém trhu myšlení a práce. Ale ten je tak malý a vzácný, jako dnes dobrý, kvalitně upečený chléb.


Související články:

• Chléb, chleba a ty věci kolem
• Papež zezelenal, někteří biskupové také
• Chleba není jako guma, chléb je z gumy
• Sociolog a včelař: kdyby lidé měli aspoň kolektivní inteligenci včel
• Příklady spoluspotřebitelství z běžného života
• Aktivisté Sea Shepherd bodují proti velrybářům
• Manželství a párové vztahy vůbec III
• Ústava Země
• Fascinující výlet světem kolektivní svobodné inteligence
• Firma Shell opět v průšvihu, tentokrát kvůli těžbě v arktických vodách

Dmitrij Sedov
23.8.   2015 Střípky ze světa

Tereza Spencerová - rozhovor
23. 8. 2015 ParlamentníListy

Donbas? O ten už nejde a ukrajinští politici to vědí, uvádí k zostření bojů na východě Ukrajiny novinářka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz sděluje, jak dle ní skončí nadcházející jednání, které by eskalaci konfliktu mělo řešit, hodnotí pokroky v boji proti Islámskému státu.


O čem si budou v pondělí, ale i později povídat zástupci velmocí? Minské dohody, ukrajinská ekonomika, ruská pomoc na Blízkém východě, Írán, vojenská cvičení... S jakými kartami se může hrát „karban“, který rozehráli Kerry s Lavrovem? V jakém stavu je podle vás jejich dohoda? A pokud tedy nebude na Donbasu znovu válka, za co to pro USA, EU i Rusko bude? No a... co když se boje se vší brutalitou obnoví? Kde to skončí a co vše kvůli tomu zamrzne?

Problémem samozřejmě je, že „rozvrtaná“ a nestabilní Ukrajina je další politickou, finanční a uprchlickou hrozbou pro EU. Co s tím? Zorganizovali jsme Majdan. Nepovedlo se. Tak je necháme být? Většina informací přicházejících z vlivných států Evropy nasvědčuje, že tomu bude právě tak. Nezbývá, než Ukrajincům vzkázat něco jako „Sorry, mysleli jsme, že to dopadne jinak, ale pak se něco  pokazilo. Tak se mějte a zase někdy příště!“

Když už nejsou umořující vedra, během kterých jsme se možná nechtěli vyčerpávat zkoumáním vnitroukrajinských záležitostí (jak říkáte, černé kroniky)... Co bychom z nich z poslední doby měli vybrat?


Česká média povzbudila národ sdělením, že Islámský stát v Iráku jen udržuje své pozice a přišel o 7 000 bojovníků. Je důvod brát to jako převratnou informaci? Jak na tom je „největší hrozba pro naši bezpečnost“, jak na úkor Ruska nazval Daeš dokonce i generál Petr Pavel?

Výroky pana generála Pavla berme čistě s ohledem na jeho aktuální funkci v NATO; v zásadě je to stejná povinnost, jako když vám šatnářka v divadle vezme kabát a ještě uctivě poděkuje. Prostě, některé posty s sebou nesou určitou rétoriku, nic víc, nic míň.

A fakt, že Daeš nevítězí? Mám dojem, že jsem to říkala už v uplynulých týdnech. Jakmile se do boje proti němu namísto americké armády pustili Kurdové a šíitské oddíly nebo irácká a syrská armáda – mimochodem, v dobrovolnických, třebas i šíitských oddílech bojujících proti Daeši jsou dnes už i tisíce iráckých a syrských křesťanů – tak se věci začnou měnit. Stačí jen chtít.

Jakým způsobem může v nejbližších letech těžit Írán z „osvobození“ od sankcí? Kam až má tato veliká země potenciál ekonomicky a strategicky vyrůst, čím může koho ohrozit a jaký vliv může nabrat? Oproti tomu, znamená posílení Íránu záruku vzteku a pocitu ohrožení ze strany Izraele a nervozity Saúdské Arábie? Nerýsuje se nám tu konflikt islámských obrů?

Sektářský konflikt islámských obrů tu byl vždy, v posledních letech zosobněný sunnitskými Saúdy a šíitskými Peršany. Konec sankcí nabízí Íránu samozřejmě vyhlídky na ekonomický boom, z něhož chtějí týt všichni – legrační je, že třeba první delegace amerických byznysmenů si kvůli trvajícím americkým sankcím vyřídila cizí pasy a do Teheránu pojedou coby „Italové“. Saúdové mohou formálně protestovat a v duchu se vztekat, ale nejsou dnes už v pozici „jazýčku na vahách“, aby opravdu něco změnili.

A pokud se Saúdové s touto realitou sžijí co nejdřív, logicky bude následovat alespoň minimální normalizace vztahů s Íránem. Při pokračování konfliktu totiž hrozí, že se v pouštních píscích utopí společně, byť osobně bych coby na „rychlejší“ oběť sázela na Saúdy. Na rozdíl od íránského vedení se teprve nyní myšlenkově dostávají do 21. století.

A Izrael? Premiér Netanjahu a krajní pravice útočí na smlouvu a tvrdí, že mezinárodní inspekce íránských jaderných zařízení umožní Íránu vyvinout jadernou zbraň. Ta logika je odzbrojující a nemá smysl ji nějak rozebírat, tím spíš, že se v celé „kauze“ vůbec nemluví o tom, že sám Izrael má jaderné zbraně, jako jediný stát na Blízkém východě. Je ale důležité, že smlouvu s Íránem podporují bývalí šéfové izraelských tajných služeb, generalita a koneckonců i američtí Židé. Ale hlavně, co se týče jaderné smlouvy, mám za to, že kostky už byly prostě vrženy, a jak říkal Cimrman, můžete proti tomu něco namítat, můžete nesouhlasit, ale to je taky tak všechno, co můžete dělat.
Naopak, jaderná dohoda s Íránem svou dynamikou a vlastně i převratností otevírá mnohé dosud tabuizované dveře k řešení i dalších na pohled „klinčových“ konfliktů, ať už je řeč o válce v Sýrii nebo o saúdské agresi v Jemenu. A pokud se hlavní regionální hráči (v rámci vlastního klidného přežití) dohodnou na nějakém vzájemně přijatelném „provozním modu“, Islámský stát přijde o poslední záchytné body. A izraelský premiér Netanjahu se ocitne (spolu s několika desítkami amerických kongresmanů) „sám proti celému světu“. Je to o to důležitější v době, kdy izraelská média nebo i bývalí šéfové tamních tajných služeb mluví o tom, že největší hrozbou pro Izrael není Írán, ale radikální „židovský džihád“…

Pojďme k Baracku Obamovi... Jak bude jednou dle vás hodnoceno jeho prezidentství, z hlediska splněných slibů a těch ohromných nadějí, které vzbuzoval? Oliver Stone se nerozpakuje ho označit za de facto „soft“ pokračovatele politiky G. W. Bushe a považuje ho za zklamání. Takže... Jak na něj budete vzpomínat vy?

Peter Iskenderov
24.8.2015  Zvědavec

Srbské úřady přislíbily, že do konce srpna vypracují „operativní plán“ řešení problému přistěhovalců, kteří se neustále valí na území země, a také do sousedních států Srbska. Podle údajů úřadů přijíždí do Srbska denně 2000 lidí, přičemž polovina z nich žádá o azyl. Stejný počet se jich snaží zmizet v Srbsku nebo se dostat do dalších zemí Evropy, především přes srbsko-maďarskou hranici. Od počátku roku požádalo v Srbsku o azyl oficiálně 80,000 lidí. Minimálně stejný počet jich pobývá v zemi ilegálně a mnozí z nich se tam usadili tajně a na dlouho.
Nicméně je jasné, že žádné plány srbské vlády zde nepomohou. Migrační vlny, které nyní zaplavují Evropu, jsou vyvolány stejným rozvrácením geopolitického prostoru, se kterým započaly Spojené státy a jejich spojenci v severní Africe a na Blízkém východu, a které pak přímo zasáhlo post-sovětský prostor.

Stovky tisíc uprchlíků a přistěhovalců do Evropy jsou živelným hnutím jen zdánlivě. Ve skutečnosti máme co dělat s uměle vyvolaným jevem. Ti, kteří ho vyvolali, sledují dvojí cíl. Zaprvé, převést na ně rostoucí nespokojenost s jednáním lokálních pro-amerických elit v zemích Evropy a s otrocky atlanticismu oddanou bruselskou byrokracií. Zadruhé, díky tlaku plynoucímu z migrační vlny získají další prostředek kontroly nad těmito elitami v případě, kdy by se tyto pokusily opustit proti-ruskou linii USA a EU v otázkách obchodu a plynárenské energetiky. Proslavenými kvótami EU pro příjem uprchlíků a ilegálních přistěhovalců, které Brusel stanovuje jednotlivým zemím, lze totiž manipulovat prakticky do nekonečna (v každém případě dokud bude existovat Evropská unie) – stejně jako s prostředky vyčleněnými na jejich realizaci.

Žádná finanční logika, či zdravý rozum, zde nejsou, ale geopolitický kalkul zde je: nežádoucí hosté západní Evropy se budou vytlačovat na východ, do zemí tak zvané nové Evropy. Názorným příkladem může být to, jak u přistěhovalců postupovali v Rakousku. Odpovědí rakouských úřadů a vedení EU na masové protesty v Bratislavě a v dalších evropských hlavních městech v souvislosti s „kvótovou“ metodikou řešení problému nelegálních přistěhovalců bylo, že na Slovensko poslali první várku přistěhovalců. Rakouské ministerstvo vnitra označilo tento krok za „pilotní projekt“, s možným prodloužením na dva roky. Zatím jde o přesun 500 přistěhovalců z rakouského tábora Traiskirchen na Slovensko. Tento proces má být ukončen v září.

Rakouská ministryně vnitra Johanna Mikl-Leitner uvažuje o „malém kroku“ a „signálu solidarity“. Nicméně žádnou solidaritu zde vidět není. Jak přiznávají na rakouském ministerstvu vnitra, není rozhodnuto, kdo konkrétně bude platit náklady na přesuny a rozmísťování přistěhovalců. Známe-li zvláštnosti byrokracie Evropské unie a komplikovanost procedur pro získání prostředků z fondů EU, lze předpokládat, že tato povinnost bude uložena slovenským úřadům. Bohatší Rakousko se těchto nákladů zbaví, a Slováci, jak rozhodli v Bruselu, budou trpět. Avšak jsou-li ochotni trpět zatím známo není.

Druhá otázka: odůvodněnost samotné procedury přemísťování. Jedná se nejen o zázrakem se zachránivší uprchlíky z Libye nebo Tunisu po ztroskotáních lodí, ale i o přistěhovalce, které již uspěli umístit se do středu Evropy. Existuje nutnost jejich kvapného přemístění do sousední země? Jistě, že ano. Z pohledu adeptů evropské integrace je hranice mezi „starou Evropou“ a „novou Evropou“ i hranicí mezi Evropany první a druhé kategorie. A o těch, kteří se, jako Ukrajina nebo Moldávie, snaží o asociaci s EU (důmyslnou náhražku členství v Evropské unii), mluví jako o třetí kategorii.

A ještě něco k Ukrajině. Ta bude muset za volbu nového ukrajinského režimu zaplatit obzvláště tučný účet. Evropská komise již má plán. Komisař EU pro otázky migrace, vnitřní záležitosti a občanství Dimitris Avramolusos řekl, že uprchlíky bude muset přijmout i Ukrajina, přičemž nikoliv v takovém množství, jako malé Slovensko, ale úměrně velikosti ukrajinského území. „Naše analytické středisko propočítalo, že Ukrajina je schopna přijmout až 100,000 přistěhovalců a více, neboť má obrovské území, a co je důležitější, úrodnou půdu, kde mohou Afričané nejen vytvořit svoji infrastrukturu, ale i se zabývat zemědělstvím, aby byli soběstační. Mimo to to může být použito jako vynikající stimul pro rozvoj ukrajinské ekonomiky, protože přistěhovalci jsou ve své většině neobyčejně pracovití,“ uvedl eurokomisař. Jasné? A co zbývá nyní Kyjevu? Jen se podvolit, nic víc.

Zde se projevuje v praxi tentýž režim „vnějšího řízení“, o jehož potupě pro Ukrajinu mluvil nedávno ruský prezident Vladimir Putin. A obrovské masy uprchlíků jsou jen pěšáky ve velké hře.


Беженцы в геополитической игре vyšel 21. srpna 2015 na Fondsk.ru. Překlad v ceně 318 Kč Zvědavec.

24. 8. 2015 ParlamentníListy

Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize 97 nedávno způsobila poprask, když si chtěla účtovat třicet tisíc za pojmenování náměstí v Izraeli po Václavu Havlovi. Požadavek platby za užití Havlova jména přitom není ojedinělý.
Platit musejí i ti, kdo takto chtějí pojmenovat lavičku či absolvovat virtuální prohlídku pracovny bývalého prezidenta. Ani takto vydělané peníze však nadaci nepomáhají pokrýt rozpočet. Jak zjistil časopis Týden, hospodaření Vize 97 končí už několikátý rok po sobě v minusu.

Vize 97 byla naposledy v plusu před pěti lety, v roce 2009. Od té doby narostl počet zaměstnanců, zvýšily se peníze na jejich platy i provoz nadace. Částky vybrané od sponzorů ale oproti roku 2009 výrazně klesly. Celkově loni Nadace Dagmar a Václava Havlových hospodařila se schodkem 8,7 milionu korun. Rok předtím byla v minusu o 5,3 milionu a také v předchozích letech se pohybovala v červených číslech.

Podle výroční zprávy za rok 2014 utratili zaměstnanci nadace přes patnáct milionů korun. Od dárců se jim ale podařilo vybrat „pouze“ necelých pět a půl milionu korun. Nejvyšší částku – 1,15 milionu – věnovala Vizi 97 nadace miliardáře Karla Janečka, který ovšem sedí ve správní radě Vize. A zatímco za platy v nadaci utratili téměř pět milionů, na charitu potřebným lidem poslali „pouhých“ 907 tisíc.

To podle Týdnu, který nahlédl do výroční zprávy nadace, odpovídá například pěti a půl hrubého měsíčního platu „člena řídicího orgánu“. Ten si totiž podle účetnictví Vize 97 přijde měsíčně na 167 tisíc hrubého. O koho jde, se časopisu zjistit nepodařilo. V úvahu prý připadá buď přímo vdova Dagmar Havlová, nebo ředitel Vize 97 Vangelis Zingopis.

Vysoké provozní náklady

Těch několik málo představitelů nadace, kteří byli ochotni s Týdnem hovořit, vysvětluje schodek hospodaření mimo jiné úbytkem donátorů. „Ono ubývá dárců. Nepochybně po smrti Václava Havla. To je vždycky tak, že když někdo žije, je větší zájem. Určitě to bude mít nějaký význam. Taková je doba, dárců není nikdy dost. A čím je lidem hůře, tím je to pro nadace a neziskovky těžší,“ říká Táňa Fischerová, neúspěšná kandidátka na prezidentku.

Ředitel nadace Vangelis Zingopis finanční ztrátu vysvětluje tím, že Vize 97 má vysoké provozní náklady za pronájem kanceláří, a to jak kanceláře pana prezidenta, kterou spravuje, tak i kanceláře ve Schwarzenberském paláci, kde nadace sídlí. „Ale určitě to nebyl záměr. Ten záměr byl takový, abychom pokryli náklady spojené s kanceláří pana prezidenta, abychom ji zachránili a uchovali,“ říká Zingopis.

