6. 9. 2016   zdroj
Objem spolupráce mezi Ruskem a Japonskem bude i nadále růst, dalším krokem může být přechod na vzájemný platební styk v národních měnách, domnívá se hlava Sberbanku German Gref.
"Myslím, že s tímto politickým trendem bude objem spolupráce mezi Japonskem a Ruskem nadále růst. A domnívám se, že dalším krokem může být samozřejmě otázka přechodu k platebnímu styku v národních měnách,"řekl Gref novinářům v kuloárech Východního ekonomického fóra (VEF) ve Vladivostoku.

"Ještě jsme o tom ani neuvažovali, ale v zásadě je to velmi reálný problém," odpověděl vrcholový manažer na otázku, zda je v Sberbanku připravena infrastruktura k vydání obligací v jenech (samurai bond).

Zároveň Gref nazval za nesmírně významné vystoupení předsedy vlády Japonska Šinzó Abe na fóru. "Jeho vystoupení bylo emocionální a svěží. Je to velký průlom. Myslím, že prezident zde ne nadarmo strávil dva dny. Je zřejmé, že ten emocionální náboj, který byl schopen vytvořit u obou svých kolegů, byl dnes v konferenčním sálu zúročen. Bylo to jedno z nejzajímavějších zasedání," konstatoval šéf největší ruské banky.

Rajko Doleček
6. 9. 2016  České národní listy

Sen držitelů moci v Bělehradě, včetně prezidenta Borise Tadiće, se splnil : generál-legenda Ratko Mladić byl 26.května 2011 zbaběle a ve špatném zdravotním stavu, po víceletém pronásledování, chycen a za několik dnů potom zrádně předán Trestnímu Tribunálu pro válečné zločiny v Haagu (ICTY).


Posedlost pánů vlády v Bělehradě, zajistit za každou cenu cestu do Evropské Unie (EU) a do NATO byla podle nich teď zajištěna. To si mysleli ti, kteří v mezidobí Srbsko lacino rozprodali. Podle nich MED a MLÉKO mohou teď už začít téct do Srbska. A pochopitelně také i pro ně. Ale EU, NATO a USA si stále vymýšlejí nové, často zcela nepoctivé podmínky, které Srbsko a srbský lid mají splnit, aby byly přijaty do té společnosti podezřelé, často i kriminální morálky. Ta společnost tolik Srbsko a srbský lid očernila a poškodila různými podvody a lžemi grandiózních rozměrů, strašnými sankcemi na základě provokací vlády v Sarajevu (např. výbuch v ulici Vase Miskina 27.května 1992), vyloučením Svazové Republiky Jugoslávie (SRJ) ze Světové Zdravotnické Organizace (1993) s katastrofálními následky pro zdraví lidu, mnohými vražednými bombami i ochuzeným uranem, velikým ničením v zemi (během zločinecké NATO agrese v 1999), nedozírnými následky privatizace pro hospodářství (prodej zahraničním firmám za babku), loupeží kolébky srbské státnosti, pravoslaví a kultury Kosova a Metochije, demoralizací lidu vlastní vládou a tak dále.

Italský poslanec Europarlamentu (EU) Mario Borghezio, v souvislostí se zatčením generála Mladiće prohlásil (Radio 24):

„S Mladićem za atlantickými mřížemi mizí i jeden z posledních představitelů evropské hrdosti… Neviděl jsem pro to důkazy a pro mne je Mladić vlastenec… Jsou proti němu nasměrovány politické obžaloby. Bylo by v pořádku, aby proběhl spravedlivý soud, ale Tribunálu v Haagu bych sotva mohl věřit víc než nulu… Srbové mohli zastavit islámský postup do Evropy, ale zabránili jim aby to uskutečnili. Mluvím o všech Srbech, počítaje v to i Mladiće… V každém případě ho půjdu navštívit, ať už se nalézá kdekoliv…

Srbský lid a jeho přátelé teď musí bránit statečného generála, který ani chvíli nezaváhal, když měl bránit svůj národ a ty z jihoslovanských bratrů, kteří byli proti rozbíjení Jugoslávie. Podařilo se mu zabránit nové genocidě svého národa, která se připravovala a která mohla být podobná, ne-li i horší než ta, která proběhla v Nezávislém Státě Chorvatsko (1941-45), kdy byli Srbové, jen proto, že to byli Srbové, masově „genocidálně“ vražděni chorvatskými ustašovci, částí bosensko-hercegovských muslimů, jakož i kosovskými Albánci… V té obhajobě generála je nutné energicky strhnout masku lživému dogmatu o „genocidě v Srebrenici“, tak podporovanému zcela jednostranným a nepoctivým Trestním Tribunálem ICTY v Haagu, který je vlastně prodlouženou rukou americké vlády - a zveřejnit pravdu o tom, co se skutečně přihodilo kolem Srebrenici, kde tři roky probíhala válka, ve které ani jedna strana nezůstala bez okrvavených rukou.

Podle generála Mladiće tady padlo v bojích kolem 1 200 srbských vojáků a kolem 2 000 bosensko-muslimských, kteří tedy zahynuli v bojích a ne palbou popravčí čety. Při tom je však nezbytné uvědomit si skutečnost, že tak zvaná posádka demilitarizované (a při tom NIKDY nedemilitarizované) Srebrenice, její 28. divize a různé s ní spojené paravojenské skupiny, anebo zcela nedisciplinované chátra, začaly na jaře 1992 loupit a ničit srbské vesnice východní Bosny a Hercegoviny (BaH), masakrovat jejich obyvatelstvo. Tady je nutné si vzpomenout na vychvalování bosensko-muslimského generála Sefera Haliloviće („Lstivá strategie“, Sarajevo 1998), že Patriotická liga muslimů na jaře 1992, kdy začaly útoky na srbské vesnice, měla už 120 000 připravených členů, v rámci malých jednotek až po brigády - pokud si nevymýšlel.

Na začátku své knihy o Srebrenici, Alexander Dorin (Die Geschichte eines salonfähiges Rassismus, Berlin 2010) cituje známého německo-rakouského spisovatele Petera Handke, velikého přítele Srbů:

„Všechno, co není špinavě a ošklivě protisrbské, musí být dnes chápáno, že je pro srbské. Pro mne se slovo antisrbizmus, které se objevuje jako hlavní proud při špinění jednoho národa, stalo nadávkou jako slovo antisemita. Antisrbové jsou pro mne na druhé straně stejně tak zlí a nesnášenliví jako antisemité ve své nejhorší době.“

Světová veřejnost zná jenom “genocidu“ srebrenických Muslimů, vůbec neuvádí srbské ztráty. Jako by ztráty během tří let války kolem Srebrenice nebyly v hlavních rysech následky vedení války. Pochopitelně, Západ více méně neuvádí surový zločin, během kterého byl zavražděn 8.května 1992 bývalý soudce a poslanec parlamentu Goran Zekić, po kterém začal hromadný útěk, vyhánění a vraždění Srbů ze Srebrenici a jejího okolí, takže z 29% srbských obyvatel města v 1991, do vstupu Vojska Republiky Srbské (VRS) do Srebrenici v 1995, tam prakticky nezůstal ani jeden Srb. Je zlé to, co Muslimové udělali Srbům, jakož i to, co Srbové udělali Muslimům. To, co se uvádí v souvislosti se Srebrenicí na Západě, jako počty údajně zastřelených chlapců a dospělých Muslimů ze Srebrenice, do této chvíle absolutně neodpovídá skutečnostem, tomu počtu osmi tisíců údajně povražděných mužů a chlapců. Nepravdy těch počtů dobře vysvětlují dvě knihy: (1) S.Karganović a Lj.Simić „Dekompozice jedné virtuální genocidy“ (Bělehrad, 2010) a (2) A.Dorin „Srebrenica - Die Geschichte eines salonfähiges Rassismus“ (Berlin, 2010).

Ten počet osm tisíc se „zrodil“ na základě zjištění, že po pádu Srebrenici bylo zaregistrováno kolem pěti tisíc nezvěstných osob a kolem tří tisíc zajatých muslimských vojáků (3000 + 5000 = 8000). Úřady v Sarajevu a Západ vlastně udělaly z nezvěstných mrtvé a vůbec se nezabývaly zprávami, jak se bosensko- muslimští vojáci a civilisté ve velikém počtu probili do Tuzly a do centrální Bosny, kolik jich uprchlo do Srbska, atd. (pro přehled viz Elsässer J.: Kriegsverbrechen - Die tödlichen Lügen der Bundesregierung und ihre Opfer in Kosovo Konflikt“ (Hamburg, 2000). Je nutné si vzpomenout i na ty desetitisíce civilistů, které autobusy VRS převezly ze Srebrenice do teritoria pod kontrolou Muslimů. A zde je nezbytné i připomenout velmi pochybné okolnosti svědectví „korunního svědka“, bosenského Chorvata Dražena Erdemoviće, původně uvedeného jako psychicky neschopného svědčit, jakož i skutečnost, že jeho „spolupachatelé“ (bylo jich sedm) v jeho vícekrát opakovaném a pozměňovaném svědectví v Haagu, původně vůbec nebyli úředně zatčeni, vyslýcháni, souzeni, přestože každý z nich, podle jeho výpovědi, blízko farmy Branjevo, zabil (popravil !) 70 až 100 zajatých Muslimů.

Žoldák D. Erdemović, původem Chorvat, se nechával v letech 1992-5 postupně najímat všemi válčícími stranami bosenského konfliktu. V červenci 1995 popravoval muslimské zajatce na farmě v Branjevu. U soudu ICTY v Haagu dostal jen symbolický trest a dál je soudem používán jako korunní svědek.

Nevysvětlenou zůstává i otázka volební účasti „tak zvaných mrtvých“. Podle seznamů voličů během voleb v 1996 v BaH, bylo 914 údajně „genocidně“ zavražděných Muslimů pohřbených během 2003-2006 na seznamu voličů, takže tu „mrtví volili“. Jejich počet, tj. počet „mrtvých voličů“ se do roku 2010 zvýšil na 3 016... A co těch několik set „voličů“, kteří zemřeli dost času před tím 11.červencem 1995 (Ivanišević M.: “Srebrenica - Červenec 1995. Pátrání po pravdě“. Bělehrad, 2010)? To neznamená, že se nemohou ospravedlňovat zločiny kterékoliv strany. Nicméně, co skutečně neodpovídá pravdě, to jsou čísla, která do bezvědomí jako papoušci šíří západní státníci a media i ti, kteří je slepě poslouchají jako nedotknutelné DOGMA a papouškují je dál.. A to vše se děje podle známého goebbelsovského pravidla, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A to známe i my tady v Česku, kde se vůbec nepochybuje o zprávách o zavražděných osmi tisících chlapců a dospělých mužů. Kolem toho se objevilo tolik různých „nedorozumění“, vyložených lží, vyslovených největšími „šéfy“ Západu, ve spojitostí se Srebrenicí - tak kdo jim má pak věřit!? A k tomu ještě propaganda tvrdí, že ten, který neuznává těch osm tisíc údajně zmasakrovaných chlapců a dospělých mužů, který takovým způsobem „popírá genocidu“ nad Muslimy kolem Srebrenici, že je to ve skutečnosti zločinec, který se musí potrestat, že je to trestný čin, jako popírání holokaustu. Pro ICTY a Západ je všechno to, co udělali Srbové genocida, a všechno to, co napáchali bosensko-hercegovští Muslimové případně ospravedlnitelná odveta. Ale i prohlášení generála P. Morillona během soudu s prezidentem Miloševićem (2004) vyvolalo divokou odezvu úředního Sarajeva, Muslimů, když řekl, že jsou zločiny Srbů ve skutečnosti pomsta za zločiny, které napáchali Muslimové proti Srbům z východní Bosny.

Nedůvěra k udávaným počtům mrtvých (zmasakrovaných) je i následkem velikých lží v souvislosti s nejrůznějšími událostmi, které šíří úřady i státníci ze Sarajeva nebo Záhřebu, ze Západu vůbec. Kromě ostatních, tady vynikal na příklad předák vlády v Sarajevě, dokonce i její předseda a ministr zahraničí, Haris Silajdžić (E.Herman: “Srebrenica Massacre“, 2011, str.43). Během svého turné po USA, Silajdžić 18.prosince 1992 vykládal o 128 000 zabitých Muslimech a o 30 000 znásilněných Muslimkách v „táborech smrti“ a v „znásilňovacích táborech“, o dětech s uťatými hlavami. Ale naštěstí ani CIA nenašla ty „tábory“ a ty „děti bez hlav“. Silajdžić tak zahájil „licitaci“ s obrovskými počty údajně znásilněných muslimských žen, které nebyly objektivně nikdy prokázány. Neúnavný Haris dokonce podle Agence France Press 26.listopadu 1994 dokonce prohlásil, že vinou Y. Jakashiho a generála M.Rose bylo zabito 70 000 Muslimů, následkem srbských akcí kolem „demilitarizovaného Bihaće, který byl ve skutečnosti centrem 5. sboru muslimsko-bosenské armády pod velením plukovníka Atifa Dudakoviće, který opakovaně vpadal, ničil a zabíjel v západních oblastech Republiky Srbské v BaH. Později bylo sděleno, že v bojích kolem Bihaće zahynulo ne 70 000, ale 1 000 (jeden tisíc!) Muslimů. Za tento obrat by se nemusel stydět ani sám Münchhausen, tedy baron Prášil.

Turecký prezident Erdogan a Haris Silajdžić při modlitbě ve Srebrenici (2015)

Jaké jen nepravdy, vlastně vyložené lži, veřejně sdělovali prezident Bill Clinton, Madeleine Albrightová, Tony Blair, Bernard Kouchner, Javier Solana, atd. atd. Vždyť Clinton v té době lhal dokonce pod přísahou (pro Američany je těžký zločin lhát pod přísahou - to lie under oath), když zapíral svůj „intimní“ vztah se slečnou Monikou Lewinskou. Pro tuto lež byl Clinton dokonce zbaven práva vystupovat jako advokát ve státe Arkansas (he was disbarred)! Neuvěřitelné lži šířil například v souvislostí s děním (1999) na Kosovu a Metochiji americký State Department (Ministerstvo zahraničí), když jeho David Scheffer, „létající velvyslanec pro válečné zločiny“ (Ambassador at large for war crimes) v květnu 1999 tvrdil, že je nezvěstných a asi mrtvých (feared dead) do 225 000, dokonce až 500 000 Albánců, mužů mezi 14 až 59 lety. Tady ani sám Clinton nebyl troškař, když 25.června 1999 před Bílým Domem na tiskové konferenci prohlásil, že na Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců. Nicméně článek americké novinářky M.Farleyové(11. listopadu 1999, Los Angeles Times) hlásil, že bylo dohromady objeveno 2 108 mrtvol všech národností a poctivý Alex Cockburn napsal dokonce článek „Kde jsou doklady o genocidě Albánců ?“ (Los Angeles Times, 29.října).

Jak jen Západ mohl hloupě věřit, nebo z propagandistických důvodů CHTĚL věřit, že v BaH zahynulo 250 000 až 300 000 hlavně Muslimů, aniž by se zeptal propagandistů ze Záhřebu nebo Sarajeva, odkud mají ta hrozná čísla. I když Clinton musel vědět, že se „zmenšil počet obětí“ i podle údajů na jaře v Sarajevu (1995) na kolem 145 000, a že americký čtyřhvězdičková generál Charles Boyd uváděl začátkem podzimu počty mrtvých všech národností na 70-100 000 (Foreign Affairs, září-říjen 1995), přece jen dezinformoval své spoluobčany během Daytonských jednání 27.listopadu 1995, že těch mrtvých v BaH bylo 250 000. Ministr obrany USA W.Perry prohlásil před Zahraničním Výborem kongresu 5.června 1995 „Podle našich nejpřesnějších výpočtů bylo těch mrtvých 150 000.“ A vůbec mu nevadilo, aby sdělil l8.října 1999 Sněmovně reprezentantů, že těch mrtvých za 3,5 roků války bylo přes 200 000. TAK KOMU MÁ PAK ČLOVĚK VĚŘIT !? (Poznámka NR: Dnes uvádí oficiální muslimské zdroje v Sarajevu, že všech padlých - muslimů, Chorvatů a Srbů - během války v letech 1992-95 bylo něco přes 98.000).

