![chem-nyneshniy-krizis-827-4701727]()
Albert Nariškin17.10.2016 NWOO
V rozhovorech o Sýrii často můžete slyšet – „…jako v době Karibské krize“. Když se setkáváme s novým jevem, obvykle se snažíme najít k němu nejpodobnější příklad ze známých událostí v nedávno minulé zkušenosti. Ve skutečnosti však je podstata současného konfliktu a příčiny jeho zhoršení v mnoha ohledech jiné než byly mezi SSSR a USA. Tuto krizi se například nedaří vyřešit již více než rok, a ta se jen prohlubuje. Klíče, které byly vybrány k řešení starých problémů v roce 1962, nejsou k současným událostem vhodné. Možná nejsou potřeba klíče, ale sbíječka. Nebo snad kouzelná slova typu „sezame, otevři se“? Než abychom porovnávali společné rysy, z nichž lze jmenovat snad jen tytéž soupeře konfrontace – Rusko a USA – a stejný strach před globální válkou, pojďme raději analyzovat zásadní rozdíly, přidávající dnešní krizi novou podstatu.
Neviditelní partneři
Jedním z nejděsivějších rysů současné situace je fantómnost „partnerů“ Ruska na jednání. Osoby, s nimiž jsou ruští politici v jednání – prezident USA a ministr zahraničí USA – samozřejmě nepředstavují celé Spojené státy. Je tu ještě jedna skrytá síla – neoficiální, ale dost silná na to, aby nejen mařila politiku, kterou se snaží provádět Barack Obama a John Kerry, ale provádí místo ní svou vlastní. Je to zákulisní mimopartajní strana války. Dost vlivná na to, aby i Pentagon odmítl plnit rozkazy svého velitele. Přitom nejen že de facto nechává provádět sabotáže jako třeba bombardování syrských vojáků pod Džejr-eze-Zorem nebo palbu na humanitární konvoj, ale oficiálně, nahlas, hovoří o tom, že vojákům je jedno, na čem se dohodli Lavrov s Kerrym, plnit svou část povinností nejsou vázáni.
Moskva a celý svět se ocitly v patové situaci: vyjednavači ze strany USA nemají úplnost moci plnit své závazky, protože některé domácí americké síly nechtějí, aby tyto sliby byly dodrženy. A s těmi, kdo jsou dostatečně vlivní, aby mařili dohody s oficiálním Washingtonem, není možné se domluvit, protože na rozdíl od oficiálního Washingtonu nemají oficiální zástupce pro vyjednávání.
Tím se Rusko ocitá v obtížné situaci, kdy musí jednat pouze s tou částí úřadující administrativy, která je loajální prezidentu Obamovi, která však nekontroluje situaci a nerozhoduje, zatímco druhá část americké administrativy se otevřeně nepodřizuje Obamovi, ale plní vůli oněch zákulisních sil, které vedou svou vlastní zahraniční politiku, odlišnou od politiky prezidenta USA. A co je nejhorší – dost úspěšně.
Zde vidíme zásadní rozdíl od
Karibské krize v roce 1962: o plnosti moci Kennedyho v USA v té době nebylo pochyb, stejně tak o tom, že s ním bylo možné vést jednání s plnou odpovědností. Tehdy telefon z Kremlu do Bílého domu spojoval lidi, kteří plně kontrolovali situaci ve své zemi a byli schopni splnit každé rozhodnutí, které přijmou. Myšlenka, že Pentagon neposlouchá rozkazy svého vrchního velitele, by tehdy nikomu nepřipadala divoká, protože by prostě nikoho ani nenapadla. Nyní se to však stalo součástí naší dnešní reality.
Skryté motivy a síly
Karibská krize byla normální vojensko-politickou eskalací mezi dvěma zeměmi, kde její příčiny a motivy ležely na povrchu a byly jasné celé planetě. USA rozmístily jaderné zbraně v Turecku, v reakci na to se SSSR rozhodl umístit své rakety na Kubě. USA se pokusily hrozit bombardováním, ale nakonec ustoupily a dohodly se. Vše, konec příběhu. Tato krize se rozvíjela v podobě složité posloupnosti událostí, veřejných prohlášení i tajných jednání, ale základní myšlenka byla jednoduchá.
