Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Na velvyslanectví RF ve Washingtonu jsou posílena bezpečnostní opatření

$
0
0

30. 9. 2016     zdroj
Na velvyslanectví RF ve Washingtonu jsou posílena bezpečnostní opatření kvůli možným akcím extremistů. Žádné hrozby nebyly. Ale několik organizací vyzývalo k protestům na 30. září s tím, že je napojily na tradiční páteční muslimské modlitby.
Vzhledem ke Světovému dni hněvu upozornila diplomatická mise ve Washingtonu Rusy, žijící v USA, na možné ohrožení.
Ministerstvo zahraničí RF vyzvalo Rusy, kteří se nacházejí nebo žijí v zahraničí, aby 30. září uplatnili přiměřená opatření kvůli takzvanému Světovému dni hněvu a protestu proti dalšímu kolu bojů v syrské provincii Aleppo.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová 

Perličky z tisku za září 2016

$
0
0
Jan Kadubec
1.10.2016  Outsidermadia


Výběr kuriózních citátů a výroků, které v našich médiích zazněly v měsíci září 2016. Přejeme dobrou zábavu:

 
*Jan Čulík: Pachatelé verbálních trestných činů jsou drtivou většinou zbabělci. Kdyby se Policie ČR a české soudnictví pochlapily a začaly lidi jako Klára Samková za vydávání knih, které naplňují skutkovou podstatu závažných trestných činů, a redaktory a vlastníky Parlamentních listů trestně stíhat, situace v zemi by se rázem zlepšila, protože zbabělci by se neodvážili dál sprostě útočit na nevinné a bezbranné lidi.

*Karel Dolejší: Někteří lidé se prostě s požehnáním patologického alkoholika Miloše Zemana urvali ze řetězu a začali soptit na muslimy a další přistěhovalce. V zájmu zachování civilizované společnosti je rozhodně trvat na tom, že normy, které „vlastenci“ otočili vzhůru nohama, stále platí. To, co dnes v ČR vládne, je jednoduše anomie, ve které udává kakofonní melodii vrchní rouhač na Hradě. Jakmile by fobičtí rouhači začali být za své nenávistné činy odesíláni do vězení, jejich nynější odvaha by se překvapivě rychle vypařila a nezůstalo by z ní téměř nic.

*Vladimír Just: Každý národ má svou patologickou ssedlinu, která v kritických okamžicích vyplave na povrch – a ssedlina ještě není celý šálek. Jenže co dělat ve chvíli, kdy ssedlina – nebo její reprezentant – sedí na Hradě?

*Jan Rejžek. Hnus, Jan Veleba je bolševická zrůda, to bolševické prase.

*Bohumil Kartous: Demokracie je vláda davu. Velmi usnadňuje celý proces a odbourává pochybnosti. Dát davu pocit, že právě on je nadán tou nejvyšší úrovní poznání a zároveň je vlajkonošem demokracie, znamená vytvořit politické palivo s vysokou výhřevností.

*Halík:
Jsem hluboce otřesen stavem české společnosti. Tomu, jak se některým demagogům včetně prezidenta republiky podařilo morálně zkazit klima v naší společnosti.

*Marie Heřmanová píše v Blistech:
Ozval se nám starší pár a dohodl se s námi na darování částky v řádech stotisíců, kterou si původně spořil na nové auto – ale pak si řekli, že to staré ještě jezdí a že ty uprchlíci to potřebují víc. Dohodli jsme se s nimi, že ty peníze investujeme do zřízení a údržby dětského koutku/provizorní mateřské školky v táboře v Řecku. A je skvělé vědět, že takový lidé jsou a není jich málo. Ale jinak je to fantasticky různorodá skupina lidí. Mezi dobrovolníky jsou středoškoláci i lidi v důchodovém věku, majitelé firem, kreativci z reklamek, taxikáři, striptérky, učitelky, profesionální aktivisti i lidi, kteří se slova aktivista bojí, voliči zleva i zprava, squatteři i developeři.

*Otto Jelinek:„Moji rodiče odešli kvůli tomu, že stát ukradl tátovi pozemky a fabriky a neměli jsme šanci být svobodní. Jak můžete žít bez svobody, ptal se otec sám sebe,“ zavzpomínal kanadský velvyslanec s českými kořeny.

*Džamila Stehlíková: Kdy přesně prezidenta vytáhli ze zásuvky, to znamená odpojili od přístrojů, bylo přísně střeženým tajemstvím. (Koneckonců Uzbeci projevili více vkusu než třeba Izraelci, kteří Šarona vytáhli ze zásuvky až za 8 let.)

*Martin Fendrych:
Mao Ce-tung vysílá své vojsko. Přes Zemana už i do Česka.

*Roman Joch:
Nevím, kolik procent našich občanů považuje Rusko za hrozbu, ale 90 procent těch dobře informovaných ho za hrozbu považuje.

*K. Dolejší: Slábnoucí Západ musí nikoliv jednat smířlivě, ale vyvažovat agresívní kroky revanšistické Moskvy promyšlenými protiopatřeními, která ve skutečnosti sníží, nikoliv zvýší pravděpodobnost otevřeného konfliktu. Paranoidní Rusko tradičně spoléhající jen na početní převahu… Přinejmenším dokud nedojde k pochopení faktu, že právě včasná eskalace v některých případech představuje jediný nástroj, jak stále arogantnějšího oponenta ještě přivést k rozumu.

*Novela zákona o střetu zájmů je prý bohapustá, protože člověku znemožňuje vlastnit majetek, znemožňuje mu třeba vlastnit noviny, což je také majetek. „Je to opravdu bohapusté, protože Bůh uznává majetek,“ uvedl Komárek. „Vy už mluvíte za Boha?“ ptal se okamžitě Moravec. „My katolíci máme velkou výhodu, tatínek s námi občas mluví,“ odpověděl zákonodárce.

*Nevěřit muslimům (křesťanům), protože nikdo neví, co bude chtít Alláh (Jahve).

*Senátor Zdeněk Papoušek: Svět je krásný a příjemný a má úplně jiné výzvy než ty, co nabízejí média. Dojít k lepšímu poznání může člověk dojít i tak, že nebude číst noviny a sledovat média. I proto lidé třeba jezdí do trapistických klášterů. Morální základ, a to může znamenat víc než vzdělání. To dokazuje, že Boha nemusí znát vzdělaný teolog, který ho může dokonce minout, ale naopak nějaká vesnická babka Boha může znát víc než on. Renesanční filosof Francis Bacon říká, že rozum nesmí dostat křídla, ale olověnou zátěž, aby neunikal mimo realitu.

*Boris Cvek: A aby člověk mohl být ze světa skutečně spasen, proto musel zemřít Bůh na kříži. To je centrální myšlenka křesťanství. Kristova smrt by byla zbytečná, kdybychom my sami nebo nějaká dynamika dějin vedla k ráji na zemi.

*Roman Joch opakoval paradoxní myšlenku, že posledními obhájci rozumu jsou dnes představitelé náboženství.

*Nikolaj Stankovič: "Kdyby žil v Koreji Šimečka / nosil by na klopě Kimečka."


*Petr Pithart s konečnou platností potvrdil, že role satirika je mu podstatně bližší než role politika, píše Radim Hreha.

*Eduard Hrubeš ve svém pořadu Halabala show vzpomínal na válečné Brno, kterak se zpod křídel amerických bombardérů na město snášely na padáčcích tabulky čokolády.

*Všichni lidi jsou z plastiku– a když se zahřejí, tak změknou a smrdí.

*Václav Hubinger: Byli to naši normalizační spoluobčané, kteří měli státní souhlas a posvěcení vzdělávat mladou generaci. Zprasili ji a my jakožto rodiče jsme s tím nic nedokázali udělat (budiž čest výjimkám, ale těch je zoufale málo). Někdejší normalizační spiknutí méněcenných (ano, říkalo se tomu tak, a byly pro to dobré důvody) nese své nahnilé plody ještě dnes.

*Pavel Svoboda:Úcta k prezidentskému úřadu přežila dokonce i komunismus, ale obávám se, že tohoto a předchozího prezidenta už přežít nemusí. Je tedy jen na nás, jak se k tomu při příštích prezidentských volbách postavíme. (Úcta k prezidentskému stolci vzala za své v okamžiku, kdy tam usedl Václav Havel, který dotyčný stolec znesvětil takovým způsobem, že každý, kdo na něj usedl po něm, se nemohl než umazat.)

*Martin Fendrych: Dumu ovládají putinovci a strany vedené Zjuganovem a Žirinovským. Nezávislé organizace jsou pronásledovány a rušeny. Opozičníci zavíráni, vražděni. Rodí se MGB, Putinova nová KGB. Kdo není s námi, je proti nám. Peklo. Rusko pod Putinem je nebezpečné. Ale taky nešťastné, nesvobodné, svobodu utlačující, nenávidící. Ruské volby? Katastrofa. Normalizace.

*Zdeněk Zbořil: Pan Fendrych je rázným kritikem prezidenta Zemana, neváží si ho jako instituce a prestiž prezidenta ČR by v jeho očích nezachránilo, ani kdyby ráčkoval. A pan ředitel Knihovny Václava Havla si myslí, že český prezident by měl komunikovat jen s prezidentem americkým a vyzývat jej k humanitárním leteckým útokům na jakýkoli kousek země, který páchne ropou, nebo kde se produkují drogy. Také si myslí, že by mohl vyzývat přední světové politiky, které by považoval za morální autority, aby válčili třeba na Ukrajině nebo v Číně, když si tak považoval zvacího dopisu jiného českého prezidenta do Iráku.

*Petro Porošenko: Hlavním nepřítelem Ruska je sjednocená Evropa. Všechny strany, které jednají z pozice euroskepticismu, dostávají finanční prostředky z Moskvy, sdělil v rozhovoru s televizí CNN. V Česku jsou za euroskeptické považovány strany jako například Svobodní, ale také i ODS nebo komunisté. K tomu patří řada malých nacionalistických uskupení jako Okamurovci a další. Takže by měli všichni vzít rychle zpátečku – jinak je čeká zdrcující kádrová práce obskurních Evropských hodnot a ještě obskurnějšího spolku Kremlin Watch.

*Karel Dolejší: Asad – a tím spíše Putin – dávno vědí velice dobře, že Obama proti nim nic reálného nepodnikne, ani kdyby vyhubili chlórem veškeré obyvatelstvo Aleppa. Ve středu Kerry sdělil Radě bezpečnosti OSN, že ruské odmítání odpovědnosti za útok na konvoj s pomocí je důkazem, že Moskva žije v paralelním vesmíru.

*Karel Dolejší: Západ v čele s Obamovými USA nechá obyvatele Aleppa povraždit, udusit se pod sutinami, umřít hladem a žízní, na banální choroby, později v proslavených režimních mučírnách? Není to proto, že by skutečně nemohl nic udělat. Důvodem je něco jiného: Syrští civilisté, nějací čmoudi, mu za takovou riskantní operaci, která by (podle Samanthy Power) barbarské Rusko a ještě barbarštějšího Asada odkázala do mezí, jednoduše nestojí. V případě válečných zločinů, které se nyní dějí v Aleppu, však nečinnost těch, kdo by mohli pomoci, znamená faktickou spoluvinu – a zprofanování hodnot, jichž se Západ údajně zastává. A německá Steinmeierova diplomacie, která dokonce ještě odmítá byť jen připustit jakýkoliv ruský podíl na zločinech v Sýrii, vychází z celé mimořádně ostudné záležitosti mezi západními státy zdaleka nejhůře.

*Martin Koller: Američané vyvolali války na Balkáně, v Iráku, Afghánistánu, Sýrii, Libyi, Gruzii a na Ukrajině – a následky má nést EU. Stejné feministky ani neceknou proti islámské invazi, která je jednou smete po obřízce pod burky. Nelze se divit, že muslimové něčím takovým pohrdají. Válka je neodvratná, protože už je dávno tady. Islámská invaze probíhá déle než rok a není to nic jiného než ta takzvaná hybridní válka. Jen je problém zjistit, kdo je vlastně nepřítel. Útok je veden z Turecka, severní Afriky, Bruselu i Berlína. Mimoto se muslimové hrnou do Evropy s pomocí bruselských politiků méně nápadně už desítky let. Ale my se připravujeme na válku s Ruskem.

*Jak skutečně vypadaly ty evropské hodnoty, co říkaly: Za boha, císaře a vlast – vpřed – dodám na jatka. Lvov byl ztracen a rakouští vojáci v širokém okolí města prohrávali jeden střet za druhým. Do 11. září mělo na Haliči padnout neuvěřitelných 250 tisíc rakouských vojáků, včetně tisíců vojáků z českých zemí. Mrtvého vojáka měla mít najednou každá česká vesnice. Dalších asi 100 tisíc vojáků postupně padlo do ruského zajetí. A pokud si myslíte, že za Boha a v boji proti barbarům litovat životů netřeba, tak na Západě, kde nejsou barbaři a jen ty správné hodnoty, byla jatka ještě větší: Například bitva na Sommě: Za 4,5 měsíce spojenci přivedli do bitvy přibližně 50 divizí a vklínili se do postavení protivníka do vzdálenosti 5 až 12 km. Ztratili při tom 792 tisíc vojáků. Němci přivedli přibližně 40 divizí a ztratili 538 tisíc vojáků.

*Tereza Spencerová: Byla u nás paní Angela. Vlídně pohovořila, otázku uprchlíků frekventovala co nejméně, vyslechla si řev a pískot lidu na svou adresu a odjela. Mě nijak neuráží, že přijela jen na pár hodin, protože nepřeceňuji náš význam. Nicméně, vzhledem k tomu, co všechno během oněch několika hodin zaznělo, mi není jasné, proč vůbec jezdila, když si takové drobnosti mohli všichni říci i po telefonu.

*Ne že bych nesouhlasila s tím, že by uzbecký prezident Karimov nebyl diktátor, ale na druhou stranu platí, že výměnou za praktickou neexistenci svobod v našem západním pojetí (a nevím, kolik Uzbeků, kteří neprošli gülenovskými nebo sorosovskými „školami“, je na ně ve skutečnosti zvědavých) zajistil zemi politickou a sociální stabilitu, ubránil ji před džihádem a posledních devět let navrch nabídl i pravidelný osmiprocentní ekonomický růst a s ním související práci a sociální jistoty. A to je – třeba ve srovnání s krizemi zmítaným Západem – pecka. Mugabe nemugabe.

*Kolik ruských nevládních organizací působí v USA? Správně – žádná. Nicméně samozvaní výjimeční Američané považují za svoji výsadu exportovat skupiny, které propagují údajné Západní hodnoty v Rusku a desítkách dalších zemí po celém světě.

*Prezidentka Dilma Rousseffová byla nejspíš jediným politikem Brazílie, který nekradl pro své vlastní obohacení, a soudí ji gang zlodějů, kteří kradli, shrnul nedávno situaci známý kritik americké zahraniční politiky Noam Chomsky.

*Peter: Tak si myslím, že sa treba zamýšľať nad tým, čo by z Ruska bolo dnes, keby namiesto Stalina viedol počas II. SV štát nejaký liberál, demokrat, alebo iný dobroser. Prečo ho nenávidia napr. židia, keď na celom svete neexistuje človek, ktorý by zachránil pred holokaustom viac ľudí ako Stalin? (Priznáva to aj Solženicyn, nenávidiaci stalinizmus).

*Bude 11. září překonáno? Tereza: Mám ale pocit, že překonáno už dávno bylo – americká agrese v Iráku zavinila podle některých odhadů smrt až tří milionů lidí. Bushova agrese – i s českou účastí – nebyla ničím jiným než obřím příkladem státního terorismu. Pachatelé jsou známi, a potrestáni nebudou.

*Mnozí ukrajinští oligarchové v čele s Pynčukem, zetěm prvního (a superzkorumpovaného) ukrajinského prezidenta Kučmy, do fondu rodiny Clintonových přispěli víc než saúdští králové a princové. Ukrajinský kalich hořkosti si tady na Západě vypijeme až do dna. Svrhli jsme vládu na Ukrajině a nevíme, co s tím, protože Rusko postupuje zcela mimo naše propočty… A zase se vracíme k deprivantům, co nám moudře vládnou.

*Bruce Fein v článku v The Huffington Post napsal: Pokud si myslíte, že válka prezidentů Spojených států proti Rusku a Číně (nevyhlášené Kongresem) je nezbytná pro plnění božského poslání donést svobodu, spravedlnost, důstojnost a civilizaci ruskému a čínskému lidu, pak byste měli hlasovat pro prezidentskou kandidátku demokratů, Hillary Clintonovou. Připomněl, že víra, že Spojené státy jsou lokomotivou lidstva, a zbytek světa – je jen brzdící vagón, vedla svého času k válce ve Vietnamu.

*Clintonová oznámila, že Amerika je výjimečný a nepostradatelný národ a že všechny národy světa očekávají, že bude v čele, nebo svět zachvátí chaos. Jsme poslední a nejlepší nadějí Země. USA jsou nenahraditelnou zemí a mají mnohem víc spolehlivých a početných partnerů než Rusko nebo Čína. Přátelé, máme obrovské štěstí, že jsme Američané, a proto by se tolik lidí na celém světě také chtělo stát Američany.

*Lincoln: USA jsou výjimečným národem. Robert Kennedy: Stále ještě, a stále ještě jsme velkou, nikoli sobeckou, ale soucítící zemí. Reagan: Jsme zářícím městem na kopci.

*Obama dokázal během své kariéry občas naservírovat slušnou podpásovku. V roce 2008 v kampani před prezidentskými volbami kousavě označil svoji tehdejší soupeřku Hillary Clintonovou za „nafoukanou právničku“. Ta kontrovala tím, že Obama je „chameleon, který mění názory jako ponožky“. Dnes jsou přátelé a končící hlava státu ji podporuje v prezidentské kandidatuře. François Mitterrand, bývalý francouzský prezident, prohlásil o britské premiérce Margaret Thatcherové, že má „ústa Marilyn Monroe, ale oči Caliguly“. Dnešní britský ministr zahraničí Boris Johnson se vysmíval v roce 2007 Hillary Clintonové. „Má modrý ocelový pohled jako sadistická sestra v psychiatrické léčebně.“

*Petr Hampl: Pokud by se naplnily záměry současné vládnoucí elity, byla by na konci hořící země drancovaná bandami podobnými Islámskému státu. Panstvo má dnes pocit, že jim v jejich luxusních čtvrtích nemůže nic hrozit, ale v tom se mohou snadno přepočítat.

*Jaroslav Bašta: Intervence USA po 11. září podporované neokonzervativci připomínají Trockého vývoz světové revoluce. Opravdu si mohli vymyslet pravděpodobnější historku, když už nechtěli říci pravdu o 11. září. Arabské jaro považuji za velmi úspěšnou politickou operaci, jejímž cílem bylo zničení všech sekulárních států v severní Africe a na Blízkém a Středním východě a jejich nahrazení islamistickými režimy. Teď je na řadě Turecko. Sekularismus představuje nežádoucí jev pro islamisty i americkou administrativu.

*Brzeziński ve svém blogu přiznal, že za pokusem o turecký převrat stojí USA. Podle něho byl puč jednou z největších chyb USA, dovedl Turecko k revizi veškeré zahraniční politiky a nyní může případná koalice Rusko, Turecko a Írán rozhodnout syrskou krizi.

*Ashton Carter: Hybridní válka na Donbasu proti Ukrajině skončí ponižující porážkou Ruska.

*Oskar Krejčí: Podle nejnovější zprávy Arms Control Association z Washingtonu má v současné době Severní Korea osm jaderných náloží, což je cca 887x méně, než mají Spojené státy. Nebo také 912x méně než Rusko či 10x méně než Izrael. Podle téhož zdroje nemá Severní Korea žádný nosič, který by byl schopen nést jadernou nálož a doletět do USA. Z 2055 jaderných testů od července 1945, kdy byl proveden první, jich Severní Korea uskutečnila pět.

*Martin Koller: Samozřejmě nejde o komediální spolek označovaný jako Bilderberg, který vyrábí mediální mýty pro hlupáky. Opravdu si myslíte, že pan Schwarzenberg řídí svět? Velmoci by měly respektovat názor a zájem většiny obyvatel Sýrie. Volby nedávno proběhly a mohli se jich zúčastnit všichni. Proč je USA, Saúdská Arábie, Turecko a EU nerespektují? Případně by mohly prosazovat volby pod kontrolou OSN. Jenomže v těch by opět zvítězil Asad, takže raději žádné volby, ale další válku. A to dělají bojovníci za svobodu a lidská práva v USA a EU.

*Ruský analytik Pavel Felgenhauer ovšem není ruský, ale protiruský analytik, spíše publicista. Je placený z USA, aby škodil zemi, v níž žije.

*Česká republika v roce 2014 přijala od Evropské unie 75,3 miliardy korun. A to po odečtení odvodů do unie a stala se tak čistým příjemcem finanční pomoci. V roce 2015 všechny firmy vyvedly 214 miliard Kč na dividendách.
*Ako znížiť počet obyvateľov štátu? Je niekoľko spôsobov: vojna, epidémie, hlad. Všetky tri zložky máme. V roku 2015 bola úmrtnosť 5,5 %. Pozrel som si štatistiku – v čase hladomoru, keď ľudia masovo umierali, bol prírastok obyvateľstva vyšší ako úmrtnosť. Dnes u nás úmrtnosť prevýšila pôrodnosť. Toto nie je genocída? – položil rečnícku otázku na okrúhlom stole venovanom bezpečnosti Ukrajiny Viktor Kuľčickij, predstaviteľ Zjednotených spoločenských organizácií Chmeľnickej oblasti.

*Boris Jelcin se v tom ohledu ničil sám a Clintonovým radám naslouchal ochotněji než Faust radám Mefistovým. Jelcinovo Rusko klesalo ke dnu a nadnárodní korporace (nesprávně se říká, že Spojené státy) se těšily na převzetí dalšího velkého kusu planety plného budoucích spotřebitelů a levných pracovních sil. Nadto přeplněného nerostným bohatstvím a zemědělskou půdou. O strategickém významu ruského pádu do pozice kolonie ani nemluvě. Bylo by to konečné vítězství. Vlastně „konečné řešení ruské otázky“. Nepodařilo se. Nadnárodní korporace, globální světový kapitál a jeho instituce, se nespokojí jen s částečným vítězstvím. Chtějí absolutně vše a za každou cenu. Potoky krve nejsou překážkou.

*Reforma socialismu směrem k tržnímu hospodářství byla pro pracující třídu v postižených zemích bezprecedentní ekonomickou katastrofou! V celosvětovém měřítku znamenala znovuobnovení nadvlády těch několika kapitalistických mocností, které vládly světu před rokem 1917.

*Pavel Kováčik: Potom ovšem potvrzuji, že když přicházel převrat, jedna z největších kritik na socialistické zemědělství byla, že zemědělství je přebytkové. Že vyrábíme více, než spotřebováváme. Že soběstačnost je více než 100 %. A že je tudíž třeba vrátit se zpátky k malým farmám a vrátit se zpátky k tomu, co bylo kdysi dávno, idylického. Ano, v padesátých letech nebylo maso a jiné potraviny v celé Evropě! Hubená poválečná léta, kdy bylo zemědělství zdecimováno druhou světovou válkou, skutečně znamenala nedostatky v zásobování potravinami obecně, masem taktéž, v celé Evropě. Nejen v Československé socialistické republice. Resp. Československé republice. Bendlovy dotace pro zemědělce skončily u majitelů golfových hřišť. I když na hezkou trávu na golfovém hřišti je také velmi příjemný pohled. Bohužel však k navýšení zemědělské produkce nám příliš nepomůže.

*Milan Daniel: Občanstvo se na Dny NATO dostavilo s očekáváním, že všechny ty řeči ošklivých komunistů, kteří by chtěli příslušníky holubičího národa z této mírové organizace vyvést, jsou pomluvy. Mocné technice se sluší mávat, protože nás podle televize chrání před agresivními zloduchy. S velkým zájmem se proto rodiny s dětmi procházely mezi echt mírovými prostředky, jejichž vrcholem byly velké americké bombardéry. Tytéž, jež sehrály nemalou roli při prosazení humanitárních principů a demokratických hodnot v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku a dalších zemích.

*Martin Koller: Měli bychom se zeptat těch, kteří za vámi opět přijíždějí v autech za miliony a na sobě toho mají, že byste z toho mohli žít celý rok, lžou v televizi, tváří se, že jsou jedni z vás a bojují nezištně za vaše zájmy, někteří již 25 let: Proč je většina státních a obecních stavebních projektů předražená o 50 až 300 % a nikdo se neoctl ve vězení za korupci?

*Vlastimil Vondruška: Pokud by u nás dlouhodobě onemocněl řekněme premiér, nestane se vůbec nic a nikdo si toho skoro ani nevšimne, protože ho vlastně nepotřebujeme. Pokud v USA onemocní prezident, zastaví se svět. To není literární nadsázka, to je realita amerického ústavního systému.

