Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Jak Recep objevil recept, aby mohl perfidně zabít ne dvě mouchy jednou ranou, ale hned celé hejno těch nejneodbytnějších...

0
0
Břetislav Olšer
19.7. 2016   Rukojmí
Mustafa Kemal Atatürk, Otec Turků, se v hrobě obrací, když bezmocně sleduje, jak Recep Tayyip Erdoğan vede jeho moderní Turecko do středověké islámské záhuby, kdy s perfidností sobě vrozenou infiltroval své lidi do generálských řad nenáviděné sekulární turecké armády, aby sámi vyprovokovali státní převrat, jenž byl však v zárodku tvrdě poražen.

Recep tak objevil recept, jak zabít ne dvě mouchy jednou ranou, ale hned celý houf těch nejneodbytnějších. (V Česku máme podobný, byť jen mikroskopický ve srovnání s tím Erdoğanovým, příklad "stranického puče", kdy byl někdo infiltrován do party socialistů při návštěvě prezidenta Zemana v Lánech. Ovšem i jeho následky přesto cítí podnes na své kůži každý spořádaný český občan, byť bez obětí na životech; naštěstí máme u nás daleko do "tureckého Erdoğanova hospodářství...")




Tím pučem v Istanbulu a Ankaře získal jeho latentní strůjce Erdoğan absolutní moc a poslušnost Turků, co ze strachu z chystaného znovuzavedení trestu smrti budou donuceni pokorně poslouchat svého diktátora. Navíc si zajistil likvidací šesti tisíc neposlušných vojáků, osmi tisíc policistů a desítek generálů svoji zvrhlou vládu tvrdé ruky nad armádou… To za tři stovky během „puče“ zabitých stálo za to; ovšem je zde malý šrám na legalizaci puče - mnoho lynčovaných vojáků se v šoku hájilo, že dostali rozkaz jít na cvičení a neměli ponětí o jakémkoli státním převratu.

Kdo si nyní za této situace se strachu o svůj život dovolí jen něco namítnout proti Erdoğanovi, zvláště když se nyní stane Turecko víc než kdykoli předtím zapleveleno tajnými bezohlednými a královsky, tedy spíš sultánsky, placenými zrádnými službami. A co raději udělá? Vezme nohy na ramena a kam? Do Německa...




Něco nám o fašisticky zaměřeném despotovi napoví jeho původ. Erdoğan se narodil ve čtvrti Kasımpaşa v předměstí Istanbulu v rodině, která se sem přestěhovala z provincie z lotyšské Rize. V roce 2003 Erdoğan údajně řekl, "Jsem Gruzín, moje rodina je gruzínská a do Rize emigrovala z Batumi..." Nicméně v roce 2014 v interview pro televizi NTV řekl, "Neměli byste věřit těm věcem, které o mně říkají. Řekli, že jsem Gruzín... dokonce mnohem hnusnější věci, nazvali mě Arménem, ale já jsem Turek." Tím se marně bránil proti turecké genocidě, kterou se Turci jako Osmánská říše dopustili vražední genocidy skoro dvou milionů arménských občanů... Lhář a vyděrač až na půdu...




Ovšem, to byla pro Erdoğana morová rána, když svět včetně EU uznal, že šlo navzdory jeho proklamacím o skutečnou genocidu Arménů. Dnes se za to může EU náležitě pomstít, když ji zatíží nejen miliony běženců z Afriky a Blízkého východu, ale nyní z Turky; budou utíkat všichni ti, jimž hrozí po nynějším zinscenovaném puči nebezpečí či dokonce smrt. Německo tak bude ve dvojím ohni, bylo to přece právě německé lenost, která vytvořila termín gastarbeitr, když Němci podepsali v 60. letech smlouvu s Tureckem o "náboru" tureckých imigrantů.




Turci, většinou muslimové, přicházeli do Německa od roku 1961 jako „hostující pracovníci” - gastarbeiteři. Dnes východoněmecká svazačka Mutter Merkel velí Německu dál a společně celé Evropská unii, jež nyní poskytne Ankaře tři miliardy eur (asi 81 miliard korun) na zlepšení situace tamních syrských uprchlíků, otevřeny budou další kapitoly přístupových rozhovorů a zjednodušen bude vízový režim...Zhýčkaní Němci si v 60. letech povolali gastarbeitery z Turecka, dnes chtějí nové otroky?

Turci zkrátka jako užiteční idioti splnili v Německu svůj úděl otroků, resp. levné pracovní síly v Němci neoblíbených profesích nádeníků např. jako popeláři, pomocní dělníci při kopání kanálů a sklizních úrody na polích. Druhá Imigrace Turků pokračovala z důvodu přijetí zákona o sjednocení rodin. V roce 1983 byl přijat zákon o pomoci navrátilcům do rodné země. Většina Turků však zůstala a nadále pracovala v Německu. Společně začali podnikat (např. zakládání menších živností). Třetí generací jsou dnešní děti, které za přistěhovalce pokládat nemůžeme. A ke svým skoro dvěma milionům "vlastních" africko-blízkovýchodních běženců může dnes Markelová očekávat i novou vlnu tureckých uprchlíků z Turecka, kteří však nebudou utíkat za prací, ale z oprávněného strachu o svůj život z despoty Erdoğana...




Snímek Břetislav Olšer

Procestoval jsem Turecko křížem krážem, poprvé jsem byl v Istanbulu v roce 1983, pak jsem postupně navštívil jako vášnivý čtenář knížky Vojtěcha Zamarovského "Objevení Tróje" tento úchvatný kout z pradávné historie kdysi kultivované země. S jeho dcerou jsem se seznámil na Kypru, kde vyučovala řečtinu. Pak to byl Izmir, Efez, Antolye, Kappadokie, Pamukkale, Ankara a další místa slavné Atatürkovy země, co voněla po kebabu, k tomu rakije, ouzo či pivo Efez, brrr, lepší bylo si nechat vymačkat šťávu z granátového jablka.... Už loni se však i na mém pobytu projevilo brutální rozdělení Turecka na jihozápad Atatürka a zbytek země směrem na východ, z něhož měli největší strach rodiče synů, kteří museli narukovat do armády na syrskou hranici...

Víc mně o Turecku a především o Kurdech, v jejichž vyvražďování vyniká právě prezident Erdoğan, řekl v rozhovoru pro internetové noviny Rukojmí.cz MUDr. Yekta Uzunoglu (kurdským jménem Yekta Geylanî), narozen 10. května 1953 v treckém Silvanu, kurdský lékař a podnikatel s arménskými kořeny, mezi jehož předky byli i turečtí Arméni, oběti zmiňované Arménské genocidy z konce 1. sv. války...




Zeptal jsem se mj. na fakt, který bude pro Erdoğana další jeho "zabitou mouchou" po zfingovaném puči; na autonomní Kurdistán, ležící na území bohaté na ropu a zemní plyn, který by rád exportoval ve výši až tři miliony barelů ropy denně.



Současní Kurdové obývají území na hranicích čtyř států. Největší území leží v Turecku, dále v Íránu, Iráku a Sýrii. O Kurdech se mluví jako o největším národu, který nemá svůj vlastní samostatný stát. A ani ho v moderní historii nikdy neměl. Na světě jich žije až 40 milionů; zhruba 14 milionů v Turecku, významnou menšinu tvoří i v Íránu, Iráku a Sýrii. Kurdský osud je celosvětově znám zejména právě v souvislosti s Tureckem. Od roku 1984 si prosazování kurdských národních zájmů vyžádalo už 45 tisíc mrtvých. Copak to NATO nevidí?

"A copak to někoho v NATO zajímá? Copak někoho v NATO někdy zajímalo, jak museli kurdští vesničané pod hlavněmi evropských pušek v rukou tureckých vojáků NATO jíst vlastní výkaly? Copak někoho zajímalo, jak byli křesťané vyháněni z jejich tisíce let obydlených vesnic a měst v tureckém Kurdistánu? Nebo snad někoho zajímalo, jak byl Kurdistán „čištěn“ a vylidňován od kurdských jezídů...?"

S partičkou EU a NATO zřejmě opravdu nic nehne, ani když kryjí turecké nálety na kurdské vesnice, po nevydařeném státním převratu je samostatný Kurdistán zase jen nedosažitelným snem. Jistě se dozvíme, že mezi tisíci uvězněnými tureckými vojáky byla i spousta Kurdů, čímž budou jejich nároky totálně spláchnuty z povrchu zemského i z jednacích stolu OSN, EU a NATO; další jednou ranou zabitá¨moucha... Taková je nová demokracie s islámským podtextem novodobého "hrdiny" Turecka jménem Recep Tayyip Erdoğan...

Podnikání justiční mafie v Rusku - zakázaný dokumentární film

0
0
19. 7. 2016      české titulky
Přestože o V.V. Putinovi ve filmu není zmínka, je "na plátně" trvale jeho zmenšená fotografie jako podprahový náznak jeho účasti na korupčním spiknutí. Jak se asi "vládne" v zemi od dob Jelcina ovládané zločinci?

Protest ANS ke změně názvu České republiky na název CZECHIA

0
0

19. 7. 2016
V rozhlase a tisku ČR proběhla v minulých dnech zpráva, že na návrh Ministerstva zahraničních věcí ČR byl v OSN zaregistrován pro Českou republiku nový oficiální název CZEHIA nebo TSCHECHIA.


Na toto téma se však nikdy nevedla ani odborná diskuse, ani diskuse mezi lidmi. Když ale vešla tato skutečnost na veřejnosti ve známost, byla změna názvu naší země jednoznačně odmítnuta! Ministerstvo zahraničních věcí a potažmo i vedení našeho státu udělalo tímto krokem "podraz" na vlastních občanech.

Pokud v názvu našeho státu schází slovo republika, stáváme se provincií, ne-li protektorátem a jedná se o počátek ztráty suverenity! A to úplně stejně, jako během Druhé světové války, když jsme byli jen "Böhmen und Mähren".

Proti tomuto kroku důrazně protestujeme.

Žádáme poslance a senátory Parlamentu ČR, aby v této záležitosti interpelovali vládu ČR, neboť takováto změna názvu republiky v listinách OSN je počátkem zániku státní identity. Lze předpokládat, že za tímto krokem české vlády stojí snahy Berlína.

Za ALIANCI národních sil:

​Karel Janko, předseda, Česká strana národně socialistická
Vladimíra Vítová, předsedkyně, České mírové fórum
Oldřich Lukáš, předseda, sdružení Občané postižení justicí
Václav Princ, občanská iniciativa Naděje
Julie Karlovská, předsedkyně, sdružení Lidé lidem
Jan Dlouhý, občanská iniciativa Lidová fronta
Zbyněk Štěpán, předseda. Národní prosperita
Vladimír Dvořák, Aliance národních sil
____________________________________________________________

Deklarace geografů proti svévolnému prosazování názvu Czechia (zdroj)

Michael Hauser: Pokud jde o zpravodajství ČT, tak tam mám výhrady celkem pravidelně

0
0
Pavel Letko
18. 7. 2016   E-republika

Rozhovor s členem Rady ČT Mgr. Michaelem Hauserem, PhD o zamítnuté stížnosti na zpravodajství České televize, o dění na Ukrajině a funkci médií v liberální demokracii.



Zpráva, o které budeme hovořit, má téměř 500 stran. Zajímalo by mne, jakým způsobem ji rada, jejímž jste členem, projednala. Jakým způsobem s touto obsáhlou zprávou byla Rada ČT seznámena.
Stížnost byla rozeslána členům Rady ČT a každý člen se s ní mohl seznámit. Čas na to byl dostatečně dlouhý, předseda rady Jan Bednář nespěchal a vyzýval členy rady, aby se k tomu vyjádřili a po nějaké době předložil návrh odpovědi. Já jsem napsal dopis ostatním členům rady, že s touto odpovědí nesouhlasím, uvedl jsem základní důvody. Potom došlo k diskusi při zasedání rady. Je to běžná procedura vyřizování stížností s tím, že v zásadě záleží na iniciativě jednotlivců, zda jí budou studovat, nebo jí přejdou s tím, že není relevantní. Musím říci, že Jan Bednář to nechává otevřené a je připraven diskutovat o námitkách a návrzích na odpověď. Samotná procedura spočívá v tom, že se hlasuje o přijetí navržených odpovědí na všechny stížnosti. K tomu dochází během zasedání rady. Je to jeden z pravidelných bodů jednání rady.

Ten text, ve kterém jste nesouhlasil s návrhem předsedy Jana Bednáře a který jste poslal členům Rady ČT, je někde publikován?

Já jsem napsal, že s navrženou odpovědí nesouhlasím v obecné rovině, s tím, že ne vše, co zaznělo ve zpravodajství ČT o Ukrajině, se zakládá na skutečnosti. Řekl jsem, že nejde odpovědět tím způsobem, že Rada ČT bude na 100 procent souhlasit se zpravodajstvím ČT a bude bagatelizovat stížnost jako celek. Potom jsem to během veřejného zasedání rady rozvedl a mluvil jsem o tom, že zpravodajství ČT upozadilo zásadní informace, které se týkaly rasistických, antisemitských a xenofobních projevů jisté části opozice proti Janukovyčovi a také části vlády po převzetí moci. Je skutečně zarážející, že právě těmto tématům nevěnovala ČT pozornost. Pokud jde o rasismus, a zvlášť antisemitismus, pak si myslím, že je to důležité i v mezinárodních souvislostech.

