1.9.2015  Sputnik

V Čechách začalo vojenské cvičení NATO Ample Strike ve spolupráci útvarů České armády s armádním letectvem 19 zemí Aliance. Během cvičení budou využity dvoumotorové jednomístné bitevní letouny A-10, vyrobené v USA na základě výsledků vietnamské války k ničení tanků, obrněných transportérů a dalších pozemních cílů.
Cvičení bude trvat do 22. září a během něho přiletí do Prahy generální tajemník NATO, plánuje se jeho setkání s prezidentem Zemanem. Cílem jednání je implementace Akčního plánu připravenosti NATO (Readiness Action Plan), který byl přijat na summitu ve Walesu. Na koho se chystají reagovat Češi s dalšími členy NATO, není tajemstvím. „Rusko straší, ale my se nebojíme",řekl v interview Sputniku vojenský komentátor TASSu Viktor Litovkin.



„Není třeba podléhat poplašným náladám. Ano, každá armáda musí provádět cvičení, to je normální. Je jasné, že NATO předvádí svou sílu a výkon Rusku, ukazuje, že je schopné použít sílu. Ale ve skutečnosti se to neodváží udělat. Není možné bojovat proti zemi, která vlastní raketové jaderné zbraně. To je stejné jako podepsat si rozsudek smrti. A Západ od nás právě očekává ostrou nervózní reakci na své cvičení. Straší jím jak evropské, tak i ruské obyvatelstvo, snaží se zastrašit i naše vedení. Cvičení Ample Strike, americké vojenské konvoje po území evropských zemí, všechny tyto pompézní „výjezdy" a „průjezdy" jsou součástí protiruské informačně-psychologické války. Ale k reálným bojovým akcím nedojde, prostě se neodváží".

Jens Stoltenberg říká, že to právě Rusko provokuje NATO svými nekonečnými vojenskými cvičeními. A oni prý musí odpovídat…

Samozřejmě, Rusko se chystá odrazit každý úder, také pořádá cvičení. Díky tomu, že naše armáda za poslední roky tak zesílila, tak aktivně trénuje, zvýšilo se její bojové umění, objevila se nová bojová technika, se NATO neodváží porušit naše hranice, náš klid. Situace s připojením Krymu, kdy ruští vojáci zajistili svobodný projev vůle krymského obyvatelstva, dokazuje, že jsme schopni usměrnit každého agresora.

Česko zvyšuje vojenské výdaje, což NATO vyžaduje od všech zemí. Účastní se vojenských cvičení Aliance, poskytuje své území k průjezdu amerických vojsk, což nevyhnutelně vede k dalším výdajům. Má to všechno zapotřebí, podle vašeho názoru, malé Česko?

Myslím, že nehledě na pokusy prezidenta Zemana uhájit suverenitu země, si české vedení nemůže dovolit neplnit požadavky Bruselu a Washingtonu. Chápe, jaká je reálná cena nepodřizení se partnerům z NATO. Rychle (jak už se to nejednou stalo v nejnovějších dějinách) zorganizují „barevnou revoluci", lehce a krásně svrhnou současnou vládu. Stručně řečeno, je jednodušší ustoupit než odporovat. Proto i straší obyvatelstvo vymyšlenou ruskou hrozbou a vyzývají, aby vojáky USA vítali jako nejdražší hosty.

Zvýšil se celkový počet vojenských cvičení na obou stranách v tomto roce?




 NATO prudce navýšilo počet bojových manévrů, ale u nás je cifra stejná jako dříve: za minulý rok — jeden a půl tisíce cvičení. Kolik bylo manévrů NATO, neřeknu. Ale vím jedno: lety jejich letadel u našich hranic se staly značně intenzívnější. A narušení z jejich strany více. Jenže oni křičí o zachycení ruských letadel, která létají v neutrálním vzdušném prostoru, a my v analogických případech z jejich strany povyk neděláme. Netrháme si vlasy, i když na základnách u Šiauliaie, u Talinu stále hlídkují letadla NATO, vybavená, mimochodem, jadernými bombami volného pádu. A z Talinu do Kaliningradu a Petrohradu je to pouhých 100 kilometrů… Připomínám, že tyto jaderné bomby umístily USA na šesti základnách v pěti evropských státech — v Itálii, Belgii, Holandsku, Německu a Turecku. Ale my jsme klidní, ačkoliv je jasné, že to bereme v úvahu v plánech použití ozbrojených sil země. Myslím, že náš klid NATO velmi rozčiluje.

A proč?

Stará taktika! Oni nás potřebují zatáhnout do závodů ve zbrojení, rozbít ekonomiku, ovládnout Rusko, jak se říká, bez jediného výstřelu. Ale my pracujeme přesně v rámci vojenského rozpočtu, naplánovaného do roku 2020. A věřte, že máme dostatek prostředků k udržování bojeschopné armády, která dokáže, kdyby se něco přihodilo, odrazit každou agresi.

(foto_ © flickr.com/ Bundeswehr/Jörg Koch, © REUTERS/ David W Cerny a © AP Photo/ Mindaugas Kulbis) 


Vojenská kolona USA v Čechách: thriller pokračuje? 
Na válečné stezce. USA uskuteční výpad na Čechy a Maďarsko

Stanislav Vozka
1. 9. 2015 ProZítřek

Pražské jaro tvoří spolu s husitským hnutím a érou obrození českého národa tři mohutné a nezpochybnitelné pilíře české existence. Pojem Pražské jaro totiž nelze vztahovat jen na krásné a slunečné dny jara roku 1968. Pražské jaro je pojem vztahující se zprostředkovaně k událostem, které doslova prorůstaly celou českou společností od konce padesátých let a které se pozvolna a tragicky uzavřely až velkou čistkou v časných letech sedmdesátých.

Společným jmenovatelem husitství, obrození a socialismu s lidskou tváří je neočekávané a hromadné vystoupení českého národa z historického bahna, které se v našem teritoriu (pravda také s naší vlastní pomocí) v tom kterém období nahromadilo. Ať už jde o bahno vlády Lucemburků (včetně velkého Karla) v kombinaci s evropskou krizí katolické církve či bělohorský mor poněmčování (v režii české katolické šlechty), nebo konečně surová implantace sovětského stalinismu, kterou jsme si odhlasovali ve svobodných volbách.

Po krátkém vzedmutí vlny nadějí, které spíše nechtěně vyvolal dvacátý sjezd KSSS, propadl se Sovětský svaz a jeho evropští satelité do nové, sice ne už tak násilnické, ale o to temnější doby. Doby vlády komunistických úředníků. Na světlou budoucnost socialismu přestali sázet i optimističtí západoevropští levičáci. Ale v té době – zcela mimo logiku světového vývoje - rostl a mohutněl v ČSR (od roku 1960 ČSSR) projekt skutečného socialismu. Vlády lidí a pro lidi.

Léta 1960 – 1967 se vyznačovala většinovou vírou, že transformace totalitního režimu je možná. Do komunistické strany vstupovali i lidé, kteří tu předchozí stranu Gottwalda, Zápotockého a Nejedlého nemuseli. Kdo než my, kdy jindy než teď bylo heslo dne. Přežívající předpisy a nařízení byly nahlíženy s tichou ignorancí. Vznikla česká filmová škola, divadla malých forem. A při přijímání na vysokou školu se nikdo nezajímal o váš třídní původ nebo aktivitu ve Svazu mládeže.

První měsíce roku 68 jen obrátily kabát naruby. To co se dosud skrývalo vespod radostně vyvřelo nahoru, to co dosud vládlo nezaniklo, ale skrylo se v očekávání. Vznikl tak dojem úžasné jednoty, kterou podporoval emotivní vztah občanů k novému stranickému vedení. Tato jednota nepochybně nemohla – ani bez vstupu vojsk – přetrvat věčně. Není však zdaleka jisté, zda by kdy došlo na požadavek zrušení vedoucí úlohy KSČ, pakliže by se transformovala na sdružení občanů, které prostě víc než jiné zajímá politika udržovaná v pružných socialistických mantinelech. Ani dnes totiž nejsme schopni nalézt ideu resuscitace demokratických ideálů bez konstituování hlídacího psa (kterým média rozhodně nejsou a masa občanů ani být nemůže), který bude okusovat lýtka (tak aby to skutečně bolelo) těm, co překračují pravidla slušného chování.

Předpokládaný vývoj politický by byl nepochybně spjat s vývojem ekonomiky, o jejíž budoucnosti se před srpnem mluvilo na veřejnosti hodně, ale jen vágně. Dnešní představy o možném vývoji nepřerušeném invazí už jsou tak svázány s polistopadovou propagandou, že si prostě nedovedeme představit nekapitalistickou, ale kapitalismu konkurence schopnou, cestu. Jde to dokonce tak daleko, že někteří seriózní autoři (Valach) považují socialismus za jakýsi státní kapitalismus. To je – už na první jen popisný pohled – nesmysl. Kapitalismus je samovolně vzniklý evoluční systém, který kromě všeobecně známé (a Klausem zprofanované) ruky trhu zahrnuje mnoho dalších a důležitějších zpětnovazebních mechanismů, které zajišťují jeho homeostázi. Mechanismů, které socialismus neměl, neboť se nedají žádným Šikem naordinovat, musí se evolučně konstituovat – tak jako u každého jiného živého organismu.

Unikátnost československé ekonomiky šedesátých let ale spočívala v jejím totálním zestátnění. Totální státní vlastnictví výrobních prostředků (to družstevní bylo také státní, byť zprostředkovaně) umožňuje uvažovat (dnes už jen teoreticky) o systému, kde by stát vlastnil veškeré materiální výrobní statky a pouze je pronajímal zaměstnancům. Ti by mohli s pronajatým hospodařit odvádějíce majiteli nájem a inkasujíce zisky – nebo také čelíce ztrátám až k bankrotu. Část nájmu by se, jak je to obvyklé, odváděla formou investic do pronajatých prostředků, zatímco intelektuální a finanční aktiva by náležela sdružení zaměstnanců. Takové prostředí by umožnilo jakous takous konkurenci ale zároveň zachovalo silný vliv vlastníka na objem výroby a ceny výrobků. Investiční, vývojová a finanční politika firem by se rovněž přiblížila kapitalistickým standardům, aniž by docházelo k tomu co je na dnešní verzi kapitalismu nejodpornější – k obrovskému hromadění majetku a moci v rukou několika dravců a dehonestaci práce zbylých devadesáti devíti procent.

Už ze stručného naznačení československých perspektiv na konci šedesátých let dvacátého století vyplývá, že Brežněvův strach z kontrarevoluce byl možná překonán Johnsonovým strachem z plíživé socializace kapitalizmu. Faktem je, že pražské jaro nechtěli ani na Západě, ani na Východě. Už to zakládá mimořádnost tehdejšího příkladu, který dala světu malá izolovaná země v srdci Evropy. A sám týden odporu, který začal jednadvacátého ráno a skončil až po návratu Dubčeka z Moskvy je pak faktem, který by si měli uchovávat v myslích všichni čeští vlastenci, zvláště v dnešní době kdy budeme zdá se čelit nevybíravému tlaku staronového protektora.

Vzpomeňme vysočanského sjezdu, který se vzepřel zvůli přímo pod hlavněmi tanků, vzpomeňme hrdinů, kteří padli. A toho, že lidé se nesklonili před okupanty ani po týdnu nepřestávající střelby a výhrůžek. Tito lidé, kteří statečně odváděli úžasnou práci a díky nimž republika žila i pod pásy tanků, byli ale také vykolejení, strachovali se o budoucnost a cítili se ošizeni a okradeni o ideál. Přesto všechno však – a to je další zázrak roku 68 – nebyli naplněni nenávistí. Místo toho hýřili vtipem.

Prokázaná životnost socialistického systému, který v sobě zahrnoval funkční prvky skutečné lidovlády (ne té demokracie, ke které žijeme dnes a kde vládnou volbami posvěcené politické loutky v rukou majetkem mocné elity) je hlavním důvodem proč celé období šedesátých let bylo dáno hned po listopadu 89 do kladby. Takticky tím byly také do pozadí odsunuty disidentské kádry s komunistickou minulostí (Obroda).

V novém miléniu konečně došlo na alespoň faktograficky objektivní popis událostí roku 1968, byť celá slavná léta šedesátá upadala řízeně v zapomenutí. Ne tak letos. Letos přišla nová direktiva. A tak se ze srpna 68 stalo jedna z propagačních paliček, kterými naši novináři tak neotřele mlátí po hlavě ruského medvěda, co si dovoluje odporovat americkému orlu. Svým dílem k tomu ovšem přispěli Rusové sami, když se v duchu stejné manipulativní propagandy, jen otočené o sto osmdesát stupňů, jali přesvědčovat mladou ruskou generaci už bez osobních zkušeností o naší kontrarevoluční minulosti. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.

Immanuel Wallerstein
1. 9. 2015   ProZítřek

Volný obchod je jedním z hlavních manter kapitalismu jakožto historického systému. Volný obchod je kázán jako optimální aranžmá pro rozšiřování výroby, snížení výrobních nákladů a tedy i spotřebních cen, pro zvýšení příjmů celku v dlouhodobém horizontu. To všechno může být pravda. My se to nikdy nedozvíme, protože jsme se nikdy se světem volného obchodu nesetkali. Protekcionismus byl vždy dominantním modem ekonomických vztahů mezi státy.

