O útoku na konvoj OSN náhle ticho – proč asi?

September 25, 2016, 6:28 am

≫ Next: Šojgu nařídil vyslat Admirála Kuzněcova do Sýrie s kompletním leteckým křídlem ...

≪ Previous: Zamyšlení před volbami

$

0

0

Lubomír Man
25. 9. 2016
Pořadí těch akcí je známo. Nejdřív těžce sjednaná dohoda o příměří v Sýrii, vzápětí porušená těžkým americkým zbombradováním pozic Asadovy syrské armády. Amerika se za útok sice omluvila, ale asi tak, jak jako kdyby řekla: „Neměli jste tam co dělat“, jak poznamenal jeden z komentátorů..

Tím příměří pochopitelně skončilo a Amerika byla v tu chvíli v očích jisté části světové veřejnosti tak trochu na pranýři. Ale jak z dalšího jejího kroku vyplyne, nebyla ochotna ani toto „trochu“ dlouho snášet. A tak se odehrálo následující: ve večerních hodinách 19. září zbombardoval kdosi konvoj OSN, přivážející Syřanům humanitární pomoc. No a jelikož šlo o pomoc směřující do oblasti východního Aleppa, ovládaného protivládními vzbouřenci, bylo rusofobům celého světa okamžitě vše jasné : tenhle barbarský útok nemohl provést nikdo jiný než Asad nebo Rusové.

Jaká to vynikající příležitost i pro zpravodajskou redakci ČT! Do jejího studia byl okamžitě coby odborník povolán generál v.v. Šedivý, a po úvodním uvedení doprovodných okolností případu mu byla – s téměř slavnostní pompou - položena tato otázka: kdo ten útok na konvoj provedl?

Generál na okamžik zaváhal a pak jakoby s tíhou, že je od něj vyžadován tak rezolutní soud, vydechl to, co se od něj čekalo: „Rusové nebo syrská armáda“.

Hotovo! Nová a další protiruská a protiasadovská kampaň ČT mohla začít a také začala. Ale řinčela překvapivě krátkou dobu, snad den nebo den a půl – a pak náhle ztichla. Tak překvapivě useknuta, že to nemohla být náhoda. Proč tak zčista jasna klid? říkal jsem si. Když takhle masitou kost pes jednou rafne, tak s ní přece chvíli běhá po ulici, ne? A ne aby ji hned odhodil.

Odpověď na tuto otázku přineslo až toto oznámení ruské vlády: „Do oblasti, kde se incident udál, vstoupil ve večerních hodinách 19. září - a to několik minut před útokem na konvoj OSN - bezpilotní americký letoun Predator, patřící do sil koalice, vedené USA, a schopný provádět útoky na pozemní cíle. Zaútočil na konvoj z výšky 1600 metrů.“

Takže tajemné ticho vyřešeno. Když ovšem fér hra by si vyžadovala, aby ČT po prvotním obvinění Ruska a Asada kápla teď navíc i božskou. Což ovšem ČT neudělala a neudělá. Možná z obavy, aby nás z takového jejího kousku neklepla pepka.

---

Šojgu nařídil vyslat Admirála Kuzněcova do Sýrie s kompletním leteckým křídlem ...

September 25, 2016, 6:34 am

≫ Next: Ministr zahraničí RF: Jednostranné kroky již k Sýrii nebudou

≪ Previous: O útoku na konvoj OSN náhle ticho – proč asi?

$

0

0

Irina Selezněva
25. 9. 2016       zdroj
Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov se vydá do Středozemního moře se standardní výzbrojí a vybavením leteckého křídla, sdělil náčelník námořního letectva ruského námořnictva, generálmajor Igor Kožin.

Na podzim zamíří posádka válečné lodi Admirál Kuzněcov se svou lodí do Středozemního moře, aby se připojila ke skupině ruského námořnictva, jak uvedl ministr obrany Sergej Šojgu. Podle náčelníka námořního letectva válečného loďstva Igora Kožina se bude na palubě Admirála Kuzněcova rozhodnutím Šojgu nacházet celé spektrum letecké techniky. Je známo, že standardně jsou na lodi palubní letouny Su-33 a Su-25, vrtulníky Ka-27/Ka-29.

Připomeňme si, že dříve experti hovořili o možném použití sil letadlové lodě Admirál Kuzněcov v několika oblastech Sýrie. Podle vojenského experta Alexeje Leonkova bude mít letecká skupina bojové úkoly. Je možné, že půjde o protiakce vůči teroristům v Rusku zakázané organizace DAEŠ v okupovaných okresech Aleppa, Palmýry a Deir ez-Zor.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová  

Ministr zahraničí RF: Jednostranné kroky již k Sýrii nebudou

September 25, 2016, 6:39 am

≫ Next: Civilizace v sítí tajných služeb – 1

≪ Previous: Šojgu nařídil vyslat Admirála Kuzněcova do Sýrie s kompletním leteckým křídlem ...

$

0

0

25. 9. 2016   zdroj
Rusko již nemá v úmyslu vážně jednat o žádostech na jednostranné pozastavení akcí VKS Ruska na syrském území. Oznámil to ministr zahraničí RF Sergej Lavrov.

Sergej Lavrov vysvětlil rozhodnutí tím, že žádosti o pozastavení akcí VKS RF a syrských sil v Sýrii vždy končí tak, že čas, který je získán "příměřím", využijí teroristé na přeskupení sil. Lavrov poznamenal, že Rusko mnohokrát vyšlo v poslední době vstříc mírovým iniciativám pozastavením úderů na extremisty na 48 hodin a 72 hodin, ale pokaždé to vedlo k tomu, že teroristé za tu dobu doplnili své jednotky lidmi, potravinami a zbraněmi.

Lavrov, když mluvil o nesmyslnosti dohody mezi USA a Ruskem k Sýrii, řekl, že Rusko nechce, aby v Sýrii vypukla totální občanská válka.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová  

Civilizace v sítí tajných služeb – 1

September 25, 2016, 6:45 am

≫ Next: Doba „kultu osobnosti“ se vrací, aneb „ jména hloupých na všech sloupých“!

≪ Previous: Ministr zahraničí RF: Jednostranné kroky již k Sýrii nebudou

$

0

0

Yekta Uzunoglu
25. 9. 2016
Je nám vsugerováno vše možně, že žijeme v demokracii, v právních státech a že o všem rozhoduje volič, rozhodujeme my voliči. To, že na západě „za kopečky“ se lhalo, to, že občan byl systematicky podle jistých receptů indoktrinován, lépe řečeno „zpacifikován“, aby nejlépe nemyslel a konal to, co se po něm chtělo, jsem věděl nejen na tehdejší poměry ze mně dostupných zdrojů či od osobností, jako tomu byl i Heinrich Böll, ale jsem to zažil na své vlastní kůži.


 Ale tehdyjsem se domníval, že to vše je jen kvůli studeně válce a po studené válce západní civilizace bude mít sílu a integrační potenciál, aby struktury, které rozhodovaly nejen za občany, ale za celý stát, budou nějakým nekrvavým procesem asimilovány v demokratických strukturách společnosti a státu. Je to už 25 let po pádu totality a od skončení studené války a realita je naprosto jiná, než jsem doufal a kterou jsem se modlil pro tuto civilizaci.

Struktury, které tehdy řídily státy a společnosti a tím naši civilizaci, jsou daleko silnější, daleko mocnější a daleko brutálnější a bezohlednější vůči našim lidským hodnotám.


Aparáty, které tehdy řídili řadu „organizací“ mimo zákon a jménem svaté války proti komunismu, jako třeba tomu bylo v případě Itálie, kde jedna z těch „tajných a tajemných posvátných organizací“ se jmenovala GLADİO, v Turecku Ergenekon, v jedné či jiné podobě existují dodnes a spolu s jejich stvořiteli rozhodují o všem a my občané v tomto režimu máme jen jedno právo a sice být poslušným, hluchoněmým otrokem.

Nesmíme vědět, co se vlastně odehrává za nás, ale vždy bez nás, občanů.

A moje téměř každodenní 16ti hodinové intenzivní sledování nestačí, abych zachytil aspoň jednou část těch her o našem osudu o osudu naší civilizace. Co potom tedy může činit občan, který nemá stejný luxusní možnost jako já zabývat se zozeznáním kulisy do skutečnosti? Občan, který je odsouzen žít v jemu vsugerované svérázné virtualitě.

15. 7. 2016 v zemi, kde jsem se narodil a kde jsem do svých 17 let žil a kvůli svým kořenům sleduji intenzivně již 48 let, se stal pokus o puč. Věřil jsem, že jsem jak o přípravě, tak ale o dvojité hře vládnoucích, věděl dost. Kdepak. Teprve s intenzivním pátráním se dovídám, že o přípravě puče Erdogan dle všeho nevěděl pár týdnů před pučem, ale dle nejméně od 14. 12. 2013.

Dovídám se, že již od té doby turecká tajná služba (MIT) věděla, že „pučisté“ mezi sebou komunikuji se zvláštním jménem ByLock, patřícím společnosti zaregistrované v USA, která poskytovala služby z Litvy. A přes tento program a přes toho poskytovatele v Litvě probíhalo 3,5 milionu emailových zpráv a 99 % v tureckém jazyce a bylo zaregistrováno 215920 účtů a teprve po zjištění těchto skutečností mi došlo, proč vlastně z ničeho nic pro Turecko tak bezvýznamná země se za posledních dva a půl roku stala tak mimořádně významnou, že jeho prezidentka byla v Turecku přivítána jako prezidentka největší velmoci a proč Erdogan, jeho ministr zahraničí ale i tehdejší spolubojovník Erdogana prezident Gül, tak často navštěvovali Litvu. Česko, které je ekonomicky ale i politicky pro Turecko daleko významnějším partnerem, nikdy si takové pozornosti nevysloužilo. Že by Turecko se svými agenty nakupovalo tamější činitele či agenty k získávání potřebných informací či pomoci při proniknutí do databáze ByLocku! Nemám čas, abych se zabýval ještě s vývojem vzájemných vztahu USA ve stejné době s Litvou, ale dle všeho asi moc velkou radost z toho účelového sblížení Litvy s Tureckem neměli. A teď dovídáme, že Turecko systematicky pronikalo do tohoto systému a začalo zaregistrovávat krok za krokem aktivity pučistů či Gülenistů a ti prostřednictvím svých tajných agentů po čase zjistili, ze MIT do jejich systému pronikl a přešli na jiný systém komunikace a sice na Eagle. 

A dle všeho i tento jejich systém byl záhy ze strany IT techniků MIT odšifrován.

A tak se potvrzuje moje počáteční tvrzení hned po pokusu o puč, že Erdogan o tom věděl, ale netušil jsem, že o tom věděl již nejméně od roku 2014!

A hned po puči začal Erdogan mluvit o slabosti ve zpravodajské službě a veřejně tvrdě kritizoval ředitele MIT Hakana Fidana, že všichni si mysleli, že bude okamžitě odvolán a pravděpodobně potrestán i jinak… Erdogan tehdy na otázku novinářů, jestli Hakan Fidan bude propuštěn za svoje selhání z funkce, odpověděl: „přece nelze změnit koně, když přecházíte přes řeku“!

Teprve po té, když Erdogan navštívil Putina a vzal sebou Fidana jako kdyby odměňoval, se mi celá věc zdála jako obrovská mediální manipulace a obzvlášť když Putin při přivítání na adresu Fidana Erdoganovi řekl: když ho máte sebou, tak stejně všechno víte a nevím, co bych vám navíc mohl sdělit“. Tak teprve dovíme, že skupina ruských tajných agentů již 13. 7. navštívila Ankaru a osobně Fidana a předali mu své informace a své poznatky, kterými disponovali o připravovaném puči!

S nadlidským nasazením se snažíme pochopit, co se vlastně 15. 7. 2016 odehrávalo a dáváme dohromady malé kostičky, abychom věděli aspoň část skutečnosti a tady se přitom nejedná o nějakou zemi v Africe či Asie, ale o členskou zemi NATO a o kandidáta EU, ale i o zemi, která v roce 2016 opakovaně vyhrožovala a téměř vydírala evropský kontinent! A my, občané, nesmíme ani vědět, co se tam odehrává a dokonce za naše peníze.

Přitom Evropa a USA měli možnost se za posledních 25 let zbavit struktur, které založili jménem svaté války proti komunismu a přejít do skutečné demokracie s daným pevným právním řádem, kde o všem občané spolurozhodují a tím zachrání naši civilizaci z rukou tajných a tajemných služeb.

Jak se zdá, nejen že jsme se nezbavili neúnosné tíhy tajných služeb, ale celá naše civilizace je v zajetí v síti těchto služeb čítajících pár statisíců lidí.

Doba „kultu osobnosti“ se vrací, aneb „ jména hloupých na všech sloupých“!

September 25, 2016, 6:49 am

≫ Next: Americké moderátní příměří

≪ Previous: Civilizace v sítí tajných služeb – 1

$

0

0

Jiří Baťa
25. 9. 2016
Už jsme to jednou zažili, kdy jsme v období komunistického režimu uctívali „kult osobnosti“, kdy uchváceni vítězstvím Rudé armády a jejich vůdčích osobností v čele s J.V. Stalinem, kam se člověk ohlédnul, tam zelo jméno některého z vojevůdců, resp. významných státníků. Tak jsme kdejaké nábřeží, náměstí, mosty, parky a ulice, nacházeli pojmenované po Stalinovi, Koněvovi, Rybenkovi, Molotovovi, ale i Leninovi, Gottwaldovi, Zápotockém atd., atd. Je však třeba připomenout, že jména těch vojenských vojevůdců měli svoje opodstatnění, proptože se zasloužili o porážku fašistického Německa a nám přinesli tolik kýženou svobodu. 


Zda následné poválečné mezinárodní politické události a s tím spojený ideologický vývoj naší společnosti byly nevyhnutelnou nutností nebo jen nekontrolovatelným projevem ideologické sounáležitosti k socialistickému táboru v čele s SSSR, je otázkou.

Je evidentní, že každá doba má své politicky, ale i ideologicky na rozumu omezené jedince-loajalisty, či tzv. řiťolezce. Bylo tomu na komunistického režimu, je tomu i za režimu současného. Změnila se jen zeměpisná poloha těch, kterým je upřena nikoli jen politická, ale také hmotně zainteresovaná pozornost, těch, kteří jsou z těchto důvodů velebeni a uctívání. V našem případě to byl Václav Havel, který silou své osobnosti přeorientoval a následně silně ovlivnil českou politiku, úspěšně zasel zrnko západní politické ideologie a svou neskrývanou, řiťolezeckou loajalitou západní politice, přesněji politice USA a jejím představitelům, byl pro západ v danou chvíli ideálním nástrojem pro změnu režimu, směrování zahraniční politiky ČR a glosátorem západní demokracie, která se díky němu velmi rychle v české mezinárodní politice zakořenila. Tak vznikl nový idol, nový „kult osobnosti“, tentokrát západního stylu.

Ohlédneme-li od skutků, kterých se V. Havel „dopustil“, tedy věcí, které byly více či méně přínosem naší společnosti, k Havlu se přisála jistá část osob, které maximálně využili skutečností, že se s Havlem znali již dříve, či se s ním dokonce nějakým způsobem spolupodíleli na činnosti disentu apod. Tito lidé u Havla našli nejen přízeň, ale i velmi lukrativní funkce, za což mu jsou tito lidé dodnes zavázání jak posmrtnou loajalitou, tak i udržováním a uctíváním jeho idolu (spíše jako maskota) a bezmezného prosazování jeho „vznešených“ myšlenek, tézí, úvah a v podstatě jeho celý, charakterově a morálně značně kontroverzní život. Jinými slovy, byl vytvořen z předchozího režimu tolik kritizovaný a odsuzovaný „kult osobnosti“. Nelze než konstatovat, že kult osobnosti se vrací v plné parádě navzdory tomu, že jejími současnými protagonisty byl kult z dob komunistického režimu tak tvrdě napadán a ideově i společensky odsouzen.