*Vít Klíma: Lex Babiš a Rothschildové. Laskavého čtenáře na úvod tohoto pojednání přenesu do roku 1891, kdy jeden britský dělnický vůdce na adresu Rothschildů prohlásil: „Tato krev sající banda byla v tomto století příčinou nevýslovného darebáctví a utrpení v Evropě. Svůj ohromný majetek nahromadila díky podněcování válek mezi státy, které nikdy neměly mít mezi sebou neshody. Kdykoliv je v Evropě problém, kdekoliv se šíří fámy o válce a mysl lidí je vyděšena strachem ze změny a kalamity, můžete si být jisti, že je rodina Rothschildů někde nablízku, v oblasti nepokojů.“ Samozřejmě se tohoto prohlášení chytil tehdejší tisk a pěkně jej rozmázl. Tento i podobné komentáře v tisku dělaly Rothschildům velké starosti a tak ke konci 19. století koupili zpravodajskou agenturu Reuter´s, aby získali kontrolu nad médii. Prakticky ze stejného důvodu kupují média i podnikatelé typu Andreje Babiše. Stejně jako Rothschildové ovlivňovali národní vlády k dosažení svých vlastních zájmů, tak i Andrej Babiš vstupuje do české vlády se stejným záměrem. Snad si nikdo z laskavých čtenářů nemyslí, že se ráno budí s myšlenkou, co má udělat proto, aby se Aničce, pokladní ze supermarketu, žilo lépe a radostněji. Klíčová otázka tedy zní: „může za kapitalizmu kandidovat do politických funkcí velkokapitalista“? Odpovíme-li na ni záporně, pak velkokapitalista má možnost převést sídlo svých firem například do zahraničí. Podle židovské zkušenosti (mj. i Rothschildů) je nejlepší založit si nadaci v nějakém daňovém ráji typu amerického Delaware, kterou bude řídit vlastníkem jmenovaný správce a všechny své firmy, včetně médií, skrýt pod ní. Bude-li si někdo chtít někdo „vyjet“ z amerického Obchodního rejstříku příslušnou nadaci, objeví se mu jen jméno správce nadace a ne vlastníka. Takový „chudý“ kapitalista kandidovat v české kotlině spokojeně může, neb v žádném střetu zájmů není a nikdy nebude. Naplní se tak české přísloví „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Nepříjemným důsledkem zmetku „Lex Babiš“ může být, že jako republika přijdeme o jeho firmami placené daně, které pak budou ve státním rozpočtu chybět. Další Babišovou možností je přepsat vlastnictví svých firem na osoby jemu blízké, což obsahově nic nemění, jen formálně bude svoje firmy vlastnit skrytě. Můj a nevylučuji, že mylný závěr je, že bojovat za kapitalismu s velkokapitalisty je už ze samé podstaty systému čiré donkichotství.

*Spravedlnost v režii ODS jsme všichni viděli, aktuálně se stále líbí pěti až osmi procentům populace. To samozřejmě pokládám za zbytečně mnoho, protože modré právo a převrácená spravedlnost je výhodná maximálně tak pro tři procenta populace. Kdyby voliči volili podle svých zájmů, měla by tedy ODS maximálně tři procenta, a to i se svým mladším klonem TOP09.

*Putin pronesl coby premiér na jednom moskevském banketu.„Ptáte se mě, jestli se Rusko změní k obrazu Spojených států? Míč je ale na vaší straně hřiště. Takže se vás zeptám, jestli se hodláte změnit vy?“ pronesl k přítomným Američanům Putin. „Jediným důvodem, proč chce Washington udržovat s Ruskem blízké vztahy, je skutečnost, že bychom mohli Spojené státy zničit za půl hodiny a možná i méně,“ uvedl tehdejší premiér Putin, který se o pár měsíců stal opět ruským prezidentem.

*V případě, že se Íráncům podaří sestrojit jadernou bombu, stejně ji nebudou moci použít. Borci v Teheránu vědí, že Izrael vlastní 200 jaderných náloží, že jsou všechny namířeny na Teherán – a my (tj. Spojené státy) že jich máme tisíce. Jak řekl Mahmúd Ahmadínežád (prezident Íránu v letech 2005 až 2013): „Co s ní (tj. s jadernou bombou) budeme dělat? Budeme ji leštit?“ Vždyť chybělo málo, a Clintonová by Írán nechala odstranit nejen z map, ale i z povrchu Země. Jak se kdysi s vytříbenou diplomacií vyjádřila.

*Nemá smysl se zabývat výroky typu „Asad páchá zvěrstva“, když západní lídři bez rizika jakéhokoli trestu od agrese do Iráku zavinili na Blízkém východě smrt až čtyř milionů lidí a zdají se být z hlediska zmaru už nedostižnými „rekordmany“ na poli válečných a jiných mezinárodních zločinů. K tomu nyní Saúdům k jejich anihilaci Jemenu dodávají dokonce i munici s bílým fosforem, s níž před časem Američané „vyzmizíkovali“ iráckou Fallúdžu. A nedávno se třeba také zjistilo, že různé pomocné programy OSN v objemech desítek milionů dolarů určených pro Sýrii končí u firem a organizací napojených přímo na Damašek i na Asadovu širší rodinu. Čili zatímco nám kdosi vykresluje jakési strašlivé obrazy nepřítele, vyhlašuje proti němu „sankce“, nebo volá dokonce po jeho hlavě, současně s ním úspěšně i kšeftuje k všeobecné spokojenosti… Nám jsou ale mezitím předkládány seznamy Putinových a jiných agentů, kteří nás čímsi nespecifikovaným prý ohrožují. Trapná hra.

*O to víc mi ale připadá neuvěřitelné, že právě tato paní je pro značnou část onoho příslovečného 0,1 procenta nejbohatších a nejvlivnějších lidí v USA – tedy pro americký „deep state“ – tou jedinou a nejlepší. To si fakt neuměli najít někoho funkčnějšího? Divné. Napovídá to o citelném nedostatku kádrů… Hillary je chorá, a to odpuzuje. Ale prohraje jen zásahem „ruských hackerů“, bude nám řečeno. Oni vám vlezou všude a strašně rychle se množí, řečeno s Cimrmanem. Západ se musí smířit s Putinem i nadále. Ale ruku na srdce, co bychom si bez něj počali? Vždyť mu připisujeme všechno špatné, co se u nás odehrává. A kdyby najednou padl, museli by naši politici začít přiznávat své vlastní chyby. Čili zaplaťpámbu, Putin žije a můžeme do něj zase dál šít a svalovat na něj všechno zlo pod sluncem. Jupí! Další čtyři roky pohody a jistého zaměstnání pro haldy západních propagandistů, jejichž činnost pro změnu jen posiluje Putinovu popularitu doma a dává jistotu zaměstnání i tamním propagandistům. Jak říkám, spokojení mohou být všichni.

*Co se týče Kavkazu, musím se přiznat, že při předvídatelnosti voleb jsem regionální výsledky nesledovala nijak zvlášť, ale skutečnost, že Ramazan Kadyrov v Čečně získal 98 procent hlasů, mi přece jen neušla. Frajer! Dokázal v rámci Ruské federace a s Putinovým patronátem nastolit zcela klasický islámský režim blízkovýchodního typu, do něhož proudí spousty arabských investic, což je svým způsobem neuvěřitelné. Vytvořil svět sám pro sebe a o sobě. To mimochodem naznačuje, že v putinovském Rusku je možné skoro všechno, jen ne předání moci nadnárodním korporacím, jak by to chtěl Západ. Smůla. Budeme si muset zase počkat. A doufat, že až v Rusku nastane pro naši jednu desetinu procenta příznivá situace k „přerozdělení“ jejich bohatství, tak že tu ještě nějaký Západ vůbec bude. Ne, jasně, dělám si legraci. Západ, východ, jih a sever… ty směry na planetě budou přece napořád.

*Barack Obama se loučil se „světem“ a taky mohl říci něco důležitého, ale to by nesměl být Barackem Obamou. Jedna éra končí, ten pán je podle Washington Times prý prvním prezidentem, který z Oválné kanceláře odchází coby miliardář, dostal nobelovku za mír, protože očividně mohl nechat pozabíjet ve světě miliony lidí, zatímco jich nechal pozabíjet jen desítky tisíc…

*Obama v OSN:„Ti, kdo staví zdi, za nimi nakonec skončí sami.“ Jedním z nejznámějších projektů společnosti Betafence je bezpečnostní plot mezi Amerikou a Mexikem, který brání přistěhovalcům ve vstupu do Ameriky, Hranice těchto dvou států se táhnou přes 3200 kilometrů. Skutečný plot a zdi přitom zabírají asi tisíc kilometrů. Zbytek střeží pohraniční stráž a složitá soustava čidel a bezpečnostních kamer. Americké daňové poplatníky přišlo toto monstrum na 1,2 miliardy dolarů, dalších 50 miliard pak v následujících letech padne na údržbu, provoz a případné rozšiřování plotu.

*Můžeme psát petice, protestovat, scházet se, vydávat knížky, případně demonstrovat,“ objasnil Koukolík. To je všechno, co můžete dělat. Jeden z anglických generálů nám říká „žvatlající vrstvy“. Generál dodal: „divím se jim, že ztrácejí čas“, vliv občanů na mocenskou elitu ve většině dob je zanedbatelný. Máme nějaké evoluční dědictví a jeho součástí je budování mocenských elit, po každém zvratu systému se vynoří nová. Udržení moci a moc je sladká.

*Kardinál Schönborn požádal Boha o smilování nad Evropou a jejími obyvateli, kteří podle něj jsou „v nebezpečí zániku křesťanského dědictví“.

*Paní Merkel,
neznalá anebo nechápající dějiny a okouzlená pokusem o vytvoření další „Čtvrté říše římské národa německého“, je naprosto mimo mísu a není schopna změnit kurs. A na ten jsou navázáni všichni ti dvořané v Bruselu.

*Akcie Deutsche Bank se ještě minulý rok obchodovaly za zhruba 27 eur za akcii, dnes se pohybujeme kolem deseti eur na akcii (v roce 2007 to bylo 100 eur na akcii).

*Oskar Krejčí: Vytvoření armády Evropské unie otevřel loni v březnu předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. A je tu namístě také záludná otázka: kdo bude evropskou armádu vyzbrojovat? Kdo jí bude velet? Jakou bude mít rozvědku? Není náhoda, že zastánci Junckerova snu se objevili hlavně v Německu. A že se někteří unijní komisaři tváří, jako by nic neslyšeli.

*Jaroslav Doubrava:
Merkelovou změní jenom krematorium. Podobně jako Hitler i ona jako kancléřka musí držet svou stranickou linii až do hořkého konce. Nemůže přece přiznat, že se zachovala v posledních letech, především v migrační politice, jako idiot. Bohužel podobně jako Hitler i ona až do hořkého konce bude mít hodně fandů. Je s podivem, ale Merkelové stále naivně věří přes třetinu Němců.

*Rusko mění Krym na vojenskou základnu, mění rovnováhu sil v Černém moři ve svůj prospěch, řekl ukrajinský prezident. Prezident také zmínil, že Krym je transformován do koncentračního tábora, kde se používají sovětské tresty a připomněl případ zástupce předsedy Medžlisu krymských Tatarů Umerova, který byl násilně poslán do psychiatrické léčebny a tam se mu posmívali.

*Evropská uni
e bude posílat na Lesbos modlitby a dobré vibrace. A občas i nějaké peníze, aby si uchovala tvář.

*Římané měli pro tohle všechno právní rčení: „Co se týká všech, musí být rozhodnuto všemi.“

*Dopadne to jako dneska všechno– aktivisti si něco vymyslí a my to zaplatíme.

*Vlastimil Vondruška: Klasickým heslem (s mnoha obměnami) je optimistické „Společně to dokážeme“. Rozeberme si smysl tohoto hesla. V bitvě stojí maršál v bezpečí na kopci a dole v údolí se v zákopech masakrují jeho vojáci. Sleduje je a celkem nic s tím udělat nemůže. Pokud náhodou ti jeho zmasakrují nepřítele dříve než nepřítel je, pak sestoupí ke zraněným, zchromlým a zkrvaveným vojákům, poklepe je povzbudivě po zádech a radostně jim sděluje: „Společně jsme to dokázali, mí chrabří vojáci!“

*„Skoncujeme s korupcí“ Ten slogan je navíc od uchazečů o naše hlasy neuvěřitelná drzost, pokud se nad tím zamyslíte. Co nám slibují? Že oni sami nebudou krást. Copak se v nějaké korupční kauze objevuje prodavačka, uklízečka, zedník, šofér nebo učitelka? Ne, vždycky nějaký politik nebo vysoký úředník. To oni v rámci korupce kradou, ne my. A ještě z toho dělají předvolební slib. A aby dokázali, že ho plní, vytvářejí nepřehlednou džungli protikorupčních zákonů, vyhlášek, opatření, výběrových řízení, zřizují se úřady, komise, vyšetřovatelské týmy. To vše se buduje za naše peníze, aby politici zastřeli fakt, že korupce bují dál. Aby vzbudili zdání, že je to společný boj nás všech, nabádají lid k odvaze, aby udával případy, pokud se setká s korupcí (většinou je ovšem potrestán ten, kdo ji oznámí). Vládci kradli, kradou a budou krást.

*V rámci úplnosti je třeba na závěr připomenout, že mezi budovatelská hesla patří i myšlenky, které procházejí historickým vývojem. Pro názornost: „Elektřinu do všech domácností“ (rok 1948), „Televizory do všech domácností“ (rok 1964) a „Internet do všech domácností“ (dnes). Můžete namítnout, že se ta první dvě hesla proměnila v realitu. Je to pravda, ale technické řešení vymysleli vědci, vlastní zařízení vyrobili dělníci, jako zboží ho prodávali obchodníci, montovali technici a celé si to platíme ze svých peněz. Podíl politiků na tomto a podobném pokroku je ten, že svými předpisy a vyhláškami škodili a škodí jen v rozumné míře, takže se to navzdory jejich péči přece jen povedlo.

*Jan Keller: Jsme členy NATO, takže musíme doufat, že to je spolek obranný, nikoliv spolek přátel žehu. Co se týká USA, měli bychom se vměšovat do jeho záležitostí méně, než se USA snaží vměšovat do záležitostí jiných. Je to věc pragmatismu, ale i dobrého vychování. No a vůči TTIP bychom se měli chovat s nejvyšší pietou. O mrtvých jenom dobře.

*Zájmem Aliance, a tudíž i Česka, je porážka Islámského státu, a nikoliv oslabení Kurdů. Jenomže právě tohle je naopak cílem Turecka.

*Bílé přilby, které působí výhradně po boku džihádu a jsou placené z USA a Británie. Ředitel aleppské nemocnice Hamza Chatíb, jehož jméno se podle všeho ocitlo i na seznamu aleppských lékařů, kteří v půli srpna psali Obamovi, aby nad Sýrií vyhlásil bezletovou zónu a rozbombardoval celou zemi sám, hned první den náletů hlásil bezmála stovku zabitých lidí. A zase tu budou „zničené nemocnice“, i když by v tamní apokalypse už žádné nemocnice zůstat neměly, ale tři až čtyři stále prý „jedou“. Sýrie ze zkušenosti už upozorňuje, že „umírnění“ džihádisté z Ahrár aš Šám chystají „provokace s chemickými zbraněmi“, které se Západ pokusí připsat Damašku, a mezitím tu už zase jsou barelové bomby… A aby to bylo ještě jasnější, generál Harrigan z amerického centrálního velení vzdušných sil (USAFCENT), který odmítl potvrdit, zda bude s Ruskem vůbec spolupracovat, takřka s jistotou musel útok na syrské zařízení schválit. Plánovači USAFCENT navíc oblast kolem Dejrizoru, kde podnikají asi dvacet náletů týdně, důvěrně znají a o syrské základně věděli celé měsíce, konstatuje Porter na portálu Middle East Eye.

*Americké zájmy nijak netrpěly téměř půl století, kdy byli u moci otec a syn Asadovi.

*Největší množství migrantů nešlo pěšky přes muslimské Bulharsko, poslušně až servilně plnící požadavky NATO, ale přeplulo do křesťanského, předchozí politikou Trojky zbídačeného Řecka s vládou levicového premiéra Tsiprase. Migranti se pak shromáždili v Makedonii, přes Srbsko, a nikoliv přes Rumunsko pak pokračovali dále do Evropy, jejíž první linii tvoří maďarsko-srbská hranice. Takže posílení hranice mezi Bulharskem a Tureckem znamená, že jsme obětovali Řecko. Už podruhé. Česká nebo rakouská armáda je vtip. Protože v Alpách ani na Šumavě nemá proti komu válčit; a Česko stejně jako Rakousko nemají ani dostatek peněz na nákup pohonných hmot, natož na zaplacení vojáků a vystřílených nábojů. Ropu do Česka dodává Rusko, náboje Německo. Válka je drahá.

*Kateřina Konečná: Dnes po zásahu EU je na tom Ukrajina hospodářsky hůř, než byla v době druhé světové války. To je výsledek opatření, na kterém se Evropská unie zcela cíleně už od roku 2008 podílela.

*Tereza: Kde jsou americké jaderné zbraně? To fakt nevím. Možná pořád na Incirliku, což je nejpravděpodobnější – proč by si Turci nechali ujít nynější neopakovatelnou příležitost stát se „náhodnou“ jadernou mocností – možná jsou přestěhovány do Rumunska, ale to už by potvrdil i někdo jiný než jen jeden bulharský novinář. Mimochodem, napadlo vás někdy, jak je možné, že se do čela unijních struktur ještě nikdy neprokousal nikdo normální, racionální? Žádný státník s jasnou vizí? Ony rakouské nebo německé obavy o loajalitu tamních Turků příliš nechápu. V čem spočívá onen strach? Že se přidají k turecké armádě, až po dobytí Sýrie znovu potáhne na Vídeň?

*Koller: Především je třeba dosáhnout toho, aby Saúdská Arábie přestala být základnou a sponzorem islámskému terorismu využívaného globalisty. Nedávno postihu tohoto státu za terorismus proti USA zabránilo veto demokratického prezidenta Obamy. Takže kdo podporuje islámský terorismus, je jasné. Problém je v tom, že k zničení opravdových hlav takzvaného Islámského státu by musely být údery vedeny na Washington, Rijád a Ankaru. Bez nich by neexistoval žádný islámský stát ani takzvaná umírněná islámská teroristická opozice – pobočka islámského státu, natož islámská invaze do Evropy

*Leonid Ivašov: Základem každé americké strategie je provokace. Strategie národní bezpečnosti USA, přijatá loni v únoru. Ona Strategie je odporná věc – ani Hitler se neodvážil vyhlásit něco podobného! „Vedoucí postavení USA ve světě nemá alternativu. Nebude žádný multipolární svět. Budeme vojenskou silou hájit svoje zájmy kdekoli na zemském povrchu i mimo něj. Nebudeme se ohlížet na mezinárodní normy, budeme jednat jednostranně a používat vojenskou sílu v oblastech, které to budou zpochybňovat.“ Chápete – to, z čeho byl obviňován Hitler, dnes dělají samy USA. Strategie je přitom v podstatě vyhlášení války celému lidstvu.

*Na naši elitu (nebo spíš takzvanou elitu), která je dnes u moci, existují nějaké kompromitující materiály. Nejpravděpodobněji v amerických bankách. A tak nás mají (USA) jako na vodítku.

*Již v roce 1648 budoucí Kongres USA (tehdy to bylo „Shromáždění“) rozhodl o vyhlazení indiánských kmenů, když přijal zákon obviňující Indiány, že jsou bezvěrci, zatímco země patří Bohu Hospodinu, jehož zástupci na zemi jsou Anglosasové.

*Britský matematik Irving Good prý v roce 1966 prohlásil, že objev superinteligence bude poslední vynález lidstva. Jde o obecný mravní problém: většinu vynálezů lze použít jak ve prospěch lidstva, tak i k jeho ničení, jak pro mír, tak i pro válku.

*Arabové, kteří bojovali proti křižákům, s nelibostí nesli, že křesťanští bojovníci páchli, jelikož neznali mýdlo.

*Admirál: To, co se tu prezentuje, jsou samé divoké konspirační teorie. Přitom se opomíná nejpřirozenější a nejprostší vysvětlení: Je to vše Putinova práce. Na pietě 11. 9. nechal Hillary přimíchat do pití projímadlo, až z toho chudák omdlela. Věřím, že to ČT divákům sdělí. Fendrych z Aktuálně zase přísahal na to, že viděli z redakce ABC vycházet zahaleného muže, co se nápadně podobal Putinovi a v recepci pozdravil „zdrástvujtě“. Béďa: Ano, to jsem slyšel taky. Byl pečlivě zamaskován: Na hlavě měl prý ušanku, na nohou láptě a zahalen byl do sovětské vlajky. Stan: Prý při tom ještě zpíval Internacionálu. Stierlitzova škola. Jasný a nezpochybnitelný důkaz o Putinově prohnanosti. Srovnejte: „Stierlitz obvykle slavil svátek 23. února tak, že si oblékl rubašku, vypil láhev vodky a hrál na harmoniku. Jednou při této příležitosti vyrazil do jedné z berlínských pivnic, kde zastihl několik gestapáků, které donutil pochodovat a zpívat revoluční písně. Sotva přišel domů, uvědomil si, jak blízko byl toho dne k prozrazení.“ Jenom bych doplnil: nutil německé gestapáky zpívat RUSKY revoluční písně.

*Putin jistě ovládá i česká média včetně ČT. Právě proto jejich propaganda vyvolává přesně opačný efekt, než o jaký se snaží.

*Bety: Na Hillarino zhroucení jsem v jedné diskuzi četla dobré hlášky: „Mdloby? To nebyly mdloby, to byla řízená demolice!“ „Tak to jí asi ruští hackeři vymazali program!“

*Roman Žižlavský: A všichni máme být bohatí. A když nejsme, tak je to tím, že máme nějaký vnitřní psychický problém, blok k přístupu k bohatství a hojnosti, a proto máme navštívit konstelace, seminář, kde nám rozhýbou energii peněz, protože peníze jsou energie a my se jí jen musíme otevřít. Funguje to. Minimálně vedoucím těchto seminářů a autorům knih o tom, jak být bohatí a úspěšní.

*Když se volil předseda Evropské komise, tak se tehdy ke každému něco říkalo a jen Nigel Farage utrousil – a teď fakt nevím, zda to bylo na adresu Barrosa anebo někoho jiného – jednu jedinou větu. On se totiž rozhlédl a řekl: „Prosím vás, koupil by si někdo od tohoto člověka ojeté auto?“

*Werichova slovní hříčka:…a tak nás v té své náruči hladili, že by nás i vyhladili.

*S amíkovými výsledky z vítězně prohraných válek…

*Jaroslav Waschek: Obchod je ve své podstatě založen na diskriminaci, zvláště když se navíc ohání konkurencí. Dokážete si představit konkurenci bez diskriminace slabších?

*Agentura Lidé v řiti provedla předvolební průzkum mezi seniory. Někteří senioři přiznali, že se při volbách rozhodnou až na poslední chvíli a zvolí tu stranu nebo hnutí, kterou Česká televize nejvíce bude kritizovat a skandalizovat. Také nám jedna paní napsala, že do volební schránky vhodí společnou kandidátku Národní fronty.

*Kdesi jsem se dočetl, že podle nějaké americké sociologické studie pracuje, cituji, „na jednoho člověka přibližně 35 otroků“. Uvažujme, jak je možný takový poměr v rámci humanoidních obyvatel planety Země, kterých je zhruba 7 miliard. Pokud jsou obě skupiny disjunktní a otroci si neposluhují vzájemně, lidí, tj. ne-otroků, může být maximálně kolem 200 miliónů. Hezky nám to vychází, že?

*Josef Skála: Když se tu u koryt rozvalila pravdoláska, tak si myslela, že tu bude na věčné časy. V této zemi jsou takzvaní sluníčkáři, kteří roky zcela bezostyšně fandí masivnímu vraždění, válečným zločinům, svinstvu nejhoršího druhu.

*František Kuba: Kde, či v čem hledat vysvětlení Bělohradského postojů, u kterých by i lakmusový papírek ztratil své vlastnosti? Tento muž rentgenového pohledu (o nízké intenzitě) je, jak se domnívám, svou ješitností podoben jistému ekonomovi z české perestrojky. Za těch několik desítek let, co Bělohradského čtu, musím konstatovat, že mi připadá jako rotující těleso bez pevné osy, „Proto s Bělohradským na věčné časy, někdy ale jinak: Odloučení od něj ihned a natrvalo!“ To, co mi u mediálně nad/referovaného filosofa naprosto schází, je třeba kultivovanost Vítězslava Gardavského. Zatím není Václav Bělohradský zcela mrtev. Je substancí, která se úporně chce stát subjektem.

Armata má ochranu před uranovou municí. Zvládne to, co bylo považováno za nemožné

$
0
0
mbi
1. 10. 2016 Eurasia24


Nejnovější systém aktivní ochrany nové generace ruských obrněných vozidel Armata je schopen odolat průbojným střelám letícím nadzvukovou rychlostí.



Ruský systém aktivní ochrany Afganit, instalovaný na bojových strojích vycházejících ze společné platformy Armata, je schopen ničit během letové fáze nepřátelské průbojné podkaliberní střely s jádrem z ochuzeného uranu letící rychlostí 1,5 až 2 km/s. Poté, co tyto střely identifikuje palubní radar, ničí je unikátní zbraňový sytém (vyvinutý a vyráběný Tulskou konstrukční kanceláří) vlastní speciální tříštivou municí.