Ale můžete si myslet – nejsou to státy, kdo neustále ratifikuje smlouvy, které jsou označovány jako smlouvy o volném obchodu? Ano jsou. Ale takové smlouvy nejsou ve skutečnosti založeny na volném obchodu, ale spíše na protekcionismu. Pojďme začít s prvním základním faktem. Neexistuje tam žádná taková věc jako volný obchod, pokud nezahrnuje každý stát do světového systému.

Pokud smlouva zahrnující jakýkoliv počet států funguje pro dva až n-1 států (n je celkový počet států v dané době), znamená to podle definice, že některé státy, jsou vyloučeny z ustanovení této smlouvy. Spojenectví států v této takzvané Smlouvě o volném obchodu ve skutečnosti vytváří protekcionistickou zónu proti vyloučenému státu nebo státům.

Jedním z důvodů, proč to vždycky vypadá tak těžké, aby se státy dohodly na tak zvané smlouvě o volném obchodu je to, že státy mají za úkol vyjednat kompromis. Každý ze států se rozhoduje o tom, která protekcionistická opatření je připraven obětovat vis-à-vis omezené skupině států, které mají být zahrnuty ve smlouvě za účelem získání výhod, které by přicházely do úvahy pokud by jiné státy byly ochotné obětovat svá vlastní protekcionistická opatření.

Můžeme nahlédnout, jak to funguje, podíváme-li se na hlavní jednání, která byla vedena nějakou dobu pod hlavičkou Trans-Pacific Partnership (TPP). V současné době existuje dvanáct států zapojených do perspektivní smlouvy: Austrálie, Brunej, Kanada, Chile, Japonsko, Malajsie, Mexiko, Nový Zéland, Peru, Singapur, Spojené státy, a Vietnam. Tato skupina 12 zahájila jednání v roce 2008 a stanovila termín 2012 pro dokončení. Rok 2012 je za námi. Nyní se tvrdí – v roce 2015 – že současná jednání jsou v závěrečná fázi a pravděpodobně budou dokončena v letošním roce.

Pokud se podíváme na seznam zúčastněných států, je to zvláštní geografický mišmaš. Kromě toho, jsou to země zcela odlišné ve velikosti, HDP a významu ve světové ekonomice. Existuje dlouhý seznam potenciálních dalších zemí, které mohou usilovat o vstup, jakmile TPP bude fungovat. Existují však dvě velmi velké země, o kterých se nemluví ani jako o potenciálních členech – Čína a Indie. Proč tomu tak je?

Stávající a potenciální seznam je samozřejmě založen především na politické, nikoliv ekonomické, úvaze. Nicméně, spíše než diskutovat o politice výběru vnější hranice TPP zóny, pojďme se raději podívat na důvod, proč to trvalo tak dlouho, aby se dospělo k okamžiku, kdy všech dvanáct států bude připraveno k ratifikaci.

Vezměte na otázku, mléčných výrobků. Kanada je chrání. Nový Zéland je vyváží. Kanada se chystá mít volby. Strana, která vede Kanadu dnes, se bojí ztráty v těchto volbách. Proto neexistuje žádný způsob, jak přimět Kanadu k podpisu omezení ochrany svých producentů mléka. Prosperita Nového Zéland však závisí na schopnosti rozšířit prodej mléčných výrobků.

Vezměte další problém, který zahrnuje Nový Zéland. Udržuje své rozsáhlé zdravotní výhody pomocí využívání generických léků. Stejně tak i Austrálie. Farmaceutické společnosti ve Spojených státech se nemohou dočkat, aby zavedly přísná omezení na využívání generik, které ničí příjmy z chráněných léků. Nazývají to „ochranou duševního vlastnictví“ a ta ochrana je eufemismus pro protekcionismus.

Nebo vezměme další problém: tzv otázky lidských práv. Odborové svazy ve Spojených státech tvrdí, že existuje exodus pracovních míst ze Spojených států, protože v jiných zemích jsou podmínky, které zkracují práva zaměstnanců, čímž se snižují náklady na výrobu. Opozice v odborech se spojuje s opozicí skupin bojujících za lidská práva.

K dosažení tohoto cíle však různé jiné země v TPP nebude jen muset slibovat více nechutných opatření, ale skutečně je vymáhat. Politický problém pro Spojené státy je, jak dospět k formulaci, která se bude držet tyto státy v TPP, ale neznepřátelit si přitom takový počet členů amerického Kongresu, který by mohl ohrozit ratifikaci TPP. Zatím se to ukazuje jako obtížné.

Dalo by se pokračovat o ochraně cukru nebo jak definovat, co to je nákladní automobil, vyrobený v rámci TPP zóny. Podstatné však je, že státy TPP nyní ztratily poslední „konečný“, termín pro dohodu. Titulek The New York Times zní „To co mělo být poslední položkou jednání o smlouvě končí zašlápnuto kramflekem“.

Vzhledem k různorodým požadavkům kongresových plánů, i když by nyní bylo dosaženo dohody, žádné hlasování by nemohlo v americkém Kongresu proběhnout před rokem 2016, volební rokem prezidenta. Zdá se přinejmenším nepravděpodobné, že smlouva bude ratifikována. Pokud je to pravda o TPP, o to víc to platí pro trans-atlantickou smlouvu, jednání o které jsou v ještě ranějším stádiu diskuse.

Vracím se k mé fundamentálnímu bodu. Takzvané smlouvy o volném obchodu jsou o odbavení ochranářských zájmů různých stran těchto smluv. Ať dělají co chtějí, je výsledkem vždy anti-volný obchod. Abychom pochopili, co se děje, musíme začít s tímto faktem a podle něj hodnotit jakýkoli návrh, o kterém uvažujeme.



© Immanuel Wallerstein, komentář č. 407, 15.78.2015. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Bryan MacDonald  
1. 9. 2015  Zvědavec

Rusko nechtělo novou studenou válku. Mýtus o „revanšistickém Rusku“ je pohodlným výmyslem. Skutečným problémem je americký intervencionismus.
Běžným Rusům se obecně americká kultura líbí a obdivují ji. Konzumují americkou televizi a filmy. Puberťáci na Sibiři se řídí pouliční módou New Yorku. Dokonce i v izolovaném Jakutsku najdete lidi, kteří dokážou rapovat na Kanye West nebo Jay Z. Mnozí starší lidé umí pár taktů od Elvise nebo Sinatry.
Ve státech opak neplatí. Jen pár Američanů by dokázalo citovat něco z Puškina. Vlastně většina amerických občanů o něm pravděpodobně nikdy neslyšela. Nebo Pasternak. Či Tolstoj. Bohužel, když se zeptáte průměrného Američana na názor na Rusko, je v současnosti nejpravděpodobnější odpovědí něco, co líčí tuto zemi jako jeho nepřítele.

To je velmi, velmi smutné. Obzvláště když si Rusko nepřeje být nepřítelem USA a není hrozbou pro jakékoliv skutečně americké zájmy. Vlastně Rusko není ani hrozbou u většiny věcí, u kterých údajně hrozbou je. Jako například u pobaltských států. Nebo projektu EU.

Nicméně neúnavná protiruská propaganda v amerických korporátních médiích nás přivedla až do tohoto bodu. Americká elita je nyní více sjednocená ve svém pohrdání Ruskem, než kdy během studené války. Během tohoto období byly nesouhlasné hlasy připuštěny. Nyní jsou zcela vyloučeny.

Skutečně, kdokoliv se skutečnými vědomostmi o Rusku je dnes odsuzován jako „Putinova figurka“. Dokonce i akademické těžké váhy jako Stephen Cohen. Takže zde máme bizarní situaci, kdy většinu amerických komentátorů oficiálních médií tvoří lidé, kteří buď v zemi nikdy nežili, nebo tam nebyli již dlouhé roky. Nebo obojí. Pokud by dnes žil starý Joe McCarthy, byl by na CNN každých pět minut.


Odporní neokonzervativci

Fakt, že skuteční analytici Ruska, kteří zemi rozumí, byli nahrazeni neokonzervativními magory, kteří míchají tuto zemi se Sýrií, ISIS a Severní Koreou, je upřímně znepokojující. Rusko není nějakou vojenskou lehkou váhou; je to druhá nejsilnější globální vojenská velmoc. Nebo že by to bylo právě o tom? Rusko je větší a děsivější, než výše uvedené země, a jeho prezentování jako bezprostřední hrozby má pravděpodobně zajistit navýšení vojenských výdajů.

Je rovněž zajímavé poznamenat, že téměř všechny mediální figurky vyzývající ke konfrontaci s Ruskem jsou titíž lidé, kteří tlačili na konflikt s Irákem, Libyí a Sýrií.

Současná atmosféra je toxická. Vztahy Washingtonu a Moskvy jsou na historickém minimu. Média, v obou zemích, toto napětí posilují. Přesto abychom pochopili, kde se nacházíme, musíme nejdříve pochopit, jak jsme se sem dostali.

Americká elita nenávidí ruského prezidenta, Vladimira Putina. Za to, že se opovážil postavit se autoritě Washingtonu, byl označen za zloducha. Po smrti bin Ladena a Saddama si mnozí představovali, že tuto roli zdědí severokorejský Kim Jong-un. Nicméně na rozdíl od Al-Kajdy je Severní Korea příliš slabá a izolovaná na to, aby ohrozila USA přímo. Aby si zachovali vojenský rozpočet, který se od r. 2001 dramaticky zvýšil, potřebují existenční hrozbu. Rusko se jim hodí.

Nebylo tomu tak vždy. Poté, co údajní poskoci bin Ladena zaútočili 11. září 2001 na USA, byl Putin prvním zahraničním vůdcem, který zavolal prezidentovi Georgi W. Bushovi. Nabídl mu to, co USA potřebovaly, a bylo toho mnohem více, než co nabídly členské země NATO. Výzvědné informace, přístup do střední Asie a tranzit přes ruské území. Putin se dokonce připojil k Severní alianci, aby pomohl Americe porazit Taliban. To nebylo u ruské elity populární.

Před Putinem, v 90. letech, se Jelcinova vláda mohla přetrhnout, aby pomohla USA. Skutečně, Jelcin dokonce dal Billu Clintonovi mapu elektronických štěnic na americkém velvyslanectví v Moskvě, jako výraz přátelství. V tomto stádiu mělo NATO pro čelení „sovětské hrozbě“ jen 12 členů.

Jak Bushova vláda ruskou loajalitu odměnila? Pokračovala s rozšiřováním NATO na východ, navzdory ujišťováním daným poslední sovětské vládě, že k tomu nikdy nedojde. Nyní tvoří NATO 28 zemí – a další jsou na čekačce.

Amerika nadále podporovala každou zemi a politika, líčícího se jako potenciální oběť Ruska. Zatímco Putin se pokoušel podpořit novou éru spolupráce, Washington se nedokázal odtrhnout od myšlení studené války. Kreml je špatný, nepřátelé Kremlu dobří.

Po přelomu století měli politici bývalých států SSSR volnou cestu k bohatství. Stačí prostě být co nejvíce protiruský a hle, náhle se objeví peníze a podpora přesahující jejich nejdivočejší sny, to vše díky strýčkovi Samovi. Tento vzorec je neustále opakován. Takže máme bizarní situaci, kde američtí daňoví poplatníci platí přehršel exkomunistů, neonacistů a zkorumpovaných oligarchů v celém bývalém Sovětském svazu.

Rusko zareagovalo tím, že rozvinulo vztahy s vůdci stavícími se proti USA. S Assadem v Sýrii, Chavezem ve Venezuele a Orbanem v Maďarsku. Opět, nelineární kombinace konfliktních levičáků a jejich pravičáckých protějšků. Uprostřed všech těch geopolitických hrátek to připomíná uvolňování napětí mezi Reaganem a Gorbačovem, ke kterému nikdy nedošlo. Řečeno toto, Rusko se doposud zdrželo aktivní podpory nepřátel Ameriky. Pokud americké nepřátelství přiměje Moskvu změnit názor, očekávejte nájezdy na regály s konzervami a další Zátoku sviní.


Placená novinařina

Alias se zdá, že americká agrese se zintenzivňuje. V letošním projevu o stavu Unie prezident Obama uvedl jako nepřítele Ameriky jen jednu zemi – Rusko. Dalším zmíněným nepřítelem byl ISIL.

V dřívějším proslovu také přirovnal Rusko k viru ebola. Škodolibý Obama tvrdil, že ruská ekonomika „je napadrť“ a že tento stát byl izolován. Ani jeden z těchto výroků není pravdivý. Skutečností je, že v mnoha regionech – včetně Asie a latinské Ameriky – má Rusko více přátel, než USA.

Neustávající propaganda redukuje naděje na oteplení vztahů. Obzvláště když nejpopulárnější západní tisk prostě dnes blije vládní propagandu. Opět, stejní užiteční idioti, kteří volali po ilegální válce proti Iráku, nyní upírají své zraky na Rusko. Jako důkaz se stačí podívat na Gekaufte Journalisten (Placení novináři) od německého novináře Udo Ulfkotta. V tomto bestselleru bývalý redaktor Frankfurter Allgemeine Zeitung vysvětluje, kolik báchorek v německých médiích je prostě dodáno CIA.