Projev lidové tvořivosti

Foto: Martin Šťastný
Popisek: Bývalý prezident Václav Havel

Související:

• Proč komunisti zvolili Havla? Šel jim na ruku. Kdyby byla přímá volba, vyhrál by můj otec. Překážel, nenechal by takhle rozebrat hospodářství, říká syn Alexandra Dubčeka
• Česká republika prý asi skončí. Místo ní má přijít něco, kvůli čemu po Václavu Havlovi lezli slimáci
• Šéf pražské SPO Oberreiter: Zeman je nejlepší porevoluční prezident, ochraňuje zájmy nás všech. Havel by dnes neobstál
• Není pravda, že Zemana volila většina národa, upozorňuje Marta Kubišová. A Rusové prý o okupaci vykládají totéž, co kdysi Brežněv
• Jiří Vyvadil: Chtít za užití jména Václav Havel 30tisíc? Naši zemi je třeba od základu změnit

Květa Pohlhammer Lauterbachová
24. 8. 2015 E-republika

Militarističtí exponenti korporátního systému v USA již hlásají teorii jedné světové velmoci. 

 

Začněme zajímavým citátem, který názorně ukazuje směr dnešního korporátního fašismu, zatím fungujícího hlavně v ekonomice a militaristicky, válkami a uprchlíky na Blízkém východě. V okruhu lidí kolem Bushova bývalého ministra obrany Rumsfelda fungují lidé, kteří veřejně hlásají tyto názory:

Barnett napsal:
Konečným cílem je homogenizace všech států na zeměkouli. Toho musí být dosaženo smíšením ras s cílem vznikem světlé hnědé rasy v Evropě. Proto musí Evropa přijmout ročně 1,5 milionu přistěhovalců z třetího světa. Výsledkem tak bude vznik populace s průměrným IQ 90, lidí, kteří budou příliš hloupí na to, aby chápali, ale dost inteligentní, aby pracovali.

Kdo je Thomas P. M. Barnett?

Podívejte se na jeho heslo na Wikipedii. Narozen 1962 v Chiltonu v USA, badatel na poli vojenských strategií a globalizační fanatik pod nadvládou USA elit nad národy světa. Proces globalizace navrhuje završit vytvořením jednoho světového náboženství, jedné kultury a smícháním ras na zeměkouli. Ještě před pádem dvojčat v září roku 2001 v New Yorku představoval Barnett radikální islám jako možného nepřítele USA. Nejdříve touto teorií neprorazil, po událostech 11. září 2001 se však ocitl v záři reflektorů.

Již v roce 2002 mohly být představeny výsledky jeho geostrategických studií ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi. Barnett je autorem dvou knih:  The Pentagon´s New map (vydáno 2004) a Blueprint for Action (2005). Oběma tituly, které zatím existují pouze v angličtině, se zabývá Richard Melisch ve své knize Der letzte Akt: Kriegserklärung der Globalisierer (Poslední dějství: Vyhlášení války globalisty).

ONE STATE model ve čtyřech krocích

Naše zájmy jsou globální, proto musí být globalizace úplná a globální, říká Barnett. Dosažení ONE STATE modelu musí být realizováno dle teorie 4 toků (4 Flows). Kdo umíte německy, podívejte se na přehled jeho citací a teorií zde.

1. Neomezený proud imigrantů za účelem rozpadu usazených národů a zničení jejich kultur
Dle Barnetta nesmí žádný národ bránit přílivu uprchlíků. Speciálně se má dle jeho plánu zdesetinásobit příliv uprchlíků do Evropy. Kvůli rychle stárnoucímu obyvatelstvu si nemůže Evropa dovolit gastarbeitry, nýbrž bude muset následovat USA a otevřít všechna stavidla neomezenému proudu imigrantů. Pravicově orientovaní a imigrační politice nepřátelští politici musí být umlčeni a musí zmizet ze scény. A to rychle. K plotu na hranici Mexika se Barnett jaksi nevyjadřuje.

2. Neomezený tok ropy, plynu a jiných surovin
To znamená, že podle Barnetta již globalizovaném světě nesmí národy disponovat nerostným bohatstvím. Veškeré zdroje budou privatizovány, internacionalizovány a prodávány se ziskem. Zdá se, že prvním pokusným králíkem a obětí těchto plánů je Řecko. V ekonomické oblasti bude urychlen vznik bilaterálních a regionálních zón volného obchodu. Díky smlouvě NAFTA jsou dnes Kanada a Mexiko svázány těsněji s USA, než kdybyly v 19. století spojeny státy Divokého západu.
My dodáváme: pro Evropu urychlené přijetí smluv TTIP, CETA, TISA, EGA atd.

3. Ničím neomezené finanční toky do USA
Žádná vláda nesmí bránit „svobodnému pohybu kapitálu“ a bránit odcházení zisků ze země. Státy se musí dostat do vzájemné závislosti, aby nemohly existovat samy o sobě. Státy, které se tomu budou bránit, budou nahrazeny loutkovými režimy. Nepřátelé této globalizace budou zničeni, tak žádá tento fanatik globalizace Thomas Barnett. „Kritiky zabijeme“. Obama to řekl mírněji: „Zkroutíme jim ruce“. USA budou poskytovat úvěry v dolarech a zásobovat centrální banky dolary. Státy nebudou smět podniknout nic, aby zabránily odchodu zisků do USA.

4. Žádný stát se nebude smět postavit proti „mírovému nasazení“ americké armády, US soukromé militaristické agentury nastoupí na regionální „trhy“ (regional markets) 
Barett upozorňuje ale i na nebezpečí, že by se proti těmto plánům globalizační nadvlády mohl zvednout odpor i v samotných USA:
Kdyby Američané kvůli teroristickým útokům rozhodli stažení vojáků z Iráku, ztratili by odvahu. Naléhavým úkolem Bushovy vlády a vlády jeho následovníků by mělo být, aby dokázali trvale prodat občanům USA naléhavost války proti terorismu ( doslova anglicky „to sell the American people the long hand ahead in this global war on terrorism“).

A říká dále:
Chci mým americkým spoluobčanům říci zcela otevřeně: Nikdy neopustíme země GAP (General Atlantic Partners), nikdy naše hochy nevrátíme nazpátek domů. V případě, že se objeví nepřítel, který nám bude chtít překazit tyto plány, musíme porazit ve válce ty, kteří by natáhli ruce proti tomuto propojenému světu, abychom se osvobodili. Tím je strategický cíl dán jasně: Zničení všech protivníků, kteří se budou protivit globalizaci a tím svobodám, které se díky ní otvírají. Když to bude nutné, zinscenujeme nové 11. září.

Výročí 11. září 2001 se blíží. Dnes se objevila zpráva o teroristické akci v rychlovlaku ve Francii. Díky hrdinnému zásahu dvou Američanů bylo zabráněno katastrofě. Skoro jako v Hollywoodu. Můžeme skutečně věřit, tomu, co nám předkládají média? V souvislosti s výše řečeným bych chtěla vyzvednout a upozornit na vynikající článek Petra Schnurra ve čtvrtečním Právu „Nemocný obr, infikovaný svět“. V závěru článku Petr Schnurr konstatuje:
Evropská unie se nechala vtáhnout do amerického strategického konceptu udržení dominance za každou cenu – i za cenu rizika válečného konfliktu. Náš kontinent je nemocný. Má ještě dostatek vůle a odhodlání k terapii?

Nejsme sami, kdo vidí a popisuje nebezpečné tendence ve směřování současného Západu. Pro kritiky uvádíme, kde je možné si Barnettovy knihy objednat a přečíst si je, než nás čtenáři napadnou, že šíříme konspirační bláboly. Je třeba si uvědomit, že tito lidé přímo či nepřímo ovlivňují politiku USA. Barnettovy knihy najdete zde:
The Pentagon's New Map
Blueprint for Action: A Future Worth Creating
Great Powers: America and the World After Bush




Související články:

• Co chce Rusko na Ukrajině a proč to má smysl
• O fašismu, racionálně
• NATO pod tlakem USA postupně likviduje demokracii v EU
• Společnost velkého bratra nezná bratra
• Nepovedený majdan ve Venezuele
• Obamův systém na sledování teroristů v číslech
• Proč bylo 19 bankéřů v Bílém domě dne 2. října 2013?
• Útok Obamovy administrativy na vojensko-průmyslový komplex Pentagonu
• Komu a jak sype americký gulag
• Výročí 11. září: od teroru jednotlivců k teroru celých států

24. 8. 2015   První zprávy
Obecně platí, že se množí hlasy, které jakýkoliv jiný než vlastní názor pokládají za propagandu. Souvisí to s růstem napětí v Evropě, které je vyvoláno několika hlavními faktory. Především prožíváme několikarozměrný růst sociální diferenciace – uvnitř jednotlivých zemí obecně, mezi generacemi zvláště a také mezi regiony či státy. K tomu se přidal příval migrantů. Když ještě doplníte válku na Ukrajině a varovné údaje o globální ekonomice, k nervozitě je vskutku důvod.

Část politických elit využívá tuto situaci k volání po omezení svobod v zájmu bezpečnosti a o přerozdělování peněz ve prospěch výrobců zbraní a armád – také prý v zájmu bezpečnosti. A samozřejmě situaci doprovází pokřik o zrádných pacifistech, nějakých nových temných židovských konspiracích či zlých muslimech, o záludných Rusech a Číňanech, kteří podrývají naši stabilitu a ohrožují blahobyt. Jinověrci a heretici jsou nebezpeční a je třeba jim ještě před upálením nasadit psí hlavu.

PZ: Ovšem ruská propaganda existuje. A dosáhne jistě i do Česka, na český internet.

Víte, snad nejsmutnější na této situaci je fakt, že Česko a Slovensko téměř nikoho nezajímají. Že pro ruskou, a nejen pro ni, propagandu jsme druhořadý, třetiřadý cíl.

Pojďme ale konkrétně k našemu internetu. Fenoménem posledních několika let jsou bezesporu Parlamentní listy. Ty lámou rekordy návštěvnosti, která podle dostupných údajů přesahuje 600 tisíc měsíčně. Tedy přibližně 20 tisíc denně. To je bezesporu ohromující číslo. Jenže podle Asociace televizních organizací 16. srpna, tedy před týdnem, sledovalo na ČT zpravodajský pořad Události 736 tisíc lidí. Tentýž den Televizní noviny na Nově sledoval jeden milion plus 343 tisíc lidí. Zprávy FTV Prima měly 10. srpna 738 tisíc diváků. Mezi elektronickými médii si televize stále udržují dramatickou převahu. Internet vítězí jen nad klasickými papírovými novinami.

PZ: Dá se ale říci, že televizní konzument zpráv je pasivní, zatímco internetový čtenář je aktivní. Vyhledává zprávy.

To máte pravdu. Kam byste ale zařadil průměrného občana-voliče? Mezi aktivní, nebo pasivní příjemce politického zpravodajství? Výsledky voleb naznačují, že většina je pasivní, krátkodobý a účelový konzument zpráv. Totéž naznačuje i rozložení diváckého zájmu o televizní zpravodajství mezi ideologicky zakomplexovanou ČT, bulvární Novu a stále se hledající Primu.

PZ: Jak ale vysvětlíte onen enormní nárůst zájmu o webové portály typu Parlamentní listy či První zprávy?

Kromě obecného růstu významu internetu je tu fakt, že mainstreamová média, především ta veřejnoprávní, vynechávají některá témata a některé osobnosti. Opakuji: základem úspěchu internetových médií je to, že prorážejí embargo. Dávají prostor pro informace a lidi, kteří se do oficiózních médií nedostanou. Internet láká lidi stejně jako před třiceti lety rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Je tu sociální objednávka, některé webové portály ji – částečně – uspokojují.

PZ: Což ukazuje, že internet je nositelem svobody slova.

Svobody, která se dá v době hluboké krize vypnout během několika vteřin…

PZ: Třeba proto, že zahraniční média používají internet k průniku k nám? Myslím ruská média.
Pokud jde o české či slovenské internetové zpravodajství o Rusku, je zde mnohem více dobrovolnosti ze strany místních než nějaký tlak ze zahraničí. Je to prostě zvídavé hledání či zájem o zakázané ovoce.

PZ: Vzpomínám si ale, že například Hillary Clintonová ještě jako ministryně zahraničí USA mluvila o nebezpečnosti ruské televizní stanice Russia Today (RT), čínské televize CCTV a o stanici Al Jazeera. Ty jsou často obviňovány z propagandistických aktivit.

Ruská RT je velmi moderní, mladá televize dostupná především v angličtině. Je sociálně laděná a využívá hlavně americké a britské zdroje. Nejsem odborník na ruský mediální trh, ale zdá se mi, že takto vyprofilovanou zpravodajskou stanici tam v ruštině nemají – byť RT je součástí sítě TV-Novosti, což je, podle amerického vzoru, ruská nevládní a nezisková organizace.

PZ: Nezdá se vám ale, že právě popisujete zlovolnou propagandu?

Proč hned zlovolnou? Když se chceme bavit o kvalitě, pak bych rád připomněl, že na stanici RT má svůj pořad Larry King, který pracoval čtvrt století jako prominentní novinář americké CNN. Max Keiser, což je další hvězda RT, působil v BBC. Takoví borci se nedají jen tak ohnout ve prospěch nějaké propagandy.

Anglická verze čínské CCTV má konzervativnější grafiku i novinařinu než RT, ale je v tuto chvíli nezastupitelným zdrojem informací nejen o Číně, ale i o Asii, Africe a Latinské Americe. Tamní redakce CCTV poskytují empatický vhled, který BBC, ani CNN se svým západocentrismem nedokážou nabídnout.

Ale opakuji to, co jsem již řekl mnohokrát: kdo chce mít přehled, nesmí být ideologicky či regionálně uzavřený. Musí sledovat i BBC a CNN. A pokud možno i televizi Euronews, která se sice už názorově zařadila za BBC a CNN, ale skladbou zpravodajství je vysoce nad úrovní českého mainstreamu. Škoda že televize Euronews, která vysílá ve 13 jazycích, nemluví také česky. Byla by to tolik potřebná konkurence křivému zrcadlu zvanému zpravodajství České televize. Podotýkám, že ČT je jedním z akcionářů Euronews. Mimochodem – rusky začala Euronews mluvit necelý rok po příchodu Vladimíra Putina do Kremlu a ukrajinsky rok a půl poté, kdy do úřadu nastoupil prezident Viktor Janukovyč. Ale to je jistě náhoda…

PZ: Dobře, dobře, ale nemluvíme stále o propagandě?

Když někdo informuje, pak také propaguje. Máte ale pravdu, politická propaganda není totéž co informování. Jejím cílem není obohacení názorů lidí – tak jako cílem reklamy na prací prášek není vytvořit u lidí ucelený úsudek o tomto segmentu hygieny. Cílem reklamy je onen prášek prodat. Cílem propagandy není osvěta a vzdělání. Politické propagandě nezáleží na tom, co si myslíte, ale pro koho hlasujete, na jaké policisty házíte kamení. Cílem politické propagandy musí být politika – tedy konkrétní praktický čin, nikoliv akademické disputace. Nemluvě o tom, že nejkvalitnější propaganda se neobrací na rozum, ale na emoce. Mění veřejnost na dav. A fráze na bojová hesla. Třeba proti olympiádám a přehlídkám někde na východě.

PZ: To zní tvrdě. Ovšem mluví se o přeměně demokracie na mediokracii, vládu médií. Je ještě nějaký rozdíl mezi hlavními médii a politickými stranami?

Média jsou nátlakovou institucí, která pomáhá vybraným politikům.

PZ: Začínám mít obavu, že se nám v rozhovoru pletou různé zpravodajské instituce…

Myslíte novinářské a špionážní?! Před pár lety na konferenci bývalých zpravodajských důstojníků v Bratislavě vystupoval jeden z velmi úspěšných investigativních novinářů, který pak skončil jako vedoucí pracovník ve zpravodajské službě. Prohlásil, že v liberální společnosti je smyslem médií informace zveřejňovat, zatímco zpravodajské instituce informace tají. To je sice hezký bonmot, ale také nesmysl. V kapitalismu je cílem médií informace prodat. A cílem zpravodajských institucí je informace prakticky využít. Často i prostřednictvím takzvaně seriózních sdělovacích prostředků.