„První pokusné výstřely proti ‚páčidlům' (tak je v ruském vojenském slangu nazýván tento typ munice – pozn. redakce Izvestijí) byly uskutečněny letos. A náš nový systém se i s takto obtížnými cíli vypořádal, přestože dříve bylo zničení BPS (ruská zkratka pro průbojné podkaliberní střely – бронебойные подкалиберные снаряды) považováno za nemožné,“ uvedl zástupce ministerstva obrany seznámený s průběhem testů.„Zvláštní pozornost byla věnována likvidaci podkaliberní munice s ochuzeným uranem, která je dnes standardně používána u tankových vojsk zemí NATO. V současné době probíhají na systému dokončovací práce, aktuálně na řídícím počítačovém programu. V současnosti je komplex KAZ Afganit systémově určen pro instalaci na tancích T-14 Armata a těžkých BVP T-15 vycházejících ze stejné platformy,“ pokračoval zdroj.

Afganit je vlastně složitý elektronický systém obsahující radary s aktivními zfázovanými anténami, počítačový podsystém a moderní moždíře (odpalovací zařízení) se speciální tříštivou municí, která po výbuchu zničí svými střepinami přilétající munici nepřítele. Na fotografiích T-14 a T-15 jsou zřetelně vidět charakteristické trubice moždířů instalované pod věží (u T-14) a na bocích (u T-15) a radary vypadající jako nevelké plastové destičky.


„Systémy aktivní ochrany, kterými jsou například ruské systémy Arena a Drozd nebo izraelská Trophy, výborně odolávají protitankovým řízeným střelám (PTŘS) a RPG. Konkrétně je známo, že od roku 2011 se palestinským bojovníkům nepodařilo zničit ani jeden izraelský tank Merkava vybavený systémem Trophy,“ uvedl pro Izvestije znalec historie tankové techniky Vladislav Belogrud.

Pro systémy aktivní ochrany jsou ovšem jak PTŘS, tak i RPG v porovnání s podkaliberními střelami snadným cílem. Například rychlost letící protitankové řízené střely je pouze kolem 300 m/s – a samotná střela je vlastně jen tenkostěnná trubka s elektronickou výbavou, palivem a výbušnou náplní, která je velmi zranitelná střepinami z vybuchující munice systému aktivní ochrany. BPS je oproti tomu monolitní kovové těleso letící navíc rychlostí 1,5 až 2 km/s.

Průbojný podkaliberní náboj byl navržen již v třicátých letech minulého století, poprvé masově použit byl v letech 2. světové války a až do současné doby zůstává jedním z nejefektivnějších prostředků boje proti obrněné vojenské technice. Podstatou náboje je jeho jádro – „páčidlo“ – ve tvaru kopí nebo šípu z těžkého a odolného kovu, které po nárazu na cíl prorazí pancéřování nepřátelského tanku.

„Základní myšlenka je velmi jednoduchá: soustředit prostřednictvím hrotu jádra (vyrobeného z velmi těžkého a odolného kovu) kinetickou energii střely na malou plochu pancíře. K tomu byl v minulosti používán karbid wolframu, který je velmi tvrdý, ale křehký,“ vysvětlil expert na tankovou techniku Valerij Muchin.

„Když wolframové jádro probíjí pancíř, působí na něj tlak proráženého materiálu. V okamžiku, kdy pronikne vrstvou pancíře, se proto rozpadne na malé fragmenty. To je výhodné při ničení cílů s jednoplášťovým pancířem, ale pro současné tanky vybavené vícevrstevnými pancéřovými díly takový náboj nepředstavuje žádné nebezpečí. Objevila se proto nová generace střel s jádrem vyrobeným z relativně tvárných materiálů – wolframové oceli nebo ochuzeného uranu, které se při prorážení pancíře chovají podobně jako soustředěný paprsek kapaliny.“

Přední část takové střely se „rozstříkne“ a následující části pak prorážejí jednu vrstvu pancíře za druhou. Hustota uranu je vyšší než wolframu, a tak střely ze slitin uranu mají větší průbojnost než wolframové. Navíc mají fragmenty ochuzeného uranu vysokou schopnost samovznícení – po probití pancíře vzplanou a způsobí tak další ztráty na posádce tanku a škody na jeho vybavení.

Moderní podkaliberní průbojné střelivo je výrobně poměrně drahé. Pokud stál již dlouho používaný základní americký tankový náboj s jádrem z ochuzeného uranu typu M829 A3 amerického poplatníka 55 tisíc US dolarů, pak jeho následník M829 A4 je již dvakrát dražší. Navíc náboje obsahující uran jsou díky své radioaktivitě nebezpečím jak pro posádky jimi vybavených tanků, tak i obecně, z ekologického hlediska. Tank zasažený „uranovou“ municí se stává zdrojem radioaktivity a toxických sloučenin vznikajících při hoření za přítomnosti uranu.

Zdroj: izvestia.ru



AMO v akci

$
0
0
1.10.2016  přišlo E-mailem Zvědavci

Tuhle mi přinesla známá ze školy ukázat nabídku jakési amorální organizace ( AMO ), aby byli žáci škol přihlášeni do "simulací", které jim umožní lépe vstřebat ty správné názory.

I četl jsem dále...


Žák už dávno nejsem, ale pro veřejnost mají tito obětavci také cosi připraveno. Zkušené analytičky a specialisté ve věku kolem 25 let (http://www.amo.cz/lide/) lidem vysvětlí "Jak se vyznat v rusko-ukrajinském konfliktu".

To mě zaujalo.

V pozvánce se dále dočítám, že "Putinovské Rusko nerespektuje mezinárodní právo", samozřejmě nemohla chybět zmínka o "anexi Krymu" a pak perla "Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou dosud pokračuje válkou na Donbasu".

Pro skutečné labužníky je zde i věta "Ukrajina po revoluci zavádí reformy nezbytné k modernizaci a rozvoji země".

No... Evidentně má AMO exkluzivní přístup k supertajným informacím, protože ani pozorovatelé OBSE dosud nenašli na Donbase ruské vojáky, takže mi stále uniká z jakého titulu to nazývají konfliktem "Rusko-Ukrajinským". Nebo proč stovky tisíc obyvatel z této části Ukrajiny odešly do Ruska, tedy na území "agresora"... Neměli poradce z českých neziskovek a tak šli špatným směrem?

Byli to Rusové nebo "separatisté" kdo zabil 6000 civilistů, kteří zemřeli po příletu raket ze strany Kyjeva směrem na domky a paneláky Donbasu?

Upálení desítek lidí v Oděse bylo snad důsledkem ... závady v elektroinstalaci a zaseknutí dveří?

Všechna ty videa, co jsou na internetu, byla natočeny podplacenými komparsisty?

Jaké budou mít slečny a kluci z AMO připravené odpovědi?

Otázky se honí hlavou..

Pátrám tedy dál a zjišťuji, že AMO je nezištně financováno mj. americkou ambasádou, George Sorosem, panem Kellnerem, několika českými ministerstvy a dokonce paktem NATO.

Sbíhají se mi sliny a tak předkládám i čtenářům Zvědavce malou ochutnávku, kterou bychom mohli nazvat "AMO v akci":



Bojová letadla míří do Sýrie: Vzhledem k selhání příměří je k vyslání na základnu v Hmeymim připravena velká skupina letounů Su-25.

$
0
0

Nikolaj Surkov
1. 10. 2016   zdroj
Rusko zvýšilo početní stav letecké skupiny na základně v Hmeymim přesunutím dalších frontových bombardérů Su-24 a Su-34. K přeletu do Sýrie jsou připraveny i bojové letouny Su-25 Grač, ale rozkaz k jejich odeslání zatím nebyl vydán. Zvětšování ruské letecké skupiny probíhá na pozadí hrozeb Američanů, že budou v Sýrii aktivovat takzvaný plán "B", který předpokládá zintenzivnění leteckých úderů, dodatečný přesun speciálních jednotek a zvýšení dodávek zbraní "umírněné opozici". 



Plán "B" byl zpracován americkými silovými strukturami pro případ neúspěchu snah ministerstva zahraničí USA o dosažení dohody s Ruskem.

K tomuto okamžiku jsou do Sýrie přesunuty pouze další bombardéry Su-24 a Su-34, Su-25 zatím stále zůstávají na ruském území v záloze, řekl Izvestijam zdroj ve vojenských a diplomatických kruzích. V případě nutnosti bude skupina VKS posílena během 2-3 dnů. Bitevníky Su-25, určené k odeslání na základnu Hmeymim, jsou již staženy z pluků a připraveny k přeletu, jejich posádky jsou již v režimu očekávání rozkazu od velení.

Podle diskutujícího s Izvestijami bylo posílení ruské skupiny zatím nepatrné a prakticky mělo charakter plánovaného střídání.

Do Sýrie bylo ještě přesunuto několik bombardérů Su-24 se zaměřovacím systémem SVP-24 a Su-34. Nyní také došlo v sestavě letecké skupiny k nahrazení strojů, které se předtím vrátily do Ruska, aby se podrobily předepsané údržbě, řekl zdroj.

Jak řekl Izvestijam jeden z autorů knihy "Syrský předěl", nezávislý vojenský expert Anton Lavrov, použití bitevníku Su-25 významně zvýší počet bojových vzletů ruského letectva.

Zvláštnost použití Su-25 v Sýrii spočívá v tom, že nebyly použity jako bitevní letouny, ale jako bombardéry, to znamená, že dopravovaly bomby k cíli a shazovaly je z velké výšky jako bombardéry Su-24 a Su-34, sdělil Anton Lavrov. Ale ve srovnání s nimi je Su-25 stroj jednoduchý a lehký, je jednodušší jej připravit k vzletu. Su-34 může provést dva vzlety denně, Su-25 až 10 vzletů. Ke každému letounu je přiřazeno několik pilotů. To umožňuje provádět údery téměř nepřetržitě a neumožňovat teroristům oddech.

Expert upřesnil, že každé bojové letadlo v Sýrii má svou specializaci.

Su-24 mají dokonalejší zaměřovače, zabezpečují vyšší přesnost bombardování v obtížných podmínkách, Su-34 mohou se svým opticko-radarovým komplexem samostatně detekovat cíle a specializují se na vysoce přesné zbraně, Su-25 je tahoun, svého druhu náklaďák na bomby, konstatoval Anton Lavrov. Tyto letouny byly modernizovány a jsou schopny zasáhnout cíl s přesností 0,8 (což znamená trefit se v rozmezí několika metrů od cíle. Izvestija). Automatický systém řízení zajišťuje provedení bombardování podle souřadnic, obdržených od rozvědky, na pilotovi je pouze zvednutí letadla do vzduchu a jeho navedení do cílové oblasti.

Politologové dospěli k závěru, že zvětšováním skupiny v Sýrii Moskva ukazuje připravenost k přijetí rozhodných opatření v případě zhoršení procesu vyjednávání.

Předseda Rady pro zahraniční a obrannou politiku Fjodor Lukjanov Izvestijam uvedl, že navyšování sil může být odpovědí na faktické zhroucení příměří.

Mírová úsilí se, bohužel, dostala do slepé uličky, vládní síly zatím nejsou schopny samostatně dosáhnout průlomu ve válce a my se musíme vrátit k té úrovni zasahování, která byla do března letošního roku, konstatoval politolog.

Fjodor Lukjanov poznamenal, že nálety ruského letectva jsou podstatnou pomocí pro syrskou armádu, ta je ale vyčerpána dlouhou válkou, takže předpovědět výsledek bitvy o Aleppo je těžké.

Zatím nikdo nemůže získat rozhodné vítězství, což znamená, že jednání budou dříve nebo později pokračovat, možná až po výměně administrativy v Bílém domě, soudí politolog. Zatím se každá z válčících stran snaží získat u Aleppa vítězství, aby změnila rozložení sil ve svůj prospěch a získala výhodu při budoucích jednáních.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová 

Islamistický Trojský kůň v Čechách III.

$
0
0
Yekta Uzunoglu
1. 10. 2016
Po svém návratu do Prahy jsem se v panickém stavu ihned obrátil na ministra vnitra Jana Rumla, jelikož nebyl ve své kanceláři, tak mně přijal ředitel jeho kanceláře Karel Ludvik, kterému jsem vše vysvětil a řekl, že tím jako občan vůči své hostitelské zemi plním svoji povinnost a nyní je to na nich, aniž bych vůbec tušil, že ho nějaká země, byť je jeho rodnou zemí, nezajímá, ale jediné, co ho zajímá, jsou jeho osobní zájmy. Karel Ludvík mně odkázal na ředitele sekce cizinecké policie Karla Freunda, kterého jsem stejně znal, jelikož se jedná o chartistu, co byl manželem další chartistky Ziny Freundové. Tomu jsem též předal všechny své poznatky a též telefonní číslo pana Hanefi Avci, aniž bych tušil, co je to za neschopného impotentního člověka. 



On mi vůbec neuměl vysvětlit, jak je možné, že člověk hledaný Interpolem, jako je Nurettin Cil, mohl získat z jeho úřadu povolení k pobytu na území Česka či člověk jménem Göksel Otan, který byl do tehdejšího ČSSR odeslán tureckou komunistickou stranou a dostal se sem záhadně přes DDR, mohl tady ještě po tzv. sametové revoluci pobývat dokonce s falešnými doklady! To vše mi ředitel sekce cizinecké policie Karel Freund nedokázal vysvětlit, přitom se jedná o ministerstvo vnitra, kde on jako signatář Charty je ředitelem sekce cizinecké policie a další chartista je přímo ministrem vnitra, oba jsou odpovědní za vnitřní bezpečnost státu! Tento neschopný vysoký činitel policie se mně ptal, zda bych mu mohl ještě dát nějaké údaje o těchto osobách. Ano čtete správně, ředitel sekce cizinecké policie celé České republiky a navíc chartista chtěl, abych já zjistil údaje o osobách, kterým jeho úřad sám udělil povolení k pobytu na území Česka! Slušně řečeno jsem ho poslal někam, že nejsem od toho, abych zjišťoval další informace, že jsem tímto splnil svoji oznamovací povinnost a odešel jsem pryč.

Nestalo vůbec nic, než to, že dne 8. 9. 1994 Göksel Otan pronikl do mé kanceláře s nabitou a nataženou pistolí a následně moje zatčení a zatčení mého synovce a dalších dvou Kurdů, kteří strávili 27 měsíců ve vazbě, já jsem strávil 31 měsíců v cele mezi masovými vrahy Česka, to byla ta odměna za moji úctu a odpovědnost vůči mě od hostitelské země.

V stejné době ale probíhala intenzivní vyšetřování té zločinecké mafie jak v SRN, tak v Rakousku, ale i v Turecku, ta mafie bezohledně okrádala majetek občanů těchto zemí. Snad se nějaký český policejní orgán se spojil s těmito zeměmi kvůli odhalení zločinů a zločinců, nikoliv proto, že Česká republika byla pro účely této bandy nejen tranzitní zemí pro ukradená auta, ale i částečně spravovala papíry a falešné SPZ, aby se ukradená auta mohla volně neohroženě putovat nejen po evropském kontinentu. Rakouský soud ve svém rozsudku potvrdil, že koordinačním centrem byla Praha.

Ale jakpak onen Nurettin Cil, který tehdy neuměl ani slovo česky, neznal zde mimo Göksela Otana nikoho, mohl provést tak náročný zločin? Kdo mu v tom pomáhal, kdo mu založil obchodní společnost Trabzon s.r.o., kdo našel pro něho notáře a souhlas majitele objektu sídla této pofiderní společnosti, než Göksel Otan?

Že by lidé z řad policie se sídlem Nádražní 16 Praha 5, pro které Göksel Otan pracoval jako práskač, o těchto aktivitách svého agenta nic nevedli? Skutečně Göksel Otan byl tak mazaný, že je všechny okecal, nebo měli též z toho profit a kryli zločinecké aktivity této bandy? A copak nedostaly české bezpečnostní složky z Turecka, z SRN a z Rakouska žádné signály, že je v hlavním městě České republiky jisté koordinační centrum zločinu? Zcela jistě ano a dostali ty informace navíc i ode mne. Učinil úřad plk. Václava Kučery něco, co by vedlo k zneškodnění této bandy? Nikoliv, nás umístili do různých vazebních věznic a jim dali volný prostor a dokonce úřad Václava Kučery chtěl oficiálně vracet falešný pas Göksela Otana jemu samotnému, i když tento člověk se musel přiznat do protokolu police, že je vlastníkem falešného pasu a i když samotné turecké velvyslanectví též muselo oficiálně přiznat, že se jedná o falešný pas a toto potvrzení poslalo úřadu Václava Kučery samotného! Že by Václav Kučera, který tento spisový materiál hrdě ukázal prostřednictvím České televize celému národu, nevěděl, co ukazuje?

Teprve já jsem se musel z bezpečnostních kobek vazebních věznic v České republice, kde jsem žebral o papír a tužku, obracet na státní zastupitelství a na všechny možné instituce, aby ten falešný pas nebyl vrácen držiteli falešného pasu, to jest Gökselu Otanovi alias Gürkanu Gönenovi alias X, a nad rámec toho všeho jsem musel poukazovat na skutečnost, že pas je vždy majetkem státu, který pas vystavuje či zapůjčuje svým občanům na jistou dobu, že by ten pas měl být vrácen tureckému velvyslanectví dle národního a mezinárodního práva! Copak vůbec někoho z úřadu Václava Kučery zajímala nějaká práva? Jestli pak byl Václav Kučera jako šéf tohoto úřadu za toto úmyslné pochybení v jeho úřadu nějak postižen? Nikoliv, Kučery se vůbec nic nedotklo! Místo toho úřad vedený Václavem Kučerou pohrdavě poslal svého operativce v hodnosti podporučíka za adresáty mých dopisů, to jest třeba za samotným ministrem vnitra Janem Rumlem a za Karlem Freundem a sebrali jim ty dopisy, které jsem jim z vazební věznice poslal, s tím, že se jedná o propašované dopisy!

A copak Václav Kučera nevěděl, že existuje institut "úřední pošta", který nepodléhá cenzuře jako pošta obviněných a uvězněných dle paragrafu 67 písmeno b) se ho cenzura netýká? Věděl, musel vědět! Akorát jeho operativci na základě pokynu jeho úřadu (jiná zákonná cesta není) chtěli předem vystrašit všechny lidi, kteří by se eventuálně mohli zajímat věcně o průběh či o právní důvody toho masakru spáchaného na čtyř Kurdech. Tato metoda zastrašování jim vyšla, skutečně vystrašili kdekoho a tak, jak to u části českých politiků bývá, všichni ze strachy radši pos.... dokonce i Jan Ruml ze strachu popíral před novináři, že se osobně známe.... Tento svérázný postup tohoto subkulturního prostředí, který neměl a nemohl mít oporu v zákoně žádného právního státu, se stal metodou nejen úřadu Kučery, ale později i dalších složek, když chtěli někoho na základě objednávky "dostat"!

P.C.Roberts: Vraťte nám Studenou válku!

$
0
0

1. 10. 2016     PaulCraigRoberts
Vědátoři nám dali vědět, že Studená válka se vrátila. Kéž by tomu tak bylo! Protože Studená válka byla obdobím, v němž se vůdci Světa snažili omezovat napětí mezi nukleárními velmocemi. To, co máme dnes, je stokrát nebezpečnější. Je to bezohledná a nezodpovědná agrese Washingtonu proti dvěma velkým nukleárním mocnostem – Rusku a Číně.


Zažil jsem americké prezidenty, kteří se snažili rozptýlit napětí s Ruskem. John Kennedy společně s Chruščovem vyřešili raketovou krizi na Kubě. Nixon vyjednal dohodu o omezení strategických zbraní (SALT 1), i dohodu o omezení systémů antibalistických raket, a navázal kontakt s komunistickou Čínou. Carter vyjednal dalekosáhlejší SALT 2 a Reagan společně s Chruščovem Studenou válku ukončili.

Berlínská zeď padla a Gorbačov, za souhlas Sovětského svazu se sjednocením Německa, obdržel od Západu slib, že NATO se už ani o píď dál na východ nepohne.

Mír byl na dosah ruky. A tehdy neokonzervatisté, kteří se díky izraelskému vlivu vrátili zpět do amerických tištěných médií, začali onen mír na dosah ruky likvidovat. Ukázal se být totiž příliš nákladný pro profit vojensko-bezpečnostního komplexu, a gigantické vojenské a bezpečnostní zájmy se zas prokázaly být mnohem mocnější, než lobby usilující o mír. A od doby kriminálního režimu Clintona každý americký prezident dřel i v přesčasech na tom, aby napětí s Ruskem zvýšil.

V pátek hlas Izraele v USA, list New York Times (NYT), přidal k dehonestaci Ruska, šířené Hillary Clintonovou, úvodník opatřený titulkem: „Gangsterský stát Vladimíra Putina“. Že byl sepsán neokonzervativci dokazuje též ten fakt, že za všechny trable na Ukrajině a v Sýrii činí odpovědným jedině a pouze ruského prezidenta.

Presstituti v NYT samozřejm vědí, že je to nesmysl, takže aby to měli z čisté vody nanečisto už všechno, vtáhli do svého úvodníku i holandskou zprávu o letu MH-17.

Ta zpráva je tak absurdní, že vzbuzuje nejvážnější pochybnosti o tom, že by na kdesi západě přece jen ještě doutnala aspoň jiskřička zdravého rozumu. Rusko a nyní nezávislé ruské provincie na východě Ukrajiny přece nemohly mít zájem na sestřelení malasisjkého letounu! Bez ohledu na absenci tohoto motivu však holandská zpráva tvrdí, že to Rusko poslalo povstalcům na Ukrajině svůj raketový systém země-vzduch, využitelný výhradně jen proti cílům, pohybujícím se v extrémně velkých výškách, když to, co tito povstalci potřebovali, byla jedině zbraň proti nízkolétajícím ukrajinským bombardérům, které na ně shazovaly pumy. A vrchol této absurdity?

Když povstalci malasijské letadlo sestřelili, poslali celý raketový systém zpět Rusům!

Jak tupý asi musí být člověk, aby tak průhledné propagandě deníku NYT uvěřil?

Píše tak NYT své nesmysly proto, že má finanční problémy a žije tak de fakto jedině z podpory CIA? Je přece naprosto jasné, že malasijské letadlo bylo sestřeleno proto, aby se z incidentu obvinilo Rusko, čehož Washington obratem ruky využil k tomu, aby s ním Evropa spolupracovala při uvalení sankcí na Rusko. S cílem Rusko destabilizovat. A též proto,že v tuto chvíli bylo Rusko jediným činitelem na mezinárodní scéně, schopným zabránit americké snaze svrhnout legální syrskou vládu, čímž by byla Sýrie - pochopittelně a také naprogramovaně - uvržena do totálního chaosu. Jako tomu je v Iráku, Libyi a Afghánistánu.

Toto je současná preferenční cesta washingtonského korupčního kapitalizmu, vládnoucího dnes Americe. Nemá zájem na životě, má zájem o zisk. Jedině na něm záleží. Jestliže celé kontinenty propadnou zániku, tím lépe pro americký zbrojařský průmysl.

Ano, vraťte nám Studenou válku! Jako konflikt odpovědně řízený – namísto toho, co máme dnes. Bezohledný a šílený tah za světovládou, prosazovaný ďábelskými kriminálníky Washingtonu, ženoucími Svět do Armageddonu.

Vybral a přeložil Lubomír Man

Ministerstvo zahraničí USA vydalo instrukci o zákazu spolupráce firem s Ruskem

$
0
0

1. 10. 2016 zdrojMinisterstvo zahraničí USA vydalo instrukci, zakazující práci amerických i zahraničních firem s Ruskem, Moskva to ví, uvedl náměstek ministra zahraničí RF Alexej Meškov.
Podle něj má Rusko na spolupráci s USA zájem."A kdo by neměl? Všichni jsme přece realisté a jsme opravdu otevření a připravení podporovat spolupráci s americkými firmami. Ale otázky nepatří nám, jsou pro ty ve Washingtonu ... sám jsem četl instrukci na 4,5 stránky, vydanou ministerstvem zahraničí USA, která zakazuje práci nejen americkým, ale i zahraničním firmám s Ruskem. No, jsou přece nějaké meze?"řekl Meškov ve svém vystoupení na mezinárodním investičním fóru Soči-2016.
Proto podle něj "právě na zodpovědném postoji podnikatelů závisí, aby byla politická rozhodnutí přijímána správně."

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Šokující lži o potravinách! Rozhovor s člověkem z branže, který odhaluje, jaký hnus jíme.

$
0
0
- rozhovor -
29.9.2016  ŽivotNecenzurované
 

Platí u potravin, že čím jsou dražší, tím kvalitnější? 
Člověk z branže hovoří, že od všech dostáváme to stejné. Miroslav Spišiak (66) byl oblastní ředitel pro východní Evropu ve firmě dodávající pomocné suroviny výrobcům potravin se sídlem v Rakousku. Později přešel na druhou stranu barikády, angažuje se ve spotřebitelské oblasti, publikuje a přednáší.