„Srbové nejsou jediní kriminálníci v konfliktu s nečistýma rukama“, napsal Allan Messie (Independent, 11.dubna 1993:

„Srbské násilnosti jsou přesvědčivě zveřejňovány, ale násilnosti proti nim nejsou. A tak bylo snadné ukázat, že jsou Srbové kriminálníci a vidět válku jen jako srbský expanzionizmus, i když bosenští Srbové původně požadovali pouze stejné právo na sebeurčení, které bylo dáno Slovincům, Chorvatům a Muslimům. Dívat se z bezprostředního kontextu na Srby jako na kriminálníky, mohlo by být i správné, ale z delší perspektivy tomu tak není.“
...

„Vždyť i samotní Srbové mají mnoho problémů, jako ulsterští protestanti, jako afričtí Burové, i jako Židé. Jako Židé, i oni mají „svěží, nedávnou“ paměť, která to ospravedlňuje. Srbové v BaH a v Chorvatsku se bojí, že zase budou oběti genocidy a etnických čistek jako během 1941-45. Skoro každá srbská rodina dosud oplakává někoho zabitého ustašovským vojskem chorvatského nacistického vůdce Paveliće. Jako čirou náhodou, byla jeho rodina právě uvítaná v Chorvatsku prezidentem Tudjmanem. Srbové si pamatují, že bosenští Muslimové dali Hitlerovi dvě SS divize, 13.SS divizi Handžár a část mužstva pro 21.SS kosovsko-albánskou divizi Skenderbeg. Pouze národy, jako tento anglický, bez hořkých dějinných zkušeností, mohou si nevšímat jejich přesvědčivosti…

Je příjemné, když si člověk může přečíst zprávy i té poctivé části západních medií. Zde je nutné znova připomenout střízlivou a kritickou zprávu, bez lží. člena americké vojenské zpravodajské služby podplukovníka Johna Sraye, jejíž název už hodně říká:“Prodej bosenské pohádky Americe. Kupče, dej si pozor ! (Foreign Military Studies Office, Ft Leavenworth, Ks, October 1995).

Autor znova našel zprávu Hugh McMannerse (The Sunday Times, 1.října 1995) „SRBOVÉ NENESOU VINU ZA MASAKR - Odborníci upozorňovali Spojené Státy, že minomet byl bosensko-muslimský.“ Ten minomet byl skutečně bosensko-muslimský, ale bomby a ochuzený uran pocházely na základě drzého podvodu z kriminálních zbraní NATO a padaly, ničily a zabíjely po celé Republice Srbské (RS v BaH). A začalo to 28.srpna 1995 po vražedné provokaci vlády v Sarajevu (velmi pravděpodobně uskutečněné při vědomí a podle instrukcí té špatné části Západu), nazvané MARKALE II s 37 mrtvými a 90 zraněnými.

Muslimský prezident Bosny a Hercegoviny Alija Izetbegović a hlava islamistů v BaH reis Cerić (levá barevná část fotomontáže) podle výpovědi chráněného svědka vedeného u ICTY v Haagu pod značkou GRM116 byli hlavními plánovači provokací a vraždění vlastních lidí pro propagandistické cíle své vlády.

Atentát na tržiště v Sarajevu - Markale II - masakr naplánovaný Izetbegovićem a Cirićem byl léta sváděn na Srby.

Během jara 2011 se objevila vynikající, nekomerční kniha Eduarda S.Hermana „THE SREBRENICA MASSACRE - Evidence - Context - Politics. Kniha má 300 stran, vydaná jako Creative Commons Attribution, Non-Commercial, No-Derivative Works 3.0 License (See <http://creativecommons. org/licenses/by-nc-nd/3.0/>; a viz http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/legalcode. ).

Autor ji získal z internetu. Napsala ji intelektuální elita Západu, ta skutečná elita, která nelže, která nepíše a nemluví to, co její „šéfové“ vyžadují a za co jim ti jejich „šéfové“ platí. Ta skutečná elita se snaží ukázat pravdu, skutečnosti, i když uvádí, kolika lžemi byl svět zaplaven mainstreamovými prodejnými medii, různými „nevládními organizacemi“ Západu a vlastní země (placenými příliš často různými velvyslanectvími nebo fondacemi, na příklad v tom smyslu nechvalně známou Sorosovou). Vydavatelem knihy je významný americký univerzitní profesor Eduard S.Herman z Pensylvánie, odborník pro ekonomii, politickou ekonomie, media. Phillip Corwin byl vysokým politickým představitelem OSN v BaH. George Bogdanich je americký spisovatel, publicista, filmový režisér a producent (spolu s Martinem Letmayerem). Tim Fenton je IT profesionál z Oxfordu, dobře obeznámený s jihoslovanskou tematikou. Philip Hammond je docentem londýnské South Bank univerzity. Michael Mandel je profesor práva na York univerzitě v Torontu v Kanadě. V roce 1999 se pokoušel přesvědčit Tribunál ICTY v Haagu, aby vyšetřil a obžaloval politické vůdce NATO za jejich roli při bombardování Jugoslávie. Jonathan Rooper byl producent a režisér v BBC TV News, seznámený během 15 let o problémech Jugoslávie. George Szamuely je autorem a novinářem, který publikoval po Evropě a v USA. Byl vydavatelem časopisu „Spectator“ (London), literární přílohy časopisu „Times“ (London), „The National Law Journal“ (New York). Jeho kniha „Bomby pro mír“ má vyjít.

Gen. Mladić prochází osvobozenou Srebrenicí - záběr z norského dokumentárního filmu "Srebrenica - obětované město"

Roku 2011 se objevil ještě jeden film o Srebrenici, který nepříjemně překvapil a rozzlobil ty, kteří dezinformovali svět o tom, co se tam děje. Norská Televize ukázala dva filmy o Srebrenici norského režiséra a nezávislého novináře Ola Flyuma „Město, které se může obětovat“ a „Stopy ze Sarajeva“. Filmy byly hned vystaveny divoké kritice, protože zbořily ustálená tabu o „neozbrojené“ armádě Aliji Izetbegoviće a o osmi tisících „zabitých“ zajatců, civilů. Válka v BaH, jejímž následkem bylo úplné zničení socialistické Jugoslávie, dala ten stát a strategicky důležitou řeku Dunaj pod multinacionální dozor. Ola ukazuje i špinavou roli nositele Nobelovy ceny za mír Ahtisaariho, loutky Evropské unie (EU), NATO a USA, který umožnil odtržení, vlastně uloupení Kosova a Metochije od Srbska. Ahtisaarimu tuto špinavou roli přihrál „americký člověk“, generální tajemník OSN Kofi Annan… Oficiální Srbsko údajně odmítlo ten film koupit.

Bývalý prezident Republiky Srbská Krajina (RSK) Goran Hadžić před soudem ICTY v Haagu

V kopcích Fruška Gora byl 20.července 2011 zatčen“největším jestřábem vlády”, po víceletém pronásledování, bývalý prezident Republiky Srbská Krajina (RSK) Goran Hadžić. Bělehradskému režimu (prezident Boris Tadić) se hned ulevilo. Další překážka pro vstup do EU a do NATO, a aby do Srbska „začaly téct Med a Mléko“ byla odstraněna. Režim bez jakéhokoliv otálení hned předal Hadžiće do vězení v Haagu. Různá media, včetně našich českých, uv“největším jestřábem vlády”,eřejnila o něm hned snůšku negativních údajů. Tribunál v Haagu ho obžalovává za vraždy v RSK nesrbského obyvatelstva, za ničení jejich domovů a sakrálních objektů, za etnické čistky v oblasti Kninské Krajiny a Východní Slavonie kolem Vukovaru. ICTY pochopitelně neuvádí vpády chorvatských paramilitárních útvarů ZNG a MUP (jednotky Ministerstva vnitra) do RSK, za terorizov“největším jestřábem vlády”,ání, vyhánění až i vraždění tamního často většinového srbského obyvatelstva Kninské Krajiny, což trvalo do poloviny 1991. Pak ty vpády zastavil, po obnovení bojové pohotovosti 9. sboru JNA (Jihoslovanská Lidová Armáda) se sídlem v Kninu, plukovník Ratko Mladić.

ICTY vůbec nic neříká o vyhnání 230 000 až 250 000) Srbů z Chorvatska, o oloupení a zničení jejich majetků a o masakru více než 1 000 z nich (civilistů!) ze Západní Slavonie a Kninské Krajiny v květnu a srpnu 1995, během operací chorvatské armády „Bljesak“ (Záblesk) a „Oluja“ (Bouře), za pomoci bosensko-muslimských jednotek, všichni po zuby ozbrojeni Německem, USA, Iránem, Argentinou, atd., pod strategickým velením žoldáků, pronajatých penzionovaných amerických generálů, z Akciové společnosti (!) MPRI (Military Professional Resosusrces Incorporated), za pomocí NATO letectva (průzkum, zásobování, bombardování). Pochopitelně, téměř nikdo na Západě nebere v úvahu neuvěřitelně rozsáhlou genocidu Srbů v ustašovském Chorvatsku za války 1941-45, za ničení a zabíjení v oblasti Kninské Krajiny v genocidiím Nezávislém státe Chorvatsko (NDH). A prakticky nikdo si nevšímá toho, že z těch 250 000 vyhnaných Srbů z Chorvatska v roce 1995 se prakticky téměř nikdo dosud do Chorvatska nevrátil.

Chorvatský generál Gotovina s americkými plukovníky a generály z MPRI při plánování genocidní ofenzívy proti chorvatským Srbům

V souvislosti s obžalobou Gorana Hadžiće (bývalého prezidenta RSK, Republiky Srbská Krajina), kvůli událostem kolem Vukovaru v létě a na podzim 1991, soudní fraška ICTY zcela zapomněla, že chorvatský prezident Tudjman vyhnal srbsko-chorvatskou většinou (Chorvatská strana demokratické změny a Srbská demokratická strana) zvolila srbského starostu Vukovaru Slavka Dokmanoviće, který spáchal sebevraždu ve vyšetřovací vazbě v Haagu, v noci z 28. na 29.června 1998. Tudjman ho jako starostu ná“největším jestřábem vlády”,silím vyměnil za Marina Vidiće, člena své strany HDZ, která na volbách ve Vukovaru byla poražena a získala pouze 25% hlasů. Pochopitelně, Západ nic nehlásil o masakrech Srbů a o vraždách projihoslovanských Chorvatů ve Východní Slavonii (například elitního chorvatského šéfa policie v městě Osjek Josipa Reichla Kira), kolem Vukovaru, Borova Nasela. Při organizaci vyhánění a vražd Srbů významně „vynikli„ chorvatští předáci Branimir Glavaš (pozdější generál), Tomislav Merčep (významný likvidátor Srbů i v Pakracké Poljanje, kolem Gospiće - zatím za vraždy Srbů netrestán), Vladimír Šeks a další. 204.brigáda ZNG (Sbor národní gardy) tam utvořila Skupinu pro tiché likvidace.

Během bojů kolem Vukovaru, srbské paravojenské jednotky jako pomstu zavraždily u Ovčary nejen kolem 200 chorvatských členů ZNG, MUP a zajatých členů různých paravojenských jednotek ale i chorvatských civilů. Srbské zdroje toto odsoudily jako válečný zločin, zcela cizí vojenským dějinám a mentalitě srbského a černohorského národa, i když mezi zabíjenými byli i ti, kteří vraždili civilisty i vojáky, nejenom Srby, ale i pro jihoslovansky smýšlející Chorvaty.

V přehledu toho, co uskutečnila vláda v Bělehradě, ty „výsledky“ do dne zatčení Gorana Hadžiće, popsal Dr. Srdja Trifković, význámný srbský intelektuál, spolupracovník amerického časopisu o kultuře THE CHRONICLES:

... uskutečnění loutkové vlády; zničení ekonomie; zadlužený stát; masová nezaměstnanost; takřka likvidace do té doby srbské pýchy, armády; pozměňování dějin; vymývání mozků merionetskými medii pod státní kontrolou; rozdělení Srbů na vlastence a masu přisluhovačů EU a USA, kteří věří všemu, co se jim řekne; násilím odebrané teritorium Kosova a Metohije; země se oficiálně stává kolonií. Na seznamu přání (wishlist) EU a USA zůstává ještě pouze uznání Kosova za samostatný stát.

Tady je možno přidat, že se v té době chystala i „výprodej vody“ v Srbsku (bohužel, z části již uskutečněná). Zdalipak měl Dr. Srdja Trifković ve všem pravdu nebo to poněkud přehnal? Zde je nutno nezbytně uvést to, co řekl nezapomenutelný přítel Srbů, „Švýcar srbského srdce“, profesora kriminalistiky z Lausanne, Archibalda Reisse, a citovat pár vět, které napsal ve své útlé knížce „SLYŠTE, SRBOVÉ !“ v 1928, ve které seznámil svět se zločiny, které spáchala rakousko-uherská armáda v oblastech Srbska Mačva a Podrině, na nevinných srbských civilistech.

„Byl jsem s vámi, když jste byli v nouzi. Dělil jsem se s vámi o vaše utrpení a abych to mohl uskutečnit, obětoval jsem skvělý život a velmi krásnou kariéru, která hodně slibovala. Zamiloval jsem si vás, protože jsem viděl v těžkých chvílích váš národ v bitvách a v osudových chvílích, kdy se poznává skutečný charakter toho kterého národa… Nicméně jsem v“největším jestřábem vlády”,iděl i vaše chyby, které se hrozně ukázaly po válce. Některé vaše nedostatky, pokud je neodstraníte, budou zhoubné pro váš národ…Při vypočítávání vašich ctností nebudu moct mluvit o lidech, které vy nazýváte „inteligencí“. Jim se věnuji teprve v odstavcích pojednávajících o vašich nedostatcích. Na štěstí, většinu vašeho národa představují venkované, sedláci, ne tak zvaná „inteligence“.

Srbové v Bosně a Hercegovině (BaH) neměli štěstí s „vysokými“ představiteli Západu, kteří se chovali jako svrchovaní koloniální pánové. V protektorátu Čechy a Morana, okupovaném Němci, vládl všemocný „Reichsprotektor“, jeden z nich byl „krvavý“ Reinhard Hendrich, kterého čeští vlastenci zabili v 1942. V německých správních oblastech vládli „Gauleiteři“.

Paddy Ashdown

Asi nejhorší ze všech„Reichsprotektorů“ nebo „Gauleitervů“ toho Západu v BaH byl bývalý britský politik Paddy Ashdown (údajně člen během voleb poražené Liberální strany). Velikými hrozbami nutil vládu Republiky Srbské (v BaH), aby přiznala Západem utvořené smyšlenky, dezinformace o dění kolem Srebrenici a aby se zřekla výsledků svého vlastního vyšetřování o těchto událostech. Dalším Reichsprotektorem byl Rakušan (pravděpodobně germanizovaný Slovinec) Wolfgang Petritsch, pak další Rakušan (asi zase slovanského původu) Valentin Inzko. První západní Reichsprotektor byl Španěl Carlos Westendorp, známý svými postupy proti srbským politickým stranám během voleb v 1996 a pak i tím, že nechal vyhodit profesora Šešelje z inaugurace prezidenta Republiky Srbské(BaH) v Banja Luce (1998).



Bez přehánění lze říci: Běda i nevinnému Srbovi, který se dostane do rukou Trestného tribunálu pro válečné zločiny ICTY v Haagu. Tady je vhodné si vzpomenout na starou pravdu ještě z dávných dob tureckého bezpráví v Srbsku: Kadija (turecký soudce) tě žaluje, kadija tě i odsuzuje! Tady je ještě dobré si přečíst i kapitolu George Samuely: „Zneužití důkazů svědků v Haagu“ (E.Herman: Masakr v Srebrenici, 2011, str. 53 a dále).

Kapitola začíná takto:

„Mezinárodní trestní tribunál pro někdejší Jugoslávii (ICTY) sehrál rozhodující roli při vzniku oficiálního ortodoxního pojetí událostí v Srebrenici. Platné předpoklady ICTY jsou shodné s NATO státy a s institucemi, které zajišťují většinu financování (ICTY), hlavně vláda USA, která také vybrala většinu původního osazenstva. Podle těch předpokladů, které se objevily ještě před nějakým vůbec významným hodnocením o příčinách a o vedení války v bývalé Jugoslávii, Srbové byli podněcovatelé těch válek; Srbové byli pachatelé genocidy; Srbové na rozdíl od jakékoliv jiné etnické skupiny za válek páchali zvěrstva jako výraz státní politiky; Srbové byli kriminálníci, kteří vykonávali zločinecké rozkazy zločineckého vedení; a Srbové musí být donuceni přiznat své viny, aby se káli za své hříchy… ICTY otevřeně sledoval politické cíle na škodu legálních postupů, které už dávno před tím přijaly ty státy Západu, které utvořily a finančně zajistily právě tento ad hoc tribunál“

Budova věznice a soudu ICTY v Haagu

Svou nepoctivou činností se ICTY podařilo zlikvidovat část srbské vedoucí politické i vojenské elity a udělat z ní kriminálníky. Copak není divné, že byli Srbové do osmdesátých let 20 století pokládáni za statečné, hrdinské, věrné a poctivé - a pak se najednou stali vzory zla, a jako takové je Západ (Německo, USA) ukazuje i ve filmech.

