22.5.2016  České národní listy

Milé dámy, vážení pánové.

Musím začít poněkud v širokém kontextu, neboť ten má určité rysy ne nepodobné dnešním. Z nich jsou nejzávažnější pokusy atomizovat a přeinterpretovávat českou historii, snižovat hodnotu všeho pozitivního, čeho český národ dosáhl vlastními silami. Když se T. G. Masaryk začal zabývat „českou otázkou“ mělo to několik důvodů. Plynuly hlavně z nerovnoprávného postavení českého národa v rámci Rakousko-Uherska, dlouhotrvajících neřešených problémů, zvláště sociálních, a z neoprávněně vládnoucího a privilegovaného postavení Austroněmců a Maďarů. To snad skutečně věřili ve svou superioritu a právo vládnout, ač netvořili ani polovinu obyvatel říše.

Přesto Češi dosáhli od obrození obdivuhodných výsledků díky své iniciativě podmíněné důrazem na vzdělání, na kulturu, na svou národní identitu. Nikdo si už nedovede představit kolik námahy je však stálo povolení každé české školy, které si většinou pak vydržovali ze svých skromných zdrojů navzdory velkým daním, které centrální vládě do Vídně platili. Dobývání větší rovnoprávnosti v říši byla pro Čechy i po zavedení omezeného konstitucionalismu a parlamentarismu v 60. letech 19. století trvalá frustrace. V říšské radě se nevedly diskuse, schvalovaly se většinou jen návrhy vlády a deklarativně odůvodňovaly požadavky jednotlivých národností. Češi v Rakousko-Uhersku nikdy nedostali možnost přiměřeně ovlivňovat poměry v českých zemích, kde tvořili dvoutřetinovou většinu a Němci třetinovou menšinu. Úroveň národů se posuzovala podle jejich velikosti a podle jejich kulturní úrovně. Teprve s Marxem a jeho teoriemi začalo hrát vědomí ekonomické dimenze postupně primární roli. Od osvícenství začalo růst také vědomí, že znalost historie, zvláště národní, byla důležitá pro úroveň společnosti, pro její sebeznalost, identitu a integritu a tím i pro demokratizaci a rozvíjení demokratizace.

Příchod Masaryka na nově založenou českou univerzitu v Praze v roce 1882 znamenal určitou revoluci v tom, co Jan Herben nazval „kalné a stojaté vody“ univerzitního prostředí, v němž vládly autoritativní poměry a nepřekročitelné bariery mezi profesory a studenty. Příchod Masaryka byl také brzy poznamenán nelítostnými rukopisnými boji, jichž byl hlavní obětí. Masaryk si uvědomil, že lpění českého národa na pravosti Rukopisů plynulo z jejich malého sebevědomí, z malé sebedůvěry. Chtěli ukázat Němcům, že mají písemné památky starší než Němci, kteří upřímně věřili v inferioritu Čechů a dávali jim to při každé příležitosti hlasitě najevo. Masaryk nevěřil, že národ může stavět svou sebedůvěru a sebeúctu na falsech. Už od mládí věřil, že „co není pravdivé není veliké“. Byl přesvědčen, že Češi nemají zapotřebí opírat své sebevědomí o mýty, že mají svou nesmírně cennou historii, kterou však neznají.

Tradičně se historie vykládala ve prospěch monarchie, habsburské říše, katolické církve, šlechty, úspěchů ve válkách. Ani Palackého dějiny nebyly pro svou cenu obecně známy. Katolická církev se po dvě století snažila násilím vymazat z českého paměti vymazat dobu reformace, pronásledovala osvícenské myšlení a všechny, kteří s ním sympatizovali, občas to byli i katoličtí kněží na nejnižší úrovni, kteří měli soucit se zanedbaným a vydíraným lidem. V historiografii byl důraz na středověk, ale katolický. To nepřispívalo k sebeznalosti českého národa a k jeho mravní a politické dospělosti. Pokud máte pocit, že se nám tyto přístupy k historii vrací, tak nejste daleko od pravdy.