Dělají výrobci potravin záměrně svinstva a prodávají horší kvalitu?

Samozřejmě! Přečtěte si tuto etiketu na párcích, které byly kdysi lidové a daly se jíst.

Hm, 55 procent vepřového masa, 1 procento hovězího, kuřecí kůže ……
 … a kolik éček?

Jeden, dva, tři … čtrnáct. Tři druhy zahušťovadel, sója, výrobek může obsahovat stopy mléka, vajec, hořčice.

To je šok. Kuřecí kůže a samé éčka. To nesežere ani pes a oni to prodávají lidem. Evropská unie totiž schválila po splnění stanovených podmínek výrobcům červeného masa i užívání masa drůbežího a nikdo nikdy nezkontroluje, kolik drůbežího separátu nacpou do párků či salámů. ***Do takových výrobků je třeba přimíchat hromadu aditivních látek, aby držely pohromadě.


Optimální párky jsou podle vzoru 40-30-30  - tedy 40% libové vepřové, 30% tučné vepřové a 30% voda. Ale to není to, co nám prodávají.

Jsou tam i fosfáty. Na co dávají do potravin fosfáty?

Když se kdysi porážela zvířata a maso se za tepla zpracovávalo, tak v něm byl přirozený fosfát, který vázal vodu, a nebylo třeba nic přidávat. Dnes se v průmyslové velkovýrobě maso zpracuje nejdříve za 48 hodin po porážce, fosfát se mezitím odbourá a do výrobků ho musí přidat uměle. Vyrábí se v chemické továrně, stejně jako fosfáty, které se dávají do pracích prášků.

Jsou tyto párky nebezpečné?

Jsou především nechutné a informace na etiketách nečitelné. Mě jako zákazníka uráží, že údaje o složení výrobku jsou napsané tři-čtvrtě milimetrovým písmem, když doporučení k dávkování zabírá třetinu obalu.

Co nám říká informace, že je v párcích například čtrnáct druhů éček?

Že výrobce tam dal velmi málo masa, nahradil je sójou a éčka přidal, aby vytvořil barvu, chuť, konzistenci a trvanlivost.

 Jsou éčka nebezpečná?

Jsou to v EU schválené potravinářské přísady. Já se raději vyhýbám potravinám, v kterých je jich více než pět. Sice nejsou přímo nebezpečné, ale Evropská unie neřeší možné následky dlouhodobým přijímáním potravin v takovém množství. Osmnáct let jsem pracoval na manažerském postu, ve firmě, která dodávala firmám pomocné suroviny a koření. Tolik let jsem dokonce musel jíst výrobky na degustacích, nebo jsem je předváděl po celé východní Evropě.*** Ke konci jsme se již naučili losovat, kdo z nás bude ochutnávat. Nikdo to nechtěl, protože jsme po konzumaci mívali „běhavku“. A to jsem pracoval pro rakouskou firmu, která měla určitou kvalitativní hranici, a která „nepodlízala“.

Přímo jste se podíleli na zhoršování kvality potravin, když jste takové pomocné suroviny prodávali.

Z počátku ne, protože jsme přinášeli nové technologie. Později jsem i já těžko odolával tlakům našich zákazníků. Proto jsem přešel na druhou stranu a o problému začal hovořit. Když jsem skončil, tak jsem měl o 20 kilogramů více, než teď. Také jsem měl vředy na žaludku, dvanácterníku a cukrovku.

Šéfové velkých potravinářských firem tedy asi nejedí vše, co vyrobí…
O tom nepochybujte. 


Ani si nedokážete představit, co někteří požadují od dodavatelů. Například se ptali – kolik koniny můžou dát do výrobku namísto hověziny, aby to nebylo cítit? Dostali odpověď, že 5 procent. Ptali se: Když dáme více, máte něco, čím by se to dalo přebít? Dostali odpověď: Máme. Takto to opravdu funguje. Několikrát ročně připluje do Hamburku veliká loď naložená mraženým koňským masem z Kanady, Čile, nebo Argentiny.

Miroslav Spišiak v ruce drží slovenskou Fitness šunku, která obsahuje 14 éček. Na talíři je v pravo rakouská Vital šunka se šesti éčky, ale s 89 procenty masa. Slovenskou raději nejí.


Nedávný skandál s přidáváním koňského masa do hověziny není nic nového?

Skandál ano, přidávání ne. Když jsem do firmy v roce 1992 nastoupil, tak to již výrobci dobře znali. Svinstvo není ani to, že koňské maso přidávají, ale to, že tuto informaci na etiketě neuvedou. Podvádějí. Prodávají výrobek, jako by byl vyroben z hovězího masa, ale je v něm i laciné koňské.

Můžeme takto paušálně hovořit o všech výrobcích?


Nejsem již v byznysu 5 let, ale neznal jsem nikoho, kdo by to nezkoušel. Jestli se nakonec všechny takové pokusy dostaly na pulty nevím. Nelhalo se jen s koninou. Dával se například hovězí lůj do vepřového sádla. Hovězí játra, která se jinak zpracovávají jen jako krmivo pro psy přidávali do nejjemnějších francouzských paštik. Jediným cílem bylo zlevnit výrobu.

Při letošním skandálu s koninou zjistili koňské maso ve výrobcích podle DNA testů, tudíž jsou potraviny pod stále větší kontrolou. Nebo ne?


Nezjistili to kontrolou DNA. Testy prováděli až dodatečně, aby potvrdili informace, které dostali. Většinu potravinových skandálů neobjeví kontroly, ale vždy jde o informaci zevnitř. Výroba potravin je řetězec jednotlivých článků, které začínají někde na poli a končí na vašem talíři. Každý z těchto článků musí profitovat, a jestli je některý nenažraný, tak si vezme více. Potom se skandál někdy provalí. Testy DNA se na primární zjišťování obsahu nikdy nevyužívaly a dle mého názoru tomu tak nikdy nebude, protože jeden test stojí 400 eur a trvá týden. Dokážete si to představit, když jedna továrna produkuje denně 25 druhů výrobků a z každého 3 várky. Kdo by to zaplatil, kdyby brali z každé várky vzorky?

Takže koninu jíme v masových výrobcích stále?

Nevím. Pravděpodobně ano. Větší svinstvo je ale drůbeží separát. Po zabití kuřete se odstraní prsa, stehna, křidélka. Zbytek včetně kostry jde do separátoru a vymačkají z něho bílkovinovou břečku. Dnes ji nazývají MDM, zní to vznešeněji. Na Slovensku, v Maďarsku, Česku a dalších zemích najdete málo drůbežích výrobků, které by skutečně byly vyrobené z drůbežího masa. Většina je ze separátu. Někdy jej přidávají i do jiných výrobků.

Do jakých ?


Například do výrobků z červeného masa. Pokud se výrobce trochu krotí a nepřidává separátu příliš, tak to nikdo nezjistí. Ale například rakouští, němečtí a pravděpodobně ještě někteří výrobci se dobrovolně vzdali používání drůbežího separátu. Tudíž rakouské drůbeží párky jsou převážně vyrobeny z masa. I oni chtějí vydělat, ale existují určité hranice, které mají asi někde jinde.

Měli byste si dát pozor, zda kupujete ryby z chovu nebo z lovu. Těm druhým dávejte přednost.


Může se stát, že stejný výrobek od stejného výrobce má jiné složení např. v Rakousku, než na Slovensku?

Dokáži si to představit. Znal jsem rakouské a německé výrobce, kteří pro východní trhy vyráběli jiné masové výrobky.

Na té samé lince změní poměry a určí, že toto jde na Východ a toto na Západ?

Je to jen otázka receptury. Když si řeknou, že například třetí várka bude taková a taková, dají do ní emulzi vyrobenou z kůží, přidají něco jiného a hotovo. Je to zcela legální, nejde o podvod, vše je „orazítkované“ Evropskou unií. To je na tom to hrozné, že hodně špatných věcí se dělá zákonným způsobem a zabalí to jen do věty, že chtějí vyhovět jiným zvyklostem spotřebitelů. Netvrdím, že jsou paušálně všechny potraviny takové, ale je jich velké množství.

Může být pravda, že kuřatům dovážených na Slovensko z Asie dávali růstové hormony a antibiotika, aby rychleji rostla?

Nejen těm, ale nemůžu vám to dokázat. Co si ale máte myslet, když za 38 dní vyroste z čtvrt-gramového kuřete dvou-kilový kousek. Máme věřit, že nedostávalo hormony a vyrostlo přirozeně? Antibiotika jíme i v rybách z chovu. Musíte dávat velký pozor na to, co si kupujete. Například lososa z chovu, anebo lovu. Ne etiketě je to uvedené. Kupte si raději z lovu, protože ryby z chovu můžou krmit malými sardinkami smíchanými s antibiotiky.

Teď je celkem populární ryba pangasius z Vietnamu, ale o ní se kdeco taky psalo. Je špatná?

Já pangasius raději nejím. Viděl jsem německý dokument o tom, jak se pangasius pěstuje. Nevím, nakolik byl pravdivý, ale bylo mi špatně i u obrazovky. Jenže v globálním světě není nikdo čistý.

Takže co jíme? Je to co si kupujeme v obchodech tak nekvalitní?

Kvalita je subjektivní. Jestli vám to chutná, je to pro vás kvalitní. Mně nechutná. Vše obsahuje velké množství tuku a velmi mnoho cukru, které jsou obsaženy i u masných výrobků. A samozřejmě není pravda, že čím dražší, tím kvalitnější. Dostáváme to stejné.

Proč jsou potom tak výrazně rozdílné ceny?

Rozdílné ceny jsou důsledkem obchodní politiky výrobců, způsobu balení, anebo drahé reklamy. Například většina výrobců masných výrobků nenakupuje u domácích chovatelů. Prasata pocházejí z velkochovů v Dánsku, Holandsku, nebo Německu. Průmyslový způsob výroby je i tady. Prasata se poráží na velkých jatkách.

Jakých?

S tisícovými kapacitami. Potom je velkoobchodníci prodávají dále. Do výroben je prodávají čím dál méně v půlkách, ale čím dál více jako nasekané na kousky. Velkoobchodníci to nabízí po celé Evropě velkovýrobcům, a pokud někdo hovoří, že původ potravin se dá vysledovat, je pro ně k smíchu. V té vaně plné vepřových kousků nevysledujete nic. Můžete se spolehnout jen na to, co vám řekne dodavatel. A já bych rozhodně na to nespoléhal.
 
Většina výrobců ani nenakupuje do domácích chovatelů. Vepřové dovážejí z Dánska, Holandska, Německa ...

Jíme tedy horší kvalitu, než například sousední Rakušané? 

Z mého pohledu co se kvality týče ano. Já nakupuji hodně v Rakousku. Na Slovensku kupuji jen pivo a minerálku. Proč? Protože jsem v potravinářství pracoval 18 let. Jedna ze spotřebitelských organizací učinila testy složení značkových produktů a přišla na to, že například jeden nejmenovaný populární nápoj obsahuje v dvoulitrové láhvi tolik cukru, jako by v ní bylo 84 kostek. Jenže Slovákům, Čechům, Bulharům a dalším nedopřejí ani ten cukr.

Čím tedy cukr nahrazují? 

Značnou část cukru nahrazují izoglukózovým sirupem, který má stejnou sladící schopnost, jen jej třeba užít méně a o to více můžou přidat do nápoje vody. Dokonce káva dovážená pro některé východní státy obsahuje až pět procent obilnin.

Vzdor tomu je ten nápoj v Rakousku možná stejně drahý jako na Slovensku … 

Není, v Rakousku je levnější. Rakouští obchodníci nejsou až tak nenažraní. Mají nižší obchodní marže. Stejné supermarkety si tam dovolují méně, než u nás, protože u nás jim to dovolíme. My všichni. Jsme benevolentní.

Často se hovoří, že potraviny u nás jsou levné, protože jsme chudobní. 

Chiméra. Podívejte se na oficiální čísla ze stejné síti supermarketů. 250-ti gramové máslo stálo včera na Slovensku 1,78 eura, v Rakousku 1,39 eura a v Německu 0,85 eura. Kdyby v Německu prodávali v supermarketu toto máslo za 1,78 eura, tak by se jim zákazníci vysmáli. Filozofie, že máme levné potraviny, protože jsme chudobní, jednoduše nesedí. Němci by potom museli být o polovinu chudobnější. Zvykli jsme si přijímat filozofii obchodníků a hovořit o ni jako o pravdě. V médiích se objeví informace, že je špatná úroda a supermarkety hned ječí, že se budou zvedat ceny. Jejich výmluvy jsme si osvojili namísto toho, abychom hledali jiné zdroje.

Zákazník ale nemá mnoho šancí. Kde si sežene jiné zdroje potravin?

Já mám například své dodavatele masa, kteří jsou příliš malí na to, aby dodávali do supermarketů. Zeleninu mám v sezóně od sousedů. Diverzifikace nákupů potravin začíná být populární i na Západě.

Ale zeleninu a ovoce od sousedů máte jen v létě a na jaře a v supermarketech je vždy. 

Kdo potřebuje jahody uprostřed ledna? Jen zlá macecha v pohádce. Jenže nám natlačili do hlav, že mít jahody v zimě je fajn, i když jejich cesta k nám trvá i týden. Nemají chuť, nevoní, jsou jen pěkně barevné a drahé.

Problém levných potravin na Západě tkví možná i v tom, že tam mají zemědělství více dotované. 

Je více dotované, ale ne tolik, aby byly tak velké rozdíly v cenách. Problémy s potravinami nastaly počátkem dvacátého století, kdy se z výroby potravin stal průmysl. Ekonomické ukazatele dostaly přednost před zásadami výživy. Dospěli jsme do stádia, kdy na evropských pultech dnes leží 170 tisíc druhů potravin a stále se spekuluje jak a kde je ještě inovovat. Výroba potravin je globalizovaná, musí se vyrábět jinak, jako kdyby je dělali doma. Upravovat, konzervovat, přidávat látky, aby to nějak vypadalo po celou dobu spotřeby a aby to přežilo transport. Jenomže, prvotní suroviny se tím ničí.

Pokud je tedy na trhu 170 tisíc výrobků, tak si lidé můžou vybrat kvalitu a nemusí si kupovat špatný produkt.

Když začal Henry Ford vyrábět průmyslově automobily, tak řekl: „U mě dostanete automobil jakékoliv barvy, pokud bude černá“. To samé platí i pro potraviny a je zbytečné zmiňovat, že na evropských pultech jsou tisíce výrobků a u nás dostanete jen to, co vám obchodník nabídne.

Jahody v zimě. Ale chutnají vůbec?


Čím dál více populární a i dražší jsou biopotraviny. Jsou dobré? 

Geniální nápad, ale většinou podvod. Co jsou biopotraviny, když je oficiálně povolené používat v nich 50 druhů éček? I ty éčka jsou vyrobeny biotechnologií? Momentálně je na trhu 56 tisíc druhů potravin s nálepkou „bio“, což se již blíží ke třetině všech potravin na trhu. V Německu vypukl skandál s vejci, jakmile se zjistilo, že farmář dodával na trh milióny vajec deklarovaných jako bio a většina kuřat byla přitom chována v klecích. Představte si, že by měl dodávat vejce v bio kvalitě do velké sítě supermarketů. Velmi těžko by dokázal zvládnout toto množství, kdyby jen sbíral vajíčka, která slepice poztráceli po farmě.

Zastánci biopotravin ale hovoří, že přísná kontrola špatná vejce odhalila, tudíž trvat na bio kvalitě má význam…

Víte jak ta „přísná“ kontrola odhalila skandál? Že jim to vyzradil bývalý zaměstnanec farmy, kterého vykopli. Pil jsem bio-vodku i bio-víno. Ať mi někdo vysvětlí, jak můžou zkontrolovat, že je vodka bio? Při její výrobě musí následovat stovky kroků. A nebo, v Německu je velkopekárna, která vyrábí bio-chléb. Kvašení ale podporují enzymy. Taky se zjistilo, že i suroviny si nechají dovážet. Firma chléb jen peče a chlubí se, že rozváží bio-chléb po celém Německu a i na sever Itálie. Jak to může být bio, když těsto předmíchají, stabilizují a týden s ním manipulují.

Před časem jste přeložil knihu německého autora Thila Bosého zvanou Falšovatelé jídla. Jeho údajně potravináři nenávidí.

Právě tento případ o bio-chlebu je z jeho knížky. On například popisuje, jak s posvěcením Evropské unie začínají výrobci snižovat gramáž potravin s tím, že ceny nechají stejné. Thilo Bode založil a vede spotřebitelskou organizaci Foodwatch a je fakt, že jej většina potravinářů nenávidí. Často vystupuje v televizních pořadech, jezdí po zemi a momentálně vede i spoustu soudních sporů. Na příkladech uvádí, jak nás výrobci nachytávají hezkými obaly a nápisy welness, bio a podobně. Připomíná, že výrobce jistého jogurtového nápoje, který je známý i u nás, musel v Americe zaplatit 35 miliónů eur jako mimosoudní vyrovnání, protože sliboval po vypití nápoje vše možné.

Patří dnes potravinářství mezi největší byznys? 

Ano, vždyť například v Německu jdou na reklamu potravin větší prostředky, než na reklamu automobilů, i když je Německo automobilová velmoc. Je to ohromný byznys, protože každý potřebuje jíst.

Bude to takto pokračovat? 

Věřím, že lidé jednou začnou přemýšlet o tom, co jedí. Potom se vzpamatují i firmy, protože jsou velmi citlivé na svůj obrat. Důležité je také si zvolit politiky, kteří něco změní. Roky se hovoří o pastech na děti, které jsou u pokladen – vystavené cukrovinky. Tam začíná závislost. Jestliže budeme mít politiky, kteří neřídí společnosti, mohli by tento problém zlikvidovat. Samozřejmě se jedná o globální problém.
 
Zbytečně můžeme hovořit, že na trhu jsou tisíce druhů potravin, když dostanete jen to, co vám nabídne obchodník.


Slovenský ministr zemědělství Jahnátek začal po svém nástupu dost ostře jmenovat všechny nedostatky v supermarketech, na které přicházejí kontroloři.

Byl jsem šokovaný, jak ostře po nich šel, ale tehdy jsem se s jedním kolegou vsadil, že byl tak tvrdý naposled. Sázku jsem vyhrál. Až nedávno po dlouhé době připomněl nějaký supermarket, ale tam jedli potkani balená kuřata, a to už říct musel.

Co polské potraviny? Jde o tak špatnou kvalitu, jak v médiích prezentují?

Tam je problém od socialismu, protože v Polsku neexistovala zemědělská výroba. Měli jen malé rolníky a neměli ani příliš rozvinutou potravinářskou velkovýrobu. Když se později připravovali na vstup do EU, tak odpadlo mnoho výrobců, kteří nechtěli investovat a nesplnili evropská kritéria na vybavení výroben. Existuje ale podmínka, umožňující je prodávat na domácí půdě. Může se vyrábět i ve špatných podmínkách, ale jen pro domácí trh.

A oni je vyváží… 

Staré přísloví hovoří, že pokud fena nechce, pes neskočí. Myslíte si, že ty nákladní vozy naložili polským masem jen tak a jeli na Slovensko bez toho, aby měli kupce? Ne, měli u nás odběratele, kteří si u nich zboží objednali. Takže nejde o polský problém, ale o náš.

zdroj : zivot.azet.sk překlad :svobodnenoviny.eu

The Nation: Rozhovor s Bernie Sandersem

$
0
0
Katrina van den Heuvel, John Nichols 
2. 10. 2016 E-republika

Bernie Sanders v rozhovoru pro nezávislý časopis The Nation hovoří o tom, co Američanům zapomněla říci korporátní masmédia.


Sanders stále přitahuje velké davy a pozornost médií poté, co získal více než 13 milionů hlasů a vnesl do debaty opravdový ekonomický populismus, přesto není spokojen. Když s ním v polovině září hovořili redaktoři The Nation, právě dokončoval knihu o své kampani, která bude publikována po volbách. Strhal média za jejich roli při ohlazování politického diskursu, vyzval k reformě Demokratické strany a vyzdvihl skutečnost, že nová generace považuje demokratický socialismus za životaschopný politický směr. Hillary Clintonová? Jsou mezi nimi rozdíly, ale je pro ni. Donald Trump? Zastavme ho hned na začátku...

Chcete nám něco říci na úvod?

Popravdě řečeno, byl jsem na konci kampaně mnohem optimističtější, co se týče budoucnosti naší země, než na jejím začátku. Potkal jsem spoustu fantastických lidí, kteří byli připraveni myslet nekonvenčně; kteří chápali, že establishment nám brání přemýšlet o tom, co je a není dosažitelné a že můžeme dosáhnout mnohem více.

Když jsme tu seděli před více než dvěma lety, připravoval jste se na presidentskou kandidaturu, ale také jste řekl: "Musím jít mezi lidi a asi rok sondovat, zda jsou připraveni." Když jste oznámil svou kandidaturu, byl jste přesvědčen, že jsou lidé skutečně připraveni? Nebo jste měl stále obavy, že jdete do velkého rizika v době, kdy Vám průzkumy přisuzovaly kolem 3 %?

První obava, kterou jsem měl, jak na osobní, tak na politické úrovni, byla, že jsem nechtěl vést kampaň, která by byla kontraproduktivní vůči pokrokové vizi, kterou sdílí mnoho lidí v této zemi, včetně čtenářů The Nation. Pokud bych vedl špatnou kampaň, přišel s Medicare pro všechny, zrušením školného na veřejných středních a vysokých školách a progresivním zdaněním, a pak, o dva měsíce později to vzdal, protože by kampaň nikoho neoslovila - co by pak establishment řekl? "Bernie Sanders přišel s těmito pokrokářskými myšlenkami a nikdo jim nenaslouchal, takže to není nic pro Ameriku. Tyhle ideje nejsou ideami Spojených států." Neúspěšná kampaň by vrhla velmi špatné světlo na vize, které mnozí z nás sdílejí. Tohle vše mě motivovalo, abych vedl seriozní a razantní kampaň.

Zjistil jste něco o tom, co se děje v naší zemi a o čem naše učené hlavy nevědí?

Z celého srdce jsem věřil tomu, že myšlenky, o nichž hovořím, nejsou ztřeštěné, radikální ani troufalé. Byly to takové myšlenky, které by většina Američanů podpořila, kdyby měla šanci takové názory slyšet, což se za normálních okolností neděje. Mohli byste se ještě dalších 14 let dívat na CNN, aniž byste slyšeli diskusi o potřebě všeobecně dostupné zdravotní péče, aniž byste viděli kritiku farmaceutických společností, aniž byste slyšeli nějakou větší diskusi o příjmové a majetkové nerovnosti. Můj názor byl takový, že pokud se dostaneme k lidem v USA, ukážeme se jim, půjdeme s nimi do osobního kontaktu, tak se to povede.

Byl jste senátor z malého státu, který se měl představit celé zemi. Byl jste překvapený, frustrovaný nebo naštvaný, když se někteří lidé pokoušeli zpochybnit Vaše zapojení do hnutí za lidská práva a rasovou spravedlnost?

Nemohl jsem předvídat, do jaké míry se má kampaň stane generační záležitostí. Zaznamenali jsme fenomenální úspěch u mladých voličů a na konci kampaně jsme zvítězili i mezi mladými Afroameričany. Jsem na to velmi hrdý. Na druhou stranu jsme utrpěli drtivou porážku mezi seniory, především mezi staršími Afroameričankami. Tam jsme byli zdecimováni v poměru osm či devět ku jedné. Nechci to více rozebírat, ale myslím si, že Bill Clinton byl u afroamerické komunity velmi populární, a tato popularita se přenesla na Hillary Clintonovou. Ctili Clintonovy celá desetiletí. Na jihu ji znali jako první dámu Arkansasu. My jsme tam přišli jako někdo, koho tam moc neznají.

Neříkám, že bychom u afroamerické komunity dosáhli toho, co jsme dosáhnout mohli. To se nám nepovedlo. Uspokojuje mě však, že jsme

a) na konci kampaně zvítězili u mladých afroamerických voličů a
b) získali většinu Latinoameričanů.
U obou komunit jsme ušli dlouhou cestu. U afroamerické komunity jsme prostě neměli vybudovanou takovou přistávací dráhu, abychom udělali vše, co jsme zamýšleli.

Co jste se naučil od hnutí Black Lives Matter?

Hovořil jsem s mnoha jeho aktivisty v různých státech. Zjistil jsem přitom, že chování policejních útvarů po celé zemi k černé komunitě je mnohem krutější, a ještě příšernější, než jsem si původně myslel. Zastrašování od části policie, střílení do neozbrojených lidí, urážení lidí, kteří byli chladnokrevně zabiti. To je problém, který nás vedl k tomu, že jsme přišli s podle mého názoru nejdůkladnějším souborem návrhů ze všech kandidátů, které se týkají potřeby skutečné reformy trestního práva.

