Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Ve stínu Brexitu

0
0
Zbyněk Fiala
16.6. 2016   Vaše věc
Finanční trhy ukazují v předstihu, co se stane, pokud Británie odejde z EU. Nevypadá to vábně, indexy míří dolů. Máme víc věřit bookmakerům, podle toho, co nabízejí v sázkových kancelářích? Zatím to mají nastaveno k výsledku, že Británie zůstane.
Ať už Brexit dopadne jakkoliv, zemi změní. Už teď není rozumná debata možná. 

Když předseda Evropské rady Donald Tusk řekl, že Brexit může být začátkem konce evropské civilizace, nastavil laťku opravdu vysoko. Ale proti tomu vytáhl tábor zastánců odchodu argument z podobného pytle – když pro ně máme takovou cenu, ať nám to tedy zaplatí. Tahle debata – a na této úrovni – bude nepochybně pokračovat i po referendu a bude hledat další témata, která by ji přiživila.

My jsme to zažili při trhání Československa, byť bez referenda. Tím hlavním argumentem, že oddělení urychlí růst Česka, se jeho autoři historicky znemožnili. Někdejší český předstih před Slovenskem už zcela zanikl. Zmenšení domácího trhu však zvýšilo zranitelnost obou zemí a snížilo jejich vyjednávací pozici ve světě. Vlastně se nás nikdo na nic neptá, už proto, že nám nic nepatří a nikam nesměřujeme. Horizont možného rozhodování zkracuje monokulturní ekonomika automobilového průmyslu, na které se obě části někdejší federace nešťastně přeorientovaly a která nemusí být slučitelná s nastupující civilizační změnou.

V Británii teď vládnou souběžně dvě protikladné nálady. Každý den přináší zprávy o průzkumech, že Brexit je na spadnutí. Vedle toho však setrvává představa, že ve finále se to srovná a členství v EU zůstane zachováno.

Souhrn všech průzkumů, který sledují Financial Times, ukazuje mírnou převahu stoupenců Leave (odejít) nad stoupenci Remain (zůstat) v poměru 47:44. To je obrat proti začátku měsíce, kdy Remain jednoznačně vedlo. Ostatně vedlo po většinu období, odkdy to začalo být horké, tedy od září 2015. Skóre je ovlivňováno pohyby v táboře nerozhodnutých, kteří se na jaře přesouvali do tábora Remain, ale nyní se jejich prudký propad na pouhých 8 procent promítl do přírůstku tábora Leave.

Proti tomu stojí jiný index, výpočet pravděpodobnosti odchodu podle informací od bookmakerů sázkových kanceláří. Nabízené sázky ukazují na setrvání v EU, byť už ne v poměru 8:2 jak to bylo v květnu, ale jen 6:4. Není to bezvýznamný signál. V minulosti se potvrdila vysoká vypovídací hodnota peněz vložených do předpovědi politických rozhodnutí. Lze však vyslovit i předpoklad, že při vyrovnaném poměru sil sázky míří spíše do kontrariánského tábora, aby se na tom vůbec dalo něco vydělat.

Mnohem větší sázky se však odehrávají na finančním trhu, a ten naopak pluje po proudu. Obvykle zveličuje impulsy, které proud přináší, čili přestřeluje. Když se v úterý objevily hned tři dílčí průzkumy, které ukazovaly výrazný předstih Brexitu, zavládla na trzích panika. Britská libra začala oslabovat k úrovním, kde byla naposledy v 80. letech minulého století. Akciový trh se rozeběhl dolů, jak peníze hledaly útočiště ve státních dluhopisech. A když je poptávka po dluhopisech, roste jejich cena, což se dá vyjádřit také jako pokles výnosů. Výnosy těch německých klesly pod nulu. Logiku záporného výnosu hledejme v tom, že lepší je malá předvídatelná ztráta než nepředvídatelná zničující pecka z investic jinam.

Pár dní před referendem míří zraky investorů taky přes oceán. Americký Fed má nyní rozhodovat o dalším zvýšení úrokových sazeb. Na prezidentské volby se na chvíli zapomnělo, tohle je opravdu důležité. Americká ekonomika se celkem rozvíjí, nezaměstnanost je nízká, sazby jsou jen kousek nad nulou, mohly by tedy vzrůst. Kdyby do toho ani v Evropě nic nelezlo, dalo by se to přežít. Banky přímo prosí, aby už se sazby zvedly.

Ale vidíte, co dělá Brexit. Kdyby 23. června opravdu prošel a strach ochromil banky, Evropská centrální banka musí znovu vyvalit miliardy euro na kvantitativní uvolňování, aby ekonomiku rozdýchala. To postrčí sazby dolů. Fed se musí rozhodnout, jestli chce riskovat takové rozevření nůžek – s globálními dopady. Peníze se začnou uvolňovat z investic, které nevynáší, do investic, kde lezou výnosy nahoru. Proto ekonomové straší globálními důsledky Brexitu. Teď postrkuje opravdu ty nejmocnější globální páky.

Při vyrovnaném poměru sil přitom výsledek dost záleží na náhodě. Velkou neznámou představuje účast voličů v referendu. Mladí měli tendenci podpořit Remain, ale k urnám jich chodí málo. O osudu Evropy může rozhodnout i čtvrteční počasí. Bude lijavec? Vyrazí jen skalní? Tyhle sázky jsou těžší než fotbal.

NATO odhaleno jako odrazový můstek ISIS do Sýrie...Vypršel čas báchorkám Západu!

0
0
Tony Cartalucci
16. 6. 2016   Zvědavec
Kurdští bojovníci, údajně podporovaní USA, překročili řeku Eufrat do Sýrie a nastoupili proti bojovníkům samozvaného „Islámského státu“ (ISIS), kteří drží město Manbij. Toto město se nachází asi 20 mil od Jarabulu, dalšího syrského města nacházejícího se těsně u syrsko-turecké hranice. Jarabulus je rovněž držen ISIS.

Počáteční postup na Manbij byl zahájen od přehrady Tishrin na jihu, nicméně další fronta byla otevřena na severu města – čímž bylo město úspěšně odstřiženo a obránci ISIS připraveni o cesty vedoucí na tureckou hranici – včetně silnice 216 spojující Manbij a Jarabulus.

Plánování útoku na městské centrum si vyžaduje, aby útočící síla odstřihla obránce města od jejich logistických tras. Tím se nepříteli zabrání v útěku a přeskupení, avšak rovněž se omezí bojová schopnost nepřítele během útoku. Je jasné, že bojovníci útočící na ISIS v Manbij stanovili, že Jarabulus a Turecko těsně za hranicí představují zdroj bojové schopnosti ISIS.
Západní média připouští, že ISIS vstupuje do Sýrie z Turecka

O Jarabulu se stále více v západních médiích mluví jako o posledním hraničním přechodu ISIS do Turecka“. Článek z r. 2015 napsaný Jonathanem Steelem z Guardian s názvem „Syrští Kurdové vítězí!“ (The Syrian Kurds Are Winning!) vysvětlil:


V červenci letošního roku YPG, opět za pomoci amerického letectva, vytlačila ISIS z Tal Abyad, dalšího města na hranici s Tureckem. To znamenalo, že ISIS přišel o dva ze tří přechodů z Turecka, přes které mohli být dováženi zahraniční dobrovolníci, finance a zbraně na posílení džihádu.

Idriss Nassan, kurdský mluvčí kantonu Kobani, mi řekl, že YPG nyní plánuje osvobodit poslední hraniční přechod ISIS doTurecka ve městě Jarabulus.

Steelův článek vytváří dojem, že USA se pokoušely zastavit ISIS tím, že pomáhaly Kurdům vést válku na území Sýrie. Nicméně Steele, ať již z jakéhokoliv důvodu, se nikdy nezmínil o vlastních vývodech, že ISIS je doslova posilován z Turecka – členského státu NATO od 50. let m.s., na jehož území je americká letecká základna Incirlik, který rovněž umožnil tajným službám USA, Británie, Francie a států Perského zálivu beztrestně a bez omezení operovat na své hranici se Sýrií od počátku konfliktu.

Před nedávnem článek Washington Times „Turecko nabízí společné operace s americkými silami v Sýrii, chce odříznout Kurdy“ (Turkey offers joint ops with U.S. forces in Syria, wants Kurds cut out) citoval tureckého ministra zahraničí, který sám připustil:


Společné operace mezi Washingtonem a Ankarou v Manbij, velmi známém traťovém bodu pro bojovníky, zbraně a vybavení Islámského státu přicházející z Turecka s cílem Raqqa, by účinně otevřely „druhou frontu“ v probíhajícím boji s cílem vytlačit Islámský stát, známý také jako ISIS či ISIL, ze syrských hranic, řekl (turecký ministr zahraničí Mevlut Cavusoglu).

Turecký ministr zahraničí připouští, že síly ISIS – bojovníci, zbraně a vybavení – proudí z území vlastního Turecka „do Raqqa“, ale nikdy nevysvětlí, jak mohla nejvíce nechvalně známá teroristická organizace 21. století dostat dostatek mužů a materiálu přes členský stát NATO, aby mohla vést plnohodnotnou válku, aniž by byla zastavena dříve, než se dostane do Sýrie. Rovněž není nikdy vysvětlováno, kde ISIS získává své zbraně, které dopravuje přes Turecko.

To je skutečnost, která přímo a průkazně usvědčuje Turecko a jeho spojence z toho, že jsou to státy podporující terorismus, a zpochybňuje jak legitimitu, tak relevanci samotného NATO. Přinejmenším je NATO odhaleno jako vojenská aliance tak impotentní a neschopná, že nedokáže zajistit ani vlastní území tak, aby nebylo používáno jako odrazový můstek pro plnohodnotné vojenské operace ISIS (natož pak bránit sebe a kohokoliv jiného v případě skutečného, natož pak širšího, vojenského konfliktu a dalších věcí překračujících rámec zajišťování kšeftů pro vojensko-průmyslový komplex a vymáhánívýpalného od neposlušných – p.p.).
USA-NATO ukrývaly a chránily ISIS léta

Nutno poznamenat, že jako „kolektivní akt“ NATO, v jistý okamžik konfliktu, by Spojené státy a Německo dokonce rozmístily rakety Patriot podél turecko-syrské hranice, aby odradily syrské letectvo od přílišného přiblížení – což je strategická realita, která se nezměnila, dokud Rusko nezačalo vlastní přímou vojenskou intervenci do konfliktu na žádost Damašku, jak v té době uvedly Defense News.

Při zpětném pohledu se zdá, že jak USA, tak Turecko byli komplicové ve snaze zajistit, aby syrská snaha zastavit teroristy, včetně ISIS, byl neúčinná – kdy chtěly zřídit de facto nárazníkovou zónu obývanou i dalšími skupinami – Frontou al Nusra Al-Kajdy a samotným ISIS.

Ruský vstup do války a následné operace přímo u syrsko-turecké hranice narušily logistickou podporu ISIS z území NATO a byly primárním faktorem vedoucím k oslabení ISIS v Sýrii.

Vypršel čas báchorkám Západu

Když samotná západní média nyní připouští, že ISIS vstupuje do Sýrie z Turecka – dokonce aniž by vysvětlovala zjevný kontext a dopady, které to má jak pro Turecko, tak pro NATO – stane se rychle zjevným všem, že Turecko a NATO by toho měly udělat víc, aby zadržely ISIS již v samotném Turecku, a ne za tureckou hranicí v Sýrii.

 Spojené státy posilují svá vojenská aktiva v Turecku  díky operacím v Sýrii, a jsou slepý k hrozbě ISIS, kterému poskytují vlastní jednotky, členy tajných služeb a vojenské školitele a poradce.Takovému jednání většina naivních Američanů a Evropanů bude mít problém uvěřit.

Mezitím je třeba pokračovat v akcích na zajištění syrských hranic, na severu i jihu, aby bylo možné  se  účinně postavit nastrčeným figurkám Západu na bojišti. V informačním prostoru je třeba se  nadále snažit  zvyšovat povědomí o tom ,že válka vedená bojovníky pohybujícími se z jedné země do jiné, není „občanskou válkou“, ale cizí invazí – a země účastníci se této invaze byť na hranicích dané země musí být hnány k zodpovědnosti.

Moje chandra III

0
0
Brouk Pytlík
16.6.2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com 

(pokračování z předvčerejška a včerejška) 
Kapitola šestá – „Ve skrytu čela zrozeni spasit“:

Mám chandru. A možná je to závist. Nedokáži pochopit zázračnou kariéru Mgr. Kláry Šimáčkové Laurenčíkové– v jiné době, jiný autor by ji jistě ověnil přízviskem vyvolených. Pozoruhodná, revoluční, odsouzená osudem, aby vedla svůj lid temnotami a to i tehdy, pokud ten to nechce chápat! V Hurgádě bych se bál, že nechá , jako druhá po Mojžíšovi, rozestoupit Rudé moře…. Nechci být keřem na vrcholcích, které zlézá. Nehořel bych.