Hlavní prokurátoři ICTY Richard Goldstone, Louise Arbourová i Carla del Ponte, byli vzhledem ke své zaujatosti proti Srbům, jeden horší než ten druhý. Ani pozdější hlavní prokurátor, belgický právník Serge Brammertz, se nezdál být lepším. Pouze Carla del Ponte, možná pod vlivem výčitek svědomí, už jako velvyslankyně v Argentině, odhalila hrůzné zločiny UÇK, zločinecké organizace kosovských Albánců, v souvislosti s vraždami zajatých Srbů a Romů, kvůli získáni jejich orgánů, které pak prodávali k transplantacím. A bez pochyby hlavní organizátor těch zločinů, Hashim Thaçi, je teď prezidentem “státu” Kosovo, kterého chrání i teď jeho “šéfové” z USA a EU, jako kdyby Rada Evropy už jednou nepřijala zprávu o těch jeho zločinech od švýcarského vyšetřovatele Dicka Martyho. Zdali by Spojené Státy přijaly jako prezidenta spřátelené země gangstera Al Caponeho z Chicaga nebo podobného mordýře?

Profesor právnické fakulty university v Torontu Michael Mandel takto popsal 12.dubna 1999 zločiny organizace NATO, jakož i činnost ICTY. 

1.) zločin proti lidskosti (vlády států organizovaných v NATO jsou mnohem vice odpovědné za smrt a ničení na Kosovu a v Srbsku, nežli srbská armáda a UÇK).
2.)zločin proti mezinárodnímu právu a chartě OSN (toto znamená i odsouzení ICTY).
3.) zločin proti historii (znamená cynické a revizionistické chápání pojmu holocaust a degradace pojmu genocida, aby se ospravedlnila agrese. Profesor Mandel, jako Žid, toto vnímá obzvláště intenzivně. “Jak může vůbec někdo vážně přirovnávat Srby k nacistům”, táže se professor Mandel).
4.) zločin proti pravdě  -  tady profesor Mandel praví

“To já mluvím o vás, media, která zveřejňujete každý od samotného začátku od NATO připravený výmysl jako pravdu, abyste vyjádřila souhlas s agresí. Do této chvíle jste se projevila, že jste jen trochu víc než nástroj propagandy Pentagonu…”. 

Nemůžete-li dojít k demokracii, demokracie přijde k vám

Obžalobu proti zločinům NATO proti Srbsku na 38 stránkách textu připravil a předal 3.května 1999. Tribunálu ICTY i známý řecký skladatel Mikis Theodorakis.

ICTY, z docela průhledných důvodů (diktát USA) zcela pozměnil základní princip Mezinárodního vojenského tribunálu v Norinberku (1946), který za hlavní a nejhorší zločin pokládal zločin proti míru, a to “plánování, přípravy, zahájení a vedení útočné války, nebo války na základě porušení mezinárodních smluv, paktů nebo záruk.” A toto přece neodpovídalo chystaným agresivním cílům tehdejších tvůrců politiky USA, které v době zrodu ICTY v 1993 zastupovala při OSN Madeleine Albrightová, budoucí významný zločinec proti míru v Jugoslávii (podle principů Tribunálu v Norinberku). Ale sám nápad na založení ICTY zveřejnil už v srpnu 1992 ministr zahraničí Kohlovy vlády sjednoceného Německa Klaus Kinkel, o kterém bývalý důstojník německé armády Erich Schmidt-Eenboom (“Der Schattenkrieger - Klaus Kinkel und der BND”, Düsseldorf, 1995) píše, jak Kinkel a jeho německá zpravodajská služba BND chystala zničení Jugoslávie. A Kinkel byl dobrým žákem zločince proti míru Hans-Dietricha Genschera. Německo bylo v té době motorem pro rozbití Jugoslávie a autorem dělání ze Srbů zločince. Srby bylo nutno potrestat, protože pomáhali ve dvou porážkách Německa. Rada Bezpečnosti (RB) OSN svou rezolucí č. 827 v květnu 1993 založila ICTY jako ad hoc Tribunál, i když Rada Bezpečnosti pro toto neměla kompetenci. Německý nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass a řada jiných, pokládají Genschera a vládu kancléře Kohla za spoluviníky rozpadu Jugoslávie a tím i za krvavé balkánské války té doby.-

“Nikdo se neodvážil obžalovat za politickou odpovědnost tehdejší vládu Kohla a Genschera. A to navzdory tomu, že uznala jako samostatné státy Chorvatsko a Slovinsko, neopodstatněně a zbrkle”. 

Když bylo opakovaně vytýkáno Tribunálu ICTY, že jsou zatýkáni a odsuzováni pouze srbští předáci pro jejich účast ve zločinech během války, zatím co Izetbegović a Tudjman vůbec nebyli obžalování nebo potrestáni, ICTY odpověděl, že se i o nich sbírá materiál k obžalobě, ale že oba jaksi zemřeli v mezidobí přirozenou smrtí.

Způsob zatýkání jednoho srbského důstojníka na požadavek ICTY byl obzvlášť špinavý. Náčelník generálního štábu VRS (Vojska Republiky Srbské BaH), general Momir Talić se účastnil s ministrem obrany RS Manojlem Milovanovićem na širší konferenci vysokých štábních důstojníků ve Vídni o zklidnění situace v BaH, kterou organizovala Rakouská vláda, tamní Vojenská akademie a OBSE. Talić dostal od vlády Rakouska vízum, osobní zabezpečení a
nutné záruky. Ale nevěděl, že ICTY právě v té době vydal zapečetěný (tajný) příkaz k jeho zatčení (sealed indictment). A tak v polední přestávce conference (25.srpna 1999), když se podávala káva, byl Talić zatčen a okamžitě odeslán do Haagu. Od zatčení se ihned distancoval přítomný velitel SFOR v BaH americký generál M. Willcock. Talić se před tím se svými kolegy ze SFORu kamarádil. Zdalipak to svinstvo udělal někdo z vlády Rakouska? Copak ta událost nedělá z mezinárodní scény Západu hnojiště? Generál Talić ve vězení onemocněl (tumor mozku) a “milosrdný” ICTY ho chvíli před smrtí pustil domů do Srbska, aby tam zemřel (2003) a ne ve vězení. I tuto událost si nutno zapamatovat, když se budou psát dějiny ICTY. A že Věčná Pravda potrestá organizátory této špíny.

Profesor běhelradské university Milan Bulajić, autor knihy “O úloze Vatikánu při rozbití juhoslovanského státu” (1994) upozornil autora knihy o ještě jednom velikém podvodu v souvislosti s událostmi v někdejší Jugoslávii. Profesor De Paulovy university v Chicagu, Egypťan a pravověrný muslim Sharif Bassiouni, byl odpovědný za přípravu materiálu pro OSN o válečných zločinech. Srbské úřady mu podle Bulajiće dvakrát (možná dokonce i třikrát) poslaly požadované údaje, ale on je NEPOSLAL dál, takže byla jeho zpráva pro OSN BEZ srbských údajů o zločinech, spáchaných proti Srbům v BaH, v Chorvatsku a ve Slovinsku.

Podle norimberského postupu, rozkaz nadřízeného neospravedlňuje válečné zločiny podřízeného. Zatím ICTY neměl tolik zájmů ohledně zločinů poměrně níže postavených pachatelů, kteří je přímo vykonali. Protože vykonávali rozkaz, jejich zločiny byly podle ideologie ICTY do jisté míry pochopitelné, dokonce i odpustitelné. ICTY pokládá za zločiny pouze ty, které jsou následkem genocidního plánu, připraveného politickými vůdci. Ohledně dokazování zločinů ICTY podceňuje soudní nálezy a mnohem větší pozornost věnuje svědectví očitých svědků, i když je to nejméně spolehlivý způsob při dokazování.

Upozorňuje-li svědek obhajoby na rozpor, kontradikci při svědčení, soudce ICTY ho může a smí napomenout, aby přestal obtěžovat. Protože nemůže (nesmí) popírat to, co říká svědek, možnost obžalovaného, obzvláště srbského obžalovaného, že rozsudek znamená zproštění viny, osvobození, se rovná prakticky nule. Proto je nejlepší způsob, jak docílit mírnější trest solidní přiznání, které odpovídá povídačce ICTY. A tak přiznání dává nepopiratelný důkaz o strašných zločinech a činí zcela nepotřebným jakýkoliv poctivý soudní proces, důkazový materiál. Tady je dobré si vzpomenout, jako příklad, jak během zločineckého NATO bombardování Svazové Republiky Jugoslávie (Srbsko + Černá Hora) v roce 1999 západní media přinesla zprávu albánských očitých svědků, že Srbové povraždili 700 Albánců a jejich mrtvoly pak naházeli do šachet dolu Trepča. Jeden anglický novinář dokonce tvrdil, že v blízkosti nějaké šachty cítil prý nepříjemný zápach z mrtvol… Ale už 12.října 1999. Kelly Moore (spolupracovnice ICTY) hlásila, že v té šachtě dolu Trepča nebyly nalezeny žádné mrtvoly, ani zbytky po nich. Tomu konečně odpovídal i článek D.Pearla a R.Blocka ve Wall Street Journal (31.prosince 1999):

Válka na Kosovu byla surová, rozhořčená a divoká. Genocida to ale nebyla. Povídání o masových surovostech vznikala a přecházelo se přes ně s nedostatečnými důkazy. Žádné mrtvoly nebyly v šachtě dolu…”

Tribunál pro válečné zločiny, ono ICTY, není Norimberk z roku 1946. ICTY jsou spíše stalinské čistky z třicátých let, dosud ale bez trestů smrti. Nepočítáme-li ale nemalý počet Srbů (dosud 13!!), kteří zemřeli během soudního procesu v Haagu, ve vězení nebo ve vyšetřovací vazbě v Scheveningenu, nebo dokonce i během zatýkání…

Dvě ženy bez svědomí a výčitek - Hillary Clintonová a Madeleine Albrightová

Kdo se dověděl podrobněji o projevu Hillary Clintonové 31.srpna 2016 na Národním kongresu Americké legie s heslem o světě “benevolentní globální hegemonie” USA, musel si uvědomit, že by zvolení v roce 2016 této dámy za prezidenta USA znamenalo pokračování ve zbytečných krvavých válkách a zbytečném chaosu v dalších oblastech. Vždyť paní Hillary nazývali ve své době,  kdy byla ministrem zahraničí USA, když vládl první 4 roky prezident Obama, “největším jestřábem vlády”. Jaká by asi byla “spravedlnost” Tribunálu ICTY v Haagu, jak by mohl dopadnout soud s generálem Mladićem, kdyby se paní Hillary Clintonová stala prezidentkou USA. Jako malé osvěžení paměti: paní Hillary v roce 2002 hlasovala v senátě pro válku (tj.napadení) a vlastně zničení státu Irák a v roce 2011 jako ministr zahraničí USA se velmi “zasloužila” o bombardování a zničení státu Libye.

Jaromír Bradávka

6. 9. 2016     PaulCraigRoberts
Konference k vyčistění mozků od oficiální verze 11. září 2001 proběhne v Cooper Union v New Yorku 10. a 11. září. Jestliže někteří z mých čtenářů – pokud jde o toto datum – mají stále ještě vymytý mozek, doporučuji jim účast na konferenci co nejvřeleji. Vstupenky jsou ještě k mání.

Války a kulturní konflikty, vyvolané americkou reakcí na události z 11. září, už po dobu patnácti let vytvářejí globální napětí. A navíc – další a další otázky o tom, jak se věci 11.9 doopravdy sběhly – se derou na povrch. Do očí bijící nesoulad mezi oficiálně vyprávěným příběhem o 11. září bude na konferenci konfrontován s vědecky podloženými důkazy, shromážděnými hvězdnou sestavou expertů, kteří na konferenci vystoupí. Celkem bude předneseno 10 přednášek s pozorností upřenou i na oněch 28 nově se objevivších stránek původní vládní zprávy o 11. září, které byly až do nedávných dní utajovány.

Konference proběhne 10. a 11. září v době od 10 hodin dopoledne do půl sedmé večer v Cooper Union 7 East 7th Street, Manhattan (7th St. and 3rd Avenue)

Další informace a vstupenky na: www.911justiceinfocus.org

Překlad  Lubomír Man

Břetislav Olšer 
6. 9. 2016   Rukojmí
Co se týká mého odsouzení soudcem Mgr. Alešem Novotným, tak to je trochu jinak. Celý proces je vykonstruovaný, přesně jak nedávno sdělil Andrej Babiš, tady se zavírá na objednávku, a já jsem jeden z úkazů těchto praktik. Trestní oznámení na zmíněného soudce jsem podala až po té, když nedbal mé výzvy, aby ze svého postu odstoupil a vyhnul se tak další dehonestaci. Jsem přesvědčena a z průběhu hlavního líčení to dokonce vyplývalo, že již při zahájení věděl že mě odsoudí a kolik let mi dá.


Alena Vitásková vystudovala fakultu pozemních staveb VUT v Brně. Od roku 1974 pracovala na různých pozicích v Severomoravské plynárenské, a.s., Ostrava, naposledy ve funkci generální ředitelky a místopředsedkyně představenstva. V letech 2001–2003 působila ve společnosti Transgas, a.s. a RWE Transgas, a.s., ve funkci předsedkyně představenstva a generální ředitelky.

V období 2004–2007 byla předsedkyní představenstva Pražské teplárenské. Byla prezidentkou Klubu plynárenských podnikatelů. Obdržela titul Manažerka roku 2002; 20. července 2011 byla jmenována předsedkyní Energetického regulačního úřadu, a to s platností od 1. srpna 2011 na funkční období šesti let.

Alena Vitásková poskytla rozhovor internetovým novinám Rukojmi.cz:

Možná máme podobné osudové cesty; oba jsme studovali na stejné škole ve stejném roce, oba jsme se ve stejném roce přestěhovali do Ostravy; já byl na fakultě technologie kůže, gumy a plastických hmot v tehdejším Gottwaldově, detašovaném pracovišti VUT Brno, kde Vy jste na studovala na fakultě pozemních staveb...?

Nevím, jestli jsme měli podobné osudové cesty, pokud ano, tak víte, co je to boj o přežití. Jako dítě, jsem zažila mnoho ran osudu, včetně úmrtí otce. Platí přísloví, když ztratíš tátu, ztrácíš chleba, když matku tak ztrácíš všechno. Výchova u babičky a dědy měla své kouzlo a vděčím jim za vše. Ale i tato etapa byla poznamenána, nedostala jsem se na střední školu tenkrát to byla SEŠ, přestože jsem měla průměr 1,1. Babička s dědou „tzv. politicky selhali“ v době normalizace. Byla jsem v patnácti poprvé politicky perzekvována komunistických režimem – ano nemohla jsem studovat. Byla jsem přijata na dvouletou ekonomickou školu bez maturity. V té době jsem nic nechápala. Obrovská křivda jedničkářce, která toužila studovat, křivda na nevinném děcku. S odstupem času dnes vím, že to byla doba, kdy po několika týdnech pláče se ve mně něco zlomilo, objevil se vzdor režimu a u jinak milé dívčiny s vlasy po pás se zahnízdila bojovnost, kterou jsem dříve neznala a neměla důvod poznat. Ano bylo to poprvé a bohužel ne naposled kdy jsem si řekla: „Tak a dost, mě na kolena nedostanete, ZLU, se nepodvolím, já prostě vystuduji.“

A skutečně, velmi složitě a z obrovským odříkáním jsem vystudovala nejdříve dvouletou ekonomickou školu, v 17 ti nastoupila do práce. Začala studovat Střední ekonomickou školu s maturitou – večerně. Studium trvalo 5 let. Vzhledem k tomu, že jsem udělala rozdílové zkoušky, tak jsem mohla nastoupit do 2. Ročníku, čímž jsem si toto studium zkrátila jen na 4 roky. A pak opět při zaměstnání, jsem zahájila přípravu na vysokoškolské studium technického směru. Rozdíl mezi ekonomickou školou a VUT byl značný a nechtěla jsem nic podcenit. Tak jsem se téměř 2 roky připravovala na přijímací zkoušky a doučovala technické předměty, které na ekonomické škole nebyly a nebo byly v rozsahu jiném než se očekávalo na technické škole. Byla to především matematika, fyzika a deskriptivní geometrie. Studium na vysoké škole trvalo 6 let. Takže takový byl začátek drzé holky a boje o přežití.

