Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

RF upozornila tureckého prezidenta na připravovaný převrat

0
0

21. 7. 2016    zdroj a zdroj
Rusko upozornilo několik hodin před začátkem vojenského převratu v Turecku prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana na připravovaný puč. Informovala o tom íránská informační agentura Fars s odkazem na arabská média, která se o tom dozvěděla z diplomatických zdrojů v Ankaře.


Uvádí se, že výzvědné údaje byly obdrženy od jednotek ruských ozbrojených sil, umístěných v regionu, kterým se podařilo zachytit vojenské radiové informace včetně šifrovaných. Jejich analýzou bylo zjištěno, že turečtí vojáci připravují svržení vlády.

Konkrétně v rádiové informaci zaznělo, že k hotelu v letovisku Marmaris, kde se Erdogan rekreoval, musí být odesláno několik armádních vrtulníků, aby byl zatčen nebo zabit. Nakonec se však vrtulníky opozdily, takže prezident byl již evakuován.

Kde přesně ruská armáda zachytila rádiové zprávy, zdroje neví, ale bylo poznamenáno, že ruská zpravodajská jednotka se nachází na severu sousední Sýrie, na základně Hmeymim. Bylo konstatováno, že tam jsou dislokovány moderní systémy pro zachycování radiových zpráv, které shromažďují informace pro jednotky, bojující proti terorismu na syrském území.

Diplomatické zdroje připomínají posun v zahraniční politice Erdogana, kdy po několika měsících ochlazení vztahů s Ruskem, které následovalo po útoku na ruský bombardér Su-24 v Sýrii, se omluvil. Právě to bylo podle jejich tvrzení "hlavním důvodem k tomu, že řada zahraničních států vyprovokovala armádu k převratu a bylo jí přislíbeno, že ji podpoří - a tento posun jej zachránil".

V této věci turečtí představitelé dosud neposkytli komentář. Dříve oficiální představitelé včetně silových struktur potvrdili, že generálové armády byli předem informováni o blížícím se převratu. Bylo zdůrazněno, že puč se podařilo potlačit díky informacím o spiknutí, které národní rozvědka obdržela několik hodin před jeho zahájením.

Pro odvrácení převratu vydalo vedení armády rozkaz všem leteckým a pozemním sílám v celé zemi, aby okamžitě přerušily činnost a aby dopravní prostředky zůstaly na svých místech.

Bylo také oznámeno, že spiklenci, když si uvědomili, že jejich úmysly jsou známy, byli nuceni začít operaci o šest hodin dříve - původně měli v plánu vystoupit ve 03:00 místního času v noci na 16. července ...

 Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Aj slzy deľme spravodlivo

0
0
Jozef Banáš
21. 7. 2016   Aktuálne.sk

Promenade des Anglais – prekrásny bulvár pozdĺž pobrežia v Nice sa stal miestom neobyčajne krutého a barbarského útoku. Ešte vlani som po ňom behával, chodieval na mestskú pláž a mám na toto nádherné mesto francúzskej riviéry tie najúžasnejšie spomienky. Masová vražda šialeného šoféra nákladného auta mnou otriasla a dvíham ruku za jeho prísne potrestanie.



Nad nevinnými obeťami zaplakali a plačú ich príbuzní, občania, plačú novinári aj politici. Posielajú si kondolenčné telegramy a prezident „La grande Nation“ spúšťa zástavu s trikolórou na pol žrde. Smútim aj ja, ale zároveň sa zamýšľam nad úprimnosťou sĺz nad mŕtvymi z Nice. Najmä sĺz z Elyzejského paláca.

Zamýšľam sa nad obeťami teroru v Nice, Paríži, ale aj nad tými, nad ktorými nikto slzu nevyronil - nad státisícami mŕtvych francúzskeho teroru v Afrike. Ak by sme mali porovnať slzy nad mŕtvymi Francúzmi zabitými teroristami, a na druhej strane nad mŕtvymi Afričanmi zabitými Francúzmi, boli by na jednej strane kvapky, no na strane druhej by bolo more sĺz.


Po vlne dekolonizácie v roku 1960 sa africké krajiny formálne oslobodili, no v skutočnosti niekdajšie koloniálne mocnosti, predovšetkým Francúzsko, vo vykorisťovaní Afriky pokračovalo a pokračuje dodnes.

Prezidenti François Mitterand a Jacques Chirac zrejme v slabých chvíľach priznali, že bez Afriky by bolo Francúzsko treťoradou krajinou. Chirac dokonca verejne povedal, že „veľká časť peňazí v našich bankách pochádza výlučne z vykorisťovania Afriky“.

Po dekolonizácii nanútili Francúzi svojim niekdajším kolóniám menu FCFA (Francúzsky frank pre bývalé kolónie), čím ich hospodárstva priklincovali k Francúzsku. Kto sa pokúsil zo zovretia vyslobodiť, skončil zle. Po tom, keď sa v roku 1963 prvý volený africký prezident Sylvanus Olympio odhodlal opustiť sféru FCFA pretože jeho krajina - chudobné Togo, musela splácať Francúzsku “kolonizačný dlh” vo výške 40 percent HDP, zavraždili ho príslušníci francúzskej cudzineckej légie.

Keď sa o podobný krok pokúsil prezident Kene Modibo Keita, stal sa v roku 1968 obeťou prevratu. Francúzski výsadkári a príslušníci cudzineckej légie povraždili v rokoch 1954 až 1962 prinajmenej štvrť milióna Alžírčanov v ich boji za nezávislosť. Za ostatných 50 rokov sa uskutočnilo v Afrike 67 prevratov v 26 krajinách, z toho v šestnástich bývalých francúzskych kolóniách.

Páchateľ z Nice sa rýchlo radikalizoval. Bral drogy a trpel depresiami, prezradil jeho otec

Africkí vodcovia, ktorí sa vzbúrili postkoloniálnemu vykorisťovaniu boli jednoucho nahradení skorumpovanými poskokmi. 14 afrických krajín bolo v roku 2014 viazaných kolonizačnou dohodou, ktorá ich zaväzovala uložiť 85 percent svojich finančných rezerv vo Francúzskej centrálnej banke.

Odhaduje sa, že Francúzsko zadržuje asi 500 miliárd finančných rezerv týchto krajín. Ročne im povoľuje vybrať len 15 percent z uložených peňazí, ak chcú viac, musia si požičať vlastné peniaze za komerčný úrok!

Nanútená „Dohoda o spolupráci“ zaväzuje niekdajšie francúzske kolónie splácať Francúzsku investície, ktoré preinvestovali počas kolonizácie. Takže, ak napríklad Francúzi vybudovali železničnú trať vedúcu od náleziska uránu k prístavu, aby mohli urán vyvážať, musia im to Afričania pekne zaplatiť.

Dohoda zaväzuje štrnásť afrických krajín (Benin, Burkina Faso, Guinea-Bissau, Pobrežie slonoviny, Mali, Niger, Senegal, Togo, Kamerun, Stredoafrická republika, Čad, Kongo-Brazzaville, Rovníková Guinea a Gabon) prednostne ponúknuť akýkoľvek novoobjavený zdroj surovín Francúzsku, pri verejných zákazkách musia vlády týchto krajín uprednostniť francúzske záujmy.

Svet sa nesmie zastaviť. Promenádu v Nice po teroristickom útoku opäť otvorili

Nemusíme chodiť do hlbšej histórie, vieme ako skončil líbyjský vodca Kaddáfí, keď sa v roku 2011 postavil proti tlaku Francúzska, Veľkej Británie, Talianska a USA. Francúzsko podporované USA porušilo rezolúciu OSN prijatú na ochranu civilného obyvateľstva a z ochrany civilov sa stala akcia na odstránenie Kaddáfího.

Boli to práve francúzske lietadlá, ktoré v marci 2011 ako prvé zaútočili na Líbyu. Zmienená koalícia uskutočnila viac ako 26.000 náletov.

V niektorých oblastiach dovtedy jednej z najfunkčnejších krajín Afriky nastal hladomor a tisíce ľudí z Líbye uvrhnutej do chaosu stále uteká. Mnohí z nich sa topia v Stredozemnom mori, podobne ako občania z bývalých francúzskych kolónií, ktoré Paríž nemilosrdne pľundruje.

Koľko mŕtvych bolo v Líbyi, Mali, Guinei Bissau, Togu, Čade, Kamerune a koľko v Nice, Paríži? Kde sú slzy pokrytcov z Elyzejského a iných palácov? Slzy tých, ktorí Afričanov vyháňajú z ich domovov? Aj slzy treba deliť spravodlivo pretože vždy platilo a bude platiť: Čo zaseješ – to budeš žať.

Ani peklo nebylo nikdy tak naštvané, jako teflonový sultán

0
0
Pepe Escobar
21.7.2016 Zvědavec

Když turecký prezident/ctižádostivý sultán Recep Tayyip Erdogan přistál na istanbulském Ataturkově letiště v sobotu brzy ráno, prohlásil pokus o puč proti jeho vládě za neúspěšný a „bohem seslaný“.


Bůh evidentně používá Face Time. Právě prostřednictvím tohoto přenosu po iPhonu z neznámého místa se na CNN Turk objevila zaražená hlasatelka předkládající divákům video, ve kterém Erdogan dokázal dostat pluky svých stoupenců do ulic, spustit hněv lidu a porazit vojenskou frakci, která převzala státní televizi a prohlásila, že se chopila moci.

Takže bůh pracuje přes záhadné mobilní cesty. Erdoganovu výzvu uposlechli dokonce i mladí Turci, kteří proti němu zuřivě protestovali v parku Gezi; kde byli postříkání slzným plynem nebo oblaženi vodním dělem jeho policií; možná je strana AKP znechucena, ale podpoří ho proti „fašistickému vojenskému puči“. A to nemluvím o tom, že prakticky každá mešita v Turecku Erdoganovu výzvu předala.

Oficiální verzí Ankary je, že puč byl proveden malou vojenskou frakcí, řízenou na dálku v Pennsylvánii v exilu žijícím duchovním Fethullahem Gulenem, aktivem CIA. Nakolik zodpovědnost zůstává diskutabilní, jasné je, že tento puč byl tureckou verzí „tří hlupáků; skutečnými poskoky mohli ve skutečnosti být již zatčený velitel 2. armády generál Adem Huduti; velitel 3. armády Erdal Ozturk; a bývalý šéf letectva Akin Ozturk.

Jak nadmíru vzrušení bývalí operativci CIA vyřvávali na amerických sítích – a ti o změnách režimu pár věcí vědí – prvním pravidlem při puči je zaměřit se a izolovat cíl, hlavu hada. Přesto lstivý turecký had, v tomto případě, nebyl nikde ke spatření. Nemluvě o tom, že žádný z vrcholových generálů nezašel do státní televize TRT a přesvědčivě s vlasteneckým zanícením plně nevysvětlil důvody puče.

 

(Erdoganova) láska visí ve vzduchu


Organizátoři puče se zaměřili na výzvědné služby – jejichž hlavní posty jsou na istanbulském letišti, v prezidentském paláci v Ankaře a poblíž ministerstev. Použili vrtulníky Cobra – s piloty vycvičenými v USA – proti těmto cílům. Cílem bylo také nejvyšší velení armády – které po 8 posledních let jmenuje Erdogan a mnozí vyšší důstojníci mu nedůvěřují.

Když okupovali mosty přes Bospor v Istanbulu, zdálo se, že jsou v kontaktu s vojenskou policií – která je rozeseta po celém Turecku a má pevnou kolektivní morálku. Ale nakonec neměli dost lidí – a nezbytné přípravy. Všechna klíčová ministerstva mezi sebou, zdá se, v průběhu komplotu komunikovala, stejně jako výzvědné služby. Co se týká turecké policie jako celku, ta je nyní jakousi Pretoriánskou gardou AKP.

Mezitím vzlétl z letiště Bodrum v 1:43 Erdoganův Gulfstream, let číslo TK8456, a letěl několik hodin nerušeně nad severozápadem Turecka se zapnutým transpondérem zcela nerušeně. Právě z prezidentského letadla, když bylo ještě na zemi, Erdogan přes Face Time promluvil a pak řídil kontra puč. Letadlo nikdy neopustilo turecký vzdušný prostor – a bylo zcela viditelné na civilních a vojenských radarech. F-16 pučistů ho mohly snadno sledovat nebo ho zlikvidovat. Místo toho poslali vojenské vrtulníky bombardovat prezidentské obydlí v Bodrum, dlouho poté, co tuto budovu opustil.

Hlava hada si musela být na 100% jistá, že nastoupit do letadla a zůstat v tureckém vzdušném prostoru je bezpečné stejně, jako pojídání baklavy. Ještě více zarážející je, že Gulfstream dokázal přistát v Istanbulu v naprostém bezpečí v časných sobotních ranních hodinách – navzdory převládajícímu názoru, že letiště je okupováno „vzbouřenci“.

V Ankaře „vzbouřenci“ použili mechanizovanou divizi a dvě komanda. Kolem Istanbulu byla celá armáda; 3. velitelství je dokonce integrováno do sil rychlé reakce NATO. Oni dodali Leopardy rozmístěné na klíčových pozicích v Istanbulu – kde, mimochodem, nezahájily palbu.

A další dvě armády rozmístěné na syrské a íránské hranici zůstaly „na čekané“. A pak, ve 2 ráno, velení rovněž klíčové 7. armády, rozmístěné v Diyarbakir – pověřené bojem s partyzány PKK – vyhlásilo loajalitu Erdoganovi. To byl přesně ten klíčový okamžik, kdy premiér Binali Yildirim oznámil bezletovou zónu nad Ankarou.

To znamenalo, že Erdogan ovládá oblohu. A hra byla u konce. Historie se ubírá záhadnými cestami; bezletová zóna, o které Erdogan tak dlouho snil nad Aleppem nebo nad syrsko-tureckou hranicí, se nakonec zhmotnila nad jeho vlastním hlavním městem.

 

Posbírání obvyklých podezřelých


Americký postoj byl extrémně nejasný od začátku. Když puč propukl, americké velvyslanectví v Turecku jej označilo za „turecké povstání“. Ministr zahraničí John Kerry, v Moskvě, kde probíral Sýrii, si své sázky rovněž pojistil. NATO setrvalo v královském mlčení. Teprve až se stalo jasným, že puč byl rozdrcen, prezident Obama a „spojenci z NATO“ oficiální oznámili „podporu demokraticky zvolené vládě“.

Sultán se vrátil do hry s pomstou v očích. Okamžitě zašel do živého vysílání CNN Turk a požadoval, aby Washington vydal Gulena, dokonce bez jakýchkoliv důkazů, že puč organizoval. A uděl to s jasnou hrozbou: „Když si chcete udržet přístup na leteckou základnu Incirlik, budete mi muset dát Gulena.“ Je těžké nepřipomenout nedávnou historii – kdy Cheneyho režim v r. 2001 požadoval po Talibanu předat USA Osamu bin Ladina, aniž by nabídl jakýkoliv důkaz, že byl zodpovědný za 9/11.

Takže možností číslo jedna je, že Erdoganovy výzvědné služby věděly, že se připravuje puč; a mazaný sultán ho nechal proběhnout, věda, že neuspěje, protože pučisté měli velmi omezenou podporu. Údajně rovněž věděl – předem – že dokonce i pro-kurdská Lidově-demokratická strana (HDP), jejichž členy se Erdogan pokouší vyhnat z parlamentu, podpoří vládu, ve jménu demokracie.

Na věrohodnosti této hypotézy přidávají další dva fakty. Počátkem týdne Erdogan podepsal zákon dávající vojákům imunitu před trestním stíháním, když se účastní domácích bezpečnostních operací – jako proti PKK; to vysvětluje zlepšení vztahů mezi vládou AKP a armádou. A pak nejvyšší turecká soudní instituce HSYK propustila nejméně 2,745 soudců, po mimořádném setkání po puči. To může znamenat jen to, že seznam byl připraven dosti předem.

Hlavním geopolitickým následkem bezprostředně po puči je, že Erdogan se nyní jeví, že opětovně dosáhl své „strategické hloubky“ – jak by řekl bývalý od ústraní zatlačený premiér Davutoglu. Nejen navenek – po mizerném krachu jeho „politiky“ ve vztahu ke Střednímu východu a Kurdům – ale také vnitřně. Ze všech praktických důvodů nyní Erdogan ovládá celou výkonnou složku, zákonodárnou složku a soudnictví – a při konečných čistkách v armádě nebere žádné zajatce. Dámy a pánové, sultán je v budově.

To znamená, že neo-osmanský projekt stále pokračuje – ale nyní za masivní taktické reorientace. Skutečným „nepřítelem“ jsou nyní syrští Kurdové – nikoliv Rusko a Izrael (a ne ISIL/Daesh; ale ti jim nikdy nebyli). Erdogan jde po YPG, která je pro něj jen odnoží PKK. Jeho rozkazem dne je všemi prostředky zabránit vzniku autonomního státního subjektu na severovýchodu Sýrie – „Kurdistánu“, vytvořeného jako druhý Izrael, podporovaný USA. K tomu potřebuje jakési srdečné sblížení s Damaškem – stejně jako trvat na tom, že Sýrie si musí zachovat svoji územní celistvost. A to také znamená, samozřejmě, obnovení dialogu s Ruskem.

 

Takže o co CIA šlo?


Netřeba dodávat, že Ankara a Washington jsou nyní na jasném kolizním kurzu. Pokud Říše chaosu má v puči skrytou ruku – zatím neexistuje kouřící zbraň – tak zcela jistě má původ v ose neokonzervativní východní pobřeží/CIA, a ne v odkecané Obamově vládě. V tyto chvíli je jedinou Erdoganovou pákou přístup na Incirlik. Ale jeho paranoia roste; pro něj je Washington dvojnásob podezřelý, protože poskytuje útočiště Gulenovi a podporuje YPG.

Ani peklo nedokáže být tak naštvané, jako podceněný sultán. Za všech jeho geopolitických pošetilostí je Erdoganův simultánní balet při opětovném napojování se na Izrael a Rusko výlučně pragmatický. Ví, že potřebuje Rusko pro Turecký proud a k vybudování jaderných elektráren; a potřebuje izraelský plyn ke konsolidaci turecké role coby klíčové energetické křižovatky východ-západ.

Když jsme se dozvěděli, což je velmi důležité, že Írán podpořil „skvělou obranu demokracie“ Tureckem, jak tweetoval ministr zahraničí Zarif, je jasné, jak Erdogan, za pouhých pár týdnů, překonfiguroval celý regionální obrázek. A to samo sebou znamená i eurasijskou integraci a Turecko hluboce napojeno na Novou hedvábnou stezku – nikoliv na NATO. Není divu, že východní pobřeží – pro které je, naprosto drtivě, Erdogan příslovečně „nevyzpytatelný a nespolehlivý spojenec“ – šílí. Sen o tureckých plukovnících pod přímým velením CIA je pryč – aspoň pro dohlednou budoucnost.

Takže co Evropa? Yildirim již řekl, že Turecko může obnovit trest smrti – který bude uplatněn na pučisty. To znamená, v podstatě, sbohem EU. A sbohem tomu, že Evropský parlament schválí bezvízový režim pro Turky. Erdogan nakonec dostal to, co chtěl po kancléřce Merkel; těch 6 miliard euro na mírnění uprchlické krize, kterou v podstatě vyvolal. Merkel na Erdogana vsadila gatě. Nyní si mumlá pro sebe – zatímco sultán je schopen volat bohu přes Face Time.


Hell Hath No Fury Like a Teflon Sultan vyšel na ICH 18. července 2016. Překlad v ceně 570 Kč Zvědavec.

Polistopadové epištoly, kacířské úvahy - I.část

0
0
Stanislava Kučerová
21 .6.2016  České národní listy

I. Paměť národa
Česká minulost má vedle dimenze národní i výraznou dimenzi sociální. Obě jsou dnešním vedoucím silám přítěží, a proto je všemožně z historické paměti vytrhávají. Co zbude v prožitkovém obsahu naší identity, je-li paralyzována jak složka národní tak sociální?


Sledujeme-li procesy českého národního obrození od konce 18.stol (r.1781 bylo zrušeno nevolnictví), neujde nám, že naše vlastenectví je lidové a plné pochopení pro strádání těch chudých a nejchudších. Vždyť to jsou potomci bývalých nevolníků, kteří usilují o osvobození vlastního národa z područí. Křísí jeho jazyk, kladou základy literatuře, historii, divadlu, vědě, výtvarnému umění, politice a dávají všechny „silky a silečky"(Palacký) do služeb rodné zemi a jejímu lidu. Vlast a národ jsou cílem jejich snažení, vlasti a lidu se má dostat svobody a samostatnosti, novodobých práv a svobod Za demokratické ideje se - s nezdarem - bojuje na barikádách r.1848. Uzákoní je až Národní shromáždění Československé republiky po převratu 28. října 1918, zakotví je první Ústava ČSR z r.1920.

Po selském stavu (robota zrušena r.1848) se hlásí o svá práva i dělnictvo. Dělnické hnutí sílí a diferencuje se názorově zejména v 3. třetině 19. století. Od podpůrných a vzdělávacích spolků profiluje se tu řada sociálně politických směrů, programů a koncepcí, mezi nimiž nejvlivnější místo zaujme program sociálně demokratické strany, dovolávající se marxismu, učení o socialistické (komunistické) přeměně společnosti a zrušení všeho bezpráví. Nastaly však spory o to, která cesta k uskutečnění programu je správnější, přiměřenější a účinnější, zda radikální revoluce nebo postupné parlamentní reformy. Spory nabývají na prudkosti a přenášejí se i do 20.stol. Dlužno říci, že jak otázka národní tak otázka sociální hýbaly našimi dějinami a že v dobách zápasu s cizí mocí bylo žádoucí navzájem je spojovat, nikoli oddělovat.

Připomeňme si několik myšlenek T. G. Masaryka z přelomu 19. a 20. století. V „České otázce“ čteme: Sociální otázka není pouze otázkou dělnickou, jako r. 1487 (utužení nevolnictví, pozn. SK) nešlo pouze o otázku selského lidu. Sociální otázka není otázkou jedné třídy a kasty, je otázkou všech…“ V „Ideálech humanitních": „Na konci 18.věku byla prohlášena práva člověka…ve jménu jich se hlásá i požaduje volnost, rovnost, bratrství. Bratrství - tento požadavek humanitní a sociální je základem socialismu …Ve jménu člověctví se žádají práva politická (všeobecné právo hlasovací) i práva hospodářská (rovnost hospodářská, to znamená komunismus… idea se během času mění…také komunismus může být chápán a prováděn velmi rozmanitě).

Masaryk souhlasil s marxismem v kritice liberálního kapitalismu. Nevycházel ovšem z ekonomické teorie společnosti, také dialektika a materialismus mu byly cizí. Přesto marxismus nepokládal za věc odbytou a nepotřebnou. V tlaku levicových společenských sil na vládnoucí systém spatřoval významný pozitivní vliv na prohlubování demokracie.

„I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech nynějšího řádu společenského, v jeho nespravedlnostech a nemravnostech a zvláště v hmotné a duchovní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své - ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky.“(Sociální otázka,1898). Těmi nedostatky Masaryk mínil nedostatek realismu, demokratismu a humanismu.

Ideologové marxistické levice (po r.1917 ideologové bolševického marxismu-leninismu) místo aby hledali mezi demokraty spojence, pronásledovali „úchylkáře“. Místo aby rozvíjeli ideje národní, mezinárodní i celosvětové jednoty a součinnosti v zápase o pokrok, izolovali se ve vlastní doktríně, urputně dbali o „čistotu" kanonizovaného učení, nevraživě střežili poučky-dogmata a nepřipouštěli sebemenší vybočení ze závazné „linie", kterou pro daný časový úsek stanovilo usnesení nejvyššího stranického orgánu (Tak jako kdysi církevní sněmy určovaly, co se smí a co se nesmí věřit, co je kacířství, o co dbá inkvizice a za co hrozí zatracení …) Ať již z upřímného přesvědčení, ať z žárlivosti, osobní rivality a nepřátelství, vedoucí ideologové označovali kdekoho „napravo"či „nalevo“ hanlivými nálepkami, rozhořčeně odhalovali rozmanité „úchylky“ a „úchylkové-ismy“ (reformismus, revizionismus, sociálpatrismus, oportunismus…). Odmítli přirozeně i „maloměšťácký etizující abstraktní humanismus“ Masarykův a Benešův.

Obecně lze říci, že tyto sektářské a doktrinářské tendence, podezřívavost a nesmiřitelnost přispěly k diskreditaci hnutí a odpudily nejednoho potenciálního spojence. Jen z nesouhlasu s nesnášenlivou výlučností „jediných spravedlivých“ a s jejich uzurpovaným monopolem na hájení práv pracujících napsal např. K. Čapek svůj článek „Proč nejsem komunistou“, ačkoliv ani v nejmenším neměl v úmyslu hájit kapitalismus. „Jedno je už téměř jisto: že hospodářská mizérie u nás, jako všude, je následkem rozkladu kapitalistického liberalismu a že to jediné, co nemůže přinést nápravu, je politika, vedená kapitálem.“ (LN 1.5.1935)

A přece existuje vynikající pozitivní tradice; z doby, kdy komunisté překonali všechen stranický a ideologický partikularismus a vyhlásili program jednoty a spolupráce všech demokratických sil v národě. Stalo se tak v době smrtelného ohrožení demokratického Československa Hitlerovým nacismem koncem 30.let a v době 2.války světové. Se spojenci bez ohledu na světonázorové či politické přesvědčení vedli komunisté společný zápas hlásajíce, že jen v jednotě je naše záchrana a že zájmy každého jedince a zájmy společného boje jedno jsou.

