Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Josef Skála Parlamentním listům

0
0
12. 5. 2016    Parlamentní listy (NR zasláno autorem)
Doba, kdy byla politika o furiantských mrákotách, se nemá kudy vrátit. Dnes je střetem o tom, za kým půjde sílící rozčarování. Zatím si je sedlají síly mající novou jenom fazónu. V praxi však vaří z těch samých kánonů jako ti před nimi. My jsme uvízli v defenzivě, jejíž důvody už vyvanuly. Tím více se lidem ztrácíme ve stínu politiky, nad níž lámou hůl. Většině z nich už jsme docela lhostejní. To se nám za skoro sto let, co tu jsme, ještě nestalo. O tom, jak z této pasti, je spor, který rozhodne náš víkendový sjezd.



Strana bude řešit i programové věci. Co by se podle vás, stručně, mělo v programu změnit?
Náš Program s velkým P je z roku 1992. Privatizační pitaval tehdy teprve startoval. Teď už naděluje jen Bakaly v urážlivé bavlnce – a havíře bez práce v bytech za „komerční nájemné“. Krejčíře, řádící i na jihu Afriky – a bezdomovce před Hlavním nádražím. Glosovat lejstra padající z panských stolů už nestačí. Teď to chce vlastní iniciativu, která nebude honit kočku za ocas. Protože udeří na příčiny – a nabídne alternativu, s níž zabojuje o většinu. Ne sama, ale jako duše bloku, jímž si většina vezme slovo v politice. A nedá pokoj, dokud se nedomůže toho, o čem je demokracie doopravdy.
Je to závod s časem. Etablovaným partajím padá hřebínek. Vakuum, jež po nich zůstane, obsadí buď civilizovaná opozice, anebo populismus „železného koštěte“. „Tekutého hněvu,“ řečeno se Zygmuntem Baumanem. Ten vztek umí být krutý. I vůči svatouškům liberální fráze. Tomu musí – řečeno „stručně“ – předejít náš programový obrat. Už teď, na IX. sjezdu. Za čtyři roky, nestane-li se zázrak, by mu dávno ujel vlak.
Pokud jde o voličskou podporu či volební potenciál, myslíte si, že už KSČM dosáhla na svůj vrchol, nebo má ještě rezervy a může oslovit více voličů? Případně jakých voličů kterých stran?
Naše hvězdná hodina právě přichází. Pokud tu šanci ovšem nezahodíme sami. Pravice toho, proč si ji panstvo vydržuje, už dosáhla. Teď je z ní smečka hafanů hlídajících, že se nakradené nebude muset vracet. „Levice“, prohlašující se za „reformní“, už všechny skutečné reformy vzdala. Za to, co dělá, by se před pár desítkami let styděla i německá křesťanská demokracie. Z politiky je umolousaný byznys. Vane z něj korupční odér. Vox populi jím pohrdá stále víc.
To, co má politika řešit, se však nemá kam vytratit. Stejně jako znechucení rostoucí se čtvercem toho, že se nic neřeší. Je to na levici, co slepé ulici neupsala duši. Samo jí to do klína nespadne. Chce to kuráž, invenci a šarm. Světlo na konci tunelu. Ti, kteří nás do něj zavlekli, už žádné nevymyslí. Umějí se už jen balíkovat. I z vrakovišť vlastní impotence. Nad tím, kam a proč se to valí, však šátrají bílou holí.
„Mainstream“ nám sugeruje, že levice tu je už jen pro starce. Na mne se teď obracejí i spousty mladých lidí. Naději spojují s obratem, k němuž by došlo v politice KSČM. A to jak ti, co je to k nám už přitáhlo a pak zase odradilo. Tak lidé, jež politiku „neřešili“, anebo dokonce volili jiné strany. Je to vzorek šancí, které máme i u generací narozených dřív.
Co můžete říci pozitivního a co naopak kritického o svých protikandidátech?
Pro mne to hlasování nemá osobní rozměr. Jde o to, jakou budeme dělat politiku. Parketou Vojtěcha Filipa je technika moci. Ivan Hrůza vyniká buldočí houževnatostí. Vojta se obklopil i lidmi, nad jejichž přidanou hodnotou visí velký otazník. Ivan svou buldočí náturu tu a tam přehrává.  
Proč byste měl být předsedou KSČM právě vy? V čem se lišíte od toho, co nabízejí vaši protikandidáti?
Řeknu to slovy těch, kdo mne přiměli kandidovat. Jedni zdůrazňují erudici – obecnou i na hřišti radikálně levicové agendy. Teď, když tu už s námi není Míla Ransdorf, jsem z těch, kdo přečetl i Marxe a Engelse kompletně, možná opravdu poslední Mohykán. Jiní mluví o záběru i stylu argumentace. Schopnosti oslovit širší publikum, než se daří kolegům. Lámat psychologické bariéry, jimiž nás obestavěla „pravdoláska“. Navazovat spojenectví napříč spektrem. Ti, kteří mne znají déle, připomínají i průlom, kterého dosáhl, když jsem stál v jeho čele, Mezinárodní svaz studenstva.
Jak hodnotíte prezidenta Zemana?
Zeman porazil hybridní válku vedenou za dědičnou monarchii „pravdolásky“. „Kavárna“ ho za to nenávidí. On si užívá gaudium, s nímž zesměšňuje její slabomyslné říkanky. Stále víc přitom bere na rohy i její hujerskou kolaboraci. Ve vztahu k Rusku i Číně či migrační vlně to předvádí v grandiózním stylu. Už to je výkon, před nímž džentlmen smekne. I když má na leccos jiný názor než hlava státu.
Co si myslíte o Andreji Babišovi? Kritizuje migrační vlnu, ale má v hnutí lidi, jako je pan Pelikán podporující migraci. Kritizoval sankce proti Rusku, ale na Čapím hnízdě přivítal amerického velvyslance… Kritizuje privatizaci OKD, ale v europarlamentu má pana Teličku, bývalého spolupracovníka pana Bakaly… Hájí české národní zájmy?
Andrej Babiš hájí své zájmy. S „flexibilitou“, zapouzdřenou v jejich původu a nátuře. Coby mocnář miliard, razící „Ruhe und Ordnung“, až když jsou karty rozdány a nepřejí si být vyrušovány. Test, nakolik se to snese i s národními zájmy, je teprve před námi. A sice v podobě TTIP, „Transatlantického obchodního a investičního partnerství“. Pokud ten koloniální výboj neodpíská sama Amerika, hrozí nám i invaze potravin zmršených „genetickou modifikací“. Zlé jazyky šíří, že jejich „strategickým partnerem“ je právě holding, jemuž vládne pan vicepremiér. Je to jen zlovolná kachna? Anebo něco víc? To vynese verdikt na téma, na něž se ptáte. Být Telička frajer, prachy od Bakaly vrátí do pětníku.
Ilona Švihlíková napsala knihu o tom, že Česká republika je ekonomicky kolonií Německa a Západu. Je to pravda? A jak získat zpět svou nezávislost?
Paní docentka má svatou pravdu. Jsme gastarbeitery na vlastním území. V ekonomickém smyslu ještě hůř než za Habsburka a fakticky i za „protektorátu“. I tehdejší Živnobanka totiž vzdorovala víc než generalita privatizačního převratu. Té druhé přitom sekyra ani koncentrák nehrozily.
Suverenita není sprosté slovo. Žvást, který je za ně vydává, papouškují poskoci cizího mamonu a moci. Naše „omezená suverenita“ – je-li řeč o jejím ekonomickém rozměru – má v zásadě dvě příčiny. Chomout, nasazený EU – a programovou prázdnotu „sametu“. Ten se na dané téma zmohl jen na pár jedovatých slin – a prostoduché leporelo o „ruce trhu“ a „konkrétním vlastníkovi“. „Elity“, které katapultoval, jsou z této prázdnoty.
Chce to hospodářskou strategii a koordinovanou politiku. Podloženou věcně, a ne bigotními zaklínadly. Opřenou o všestranně zdůvodněnou expertizu, kde se i dnes rýsují trhy, korespondující s naší produkční potencí – a jak přesně investovat do know-how, technologií i „lidského kapitálu“, díky nimž se tam uplatní právě hodnota přidaná českými mozky a rukama.
Chce to ovšem i politiku čelící bruselské buzeraci. Až se na scénář suverénního rozvoje zmůžeme – a „eurokracie“ by nám ho zkusila zakázat – je na to „red line“. „Eurokracii“ v dnešní podobě však začíná zvonit hrana. Chomout, kterým nás škrtí, se tak možná rozpadne ještě dřív, než se ten scénář narodí.
Hovoří se o tom, že zisky nadnárodních korporací i kapitál je vyváděn z České republiky. Jak tomu zabránit?
Do zahraničí odchází až kolem desetiny HDP – a to nepočítám švindl „cenotvorby“ uvnitř nadnárodních holdingů. Tedy praxi, kdy české „dcery“ smějí zahraničním „matkám“ účtovat jen ceny blízké nákladům, kdežto v opačném gardu to bývá s tučnou marží. Ekonomice rabované tak třeskutě scházejí zdroje vlastního rozvoje. Už to ji reprodukuje v roli subalterní ficky.
Chce to jak rázné kroky, limitující aspoň ta největší zvěrstva, tak reprízu národního obrození, přinejmenším v ekonomické sféře. To první přepokládá získat i dostatek spojenců. Mám na mysli jak země, které jsou na tom podobně, tak třeba i odborové centrály ze států, kam sice přitéká většina zisků, mzdový a sociální dumping „periférie“ je však i klackem na jejich pracovní sílu.
Repríza „národního obrození“ předpokládá to, o čem byla řeč v předchozí pasáži. Partu nadšenců, která se s rolí ekonomického kandrdase nesmíří. A začne budovat „ostrůvky pozitivní deviace“, jež hodí cizí nadvládě rukavici, tak jako obrozenci 19. století. Tehdy to bylo v silách privátního kapitálu. Že by to zvládl i dnes, je z říše snů. Power play cizího mamonu zlomí jen cestovní mapa mířící k naší emancipaci i v sociálním směru. U nás to platí ještě víc než mnohde jinde. Tady jsou národní a sociální emancipace jednovaječná dvojčata.
Co byste vzkázal voličům či podnikatelům, kteří se bojí, že komunisté budou znárodňovat, když se dostanou k moci?
Aby je strašák znárodňování neranil slepotou vůči „znárodňování“. Tedy „socializaci“ privátních mank, která už řádí a bere na hůl i je. Dluhy, z jejichž delikventů jsou teď věřitelé, rozepisující je nám všem i s úroky, jsou mnohonásobně větší než hodnota všeho, co bylo znárodněno po válce. Více než ze dvou třetin to přitom zakotvily už zákony přijaté před rokem 1948 a podepsané Edvardem Benešem.
„Studenou válku“ ráčil spustit „demokratický Západ“, a ne my či naši tehdejší spojenci. Československo změnila v „kovárnu a strojírnu“ bloku čelícího přesilovce. Při dobové úrovni technologií to znásobilo i potřebu „modrých límečků“ v dolech, hutích, metalurgii, strojírenství i dalších oborech. Sem vede hlavní pupeční šňůra manévru, který tu pracovní sílu mobilizoval i znárodněním v jiných odvětvích. V původním plánu „československé cesty k socialismu“ nic takového nebylo.
Achilovkou dnešní ekonomické struktury je pravý opak. Technologický pokrok už není jen „jobless“, ale stále víc přímo „jobloss“. Klíčový hlavolam tkví v deficitu práce, a ne pracovních sil. Stát, mířící za horizont kapitalismu příště, by byl sám proti sobě, pokud by dusil či eliminoval pracovní příležitosti, jež nebude s to nabídnout sám.
Otázka stojí odlišně než v minulosti i z jiného úhlu. Většina klíčových podniků je součástí nadnárodních vertikál. Rozbíjet je na striktně „národní“ se příčí produkční a ekonomické logice. Zrušení embarga, uvaleného na demokracii v ekonomice, si bude muset najít novou cestu i z tohoto hlediska.
Měli by podle vás být nějaké sektory ekonomiky státní? Které a jak toho případně dosáhnout?
Některá odvětví v podstatě kompletně. Počínaje „přirozenými monopoly“, hlavně v celé civilizační infrastruktuře. Mnohem víc, než je to teď, však i sféra péče o zdraví, sociálních služeb a vzdělání. Tady je ovšem pod pojmem „státní“ třeba rozumět i to, co spadá do gesce regionální a komunální moci a správy.
Zespolečenštění ekonomických zdrojů není jen požadavkem demokracie a sociální spravedlnosti. Je i řešením všeho, co privátní byznys už nezvládá – anebo jen nepřijatelným způsobem. Okruh sfér, kde se tak děje, roste před očima už dnes. Čítankovým exemplářem jsou mraky zakázek placených z veřejných rozpočtů, „outsourcovaných“ však soukromé sféře. Mýtus, že to tak vyjde lépe a dokonce i laciněji, se hroutí už roky. Většina těchto zakázek stojí naopak ještě víc, než by kdy zaplatil kterýkoli soukromník.
Ziskový motiv přitom často blokuje i technologický pokrok. A má tak negativní dopad i na kvalitu, dodací termíny i vyvolané vícenáklady. Uvedu příklad z oblasti, s níž jsem přišel do styku blíž – údržby a oprav silnic. Tady jsou dávno k dispozici i stroje, které umějí povrch původní tepelně recyklovat. Materiál nad tento rámec tvoří zanedbatelných pár procent. Oproti tradičnímu postupu je to nepoměrně levnější i rychlejší. U nás však tepelnou recyklaci blokují firmy vybavené technologiemi starších generací.
Donekonečna jim to nevydrží. Až si moderní mašiny pořídí veřejná moc – a bude je provozovat v nákladové režii – závislost na privátním středověku dostane ránu z milosti. Teprve pak to zdravý rozum a veřejný zájem s prackou trhu neprohrají.
Hovoří se o tom, že přední členové NATO, USA a Turecko, podporují či podporovaly Islámský stát a islámský terorismus. Co si o tom myslíte?
Amerika před sebou strká islámský teror už od konce 70. let. Poprvé proti tehdejší osvícené vládě Afghánistánu. Právě v době, kdy byl prezidentem James Carter, světlonoš „lidských práv“. A jeho pravou rukou Zbigniew Brzezinski, který svého šéfa – chvástal se tím pak v týdeníku Time – přesvědčil, že z fanatických hadrníků, jimž sekulární, sociálně vstřícný režim nevoněl, třeba vycepovat a vyzbrojit gerilu, která „zařídí Vietnam i Moskvě“.
Anabázi, která následovala, lemuje i seriál vrchovatě prekérních epizod. Až třeba po dlouhé prsty Saúdské Arábie, klíčového spojence USA na Blízkém východě, v masakru 11. září 2001. A nynější přestřelku mezi Rijádem a Washingtonem kolem toho, zda se tajná zpráva senátu na dané téma stane věcí veřejnou. Podobných „in flagranti“ jsou mraky. Řadu z nich – hlavně přímo z amerických médií – čtenář najde i v mých dřívějších příspěvcích na PL.
Kdo si neuložil autocenzuru „politické korektnosti“, nutně si položí aspoň následující otázky: Jak dlouho by přežila teroristická internacionála, ovládající už i vlastní rozlehlý „stát“, nemít vlivné zahraniční zázemí? Že je má v „naftokraciích“ Zálivu, už dávno nezatlouká ani americký „mainstream“. Že si ty islámské monarchie piplá Washington, má za banální samozřejmost jakbysmet. A nepopírá ani to, že Pentagon a CIA vyzbrojují a cvičí „umírněnou opozici“ – a z té se pak do Islámského státu přelévá živá síla i vojenská technika. Vadit to Velkému bráchovi doopravdy, jistě si s tím poradí. Internetem kolují i příklady dokládající přímou kolaboraci. V podobě dodávek zbraní shazovaných „omylem“ na území Islámského státu. I vrtulníkových eskader vyvážejících jeho kápa z obklíčení.
Turecko je pro verbež, terorizující Sýrii i Irák, hlavní průchoďák i zbrojní sklad, lazaret a kompletní týlové zázemí. Brát Erdogana za parťáka, s nímž Evropa „vyřeší migrační krizi“ – a sypat mu miliardy, za něž terorizuje i domácí opozici a Kurdy – může jen kříženec idiota a masochisty. Za hlasy, jež tomu přitakávaly i „zleva“, se stydím do morku kostí. Tohle si žádá „red line“ jako řemen. Jinak nás ten muslimský bratr bude vydírat nadoraz.
Měli bychom podle vás zůstat členy NATO? A pokud ne, jaké by mělo být naše bezpečnostní ukotvení, jakou vidíte případnou alternativu k NATO?
Členství v NATO nás mění v komplice válečných zločinů zralých na norimberské paragrafy. Zato tam, kde má garantovat i naši bezpečnost, neráčí Aliance hnout ani malíčkem. Výmluvy, jimiž to pentlí, jsou groteskní. Kudy se teroru, masakrujícímu Sýrii a Irák, valí živá síla i technika, je z každé družice jako na dlani. K čemu je Aliance, jež tomu učinit přítrž neumí, či dokonce snad ani nechce? Čeho se od ní dočkáme, až by šlo o krk i nám? Má-li i v ustavující listině článek zavazující k pomoci jen jezuitským kondicionálem. Ti, komu ten spolek říká pane, však mají po ruce i jiné paragrafy. Ty, co „opravňují“ k zásahu v členské zemi, jež by se vydala jinou cestou než podle „atlantických“ kánonů.
Vojenské bloky měly opodstatnění v bipolárním světě. Dnešní NATO už jenom klame tělem. O to víc nabírají tempo trendy mířící k jeho autodestrukci. My bychom z toho spolku měli vypadnout co nejdřív. Ten totiž války rozněcuje, a ne že před nimi chrání. S rizikem, že bumerang dopadne i na naše hlavy. Terorismus, plíživě expandující Evropou, je tématem pro tajné služby a speciální komanda, finanční dozor a instituce tohoto typu. Ty budou vítaným partnerem všech zemí, jimž hrozí to samé bez ohledu na členství v NATO.
Jste pro to, abychom za současného stavu, tedy v okamžiku platnosti Lisabonské smlouvy i ESM, byli členy Evropské unie? V článku 69 Lisabonské smlouvy je zakotven princip „společné imigrační politiky“, jejímž „cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků a která se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni“. A ESM nás zavazuje v případě nutnosti přispět financemi ve výši více než 350 miliard korun na krachující státy eurozóny v okamžiku, kdy budeme v eurozóně… Evropská komise a Angela Merkelová také podporují smlouvu TTP. Stejně tak se ví, že evropský integrační proces a Evropská unie je projektem Spojených států amerických, jak se píše například v deníku The Telegraph…  
Já pro „společnou imigrační politiku“ se zeměmi, které Střední východ a Afriku koloniálně drancovaly – a pak je ještě zmasakrovaly válkami instalujícími chaos a teror – nevidím sebemenší důvod. „Spravedlivé rozdělení odpovědnosti“ si žádá pravý opak. Ti, jež ty země zdevastovali, jim dluží adekvátní reparace. A „kvóty“ pro psance, rozepisované i nám, ať si laskavě odpustí.
Svatozář „eurozóny“ rychle bledne. A nejenom kvůli likvidačním sumám, jimiž by nás, pokud bychom do ní vstoupili, nutila „sanovat“ krachující státy. I na jejich dluhové pasti se přitom podepsaly hlavně „elity“ ze zemí držících v EU opratě. Předražené ponorky z Německa, dodávané řecké armádě – Athény musely na vojenské účely vydávat až osm procent HDP – jsou jen střípkem z nepoměrně větší mozaiky.
TTIP je americký koloniální projekt. V Evropě mu dělají uvaděčky lidé, jejichž kariéra jinak končí. Obecně i díky vyděračskému šmíráctví, které vytáhl z přítmí Edward Snowden. V německém případě však i díky „Kanzler Akt“, platnému až do roku 2099. Je už z května 1949, kdy americká okupační správa odevzdávala moc západoněmeckým úřadům. Coby „vázací akt“, jímž je převzetí kancléřských pravomocí podmíněno a který zavazuje vyhovět USA ve všem, co označí za svůj „životní zájem“. Že nejde o konspirační fámu, doložily memoáry čerstvě penzionovaného šéfa německé vojenské rozvědky MAD Gerd-Helmuta Komossy, vydané už před několika lety.
Jen kachnou není ani teze, že „evropská integrace“ je americké provenience. Pikantní svědectví o tom snesli i francouzští novináři Christophe Deloire a Christophe Dubois. Ta kniha se jmenuje Circus politicus a už před pár lety vyšla i česky. Autoři v ní dokládají, že u kolébky struktur, jejichž dnešní fází je EU, vartovaly i osobně špičky CIA, Donovana a Dullese nevyjímaje. A právě zpoza Atlantiku se už tehdy sponzorovaly i „neziskovky“, které pro podnik v americké režii vytvářely „občanskou podporu“. Kvůli čemu že nedávno vážil cestu přes oceán Obama? Když proto někdy slýchám, že EU je „protivahou americké hegemonie“, je to buď galakoncert „svaté prostoty“, anebo cosi ještě horšího.
Jaké by podle vás mělo být zahraničněpolitické a zahraničně-ekonomické zakotvení České republiky?
Chce to vyhlásit neutralitu. Smluvně ji zakotvit s co nejširším okruhem států. A rozvinout „politiku všech azimutů“. Korektních vztahů ve stylu „já pán, ta pán“. Aktivní, vynalézavé diplomacie, prosazující naše ekonomické priority všude tam, kde pro to je prostor. Západně od Aše to možná leckde narazí. Signálem, co smysl má a co ne, bude už to.
Tím víc je třeba vyrazit i směrem, kde ekonomicky skórovala už předmnichovská republika. Všude tam, kde máme stále navrch technologicky a kvalitou – a mnohdy můžeme profitovat i z historických vazeb. Jde přece o náš zájem, a ne pár metálů a lukulsky placených postů pro gážisty těch cizích. Řídí se snad něčím jiným státy, před nimiž leze „pravdoláska“ po břiše?