Věřím však i tomu, čemu věřil Martin Luther King. Vzpomínáte si, jak se jmenoval pochod na Washington? Měl název "Práci a svobodu". King pochopil, že si musíme poradit s ekonomickými problémy stejně jako s těmi politickými a lidskoprávními. V průběhu celé kampaně jsme hovořili o tom, že ve všech komunitách se nezaměstnanost mezi mladými Afroameričany pohybuje v rozmezí 30 až 40 %. Třicet až čtyřicet procent! Mládež nemá práci ani budoucnost. To je ten problém, který musí být vyřešen současně s problémem policejní brutality, potlačování voličů a dalšími útoky, které se vedou na afroamerickou komunitu.

Když jste začínal svoji kampaň, řekl jste, že se nebojíte slova "socialismus". Neměl jste se ho bát? Nepoškodilo to Vaši kampaň?

Ne. Ale možná bych neměl být tak odmítavý vůči vaší otázce v tom smyslu, že je to jeden z důvodů, který mě mohl poškodit mezi staršími občany. Mezi seniory jsme paběrkovali. Dost mě to mrzelo, protože jsem se za jejich zájmy silně angažoval. Patřil jsem k předním odpůrcům škrtů v sociálním zabezpečení. Myslím si však, že někteří ze seniorů si pamatují "říši zla" v podobě Sovětského svazu a ztotožnili si pojem "demokratický socialismus" s komunismem. Jiná situace je mezi mladými lidmi, tam mě to vůbec neuškodilo. Jedna z věcí, na něž jsem hrdý, je to, že dnes existuje mnohem větší podpora pro koncept demokratického socialismu, než byla před kampaní.

V průběhu kampaně jsem se pokoušel nejen představit morálnost pozic, které jsme zastávali v otázkách chudoby nebo zdravotní péče, ale říkat: Víte co? Tyto myšlenky, tyto koncepty existují v mnoha dalších zemích po celém světě. Bernie Sanders se neprobudil včera v noci s báječnou myšlenkou, že bychom měli právně garantovat zdravotní péči všem lidem. Ve skutečnosti existuje ve všech důležitých zemích světa. Vy to nevíte, protože vám média o tom zapomněla říci. Ale je to tak. V Dánsku je v důsledku jednání s odbory minimální mzda asi 20 USD na hodinu. V Německu se na vysokých školách neplatí školné. Ve Finsku vám na studium připlácejí. Tohle v Americe nevíte, protože vám to CBS zapomněla říci. Ale taková je realita.

A potom lidé řekli: Možná to není tak bláznivá myšlenka. Možná že Němci nejsou tak hloupí. Možná že investují do svých mladých lidí, takže mají tu nejvzdělanější pracovní sílu, jakou si mohou dovolit.

Podpořil jste Hillary Clintonovou. Někteří z Vašich příznivců se tím cítí zrazeni. Co jim teď chcete vzkázat?

Jsem americký senátor a mám odpovědnost vůči lidu v mém státě a taky k lidu této země. První věc, o které jsem musel přemýšlet, byla: Co bude znamenat Donald Trump jako president USA pro lidi v mém státě a v této zemi? A také pro lidi na celém světě? Domnívám se, že by to byla naprostá katastrofa, více než katastrofa. A proto musím jako americký senátor udělat vše, co je možné pro to, abych zajistil, že se presidentem nestane Trump.

Skutečně máme tak silné rozdíly v názorech s Hillary Clintonovou? Myslím si, že celý svět to ví. Není mým cílem tady říkat, že Hillary Clintonová je ta nejlepší věc v dějinách lidstva - jak je skvělá, báječná, úžasná. Ale měli bychom říci, že když se podíváme na všechny prakticky důležité věci pro lidi v této zemi - problémy jako například bezplatné studium na vysokých školách - Hillary Clintonová teď slibuje, že je zajistí pro šechny lidi, kteří vydělávají do 125 tisíc USD ročně. Víte to? To je přece docela revoluční a promění to život milionů rodin v této zemi. A Hillary to podporuje.

Clintonová má v programu podpořit zdvojnásobení počtu komunitních zdravotních středisek v této zemi, což bude znamenat, že desítky milionů lidí, chudých lidí, získá přístup ke zdravotní péči, který dnes nemají. Je to důležité? Je to velmi významné. Clintonová slibuje, že podpoří rovnost v platech pro ženy, takže ženy nebudou nadále vydělávat 79 centů na každý dolar vydělaný muži. Věřím tomu, že jednou z nejvážnějších krizí, které čelí naše planeta, je změna klimatu. Donald Trump si nemyslí, že změna klimatu je reálná. Clintonová ji bere vážně. To vše neznamená, že milujeme Hillary Clintonovou, nebo že s ní souhlasíme ve všech otázkách. Cílem je se nad to povznést a zeptat se: Který kandidát udělá více pro rodiny ze střední a pracující třídy? Myslím si, že odpověď je nasnadě.

Druhá věc, která musí být zdůrazněna, je ta, že politika nekončí dnem voleb. Buďte si jistí, že den po volbách, pokud Hillary Clintonová zvítězí, já a ostatní progresivisté řekneme čerstvě zvolené presidentce: Dobře se podívejte na program Demokratické strany, který jste podpořila - protože teď, paní presidentko, budeme společně tento program uskutečňovat. Hodláme zapojit miliony lidí do procesu, který rozdělí velké wallstreetské banky, zruší školné na veřejných vysokých školách, bude velmi agresivně postupovat proti klimatickým změnám a promění náš systém.

Pokud však bude presidentem zvolen Trump… Nedovedu si představit, jak bude vypadat Amerika po čtyřech letech jeho vlády v důsledku expandující bigotnosti, rozvracečství a demagogie, kterých budeme svědky.

Toto je moje pozice. Nebudu tady sedět a říkat vám s naprostou jistotou, že Hillary Clintonová bude báječná ve všech těchto problémech, ale říkám, že v mnoha věcech má pokrokové názory. A v mnoha oblastech je má příšerné. Tam, kde není progresivní, musíme ji tlačit a ve dnech po volbách. Zmobilizujeme miliony lidí, abychom zajistili, že z ní uděláme v rámci jejích možností tu nejpokrokovější presidentku.

Russ Feingold říká, že chce být znovu zvolen do Senátu a zúčastnit se v něm formování skutečného progresivistického bloku. Zmínil vás, Elizabeth Warrenovou, Jeffa Merkleyho a pár dalších. Vidíte nějaké formování progresivistické frakce v Senátu?

Myslím si, že Russ má naprostou pravdu. Myslím si, že potřebujeme blok progresivistů, kteří mohou dávat vedení jednotná stanoviska k tomu, co chceme. Za to bychom měli bojovat spíše než za to, abychom byli zvoleni jako jednotlivci. Od té doby, co jsem tu byl poprvé, objevili se tu lidé jako Elizabeth, Jeff a další. Pokud Russ bude zvolen - a já v to velmi doufám - bude jistě velmi důležitým hráčem v progresivistickém bloku.

Kdybyste byl teď nominován, co byste dělal?

Neseděl bych tady, to je jisté.

Je tu ale nějaká věc, na kterou by se Demokraté právě teď měli více soustředit?

Samozřejmě. Je tu jedna stará slabost Demokratů: Místo abychom mobilizovali lidi, jsme příliš závislí na konzultantech a televizních reklamách. Včera přišly dobré zprávy o rostoucích platech, ale pravda je, že jsme 40 let měli upadající střední třídu. Jsou tu lidé hladoví, trpící, lidé s velkými obavami o své děti. Budou jejich děti vůbec schopné zaplatit své studentské půjčky? Dostanou vůbec někdy slušně placenou práci? Domnívám se, že Demokraté musí vést aktivistickou kampaň - mobilizovat lidi a být připraveni porazit 1 % s programem, který odpovídá potřebám obyčejných pracujících lidí.

Musí se strana změnit?

Strana potřebuje revoluční změnu. Když chcete kandidovat do amerického Senátu, najmete si konzultanta, který pro vás bude dělat průzkumy veřejného mínění a řekne vám, které televizní reklamy si objednat, který vám řekne, že většinu peněz, které získáte, musíte dát televizi. Shromáždit peníze a potom je dát konzultantům, kteří je pak utratí za televizní reklamy - to je víceméně to, o čem v předvolební kampani běží. Tohle musíme změnit.

Demokraté musí otevřít dveře mladým lidem. Přivítat je a pochopit, že mohou být zmatení, že mezi politiky není mnoho mladých lidí. Demokratická strana se bude muset spíše přizpůsobit realitě, než nutit lid, aby se přizpůsobili tomu, co za realitu považuje vedení Demokratické strany.

Jak je s vámi propojena nová skupina "Our Revolution"? Celý život jste bojoval proti korporacím, ale Our Revolution je zaregistrována jako nezisková korporace osvobozená od daní. Možná byste o tom mohl trochu pohovořit.

Za prvé, z právního hlediska nejsem účastníkem Our Revolution, která zdědila aparát kampaně. Nejsem do ní zapojen.

Chcete po nich, aby zveřejnili své sponzory?

Ano, rozhodně by to měli udělat. Podle toho, co o tom vím, to udělají.

Jak je to se strategií Our Revolution? Jak bude fungovat?

Nevím, jestli to víte, ale kandidáti Our Revolution již vyhráli mnoho primárek. V Massachusetts mladý právník, velmi pokrokový chlapík, s podporou Our Revolution porazil dlouholetou senátorku. Na Rhode Islandu byl poražen lídr většiny ve Sněmovně reprezentantů.

Myslím si, že Our Revolution začíná dělat to, co bylo jejím cílem, tedy zaměřovat se nejen na souboje na nejvyšší úrovni, ale dostávat se do zákonodárných sborů v jednotlivých státech. Když máte pár buřičů ve státní legislativě, tak můžete tlačit na tyto zákonodárné orgány. Těch pár lidí může mít významný dopad.

Byl jste zjevně frustrován tím, jak média informovala o kampani.

Uvědomil jsem si, že média jsou více zaměřena na klepy kolem kampaně než na problémy sužující americký lid. Informovaly o Bernie Sandersovi a jeho kampani, nikoli o potřebách amerického lidu a o tom, co navrhujeme na jejich uspokojení. To bylo velmi smutné.

V rámci svých možností jsme to překonali prostřednictvím sociálních médií. Domnívám se, že jedním z důvodů, proč jsme si tak dobře vedli u mladých, je to, že většina mladých lidí dnes nesleduje večerní zprávy a nečte Washington Post. A my jsme odvedli velmi dobrou práci tím, že jsme přímo komunikovali s mnoha miliony mladých lidí přes sociální média.

Myslím si, že to, co musíme udělat - a vy už to děláte, takže vám to nemusím vysvětlovat - je začlenit naše myšlenky do politického hnutí. Aby to nebyl jen časopis nebo Bernie Sanders, který něco říká lidem. Naše ideje by se měly stát součástí každodenní diskuse. Musíme zajistit, obzvláště pro mladé lidi a lidi, kteří nejsou příliš zapojeni do politického procesu, aby každé ráno, odpoledne i večer viděli, že se ukazují problémy, které jsou důležité pro jejich životy.

Zdroj: The Nation

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!


Související články:

Americké volby – Zahraniční politika USA: hesla a priority

$
0
0


Oskar Krejčí 
2.10.2016 Nové slovo 


Letošní prezidentské volby v USA se odehrají na počátku šestnáctého roku války v Afganistanu – tedy nejdelší války Spojených států v jejich dějinách. A není to jediná válka, které se Spojené státy v tyto dny účastní. Lidské, materiální i morální náklady této politiky jsou obrovské. 


Jak uvádějí John Mearsheimer a Stephen Walt v letním čísle časopisu Foreign Affairs, jen samotné „války v Afganistanu a Iráku stály mezi čtyřmi až šesti biliony dolarů a zabily téměř sedm tisíc amerických vojáků a zranily více než pět tisíc.“ Nemluvě o ztrátách na druhé straně front, civilního obyvatelstva a majetku v zemích, kde boje probíhají. Přesto je téma zahraniční politiky v amerických volbách pro voliče méně významné než domácí problémy: podle výzkumu agentury Gallup ze září je problematika národní bezpečnosti až na osmém místě a pouze 5 % respondentů ji pokládá za nejdůležitější problém země.


Pro zahraniční teoretiky bývají ale prezidentské volby v USA nejzajímavější právě z hlediska zahraniční politiky této supervelmoci. To platí zvláště pro ta hlasování, která probíhají na konci druhého volebního období uřadujícího prezidenta, neboť zákonitý nástup nového pána či paní Bílého domu vždy naznačuje výraznější změnu – což je případ právě letošních voleb. Nový prezident povětšině přichází s novým heslářem a často i s novými prioritami. Jeho či její kampaň je plná nových slibů, které mají mobilizovat zklamané, ale též přinést jistoty pro ty, kteří jsou s daným stavem nespokojení a chtějí si své hodnoty, výhody, privilegia zachovat i v měnících se časech. Z hlediska zahraniční politiky USA to často znamená slib nových cílů a technik, jak zajistit staré i nové priority.

Analytici, kteří se pokoušejí předvídat, jak a kam bude nový prezident či prezidentka řídit zahraniční politiku, stojí před důležitou otázkou: odkud čerpat projekty zahraniční politiky Spojených států po lednu 2017, kdy se nový prezident-prezidentka ujme úřadu? Z hlediska dostupných dat se nabízejí tři hlavní zdroje informací, které umožňují relativně přesnou prognózu.
Programy politických stran, které prezidentské kandidáty navrhují. Tyto programy přinášejí především informace o stupni kontinuity zahraniční politiky Spojených států.

Spolupracovníci navržených kandidátů, kteří se zabývají zahraniční politikou. Jedná se především o experty pro danou oblast, které si kandidát sám vybral a odkud se bude rekrutovat poradce pro otázky národní bezpečnosti. Ze skupiny poradců možná budou i někteří ministři zabývající se zahraniční politikou, ale i případní šéfové vojenských a zpravodajských rezortů. Tito spolupracovníci někdy pocházejí z vysokých škol či nejrůznějších think-tanků, kde se věnovali i publikační činnosti a jejich produkce je významným indikátorem orientace budoucího prezidenta. Důležitý je z tohoto hlediska i spolukandidát na funkci viceprezidenta, který se může věnovat některým aspektům zahraniční politiky, a to zvláště v případě slabých prezidentů. Spolupracovníci prezidentských kandidátů jako zdroj přinášejí informace o volnosti v rozhodování a ústupcích, které kandidáti museli udělat v představách o budoucí zahraniční politice Spojených států.

Vlastní profil kandidátů na prezidenta či prezidentku, jejich zkušenosti s výkonem zahraniční politiky, znalosti z dané oblasti, ale i jeho osobností charakteristika, jako je zájem o danou oblast, temperament, schopnost kolektivního rozhodování a podobně. Profil kandidátů jako zdroj informuje především o možné diskontinuitě v zahraniční politice Spojených států.


AMERICKÉ VZKŘÍŠENÍ


Program republikánské strany byl pod heslem Věříme v Ameriku přijat na nominačním sjezdu, který se konal 18. až 21. července v Clevelandu. Hned první věta jeho preambule nenechává nikoho na pochybách o pojetí tohoto textu: „Věříme v americkou výjimečnost.“ Zároveň v obecné rovině preambule vyjadřuje přesvědčení, že „v uplynulých osmi letech byla Amerika vedena špatným směrem… Naše postavení v mezinárodních vztazích výrazně upadlo – naši nepřátelé se nás již nebojí a naši přátelé nám již nevěří“. Závěrečná kapitola programu nazvaná Americké vzkříšení je pak přímo věnována zahraniční politice USA a situaci ve světě.

Před charakteristikou mezinárodní situace je v této kapitole pasáž o amerických ozbrojených silách, přičemž jejich význam je hned na začátku zdůrazněn odvoláním se na Alexandra Hamiltona a George Washingtona. Podle republikánů jsou Spojené státy v bezpečnostní krizi. Několikrát je v programu zopakována teze, že „republikáni jsou stranou míru prostřednictvím síly“, přičemž podle tohoto textu „síla znamená americkou vojenskou nadřazenost“. Ozbrojené síly USA mají být „nejsilnější na světě, s obrovskou převahou nad jakýmkoliv jiným státem či skupinou států“. Mají to být ozbrojené síly, které jsou – jak tomu prý bylo v Reaganově éře – schopny „vést a vyhrát dvě a půl války najednou“, a to v celé škále od kontrateroristických operací po odstrašení agrese velké mocnosti. To vyžaduje odchod od „strategie založené na rozpočtu k strategii, která staví na první místo národní bezpečnost“; vojenský rozpočet nesmí zůstat rukojmím domácí agendy. Je požadováno zvýšení počtu vojáků, modernizace nukleárních zbraní a jejich nosičů, ale i „ukončení politiky vzájemného zaručeného zničení“ – což je teze, která je vysvětlitelná jen jako přání vytvořit takové síly, které by umožňovaly beztrestný první úder.


Hranice jsou důležité


Republikánsky program uvádí, že „bezpečnost na hranicích je otázkou národní bezpečnosti“. Už v preambuli hned za výtkou současné vládě Baracka Obamy, že téměř zdvojnásobila zadlužení USA, následuje tvrzení, že tatáž vláda „odmítla kontrolovat naše hranice, ale zkouší kontrolovat naše školy, farmy a podnikatele, a dokonce i církevní instituce“. Program oceňuje příspěvek legálních migrantů k rozvoji Spojených států, ovšem dodává, že „americká imigrační politika musí sloužit národním zájmům USA“. A v návaznosti na to dodává, že v době terorismu, drogových kartelů, obchodu s lidmi a kriminálních gangů „přítomnost milionů neidentifikovaných jedinců v této zemi představuje smrtelné nebezpečí pro bezpečnost a suverenitu“. Program přímo uvádí: „Podporujeme vybudováni zdi kolem naši jižní hranice a ochranu všech vstupních bran.“

Při charakteristice protivníka USA se mluví o „represivních vládách, jako jsou ty v Číně, Rusku a řadě dalších zemí na Středním východě a v Africe“. Popis zájmo­vých teritorií začíná Blízkým vý­chodem, ovšem Saúdská Arábie není v programu vůbec zmíněna. Je tu ale podkapitola Naše nezpochybnitelná podpora Izraele, přičemž bezpečnost této země je označena za národní zájem USA. Obamově vládě, a zvláště Hillary Clintonové je vytýkáno „špatné zacházení s arabským jarem“. Kritizována je politika vůči Iránu i „syrskému diktátorovi“, je zde ale též vyjádřena podpora kurdskému lidu a jeho požadavku autonomie. Pozoru­hodná je teze, že „náš boj proti terorismu není etnickým či ná­boženským bojem“. Následuje část Vůdcovství USA v asijském Pacifiku, která obsahuje celou řadu výtek vůči politice Pekin­gu, výstavbě čínských ozbrojených sil i ekonomice „založené na pirátství“. Zdůrazněny jsou smluvní závazky USA vůči některým zemím v tomto regionu.

Evropa je viděna jako tradiční spojenec, přičemž evropské státy NATO by měly „plnit své závaz­ky a hradit své potřeby týkající se větších investic do armády“. Problém Ruska je v programu zmíněn několikrát, a to zvláště v souvislosti s Ukrajinou. Jsou připomenuty společné zájmy Washingtonu a Moskvy – „lik­vidace terorismu, boj proti ší­ření jaderných zbraní, podpo­ra obchodu a další“; popsány jsou ale i problémy s Ruskem – „trvající eroze osobní svobody a základních práv pod součas­ným vedením Kremlu“. Hovo­ří se zde dokonce, že USA čelí „návratu ruské válkychtivosti“. O smlouvě Nový START, která se týká omezení strategických zbrani, se mluví jako o dohodě, která dovoluje Rusku zvětšovat jeho jaderný arzenál a snižuje arzenál USA. Snaha Obamy vyjit s Ruskem prý „neutralizovala“ plány na výstavbu amerických „obranných zařízení“ v Česku a Polsku. Program uvádí, že republikáni „podporují trvání a případné rozšíření sankcí“ pro­ti Rusku, pomoc ukrajinským ozbrojeným silám a jejich větší koordinaci s obranným pláno­váním NATO.

V celém více než šedesát strá­nek dlouhém programu není je­diná zmínka o mezinárodním právu. Naopak, je zde odmítnutí pravomoci Mezinárodního trest­ního soudu nad občany USA, ale i Agendy 21, tedy závěrečného dokumentu z Konference OSN o životním prostředí a rozvoji. Republikáni též zdůrazňují, že nebudou podporovat úmluvy OSN týkající se práv žen, ale ani práv dětí nebo práv hendikepovaných, či smlouvu OSN o obchodu se zbraněmi. Dávají najevo i trvající výhrady k Úmluvě o mořském právu. Program také slibuje, že se republikánský prezident nebude cítit vázán mezistátními doho­dami, které neratifikoval Senát – například smlouvou s Iránem o jaderném programu. Zato se tu mluví o mezinárodních or­ganizacích, v nichž „neexistuje žádná náhrada za principiální americké vůdcovství“. Přitom „Spojené státy potřebují radikální přehodnocení své lidsko-právní diplomacie“, čímž se myslí propojování ideologických té­mat s každým jiným tématem zahraniční politiky USA.

V přijatém programu repub­likánské strany je naznačena změna proti současné politi­ce. V jejím pozadí jsou obecné konzervativní hodnoty a idea­lizace minulosti Spojených stá­tů. V programu se opět mluví o „novém americkém století“, což bývalo heslo amerických neokonzervativců.


PRINCIPIÁLNÍ VEDENÍ


Program demokratické strany byl přijat na nominačním sjezdu, který se konal 2. až 28. července ve Filadelfii. Protože se jedná o program vládnoucí strany, je zde menší akcent na změnu než u republikánů, což se projevuje i v častém užívání slova „věříme“. Tento program je psán v liberálním duchu. Už v preambuli uvádí, že „demokraté věří, že kooperace je lepší než konflikt, příležitost je lepší než zášť a mosty lepší než zdi“. Obdobně jako republikáni i demokraté jsou přesvědčeni, že „americké vedení světa je podstatné pro udržení naší bezpečnosti a pro růst naší ekonomiky v následujících letech“. I tady, jako u republikánů, lze nalézt mystickou víru ve zjevné předurčení USA vést svět: „Věříme, že Amerika je jiná než kterýkoliv stát na Zemi. Náš důvtip nemá obdobu, naše armáda je nesrovnatelná, naše ekonomika je největší, nejdynamičtější a inovativnější, naše hodnoty jsou trvalým zdrojem síly a inspirace pro celý svět.“

Program uvádí, že demokraté věří, že „chytré užívání diplomacie, rozvoje a ekonomického státnictví může zabránit krizím, upevnit stabilitu a zajistit nám větší bezpečí“. Avšak hned následující odstavec uvádí: „Věříme, že i když naše armáda musí být nejsilnější ve světě, může být vysílána do boje tehdy, když naše závazky jsou jasně vysvětleny americkému lidu a naše jednotky mají vše, co potřebují pro splnění své mise. Věříme, že válka musí být poslední možnost, ne první volba.“ Demokraté deklarují podporu „chytrému, předvídatelnému rozpočtu na obranu, který reaguje na strategické výzvy stojící před námi“. I když zdůrazňují potřebu porazit takzvaný Islámský stát, dávají najevo přesvědčení, že to „nevyžaduje rozsáhlé nasazení amerických bojových jednotek“. Jestliže před osmi lety demokraté slibovali úsilí odstranit jaderné zbraně, včetně závazku do sta dnů po nástupu Obamy do Bílého domu svolat summit o jaderném odzbrojení, tentokrát jsou jejich plány mnohem skromnější. Už ne „jaderná nula, ale pouze snížení počtu amerických nukleárních náloží a jejich nosičů plus omezení závislosti obrany USA na jaderných zbraních. Jenže takového formulace skrývají výzkum, vývoj a zavádění nových zbraní, které sice nevyvolávají jaderné záření, ale mají obdobnou trhavou silu jako zbraně nukleární.

V kapitole nazvané Čelit globálním hrozbám jsou tyto hrozby vyjmenovány v pořadí: terorismus, Sýrie (včetně požadavku odchodu prezidenta Bašára Assada), Afganistan, Írán, Severní Korea, Rusko, kybernetická bezpečnost, nešíření zbraní hromadného ničení plus požadavek „globálního klimatického vedení“. I v tomto programu, stejně jako v republikánském, je Evropa vyjmenována až jako třetí v zájmech teritorií USA, ovšem pořadí prvních dvou je prohozeno: blízkovýchodní region je až za tichooceánským. Demokraté projevují starost o svobodnou plavbu v Jihočínském moři, což jsou formulace skrývající snahu držet si nad touto oblastí kontrolu. Na druhé straně, stejně jako republikáni i demokraté zdůrazňují setrvání u politiky jedné Číny, tedy neuznání státní suverenity Tchaj-wanu. V Afganistanu chtějí demokraté „spolupracovat s koalicí partnerů vedenou NATO, aby byla podpořena demokraticky zvolená vláda“. Demokraté budou tlačit na to, aby „vládnutí v Iráku a Sýrii bylo inkluzivnější s respektem k rovným právům všech občanů“. Podpoří dohodu s Íránem o jaderném programu, avšak také „posílí nenukleární sankce“. V programu demokratů není žádná zmínka o situaci v Libyi, na jejímž rozbití se jejich kandidátka na úřad prezidentky aktivně podílela.