Nic proti tomu, je-li jistými lidmi připomínáno nedožité výročí Havlových narozenin avšak jen potud, pokud tato skutečnost nebude prosazována jako celospolečenská záležitost. Dost na tom, že se celospolečensky a ideologicky snaží prosazovat jeho „letiště“, „lavičky“, „náměstí“, ulice apod. Málo tomu a zase se našel člověk z jeho „věrných“, který přišel s nápadem pojmenovat místo na piazzettě u Národního divadla jeho jménem. Co jiného, než opětná kultovní obscese, snaha oživovat jeho (pochybnou) genialitu, dát najevo západu, že se na „ malého českého génia“ a jejich ve své době tolik potřebnou loutku nezapomíná s očekáváním, že tento akt bude pozitivně západem přijat. Poslanec za TOP 09 Laudát dokonce říká, že v každém městě by měla být po Havlovi pojmenována nějaká ulice či náměstí a tak si připomínat tohoto génia! V očích veřejnosti jsou tyto nápady spíše chápány jako nostalgie po dobách jeho politických exhibící, kdy obrátil kormidlo z východu na západ, což některým lidem přineslo i vítr do plachet jejich další existence. Lze to i chápat jako zoufalý čin Havlových pohrobků, kteří (rádoby pro většinu občanů) chtěli připomínat jeho časy pro ně tolik prospěšných. Jenže ne všichni Havla oceňují ve stejném duchu, ne všichni jej mají za „guru“ proamerické demokracie, iniciátora korupčního prostředí v ČR, nezapomínají na jeho lži a podrazy, které se jim z jeho z úst a jeho jednání dostalo. Mají s ním totiž své nemalé (neblahé) zkušenosti.

Je však až s podivem, jak se naplňují některá lidová rčení a pořekadla např. „ ...jména hloupých na všech sloupých“! Nabízí se ovšem otázka, zda autoři či protagonisté těchto „kultovních“ nápadů si uvědomují, že se těmito aktivitami spíše zesměšňují a že tím vlastně Havlovi dělají „medvědí službu“! Ne každý občan se musí nutně ztotožňovat s názory či nápady Havlových pravdoláskařů a sluníčkářů, jinak také řečeno politicko-ideologických úchylů, kteří se za každou cenu snaží udržovat gloriolu člověka, kterému jsou za mnohé (až za hrob) vděčni. Díky němu se jim totiž dostalo v politice či byznysu významného postavení s pochybnou prozápadní ideologií, americkou demokracií a „humánním“ myšlením a zaměřením.

Nicméně: čím víc Havlových pomníčků, tím menší bude jeho význam, protože ani letiště, ani lavičky, ulice či náměstí jeho pověst mezi obyčejnými a čestnými lidmi nenapraví. Kult Havlovy osobnosti zajde stejně dříve nebo později a navíc s odsudkem, který si obdivovatelé „pravdy a lásky“ zcela jistě za rámeček i s Havlovým srdíčkem nedají.

Americké moderátní příměří

September 25, 2016, 6:57 am

≫ Next: Dugin k útoku v Sýrii: Neokonzervativci a globalisté potřebují válku s Ruskem ihned

≪ Previous: Doba „kultu osobnosti“ se vrací, aneb „ jména hloupých na všech sloupých“!

$

0

0

Petr Schnur
25. 9. 2016
Dohoda o zastavení bojů v Sýrii mezi Ruskem a Spojenými státy nevydržela dlouho. Další z bezpočetných „omylů“ americké „super army“ ji u Deir ez-Zor ukončil dříve, než vlastně začala.

Strategie užitečných „omylů“

Jen hlupák nebo neskutečný naivka mohou věřit na náhodu. Relevantní otázkou pouze zůstává, zda ofenzíva IS na bombardované pozice Syrské arabské armády přišla v „pravé chvíli“ nebo předčasně, než se aleppský propletenec „neumírněných“ (podle potřeby a situace také označovaných za „teroristy“, zejména tehdy, když vraždí v Evropě nebo když je potřeba hodit bomby na tu či onu zemi), „umírněných“ a „ještě o něco umírněnějších“ mohl během příměří zkonzolidovat, přeskupit a připravit na novou ofenzívu. Jak Washington chápe příměří a k čemu ho dokáže instrumentalizovat ukázal při tom posledním z 12. února tohoto roku. Podle britského internetového portálu IHS Jane's Defence Weekly (7. dubna 2016) dodaly během něj Spojené státy z Rumunska přes Jordánsko moderní zbraně tzv. moderátním rebelům ze skupiny Jaish al-Izzah (1).

Informace versus fakta

Americká demokracie by ale nebyla vůdčí demokracií, kdyby neměla připravené plány B, C, .., i další „červené čáry“, a tak „buď Rusové nebo Assad“ vybombardovali humanitární konvoj. Nic nevadí, že fakta hovoří jinou řečí, dnes stačí, když USA, nejkrvavější světový řezník mající na svědomí hromady civilních obětí „humanitárních“ náletů na civilní budovy, nemocnice a svatební hostiny od Libye až po Afgánistán, ukáže na někoho prstem. Nestrané vyšetřování, empirie, fakta – k čemu se zdržovat s takovými hloupostmi, praví světový „strážce“ demokracie a práva. Rusové mají hmatatelné důkazy, Američané informace moderátních „aktivistů“. Aby bylo jasné, o jakých poměrech hovoříme. Joseph Dunford, šéf generálního štábu americké armády, formuloval před vojenským výborem Senátu zprávu o nové rusko-syrské bestialitě takto: zmíněný generalissimus prý nemá žádná fakta, ale byli to buď Rusové nebo režim (rozuměj: „Assadova armáda“) (2).

Koalice moderátních „důkazů“: „Byl to Assad, a když ne on, tak Rus… zřejmě!“

Upřímně řečeno, nic nového pod sluncem. Kvalitu amerických „důkazů“ známe z Kosova, Iráku, Libye, Sýrie a Ukrajiny, svět si již zvykl na americké pohádky o masových hrobech, chemických zbraních, bombardování civilistů a viagrový doping, vybombardované humanitární konvoje a sestřelená civilní letadla – Bohu budiž žalováno. Ale kdo se stará o bombové řádění proamerické koalice wahabitských feudálů v Jemenu? Kolik tamních nemocnic a humanitárních konvojů padlo s vědomím Washingtonu a jeho zbraněmi za oběť saudskoarabské „stabilizace“ regionu? Nejen za fabrikování stále nových hořících rajchstágů, ale i za patřičnou rétoriku by se nemusel stydět ani mistr propagandy Goebbels. Aby se naši moderátní demokraté vyhnuli eventuálnímu obvinění ze lži, stačí v dnešním světě masmediálního mainstreamu, impotentní „občanské společnosti“ transformované v generaci facebook a vytunelovaných ústavních istitucí šikovně manipulovat zdánlivě nevinnými slovy.

Tajemství úspěchu tkví v subtilitě slovíček jako třeba 'zřejmě' nebo 'zodpovědný'. Slovo 'zřejmě' ponechává v případě, že pravda přece jen vyjde na povrch, únikovou cestu. Důležité je ve spojitosti s rozbitým konvojem každou půlhodinu mantrou opakovat slova 'Rusko-Assad / Rusko-Assad'… . Profesionální manipulátoří vědí totož naprosto přesně, jak funguje lidské podvědomí. A tak tomu je i v kauze humanitárního konvoje u Aleppa. Vzhledem k tomu, že moderátní demokrat neví, s jakými čertovskými fotkami a satelitní záběry zlý Rus vyrukuje, hovoří nejen Dunford pro jistotu o „ruské zodpovědnosti“. Ta je sice právně neuchopitelná, ale jako sugestivní morálně-politické kladivo splní svůj účel. A koho bude zajímat skutečný pachatel poté, co Pentagon proboxuje u „morálně šokovaných“ senátorů zelenou pro vojenskou eskalaci syrské války? Ani v jednom jediném případě nevedlo v minulosti odhalení „omylů“ k politickým, natožpak juristickým konsekvencím vůči zodpovědným „(ne)profesionálům“, o revizi americké politiky ani nemluvě.

Sunnitský džihádista – milovaný nepřítel

Kdo tedy ještě po atlanticko-islamistické „demokratizaci“ Libye může věřit na to, že USA nevědí, co v Sýrii činí a kam vede jejich šavlový tanec s „moderátní opozicí“? Nejnovější příklad: americký moderátní taneček kolem skupin napojených na skupinu Džabat al-Nusra z rodinného klanu al-Kajdy, která se nedávno „umírnila“ změnou firemní etikety na Fatah aš-Šám. O této dvojjaké hře se nedávno zmiňoval např. americký vojenský analytik Enea Gjoza v „The National Interest“.

Na přetřes se zadními vrátky opět dostala stará dobrá bezletová zóna. Pokud to američtí šílenci a jejich x-tá koalice ochotných myslí vážně, jak ji budou chtít proti Rusům prosadit? Otevřeným válečným konfliktem? S propagandistickou ofenzívou mediálních prostitutek v pozadí?

Izrael v záloze

Kdyby všechny ty „zřejmě Assadovy“ chemické útoky a rozbité konvoje selhaly, má atlanticko-islamistická aliance v rukávě ještě jeden trumf, který doposud vždy spolehlivě fungoval: tzv. bezpečnostní garance nedotknutelného Izraele.

Podle všeho nepatří k jeho prioritám potřít fanatické antisemity (3), ale nenechat si ujít jedinečnou šanci na další kousek země do mozajky Eretz Israel. Tel Aviv má zálusk na Golany (4) a ty nezíská, pokud zůstane v Damašku na čele teritoriálně jednotné Sýrie prezident Assad s vládou hájící suverenitu SAR. Podivné je to, že pro opozici napojenou na Saúdy a USA bylo a je téma Golany tabu. Jde snad o politický deal podpora v boji o uchopení moci za Golanské výšiny?

Antiteroristická alternativa má taky něco do sebe. Když na druhé straně golanského plotu budou vládnout „teroristé“, nynější spojenci proti Assadovi, potom je „legitimní“ masívně bombardovat, třeba i bílým fosforem jak to nyní předvedly USA proti IS v Iráku (5) – samozřejmě jako součást boje proti mezinárodnímu terorizmu. V sebeobraně proti „islámským fanatikům“ poslat tanky i pozemní síly a s pomocí „mezinárodního společenství“ (NATO / EU) Golany anektovat.

Spiklenecká fantazie? Antiterostickou kompetenci potvrdi židovský stát, který se podle vlastních slov zuby-nehty brání islamistickému teroru (Hamás je podporovaný kromě jiných Katarem, jinak věrným spojencem v boji proti Syrské arabské republice) (6), opakovaným odststřelováním pozic syrské armády poté, když na obsazené golanské území údajně dopadly Bůh ví kým vystřelené granáty. I zde nebyly terčem islamistické oddíly operující před nosem izraelské armády, ale jednotky SAA. Že by produkt 'strategické aliance' Izrael-Katar (7)? Nedávný incident, při kterém měla být jedna izraelská stihačka syrskou protivzdušnou obranou sestřelena, tuto možnost nevylučuje. A USA, tento velkorysý garant bezpečnosti Izraele, by byl „nucen“ zasáhnout.

Na otázku, s čím jsme to vlastně permanentně konfrontovaní, lze odpovědět toto: s kvazi fašistickými metodami v postdemokratickém systému. A EU-ropa v tom vězí až po uši… .

(1) http://www.janes.com/article/59374/us-arms-shipment-to-syrian-rebels-detailed

(2) http://www.foxnews.com/politics/2016/09/22/top-us-officer-russia-bombed-syria-humanitarian-aid-convoy.html

(3) http://www.deutschlandradiokultur.de/israel-syrien-russland-verzwickte-interessenlage-auf-dem.979.de.html?dram:article_id=347049

(4) http://www.rp-online.de/politik/ausland/benjamin-netanjahu-israel-wird-nie-von-den-golanhoehen-abziehen-aid-1.5910770

(5) https://www.washingtonpost.com/news/checkpoint/wp/2016/09/23/u-s-forces-are-using-white-phosphorus-munitions-in-iraq-but-its-unclear-exactly-how/

(6) http://www.handelsblatt.com/politik/international/unterstuetzung-fuer-is-miliz-golfstaat-katar-in-der-terror-falle/10378674.html

http://www.dw.com/de/katar-gibt-der-hamas-30-millionen-dollar-f%C3%BCr-geh%C3%A4lter/a-19421535

http://www.rp-online.de/politik/ausland/gazastreifen-katar-engster-verbuendeter-der-hamas-aid-1.4430388

(7) https://chronicle.fanack.com/qatar/history-past-to-present/qatar-and-israel-a-strategic-but-complicated-alliance/

http://alles-schallundrauch.blogspot.de/2012/01/emir-von-katar-heimlich-in-israel.html

Dugin k útoku v Sýrii: Neokonzervativci a globalisté potřebují válku s Ruskem ihned

September 25, 2016, 10:35 am

≫ Next: Oskar Krejči: Kolikrát jsme viděli důsledky bombardování USA v Mosulu?

≪ Previous: Americké moderátní příměří

$

0

0

 napsal/přeložil Geo
25.9. 2016   Eurasia 24
Svět, a Rusko zvlášť, čekají do amerických prezidentských voleb ještě krušné týdny. Globalistické elity se budou snažit rozpoutat rozsáhlý válečný konflikt s Ruskem, podobně jako to učinily nedávným smrtícím útokem na syrskou armádu – reálně jim totiž hrozí, že konečně přijdou o moc. Je o tom přesvědčen ruský politolog Alexandr Dugin.
Američané už podle něj překračují veškeré hranice. „Provést úder proti syrským vojákům je stejné jako vyhlásit válku nejen Sýrii, ale i Rusku, které bojuje v Sýrii na straně Asada,“ uvedl ve svém televizním pořadu Direktiva Dugina.

Absolutně vylučuje, že by se západní (nejen američtí, ale i britští, australští a další) piloti spletli, jak se Američané snaží namluvit světu a současně všemožně odvést od tragédie pozornost: „Takto lhát mohou jen Američané: současné technologie umožňují rozlišit z družice předměty ležící na pracovním stole.“

Naopak je podle něj zcela očividné, že USA se připravují na rozpoutání války proti Rusku, kdy podobné incidenty představují „průzkum bojem“.

„Globalistické vedení USA už očividně nemůže více ovládat svět, a co víc, hrozba Trumpa (v úřadě) ohrožuje i kontrolu nad samotnou Amerikou. Zatímco se ještě loutka Barack Obama nachází v úřadě, a globalistická kandidatura Hillary Clintonové hrozí zhroucením před očima amerických voličů, je poslední čas začít válku,“ říká Dugin.

Vyvolání rozsáhlého konfliktu totiž podle Dugina umožní odložit volby a případně zastavit Trumpa, jehož prezidentství by bylo omezeno nastalými katastrofickými podmínkami. „Proto neokonzervativci a globalisté v USA potřebují válku. A to okamžitě. Potom bude pozdě. Jestli Trump přijde do Bílého domu, když bude mír, válka už nebude,“ je přesvědčen ruský politolog.

Takový výhled má pro „předvídatelnou budoucnost“, kdy při pozitivním vývoji předpokládá konec „absolutní moci maniakálních globalistických elit“.

V současnosti je ale podle Dugina situace velmi vážná a lze čekat další pokusy rozpoutat válku s Ruskem: „Nikoliv kvůli vítězství, ale kvůli samotnému procesu. Je to jediný jejich zbývající způsob, jak si udržet moc a odpoutat pozornost samotných Američanů a celého světa od nekonečné řady neúspěchů a zločinů.“

A Rusko? „My válku nepotřebujeme. Ani dnes, ani zítra, nikdy. A nikdy v dějinách jsme ji nepotřebovali. Ale přitom jsme neustále bojovali. Téměř nikdy jsme neprohráli. Byť za cenu strašlivých ztrát a vynaložení kolosálního úsilí, ale vítězili jsme. A budeme vítězit vždy,“ říká Alexandr Dugin. „Pokud by tomu tak nebylo, neměli bychom dnes ohromnou zemi, svobodnou od vnějšího řízení.“

Co je podle Dugina pro Rusko v současné situaci podstatné, je čas. „V tomto případě je potřeba co nejdéle prodlužovat čas. Američané v podstatě atakovali naše pozice. Jako  Gruzínci v Cchinvali v srpnu 2008 (…) Velmi potřebujeme mír natáhnout do 8. listopadu a vše bude jednodušší. Ale dá nám padající kolos takový čas?“ ptá se na závěr Alexandr Dugin.

Geo, Eurasia24.cz

Zdroj: Direktiva Dugina

Oskar Krejči: Kolikrát jsme viděli důsledky bombardování USA v Mosulu?

September 25, 2016, 10:56 am

≫ Next: Postavme obří tábor pro uprchlíky v Libyi, navrhuje Orbán! Evropa se mění ve Vídni

≪ Previous: Dugin k útoku v Sýrii: Neokonzervativci a globalisté potřebují válku s Ruskem ihned

$

0

0

Oskar Krejčí, rozhovor
25.9. 2016 První zprávy
Evropská unie představuje horečnatý běh na místě, kdy se vyhýbá veřejné diskusi před rozhodnutím, říká politolog Oskar Krejčí.

Sdělovací prostředky jsou plné temných úvah o budoucnosti Sýrie. Pokládáte dohody o zastavení palby, které uzavřeli Rusko a Spojené státy, za mrtvé?

Nikdy neměly dohody o míru v Sýrii větší naději na úspěch než právě nyní.

