Marek Řezanka
25. 10. 2016     
Stalo se zvykem a do jisté míry folklórem, že prezident Miloš Zeman je médii prezentován jako největší lhář a manipulátor. Těžší to ovšem je v případě, že ho média mají ze lži usvědčit. V kauze „Peroutka“ se stále točíme kolem názvu jednoho článku, a jen málokdo řeší, co na konci třicátých letech zmíněný novinář publikoval a v jakém kontextu.

Čím více se blíží datum sedmnáctého listopadu, tím opět sílí pučistické tendence jistých kruhů. Miloš Zeman je líčen jako největší padouch široko daleko – a již nám jaksi uniká, že jeho názor média nezajímá – a co hůř, nezajímá je ani důkazní materiál.

Podle dostupných svědeckých výpovědí prezident Zeman panu Hermanovi nevyhrožoval a k ničemu ho nenutil.

Tomáš Halík se dušuje, že pan Herman mluví čistou pravdu: „Ministr Herman mluví pravdu, mohu na svou čest dosvědčit, že poté, co s prezidentem hovořil, mi popsal tento rozhovor, včetně Zemanova nátlaku a vyhrůžky přesně tak, jak o tom nyní hovoří v médiích a já jsem mu poděkoval za jeho odvahu řídit se vlastním svědomím“ (Parlamentní listy, 22. 10. 2016). Jenomže pan Halík se již v minulosti zaklínal, že nikdy neřekl, že ho národ není hoden, přitom lze doložit, že přesně toto významově prohlásil. Pamatujme si nyní Halíkova slova, a to pro případ, že se ukáže, že ministr Herman pravdu nemluvil. On ji nemluvil již po své nedávné cestě za „přítelem“ Berndem Posseltem, kdy si vymýšlel, že mu cestu hlava státu schválila, přitom ta žádné takové kompetence nemá, což také v rozhovoru pro Parlamentní listy řekla.

Celý povyk kolem prezidenta Zemana vnímám jako nechutné divadlo směřující k rozeštvání společnosti a možnému puči namířenému na hlavu státu. Než se do sebe pustíme, chtějme jasné důkazy a vyvození zodpovědnosti od jednotlivých aktérů této kauzy.

Bohuslav Sobotka, jak je u něho dobrým zvykem, píše o „hradní malosti“ dříve, než je cokoli prokázáno. Ano, M. Zeman si nepřál, aby ministr vlády jednal v rozporu se stanoviskem této vlády. Ale nikde není dokázáno, že by panu ministrovi jakkoli vyhrožoval. Místo, aby média namířila svou kritiku na ministra, který jedná v rozporu s vládním postojem, tepe do M. Zemana, který v souladu s tímto postojem jedná.

Tady opravdu nejde o pravdu, natož lásku. Ve hře jsou „rudé karty“ a potřeba Zemana svrhnout či ho aspoň výrazně oslabit – a to za jakoukoli, slovo JAKOUKOLI podtrhuji - cenu.

Připomeňme si nyní některé nejzávažnější názorové veletoče B. Sobotky, o němž se kupodivu jako o politikovi, jenž lže, kudy chodí, nepíše:

1) „Jsme díkybohu svobodná a demokratická země a každý se může scházet, s kým uzná za vhodné. Stejně tak mají i ústavní činitelé právo se jasně vyjádřit k zahraniční politice státu, za kterou nesou odpovědnost. Toto právo jsem využil a připojil svůj podpis k prohlášení, které připravil ministr zahraničí a které odpovídá pozici vlády.“ Tímto prohlášením premiér dává jasně najevo, že ministr kultury jednal v rozporu s pozicí vlády a ohrozil tak zahraniční politiku státu, za niž premiér nese zodpovědnost. Potom je ale otázkou, proč ministr Hermana neodvolá za hrubé pochybení. Buď totiž bude premiér ctít vládní stanovisko – a potom by měl pro pana Hermana vyvodit náležité kroky, nebo pana Hermana podporuje – potom ale sám sabotuje vládní pozici.

2) Přihlášení se k odkazu V. Havla (tedy i Dopisu osmi): „Především platí, že pan náměstek Drulák, stejně jako další zaměstnanci vlády, musí respektovat politiku vlády." Pokud se B. Sobotka takto vymezil vůči panu Drulákovi v případě „odkazu V. Havla“, měl by tak učinit i v případě D. Hermana.

3) „Havlova teze o pravdě a lásce nám ukázala směr“: „…Ustupování z pozic nebo chytračení ve vlastní prospěch rozhodně není cesta k úspěchu. Jak řekl Václav Havel ve svém salcburském projevu v roce 1990: „Domnění, že lze beztrestně prokličkovat historií…, patří k tradičním středoevropským bludům. Pokouší-li se o to někdo, škodí sobě i svým spoluobčanům.“ Mějme toto memento na vědomí každý den, když čelíme nesnadným výzvám, které před námi stojí.“ V. Havel snad historií nekličkoval? Neposvětil náhodou invazi do Iráku, jejímž následkům čelíme dodnes? A jak B. Sobotka s L. Zaorálkem kličkovali v případě dění na Ukrajině? Nepodpořili zde náhodou síly, z nichž fašistická ideologie čpí na sto honů daleko?

4) Ke kvótám: „Žádné konkrétní číslo říkat nebudu, protože já nevím, jestli návrh Evropské komise je poslední anebo jestli za tři, za čtyři měsíce vzhledem k tomu, že ten migrační proud neslábne, nepřijde Komise s nějakými dalšími požadavky.“ (iDNES.cz, 17. 9. 2015).

Česká republika je podle premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) připravena přijmout syrské uprchlíky přímo z Turecka. Mohla by tak naplnit část stávajících kvót určených pro přesun uprchlíků v rámci Evropské unie. "Tady nejde o žádné nové kvóty, o žádné nové systémy, tady jde o to, že se využijí ty stávající závazky, které jsou. Já myslím, že dokonce je to lepší, protože z Turecka se přesídlí Syřani." (8. 3. 2016, TN.cz)
„Česká republika odmítá a bude odmítat povinné kvóty na dělení uprchlíků, které znovu navrhla Komise, rozdělují Evropu a nedávají smysl.“ (Deník.cz, 4. 5. 2016).

Tak budeme kvóty odmítat, nebo je podporovat?

5) Reakce na projev ministra Hermana k Sudetenlandsmanchaftu: „To, že se ministr Herman zúčastnil sjezdu v Norimberku, je důkazem, že se chceme orientovat na budoucnost. Je to úkol naší generace, abychom hledali společnou řeč. Rizik, před kterými Evropa stojí, je mnoho. Potřebujeme spojence, abychom je zvládli.“ V červenci 2015 kritizoval historik Jan Křen projev pana Bělobrádka následujícími slovy: „Příčinnou souvislost dokázala zachytit česko-německá deklarace a každý český politik to musí respektovat a reflektovat. Pokud nemá příležitost ji vyjádřit, pak je samo gesto lítosti polovičaté a je vlastně polopravdou. To se podle mého stalo panu Bělobrádkovi… Česko-německé vztahy byly odedávna ze sudetské strany zatíženy balvanem údaje, že při odsunu přišlo o život čtvrt milionu lidí. Třináct let jsem byl z české strany předsedou česko-německé komise historiků. Jsem hrdý na to, že komise ve zvláštní mezinárodní vědecké konferenci, mimochodem navržené z německé strany, toto falzum vyvrátila a dospěla k závěru, že obětí bylo 25 tisíc (v tom 6000 sebevražd) a s výhradou možných dalších 5000. Naše část příslušné komuniké doplnila politováním i nad tímto proti minulým cifrám vlastně nevelkým údajem.“ Chtějme žít v míru, nevolejme ale po revizích výsledků druhé světové války. Každou historickou událost je třeba posuzovat v kontextu. Důsledky jednotlivých činů není možné hodnotit bez uvedení příčin, jež předcházely. Pánové Neubauer (bývalý leader sudetských Němců) či Posselt pro mě nejsou důvěryhodnými partnery k jednání. Jakmile se totiž někdo nedrží faktů a historii zkresluje, je třeba se ptát, proč tak činí.

6) Sobotka ke spolupráci s KSČM: „Dokážu si představit spolupráci na základě jasných mantinelů, které se týkají bezpečnosti České republiky. Tedy nezpochybňování členství v NATO a evropské orientace vlády“ (Echo24.cz, 5. 10. 2016).

„Jednou z věcí, na které se musíme podívat, jsou témata jako ochrana životního prostředí, téma kultury, ale také třeba téma digitální ekonomiky, virtuálního prostoru, kde se pohybuje mladá generace, témata, kterými se zabývají Piráti,"říká Sobotka v rozhovoru a dodává: „Nemůžeme zůstávat jen klasickou stranou zaměřenou na sociální témata" (9. 10. 2016).

Takže má jít ČSSD více doleva, nebo je naopak „příliš levicová“?

Nemohu si pomoci, ale pro mě je pan premiér Sobotka zcela nedůvěryhodným. Již pro to, že u něho dnes neplatí, co nám všem sdělil včera. Proti němu se ale rudé karty nešikují. Možná proto, že ambasádě USA nevadí (však se také na své cestě v USA snažil, až mu klobouk na hlavě radostně poskočil).

Dělejme vše proto, aby závěr podzimu nebyl navzdory chladnému deštivému počasí proklatě horký. Nevěřme pseudoelitám, které jsou simulakry morálních vzorů. Nejsou jimi. Opakovaně selhávají – a pokud by náš národ rozeštvaly, mělo by to na nás všechny velmi bolestný dopad. Vraťme se k dialogu a respektu k odlišným argumentům. Požadujeme, ať každý svá tvrzení doloží. Nenechme se strhnout i iracionálnímu jednání, kdy bychom byli toliko pěšci na šachovnici, jež není naše a kde o jednotlivých tazích nerozhodujeme. Pokud bychom na takovou hru přistoupili, byli bychom v tahu především my sami.

25. 10. 2016    zdroj
Britský list Financial Times (FT) navrhl ruským podnikatelům odstranění Putina od moci, přičemž ne zcela zákonnými prostředky. "Neideální změna moci je lepší než zachování statu quo", jsou přesvědčeni britští experti. Autoři FT tvrdí, že "před 20 lety malá skupina ruských podnikatelů zachránila zemi" a dnes "musí oligarchové opět zasáhnout." Angličani se domnívají, že "oligarchové musí riskovat a zorganizovat změnu moci v Kremlu ... především kvůli osobním zájmům, stejně jako tomu bylo i v roce 1996" (citace z Inosmi.ru).

Text Financial Times s radami k organizaci převratu v Rusku demonstruje vztah mnoha západních expertů k naší zemi. A tento postoj jistě Rusy nepříjemně překvapí. Z publikace Financial Times přímo vyplývá, že západní experti vůbec nemají zájem o stabilní a demokratický vývoj v Rusku. Jejich cílem je změnit pouze současnou, pro Západ nepříjemnou, politiku Ruska, , byť zcela nedemokratickými metodami. A aby přesvědčili o nutnosti odstranění Putina, západní experti manipulují s fakty - nebo přinejmenším předvádějí neznalost základních ruských reálií.

Málokdo dnes v Rusku nazve manipulaci prezidentských voleb z roku 1996 - hned po FT - záchranou země před komunismem. Naopak, zkreslení voleb-96 považují mnozí za ostudnou stránku v historii, za porušení právních mechanismů změny moci, což mělo dalekosáhlé negativní důsledky. Cožpak je dnes možné považovat za záchranu následný úpadek oligarchické vlády, která vedla k ožebračení většiny Rusů, a defolt státu v roce 1998?

Překvapuje i zdůvodnění nutnosti vyměnit Putina: v zemi klesají příjmy, oslabil rubl, snižuje se HDP - proto potřebujeme oligarchický převrat. Ale vždyť zkušenost sedmi ruských bankéřů nebo praxe oligarchické správy na Ukrajině zcela tuto logiku vyvracejí.