Zároveň dosahuje nové úrovně protiruská rétorika v USA. Američané jsou bombardováni denní strach nahánějící propagandou o „ruské agresi“. Obzvláště se to line z Fox News a CNN, kde figurky jako generálmajor ve výslužbě Robert Scales jsou ve vysílání denně. Scales nedávno volal po tom, aby Amerika „začala zabíjet Rusy… aby zabila tolik Rusů, že dokonce ani Putinova média nebudou moct zakrýt fakt, že Rusové se vrací do vlasti v plastových pytlích.“

Kupodivu Rusko snižuje výdaje na média. Letos zpravodajská agentura TASS oznámila snížené počtu zaměstnanců o 25% a Rossijskaja gazeta, oficiální státní publikační služba (která též dozoruje Russia Beyond The Headlines a Russia Direct) propustila 10% svých zaměstnanců. Rovněž rozpočet RT je letos v dolarovém ekvivalentu o 46% nižší.


Otřesen, ne podrážděn

Mezitím je Putin pomlouván všude a přirovnávám od Hitlera ke zlosynovi Jamesi Bondovi. Ruský prezident je obviňován z nostalgie po Sovětské svazu. Ve skutečnosti je Putin ruským nacionalistou. Skutečně, jeho politickým mentorem byl Anatolij Sobčak, uznávaný a výřečný odpůrce komunismu. Putinova minulost v KGB je proti němu používána také často. Ve skutečnosti byl prezident nízko postaveným správcem, nikoliv špionem ve stylu Stirlitze (Maksim Maksimovič Isajev Stirlitz, fiktivní sovětský špion, vytvořený Julianem Semjonovem, kdy ho lze nejlépe popsat jako sovětskou odpověď na Jamese Bonda)

Samotný Putin věří, že Západ zavádí vůči Rusku politiku „zadržování“. Dokonce i „stínová CIA“, americká politicko-špionážní firma Stratfor, s tímto hodnocením silně souhlasí. Šéf této agentury, George Friedman, často uváděl, že americkou politikou je zabránit objevení se konkurenční mocnosti v Eurasii. Což prostě znamená, že Washington miluje Moskvu, když je slabá, jako v 90. letech, ale bojí se úspěšného Ruska, které by mu mohlo konkurovat.

Tudíž Kreml nyní chápe, že využití spolupráce se Západem, aby se posílil ekonomický růst, je marnou snahou. To vysvětluje nadšení Ruska hnutím BRICS. Rovněž to vedlo ke zrodu aliance s Čínou, která nemusí být v dlouhodobém zájmu Moskvy. Nicméně Putin si spočítal, že alternativa, pokorně se podvolit Washingtonu, je horší.

Jak vztahy Moskvy a Washingtonu atrofují, jsou nyní ve hře dva scénáře. Amerika může pokračovat v agresi a Putin, podle ruských norem umírněný, se bude cítit nucen oprášit sovětský scénář. To by znamenalo kampaň oko za oko a destabilizaci blízkého amerického zahraničí, tak jak to učinil Washingtonu, či se o to pokusil, na Ukrajině, v Gruzii, Arménii a Moldávii. Mnohem lepší možností by bylo, kdyby USA couvly a pokusily se o opětovné sblížení s Moskvou dříve, než se současná zatrpklost stane systémovou.


American, Not Russian, Aggression is the Real Problem vyšel 30. srpna 2015 na ICH. Překlad v ceně 553 Kč Zvědavec.

– Pozorovatelka –
1. 9. 2015 AENews

Ukrajinský parlament dnes schvaloval ústavní změny, které dávají donbaské samosprávě rozsáhlé pravomoci, jako neodvolatelnost zvolených zástupců, svobodné užívání ruštiny či právo na vytváření vlastních bezpečnostních struktur. Změna ale Donbasu nepřiznává speciální status, po kterém volají separatisté, protože neumožní federalizaci země.

Změny v ústavě radikálové pochopili jako zradu ukrajinských zájmů a jejich útok se obrátil proti Porošenkovi v panice, že pod tlakem Evropy daruje kus Ukrajiny Putinovi. Jednání a hlasování o decentralizačním zákoně se dělo v napjaté atmosféře za skandování „Hanba!“ Předsednickou tribunu zablokovali zastupitelé z Radikální strany.

„Nemůžeš poslouchat Západ a měnit ústavu v době války a tak zrazovat národní zájmy Ukrajiny“,– volal radikál Jurij Šukevič, syn velitele Ukrajinské povstalecké armády.

„Je to opravdu decentralizace anebo posilování autoritářství na Ukrajině?“– ptal se Šukevič. „Nám říkají, že chceme jednotný stát, jediný ukrajinský jazyk a teď nám nabízejí dodržování dohod z Minska. Nemůžeme měnit ústavu v podmínkách války s Ruskem, se kterým opravdu bojujeme. Zvláštní postavení, ale oni mají místní vládu, mají svou vlastní policii, soudy, státní zástupce, daně. Určují, jaký jazyk budou používat a mají nárok na zvláštní vztah se sousedními regiony Ruska. Takže, možná tam zítra otevřeme velvyslanectví? To je – zrada ukrajinských národních zájmů".
Pro stovky demonstrantů před budovou se jednání o návrhu ústavních změn stalo signálem k útoku na budovu. O pořádek se snažilo 3500 policistů. V potyčkách a po výbuchu granátu zemřel jeden příslušník policie, hlášeno je asi 100 zraněných.

zdroj zde

 

Útoky radikálů byly zbytečné – víkendové telefonáty Merkelové a Hollandeho Putinovi (zde) skončily tím, že volby v Donbasu, plánované na podzim letošního roku, budou považovány za porušení Minských dohod a jednání se nenesla v pohodovém duchu. Zároveň Porošenko zdůraznil, že nikdy nepřizná Donbasu zvláštní status, jelikož „lidé si jej zvolili proto, aby udržel Ukrajinu celistvou“(zde). Takže žádné dobré zprávy a kolem voleb může být opět rušno.

Úpravami ústavy Porošenko nesleduje víc, než „jako“ vstřícnost vůči Donbasu a Minským dohodám.

Stanislav Blaha

1. 9. 2015    E-republika

Střílení demonstrantů na kyjevském Majdanu bylo operací pod falešnou vlajkou. Další důkazy, které budou ukrajinská a západní masmédia ignorovat.

Již před rokem jsme na e-republice publikovali článek Na Majdanu stříleli zločinci a zabíjeli demonstranty zezadu. Nyní se analýzy nezávislých médií potvrzují dalšími způsoby. Ivan Katchanovski je kanadský vědec ukrajinského původu a učí na Katedře politických věd Ottawské univerzity. Na svém facebookovém profilu nedávno zveřejnil další svědectví a výsledky svého výzkumu, který potvrzuje, že střílení demonstrantů na kyjevském Majdanu bylo operací pod falešnou vlajkou.

Tento nový videosestřih z 20. srpna ukazuje časy, v nichž bylo zabito 45 ze 47 padlých tzv. "nebeské roty". Je sestaven na podkladě dosud nezveřejněných částí videozáznamů a informací, které především poskytli příbuzní obětí a aktivisté Majdanu. Toto video poskytuje nové důkazy, že demonstranti byli zastřeleni z míst, které kontrolovali příznivci Majdanu a že oficiální vyšetřování je z tohoto důvodu falšováno a jeho výsledky utajovány.

Například údajná pozice Anatolije Žalovahy na tomto videu několik vteřin před smrtícím výstřelem v 9:43 hod. a na nové fotografii těsně po jeho zabití a svištění kulek během jeho zabití prokazují, že Žalovaha byl smrtelně postřelen z pušky z Majdanem kontrolovaného hotelu Ukrajina. Nebyl tedy zabit z kalašnikova některého z příslušníků Berkutu, kteří byli na barikádě před ním. Kulka vletěla do zadní části jeho helmy a svědectví jeho kolegy ukazují, že Žalovaha byl zasažen zezadu, tedy od hotelu. V tomto článku byl také zveřejněn závěr oficiálního vyšetřování, že Žalovaha byl zasažen tou samou zbraní jako dalších deset demonstrantů.

Vyšetřování Majdanu nedávno odhalilo, že Andrij Sajenko a Maxim Šymko byli zabiti tou samou zbraní z hotelu Ukrajina, jeden v 9:08, druhý v 9:07 hod. Výše zmiňovaný videosestřih potvrzuje Katchanovského analýzy času a místa jejich zabití. Klíčové informace o identitách ostatních demonstrantů zabitých tou samou zbraní jsou stále utajeny.
 

Svědectví demonstrantů z Majdanu

Videosestřih obsahuje i dříve nezveřejněné útržky z hojně publikovaného videa, které bylo natočeno aktivistou Svobody z hotelu Ukrajina. Tyto klíčové části videa ukazují okamžiky zastřelení Kemského, Kornějeva a Ščerbaťuka. Video také poprvé ukazuje, že Valerij Opanasjuk byl zabit v 9:28 na tom samém místě jako čtyři již zmiňovaní demonstranti. Videosestřih upřesňuje okamžik zabití Opanasjuka na 9:24 hod. Žalobci při procesu tvrdili, že Opanasjuk byl zasažen do hrudníku a Bajdovskyj do žaludku. Pozice obou těchto demonstrantů v okamžiku, kdy byli zastřeleni ukazují na snajpry v hotelu Ukrajina. Toto video potvrzuje závěry Katchanovského studie a výpovědi svědků z Majdanu, že tito demonstranti byli zabiti snajpry z tohoto hotelu a ne příslušníky Berkutu, kteří byli ozbrojeni kalašnikovy.

Na tomto dosud nezveřejněném videozáznamu říká Serhij Trapezun, že byl zraněn z hotelu Ukrajina nebo možná dvoupatrové budovy nalevo (ulice Horodeckého), když se s několika dalšími demonstranty pokoušeli odnést Oleha Ušněvyče. Katchanovského analýza ukazuje, že Ušněvyč byl postřelen v 9:43 až 9:44 za zdí, která dokonale chránila jeho, Trapezuna a několik dalších protestujících před střelbou z vládních pozic. Řekl, že šly zvěsti o tom, že Ušněvyč byl postřelen z pistole z nějakých deseti metrů za křovím. Oficiální vyšetřování zjistilo, že jeden z demonstrantů byl zabit pistolí, ale klíčová informace o jeho identitě nebyla zveřejněna. Obžaloba jednoduše vynechala zabití Ušněvyče a osmi dalších demonstrantů.

Trapezun ve svém rozhovoru během hospitalizace v Izraeli řekl, že viděl snajpry střílející na demonstranty ze střechy hotelu a z hotelového pokoje. Na proslulém videu z masakru je vidět, jak jeho ruka ukazuje na hotel poté, co byl zraněn. Videosestřih ukazuje, že někteří demonstranti byli zabiti na tom samém místě a ve stejném čase. Video s Trapezunovým interview bylo bývalou kozáckou skupinou majdanské sebeobrany promítáno v soudní budově po jedné výpovědi týkající se majdanského masakru. Šymko byl její člen. Je to další důkaz, že obžaloba, média i protestující vědí, že skuteční snajpři byli v hotelu Ukrajina a dalších Majdanem kontrolovaných lokalitách.

Dosud nezveřejněná část videa ukazuje, že Roman Točyn byl v 9:47 hod., kdy byl střelen do hlavy, údajně do spánku, za stromem, který ho kryl před Berkutem. Demonstranti z Majdanu řekli, že Točyn a Volodymyr Žerebnyj, který byl metr od něj zabit v 9:44 hod., byli postřeleni odstřelovači z hotelu a že dva snajpři z hotelu a Kinopaláce byli později chyceni demonstranty (1:50).
Dříve vystřižená část videa aktivisty strany Svoboda ukazuje, že Jurij Paraščuk byl zády ke Kinopaláci a hotelu Ukrajina, když byl střelen do temene hlavy v 9:48 hod. Vládní vyšetřování také zjistilo, že byl střelen do hlavy zezadu, ale z jeho zabití obvinilo zvláštní jednotku Berkutu, která byla na druhé straně.
Tento videosestřih nezávisle upřesňuje konkrétní jména a konkrétní místa zabití 42 demonstrantů, jež byl Katchanovski schopen ve své studii ztotožnit. Navíc poprvé veřejně označuje konkrétní časy a místa zabití Heorhie Aruťuňana, Oleksandra Bratuška a Bohdana Ilkyva. Videosestřih identifikuje Oleksandra Bratuška jako maskovaného demonstranta zastřeleného v 9:10 hod. na schodišti vedoucím ke Kinopaláci. V okamžiku střelby stál zády k postupujícímu Berkutu, zraněn byl do hrudi, což bylo potvrzeno obžalobou během soudu a je vidět na fotografiích. To potvrzuje, že tento demonstrant byl zastřelen z oblasti pod kontrolou Majdanu, pravděpodobně z blízkosti budovy Ukroopsilky na Kreščatyku. To by vysvětlovalo zdánlivě iracionální událost, kdy demonstranti hodili Molotovův koktejl na velký balkon této budovy několik sekund po jeho zastřelení.