Odpověděl na tuto námitku někdo z rady?

Odpovědi se mi dostalo pouze na obecné rovině. Odpověď byla taková, že s mou námitkou většina členů Rady ČT prostě nesouhlasí. Tečka.

Je ten původní návrh předsedy rady Jana Bednáře totožný se schválenou konečnou verzí odpovědi na stížnost, nebo přece jen došlo k nějakým změnám?

Text je totožný.

To je běžná praxe, že předseda sestaví návrh a ten se pak odhlasuje?

V návrzích odpovědi se střídáme. Nejaktivnější je předseda a místopředsedové, ale každý má právo se k odpovědi vyjádřit. Je vítáno, když se členové podílejí na vyřizování stížností.

Vy jste v radě zhruba 2 roky. Některé komentáře v médiích odbývají Váš nesouhlas Vaším levicovým zaměřením. Navíc dalším členem rady, který nesouhlasil s navrženým textem odpovědi byla Ivana Levá, bývalá poslankyně za KSČM. Cítíte i v radě nějaké „pravolevé“ rozdělení?

Pokud „levice“ znamená být kritický vůči danému stavu věcí, pak je levice v radě v drtivé menšině a měla by asi tak 3 členy. Ale pokud „levice“ prostě znamená přihlášení se k levicové části politického spektra, tak „levicových“ členů rady je samozřejmě více. Kdyby se to chápalo takto obecně, tak je rada rozložena zhruba půl na půl. Ale bohužel ta levicová část se neprojevuje kriticky a s určitou distancí vůči instituci a tím pádem je otázka, zda je levicová.

Tou institucí myslíte pouze ČT, nebo instituce obecně?


Myslím vůči ČT. Nejde mi samozřejmě o kritiku pro kritiku, ale o určitý odstup. Já například vnímám kladné rysy činnosti současného ředitele Petra Dvořáka, nicméně snažím se o kritický odstup. Vycházím z toho, že Rada ČT má především kontrolovat činnost ČT, a to vyžaduje určitou kritickou distanci.

Pokud by rada CT uznala nějakou stížnost jako oprávněnou, mohlo by to znamenat snížení nějaké odměny, nějakého benefitu pro management ČT?
Během mého mandátu se jednou stalo, že se řešila stížnost na tzv. cenzuru prezidenta Zemana, kdy byla vystřižena jeho slova o tom, že Bakala je balvanem na cestě ekonomického vývoje. Management z toho vyvodil důsledky pro příslušného redaktora a přeřadil ho na jiné místo. Jinak o nějakém postižení vyššího managementu nevím.

Jak si jinak vysvětlujete absenci kritičnosti, o které jsme mluvili? Dovedu pochopit, že se generální ředitel ČT, management a další zainteresovaní postaví proti jakékoliv kritice ČT. Nechápu ale, proč je za každou cenu hájena lidmi, kteří z toho, alespoň bezprostředně, nic nemají. Z médií to vypadá, že člen rady pan Šarapatka odmítl stížnost dříve, než byla vůbec odeslána. Více ZDE. To už snad není ani ztráta kritičnosti, ale ztráta soudnosti.
Někteří radní považují svůj konformní postoj vůči velké instituci, jako je ČT, za něco přirozeného, co se rozumí samo sebou. Pak je tu ještě druhá věc, že mnoho členů rady chápe svoji úlohu tak, že mají hájit ČT, protože si myslí, že ČT je pod tlakem z mnoha stran: prezidenta, politiků, tzv. proputinovských skupin, zároveň antiputinovských skupin, dále lidí, kteří odmítají uprchlíky a zároveň těch, kteří podporují uprchlíky. Tyto úvahy tedy nejsou bez opodstatnění, ale nemělo by to vést k vystavení bianco šeku pro vše, co ČT dělá. Pak by tu Rada ČT vůbec nemusela být.

Podle některých názorů je tendenční zpravodajství ČT nejen v případě Ukrajiny, ale i dalších konfliktů ve světě i v naší společnosti. Pokud tomu tak je, myslíte si, že je to dáno osobou toho kterého redaktora, jeho výběrem, zákulisním příkazem, nebo čím?

Neřekl bych, že je to takto personální, ale vychází to z myšlenkového světa, ve kterém redaktoři žijí. Počínaje fakultou, kde se vzdělávají. Svůj pohled na svět pokládají za samozřejmý a nezamýšlejí se nad tím, že je to pohled, který je už určitou interpretací světa. Některé informace nebo odborníky pak upřednostní, jiné upozadí, aniž v tom vidí tendenčnost. Redaktoři se domnívají, že jsou objektivní. Psali o tom už teoretici jako Adorno, a Horkheimer v „Dialektice osvícenství“. Zkrátka člověk má v sobě určitá schémata myšlení, o kterých si myslí, že jsou neutrální a objektivní, přestože taková nejsou. On si to však neuvědomuje. Redaktoři v masových médiích, když dělají například pořad o ekonomické krizi, automaticky vycházejí z toho, že tržní hospodářství je jaksi samozřejmě a přirozeně to nejlepší.

Myslíte, že tento způsob myšlení platí obecně pro celou populaci, nebo je spíše typický pro pracovníky médií?


V médiích je jich více, působí tam identifikace s určitým společenským statusem. Uvedu příklad: „Ti, kteří volí Zemana, jsou nějací dělníci, a lidé se základním vzděláním, takže my přeci nebudeme podporovat Zemana, my budeme podporovat knížete“. Pracovníci médií se setkávají s významnými lidmi a mají profesi, která není dostupná každému, takže se považují za příslušníky vyšší společenské vrstvy, a podle toho se utváří jejich základní vidění světa.

A co lidé, kteří mají zájem o hledání objektivní pravdy, a kterým nestačí sdělení „Putin je zločinec“ nebo „Zeman je primitiv“ a kteří se snaží vyslechnout i druhou stranu. Než si udělají názor, vyslechnou si minimálně toho Putina či Zemana. Je takových lidí menšina, nebo v médiích vůbec nejsou?

Takoví lidé se objevují, ale jsou v menšině, protože pohodlnější je připojit se k většině. Objevit vyvážený názor na věc, pokud to vůbec jde, je obtížnější a vyžaduje to jednak úsilí a jednak schopnost kritické distance vůči většině. Takže ti, kteří usilují o skutečné poznání věcí kolem nás, budou asi vždy v menšině, alespoň pokud instituce a systémy povedou k tomu, aby se člověk někam začlenil a byl konformní.

Každý systém?

Ne, mám na mysli systémy, v nichž žijeme.

A není to vlastnost každému systému, neboť každý systém je uspořádán hierarchicky, a ti, kteří jsou nahoře, se snaží zejména o to, aby byli podporováni většinou, a to i na úkor hledání pravdy?

Myslel jsem především na média, které mají v popisu práce hledat a šířit poznání věcí. Pokud to nedělají, je to na škodu celé společnosti. Pro sebezáchovu každé společnosti je důležité, aby fungovaly seberegulativní funkce. Společnost potřebuje instituce, které signalizují, zda společnost nesměřuje do propasti. Předem hlásí třeba „pozor, nastává změna klimatu“ či „pozor, nastává ekonomická krize“. Pokud tyto instituce trpí určitou většinovou konformitou, společnost ztrácí tyto kontrolky. Problémem liberální demokracie je ten, že tyto instituce neplní svou funkci dostatečně nebo vůbec. To je jedno z rizik současné liberální demokracie.

Není to také tím, že média jsou hodnocena podle počtu diváků a čtenářů a nikoliv podle toho, kolik pravdy nalezly?

Česká televize a Český rozhlas mají několik úkolů: Šířit relevantní informace, nebo reflektovat stav a vývoj české společnosti, přičemž tzv. sledovanost je pouze jedním z mnoha ukazatelů. Generální ředitel není hodnocen pouze podle sledovanosti či poslechovosti. Problémem však je, že rada dostává analýzy, které si nechává vypracovat sama ČT a kde vše vychází téměř bezvadně.

Nemůže si Rada ČT objednat analýzy sama?

Touto cestou šla Rada Českého rozhlasu. Potíž je ovšem s právní subjektivitou. Ani Rada ČT ani Rada ČRo si nemohou objednat analýzu přesahující určitou částku. Tím pádem jsou závislé na instituci ČT nebo Čro, kterou mají kontrolovat. To je určitá nedomyšlenost v mediálních zákonech.

Problémem by ale navíc bylo najít nestranného zhotovitele takové analýzy. Když například vezmu průzkumy veřejného mínění za posledních 25 let, zdá se mi zjevné, že minimálně některé jsou tendenční či zmanipulované.


Uvedu příklad. Fakulta sociálních studií Masarykovy university vypracovala analýzu mediálního pokrytí uprchlické krize a tam ukazuje, že ČT uprchlíky prezentovala jako administrativní záležitost, nebo se vyjadřovala v odosobňujícím, zpředmětňujícím jazyku. Tato analýza byla kritická vůči ČT. Já se snažím o to, aby v tomto bodě ČT a Rada ČT začala více spolupracovat s univerzitní sférou. University sice také nejsou zcela objektivní nebo nezaujaté, ale je tam určitá záruka kvality, protože tvůrci takové analýzy žijí v určitém prostředí, a pokud by vypracovali paskvil, zdiskreditovali by se v očích svých kolegů. Jejich profesní ctí tedy je vypracovat kvalitní analýzu. Je to přece jenom něco jiného než u soukromých společností, kde to tak být nemusí.

Ano, jenom peníze a právní subjektivita Rady ČT by to asi nevyřešily. Všichni mohou vzpomenout „nezávislé“ vyšetřování skandálu ODS s financováním, kde vedení strany najalo světoznámou „nezávislou a objektivní“ společnost Deloitte & Touche. Každý si dnes může udělat názor sám na to, zda smyslem takové analýzy či auditu bylo objevení či zakrytí skutečnosti.

Máte ještě nějaký jiný recept na zlepšení fungování ČT mimo hledání nezávislých analýz v universitní sféře?

Ano, myslím, že je třeba dlouhodobě vysvětlovat, co by se mělo zlepšit. Například členové rady dostávají zprávy z jednotlivých úseků, jako je kanál ČT 24 nebo vzdělávací pořady, a mohou se k nim vyjádřit i ve zcela konkrétních věcech.

Máte pocit, že vám lidé naslouchají? Nevedeme ve společnosti tak trochu dialog hluchých, kde si každý vede spíše svůj monolog?

To bych neřekl. Myslím, že management České televize naslouchá a kolegové z rady také. Myslím, že právě Petr Dvořák usiluje o to, aby se ČT postupně zlepšovala. S Petrem Dvořákem jsem se shodl na tom, že by se ČT měla stát jednou z nejlepších televizí v Evropě, ne-li nejlepší. ČT je součástí EBU, Evropské vysílací unie a tak má určité srovnání s ostatními televizemi. ČT není v tomto srovnání tak špatná. Jenže ČT je takový kolos, že není tak snadné ji měnit. Jde však o to, aby Rada ČT dávala vedení televize určitou zpětnou vazbu, přičemž ne vše se dá změnit ihned a v plné míře. Rada je tím orgánem, který rozhoduje o odměnách generálního ředitele a může jej také vyměnit. Takže Rada má v tomto ohledu poměrně velkou pravomoc.

Vy jste nedávno stál v menšině i ohledně bonusu pro generálního ředitele, ne?

Ano, to se projednávalo na stejném zasedání Rady ČT jako odpověď na stížnost na zpravodajství o dění na Ukrajině. Rozhodovalo se o přidělení bonusu generálnímu řediteli s tím, že všichni přítomní radní hlasovali pro 100% bonus a jenom já hlasoval pro 90% bonus.

Ale vy tady Petra Dvořáka spíše chválíte…

No ano. Chválím jej na 90 %. Vidím jeho snahu věci zlepšit. Zároveň je tam mnoho nedostatků, které se týkají především zpravodajství. Dále jde třeba o vyvážené zvaní hostů, zvlášť odborníků z pravice a levice. S tím jsou stále potíže, ale snad se to tu a tam lepší, jako například v novém diskusním pořadu „Souvislosti“. Ovšem pokud jde o zpravodajství, tak tam mám výhrady celkem pravidelně. Ať už šlo o Ukrajinu, uprchlíky, volby v Řecku, kdy zpravodajství tíhlo k jednostrannosti.

Já se musím přiznat, že nejsem příliš odborníkem na zpravodajství ČT, protože se na něj pravidelně nedívám, jelikož mi k mému zklamání toto „nezávislé a svobodné zpravodajství“ příliš připomínalo vysílání totalitní „komunistické“ TV. Stejný způsob argumentace a zpravodajských postupů.