Suchoje a Migy vyrážejí na Američany

0
0

Vladimir Tučkov
12. 5. 2016 Eurasia24

„Západ ruskou stranu obviňuje z nebezpečných manévrů. Realitu tak obrací vzhůru nohama. Ve skutečnosti jsou totiž ataky ruských letadel odpovědí na nepřátelské akce letectva NATO, které zintenzívnilo průzkumné lety v blízkosti ruských hranic.“

Zprávy o leteckých incidentech ruských stíhačů s americkými letouny se v poslední době objevují stejně pravidelně, jako tomu bylo v případě informací o přípravě vojenské přehlídky ke Dni vítězství.

14. dubna ruský Su-27 zachytil americké výzvědné letadlo RC-135 nad Baltem. Americkým generálům se jeho manévr nelíbil. Prohlásili, že se ruský pilot zachoval neprofesionálně a že ohrozil bezpečnost svých amerických kolegů. Americký pilot se vylekal a změnil kurz.

21. dubna vytlačil letoun MiG-31 z oblasti Kamčatky americký protiponorkový letoun P-8. Tentokrát američtí generálové vyjádřili s jednáním ruského pilota „spokojenost“. Vše prý proběhlo podle příslušných pravidel a zásad.

Uvedené dvě události zřejmě komentovali různí generálové, neboť v obou případech se ruští piloti přiblížili k letounu na stejnou vzdálenost kolem patnácti metrů.

Podobné incidenty jsou dnes v souvislosti se zhoršením vztahů mezi Ruskem a USA častější. Zcela tradičně přitom Západ ruskou stranu obviňuje z nebezpečných manévrů. *** Realitu tak obrací vzhůru nohama. Ve skutečnosti jsou totiž ataky ruských letadel odpovědí na nepřátelské akce letectva NATO, které zintenzívnilo průzkumné lety v blízkosti ruských hranic.**** A pokud by se špionážní letadla NATO nesetkala s odporem, pronikla by do ruského vzdušného prostoru.

Manévr, který v Pentagonu nazývají „nebezpečným“, je přitom nejen efektivním, ale také jediným prostředkem, kterým lze potenciálního narušitele státní hranice přinutit k okamžité změně kurzu.

Čím víc se k sobě letadla přiblíží, tím větší emoce zažívají američtí piloti, kteří se v tomto století s tak „neuctivým“ chováním vůči sobě ještě nesetkali.

Tak například v létě 2014, opět nad Baltským mořem, se pilot Su-27 přiblížil k poměrně neohrabanému letounu RC-135 až na vzdálenost kolem osmi metrů. Američana to tak vylekalo, že v panice přeletěl do vzdušného prostoru Švédska. Švédové se k němu zachovali podstatně přátelštěji...

Co znamená výraz „atak letadla“


Pokud bychom se měli vyjadřovat v rámci správné terminologie, pak vše, o čem jsme dosud hovořili, nebyl žádný atak, ale pouze demonstrace záměru a možností. Atak – to je přímé použití sil PVO zaměřené na likvidaci letícího cíle buď jeho zničením, nebo tím, že bude přinucen přistát. Jsou do něho zapojeny jak pozemní služba (radary, velitelská naváděcí stanoviště), protivzdušné raketové a dělostřelecké systémy, tak i stíhací letectvo, a to letadla speciální – tzv. přepadové stíhače, ke kterým patří letouny typu MiG-31 a Su-27.

Posloupnost jejich činnosti je následující: Pozemní radary zjistí cíl. Určí jeho polohu, rychlost, výšku a směr letu. Určí se dráha jeho dalšího letu a je vydán rozkaz k vypuštění protiletadlové rakety. Současně startuje přepadový stíhač, kterému je vydán letový příkaz – rychlost a směr letu – tedy je naveden na cíl. Řízen povely ze země dostane se přepadový stíhač v určitém bodě svého letu na takovou vzdálenost od cíle, která je vhodná k útoku. Ten může provést buď střelbou z palubního kanónu, nebo použitím raket vzduch-vzduch.

Pokud má dojít k nucenému přistání, demonstruje stíhač vážnost svých úmyslů varovnými výstřely z kanónu. Varovné vypuštění rakety nepřichází v úvahu, neboť ta je vybavena samonaváděcím systémem.

Na přepadové stíhače jsou kladeny vyšší požadavky než na letouny určené k vybojování převahy ve vzduchu, a to jak co se týká rychlosti, tak i dostupu. To proto, že utkávat se mají se špionážními letadly také dosahujícími velkých rychlostí a s vysokého dostupu (RC-135, o kterém byla zmínka výše, mezi taková letadla nepatří). Krátké představení ruských přepadových stíhacích strojů:

Sovětský přepadový stíhací letoun MiG-25 používaný až do současnosti v armádách zemí „třetího světa“ má maximální rychlost 3000 km/h a dostup 27000 m. V Rusku byl ve výzbroji od r. 1970 až do r. 2012. Jeho zbraněmi byly 4 protiletecké řízené střely (PLŘS).

Su-27 má skromnější rychlostní a výškové charakteristiky (2500 km/h a 18500 m), zato ale mohutnější výzbroj. Jednak je to kanón, který MiG-25 neměl, jednak celkem 10 zbraňových podvěsů, čímž se řadí mezi tzv. těžké stíhače.

A do třetice bez nadsázky nejlepší přepadový stíhač světa, MiG-31, v současně době v modernizované verzi MiG-31BM. Přestože je ve výzbroji už od r. 1981, zařadilo ho jeho vybavení novým radarem a zbraňovými systémy do generace letounů 4++. Je vybaven kanónem a 8 PLŘS s malým, středním i velkým dosahem (až 300 km) v různých kombinacích. Je schopen ničit nejen protivníkovy letouny, ale i křídlaté rakety. Jeho maximální rychlost je 3000 km/h, dynamický dostup 29000 m a praktický dostup 20600 m.

Protivníci


V polovině 50. let se na nebi objevil Boeing RB-47 Stratojet, přestavěný z tehdy hlavního proudového bombardéru USA. Byl podzvukový a dostup měl jen 13000 m, ale ohromoval svým vybavením.

Vyzbrojen byl dvěma kanóny a byl velmi odolný. Díky vysoké nosnosti (až 11 tun) byl přeplněn nejrůznější špionážní aparaturou, kterou obsluhovali 3 důstojníci. V roce 1954 si 6 sovětských strojů MiG-17 nedokázalo s „Američanem“ poradit nad poloostrovem Kola. V tom samém roce zůstalo bez trestu trojí narušení sovětských hranic.

Počínaje rokem 1955 se však USA musely téměř každý rok rozloučit s některým špionážním strojem.

Snad nejpůsobivějším se stal příběh kapitána Vasilije Ambrojeviče Poljakova na Migu 19 nad poloostrovem Kola z léta 1960. Když Poljakov oznámil na velitelské stanoviště, že se mu vizuálně podařilo určit typ a příslušnost objeveného letounu, dostal příkaz přinutit narušitele k přistání. Pilot RB-47 William Palm však signál „Pozor! Následuj mne!“ neuposlechl.

Následoval rozkaz ze země, aby Poljakov cíl zničil. Protože byl v té době jen cca 30 m od „amerikánce“, nemohl použít neřízené rakety. Vypálil proto dlouhou dávku z 30mm kanónu – celkem 111 výstřelů.

Špionážnímu letadlu začaly hořet dva motory a letoun začal ztrácet výšku. Po dopadu na hladinu posádka složená ze tří mužů opustila stroj a použila nafukovací čluny. Její velitel zemřel ve vodě na podchlazení, zbývající dva členy posádky vylovil rybářský trauler Tobolsk.

V roce 1960 se na obloze objevil nový protivník – špionážní letoun U-2. Až do současnosti je to sériově vyráběný vojenský letoun s nejlepšími aerodynamickými vlastnostmi (poměrem mezi vztlakovou silou a velikostí čelního odporu) na světě. Jde v podstatě o kluzák s proudovým motorem. Při střídavém spouštění a vypínání motoru je schopen dlouhodobě „plachtit“ ve výškách nad 20 km. Plné čtyři roky byl pro sovětské stíhací letectvo nedostižný – žádný ruský stroj neměl takový dostup. Během těch čtyř let vykonal U-2 celkem 24 špionážních letů nad územím SSSR. Zjistil přitom polohu a rozmístění kosmodromu Bajkonur a řady dalších strategických objektů.

Nakonec však byl 1. května 1960 sestřelen protiletadlovou raketou S-75, která byla právě zařazena do výzbroje PVO Sovětského svazu. Od tohoto okamžiku se beztrestnost U-2 stala minulostí. Právě tyto rakety jej „sundávaly z oblohy“ v Číně, na Kubě i ve Vietnamu. Nad územím SSSR piloti tohoto vzhledově krásného stroje svůj osud raději ani nepokoušeli.

Několikrát modernizovaný U-2 je v provozu až do současnosti. Ale létání s ním už piloti nepovažují za prostředek k plnění špionážních úkolů, ale za jakýsi druh umění, za poezii nebes.

Legendární Lockheed SR-71 Blackbird používaný do roku 1998 mohl létat rychlostí až 3,3M a vystoupat do výšky 25600 m. Díky své rychlosti a obratnosti mohl uniknout i raketám. Při jeho konstrukci byly využity technologie stealth. Ty se ale ukázaly jako málo efektivní. Při vysokých rychlostech se totiž trup letounu výrazně zahříval a silně vyzařoval v infračerveném pásmu. Ještě více jej pak prozrazovaly kondenzované spaliny reaktivních motorů.

Po dlouhou dobu v úplné pohodě „navštěvoval“ Kamčatku a shromažďoval špionážní informace. Je ovšem pravdou, že hranice přitom nenarušoval. Jakmile se ale objevily Migy 31, spokojený život americkým pilotům skončil, i když smrtelným nebezpečím pro ně Migy nebyly. Piloti Migů si na „Černého ptáka“ několikrát počíhali. Dělali to tak, že počkali, až je při své vysoké rychlosti předletí a pak jej zachytili radarem. Když SR-71 zaregistroval ozáření, rychle změnil kurz stranou od Kamčatky a odletěl na svou základnu na Okinawě, aniž by splnil bojový úkol.

