Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Die Zeit: USA vedou ostudný žebříček olympijské soutěže!

0
0
4. 9. 2016      První zprávy

Američané „vyhráli“ první místo v pořadí takzvaných černých medailí – v medailích odebraných za doping, píše Die Zeit.
Největší příspěvek k "vítězství" Spojených států učinil sprinterka Marion Jones, která byla okamžitě zbavena 5 medailí v Sydney v roce 2000, z nichž tři byly zlaté, uvedli autoři článku Paul Blickle a Oliver Fritsch.


Původně se předpokládalo, že medaile se sportovcům budou dávat navždy, píše Die Zeit. Ale to již dlouho neplatí. Faktem je, že kvůli dopingu byli mnozí nuceni vrátit svá ocenění, vysvětlují autoři Paul Blickle a Oliver Fritsch. Někteří pachatelé jsou chyceni ihned, jako kyrgyzský vzpěrač Izzat Artykov nebo moldavský veslař Sergej Tarnovši. Oba vyhráli bronz v Riu, ale jejich sláva netrvala dlouho. Ukázalo se, že Artikov přijímal strychnin, jed na krysy.

V některých případech proces identifikace pachatele trvá mnohem déle, pokračovala publikace. Tento týden bude Mezinárodní olympijský výbor (MOV) zbavil Rusko zlaté medaile u olympijských her 2008 v Pekingu štafety 4x100. V krvi Julie Čermošanskajové byly nalezeny anabolické steroidy.

Od olympijských her v Aténách v roce 2004 zajišťuje MOV vzorků tisíce moči a krevních testů z minulých událostí a čas od času je kontroluje, napsali novináři. Skutečností je, že se v průběhu času staly testy přesnější. Vědci objevují nové produkty rozkladu, což usnadňuje hon na pachatele. Není pochyb o tom, že za 5-10 let dostanou některého z vítězů z Ria. „Sportovcům dávají jasně najevo: Nemyslete si, že jste v bezpečí! A fanouškům jakbysmet: všechny výsledky jsou bez záruky," upozornil Die Zeit.

Paul Blickle a Oliver Fritsch se rozhodli spočítat celkový počet medailí a vytvořit "černé medailové postavení". „Je to farmaceutická tabulka, statistika podvodů, seznam jedů, sál hanby,“ poukazuje publikace. Poprvé byly testy MOV na doping provedeny na olympijských hrách v Mexiku. Členové švédského týmu moderního pětiboje byli první, kteří byli nuceni navrátit své trofeje. V krvi Hans-Gunnara Lilenvollye bylo zjištěno 0,81 promile alkoholu. Sám řekl, že vypil pár piv, aby se uklidnil.

Později se antidopingový boj,zpřísnil, pokračuje Die Zeit. Lyžař Johann Mühlegg, rodák z Německa, který vystupoval za Španělsko, odevzdal najednou tři zlaté medaile z olympijských her v Salt Lake City v roce 2002. Ukázalo se, že si dával erythropoietinové injekce. Stejná látka se vyskytla i u ruské lyžařky Larissy Lazutinové.

V „černém medailovém pořadí" se ocitlo i Německo, uvedli autoři. Německý soutěžní tým musel vrátit zlato, protože v krvi koní olympijského vlajkonoše Ludgera Beerbauma byly nalezeny zakázané látky. Americká sprintérka Marion Jonesová přišla o 5 medailí v Sydney v roce 2000, z nichž tři byly ze zlata. Později byla uvězněna za křivou přísahu u soudu. V mnoha ohledech právě proto jsou USA nejen v reálném, ale také ostudném hodnocení.

Politruk pan Pehe míchá vkus a národy aneb Blábol jako obvykle?

0
0
Jiří Jaroš Nickelli
4. 9. 2016     České národní listy
Onehdy jsem psal o postoji pana profesora Bělohradského v polemice s profesorem Klausem a dr.Weiglem o národech v dobách informační hojnosti,jak to označil profesor Bělohradský. Zastal jsem se profesora Klause a dr.Weigla v tom ohledu, že podle historiků, amtropologů (jmenoval jsem věhlasného prof.Léviho-Strausse) i nás etnografů národy žádnými konstrukty politiků, nacionalistů nebo sociálních inženýrů prostě nebyly,nejsou a nemohou být. A nežijeme ve věku informační hojnosti, jak tvrdí profesor Bělohradský,ale ve věku dezinformační hojnosti.


Nyní vstoupil další obhájce profesora Bělohradského, pan politolog - dle mne politruk - Jiří Pehe, odchovanec a propagátor amerických institutů v Česku.

Vážený pan politolog vystupuje na obranu prof. Bělohradského nejen netradičně, ale i tragikomicky, když svou úvahu o národech a vkusu (Novinky.cz) končí pokusem o jakýsi vtip - tvrdí,že pánové s nečeskými jmény Klaus a Weigl vlastně nahrávají profesoru Bělohradskému s jeho tezí o národech jako konstruktech. Na to by se mohlo kontrovat známým vtipem o tom, že fotbalová mužstva Rakouska a ČSR mívala obsazení protikladná národní příslušnosti. Zatímco ve vtipu na rakouské straně figurovali samí "Horackové, Nowakové, Czerni a Zeleni", na české straně naopak samí "Neumannové, Fischerové, Hirschové a Nachtigalové", abych to mytologicky vylíčil. A přitom nezanikly ani národ český ani národ rakouský, i když se o to snažil sociální inženýr führer velmi vehementně - a po "Ostmarce" nezůstalo slechu a Rakousko i Čechy žijí dál navzdory všem šíbrům dějin.

Ale k tématu samému. Obrana tezí profesora Bělohradského z pera pana Pehe o národech jako historických konstruktech (akčních menšin a sociálních inženýrů) je nesmysl hodný pagáčovského folklórního blábolu. Daleko blíže faktům a historické pravdě jsou pánové Klaus a Weigl, než pan Pehe. Blábol o tom, že vkus nositele nebo pojetí badatele či aktivního předáka na vytváření vědomí národní příslušnosti je typický právě pro průkopníky takzvaného přenárodnění, čili Umvolkungu. S tímto sociálním inženýrstvím v novějších dějinách nepočali žádní slovanští národovci ani kulturní inteligence v tak malém počtu, že by na ně spadla bouda na starém Koňském trhu, jak se kdysi nazýval Václavák.

S vystěhováváním národů a s přenárodňováním začali, jak je známo z dějin naopak například zuřiví Pangermáni v Rakousích, v Němcích a rovněž jejich praporečníci v Království českém v devatenáctém století. U nás to byl například fanatik pangermanismu Georg von Schönerer, známý svým výkřikem v panské sněmovně ve Vídni "Kéž bychom už patřili jen k Německé říši!" Stejně jako poslanci, kteří zakazovali existenci nepohodlných národů řvaním v habsburské sněmovně, jako Velkoněmci řvoucí "Není národa českého!" nebo Uhři řvoucí "není národa slovenského!" stejně jako řvali hanebnost "Slovák není člověk! Tóth nem embér!"

Již například Schönerer, a po něm další Pangermáni, chtěli vystěhovat tehdy šest milionů Čechů a též Poláky k Ledovému oceánu a na Sibiř, dávno před frajtrem z Braunau, jak posměšně říkával maršál Hindenburg o Hitlerovi. Takže sociální inženýrství nepatří ani ke slovanskému, ani k českému národovectví nebo vlastenectví. Nepatří ani ke klasickému marxismu, nýbrž k trockismu, pro který byly národy jen otýpkou chrastí do ohně světové revoluce.

Už jednou jsem vysvětlil, že národy nejsou a nemohou být umělými konstrukty, protože jsou to historické, nikoli jen psychologické fenomény. Již jen z tohoto prostého důvodu je úvaha o "vkusu" k národní příslušnosti pana Peheho výrazem kovaného politructví, nikoli vědeckého přístupu. Národy se nedefinují dle pohledů politických škol, směrů a dle psychologie jedinců (i když psychologie jedinců mohou do charakteristik národů někdy zapadat). Národy vznikají a někdy i zanikají historicko společenským vývojem, nikoli sociálním inženýrstvím, nebo psychologickým chtěním. Pokusy sociálních inženýrů jsou namnoze tragické a kontraproduktivní - jak to dokázali nacisté a fašisté. Jestliže dnes probíhají pokusy na Ukrajině vymazat Rusíny, je to stejné fašistické sociální inženýrství, jako dříve pokusy vymazat Poláky, přenárodnit Kašuby, Lužické Srby, či udělat z bosenských Srbů Muslimy. A tak bychom mohli pokračovat v příkladech donekonečna. Pan politolog Pehe opět šlápl mimo mísu. Neměl by míchat otázky vkusu s otázkou etnogeneze národů, protože takový pokus jen vždy historicky znemožní svého autora. To přece už dávno pravil Werich, že každý se musí historicky znemožnit sám...

Nebo je to jinak? - a pan Pehe nám prostě a jednoduše podprahově oktrojuje prastarou koncepci rakouského šlechtice Coudenhove-Kallergiho o tom, jak by bylo vhodné zrušit dosavadní národy Evropy a nahradit je novorasou Kreolmuslimů, dobrých pro práci ,ale neschopných politicky uvažovat. Ti by pak byli dobří vojáci proti Rusku, není-liž pravda? To pak by byla vskutku otázka nového vkusu nových sociálních inženýrů - a to by byl pravý národní konstrukt podle všech pravidel arbitrů elegance sluníčkářství a havlismu-schwarzenbergismu,ne?

Nakonec jedno historické inženýrství po fašisticku, abychom potěšili pana Peheho. Někdy kolem roku 1943, když italské "Impero" dostávalo na frak, začal Duce prý uvažovat o tom, že nordisuje italskou rasu. Proč? Je prý málo otužilá, tak ji musíme otužit vysazováním lesů v Apeninách. Začne tam pršet, slabí Italové vymřou a zůstanou jen otužilí a ti pojmou nordické manželky...Něco podobného chtěl poglavnik Chorvatů zločinec Pavelič. Chorvati prý nejsou Slované, jsou potomci Gótů (!) - a proto se nesmí míchat se Srby, ale s nordiky, a jejich semeno bude mít pak význačnou hodnotu...Sociální inženýři fašismu prostě blbnuli s národy již tenkrát. 21. století by toto blbnutí snad nemělo opakovat.

Autor je etnograf (druhé italské příjmení je po babičce)

Oskar Krejčí: Ruské volby střetem dvou vln - vlastenectví a stagnace

0
0
4. 9. 2016     První zprávy
Zkušenosti s jelcinovským obdobím a sankce činí z většiny takzvaných demokratických opozičních stran či politiků dovolávajících se Západu téměř nevolitelné celky, říká k ruským volbám politolog Oskar Krejčí.
Jak praví klasik, zedník zajímá novináře, jen když spadne z lešení. Pro mainstreamová média se ruské volby stanou důležité, až když bude některých z opozičních politiků protestovat proti výsledkům.


PZ: A dají se ony výsledky nějak předvídat?

K dispozici je celá řada nejrůznějších výzkumů volebních preferencí. Než se utopíme v číslech, můžeme provést základní obecné shrnutí: současné parlamentní strany mají menší prestiž než v době minulých voleb v roce 2011, ale žádná ze současných mimoparlamentních stran se po volbách do Státní dumy prostřednictvím systému poměrného zastoupení nedostane.

PZ: Týká se onen pokles i vládní prokremelské strany Jednotné Rusko?

Na této straně se nejlépe ukáže profil končícího politického cyklu. Strana Jednotné Rusko při volbách v roce 2011 získala 49,3 % odevzdaných hlasů, zatímco výzkum agentury VCIOM (Všeruské centrum výzkumu veřejného mínění) z konce srpna ji přisuzuje 41,2 % hlasů. Pokles je patrný i u komunistů (podle preferencí 7,7 % hlasů, ve volbách 2011 zisk 19,2 % hlasů). Ještě problematičtěji je na tom strana Spravedlivé Rusko: ta ve volbách získala 13,2 % hlasů a dnes by měla podle uváděného výzkumu 5,4 % hlasů. V některých výzkumech se strana Spravedlivé Rusko dokonce propadla až pod hranici 5 %, což je práh, jehož dosažení je předpokladem získání mandátů v systému poměrného zastoupení. Jiný osud prožívá liberálně-demokratická strana Vladimíra Žirinovského, která má podle posledních preferencí slíbeno 12,2 % hlasů, přičemž ve volbách 2011 jich získala 11,7 %. Obdobné výsledky uvádějí i výzkumy Centra Levada a Fondu veřejného mínění, který stále signalizuje volební smrt strany Spravedlivé Rusko.

To ale neznamená, že se po volbách situace v Rusku nějak dramaticky změní. Opoziční strany, jejichž dny velké slávy skončily spolu s vládou Borise Jelcina, jsou v systému poměrného zastoupení hluboko pod prahem volitelnosti: Jabloko podle zmíněného výzkumu VCIOM by mělo získat 1,3 % hlasů, Strana růstu, dědic strany Pravoje dělo, 0,6 % hlasů. Nejlépe je na tom strana důchodců, ale ani ta nedosahuje na úroveň dvou procent, natož potřebných pěti.

PZ: Mluvil jste ale o nějakém cyklu.

Máte pravdu, pojďme zpět k vládní straně Jednotné Rusko. Její preference se po připojení Krymu pohybovaly kolem 60 %. Pak ale poklesly po zamrznutí konfliktu na Ukrajině a poté, kdy se do sociální oblasti začaly promítat z jedné strany pokles ceny ropy, z druhé západní sankce.

PZ: Zpravidla se upozorňuje na to, že sankce vlnu vlasteneckého nadšení nesrazily dolů.

