Zdenek Jemelik
3. 8. 2016 jemelíkzdeněk
Tvrzení, že policie a státní zastupitelství v nějakém konkrétním případě zajišťují beztrestnost kriminálníkovi, zní jako protimluv, to by přece bylo v rozporu s jejich posláním. A přece není tak úplně nesmyslné, jak se na první pohled zdá. Ve snaze stůj co stůj prosadit nějaké své záměry orgány činné v trestním řízení se občas uchýlí k zneužití služby pravomocně odsouzeného pachatele. Nevadí jim, když se jejich přisluhovač při plnění úkolu dopustí nezákonného jednání, či způsobí-li značné následné škody obviněnému nebo i státu. Takový postup orgánů činných v trestním řízení, vyznávajících zásadu “účel světí prostředky”, mi jako laikovi připadá nemravný. Většinou bývá i protiprávní, takže zasluhuje kázeňský nebo i trestní postih nejen pomáhajícího kriminálníka, ale i těch, kdo jej zneužili pro zdánlivě ušechtilý účel.
Orgány vymáhání práva ale velmi nerady připouštějí, že v zájmu jimi křivě chápané spravedlnosti byla ve skutečnosti spravedlnost porušena. Pokud se poškozený ozve a pokusí se vyvolat stíhání pomáhajícího kriminálníka a jeho návodců, narazí na účelově ustavenou “mafii”, která kolem svého pomocníka postaví zeď kruhové obrany. Všichni uniknou beztrestně, jejich oběť se musí s utrpěnými škodami smířit.
Příkladem může být jisté řízení o povolení obnovy procesu, v němž odsouzený doplatil odsouzením na křivé svědectví o své účasti na trestném činu, které na spoluobviněném vyloudila policie. K činu se nikdy nepřiznal a marně se různými prostředky snažil o zrušení nespravedlivého rozsudku. Nakonec se na něj nesměle usmálo štěstí: k činu se doznal skutečný pachatel a byl rovněž pravomocně odsouzen, a to u téhož soudu. Vznikla nepříliš obvyklá situace: za jeden skutek byli odsouzeni dva pachatelé, kteří spolu neměli nic společného a skutečným viníkem mohl být jen jeden, v našem případě zřejmě ten, jenž se sám doznal. Dalo by se předpokládat, že přehmat se snadno a rychle napraví obnovou procesu. Avšak nestalo se: soud trval na tom, že rozsudek stojí na pevných základech dokazování, které odsouzení jiného pachatele nevyvrací, a obnovu procesu nepovolil. V úvahách stížnostního soudu, k němuž se postižený odvolal, se dokonce objevila úvaha, že mohlo dojít ke komplotu odsouzených, z nichž ten pozdější na sebe vzal vinu prvního, aby mu pomohl k zprošťujícímu rozsudku a tím k odškodnění, o které by se oba rozdělili.
Představa, že by se někdo nechal zavřít na několik let kvůli nejisté naději na trochu peněz po odpykání trestu, je hodná chovance psychiatrické léčebny, ale asi měla neodolatelnou přitažlivost, protože o něco později se vynořila take v rozhovoru místního tisku s bývalým šéfem tamního útvaru kriminálky.
Do děje pak zasáhl Nejvyšší soud ČR, který na základě stížnosti ministryně spravedlnosti rozhodl, že nepovolením obnovy procesu došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, a přikázal řízení zopakovat. Dalo by se očekávat, že předseda senátu , jenž byl Nejvyšším soudem ČR usvědčen z nezákonného rozhodnutí, bude spěchat s odčiněním svého pochybení. Soudce ale pokyn Nejvyššího soudu ČR dlouho bojkotoval. A tehdy se potřetí vynořila fantasmagorie o komplotu dvou odsouzených. Jako deus ex machina zasáhl do děje vícenásobný recidivista, kterého tehdy právě soudil provinivší se senát. Napsal předsedovi senátu dva dopisy, v nichž tvrdil, že pozdější odsouzený se mu ve vězení svěřil, že na sebe vzal vinu prvního kvůli příslibu finanční odměny jako podílu na odškodnění za justiční přehmat.
Dopisy vyvolaly závažné následky. Po značných průtazích soud zahájil souběžně řízení o povolení obnovy obou procesů. V obou se souběžně zkoumalo, který pachatel je pravý a zda mezi nimi došlo k nějaké dohodě. Dva senáty nezávisle na sobě vyslýchaly stejné svědky a k oběma přivezla eskorta ze značně vzdálené věznice tři vězně. Stálo to jistě hodně peněz a spoustu zmařeného času. Nakonec soud povolil obnovu původního procesu, zatímco závěry toho pozdějího potvrdil.