Informace se SR-71 snažil získat i v oblasti poloostrova Kola. I zde Migy používaly taktiku předstíraného útoku. Jednou, bylo to 27. května 1987, se však pilot SR-71 „nechal unést“ a dostal se nad území SSSR. Podle stejného scénáře ho sovětští piloti vytlačili do neutrální zóny.

Na konci 80. let se aktivita „Černých ptáků“ výrazně snížila a nakonec ustala docela. Pokus USA o restartování projektu v roce 1993 byl neúspěšný. Jako oficiální důvod byl uváděn příliš drahý provoz těchto unikátních strojů. Existují ovšem domněnky, kolující nejen po Rusku, ale i v USA, že důvodem ukončení provozu SR-71 byla letadla schopná se jim postavit – přepadové stíhací letouny MiG-31.

Přispělo však k tomu i vyzbrojení ruské protivzdušné obrany modernizovanými raketovými komplexy S-300 schopnými lehce sundat „kosa“ z oblohy, pokud včas „nepráskne do bot“.

Co se týká letadel RC-135 a P-8, která byla údajně atakována v dubnu, ta nepředstavují pro ruské přepadové stíhače ani ten nejmenší problém. První pochází z 60. let, druhý se začal používat v roce 2013. Jde však vlastně konstrukčně o dopravní letouny s odpovídajícími letovými vlastnostmi a charakteristikami. První je přecpán špionážní aparaturou, druhý provádí průzkumné lety nad mořem a pátrá po ponorkách. Přibližovat se nějak příliš k ruským břehům proto nemá žádný důvod.

Vladimir Tučkov
Zdroj: svpressa.ru
Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Prostě – když někteří lidé vyčnívají, tak si na jejich konto leckdo občas rád přisadí, a to jen proto, aby je trochu pošpinil.

0
0
Jiří Baťa
12. 5. 2016
To řekl na závěr rozhovoru pro Parlamentní listy.cz herec, pan Navrátil. A to aniž by si uvědomil, že právě on je takový, že tedy vlastně píše o sobě samém. Jinak pan Oldřich Navrátil jako významný člen pražské kavárny je zářným příkladem loajálního člověka nejspravedlivějším, nejpravicovějším idejím a cílům, jeden z těch nejzavilejších, nejreakčnějších a nejvíce podporujících proamerickou (topáckou) politiku, jinými slovy, je velmi platným užitečným idiotem ku prospěchu tolik jím uznávaných, navzdory tomu profláknutých politiků jako jsou Karel Schwarzenberg, Miroslav Kalousek a další významní pravicoví despotové panem Navrátilem vysoce ceněné TOP 09.


Neboť jak říká: „TOP 09je pro mě stále jediná alternativa. Jinak se stěhuju někam pryč“! Co tady ještě pohledává, když současné preference TOP 09 jdou dolů a nemá zrovna v poslední době na růžích ustláno, je otázka? Nejspíše proto, že není kam „se odstěhovat“, protože takové podmínky, jako má v Česku mu nikde ve světě nedají. Tak významný komediant to zase není a kůrka chleba je na obou stranách všude.

Nicméně své postoje, názory a hodnocení na současnou politiku, ale především na svého „oblíbence“ prezidenta Miloše Zemana a jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka se pan Oldřich Navrátil vyjádřil opravdu tím nejtypičtějším pražskokavárenským, tedy „vysoce kultivovaným“ způsobem a sice, že „...už se těším, až budou tihle dva v prdeli“. Sice neřekl v čí prdeli, ale pro tak jednoznačné odsouzení je to dost důležité. Přímo osudové by pak mohlo být, kdyby tou prdelí byla zrovna ta jeho. Na druhé straně není od věci konstatovat, že na totéž se těší nemalá část občanů, až v té prdeli bude pan Navrátil. Se štěstím třeba zrovna v té nejmilovanější, pana Schwarzenberga, protože do té má již dlouhodobě nakročeno.

Jinak pan Navrátil jen potvrzuje , že jeho postoje vůči nejvyšším politikům, resp. posledním dvěma prezidentům jsou nadále konstantní, bez jakéhokoli kompromisu. Dokonce v protikladu těmto dvěma tvrdě kritizovaných, možno říct „neřádům“ tvrdě obhajuje postavení a osobní kvality Václava Havla, o kterém prohlašuje, že „ Havel byl originální politik, jedinečný člověk a nebyl to žádný ožrala.“ Z tohoto pohledu je patrné, že toho pan Navrátil o Havlovi ví asi stejně, jako o černé díře, přesto bude „Vaška“ srdnatě bránit. Na druhé straně se mu však dostává satisfakce v tom, že když ožralou není Havel, pak je jím určitě prezident Zeman. V tom má totiž naprosto jasno.

Jasno má také v případě motoristického gangu Noční vlci. Podle něj „To je všechno jeden ksindl vedle druhého a jeden agent vedle druhého a proto není dobré, že jezdí Evropou“. Chudák Navrátil, asi měl strach jít do divadla, aby jej některý ten ksindl nepřejel, případně ideologicky „neznásilnil“. No nic, v kostce jsem vyjádřil současnou rétoriku a pohled pana Navrátila, podle mě také pěkného ksindla, jen z jiného úhlu pohledu. Člověka, kterému totalitní režim dal možnost zařadit se mezi kulturní, vzdělané, rozumné a uznávané umělce, kteří svou prací vytváří pro lid příjemné, kultivované a slušné prostředí slovy básníka „na prknech, které znamenají svět“.

Panu Navrátilovi se to daří jen hodně málo. Z kdysi uznávaného herce se stal obyčejný, peněz potřebný komediant, řiťolezec a posedlý antizemanovec, člověk, který má rád Karla Schwarzenberga, který je podle něj nejen velice moudrý muž, ale je také obdařen mnohaletými zkušenostmi a životní moudrostí a racionálním nadhledem. „ Jsem si jistý, že ani jeden z nich (ten druhý je Kalousek) by nespolupracoval s hlupáky“, říká pan Navrátil. S hlupáky jistě ne, zato s lidmi, kteří mají diametrálně odlišné, ne zrovna ty nejlidštější zájmy, než zbytek světa. Škoda však, že mu nedochází, jakými hlupáky a užitečnými idioty je pan Schwarzenberg také obklopen. Pan Navrátil totiž pro stromy nevidí les!

(Zdroj:http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Tesim-se-az-Zeman-s-Ovcackem-budou-v-prdeli-Havel-nebyl-zadny-ozrala-sdelil-PL-herec-Oldrich-Navratil-435120)

Václav Dvořák (místopředseda NR) o České televizi v rozhovoru pro Parlamentní listy

0
0
12. 5. 2016     Parlamentní listy
 „Nechat to tak být by bylo hrozné. Je tam totiž stav, který je neudržitelný, a to speciálně ve zpravodajství, které předvádí velkou lumpárnu,“ kývá hlavou dokumentarista Václav Dvořák na nápad prezidenta Miloše Zemana, že by se měla Česká televize (ČT) zestátnit. Naopak na Kalouskovu poznámku o tom, že by v takovém případě došlo k omezování svobody, se režisér jen směje. „Já nechci ani pouštět televizi, protože se bojím, že na mne odtamtud vyskočí Miroslav Kalousek. Bojím se skoro otevřít i lednici, aby z ní také nevypadl Kalousek, který by mne začal hystericky poučovat,“ ironizuje Dvořák v rozhovoru ParlamentníchListů.cz slova předsedy TOP 09.


Podle prezidenta Miloše Zemana by se veřejnoprávní televize měla zestátnit a namísto koncesionářských poplatků by ji měl financovat stát z rozpočtu. Nyní je podle hlavy státu totiž ČT pouhou hlásnou troubou TOP 09. Co na to říkáte? Měly by se s ČT udělat nějaké změny, anebo by bylo lepší nechat to tak, jak to je?

Nechat to tak by bylo hrozné. To je podle mne stav, který je neudržitelný, a to speciálně ve zpravodajství. To, co tam předvádějí, je totiž velká lumpárna. Bohužel je ale nápad pana prezidenta jen formální. Sice by vyřešil spousty problémů, například kontrolu financování jednotlivých projektů, která dnes není možná. Tam totiž v podstatě kontrolní mimotelevizní orgán nijak nemůže, a to přestože je dnes ČT v podezření, že jsou její projekty značně předražené. Když odcházel z ČT bývalý generální ředitel Jiří Janeček, tak tam – podle mých informací – prý bylo ušetřeno až téměř devět miliard korun, ovšem nyní z tohoto fondu není k mání údajně už nic.

Takže tam jde o neprůhledné hospodaření?

Ano, a nejen to. Občas ke mně prosáknou i nějaké informace o tom, kolik jaký seriál stál a že si to dokonce dramaturgové přihrávali jako malou domů a tak dále. Určitě by se tyhle věci měly zprůhlednit. To je sice obecná věc pro všechna tamní dramaturgická centra, ale to, co předvádí tamní zpravodajství, ta neprokrytá propagace myšlenek TOP 09, tedy strany, která dnes už v podstatě odchází do politické historie, tak to už je něco, s čím se já nemůžu smířit. Proto prostě nejde, aby to pokračovalo v této současné formě dál. Návrh Zemana mi ale trošku připomíná polské řešení v pojímání televize. Ta polská televize byla totiž ještě donedávna velmi eurohujerská a i víceméně protinárodní, ale bojím se, že ta nová vládní strana, která je teď u moci, to nakonec s tím zestátněním přežene a nastane opak. České televizi by ale slušelo, aby sloužila nestrannému informování a co možná nejširšímu a nejobjektivnějšímu pohledu na věci a události. Přesto si nejsem jist tím, zda by nový návrh Zemana byl tím pravým ořechovým.

Proč?

Já osobně mám kupříkladu představu o tom, že by Rada ČR byla volena přímo třeba při senátních anebo jiných volbách. Aby do toho prostě nemohly zasahovat politické strany, tedy aby se televize v zásadě odpolitizovala a do Rady ČT aby byli voleni lidé, kterých si veřejnost váží a věří jim. K tomu ale nemůže nikdy dojít jinak nežli přímou volbou. Lidé zvolení do Rady ČT přímo by pak podle mne měli důvěru lidí, ale i velkou pravomoc. Zatím se do Rady ČT odkloňují různí odložení politici za jakési zásluhy, což vede k tomu, že pak ten politik všemu jen přikyvuje a vlastně nic nedělá a okřikuje své kritiky. To je ale špatně.

Já jsem několikrát byl účasten protestů různých aktivistů a občanských iniciativ na práci televize, ovšem vždy to bylo smeteno ze stolu, aniž se jejich připomínkami kdokoliv z radních zabýval. A když ano, pak jejich odpovědi byly povýšené a demagogické. Myslím si, že Česká televize – a tak trochu i Český rozhlas – tedy veřejnoprávní médium, nejenže neplní svou funkci, ale rozeštvává navíc společnost, rozeštvává staré lidi proti sobě, štve proti prezidentovi, štve proti různým názorovým proudům. Na druhou stranu evidentně straní protinárodním silám a zájmům, které jsou pro nás cizí a jdou proti nám. Takže ten stav se změnit musí. Vlastně je jedno, jak k tomu dojde, ale měli bychom hledat nejoptimálnější demokratickou cestu, aby to nemohl někdo zneužívat z druhé strany.

V poslední době se třeba mediální odborníci pohoršovali nad tím, co předvedl moderátor pořadu Události, komentáře Lukáš Dolanský při rozhovoru s hejtmanem Michalem Haškem kvůli fotce s ruskými motorkáři z klubu Noční vlci...

Já si sice myslím, že by redaktoři měli být na politiky tvrdí, ale neměli by být takto umanutí, podobně jako to předvedl Dolanský. On asi chtěl dokázat jakési tvrzení, ovšem neměl k tomu pořádný argument. Je ale samozřejmé, že novináři mají politiky propírat – politik nemá být chráněné zvíře, ba naopak! Má být neustále loven, neboť je v podezření, že dělá něco špatně, a proto má zde probíhat i kontrola veřejnosti. Vůči tomu nemám to nejmenší. Naopak se mi nelíbí, když novináři někomu lezou do zadku. A vůbec se mi nelíbí, když se ke všemu vyjadřuje politik, jako je Miroslav Kalousek.

Právě ale Kalousek se Zemanovým nápadem vůbec nesouhlasí. Podle něj chce prezident omezit svobodu slova. Dokonce předseda TOP 09 odmítl, že by ČT jeho TOP 09 stranila. Prý se naopak často kouše vzteky do různých částí těla, když sleduje televizní zpravodajství...
Já nechci ani pouštět televizi, protože se bojím, že na mne odtamtud vyskočí Kalousek. Bojím se, že na mne vyskočí i z dětského pořadu a bude mne poučovat, bojím se otevřít lednici, neboť i tam na mne jistě čeká Kalousek, který mi bude něco chytrého a hysterického říkat. Já vím od několika politologů, kteří nejsou do České televize zváni a nejsou tam trpěni, protože neříkají to, co chtějí tamní redaktoři slyšet, že už to je situace, která je u veřejnoprávní televize nepřípustná.

Miloš Zeman také řekl: „Někteří moji poradci mi říkají, že základní vadou generálního ředitele České televize je to, že Českou televizi vlastně neřídí a že ji řídí nejrůznější úředníci na nižších postech.“ Co tomu říkáte?

Pan generální ředitel ČT je komerční inženýr, kterému to je asi úplně jedno. Asi takové drobnosti nevnímá a navíc byl vyškolen ve Spojených státech, takže je ten jeho pohled anglosaský, to znamená ne český. On je asi s tím momentálním stavem v ČT spokojený. Podle mne by změna nastala výměnou generálního ředitele, to je bez diskuse.

Slyšela jsem, že uplatnit v České televizi některé projekty je hodně těžké. Dokonce i lidé, kteří v televizi dlouhá léta pracovali, říkali, že ani oni tam nemohou se svými projekty prorazit. Jak je to možné? Máte třeba vy s tím nějaké osobní zkušenosti?

Průběžně tak jednou za rok a půl tam dávám námět, většinou je to z Balkánu. Naposledy jsem tam dával námět o jedné vesničce v Kosovu, kam se vrátili vyhnaní Srbové a začínají nový život, kdy si tam opravují domy, ale u toho jsou napadáni okolní albánskou komunitou. Jsou tam prostě vystaveni násilí a krádežím a tak dále. To mi ale televize smetla ze stolu, že se jim to nelíbí. Napsali mi dopis, že jsou sice rádi, že jsem se obrátil na Českou televizi, ale že námět neodpovídá skutečnosti a že je jednostranný. Oni vám autorský pohled prostě neschválí, a to třeba jen proto, že je tam něco kritického vůči NATO, vůči Spojeným státům, vůči dejme tomu i havlovské politice. Oni vám to prostě škrtnou jen proto, že se jim to nelíbí.

Taková cenzura ovšem naši společnost ochromuje. My jsme prostě na jedno oko slepí! A to přitom nejde o zpravodajství, jde o redakci dokumentu a publicistiky. Všimněte si ještě jiné věci: z České televize úplně vymizely diskusní pořady, kde jsou přítomni lidé. Kromě Máte slovo s Michaelou Jílkovou. Všechny ostatní televize ve světě takové pořady dělají, jen Česká televize se asi toho bojí. Prostě bojí se hlasu lidu!

Co se týče úvahy o financování televize ze státního rozpočtu, tedy zrušení koncesionářských poplatků – bylo by to podle vás spravedlivé?

Zhruba v 18 zemích veřejnoprávní vysílací organizace EBU (Evropské vysílací unie) jsou veřejnoprávní televize financovány převážně z veřejných zdrojů, což jsou státní podpora, dotace či daně, a jak už jsem uvedl, zejména v Polsku nyní dochází ke změně. V mnoha zemích Evropy to tak není ta daň navíc, jakou platíme my, koncesionáři. Mimochodem, že by to mohlo být financováno ze státního, tak to je reakce na to, že řada lidí televizi dokonce odhlašuje. Mnoho lidí už televizi nechce platit – u důchodců je to pak zejména z ekonomického důvodu – ale lidé k tomu převážně říkají, že televize neplní svou funkci, a proto ji odmítají platit.