Ruská podnikatelská sféra skutečně trpí sankcemi a ekonomickou izolací Ruska. Ale za prvé, nevyslovená politika sankcí a zákazy vůči ruskému kapitálu se objevily dlouho před připojením Krymu. A za druhé, ruští oligarchové již dlouhá léta udržují svá aktiva nikoli organizováním státních převratů, ale úzkou spoluprací s mocí, offshory nebo změnou ruské jurisdikce.

Autoři Financial Times se snaží našim oligarchům vyložit jejich vlastní zájmy a odvolávají se přitom na tvorbu institutů v USA. "Jak museli koncem 19. století američtí "loupeživí baroni" pochopit, že poté, co jsi nabyl peníze - jakýmkoli způsobem, stáváš se přímo zainteresovaným na upevnění zákonnosti, jež chrání tvůj majetek", vysvětluje FT. Avšak praxe posledních desetiletí ukazuje, že tato analogie na ruské půdě nefunguje. Naši "loupeživí baroni" zatím používají spolehlivější způsob pro ochranu svého majetku – spoluprací se stávající ruskou mocí. Ignorování této skutečnosti nás nutí k zamyšlení: autor FT není obeznámen s fakty nebo schválně manipuluje s argumenty?

Velké pochybnosti vyvolávají i sliby o rychlém zrušení sankcí ihned po odchodu Ruska ze Sýrie nebo z Krymu. "Budou uzavřeny dohody o vyřešení konfliktů na Ukrajině a v Sýrii a o zrušení sankcí. Na pořadu jednání bude opět otázka posílení vztahů s Evropou", předpovídá FT. Po těchto slibech je na čase si připomenout známé popěvky Semjona Slepakova - "a co sakra, když ne?" A co v případě, že zahraničněpolitická kapitulace RF nezajistí prosperitu a změní naši zemi na objekt vnější správy a vykořisťování?"

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Jiří Ovčáček
25.10.2016   První zprávy
Prohlášení k otázce státního vyznamenání Před několika měsíci ministr kultury Daniel Herman písemně kontaktoval prezidenta republiky s žádostí o udělení státního vyznamenání strýci ministra kultury.
Seznam osobností, které obdrží státní vyznamenání, je tajný až do jeho oznámení prezidentem republiky ve státní svátek 28. října 2016. Tento seznam je stejný jako ten, který byl kontrasignován předsedou vlády České republiky.

Jaromír Petřík
25. 10. 2016     JaromírPetřík
Pražská kavárna po Michalu Horáčkovi hledá další možné kandidáty na Hrad místo nenáviděného Miloše Zemana. Jejich hysterie dosáhla takových rozměrů, že už ztrácejí i „pud sebezáchovy“, což se ukázalo v případě „Daniel Herman.“
Abych nebyl obviňovaný ze zkreslování slov v rozhovoru s naší europoslankyní za skupinu ANO Věrou Jourovou, tak se čtenářům omlouvám za poněkud delší citace z tohoto rozhovoru.

Rozhovor s ní učinil Jaroslav Gavenda zde: https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/jourova-jako-prezidentka-propustila-bych-rozumbradu-co-hrad-uzavrel-a-taky-ovcacka-3400 .

Z rozhovoru cituji: „Když byste se tedy stala kandidátkou na prezidentku, kde byste získávala podporu? Bylo by to tedy hnutí ANO?

Samozřejmě, že bych se snažila získat podporu od lidí mimo hnutí, protože si myslím, že přímá volba prezidenta je právě v tom, že si lidi sami řeknou, koho chtějí na Hradě. Myslím si, že bych se zaměřovala na všechny věkové kategorie, i profesní, byla by to hodně široká kampaň.

Mluvila jste o tomto s předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem?

Mluvila jsem o tom s ním, když poprvé řekl moje jméno. Já jsem na to reagovala tak, jak dnes, že je to vysoce nepravděpodobné. Mluvili jsme i o tom, že pokud by byly primárky v rámci ANO, že bych to zvažovala.“

Z tohoto rozhovoru jasně vyplývá, že pokud Věra Jourová bude podpořena hnutím ANO, bude o svojí kandidatuře na prezidentku uvažovat. Toto si můžeme vykládat jako příslib i vzhledem k tomu, že z dalšího rozhovoru vyplývá, jak by se jako prezidentka naší republiky chovala.
Já, osobně jsem až do tohoto rozhovoru Věru Jourovou za kandidátku Pražské kavárny nepovažoval, stejně tak jsem do „Pražské kavárny“ nezařazoval ani hnutí ANO, ani Andreje Babiše.
Osobně za zakladatele a představitele „Pražské kavárny“ pokládám stranu TOP09 v čele s Karlem Schwarzenbergem, ke které se postupně připojila řada politiků z KDU-ČSL v čele s Pavlem Bělobrádkem a Danielem Hermanem a z ODS např. Miroslavou Němcovou.

Ale tento rozhovor s Věrou Jourovou mi poněkud otevřel oči. Pražská kavárna se totiž kromě rusofobie a nekritického obdivu k Washingtonu vyznačuje hlavně nenávistí k současnému našemu prezidentovi Miloši Zemanovi a za “bojovníky“ proti komunismu považuje lidi, kteří neváhali páchat podobné zločiny, za jaké v současné době odsuzujeme islámské teroristy.
Věra Jourová se „odhalila“, když dostala otázku, jak by se zachovala v případě navržení na vyznamenání u bratrů Mašínů.

Cituji: „ Vžijme se do situace, že byste byla prezidentkou ČR. Komu byste například udělila státní vyznamenání?

Myslím si, že je namístě, že se vyznamenání dává, a já bych samozřejmě držela tu tradici, lidem, kteří osvědčili hrdinství, kteří osvědčili statečnost, kteří mohou jít příkladem svému národu, protože si myslím, že dneska, stejně jako dříve, je to velmi důležité, že národ má svoje hrdiny. Že má lidi, ke kterým může vzhlížet a kteří mu mohou být příkladem. Takže je namístě ocenění lidí, kteří osvědčili hrdinství v boji nebo při záchraně života. Lidí, již mají velké zásluhy o dobrou reprezentaci republiky v zahraničí, již udělali významné věci pro kulturu, pro českou vědu, pro českou ekonomiku, takže tady já v udělování a propůjčování vyznamenání významným českým lidem vidím obrovskou symboliku a velmi důležitou kompetenci prezidenta.

Řadíte mezi tyto lidi například bratry Mašínovy?

 Ano.

Takže ti by od vás vyznamenání získali?

Samozřejmě, že vím, že vy chcete rychlé a stručné odpovědi. Myslím si, že spíš ano, že bych ocenila jejich podíl na boji proti totalitnímu režimu, který měl na rukou krev.“
Ve svých článcích jsem se skutečnou činností bratrů Mašínů velmi podrobně zabýval a bohužel jsem musel konstatovat, že ani jeden z jejich činů se nedá kvalifikovat jako odbojový. Zato, kromě krádeží a loupeží spáchali i několik brutálních vražd na nevinných lidech. Právě za podřezávání spoutaných zajatců nejvíce odsuzujeme muslimské teroristy. A bratři Mašínové kromě zločinů, které jsem vyjmenoval, bohužel podřezali i spoutaného policistu Honzátka, který se ničím neprovinil. Místo bojovníků proti teroru naopak bratři Mašínové svými činy naplnili všechny aspekty, kterými označujeme teroristy.

 Výborně jejich činnost popsal bloger Alexej Litvin: http://litvin.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=250763

Proto musím případnou prezidentskou kandidátku Věru Jourovou označit za dalšího představitele Pražské kavárny, která též podobné zločiny považuje za hrdinské činy. Mimochodem, velkým zastáncem bratrů Mašínů je i současný lidovecký ministr kultury Daniel Herman: http://zpravy.idnes.cz/novy-sef-ustavu-totality-masinu-si-vazim-kazdy-ma-pravo-na-sebeobranu-1ek-/domaci.aspx?c=A100813_153444_domaci_js

A mně nezbývá nic jiného, než popřát současnému prezidentovi Miloši Zemanovi hodně zdraví, aby ještě kandidoval v dalším prezidentském období. Michala Horáčka, který zbohatl na hazardu a nyní si hraje na filantropa, nebo Věru Jourovou, která by vyznamenala „bojovníky proti komunismu“, kteří podřezávají spoutané zajatce na Pražském hradě, opravdu nechci.

Anna Garde
25.10.2016  NWOO  a Politrussia
 
Čestnost, sociální odpovědnost, objektivita, boj proti válkám a jiným trápením – tyto zásady jsou od roku 1983, kdy byl v UNESCO schválen dokument o novinářské etice, základem profesionální žurnalistiky. Avšak v současném světě, jak se ukázalo, je etika efemérní pojem, stejně jako profesionalita, a stala se v povolání novináře čímsi docela vzácným.


Základem americké žurnalistiky je podle nesčíslného počtu kodexů svoboda slova a nezávislost na zájmech vlády a podnikatelské sféry. Tak např. v kodexu Washington Post se uvádí:

Noviny musí sloužit svým čtenářů a celé společnosti, vzdát se hmotných zájmů, nestavět se na ničí stranu a nezastávat ničí zájmy. Zásady Washington Post byly kodifikovány, mimochodem, až v roce 1933.

Principy ostatních západních periodik jsou obdobné. Ale co z nich fakticky zůstalo?

Washington Post i ostatní novinářská média dávno zapomněla na to, jaká má být žurnalistika: považují se za monopolisty v informačním prostoru a žijí podle zásady «jsou dva názory: můj, a nesprávný». Jakýkoliv alternativní zdroj informací je za takové situace pod tlakem. A je přirozené, že za těchto okolností ruské mediální agentury RT (Russia Today) a Sputnik svým přístupem k podání materiálu a úspěchem u obecenstva nanejvýš dráždí jak západní sdělovací prostředky, tak i politiky, jejichž prostředky masových informací v poslední době zastupují.

Vždyť žádný monopolista se nerad dělí.


Dříve se boj proti «ruské propagandě» odehrával v mediálním prostoru. Značné úsilí západních sdělovacích prostředků se soustředilo na to, aby ruské novinářské agentury byly prezentovány jako prolhaní manipulátoři. Toto úsilí skončilo očividným krachem: popularita RT roste a auditorium se zvětšuje. Jako další krok musela přijít ke slovu cenzura: praxi zákazů a omezování, přímý i nepřímý tlak potkáváme skoro na každém kroku.

Nejnovějším názorným příkladem takového postupu je rozhodnutí anglické banky NatWest (jejíž solidní balík akcií patří státu) zablokovala účty RT. Později se sice anglické úřady nejspíš polekaly vzniknuvšího informačního šumu ze strany dokonce jejich vlastních věrných, a od tohoto zásahu odstoupily. Nicméně fakt zůstává faktem: na Západě se stále častěji uchylují k tlaku na ruská média zabývající se zahraničním zpravodajstvím. Nemálo důkazů toho se týká činnosti RT.

 

Západ versus RT: první kolo

Jak jsme už uvedli, zpočátku Západ bojoval proti RT prostřednictvím informací. Za tím účelem byla vyvolána opravdová informační válka, která pokračuje dosud. Dosud se záviděhodnou pravidelností vycházejí články stále stejného typu, v nichž se ruský kanál nazývá «kremelskou mašinou dezinformace, lži a propagandy». Jakoby toho nebylo dost, některá americká periodika přistoupila k tomu, že porovnávají ruské masové sdělovací prostředky s nacistickými novinami. A dokonce se odvolávají na názor nechvalně proslulého bývalého poslance šestého volebního období Státní dumy Ruské federace Ilji Ponomarjova, který se nachází « ve vyhnanství v Kalifornii za to, že se vyjádřil proti vpádu na Krym », a ne kvůli vypařivším se milionům.

Ponomarjov bez důkazů tvrdí, že RT – «spíš lobbystický nástroj než sdělovací prostředek».

Standardní sada odvinění proti tomuto kanálu se obyčejně skládá z následujících bodů:  

• šíří nedůvěryhodné informace a lži;
• «přímou linkou» je propojen s Kremlem a osobně s Putinem;
• zve pouze «Kremlu přátelsky nakloněné experty»;
• utrácí pohádkové peníze.

Třebaže už nejednou bylo dokázáno, že financování amerického BBG převyšuje náklady na RT třikrát. No, a jako nedůvěryhodné informace se na Západě nazývá všechno to, co neodpovídá jeho zájmům.