Nesrazily. Jenže přízeň se diferencovala. Prezident Vladimír Putin se sice stále těší mimořádné oblibě, avšak premiér a předseda strany Jednotné Rusko Dmitrij Medveděv je na tom podstatně hůř. Prezident je totiž symbolem politické prestiže a obrany národních zájmů, premiér naopak ekonomických problémů. Podle nedávných výzkumů agentury VCIOM je index důvěry – tedy rozdíl mezi důvěřujícími a nedůvěřujícími hlasy – v případě Putina plus 50 procentních bodů, ale v případě Medveděva mínus dva body. Tedy více lidí předsedovi vlády nevěří, než věří. Výrazně lépe než premiér jsou na tom ministr obrany Sergej Šojgu a ministr zahraničí Sergej Lavrov. Pro srovnání – podle výzkumů IBD/TIPP POLL z přelomu srpna a září je index důvěry u Hillary Clintonové i Donalda Trumpa shodně mínus 19 procentních bodů.

PZ: Vraťme se ale zpátky do Ruska. Dá se z těchto čísel odvodit, že po volbách bude předseda vlády vyměněn?
Nedá, o tom rozhodne prezident, který dlouhodobě vykazuje nadstandardní věrnost politickým přátelům. I z oficiálních kruhů zaznívá, že se nepočítá se změnou premiéra. Na druhé straně ale ekonomická politika by potřebovala změnu, větší dynamiku. Zdá se, že Medveděv své možnosti vyčerpal – na obrazovce, kde se v předvolebním období objevuje nebývale často, působí však otráveně, nemobilizuje. Vždy postrádal charisma, má dar neříci za žádných okolností nic originálního. Mezi Putinovými spolupracovníky probíhá ostrý spor o ekonomickou koncepci. Jestli bylo dosaženo nějakého výsledku, může se to odrazit na výběru premiéra.

V okolí prezidenta došlo k několika kádrovým změnám, mluví se o omlazování týmu. Pro mne osobně byl překvapivý odchod Sergeje Ivanova z pozice šéfa prezidentské kanceláře. Kromě toho, že má obdobnou minulost jako Putin a jedná se pravděpodobně o jeho nejbližšího spolupracovníka, odvedl spoustu práce na pozici ministra obrany a místopředsedy vlády, při vytváření ekonomických holdingů, v boji proti korupci. Je na černé listině Západu, z mnoha ohledů by mohl být pokládán za člověka s velkým porozuměním pro eurasijskou orientaci Ruska. Zajímavé je, že sice opustil pozici šéfa prezidentské kanceláře, stal se poradcem pro životní prostředí, ale udržel si místo v Bezpečnostní radě, která v Rusku zaujímá zásadní pozici ve struktuře výkonné moci.

PZ: Jestli správně počítám, napsal jste tři knihy věnované teorii voleb. Ta poslední, nazvaná Nová kniha o volbách, je volně ke stažení na internetu. Je ruský volební systém problematický, zakládá možnost manipulace výsledků?
Nemyslím – odpovídá standardům liberální demokracie. Letošní ruské volby jsou ale ve znamení několika změn. Předně byl vytvořen jednotný den hlasování, 18. září. V těchto zatím nejšířeji pojatých volbách se bude rozhodovat nejen o osudu 450 poslanců Státní dumy, ale i složení zastupitelských sborů 39 subjektů federace, včetně Krymu a Sevastopolu. V sedmi republikách proběhnou přímé volby gubernátorů. V případě poslanců Dumy to znamenalo přesun termínu na základě speciálního zákona z původního 4. prosince. Tuto změnu musel projednat Ústavní soud, neboť podle ruské Ústavy trvá mandát poslance pět let a jednalo se o zkrácení volebního období.

PZ: Není to manipulace?

Změna byla přijata v dostatečném předstihu a týká se všech stran a kandidátů. Zdůvodněna byla zlevněním voleb a přípravou rozpočtu federace. Sjednocení voleb znamená úsporu času i peněz. Podle odhadu Ústřední volební komise budou volby 18. září stát 15 miliard rublů. Nový parlament pak bude mít možnost projednat rozpočet, který by měl platit už v prvním roce fungování Dumy v novém složení.
Druhým specifikem voleb poslanců je skutečnost, že polovina z celkového počtu se volí podle sytému poměrného zastoupení a druhá polovina na základě většinového systému…

PZ: Což připomíná náš parlament.
Jen částečně. V Česku se na základě těchto rozdílných systémů volí dvě komory s odlišnými pravomocemi: Poslanecká sněmovna a Senát. V Rusku jenom Duma, tedy poslanecká komora. Druhou komoru Federálního shromáždění Ruské federace tvoří Rada federace, které se někdy říká „komora regionů“. Do té posílá dva zástupce každý z 85 subjektů federace – jeden je volen z místního zastupitelského sboru, druhý je vybírán z představitelů výkonných orgánů subjektu federace.

Zpět ke Státní dumě. Tam se bude polovina, tedy 225 poslanců, volit v rámci jednoho celofederálního okruhu systémem poměrného zastoupení. Když už jsme u analogií – jeden celostátní okruh je na Slovensku u voleb do Národní rady a při volbách europoslanců, v Česku jen při volbách do Evropského parlamentu. Zbývajících 225 poslanců se volí v 225 jednomandátových obvodech většinovým systémem, přičemž kandidáty může navrhovat každý občan s volebním právem, tedy nejen politické strany, hnutí a koalice – jako v Česku při volbě senátorů. Ovšem v případě ruské Státní dumy stačí ke zvolení relativní většina (to je alespoň o jeden hlas více než jiný kandidát), což odpovídá anglosaské tradici. U nás je při volbách do Senátu „francouzský“ dvoukolový systém. Když to shrnu, v Rusku každý volič – a těch oprávněných je téměř 110 milionů – bude volit dva poslance.

PZ: To zní poměrně složitě. Nemůže být důvodem takto komplikovaného systému snaha manipulovat voliče či výsledek voleb?

Problém je především dán tím, že žádný volební systém není dokonalý. Sčítat či dělit počty hlasů je snadné, ale spočítat politickou vůli všech občanů při výběru reprezentace přesně nejde. Každý volební systém má své výhody: u poměrného systému se uvádí přesnější odraz vůle voličů, ale obtížnější sestavení stabilní vlády – jak je tomu například právě teď ve Španělsku; většinový systém je vnímán jako cesta ke stabilní vládě, ale vytýká se mu nepřesné vyjádření vůle veřejnosti. Aby se omezily spory mezi zastánci jednotlivých systémů, používají se někde smíšené volební systémy – což je i případ Ruska. Mezinárodní institut pro demokracii a volební pomoc, který sídlí ve Stockholmu, ve svých analýzách dat z 216 států uvádí, že různě pojatý smíšený sytém používá při volbách zákonodárných sborů 31 států, tedy 14 %. K tomu je třeba doplnit ještě jednu poznámku. Uváděná čísla sociologických výzkumů volebních preferencí v Rusku hovoří o celofederálních náladách, a týkají se tudíž voleb v systému poměrného zastoupení. Složení Dumy bude ale velice pravděpodobně v jednotlivostech stranicky pestřejší, než uvádějí výzkumy, a to díky jednomandátovým okruhům.

PZ: To znamená, že žádná manipulace v ruských volbách není možná?

V Rusku jsou volební místnosti nejen pod dohledem komisí, ale i internetových kamer. Všech 14 politických stran, které zaregistrovala Ústřední volební komise, ale i mnoho nezávislých organizací a zahraničních pozorovatelů, vytváří standardní liberální kontrolní volební prostředí. Znovu ale opakuji – žádné volby nejsou křišťálově čisté. Například používání stranických listin je vlastně omezením svobodné volby. To platí i o volebním prahu či o dopočítávání mandátů z takzvaných zbytkových hlasů. Všude na světě. Oligarchizace liberální demokracie proniká také do všech zemí – volební náklady se zvyšují, strany jsou při mobilizaci voličů nahrazovány mediálními agenturami, masové sdělovací prostředky jsou silnější než stranická propaganda. V Rusku mnozí polit-technologové, což je totéž jako v USA volební stratégové, dotáhli západní hry s volbami téměř k dokonalosti. Konfrontace nejvlivnějších televizních kanálů a internetu je v Rusku snad ještě ostřejší než u nás – byť tamní televize jsou informačně pestřejší než „naše“ veřejnoprávní.

PZ: Jestli vám dobře rozumím, o výsledku voleb je rozhodnuto.

Výsledek bude vektorem, který vzniká ze sváru vlastenecké vlny a ekonomické stagnace či poklesu. Vlastenecká vlna by měla být silnější a měla by rozhodnout o výsledku voleb do Státní dumy.

PZ: Proč?

V této fázi je vlastenectví rozhodující. Opírá se o silné emocionální zázemí v podobě frustrace z rozpadu Sovětského svazu, ale také o nabírání sebevědomí v souvislosti s opětovným připojením Krymu a obnovením důvěryhodnosti armády, což ukazuje operace v Sýrii. Významnou roli bezesporu sehrávají sankce. Zvláště sankce týkající se obou olympiád vnímají Rusové jako urážku, snahu ponížit je – což ruskou zemi stmeluje. Zkušenosti s jelcinovským obdobím a sankce činí z většiny takzvaných demokratických opozičních stran či politiků dovolávajících se Západu téměř nevolitelné celky. Proto tolik přízně u některých západních státníků k nedemokratickým barevným revolucím.

PZ: Leckdo by ale mohl namítnout, že si sportovní sankce zavinilo Rusko samo.

Neumím říci, zda se prováděly manipulace se vzorky, nebo ne. Jisté je, že problém byl poprvé zveřejněn více než rok před olympiádou, předmětem sporu se ale stal těsně před jejím zahájením – ve chvíli, kdy bylo obtížné přijmout rozumné řešení. Olympijské orgány jsou naskládaný z lidí, kteří se živí sportovní diplomacií. Ta má velmi blízko k obchodní diplomacii – a když se lidé z tohoto prostředí setkají s reálnou politikou, zmatkují. V daném případě nejen přehazovali problém z jedné instituce na druhou, ale porušovali snad všechny předpoklady spravedlivého rozhodování – nutnost odmítnout princip kolektivní viny, dodržovat zásadu presumpce neviny a nepodlehnout požadavku dvojího metru. Konečné rozhodnutí týkající se ruských paralympioniků bych navíc označil za barbarské.

PZ: Podle některých zpráv ale dokonce ruské zpravodajské služby zaměňovaly vzorky týkající se antidopingových testů.
Technicky vzato to možné je, fakticky to asi nelze prokázat. Otevřeně řečeno, chyby Moskvy vidím jinde. Když už byl rok předem signalizován problém, měl být okamžitě veřejně odstraněn, nebo vyvrácen. Zdraví sportovců a zásada fair play musí být prvořadé. Navíc každý, kdo viděl hysterii západních médií a některých politiků kolem olympiády v Pekingu a v Soči, musel předpokládat, že se něco stane i tentokrát. Že někdo pokládá globální sportovní události za mimořádně důležitý podnikatelský projekt a záležitost velké politické prestiže. To platí i o mistrovství světa ve fotbale, které se má v roce 2018 konat v jedenácti ruských městech. Americké zatýkání funkcionářů FIFA (Mezinárodní federace fotbalových asociací) ve Švýcarsku může být předzvěstí požadavku na zrušení mistrovství v Rusku či snahy konat jej bez ruských fotbalistů. Ten, kdo v Rusku věří na rovnoprávnou partnerskou spolupráci se současnými washingtonskými či bruselskými elitami nebo v jejich shovívavost a porozumění, je naivní.

Za První zprávy vedl rozhovor Jiří Kouda

Právě Rusko: Politolog Dmitrij Jevstafjev o tom, jak může právě ruská účast zvýšit úroveň programu summitu G20 v Chang-čou.

0
0

4. 9. 2016    zdroj
Summit G20, který začíná 4. září v čínském městě Chang-čou, patří k těm událostem, které jsou nazývány významnými. Současný svět vstupuje do období aktivní přestavby, kdy zdánlivě nezměnitelné globální instituty ztrácejí svůj vliv a dříve magická slůvka "globalizace", "demokracie", "lidská práva" již nehypnotizují. Samozřejmě že nyní neexistuje žádná "praktická multipolarita", ale systém globálních institutů, včetně institutů rozvoje, zaměřených na zajištění globalizace, zjevně ustupuje z pozic.


"Sedmička", která odmítla spolupráci s Ruskem, se stala světáckou sešlostí. V kdysi zbožněném MMF odchází každý další vedoucí s větším skandálem než ten předchozí. Ve všemohoucnost NATO věří, zdá se, pouze na Ukrajině a nepatrně v Pobaltí. BRICS se zatím neprosadilo jako plnohodnotné globální sdružení.

Je to pochopitelné: komfortní svět globalizace, který se drží, jak se ukázalo, na americké silové dominanci, systému globální technologické renty a, což je důležité, na souboru propagandistických ideologémat se postupně stává minulostí. Spolu s ním degradují i jeho instituty.

Ale "dvacítka" se na celkovém pozadí stává stále atraktivnější. Důvod je jednoduchý: "dvacítka" docela úspěšně přibližuje "nebešťany" z řad průmyslově vyspělých západních zemích a Japonska k reálné globální ekonomické realitě, zahrnující většinu lidstva a vzdálenou od těch monetárních a ideologických, v podstatě, novot, které jsou diskutovány například na summitech "sedmičky."

Takže summit "dvacítky" v Chang-čou je důležitou platformou pro "předložení" toho potenciálu, který se může stát důležitým faktorem při organizaci pokrizového světa, klíčovým hráčem v současném systému mezinárodních vztahů.

Je tu ale vážný problém. Zpočátku byla "dvacítka" tím ústupkem, který geoekonomičtí "nebešťané", průmyslově rozvinuté země učinily rozvojovému světu, který si přál získat svůj podíl vlivu (ve skutečnosti pouze účast) v procesu globalizace. V souladu s tím byl "na programu" boj proti chudobě, potravinová krize v Africe, migrace, běženci atd. Zcela cynicky řečeno, byl to "program""druhé třídy": důležité otázky, které ale nedefinovaly podstatu rozvoje světové ekonomiky a politiky. A zatím, bohužel, neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, jak by "dvacítka" mohla překonat tento specifický rámec.

Proto je summit v Chang-čou velmi důležitou epizodou ve vývoji současného systému mezinárodních vztahů. Nejen viditelné výsledky, které bývají u tohoto druhu akcí obvykle skromné ​​a propagandistické, ale i samotný průběh fóra by měl ukázat stupeň geopolitické zralosti této platformy.