Nikdy jste neměla potíž jako žena s emancipací; co byste vzkázala expremiéru Topolánkovi, který byl odjakživa typický mačo, který jen žoviálně prohlásil mj. že ženy se mohou svobodně rozhodnout nemít děti a pak mají stejné šance jako muži, avšak Vy jste dokázala úplný opak; vytvořila jste svoji rodinu, porodila syna a od roku 1974 jste už pracovala v podniku Severomoravské plynárenské, a.s., Ostrava, posléze i ve funkci generální ředitelky a místopředsedkyně představenstva… Pár let po ukončení studia…

Co bych v této souvislosti vzkázala panu Topolánkovi? Ne vše by se hodilo veřejně uvádět. Nicméně má pravdu, rovné podmínky pro muže a ženy ještě stále nejsou a v naší kultuře se stále ještě budují. Vezměte v úvahu, kdy dostaly volební právo ženy ve Švýcarsku? Je to de facto pár desítek let zpět. Nicméně považuji za zcela nepřístojné, aby vznikaly nějaké kvóty, či jiná nařízení, která by měla ovlivňovat postavení žen ve funkcích. Měl by to být přirozený vývoj. Myslím, že daleko palčivější problém bude islamizace našich evropských kultur. Možná, že některým mužům mohou právě hodnoty, které ženy získaly v průběhu budování naší kultury, nezávislost, rovné postavení atd. vadit. Proto musíme velmi důrazně – nejen jako ženy bránit naše postavení ve společnosti, svoji kulturu, náboženství i zvyklosti.

Předpokládal bych, že ve Vašem mládí se jistě jako půvabná dívka budete spíš předvádět na molech módních přehlídek, přitom Vy jste šla po stopách stavbařských a energetických vědomostí. Co Vás přivedlo k práci, kterou vykonávali převážně muži; krásná, moudrá a úspěšná mj. též prezidentkou Klubu plynárenských podnikatelů a obdržela jste titul Manažerka roku 2002…?

V době, kdy jsem končila základní školu, tak snad ani mola nebyly… ale to je legrace. Technický směr studia a práce v mužském světě, kterých plynárenství v té době bylo hmm hmm, tak to byla shoda náhod. Ze školy jsme měli nějaké pochodové cvičení. A šli jsme kolem budovy Severomoravských plynáren. V té době v 70 létech to byla nová, moderní, krásná pro mě úžasná budova. No a místo na umístěnku, tak se říkalo místu, které jste po škole dostal, jsem se vydala na dobrodružnou cestu. Sama jsem navštívila tuto „úžasnou budovu“ a vydala jsem se přímo sama do kanceláře kádrového náměstka. Již v té době to byla velká odvaha, ale to já nevěděla. Moji troufalost zchladila vedoucí kádrového, která se jednání u náměstka zúčastnila.

Když jsem ze sebe vysypala, co v 17-ti umím… (měla jsem státnice z psaní strojem, uměla jsem těsnopis) dostala jsem nabídkou nastoupit. Byl červen a končila jsem školu. Bylo mi sděleno paní vedoucí, že musím nastoupit ihned 1. 7. Nahrnuly se mi slzy a zažadonila jsem, že bych chtěla mít ještě prázdniny. Zlý pohled a našpulená tvář hovořily samy za sebe, srdce se mi sevřelo. Zasáhl kádrový náměstek slovy. „Děvucho, vždyť si tak mladá, užij si poslední prázdniny a 1. Září ať jsi tady“. Psal se rok 1974 a začala moje pracovní dráha – doživotně spjata s energetikou. Ti dva – kádrováci, co mě přijímali byli nesmírně přísní, ale jak jsem je později poznala, báječní lidé, kteří se skutečně o své zaměstnance starali.

Co na to říkali muži? Nezačaly jejich averze vůči Vám už v té době? Možná proto jste byla právě mužem odsouzena jako v rámci presumpce neviny nepravomocně na 8,5 roku do vězení, na což jste jako silná a sebevědomá žena zareagovala podáním trestního oznámení právě na onoho soudce…

Co říkali muži v době, kdy jsem nastupovala do této profese, to fakt nevím. Nebyla jsem jediná žena pracující v tomto oboru a nenastupovala jsem do vrcholové funkce. Začínala jsem na nejnižších pozicích a postupně po žebříčku postupu jsem se po téměř 30-ti létech propracovala až do funkce generální ředitelky, předsedkyně představenstva atd. Byly mi svěřeny nejedny důležité úkoly v zájmu státu, jako např. připravit plynárenství na privatizaci. To jsem již byla v čele největší plynárenské firmy Transgas a.s. ve funkci předsedkyně představenstva a generální ředitelky.

Jedno z prvních zahraničních jednání jsem vedla s vedením Gazpromu v Moskvě. Opět jsem dorazila – sama – na jednání do myslím že se sídlu říkalo „dračí zub“? Byla jsem fascinována ale ne natolik, aby jednání bylo vedeno v nerovném postavení, přestože proti mně si k jednacímu stolu sedlo celé vedení Gazpromu. To byla první velká zkušenost, jestli byli pánové zvědaví, co ta ženská chce, že přišli v plném počtu, to dodnes nevím. Jednání proběhlo v konstruktivním duchu a spolupráce byla v té době na velmi vysoké úrovni. Dnes má Gazpromexport ve vedení rovněž ženu, a mohu říct, že je vynikající s vynikajícími pracovními výsledky.

Co se týká mého odsouzení soudcem Mgr. Alešem Novotným, tak to je trochu jinak. Celý proces je vykonstruovaný, přesně jak nedávno sdělil Andrej Babiš, tady se zavírá na objednávku, a já jsem jeden z úkazů těchto praktik. Trestní oznámení na zmíněného soudce jsem podala až po té, když nedbal mé výzvy, aby ze svého postu odstoupil a vyhnul se tak další dehonestaci. Jsem přesvědčena a z průběhu hlavního líčení to dokonce vyplývalo, že již při zahájení věděl že mě odsoudí a kolik let mi dá. To je za prvé. Žalobce Radek Mezlík se s tím chlubil svým přátelům ještě v době, kdy nebylo zahájeno ani dokazování před soudem. Domovní prohlídky byly prováděny v rozporu s Ústavou ČR a v rozporu s Listinou práv a svobod.

Senát, který mě soudil, byl vybrán rovněž v rozporu s Ústavou a Listinou práv a svobod. A nyní, proč jsem podala trestní oznámení na soudce? Přece on, jako představitel justice by neměl zneužívat pravomoc úřední osoby a to ještě v postavení soudce. Ale pan Novotný si vybral svůj senát s tím vědomím, že tyto základní právní dokumenty – jakým je Ústava vědomě porušil a přesto si přísedící takto nezákonně vybral. To je přece neomluvitelné. Nemohu opomenout, že členové senátu hlasují rovným hlasem o vině či nevině ale i o výši trestu. Obě dámy se však po celou dobu hlavního líčení chovaly zcela nezúčastněně. Jedna celé hodiny, dny a týdny četla bez skrupulí Blesk, druhá zjevně trpí závažnou nemocí. Třetí přísedící – jako náhradník celou dobu spal.

No a pak jsem byla shledána vinnou, bez důkazů, bez zjištění prospěchu z této „údajně trestné činnosti“. Vzhledem k tomu, že mě silně unavuje vysvětlovat, že jsem licence nevydala, ten kdo je vydal je u soudu jako ctihodný svědek, že jsem na úřadě nebyla, kdy boom nastal atd. tak jsem vydala jednoduchou brožurku „Na prahu vězení“. Podotýkám, že je k dostání ZDARMA, asi nejsem ještě politik, abych žbluňky vydávala za literární dílo a chtěla zpeněžit.

V čem byl onen zakopaný pes v tomto soudním procesu, o co šlo; za co trest, proč ono trestní oznámení…? V pozici šéfky ERÚ jste zpochybnila stovky solárních investic, u nichž podle Vás existuje podezření, že čerpají neoprávněně vysoké dotace. „Zelené elektrárny" mají na podporu nárok po 15 až 20 let po spuštění... Má to něco společného s tím, že v souhrnu tak ERÚ zpochybňujete sumu v řádu desítek miliard korun... ?

Je to dlouhé vyprávění. Solární tunel byl připraven jen pro určitou skupinu, ne pro všechny. Jenže si této lukrativní pobídky státu zřejmě všimli i jiní investoři a průšvih byl na světě. Průšvih, který stojí daňové poplatníky ročně 27 mld. Kč. Ale to je asi na samostatnou brožurku, přivedl jste mě na dobrý nápad,…pokud budu mít identitu – dostanu-li se do Senátu, tak bude opravdu o čem hovořit, kdo je za solárním tunelem a co „partička“ ještě připravovala a co se jí nepovedlo, co jsem jim svým příchodem na ERÚ zhatila.

Jaké se ve Vás po vyhlášení tohoto trapného ortelu bouřily emoce?

Prožila jsem nepředstavitelný šok. Měla jsem tři advokáty, kteří mě ujišťovali, že dostanu zproštění, protože tam nic není. Pro zproštění, že stačí, když pojede jeden. O výsledku jsem se dozvěděla z medií, mí advokáti byli v šoku. Uvědomila jsem si v plné nahotě, že mohu být ráda, že není trest smrti a vzpomněla jsem si na Miladu Horákovou. Tentokrát jsem neplakala, jako tenkrát v 15-ti když mě komunistický režim nenechal studovat. Emoce ale byly po těch více než 40-ti létech odstupu úplně stejné. Emoce stejné, doplněné o 40-ti leté zkušenosti z pracovního procesu. A já se ptám, v čem jsem tak nebezpečná, komunisté mě nechtěli nechat studovat, tzv. demokratický režim se mě bojí tak, že mě chce nechat zavřít.

Rozsudek nade mnou – dehonestující demokracii, justici, spravedlnost byl vynesen 22. Února 2016 a tato vláda očekávala, že budu konečně rezignovat. Což jak vidíte jsem neudělala. Vláda musela ukončit téměř rok trvající nezákonný postup proti mně, který vedla (myslela si že sofistikovaně) různými novelami zákona, které nezákonně měnila jen aby se mě zbavili. Prostě ubohý boj mocných proti státnímu úředníkovi, který nešel na ruku mafii. Podivné panoptiku, nemyslíte? Ano jsou chvíle, kdy se mi chce zvracet ne z nevolností, ale nad ubohostí těch, kteří by měli řídit stát ku prospěchu nás všech a chovají se uboze.

Pro mě jsou situace při soudních procesech či poté život vězňů za mřížemi dosti blízké; třicet roků jsem jako novinář psal v Ostravě ze soudních síní, osobně jsem poznal vrahy, byl jsem přímo v cele ve věznici na Mírově s posledním českým odsouzencem k trestu smrti Vocáskem, sledoval jsem na lavici odsouzených i bílé koně v tzv. rumové aféře, byl jsem v cele v Heřmanicích, v níž trávil dobu svého trestu i Václav Havel. Dosti mě pocit, že bych měl být na jejich místě, děsil. Dokázala byste si Vy představit svůj život v zamřížované cele, týden, měsíc, rok, osm let…? Lze si vůbec představit, jak v tomto prostředí vězení slavíte narozeniny, Vánoce, Silvestr…?

Představa to je těžká, a obzvlášť je to těžké, když víte, že jste vůbec nic nezákonného neudělal. Bolí bezpráví, zvůle, hnus. Pokud by k tomu opravdu došlo, a já byla pravomocně odsouzena, tak pochopitelně nastoupím. Víte, pak mi bude na té druhé straně asi lépe, pak se musím ptát, jestli tam za mřížemi skutečně nejsou lidé slušnější, než svoloč, která si hraje na právní stát. Věřím ale, že v justici zůstali ještě nezkorumpováni a spravedlnosti oddáni soudci, i po této zkušenosti tomu stále věřím. Že se tito soudci budou chtít distancovat od těch, kteří justici a spravedlnost považuji za práci na objednávku s předem zadaným výsledkem.

Jednou řekla bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová, že u nás existuje justiční mafie…? (Tenkrát ji za to žalovala vrchní státní zástupkyně Vesecká, které jste poté nabídla místo místopředsedkyně v ERÚ)

Ano, o tom sporu pochopitelně vím a paní Benešové dávám po mé vlastní zkušenosti za pravdu. Jen je mi líto, že paní Marie Benešová tyto justiční mafie pravděpodobně kryje. Nedávno jako ministryně spravedlnosti mohla na skutečných příkladech tuto justiční mafii dehonestovat, může to udělat jako poslankyně, ona má komplexní informace. Ať povstane pojmenuje konkrétní případ a dotáhne jej dokonce. Jsem ochotna ji v tomto nejen podpořit. Jen tak se začne společnost uzdravovat, budeme-li ochotni tyto mafie skutečně odhalovat a postupně likvidovat. Víte, když je někdo ve funkci ministryně spravedlnosti, tak by se měl o spravedlnost skutečně zasadit. A to můžete jen tím, že budete hmatatelně konat. Já jsem v té době paní ministryni Benešovou žádala, aby s mým případem seznámila, jak krásně jsme mohly justiční mafii odkrýt…

Lze vysvětlit konání soudů v případech ProMoPro, Opencard či Bakalovy byty ve srovnání s Vaším šokujícím trestem? Vondra i Bém jsou za vodou, přitom to byli oni, kdo byli před časem jako první za ProMoPro či Opencard odpovědní…

K tomu se mi těžko vyjadřuje. Zde je přece zářný příklad justiční mafie. Vidíte, proč paní Benešová nezakročí? Přece to je do nebe volající. Proč politici nekonají? Ptám se proč??? Jsou součástí této mafie? Zavírá se na objednávku, aby se zakryl zločin mocných? Mocní tohoto státu si myslí, že lidé jsou hloupí, že nedokáží ty zlodějny rozpoznat, když se to v mediích trošku přibarví, odpoutá se pozornost trošku se to zkomolí a předhodí se nevinná oběť, prostě vlk se nažral, koza zůstala celá… Jenže věřte mi, lidé nejsou hloupí, ještě nemají vymyté mozky, přestože snaha aby tomu tak bylo je obrovská. Lidé si umí vyhodnotit situace sami a mnohdy byste žasli s jakou logikou. To že stále ještě mlčí….jsou unavení věčným lhaním politiků, jejich nabubřelostí prostě mají toho dost. Lidé chtějí svým voleným politikům věřit, že je nebudou podvádět, že zákony budou schvalovat pro ochranu občanů a ne tunelářů a šmejdů. Je tady ještě co napravovat, ale pokud bude přetrvávat trend, že každého, kdo se postaví proti proudu zlikvidujeme, tak to půjde velmi pomalu..

Nevím, jestli jste věřící, ale na přísloví: Boží mlýny melou pomalu, rychle jistě dáte...

Ano, jsem katolík. V zemi, která nechává zavírat nevinné a to na objednávku, možná že v takové zemí je nutné aby těmto mlýnům konečně někdo přispěchal na pomoc. Kolik zmařených životů je zvůli mocných zničeno. Dokážete si představit, jak mé zcela tristní stíhaní zničilo životy mých blízkých? Mamince zcela, sestře, nenávratně poškozené zdraví. Ano zmařené životy a zdraví a určitě nejsem sama, kdo si prošel nebo prochází tímto osudem.

Jste pro trest smrti; je spravedlivý vůči pozůstalým zavražděných lidí? Zatímco vrahovi dáme ránu z milosti, pozůstalí obětí se budou trápit po zbytek života smutkem…?

Ano, za určitých specifických podmínek jsem pro trest smrti, ačkoliv to rány pozůstalých asi nikdy nezhojí. Jedná se o brutální zločiny a pozůstalí by měli mít právo se vyjádřit, jestli rána z milosti – trest smrti pro vraha, nebo jiný trest. Někdy doživotí může být podstatně horší…

Co říkáte na plynové potíže Ukrajiny, poznal jsem Tymošenkovou, měla na potrubí dva uzávěry; jeden pro Evropu, druhý pro Ukrajinu... ukradla tak miliardy kubíků plynu… Jde naše plynárenství srovnat s tím ukrajinským..?