Ale ze všeho nejvíc dráždí západní sdělovací prostředky klid RT a pichlavé vtípky hlavní redaktorky Margarity Simonjan. Americká zpravodajská agentura BuzzFeed nijak nemůže zapomenout na její odpovědi na otázky o vnitřní činnosti kanálu.

« Arabskou redakci skutečně vede Putinův bývalý tlumočník, španělskou redakci jeho bývalý holič, a anglickou – bývalý kuchař jeho psa », – odpověděla na otázku kdo a jakým způsobem dostává funkce v RT.

Článek s těmito komentáři dosud figuruje v první desítce referencí na anglický dotaz «propaganda RT».

V The Daily Beast šli ještě dál a vyhlásili, že RT «lže o své popularitě». Jejich článek je přitom plný rozporů. Nejprve autor článku píše o tom, že neexistuje žádné potvrzení popularity kanálu, a zahraniční zdroje nezávislé na propagandě sledování nedělají. Ale potom uvádí, že veškerou popularitu kanál získal prostřednictvím pseudosenzačních klipů, které nemají žádný vztah k politice.

Neškodilo by, kdyby autor článku současně uvedl příklad toho, na čem získávají popularitu západní sdělovací prostředky.

Inu, a o popularitě RT mluví přinejmenším statistika prohlížení, komentářů a abonentů na YouTube. Takže je zřejmé, že v nerovné bitvě se značnou finanční převahou v prospěch Západu RT vyhrává. Právě proto musela přijít k slovu «palba těžkého kalibru».
Druhé kolo: odpor Západu proti RT nabývá formy boje proti svobodě slova

Když na Západě definitivně pochopili, že jejich tradiční sdělovací prostředky nemohou zadusit hlas RT, do boje proti kanálu vytáhly vládní kruhy. Tak například, v létě 2015 se ve sdělovacích prostředcích objevila informace o tom, že francouzské úřady zablokovaly aktiva společnosti kvůli žalobě bývalých akcionářů JUKOSu. Tato informace byla později, ovšem, dementována.

Tehdy svůj vlastní «profesionalismus» předvedl světu Forbes, který publikoval zprávu, že budova RT ve Francii byla zavřena. K tomu jen to, že podle slov Simonjanové, nemá společnost v této zemi ani kanál, ani budovu.

Ba co více, RT je autonomní nekomerční organizace, která není ruskou státní institucí. A to znamená, že jakékoliv obstavení jejího majetku z titulu žaloby proti Rusku by bylo nezákonné.

Po nějaké době se Západ soustředil na Sputnik. Přišlo k tomu, že lotyšské úřady zablokovaly webovou stránku informační agentury, s odvoláním na «ustanoveni Rady Evropské unie o omezujících opatřeních v souvislosti s ohrožením územní celistvosti a nezávislosti Ukrajiny». Ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace zhodnotilo tyto akce, jako nepokrytou cenzuru a jako politiku logicky směřující k vytlačení ruských sdělovacích prostředků z Lotyšska.

Podobná politika tlaku a nepřímé cenzury si našla logické pokračování v podobě rezoluce Evropského parlamentu, v níž se konstatuje, že Rusko prostřednictvím svých sdělovacích prostředků Подобная RT a Sputnik vede proti Západu informační válku. Webová stránka Evropského parlamentu uvádí:

«Rusko agresivně využívá široké spektrum prostředků a nástrojů, zejména speciální fondy („Ruský svět„), mnohojazyčné televizní kanály (Russia Today, RIA „Novosti„), informační agentury (Sputnik), sociální a náboženská sdružení (včetně pravoslavné církve), sociální média a internetový provoz k napadání západních hodnot, dezintegraci Evropy, zabezpečení vnitřní podpory a k vytváření dojmu, že země Východního partnerství jsou nepřesvědčivé».

Na oficiální úrovni se doporučuje bojovat proti «propagandě» RT prostřednictvím osvěty občanů. Tím bylo znovu potvrzeno, že západní sdělovací prostředky mají na své vlastní auditorium čím dál menší vliv.

V Německu to došlo tak daleko, že do informační války byly zainteresovány dokonce tajné služby.

 

Paralelně se těmito otázkami boje proti ruské propagandě zabývají západní analytická centra.

Vrcholem tohoto «čestného boje» se nakonec staly zprávy z Velké Británie. Nepochybně pod tlakem úřadů přijala banka NatWest «definitivní řešení» odstoupit od spolupráce s RT.

Ruské úřady reagovaly na toto rozhodnutí ostře negativně. Oficiální představitelka Ministerstva zahraničních věcí Мarija Zacharova uvedla, že Velká Británie se spolu s odchodem z EU rozhodla zanechat v minulosti i svobodu slova. А šéf Ministerstva zahraničních věcí Sergej Lavrov vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí o zablokování účtů nepochybně nepřijímala banka.

Informační kanál podpořily nejen ruské úřady. I samotní Britové se zastali«nepřátelské propagandistické mašiny». Do redakce RT se doslova valily dopisy se slovy podpory. Někteří Britové byli dokonce připraveni vzdát se služeb banky NatWest, neboť nesouhlasili s jejím politicky motivovaným rozhodnutím.

Vedení banky posléze slíbilo své rozhodnutí revidovat.

«RBS zrušila své trestné opatření po tom, co Moskva prohlásila, že stejně tak bude postupovat s financemi BBC a Radio Svoboda, a podá žalobu na Velkou Británii k mezinárodním dozorujícím orgánům za porušení závazků v oblasti svobody slova».

Přitom je možné konstatovat, že s každým takovým skandálem, s každou antireklamou, s každým pokusem omezit činnost RT a snížit autoritu ruského informačního kanálu jeho popularita neZdroj: jen že roste, ale současně klesá úcta k americkým a evropským sdělovacím prostředkům.

Auditorium za peníze nekoupíš

Zádrhel s účty RT ve Velké Británii vyvolala širokou společenskou diskusi o svobodě slova. Mnozí experti doslova zpanikařili: vždyť jedna z nejsvobodnějších zemí světa se najednou s lehkostí vzdává základního principu demokracie.

«Velká Británie je po celém světě známa jako zastánce svobody slova. Je to země s jedním z nejstarších parlamentů. Zbavit RT svobody slova, která je v současnosti tak potřebná, to je velká hanba»,- prohlásil francouzský poslanec Nicolas Douique.

Stejný názor sdílí řada britských společenských činitelů. Zakladatel nezávislé mediální platformy Matteo Bergamini předpokládá, že všemu na vině je konkurence. Podíl RT na britském mediálním trhu je vysoký, proto je docela pravděpodobné, že zablokování účtů je špinavý způsob, jak odstranit soupeře, dodává Bergamini, a člen britského parlamentu George Galloway se domnívá, že přijaté rozhodnutí pravděpodobně souvisí s rostoucím vlivem tohoto informačního kanálu.

A všichni experti jsou zajedno v tom, že se jedná o reálné omezení svobody slova.

Panika Západu je snadno vysvětlitelná. Výzkumy dokazují, že západní sdělovací prostředky ztrácejí důvěru veřejnosti, a to i přesto, že rok od roku zvyšují rozpočet, mezi jiným na boj proti «ruské propagandě». V minulém roce, například, byla v USA zaznamenána rekordně nízká úroveň důvěry k domácím sdělovacím prostředkům. Podle údajů amerického ústavu pro výzkum veřejného mínění Gallup, pouze 40 % Američanů považuje informace jim předkládané za důvěryhodné. Neméně pozoruhodné jsou i ostatní statistické výzkumy tohto centra. Podle nejnovějších údajů v 11 zemích hraničících s Ruskem převládá proruské stanovisko ohledně událostí na Ukrajině a na Krymu – v protikladu s pozicí západních sdělovacích prostředků.

Bývalá pracovnice Státního departmentu Моira Wilanová v článku pro CNN píše, že Evropská unie stále méně důvěřuje politice USA – ve značné míře kvůli RT.

«V Evropě jsme pozorovali růst nedůvěry k politice USA v korelaci s rozšiřováním zpravodajství RT, ruského mediálního impéria», - konstatuje se v článku.

Důvěra Evropanů k USA skutečně klesá. A způsobily to pravděpodobně zdaleka ne ruské informační kanály. Tak například prudký pokles tohoto ukazatele se pozoroval po Snowdenových odhaleních před dvěma lety. Tehdy 50 % Evropanů požadovalo větší nezávislost na USA. Zvláště silně poklesla důvěra v Německu, kde 57 % dotázaných se domnívá, že vedení SRN samo se musí zabývat problémy bezpečnosti. Zdroj:

Spolu s tím roste i nedůvěra Evropanů k vlastním sdělovacím prostředkům. Před rokem agentura «Sputnik.Názory» provedla měření důvěry obyvatelstva Evropské unie k vlastním médiím ohledně problému interpretace konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny. Více než polovina obyvatelstva tehdy prohlásila, že informace popředních médií své země nepovažují za hodnověrnou. Zvláště skeptické nálady jsou rozšířené v Řecku a v Německu:  76 % resp. 57 % .

Britové rovněž přistupují ke svým žurnalistům s jistou mírou skepse. Podle údajů agentury Sputnik, 33 % obyvatelstva této země nedůvěřuje sdělovacím prostředkům ve věci interpretace ukrajinské krize. Nedůvěra se přitom rozšiřuje i na ostatní témata.

«Domnívám se, že hlavní anglická média sledují globální cíl – falzifikovat fakta a šířit mezi Evropany dezinformace. Např. BBC dostává často informace o machinacích a korupci ve Velké Británii, ale vyhýbá se tomu, aby na ně poukázala», - říká obyvatel Walesu Lifon Jones.

Někteří Evropané vysvětlují své stanovisko tím, že západní sdělovací prostředky podávají informace jednostranně. Tak např. při interpretaci volební kampaně v USA neuvádějí žádné negativní informace i Hillary Clinton a snaží se vyhýbat skandálům s ní spojeným. Zdroj:

Mimochodem, právě taková informační politika Západu poskytuje možnost RT zvětšovat svou popularitu. Svého času, například, byl tento informační kanál jediný, který se věnoval akci Occupy Wall Street. Ruský ministr spojů a masových komunikací Nikolaj Nikiforov ve svém nedávném interview uvedl:

Velmi dobře si pamatuji, jak prudce rostla popularita RT v USA. Tehdy byl překonán rekord a klipy kanály na You tube navštívila víc než miliarda návštěvníků. Došlo k tomu v době, když byla v chodu akce Occupy Wall Street, a RT byl téměř jediný kanál, který plnohodnotně o této události informoval.

Mnozí obyvatelé Evropy mluví i o tom, že jejich stanovisko je zcela shodné s tím, co vysílá RT. Avšak většina konstatuje, že západní mainstreamové sdělovací prostředky prostě neodrážejí reálný obraz probíhajících skutečností.

«Evropské a americké sdělovací prostředky jsou obvykle pokrytecké a nespolehlivé. Já osobně jsem už unaven z jejich dvojitých sZdroj: tandardů a umělé morálky. RT mi pomáhá získat informace, zatímco ostatní tytéž informace deformují. Díky tomu se mohu orientovat v tom, co se na světě fakticky děje», – říká absolvent Milánské státní univerzity Marco Bianco.

Ne tak dávno posluchačka britského rádia LBS v přímém přenosu požádala, aby se přestalo s propagandouрroti Rusku a poznamenala, že «Putin sice není žádný správný chlapík», аle britská vláda se nechová o nic líp, když se vměšuje do konfliktů po celém světě.

«Rozlili jsme se po celé Zeměkouli jak olej, a všude tam intervenujeme. To Putin nedělá», – zdůraznila.

A jestliže názor prostých občanů lze připsat účinnosti propagandy, nikdo nezpochybní skutečnost, že omotat si kolem prstu profesionálního novináře je značně složitější. Nedávno však celý svět šokoval příběh německého novináře agentury NEON Маrtina Schlaka, který se po několika týdnech stáže v RT přiznal, že tento kanál se svou specifikou prakticky neodlišuje od vládní Deutsche Welle.