Dle vlastního životopisu roce 1997 ukončila mostecké gymnázium, aby v roce následujícím nastoupila v Jedličkově ústavu na pozici vychovatelky. Je jí osmnáct a záhy se stává „vedoucí týmu“, ať už to znamená cokoliv. Podle citovaného životopisu svou práci v Jedličkově ústavu ukončuje s rokem 2002, kdy již druhým rokem studuje speciální pedagogiku na pedagogické fakultě UK. Zde se, mimochodem, rozchází s vlastním heslem ve Wikipedii, kde je její kariéra v Jedličkově ústavu ohraničena roky 2001-2005. Zajímavá diference!
V letech 2005 nastupuje do Charity ČR, aby se stala „zástupkyní ředitelky celostátního projektu pomoci obětem domácího násilí a obchodování s lidmi“, čehož bohatě využívá při tvorbě své diplomové práce. Ta se jmenuje „Obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování“, je společensky jistě závažná, jen ten vztah ke speciální pedagogice je v ní pro laika spíše tušený, když už ne alespoň trochu naznačený. Vedoucí práce byla doc. Eva Šotolová. S ní Laurenčíková dodnes sdílí náhled na vzdělávání Romů a nutnost inkluze ve školství. Oponentem Ing.ThLic. René Milfait. Ten se zmohl jen na opatrné:„Skutečnost, že je práce psána v rámci speciální pedagogiky mohla autorka snad nějak více v textu zdůraznit a tím ještě více podtrhnout důležitost svých výsledků.
V květnu 2007 Laurenčíková diplomovou práci obhajuje a už od září se její kariéra zcela samozřejmě posouvá na MPSV, kde se na Nečasově ministerstvu stává vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí na odboru rodinné politiky. Tam, mimo jiné, zastává v roce 2008 vedoucí pracovní skupiny tvořenou zástupci MPSV, MŠMT a neziskového sektoru. Tato pracovní skupina záhy činnost ukončuje – nejprve pro „zaneprázdnění některých členů“, následně 10.11. Mgr. Laurenčíková oznamuje, že činnost skupiny byla skončena. Dotaz předsedy rady Asociace náhradní výchovy Jaroslava Dvořáka ukazuje na vyhrocený spor mezi MPSV a MŠMT ve věci odpovědnosti za počet dětí umístěných do ochranné výchovy.
Odpověď náměstka Mariána Hoška dává tušit, že odumřelá pracovní skupina byla „dítětem“ Mgr. Laurenčíkové a byla vedena znepokojením nad „absencí konstruktivní spolupráce MŠMT“. Dodejme, že ministrem školství byl v té době člen strany zelených, tedy strany, v níž se angažovala sama Laurenčíková – Ondřej Liška a příslušným náměstkem byl od prvního kvartálu roku 2008 doc. Dušan Lužný, neúspěšný to kandidát na ministerský post, Liškův učitel z VŠ a  muž exministryně Kuchtové v rámci vnitrostranického boje.
Věci se mají řešit, a tak se již na konci roku 2008 vydává znepokojená Laurenčíková na MŠMT. Zakopla o křesloředitelky odboru rovných příležitostí a již v něm zůstala. Půvabně tak vyznívá Hoškova odpověď Dvořákovi z 19.1.2009 uvědomíme-li si, že dotyčná Laurenčíková tehdy již šest dní vykonávala na MŠMT místo náměstkyně ministra Liškypo právě odstoupeném Dušanovi Lužném. Ve funkci se věnuje, mimo jiné, též „strategickému řízení, koncepční činnosti v agendách inkluzivního vzdělávání, institucionální výchovy a prevenci rizikového chování“.
Ve funkci vydrží i po nástupu Miroslavy Kopicové v květnu 2009. V březnu následujícího roku se však po zrušení pozice a reorganizace odborů na MŠMT přesouvá na pozici vrchní ředitelky sekce speciálního vzdělávání a nejspíše právě ona bude motorem „Národního akčního plánu pro inkluzivní vzdělávání (Přípravné fáze)“. O tři měsíce později odchází na mateřskou dovolenou, aby se v říjnu se svým manželem Martinem Šimáčkem a Annou Šabatovou zapojila do dozorčí rady již zmiňovaného Macelova „Centra pro transformaci o.p.s.“ a následně přijala nabídku ministra Pavla Dobeše na post externí poradkyně. Od září do listopadu na jejím místě na ministerstvu působí dětský psycholog Viktor Hartoš, kterého si Dobeš přivedl s sebou (svět je malý a ČR obzvlášť – Hartoše jako soudního znalce potkáváme i v již zmíněném kuřimském případu).
Národní akční plán inkluzivního vzdělání byl připraven, avšak Dobeš požaduje úpravu dotyčných vyhlášek. Upozorňuje (mimo poukaz, že má reálnou zkušenost i s paralelně probíhající inkluzí sociální – viz minulé kapitoly článku) na problematické financování, že není zapracováno připomínkování krajů a na skutečnost, že nikdo nejednal se speciálními pedagogy. Stejně tak jeho úřad hodláRealizovat analýzu potřeb pedagogických pracovníků v oblasti dalšího vzdělávání ve vztahu k práci s dětmi, žáky a studenty s potřebou podpůrných opatření“. Je pozoruhodné, jak aktuálně tyto výhrady znějí i dnes. Stejně jako fascinuje samozřejmost, s jakou dobové články přiznávají pravý motiv inkluze!!!
Vzdělanost jí vůbec není. Tedy – nejde-li o Romy. Vše je jen reakcí na již zmíněný štrassburský  rozsudek „D.H. versus ČR“. Jde pouze o snahu dostat do „hlavního proudu“ Romy. Dnešní fíkový list „výhodností potkávání se žáků s diagnostikovaným LMP s žáky bez diagnózy“ je pouhá maska a debaty kolem dětí s LMP nemají význam. O ně totiž nikdy nešlo.
Hartoš to po šesti týdnech  balí a  odchází. Údajně nevěří, že Dobeš plán inkluze skutečně prosadit chce a požadavky na nové úpravy vyhlášky údajně interpretuje jako obstrukci. Za Hartošem odchází z poradního orgánu i Laurenčíková. V rozhovoru zveřejněném na Romea.cz 10.11.2010 na otázku financování inkluze říká: Nemusí jít o (…) dramatické navýšení finančních prostředků, spíše jde o jejich přestrukturování. (…) Jde o to, aby si ministerstvo nastavilo priority a mohlo tak potřebnou částku z rozpočtu vyčlenit. Další váhání v realizaci připravených systémových změn není z mého pohledu pouze neetické, ale z dlouhodobého hlediska také neekonomické.“ Ministerstvo samo odhadovalo nutné náklady na stamiliony ročně, ale současný požadavek Valachové navýšit rozpočet ministerstva kvůli reformě školství o výši cca 13 miliard(pravda, je v tom i snaha předhodit učitelům mrkev zvýšením platů) je daleko za rámec pouhého „přeekonstruování toku peněz“. Jak Laurenčíková  tvrdila.
Jak se ovšem zdá, nebude z toho překvapivě nic, jen protlačená reforma a „nároky“, na jejichž uspokojení nebude nikdo mít. Buďme ale optimisté.
Veskrze příznačná pro celou reformu je pak Laurenčíkové odpověď na otázku, zda vysoký počet dětí v běžných třídách nebude bránit individuálnímu přístupu pedagoga k potřebným dětem:
Určitě ano. Věřím, že cesta vede skrze navržené provázání financí s konkrétním stupněm podpory. Tímto způsobem by i běžné školy měly v budoucnu dosáhnout na vyšší finanční prostředky k vytváření adekvátních podmínek pro vzdělávání žáků s potřebou podpůrných opatření.“
Uběhlo šest let– a problémy, na něž se narazilo za Dobešova ministrování (bez ohledu na Dobeše) a jež zazněly a argumenty veřejnosti pedagogické i laické, se nijak neřešily. Debata se neposunula ani o píď. Natož pak konsensus. Zbylo jen dogma a přibylo reklam a neziskovek.
Přišel „vhodnější“ ministr a projekt se dává opět do pohybu (zajímavá jsou v této věci současná Fialova vyjádření). Potřebu dialogu v tvůrcích programu nevyvolala ani petice z 1.10.2012 (reakce Kláry Laurenčíkové a Pavly Baxové z Rytmus o.s.). Profesionální reformátorky a bojovnice proti diskriminaci se dokázaly poučit v jediném – je třeba větší masáž. Dialogu však zjevně nejsou schopny ani  k němu ochotnyi. Jsou totiž nositelky jediné pravdy a alternativa, natož opačný názor, pro ně nemá relevanci. Jsou bagatelizovány či za poplašné zprávy označovány i ty nejzákladnější obavy, připomínky  a otázky učitelů, kteří přitom mají být nositelem změn.Zatímco tedy reforma institucionální péče běží, reforma školství z pera Laurenčíkové a Šimáčka na čas přibrzdila. Kde se Klára Laurenčíková s Martinem Šimáčkem setkala poprvé, ví jistě jenom oni dva. Příležitostí bylo bezpochyby mnoho, třeba při vzájemné spolupráci na organizaci festivalu „Jeden svět“ v letech 2003, 2004 a 2005 či v době své externí spolupráce s Šimáčkovým odborem. Když se dlouholetý pracovník (proinkluzivně) zaměřeného Člověka v tísni stal v únoru 2009 ředitelem odboru (jinak též Agentury) pro sociální začleňování (tehdy ještě „v romských oblastech“), ne všichni to přijímají s nadšením (padaly i výroky o „podrazu na Romy“). Ani mezi romskými aktivisty nepanovala jednota a tento nesoulad vydržel v různých obměnách až do Šimáčkova odvolání.
Server Romea.cznapsal:„Martin Šimáček vystudoval na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky fakulty sociálních věd UK v Praze. Absolvoval celou řadu studijních programů v České republice i evropských zemích, týkajících se problematiky sociálního začleňování, poradenství a evropských strukturálních fondů. Osm let působí v organizaci Člověk v tísni, v současnosti jako ředitel středočeské krajské pobočky Programů sociální integrace.Šimáček externě spolupracuje s Partners Czech o. p. s., pracovní úvazek má také na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy jako koordinátor individuálního projektu národního (IPN) Centra podpory inkluzivního vzdělávání a na Ministerstvu práce a sociálních věcí jako koordinátor IPN Vzdělávání pracovníků odborů sociálně právní ochrany dítěte.

Co tedy některým romským aktivistům (až do Šimáčkova konce v čele Agentury) vadilo? Především v Martinovi Šimáčkovi spatřují lobistu, či chcete-li a řečeno jejich slovy – „bílého gádža“, jenž vysaje všechny peníze určené původně Romům na programy jejich začleňování, a namísto aktivity zdola, se Romové sami jen záminkou a trpným příjemcem milosti a pokynů pánů a dam, kteří svírají kohoutky penězovodů. Je to však prapor inkluze v Šimáčkových pažích, co nakonec přineslo i do postojů Romea.cz k Šimáčkovi smír, po Šimáčkově pádu takto upevněný.

Klára (nyní již) Šimáčková Laurenčíková zahajuje v roce 2010 též doktorandské studium na Katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty UK. I z pozice matky na mateřské dovolené zůstává dál veřejně činná a její dosavadní angažmá konečně začíná přinášet ovoce.

V letech 2010-2013 pomáhá na MPSV externě členstvím v monitorovací komisi „Podpora transformace sociálních služeb“ (Ano, přesně v tom hodlali pedagogy s Macelou školit).

Rozhovor z Učitelských novin ze září 2011, si všímá znovu se rozbíhající debaty o projektu inkluze. Je zajímavý i typizovanou argumentací – Šimáček se v něm odvolává na dříve přijatá usnesení vlády, která se nyní snaží jen naplňovat, aniž by v rozhovorech zmínil svůj vliv na tvorbu podkladů. Stejně jako to v rozhovorech činí Laurenčíková odvolávající se například na zprávy ombudsmana a ČŠI – ač je v roce 2011 sama pomáhala formulovat jako externí spolupracovnice. Jde o klasickou manipulaci, v níž se aktivistický hybatel dějů vydává za trpného vykonavatele vyšší moci.
V roce 2013 vychází v Učitelských novinách článek „Rok a půl skrývaná jména“. Z něj se veřejnost konečně dozvídá, že (k 13.9.2010) za vypracováním dokumentu „Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na roky 2011-2015“ (důvodová zpráva, ostatní související dokumenty) stála, kromě zodpovědného Martina Šimáčka a třeba Michaely Marksové (Marksové-Tominové), též (cit.)„vizionářka“– Klára Laurenčíková. Ta se k dokumentu ostatně hlásila již dříve, v rámci bouře proti krokům ministra Dobeše „bojkotujícího projekt“. Byť nemá na dění v této době přímý vliv (nehovořme o vlivu přes Martina Šimáčka), přistupuje z hlediska „zkušené odbornice“ alespoň k mediálním výstupům (v roce 2012 byl pak na novou vládu uplatněn osvědčený tlak soudní žaloby).
V roce 2013 probíhají volby a Klára Šimáčková Laurenčíková se do nich zapojuje na kandidátce Strany zelených za hlavní město Praha. Jak volby pro Liškovu stranu dopadly, víme všichni. Do parlamentu se strana nedostala. A jistě se na tom podílelo jejich dosavadní vládní angažmá. Klára Šimáčková Laurenčíková dostává 563 preferenčních hlasů a je v Praze ze Zelených sedmnáctá. Vlastně někde v polovině.
Legitimizovat svůj aktivismus se pokouší i rok následující a kandiduje alespoň do zastupitelstva na Praze 2. Hlasů dostává 1284 (zhruba 10 000 hlasujících voličů však mělo jiný názor), z 12. místa kandidátky poskočila o dvě místa nahoru, ale na zastupitelstvo Prahy 2 to nestačilo.
To ale nijak nevadí,  již  od ledna 2014 řídila svou Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání, z. s.Čím je odborná, není zcela zřejmé, inkluzi však prosazuje razantně. Zakladatelka a předsedkyně má však mnohem širší plány a není zcela vytížená, proto se vrhá do další akce.
Rozhovor z 31.7.2015 v časopise Sociální pedagogika je pak již jako z jiného světa. Jako by Klára Šimáčková Laurenčíková nebyla spoluhybatelkou vzniku Strategie proti sociálnímu vyloučení 2011-2015. Jako by od února 2015 nebyla poradkyní ministryně práce a sociálních věcí Marksové-Tominové. Jako by již dávno, na místo odstřeleného Chládk, neseděla v křesle ministryně školství Kateřina Valachová! Nebo snad ne? Proč taková skepse?
17.4.2015 – Odvolán Martin Šimáček z čela Agentury pro sociální začleňování.
7.5.2015 – Časopis Respekt komentuje odvolání Martina Šimáčka rozhovorem Hany Čápové s „pracovnicí Agentury“. Ministr Dienstbier z něj nevychází právě dobře.
23.4.2015 vydává AI tradičně nelichotivou zprávu „Chce to více snahy“. Ministr Chládek se proti zprávě v ČT ohradil, ministr Dienstbier se tamtéž ohradil proti Chládkovu ohrazení se. AI se ohradila proti ohrazení ještě důrazněji.
29.5.2015, těsně před jeho odvoláním, Klára Šimáčková Laurenčíková na adresu Chládka mimo jiné říká: „Mezi hlavní klady působení ministra školství Marcela Chládka řadím novou podobu novely školského zákona, především paragraf 16, který teď priorizuje inkluzivní vzdělávání. Teď je zásadní novelu dobře provázat s vyhláškami a zajistit financování podpůrných opatření. Také jsme rádi, že vyslyšel názory odborníků, díky nimž je v dlouhodobém záměru rozvoje vzdělávací soustavy zahrnuto jako jedna z priorit inkluzivní vzdělávání jak pro resort školství, tak pro strategické dokumenty v krajích.“
29.5.2015 Bohumil Kartous z EDUinu na adresu Chládka říká: „V oblasti inkluze, byť se ministerstvo v dlouhodobé strategii zavázalo podporovat inkluzi, tak ministr to kroky, které dělal, spíše podvracel. Zdá se tedy, že to, co ze začátku říkal, byly jen plané proklamace.“ Tak nevím, kdo má z těch dvou pravdu. Ještě zvláštněji pak vyznívá Kartousovo: „Do značné míry pak jen prosazoval zájmy lobbistických skupin, zejména třeba v případě středního školství vlastně jen papouškoval to, co mu zadal Hanák ze svazu průmyslu.“ Zřejmě měl na mysli Chládkův záměr posílit učňovské školství a řemeslo. Zřejmě Kartous předpokládal, že je už na cestě dost obráběčů kovů, zedníků, pokrývačů, instalatérů, tesařů, nástrojářů, elektrikářů  a  dalších  dnes těžce  deficitních profesí z Blízkého východu. Jsou důležitější věci pro naši budoucnost, než umět řemeslo!
5.6.2015 je ministr školství Marcel Chládek odejit ze své funkce. Úřad dočasně vede ministryně práce a sociálních věcí Marksová-Tominová.
17.6.2015 – Kateřina Valachová se stává ministryní školství.
21.6.2015 – Časopis Respekt přichází s prvním hodnocením Valachové z pera Hany Čápové. Není právě lichotivé, ale není vlastně proč se divit – Chládkovi lidé zatím stále ještě zůstávají a Valachová přišla od Dienstbiera. „Vesměs tedy značně školsky konzervativní,“ hodnotí Hana Čápová, „sociální demokracii blízcí lidé. Jedinou Valachové blízkou spolupracovnicí s reformním potenciálem je tak v tuto chvíli Klára Laurenčíková, někdejší náměstkyně ministra Ondřeje Lišky a zakladatelka České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.“
22.6.2015 – Časopis Respekt perem Hany Čápové přitvrzuje. Valachová si „vytvořila“ tým, který nemůže nic změnit… A Čápová opakuje a dodává: „Jedinou Valachové blízkou spolupracovnicí s reformním potenciálem je tak zatím někdejší náměstkyně Ondřeje Lišky, zakladatelka České odborné společnosti pro inkluzívní vzdělávání Klára Laurenčíková, která se léta snaží, aby se všechny děti bez ohledu na svůj handicap vzdělávaly společně. Valachová ji zná ještě z doby, kdy pracovala v kanceláři ombudsmana a společně řešily některé kauzy.
Je dobře, že ministryně pochopila, kde je třeba konat, a tak 23.7.2015 představuje vhodněji doplněný tým. Zástupce Open Society Fund vstupuje do hry již bez prostředníka. Výsledek vidíme dnes. Přesto boj na serveru Česká škola vede za ministerstvo Klára Laurenčíková raději sama.
24.8.2015 se Klára Šimáčková Laurenčíková objevuje v zápisu ze zasedání Výboru pro práva dítěte jako jeho předsedkyně. Kdy byla do výboru doplněna (jakožto zástupce občanské a odborné veřejnosti či akademické obce, a to za svou nevládku Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání), stejně jako kdy na tomto místě vystřídala PhDr. Zoru Duškovou (zvolena předsedkyní 14.10.2014) není, ze zveřejněných výstupů, zcela zřejmé. Zajímavé je, že mezi členy výboru nacházíme zástupce v prvním díle tohoto pojednání  zmiňované organizace Lumos.
Ale uzavřeme napřed příběh Kláry Šimáčkové Laurenčíkové. Podívejme se i na jinou tvář této dámy, jež v osmadvaceti vedla svůj první odbor ministerstva, ve třiceti se stala náměstkyní ministra a se svým manželem ovlivnila legislativní prostředí možná více, než odpovídá její skutečné odbornosti a zkušenostem z reálné praxe mimo kanceláře úřadů.
Nejprve bych rád navedl čtenáře na polemiku mezi ní a Martinem Odehnalem na serveru Česká škola, kterou odstartovala 30.1.2016 jako reakci na jeho dopis poslancům. 3. února Martin Odehnal odpověděl. O dva dny později polemiku Klára Šimáčková Laurenčíková uzavřela.
14.4.2016 sešel ovšem nový expertní tým. A i když otevřená účast Open Society Fund budí stále pozornost, konečně i s Asociací speciálních pedagogů a asociací ředitelů základních škol, ředitelů gymnázií, pracovníků pedagogicko-psychologických poraden, výchovných poradců, církevních škol… Nechybí v expertním týmu opět třeba učitelé (oficiální web Učitelského profesního sdružení)?! Nebo ti v inkludované škole žádnou roli nehrají? Když se Martin Odehnal ptal MŠMT po odborném pozadí osob angažovaných v úpravách RVP a rušení LMP, nepořídil.
Takhle vznikají strategické reformy v naší zemi.
Raději zpět v čase:
Dne 12.7.2014 vznikl v Praze ještě jeden spolek. Jmenuje se „Rádi spolu, z.s.“ Jeho účelem je dle rejstříku „vytvářet harmonické podmínky pro celistvý rozvoj dětí, mládeže a dospělých a nabízet jim kontakt s přírodou a s přirozenými podněty.“ Klára Šimáčková Laurenčíková v něm zastává funkci koordinátorky hlavní činnosti. Výsledkem činnosti spolku je „Leso/parkový dětský klub Živé děti.
Potud v pořádku. Nic proti ničemu. Vlastně jen mateřská školka v přírodě. Skupina 15 dětí ve věku 3-6 let se dvěma pedagogy.
Zaplesá jistě srdce každé učitelky v „běžné“ mateřské školce! Tam totiž platí trochu jiná čísla. Vyhláška č. 14/2005 Sb. Stanovuje 15 dětí (v případě jedné třídy), výjimečně 13, jako číslominimální. Maximum na běžnou třídu (tedy zcela zdravé děti) je pak dětí 24. Z hlediska bezpečnosti pak na jednu učitelku vyhláška stanovuje dětí maximálně 20 (ve třídě s dětmi se zdravotním postižením 12). Ve výjimečném případě však může ředitel navýšit stav dětí až na 28 (respektive 23) na jednu učitelku.
Že se v dané školce děti krmí vegetariánskou stravou z bio kavárny Vendy Švihlové, ředitelky spolku? Nevadí, paní ředitelka je svobodná, rodiče jsou informováni a nemusí dítě zapsat. A to je hlavní. Navíc je tato strava v ceně! Každopádně, program dětí se mi, bez ironie, skutečně líbí. A tak se vrhám na ceník.
Školkovné (platí se na 3 měsíce předem):
8 600,-/měsíc (5 dní v týdnu)
6 500,-/měsíc (3 dni v týdnu)
4 500,-/měsíc (2 dni v týdnu)
stravné: 80,-/den (vegetariánský oběd + svačina)
V červenci a srpnu 2016 pak školka umožní návštěvu i dalších dětí.Cena 500,-Kč/den včetně jídla.
Ať se na mě nikdo, a Klára Šimáčková Laurenčíková tuplem, nezlobí, ale tady něco nehraje. Netuším, zda její děti, malý Melichárek a a ještě menší Apolenka, školku, jíž jejich maminka garantuje a v níž koordinuje pedagogickou činnost, navštěvují, nebo ne. Ale neznám spolehlivější segregační prostředek, než kombinace velmi úzké nabídky (maximálně 15 dětí) a požadavek složit „na prkno“ 25 800,-Kč za jedno dítě (u pětitýdenní docházky)! I těch 500,-/den v létě je pro sociálně vyloučené skupiny poněkud nedosažitelným přáním.
Jak se zdá, to vzájemné střetávání se (K. Šimáčková Laurenčíková v roce 2012: „V České republice je systém vzdělávání spojen s vysokou mírou časné selektivity (…) dochází (k ní) již v období vzdělávání v mateřské škole, (…) Přitom dá se říci již celosvětovým trendem, podpořeným řadou výzkumných studií, je odsunutí selekce do pozdějšího období.“) a obohacování na straně jedné – a skutečná každodenní často velmi nesnadná práce s tímto spjatá – jsou ve světě Kláry Šimáčkové Laurenčíkové vyhrazena jiným.
Mám chandru… A stále mě neopouští…Takže  bude další pokračování  zítra…