Tento nový videosestřih obecně potvrzuje přesné časy nebo časové intervaly zabití konkrétních demonstrantů z Katchanovského studie. Rozdíly nepřevyšují několik sekund pro přesný čas či několik minut pro časový interval zabití. Soudní proces týkající se Majdanu prokázal, že oficiální vyšetřování nestanovilo tak přesný čas a místo zabití asi poloviny z 39 demonstrantů, z jejichž zabití byl obviněn Berkut. Videopřehled však také odhaluje, v souvislosti s dosud nezveřejněnými informacemi, mnohem přesnější časy zabití několika demonstrantů, jako jsou Eduard Hrynevyč a Anatolij Žalovaha. Časy zabití těchto dvou demonstrantů byly odhadnuty v Katchanovského studii založené na fotografiích označených časem vytvořených po jeho zabití, o nichž informovali jejich příbuzní a svědci. Čas zabití Žalovahy byl konkrétně stanoven podle fotografie polského novináře, který za ně dostal polskou cenu za nejlepší fotografii.

Tato nová odhalení o zabití Žalovahy a dalších demonstrantů jistě nenajdete v mainstreamových médiích na Ukrajině a na Západě.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč
Pokud chcete na provoz webu E-republika přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce E-republiky.cz. Děkujeme!

Související články:

• Oficiální závěr z Kyjeva: Na Majdanu nezabíjel Berkut
• Na Majdanu stříleli zločinci a zabíjeli demonstranty zezadu
• Ukrajina? Za vším hledej peníze
• Prohraná důvěra OBSE na Ukrajině
• Konec pučistů v Kyjevě I. aneb Vláda janičářů
• Dobrá rada budoucím masovým vrahům: Učte se od Ukrajiny
• Na Majdanu stříleli zločinci a zabíjeli demonstranty zezadu
• Ukrajina lže o Ukrajině
• Armády obou republik Novorossije útočí na všech frontách
• USA investovaly do "demokratizace" Ukrajiny 5 miliard dolarů

František Ringo Čech

V pátek 28. srpna byly v Řecku zveřejněny tři průzkumy volebních preferencí. Všechny staví do čela pelotonu Koalici radikální levice (Syriza). V porovnání s parlamentními volbami 25. ledna, kdy získala více než 36 procent hlasů, jakož i s předchozími průzkumy provedenými před 13. červencem, však Syriza výrazně ztrácí.

Institut ProRata, který zkoumal rozpoložení voličů pro list Efimerida Ton Syntakton, zjistil, že z tisícovky dotazovaných respondentů je 23 procent ochotno podpořit Syrizu a 19,5 procent konzervativní Novou demokracii (ND). Strana Lidová jednota, která vznikla teprve minulý týden odtržením poslanců Levé platformy od Syrizy na protest proti kapitulaci Tsiprasovy vlády před třetím memorandem Trojky, má podporu 3,5 procenta občanů a zůstala by tedy parlamentní stranou, tentokrát potvrzenou demokratickým mandátem. Nezávislí Řekové (Anel), kteří jsou součástí vládní koalice vedené Tsiprasem, by obdrželi jen dvě procenta hlasů a nepřekročili by tak tříprocentní práh nutný ke vstupu do parlamentu. V porovnání s předchozí studií ústavu ProRata z počátku července si Syriza pohoršila absolutně i relativně: tehdy byl poměr mezi Syrizou a Novou demokracií 26 : 15. Celá třetina voličů, kteří podpořili Tsiprasovu levicovou stranu v lednových volbách, nyní říká, že si není jista, zda tak příští měsíc opět učiní. Více než 25 procent všech řeckých voličů se označilo za nerozhodnuté.

Lídr Lidové jednoty Panagiotis Lafazanis (vlevo) v rozhovoru s šéfem Syrizy Alexisem Tsiprasem.

Z průzkumu vyplývá, že 64 procent respondentů má za to, že Alexis Tsipras se rozhodl špatně, když vyprovokoval předčasné volby. Naproti tomu je však 68 procent Řeků pro setrvání země v eurozóně, a to „za každou cenu“, včetně zostřené politiky úsporných opatření. „Odpovědi na položené otázky vedou k závěru, že předčasné volby budou znamenat značné ztráty pro [bývalého] premiéra [Alexise Tsiprase] a pro Syrizu,“ uvedl deník.

Podle dalšího průzkumu, provedeného ústavem Metron Analysis, může Syriza počítat s 29 procenty, Nová demokracie s 27,8, krajní pravice Zlatý úsvit s 8,3 a centristická strana Potami (Řeka) se 6,7 procenta voličských hlasů. Lidová jednota by získala 4,1 procenta voličů a Nezávislí Řekové by nedosáhli ani na jedno parlamentní křeslo.

Třetí průzkum, který provedl institut Marc pro Alpha TV, odhlíží od nerozhodných voličů, když dává Syrize 25,3 a Nové demokraxii 23,2 procenta hlasů. Lidová jednota zklamaných „exsyrizanů“ by získala 3,8, středová Potami 5,8 a neonacisté Zlatého úsvitu 5,5 procenta voličů.

Ivo Šebestík
1. 9. 2015  AltPres

A jste to vy, a jedině vy, komu firma chce vyjít všemožně vstříc, neboť na vašem blahu jí záleží...



Někteří lidé jsou zdvořilí, laskaví, příjemní a úslužní jaksi od povahy, takže je radost se s nimi potkávat. Existuje však ještě jeden druh zdvořilosti, který by snesl označení „firemní“. Známe jej všichni. Obrátí se na vás zástupce nějakého dodavatele čehokoliv, zejména služeb, a hle, on to sám Jan Zlatoústý.

Med mu odkapává ze rtů, jak se snaží vymámit z vás souhlas s využitím bezkonkurenčně nejlepších služeb jeho zaměstnavatele. Firmě nejde o zisk, jde mu o zákazníka. A jste to vy, a jedině vy, komu firma chce vyjít všemožně vstříc, neboť na vašem blahu jí záleží. To pro vás ona firma žije a dýchá. Tak nízkých pohnutek, jakými jsou peníze, ona nedbá. Vy, vznešená paní, vy, ctěný pane, jste smyslem její existence. Čert ví, kde se o vás firma dozvěděla? Kde a jakým způsobem uzrál její cit pro vaše záležitosti? Inu, jsou věci mezi nebem a zemí. Kdo by to řekl, kapitalista a taková láska k bližnímu…

Ale běda, když oněch služeb využijete a nedáte dobrý pozor na to, co podepisujete. Běda, jste-li důvěřiví, unavení nebo velkorysí a máte-li aristokratické způsoby, neboť vězte, že šlechta v souboji s měšťanstvem doplatila na to, že jí chyběla kramářská mazanost. Tedy vezměte v úvahu, že smlouvy o službách bývají děravé jako ementálský sýr a páchnou jako olomoucké syrečky značně uleželé. A jako černé díry ve vesmíru pohltí vše, co se dostane do jejich blízkosti, tak i ony díry ve smlouvách spolknou záhy vaše peníze.

Sametová něžnost agentova hlasu, jeho srdce bijící toliko pro vás, jsou totiž ve skutečnosti jen součásti takzvané firemní kultury. Jedna německá příručka pokročilé anglické konverzace, určená pro všechny Němce, kteří chtějí uspět v amerických či britských firmách (mimochodem velmi dobrá, ba místy i vtipná), vysvětluje v kapitole určené telefonování, jak je nezbytné, aby zaměstnanec firmy získal důvěru volajícího, neboť ten je potenciálním zákazníkem.

Nestačí jen se představit a zeptat se, co si zákazník přeje. Ale je třeba zákazníka přesvědčit, že vy celý den čekáte, až právě ON zavolá a že nebudete v noci spát, pokud ON nevyřídí, co vyřídit chtěl. Není důležitý jen obsah vašeho sdělení, ale i tón hlasu a celková atmosféra vlídnosti, zdvořilosti a úslužnosti, která z vás vychází a putuje spolu s vaším hlasem k uchu onoho volajícího, potenciálního zákazníka, a z ucha pak do jeho duše a srdce, v nichž se posléze uloží nesmazatelně dobrý dojem. Ne z vás osobně, ale z vašeho zaměstnavatele. To je to, oč tu běží.

Je to všechno pochopitelně falešné. Ukrutně falešné, leč moderní a progresívní. Faleš a zdvořilost, jak je vidět, se nevylučují. Kde je faleš, může být klidně i zdvořilost a naopak. Žijí v dokonalé symbióze, v rozkošném objetí, stejně jako se sdružuje roztomilá infantilnost s nevinnou krutostí dítěte nebo svoboda teoreticky nekonečných možností svobodného občana s vykolíkovanou trasou módních trendů.



V zemích s dlouhou a nepřerušenou tradicí podnikání a poskytování služeb, se ale alespoň, když už nic lepšího, vyvinul vztah vzájemného vychovávání. Zákazník vychovával dodavatele a dodavatel zákazníka. Až se spolu ti dva sešli někde na půli cesty a vytvořili si vztah, ve kterém není na první pohled vidět, že dodavatel chce zákazníkovy peníze a na jeho blaho kašle. Ona výchova k poctivosti, jež se v moderních časech děje například prostřednictvím poctivých smluv neponechávajících prostor pro dodatečné okrádání zákazníka, probíhala místy za pomoci drakonických zákonů. Bylo nejprve třeba ponořit do Rýna, Seiny či Temže několik tisíc lichvářů, vydřiduchů, penězokazů, na váze šidících kupců a víno ředících hostinských, než došlo k obecnému uznání poctivosti za přece jenom nejlepší způsob, jak dobýti sobě nějakého zisku. Nejednoho kramáře a šejdíře bylo záhodno připevnit k pranýři a otáčet jím od rána do večera statnou paží katova pohůnka, aby jej opustily jeho dřívější nepoctivé úmysly.

V zemích, v nichž kat ovšem přestal na delší dobu vykonávat pedagogické povolání, je zákazník v podstatě jen chodící peněženka či bezcílně sem a tam pobíhající kreditka opatřená nožičkami. Agent, vyškolený „firemní kulturou“, a vyslaný s medovým hláskem za zákazníkem, nemůže pochopitelně tuto svou oběť prošacovat a odebrat jí peněženku na místě. Tak rychle k cíli nesmí směřovat žádný podnikatelský záměr. Ani takový záměr, jenž má přesně toto za záměr. Agent musí se zákazníkem sehrát divadélko a zahájit dlouhý a složitý rituál, během kterého má zákazník nějakou dobu pocit, že je pánem on a ne dodavatel nabízených služeb. Ve chvíli, kdy zákazník podepíše kontrakt, karta se okamžitě obrací. Netrvá dlouho a firma rozehraje celou škálu potenciálních možností, jak dohodnuté ceny služeb, které zákazník podepsal, výrazně navýšit.

V českém prostředí není o tyto poskytovatele a dodavatele služeb nouze. Já osobně jsem po mnoha letech trpkých zkušeností při pohybu českým podnikatelsko-dodavatelským prostředím dospěl k obezřetnosti hodné nejzkušenějších cestovatelů tropickými deštnými pralesy v povodí Amazonky. Vstupuji do prodejny či „poskytovatelny“ služeb (jakýchkoliv) již mírně přikrčen s tropickou helmou vypůjčenou od Emila Holuba na hlavě, mačetou z pozůstalosti Náprstkovy u pasu a Livingstoneovou puškou připravenou pohotově k výstřelu, neboť v každém okamžiku očekávám jedovatého hada v trávě, obřího pavouka na rukávu, hladového jaguára na větvi a otrávený šíp vystřelený z foukačky, neznámo kde se nacházející, za krkem. Jedině takováto krajní opatrnost, oči rozšířené jako při nočním vidění, uši naladěné na čtyřčárkované c a čich znásobený k dokonalosti foxteriéra mohou potenciálního zákazníka českých poskytovatelů služeb (snad) uchránit od podpisu krajně nevýhodné smlouvy o jejich dodávkách.

- sk -
1.9.2015 Vaše věc

Soukromá zpravodajská společnost Stratfor na svém webu s odvoláním na izraelský web Ynet tvrdí, že 31. srpna přistál v Sýrii blíže nespecifikovaný ruský vojenský expediční kontingent. O několik hodin již zřejmě aktualizovaný článek na Ynetu uvádí, že Rusko chystá letecké údery proti Islámskému státu.

V podobném duchu hovoří další izraelský web, zabývající se bezpečnostní problematikou, Debkafile. Informace se objevuje jen několik dnů poté, kdy do Sýrie dorazily dodávky ruských obrněných vozidel pro syrskou vládu. Zprávy shromáždilo Centrum pro bezpečnostní analýzy a prevenci. Debkafile také informuje, že Egypt dodává vládě v Damašku zbraně poté, co v této věci uzavřeli dohodu prezidenti Abdal Fattáh Sísí a Vladimir Putin. Zbraně údajně dopravují lodě plující pod ukrajinskou vlajkou. Obě zprávy naznačují, že Rusko pravděpodobně překračuje pouhá diplomatická jednání a pro řešení syrské tragédie se i přímo angažuje.