PZ: Prodávat nebo využívat informace – to ale může být konflikt zájmů, nemyslíte?
Někdy ano, někdy ne. Zvláštním problémem je hranice oddělující informace ze zákona utajovaných od těch druhých, takzvaně svobodných. Svoboda slova je svobodou v rámci zákona. Smíte mluvit, ale jen o vybraných věcech.

PZ: Tak je tomu ale všude na světě. Liberální demokracie se však mohou chlubit tím, že mají nejširší zákon.

To je bezesporu pravda. Otázkou potom je, kdo a co označí za tajné. I když se oficiózní média usilovně snaží, aby se zapomnělo na Juliana Assange a Edwarda Snowdena, právě oni zůstanou hrdiny svobody slova bushovsko-obamovského období. Ono slavné heslo „Otevíráme vlády“, které proslavilo WikiLeaks, pomohlo pochopit, co vlastně je „státní tajemství“. Například každý, kdo četl alespoň část depeší, které zveřejnil portál WikiLeaks, jistě uviděl, že k největším tajemstvím diplomacie patří obava, aby se nevyzradily banality, kterými se dobře živí špatní diplomaté.

PZ: Zveřejnění záběrů o zabíjení civilistů v Bagdádu v červenci 2007 z amerického vojenského vrtulníku ale bylo o něčem jiném. To už byla zpráva obviňující ze zločinů.

Která podléhala utajení. Stejně jako je do značné míry tajné, jak státní instituce získávají informace. Obrovská hodnota Snowdenova odhalení není ve sdělení, že tajné služby jako NSA nesledují doma a v zahraničí jen toho, kdo jim to neumožní. O tom z lépe informovaných lidí nikdo nepochyboval. Snowden dal obecným pocitům konkrétní náplň. Řekl, co a jak se děje, že se tak často děje v rozporu se zákonem – a sám tím zákon porušil.

PZ: Z Vašich slov cítím, že obdobné snahy jako u amerických zpravodajských služeb předpokládáte i u jiných.

Ano. Ale je zde rozdíl. Když vynecháme nevkusné moralizování, kterým USA často své aktivity zakrývají, jsou odlišné tím, že mají největší technické vybavení. Spojené státy takto podnikají globálně, a to i proti spojencům. Podle německého časopisu Der Spiegel z října 2013 tak činí prostřednictvím stanic v 80 zemích, z toho v 19 evropských – včetně Česka. Navíc si k tomuto podnikání vybraly spolubojovníky. Na základě mezinárodní smlouvy USA s Velkou Británií postupně vznikl spolek „Pět očí“, někdy označovaný FVEY – ke zmíněným dvěma státům se ještě připojily Austrálie, Kanada a Nový Zéland. Tato Pětka, jež si spolu ve stínu a mlze šeptá, společně provozuje činnost, které se v angličtině říká „signals intelligence“. Jedná se o sběr informací z takových zdrojů, jako jsou telefonické odposlechy, radary, datová komunikace, internet, snímání monitorů a podobně. Snowden v této souvislosti mluví o „supra-státní zpravodajské organizaci, která neumí odpovědět na otázku, co je to zákon v jejich vlastních zemích“.

Tento spolek je zajímavý ještě z jiného důvodu. Bratrstvo „Pět očí“ aktivně spolupracovalo například při nedávno odhaleném sledování německých představitelů. Až vám zase nějaký kníže s několika pasy bude vyprávět, že národnost není v politice důležitá, podívejte se znovu na seznam států „Pěti očí“. Jsou to vesměs země s převážně anglosaskou politickou elitou.

23.8.2015  Chelemendik.sk


Pokračování výčtu agresí, provedených USA za 200 let trvání státu

„Třesu se někdy o svou vlast, když pomyslím na to, že Bůh je spravedlivý.“ - Thomas Jefferson
„Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“  - Ernest Hemingway

1954 - Guatemala. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1954gvatemala.htm) Guatemalský prezident Jacobo Arbenz Guzman vedl zemi v letech 1951-1954 a pokusil se dostat obchod se zemědělskými produkty (hlavní vývozní artikl) pod kontrolu státu. Tím ovlivnil zájmy americké společnosti „United Fruit“, na kterou připadalo 90 % vývozu Guatemaly. Arbenz byl obviněn, že je tajný člen komunistické strany a chce vybudovat komunismus v Guatemale (což byla lež). „United Fruit“ apeloval na pomoc americké vlády. CIA najala několik stovek guatemalských vojáků, kteří vtrhli do Guatemaly ze sousedního Hondurasu. Armáda, podplacena CIA, odmítla Arbenze poslouchat, a ten uprchl do Mexika, kde zemřel o 20 let později. K moci v Guatemale se dostal velitel ozbrojených sil. Spojené státy uvítaly změnu vlády a vyzvaly novou guatemalskou vládu, aby se nemstila Arbenzovi. Poté tam Amerika rozmístí své bombardéry. Roku 1999 americký prezident Bill Clinton přiznal zapojení zpravodajských služeb USA v porušování zákona v nedávno ukončeném vnitřním ozbrojeném konfliktu v Guatemale. Šéf Bílého domu to řekl v guatemalském hlavním městě, kde byl v průběhu jeho cesty po střední Americe. Podpora zpravodajskými službami USA guatemalské armády podílející se na „brutální a trvalé represi byla chybou ze strany Spojených států, která by se neměla opakovat,“ řekl Clinton. Clinton učinil takové prohlášení v reakci na opakované výzvy guatemalských obránců lidských práv s cílem otevřít přístup do tajných archivů amerických tajných služeb, který by se definoval rolí Washingtonu a guatemalské armády ve „špinavé válce“, která byla doprovázena vnitřním ozbrojeným konfliktem v Guatemale. V nedávno zveřejněné zprávě z guatemalské „Komise Pravdy“ se uvádí, že USA opakovaně zasahovaly do vnitřních záležitostí Guatemaly během konfliktu. Takže CIA „přímo či nepřímo podporovala některé nezákonné operace“ vlády proti povstaleckým silám. Až do poloviny 80. let, „americká vláda vyvíjela tlak na guatemalské orgány, aby zachránily nespravedlivou sociální a ekonomickou strukturu v zemi. Podle „Komise pravdy“, v průběhu 36leté občanské války v Guatemale, která skončila v roce 1996 podepsáním mírové dohody mezi vládou a povstalci bylo zabito nebo se pohřešuje více než 200 tisíc lidí. V průběhu ozbrojeného konfliktu existovala celá řada závažných porušení zákona, z nichž za většinu je zodpovědná armáda a zpravodajské služby.

1956 - Zahájení americké vojenské pomoci tibetským povstalcům proti Číně. Militanti se cvičili v zámořských základnách CIA, taky jim byly dodávány zbraně a vybavení.

1957 - 1958 - Indonésie. Stejně jako Nasser, Sukarno byl jedním z vůdců „třetího světa“ a udržoval neutralitu v období studené války, několikrát navštívil SSSR a Čínu, znárodnil holandský majetek, odmítl zakázat komunistickou stranu a rychle rozšiřoval svůj vliv mezi voliči. To vše, podle Spojených států, sloužilo jako „špatný příklad“ pro ostatní rozvojové země. Aby se zabránilo „šíření špatných myšlenek v zemích třetího světa“, CIA začalo vyhazoval hodně peněz za volby, byl vytvořen plán na atentát na Sukarna, byl vydírán vykonstruovaným sex filmem a pomocí opozičních důstojníků byla zahájena válka proti v Sukarnově vládě, která nebyla úspěšná.

1958 - Libanon. Okupace země, boj proti rebelům.

1958 - konfrontace s Panamou.

1958 - Americká vojenská pomoc rebelům na ostrově Quemoy v boji s Čínou.

1958 - V Indonésii začíná povstání, které CIA připravovalo už od roku 1957. Američané poskytovali protivládním rebelům vojenskou pomoc bombardováním a poradenstvím. Po tom, co bylo sestřeleno americké letadlo se CIA stáhlo a povstání se nezdařilo.

1959 - Amerika napadne Laos, začínají první střety amerických vojáků ve Vietnamu.

1959 - Haiti. Potlačení lidového povstání proti proamerické vládě.

1960 - Ekvádor. Poté, co Jose Maria Velasco byl zvolen prezidentem Ekvádoru a odmítl se podrobit americkým požadavkům na přerušení všech vztahů s Kubou, Američané uskutečnili několik vojenských operací. Podporují se všechny protivládní organizace, přijde i na krvavé provokace, které jsou pak připsány vládě. Nakonec Američané zorganizovali převrat a k moci přijde agent CIA Carlos Arosemana. Amerika si brzy uvědomí, že prezident není dostatečně přátelský Washingtonu a snažila se provést další převrat. V zemi začaly nepokoje, které byly potlačeny pod americkým vedením. K moci se dostala vojenská junta, která začala teror v zemi, volby byly zrušeny, začalo pronásledování politických odpůrců a samozřejmě, především komunistů. USA zůstaly spokojeni.

1960 - Americké síly vchází do Guatemaly, aby se zabránilo svržení loutkové vlády USA. Pokus o převrat se nezdařil.

1960 - Podpora vojenského převratu v Salvadoru.

1960 - 1965 - Kongo / Zair. V červnu 1960 Lumumba se stal prvním premiérem Konga od získání nezávislosti. Belgie si ale ponechala kontrolu nad nerostným bohatstvím v Katanga, a významní úředníci Eisenhowerovy správy finanční zájmy a spojení v této provincii. Na slavnostním ceremoniálu u příležitosti Dne nezávislosti, Lumumba vyzval lidi k ekonomickému a politickému osvobození. Po 11 dnech Katanga vystoupila ze země. Brzy byl Lumumba svržen ze svého postu s pomocí Spojených států, a v lednu 1961 se stal obětí teroristického útoku. Po několika letech občanské války se k moci dostal Mobutu spojený s CIA, který vládl zemi po více než 30 let a stal se miliardářem. Během této doby se míra korupce a chudoby v této zemi bohaté na suroviny dosáhl takových rozměrů, že dokonce zarážel i jeho velitele z CIA.

1961 - 1964 - Brazílie. Po příchodu prezidenta Goularta k moci byla země na cestě k nezávislé zahraniční politice, obnovila vztahy se socialistickými zeměmi, vystoupila proti blokádě Kuby, omezila příjmy z vývozu TNC, znárodnila dceřiné společnosti ITT a pokračovala v provádění ekonomických a sociálních reforem. Navzdory skutečnosti, že Goulart byl velký statkář, Spojené státy jej obvinily z „dominance komunistů ve vládě“ a byl sesazen ve vojenském převratu. V příštích 15 letech vládne vojenská diktatura, kongres byl uzavřen, politická opozice je roztroušena, v soudnictví vládne tyranie, kritika prezidenta je nezákonná. Odbory byly kontrolovány vládou, protesty byly potlačeny policií a armádou. Zmizení lidí, „eskadry smrti“, kult neřestí a divoká mučení se stala nedílnou součástí vládního programu „morální rehabilitace“. Brazílie přerušila vztahy s Kubou a stala se jedním z nejspolehlivějších spojenců USA v Latinské Americe.

1961 - Američané zabíjejí prezidenta Dominikánské republiky Rafaela Trujillo, kterého sami přivedli k moci ve 30. letech. Brutální diktátor nebyl zabit pro otevřené loupení země (60 % příjmu země šlo přímo do jeho kapsy), ale za to, že jeho dravá politika způsobila příliš mnoho škody americkým společnostem.

1961 - Kuba. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1961kuba.htm) V roce 1961, CIA měla k dispozici rozpočet (560 milionu dolarů), který šel na financování zvláštní skupiny „Mongoose“, která zorganizovala bombardování kubánských hotelů a dalších objektů, napadala dobytek a zemědělské pěstování, přidávala toxické chemikálie do vyvezeného cukru z Kuby atd. Na začátku roku 1961 Spojené státy zrušily diplomatické vztahy s Kubou a vyhlásily ekonomickou blokádu. V dubnu zorganizovaly ozbrojený útok kubánských kontrarevolucionářů v Zátoce sviní.

1962 - Guatemalský diktátor Miguel Ydigoras Fuentes potlačí s pomocí Američanů lidové povstání, stovky lidí se pohřešuje, je široce rozšířené mučení a zabíjení, země se ponořila do teroru. Američany vyškolení absolventi nechvalně známé „School of the Americas“ byli dobří zejména v mučení a masových vraždách civilistů.

1963 - El Salvador. Zničení disidentů s protiamerickými názory.

1963 - 1966 - Dominikánská republika. V roce 1963 byl demokraticky zvolen nový prezident Bosch. Vyzval zemi k pozemkové reformě, zajištění lidí levným bydlením, umírněnému znárodnění podniků a omezení nadměrného využívání země zahraničními investory. Boschovy plány byly považovány za „vplížení do socialismu“ a rozhněvaly Spojené státy, tisk v USA oznámil, že je „rudý“. V září 1963 byl Bosch svržen ve vojenském převratu, se souhlasem Spojených států. Když po 19 měsících v zemi vypuklo povstání a vytvořila se hrozba návratu Bosche k moci, Spojené státy poslaly na pomoc pro potlačení povstání 23 000 vojáků.

1963 - Američané aktivně pomáhají straně v Iráku zničit všechny komunisty v zemi. Mimochodem, s pomocí CIA se Saddám Husajn dostal k moci a pak bojoval s Amerikou nenáviděným Íránem.

1964 - Krvavé potlačení panamských národních sil, které požadovaly vrácení práv k Panamskému průplavu.

1964 - Amerika podporuje vojenský převrat v Brazílii, vojenská junta svrhla zvoleného prezidenta Joao Goularta. Režim Generála Castelo Branco je považován za jeden z nejkrvavějších v dějinách lidstva. Eskadry smrti vycvičené CIA mučily a vraždily každého, kdo byl považován za politického soupeře Branco, především komunisty.

1964 - Kongo (Zair). Amerika podporuje příchod k moci diktátora Mobutu Sese Seko, který se později stal známým svou krutostí a ukradl zbídačené zemi miliardy dolarů.

1964 - 1974 - Řecko. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/c4.files/1967grecija.htm) Dva dny před volbami, v srpnu 1967, byl v zemi proveden vojenský převrat, aby se zabránilo opětovnému příchodu k moci premiéra George Papandreou. Intriky proti němu ze strany americké armády a CIA, které se nacházely v Řecku, začaly hned po jeho zvolení do funkce v dubnu 1964. Po převratu bylo zavedeno stanné právo a zavedena cenzura, začala zatýkání, mučení a vraždy. Počet obětí v průběhu prvního měsíce panování „černých plukovníků“ pod záminkou záchrany národa od „komunistického převratu“ dosáhl 8 tisíc lidí.

V roce 1965, kdy proběhlo znárodnění ropy v Indonésii, Washington a Londýn opět reagovaly provedením převratu, při němž byl dosazen diktátor generál Suharto. Diktatura hromady kostí - půl milionu lidí. V roce 1975 Suharto obsadil Východní Timor a zničil třetinu populace, a udělal z ostrova obří hřbitov. „New York Times“ pojmenoval tuto tragédii „jedním z nejvíce divokých masakrů v moderních politických dějinách“. Na tato zvěrstva si už ani nikdo nevzpomíná.

1965 - Vojenská pomoc proamerickým vládám Thajska a Peru.