Evropský džbán

0
0
Jan Campbell
17. 6. 2016  Eurasia24

Název příspěvku se vztahuje k boji v nádobě, který vedou tři hlavní trendy: politické, hospodářské a vojenské – domácí a zahraniční. Jejich vývoj překročil podle mého hodnocení bod nenávratu. To znamená, že s největší možnou pravděpodobností způsobí v představitelné budoucnosti našim tzv. lídrům a prostým občanům mnohé bezesné noci, bez ohledu na to, kde žijeme.


Na českémdomácím stínovém bojišti, na němž pokračuje kopání svého vlastního hrobu, je možno vidět rychle se plnící nádobu, která se současně kýve. Politická krize se prohlubuje, hospodářské úspěchy mají krátkodobý charakter a plánovaná vojenská angažmá české armády v rámci V4 v Pobaltí i v rámci NATO – mimo území členských států – vedou ČR do jednosměrné ulice, na jejímž konci se bude bojovat v přímém přenosu.

Evropské stínové bojiště nabízí podobný obraz. Evropský finančně-bankovní sektor nevykazuje příznaky úspěchu. Proto boj s politiky a občany pokračuje a dostává sílu finančního tsunami. V něm a s ním bojují o přežití Rothschildové a Rockefellerové s USD na jedné straně, a zlato přitahující renmimbi (čínský jüan), potažmo rubl na straně druhé, abych jmenoval ty hlavní.

O těchto bojích se v ČR mlčí. Asi také proto, že evropští politici musí lepit evropský džbán a mimo jiné upevnit hráze migračního potoka. Potok totiž nevyschl a není vyloučeno, že hladinu, kterou přestavuje současný nižší počet migrantů, vyrovná již brzo další krev občanů EU. Teroristické útoky, protesty a stávky ve Francii, přiznaná teroristická a sociální nebezpečí v mnoha státech EU a v neposlední řadě absurdní situace sportu to potvrzují.

Fotbalové mistrovství a olympijské hry nelze provést bez desetitisícové policejní a vojenské ochrany. Západní zpolitizovaní sportovní byrokraté hledají cestu, na které bude možné potrestat prezidenta Putina vyloučením ruských sportovců z tzv. světového sportovního společenství, zabrat mistrovství světa ve fotbalu v Rusku 2018 a doufat, že se sport obrátí proti politice Kremlu.

Evropský džbán je ale poškozen tak, že žádné lepidlo ho neslepí, díry nezalepí a bez ucha není možné vzít džbán do jedné ruky příští generace. O jakém sportu a zdravém duchu ve zdravém těle může být řeč, když peníze, show a zkorumpovaná politika oddělily tělo od ducha a od přírody a džbán se plní krví a slzami.

Očividně nezdravé výkonné evropské politické elity proto ztrácejí dech při rychlejším pohybu věcí doma i venku, nemají kontakt s realitami světa. Ty představují zhoršující se situace na Ukrajině, včetně Doněcké a Luganské oblasti, horečky z populismu, referend, TTIP, CETA a v neposlední řadě ze stabilizace suverenity Ruské federace.

Ta probíhá v současnosti na dvou úrovních: hospodářské a vojenské. Po stabilizaci těchto dvou úrovní bude možné přistoupit k stabilizaci dalších úrovní ve společnosti, včetně řízení státu a politické rozmanitosti.

Jak probíhá stabilizace hospodářské suverenity, ukáže dnes začínající Mezinárodní ekonomické fórum v Petrohradě (16. a 17. června). Fórum dovolí vidět i slepým rozdíl mezi pragmatismem a potřebami západních podnikatelů a lídrů korporací, a fantazií evropských politiků, topících se v potoce migrace a slovech o sankcích, jejich prodloužení a vysvětlování mírových snah expandujícího NATO.

Skutečností na ekonomickém fóru je, že hvězdu fóra minulého roku – řeckého premiéra Tsiprase, v tomto roce nahradí italská hvězda, premiér Renzi. Ten musí doma vysvětlovat oficiální roční ztrátu italského byznysu ve výši 3 miliard Euro a 80 tisíc pracovních míst. A to nehledě na skutečnost, že Rusové investují v Itálii 2x více než Italové v Rusku (2,3 miliardy Euro Rusů proti 1 miliardě Euro Italů), a že Itálie zůstává umělým státním útvarem pod kontrolou USA.

Druhou hvězdou fóra bude prezident Putin. Ten se setká s předsedou EK Junckerem a bývalým francouzským prezidentem Sarkozym, čerstvým honorárním doktorem MGIMO (Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě – pozn. edit.). Hlavní téma fóra je mnohoznačné: Na prahu nové hospodářské reality.

S novou hospodářskou realitou se budou seznamovat zástupci více než 500 zahraničních společností, ještě více představitelů ruských společností a také prezidenti Kazachstánu a Guiney, premiér Malty a 35 zahraničních ministrů prostřednictvím vedení fóra Alexandrem Šochinem, individuálními jednáními s ruskými partnery a v neposlední řadě formou odpovědí na otázky účastníků fóra prezidentu Putinovi.

O čem bude mluvit předseda EK Juncker s prezidentem Putinem a jak dlouho bude setkání trvat, nevím. Skutečností je, že vzájemný obchod mezi EU a RF v roce 2013 měl objem 417 miliard Euro, v roce 2015 již pouhých 235 miliard Euro. S tendencí úpadku pro EU a tendencí růstu objemu obchodu RF s USA.

Jasné je, že ruská strana nebude vnášet do rozhovoru téma sankcí jako první. Očekávám, že se Juncker bude snažit vysvětlit prodloužení sankcí, při současném růstu objemu obchodu Gazpromu s EU, o kterém se v mnoha státech EU nemluví. Konání evropských politiků předstírá oslabení energetické závislosti na RF. Ve skutečnosti svým konáním závislost na RF a potenciál pro konflikt s RF zvětšuje.

Z toho vyplývá, že hospodářská situace EU se nedá stabilizovat bez Rusů. Proto očekávám, že na programu setkání předsedy EK Junckera s prezidentem Putinem bude téma Severního proudu 2, dialog o energetice mezi EU a RF a na prahu ukončení nacházející se smlouvy o dodávkách plynu do EU. Ty musí být brzo prodlouženy, chceme-li mít teplo, práci a dovolenou po roce 2020. Budeme-li platit v USD, Euro nebo jinak, ukáží příští dva tři roky.

Že to nebude lehké, naznačuje program prezidenta Putina. Ten má na programu důležitější setkání a jednání než to s panem Junckerem. Více než 40 šéfů světových korporací z Evropy (BP, Shell), USA (Caterpillar Financial), Číny (Alibaba), Kanady a dalších zemí je přihlášeno na jednání s Putinem.

V oddělených jednáních s představiteli investorů a správců investic – reprezentujících více než 10 triliónů USD, se bude mluvit nejenom o investicích, ale i o změnách v měnovém a platebním systému. Proto chtějí USA mít kontakt s Ruskem a Čínou, a tím i možnost se udržet v blízkosti zlatem se pokrývajícího rinmimbi, potažmo i rublu. O tom všem se v české kotlině nepíše, nebo jenom málo. Podobně jako o setkání s generálním tajemníkem OSN Pan Ki Munem a speciálním vyslancem OSN pro Sýrii Staffanem de Misturou.

Jestliže současné politické a hospodářské trendy lze jednodušeji identifikovat, popisovat a interpretovat, včetně jejich představitelného vývoje, tak to neplatí o třetím trendu plnící nádobu. Ten představuje vojenský konflikt.

Je tomu proto, že málokomu se chce dívat smrti do tváře a většina z nás idealizuje. Chceme žít, proto budeme mlčet, pokud budeme ujišťováni politiky, že nebude válka. Bohužel, válka se dnes nevyhlašuje a již běží na viditelných a méně viditelných frontách.

Hospodářské, politické a teroristické fronty jsou viditelné. Finančně-měnová fronta je méně viditelná. Je tomu proto, že finance a měny byly, jsou a budou i nadále spojeny s válkami a vice versa. Financování válek a oprava válečných škod jsou nesmírně lukrativní byznys. Politici jsou ve hře finančníků – bankéřů a vojáků pouze mluvčími.

Všechna ujišťování o dobrých úmyslech – počínaje podobou slovní hry ohledně reorganizace policie a konče přítomností leteckých a námořních vojsk NATO a USA v Černém- a podle posledních zpráv i v Jihočínském moři, abych naznačil rozpětí výzev, mají jedno společné a prověřené: jsou zavádějící, nepravdivé a odvádějí od opravdových zájmů, úmyslů a cílů lídrů. Ti nám ve stínovém divadle ukazují pět prstů, jejichž obrázky mohou mnohým divákům vzít dech.

Proto je nezbytné si uvědomit, že na geopolitické bitevní pole mohou vstoupit a bojovat na něm jenom suverénní a silní protivníci. Ruská federace již dnes patří k těm několika málo vyvoleným. Nechce-li být RF rozdělena a dostat se do situace post-sovětských států, musí mít stabilní suverenitu a být novým džbánem.

Proto si RF nemůže dovolit být jinou než silnou, v nejširším slova smyslu. Proto musíme počítat s tím, že my v Evropě nebudeme nikým konzultováni v hodině pravdy. Evropský džbán je v asymetrickém spojenectví s USA poškozená, díravá nádoba bez ucha. V hodině pravdy Evropa neslyší, proč se USA budou muset domluvit s RF a Čínou, chtějí-li si USA zabezpečit existenci a spolurozhodování v novém světovém uspořádání. Malé a nesuverénní státy – včetně smluvního společenství zvaného EU – jako bojiště proto musí počítat se ztrátami a prohrou v každém případě. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, praví staré přísloví. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell, Eurasia24.cz

Foto: YouTube.com

Destrukce sebedůvěry národa

0
0
Stanislava Kučerová
17. 6. 2016   České národní listy

Dějiny Čechů a Slováků jsou dlouhodobý historický zápas dvou malých národů o lidskou důstojnost, právo a svobodu.1/ 1Je to zápas s hegemonistickými ambicemi mocnějších sousedů, zápas s kolísavými výsledky, se střídavým upadáním do koloniální závislosti a s dvojím smrtelným nebezpečím ztráty již holé národní existence. V podobných zápasech se střetávají nejen zbraně vojenské, ale i zbraně ducha. O výsledku rozhoduje nejen fyzické porobení, ale i duchovní oslabení protivníka.


V nové době tak k slovu přicházejí stále více ideje, knihy, média. Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného znevažování našich národních dějin a naší národní kultury, které chrlí většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zdroje a zřídla tohoto mediálně šířeného špinění, pomlouvání a tupení naší minulosti, které již patří na veřejnosti k „dobrému tónu", najdeme objemnou knihu „Úloha Čechů v dějinách" (Praha 1991, 690 s.), kterou pod pseudonymem Podiven (jméno sluhy knížete Václava) vydala trojice P. Pithart, P. Příhoda a M. Otáhal (ten s některými výhradami).

Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých análistů, kronikářů a historiků, kteří perem podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní činy svých vládců. Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. A přitom šlo o osudy generací na léta, staletí. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy" (s. 53), tupí stavovské rebely, exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, legionáře, Masaryka, Beneše, první republiku. Nejde tu o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa. Za cenu zamlžování, bagatelizování, překrucování ba i vysloveně neslušného pomlouvání řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?), že Češi jsou živel primitivní, zaostalý, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno" (s. 38) a nositelé „vyšší kultury" (s. 39). Podřadní Češi se marně snaží překonat svou nezralost, přízemnost, odvozenost, malost, plebejství (s. 33,39,59, 75…). Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků, kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé anomálie, kterými jsme uráželi universalismus a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa" (s. 28), vlídnou monarchii habsburskou (s. 42-3) i právní cítění Němců v našem pohraničí (s. 102-3). Nejvíce jsme se ovšem prohřešili tím, že jsme znovu - zcela nezaslouženě - prý lstí a podvodem získali a poté zas ještě obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si osobovali právo nám vládnout (s. 281, 283, 290, 298…).