2. 9. 2015  ParlamentníListy
 
Nastal exodus. Ta všemocná EU je překvapena, že místo velikosti žárovek, musí řeší skutečný problém. Tedy exodus běženců. Zatím kromě silných a soucitných slov, poskytla jen přehazování problému. Nic nenabízí…. Cítíme asi všichni, že horší časy ještě přijdou!


Statisíce nešťastníků putuje nadále napříč Evropou. Tisíce se jich cestou po moři již utopilo. Další zbídačení běženci zaplavují přístavy, vlaková nádraží, provizorní stanové tábory, ale i celá přímořská městečka na jihu Evropy. Přeplněné vlaky se valí Evropu za asistence policie či dokonce armády. V kamionech na dálnicích umírají desítky nevinných.

Místo zásadního humanitárního řešení krize přímo v oblasti původu, se budují nové hraniční ploty, pokládají se žiletkové a ostnaté dráty na hranicích, pro běžence se otvírají zamřížované budovy za ostnatým drátem...

Obchodníci s lidským neštěstím mají své velké žně. To vše za liknavého přístupu EU k situaci těchto běženců. Tento problém nevznikl ani dnes, ani včera.

Byla to přece Evropská unie, která svou válečnou retorikou a postojem k nedávným událostem v arabském světě, se stala spoluviníkem současného stavu kolem statisíců běženců. V této souvislosti připomínáme vojenskou agresi v zemích této oblasti. NATO se angažovalo postupně od roku 2001 v Afganistánu, Iráku, Libyi, Sýrii,... Do té doby relativně stabilní státy byly agresí rozvráceny, jak politicky, tak ekonomicky.

Zářným příkladem je Sýrie, ještě v nedávné minulosti významný ekonomický partner České republiky. Země, kde v dobrém sousedství, žily různorodá společenství, jak náboženská, tak i kulturní. Vláda Sýrie, s kterou máme řádné diplomatické vztahy, již několik let čelí vojenské agresi, za lhostejnosti států EU, ale i ČR.

Zoufalí běženci umírají na cestě do Evropy. EU a NATO by měly rázně přehodnotit svoji zahraniční politiku. Místo konfrontace přinést mír do Evropy. Obdobná situace započala před více než rokem i na Ukrajině. Nedaleko od ČR. Také slovanská Ukrajina je dnes ekonomicky a politicky rozvrácená. Umírají tam civilisté, granáty ničí nemocnice, školy…., přes dva miliony běženců žije mimo Ukrajinu, především v Ruské federaci. Nenávistná kampaň i zde nese své plody. V čím zájmu ?

Evropa si nedávno připomněla 70.výročí od konce války. 50 milonů mrtvých. Cílem EU, tedy i NATO, je nutnost hledat mírová řešení, místo vojenské konfrontace. Tedy hovořit spolu.

Ale, také vnímat i toho druhého.



Foto: archiv
Popisek: Přemysl Votava, LEV 21 

George Friedman
2.9.2015 Stratford a Kosa zostračili https://vlkovobloguje.wordpress.com/

Vážený čtenářům předkládáme překlad článku, který k výročí vypuknutí 2. světové války napsal americký myslitel a komentátor G.Friedman.

 
Různé okolnosti mne dnes přivedly do domu na rakousko-německé hranici, kousek na jih od Salzburku, nějakých pět mil od města Berchtesgaden na německé straně hranice. Dům Adolfa Hirtlera, Berghof, leží nad městem, na jednom z kopců Bavorských Alp. Pokud měl kdy Hitler nějaký skutečný domov, bylo to zde, a bylo to také místo, kde se setkal s mnoha významnými lidmi, zvlášť v období těsně před válkou.
Úplně náhodou je právě dnes šestasedmdesáté výročí zahájení Druhé Světové Války v Evropě. Být zde v tuto dobu je zvláštní pocit. Je zde přítomen duch historie ale je to spíše stav mysli, protože Berchtesgaden je pěkné ale jinak docela obyčejné místo. Lidé obecně cítí, že by takové město mělo být obdařeno patinou výjimečnosti, která ulpívá na všem. Ale takhle historie nefunguje. Existuje patina mysli, ne patina místa. Každé první září od roku 1939, na místě jako toto, vyvolává pocit, jak potřebné je vystihnout skutečný význam muže, který žil tam nahoře na kopci, na který se právě dívám.

Po sedmdesáti šesti letech se zdá být vhodné uvědomit si, co všechno vlastně ve světě změnil Hitler a válka, kterou vyvolal. Není to vůbec snadná otázka, protože pro nalezení správné odpovědi se v mysli musím odpoutat od všeho toho bezdůvodného zla, které napáchal. Je těžké se od toho odpoutat, ale pak lze říci, že zanechal světu jen málo, snad s výjimkou vědomí, že civilizace je jen tenká slupka, kryjící přirozenou zvířecí divokost lidství. Jenže k tomu, abychom si toto uvědomili, vůbec nepotřebujeme Hitlera. My lidé odjakživa dávno tušíme, co se skrývá pod naším povrchem.

Otázkou tedy zůstává, jak se změnil svět následkem Hitlerova rozhodnutí napadnout Polsko.

Cena zaplacená Evropou

Prvním důsledkem je zřejmě zničení hegemonie Evropy nad velkým počtem zemí po celém světě a vlivu Evropy na ostatním zbytku světa. Během patnácti let od konce války Británie, Francie, Belgie a Holandsko ztratily svá impéria. Hrstka evropských národů dosud dominovala světu. S koncem války tyto národy ztratily vůli, energii a bohatství, které jim poskytovalo jejich moc. Po chabých a beznadějných pokusech o odpor se tyto země dobrovolně účastnily rozebírání toho, o čem si kdysi myslely, že jim je navždy přisouzeno.

To ovšem změnilo obrysy světa ale ta změna byla způsobena víc vyčerpaností Evropy než důsledkem odporu světa proti Evropě. Po válce musela Evropa úplně všechno postavit znovu. Ambice k vládnutí byly vyčerpány. Ať už ty ambice byly jakékoli, na ztrátě všech ambicí kromě touhy po pohodlí je vždy něco smutného. Vůle dominovat, jakou vidíme v extrémní formě v Hitlerových choutkách, mrazí krev. Ztráta všech velkých ambicí ji jen ochlazuje. Evropa ztratila svou bezstarostnost, která ji vždy tak zdobila. Místo toho získala přehnanou opatrnost, která Evropě ztěžuje situaci kdykoli, když se její mysl má povznést nad obyčejné věci.

Bez Hitlerovy bezohledné drzosti je svět určitě lepším místem pro život. Je pravděpodobně lepším místem pro život i bez britského a francouzského imperialismu, ačkoli když vidíme, co po něm zůstalo, nejsme si jisti, zda trosky říší jsou cennější než trosky postimperiálního světa, ať už za ty trosky může kdokoli. Hitler určitě takový výsledek nechtěl. Myslím, že byl upřímný, když tvrdil, že by nechal britské imperium netknuté, dokonce včetně jeho loďstva, pokud by Spojené Království uznalo dominanci Německa nad evropským kontinentem. Potřeboval ten mír s Brity, aby mohl zničit Sověty. Ale Britové jako národ by na takovou dohodu mohli přistoupit jen tehdy, pokud by mohli uvěřit Hitlerovým slibům. Jakkoli mohl být v roce 1940 upřímný, Britanie by se nemohla spolehnout na trvalost jeho slova. V důsledku toho nakonec spáchal Hitler v Berlíně sebevraždu a Britanie řídila rozpouštění svého vlastního imperia, což byla jediná věc, která by znechutila Hitlera stejně, jak znechutila Churchilla. Churchillův imperialismus a Hitlerův rasismus se v tomto bodu setkaly.

Ještě o jednu věc Hitler připravil Evropu: o její metafyzickou citlivost. Je překvapující, do jaké míry křesťanská Evropa opustila své křesťanství ve prospěch sekularismu. Všimněte si následující mapy:


Odklon od církve je vnějším projevem evropské schopnosti na nejvyšší úrovni myšlení pronikat k hlubšímu poznávání významu věcí. Ale nebyl to Hitler, kdo tuto vlastnost v Evropě zničil. Zničila se sama, zevnitř, mnoha způsoby, také radikálním skepticismem, odvozeným od sebeosvěty a sebeuvědomění. Ale Hitler dal této vlastnosti ránu z milosti tím, že přizpůsobil postavy jako Friedrich Nietzsche a Richard Wagner svým politickým cílům, čímž delegitimizoval nejen je ale i tradice, ze kterých povstali. Hitler se svým vlastním způsobem nazírání hloubky věcí způsobil, že jakékoli způsoby nazírání hloubky věcí přestaly být respektovány a staly se dokonce podezřelými. Existuje jedno rčení: „Němečtí filosofové jdou do větší hloubky, zůstávají tam déle a vracejí se špinavější než všichni ostatní.“. Nevím mnoho o filosofech ale Hitler, sám rádoby filosof, o nich určitě něco málo věděl a to připravilo Evropu o klenot jejího intelektuálního dědictví.

Říká se, že Napoleon nazýval Angličany národem hokynářů. Zjevně to myslel jako urážku, protože hokynáře pokládal za lidi s omezenou představivostí, ambicemi a důvtipem. Na tomto tvrzení o Angličanech je něco pravdy, ačkoli George Orwella vždy rozzuřilo, když někdo snižoval význam toho, čeho kdy Angličané dosáhli. Pokud jde o to, že Angličané vždy pochybovali o prospěšnosti a užitečnosti francouzské a zejména německé filosofie, měl Napoleon pravdu. Pak ale Hitler dosáhl něčeho zcela výjimečného: změnil na národy hokynářů národy celé Evropy. Po válce bylo posedlostí Evropanů být naživu. Později se to změnilo v posedlost usnadňovat si život. Napoleonova urážka naznačuje, že cílem života by mělo být víc než jen si usnadňovat život. Hitler tedy dosáhl něčeho, co by nás mělo vyděsit: hokynáři vládnou Evropě. Ale Evropa je posedlá usnadňováním života a na hluboké myšlenky hledí s nedůvěrou. Viděla, kam ty myšlenky vedly a nemá v úmyslu se tam dostat znovu. Největší mozky získávají svá MBA a ostatní široká veřejnost si v neděli ráda pospí. Vrak, který Hitler udělal z Evropy, si vytvořil sekularismus nejen ve vztahu ke křesťanství ale i ve všech pokusech o obnovení hloubky evropské kultury.

Moc Spojených Států

Ovšem kromě toho všeho, nejdůležitější věcí, kterou Hitler udělal, bylo, že pustil ze řetězu Spojené Státy, zemi, ve které vydělávat si na živobytí je definicí života. Hitler věřil, že jeho porážka bude znamenat triumf bolševismu. Ve skutečnosti znamenala triumf Spojených Států a jejich kultury, která je v západní Evropě šířena okupací a v sovětském bloku napodobováním. Spojené Státy úplně předefinovaly evropskou kulturu. Nositelem americké kultury nebyla Coca-Cola ale počítač. Počítač neměl nic společného s metafyzikou, pravdou nebo krásou. Přinesl tu nejužší formu věcné argumentace: umožnil věci uskutečnit a tím ospravedlnit jejich existenci. Počítač ovládl svět – a Evropu – a s ním přišel i způsob myšlení, kterým se vyznačuje programování, a který se natolik lišil od toho, který obsahuje evropská kultura, že připadal jako z jiné planety. Evropané ovšem pomohli vytvořit kulturu ale odkázali ji svému dědici, Spojeným Státům. Paradoxem je, že Spojené Státy zůstávají ze všech zemí tou nejzbožnější, s nejvyšším příklonem k církvím. Ve Spojených Státech je zbožnost a věcná argumentace kompatibilní – což je skutečnost, která si zasluhuje hlubší úvahu.

Hitler respektoval Josefa Stalina. Chápal radikální ideologii, která byla připravena zabíjet. Neměl přílišný respekt ke Spojeným Státům. Rozuměl Stalinovi ale nebyl schopen pochopit Roosevelta. Ale jak tady teď sedím a dívám se na Berchtesgaden, musím si znovu připomenout, že to byl 7.pluk pěchoty 3.divize americké armády, který obsadil město a Hitlerův domov. Američané toto místo okupovali až do roku 1995 a používali ho pro vojenské účely. To byla ta nejdůležitější věc, které Hitler dosáhl a také ta poslední, kterou by očekával. Hitler zatáhl Američany do srdce Evropy a zanechal Evropany totálně zranitelné proti všemu, co přišlo potom, a proti způsobu myšlení, používanému národem, který má hokynáře ve velké úctě. Hitler odstranil přehrady, které si kolem sebe Evropa vybudovala. Zmrzačil přitom celou Evropu a také Sovětský Svaz. Nedovedl si představit potřebu mrzačit Američany a ani by si nedovedl představit, že by toho mohlo být potřeba. A proto právě oni nakonec přestavěli Berchtesgaden a proto teď tady sedím a dívám se na něj. Hitler bude připomínán nejen jako velké zlo ale také pro skutečnost, v mnoha směrech daleko důležitější, totiž že téměř všechny důsledky jeho války byly naprosto neočekávané.