«Začal jsem si všímat, že se měním. Po tom, co mě kolegyně začala podezřívat ze špionáže, velmi přísně jsem dodržoval zdejší pravidla hry. Je zřejmé, že jsem to dělal přesvědčivě, neboť začátkem mého posledního týdne mě vedoucí osobního oddělení pozvala do své pracovny a řekla mi, že jsou velmi spokojeni s mou prací. Potom mi nabídla funkci. Tehdy jsem začal pochybovat o tom, co sám považuji za pravdu. Kdo vlastně lže, a kdo píše pravdu?».

Popularita RT roste díky alternativnímu přístupu a informování o těch událostech, kterým se západní sdělovací prostředky pečlivě vyhýbají. To se odráží i na požadavcích veřejnosti. Zatímco Američané se znovu a znovu snaží dosáhnout zvýšení rozpočtu na boj proti «ruské informační hrozbě», v RT prostě pracují se svým auditoriem, a poskytují mu co nejúplnější informace.

Politrussia.com

Západní veřejnost do našeho náručí nežene jen existence alternativních informací, ale i samotná politika Západu, která u obyvatel Starého světa vyvolává pouze skepsi.

Silová taktika zastrašování se zmražováním účtů znovu dokazuje bezmocnost Západu. Evropské a americké elity ve své snaze zvrátit průběh informační války natolik propadly zoufalství, že jsou ochotny zříci se svobody slova a zavřít oči před základními zásadami žurnalistiky. Avšak úspěch takové taktiky je nanejvýš pochybný.

Pavel Buršík
25.10.2016

CETA (Comprehensive Economic and Trade Agreement, Komplexní hospodářská a obchodní úmluva) je rozsáhlá obchodní úmluva mezi Evropskou unií a Kanadou, jejíž důsledky budou v případě přijetí dalekosáhlé. Úmluva je v současnosti na počátku schvalovacího (ratifikačního) procesu.
CETA je předobrazem ještě větší, ambicióznější a nebezpečnější dohody. Tou je TTIP, neboli Transatlantická obchodní a investiční úmluva (Transtatlantic trade and investment partnership). Díky uniklému textu1 CETA si dokážeme poučeně představit, jak bude vypadat úmluva TTIP mezi Spojenými státy a Evropskou unií. V případě TTIP totiž nemůžeme analyzovat text dohody či výstupy jednání, ty jsou v režimu utajení a skryty před zraky evropské i americké veřejnosti. Ostatně stejný osud měl mít i vyjednaný text úmluvy CETA, nebýt jeho leaku, tedy úniku do médií. Ovšem ani neplánované zveřejnění nepřimělo Evropskou komisi či kanadskou vládu k veřejnému projednávání textu. Jednoduše se chovaly, jako kdyby se nic nestalo. Evropsko-kanadská úmluva CETA je poněkud ve stínu úmluvy TTIP vyjednávané se Spojenými státy. CETA ale nepochybně představuje určitý test ochoty evropských zákonodárců a veřejnosti souhlasit s takovýmto typem obřích investičních úmluv. Pokud bude CETA přijeta, tak předpřipraví půdy pro ratifikaci TTIP. Naopak odmítnutí úmluvy CETA nejspíše zároveň pohřbí i TTIP. Protesty proti úmluvám TTIP a CETA představují v současnosti největší celoevropské občanské hnutí. Evropskou občanskou iniciativu podepsalo přes 3,3 milionů občanů Evropské unie a demonstrací proti TTIP v západoevropských městech se účastní statisíce lidí.

Tato stručná analýza má za cíl seznámit čtenáře s nejdůležitějšími aspekty úmluvy CETA. V zásadě všechny v této analýze vyslovené obavy spojené s CETA se vztahují také na úmluvu TTIP mezi EU a USA. Pro zájemce o úplnou a komplexní analýzu si dovolíme odkázat na studii2 kanadského Canadian Centre for Policy Alternatives (CCPA), z níž jsme taky částečně čerpali.

Proces vyjednávání

CETA je jednou z největších investičních úmluv, které kdy Evropská unie vyjednávala. Bohužel však zcela mimo zraky občanů a jejich zástupců a mimo demokratickou diskuzi a kontrolu. Zcela poprvé bude například využit systém „negativních seznamů.“ To znamená, že úmluva obsahuje výčet služeb či zboží, na které se její právní režim nedopadá. Dříve uzavírané smlouvy užívaly opačný postup: vyjmenovávaly, na které oblasti a odvětví se vztahují. Tato zdánlivá maličkost znamená, že CETA se vztahuje na všechno, pokud není náhodou řečeno jinak, a činí z ní z ní tak s jen malou nadsázkou „superúmluvu.“

Dosud vyjednaný text úmluvy ještě možná dojde určitých úprav. Ty se však budou týkat spíše jen terminologie a drobných právnických nuancí. Podstatné již bylo dohodnuto a hlavní kola vyjednávání byla uzavřena. Bez včasného a průběžného veřejného a demokratického projednávání tak budou europoslanci, zástupci vlád a potenciálně i národní zákonodárci postaveni před volbu: ber, anebo nech být. To znamená, že nebudou moci jakkoliv zasáhnout do předložených více než 1600 stran úmluvy zásadního hospodářského významu, na jejímž přijímání se nemohli jakkoliv podílet a proces jejího vyjednávání jim byl zatajován. Zvolení zástupci se tak ocitnou pod enormním tlakem, aby přijali více než pět let vyjednávanou dohodu, ač třeba budou mít problém s řadou jejích ustanovení.

Takové praktiky by nešlo považovat za přípustné ani v případě, že by se úmluva zaměřovala jen na tradiční témata obchodu a investic. Hlavním důvodem jejího uzavření ale nejsou cla či jiné tarifní překážky, ta už jsou v současnosti velmi nízká. To ostatně platí i ve vztahu k USA. Hlavním cílem má být odstraňování „netarifních bariér obchodu,“ tedy především rozdílů v legislativě a regulatorice.

Přestože Evropská komise a kanadská vláda považují vyjednávání za uzavřené, mnoho občanů na obou stranách Atlantiku vznáší závažné výhrady. Úmluva obsahuje doložku tzv. ISDS, mechanismu investičních arbitráží, který umožňuje investorům popohnat státy před arbitrážní tribunál rozhodců na základě přijetí nové regulace či rozhodnutí soudu. Proti zahrnutí ISDS do úmluvy protestují také mnozí europoslanci a členové národních parlamentů.

Největší kanadské provincie jsou znepokojeny fiskálními dopady rozšíření patentové ochrany léčiv. To bude znamenat vzrůst veřejných výdajů na zdravotní péči a více peněz pro dominantní farmaceutické společnosti. Snad největší obavy však panují ohledně snižování standardů v oblasti potravin, chemikálií a spotřebitelských a pracovních práv.

Této úmluvě jde prostě o mnohem víc, než jen o obchod. Pokud by EU a Kanada chtěly jen snížit cla či zamezit zavedení kvót, nevyjednávaly by pět let v utajení mnohasetstránkovou dohodu, ale vydali by se mnohem snazší cestou. CETA ovlivní mnoho oblastí jen vzdáleně spojených s obchodem: práva investorů, práva duševního vlastnictví, zadávání veřejných zakázek, podporu lokálních produktů, finanční regulace, možnost přijímat zákony ve veřejném zájmu, přechodný pobyt pracovníků a mnohé další.

Díky úniku a následně zveřejnění 3 textu úmluvy CETA, jejíž jednotlivá pravidla a ustanovení jsou velmi alarmující a ohrožující evropské standardy života a demokratického přijímání zákonů, si můžeme udělat obrázek o tom, co nás v ještě ve větším měřítku čeká v případě přijetí TTIP. Americká pravidla jsou v porovnání s těmi kanadskými ještě rozdílnější od evropských a obecně mnohem méně chrání přírodu, spotřebitele a zaměstnance. USA mají také větší vyjednávací sílu než Kanada a snaží se tlačit na snížení úrovně ochrany poskytované právem Evropské unie a jejích členských států

Investiční arbitráže a ochrana investic

Součástí CETA je kapitola o ochraně investorů a zavedení mechanismu ISDS. Česká republika se umisťuje na předních příčkách zemí nejvíce postižených investičními arbitrážemi. Roku 2013 byla dokonce třetí nejžalovanější zemí a daňové poplatníky již prohrané arbitráže stály miliardy korun. A právě mechanismus soukromých investičních arbitráží (ISDS) má být součástí úmluvy CETA. Státy i Evropská unie tak budou zásadně omezeny ve své suverénní pravomoci na základě demokratické legitimity přijímat legislativu ve veřejném zájmu. Vždy se bude ve vzduchu vznášet (často důvodná) obava, že investor regulaci napadne před soukromým arbitrážním panelem. ISDS je celosvětově kontroverzní kvůli napadání legislativy chránící životní prostředí, zdraví a jiné veřejné zájmy. Na základě tohoto kontroverzního mechanismu tak například v současnosti tabákové společnosti žalují státy za regulaci prodeje cigaret. Slovensko je žalováno za neumožnění těžby mastku. ČR za regulaci hazardu. Na základě podobné dřívější dohody, severoamerické NAFTA, zaplatila již Kanada investorům 170 milionu dolarů a je žalována o několik dalších miliard. Bývalý kanadský zaměstnanec tamějšího ministerstva financí se vyjádřil, že pokaždé, když se pracovalo na přijetí nových zákonů chránících přírodu, tak se jim na ministerstvo začaly valit výhružné dopisy z drahých newyorských a washingtonských advokátních kanceláří.

Pro velké korporace tak bude ustanoven zvláštní systém vymáhání nároků, který bude stát mimo běžný systém soudnictví a fakticky nad ním. Ačkoliv se podle úmluvy musí jednat o investora z druhé strany, není těžké to obejít a v současnosti se tomu tak děje na základě jiných smluv o ochraně investic. V současnosti není nic jednoduššího než si zřídit dceřinou společnost v požadované destinaci či tam formálně přesunout své sídlo.

Neexistuje přitom žádný přesvědčivý racionální důvod pro využívání mechanismu investičních arbitráží. Evropské státy i Kanada jsou vyspělé demokratické země. Ač může vůči jejich soudnictví zaznívat řada výhrad, tak představují v současnosti nejlepší justiční systémy na světě. Tyto justiční systémy jsou také na rozdíl od investičních arbitráží veřejné, řídí se zákony, mají demokraticky odvozenou legitimitu, mnohostupňové systémy přezkumu a v neposlední řadě jsou přístupné pro všechny, nikoliv jen pro úzkou skupinu velkých zahraničních korporací. Investor může svá práva i bez mechanismu ISDS bránit u soustavy obecných národních soudů, Ústavního soudu, Evropského soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva. Za nezákonné rozhodnutí může stát popohnat k nezávislému soudu a získat nápravu a odškodnění.

Kapitola věnující se finančním službám zbrzdí regulátory chránící spotřebitele a celkovou stabilitu finančního systému. Investoři budou mít možnost žalovat stát za zavedení takových regulací a bude jen na vůli zahraničních rozhodců, zda bude stát odsouzen k platbě vysokého odškodnění.

Veřejné zakázky

Kanadské korporace mají na evropský trh veřejných zakázek přístup již nyní, a to za nediskriminujících podmínek. To samé platí v opačném gardu. Na základě úmluvy CETA však nebudou moci brát v potaz kupříkladu to, zda se potraviny vypěstovaly v jejich regionu, anebo převážely přes půl světa.

Veřejné zakázky - tedy nákupy všemožného zboží a služeb z veřejných prostředků – mohou být důležitých nástrojem hospodářského rozvoje, zvláště pokud jsou používány k podpoře širších politických cílů, jakým je například přechod k zelené energii. Tyto nákupy tvoří zásadní část veřejných rozpočtů. Podle Světové obchodní organizace tvoří nákupy a zakázky z veřejných rozpočtů mezi 10 – 15 % hrubého domácího produktu rozvinutých zemí. Stát a samosprávy jsou tak největším nákupčím zboží a služeb v ekonomice. Zároveň se jedná o veřejné prostředky a občané a jejich zástupci by měli mít právo mluvit do nakládání se svými daněmi. V případě ratifikace úmluvy CETA však o toto své právo fakticky přijmou.