Právě dík jednotě demokratických sil i ve světovém měřítku se podařilo nacismus porazit. Nadšeně jsme přivítali Den vítězství 9. května 1945, příchod Rudé armády i vlastních vojenských jednotek, které bojovaly v zahraničí. Tehdy se opět spojil zřetel na dobro národní a sociální. Vzdali jsme čest autorovi sborníku „Milujeme svůj národ" (J.Fučík). Souhlasili jsme se snahou Z.Nejedlého stát se „dědici národních tradic". Velká většina národa přijala s nadějemi budovatelský poválečný program a věřila, že se podaří předválečnou demokracii zdokonalit ve smyslu sociálním. Sociální otázka měla být vyřešena způsobem, který již ve 20.letech schvaloval T.G.Masaryk a který nyní, po 2.světové válce, zdůvodňoval president E. Beneš jako „socializující demokracii". Předpokládal, že cestou rozšíření funkcí státu ve věcech hospodářských a sociálních dojde k zespolečenštění finančnictví, těžkého průmyslu a zemědělské velkovýroby. (Ostatně k podobným reformám přikročily i vyspělé západní státy, např. Francie a Anglie. (Viz E. Beneš, Demokracie dnes a zítra,1948)

R.1946 volilo 40% obyvatel KSČ, slibující vlastní, československou cestu k socialismu. Nikdo tehdy netušil další vývoj, odklon od demokracie, politické omyly a chyby, nezákonnosti, přečiny a zločiny, kterých se někteří protagonisté strany a vlády po roce 1948 dopustili. Historici určí míru vlivu kompromitující neomezené moci samé a sebezachovných akcí v nové, tentokrát „studené“ válce. Znovu ožily staré nešvary dělnického hnutí a marxistické strany, nesmiřitelné doktrinářství a sektářství. Přišla „perestrojka a glasnosť" příliš pozdě? Východní blok ve „studené válce“ neobstál, zhroutil se. Občané Československa se neradovali dlouho z osvobození ze závislosti na sovětské velmoci. Stali se závislými na jejích soupeřích. „Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím"(N. Chomský) a tak se stát Čechů a Slováků – podobně jako státy Východních a Jižních Slovanů – rozpadl. Noví vládci světa považují za vhodné „udržovat geopolitický pluralismus v postsovětském prostoru“ (Z. Brzezinski).

V nových podmínkách po r.1989 bylo zapotřebí vyrovnat se nově s otázkou národní i sociální. Otázka národní byla „vyřešena“ rozpadem společného státu Čechů a Slováků proti vůli převážné většiny obyvatelstva a mediální ofenzivou proti pozitivním tradicím národního dějepisu. A jak je to s otázkou sociální? Místo kritického, analyzujícího a rozlišujícího posouzení dosavadní cesty a jednotlivých etap a směrů, které nedávnou historii charakterizovaly, začalo se v médiích hovořit paušálně o 40 (někde dokonce o 50) letech totality, a co horšího, toto nerozlišené období bylo souhrnně označeno jako zločinné a bylo postaveno na roveň nacismu. Rovnítko se klade mezi Marxův „Kapitál" a Hitlerův „Mein Kampf", svědectví o ideové nehoráznosti. Hrubě propagandistická „Černá kniha komunismu" Stalinův režim prezentuje jako dokonce větší zlo, než byl Hitlerův nacismus. Přenechám historikům, aby zkoumali specifika obou režimů. Poukážu jen na rovinu, v níž jsou oba režimy protikladné, a to je ideový program nacistického a komunistického hnutí (a státu) a na tento program navazující motivace straníků či sympatizantů a podpora, jíž se oběma dostávalo od těch či oněch společenských vrstev a kruhů.

Mezi nacismem a socialismem (komunismem) je zásadní kvalitativní rozdíl v hodnotové orientaci. Zatímco ideje socialismu (komunismu) jsou emancipační, ideje rasistického nacismu jsou antihumánní. Není pravda, že nacisté a komunisté jsou stejně (ne)vinni, když „kolaborovali" se svými režimy. Nacisté podporovali stranu, která slibovala vytvořit Novou Evropu, v niž oni jako představitelé plnohodnotné rasy budou dominantní silou, povolanou k vládě samou prozřetelností. Méněcenné rasy budou v područí, určeny k službě panské rase, přebyteční budou vyhubeni. Komunisté volili stranu, která slibovala sociální spravedlnost, rovnost a beztřídní společnost na základě pokroku dějin. Nacismus byl od samého počátku založen na zločinné rasistické doktríně, bezpráví měl ve stranickém a státním programu. Socialistický (komunistický) program naproti tomu vycházel z koncepce lidských práv a svobod. To ovšem nezabránilo jeho diskreditaci, když se některé vládnoucí špičky komunistických stran v boji o moc a udržení moci uchylovaly k násilí a zločinu. Tím ovšem nejsou emancipační sociální ideje nijak dotčeny, podobně jako násilné šíření křesťanství „ohněm a mečem“ a inkviziční ukrutnosti nedegradují křesťanské učení v jeho evangelické podstatě. Historie ukazuje, že zneužít lze jakýkoli pozitivní ideál.

Po roce 1989 ovládl naši ideologickou scénu nekritický antikomunismus, strkající do jednoho pytle nejen všechny členy bývalé KSČ a dnešní KSČM, ale i všechna socialistická, sociální, sociálně nápravná hnutí. Veškerá společenská kritika, levicoví intelektuálové, moderna, avantgarda, všechny reformní ideje, co jich bylo u nás i v zahraničí jsou démonizovány v slepé víře v samospasitelnou moc nikým neřízeného svobodného podnikání a neviditelné ruky trhu, která „vyřeší všechno“. Jde o masivní propagandu v zájmu celosvětového kapitálu; její součástí u nás má být i „Ústav paměti národa“, „Ústav pro studium totalitních režimů“.

Paměť národa? Ano, tisíckrát ano, jde-li o popularizaci našich dějin proti všem falšovatelům v cizích službách. Ale dnešní samozvaní odpůrci zapomínání nejsou ani v nejmenším strážci našich kulturních tradic. Nenavazují na odkaz těch našich předků, kteří obětavě pracovali na „národu roli dědičné“. Chtějí jen do nekonečna připomínat, účelově evidovat a registrovat všechna vybočení, která provázela pokus o socialistické zřízení v naší zemi, zamlčujíce přitom předpojatě všechno dobré, co tento pokus širokým vrstvám společnosti přinesl. Chtějí nás naopak historické paměti zbavit. Naučili jsme se vidět smysl svých dějin v zápase za více svobody, více spravedlnosti a více humanity pro vlast a její lid. To se ovšem nekryje s antikomunistickým programem hanobit ideály socialismu, dnešní komunisty ostrakizovat a izolovat, činit je dědičně a neodpustitelně vinnými za všechno zlé, čeho se jejich předchůdci dopustili, ačkoliv se za to opakovaně omluvili a svými skutky dokazují, že chtějí hříchy minulosti napravovat, respektujíce pravidla parlamentní demokracie. Ale ta pravidla právě antikomunisté nectí. V rozporu nejen s demokratickými zásadami, politickou kulturou, ale i s prostou lidskou slušností dávají najevo okázalé opovržení komunistickými vyvrženci, s kterými „se nemluví“, a nimiž se oni – elita – nezahazují a nekompromitují a jejichž tradiční symboly práce – srp a kladivo – dokonce zakazují. Oprávněná kritika historických vybočení některých byvších komunistů (ale ano, poctivou prací je stále zapotřebí je napravovat) je zneužívána k zastírání přítomných antisociálních snah. „Paměť národa“ je klamavá fikce, zavádějící a podvádějící.

Chování dnešních antikomunistů nám není nepovědomo. Povědomá je jejich urputnost, jejich intolerance, fanatismus, nesmiřitelnost „jediných spravedlivých“, inkviziční posedlost a rozdmýchávání pomstychtivosti. Takto se má scvrknout program národa, který spolu s Masarykem chtěl mít „demokracii stále se reformující“? A proč nemáme mluvit o sociální otázce ve světě, který směřuje k blahobytu jen pro jednu pětinu, v němž 800 milionů lidí hladoví a v němž každé 4 vteřiny umírá hladem 1 člověk? A proč se pro ekonomické zisky a prosperitu nedaří řešit ekologické problémy, o etických a estetických nemluvě? A proč se i mnozí sociální demokraté podílejí na obnově kapitalismu „bez přívlastků“, proč se dnes slovem „reforma“ paradoxně označují opatření antisociální povahy a proč politologové říkají: „Není žádné spravedlnosti, pravidla určuje ten, kdo je mocnější“?

Problémy demokracie v současném globalizujícím se světě, ovládaném anonymní megamocí; nevyřeší nepřestajné rekriminace minulých činů a přečinů. Je na čase znovu stmelit všechny demokratické síly k ochraně kontinuity dobrého, vyvarovat se omylů a společně čelit bezohlednosti a cynismu dnešních mocných. Jsem si jista, že kdyby dnes psal Karel Čapek své články, napsal by vyznání a výzvu na téma "Proč nejsem antikomunista".



II. Pravé hodnoty nejsou za peníze


Je-li hodnota to, co má být chtěno, co se má stát předmětem našeho chtění, pak sama komunikace je hodnotou. Komunikace, jedna z konstant výbavy lidského rodu, slouží k předávání informací a v této funkci je sama nezpochybnitelnou hodnotou. Slovo, řeč, písmo, literatura jsou konstitutivní prvky a složky kultury. Sama hodnotou, umožňuje komunikace ve své verbální podobě jiné hodnoty označovat, šířit, uchovávat i přetvářet. Slouží k dorozumívání lidí tváří v tvář, ale i přes hranice v prostoru i v čase.1)

K podmínkám šíření informací v dnešním globálním měřítku patří i universální jazyk. Kdysi se vzdělanci dorozumívali řecky, pak latinsky, posléze francouzsky. Dnes jsme svědky invaze angličtiny do všech oblastí vědy, techniky, obchodu i volného času. Anglofonní země určují normy pro prezentaci výsledků ve všech oborech. Rodilí mluvčí angličtiny jsou ve výhodě ve všech mezinárodních organizacích. Všeobecné používání angličtiny jako jazyka vědy odsuzuje neanglofonní národy k mimetismu (přizpůsobování) nebo imitismu (napodobování), ke ztrátě specifického způsobu myšlení a zdrojů inspirace a inovace. Neanglofonní vědci se stávají pouze prostředníky angloamerického výzkumu, vlastní práci nemohou plně zhodnocovat. (Co není anglicky, se nečte.) Přitom nadřazený jazyk je mateřštinou ne více než 6-7% obyvatel světa.

- Prof. Rémi Kauffer poukazuje na to, že vnutit někomu slovní zásobu znamená vnutit mu i své pojetí významů. „Američané nás vedou od brainstorming k wargame, od teenagers k fast-food, od management k benchmarking, všude jsou vpředu před ostatními.

- Prof. Gilles Deluche burcuje: „Nechceme nechat převálcovat naše jazyky parním válcem minimalizované angličtiny."

- Prof. de Marcello de Giovanni varuje, že v průběhu 50 let čeká kulturní jazyky s výjimkou angličtiny drastické znehodnocení nebo zánik. 2)

Média ve všech evropských zemích prokládají národní jazyky stovkami angloamerických slov a vazeb, znešvařují charakter národního jazyka a ochuzují domácí slovní zásobu.

I my kupujeme na leasing, potřebujeme sponzoring, obdivujeme modeling a topmodelky, šopingujeme v hypermarketech a megastorech, máme šou a talkšou a megašou, party, megaparty a všechnoparty, dáme řeč o mítinku a chceme být in a sexy a ne out nebo dawn. A náš dorost uctívá superstar a angloamerické hity a dá si drink a jointa a všechno je super a coul.

A sledujeme výsledky Australienopen a kdejakého play of a sportovci se účastní draftu a herečky kastingu. Hledáme nečeská jména pro své děti a stydime se za koncovku -á nebo -ová v ženských příjmeních. TV hlasatelka nám přeje „Mějte pěkný večer" a my pak můžeme přemýšlet „o čem je“ spánek, noc a tma. Bezhlavě napodobujeme, čteme editorial, manažerujeme, mejlujeme, esemeskujeme, dáme řeč s aupairkou či bodygardem - pěstujeme novou snobskou módu a ztrácíme jazykový cit.

Myšlenkou mezinárodního jazyka jako jedné z podmínek vzájemného porozumění mezi národy a nastolení světového míru se zabýval ve své „Všenápravě“ již J .A. Komenský. Vyslovil se pro jazyk umělý. Prof. Charles Durand zdůrazňuje, že mezinárodní jazyk má být beznárodnostní, protože všechny národy mají právo myslet a pracovat vlastním jazykem, žít v souladu s vlastní kulturou, být samy sebou plně a bez omezování. Stanovit jednu národní řeč jako mezinárodní znamená jazykovou nerovnost, hegemonii a diskriminaci, zánik národních jazyků a kultur. 3) Citovaní neanglofonní jazykovědci přirozeně souhlasí s tím, aby se mladí pilně učili angličtině. Ale při zachování péče o vlastní jazyky a kultury, protože všechny kultury světa jsou si rovny a mají právo rozvíjet se svobodně a nezávisle se svými jazyky a dalšími specifiky.

Na ochranu národního jazyka a kultury před jazykovým imperialismem se leckde tvoří programy veřejné péče, např. ve Francii, v severských zemích, v Italií, v Německu, v Japonsku, na Slovensku.

Obrana jazyka a národa patří k českým specifikům od úsvitu našich dějin, žitých v srdci Evropy ve stálém ohrožení .Od dob Velké Moravy až po druhou válku světovou byla naše mateřština pěstována jako největší kulturní statek, odkazovaný s láskou příštím generacím. Uveďme za mnohé jiné Mistra Jana Husa, předbělohorské humanisty, Jednotu bratrskou, Jana Blahoslava, Jana Amose Komenského, Bohuslava Balbína, Josefa Dobrovského, několik pokolení národních buditelů. Pro dlouhé historické období platil verš Svatopluka Čecha: „Moc, sláva, bohatství - co ze všeho nám zbylo? Naše řeč." V době nedávného ohrožení bytí národa vyslovili v nezapomenutelných verších své vyznání lásky a obdivu mateřštině Hora i Halas, Nezval i Seifert nebo Čarek, řadou všichni naši básníci nové doby.

Karel Čapek ve své „Chvále řeči mateřské" ji označuje za „samu duši a kulturu národa" a nemůže se nabažit jejího kouzla .'' 4)

Co hrozí naší mateřštině, dnes čteme a slyšíme denně. Řeč by si zasloužila účinné ochrany a péče. Avšak odborní jazykovědci ze strachu před „normotvorbou" zaujali stanovisko „bezhodnotové" vědy. Sledují, „jak se jazyk mění“, jak „fráze vyprazdňuje obsahovou stránku řeči“ a bezuzdnému šíření vulgarismů dávají placet, protože prý „jazyková kultura vyžaduje různé styly, včetně vulgarismů". Ale vyjadřovat se k úrovni jazyka v masmédiích ať již tištěných, ať audiovizuálních - to by odporovalo ultraliberálnímu pojetí vědy. A tak je naše mateřština ponechána na pospas hanobitelům jazyka všeho druhu.

A nyní k hodnotám jako obsahu komunikace. Zhruba od poloviny minulého století se šíří víra, že nové formy komunikace mezi lidmi zabrání konfliktům a válkám. Informační revoluce prý vyřeší globálnl problémy a založí lepší budoucnost lidstva. Všichni prý budou ve spojení se všemi, s celým světem budou sdílet a vyměňovat si informace.

Dnes víme, že to byla přehnaně optimistická představa. Kamery jsou jen tam, kde se to jejich majitelům hodí. Ze světa dostáváme jen vybrané zlomky reality, a co na obrazovce není, to prostě neexistuje. Výklad politických událostí se upravuje propagandisticky z hlediska psychologie války. Nové komunikační technologie představují pouze NÁSTROJ, kterého je možno použít stejně k dobrému jako ke zlému.

Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretacích oněch symbolických hodnot a ideálů, které integrovaly generace našich předků, motivovaly je a naplňovaly smyslem jejich život. Převzali jsme je jako součást kulturního dědictví a neuvědomili jsme si, že DEMOKRACIE, SVOBODA, ROVNOST, SPRAVEDLNOST už nejsou tím, čím bývaly.

S idejemi se ocitáme v oblasti ideologie či „sociální mytologie", kterou někteří označili za „falešné vědomí", za soubor nevědeckých, zdánlivých pojmů (F.Mauthner), za fikce, „jako by“ existovaly (H.Vaihinger), za způsob, jak vydávat zájmy skupinové za zájmy všech (K.Marx), za pojmy, které neslouží poznání, ale ovládání skutečnosti (K.Mannheim), za legitimizaci stávající moci /J.Habermas/.

Symbolické hodnoty jako informace svého druhu jsou soubory interpretovaných dat, které mají přesný význam v určitém specifickém kontextu, který se mění v místě a čase. Je-li možno vyměňovat si po celém světě cifry a obrázky, neznamená to ještě, že jsme navzájem schopni sdílet koncepty a myšlenky, které jsou ve svém významu od kontextu neoddělitelné. Příjemce je vždy závislý na vlastní zkušenosti, na vlastním pojetí, na vlastním pochopení. Ale i když jsme determinováni svým „zde a nyní“, i když si uvědomujeme relativitu symbolických hodnot, danou společensko-historickým kontextem, nemůžeme na ně rezignovat. Jsou součástí našeho kulturního dědictví, našeho duchovního života, jako ideální obraz reality nám umožňují realitu hodnotit, chápat, prožívat a potenciálně i měnit. Patří neoddělitelně k vnitřní výbavě autentického člověka.

Jeden příklad za mnohé.


Jak rozumíme symbolické hodnotě DEMOKRACIE?

1. Státně politicky - veškerá státní moc vychází z lidu. Vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních. Na rozdíl od monarchie, aristokracie či oligarchie je tu ústředním činitelem OBČAN. Takto byla založena Československá republika 28.10.1918. A protože není demokracie bez demokratů, usiloval stát o demokratickou osvětu ve veřejném prostoru např. takto:

„Občané! Občanky! Budete povoláni, abyste budovali a udržovali naši Republiku, neboť svobodný, demokratický stát netvoří jenom vláda, těch několik ministrů s presidentem, ale hlavně parlament, volený všeobecným hlasováním všech dospělých občanů a občanek. Bude nesmírně záležet na tom, jací budete vy. Občané vlažní k špatnostem, lhostejní a neteční k záležitostem veřejným strpí vlády ledajaké a vytvoří ubohý parlament, který zplodí jen mrzácké zákony a špatnou veřejnou správu; 5)

2. Sociálně politicky - stát nastoluje právní a sociální rovnost všech občanů. Ukončuje kastovní zřízení, ruší veškerá privilegia. Ve smyslu tohoto záměru zrušila demokratická ústava ČSR z r.1920 šlechtické výsady a tituly.

Demokratická osvěta pokračovala: „Varujme se, abychom měli Republiku, ale postrádali republikánů. Republikán slibuje svou loajalitu myšlence všeobecného dobra, monarchista vládnoucí osobě. Republikán není nevázaný omezenec ,usiluje o dokonalé občanství ve jménu čistého srdce a zdravého rozumu.“ 6)

3. Postojově politicky - demokratická kultura v politice znamená dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti: „Demokracií se nesmí rozumět žádná nízkost. Demokracie není hrubost v jednání, ale jeho příjemná prostota, ani ledabylost oděvu a vystupování, ale ani jeho zbytečná nádhera. Hrdost a skromnost, přímost, ne pletichářství, zdvořilost, ne sprostota, vlídnost, úcta a ohleduplnost, ne zlomyslnost, posměch a škodolibost. Demokrat není útočný, ale vstřícný a laskavý“. 7)

4. Sociálně hospodářsky - 20.stol. ukázalo, že demokracii nelze omezovat jen na formální svobodu a práva. Ukázala se potřeba rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních, ve sféře zabezpečení proti bídě a nedostatku.

Za časů presidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanů i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval směrem k ideálu společnosti spravedlivé, humanitní.



Platí tyto hodnoty i dnes?


Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím.Noam Chomský zaznamenal, že „USA již dávno nejsou modelem demokracie, ale mašinérií na získávání souhlasu mas".

Je tomu tak i u nás. Neobnovili jsme demokratické tradice První republiky. Vytvořili jsme státní zřízení pro odcizenou transformaci. Zbožnili jsme hodnoty ekonomické, „zelenou" dostala nenaplněná touha vlastnit a konzumovat, obohacovat se i na úkor dříve společného vlastnictví. Vlivní politici nemluvili o občanské morálce, úctě k práci, k přírodním zdrojům a materiálnímu i duchovnímu dědictví po předcích, ale o trhu, o zisku, o podnikavosti bez zábran, o tom, že při privatizaci je třeba na „chvíli zhasnout", aby na nekalosti nebylo vidět. Neříkali jsme si jako „stát má být kdysi,“ stát starejme se poctivě o jeho dokonalost a pečujme nezištně o obecné dobro. Místo toho jsme slyšeli, že „státu má být co nejméně" a každý se má starat sám o sebe a vlastní prosperitu. Místo nadosobní péče o dokonalou republiku a o věci veřejné měli jsme pečovat o soukromý majetek a egoistické zájmy.

Ale ovšem - i stát se změnil. I u nás se z praktické politiky stal „byznys“, vrcholové managementy stran jako soukromých firem vedou konkurenční boje a používají různé placené agentury, reklamní, vlivové, mediální, právně detektivní, lobuje se, slibuje, zastrašuje , korumpuje prebendami. Kdysi hrdý občan se proměnil v klienta-voliče, s kterým se manipuluje různými reklamními triky, a který, frustrovaný ve svých občanských potřebách, přestává užívat i svého výsostného práva a přestává k volbám chodit. Média servírují politiku jako reality-show na pokračování, jednou jako gladiátorské hry, pak zase krimi nebo telenovelu. Politika se tak stává pouze pokleslou lidovou zábavou.

Od direktivního řízení minulého režimu se kyvadlo veřejné správy přesmyklo k opačnému pólu. Jakýmsi historickým omylem, nedorozuměním či trikem se nedostalo občanu demokracie, ale špatně pochopené svobody. Občan se osvobodil od odpovědnosti za věci společné a od udržování řádu v životě občanském a veřejném. Vyměnil „prvorozenství za mísu čočovice", jak praví biblický příměr. Teď, když se řekne demokracie, bude myslet svobodu. A když se řekne svoboda, bude myslet na individuální sebeuspokojení bez zábran.

Zapomenuta je SVOBODA jako hodnota deklarace lidských práv s pečetí nadosobního významu a vznešenosti, patosu tisíciletého boje s despocií, tyranií, nadvládou a útlakem všeho druhu. Zapomenuta je i mravní SVOBODA integrované osobnosti, nezávislé na vnějších okolnostech a odpovědné svému svědomí. Jde o karikaturu svobody, která se vyznačuje pohrdáním všemi řády, pravidly a ohledy. Občan-neobčan má svobodu „odvázat se a nevázat se" jak nikdy v historii. Jakékoli sebeomezování budí nechuť, odpor, posměch. Cílem je „užívat si" do syta všeho, co trh nabízí. Ve světě vulgárního hedonismu a cynismu, všeobecné prodejnosti a koupitelnosti znějí všechna ta „stará a vznešená slova, v nichž je zobecněna tisíciletá zkušenost lidstva našeho kulturního okruhu - o jehož zachování a smysl pečujeme - nepřesvědčivě, falešně, kýčovitě", napsal V. Bělohradský s poukazem na „naši počítačovou džungli". Média rozvracejí kulturní archetypy hodnotových soustav vlastních mnoha kulturám a fungujících jako stabilizátory soužití lidí ve společenstvích. Někteří analytikové hovoří přímo o zločinném působení médií při podvracení kultury, morálky, nepsaného konsensu o tom, co je dobré a co zlé.


Je náprava možná?


Sami mediální pracovníci připouštějí, že média nabízejí pokřivený obraz světa a doporučují nepřeceňovat jejich informace, mít vnitřní sílu vzdorovat vymývání mozků, uchovávat si za každé situace vlastní názor, být vůči vlivům rezistentní a věrný svému přesvědčení 8).

Internet nabízí nový obor - Informační etiku - a vyzývá k diskusi o etických problémech dneška s tím, že pokrok v informační technologii má lidské hodnoty chránit a posilovat, nikoli poškozovat a ničit.

Rodina i škola, všechny kulturní instituce by měly ukazovat, jak čelit virtuálnímu světu reklamy, bezbřehého konzumu a zábavy bez konce i svůdným slibům, že si „splníme své sny" dík výhře, půjčce nebo dividendám. Pravé hodnoty nejsou za peníze. Symbolickým hodnotám bychom měli vrátit jejich pravý význam a bránit degradaci kultury a proměny lidí v nevědomý, neodpovědný, manipulovaný dav.



Literatura

1. Vybíral, Z., Psychologie lidské komunikace. Portál: 2000 Cakirpaloglu, P., Psychologie hodnot. Votobia : 2004
Kučerová, S., Člověk - hodnoty - výchova. Prešov : 1996 Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010.


2. Kauffer, R., Deluche, G., De Giovanni, M., In Durand, Ch.,

Podvody apoštolů komunikace. 88. kongres esperantistů světa, Göteborg : 2003

3. Durand, Ch. dtto

4. Pražák, A., Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého. Praha: 1945

5. Dejmek, P., Katechismus pravého republikána. B. Kočí,Praha : 1919

6. dtto

7. dtto

8. Fištejn, J., Globalizovaná média versus mediální globalizace. Materiál z diskusního večera CEVRO, Česká Lípa: 2001



III. Hodnoty v době neoliberalismu



Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá a vyhlášená Valným shromážděním Spojených národů 10. prosince 1948, přisuzuje každému člověku právo na život, svobodu a bezpečnost, na přirozenou důstojnost, spravedlnost a mír, život bez strachu a nouze. Deklarace podává výčet ideových hodnot, které stojí za to, aby o ně člověk usiloval, které by měly platit jako základ společného přesvědčení, společného konsensu, souhlasu současného lidstva.

Hodnota, to, co potřebujeme, co chceme, čeho si vážíme, co ctíme, co milujeme, má zásadní význam z hlediska systémového utváření lidského života od nejstarších dob evoluce v sociálně biologickém i antropologicko kulturním pojetí.

Jako nezpochybnitelný axiom platí, že první a nepodmíněnou hodnotou pro člověka je příroda. Bez ohledu na místo a čas - lidský život je bez přírody nemyslitelný. Počáteční živly starých řeckých filosofů, voda, vzduch, země, oheň pozemský i slunce nebeské, semena všech věcí - živly, z nichž svět vznikl a jimiž trvá - jsou i pro nás hodnotami, a nepochybíme, když řekneme, že absolutními.

Ne vždycky jsme si to uvědomovali, soudili jsme, že hodnotamVydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010. i jsou jen lidské kulturní výtvory, a že příroda je bezhodnotová. Co máme, nevíme, až když to ztrácíme. . ." Dnes víme, že bez čisté vody, vzduchu a ostatních darů neporušené přírody - nepřežijeme.

Příroda je nejen nositelkou a dárkyní primárních životních hodnot. Je i zdrojem elementárního hodnocení.

Proces hodnocení (axiologický) je obecný princip samoregulace, vlastní celé živé přírodě. Přibližování k příznivému a vzdalování se škodlivého je elementární základ účelné interakce kteréhokoli živého organismu s prostředím, podmínka uspokojování potřeb, výměny látek mezi organismem a prostředím, zabezpečování (udržování či obnovování) organického systému vůči okolnímu světu. (Viz. helio- či geo- tropismus, helio-, geo-, chemo- či thigmotaxe.) Zatímco živočichové reagují na bezprostředně vnímatelné znaky reality, člověk reaguje i na signální modely skutečnosti, jak je v sociální interakci představuje řeč nebo jiné znakové systémy. Uvědomělá forma hodnocení, výběr signálů a přiměřených reakcí na ně zabezpečuje sebezáchovu a seberozvoj člověka jako bytosti přírodní, sociální a kulturní. Člověk má ustavičně přebytek podnětů a volbu reakcí na ně. Hodnotící výběr podnětů a reakcí zajišťuje jeho samoregulaci. Hodnotou a kladným stimulem je to, co uspokojuje potřeby subjektu.