S velkopanskou arogancí je tu dehonestováno všechno, co přispívalo k udržení a povznesení naší svébytnosti a svobody, všechny symboly, všechno, v co věříme, co ctíme, co milujeme, ať již jde o období, směr, osobnosti nebo činy. Přitom se nešetří ani odborných pravidel historické hermeneutiky a interpretace, ani vkusu a taktu, ba ani prosté lidské slušnosti.

Má smysl reagovat na jednotlivé dezinterpretace českých dějin na stránkách Podivenova hanopisu, který propagací rasistické doktríny o superioritě jedněch a inferioritě druhých jako by z oka vypadl nacistickým učebnicím dějepisu? Podle Podivena Češi se od nejstarších dob pouštěli do pochybných dobrodružství proti ozbrojeným nositelům vznešené ideje svaté říše římské národa německého a pokračovali v tom i v rámci c. a k. habsburského mocnářství. Zahazovali se s povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky, pořád si na něco neodpovědně hráli, pořád něco předstírali, vymýšleli si i mýty a fikce o vlastní minulosti. Pokoušeli se o obrodu jazyka a kultury, ačkoli na to neměli, jsouce ducha nedostatečivého. Jungmann (ó té nepoctivosti!) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů a Hanka, kterému nestačily pověsti v Kosmově kronice, podvrhl „Rukopisy" a Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer aj. (jaká hanba!) nebádali o jejich historické věrohodnosti, ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou mýtů, které se tu náhle objevily. A Světlá byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát českým Shakespearem (haha!) a Neruda byl citový deviant, a proto tolik přilnul k národu. Mácha byl dobrý, ale to jen dík jakési barokní filiaci jeho poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šli manifestovat do carské Moskvy (jaká ostuda) a Havlíček byl šovinista, Masaryk venkoncem povrchní myslitel a posléze podlý (!) politik a všechny ty panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonismu, založeného přímo „plemenně"„státotvorným géniem Germánstva" (s. 38), zatímco Češi nedovedou vládnout. (na rozdíl od Maďarů). Nepřestajná nedostačivost české kultury a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla. (Národ sobě? K popukání! Takový národ!) A Sokolové byli paramilitantní organizace (!) atd, atp.

Autorům v antiemancipačním zaujetí vadí všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve" a nerespektování „státotvorného génia" německého národa. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují rozsáhlý arzenál ideologické munice pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Moravanů (s. 99)! Podle Podivena jsou si Češi svými osudy sami vinni. Nemuselo se jim a Slovákům podařit obrození, úspěšné angažmá v I. světové válce, zřízení společného státu a vcelku zdařilé usilování o prosperitu, demokracii a humanitu. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“, ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli, nemuselo být Mnichova ani protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid. Jistě, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Pobaltské a Polabské Slovany již hlava nebolí. Ba ani Lužické Srby už ne...

Podle Podivena bychom měli konečně uznat „plemennou schopnost vládnout", které se nám nedostává. Nezasloužili jsme si stejných práv a svobod. Kajme se v pokoře a podívejme se na sebe očima svých protivníků. Dáme Podivenovi jistě za pravdu a rozloučíme se - parafrázujíce slova básníka: "Ach, teď konečně vidíme své bláznovství a hůře - svou moudrost. Jací jsme to byli blázni. Co jsme si toho navymýšleli! Neexistuje svět, o kterém jsme snili. Je nutno smířit se se skutečností a vidět věci, jak skutečně jsou. Celá naše minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní budeme bdít, ó jak my budeme bdít! Není nic velkého v našich dějinách, že, Podivene? Není nic krásného v naší kultuře, že, Podivene? A láska k vlasti? Nemiluje se přece vůbec, jsme-li rozumní, viď, Podivene? Jsi spokojen? Můžeš teď uvést epitaf pro náš národ: Uznal své chyby. Je dobrý. Je moudrý. Je mrtev."2 A všechno to mrzké, co nedostačivý národ podnikal pro svou sebezáchovu a rozvoj, nezralý, podlý a nestatečný od začátku až do konce, může být zapomenuto. Věnujme vděčnou vzpomínku svaté říši římské německého národa i dobrotivému mocnářství rakousko-uherskému. Jejich bohulibý odkaz znovu ožívá v nových strukturách.

Ale teď bez ironie. Zaráží, že renomovaní autoři - v rámci „Česko-německého porozumění" - nepřistoupili k tématice jinak, nově, ekumenicky, evropsky, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských kulturních hodnot. Místo toho napsali jen pamflet, hanopis, sbírku pomluv a špinění v duchu nejhrubšího nacionalismu - arci, v tom lze spatřovat jisté novum - na domácí půdě a z českého pera - nepokrytě protičeského zaměření.

Znám reakce čtenářů, kteří nejsou dost imunní proti podobnému druhu psychologické přípravy: „To je hrůza, jak se nám lhalo! Už abychom fúzovali s Rakouskem nebo Bavorskem!" Anebo: „Bylo nám toho obrození zapotřebí? Mohli jsme být dávno Němci a mít pokoj!"

Autorská trojice, politolog, psycholog a historik, dobře ví, co dělá. Pod záminkou „léčení národní duše" a „boření mýtů" předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa. Předvedli techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, zneuctít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.

„Pod technikami ponižování rozumím souhrn postupů uskutečněný úmyslně tak, aby se v individuích určitých kategorií (rasových nebo sociálních) napadla a zničila úcta k sobě samým a aby se přeměnili postupně v odpadek, který se obává sama sebe, a který si konec konců musí zoufat nejen intelektuálně, ale i vitálně. Pronásledovatel se snaží o to, aby se v určité bytosti zničilo povědomí, ať už oprávněné nebo iluzorní, které má na začátku o své hodnotě, aby sám před sebou uznal, že je tím, co se o něm soudí, anebo se mu namlouvá, že se o něm soudí. Je to pro pronásledovatele nejlepší prostředek, jak spoutat svou oběť: bytost, která si zachovává vědomí své hodnoty, je schopná činů... Zároveň s tím, jak pronásledovatel ponižuje svou oběť, sám se upevňuje a utvrzuje v pocitu vlastní nadřazenosti. Předjímá výsledek, že ten druhý už je virtuálně lidský odpadek, kterým se později stane, a že tedy má vlastně právo takto s ním zacházet…“3

Podivenův pamflet neobsahuje žádný "nový pohled" na naše dějiny. Je to starý známý účelový pseudodějepis v imperiálních službách. Podivujeme se, že tolik let po apokalypse poslední války jsou ještě skupiny mladých lidí, kteří praktikují hitlerovské rituály. Ale větší podiv musí vzbudit skutečnost, že spoluautor spisu „Úloha Čechů v dějinách" je nejen český vysokoškolský učitel a politik, ale že byl dokonce premiérem české vlády a poté předsedou senátu ČR. Soustředěným několikaletým působením médií jsme již otupěli proti útokům na svou národní identitu. Nejsme na urážky citliví. Ale zkuste dosadit do Podivenových pohan a odsudků jako adresáty místo Čechů Židy nebo Romy. Pocítíte otřes z antihumánního znevažování etnika (hanobení rasy), zbavování důstojnosti národa (zločin proti lidskosti), tupení národního kulturního dědictví (porušení všeobecné deklarace lidských práv).

A tak se nad Podivenem divím: Jak to, že se na autorství takového díla může podílet čelný český politik?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Poznámka:

Záštiplnou předpojatostí stihá Podiven nejen český, ale i ruský národ. Ačkoliv geograficky, historicky ani kulturně nelze evropské Rusko od Evropy amputovat, kategoricky tvrdí, že „Rusko nikdy k Evropě nepatřilo" (s. 59). Vrcholem neuvěřitelného znevažování je výrok, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy" (s. 60). Je možné, že Podiven nečetl nic z krásné ruské literatury? Podle čtenářských zkušeností má právě ruská literatura primát v odkrývání „lidské osobnosti“ na rozdíl od literatury francouzské, která vyniká v líčení života, a anglické, jejíž doménou je zobrazení společnosti. Podiven patrně neví, že nakladatel J. Otto vydával desítky svazků Ruské knihovny, oblíbené a hluboce lidské četby našich otců a dědů. A Podiven si zřejmě ani nevzpomněl, jak ruský básník, jeden z těch, kteří odsoudili násilné potlačení Pražského jara, zdůraznil nezadatelnou hodnotu jedince (dokonce ještě i v komunistické éře) hrdou větou: „Beze mne by lid nebyl úplný." Jak chce Podiven čtenářům sugerovat, že „hodnoty lidské osobnosti zůstaly neobjeveny" u Puškina a Lermontova, Gončarova a Turgeněva, Tolstého a Dostojevského, Gogola, Ostrovského a Čechova a u nekončící řady dalších světově uznávaných představitelů ruské literatury, podle níž se leckde ve světě (nejen v Evropě) učí i psychologie a etika? Tomu vyobcování Ruska z evropské kultury jistě Podiven ani sám nevěří.

***

1. Pražák, A.: Národ se bránil, Sfinx, B. Janda, Praha 1946, 410 s.
2. Dyk, V., Zmoudření Dona Quijota. Orbis, Praha 1957, s. 83-85

Bude jaderná válka?

0
0
Radim Valenčík
17.6. 2016
Motto:
"Degenerující globální moc, která vehnala svět do turbulencí a která již není schopna překrýt svou zodpovědnost za to, co napáchala a v čem pokračuje, jiným způsobem než tím, že žene svět do globální války s masovým použitím jaderných zbraní, se stále více "odkopává". Téměř každý den bude nyní přinášet projevy toho, o co jde. Projevy tak jasně a zřetelné, že každý, kdo je schopen posuzovat realitu nezaujatě, si to začne uvědomovat."

Viz: http://radimvalencik.pise.cz/3538-nasi-pornoherci-tentokrat-politicti.html

Otázkou je jen to, zda výše vyslovená obava má reálný základ, nebo zda se jedná o přehnané obavy. Každopádně je velmi ostražitě vnímat současné dění, posuzovat vše střízlivě. Vývoj syrského konfliktu ukázal, že existují i dostatečně vlivné síly, které jsou schopny pokusy o vyprovokování jaderné katastrofy odvrátit. Zajímavý pohled přináší NWOO v článku "NATO připravuje "globální úder" na Rusko". Můžeme být ostražití, jak pokud se týká zdroje, tak i informací, některá fakta bychom však v úvahu měli brát. Zde je příslušný článek:

V Radě federace bylo 5. června oznámeno, že NATO si připravuje předmostí pro "globální úder" na Rusko. Podle prvního místopředsedy výboru Rady pro obranu a bezpečnost France Klinceviče:

"Mají mnoho vážných plánů v rámci koncepce takzvaného globálního úderu. NATO zabírá staré sovětské základny v Pobaltí, Rumunsku a Polsku a dislokuje tam personál.

Počet vojáků NATO v těchto zemích se podle údajů Klinceviče zvýšil 19krát. I když v absolutních číslech to není tak moc, ve skutečnosti se, jak zdůraznil senátor, "připravuje předmostí, kam lze umístit zařízení, a připravují se prostory pro realizaci velkých plánů".

To, že by to bylo možné chápat jako akt zastrašování a důvod pro zásah do rozpočtu, v ruské vládě vnímají zcela vážně. Nejprve ministr obrany Polska prohlašuje, že jeden prapor NATO je schopen zadržet RF. Současně s tím jeho šéfka, premiérka Beata Szydło, zjevně nevěří v síly jediného praporu a má v úmyslu se odvolat ke generálnímu tajemníkovi Aliance Jensi Stoltenbergovi se žádostí o rozšíření vojenského kontingentu v její zemi. Navíc: protože nedůvěřuje dokonce ani NATO, Polsko se chystá vytvořit dobrovolnické sbory k podpoře armády v případě "hybridní války" s Ruskem. Na pozadí těchto protichůdných kroků a prohlášení je stále obtížnější pochopit, co vlastně Varšava chce, a co je nejdůležitější – zda jsou její obavy upřímné, nebo je to prvek vnitřní politiky, show, vypočítané na Poláky?

"Z vojenského hlediska problém po celou tu dobu spočíval v tom, že jsme byli na 100 procent přesvědčeni, že v případě agrese Aliance ztratí atakované území a bude nucena ji znovu vybojovat později. Nicméně díky přítomnosti praporu budeme schopni bránit území dostatečně dlouho na to, aby spojenci měli čas shromáždit síly a učinit odvetné kroky."

Ale pročpak slova šéfa obranného ministerstva naprosto neodpovídají činům polské premiérky: Beata Szydło a její estonský kolega Taavi Rõivas, jak uvádějí tiskové služby vlády Estonska, tvrdí, že obě země mají zájem na posílení mise NATO v regionu:

"Cílem Estonska a Polska je zvýšit přítomnost spojeneckých vojsk NATO v regionu a zajištění takových plánů, které byly v roce 2014 schváleny na summitu NATO ve Walesu, jako je například posílení mise na ochranu vzdušného prostoru v Pobaltí se sídlem v Emari, provedení většího počtu cvičení, posílení sil rychlé reakce NATO a přítomnost pozemních vojsk USA".

A už úplně nepochopitelná je "skautská" iniciativa na vytvoření dobrovolných oddílů na "odražení hybridní hrozby" v Polsku. "Jednotky na obranu území – to je odpověď na rostoucí hrozbu hybridní války,"– řekl zplnomocněnec pro vyzbrojené skupiny polského ministerstva G. Kvasniak.

Pochopit, proč se tito nebo jiní účastníci těchto podivných akcí zúčastňují, není jednoduché, protože motivy mají různé: veřejné i své vlastní, ale především jsou daleké, přímo zámořské, nicméně poslušně vykonávané.

V nedávném článku "Evropa, kterou ztratili" jsme už psali o příčinách evropské hysterie a antiruské fóbie. Zejména jsme uvedli analytické závěry známého evropsky zaměřeného politologa Sergeje Karaganova:

"Je zcela zřejmé, že se svými krizemi se Evropa nemůže vyrovnat. To přimělo západoevropské elity hledat přijatelné vysvětlení svých neúspěchů, a tak se snaží spojit, aby směřovaly energii sjednocení dovnitř. Přibližně od roku 2011 média západní Evropy začala programově šířit negativní obraz Ruska – vytvářel se návyk vidět ve východním sousedovi nepřítele. Snažili se udělat z Ruska nepřítele, před kterým je třeba se spojit. Tehdy si to nikdo neuvědomoval. Teprve nyní si to uvědomují někteří z nejupřímnějších politiků."

Je pravda, že hledat nepřátele je jednodušší, než řešit problémy. Celoevropské elity démonizují Rusko už ze zvyku, aby stmelily vytrácející se integritu Evropské unie, a jednotliví hráči jako Polsko nebo Pobaltí, rozehrávají rusofóbní kartu už desítky let a staví na ní politický systém v zemi, bojujíce s jinak smýšlejícími občany a zároveň přijímajíce příjemné preference a další "cukříky" z Washingtonu za důsledné provádění linie amerického ministerstva zahraničí v srdci Evropy.

Amerika má zájem na podněcování hysterických obav z mnoha důvodů. Za prvé – Evropa, která se bojí, rychleji poběží pod křídla USA, bude poslušnější a snáze kontrolovatelná. A to znamená, že USA budou řešit obranné úkoly na úkor samotných Evropanů, a ti s velkou pravděpodobností budou platit nové vojenské nákupy americké techniky podle standardů NATO. Za druhé tím, že USA tuto fóbii ovládají, získávají páky pro nátlak na nepokořené Rusko, přibližují k jeho hranicím svou vojenskou techniku a nutí tak plýtvat potenciálem odvetného úderu na množství cílů.