Masarykovi trvalo poměrně dlouho než se uzdravil z brutálních útoků v rukopisných bojích, v nichž, obecně řečeno, byl obviňován z nenávisti vůči českému národu. Oporou mu bylo několik přátel a hlavně jeho žena Charlotta. Přemýšlel, jak přispět k dospělosti národa, k jeho většímu sebevědomí, rovnoprávnějšímu postavení v říši, o což se čeští politikové bezúspěšně pokoušeli od revolučního roku 1848. Masaryk s nimi sdílel názor, že větší samostatnost českých zemí by pozvedlo sebevědomí a iniciativu českého národa a přineslo větší možnosti pro jeho pozitivní rozvoj. To byl důvod, proč s dalšími dvěma kolegy realisty, Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem kandidoval ve volbách na jaře 1891 do parlamentu (říšská rada) ve Vídni. Předpokládal, že věcné, analytické rozbory problémů říše, včetně národnostních a sociálních, fundované argumenty ve prospěch decentralizace, demokratizace říše a sociálních reforem, přesvědčí německé poslance o nutnosti zásadních reforem v říši. Ve svých četných a dlouhých projevech se soustředil hlavně na problémy českého národa a českých zemí, které se obvykle shrnovaly pod pojem „česká otázka“. Brzy poznal, že Austroněmcům nešlo o spravedlnost, o úroveň všech národů a říše, ale o svou moc a privilegia.

Zvláště šokující bylo, když se strany německých poslanců ba i od vlády slyšel, že žádná „česká otázka“ neexistuje, že existují jen zájmy říše a že jedna národnost, německá, musí být vládnoucí. Odpověděl na to větou, že v říšské radě vlastně nebylo nic jiného slyšet než projevy k „české otázce“, neboť ta byla klíčem k řešení hlubokých problémů říše. Masarykovy projevy i jeho kolegů mladočeských poslanců, byly pro říšskou radu zjevením. Fundované, postavené na znalostech, na statistikách, s argumenty, na které němečtí poslanci zdaleka nestačili. Češi brali své projevy i jako prostředek k politickému vzdělávání české veřejnosti, k její větší politické dospělosti a iniciativě. V českých zemích se konalo na sta politických schůzí, kterých se účastnilo i několik tisíc lidí. Všechny projevy byly uveřejňovány v českém tisku.

Aktivita českých poslanců byla hlavním důvodem, že vídeňská vláda vyhlásila v září 1893 výjimečné právo v Čechách, zakázala politické shromažďování a uveřejňování parlamentních a veřejných projevů v tisku. Tato situace trvala dva a půl roku a značně změnila českou politiku z demokratizační a vzdělávací na výrazně liberální (J. Kaizl, K. Kramář, atd.). Nejnebezpečnějším důsledkem vyhlášení výjimečného práva byla značná demoralizace a apatie českého národa, která vyústila v malicherné hádky, hledání obětního beránka, a podobně.

Masaryk se vzdal svého poslaneckého mandátu a přemýšlel, jak nepolitickými cestami inspirovat zdravější sebevědomí národa a jeho iniciativu. Zaměřil se na inteligenci, hlavně mladou, neboť její určitý odklon od potřeb národa, od poctivé práce a zodpovědnosti za sebe, za druhé i za národ k nejrůznějším módním ismům, kterým ani nerozuměla, (liberalismus, radikalismus, kosmopolitismus, anarchismus, marxismus, individualismus, volná láska), viděl jako nebezpečný pro úroveň národa. Chtěl, aby se soustředila na studium, aby se učila cizím jazykům, četla, aby byli schopna si vytvářet kritické názory, aby přijímala z ciziny jen to, co se hodilo pro pozitivní rozvoj národa. Jinými slovy, Masarykovi šlo o rozvíjení jak úrovně inteligence tak podmínek pro demokracii.