Příčiny a motivy syrské krize jsou naopak mnohovrstevné a jsou spojeny s celou řadou sil, které mohou působit a také působí nejen nezávisle, ale někdy i proti sobě.
První vrstva konfliktu je nejviditelnější – je to konfrontace veřejné politiky Spojených států v rámci prezidentských voleb, které syrské události mohou ovlivnit výrazně, ne-li fatálně. Jeden z problémů zlobí velkou část amerického establishmentu: prezident Sýrie již zřejmě přečká ve své funkci prezidenta Obamu, který jménem Ameriky prohlásil, že „Asad musí odejít“. To je naprosto skandální facka reputaci vládnoucí administrativě demokratů, straně, která se právě teď snaží usadit do prezidentského křesla svého kandidáta – Hillary Clintonovou.
Ještě horší však jsou pro určitou část amerických elit vojenské úspěchy armády Asada podporované ruskými VKS (
Vzdušné a kosmické síly - pozn.NR) – v tom spočívá
druhá vrstva konfliktní situace. Pokud k obsazení Palmýry došlo v dostatečném předstihu před volbami prezidenta USA, pak situace v Aleppu může být radikálním způsobem vyřešena právě v příštích týdnech. Proto americký establishment, který není na straně Trumpa, nebude šetřit žádných finančních prostředků, aby město nebylo před volbami osvobozeno. Jinak to udeří na pozice demokratů nikoli jen výrazně, ale zcela nepředvídatelně.
Důsledky takového masivního zahraničně-politického fiaska totiž lze vyčíslit těžko. Nicméně je zřejmé, že to v podstatě bude hrát ve prospěch Trampa, který se oficiálně drží pozice, že Rusko bojuje v Sýrii proti terorismu, a není třeba mu v tom bránit.
Vítězství Assada v Aleppu bude vítězstvím Trumpa – ten řekne něco jako: „No, neříkal jsem vám to?!“ Takže pro demokraty je životně důležité, aby k tomuto vítězství nedošlo před volbami. Další den po nich – prosím, to už nebude mít takový význam, ale hlavně ne před.
K tomu však ještě jeden zásadní rozdíl spočívá v tom, že Palmýru osvobozovali od IS (teroristická organizace zakázaná v RF), ale v Aleppu dlí „en-Nusra“ (teroristická organizace zakázaná v RF), o jejíž podpoře Spojenými státy už ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov mluví oficiálně. Kromě toho v Aleppu se nachází značná část umírněné opozice, která se údajně liší od „en-Nusry“, ale dokonce ani Spojené státy, tvrdící, že mezi nimi rozdíl existuje, je nemohou rozeznat.
Takže osvobození Aleppa bude znamenat dvojí porážku USA.
Je to formální porážka oné nepolapitelné „umírněné opozice“, kterou Washington tak chrání, a porážka „en-Nusry“, kterou CIA a Pentagon fakticky zásobují přes „umírněné“. Porážka proamerických teroristů v Aleppu dá jasný signál všem, že Amerika není schopna bránit své chráněnce, kteří jí zaručovali krytí a bezpečnost.
A konečně
třetí vrstva– to jsou důvody přítomnosti USA v Sýrii, americké zájmy v tomto konfliktu. Za prvé samotný precedens: Amerika vynesla nad nějakým režimem rozsudek smrti, ale poprava se nekonala. Ukázalo se totiž, že je možné jít proti Americe a její rozhodnutí zrušit.