Pro Kosu přeložil JF

Oběti letu č. 455

Wayne Madsen
2.9.2015   Wertyz Report

6. říjen 1976 si obyvatelé Kuby, Barbadosu, Guyany, Trinidadu a Tobaga a Venezuely budou vždy pamatovat jako den mezinárodního terorismu v karibském regionu.



V ten ve vzduchu explodovalo letadlo kubánských aerolinek vinou bomby pravicových kubánských exilantů. Při útoku na Let č. 455, který vyletěl z letiště Seawell v Barbadosu a mířil do Jamajky, zemřelo 73 lidí. Hlavním teroristickým technikem byl Luis Posada Carriles, strůjcem byl ale tehdejší ředitel CIA George H. W. Bush. Carriles dnes žije na svobodě v Miami, kde podporuje několik pravicových kubánských skupin, které jsou úzce spojeny s prezidentskými kandidáty pro nadcházející volby, Marcem Rubiem a Jebem Bushem.

Carriles a tři další kubánští exilanti, Freddy Lugo, Hernán Ricardo Lozan a Orlando Bosch, byli za útok zatčeni ve Venezuele. Bosch byl zproštěn viny a přestěhoval se do Miami, kde žil až do své smrti v roce 2011. Lugo a Lozan dostali dvacetileté tresty odnětí svobody a Posada Cariles byl před útěkem na Floridu uvězněn na osm let. Carriles provedl teroristický čin v Karibiku ze své základny v Caracasu, kde řídil bezpečnostní společnost Investigaciones Comerciales y Industriales C.A. (ICICA). Kromě CIA Carriles úzce spolupracoval s židovským mafiánem z Miami a Las vegas Frankem „Leftym“ Rosenthalem.

V roce 1976 CIA pod tehdejším ředitelem Georgem H. W. Bushem provedla několik teroristických činů proti Kubě a společnostem a zemím, které s Havanou obchodovaly. Bushovi kubánští kumpáni vyhodili do povětří kanceláře aerolinek British West Indies Airlines v barbadosském Bridgetownu, ambasádu Guyany v Trinidadu; kanceláře Air Panama v Kolumbii; kanceláře Iberia v Kostarice; a venezuelskou misi při OSN v New Yorku. Spáchali také žhářský útok na kubánské rybářské zařízení v Guyaně a v Mexiku a Argentině zabíjeli kubánské činitele. Carriles, Bosch a jejich kumpáni také plánovali vyhodit do povětří kubánské lodě v mexických přístavech. V roce 1997 pomohli provést bombové útoky na několik hotelů na Kubě a stáli za bombovým útokem ve Washingtonu 21. září 1976, při kterém zemřel bývalý chliský ministr zahraničí Orlando Letelier a jeho americký asistent Ronni Moffitt.

Role CIA v bombovém útoku na Cubana 455 je popsán v Lugovem přiznání trinidadskému policejnímu komisaři Dennisi Randwarovi a v odtajněných dokumentech Amerického Ministerstva spravedlnosti. Po celé léta guvernér Floridy a jako „soukromý byznysmen“ napojený na pašování drog a praní špinavých peněz CIA Jeb Bush, který do Caracasu přicestoval rok po útoku na letadlo jako viceprezident Texas Commerce Bank napojené na CIA, chránil Posadu Carrilese a Bosche před zodpovídáním se z jejich činů. Během skandálu Írán-Contra Posada Carriles a Bosch pomáhali viceprezidentovi Bushovi při nelegálních operacích ve Střední Americe.



Stejně jako s útoky 11. září 2001, před kterými byla varování, USA neprovedly žádnou akci, aby zabránily teroristickému útoku na civilní letadlo v roce 1976. A stejně jako s útoky z 11. září, Bushova rodina oba činy leteckého terorismy pečlivě sledovala.

Výše zveřejněný dokument CIA naznačuje, že zpravodajská komunita moc dobře věděla, že Posada Carriles a Bosch, oba kamarádi Jeba Bushe, „navrhli bombový útok na letadlo.“ Když se ukryli v Miami, Jeb Bush teroristy bránil.

FBI přiznává, že s Posadou Carrilesem udržovala koncem června 1976 kontakt, to bylo poté, co byl zapojen v provedení teroristického bombového útoku a začal plánoval bombový útok na Cubana 455.

Přiznání Ricarda Lozana policii Trinidadu a Tobaga, že byl členem CIA. V té době George H. W. Bush byl ředitelem CIA a rozhodně bombový útok na Cubana 455 schválil.

Když se USA pokoušejí normalizovat vztahy s Kubou, Posada Carriles, Jeb Bush, George H. W. Bush a jejich vraždící společníci by měli učinit závěrečné doznání za své zločiny, zvláště za ty v roce 1976, kdy CIA dokázala, že po skandálu Watergate nebyla nikdy dána pod kontrolu. Rubio, syn pravicových kubánských imigrantů, dokázal svými vazbami na teroristické elementy, které tvoří floridskou kubánskou komunitu, že vyžaduje záznamy „dobrého občana, “ aby mohl sloužit jako prezident USA, nebo senátor.

Kuba, Barbados, Jamajka, Trinidad a Tobago, Guyana, Kolumbie, Mexiko. Kostarika, Panama, Venezuela by měly po USA požadovat plné reparace za jejich opakované činy terorismu a náklady za oficiální vyšetřování hrůzostrašných činů.

Originální zdroj: Wayne Madsen Report

- red -
2. 9. 2015 E-republika

Občanské demonstrace v Libanonu již mají rozměr bývalých barevných revolucí. Ale západní média o nich mlčí, protože nejde o "demokracii", ale o korupci a o nelidský smrad.

Závěry dronu ukazují dosud největší občanskou demonstraci v Libanonu, která již má rozměr bývalé barevné revoluce v arabských zemích. Ale západní média o ní mlčí, protože nejde o "demokracii", ale o korupci a o nelidský smrad. A to doslovně. Mlčení korporátních médii je povinné, protože Hizballáh podpořil aktivity demonstrantů, a dokonce i jejich politické řešení. O co jde?

Od 30. srpna běží v Bejrútu již celý týden demonstrace rozhořčených občanů, kteří žádají demisi ministra pro životní prostředí a ministra vnitra za násilný postup proti zcela pokojným demonstrantům. Již 18 měsíců neřeší vládní úřady pro korupci, klientelismus a obyčejnou neschopnost zcela zásadní krizi odvozu a skladování odpadků z hlavního města. Občanský protest má však docela zásadní podtext, který znepokojuje západní státy.

Vláda v Libanonu respektuje rozdělení moci především mezi muslimy a křesťany, kterým patří vždy 64 křesel v Národním shromáždění podle voleb a výsledků stran. Tím se v této zemi zabránilo náboženské a občanské válce. Ale od roku 2014 není vláda schopna se dohodnout na novém prezidentovi a je pronásledována vnitřními skandály. Země se postupně dostává do výbušné nálady připomínající léta 1975, kdy začala občanská válka, kterou pak postupně využili ve svůj prospěch Izrael a Sýrie.

Dalším důležitým faktorem je rostoucí vliv a autorita hnutí Hizballáh, které ve svých teritoriích udržuje pořádek a vládne bez korupce. Proto také jeho představitelé demonstrace podpořili, zdůrazňují jejich občanský charakter a volají po nastolení politického řešení. Demonstranti pod heslem "Smrdíte!" dali politikům ultimátum. Pokud nenastane pořádek, demonstrace již budou pokračovat jako politické a místo demise dvou ministrů budou žádat demisi celé zkorumpované vlády.

Michel Aún jako předseda strany Courant patriotique libre (CPL) je citován v tomto článku. Staví se za požadavky demonstrantů, protože jeho strana stejně jako Hizballáh upozorňuje na vládní korupci už dlouho. Přitom ale připomíná demonstrantům, aby se nenechali zmanipulovat západními agenturami do scénáře "arabského jara", které v okolních zemích jako Egypt skončilo krvavým povstáním a občanskou válkou. Viz náš článek Po Ukrajině se šíří stejné paramilitantní plakáty jako byly v Egyptě. Křehká politická rovnováha v Libanonu by byla zničena, asi nenávratně.

V předešlých článcích o Sýrii a Libanonu (Hizballáh bojuje za křesťany v Sýrii a v Libanonu) jsme zdůraznili, že Hizballáh dostal na svou stranu velmi cenné spojence z řad křesťanů, za které bojuje i v Sýrii. Generál Michel Aún je nyní spojencem Hizballáhu a známá křesťanská zpěvačka Julia Boutrosová podporuje boj Hizballáhu na územích jižního Libanonu okupovaných Izraelem.

V pořadí druhá píseň koncertu se jmenuje „Mí milovaní” (Ahibaii) a stala se hitem stejnojmenného singlu. Text písně je založen na dopisu, který poslal šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh bojovníkům v jižním Libanonu během války mezi Libanonem a Izraelem v létě roku 2006.



Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 400 Kč
Pokud chcete na provoz webu E-republika přispět, klikněte zde. Děkujeme! 


 
Související články:

• Hizballáh bojuje za křesťany v Sýrii a v Libanonu
• Islámské znamení času II
• Netanjahu v Kongresu: proč a nač
• Situace v Jemenu a Sýrii, červen 2015
• Fakta o Blízkém východě XXIX. aneb Hizballáh dává šach USA a Izraeli
• Fakta o Sýrii XVI. aneb Dvě války v jednom balení
• NATO hlásí, že Asad vítězí nad sunnitskými rebely a má 70% podporu obyvatel
• Syrští povstalci zavraždili známého herce
• Izrael se chystá násilím deportovat 40 tisíc vlastních občanů
• Znechucený šéf televize Al-Jazeera v Bejrútu rezignoval

2.9.2015 Zvědavec

Podle názoru expertů RusNekst tím, že financují přistěhovaleckou krizi v Evropě, se kterou se EU nedokáže vypořádat, mohou Rothschildové sledovat jak strategické, tak krátkodobé cíle.
Politolog ze Skopje Milenko Nedělkovski považuje za podezřelé, že 90% přistěhovalců, kteří přijíždí do Makedonie a Srbska, tvoří muži. Informuje o tom srbský „Kurýr“.

Nedělkovski říká, že přijíždí ze zemí s tradiční kulturou, ve které se rodina neopouští.

Připomněl, že Makedonie se „po válce mezi Srbskem a NATO“ stala centrem, kde bylo přijato asi 150,000 Albánců, což zcela změnilo etnickou strukturu země.

Nedělkovski zdůrazňuje, že přítomnost velkého počtu mladých mužů v populaci přistěhovalců vyvolává podezření, že se mezi nimi „mohou ukrývat stoupenci Islámského státu“.

Mimo to, uvádí Kurýr, podle údajů pohraniční policie Srbska 90% přistěhovalců z muslimských zemí uvádí jako den narození 1. ledna téhož roku. Dokumenty, podle kterých by je bylo možné prověřit, neexistují. Je nutné odesílat otisky prstů Interpolu. Odpověď trvá několik měsíců. Interpol spolehlivé databáze u Asie a Afriky nemá, obzvláště u zemí, kde probíhá válka.

Zároveň „Kurýr“ uvádí, že příval přistěhovalců v tomto směru je financován přes organizace Rothschildů „pro lidská práva“ a upřesňuje, že cena dopravy přes moře do Evropy činí 3,000-3,500 euro, do konkrétní země EU 7,000-11,000 euro.

Podle názoru expertů RusNekst mohou Rothschildové sledovat následující cíle:

-- pokračování globalistické politiky likvidace tradičních kultur. Přistěhovalci mají vyvolat krizi identity evropských národů, jejich tradičních evropských kultur a hodnot. Prostřednictvím multikulturalismu je likvidováno chápání místní, své, domácí dominantní kultury. Všichni jsou si rovni, jak muslimové, tak křesťané, jak Arabové, tak Němci (např. v Německu), což znamená, že žádná kultura nemá prioritu. Což znamená, že kultura jako taková končí, zůstává tolerantní mišmaš.

-- Příliv migrantů je vyvolán nejen zničením jejich zemí Západem (Libye, Sýrie, Irák), ale i důkladným, a v poslední době neustále rostoucím, financováním přistěhovaleckých vln zaplavujících Evropu. Lze předpokládat, že jsou sledovány určité krátkodobé cíle. Například vyvolat šok ve správních strukturách EU, aby pak mohla být byrokratická nadstavba přetvořena podle vhodného střihu vyhovujícímu finanční internacionále.


Зачем Ротшильды финансируют миграцию в ЕС vyšel koncem srpna 2015 na cont.ws. Překlad v ceně 171 Kč Zvědavec.

Byla to totální moje naivita, že k uprchlické krizi bude stačit sice hodně dlouhý, ale v podstatě jediný článek. Záhy bylo jasné, že budou, vzhledem k rozsáhlosti a mnohavrstevnosti tématu nejméně čtyři. 