Tranzitní přeprava na Ukrajině se s naší nedá srovnat. Myslím technický stav potrubí a technologií. Celý systém na Ukrajině potřebuje rozsáhlé investice, aby byl bezpečný pro dodávky do Evropy. Opomenu problémy kolem jejich plateb ruskému Gazpromu za plyn atd. Naše tranzitní soustava je ve vynikajícím stavu, což bylo založeno již před privatizací. Problematika plynárenství není jednoduchá a chtělo by to také samostatný rozhovor na toto téma.

Je podle Vás dost žen v politice, mají být povinné kvóty?

S kvótami nesouhlasím v žádné oblasti a v politice také ne. Víte, evokuje to úplně jiné společenství než lidské. Jako třeba na 1 kohouta 30 slepic.

Jak se Vám, jeví političky Němcová, Bursíková - Jacques, Pajerová - Donald, Langšádlová a další...?

Ano jeví se mi, ještě se mi nezjevují a to je dobrý signál, ne?

Proč budete letos kandidovat za senátorku…?

Kandiduji za Ostravsko, místo které miluji, stejně jako lidi, kteří zde žijí. Je to kouzelné místo, pár minut do hor (myslím Beskydy). Jsem zoufalá, co vládnoucí politické garnitury s regionem udělaly a co se chystají udělat. To že nebyla zahájena skutečná restrukturalizace regionu je fatální selhání vládnoucích politiků, fatální selhání tradičních politických stran. Za přímo katastrofální pro lidi zde žijící považuji to, že peníze na restrukturalizaci byly za posvěcení politiků a justice vyvedeny z regionu. Ano, hovořím o vykradeném OKD, ukradených bytech. Lidem kterým ukradli střechu nad hlavou a nyní budou přicházet i o práci. Vždyť není normální, aby politici mysleli nabídku, že horníci půjdou pracovat do Plzně. Pak se obávám, že je pravda „šeptanda“ že na Ostravsko se budou stěhovat imigranti. Úbytek obyvatelstva je více než 10% za posledních pár let, teď tyto rány z milosti, mladí tu nemají co dělat, přestože zde jsou prestižní technické školy.

Ano, chtějí ZABÍT Ostravsko, chtějí zde vytvořit ghetto? Víte, lidé, kteří tu těžce pracovali vytvářeli HDP pro Československo a pak i pro Česko, ti již nemají sil se bránit, jsou vyčerpáni. Dovedete si představit, že horník chodí do práce a denně slyší v televizi, že možná dostane i zaplaceno za svoji práci a možná také ne. Hlavně že Bakala, kamarád politiků, kteří mu umožnili tuto likvidaci životů obyčejných lidí, má své miliardy, chodí si s doutníkem a ještě se všem vysmívá? Jaká to je justice, když řekne nedá se nic dělat, on to vykradl v souladu se zákonem. Jaké to jsou zákony? Proto jsem se rozhodla kandidovat do senátu, nechci aby z lidí dělali blbce a žebráky, nechci aby se z Ostravska stalo ghetto, nechci aby zloději chodili po promenádách a těm co ukradli střechu nad hlavou se ještě vysmívali žebračenkami. A já to fakt nikdy nevzdám.

Znáte se s pane prezidentem Zemanem, k prověření licencí a stavu solárních elektráren se v dubnu 2013 ERÚ pod jeho záštitou rozhodl založit kontrolní tým s interním názvem „Rychlé šípy", který měl za úkol jednotlivé parky kontrolovat… Nedávno Vás přijal, jste přátelé? Myslíte si, že by v souvislosti s Vámi, pokud by se nepravomocný rozsudek změnil v pravomocný, nekorigoval svůj názor na udělování milostí…?
Ano, s panem prezidentem se známe, slovo přátelé je velmi hřejivé a pro mě by bylo velkou ctí, pokud by to pan prezident takto vnímal. Nicméně při posledním jednání, kdy jsem pana prezidenta informovala o dalším vývoji tak diskutované tarifní struktuře, jsme se zcela shodli, že krok ERÚ k této věci je správný a nezavedení této NTS jen ochrání domácnosti od dalšího nesmyslného navýšení cen za energie. (podotýkám, že zadání na novou NTS dala stávající vláda B. Sobotky, já jsem se jen „šprajcla“, jak s oblibou používá ministra Mládek). Další velmi důležité téma byla podpora obnovitelných zdrojů – především fotovoltaik, které ještě stále nemají notifikaci, tudíž výplata v letošním roce cca 42 mld. Kč probíhá nezákonně.

V této věci poslanci Úsvitu podali trestní oznámení – to že se nic neděje, tak to vám je asi jasné; 42 mld. Kč vyplácených z našich kapes v rozporu se zákonem, to není nic proti zločinům, které vyvádí Vitásková, nebo se pletu? Potěšila mě společná fotka s panem prezidentem, pod obrazem T. G. M. s tím, že mi dovolil tuto fotku použít při kampani. Toto svolení mi dal se slovy, že si myslel že ji nezaložím do alba. Pana prezidenta si nesmírně vážím, již proto jak se dokáže postavit za obyčejné lidi, nejsou mu lhostejné jejich životy. A tu poslední otázku, tak to je na pana prezidenta, ne na mě. V těchto intencích jsme se nikdy nebavili.

Jste evidentně emancipovaná, což však jistě nebrání, abyste měla své záliby, byla jste též členkou správní rady Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, takže klasická hudba Vám není jistě vzdálená, máte svého oblíbeného hudebního skladatele..?

Určitě nejsem odborník na vážnou hudbu, ale mám ji ráda. Je to podle nálady. Mozart, Smetana, Dvořák, Vivaldi. Verdi, miluji jeho operu Nabucco...

Přijdete domů po únavné práci, co uděláte jako první – kávu nebo si dáte zástěru a připravujete večeři.. A co dovolená..?

Jsem „téměř závislá na kávě“, ale když přijdu domu, tak si kávu nikdy nedávám. Káv vypiji hodně, ale po 17.00hod. ji nepiji. Každopádně se denně po práci jdu projít, bez ohledu na počasí. Mám miniaturu knírače, pejska, který má zvláštní privilegia. V práci mu říkají generální, novináři ho pojmenovali místopředsedou, někteří poradce. Když jsem měla policejní ochranu, a po prvních dnech se mě jeden z řidičů zeptal: „Nezlobte se paní předsedkyně, co máte s tím Kajínkem?, pořádku slyším zezadu Kajínku Kajínku, co s ním stále telefonujete? Tak teď jsem se dostala ke jménu mého pejska Aiki (Aikinek). Byla z toho legrace.

Mám několik celoživotních přátel s nimi trávím dovolenou. Celou řadu let jezdíme v období Vánoc. Vychází to v kombinaci s dovolenou a svátky na báječných několik týdnů a to člověk načerpá dostatek energie pro práci, která vás musí bavit, a mě doposud každá práce bavila.

6. 9. 2016

6. 9. 2016     zdroj
Ruské ministerstvo obrany již uzavřelo první smlouvu na dodávku více než 100 tanků Armata.
Ministerstvo obrany RF informovalo, že 6. září bylo v prostorách kongresového a výstavního centra v parku "Patriot" v podmoskevském Alabinu zahájeno 2. mezinárodní vojensko-technické fórum "Armáda 2016".


Své delegace na fórum vyslalo více než 80 zemí. Na výstavě je představeno více než 1000 průmyslových podniků a konstrukčních pracovišť.

Na fóru "Armáda 2016" již byla podepsána první smlouva na dodávku tanků. Ministerstvo obrany RF podepsalo kontrakt s Uralvagonzavodom na dodávku zkušební šarže 100 tanků T-14 Armata, první stroje již přicházejí do zkušebního bojového provozu.


Připomeňme, že plocha kongresového a výstavního centra v parku "Patriot"činí více než 200 tisíc čtverečních metrů. Expozice je umístěna v nových pavilonech na 80 tisících čtverečních metrech ve 40 tematických sekcí.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

rozhovor
6. 9. 2016   ParlamentníListy

Údajná slova vicepremiéra Andreje Babiše o táboře v Letech u Písku způsobila poprask. Dokonce i někteří koaliční politici ho vyzývali k rezignaci. Jenže kolem zmíněného tábora se vede spor už celá desetiletí. Jedni tvrdí, že šlo o koncentrák a odehrával se tam holocaust. Jiní tvrdí opak. Na to, co se v době protektorátu v táboře Lety u Písku skutečně dělo, jsme se zeptali jednoho z nejpovolanějších historiků na dané téma, profesora Jana Rataje.
Pane profesore, na úvod základní a stručná otázka. Lze o táboru v Letech na základě historických faktů říci, že to byl koncentrační tábor ve smyslu významu, který máme s tímto termínem všichni spojený?

Z odborného pohledu tábor v Letech nebyl koncentračním táborem, ale pracovním vězeňským, později specifickým sběrným táborem. Vězeňských pracovních táborů pro potřeby válečného hospodářství s lacinou pracovní silou vzniklo na území protektorátu velké množství. Většina z nich, na rozdíl od pietního místa Lety, není dnes nijak označena. Koncentrační vyhlazovací tábor ve výlučné správě SS mimo dosah trestního zákona, s propracovaným teroristickým státním systémem mučení a cíleného usmrcování vězňů v rámci zvláštního zacházení – sonderbehandlung, s jednotným zvláštním modelem vnitřní organizace a režimu, s typickým způsobem ostrahy ostnatým drátem a elektrickým plotem, se strážními jednotkami SS-Totenkopfverbände na území protektorátu nebyl ani jeden. V minimální míře zde působily pobočky velkých říšských koncentračních táborů. Např. v Panenských Břežanech působila malá pobočka Flossenbürgu. Koncentrační tábory sloužily rovněž pro ekonomické potřeby SS a německých koncernů a nelidské experimenty německé lékařské vědy.

Vězeňský režim a organizace pracovního vězeňského tábora v Letech byly nesrovnatelně volnější než v Dachau, Buchenwaldu, Mauthausenu, Sachsenhausenu, Ravensbrücku, Osvětimi (Auschwitz) a dalších ze 23 státních nacistických koncentračních táborů. Drastické a cílené mučení českých odbojářů v Mauthausenu nelze stavět na roveň se šikanováním vězňů v Letech ze strany některých protektorátních četníků, i když obojí je zavrženíhodné. Za celou dobu existence tábora v Letech nebyl žádný z vězňů zastřelen nebo ubit. Někteří dozorci podle dokumentů jednali s cikány hrubě a okrádali je (za to byl dokonce první velitel tábora odvolán), jiní vězňům pomáhali. Z tábora v Letech se i propouštělo, což v případě koncentračních táborů se dělo jen výjimečně.

Je možné vyvrátit, že šlo o tábor pracovní?

Termín „pracovní tábor“ v případě klasifikace tábora v Letech je neúplný a nepřesný. Lety byly pracovním vězeňským táborem neboli pracovním kárným, později pracovním sběrným táborem pro cikány a necikány s „cikánským způsobem života“. Pouhé označení „pracovní tábor“ může vyvolat domněnku, že šlo o pracovní tábory pro nezaměstnané, které vznikly za druhé Beranovy autoritářské republiky. Pod vojenským dozorem v nich byli soustředěni dlouhodobě nezaměstnaní bez kvalifikace, kteří pracovali za plat na státem organizovaných stavbách (např. první dálnice), s jistým porušením svých občanských práv, ale bez cejchu asociálů. Letům odpovídal druhý, již cíleně represivní typ pracovního tábora, k němuž dala podnět rovněž Beranova krajně pravicová vláda svým nařízením ze 2. března 1939, které imitovalo sociální politiku Třetí říše. Tyto pracovní tábory neměly za účel likvidovat nezaměstnanost, ale internovat a „převychovávat“ k návykům trvalé práce „osoby práce se štítící“, tj. tuláky (dnešní terminologií bezdomovce), žebráky, kočovníky, podvodné podomní prodejce, nikdy nepracující kriminálně závadové osoby z povolání apod.

Vy se dobou, kdy tábor fungoval, a stejně tak i touto problematikou profesně zabýváte. Můžete blíže pohovořit o tom, co přesně byl tábor v Letech, co se tam dělo, kdo za to nesl zodpovědnost atd.?

Vězeňské pracovní tábory pro asociály budovala protektorátní administrativa za nacistické okupace. Přihlédla k potřebám levné pracovní síly schwarzenberských lesních a zemědělských podniků i dalších vlastníků a v srpnu 1940 zřídila v Letech u Mirovic vězeňský pracovní tábor. Cikáni tvořili asi 10–25 % internovaných.

V roce 1942 se nacistická rasová vyhlazovací politika zaměřila také na cikánské obyvatelstvo. 10. 7. 1942 byl vydán výnos o „potírání cikánského zlořádu“. Cikánskou otázku v protektorátu měla v kompetenci nacistická okupační správa (konkrétně ředitel kriminální policie v protektorátu důstojník SS Friedrich Sowa a další), která úkolovala protektorátní správu na pokyny z Berlína. Protektorátní úřady nemohly rasovou politiku vůči cikánskému obyvatelstvu protektorátu řešit, protože nacisty nebylo uznáno české árijství. Nicméně Němci využívali podřízenou protektorátní správu a její české zaměstnance k ostraze a provozu tábora v Letech, který byl změněn na sběrný tábor pro cikány a necikánské kočovníky a tuláky. Tábor v Letech s převahou etnicky cikánského obyvatelstva byl v provozu jeden rok (od 2. 8 1942 do 6. 8. 1943).




***

Z úst ministra Dienstbiera zaznívala v reakci na Babišova slova prohlášení typu „zpochybňování holocaustu“, zpochybňování, že do Letů byly „děti posílány na smrt“, a další výroky tohoto typu. Byly do Letů děti posílány na smrt? Nebo obecně, byli tam lidé posíláni na smrt? Byli tam vražděni? Je možné bez debat to, co se v Letech dělo, označit za holocaust?

Vězeňský pracovní tábor v Letech byl podle vědecké interpretace místem utrpení a lidských tragédií, ale nebyl místem holocaustu. Jím se pro některé vězně z Let staly až koncentrační vyhlazovací tábory v Osvětimi (Auschwitz, Auschwitz-Birkenau), kam je pražská německá kriminální ústředna poslala jednotlivě za trest či ve dvou hromadných transportech „asociálů“ (4. 12. 1942, 7. 5. 1943). Zbylí vězňové byli při likvidaci infekcemi zamořeného tábora v Letech odesláni do moravského cikánského tábora v Hodoníně nebo do donucovacích pracoven v Praze-Ruzyni či Pardubicích. Část vězňů, převážně etnicky necikánského původu, byla propuštěna na svobodu.

Pane profesore, jak vy coby historik, vnímáte politické debaty tohoto typu? Jde o zneužívání historie k politickému boji, anebo dokonce o zkreslování historie?

****

Čím si vůbec, potom, co všechno jste k tématu řekl, vysvětlujete desetiletí trvající spor o to, zda šlo o koncentrační tábor, zda by měl být státem vykoupen onen vepřín, který údajně stojí na jeho místě, a zbudováno pietní místo nebo zda se v tomto táboře za války skutečně organizovaně konal romský holocaust?

V památníku Lety jsem byl několikrát. Žádný nesnesitelný zápach ze vzdáleného zemědělského zařízení jsem necítil. Památník je krásně architektonicky řešen, přímo evokuje vztah cikánů k přírodě a svobodě. Uvítal jsem, že je pietní areál udržovaný a neničený, což se o jiných památnících odboje a válečných hrobech v České republice říci nedá. Návrhy na zbourání zemědělských závodů v okolí památníku pokládám za neúčelné a nesmyslné.

Místo politického využívání mýtu o romském holocaustu v pracovním vězeňském táboře v Letech a nálepkování odlišných názorů bych doporučil obrátit pozornost a směrovat finanční toky k opatřením proti reálnému propadu velké části cikánského obyvatelstva v České republice. Minulé vlády a lidskoprávní aktivisté udělali podle mého soudu pro integraci Romů do české společnosti málo.