1965 - 1973 - Válečná agrese proti Vietnamu. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/vjetnambse.htm) Během války bylo zabito 250 000 dětí, 750 000 bylo zraněno a zmrzačeno. Bylo shozeno 14 000 000 tun bomb a min, což se rovná ekvivalentu 700 hirošimských atomových bomb a je třikrát větší než tonáž bomb, použitých v druhé světové válce. Vietnamská válka stála život 58 000 amerických vojáků, většinou branců, zraněných bylo 300 000. Desítky tisíc lidí spáchali sebevraždu v nadcházejících letech, nebo byli duševně a morálně zničeni svou vojenskou zkušeností. V roce 1995, 20 let po porážce amerického imperialismu, vietnamská vláda oznámila obrovské množství zabitých lidí ve válce – 4 000 000 vietnamských civilistů a 1 100 000 vojáků. Současně se prováděla „vynucená urbanizace“, včetně vyhnání rolníků z půdy bombardováním a chemickou defoliací džungle. V nechvalně slavném masakru v My Lai v roce 1968, američtí vojáci zabili 500 civilistů (více zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_v_My_Lai). Mezi květnem a listopadem 1967 se četa, známa jako „Tiger Force“ (více zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Tiger_Force) přehnala přes centrum Vietnamu a přitom umučila a pozabíjela neznámý počet civilistů. Ve Vietnamu byly provedeny krvavé vojenské operace jako „operace Phoenix“, která dosáhla vrcholu v roce 1969, kdy bylo téměř 20 000 vietnamských partyzánů a jejich příznivců zabito eskadrami smrti, organizovanými Spojenými státy. Četa prošla více než 40 vesnic, mimo jiné, spáchala útok na 10 starých farmářů v údolí Song dne 28. července 1967, a vyházela granáty na ženy a děti do tří podzemních úkrytů v okolí Chu Lai (http://en.wikipedia.org/wiki/Chu_Lai_International_Airport) v srpnu 1967. Vězni byli mučeni a popravováni, jejich uši a kůže byly drženy jako suvenýry. Jeden voják z „Tiger Force“ usekl hlavu dítěti, aby si vzal náhrdelník z krku a lidi byli zabíjeni kvůli svým zlatým zubním korunkám. Bývalý velitel čety, seržant William Doyle, vzpomíná: „Zabili jsme všechny, koho jsme potkali. Bez ohledu na to, že to byli civilisté. Neměly tam být.“ Rolníci byli zabíjeni, když odmítali jít do tranzitního centra, které americké ministerstvo zahraničí kritizovalo v roce 1967 pro nedostatek potravin a přístřeší. Obklopené betonovými zdmi a ostnatým drátem, tyto tábory byly v podstatě věznice. Když bývalý hlavní lékař čety Larry Kottinghem popisoval extrémní krutost, která se projevovala vůči rolníkům, tak řekl: „To bylo tehdy, když všichni na sobě nosili náhrdelník z odřezaných uší.“ Armádní vyšetřování, které trvalo čtyři roky a začalo v roce 1971 (nejdelší za dobu této války) z 30 obvinění ze zločinů proti mezinárodnímu právu, včetně narušení Ženevské úmluvy z roku 1949, ani jeden z těchto lidí nebyl dokonce ani obviněn. Jediným potrestaným byl seržant, kvůli kterému vyšetřování začalo, kvůli jeho zprávě o stětí hlavy dítěti. Až do dnešního dne, USA odmítá odtajnit tisíce zpráv, které by mohly vysvětlit, co se stalo a proč byl případ uzavřen. 11. září 1967 armáda USA zahájila operaci “Wheeler“ (více zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Wheeler/Wallowa). Pod velením podplukovníka Geralda Morse, „Tiger Force“ a další tří divize napadly desítky vesnic v provincii Quang Nam. Úspěch operace byl měřen počtem usmrcených Vietnamců. Harold Fisher, bývalý zdravotník vzpomíná: „Šli jsme do vesnice a prostě stříleli do každého. Nepotřebovali jsme nějakou výmluvu. Pokud tu byli, tak zemřeli.“ Na konci kampaně článek ve vojenských novinách „Stars and Stripes“ chválil Sama Ibarra z „Tiger Force“ za tisíce zabitých během operace „Wheeler“. Téměř půl milionu veteránů z Vietnamu bylo léčeno na posttraumatické stresové poruchy. Jeden voják z „Tiger Force“, Douglas Teeters, užíval antidepresiva a prášky na spaní kvůli denním a nočním můrám, protože nemohl vymazat obraz zastřelených rolníků, zatímco ti mávali letáky shozenými americkými letadly a zajišťující jim bezpečnost. Tohle nebyli jedinečné případy, ale každodenní zločiny, při plném vědomí velitelů na všech úrovních. Veteráni vyprávěli o tom, jak oni osobně znásilňovali, řezali uši, hlavy, svazovali pohlavní orgány dráty od polních telefonů a pouštěli proud, vyhazovali lidi do vzduchu, pálili bez rozdílu na civilisty, srovnávali vesnice se zemí v duchu Chinggiskhana, zabíjeli zvířata a psy pro zábavu, otrávili zásoby potravin a obecně pustošili krajinu jižního Vietnamu, když nebudeme počítat obvyklá zvěrstva války a devastaci způsobenou bombardováním. Průměrný věk amerického vojáka ve Vietnamu byl 19 let. Masakr v My Lai. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/vietnam2.htm)

1966 - Guatemala. Američané dosazují svoji loutku Julia Cesara Mendeze Montenegro do vlády. Američtí vojáci vstoupili do země, byly uspořádány hromadné masakry indiánů, kteří se považovali za potenciální povstalce. Byly zničeny celé vesnice, proti poklidným zemědělcům se aktivně používal napalm. Po celém státě mizí lidi, aktivně se používá mučení, ke kterému američtí experti vyškolili místní policii

1966 - Vojenská pomoc proamerické vládě Indonésie a Filipín. Navzdory krutosti represivního režimu Ferdinanda Marcose na Filipínách (60 000 osob bylo zatčeno z politických důvodů, vláda oficiálně zaměstnávala 88 expertů na mučení), George Bush Sr. o několik let později pochválil Marcose za „dodržování demokratických zásad“.

1967 - Když Američane viděli, že ve volbách v Řecku může vyhrát pro ně nevhodný George Popandreous, tak podpořili vojenský převrat, který na 6 let ponořil stát do terorismu. Aktivně se využívala mučení, vraždy politických oponentů Georgiose Papadopulose (který byl mimochodem agentem CIA a předtím nacista). Hned první měsíc své vlády nechal popravit 8 000 lidí. USA se přiznaly k podpoře tohoto fašistického režimu až v roce 1999.

1968 - Bolívie. Lov na slavnou revoluční gardu Che Guevary. Američané ho chtěli naživu, ale bolivijská vláda se tak bála mezinárodního protestu (Che Guevara se ještě během svého života stal kultovní postavou), že se rozhodla ho zabít rychle.

1970 - Uruguay. Američtí experti na mučení učí své dovednosti používat místní obhájce demokracie proti protiamerické opozici.

1971 - 1973 - Bombardování Laosu (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/laos.htm). Na tuto zemi bylo shozeno více bomb než na nacistické Německo. Na začátku února 1971 americko-saigonské jednotky (30 000), při podpoře amerických letadel z Jižního Vietnamu napadly území v jižním Laosu. Eliminace populárního vládce státu - Prince Sahouneka, který byl nahrazen americkou loutkou Lol Noloyem, který okamžitě poslal vojáky do Vietnamu.

23.8.2015  Chelemendik.sk

Za účelem utvrzení a udržení jejich „práva“ na vykořisťování jiných národů, Spojené státy se pravidelně uchylovaly k extrémnímu násilí, a zejména vojenskému. Zde je seznam známých ozbrojených intervencí a jiných trestných činů. Samozřejmě není úplný, ale můžeme tvrdit, že lepší asi není.
„Třesu se někdy o svou vlast, když pomyslím na to, že Bůh je spravedlivý.“ - Thomas Jefferson

„Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“ - Ernest Hemingway


Jen v letech 1661-1774 byl z Afriky do USA dovezen asi jeden milion živých otroků a více než devět milionů zemřelo po cestě. Příjmy otrokářů z této operace v cenách poloviny 18. století byly nejméně 2 miliardy dolarů, což na tu dobu byla astronomická částka.

1622 - Americké války začínají prvním útokem na indiány v roce 1622 v Jamestownu, poté následovala válka s indiány (Algonquini) v Nové Anglii v letech 1635-1636 a válka v letech 1675-1676, která skončila zničením téměř poloviny měst v Massachusetts. Další války a potyčky s indiány pokračovaly až do roku 1900. Američané zničili asi 100 miliónů indiánů, což se dá plnoprávně považovat za genocidu, výrazně převyšující masové vraždění židů Hitlerem (4 - 6 milionů obětí).

Od roku 1689 do roku 1763 proběhly čtyři hlavní imperiální války, do nichž byla zapojena Anglie a její severoamerické kolonie, stejně jako francouzská, španělská a holandská říše. Od roku 1641 do roku 1759 bylo 40 vzpour a 18 vnitřních konfliktů mezi osadníky, pět z nich dosáhlo úrovně povstání. V roce 1776 začala válka za nezávislost, která skončila v roce 1783. Druhá válka proti Anglii v letech 1812-1815 posílila nezávislost, zatímco 40 válek s indiány v letech 1622 - 1900 vyústilo v získání milionů akrů půdy.

1792 - Američané válčí s indiány o Kentucky

1796 - Američané válčí s indiány o Tennessee

1797 - Ochlazení vztahů s Francií poté, co loď US Delaware útočí na civilní loď Croyable; válečné střety pokračují až do roku 1800.

1800 - Otrocká vzpoura vedená Gabrielem Prosserem ve Virginii. Asi tisíc lidí bylo pověšeno, včetně samotného Prossera. Sami otroci nezabili jediného člověka.

1803 - Američané válčí s indiány o Ohio

1803 - Louisiana. V roce 1800, Španělsko podle tajné smlouvy odevzdá Francii bývalou (až do roku 1763) francouzskou kolonii Louisianu. Namísto toho se Napoleon zavázal španělskému králi Karlovi IV. odevzdat jeho synovci království v Itálii. Francouzští vojáci nebyli schopni dobýt Louisianu, kde se usadili Američané.

1805 - 1815 - USA vedly první válku v Africe, na pobřeží Středozemního moře. V té době obchodníci Americké republiky rozvinuli významný obchod s Osmanskou říší, kde nakupovali opium za cenu kolem 3 $ za libru a prodávaly ho do čínského přístavu Cantonu (Guangzhou) za 7 - 10 dolarů. Mnoho opia také prodávali do Indonésie a Indie. V první třetině 19. století USA získaly od sultána stejná práva a výsady v obchodování v Osmanské říši, jako u evropských mocností: Británie, Ruska a Francie. Následně Spojené státy vstoupily s Británií do boje za kontrolu opiovým trhem východního Středomoří. Po sérii válek, v roce 1815, USA uvalily na severoafrické země zatěžující smlouvy a zajistily svým obchodníkům velké peněžní příjmy. Později, ve 30. letech, se Spojené státy snažily získat od Neapolského království Syrakus, jako základnu, ačkoli tyto požadavky byly neúspěšné.

1806 - Pokus o americkou invazi do Rio Grande, tj. na území patřící Španělsku. Vůdce, americký kapitán H. Pike, byl zajat Španěly a intervence se nezdařila.

1810 - Guvernér Louisiany Claiborne napadl na rozkaz prezidenta Spojených států španělské území západní Floridy. Španělé se stáhli bez boje a oblast dostala Amerika.

1811 - Otrocká vzpoura vedená Charlesem (příjmení otroci často nedostávali, stejně jako je nedostávají psi). 500 otroků se vydalo do New Orleans a osvobozovalo po cestě další. Američtí vojáci zabili na místě nebo pověsili později téměř všechny účastníky povstání.

1812 - 1814 - Válka s Anglií. Invaze do Kanady. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1812anglija.htm) „Hořím touhou připojit nejen Floridu na jihu, ale i Kanadu (horní a dolní) na severu naší země,“ řekl jeden z členů Sněmovny reprezentantů, Felix Grundy. „Stvořitel světa stanovil naše hranice na jihu u Mexického zálivu a na severu v oblasti věčného chladu,“ ozval se další senátor Harpera. Brzy po příjezdu obrovského anglického loďstva Yankees byli nuceni opustit Kanadu. V roce 1814 se Anglii dokonce podařilo zničit mnoho vládních budov ve Washingtonu, DC.

1812 - Americký prezident Madison nařídil generálovi Georgovi Matthewsovi obsadit část španělské Floridy - ostrov Amelia a některé další oblasti. Matthews se projevil nebývalou krutostí tak, že se prezident snažil následně popřít spoluúčast.

1813 - Američtí vojáci obsazují bez boje španělský záliv Mobile, španělští vojáci se vzdávají. Kromě toho obsadili Američané Markézy, okupace trvala až do roku 1814.

1814 - Nájezd amerického generála Andrew Jacksona na španělskou Floridu, kde obsadil Pensacolu.

1816 - Útok Amerických sil na Fort Nichols ve španělské Floridě. Fort nepatřil ani Španělům, ale uprchlým otrokům a indiánům z kmene Seminole, kteří byli pozabíjeni v počtu 270.

1817 - 1819 - USA začaly jednání se Španělskem, oslabeným ztrátou řady kolonií, o koupi východní Floridy. 6. ledna 1818, generál Andrew Jackson, který měl obrovské plantáže, v dopise prezidentovi Jamesovi Monroe předložil návrh na dobytí Floridy, a sliboval jej provést do 60 dnů. Brzy, aniž by se čekalo na dokončení jednání se Španělskem a bez získání jejího souhlasu, americké síly pod vedením generála Jacksona překročily jižní hranici Spojených států a zmocnily se Floridy. Záminkou pro invazi na Floridu bylo pronásledování indiánského kmene Seminole, který poskytoval útočiště prchajícím černošským otrokům z plantáží (dva indiánské vůdce kmene Seminole generál Jackson oklamal a nalákal je na americký dělový člun, když na něj vyvěsil anglickou vlajku a poté je brutálně popravil). Skutečným důvodem pro americkou invazi bylo zachycení plantážníky úrodné půdy na Floridě z jihu USA, což bylo odtajněno v debatě v Kongresu v lednu 1819 ve zprávě zástupce vojenské komise Johnsona o válce na Floridě.

1824 - Invaze dvou set Američanů v čele s Davidem Porterem do Puerto Ricoského města Fajardo. Důvodem bylo to, že krátce před tím tam někdo urazil amerického důstojníka. Představitelé města byli nuceni oficiálně se omluvil za špatné chování svých obyvatel.

1824 - Vylodění amerických vojáků na Kubě, která byla tehdy španělskou kolonií.

1831 - Povstání otroků ve Virginii pod vedením kněze Nata Turnera. 80 otroků zabilo své otrokáře a členy jejich rodin (60 osob), poté bylo povstání potlačeno. Kromě toho otrokáři se rozhodli o „preventivním úderu“, aby se zabránilo dalšímu povstání a zabili stovky nevinných otroků v okolních regionech.

1833 - Invaze do Argentiny, kde v té době došlo k povstání.

1835 - Mexico. USA, které se snažily zmocnit se území Mexika, využily nestabilní politickou situaci. Po spuštění kolonizace Texasu z počátku 20. let, zinscenovaly v roce 1835 povstání texaských kolonistů, které brzy vyústilo oddělením Texasu od Mexika a vyhlášením „nezávislosti“.

1835 - Invaze do Peru, kde v té době probíhaly silné nepokoje.

1836 - Další invaze do Peru.



1840 - Invaze Američanů na Fidži, bylo zničeno několik vesnic.

1841 - Po atentátu na Američana na ostrově Drummond (tehdy se nazýval Upolu), tam Američané zničili mnoho vesnic.

1842 - Jedinečný případ. Nějaký T. Jones si usmyslil, že Amerika je ve válce s Mexikem, a napadl se svými vojáky poloostrov Monterey v Kalifornii. Po zjištění, že válka ve skutečnosti neprobíhá, se stáhl.

1843 - Americká invaze do Číny.

1844 - Další invaze Číny, potlačení anti-imperialistického povstání.