K tomu Vám mohu říci konkrétní příklad. Když vloni vystoupil v Evropském parlamentu řecký předseda vlády Alexis Tsipras, Česká televize v tom okamžiku, kdy začal mluvit, přepnula zvuk a pustila záznam z vystoupení belgického konzervativního politika. To je směšné. To jsou podobné praktiky jako v normalizační televizi.

Blíží se volby. Nevím, jak tomu bylo konkrétně v případě České televize, ale při posledních prezidentských volbách jsem byl natolik „obklopen knížetem“, že si toho stranění médií opravdu nešlo nevšimnout. Bude Rada ČT sledovat, zda televize nestranní některé straně? Nejde jen o zvaní kandidátů. Jde o komentáře, zvaní údajně nezávislých odborníků, politologů apod.
Ano, to dlouhodobě kritizuji. Ve výročních zprávách se objevil údaj, že v ČT vystupuje zhruba 3,5 procenta levicových a 3,5 pravicových odborníků, a ostatní jsou údajně neutrální. Jenže kdybyste rozebral postoje a akcenty těchto tzv. neutrálních odborníků, zjistil byste, že šlo o typické konzervativní či obecně pravicové názory na svět. Na papíře je vše v pořádku, ve skutečnosti je tomu jinak. Kvůli vyrovnanějšímu zastoupení by se mělo zvát více odborníků, kteří mají levicové akcenty, i když se hůře hledají, protože málokdo o sobě řekne, že je levicově zaměřen. Dá se to ale zjistit třeba podle jejich publikací. Snad to televize časem zlepší. Je ostuda, když se k nějaké věci, jako jsou třeba úsporná opatření, vyjadřují z 90 % jen liberální ekonomové, kteří vesměs řeknou „jedině úsporná opatření pomohou“. To vytváří dojem, že to je názor všech odborníků. A má-li někdo názor jiný, určitě tomu nerozumí…

Neměla by ČT být také kritická? Nejde jen o pravici a levici. Jde o poměření protichůdných názorů. Jinak pozvou tzv. levičáka, který řekne „úspory ano“. Neměl by být kritériem výběru právě protichůdný názor na projednávanou věc?

Ano, to se těžko odhaduje. Někdo řekne, že se hlásí k levici, a pak podporuje bombardování Jugoslávie paktem NATO, jako tomu bylo v 90.letech. V diskusi by měly být zastoupeny obě názorové strany, i když souhlasím s tím, že o tématech, která porušují základní humanistické principy, by se v ČT, ale ani jinde nemělo vůbec diskutovat. Nikdy bychom neměli připustit diskusi např. o tom, zda máme vyhnat z ČR Romy.

V 90. letech se říkalo, že bude trvat celé generace, než se zlepší naše myšlení. Myslím, že právě v té oblasti, o které mluvíte, došlo naopak ke zhoršení. O nemyslitelných věcech se diskutuje a zločin je prezentován jako nutnost. Humanita, solidarita, respekt, tolerance či bratrství se nerozvíjí, ale právě naopak. Dnes jsem četl o učiteli, který přišel na hodinu v arabském obleku, aby dokumentoval naše předsudky. To se mu opravdu povedlo, protože na nátlak ředitelky a rodičů ze školy odchází. V diskusi pod článkem prakticky 100 % příspěvků vyjadřovalo radost nad tím, že učitel musí odejít. Mám dojem, že jsme zcela ztratili smysl pro realitu a proporce. Podobně ve 30. letech minulého století se rasismus netýkal jen vztahu k Židům. Méněcenní byli i černoši, Arabové nebo Indové. Kolonizátoři jistě nepřistupovali ke kolonizovaným jako k sobě rovným.

Jedním z důvodů pro odchod VB z EU byli ekonomičtí imigranti, kteří vyvolali nevoli u neprivilegovaných vrstev, jelikož jim snižují mzdy. Nešlo o Araby, muslimy, ale o Poláky a Čechy. To Poláci a Češi jsou považováni za přivandrovalce, kteří berou práci. Takže člověk v Čechách nadává na Araby a jiné „přivandrovalce“ a odejde do Británie, kde se na něj dívají s despektem také jako na přivandrovalce. Podobně jako se Češi dívají na arabské uprchlíky, tak se dívají v Británii na Čechy. Když jsem kandidoval do Rady ČT, bylo to také proto, že jsem ČT považoval a stále považuji za jednu z posledních institucí liberální demokracie, která může udržovat a rozvíjet univerzalitu práva a občanství ve společnosti. Je jednou z posledních hrází bránících nacionalismu, rasismu, xenofobii apod. Měla by to dělat více, ale na druhou stranu, kdo dělá něco podobného? Vidíme, že někteří novináři i politické strany podléhají těmto iracionálním nenávistným náladám vůči cizímu. Proto se angažuji v Radě ČT, považuji za důležité udržovat jednu z posledních hrází proti dnešním hnědnoucím tendencím.

Myslíte, že nám ještě chvíli vydrží?

Dělám vše proto, aby vydržela.

Děkuji za rozhovor.




Psali jsme:
Kosa přiložená na hrdlo lhoucí aneb Analýza ČT o válce na Ukrajině
Debatní klub o České televizi - Ladislav Jakl / Petr Štěpánek

 
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 750 Kč.
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!




 
Související články:

Brexit – největší podvod století

0
0
Stanislav Vozka
19. 7. 2016 Prozítřek 
Uplynuly více než tři týdny od osudového rozhodnutí Britů opustit Evropskou unii. Oslavné i pohřební řeči odezněly. Je čas říci pravdu: Brexit byl dobře organizovaným podvodem a jeho výsledek, dlouho a pečlivěpřipravovaný, naprosto odpovídá cílům západních nátlakových center, kterým jde o především o vytvoření a upevnění (pro ně) bezpečného společenského řádu.

Dějiny zformovaly v Evropě několik málo rozhodujících národně/státních komunit. Britskou, francouzskou, italskou, německou, španělskou a ruskou. Rusové a Španělé žijí tradičně poněkud mimo evropské dění. Francouzi vyčerpali snad už definitivně De Gaulleův optimismus a stejně jako Italové (kterým optimismus došel už před staletími) se vyžívají v malicherných vnitřních sporech.

Kdo v Evropě zbývá? Obdivuhodní Němci, kteří zvládli morální kocovinu po druhé světové a stejně obdivuhodní Britové, kteří se vzpamatovali z šoku, kterým pro mě byla ztráta světovlády. Obě tyto komunity však mají výsostně rozdílné pohledy na evropskou budoucnost. Němci jsou budovatelé tisícíletých hierarchických říší a žijí setrvačností devatenáctého století, kdy se Německo sjednocovalo. K tomuto vzoru pak směřují celou Evropu. Opačná britská ideologie je vyjádřena v historii Britského společenství národů. Sdružení Británie a jejích bývalých kolonií a dominií má jednu královnu (a spoustu zajímavých aktivit), ale je to spolek padesáti tří nezávislých států. A na takový Commonwealth dokázali Britové transformovat slavné Britské impérium, nad kterým slunce nezapadalo.

Rozdíly mezi britským a německým pohledem jsou ještě hlubší než se na první pohled zdá. Němci žijí v neukotveném světě mocného, schopného, ale stále poráženého národa. Po druhé světové válce prošel jejich systém hodnot kompletním přezbrojením a tisíciletá víra v silné vůdce byla obratně nahražena vírou v silnou měnu a vládu ekonomiky nad svobodou. Britové naproti tomu stále těží z tradice Magna Charty a jejich hodnotová soustava se mění pomaleji, než se na první pohled zdá.

Snahám dnešních západních nátlakových center ovšem mnohem více odpovídá německá myšlenka strukturované říše, říše, která v sobězahrnuje ne státy a národy, ale regiony typu německých spolkových zemí. Regiony, kterým je nadřazena silná centrální vláda. Taková Evropa je pro kapitál mnohem bezpečnější. Je také ovladatelnější než Evropa britského střihu, reprezentovaná dynamicky spolupracujícími nezávislými národy/státy, s tradicemi, ale bez psaných ústavních pravidel a všech možných nadřízenosti a podřízenosti.

Jestliže má být v Evropě dovršeno budování systému nepřímého totálního řízení společnosti založeného na pravděpodobnostní analýzebudoucích klíčových událostí, které nasazuje pružnou, neviditelnou, ale o to více svěrací kazajku devadesáti procentům populace, musí být použit německý model. Británie musí z kola ven. I zrodil se plán Brexitu.

Z vnitropolitického pohledu na ostrovech nikdy vyhlášení referenda o členství v EU nebylo nutné k udržení politické stability. David Cameron sice slíbil plebiscit před parlamentními volbami 2015 (údajně proto, aby si pojistil vítězství), ale už tehdy mnozí nevěřili, že svůj slib splní. Ve skutečnosti bylo o uskutečnění referenda a vystoupení VB z Unie v té době již rozhodnuto a on byl pověřen vedením delikátní utajené operace. Svůj úkol splnil na jedničku. A ačkoli se minulý týden vzdal všech svých politických funkcí, někteří z nás se ještě dožijí doby, kdy mu budou (minimálně) Angličané stavět pomníky.

Evropská unie spěje k ekonomickému rozvratu především proto, že koloniální a posléze neokoloniální čas, kdy západní minoritní civilizace vykořisťovala svět ve prospěch lidu Transatlantidy, končí. Ale také pro nezřízenou nenažranost Evropanů a dlouhodobou nevyrovnanost vnitřních kapitálových toků mezi Severem (který příliš produkuje a vydělává) a Jihem (který příliš nakupuje, ale na dluh) kontinentu. Sebevražedné rozhazování peněz Evropskou centrální bankou s téměř nulovými úroky jen problémy zakrývá, ale neřeší. Až přestanou nákupy dluhopisů zabírat, přijde čas na občanské nepokoje, které mohou být, díky internetové a mobilní dynamice, nezvládnutelné. Dosud neporušitelná svoboda bohatých vlastnit obrovské majetky na úkor evropské chudiny (a tím zprostředkovaně i jejich bezpečnost) bude vážněohrožena.

Jediným řešením jak udržet potápějící se země EU na hladině je podle skrytých kormidelníků centrální ekonomické řízení (dovolující drastické ořezání veřejných nákladů) a současně kontinuální transfery kapitálu z bohatého Severu na chudý Jih. Ty jsou však neuskutečnitelné bez občanského souhlasu Seveřanů. A tento souhlas je podmíněn zavedením jednotného ekonomického a sociálního prostoru s jedinou měnou ajednotným zákonodárstvím, s centrální kontrolou výdajů, sjednocením daní a koordinací sociální politiky. Kruh se uzavírá.

Po provedení operace „Sjednocení“ zůstanou v Evropě jen regiony, mezi nimiž se budou finanční kohouty otvírat a zavírat podle vůle Bruselu (čti Berlína). Jednotlivé státní dluhy budou převedeny na centrální vládu. Regionálním vládám států zůstane zachována jistá samostatnost v místních správních záležitostech, mikroekonomických operacích a kultuře. A ovšem také formální samostatnost v zahraniční politice, která však ztratí jakýkoli praktický význam.

Demokratická převodová ústrojí (stále ještě) dovolující uplatnit občanům určitý vliv na konání jimi volených představitelů budou zatížena dalšími neviditelnými pákami, brzdami a brzdičkami ekonomického a zákonného typu, díky kterým bude centrální evropská vláda mít možnost komplexně kontrolovat všechny pro občana naprosto nepřehledné procesy ve společnosti (pokud to uzná za nutné).

Evropské elity, které se rády tváří jako spolek neschopných hlupců to vše perfektně chápou a realizují. Porozumění jejich metodám vyžaduje však pochopení první zásady pravděpodobnostního způsobu řízení společnosti: žádný uskutečněný děj nepřestavuje definitivu, ale jen změnu podmínek a přestavení výhybek v budoucích dějinách.

Lid Británie se na podvodu zvaném Brexit nepodílel. Britové se rozhodovali podle svých individuálních daností a přesvědčení– ať srdcem, či rozumem. Požadovaný výsledek byl orchestrován čelnými britskými politiky a vedením Evropské komise. V zájmu Evropy bylo, aby výsledek byl těsný, takový, který by nedehonestoval ideu EU, ale dal se přičíst na vrub hloupým starým Angličanům.

Z dění před referendem čiší neochota všechaktérů Británii skutečně v Unii udržet. V případě zájmu Bruselu na setrvání země v Unii mohlo být hlasování zvráceno například tím, že by na misku vah byla přihozena třeba formální nadřazenost britského zákonodárství nad evropským. To mohlo projít, protože nadřazenost evropského zákonodárství není (jak typické) součástí Lisabonské smlouvy ani jiných procesních dohod o EU. Zakládá se jen na výroku Evropského soudního dvora, který je datován rokem 1964 (!). Británie nemá psanou ústavu, ale zato tradicivšemocného parlamentu. Není divu, že podřízenost ostrovního zákonodárství byla důvodem k opuštění EU až pro polovinu brexitářů. Brusel však mlčel a dávkovanými hrozbami jen přiléval olej do ohně pálícího mosty přes La Manche.