Podmínky pro zadávání veřejných zakázek v Kanadě i Evropské unii jsou už v současnosti velmi liberální. S kanadskými firmami přítomnými na evropském trhu musí být podle směrnic EU zacházeno stejně jako s evropskými firmami. Je tedy poněkud zavádějící tvrdit, že přijetí úmluvy CETA otevře evropským a kanadským firmám mnoho nových příležitostí, protože už v současnosti jim v zásadě nic nebrání, aby se ucházely o veřejné zakázky. Skutečným cílem CETA tak není nediskriminující přístup k veřejným zakázkám, protože ten je již realitou, ale bezpodmínečný a neomezený přístup, což je však něco docela jiného.

Do budoucna tak veřejné zakázky nebude možné používat jako nástroj k dosahování určitých společenských cílů, jakými jsou tvorba pracovních míst anebo podpora místních farmářů. U větších zakázek nesmí být požadován minimální podíl místních pracovníků nebo zdrojů. Tyto podmínky nepochybně ohrozí programy zaměřené na podporu nákupu lokálních produktů, mimo jiné pro školy, nemocnice a další veřejné instituce. Stát, obce a další veřejnoprávní subjekty budou mít zakázány upřednostňovat místních produkty a producenty. Obec tak například nebude moci upřednostnit místního zemědělce před zámořskou firmou vozící jídlo z druhého konce světa. Tato pravidla jsou absolutní a budou se vztahovat na evropské i kanadské firmy. Tady tedy vidíme, co ve skutečnosti znamená bezpodmínečný a neomezený přístup oproti přístupu „jen“ nediskriminačnímu. Neexistují přitom žádné důvěryhodné důkazy, které by potvrzovaly významný negativní dopad podpory lokálních produktů na globální obchod. CETA také požaduje, aby byl vytvořen proces, skrze něj se mohou firmy soudit, pokud budou mít pocit, že výše naplněné požadavky nebyly naplněny – investiční arbitráže.



Je nepochybně možné používat inovativní způsoby zadávání veřejných zakázek, které zajistí rozumné a transparentní nakládání s veřejnými prostředky, a zároveň směřovat veřejné nákupy k dodavatelům, kteří nejvíce přispívají k cílům, jako jsou sociální inkluze, rozvoj místní ekonomiky, ochrana životního prostředí, tvorba pracovních míst a úcta k lidským právům. Při zvažování celkových přínosu navrhované úpravy veřejných zakázek je třeba brát v úvahu benefity plynoucí ze vzniku nových pracovních míst, zvýšeného výběru daní, příležitostí pro dříve marginalizované skupiny a zlepšení stavu životního prostředí. Takové počítání je přesnější než pouhé přijetí nejnižší nabídky bez zvážení dopadu na místní ekonomiku a komunitu.

Veřejné služby

CETA představuje hned v několika aspektech výzvu také pro poskytování veřejných služeb. Posiluje privatizační a deregulační tendence v této oblasti. Privatizace služeb podle úmluvy CETA totiž musí být nezvratným procesem. To znamená, že pokud k privatizaci jednou dojde, tento proces již nesmí být zvrácen a veřejné služby již navždy musí zůstat v soukromých rukou, byť by se to ukázalo v rozporu s veřejných zájmem a demokratickou vůlí. Nejednoznačné formulace stran výjimek pro veřejné služby, které se objevily v dohodách o volném obchodu NAFTA a GATS, se přenesly také do úmluvy CETA. Ta však jde dále než dvě zmíněné dohody a dotýká se více oblastí.


Poprvé je v obchodní úmluvě, jejíž stranou je Evropská unie, využita top-down struktura. To znamená, že výchozí pozicí je pokrytí všech sektorů ekonomiky, pokud jim není výslovně udělena výjimka. Charakter CETA, označovaný jako list it or lose it, tedy uveď to v seznamu, nebo o to přijď, je nebezpečným hazardem s veřejnými službami.


Součástí CETA je tak zvaný ráčnový mechanismus. To znamená, že ochrana stávajícího stavu veřejných služeb, které si strany výslovně vyhradily v Dodatku I, může být změněna pouze směrem k větší liberalizaci a privatizaci. Tento mechanismus představuje obzvláštní riziko pro veřejné služby, které jsou reformované přes opětovnou majetkovou účast státu nebo samospráv. CETA ohrožuje právo občanů demokraticky si vybrat, které služby by měly být zajišťovány státem, a znemožňuje jim jejich názor časem změnit.Úmluva také vyzbrojuje korporace mechanismem arbitrážních žalob proti státu (ISDS), který jim umožňuje požadovat kompenzaci mimo jiného v případě, když se vláda rozhodne poskytovat nové služby prostřednictvím veřejného sektoru nebo se pokusí zvrátit privatizaci. Hrozby popohnáním státu k arbitráži u smluv podobných CETA mnohé státy odradily od poskytování veřejných služeb.

Regulace

Úmluva CETA zavede smluvní strany do neprozkoumaných vod plných hrozeb pro jejich právo regulovat ekonomiku ve veřejném zájmu. CETA ukládá vládám nové povinnosti, které jdou daleko za požadavky tradičních obchodních úmluv na nediskriminující zacházení se zahraničními a domácími korporacemi. Kapitola 14 CETA Domestic Regulation (Vnitrostátní regulace) aplikuje omezení vnitrostátních regulací nejen na služby, ale také na „pořizování jakékoliv jiné ekonomické aktivity“ (!) S těmito široce formulovanými omezeními nediskriminačních pravidel zasahuje CETA do oblastí, které nejsou spojeny s obchodem, a diktuje vládám specifická kritéria, která regulace musí dodržet.


Evropská unie si v mnoha citlivých oblastech nevyjednala výjimku pro uplatnění těchto pravidel. Členské státy a kanadské provincie zmiňují problémy, které jim přinese top-down struktura úmluvy. Kvůli top-down struktuře budou muset vlády co nejpřesněji předvídat, který každý jeden z jejich předpisů by mohl být napadnutelný před arbitráží. A to vše přes složitost a novost ustanovení CETA. Budoucí vlády budou zásadně omezeny v možnosti přijímat nové předpisy podle svého uvážení a na základě demokratického procesu, pokud na danou oblast nebylo při vyjednávání CETA pamatováno výjimkou a nebyla tak vyjmuta z působnosti kapitoly 14. Tvrzení, že právo regulovat bylo úmluvou CETA dostatečně ochráněno, je neobhajitelné vzhledem ke slabosti ochrany regulace výjimek v úmluvě a také v kontextu dřívějších rozhodnutí arbitrážních tribunálů o limitech práva regulovat.


CETA ukládá vládám v Evropě a Kanadě nové závazky, který omezují jejich schopnost přijímat legislativu. Některý typy nediskriminujících regulací jsou úmluvou zakázány, ač se nevážou k obchodu. CETA státům ukládá povinnost poskytnout korporacím co nejjednodušší licenční proceduru a nesmí být neúměrně zatěžovány nebo zdržovány jejich aktivity. Skrze takový rozhodovací proces však bude veřejný zájem obětován zisku korporací ve stavebnictví, těžařství a dalších ekonomických aktivitách, které často vyvolávají odpor veřejnosti. Vyjednávači také ve většině případů selhali ve vyjednání výjimek pro statky kulturní hodnoty.


CETA obsahuje proces regulatorní kooperace, který vládám dále sváže ruce, jelikož po nich požaduje, aby jakoukoliv novou legislativu s dopadem na obchod nejprve projednala se zahraničními vládami a investory. Tento proces bude zastřešen novým tělesem – Fórem regulatorní kooperace (Regulatory Cooperation Forum), jehož parametry jsou formulovány jen vágně a zdá se být otevřeno přímému vlivu korporátních lobbistů.

 

Práva z duševního vlastnictví

CETA přináší prodloužení doby patentové ochrany pro léky. Tím se zvýší náklady pro veřejné rozpočty a sníží se finanční dostupnost léčby. Podle studie Canadian Centre for Policy Alternatives z roku 2013 by plná implementace úmluvy CETA prodloužila délku patentové ochrany léčiv o více než rok. To by znamenalo výrazné zdražení veřejných nákladů na zdravotnictví, podle studie ve výši 7 % částky v současnosti vydávané na patentované léky.


Zahrnutí autorských a příbuzných práv do mezinárodních obchodních úmluv je velmi neobvyklé. Pro Kanadu je to první taková dohoda po více než 20 letech, poslední dohodou upravující autorská a patentová práva byla pro ni severoamerická NAFTA. CETA se tak vydává ve šlépějích nechvalně známé úmluvy ACTA, která byla Evropským parlamentem pod tlakem veřejnosti zamítnuta.

Na autorská a patentová práva se bude vztahovat arbitrážní doložka, stejně jako na další oblasti zahrnuté v úmluvě CETA. Pokud se tedy stát či Evropská unie v budoucnu rozhodnou modernizovat současnou zastaralou a digitálnímu věku nedostačující právní úpravu, mohou očekávat řadu žalob od investorů.

Obchod, cla a přeprava

CETA má odstranit takřka všechny cla. A to nikoliv pouze cla současná, ale i případná cla budoucí. CETA tedy státy připravuje o možnost kdykoliv v budoucnu za v současnosti nepředvídatelných okolností zavést cla, např. na ochranu rozvíjejícího se, krizí postiženého, anebo strategicky důležitého odvětví.


Cla mezi EU a Kanadou na většinu zboží jsou už v současnosti velmi nízká anebo byla zcela odstraněna. Průměrná celní zátěž uplatňovaná na evropské exporty do Kanady je 3,5 %, opačně je to 2,2 %. Jedná se tak o historická minima, o řád nižší, než byla výše cel ještě před několika desetiletími. Ekonomické zisky z odstranění cel tak budou minimální. Odstranění cel však přesto bude mít své vítěze a poražené. Některá odvětví v Evropě se stanou méně konkurenceschopnými, což se projeví restrukturalizací provázenou zvýšenou nezaměstnaností a nároky na sociální systém.


Cílem úmluvy CETA je zajistit neomezený přístup do kanadské a evropské ekonomiky investorům z druhé strany Atlantiku. Odstraňuje proto cla, ale neobsahuje jakékoliv další nástroje či opatření, které by podpořily zaměstnanost nebo podpořily lokální a regionální rozvoj. Ve skutečnosti řada pravidel úmluvy aktivně odstraňuje možnosti vlád podporovat tvorbu pracovních míst a rozvoj místní ekonomiky. V důsledku toho úmluva upevňuje podřízenost zaměstnanosti a místního hospodářského rozvoje mezinárodním investičním strategiím soukromého sektoru.

Zemědělství a potravinová soběstačnost

Rozšíření patentové ochrany pro nadnárodní společnosti šlechtící a prodávající osivo zvýší zemědělcům cenu osiva a sníží jejich soběstačnost. CETA také ohrožuje potravinovou soběstačnost. Prudce se zvyšuje pravděpodobnost, že programy samospráv na nákup lokálních potravin budou považovány za porušení pravidel o veřejných zakázkách.

CETA sice neotevře trh pro export geneticky modifikovaných plodin (GMO), ale ustanovení o regulatorní spolupráci vytvoří nové kanály pro tlak na oslabení evropských standardů potravinové bezpečnosti. CETA také například povede k výraznému zvýšení dovozu vepřového a hovězího z Kanady do Evropy.

Práce

CETA vybavuje korporace novými právy dočasně přemisťovat určité kategorie pracovníků přes hranice. Toto uvolnění pohybu osob se však dotkne jen velmi úzké skupiny kvalifikovaných profesionálů.


Ačkoliv se CETA o právech pracovníků zmiňuje, nezahrnuje žádný mechanismus, který by umožnil vynutit si respektování těchto práv. Kanada neratifikovala dvě zásadní úmluvy Mezinárodní organizace práce (ILO). Jsou to úmluvy zajišťující pracovníkům právo na sdružování a kolektivní vyjednávání a omezující práci mladistvých. Kanada také neratifikovala úmluvu o právech migrujících pracovníků.