To zní ale dost přehnaně! Vždyť se bojuje na všech frontách, politici si adresují výčitky i výhrůžky, každý pokus o usmíření alespoň dočasné selhal během několika dnů.

Zásadní novum je v tom, že si Bílý dům přeje řešení. Prezident Barack Obama odchází a chtěl by alespoň něco vyřešit. Navíc už nikdo nepředstírá, že Spojené státy nejsou přímým účastníkem války: i když odmítneme myšlenku, že aktivity USA vedly k vytvoření takzvaného Islámského státu, Washington jedná jménem „umírněné opozice“.

Ovšem to, že existuje šance, neznamená, že bude využita. Problémem je, že ve Washingtonu odcházejícího prezidenta už málokdo poslouchá. Nejen na bojišti. A taky jsou tu volby. To bude asi hlavní důvod, proč se Spojené státy bránily zveřejnění dohod s Ruskem, konkrétně svých závazků z dohod vyplývajících. Proto tyto dohody nemohla podpořit Rada bezpečnosti OSN – USA nechtěly dát text ani svým spojencům. Dominovala snaha americké vlády vyhnout se útokům na domácí půdě. Moskva na rozdíl od Washingtonu od počátku zveřejnění dohod navrhovala. Nakonec to dopadlo tak, že Američané dohody zbrkle zveřejnili, aniž o tom informovali Rusko – tak trochu v sebeobraně, protože část úmluv unikla do amerického tisku.

Rusko ale také zasahuje v Sýrii, i ono by mohlo mít obavy ze zveřejnění úmluv.

Mediálně má Moskva výhodu. Je tu zásadní rozdíl: Rusko jedná po dohodě s legální vládou, zatímco USA působí jednak proti legální vládě, jednak v bojích proti takzvanému Islámskému státu bez souhlasu oficiální vlády v Damašku. Rusko tedy postupuje v souladu s mezinárodním právem, Spojené státy nikoliv. Navíc americká vojenská tradice se pyšní tím, že neví, co je kompromis – nemá porozumění pro diplomacii.

Řada komentátorů dnes obviňuje Rusko z válečných zločinů, jako je bombardování humanitárního konvoje.

Přestože nikdo z nás nemá přesné informace z bojiště, zůstal nám snad zdravý rozum. Proč by to, proboha, Rusko dělalo? Nebo – proč by to dělal Damašek?

Kdybych byl přívržencem konspiračních teorií, řekl bych, že o osudu vámi zmíněného humanitárního konvoje bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy Spojené státy se svými spojenci vybombardovaly pozice syrských vládních jednotek poblíž letiště Deir al-Zor. Bylo třeba odtrhnout mediální pozornost od této tragédie. Trochu to připomíná konec dubna a začátek května 2011. Tehdy bombardéry NATO zabily syna a tři vnoučata Muammara Kaddáfího. Než média učinila z této zprávy příběh, byl zabit Usáma bin Ládin – a sdělovací prostředky na celém světě získaly dráždivější téma. Podotýkám, že operace na likvidaci šéfa Al Káidy byla připravována dlouho dopředu, čekalo se jen na vhodnou chvíli pro rozkaz z Bílého domu. Ukazuje se, že odraz světa v médiích se v politice stává důležitější než svět sám. Kolikrát jste v západních sdělovacích prostředcích viděl informace o ruských humanitárních konvojích do Aleppa či o oficiálních únikových koridorech pro civilisty z tohoto válkou týraného města? Kolikrát jste viděl v televizi ničivé důsledky amerického bombardování, které nutně doprovázejí například bitvu o Mosul?

 Ocitáme se v propagandistické válce...

Ano. Ještě horší je však obecný trend, který minulý týden popsal Barack Obama z tribuny Valného shromáždění OSN. Podle jeho slov „navzdory velkému pokroku lidé ztrácejí důvěru v instituce, a vládnutí se tak stává náročnějším. Napětí mezi národy se dostává na povrch rychleji“. Takový je svět po osmi letech Obamova vládnutí v Bílém domě. Líbivá slova o lidských právech a demokracii doprovází Západ přípravami na válku a na řadě míst válku podněcuje.

 To zní trochu jako heslo...

Stockholmský mezinárodní institut pro výzkum míru (SIPRI) právě publikoval novou ročenku. Podle údajů v ní obsažených se loni ve světě vydalo 1676 miliard dolarů na armády, z čehož 864 miliard připadlo na Severní Ameriku plus západní a střední Evropu.

Číslo samo nic neříká. To je hodně, nebo málo?

Udělejte si obrázek sám: podle světové Organizace pro výživu a zemědělství v roce 2014 strádalo 793 milionů lidí nedostatkem potravin, nemělo podmínky pro kvalitní a zdravý život.

Ale zpět k ročence SIPRI. Vojenské výdaje USA loni tvořily 36 % světových vojenských výdajů – a opětovně začínají růst. Počet ozbrojených konfliktů ve světě meziročně vzrostl ze 41 na 50. Takzvaný Islámský stát rozšířil za minulý rok počet zemí, v nichž operuje, o 12. Pokud jde o obchod se zbraněmi, pak jeho objem za posledních pět let vzrostl o 14 % oproti předcházejícímu období v letech 2005 až 2010. Pozoruhodný je přehled zemí nakupujících zbraně: na prvním místě je Indie, následuje Saúdská Arábie, pak Čína a Sjednocené arabské emiráty (SAE). Podíl Číny, země s téměř jednou a půl miliardou obyvatel, na světovém nákupu zbraní činil 4,7 %, SAE, které mají 9 milionů obyvatel, byl 4,6 %. Je zřejmé, že SAE nakupují zbraně pro reexport. Netřeba mít velkou fantazii pro odhad, kam asi směřují zbraně přes tuto sunnitskou monarchii.

 A co Evropa?

SIPRI používá poněkud nejasnou „nealianční“ kategorizaci odlišující západní a střední Evropu od Evropy východní. I když ročenka SIPRI opakuje, že na východě vojenské výdaje rostou, zatímco na západě klesají, čísla jsou srozumitelná: východní Evropa včetně Ruska vydala loni na vojenství 74,4 miliard, zatímco západní a střední Evropa v souhrnu 253 miliard dolarů.

 V posledních týdnech se rozeběhla diskuse o nutnosti vytvořit evropskou armádu. Dokonce i český premiér Bohuslav Sobotka se k této diskusi připojil. Pokládáte vytvoření této armády za správné a možné?

O samostatné evropské armádě se hovoří od konce 40. let, kdy byl podepsán Bruselský pakt. Ten se časem změnil na Západoevropskou unii, která zase postupně splynula s Evropskou unií. V rámci Unie byly vytvořeny Vojenský štáb EU (2001), Evropská obranná agentura (2004) a Evropská služba zahraniční činnosti (2010). Už v roce 2003 Evropská unie poprvé vyslala své ozbrojené síly k zajišťování míru, a to do Makedonie. V současné době má Unie šest vojenských misí v zahraničí, z toho jednu v Bosně a Hercegovině, druhou ve Středomoří a ostatní v Africe. Problém je, že mise vedou ad hoc vytvářené oddíly, nejde o ucelenou armádu v klasickém a funkčním slova smyslu.

Oskar Krejčí: Lze zachránit Evropskou unii?

Současnou etapu zájmu o vytvoření armády Evropské unie otevřel loni v březnu předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. V rozhovoru pro německý týdeník Welt am Sonntag tvrdil, že taková armáda by pomohla „převzít odpovědnost Evropy ve světě“ a vyslat Moskvě jasný signál, že politická a ekonomická unie bude „vážně prosazovat hodnoty Evropské unie“. Není to ale reálný projekt.

Proč myslíte? Migrační krize takovýmto návrhům přece nahrává.

Migrační krize vyžaduje zastavit války, posílit zpravodajskou činnost, pohraniční stráž a policii. Ne armádu Evropské unie. Podstatné je ale načasování. Unie prožívá krizi jednoty. Každý hledá, jak by zachránil sebe, což doprovází erupce nekoordinovaných iniciativ. Chybí jednotná vize či autorita. Přijít v takovéto chvíli s federalistickým projektem – a společná armáda, která by měla nahradit armády členských států Unie, je vize federální instituce – připomíná rozkaz generála, který se dostal do zoufalé situace, a místo aby dal pokyn k obraně či spořádanému ústupu, velí k útoku. Sebevražednému útoku.

A je tu namístě také záludná otázka: kdo bude evropskou armádu vyzbrojovat? Kdo jí bude velet? Jakou bude mít rozvědku? Není náhoda, že zastánci Junckerova snu se objevili hlavně v Německu. A že se někteří unijní komisaři tváří, jako by nic neslyšeli.

PZ: Kteří komisaři?

Koncem června na summitu EU předložila Federica Mogheriniová, místopředsedkyně Evropské komise a vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, novou strategii nazvanou Sdílené vize, společné akce: silnější Evropa. Na 60 stranách tohoto textu jsem žádnou zmínku o armádě Evropské unie nenašel. Mluví se tam o vojenské kooperaci členských států mezi sebou a spolupráci s NATO.

Vůbec se k tomuto tématu nevyjadřuje?

Ano i ne. Napřed obecněji. Text navazuje na strategii EU z roku 2003 v tom nejpozitivnějším: mluví o multipolárním světě, ne o hegemonii Západu či USA, a o nutnosti utvářet globalizovaný svět na základě mezinárodního práva. Říka, že „v době krize uvnitř i vně Unie“ je nutné, aby EU měla „strategickou autonomii“. V řadě ohledů ale předložený dokument toto pozitivum rozmělňuje. Někde najdete formulace o potřebě dodržovat pravidla, co je výraz mnohem volnější a rozporuplnější než mezinárodní právo. A nejen to.
Tento dokument upozorňuje, že konflikty jako ty v Libyi a Sýrii začínají lokálně, ale mají globální dopad, a proto potřebují komplexní řešení.

Jenže jaké řešení? Rozhodně chybí v textu výzva k méně válečnické politice některých států NATO, ale je tam pasáž o ruském porušování mezinárodního práva. Mluví se o Krymu, nemluví se o Kosovu. Na druhé straně poznámka o chytrých sankcích naznačuje, že ty současné moc rozumu nepobraly. Mluví se tu o prohlubování partnerství s NATO prostřednictvím koordinace rozvoje obraných kapacit, o paralelních a synchronizovaných cvičeních. Stále se pohybujeme v zajetí zásady, že Unie vojensky působí tam, kde NATO nepokládá za nutné se angažovat. A pak jsou tu formulace vyzývající k „dostatečným vojenským výdajům“ členských států EU, přičemž má být dosaženo toho, aby 20 % těchto výdajů směřovalo na nákup, výzkum a vývoj nových zbraní. Nechybí ani tradiční pseudoargument militaristů, že vojenské výdaje přispívají k ekonomickému růstu a zaměstnanosti. Jako by se nedaly dělat jiné, méně parazitní investice! Zcela nekompromisně pak zní věta „EU bude usilovat o Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP)“.

 A tento dokument již byl přijat?

Po pravdě řečeno, nevím. Oficiální komuniké ze zmíněného summitu hovoří jen o Brexitu. Média o tom, že Federica Mogheriniová splnila úkol a strategii předložila. Zda byla uvedená strategie schválena či přijata k pozdější diskusi – to jsem nepochopil. I to vypovídá o současném stavu Evropské unie. Horečnatý běh na místě. Vyhýbání se veřejné diskusi před rozhodnutím. A prohlubující se ztráta jednotné orientace. Ještě chvíli se takto bude Brusel chovat, a přestane záležet na tom, zda dojde ke změně – bude pozdě.

---

Postavme obří tábor pro uprchlíky v Libyi, navrhuje Orbán! Evropa se mění ve Vídni

September 25, 2016, 11:12 am

≫ Next: Volby 2016 do ruské Dumy: důležité nebo jen ztráta času a peněz?

≪ Previous: Oskar Krejči: Kolikrát jsme viděli důsledky bombardování USA v Mosulu?

$

0

0

25. 9. 2016   Eurozprávy
 Balkánská migrační cesta musí zůstat trvale uzavřená a vnější hranice Evropské unie je potřeba lépe chránit. Takové jsou závěry dnešního summitu ve Vídni.
Sešli se na něm zástupci evropských zemí, které jsou nejvíce zasaženy migrační krizí a které leží právě podél balkánské trasy. Maďarský premiér Viktor Orbán navrhl, aby unie zřídila na pobřeží Libye velký uprchlický tábor, kde by byly s pomocí libyjské vlády vyřizovány všechny žádosti afrických uprchlíků o azyl. Žádný průlom ale schůzka nepřinesla.

"Musíme opět získat kontrolu nad vnější hranicí (EU)," uvedl hostitel summitu, rakouský kancléř Christian Kern. "My musíme rozhodovat o tom, kdo se do Evropy dostane, (nikoli pašeráci lidí)," dodal.

Důležitost účinné kontroly vnějších hranic EU zdůraznil také předseda Evropské rady Donald Tusk. Za zásadní podmínku dosažení tohoto záměru považuje úzkou spolupráci mezi partnerskými zeměmi západního Balkánu a Tureckem.

Podle německé kancléřky Angely Merkelové dnes zástupci jednotlivých zemí hovořili také o nutnosti co nejrychleji uzavřít dohody o vracení uprchlíků s třetími zeměmi, především s africkými státy a dále s Pákistánem a s Afghánistánem. "Cílem je, aby ti, kteří nebudou moci zůstat z humanitárních důvodů, mohli být vraceni do svých domovských zemí,"řekla Merkelová.

Kern i Merkelová přitom zdůraznili, že migrační krize se oproti loňskému roku zmírnila. Loni do Evropy dorazil asi milion migrantů, zatímco letos od začátku roku to podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) je zatím asi 300.000 uprchlíků. Oba lídři také uvedli, že uvažují o posílení evropské pohraniční agentury Frontex. A to nejen na mořské hranici, ale také na vnitřních evropských hranicích, například mezi Řeckem a Makedonií.

Předseda maďarské vlády Orbán navrhl, aby EU zřídila v Libyi "gigantické uprchlické město". EU by podle něj zároveň měla přispět ke stabilitě v rozvrácené Libyi, jinak nebude možné navrhovaný tábor vytvořit. Do rozsáhlého zařízení by podle Orbánových představ Evropa vracela uprchlíky, kteří k jejím břehům dorazili ilegálně. Unie by také měla s novou libyjskou vládou rychle uzavřít dohodu o spolupráci, než se příští rok na jaře v plné síle obnoví nápor uprchlíků připlouvajících přes Středozemní moře. Rovněž by podle Orbána mělo být zrušeno zbrojní embargo OSN, kterému Libye čelí od roku 2011.

Zdroj: http://zahranicni.eurozpravy.cz/eu/169530-postavme-obri-tabor-pro-uprchliky-v-libyi-navrhuje-orban-evropa-se-meni-ve-vidni/

Volby 2016 do ruské Dumy: důležité nebo jen ztráta času a peněz?

September 25, 2016, 9:04 pm

≫ Next: Vlastenecké desatero

≪ Previous: Postavme obří tábor pro uprchlíky v Libyi, navrhuje Orbán! Evropa se mění ve Vídni

$

0

0

The Saker
26.9.2016 Zvědavec

Soudě podle reakcí v západních korporátních médiích jsou volby 2016 do ruské Dumy v podstatě fiaskem: zlý Putin si udržel „uchopení moci“, všechny strany v Dumě jsou v podstatě pod jeho kontrolou a žádná skutečná opozice se neobjevila, neboť to ani nebylo umožněno. 


Dokonce i v Rusku jsou lidé, kteří s tím souhlasí, ale z jiných důvodů. Říkají, že všichni vědí, že Jednotné Rusko (strana Putina a Medveděva) vyhraje stůj co stůj, a že celé tyto volby byly poněkud nudnou událostí. Ve skutečnosti je ve všem, co zde bylo uvedeno, kousek pravdy, ale přesto zde zcela uniká pointa.

 

Problém číslo jedna: Rusko není Švýcarsko

Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou je třeba pochopit ohledně Ruska, je to, že Rusko není ani západní, ani evropská země. Jelikož ukrajinští nacionalisté rádi říkají, že „Ukrajina je Evropa“, pak bych je parafrázoval a řekl bych, že „Rusko je Asie“ (Ukrajinci s tím mimochodem souhlasí). Není to tak docela pravda, Rusko je ve skutečnosti Rusko, ale je to mnohem blíž pravdě, než je většina pozorovatelů ochotna přiznat. Například v případě voleb se Rusko v mnohém podobá Japonsku: má nařízené, vnější pozlátko demokracie, ale ve skutečnosti se postoj ruského lidu vůči autoritám a moci mnohem více podobá postoji Japonců: chápou, že skutečná moc a autorita v Rusku (nebo v Japonsku) opravdu nezávisí na volebních výsledcích, a že skutečná centra moci v těchto zemích jsou buď svěřena jednotlivcům (jako je Putin nebo císař) nebo neformálním skupinám lidí (v Rusku to jsou podnikatelé a lidé, pracující pro státní bezpečnost, v Japonsku to jsou staré rody a průmyslníci).