Je známo, že systém PRO (protiraketové obrany) se jen konvenčně považuje za "obranný". Ve skutečnosti je jeho podstatou přikrytí agrese, krytí útoku. Neboť vývoj jde v systémovém spojení se systémem bleskového globálního úderu. Myšlenka je to jednoduchá a zřejmá: USA způsobí preventivní úder, který zničí příhraniční cíle protivníka, a vše, co od něj následně vzlétne v odpověď, bude směřovat do míst, kde je dislokovaná PRO. Druhá rána mířící hluboko do protivníkova území – Ural, Sibiř – pak dokončí zničení Ruska jako vojenského nepřítele.

A v tom je celý smysl americké "protiraketové obrany". No a zároveň je samozřejmě možné nahradit část anebo všechny americké antirakety raketami s jadernými hlavicemi, jejichž ničivý poloměr dnes činí asi 1.500 kilometrů a do roku 2020 se očekává nárůst až na 6.000 kilometrů. Takže podtrženo a sečteno – pod rouškou evropské PRO tak mohou být umístěny i jaderné zbraně méně než 3 minuty letu od ruských hranic.

Podle názoru amerického profesora, odborníka na Rusko Stephena Cohena:

"To, co vidíme, je příprava na válku. U nás takové přípravy nebyly od dob Karibské krize, alespoň na této úrovni. Aliance má v úmyslu umístit u hranic s Ruskem desítky tisíc vojáků v neustálé rotaci, a také rakety s jadernými hlavicemi, tankové brigády a systémy PRO, což Rusko pochopitelně vnímá jako velké ohrožení."

Stephen Cohen si pak klade otázku, proč USA ženou konflikt s Ruskem na bezprecedentní úroveň. Nedávno se totiž rovnováha sil změnila, což způsobilo, že Američané jsou silně rozladění: jedná se o střelbu z oblasti Kaspického moře oním "Kalibrem", kolem kterého bylo tolik rozruchu. Navíc, jak už dnes víme, starty těchto raket jsou možné také ze země, a dokonce i z ponorky.

Původní doktrína USA s tím, že Rusové mají takovou vysoce přesnou zbraň, která navíc má takový dosah, nepočítala. Americký PRO systém Aegis je určen pro zachycení klasických mezikontinentálních balistických raket v raném startu a před nabráním výšky. Ale rakety "Kalibr" nejdou na balistickou křivku. Pohybují se poměrně nízko, pokud jde o úroveň země, unikají před radary a mění směr letu, a pouze v těsné blízkosti cíle dosáhnou výšky několika tisíc metrů, odkud pak útočí. Navíc mají k dispozici všechna "kouzla" moderních vícenásobných hlavic uhýbají cích před lokální PRO na území nepřítele. A možnost jejich umístění na ponorkách je dělá zaručeně nezranitelnými vůči americké protiletecké obraně.

Podstata americké PRO spočívá v myšlence nanést první úder, a v místě, kde se očekávají odvetné výstřely zasaženého protivníka, soustředit mořské komponenty systému Aegis. A to tím spíš, že již do roku 2020 se očekává spuštění na vodu první stovky takových lodí, které jsou daleko mobilnější než pozemní PRO a mohou se soustředit na oblasti nejpravděpodobnějšího odvetného protiútoku.

A tak je jasné, že ponorky se systémy "Kalibr", zejména pokud jsou vybaveny jadernými hlavicemi, plány Američanů na beztrestný útok proti Rusko zcela zhatily.

Nicméně v USA se blíží krize a vojensko-průmyslový komplex je už tradičně tažným koněm americké ekonomiky. Proto se dá snížení agresivity plány Pentagonu v blízké budoucnosti jen stěží očekávat. Ale připravit se a udělat to tak, aby miliardy dolarů, které Washington utratí na své dobrodružství, byly zbytečně vyhozené do větru – to v ruských silách rozhodně je.

Viz: http://www.nwoo.org/2016/06/10/nato-pripravuje-globalni-uder-na-rusko/

Možná, že tento článek je projevem "rafinované proruské propagandy". Já však všude kolem vidím spíš brutální a současně velmi hloupou protiruskou propagandu. Uvedu dva příklady:

První příklad:

"Jako příklad takového přístupu Mitrofanov promítl několik ukázek z ruské propagandy i ruské reality. "Naše tanky budou v Praze," zaznělo při pokřiku na jedné z demonstrací ruských nacionalistů. "Dnes Krym, zítra Řím", "Na Berlín – pro Němky" varovaly nápisy v ruských ulicích při oslavách Dne vítězství."

Viz: http://www.info.sk/sprava/101879/f-sebej-na-slovensku-posobi-ruska-propaganda/

K tomu: Není to tak trochu magořina? To má být ta "účinná ruská propaganda"? Nevím, na koho by mohla působit.

Druhý příklad:

"Na tribuně se po zápase páchaly trestné činy. Výlet do prehistorie, kdy se to na stadionech rvalo. Hybridní válečníci v akci. Otec, který jednou rukou chrání vyděšeného syna a tou druhou, jako by v ní držel bílou vlajku, mává: prosím, nechte nás jít, tady je dítě! Už po třech dnech je jasné, že tohle bude jeden ze symbolů fotbalového Eura. Scéna z tribuny v Marseille, která se po zápase Anglie – Rusko proměnila v bitevní pole. Ruské bojůvky po závěrečném hvizdu zaútočily na sektor Angličanů. Brutalita, chaos a panika, zachraň se, kdo můžeš." ... Atd.

https://www.facebook.com/frantisek.jonas.3/posts/1390186627664901

K tomu: Normální člověk by si měl položit otázky: Kolik ruských (či anglických) fanoušků bylo zadrženo, vyslechnuto, zatčeno? To by snad posílená francouzská policie mohla umět, ne? Za pořádek v Marseille zatím snad ještě zodpovídá Hollande (Francie) a ne Putin (Rusko).


Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/3546-r2017-137-bude-jaderna-valka.html

Rusko je pro NATO jednou z hlavních potenciálních hrozeb, říká generál Petr Pavel(video)

0
0
17.6. 2016
90 minut propagandy ČT
video Michal Kubal s generálem P.Pavlem,rozhovor
Z vojenského hlediska by představovalo větší hrozbu než terorismus, uvedl ve Speciálu ČT24. V posledních letech se vztahy Aliance a Ruska zhoršily, nepřispělo tomu ani poslední vojenské cvičení v Polsku. Druhý nejvyšší muž NATO ovšem doufá, že se dialog s Ruskem podaří obnovit, a podotýká, že Moskva není a priori nepřítel.

Petrohradské mezinárodní ekonomické fórum 2016

0
0

17. 6. 2016, Petr Ďoubalík


Dnes jsem měl pracovní snídani s účastníky dvacátého Petrohradského mezinárodního ekonomického fóra (téma: Život po ropě). 


Na stole jsem měl notebook a v něm jsem tu pracovní snídani sledoval. Velmi zajímavé. Velmi. Ale o to složitější je, jak předat pocit, který člověk nabývá při poslechu ekonomických světových lídrů a šéfů společností, jako například Shell, Total, Gazprom... Nicméně celkový pocit velmi pozitivní a to je důvod, proč se o zprostředkování informací alespoň pokusit. Netuším, kolik toho o této akci nadšeně přinášejí naše média, která ze zdravotních důvodů raději nesleduji, předpokládám však, že to nemají povoleno. Jestli se pletu, opravte mne.


zde najdou zájemci veškeré potřebné info o fóru: pmef

A teď heslovitě mé poznámky:
-kromě jiných promluvili na snídani šéfové společností Shell ("...budeme pokračovat v investicích v RF...") a Total
hovoří šéf Shell pan Berden. Popisek dole: PMEF 2016 navštíví zahraniční státní představitelé z více než 40 zemí

Berden: poptávka na přírodní plyn je 2x vyšší, než po ropě. Popisek dole: Vladimír Putin a Pan Ki-mun probrali otázky mezinárodní situace
Dolní popisek: V. Putin projednal včera se šéfem Shell (Berden) nové projekty společnosti v Rusku


dolní popisek: Itálie je na PMEF zastoupena 22 společnostmi

dolní popisek: V. Putin se včera večer setkal s prezidentem republiky Guinea - A. Konde

příspěvek do diskuse od šéfa Shell

dolní popisek: zástupci Gazpromu a Shell podepsali memorandum o "Baltském SPG" (zkapalněném zemním plynu)

vystupuje šéf společnosti Total, popisky: Berden: Shell produkuje více plynu, než ropy, dolní popisek: Na PMEF 2016 přijalo účast 500 společností ze 60 zemí


Berden: poptávka po SPG (zkapalněném zemním plynu) je 2x větší, než na přírodní plyn. Dolní popisek: Peskov: Putin a Juncker neprobírali otázku sankcí na setkání ve čtvrtek
 -Ruská federace neztratila po dobu sankcí žádný kontrakt s USA (Bloomberg: USA rozšířily obchod s RF v době sankcí EU)
dolní popisek: Kirienko: Rosatom neztratil ani jeden kontrakt s USA kvůli sankcím

v závěru pracovní snídaně proběhla malá anketa s otázkou: V čem je hlavní nebezpečí pasivního scénáře pro Rusko v horizontu 10-20 let? 1 - stagnace ropnoplynového sektoru a nízký růst zbývající ekonomiky, 2 - Kvalita života obyvatelstva se nebude zlepšovat, 3 - Setrvání vysoké závislosti na ropné konjunktuře, 4 - Zvětšení rozdílu (včetně technologického) s vedoucími zeměmi, 5 - Zhoršení kvality státního řízení, 6 - Zvýšení geopolitické zranitelnosti země

snídající hlasovali takto: 1 - 15%, 2 - 15%, 3 - 8%, 4 - 62%, 5 - 0%, 6 - 0%

mezi posledními řečníky vystoupil G. Zjuganov (Komunistická strana RF), připomenul mimo jiné i spojitost hospodářských krizí a válek. Horní popisek: od 14 hodin (m.č.) proběhne na PMEF plenární zasedání "Na prahu nové ekonomické reality" (vystoupí také V. Putin).

Gennadij Zjuganov (CK KPRF)

G. Zjuganov zakončuje řeč na pracovní snídani

Sergej Glazjev (poradce prezidenta RF) vysvětloval názory, kterými se odlišuje od ostatních. 
 -Die Presse: Petrohradské fórum prolomí ledy ve vztazích Ruska a Evropy, zdroj
 -včera večer se Putin setkal s generálním tajemníkem OSN Pan Ki-munem, společně probrali a posoudili mezinárodní situaci
-Pan Ki-mun vyjádřil nadšení z jednání V. Putina na mezinárodní scéně
-Pan Ki-mun dostal od Putina vyznamenání Družby

Popisek nahoře: Tisková služba Kremlu: V. Putin určil volby poslanců Státní dumy RF na 18. 9. 2016. Popisky dole: Ve 12:00 (m.č.) na Rossii 24 bude přímý přenos panelové diskuse na PMEF na téma - Reglobalizace. Korienko: Rosatom neztratil ani jeden kontrakt s USA kvůli sankcím.

-největší účast na fóru má Itálie (22 společností)
-ve čtvrtek se V. Putin setkal se šéfem Evropské komise J.C. Junckerem
-posledních 7 let nepřetržitě roste těžba ropy v RF
-ve světě je 2x větší poptávka po plynu než po ropě
-100x menší a 100x kapacitnější baterie již nejsou utopií, jsou však zatím příliš drahé, jistě to však v budoucnosti bude mít velký vliv na vše



Arktika - největší atomový ledoborec světa spuštěn na vodu

0
0
Projekt 22220 - Arktika

17. 6. 2016, Petr Ďoubalík

V Baltijské továrně v Petrohradu proběhlo slavnostní spuštění na vodu nejsilnějšího a největšího ve světě atomového ledoborce "Arktika" pro FGUP (Федеральное государственное унитарное предприятие - Federální státní unijní podnik) Rosatomflot.

Nový ledoborec projektu 22220 (neplést se stejnojmenným ledoborcem projektu 10520) má rozměry 173 metrů na délku a 34 na šířku, výtlak 33,5 tisíc tun a prolamuje led do síly 2,9 metru. Loď má 2 atomové reaktory a 3 lodní šrouby. Posádku tvoří 75 lidí a doba autonomní plavby je více než rok, bez potřeby přistání v přístavu. Cena 37 miliard rublů, 7 let vystačí s naloženým palivem, 40 let "garančka"...

Zde 3 fota a 3 krátká videa ze slavnostního spuštění Arktiky na vodu:






Protože jsem zjistil, že jako Čech - suchozemec, jsem nikdy neviděl spouštění na vodu pořádně velké lodi, a myslím, že ani mnozí z vás, tak pro zajímavost přikládám ještě tato videa (pro zájemce, pro potěchu oka a ať neumřeme hloupí).



Byla poslankyně Jo Cox prostě obětována ?

0
0
Martin Prášek
17. 06. 2016  blog autora

V Británii vrcholí kampaň k referendu o Brexitu. Nevyvíjí se vůbec dobře pro vládu a příznivce setrvání Velké Británie pod křídly Bruselu. Den za dnem zastánci Brexitu v průzkumech získávají náskok.Musí se přeci něco stát. A ono jo.


Dnes, 16 června 2016 byla na ulicích městečka Bristall, poblíž Leedsu a Bristolu zabita poslankyně za levicovou Labour Party, 41 letá Jo Cox, matka dvou dětí. Poslankyně, která byla zastáncem jednak přílivu imirantů. (viz její nástupní řeč, zdroj twitter)



jednak Evropské integrace a jednou s tváří kampaně "Remain" (zůstat).

Útočník 52 letý zahradník (jak ze špatné detrektivky) Thomas "Tommy" Mair na ni vypálil tři rány z pistole a poté svůj útok dokonal nožem se stopu dlouhou čepelí. Jo Cox podlehla devastujícím poraněním těsně po převozu do nemocnice.
 
To je s podivem, vždyď Británie je již řadu let tzv gun free zóna, tak kde ten člověk mohl opatřit zbraň?

Oo roku 1997, kdy pod vlivem masakru na škole v Dunblane, snad nejstriktnější. Prakticky zakazuje jakékoliv vlastnictví střelných zbraní občany. Je veřejným tajemstvím, že za to občané zaplatili raketovým nárůstem loupežných přepadení a násilných trestných činů. Restrikce jsou striktní, že dokonce Britští olympijští střelci jezdí trénovat střelbu za hranice (sic !). A i nůž se stopu dlouhou čepelí je v UK ilegální.

Byl vrahem skutečně pravicový extremista a především odpůrce setrvání Británie v EU jak zní prozatímní oficiální verze ? Při svém útoku přeci křičel "Britain first !" Samozřejmě, jen náhodnou shodou okolností se "Britain first" jmenuje Britská pravicová a konzervativní strana, mající v programu odpor k imigrantům a samozřejmě brexit. A již vydala komuniké, že s útokem nemá nic společného, že "pokládá jeho výkřik za slogan, ne za označení jejich strany".

Taky cítíte, že tu něco nesedí ??? Kde si kupříkladu mohl pološílený 52 letý zahradník v tak striktně regulované a tolika kamerami a policisty prolezlé Británii zbraň a náboje, aniž by jej někdo udal ?? Buďto musel být gengster, zločinnec, mafián. A nebo.... Před druhou možností vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Znamenala by totiž, že se příznivci Evropské integrace neštítí za účelem manipulace davy ani vzít lidský život.

Do otevření volebních místností k referendu o Brexitu se již doslova stříhá pravítko. Počet nerozhodnutých lidí klesá, počet zastánců brexitu dle průzkumů roste a čas vládě i europeistům již nedovoluje jejich přesvědčení standardními politickými prostředky jako doomsayngem, vydíráním, hraním na nízké pudy a manipulací. je třeba rázný - a nestandardní zákrok mimo veškeré mantinely. Je třeba vyrobit proevropského mučedníka. Je velmi pravděpodobné že zrovna TAKHLE někdo přemýšlel. Možná i sama Cox (sebeobětování )? Její manžel jen pár desítek minut po její smrti vyzývá lid: "sjednoťte se v boji proti nenávisti, která ji zabila ("to unite to fight against the hatred that killed her") .... takhle se přeci manžel pár minut po smrti své manželky nechová....