Jinými slovy, buď summit v Chang-čou potvrdí právo podmíněně "rozvíjejícího se" světa na globální vliv a účast na formování programu "první třídy", nebo "dvacítka" bude ještě po určitou dobu existovat v současném formátu, kde to hlavní bude probíhat pouze "v rámci". Jak tomu také bylo na koncepčně prázdných setkáních "dvacítky" v Brisbane v roce 2014 a v Antalyi v roce 2015. Kdo si pamatuje, čemu, kromě tlaku na Rusko v souvislosti s občanskou válkou na Ukrajině, byla věnována?

Není pochyb o tom, že pohostinní čínští hostitelé využijí všech svých možností, aby znovu uvedli své námitky ke statusu "druhé supervelmoci". Pravděpodobně se v Chang-čou dostane polemika mezi Čínou a Spojenými státy o vizi nejen v bilaterálních vztazích, ale i o budoucnosti světa na novou úroveň. Tím se podstatně zvyšuje šance, že "dvacítka" se zatím zachová ve stejném formátu se zaměřením na její tradiční "program". Zejména s ohledem na to, že příští setkání "dvacítky" je naplánováno na rok 2017 v Hamburku a tam je zjevně dominantním - ne-li jediným - tématem migrace. Takže, pokud v Chang-čou nedojde k "průlomu", bude pro "dvacítku" získání nového statusu pravděpodobně odloženo na dlouhou dobu.

Rusku se podařilo, navzdory všem problémům, přikročit k summitu v Chang-čou s poměrně důležitým potenciálem pro rozhovory o budoucnosti světové ekonomiky. Je to i koncepce logistického koridoru Sever-Jih, jež začala získávat zcela konkrétní podobu, i systém dohod o zintenzivnění spolupráce přikaspických států, i koncepce harmonizace ekonomických projektů Velké hedvábné stezky a EAEU, které se rozvíjejí v Eurasii.

Samozřejmě, zatím se nepodařilo plně využít potenciálu EAEU. Avšak s přihlédnutím ke všem okolnostem, Rusko již nyní může zcela věcně hovořit o budoucnosti včetně té ekonomické. Přičemž o nejdůležitějších otázkách: logistice, obchodu, infrastrukturních změnách, zdrojích. Proslulá 3% světového HDP, jež Rusko má, "buď jak buď", ale podpořená politickými a silovými možnostmi, učinila naši zemi skutečným hráčem nejen ve světové politice, ale také ve světové ekonomice.

Kromě toho, ač to zní divně, právě Rusko je schopno zajistit soustředěnost "dvacítky" na globálním programu "první třídy", protože jako jediné z těch zemí "dvacítky", které nepatří k "průmyslově rozvinutému Západu", má reálnou zkušenost z formováním a řízením globálně významných institutů. Zejména v těch otázkách, kde jsou politické aspekty úzce spjaty s ekonomickými. A takových otázek bude v globálním vývoji stále víc a víc.

Paradoxem současné situace je i skutečnost, že Rusko, které je pod přísnými mezinárodními sankcemi a je podrobováno nezastřenému propagandistickému pomlouvání, si prakticky jako jediné zachovalo potenciál globálního prostředníka a vyjednavače. Také včetně ekonomických otázek. Bylo by správné v průběhu fóra "dvacítky" tohoto potenciálu využít. A to vlastně bude přínosem Ruska do diskuse v Chang-čou.


Pokud jde o globální geoekonomické projekty, pravděpodobně, což je dobře, Rusko získá další čas k dopracování svých myšlenek a zdokonalení svých praktických možností. Ale na polemiku uchazečů o pozici světové jedničky je lepší se podívat "od podlahy", protože to ruské politické, vojenské a ekonomické možnosti v současné době již dovolují.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

"Toto je naše země! Toto je naše letiště!" Obamův přílet na zasedání skupiny G20 začal dvojnásobným skandálem

0
0

4. 9. 2016      zdrojNavzdory mezinárodnímu protokolu nepřistavili organizátoři summitu G20 na letišti v Chang-čou schůdky s červeným kobercem k letadlu prezidenta USA. V důsledku toho byla nucena osoba č. 1 Spojených států amerických sestoupit v zadní části letadla po skládacích schůdcích.
Ve stejné době novináři, zahnaní pod křídlo letounu, sledovali Obamův sestup za modrou páskou. Pracovník čínských zvláštních služeb požadoval, aby zástupci médií prostor vyklidili.


Jedna z členek americké delegace mu připomněla, že to je paluba prezidenta USA. Na což ten odpověděl: "Toto je naše země! A naše letiště! "

Obamův poradce Ben Rhodes a jeho poradkyně pro národní bezpečnost Susan Rice přiznali, že byli nepříjemně překvapeni, když se pokusili se dostat blíže ke svému vůdci a nadzvedli modrou značící pásku. Cestu jim zahradili pracovníci služby bezpečnosti Číny.

Přímý účastník incidentu Barack Obama řekl, že summit G20 začal produktivně a že incidentům na letišti nestojí za to věnovat pozornost.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Den historické pamětí: nejkrvavější atentáty v Rusku

0
0

4. 9. 2016    zdroj
Třetího září si Ruská federace připomíná oběti teroristických útoků. Vznik památného dne byl motivován jedním z nejděsivějších teroristických činů: 1. 9. 2004 islamisté obsadili školu v severoosetinském Beslanu a vzali si jako rukojmí více než 1 100 dětí, jejich příbuzných a učitelů. Tři dny je drželi v tělocvičně bez jídla a pití, dokud 3. 9. na školu nezaútočili „spolupracovníci speciálních služeb“. Při útoku zahynulo 335 rukojmích, z toho 186 dětí. Odpovědnost za teroristický akt na sebe vzal mezinárodní terorista Šamil Basajev, zlikvidovaný v r. 2006. 

Nebyl to zdaleka první teroristický čin na území Ruské federace: 23. 10. 2002 obsadila skupina teroristů Divadelní centrum na Dubrovce v Moskvě během muzikálového představení a vzala si jako rukojmí 900 lidí. Navíc zaminovala celou budovu; 26. 10. zaútočil na budovu oddíl zvláštního nasazení a zlikvidoval většinu teroristů. Bohužel zemřelo také 130 rukojmích. Odpovědnost na sebe vzal Šamil Basajev.

Dvacátého čtvrtého srpna 2004 vyletěly z moskevského letiště Domodědovo 2 letouny: Tu-154 směřoval do Soči a Tu-134 do Volgogradu. Na palubách obou došlo k výbuchu v rozmezí jedné minuty. Oba stroje uvedli do činnosti sebevražední atentátníci. Zemřelo celkem 89 lidí.

6. 2. 2004 byl činností sebevražedného atentátníka odstřelen vagón moskevského metra na trase Zamoskvorecká. Zemřelo 41 lidí a 250 bylo zraněno.

29. 3. 2010 se dvě sebevražedné atentátnice „odpálily“ na stanicích metra Lubjanka a Park kultury. Zemřelo 41 lidí a více než 90 bylo zraněno. Odpovědnost za čin na sebe vzal terorista Doku Umarov, zlikvidovaný r. 2013.
 

K dalším dvěma atentátům došlo blízko stanic metra: 8. 8. 2000 vybuchla výbušnina v průchodu na Puškinově náměstí: zemřelo 13 lidí, 118 bylo raněno. 31. 8. 2004 zemřela sebevražedná atentátnice u stanice Rižská: zemřelo 10 lidí a 50 bylo raněno.

V září 1999 Ruskem otřásla série výbuchů.

Čtvrtého září byl odstřelen nákladní automobil vedle pětipatrového domu v dagestánském Bujnaksku, v němž žily rodiny ruských vojínů. V automobilu bylo uloženo 2,700 kg výbušniny, která zabila 58 lidí a 146 zranila. 6 lidí později zemřelo v nemocnici.

8. 9. téhož roku došlo k výbuchu v Moskvě – na Gurjanovově ulici. Výbušnina byla umístěna v přízemí devítipatrového domu. Zemřelo 92 lidí a 264 bylo zraněno.

13. 9. zahřměl výbuch v Moskvě – ve sklepních prostorách osmipatrového domu. Zemřelo 124 lidí a 9 bylo raněných.

16. 9. byl v městě Volgodonsku v Rostovské oblasti odstřelen vedle devítipatrového domu nákladní automobil GAZ 53. Bylo v něm uloženo 1-1,500 kg výbušné látky. Některá patra domu zachvátil požár, zemřelo při něm 19 lidí a celkově bylo raněných 310 lidí.

13. 8. 2007 došlo k prvnímu pokusu vykolejit Něvský expres, tehdy sjely z kolejí lokomotiva a 12 vagónů: kolem 60 lidí bylo raněno.

27. 11. 2009 došlo k druhému atentátu – na 125. km Okťjabrské železnice. Z kolejí sjely tři vagóny, přitom zemřelo 28 lidí a více než 90 bylo raněno.

V předvečer Nového roku došlo ve Volgogradě k dvěma teroristickým činům.

29. 12. 2013 se sebevražedný atentátník pokoušel projít do budovy nádraží, byl zastaven policistou Dmitrijem Makovkinem. Atentátník „se odpálil“ u vchodu: zemřelo 18 lidí (včetně policisty, který mu zabránil v proniknutí do čekárny a byl posmrtně vyznamenán Řádem za chrabrost) a 45 bylo raněno.

30. 12. došlo k dalšímu atentátu – v trolejbuse linky 15 A odpálil bombu další sebevražedný atentátník. Zemřelo 16 lidí a 25 bylo raněno.

24. 1. 2011 odpálil výbušninu atentátník na moskevském letišti Domodědovo – přímo v davu přiletěvších. Zemřelo tehdy 38 lidí, 116 bylo raněno.

Přeložila a upravila PhDr. Alena Mikulášková

Quod licet Iovi non licet bovi: Náměstka vyhodili z hospody

0
0

Martin Kunštek
4. 9. 2016
Zkuste jako obyčejný občan přijít na Policii ČR se stížností, že Vás vyhodili z hospody. Policista se Vás tak maximálně zeptá, jestli Vás zranili, a pokud zjistí, že ne, tak Vám logicky doporučí, ať jdete do jiné. U normálních lidí to tím skončí. Ne tak pokud jste náměstek primátora jako Matěj Hollan. To si pak klidně „můžete dovolit“ zneužívat svoje postavení a odvádět policisty od práce, kterou má být boj proti kriminalitě, k „boji“ politickému.


Náměstka brněnského primátora Matěje Hollana (Žít Brno) vyhodili z brněnské hospody U Poutníka. Pro upřesnění – nevyhodil jej hospodský, ale spolu s předsedou Strany zelených Matějem Stropnickým jej z hospody vyhnali štamgasti. Hollan podle svého vyjádření na FB patří rovněž mezi štamgasty. Celý incident se měl odehrát tak, že skupina stálých návštěvníků Poutníka na Hollana pokřikovala, „ať jim tam nevodí tu pražskou chamraď, co do Česka tahá ilegální imigranty“. Banální zpráva, kterou v okurkové sezóně rozpatlávají i celostátní sdělovací prostředky.

Kdo někdy byl v Brně a trochu to tam zná, tak tomu není neznámá averze Brňáků vůči Pražákům. Pražák když přijede do Brna a objedná si v hospodě guláš, tak často musí počítat s tím, že než se před ním jídlo ocitne na stole, že se osazenstvo hospody několikrát vystřídá. Zvlášť pokud přitom mluví typicky pražskou intonací. Legendární a vše vysvětlující je v tomto směru brněnský vtip o tom, jak Pražák pije vodu z kašny na Zelném trhu. Když jej vidí Brňák tak k němu přijde a typickým hantecem (brněnské nářečí) mu říká: „Neglgé to – ščijó do teho Moroni!“. Což v překladu do češtiny znamená: Nepij to – čůrají do toho cikáni. Pražák mu na to s typickou zpěvnou intonací odpoví: „Promiňte, co jste říkal? Já jsem vám vůbec nerozuměl. Já jsem z Prahy.“. Na to mu Brňák odvětí: „Říkal jsem, abys pil pomalu, protože je to studené“.

Takže asi tolik o tom, jak je Brno svobodným liberálním městem, jak píše na fcb náměstek Hollan. Hospodští štamgasti holt projevili svůj názor. Na Pražáky i zvláště na vítače imigrantů. Nic nenormálního. Jak píše na Parlamentních listech Štěpán Kotrba – hospoda využila svého odvěkého práva vůči politikům a vůči mocným. V řadě hospod na vesnici by Hollan, který je mimochodem známý omluvami odsunutým Sudeťákům, od štamgastů rovnou „dostal do držky“. S tím, ať si táhne do kavárny.

Jak uvádím výše - u normálního občana by to tím skončilo. Prostě by šel jinam. Hollan se však rozhodl, že nám ještě výrazněji ukáže, proč mají lidé politiků plné zuby. Na pondělí od 18 hod svolal do hospody u Poutníka něco jako demonstraci. Legální demonstrace ve smyslu zákona o právu shromažďovacím to totiž není. Vyzval všechny své věrné, aby v rámci akce Pivem proti nenávisti přišli demonstrovat, že si něco takového nepřejí. Jenže tím už šel na hranu zákona. Konkrétně shromažďovacího zákona. Ten dává každému právo svobodně svolávat demonstrace nebo se jich účastnit. Zákon klade pouze dvě omezení. První, že taková akce musí být ohlášena na radnici – má li se konat na veřejném prostranství. A druhá – v tomto případě podstatná - podle níž musí být dopředu získán souhlas majitele nebo provozovatele prostoru – pokud jde o shromáždění, které se koná v interiéru.