Obě velké britské politické strany se formálně zastávaly členství v EU. Bylo to však podivné zastávání. V konzervativní straně byl dobře a silněslyšet hlasypro Brexit. Novou předsedkyní strany a premiérkou se po dnu D nakonec sice stala (formální) příznivkyně EU, ale její první projev nikoho nenechal na pochybách, že nezávislá Británie jí není cizí. Labour party se zdála sjednocenější v podpoře členství. Její předseda Jeremy Corbyn (který se v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století údajně zastával samostatnosti země) byl nicméně obviněn z nedostatečné aktivity ve prospěch EU, celá labouristická stínová vláda na protest proti jeho způsobům odstoupila a jeho křeslo se povážlivěkýve.

I postbrexitové dění na ostrovech je typické svým trváním na neodvolatelnosti výsledků referenda. Petice čtyř miliónů vyžadujících opakování referenda? Nikoho nezajímá. Nenechte se vysmát, je rozhodnuto. Libra přestala klesat, finančníci neopouštějí Londýn (bude jim tam teď líp než pod bruselským drobnohledem) a britská ekonomika (jen 20 % její výkonnosti mají na svědomí výrobní aktivity) se rychle otřepává z (možná předstíraného) šoku. Umlkly i řeči o novém skotském referendu a ani Severní Irsko to nepřehání se snahou sjednotit menší ostrov pod modrou vlajkou s hvězdami.

Vlak Evropské unie postrkovaný lokomotivou bruselské administrativy s německou vládou u výhybek konečně jede bez překážek tam, kam chtějí finanční magnáti, šéfové obřích korporací a velkých investičních fondů. O nutných úpravách unijních pravidel a větší suverenitěevropských států se bude nadšeně mluvit, do Lisabonské smlouvy se možná přidá nějaká formální možnost veta. Zároveň se však bude intenzivně pracovat na tom, aby další exity nebyly teoreticky ani prakticky možné.

Evropská média už začala plnit zadání svých chlebodárců a krok po krůčku nás přesvědčují, jací, že jsou ti Britové chudáci, co si vytrpěli a co horozného ještě prožijí, až se rozvod konečně realizuje. S největšími integračními podpásovkami se všakchvíli počká, jakkoli jsou nevyhnutelné. 70 % mladých v Británii pro EU vidí Brusel jako jasný argument pro svůj kolizní integrační kurs i na kontinentu. Stačí jen počkat až nedůvěřiví stařící a stařenky vymřou a do volebního věku dospějí další miliony internetových vševědů, milujících chudé pohodlí, rychlé odpovědi a Unii celým srdcem. Pak bude vymalováno a Evropa se stanerájem pro mladé a neodporujícíindividuály. Otázka však zní: najak dlouho?

Převrat v Turecku je fiaskem NATO

0
0

19. 7. 2016    zdroj a zdroj
V noci z pátku na sobotu v Turecku téměř proběhl vojenský převrat. V nejdůležitějších městech probíhaly nejen pozemní střety, ale i boje ve vzduchu. Ráno bylo jasné, že se převrat zadrhl. O příčinách a poučení této noci přemítal ve vysílání Rozhlasu "Komsomolskaja pravda"šéfredaktor časopisu "Národní obrana" Igor Korotčenko.



Igore Jurjeviči, na vašem účtu na Facebooku jsem četla toto: "Janukovyč je hadr, zbabělec bez vůle, třásl se před USA, ale Erdogan, i když je to pořádná pakáž, ale soustředil vůli do pěsti a vyhrál".

Skutečně je tomu tak. Bez ohledu na to, jaký máme k Erdoganovi vztah, je třeba poznamenat, že projevil volní vlastnosti. I když, abych byl upřímný, včera v noci se mně zdálo, že už prohrál, protože nevystupoval v národní televizi, ale na nějakém bezvýznamném účtu. Armáda prováděla masivní údery na parlament, na rezidenci, ale Erdogan se už obrátil k národu s žádostí, aby vyšel do ulic. Já, upřímně řečeno, když jsem posuzoval šance, jsem je odhadoval přibližně tak, že Erdogan má naději se udržet na 25 procent a asi na 75 procent to, že zde bude čistě uchvácena moc. Evidentně byly klíčovým faktorem Erdoganova úspěchu dvě okolnosti.

První z nich spočívala v tom, že se obrátil ke svým příznivcům, k lidem, byl schopen je mobilizovat, ti vyšli do ulic v Ankaře a v Istanbulu, a pučisté byli demoralizováni. Druhým faktorem je skutečnost, že část vyššího velitelského sboru, generalita Erdogana podpořila a nepřipojila se k pučistům. To znamená, že vznikla taková situace, kdy turečtí spiklenci vystoupili v roli plukovníků Stauffenbergů - iniciátorů snahy o odstranění Hitlera od moci v Berlíně a nevyhodnotili všechny okolnosti, za což zaplatili životem. Proto v této situaci Erdogan skutečně vyhrál. No a ať máme k němu jakýkoli postoj, existuje velmi jasné chápání, že státní převrat, vojenský převrat - to je nepřijatelné z hlediska zásad demokracie, ústavy, proto samozřejmě tím, že vyhrál, znovu prokázal svou legitimitu, i když si myslím, že teď bude požadovat od parlamentu téměř diktátorské pravomoci. Ale to bude později.

A bude mít skutečnost, že Recep Tayyip Erdogan, turecký prezident chtěl uprchnout, reálně uprchnout k Angele Merkelové, vliv na míru jeho popularity?

Nemyslím si, že to bude mít vliv. Skutečnost, že se cukal, no, to je přirozené chování v situaci, kdy cítil, že všechno skončí. Státní převrat je uskutečňován podle klasického schématu: vůdce režimu je odříznut od všech druhů komunikace, pokoušejí se jej buď najít nebo zničit. Ty letecké údery, které probíhaly, vždyť se útočilo i na hotel, kde se Erdogan měl podle předpokladů pučistů v tom okamžiku nacházet. Ze vzduchu byla napadena jeho rezidence. To znamená, že v klasickém plánu spiklenci jako by jednali správně. Možná se jim nedostávalo prvku štěstí, nebo chyběla koordinace akcí. V takovém případě, jako je státní převrat, existuje suma náhod, které mohou hrát jak ve prospěch těch, kteří se snaží chopit se moci, tak i ve prospěch těch, proti nimž je převrat zaměřen. A vznikla situace, kdy i štěstí i úspěch a nesporně i volní vlastnosti byly silnější u Erdogana.

Ale je samozřejmé, že kalkuloval s variantami, které by pomohly sezachránit, kdyby se situace vymkla z pod jeho kontroly. A pak, je možné, že se ani nepokoušel uprchnout - to zní v podstatě správně, ale hrubě - možná hledal nouzové varianty pro případ, že by se nedržel u moci, to znamená, že počítal s nutností ústupu.

Nyní důležitý moment. Píšete, že pokus o převrat s nočními boji se konal v členské zemi NATO, tam jsou ve skutečnosti rozmístěny jaderné taktické zbraně. Myslíte si, že bude nutno požádat o mimořádné zasedání Rady Rusko-NATO? Co můžeme na tomto setkání říci? V čem spočívá nebezpečí?

Víte, musíme nyní konstatovat (jako bychom nyní zatloukali hřebíky informací do Stoltenbergova mozku), že NATO, které se polohovalo jako hlavní garant stability a bezpečnosti, má do očí bijící problémy samo o sobě. Jeden z nejdůležitějších členů NATO - Turecko, v němž, nu, promiňte, v 21. století v hlavním městě probíhají letecké boje, ostřelování dělostřelectvem, údery ze vzduchu. Toto nebylo, dokonce ani když došlo k převratu v Chile v roce 1973, kdy Pinochet svrhával Allendeho. Tam byly akce armády přesnější, lokálně vymezenější. Ale tady máme skutečné noční boje na území jedné z největších členských zemí NATO, kde se řeší otázka moci. Přičemž jejím uchvácením vojenskými pučisty.

Znamená to, že NATO nefunguje?

NATO nemůže zajistit svou vlastní bezpečnost. Promiňte, NATO, které ve Varšavě prohlašovalo, že hlavní hrozbou pro bezpečnost je Rusko, vlastně dostalo úder od mezinárodního terorismu v Nice a hned na druhý den - vojenský převrat v Turecku. Musíme nyní NATO říci: podívejte se do zrcadla ... a vy se zatím snažíte přesouvat ukazatel na Rusko. To znamená, že zde musíme ukázat informační zoubky. Být aktivní. No, víte, možná to zní cynicky, ale situace je taková, že můžeme přitlačit NATO "hlavou ke zdi."

Aliance se naprosto zdiskreditovala. Mimochodem, nedávno proběhlo zasedání Rusko-NATO, které nic nevyřešilo. Vzniká pocit, že se zaměřili na skutečnost, že Rusko = Putin = hrozba a nic jiného před sebou nevidí ...

Za tím je dělení obrovského vojenského rozpočtu. Teď tam doslova vytloukají u každé vlády členských zemí NATO, aby byla 2% HDP vynaložena na armádu. A podívejte se, čí zbraně se nakupují? Americké zbraně. Proto hlavním beneficientem jsou Američané. V tomto smyslu konají metodou cukru a biče, aby stimulovali i svou vlastní vojenskou ekonomiku.

V tomto smyslu jsou chlapíci, opravdu, protože používají i stroj NATO na podporu své vlastní národní ekonomiky. No, vojenského sektoru, na tom nezáleží, ale přesto, podívejte se, jak jsou v této situaci Američané pragmatičtí. A my nyní v této situaci s Tureckem, s Nice musí jednat stejným způsobem. Pragmaticky.

 Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Asadovi vojáci zcela zablokovali hranici s Tureckem. Damašku stojí za to opakovat jako mantru, že "všechno zlé je na něco dobré".

0
0


19. 7. 2016   zdroj
Syrská vládní armáda s podporou národní domobrany vrátila pod kontrolu Kensabbu. Obec … byla obsazena teroristy Dzhebhat en-Nusry (organizace je v Rusku zakázaná) a jejími spojenci 1. července. O dva týdny později bylo město navráceno pod kontrolu Damašku. Vojenský zdroj informoval novináře o průběhu operace: "Operace na osvobození Kensabby byla zakončena. Byly shromážděny velké síly armády a několika domobran. Zpočátku probíhal silný boj, ale pod údery dělostřelectva a letectva začali teroristé v malých skupinách ustupovat směrem k Idlibu."


Neočekávanou byla téměř úplná absence odporu ve městě, armádě čelilo sedm velkých skupin extremistů s jednotným velením.

Hodnota Kenssaby spočívá ve výhodné strategické poloze, která umožňuje rozšíření ofenzivy k provincii Latakia a převzetí kontroly nad syrsko-tureckou hranicí.

Připomeňme si, že s pomocí ruských VKS již v září 2015 Damašek téměř kompletně obnovil svou kontrolu nad severní částí Latakie a syrsko-turecké hranice.

Tato "ústupnost" extrémistů, jejich neochota bojovat, která se kryla s pokusem o převrat v Ankaře, bezděčně potvrzuje skutečnost, že část oficiálních kruhů v Turecku podporuje nepřátele legitimní moci Sýrie.

Nyní zůstává pod kontrolou teroristů jen několik malých obcí a část území výšiny Turkman. To je bezvýznamné z hlediska vojenské operace v Sýrii.

Dokud má Turecko dost svých starostí, lze nastolit stabilní situaci na severu Sýrie. To bude samozřejmě ve prospěch vyřešení vnitřního syrského konfliktu.

"Všechno zlé je na něco dobré", to stojí za to Damašku opakovat jako mantru.

 Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

P.C. Roberts: Washington znovu politizuje olympijské hry

0
0

19. 7. 2016    PaulCraigRoberts
Washington ve spolupráci se svým kanadským vazalem směřují svým vlastnoručně vyrobeným ruským dopingovým skandálem k jedinému cíli: vyřadit Rusko z účasti na olympijských hrách v Brazilii. A ruku v ruce s tím tlačí na další země, aby se k této vendetě proti Rusku, vedené pod falešnou nálepkou „ochrany čisté atletiky“ taktéž připojily


Můžete ovšem vsadit svůj život na to, že Washingtonu ani v nejmenším nejde ve sportu o férovost či o stejné podmínky pro všechny. Vždyť je to on, který férovost či stejné podmínky pro všechny zlikvidoval jak ve vztahu ke svým vlastním občanům, tak k cizině. Vždyť je to on, který neuznává suverenitu jiných zemí a mezinárodní právo, je to on, který prosazuje agresi, a rukama i nohama je v současnosti zaměstnán zabíjením milionů lidí v zájmu své nové světovlády.

Lze tedy spravedlivě konstatovat, že Washingtonu nejde o nic jiného, než o vůdčí postavení ve sportu, stejně jak mu o to jde i v jiných zahraničně-politických záležitostech. Považuje prostě za potřebné odklidit ruské atlety z cesty, aby na ní oni – Američané – mohli posbírat co nejvíc medailí.

Ale nejen to. Dopingový skandál je zde hlavně jako součást nepolevujícího úsílí Washingtonu izolovat Rusko od ostatního světa – a tou izolací v něm vyvolat opozici proti Putinovi.