Za druhé porážka v Aleppu se může kritickým způsobem odrazit na celkovém vlivu USA v regionu Blízkého východu. Fakticky zůstanou na periferii odehrávajících se procesů a jejich spojenci uvidí, že prospěch z USA se vytrácí: nemají vliv na situaci, nejsou schopné zajistit zájmy svých spojenců, začínají být bezcenné. Jaký má potom smysl být jejich vazaly? Tím spíš, že na účtu Ameriky jsou již dvě porážky, které v obou případech přivedly k zuřivosti jejich tradiční spojence – Saúdskou Arábii, Katar, Spojené arabské emiráty a Turecko. První bylo zrušení rozhodnutí o bombardování Sýrie výměnou za její zřeknutí se chemických zbraní, a druhou porážkou je dohoda s Íránem, která sice do jisté míry odpovídala zájmům USA, ale bylo katastrofou pro jejich spojence.
A za třetí – fiasko v Sýrii může znamenat velké problémy pro onu expansionistickou linii americké politiky, kterou plánují provádět notoricky známí „neoconi“ prostřednictvím Hillary Clintonové. Strategii americké politiky plánují v zájmu největších reprezentantů amerického kapitálu, zachování jejich bohatství totiž přímo závisí na globální dominanci USA ve světě.
Faktem je, že před časem zástupci největších mezinárodních společností s centrem v USA zjistili v podstatě banální věc: tatáž globalizace, která jim zpočátku umožnila vydělat obrovské finanční prostředky a potom ještě dodatečné zisky, když se Amerika po pádu SSSR stala globálním hegemonem, se ukázala být holí o dvou koncích. Jednoduše řečeno, spojení amerického byznysu s celosvětovým finančním a výrobním systémem se ukázalo být oboustranným. Dokud dominovaly USA, jejich „dobře živené kočky“ měly nepředstavitelné zisky, ale jakmile se globální situace změnila, pak se to okamžitě stalo hrozbou pro mnoho nejbohatších klanů planety.
Ukázalo se, že tyto klany jsou již tak pevně zakotveny v globální světové soustavě, že nemohou neuposlechnout jeho celkové trendy. A jakmile se dramaticky zvýšil finanční vliv Asie a americká síla se naopak začala zmenšovat, podlomená destruktivní politikou nejprve Bushe mladšího a pak Obamy, nejbohatší rodiny Ameriky zjistily, že z důvodu selhání Washingtonu na zahraniční politické frontě mohou přijít o svůj kapitál.
Politolog a publicista Dmitrij Kulikov to
objasňuje takto:
![]()
Teď je otázkou další cyklus množení obrovských peněz a obrovské moci. Americká ekonomika již dávno není schopna sama zajistit takovou úroveň finančního blahobytu a moci svých klanů – to může zajistit pouze celý svět, ovšem jen a předpokladu, že Amerika je jeho absolutním hegemonem. Pouze v tomto případě nezbytné finanční prostředky znovu potečou do hlavních globálních konglomerátů a společnosti Ameriky a jejich prosperita budou ještě na určitou dobu zajištěny. Jenže stav americké ekonomiky není nejlepší a nemá ani tendenci k zotavení. Takže expanzionismus a drzé vměšování do světových záležitostí v globálním rozsahu jsou jedinou zárukou přežití nejbohatších a nejvlivnějších rodin Ameriky. Pro ně je to otázka udržení takových peněz a takové moci, že kvůli tomu půjdou na cokoli: budou-li k tomu potřebovat rozpoutat válku – rozpoutají ji.
Jednoduše řečeno, nejbohatším lidem planety, kteří žijí v USA, je naléhavě zapotřebí masivního a ničím nerušeného přílivu kapitálu a zajistit jej může pouze pokračující expanzivní politika globální nadvlády a vměšování do záležitostí celé planety pro uspokojení svých zájmů. Ale právě tato politika je nyní zpochybněna syrskou krizí, protože ve skutečnosti byla zpochybněna schopnost samotné Ameriky svou politiku volně a bez překážek provádět. A to je třetí nejhlubší vrstva motivů v syrské krizi. Je jasné, že v Karibské krizi takové problémy ani zdaleka nebyly.
pokračování příště… Zdroj: http://politrussia.com/world/chem-nyneshniy-krizis-827/