Že by hořel Reichstag a střílelo se na Gliwickém vysílači ? Kdy budou razie proti zastáncům Brexitu?
Cui bono ??

Jedno je však jisté. Již nyní se formuje její mučednický kult. Jak v médiích tak na sociální síti. Politici se předhánějí s kondolencemi a prohlášeními. A je jisté, že zastánci Brexitu, kteří jsou teď defakto pokládáni za sprosté vrahy, dnes utrpěli těžkou ránu. Nebylo je možno porazit argumentací, budou poraženi emocemi a soucitem s obětí. Jaká to náhoda. Zdá se také že je už proto připravena i krycí historka, jak se vrah dostal ke zbrani - že "zbraň vypadala podomácky vyrobená" (by BBC). Hm, zřejmě si šikula vyrobil doma i náboje a z nedostatku jiné práce lil kule a z hnoje extrahoval dusičnany do střelného prachu.

A bim ho, a jaký byl Brexit.....

A až bude nebezpečí Brexitu zažehnáno, vsadím se, že se dozvíme, samozřejmě po usilovném vyšetřování, kdy se to bude rojit Arschloch Holmesy po celé Británii, že Thomas "Tommy" Mair byl chorý duševně zaostalý, jednal jen ve svém pohnutí mysli. A že velmi brzo a za záhadných okolností umře. A možná to stihne ještě rychlejc, než Lee Harvey Oswald.

PS:
výše uvedený tex nevyjadřuje jakýkoliv souhlasu s násilím, extremizmem a jinými negativními jevy.

PPS: Upřímnou soustrast rodině i přátelům Jo Cox. R.I.P



Jsou nacionalismus a národní zájmy démony minulosti?

0
0
Lukáš Petřík 
17.6.2016  Czech Free Press

V souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie se mezi odbornou i laickou veřejností vedl spor o český národní zájem. Levicově liberální intelektuálové tvrdili, že v současné evropské integraci je národ překonanou entitou, a tudíž prosazování národních zájmů je jen politováníhodným reliktem minulosti a vyvoláváním démonů nacionalismu.


Tato kritika se ale zakládá na apriorním odsouzení fenoménu nacionalismu jako něčeho negativního. Že takovéto předsudky jsou chybné, již například dokázal významný český a světově uznávaný badatel o nacionalismu profesor Miroslav Hroch. Pozitivní vymezení nacionalismu jako kladného vztahu ke svému národu prosazovali i takoví velcí státníci jako byli Margaret Thatcherová a Ronald Reagan. K tomuto pojetí se hlásil také první český prezident T. G. Masaryk ve své knize Světová revoluce: „Nenamítám pranic proti nacionalismu, jestliže se tímto označuje láska k národu, národnostní idea, jak se obyčejně říká, je velmi cenná a šlechetná síla politická, organizující jednotlivce v obětavý celek. A tyto organisované národní celky se spojují v člověčenstvo…". Tedy, pokud od sebe odlišíme nacionalismus, jako lásku ke svému národu, a šovinismus, jako extrémní formu nacionalismu hlásajícího nenávist a nadřazenost, není pak nacionalismus ničím nelegitimním (Taktéž doporučuji článek bývalého poradce Margaret Thatcherové Johna O´Sullivana Obrana nacionalismu ).

Stejně tak jako mají své legitimní zájmy jednotlivci a skupiny, mají je i národní státy. Národní zájem (anglicky National Interest, francouzsky Raison d'état, německy Nationale Interesse) je tedy zájmem politického národa, kolem kterého existuje stát. Je nutné, abychom si uvědomili rozdíl mezi veřejným zájmem, který se týká vnitřní politiky státu, a pojmem národní zájem, který se vztahuje k politice zahraniční. Avšak, jak si ukážeme níže, nelze tyto dva fenomény od sebe přísně oddělit, protože mají spolu úzký vztah a navzájem se ovlivňují. Termín národní zájem je teoreticky úzce spjat s realistickou školou Teorie mezinárodních vztahů, která tvrdí, že v systému mezinárodních vztahů státy mezi sebou soupeří o moc, která jim může právě sloužit k prosazování národních zájmů.

Podle realistů existují objektivní národní zájmy (někdy také označované za vitální, strategické, životní) , které jsou vědecky dokazatelné a existují nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku. Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu. Státní suverenita navenek i dovnitř, jako právo vykonávat vládu a vydávat zákony ve vlastní zemi a chovat se jako nezávislá jednotka na mezistátním poli, je nezbytnou podmínkou pro obhajobu objektivních národních zájmů, protože měnící se mezinárodní vztahy vyžadují pružnost v jednání; a je nutná rovněž pro obhajobu subjektivních zájmů občanů jako výraz demokratické vůle lidu, protože demokracie může fungovat pouze uvnitř politického národa. Subjektivní zájmy jsou agregátem individuálních a skupinových zájmů a hodnot příslušníků politického národa, které jsou formovány v demokratickém politickém procesu. Jak si ukážeme na příkladech níže, mohou spolu objektivní zájmy a subjektivní zájmy kolidovat.

Klíčem k zahraniční politice státu i k prosazování národního zájmu je moc, která je zároveň cílem i prostředkem zahraniční politiky. V dřívější době byl v politickém rozhodování a jeho analýzách kladen především důraz na vojenskou stránku moci, dnes však bývají zohledňovány i její ostatní aspekty jako např. moc politická a hospodářská. Na druhou stranu snaha o získání příliš velké moci může být ve výsledku pro stát kontraproduktivní, protože vyvolává snahu ostatních států udržet rovnováhu moci (balance of power) a spojit se proti tomu, kdo překročí jisté meze nebo aspiruje na hegemonii v určitém regionu. Jako příklad můžeme uvést Bismarcka, který dodržoval rovnováhu moci, když se zasazoval o to, aby Německo neusilovalo o kolonie, protože by to vyvolalo negativní reakci Británie a ostatních evropských států. Když otěže zahraniční politiky převzal císař Vilém II., Německo začalo usilovat o hegemonii nad kontinentem, což nakonec vyústilo v jeho porážku v první světové válce. Stejnou chybu udělal před ním Napoleon a po něm Hitler.

Pro lepší pochopení vztahů mezi výše zmíněnými fenomény si uvedeme dva spíše hypotetické a navzájem oddělené příklady Francie a USA. Na příkladu USA si vysvětlíme rozdíl mezi subjektivním a objektivním národním zájmem a napětí mezi nimi. Na příkladu Francie uvidíme příklad, jak politická moc hájí subjektivní zájmy francouzských voličů.

S nástupem neokonzervativců do americké administrativy se stalo subjektivním zájmem vlády Spojených států jako reprezentanta politického národa šíření demokracie ve světě. Následkem tohoto prosazování hodnot bylo tažení do Iráku. Tato akce však vedla k tomu, že byl svržen nedemokratický sekulární antiislamistický režim, který potlačoval islámské teroristy a byl navíc ve zdravém napětí se sousedním Íránem, který je nepřítelem USA. Snaha nastolit demokratický režim tak nakonec může vést k vzestupu islamismu a islámského terorismu, který může ohrozit svými útoky bezpečnost Spojených států, a vzestupu moci ke Spojeným státům nepřátelského Íránu, který má navíc sklony podporovat teroristy útočící na USA a jejich spojence. Tedy dle této izolacionistické interpretace, kterou například zastává známý americký konzervativní kritik George Bushe Pat Buchanan, může snaha prosadit subjektivní národní zájem, jakým je šíření demokracie, ohrozit objektivní národní zájem, jakým je bezpečnost USA.

Druhý příklad. Objektivním zájmem Francie je získávání moci či její udržování. Tato moc je v současné době založena především na politické moci, kterou má Francie v orgánech Evropské unie na základě toho, jaký má počet obyvatel a kolik hlasů si v té či oné evropské instituci vybojovala. Tuto moc pak může používat k prosazování subjektivních zájmů, na kterých se občané Francie shodnou. Např. hypoteticky využije svého vlivu k tomu, aby téměř polovina rozpočtu EU byla věnována na zemědělskou politiku a aby téměř polovina této poloviny byla věnována francouzským zemědělcům. Skrze tuto výhodu mohou potom francouzští zemědělci likvidovat konkurenci z jiných států, které tak štědré dotace nedostávají. Tím může relativně zvýšit svou hospodářskou moc, nebo ji naopak v dlouhodobějším pohledu snížit, protože takovýmto systémem se prosazuje v ekonomice neefektivita. Nebo také nakonec může Francie dosáhnout toho, že se ostatní státy proti ní spojí, protože si uvědomí, že není jejich subjektivním ani objektivním zájmem financovat prosperitu francouzských zemědělců.

Na začátku jsme od sebe odlišili veřejný zájem jako vnitropolitickou záležitost a národní zájem jako cíl zahraniční politiky. Avšak zahraniční politika není od té vnitřní striktně oddělena. Nestabilní vnitřní situace oslabuje stát navenek a naopak. Proto má jistě význam formulovat jako jeden z objektivních národních zájmů vnitřní stabilitu. Pod ní se může vejít elementární sociální koheze společnosti a loajalita občanů ke svému státu, ochota ho bránit a jisté základní patriotické povědomí. Historie již totiž několikrát ukázala, že pokud se na území státu nacházejí občané, kteří sice oficiálními občany státu jsou, ale necítí se být příslušníky politického národa (např. Příslušníci etnické či jiné menšiny atd.) a necítí loajalitu k zemi a státu, může to znamenat pro stát velké bezpečnostní riziko, možnost rozpadu nebo vnějšího vměšování. Toto se ukázalo v případě sudetských Němců, kdy se zdánlivě vnitřní záležitost státu stala otázkou zahraniční. Podobné problémy může v současnosti vyvolat masová imigrace a multikulturalismus, protože nově příchozí mají problémy stát se loajálními příslušníky politického národa, jak ukázaly např. bombové útoky v londýnském metru, které spáchali občané Velké Británie neloajální ke svému státu. Tento tzv. societální sektor bezpečnosti rozpracovala Kodaňská škola mezinárodních vztahů a přijal ho za svůj i známý americký politolog Samuel P. Huntington ve své knize Kam kráčíš, Ameriko, kde kritizuje to, že imigrantské diaspory, které nezpřetrhaly vazby se svou původní vlastí, pak ovlivňují politiku ve prospěch svých původních zemí, a v neprospěch USA. Typickým příkladem této menšiny jsou Mexičané. Nemusí se ale vždy jen jednat o otázku menšin. Rozpad habsburské monarchie ukázal, že ani za staletí její existence se z příslušníků jednotlivých etnických národů nestali loajální členové rakouského politického národa. Stejně tak Evropská unie nemůže provádět demokraticky legitimovanou společnou zahraniční politiku, protože občané jednotlivých evropských národních států nejsou příslušníky evropského politického národa a jednotlivé národní zájmy evropských států spolu kolidují. Neexistuje evropský národní zájem.

Jaký je tedy národní zájem? Tato otázka by si jistě vyžádala samostatnou studii, ale jeho elementárním prvkem je zachování, či lépe řečeno obnova národní suverenity a nezávislosti vůči byrokratickým a centralizujícím institucím Evropské unie, které nemají legitimitu k tomu, aby hájily zájmy politického národa. V národním zájmu republik je tedy jednou větou to, aby Evropská unie fungovala jako organizace rovnoprávných národních států na mezivládním základě.
 
Margaret Thatcherová o významu národů a národních států:

V základech pevného a spolehlivého mezinárodního řádu musí stát úcta k národům a národním státům. Vlastenectví může mít své vady, ale národní hrdost a národní instituce jsou tou nejlepší průpravou k fungující demokracii. Jakékoli pokusy odstraňovat rozdíly mezi národy nebo spojovat různé národy s odlišnými tradicemi v jeden umělý stát skončí s největší pravděpodobností neúspěchem, možná krvavým. Moudrý státník vychválí národní ráz a využije ho … Demokracie na národním základě může mít své chyby…, ale určitě nabízí lepší vyhlídky do budoucnosti než mezinárodní byrokracie…Evropská unie, přesněji řečenojejí vládnoucí třída, nemůže přiznat že národovectví je něco právoplatného, protože pak by byla celá evropská idea nesmysl.
z knihy Umění vládnout (2005)

Charles de Gaulle o evropských centralizátorech:
Karel Veliký, Karel V. a Napoleon se pokoušeli sjednotit Evropu...Hitler na ni uvalil své ničivé panství. Je třeba si uvědomit, že žádný z těchto sjednocovatelů neuspěl, když nutil národy, aby se zřekly své individuality. Naopak svévolná centralizace vždy vyvolala vzestup násilného nacionalismu.
z knihy Mémoires d'Espoir

zdroj: http://voltaire.netkosice.sk/index2.html

Živě Putin na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru

0
0

17. 6. 2016 - vystoupení Vladimíra Putina na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru právě začíná: pro zájemce přímý přenos zde






















































Švýcarsko stahuje svou žádost o členství v EU!

0
0
Radek Rozvoral
16.6. 2016   Rukojmí
Švýcarsko podalo žádost o vstup do EU, respektive do tehdejšího Evropského společenství v roce 1992 a po čtyřiadvaceti letech již o členství v EU nestojí. Přímo k tomu ČTK píše:„Švýcarští politici již dlouho pohlíželi na žádost o členství jako o bezpředmětný dokument, který v současnosti nemá žádný politický význam. Podle německého serveru Spiegel Online ale rozhodnutí stáhnout žádost může působit jako symbolický signál v okamžiku, kdy vrcholí debata o vystoupení Británie z EU.“

Tím pádem dorazil ze Švýcarska jasný signál co si o současném členství v osmadvacítce tento stát, kde velice dobře funguje přímá demokracie na bázi referenda myslí. Je to pro Brusel krátce před referendem o vystoupení Velké Británie z Evropské unie další rána a oslabení pozice zastánců o setrvání.

Nigel Farage, který již několik let ve Velké Británii stojí v čele těch, kteří chtějí EU opustit, dělá se svou stranou UKIP v současné době skvělou práci, ve které mu velice dobře sekunduje bývalý starosta Londýna Boris Johnson. Ta práce je skvělá v tom, že už i průzkumy veřejného mínění musely náhle otočit ve prospěch zastánců Brexitu. Je to proto, že do referenda zbývá několik málo dní a takzvaná důvěryhodnost agentur je přeci jen nějakým způsobem sledována a jejich byznys na ní i přes některé chtěné omyly stojí. Ty omyly ale nesmějí být moc viditelné.


Za týden budeme chytřejší, jak to s těmi průzkumy opravdu bylo, ale zdá se, že zastánci Brexitu mají našlápnuto k vítězství. Pokud se to stane, bude to startovní výstřel i pro ostatní země k opuštění EU a pro velký zápis do evropské historie.

Ubodaná Jo Cox, požár Reichtagu a sovětská invaze 21.8.1968

0
0
Jiří Hermánek
17.6. 2016   Svobodné noviny
Mají tyto tři záležitosti něco společného? Ano, jistě, společným znakem je politika a u vraždy poslankyně britského parlamentu Jo Cox zcela nepochybně politika ohledně britského vystoupení z EU, tzv Brexitu.Je podivuhodné, že zastánci setrvání UK (United Kingdom) v EU nevynalezli nějakou podobnou ekvivalentní zkratku, třeba, řekněm Britin, což je hloupé, tak UKStayin nebo jen Stayin, což už by možná docela šlo.

Dalo by se zjednodušeně říci, že obhájci setrvání UK v EU provedli tento čin, aby získali sympatie pro svůj tábor. To se ale zdá lehce přitažené za vlasy. Politická rivalita, politické boje a argumentace s tím spojené jsou jednou věcí, politická vražda ale věcí druhou.

A to, co prý vykřikl vrah před činem a to dokonce dvakrát “put Britain first” (http://www.bbc.com/news/uk-england-36550304) vůbec nemusí mířit jen a pouze vystoupení či setrvání UK v EU, ale současně a možná ještě důrazněji na imigraci do UK.

Samozřejmě, imigrace hrubě souvisí s EU, ale nedá se říci, že by s vystoupením z EU padla na nulu. To ani náhodou.

Imigrace do UK bude, samozřejmě, pokračovat i po případném odchodu a v některých britských lokalitách již poměr muslimů k “původnímu obyvatelstvu” dosáhl varujících hodnot.