Lidé ovšem žijí a působí nikoli jako izolovaní jedinci, ale ve spVydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010. olečenstvích se sobě podobnými. Prostřednictvím sociálních vztahů člověk nejen poznává a přetváří svět, ale současně i hodnotí, co je užitečné, co škodlivé, co udělat, čemu zabránit. V lidském společenství se hodnocení stává sociálním fenoménem. Hodnota je to, co uspokojuje potřeby společnosti.

Právě společenské zakotvení mění význam hodnoty jako toho, co je chtěno, v něco

závažnějšího - v něco, co má být chtěno. Ve společnosti se vytváří všeobecný konsensus, shoda o tom, co se smí a co se nesmí, co je hodno obdivu a co se zavrhuje. V procesu socializace - včetně výchovného působení - jedinci interiorizují vládnoucí ideály a normy jako hodnoty, které jsou jim vlastní a stávají se zdrojem jejich životních motivací, inspirací a spojení se skupinou. Tak vzniká v jedinci svědomí jako autonomní řídící centrála, která integruje jedince se sebou samým i se skupinou, ke které patří. Svědomí bdí nad tím, aby jedinec pokládal za hodnotu to, co má být.

Potřeba regulace a auto regulace je potřeba biologická,člověk ji sdílí s celou živou přírodou. Potřeba smysluplného řádu, kterou uspokojuje morálka, je potřeba po výtce lidská. O mravnosti můžeme říci, že je formou společenského vědomí, jejíž funkcí je sociální řízení prostřednictvím samořízení jedinců. Jedinec řídí své rozhodování a chování ve shodě s morálními hodnotami (normami a ideály), které v průběhu socializace a eVydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010. nkulturace přijal za své.

Jako evropské hodnotové paradigma bývá uváděn řecký ideál, žít svobodně podle rozumu a ve shodě s přírodou. Prométheovský princip rozvoje osobnosti, kritického myšlení, svobodné lidské vůle a její vzpoury proti překážkám a omezující moci.

Proces poznávání a přetváření světa a souběžné zdokonalování člověka jako subjektu tohoto procesu je lidskou emancipací, cestou člověka, tj. lidského rodu – za svobodou. Každý jedinec jako příslušník lidského rodu má právo i povinnost rozvíjet svůj potenciál; byť jakkoli jedinečný, každý je lidskému rodu odpovědný. V 19. století a ještě po část 20. století dominuje myšlenka odpovědnosti nejen vůči sobě, ale i vůči nadosobnímu celku. Myšlenka svobodného rozvoje všech se spojuje s touhou po dokonalém uspořádání společnosti.

Avšak v poslední třetině 20. stol. dochází k povážlivému zlomu. Orientace na společnost, nadindividuální systém, je vystřídána orientací jen na sebe sama, chování sociocentrické je vystřídáno chováním egocentrickým. Šíří se ideje, které protiřečí dosavadním etickým tradicím, sdíleným od antiky přes křesťanství k sekulárnímu humanismu. Kulturní dědictví je zpochybňováno, učitelé a rodiče znejisťováni znevažováním práva vést mládež k rozlišování dobra a zla.

Není žádným tajemstvím, že odklon od sociocentrismu a egocentrismu má na svědomí vlna neoliberalismu, která se šíří od 70. let minulého století. (Mohli bychom tu citovat výstražná svědectví např. W. Brezinky, Zb. Brezinského, papeže Jana Pavla II. aj. 1)) Kritici poukazují na to, že absolutizovaná svoboda bez odpovědnosti směřuje k dezintegraci, k rozpadu společnosti na mocenskopolitické klany, jejichž zájmům je vydána na pospas. Ukazuje se, že nejen despotická moc diktatury a nekontrolované státní moci porušuje práva jedince a skupin. Diskriminované menšiny, oběti zločinu a násilí, dosud nevídaná tolerance vůči zločinnosti jakož i kult násilí, podporovaný z komerčních důvodů sdělovacími prostředky, o tom jasně svědčí.

Jestliže základem dosavadního civilizačního vývoje byla mnohostranně se vyvíjející práce, na přelomu 19. a 20. stol. se osou všech společenských změn stávaly stále více peníze, finanční kapitál. Tato změna oslabila význam výroby, obchodu, správy a samosprávy, kultury, dosavadních směrodatných institucí, pravidel a norem. Ohrozila demokracii.

Uveďme svědectví amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Ten r. 1916 vyjádřil nespokojenost s podřízeností volených politiků nevolené ústřední bance, která vládla prostřednictvím úvěrů. Řekl tehdy: „Náš systém úvěrů je koncentrován v rukou několika jedinců, kteří omezují a kontrolují veškerou činnost a růst národa. Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců“. 2)

Karel Čapek popsal týž jev v jednom ze svých sloupků z hlediska nikoli vlády, ale prostých občanů: „Odpusťte, mám snad primitivní názory, ale myslel jsem vždycky, že peníze jsou jen článkem mezi prací a životní potřebou. Zdá se však, že peníze jsou tu proto, aby dělaly nové peníze, že si založily svůj vlastní podnik, že se udělaly samy pro sebe, vrhly se na výrobu peněz a slouží vydělávání. Střádal ustoupil spekulantovi. Ta náramná chuť svésti se na báječných nebo pochybných ziscích, jež dělají peníze! Mnoho lidí přitom sice o peníze přijde, ale několik pánů ředitelů najde tantiému v jiné zlatonosné bance. Snad opravdu není lidem pomoci.“ (LN) 3)

Až do krize 30. let 20. stol. hlásali američtí podnikatelé jako nezvratné dogma, že volný trh má samoopravnou schopnost, veškeré regulativní zásahy působí jen škodu. (I my máme zásadu, že „neviditelná ruka trhu vyřeší všechno“!) Až „černý pátek“ na newyorské burze, propad poptávky, hromadící se nadvýroba, krachy bank, bankroty podniků, masová nezaměstnanost trvající déle než 10 let – silně touto vírou otřásly. „Nová hospodářská politika“ F. D. Roosevelta uložila státu překonat nedostatky živelného soukromého podnikání, omezila rozsah finančních spekulací a stimulovala ekonomiku. Následné konjunktury využila opozice k zvrácení předchozích změn. Vynutila si zrušení jak regulace bankovnictví, tak protilichvářských zákonů. Prosadila se monetaristická doktrína Miltona Friedmana, podle které zvýšení peněžní zásoby znamená zvýšení hrubého národního produktu. K tomu přistoupila doktrína Andrew Mellona, s požadavkem stimulovat investice pobídkami a podporou nejbohatších občanů. A nakonec zásada, že rozpočet musí být vyrovnaný, dluh se nesmí zvyšovat.

Za vlády Ronalda Reagana vznikl z těchto tří doktrín neoliberální program, spojující zásadu o nezasahování vlády do ekonomie, přesvědčení o všemocnosti a autoregulaci trhu, odsouzení progresivní daně a deficitních výdajů. Obchodu s penězi konečně nic nepřekáželo. Ze dne na den výrazně vzrostla převaha spekulativního kapitálu nad kapitálem reálným. Věřitel získal právo vydělat na penězích, které půjčuje, nejvýš dosažitelné maximum. Lichvářskému obchodu se dostalo dokonce jisté glorifikace. Ač v minulosti přísně odsouzen náboženstvím, morálkou i zákony, dnes je oceňován jako zásluha, protože kapitalismus přece závisí na ziscích jednotlivců. Lichvářský spekulant se ve skutečnosti zasluhuje o dobro pro všechny! 4)

Keynesovy myšlenky o státním regulování hospodářství v zájmu zamezení krizí a využití všech výrobních kapacit, které dominovaly po druhé světové válce, se octly v opovržení. Skuina 7 nebohatších zemí je v 80. letech zavrhla.

Přes všechny sebechvály neoliberalismu množí se v globalizovaném světě krizové jevy. Vyvolává je trojjediný komplex problémů ekologických, ekonomických a etických. Svět se ocitá ve dvojí hrozivé nerovnováze.

1. Nerovnováha mezi lidmi


Hrozivě roste rozdíl mezi příjmy bohatých a chudých zemí a jejich obyvateli. Propast mezi 20% nejbohatších a 20% nejchudších byla r. 1960 – 30:1. 1980 – 45:1, 1989 – 59:1, 2000 – 74:1.

Dnes je rozdíl mezi přijmy bohatých a chudobou více než 80-90tinásobný; nebude trvat dlouho, bude stonásobný. Koncem minulého století bylo na zemi více než miliarda uprchlíků, lidí bez domova. Těch stále přibývá. Životní úroveň neprivilegovaných se prudce snižuje, šíří se podvýživa, tělesné chátrání, nemoci, duševní úpadek.

Neomezená svoboda k realizaci maximálního zisku vede v horních patrech společnosti ke ztrátě odpovědnosti, ohledů, k sobectví, nenasytné chtivosti a neřesti, korupci všeho druhu a předstírání ušlechtilých pohnutek a cílů. V dolní sféře, v suterénu společnosti bují kriminalita, narkomanie, prostituce, organizovaný zločin, terorismus.

V celém lidském světě ubývá motivace k pravdě, odvaze, čestnosti, věrnosti přesvědčení, altruismu. Nepřekonaná rezidua minulosti oživují nehumánní závodění národů o prvenství v získávání materiálního bohatství.

2. Nerovnováha mezi přírodou a civilizací


Globální změny životního prostředí již nebude možno napravitVydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010. Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010. . Nejde už o poruchy lokálních ekosystémů jako v minulosti, ale o poškození celé biosféry, které je nevratné. Snahám o regulaci těžby, výroby a spotřeby stojí v cestě – jako v případě mezilidských vztahů – nezřízená touha po zisku. Trh ovšem problémy nevyřeší. Je nutná změna životního stylu současné civilizace s obratem k respektu morálního imperativu a všelidských hodnot: vědomí příslušnosti k přírodě, cítění sounáležitosti se všemi příslušníky lidského rodu, životní potřeba vzájemnosti a solidarity.

To ovšem neoliberalismu zcela protiřečí. Hle, co hlásá představitel neoliberální filosofie a etiky F. A. Hayek (1899-1992):

Heslo sociální spravedlnosti (vč. Spravedlivé ceny nebo odměny, SK) nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.

Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí, podle tohoto guru neoliberalismu „ještě od Aristotela a tradovala je středověká a raně novověká církev“. Dodejme, že „spontánní řád tržního hospodářství“ není nic jiného než právo silnějšího, pokud neexistuje hodnotová regulace právní a mravní. 5) A na krize, jako je ta současná, si prý musíme zvykat. Je přirozené, že se periodicky opakují.

Není sporu o tom, že neoliberalismus v globálním měřítku ohrožuje platnost dosavadních morálních představ. Narůstá agresivita, ubývá prosociálního chování. Vládne všeobecná prodejnost a všeobecná koupitelnost. Nejmocnější civilizace dík vojensko-finančně-hospodářské převaze nad zbytkem světa – šíří svou hegemonii rafinovaně i očividně na úkor přirozené existence a rozvoje jiných kultur. Její jednostranný ekonomismus si přitom uzurpuje právo redukovat smysl života na výrobu, obchod a konzum, legitimizuje touhu po neomezeném zisku a s ní lidskou lačnost, nenasytnost, bezohlednost. Kult peněz je provázen násilím, brutalitou a destrukcí dobrých mravů a veškeré kultivovanosti.

Marně se očekávala „tichá revoluce“ v zemích nadbytku – totiž odklon od materialistických hodnot k postmaterialistickým, hledání smyslu života v hájemství ducha. Midasův efekt působí, že i alternativní pojem-program kvality života, namířený původně proti masové spotřebě, je okupován ekonomickými zřeteli a hodnocen podle ekonomických kritérií. 6)

V našich masmédiích, audiovizuálních i tištěných, probíhá nepřetržitá kampaň devalorizace našich národních hodnot. Jedinou politikou je destrukce sociálního státu, oslabování zákonů na ochranu životního prostředí a snižování daní v zájmu mezinárodního i domácího kapitálu. Jiný společný program nemáme. Renomovaní „léčitelé“ naší národní duše z okruhu sudetoněmeckého revanšismu, netolerantní evropeizace a přezíravé globalizace sebemrskačsky národ při každé příležitosti ponižují, hanobí, zbavují sebeúcty.

(Pokračování)

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010.


Ukrajina 2016 -I

0
0


napsal PT
22. 7. 2016   Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Navštívil jsem Ukrajinu vícekrát, přičemž dvě z těchto návštěv se konaly v té samé firmě v centru západní Krajiny. Ty ostatní dvě pak na střední a východní Ukrajině, což mi dalo možnost porovnat pohled lidí z těchto částí této nyní těžce zkoušené země. Bohužel, na východní Ukrajině jsem byl před Majdanem, takže nevím, co si tam lidé myslí dnes. Ale zde v této oblasti jsem byl jak před tím, tak nyní – což je také hodnotné při posouzení, jak se za ten čas názor místních změnil. A mohu už dopředu konstatovat, že jakkoliv se jisté prvky daly vysledovat už dříve, ta proměna je drastická. Čekal jsem hodně, ale toto rozhodně ne…


Byl jsem na názor místních zvědav. Západní Ukrajina je všude líčená jako fašistická, jak zdroj všech ukrajinských problémů, jako to pravé plémě ďáblovo, které zplodilo vše, co je v této zemi nyní problematické. Už jsem se naučil nevěřit propagandě, a to jedné i druhé strany. Jsou to obyčejní lidé, kteří jsou biti, kteří si odskáčou tu velmocenskou politiku těch nahoře. Má dřívější návštěva střední Ukrajiny, o níž jsem tu psal před nějakým časem, mi dala nahlédnout do názorů obyčejných lidí, kteří vidí, jak jsou mleti propagandou z obou stran, a i když Majdan a změny v jádru podporují, jsou vysloveně nešťastní z toho, co všechno se děje a že na východě vládne regulérní válka. Něco takového jsem čekal i zde, na Západě, i když mi bylo jasné, že přesvědčení o ukrajinských pravdách zde asi bude přeci jen větší.

Samozřejmě, člověk nemá žádné právo radit druhým národům, jak řešit jejich problémy. Může vysvětlit svůj názor, nalézt nějaký hezký příměr, ukazující řešení v podobné situaci, ovšem říkat druhým, jak by se to či ono mělo dělat, je nevhodné. Předem jsem přemýšlel, co vlastně místním sdělím, protože člověk musí být v takové situaci diplomatický a moje práce není diskutování o politice. Nemohu riskovat, že případné takové povídání zhorší atmosféru našeho profesního jednání. Ale říkal jsem si (asi poněkud naivně), že se místních zeptám na jejich názor na možnost řešení, a jen tak mimochodem zmíním, jak jsme se my dokázali v klidu a pohodě rozejít se Slováky a nyní máme skvělé vztahy. Samozřejmě, zde je situace jiná, mnohem vyhrocenější, ale až opadnou emoce…

Byla to hezká naivní myšlenka a velice brzy jsem pochopil, že zcela nerealizovatelná. Emoce nemají nejmenší tendenci opadat. Už cestou z letiště, kdy na prostou otázku, jak se daří, mi bylo sděleno, že nic moc, když je jejich země ve válce s Ruskem, tak už v tu chvíli mi bylo jasné, že musím být opatrný mnohem víc, než jsem čekal. Bylo mi řečeno, že celá Evropa je ovlivněna ruskou propagandou, že i náš prezident je proruský (což Ukrajinci velice vnímají), zkrátka, že získat solidní informace o Ukrajině je v Evropě v podstatě nemožné. To je bezesporu pravda. Jak to tedy nyní na Ukrajině vypadá? A co si myslí Ukrajinci ve Lvově, v nejukrajinštějším ze všech regionů. To jsem se velmi opatrně a diplomaticky pokusil prozkoumat. Nemohu samozřejmě provádět nějaký sociologický výzkum, takže vše, co jsem se dozvěděl, je založeno na zjišťování názorů lidí kolem mě, což je samozřejmě jen hrstka. Leč v mnoha ohledech byli názorově zcela jednotní.

Lvov

Lvov samotný je opravdu velice hezké a nesmírně zajímavé město. Jeho historie ukazuje, jak je ukrajinská státnost komplikovaná. Založen byl knížetem Danielem v polovině 13.století, což je asi jediné období, kdy Ukrajinci měli malý vlastní stát (tak to aspoň chápou místní). O sto let později byl dobyt Poláky, v sedmnáctém století byl dvakrát obléhán ukrajinským kozáckým hrdinou Bohdanem Chmelnickým (přičemž z hlediska místních jde o poněkud zapeklitou otázku, zda bylo lepší, že jej Chmelnický nedobyl, nebo kdyby se snad stal opak), no a následně se při dělení Polska dostal pod vládu Rakouska. Díky tomu město působí zcela středoevropsky, mnohé jeho ulice bychom klidně zaměnili za Brno či Prahu. Staré město se dělí na 4 čtvrti – Polskou, Ukrajinskou, Arménskou a Rakouskou, no a z historického hlediska je důležité nejen pro Ukrajince, ale i pro Poláky, kteří ale nyní již na jeho “vlastnictví” rezignovali, tudíž mezi Ukrajinou a Polskem vládnou velice dobré vztahy.

Ve Lvově je kromě mnoha jiných pamětihodností i Ličakovský hřbitov, což je takový náš Slavín (na 40 hektarech…) s pochovanými mnoha významnými ukrajinskými (i polskými) spisovateli, skladateli, zpěváky, sportovci atd. Fakt, že jsem žádné z těch pro ně významných jmen neznal, je evidentně překvapilo, až jsem měl chuť je vyzkoušet z Máchy či Němcové. Je zkrátka pravdou, že my, malé a relativně nevýznamné národy, máme spoustu svých hrdinů, o kterých jiní neví, což samozřejmě nesnižuje jejich důležitost pro nás samotné. Nejznámější ukrajinský hrdina, Taras Ševčenko, tu ale pohřben není.

V rámci hřbitova je i památník padlým ve válkách – jsou tu pohřbeni ukrajinští vojáci, zemřelí v létech 1918-19, v době první snahy o ukrajinskou nezávislost, tentokráte v bojích s Polskem. O pár metrů dále je monstrózní polský památník s mrtvými z té samé války, postavený v meziválečném období dle návrhu českého studenta místní polytechniky. Je tu vítězný oblouk, sloupořadí, prostě monument, který byl pochopitelně v dobách CCCP zlikvidován, aby byl posléze v devadesátých létech opět dle původních plánů postaven. Poklonit se zdejším mrtvým jezdí prezidenti Polska a Ukrajiny a jako symbol smíření je chápán fakt, že ti, co kdysi bojovali proti sobě, dnes leží jen pár desítek metrů od sebe. Je zde pochován i první prezident oné krátkodobé ukrajinské republiky a v jeho blízkosti jsou nyní pohřbíváni vojáci z bojů na východě. Oproti upraveným mramorovým památníkům jejich předků jde o zcela provizorní kříže, zaplacené příbuznými, je to brutální nepoměr důstojnosti proti provizoriu. Místa ubývá a s ohledem na nekonečnost bojů je velká otázka, zda se sem všichni vejdou…

Lvov je město, kde to žije – oproti takovému Brnu je to neskutečný kontrast. Procházet se nočním Lvovem, nikdy byste neřekli, že toto je chudá země na pokraji bankrotu s občanskou válkou na východě. V ulicích je spousta lidí, jak místních, tak i turistů, hospody a restaurace jsou plné, hrají pouliční kapely, lidé tančí do jejich rytmu, všude pohoda a spousta krásných dívek, neboť v tomto směru patří Ukrajinky k tomu nejlepšímu, co lze obdivovat. O svůj vzhled pečují, oblékají se většinou s vkusem. Za ty tři roky, co mne dělí od poslední návštěvy, se ve Lvově na pohled nic k horšímu nezměnilo, možná naopak. Netuším, jak to vypadalo v německých městech na počátku obou válek, ale neumím si představit tolik pohody a bezstarostnosti.

Navzdory historii, kdy zde převažovali spíše Poláci, je dnes Lvov zcela ukrajinským městem. Polská či arménská minorita čítá pár tisíc lidí a Rusů je zde cca 10%. Alespoň dle tvrzení místních zde nejsou žádné neshody mezi menšinami, což s ohledem na poměr asi lze věřit, protože ať už si ti zdejší Rusové myslí cokoliv, je jasné, co si aspoň oficiálně musí myslet. Lvov je prý ukrajinštější, než Kyjev, čemuž lze opět věřit.

Slava Ukrajině!

Ne, jakkoliv je toto heslo pro nás symbolem nacionalismu, tak zde se s ním sice setkáte, ale ne až zas tak často, jak by člověk čekal. Na druhé straně, názory místních, co jsem aspoň mohl poznat, jsou zcela jednoznačné. Tak, že mě to až překvapilo. Už věta “pojďme se bavit ukrajinsky, vy rozumíte a nebudeme přeci používat jazyk agresora Putina” mě dost šokovala, ovšem přesně tak to místní vidí. Objevit se Putin zde a bez ochranky, nepřežije pár minut. Je zcela jasné, že za současnou trpkou situaci může Putin, protože Ukrajinu napadl, ačkoliv to před mezinárodním společenstvím dovedně maskuje i za pomocí ruské propagandy. Není pochyb, že bez intervence z Ruska by se Ukrajinci dokázali s Rusy domluvit. Je velmi zdůrazňováno, že zde nejde o problém mezi národnostmi, ale problém s Putinem (což, jak si ještě řekneme, je diskutabilní, ale takto je to interpretováno).

Ztráta Krymu a východu země, to je obrovská nespravedlnost. Jak byste se vy cítili, kdyby k vám do bytu přišel soused, zabral vám jeden pokoj s tím, že teď patří jemu? Toto přirovnání jsem slyšel několikrát. Opravdu, neumím odpovědět, jak bychom se my, Češi, cítili, kdyby nám například Poláci zabrali Záolší. Samozřejmě, tento příměr kulhá na obě nohy, protože bychom si museli představit ještě nějakou tu revoluci či převrat v Praze, nastolení zcela jiného kursu, a samozřejmě napětí mezi etniky, vzniklé historicky…ne, řekněme si upřímně, že my, Češi, se do ukrajinské pozice prostě nedokážeme vcítit. Oni to ale jednoznačně vnímají jako obrovskou do očí bijící nespravedlnost. Argumentovat, byť jen velmi opatrně, nějakými místními referendy či názorem tamějších domorodců by asi bylo velice nebezpečné. Místní jsou naprosto jednoznačně přesvědčení, že vše bylo podníceno Putinem a cokoliv jiného je propaganda.

A co taková Oděsa? Krásné město s přátelskou atmosférou. Ano, masakr byl hrozný, tragédie, ale teď už na to lidé nemyslí, vycházejí spolu dobře a zdejší Rusové podporují Ukrajince. To se zde dozvíte. Je to opravdu tak? Jak to chcete ověřit? K neporozumění obou etnik totiž může přispívat i problém jazykový. Západní Ukrajinci evidentně neradi mluví rusky, ovšem problém je, že zdejší ukrajinština je natolik plná polských slov, že jim Rusové prakticky nerozumí (zdejšímu Ďakuji či Dobry děň, případně Buď Láska (prosím) my porozumíme, u Rusů bez patřičného “tréninku” bych o tom pochyboval). Tedy ti místní si asi nějak zvykli, ale pokud zde přijede “moskal”, tak bude mít problém se domluvit. S vámi jako s cizincem budou místní rusky hovořit, protože se domluvit chtějí (a angličtina není jejich silná stránka).

Vysvětlení, že jakkoliv k nim může mít Západ sympatie, v realitě jim nijak nepomůže, sice chápou, ale neznamená to pro ně ani v nejmenším nějakou možnost rezignace. Špatný příklad našeho roku 38 sice působí, ale ne až zas tak zásadně. Ukrajinci zkrátka trvají na tom, že toto je boj o budoucí směřování jejich země. Oni chtějí být součástí Západu, chtějí se konečně osamostatnit či vymanit z ruského vlivu a fakt, že to bude ekonomicky náročné, chápou. No, aspoň to tvrdí. Vysvětlení, že my jsme si toto prožili v devadesátých letech, akceptují a tvrdí, že jsou na podobné problémy připraveni. Je samozřejmě otázka, zda si pod tímto dokážou představit ten skutečný ekonomický propad, který bude následovat.

Na druhé straně, místní zdůrazňují, že i když se dnes nežije nejlépe, stále to není nic proti devadesátým létům, kdy prý někteří důchodci hladověli, neboť jim po zaplacení všech výdajů nezbyly peníze na jídlo. Něco takového prý dnes nehrozí, důchodci mají slevy na energiích a i když jsou důchody nízké (začínají na pro nás nepředstavitelných cca 1 500 Kč), tak to stačí pro skromný život. I tak má ale spousta lidí pokud možno nějaký ten záhumenek, kde si pěstují zeleninu na přilepšenou. Takže se tedy dá říci, že navzdory problémům mají Ukrajinci ještě hodně kam klesnout.

Svázanost ukrajinské ekonomiky s postsovětským prostorem je obrovská. Ve 2 ze 3 firem, které zde znám, v podstatě neměli žádné západní klienty a proto jim současná situace musí způsobovat obrovské problémy. To ale tak úplně neplatí o této firmě, která má na Západě dobré kontakty, což souvisí jednak s jejím zaměřením a dost možná i s umístěním na tom nejzápadněji orientovaném ukrajinském území. Možná i proto jsou místní poměrně optimističtí, protože ví, že jejich firmy se ten logický propad a ekonomické problémy tolik týkat nebude. Nicméně, i zde vzhledem k aktuálnímu propadu ceny ropy mají problémy (což platí ale všude v Evropě), leč na rozdíl od našich firem v devadesátých létech se již poučili a snaží se udržet vyškolený personál i za cenu omezení pracovní doby atd. I v tomto je vidět, že na rozdíl od bývalé naprosté nezkušenosti našich firem, zde nezačínají tam, kde my jsme byli po pádu komunismu.

S tím vymaněním z ruského vlivu souvisí i zdejší likvidace soch Lenina, k čemuž se tak nějak živelně přidala i občasná likvidace památníků vítězství. Za komunismu se ukrajinština nesměla používat, ve školách se učili rusky. Ani např.při svatbách či velkých společenských akcích se nesmělo mluvit ukrajinsky, pouze v rámci užší rodiny. Je jasné, že tato historická křivda je zde velice vnímaná a nyní propukla. Dá se v tomto kontextu pochopit velmi zlý náhled místních nad zpochybňováním například hladomoru atd.pro změnu ruskými nacionalisty.