V Rusku, a hlavně pak v jeho hospodářském sektoru, existuje totiž jistá menšina, známá jako „atlantičtí integralisté“, kteří mají za to, že pro Rusko je důležitější být včleněno (integrováno) do Západu, než být nezávislé. Ta menšina je tedy ochotna prodat nezávislost Ruska za jeho přijetí do západního společenství, a jde tedy de fakto o zrádce Ruska, které však Putin ještě toleruje.

Zákazem ruské účasti na olympiádě se Washington pokouší posílit tuto protiputinovskou opozici, která teď může prohlašovat: „ To Putinova nesmiřitelnost nás vzdálila od olympijských her. Putin izoluje Rusko od světa. Musíme se Západem spolupracovat (což je eufemizmus pro zvednutí rukou nad hlavu), jinak se staneme vyvrženci světa.“

Tak hraje Washington svou hru. Zákaz účasti Ruska na olympiádě má oslabit pozici Putina v ruské společnosti. „To on nás zbavil možnosti účastnit se her.“

Najdou se však i Evropané, kteří jsou washingtonským zpolitizováním olympijských her znepokojeni. Prezident Evropského olympijského výboru Pat Hickey se postavil proti pokusu potrestat Rusy zákazem účasti na hrách „předtím než proti nim budou předloženy naprosto přesvědčivé důkazy. Takovéto obviňování dříve než bude zveřejněna McLarenova zpráva, jdou totálně proti mezinárodně uznávaným a legálním ustanovením, a mohou důvěryhodnost této veledůležité zprávy podkopat už předem.“

Hickey dále řekl, že z washingtonsko-kanadské snahy jasně vyplývá, že „jak nezávislost, tak důvěryhodnost této zprávy je už předem kompromitována. Navíc je zcela jasné, že ve věci ruského dopingu byli vyslýcháni výhradně jen ti lidé, o kterých se ví, že neúčast Ruska na hrách podporují. Kromě toho se musím zeptat, na jakém základě či ustanovení sepsaly americké a kanadské protidopingové laboratoře svůj obvňující dopis, a kdo jim dal mandát k tomu, aby vydaly výzvu za to, aby jiná země byla z olympijské rodiny vyloučena. Plně rozumím a sdílím obavy lidí z dopingu, ale současně nelze žádným jednotlivcům či skupinám dovolit, aby při jeho sledování narušovali integritu férových a legálních postupů.“

Washington pochopitelně žádný respekt k férovým a legálním postupům nepociťuje. A to jak doma, tak v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Somálsku, Jemenu, Pakistánu, Sýrii, Ukrajině, Hondurasu, Venezuele, Argentině, Brazilii, Bolivii, Ekvadoru, Velké Britanii (vazalskému státu USA, o němž Obama řekl, že se mu odchod z EU prostě nepovolí). Z jakého důvodu by tedy měl být férový a legální postup uplatněn právě v jeho postoji vůči Rusku?

Ve svém zpravodajství o olympijské šikaně Ruska zveřejnil deník New York Times, bordeldáma to amerického mediílního hampejzu, kde co, ale Hickeyho hlas pochopitelně slovem nezmínil (stejně jako naše média – pozn. překladatele).

K McLarenově zprávě, jež má být výsledkem šetření na základě obviňujících hlasů, že používání zakázaných látek ruskými atlety podporovala ruská vláda, lze říct jen toto: Washington má k dispozici příliš mnoho peněz a příliš mnoho hrozeb na to, aby jakákoli zpráva, jíž se dá využit k diskreditaci Ruska, mohla být poctivá. Je proto zapotřebí skutečně silné osobnosti, jakou Pat Hickey bezesporu je, aby se Washingtonu postavila. Tlak na něj bude teď ovšem enormní.

Washington bude démonizovat Rusko tak dlouho, až je vyprovokuje k válce, anebo až přijme roli vazala a zradí jak prezidenta Asada, tak Krym.

Rusko teď možná společně s Čínou zorganizují euroasijskou olympiádu a západní olympiádu nechají Západu. A jelikož Washington obnovil studenou válku a zamýšlí dovést ji až k horkému konci, vyvstane možná mezi zeměmi Afriky a Latinské Ameriky otázka, na kterou z těch olympiád by bylo poctivější se vypravit.

A na závěr už jen tato otázka: Kdy přijde ona chvíle, kdy Rusko a Čína nedokáží už déle snášet urážky a provokace, kterými je Západ zahrnuje, a kdy - a jestli vůbec někdy - přestane být ďábel rozhodčím mravních záležitostí lidských.

Vybral a přeložil Lubomír Man

Naše budoucnost po brexitu a turecké tragedii - s jinou EU nebo bez EU

0
0

Josef Mrázek
19. 7. 2016
Kromě budoucnosti v opravené EU anebo bez EU je zde zdánlivě ještě třetí možnost, budoucnost v rámci nezměněné EU. Ale nezměněná EU žádnou budoucnost nemá, protože směřuje ke své i naší likvidaci masivní imigrací a jadernou válkou.



Výběr je tedy zúžen. Můžeme se pouze zapojit do pokusu změnit EU a buď se to povede, nebo nás EU sama vyžene, pokud mezitím nezanikne. Britové se o některé úpravy EU pokoušeli ne moc úspěšně a tak došlo na brexit. Ke zreformování EU úspěšný brexit sám o sobě nestačí, aledost podstatně to zlepšuje pozici dalších vyjednávačů.

Brexit pro nás vytvořil příležitost k vyslovení jasného stanoviska, jak by se musela EU změnit, abychom s ní mohli spojovat svou budoucnost. V době našeho vstupu převládal názor, že být členem je tak cenné, že je třeba brát i podmínky v podstatě nevyhovující. Dnes víme, že některé požadavky EU nabyly podoby zcela nepřijatelné, protože ohrožují samu existenci národa. To vylučuje povolnost i možnost přijetí kompromisu.

Za slovenského předsednictví bude v září v Bratislavě jednání o vývoji EU po brexitu. Budou tam zastoupeny všechny členské státy EU a měli bychom vystupovat  aspoň tak zásadně, jako dosud jen Maďaři. Při formulaci našeho stanoviska se projeví postoje celé naší politické reprezentace, a tak se dozvíme,koho určitě nesmíme v následujících a ani dalších volbách volit. Před jednáním musíme připravit požadavky, kterým bude buď vyhověno, nebo nezbude nic jiného, než rychle uspořádat referendum o czexitu.

Rozdíl mezi otrokem a svobodným člověkem je ten, že otrok musí dělat, co žádá jeho pán, a žije tak, jak mu pán dovolí, zatímco svobodný člověk vyhoví svým partnerům, když je to pro něj únosné a očekává obdobnou vzájemnost. To se vztahuje i na lidská společenství. Vstup do EU nesmí být vstupem do otroctví. Všechna ustanovení vstupního protokolu musí být zrevidována a jestli z nich lze odvodit ztrátu suverenity, musí být odmítnuta, i kdyby to vedlo k zániku členství.

Národy žijící v Čechách a na Moravě a ve Slezsku mají podobné znaky a kulturu a ani případné krajové odlišnosti nejsou považovány za vadu, ale spíše obohacení, které zasluhuje ochranu. Odpovídá to dosud převažující evropské kultuře, kde třeba vzácné klisny ohroženého druhu koně, koně Převalského, letí posílit stádo v Mongolsku, aby nedošlo k zániku druhu. Na rozdíl od toho EU anaši „politici“ řeší problém, kde vzít dost peněz na ustájení a placení imigrantů, které sem někdo posílá, aby zdegradovali podstatu našich národů. Když to nezatrhne EU, do které jsme vstoupili s tím, že něco takového nedopustí, a naši „politici“ se neohradí aspoň tak, jako premiér Orbán, musíme se zbavit špatných politiků a členství v EU podmínit nápravou.

Nesmíme dále bez námitek trpět škodlivé zasahování bruselské byrokracie do našeho života a jeho zneužívání domácími i zahraničními škůdci, jako v případě obnovitelných zdrojů energie - fotovoltaiky nebo bionafty a rušení tradiční výroby cukru a podobně. Nesmíme trpět, aby naše koruna byla otrokem eura a naše „národní“ banka expositurou cizích zájmů.

Nesmíme se nechat ohrožovat jadernou válkou, o kterou Rusko jistě nemá zájem, a proto ho stále NATO provokuje ve službách těch, kteří se zmocnili světového bohatství a teď nevědí, cos tím. Tentokrát nás ohrožuje NATO a ne Rusko, a musíme sankce a provokace odmítnout a dovolit Rusku, aby nás chránilo. K tomu není nutná orientace na východ, stačí pud sebezáchovy.

Musíme se vrátit ke třídění a překládání zpráv, ve kterém se naše starší generace vyznají. Měli bychom rozpoznat, kdo sám uspořádal turecké divadlo, aby měl záminku pro vyvraždění svých odpůrců a chápat to jako tragedii, kterou si Turci sami zavinili špatnou volbou, a s odporem bychom se měli odvrátit od vyjádření svého premiéra, který nechápe nic a promluvil stejně jako Merkelová.

Z toho všeho plyne, že je třeba přitvrdit v postoji k EU, premiérovi i Turkovi, anebo to, co píšu, odmítnout. Ale pozor, tentokrát jde o krk.

Nezdařený puč v Turecku může Západ zasáhnout efektem jaderného výbuchu

0
0
napsal/přeložil Geo
19. 7. 2016 Eurasia24

Pokus o puč v Turecku dostal Západ do osudově těžké situace. Západní oligarchie má před sebou dvě možnosti, z nichž jedna je horší než druhá: buďto před světem pohřbít poslední zbytky usilovně pěstované reputace „euroatlantické civilizace“, nebo po Evropské unii dopustit také erozi Severoatlantické aliance. To vše ještě podtrhuje skutečnost, že ani tentokrát se západním stratégům nepodařilo vtáhnout Rusko do rozsáhlého válečného konfliktu.


Turecko nikdy nebylo součástí takzvaného západního společenství. Pochopí to hned každý, kdo alespoň jedenkrát v životě vystoupil z letadla v Istanbulu nebo Antalyi. Je tomu tak i po skoro sto letech existence „moderního tureckého státu“; jedno století je zlomkem předchozího šestisetletého období Osmanské říše, která určila podobu Turecka a zanechala v něm nesmazatelné stopy i přes Západem protlačovaný kemalismus.

Prostřednictvím takzvaně sekulárních vlád proponenti „západní demokracie“ šířili své normy na východ od geografické hranice Evropy jednak proto, aby se jim pohodlněji vykrádal Blízký východ, a jednak proto, aby pevným spojenectvím s tureckými garniturami budovali hráz omezující přístup Ruska do Středozemního moře. Kdykoliv mělo toto spojenectví povolit nebo selhat, přišla ke slovu „pojistka sekulárního státu“.

Tentokrát ale nezafungovala a po brutálních čistkách (nejen v armádě, ale i v policii, justici a veřejné správě) už asi nikdy nezafunguje. Turecký stát je rozvrácen a bude trvat dlouhé roky, než všechna místa, která se stala cílem čistek, znovu obsadí kvalifikovaní odborníci schopni zajistit plnohodnotný výkon funkcí.

Válka s Ruskem se nekoná


Dobrou zprávou je, že pokud se Erdogan skutečně udrží, nejspíše dlouhou dobu nehrozí to, čeho se ještě před půlrokem mnozí obávali: vmanipulování Turecka do další války s Ruskem. Armáda, přestože vskutku výborně vyzbrojená, je nyní ve stavu ochromení a neschopnosti vést plnohodnotnou regionální nebo přeshraniční válku.

Vezměme si jen chloubu tureckých ozbrojených sil – letectvo s více než třemi sty nadzvukovými bojovými letadly. Právě tato složka měla být hnízdem odporu proti Erdoganovi a zasáhla ji značná část zatýkání více než šesti tisíc příslušníků turecké armády. Ostatně hlavní armádní postavou neúspěšného puče měl být velitel letectva generál Akin Öztürk.

Vyškolení a výcvik jediného specialisty vzdušných sil je časově i finančně velmi náročný proces. Erdogan se šmahem musel zbavit desítek až stovek i těch nejlepších: pilotů, kteří „mají nalétáno“ na společných cvičeních NATO i v samotných Spojených státech, kde mohli být infikování myšlenkami na svržení až příliš svéhlavého tureckého prezidenta. Příklady za všechny jsou čistka na strategicky důležité základně Incirlik, odkud mj. startují „spojenecká“ letadla k nelegálnímu narušování syrského vzdušného prostoru (říkají tomu „boj s teroristy“) nebo potvrzené zatčení posádky F-16, která loni v listopadu sestřelila ruský letoun.