Tak, například, v mnohých britských městech přesáhl podíl muslimů 20% (https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_cities_in_the_European_Union_by_Muslim_population) a třeba v Blackburn to je 28,4% a v Birminghamu 26,9%.

To jsou více než alarmující čísla a i když, samozřejmě, nikdy nemůžeme s takovými násilnými činy souhlasit, tak ale musíme rozumět příčinám toho činu, musíme rozumět podhoubí. A to teď intenzivně zkoumají britští policejní vyšetřovatelé.

A je zde nějaké podobnost s požárem Reichstagu či invazí vojsk VS do Československa v roce 1968? Ano i ne, protože vše souvisí se vším. U požáru Říšského sněmu v Berlíně dne 27.2.1933 šlo zcela jednoznačně o vyšachování politického konkurenta nacistů, tedy komunistů z politického boje.

Byl to čin promyšlený a pečlivě připravený a připraveni byli i obětní beránci. Bulhalský komunista Dimitrov a Holandský komunista Marinus van der Lubbe. Ten byl v následujícím roce popraven, ale Dimitrov spolu se dvěma dalšími Bulhary byl pouze vykázán do SSSR.

A ta “slavná” invaze z roku 1968? Dnes to není nic jiného, než každoroční záminka k propagandistickým protiruským orgiím, kdy se vytahuje vše možné, jen ne pravé příčiny toho zásahu.

Stejně, jako EU, potažmo NATO dnes, byly před padesáti lety Varšavská smlouva, RVHP a především pak neformální společenství komunistických států pilířem sovětské říše. A žádná říše na světě, ať již demokratická nebo jiná, ale spíše jiná, se dobrovolně nesmíří se ztrátou pozic, ztrátou vlivu.

Tak to je dne s Brexitem a podobně to bylo v roce 1968 s naším demokratickým socialismem. Případný odchod UK z EU by sice byl šokem, ale určitě daleko menším, než by byl případný odchod Československa ze společenství socialistických států.


Po odchodu Velké Británie z EU by k žádnému vážnému vojenskému oslabení dojít nemělo. Naopak, vojenské závazky Velké Británie mají se závazky k EU jen velmi malou souvislost. UK také není žádným zakládajícím členem. Vstoupila až 1.1.1973.


A tak, aniž bych chtěl ten vojenský zásah Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jakkoli bagatelizovat, tak každý by si měl uvědomit, že to prostě byl zásah vyprovokovaný, způsobený totální neschopností tehdejšího vedení KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem.

A nebo si můžeme hrát na konspirátory, kteří objeví, že Dubček vlastně nebyl takový československý Forrest Gump, ale, že to byl geniální agent a mistrný manipulátor a celou věc vedl tak, aby se zde na konci jeho mise ta sovětská vojska “nadobro” (nebýt Kocába, tak nadobro) usadila.

P.S. Teď jsem zahlédl perex článku pana Bartoně Vražda britské poslankyně a autor hned v perexu uvádí heslo zastánců setrvání UK v EU Remain. Přiznám se, že to je heslo logické, že mě nenapadlo, ale hlavně, nikdy předtím jsem to heslo nečetl.

Leningrad - Modlitba (nebo rouhání?), tip kulturního referenta

0
0
Alisa Boks v písni Modlitba

17. 6. 2016, Petr Ďoubalík, hudební skupina Leningrad, Sergej Šnurov, Alisa Boks, Modlitba, hudba, video, text - překlad - procvičení ruštiny


Hudební seskupení Leningrad v čele se Sergejem Šnurovem produkuje originální muziku. Před časem se proslavili písničkou "Exponát" (známou spíše jako "Labuteny"), měli jsme ji na Nové republice. Hned poté ale odešla od skupiny zpěvačka Alisa Boks, což mě mrzí, protože se mi jevila jako neoddělitelná součást, bez které to nebude ono. Ale to už si mysleli jistě i fanoušci o předchozí zpěvačce Julii Kogan. Oběma zpěvačkám písničky Šnurova sedly, jak se říká, jak prdel na hrnec. Jako sólistky se nejspíš ztratí v nepřeberné konkurenci. 


Texty Šnurova jsou, přiznejme, dosti přisprostlé až sprosté.


Mám však pocit, že ta sprostota není prvoplánová. A tak, jako mi v obrazech Ringo Čecha nevadí srandyšácké nahotinky, nad kterými se řehtám jako houpací kůň, stejně Šnurovi v písničkách toleruji jeho "nenormativní lexiku". Pravda, přeloženo do češtiny by to asi pobuřovalo více, nevím (maně se mi vybavila Schmitzerova "Řekněte prdel!" Tam jsem krom drzosti žádný vtip ani kumšt nenašel).
Dnes jsem vybral poměrně slušnou písničku, kterou zpívá Alisa Boks. Také způsobila malý skandál. Rozhořely se dohady, jestli to není moc velké rouhání. A tak nezbývá, než abyste to sami, každý podle svého, posoudili. Za sebe říkám: krásná písnička ze života - vždyť nejsme všichni ani géniové, ani svatí, každý v něco věříme,
v něčem tápeme, máme své žebříčky hodnot. Proč by si blondýnka nemohla vymodlit jiný rozměr hrudi, že? A vždyť i čutálisti se před penaltou křižují a žádají podporu "tam nahoře" a nikomu to moc nevadí. Ale to už se asi rouhám...
Sergej Šnurov

Modlitba (slušnější verze překladu)

Potřebuji jak boty, tak rtěnku
aby bylo dobře duši
a modlila se dny do úpadu
ale dostala jsem starou belu.

Chtěla jsem nos o kousek kratší,
a docela jiný rozměr hrudi,
modlila jsem se dnem i nocí,
ale výsledek nevidět.

Hej Bůh, copak jsi ohluch?
Nebo je ti to jednoduše, nebo je ti to jednoduše ukradený?
Nebo na to prostě, nebo na to prostě dlabeš?

Nemám auto, ani svůj byt,
prosím tě už dávno,
zalátat v mém rozpočtu díry,
ale tobě je to úplně jedno.

Prosila jsem o chlapa bohatšího,
nebo jen chlapa pro duši (do sprchy),
ale tys to zas vše popletl,
nebo ses zhulil marihuanou.

Říkají, že neexistuješ, nebo co,
tak proto mě neslyšíš,
kdybys byl, to by byla síla,
ty bys splnil všechny mé sny.
překlad: Ďouba



Алиса Вокс и Сергей Шнуров - Ленинград, Молитвенная

Мне нужны и туфли, и помада,
Чтобы стала светлая душа.
Я молилась днями до упаду,
Но не получила не шиша.

Я хотела нос чуть покороче,
И совсем другой размер груди,
Я молилась днём, молилась ночью,
Но без результата впереди.

ПРИПЕВ:
О, Бог, ты что оглох?
Или тебе просто, или тебе просто пох?

Нет машины, нет своей квартиры,
Я тебя прошу уже давно,
Залатать в моём бюджете дыры,
Но тебе наверно всё равно.

Я просила парня побогаче,
Или просто парня для души,
Но ты всё опять переиначил,
Будто накурился анаши.

Говорят, что нет тебя, как будто,
Вот поэтому меня не слышишь ты,
Если б был ты, вот было бы круто,
Ты б исполнил все мои мечты.






Leningrad - Modlitba (blondýnky), Alisa Boks, videoklip - udělal jsem titulky, jsou ve videu připraveny, jen je prosím někdo potvrďte, ať se začnou zobrazovat (nutno mít účet u Googlu):

Zde tatáž písnička, ale s úplně jinou atmosférou (moc tomu sice nerozumím, ale řekl bych, že ta Alisa má docela pěkné nožky, co vy na to pánové?), z koncertu:
Po Eurovizi se objevily hlasy, že za rok by měl jet Rusko reprezentovat Sergej Šnurov. Že prý by jim to tam řekl pěkně od plic, co si o celé té šaškárně myslí. Jak by to asi vypadalo:
Ale příští rok určitě zase vyhraje Ukrajina, na soutěžní písni už tvrdě pracují. Vypadá to velmi nadějně, snad nejlepší je pasáž mezi 23:45 až 54:32

Text písně: Kdo neskáče, ten je Moskal (hanlivé označení Rusů)!
To by se mohlo porotě Eurovize 2017 líbit. Není to vůbec politické (jako nebyla píseň Džamaly), není to obehraná píseň (jako nebyla píseň Džamaly), není to proti Rusku (jako nebyla píseň Džamaly).

Pro vážné zájemce je zde pojednání o tom, jak až velkým rouháním Modlitba od Leningradu je.
ridus
Protože je to v azbuce, vybírám sem alespoň jednu drobnost - hlasování čtenářů:




































Tak, a příště si od Leningradu pustíme něco ostřejšího, třeba "Suku z facebooku"! Krásný víkend, Ď






















Asociace nezávislých médií udělila Krameriovu cenu Tereze Spencerové! Jan Petránek – cena za celoživotní přínos...

0
0
17.6. 2016   Literárky
V kategorii periodický tisk získala Tereza Spencerová Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku.
Další ceny získali Ondřej Neff (Neviditelný pes) – internetová žurnalistika, Robert Mikoláš (Český rozhlas) – rozhlasová žurnalistika, Tomáš Hauptvogel (TV Prima) – televizní žurnalistika, Jan Schneider – zvláštní cena za publicistiku a Jan Petránek – cena za celoživotní přínos.




„Tereza je velmi originální a vždy dokáže objevně pracovat. Díky svým zkušenostem z Blízkého východu rozumí oblasti, o které se zde mnoho novinářů tváří, že rozumí a píše nesmysly. Je opravdu originální a snaží se jít ke kořenu věci,“ uvedl v hodnocení práce naší editorky Stanislav Novotný, předseda Asociace nezávislých médií. Ten ve svém předchozí a úvodní řeči vyzdvihl práci nezávislých médií, která často musí za naprosto nesrovnatelných podmínek s mainstreamem pracovat a prokazovat odvahu. To byl také důvod, proč se Asociace nezávislých médií rozhodla udělovat novinářům, kteří svojí prací projevují osobní odvahu udělovat Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku.

Tereza Spencerová poděkovala porotě a zejména svým čtenářům. Uvedla, že čtenáři jsou hlavním důvodem, proč píše. Vlastní své originální ironii a vtipu řekla: „V době, kdy si mě nevšímá Soros ani Putin, je pro mě tato cena velice důležitá.“

(Porota Krameriovy ceny: René Zavoral, generální ředitel ČRo; Jar. Plesl, šéfredaktor MF Dnes; Fr. Cinger, redaktor Práva; R. Pekárek , šéfredaktor První zprávy; Vl. Skalský, ředitel Slovanského domu; Stanislav Novotný, předseda Asociace nezávislých médií)



Video z předávání ceny







-----------------------



Asociace nezávislých médií. Sdružení vniklo v loňském roce z inciativy několika novinářů (mezi nimi Stanislav Novotný, Petr Žantovský, Ondřej Geršl, Jan Korál – zakladatelé). Podle svého prohlášení je sdružení apolitické, nezastává a neprosazuje žádné konkrétní společné politické postoje, názory a zájmy. Jediným důvodem jeho založení a existence je ochrana práva občanů na svobodné šíření a získávání informací, obrana svobody slova, která je vážně ohrožena. Za program si asociace dala čtyři body:

1) Svoboda mediálního prostoru, zvláště internetu

2) Ochrana svobody projevu členů a sympatizantů ANM

3) Náprava veřejnoprávních médií

4) Etablování komunitních médií.

Dobrá práce ukrajinských policistů

0
0

18. 6. 2016, Petr Ďoubalík, zdroj zde


Pozitivních zpráv ze současné Ukrajiny není mnoho, a tak tahle opravdu potěšila, ba co víc, rozesmála. 


Ve chvílích, kdy se omezenec (hrdina majdanu) Parasjuk rve s poslanci, v dutých hlavách ukrajinských "politiků" zraje zákon o kolaborantech, nepředvídatelné veletoče předvádí neřízená střela Naděžda, bajkami se buduje kult prezidenta (třeba o jeho statečných agentech, kteří dopadli gang lupičů benátských obrazů), tak současně konají svou každodenní práci ukrajinští policisté. A někdy velmi dobře a zkušeně (a se smyslem pro humor), jak dokládá zápis ze záporožské policejní stanice z 11. 6. tohoto roku.


Policejní hlídka v Záporoží byla povolána k bezejmennému psu, který v noci štěkal. Jak je napsáno ve zprávě, hlídka provedla se psem preventivní rozhovor, po kterém pes slíbil, že už nebude štěkat a byl propuštěn.
překlad pro Novou republiku: Ďouba

Rusko v Sýrii bombarduje opozici spojenou s teroristy, které kryje Západ

0
0
Václav Umlauf
18.6.2016 E-republika

Čas příměří vypršel a Západem podporovaní teroristé dostávají ruské bomby přímo na kokos. Začíná druhá fáze konfliktu, který už přestal být pouhou lokální válkou.

Redakční kolega psal dvoudílný článek Co se děje na Východě? My se podívejme, co se děje na západní části tohoto východu. Před dvěma týdny jsem psal článek Stejný scénář, jiné velmoci: válka ve Španělsku 1939, válka v Sýrii 2016. Cituji jeho závěr: Rusové podle usnesení RB OSN budou házet bomby na hlavy amerických a evropských žoldnéřů ze speciálních jednotek, které radí těm či oněm teroristům či povstalcům v boji proti legálně zvolenému prezidentovi Asadovi.

A to se nyní děje, a Američanům se to nelíbí. A jak je známo, co se nelíbí USA, to se následně srovná se zemí humanitárním, či jiným bombardováním, nebo se tam provede nějaká revoluce, či převrat. Nyní to nebude v Sýrii tak snadné jako někde v Jižní Americe. Rusové mají na své straně usnesení RB OSN a palebnou sílu vlastních zbraní, plus vítěznou ofenzívu Asada a jeho spojenců. A protože Rusové americké stíhačky nesestřelují, tak bude těžké (ale nikoliv nemožné) vysvětlit opak. A navíc riskovat vypovězení Třetí světové války v době, kdy ji zatím chtějí jen úplní cvoci. Západ podporuje Kurdy, ale ti jej zradí stejně bleskově, jako vždy a všude, když bylo třeba, Kurdy prodal Západ. A marxistická Strana kurdských pracujících (PKK) má dlouhou paměť a s Asadem se nějak dohodne, doufejme v to. A nyní k poslední fázi vývoje konfliktu.

Moskva prý podle USA bombardovala teroristy podporované Západem u jordánsko-irácké hranice. Kerry naznačil, že globálnímu četníkovi dochází trpělivost s Asadovou Sýriií, načež toto divadlo podpořila petice jimi placených zaměstnanců vlády a Pentagonu. Tak se vyrábějí mediální "ne-události", aby demokrati mohli vesele zbrojit a vést lokální války. Kerry má s Obamou před sebou posledních 200 dní vlády, tak se snaží vrtěti psem a připravit pozici Clintonové s Goldmanem a Pentagonem za zády. Výsledek jejich snažení budeme hodnotit, až na to přijde řada.


Diplomatická dvojrole Lavrova

Ruský ministr zahraničí Lavrov prohlásil, že věří v čestné úmysly USA. Tato velká a demokratická země jistě nebude tak perfidní a nemorální, aby použila teroristy al-Kájdy v Sýrii k tomu, že násilím a terorem sesadí legálně zvoleného syrského prezidenta Bašára Asada. Tomu se říká diplomacie, že ano. Říkat pravdu, a tím odhalit lež protivníka. Lavrov potvrdil na ekonomickém fóru v Petrohradě, že hlavním důvodem pokračujícího boje Rusů v Sýrii je neochota USA. Ti podporují "své" teroristy podle slavného hesla původně platného pro nikaragujského diktátora Anastasia Somozu. Prezident Roosevelt o něm údajně řekl v roce 1939 toto: “Somoza may be a son of a bitch, but he’s our son of a bitch.” Zbytky tzv. "opozičních skupin" podporované USA a NATO z našich daní se po svém vymizení zařízeném Turky spojily s al-Kájdou a an-Núsrou a uzavřely s nimi bojovou přísahu a věrnost. Tito demokratičtí "sons of bitch" jsou dobří k tomu, aby svrhli Asadův režim podle scénáře v Libyi. Ale jak jsem už psal ve výše uvedeném článku, barevné revoluce nelze dělat přes kopírák.