Zásah do dvou trestních procesů nebyl jediným recidivistovým kouskem. Již dříve se pokusil o vydírání místních novin, jimž hrozil uveřejněnín intimních informací o životě jejich zesnulého šéfredaktora. Od uveřejnění byl ochoten upustit za tučné výpalné. Redakce na něj podala trestní oznámení. Policie vyhodnotila vydírání jako přestupek proti občanskému soužití a věc postoupila k vyřízení obecnímu úřadu. Dohled státního zastupitelství na tom nic nezměnil: recidivista ve skutečnosti vyklouzl bez potrestání.
Ve stejném ochranářském duchu pak místní orgány naložily také s trestním oznámením nespravedlivě odsouzeného na recidivistu pro podezření z přečinu pomluvy. Policie oznámení odložila a státní zastupitelství jejímu rozhodnutí požehnalo.
Po ukončení obou řízení o povolení obnovy procesu, tedy zhruba o rok později, postižený trestní oznámení aktualizoval a rozšířil právní kvalifikaci podezření o přečin poškozování cizích práv. Také se dožadoval, aby orgány činné v trestním řízení prověřily podezření, že recidivistu na napsání dopisů navedl někdo, kdo hledal způsob, jak zahájení řízení o povolení obnovy procesu co nejvíce oddálit, popřípadě obnovu zmařit.
Postižený spatřoval naplnění skutkové podstaty poškozování cizích práv ve vyvolání zhola zbytečného řízení o povolení obnovy jednoho procesu a zkomplikování a prodražení druhého, a v zatížení soudu, státního zastupitelsví i jeho samého zbytečnými náklady a ztrátami času a energie. Vstup recidivisty do hry je jednou z příčin, proč deset let od vynesení zrušeného prvotního rozsudku a tři roky od vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR se postižený dosud nedočkal ani prvostupňového rozsudku v obnoveném procesu.
Výsledek řízení o povolení obnovy procesu ale nepřinesl změnu v přístupu místních orgánů k recidivistově jednání : policie v něm opět nic nezákonného neshledala, dozorové státní zastupitelství její názor potvrdilo a státní zastupitelství druhého stupně při výkonu dohledu uznalo postup prvostupňových orgánů za bezchybný. Postižený se bránil, podával námitky proti rozhodnutím státního zastupitelství na různá místa, takže z jeho přetahování s orgány činnými v trestním řízení o stíhání recidivisty vzešel slušný balík písemností. Výtvory policie a státního zastupitelství spojuje zajímavost: ve všech sděleních se opakuje odůvodněné tvrzení, že se recidivista nedopustil přečinu pomluvy. Podezření z poškozování cizích práv jako by neexistovalo, tento pojem se v písemnostech nevyskytuje, jako kdyby jej stěžovatel nikdy nepoužil. Na zkoumání zdroje recidivistových tvrzení nedošlo. V jeho prospěch zasáhla místní účelová “mafie”. Jeho zjevná snaha (možná někým vyžádaná) o pomoc soudci v nesnázích přece zasluhuje odměnu. Stát rád unese náklady na následky jeho zásahu a nespravedlivě odsouzený byl po zásluze potrestán za drzost, s kterou se vzpíral proti odsouzení za nespáchaný čin.
Jiný recidivista, jenž strávil ve vězení polovinu života, si vydobyl neformálního postavení “kápa” – vězně, jehož neformální autoritu uznávali jak spoluvězni, tak dozorci. Když se do jeho blízkosti a vlivu dostal pomatenec, který se nedokázal orientovat v nové životní situaci po pádu z vysokého společenského postavení do postavení vězně, zavětřil příležitost. Přijal jej pod předstíranou ochranu a podpořil jej v rozvíjení bludných představ. Slíbil mu zorganizování útěku vrtulníkem a zavraždění jeho nepřátel, které měl pro něj zařídit, až jednou vyjde z vězení. Neznámým způsobem navázal spojení s významným kriminalistou, jemuž poslal zprávu, že vězeň XY připravuje útěk a zavraždění tří osob. Domníval se, že odměnou za spolupráci při odhalení bludů spoluvězně bude vstřícnost při posouzení žádosti o podmíněné propuštění.