Hospoda je sice veřejně přístupným prostorem – ovšem není veřejným prostranstvím, jako jsou ulice nebo náměstí. Veřejně přístupná je pro ty, kteří v ní chtějí pobývat v souladu s účelem, k němuž byla zřízena. Což je v případě hospody konzumace jídla nebo nápojů. Její provozovatel má však právo omezit chování osob, které do hospody vstupují, nebo v ní pobývají. Má samozřejmě právo povolit nebo zakázat politické shromáždění. Je to jeho majetek. Pan náměstek tedy měl nejdříve získat souhlas provozovatele. Ten totiž může akci považovat jak za reklamu, tak ji může odmítnout s tím, že zde existuje riziko, že se mu hospodě hosté s účastníky demonstrace porvou. A zničí mu vybavení. Což nemusí chtít. Jestliže situace dojde tak daleko, že na místě bude zasahovat policie – nebo nedej Bůh, že bude policie účastníky nelegální demonstrace doprovázet a chránit je před štamgasty, tak znovu v praxi uvidíme další z důvodů, proč je vhodné si vzpomenout na starou českou tradici jménem DEFENESTRACE.

Něco málo o tom, jak se syn šéfa policie a čs. protektorátní vlády za Třetí říše Richarda Bienerta oženil s Evou Peroutkovou, dcerou publicisty Ferdinada Peroutky, co prý nebyl antisemita... Kdo momentálně mluví za pražskou kavárnu?

0
0
Břetislav Olšer
4.9. 2016   Rukojmí
Heslo pražské kavárny dneška zní: Denunciace prezidenta Miloše Zemana, ať to stojí, co to stojí. Kdo momentálně mluví za pražskou kavárnu? Kdo jiný, než manželka exprimátora Prahy Terezie Kaslová, jejíž žalobě jako vnučce Ferdinanda Peroutky jen částečně vyhověl v minulých dnech Městský soud v Praze. Kvůli slovům prezidenta Miloše Zemana, že Peroutka napsal článek "Hitler je gentleman" se musí Hrad sice musí omluvit za toto nedoložené tvrzení.

Ovšem, podle předsedy senátu Tomáše Novosada, byť inkriminovaný článek nebyl nalezen, lze naopak „učinit skutkový závěr" z článku „Dynamický život“ (Přítomnost 26. 4. 1939), že Peroutka mohl být "fascinován buď učením nebo osobou“ Adolfa Hitlera. Plyne to prý hned z úvodu článku, v němž Peroutka popisuje Hitlerovy úspěchy. „Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdinů postavili výše.“




Ke všemu se v článku „Češi, Němci a Židé“ (Přítomnost 22. 2. 1939) dle soudce Novosada objevují „typické antisemitské stereotypy“, když tvrdí: „Používají se vyloženě rasistické obraty jako např. ´cizí látka, element, roztok židovského elementu, otrava židovského elementu, řeč novinářů židovských se označuje za břečku...´ Toto je článek, který lze označit za antisemitský, jelikož obsahuje typické antisemitské stereotypy.“ Peroutka v něm rovněž použil obraty jako "otrava z židovského elementu"či uvedl, že bohatí Židé ničili Německo a Rakousko. "Tyto články byly přiléváním oleje do ohně, bylo krátce po Křišťálové noci," podotkl Novosad.

Připomeňme si nyní, co vše vedlo soudce Novosada k jeho jasným vyjádřením, byl to třeba Peroutkův text - "Češi, Němci, Židé...", který obsahuje též citace: „Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu...“ To vše se mimo jiné píše v textu, který každý může najít na internetu na stránkách časopisu Přítomnost....




„Musím učinit jedno přiznání: nemám žádného talentu k antisemitismu, ale při pohledu na bývalou německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby, podobně jako tam, málo asimilovaní židé se zmocnili ducha naší literatury a našich novin a kdyby svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho,“ zní druhá z citací z Peroutkova textu, když jeho autora lze nazvat "uklouzávajícím intelektuálem"... Peroutka: Závratný vzestup Hitlerův k moci... jest neskutečným reprezentantem svého národa

Jestliže tedy Peroutkova vnučka Terezie Kaslová, manželka bývalého pražského primátora Jana Kasla, mele jako kolovrátek pořád dokola své vágní argumenty v kauze Zeman-Peroutka ve snaze prokázat nevinu svého dědečka, proč bych zase já nemohl znovu zopakovat skutečná a mnou již publikovaná fakta ze života tohoto do nebes opěvovaného protektorátního novináře…? Vnučka mj. píše, že "bohužel, žádnou osobní vzpomínku nemám, protože dědeček emigroval dávno před mým narozením. Z vyprávění vím, že když ho někdo naštval, dokázal s ním nemluvit dlouhé dny, týdny, měsíce... To je mi velmi blízké..."

Opravdu je to relevantní vzpomínka na někoho neznámého, když sama Kaslová byla posléze pražskou kavárnou navedena, aby podala na Zemana žalobu, že si "vzal do úst dědečka a sdělil, že jako intelektuál selhal, když napsal do Přítomnosti článek: Hitler je gentleman..." Takže fakta. Po Únoru 1948 Peroutka emigroval do Velké Británie a posléze do Spojených států, kde od roku 1951 až 1961 vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa (RFE/RL).

Tato rozhlasová stanice coby „antikomunistický informační zdroj“ byla od svého založení Národním výborem pro Svobodnou Evropu v roce 1949 součástí „rozsáhlé psychologické operace“ v průběhu studené války. Stanice byla až do roku 1972 přímo financována CIA s tím, že v prvních letech její činnosti CIA a americké ministerstvo zahraničí vydaly přímé direktivy, jak vysílání RFE/RL tvořit a formovat, a to ve spolupráci s personálem stanice...




Takže dejme tomu, že článek "Hitler je gentleman" opravdu neexistuje, avšak novinový titulek fakta zdaleka nedělá, což činí pouze obsah celého textu; není proto podstatné, jestli "zakopaného psa", resp. tento článek někdo najde nebo ne, hlavní je, že Zeman našel "Dynamický život"... Úryvky z tohoto Peroutkova textu v časopise Přítomnost, v Praze 26. dubna 1939, ročník XVI., číslo 17:

„Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdinů, postavili výše... Závratný vzestup Hitlerův k moci je vysvětlitelný právě jen tím, že jest neskutečný reprezentantem svého národa... Otázka, jaké city chová německý národ ke svému Vůdci, jest do určité míry totožná s otázkou, jaké city chová německý národ sám k sobě... Čím více se to bude v evropské politice vědět, tím více se na to bude brát zřetel, po tím solidnějších cestách se bude ubírat...“

Takže, když Peroutka napíše, že Hitler si zaslouží být v „galerii národních hrdinů“, je to v pořádku? A co další věta: “Závratný vzestup Hitlerův k moci je vysvětlitelný právě jen tím, že jest neskutečným reprezentantem svého národa...?“ A co další skvost, ani to nemusí být "Hitler je gentleman“, stačí :„Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let svému národu přinesl....“

Nyní jen pár faktů, jež se týkají tchána Peroutkovy dcery, která se vdala za Richarda Bienerta. Že vám to nic neříká? Třeba si vzpomenete, kdo vládl Československu ve druhé polovině dvacátých let 20. století; otec manžela Peroutkovy dcery Richard Bienert se totiž stává jedním z nejvýše postavených správních úředníků Československa, když nastupuje v roce 1925 na post viceprezidenta zemského úřadu (zemské politické správy).




V roce 1939 je pak Bienert jmenován do funkce prezidenta téhož úřadu. Za německé okupace Protektorátu Čechy a Morava Richard Bienert působí od ledna roku 1942 v protektorátní vládě J. Krejčího na postu ministra vnitra, od 12. března roku téhož roku je zároveň náměstkem ministerského předsedy. A jak již bylo výše uvedeno, jeho stejnojmenný syn se oženil s Evou Peroutkovou, dcerou spisovatele a publicisty Ferdinada Peroutky. http://danielsolis.cz/potomci-kolaborantu-exprimator-kasl-a-terezie-kaslova/

V roce 1945 pak Rudolf Bienert stojí od 19. ledna do 5. května v čele protektorátní vlády sám – zároveň vede i ministerstvo vnitra a je pověřen zastupováním prezidenta E. Háchy. Po vypuknutí pražského povstání 5. května roku 1945 je Richard Bienert v Praze zatčen revolučními jednotkami, po skončení války je pak za svoji činnost v protektorátní vládě souzen a 31. července roku 1946 odsouzen československým Národním soudem ke třem letům vězení.




Ministři Richard Bienert a Walter Bertsch se svými “Svatováclavskými orlicemi” III. stupně na klopě...

Mohu se samozřejmě mýlit, jsem přece jen invalidní důchodce bez vzdělání, také Wikipedie není neomylná, jde třeba jen o shodu jmen a také pořád platí, že děti nemohou za činnost svých otců, natož dědečků a jiných příbuzných, byť krev není voda, ovšem je-li v Praze Peroutka novinář a jeho dcera je skutečně v rodině šéfa policie a čs. vlády za Třetí říše, asi se to nějak může na psaní novináře projevit... Ale jistě také nemusí... https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Bienert

Peroutka byl nejprve vězněn v koncentračním táboře Dachau, pak v táboře Buchenwald, kde se v roce dočkal osvobození americkou armádou. Měl prostě štěstí, že nedopadl jako šest milionů Židů a další miliony jiných obětí, třeba jako Vladimír Vančura, jenž byl zastřelen v Kobylisích, nebo Josef Čapek; zatčen gestapem a po dobu bezmála šesti let vězněn v několika koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Oranienburg-Sachsenhausen, aby byl poté odeslán ze Sachsenhausenu do Bergen-Belsenu, kde zemřel v jednom z vězeňských transportů, nakažen skvrnitým tyfem. Karel Poláček přežil transport do Hindenburgu a účastnil se i pochodu smrti do tábora v Gleiwitz, kde byl 21. ledna 1945 popraven...

Inu, můžeme tedy věřit, že když se syn šéfa policie a čs. protektorátní vlády za Třetí říše Richarda Bienerta oženil s Evou Peroutkovou, dcerou spisovatele a publicisty Ferdinanda Peroutky, že tento člověk nikdy nebyl antisemita...? Pokud ano, pak je už možné cokoli, o to však navíc horší, že Peroutkova manželka byla židovkou; která však? Ta, s níž se rozvedl, nebo ta, se kterou emigroval..?...

Další žertík Zacharové o Kyjevu rozesmál celé Rusko

0
0

4. 9. 2016    zdroj
Pečorský soud v Kyjevě vydal zatykač na ministra obrany RF Sergeje Šojgu a rozhodl, aby byl zadržen. Oficiální mluvčí ministerstva zahraničí RF Marija Zacharova ironicky komentovala rozhodnutí Kyjeva o zatčení ruského ministra. Na své stránce na Facebooku učinila Zacharova zajímavý předpoklad, který rozesmál celé Rusko.


Chápu logiku Pečorského soudu - také chtějí, aby se na Ukrajině konečně objevil normální ministr obrany. Ale kvůli tomu nám nemohou násilím brát Sergeje Kužugetoviče (Šojgu)! Vydržte, možná i vy budete mít někdy štěstí, napsala Zacharova.

Zároveň se mluvčí ministerstva zahraničí RF podivila, proč kyjevský soud nevydal zatykač na "ruské tankisty", kteří, jak tvrdí Kyjev, "brázdí ukrajinské prostory."

Vypadá to tak, že tankisté buď nejsou na vině a ať si bojují. Nebo se okresní soud polekal, že hoši, když budou "zdvořilými lidmi", by skutečně mohli přijet do Pečorské čtvrti Kyjeva, když je zavolají, dodala oficiální mluvčí ministerstva zahraničí RF.

Vysvětlení pojmu "zdvořilí lidé" viz: http://www.novarepublika.cz/2016/06/zdvorili-lide-maji-od-vcerejska-pomnik.html

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Vladimir Putin zvítězil na celé čáře

0
0
napsal/přeložil Geo
4.9. 2016   Eurasia 24
Už po roce působení měly ekonomické sankce, uvalené na Ruskou federaci globální oligarchií údajně kvůli připojení Krymu, způsobit zhroucení ruské ekonomiky a oslabení „režimu Vladimira Putina“ s cílem zabránit jeho znovuzvolení v roce 2018. Jaká je skutečnost?
Namísto toho po dvou letech Vladimir Putin konstatuje: Rusku zůstaly rezervy, odliv kapitálu se oproti roku 2015 snížil na pětinu (!), inflace klesla na polovinu, rozpočtový schodek je na úrovni 2,6 procenta, nezaměstnanost je 5,6 procenta(průměr EU je téměř 9 procent) a zahraniční dluh Ruska zůstává na úrovni něco málo přes 12 procent.

A to není vše: i globálně-oligarchický Mezinárodní měnový fond v obavách z příchodu skutečných ruských národohospodářů raději předpovídá ruské ekonomice růst. (Geo)



27/08/2016, 00:59
Německo je připraveno stáhnout své průzkumné letouny Tornado z turecké základny Incirlik, jestliže Ankara bude nadále odmítat zpřístupnění základny německým poslancům, informuje Der Spiegel. Německá Tornada jsou nasazována jako součást takzvané „mezinárodní koalice v boji proti Islámskému...

Puč v Brazílii - Rouseffová byla odstraněna z prezidentské funkce

0
0

Puč v Brazílii - Rouseffová byla odstraněna z prezidentské funkce

1. 9. 2016 / Fabiano Golgo
- See more at: http://www.blisty.cz/art/83530.html#sthash.2Ipr7WD3.dpuf

Puč v Brazílii - Rouseffová byla odstraněna z prezidentské funkce

1. 9. 2016 / Fabiano Golgo
- See more at: http://www.blisty.cz/art/83530.html#sthash.2Ipr7WD3.dpuf
Fabiano Golgo
5. 9. 2016  zdroj
 

Hovoří se o kafkovském procesu. Je poctivá, nikdy nebyla ani obviněna ze zpronevěry či z korupce. Avšak stala se obětí právního, morálně nelegitimního impeachmentu. Byla uplatněna litera zákona, nikoliv jeho duch. 61 senátorů hlasovalo pro její odstranění z funkce, 20 bylo proti.