Nicméně to z voleb ani zdaleka nečiní irelevantní volby. Ve skutečnosti jsou klíčem k tomu, abychom získali představu o tom, jaké je veřejné mínění, a v závislosti na výsledku mohou zaslat velmi silný signál těm, kteří „mají uši k slyšení“.

 

Problém číslo dvě: skutečná opozice v Rusku není v Dumě, ale v Kremlu

Je hodně pravdy na kritice, že Duma je jen schvalující klub, a že všechny strany, které se dostaly do Dumy (Jednotné Rusko, komunisté, liberální demokraté a Spravedlivé Rusko) jsou proputinovské. Taky že jsou! Ale uniká zde pointa. Skutečnou pointou je, že zatímco Jednotné Rusko je obecně proputinovské a promedvedějovské, ostatní tři strany jsou silně zaměřeny proti Medvedějovi, ruské vládě, a zejména proti ministrům financí a ekonomie v Medvedějově vládě. Pravdou je, že skutečnou opozici vůči Putinovi tvoří právě ministři financí a ekonomie Medvedějovi vlády a všechny frakce, které reprezentují: bankéři, parazité MMF (Mezinárodní měnový fond), zkorumpovaní obchodníci z 90. let, kteří nenávidí Putina, protože jim neumožňuje krást, stejně jako v minulosti, veškerá bývalá nomenklatura a jejich děti, kteří se podíleli na zabíjení v 90. letech a jejichž srdce je na Západě, stoupenci NATO à la Kudrin (předseda Centra strategických studií, pozn. překl.), kteří jsou v podstatě „lidé typu Washingtonského konsenzu“, a kteří nenávidí ruský lid za to, že volil Putina. To je skutečná opozice, která je mnohem nebezpečnější, než USA a NATO dohromady. A pro tuto opozici je výsledek voleb drtivou porážkou. Proč?

Protože kromě zcela oficiální „silné strany“ Jednotné Rusko jsou všechny ostatní strany v Dumě zaměřeny mnohem více proti kapitalismu a proti Americe, než je Putin. Pro říši je „Jednotné Rusko“ dobré, ostatně jako vždy bude. Jakákoli jiná alternativa by byla mnohem, mnohem horší.

Co se týče politických stran, které jsou otevřeně proamerické (jako je třeba PARNAS nebo JABLOKO), stěží dostaly společně 3%, což je daleko méně, než je minimum 5% (pro každou stranu), které by potřebovaly, aby se dostaly do Dumy. To v podstatě potvrzuje to, co jsem vždycky říkal: v Rusku neexistují žádné skutečné proamerické síly, žádné.

Co to všechno znamená? Jednoduše:

Ruský lid dostal Dumu, která všechno odkývá, což je přesně to, co chtěli!

Možná, že to není příliš skvělé z hlediska „demokracie“, ale pokud jde o skutečnou „lidovou moc“, tak je to fantastický výsledek.

Jaká byla účast? Naznačuje účast zhruba 48% (předběžný údaj), že bojkot, který vyhlašovali někteří liberálové, zafungoval? Sotva. Za prvé, tato míra účasti je vlastně docela dobrá, podobná tomu, jak dopadají typické švýcarské parlamentní volby. Kromě toho, spousta voličů Jednotného Ruska si byla tak jista svým drtivým vítězstvím, že se ani neobtěžovali jít k volbám. Kdyby se ukázali u voleb, výsledky Jednotného Ruska by byly ještě lepší.

Šlo o podvod? Ano, byly tam nějaké případy, ale vzhledem k tomu, že nový systém umožňuje, aby každý občan mohl sledovat každou volební místnost živě, došlo k rychlému odhalení a byly učiněny nápravné kroky. Ke svému velkému zklamání musela dokonce OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) dát těmto volbám „smíšené hodnocení“, což se do hovorové angličtiny přeloží jako „no do hajzlu, nic jsme nedostali!“

 

Závěr:

Tyto volby byly obrovským osobním vítězstvím Vladimira Putina. A naopak - jsou hlavním stínítkem „atlantických integracionalistů“ a anglosionistické říše. To byl také nejlepší důkaz toho, že idiotský západní plán destabilizovat Putina prostřednictvím ekonomických sankcí měl díky tomu přesně opačný efekt: Rusové se semkli kolem svého prezidenta a nálada v Rusku vykazuje známky extrémní odhodlanosti.

Existuje jedno riziko pro Putina, ale je menší. Volební systém v Rusku je takový, že ačkoli strana Jednotné Rusko dostala řádově 54% hlasů, získá 343 křesel ze 450, a bude tak mít zajištěnou nadpoloviční většinu. Někteří pozorovatelé říkají, že pokud věci nepůjdou dobře a pokud se nezlepší ekonomická krize, Kreml (jak Putin, tak Medveděv) to nebude moci všechno svést na Dumu. To je pravda, ale není to také žádný velký problém. Za prvé, jak Putin, tak Medveděv, mohou vždy za všechno vinit Západ, dokonce i tehdy – jako v případě zcela idiotské hospodářské politiky ruské vlády - když ve skutečnosti je to ruská vláda, která je zcela zodpovědná za krizi a když uvalení sankcí Západem má pouze malý vliv na situaci. Ale mnohem závažnější skutečností je, že Jednotné Rusko není doopravdy Putinovou stranou. Jeho "skutečná" strana není vůbec strana, ale spíše hnutí, nazvané Celoruská národní fronta neboli „ONF“ (popsal jsem tuto organizaci a její roli zde). Kdyby mělo dojít k opravdu závažným problémům nebo kdyby se „atlantičtí integracionalisté“ snažili svrhnout Putina během, řekněme, mimořádného kongresu Jednotného Ruska, Putin by prostě musel změnit ONF na regulérní politickou stranu, obvinit „5. sloup“ (tj. skupina lidí, kteří jednají zrádně a podvratně, pozn. překl.) za pokus o změnu režimu a ostře zakročit proti svým oponentům za plné podpory ruského lidu.

Pravda je prostá: Putin osobně a zájmy, které reprezentuje, nikdy nebyly mocnější, než je tomu je dnes. Drtivá většina ruského lidu stojí plně za Kremlem a varování pro Říši je jednoduché: „Lasciate ogne Speranza, voi ch'intrate“! (tj. nápis na pekelné bráně v díle Peklo Dante Alighieriho: „Zanechte naděje, kdo vstupujete“. Pozn. překl.)


Elections to the Russian Duma in 2016: relevant or a waste of time and money? vyšel 19. září 2016 na thesaker.is. Překlad v ceně 415 Kč Zvědavec.

Vlastenecké desatero

September 25, 2016, 11:00 pm

≫ Next: OBCOVÁNÍ

≪ Previous: Volby 2016 do ruské Dumy: důležité nebo jen ztráta času a peněz?

$

0

0

Martin Koller
26. 9. 2016
Letošní volby k zamyšlení především o budoucnosti naší země a perspektivách lidí, kteří v ní žijí. Situace nevypadá dobře. Naši občané dlouhodobě pracují za třetinové a nižší mzdy ve srovnání s Německem při srovnatelných životních nákladech, ve strachu o existenci a s nadějí na důchod, z nějž nelze přežít. Občanská většina tvořená živnostníky, malopodnikateli a zaměstnanci nemá zastání v žádné ze zavedených vládních stran, ani v jejich opozičních klonech a partnerech. Všichni, kteří za tento vývoj odpovídají, se budou snažit udržet u moci všemi prostředky, protože moc vytváří peníze a peníze zase moc v uzavřeném koloběhu. V takovém případě mizí komediální souboje v médiích pro oklamání voličů a všichni se spojují, jako například v odporu proti referendu, nebo v zákoně o politických stranách.

Letošní volby nejsou o nějaké pravici či levici, ale o vlastencích na jedné straně a těch, kteří ztratili či prodali čest a odhodili vlast a národ, pokud se k českému národy kdy počítali na straně druhé. Do druhé skupiny patří především globalisté a multikulturalisté reprezentující zájmy Bruselu a Washingtonu.

Globalisté jsou ti, kteří se snaží zničit a zotročit evropské národy, udělat z nich tupý, hnědý dobytek ožebračováním a islamizací. Avšak především mícháním ras, takzvaným multikulturalismem, který nemá s kulturou nic společného. Média je označují jako neomarxisty, ale marxismus neměl nic společného s násilným mícháním ras a ožebračováním národů. Je to jen další ukázka prolhanosti protinárodních médií vedených ČT 24.

V rámci současné volební kampaně se opět slibuje a slibuje. Většina také obranu před islamizací, přestože mnozí ji ještě nedávno schvalovali, či se jí aspoň nebránili, včetně pánů Sobotky i Babiše, který se tváří, jako by nepatřil do současné protinárodní vlády s jejím programem Strategie 2030 a neměl ve svém hnutí a jeho zeleném klonu politiky, kteří říkají a konají přesný opak toho, co jejich zaměstnavatel.

Osobně vnímám jako vlastence všechny, kteří brání tuto zemi a nechtějí zde cizáckou totalitu. Je lhostejné, zda tito vlastenci jsou Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Vietnamci, Židé, Řekové, Rusové, Ukrajinci, Maďaři či Romové.

Jako české vlastence lze chápat všechny, kteří uznávají a prosazují univerzální historií prověřené civilizační hodnoty jako vlast, národ, rodina, čest, spravedlnost, pravda, úcta k poctivé práci a práci pro většinu, úcta k předkům, znalostem a zkušenostem, podporu potřebným, trestání zločinců a sociálních parazitů. Prosazují všelidové referendum jako nejvyšší a všeobecně závazný politický akt, jako svůj nezastupitelný podíl na moci a rozhodování o budoucnosti z hlediska všech mezinárodních a dalších důležitých otázek a problémů.

Český vlastenec

1. Brání islamizaci naší země a tím etnicko-sociálnímu inženýrství, neboli novému protievropanskému rasismu prosazovanému americkými a evropskými globalisty na základě zvrhlých ideologií.

2. Odmítá koloniální smlouvy TTIP a CETA, které by změnily naši zemi na ráj mezinárodních exekutorů, zničily naše zemědělství a udělaly z ní popelnici geneticky modifikovaných potravin.

3. Brání privatizaci naší země volbou totality ve prospěch miliardářského oligarchy podporovaného americkými globalisty do podoby soukromé kolonie či firmy, jejímž vzorem je současná ožebračená a zotročená Ukrajina.

4. Odmítá arogantní evropskou totalitu zkorumpovaných byrokratů z Bruselu a jejich snahu ničit národní státy pomocí byrokratické buzerace, systémové korupce, lží, potlačování pravdy, strachu, zotročování, bezpráví, drog, heren, zadlužování, solárních a jiných zlodějin.

5. Prosazuje účinnou podporu české rodiny a českých dětí a jejich ochranu před pedofily a multikulturalismem, místo mrhání penězi na agresivní, nezvané, necivilizované a nepracující cizince a jejich rodiny.

6. Odmítá evropské neomarxistické experimenty typu inkluze a prosazuje vlastenecké školství poskytující smysluplné vzdělání umožňující být konkurenceschopnými v mezinárodním měřítku.

7. Podporuje český průmysl a zemědělství, pracující a inovativní lidi a odmítá být věčně levným otrokem v cizáckých firmách, a zároveň požadují pro naše lidi důstojné platy a důchody.

8. Uznává právo občanů na obranu a sebeobranu, stejně jako právo držet zbraň jako jednu z hlavních demokratických hodnot a v neposlední řadě prosazuje ostrahu a obranu našich hranic.

9. Odmítá sociální a politický parazitismus prosazovaný ve prospěch multikulturalismu a islámského terorismu politickými neziskovkami podporovanými globalisty ze zahraničí.

10. Odmítá cizí vojenské základny na našem území, podporu islámského terorismu zeměmi NATO a především naší účasti na cizích válkách v cizích zemích, které vedou k zabíjení a vyhánění lidí z domova pro větší moc a zisk globalistů.

Jsem toho názoru, že uvedené desatero by se dalo použít bez velkých změn ve většině zemí Evropy, jejichž občané ještě neztratili pod vlivem protinárodní propagandy odvahu a ochotu bojovat za vlastní zájmy.

OBCOVÁNÍ

September 26, 2016, 9:31 am

≫ Next: Šlachtagate pokračuje

≪ Previous: Vlastenecké desatero

$

0

0

Lenka Procházková
26. 9. 2016

(Příspěvek Lenky Procházkové na semináři v Litoměřicích 24. 9. 2016)
Učednická léta jsem prožila v disentu a byla to pro mě dobrá škola.

Jedním z mých tehdejších přátel a současně učitelů byl slovenský spisovatel Dominik Tatarka, muž, který sám sebe nazýval posledním Čechoslovákem. Jeho promluvy působily téměř jako kázání. Dominik byl hluboce věřící, ta víra se ale vtahovala k lidem. Nejčastější slovo, které bývalo na počátku Dominikových evangelií (dobrých zvěstí), znělo – obcování. Po slovensky – obcovanie. Ale neradujte se předčasně, nešlo o sexualitu, přestože té se autor ve svém díle ani v životě rozhodně nevyhýbal. Pojem obcování však vnímal mnohem šířeji, totiž jako pole pro dozrávání lidských duší k odpovědnosti a obecné prospěšnosti.

Počátky obcování, jak je vysvětloval Dominik Tatarka, prožilo dítě v rodině, pak jeho výchovu ovlivnila místní lidová škola, ale i kterýkoli soused, jenž měl nepsanou povinnost dohlížet nad každým děckem v obci, aby nezbojničilo a nevyrůstalo pro šibenici. Dnešníma očima působí takové obcování poněkud těsně, a přesto v něm bylo dost místa pro individuální rozvoj a podporu talentů. Jinak by Dominik, poslední z osmi dětí rolnické rodiny nevystudoval po gymnáziu i Karlovu univerzitu a nedostal se až na Sorbonnu. Stipendia pro nadané chudé žáky většinou vyřizovali učitelé, kteří kromě vyhlédnutých sponzorů museli přesvědčovat i rodiče, že jejich potomek je zvídavý a rozhleděný a že by byl hřích neumožnit mu vyšší vzdělání. Republika byla tehdy mladá a vnitřně nesourodá, navíc svým tvarem připomínala křehkou rybí kůstku. Proto kromě armády na obranu hranic stát intenzívně podporoval i vzdělávání svých občanů, aby tu páteř a celou kostru republiky zpevnil. Ten záměr nebyl tak naivní, jak se dnes někteří vykladači našich dějin domnívají, neboť obecný smysl pro pěstování národní inteligence měli Češi, Moravané i bratři Slováci takříkajíc v genech, jako kolektivní sebezáchovný pud.

Ve dvacátých letech minulého století můj čerstvě dostudovaný dědeček Přemysl odjel s novomanželkou Marií, uvyklou na městský život v Olomouci, ihned po honosné svatbě do skrovné slezské vesnice poblíž Českého Těšína, aby tam založil dosud chybějící českou školu. Traduje se, že před začátkem školního roku obešel všechny české rodiny ve spádové oblasti a věnoval budoucím žáčkům oblečení za příslib, že je rodiče nezapíšou do školy polské. Prvního září pak s ustrnutím sledoval, jak prvňáčky v jeho nových gatích a šatičkách vedou maminky k polské konkurenci. Babička Marie prý teprve tehdy pochopila, jakého si vzala nepraktického snílka. Nevyléčil se z toho. Ve své moderní škole, jejíž stavbu sám projektoval, dal vybudovat i divadelní sál a coby režisér nastudoval několikrát ročně představení, v nichž kromě žáků a jeho vlastních dětí musela účinkovat i paní řídící, moje nebohá babička. I toto souvisí s obcováním, tedy prací pro obec.

Dominik Tatarka a můj děda Přemysl byli téměř vrstevníci. Oba vzdělanci a vlastenci se pak během války účastnili odboje. Dominik jako slovenský partyzán přežil, dědečka Přemysla zavraždilo gestapo. A tak jsem jej nepoznala. Z raného dětství si pamatuji jeho fotografii zavěšenou na zdi babiččiny kuchyně, přes levý růžek měla podobizna trikolóru.

Emocionální základy člověka se utvářejí do pěti let jeho věku. Obsah a pořadí mravních hodnot si dítě ozřejmuje a ukládá do počátku puberty. To rozpoznal už Komenský, biskup Jednoty bratrské.