1846 - Mexičané byli uraženi kvůli ztrátě Texasu, jehož obyvatelé se rozhodli připojit se ke Spojeným státům v roce 1845. Hraniční spory a finanční neshody zvýšily napětí. Mnoho Američanů věřilo, že pro USA je „předurčeno“ natáhnout se přes celý kontinent od Atlantiku až k Tichému oceánu. Vzhledem k tomu, že Mexiko nechtělo prodat území, někteří američtí představitelé ho chtěli dobýt. Prezident USA James K. Polk poslal vojáky do Texasu na jaře roku 1846. V příštích dvou letech boje probíhaly v Mexiku, Texasu, Kalifornii a Novém Mexiku. Americké ozbrojené síly byly lépe vyškoleny, měly více nových zbraní a účinnější vedení, a tak bylo Mexiko poraženo. Na počátku roku 1847 byla Kalifornie pod kontrolou Spojených států. V září padlo Mexico City pod útoky americké armády. 2. února 1848 Spojené státy a Mexiko podepsali mírovou dohodu. V této smlouvě se Mexiko dohodlo s USA na prodeji území o rozloze 500 000 čtverečních mil za 15 milionů dolarů. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1846california.htm)

1846 - Agrese proti Nové Granadě (Kolumbie).

1849 - Americké námořnictvo se vyskytovalo poblíž Smyrny, aby přinutilo rakouskou vládu propustit zatčeného Američana.

1849 - Ostřelování Indočíny.

1851 - Americká vojska se vylodila na ostrově Johanna, aby potrestala místní vládu za zatčení kapitána americké lodi.

1852 - Americká invaze do Argentiny během lidových nepokojů.

1852 - Japonsko. Ansejské dohody - nerovné smlouvy uzavřené v 1854-1858 USA a dalšími mocnostmi s Japonskem v době Ansei [celý oficiální název panování (1854-1860) císaře Komei]. Tyto dohody ukončily více než dvě století japonské izolace od vnějšího světa. V roce 1852 poslala americká vláda do Japonska eskadru M. Perry, který pomocí vyhrůžek uzavřel 31. března 1854 v Kanagawa první americko-japonskou smlouvu, která otevřela americkým lodím přístavy Shimoda a Hakodate bez nároku na obchodování. 14. října 1854 byla Japonskem podepsána podobná dohoda s Anglií a 7. února 1855 s Ruskem. Americký generální konzul T. Harris, který přijel do Japonska v roce 1856 pomocí hrozeb a vydírání učinil uzavření nové, lukrativní smlouvy pro USA 17. června 1857, a o rok později 29. července 1858 nové otrocké obchodní dohody pro Japonsko. Podle modelu americko-japonské obchodní dohody byla v roce 1858 podepsána smlouva s Ruskem (19. srpna 1858), Velkou Británii (26. srpna 1858) a Francií (9. října 1858). Ansejské dohody umožnily volný obchod zahraničních obchodníků s Japonskem a začlenily ho do sféry světového obchodu, neboť umožnily cizincům právo exteritoriality a konzulární jurisdikce, zbavily Japonsko celní samostatnosti a uložily nízká dovozní cla.

1853 - 1856 - Anglo-americká invaze do Číny, kde si pomocí ozbrojených konfliktů vybojovaly výhodné obchodní podmínky. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/c4.files/tajpinskoevosstanie.htm)

1853 - Invaze do Argentiny a Nikaragui během občanských nepokojů.

1853 - Americká vojenská loď připlouvá do Japonska, aby ho donutila otevřít své přístavy pro mezinárodní obchod.

1854 - Američané zničili nikaragujské město San Juan del Norte (Greytown), tím pomstily urážku Američana.

1854 - Spojené státy se pokusily dobýt Havajské ostrovy. Dobytí Tygřího ostrova v panamské šíji.

1855 -  Četa Američanů pod vedením Williama Walkera napadla Nikaraguu. Ten se s podporou své vlády prohlásil v roce 1856 prezidentem Nikaragui. Americký dobrodruh se snažil připojit Střední Ameriku ke Spojeným státům a proměnit ji v otrockou základnu pro americké plantážníky. Nicméně, Spojené armády Guatemaly, Salvadoru a Hondurasu vyhnaly Walkera z Nikaragui. Později byl zajat a popraven v Hondurasu.

1855 - Invaze Američanů na Fidži a Uruguay.

1856 - Invaze do Panamy. Vzhledem k enormní roli panamské šíje, Spojené království a Spojené státy bojovaly o její ovládnutí, nebo alespoň o kontrolu. Británie, která vlastnila řadu ostrovů v Karibiku, stejně jako část Pobřeží moskytů, se snažila udržet si svůj vliv ve Střední Americe. Spojené státy v roce 1846 prosadily u nové Granady smlouvu o přátelství, obchodu a plavbách po moří, ve které se zavázaly zaručit suverenitu nové Granady nad panamskou šíjí a zároveň získaly rovná práva na použití jakékoliv trasy přes šíji a koncesi na vybudování železnice přes ni. Železnice, jejíž výstavba byla dokončena v roce 1855, přinesla posílení amerického vlivu v panamské šíji. Pomocí smlouvy z roku 1846, Spojené státy systematicky zasahovaly do vnitřních záležitostí nové Granady a opakovaně se uchylovaly k přímé vojenské intervenci (1856, 1860 atd.). Smlouvy mezi Spojenými státy a Velkou Británií - Clayton-Bulwerská smlouva (1850) a Smlouva Haye-Paunsfota (1901) ještě více posílily pozici USA v Nové Granadě.

1857 - Dvě invaze do Nikaragui.

1858 - Intervence na Fidži, kde byla provedena represivní operace za zabití dvou Američanů.

1858 - Invaze na Uruguay.

1859 - Útok na japonský Fort Taku.

1859 - Invaze do Angoly během občanských nepokojů.

1860 - Invaze do Panamy.

1861 - 1865 - Občanská válka. Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Virginia, Tennessee a Severní Karolína se odtrhly od zbytku státu a prohlásily se za nezávislé státy. Sever zaútočí jakoby kvůli osvobození otroků. Ve skutečnosti šlo jako vždy o peníze - v podstatě se pohádaly kvůli podmínkám obchodování s Anglií. Navíc se našly síly, které zabránily rozpadu země do několika malých, ale velmi separatistických kolonií.

1862 - Vyhnání všech židů z Tennessee s konfiskací majetku.

1863 - Trestná výprava na Shimonoseki (Japonsko), kde byla „uražena americká vlajka“.

1864 - Vojenská expedice do Japonska pro dosáhnutí výhodných obchodních podmínek.

1865 - Paraguay. Uruguay s neomezenou vojenskou pomocí Spojených států, Británie, Francie, atd. napadla Paraguay a zničila 85 % obyvatel této tehdy bohaté země. Od té doby se Paraguay nikdy nevzpamatovala. Monstrózní masakr byl otevřeně hrazen mezinárodním bankovním domem Rothschildů, který je úzce spojen se slavnou britskou bankou „Baring Brothers“ a dalšími finančními institucemi, kde tradičně vedoucí roli hráli Rothschildové. Zvláštní cynismus genocidě dodává to, že se konala pod heslem osvobození paraguayského lidu z područí diktatury a obnovení demokracie v zemi. Po ztrátě poloviny území a vykrvácení se stát stal ubohou anglo-americkou polokolonií, kde je dnes jedna z nejnižších životních úrovní, kvetoucí drogová mafie, obrovský vnější dluh, policejní teror a korupce úředníků. Rolníkům vzali půdu a dali ji skupině statkářů, kteří se objevili pod záštitou okupantů. Následně vytvořili stranu „Colorado“, která do dneška vládne zemi v zájmech dolaru a strýčka Sama. Demokracie zvítězila. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1865paragvaj.htm)

1865 - Zavedení vojsk do Panamy v průběhu státního převratu.

1866 - Nevyprovokovaný útok na Mexiko.

1866 - Trestná výprava do Číny kvůli útoku na amerického konzula.

1867 - Trestná výprava do Číny za vraždu několika amerických námořníků.

1867 - Útok na ostrovy Midway.

1868 - Vícenásobná invaze do Japonska během japonské občanské války.

1868 - Invaze do Uruguaye a Kolumbie.

1874 - Invaze do Číny a na Havaj.

1876 ??- Invaze do Mexika.

1878 - Útok na ostrovy Samoa.

1882 - Invaze do Egypta.

1888 - Útok na Koreu.

1889 - Trestná výprava na Havaj.

1890 - Zavedení vojsk na Haiti.

1890 - Argentina. Zavedení vojsk pro ochranu zájmů Buenos Aires.

1891 - Chile. Střety amerických vojsk s povstalci.

1891 - Haiti. Potlačení vzpoury černých dělníků na ostrově Navassa, který podle amerických údajů patřil pod USA.

1893 - Zavedení vojsk na Havaji, invaze do Číny.

1894 - Nikaragua. V průběhu měsíce vojska okupují Bluefields.

1894 - 1896 - Invaze do Koreje.

1894 - 1895 - Čína. Američtí vojáci se podílejí na sino-japonské válce.

1895 - Panama. Američtí vojáci napadnou kolumbijskou provincii.

1896 - Nikaragua. Američtí vojáci napadli Corinto.

1898 - Španělsko-americká válka. (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1898isp.htm) Američtí vojáci vybojují Filipíny u Španělska, 600 000 Filipínců je zabito. Americký prezident William McKinley prohlásil, že mu Bůh přikázal, aby dobyl Filipínské ostrovy, konvertoval jejich obyvatele ke křesťanství a přivedl je do civilizace. McKinley řekl, že mluvil s Bohem, když se o půlnoci procházel po jedné z chodeb Bílého domu. Zajímavý důvod použitý Amerikou pro vyvolání této války: 15. února 1898 došlo k výbuchu na bitevní lodi „Maine“, ta se potopila a bylo zabito 266 členů posádky. Americká vláda okamžitě obviní Španělsko. Po 100 letech byla loď zvednuta ze dna, a bylo zjištěno, že loď byla vyhozena do povětří zevnitř. Je možné, že se Amerika rozhodla, že nebude čekat na příležitost k útoku na Španělsko a rozhodla se věci urychlit tím, že obětuje několik set životů. Kubu vybojují u Španělska a doteď je tam americká vojenská základna. Ta stejná, kde se nachází nechvalně známa mučírna pro všechny proslulé teroristy Guantánamo. 22. 6. 1898 - Během španělsko-americké války se na Kubě vylodili američtí vojáci, kteří měli podporu kubánských partyzánů, kteří vedli boj proti španělským kolonizátorům už od roku 1895. V prosinci roku 1898 americké síly začaly „pacifikační“ operaci proti kubánským povstalcům, kteří nechtěli složit zbraně. 20. května 1901 bylo ukončeno americké vojenské velení na Kubě. Nicméně američtí vojáci zůstanou na ostrově. Je schválena nová ústava pro Kubu, podle které Spojené státy mají zvláštní práva v této zemi. Ve skutečnosti byl nad Kubou stanoven americký protektorát (více zde: http://www.usinfo.ru/kubaprotektorat.htm). S pomocí majetných tříd je kapitál ze Spojených států aktivně vštěpován do kubánské ekonomiky. V prosinci roku 1901 se konaly první prezidentské volby, ve kterých se prezidentem stal T. Estrada Palma spojený s vládnoucími kruhy v USA. 20. května 1902 byl oficiálně vyhlášen vznik kubánské republiky a v Havaně byla vyzdvižena národní vlajka (místo americké vlajky), začala evakuace amerických vojáků. Amerika si vyhradila právo zasahovat do vnitřních záležitostí Kuby.

1898 - Portoriko a Guam byly vybojovány u Španělska.

1898 - Americké síly napadnou přístav San Juan del Sur v Nikaragui.

1898 - Havaj. Obsazení ostrova americkými vojáky.

1899 - 1901 - Americko-filipínská válka (více zde : http://www.usinfo.ru/1898filip.htm)

1899 - Nikaragua. Američtí vojáci napadnou přístav Bluefields.

1901 - Vyslání vojsk do Kolumbie.

1902 - Invaze do Panamy.

1903 - USA poslaly k  panamské šíji válečné lodě za účelem izolace kolumbijské armády. 3. listopadu byla vyhlášena politická nezávislost Panamské republiky. Ve stejném měsíci Panama, která byla doslova závislá na USA, byla nucena podepsat smlouvu se Spojenými státy, podle nichž území pro výstavbu kanálu bylo poskytnuto natrvalo pro užívání USA. Státy měly možnost v určité oblasti postavit a pak provozovat kanál, mít tam ozbrojené síly, atd. V roce 1904 byla schválena Panamská ústava, Spojeným státům bylo uděleno právo vylodit vojska v kterékoli části země, což bylo opakovaně využito vládou USA k potlačení anti-imperialistických projevů. Prezidentské volby v roce 1908, 1912, 1918 se konaly pod dohledem amerických vojáků.

1903 - Invaze do Hondurasu, Dominikánské republiky a Sýrie.

1904 - Vyslání vojsk do Koreje, Maroka a Dominikánské republiky.

1904 - 1905 - Američtí vojáci zasahují do rusko-japonské války.

1905 - Američtí vojáci zasahují do revoluce v Hondurasu.

1905 - Vyslání vojsk do Mexika (pomohla diktátorovi Porfirio Díazovi potlačit povstání).

1905 - Vyslání vojsk do Koreje.

1906 - Invaze na Filipíny, potlačení osvobozeneckého hnutí.

1906 - 1909 - Američtí vojáci jsou na Kubě během voleb. V roce 1906 proběhla vzpoura liberálů protestujících proti bezpráví spáchaného vládou prezidenta E. Palmy. Palma žádá USA, aby vyslaly vojáky, ale americká vláda vyšle na Kubu zprostředkovatele. Po odstoupení prezidenta E. Palmy, USA oznámily vytvoření prozatímní vlády v zemi, která bude u moci tak dlouho, dokud v zemí nebude obnoven pořádek. 10. února 1906 - vítězství liberálů ve volbách. H.Gomes zvolen prezidentem Kuby.

1907 - Američtí vojáci prosazují protektorát „dolarové diplomacie“ v Nikaragui.

1907 - Američtí vojáci zasahují do revoluce v Dominikánské republice.

1907 - Američtí vojáci se účastní války Hondurasu a Nikaragui.

1908 - Američtí vojáci jsou v Panamě během voleb.

1910 - Nikaragua. Američtí vojáci napadnou přístav Corinto a Bluefields. USA poslaly vojenské jednotky do Nikaragui a organizovaly protivládní spiknutí (1909), po kterém byl Zelaya nucen uprchnout ze země. V roce 1910 byla vytvořena junta z pro-amerických generálů: X. Estrada, E. Chamorro a zaměstnance americké těžební společnosti A. Diaze. Ve stejném roce se stal prezidentem Estrada, ale poté byl vyměněn A. Diazem, který byl podporovaný americkými vojsky (více zde: http://www.usinfo.ru/19091912nikaragua.htm).

1911 - Američané se vylodili v Hondurasu kvůli podpoře povstání pod vedením bývalého prezidenta Manuela Bonnily proti legitimně zvolenému prezidentovi Miguelovi Davilouvi.

1911 - Potlačení protiamerického povstání na Filipínách.

1911 - Zavedení vojsk do Číny.

1912 - Američtí vojáci vcházejí do Havany (Kuba). (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1912kuba.htm)

1912 - Američtí vojáci jsou v Panamě během voleb.

1912 - Invaze vojsk USA do Hondurasu.

1912 - 1933 - Okupace Nikaragui, neustálý boj s partyzány. Nikaragua se stala monopolní kolonii „United Fruit Company“ a dalších amerických společnosti. V roce 1914 byla ve Washingtonu podepsána dohoda, podle které Spojené státy měly právo vybudovat mezi oceánský kanál v Nikaragui. V roce 1917 se stal prezidentem E. Chamorro, který uzavřel se Spojenými státy řadu nových dohod což vedlo k ještě většímu zotročení země. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1912nikaragua.htm)

1914 - Američtí vojáci vstupují do Dominikánské republiky, boj s rebely o Santa Domingo.