***

(celý text rozhovoru ZDE)

6. 9. 2016

rozhovor
6. 9. 2016  ParlamentníListy

Novinářská stupidita, opakující se blbosti, jazykové a vědomostní prázdno, pozitivní diskriminace. Nelichotivé hodnocení České televize z úst člověka, který prošel řadou funkcí v četných vydavatelstvích. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se Petr Masopust zabývá mj. také indexem, tedy tzv. blacklistem v ČT. 

 
Obecně v žurnalistice podle něj chybí vzory. Země Franze Kafky nebo Ferdinanda Peroutky má minimum osobností a ty ještě nedostávají příležitosti, zato „rychlokvašky“ vyplňují média. Donedávna levicové intelektuální Právo podle něj zhlouplo. Přečtete si i o tom, co se stane, když management redakcí odezírá svým majitelům-oligarchům z úst.

Kdybychom se zamysleli nad stavem tištěných médií u nás v republice... tabulky ukazují propady nákladů, mediální teoretici hořekují nad tím, že si média rozebrali oligarchové. Je situace skutečně tak zlá?

Není. Vaše otázka má více odpovědí. Týká se jak objemu inzerce v médiích, tak jejich vlastnictví. To musíme rozdělit. Objem tištěných médií samozřejmě padá, protože lidé přecházejí na internet. Jak Hospodářské noviny, tak Lidové noviny a Mladá fronta Dnes mají svou elektronickou podobu, kterou si mohou předplatitelé stahovat. Někteří ji vážou jenom s tištěným médiem, jiní samostatně, což považuji za rozumnější způsob. Kdyby se spočítal počet odběratelů tištěného nákladu a počet odběratelů elektronického nákladu, tak většina médií má vyšší náklady o třetinu nebo alespoň o dvacet procent. Takže zlé to vzhledem k ceně tisku není. Možná že postupně všechna tištěná média u nás přejdou, a to stejně jako The Guardian, na elektronickou podobu. Tištěné noviny ale zůstanou, protože lidé budou stále chtít si informaci přečíst v klidu. Buď si vše vytisknou na vlastní papír, nebo na tiskárně nové generace s recyklovatelným papírem, které jim dodají za pár korun vydavatelé. Takže situace špatná není, tištěná média podle mě nezaniknou, ale pouze se modifikují a mění formu svého vydání.

Co se týče oligarchizace médií respektive jejich vydávání finančními skupinami – svoboda tisku je, jak podotýká přítel Hanák, svobodou žoku peněz. To znamená – chci-li něco vydávat, musím mít na to peníze a mám dvě možnosti. Buď vydávám proto, abych na tom vydělal, anebo proto, abych nějakým způsobem vydělal jinde. Dotuje se formou reklam či sponzoringu a dalších možností. To samozřejmě díky nákladům na provoz a výrobu začíná převládat. Samozřejmě informační médium je vždy odrazem vůle majitele. Ale není to tak, jak si představují lidé, kteří jsou nakloněni spikleneckým teoriím. Záleží vždy na tom, jakým způsobem ředitel a šéfredaktor fungují. Jsou-li dostatečně povolní a odezírají ze rtů majitelů, nebo jestli jsou schopni vlastního myšlení. Totéž se týká redaktorů i ostatních pracovníků.
Příkladem může být změna tváře Práva, které po změně či spíše vstoupení Seznamu do majetkové podstaty změnilo svůj charakter a jeho úroveň šla poněkud dolů.  Bulvarizuje. To nevadí, je to jejich věc, ale hloupne. Předtím to byly přeci jenom levicové, ale inteligenčně vyšší noviny. Teď se ta laťka trochu přesunula zpět a štafetu opět převzaly Lidové noviny, které výrazně zlepšily svůj image a názorovou platformu, nechávají tam zaznít názory z pravé i levé strany, což nepovažuji za špatné. Samozřejmě je jim vyčítáno, že se soustřeďují na některé kauzy, které prospívají majiteli, což je pan Babiš, ale myslet si, že pan Babiš je úkoluje každý den, je nejen nereálné, ale hloupé. Představa, že existuje tak výkonný člověk, který je schopen řídit nejen ministerstvo, všechny své podniky, všechny své „podvody“ a své mediální „impérium“, tak to je přeci jenom hodně hloupé.

Zmínil jste Andreje Babiše. Je zdatným majitelem médií? Samozřejmě to není jen o něm, ale i o vrcholovém managementu kolem něho. Nezasahuje on – nebo spíše ti jeho blízcí podřízení – právě do určitého politického zneužívání jeho médií? A nejen tištěných, ale jak víme, vlastní i rádia…

Samozřejmě ti, které kdokoliv jmenuje do vrcholových funkcí, ovlivňují média ku prospěchu majitele. Tedy domnívají se většinou, že vykonávají jeho vůli. Opakuji, že to závisí na povolnosti, tedy schopnosti takzvaně odezírat od vůdcových rtů, co si ráčí přáti. Ale Babiš to prostě neřídí, média řídí lidé, kteří si představují, že on si to tak třeba přeje. Ale on si to takto přát třeba nemusí. Je to nesmysl, protože by se musel zbláznit. Totéž Bakala. Ať byl jakýkoliv, těžko mohl řídit Hospodářské noviny i internetovou televizi. Samozřejmě jsou některá témata tabu, což je například OKD, jeho majetky, jeho skandalizace a totéž určitě je uvnitř mediální skupiny Mafra. A totéž bylo před tím, když měli Deníky Pasovští. Tehdy byly obhajovány jejich zájmy. Jestli dobře nebo špatně, je zbytečné posuzovat.  Nyní je vlastní Penta, která si najala Ing. Michala Klímu, zkušeného mediálního odborníka v mnoha médiích. Jistě Deníky pozvedne podle přání majitelů. Ale kupodivu byl nejúspěšnějším jeho projektem Dotyk. V okamžiku jeho prodeje Pentě šel šíleně dolů a vlastně kvalitativně zcela skončil. A přitom to byl nejlepší internetový týdeník, který získával mezinárodní uznání. Proč to říkám? Stále má stejné vedení, stejnou šéfredaktorku, a přitom šel výrazně dolů s kvalitou. Je to samozřejmě můj subjektivní názor, ale mnoho kolegů si myslí totéž a podle mého soukromého průzkumu se od něj odvrátili jeho fandové z počátečního vydání.

Pojďme k televizím. Hodně diskutovaným problémem je zpravodajství televize Prima, která je osočována z účelového zpravodajství. Dá se porovnat TV Prima a Česká televize? Vidíte nějaké markantní rozdíly? Prima představuje privátní televizi, Česká televize je médium veřejné služby…

Bohužel v České televizi funguje tzv. blacklist. To, co vyčítají Primě o výběru redaktorů, o výběru témat, tak stejný blacklist funguje v České televizi, speciálně ve zpravodajství. Je to velmi nemravné a hmatatelné důkazy samozřejmě mám. Ten blacklist byl dokonce vyvěšen, Kubal byl dokonce pod tím podepsán. Víme, že mladý Mrzena je synem bývalého šéfa zpravodajství. Nic proti tomu, ale v současné době zpravodajství České televize je podle mého názoru špatné. Jednak neustále opakují pro dokreslení slov moderátora stále stejné záběry, což je naprosto idiotské. Asi by bylo rozumnější tam dát tvář moderátora nebo toho, kdo mluví, než opakovat připitomělé záběry, jak chodí Merkelová dokola, nebo náš prezident Zeman nebo kdokoliv kýve moudře hlavou. Například při záplavách, záběrech z válečných zón, z evropského i našeho parlamentu se jede stále dokola. To je prostě novinářská stupidita.
Další problémem je jazyková vybavenost, která je u některých jedinců opravdu úděsná a jejich znalosti jakbysmet. Nemyslím tím znalost cizích jazyků, ale plochost a prázdnotu vyjadřovací. Dalším problémem je pozitivní diskriminace, kterou provádí Česká televize. Ta je tak markantní, až to bije do očí. Ze všech zpravodajských kanálů se linou krásné dívčí tváře opakující stále stejné blbosti z dálnice nebo odkudkoliv. Procento mužů, a musím si tedy rýpnout, je ve zpravodajství České televize tak minimální, až je to překvapivé. A úroveň některých dam, například paní Witowské-Zárubové, je doslova příšerná. Platí opět neschopnost vyjádřit vlastní myšlenku a souvisle s ní pracovat. Je to opět samozřejmě můj názor, se kterým nemusíte souhlasit. Uvedu jeden příklad: když paní Lutovské profesor Koutecký ukazoval relikvie a ptal se, zdali ví, co je relikvie, tak sdělila národu, že to neví, a prý: „Ukažte, co to je.“ On pak vysvětloval, že jsou to kosti nebo zbytky mučedníků a ona se s velkým nadšením na to koukala. Už jen to je příklad, že takový člověk by vůbec už neměl vystupovat a měl by se nejdřív vzdělávat.

Co se týče Primy – a mohou jí vyčítat, co chtějí – tak její zpravodajství je svižné, krátké a slušné. Nepouštějí tam tolik zvířátek a dalších blbostí jako na Nově. Tedy lze říci, že zpravodajství Primy je pro diváky příznivější, než je Česká televize. Na nic si nehraje a přináší svižné a věcné zpravodajství.

Jaká je nebo bude nová generace mladých novinářů? Vychováváme je vůbec? A jak jsou připraveni na svůj „úděl“ a „poslání“ – stále platí, že novinář je hlídací pes demokracie?   ....

(celý text ZDE)

Květa Pohlhammer Lauterbachová 
7.9.2016  E-republika

Vojensko-průmyslový komplex, který vytváří společně s médii, ale zejména bankami konstrukt, že náš život je ohrožen, chce velkou válku, aby odůvodnil svoji existenci.

Vlády se připravují na válku, jejím začátkem by měl být obrovská elektromagnetická detonace nad územím USA, píše veterán elitní jednotky zelených baretů v článku ZDE, který převzal i server Zero Hedge. Je zde i zmínka o České republice, která volá spolu s Maďarskem po zřízení evropské armády. Pokud by byla řízena stejně jako Evropská unie, tak potěšpánbůh.

Vzhledem k výzvě Angely Merkelové, aby se občané připravili pro případ katastrofy a zásobili se, dále k upozornění německé Bundesbanky, že v případě krize nemohou občané počítat s tím, že by Bundesbanka byla schopna zásobovat bankomaty penězi, jelikož to není jejím úkolem, a vzhledem k napětí v Rusku, kde probíhá přechod části průmyslu na válečný režim, není varování amerického veterána mimo.

Schůzka G20 žádné uvolnění napětí nepřinesla

Buď Hedvábná stezka nebo válka. Tento komentář pro ty, kteří umí anglicky, potvrzuje úpadek euroatlantické osy a přesun hospodářské moci na Východ a na Jih. Můžeme si vybrat, spolupracovat, nebo se stát obětí války. Jedna věc je spolupráce, druhá podřízení se novým plánům globalizátorů z Východu. A ti skupují přístavy, pozemky a vše, co lze za nahromaděné dolarové papírky ještě směnit, jako diví a Evropa se má těšit z příchodu čínských investorů.

Bohužel nemáme politiky, kteří by byli schopni představit nový evropský model spolupráce a řízení rovnovážných makroekonomických procesů, řešení finanční a dluhové pasti a sociální otázky v Evropě a vystupovat jako svéprávný, rovnocenný partner vůči USA, ale i Číně nebo Rusku. Máme pouze zbabělce, kteří vidí v politice prostředek svého životního zabezpečení a jsou ochotni ohnout hřbet a prodat i svou vlastní babičku, když jim z toho něco kápne. Podle toho se svět také na dnešní Evropu dívá. Jako na starou, unavenou, ustrašenou dámu, která si prohlíží krabičky se zašlými krajkami (naše evropské hodnoty) a rezignuje na svou budoucnost. Tím se ovšem stává snadnou kořistí.

 

Konflikt s Ruskem jako skvělý potenciál pro kšeft

Všechna západní média, a naše pochopitelně ještě víc, v posledních letech nedělala nic jiného, než představovala Vladimíra Putina jako největšího světového zloducha. Důvod je zcela jednoduchý: Konflikt s Ruskem představuje skvělý potenciál pro kšeft. Malá skupina nenasytných psychopatů touží dosáhnout větších zisků, stejně jako před I. a II. světovou válkou. Stačí těmto lidem naslouchat a citovat je, dřív než nás Evropské hodnoty označí za agenty Kremlu.

Tak například bývalý zástupce náčelníka armádního štábu Richard Cody, který je nyní činný jako viceprezident L-3 Comminications (což je sedmý největší zbrojařský koncern v USA, který v roce 2015 obdržel od americké vlády 7522 objednávek v hodnotě 5 miliard dolarů, řekl dle The Intercept:

„V důsledku konce studené války se rozšířil po světě mír, a to díky zanikajícímu Rusku a slavícím členským státům NATO. (Nezná ani zeměpis, protože zanikal Sovětský svaz). „Zeď padla“, řekl, „a všechny vojenské výdaje byly utlumeny.“ ... „Nyní Rusko procitlo a vykonává tlak na spojence USA“, argumentuje Cody. "Národy, které patří do aliance NATO, by měly uvolnit 2 % HDP na vojenské výdaje“, říká.„Víme, že trend nahoru přijde a my se na to pořádně připravili.“

Aerospace Industries Association, obchodní organizace sloužící zbrojařským koncernům, požaduje zvýšení vojenských výdajů, aby se mohlo lépe čelit zvýšeným nebezpečím. A Wiliam Hartung, ředitel Arms and Security Project at the Center for International Policy přiznává, jakým přínosem pro byznys je ono údajné ruské nebezpečí:

Ruské žně umožní dodatečné zisky pro výrobce zbraní, jelikož se jedná o standardní argument pro zvýšení rozpočtu Pentagonu.  

Defense One píše rovněž o zvyšujících se vojenských rozpočtech jako o přímé odpovědi na „ruské nebezpečí“. NATO bude potřebovat nová letadla, drony, tanky a uzavírá článek citátem šéfa SAAB koncernu pro Velkou Británii Petera Cederleho:

„Nejsou to jenom USA, kdo vede „všeobjímající války“.

Vojensko-průmyslový komplex, který vytváří společně s médii, ale zejména bankami konstrukt, že náš život je ohrožen, chce velkou válku, aby odůvodnil svoji existenci.



 


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!


Související články:

• Debatní klub o vztazích Ruska a Západu: Jaroslav Bašta / Antonín Baudyš
• Dostane Ukrajina nabídku, kterou nebude moci odmítnout?
• Ruská renesance je pozoruhodná
• Dopis Baracku Obamovi z „Umrlcova domu“
• Debatní klub o české minulosti i současnosti: Jaroslav Bašta / Jan Urban
• Nihilistická politika Evropské centrální banky
• Rozjásaní bankéři, vyprázdněné Portugalsko
• Brusel proti Berlínu: EU chce mít přístup ke vkladům německých střadatelů
• Proč bankéři vydírají Evropu?
• Vyvlastněná Evropa, vyvlastněné Česko

Robert Reich 
7.9.2016 E-republika

Vaše běžná mzda je nižší než v roce 1970. Dvě třetiny z vás žijí výplaty k výplatě. Téměř 30 procent z vás nemá stálé zaměstnání. Pracujete na částečný úvazek nebo na termínované smlouvy a nemáte žádnou ze sociálních vymožeností vytvořenou v průběhu posledních 80 let.

Robert Reich je na našem webu známý, viz klíčové slovo a jeho blog a naši recenzi knihy Beyond Outrage. Je to bývalý mistr práce a sociálních věcí za Clintonovy vlády a profesor na Univerzitě v Berkeley. Američané slaví První máj jako tzv. "Labour Day" vždy první pondělí v září. Je to státní svátek na paměť postřílených dělníků v Chicagu, kteří dlouhodobě stávkovali od 1. máje 1886 v ocelárnách, celkem 300 tisíc dělníků ve 13 tis. provozech. V klíčovém střetu vyvolaném agenty-provokatéry zahynul nikdy přesně nezjištěný počet lidí a celkem 8 anarchistů bylo popraveno ve vykonstruovaném procesu (Haymarket Affair), dostali tresty smrti a 4 z nich byli popraveni. Jako reakci vyvolaly odbory v USA mohutnou vlnu demonstrací a sociálních požadavků, z nichž postupně vznikl dnešní svátek v USA a v některých anglo-saských zemích. Poselství Roberta Reicha má co říci i do naší situace. Originál najdete na jeho blogu.