Od osvícenství byla demokracie uznávaná mnohými mysliteli jako jediný systém, který je schopen pozitivně reagovat na důležité potřeby většiny lidí a společnosti jako celku. Víra v demokracii, na rozdíl od liberalismu a konservatismu, v sobě obsahovala myšlenku rovnosti lidí, spravedlnosti, víru ve vývoj, v pokrok a přesvědčení, že z historie je možné se poučit. Vzhledem ke katolické části společnosti, Masaryk předkládal Ježíšovo nepokradeš bral jako potřebu sociálních reforem, jež by nedovolily vykořisťování. Podobně relevantní byl princip „miluj bližního svého jako sebe sama“, který církev dávno opustila. Legitimita víry v oprávněnost demokracie plynula jak z původního křesťanství tak z osvícenských myšlenek, zvláště principu rovnosti, svobody, spravedlnosti a určitých práv.

Proto bylo nutné znát historii, nejlépe každého národa v rámci civilizace. Podmínky, ve kterých se národy vyvíjely a ve kterých existovaly, byly velmi rozdílné, což bylo nutné respektovat. Masaryk neuznával rozdělování národů na méně a více schopné, být národem menším nebo méně rozvinutým, ještě neznamenalo, že národ byl horší. Mnohokrát vysvětloval, že úroveň jednotlivých národů byla otázkou vývoje.

Masaryk se zajímal o českou historii od mládí. Už když si dopisoval se svou budoucí ženou Charlottou, zasvěcoval ji do historie české reformace, do historie národního obrození, do české kultury. Charlotta z těchto znalostí, které si rozšiřovala čtením, čerpala důvěru v český národ i v dobách pro Masaryka nepříznivých, kdy mu říkala, co bys ustupoval, když máš pravdu. Masaryk po své resignaci poslance se obrátil k důkladnému studiu zanedbané české historie, zvláště české reformace a českého obrození. Výsledkem bylo několik spisů, z nichž nejdůležitější byly Česká otázka. (Snahy a tužby národního obrození), Naše nynější krize, Jan Hus a Karel Havlíček, všechny vydané ve dvou letech 1895-1896.

Musím ještě zmínit, že v současnosti je 19. století mnohými historiky oddělováno od osvícenství a označováno za století nacionalismu, často s negativním přesahem až do současnosti. Tito historikové nedělají rozdíl mezi agresivním nacionalismem velkých a expansivních národů a nacionalismem menších národů, kterým šlo o rozvíjení své úrovně, o důstojnou existenci. Ve skutečnosti je 19. století pokračováním osvícenství v praxi, úsilím o demokratizaci společností, národů, úsilím o kvalitní, snadno přístupné vzdělání pro všechny, o větší sociální spravedlnost, o zakotvení politické demokracie, o to, aby veřejnost mohla efektivně ovlivňovat politiku ke své úrovni. To i dnes naráží na odpor konservativních, ekonomicko-liberálních, pravicových a globalizačních vrstev, kterým jde hlavně o levnou pracovní sílu a o co největší zisk bez ohledu na negativní dopady pro většinu lidí. Ignorují, že člověk je také duchovní, kulturní a mravní bytost.