1914 - 1918 - série invazí do Mexika. V roce 1910 začalo silné rolnické hnutí Francisca Pancho Villa a Emiliana Zapata proti loutce USA a Anglie, diktátorovi Porfirio Diazovi. V roce 1911 Diaz uprchl ze země a místo něj přišel liberál Francisco Madero. Ale ani on nevyhovoval Američanům, a v roce 1913 opět pro-americký generál Victoriano Huerta svrhl Madera a zabil jej. Zapata a Villa přitlačili, a na konci roku 1914 obsadili hlavní město Mexico City. Junta Huerta se zhroutila a Spojené státy přešly k přímé intervenci. Už v dubnu 1914 se v mexickém přístavu Veracruz vylodili američtí vojáci, kteří tam zůstali až do října. Prezidentem Mexika se mezitím stal ostřílený politik a hlavní vlastník půdy V. Carranza. Porazil Villa, ale oponoval imperialistické politice Spojených států a slíbil provést pozemkovou reformu. V březnu 1916 americká armáda pod velením Pershinga překročila mexickou hranici, ale nebyla to pro ně zrovna procházka růžovým sadem. Vládní vojáci a partyzánské armády P. A. Villy a Zapaty dočasně zapomněli na občanské nepokoje a sjednotili se proti Pershingovi a vyhodili ho ze země. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/19101917mexika.htm)

1914 - 1934 - Haiti. Po četných povstáních Amerika zavádí svá vojska, okupace trvá 19 let. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/19141934gaiti.htm)

1916 - 1924 - 8letá okupace Dominikánské republiky. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/19161924dominikanskajarka.htm)

1917 - 1933 - Vojenská okupace Kuby, ekonomický protektorát.

1917 - 1918 - Účast v první světové válce. Nejprve Amerika „udržovala neutralitu“, tj. prodávala zbraně za astronomické částky a nekontrolovatelně bohatla, vstoupila do války až v roce 1917, tj. na konci, ztratila pouze 40 000 lidí (Rusové například – 200 000), ale po válce se považovala za největšího vítěze. Jak víme, úplně stejně bojovala ve druhé světové válce. USA bojovaly v Evropě v první světové válce, aby změnily pravidla „hry“, ale ne pro zajištění „výraznější rovnosti možnosti“, ale kvůli zajištění budoucí absolutní nerovnosti ve prospěch Spojených států. Do Evropy Amerika nepřišla kvůli Evropě, ale kvůli zájmům Ameriky. Zámořský kapitál chystal tuto válku a vyhrál ji. Po skončení války cestou různých machinací ostatních spojenců uspěli v zotročení Německa, díky čemuž se válkou oslabená země dostala do absolutního chaosu, kde se zrodil i fašismus. Fašismus se také mimochodem vyvíjel s aktivní pomocí Ameriky, která mu pomáhala až do konce druhé světové války. Státy, kromě USA se po válce ocitly v dluhu u mezinárodních finančních skupin a monopolu, kde kapitál USA už hrál první, ale ne jediné housle. To, o co se snažily Spojené státy, toho i dosáhly - jak v Paříži v roce 1919, tak i v roce 1929. Státy si nezajistily mandáty a kolonie, ale právo a schopnost kontrolovat situaci ve světě, tak jak to chtěly oni nebo spíše americký kapitál. Samozřejmě, že ne všechny plány se podařilo uskutečnit a největším a nejbolestivějším omylem bylo nezávislé sovětské Rusko místo buržoazního závislého Ruska. S tím se zatím muselo počkat, ale zbytek Evropy byl „v podstatě monopolem Yankees a co“. Přibývá důkazů, že Spojené státy a Británie jsou hlavními viníky vypuknutí první světové války. Více si o tom můžete přečíst v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/stravit.htm.

1917 - Američtí magnáti rádi financovali socialistickou revoluci v Rusku a doufali, že to vyvolá občanskou válku, chaos a celkovou likvidaci této země. Připomeňme, že ve stejné době se Rusko účastnilo první světové války, která mu to ještě zhoršovala. Zde jsou konkrétní jména sponzorů: Jacob Schiff, Felix a Paul Wartburg, Otto Kahn, Mortimer Schiff, Guggenheim, Isaac Seligman. Když občanská válka opravdu začala, Američané pustili své síly na urychlení zničení Rusů. Zvlášť velké naděje se upnuly na Trockého, proto se velmi naštvaly, když Stalin rozpoznal jejích plány a odstranil nepřítele. Po revoluci v roce 1917, americký prezident Woodrow Wilson nastínil americkou politiku, pokud jde o Rusko takto: Celá bělogvardějská vláda v Rusku by měla dostat pomoc a uznání Trojdohody. Kavkaz je součástí problému turecké říše, Střední Asie by se měla stát protektorátem Anglo-Sasů, Sibiř by měla mít oddělenou vládu a VelkoRusko novou vládu (tj., ne sovětskou). Po vítězství nad „rudým“ mořem Wilson plánoval vyslat do Ruska vojska z křesťanského sdružení mladých lidí „pro morální vzdělávání a řízení ruského lidu“. V roce 1918 američtí vojáci vstoupili do Vladivostoku a úplně vyhnat je z ruského území se podařilo až v roce 1922. Dále 23. prosince 1917 Clemenceau, Pichon a Foch z Francie a lordové Milner a Cecil z Anglie uzavřeli tajnou úmluvu o rozdělení sfér vlivu v Rusku: Pro Anglii Kavkaz, Kubaň a Don a pro Francii Besarábie, Ukrajina a Krym. USA se oficiálně úmluvy neúčastnily, i když ve skutečnosti držely v rukou všechny nitě, a zejména si dělaly nárok na Sibiř a Dálný východ ... Geografická mapa, kterou připravilo ministerstvo zahraničí Spojených států pro americkou delegaci na pařížské mírové konferenci to velmi přesně ukazovala: Ruský stát na té mapě byl pouze na Středoruské vysočině. Pobaltí, Bělorusko, Ukrajina, Kavkaz, Sibiř a Střední Asie na té mapě byly „samostatnými“, „nezávislými“ státy. Na tento plán se muselo ještě pár desítek let počkat. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1917rossija.htm.)

1918 - 1922 - Intervence do Ruska. Celkem se jí účastnilo 14 zemí. Američané si přivlastnili hodně ruských zlatých rezerv, když je vzali admiralovi Kolčakovi kvůli slibu o dodávce zbraní. Slib však nesplnili. Tohle zlato je zachránilo během Velké hospodářské krize, kdy se vláda rozhodla vypořádat s obrovskou nezaměstnaností najmutím na civilní službu. Pro zaplacení za tuto neplánovanou práci bylo potřeba obrovské množství peněz, a tehdy se ukradené zlato hodilo. Tohle však není jediná ztraceném zlatě (vice o tom zde : http://jinezpravy.blogspot.cz/2012/08/teorie-o-vzniku-banky-ceskoslovenskych.html ) Fotogalerie zde: http://www.usinfo.ru/c4.files/1917russiagallery.htm.

1918 - 1920 - Panama. Po volbách se do země posílají vojáci k potlačení nepokojů.

1919 - Kostarika. Povstání proti režimu prezidenta Tinoco. Pod tlakem USA Tinoco odstoupil, avšak nepokoje v zemi se nezastavily. Proběhlo vylodění amerických vojáků pro „ochranu amerických zájmů“. Prezidentem byl zvolen D. Garcia. V zemi byl obnoven demokratický systém.

1919 - Američtí vojáci bojující na straně Itálie proti Srbům v Dalmácii.

1919 - Američtí vojáci jsou v Hondurasu během voleb.

1920 - Guatemala. Dvoutýdenní intervence.

1921 - Americká podpora rebelů, kteří bojovali za svržení guatemalského prezidenta Carlose Herrera ve prospěch „United Fruit Company“.

1922 - Intervence v Turecku.

1922 - 1927 - Americké síly v Číně během lidového povstání.

1924 - 1925 - Honduras. Vojáci vtrhli do země během voleb.

1925 - Panama. Americké síly rozehnaly generální stávku.

1926 - Nikaragua. Invaze. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/19261933nikaragua.htm)

1927 - 1934 - V celé Číně jsou američtí vojáci.

1932 - El Salvador invaze od moře. V té době tam byla vzpoura.

1936 - Španělsko. Zavedení vojáků během občanské války.

1937 - Jeden vojenský střet s Japonskem.

1937 - Nikaragua. S pomocí amerických vojáků se Somoza dostal k moci, když svrhl legitimní vládu Hamída Sacasa. Somoza byl diktátorem a jeho rodina vládla v zemi příštích 40 let.

1939 - Zavedení vojsk do Číny.

1941 - Jugoslávie. Převrat v noci z 26. na 27. března 1941, který provedly anglo-americké zpravodajské služby, v důsledku státního převratu byla svržena vláda Cvetkoviće-Matcheka.

1941 - 1945 - Zatímco sovětská vojska bojovala s nacistickou armádou, Američané a Britové dělali to, co dělají obvykle - teror. Systematicky ničili civilní obyvatelstvo Německa, čímž ukázali, že nejsou o nic lepší než nacisté. Toto bylo děláno ze vzduchu pomocí kobercového bombardování měst, která neměla nic společného s válkou a válečnou výrobou: Drážďany, Hamburk. V Drážďanech bylo během jedné noci zabito přibližně 120 000 – 250 000 civilistů, většina z nich byli uprchlíci. (O Lend Lease si můžete v ruštině přečíst zde: http://www.usinfo.ru/lendlease.htm.) Stručně řečeno: 1) Pomáhat SSSR začali až v roce 1943, předtím byla podpora jen symbolická, 2) výše podpory byla malá a za obrovské ceny (stále se to splácí), zároveň je přitom špehovali (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/lendleaseshpiony.htm) a 3) současně Amerika tajně pomáhala nacistům, i když se o tom teď přímo nemluví (v ruštině o tom např. zde: http://www.usinfo.ru/ibm.htm a zde: http://www.usinfo.ru/fashysty.htm). Obchod je obchod. Mimochodem, Bushův dědeček Prescott Bush se na tomto přímo podílel. Obecně zločiny Spojených států během druhé světové války jsou nevyčíslitelné. Například podporovali extrémně násilnické chorvatské fašisty, kteří se pak aktivně zapojili do protisovětského boje. Jakoby náhodně útočili na sovětské vojáky v naději zastrašit je svou palebnou silou. Dohodli se s Hitlerem, že maximální počet vojáků byl hozen do boje proti Sovětům a Američané pochodovali vítězně od města k městu, aniž by se setkali s jakýmkoliv odporem. Až pak nasnímali hrdinské filmy, kde si připisovali hrdinské činy sovětských vojáků. Jedním z nejstrašnějších zločinů je samozřejmě tajné sponzorování nelidských experimentů na lidech americkými fondy v nacistických koncentračních táborech. Kvůli finanční pomoci měla Amerika neomezený přístup k výsledkům výzkumu. Po válce byly všechny němečtí a japonští odborníci převezeni do Spojených států, kde pokračovali ve svém výzkumu na vězních, obyvatelích domovů pro seniory, přistěhovalcích, lidech v Latinské Americe atd.

1945 - Dvě atomové bomby svržené na vyčerpané Japonsko (více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/c3.files/2mirovaja3.htm), což mělo za následek smrt asi 200 tisíc (podle jiných zdrojů 0,5 milionu) lidí, většinou žen a dětí. Široce rozšířená domněnka o tom, že bomby byly shozeny pro záchranu životů Američanů není pravdivá. Bomby byly shozeny za účelem zastrašení nového nepřítele, Stalina, když Japonsko se již snažilo vyjednat kapitulaci. Vedoucí velitelé druhé světové války, včetně Dwighta D. Eisenhowera, Chestera Nimitze a Curtise Lemaye, všichni neschvalovali použití atomových bomb proti poraženému nepříteli. Kromě toho byly bomby shozeny navzdory zákazu Haagské úmluvy z roku 1907 – „neexistuje žádná omluva pro neomezené ničení nebo útoky na civilisty a civilní objekty jako takové“. Nagasaki byl námořní základnou ... Po okupaci Japonska americkými vojsky zemřelo hladem 10 milionů lidí. Také, jako obvykle, Američané plně prokázali svou „civilizovanost“: dobrou tradicí bylo nošení „suvenýrů“, vytvořených z kostí a jiných částí těla mrtvých Japonců.

1945 - 1991 - SSSR. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/sssrindex.htm.) Samozřejmě, že všechny protisovětské sabotáže, teroristické činy, provokace není možné uvést. Měli bychom zvláště zmínit angloamerický plán „Nemyslitelné“, který byl odtajněn před několika lety, a nezpůsobil žádný zájem v „demokratických“ médiích. Toto není překvapující, jelikož plánem bylo zaútočit společnými fašistickými, britskými a americkými vojsky na Sovětský svaz už v létě 1945. Jaký demokrat se tohle odváží říct? Zajatí Němci se neodzbrojovali sovětskými „spojenci“, nikdo tu armádu nerozpouštěl, váleční zločinci nebyli potrestáni. Naopak, nacisté byli shromážděni do stotisícové armády, která jen čekala na rozkaz zopakovat svůj blitzkrieg. Naštěstí, Stalinovi se podařilo přesunout sovětské vojáky a tím neutralizovat američano-fašisty a ti se neodvážili na „demokratizaci“. Nicméně, přátelství Američanů s nacisty pokračovalo. Prakticky žádný válečný zločinec v západním Německu nebyl potrestán, mnozí sloužili v NATO a na nejvyšších pozicích ve vládě. V té době Spojené státy, které měly monopol na jaderné zbraně, se začaly připravovat na preventivní válku, která měla být zahájena v roce 1948. Za prvních 30 dnů bylo naplánováno shození 133 atomových bomb na 70 sovětských měst, z nichž 8 na Moskvu a 7 na Leningrad a později se plánovalo shození dalších 200 atomových bomb. Nicméně, kontrolní výpočty ukázaly, že americké strategické letectví v letech 1949 - 1950 stále nemohlo zasadit smrtelný úder Sovětskému svazu, tak aby nebyl schopen odporu (plán „Dropshot“), takže „demokratizace“ byla odložena. Amerika se snažila všemi prostředky podnítit etnické konflikty, prodat vadné zařízení (které, mimochodem, kdysi vedlo k největšímu výbuchu v Sovětském svazu vůbec - v roce 1982 vybouchl plynovod s americkým zařízením na Sibiři). Pokud to bylo možné, tak proti Sovětskému svazu byly použity i biologické zbraně. Například shazování z letadel Mandelinky bramborové, čímž způsobili obrovské škody na úrodě brambor. Na Ukrajině je stále v některých oblastech rozšířen vědě neznámý kříženec mezi kobylkou a cvrčkem. Je zřejmé, že byl původně určen k rozšíření nějaké infekce. (Američané zajali během druhé světové války všechny japonské odborníky na biologické zbraně a aktivně využívali jejich odborné znalosti ve všech víceméně větších válkách, i na Kubě, rozšíření epidemie pomocí hmyzu bylo vyvinuto právě Japonci). V celé historii Sovětského svazu žádný bojový letoun nezasáhl do vzdušného prostoru Spojených států, nedělal přelety nad touto zemí a neprováděl v něm letecké bitvy. Za padesát let konfrontace se Sovětským svazem bylo sestřeleno kolem třiceti bojových a průzkumných letadel USA. Ve vzdušném boji nad Sovětským svazem sověti ztratili pět bojových letadel, Američany byli sestřeleno několik sovětských transportních civilních letadel. Celkem bylo zaznamenáno pět tisíc porušení sovětských hranic americkými letadly. Za stejné období v Sovětském svazu bylo identifikováno a zatčeno více než sto čtyřicet parašutistů - sabotérů s konkrétní úlohou o vedení sabotáže na sovětském území. CIA aktivně tisklo sovětské peníze a dodávalo je všemi možnými způsoby do SSSR kvůli způsobení inflace. Západní vědci urychleně rozvíjeli některé vědecké teorie o přírodním ruském sklonu k násilí a otroctví, o podvědomě předprogramované chuti obsadit celou Zemi. Dnes je již veřejně známo mnoho plánů na rozpoutání jaderné války se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi, „Chariotir“, „Trójan“, „Bravo“, „Offtekl“. Američané byli dokonce ochotni zaházet atomovými bombami své evropské spojence, aby poslední Rusové neměli kam běžet od jadernými zbraněmi zničeného Sovětského svazu. Nejvážnější obavy ze strany tehdejšího Sovětského svazu byly, jak se ukázalo později, zcela rozumné. V 70. letech byl odtajněn plán, který byl navržen rozvědkou už 3. listopadu 1945, podle kterého byl schválen atomový útok zároveň na 20 měst v SSSR. Byl naplánován „nejen v případě nadcházejícího útoku SSSR, ale i když úroveň vědeckého a průmyslového rozvoje země dá soupeři příležitost k útoku na Spojené státy nebo na obranu proti našemu útoku“... Ale hrdinské úsilí sovětského lidu, neuvěřitelné totální úsilí pracovníků a intelektuálů dovolilo ekonomický zázrak a zcela nečekaný vývoj jaderné zbraně pro USA. Američané, které promarnili správný okamžik k útoku ještě mnohokrát chtěli zasadit preventivní úder později v 50. letech, ale byli po celou dobu zastaveni strachem z odpovědí. Podle CIA Amerika utratila na zničení SSSR celkem 13 bilionů dolarů.