Pravý sektor

– položit tuto otázku jsem se dlouho obával. Místní při ní dost zvážní. A pak vám vysvětlí, že Pravý sektor je démonizovaný ruskou propagandou. Ano, jde o nacionalisty, kteří mají rádi svou zemi a jsou ochotni pro ni něco aktivně udělat. Ano, je to velká organizace, takže dochází k excesům, ale na druhé straně, Pravý sektor jako jediný dokáže bránit zemi jak proti oligarchům, tak proti Rusům. A na ruské straně jsou přeci organizace úplně stejné. Je třeba říct, že jakkoliv místní Pravý sektor hájí, nečiní tak s bůhvíjakou horlivostí. Jakoby si sami byli vědomi jistých problémů, takže jsou evidentně zdrženlivější. Nechtějí se o tom moc bavit.

Vysvětlovat místním naši nespokojenost s EU je celkem zbytečné. Ukrajinci vědí, že EU má nyní problémy s imigrací a přiznávají si, že na rozdíl od dřívějších časů se Ukrajina vytratila z evropských zpráv, ale problémy a výzvy, které před EU stojí, prostě nechápou. Nerozumí našemu euroskepticismu. Vysvětlovat jim detaily je zbytečné, jakž takž zapůsobí prostý příklad rozdílu platů mezi námi a Německem, nicméně na to oni samozřejmě namítnou, že jejich výše platů je ještě výrazně jinde… V EU věří nekriticky až zbožně a dá se to naprosto pochopit, protože stejné naděje existovaly v jiných zemích – například v takovém Rumunsku se na svůj vstup do EU dívali v roce 2006 s nezřízeným optimismem, měli pocit, že EU všechny jejich problémy vyřeší, aby poznali stejně jako ostatní, že je to nesmysl. Místní tedy na nás a naši nespokojenost hledí tak trochu jako na rozmazlené děti, kteří sice mají spoustu hraček, ale chtěli by právě tu nejdražší, co vlastní jen milionářův chlapeček ze sousedství.

Jakkoliv problémům v EU Ukrajinci úplně nerozumí, některé trendy dorazily i sem a nejsou tu právě vítané. Problémy ve školství, trend absolutní ochrany dítěte, na které je zakázáno vztáhnout ruku byť vlastními rodiči a dokonce je zde zavedena (a prý i zneužívána) linka, na kterou se děti mohou obrátit a mašinérie se ihned rozjede. Vítr ze Západu sem sice ještě nezanesl vše, s čím máme zkušenosti my, ale dá se důvodně předpokládat, že tyto sociálněinženýrské myšlenky tu budou stejně nepopulární, jak u nás.

(pokračování)

Ukrajina 2016 -II.

0
0

- PT  -
22.7.2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com 
(pokračování)

Válka

je tu sice vnímaná, leč osobní zkušenost s ní má málokdo. Ano, existují odvody, ale ty se týkají jen minimálního množství lidí, ovšem jsou zcela nepopulární. Nikdo bojovat nechce a překvapilo mě, že místní naprosto neodsuzují ty, kteří se odvodu vyhýbají. Mají sice prý rádi svou zemi, ale zemřít nechce nikdo.



Ano, jsou tu dobrovolnické prapory, nicméně není jisté, že by takový dobrovolníci byli pro místní nějací hrdinové. Prostě, když se jim chce bojovat, ať si jdou. Ovšem pokud už narazíte na někoho, kdo tu trpkou osobní zkušenost má, pak jakákoliv i malá tolerance je u konce. Když vám například ve válce zemře strýček, tak také zvoláte“Jak bych mohla mít Rusy ráda?” To je pochopitelné a námitka, kolik jiných strýčků, otců, bratrů, synů a dalších příbuzných má třeba právě onen strýček na svědomí je sice možná logická, ovšem je zcela mimo realitu s ní argumentovat…

Kolik lidí ve válce už zemřelo? Nikdo to vlastně neví. Vzhledem k tomu, že bojuje nejen pravidelná armáda, ale i dobrovolnické bataliony, tak neexistuje žádná centrální registrace, a pokud snad existuje, nikdo její závěry nezná. Že jsou ale za válku zodpovědní Rusové (tedy Putin), to je každému naprosto jasné a o tom se nejen nediskutuje, ale ani v nejmenším nepochybuje. Nikdo také neřeší, co si asi myslí místní obyvatelstvo v Doněcku při bombardování atd. Jakkoliv je zdůrazňováno, že ruskou kulturu a literaturu zde obdivuji, tak vám na druhou stranu řeknou historiky o privatizaci, kdy zde prý právě “noví” Rusové zprivatizovali mnoho podniků, aby je posléze zlikvidovali ve chvíli, pokud se tyto staly konkurencí pro jejich domácí mateřské. Že se to samé dělo i u nás a v přímo masivní míře v bývalé NDR, to je pro místní neznámé. Můžete slyšet obvinění Ruska, že z oblastí na východu odváží vybavení některých strategických podniků, například jistého muničního závodu, a to pod záminkou humanitární pomoci. Ta byla dodána, ovšem zpět jely kamiony plné strojního zařízení. Ty fabriky, patřící Rinatu Achmetovi, tak ty prý pracují, ostatní jsou zničené a opuštěné. Potvrdit se dá pouze to druhé.

Putinovi absolutně nelze důvěřovat, neboť prý v Ilovajském kotli byla gentlemanská dohoda mezi Putinem a Porošenkem, že se Ukrajinci vzdají a stáhnou, zatímco Rusové obsadí příslušnou oblast, a tato dohoda prý byla Rusy porušena a vzdávající postříleni či zajati. Ověřováním něčeho takového se tu nikdo nezabývá. Ano, uznávají tristní výkony své armády, ale je to dáno prý tím, že na Ukrajině nikdo bojovat nechtěl, s válkou nikdo nepočítal. Úspěšnost ruských (či opolčenských, jak chcete) sil v obraně je pro místní důkazem, kdo válku chtěl a kdo ji začal.

Fakt zdejší absolutní důvěry v ukrajinskou propagandu je překvapivý i v kontextu skutečnosti, že zdejší měli za dob komunismu v Rusku dost jedinečnou možnost poslouchat polskou televizi, případně byli i v dosahu Svobodné Evropy (a jak mi potvrdili, poslouchali ji). Pravda, “Poláka” poslouchali hlavně proto, aby měli možnost sledovat západní filmy, v Rusku jinak neznámé, leč už pro ten fakt, že byli schopni získávat jiné zdroje informací by jim tato zkušenost mohla být inspirací pro dnešek. Připadá mi, že není. Možná je pohodlnější věřit oficiální verzi, než se trápit morálními otázkami.

Polská menšina je zde sice malá, ale běžné jsou smíšené sňatky a lidé s polským původem získali “Kartu Poljaka”, která jim dává některé výhody polských občanů, například bezvízovou cestu do EU apod. S Polskem je uzavřena dohoda o příhraničním bezvízovém styku, takže lidé do 30km od hranic mohou v Polsku nakupovat, což dříve bylo z cenových důvodů celkem využíváno, ale nyní vzhledem k propadu hřivny už jsou ceny v Polsku vyšší, než zde.

Co se vztahům k Rusům jako národu týče – navzdory přesvědčování je zcela evidentní, že místními Rusy, jako národem, když ne pohrdají, tak jej považuji za “méněcenný”. I to slovo je asi trošku přísné, ale vládne zde evidentní přesvědčení, že Ukrajinci jsou v něčem lepší či kulturnější. Můžete si vyslechnout, že Rusové jsou chudí a proto na ně sankce tolik nepůsobí, že jsou zvyklí na svou chudobu – což zvláště s ohledem na ekonomickou situaci zde a tam zní poněkud komicky. Troufám si tvrdit, že pokud vynecháme bohatou Moskvu a Petrohrad, či třeba Jekatěrinburg, tak chudá ruská vesnička ze zapadákova se od té ukrajinské moc lišit nebude.

Je ale třeba si uvědomit, že dle mých zkušeností je tato část Ukrajiny evidentně bohatší, než části jiné (a i to málo z ruského venkova, co jsem měl možnost vidět). Jednak kolem Lvova jsou satelitní vesničky plné novostaveb zcela srovnatelné s těmi v Evropě, ale i dále od hlavních tras je ve vesničkách možné vidět celkem slušné množství nových či opravených domů, které by klidně mohly stát na venkově v Rakousku či jinde. Je zde obrovský kontrast mezi menším množstvím chatrčí, kam by si našinec měl obavy uschovat zahradní nábytek, zpustošenými domky pospravovanými materiálem, který byl zrovna po ruce, no a oněmi novostavbami. Není to samozřejmě dáno nějakou místní ekonomickou výkonností, ale tím, že mnoho zdejších vydělává v Evropě. Výsledky jsou ale naprosto evidentní, a jak říkám, pokud chcete vidět nejbohatší část Ukrajiny, tak ta je zde. To se týká nejen domů, ale i vozového parku, který by sice našince neohromil, ale množství starých lad a žiguli, nehledě na šílenosti typu záporožec, zde je evidentně nižší, než na střední a východní Ukrajině. S tím souvisí i fakt, že pro mnoho místních byla devadesátá léta první možností pořídit si auto, no a zde byla reálná šance si nějakou ojetinu dovést.

Nejen po stránce soukromých “záhumenků” je tato oblast viditelně bohatší. I po stránce infrastruktury a veřejných staveb se dá říct, že jsou zde přeci jen o něco upravenější. Kromě toho jsem tu nenarazil na praxi v Rusku či jinde na Ukrajině, ale i v Rumunsku běžnou. Pokud se totiž neznalý návštěvník dostane mimo hlavní města těchto zemí, určitě jej šokuje zdejší praxe nezakopávat plynové potrubí pod zem. Žlutá plynová trubka je vedena nějaký metr nad zemí a nad vjezdy, vchody případně i křižovatkami tvoří “krásné” slavobrány. V Rusku tuto praxi ještě vylepšili, takže někde i ve velkých městech (konkrétně Volžskij) takto vedou obrovské teplovodní potrubí z teplárny. Tady, ve lvovské oblasti, se naučili plynové potrubí zakopávat. Je pravda, že ještě nedospěli k dalšímu prvku civilizace – k zakopání elektrických rozvodů, ale už jen ten zmiňovaný fakt je velkým úspěchem.

Naše představa o tom, že východ Ukrajiny je průmyslový, zatímco západ zemědělský, je značně zjednodušená. I zde bylo v dobách CCCP postaveno hodně často i strategických podniků, nicméně možná i vzhledem k nepřítomnosti uhlí a těžkého průmyslu se na zdejších firmách významně hůře podepsala privatizace. Hodně jich proto zaniklo, ovšem stále tu průmysl je, a pokud mohu opatrně soudit z mě jediné známé firmy, ten zdejší se na rozdíl od zbytku Ukrajiny dokázal aspoň částečně orientovat na Evropu. Tomu nasvědčuje i další drobnost, která našince překvapí – zdejší žlutá pole. Ne, nejsme jediní, kdo ze zbláznil do řepky. Ukrajinci to sice nepřehánějí tak, jako my, ale zdejší pěstitelé zavětřili příležitost, řepku pěstují a olej dováží do EU. Neznám podrobnosti, ale možná tímto trikem obcházejí nějaké regulace dovozu zemědělských produktů. U nás zcela neznámý je fakt, že na západní Ukrajině jsou ložiska ropy (velice kvalitní pro farmaceutický průmysl, leč v malém množství) a zemního plynu, prý i zlata, ovšem člověk asi musí vnímat s rezervou přesvědčení místních, že mají ropy ve skutečnosti mnohem více, jen se v dobách CCCP nevyplatila prospekce a hledání dalších nalezišť. Je marné vysvětlovat zdejším, že jakkoliv se na nich stejně jako na nás komunismus podepsal, už jsou 25 let samostatní.

Pokud chcete místní odsoudit, že vlastně jen využívají Evropu k pocitu vlastní “kulturní převahy” nad východem, tak je třeba poctivě dodat, že kultura stolování, vztahu k ženám, pohostinnost atd., i to je zde na vyšší úrovni, než jinde na Ukrajině či v Rusku. Samozřejmě, vycházím z několika málo návštěv, ale takové jsou mé zkušenosti. Zde se setkáte s kvalitním jídlem (zkuste to na Rusi mimo velká města), pití vodky je sice v míře větší, než malé, ale samozřejmostí jsou sýrové či salámové mísy, protože Ukrajinec (zdejší) nebude vodku pít na lačný žaludek, to je necivilizované, ukrajinské ženy v přítomnosti mužů zásadně nepijí a mohlo by se pokračovat. A pokud chcete místní odsoudit za to, že si myslí, že jsou něco víc, stačí jít do svědomí nám, Čechům – copak my v hloubi duše nemáme ten stejný pocit při srovnání s Rumuny, Bulhary? A co takoví Němci a jejich náhled na východ? Vůbec nemluvě o Italech, kteří už z principu pohrdají všemi okolními národy…

Fakt, že místní nemají Rusko v lásce, je některými našimi proruskými hlasateli démonizováno jako něco špatného, co jinde (s výjimkou Polska a pobaltských republik) neexistuje. Mohu z vlastní zkušenosti konstatovat, že toto není pravda, velký bratr na východě je nepopulární takřka všude, kam noha ruského kozáka zavítala. I Rumuni a Maďaři se spolu s Finy shodnou na tom, co výše uvedené národy – že Rusko, tedy jeho imperiální politika, je pro ně nebezpečná. Můžeme sice 100x dokazovat, že Rusko žádné Pobaltí či další oblasti obsazovat nehodlá, ale pokud tomu místní lidé věří, je to zcela zbytečné. Špatnou historickou zkušenost nelze vymazat. V tomto ohledu jsme my a Slováci ve východní Evropě výjimkou.

Podporují místní svého čokoládového prezidenta?

Byl jsem překvapen, že navzdory propagandě k němu jsou dost rezervovaní. Nevěří mu. Chápou, že bojovat s oligarchy (a oni moc dobře vědí, že to je hlavní problém Ukrajiny) s oligarchou v čele není to pravé ořechové. Jenže, prý jim teď nic jiného nezbývá, když je ta válka. Lidé prý nechtějí ještě větší rozbroje, to už by fakt skončilo občanskou válkou. A tak jej tedy akceptují, ovšem nevěří mu…

Co s tím?

Když srovnám své současné zážitky ze západní Ukrajiny s tím, co jsem se před rokem měl možnost dozvědět v její střední části, je to opravdu obrovský rozdíl. Tam bylo zcela evidentní, že si lidé uvědomují, jak jsou masírováni propagandou z obou stran. Nebylo tam zdaleka tolik nacionalismu, z války byli všichni nešťastní a dost možná ani nechápali, proč se bojuje. Velmi se obávali budoucnosti, sankcí a ekonomických problémů. Ano, podporovali západní směřování své země, ale byla tam cítit nejistota, zda ta oběť není přílišná.

Zde samozřejmě válku také nikdo neopěvuje, ale místní jsou přesvědčení, že ví, kdo za všechno může, vše ostatní je ruská propaganda. O tom se nepochybuje. Také jsou zcela přesvědčeni, že západní směřování Ukrajiny je nutnost, která stojí za všechny oběti. Fakt, jak je válka vedena, asi neřeší, ačkoliv jim takové myšlenky nejsou příjemné, neradi se o tom baví. Leč když je jasný viník – a to tady tedy je – tak se dá velmi lehce vyrovnat i s fakty méně příjemnými. Prostě, je to nutné, tak se musí bojovat.

Jak zde, tak na střední Ukrajině, je velmi bolestně vnímán Krym. Dle mého odvážného názoru by se možná Ukrajinci nějak smířili s tím, co se děje na východě, ale Krym, to je pro ně plivanec do obličeje. Pokud chtělo Rusko Ukrajince sjednotit a znepřátelit si je, tak v tomto směru udělalo skvělou práci. Jakkoliv nechci tvrdit, že vím, co se udělat mělo a jak se měly věci řešit, tak v tomto směru z dlouhodobého strategického hlediska asi nešlo o nejlepší variantu.

Minské dohody jsou nyní zde na západě zcela akceptovány a jsou brány jako východisko z války. Místní nemají žádný problém s představou, že východní část Ukrajiny bude se zbytkem země spojena jen volně a bude orientována na Rusko. Tímto svobodomyslným postojem mne dost překvapili, vypadá to, že minské dohody jsou problém spíše pro politickou věrchušku, než pro normální lidi. Za fakt, že se navzdory dohodám stále bojuje, je samozřejmě zodpovědný Putin či jeho lidé. Problém minských dohod ale spočívá v tom, co opomíjejí – v Krymu. Jak zmíněno výše, s jeho ztrátou se nikdo na Ukrajině aspoň oficiálně nesmířil.

Na otázku, čím to je, že mi zdejší Ukrajina připadá vyspělejší, než její východní část, odpovídají místní historickým výkladem. Ano, Ukrajina byla rozdělena mezi Rakousko a Rusko, posléze Polsko a Rusko, no a její západní část je tudíž dodnes mnohem evropštější. Ukrajinci si tohoto jsou vědomi a tvrdí, že to bude trvat desetiletí, než se tento rozdíl srovná. Východ, ač také ukrajinský, prostě kulturně inklinuje k Rusku.

Co se názoru na Majdan a Janukoviče týče,

zde se jak západ tak střed Ukrajiny shodují. Jakkoliv nešlo o demokratickou akci, Ukrajinci to vnímají měřítkem účel světí prostředky. Janukovič je svorně nenáviděn a zde jsou jeho provinění ošperkována historkami, že za babku privatizoval do ruských rukou některé strategické podniky. Na střední Ukrajině jsem před rokem nezaznamenal tu nedůvěru v současné politické špičky, ale je dost dobře možné, že došlo k posunu k nedůvěře na celé Ukrajině. Přeci jen, za rok zdejší vládla dokázala, že toho moc nedokáže…

Pokud se zamyslím nad budoucností tohoto konfliktu, tak snad je každému jasné jak naivní jsou představy některých, že stačí, aby Putin přestal zasahovat, a všechno se vyřeší. Sice Putin svým spolknutím Krymu nasypal hodně soli do ran, ale je jasné, že i kdyby zítra Krym vrátil a pozítří přestal podporovat opolčence, problémy samy od sebe nezmizí. Ačkoliv by Ukrajina byla schopna ztracená území připojit zpět, nic by tím vyřešeno nebylo. Jakkoliv se Ukrajinci domnívají, že protiruské sankce jim pomáhají, evidentně jim nedochází ta mnohem hlubší podstata. V tomto směru je opravdu otázkou, jak dlouho by ty sankce měly trvat. Desetiletí? Staletí?

Osobně se domnívám, že nejpravděpodobnější variantou je zamrznutí tohoto konfliktu na léta, či desetiletí. Dá se v tomto kontextu připomenout například Podněsteří, ruskou enklávu v rámci Moldávie, která i s ruským přispěním se vzepřela mateřské zemi a fakticky odtrhla, aby zde (dle dostupných informací) vzniklo cosi jako mafiánská republika. Podle toho, co vím z Rumunska, se konečně začíná hovořit o variantě, že Moldávie se tohoto území oficiálně zřekne, čímž by měla reálnou šanci plánovat aspoň v budoucnu vstup do EU, či dokonce spojení s Rumunskem.

Myslím, že pro všechny strany by bylo nejlepší právě takovéto řešení situace. Je nejméně bolestné, s nejmenším množstvím ztrát. Ovšem v Moldávii to trvalo 25 let a stále to ještě není realizováno. A nebojovalo se tam tak, jako zde. Kolik let to může trvat na Ukrajině? Kolik let může trvat, než se najde schůdné status quo a obě strany budou ochotné se vzájemně respektovat? Nevím, ale asi mnohem více, než v Moldávii. Musíme místním přát to nejlepší, aby něco takového dokázali zvládnout.

Šok! Trump o NATO

0
0
Jan Urbach
22. 7. 2016   Vaše věc

Republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump v rozhovoru s listem "New York Times" prohlásil, že jako prezident nezaručí obranu spojenců v NATO v případě, že neplní své závazky vůči USA. V rozhovoru se objevuje také sugesce, že může stáhnout americké vojáky rozmístěné ve světě.


Prestižní americké noviny nezveřejnily plný text rozhovoru, ale jen jeho výtah, který informuje o zásadních názorech Trumpa. Patří mezi ně například záměr, že donutí spojence Washingtonu ke zvýšení nákladů na obranu, které po dlouhá desetiletí zajišťovaly Spojené státy. Trump by tak vypověděl dlouhodobé smlouvy, které považuje za škodlivé pro USA.

V případě zvolení by také zřejmě nedošlo automaticky k aktivaci článku 5 Washingtonské smlouvy o pomoci každému členskému státu, který bude cílem agrese. New York Times se také ptaly na ohrožení třech států Pobaltí Ruskem. Trump uvedl, že by se o případné pomoci rozhodoval podle toho, zda tyto státy „plní závazky vůči nám“.

Olympijský vítěz Kůrka pronesl závažná slova k vyloučení ruských atletů z olympiády. A také doporučil řediteli ČT, aby zakročil proti některým sportovním komentátorům

0
0
ROZHOVOR 

22. 7. 2016 ParlemantníListy
 

„O dopingu ruských atletů se ví léta a problém se najednou vytáhne před olympiádou, když je Rusko takzvaně na indexu,“ říká o skandálu kolem ruského atletického svazu olympijský vítěz ve střelbě, trenér mládeže a jeden z předních kandidátů do krajských voleb za SPO Jan Kůrka. Hovoří také o tom, jaký je kšeft nejen doping, ale i boj proti němu. V obsáhlém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se dále zmiňuje o neustále propadajícím se počtu olympioniků a s tím související mizející základně a hledání mladých talentů mezi nejmladší generací.


Co říkáte na účast prezidenta Miloše Zemana na summitu NATO ve Varšavě? Podle některých komentářů se hlava státu přidala na stranu nepřátel Ruska, případně „lišácky“ zareagoval coby údajný rusofil…

Je velmi dobré, že náš prezident na summitu NATO ve Varšavě byl. Pokud jde o dění na tomto zasedání, myslím si, že oficiální výstupy z „kuloárových“ jednání, jako i další kroky, budou jistě evropské veřejnosti představeny. Vždyť si vezměte, že celé jednání bylo nejenom za „vysokou zdí“, ale v okruhu tří kilometrů i za kordonem policie. Věřím, že se vše podstatné ještě dozvíme. Navíc v Čechách, zvláště u „pražské kavárny“ se vžilo, že pan prezident je „proruský“. A to se „pražské kavárně“ nelíbí. Pan prezident jedná a vystupuje na základě historických skutečností a svých znalostí. Rusko patří do Evropy, která mu může za mnoho věcí poděkovat, a to jak v historii, tak v současnosti. Ze života vím, že nelze jednoho jen očerňovat, aniž sám nemám „máslo na hlavě“. Myslím, že si Miloš Zeman uvědomuje, že Evropa Rusko potřebuje. Nejen pro klidné dodávky surovin – vždyť ropa z arabských zemí díky všem válečným konfliktům má dnes v dodávkách velké výkyvy – ale i kvůli migrantské krizi. Myslím si, že pan prezident oceňuje, pokud jde o migrantskou krizi, že Rusko plně respektuje a dodržuje mezinárodní právo z hlediska migrantů. Mnohým se to nelíbí, a tak Miloši Zemanovi nasazují „psí hlavu“. Ti, kteří dříve označovali pana prezidenta jako agenta KGB, by rádi uvítali, aby o něm mohli říkat opak. A tak poukazovat na jeho vnitřní nevyrovnanost. Prezident Zeman, jak jej známe, pragmaticky pravdivě, jako prognostik, se drží faktů a není na té či druhé straně. Jde mu o Česko a jeho obyvatele.

Při mistrovství Evropy ve fotbale se naši sportovní komentátoři posmívali ruskému fotbalovému týmu. Není to už tak trochu za hranou?

Fotbal jsem zase tak dobře nehrál, ale duší jsem sportovec a vím, že ve sportu by se neměl podceňovat soupeř a ani by se mu nemělo posmívat. Zvláště když víme, jak hrálo naše mužstvo. Také by se nám asi nelíbilo, kdyby jej posměšně komentovali komentátoři protivníka. Zde se plně hodí přísloví „nečiň druhému to, co sám nechceš, aby bylo činěno tobě“.

Fotbal, když hrálo ruské mužstvo, jsem neviděl. Leccos jsem však slyšel a podle komentářů to bylo za hranou. Z toho by měl vyvodit důsledky generální ředitel České televize, která čerpá přes sedm miliard korun ročně ze státního rozpočtu. A toto počínání sportovních komentátorů, kteří byli za pěkné peníze a diety ve Francii, nepřispívá k objektivitě vysílání. A nejde jenom o ČT. Z hlediska sportovního to zase ukazuje na naši nezralost. Mě by věcně zajímalo, kolikrát jsme Rusko ve fotbale porazili a kolikrát jsme s ním na větších turnajích prohráli, a proč. To, že se reportér směje tomu, že někdo udělá špatně kličku anebo neví, co je to česká ulička – a nevědí to sami Češi, jak nám na EURO ukázali – mi připadá jako další díl do knihy „Dobrý voják Švejk“. Jako sportovec – střelec se chci držet jen faktů a nepřebírat nevyspělé názory komentátorů, z nichž někteří ještě před 26 lety mluvili jinak. Chci se trefovat jen do černého.

Co říkáte na to, že se do sportu tahá politika?

Je to ubohé. Možná to nepřijde někomu, kdo to nezažil, ale já to zažil. Tvrdím, že politika do sportu vyloženě nepatří. Politika v současné době rozeštvává národy, lže se, přivádí samá neštěstí. Rozbombardované země, tisíciletá úsilí předcházejících generací, to přináší špatná politika, která, jak jsme se učili ve škole, končí válkou. Válka je násilné pokračování politiky. Napřed jsou politické lži, například USA o Iráku, že jsou tam zbraně hromadného ničení, pak tam nasadí konvoje, ty zjistí, že se tam nic neděje a nikdo nemá zájem válčit, a válku tam rozpoutají. Ozbrojí enklávy, využijí náboženské rozpory, jedněm naslibují, že se budou mít lépe. Tak, jak nám to slibovala Svobodná Evropa a tvrdila nám, jak se lidé mají špatně, jaké jíme špatné potraviny. A po revoluci zápaďáci vykoupili naše potraviny. Viděl jsem na Budějovicku, jak vykupovali samoobsluhy. Takže to je lež, lež a znovu lež! Chtěl bych se ještě někdy dožít pravdy.