V České otázce se Masaryk věnoval především stopování pozitivních aspektů české historie reformační a obrozenecké. Ukazoval, že navzdory často krutým podmínkám, český národ nejen přežil, ale vytvořil nesmírně cenné kulturní, duchovní a intelektuální hodnoty. Dával je do souvislosti i s náboženstvím, ne církevním, ale totožným s mravností, s humanitou. V České otázce rozebíral jejich aktuálnost, dokazoval souvislost mezi reformací a obrozením v podobě humanitní filosofie. Vysvětloval humanitní aspekty Husova učení, Chelčického, Komenského, celé reformace. Vysvětloval dlouhodobý pozitivní dopad působení Dobrovského, Palackého a Havlíčka i málo známých sociálních filosofů jako byl Augustin Smetana. Zdůrazňoval jejich kritické postoje ke konservatismu a dogmatismu katolické církve a šlechty, které popíraly vývoj a možnost pokroku pro všechny a věřily ve stavovskou organizaci společnosti, v níž většina tvořila levnou pracovní sílu pro malé mocenské menšiny. Masaryk zdůrazňoval silné sociální cítění osobností reformace i obrození a víru, že všichni lidé si jsou v podstatě rovni a mají právo na důstojný život. Odvolávali se i na Bibli, že na zemi je bohatství dost pro slušný život všech, ale ne pro luxus malých mocenských menšin. Připomínal, že již Komenského ideje vzdělávání (pro chlapce i pro dívky) byly obdivovány v celé protestantské Evropě. Jeho myšlenky se v praxi začaly zavádět až téměř o tři století později. Dobrovský vnesl do české vědy odvážně kritického ducha, věnoval se kultivaci českého jazyka, neboť ho ctil jako jazyk Husův a Komenského. Palacký napsal Dějiny národu českého s takovou vědeckou důkladností, která v té době nebyla obvyklá. Karel Havlíček Borovský vytvořil takovou úroveň žurnalistiky, že, podle Masaryka „nám ho svět může závidět“, a přál si takovou úroveň tisku ve své době. Český národ si tak zvykal spoléhat se hlavně na vlastní síly. Všechno toto úsilí, navzdory podmínkám v říši, přineslo v 19. století neobyčejný pozitivní rozvoj českého národa. To byly úctyhodné tradice. Humanitní filosofie v jejich pozadí je stále aktuální.

Masaryk občas kladl otázku: „Ukažte mi národ, který má slavnější historii než národ český?“

Masarykovi šlo o posílení sebeznalosti národa, včetně historické, o posílení jeho identity a integrity, aspekty důležité pro jeho sebeúctu a sebedůvěru. Šlo mu i o vystopování filosofie, která byla v pozadí pozitivního úsilí národa, neboť tato filosofie měla trvale platné hodnoty, použitelné v každé době. Byla svázána se zkušenostmi národa v evropském kontextu, při vědomí, že kultura, historie, potřeby a možnosti každého národa zůstávaly velmi rozdílné. Jen bylo potřeba tuto filosofii vyvodit a znát a umět ji aplikovat v praxi. Tím, že v České otázce dotáhnul Palackého filosofii dějin až do obrození vytvořil filosofii českých dějin, která se týkala důležitých pozitivních aspektů české historie, na něž se dalo navazovat. Negativní aspekty bylo nutné znát, aby se dalo problémům předcházet.

Ze své vlastní zkušenosti věděl, že tato filosofie má silný inspirační náboj a o to mu šlo -- inspirovat mladou českou inteligenci k jejímu přijetí, k respektu ke všemu, co pozitivního vytvořily minulé generace pro generace příští. Chtěl, aby se mladá generace ztotožnila s důležitými potřebami českého národa a zapojila se vědomě do práce pro jeho úroveň. Koncept „filosofie dějin“ měl kořeny v osvícenství, přes Herderovu filosofii byl přijat již protestanty Kollárem a Palackým, ale nebyl dotažen do obrození, což učinil Masaryk. Z Kollára také přijal pojem „humanitní ideál“.

„Humanitní ideál vyžadoval, „abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní i cizí nehumanitně, nehumanitně společnosti a jejím orgánům osvětovým, církevním, politickým, národním – všem. Humanita je práce a opět práce.“ Dodala bych, že tato práce také často vyžaduje odvahu.

Masarykův hlavní přínos spočíval v tom, že v České otázce odkrýval málo známé, ale nesmírně důležité pozitivní stránky české historie, odhalil určitou návaznost českého obrození na českou reformaci. Upozornil, že přes všechnu likvidaci reformační literatury katolickou církví, přes vyhnání českých protestantů z českého království katolickou církví a Habsburky, (30 tisíc rodin), velké osobnosti českého obrození znaly díla Jana Husa, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského, Pavla Stránského, atd. Věřil, že byly velkou inspirační sílou pro víru českých obrozenců ve smysl svého snažení. Jeho idea návaznosti vzbudila vášnivé diskuse zvláště mezi historiky, které svým způsobem trvají do současnosti. Účastnilo se jich na desítky historiků. Problém zmíním podrobněji trochu níže.