Demokraté podpoří zájem Evropy o bezpečnost, což znamená „posílit těsné vztahy se státy usilujícími o upevnění svých vztahů s NATO a Evropou, jako jsou Gruzie a Ukrajina“. Rusko je obviňováno z „destabilizačních akcí kolem jeho hranic, porušování ukrajinské suverenity a snahy znovuvytvořit sféry vlivu, což podkopává americké zájmy“. Spolu s evropskými spojenci slibují „bránit ruské agresi“. Pozoruhodnou ilustrací přístupu v duchu „osvíceného egoismu“ je věta: „Objasníme Putinovi, že jsme připraveni s ním spolupracovat, pokud je to v našem zájmu.“

V programu demokratů se opět objevil – tak jako před osmi lety, kdy poprvé kandidoval Barack Obama – příslib zavřít věznici na základně Guantánamo. Neméně zajímavým bodem programu demokratů je slib, že zavřou Institut bezpečnostní kooperace na západní polokouli (The Western Hemisphere Institute for Security Cooperation; WHINSEC), kde od roku 1946 prodělalo „antikomunistický protipovstalecký výcvik“ více než 64 tisíc vojáků z Latinské Ameriky.


Podpora migrace

Výrazná odlišnost od republikánského programu je v postoji k migrantům. Už v preambuli demokratické platformy je zásadní teze: „Víme, že dnešní imigranti jsou zítřejší učitelé, lékaři, právníci, vládní představitelé, vojáci, překladatelé, aktivisté, členové školních samospráv, pilíře našich komunit.“ Tato představa je deklarována bez jakékoliv relativizace například v podobě formulace „někteří migranti“ či „mnozí migranti“. A následuje pasáž o lidských právech v „nesobecké a soucitné zemi“, myšleno v USA. Zároveň je zde tvrzení, že „demokraté jsou stranou inkluze“.

Ani v programu demokratů není žádná zmínka o mezinárodním právu. Obecně demokraté slibují, že budou „budovat mír, chránit demokracii a zastánce lidských práv“ – což je teze, která koketuje s myšlenkou dalších barevných revolucí. Demokraté dávají najevo důvěru v globální instituce, zvláště OSN, a multinárodní organizace, které jsou „důležitým hlasatelem americké síly a vlivu“. Slibují připravit do sta dnů po nástupu jejich kandidátky do Bílého domu globální summit o klimatických změnách.

POROVNÁNÍ HLAVNÍCH TEZÍ PROGRAMU REPUBLIKÁNŮ A DEMOKRATŮ V OBLASTI ZAHRANIČNÍ POLITIKY.


Z porovnání textů je v programech republikánů a demokratů cítit z jedné strany výrazná kontinuita v čase, z druhé podobnost v přístupu obou politických stran. Je tomu tak mimo jiné proto, že tyto programy odrážejí náladu uvnitř široce pojaté americké politické elity. Zároveň hodnoty, které citované programy vyjadřují, jsou v řadě případů bipartijní. K mezistranickému hodnotovému konsenzu patří především mesianismus, kult síly a právní nihilismus, který je spojen nevyřčenou představou nadřazenosti vnitrostátního práva USA nad mezinárodním právem a právními systémy ostatních zemí.

Nic ovšem předem nezaručuje, že se Donald Trump či Hillary Clintonová budou uvedenými programy cítit vázáni. To naznačuje například Trumpova akceptační řeč na republikánském konventu, v níž prohlásil, že „musíme opustit selhavší politiku výstavby států a změn režimů, kterou Clintonová prosazovala v Iráku, Libyi, Egyptě a Sýrii“. Z druhé strany od Clintonové lze očekávat větší blízkost přijatému programu, protože patří ke stranickým bossům. Tím, kdo byl mimo establishment, byl její konkurent v demokratických primárkách, senátor Bernie Sanders; Clintonová mu v akceptační řeči děkovala a na adresu jeho přívrženců vzkázala: „Chci, abyste věděli, že jsem vás slyšela. Váš zápas je i naším zápasem. Naše země potřebuje vaše ideje, energii a vášeň.“ Avšak za viceprezidenta si vybrala „mainstreamového demokrata“, který patří k standardním politikům z líhně demokratů a nemá nic společného se Sandersovou vizí socialismu. Přitom právě jmenování kandidátů na viceprezidenta je důležitou informací o vnitrostranických kompromisech a možném ladění budoucích priorit.

* Při výběru kandidáta na viceprezidenta se Donald Trump dohodl s vedením republikánské strany na osobě guvernéra státu Indiana Mika Pence. Jde o konzervativního politika, který v dobách, kdy byl federálním poslancem, se tvrdě stavěl za americkou intervenci v Iráku, byl proti zavření věznice v Guantánamu, podporoval i politiku intervence Baracka Obamy a Hillary Clintonové vůči Libyi. Řada jeho funkcí i ambicí ukazuje jasně, že Pence patří ke stranickému establishmentu.

* Při výběru kandidáta na viceprezidenta se Hillary Clintonová dohodla s vedením demokratické strany na osobě senátora Tima Kainea. Ten je, stejně jako současný viceprezident Joe Biden, katolického vyznání. To svědčí jak o růstu významu hispánských voličů v USA, tak o tom, jak jsou v demokratické straně vymezeny oblasti pro jednotlivé zájmové skupiny.

Prognóza zahraniční politiky budoucího prezidenta USA by měla zohlednit zkušenosti a styl práce hlavních kandidátů. Hillary Clintonová má zkušenosti nasbírané za osm let, kdy byla první dámou USA, ale i za osm let působení v Senátu a za čtyři roky ve funkci ministryně zahraničních věcí. Donald Trump nemá tento typ zkušeností, ale rozhodně není nepopsaný list. Jeho temperament z něho může udělat výraznou postavu i v zahraniční politice, otázkou je, jak rychle se bude učit. Jenže jaký význam mají osobní priority začínajícího prezidenta? Co zbylo z původních Obamových představ, jakými bylo jaderné odzbrojení, snížení angažovanosti USA v Afganistanu a Iráku plus reset vztahů s Ruskem? Jediné, co i na konci osmiletého působení v Bílém domě zůstává součástí jeho agendy, je trvající snaha o rebalancing in Asia-Pacific, přesunutí těžiště ozbrojených sil USA do oblasti Tichého oceánu. To velice pravděpodobně zdědí i budoucí prezident – a zvažoval to už před Obamou jak Bill Clinton, tak i George Bush ml.

V případě volebního vítězství Hillary Clintonové lze předpokládat určitou kontinuitu s Obamovou zahraniční politikou. Podstatným se ale zdá něco jiného. Jak v časopise The National Interest poznamenává James Goldgeier z American University ve Washingtonu, zahraniční politika Hillary Clintonové bude více proaktivní než Obamova. Ovšem „v Rusku, Iráku či Afganistanu Američané nyní pochopili, že jejich moc měnit ostatní je mnohem omezenější, než věřili před patnácti lety. Dokonce, i když si Hillary Clintonová bude přát vrátit způsob limitovaného užití vojenské síly ke změně chování nenáviděných režimů, pravděpodobně nezíská podporu veřejnosti k takovému způsobu předělávání států, v jakém se Spojené státy angažovaly před dvěma dekádami.“ To podle něho znamená, že „postupujíc kupředu, Spojené státy potřebují prezidenta, který chápe limity moci USA a stále si zachovává odhodlání rozpoznat příležitosti vést svět.“

Od dubna letošního roku je znám i seznam nejbližších zahraničněpolitických poradců Donalda Trumpa: Joseph E. Schmitz, Walid Phares, J. Keith Kellogg Jr., Carter Page, Bert Mizusawa, Gary Harrell, Chuck Kubic a George Papadopoulos. Z tohoto přehledu se ale mnoho vyvodit nedá, jedná se o poměrně málo známé osobnosti. Z uvedeného soupisu jmen lze snad jen vycítit prvořadý zájem o Blízký východ. To odpovídá i přístupu zatím nejvýraznější postavy z okolí Donalda Trumpa, penzionovaného generála Michaela Flynna. Tento bývalý šéf zpravodajské služby ministerstva obrany je spoluautorem knihy The Field of Fight, která vyšla během letošní kampaně. Bitevním polem, na němž musí podle Flynna USA zvítězit, je boj proti radikálním islamistům, především Al-Káidě a takzvanému Islámskému státu. Problém v této orientaci je obsažený v kapitole nazvané Nepřátelská aliance: „Probíhá válka. Jsme tváří v tvář fungující kolaci, která se táhne od Severní Koreje a Číny přes Rusko, Írán, Sýrii, Kubu, Bolívii, Venezuelu až po Nikaraguu. Nejsme cílem útoků pouze ze strany států přímo, ale i od Al-Káidy, Hizballáhu, Islámského státu a nespočitatelně dalších resortistických skupin.“ V knize obsažené vize představují návrat k Bushově ose zla, na kterou je zavěšen terorismus. Je tu i představa barevných revolucí a násilných změn nežádoucích režimů. To podstatné je ale ukryto jinde: cíle boje proti „nepřátelské alianci“ a terorismu jsou abstraktní, deklarativní a nejsou spojeny s věcnou analýzou a propočtem dostupných zdrojů.

V celé knize je patrný neokonzervativní přístup k mezinárodní politice. Přestože se některým recenzentům dané knihy zdá, že Flynn sklouzává k realistickému paradigmatu, když mluví o možnosti spojení s přátelskými diktátory v boji proti terorismu, právě tento přístup byl patrný u první generace neokonzervativců, k níž patřili takové osobnosti, jako byl Irvin Kristol či Jeane Kirkpatricková. Navíc Michael Ledeen, který je uváděn jako spoluautor citované knihy, pracuje v American Enterprise Institute a v Foundation for Defense of Democracies, což je v prvním případě konzervativní a v druhém neokonzervativní think-tank; samotný Ledeen je pokládán za neokonzervativního analytika mezinárodních vztahů.

Úsilí zachovat privilegované postavení USA ve světě je v americké prezidentské kampani spojené s tím, co by v Evropě každý vnímal jako nacionalismus. Přesvědčení o nadřazenosti nehledá v daném případě oporu v úvahách etnického rázu. Nejen proto, že Spojené státy momentálně prožívají vnitřní krizi vztahu etnik. Americký nacionalismus se opírá o určitý soubor hodnot. Ve Spojených státech občanství definuje národ. V konkrétní podobě se dnes především jedná o liberálně-konzervativní soubor hodnot, který se vyjadřuje vztahem k Ústavě a k vizi zjevného předurčení (manifest destiny). Oba tyto emotivní a ideologické postuláty patří ke konsenzu hlavních amerických stran. Promítnutí tohoto hotového souboru do zahraniční politiky ovšem přináší problémy. Dokonce i Henry Kissinger ve své nejnovější knize Uspořádání světa varuje, že „geopolitický řád, který západní země nastolily a vyhlásily za univerzální, se ocitl v bodu zvratu. Jeho fráze jsou sice globálně srozumitelné, ale nepanuje žádný konsenzus ohledně toho, jak si je vykládat. Pojmům jako demokracie, lidská práva a mezinárodní právo se dostává natolik odlišných výkladů, že se jich válčící strany běžně dovolávají proti sobě jako bojových hesel“. Vést pod takovýmto praporem zápas se změnami všeho druhu je nesplnitelný úkol.

Liberální chápání zahraniční politiky, představované především demokraty, a (neo)konzervativní pojímání této politiky u řady republikánů spojují vize globální kontroly světa z Washingtonu. Nejedná se však o jedinou představu o zajištění národních zájmů USA. Mearsheimer a Walt v již vzpomínané stati připomněli známou tezi americké školy politického realismu, že nejlepší cestou pro zajištění národních zájmů USA je offshore balancing, vyvažování sil v nejdůležitějších oblastech v zámoří. „Washington by měl zapomenout na ambiciózní úsilí změnit jiné společnosti a soustředit se na to podstatné: udržení dominance v západní hemisfěře a čelit potencionálním hegemonům v Evropě, severní Asii a Perském zálivu.“ To je upravená klasická představa bezpečnosti USA: bez závislosti na ideologii vytvářet pro Spojené státy výhodnou mocenskou rovnováhu za „pohraničními vodami“ Atlantiku a Pacifiku , plus dominance na americkém kontinentu. Konkrétní příklad popsal Walter Lippmann v klasické knize U.S. War Aims: „Dějiny ukazují, že špatná povaha nacistického režimu nebyla ve skutečnosti hlavní příčinou konfliktu mezi Německem a Spojenými státy… Spojené státy začaly zbrojit na svou obranu teprve v květnu 1940 a důvodem ke zbrojení byla ta okolnost, že německá armáda dosáhla atlantického pobřeží.“

Znovu se tak vrací kontrapozice realistického a idealistického paradigmatu, přičemž ono druhé je vyjádřeno v podobě liberální i neokonzervativní vize. Realisté volají po roli USA jako balancéra v zámoří k blahu jimi definovaných národních zájmů. Liberální a nekonzervativní idealisté hlásají všeobsáhlou globální hegemonii USA a změny režimů i s použitím síly ve jménu takzvaných univerzálních hodnot. V programech obou hlavních politických stran je znát více idealismu než realismu. Taková politika není jen egocentrická a založená na hodnotách, které nejsou univerzální – je také nesolventní. Její naplňování je možné jen při sázce na sílu a prohlubování právního nihilizmu.

Existují i pokusy nalézt kompromis mezi vizí zjevného předurčení a realismem. Henry Kissinger v souvislosti s potřebou „modernizace vestfálského systému“ sice hovoří o nutnosti „setrvat u deklarace americké výjimečnosti“, ale zároveň dodává, že nový světový řád potřebuje koncepci, „která je povznesena nad hlediska a ideály kteréhokoli jednotlivého regionu či národa“. Připomíná zároveň, že „univerzální relevance vestfálského systému vycházela z jeho procedurální, tedy hodnotově neutrální povahy“. Vyladit tímto směrem zahraniční politiku USA se v této chvíli zdá nereálné. Je nutné počkat na nové sociálně-ekonomické impulzy jak z domácího, tak i vnějšího prostředí USA. A doufat, že tyto impulzy vyvolají rozumnou reakci americké politické elity. Na druhé straně ale nelze zcela vyloučit, že některý z kandidátů na prezidenta v sobě skrývá tak výrazné porozumění vnitřním problémům USA, že se je pokusí preemptivně řešit.

Přežít nudné volby do krajů a zbytečného Senátu

$
0
0
Oskar Krejčí
2.10.2016   Nové slovo
Diskuse o smyslu Senátu nikdy nebyla ukončena – pouze jedna názorová skupina byla umlčena, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.


V pátek a v sobotu se konají v Česku volby do Senátu a krajských zastupitelstev. Někdy mám pocit, že se tomuto tématu vyhýbáte – což od politologa není zrovna profesionální. 
To máte pravdu, vyhýbám. Z hlediska obsahu, tedy předmětů sporů a formy těchto sporů, jsou příliš jednotvárné. Navíc si myslím, že by volby měly být příležitostí vrátit se k diskusi o jejich institucionálních počátcích, které pokládám za sporné. Ovšem i takové návraty jsou pohříchu často příliš suchopárné.

Zajímavé však může být, jak volby dopadnou. Ne soutěž sama, ale výsledek. Nebo jinak – co zajímavého přinesou?


Myslím, že se hnutí ANO podaří hlouběji zakořenit, pokročit ve snaze dostat podobu standardní strany zaháčkované v celé struktuře volených orgánů. Což nic nemění na faktu, že jde o stranu vůdcovského typu, která může být jen na dvě parlamentní použití. Průzkumy naznačují, že se v krajských volbách od ostatních parlamentních stran oddělí tři: ANO, ČSSD a KSČM. To by mělo ANO přinést nějaké hejtmanské posty. Zároveň by měl být rozdíl mezi nimi menší, než ukazují výzkumy pro volby do Poslanecké sněmovny.

Zvláštností bude, že tentokrát budou některá celostátní témata prolínat do regionů zcela organicky. Mám na mysli otázku migrantů, která má také svůj neoddělitelný krajský i obecní rozměr. S tím souvisí též pokles významu lokálních volebních uskupení na úkor etablovaných politických stran. Zdá se, že se ale neprosadí žádný z politických novotvarů…


Máte na mysli strany využívající strach z islámu?

Myslím, že tento problém je širší. Migranti – ať již prchají před válkou, či sociální deprivací, nebo jsou teroristé – se chovají logicky. Ten, kdo se chová absurdně, je Brusel a Berlín a s nimi někteří politici u nás. Selhání některých tradičních politických stran je očividné nejen ve vztahu k migrační krizi. Zdá se, že prostor pro vznik nových uskupení typu Alternativy pro Německo vykryly u nás existující politické strany a hnutí. Jistě i díky rétorice Andreje Babiše.

Oskar Krejčí: Konec českých politických dějin

Ale zpět k otázce možných poznatků z nadcházejících voleb. Třetí zajímavostí bude zápas o volební účast, který ukazuje na věrohodnost zastupitelské demokracie. Středisko analýz a empirických průzkumů (SANEP) propočítávalo svůj poslední volební model na základě 54,1 % rozhodnutých voličů. V roce 2012 se ale voleb do krajských zastupitelstev účastnilo jen 36,9 % oprávněných voličů. A připomeňme si některé údaje o prvním kole voleb do Senátu v minulosti – roku 1996 byla účast 35,0 %, v roce 2000 volilo 33,7 % a roku 2010 to bylo 44,6 %. V druhém kole byl vždy výrazný pokles volební účasti. Volby do Senátu, zvláště pak druhé kolo, jsou tak trochu testem důvěry. Pro dokreslení problému dodávám, že voleb do Evropského parlamentu v roce 2014 se účastnilo rekordně málo oprávněných voličů: 18,2 %. Takto zvolené zástupce nelegitimizuje demokratická většina lidu, ale doplňková volební pravidla.

Patříte mezi dlouhodobé kritiky Senátu. Co vám na něm vadí?

Nesmíme zapomínat, že diskuse o jeho smyslu nikdy nebyla ukončena – pouze jedna názorová skupina byla umlčena. Senát jako druhá komora má smysl jen ze dvou důvodů. Především to může být poradní sbor moudrých, jak se o to pokoušel římský senát v dobách království, nebo jak to předstírá Sněmovna lordů ve Velké Británii. Obdobně v dobách Rakousko-Uherska, kde funkci senátu plnila Panská sněmovna Říšského sněmu, která byla složená z mužských členů rodiny panovníka a z vysoké šlechty, členů z titulu církevních funkcí a ze zástupců veřejnosti jmenovaných císařem za zásluhy o stát či církev, vědu nebo umění. Z Čechů takovýmito „senátory“ byli například podnikatel Emil Škoda, architekt Josef Hlávka, sochař Josef Myslbek, hudební skladatel Antonín Dvořák či spisovatel Jaroslav Vrchlický. František Palacký byl sice císařem jmenován doživotním členem, ale z důvodů politických výhrad ohlásil po necelém půlroce pasivní odpor a už nikdy od Panské sněmovny nevkročil. Palacký cítil, že přidělená role by pro něj byla politickou kapitulací a badatelská smrt. Svým odchodem z Panské sněmovny vytýčil hranice mravnosti intelektuála, které jsou pro dnešní dobu, kdy se většina intelektuálů honí za politickými prebendami či pochvalou mocných, málo viditelné.

Dobře, mluvíte o době dávno minulé. Jaký druhý smysluplný důvod pro existenci Senátu vidíte?

Složitost společnosti. Například Spojené státy jsou zemí, kde živá tradice vyžaduje funkční rozdělení jednotlivých států a federace. Je zde promyšlená dělba pravomocí, přičemž se volí vždy dva senátoři za různě velké státy Unie. V USA je Senát navíc zdůvodňován i potřebou zpomalit legislativní proces, aby uspěchané zákony nesměřovaly nežádoucím směrem. Nebo Rusko. Tam vidíte etnicky pestrou společnost s odlišnými subjekty federace, které mají své zastoupení v horní komoře Federálního shromáždění.

Naznačujete, že náš Senát nesplňuje ani jednu z výše uvedených charakteristik – je tedy podle vás zbytečný?

V podmínkách malé České republiky je zbytečný. V unitárním státě s etnicky jednotným obyvatelstvem nelze logicky zdůvodnit existenci senátu.

Teď by vám ale mohl někdo namítnout, že Senát Parlamentu ČR mnohokrát prokázal svůj význam tím, že zachytil chyby v zákonech, které přijala Poslanecká sněmovna. I na Slovensku jsou slyšet hlasy, že by měl být senát vytvořen.

V naší zemi byla přijata spousta mírně řečeno problematických zákonů, aniž by si toho někdo v Senátu povšiml. Navíc má Česko v politickém systému zabudovány i jiné, „nesenátní“ mechanismy kontrol a zpomalování legislativního procesu – například prezidentské veto. A opravné mechanismy – například stížnost k Ústavnímu soudu. A je tu nejčastěji užívaný nástroj nápravy pochybení v zákonech: přijímání novel poté, kdy se zjistí, že byla udělána chyba.

V pozadí většiny slovenských návrhů na vytvoření senátu je velice častá iluze, že obsah politiky se dá změnit reorganizací institucí. Například že vytvořením senátu změníte politickou kulturu. Navíc si nemyslím, že v Česku se senátem bylo přijato méně nedokonalých zákonů než na Slovensku bez senátu.

Dobře, zopakuji otázku starou jako senát sám: dá se senát zrušit?

Vynechejme cromwellovský přístup, který se osvědčil v polovině 17. století: tehdy Oliver Cromwell vešel do anglické sněmovny v čele oddílu mušketýrů a svůj slavný projev zakončil slovy: „Ve jménu božím, jděte!“ V dnešním Česku je zrušení Senátu obtížnější, protože k tomu je nutná změna Ústavy, tedy přijetí ústavního zákona. K tomu v Česku potřebujete nejen tři pětiny hlasů všech poslanců, ale také souhlas tří pětin hlasů senátorů účastnících se jednání. Tedy tři pětiny senátorů, kteří se dobrovolně zřeknou privilegií, které jejich funkci doprovázejí.

Což zní jako z říše snů.

Klasická římská moudrost praví, že „senátoři jsou sice čestní mužové, ale senát je zlá šelma“. Obávám se, že tato často citovaná myšlenka mnohé senátory přeceňuje.

A stalo se někdy, že se podařilo druhou komoru parlamentu zrušit ústavní cestou?

Podařilo se to například ve Švédsku, v Severním Irsku, Jižní Africe, Turecku, Peru, na Cejlonu, v Nikaragui, na Maltě, v Etiopii či Íránu, v Libyi, ale i v Bavorsku nebo ve Venezuele. Počátkem prosince proběhne v Itálii referendum, které by mohlo nastartovat změnu „republikového senátu“ na „senát regionů“, složený převážně z představitelů místních samospráv, a snížení počtu senátorů na méně než třetinu.

Techniky rušení druhé parlamentní komory bývají různé, jako nejschůdnější se jeví začlenění senátorů do dolní komory parlamentu. Tím se zachová mandát a výhody s ním spojené, což je pro získání souhlasu senátorů s reformou podstatné. V Československu byl tento mechanismus použit tak trochu jako trik při jiné příležitosti. Čeští poslanci Federálního shromáždění v listopadu 1992 zvedli ruku pro ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky v klamné víře, že budou převedeni do Senátu České republiky. Jeho existenci sice Ústava České republiky, přijatá v prosinci 1992, přepokládala, avšak jeho zaplnění federálními poslanci by předpokládalo zvláštní zákon České republiky. A proč by jej Poslanecká sněmovna přijímala? Aby se dělila o moc, privilegia, prestiž? Proto nebyl vytvořen ani původně zamýšlený Prozatímní senát. A tak jsme sice měli od ledna 1993 na ústavním papíře dvoukomorový Parlament České republiky, ale první senátoři byli voleni až v listopadu 1996.

Pochopil jsem správně, že máte výhrady i k volbám do krajských zastupitelstev?

To je problém zcela jiného řádu. Krajská zastupitelstva jsou v podmínkách Česka či Slovenska neodmyslitelným samosprávným celkem. Ty současné vznikly na základě zákona z roku 1997 a voleb v listopadu 2000. Přesněji řečeno vznikly Vyšší územní samosprávné celky (VÚSC), tehdy 14 krajů různé velikosti a lidnatosti. Předchozí krajské členění bylo vytvořeno v roce 1960 a v dnešním Česku znamenalo vznik sedmi krajů plus Praha. Tyto kraje sice nectily historické zemské dělení na Čechy a Moravu, časem se ale vžily, protože odpovídaly moderní infrastruktuře. Jenže toto pojetí bylo formálně zrušeno v roce 1990 rozpuštěním Krajských národních výborů. Dodnes jsou však podle nich územně členěny soudy a prokuratura.

Současné VÚSC při svém vymezování příliš doplatily na touhu po diskontinuitě, ideologickém komplexu požadujícímu co největší odlišnost od uspořádání za bývalého režimu. Jenže současné VÚSC jsou příliš malé a různorodé pro to, aby mohly sloužit jako statistická a zúčtovací jednotka Evropské unie například pro dotace z rozvojových fondů. A tak bylo vytvořeno osm regionů soudržnosti, jak to vyžaduje Nomenklatura územních statistických jednotek, NUTS 2. Ta nápadně připomínají kraje z roku 1960.
Vám to vše připadá logické?