Česká televize je tak vystavena docela reálnému nebezpečí, že tok peněz pro ni bude rok od roku výrazně menší. Podle diskusí na internetu vím, že tam nějaký pohyb směrem dolů je, ale jak to je doopravdy, to ví jen sama Česká televize. Na druhou stranu mají lidé pravdu v tom, že ke sledování televize už dnes nepotřebujete televizní přístroj, protože televizi můžete chytat i na počítači nebo na mobilním telefonu. I proto si myslím, že financování ze státního rozpočtu by bylo nejlepší.

Jihlavský seminář Nové republiky 7.května 2016 - vystoupení Martina Kollera

0
0
13.5.2016  Jihlavský seminář Nové republiky

Politolog Martin Koller otevřeně pojmenovává a rozebírá současné hrozby, ohrožující naši civilizaci a náš stát, a navrhuje způsob jejich odvrácení.


Evropské senium

0
0

Pavel Kalvach
13.5.2016

Velký učenec 19. století, neurofyziolog Claude Bernard vyvodil ze svých pozorování živé hmoty následující poučení:

„Život je současně smrt organické hmoty, což znamená, že buňka se nemůže udržet naživu jinak, než že pokračuje stále směrem k smrti. Život organismu se neudrží jinak, než když se stále rodí nové, jednoduché nebo embryonální buňky, které se zvolna zdokonalují a v jisté době zase zmírají. To, co platí o organismech, platí i o národech. Civilizace jistého národa znamená jeho postupnou cestu k smrti. Vyšší třídy se neobrozují. Je třeba, aby byli vždycky lidé jednodušší, nebo primitivové, kteří se civilizují a nastupují cestu vzhůru. Když se tato obnova zastaví, společnost umírá, stejně jako organismus zbavený buněčné obnovy.“


Pro takováto pozorování měl Bernard ostatně doklady nejen ze svých experimentů s orgány savců, ale měl je i z historie. Nepochybně věděl, kam až zavedla pyšný Řím blahobytná nenasytnost jeho vůdců za papeže Clementa VII. Kardinálové a celá kurie se topili v blahobytu a nepřetržitými intrikami se snažili rozhojnit své jmění. Utrpení chudých nadutě přezírali. Po složitých diplomatických jednáních i ozbrojených konfliktech s evropskými mocnostmi se 6. května 1527 dočkali.

„Španělsko-němečtí útočníci překonali hradby a vtrhli do města. Orgie lidského barbarství, které následovaly ve Stolci svatého Petra, hlavním městě křesťanství po 1200 let, byly mírou pokleslého obrazu Říma, zvulgarizovaného jeho vládci. Masakr, pustošení, požáry a loupeže se vymkly kontrole; velitelé byli bezmocní a jejich kapitán, Constable de Bourbon byl mrtev, zabit prvního dne střelou z římských hradeb. Divokost a krvelačnost útočníků by pohnula kámen k soucitu podle zprávy z mantovských archivů psaných třesoucí se rukou. Vojáci brakovali dům za domem, vraždíce každého, kdo se postavil na odpor. Ženy byly znásilňovány bez ohledu na věk. Vřesk a vzlykání plnily každou čtvrť; Tiber byl zaplaven mrtvými těly.“

Vzali jsme si nějaká poučení o tom, co je to žít ve vyvážené a oduševnělé společnosti? Slyšeli jsme někdy o deseti božích přikázáních, která ztělesňovala katolickou doktrínu o vzájemné snášenlivosti lidí? Věděli jsme o tom, že „svoboda je poznaná nutnost?“ Nebo podléháme okouzlení z nevídaného blahobytu, který nám otvírá cestu k bezuzdnosti? Máme nějaký podíl na krajní nenávisti, s níž nás přicházejí trestat vetřelci jménem cizokrajných náboženství? Obětují život za to, aby nám mohli vystřílet kluby a redakce; to musí mít někde kořeny.

Pro Evropu posledních let je charakteristická klesající akceschopnost. Rozmazleni blahobytem vyhýbáme se řešením a adekvátním odpovědím. Stařecké měknutí je naše bašta. Překvapivě marné je připomínat, kde jsou kořeny současných nenávistných potyček. Všeobecná bezuzdnost a nehorázná rozpustilost vede nejdrzejší výtečníky k rozpoutání běsů ve střeleckých masakrech. A tomu prý, podle některých, nelze zabránit. Ano, za předpokladu volného nákupu zbraní pochopitelně velmi těžko. Těmito slovy odmítl mé postoje také francouzský psychiatr: „Tomu nezabráníš, v Marseilli můžeš koupit kalašnikova do půl hodiny.“ Také když cestou na stadion zapalují „fanouškové“ bengálské ohně za milosrdného doprovodu policie, se asi nechumelí. Marně volá i americký prezident po omezení (bohužel ne zákazu) zbraní; nátlak zbrojařské lobby zajišťuje, že všeobecná hloupost dopustí ještě mnoho vystřílených škol a kanceláří. V zemi, která má v dekadenci náskok, je podivínovi v metru nebo obchodním centru taková marginálie ukradená.

Před měsícem jsme exemplárně nepochodili se svým návrhem Deklarace EURAG (Evropská organizace seniorů) za regulované a disciplinované přijímání uprchlíků před válkou do Evropy. Text jsme účastníkům Pařížské konference poslali předem; nemá žádné nenávistné prvky, pouze usiluje o pořádek. Pro zástupce 11 zemí se ukázal 17. 10. 2015 v Paříži nestravitelným.



EURAG Paris Declaration:

Evropa je nyní vystavena mohutné záplavě imigrantů. Na rozdíl od předchozích dob, kdy evropští návštěvníci byli regulováni vydáváním víz, dnešní příchozí se nikoho neptají a vstupují do dosud vysoce kultivovaných území silou. Evropské správní orgány váhají mezi sentimenty altruismu, vyžadujícím poskytnout pomoc nešťastným spoluobčanům a sentimenty strachu z nezvladatelných následků při omezených organizačních kapacitách a možných mezikulturních nedorozuměních. Občané senioři jsou těmito debatami zvláště zasaženi, protože jsou zranitelnější z jejich možných důsledků. Na základě zkušeností s náboženskými bouřemi a explozemi terorismu ve Velké Británii, Francii, Německu, Itálii, Švédsku, Nizozemsku, Španělsku, Belgii a jiných zemích, mají předtuchu nesouladu v koexistenci evropského životního stylu s nedostatečně asimilovanými nezvanými hosty. Proto žádáme veškeré evropské a národní správní orgány, aby respektovaly následující pravidla:

1/ Princip pomoci znamená, že se poskytuje dobrovolně a nemůže být uložena někomu, kdo si není jistý, zda ji zvládne. Proto žádné imigrační příděly a příkazy žádným zemím, hrabstvím, krajům, okresům, departmentům či arrondissemantům!

2/ Předpokladem pohostinnosti je, že host přichází dveřmi, kde se kontroluje jeho identita a vyhodnocuje se v souladu s místními zvyklostmi. Proto vstup pouze cestou dostatečně zodpovědných kontrol!

3/ Vzájemná asimilace smí probíhat pouze ve směru přijetí pravidel hostitele hostem. Nikdy ne opačně! Veškeré požadavky imigrantů na adaptaci evropských zvyklostí na jejich vlastní musí být striktně odmítnuty!

4/ Evropské tradice je třeba plně respektovat: rovná práva lidí znamenají, že ženy jsou považovány za plnohodnotné občany, požívající stejné svobody jako muži. Jediný soudní a právní systém je systém národní nebo evropský a odchylky k jakékoli jiné interpretaci práva (šaria, rodinná vendeta, krevní msta, osobní násilí) musí být přísně trestány. Kdo nerespektuje evropská pravidla, má být bezodkladně vyhoštěn.

5/ Návštěvník/imigrant má povinnost dodržovat všechna místní pravidla ve smyslu hygieny, zdravotnických předpisů, interpersonálních vztahů a musí docílit dostatečné znalosti místní řeči. Jakékoli pokusy vytvářet izolované komunity, působící násilí místním občanům, musí být potlačeny. Všechny osoby, požadující setrvání na evropské půdě, mají být seznámeny s výše uvedenými pravidly a musí svědomitě slíbit, že se s nimi ztotožní.

6/ Mimoevropským územím trpících uprchlíků je třeba věnovat velkorysou finanční a rekonstrukční podporu.

Těmito postuláty směřujeme k zavedení všeobecné praxe, která vyústí v kultivované, ale nekompromisní vstřebání rozumně omezeného počtu imigrantů.

Víte, jak to dopadlo? Tak prý
„a/ pro uprchlíky je zapotřebí připravovat psychologické poradce, protože oni prožívají své vykořenění z domova,
b/ do tak složitých věcí bychom se jako zástupci seniorských organizací snad ani neměli vměšovat – to je přece věcí paní Merkelové a pana Hollanda,
c/ EURAG je apolitická organizace a toto není náš mandát,
d/ nejdříve bychom se museli zeptat v národních organizacích,
e/ uprchlíci trpí a nemůžeme jim ubližovat“. 

Sumárně tedy kromě tří českých delegátů nikdo nenašel potřebnou míru zodpovědné dospělosti, aby zaujal stanovisko k narůstající evropské uprchlické krizi. Tedy asi jako senilní děda, který si pouští do bytu falešného instalatéra.

A podívejme se, jak řeší nekontrolovanou imigraci vrcholné státní orgány. První milion nelegálních vstupů dal světu na vědomí, že Evropa upouští od dosud zavedeného systému víz. Blázny si z ní tedy může dělat každý, kdo se rozhodne přijít přes vodu a přes kopečky. České stanovisko je mnohem racionálnější a nenachytá se (zatím), na takové nesmysly, jako že se bude rozlišovat mezi cestovateli za blahobytem a uprchlíky před válkou (u osob neznámé identity!?).

Druhý milion probouzí některé západní politiky k opatrnosti, ale přesto nestíhají postřehnout racionální nezbytnost přejít od slov k činům. Svou pomalostí nabízejí chutné sousto: Evropu k živelnému obsazování. Něco zcela jiného by bylo zabezpečit chudou populaci strádajících zemí dobrovolným příspěvkem, který si budeme umět odtrhnout od úst. To je mužné, to je velkorysé! Zatím se to odehrává tak, že konference vůdců bohatých států promrhají na svou bezpečnost a luxus při setkání celou třetinu toho, co nakonec chudým bratříčkům odsypou.

Evropa svůj dekadentní předvoj dohání. Dokud jsme byli přitisknuti k zemi ve svých existenčních šancích a ambicích, byli jsme krotcí ve svých projevech. Křesťanská výchova, skauting a školní disciplína byly navíc poutem pro mantinely slušného chování. Proto se vytahovaly ruce z kapes, když se mluvilo s nadřízeným, proto se vstávalo, když přišel učitel do posluchárny. Doba klackovitosti se všemu skromnému, zdrženlivému a disciplinovanému bujaře vysmívá. Potetovaný suverén vypráví, „kdo se, vole, vožral nejvíce“, reality show leze lidem do sprchy a rozhlasové stanice podrážejí výkon policejní funkce, když vyhlašují, za kterou zatáčkou se kontroluje rychlost. Sprosté slovo je v televizi kořením zábavných pořadů, ženský box osvěží publikum, když se roztlouká ženský obličej, a role učitelů je manévrována na vedlejší kolej. Kolektivní gaudium jásá a hladový terorista chystá novou podívanou.

Konečně, víte, která americká skupina vyhrávala diskotéce v klubu Bataclan? Byli to „Eagles of Death Metal“. V předtuše, nebo z dychtivosti? A Charlie Hebdo se opět nezdrželi posměšku: Následná titulní strana přinesla karikaturu rozstříleného muže, jemuž z ran teče šampaňské. Podtitulek hlásal, „Vy do nás střílíte, my si užíváme své šampaňské!“ Když se podíváte na jejich webové stránky, zvedne se vám žaludek z jejich provokativních oplzlostí

Úžasná legrace, která vynesla redakci Charlie Hebdo postřílení několika redaktorů.

Po masakrech z 13. listopadu se vynořují nezbytné otázky, které nám ve svých komentářích politici zatajují. Jsou pohnuti dojetím nad krutostí střelby a ničivých explozí, ale zapomínají se ptát: Kdo vyzbrojuje Islámský stát? Kdo jsou ti velkopanští prodejci zbraní, kterým je důsledek jejich bohatnutí v masakrech lidí tak lhostejný? A další otázka: Jaké omezení osobních svobod si budeme muset připustit, chceme-li dosáhnout jakési slušné bezpečnosti? Řádná evidence osob a firem dle bydliště je potřebnou samozřejmostí. Konečně též zákaz nošení zbraní? Ani masakr v Uherském Brodě nestačil na to, aby byl tvrdě utažen zákon o zbrojních pasech. Řada lidí má doma zbraň pouze na to, aby jednou, až jim přeskočí, zdecimovali své spoluobčany. Jsou to důsledky bujaré frajeřiny a narůstajícího hulvátství, které nás vystavují zběsilým násilím v Evropských městech. Má cenu to ještě pochopit, nebo už je s námi konec?


Autor článku Prof.MUDr. Pavel Kalvach, CSc. (* 25. dubna1944Praha) je český lékař specializující se v oboru neurologie, vysokoškolský pedagog a v letech 19962006 přednosta Neurologické kliniky 3. LF UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze.

Působil jako předseda České neurologické společnosti a viceprezident Evropské federace neurologických společností.[1]

V roce 1993 se stal členem správní rady nadace Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, je členem redakční rady odborného časopisu Journal of Neurological Science.




Statistika MMR: V české republice je 4442 neziskových organizací dostávajících 24 miliard!

0
0


V minulých týdnech jsme se zabývali neziskovými organizacemi. Zdálo se vše přitažené za vlasy, než se tím začaly zabývat kontrolní orgány. Výsledky jsou tristní. Tam kde se jedná o neziskovky, o menšiny a všechny další provokace státu vůči majoritě, je neuvěřitelný... Bordel. Úmyslný a zakrývající? Možná. Nevíme!


NKÚ: Stát utratil 727 milionů korun za migrační politiku, ale neví komu pomohl!

Stát nemá přesná čísla o tom, kolika cizincům v Česku pomohly evropské dotace na migrační politiku, zjistil Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Projekty z programu spravovaného ministerstvem vnitra přitom mezi lety 2011 až 2015 získaly přes 727 milionů korun. Podle kontrolorů není vyhodnocení programů migrační politiky spolehlivé, protože není možné zpětně kontrolovat údaje o klientech projektů. "Ministerstvo vnitra nepožadovalo, aby příjemci dotací evidovali klienty podle data narození. Přitom právě podle tohoto údaje ministerstvo pobyt cizinců v ČR sleduje".

Zajímavé, že najednou v USA pochopili


Americká vláda zkrátila finance některým nevládním agenturám, které pracují v Sýrii. Důvodem je přeplácení tureckých dodavatelů základních potřeb, které agentury distribuovaly mezi oběti konfliktu. Americká Agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID) v prohlášení oznámila, že pozastavuje financování 14 organizací a jednotlivců zapojených do programu pomoci.


Hate free zóna? Děsivé!


Ministr spravedlnosti Robert Pelikán z hnutí ANO přihlásil k vládní iniciativě HateFree a dal na dveře úřadu nálepku signalizující, že ministerstvo je „hate free zónou“. Kolik nás stojí? Přitom ministr Pelikán připravuje zákon, který lze aplikovat na každého, kdo bude chtít rozklíčovat, komu jdou peníze do kapsy, aby byl označen jako xenofob a rasista, protože chce připravit chudáky z menšin o peníze. Zvrácenost? Jistě, ale jak se bránit?

Pražský magistrát se navzdory rozhodnutí zastupitelstva a občanů připojí ke kampani hate free. Rozhodla o tom v úterý rada města. O konkrétní formě zapojení bude primátorka Adriana Krnáčová (ANO) s vládní Agenturou pro sociální začleňování ještě jednat.