Znalost historie, zvláště pozitivní, a vědomá práce pro úroveň vlastního národa, přinášela nejen obecný prospěch, ale i větší sebeúctu a zdravější sebevědomí. Masaryk věřil s Havlíčkem, že vnitřně silný národ, vzdělaný a mravný, si nakonec svobodu vydobude. Pojem „humanitní ideál“ se stal symbolem konstruktivní životní i politické filosofie a praxe. Malý národ si nemohl dovolit plýtvat silami. Komunita národa zůstává do současnosti nejširší entitou, se kterou se většina jejich jednotlivců může smysluplně ztotožnit, ke které může mít dokonce silný emocionální vztah. Užší i širší entity mají daleko méně těchto dimenzí. V národě lidé sdíleli: jazyk, území, kulturu, tradice a historii, možnost vzdělání, potřebný stupeň sounáležitosti, vědomí veřejných zájmů, perspektivu, možnost efektivní komunikace a tím i možnost řešit existující problémy rozumnými kompromisy, a ne zřídka měli i společného nepřítele. Všechny tyto aspekty vytvářely podmínky pro politickou účast veřejnosti, což znamenalo pro rozvíjení demokracie. Tlaky na rozklad a ovládání menších národů přinášely daleko více destrukce než užitku a bohužel, tyto tlaky v různých i násilných formách trvají do dnes.

Myslitelé - Kollár, Palacký, Herder, pojímali národ jako mravní a právní osobu, s přirozeným právem na svou existenci a rovnoprávnost s ostatními národy. Masaryk tyto názory sdílel. Upozorňoval, že katolická církev stále ještě usilovala o odstranění Palackého interpretace českých dějin (důležitost reformace) i o odstranění osvícenského dědictví. (Tento problém se nám v posledních letech vrátil.) Připomínal Cicerona, že bez znalosti historie zůstávají lidé dětmi, nedostatečně vzdělaní a nedostatečně zodpovědní.

V současnosti někteří západní historikové, jako Charles Tilly, Robert Dahl, John Dunn a další, dokazují, že bez znalosti historie se společnost rozpadne, atomizuje, a že bez znalosti historie není možné rozvíjet demokracii. Lidé se postupně stanou jen levnou pracovní silou pro silnější státy, korporace, mocné. Soudržná národní komunita, vzdělaná, s dostatečnou sebeznalostí, znalostí světa, ve kterém lidé žije, je stále nutnou podmínkou pro rozvoj demokracie, jejích institucí, pro spolupráci, pro zodpovědnou participaci veřejnosti v politickém systému. To zahrnuje i schopnost veřejnosti efektivně kontrolovat mocenskou vrstvu, která má vždy velkou inklinaci používat svou moc pro své soukromé zájmy. Jinými slovy, historie a její interpretace jsou vždy relevantní k politice. Ale jen některé její aspekty k demokracii, k humanitě.

Masaryk se věnoval v České otázce také kritice liberalismu (tržní ekonomice), jejíž ideologie staví spíše na hodnotách, které lidi rozdělují – individualismus, svoboda a konkurence až destruktivní, práva na úkor povinností, práva menšin na úkor celku, sociální lhostejnost, podceňování kolektivní, národní identity, atd. Podobně kritizoval marxismus, jeho materialismus, koncept revoluce a třídního boje a podceňování kultury, morálky a duchovní dimenze lidské existence. Ale uznával, že Karel Marx odhalil cenu lidské práce a zavedl pojem vykořisťování.