Kapitola úmluvy CETA věnující se obchodu a práci se verbálně hlásí k prospěšné roli, kterou důstojná práce a vysoké pracovní standardy hrají v moderních ekonomikách. Ačkoliv takovéto ujištění zní nadějně, úmluva nenastavuje efektivní mechanismus, kterým by se těchto cílů dosahovalo. Bohužel se tak jedná jen o prázdnou proklamaci. V neposlední řadě budou práva pracovníků vždy ohrožena možností zahraničního investora zažalovat stát za zvýšení pracovních standardů, kupříkladu minimální mzdy či délky dovolené. Investor pak může tvrdit, že byla touto legislativou poškozena jeho investice a došlo tak k nepřímému vyvlastnění.

 

Udržitelný rozvoj a ochrana životní prostředí

CETA by měla dopad na životní prostředí především v důsledku:

• zahrnutí arbitrážní doložky ISDS;

• liberalizaci obchodu se zbožím a službami; 

• deregulaci pravidel pro veřejné zakázky, což bude mít dopad na schopnost vlád a samospráv chránit životní prostředí, podporovat zachování přírodních zdrojů a využívat zadávání zelených veřejných zakázek jako prostředku k dosahování environmentálních cílů.

Mechanismus arbitráží ISDS a další deregulační pravidla v úmluvě CETA ohrožují současnou a budoucí environmentální legislativu. CETA obsahuje kapitolu o udržitelném rozvoji, ale stejně jako v případě ustanovení o pracovním právu jsou zde obsažené teze nevymahatelné. CETA zachází s vodou (kromě několika výjimek) jako s jakoukoliv další obchodovatelnou komoditou a s dodávkami vody jako s jakoukoliv jinou službou. Na základě veřejného tlaku Unie a Kanada trochu ustoupily a do Dodatku II úmluvy zahrnuly možnost znovuzavedení veřejného monopolu na sběr, čištění a distribuci vody. Zahraniční investoři však mohou takový krok snadno napadnout žalobou k arbitrážnímu tribunálu jako nerovné a nespravedlivé zacházení a jako formu vyvlastnění. CETA tak neposkytuje adekvátní ochranu jednomu z univerzálních práv: přístupu k dostupné, veřejně distribuované a čisté vodě.

Parlamenty? Kdo potřebuje parlamenty?

Přínosy úmluvy CETA?

Proponenti úmluvy hovoří o tom, že přijetí této obchodní a investiční dohody mezi Kanadou a Evropskou unií pomůže nastartovat ekonomiku a vytvoří desítky tisíc pracovních míst. S těmito předpoklady pracuje studie financovaná vládou Kanady a EU, jejímž cílem je zahájit přesvědčovací kampaň o prospěšnosti CETA. Ekonomické modelování přínosů úmluvy je však založeno na nerealistických předpokladech a nebere v potaz nezaměstnanost, obchodní deficity, mezinárodní toky kapitálu a vývoj kurzů měn, tedy ignoruje mnoho ekonomických problémů a výzev reálného světa. K tomu ekonom Jim Stanford dodává:

Tvůrci modelu museli zajít hodně daleko a stavět na řadě za vlasy přitažených předpokladů, aby podpořili své predikce. Předpokládají, že neviditelné a nespecifikované netarifní bariéry budou CETA zcela odstraněny. Předpokládají také, že kanadští poskytovatelé služeb budou v Evropě podnikat ve stejné míře, jako v současnosti podnikají evropské firmy. V neposlední řadě predikují, že velká část podílu z nového zisku půjde do úspor, které budou následně investovány jako nový kapitál. Jen samotný tento poslední předpoklad je odpovědný za polovinu z modelem předvídaného ekonomického růstu. Vzhledem k současné situaci předlužených spotřebitelů a korporátních „mrtvých peněz“ je však tento předpoklad naprosto bizarní.

Propagátoři CETA také často a rádi vyjadřují předpokládaný ekonomický prospěch modelovým rozpočítáním do peněženek občanů, tj. tvrdí, o kolik se díky CETA zvýší příjem průměrné domácnosti. Mlčí ale v otázce toho, jakým způsobem úmluva zprostředkuje čisté zisky zaměstnancům a malým a středním podnikatelům. Při současném růstu příjmové nerovnosti zůstává většina nových zisků v nejbohatších domácnostech. Jinými slovy řečeno, pokud CETA přinese alespoň určité ekonomické benefity, tak ty pravděpodobně nedoputují do většiny evropských a kanadských domácností, ale budou znamenat přínos jen pro velké korporace a nejbohatší příjmovou skupinu obyvatel.


Důkladné a realistické posouzení možných dopadů CETA se bude muset vedle striktně ekonomických otázek vypořádat také se sociálními, zdravotními a environmentálními náklady spojenými s omezením možností regulace a destrukcí budoucnosti veřejných služeb. Tedy se všemi dopady, které CETA v případě svého přijetí přinese.

Závěr 

Cesta k odmítnutí úmluvy TTIP vede nepochybně přes odmítnutí úmluvy CETA. CETA obsahuje všechny nejproblematičtější aspekty, které jsou kritizovány v případě úmluvy se Spojenými státy. Mechanismus investičních arbitráží velkých korporací proti státu. Oslabování veřejných služeb. Rozšiřování práv duševního vlastnictví. Ohrožení evropských standardů bezpečnosti. Zákaz lokalizace veřejných zakázek. A v neposlední řadě celý utajovaný a nedemokratický systém vyjednávání. Ač úmluvy CETA a TTIP v případě svého přijetí budou znamenat největší systémové změny za desetiletí, jsou vyjednávány zcela mimo demokratickou diskuzi a kontrolu a veřejnost o nich ví jen velmi málo. Alespoň malá změna tohoto neutěšeného stavu informovanosti byla hlavních cílem předkládané analýzy.


1 Dostupný na: http://www.tagesschau.de/wirtschaft/ceta-dokument-101.pdf
2 Dostupná na: https://www.policyalternatives.ca/publications/reports/making-sense-ceta
3http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2014/september/tradoc_152806.pdf

Břetislav Olšer

Napsal/přeložil: mbi
25.10. 2016   Eurasia24
Ty, kteří od samého počátku obviňují ze zničení letadla Rusko, srovnává Korwin-Mikke s detektivy, kteří po vraždě ženy, jíž předcházela hádka s manželem, obviní ze zločinu strýce, protože je Rus.
Známý polský politik Janusz Korwin-Mikke zpochybnil závěry holandské vyšetřovací komise, která oznámila, že Rusko je spoluviníkem sestřelení letadla Malajských aerolinií nad Ukrajinou v roce 2014. Podle jeho názoru je pachatele zločinu potřeba hledat mezi těmi, kteří z něj získali největší prospěch.

Jak je známo, Rusku tento incident pouze uškodil. To znamená, že hlavním podezřelým je v první řadě Ukrajina, uvádí ve svém článku polský deník Rzeczpospolita.

V komentáři k závěrům mezinárodní vyšetřovací komise zřízené k objasnění případu boeingu Malajských aerolinií sestřeleného nad Ukrajinou (28. září vyšetřovatelé oznámili, že raketa systému Buk, který v červenci 2014 letadlo sestřelil, pocházela z Ruska) vyjadřuje Janusz Korwin-Mikke přesvědčení, že sestřelit mohli letoun sami Ukrajinci.

Jak deník uvádí, Korwin-Mikke v článku na své facebookové stránce odkazuje na princip „Id fecit cui prodest“ (latinské rčení: „Spáchal to ten, komu čin prospěl“) a zdůrazňuje, že zničení civilního boeingu se pro Rusko stalo děsivou událostí. Protože pokud by letoun sestřelili Rusové, bylo by možné mluvit pouze o „tragické chybě“, v žádném případě však o rozumu a odpovědnosti.

Současně s tím spolupředseda polské politické strany KORWiN zdůrazňuje, že „není zcela jasné, co se stalo“. A dodává, že nelze jednoznačně vyloučit ani to, že letadlo sestřelili sami Ukrajinci, protože celá věc byla „úderem Moskvě do zad“, píše Rzeczpospolita.

„Tvrdit, že po dvou letech zkoumání fragmentů letadla se podařilo zjistit, odkud raketa vyletěla, je velký optimismus,“ všímá si vyšetřovací zprávy Korwin-Mikke.

„Jsem jedním z nemnoha lidí, kteří od první minuty předpokládali, že tento zločin spáchali Ukrajinci. Ne proto, že bych nadržoval Rusům, ale prostě na základě známého principu: Udělal to ten, komu to přineslo prospěch,“ zdůrazňuje politik.

Ty, kteří od samého počátku obviňují ze zničení letadla Rusko, srovnává Korwin-Mikke s detektivy, kteří po vraždě ženy, jíž předcházela hádka s manželem, obviní ze zločinu strýce, protože je Rus.

Během katastrofy, která se stala nad Ukrajinou v červenci 2014, zemřelo 298 lidí, 193 z nich byli Holanďané. Mezi ostatními byli na palubě i občané Malajsie, Indonésie, Austrálie a Velké Británie. Letadlo mířilo z Amsterodamu do Kuala Lumpur.

Jiří Baťa
25. 10. 2016
Kolem údajného (ne)udělení státního vyznamenání od prezidenta M. Zemana panu Jiřímu Bradymu, dnes 88 letému kanadskému občanovi bylo, díky Danielu Hermanovi, ministru kultury a údajně jeho synovci více povyku, než by si on sám zasloužil. Apropó: otec J. Brady Karel měl bratra Viktora. Viktorova dcera je matkou ministra kultury Daniela Hermana, takže pan Jiří Brady není jeho strýcem, ale bratrancem jeho matky).

Připomeňme si, že pan J. Brady byl odvlečen do koncentračního tábora jako dítě židovských rodičů. Nic německé říši neuděl a ničeho se nedopustil kromě skutečnosti, že byl od narození Židem. Pan Brady měl však to štěstí, že přežil. V roce 1949 emigroval do Rakouska a v roce 1951 odešel do Kanady, kde žil, pracoval a dosud žije a kde, kromě práce ve své instalatérské firmě si také přivydělával i na svých přednáškách a publikacích o Holocaustu. Za to, že přežil koncentrační tábor si „údajně“ (podle nízoru ministra Hermana) zaslouží čs. vyznamenání. K tomuto konstatování si dovolím citovat anonymní příspěvky čtenářů, kteří se vyjádřili v tom smyslu, že:

„... Zasloužil? Za co a od koho? Tento 88letý Žid byl zavlečen do koncentračního tábora, kam ho poslali Němci za to, že je Žid asi stejně "dobrovolně", jako mé dva prastrýce, Čechy. Ti tam ale šli za odboj. Jejich zdraví v KT utrpělo více než zdraví Hermanova strýce, protože umřeli v sedmdesátých letech, v podstatně mladším věku - bez metálů. Údajný Hermanův strýc po válce žil a žije v Kanadě, kde (snad) platil a platí daně, živil a živí se přednášením a psaním o Holokaustu. Kde je sebemenší zásluha o český národ, resp. český stát? Když chtějí Židé jednoho ze svých soukmenovců vyznamenat, ať to udělá Mezinárodní židovský kongres, nebo stát Izrael!

Podobný názor vyslovil i jiný čtenář:

„... Je mi trapné, že lidovecké prase Herman se snaží vytrucovat pro svého příbuzného vyznamenání. Pan Bredy se do koncentráku dostal aniž by spáchal proti německým okupantům cokoliv. Měl to štěstí, že přežil. Herman by se měl proto obrátit se žádostí o finanční kompenzaci na své německé „přátele“ ze Sudetoněmeckého sdružení.

Jiný čtenář k tomu dodává:

„... Pod vlivem mediální propagandy jsem se domníval, že pan Jiří Brady je také autorem příběhu své sestry Hany, který vyšel pod názvem "Hanin kufřík". Teď se však dovídám, že oceňovanou knihu napsala Karen Levine. A že se tedy na vzniku legendy o holokaustu pan Brady víceméně jen přiživuje. Takových odsuzovatelů holokaustu a úlohy Němců v něm, jsou celé zástupy. Je to ale snad důvod pro udělení vysokého státního vyznamenání? Konečně i fakt, že žádost o vyznamenání svého strýce podal lidovecký ministr Herman (paradoxně také přítel německého Landsmanšaftu), mi připadá chucpe včetně následného cirkusu, když mu (údajně) nebylo vyhověno.