Zlatý olympijský vítěz Jan Kůrka (Foto: archiv J. Kůrky)

S tou profesionalizací sportu – není to o tom, že si to mnohé velmoci berou jako svoji výkladní skříň? Podívejme se na doping v cyklistice… Jak z toho ven?

Kontroly musejí být velmi přísné, s tím souhlasím. Musím říci, že mne děsí jejich obrovská cena. To si neuvědomují běžní lidé, ale my, co děláme vrcholné soutěže, tak prakticky třeba kolabuje krásný závod na tom, že jde pro laboratoře o šílené částky. Složitě dáváme pár korun rozhodčím, pár peněz na občerstvení a pak se dávají miliony do lékařských laboratoří, které čím dál náročněji prověřují, aby vyčmuchaly látky, které nejsou přípustné.

Takže zase skvělé příjmy pro farmaceutické lobby…

Jistě!

Kšeft podle vás není jen dopování, ale i boj proti dopingu?

Přesně tak. To máte jako s migranty. Obrovské zisky z nich mají ti šmejdi, co je převážejí. Utápějí se v tom obrovské prostředky. A pak se divíme, že pořád máme stejné důchody, čtvrtinové platy než v jiných zemích. Takže my musíme na dopingové kontroly přistoupit, ale zdaleka na ně nemáme vybavení a hlavně finance, jako jinde v zahraničí.

A ta ruská delegace, tedy vyloučení ruských atletů. Tam to vidím spíše politicky. Nejsou sami, kdo dopuje. A nejslavnější Američan, Armstrong, najednou se po letech zjistí, že celá léta jezdil na drogách. Přijde krátká zpráva a už je o tom ticho. Nikdo nepátrá, zdali ten americký svaz v tom, jak se říká, nejede. Ale když mu ostatní stačili, tak asi také brali, ne? On byl sice dobrý, ale ne tolik, aby ujel o kilometry. Takže ten, kdo mu chce stačit... Kdo chtěl v bývalém režimu takzvaně „zvedat“ a srovnat se s Němci, Sověty, tak musel brát. Všichni brali, aby zvedli takové váhy. O přírodní síle to už není možné, vždyť nyní výkony poklesly.

A vyloučení ruských atletů z olympiády...

Je tady diskriminace. V tomto případě uplatňování kolektivní viny, to už zavání politikou. A to hovořím velmi diplomaticky a vážím slova… Přijde mi to jako cílené, vždyť o tomto problému se už ví roky. A najednou se to vytáhne, když je Rusko takzvaně „na indexu“ a dehonestováno vším možným.

Hovoříte také o tom, že pro mnohé byla zimní olympiáda v Soči špatnou, protože byla právě v Rusku…

Chápu, že se u nás plive na politické záležitosti, ale plivat na lidi, kteří udělají pro sport první poslední, dělají tam po nocích, dělat sprasky ohledně uvolněného šroubku, mně přijde úplně hnusný. To mám stále v uších. Každý večer jsem slyšel ten sarkasmus, zvláště od jednoho sportovního reportéra ČT. Denně jenom plival a plival, neřekl jediné pěkné slovo. A přitom tam byly tisíce našich lidí, diváků a hovořily v superlativech.

(celý text ZDE)


Foto: Mi-17 dostal zásah řízenou střelou a vrátil se na základnu

0
0

ea24

22.7.2016 Eurasia24

Co vydrží ruský vrtulník Mi-17? Jasnou odpověď na tuto otázku dává fotografie, která se v posledních hodinách šíří sociálními sítěmi. Je na ní transportní vrtulník Mi-17 syrské armády po zásahu tepelně naváděnou raketou z přenosného protiletadlového kompletu. Jak vidno, dvoumotorový vrtulník se i přes vážné poškození nezřítil a podle publikované informace se vrátil na základnu.




Vnášet politická rozhodnutí do věcí olympizmu je americký zločin

0
0

2016 Rio Olympics logo
Lubomír Man
22. 7. 2016
Takže je s konečnou platností rozhodnuto. Ruští atleti a atletky na olympiádě v Riu nebudou. Neuvidíme už Jelenu Isinbajevovou vznášet se nad laťkou ve výši pěti metrů, neuvidíme Sergeje Šubenkova, jak po zdolání 110 metrového pole překážek vpadá do cíle před skvostnými černými atlety USA. A to prý proto, že ruský stát kryl a podporoval doping.
Neznalec dopingových poměrů to slyší, a protože je neznalec, nedokáže posoudit, má-li, či nemá toto obvinění oporu ve skutečnosti. Musí se spolehnout na mínění odborníků, lidí, co se problematikou dopingu zabývají ve svých zaměstnáních. A tak sedí u televizoru či u rádia a loví v nich jejich hlasy, to, co oni jako znalci oboru k problému sdělí. A slyší jejich jednotný názor, že totiž zákaz startu ruských atletů na olympiádě je v prvé řaděrozhodnutím politickým.

V tu chvíli strne, čeká, že po tomto skandálním konstatování, prozrazujícím, že onen protiruský zákaz je zde v prvé řadě proto, aby v ruské společnosti oslabil pozici prezidenta Putina (to kvůli němu naši sportovci nebudou na olympiádě), uslyší od oněch odborníků co nejtvrdší odsouzení takovéhoto politického masakrování olympijské myšlenky, vyjadřující potřebu nastolit bratrství mezi národy a odložit všechna nepřátelství, jež je rozdělují. Vždyť jedině s touto ideou baron Coubertin v závěru předminulého století olympijské hry zakládal, a jako symbol přátelství mezi národy plane nad olympijskými sportovišti po celou dobu her olympijský oheň.

Ale oni ti odborníci kupodivu onu skutečnost, že ruským atletům se zakázalo jet na olympijské hry a soutěžit v nich o pocty olympijské z důvodů v prvé řadě politických a hlavně – zcela protichůdných ideji olympizmu - neodsoudí, jen je vyřknou. Nevím, možná to své nedořekli až do konce z obav, že ti, kteří zpoza Atlantiku onen zákaz ruské účasti na hrách spunktovali (převážně americká antidopingová agentura WADA, sídlící v australském Montrealu, vedla své útoky jen proti skupince Rusů, ale navrhla, aby jejich údajná vina byla vztažena na Rusy všechny – čili aby se uplatnil tzv. kolektivní princip trestu), by si mohli vyšlápnout i na ně – a z tohoto hlediska je vlastně už jen jejich konstatování politického motivu celé záležitosti, jako motivu hlavního, hrdinným činem. Cožpak P.C. Roberts, člen někdejší Reaganovy vlády, který západní poměry i nepoměry jistě důvěrně zná, neprohlásil, že Washington má k dispozici příliš mnoho peněz a příliš mnoho hrozeb na to, aby se celá tahle ostudná protiruská dopingová provokace mohla posoudit či vyřešit spravedlivě? Ne-li už dokonce v olympijském duchu, který by z účasti na olympiádě vykázal nikoliv ruské atlety, ale ty americké hrobaře olympizmu, mnoucí si dnes spokojeně ruce nad dokonaným dílem, a dost možná i chystající se v těchto dnech sledovat olympijské boje – konečně bez účasti Rusů - z tribuny olympijského stadionu v Riu.

Boje, které s morální kaňkou zločinně zorganizované ruské neúčasti pozbyly pro ostatní obecenstvo všechno kouzlo.

Poděkujme jim přes oceán, těm neokonzervativním pánům z Washingtonu, za to, že nám z důvodupřevážně politických berou jednu radost za druhou.

Tereza Spencerová: Pravda o 11. září je zase o něco jasnější, ale pšššt!

0
0
Tereza Spencerová 
 
Odtajnění posledních 28 stran kongresové zprávy o vyšetřování útoků z 11. září nejenže dokládá saúdský podíl, ale vyvolává otázky i o spoluvině tehdejší Bushovy administrativy (a neochotě administrativy Obamovy vyvozovat důsledky).


…Zpráva nabízí důkazy o vazbách mezi saúdskými vládními činiteli, agenty tajné služby a některými z únosců, jimž poskytovali na americkém území finance nebo ubytování. Podrobně například popisuje finanční převody z bankovního účtu tehdejšího saúdského velvyslance ve Washingtonu a blízkého přítele Bushovy rodiny prince Bandara bin Sultána, stejně jako telefonáty mezi Bandarem a operativcem Al Kajdy Abú Zubajdou, toho času vězněným na Guantánamu. Byl to týž princ Bandar, který v roce 2013, tehdy už z titulu šéfa saúdské tajné služby, hrozil Rusku teroristickými útoky na olympiádě v Soči, pokud nepřestane podporovat režim v Sýrii, nebo financoval převoz zbraní pro Daeš do Sýrie přes Turecko.



Jaká publicita a jaké hrozby vším možným by po takové zprávě ale následovaly v případě, že by v útocích z 11. září měl alespoň promilový podíl řekněme Írán? Ale zatímco Saúdská Arábie dostala od amerických soudů imunitu před civilními žalobami, které by na ni mohli podávat pozůstalí po obětech z 11. září, Íránu byla letos v březnu – nejspíš za jeho neúčast na 11. září – americkým soudem uložena povinnost vyplatit odškodnění ve výši 10,5 miliardy dolarů…


Celý článek najdete v Literárních novinách

Stanův komentář z Outsidermedia: Další dýka zákeřně vražená konspiračními praktiky do zad konspiračních teoretiků!

Papa Hemingway (ne)milovaný ve Španělsku

0
0

22. 7. 2016    LiterárníNoviny

Tento týden si Španělsko připomíná osmdesáté výročí začátku občanské války (17. a 18. červenec). Pamplona, známá během s býky, se tentokrát ocitla stejně jako ostatní španělská města v záplavě střevíců a k nim přidané růži. Symbol, kterým si Španělé připomínají statisíce obětí.

Hemingwayův román Komu zvoní hrana, Orwellův Hold Katalánsku, Andrého Malrauxe Naděje jsou příklady literárních „výstupů“ popisující občanskou válku ve Španělsku, od níž právě uběhlo osmdesát let. Španělský literární kritik  David Becerra Mayor se noří do nedávné minulosti a mimo jiné uvádí, že od roku 1990 o občanské válce bylo napsáno více než sto padesát románů s tematikou občanské války. Postěžoval si však, že se spisovatelé „nesnaží o pochopení historického konfliktu a válku využívají jen jako atraktivní kulisu.

Bral Hemingway situaci jinak?

Hemingway i další spisovatelé, umělci a významné osobnosti veřejného života přijížděli tehdy do Španělska na pomoc republice, ale každý s jinými představami a každý z nich zde jiným způsobem „účinkoval.“ Mnozí se proto dostávali do vzájemného konfliktu jako právě Hemingway s Orwellem. Nedobrý vztah panoval nakonec i mezi americkým klasikem a francouzský spisovatelem Andrém Malrauxem, který působil ve španělské občanské válce jako velitel jednotky zahraničních letců a jeho působení zde jej inspirovalo k napsání jeho známého románu Naděje (L’Espoir).

Jedním z důvodů konfliktu bylo, že mnozí vyčítali Hemingwayovi nízkou angažovanost a politickou naivitu. Potvrzuje to hispanistka a literární teroretička Maryse Bertrand-De Muñozová,, která napsala poměrně hodně prací věnujících se odrazu občanské války ve Španělsku v literatuře. Odhaluje některá tajemství Hemingwayova  románu Komu zvoní hrana a to například, že měl desítky variant konce románu, že konec románu je „podezřele“ podobný románu popisujícího mexickou revoluci 1910 spisovatele Mariana Azuely „Vojáci bídy“. De Muñozová, tvrdí, že se slavný spisovatel vlastně moc o politiku nestaral – zřejmě jen tušil, že na bojišti bude látka pro eventuální román. O Hemingwayovi tvrdí, že podnikal jen sporadické cesty na frontu a nikdy sám nebojoval.

Španělský novinář a diplomat Álvarez del Vájó zastává stejný názor: „Mluvil jsem s ním v Madridu a pochopil jsem, že občanská válka mu byla ve skutečnosti cizí. Hemingway se ve Španělsku spíše zajímal o běh s býky na svátek San Ferminy v Pamploně, než o něco jiného.“ Další svědek George Packer si také „přisolil“, když spisovatele přirovnává k naivnímu pěšákovi Kominterny, jejíž příslušníci se snažili ze Španělska vytvořit satelit SSSR. „Intelektuálové se konečně jen stěží zdržují stranou od politiky, a to platí zejména pro konec třicátých let. Vzhledem k tomu, že obvykle sebou přinášejí různorodou směsici abstrakce a narcismu, jejich soudy mají tendenci být absolutní, i když se tak v politice ale vůbec neděje. To je důvod, proč spisovatel, jako Hemingway, se svojí jistou vidinou světa mohl během svého pobytu ve Španělsku těžce narazit, když byl politicky zcela mimo. Španělé mohli brát Hemingwayovo vidění své země jako jakousi karikaturu.

Měli mu za zlé, že jeho politická naivita měla za následek plýtvání úsilí na podporu zkorumpované vlády, která byla bez tak odsouzena k porážce, a to již od prvních dnů vojenského povstání. Mluvilo se také o tom, že si potřeboval posilovat na mezinárodní úrovni své ego. V mnoha materiálech, jako zde často citovaném, se údajně Hemingway přidal na stranu levice jen proto, že se to tehdy v té době nosilo a mohlo mu to přinést ještě větší pozornost veřejnosti.
José Castillo-Puche píše (Hemingway in Spain: A Personal Remininscence of Hemingway’s Years in Spain by His Friend ), že Hemingway si vytvořil vlastní obraz občanské války, a neexistovalo nic a nikdo, kdo by to mohl vymluvit. Cítil jako určité privilegium být v Madridu během jeho obléhání nacionalistickým vojskem. Hemingwayovo Španělsko je vášnivé a zuřivé, jeho obyvatelé jsou horkokrevní, ale v jádru velmi srdeční lidé.

Jiní literární kritici pohled amerického spisovatele na tehdejší Španělsko obhajují s tím, že kdyby neměl své, i když podivné, nepravé vidiny, nemohl by napsat tak excelentní román jaký je Komu zvoní hrana.

Postoj Hemingwaye se snaží vysvětlit Frederick R. Benson (v knize Writers in Arms. The Literary Impact of the Spanish Civil War: „Příčinu absence jasně formulovaného politického přesvědčení je třeba hledat v autorově literární filosofii. Hemingway považoval spisovatele, který by se zaprodal politické propagandě za zrádce, neboť jeho hlavním posláním mělo být psát jasně, upřímně a zabývat se především lidskými bytostmi.

Právě tak Alex Vernon profesor angličtiny z Hendrix College se zastává Hemingwaye a tvrdí, že miloval Španělsko, a proto musel zažít válku na vlastní oči. „Snažil se svým psaním a filmováním sehnat pro bojovníky sanitky,dodává Vernon.

- - - -

Inspirace pro budoucnost

Amanda Vaillová, americká autorka, která vydala v roce 2014 román příznačně nazvaný Hotel Florida tvrdí, že španělská občanská válka nebyla bojem o území, ale o myšlenky – ideje, což podle ní pochopitelně přitahuje intelektuály. Podle ní to byla doba boje levice, na jedné straně představované Kominternou a četnými skupinami intelektuálů (zmiňuje Ligu amerických spisovatelů, časopisy - francouzský Ce Soire a americký Ken) a na druhé pravice představovaná římsko-katolickou církví (v USA byla pravice ideově představovaná novinami The New York Times). „Zdá se, že číselně bitvu vyhrála levice… mnohé se přeneslo do dnů po druhé světové válce, a to v Evropě na diskuzi existencialismu a v USA jako známý spor mezi Novou levicí a neokonzervativismem, do čehož jsou vtažení spisovatelé a umělci vůbec… Současné násilí na Středním východě rovněž dnes přitahuje umělce k určité angažovanosti. Přinejmenším k jejich komentování. Myslím, že některé tyto problémy a nejasná východiska mají svůj původ ještě v době občanské války ve Španělsku.

Návrat do Španělska

Po válce se Ernst Hemingway vracel do Španělska a to velice rád. Opět zde objížděl svá oblíbená místa, zejména koridy a jak jinak, než že zde také hodně pil. O co více přilnul ke Španělsku, o to méně o něj Španělé stáli. Nemohli jej dokonce vystát.

Hemingway toužil během svých cest v padesátých letech obnovit si své zážitky z války a přitom čerpal opět z atmosféry býčích zápasů pro aktualizaci knihy Smrt odpoledne. Tehdy sám píše: „Modlil jsem se za něj (toreadora Antonia, byl to jeho přítel a klíčová postava románu). Modlil jsem se za něj a nikdy za sebe. Sice jsem nebojoval za občanské války ve Španělsku, ale zato jsem se přestal modlit za sebe, když jsem viděl kolik hrozného se kolem mne jiným děje. Cítil jsem, kdybych se modlil za sebe, byl bych sobec a egoista.“

Americká literární teoretička Miriam B. Mandelová však k tomuto období píše, že politické komentáře umožňují spisovatele jako rozporuplnou osobnost z hlediska Španělů dnes hodnotit: „Španělé jej odmítali nikoliv proto, že získal slávu na popisu španělských býčích zápasů, ale proto, že se jako přívrženec republikánů baví s bohatými a vlivnými lidmi Frankova režimu.“
Španělé začali v padesátých letech na adresu Hemingwaye vtipkovat. Dělali si z něj legraci a zesměšňovali jej. Dokonce Pablo Picasso o něm prohlásil (,když pozoroval jeho chování na býčím zápase), že je to pitomec (Quel con). Na rozdíl od ambiciosního mladého muže v třicátých letech byla zde stárnoucí traumatizovaná celebrita.

Přesto zůstává platné, co napsal španělský básník Rafael Alberti: „Jestliže veřejné mínění ve Spojených státech a politikové byli naklonění Španělsku, dlužíme za to hodně umělcům počínaje Johnem Dos Passosem až po Hemingwaye. Přičinili se za velkou prestiž Španělska v USA. Celá legenda „Rudého Španělska" stála na jejich práci. Celá Amerika, všichni kdo pracují a myslí - dělníci, intelektuálové, studenti. - Jsou s námi.“

Později tuto myšlenku opakoval novinář Herbert Matthews v New York Times: „Hemingway je velkého až dětinského srdce, i když byl trochu šílený Ale kéž by bylo více takových, jako byl on.“


Celý text zde v Literárních Novinách

National Interest: USA nemají důvod mít jaderné zbraně v Evropě

0
0

22. 7. 2016    zdroj
Mnozí zapomněli, že na základně Incirlik, která zůstala bez elektřiny v důsledku pokusu pučistů chopit se v Turecku moci, je asi 50 vodíkových bomb B-61. … možná, zdůrazňuje autor, je příliš brzy mluvit o tom, že je potřeba vrátit americká vojska z EU, ale o tom, aby byly vráceny vodíkové bomby, je nutno hovořit.


Příklad Turecka, kde došlo k pokusu o státní převrat, ukázal, že Washington musí z nestabilních zemí odstranit své jaderné zbraně, píše Bonnie Kristian v článku pro National Interest.

Autor poznamenává, že mnozí zapomněli, že na základně Incirlik, která zůstala bez elektřiny v důsledku pokusu pučistů chopit se v Turecku moci, je asi 50 vodíkových bomb B-61, z nichž každá má kapacitu jedenáctkrát vyšší než bomba shozená na Hirošimu.

Termonukleární nálože jsou samozřejmě uloženy v podzemním skladišti a jsou opatřeny ochrannými mechanismy, a také počet není, díky snížení arzenálů, provedenému americkými prezidenty Georgem Bushem starším a Georgem Bushem mladším, tak velký. Avšak pro katastrofu není ani třeba mnoho termonukleárních nábojů a ochranu je možno obejít, když víte jak.

Nejenže základna byla odříznuta na nějakou dobu ze elektrické energie, je na ní nasazen i ne příliš velký kontingent vojáků, takže podzemní skladování nemusí být tak bezpečné.

A základna Incirlik není jediná cizí základna USA, na níž má Washington jaderné zbraně. Dalších asi 130 náloží B-61 je v Belgii, Německu, Itálii a Nizozemsku, a nelze říci, že by na všech byl dobře vybudován bezpečnostní systém.

V internetu je video o tom, jak vnikají odpůrci jaderných zbraní na základnu v Kleine Brogel v Belgii s použitím jednoduchého koberečku, který hážou na plot s ostnatým drátem. Aktivistům se podařilo dostat se do budovy, v níž jsou uloženy jaderné hlavice, a všude nalepit nálepky. Když je dohoní "ochrana", je vidět, že jeden voják je ozbrojený nenabitou zbraní.

Ještě dobře, konstatuje autor, že teroristické organizace neusilují o zmocnění se těchto zbraní. Ano, připouští Kristian, dokonce v obtížné situaci, v níž se základna Incirlik ocitla, ukrást bomby nebo je jinak využít k destruktivním účelům by bylo velmi obtížné. Neočekávejme však, že tomu tak bude věčně.

Další otázky podle autora vyvolává to, do jaké míry je pro Washington nevýznamný přínos v oblasti bezpečnosti z přítomnosti jaderných zbraní v EU. Teoreticky je umístění těchto zbraní v takové blízkosti ruských hranic zadržujícím faktorem proti agresi, avšak tento přístup doby studené války je pouze pozůstatkem politické a technické povahy.

Jak experti uvádějí, rakety jsou při provádění úderu účinnější a jsou přesnější, takže v případě nutnosti se Washington nebude uchylovat v první řadě k těmto 180 bombám.

Když navíc stále více hrozeb vychází od "nestátních" hráčů, je stále obtížnější odůvodňování použití tak nelidských prostředků, jakými jsou jaderné zbraně.
Takže umístění nadměrného počtu vodíkových bomb v členských zemích NATO, jež trpí vnitřní nestabilitou, má v lepším případě neutrální dopad na bezpečnost USA. Avšak, což je více pravděpodobné, toto umístění je zbytečným a nákladným rizikem, které spočívá v zastaralém myšlení, které neodráží svět.

A možná, zdůrazňuje autor, je příliš brzy mluvit o tom, že je potřeba vrátit americká vojska z EU, ale o tom, aby byly vráceny vodíkové bomby, je nutno hovořit.

 Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Rukojmí advokátů

0
0

Zdeněk Jemelík
22. 7. 2016             Jemelikzdenek
Ústavněprávně zakotvené právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy dle čl. 37 Listiny základních práv a svobod rozvinulo trestní právo až do povinnosti obviněných při jednání s orgány činnými v trestním řízení ve vymezených případech použít služby advokáta. Teprve nedávná novelizace trestního řádu jim umožnila, aby se za určitých okolností vzdali práva na zastoupení v obhajobě advokátem, pokud v jejich věci nehrozí uložení doživotního trestu. Trvá ale povinnost použít službu advokáta při podání dovolání a ústavní stížnosti.


Pro naprostou většinu obviněných je pomoc obhájce dobrodiním. Někdy se ale advokát osamostatní natolik, že vede obhajobu podle vlastních úvah bez ohledu na klientovo přání. Může se stát, že soud dá postavení obhájce natolik přednost, že okřikuje obviněného, jenž se pokouší mít připomínky k tvrzením advokáta. Trapné bývají “kolektivní hry” skupiny obhájců v kauzách s více obžalovanými, v kterých vymýšlejí společnou taktiku a vedou své klienty k účelovým nepravdivým výpovědím, nebo potlačují důkazy.

To vše jsou ale maličkosti proti důsledkům úplného selhání advokáta, plnícího nezastupitelnoou roli, přesně vymezenou zákonem. Trestní právo s takovými mimořádnými situacemi nepočítá, takže důsledky dopadají plně na hlavu zastupovaného, jenž se tak stává rukojmím advokáta.

Takový případ může nastat například v řízení o dovolání nebo ústavní stížnosti, které podle zákona musí bezvyjímečně podat advokát. Spolek Šalamoun se dlouhodobě zabývá podporou obviněného, odsouzeného za vraždu ozbrojeného protivníka, který si přál završit svou obhajobu podáním ústavní stížnosti. Pověřený advokát promeškal procesní lhůtu k jejímu podání. Po roce čekání přišlo od ústavního soudu usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů opožděného podání. Nedbalostí advokáta přišel odsouzený o právo na uplatnění významného opravného prostředku, a to bez náhrady. Patrně tím ztratil i právo stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Když se mu později do jisté miry dostalo kompenzace v podobě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, měl smůlu podruhé: Nejvyšší soud ČR stížnost zamítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněnou.

V tomto konkrétním případě mám důvod se domnívat, že obviněný utrpěl skutečně velkou újmu na právech. Nestává se často, že by došlo k trestným činům s nápadně podobným průběhem skutkového děje, u kterých jsou výsledné rozsudky podstatně odlišné. V této věci však k tomu došlo: vyskytly se dva případy konfliktů, začínajících výtržností a končících usmrcením jednoho z účastníků. V jednom případě byl prvotním útočníkem městský strážník, v druhém policista, oba ve stavu středně těžké opilosti, vracející se z hospody. V jednom případě výtržnost spočívala v bouchání do karosérie auta, parkujícího v zakázaném místě, v němž spal jeho majitel. V druhém případě opilec rozdráždil do zběsilého štěkotu rotvajlera za plotem. Opilého strážníka srazil na zem úderem teleskopického obušku probuzený majitel auta, mezinárodní mistr bojových umění. Policistu srazil na zem rozhněvaný bývalý boxer úderem pěstí a nádavkem ho kousl rozdrážděný rotvajler. Strážník řešil vyrovnání sil použitím kapesního nože, jímž způsobil protivníkovi smrtelné zranění. Policista vytáhl legálně drženou pistoli a zastřelil protivníka i jeho psa. Oba skončili shodou okolností u stejného senátu odvolacího soudu, který jejich činy vyhodnotil jako vraždu a ocenil je shodným trestem odnětí svobody v trvání deseti let. Všechny strážníkovy pokusy o zvrácení rozsudku skončily neúspěchem. Policista ale úspěšnou ústavní stížností dosáhl opakování řízení před odvolacím soudem, jenž v souladu s pokyny ústavního nálezu přehodnotil jeho čin na zločin zabití a snížil trest na šest let odnětí svobody. Předpokládejme, že za v podstatě stejné situace by Ústavní soud rozhodl o strážníkově ústavní stížnosti stejně, jen kdyby byla předložena včas. Ministr spravedlnosti měl sice k disposici ústavní nález ve věci policisty, ale v odůvodnění stížnosti jej nevyužil.

Se změnou právní kvalifikace je spojena i odlišnost podmínek pro podmíněné předčasné propuštění z výkonu trestu. Zatímco strážník smí o ně žádat až po dvou třetinách trestu, policista již po jedné polovině. Výsledek rozdílnosti osudu ústavních stížností odpovídá vice než čtyřem letům ve vězení navíc v neprospěch strážníka, jehož poškodil advokát opožděným podáním ústavní stížnosti. Nedbalec byl sice potrestán advokátní komorou a vrátil rodině odsouzeného tučné palmare, rozdíl ve skutečně odpykaných trestech dvou odsouzených stěžovatelů u Ústavního soudu zůstává ale nesmazatelnou bolestnou skutečností.