Kriminalista zareagoval přesně podle jeho úvah: navštívil jej ve vězení a dohodl s ním spolupráci. Uvedl do pohybu místní kolegy, jejichž vyšetřování pak vedlo k obžalobě vězně kvůli bludům, které rozvíjel s pomocí “kápa”. Pomocníka vybavil hodinkami s vestavěným audiovizuálním zařízením a uložil mu, aby natočil rozhovory s blouznivcem. Vězeňskou službu o vnesení zařízení do věznice a způsobu jeho použití neinformoval. Pořízený audiovizuální záznam dodal místně příslušné policejní jednotce. Žalobce jej s radostí přijal jako důkaz v trestním řízení, ač se zcela nepochybně jednalo o důkaz nezákonně získaný: zákon o výkonu trestu vězňům přímo zakazuje pořizování audiovizuálních záznamů. Dobré je přece vše, co slouží k zvrácení obhajoby obžalovaného, nezákonnost použitého důkazu je nepodstatná.
Jako laik nahlížím na tento působ usvědčování s nevolí. Recidivista se v nejlepším případě dopustil kázeňského přestupku, nejde-li dokonce o přečin. Nestihl jej ale ani kázeňský trest, protože Vězeňská služba se o jeho jednání dověděla až po vypršení promlčecí lhůty. Trochy spravedlnosti se mu přece jen dostalo: bez ohledu na službu, poskytnutou policii, soud nevyhověl jeho žádosti o podmíněné propuštění.
Je ale na místě zamyslet se nad počínáním policisty, který recidivistu v rozvíjení úkladů proti spoluvězni podpořil a vybavil jej sofistikovaným zařízením. Policista, povzbuzující vězně k nezákonnému jednání, je dle mého názoru nežádoucí úkaz a je na místě uvažovat, zda se nedopustil zneužití své pravomoci, když součinnost s recidivistou vedl uvedeným způsobem.
Za pozornost stojí i policistovo účinkování v soudním řízení. Jako svědek, poučený o povinnosti mluvit pravdu a nic nezamlčovat, předestřel soudu k věření vyprávěnku, za kterou by se nemusel stydět baron Prášil. Vůbec netuší, kdo vybavil kriminálníka hodinkami, jak se dostaly ven z věznice a kam se nakonec poděly. Věděl o tom, že je vězeň používá a o jejich přítomnosti ve věznici uvědomil ředitele věznice. Nosič s kopií audiovizuálního záznamu mu doručil neznámý kurýr, který si jej vyčíhal na ulici. Po zkopírování záznamu pak nosič vrátil tak, že jej předal výčepnímu v restauraci, kam si měl kurýr pro něj přijít, jen si už nemohl vzpomenout, o kterou restauraci se jednalo. Vytvořil tak dojem, že recidivista měl kolem sebe tajemnou síť spolupracovníků, kteří mu pomáhali komunikovat se světem za mřížemi. Pořizování audiovizuálního záznamu podle něj proběhlo bez účasti policie, která pouze převzala výsledný produkt.
Jeho výpověď se v podstatných rysech odlišuje od svědectví recidivisty a důstojníků Vězeňské služby ČR, které odpovídají výše uvedenému popisu skutkového děje, čili zakládají podezření na protiprávní jednání policisty. Je nepochybné, že někdo z těchto svědků krmil soud nepravdami. Nemám možnost prověřit pravdivost tvrzení jednoho každého z nich, nicméně z logiky věci nepochybně vyplývá, že někdo vypovídal křivě a na křivou výpověď pamatuje trestní zákoník jako na jeden z trestných činů. Zvlášť odpuzující na věci je, že hříšník nedbal cti příslušníka bezpečnostního sboru, a bezostyšně porušil etická pravidla své profese, chráněná zákonem o služebním poměru.
Generální inspekce bezpečnostních sborů má ale na chování příslušníků bezpečnostních sborů vůči soudu a vůči obžalovanému úplně jiný názor: nic pohoršlivého nespáchali. Státní zastupitelství, které je ze zákona strážcem zákonnosti trestního řízení, se s pohledem GIBS plně ztotožňuje.
V obou popsaných případech příslušníci bezpečnostních sborů, státní zástupci a soudci vytvořili s pravomocně odsouzeným recidivistou účelové společenství, malou místní “mafii”, jednající ke škodě obviněného, jehož možnosti obrany proti jejich zlovolnosti jsou značně omezené, takřka nulové. A kriminálníci, kteří v zájmu svého prospěchu protiprávním a neetických jednáním “mafii” posloužili, mají beztrestnost zajištěnu.
V právním státě má i největší ničema právo, aby se k poškozování jeho práv v trestním řízení nepoužívalo protiprávních a neetických intrik.