Její odsouzení je tak neférové, že se senátoři rozhodli, na poslední chvíli, změnit zákon o impeachmentu, který ji svrhl z funkce, a dovolili ji nepřijít o právo pracovat v nějaké státní funkci po dobu osmi let (to byl trest, který původně šel ruku v ruce s impeachmentem). Bylo jasné, jak trapné by bylo zakázat Dilmě Rousseffové například stát se univerzitní profesorkou na veřejně vysoké škole!

Politikové ji svrhli nikoliv proto, že by spáchala nějaký trestný čin - ale protože odmítla změnit zákony a procedury, které vedly ke stíhání a uvěznění více než stovky vrcholových politiků (jejích vlastních spojenců) a podnikatelů. Proti přání svých vlastních stranických kolegů provedla důležitou změnu v procesu jmenování generálního prokurátora.

Až do její změny byl generální prokurátor jmenován prezidentem, což znamenalo, že obvinění z korupce či zločinů politiků u moci se nikdy nevyšetřovala, nikdy nevedla k uvěznění důležitých lidí. Dilma Rouseffová, první brazilská prezidentka, nechala samotné stovky prokurátorů, aby si zvolily toho, kdo se má stát "celostátním šerifem", brazilským ekvivalentem šéfa FBI Edgara Hoovera. Spolu s tímto zákonem uzákonila celou řadu malých změn trestního zákoníku, což znemožnilo bohatým lidem, aby odsunovali své vězeňské tresty na celá desetiletí tím, že využívali dobrých právníků a mezer v zákoně, aby nebyli nikdy potrestáni.

Co je ale důležitější, a tak na ni budeme vzpomínat v historii, Rousseffová je jediným držitelem prezidentského úřadu, který nikdy nebyl obviněn z korupce. Dilma Roosseffová se napodruhé stala obětí kafkovského procesu, kdy byla odsouzena zločinci, přestože sama byla nevinná. Poprvé to bylo v roce 1970, kdy byla jako dvaadvacetiletá odsouzena do vězení za členství ve skupině, která chtěla svrhnout vojenskou diktaturu (1964-1985). Strávila tři roky tím, že byla mučena elektrickým proudem, znásilňována a ponižována. Nikdy neřekla jediného slova svým mučitelům. Nikdy se nezmínila o jediném jménu, nepodepsala jediné přiznání, nedovolila, aby prolomili její mlčení.

Po pádu totalitního režimu ji povolali primátoři, guvernéři a nakonec prezident Lula, aby se stala ministryní hospodářství nebo energetických zdrojů. Byla známá jako technokratka a její charisma znamenalo, že nikdy nekandidovala ve volbách. Stala se součástí vlády na pozvání, na základě uznání jejího talentu. Jedním charakteristickým rysem její osobnosti byla její germánská pracovní etika. Jednala neosobně s druhými, vždycky přišla na jednání včas, vždycky vstávala brzo. Dilma měla charisma a atraktivitu Vladimíra Špidly.

A to vedlo k jejímu pádu.

Protože nebyla schopná vytvořit si v parlamentě přátele, ani ve své Dělnické straně (Partido dos Trabalhadores). Když se v lednu 2015 dostala Brazílie do hluboké hospodářské krize, nedokázala získat podporu pro zavedení potřebných opatření a byla svědkem toho, že do pár měsíců přišlo o zaměstnání 12 milionů lidí. Za takové situace se začalo obyvatelstvo chovat cynicky, a i když vědělo, že je Rousseffová nevinná - což nepopírají ani její kritikové - přijalo její impeachment na základě argumentu, že Brazílie potřebuje změnu, protože je zapotřebí nového přístupu, aby se země dostala z krize.

Dilma spáchala je jediný hřích: byla v listopadu 2014 znovuzvolena na základě programu levicových slibů. Avšak když čelila krizi z roku 2015, aplikovala ortodoxní pravicová opatření. Opozice prohrála volby právě proto, že Rousseffová voličům neustále zdůrazňovala, že používá těchže opatření, jakých by použila pravice. Zrušila mnohé sociální dávky, stipendia pro studenty, na vědu, na kulturní akce. Vzkázala nám, že musíme utáhnout opasky, že musíme spolknout tuto krutou pilulku, abychom se z hospodářské krize dostali - a slibovala, že krize do pěti let skončí. Spáchala politickou sebevraždu tím, že nepochopila, že obyvatelstvo chce ochránce, opatrovníka, řešitele, ne někoho, kdo od něho žádá oběti. Zopakovala chybu Jimmyho Cartera, kterou učinil svým známým projevem o nemoci americké společnosti.

Je důležité si připomenout kontext, v němž se tohle všechno stalo. Brazílie byla vždycky považována za jednu z nejbohatších zemí světa, jenže snad s nejhorším rozdělováním bohatství na této planetě. Příklad: i dnes vydělává v Brazílii ředitel banky či manažer průměrného soukromého podniku asi pětkrát více než jeho kolega ve Spojených státech. Od té doby, co Brazílii v roce 1500 objevil portugalský námořník Pedro Álvares Cabral, tam funguje sociální apartheid, kdy hrstka lidí má přístup k bohatství země, zatímco ostatní dostávají jen drobty.

Brazílie je také země, která má největší počet otroků na světě. Více než polovina z 206 milionů Brazilců má africké kořeny. Jen v Nigérii žije více černochů než v Brazílii. Avšak než se dostal k moci levicový prezident Luís Inácio da Silva, známější jako Lula, černoši a chudí lidé neměli moc ani přístup k slušnému vzdělání, ubytování a zdravotnictví. Lula podpořil obě strany politického ideologického spektra. Dovolil soukromým podnikům, aby dál bez dohledu prosperovaly, avšak používal daně z jejich zisků k financování sociální struktury a lepších veřejných služeb.

Klíčovým faktorem bylo, že nejdůležitější sociální podporu, kterou zavedla jeho vláda a která během deseti let osvobodila z chudoby 38 milionů lidí, dostávaly přímo jedině matky pod podmínkou, že se prokáží dokumentem, který vydávaly školy, potvrzujícím, že jejich děti chodí do školy. Cílem bylo dát příští generaci Brazilců kvalifikaci. Předtím se dávaly sociální dávky lidem, kteří se nedokázali vytrhnout ze svého prostředí, protože byli negramotní a neměli kvalifikaci. V důsledku Lulovy podmínky měli rodiče pobídku posílat děti do školy, namísto toho, aby je už od dětství posílali do práce, a děti si uvědomovali svou odpovědnost a roli při zajišťování sociálních dávek pro domácnost. Takovým způsobem vstoupily do ekonomiky miliony nových pracovníků s kvalifikací. Zároveň získal trh 30 milionů nových spotřebitelů. I matka, která dostává skromnou sociální podporu, vrací tyto peníze do středních a vyšších vrstev, protože si kupuje potraviny v supermarketu, školní materiály, šatstvo, elektroniku pro domov. To vedlo k pozvednutí brazilské ekonomiky do takové míry, že Lula mohl požádat obyvatelstvo, aby zvolilo jím osobně doporučovanou Rousseffovou, ženu, která jej neuměla okouzlit šarmem či velkými projevy. Voliči Lulovi důvěřovali, konec konců, přislíbil zbavit Brazílii hladu, a také to učinil. Včlenil černochy do vzdělávacího systému a skoncoval s chudobou. Tak Dilmu lidé zvolili.

Když byla Dilma podruhé zvolena, zradila levici. Stala se brazilskou Angelou Merkelovou se svými dogmatickými ekonomickými názory, kdy bylo vyloučeno půjčovat si peníze a jediným řešením bylo šetřit. Lula sám se ji snažil přesvědčovat, aby neutahovala opasky, ale odmítla mu naslouchat.

Když se země dostala do vážné deprese, opozice nalezla úrodnou půdu k přípravě impeachmentu. Obyvatelstvo s tím bylo srozuměno.

Ve skutečnosti však Lula vytvořil monstrózní systém. Ve snaze získat potřebné hlasy ke schválení své sociální infrastruktury, kvót pro černochy a domorodce na univerzitách a ve veřejných službách, a mnoho dalších zákonů, Lula vytvořil monstrózní systém úplatků pro příslušníky své politické základny. To všechno koordinoval Eduardo Cunha, který odkláněl miliardy dolarů z vládních smluv. Tyto úplatky se rozdělovaly mezi poslance a další stoupence, kteří za to hlasovali pro Lulovy reformy.

Eduardo Cunha byl předsedou parlamentu, který otevřel cestu k impeachmentu Roussefové. Prezidentku otevřeně vydíral, když bylo jeho jméno spojeno s korupčním skandálem ropné společnosti Petrobras, v jehož rámci byly desítky lidí odsouzeny do vězení. Obával se, že také skončí ve vězení (a k tomu dojde), Cunha požádal prezidentu, aby zasáhla a ukončila skandál použitím svých prezidentských pravomocí. Roussefová odmítla a tak Cunha zahájil proces impeachmentu s použitím nesmírně složité teorie, které skoro nikdo v zemi nerozumí.

Ale protože Brazilci zoufale chtějí jinou vládu než vládu Roussefové, protože její vláda není schopna vyřešit hospodářskou krizi, velká část obyvatelstva se dívá jinam, zatímco probíhá tato nespravedlivá vražda.

Údajným "zločinem" Rousseffové bylo, že použila financí ze státních bank k uhrazení důležitých dotací pro brazilský zemedělský systém a ty peníze vrátila bankám pozdě, takže tím zakryla ve volebním roce pravá čísla stavu brazilské ekonomiky. Ano, to udělala. Problém je, že to činili všichni předchozí prezidenti od začátku dvacátého století. Problémem je, že totéž udělalo loni 21 ze 27 federálních brazilských guvernérů. A že ta procedura nebyla protizákonná, dokud ji Rousseffová neprohlásila za protizákonnou. Zabíjejí ji její vlastní medicínou.

I když skutečně učinila tento protizákonný čin, není to důvodem, proč by měla přijít o svůj mandát. O to právě jde. Když vás chytí, že zametáte prach pod koberec, za to normálně nejste odsouzeni k smrti. Brazílie odvolala svého prvního demokraticky zvoleného prezidenta po vojenském režimu, Fernanda Collor de Mello (1990-92), protože se prokázalo, že se podílel na korupci. Tehdy bylo všem jasné a zjevné, co je důvodem impeachmentu. V případě Dilmy Rousseffové to jasné není. Byla to hra s označenými kartami. Mimochodem, ten bývalý prezident, Fernando Collor de Mello, je nyní jedním ze senátorů, kteří také hlasovali pro impeachment Rousseffové. Velmi symbolické. Lišky hlídající kuřata.

Rousseffová se stala obětí politického puče. Zákona bylo použito, avšak odsouzena byla nevinná osoba.

Coca-Cola obviněna ze zabíjení odborářů v Kolumbii

0
0
Václav Umlauf 
5. 9. 2016   E-republika

Citované US-korporace jsou obviněny z toho, že najímaly v letech 1990-2004 eskadry smrti k vraždám nepohodlných aktivistů a odborářů.


V souvislosti s odvoláním prezidentky Rouseffové v Brazílii mne zaujala jiná drobná zprávička, která souvisí s dosažením smíru mezi povstalci a vládními vojsky v Kolumbii. Kdo studoval s Jihoameričany, ten dobře ví, jak tyto země trpěly pod zdejšími diktaturami podporovanými z USA. Klasickým příkladem z nedávné doby jsou tzv. Chiquita Papers.



Kolumbie odtajnila v roce 2011 interní důvěrná memoranda známé americké banánovky Chiquita. V roce 2007 oficiálně v USA tato firma prohlásila, že nikdy nevyužila služeb paramilitárních jednotek výměnou za peníze. A ejhle, světe div, ono se to dělo. Chiquita maskovala tyto tzv. "citlivé platby" po deset let ve svém korporátním účetnictví. A když to prasklo, tak jejich právníci tvrdili, že šlo o "vydírání". Korporace nese jasnou spoluodpovědnost za vraždy stovek aktivistů v Kolumbii. V procesu proti této firmě zahájeném v červnu 2016 se dokazuje, že Chiquita "investovala" do eskader smrti celkem 1,7 miliónu US-dolarů v letech 1997-2004. Myslete na to, až budete kupovat banány.


A teď k té korporátce jménem Coca-Cola, která je obviněna podobným způsobem. Coca-Cola je obviněna z toho, že v letech 1990-2002 najala paramilitární organizace k vraždě odborových předáků. Tímto způsobem bylo prokázaně zavražděno celkem 10 vůdců odborů. Myslete na to, až budete kupovat své oblíbené americké pitivo, které výborně čistí automobilové zaolejované motory. Stejně tak zahájil proces s korporátkou British Petroleum odborářský kolumbijský vůdce Gilberto Torres. Obvinil tuto korporátku ve Velké Británii ze spolčení v jeho únosu eskadrami smrti. Torres byl únosci mučen a po 40 dnech propuštěn. Nebyl zabit jen proto, že dělníci okamžitě zahájili stávku v těžebních zařízeních BP, která mu zachránila život.

Je dobré vědět, že "boj s terorismem" je stálou prioritou Západu, a to nejen v Sýrii. O to větší problémy nastanou, pokud boje v dané zemi skončí, otevřou se archivy a začnou odhalení a procesy. A to právě nyní běží v Kolumbii. Ale od toho máme naše korporátní média, aby občany od těchto mrzutostí odvrátila ke psům v kanále.

Teror paramilitárních jednotek v Kolumbii je i častým námětem latinoamerických lidových malířů



Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 300 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

 
Související články:

Německé obchodní řetězce obnovují platby v markách

0
0
Václav Umlauf
2. 9. 2016   E-republika

V nové situaci má každá země eurozóny plán B na odchod z eura. A Německo není výjimkou.

Pokud je euro stejně pevné jako jednota všech zemí EU a jejich zahraniční politika, tak není divu, že stará dobrá západoněmecká marka slaví comeback do německých obchodňáků. Podle státní banky je v oběhu stále ještě kolem 13 miliard marek, hlavně na Balkáně. V nové situaci má každá země plán B na odchod z eura. A Německo není výjimkou.