Ne, do války s Ruskem už se Turecko vtlačit nenechá. Turecký prezident po sestřelu Su-24 zjistil nejen to, že se Rusko nedá vyprovokovat, že umí způsobit bolestivou ekonomickou újmu, ale především to, že Putin půjde za svým cílem v Sýrii až do úplného vítězství v podobě plné suverenity Sýrie v čele s Bašárem Asadem. Erdogan zjistil, že Sýrii nikdy neovládne a že za těchto okolností pro něj bude mnohem výhodnější Ruskem prosazovaná celistvá Asadova Sýrie než rozdělení země a silná autonomie Kurdů na severu země, o což usilují Američané.

Pokud není skutečný šílenec, musel pochopit, že jeho dosavadní „syrská politika“ pro něj byla naprosto destruktivní. Stejně jako ví, že horlivá podpora teroristických band, rozleptávající syrsko-tureckou hranici a destabilizující jihovýchod země – což teď bude potřebovat ze všeho nejmíň – se obrací proti němu samotnému.

Jen naivka by si myslel, že po nedávné omluvě ruskému prezidentovi za sestřelení Su-24 a smířlivých gestech vůči Bašáru Asadovi bude brzy zase vše v pořádku, nebo že by se snad Erdogan za nových okolností mohl stát Putinovým a Asadovým spojencem. Ale změny nastanou nepochybně, a to ještě významnější, než jakých jsme byli svědky v posledních týdnech, kdy turecký prezident jako by nabral rozum do hrsti.

Existenční ohrožení Západu

Jako nepravděpodobné se jeví, že by „převrat sám inicioval“, jak píší některá západní média. Riskoval by, že na podporu sekulárního puče vyjdou do ulic tureckých měst statisíce jeho odpůrců, jako se to stalo před třemi lety? Těžko. Podobné „úvahy“ západních médií jsou – stejně jako zničehonic objevivší se zpráva o údajném hýření Erdoganovy manželky – informační válkou a potvrzením tezí redakce Eurasia24.cz.

Naopak, je naprosto vyloučeno, aby o přípravě armádního puče (minimálně) nevěděly západní zpravodajské služby. Věděly a nechaly ho dojít do aktivní fáze. Obzvláště za situace, že kdy se Erdogan stává pro Západ stále nepohodlnějším a kdy za pučem byla druhá nejsilnější armáda NATO – dosud naprosto spolehlivá sekulární a prozápadní struktura uvnitř tureckého státu, plně spolupracující se západními zpravodajskými službami.

Přes všechna ujišťování poslušných kreatur typu Stoltenberga o podpoře „demokraticky zvolené vlády“ a tom, že „v NATO není pro vojenský puč místo“, dochází k explozi dosavadní podoby vztahů Západ – Turecko. Nemluvě o možném podílu západních oligarchů a jejich služeb na pokusu o puč, Erdogan musí zuřit už proto, že podobné tlachy začaly přicházet, až když bylo jasné, že má stát pod kontrolou.

Pro takzvaný Západ teď bude před světem kolosálně trapné po těchto rádoby podpůrných žvástech přihlížet, jak Recep Erdogan drtí všechny své možné i nemožné kritiky, jak „osmansky“ zasahuje do činnosti všech složek státní moci, jak potlačuje „svobodu, demokracii a lidská práva“ a jak mění armádu definitivně tak, aby už nikdy nemohla být onou „sekulární pojistkou“. Turecko není Saúdská Arábie, která si represe „může dovolit“, protože není ani členem „západního“ NATO, ani aspirantem na členství v „západní“ EU.

Zatímco členství Turecka v EU je pro všechny totálním nesmyslem (i když nastrčení šašci typu Mogheriniové stále melou tu svoji o „přístupových rozhovorech“), členství v NATO je fakt.

Erdogan ale už v minulosti ukázal, že NATO pro něj není svaté ani v té nejchoulostivější bezpečnostní otázce, totiž vojensko-technické. V loňském roce turecké ministerstvo obrany, navzdory „doporučení aliančních partnerů“ (čti přes obrovský tlak a vydírání), vybralo jako základ protivzdušné obrany státu čínský systém HQ-9. Z nákupu – ano, po brutálním tlaku NATO – nakonec sešlo (na rozdíl například od dotažené koupě čínských raketometů WS-1B), ale jestliže si podobné „výstřelky“ Erdogan dovolil ještě vloni, teď už si servítky opravdu brát nebude.

 

F-35 ukáže, zač je toho Turecko

A i když lze očekávat další várku prohlášení, že „Turecko zůstává spolehlivým členem Aliance“ budou to jen bohapusté lži. Ať dopadne americké (ne)vydání Fethullaha Gülena jakkoliv, lakmusovým papírkem důvěry bude prodej amerických bojových letadel F-35, které se podle dosavadních plánů mají stát budoucí páteří tureckých vzdušných sil.

Tentokrát nejde o prodej „nějakých letadel“, ale o naprosto zásadní záležitost strategického významu pro obě strany kontraktu. Lockheed Martin F-35 Lightning II je nejdražší zbrojní program v lidské historii, je plný extra citlivých technologií a je na prodej jen těm nejspolehlivějším. Turecko jich má nakoupit nejméně stovku. První tyto letouny kategorie stealth mají být dodány do Turecka v příštím roce, ale lze o tom pochybovat. Pokud si Američané začnou vymýšlet důvody, proč letouny nemohou dodat včas, bude jasno.

Možné otálení s prodejem letadel Erdoganovi může znamenat jediné: ztrátu důvěry v „aliančního spojence“. A nedělejme si iluze, že si to turecký prezident nevychutná.

V sázce není nic menšího, než ohrožení jihovýchodního křídla NATO. Ostatně Recep Erdogan coby premiér už v roce 2012 vyslovil možnost přeorientovat se na Východ prostřednictvím plného členství v Šanghajské organizaci pro spolupráci. Aneb jestli má Zbigniew Brzezinski při svém věku špatné spaní, tak teď se o to ani nemusí pokoušet.

Nevydařený pokus o puč Západ navždy poznamená. Byl jakýmsi finálním jaderným výbuchem v tom šíleném červencovém týdnu roku 2016, kdy se úpadek „euroatlantického společenství“ rozjel na plné obrátky, zanechávajíc za sebou všechny zastřelené v Americe a rozlámané na promenádě v Nice.



Francie chce po teroristickém útoku v Nice spolupracovat s Asadem

0
0

19. 7. 2016     zdroj
Francouzští senátoři vystupují za užší spolupráci s Ruskem a syrskou vládou za účelem efektivního boje proti terorismu. Po teroristickém útoku v Nice, ke kterému došlo během oslav Dne dobytí Bastily 14. července, francouzští senátoři vystupují za posílení spolupráce s Ruskem, ale jsou také připraveni poskytnout dočasnou podporu syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi, aby byl boj proti terorismu účinnější.


"Hlavní rozpor mezi EU a Ruskem v Sýrii spočívá v postoji k Bašáru Asadovi. Avšak po teroristickém útoku v Nice mnozí v Senátu vystupují za jeho dočasnou podporu, aby bylo možné sjednotit koalici s Ruskem v boji proti DAEŠ. Je na čase přestat mluvit o tom, že problém spočívá v Asadovi, musíme rozvíjet vztahy s Ruskem v Sýrii a celkově ve všech mezinárodních operacích proti terorismu", prohlásil v rozhovoru s listem Izvestija senátor, člen výboru pro zahraniční věci, obranu a ozbrojené složky Yves Pozzo di Borgo.

Podle něj by mohla Francie začít brzy koordinovat své kroky se syrskými vládními silami.

 Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Válka přímo v evropských městech.Proti evropské civilizaci vedeny tři džihády!

0
0
Vlastimil Podracký
19.7. 2016 Parlamentní listy
Pokud to takto povedeme dále, můžeme ji prý jistě očekávat
Vyhlašovat válku terorismu je falešné a naprosto neproduktivní, protože je to jen vrcholek širší fronty džihádu, píše myslitel, publicista a spisovatel Vlastimil Podracký.
Podle něj jsou proti evropské civilizaci vedeny tři džihády. Jsou to „džihád kolébek“, „džihád proti integraci a asimilaci“ a „džihád migrace“. „Záměrně tam neuvádím džihád terorismu, protože ten není podstatný, naopak spíše na předchozí tři džihády upozorňuje.

Upozornění ovšem sděluje jen těm, kteří ho chtějí chápat, což vypadá, že většina establishmentu není. Terorista zabije pár desítek lidí, je to sice strašné, ale nikoliv podstatné, lépe řečeno, je to spíše odvozený jev,“ vysvětluje Podracký.

Sám si nemyslí, že všichni muslimové jsou džihádisté, dokonce považuje džihádisty za menšinu. „Proto jsou většinou muslimové chápáni jako normální občané, se kterými lze vyjít, jenže přece jen, když dojde na lámání chleba, svoje soukmenovce neopustí. To znamená, že integrace stejně neproběhla. Dokonale integrovaný člověk by měl dát vždy přednost své nové vlasti, civilizaci, kterou přijal. U muslimů to téměř není možné,“ píše Podracký.
Odborníci nechtějí obludnou skutečnost přiznat

Poukazuje na to, že o fenoménu terorismu toho bylo napsáno mnoho, ovšem bez pochopení komplexních příčin a pod politickou korektností, která objasnění celého paradigmatu blokuje. Význační sociologové hovoří o frustraci, o vykořeněnosti mladých lidí, o hledání vlastní identity apod. Tito odborníci prý nepochopí, že teroristé jsou vojáky džihádu, že jsou to bojovníci stejní jako kdykoliv jindy. „Ale tím nemyslím, že jsou všichni odborníci neschopní. Spíše se domnívám, že jsou všichni politicky korektní a obludnou skutečnost nechtějí přiznat. Nechtějí, stejně jako všichni přesvědčení o neomylnosti evropských hodnot, přiznat selhání těchto tzv. hodnot tváří v tvář drsné skutečnosti světa,“ uvádí Podracký.
více na PL

Nový trend: Gangy mladých migrantů napadají pro zábavu náhodně vybrané Švédy

0
0
19. 7. 2016   Zvědavec
Dříve klidné švédské městečko Ronneby sužuje gang 6-10 mladých migrantů mezi 20-25 lety, kteří si náhodně vybírají oběti, které pak pro svou zábavu napadají a tyranizují.
Při jedné příležitosti napadli 35 letého muže, kterého zbili do bezvědomí, jindy 19 letého muže, kterého kopali a zranili v obličeji.
Útoky migrantských gangů na původní obyvatelstvo "ze sportu" a pro zábavu se objevují jako nový trend.Policie není schopná účinně zasáhnout.

Zdroj: http://avpixlat.info/2016/07/19/polisen

Není vina, jako vina. A co důkazy?

0
0

Jiří Baťa
20. 7. 2016
Politika je svinstvo, to je všeobecně známý fakt, jak jej vidí obyčejní lidé. Jako příklad si dovolím uvést dva příklady. První je z pokryteckého vidění a názoru přdstavitele americké administrativy, ministra zahraničí vlády USA Johna Kerryho, který se vyjádřil k nedávným událostem v Turecku, k pokusu o tzv. puč. Ponechejme důvody a podstatu s největší pravděpodobností když ne samotným Erdoganem, tak jeho klikou vyvolaného puče, věnujme pozornost reakci na tyto události ze strany představitelů USA.


     Předně je však potřeba zmínit, že podle tureckého premiéra Yildirima má Turecko  k dispozici dokumenty, „usvědčující“ pučisty. V řeči čísel to znamená zatčení 7543 lidí včetně 6038, 100 policistů, 755 soudců a prokurátorů a 650 civlistů. Kromě toho bylo z funkce odvoláno také na 9000 lidí včetně 30 guvernérů a 8777 zaměstnanců ministerstva vnitra. Z tvrzení Yildirima to znamená, že vůči všem  cca 16.500 výše zmíněným lidem má Turecko „usvědčující“ dokumenty. To je něco, co ještě z právního hlediska svět nezažil.
     Nicméně to podstatné spočívá snaha o znovuzavedení trestu smrti, s čímž ovšem bude mít Turecko značné problémy ve světě. Na tento záměr také reagovaly USA s tím, že vyzvaly Turecko, aby se při vyšetřování puče drželi stávajících zákonů. V této souvislosti Turecko naopak žádá USA, aby vydaly duchovního Fethullaha Gülena, kterého Ankara považuje za osnovatele spiknutí. Odezva USA však byla pro premiéra překvapením a zklamáním, neboť USA žádají předložení důkazů o jeho vině. Americký ministr zahraničí John Kerry totiž prohlásil, že „ USA potřebují důkazy, ne obvinění“! Z logiky věci je toto konstatování na místě.
     Jenže obrátíme-li několik listů v kalendáři zpět zjistíme, že tentýž ministr zahraničí John Kerry obvinil (a ne jednou) Rusko z příprav invaze do Pobaltský států,obvinil rovněž Rusko z eskalace napětí a z toho plynoucí nebezpečí pro Evropu, což byl důvod, či tzv. voda na mlýn USA a NATO k posilování zajištění hranic „ohrožených“ členských států NATO v Pobaltí  a celou řadu dalších vojenských opatření. V neposlední řadě takéRusko obvinil z vyvolání války na Ukrajině, z nezákonného se zmocnění Krymu atd., atd.
     Tedy, jeden a tentýž člověk pokrytecky mluví o potřebě předložení důkazů kobvinění  ale nikoliv z principu, ale podle toho, jak se mu to zrovna hodí. Zatímco v případě puče a Tureckem obviněného Gülena žádá Kerry ne obvinění, ale důkazy,  naopak v případě několikanásobného  obvinění Ruska se vůbec neobtěžuje s předložením jakýchkoliv důkazů adělá, jako by vyřčené obvinění bylo jednoznačně prokázáno.
     Z uvedeného vyplývá, že pokrytectví a neserioznost je ministru Kerrymu vlastní, lépe řečeno je to součástí americké „demokratické“ politiky. Bylo by nošením dříví do lesa jmenovat vše, co americká vláda a její politika vůbec, za svou dvouset letou existenci už všechno ve světě vyprodukovala, potažmo napáchala. A jistě ne naposledy.