Mistr Jan Hus byl prý xenofobní zrůda, hlásá Hate Free Culture:
„Mistr Jan Hus o nich v roce 1409 napsal: ,Cikáni jsou plémě nečisté, mravů hanebných, práce se štítící, druh druha okrádající a Boha neuznávající.‘“

Jak se uvádí přímo na webových stránkách iniciativy, projekt HateFree Culture (HFC) realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska (projekt je tedy financován z veřejných peněz). Hlavním mediálním partnerem je Česká televize. Ta televize, ze které se nedozvíme, kam peníze jdou a v těchto dnech je žádost. Lukáš Houdek z HateFree Culture ParlamentnímListům.cz sdělil, že rozpočet čistě jen na HateFree Culture v roce 2015 byl celkem zhruba 9 086 457 korun. Celkový tříletý rozpočet čistě jen pro HateFree Culture je na aktivity 7,63 milionu a na vysílací časy, inzerci (sem spadá i část dalších aktivit projektu, nejen HFC) je 9,88 milionu. Celkem tedy 17,51 milionu.

HFC je součástí projektu Kampaň proti násilí z nenávisti Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády, která má stát 39,75 milionu korun.

„CHCI STEJNÝ METR VŠEM! NE DVOJÍ METR, TEDY JAK TO CHODÍ DNES: ROVNOST PŘED ZÁKONY PODLE BARVY PLETI.“
Otto Chaloupka, Hodonín

(Žádnou pozitivní diskriminaci? A jak to udělat, když nesmíme rozlišovat? Takže v Hate Free zoně opět rozlišíme Romy a majoritu? Zajímavé...)

Nenávist šíří dle HateFree fanoušci Zemana, Putina, kritici Romů, ti, kteří mluví o lásce k vlasti, a odpůrci Havla, humanistů a multikulturalismu

Ten kdo šíří nenávist, je dle HateFree takzvaný „hejtr“, čili „nenávistník“. Nenávist šíří dle HateFree fanoušci Zemana, Putina, kritici Romů, ti, kteří mluví o lásce k vlasti, a odpůrci Havla, Strany zelených, humanistů a multikulturalismu.

Hejtr je charekterizován ze strany HateFree konkrétně takto:

„Takže jak si lze představit klasického hejtra na českém webu? K čemu inklinuje a proti čemu se zásadně vymezuje? Má kladný vztah k autoritářskému systému (Rusko, 90 %, nebo USA, 10 %) a rovněž k vládě silné ruky, kterou pro něj dnes představují prezidenti Putin i Zeman. Kladnými hrdiny z minulosti tu jsou prý Hitler, Stalin či Miroslav Sládek. V anonymitě webu se rád prezentuje jako hrdina nekompromisní v postojích vůči menšinám. Je představitelem prvoplánového nacionalismu. V jeho komentářích nezřídka vlají emotikony české vlajky, s oblibou doplňované opakujícími se refrény o lásce k naší krásné zemi. Trpí sentimentem po starých časech, po režimu před listopadem 89, kdy údajně vše fungovalo, tehdejší společnost se zdárně vyrovnávala např. s romskou otázkou, kdy všichni Romové poctivě pracovali, slušně bydleli a nedělali bordel. Sentiment starých časů neznamená, že hejtr je zrovna pamětníkem této doby. Naopak, pouze slepě přebírá tento sentiment ze svého okolí. Z politických stran silněji inklinuje k Úsvitu T. Okamury a přímo nesnáší Stranu zelených. Má negativní vztah k aktivistům všeho druhu a občanské společnosti vůbec. Multikulturalismus ho dokáže rozpálit doběla. Bytostně nesnáší pravdoláskaře, tzv. lidumily, humanisty a Václava Havla. Občanská demokracie v něm vyvolává pocity silné nevole, pohrdá liberálními hodnotami – USA a obecně změkčilým Západem.“

Shrnout se dá takto: každý, kdo upozorní na to, že neziskové organizace jsou strůjci korupce, rozkrádání a bezpracného zneužívání peněz, podněcující celou společnost ke strachu a obraně před nebezpečím, je strůjcem zločinu a tudíž neziskovky žádají ministry, aby proti nim zakročili. Zvrácené a zrůdné? Ano, ale kdo to zastaví?


Sypat jim ze státní kasy je zvrhlost
ParlamentníListy.cz



Josef Skála. „Moralizovat proti nenávisti – a k jejím zdrojům buď mlčet, nebo je vykrápět svěcenou vodou – je čítankový exemplář pokrytectví, v němž si tak libují liberální svatoušci. Vyrábí se tím i nafukovací ‚osobnosti‘, aby nám ze své ‚korektnosti‘ dávaly o to dotěrnější lekce. Jenže nenávist neroste po stromech. Bývá konečnou stanicí zoufalství. Vzteku na ty, kdo jsou s to celé země ‚vybombardovat do doby kamenné‘. I na ty, kdo nám pak psance těch pohrom stěhují do Evropy. Řešit je třeba příčiny nenávisti, a ne teatrálně vyvěšovat fangle. Bušit na dveře těch, kdo mají zoufalství na svědomí. Nedat jim pokoj, dokud své oběti neodškodní. Právě to ovšem svatoušci v plánu nemají. Sypat jim ze státní kasy je zvrhlost. Tím méně zbude na ty, kdo si pomoc skutečně zaslouží,“ říká Skála.


PhDr. Josef Skála, CSc.
historik, publicista, editor revue www.stripkyzesveta.cz

Hrůzné na tom je, že komunista nám dává lekce ze slušnosti a dokonce má pravdu. Že skutečně nenávist neroste na stromě, ale musí ji někdo zažehnout. Že nemocní lidé nenávistí jsou v řádu promile. Ostatní ne-nenávidí, ale brání se a různé lidskoprávní organizace, aby si zasloužily bezpracně peníze, tuto obrovskou skupinu dnes už 70% obyvatel země nejdříve vyprovokují a následně osočí z nenávisti a každý, kdo zvolá zoufale o pomoc, je za to potrestán.

Jsem pro „znárodnění“ ČT a zákonem upravenou „vyváženost“

0
0
Adam Mikulášek
13.5. 2016   Rukojmí
ČT jako médium veřejné služby opakovaně selhává, na čemž je vidět, že tento model je třeba revidovat, a také omezit moc multikulti pseudoelit nad ČT.
Koncesionářské poplatky je třeba zrušit, ČT financovat ze státního rozpočtu, to dá rozum, stejně o výši koncesionářských poplatků rozhodují opět politici, stejně jako by rozhodovali o financování ČT ze státního rozpočtu, radu ČT jmenují politici, takže striktně odmítám argument, že by případné změny tímto směrem posílily závislost ČT na politických stranách.

Kdyby měla být ČT skutečně nezávislá, musel by se od základu změnit způsob jmenování členů rady ČT, a také by se musela legislativně upravit pravidla, jak má ČT diváky informovat, musela by se tam zakotvit vyváženost, nestrannost redaktorů a moderátorů politických diskuzí - padni, komu padni, stejně tak ohledně zpravodajství, ale také výslovně zakázat politickou propagandu např. v pořadech pro děti, viz Planeta Yó.

Ovšem skrytá daň ve formě koncesionářských poplatků žádnou nezávislost ČT neovlivní, to by musely být dobrovolné, aby bylo každému umožněno se rozhodnout, že ČT nebude ani platit ani sledovat, jako je tomu např. u kabelové televize, tam má každý možnost výběru, jaký balíček programů a v jakém rozsahu si koupí. Jenže koncesionářské poplatky musí platit i lidé, kteří ČT sledovat nechtějí, proto se jedná o daň, kdo tvrdí, že tyto poplatky zajišťují ČT nezávislost na politicích, ten nehorázně lže. ČT totiž není tlačena ke službě veřejnosti hrozbou, že když bude lidem lhát, lidé „zruší koncesi“ a přestanou ji finančně podporovat. Financování ČT ze státního rozpočtu by šlo jistě zákonem pojistit tak, aby ČT nebyla závislejší na politicích více než dnes, ono všechno jde, když se chce, domnívám se, že se z „koncesionářských“ poplatků bez koncesí dělá něco jako „zlaté tele“

Dovoluji si ocitovat následující odstavec o původním smyslu koncesionářských poplatků, jejichž význam je dnes úplně někde jinde, podotýkám že v té době neexistovaly soukromé rozhlasové stanice, které jsou dnes poplatky za ČT a ČRo tak trochu „diskriminovány“:

Na území Československé republiky byly poplatky za nejdříve rozhlasové a poté také za televizní vysílání vybírány od roku 1924 a o něco později začali sloužit k úhradě nákladů na vysílání veřejné služby. Na začátku tehdy samozřejmě pouze rozhlasového vysílání bylo potřeba, aby vlastník rozhlasového přijímače získal od státu povolení (koncesi) na to že může přijímač vlastnit a používat. Za toto povolení se muselo platit a odtud vzniká onen pojem koncesionářské poplatky. Po té co začala část těchto poplatků plynout samotnému provozovateli vysílání, začíná se měnit charakter tohoto poplatku a začíná se přibližovat spíše tomu, jak ho známe dnes.

http://is.muni.cz/th/210766/pravf_b/Bakalarska_prace_konces._poplatky_25.6..doc

Navíc se ne jednou a ne jen v případě ČT ukázalo, že „nezávislost“ na politicích ještě zdaleka nezaručuje, že daná instituce bude řádně sloužit občanům. Typickým příkladem je třeba Česká národní banka nebo některé české soudy. Vždycky budou v ČT rozhodovat „jen“ lidé a žádný člověk není úplně neutrální, proto není cestou to, aby radní ČT jmenovali zástupci tzv. „občanské společnosti“, tuto „občanskou společnost“ si totiž ukradla tzv. „pražská kavárna“, „jelity“, nebo jak to nazvat..., takže v tom případě by ČT byla ještě „sluníčkovější“ a „europodlézavější“, než je nyní.

Jak jsem již naznačil výše, je třeba schválit zákon o médiích veřejné služby, který by určil jasná a srozumitelná pravidla a zásady, jako je stejný prostor pro všechny diskutující, přísná názorová neutralita zpravodajců, redaktorů a moderátorů, ať už mají vnitřně jakýkoli osobní názor na daný problém, přísný zákaz politické propagandy, přísný zákaz „zamontovávání“ politiky do dětských pořadů, vyváženost pokud jde o zahraniční filmy a seriály, tj. nikoli 90 procent z EU+USA, ale neopomíjet ani např. země BRICS a další, včetně filmů arabských, protože víc pravdy o cizích kulturách se dozvíme z toho, co tamějším občanům jejich televize předkládají, tj. když budeme mít hrubou představu, co asi sledují třeba Egypťani, Maročani, Malajci nebo Pákistánci, než propagandou a la „Sněhurka s pletí bílou jako mléko“. I tak to bude zkreslené, ale alespoň se nebude „lakovat narůžovo“ to, co tamějším lidem přijde normální, a tedy se to dostane i do filmů…, jako třeba diskriminace žen, minimum žen ve filmech, tabuizace mnoha společenských témat, náboženské projevy v běžném životě, atd., atd. To nám multikulti propaganda ve stylu Planety Yó nebo švédských komiksů o „chudáčcých“ kosovských či marockých „Syřanech“ a „ošklivých maďarských policajtech“ neřekne. Neřekne nám to ani zmanipulované zpravodajství, které se bojí otevřeně mluvit o tom, že pohádka o pobodaném muslimovi ve Vršovicích dvěma skiny je vylhaná, ani Cestohrátky, kde se mluví o „tajemných Šeherezádách v nikábech“ – nikáb zahaluje celý obličej, podobně jako burka.

Nutno též zdůraznit, že takový zákon o veřejnoprávních médiích by musel nezbytně obsahovat i přísné sankce pro ty, kteří budou porušovat zásady vyváženosti a objektivity, rozhodně nestačí pouhé pokárání či omluva, ale přinejmenším citelná srážka ze mzdy, při opakovaném porušování těchto pravidel nekompromisní „vyhazov“ na hodinu, jinak se demagogických lží, zamlčování „nepohodlných informací“ a multikulturního vymývání mozků v České televizi nezbavíme.

Jsem pro znárodnění ČT, jsem pro to, aby se vyměnili neprofesionální redaktoři, kteří neumí či nechtějí potlačit svoje osobní postoje a chovat se nestranně, jsem pro zásadní reformu médií veřejné služby tak, aby skutečně sloužila veřejnosti, nikoli určitému politicko-intelektuálskému názorovému proudu, jako to předvedl např. pan Dolanský nebo pan Wollner, a jako to předvádějí ti, kteří odmítají do ČT zvát politicky nepohodlné lidi jako Jan Petránek, Petr Robejšek či Petr Žantovský.


Řecko uvízlo v dluhové spirále

0
0
Stathis Habibis
13.5.2016   Zvědavec
  a  GlobalResearch

Ekonomická a sociální situace v Řecku je den ode dne horší, poté, co Syriza 13. července 2015 kapitulovala. Řekové viděli, jak jejich naděje na odpor mizí, když Alexis Tsipras, vůdce radikální levice, změnil stranu a nyní funguje jako loajální partner mezinárodní finanční mafie. Buď díky impotenci, nebo v rámci podvodu Alexis Tsipras dokázal rozšířit frustraci a poraženectví mezi většinu Řeků. Řekové jsou v obrovském šoku a cítí se zrazeni, člověkem, kterému nejvíce důvěřovali. Tento psychologický stav umožňuje věřitelům zavádět ekonomická opatření, která by za jiných okolností způsobila povstání Řeků.


Aby se chopila této příležitosti, uzákonila řecká vláda v neděli, 8. května, rozpočtové škrty ve výši 5,4 miliard euro. 153 zákonodárců z 300 v řeckém parlamentu zákon podpořilo. Od června 2016 bude postupně docházet ke zvyšování daní u všech produktů a služeb. Vláda
a) zvýší DPH z 23% na 24%;
b) zvýší spotřební daň na paliva, pivo, cigarety, kávu atd.;
c) zvýší daně u vozidel;
d) zavede 10% daň za sledování televize a 5% daň na internet. 
Navíc vláda sníží nezdanitelný základ z 9,100 na 8,863 euro, zatímco nezávislí pracovníci budou platit více než 50% svého příjmu na daních a sociálním pojištění.

Všechny tyto daně jsou vnuceny zničené ekonomice, která ztratila asi 30% svého GDP, což je opatření, které vytvoří další chudobu a nezaměstnané. Tak zvaný program nouzového vyplacení, který uvrhl řeckou ekonomiku do hluboké krize, nyní přivodí ekonomický rozvoj! Skutečně orwellovská řecká tragédie! Válka je mír! Svoboda je otroctví! Ignorance je síla!

Co se týká reformy sociálního pojištění, řecká vláda se pokouší přesvědčit Řeky, že se to dotkne jen 10% z nich. Takže strach a deprese, věci, které tato nová úsporná opatření rozšířila mezi Řeky po celé zemi, jsou neomluvitelné… ale pravda není nic pro řeckou vládu. Realita je vládě na hony vzdálená. Reforma sociálního systému se dotkne více než 1,2 milionů Řeků. Snížení příjmů bude čelit více než 400.000 nových penzistů. 380.000 chudých penzistů také přijde o sociální dávky (EKAS), zatímco dalším 180.000 budou sníženy služební penze. Navíc zemědělci a profesionálové na volné noze budou platit vyšší pojistné.

Mimo nekonečného úsporného příběhu se vláda pokouší před Řeky utajit, že MMF a Evropská unie požadují právo na prodej veřejného a soukromého řeckého majetku. Jednou ze základních podmínek dokončení třetího vyhodnocení je vytvoření nového fondu, který bude pověřen privatizací veřejného majetku.

Tento super fond bude prodávat veřejný majetek v hodnotě 50 miliard euro v příštích 30 letech. Kvarteto požaduje odnárodnění aténských vodáren a kanalizací, Hellenic Petroleum, Veřejné plynárenské společnosti (DEPA), Veřejných elektrozávodů, soluňského přístavu a mnohého dalšího.

Tento fond budou řídit věřitelé, čímž se obejde řecká vláda a podstatná část příjmů půjde na dluhovou službu.

Navíc ECB tlačí na řecké banky, aby prodaly „červené“ úvěry velkých firem v konkrétních odvětvích, jako hoteliérství a pěstování ryb. A věřitelé navíc ještě chtějí, aby banky začaly s dražbami.