Kerry prý Lavrovovi do diplomatického telefonu řekl, že USA je národ plný ušlechtilých myšlenek a činů. Takže prý neplánuje nasazení teroristů odsouzených v RB OSN, kteří mimo jiné shodili 11. září v USA ta dvojčata. Tomu se dá jistě věřit, když to řekl Kerry. Jenže prý nemůže nutit jimi placené a vyzbrojované jednotky "bojovníků za svobodu", aby samy od sebe opustily území ovládané bandity a teroristy. Opět platí za moje daně dané NATO, že boj za demokracii vhodně doplňuje boj s terorismem, dokonce se vede na stejné frontě a proti legální vládě. Ale o tom jsem už mnohokrát psal. Západ dělá děsnou politiku a za odměnu dostane teror a zabíjení ve vlastních zemích. A tím také přijde stát o svou legitimitu, protože mu občané přestanou po těchto zvěrstvech věřit. Ale o tom už píšeme už dva roky, že po uprchlících přijdou na Západ ti teroristé, které tam už tři roky aktivně podporuje.

Jemný rozdíl mezi západním "bojem s terorismem" uskutečňovaným zcela amorálně a proti RB OSN a ruským "bojem proti terorismu" v souladu s RB OSN je třeba zajisté označit za "ruskou propagandu". A zatímco píši tento článek ve svém volném čase a za své, nějaký NATO-propagandista bude za mé daně trousit zcela opačná "fakta". To mne jako daňového poplatníka dost rozčiluje. Když už lže, jako když tiskne a vysílá ve zkorumpované telce, ať to alespoň dělá za své prachy a ve svém volném čase jako já.


Fakta o nebezpečné eskalaci

Příměří od 27. února nějak platí, a v určitých oblastech pomohlo k relativnímu klidu. Mezitím však teroristé v Aleppu pod vedením Turecka, Saúdské Arábie, s taktickou podporou USA a Francie přezbrojili. Boje pochopitelně pokračovaly podle rozhodnutí RB OSN proti an-Núsře, ISIL a al-Kájdě. Rusové s bombardováním přestali a neobnovili jej ani po uplynutí ultimáta, aby dali opozičním jednotkám více času na vyklizení pozic spojených s výše uvedenými teroristickými skupinami. Jenže ten čas vypršel a Západem podporovaní teroristé dostávají ruské bomby přímo na kokos.

Pentagon tento čtvrtek (16.6.) oznámil, že ruská letadla provedla sérii náletů na oblast al-Tanf, kde jsou US-demokrati, kterým se v Sýrii říká "umírnění uřezávači hlav". Jenže stejně jako zpolitizovaní Lékaři bez hranic mohou o každé budově prohlásit, že to byla jimi "podporovaná" nemocnice či ošetřovna, podobně i USA mohou o každé skupině umírněných uřezávačů hlav prohlásit, že jsou to jejich "bojovníci za svobodu". Kam to povede, to je snad naprosto jasné. Jestřábi v USA konečně dostanou svůj casus belli, aby mohli vyrazit na Rusa. Zatím nikoliv ke Stalingradu, ale do lokální války typu Vietnamu, Koreje, Kuby atd. Vracíme se zkrátka do období studené války, kdy každá země odemkne jaderný arzenál a cvičně klade námořní miny pár desítek kilometrů od ruského území v Kaliningradu. Chtěl bych vidět, co by se stalo, kdyby to Rusové dělali v Mexickém zálivu naproti Floridě. Ve stejné studené válce si Rusové preventivně a protiprávně zaberou Krym, aby jim ho nesebrali Američané skrze barevně koupené neonacisty v Ukrajině, nyní přezdívané jako Nulandistán. Jejich válečné zločiny, mučení a zločiny proti lidskosti nejsou tématem našich médií, ani humanitárních neziskovek. To dělá ta studená válka, která lidské bytosti rozdělila na "naše" a na "jejich".

Než dojde k další lokální válce typu Španělska v roce 1939, bude se hrát takové nevinné divadlo. Rusové vybombardují část "teroristů", aby legální Asadova vláda mohla pokračovat v ofenzívě společně s Hizballáhem a s Íránskými gardami. Američané budou tzv. "znepokojeni" a budou žádat "vysvětlení". Jestřábi z Pentagonu budou vykřikovat, že je třeba "ty Rusy" sestřelit, bombardovat a vůbec donutit k demokratickému pořádku na západní způsob našich teroristických "sons of bitch", jak už to ostatně činí. A mezitím se pomůže těm či oněm war-lords v jejich enklávách jako v Kunejtře u Golan, aby beztrestně loupili, vraždili a kradli. A Kurdům se pomůže k jejich státu, nebo přinejmenším k okupaci území, kde má toto etnikum s bídou pouhých 40 % obyvatel. Jenže doba se změnila, svět je multipolární, hlavní ekonomickou velmocí je Čína, dolar jde do kytek, a s ním i moc upadajícího Západu. Nelíbí se mi, že zpitomělá EU naskočila do tohoto smrtícího vlaku, který jede proti zdi.



Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 400 Kč. Pokud chcete na provoz webu e-republiky přispět, klikněte zde, nebo na baner v její úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Komentáře:

Války ne!
Komentář vložil: Miloslav Dědek
09:37
V současném uspořádání světa pořád platí: peníze=bohatství=moc. Je neoddiskutovatelným faktem, že i na začátku 21. stol. pořád existuje na zemi mnoho bohatých velmi inteligentních lidí, kteří svůj um a schopnosti soustřeďují na vzájemné soupeření, které nepřináší žádné hodnoty, ale naopak války, tj. maření lidských životů a ničení vytvořených hodnot. Je nejvyšší čas začít něco globálně v lidských vztazích měnit. Zdroje planety nejsou nevyčerpatelné a solidní přežití lidstva vyžaduje zásadní změnu reálných mezilidských vztahů nejen v mezinárodní politice. Jednu možnou cestu pozitivní změny současného stavu světa popisuje článek: http://miloslav7.blogspot.cz/2015/01/otevreny-dopis-vsem-lidem-na-planete.html

Související články:

Jak je možné, že Ukrajincům dochází munice? Podívejte se

0
0



ea24
18. 6. 2016     Eurasia24

Tajemník takzvané „Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny“ Alexandr Turčinov prohlásil, že ukrajinským silám dochází bojová munice z dob Sovětského svazu. Alarmující skutečnost vynesl na povrch i přes neustálé ujišťování kyjevské „proevropské vlády“ o dodržování příměří na Donbasu. Jak ale ukazuje následující video, vyčerpat ohromné zásoby munice není pro síly loajální Kyjevu takový problém, jak by se mohlo zdát. 




Video, kterým se před několika týdny „pochlubil“ Pravý sektor, zachycuje neschopnost diletantské obsluhy protitankového kompletu 9M113 Konkurs použít účinně jinak mimořádně osvědčenou zbraň, a to i proti živé síle – jak dokazují například tyto záběry syrské armády.

Ukrajinská obsluha Konkursu pálí zcela bezmyšlenkovitě z průmyslové zóny v Avdějevce na území kontrolované armádou Doněcké lidové republiky, přičemž za tři minuty takto doslova zničí šest řízených střel (zaznívající anglické nadávky jsou v kontextu neschopnosti obsluhy příznačné):


Zbyněk Fiala: Pyrotechnika na hřišti

0
0
francie marianneZbyněk Fiala
18.6.2016   Vaše věc

Francouzská policie selhává, když to v zemi ohrožované teroristy bouchá na fotbale. Ale selhává i vláda, když v zemi vybuchují odborářské protesty, které přivedly statisíce lidí do ulic velkých měst. Jsou socialisté ještě levice?




Je toho dost najednou. Francie udržuje nouzový stav, který vyhlásila po teroristických útocích, aby jim předešla také při mistrovství Evropy ve fotbalu. Přesto při utkání našich chlapců s Chorvaty vlétla na hřiště mocná dávka pyrotechniky a zesměšnila okázalá bezpečnostní opatření. Země však nežije jen fotbalem a teoristy. Jen pomalu se vzpamatovává ze záplav, přiživováných dalšími přívalovými dešti. A všechno přehlušuje sociální konflikt vyvolaný pokusem o zvrat ve francouzském pracovním právu.

Poslouchala nás, řekl šéf nejsilnější odborové centrály CGT po pátečním jednání s ministryní práce. Žádná dohoda. Protesty budou pokračovat.

Francouzská ministryně práce Myriam El Khomri, sympatická mladá dáma marockého původu, má problém nového zákoníku práce na krku, ale není tím hlavním, kdo velí k palbě. Do čela boje za změnu zákoníku práce se postavil přímo premiér Manuel Valls a plně využívá mimořádných pravomocí, které mu dává ústava, jako by republika čelila válečnému stavu. Není k němu daleko. Obrovské demonstrace z minulých dnů proběhly souběžně v řadě velkých francouzských měst a v Paříži skončily násilím.

Odboráři jsou přesvědčeni, že násilnosti vyvolali provokatéři, aby poškodili důvěryhodnost odborů. Ale možná byly i důsledkem vyhrocenosti konfliktu, ve kterém stojí proti sobě vládní snaha o zvýšení produktivity prostřednictvím reforem, a proti nim zkušenost pracujících, že oni z toho nebudou mít zhola nic nebo škodu. Francouzský ekonom Thomas Piketty už před dvěma lety jasně ukázal, že výnos kapitálu předbíhá růst HDP a ponechává stagnovat výnosy z práce. Hospodářský růst v současném pojetí je tedy hlavně generátorem zvyšování sociálních nerovností.

Uvědomme si také, co znamená vyšší produktivita. S vyšší produktivitou buď stejné množství práce vytvoří více produktu (musíte se víc snažit, mohli bychom vás vyměnit), nebo – a to je horší - pro stejné množství produktu je potřeba méně práce (sorry, už vás nepotřebujeme). Samozřejmě, že se zánikem jedněch míst mohou vznikat jiná, ale odbory nechtějí spoléhat na náhodu, protože ta když nevyjde, něčí osud je zničen. Nejde o čísla, jde o život.

Mezi odboráři má nejsilnější hlas generální tajemník Phillippe Martinez, tvrďas, který se snadno nevzdává. Nastoupil do čela CGT teprve loni a přišel tam jako náš Josef Středula z bojovného kováckého svazu. Je reprezentantem nového pojetí námezdní práce v době, kdy bude stále častěji vytlačována roboty. Řešení vidí ve zkracování pracovní doby. Při svém zvolení slíbil, že bude bojovat za pracovní týden o 32 hodinách, tedy jen se čtyřmi pracovními dny.

Revoluce by to nebyla, teď má francouzský pracovní týden 35 hodin a při jeho hodnocení se nemůžeme řídit tím, že je terčem posměchu liberálních ekonomů. Ten vybledne při nahlédnutí do hospodářských statistik, které potvrzují, že ve skutečnosti je tomu naopak, produktivnější jsou země s kratším pracovním týdnem. Nejde jen o to, co je napsáno v zákoníku práce, ale jak se lidé skutečně chovají. Když započteme i částečné pracovní úvazky, v mnoha zemích se průměrný pracovní týden – třeba v Nizozemí – dostává pod 30 hodin týdně.

Produktivita je vysoká nejen zapojením technologií, ale také jejich správným využíváním. Lidé, kteří mají více volného času, jsou vzdělanější, mají čas na sobě pracovat. Předpokládá to dostatečně vysoké mzdy, aby je i kratší pracovní úvazek uživil. A jsou tam i při těch kratších úvazcích násobně vyšší než u nás,. Přestože pracujeme téměř nejdéle v Evropě. Je zřejmé, že i český boj za konec levné práce má smysl, ekonomiku kultivuje a zároveň vytváří podmínky, aby z vyššího výkonu něco měla i okolní společnost.

Tvrdému postupu francouzských syndikalistů se nelze divit, protože podstatou nového zákoníku práce je snaha vyřadit odbory ze hry. Trik je skryt v paragrafu 2, který stanovuje, že podnikové dohody mají přednost před vyšším kolektivním vyjednáváním na úrovni odborových svazů. Je to jasné porušení hierarchie, kterou můžeme vyjádřit i mnohem názorněji – ruší se mírová odborová solidarita. Když se jednání vedou na vyšší odborové úrovni, velké korporace i celé obory mají proti sobě rovného soupeře. Teď by byli zaměstnanci individuální firmy podřízeni diktátu, protože jednání by bylo jen na nich a pomoc ostatních nejistá.

Není problém si tuto situaci představit, proto v Národním shromáždění návrh zákona nemohl normálně projít. Jenže francouzská vláda - vláda země s obdivuhodnou demokratickou tradicí - má k dispozici neuvěřitelnou možnost prosadit zákon exekutivně. Pokud k takovému nástroji sáhne, navazující jednání v poslanecké sněmovně i v senátu mají jen poradní hlas. Konečné slovo je na vládní straně.

Všechny vládní pokusy nabídnout kompromis jdou mimo základní kámen reformy spočívající v obrácení hierarchie vyjednávání sociálních partnerů – přednost mají ti dole, jak stanovuje paragraf 2. Vláda případně nabízí jen rozšíření příležitostí pro konzultace s odboráři, aby zaměstnanci, kteří vyjednávají podnikovou smlouvu, věděli, do čeho jdou. Jenže konzultant není jednací stranou. Jde o to, jestli odbory mají mít jinou roli než organizování hasičských miliónových protestních shromáždění, když všechno selže.

Do očí přitom bije, že odbory bojují o existenci ve sporu s levicovou vládou. Je opravdu levicová? Má smysl předpokládat, že voličská levice podpoří v prezidentských volbách socialistického kandidáta a stávajícího prezidenta Franciose Hollanda? Nebo vůbec socialistu, byť jiného? Kdo má šanci obstát proti národovcům? Ze všech průzkumů je zřejmé, že jistotu druhého kola voleb má šéfka Národní fronty Marine Le Pen.

http://abonnes.lemonde.fr/election-presidentielle-2017/article/2016/06/17/le-spectre-du-21-avril-fige-le-paysage-a-gauche_4952504_4854003.html

Volby jsou za rok, a tak není od věci uvažovat konkrétněji. Své šance vidí zelená levice, ekologisté, jak se jim tam říká. Zatím byli zrazováni vyhrůžkami, že způsobí zopakování příslovečného 21. dubna 2002, kdy rozštěpený elektorát ztratil po prvním kole favorita, kterým byl socialistický kandidát Lionel Jospin. Přeskočil ho i národovec Jean-Marie Le Pen (otec současné favoritky) a voličům nezbylo než dát hlas pro menší zlo, neoblíbeného Jacquese Chiraca.

Bude tedy lepší seřadit se ukázněně za Hollandem, pokud nechceme nástup extrémistů? Tahle úvaha vyprchává ve stínu probíhajících odborářských protestů. Nejde o to semknout řady proti nástupu pravice. Jde o to, nabídnout přesvědčivou levicovou alternativu, která přitáhne víc hlasů než pravicoví pohádkáři. Bývalý socialistický ministr hospodářství Arnaud Montenbourg proto prosazuje stranické primárky, do kterých by Holland případně šel jako jeden z mnoha. Ale spíše by tam nešel.

Pokud primárky nebudou a Holand půjde pro obnovení mandátu, bude podle Montenbourga (a průzkumů) poražen už v prvním kole dalším bývalým socialistickým ministrem a později zakladatelem Strany Levice (PG), kterým je Jean-Luc Mélenchon. V minulých prezidentských volbách kandidoval za širší Levicovou frontu a získal nikoliv zanedbatelných 11,1 procent hlasů.

Sám Montenbourg se o své vlastní kandidatuře nevyjadřuje, protože nejspíš věří ve svůj úspěch ve stranických primárkách, ale jedním si je jistý – Holland je teď jediný kandidát, který by Francouze znovu dostal do situace onoho příslovečného „21. dubna“, kdy není na výběr nic dobrého, jen menší zlo.Zbyněk Fiala
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live