Dá se to změnit?

Dá, jenže by to asi stálo miliardu korun.

To se zdá jako příliš drahá náprava. Přesto pokládáte VÚSC za důležité i v jejich nynější podobě?

Samozřejmě. Jsou jedním z projevů subsidiarity, snahy přenést rozhodování na co nejnižší úrovně – co nejblíže ke konkrétním problémům i k normálním lidem a co nejdále od byrokratů a politiků z centra, kteří jsou až příliš často zatížení ideologickými předsudky a parazitními skupinovými zájmy. Nesmíme však nikdy zapomínat, že smyslem voleb v liberální demokracii není výběr nejschopnějších, ale legitimizování moci. Volbami se někdo stává oprávněný k výkonu funkce, ale nezmoudří ani se nestane mravnějším.

(Rozhvor vedl Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)


Pracující chudoba sociálních pracovníků

$
0
0
Ingrid Puskajlerová
2. 10. 2016   E-republika

Sociální pracovníci paradoxně, ale bohužel neoliberálně-logicky spadli do kategorie pracující chudoby. Co to pro ně znamená?


Pracující chudoba 21. století se řadí do několika forem nové chudoby. Fenoménem tzv. "nové chudoby" jsme se zabývali již v roce 2013 v tematickém čísle Zapomeň na bližního svého (2013-21). Jedním z hlavních sociologů zkoumajících jev "nové chudoby" v české společnosti je bezesporu prof. Jan Keller, který se jí zabývá přinejmenším od 90. let. Jeho hlavní publikací je kniha Tři sociální světy.

 

Nová podoba chudých v neoliberalismu


Současná společnost se rychle mění způsobem, který odporuje základním ideálům moderny. Současná doba nás vrací do epochy, kdy postavení i vyhlídky různých vrstev byly zcela neporovnatelné a tyto světy se nikdy nemohly reálně ovlivnit. Dnes opět platí, jako by lidé jedné doby zase žili ve zcela odlišných sociálních světech. Nejznámější média jako Seznam.cz začala poprvé zmiňovat formy nové chudoby v roce 2016. K nim se přidal i televizní Fokus Václava Moravce s Tomášem Halíkem. Nové formy chudoby expandují tak rychle, že se už nelze tvářit, že neexistují. Bezdomovce dnes vidí každý, kdo si jen na půl hodiny vyjde někde do města.

 

Nové chudoba samotných sociálních pracovníků


Keller pojmenoval několik forem nové chudoby. Kromě pracující chudoby jsou jimi například vzdělanostní chudoba, chudoba střední vrstvy obyvatelstva, krize tradiční rodiny, chudoba individualismu, starobní chudoba, atd. My se zaměříme na pracující chudobu sociálních pracovníků, protože ti paradoxně (ale bohužel neoliberálně-logicky) spadli do kategorie pracující chudoby. Boj o živobytí a o přežití se stává v současné době velkým problémem sociálních pracovníků. Jistěže existuje i pracující chudoba zemědělců, učitelů, zdravotních sester, jiných pomáhajících profesí atd. Ale mluvme o tom, co známe vlastní zkušenosti. Proto si široké nabídky pracující chudoby u nás vybereme cílovou skupinu sociálních pracovníků.

Sociální pracovníci mají dnes převážně nějaký vysokoškolský titul. Pracují pro udržení sociálního smíru v zemi politické a podnikatelské bezohlednosti, a proto se sami ocitli na hranici chudoby. Průměrná hrubá mzda ve 2. čtvrtletí je podle Českého statistického úřadu 27.297 Kč. Začínající sociální pracovník v Libereckém kraji pobírá cca 15.000 Kč v čistém. Potýká se s klienty, kteří umí za poskytnutou pomoc poděkovat, ale též pracují s lidmi, kteří si stěžují, jsou agresivní, hrubě pracovnicím nadávají, fyzicky je atakují. Například agresivní klient hodí po sociální pracovnici květináč. Podívejte se na článek o práci kolegů z Přerova. Pracovnice musejí v některých případech volat policii, aby si zajistily základní osobní bezpečnost.

 

Mzdová diskriminace


V sociální oblasti pracuje drtivá většina žen. Je to dáno nejspíše tím, že ženy jsou od přírody matky pečovatelky. Kromě toho vyvstává otázka po rovnosti platů a příležitostí. Není náhodou převaha žen v této oblasti příčinou toho, že je v sociální oblasti podprůměrná mzda? Kromě podprůměrné mzdy vidíme, že je sociální práce i zdraví nebezpečná. Nejen po fyzické stránce, ale i po psychické stránce. Náročnost případů se nedá opsat jednou větou. Často se děje vůči občanům nespravedlnost ze strany úřadů, lidé zůstávají v domácnostech sami, nemají dostatek finančních prostředků na důstojný život. To všechno ovlivňuje psychiku sociálních pracovníků. Frustrace, deprese, bolest je vidět na každém kroku a slabší povahy se s tím těžko vyrovnávají. A skončit jako úplný cynik, to také není řešení.

Kromě sociálních pracovnic pracují v sociální oblasti další pracovníci jiných profesí. Jsou to pracovníci v sociálních službách nebo pečovatelky. Jsou to například azylové domy, domy s pečovatelskou službou, domovy seniorů, organizace pro drogově závislé, pro lidi s duševním onemocněním, aj. K těmto profesím musíme doplnit, že mzdy zaměstnanců jsou ještě nižší, než mzdy sociálních pracovníků, začínají od cca 11.000 Kč v čistém. Samozřejmě ne všude se proplácejí přesčasové hodiny, je potřeba chodit na školení ve volném čase, nebýt nemocný. Pracovníci v sociálních službách jsou přímo ve styku s klienty. Pro přiblížení se dá říct, že žijí denní život svých klientů a pomáhají jim řešit jejich každodenní problémy a starosti. To také není zrovna nic lehkého, a až vůbec ne v dnešní neoliberální době.

 

Realita a budoucnost sociálních pracovníků


Společnost žádá, aby o sociálně slabé bylo postaráno, aby se po ulici netoulali „bezdomovci“, aby bylo všude čisto a klid. To chce každý, alespoň verbálně, a politikové o tom mluví, když je volební kampaň. Ale jakou prestiž má sociální práce ve společnosti, kde vládnou peníze a lidé, kteří manipulují peníze a jiné lidi? Starost o druhé nemá prestiž skoro žádnou, nebo úplně minimální. Lidé v sociální oblasti jsou osočování, že „nic nedělají“, „flákají se“, sociální pracovníci jen „sedí v kancelářích na svých teplých židličkách“. Podívejte se alespoň na činnost Spolku sociálních pracovníků.

Realita je samozřejmě jiná, protože práce s klienty je naopak často byrokraticky redukována. Všichni zaměstnanci musí plnit kromě sociální práce s klientem byrokratické a často i nesmyslné požadavky, které většinou pocházejí z Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Ať už jsou to standardizované záznamy, interakce, kontakty, hovory, individuální plány, statistiky, spisové složky, docházky, informované souhlasy, atd. Víme, že pro laiky jsou vyjmenované požadavky i nesrozumitelné. Omlouváme se, vysvětlovat to tady nebudeme, to by bylo na dalších pět stran.

 

Komu má pomoci nový zákon


Studenti chtějí studovat sociální práci a pomáhat potřebným lidem, což je zásadní věc, aby naše společnost úplně nezvlčela. Ale mnoho vyhořelých sociálních pracovníků, ať už kvůli podprůměrné mzdě, nízkému společenskému uznání nebo špatnému vedení by jim asi řeklo, ať si najdou jinou práci. Ať se vrátí od ideálů do reality, pak vezmou nohy na ramena a utečou pryč. Jistěže stále existuje skupina těch angažovaných ze sociálky, kteří usilují o změnu a nápravu. Pokud se takový pracovník opravdu angažuje za klienty, tak je to za cenu soudních sporů, má problémy s úřady, občas je volán "na koberec". Proč? To postupně rozebereme někdy příště.

V každém případě je třeba se zabývat zákonem o sociálních pracovnících, který se navrhovatelé snaží uzákonit velmi podezřelou rychlostí. Platný má být od roku 2017 a k předloze již nyní existuje spousta odborných výhrad. Může se stát, že sociální pracovníci nebudou jen pracující chudobou, ale ještě otrokářskou chudobou, která se bude muset plazit před „etickou komisí nové profesní komory sociálních pracovníků“, zavedenou vyvolenou elitou tzv. "nejvzdělanějších a nejmorálnějších odborníků“ v sociálním oboru. Každý policajt i sociální pracovník z reálu dobře ví, co se za těmito superlativy často skrývá doopravdy.



Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 400 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

 

Související články:

Každý má právo

$
0
0

Jan Campbell
2. 10. 2016 Eurasia24

Každý má právo na vlastní názor, ne na vlastní fakta, tak nazval svůj příspěvek v pondělním Právu (26. září 2016) velvyslanec ČR při NATO Jiří Šedivý. Kdyby po článku nenásledovalo mnoho dotazů a já nepřekonal odpor, protože nejsem občan ČR, nepsal bych tuto repliku a nezačal ještě jednou ověřovat existující fakta.


Než je ale budu mít ještě jednou ověřená a k dispozici, ne však od ex-prezidenta Gorbačova, dovoluji si konstatovat několik všeobecně platných skutečností. Jednou z nich je, že žijeme v době pokrytectví. Rozlišujeme tři formy: čisté, vypočítavé a dokazatelné třetí stranou.

Autor příspěvku v Právu je velvyslancem ČR při organizaci, která patří do skupiny tzv. čistého pokrytectví. Bezpochybným lídrem v této kategorii jsou USA. Lze proto předpokládat, že pan velvyslanec jako vzdělaná a kompetentní osoba věděl předem, kam odchází ze své vlasti, komu bude pomáhat jako přítel, a sloužit jako sluha. Proto lze předpokládat, že se pan velvyslanec řídí dobrovolně, nebo z přesvědčení pravidlem čistého pokrytectví: dělej to, co říkám, nedělej však to, co dělám. Nebo: Pijete víno, kážete vodu.

Etymologický význam slova pokrytectví je spojen s řeckým hypokrites, tj. označení herce. Herci měnící své kostýmy a masky během představení se postupem času stali symbolem přetvářky. Čeština si překloněním slova pokrýt (kdo se pokrývá přetvářkou) vytvořila vlastní výraz – pokrytec. Oslavy prezidenta Havla nabízejí unikátní příležitost se vážně zabývat tímto tématem a fenoménem ve spojení s důvěrou a důvěryhodností, odpovědností a zodpovědností, politikou a politiky již proto, že pan Havel se vyjadřoval o politice jako o divadle, a pravděpodobně si uvědomoval, že problém pokrytectví je přímo spojen s důstojností člověka, jeho vztahu ke svobodě a přirozenosti a vztahu k právu a spravedlnosti. Havel ale prokazatelně nezvládl výzvu řešit. Proto je ČR tam, kde je.

Protože je ČR členem licoměrné NATO, vedené USA, která označilo Rusko jako hlavního nepřítele, nelze poslední odstavec příspěvku pana velvyslance vysvětlit jinak než licoměrností, v ní obsažené neodpovědnosti, zabalené v primitivní rusofobii a propagandě, a proto i nedůvěryhodnosti. Citát:  

Požádal jsem jej, aby mi je poslal a kopii distribuoval též účastníkům konference. Na oplátku jsem slíbil, že v případě verifikace ruských tvrzení učiním náležité prohlášení či opravu. Dodnes nic nepřišlo.


V situaci otevřeného nepřátelství, ztráty důvěry a důvěryhodnosti něco podobného požadovat, očekávat, že bude vyhověno požadavku, a konstruovat dojem o neexistenci důkazů může jenom hlupák, profesionál v rusofobii a dezinformování, nebo sluha. Stačí si uvědomit, že v časech jeskynních lidí bylo důležitější vědět, jestli je můj kolega schopen mě zabít a ukrást veškerý majetek, než jestli je schopný založit oheň. Zatímco je dnes kompetence vysoce ceněna, je ve skutečnosti možné ji hodnotit až poté, co vznikla důvěra.

Přílišné se zaměření na sílu a schopnost, kterou projektují navenek výkonní přátelé a sluhové NATO a USA je ve většině pozorovaných případů kontraproduktivní. Vřelá, důvěryhodná osoba, která je zároveň silná, vyvolává obdiv, ale až poté, co si vybudovala důvěru. V takovém případě se síla stává darem, a ne hrozbou. Zanedbávání budování důvěry, tj. sociální dovednosti vede k situaci, kdy nikdo nevěří protějšku jako člověku. Tak je tomu v naší společnosti. V ní se šíří strach, budují se oddělení bojující proti ruské propagandě, a tím se nepřímo potvrzuje slabost západního profesionálního zpravodajství a publicistiky.

Proto stačí laikovi se zeptat, zda by NATO nebo USA nabídly v době rozvíjejícího se nepřátelství k Rusku nějaké klíčové dokumenty jenom proto, že si je pan (ruský) velvyslanec přeje, nebo oba velvyslanci přejí, aby je mohl každý podle svého případně přepsat, nebo zneužít. Stačí se seznámit s neukončenou kauzou sestřelení MH 17 nad Ukrajinou. Pravděpodobně každý člověk se špetkou selského rozumu porozumí a uvědomí si, že jde o divadlo, licoměrné představení vyšší kategorie, kterou ale opět s největší pravděpodobností ukončí Rusko, až přijde hodina pravdy.

Ta ještě nepřišla. Ale pomalu se blíží z několika stran, nejenom v případě MH17. V pondělí dostane holandská velvyslankyně od Ministerstva zahraničních věcí RF nepříjemné otázky o ignorování ruských informací při vyšetřování. Ty jsou spojené se zásadou řízení a rozhodování o každém sporu a tím s principem práva: Audiatur et altera pars– je třeba vyslyšet i druhou stranu.

Podobně je tomu s ignorováním sestupu USA a EU z trůnu vůdců na pozici spolu-vůdců, včetně boje proti IS, boje za zachování své politické, vojenské a finanční role, a se snahou ignorovat vzrůstající vliv Islámu mimo svá původní území. Na tomto místě se mi nabízí možnost upozornit na skutečnost, že Islám není náboženství, ale cesta a závazek ke spravedlnosti. Obsah arabského Din to dokazuje, podobně jako islámské učení dokazuje, že je alegorické. Nebo skutečnost, že nikáb symbolizoval nejvyšší status. Proto jej nosila v Persii jenom šlechta. Že nikáb dnes nosí v jiných zemích, je následkem šíření Islámu. Není pochyb, že islamizace, terorismus a pokrytectví ve společnosti představují výzvu nejenom pro Evropu, včetně ČR, ale i pro Rusko. Již proto by měla EU spolupracovat s Ruskem na odstranění tohoto pokrytectví. Proč tomu tak není, mnozí vědí. Nezodpovězenou otázkou ale je, kdo tu výzvu zvládne lépe.

Při hledání odpovědi doporučuji všem zainteresovaným v důstojném životě si uvědomit definici kulturního pokrytectví, kterou formuloval Sigmund Freud (1856–1939), a obsah díla amerického sociálního psychologa Leona Festingera (1919–1989). Festinger je známý svou teorií kognitivní disonance (z roku 1956), a teorií efektu blízkosti (říká, že fyzická blízkost je často mnohem více sociálně určujícím faktorem než blízkost názorová či světonázorová).

Pokrytectví hodnotí křesťanství jako hřích, Islám jako větší hřích než nevěru (přisuzuje mu tři hlavní příznaky – lež, nedržení slova a nechránění svěřeného), a Judaismus jako negativní a špatný čin (וַיִּשְׂנְאוּאֹתוֹוְלֹאיָכְלוּדַּבְּרוֹלְשָׁלֹם).

Proto je nutné, aby se jakýkoliv velvyslanec a politici zbavili pokrytectví, aby mohli na veřejnost působit jako důvěryhodné osoby, které vědí, že informace, pochází z lat. in-formatio, představuje proto utváření, ztvárnění vztahu a jeho kvality. Při srovnání bude po té čtenáři jasné, co znamená formulace Gregory Batesona (1904–1980): informace je ten rozdíl, na němž záleží… mapa není totéž co krajina a název není totéž co označovaná věc. Já doplňuji: každý má právo na vlastní názor, ale každý má současně i odpovědnost za to, co vlastní názor představuje. Souhlasu netřeba.

Globální bohorovný mocipán, způsobil bezpočet brutálních a nesmyslných válek od Koreje, Vietnamu, Srbska, Iráku, Afghánistánu či Libye a Sýrie, a inicioval vznik Islámského státu a byl u zrodu největší běženecké invaze od konce 2. sv. války...A víte kdo to je?

$
0
0
Břetislav Olšer
2.10. 2016 Rukojmí
Zde je odpověď proč prezident Miloš Zeman dal přednost účasti na,, Dialodu civilizací" na Rhodu před pohřbem svého přítele Šimona Perese, kterého se zúčastnil Barak Obama! Když to naše média nevědí a hodiny diskutují se svými politology, atˇ se nás zeptají. Rádi poradíme. Nejsme ovce ! Jel pokračovat v započaté mírové politice Šimona Perese.Prezident Zeman řekl:,, Je možné vést dialog s těmi, kteří mají rádi různá jídla, ale není možné diskutovat s nacismem, není možné vést diskusi s Islámským státem, není možné diskutovat s těmi, kdo chtějí jako sociální rakovina zničit existující civilizace. Jestliže budeme v našich diskusích zavírat oči a říkat, že všichni jsou mírumilovní a chtějí spolupracovat, tak to bude až příliš nebezpečné. Protože anticivilizace se ničí zbraněmi, a ne dialogem…“

Prezident Miloš Zeman má v Izraeli dobré renomé už léta. Jako premiér se tam v létě 2002 odmítl setkat s Jásirem Arafatem a podělil se o svůj názor na něho: „Vypadá-li někdo jako kachna, chodí jako kachna a kváká jako kachna, pak je to kachna.“ (Rozuměj: terorista.) To se v Izraeli líbilo napříč politickým spektrem.

Rozvířil vlny veřejného rovněž míněním, když srovnal Arafata s Hitlerem; dodnes nelituje tohoto svého výroku, ale je opatrný ve vyjadřování o současném předsedovi Mahmúdovi Abbásovi.




Pro izraelský deník Jediot Achronot mj. řekl: „Teroristy a diktátory vždy srovnávám s Hitlerem. Mahmúd Abbás je zcela jiný politik“ a objasnil. „Ctím vaše právo vést s ním rozhovory. Na druhou stranu, Hamás, který je teroristická organizace – nevím přesně, co si v Gaze myslí o autoritě Mahmúda Abbáse a jaká je politická síla Hamásu v Judeji a Samaří, proto si myslím, že jeho situace je velmi problematická.“http://www.rukojmi.cz/clanky/2567-neni-zadne-lepsi-reseni-nez-existence-dvou-statu-zidovsky-stat-izrael-a-arabsky-stat-palestina-znel-program-simona-perese-ktery-zemrel-ve-veku-93-let-a-byl-v-patek-pohrben-na-herzelove-hore




Prezident Zeman musel v těchto dnech zvažovat, zda jít vzdát úctu zemřelému mírotvůrci Peresovi, nebo být na konferenci "Dialog civilizací" na Rhodu, kde mohl šířit myšlenky Peresovi velmi blízké. Ten byl totiž jako levicový politik Strany práce příznivcem izraelského hnutí Shalom Aschav - Mír hned, jehož logickým mottem bylo: "Mír můžeš uzavírat pouze s nepřáteli..." Navíc si nedokáži představit, že by se na pohřbu měl Zeman setkat s prezidentem USA Obamou, který má krev milionů nevinných lidí na svých rukách jako důsledek politiky Spojených států a potažmo NATO...http://www.rukojmi.cz/clanky/2500-kdysi-se-usa-chvastaly-ze-rozbombarduji-vietnam-do-doby-kamenne-dnes-se-o-to-pokousi-znovu-ale-uz-jde-o-rozbombardovani-do-doby-kamenne-celeho-sveta




Nejsou to náhodou západní spojenci v čele s USA, kteří vždy vtrhnou do nějakého státu, vyrabují jeho ropu a zlato, aby pak po sobě nechali spálenou zemi s miliony mrtvých vojáků a civilistů…? Ty Spojené státy, jejichž prezident Obama tvrdí, že jsou silnější než kdykoliv předtím, aniž by vzal na vědomí, že má v zemi už několik let vzpouru černochů; od Fergusonu, přes Baltimore až po Milwaukee, od Los Angeles, přes New Orleans až po New York, nepokoje jsou též ve státech Louisiana a Minnesota či v texaském Dallasu, povolána byla i Národní garda… https://www.google.cz/search?q=ferguson+riots&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ei=7Rh3VNTVFOT4yQOu0oKQCQ




Nesmíme zapomenout ani na Afghánistán, kde vznikl základ současnému Islámskému státu i s pomocí.jeskynní pevnosti Tóra Bora, což bylo pevnění Al-Káidy a Tálibánu; několikapatrový jeskynní komplex zásobený elektřinou z hydroelektráren na horských potocích, tedy komplex schopný zajistit ubytování pro více jak 1 000 bojovníků. Šlo o soustavu jeskyní v Bílých horách na východě Afghánistánu v provincii Nangarhár. Leží asi 50 kilometrů východně od Chajbarského průsmyku a 10 kilometrů severně od hranic s pákistánskými kmenovými územími. Byl zde také velký sklad munice jako třeba střely FIM -92 Stinger, vyřazené v roce 1980. Objekt byl vybudován v místních jeskyních za pomoci CIA na počátku 80. let proti Sovětům... Bush ml., Cheney i Riceová věděli o brutálním mučení a libovali si

Kořeny dnešního syrsko-iráckého terorismu IS-DAEŠ, resp. na počátku teroristické sítě Al-Káida, sahají do první poloviny 80. let 20. století, kdy se v Afghánistánu začal formovat odpor proti sovětské okupaci organizovaný arabskými mudžáhidy, kteří se těšili podpoře USA. Na konci 80. let zakládá Usáma bin Ládin, zámožný podnikatel ve stavebnictví, organizaci Al-Káida a rekrutuje do ní mudžáhidy z Afghánistánu. Že nebyl agentem CIA? Možná, nicméně bojoval proti Sovětům stejně jako CIA...




Je všeobecně známo, že tamní mudžáhidé byli podporováni ze strany Spojených států, které tak činily pomocí organizace ISI (pákistánská rozvědka). Ze Spojených států přicházel materiál a peníze za 3.2 mld. USD. V době nejvyšších dodávek to představovalo až 65 000 tun zbraní ročně. Bylo dodáváno téměř vše. Od pistolí a pušek přes minomety a bezzákluzová děla až po střely země-vzduch FIM-92A Stinger. Nutno podotknout, že CIA nebyla nadšena z uvolnění těchto střel pro afghánské vzbouřence mudžahedíny. Nakonec se ale musela podvolit nařízení Kongresu USA. Porážka SSSR hrála prim…

Resumé: V Kábulu se o odchod sovětských vojáků, jichž tam padlo na 15 tisíc, přičinila CIA a Usámo bin Ládin se svojí Spojenými státy postavenou nedobytnou pevností Tora Bora. Zapomněl též asi, že Sověti bojovali proti mudžahedínům, z nichž vznikl Tálibán, potažmo dnešní Islámská stát. Kdyby před více než třiceti lety USA nechaly SSSR zničit kořeny terorismu, nebyly by dnes potíže s ISIS, ani s běženci. Ostatně, Obama si jistě vzpomene na své africké kořeny a život v největším islámském státu Indonésii…

A to vše byly důvody, proč vzdal prezident Zeman upřímně pouze na dálku pietu zemřelému Peresovi, aby na Rhodu pokračoval v jeho mírovém snažení...




Proto prezident Miloš Zeman na zářijovém Dialogu civilizací také řekl: „Nyní jsem dočetl jednu knihu od jednoho německého novináře, Deset dní v Islámském státu, a tam jeden z vůdců Islámského státu mluví o tom, že je nutné zabíjet nevěřící. A jestli bude třeba, zabijeme 100 milionů lidí, 200 milionů lidí, 300 milionů lidí. To je větší počet obětí než těch, které zabili nacisté. Jistě, že můžete říct, že je to šílenství, ale pokud jste si přečetli Mein Kampf Adolfa Hitlera, tak ten také chápali jako úplné šílenství a ono se skoro vyplnilo.

V abstraktu svého projevu jsem si dovolil jeden vtip, řekl jsem, že můžeme vést dialog s lidmi, kteří mají rádi různá jídla, můžeme také diskutovat s vegetariány. Ale nemůžeme vést diskusi s kanibaly, protože pro kanibaly jsme my sami jejich jídlem. A tento rozdíl, na jedné straně vegetariáni a na druhé straně kanibalové, se v některých případech nevejde do rámců naší diskuse, a to je ta hlavní chyba. A já navrhuji pojem anticivilizace, a možná, že je to konkrétní analogie s antihmotou ve fyzice…" dodal.