Dalším zlým znamením pro Řecko a řeckou vládu byl zbytečný a brutální útok policie během protestů, které proběhly před řeckým parlamentem na náměstí Syntagma. Zatímco některé malé potyčky začaly na okrajích protestů, policie zaútočila na hlavní jádro protestů slzným plynem a mlátila lidi „na slepo“. Jeden granát se slzným plynem zasáhl Sophie Papadogianni do zátylku a musela být zakrvácená převezena do nemocnice. Sophie Papadogianni je známou bývalou členkou Syrizy, ze které odešla po kapitulaci Syrizy, a nyní je členkou Strany jednoty. Zraněno bylo i několik dalších protestujících.

Ale to nejhorší teprve přijde. MMF a EU soutěží, kdo bude vůči Řekům drsnější a cyničtější. Zatímco si hrají na hodného a zlého poldu, rozhodly Řeky zničit. (Viz naše předešlé články, zde, zde a zde). Ačkoliv Evropská škola řízení a technologie dokázala, že 95% peněz nouzového vyplacení šlo bankám a nikoliv Řekům (viz zde), „partneři“ Řecka požadují likvidaci Řecka. Neshody mezi MMF a EU mají jeden společný cíl – donutit řeckou vládu přijmout jejich ponižující podmínky. Takže MMF a EU „nebudou souhlasit“, když Řecko dosáhne 3,5% primárního nárůstu GDP v r. 2018. Ve skutečnosti požadují další úsporná opatření a další reformy, jako u refundací, a zákony, které automaticky povedou ke snížení jistých výdajů, jako snižování mezd, aby se dosáhlo „rezervy“ 3,5 miliardy euro. Co se týká snížení dluhu, rozhovory se přesunují na neurčito, bez jakýchkoliv záruk.

MMF a EU, jako mechanismy nového světového řádu, prostě „dělají svoji práci“. Otázkou je… co dělá řecká vláda? Jak mohli udělat takovou otočku?

Ale Řekové neřekli poslední slovo. Nikdo nemůže zničit národ tak snadno. Řekové jsou v přední linii války vedené mezinárodní finanční mafií proti národním státům po celém světě. Není to lehký boj, ale je to boj, který by Řekové a další národy měly vést, pokud jako lidské bytosti nechceme být zotročeni skupinou neoliberálů, kteří chtějí zrušit všechna lidská práva, která si předešlé generace vydobyly svoji krví.


Greece Captured in Death Spiral vyšel 10. května 2016 na Global Research. Překlad v ceně 383 Kč Zvědavec.

Herman je pro sudetský sjezd ten pravý

0
0

Lubomír Man
13. 5. 2016
Jsme-li skutečně tak žalostným vazalem mocnějších, jakým jsme byli za tzv. Druhé republiky Německa, a dnes zas Spojených států a Evropské unie (čili v podstatě opět Německa), že prostě musíme – a nic jiného nám nezbývá - vyslat na víkendový výroční sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), ne už jen nějakého olomouckého kněze či Bělobrádkovo video, ale přímo živého ministra české vlády (a to vůbec poprvé v historii), pak je ministr Daniel Herman nejideálnějším představitelem tohoto našeho českého vazalství, naší národní podřízenosti i naší mezinárodní malosti i ubohosti. 



A též nejideálnějším pojítkem mezi dusivým ovzduším tzv. druhé republiky, jež ze země vyhnala prezidenta Beneše a ke smrti uvláčela Karla Čapka, a ovzduším dnešním, charakterizovaným vedle shora popsaného třeba i výrokem jakéhosi výboru ministerstva kultury (kde Herman šéfuje),o tom, že bard slezského lidu Petr Bezruč vůbec nebyl velký básník, a že se jeho význam v minulosti přeceňoval.

Takové je tedy naše současná ideovost a naše slouhovské mezinárodní postavení. Je to fakt, který nelze omluvit řečmi o tom, jak moc je nám zapotřebí dobrého sousedství, protože, jak to v minulých dnech vyjádřil předseda SL Posselt, má jít o sousedství nikoliv ledajaké, ale o sousedství v EVROPSKÉM DUCHU. A právě v tom evropském duchu, který je sudetskými Němci akcentován víc než sousedství samo, je zakleta ona podřízenost a nesamostatnost, která se nám jako kazajka našich vlastních národních zájmů ve prospěch zájmů nadnárodních – ve skutečnosti však velmocenských, ať už USA, EU či Německa - navléká na ramena a zbavuje nás svobody našeho vlastního rozhodování.

Když tedy naše vláda, jak už bylo řečeno, vysílá na sjezd národní skupiny Sudety, která rozložila první republiku, svého ministra - a to dokonce ministra kultury - pak jde o důkaz pravdivosti všeho, co jsme dosud řekli. A nejen to. Důkaz naší podřízenosti cizím mocným zájmům poskytuje i ministr sám sebou. Jak jinak by se totiž ministrem české vlády mohl stát člověk, který už po dlouhé roky vyhlašuje, že odsun Němců z republiky, nařízený třemi vítěznými mocnostmi po Druhé světové válce - Spojenými státy, Velkou Britanií a Sovětským svazem - byl nemorálním činem, vedeným prý pomstou? Nemorálně se tedy mstil Roosevelt, nemorálně se mstil Churchill i Stalin, nemorálně se mstili všichni účastníci protihitlerovské koalice – a ti druzí, na které údajná Hermanova msta dopadla, čili Němci, museli tedy logicky být bílí jak lilie? Nebo aspoň bělejší, než ti první. (Goebbels by jistě souhlasil).Tak se tedy přepisuje historie, a k jejímu přepisování, jak vidíme, usedl i příslušník národa, který měl být vyhuben.

Jak už bylo řečeno.Vhodnějšího člověka jsme mezi sudetské delegáty sjezdu poslat nemohli. A jestliže nás tam v Norimberku bude tenhle pověřenec české vlády mezi Sudeťáky pomlouvat, dobře nám tak. Zasloužíme si to.

Davutoglu může být prohlášen za teroristu

0
0

13. 5. 2016     zdroj
Podle informací zdrojů OSTKRAFT v Ankaře a Istanbulu bylo rozhodnutí premiéra Turecka Ahmeta Davutoglua uspořádat 22. května mimořádný sjezd Strany pro spravedlnost a rozvoj (AKP), v jejímž čele stojí, a také jeho oznámení, že nebude znovu kandidovat na jejího předsedu, přijato pod tvrdým tlakem prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Během dvouhodinového setkání Erdogana a Davutoglua byl Davutogluovi předložen speciálně připravený materiál, který jej usvědčuje v tajné spolupráci s hnutím známého tureckého teologa Gülena, jenž údajně připravoval v Turecku převrat. 



Za tímto účelem Davutoglu spolupracoval s vůdcem opoziční Národně republikánské strany Kemalem Kilicdaroglu a navrhoval vytvoření koaliční vlády, což bylo Erdoganovým okolím hodnoceno jako "první krok na cestě k převratu." Připomeňme, že "paralelní struktura" je termín zavedený Erdoganem a jeho příznivci pro označení členů hnutí "Hizmet", zapojených do státních struktur. Erdogan nazval členy hnutí "zrádci a nepřáteli."

Připomeňme si, že Davutoglu se stal premiérem v srpnu roku 2014 po té, co Erdogan nastoupil do úřadu prezidenta. Pod vedením Davutoglua získala AKP 49,5% hlasů v předčasných volbách v listopadu 2015, což umožnilo, po ztrátě možnosti na základě výsledků voleb v červenci 2015, znovu získat možnost vytvořit většinovou vládu. Ale Erdogan nedovolil Davutogluovi zformovat kabinet jen ze svých stoupenců.

Davutoglu má také Erdoganovi předložit deníky, které si podle turecké rozvědky vedl od prvních dnů svého působení ve vládě na postu ministra zahraničí. Přijetí této podmínky bude považováno "rodinou Erdogana" za test loajality. A nejde o známé náměty, které vyvolaly rozpory mezi prezidentem a předsedou vlády v souvislosti s přeměnou politického systému země z parlamentního na prezidentský. Podle našich zdrojů jde o možnost vzniku nových senzačních témat v souvislosti s účastí osob z nejbližšího Erdoganova okolí v korupčním skandálu "Velký úplatek", který byl zveřejněn 17. prosince 2013. "Kromě toho může Davutoglu zveřejnit jakýsi scénář, podle nějž Erdogan připravuje "rozpad země." Otevřeně o tom hovoří i hlava opoziční Národně-republikánské strany Kilicdaroglu, který vyzývá k uskutečnění soudního procesu s Erdoganem za "zradu odkazu Atatürka". Pokud se toho Davutoglu zřekne, a již oznámil svůj úmysl napsat své paměti, bude politicky zkompromitován a bude nucen buď opustit zemi, nebo bude zatčen. Zápletka spočívá právě v tom, že v Ankaře málokdo věří, že Davutoglu po rezignaci "opustí politiku a vrátí se k akademické práci." Známý turecký uživatel Twitteru, který píše pod pseudonymem Avni Fuat, se domnívá, že pokud Davutoglu odmítne navrhovanou transakci, "Erdogan nařídí, aby byla proti němu iniciována pomlouvačná kampaň, aby byl buď zatčen, nebo přinucen emigrovat." Jak v souvislosti s tímto prohlásil poslanec za opoziční Národně-republikánskou stranu Muharrem Ince, "Erdogan má v úmyslu svalit všechny chyby vlády v posledních letech na Davutoglua, od syrské krize po selhání řešení "kurdské otázky," a pak z něj udělat teroristu". "Chci varovat Davutoglua, zdůraznil poslanec Ince. Pokud na začátku byla ETÖ - Teroristická organizace "Ergenekon", pak se objevila FETÖ- teroristická organizace Fethullaha Gülena, tak nyní vystřídá tyto organizace DOTÖ - Teroristická organizace Davutoglu."

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Není nad to, poukazovat na jiné a sám se jak se patří odkopat.

0
0

Jiří Baťa
13. 5. 2016
Politolog Jiří Pehe je dostatečně známá persona, která upřímně řečeno, u většiny občanů nemá zrovna příliš velkou oblíbenost. Kdo jej zná, ví o čem je řeč. Nicméně, pan Pehe ve svém článku „Setkání se slušným Čechem“ na Aktuálně.cz, decentní kritikou demonstruje povahu českého „slušného“ občana, alias malého českého obyčejného člověka.


Pan Pehe formou ironického, poněkud vysmívajícího se vyprávění ukazuje na malost současného „slušného“ Čecha. Proč jen Čecha a ne také Moravana nebo Slezana je otázka, protože názorově si jsou všichni, coby občané ČR ,velmi blízcí. Je

proto jedno, zda je to občan z Čech, Moravy nebo Slezska který o panu Pehe říká, jak sám přiznává, že je rozeštvávač, pravdoláskař, nevyléčený havlista, sluníčkář nebo člověk jenž neví, která bije a kdo že jej platí? Jedno je to však i samotnému panu Pehe, protože on (a mnozí jiní) si už na takové „přízviska“ zvykli a vůbec jim nejsou překážkou v jejich osobních názorech. Možno s klidem říct, že panu Pehe to činí i potěšení, že se o něm lidé baví, že je středem zájmu. S pobavením cituje své různé zážitky s překvapivě častými setkání s lidmi, kteří mu o něm do očí řekli své mínění a přesto, že je až na výjimky jsou vždy kritické, pan Pehe se baví. Ani náhodou mu nepřijde se třeba jen trochu málo zamyslet nad tím, jestli ti „slušní“ jímopovrhovaní Češi snad nemají také v něčem pravdu.

Ve svém článku na svou obhajobu vyslovil konstatováním, že říká jen to, co si myslí. Pravda, nelze nikomu přikazovat, aby si myslel to a to a naopak nemyslel zase něco jiného, nicméně vyslovením názoru také odhaluje své nitro, tedy názory, postoje, hodnocení, smýšlení a ideologickou, nebo osobní přízeň politickému subjektu nebo osobě apod. Svou jistotou, že na všechno své konání má právo (což samozřejmě má) však podceňuje občany, kteří si o jeho osobě vytváří svůj, vesměs negativní obraz. Pan Pehe, aby něčím odůvodnil své právo na názor a postoj, který se stal předmětem kritiky „slušného“ člověka, kterého tímto pojímáním mj. má za nějaké ubožáčka, neopomíjí sdělit, kdo je, tedy, že není žádné „vořezávátko“! Takže nám v článku sděluje, že pracuje na americké univerzitě, na živobytí si tudíž vydělává tam. K tomu se sluší připomenout, že pan Pehe má dvojí občanství, tedy kromě českého i americké, když v r. 1988 emigroval do USA, kde také vystudoval. Také jeho další životní dráha zcela jasně jednak napovídá, jaké má politické názory a postoje , ale rovněž nedává pochybnosti o tom, pro koho tluče jeho srdce a čí chleba jí a píseň zpívá.

S jistotou a ironií sobě vlastní pan Pehe oponuje všem výpadům nejen na jeho osobu, ale na vše, co „slušný“ občan považuje za špatnost. Prostě, „slušný“ člověk u něj nemá šanci, protože jednak jej za slušného nepovažuje z principu, když dokáže tak omezeně uvažovat, ale také proto, že i když jej nepřesvědčí o jeho omylech a chybách, které (slušný občan) vidí na druhých, jeho jediný úsudek je, že je to debil a nemá cenu se s ním dále vybovovat. Že to dělá pan Pehe řekněme džentlemanským způsobem, s noblesou, tedy bez silných a sprostých slov, bez výpadů, urážek apod., však neznamená, že je KING. Proto nepřekvapuje, že na výtku „slušného Čecha: „Když se vám naskytne možnost mluvit s obyčejným slušným člověkem, nejste ochotní poslouchat jiné názory než ty vaše pravdy. Jenom rozeštváváte společnost, aniž byste poslouchali, co chce národ“ odpovídá, že memá pravdu. Na druhé straně si však prý uvědomil, že není nad to slyšet občas hlas vlastního lidu a že začínám konečně rozumět svému českému prezidentovi.

Jak vidět, pan Pehe si všechno umí demagogicky vysvětlit a zdůvodnit po svém, dokonce si dovolí celou svou introvertní činnost posměšně obrátit v dvojsmyslné zhodnocení hlasu veřejnosti, nebo jak ironicky říká vlastního lidu ( který lid má na mysli? je přece více Američan než Čech) a prezidentu Miloši Zemanovi výsměšně (dvojsmyslně) naznačit, že i jemu už začíná rozumět. Dříve se takovému člověku říkalo, že je „politický grázl“, mezi lidem pak „prase inteligent“. Jak se tomu říká dnes, není známo, ale jako víc americký než český občan by pan Pehe mohl vědět, že lidem jako on, případně Dienstbier a další, kteří káží (už ani ne českou) vodu a pijí kalifornské víno, tem malý český občan nevěří. Ovšem uvádět důvody nemá smysl, pan Pehe by je stejně nepochopil když ne zrovna odmítnul zvláště, pokud by je zase řekl jen obyčejný „slušný“ Čech!

Jihlavský seminář Nové republiky 7.května 2016 - vystoupení Jana Schneidera

0
0
14.5.2016  Jihlavský seminář Nové republiky 2016

Bezpečnostní expert Jan Schneider se zamýšlí nad směřováním k budoucnosti, cíli a metodami jejich dosažení a především prací a úlohou zpravodajských a bezpečnostních služeb.


Putin: Moskva si „bude hlídat“ hrozby amerického protiraketového systému

0
0
Kira Latuchina
14. 5. 2016  Eurasia24

"Rusko se nenechá vtáhnout do závodů ve zbrojení, je však nuceno se zamyslet nad tím, jak si pohlídat bezpečnostní hrozby po rozmístění prvků protiraketové obrany Spojených států ve východní Evropě. V Soči to uvedl Vladimír Putin v úvodu svého vystoupení k výsledkům řady porad s vojenskými představiteli z poslední doby.

Je nutno udělat vše nezbytné pro zachování strategické rovnováhy sil a zabránit tak vzniku rozsáhlých válek, nesrovnatelných svým dopadem s konflikty v 'horkých místech' planety,
"řekl dále.