Můj druhý dědeček, z otcovy strany, žil v Ivančicích u Brna. Jmenoval se Alois. Jemu se vyššího vzdělání nedostalo, celý život pracoval na poli a v maštali. Nicméně to byl právě on, kdo mě v dětství naučil vnímat krajinu a její zákonitosti, sázet stromy, milovat řeky, ctít půdu. Ale i dějiny národa. Na fasádě ivančického domku každoročně obnovoval symbol tří kalichů. Od něj jsem poprvé slyšela, co to byla Jednota bratrská, která v Ivančicích měla své sídlo a vytiskla tu první část bible, dokončené pak v Kralicích. Dědeček Alois byl ateista a Jednotu bratrskou vnímal z vyššího hlediska než náboženského. Totiž jako společenství lidí spřízněných volbou. Společenství, které se stalo půdou, zeminou pro pěstování a šíření vzdělanosti bez ohledu na majetkové poměry studentů. Svými mravními principy s prvky demokracie a pacifismu předstihla Jednota bratrská svou dobu a tudíž byla rozptýlena a násilně potlačena. Potlačit ale neznamená pokořit, a tak zazimovaná setba vzklíčila v době národního obrození.

Víra v to, že i malý národ může být veliký svou kulturou a vzdělaností, se později stala hybnou energií při obnovení a budování suverénního státu. Naše dějiny tedy nejsou seriálem o zázracích zmrtvýchvstání, ale svědectvím o životnosti národa, který dokázal i v dobách zlých opatrovat rezervoár své vnitřní síly.

Dominik Tatarka mluvil o kultuře jako o obcování napříč časem. Přesvědčil o tom i mě. Když ale dnes obhlížím naši současnou kulturní obec, nevidím v ní řady vysokých stromů, které by zamezily sesuvům půdy a zadržovaly vláhu. Místo větrolamů je naše kulturní krajina poseta billboardy, které nabízejí vysokoškolské tituly rychle a snadno, těm, co na to mají. Nikoliv vlohy, ale prachy.

Velmi ráda cituji nadčasový výrok Karla Havlíčka Borovského: „Jsou toliko dvě politické strany na světě. Strana poctivých a strana nepoctivých. Poznáte je podle toho, kterak školství podporují.“ Karel Havlíček byl jedním z oněch vysokých topolů, či rozložitých dubů nebo buků, které nám dnes v naší kulturní krajině tak chybějí. Vykáceli jsme i lípy, tedy národní paměť. Uprázdněná místa po stromořadí necháváme zarůstat pláňaty a křovím, aby to pole dědičné alespoň z letadla nepůsobilo jako Sahara.

Kam až někdejší národ protestantů a buditelů v degradačním procesu sklouzl, lze v nadsazené zkratce shrnout do tří bodů:

1. Národ, který se stále holedbá odkazem Jana Husa, dnes nemá odvahu a sílu vzdorovat implantované lži.

2. Národ, který setrvačně ctí Janu Žižku jako svého největšího vojevůdce, dnes nemá vlastní armádu k účinné obraně.

3. Země uprostřed Evropy, která zrodila Jana Amose Komenského, učitele národů, se nechala dobrovolně zahnat do labyrintu světa jako morče určené k pokusům přeprogramování.

Nechci tady ale působit jako plačka na pohřbu. Můj příspěvek není nekrologem, ale chce být námětem k přemýšlení, co s tím a jak tu klinickou smrt národní kultury přežít bez trvalého postižení oběhového systému.

Národ a stát není totéž. Z historie víme, že zánik státu nemusí znamenat zánik národa, pokud ten je schopen si svou kulturu udržet. Teprve ztrátou společné řeči, která je kódem kolektivní paměti, zaniká národ definitivně. Na toto téma jsem kdysi napsala básničku.


Jsme tu,
ale dlouho tu nebudem.
I náš hrob rozfoukne kosmický van.
A jenom tomu kusu země se nějaký čas
bude říkat Čechy.
Nikdo už nebude vědět proč.
A v cizí hranaté řeči uvízne
slovo j a v o r
(název pro punčochy
zdobené pestrými pentlemi).
Ale i oni příští
budou nad našimi mrtvými hlavami
žít jen tak dlouho,
dokud i je neposedne přizpůsobivost.
A z jejich řeči se zachová slovo  s t ů l
a bude znamenat v jazyku
tamtěch dalších vodu.


Ta oprášená básnička, kterou jsem v jakémsi věšteckém rozpoložení napsala před mnoha lety, působí pořád docela aktuálně a varovně.

Ne proto, že naše vlast se osudově nachází na nepohodlné křižovatce vlivů a střetů. To lze brát s pokorou jako danost, která určuje náš společný takříkajíc domácí úkol. Aktuálnost mé staré věštby vidím v tom, že jsme ten domácí úkol přestali brát vážně a s ním i ty, co se jej dosud drží. Pokud je dnes vlastenectví nepochopeným pojmem, může se zítra stát předmětem posměchu a pozítří už třeba paragrafem v novele trestního zákoníku. Na tento neblahý vývoj bychom se měli připravit a věnovat se, dokud je ještě čas, důkladné výchově těch budoucích zločinců, tedy vlastenců.

Proto jsem přišla na myšlenku založit pro ně školu. Nejprve ovšem musíme vytvořit společenství lidí spřízněných volbou, které by po vzoru někdejší Jednoty bratrské zbudovalo onu národní školu a v ní vychovávalo nadané žáky k budoucím úkolům. Nepůjde o to chytat se ostatků, na ostatky má ostatně copyright církev svatá se svou zavedenou praxí vytvářet legendy z kdejakého zubu či skeletu. Národní škola, o které přemýšlím, by neschraňovala vzorky DNA, ale zachraňovala kód, tedy živou řeč, obecnou paměť a vzdělanost našeho národa, napadeného virem přizpůsobování se cizím záměrům a konečným cílům na vyprodukování univerzální biomasy. Myslím si, že by to měla být internátní škola, jakési intenzívní víceleté gymnázium, kde by se vyučovala i logika, etika, základy filozofie, necenzurovaný dějepis, zdravověda a hospodářství.

Lidský život je krátký. Přesah našich životů je v našem díle a v našich dětech. Obcování, tentokrát ve smyslu sexuálním, je nejen potěchou, ale i počátkem odpovědnosti za vývoj potomků. Když naše setba zplaní, není to její vina, ale naše.

Národní škola, o které sním, by ve vyšších ročních měla volitelné předměty, a tak by z žáků, podle jejich vloh a individuálních zájmů, vychovávala budoucí zemědělce, ekonomy, umělce, vědce i politiky. Tím, že by vedla učedníky ke kritickému myšlení, dokázali by své vlohy rozpoznat, a k jejich dalšímu rozvoji a uplatnění užívat vůli.

„Kéž se vláda věcí tvých k tobě navrátí, ó lide český!“ zpívala kdysi Marta Kubišová. Její modlitba, přestože tehdy byla obecně sdílená, nedošla naplnění. Slovo KÉŽ vyjadřuje pasívní naději. Stejně jako slova dej, dejž to, budiž, nechť… a další podobná zklidňovací zaříkávadla. Lepší osud si ale nikdo z nás, ani žádný národ nevymodlí. Pro ten musíme všichni něco sami udělat. Promyšleně a trpělivě. S vervou, která neochabne při první překážce. Založení školy, o které sním, vyžaduje kromě disciplinovaného nadšení i finance.

Na takovou národní českou školu nám EU zřejmě žádný grant nedá. A tak budeme muset oslovit naše zdejší grandy a vysvětlit jim, že jejich investice do toho národního podniku musí být mnohem zásadnější než položky na nové gatě pro studenty prvního ročníku. Také musíme našim grandům po pravdě přiznat, že plodů té setby se oni sami možná nedočkají. Stejně tak se ani my, lidé spříznění volbou, zřejmě nedožijeme chvíle, kdy první absolventi školy, o které sním, uplatní svou získanou vzdělanost a mravní principy a vytvoří základ skutečné národní elity. Každý na místě, kam patří podle svého talentu a zájmu. Je to běh na dlouhé trati, ale otálením se ta štreka nezkrátí. Takže termín startu lze vyjádřit jediným slovem: IHNED!

Šlachtagate pokračuje

September 26, 2016, 9:44 am

≫ Next: Českoslovenští vojáci v záloze: Stojíme za kolegou Martinem Holkupem

≪ Previous: OBCOVÁNÍ

$

0

0

Pavel Letko
26. 9. 2016 E-republika

Když náš „zemský ráj“ obhospodařují kozlové…

V celé kauze kolem odvolání Šlachty, reorganizace policie a možnému úniku informací i z okolí policejního prezidenta Tuhého dochází k očekávanému obratu. Základem pro tento obrat bylo ustavení parlamentní vyšetřovací komise, neboť poučená veřejnost ví, že vyšetřovací komise se ustavují proto, aby se nic nevyšetřilo. Tak se praví v komediálním politickém seriálu „Jistě, pane ministře“, potvrzuje to i naše prostá zkušenost s reálnou politikou v naší zemi. Jestliže tedy u nás byl šéfem komise jmenován Pavel Blažek Alias „Don Pablo“ můžeme si být jisti, že nebudeme překvapeni (doporučuji otevřít odkaz a počíst si o tomto politikovi ODS). Komise nevybočí ze svého liberálně kapitalistického rámce modrého práva. Spravedlnost v režii ODS jsme všichni viděli, aktuálně se stále líbí pěti až osmi procentům populace. To samozřejmě pokládám za zbytečně mnoho, protože modré právo a převrácená spravedlnost je výhodná maximálně tak pro tři procenta populace. Kdyby voliči volili podle svých zájmů, měla by tedy ODS maximálně tři procenta, a to i se svým mladším klonem TOP09. Nicméně Don Pablo dostal důvěru a už tu máme první výsledky.
Převratné zjištění naší policie a dalších kozlů zahradníků

Podle Novinek ZDE se zjistilo, že: „…brutální únik informací, který se má týkat policejního prezidenta Tomáše Tuhého, se vedl po celou dobu zcela opačně, než jaké byly informace“

To je nám jasné. Stačí se podívat, kdo je současným policejním prezidentem, kdo ministrem vnitra a kdo šéfem vyšetřovací komise. Teď je jasné, že se teprve modrá pravda ukáže, i když se pod oranžovou fasádou dlouho skrývala. Došlo totiž k objevu, že nikoliv z anonymní SIM (z údajně blízkého okolí Tuhého) přišla varovná zpráva představiteli vyšetřované firmy, ale bylo tomu naopak. Honza nepsal Davidovi, ale David Honzovi. Tak to je vpravdě zásadní obrat, kdo se v tom chce vyznat, ZDE je přepis SMS komunikace z údajné zprávy Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS):

• David: Ahoj David
• Honza: Ahoj
• David: Podařilo se zjistit podrobnosti?
• Honza: Napiš tady pls
• David: Můj zdroj jen věděl, že si mají přijít pro tátu. Důvod nevěděl
• Honza: Kurva
• David: Ted uz jen tady prosím

„David“ je David Tesařík z firmy TESCO SW a „Honza“ je neznámý používající jednu ze třech anonymních SIM zakoupených konzulární úřednicí Olgou T. v Berlíně (blíže jsme o tom psali v článku Je policejní prezident součástí mafie?). Připomeňme, že jedna z těchto anonymních a údajně „ztracených“ SIM se ocitla ve stejném telefonu jako SIM patřící jak manželce, tak synovi generála Tuhého. Tuto okolnost nevysvětlil ani generál, ani jeho žena, ani jeho syn. Podle zveřejněné zprávy naopak předložili jiný telefon, aby nakonec raději využili svého práva nevypovídat.

 

Co zdravý rozum?

Zdravý rozum praví, že je celkem logické, když policie vyšetřováním reaguje na zjištění profláklé domovní prohlídky a komunikace v mobilu, kde je i věta „Můj zdroj jen věděl, že si mají přijít pro tátu.“. Divné by se naopak zdálo, kdyby vyšetřovatelé dělali, že si nic nepřečetli nebo SMS podezřelých smazali. Našim dnešním modrým policistům a vyšetřovatelům se však zdá, že Tuhý být vyšetřován neměl.

Připomeňme si jenom, že vyšetřovatelé postupovali celkem logicky, že nechali prověřit komunikaci podezřelých a zjistit anonymní SIM, jejíž pomocí byla razie den před svým uskutečněním prozrazena. Je tedy logické prověřit komunikaci „z“ a „do“ mobilu, v kterém to bylo zjištěno. Tedy když se policisté snažili zjistit totožnost skutečného majitele anonymní SIM karty a jeho další komunikaci, připadá mi to nejen jako logický postup, ale přímo povinný postup. Nemohli přece předem vědět, že narazí na generála Tuhého a jeho rodinu. To je to samé, jako by byli kritizováni policisté za to, že měřili rychlost vozidel, zrovna když jel kolem jako Fittipaldi náš policejní prezident Tuhý.

Nu, možná se ještě dočkáme hlubokomyslných úvah parlamentních komisí a nových modrých vyšetřovatelů v oranžových kabátech na téma „proč měřili policisté rychlost zrovna tady a ne jinde“. Vždyť policisté nemají podle modrého práva „pomáhat a chránit“ nějakého pana Nováka, ale naopak našeho policejního prezidenta před Nováky. Tak praví staronové právo hochů s oranžovo rudými saky a modrými srdci. Našim policistům se zatím nepodařilo anonymního majitele SIM karty zjistit, ale (naivně) věřme, že se to teď podaří pod vedením Dona Pabla. Než se tak stane, můžeme se i přes převratná zjištění stále divit, kterak bylo blízké okolí policejního prezidenta podivně spojeno s profláknutou policejní razií.

 

Co to znamená pro nás, ovčany?

Jsme v „dobrých“ spárech smečky vlků bojující o moc. Ti se samozřejmě budou žrát i navzájem, neboť kořisti již není takový přebytek jako v letech devadesátých. Čeká nás taková obdoba 50.let. Když se kácí les, létají třísky. Vězení je otevřené pro všechny, padni, komu padni. Oranžoví sociální demokraté zcela diskreditují zbytky demokracie a připravují s opozicí podobně jako kdysi jejich němečtí kolegové Friedrich Ebert a „bloodhound“ Gustav Noske ruku v ruce s krajní pravicí a Freikorpsem nástup fašismu.

Vyplašeni Babišem bojují za zachování prohnilého korupčního systému „tradičních stran“ stále pochybnějšími prostředky (Šlachtagate, Centrum hybridních hrozeb, politické procesy, Lex Babiš) a „legitimizují“ budoucí nestandardní prostředky příští vlády korporací. Stát je podle dlouhodobého názoru Národní fronty tradičních politických stran špatným hospodářem, neviditelná ruka trhu distribuuje spravedlnost a řídí poptávku s nabídkou tím nejlepším možným způsobem. Soukromé vlastnictví je svaté a práci nám dávají podnikatelé. Čím budou naši bohatí bohatší, tím se budou mít lépe všichni, protože bohatství, podobně jako živá voda, logicky stéká shora dolů. Tak pravil Klaus. Pak už historie dopoví, že nejlepším vůdcem je nejbohatší Čech, a nejlepším způsobem řízení státu je řízení státu jako korporace. Zda takto diskredituje současná česká sociální demokracie parlamentní demokracii z pouhé blbosti, či zcela vědomě, je v konečném důsledku celkem lhostejné.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

• Je policejní prezident součástí mafie?
• Nechutná šlichta jménem Šlachtagate
• Z domova: Mafie s.r.o. v šílené době
• Konec starých partajních časů
• O velké a malé ztrátě paměti

Českoslovenští vojáci v záloze: Stojíme za kolegou Martinem Holkupem

September 26, 2016, 9:50 am

≫ Next: Válka o Koridor

≪ Previous: Šlachtagate pokračuje

$

0

0

26. 9. 2016   Československý voják

„Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“

Ernest Hemingway

Voják v záloze Martin Holkup v rozhovoru pro ČT poukázal na tento moudrý citát a za svoje slova je nyní souzen. Hrozí-li mu trest, hrozí i nám všem, neboť i my se cítíme být vázáni povinností bránit svou zemi, své ženy, děti, přátele a sousedy, nejsme však povinováni slepou oddaností politikům, armádě či zbrojním magnátům.

Stojíme za kolegou Martinem Holkupem a slibujeme, že se postavíme na odpor každému, kdo by nám upíral nejzákladnější lidská a občanská práva, mezi něž řadíme právo na obranu sebe a blízkých, stejně jako svobodu slova.

Vojenské přísahy nás nikdo nezbavil – to jediné se snažíme veřejnosti sdělit v době, kdy se ohrožení válkou cítí být snad už všichni Evropané. Nejsme to my, českoslovenští vojáci v záloze, kdo řinčí zbraněmi. Naopak. Hledáme cesty, jak hrozbu možného válečného konfliktu odvrátit.