A pokračoval slovy: ..."Chtěl bych připomenout, že tak zvaný Islámský stát před několika lety měl vliv jenom na šest zemí, a to v tak zvaných failed countries. Nyní už ovlivňuje třicet pět států. To je něco jako sociální rakovina, a tato rakovina má svoje metastázy. Radujeme se z toho, že v Iráku nebo v Sýrii Islámský stát ztrácí několik městeček, ale zapomínáme na to, že například v Afghánistánu vzniká nový Islámský stát pod vedením Tálibánu. A moje otázka je, jaký je rozdíl mezi Tálibánem, Al-Káidou, Islámským státem, Boko Haram a dalšími teroristickými organizacemi?

To znamená, že je možné vést dialog s těmi, kteří mají rádi různá jídla, ale není možné diskutovat s nacismem, není možné vést diskusi s Islámským státem, není možné diskutovat s těmi, kdo chtějí jako sociální rakovina zničit existující civilizace. Jestliže budeme v našich diskusích zavírat oči a říkat, že všichni jsou mírumilovní a chtějí spolupracovat, tak to bude až příliš nebezpečné. Protože anticivilizace se ničí zbraněmi, a ne dialogem…“ http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Prezident-Zeman-na-Rhodu-S-anticivilizaci-jako-je-IS-se-mluvi-zbranemi-Hitleruv-Mein-Kampf-jsme-take-nebrali-vazne-456083

Vraťme se však v čase o rok zpátky... Když ke zrušení protiruských sankcí, které jsou překážkou k dialogu mezi státy, vyzval na řeckém Rhodosu prezident Miloš Zeman, dostal od médií pěkně “za uši”. Čtyřdenní konference Dialog civilizací totiž pořádá bývalý šéf ruských železnic Vladimir Jakunin, prominentní politik a blízký přítel prezidenta Vladimira Putina, nyní senátor za Kaliningradskou oblast. Je třeba podle Zemana odstranit sankce, které jsou nejen zbytečné, ale i rozporuplné. Vyvolávají opačný efekt, než jejich autoři očekávají. Mezi civilizovanými státy je třeba rozvíjet dialog založený na principu výměny lidí, výrobků, kapitálu a samozřejmě informací bez jakékoli cenzury. Ještě víc si tím proti sobě popudil tzv. české umělce, co vypsali další petici, že není jejich prezident a proto ať raději abdikuje. Jak jsem obdivoval komunistobijce, co sloužil tajným službám a KSČ?




Prezident Zeman s ministrem Lavrovem...

Ve svém komentáři Martin Fendrych nenechal na prezidentu Zemanovi a jeho Rhodu nit suchou: „Z Miloše Zemana začíná běhat mráz po zádech. Kremelský mráz. Už je dobře známo, že místo na Valné shromáždění OSN zavítal raději na řecký ostrov Rhodos, na konferenci s podezřele nabubřelým názvem Dialog civilizací. Pořádá ji Světové veřejné fórum (také zvláštní jméno) a muž, který se chlubí, že pracoval dvaadvacet let v KGB, Rus Vladimir Jakunin..."Stb a CIA
Svítání nad Rhodem... Snímek Břetislav Olšer

Fendrych pokračuje: "Je dobře známo, co je Jakunin zač. Velmi blízký přítel ruského prezidenta Putina. Ač činný ve státní firmě, je to nesmírně bohatý člověk, údajně miliardář. Moskevský jestřáb. Figuruje na sankčním seznamu, který sestavily USA a Austrálie. Zeman ho oslovuje „můj přítel“. Jinými slovy je Vladimir Jakunin ten nejhorší produkt putinismu. Podle mluvčího Hradu Ovčáčka právě s tímto ruským miliardářem vede česká hlava státu na Rhodu bilaterální jednání. O čem? Nejspíš o tom, jak NATO lže a Rusové mluví pravdu pravdoucí. Zeman též dostal na Rhodu ocenění: Mezinárodní cenu Dialog civilizací. Dárek k sedmdesátce. Na Dialogu civilizací byl největší evropskou šajbou..." http://www.youtube.com/watch?v=qtqQeJ315nw

Jaroslav Spurný z Respektu k tomu ještě něco přižvanil: ..."Světové veřejné fórum i Dialog civilizací zároveň nesou mnoho znaků, které prokazují, že jejich skutečnými režiséry jsou ruské tajné služby. Miloš Zeman se už v minulých letech účastnil fóra třeba s šéfem české komunistické strany Vojtěchem Filipem, na Rhodos ho doprovázel legendární plukovník Zdeněk Zbytek, voják, který chtěl v roce 1989 použít proti opozici armádu, zakladatel Klubu Rusko, který je poměrně klíčovou institucí prosazující zájmy Kremlu v České republice..."

Přitom Ing. Zbytek jasně prokázal, že takové nařčení o vojenském zásahu je schizofrenní kolosální lží, vyprovokovanou nenávistí, v tomto případě blahoslaveného chudého duchem Jaroslava Spurného, ovšem pochybuji, že by mu někdy patřilo království nebeské. Ano, paní Jourová, eurokomisařko, co s tím, jak chcete vymýtit z českých médií tuto nenávist a lež...? Německo, které své dluhy nikdy nesplatilo, nemůže Řecko vydírat…

Inu, kdo může za současný krvavý svět? Kdo v rámci své patologické iluze, že je globální bohorovný mocipán, způsobil bezpočet brutálních a nesmyslných válek od Koreje, Vietnamu, Srbska, Iráku, Afghánistánu či Libye a Sýrie, kdo inicioval vznik Islámského státu a byl u zrodu největší běženecké invaze od konce 2. sv. války? Pokud si odpovíte ta tyto otázky, máte okamžitě zcela logické zdůvodnění, proč prezident Zeman zvolil "Dialog civilizací" před účastí na pohřbu svého přítele Šimona Perese...

Islamistický Trojský kůň v Čechách IV.

$
0
0
Yekta Uzunoglu
2. 10. 2016
V tom islamisty žádaném tažení nestoudně zneužívají moji psychicky nemocnou bývalou ženu proti mně a moji šestiletou letou dceru jako rukojmí. Po svém propuštění z vazby jsem si opatřil rozsudek jak německého, tak i rakouského soudu ohledně té zločinecké bandy a předal jsem Josefu Klímovi z TV Nova z pořadu „Na vlastni oči“, seznam ukradených aut. Spolupracovníci Josefa Klímy ty stránky slepili za sebou, dělalo to nejméně pět metrů a to byla jen ta auta, která německá justice dokázala prokázat viníkovi, a co ta, která nedokázali prokázat…. 



Hodnota těch aut činila několik milionů německých marek, orientovali se na ta nejluxusnější auta. Přece oni a jejich pomocníci v Česku měli také právo na luxusní život, že!?

Tak jak jsem si někde přečetl, když lupič aut opakuje své činy několikrát a není přistižen, tak vždy platí pravidlo, že je kryt nějakou složku statní správy odpovědné za bezpečnost samotného státu.
Nurettin Cil pocházel z přímořského města u Černého moře Bafra. Celá oblast Černého moře byla kolonie starodávných reků a dnešní generace těchto reků jsou poturčenci, což je poznat podle fyziognomie těchto lidí a jako poturčenci jsou nejradikálnějšími turko - islamisty celého Turecka. Tato oblast Černého moře je "pevnost" turko - islamistů! Včera jsem se díval na facebookové stránky Nurettina Cila, kde má vyvěšené citáty islamistů. Turko - islamistický radikalismus se dostal do povědomí světa s třemi roky trvajícím terorem Islámského státu! Copak instituce odpovědné za bezpečnost státu neměly vědomosti o turko - islamistickém radikalismu? Případ Nurettina Cila je přesným příkladem pro Česko, příkladem o představách turko - islamistů a o jejich neuvěřitelných praktikách, při kterých byli bezesporu přinejmenším tolerováni jistými složkami státu odpovědnými za naši bezpečnost.

Tyto přinejmenším státem tolerované turko - islamistické bandy nezůstaly jen u krádeží luxusních aut v sousedních zemích ve velkém, ale šli dál! V době, kdy jsem byl umístěn do bezpečnostních cel a odkud jsem den a noc psal všem ústavním činitelům, kde jsem v dopisech popisoval praktiky těchto zločinců, tyto zločinecké mafie s penězi získanými z krádeží aut založily zde v hlavním městě České republiky, které je považováno za srdce Evropy, na tehdejší poměry nejmodernější padělatelskou tiskárnu vůbec. Tam tiskli nejen peníze, ale i bankomatové karty! Zfalšované karty do bankomatů rozdávali do svých sítí v západní Evropě a teprve poté musela německá policie (patrně frustrovaná z nečinnosti české policie) zasáhnout zde v Praze sama! Bezpříkladný postup s ohledem na mezinárodní právo.

Copak ti, kteří mně a další tři nevinné Kurdy zatkli a umístili do bezpečnostních cel, neměli personál, aby zatkli tyto zločince? To musela německá policie sama přijet až sem a zasáhnout? Nebo byli zločinci tolerováni!? Na to by měl odpovědět dnešní ředitel Středočeské policie ČR plk. Václav Kučera, který tehdy byl ředitelem úřadu vyšetřování celé té mně a dalším třem Kurdům vsugerované kauze a když ten spis byl postoupen na Úřad vyšetřování hl. m. Prahy, tak byl povýšen na náměstka ředitele ÚV hl. m. Prahy.

Václav Havel – padouch nebo hrdina ?

$
0
0

Štěpán Forgáč
Tvrdím, že soubojem společenských formací v moderní společnosti nebyl a není souboj demokracie se socialismem, ale kapitalismu se socialismem. Demokracie je v tom nevinně. Není a nikdy nebyla souboje zúčastněna, pouze zneužívána. Žádná ze svobod, které jsme Sametovou revolucí získali není dostačující k praktikování demokracie. 



Došlo jen k nahrazení rozhodování o nás bez nás jinou formou. Z tohoto pohledu se mi Václav Havel jeví jako usnadňovatel návratu kapitalismu – jiné formy rozhodování, o nás bez nás, do Československa. Kapitalismus si nemohl přát a pochopitelně si ho proto hýčkal, lepšího a důvěryhodnějšího jakoby pravdaře a slibovače lepších zítřků. Lid mohl vykročit a také to udělal, v čele se svou novou modlou, svému zmaru vstříc.

Konstatuji, že se záměr kapitalismu – návrat do Československa hladce podařil. Vtrhl do země pod škraboškou svobody a demokracie za nadšeného ržaní naivního, opět obelhaného a zmanipulovaného lidu. Lví podíl na tom má právě Václav Havel.

Nepodstatný Hitler gentleman a podstatná servilita Ferdinanda Peroutky.

$
0
0

Luděk Prokop
2. 10. 2016
Původně jsem nechtěl vůbec na neutuchající přiživování naprosto zanedbatelné, nepodstatné prkotiny ve věci výroku prezidenta o existenci článku F. Peroutky „Hitler gentleman“, jakkoli reagovat. Přestože ignorování podstaty věci, zda Ferdinand Peroutka tvořil či nikoli, servilní, oslavné články na vůdce, Adolfa Hitlera, je hodně iritující. Tím více, čím více hnidopišství bylo kolem výroku prezidenta nahromaděno. To vše, vygradovalo žalobou vnučky F. Peroutky opírající se o „nedostupnost“ článku. 



Vzhledem k řadě vysoce oslavných článků F. Peroutky na vůdce, nejskutečnějšího reprezentanta svého národa Adolfa Hitlera, stává se existence článku „Hitler gentleman“ druhořadou, takřka zanedbatelnou prkotinou. Dávno jsme již navykli tomu, že jsme médii zahrnováni záplavami nepodstatných, nedůležitých a plytkých ptákovin, překrývajících podstatu problémů. Výrobou problémů tam, kde žádné nejsou, k překrývání problémů tam, kde problémy existují. V daném případě vyvstává základní otázka kdo, a proč vynakládá úsilí, (vzhledem k souvisejícím faktům), na plytkou žalobu a soud s prezidentem, respektive s naším státem. Pro informovanost (uvádím bez ověřování tak, jak jsem dnes obdržel v mailu, který mne inspiroval k tomuto psaní). To úsilí vynakládá Peroutkova vnučka Tereza Kaslová, která je rovněž vnučkou Bienerta, kolaboranta a zrádce. Peroutkovu dceru Evu si vzal za ženu Richard Bienert ml., syn Richarda Bienerta st., který byl dne 19. ledna 1942 jmenován v protektorátní Krejčího vládě ministrem vnitra. Od 12. března téhož roku byl zároveň náměstkem ministerského předsedy. Nakonec se 19. ledna 1945 stal krátce do 5. května 1945 i předsedou vlády. Zároveň s funkcí protektorátního premiéra vykonával stále i funkci ministra vnitra. Jako jeden z mála (bylo uděleno cca. 30ks) obdržel vysoké protektorátní vyznamenání – Svatováclavskou orlici III. stupně se zlatým věncem. Byl také členem delegace, kterou koncem dubna 1945 vyslal K. H. Frank na Západ s nabídkou separátního míru a společného boje proti SSSR. Dne 31. července 1946 byl Národním soudem odsouzen za kolaboraci s nacisty. Dne 12. května 1947 byl těžce nemocen podmínečně propuštěn a dožil v ústraní.

Skutečnost, že informace o druhém dědečkovi vnučky, které jde podle jejích slov o čest dědečka („ Vznešeněji řečeno mi ale čest mého dědečka stojí za to, že se budu klidně soudit i roky a nemávnu nad tím rukou,“ řekla Kaslová v rozhovoru pro server Lidovky.cz.), že informace o druhém dědečkovi této vnučky, jsou zasunuty do sféry mlčení, nás samozřejmě nemůže u našich „investigativních - ryze jednosměrných - šťourálků“ nijak zaskočit, neřku-li překvapit.

Miloše Zemana podezírám, že záměrně nechává vygradovat své někdy „újezdy“ jindy „omyly“ takovou měrou, aby lidé, kteří vedle balastu zakrývajících podstatu věci, mají též zájem poznat onu podstatu, aby měli možnost dobrat se k této podstatě. Podařilo se mu to originálně v záležitosti originální umělecké skupiny „Pussy Riot“ bojující svérázným stylem za svobodu národů a méně originálně, v záležitosti F. Peroutky, zásluhou médií i vnučky, bojující za čest jednoho z jejích dědečků.

Vezmeme-li v potaz, že „omyl“ Miloše Zemana (ať již záměrný, nebo neúmyslný), týkající se čtení (nečtení) článku „Hitler gentleman“, při radostném rozpoutání kampaně kavárenskou společností vyústěné do soudního sporu, podstatně více znehodnocuje čest dědečka, než samotného Miloše Zemana, pak nám vnučka slavných dědečků přijde jako oběť kavárny. Když pro nic jiného, pak pro oživení a připomenutí celé škály článků a výroků F. Peroutky, za jehož čest v památce se vnučka statečně pere.

Dále jsou uvedené ukázky tvorby F. Peroutky, vyňaté z článku Redakce Echo24, která získala celé znění písemného zdůvodnění rozsudku týkajícího se sporu o výroky prezidenta Miloše Zemana o Ferdinandu Peroutkovi.

Ferdinand Peroutka je autorem článků s názvy Nový poměr k Německu, Češi, Němci a židé a Dynamický život, z nichž některé ukázky jsou níže uvedeny.

V článku Nový poměr k Německu (který byl v Přítomnosti podle obsahu vydán na konci roku 1938) se Ferdinand Peroutka věnuje novému poměru ve vztahu mezi Německem a Československem a mezi Francií s Anglií a Československem po Mnichovské dohodě a následkům této dohody. A doslovná citace: „My můžeme Němcům beze vší přetvářky a beze vší lsti a se zachováním důstojnosti vyložit, že náš vlastní zájem nás nyní vskutku vede ke spolupráci s nimi.“, a „V loajálním styku s německou říší chceme pracovati pro další život svého národa na prostoru, který nám zůstal.“.

V článku Češi, Němci a židé (který byl v Přítomnosti vydán dne 22. 2. 1939) lze shledat od Peroutky, perel celou řadu.

,,Abych předem řekl, co si myslím: rozdílnost v tónu mezi Čechem a Němcem, hovořícími o židovské otázce, nepochybně spočívá na rozdílné zkušenosti, kterou ti i oni s židovským elementem udělali. Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu.

Článek Dynamický život (který byl v Přítomnosti vydán dne 26. 4. 1939) vyšel u příležitosti padesátých narozenin Adolfa Hitlera. Peroutka v něm zmiňuje Hitlerovy úspěchy, zdůrazňuje, že uvádí fakta a nikoli úsudky na faktech nezávislé, zamýšlí se nad skutečným poměrem německého národa k vůdci (a dospívá k závěru, že Hitler je nejskutečnějším reprezentantem svého národa, čímž se vysvětluje jeho závratný vzestup k moci) a zvažuje, jaký poměr k Hitlerovi mohou mít neněmecké národy, jichž se stal v poslední době „protektorem, ochráncem nebo něčím podobným“. Dospívá pak k závěru, že nikdo nemůže být Čechem a Němcem zároveň a že tedy oba národy mohou mít společné státní představitele, avšak nemohou mít společné národní hrdiny. Tedy Hitler jedněm zůstává vůdcem národním i státním a druhým jen státním, přičemž za české národní vůdce označuje Peroutka prezidenta Dr. Emila Háchu a předsedu Národního souručenství Adolfa Hrubého.

Výslovně pak Peroutka mj. uvádí: ,,Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdinů postavili výše.

Všechno, co se Němcům před deseti lety zdálo snem, učinil dnešní jejich Vůdce skutkem; nasytil velkými kusy německou národní hrdost, utlačenou ve světové válce; položiv připravený meč na západní hranici, zajistil si právo pořádat střední a východní Evropu po svém; jakási nová, ještě nepřehlédnutelná stavba je tu v počátcích; německý Vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa stává se vůdce národů; zbavil západní mocnosti spojenců a vasalů v této části světa; ministři menších států putují do Německa týmiž cestami a přibližně ve stejných hodnostech, jako to činila jejich knížata ve středověku; po šesti letech vlády Adolfa Hitlera stojí celý svět pod dojmem, že vysychající Francie a rozpačitá Anglie jsou odsunovány do pozadí svalnatou rukou Německa, hýřícího mladými silami. Toto vše jsou ne úsudky, nýbrž fakta, nezávislá na úsudcích.

Jest jistá škola v politice, která se domnívá, že lze něčeho dosáhnout, jestliže se budeme na svět dívat přimhouřenýma očima a vidět napolo. Dávám přednost tomu, vidět jasné obrysy věcí – a kéž bychom to byli vždy dovedli! Přimhouřené oči na západě mohou si klásti pochybovačnou otázku, jaký je skutečný poměr německého národa k muži, jenž toto vše pro něj vykonal, a není-li tu možný nějaký snadný rozkol. Jest to otázka lehkomyslná, jaký bývá poměr národa k Vůdci, jenž vyplnil jeho denní i noční přání. Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec.“, a „Závratný vzestup Hitlerův k moci je vysvětlitelný právě jen tím, že jest nejskutečnějším representantem svého národa, že jeho akce se pohybují po starobylých stopách německé vůle k moci.“, a „Pozadím německých myšlenek jest německá síla. České politické metody musí se vytvářet podle našich vlastních poměrů a zkušeností. Jest pravděpodobno, že meč, jímž jiný tak zamával, bychom ani neuzvedli. Proto i když byl napsán Mein Kampf, obsahující vhodnou metodu pro národ velký, členové národa malého budou vždy se musit vracet pro poučení ke svým vlastním klasikům, kteří už před desítiletími promýšleli způsob politické taktiky národa malého. Národní vůdcové mohou vyrůstat jen vždy z vlastní národní půdy.“.

Snad může porovnání závažnosti někdejších výroků Ferdinanda Peroutky, dědečka vnučky Terezky Kaslové, bojující za čest jeho památky, se závažností vyjádření našeho prezidenta o tom, že někdy někde četl článek Ferdinanda Peroutky, pod názvem „Hitler gentleman“, hodně vysvětlovat v souvislosti s dalším obrovským plácnutím do vody, až to opět stříká všude kolem nás, plácnutím médií poplatných kavárenské sešlosti a opět majících z ostudy kabát. Nikdy bych nevěřil, že „svobodná, demokratická“ média, dokáží dohonit a předhonit někdejší média totalitní, v absolutní nedůvěryhodnosti a servilitě vůči těm, kdo je ovládají.

Rusko zapojí do poplachu civilní obrany 40 milionů osob

$
0
0

2. 10. 2016     zdroj a zdroj
Ministerstvo pro mimořádné události Ruska uskuteční celoruské cvičení civilní obrany, jehož se zúčastní více než 40 milionů lidí. Oznámil to ředitel odboru civilní obrany Ministerstva pro mimořádné události RF Sergej Manujlo. "Cvičení se bude konat od 4. do 7. října. Zúčastní se ho více než 40 milionů lidí, více než 200 tisíc odborníků záchranných jednotek, 50 tisíc kusů techniky,"řekl novinářům Sergej Manujlo.


Podle něj budou síly ministerstva pro mimořádné události zapojeny "v plném rozsahu." Jsou to vojenské záchranné a pohotovostní záchranné týmy, horské ozbrojené záchranné jednotky a útvary státní inspekce pro malé lodě, jednotky státní protipožární služby Ministerstva pro mimořádné události Ruska, letectvo.

Podle něj se propracování akcí civilní obrany zúčastní nekmenové pohotovostní záchranné formace. Bude také propracováno oznamování a soustředění vedoucích ministerstev a rezortů na všech úrovních místní správy.

Budou zapojeny i federální orgány výkonné moci, hlavy regionů, orgánů místní samosprávy, bude prověřena "reálnost sestavených plánů pro jednotlivá stadia a připravenost všech sil a prostředků k akci."

Budou propracovány akce, které souvisí s evakuací, s vydáváním osobních ochranných pomůcek, rozvinováním hygienických a očistných středisek. Budou zkontrolována i jednotlivá podřízená zdravotnická zařízení ohledně kvality poskytování péče.

"Kromě toho budou do pohotovosti uvedeny zabezpečovací objekty civilní obrany. Ve spolupráci s regionálními a komunálními orgány budou zkontrolovány systémy nouzového vyrozumění obyvatelstva o výskytu mimořádné události nebo jejího nebezpečí," sdělil Manujlov.

Zástupce ministerstva pro mimořádné události také zdůraznil, že akce budou zaměřeny na propracování všech záchranných operací v případě mimořádných událostí jakéhokoli rozsahu v době míru.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová 

Poslední události v Sýrii a Robertsova mýlka

$
0
0
Croix
2. 10. 2016   Eurasia 24
V českém překladu vyšel článek P. C. Robertse, nazvaný Ten, kdo váhá, je ztracen. A Rusko zaváhalo. I u nás jsme  článek uvedli. Robetrsovy články vždy čtu a považuji je za přínosné a poměrně dobře informované i promyšlené. V tomto případě mi to však nedalo a považoval jsem za potřebné s některými jeho myšlenkami v tomto článku polemizovat.
Myslím, že se ve výše uvedeném textu P. C. Roberts v míře svého nechápání globální politiky mýlí a v důsledku toho se zbytečně poplašně vyjadřuje. Rusové velmi dobře vědí, s kým jednají. Už od 2. světové války se obě strany důkladně znají na všech úrovních svých vztahů. Rusko nebude vystupovat v Sýrii ve stylu, že se s nikým nebude o ničem bavit a nebude jednat o ničem s nikým ze Západu. To nebyla jejich diplomacie ani za studené války, ani za karibské krize.

Nebavit se s někým nepřináší vlastně žádnou výhodu, jen nepříznivou vlastní pozici. Proč tedy nedohodnout podmínky spolupráce a příměří? Pokud se druhá strana opakovaně dopustí podrazu, celý svět to vidí a bere si ponaučení. Američané mohli příměřím něčeho dosáhnout pro „svou“ stranu konfliktu v Sýrii, místo toho se jen shodili.

Jejich postupná (sebe)diskreditace na mezinárodní scéně pokračuje. Je také dobré uvědomit si, že taková dvojakost v jednání znamená pro všechny, že USA mají obrovský vnitřní problém – rozkol elit a z toho pocházející stále větší ochromování jejich jednání. Jestliže skupina, do níž patří Kerry (a třeba Biden, ale taky Trump, tj. globalisté, ale ve smyslu odpůrců výhradně amerického modelu globalizace), něco s Moskvou domluví a druhá skupina zastupovaná jmény jako je Clinton, Bush, Nulland (tj. „národní“ „elity“ USA, které se s první skupinou perou už otevřeně o budoucí moc v USA) to takhle tvrdě shodí, znamená to zásadní politickou krizi v USA. Tohle Roberts nevidí?

Poslední události v Sýrii proto podle mě nejsou až tak velkým problémem pro Rusko, jako spíše znamením velkých problémů uvnitř USA. Putin s Lavrovem dohodou s Kerrym dali najevo, že mají zájem spolupracovat s příslušnou částí globálních elit sídlících v USA na přetváření dosavadního světa jednopólové dominance USA na svět multipolární s více samostatnými ekonomickými a valutovými zónami. To je důležitější než následná sabotáž dohod o Sýrii. Sabotéři tohoto procesu v USA mohou napáchat ještě spoustu /válečných/ škod, ale čas pracuje proti nim.


Viewing all 19126 articles
Browse latest View live