Poslední události potvrzují, že situace se nevyvíjí zrovna nejlépe,“ uvedla hlava státu. „Bohužel se spíš zhoršuje. Tím mám na mysli skutečnost, že v Rumunsku byla uvedena do provozu radarová stanice jako jeden z prvků systému protiraketové obrany (dále jen PRO) Spojených států. Již mnohokrát jsme hovořili o našich obavách, nabízeli spolupráci, společnou práci s americkými partnery. To vše bylo v podstatě odmítnuto. Je nám nabízena nikoli spolupráce, ale pouze konverzace na dané téma, nic konkrétního, vše si (USA) provádějí podle svého, bez ohledu na naše obavy. Je to politováníhodné, stejně jako to, pod jakými záminkami vše probíhalo a probíhá. Vždyť si to připomeňme,“ řekl prezident.

Ještě před několika málo lety nám naši oponenti jedním hlasem tvrdili, že systém PRO potřebují naši partneři na Západě – v Evropě i v USA – kvůli odvrácení raketových jaderných hrozeb ze strany Íránu. Kde jsou ty hrozby v současné době? Žádné nejsou. Samotné USA podepsaly smlouvu s Íránem, patřily mezi iniciátory jejího podepsání. Postupovaly zcela správně a my jsme tento postup americké administrativy podporovali. Co se ale stane? Hrozba zmizí – a budování systému PRO pokračuje,“ uvedl prezident.

A pokud (USA) mohou s využitím možností, které mají ve světových médiích, stále ještě někoho

uvést v omyl s tím, že PRO Rusko neohrožuje, že se jedná výhradně o obranný systém, pak tady v Soči se nikdo ze zúčastněných, sedících za tímto stolem, na tomto shromáždění, v omyl uvést nenechá,
“ zdůraznil Putin.

Nic takového! Nejde o obranný systém, ale o součást strategického jaderného potenciálu USA, umístěného na periférii mimo vlastní území. V tomto případě periférii představuje východní Evropa. A lidé, kterých se příslušná rozhodnutí týkají, by měli vědět, že až do této doby žili klidně, spokojeně a v bezpečí. Nyní, po rozmístění prvků PRO, jsme přinuceni přemýšlet o tom, jak eliminovat hrozby vznikající tím ve vztahu k bezpečnosti RF. To za prvé.

Jde o jasné porušení smlouvy o raketách středního a krátkého doletu. To proto, že odpalovací zařízení, která budou nainstalována v Polsku po spuštění rumunského radaru, mohou být velmi snadno použita právě k odpálení raket středního a krátkého doletu,“ uvedl prezident.

Přitom úprava (odpalovacích zařízení) může být provedena ve velmi krátkém čase a my v té době nebudeme schopni zjistit, co se to tam (na raketové základně) děje, nejsme schopni to kontrolovat.

A to je pro nás ještě další hrozba poté, co USA jednostranně vypověděly smlouvu o PRO, což byl očividně první krok ve snahách porušit strategickou rovnováhu sil ve světě; je to další rána pro systém mezinárodní bezpečnosti. Vytvoření podmínek pro porušování této smlouvy vyvolává nové obavy, a to nejen v Rusku. Myslím, že každý normálně uvažující člověk a nezaujatý pozorovatel to musí pochopit a že si udělá příslušné závěry,
“ je přesvědčen prezident Putin.

Rozmístění systému Aegis ve Středozemním moři, radaru v Rumunsku a odpalovacích zařízení v Polsku – to vše jsou další kroky k narušení systému mezinárodní bezpečnosti a ke startu nových závodů ve zbrojení. Jak už jsme vám řekli, do těchto závodů se vtáhnout nenecháme a půjdeme svou vlastní cestou, rozhodovat se budeme velmi pečlivě tak, abychom nepřekračovali ty finanční limity přezbrojování armády a námořnictva, které jsme si již stanovili,“ zdůraznil prezident „Ale upravíme své plány tak, abychom eliminovali nové bezpečnostní hrozby vůči Rusku.“

Mnohokrát jsme o tom hovořili, upozorňovali, varovali – ale nikdo nechce slyšet, nikdo na naše žádosti o spolupráci v tomto směru řádným způsobem, seriózně a na profesionální úrovni nereaguje,“ pokračoval Putin. „Co tedy dál? Budeme vycházet z toho, co se děje – z těch skutečností a událostí, které probíhají ve světě v oblasti zajišťování bezpečnosti.“

A samozřejmě uděláme z naší strany vše potřebné, abychom zajistili a udrželi strategickou rovnováhu sil, která je tou nejspolehlivější ochranou před vznikem velkých vojenských konfliktů, jejichž následky jsou nesrovnatelné s následky konfliktů v současných ohniscích napětí ve světě,“ prohlásil prezident.

To dopustit nemůžeme – a také nedopustíme,“ zakončil své vystoupení V. Putin.



Zdroj: rg.ru
Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Už nacisté tvrdili, že Karel IV. nás vedl pod ochranou Říše, teď z něj dělají zastánce EU. A cizáci a Saracéni… Historik vyvrací mýty spojené s největším Čechem

0
0

- rozhovor -
14. 5. 2016  ParlamentníListy

Historik Petr Bahník říká, že vztah českého státu ke středověké Říši byl velmi volný. Karel v českých zemích vládl z titulu českého krále, nikoli císaře. Císařské zákony se na české území nevztahovaly a veškeré povinnosti českého státu k Říši spočívaly v dodání ozbrojeného doprovodu pro císařskou korunovaci. „Nacisté také Karlovu osobnost a éru míru a prosperity, která s jeho panováním byla spojena, falšovali k obrazu svému a využívali jako argument, že prý Čechům vždy bylo dobře jen pod křídly Říše,“ řekl Bahník.


Historička Eva Doležalová pro LN řekla: „Karel by o sobě nikdy neřekl, že je Čech. Považoval se za otce svých národů a za českého krále. Spory o to, zda byl Karel více Čech, či Němec v moderním slova smyslu, vypukly v druhé polovině 19. století, ale pro středověk nemají moc smysl. Takže bychom mohli říci, že anketu o největšího Čecha vyhrál velký Evropan 14. století nebo největší panovník českého království.“ Co si o tom myslíte?

Ta úvodní věta, autorkou asi úmyslně tak provokativně formulovaná, je snadno vyvratitelnou hloupostí. Vždyť, jak jinak, než jako samozřejmému přihlášení se k češství, bychom měli rozumět pasážím Karlova vlastního životopisu Vita Caroli, v nichž informuje čtenáře o tom, že ačkoli během výchovy ve Francii „řeč českou zcela jsme zapomněli“, „brzo jsme se jí zase naučili, jako každý jiný Čech.“ (A zmiňuje dále, že z milosti Boží naučil se také mnohým jiným jazykům, například němčině). Ještě jasněji Karel o své jazykové a národní identitě hovoří v dopise srbskému carovi Štěpánu Dušanovi Silnému z 19. února 1355, kde píše doslova, že je oba spojuje „společenství urozeného jazyka slovanského“. Jazykovou odlišností českého království od ostatních částí říše zdůvodňuje žádost o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a s tím spjaté vyvázání z podřízenosti arcibiskupům mohučským. Zřizuje církevní instituce, u nichž si vymiňuje jejich obsazování výhradně kleriky „národa českého“.

S Karlovým jazykově definovaným vlastenectvím souvisí i jeho programové přihlášení se ke staroslověnské tradici spojené s ideou přenesení královské koruny Velké Moravy na český přemyslovský stát (idea takzvaného translatio regni). Demonstrací toho bylo i založení Emauzského kláštera v Praze roku 1347 a jeho osazení slovanskými mnichy, takzvanými Glagoláši. A tak dále. Dokladů je tu mnoho. Doporučuji k této tématice příslušné oddíly knihy Duchovní tvář Karla IV. historika Zdeňka Kalisty.

Pokud jde o další části vámi zmíněného textu Evy Doležalové, lze říci, že ty již tvoří jen dobově příznačné alibistické balení úvodní teze. Celkově jde o text spíše politické, než historické povahy, modelující obraz Karlovy osobnosti v duchu soudobých mainstreamových „hodnot“ – eurounijnictví, multi-kulti a podobně. Je to škoda, neboť autorka jím zbytečně zatížila jinak docela užitečný seriál popularizačních článků ke Karlovskému jubileu.

Existovala tedy ve středověku národní identita, nebo ne?

Klíč k odpovědi na vaši otázku je ve slovním spojení „v moderním smyslu“ , které paní Doležalová v tom citovaném úryvku použila. Proto jsem mluvil o alibismu. Autorka chce odevzdat „politicky korektní“ desátek a napíše tedy, že Karel by o sobě neřekl, že je Čech, zároveň však chce zůstat profesně poctivá a nemůže tedy zcela zamlčet, že cosi jako národní cítění existovalo. A to dávno před dobou Karlovou. Myslím, že velký zmatek v této věci způsobila koncem minulého století dogmatizovaná teze pražského rodáka, sociologa Ernsta Gellnera, o údajném vzniku národů v postnapoleonské éře. Tato teze částečně, a to ještě s výhradami, může platit pro západoevropské prostředí, v žádném případě však neplatí pro střední Evropu.

Můžete to rozvést?

Připomeňme si Dalimilovu kroniku, nebo německý právní spis Sachsenspiegel, v nichž se objevují projevy silného nacionálního cítění. Co s tím? Řeč pramenů tu stojí v přímém protikladu s tvrzeními autorit a aktuální politickou poptávkou. S tímto dilematem už kdysi marně zápasil Jan Křen ve své knize Historické proměny češství a jakoby s údivem konstatoval, že je více druhů národního cítění. No, to asi není moc velký objev. Samosebou, že naše češství je jiné, než barokní češství Balbínovo, či staroslověnské češství svatého Prokopa, nicméně jeden aspekt je konstantní, totiž, že naše česká identita je dominantně formována vědomím jazykové sounáležitosti. To koneckonců přiznává v dalších částech vámi zmíněného textu i Eva Doležalová. Toto vědomí, základ naší národní svébytnosti, je pak velmi starého, ne-li odvěkého data. Na to již upozorňují i někteří současní autoři jako Miroslav Hroch či František Kutnar.

Ačkoli bylo toto jazykově-národní cítění někdy i velmi vyhrocené, jak nám ukazují například místy až šovinistické projevy pražského biskupa Jana IV. z Dražic, nikdy nebylo považováno za překážku stejně hluboce pociťovanému křesťanskému univerzalismu, tedy vědomí sounáležitosti všech národů patřících ke společenství víry, tedy k takzvanému křesťanstvu. Také toto vědomí bylo ve vrcholném středověku konkretizováno jazykově, všeobecným rozšířením latiny, jakožto liturgického a vědeckého jazyka u všech národů západní a střední Evropy. V Karlově osobnosti se přirozeně spojovalo obojí, tedy národní i univerzalistické cítění. A nešlo přitom jen o nějaký praktický kompromis. Bylo to systémové nastavení vedené vědomím hodnoty a komplementarity obou složek a odrážející v posledku hierarchizované sepětí duše a těla v křesťanském pojetí člověka.

Nezapomeňme také, že byl Karel nositelem císařského titulu a tudíž byl vázán k ideji Říše, kterou však důsledně interpretoval v její univerzalistické formě. Císařství mu vždy bylo „sacrum Romanum imperium“, k němuž sice patří vláda v německém prostoru, jež s ním však v žádném případě není totožná. Toto pojetí se projevuje například důsledným odlišováním titulatury, kterou používal jako římský král po roce 1346 a jako císař po roce 1355.



Jak to odlišoval?

V listinách před tímto datem, jakož i v listinách pozdějších, jsou-li psány německy a souvisí-li s vnitroněmeckými záležitostmi, nepoužívá pro sebe nikdy označení Karolus Quartus, tak se označuje důsledně až po své císařské korunovaci, a to výhradně v listinách psaných latinsky. Tento Karlův důraz na universalistický ráz císařství samozřejmě souvisel s potřebou uhájit politický prostor pro realizaci české státní ideje a tím uhájení neodvislosti vlastní mocenské základny na momentálních poměrech v německých zemích Říše. Karel to také kodifikuje ve své Zlaté bule.

Co říkáte takovým názorům, že by dnes byl Karel IV. zastáncem Evropské unie a evropského státu? Nebylo postavení českého království v rámci Říše suverénní dle principu „král je císařem ve svém království“ (rex imperator in regno suo)?

Samozřejmě, že to druhé je pravdou. Vztah českého státu ke středověké Říši byl velmi volný. Karel v českých zemích vládl z titulu českého krále, nikoli císaře. Císařské zákony se na české území nevztahovaly a veškeré povinnosti českého státu k Říši spočívaly v dodání ozbrojeného doprovodu pro císařskou korunovaci.

A snahy „aktualizovat“ Karlův odkaz a vydávat ho za předobraz EU? No, i to už tady bylo. Nacisté také Karlovu osobnost a éru míru a prosperity, která s jeho panováním byla spojena, falšovali k obrazu svému a využívali jako argument, že prý Čechům vždy bylo dobře jen pod křídly Říše. Tedy nic nového. Myslím, že nikdo soudný nemůže současnou EU s její centralizační a unifikační politikou, s obludným dotačním systémem a nejnověji s přerozdělováním imigrantů, považovat za nějakého dědice ideje středověkého impéria. Nejde totiž „jen“ o otázku suverenity českého státu, ale i o naprosto odlišná filosofická východiska obou historických „projektů“.

Dále v rozhovoru (ZDE) se můžete dočíst, jaký byl vztah Karla IV. ke sv. Václavu a přemyslovské tradici? Vztah k přistěhovalcům jiného náboženství a kultury, o vztahu Karlova otce Jana a královny Elišky Přemyslovny. Historik zmiňuje i klady obou lucemburských panovníků.


Ukrajinští nacionalisté napadli veteránku, druhý den zemřela

0
0
14.5.2016  Vaše věc
V Slavjansku zemřela po napadení ukrajinskými nacionalistickými radikály hrdinka Velké vlastenecké války 91letá Ljubov Pečková.
Společně s dalšími obyvateli města se 9. května účastnila pochodu na počest svátku Dne vítězství. 


Skupina nacionalistů vtrhla do průvodu a tito „aktivisté“ nové Ukrajiny házeli po lidech vejce, posypávali moukou a stříkali na ně zelenou barvu. Nejhrubší útok byl veden na představitelku Opozičního bloku Natalii Korolevskou a právě Ljubu Pečkovou. Té nastříkali zelenou barvu do obličeje. Druhý den – 10. května - Ljubov Pečková zemřela. Policie členy nacionalistické bojůvky zadržela, jsou ale obviněni pouze z výtržnictví.

Strach jde z těch, kteří se bojí

0
0

Ivan David
14. 5. 2016
Pokusím se proniknout hlouběji do konceptu svobody, protože cenzura je jen jeden z projevů nesvobody. Zaměřím se nejprve na její subjektivní stránku, pak si dovolím krátkou zmínku o tom, jak se dívat na svobodu a nesvobodu v dnešní České republice. Zřejmě existuje svoboda vnější a svoboda vnitřní. Obě nejsou nikdy absolutní, mají svoji míru. Míra je dána tím, jak velkou hrozbu představuje objektivně nebo subjektivně překročení vnějších norem, psaných či nepsaných.


Vnější svoboda je dána jednak zákony a předpisy a jejich reálnou vymahatelností, jednak společenským tlakem, který může být pro chování jednotlivce mnohem významnější než psané zákony a reálná rizika, která z nich vyplývají. Všichni daleko víc než s občanstvem státu koexistujeme s nějakou užší komunitou, o jejíž postoj k nám opíráme svoje sebevědomí. Může jít o profesní skupinu, institucionalizovanou společnost, například Unii českých spisovatelů, o sousedy v domě nebo vlastní rodinu. Tyto skupiny sdílejí postoje a nutí členy, aby byli konformní, jinak ztratí své přijatelné postavení ve skupině nebo dokonce budou exkomunikováni – ze spolku, ze zaměstnání, do vězení…

Žádná společnost nemůže být zcela svobodná, protože nesvoboda zvyšuje kohezi společnosti. Absolutní svoboda by byla vedla k potlačení smyslu sdružování za účelem zmírnění úzkostné tenze zajištěním ochrany, příležitosti k vyniknutí nebo pouhé příležitosti k uplatnění. Komunita by ztratila smysl, rozpadla by se. Pokud existuje společnost, je absolutní svoboda jen hypotetický teoretický koncept. Absolutně svobodný je jen ten, kdo žije zcela mimo společnost a společnost na něj svým vlivem nedosáhne.