Poselství pracujícím na jejich svátek od bývalého ministra práce

Vaše běžná mzda je nižší než to, co bylo v koncem éry 1970, pokud jde o to, co si můžete koupit. Dvě třetiny z vás žijí výplaty k výplatě. Téměř 30 procent z vás nemá stálé zaměstnání. Pracujete na částečný úvazek nebo na termínované smlouvy a nemáte žádnou ze sociálních vymožeností vytvořenou v průběhu posledních 80 let. Nemáte pojištění v nezaměstnanosti, pokud ztratíte práci, nemáte úrazové pojištění při zranění, nemáte klasické přesčasové tarify za práci nad 40 hodin týdně, nemáte minimální mzdu a sociální pojištění si platíte ze svého. Přes 37 % z vás je už trvale nezaměstnaných, protože jste už ztratili naději, že byste mohli najít práci. To je skoro rekordní počet. A jako by to nebylo nebylo málo, tak k tomu přišlo zanedbané školství a infrastruktura, kterou nutně potřebujete. A k tomu připočítejme devastační změny klimatu, sucha, požáry a záplavy, které se stále zhoršují.

Přesto americká ekonomika je dvakrát tak velká, jako v letech kolem 1970. Jako národ jsme bohatší, než jsme kdy byli. Mohli bychom si dovolit mnohem více.

Nic z toho se nestalo náhodou. Lidé s velkým bohatstvím investovali svou moc do politiky. Politickou moc pak použili ke zničení odborů, k nimž v roce 1950 patřila v soukromém sektoru třetina zaměstnanců, ale dnes pouhých 7 %. Pak si o polovinu snížili daně, které platí, tedy z horní mezní sazby 91 % v roce 1950 až na dnešních 39 %. Tím se šlo z průměrné daňové sazby 52 % na dnešních 18 %. Pak bohatí zničili sociální záchranné sítě, deregulovali Wall Street, zprivatizovali v ekonomice, co se jen dalo. Pro sebe si rozšířili konkurzní ochranu, ale vaše bankroty naopak přitvrdili. Donutili vás jít do povinné arbitráže pracovních sporů, rozšířili svá patentová práva, a to i na duševní vlastnictví. Udělali obchodní dohody, které sypaly jen jim, ale vás okrádají na platu. Koncentrovali svůj tržní monopol tak, že stále více platíte za léčiva, zdravotní pojištění, letenky, jídlo, internetové služby a mnoho dalšího.

To je špatné pro každého. Dokonce i ti na vrcholu by na tom byli lépe, kdyby ekonomika trvale rostla, protože se by rozšířila střední třída. A bohatí by na tom byli mnohem lépe ve společnosti, která by byla méně extrémistická a méně vydaná na pospas demagogům, kteří za všechno viní emigranty a import do USA.

Ale nic z toho se změní, pokud to neuděláme sami. Žádný jednotlivec - a to ani Bernie Sanders, i kdyby se stal prezidentem - nemůže dělat sám všechno to, co je třeba udělat. Vy i já a všichni ostatní se musíme pokračovat ve společné organizaci a v mobilizaci. V cynismu se útočiště nenajde. Změna je pomalá, a občas se zdá, že to beznadějné. Ale změna je nevyhnutelná. Nečekejte, že politici půjdou jako lídři. My sami jsme ti lídři.





Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 300 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

 
Související články:

• Chudneme, ani o tom nevíme
• USA, náš stoprocentní vzor
• Kdo mediálně lže, ten korporátně krade
• Chudí vypadají na grafech ještě hůře než ve skutečnosti
• Piketty a kritika daňových rájů
• Korporátní fašismus překresluje mapu USA
• USA jako Bangladéš
• Propad lodní dopravy potvrzuje hospodářskou krizi
• Pozdní omluva centrálního bankéře z Fedu
• Statistický trik vymaže chudobu a sníží sociální dávky

7. 9. 2016     zdroj a AsiaTimes
Japonský premiér Šinzó Abe změnil přístup k Rusku a začal klást důraz na spolupráci mezi oběma zeměmi v ekonomice a bezpečnosti, a to i v případě, že bolavé téma Kurilských ostrovů se nepřiblíží k vyřešení. Jak poznamenává autor Asia Times, pro Tokio bude rozvoj vztahů stejně výhodný, a proto se Putinova návštěva Japonska, která byla před dvěma lety zmařena, zdá být nyní jistou.

Ruská a japonská ekonomika a zájem o rozvoj Dálného východu se navzájem ideálně doplňují, ale "náruživost" to zatím není, říká dopisovatel Asia Times a bývalý indický diplomat M.K. Bhadrakumar. Hlavním výsledkem setkání Vladimíra Putina a Šinzó Abe ve Vladivostoku bylo, že se ještě jednou sejdou v prosinci … v rodišti japonského premiéra.

Abe před setkáním učinil tři významné kroky - vytvořil nové ministerstvo pro spolupráci s Ruskem v hospodářské sféře, jmenoval Nobuo Kishi (vlastního bratra) ministrem, zodpovědným za vztahy s Ruskem, a minulý týden zahájil "blitzkrieg" v médiích na téma připravenosti Tokia, nehledě na průtahy v problematice Kurilských ostrovů, k účasti na velkých ruských ekonomických projektech. Japonské prameny uváděly, že se Abe odchýlil od dlouhé tradice vázanosti ekonomické spolupráce s přesvědčením, že tyto vztahy mohou vybudovat vzájemnou důvěru pro vyřešení územního problému.

Moskva se domnívala, že průlom je bluf, protože japonské firmy musí být také přesvědčeny, že existují podmínky pro podnikání a investice v Rusku. Podobnou zkušenost s japonskými podniky má Indiie, říká autor: japonské průmyslové konglomeráty (na rozdíl od jihokorejských) velmi neochotně přicházely tam, kde nebyly příznivé podmínky. A v Rusku rizika pro podnikání jsou - stačí si jen připomenout případ, který hluboce zasáhl duši Japonců, kdy firmy Mitsui a Mitsubishi byly nuceny postoupit 50 procent podílu v projektu Sachalin-2.

Japonci budou mít na paměti i západní sankce proti Rusku. Tento bod opět zdůraznil ve své poznámce zástupce amerického ministerstva zahraničí, který prohlásil, že USA nejsou znepokojeny dvoustrannými vztahy mezi Ruskem a Japonskem a že doba pro "rutinní" styl ve vztazích s Ruskem ve světle událostí na Ukrajině ještě nenastala. Ale hlavní překážka spočívá v téměř naprosté jistotě Tokia, že Rusko neučiní ústupky v oblasti územního sporu, svědčí o tom i nedávný průzkum mezi Rusy, poznamenává Asia Times.

Ruský prezident v předvečer summitu řekl, že Rusko neobchoduje s územím a že ruská armáda hodlá vybudovat vojenskou základnu na jednom z ostrovů Kurilského řetězu. Tato situace sotva Abemu vyhovuje. Na druhou stranu, má na výběr?, uvažuje M.K.Bhadrakumar. Geopolitická situace se pro Japonsko nyní vytváří velmi nepříznivě, a to zejména kvůli akcím Číny a jejím vztahům s Ruskem a USA, proto je Tokio nuceno prosazovat téma hospodářské spolupráce, sbírat body na akutní potřebě Moskvy rozvíjet Sibiř a Dálný východ.

Soudě podle toho, že Abe vyzval Putina, aby "projevil odvahu a převzal odpovědnost" při řešení sporu o Kurilských ostrovech, Rusko "vyhrává s USA poker" - to znamená, že snahy USA o izolaci Ruska se hroutí, říká indický publicista. Pokud Tokio v roce 2014 pod tlakem USA vycouvalo a v důsledku toho Putin na návštěvu do Japonska neodcestoval, tentokrát "nejsou žádné pochybnosti" o tom, že japonský premiér bude v prosinci ruského prezidenta hostit. Zároveň se Abe s Putinem domluvil na dalších stycích v oblasti obrany a vyjádřil přání, aby bylo uskutečněno společné námořní cvičení. To podle názoru autora Asia Times svědčí o snaze japonského vůdce posílit spolupráci s Moskvou v oblasti obrany, protože Japonsko za daných podmínek "zoufale potřebuje přátelské Rusko." Dokonce i v případě, že se územní vyjednávání dostanou na mrtvý bod, bude Japonsko těžit z lepších vztahů s Ruskem, a to jak z důvodu ekonomických příležitostí, tak i z důvodu změn v dynamice regionálních sil, soudí dopisovatel.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

7. 9. 2016
Vážený pane ministře,
v roce 1989 pro mne jako pro vysokoškolského studenta byla největší motivací k protestům snaha osvobodit svoji zemi od cizích, tehdy sovětských vojsk. K tomu jsem přispěl při svém následujícím působení v armádě, kdy jsem se přímo podílel na převzetí VVP Milovice od odcházejících okupačních vojsk. Nelze mne tedy podezírat z loajality k Rusku, nebo dokonce k ruskému vojsku. Při svých životních zkušenostech jsem však velice znepokojen nadcházejícím cvičením leteckých sil NATO včetně strategických bombardovacích sil na našem území.

Za alarmující považuji také vyjádření mluvčí generálního štábu, že civilní politické složky pouze vezmou na vědomí vojenské plány cizích armád na našem území. Tato situace poukazuje na to, že civilní vláda podléhá vojenskému řízení , jako by se naše země nacházela ve válečném stavu. Navíc se jedná o řízení cizí armádou, což považuji za vyjádření okupace a podřízení tomuto stavu za vlastizradu.

Když jsem volil Vaše hnutí, ano, věřil jsem, že bude líp. Ale nepředstavoval jsem si to tak, že povolíte cvičení cizích armád, které se svým pojetím velice podobá cvičení Vltava 67.

V tomto ohledu se shodneme s velkým množstvím mých klientů a známých, mezi kterými jsem pro Vás získal skutečně nemalé množství voličů, kteří Vám dali svůj hlas v minulých volbách.

Jsem (a zdaleka nejenom já) toho názoru, že ten, kdo podepsal zvací dopis pro cizí vojsko se zachoval prakticky stejně, jako někdejší soudruzi Štrougal, Bilak a Indra, kteří v zájmu svých politických ambicí povolili nejprve rozsáhlé cvičení cizích vojsk a následně jejich dočasné umístění na území našeho státu.

Vážený pane ministře, žádám Vás, abyste prosím vzal v úvahu, že toto cvičení je dalším počinem, kterým se zvyšuje napětí v Evropě a přibližuje naši civilizaci k riziku válečného konfliktu s fatálními následky nejenom pro naši zemi, ale pro celou civilizaci. Jako kulturně činný pracovník jistě znáte film Na břehu s Gregory Peckem. V militaristické Východní Evropě sice nedošel žádného zvláštního ocenění, ale jeho umělecká a varovná hodnota (stejně jako remaku z roku 1990) je, myslím, nezpochybnitelná.

Věřím, že k obhajobě zmíněného cvičení a přítomnosti cizích vojsk nebudete používat podobné fráze o spojeneckých závazcích, jako používali politruci „armád míru a socialismu“.

Uvědomte si, prosím, že Váš postoj je důležitý pro voliče Vašeho hnutí a že pro značnou část Vašeho voličstva je tak rozsáhlá přítomnost cizích vojsk (aniž by nás současně chránila proti skutečnému nebezpečí hybridní války, která již v Evropě probíhá) naprosto nepřijatelná.

S úctou MVDr Zdeněk Cvrček, V Liberci dne 2.9.2016

Tereza Spencerová
7.9. 2016   Literární noviny
Mnozí komentátoři čekali od pondělní schůzky Vladimira Putina s Barackem Obamou v rámci jinak (podle tradice) plonkového summitu G20 průlom (mimo jiné) v řešení války v Sýrii, tím spíš, když ruská strana dopředu avízovala, že k dohodě mají obě strany už opravdu blízko. Jádro pudla je přitom stále stejné: Rusko po USA dál požaduje jasně určit, kdo je „umírněný“ džihádista pod ochranou USA a kdo nikoli (a tedy terč bombardování). Následně ovšem Kreml upozornil, že nemá potřebu Washingtonu jakkoli ustupovat, jak požadoval Barack Obama, načež syrská armáda spolu s Hizballáhem a dalšími spojenci a s pomocí ruského bombardování opětovně obklíčila východní, džihádisty ovládanou čtvrť Aleppa, nad níž USA chtějí držet ochrannou ruku, a odřízla tamní islamistické rebely od zásobovacích tras.
Svou roli samozřejmě sehrála i turecká invaze na sever Sýrie, kde turecká armáda spolu se „svými“ syrskými rebely dál útočí na Kurdy a současně po několika dnech ovládla území, které až dosud okupoval Daeš. Postup jim usnadňují i stále častější vnitrodžihádistické boje u tureckých hranic, které proti sobě staví síly z hlediska USA „umírněné“.

Podle oficiálních prohlášení tak místní oddíly Islámského státu ztratily kontakt s tureckou hranicí a tím i své možnosti zásobování, ocitli se v „kapse“, v níž mohou být snadno zlikvidováni, nicméně pohled na mapu toto „odříznutí“ Daeše „od světa“ prokazatelně vylučuje. Vhodnější je ale asi lepší mluvit o „posunu turecké hranice do Sýrie“, čímž vzniká kvalitativně zcela nová situace: stále ještě členský stát NATO (snad při vědomí všech rizik) vstoupil se souhlasemRuska, Sýrie a v neposlední řadě Íránu a Číny do syrského válečného chaosu a Spojené státy se zatím nerozhodly, zda udrží své vztahy s Tureckem nebo s Kurdy, protože obojí nejspíš možné nebude. Kurdové už si svůj osud národa hozeného Washingtonem „přes palubu“ začínají uvědomovat, a vstupují do boje „na život a na smrt“.

Zdá se, že Rusko použilo klasickou metodu „rozděl a panuj“. Na severu Sýrie se totiž ve vzájemném klinči ocitly hned tři síly, které stály nebo ještě stojí proti Asadovu režimu: Turecko, Kurdové a islamisté. USA na takový vývoj podle Wall Street Journal nebyly připravené, ztrácejí nad těmito „svými“ proxy spojenci kontrolu a zůstávají stát stranou hlavního proudu. Amerikou podporovaní „umírnění“ džihádisté na severu Sýrie tureckým postupem ztratili spojení se skupinami Al Kajdy u Aleppa, a kdyby turecký prezident Recep Erdogan chtěl z pohledu Moskvy „překračovat meze“, mohou Rusové podpořit Kurdy více než jen slovně, třebas jen dodávkou protitankových a jiných zbraní „propašovaných“ třebas z Arménie. Turecká armáda, silně „pročištěná“ po červencovém pokusu o puč, si velké ztráty podle všeho dovolit nemůže, aniž by Erdogan současně riskoval ztrátu podpory domácí veřejnosti.

Na druhou stranu není bez zajímavosti, že zatímco džhádisté, kteří před dvěma týdny kapitulovali na damašském předměstí Darája, zamířili k Aleppu, do „tureckých“ oblastí na severu Sýrie se přesouvají bojovníci džihádistických skupin a jejich příbuzní ze syrských měst, která uzavřela s režimem v Damašku příměří a výměnou za složení zbraní získala možnost volného odchodu. Kumulace těchto lidí v oblasti Idlíbu, pod „ochranou“ Turecka, které navíc pro tuto oblast oprášilo svůj letitý plán „bezpečné zóny“, vyvolává i přes nesouhlas hlavních mezinárodních i regionálních hráčů a kritiku OSN neodbytný dojem přeskupování syrského obyvatelstva podle náboženského nebo politického klíče, což může být první předpoklad k budoucímu – skutečnému, nebo třeba „jen“ federativnímu -- rozdělení Sýrie.

V takto nastavených mantinelech se ovšem rozhovor mezi Obamou a Putinem, o který prý požádala americká strana, stal fakticky zbytečným – za předpokladu, že USA nebyly ochotné rovnou hodit ručník do ringu a vzdát se svých vlastních plánů na dohodu. Oba prezidenti spolu sice mluvili déle než se očekávalo – bezmála půldruhé hodiny-- , ale ke shodě nedospěli. Putinův mluvčí nicméně konstatoval, že z pohledu Ruska všechno šlo „dobře“, Obama pak jen zmínil„otevřený, čestný, pracovní ráz“ setkání, načež Washington vinu za neúspěch svalil na Rusko, které prý ustoupilo od některých už domluvených bodů. Jak ale konstatuje třeba New York Times, je to z Obamovy strany jen východisko z nouze – přehrál„diplomatické řešení“ na svého ministra zahraničí Johna Kerryho, a pokud selže i on, půjde vše do ztracena, neboť Washington žádný svůj Plán B pro Sýrii beztak po ruce nemá.