Masaryk dokonce věřil v nutnost národního programu, v nutnost konkrétní „vize“. Oceňoval, že Palackého politický program platil vlastně až do r. 1918. A nejvíce si cenil jeho důrazu na vnitřní pozitivní rozvoj národa. S Palackým a Havlíčkem sdílel, že příležitosti ke svobodnějšímu a důstojnějšímu životu národa čas od času přicházejí, ale většinou jsou promarněny tím, že společnost na ně není připravena a k moci se dostanou ti, kterým jde jen o moc, o privilegia na úkor většiny. Bylo důležité se připravovat na příležitost k větší svobodě a svéprávnosti. To vyžadovalo cílevědomou demokratizační práci. Jedinou zárukou tohoto procesu byla vzdělaná, demokraticky orientovaná veřejnost. Ta musela znát důležité aspekty historie, včetně filosofie v pozadí. Demokratizační práci ve ztížených politických podmínkách Masaryk nazýval „prací drobnou“, „politikou nepolotickou“. Před rokem 1918 přinesla nesmírně cenné výsledky a nebyla náhoda, že Československá republika v bujícím fašismu okolních států zůstala jedinou demokratickou zemí a musela být zničena zvenčí. Za krátkou dobu své existence dokázala zázraky, uváží-li se, jaké problémy, zvláště sociální, zdědila z habsburské říše. Otázka její návaznosti na práci české inteligence před rokem 1918 čeká stále na výzkum. I šedesátá léta se v tomto kontextu zdají velmi relevantní.

Masaryk, v tradici evropského demokratismu, považoval demokracii za jediný systém, který je sto zaručit pozitivní rozvoj menších národů, většiny jednotlivců, a přitom ne na úkor slabších a menšin. Demokratická vláda nikdy neměla representovat zájmy jen určitých skupin či vrstev nebo soukromé zájmy, ale naopak měla se velmi efektivně podílet na řešení problémů týkajících se veřejných zájmů, veřejného dobra, celku. Za tímto účelem byla zvolena a za tímto účelem placena z daní občanů. Efektivní kontrola vlády politicky dospělou veřejností byla tedy nezastupitelnou součástí demokracie. Ale veřejnost ke své dospělosti musela být stále vzdělávána a vychvávána.

Masaryk vysvětloval, že neexistuje žádná dokonalá demokracie, naopak, že demokracie se svým konceptem spravedlnosti a rovnosti lidí, není úplně přirozený pro lidskou společnost. Lidé mají příliš velkou inklinaci získávat privilegia, výhody a moc na úkor slabších. Masaryk tuto tendenci nazýval aristokratismem. V historii to byla většinou v každé společnosti malá menšina, která vládla většině, kterou často i zotročovala.

Vědomé úsilí o demokratizaci a o politickou demokracii bylo jak v zájmu úrovně všech tak v zájmu zdravého sebevědomí a sebeúcty lidí, neboť dávala určitý prostor veřejnosti pro účast v politice, pro svou iniciativu, pro pozitivní rozvoj. Bylo však také nutné, aby lidé sdíleli humanitní, pozitivní hodnoty a principy týkající se jednotlivců a jejich vztahu k celku, ke společnosti, k národu, ke státu. Znalost historie byla jejich primárním zdrojem, ukazovala, že nejdůležitější byla výchova a vzdělání, zodpovědnost za sebe, za druhé i za celek. To už byly otázky mravní. Orientace na demokracii byla nesmírným pokrokem ve vývoji lidstva a stálo za to ji bránit. Masaryk dokonce upozorňoval, že mohou nastat dočasné zvraty od vývoje k demokracii, ale touhu lidí po spravedlnosti a důstojném životě považoval za věčnou, podobně jako úsilí, třebas jen ideové, po jejich uskutečnění. V tomto kontextu byla znalost historie opět nezastupitelná.