Ještě neobvyklejší je případ mladé ženy, souzené v silně medializovaném procesu společně s manželem a jeho komplicem kvůli brutální vraždě jejího intimního přítele. V prvostupňovém řízení advokáti taktizovali ve prospěch jejího manžela v domnění, že jí nehrozí vážná újma, neboť se na vraždě přímo nepodílela. Postarali se jí tím o stejný trest, jaký dostal manžel, a o rok delší než trest jeho komplice. V odvolacím řízení a při mimořádných opravných prostředcích se o ni “dobře postaral” advokát-neumětel, který se pokoušel v odvolání zpochybnit správnost určení místa a času spáchání zločinu a tím celé dokazování: pachatelství vrahů bylo nezpochybnitelné a vražda by zůstala stejně brutální, i kdyby k ní došlo jinde. V dovolání a ústavní stížnosti pak napadl skutková zjištění prvostupňového řízení, tedy v podstatě obě podání napsal jako další odvolání proti rozsudku prvního stupně. Dostavil se předvídatelný výsledek: vše bylo odmítnuto.

Paní odsouzená se po čtyřech letech věznění pokusila o obnovu procesu. Řízení vedl soudce, který se proslavil výrokem, že všichni obvinění jsou jedna verbež. Vedl si ve shodě s touto zásadou. Začal tím, že žadatelce přidělil jako obhájce ex- offo výše zmíněného advokáta. Přímo ji tím vyděsil, protože kromě toho, že k němu pojala nedůvěru kvůli neúspěšnosti jeho podání, měla k součinnosti s ním nechuť z velmi soukromých důvodů, jež nejsem oprávněn zveřejnit. Sdělila soudu, že advokáta ze soukromých důvodů odmítá a jmenovitě navrhla jiného. Předseda senátu ale nevzal na její postoj zřetel a také odmítnutý advokát se vehementně dožadoval, aby jeho zastoupení přijala. Když vstoupila do soudní síně, bez ohledu na její odmítnutí seděl na místě obhájce. Soudce ji vyzval, aby v jeho přítomnosti vysvětlila, proč jej odmítá, čímž ji uvedl do velkých rozpaků. Nakonec ale nemusela vyhovět. Na rozdíl od soudce pro její nesnáze projevil pochopení spolek Šalamoun. Zprostředkoval zastoupení advokátkou, s kterou až dosud měl letité dobré zkušenosti. V kritickém okamžiku advokátka předložila předsedovi senátu plnou moc. Nechtěný advokát opustil soudní síň. Na chodbě pak vyprávěl matce paní odsouzené, že byl se soudcem domluvený, že obnovu povolí a na její dceru neuvalí vazbu, takže pokud by nebyl z obhajoby vypuzen, měla by ji do večera doma.

Celé veřejné zasedání pak probíhalo v nepřátelské atmosféře. Předseda senátu ani nemínil paní odsouzenou vyslechnout. Její výslech si ale nakonec vynutila advokátka. Promluvila pak jako poslední ze všech. Její vystoupení obsahovalo informace, které soud dosud neznal, a bylo hodně emotivní. Soudce je zhodnotil tak, že by mohlo být oním novým důkazem, jenž by mohl vést k povolení obnovy, ale on hodnotí její projev jako účelovou změnu výpovědi z hlavního líčení. Obnovu nepovoluje.

Paní obžalovaná podala na místě stížnost. Jejím dalším krokem mělo být písemné odůvodnění stížnosti po seznámení s písemným vyhotovením usnesení. Považovala za samozřejmé, že obhájkyně je včas předloží soudu. Ta se skutečně tvářila odpovědně: vyzvedla si u soudu zvukový záznam z řízení a v prostorách odvolacího soudu věnovala několik hodin prostudování trestního spisu. Při tom se náhodně potkala s předsedkyní senátu, jenž měl ve věci rozhodovat. Důkazem o setkání je zmínka s přesnými datovými a časovými údaji v odůvodnění usnesení.

Po prostudování spisu ale advokátka někam zmizela, přestala komunikovat a přes veškeré vynaložené úsilí se už nikdy nepodařilo navázat s ní spojení. Stížnost proti nepovolení obnovy nedoplnila. Paní odsouzená se o jejím podivném chování dověděla až pozdě, takže vlastní písemné vyjádření soudu neposlala. Předsedkyně senátu nakonec ztratila trpělivost: její senát stížnost zamítl, aniž znal námitky paní odsouzené ke způsobu vedení prvostupňového řízení. Paní odsouzená podala v srpnu r.2011 na advokátku stížnost České advokátní komoře, která byla vyřízena v červnu r.2012. Kárná komise ji uznala vinnou. Paní odsouzené se tak dostalo aspoň malého zadostiučinění. Na výsledku stížnostního řízení to už ale nemohlo nic změnit.

Nicméně spolek Šalamoun vyhodnotil výsledek kárného řízení jako potvrzení skutečnosti, že paní odsouzená sice v době stížnostního řízení byla formálně zastoupena advokátkou, ale fakticky zastoupena nebyla, neboť advokátka se její věcí přestala zabývat, aniž by ji vyrozuměla o ukončení působení v její věci. Znemožnila tím stěžovatelce, aby seznámila stížnostní soud se svými námitkami proti rozhodnutí soudu 1.stupně. Tím, že paní odsouzená nebyla ve stížnostním řízení zastoupena advokátem, bylo kráceno její právo na spravedlivý proces.

Stížnostní soud věděl o ustanovení zvolené advokátky, ale nedostal žádný výstup z její činnosti, takže nevěděl, co vlastně stěžovatelka vytýká soudu 1.stupně. Důvody mlčení obhájkyně ovšem neznal. Tím vším podle názoru spolku Šalamoun byla paní odsouzená krácena v právu na povinné zastoupení advokátem. Bylo na místě hypoteticky připustit, že v případě řádného doplnění stížnosti advokátkou by stížnostní soud rozhodl v její prospěch. Selhání advokátky tak mělo pro paní odsouzenou osudové následky, mnohem závažnější než kárné řízení v České advokátní komoře pro nesvědomitou obhájkyni.

Na základě těchto úvah podal spolek Šalamoun tehdejšímu ministrovi spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch paní odsouzené. Neuspěl, ale nevzdal se. Vynechal Marii Benešovou, ale znova usiloval u Pavla Blažka a Heleny Válkové. Od té se dočkal aspoň vyjádření, že paní odsouzené byl uložen nepřiměřeně přísný trest, a knížecí rady, že by bylo vhodné znova usilovat o povolení obnovy řízení.

Stížnost pro porušení zákona podal až Robert Pelikán. Námitkou, že paní odsouzená nebyla ve stížnostním řízení fakticky zastoupena advokátem a bylo tak porušeno její právo na spravedlivý proces, se nezabýval. Odůvodnění postavil na úvaze, že soud měl postupovat obdobně, jak by jednal v odvolacím řízení, i když mu to zákon přímo nenařizuje, tedy měl vyzvat obhájkyni k podání písemného doplnění stížnosti. Pokud tak neučinil, mohl přijít o nové informace, důležité pro posouzení stížnosti a vlastně nedostál zákonné povinnosti řádně přezkoumat jednání soudu prvního stupně. Ministr spravedlnosti si byl vědom, že požaduje po stížnostním soudu něco, co mu striktně pozitivistický gramatický výklad ustanovení trestního řádu neukládá, ale řídil se úvahou, že podle judikatury Ústavního soudu (cituji) “ orgány veřejné moci jsou povinny jednotlivá ustanovení jednoduchého práva interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě in favorem procesně oprávněné”.

Nejvyšší soud se pak velmi důkladně a dlouho seznamoval se spisem. Nakonec nařídil veřejné zasedání. Tím dal paní odsouzené a všem, kdo ji podporují, naději, že stížnosti vyhoví, protože zjevně beznadějné stížnosti obvykle zamítá v neveřejném zasedání.

K nemilému překvapení obhajoby ale Nejvyšší soud ČR ministrovu stížnost smetl zamítnutím. Porušení ústavního práva na zastoupení obhájcem jej nedojalo, ostatně je ministr ani přímo nenamítal. Větší důležitost přiřkl formálně právní stránce věci. Z formálně právního hlediska podle jeho úsudku paní odsouzená selháním obhájkyně neutrpěla újmu. Úprava řízení o povolení obnovy procesu v trestním řádu je totiž stanovena hodně odlišně od pravidel pro projednání odvolání nebo dovolání. Zákon nestanoví jako podmínku, že stížnost proti rozhodnutí v řízení o povolení obnovy procesu musí být odůvodněna a neukládá povinnost stížnostnímu soudu vyzvat obhájce k doplnění stížnosti, jak tomu je v řízení o odvolání a dovolání. Každý postup per analogiam je nezákonný. Ostatně stížnostní soud i bez doplnění stížnosti přezkoumal jednání soudu 1. stupně ve všech souvislostech a shledal je bezchybným.

Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je zřejmě po formálně právní stránce bezchybné a zejména je nenapravitelné. Jako laik ale nemohu souhlasit s názorem, že stížnostní soud přezkoumal postup soudu 1.stupně ve všech souvislostech, protože nemohl znát ty okolnosti, které by mu sdělila paní odsouzená, kdyby jí v tom nezabránila neodpovědná advokátka. Mimo to dodávám, že veřejné zasedání prvostupňového soudu v řízení o povolení obnovy probíhá podle ustáleného organizačního schematu, které všechny soudy dodržují. V tomto případě ale bylo jednání vedeno úplně jinak a se zjevným záměrem od samého počátku paní odsouzenou poškodit. Pokud se nad tím nepozastavil stížnostní soud, nezbývá než pochybovat o jeho nestrannosti.

Hlásím se k tradičnímu českému sklonu ke kacířství a jako laik si dovoluji vyslovit názor, že přes formálně právní správnost není rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR konformní s ustanoveními Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Každý účastník trestního řízení má nezadatelné právo vyjádřit se před soudem ke své věci. Ale paní odsouzená byla nečinností obhájkyně o toto právo připravena. Byla krácena i v právu na rovnost stran v řízení: k její neodůvodněné stížnosti se vyjádřil napadený soud 1. stupně a státní zástupce, jen ona, jejíhož životního údělu se řízení nejvíce ze všech týkalo, k tomu nedostala příležitost, a to vinou obhájkyně. Stížnostní soud asi o selhání obhájkyně nevěděl, takže mu jeho postup nelze příliš vyčítat. To ale neznamená, že Nejvyšší soud ČR neměl použít jediný dokonalý způsob nápravy neúmyslného poškození práv paní odsouzené vrácením věci k novému projednání, v němž by již byla řádně zastoupena.

Potíž spočívá zřejmě v tom, že Nejvyšší soud ČR nemá formální nástroj, jímž by zhojil následky selhání obhájkyně, neboť stížnostní soud skutečně neměl povinnost vyzvat ji k doplnění stížnosti, bez kterého se ostatně mohl snadno obejít, aniž by přímo porušil zákon. Pokud by Nejvyšší soud ČR chtěl takto odůvodněné ministrově stížnosti vyhovět, musel by se pustit do právního novátorství, ale k tomu se mu nedostávalo potřebného sklonu ke kacířství.

Podobný je i stav ve výše uvedené kauze oběti pozdního podání ústavní stížnosti. Ústavní a trestní právo ukládá obviněným povinnosti, ale nechrání je před následky zásahu třetí strany, který jim znemožnil jim dostát. Výskyt osudových selhání obhajoby není patrně tak častý, aby jej zákonodárce chtěl řešit, pokud vůbec problém zaznamenal. Je to problém k zamyšlení pro tvůrce nového trestního řádu. Ve věci řízení o povolení obnovy procesu by ovšem zákonodárce měl jít do daleko větší hloubky, protože ochrana práv stěžovatelů je současnou právní úpravou nastavena tak, aby bylo zvrácení nespravedlivých rozsudků pokud možno znemožněno.

V zájmu objektivity dodávám, že shodně se soudem pojednávám o stížnostech pro porušení zákona jako o autorském díle ministra. Je to nespravedlivé, protože ministrovo je počáteční zásadní rozhodnutí, ale provedení stížnosti je věcí úředníků. Ministr si přece nepíše stížnosti sám doma v kuchyni. Pak je ovšem na stížnosti vlastní také ministrův podpis. Ten ale není důkazem o tom, že ministr dílko skutečně četl. Zpochybňuje to zkušenost z osudu nespravedlivě odsouzeného bývalého soudce Vlastimila Matuly, který jako stážista na Ministerstvu spravedlnosti ČR napsal pro exministryni Danielu Kovářovou stížnost pro porušení zákona ve prospěch údajných lupičů Rudolfa Tesárka a Josefa Blažka. Paní exministryně jeho výtvor podepsala a pan soudce si od soudu odnesl podmíněný trest. V každém případě ve srovnání s podněty spolku Šalamoun, na které reagoval pan ministr výše zmíněnými stížnostmi, ministerské výtvory berou menší, ba prakticky žádný ohled na ústavní práva odsouzených. Nedomnívám se, že to je výraz osobního ministrova přístupu k trestnímu právu, když na druhé straně jako laik uznávám, že “šalamounský” pohled na ústavněprávní souvislosti trestního práva může být vysloveně kacířský. Nemusí to proto být náhoda, že ministrovy stížnosti pro porušení zákona jsou většinou úspěšné s výjimkou těch, jež vznikly na podkladě podnětů spolku Šalamoun, nebo dokonce na základě vlastní úvahy úředníků, kteří chtěli vyjádřit pochopení pro podporu obžalovaných spolkem Šalamoun.

Neoliberalizmus, neofašizmus a islamský extrémizmus

0
0

Karol Krpala
22. 7. 2016
Teroristické útoky v západnej Európe, nástup pravicového extrémizmu na Západe i u nás, pokus o štátny prevrat v Turecku, ktorý len prispel k upevneniu snáh prezidenta Erdogana o vybudovanie islamistickej diktatúry, rasisticky motivované „poriadkové hliadky“ organizované neoľudákmi na Slovensku. Len výpočet domácich a európskych politických udalostí za posledné obdobie naznačuje, že v rámci systémového neoliberalizmu sa určitým spôsobom prejavujú ďalšie dva javy. Na jednej strane je to tendencia k neofašizmu, na strane druhej prejavy islamského extrémizmu.


Spoločenská frustrácia

Francúzsko zasiahol v krátkej dobe už tretí teroristický útok spáchaný francúzskym obyvateľom moslimského pôvodu. K útoku nákladiakom v Nice, pri ktorom zahynulo 84 ľudí, sa prihlásila teroristická organizácia Islamský štát (IŠ) zjavne až následne. Aj keď vyšetrovanie ukazuje, že páchateľ zrejme mal pomocníkov, zdá sa, že aj tento teroristický čin spadá do vzorca útokov, ktoré spáchal deprivovaný človek či už „na vlastnú päsť“, alebo s komplicmi, no bez priamej podpory teroristickej siete a bez náboženských motívov.

Jeho vykonávateľ spĺňa podobný profil ako páchatelia predošlých útokov uskutočnených v poslednej dobe v západnej Európe, ktoré priamo zorganizoval IŠ. Je to príslušník moslimskej menšiny a k útoku ho motivovala sociálna frustrácia. Rozdiel medzi útokom, ako bol zrejme aj ten posledný, a predchádzajúcimi akciami teroristov je len v tom, že v niektorých prípadoch IŠ inštitucionálne a ideovo „prikryl“ tieto akcie, kým iné boli spáchané bez faktickej účasti IŠ a bez (formálneho) vťahovania náboženských motívov.

Jednotiaci vzorec všetkých týchto útokov je spoločenská frustrácia, nespokojnosť so spôsobom fungovania spoločnosti, v ktorej človek žije, ako i príslušenstvo k určitej etnickej a náboženskej menšine, čiže určitý konkrétny kultúrny „background“. Náboženské motívy a kontakty s islamskými teroristami nie sú nevyhnutné. Zjavne aj u viacerých páchateľov predošlých útokov, ktoré prebehli pod hlavičkou IŠ, hrali len inštrumentálnu rolu. Poskytli „kauzu a rámec“ (Olivier Roy), pre odventilovanie hnevu jednotlivca. Zostáva otázka, prečo všeobecne rozšírená nespokojnosť s pomermi vedie k terorizmu často práve v kombinácií s konkrétnym kultúrnym zázemím.

Obmedzený rámec výberu

Silná spoločenská frustrácia väčšinou vedie ľudí k negatívnemu postoju voči sociálno-politickému usporiadaniu, v ktorom žijú. Základným „ideologickým“ postojom každého človeka je prosystémový alebo antisystémový postoj. Od tohto základného stanoviska sa odvíjajú ďalšie postoje politicko-spoločenskej povahy, ako inklinácia k určitej ideológii, subjektu či spôsobu politickej akcie.

Konkrétny spôsob, akým ľudia prejavia svoj základný ideologický postoj, je daný do značnej miery „ponukou“ kultúrnych schém, teda dostupnosťou určitých informácií. Nikto nebude inklinovať k názorovej alternatíve, ktorá nie je v kultúrno-informačnom priestore prítomná a teda je nedostupná referenčnému rámcu daného človeka. Naopak, ak je v kultúrnom prostredí daného jednotlivca prítomná iba jedna alternatíva umožňujúca vyjadrenie jeho základného ideologického postoja, tak je vysoká pravdepodobnosť, že na jeho vyjadrenie si zvolí práve tento spôsob. Druhá možnosť je, že jeho názor zostane neartikulovaný.

Západoeurópske spoločnosti, rozdelené do dvoch dominantných kultúrnych skupín (pôvodní obyvatelia a výrazná menšina moslimského pôvodu), zabezpečili, že aj v jednom aj druhom kultúrnom okruhu sú dostupné len také formy artikulácie antisystémového postoja, ktoré pre systém nie sú nebezpečné, pretože neútočia efektívne na jeho podstatu. V prípade väčšinovej populácie sa tento problém dotýka uzavretosti politického systému pre ľavicu a jeho otvorenosti pre extrémistickú pravicu. U subkultúry, ktorá nie je až tak dotknutá oficiálnym režimom, uzavierajú rámec možného výberu islamisti. Frustrovaný príslušník moslimskej menšiny má kultúrne dostupný spôsob, akým môže efektívne vyjadriť svoj kritický postoj, v podobe islamského extrémizmu. S jeho logikou teroristického boja.

Nástup hnedej pravice

Na západe sa vyvinulo veľké úsilie pre to, aby sa protestné nálady nasmerovali do pravicovo-populisticko-extrémistických subjektov. Tie nepredstavujú reálnu hrozbu pre sociálno-politické usporiadanie a fakticky k nemu ani neposkytujú alternatívu. Politický extrémizmus v podobe rasizmu a fašizmu navyše vylučuje získanie väčšej spoločenskej podpory a do tohto rámca vtesnaný „protest“ sa tak do značnej miery neutralizuje, aj keď za cenu posilnenia kultúrneho, no pre systém nie až takého nebezpečného napätia v spoločnosti.

Analogický vývoj vidno na Slovensku. Hnedá pravica dostala priestor v oficiálnej politike aj preto, že napriek jej snahe osloviť antisystémové hlasy v spoločnosti v skutočnosti nie je zameraná proti systému (nie je antikapitalistická), a svojím extrémizmom strápni akékoľvek prvky systémovej kritiky, ktoré jej médiá vložia do úst. Dojem protestnej agendy síce zvýši podporu extrémistov, ale na druhej strane extrémizmus oslabí protestnú agendu. Ľavica, pre ktorú zostáva politický systém uzatvorený, sa nenaučila primerane reagovať na túto skutočnosť. Najmä preto, že sa zdráha pomenovať fakt uzavretosti politického systému.

Technológia fašizmu
Fašizmus je hlavne politickou technológiou. Nástup fašizmu v 30. rokoch 20. storočia, plnil analogicky ako dnes systémovo-stabilizačné funkcie. Táto technológia ťaží z ideologického mechanizmu, ktorý využívala už šľachta. Tá pozývala príslušníkov židovskej komunity, aby následne umožnila organizáciu pogromov, pri ktorých ľudia ventilovali sociálne napätie, ktoré by sa inak obrátilo voči tým, ktorí boli jeho hlavnou príčinou. Teda šľachte. Následkom tejto politiky bolo aj to, že v ideologickom priestore sa až tak nerozvíjali koncepty, ktoré by ohrozovali aristokraciu, ale skôr rôzne pseudozdôvodnenia toho, čo frustrovaní ľudia konali.

Ľudia ktorí sú nespokojní so systémom, za určitých okolností môžu svoju nespokojnosť prejavovať jeho pasívnou, ba i aktívnou podporou. Do vzťahov a javov ktoré sú predmetom ich frustrácie, si dokonca môžu premietnuť svoj životný príbeh, čiže predstavujú si samých seba v pozícií tých, ktorí ich frustrujú. Agresivita nie je nasmerovaná na sociálny vzťah alebo inštitúciu, ktorá spôsobuje frustráciu, ale na nejakého človeka alebo skupinu ľudí.

Tento mechanizmus funguje najlepšie pri splnení dvoch podmienok: jednak je to sklon človeka k akceptácií dominantných sociálnych vzorov, no a tým zrejme kľúčovým faktorom je prenos frustrácie/agresivity na zástupný objekt. Nespokojnosť spôsobuje agresivitu, ktorá, ak nemá byť nasmerovaná na toho, kto ju spôsobil, musí byť nasmerovaná na niekoho iného. Vzhľadom na istú prirodzenosť kultúrnych a rasových klasifikácií je najlepšie, ak sa stane týmto zástupným objektom odlišná kultúrna, rasová, náboženská skupina.

Počas II. svetovej vojny sa stal fašizmus vo veľkej časti Európy vládnucou ideológiou. Dôvodom počiatočnej podpory fašizmu zo strany vplyvných finančných a politických kruhov v Nemecku i Británií a USA (Británia koketovala s fašizmom, spomeňme fotky hajlujúceho anglického futbalového tímu), bola aj snaha zabrániť tomu, aby v Nemecku došlo k socialistickej revolúcii a systémovej zmene. Dnes sa fašizmus nestane vládnucou ideológiou. V podobe, v akej nie je nebezpečný pre systém ako celok, je však preň otváraný politický priestor z dôvodov analogických ako v 30. rokoch. Bráni systémovej zmene.

Radikálny príklad takéhoto vývoja vidíme na Ukrajine, kde boli neofašisti podstatnou zložkou posledného prevratu a sú tiež podstatnou súčasťou aktuálneho neoliberalistického politického usporiadania. Napriek radikálnej rétorike i prejavom to posledné, o čo sa usilujú, je zvrhnutie súčasného usporiadania a nástup systémovej alternatívy. Pozorujeme teda určitú mieru inkorporácie fašizmu do vládnucej neoliberalistickej ideológie a systému.

Islamský extrémizmus

Islamský extrémizmus v kultúrnom prostredí moslimov plní analogickú funkciu ako fašizmus v európskej kultúre. Bol to práve tento druh ideologického extrémizmu, ktorý neutralizoval ľavicové hnutia v moslimskom svete. Je pritom v zásade irelevantné, či je agresivita nasmerovaná proti nejakej kultúrnej menšine, tak ako to vidíme na území ovládanom IŠ, alebo či je nasmerovaná proti väčšine, čiže pôvodnej kresťanskej populácií, ktorá reprezentuje „systém“ z pohľadu frustrovaného a izolovaného príslušníka moslimskej menšiny v Európe.

Islamský štát je vlastne (a)typickým fašistickým útvarom. Popiera demokratický princíp ako aj ľudské práva, je antiľavicový, rasistický, genocídny. Agresivita ako kľúčový faktor fašizmu sa aj v prípade extrémnych islamistov ventiluje prejavmi dominancie, asymetrických sociálnych vzťahov, kultom „vodcu“, sily a brutality. Podobne ako fašistické Nemecko frustráciu svojich členov aj IŠ rieši prísľubom expanzie a podrobenia sveta. Tak ako u vojnového Slovenského štátu badáme prelínanie fašistickej ideológie s náboženstvom (klérofašizmus), analogický jav vidno u IŠ. Je to istá forma klérofašizmu – islamofašizmus.

Eurofašizmus a islamofašizmus

Mechanizmus prechodu kresťanského mladíka k extrémnej pravici a zdanlivo šokujúci prechod moslimskej dievčiny žijúcej na Západe ku IŠ, je v podstate analogický. Frustrácia zo spoločnosti vedie k nutnosti vymedziť sa voči „systému“, voči (danému usporiadaniu) spoločnosti. Táto nutnosť pracuje so vzorcami, pre ktoré je určujúca kultúrna „stopa“ v prostredí. Mladíkove kultúrne prostredie mu v tomto smere neposkytuje iný výrazný kultúrny bod ako hnedú pravicu, ktorá síce systém neohrozuje, ale ťaží z „protestného“ imidžu. Dievčina žije v kultúrnom prostredí, ktoré jej v tomto smere neposkytuje iný kultúrny bod ako islamský extrémizmus. Frustrácia má u nej aj nádych menšinovej krivdy. Podstata prenosu frustrácie na zástupný objekt je u oboch mladých ľudí zhodná.

Ten „iný“ kultúrny bod, ktorý by umožnil inú artikuláciu svojho kritického názoru na systém, obom mladým ľuďom chýba aj preto, lebo ľavica, v podmienkach pre ňu uzavretého politického systému rezignovala na iné ako systémové formy aktivity a teda jej neostáva nič iné ako politicky neexistovať. Pokiaľ nemôže efektívne kandidovať vo voľbách, nerobí radšej nič. Respektíve robí iba to, že neefektívne kandiduje, podporujúc tým legitimitu systému a tým aj dôvod oboch mladých ľudí nájsť si kultúrny bod, ktorý je pre nich dostupný.

V skutočnosti je príčina frustrácie moslimskej menšiny i kresťanov zhodná. Sú to systémové podmienky. V rámci nich sa vytvoril mechanizmus, pracujúci s ľudskou agresivitou a sociálno-kultúrnymi klasifikáciami. Fašizmus a islamský extrémizmus (islamofašizmus) sa zároveň môžu sociologicky podporovať najmä v prostredí stretu kultúr. Prenos frustrácie na zástupný objekt u jednej kultúrnej skupiny posilňuje analogický mechanizmus u druhej kultúrnej skupiny. Sociologické podmienky pre tento proces sú, samozrejme, akiste len čírou náhodnou zhodou okolností, veľmi „dobré“ a stále sa „vylepšujú“. Je to ako začarovaný kruh.