První vlaštovku vypustil velký zasilatelský obchod Hertie, kde můžete platit starými německými markami. Ale musíme je poslat fyzicky, protože platby nejsou přijímány skrze banky. Ale DM je slušná cenina, i když nyní tak trochu podhodnocená proti euru. Tady je současný kurz, který má Hertie.
100 DM - 55 EUR (eigentlicher Kurs: 51,13 EUR); Wechselkurs: 1,8181 (statt 1,95583)

Německý Kaufland přišel od nového roku 2016 s iniciativou "Plaťte skoro jako kdysi" (Zahlen fast wie damals) a má úplně jiný kurz, protože zachovává hodnotu marky při výměně z roku 2001/2002, kdy se měnila v poměru 1,95583 za jedno euro. Jak se zdá, na finančním EU-Titaniku se pomalu vrací staré dobré časy, kdy měna měla i určitou stabilní hodnotu a kredit. To ovšem zásadně nevyhovuje centrálním bankéřům. Viz náš článek Jackson Hole: Centrální bankéři otevřeně o zrušení hotovosti. Pak budeme mít všichni plastikovou kartičku, která bude majetkem banky, včetně oné pomyslné sumy peněz na ní uložené. Viz heslo "bail-in" a "bankovní socialismus".

A Němci mají první vlaštovky, že systém EU-hotovosti pomalu kolabuje. Občané v Německu mnohem více používají bankovních trezorů, kde si skladují cennosti a hotovost. A mají důvod, protože Bundesbanka oznámila, že v případě krize není schopna zásobovat vlastní obyvatele hotovostními penězi, protože tolik bankovek pohromadě prostě nemá. To je ovšem vážná věc, protože Němci mají se selháním měny tragické zkušenosti. Proto běží ve zdejších ekonomických a právních kruzích debata, jestli přitom nebyla porušena ústava, která tuto povinnost centrální bance přímo ukládá. A poslední hřebík do rakve přišel minulý týden. Při rozpadu eura je samozřejmá poptávka po zlatě, tedy pro ty, kteří si ho mohou koupit. Podívejte se, jak stoupá cena zlata od začátku roku 2016.



Jenže mnozí důvěřivci si nekoupili zlato, ale papírky na zlato, což jak známo není úplně totéž. Zákazníci Deutsche Bank, kteří si nakoupili papírky na tzv. Xetra-Gold a mají své zlato uložené v bance, se vyplašili a chtějí jej vidět v reálu. To se jim asi tak snadno nepovede, protože banka je od 1. září 2016 v množstvích nad 1 kg nevydává okamžitě, jak to bylo ve smlouvě. Není divu, když Spolková banka dostane své zlato z USA až někdy po roce 2020, pokud vůbec, viz náš článek (Planetární hrnce zlata se daly do pohybu).



Související články:

Evropa má křivou hubu

0
0
Jan Schneider
5.9. 2016   První zprávy 
A strašně se zlobí na zrcadlo, které si ale kdysi sama vyvzdorovala a byla na něj pyšná.
Dlouho bylo to zrcadlo symbolem její vznešenosti a rozumnosti, protože mnozí, ještě než cosi pravili, nejprve se do něj sami pozorně zahleděli. Často se stalo, že se pak místo řečí a výtek na adresu druhých pěkně potichu pustili do usilovné práce na poli domácím.

Evropa se zmítá v křečích, spor jde o zdravý rozum. Evropa ho chce zachránit silou, což nejde, neboť to je právě proti zdravému rozumu. Evropa ale už nevěří ve svůj zdravý úsudek. Proto se stále častěji uchyluje k různým úchylným úchylkám. Například utíná veškerou diskusi o dějinách a některé historické děje nálepkuje zákonem. Naštěstí bez sankcí, ale o tyto blbé zákony jsou opřeny jiné, které již mají reálný dopad.

V tom se Evropa principiálně blíží Severní Koreji. Až mrazí při rozpustilých verších Nikolaje Stankoviče „Kdyby žil v Koreji Šimečka / nosil by na klopě Kimečka.“ Chraň bůh, nejde o Šimečku, ten je tam jen pro ten neodolatelně pěkný rým. Ale pointa je právě v tom rouhavě zpřítomňujícím nápadu.

Pak už nelze jinak zachránit zdravý rozum, než popřením jakýchkoliv zásluh o stát Tomáše G. Masaryka, Edvarda Beneš a Václava Havla. (Popřením přinejmenším ve smyslu příslušných zákonů: vše ostatní necháváme otevřeno diskusi, my ano.)

Spolu s Viktorem Karlíkem (Paměť a dějiny 2009/04) vzpomeňme na jednu výživnou lekci: „Magora pustili a já s ním měl sraz v Činoherním klubu ... V divadle probíhala akce, na které byli různí hosté, spisovatelé, herci, nehrálo se, ale konala se tam diskuse Občanského fora a v baru divadla byl Magor, který najednou zařval: Smrt Občanskému fóru! Všichni jen koukali a musím přiznat, že mě to taky zarazilo. Ale pak jsem si uvědomil, že Magor se projevil jako člověk, který uvažuje o pár kroků dopředu. Řekl: Co je? Vždyť je svoboda slova! To bylo geniální, protože většina lidí v té době Občanské fórum ještě vnímala jako něco svatého, na co se nesmí sáhnout. To bylo dobré. Chytré.“

Uboze se chovají Francouzi a Němci, kteří uzákonili, že před sto lety se Turci na Arménech dopustili genocidy. A nezbývá než vzpomenout dalšího velikána. Novinář Hrant Dink, téměř před deseti lety zavražděný istanbulský Armén, oplakávaný všemi Turky, kritizoval ultranacionalismus turecký i arménský. Před svou smrtí se vyslovil proti francouzskému návrhu zákona, který chtěl postavit mimo zákon popírání arménské genocidy, a také proti podobnému návrhu, o němž se diskutovalo v americkém Kongresu. „Pokud ten zákon ve Francii schválí, pojedu tam,“ prohlásil, „a přestože osobně věřím v opak, otevřeně prohlásím, že žádná genocida nebyla.“ Jako ryzí stoupenec svobody vyjadřování Hrant věřil, že pouze lidé, Turci a Arméni, by měli najít způsob, jak se usmířit, a že politici by neměli vynášet nad touto kapitolou dějin soudy.
Podobné ubohosti se dopouštějí Poláci a Ukrajinci, když jejich legislativci pracují na zákonném prokletí těch druhých kvůli dávným, avšak hrozným nespravedlnostem. Šílené na tom je, že jsou pro ně důležitější, než hledání cesty k odpuštění. A to jsou protagonisté oné údajně křesťanské Evropy! Nikoliv, takto se chovají naprosto prázdné hlavy, civilizace v úpadku.

Nikdo nemá rád teroristy, ale jen srabi si místo boje proti terorismu vybírají snazší cíle, a úchylové cíle související jen zdánlivě. Mohlo by to vposledu dopadnout tak, že by byla zakázána všechna písmenka, z nichž se (slovo) terorismus skládá. To by bylo slavné vítězství! Podobně jako nad burkinami!

Vzpomeňme na klasika, který praví: Nitimur in vetitum – hlavní pedagogické pravidlo: nezakazovat mnoho, nýbrž poukázat jenom na škodlivé důsledky. (Karel Havlíček Borovský)

Zdá se, že pojistku nad uchováním zdravého rozumu v Evropě mají nyní ve významné míře francouzský ministr vnitra a nejvyšší soudní instance. Donutí ženy na plážích se svlékat, nebo se rozum vrátí do svých kolejí a bude ponecháno každému, ať dělá, co se mu zlíbí – obzvlášť, když na to Evropa neustále přísahá? Nebo už tu platí ono orwellovské, že někteří jsou si rovnější?

Zdá se, že Západ dosáhl slavného vítězství nad komunismem způsobem, kterým se sám těmi nejkritizovanějšími komunistickými zlořády kontaminoval. Zřejmě to ani nebyly komunistické zlořády, protože koncem komunismu neskončily. Nejspíše tomu bude tak, že byl zvolen atraktivní, ale chybný cíl. Proponovaného výsledku dosaženo nebylo, ba naopak. Tím, že si Západ v boji proti komunismu leccos „nestandardního“ povolil, obrátilo se to teď proti němu. Pravidla nejsou, vládnou jen dvě „CH“: chamtivost a chtíč. Chacha!
První zprávy ,J. Kouda

Starý pán už jiný nebude – Češi jsou prý xenofobní, jelikož nemají moře!

0
0
Radek Rozvoral
l5.9. 2016   Rukojmí
Kníže Schwarzenberg zase perlil. V rozhovoru pro rakouský list Die Presse am Sonntag, mimo jiné prohlásil, že jsou Češi xenofobní také proto, že žijí ve vnitrozemí.Nezapomněl také říci, že bez Velké Británie bude na Evropskou unii „smutný pohled“ a že zlaté časy jsou v Evropě dávno pryč. Na Evropskou unii a její sebranku nikým nevolených úředníků je smutný pohled již několik let a zcela jistě s tím nepůjde nic udělat. Byrokratická a centralistická Evropská unie plná regulací je totiž nereformovatelná a do doby než se úplně rozpadne, na ní bude smutný pohled stále.
Velká Británie je první zemí, která dokázala to, po čem touží i další státy Evropy a samozřejmě, že se za nějaký čas referend určitě dočkají. Lidé v nich pak sami rozhodnou, aby ten smutný pohled na Evropskou unii skončil. Informace o současném růstu britské ekonomiky, která pozitivně reaguje na rozhodnutí občanů o vystoupení z Evropské unie, je toho jasným důkazem a ukazuje prolhanost novinářského hlavního proudu, který straší občany důsledky vystoupení z Evropské unie.
Když už se starý pán zmínil i o tom, že zlaté časy jsou v Evropě dávno pryč, tak samozřejmě jsou s tím nelze nesouhlasit, jelikož úředníci EU svými činy nás občany velice zklamali. Na příkladu Velké Británie a jejího růstu ekonomiky po rozhodnutí o odchodu z osmadvacítky je ale vidět, že se zlaté časy do Evropy postupně začnou vracet.
No, a že jsou Češi xenofobní, jelikož žijí ve vnitrozemí a nemají moře, tak to už je opravdu nebetyčný blábol. Měl by panu knížeti někdo vysvětlit co je to vlastně xenofobie. Víme dobře, že je to strach z neznámého a Češi strach z neznámého nemají. Máme strach z velice známé násilné, netolerantní a ženami opovrhující islámské ideologie, která tu nesmí v žádném případě zakořenit. Následujme Velkou Británii a vyhlasme referendum o vystoupení České republiky z Evropské unie!

Lapkové s bílými límečky kradou na opravách dálnic ...a nic

0
0

Václav Umlauf, Miloslava Pošvářová 
6. 9. 2016   E-republika

Opravy dálnic, aneb Jak ŘSD a na něj napojené firmy kradou naše daně. Za bílého dne, dokonce pracovního, a před našima očima. Občanskou hloupost a lenost skvěle doplňuje drzost korporátních silničních lapků.



Žluté autobusy nesnáším, protože na lince Liberec-Praha nekalým způsobem zničily konkurenci, se kterou jsme lacino jezdili všichni, kteří musíme tuto cestu absolvovat pravidelně. Teď jezdíme draho, při startu tohoto korporátního ruchadla na nás řve reklama, servírky už vyhodili. Předražené jízdy pochopitelně zůstaly, protože trvá monopol. Ale můžeme si vzít malou flašku vody, jako v jiných autobusech. A to vyhození mladých brigádníků mne naštvalo nejvíce. Snášel jsem drmolení "stewardek" celkem statečně jen proto, že si tím studenti tvrdě vydělávali nikoliv na chleba, jako za našich časů, ale na svůj notebook.

Ale k věci. Jedu v sobotu 3. 9. dopoledne dálnicí D10 z Prahy na Liberec, jedna uzavírka za druhou, na silnici ani noha. Prostě, ani jeden dělník. A to mne naštvalo, že se za moje daně dělá zlodějna za bílého dne a před mýma očima. Na dálnicích se už ani nekrade tajně, což považuji za typickou korporátní drzost. Ministerstvo dopravy je tak drzé, že nechá za mé daně a před mýma očima rozkrádat rozpočet na opravy dálniční a silniční infrastruktury.

Tak jsem přímo z autobusu zvedl telefon a volal paní Pošvářové, která se na dálniční zlodějny specializuje, protože v těchto zlodějnách odmítla jet v době, kdy byla zaměstnankyní ŘSD. Viz naše tematické číslo Jak prostavit státní kasu (2015-7) a zejména její rozhovor pod názvem Být služebníkem občanů, nikoliv korporací. Reprodukuji rozhovor z mobilu, plus mínus.

Ahoj Mílo. Co to je na dálnici Praha-Liberec za binec? Stojíme na uzavírkách, jedna za druhou, a tady na stavbě není ani noha! A je sobota dopoledne, tak to všichni stávkují, nebo co? Nebo jim dal Ťok dovolenou a poslal je stávkovat?
(Smích v mobilu). No tak vidíš. Na D5 a na R7 taky nedělají, no to je hezké. Podívej, oni nepracují ani ve všední den, a dokonce ani na dé jedničce. Tak proč by měli dělat zrovna v sobotu, a navíc na vaší dé desítce?

To si děláš srandu, ne? Oni kradou před mýma očima mé daně, jsou fakt drzí jak opice!
Je vidět, že se nedíváš na reportáže, které jsme z oprav natočili, jinak bys to dávno věděl. A když jsem dělala inspekci s kamerou na D5 do Plzně a zpět a rychlostní silnici R7 na Chomutov, tak jsme nepotkali dělníka. No prostě, bylo to úplně stejné, jako teď u vás na D10. A firmy nedělají ani na jiných důležitých silnicích, o kterých jsme pořídili záznamy.

Tak mi vysvětli, v čem je ta zlodějna. Vždyť to platím ze svých daní!