Po zatím posledním X. dílu – Otevřeném dopisu profesoru Václavu Hořejšímu nebyl už plánován žádný další. Přirozeně s výjimkou, s kterou jsem docela najisto počítal – tedy odpovědí pana profesora. K mému velkému zklamání a za sebe dodávám – s velkou lítostí, musím konstatovat, že bohužel do mé mailové schránky žádná jeho reakce dosud nedorazila. Mrzí mne to. Ačkoli vím, že nemá žádnou povinnost na nějakou mrňavou Kosu reagovat a že třeba je natolik časově zaneprázdněn, že má starosti daleko důležitější věci. Nicméně – no prostě cítím vnitřní osobní zklamání. Ale tímhle vlkovým vnitřním pocitem bych vás neotravoval, kdyby uprchlická krize nedostala další a dodejme - mimořádnou dimenzi.

Migrační vlna se změnila na migrační tsunami. Do Řecka, jak bylo lze očekávat – už kvůli relativní snadnosti a přijatelnému dopravnímu riziku, proudí z Turecka denně uprchlíci v číslech, která berou dech. Zdecimované Řecko – ano i tohle jde na konto posledních podmínek, nadiktovaných protektory Aténám, nedělá nic jiného, než by udělal každý stát v jeho situaci – převeze uprchlíky trajekty z ostrovů na pevninskou část a dál se o ně nijak nestará. Prostě je pouští dále do Evropy.

Uprchlíci – kteří, jak jsme denně přesvědčováni tuzemskými, ale dnes zejména západoevropskými medii a politiky, nemají jinou touhu, než si zachránit život a utéci do bezpečí před válkou, nestojí o tyto hodnoty v Řecku. Kde se /zatím/ skutečně nestřílí. Chtějí pryč – jinam.

Migranti před budapešťským Východním nádražím 1.9.2015

Marný krátký boj s touto jejich touhou svedla Makedonie a Srbsko se té tsunami ani nepokusilo postavit do cesty. Proč také? Proč by mělo řešit, v podstatě neřešitelný problém za ty, co ho nedávno humanitárně bombardovali, přinutili ho, aby se vzdalo části svého historického území? Takže rádo umožňuje migrantům co nejrychlejší průchod svým územím.

A na řadě je Maďarsko. To, v podstatě jako jediné, začalo činit nějaká logická a rozumná opatření jak vlnu zvládnout -postavilo nízký žiletkový plot. Podél celé hranice se Srbskem. Není zdaleka tak účinný, jak Maďaři doufali! Třeba kvůli tomu, že se nepokusili zadrátovat i železniční koridory a k ostraze plotu nenasadili živou sílu… Ono je to ostatně těžké, když francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Europe 1, televizi RTL a list Le Monde Maďarsko, které v sobotu dokončilo žiletkový plot na hranicích se Srbskem a do listopadu ho chce vyhnat do výšky čtyř metrů, těžce napadl. Fabius prohlásil, že Budapešť nerespektuje evropské hodnoty!!! jak se dozvíte zde.

A Fabious není zdaleka sám, kdo si v tomto směru bere Budapešť do úst a dělá z ní evropského otloukánka. Podobných je celá řada. Ačkoli Estonsko plánuje vybudovat na nejméně dvou třetinách hranic s Ruskem plot vysoký 2,5 metru a zakončený ostnatým drátem, který má zabránit „narušování hranic“.
(zdroj zde)

Ten estonský The Wall ovšem naprosto nikoho nevzrušuje, takže je to asi plot z kategorie správných. Stejně jako ten podél hranice USA s Mexikem.

Zkrátka – není plot jako plot. A není pud jako pud. Zejména ten sebezáchovný je dnes naprosto nedostatkovým zbožím ve velké politice i evropských mediích.

Ale ani tahle zjevná inteligenční disfunkce v případě nahlížení na různé ploty by mne nepohnula k napsání dnešního dílu uprchlíků. Máme zde cosi daleko závažnějšího a daleko, neváhám už napsat – DĚSIVĚJŠÍHO!!!

Uprchlická krize získala skutečně kvalitu tsunami – přírodního úkazu, který vyžaduje mimořádná opatření a zároveň novou kvalitu – hledání náhradních a řekněme si rovnou – falešných viníků! Ten Fabiousův výrok, z kterého jsem citoval totiž zdaleka nebyl jen o plotu a Maďarech. Podstatnější část byla tato:

„Když vidím jistý počet zemí Evropy, které neakceptují kvóty, pokládám to za skandální,“ řekl Fabius v rozhovoru. Dodal, že tyto země se nacházejí na východě kontinentu.

Odvážně se k této problematice podle Fabiuse staví Německo a Francie je po jeho boku, ale odpovědnost by podle ministra měla převzít celá Evropa.

Úplně stejná prohlášení, v posledních dnech, zazněla z Berlína – Merkelová se tvrdě a nekompromisně dožadovala „solidarity“ ve sdílení důsledků uprchlické vlny mezi zeměmi EU, s tím, že právě na principu solidarity prý stojí základy Evropské unie. Když jsem tohle slyšel na večerních zprávách ARD, skoro jsem zapomněl konzumovat večeři! A nutně si musel vzpomenout na to, jak před pár týdny „osvědčilo“ Německo a další solidaritu s bankrotujícím Řeckem a mlátilo Aténám o hlavu heslo, že pravidla se musí dodržovat! Za každou cenu, a to i do řeckého sebezničení! Co platí pro Řeky, zdá se – nemusí dodržovat ilegální migranti. A také Německo a Merkelová – zaznamenali jste minule jiný výrok Merkelové, že Německo se rozhodlo, ohledně syrských migrantů, dále v jejich případech nepoužívat Dublinskou úmluvu a hodlá jim umožnit vstup na své území, bez příslušných dublinských procedur? Kdyby náhodou ne, pak zde si němčináři mohou přečíst detaily:

http://www.focus.de/politik/deutschland/ausnahme-fuer-migranten-deutschland-setzt-dublin-pruefung-fuer-syrische-fluechtlinge-aus_id_4903133.html

Takže někdy závazky platí a musí být plněny až na krev (Řecko) jindy se respektovat nemusí protože … Protože? Proč?

Aby byla celá záležitost kolem Dublinu dotažena ad absurdum, tak včera večer se na Spiegelu

http://www.spiegel.de/politik/ausland/eu-asylregeln-bruessel-schickt-mehreren-laendern-warnbriefe-a-1050970.html

objevila informace, že Brusel poslal NĚKTERÝM zemím poslední varování, že je potřeba dodržovat dublinské procedury! Myslíte, že ten hlavní varovný dopis směřoval do Berlína? Špatně!! Hlavním adresátem je – Budapešť! Ta prý umožnila nyní odjezd neregistrovaných uprchlíků!!! Ne Řecko, ne Itálie – Budapešť!!!

Budapešťské Východní nádraží dopoledne 1.9.2015, perony  ...

... a odjezdová hala tamtéž.

Copak Merkelové (a Bruselu) není jasné, že právě tímhle jen vyhrotila celou situaci až k šílenství masového exodu posledních dnů? Že její vyhlášení bylo poslední pobídkou k hromadnému pochodu? Že velkopašeráci lidí tohle bleskově rozšíří v uprchlických táborech v Turecku, Libanonu a Jemenu? A když ne oni, tak to určitě ráda udělá za ně turecká vláda, aby se zbavila problému se statisíci syrských běženců na svém území?!

K tomu navíc německý ministr vnitra Thomas de Maiziere při debatě s občany, kdy mu byl adresován dotaz z pléna, v kterém okamžiku bude nějak omezen jejich přístup do Německa, aby se nezhroutila německá státní a sociální struktura znepokojenému občanovi odpovídá:

"Ústavní právo na asyl v Německu NEMÁ žádnou horní hranici!!!!"

Kdybyste mi náhodou nevěřili, pak si pusťte tenhle záznam německé veřejnoprávní televize ZDF. Ministrův výrok zazní v čase 1:04

http://www.zdf.de/ZDFmediathek/beitrag/video/2479384/Fluechtlinge-Merkel-fordert-Solidaritaet#/beitrag/video/2479384/Fluechtlinge-Merkel-fordert-Solidaritaet

Ovšem Merkelová, de Maiziere, vicekancléř Gabriel i předseda Evropského parlamentu Schultz, stejně jako francouzský zamini Fabious nebo rakouský kancléř Fajmann a řada dalších západních politiků současně volají po tzv. solidaritě zemí EU při řešení důsledků migrační tsunami. Oním řešením je pro ně prosazených kvót, kolik by povinně a bez diskusí měly jednotlivé členské země přijmout uprchlíků!!! Aby prý došlo ke „spravedlivému“ rozdělení břemene.

Kdyby šlo jen o proklamace! Jenže on se k této věci svolává narychlo summit hlav států EU!

A rakouská ministryně vnitra Johanna Miklová-Leitnerová už má patentní řešení, jak vzpurné – rozuměj – východoevropské země donutit k povolnosti! Mimochodem – tahle dáma také patří k velkým kritikům maďarského plotu – viz její výrok

"... „Spoléhat se na to, že nějaký plot uprchlíky odradí, je iluze!!! ..."

A její recept na řešení uprchlické krize? Je pro zvýšení tlaku na země Evropské unie, které nesouhlasí se spravedlivým rozdělením uprchlíků. Omezila by jim i finanční pomoc. Abych ji citoval v plném rozsahu:

„Tady je potřeba odpovědnosti všech 28 členských států. Jednou z možností je redukovat požadavky, pokud není solidární odpovědnost.“

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/rakouska-ministryne-vnitra-by-statum-ktere-nepomahaji-uprchlikum-omezila-financni-pomoc-gse-/zahranicni.aspx?c=A150831_135350_zahranicni_ert

Takže podle rakouské ministryně vnitra a francouzského ministra zahraničí, ale podobné náznaky jdou i od dalších západních politiků - aktivní obrana proti masové nelegální migraci jsou aktem proti evropským hodnotám, ale je třeba potrestat ty, co odmítají nést důsledky rozhodnutí jiných zemí akceptovat jasně ekonomické uprchlíky v katastrofickém rozsahu!!!!!

A to není všechno – Brusel se rozhodl v nadcházejících dnech (14.9.) uspořádat další z vrcholných summitů, kde by toto mělo být předmětem diskuse a hlavně – zásadních a závažných rozhodnutí! A kde, jak se dá oprávněně očekávat, bude postupováno přesně v intencích mudrování šéfky rakouského vnitra!!! Ostatně – v čele tažení proti „nechápajícím a nekooperujícím a nesolidárním“ budou Němci. Očekávám, že se stejnou tvrdostí, jakou osvědčili vůči Řekům!!! Protože není náhoda, že během pár hodin středoevropským zemím vyčte nespolupráci, nesolidárnost a vychytralost francouzský ministr zahraničí, rakouská ministryně vnitra a kancléř a nakonec Angela Merkelová. A smysl je zřejmý. Prostředky jak dosáhnout „dobrovolného“ souhlasu „neposlušných“.

Evropa, respektive Evropská unie, je, podle mne, v krizovém okamžiku své existence. Nejde o solidaritu. Jde o samou podstatu EU. O zachování principu dobrovolnosti a jednomyslnosti jako základních stavebních kamenů, na kterých Unie funguje. Kecy Martina Schulze, že unie se stává unií egoistů nechť si nechá pro Francouze, až se bude zase jednou jednat o zemědělských subvencích nebo pro Brity až budou žádat další další úlevy – například. Tohle je egoismus pur. Ale přenášení dopadů masové migrace na úroveň egoismu? Zoufalá drzost nebo drzost ze zoufalství.

Jsem si naprosto jistý, že němečtí, rakouští, francouzští a další zainteresovaní politici velmi dobře vědí, že migrační tsunami vůbec není o získání BEZPEČNÉHO azylu! Jediné, co naprostou většinu z nich zajímá je ekonomicky nejvýhodnější azyl! Stačí si přehrát scény z Východního nádraží v Budapešti, aby měl jasno i Pepek Vyskoč! Oni jasně, srozumitelně a nekompromisně sdělují že Germany YES, Hungary NO!


Tohle v Berlíně, Paříži, Vídni, Stockholmu, Kodani, Haagu nebo Londýně všichni moc dobře vědí. Ne, současní migranti jsou velmi vybíraví! Ti nechtějí do Budapešti, Prahy, Bratislavy, Varšavy, Talinu nebo Rigy. Ti míří do Bochumi, Utrechtu, Amsterodamu, Birnighamu, Lile, Linze, Ahlborgu nebo Västeråsu. Vědí, že jejich volání po tzv. spravedlivém rozdělení a solidaritě je blábol. Tak proč to dělají a proč budou velmi drsně a mohutně na představitele východních zemí za dva týdny tlačit?

Odpověď je až neuvěřitelně jednoduchá ! Už v prvním dílu Uprchlíků naleznete, že

- nám nikdo nedá na výběr a uprchlíky budeme muset přijmout ...

a také že

- politici půjdou jednak cestou nejmenšího odporu, ale hlavně, že budou přesvědčovat obyčejné lidi, že kámen volně puštěný z ruky zásadně stoupá vzhůru.

Mohl bych napsat, že jsem se, bohužel, nespletl. Kdybych chtěl být nepoctivý jak k vám, tak sám k sobě. Dobrovolně doznám, že jakkoli obě premisy v uprchlické krizi stoprocentně platí, netrefil jsem. Tedy přesněji – netrefil tak přesně, jak jsem chtěl!