1946 - Jugoslávie. Američtí vojáci se mstí za sestřelení letadla.

1946 - 1949 - USA bombardovaly Čínu a poskytovaly jakýkoli odpor vůči komunistům. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/c4.files/1946kitaj.htm)

1947 - Itálie. Za účelem boje proti komunismu byly financovány proamerické síly ve volbách, CIA masově zabíjelo komunisty a provádělo protisovětskou kampaň v médiích. Nakonec na americké peníze byly zfalšovány výsledky voleb a samozřejmě komunisté prohráli.

1947 - 1948 - Francie. Za účelem boje proti komunismu a re-kolonizaci Vietnamu jsou financovány pro-americké síly ve volbách a je poskytnuta vojenská podpora. Byly zabity tisíce civilistů.

1947 - 1949 - Řecko. Američtí vojáci jsou zapojeni do občanské války, kde podporují fašisty. Pod záminkou „ochrany demokracie“ USA zasahují do konání prvních všeobecných voleb v Itálii a zavádí bojové lodě 6. flotily do italských přístavů, aby se zabránilo komunistické straně dostat se k moci mírovou cestou. Během několika desítek let po válce, CIA a americké korporace nadále zasahují do voleb v Itálii a utrácí stovky milionů dolarů za zablokování volební kampaně komunistů. Popularita komunistů byla založena na jejich aktivní účasti v protifašistickém hnutí, když vedly všechny síly odporu.

1948 - 1953 - Vojenská akce na Filipínách. Rozhodující role v represivních operacích proti filipínským lidem. Smrt tisíců Filipínců. Americká armáda zahájila kampaň proti levým silám v zemi ještě v době, kdy ti bojovali proti japonským útočníkům. Po válce Spojené státy přivedly k moci řadu loutek, včetně prezidenta, diktátora Marcose. V roce 1947 byly finančně podporovány pro-americké síly kvůli otevření amerických vojenských základen na Filipínách.

1948 - Peru. Vojenský převrat provedený Amerikou. K moci se dostal Manuel Odria. Nedemokratická vláda se v budoucnu vyzbrojovala a byla podporována Amerikou, další volby se konaly až v roce 1980.

1948 - Nikaragua: vojenská podpora kvůli kontrole nad vládou. O diktátorovi Anastasio Somozovi americký prezident Roosevelt řekl: „Je to sice hajzl, ale je to náš hajzl.“ Diktátor byl zabit v roce 1956, ale jeho dynastie zůstala u moci.

1948 - Kostarika. Amerika podporuje vojenský převrat vedený José Figueresem Ferrerem.

1949 - 1953 - Albánie. Spojené státy a Velká Británie uskutečnily několik neúspěšných pokusů o svržení „komunistického režimu“ a nahrazení ho prozápadní vládou z řad fašistických kolaborantů a monarchistů.

1950 - Povstání v Portoriku potlačeno americkými vojsky. V té době tam pokračoval boj za nezávislost.

1950 - 1953 - Ozbrojený zásah v Koreji přibližně milionu amerických vojáků. Smrt stovek tisíc Korejců. V roce 2000 vyšlo najevo hromadné vraždění desítek tisíc politických vězňů armádou a policií Soulského režimu, kterého se dopustil během korejské války. Toto bylo děláno na příkaz Ameriky, která se obávala, že vězňové, kteří byli zadrženi za své politické přesvědčení můžou být zachráněni armádou KLDR. Američané aktivně používali chemické a biologické zbraně vyrobené pro ně nacistickými zločinci a testovanými na vězních. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/koreja.htm, 2. část zde: http://www.usinfo.ru/koreja2.htm)


1950 - Počátek americké vojenské pomoci Francouzům ve Vietnamu. Dodávka zbraní a vojenské poradenství, zaplacení poloviny vojenských výdajů Francie.

1951 - Americká vojenská pomoc čínským povstalcům.

1953 - 1964 - Britská Guyana. Během 11 let se USA a Velká Británie třikrát snažily zabránit příchodu k moci demokraticky zvoleného vůdce Dzhegena, který prováděl neutrální a nezávislou politiku. Ta by podle Spojených států mohla vést k budování společnosti alternativní ke kapitalismu. Pomocí různých nástrojů od stávek až po terorismus, Spojené státy zařídily jeho odchod z politické scény v roce 1964, výsledkem bylo, že Guyana, jedna z nejlepších zemí v regionu se začátkem roku 1980 stala jednou z nejchudších.

1953 - Írán. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1953iran.htm) Populární politik Mosaddek se rozhodl znárodnit ropný průmysl Íránu (1951), který kontrolovala anglo-iránská naftařská společnost. Tak ekonomické zájmy Velké Británie byly porušeny. Pokusy Spojeného Království „ovlivnit“ Mosaddeka s pomocí hlavy státu Šáha selhaly. Mosaddek provedl referendum, v němž získal 99,9 % hlasů a dostal mimořádnou pravomoc, převzal velení ozbrojených sil, a nakonec sesadil Šáha a poslal ho do vyhnanství. Británii a Spojené státy vyděsilo, že Mosaddek se neopíral pouze na nacionalisty a kleriky, ale i na komunistickou stranu Íránu. Ve Washingtonu a v Londýně se rozhodli, že Mosaddek připravuje „sovětizaci“ Íránu, takže CIA a britská zpravodajská služba MI5 provedla operaci na svržení Mosaddeka. V Íránu začaly nepokoje, kde se střetli monarchisté podporovaní USA a Británií a příznivci Mosaddeka, proběhl státní převrat organizovaný armádou. Šáh se vrátil do Teheránu a na oficiální schůzce s hlavou CIA na Blízkém východě řekl : „Získal jsem tento trůn díky Alláhovi, národu, armádě a tobě.“ Mosaddek byl zatčen, souzen íránským soudem a odsouzen k dlouhému trestu odnětí svobody a zbytek svého života strávil v domácím vězení. Šáh zrušil rozhodnutí o znárodnění ropného průmyslu Íránu. Šáh Pahlavi se na čtvrt století stal žalářníkem pro íránský lid.

1953 - Nucená deportace Inuitů (Grónsko), která skončila degradací tohoto národa. (Více v ruštině zde: http://www.usinfo.ru/1953grenlandia.htm)

24. 8. 2015    zdroj
Ukrajinská média informovala, že "separatisté" podél celé rozhraničující linie nainstalovali reproduktory, kterými provádějí "psychologický útok" na ukrajinské vojáky.

"Separatisté používají "výřezy" z projevů prezidenta Ukrajiny Petra Porošenka a ministerského předsedy Arsenije Jaceňuka se všemi sliby, které učinili v průběhu let 2013-2015 a které nejsou z těch či oněch důvodů zatím splněny," oznámil ve vysílání ukrajinského televizního kanálu "112 Ukrajina" moderátor Jurij Bibik.

"Podle našich vojenských odborníků jsou použity reproduktory o akustickém výkonu nejméně 144 dB, které mohou pokrýt plochu více než 15 čtverečních kilometrů. To je velmi hlasité. Vysílání se nezastavuje již více než 12 hodin.

Je to psychologický útok zaměřený na podkopání důvěry k vedení Ukrajiny a musí být zastaven, a to i prostřednictvím mezinárodních organizací," uvádí pobouřený Jurij Bibik.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová

24. 8. 2015     zdroj a původní zdroj
Novinář Marco Mayer prohlásil, že Ukrajina pokrytecky vydává poslední peníze, získané od mezinárodních investorů, na válku na Donbasu.

Rakouské vydání Contra Magazin uveřejnil článek, v němž je uvedeno, že ukrajinské politiky je nemožné překonat úrovní pokrytectví a schizofrenie.

Novináři vydání poznamenávají, že Kyjev soustavně deklaruje příměří a reformy k posílení ekonomiky, ale i nadále investuje poslední peníze v rezortu obrany.

Autor článku Marco Mayer konstatuje, že Ukrajina je na pokraji bankrotu, válka na východě silně zasáhla již i tak slabou ekonomiku, čímž silně utrpěly veřejné finance. Novinář upozorňuje, že finanční prostředky, které Kyjevu přiděluje MMF, jdou na válku, ne na reformy. Vypadá to tak, že mezinárodní investoři, které poskytují Kyjevu úvěry, pouze oddalují mírové řešení.


Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová

24.8.2015   Parlamentní listy
 Za pokryteckou považuje Zdeněk Zbořil výzvu vědců a akademiků proti strachu a lhostejnosti, protože předtím zněly z akademické půdy hlasy opačné. Lidé podepsaní pod výzvou proti strachu a lhostejnosti nejsou autoritami.V souvislosti s úvahami některých německých politiků, že by vlastníci volných bytů a domů je museli poskytnout pro migranty, politolog upozorňuje, že ve Francii už toto opatření platí a mohou ho dokonce využívat i takzvaně sociálně nepřizpůsobiví.
Znepokojeni prudkým nárůstem xenofobních nálad ve společnosti a aktivitou extremistických skupin, které nemají dostatečnou protiváhu, rozhodli se vědci a akademici vydat výzvu proti strachu a lhostejnosti. „Je to trošku pokrytecké, protože vědci s tím začali. Vždyť pan docent Konvička z Jihočeské univerzity vyzýval jako první k tomu, že tady islám nechceme. A teď, když se vylekali, že to vzbudilo takový ohlas, tak se všichni – opět z Přírodovědecké fakulty, tentokrát tedy Univerzity Karlovy – přidávají do opačného tábora. Z toho je vidět, že akademické postavení není zrovna tím nejlepším rádcem politických rozhodnutí. Sami jste si navařili, sami si to snězte...

Jednou z nejviditelnějších tváří z těch, co výzvu podepsali, se stal profesor imunologie Václav Hořejší. V Událostech, komentářích České televize odmítl názor, že ze strany vědců a akademiků jde o povýšenost nad ostatní společnost a lidi s opačnými názory. Přitom ale kritizoval, že média dávají prostor Martinu Konvičkovi, představiteli iniciativy Islám v České republice nechceme. Přitom ve výzvě, jejímž je horlivým zastáncem, se píše, že téma migrace musí být předmětem diskuze. S kým ale diskuzi chce vést, je otázkou. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz totiž uvedl, že se stydí se za to, že velká část české společnosti je nejen lhostejná k utrpení běženců, ale považuje je dokonce za jakési podvodníky a parazity, kteří chtějí vysávat náš sociální systém.
Lidé podepsaní pod výzvou proti strachu a lhostejnosti nejsou autoritami

Vést diskuzi s velkou částí společnosti, o níž prohlásí, že se za ní stydí, není pro diskuzi opravdu ten nejsprávnější odrazový můstek. „Však to vyjádření neodpovídá požadované akademické úrovni. Naopak to svědčí o tom, kam jsme v akademické sféře dospěli a na jakou úroveň jsme to dovedli. Ti lidé, co se pod výzvu podepsali, prostě nejsou autority. Vždyť to podepisuje spousta lidí, kteří se zprofanovali zaujímáním různorodých politických postojů. Ale kde dnes najít autoritu, která by nám poradila, jak se chovat v prekérních situacích? Sklízíme ovoce, zejména na té akademické úrovni, které jsme zasadili,“ upozorňuje politický analytik.

Vědci a akademici také vyzvali politiky, aby ve věci přijímání uprchlíků zohledňovali skutečné potřeby a možnosti, ne vrtkavé nálady veřejného mínění. Ti skutečně potřební musí být přijímáni a integrováni na základě individuálního a spravedlivého výběrového procesu, aniž by je předem diskvalifikovala jejich etnická či náboženská identita. Přitom to spíše vypadalo, že výzva přišla na politickou objednávku ve chvíli, kdy zastánci přijímání migrantů měli ve veřejnosti pramalou podporu. Proto ji tak uvítal ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier a stejně tak ministryně školství Kateřina Valachová, která se do vládní funkce odrazila z postu Dienstbierovy náměstkyně.
I předseda ODS a akademik Fiala přece volal po radikálním řešení

Názorovou spřízněnost s Jiřím Dienstbierem kromě jeho protégé Valachové prokázal i předseda opoziční TOP 09 Karel Schwarzenberg, jenž se na sociálních sítích zalykal vděčností k vědcům za tuto výzvu, protože tak zachraňují čest české společnosti. „Netroufl bych si tvrdit, že šlo o výzvu na politickou objednávku. Spíš si myslím, že se spousta těch původně neodvážných stala odvážnými a ucítili, že se tady dají vytřískat nějaké politické body. Původně je získával Úsvit a paní Černochová, ale i další lidé z ODS. Dokonce i sám předseda, akademik pan Fiala, přece volal po radikálním řešení a div neposílal armádu na hranice,“ připomíná Zdeněk Zbořil.

Ve stínu výzvy vědců a akademiků poněkud zůstalo připomenutí výročí 21. srpna, kdy do tehdejšího Československa vtrhlo pět armád Varšavské smlouvy. „Sledoval jsem, co se kolem toho řeklo či napsalo, ale to, co se objevilo v novinách, se mi zdálo takové neslané nemastné. To, že vzpomínají na to, jak nějaký ruský zběhlý voják umlátil někoho kladivem, je zpráva tak do černé kroniky, to s těmi událostmi nemá nic společného. Zdálo se mi, že ten étos, který to tehdy vyvolalo, takové to národní semknutí, bylo zase už poněkolikáté opomenuto. Nemluvě o tom, že samozřejmě nepadlo ani slovo o XIV. Vysočanském sjezdu, ale třeba na to ještě dojde,“ myslí si politolog.
Mnozí lidé si neuvědomují, že jsme z role oběti přešli mezi spoluviníky

Zcela jiný pohled na srpnové události roku 1968, než bývá obvyklé, nabídla ve svém komentáři chartistka a spisovatelka Lenka Procházková. Upozornila na obrovskou psychologickou změnu spočívající v tom, že jsme byli po celé generace formovaní opakovanou rolí oběti cizích zájmů, zatímco dnes stojíme, jako člen NATO, na straně spoluviníků i dalších obdobně motivovaných válek a agresí. A tak se ptala, zda nyní cítíme stud. „To je zajímavá otázka, s níž přišla, protože si to mnozí lidé ještě neuvědomují. A to ani ti, kteří tak vášnivě bojují pro, nebo proti migrantské vlně. Ta je přece vyvolaná tím, že NATO se už v balkánských válkách odvolalo na článek pátý dohody Severoatlantického společenství a začalo bombardovat Jugoslávii,“ připomíná Zdeněk Zbořil.