To je úplně jednoduché. Představ si, že máš úzký kartel dodavatelů staveb, kteří tzv. "trvale spolupracují se státem". A dejme tomu, že klasickou zakázku na opravu silnice nebo dálnice asi 2-3krát předraží. Pak je ale jasné, že to nemohou opravit rychle, protože to by znamenalo, že zakázka měla být o polovinu lacinější vzhledem k nákladům a danému harmonogramu staveb. Ale ty máš zakázku zhruba 2-3krát předraženou, a tomu musí odpovídat i doba tzv. "opravy". Takže silnici uzavřeš, nic na ní neděláš, uměle prodloužíš dobu opravy, a tím si zdůvodníš tu totálně předraženou cenu zakázky.

Tím chceš říci, že oni kradou za bílého dne tak, že mne obírají o daně, nechají mne stát na silnici a smějí se mi do ksichtu přes telku, kde se promenuje ministr Ťok? Tak jaký je rozdíl mezi středověkými lapky okrádající pocestné a touto šílenou partou?

No, je to úplně stejné. Jenom jsme ve 21. století a úroveň zlodějny se značně zvýšila. Lapkové dneška nosí kravatu, nikdy se nezašpiní, o jejich zlodějnách málokdo ví, protože málokdo myslí na využití svých daní tak podivně jako ty. Kradou se tu miliardy a beztrestně, protože smlouvy ošetřují ti nejlepší právníci. Když je nejhůř, jde za ně sedět někdo jiný, nebo se vyšetřování kauzy zastaví. Sám uznáš, na něco tak dokonalého by se normální středověký lapka nikdy nezmohl. Sofistikovanost světem vládne, a zlodějnám a českým tunelům taky.


Kdy je konečně zavřou? Podívej, zase tu nikdo není, další uzavírka, to je fakt binec...

Jak sám profesně víš, boží mlýny melou stále, leč dosti pomalu. Nikdo neujde trestu, ale to oni zřejmě nevědí. A tak si zpívám s Landou: Je čas odejít! Pošlu ti pár fotografií, ať se pobavíš.

A tak skončil náš rozhovor. Přikládám dokumentační fotografie i s komentářem. Možná je čas se zamyslet.

Foto R7 z Prahy na Chomutov 22.8.2016 (pondělí) 
 

Vyvěšena cedule "Technologická přestávka" a nikde ani noha. Ale pozor. Při výměně svodidel se žádná přestávka normálně nedělá! Prostě vytrhají stará svodidla, postaví se nové sloupky a namontují nové svodnice. To jsou ty vodorovné části. Tady bylo zdržení 20 minut v koloně.

Foto D5 z Plzně na Prahu 22.8.2016 (pondělí)
 

Výměna svodidel, nikde ani noha, zbytečně uzavřený levý pruh. Tak se kradou naše daně. Před našima očima a za bílého dne.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Je policejní prezident součástí mafie?

0
0
Pavel Letko
6.9.2016  E-republika
Policejní prezident prokázal při výkonu služby mimořádnou obětavost, chladnokrevnost, schopnost okamžitého rozhodování a mimořádně aktivním způsobem chránil svěřený majetek. Navrhuji povýšit!

 
Nadační fond proti korupci zveřejnil zprávu GIBS o kauze úniku informací z okolí policejního prezidenta Tomáše Tuhého ZDE. Jde o náročné čtení, proto se pokusím celý případ shrnout pro naše čtenáře.

 

Kdo je kdo


Olga T. - konzulární úřednice v Berlíně, manželka fotografa Jiřího T.
Jiří T. - Fotograf, pracoval ve fotografickém oddělení MF Dnes. Jako fotoreportér doprovázel Václava Havla.
Jana J. - Partnerka fotografa Jiřího T., působila mj. jako přesedkyně PR klubu, ředitelka odboru komunikace Ministerstva pro místní rozvoj ČR, ředitelka firemní komunikace ČEPS a.s., šéfredaktorka Mobil (TLP, s.r.o.), tvořila a vedla tým zaměřený na moderní digitální technologie, koordinace se speciálním týmem Porter Novelli Worldwide. Práce pro klienty: Český Mobil (Oskar), Motorola, Siemens ICN, plánování a řízení projektů pro klienty: Pfizer, ABB, Plzeňský Prazdroj, SpiNet, Roche, Český Telecom. Koordinace projektů pro klienty: Evobus, Magistrát hl. města Prahy, ING RED , nezávislý konzultant, spolupráce s Ministerstvem dopravy - BESIP na projektech The Action a BESIP Team atd. Podle své výpovědi zpracovávala na ministerstvu podklady pro zakázky na IT technologie, za specialistku se ovšem nepovažuje.
Tesco SW a.s. - společnost zabývající se mj. poskytováním služeb v oblasti IS/IT.
Leona T. - bývalá manželka generála Tuhého.
David Tesařík - člen představenstva Tesco SW, adresát varování, syn Josefa Tesaříka.
Josef Tesařík - předseda představenstva Tesco SW, bratr senátora a hejtmana za ČSSD.
Martin Tesařík - někdejší hejtman Olomouckého kraje a současný senátor za ČSSD.
 

Komu se nelení, tomu se zelení


Celý příběh začíná v Berlíně, kde konzulární úřednice Olga T. nakupuje postupně tři německé SIM karty. Ty předává manželovi Jiřímu T., fotografovi a podnikateli, jehož společnicí ve firmě J3T s.r.o. je Jana J. Tato Jana J. pracovala na Ministerstvu pro místní rozvoj a dalších postech. Je odbornicí na IT technologie, ačkoliv to u výslechu popírá. Jana J. je známou rodiny současného prezidenta Tomáše Tuhého. Komunikuje osobně i telefonicky jak s jeho bývalou manželkou, tak s jeho současnou partnerkou.

Policejní prezident Tuhý u výslechu tvrdil, že Janu J. téměř nezná. Ale nedokázal vysvětlit, proč jí podle výpisu osobně píše SMS. Z jedné ze SIM karet zakoupených v Berlíně je varována den před policejní razií prostřednictvím SMS zprávy rodina Tesaříků ze společnosti Tesco SW s.r.o. Tato firma je vyšetřovaná policií pro podezřelé zakázky v hodnotě 500 milionů. Jedním ze zákazníků této společnosti je podle výroční zprávy firmy také Ministerstvo pro místní rozvoj.

 

Jak chytrý Honza k SIMkartě přišel


David Tesařík, člen představenstva a syn senátora Martina Tesaříka, měl toto německé číslo varovatele uloženo ve svém mobilu pod jménem HONZA. Stejné číslo komunikovalo s mobilním telefonem, které používala "Leona", alias bývalá manželka policejního prezidenta Tuhého. Díky tomuto varování měla firma před policejním zásahem řádně uklizeno a zameteno. Míří-li tedy někam stopa úniků informací z vyšetřování a z plánů činnosti policie, je to jednoznačně k policejnímu prezidentovi Tuhému. Generál Tuhý se poté pod vedením Milana Chovance (ČSSD) podílí na „reformě“, která odstaví ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachtu a jeho tým. Viz náš článek Nechutná šlichta jménem Šlachtagate.

Zatím to vypadá, že policejní ředitel a generál je "Pan Čistý". Tak dobře, proč ne. Pak ale navrhuji, že je třeba policejního prezidenta genmjr. Mgr. Bc. Tomáše Tuhého povýšit na něco vyššího a fajnovějšího. Pan prezident prokázal při výkonu služby mimořádnou obětavost, chladnokrevnost, schopnost okamžitého rozhodování a mimořádně aktivním způsobem chránil svěřený majetek. Tyto kladné schopnosti jej zcela zaslouženě vynesly na nejvyšší policejní místo ve státě, které platíme z našich daní. Takže povýšit, prosím. A pokud potřebujete podrobnější zdůvodnění, podívejte se na náš článek Korupce je u nás především organizovaný zločin.



Související články:

Svět ruskýma očima 367

0
0
zajoch
6. 9.2016  Outsidermedia

Předkládáme další výběr zajímavých článků a úvah z aktuálního ruského tisku, tak jak je pro Outsidermadia vybral a přeložil zajoch. Týkají se napětí na západních hranicích Ruské federace a možného "konce světa", boje s tzv. Islámským státem a vztahu Turecka se Sýrií a změněné německé vojenské doktríny, plánované "evropské armády" jako armády nového Reichu.

Jevgenij Beň: Nenadálá prověrka ozbrojených sil RF je pro Rusko nezbytná


Nikolaj Šendarjev
25. srpna 2016


Nenadálá prověrka bojové přípravy ozbrojených sil RF bude zahrnovat Jižní, Centrální a Západní okruhy, Severní loďstvo a vrchní velení leteckých a kosmických sil a výsadkových jednotek. Prověrky pomáhají upevnit bojovou pohotovost a učinit si představu o vojenské síle RF. Prověrka běží od 25. do 31. srpna. Je využit celý cyklus přípravy ozbrojených sil na obranu zájmů RF v podmínkách rostoucího nebezpečí.

Jevgenij Beň, politolog a hlavní odborník Národního institutu současné ideologie říká, že vedení země dobře chápe nynější reálie ve světě, v němž se výrazně zvýšilo napětí a nebezpečí rozsáhlých bojových akcí. Uvádí k tomu:

„Putin nikoliv poprvé vyhlašuje nenadálá cvičení v řadách vojsk a v okruzích. Dnešní situace je taková, že velká země se může velkým válečným konfliktům vyhnout, jen má-li silnou armádu a stále prověřovanou bojovou pohotovost. Každá taková neplánovaná prověrka upevňuje vědomí o Rusku jako o vojensky silné zemi a každé předvedení moderních zbraní brzdí ty, kteří hodlají ve svých provokacích překročit mez.“

Podle Beně se globalistická atmosféra vyčerpala a je možné mluvit o pěti klíčových faktorech, které mohou způsobit zhroucení světa. V první řadě zůstává hlavním problémem pro světové společenství válka v Sýrii. Po nájezdu kontingentu vojáků z Turecka v rámci operace „Štít Eufratu“ mohou přijít další důsledky.

Rusko vždy podporuje účast všech zemí v boji s teroristy v Sýrii. Ale je pochopitelné, že jakýkoliv nový kontingent nese s sebou nepředvídatelné následky. Damašek už protestoval, Moskva je ve střehu. Mezi Kurdy a Araby jsou složité vztahy, ale ty by neměly vést k eskalaci napětí a obětem mezi civilisty. Jenže kdo mohl vědět, že Turecko vyostří vztahy s Ruskem, že se bude Erdogan omlouvat a že ke všemu ještě přistoupí k boji.

Po blízkovýchodní situaci je na druhém místě Ukrajina, která se neustále dovolává USA a EU. Ukrajinské vedení spolu s Porošenkem může překročit přípustnou hranici – po jeho posledním prohlášení je jasné, že Ukrajina nechce řešit konflikt v Donbasu a otázku Krymu jednáním a dohodami.

Beň připomenul, že ukrajinská věrchuška pokračuje ve hře vabank a otevřeně říká, že minské dohody realizovat nehodlá a že Krym bude ukrajinský. Pokud by k tomu mělo dojít, vedlo by to k rozsáhlé válce a zničení ukrajinského státu.

Třetí zádrhel mezinárodního napětí vidí Beň ve složité situaci kolem Náhorního Karabachu. Po dubnové eskalaci napětí v regionu mohou Arménie i Ázerbájdžán znovu zahájit boje.

V arménských i ázerbájdžánských mediích se objevují předpovědi, že v září opět nastanou rozsáhlé boje, jejichž výsledkem bude konečné vítězství jedné z obou zemí. Je to vedle ruské hranice.

Čtvrtým faktorem je podle Jevgenije Beně složitý vztah Ruska a NATO. V posledních dvou letech aliance nejednou prohlásila, že je Rusko jejím nepřítelem. Rusko je ochotno obnovit politické vztahy se Západem, ale země EU i USA nehodlají jít na kompromis. NATO čas od času vyhlašuje, že je Rusko potenciální válečný nepřítel, občas svou rétoriku změkčí – leč jsme svědky velmi tvrdých prohlášení.

Pátý faktor se podle Beně vyvíjí utajeně. Jde o obtížnou situaci v Afghánistánu. Nyní se teroristická skupina Talibán opět zmátořila a dere se zde o vliv. Stojí proti oficiální vládě podporované USA i proti teroristům IS, s nimiž se ale vůdci Talibánu snaží najít společný jazyk.  

„Talibán útočí na severu a na jihu země. Jeho převažující pravé křídlo se stabilizovalo pod vedením Sirahuddina Haqqaniho, pomocníka mully Achundzada, vůdce Talibů. V podmínkách slabé vlády a jen symbolického kontingentu Američanů, který jen střeží vládu a který může zajistit její útěk, přichází Talibán a hledá společný jazyk s IS.“ 

Krom toho se Pákistán přimlouvá za vliv Talibů ve špičce IS.

Jevgenij Beň uzavírá, že situace ve světě od Ruska vyžaduje neustálou bojovou pohotovost. Říká:  
„Situace je stejná jako v devatenáctém století. Rusko má jen dva nadějné spojence – armádu a námořnictvo. Dnes se k tomu ještě přiřazují letecké a kosmické síly. Přestože je Rusko spojencům otevřené a ochotné na jakoukoliv obrodu vztahů se Západem, je v současném světě situace taková, že se všechny země orientují nikoliv na globální hodnoty, ale upřednostňují svůj pragmatický zájem.“

Převzato z Nation-news.ru


***

Rozhádá Sýrie Turecko a USA?


Petr Iskenderov
1. září 2016


Po turecké intervenci v Sýrii se stal boj Washingtonu a Ankary s IS druhořadým. Nebezpečím se stává rozdělení Sýrie na sféry vlivu s následnou válkou všech proti všem. Potvrzuje se, že Ankara svojí akcí v Sýrii postavila USA před hotovou věc. Navíc invaze tureckých tanků způsobila nebezpečí, že dojde k domácím střetům mezi tureckými vojsky, místními ozbrojenými Kurdy a oddíly opozice tvořícími Svobodnou syrskou armádu.

The Wall Street Journal píše, že USA nebyly na tureckou operaci připravené. Připravovaly na pozdější dobu tajný plán společné akce s Tureckem, ale Ankara akci zahájila sama. Tak se udělala trhlina ve spolupráci USA a Turecka na vyšší úrovni. Předem nebyly dohodnuty detaily operace.