První premisa je jasná, té se moje vnitřní nespokojenost s její formulací a vyzněním netýká. Chybu jsem učinil v té druhé! Já ji omezil jen na domácí scénu příslušných velkopolitikářů – německých, rakouských, francouzských a dalších podobných. Ano, fungují přesně tak - viz třeba onen neuvěřitelný výrok de Maizeireho. Který přemýšlivější a stále rostoucí část německé veřejnosti může jedině naštvat! S tímhle nelze, ani střednědobě, vystačit. Protože i nechápavý volič velmi rychle pochopí, že do půllitru se zkrátka vejde jen půl litr vody + max. maličko navíc a pak to přeteče. To Merkelová a spol dávno vědí! Naštěstí pro tento případ má politika, už dávno, od svých pravěkých počátků, ve výzbroji osvědčený trik – najít falešného viníka!!!! Tohle a jen tohle je ten důvod.

Takže výsledek je jasný a mně osobně štve, že mi nedoklapnul a tudíž jsme na něj neupozornil s předstihem - že nutně musí dojít k tomu, že narůstající problém uprchlíků v hlavních zemích jejích zájmu začne být nutně komunikován jinak – že jeho kořenem není nesmyslná imigrační a sociálně imigrační politika vybraných cílových destinací migrantů, nýbrž NEOCHOTA VÝCHODNÍCH ČLENÚ EU podílet se solidárně na „spravedlivém“ rozdělení dopadů a nákladů migrační vlny!

Zkrátka nespokojeným Němcům je jejich vrcholnými politiky stále častěji a důsledněji vysvětlováno, že kdyby ti zatracení Češi, Poláci, Maďaři, Slováci, Balti, atd. nedělali problémy a byli solidární s Německem, tak by vlastně žádný problém s uprchlíky NEEXISTOVAL!!! A aby obyčejný pan Braun z Dortmundu nebyl na pochybách, tak se vedle mýtického „líného"Řeka dnes objevuje imigrantsky „xenofobní“Čech či Polák „s věčně nataženou dlaní“ !!! Tohle schéma prostě nemůže selhat!

Ostatně, v EU ani zdaleka není nové. Vzpomenete si ještě na tzv. polského instalatéra?


Během kampaně před francouzským referendem o Evropské ústavě ztělesňoval obraz „polského instalatéra“ rozšířené obavy, že by příval levné pracovní síly z východu mohl výrazně ovlivnit situaci na francouzském pracovním trhu.

Ona ta vzpomínka na tuhle epizodu soužití tzv. starých a nových členů EU vůbec není v kontextu migrační vlny od věci. Licoměrnost dnešního volání po solidaritě „východu“ je až zarážející. Dnešní solidaristé tehdy, v drtivé většině, si, zcela egoisticky, v přístupových jednáních vyjednali to absolutně nejdelší období na ochranu svého pracovního trhu před pracovníky z nových členských zemí!!!! Kde byl základní princip volného pohybu pracovní síly? Na nějakou solidaritu a pomoc nováčkům zcela absentovali. Nezajímala je! Takže licoměrnost. Solidarita je požadována jen někdy – když jde o tu s těmi velkými. Ne s malými.

Takže instalatéra nyní evidentně střídá hamižný  xenofob. Pochopitelně ze subvencovaného východu!

Rakouská ministryně vnitra to dala zcela srozumitelně najevo! A všichni politikáři z Německa, Francie, Holandska, Belgie, Rakouska, atd. se toho rádi chopí! Jak prosté! A bohužel – jak účinné! Kámen volně puštěný z ruky politika vždycky, podle potřeby stoupá vzhůru! V tomto případě dokonale! Třeba i za pomoci polského instalatéra nebo egoistického českého imigračního xenofoba. To je to celé.

Německý volič prostě musí být zbaven logické myšlenky, že víc než půl litru vody se do půllitrové sklenice zkrátka nemůže vejít! To je nepřípustné! Proto celý ten cirkus a ukazování směrem na východní křídlo EU. Ačkoli je jasné, že imigranti do chudých zemí jednoduše jít nehodlají! A když tam budou přiděleni, tak zde nezůstanou. Chápal bych, kdyby po solidaritě volalo Maďardsko. Ale Německo, které hodlá neomezeně přijímat Syřany? A říká, že nechce ekonomické uprchlíky ze západního Balkánu (především Albánce z Kosova - pozn. reda. NR), ale nepodniká nic efektivního na jejich rychlé a efektivní odsunování?

Ten postoj západní části EU má ještě jeden a dodám – pro nás mimořádně tragický rozměr. Merkelová a spol. kromě jiného například volají po společné imigrační politice EU 28. Že se vám to zdá logické? Dobrá, pak si položte otázku – a co myslíte, o jaké standardy ohledně azylové politiky asi tak, jestliže přijata, se bude ta jednotná azylová politika opírat? O standardy české nebo německé?!!! Ještě se vám zdá logické, že bychom měli, při naprosto odlišných ekonomických možnostech, přijmout německá pravidla?

Já nijak nezpochybňuji mandát Merkelové a spol. řídit německé záležitosti, včetně politiky vůči migrantům a azylového práva, jak uznají za vhodné! Ale tenhle nezpochybnitelný mandát končí v Bavorské Železné Rudě. V té české už nemá žádnou legislativní validitu! Pokud se Němci svobodně rozhodnou přijímat uprchlíky – ok. Ale nesmí důsledky svých rozhodnutí přenášet na jiné členské země EU!!!! A vyžadovat od nich plnění vnitroněmeckých pohledů a zákonů. O tomhle, podle mne, bude příští summit EU! A podle výsledku, zdali Sobotka a spol. odolají tlaku Německa, Francie, Rakouska a dalších je budu pro příště měřit. Vůbec členům české delegace nezávidím. Tohle a každé následné zasedání EU k této tématice, pro nás může mít nepochybně, co se důsledků týče, klidně může mít velikost tak osudových jednání jako byl Mnichov 1938 nebo Moskva 1968. Jednak kvůli dlouhodobosti, nezvratnosti důsledků a budoucí precedentnosti, pokud si západ prosadí svou a kvůli tomu, že by se ukázalo, že německý „řecký“ klacek funguje, hlavně na východě, univerzálně.

Za sebe říkám, že česká a další východní delegace se nesmí nechat zlomit žádnou výhrůžkou přes omezení finančních toků! Žádné peníze za podlehnutí v této kauze nestojí!

A tlak nepůjde jen přes peníze! Bude vyhrožováno i zrušením Schengenského prostoru! Soudím, že pokud Schengen funguje, respektive – nefunguje, tak jak vidíme, pak nemá žádnou praktickou hodnotu. Ať Němci, Rakušané a další klidně znovu zavedou hraniční kontroly. Rozhodně neobnoví vízovou povinnost. Dál budeme cestovat jen s občankou. A holt budeme muset na hranici zastavit, tak jako dříve u okénka, ukázat občanku, obsluha checkpointu nás prolustruje v počítači a pojedeme dále. Bude to v principu trvat asi stejně dlouho jako když platíme benzín u pumpy. Hranice se tím stane potřebně méně průchodná pro všelijaké gaunery lumpy, kteří z její dnešní otevřenosti těží zdaleka nejvíc. Navíc – německá hraniční kontrola mi osobně bude vadit podstatně méně, než v pohraničním pásmu často neomaleně „filcující“ bavorští a saští policisté podél silnic. Ostatně – Bulharsko a Rumunsko v Schengenu nejsou dosud a také fungují. Současný Schengen není nějakou extra hodnotou. Tak jako jí nemůže být velká díra ve vašem plotě! Je jen symbolem. Který generuje problémy a je při různých příležitostech demagogicky zneužíván, jak to tak u symbolů skoro vždycky bývá

České delegaci není opravdu na nadcházejících jednáních co závidět. Udivuje mne totální klid na zdejší politické i mediální scéně. Všichni jsou neobyčejně blazeovaní a klidní. Zeman jede do Číny a internet je plný prohlášení k téhle návštěvě. Kde kdo radí a má zásadní postoj. K v podstatě nevýznamné události. Ohledně blížícího osudového jednání EU o migrantech - NIC!

A když už, tak člověk zažije například toto:

Na ČT 24 v jednom odpoledním bloku jsem zažil, jak jakási rychlokvašená intervjůčka – jméno mi uniklo, zpovídala nějakého učitele z jedné menší moravské university – obor politická geografie (opět – jméno mi uniklo). Ten pán mluvil rozumně. A když vysvětloval té realitou evidentně vědomostně nedotčené televizní osůbce, co naše azylové předpisy umožňují a co ne, ona, bez mrknutí oka opáčila -a nebylo by proto třeba ty azylové předpisy změnit, aby k nám mohlo více migrantů? Prostě dokonalá bídná klasika veřejnoprávní televize – propaganda, hloupost, nekvalifikovanost.

Ale nemá valný smysl se nad tím pohoršovat. Opravdovým šokem jsou články na téma evropské imigrační „solidarity“ v renomovaných evropských mediích kalibru německého Spiegelu.

Takový Spiegel v artiklu Selhání Východevropanů, kromě jiného napsal:

"Merkelová nedávno prohlásila, že tři nebo čtyři země EU nemohou samy nést celou zátěž uprchlické vlny. To je zřejmá a jasná řeč. Co z toho vyplývá?

Východoevropská vedení se musí pohnout, v případě třeba i tlakem přes subvence z EU, aby akceptovaly „férové“ rozdělení nákladů. Což mimo jiné znamená také převzít muslimské emigranty do jejich , dosud katolicky homegeních zemí a tak jim umožnit plnohodnotný život. To všechno samozřejmě bude fungovat nikoli bez obtíží v ve společnostech, kde je velmi rozšířena xenofobie. Ale východní Evropa podle vzoru té západní se to musí naučit …" 

(http://www.spiegel.de/politik/ausland/fluechtlinge-das-versagen-osteuropas-kommentar-a-1050084.html)

A podobné věci lze nalézt i v rakouském Standardu, německých SZ, Weltu nebo FAZ!!!!

Tohle je opravdu průšvih!!!! Lež se stala i u renomovaných a respektovaných pracovním prostředkem. A protože jsme nyní v Evropě v situaci, kdy jde reálně už z tlustých do tenkých, stává se lež , zjevně, normálním pracovním nástrojem. Politici vytvoří falešného nepřítele a media to akceptují. Vinni nejsou ti politici, kteří nejdříve svou hloupou a neodpovědnou a dnes už sebevražednou a destrukční politikou vytvořili uprchlickou krizi v Afghanistánu, Iráku, Syrii, Libyi, rovníkové Africe, kvůli ztrátě hlasů z národnostních přistěhovaleckých zemí nejsou ochotni přijmout účinná opatření na zabezpečení vnějších hranic EU, které se samozřejmě nemohou obejít bez nutné dávky tvrdosti jako každé vynucování práva a pravidel a kteří štědrými sociálními dávkami doslova pobízejí miliony chudých ze zemí třetího světa, aby byli „on the Road“ a jejich tvrdým osekáním je zbavili motivu cestovat! Ne! Ani nápad!

Vinni podle Spiegelu jsou  

... východoevropská vedení, která se musí pohnout, v případě třeba i tlakem přes subvence z EU, aby akceptovaly „férové“ rozdělení nákladů. Což mimo jiné znamená také převzít muslimské emigranty do jejich, dosud katolicky homegenních zemí a tak jim umožnit plnohodnotný život. To všechno samozřejmě bude fungovat nikoli bez obtíží v ve společnostech, kde je velmi rozšířena xenofobie. Ale východní Evropa pdole vzoru té západní se to musí naučit …

A když tohle slyší normální Němec od Merkelové i opravdu jindy seriozních novinářů …. Ještě chce někdo pochybovat, že nadcházející summit o migraci může mít význam Mnichova nebo Moskvy 68?

Dočetli jste až sem? A ještě jste schopni vnímat? Tak to zasloužíte odměnu. Ve formě následujícího videa. které by měl povinně shlédnout takový de Maizeire, rakouská ministryně vnitra a řada dalších. Včetně tuzemských vciťovačů. Kvůli absolutním číslům o chudobě na zeměkouli.

Těch pár minut rozhodně investujte.




(Malé redakční úpravy a zvýraznění - redakce Nové republiky)

2. 9. 2015  Wertyz Report


I hned poté, co ukrajinský parlament v prvním čtení schválil změny ústavy týkající se decentralizace země v souladu s tzv. Minskými dohodami, před ukrajinským parlamentem vypukly nepokoje. Podle videa, které se šíří na internetu, protesty byly podněcovány miliardářem Kolomojskym, uvedl web joininfo.ua. 

Během střetů bylo zraněno 100 lidí, když se lidé pokoušel vrthnout do budovy, a jeden voják zemřel po zásahu granátem. Podle nově zveřejněného videa skupina lidí demonstrujícím zaplatila, dala jim trička s nápisy a logy. Z videa je také patrné, že demonstrujícím byly předány vlajky strany sponzorované oligarchou Igorem Kolomojskym, který mj. sponzoruje také neonacistický prapor Azov. Podle dalších zpráv protestující obdrželi za účast 50 hřiven a hodinu.

Zdroj: Sputnik
Foto: © REUTERS/ Stringer