Případný trest pro Martina Holkupa, ať už by byl jakýkoliv, by byl trestem pro nás všechny, a museli bychom ho přijmout jako neopodstatněný a neodpustitelný akt násilí a zvůle.

Svorně doufáme v jediný možný výsledek: zproštění obžaloby.


Zdroj: Českoslovenští vojáci v záloze

Válka o Koridor

September 26, 2016, 10:50 am

≫ Next: Svět ruskýma očima 370

≪ Previous: Českoslovenští vojáci v záloze: Stojíme za kolegou Martinem Holkupem

$

0

0

Yekta Uzunoglu
26. 9. 2016
Již druhý, rokem píši o tom, že ve válce o Sýrii nejde o osud lidi v Syrii, tak jak se Turecko snaží léta vsugerovat světu, ano právě Turecko se snaží svůj zločinecký „angagemen“ prodávat světu tak, že se angažuje v zájmu lidských práv porušovaných Bašárem Asadem, jako kdyby v Turecku měl dvaceti milionový kurdský národ aspoň právo se vyučovat ve své mateřštině a jako kdyby dvanáct milionů alavitů mělo právo aspoň na svoji modlitebnu! Svět to vše ví a svět k tomu všemu mlčí.

Válka v Sýrii nemá žádný jiný důvod než to, že v roce 2009 Katar, Saúdská Arábie s Tureckem chtěli postavit plynovod a ropovod vedoucí přes Syrské území do Turecka a Asad, kterého Erdogan tehdy začal oslovovat „mladší bratře“ a celou Asadovu rodinu hostil ve svém domě, se postavil na zadní. A bylo to. Tak, jak již známe z barevných revolucí, začaly demonstrace a protesty, které byly podporovány přímými dodávkami zbraní pro tzv. Syrskou opozici a když ani to nepomohlo, tak se Turecko stalo dálnicí všech islámských radikálů do Sýrie. Výsledkem je nejméně 8 milionů syrských uprchlíků, statisíce zabitých a desítky zničených měst. Turecko se ty uprchlíky, na jejichž osudech se podepsalo krví, snaží použít vůči Evropě jako nátlakový instrument.

O koridor vedoucí k tureckým hranicím mají ale zájem i naftařské společnosti z USA, to pro jiný projekt, sice pro ropovod a plynovod vedoucí z Iráckého Kurdistánu přes syrský Kurdistán směrem ke středozemnímu moři. Jen připomínám, že v současné době Kurdistán pokrývá dodávkami 90 % ropných potřeb Izraele a dokonce roku by to mělo být již 100 %, to znamená, že Izrael je již nyní závislý na kurdské ropě, ale ropa jde přes ropovod pro Turecko, které je nevyzpytatelným, které vydírá Kurdistán. Kurdistán má jediný příjem, a sice příjem z ropy a plynu, Kurdistán ale ani americké společnosti ale ani Izrael oprávněně nechtějí být závislí na tom, jak se vyspí Erdogan. Potřebují spojit dva kurdské kantony s třetím kurdským kantonem, aby přiblížili k moři. Proti tomu Rusko, které Turecko nejlépe zná, nemá námitky, ale Erdogan, Katar a Saúdská Arábie ano. Proto před dvěma týdny Turecko vojensky intervenovalo do této oblasti pod záštitou boje proti ISIS a dlouho předtím všichni činitelé Turecka výhružně prohlásili, že nedopustí, aby Kurdové svou zemi na jižní straně Eufratu vyčistili od ISIS! Erodgan tvrdí, že ze bojující Kurdové v Sýrii jsou teroristé. Agresivitu Turecka vůči nejen Sýrii, ale vůči Evropě a USA a koneckonců vůči Rusku, nelze zastavit. Proto se udál pokus o puč, který zůstal v síti zpravodajských služeb. Když toto nevyšlo, začal plán B, sice plán ekonomický. Ti, kteří podporovali puč, se dle všeho domnívali, že proběhne tak jako v roce 1960, 1970, 1980 a to při zachování jejich ekonomických zájmů a nepochopili, že jde už o boj „to be or not to be“ pro Turecko, Katar a Saúdskou Arábii a i Evropa a USA na chvíli musí svoje běžící ekonomické příjmy z Turecka obětovat.

Proto jsem ve svém článku „Mažou jim med kolem huby“ dne 29. 08. 2016 avizoval se slovy: „Fitch Ratings snížili už před dvěma dny patnácti tureckým největším bankám bodování na BBB - ! A den poté Erdogan přijal Saicha Bahreynu a teď bude válka už i na této frontě.” A před dvěma dny konečně sáhli k této zbrani. Největší ratingové agentura světa Mood’s snížila bodování Turecka z "Baa3" na "Ba1", stav ekonomiky Turecka stáhla na “stagnující”.

Jen připomínám, že na světě jsou v současné době tři ratingové společnosti, které hodnotí stav ekonomiky jednotlivých zemi světa, i ta třetí Standard & Poor's již 20. července tohoto roku bodování Turecka stáhla z BB+ na BB.

Jelikož Mood’s je největší z té trojice, všichni (mimo mně) čekali napjatě jeho bodování, které ve světle všech těch událostí nebylo překvapující.

Turečtí politici se bouří. Ale to je jen začátek konce!

I české podniky, které jsou stále na tureckém trhu, asi budou muset přehodnotit svoje setrvání v tomto prostředí, ale tak jak je znám, zůstanou tak dlouho, že přijdou o mnoho.

USA a Evropa pochopili, že nejde zachovat svoje výnosy a provést změnu v Turecku, museli sáhnout k této poslední zbrani, která je účinnější a smrtelnější, než střelné zbraně.

Bonne nuit Ankara!

---

Svět ruskýma očima 370

September 26, 2016, 10:56 am

≫ Next: Má někdo z našich Hermanů ponětí, že je září, nejtragičtější měsíc v historii ČSR; napřed mobilizace, polská nóta vládě ČSR, poté Mnichovská dohoda a Protektorát Böhmen und Mähren...?

≪ Previous: Válka o Koridor

$

0

0

zajoch26. 9. 2016    Outsidermedia
 

Další série článků z ruských médií: rozpory v Evropské unii a summit v Bratislavě, evropská armáda ... centrum otevřeného protiamerického odporu se přemístilo z Venezuely na Filipíny, od Chaveze k Dutertemu ... Vicekancléř Německa jede napravovat styky s Ruskem ... předpověď výsledku prezidentských voleb v USA ...

 

Summit v Bratislavě. Rozkol v Evropské unii, vojenské plány Berlína a Paříže

Georgij Voskresenskij
17. září 2016

Státy evropské rodiny se v poslední době rozděluji a střetávají mezi sebou: Země severu a jihu, východu a západu, staré Evropy a mladé Evropy, německo-francouzský spolek a Itálie, země balkánské trasy a Německo. Jednodenní schůzka EU v Bratislavě byla bez Velké Británie a s myšlenkou na vyloučení Maďarska v podstatě parodií evropské jednoty. Letos je krize EU silnější než byla loni. Vypadá to, jako kdyby EU ztratila klíče od své budoucnosti a nikdo neví, jak je najít a zda se vůbec najdou.

O krizi, která paralyzuje unijní struktury, vypovídá už sama neurčitost v proceduře odchodu Velké Británie z EU. Rezoluce Evropského parlamentu vyzývá Londýn k urychlené aktivaci článku 50 Lisabonské dohody o EU, což je právo členského státu k dobrovolnému odchodu z unie. Znamená to, že Evropská rada musí z Londýna dostat oficiální oznámení, že Velká Británie odchází z EU. Dosud z neznámých důvodů takové oznámení nedostala.

Namísto „obnovení všeobecné důvěry v EU“ a stanovení „cestovní mapy odchodu z existenční krize“ (jak slibovali Tusk a Juncker) předváděl summit mapu rozchodu, slabě halenou strojeně optimistickou společnou konferencí Merkelové a Hollanda o výsledcích setkání evropských špiček. To, že namísto společného dokumentu s 27 podpisy šéfů států a vlád se před novináře postavil francouzsko-německý pár, je svědectvím propadu snah oživovat polomrtvou „jednotnou Evropu“.

Obraz rozkolu dovršil ministerský předseda Itálie Renzi, který se odmítl zúčastnit závěrečné tiskové konference vedle Merkelové a Hollanda. Řekl: „Německo nedodržuje pravidla. Nemohu se zúčastnit tiskové konference s nimi. Nesouhlasím s jejich postoji ve věci migrace a hospodářských problémů.“ Zmínka rozčileného Renziho o „hospodářských problémech“ nezazněla náhodně.

Týden před summitem byl z iniciativy Tsiprase podniknut pokus konsolidovat postoj „jižního bloku“ EU jako protiváhu „severu“, především Německa. V Athénách se sešli představitelé sedmi zemí Jižní Evropy (Řecko, Španělsko, Itálie, Kypr, Malta, Portugalsko, Francie) a přijali Athénskou deklaraci, v níž vyzvali ukončit „dogmatický režim ekonomiky“ a zpochybnili tzv. Pakt stability a růstu (1977), který byl dlouho základem finanční politiky Bruselu, upevňující tvrdá omezení rozpočtového deficitu a státního dluhu. Podpis Francie pod Athénskou deklarací ukázal křehkost aliance Německa a Francie a v Berlíně vyvolal otevřenou nelibost.

Problém EU je problémem přežití. K přežití jsou potřeba reformy. Jenže souhlas s charakterem a směřováním reforem není u členů unie v dohledu. Merkelová ještě před začátkem summitu melancholicky konstatovala: „Jsme v krizové situaci“.

Maďarský prezident Orbán má neměnnou pověst rušitele klidu. V předvečer bratislavského setkání oznámil, že Visegrádská čtyřka představí rozpracovaný zvláštní samostatný dokument, který bude důležitým momentem v životě všech čtyř zemí. Byl projednán za zavřenými dveřmi a jeho obsah dosud není znám. Po summitu podal Orbán jen lakonický komentář: Pokud Německo nestanoví přísný strop počtu migrantů, které chce přijmout, potom bude pokračovat „efekt nasávání“ a Evropa bude přitahovat nové hromady migrantů. A zachmuřeně dodal: „Potom něco přijde“. Ostatně ještě ledacos spojené Evropě zůstává – nejnovější francouzské a německé úmluvy týkající se vojenské integrace EU.

Čtyři dny před bratislavskou schůzkou poslali ministři obrany Francie a Německa Federice Mogheriniové krátký, Berlínem a Paříží společně rozpracovaný dokument. Plán vojenské integrace EU jaksi mění pořadí – odvádí EU od naléhavých problémů migrace a ekonomiky.

Soudě podle úniků do médií zahrnuje plán tři základní body:

• Vytvoření stálého evropského generálního štábu;
• vytvoření evropského obranného fondu pro výzkum a inovace;
• urychlení a zdokonalení přípravy evropských kontingentů (po 1500 osobách), které by „mohly na principu rotace být dislokovány na území členských států a být mobilizovány během patnácti dní“.

Německá ministryně obrany navštívila ještě před předáním dokumentů Vilnius, kde oznámila, že je nezbytné vytvořit „evropský obranný svaz, svého druhu obranný Schengen“, poněvadž „severoatlantická aliance (čti Washington) potřebuje v Evropě mocnou oporu“. Ve dnech 26. až 27. září a 15. listopadu se setkají ministři obrany EU, aby konkretizovaly německý a francouzský plán „obranného Schengenu“. Z druhé strany Orbán, který považuje imigrační politiku Bruselu a Berlína za „sebedestruktivní a naivní“ oznámil, že bude 24. září ve Vídni porada zástupců členských zemí EU ležících na balkánské trase a odmítajících tuto pro Evropu destruktivní politiku, jejímž výsledkem by byl „efekt nasávání“.

Otázka, zda se EU dočká svého šedesátého výročí vzniku v příštím roce, je stále aktuální.

Převzato z Fondsk.ru

***

 

Vicekancléř Německa jede napravovat styky s Ruskem

Darja Coj, Anna Chalitova
21. září 2016

Dvoudenní setkání v Moskvě, při němž se Siegmar Gabriel setká s ruským prezidentem a představiteli německého byznysu, určí budoucí vztahy mezi těmito zeměmi.

V průběhu návštěvy Moskvy ve dnech 21. a 22. září se vicekancléř a ministr ekonomiky a energetiky setká s ruským prezidentem a s představiteli německého byznysu v Rusku, aby posoudili stav obchodních styků obou zemí. Informoval o tom velvyslanec Německa v Moskvě. Ministerstvo zahraničí RF setkání potvrdilo s tím, že se Gabriel chystal k návštěvě již v červnu, ale kvůli Brexitu ji musel zrušit.

Je známo, že tento politik aspiruje ve volbách v příštím roce na funkci kancléře. Oficiálně to neoznámil, ale jako předseda německé sociální demokracie (SPD) je považován za nejpravděpodobnějšího kandidáta na tuto funkci. Člen výboru pro zahraničí Rady federace Andrej Klimov počítá s tím, že mnozí západní politici se budou v nejbližší době snažit urovnat své vztahy s Ruskem.

Je možné se pozastavit nad tím, kolik potenciálních kandidátů na vůdce různých zemí pobývalo v poslední době v Moskvě. Lidé hledají jakoukoliv možnost navštívit Rusko, buď na přednášky, nebo na setkání po linii parlamentu. Veřejné mínění se v zemích EU skutečně mění, pro občany je důležité, aby potenciální kandidát na křeslo hlavy státu měl politickou váhu ve světě. Senátor míní, že se bude počet podobných návštěv zvyšovat. Všichni chápou, že Rusko je silná politická mocnost, je třeba s ní budovat vztahy a je žádoucí, aby byly kladné.

Vedoucí vědecký pracovník Centra německých výzkumů Ruské akademie věd Kamkin má za to, že stane-li se Gabriel kancléřem, bude možno od Německa čekat zdravý přístup k vytváření dialogu s Moskvou. Uvádí, že se politik vyznačuje velmi adekvátním postojem k Rusku, namísto protirusky naladěné Merkelové. Proto je od něho možno čekat pragmatický přístup k jednání s Ruskem ve věci ekonomiky. Ne bezdůvodně se po jednání s Vladimirem Putinem setkává s německými podnikateli v Rusku. Právě podnikatelé nejvíce trpí kvůli sankční politice. Snaží se ovlivnit politiky protlačujíce myšlenku zrušení ekonomických omezení. Zejména představitelé podnikatelských kruhů Německa, jako je Východní výbor německé ekonomiky, aktivně lobovali za myšlenku postupného zrušení sankcí argumentujíce poklesem ekonomických ukazatelů. Podle německého ministerstva ekonomiky a energetiky se v Německu v prvním půl roce 2016 snížily vzájemné obchody německých a ruských firem o 13,7 %. Export za stejné období klesl o 20,6 %, ze 20,6 mld. EUR na 12,2 mld..

Převzato z Izvestija.ru

 

***

 

Rodrigo Duterte převzal prapor Huga Chaveze

Ljubov Ljulko
20. září 2016

Centrum otevřeného protiamerického odporu se přemístilo z Venezuely na Filipíny, od Chaveze k Dutertemu. Ten oznámil, že jeho vláda povede nezávislou zahraniční politiku, především vůči USA, pro něž je velmi důležitý přístup k vlastním vojenským základnám na Filipínách. V tom hraje roli nepřátelství mezi Spojenými státy a Čínou.

 

 
Ach ano, čubčí syn!

Nejedná se jen o vyzývavé výroky filipínského prezidenta. Věc není jen v rétorice, ale také v rozhodnutí vykázat americké vojáky z ostrova Mindanao, zřeknutí se hlídkování v Jihočínském moři a pokyn ministerstvu obrany kupovat zbraně v Rusku a v Číně. Záležitost tkví v tom, že Obama a Clintonová nemohou dovolit, aby se Americe sloužící osa v Asii, kterou budovali po dobu osmi let, zbortila. Jak potom vysvětlovat fiasko Washingtonu v Evropě i na Středním východě?

Takže pokud Duterte překročí „červenou čáru“, mohou jej zlikvidovat. Na Filipínách jsou převraty běžné. Sdělovadla na Západě mají dnes za úkol předvést Duterteho jako krvavého diktátora „typu Stalina a Castra“, který nedokáže s USA udržovat přátelství a vést boj proti „čínské agresi“.
 

 

Filipíny s Amerikou nemohou žít v míru

USA a Filipíny mají mezi sebou dlouholetou dohodu o vzájemné pomoci. Předchozí prezident Benigno Aquino III. vedl proamerickou politiku a Filipíny dostávaly prvořadou americkou pomoc – přes 120 milionů USD za rok. Za tohoto prezidenta podala země žalobu k Haagskému soudu na Čínu za její nároky na ostrovy Spratley v Jihočínském moři. Soud vyhrály. USA dosud tímto rozhodnutím mávají před rozzuřenou Čínou. Duterte na to nezabral. Naopak, obrátil se na Čínu se žádostí o pomoc v boji s drogovým obchodem.