Partneři The Wall Street Journal tvrdí, že USA dne 29. srpna varovaly Turecko: Neposkytnou jeho vojskům podporu ze vzduchu, pokud bude postupovat dále do syrského území směrem na jih, podpora bude jen, budou-li postupovat směrem na západ. Přesto se turecká vojska posouvají na jih, což ještě více situaci vyostřuje. Je nebezpečí střetů kurdských oddílů, syrských opozičních skupin a tureckých tankových složek.

Turecké sdělovací prostředky ubezpečují, že Ankara o operaci Štít Eufratu uvědomila všechny, jejichž zájmů se to dotýká. Damašek o tom také věděl, byl informován Ruskem. Turci vysvětlují cíle své akce v Sýrii s tvrzením, že jejich vojáci nemají v plánu být tam „trvalou silou“. Místopředseda vlády říká, že „nebudou součástí této bitvy“. Podle něho se turecká armáda snaží vyčistit region od bojovníků IS a znemožnit syrským Kurdům vytvořit koridor, který rozdělí Sýrii. Jenže podobné vysvětlení patrně zcela neuspokojí ani Damašek, ani Moskvu.

Syrské vedení akci odsoudilo a označilo ji za porušení suverenity země. Veškeré akce boje s terorismem uvnitř syrských hranic musí být Damaškem schváleny, a to se nestalo. Existuje podezření, že se Ankara snaží zaměnit IS za jiné skupiny nazývající se povstaleckými s tím, aby zachovala vliv na situaci nejen na syrsko-turecké hranici, ale ve všech otázkách budoucího osudu Sýrie.

Sergej Lavrov sdělil telefonicky tureckému ministru zahraničí Čavušogluovi nespokojenost s jednáním tureckých ozbrojených sil a jim podřízených oddílů syrské ozbrojené opozice. Podobné akce se mohou negativně projevit na politickém uklidnění syrského konfliktu. Odpověď na otázku kam až je ochotna turecká vláda zajít ve snaze upevnit se v Sýrii i za cenu určitého ochlazení mezi ní a USA, se projeví na plánu Turků ohledně města Al-Bab. Al-Bab otevírá cestu do Aleppa k němuž nyní směřují. To je ten jih, před nímž Američané varovali Ankaru.

Turecké informační prostředky mají dosud jen nejasnou představu o tom, co se skutečně v Sýrii děje při pokračujícím tureckém útoku. Podle listu Birgün ustoupila Ankara od snahy svrhnout prezidenta Asada. Dosud na tom byla založena veškerá její strategie.

Birgün se domnívá, že vpádem do Džarábulusu se Turecko přiblížilo k realizaci svého snu o vytvoření „nárazníkového pásma“. Na jedné straně spolupracuje s USA, EU a NATO a na druhé straně se sbližuje s osou Rusko – Teherán. Poslední operace je prý výsledkem takové „shody“. Pro Turecko znamená červenou čáru rozšíření území kontrolovaného Kurdy! Od politiky „pomodlíme se v Damašku namaz“ se vrací k rétorice „přechodného procesu s Asadem“, nebo „se syrským režimem je též možno jednat“. Po vstupu do Džarábulusu je Turecko opět ve hře.

Birgün současně předpovídá, že po operaci v Džarábulusu bude v Sýrii hlavní bojovou linií tureckých sil kurdská fronta, ale s ohledem na zahraniční vazby kurdských hnutí to může vést ke komplikaci vztahů Ankary s USA, EU i s Ruskem.

Převzato z Fondsk.ru


 

***


Německá armáda opět sjednotí Evropu

Dmitrij Něrsesov
29. srpna 2016


Německé vedení intenzívně jednalo s evropskými spojenci především o plánu vytvořit evropskou armádu. Po Brexitu je potřebná nová silná armáda pod vedením Berlína, která se má stát zachránkyní EU před Ruskem. K ose Berlín – Paříž – Varšava se mohou připojit i další evropská hlavní města.

Merkelová jednala s vysokými představiteli Itálie a Francie a následně s Visegrádskou čtyřkou ve Varšavě. Navštívila také Estonsko a ČR. O zahraničně-politických problémech bude jednat s Hollandem. Ve stejnou dobu se v Německu sešli šéfové ministerstev zahraničí zemí Výmarského trojúhelníku – SRN, Francie a Polska. Ve všech případech byla v centru pozornosti otázka vytvoření tzv. evropské armády. Je uváděna jako přirozená reakce na odchod Británie z EU a odůvodňuje se zvyšováním vnějšího nebezpečí (Sýrie, terorismus, Ukrajina), proti kterým se prý Evropa musí postavit s odpovídající zodpovědností.

Evropě odpovědnost nechybí, o tom není sporu. Avšak pochybnosti vyvolává skutečnost, že dosud nezodpovědní politici se s pořízením vlastní armády naráz mění. Mělo by to být naopak: Nejprve zodpovědné chování a až potom jednání o armádě. Je to celkem jasné – za žvaněním o odpovědnosti a o hrozbách je jeden jediný cíl: Dovést Německo na úroveň globální vojenské mocnosti.

Po odchodu Británie z EU dostalo Německo jedinečnou příležitost změnit Evropu na druh Reichu – kontinentální říše pod hegemonií Berlína. Z pohledu ekonomického je to prakticky dosaženo. SRN je uznána za lokomotivu evropského hospodářství. V politické oblasti je situace složitější. Politiku celého kontinentu fakticky určuje německá kancléřka, ať už se jedná o migranty, souvislosti s Tureckem, o Ukrajinu, nebo o strategii vzhledem k Rusku, Číně a USA. Je zajímavé, že právě náměstek německé kancléřky oficiálně oznámil nezdar jednání o vytvoření Transatlantického partnerství, ač je to celoevropská záležitost a není v kompetenci Berlína, ale Bruselu.

Plány k vybudování impéria měly dosud nedostatek v tom, že Německo nemělo možnost vytvořit si vlastní Reichswehr. Anglosasové zformovali NATO nejen proti Sovětskému svazu, ale i k brzdění německého revanšismu, německé válečné mašinérie. Součástí NATO je Bundeswehr – federální armáda bez útočné síly a především bez přístupu k jaderným zbraním. Dokud Německo nesahalo po „jaderném tlačítku“ a nepřálo si nezávislý útočný potenciál, nic se nedělo. Washington všechny úmysly předem blokoval. Amerika šla do velkého rizika. Ve snaze nevypustit džina německého militarismu z láhve NATO musela Němcům dávat stále větší záruky, rozmisťovat v Evropě tankové armády, jaderné zbraně a podobně. To všechno „pod nosem“ Kremlu.

Avšak Němci čekali, až dojde k tomu, že Amerika na narůstající požadavky Německa nedokáže odpovídat a umožní mu samostatně formulovat a rozhodovat vojensko-strategické problémy. Dočkali se.

Obamova administrativa začala budovat svoji strategii, přičemž zavrhla logiku plynoucí z lekce 2. světové války. V současnosti je centrum světa a zájmu USA v Asii a Pacifiku, nikoliv v Evropě a na Blízkém východě. Obama nedrží Ameriku na „morálně zastaralých“ hřištích. Nestará se o osud Evropy ani Blízkého východu a ponechává je na pospas „démonům“, kteří ve své době vyvolali obě světové války. To je dar Německu. Po omezení amerických záruk a s ukrajinskou krizí za zády je Berlín jedinou silou v Evropě schopnou „ochránit klid“ evropských spojenců před „revanšistickým Ruskem“.

Lze si živě představit, čím Merkelová ve Varšavě strašila Evropany: Amerika proti ruskému medvědu nepomůže. Bezpečnost se musí vzít do vlastních rukou. K tomu účelu se musí vybudovat evropská armáda. Jaderné zbraně zde jsou, má je Francie, Německo má zase rozvinutý průmysl a zkušenosti. Británie odchází z EU, ta se může rozpadnout a potom zůstane na ruského medvěda každý sám. Takovéto zaklínadlo může zapůsobit přinejmenším na Polsko, které touží po jaderných zbraních stejně jako Němci. Varšava má naději získat svůj úsek odpovědnosti přidělením role gauleitera pro východní Evropu.

Logikou Merkelové se bude zabývat i prudce slábnoucí a tvář v zahraničí ztrácející Francie. Za Hollanda pozbyla Paříž všechno dědictví velkého de Gaulla. Francie se ocitla se svými jadernými zbraněmi a sedmisettisícovými ozbrojenými silami bez jakéhokoliv chápání co s tím. Evropská armáda jí dá smysl a znova pozvedne Francii na patřičnou úroveň.

Osa Berlín – Paříž – Varšava je základem budoucí Evropské armády – Reichswehru. Přilepit k ní zbytek evropských metropolí je jen věcí techniky. (Italové si už dávno takový projekt přejí). Takto pravděpodobně uvažují v německém kancléřství. V úvahu to bere i Moskva. Posun příštího Reichu k ruským hranicím nebude neočekávaný. Dosud nikdo neví jaká „technika“ bude užita pro plné a konečné přesvědčení Evropanů o nezbytnosti připojení k nejnovějšímu evropskému režimu….

Převzato z Pravda.ru

I toto umí bitevníky Su-25: podívejte se, jak vzlétají z polního „letiště“ (video)

0
0
Geo
6. 9. 2016   Eurasia24

Pověstnou ruskou odolnost, která je jedním z charakteristických rysů „šturmoviků“ Su-25, otestovali piloti bitevníků v rámci nedávné komplexní prověrky připravenosti ruských ozbrojených sil.


Posádky bitevních letounů Su-25SM Jižního vojenského okruhu provedly vzlety a přistání s využitím neupravené plochy polního letiště, improvizovaně vybudovaného v mimořádně krátkém čase u obce Srednaja Achťuba ve Volgogradské oblasti.

Délka vzletové a přistávací dráhy polního letiště představovala 1600 metrů, šířka 60 metrů, což umožnilo „sedat“ i vzlétat letounům rozličných typů. Polní letiště bylo prakticky kompletně vybaveno – během prověrky zde uskutečnilo přistání, doplnění paliva a vzlet více než 20 bojových letounů.

Schopnost využívat nezpevněné plochy je velkou výhodou: primárním cílem všech potenciálních konfliktů jsou totiž právě vzletové a přistávací dráhy standardních letišť.

Ačkoliv Vzdušné síly Armády České republiky ruské „šturmoviky“ vyřadily už na přelomu tisíciletí, modernizované letouny Su-25SM výtečně plní své úlohy v současném konfliktu v Sýrii a ruské Vzdušné a kosmické síly rozhodně neuvažují o jejich vyřazení – právě s ohledem na mimořádnou odolnost a, jak se ukazuje, i univerzálnost těchto letadel.


Poznámka NR: Zřízení polních letišť během posledního cvičení je odpovědí ruské armády na harašení se zbraněmi během probíhajícího cvičení NATO těsně u západních, severozápadních a jižních hranic evropské části Ruské federace. Stíhací letectvo RF ve stejné době používá náhradní a improvizovaná letiště na vybraných úsecích rychlostních silnic. Zkrátka NATO to bude mít s Rusy těžké.

Pomatený generál způsobil napětí v neutrálním Finsku a tamním regionu. Vstoupí Finsko a Švédsko do NATO?

0
0
Emil Kalabus
6.9.2016   CFP

Ještě loni si finská generalita mohla v zemí dělat co chtěla, pokud jí kryly záda USA. Ještě loni se finský prezident neodvážil propustit generála, který porušoval ústavu země ve prospěch cizí mocnosti. Jak je vidět, časy se mění a drzým kolaborantům, kteří si mysleli, že střecha USA je na věčné časy, padá hřebínek.



Finský prezident Sauli Niinistö odmítl prodloužit službu vedoucímu kanceláře ministerstva obrany generálporučíku Artu Ratymu. Generál totiž svévolně pořádal vojenské cvičení s USA na neutrálním finském území. Zprávu přinesla agentura Interfax.

Generál byl uvolněn proto, že v roce 2015 pořádal na území Finska společné vojenské cvičení s USA bez schválení prezidenta, parlamentu a vlády.

Během manévrů vojáci NATO poprvé po druhé světové válce nacvičovali vedení bojových akcí na území Finska, které není členskou zemí NATO. Uvedená skutečnost vyvolala značný negativní ohlas ve finské společnosti.

Jak poznamenává finský tisk, namísto posilování bezpečnosti v zemi aktivita vyprovokovala růst napětí v regionu.

Podle finského prezidenta bylo neschválené cvičení s armádou USA „závěrečným pozdravem“ Ratymu.

Není však bez zajímavosti, že finská vláda si nechala zveřejnit závěry expertní zprávy k možnému vstupu do Severoatlantické aliance.

Ze zprávy expertní komise vyplývá, že pokud Finsko vstoupí do NATO, může to ve vztahu k Rusku znamenat vážnou krizi.

„Členství by pravděpodobně vedlo k vážné krizi s Ruskem, na neurčitou dobu,“ konstatuje zpráva. Doporučuje proto, aby v otázce případného vstupu do Aliance postupovala země společně se Švédskem, které hodlá do NATO vstoupit.

Finové se totiž obávají zvýšení své zranitelnosti, pokud by mělo Švédsko vstoupit do NATO samo.

Rusku se finské úvahy nezamlouvají. Ministr zahraniční Sergej Lavrov před pár dny přidal další varování, že „pokud se infrastruktura NATO přiblíží k hranicím Ruska, bude jeho země nucena podniknout adekvátní technicko-vojenská protiopatření“. Už před několika měsíci přitom začalo Rusko budovat základnu pro arktické operace u města Alakurtti jen zhruba 50 kilometrů od finských hranic.

Finsko je ale v otázce na členství v NATO tradičně hluboce rozděleno, když proti je asi 55 procent voličů.

Hlavní argumenty, proč si východního obra nenaštvat, zůstávají stejné. Především je to 1 300 kilometrů společné finsko-ruské hranice a pak také enormní závislost Finska na ruských energiích. Až 71 procent spotřeby ropy, 66 procent uhlí a sto procent plynu Finové nakupují právě v Rusku.

Zdroj: Interfax
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live