Jiří  B a ť a , 19. července 2016

Důležité: Mimořádné prohlášení MO DLR v souvislosti se zhoršením situace na linii dotyku Ministerstvo obrany DLR vydalo mimořádné provolání v souvislosti s prudkým zhoršením situace na linii dotyku. Zveřejňujeme plné znění, které redakce Russkoj vesny obdržela. Situace ve směru Doněcka eskaluje.

0
0

20. 7. 2016    zdroj
Ukrajinská strana se již několik dní připravovala k provedení rozsáhlé provokace, jejímž cílem je odůvodnit ze strany Kyjeva neplnění povinností, které vyplývají z Minských dohod, a také zmaření voleb do místních orgánů.


Kyjev ignoruje žádosti A. Merkelové a F. Hollanda, ale naslouchá ujišťováním o podpoře ze strany Washingtonu.

Podle údajů naší rozvědky bylo v předvečer přesunuto více než 30 dělostřeleckých systémů, tanků a minometů na bojové pozice 58. zvláštní motorizované pěchotní brigády a 128. zvláštní horské pěchotní brigády OSU. Dnes jsme objevili sestřelený ukrajinský dron, který korigoval dělostřeleckou palbu na civilisty.

I mise OBSE zaznamenala ve své zprávě z 18. července absenci 33 protitankových děl, 33 tanků a 12 minometů v místech stažení. Pozorovatelé také zaznamenali deset 220 mm raketometů BM-27 Uragan v oblastech, které přiléhají k linii stažení zbraní. I dříve jsme informovali o přípravě provokací ze strany Kyjeva.

Dnes za bílého dne v 18:25 byl Kyjevský a Kujbyševský okres Doněcka podroben intenzivnímu ostřelování dělostřelectvem ráže 122 mm a minomety ráže 82 a 120 mm ve směru obce Avdějevka. Protivník vystřelil více než dvacet dělostřeleckých nábojů ráže 122 mm a padesát min.

Zničená obytná stavení byla zaznamenána na ulicích Avtostradnaja, Signalnaja, Stratonavtov, Vzljotnaja, Jeršova, Rapfakovskaja a v osadě Okťabr.

Ukrajinská strana opět záměrně ostřeluje civilní obyvatelstvo DLR ze zbraní, které mají být podle Minských dohod na místech, určených pro jejich stažení.

Zaznívají útočná prohlášení ukrajinského vedení.

Není vyloučeno další zhoršení, masivní použití těžkého dělostřelectva na pokojná města. Upozorňujeme občany pohraničních měst DLR na hrozící nebezpečí, žádáme je, aby se v případě ostřelování okamžitě odebrali do krytů.

Vojenské a politické vedení Ukrajiny i nadále provádí politiku na zmaření Minských dohod, když provokativně ostřeluje pozice domobrany DLR a civilní obyvatelstvo Donbasu podle pokynů západních patronů.

Znovu apelujeme na mezinárodní zprostředkovatele, organizace na ochranu lidských práv, mezinárodní společenství a zvláštní monitorovací misi OBSE k zapůsobení na vojensko-politické vedení Ukrajiny a obnovení mírového života na Donbasu, zastavte genocidu a krvavé válečné zločiny.

Jsme pro mírové řešení konfliktu. Ale zločinci z Kyjeva jsou beztrestní a znovu a znovu nás provokují k tvrdé odpovědi.

 Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

ČR s Bělobrádkem včele pelotonu EU

0
0

Luděk Prokop
20. 7. 2016
Tímto příspěvkem chci hlavně upozornit na nespornou originalitu uvažování našich vládních činitelů, skvěle reprezentujících celou tu Sobotkovu vládu. Něco takového by rozhodně nemělo zaniknout a vytratit se do ztracena. Místopředseda vlády Bělobrádek, před kterým Sobotka poslušně ohnul hřbet a sklonil hlavu, v záležitosti předvolebního slibování revize církevních restitucí, opět velice výrazně zazářil. Tento Bělobrádek v roli místopředsedy vlády pro vědu a výzkum, po vysoce flexibilním zamýšlení, kreativně prohlásil: Turečtí učitelé, kterých se Erdogan zbavil, by mohli působit v Česku. Konečně jsme po vyslovování účasti a podpory Erdoganovi od předních činitelů EU, v něčem úplně první. 



Takže jako první mezi státy EU, bychom mohli získat cenné odborníky na blízkovýchodní studia, nejen na islamismus, (což by mohlo být to nejdůležitější), ale i na technické obory. Nyní tedy půjde o to, zda hbité vyslovování účasti a podpory Erdoganovi od předních činitelů EU, po neúspěšném puči v Turecku, bylo míněno vážně, nebo šlo o pouhé přiklonění ke straně vítěze. Možná Bělobrádek v jakémsi osvícení hodlal ukázat, že nejsme v EU pouhou součástí typu „hej počkej - na povel“, jak se doposud nesporně jevilo po každém, před veřejností vysoce okázalém, vládním „stavění se na zadní“.
Podle posledních zpráv z Turecka - Erdogan, jak se dalo očekávat po neúspěšném puči, utahuje šrouby všude - tedy i v univerzitním prostředí. Turecký prezident Erdogan po nepovedeném převratu zavelel k rozsáhlým čistkám v řadách bezpečnostních složek, státní správy i školství. Turecké ministerstvo školství propustilo přes 15 tisíc zaměstnanců, 21 tisíc učitelů ze soukromých škol přišlo o licenci. Domnívám se, že takové počínání ze strany vítězů, lze očekávat po jakémkoli puči.
Nicméně situace je stále ještě nejasná a čelní potentáti EU, jsou nejspíš dost zmatení. Není divu ale málo platné, Turecko, jak nám v masmédiích kdekdo předhazoval, je členem NATO, naším spojencem ve zbrani, notabene spojencem s druhou nejsilnější armádou v NATO.

Turecký prezident Erdogan podpořený tureckou veřejností, byl oficiálně podpořen i ze strany pohlavárů EU. Předpokládám, že v tom naše vláda nezůstala moc pozadu a obávám se, že v daných souvislostech „sprintér“ Bělobrádek v roli místopředsedy vlády, velice ukvapeně tuto vládu posunul až příliš moc dopředu, aniž by vzal v potaz okolnosti i možné varianty budoucího vývoje situace. Zároveň suverénně předběhl předsedu naší vlády o celé kolo. Samozřejmě v případě, že vyrazil žádoucím směrem. Nyní můžeme očekávat, co naší vládě tenhle sprint Bělobrádka, potažmo nám občanům, skutečně přinese. A jaké další ústupky v případě volby špatného směru usilovně spěchajícího Bělobrádka, jaké další ústupky v takovém případě bude naše vláda nucena akceptovat.

A teď si vás, holoubkové, podám, že vás vlastní máma nepozná

0
0
Vladimír Stwora
20.7. 2016  Zvědavec
Pokus o puč v Turecku začal kolem 22 hodiny v noci z pátku na sobotu. Část turecké armády povstala proti vládě prezidenta Erdogana. Vojáci ovládli televizi, ohlásili zákaz vycházení. Velení turecké 1. armády (jedné ze čtyř formací této úrovně) uvedlo, že se povstalci rekrutují z části jednotek právě 1. armády, zodpovídající za severozápad Turecka včetně Istanbulu. Prezident Erdogan byl v době útoku v přímořském letovisku Marmaris na jihozápadě země. Už těsně po půlnoci hlásila Reuters, že síly loajální režimu získávají iniciativu a potlačují vzbouřence.
Celý slavný puč trval několik hodin. Ráno média hlásila, že povstání bylo potlačeno. Při střelbě v ulicích a jiných násilnostech zahynulo 265 lidí, několik tisíc bylo zraněno.

Z Parlamentních listů
Své řekla deníku Blesk také česká novinářka Silvie Haktanir Filipová, která žije již devět let v Turecku.

„Za pátečním děním v Turecku zůstává až příliš mnoho otazníků. Stačí si je dát vedle sebe a vychází vám, že to přes vysoký počet obětí bylo jen divadlo. Politologům to sice připadá hodně přitažené za vlasy, ale za 14 let vlády premiéra a později prezidenta Erdogana jsme se přesvědčili, že mocenské hry ovládá mistrovsky,“ uvedla. Podle ní nespokojení armádní velitelé padli do léčky nastražené tajnými službami.

„Amatérský přístup k puči je do očí bijící. Troufli byste si na vojenský převrat v 80milionové zemi s pouhými 2000 vojáky z milionové armády, mezi nimiž je spousta vojínů základní služby, kteří vůbec netuší, že nejde o cvičení? Turecko má s puči bohaté zkušenosti a každý starší člověk tu ví, že převrat se nedělá v pátek večer, ale zásadně někdy nad ránem, kdy vytáhnete politiky z postelí a zatknete je. Rozhodně musíte zadržet politické špičky, a ne že je necháte burcovat davy, aby vyšly do ulic ‚chránit demokracii‘. Národ se všechno dozví až ráno,“ podotkla.

Ale ta pravá řež přišla až v sobotu.

Ještě dopoledne bylo odvoláno 2 745 soudců a státních zástupců, dále bylo odvoláno pět členů Vysoké rady soudců a státních zástupců (HYSK), která má mimo jiné vliv na složení části kasačního soudu. Jakže? Soudců? Vzbouřili se snad vojáci, ne soudci. A jak v sobotu ráno už Erdogan věděl, kdo přesně patřil k povstalcům? Kdyby to bylo pět lidí, budiž, ale 2 745 soudců? To je všechny stačil vyslechnout a rozhodnout? Mezi snídaním a obědem? To tedy klobouk dolů před takovým výkonem.

Zadrženo bylo rovněž deset členů Státní rady, což je tamní obdoba Nejvyššího správního soudu, a vysoce postavený soudce ústavního soudu Alparslan Altan. Do oběda bylo dále zadrženo více než 50 vojenských velitelů a do nedělního večera zatkly turecké úřady kolem 6 000 lidí. Od začátku povstání ještě neuběhlo 24 hodin.

V neděli večer bylo téměř hotovo. Nepochybuji, že se bude ještě zatýkat dále, ale ti hlavní už jsou za katrem. Nezávidím jim jejich budoucnost. Hlas lidu požaduje obnovení trestu smrti, píšou noviny. Stejně jako „lid“ žádal smrt pro zrádce v padesátých letech u nás. Erdogan slíbil, že touváží. Nebude-li to smrt, zcela určitě to bude mučeníčko, jak je v této moderní evropské zemi tradičně zvykem.

Jak si všimla Tereza Spencerová, to povstání bylo vůbec zvláštní. Nemělo vůdce. A chyběla podpora ze zahraničí. Dále – zdá se, že veřejnost stála na straně Erdogana a proti povstalcům. Zkrátka byl to neuvěřitelně zpackaný vojenský puč. Povstalci snad ukořistili jen několik tanků a jeden vrtulník, který byl údajně sestřelen, jen co se vznesl. Dostali se sice do televize, ale už ne do Erdoganova sídla, snad ani nevěděli, kde Erdogan je.

A teď si vklouzněte do trepek Recepa Tayyipa Erdogana, posaďte se do jeho křesla a vraťte se v čase tak půl roku, rok zpátky. A přemýšlejte jeho hlavou. Máte nepřátele kam se podíváte. Sýrie, Kurdové, ISIS, Izrael, Amerika, Evropská unie, Rusko – všichni vás svorně nenávidí a mají vás plné zuby. Ne nadarmo se vám říká mistr v znepřátelení každého. Za hranice se pomalu bojíte vystrčit nos. Nikdo vám nevěří, lidi v Evropě si z vás dělají posměšky. A co je horšího, sílí nespokojenost uvnitř. Ve vaší vlastní vládě, ve vnitřním kruhu, v armádě, v justici... Ještě to není na hraně, ale vaši špiclové, kterých máte prozíravě nastrčeno všude dost, vám nosí zlé zprávy. Cítíte nepřátelské pohledy od lidí, kteří by vám měli sloužit, na které byste se měl spolehnout. Víte, že zemi, ve které vládnete, není o nějakou tu vojenskou vzpouru nouze. Správně cítíte, že musíte něco udělat. Musíte nespokojence odstavit od koryt a zneutralizovat dřív, než budou dostatečně silní. Ale odvolat z funkcí nestačí. Musíte je také příkladným způsobem potrestat a navždy umlčet. Ale jak, když ta zatracená Evropská unie pořád remcá o lidských právech a kritizovala i zatčení několika novinářů. A my tady uvažujeme o několika tisících nepřátel a o příkladném potrestání. Jak to udělat, abych si upevnil moc, nastolil chalifát a zavřel kritikům lidských práv hubu?