Nyní je na čase podrobněji zmínit, že Česká otázka vzbudila nejrůznější reakce, pozitivní i negativní. Pro svoji filosofii českých dějin se stala nejdůležitější knihou českého národa. Na její téma se konala i řada konferencí. Kniha byla přeložena i do cizích jazyků, do angličtiny dvakrát. Pojem byl přijat většinou českých historiků, ale pozitivisticky, katolicky, konservativně a obecně nedemokratické ideové orientace tento koncept nepřijaly. Se vzrůstem konservatismu a atomizujících pohledů na historii, podporovanými nejrůznějšími granty, v současnosti jejich počet vzrůstá.

Spory zahájil pozitivisticky a katolicky zaměřený historik Josef Pekař, který odmítal důležitost náboženského aspektu naší reformace a dokazoval, že měla charakter národní. Také odmítal, že by bylo možné se z historie poučit a že by existovalo něco jako ‚filosofie dějin‘ a už vůbec nepřipouštěl, že by čeští obrozenci navazovali na některé aspekty české reformace. Později J. B. Čapek dokázal, že navazovali. Pekař byl stoupencem positivismu, „fakta mluví za sebe“, který odmítá důležitost myšlenkové kontinuity v historii a neklade si otázku po hlubších příčinách, důsledcích a souvislostech. Podobnou pozici zaujal Jan Patočka. Pekař vedl proti Masarykovi po desetiletí monology, ale přece jen začal alespoň uznávat inspirační sílu Masarykovy České otázky. Podobně tomu bylo u nejdůležitějšího představitele českých liberálů té doby Josefa Kaizla. Ten považoval liberalismus za dostatečnou záruku pokroku i existence českého národa. Později uznal, že Masaryk měl pravdu a to i v tom, že nebral existenci českého národa za samozřejmou.

Nadšená reakce na Českou otázku přišla od mladé generace. Mladý literární kritik F. X. Šalda ve dvou článcích knihu rozebíral, přijal Masarykovu filosofii českých dějin a nazval ji českou filosofií. Pojem se na dlouho vžil. A zároveň ocenil, že Masaryk inspiroval značnou část mladé české inteligence pro seriozní práci pro úroveň českého národa. Tato práce jim dávala dokonce i vyšší smysl života. Historická produkce, která z této generace vznikala od začátku 20. století, je cenná do dnes. Bylo to i v jiných oborech, mladá inteligence se naučila rozlišovat důležité, podstatné od nedůležitého. Začala vnímat vědu i jako službu úrovni veřejnosti.

Spory o přístupy k historii, spojené s českou otázkou budou trvat dál, podmíněny tím, zda lidé věří v možnost a prospěch demokracie a humanitního ideálu, zda mají důvěru v pozitivní potenciál každého člověka a každého národa, a zda věří, že by měli mít právo ho rozvíjet, anebo zda jednostranně preferují nedostatečně demokraticky orientovaná seskupení, jako EU, katolická církev, nadnárodní korporace, globalizace a podobně. A zda jsou ochotni demokracii a vše, co s ní souvisí, bránit. Z demokratického a humanitního hlediska je Masaryk jako teoretik a praktik demokracie se svým konceptem filosofie české historie trvale důležitý. Počítá s tím, že lidská touha po lidštějším životě, po nápravě nespravedlností, po určité rovnosti, po účasti v záležitostech veřejného zájmu, je trvalou součástí lidské existence a že existují hodnoty, ideje a principy, které mají sílu přispívat k lidskému pokroku v širokém smyslu. Národní úsilí, podložené znalostmi, humanitními hodnotami, spoluprací, je v tomto kontextu velmi relevantní. Oporu pro toto přesvědčení nacházel Masaryk v bohaté míře v české historii, v českém myšlení i praxi.



Hlavní použitá literatura:

MASARYK, T. G., Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha 2000
MASARYK, T. G., Karel Havlíček.Snahy a tužby politického probuzení. Praha 1996
MASARY, T. G., Ideály humanitní. Praha 1990
MASARYK, T. G., Parlamentní projevy 1891-1893. Praha 2001