A pod novodobým sjednocením se organizovalo, byť chaoticky, Arabské jaro v Tunisku a v Egyptě. „Ti, co se dnes tak zlobí, se mají zlobit na sebe za to, co dělali ve dnech, kdy se o tomto osudu a strategické a politické orientaci rozhodovalo. Nemuseli samozřejmě bojovat proti, ale mohli alespoň vyjádřit svůj názor. Ostatně pan Schwarzenberg ho vyjádřil. Souhlasil s uznáním Kosova, dokonce ho protlačil ve vládě i v Parlamentu, takže ten může nést plnou odpovědnost. Jenom se nesmí rozčilovat nad tím, že kosovští běženci zaplavují Evropu. Ale chová se tak, jak se choval už jako kancléř, jako ministr zahraničních věcí a jako předseda zahraničního výboru sněmovny. A i ti ostatní se musí také na sebe podívat tak, jako se na sebe dívá on,“ míní politický analytik.
Po zasedání Bezpečnostní rady státu už její svolání pro Babiše absurdní nebylo

Ve čtvrtek se sešla Bezpečnostní rada státu, která se zabývala kauzou kolem České pošty. Tu odstartovala informace, že Kamil Choc ze středočeské ČSSD chtěl třímilionový úplatek po podnikateli Lukáši Čadkovi, který s Českou poštou vede spor o více než 20 milionů korun. Peníze údajně měly jít do pokladny sociálních demokratů a přímo k ministru vnitra Milanu Chovancovi, což ale odmítla ČSSD i politik samotný. Případ může souviset s tendrem na zajištění bezpečnostních služeb pro Českou poštu. Po zasedání BRS se premiér Bohuslav Sobotka nechal slyšet, že některé soukromé firmy vytvářejí tlak na to, aby ministerstvo vnitra a vedení pošty nepokračovalo ve snaze zefektivnit a zprůhlednit hospodaření České pošty, ale právě proto by se ministr Chovanec neměl nechat zastrašit.

Dokonce i ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš uvedl, že zazněly informace, o nichž do té chvíle nevěděl. Je proto podle něj dobře, že premiér založil novou tradici, kdy se Bezpečnostní rada státu bude zabývat i kauzami státních firem. „Vypadá to, že pan Babiš, který původně považoval svolání kvůli poště za absurdní, dostal opravdu informace, které do té doby neznal. My je neznáme ani teď. Jen víme, že byly takové, aby změnily názor těch členů vlády, kteří jsou v Bezpečnostní radě státu, a pana Chovance jednoznačně podpořili. To, že pan Čadek dostával předtím prostor především v novinách pana Babiše a že se v těch nebo oněch novinách píše tak, nebo onak, může být vyvoláno i tím, že mají jen tradiční zpoždění za tokem informací, které by zpravodajové už dávno měli mít k dispozici a zřejmě se o tom dozvíme až v tomto týdnu,“ podotýká Zdeněk Zbořil.
Závažnější změnu politických poměrů ani migrantská vlna nepřinese

Podle komentáře Jindřicha Šídla v Hospodářských novinách se uplynulý týden první schůzí vlády po prázdninách začala v Česku volební kampaň, která bude přerušena v roce 2027, kdy se v této zemi poprvé po 12 letech nebudou konat žádné volby. Neměli bychom si prý zastírat, že nadcházejících třicet měsíců rozhodne o definitivní proměně českého politického systému a celé společnosti, která začala v lednu 2013 první přímou prezidentskou volbou a pokračovala dramatickým pádem Nečasovy vlády, předčasnými volbami a nástupem Andreje Babiše na podzim před dvěma lety. Politolog Jan Kubáček očekává, že pnutí mezi nejsilnějšími stranami, které se projevuje atakem na premiéra kvůli bytům OKD a ministra vnitra kvůli České poště, nabere právě ve volebních kampaních na intenzitě.

„Slova pana Šídla a vůbec názor Hospodářských novin bych nebral moc vážně, protože tam se všichni těší na velké pnutí, a tím myslí změnu politických poměrů v republice. A když k ní nedochází, tak se ji snaží vyvolat. Hnutí ANO ani ČSSD by z rozpadu koalice nic nezískaly. Mohou se hádat, ale proč by šly na tak riskantní krok, jako jsou předčasné volby, když ani jedné straně by to nepřineslo nějakou výraznou změnu. Jestli si pan Šídlo myslí, že ODS nebo některá z jiných jemu blízkých stran by mohla získat nějakou pronikavou výhodu, tak bych si ho dovolil ubezpečit, že pokud nedojde k zásahu zvenčí, tak ani náhodou. Čeští voliči jsou velmi konzervativní, aby se dopustili takové závažné změny. To by musel být podnět mnohem zajímavější i než nějaká vlna běženců,“ domnívá se Zdeněk Zbořil.
Když to nepůjde do Německa, zamíří migranti do Rakouska, nebo k nám

Ta je však hodně zajímavá pro našeho západního souseda. Do Německa letos dorazí podle ministra vnitra Thomase de Maiziéreho až 800 tisíc běženců, zatímco dosavadní prognózy uváděly 450 tisíc migrantů. Vzhledem k tomuto vývoji prohlásil Antonio Guterres, vysoký komisař OSN pro uprchlíky, že chce ulehčit Německu cestou přerozdělení uprchlíků tak, že se odpovědnost rozdělí na více ramen v Evropě. Není prý dlouhodobě udržitelné, aby pouze dvě země EU – Německo a Švédsko – přijímaly většinu uprchlíků. „Dochází k tomu, co se už předpovídalo při podpisu Lisabonské smlouvy, že ti uprchlíci přece nepoběží z Rumunska do Bulharska, nebo Syřané nebudou zakládat uprchlické tábory na pomezí s Německem,“ konstatuje politolog.

Není se co divit, že uprchlíci chtějí do blahobytnějších zemí, kde navíc už mají svých deset milionů potenciálních příbuzných nebo těch, kteří je budou rádi přijímat. „Samozřejmě že se běženci mohou stěhovat; a když to nepůjde do Německa, budou se snažit dostat do Rakouska, nebo k nám, to je přirozený vývoj. Německá kancléřka jednou řekla, že multikulturalismus zklamal, že se nepovedl. Tak musí také říci, co pro to udělali, aby nezklamal. Jestliže mají vedoucí ekonomickou sílu v Evropské unii, tak se musí podělit i o kompenzaci té ekonomické slabiny Evropy. Německo pochopitelně nemůže unést další příval běženců, kteří nemohou být gastarbeitry. Ti gastarbeitři měli tu výhodu, že když si vydělali peníze, tak se vraceli. Ale kam se mají vrátit tito lidé, když jsme jim to všechno vybombardovali?“ ptá se Zdeněk Zbořil.
Země spoléhají, že budou tranzitem na cestě do Německa, Anglie a Francie

Informacím o vlně migrantů do Evropy dominovaly v uplynulém týdnu ty, které se týkaly dění na hranici mezi Makedonií a Řeckem, kterou zavalily tisíce migrantů, bažící se dostat do Evropy. Makedonská policie proti nim dokonce nasadila slzný plyn. Nepřekvapila už ani zpráva o tom, že do nákladního vlaku mířícího tunelem pod Lamanšským průlivem do Británie vnikli běženci. Tamní provoz byl zpomalen, protože tato souprava musela být zastavena a běženci vráceni na francouzské území. V rychlovlaku jedoucím z Amsterdamu do Paříže se schylovalo k velké tragédii po útoku Maročana. A v Německu by rostoucí počet uprchlíků mohl vést k omezení vlastnických práv majitelů bytů a domů, protože do neobsazených by stát podle některých politiků měl mít právo umístit azylanty.


Podle Zdeňka Zbořila se žádné zásadní řešení nedá čekat, dokud nedojde k nějakému velkému maléru. „Zavčas se nezabránilo pohybu lidí z válkou zničených oblastí, takže jejich motivace je rozhodně výraznější než motivace naše, protože jim jde o život. Zatím dochází k vyvolávání drobných incidentů, ale ty mohou přerůst v incidenty mnohem větší. Když nashromáždíte na malém prostoru větší počet osob, tak by to byl div, nezavedete-li polovojenskou disciplínu, aby tam nedocházelo ke konfliktům. A nemluvě už o trasách běženců, kde ti lidé vědí, že se musí dostat do další stanice a že se tam musí dostat za každou cenu. Tím se zřejmě ty národní instituce, které jsou bohatě placené, vůbec nezabývají a spoléhají na to, že jejich země budou tranzitní zemí a že uprchlíci skončí v Německu, v Anglii a ve Francii,“ míní politolog.
Vlastník bytu ve Francii musí ubytovat migranta a sám může nést náklady

Upozorňuje, že pokud jde o obsazování bytů, tak to je ve Francii už zavedeno, jenom se to tak často nepoužívá a také se o tom nemluví. „A nejde jen o migranty, ale i pro takzvaně sociálně nepřizpůsobivé, jimiž lze obsadit byty. To vím z první ruky, protože jeden vzdálený příbuzný se tímto zabývá dnes a denně. Ti lidé většinou nemají, čím zaplatit, tak se s nimi vlastník soudí. Když pak před soudem řeknou, že jsou nemajetní, tak je soud na základě toho osvobodí a buď to zaplatí stát, nebo obec, nebo náklady ponese majitel, jehož byt dostali tito lidé, protože byl neobsazený, přidělený. Není divu, že má Marine Le Penová v těchto oblastech takovou popularitu, neboť se k ní lidé obracejí jako k poslední spáse...

Dnes se mají v Berlíně setkat kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident François Hollande a ukrajinský prezident Petro Porošenko. Z tradičního kvarteta jednajícího o Ukrajině tak bude chybět ruský prezident Vladimir Putin. Údajně má jít o pokus zažehnat eskalaci konfliktu mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty na Donbasu. „Buď chtějí pana Porošenka upozornit na to, že minské smlouvy platí, nebo se s ním chtějí domluvit na jiném řešení. Ale jakém, to si neumím představit. Zejména proto, že se scházejí mimo Ukrajinu, a to může znamenat cokoli. Politika se tam odehrává v tak temném zákulisí, že jakákoli předpověď je velmi riskantní. Také nevíme, jestli pan Porošenko ještě má sílu, aby jejich přání ohledně Minských dohod byl vůbec schopný vyplnit,“ upozorňuje politický analytik.
Obdobu Jaceňukova návrhu o přísaze věrnosti zemi známe z nacistického Německa

Z východní Ukrajiny totiž v posledních dnech chodily zprávy o dalších obětech bojů mezi vojáky i civilisty. „Jenom pozor, že média o tom informují velice neseriózně. Jednak o tom, kolik kde bylo zabitých vojáků a jakých vojáků, jestli z jedné, nebo z druhé strany, to se každý den různí, jen se dalo pozorovat, že počet mrtvých stoupá. To znamená, že se tam střílí víc, ale to je tak všechno, co můžeme vědět. Dokonce bych řekl, že ani lidé, kteří na těch místech jsou, to nevědí, protože pokud to někdo nekontroluje z nějakého štábu, kde se shromažďují informace, tak není schopen se toho dopočítat. A jestli odvezli nějaké Grady, nebo je zase přivezli, to je vojenská zpravodajská informace, kterou pan Pazderka nebo pan Karas v Moskvě mohou mít jen z ruských, nebo z ukrajinských zdrojů, a tím to končí. Teď záleží na tom, jak jsou ty zdroje kvalitní.

Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk překvapil prohlášením, že navrhne Nejvyšší radě, aby uzákonila přísahu věrnosti zemi. „To známe z nacistického Německa. Tam při vyhlášení totální války také všichni přísahali loajalitu vůdci a vlasti. Pokud je nutná celonárodní přísaha, tak z toho je vidět, že si vláda není jistá a že chce zavázat občany své země k tomu, aby byli loajální. A pokud nebudou, aby je mohla nějakým způsobem trestat. Ale jak je budou stíhat? To budou chodit nějací lidoví komisaři po Ukrajině a budou zkoumat, kdo a jak byl loajální? Nebo to budou soudit soudy? Tak to je ta cesta do Evropy, pro kterou se symbolicky na Ukrajině rozhodují, pěkně zarostlá hložím. Nevím, jestli se takto do ní dostanou, pokud se tedy Evropa naopak nepřizpůsobí Ukrajině,“ říká politolog.
Osud Řecka se rozhoduje na úrovni, pro níž výsledek voleb nic znamenat nebude

A krátkou zmínkou se zastavuje u řeckého premiéra Alexise Tsiprase, který rezignoval poté, co ministři financí eurozóny a němečtí poslanci schválili spuštění záchranného programu pro zadlužené Řecko. „Situace v Řecku je velmi nepřehledná, peníze, které se tzv. sypou do Řecka, se přece nesypou do Řecka, ale do bank, které Řecku půjčovaly. Takže osud Řecka se rozhoduje na takové úrovni, že volby, zvolení, nebo nezvolení některé strany, úspěch, nebo neúspěch nějakého politika ve volbách vlastně ještě nic neznamenají. Zdá se, že také o osudu Řecka se hraje někde za scénou; a kdo za tu scénu nevidí, tak k tomu nemůže nic moudrého říct. Možná pan Tsipras kalkuluje, nebo hraje vabank mnohem lépe než všichni pánové v Evropské unii,“ uzavírá Zdeněk Zbořil ohlédnutí za politickým děním uplynulého týdne.

24.8.2015   Svobodné noviny
Cílem Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP) má být usnadnění toku zboží a služeb přes Atlantik. Pakt usiluje o vytvoření největší světové zóny volného obchodu, který zahrnuje více než 60 procent celosvětové produkce.Komplexní hospodářská a obchodní dohoda (CETA) je podobná dohoda mezi Evropskou unií a Kanadou.
„Více než 2,5 miliónů Evropanů podepsalo evropskou občanskou iniciativu ECI, která bojuje proti TTIP a CETA,“ uvedla organizace na svém Twitteru.

Aktivisté bojující proti TTIP opakovaně poukázali na to, že dohoda byla projednána v neobvyklém utajení, což vyvolává obavy, že budou mít z dohody prospěch nadnárodní korporace a držitelé korporačních práv na úkor suverénních národů a spotřebitelů.

Aktivisté Stop TTIP v červenci uvedli, že na říjen naplánovali po celé Evropě rozsáhlé protesty proti TTIP.

24. 8. 2015   Svobodné noviny

Kdo seje nenávist…

Nevím, zda panu Jandovi dochází, že pokud šíří podobně nepravdivou propagandu, diskredituje vše, pod co se kdy podepíše. To platí ale i pro další „experty“, ať je již jimi míněn pan Romancov (mimo jiné politolog a pedagog) či M. C. Putna a další (Více).
Jak mohou občané uvěřit v gesta humanity ze strany někoho, kdo zpochybňuje masakr v Oděse? Možná si to tito lidé ani neuvědomují, ale právě oni škodí. Kdo prokazatelně nemluví pravdu v jednom případě, bude nařčen ze lži i v případech ostatních. Nebude důvěryhodným.
Podívejme se na aktivity „politologů“ na Západočeské univerzitě v Plzni. Podívejme se na propojení některých z nich na Český model amerického kongresu (ČMAK), kde se studenti neučí analyzovat, ale „tahat za nitky“ – a který je propojen s ambasádou USA.
Jak máme věřit v nezávislé vysoké školy, když vysokoškolští pedagogové kreslí sprosté obrázky po záchodcích nebo začnou hodinu tvrzením, že jediné místo, kam Putin patří, je toaletní papír?
Stačí pak, aby Romancov či Putna vystoupili na obranu uprchlíků – a značná část veřejnosti se automaticky postaví proti nim. Tito zdiskreditovaní pánové by tedy měli raději mlčet. A zamyslit se nad tím, kdo v naší společnosti zasévá nenávist.