Rodrigo Duterte zvítězil v květnových volbách, lidé uvěřili, že je schopný zvítězit nad obchodem s drogami a zavést v zemi pořádek, když islamisté z Abu Sayyaf (vytvořila CIA z Filipínců bojujících se Sovětským svazem v Afghánistánu) zvedli hlavu. Od té doby bylo 16 tisíc podezřelých obchodníků s drogami a uživatelů drog uvězněno a 700 se jich vzdalo úřadům. Obchod s drogami se scvrknul o 90 procent. Na místě zločinu bylo zastřeleno asi 3 tisíce dealerů. Západní ochránce lidských práv to pohoršuje.

Obama za vlády Aquina popravy neviděl, neviděl mučení a porušování lidských práv. Z té doby je zaznamenáno například 307 mimosoudních poprav, 215 případů mučení a 903 nezákonných uvěznění. Ze svých domů bylo vyhnáno 11 734 osob a 105 616 bylo násilně evakuováno ze svých komunit. Jako ***Pokračování funkčního období:****následek vlády Aquina žije 27 milionů Filipínců v bídě, ekonomický růst je z 5,9 % umožněn prodejem nemovitostí a spekulativním finančnictvím, které obohatilo oligarchy a zahraniční korporace. Západní media přehlížela veškeré zlo na Filipínách, protože Aquino pečlivě plnil příkazy Obamy a byl poslušným panákem..
 

Duterte není loukou Washingtonu
Filipínský prezident spěje k federalizaci země. Jedná se všemi zainteresovanými stranami, včetně Islámské fronty osvobození Moro. Těší se velké podpoře – 91 % obyvatel schvaluje stíhání obchodu s drogami, při němž se nebere do zajetí.

Duterte bude vedle bojování také stavět. S pomocí Číny železnici na Mindanao. Pomůže tak k hospodářskému růstu zaostalého regionu. Je to v kontrastu s okázalým přátelstvím s Amerikou, které už nemá trvat dlouho.

Převzato z Pravda.ru

 

***

 

Historik předpovídající výsledky voleb v USA vsadil na Trumpa

24. září 2016

Nikdo přesně neví, kdo 8. listopadu v USA vyhraje volby, ale jeden člověk je si téměř jistý. Je to profesor Allan Lichtman, který předpověděl přesně výsledky všech prezidentských voleb od roku 1984, píše The Washington Post. Profesor deníku vysvětlil metodu, kterou popsal v knize Predicting the Next Prezident: The Keys to the White House – 2016.

Podstata tkví v odpovědích ano, nebo ne na 13 otázek. Pokud je odpověď na 6 nebo více ano, vždy to znamená, že vítězství získá právě vládnoucí strana (nyní demokratická). Pokud je odpověď na 6 a více ne, bude zvolena druhá strana (nyní republikánská).

Otázky jsou následující:
 

Mandát strany:Po volbách do Kongresu má vládnoucí strana více míst ve Sněmovně reprezentantů než po stejných předchozích volbách.
Konkurence: Nejsou zvláštní konkurenti kandidáta vládnoucí strany.
Pokračování funkčního období: Kandidátem vládnoucí strany je nynější prezident.
Třetí strany: Neexistuje významná třetí strana nebo nezávislý kandidát.
Ekonomika v krátkodobé perspektivě: V době předvolební kampaně není ekonomika v recesi.
Ekonomika v dlouhodobé perspektivě: Reálný růst HDP na občana v období současného prezidenta je větší nebo roven růstu HDP v období předchozích dvou termínů.
Změna politiky: Současná administrativa dělá značné změny v národní politice. 

Sociální nestabilita: V současném prezidentském období nebyla delší doba sociálního napětí.
Skandál: současná administrativa neměla velký skandál.
Neúspěch v obranné sféře / zahraniční politice: Současná administrativa nedělala vážné chyby na mezinárodní scéně nebo ve vojenské sféře.
Úspěch v obranné sféře / zahraniční politice: Současná administrativa dosáhla významné úspěchy na mezinárodní scéně nebo ve vojenské sféře.
Charisma kandidáta vládnoucí strany: Kandidát vládnoucí strany je charismatický nebo je považován za národního hrdinu.
Charisma konkurenta: Kandidát konkurenční strany není charismatický a není považován za národního hrdinu.

U osobnosti Donalda Trumpa je prý složitější předpovědět výsledek, než tomu bylo v předchozích osmi případech. Podle Lichtmanova systému má zvítězit spíše Trump. Minimálně pět odpovědí mluví v jeho prospěch, a to odpovědi pod čísly 1., 3., 7., 11. a 12. ještě jeden bod a demokraté jsou poraženi. Tím bodem by mohla být otázka ohledně kandidáta třetí strany – Gary Johnsona z Liberální strany. Ten by podle experta mohl získat významný počet hlasů a být konkurentem Trumpa i Clintonové.

Převzato z Ria.ru 

 

 

Stanův komentář k poslednímu článku:Moje osobní odpovědi na otázky: 1. Ne 2. Ne 3. Ne 4. Ne 5. Ano 6. Ne 7. Ano 8. Ano 9. Ne (E-maily H.C.) 10. Ne 11. Ne 12. Ne 13. Ano. Výsledek 9krát NE je jasný, podle tohoto testu vyhraje americké presidentské volby Donald Trump. Podle mého názoru se však bude jednat pouze o vítězství Moru nad Cholerou. Megaloman, který je připraven svoje prezidentství s nadnárodními korporacemi efektivně zobchodovat až po volbách a má dost prostředků na to, aby unesl i porážku, zvítězí nad pološílenou babou, která je pro jistotu prodala už před volbami.

 

 

Má někdo z našich Hermanů ponětí, že je září, nejtragičtější měsíc v historii ČSR; napřed mobilizace, polská nóta vládě ČSR, poté Mnichovská dohoda a Protektorát Böhmen und Mähren...?

September 26, 2016, 11:05 am

≫ Next: Nenápadně a bez poprasku v médiích: bitevníky Su-25 jsou zpět v Sýrii (video)

≪ Previous: Svět ruskýma očima 370

$

0

0

Břetislav Olšer

26.9. 2016  Rukojmí 

Nedávno jsem se silnou žaludeční nevolností sledoval ministra kultury české vlády Daniela Hermana na sjezdu Landsmašaftu; jako vůbec první oficiální člen české vlády se patolízalsky lísal šéfovi Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) Berndu Posseltovi, aby následně vystoupil na 67. sudetoněmeckém sjezdu, kde v projevu předneseném v němčině připomněl okrajově nacistické zločiny, hlavně však násilnosti Čechů při poválečném odsunu německy mluvícího obyvatelstva.
Oslovil v Norimberku sudetské Němce "milí krajané" a vysloužil si aplaus včetně Posseltových slov: "To, co jsme zažili, byl historický moment..."

 A vůbec se Herman s typicky českým "goeringovským" jménem nestyděl, že kdysi v rámci Československa využil Hitler smířlivého postoje západních mocností vůči Berlínu; v srpnu 1938 v zastoupení zástupce Velké Británie Lord Runciman totiž vyslovil předpoklad, že soužití Čechů a Němců není nadále možné. Toto vedlo k Hitlerovu požadavku pro uznání práva Němců v Československu na sebeurčení, což o několik dní později potvrdil i Chamberlain v ultimativní notě z 18. září spolu s Francií.

Na konferenci čtyř mocností v Mnichově byl pak osud Československa zpečetěn a Chamberlain po návratu naivně řekl: „Přátelé, toto je podruhé v naší historii, kdy byl z Německa na Downing Street přivezen čestný mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu..." Pofiderní mír však vydržel "pro naši dobu" necelých šest měsíců. Tyto tragické chvíle Československa je proto třeba si připomínat neustále, třeba do omrzení, zvláště když někteří naši vládní politici přemýšlejí jinak, bohužel....



Důsledkem Mnichovské dohody tak přišlo Československo o soustavu pohraničních pevností, kterou začalo budovat už v roce 1934. Nutno také podotknout, že v u nás byla v té době vyhlášena všeobecná mobilizace, kterou vyhlásil předseda úřednické vlády gen. Jan Syrový, jenž byl jmenován poté, kdy slovenská vláda Milana Hodži podala demisi. Okleštěná Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 500 000 vojáků a byla připraveno se bránit. Armáda však jako celek na konflikt se soupeřem typu Německa nebyla a asi ani nemohla být připravena.... a vyklidila pohraničí...


Čeští anální hrdinové politologie do omrzení dál píší lži, že o „spojenectví s Moskvou se v roce 1939 ucházely Paříž a Londýn, avšak Sověti s jejich představiteli prý jednali velice vlažně. V záloze totiž měli vážné rozhovory s nacistickým Německem…“ Schází dopovědět jen maličkost – Paříž a Londýn se ucházely o spojenectví s Moskvou až po Mnichovské dohodě z 30. září 1938, tedy až poté, kdy dostaly od Hitlera pořádně na frak a zpětně se snažily pozdě bycha honit a plakat nad rozlitým mlékem, když už byla odmítnuta snaha Rusů ochránit Československo.

Francouzi a Britové přišli zkrátka s křížkem po funuse… Vážné rozhovory vedli přece dávno předtím s nacistickým Německem Poláci, aby pak už dostaly věci rychlý spád. Počátkem roku 1938 vznikl Svaz Poláků v Československu, který po vzoru henleinovců vystoupil s požadavkem rozsáhlé autonomie, směřující k revizi hranic na Těšínsku. Zástupci polské menšiny koordinovali na pokyn z Varšavy svůj postup s německou menšinou a slovenskými autonomisty. V Polsku se mezitím rozvinula mohutná propagandistická kampaň za připojení československé části Těšínska k Polsku, které organizovalo bojový a diverzní výcvik československých Poláků; ty měli podpořit polská vojska v případném válečném konfliktu s Československem. http://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-1-rijna-1938-prijeti-polskeho-ultimata

Varšava napřed 21. září 1938 formulovala své požadavky, týden poté zaslala vládě ČSR ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí a 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou. Poláci anektovali část Těšínska o rozloze 869 km². Nadpoloviční většina obyvatelstva obsazeného území se hlásila k české národnosti.


German ambassador, Hans-Adolf von Moltke, Polish leader Józef Piłsudski, German propaganda minister Joseph Goebbels and Józef Beck, Polish Foreign minister …


Stoją od lewej: minister Joachim von Ribbentrop, minister Józef Beck, Adolf Hitler… a další…

Místní Češi a Němci na Těšínsku byli hospodářsky diskriminováni, vyvlastňováni, propouštěni ze zaměstnání a nuceni k vysídlení, veškeré jejich národnostní projevy včetně školství, kultury či veřejného užívání mateřské řeči byly zakázány. Přes 30 000 Čechů a více než 5 000 Němců bylo v době polského záboru donuceno odejít do Protektorátu Böhmen und Möhren. Podle pamětníků se Poláci chovali k civilnímu obyvatelstvu Těšínska mnohem hůř, než později nacisté…

Když pak přišli Němci, bylo třeba, aby se “Šlonzáci” zapsali do tzv. “volkslisty”. Přihlíželo se k celkové osobnosti kandidáta, k jeho přihlášce k němectví, k původu a rasové způsobilosti. Stačilo pak místo podpisu otisknout svůj palec a byla “palcuvka” a šance, že nepřijdou o svůj majetek a že nepůjdou do koncentráku. “Volkslista” dělila do ní zapsané lidi s různým právním postavením na ty, kteří vystupovali už před začátkem okupace jako Němci, nebo si alespoň uchovali německou národní příslušnost. Ti ihned získali německou státní příslušnost i práva říšských občanů, ale jen někteří z nich směli být přijati do nacistické strany NSDAP.

Další skupině byla udělena německá státní příslušnost, ale na zkušební dobu deseti let. Tajné plány nacistů však počítaly s jejich přesídlením do čistě německého prostředí „staré říše”, kde teprve měl být proces jejich znovu poněmčení dokončen. Mnozí z nich se odmítali hlásit jako Němci a vraceli se ke své polské nebo české národnosti. Zvláště Polákům pak za odmítnutí zápisu hrozilo věznění, vysídlení, deportace do koncentračního tábora a jsou známy i případy jejich fyzické likvidace. Tato atmosféra nejistoty a strachu hrála významnou roli při rozhodování o podání přihlášky.


Na podzim 1938 se polský ministr zahraničí Beck rozhodl nezávisle a bez konzultace s jinými státy do konce října zbavit Židy polského občanství a tím znemožnit možnost návratu do země 70 tisícům občanům židovského původu žijících mimo Polsko, většinou v Německu a Rakousku.

„Dne 16. dubna Sověti 1939 předložili oficiální návrh na vytvoření jednotné fronty pro společnou pomoc mezi Velkou Británií, Francií a SSSR… Nemůže být žádných pochyb, že Británie a Francie měly přijmout ruskou nabídku.“ řekl Winston Churchill. Všechny protihitlerovské snahy SSSR se tak minuly účinkem, proto následovala, ovšem až v srpnu 1939, smlouva Ribbentrop-Molotov… A nyní Tusk čučí, jak žába z kyšky… http://outsidermedia.cz/putin-o-rozinkach-z-plesnive-vanocky/

Velvyslanec Ruska v Polsku Sergej Andrejev loni v rozhovoru pro polskou televizí obvinil Polsko, že „zabránilo vytvoření koalice proti nacistickému Německu a bylo spoluodpovědné za katastrofu ze září 1939,“ dodal ambasador… Nejnovější spor se rozhořel, kdy neznámí pachatelé poničili téměř 60 náhrobních kamenů na hřbitově sovětských vojáků padlých za druhé světové války v obci Milejczyce na východě Polska. Ruské ministerstvo zahraničí na incident ostře reagovalo a povolalo si kvůli němu polskou velvyslankyni v Moskvě. A Poláci udělali to samé, když si předvolali ruského velvyslance Andrejeva… http://outsidermedia.cz/polsko-hitler%C5%AFv-spojenec/

Na jeho výroky ostře reagovala také polská premiérka Ewa Kopaczová a řekla, že inkriminovaná smlouva byla důsledkem vzniku 2. sv. války, Opět řešila důsledky, ne však jejich příčinu. Jistý český vojenský historik napsal: “Největším kolaborantem s nacistickým Německem před druhou světovou válkou byl Sovětský svaz.” K tomu dodal ohranou písničku s dohodou Ribbentrop-Molotov. Rád bych připomenul, že vehementně připomínaný pakt Ribbentrop-Molotov vznikl až poté, kdy i Rzeczpospolita Polska jednala s Hitlerem o míru.

Pro přesnost; v lednu 1939 jednal polský ministr zahraničí Józef Beck v Berlíně s Hitlerem o plánech na společný útok Německa a Polska na Sovětský svaz. A teprve po sedmi měsících podepsal 23. srpna 1939 Joachim von Ribbentrop v Moskvě s ministrem zahraničí SSSR Vjačeslavem Michajlovičem Molotovovem “Smlouvu o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik”. Takže, milá paní premiérko Kopaczová, pane český rádoby historiku, nepleťte si pojmy s průjmy…


Nebylo to v roce 1939 pro Stalina tak snadné, ať byl tyran nebo ne; rozhodně však nebyl tupec, jenž by čekal, až se Hitler domluví s Polskem na společném vojenském postupu proti Sovětskému svazu. Stalin totiž už věděl o jednání Beck - Hitler, měl ponětí o polském volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Pilsudski, co zavedl v Polsku už v roce 1926 vojenskou diktaturu, jež vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv.