A mezitím – kromě Turků, Kurdů či islamistů – ztrácejí USA v Sýrii a na Blízkém východě i další „aktiva“. Alí Allúš, lídr „umírněné“ teroristické Islámské armády, která je klíčovou silou protiasadovských džihádistických koalic podporovaných USA a pravidelně ostřeluje Damašek a zabíjí civilisty v ulicích, byl svými spoludžihádisty odstaven poté, co v rozhovoru pro izraelská média připustil možnost míru s židovským státem.

K tomu musely USA vypsat odměnu tří milionů dolarů za hlavu Gulmuroda Chalimova, někdejšího velitele tádžických speciálních sil, který prošel pěti výcviky v USA a Tádžikistánu a nyní se – i se získanými vědomostmi o americké protiteroristické taktice – stal jedním z nejvyšších velitelů Daeše. „Poslouchejte, vy americká prasata: Byl jsem v Americe třikrát a viděl jsem, jak cvičíte vojáky k zabíjení muslimů,“ nechal se slyšet Chalimov. „Učíte své vojáky jak provádět obklíčení a útoky s cílem zničit islám a muslimy.“

K tomu se provalilo, že USA letos v lednu letecky přepravily do Íránu celkem 1,7 miliardy dolarů coby výkupné za osvobození čtyř svých občanů, podle všeho agentů, zatímco íránské námořnictvo prý dál „obtěžuje“ americká vojenská plavidla u íránských břehů…

K tomu se Rusko ještě na čínském summitu G20 takřka domluvilo se Saúdskou Arábií, klíčovým americkým spojencem v regionu, na zmrazení těžby ropy, což okamžitě vystřelilo její globální ceny, s Katarem, dalším americkým spojencem a klíčovým sponzorem syrského džihádu, na vojenské spolupráci, a s Egyptem, někdejším blízkým americkým spojencem, na dalších dodávkách zbraní souvisejících s pozoruhodnou „kauzou Mistral“ a případně i na jejich výrobě přímo v Egyptě…

A zatímco si Barack Obama na summitu hluboce porozuměl s britskou brexitovou premiérkou Theresou Mayovou, Bašár Asad v Damašku přijímal delegaci britských poslanců, zástupců církví a akademických kruhů.

K tomu navíc nejasným výsledkem skončilo i Obamovo setkání s Erdoganem. Zatímco turecká média analyzují slova Zbigniewa Brzezinského, podle něhož za červencovým pokusem o vojenský puč stáli Fathulláh Gülen a CIA, a vojenská agrese na sever Sýrie fakticky odstavila USA od „boje proti Daeši“, samotná Ankara se snaží poněkud zmírňovat napětí, které ve vztazích mezi oběma zeměmi po puči vzniklo. Nyní si prý Turecko „nikdy nemyslelo“, že by za pokusem o vojenský převrat byly USA, a Barack Obama za toto vstřícné gesto pro změnu Erdoganovi slíbil pomoc při pátrání po organizátorech puče, což ale z pohledu současné Ankary znamená stále to samé, čili pro USA nepřijatelné Gülenovo vydání…

S o to větším sebevědomím pak Recep Erdogan – jako by pokropený živou vodou -- „vyjádřil naději“, že příměří nebo zastavení palby v Sýrii „propukne“ už příští týden, ještě před svátkem Id al Adhá, který letos začíná 12. září.

Celkový obrázek manévrování Ruska na Blízkém východě nabízí pohled na plošný ústup USA, přinejmenším za končící vlády Baracka Obamy. A tak, zatímco Daeš pod tlakem rozpoutal sérii teroristických útoků po celé Sýrii, se při absenci lepších možností znovu jen objevují zprávy o chemických útocích syrského režimu proti džihádistickému východnímu Aleppu. Nicméně už i tradičně protiasadovská katarská Al Džazíra o nich informujme s použitím uvozovek.

Tož tak nějak.

Ilja Novickij
7.9. 2016   Eurasia 24
Ruský prezident v nedávném rozhovoru pro agenturu Bloomberg opět prokázal, jak mistrovsky ovládá diplomacii. Aniž by někoho urážel, přecházel do osobní polohy nebo povyšoval Rusko nad ostatní země, vyjádřil Vladimir Putin svůj názor týkající se kritiky ruské vlády ze strany USA a jejich případné ochoty spolupracovat s Ruskou federací.
Představitel Ruska jasně prohlásil, že pokud má někdo zájem o spolupráci, Moskva tuto iniciativu vítá. Není důležité, kdo je v dané zemi prezidentem, jaká tam vládne administrativa – důležité je samotné přání spolupracovat a Moskva takové přání bezpochyby přivítá (Putin tím opět jasně deklaroval svoji preferenci multipolárního uspořádání světa, zatímco někteří se nám snaží vnutit, že touží po návratu k „bipolárním pořádkům“ – pozn. Geo).
Pokud se nás ovšem naši „partneři“ chtějí zbavit, přežijeme to. Jak k tomu Putin podotkl, „není jen jasné, kdo z nás na tom víc prodělá“.

Proč Putin zaujal takto radikální postoj, je zcela zřejmé. Spojené státy, které operují protiruskou kartou v jakékoli své vnitropolitické činnosti, tím jen prokazují svoji krátkozrakost. Pokud zvážíme úroveň (mezinárodní) odpovědnosti, která na USA spočívá, měly by být Spojené státy ve svých politických stanoviscích uvážlivější a zodpovědnější.

Co se týká americké kritiky na adresu Ruska, také tady není Moskva naivní. Z vyjádření Vladimira Putina vyplývá závěr, že velmi dobře rozumí tomu, jak se vůči Rusku vyjadřuje jak současná vláda USA, tak i kandidáti na nového amerického prezidenta. Hlava Ruska dobře ví, že v týmu D. Trumpa jsou lidé, kteří dokonce tvrdí, že Rusko údajně „sponzoruje určité fondy Clintonových“ (skutečně, tyto účelové spekulace se mají týkat zejména období, kdy Clintonová byla ministryní zahraničí – viz např. zde; pozn. Geo), přestože sám Trump ustavičně vyzývá ke spolupráci s RF.

Je jasné, že ve vztahu k Americe a jejím politikům je takový přístup žádoucí. Rusko potřebuje spojence – a není důležité, jak se člověk stojící v čele státu jmenuje. Pokud však do popředí vystupuje politická krátkozrakost, která brání konstruktivnímu politickému dialogu, nebudou Rusové příliš rozladěni, když zůstanou bez amerických politických partnerů.

Alexandr Špunt
7.9. 2016   Zvědavec
Ještě před pěti lety bylo vytvoření informačního webu poměrně obtížnou a ztrátovou záležitostí. Propagandisty v Americe, Rusku nebo Německu by dříve ani náhodou nenapadlo utrácet peníze na výrobu samostatného zpravodajského webu pro podstrčení falešných informací čtenářům.
Bylo mnohem jednodušší a efektivnější vynaložit úsilí na výrobu vysoce kvalitního podvrhu a pak předhodit návnadu renomovaným tiskovým agenturám, které ty lži přikryly vahou své vlastní autority. Svět se ale mění poměrně rychle, ovšem svět na síti ještě rychleji.
Tak především spuštění informačního zdroje v šedé zóně v podobě agregátoru zahraničních zpráv se stalo levnou rutinní akcí. Dokonce i o redakční přepracování cizího materiálu na úroveň nerozeznatelnou od originálu se ze tří čtvrtin postará speciální software. Dohlížející operátor, resp. redaktor na výstupu, jen pro každý případ sleduje konečnou verzi a sem tam opraví titulek nebo vymění obrázek. Zvládne to i vysokoškolský student, načerno, z domova, po škole.

Info agentura REGNUM píše, že tento způsob novinařiny jako první začaly používat vcelku počestné provinční „papírové“ noviny v menších amerických městech. V době krize tištěných provinčních médií je to zachránilo před odchodem z trhu. Ale prakticky okamžitě objev nových technologických nástrojů uchopili i "generálové lži."

Na rozdíl od ruských podvrhů, které se v záři konspirace vydávají za skutečné zpravodajské servery, američtí distributoři dezinformací se stále snaží ochránit zbytky pověsti.

Jejich krytí, to jsou v zásadě humoristické stránky. Moderní verze městského folklóru, cílená na vnímavého čtenáře, způsob šíření informací o komkoli formou „nevinných“ pomluv a městských drbů.

Propagandisté byli navíc schopni udělat tyto zdroje soběstačnými a dokonce i ziskovými. Vysoký síťový provoz ze strany nenáročných čtenářů, kteří nehledají pravdu, ale zprávy příjemné pro jejich uši a pro podporu vlastních politických postojů, to je společný bod amerického a ruského desinformačního mediálního prostoru. A skutečnost, že tyto zprávy nemají nic společného s realitou, to čtenáře v Rusku ani ve Spojených státech neobtěžuje. Nepřichází totiž na tyto weby za pravdou, ale pro klid na duši. A pro splnění cíle sledovanosti se krytí způsobem stránek městského folklóru výborně hodí.

Ale hlavním nosným úkolem těchto zdrojů je protlačit se do informačního podvědomí nadnárodních mediálních korporací.

Kvalita jednotlivých falešných zpráv nikoho nezajímá, robotická produkce tisíců zpráv denně zajistí, že nějaký ten podvrh se uchytí i ve „velké“ televizi a nakonec se objeví i v respektovaném a solidním médiu.

Ale samozřejmě že mezi Ruskem a Amerikou existují také důležité rozdíly.

Američanům slouží ke cti, že okamžitě reagovali na vznik velkého množství rádoby informačních stránek prudkým nárůstem zájmu o weby, specializující se na jejich ověřování a analýzu zpráv a skutečností v nich uvedených, například "Snopes", "Purportal", "Mental Floss", "Sniggl". Původně začínaly jako sponzorské projekty nebo redakce velkých zpravodajských serverů a nyní mají své vlastní ziskové ekonomiky a jejich návštěvnost je natolik vysoká, aby uživily skupiny profesionálních redaktorů a vytvořily i zisk pro vlastníky.

Bohužel, v Rusku není žádný síťový zdroj, který by se nacházel v tomto místě mediálního prostoru. Při tom je nepravděpodobné, že ruští čtenáři mají menší sklon ke kontrole pochybných zpráv, to spíše ruští mediální podnikatelé jsou méně agilní a nevěří v rozum vlastních čtenářů.

Pro ilustraci účinnosti takového, na první pohled nekomplikovaného schématu šíření podvrhů, použijeme amerických příkladů. Jsou to špinavé útoky, jaké používají oponenti jednoho z kandidátů na prezidentský úřad, Donalda Trumpa, a objevovaly se i v hlavních zprávách USA v celonárodních médiích v průběhu minulého týdne.

A předem upozorňuji, že pokud byste chtěli najít příklady stejných lži proti Hillary, nebylo by jich o mnoho méně.

"Donald Trump řekl, že nemá rád muslimy, protože zabili Ježíše."

Článek s tímto titulkem byl původně zveřejněný na stránkách "Evening Herald". Tváří se jako normální zpravodajský web, ale v záhlaví v rubrice „o webu“ malým písmem říká, že texty jsou "satira a literární tvorba." Příběh začal od března kolovat na internetu, postupně se pohyboval od méně renomovaných publikací k serioznějším, až se zakotvil jako nesporný fakt v národních televizních kanálech.

"Premiér Kanady Justin Trudeau zakázal republikánskému kandidátu na prezidenta USA, Donaldu Trumpovi, vstup do Kanady."

Specialisté ze "Snopes" vypátrali zdroj - byl to satirický web "Global Hot News". Hoax odstartoval na konci prosince, maskovaný jako kritické připomínky premiéra Trudeaua proti Trumpovi a dvě právně nezávazné žádosti občanů, volajících po zákazu vstupu do země pro Trumpa. Po osmi měsících již byly tyto zprávy replikovány respektovanými americkými médii jako nevyvratitelný politický fakt.

"Donald Trump řekl, že zruší americké občanství všem Portorikáncům, bude-li zvolen."

Výzkum "Mental Floss" a dalších center dokazuje, že poprvé byla zpráva publikována v únoru na parodijně satirickém webu "Adobo Chronicles", maskovaná do formátu obyčejného zpravodajství. Tuto informaci záhy uchopilo a na legitimní úroveň povzneslo několik španělských zpravodajských serverů, a následně již s odkazem na tyto vysoce renomované zahraniční zdroje se vrátila do Spojených států na úroveň celonárodních médií.

Takových příkladů lze za týden vybrat několik desítek, z nichž pět až sedm vystoupá tak vysoko, že formují celý informační den v USA.

Tedy jednou za den.

Učiníme-li křížovou analýzu údajů z výše uvedených autoritativních analytických webů, jejichž hledači chytají za ruku výrobce lží, můžeme si vytvořit seznam "top 25" webů, přinášejících nejvíce životaschopných podvrhů na stůl hlavních celonárodních zpravodajství v USA.

http://adobochronicles.com
http://nationalreport.net
http://www.private-eye.co.uk
http://www.newsbiscuit.com
http://empirenews.net
http://www.thespoof.com
http://newsexaminer.net
http://www.unconfirmedsources.com
http://www.derfmagazine.com
http://dailybuzzlive.com
http://www.thedailymash.co.uk
http://dailyleak.org
http://thepeoplescube.com
http://dailycurrant.com
http://worldnewsdailyreport.com
http://rockcitytimes.com
http://huzlers.com
http://abriluno.com
http://diversitychronicle.wordpress.com
http://holyobserver.com
http://News-Hound.org
http://odgossip.com
http://witscience.org
http://tyronetribulations.com
http://www.thenewsnerd.com
http://newsthump.com

Vřele doporučuji uložit si tento seznam a čas od času prověřit zprávy v ruských médiích, které začínají slovy: „Americká média informují...“

8. 9. 2016   První zprávy
USA jsou nejsilnější vojenskou mašinérií v historii lidstva, ale jak se zdá, nemohou vyhrát žádnou válku, píše britský komentátor The National Interest Freddy Gray. Podle autora se Spojené státy snažily o roli světového četníka, ale nic dobrého z toho nebylo, v článku pod názvem „Uvadající převaha Evropy, Velké Británie a Ameriky“.„Když Amerika si stanoví za cíl podpořit svobodu, majetek a bezpečnost, tak to skončí poklesem úrovně svobody, bohatství a bezpečnosti," zdůraznil Grey a poznamenává, že i zdánlivě úspěšné operace USA v jiných zemích, zejména v Libyi v roce 2011, vedly ke katastrofě.
Autor dochází k závěru, že se věk nadřazenosti Spojených států na světové scéně, alespoň v obvyklé formě, chýlí ke konci. Prchavý „unipolární okamžik", který následoval po konci studené války, byl nahrazen „postpolárním" světovým řádem, v němž není vše, jak se zdá.

Neporazitelná Amerika nebo se blíží konec říše?

Čína, podle Graye, je obr, zvyšující svoji moc, ale jeho mezinárodní ambice jsou „tajemné a zahalené".

Rusko je často označováno za oslabenou velmoc - ale svých strategických cílů dosahuje, přičemž tam, kde ostatní světové velmoci selžou, píše autor. Podle něj má sofistikovaná „měkká síla" dnešního Kremlu potenciál, který neměl za posledních třicet let.

Za jedinou „jasnou konstantu" v novém světovém řádu označuje Gray úpadek Evropy. „Paralyzována dluhy, prochází Evropská unie vážnou politickou krizí," uvádí a připomíná rozhodnutí Londýna vystoupit z Unie.

Zároveň EU, která zůstává druhou největší ekonomickou sílou na světě, „téměř úplně" závisí na dobré vůli a vojenské síle USA.

Podle pozorovatele klade Washington příliš velký důraz na Evropu, a nedostává adekvátní odpovědi. Gray připomíná výroky prezidentského kandidáta Donalda Trumpa o tom, že Evropané nedostatečně investují do NATO, a tento postoj Trumpa považuje autor za správný (jinak ho označuje za katastrofálního kandidáta). Gray se domnívá, že Evropa není příliš vděčná Spojeným státům, za to, že si naložily „lví podíl" na financování vojenské aliance.

Komentátor zdůrazňuje, že si Amerika mohla dovolit takové „nevděčné spojence" pokud její hlavní úloha nepodléhala pochybnostem. Ale ne v současné situaci.