K výše uvedenému snad není velice co dodat. Skutečností zůstává, že není zrovna na výsost spravedlivé oceňovat jen dosud žijící přeživší z koncentračních táborů vezmeme-li v potaz skutečnost, že statisíce či miliony jiných koncentrační tábor nepřežili. Ti lidé jsou na věky věků anonymní pro širokou veřejnost, ba dokonce i ti přeživší, kteří umřeli o desítky let později a rovněž se nedočkali žádného uznání. Kdo jim dnes velkoryse vzdává čest? Nabízí se však otázka, zda je stát nebo společnost k obětem či přeživším z koncentračních táborů nějak morálně povinován je (případně) nějak oceňovat nebo vyznamenávat (pokud k tomu nejsou nějaké jiné, opodstatněné důvody). Zvláště když všichni víme, že za holocaust a další tragedie a lidské osudy je někdo konkrétní morálně odpovědný, ale po jejich odpovědnosti se nevolá.

Je skutečně paradoxem, ne-li provokací, že zrovna lidovecký ministr Daniel Herman si vynucuje státní vyznamenání svého příbuzného, který byl zavlečen fašistickým Německem do koncentráku, ale sám se otevřeně „kamarádí či přátelí“ s „milými krajany“ z německého Landsmanšaftu. Pozadí s návštěvou (USA placeného) tajtrlíka z Tibetu „jeho svátosti“(!) Dalajlámy je už jen výhodný politický kolorit, ze kterého nekorektní lidovecký ministr Herman vytloukává svůj politický kapitál. Pan Brady i vzhledem ke svému stáří by měl pochopit, že podařený „synovec“ Herman si na úkor jeho dramatického, krutého mládí prožitého v koncentračném táboře především ohřívá svou levnou polívčičku na ohýnkem prezidenta Zemana. Jenže plamínek zhasl a ministr Herman se s tím nemůže smířit.

Dovětek na konec: pokud pan Brady vydržel v Kanadě bez českého vyznamenání víc jak 60 let, zbytek života vydrží i bez něj. Jenom pro pana Hermana je to další nemilá prohra nejen v boji s prezidentem, ale i veřejným míněním.

25. 10. 2016     ParlamentníListy 

Ľuboš Blaha
25. 10. 2016          NovéSlovo
V Denníku N som si dnes prečítal srdcervúcu obhajobu obchodnej dohody CETA. Autor kopal do ľavicových antiglobalistov, environmentalistov, spájal ich s nacionalistami a ultrapravičiarmi. Pod článkom bolo, že autor je poslanec Európskeho parlamentu. Hovorím si, no jasné, zase neoliberálne hlúposti od Štefanca, ktorý miluje CETU, miluje TTIP, nenávidí vyhranenú ľavicu, klasika.
Preroloval som si pre istotu na úvod článku a potom som to uvidel a skoro som spadol zo stoličky: autor – Boris Zala*). Sorry, ale toto už ani smiešne nie je. Ak toto má reprezentovať tú skvelú liberálnu európsku sociálnu demokraciu, tak nám pánboh pomáhaj. Článočky o perfektnom globálnom kapitalizme pre neoliberálny ultrapravicový denník. Fakt skvelé! Gratulujem! Ak už niekto má pozitívny názor na CETU, nerozumiem, prečo má potrebu takto zhadzovať obavy pracujúcich ľudí, poľnohospodárov, ochranárov prírody, skrátka, ľavičiarov.

Ja sa akosi neviem zmieriť s predpokladom niektorých eurokratov, ktorí si z nejakých čudných dôvodov stále hovoria socialisti, že kapitalizmus je proste super, globalizácia je super, Amerika je super a my akurát chceme, aby toto všetko bolo ešte viac super, najmä pre gejov, lesbičky, psíčkov, mačičky a králiky. Môjtybože, toto nech si nehovorí ľavica! Prosím, aspoň túto službu nech urobia skutočným ľavičiarom: nestrápňujte celú ľavicu takýmto infantilným pohľadom na svet. Neoliberálna globalizácia je ťažký „prúser“ A ľavica musí robiť všetko preto, aby proti nej bojovala.

Pavel Letko
26.10.2016  E-republika

Herman je hráčem první kavárenské ligy, a proto jej také tak berme. Herman straní svému týmu, který vyznává heslo: "kdo není s USA, je proti nám." To je oč tu běží.
Pokřiky a chování pražské kavárny a jejích příznivců připomíná čím dál více řádění fotbalových hooligans. Ne, že by přímo něco rozbíjeli, to jen občas něco počmárají a zničí prezidentskou standartu, ale jinak se spíše orientují na různé přihlouplé skandování a trapné akce. Podobně jako fanoušci fotbaloví, tak i tito si potrpí na symboly. Jednou pláčí, že někdo měl být vyznamenán, a není, jindy zase Zeman vyznamenání udělit hodlá, ale pražská kavárna hýká blahem, že laureát na protest odmítl. Přece skalního sparťana nebude vyznamenávat prašivý slávista, no ne? Pražská kavárna miluje nenávist k Rusku, kdo s ní neplive na Východ, není Čech. Zeman na Východ povinně neplive, nemůže být tedy českým prezidentem. Jak prosté, milí soudruzi. Za dob mého mládí se nemohl stát českým prezidentem člověk, který by neplival na Západ. Vítr se otočil, u koryta však chrochtají stále stejné typy. Přitroublé antikampaně téměř jednotné umělecké a mediální fronty proti chartistům a Havlovi nahradilo ještě pitomější tažení proti Zemanovi a Babišovi.

Hulvát Zeman?

Jeden by se možná nad hulvátstvím Miloše Zemana pobouřil, vždyť vydírat ministra kultury Hermana a za rukojmí brát někdejšího vězně koncentračních táborů Bradyho, je mimořádně nevkusné. Ano, pobouřil, kdyby si ovšem nevšiml, že právě Herman patří k nikoliv pominutelným hráčům pražské kavárny. On celý ten kousek zavání nepotismem, kdy Herman využil poslaneckého mandátu k tomu, aby navrhl státní vyznamenání pro svého strýce. Navíc to vypadá, že se mělo jet podle osvědčeného scénáře. Zeman rozhodne vyznamenání udělit - a Brady jej demonstrativně odmítne. Přitažené za vlasy? Těžko. Kolem pana Hermana bylo trochu horko i v Ústavu pro studium totalitních režimů, trafice skalních antikomunistů. To bylo křiku, když byl odvolán. Konec demokracie, volali přátelé pražské kavárny! Za Hermanova ředitelování se sice Ústav ocitl v červených číslech, ale Herman zvyšoval některým zaměstnancům odměny. Část rady ÚSTR na Hermana v této souvislosti podala trestní oznámení. Více ZDE .

Mnoho odborníků také pracovalo z domova. Neptejte se na výši jejich platů, jistě dřeli jako koně. Bylo to v době, kdy na úřadě vlády pracovala Nečasova kobyla také jako kůň, a odměny si bezpochyby zasloužila. Herman je tedy hráčem první kavárenské ligy, a proto jej také tak berme. Herman straní svému týmu, který kope proti Zemanovi i Babišovi. Týmu, který vyznává heslo, kdo není s USA, je proti nám. To je oč tu běží. Zeman musí být zničen, soudí návštěvníci Tržiště. A nemine den, kdy by to všem důležitě nesdělovali. 

Daniel Herman coby ministr české vlády hovořil na 67. sudetoněmeckých dnech. Vyslán Sobotkovou vládou se veřejně lísal do přízně spolku, který se nikdy neomluvil za rozbití demokratické Československé republiky, za násilí na Češích při vyhnání z našeho pohraničí, spolku, který stále uplatňuje majetkové nároky na náš stát a je nebezpečím územní celistvosti ČR. (Na snímku s čelným sudetoněmeckým funkcionářem Bertem Possltem, na horní fotografii při svém skandálním projevu.)

  Proč vadí Babiš?

Andrej Babiš podrývá základy politického systému osvědčeného v USA a Velké Británii, jakož i dalších „svobodných“ zemích Západu. Tento systém je založen na zkorumpovanosti politiků a řízení společnosti lidmi v pozadí, oligarchy a tajnými službami cizích států. Kterých můžete hádat. V Čechách jen jednou. Nepohodlní „zástupci občanů“ na pokyn ze zákulisí opustí své pozice dobrovolně nebo jdou do vězení. Občanům je to ovšem prezentováno jako vítězství spravedlnosti. Babiš je samozřejmě v konfliktu zájmů, protože volí mezi dobrou a správnou prací na ministerstvu financí a prosperitou své firmy Agrofert. Podobně by se i v budoucnu ve funkci premiéra mohl dostat do vnitřního konfliktu, zda postupovat nejvýhodněji pro Českou republiku, nebo pro svůj holding. Takový konflikt zájmů je pro stávající systém samozřejmě nepřípustný. V něm jsou role rozděleny. Oligarchové chtějí co nejvíce pro sebe, své holdingy a firmy v daňových rájích, a to je určující. Politici, od ministrů financí po premiéry, jsou tu od toho, aby tyto zájmy uspokojily. Žádný konflikt zájmů se nekoná, každý sleduje výhradně svůj zájem a široká společnost nemá šanci se dozvědět „která bije“. Všechna důležitá rozhodnutí se konají v pozadí lidmi, o kterých běžný volič v životě neslyšel. A tak to má být, tak je to správné.

 Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu E-republika přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

- Geo -
26. 10. 2016   Eurasia24
 
Z Bruselu přišla v úterý 25. října další zpráva, která může těšit militanty v Sýrii: nad „oblasti bojů s islamisty“ poprvé zamířil alianční letoun radarového systému AWACS. Není však určen k průzkumu pozemního bojiště, ale ke kontrole vzdušného prostoru, jenž už za několik dní „zahustí“ početná skupina ruských bojových letadel.

Vyslání aliančního AWACSu nad „oblast bojů“ přiznal domnělý šéf NATO Jens Stoltenberg. Prostřednictvím „světových agentur“ podotkl, že „NATO nyní poskytuje přímou podporu tak, aby koalice měla lepší přehled.“

Aniž by toto vágní konstatování obsahovalo upřesnění, komu je „přímá podpora“ určena a k čemu má koalici „sloužit lepší přehled“, odpovědi na tyto nejasnosti může dát samo určení letounů AWACS. Název znamená zkratku slov Airborne (Early) Warning and Control Systém, v překladu vzdušný systém (včasného) varování a řízení.

Zatímco Spojené státy disponují řadou vzdušných prostředků řízení a velení pro pozemní bojiště, zvláště E-8 Joint STARS, přítomnost AWACSu nad „oblastí bojů“ značí něco jiného. A to je „zašifrováno“ v dalších čerstvých Stoltenbergových prohlášeních na adresu Ruska a jeho stupňování boje proti militantům:

„Máme obavy, že (ruská) skupina s letadlovou lodí bude moci sloužit jako platforma k posílení útoků na civilisty.“ Domnělý šéf NATO současně vyzval Rusko, aby zastavilo letecké údery na Aleppo a„zasadilo se o prosazení příměří“.

Spojené státy se nasazením AWACSu především snaží Rusko zastrašit. Otázkou zůstává, kam budou američtí generálové schopni zajít a zda budou i při posílené ruské přítomnosti ochotni zopakovat nedávný úder proti syrské armádě. Protože:

Rusko má v Sýrii podle informací z otevřených zdrojů (zde je satelitní snímek základny Hmeimim z 26. září letošního roku) přinejmenším dvanáct letounů schopných vést vzdušný boj (primárně čtyři Su-35S a čtyři Su-30SM, sekundárně pak čtyři stíhací bombardéry Su-34), dále v Sýrii rozmístilo protivzdušné systémy dlouhého dosahu S-400 a S-300V4 a komplexy krátkého dosahu Pancir-S1.

Významnou posilou k ochraně syrského nebe bude právě blížící se letadlový křižník Admirál Kuzněcov s pravděpodobně patnácti letouny Su-33 a MiG-29KR/KUBR – plně způsobilými k operacím vzduch-vzduch – a také například atomový křižník Petr Veliký s modernizovaným protivzdušným systémem S-300FM Fort-M.