A už se začínáte usmívat. No ano, vždyť je to tak jednoduché. Já jim k té vzpouře tak trošku pomohu. Dodám jim doutnáky, ale ne nálože, obrazně řečeno, pěkně si pohlídám, aby mi to nepřerostlo přes hlavu. Špiclů, provokatérů a poskoků stále ještě nakloněných mé osobě mám dost. A začnete jednat. Zatímco jedna skupina mých věrných podněcuje, chystá a plánuje vzpouru, druhá pracuje na seznamech, za diktátora Sully se jím říkalo proskribce - seznamy nepřátel.

Když udeří den D a hodina H, je hotovo. Pokus o vzpouru proběhne hladce a skončí dřív, než dopijete kafe. A seznamy proskribovaných už jsou namnoženy a zatýkání může začít. Pěst, která dopadne na viníky, je drtivá. A slavná Evropská unie i Amerika mlčí. Mlčí! Žádné kecy o lidských právech.

V neděli večer, méně než 48 hodin od začátku vzpoury, jste pevně v sedle, mocnější než kdykoliv v minulosti a Turecko i svět vám leží u nohou. Opozice zmizela navždy. S ní i ti, kteří se nemodlí pětkrát denně. Stal jste se absolutistickým vládcem státu, který ma nakročeno stát se plně muslimským. Evropa se vás bojí. Amerika si není jistá, kde udělali soudruzi z Pentagonu chybu.

Je to samozřejmě čirá spekulace, nevím, zda to opravdu tak proběhlo, ale je to logický krok a odpovídá naturelu toho megalomního šílence, který vládne v této důležité zemi. A bude bohužel vládnout ještě dlouho. Ve své úvaze jsem kvůli jednoduchosti zcela přehlédl kroky Erdoganovy diplomacie směřující vůči ostatním zemím, i když ty jsou neméně důležité a zapadají do obrazu nového sultána Erdogana, protože posiluji jeho pozice. V krátkosti: Usmířil se s Ruskem, dohodl se s Izraelem, přestal pomáhat ISIS, dokonce snad proti nim tu a tam zahrozil pěstičkou, v každém případě omezil nebo zcela zastavil nákup ISIS kradené ropy, přestal plivat po Asadovi... Jako kdyby mu někdo začal radit: S vnější opozici jednej, slibuj, dělej ústupky, dokud je nemůžeš porazit. Vnitřní opozici rozdrť. A budeš nejmocnější sultán Osmánské říše.



Daily Signal: USA nenechají na holičkách "porobené národy" Ruska a Číny

0
0

20. 7. 2016    zdroj a původní zdroj
The Daily Signal žádá, aby byla věnována zvláštní pozornost "Týdnu porobených národů", který se koná každý rok v USA. List poznamenává, že komunismus nebyl poražen úplně, že je stále naživu, zejména v zemích, jako jsou Rusko a Čína. A to znamená, že boj Ameriky za "osvobození" všech národů na světě bude pokračovat.



"Komunismus je rakovinový nádor, který musí být odstraněn, dokud se nerozrostl," píše The Daily Signal. List uvádí, že bývalý americký prezident Ronald Reagan to dokázal, když přešel od zadržování a kompromisů k politice, která skoncovala se studenou válkou: "My vyhráváme, oni prohrávají".

Byl schopen toho dosáhnout vytvořením strategie, která měla vojenskou, ekonomickou a politickou stránku. Výsledkem bylo, že Sovětský svaz silně zaostal v závodech ve zbrojení a nakonec byl poražen. "Ve střední a východní Evropě komunismus padl v roce 1989. A pak, o dva roky později, se rozpadl Sovětský svaz, "říše zla"", píše autor.

Avšak komunismus nepadl všude. Po uplynutí čtvrt století stále ještě existuje v Číně, Vietnamu, Severní Koreji, Laosu a na Kubě. "A jeho stopy až příliš nápadně prosvítají v imperialistickém jednání Ruska v čele s bývalým agentem KGB Vladimírem Putin," píše The Daily Signal.

Autor článku se domnívá, že právě proto je tak důležité vyzdvihnout "Týden porobených národů", který byl zaveden v roce 1959 prezidentem Dwightem Eisenhowerem. Prezident Spojených států každý rok vyhlašuje tento "Týden", bude tomu tak dlouho, dokud všechny národy nezískají svobodu. A zatím se to nestalo, poznamenává autor.

List uvádí, že je potřeba provést akce, věnované "Týdnu porobených národů", zejména jsou zdůrazněny události, odehrávající se v Rusku a Číně. Ruské úřady pokutovaly ruského občana za to, že publikoval v internetu "historická fakta." Vladimír Putin také brání pakt Molotova-Ribbentropa, který podle autora článku "vedl k obrovským ztrátám na životech mezi obyvatelstvem Ruska, Německa, Británie, Francie a dalších zemí."

V Číně vláda potlačuje svobodu projevu a ostatní svobody a všemožně trestá média, která se snaží o tom hovořit. "Rusko i Čína ... zastávají nebezpečný názor, že informace by měly být v péči státu", píše The Daily Signal.

V roce 1988 Ronald Reagan slíbil všem "porobeným národům", že jednoho krásného dne budou osvobozeny. "Vzhledem ke zdánlivé stabilitě Číny a dalších komunistických režimů to vypadá na velmi vzdálenou budoucnost. Ale musíme si uvědomit, že tyrani se vždy zdáli být neporazitelní do posledního okamžiku před svým pádem - pád Berlínské zdi a zhroucení Sovětského svazu se odehrály nečekaně a bez jediného výstřelu", konstatuje list.


 Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Svůj k svému, jak jinak!

0
0

Jiří Baťa
20. 7. 2016
Rozhovor Libuše Frantové z Parlamentních listů zaujme hned z několika důvodů. Jednak, že je veden s Tomášem Czerninem, potomkem slavného šlechtického rodu, což samo o sobě vyvolá u čtenáře nemalý zájem zvláště, když se dočte o jeho zajímavém životním příběhu od dětství do dnešních dnů. Jeho dětství a dospívání je místy dobrodružné, jindy téměř romantické, ale také možno říci odpovědně vytrvalé a k jeho původu pozoruhodné. Ale dost již chvály, vše se lze dočíst in natura v PL.cz zde

 
     Osobně jsem zpočátku posuzoval životní dráhu Tomáše Czernina jako za celkem mimořádně zajímavou, naplněnou různými osobními, rodinnými a společenskými událostmi, abych v závěru rozhovoru své pozitivum k osobě T. Czernina velmi rychle přehodnotil. A to především proto, jaký postoj zaujal k otázce , jak vidí přímou volbu prezidenta. Nicméně, ani tento postoj, resp. názor ničím nepřekvapuje když   si uvědomíme, že pan Czernin dostal do života „knížecí“ rady od samotného Karla Schwarzenberga,  které časem vygenerovaly v názor, cituji: „...  jsem se domníval,   že naše demokracie není správná, že by měla být spíš podobná té švýcarské, tedy řízená zdola. Tento názor jsem v poslední době dost zkorigoval a považuji za fatální chybu i jen přímou volbu prezidenta republiky.“
      Budiž, každý má právo na vlastní názor na to či na ono, ovšem jeho názor a konstatování, že cituji: „ ...lidé nejsou zvyklí sami rozhodovat, podléhají různým populistickým hlasům a tlakům jsou manipulováni“, je už hodně provokativní. Nic nenapraví následujícími slovy „ Nechci lidi podceňovat, ale opravdu jsou tady masírováni různými demagogiemi, že  tedy přímé rozhodování už nepovažuji za rozumné.“  Pěkně řečeno, pan Czernin sice lidi nepodceňuje, ale jinak je má za blbce, protože „nejsou zvyklí sami rozhodovat, podléhají různým populistickým hlasům a tlakům  a jsou manipulováni“!
     Aby těch důvodů nesouhlasu s panem Czerninem nebylo málo, za pozornost stojí také odpověď na otázku, jak hodnotí výkon funkce prezidenta Miloše Zemana.
V této věci musím ocitovat plné znění jeho odpovědi, protože tím se odkopal tak,  že to ani více nejde. Zde je jeho celá  odpověď: „ Mně na tom, jak vykonává funkci prezidenta, vadí skoro všechno. Vadí mi už to, že se dostal do úřadu pomocí lží, potom sliboval, že bude lidi sjednocovat, přitom jen přilévá olej do ohně, mstí se každému, kdo se na něj kdy křivě podíval. Přijde mi až komické, že se jako bývalý předseda ČSSD mstí sociálním demokratům.Zkrátka pro mne je to skutečně negativní postava. Rád bych na něm našel něco pozitivního, ale mám pocit, že nám dělá jen ostudu.Slyším hlasy z ciziny, že jsme tady měli prezidenta Václava Havla, kterého si všude vážili a kterého nám záviděli, a teď máme prezidenta, kvůli kterému se stáváme cílem posměšků. Myslím, že jsme hrdý národ a že bychom si zasloužili, abychom měli na Pražském hradě někoho důstojnějšího“. Třeba Karla Schwarzenberga, chce se dodat.Na jeho odpovědi je zřejmý vliv Karla Schwarzenberga, na kterého se často odvolává, který mu prý vléval do žil naději na lepší časy. Jaké časy měl na mysli, netřeba mnoho přemýšlet, ani se domnívat. Ani s názory a postoji pražské kavárny, pravdoláskařů a havloidů není podobnost vůbec náhodná.
    Jak již v úvodu článku řečeno, pan Tomáš Czernin popisoval svou životní dráhu, která se odehrávala za dobu „hluboké totality“ natolik přirozeně a lidsky, že by mu člověk snad i projevil sympatie a pochopení, že jeho život byl skoro jako „jednoho z nás“. Tím se rozumí těch, v době vlády komunistů neměli možnost „svobodného cestování do zahraničí“ a přesto to bez újmy přežili, neměli „svobodu slova“, kterou by zneužívali k tomu, aby sprostě, vulgárně ( trestuhodně) nadávali a uráželi hlavu státu, měli bezpečnost (VB), která se starala o bezpečí a pořádek, v době, kdy lidé měli práci, od státu dostávali byty, bylo bezplatné školství, zdravotnictví, podnikové rekreace atd., atd. V podstatě toto všechno pan Czernin osobně prožil, ale rád  na to rychle a účelně zapomene, když se nabízí naplnění nadějí, kterými jej oživoval soukmenovec kníže Schwarzenberg. Zvláště, když po „životních“ peripetiích a zkušenost dospěl k názoru a rozhodnutí se politicky angažovat a jak jinak, než právě v TOP 09. Odměnou mu je kandidatura za TOP 09 na „senátora“, což je další krůček k naplnění nadějí, vkládané mu do paměti spoluzakladatelem TOP 09 Kchárl von Šláfebergem.
     Nic proti osobě pana Czernina. I o něm však platí známé „svůj k svému“ i když jeho život byl diametrálně odlišný od života jeho zřejmě životního vzoru či příkladu Karla Schwarzenberga. Ovšem jeho současné postoje a názory jsou nikoli jenom produktem prožitého, ale vlivu lidí, ke kterým jej váže jeho aristokratický původ a krev.

Je vám jedno, kolik platíte za elektřinu?

0
0

Václav Marek
21. 7. 2016
Jestli ano, tak dále nečtěte. Když ne, tak pro to něco dělejte, nikdo to za Vás neudělá.
Do roku 2001 hlídal náklady za elektřinu stát aq platili jsme jednomu dodavateli jeden zisk. V roce 2001 se rozdělila dodavatelská společnost na 5 oblastí a na ochranu zákazníků byl zřízen Energetický regulační úřad (dále jen ERÚ, který však maloodběratelé nemají zájem kontrolovat.


A proto se původní poměr v platbách za distribuci a činnosti s ní spojené, který na počátku roku 2001 se blížil poměru v odebraném počtu MWh, 52% velkoodběratelé a 48% maloodběratelé, začal výrazně měnit ve prospěch velkoodběratelů, protože ti nelení a chodí na ERÚ naříkat, že s tak drahou elektřinou jsou jejich výrobky neprodejné. Zveřejnění návrhu nové tarifní struktury, která měla ještě více zvýhodnit velkoodběratele a prohloubit diskriminaci mezi maloodběrateli, však narazilo na odpor občanů.

Na základě poznání, že ERÚ neplní Energetický zákon, konkrétně paragraf na ochranu zákazníků, byl založen v Blansku dne 7.4.2016 spolek Maloodběratelé elektrické energie z.s. s celorepublikovou působností a vytýčil si cíl – dojednat s ERÚ změnu deformované ceny elektřiny pro maloodběratele tak, aby každý platil podle skutečných nákladů.
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live