Riešenie v nedohľadne?
Problém by sa dal riešiť tým, že by niekto poskytol ideovo-kultúrny základ pre reálnu kritiku systémových javov. Tá by nasmerovala nespokojnosť ľudí na tie javy a vzťahy, ktoré sú jej príčinou. Čiže na systémové javy, vzťahy a ich prejavy na rôznych úrovniach spoločenského života. A zároveň, by ľuďom niekto vysvetlil, ako pracuje mechanizmus prenosu frustrácie na zástupný objekt.

Problém je, že po prekročení určitej „teploty“ sa dá tento proces veľmi ťažko zastaviť. Psychologické faktory ako agresivita a sociálno-kultúrne klasifikácie sa pretransformujú na silné kultúrne javy. V určitom štádiu sa proces dostáva do nenávratného bodu, keď spoločnosť svojimi vnútornými mechanizmami už nie je schopná korigovať prebiehajúcu špirálu politickej agresivity. Proces zastaví až vonkajší faktor, resp. moc.

Druhý problém je, že reálna systémová kritika, všeobecne povedané ľavica, nie je schopná uvedomiť si jeden podstatný fakt. V situácií, keď politický zápas nie je možné viesť v oficiálnom politickom systéme (je uzavretý), politika sa dostáva do kultúrnej roviny. Ak nemôžete vytvoriť kritiku systému či reálnu opozíciu voči nemu v parlamente, mali by ste to urobiť v spoločnosti. Je to oveľa efektívnejšie ako v parlamente. Lenže toto nikdy nedokážu pochopiť ľudia, ktorí poňali politiku ako „výťah“ do parlamentu. Dokonca ani vtedy, keď je takáto predstava čírou fantazmagóriou. A sme znova pri tých psychologických faktoroch a ľudských slabostiach. Lenže na takéto ľudské slabosti tu teraz nie je čas a priestor.

Pred nenávratným bodom

Hore popísaná technológia sa dá chápať aj ako proces rozkladu spoločnosti v záujme zachovania systému. „Systém“ ako dočasný stav usporiadania spoločnosti (kvázi entita, ktorá zároveň reprezentuje časť spoločnosti) a spoločnosť, ktorá existovala už predtým, ako vznikol systém a, pochopiteľne, chcela by žiť aj po jeho skončení, majú vždy rozdielne záujmy. Ich rozdielnosť vystupuje do popredia v čase krízy. Tá sa dá riešiť dvoma cestami.

Prvou je reforma, resp. zmena systému, čo je vždy spojené s likvidáciou väčšej či menšej časti dovtedy dominantných systémových záujmov. Druhou je rozklad dovtedy existujúcej spoločnosti s cieľom zachovania systému. Systém, samozrejme, nechce spoločnosť vyhladiť, má rôzne, vládnucimi záujmami motivované, sociálno-inžinierske plány na elimináciu pnutia medzi ním a spoločnosťou. Výsledkom má byť nejaký nový, jemu vyhovujúci stav spoločnosti. História však v tomto smere prakticky nepozná príklady úspešného riešenia.

Ak sa presadzuje druhá zo stratégií, znamená to, že systém v tej podobe a pri tej konštelácií dominantných záujmov, v akej existuje, stratil schopnosť zásadnejšej vnútornej reformy. Potom nastáva veľmi radikálna situácia „kto z koho“ – systém, alebo spoločnosť?

Implikácie pre Slovensko
Vyššie popísané javy v rôznej miere zasahujú aj Slovensko. Naša výhoda spočíva aj v tom, že u nás ešte nedospeli do nenávratného bodu. Kultúrne rozpory, ktorým čelia západoeurópske krajiny, na Slovensku zatiaľ nie sú veľké a Ficova vláda pracuje na tom, aby situácia nespela k tomuto scenáru.

Žiaľ, na druhej strane, rómsky problém je zneužiteľný a jeho zneužitie musíme očakávať už v najbližšej dobe. Pravicoví extrémisti sa v tomto smere svojimi zámermi ani netaja. Podobne budú zneužité aj iné kultúrne rozpory, ktoré sa často systematicky zvýrazňujú. Hnedú pravicu už v oficiálnej politike máme. Politický systém bol pre ňu systematicky otvorený tak, ako bol uzavretý pre ľavicu. Všetky tieto procesy prebiehajú na pozadí strategických plánov na vojenské obsadenie stredoeurópskeho priestoru a celkovú, zásadnú úpravu geopolitického usporiadania v Európe. To nie je dobrá kombinácia faktorov.

Systémová a nesystémová ľavica – prebudia sa?

Vzhľadom na úplnú otvorenosť politického systému pre hnedú pravicu a vytvoreniu skoro ideálnych podmienok pre jej vstup do oficiálnej politiky, sa jej volebný zisk prakticky rovná jej spoločenskej podpore. Hnedá pravica na Slovensku zatiaľ nemá vysokú spoločenskú podporu. Pri využití všetkých systémových možností na mobilizáciu svojej volebnej podpory v posledných parlamentných voľbách získala 4,8% všetkých voličských hlasov.

Väčšina volebného zisku hnedej pravice je pritom tvorená politicky dezorientovanými ľuďmi, ktorí sa k nej priklonili preto, že politický systém nebol otvorený pre nič iné, čo by vytváralo reálny dojem antisystémovosti. Ak by títo ľudia mali inú možnosť, ako vyjadriť svoj názor, nevyjadrili by ho voľbou ĽSNS. Je tu šanca zvrátiť proces fašizácie. Samozrejme, nie je reálne, že tento politický systém by sa zrazu otvoril pre ľavicu. Problém možno riešiť skôr tak, že sa vytvoria iné formy aktivizácie antisystémových hlasov v spoločnosti.

To by však nesystémová ľavica musela prekročiť svoj tieň a začať pôsobiť tak, ako nechce byť zvyknutá. Ako opozičné mimoparlamentné a mimosystémové hnutie, a nie komparzista v hre na demokraciu. V pre ňu uzavretom oficiálnom politickom systéme sú jej šance nulové. V spoločnosti sú jej šance obrovské. Väčšina systémovo-kritických hlasov v spoločnosti na hru s ĽSNS nenaletela. Ľudia intuitívne chápu politické procesy a je spoločenská objednávka po tom, aby ich názor niekto fundovane artikuloval. To by však vyžadovalo zmeniť stratégiu politickej existencie a organizačné formy nesystémovej ľavice od základu.

Systémová ľavica, ktorá nie je hegemónom systému, je v ňom len dočasne trpená a už-už sa jej zmajdanieva, by si mala uvedomiť svoj reálny politický vzťah k antisystémovej, resp. ľavicovej opozícií. Aj systémová ľavica sa nachádza jednou nohou v disente a môže tam byť oboma nohami, ak situáciu nebude akútne riešiť.

Záchranná brzda

Je nevyhnutné hľadať efektívne formy spolupráce tak, aby sme vyrazili deštrukčným politickým silám ich tromfy. Jedným z viacerých tromfov, ktoré môžu zohrať v politickom procese silne deštrukčnú rolu, je snaha hnedej pravice získať kontrolu nad občianskymi brannými aktivitami. Tieto aktivity ako legitímnu formu občianskej iniciatívy ťažko potláčať. Preto je nutné, aby boli občianske branné aktivity na dôstojnej úrovni zabezpečované niekým iným ako hnedou pravicou.

Práve cez kontrolu občianskych branných aktivít hnedou pravicou a ich nasmerovaním z pohľadu extrémistov „správnym“ smerom by mohla situácia aj na Slovensku prekročiť nenávratný bod. A to vo viacerých ohľadoch. Tieto aktivity v rukách hnedej pravice majú potenciál nielen vytvoriť spomínané kultúrne a politické napätie, ale aj podmienky pre tvrdú formu slovenského Majdanu, či rozvrat postavenia štátu v geopolitických ohľadoch. Lenže zatiaľ čo v slovenských horách cvičia branné skupiny, z ktorých sa viaceré už dostali pod vplyv extrémistov a iné sa môžu dostať a zároveň geopolitické mračná sa zaťahujú nad Európou, naši kompetentní sa venujú obvyklému malichernému politickému biznisu.

Čeliť situácii, k akej sa približujeme, vyžaduje silné pragmatické myslenie na všetkých stranách a nielen rôzne odtiene provinčného karierizmu. Odbornosť sa tu však zatiaľ určuje často podľa politického a klientelistického zázemia. Schopní ľudia so vzdelaním a kompetenciami v tých smeroch, o ktoré práve ide, sú tu často „upratovaní“ na okraj preto, aby sa neuškodilo klientským vzťahom s ľuďmi zneužívajúcimi svoje inštitucionálne zázemie na vytváranie dojmu „vedeckosti“ či „profesionalizmu“, hoci reálne nerobia nič prínosné. V periférijných podmienkach je zrejme toto ten najväčší problém. Ak by sme ho prekonali, šance na uregulovanie nastávajúcich problémov nie sú najhoršie, pretože informácie o nich máme. Typicky provinciálny problém je, že zatiaľ málokoho zaujímajú.

Informace ČMF spoluobčanům: O čem vlastně NATO ve Varšavě jednalo?

0
0

22. 7. 2016
Ve Varšavě se 8 - 9.7.2016 se konaly dvě konference - jedna nemírová konference vládní a jedna mírová konference nevládní. Na nemírové konferenci vládní - na summitu - jednaly vlády členských států NATO o tom, jak dostat občany všech koutů světa do války. Na mírové konferenci nevládní jednali občané o tom, jak se nenechat vládami do válek zavléct.


Z Varšavy byl po summitu NATO rozšířen text s názvem „Deklarace summitu NATO ve Varšavě o Afghanistanu“. Název vyvolává dojem, že jde o Deklaraci, kterou přijaly delegace členských států NATO. Není tomu ovšem tak. Je to klam.

Pod deklarací nejsou uvedena jména členských států, jejichž delegace Deklaraci přijaly. Toho je dobré si všimnout!

Jediný stát, který je uveden je Afghanistan. Ale podle dostupných informaci Afghanistan členským státem NATO není! Jestlže členským státem NATO není, jak tedy může delegace Afghanistanu přijímat deklaraci summitu NATO ?

Další dva státy, které jsou v „Deklaraci summitu NATO o Afghánistanu“ jmenovány, jsou Japonsko a Jižní Korea. Jsou uvedeny ve smyslu, že byly „přítomny“. V anglickém originále deklarace je to formulované takto: „In presence of Japan and Republik of Korea“. Žádný jiný stát není v deklaraci summitu NATO jmenován! To není obvyklé. Všechny ostatní státy zůstávaji inkognito.

A co delegace členských států NATO, které nechtějí bý jmenovány - spolu s delegací Afghánistanu a za přítomnosti zástupců Japonska a Jižní Koreje - v „Deklaraci summitu NATO ve Varšavě o Afghánistanu“ přijaly? To je to křížovka na dvě stránky A4 s tajenkami. Luštitelům je na pomoc uvedeno toto:

„Náš úkol není splněn, jsme jednotni v tom, že se budeme dál angažovat. Ozbrojené síly Afghanistanu potřebují mezinárodní pomoc. Poskytneme ozbrojeným silám Afghánistanu finanční prostředky do r. 2020 Afghánským ženám bude umožněno vstoupit do armády.“

Není známo, jestli česká republika je mezi státy, které nechtějí být jmenovány. Na telefonické dotazy jsme žádné odpovědi nedostali. Proto jsme poslali dotaz panu ministrovi obrany písemně. Až odpoví, budeme - my občané - mít možnost posoudit, zda delegace vlády ČSSD-ANO-KDU ČSL postupovala v našem zájmu.

V Praze dne 22.7.2016
Vladimíra Vítová
České mírové fórum
www.ceskemiroveforum.com

Slovensko sa vzdalo v boji o pôdu a ustupuje Bruselu. Čo ale bude s vodou v predanej pôde?

0
0

Ilustračné foto23. 7. 2016  Hlavé správy


Ministerstvo pôdohospodárstva ustúpilo Bruselu a Slováci si už nemôžu chrániť svoju pôdu pred cudzincami. Spôsob ochrany slovenských farmárov už dlhší čas kritizovala Európska komisia (EK), a preto musí Slovensko zmeniť zákon. Kompetentní v Bruseli totiž tvrdia, že naše predpisy porušujú voľný pohyb kapitálu a slobodu usadiť sa.
V roku 2003 dostali Bulharsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko a Slovensko prechodnú lehotu, aby svoju legislatívu o nadobúdaní poľnohospodárskej pôdy zosúladili s právnymi predpismi únie. Menované štáty však podmienku nesplnili a svoju pôdu si aj naďalej chránili.

Brusel však pritvrdil a voči členským štátom začala Komisia disciplinárne konanie. Po zopakovaní podmienky došlo k vyhrážkam o postúpení prípadov Súdnemu dvoru EÚ v Luxemburgu. Brusel však svoju vyhrážku naplnil voči Maďarsku, ktoré prijalo podmienku úplného zákazu nadobúdania pôdy právnickými osobami a povinnosť kupujúceho, aby sám obrábal pôdu. Európska komisia tak v polovici júna podala na Maďarsko žalobu. Slovensko sa rozhodlo požiadavke Komisie vyhovieť s odôvodnením predísť podobnému osudu našich južných susedov.

„Všetci záujemcovia v EÚ musia mať rovnaké podmienky. Podmienka 10-ročného trvalého pobytu, respektíve sídla záujemcu o pôdu sa vypustí. Ďalšie úpravy v zákone sa budú týkať administratívneho zjednodušenia a zlepšenia prístupu aktívnych poľnohospodárov k pôde,“ naznačila pre Aktuálne.sk Jana Gasperová z tlačového odboru ministerstva.

Vláda by o tejto veci mala rokovať v októbri. Ako však Gasperová vysvetlila, vedenie rezortu má na problematiku stále rovnaký názor a chce zabrániť špekulatívnemu nákupu pôdy na iné účely než je poľnohospodárstvo.

Bloger Karol Malina si myslí, že uvedeným ústupkom „západ donútil slovenských politikov, aby im predali ich zem. Áno, zem ich otcov a predkov sa bude môcť dostať do rúk západnej oligarchie… Slovensko príde o to najcennejšie, čo má. Svoju zem. A pod ňou vodu. Na ňu si robili zálusk hneď od začiatku, o vodu. Pretože ten, kto bude vlastniť pôdu, vlastní predsa aj vodu.“ Bloger zároveň vysvetľuje, že hoci je teraz voda chránená zákonom, časom môže prísť vláda dosadená západnými skupinami, ktorá môže zákon zmeniť a kruh sa uzavrie.

Bývalý poslanec NR SR Igor Hraško upozorňuje na ďalší problém spojený s predajom našej pôdy, ktorej máme aktuálne toľko, že pri správnom užívaní by dokázala uživiť všetkých obyvateľov Slovenska. „Pôdu budú mať poskupovanú zahraniční majitelia, ktorí budú kvalitné produkty vyvážať do svojich krajín a my budeme odkázaní na dovoz odpadu, ktorým nás kŕmia už v súčasnosti, ktorý majú ošetrený výrokom o iných chutiach občanov „východného bloku“ oproti západu.“

„Niekto nás chce mať pekne v hrsti, aby nás mohol lepšie ovládať. Tí, čo budú mať to šťastie a budú vedieť zarobiť viac, si pôjdu nakúpiť do Rakúska a čo bežní občania? Čo naši dôchodcovia, čo musia obracať v ruke každé Euro, aby si vybrali, čo si kúpiť a čo nie a potom si vyberú to najlacnejšie, kde kvalita je spochybniteľná, kde mäsové výrobky už nemusia obsahovať mäso, kde ovocie stačí, aby dobre vyzeralo, nemusí chutiť!“, upozorňuje Hraško.

Aj napriek zákonu zahraniční investori už vlastnia slovenskú pôdu

Gasperová z tlačového odboru ministerstva priznala, že momentálne neexistuje žiadny oficiálny register, evidencia ani kataster nehnuteľností, ktorý by obsahoval informácie o pôvode vlastníka pozemku alebo nehnuteľnosti. K dispozícii sú iba odhady. Hovorkyňa Slovenskej poľnohospodárskej a potravinárskej komory Jana Holéciová upresnila, že podľa neoficiálnych zdrojov sa už 100- až 150-tisíc hektárov slovenskej pôdy nachádza v rukách cudzincov.

Zahraničný investori dokázali súčasný zákon obísť, preto veľa poľnohospodárskej pôdy už teraz patrí Dánom či Holanďanom, ktorým slovenskí farmári po finančnej stránke nedokážu konkurovať. Ďalším dôvodom je nespravodlivý systém agrodotácií, vďaka ktorému slovenskí farmári z EÚ dostávajú menšiu podporu ako iní, zverejnil server Aktuálne.sk.

EK na jednej strane uznáva, že niektoré z našich obmedzení môžu sledovať opodstatnené ciele, pretože sa zameriavajú na boj proti špekulatívnym nákupom pôdy, prípadne podporujú rozvoj vidieka. Napriek tomu však Brusel schizofrenicky trvá na tom, že obmedzenia môžu byť diskriminačné.

Endgame po česku

0
0
Maru
23.7.2016 Zvědavec

Rada vlády pro udržitelný rozvoj připravuje strategický dokument rozvoje ČR do roku 2030.
Tento dokument je založen na rozpracování Cílů udržitelného rozvoje (SDGs) určených v OSN Agendě udržitelného rozvoje 2030.


Agenda zasahuje všechny oblasti našeho života a oplývá mnoha líbivými slovy – snižování chudoby, lidská práva a udržitelný ekologický rozvoj – ve skutečnosti však slouží vlastníkům nadnárodních korporací a různým lobby k prosazování jejich vlastních cílů. Nahrazuje v podstatě volební programy jednotlivých stran, protože ať zvolíte kteroukoli ze stran, bude implementovat tuto shora nařízenou agendu bez ohledu na svůj volební program.

Je to pravý opak demokracie: Vlády jednotlivých zemí realizují politiku nařízenou ze shora nikým nevolenými lidmi, různými neprůhlednými lobby a neziskovkami. Brusel zde působí jako převodová páka.

Bod 29 této Agendy nebývá přeložen do češtiny, protože je Agenda v češtině uváděna většinou jen ve své zkrácené verzi:


29. Jsme si vědomi pozitivního přínosu migrantů pro inkluzivní růst a udržitelný rozvoj. Jsme si také vědomi, že mezinárodní migrace je multidimensionální realitou nejvyšší důležitosti pro rozvoj zemí původu, tranzitu i určení, která vyžaduje ucelenou a komplexní reakci.

Budeme mezinárodně spolupracovat, abychom zajistili bezpečnou, řádnou a pravidelnou migraci s plným respektem na lidská práva a humánní zacházení s migranty bez ohledu na jejich migrační status, uprchlíků či vysídlených osob.

Tato spolupráce by rovněž měla posílit schopnost komunit poskytovat útočiště uprchlíkům zejména v rozvojových zemích. Zdůrazňujeme právo migrantů na návrat do zemí jejich občanství a připomínáme, že státy musí zajistit, aby jejich navrátilci byli řádně přijati.

V teorii, na jaké se bod 29 oficiálně zakládá, se předpokládá, že migrace je výhodná pro všechny zúčastněné:
  • pro migranty-získají práci, zkušenosti, plat, ubytování atd.
  • pro země původu migrantů – migranti budou část svých platů posílat do zemí původu a zvýší tak životní úroveň svých rodin a postupně i celé země, migranti, kteří se do zemí vrátí, přinesou nové zkušenosti a poznatky a napomohou rozvoji původních zemí
  • i pro přijímající země - migranti zaplní pracovní místa, o která není zájem, omladí stárnoucí populaci, svými odvody pomohou naplňovat sociální fondy

Tyto předpoklady se v praxi ukázaly jako mylné:

Z migrantů v Německu je třetina negramotných, 60 % má dokončenou základní školu, zaměstnání získala jen nepatrná skupinka, ostatní se stali zátěží pro sociální a zdravotní systémy přijímací země. Sociální systém Německa se hroutí, již se avizuje, že se v budoucnu budou osekávat sociální služby.

Navíc nedávná vědecká studie dokázala, že migrace nemá na omládnutí společnosti vliv.

Ze zemí původu pak migrace odvádí i těch pár procent vzdělaných a pro svou původní zemi velmi potřebných lidí, kteří se jako jediní mohou vykořisťování své země účinně postavit - možná je to záměr.

Co skutečně přinesla migrace přijímajícím zemím, víme všichni. Strmě narůstající zločinnost, porušování lidských práv původního obyvatelstva, neúměrnou zátěž sociálních a zdravotních fondů a tím i další zadlužování vyspělých zemí.

A přestože všichni vidí, že sociální inženýrství nařízené OSN selhává po všech stránkách, projekt jede dál. Ve většině zemí Evropy jsou vládní i opoziční strany obsazeny loutkami NWO, které mají za cíl realizaci Agendy 2030 za každou cenu.

Proč tomu tak je?

Protože v pozadí tohoto projektu jsou jiné cíle než ty, které jsou veřejně deklarovány:
  • Jde o ověření Nového světového řádu (NWO) v praxi, kdy si směry rozvoje neurčují voliči v jednotlivých zemích, ale jsou celosvětově nařízeny nevolenými zástupci organizací OSN a na nich napojenými lobby a neziskovkami.
  • V Evropě jde o zničení národních států, které se díky patriotismu a demokracii ještě v mnoha případech dokážou postavit diktátu nadnárodních korporací a jejich vlastníků.
  • To nejednotná multikulturní společnost nikdy nedokázala. Spekuluje se také o tom, že jde o realizaci teorie Kalergiho plánu, kdy spojením afrického a evropského obyvatelstva vznikne světlehnědá rasa, která nebude natolik inteligentní, aby vzdorovala Novému světovému řádu, ale bude dost inteligentní na to, aby pro něj pracovala.
  • Vzniklý chaos a násilí bude vhodnou záminkou, aby vlády NWO okleštily občanské svobody – v Německu i ve Francii již tento proces nabírá na obrátkách.
  • Náborem mladých mužů z cizích zemí získají vlády NWO vojáky, kteří nebudou vázáni citem ke svým spoluobčanům a zemím a nebudou mít ponětí o historickém vývoji oblasti. Budou bez skrupulí a velmi lehce zmanipulovatelní.
  • Předpokládá se, že se o třetí země, které jsou tunelovány korporacemi jednoho procenta a v nichž nadnárodní společnosti násilně vysídlují lidi a zabírají jim půdu, postará střední třída vyspělých zemí, která pod touto zátěží beznadějně zchudne a rozpustí se v multikulturním prostředí. Zatímco 1 %, které již vlastní většinu světového bohatství, se nebude muset starat o nikoho a shrábne i majetek zadlužené a zbídačelé střední třídy původně rozvinutých zemí.

Tím se svět definitivně rozdělí na úzkou všemocnou špičku a zbídačelý zbytek zbavený občanských svobod. No není to geniální?

Tak tedy Rada vlády pro udržitelný rozvoj rozepisuje Agendu OSN pro Českou republiku. Můžeme si přečíst, že
„V rámci přípravy dokumentu bylo v roce 2015 osloveno více než pět desítek institucí, které zaslali přes sto sedmdesát tezí k rozvoji České republiky. Vyhodnocením těchto podkladů bylo identifikováno 6 klíčových oblastí, které dále projednaly výbory a pracovní skupiny Rady vlády pro udržitelný rozvoj. V první polovině roku 2016 proběhlo k těmto klíčovým oblastem šest jednání, kterých se zúčastnily takřka tři stovky zástupců a zástupkyň soukromého, neziskového a veřejného sektoru. Podněty z těchto kulatých stolů byly zohledněny v přeloženém draftu dokumentu.“


Jak vidíme v české vládě to probíhá stejně jako v OSN. Takto důležitý dokument se diskutuje s různými zájmovými skupinami ale nikoli s veřejností, které se nejvíce týká. S kýmpak například? Zde se dozvíme, že jako důležitý podklad bude použit materiál několika platforem nevládních organizací Měj se k světu, Český příspěvek k cílům pro udržitelný rozvoj“.

Je zajímavé, že tento podklad prosazuje směry, které naše vláda již v podstatě realizuje – tedy směry navržené OSN:

1. Vzdělání pro 21. Století ve společné škole:
- pokles procenta dětí mimo hlavní vzdělávací proud, zejména růst procenta děti se SVP vzdělávaných v jednotlivých typech škol

- snižování rozdílů mezi „nejlepšími“ a „nejhoršími“ českými žáky v rámci mezinárodních šetření typu PISA

2. Soudržná rozmanitá společnost:

– šíření respektu k odlišným identitám a snaha je plnoprávně začlenit do české společnosti …

Učme se dlouhodobě vnímat různorodost a odlišnost (ve vyznání, barvě pleti či sexuální orientaci) jako přínos a obohacení naší společnosti.

3.Rovnost mužů a žen:
- konec všech podob násilí na ženách a odstranění platové nerovnosti

K tomuto bodu: Pokud se prosazuje migrace z islámských zemí do Evropy, násilí páchané na evropských ženách prudce narůstá – to je neoddiskutovatelný fakt. Pokrytectví České ženské lobby, která sdružuje 30 ženských organizací a která tento dokument garantuje, je tedy nehorázné. Když se podíváte na její stránky a sponzory, je vše hned jasné. Místo práv českých žen a jejich bezpečnosti zajímají tuto organizaci migrantky a slučování migrantských rodin. Jediné na co se zmohla, je vlažné odsouzení silvestrovského násilí v Kolíně nad Rýnem. Jejím sponzorem je Sorosův Open Society Fund a Norské fondy. Od těchto 30 organizací sdružených v České ženské lobby nemohou tedy české ženy očekávat žádnou podporu.

4. Zelená inovativní ekonomika:
- Zabránit nebezpečným změnám klimatu, schválit zákon o snižování našich emisí skleníkových plynů.

5. Spolupráce se světem:

Humanitární pomoc a důstojné zacházení s migranty

– více a lépe pomáhat lidem v ohrožení života, zdraví či v urgentní nouzi v jejich domovech či na útěku,

- zapojme se do krizových plánů EU a hledejme způsoby důstojného zacházení s imigranty a jejich plnohodnotné integrace do české společnosti,

- nárůst podílu uprchlíků všech statusů, kterým se na území ČR dostalo pomoci od státu.

A na konec:
- Ukažme větší veřejnou a politickou podporu mezinárodní spolupráci a klíčovým procesům pro globální udržitelný rozvoj, zejména klíčovým jednáním OSN.

Dole nalezneme poznámku, že podklad byl spolufinancován mimo jiné i z prostředků Evropské unie, České rozvojové agentury (MZV) a Ministerstva zahraničních věcí (MZV). To je přece jasný střet zájmů. Jak může potom vláda uvádět, že se jedná o podklad NEVLÁDNÍCH institucí?