Například členové neformální skupiny „pražská kavárna“ musejí volit Schwarzenberga. Nemají svobodu ho nepodporovat. Pokud nechtějí být exkomunikováni. Pokud nejsou dobrovolně konformní, musejí potlačit své pochybnosti, aby si uchovali respekt ostatních. Pokud volí jinak, musejí to tajit. Tlak je vnější, jeho přijetí je vnitřní.

Život na okraji komunity je těžký, skoro každý proto hledá komunitu, v níž je mu dobře, s níž může sdílet její hodnoty. Pokud se nemusí přetvařovat, tlumí tak svoji úzkostnou tenzi, posiluje vědomí vlastní hodnoty a síly. Platí to od elitních klubů až po kriminální subkultury.

Riziko je tedy takové, jak je vnímáno, vnímání rizika má subjektivní charakter. To co je pro někoho těžkou hrozbou, může být pro jiného pominutelnou nepříjemností. Tím se dostáváme k vnitřní svobodě.



Vnitřní svoboda

Svobodu vnitřní si můžeme představit jako osobnostní dimenzi s dvěma póly od absolutní svobody s absencí vědomí překážek myšlení a konání až k absolutní vnitřní nesvobodě znamenající nepřekročitelná tabu v myšlení a absenci konání proti překážkám. Takového stupně nesvoboda nemůže dosáhnout, byla by prakticky neslučitelná se životem.

Pokud „vnitřní svobodu“ uvádíme ve vztahu s ostatními osobnostními dimenzemi například s dimenzemi, které používá osobnostní dotazník 16PF (16 personality factors), pak by tato hypotetická dimenze „vnitřní svoboda“ byla sycena v různé míře některými osobnostními dimenzemi dotazníku 16 PF.

Určitě se na „vnitřní svobodě“ podílí dimenze „nezávislost“, tedy nízká ovlivnitelnost cizími vlivy a otevřenost změnám, „soběstačnost“, „dominance“- schopnost se prosadit, „společenská smělost“ a „otevřenost změnám“. Dále „neústupnost“ se snahou o uplatnění logiky a objektivity. Určitě rovněž „úzkostnost“. Při nízké úzkostnosti se jedinec nenechá zastrašit. Sem patří i dimenze „sebejistota“. Dimenze „sebekontrola“ obsahuje aspekt vážení osobních rizik při rozhodování a „respekt k pravidlům“. Člověk s vysokou sebekontrolou může svobodně uvažovat, ale navenek se nevyjadřuje, pokud by tím podstupoval riziko. Je vnitřně svobodný v tom co si myslí, ale ne v tom, jak jedná. Vnější tlak podporuje autocenzuru v projevech lidí. Lidé se tak nedozvědí, že mnozí další smýšlení podobně.

Mnoho lidí je tedy konformních tedy vnitřně nesvobodných jen naoko, z „prospěchářství“. Jsou ovšem pro držitele moci nespolehliví, neboť mohou zase z prospěchářství v uvozovkách „zradit“. Hezky to vyjadřuje aforismus Milana Růžičky z doby „reálného socialismu“, který platí i dnes: „V dětství jsem držel jazyk za zuby, protože bych dostal, dnes ho držím, protože bych nedostal.“

V praxi se osobnostní dimenze nezkoumají dotazníkem, ale praxí. Všímáme si, jak se kdo chová. I pomocí dotazníkové metody by bylo možné vybrat nejkonformnější zájemce o konkrétní exponované zaměstnání. Možná právě proto se provádí psychologické vyšetření, jimiž plzeňský psycholog monopolně vyřazuje některé uchazeče o jmenování státními zástupci.

Tímto stručným nástinem jsem chtěl ukázat, že vnitřní svoboda je determinována osobnostními rysy. Úzkostný konformista vždy bude málo svobodný a mít silnou vnitřní cenzuru. A naopak. Typ člověka, jakého ve filmu „Frajer Luke“ ztvárnil Paul Newman se nechá spíše umlátit než potlačit. Pro něj vnitřní cenzura neexistuje. Takoví lidé bývají, je-li k tomu příležitost exemplárně likvidováni – jako frajer Luke.

Projev svobody má větší sílu tam, kde je nesvoboda společenskou normou. Pokud vyslovujeme s normou souhlas, posilujeme kohezi ve skupině, ale výrok je banální, nezajímavý, nemůže posunout společnost žádným směrem, upevňuje její setrvání, možná v dobrém, možná ve špatném.

Žijeme v době opět se vyhrocujících společenských poměrů. Podle Plechanovovy práce „O úloze osobnosti v dějinách“ se uplatní osobnosti jaké si doba žádá. Takové, které nabízejí řešení, někdy i falešná. Týká se to politických vůdců i intelektuálních světlonošů. Nikdo z nich nebude trpět vnitřní nesvobodou. Ti ukázněně přežvykující přežilé „pravdy“, se budou zesměšňovat, pokud jsou konformní, nebo otočí, pokud konformitu jen předstírali. Kdo nejde s námi, může nám jít naproti.

V zemi opakovaných politických zlomů jako je naše se tato commedia dell´arte opakuje s periodou čtvrtstoletí. Držitelé moci reálné společenské procesy podceňují. Ľidé ovládající média věří, že jejich moc zůstává neotřesena. Úzkostní konformisté jejich postavení nezachrání.


K nářkům na cenzuru

„K nářkům na cenzuru“ se jmenuje jeden Karlem Havlíčkem Borovským přeložený epigram Heinricha Heine, nejcenzurovanějšího autora historie. Praví se v něm: „Vtip, kterému porozumí cenzoři, byl zkonfiskován právem.“ Kdybyste ten epigram stejně jako já nenašli, můžete postupovat jako Peroutkova vnučka.

Žijeme v době velmi dobře rozvinuté kontroly lidí, ale také velmi rozvinutých metod, jak kontrole uniknout. Pro nářky na cenzuru dnes neexistuje žádná omluva. Nepotřebujeme redakci a tiskařskou dílnu s přídělem papíru. Každý má počítač a připojení na internet. S takovými zbraněmi musíme být schopni uhájit svobodný internet a tím svobodnou veřejnou diskusi. Nevidím naléhavější úkol.

Ti, kteří útočí na svobodu internetu jsou nepřátelé a podle toho je třeba s nimi jednat. Je to zcela "hate free" prohlášení. Není v tom ani stopa nenávisti. Je to racionální postoj - v zájmu vlastní sebezáchovy.

Vrchnost, která se zbavuje kritiky a kritiků samozřejmě není demokratická vláda, ať už vládne kdekoli, na jakékoli úrovni. Činí tak pod dojmem představy o vlastním klidu "na práci" a pohodlí. Kolik pak asi mají relevantních informací pro své rozhodování, když strpí jen nohsledy a patolízaly? Společnost potřebuje zpětnou vazbu a musí zaznít široké spektrum informací odevšad a všech existujících názorů jako prevence degenerace společnosti.

Samozřejmě, že rozhlas a televize jsou nejsilnější, s největší masou uší, které jim naslouchají a očí, které na ně civí. Jenže ti, kteří se zmocnili České televize a Českého rozhlasu každým dnem pracují na svém znevěrohodnění a zpochybnění názorů, v nichž by rádi veřejnost utvrdili.

Tyto instituce musí být pod přísnou kontrolou jako všechny zbraně hromadného ničení. Privatizace ani údajné "odpolitizování" nominací zasloužilých a nikým nevolených nepřichází v úvahu. Kdo je takový systém propaguje je veřejný nepřítel. Zestátnění je nedokonalým, ale nejlepším ze všech řešení. Argument, že by média panáčkovala před vládou, která schvaluje její rozpočet, neobstojí. Vláda schvaluje rozpočet i Prezidentské kanceláře a na chování prezidenta to není znát.

Členství v radě média s celostátní působností je tak zásadní postavení ve společnosti, že by mělo podléhat přímé volbě všemi občany.

Svěřujme své osudy výhradně vnitřně svobodným, kteří slouží našim zájmům a chtějí nám naslouchat. Nám všem.

Předneseno na konferenci Unie českých spisovatelů, z.s. "Rozměr svobody a cenzury v kultuře", Praha, 14. května 2016

Podpora paktu s Tureckem se Merkelové drolí

0
0

15. 5. 2016    zdroj
Hrozí, že jednání o volnosti víz do EU ztroskotají. Ve Spiegelu se skepticky vyjadřuje šéf CSU Horst Seehofer. Špičkoví politikové SPD varují kancléřku před devótním jednáním s Erdoganem. Ve sporu o uprchlickou smlouvu s Tureckem se nyní spolková kancléřka ocitá ze všech stran pod tlakem. Šéf CSU Horst Seehofer se vůči Merkelové zřetelně vymezuje: „ Byl jsem vždy skeptický, zda bude dohoda fungovat“, řekl SPIEGELu, „ nejnovější vývoj mou skepsi nezmenšil.“ Jeho pochybnosti, dodal „ mají již velmi blízko k superlativu.“


Momentálně zůstává otevřené, zda turečtí občané budou moci v budoucnu přicestovat bez víz do Evropské unie. Volnost víz je část smlouvy o uprchlících, kterou EU s Tureckem uzavřela. Ankara musí k tomu splnit 72 kritérií, aby EU volnost cestování poskytla – mimo jiné EU požaduje reformu zákona proti terorismu. To dosud prezident Recep Tayyip Erdogan odmítá. V současnosti není jasné, kdy má volnost víz vstoupit v platnost. Předpokladem je souhlas Evropského parlamentu, který dosud není a pravděpodobně už k němu nedojde před letní přestávkou.

„ To je věc Merkelové a musí její věcí zůstat“

V turecké otázce se od Merkelové /CDU/distancuje i SPD. „ Musíme od Angely Merkelové vyžadovat, aby se body realizovaly a měli bychom se vyvarovat příliš devótního jednání s Erdoganem“, řekl SPIEGELu předseda frakce SPD ve spolkovém sněmu, Thomas Oppermann.

Expert SPD pro zahraniční politiku Niels Annen poznamenal: „ V sázce je naše důvěryhodnost. Kompromisy k tomu patřily, ale důvěryhodnost neobětujeme“. V současnosti se kancléřka v otázce Turecka na koaličního partnera spolehnout nemůže. V interní diskuzi SPD prý padla věta: „ To je věc Merkelové a musí její věcí zůstat.“

Špičkoví politikové EU zostřují tón vůči Erdoganovi

Vedoucí politikové EU zostřují tón vůči Turecku. Šéf frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu Manfred Weber zpochybnil privilegovaný přístup Turecka k vnitřnímu trhu EU a již existující úlevy při žádostech o vízum pro obchodníky. „ To není samozřejmostí. Když prezident Erdogan dále vyhrožuje a zaplavuje nás kritikou, pak se dostáváme do slepé uličky“, řekl Weber SPIEGELu. „ Evropa není závislá na Turecku“, říká politik CSU.

Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz dal jasně najevo, že u požadavku reformy tureckých protiteroristických zákonů žádné úlevy nebudou. „ Evropský parlament bude trvat na dodržování závazků“, řekl Schulz. „ To platí i pro antiteroristické zákony“, říká sociální demokrat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila Zdeňka Holešová

Rückhalt für Merkels Türkei – Deal bröckelt , Spiegel online, 14. Mai 2016 

P.C. Roberts: Když zabili Kennedyho, zabili i Ameriku

0
0


15. 5. 2016     PaulCraigRoberts
Kennedy uměl to, co většina amerických prezidentů neuměla a neumí. Dokázal se oprostit od konvenčního myšlení. Po své zkušenosti s dobrodužstvím kubánských emigrantů v Zátoce sviní a s raketovou krizí na Kubě došel k názoru, že ředitel CIA Allan Dulles a předseda sdružení náčelníků štábů generál Lemnitzer propadli antikomunistické hysterii natolik, že se stávají nebezpečím pro Američany i pro svět. Oba tedy zbavil jejich úřadů a tím uvedl do pohybu své vlastní zavraždění. 
 
CIA, sdružení náčelníků štábů a tajná služba usoudily, že Kennedy svým krokem prokázal, že je vůči komunizmu příliš měkký, a ke stejnému názoru dospěli i konzervativci, sdružení kolem Billa Buckleye.

Kennedyho tedy zabila antikomunistická hysterie, panující v armádních a bezpečnostních složkách. Oswald neměl samozřejmě s Kennedyho zavražděním nic společného, a proto byl i on – ještě uvnitř dallaského vězení – zbaven života. A to pár minut před tím, než měl být poprvé výslechnut.

Vy z vás, ještě příliš mladých na to, abyste Kennedyho sami poznali, i vy, kteří jste na něj už zapomněli, udělejte si nyní čas a vyslechněte si jeho řeč, trvající pět minut a 23 vteřin. A představte si, že by měl takovouto řeč pronést některý z našich současných idiotů.

Zde je ona Kennedyho řeč:

Vybral a přeložil Lubomír Man

Blokáda prolomena: Rusko ukázalo, jak vypadá nezávislost

0
0
Anton Orlovskij
14. 5. 2016   Eurasia24

Proces integrace poloostrova Krym do Ruské federace je po právní ixekonomické stránce přes intriky ukrajinské vlády a nacionalistů nezadržitelný.

První dvě větve vedení energetického mostu byly na území Krymu dotaženy před termínem – na konci minulého roku, provoz třetí byl zahájen v dubnu. A nyní je již dokončena i čtvrtá větev.


Putin během telemostu Moskvy s Krymem poděkoval dělníkům a inženýrům, kteří se na stavbě podíleli. Současně poblahopřál obyvatelům Krymu k této významné události, která umožní zrušit harmonogram havarijních odstávek od elektrické sítě, jenž platil na Krymu i v Sevastopolu od konce ledna loňského roku.

V krátké době se podařilo prorazit energetickou blokádu Krymu a – řečeno jednoduše – nepochybuji o tom, že pokud to bude zapotřebí, prorazíme i jakoukoli jinou, pokud si někdo umane nás vyzkoušet,“ prohlásil Putin.

Zapojení poslední větve energomostu umožňuje zajistit poloostrovu bezporuchové dodávky elektrické energie. Kapacita sítě je dostatečná pro zajištění činnosti výrobních závodů a provozů, infrastruktury poloostrova a sociálních zařízení a také pro zvýšenou spotřebu v období letní sezóny (turistický ruch, činnost klimatizačních zařízení apod.).

V případě nutnosti je síť schopna přenášet elektrický příkon přes 800 MW. Po započtení vlastních zdrojů je energie dokonce více, než je za normálních okolností zapotřebí. V rámci Krymu bude k dispozici celkový příkon 1270 MW a přitom během letních odběrových špiček dosahuje odběr zhruba 1100 – 1150 MW.

Stojí za to připomenout, že práce na vedení probíhaly „stachanovským tempem“. Díky využití nejnovějších postupů a technologií se podařilo podstatně zkrátit termín uvedení energomostu do provozu, hodně práce ale ještě zbývá.

Nestačí totiž jen dopravit energii po drátech z Ruska na Krym. Zbývá dokončit ještě celý komplex prací spojený s modernizací energetického a rozvodného systému poloostrova. A to vlastně znamená obnovit ho celý.

Do budoucna je zapotřebí postavit dvě nové elektrárny – v Simferopolu a Sevastopolu, které budou do soustavy připojeny postupně, počínaje rokem 2017. A do roku 2020 musí být nahrazeno veškeré dispečerské zařízení, které se nevyměňovalo od 50. let.

Energomost a následující modernizace celé elektrické sítě poloostrova, to je skutečný ukazatel nezávislosti, který se jistě stane i předmětem závisti. Nebude nic divného na tom, když se kolem této události objeví různé zvěsti a lživé informace. Tak ať. My teď už víme, jak vypadá opravdová nezávislost.


Anton Orlovskij
Zdroj: politikus.ru
Překlad: mbi, Eurasia24
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live