Co asi měl Stalin dělat, když navíc, jak již bylo výše řečeno, všehoschopná Varšava už v září 1938 zaslala vládě ČSR ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí a 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou. Nikoho moc nezajímalo, když sovětská rozvědka už v lednu 1938 nahlásila informace o chystaném polském záboru Těšínska. Polští baviči: Wprost, premiérka či ministři vlády Rzeczpospolite?


http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/13620-polsko-hitleruv-spojenec-nejen-pri-zniceni-ceskoslovenska-podivejte-se-na-zajimava-fota-bratrickovani-polaku-s-nemci.aspx


Kde se vzaly antipatie Polska vůči Rusku? Nebo Ruska vůči Polsku? Možná už dávno, kdy byl polský velvyslanec v Německu Józef Lipski 20. září 1938, ještě před podepsáním Mnichovské zrady, pozván Hitlerem do jeho sídla v Berchtesgadenu. Na konci análního rozhovoru s Hitlerem Lipski píše:

“Důrazně jsem zdůraznil, že Polsko je hlavním faktorem při ochraně Evropy před SSSR, a že zamýšlí provést emigraci do kolonií, po dohodě s Polskem, Maďarskem a možná Rumunskem, jako řešení židovské otázky”. Dále Lipski píše: ”V té chvíli jsem mu řekl, že pokud najde návod, postavíme mu pomník ve Varšavě…” Jen zopakuji inkriminovanou a tu pravou kolaborantskou větu: Polsko je hlavním faktorem při ochraně Evropy před SSSR… Ne před nacistickým Německem a Hitlerem, ale před Sovětským svazem…

Nenápadně a bez poprasku v médiích: bitevníky Su-25 jsou zpět v Sýrii (video)

September 26, 2016, 11:11 am

≫ Next: Britský parlament přiznal, že USA o Kaddáfím lhaly

≪ Previous: Má někdo z našich Hermanů ponětí, že je září, nejtragičtější měsíc v historii ČSR; napřed mobilizace, polská nóta vládě ČSR, poté Mnichovská dohoda a Protektorát Böhmen und Mähren...?

$

0

0

 napsal/přeložil Geo

26. 9. 2016   Eurasia 24

Vojenská aktivita syrské armády a ruského letectva v Sýrii v posledních dnech a hodinách výrazně vzrostla, čemuž nasvědčují nejen zprávy z bojiště, ale i hysterie západních médií a politiků. Rusové mezi tím znovu posilují svoji přítomnost v Sýrii.

Na čerstvých záběrech pořadu televize RT Ruptly ze syrského bojiště je zachycen jako by mimochodem bitevník Su-25UB pohybující se nad provincií Latakia v průběhu ofenzívy Syrské arabské armády.

Jde nepochybně o letoun Vzdušných a kosmických sil Ruské federace (Sýrie tímto typem nedisponuje), pravděpodobně odpovídající nejnovějšímu modernizačnímu standardu. Defence Blog totiž na záběrech z videa zaznamenal prvky nainstalovaného nového systému vlastní ochrany Vitebsk.



Významným prvkem modernizovaných „šturmoviků“ je optoelektronický zaměřovací systém SOLT-25 (zahrnující optické, laserové a infračervené senzory) a komplex radioelektronické ochrany Vitebsk.

SOLT, nainstalovaný namísto původní laserové stanice Klen, umožňuje nejen zjistit, ale také sledovat cíl, a to ve dne i v noci a v nepříznivých meteorologických podmínkách až na vzdálenost 8 km s přesností 0,5 m. Optická část systému podává obraz cíle s šestnáctinásobným zvětšením prostřednictvím televizního kanálu, součástí systému je termokamera a laserový dálkoměr, který nejen měří vzdálenost letadla od cíle, ale současně jej ozařuje pro laserem naváděné bomby nebo rakety.

Systém L370K25 Vitebsk-25 zase poskytuje ochranu před rozličnými riziky včetně protiletadlových řízených střel krátkého dosahu, kterými teroristé v Sýrii prokazatelné disponují.

Bitevníky Su-25 opustily ruskou základnu v Chumajnim (nebo také Hmeimim) mezi 15. a 20. březnem letošního roku, od té doby doteď nebyly v Sýrii pozorovány.

video zde

Geo, Eurasia24.cz

Britský parlament přiznal, že USA o Kaddáfím lhaly

September 26, 2016, 11:17 am

≫ Next: Bosna: Bude znovu válka? Změní se protektorát v chalífát? Média jdou muslimům na ruku. Křesťané - Srbové jako vždy zavrženi. Pravdivá historie konfliktu. Strach Západu z lidového hlasování

≪ Previous: Nenápadně a bez poprasku v médiích: bitevníky Su-25 jsou zpět v Sýrii (video)

$

0

0

26. 9. 2016       PaulCraigRoberts
Jak sděluje P.C.Roberts, potvrzuje tato parlamentní zpráva to, co alternativní média prohlašují už léta. Že totiž celá protilibyjská válka byla založena na lžích a enormní měrou se zasloužila o rozšíření terorizmu. Zpráva, kterou vydal zahraniční výbor dolní sněmovny 22. září, je založena na výpovědích hlavních tvůrců tehdejší britské politiky, na studiu dokumentů, které se věci týkají, i na šetření předmětné události na místě – to je v Africe. Výsledkem všech těchto šetření je závěrečné zjištění, že válka proti Libyi byla založena na lžích, že Libyi destruovala a rozšířila terorizmus far and wide (to je do daleka a do široka).
Překlad: Lubomír Man

Bosna: Bude znovu válka? Změní se protektorát v chalífát? Média jdou muslimům na ruku. Křesťané - Srbové jako vždy zavrženi. Pravdivá historie konfliktu. Strach Západu z lidového hlasování

September 26, 2016, 12:41 pm

≫ Next: Stálý zástupce Ruska při OSN: Úskoky USA v Sýrii musí skončit

≪ Previous: Britský parlament přiznal, že USA o Kaddáfím lhaly

$

0

0

Marko Marjanović26. 9. 2016 ProtiProud
 
Marko Marjanović , uznávaný slovinský alternativní novinář, komentuje současnou situaci na Balkáně tak, jak ji v našem mainstreamu jistě nikdo komentovat nebude.

Na referendu ve skutečnosti není nic vzrušujícího. To, co vytváří tenze a činí celou věc zajímavou, je útok Západu a Muslimů na něj.

Co se stalo? Republika srbská, jedna ze dvou “entit” (pravomocemi zhruba podobných americkým státům), z nichž se skládá stát Bosna a Hercegovina (neplést s Republikou Srbsko s hlavním městem Bělehradem - pozn. PP), vyhlásila na neděli referendum. Pojďme se nejprve podívat, co o něm psal západní tisk:

Washington Post: Napětí na Balkáně stoupá, důvodem je referendum bosenských Srbů
Irish Times: Referendum v srbském regionu rozdmýchává napětí v rozkmotřené Bosně
Reuters: Plánované referendum Srbů v Bosně znovuoživuje obavy z nepokojů
Daily Mail: Plánované srbské referendum budí obavy ze znovuoživení separatismu v Bosně
BBC: Referendum bosenských Srbů destabilizuje podmínky mírové smlouvy

Tedy…! Tak to je docela vážné, že? Zdá se, že ti Srbové si už zase nedají pokoj! Rozdmýchávají napětí, znovuoživují obavy z nepokojů, dokonce destabilizují podmínky mírové smlouvy! To se ti Srbové pořád budou snažit vyvolat válku?! A o čem vlastně to referendum má být? Odtržení, segregace? Genocida? Jak se Srbové pokoušejí o vyvolání války tentokrát?

Kupodivu ne - referendum je o tom, zda by měla Republika srbská stále slavit jako svůj ústřední svátek 9. leden, “Den Republiky srbské”.

Skutečná historie “těch Srbů”

Dobrá,řekne si čtenář mainstreamu, to zní sice jako dost nevinná otázka, ale nejspíš jde o víc. Devátý leden je určitě výročí nějakého slavného masakru, nebo Čingischánových narozenin, nebo něco takového.

Skutečnost je poněkud jiná: 9. ledna 1992 bosenští Srbové vyhlásili, že oblasti Bosny a Hercegoviny s převahou srbského obyvatelstva jsou spolkovou republikou přináležející k Jugoslávii, oddělenou od Bosny a Hercegoviny, která v té době nezávislost na Jugoslávii ještě nevyhlásila.

Bosenští Srbové v zásadě tvrdili, že jako jugoslávský národ, společně konstituující Bosnu, mají právo na vlastní republikánské zřízení a jeho instituce. O něco dříve se vzdali práva na ně, protože měli za to, že docela stačí mít úřady bosenské. Jenže jakmile se Sarajevo stalo synonymem pro bosenské muslimské politiky a jejich separatistickou agendu, která měla vyvést Bosnu a Hercegovinu z Jugoslávie, Srbové svůj souhlas s vládou v Sarajevu stáhli - namísto toho, aby se pokusili upřít právo na sebeurčení muslimským separatistům.

Tak se stalo, že v březnu 1992, když bylo v Bosně a Hercegovině vyhlášeno referendum o nezávislosti, Srbové se neúčastnili. Byli toho názoru, že s nimi nemá nic společného, protože už se už secesí od Sarajeva oddělili. V dubnu Sarajevo vyhlásilo nezávislost na Jugoslávii. Srbové setrvávali na pozici, že to s nimi nemá co do činění. Koneckonců opustili Bosnu a Hercegovinu již před třemi měsíci.

 

Kompromisní mír

Sarajevská politická garnitura si ovšem myslela, že její nezávislost má naopak s bosenskými Srby do činění mnoho. Podle jejich názoru mířili pryč z Jugoslávie nejen Muslimové (----Muslimové je v tomto případě název pro Bosňáky, jeden z národů žijících na území Bosny a Hercegoviny, potomky islamizovaných Srbů - pozn. PP-----) a bosenští Chorvaté (kteří byli pro), ale i Srbové. Následovala válka - zrozená z tvrdohlavosti bosenských muslimských politiků, s níž prosazovali myšlenku, že mají právo rozhodovat o budoucnosti jak vlastního národa, tak národa cizího. Srbové věřili, že jejich republika je skutečný, nezávislý stát. Muslimové jej měli na nelegitimní.

Mír nakonec přinesl takzvaně “kompromisní” podmínky: bosenská Republika srbská byla uznána za jednu ze dvou entit tvořících samostatnou Bosnu a Hercegovinu. Nebude nezávislá, ale centrální vláda v Sarajevu zůstane slabá a Republika srbská bude požívat širokou autonomii.

Pravdivé pozadí “konfliktu”

OK, pomyslí si čtenář mainstreamu, to nezní tak špatně. Takže máme uznanou autonomní republiku, která chce oslavovat den, kdy vlastně vznikla. Jenže za vším tím “napětím” tedy musí být něco jiného!

Samozřejmě, že je. A skutečný důvod je docela jednoduchý: bosenští Muslimové a jejich váleční sponzoři na Západě se nikdy tak docela nesmířili s existencí Republiky srbské. Ještě stále je pobuřuje, že musela vzniknout, že ji nerozbila západní intervence do bosenské války v roce 1995. Takže je samozřejmě uráží, že si tato entita - která by neměla vůbec existovat - dovoluje oslavovat vlastní vznik.

OK, nedá se čtenář mainstreamu, ale stejně musejí mít nějaký skutečný problém - nemohou jen tak řvát kvůli tomu, že mají ze všeho špatné pocity, ne?

Samozřejmě, že má opět pravdu. “Skutečným” problémem je to, že jak svátek, tak referendum byly prohlášeny za neústavní Ústavním soudem společného státu.

Ústavní soud zn. Kolonie

Vidíte! Vítězoslavně zvolá čtenář mainstreamu. Referendum je výsměchem do tváře nejvyšší soudní instituce celého státu! To je od Srbů pěkně nezodpovědné. Nemůžete prostě odmítnout ústavní soud, když se vám jeho výroky zrovna nehodí.

To je sice na jednu stranu pravda - současně ale platí, že bosenský ústavní soud je docela specifická instituce: nejsou to totiž Bosňané, kdo má při jeho rozhodování konečné slovo. Po dvou soudcích mají Muslimové, Chorvaté i Srbové, tři další jsou cizinci, jmenovaní společenstvím zemí, jimž dominují západní sponzoři muslimské války. Tím pádem je jasné, že Muslimové a Západ vždycky ostatní dvě etnika přehlasují, dokonce i kdyby se spolu dohodla. Tak vzniklo mnoho jeho rozhodnutí. Ne tedy to o referendu, tam byli pro i chorvatští soudci.

Dobře, dobře, ztrácí čtenář mainstreamu trpělivost, tak jsou cizinci rozhodující silou v ústavním soudu. To zní sice dost neokoloniálně, je to poněkud nechutné, ale jestli tak zní podmínky Daytonské mírové dohody, tak by se jí měli Srbové držet. Nemůžete něco podepsat a o pět minut později to zahodit. Tak ať Srbové už konečně přestanou rozdmýchávat to napětí!

Daytonské dohody v koši

To je fajn, že se ty Daytonské dohody konečně dostaly na přetřes. On totiž současný pořádek v Bosně s nimi nemá co dělat. Je postaven na nezákonném puči, kterým západní mocnosti Dohody pohřbily.

Moc se neví, že v roce 1997 - dva roky po válce - daly hlavy dohromady státy, které ve skutečnosti nebyly ani signatáři Daytonu, ale pouze pozorovatelé. Zcela o vlastní vůli rozhodly, že “Vysoký představitel mezinárodního společenství”, jenž měl podle ustanovení smlouvy pouze roli pozorovatele situace, bude mít nadále možnost vyhazovat z funkce volené zástupce lidu, vydávat nové zákony a zakazovat nespolupracujícím politikům veřejné působení.

Tím se jim podařilo změnit Bosnu ve směsku protektorátu á la 19. století a sultanátu ze století šestnáctého. Načež se řádka Vysokých představitelů (typicky z Rakouska, tradičního koloniálního pána Bosny) jala dělat vše výše zmíněné. Postupně tak naprosto negovala Dayton a posunula zemi směrem k centralizaci, kvůli níž se celá válka mezi Srby a Chorvaty v Bosně vlastně odehrála.

 

Bude válka?

Západní vysvětlení znělo, že je třeba dodržovat “duch Daytonu”, i kdyby to znamenalo vymazat pro Srby záruky sdílení moci s Chorvaty a autonomie, stanovené v Daytonské a Washingtonské smlouvě. Ve skutečnosti to ovšem znamenalo, že Zápaďané pokračují ve svém válečném cíli centralistické, unitární Bosny a Hercegoviny mírovými prostředky - které byly mnohem účinnější než zbraně.

Takže je mi líto, ale ti, kdo strávili posledních dvacet let tím, že cupovali Dayton na kousky, se na něj teď nemají právo odvolávat. Speciálně ne, pokud jde o čistě symbolickou otázku, totiž zda si Srbové v Bosně mohou aspoň rozhodnout o tom, kdy budou mít prázdniny.

Pravda je taková, že jediným důvodem takzvané “krize” kolem referenda je to, že ji vyvolali bosenskomuslimská politická reprezentace, západní média a politici. Státní svátek bosenských Srbů napětí sám o sobě nevyvolává, zato ho vyvolává nenávistná kampaň, která se kolem něj spustila.

Takže Vysoký představitel Valentin Inzko varuje Srby, aby referendum neorganizovali, a velitel vojenských jednotek bosenských Muslimů Sefer Halilavić, který je dnes politikem, jde ještě o krok dál a vykřikuje, že referendum znamená “potíže”. A že “je dost mužů, kteří chtějí bojovat” a v případě války by Republika srbská nevydržela déle než “tak deset, patnáct dní”. A pak mi řekněte, kdo tu rozdmýchává napětí?

 

Chorvaté ani Rusko nemají problém

Odpověď je jednoduchá - stačí se podívat na vyjádření vůdce bosenských Chorvatů Dragana Čoviće, jenž řekl, že v referendu nevidí problém a že na něj Srbové mají právo. Chorvaty totiž celý ten cirkus ani trochu nezajímá. Jedině stoupenci centralizace jsou z něj celí pryč.

Podobný názor na celou věc má ostatně i Moskva. V předvečer referenda odletěl bosenskosrbský politický vůdce Milorad Dodik do Moskvy, aby, jak řekl, Rusům ozřejmil celou záležitost. Putin se příliš neangažoval, koneckonců a) jde o symbolickou věc, a b) co s ní mohou Rusové ve skutečnosti udělat? Učinil nicméně poměrně logický závěr, že Srbové mají na referendum právo, tak proč prý ten povyk?

Prezident Republiky Srbské ve Federaci Bosny a Hrecegoviny Milorad Dodik (vlevo) a prezident Ruské federace VCladimir Vladimirović Putin (vpravo)

“Měl jsem příležitost informovat ruského prezidenta o tom, jak se vyvíjela situace v Bosně v posledních dnech a vyjádřit svůj názor na ni, především s ohledem na fakt, že po dvaceti letech od války je stále v Bosně ve funkci Vysoký představitel,” řekl Dodik - a dodal, že cizí státní příslušníci jsou i v dalších úřadech, včetně ústavního soudu.

“Co se týče referenda, nemluvili jsme o něm nijak specificky, jen jsme došli k závěru, že na něj má srbský lid právo,” uzavřel Dodik.

Je nutno dodat, že Putin samozřejmě nepotřebuje Dodika, aby mu vysvětloval situaci na Bosně. Rusové už léta konzistentně navrhují, že by možná cizinci měli z Bosny a Hercegoviny vypadnout a nechat ji existovat jako skutečně demokratický a suverénní, nezávislý stát.

Ten, za který se za jejich podpory vyhlásila už v roce 1992.

Zdroj.