S kým máme v projektu „Měj se k světu“ co do činění:

Garanty projektu jsou:
FoRS - http://www.fors.cz/
EDUin - http://www.eduin.cz/
Zelený kruh - http://www.zelenykruh.cz/
Platforma pro sociální bydlení - http://www.socialnibydleni.org/
Česká ženská lobby - http://www.czlobby.cz/


Signatáři projektu jsou:

Amnesty International - http://www.amnesty.cz/
ČOSIV - http://www.cosiv.cz/
Diakonie ČCE - http://www.diakonie.cz/
Nadace Open Society Fund - http://www.osf.cz/
Neslyšící s nadějí - http://neslysicisnadeji.org/
Život 90 - http://www.zivot90.cz/


Facilitátoři projektu jsou:
Glopolis - http://glopolis.org/cs/
Rozvojovka - http://www.rozvojovka.cz/

Sponzoři projektu jsou:
Česká rozvojová agentura - http://www.czda.cz/
Evropský rok pro rozvoj - https://europa.eu/eyd2015/cs

Výše uvedený příklad nám jasně ukazuje, jak to má v NWO probíhat. Aby se dodalo shora nařízeným příkazům zdání demokracie, jsou za kulatými stoly neprůhledně konzultovány s organizacemi, které jsou označovány za neziskové a nevládní a občanské, ale při bližším zkoumání zjistíme, že jsou placeny jak vládou, tak nadnárodními organizacemi, které tyto příkazy podporují či přímo zadávají.

Vláda pracuje na strategickém dokumentu rozvoje do roku 2030, který významně ovlivní životy občanů ČR a - v případě přijímání migrantů – i celých dalších generací v této zemi.

Takový důležitý dokument potřebuje bez pochyby dlouhodobou veřejnou diskuzi, ve které by občané mohli vyjádřit svůj názor.

Takže si to shrňme.

Vláda připravuje dokument od roku 2015, v roce 2015 oslovila pět desítek institucí, které zaslaly 170 tezí. V posledních šesti měsících vláda konzultovala dokument se soukromým sektorem, s neziskovými a s veřejnými organizacemi. Na veřejnosti po celou tuto dobu neprobíhaly žádné konzultace.

Na občany této republiky, kteří tuto vládu volili a také ji ze svých daní platí, si vláda ponechala nějaké místo ve dvou prázdninových měsících tohoto roku, ve kterých má vytvořit platformu pro elektronickou veřejnou konzultaci. A bez ohledu na to, co občané navrhnou, vypotí vláda na dalším zasedání konečný dokument.

Naši poskoci oligarchie tím hází plebsu kost.

Nenechme se zaslepit nic neříkajícími líbivými frázemi dokumentu. Rozvoj země mají určovat sami občané tím, že si zvolí ve volbách většinově program určité strany, která jej pak také bude závazně realizovat.

Nenechme zrádné politiky, aby nás zaprodali světové oligarchii, nenechme je podkopávat demokratické rozhodování v této zemi.

Veřejná elektronická konzultace, pečlivě naplánovaná do prázdninových měsíců, je výsměchem českým občanům a nedává dokumentu žádné demokratické posvěcení k jeho realizaci. Pokud chce nějaká politická strana realizovat v České republice OSN Agendu udržitelného rozvoje 2030, ať si ji dá do svého volebního programu anebo ji - po patřičné diskuzi - nechá schválit referendem.

To jediné je demokracie.

Naopak to, co nám zde předvádí zrádcovská politická nomenklatura, je novodobý feudalismus.

Občané, nenechme si toto jednání líbit.


- - -


Poznámka - povzdech editora webu Zvědavec.cz:

Samozřejmě, že si to necháme líbit. Kdo by tak asi protestoval a jak? Autor tohoto článku, který zde sice má stovky slušných a nezávadných příspěvků, ale nikdy se neodvážil podepsat se ani jménem, natož příjmením, a když mi chce něco vzkázat, dělá to přes novou zprávičku Ve zkratce? Nebo ti, kteří se bojí poslat padesátku na tento web, aby Velký bratr nevěděl, že ho podporují? Popřípadě ti, kteří sem chodí přes TOR, jako kdyby tato stránka byla protistátní? Máme přesně takovou vládu, jací jsme my sami.

Otřásají se základy politického uspořádání Západu

0
0

Tereza Spencerová (rozhovor)
23. 7. 2016 Literární noviny

V Turecku se hraje o budoucnost Severoatlantické aliance a tedy o samotné základy západní politické architektury, analyzuje s odstupem času stav po neúspěšném převratu Tereza Spencerová. Ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí přidává jednotlivé „body ohrožení“: Ankara už nestojí o členství v EU, Blízký východ chce urovnávat s Ruskem a Íránem, v Sýrii získává navrch Asad, Erdogan nám může poslat „ty horší“ uprchlíky, myšlenka tureckého obratu do Asie je lákavá a my přitom Turecko moc, moc potřebujeme.
To, že se jednalo o strašlivý týden navíc podtrhnula včera událost v Mnichově, o jejímž motivu se zatím jen spekuluje, zda jde o čin pomatence nebo teroristický čin.

Prožili jsme něco, co lze možná básnicky nazvat „týden hrůzy“. Pro mě začal v páteční ráno, když jsem po probuzení a kontrole mailu zjistil, že prezident Zeman kondoloval prezidentu Francie. K čemu, to už dobře víme. Čili: Čím se změnila Evropa po útoku v Nice a čím byl tento útok jiný? Politicky zajímavé může být, že lidé si začali dělat smutnou legraci z těch samých „pohřebních“ řečí Hollanda, dokonce padaly poznámky typu „zase se vezmou za ruce a půjdou ulicemi“, viz Charlie Hebdo. A nakonec politiky Francouzi při pietě vypískali. Zasluhuje si evropský establishment vypískat za špatnou ochranu Evropanů před terorismem? Lidé říkají, že politici, kteří chtějí uprchlíky, jsou vinni...

Mluvíte o islámském terorismu, ale mám námitku. Pachatel masakru z Nice, kde mimochodem třetinu obětí tvořili muslimové, pocházel sice z Tunisu, ale kromě toho, že byl pouliční rváč, zloděj, bisexuální prostitut a domácí násilník, tak jedl vepřové a chlastal. To tedy na žádného muslima ve smyslu víry, natož na fanatika z Islámského státu ani v nejmenším nevypadá. A tvrzení francouzského ministerstva vnitra, že se „zradikalizoval v krátké době“ na mě žádný dojem nedělá – je to jen křečovitá snaha udržet „příběh“ o radikálním islámu útočícím na nás, hodné.

- - -


O tom, kdo je a kdo není terorista, dnes na Západě rozhoduje etnicita – kdyby něco podobného spáchal běloch (pouliční rváč, zloděj, bisexuální prostitut, který mlátil svou ženu, jedl vepřové a chlastal), tak už zkoumáme, zda jeho matka náhodou nebyla feťačka a prostitutka, jestli poznal vůbec otce, jestli ho otčím neznásilňoval a neučil ho krást, jestli vyrůstal v děcáku, kde ho znásilňovali, jestli nepotlačoval svou sexualitu… Až nám ho málem začne být líto. Stačí se podívat na aktuální film o Olze Hepnarové nebo na sérii masových vrahů v USA, kteří vystříleli tu školy, tu kina nebo černošské kostely, ale za teroristu byl označen jen ten skrytý gay afghánského původu, který vraždil v klubu v Orlandu. Bylo bizarní, že FBI nutila jeho ženu, aby mlčela o jeho potlačované sexualitě, z níž měl deprese, protože pro svůj „příběh“ potřebovali čistého „muslima“ s jasným „politickým programem“ nenávisti.

Vcelku přitom chápu Francouze, že své lídry vypískali, protože jediné, co prokazatelně dokázali, je prodloužení výjimečného stavu v zemi o další půlrok. Na druhou stranu mi není moc jasné, jaká opatření by – jakákoli -- vláda měla přijmout, aby předešla útokům, jejichž pachatelé jsou vyšinutí „osamělí vlci“. Breivika taky nikdo nezastavil. Každý racionální policista, který na to poukáže, se může se zlou potázat, protože naše společnosti jsou přece skvělé, spokojené, šťastné, nikdo nemá k žádnému zaslepenému výbuchu vzteku a nenávisti důvod, a jediné s čím se opravdu potýkáme, jsou přece Putin a islámský terorismus. A Francie se mezitím po skoro půlroce protivládních demonstrací a pouličních střetů kvůli zákoníku práce nyní – díky politikům, kteří sbírají body na polarizaci společnosti – čím dál víc blíží hraně skutečné občanské války. Hollandovi už oprávněně věří jen málokdo, jeho vláda dala jasně najevo, že ji názor obyvatel nezajímá a schválila zákoník práce i bez parlamentu, a k tomu Le Penová hněte společenský, náboženský a etnický konflikt, když burácí v intencích „my“ a „oni“. Z toho všeho běhá mráz po zádech.

Ale zpět k vaší otázce. Je jasné, že mezi migranty mířícími do Evropy jsou i skuteční teroristé, což onehdy, s asi dvouletým zpožděním, přiznala i paní Merkelová, ale co s tím politici, kteří je do Evropy už jednou vpustili, chtějí najednou dělat? Vyhnat je všechny zpátky? A jde to vůbec v praxi provést? Seriózní odhady mluví o tom, že jen za loňský rok se v Evropě „ztratilo“ na půl milionu migrantů, o jejichž pohybu nemá policie nebo jiné služby žádné informace. Problém, řekla bych.

Mimochodem, zaznamenal jste, že francouzské letectvo při bombardování na severu Sýrie teď v úterý zabilo přes 120 civilistů? Potvrdila to i syrská opozice. Vypadá to skoro jako msta za Nice…


Násilí spáchané Evropany muslimského vyznání pokračovalo tento týden útokem mladíka sekyrou na cestující bavorského vlaku a poté surovým útokem Maročana na matku a její dceru v jihovýchodní Francii. Prý byly málo zahalené. Co vyvodit z těchto útoků, přičemž bavorský útočník, u kterého ani nevíme, zda byl Afghánec nebo Pákistánec (neměl přesné papíry... časté u imigrantů v Německu) zanechal dopis, podle kterého se chtěl pomstít nevěřícím. Co se to děje s mladými muslimy, že v Evropě najednou takto „zmagoří“, a když už násilí sami nepáchají, masivně se k němu, zejména ve Francii, hlásí a obdivují útočníky?
Upřímně řečeno, nevím, co se „děje s mladými muslimy v Evropě“, ale zdá se mi být prokázaným, že dvěma – slovy dvěma – z nich v uplynulých dnech „ruplo“ v hlavě natolik, že zaútočili. Je příznačné, že u onoho sekerníka policie ani netuší, o koho se jedná. Prý si doma sám nakreslil vlajku Islámského státu a chtěl pomstít smrt svého kamaráda, kterého kdesi v jejich „vlasti“, ať je to kdekoli, zabila naše „demokratizační“ vojska nebo tak něco. Teď si představte, kolik lidí z té masy migrantů, které Evropa už přijala a o jejichž identitě toho vlastně možná ani moc neví, zareaguje na to zmíněné francouzské bombardování, kolik na jiné naše válečné zločiny, kolik třebas na Chilcotovu zprávu, podle níž naši váleční zločinci vyjdou ze všeho beztrestně… Nezbývá než doufat, že těch, kteří se budou chtít pomstít, bude co nejméně.


Shrnující teze padla ze strany Europolu: Islámský stát mění strategii a místo složitých útoků na elektrárny apod. prostě pomlátí civilisty na veřejných místech. Chlapců, kteří by v Evropě rádi pozvedli jeho prapor, má dost. Expeduje je, nebo se již zmíněný „ďábel“, o kterém jsme již mluvili v minulé otázce, probouzí v Evropě již jsoucích muslimských mladících? A co má dělat policie – kontrolovat držení zbraní, šmírovat internet, hlídat každý „prd“ u každé stanice metra nebo, jak se žertem objevilo, zakázat „útočné“ nákladní automobily?

Na tu zprávu Europolu jsem se dívala se zájmem, protože si nevybavuji žádný doložený – alespoň – pokus o útok na elektrárnu nebo něco podobného. Už poměrně dlouho tady na tomto místě spolu mudrujeme o tom, že islámští teroristé v Evropě míří výhradně na civilisty a ani v nejmenším se nepokoušejí zaútočit na naše politiky nebo na klíčové body systému, který by vyřazením důležitých uzlů dovedli ke kolapsu. A teď najednou Europol přijde s tím, že je to „změna strategie“. Páádáám! Škoda, že „hoši z Europolu“ nečtou naše diskuse.


- - -


Abychom se vrátili k „týdnu hrůzy“ a k tomu, jak jsme ho prožívali. V sobotu brzy ráno mě, spícího a nic nevědoucího, probudil telefonem Martin Koller, aby mi oznámil, že „už má článek k tomu Turecku“. Co je to „to Turecko“ už víme a diskutujeme o tom neustále. Čili... Jednoduše: Co vy a vojenský puč v Turecku? Kdo, proč, s čí spoluprací, proti komu, s jakým cílem? Podvod, provokace ze zahraničí, nebo „Erdoganův Reichstag“, po kterém ovládne všechnu moc? A jak se vám líbí reakce NATO, EU a USA na Erdoganovy sekernické postupy vůči generálům, učitelům, soudcům a všem, kteří jsou posledních pár dnů vyhazováni a zavíráni?

Recep Erdogan je velikášský, demokraticky zvolený diktátor, který kdysi začínal jako „islámský kalvinista“ a s postupem času se rozhodl stát sultánem. Během těch let – vyhrál troje parlamentní volby za sebou – nejenže Turecko ekonomicky pozvedl, ale udělal si nepřátele na všech stranách, ať už je řeč o čistkách v armádě, o Kurdech, o sekularistech, jeho politice v Sýrii, jeho současném sbližování s Ruskem (nezapomínejme, že Turecko je stát NATO a má na svém území americké jaderné zbraně) a tak podobně. Z tohoto pohledu je pokus o svržení autoritáře vcelku srozumitelný: někomu už prostě nervy rupnout musely. Ale dál už je všechno srozumitelné čím dál méně. Nejpravděpodobněji se mi jeví varianta, že část armády, která si ještě uchovala povědomí o roli strážce sekulárního státu, připravovala převrat, ale ten byl prozrazen, a tak jednala ve spěchu a skončila tak, jak skončila. Mimochodem, Erdogan aktuálně tvrdí, že se o přípravě puče dozvěděl od svého zeťáka… Ta rodina bude fakt velká chobotnice s dlouhými chapadly. Nicméně, alespoň přiznává, že „věděl“..

Ostatně, tomu, že byl Erdogan na puč jaksi „připraven“, napovídají ty neuvěřitelně dlouhé seznamy lidí určených pro čistky – ke včerejšímu večeru bylo uvězněno na devět tisíc lidí a celkem asi 50 tisíc jich přišlo o místo… Neuvěřitelné. Osobně mám pocit, že takhle rozsáhlá represe v armádě, státní správě či v akademických kruzích nemůže nevyvolat zpětnou reakci, čili mám za to, že to Erdogan silně přestřelil a chvilková „postpřevratová“ stabilita v zemi může brzy vzít za své. Možná i proto nyní Ankara vyhlásila tříměsíční výjimečný stav.

Zatím největším „poraženým“ tureckého puče je Západ.  ...........




  - - -

A Aliance mezitím víceméně mlčí, protože na jedné straně Turecko z geopolitického hlediska potřebuje, ale pokud si ho „nechá“, tak popře všechny své proklamované, málokdy dodržované, ale přesto papírově „demokratické principy“. Zajímavý je podle mého postoj USA, které byly Erdoganovými výpady právě na svou adresu donuceny veřejně prohlásit, že nemají s pučem nic společného, ale současně odmítají puč nazvat pučem. To je stejná schizofrenie, jakou Washington předvedl už po puči v Egyptě v roce 2013. Americké zákony zakazují administrativám v Bílém domě spolupracovat s vládami vzešlými z pučů, což ale současně geopolitikům svazuje ruce, a tak se čeká a čeká, co bude, a tvrdí se, že nelze přece jednoznačně říci, že by bílá byla bílá a černá černá…

Zkrátka, počkejme si ještě pár týdnů či spíš měsíců, než se „kouř pomalu ztratí“. Uvidíme, co bude dál. Nicméně bych chtěla upozornit na skutečnost, že jediným, kdo nečekal na to, až jak pokus o puč dopadne, byl Putin – na rozdíl od západních politiků telefonoval Erdoganovi uprostřed noci a podpořil ho. A Erdogan včera konstatoval, že mír v regionu vytvoří společně s Ruskem a Íránem, čili našimi „nepřáteli“. Doufám, že si Američané stihnou z Turecka odvézt aspoň své jaderné rakety… Ne, dělám si legraci. Zatím není nic tak žhavého.

Ale když jsme u Turecka, neodpustím si jednu poznámku. Nevíte, odkud se vzal ten pan Bělobrádek? To je ten, co navrhuje, aby naše univerzity přijaly vyhozené turecké akademiky, prý stejně jako když Masarykova univerzita přijala ruského profesora Zubova. Nad tím zůstává rozum stát. Jedinou Zubovou akademickou kvalifikací je nenávist k Putinovi a ochota sypat z rukávu cokoli, co chtějí naši jestřábi slyšet. A nebude asi náhodou, že právě „experti“ Masarykovy univerzity spolu s Evropskými hodnotami vypracovali bizarní pravidla, jak poznávat proruskou propagandu. A teď by k tomu měla přibýt parta lidí, co nenávidí Erdogana? To je fakt báječný nápad, který naši akademickou úroveň dozajista povýší a vztahy uvnitř NATO upevní. Nevíte, kdo toho Bělobrádka platí? Sám by na to určitě nepřišel. Vždyť je to ministr české vlády!


Co je jistě možné vyjasnit díky vaší odbornosti, je otázka Sýrie. Mluví se o tom, že nyní je Erdogan blíž Rusku, tudíž blíž dohodě s Asadem. Vy jste nám posledně řekla, že stejně nyní Erdogan nevyhraje – Asad totiž, když už, odejde až za pár let, tudíž až se mu bude chtít. Zhouplo se to nyní po puči v Turecku ještě víc v Asadův prospěch? A jak se díváte na obavy, že Erdogan nyní má blíž nejen k Rusku, ale třeba i k Saúdské Arábii a státům Zálivu, kterým se ještě víc přiblíží i ideologicko-nábožensko-politicky? Padla myšlenka, že po tom, co Erdogan provede s Tureckem, se nám jeho vláda může zdát v porovnání se Saúdy umírněná.


Syrská exilová opozice před pár dny hodila ručník do ringu s tím, že po rusko-tureckém sblížení už se Asad nemá čeho bát, protože vyhrál. Válka sice pokračuje, ale Tureckem donedávna podporovaní džihádisté – tedy al-Káida a její myšlenkoví souputníci -- u Aleppa jsou obklíčení, syrská armáda se svými spojenci ovládla další část turecké hranice a turecká armáda – nebo její „počistkové“ velení – mlčí, Ankara k tomu připouští, že ji vlastně s Damaškem spojuje společný (tedy odmítavý) pohled na kurdskou autonomii, a navíc i USA už v Sýrii přistoupily na spolupráci s Ruskem, takže se zdá, že se všechny hlavní síly spojují do přece jen jednotnějšího a přehlednějšího proudu.

- - - 
 
Chudák Merkelová, řeklo by se. Uzavřela dohodu s premiérem Davutolguem, kterého Erdogan vyrazil, a nyní, po puči, dává „sultán“ najevo, že Evropa je pro něj kus toaletního papíru. Ano, Evropa může hrozit „autoritářskému, nedemokratickému“ Turecku nepřijetím do EU, ale to možná připomíná varování učitele z povídky Šimka a Grossmana: „Vy nehodní chlapci, za trest vám dnes již neprozradím nic nového o ježkovi.“ Erdogan totiž má vyšší kartu: Stavidlo od proudu uprchlíků do Evropy. A jak řekl Tomáš Laně: S Erdoganem jsme žádnou dohodu nepodepsali. Čili, co má teď dělat Merkelová, a potažmo i Juncker a celá ta „parta“? Turecký  prezident se jich nijak moc nebojí. Nebo na něj budou platit „hrozby“ USA o vyloučení z NATO?

Co mají dělat, tak to opravdu nevím. Máte pravdu v tom, že se nějaká dohoda podepsala, ale namísto aby problém řešila, stala se jen další puklinou v jednotě EU. Puklinou o hloubce Velkého kaňonu. A nejenže rozbíjí Unii, horší je, že Erdogan nás – tedy naše „lídry“ – má jen pro legraci. Když prohlásil, že dá syrským uprchlíkům občanství, a následně vysvětlil, že si z nich vlastně vybere jen asi 300 tisíc vystudovaných, bohatých a i jinak zajímavých, a zbylé víc než dva miliony „nezajímavých“ (nechci používat pojem „plebs“) v rámci dohody „vyšle“ do Evropy, tak tím jasně ukázal, co že jsme to s ním jako Unie dojednali. To samé přitom platí i pro hrozby vyloučení z NATO – je to rozklížená organizace sloužící zájmům amerických zbrojovek, a při pohledu na uvadající sílu Západu, EU v existenciální krizi a při současném pohledu na integrující se Eurasii, do níž je Turecko Čínou a Ruskem srdečně zváno, volba Ankary nemusí být až tak složitá. A při tom všem Evropa potřebuje Turecko – vlastně jakkoli politicky odpudivé – coby prostor, přes který by mohly na starý kontinent proudit potenciální „neruské“ plynovody, i kdyby to měly být „více méně ruské“ plynovody z Ázerbajdžánu nebo Íránu… Takže ve finále je velmi pravděpodobné, že budeme dolézat i k sultánovi – máme přece praxi v dolézání k saúdským středověkým tmářům.

A co mají za takové situace Juncker a „parta“ dělat? V první řadě, Turecko Neturecko, by měli – sakra – nabídnout životaschopný projekt pro EU, který by všechny národy – a teď fakt nemyslím vlády a korporace nad nimi, ale lidi – akceptovali jako přínosný i pro sebe a nejen pro „volný pohyb zboží a služeb“. Čili, udělat EU také pro lidi a ne jen pro kapitál. A to bude opravdu těžké, ne-li za stávající konstelace nemožné. Nedivím se proto, že Juncker prý pije. To je ještě fajn, chápala bych, i kdyby byl na heroinu…
 
- - -
 

A na závěr tradiční otázka: Čemu bychom se příští týden měli věnovat?

Pomalu se nám bude odhalovat zákulisí tureckého puče, a to se nemusí některým stranám vůbec líbit… V každém případě se v Turecku hraje o budoucnost Severoatlantické aliance a tedy o samotné základy západní politické architektury. Potenciální otřesy mohou být tektonického charakteru…


(Celý text rozhovoru ZDE)

Dugin: Turečtí politici mi dali najevo, že Turecko zvažuje vystoupení z NATO

0
0
Geo
23.7.2016   Eurasia24

Ruský politolog Alexandr Dugin
Geo, Eurasia24.cz

Foto: Geo, Eurasia24.cz může o dění v Turecku hovořit zasvěceně. Mimo jiné proto, že před deseti lety napsal „prorockou“ publikaci Osa Moskva – Ankara, ale také proto, že osudný večer 15. července 2016, kdy v Turecku probíhal pokus o převrat, pobýval právě v Ankaře a jednal s tamními nejvyššími představiteli. Jeho pohled na poslední události v Turecku přinesla ruská TV Cargrad.



Krátce před pokusem o puč se Alexandr Dugin sešel s vlivným politikem vládní strany AKP – starostou Ankary İbrahimem Melihem Gökçekem, který se proslavil mimo jiné tím, že mluvčí americké diplomacie Marii Harfovou nazval„hloupou blondýnou“.

"Celkový obrázek politického rozložení sil v Turecku v předvečer puče se mi vyjevil zcela jasně. Melih Gökçek, postava velmi blízká prezidentu Erdoganovi, v rozhovoru se mnou hovořil o paralelním státě, paralel develet, který se podařilo v Turecku vytvořit sektě Fethullaha Gülena. Tato sekta má svůj štáb ve Spojených státech, v Pensylvánii, a odtud řídí rozvinutou síť svých agentů vlivu, pronikajících do turecké společnosti,“ citoval Dugin slova starosty Ankary pronesená ještě před pokusem o puč.

Média přitom po nezdařeném puči obviňovala tureckou vládu, že „příběh o paralelním státě“ účelově „vytáhla“, aby jím ospravedlnila rozsáhlé čistky ve všech složkách správy státu.

Gökçek s Duginem hovořil také o tom, že za fasádou Gülenova humanitárního programu a dobročinnosti se skrývá struktura řízená CIA. -----„A dále mi Melih Gökçek řekl v soukromém rozhovoru to, co později, když převrat začal, prohlásil veřejně: právě sekta Fethullaha Gülena stála za zničením našeho letadla a zabitím pilota,“ pokračoval Alexandr Dugin.

„Úkol USA spočíval v tom,rozhádat Ankaru s Moskvou, jako vždy, kdy ve vtazích mezi našimi zeměmi přicházelo vzájemné porozumění. Letadlo i smrt pilota se staly nástroji této geopolitické intriky,“
řekl Dugin a doplnil, že Američané chtěli Ergodana nahradit svým přisluhovačem typu Ahmeta Davutoğlu – expremiéra, kterého Erdogan zbavil funkce letos v květnu.

„V Turecku se tak utvořily dvě skupiny. Jedna z nich – patrioti a Kemalisté – chtěli urychleně obnovit vztahy s Ruskem a ponoukali Erdogana k omluvě. Druhá skupina, to je Gülenova sekta a další proamerické struktury, tomu bránily,“ konstatoval ruský politolog po návratu z Turecka.

Gökçek mu pouhé dvě hodiny před začátkem puče řekl toto: „Nedocenili jsme sílu paralelního státu, který vytvořili uvnitř Turecka Američané a Gülenovi příznivci. V tom byla naše chyba. Ale nyní jsme ji napravili a prvním krokem k tomu je nové sblížení s Moskvou.“ Pak přišla akce, která nevyšla.

Byla to podle Dugina poslední šance odstranit Erdogana, který se rozhodl „střetnout s Washingtonem a obrátit se k eurasijské politice“.

„Jak mi mnozí turečtí politici dávali najevo, že Turecko vážně zvažuje perspektivu vystoupení z NATO a sblížení s Moskvou v otázkách bezpečnosti, tak americká agentura měla jediné východisko – převrat. Nyní už nic nezadržuje Turecko v tom, aby konečně zpřetrhalo vztahy s těmi, kteří chtěli silou svrhnout zákonnou vládu, vystoupilo z NATO a skutečně se sblížilo s Ruskem,“ dodal Alexandr Dugin.





Viewing all 19126 articles
Browse latest View live