Zprávou, která se v mainstreamových médiích vůbec neobjevila, avšak která je z hlediska ochrany syrského vzdušného prostoru velmi podstatná, je potvrzená informace, že Rusko skutečně zmodernizovalo syrské letouny MiG-29 tak, aby mohly používat moderní protiletadlové řízené střely středního dosahu R-77/RVV-SD.

Tato vysoce účinná zbraň s aktivním radarovým naváděním (obdoba amerických střel AMRAAM) je již podle všeho v operačním nasazení syrských vzdušných sil, jak ukazuje tento snímek:

Raketa R-77 RVV-SD pod křídlem syrské stíhačky

Spojené státy a představitelé jejich kolonií, sdružených v NATO, se za každou cenu snaží znesnadnit Rusku přesun masivní vzdušné a námořní vojenské síly určené k boji proti teroristům v Sýrii. Na námořní skupinu, vedenou těžkým letadlovým křižníkem Admirál Kuzněcov, v průběhu plavby dotírají britská a další bojová plavidla.

NATO v posledních dnech také zintenzivnilo informační útoky s mnohdy až absurdními obviněními na adresu Ruska.

Dalším znakem obav Západu z toho, že se Rusko chystá k možná rozhodujícímu dějství syrské války, je až křečovitě propagovaná PR akce médii nazývaná „Epická bitva o Mosul“ či „Definitivní porážka Islámského státu“ v Iráku. Spojené státy chtějí – naprosto cynicky – navodit dojem, že právě ony, a nikoliv Rusko, jsou vůdčí a vítěznou mocností bojující proti teroristům. Pravdu odhalí už následující týdny.
- - -

 

J.Hawk, Daniel Deiss, Edwin Watson
26.10.2016    SouthFront  (překlad Zvědavec)

Poznámka editora GR: tato zpráva prezentuje proruský pohled, jenž kontrastuje se zprávami v západních médiích.

Máme-li celý tento rok mírotvorného působení Ruska v Sýrii vidět v celkových souvislostech, měli bychom si vzpomenout na to, jaká tam vládla situace před příletem prvního ruského letounu, před příjezdem podpůrného personálu, vojenských poradců a vojenského vybavení. Ozbrojené síly syrské vlády byly na všech frontách na ústupu. V provinciích Rakka, Aleppo, Hama, Idlib a Latakia – tam všude byly nuceny ustupovat.

Islámský stát, Džabhat an-Nusra, takzvaná „Svobodná syrská armáda“ a mnoho dalších menších rebelských formací dobývalo města a vojenské základny, přičemž jejich postup vedl ke vzniku záplavy uprchlíků mířících do Turecka, Jordánska a jiných zemí. Sýrie stála prakticky osamocená (samosebou tu byla určitá pomoc ze strany Íránu) proti zdánlivě nesourodému uskupení, jemuž se nicméně dostávalo velkorysé finanční, vojenské a dokonce i operační podpory od několika zahraničních mocností včetně Spojených států, Kataru, Saúdské Arábie a Turecka, zatímco Jordánsko a Izrael si vůči rebelům udržovaly vztah shovívavé neutrality. V září 2015 se dny Asadovy vlády zdály sečteny.

V září 2016 prakticky nikdo nečeká, že by Asadova vláda mohla padnout. Dokonce i americký ministr zahraničních věcí John Kerry ve svých rozhovorech se syrskou opozicí, které byly zpřístupněny americkým médiím, připustil, že antisyrská koalice byla vyšachována do té míry, že dlouholetá mantra USA/NATO/EU, znějící „Asad musí jít“, prostě zastarala. Téměř každý už připouští, že svět je vícepolární, a tím nejdůležitějším faktorem stojícím za tímto zásadním posunem je ruské efektivní využití vojenské síly v Sýrii. Jak dokázalo Rusko docílit takové dramatické změny navzdory okolnostem, jež v drtivé většině stály proti němu, za použití něčeho, co začíná být klasickým příkladem použití vojenské síly?

Běžně omílané lži západních (a českých) mainstreamových médií: že rebelové jsou syrská umírněná opozice, že Rusové a Syřani bombardují civilisty, že povstalci nejsou teroristé atd.atd.

Prvním tajemstvím ruského úspěchu bylo důsledné dodržování mezinárodního práva. Bez obalu řečeno, americké vojenské operace na území Sýrie a nad ním nebyly právně vůbec nijak podloženy. Totéž platí pro podporu výše uvedených rebelských uskupení, z nichž většina uskutečňuje radikální agendu, využívá velkého množství žoldáků a neváhá páchat zvěrstva, vnucovat obyvatelstvu cizí politická dogmata a porušovat celou řadu základních mezinárodních norem, k nimž mimo jiné náleží koncept národní svrchovanosti a sebeurčení. Naproti tomu ruské operace probíhají na základě pozvání jediné mezinárodně uznávané vlády Sýrie. Jestliže rozsáhlá dezinformační a propagandistická kampaň, jež má obyvatele Západu chránit před realitou války v Sýrii, o něčem hovoří, tak o tom, že západní vlády jsou si jasně vědomy nemorálnosti a nezákonnosti svého jednání. A zbytek světa také.

Sýrie se stala obětí zahraniční intervence džihádistické internacionály

Zadruhé, a toto je rovněž v silném protikladu k využití vojenské síly ze strany USA a NATO, ruské vedení si podle všeho uvědomuje jak své mocenské limity, tak limity toho, čeho lze dosáhnout použitím výhradně vojenské síly. Ani v politických cílech, o něž Rusové usilují, ani ve vojenských prostředcích, které k tomu využívají, není stopy po aroganci či „excepcionalistické“ rétorice. Ve vojenském slova smyslu je cíl ruských operací skromný: zabránit džihádistické koalici podporované Západem ve vítězství. Jakmile bude tohoto cíle dosaženo, jakmile všichni velcí antisyrští aktéři uznají, že legitimní syrskou vládu a ruskou vojenskou přítomnost v Sýrii nelze vytlačit z pozice žádnou kombinací politických a vojenských opatření, budou donuceni jednat o mírovém urovnání, v jehož rámci bude zachována územní i politická celistvost syrského státu.

Není pochyb o tom, že dosažení tohoto skromného vojenského cíle přece jen vyžadovalo podniknutí dlouhé řady různých kroků. Tím nejnaléhavějším bylo přetvoření rozpadající se Syrské arabské armády v ozbrojenou sílu schopnou opětovného získávání ztracených území. Splnění tohoto úkolu velmi napomohlo počáteční agresivní bombardování, které džihádisty nezvyklé útokům moderního letectva nemálo zaskočilo. Cílem leteckého tažení však nebyla přímá porážka džihádistů, ale získání času k opětovnému vybavení a vycvičení syrských sil. Toto úsilí začalo nést ovoce v prvních měsících roku 2016. Vedle toho cílilo zmíněné letecké tažení i na odříznutí džihádistů od jejich zázemí; to pro případ, že by očekávali, že nějakým způsobem ustojí nápor syrských a ruských sil. Přerušení zásobovacích tras rebelů a narušení ropné struktury Islámského státu mělo podkopat dlouhodobou schopnost protivníka vytrvávat ve válečném úsilí.

Džihádisté a žoldáci však nejsou ti nejnebezpečnější nepřátelé, jimž Sýrie čelí. Ruské ozbrojené síly musely minimalizovat možnost přímých vojenských operací NATO vedených proti syrské armádě a vládě. Těm by stejně jako v případě Libye razilo cestu americké letectvo. Cíle, spočívajícího v konvenčním odstrašení jak pozemního, tak leteckého vpádu NATO, bylo dosaženo, třebaže až po ztrátě jednoho bombardéru Su-24, nad Sýrií zákeřně sestřeleného tureckými bojovníky, a to prostřednictvím nasazení moderních protivzdušných systémů S-400, stíhaček Su-35 a taktických balistických střel Iskander-M a prostřednictvím demonstrace síly ruských střel s plochou dráhou letu odpalovaných ze vzduchu anebo z moře, které by mohly v případě eskalace konfliktu zasáhnout americké letecké základny na Středním východě.

Toto úsilí si vybralo svou cenu. V průběhu uplynulého roku přišlo v Sýrii o život dvacet ruských příslušníků ozbrojených sil. Ruská armáda také vedle sestřeleného bombardéru Su-24 ztratila několik bitevních a transportních vrtulníků.

Účinek byl nicméně velkolepý. Rebelské síly jsou na ústupu ve skoro každém důležitém sektoru fronty, a dokonce i v klíčovém boji o Aleppo, jenž dosáhl rozsahu bitvy, která rozhodne o budoucnosti Sýrie, se jazýček vah přesvědčivě přehoupl na stranu Sýrie. Mimo Sýrii si toho povšimli jak přátelé, tak nepřátelé. Zapojení Ruska v Sýrii slouží jako pravý „zárodečný kapitál“, který do šarvátky vtáhl větší kontingenty íránských revolučních gard, iráckých šíitských milicí a libanonského Hizballáhu. Turecko si s Ruskem a Sýrií vyjednalo separátní mír výměnou za volnou ruku, co se týče kurdské hrozby jeho vlastní suverenitě. Dokonce i Spojeným státům, jejichž vůdci ve snaze o zastrašení Ruska věčně vzývají „plány B“, najednou docházejí použitelné politické možnosti.

Válka sice zdaleka není u konce, ale po jednom roce intervence se v Sýrii politický a vojenský vývoj ubírá příznivým směrem.


Russia’s First Year Of Operations In Syria vyšel 15. října 2016 na Global Research. Překlad v ceně 423 Kč Zvědavec.

 

Války a zbrojení

Ekonomika

 

 

Politika

Různé

Volby v USA

 

26.10.2016   Svobodné noviny

Maďarský premiér odsoudil zahraniční politiku Obamovy vlády, prohlášením, že je založena na aroganci a ignoruje realitu. Viktor Orbán uvedl, že export demokracie v americkém stylu produkuje nestabilitu, migraci a extremismus.

Orbán, otevřený kritik EU za její zvládání uprchlické krize, vyjádřil obavy, že potenciální prezidentství Hillary Clintonové zachová stávající demokratickou zahraniční politiku, která v první řadě způsobila problémy.

„Amerika podporuje globální migrační procesy. Místo toho, aby pracovala na pomoci všem, aby zůstali ve své vlastní zemi, Amerika vnímá globální přesuny obyvatelstva jako něco pozitivního, nebo alespoň jako něco přirozeného. Z tohoto důvodu, oni nechtějí tento migrační proces zastavit, ale řídit jej. Demokraté a Hillary Clintonová jsou manažeři,“ sdělil Orbán německému deníku Passauer Neue Presse před jeho návštěvou Bavorska.

Orbán dodal, že likvidace nedemokratických vlád na Středním východě, která byla vykonávána za prezidenta George W. Bushe a Baracka Obamy, prostě nefunguje.

„Amerika věří ve vývoz demokracie. To zní dobře, nicméně, všude, kde to bylo vyzkoušeno, celé regiony se často destabilizovaly. Důsledky toho jsou utrpení, smrt a migrace. Navíc, protidemokratické a extremistické síly se často chopily moci jako výsledek svobodných voleb.

Věřit v export demokracie je arogantní, protože nebere v úvahu kulturní struktury daných regionů. Ale ať se vám to líbí nebo ne, je to kultura, která určuje politickou kulturu. Donald Trump to otevřeně prohlašuje, zatímco Hillary Clintonová obhajuje politiku dosažení svého cíle k dnešnímu dni,“ uvedl Orbán.

Maďarský premiér, individualistický v evropské politice, napadal Brusel za jeho plány zavést kvóty na přesídlení uprchlíků. Jeho vláda uspořádala referendum o tom, zda občané chtějí, aby EU rozhodovala o maďarské imigrační politice bez schválení národním parlamentem.

Hlasování nezískalo potřebnou účast, aby se stalo právně závazné, ale ti, kteří odevzdali hlasovací lístky (přes 98 procent) hlasovali proti ohrožení maďarské suverenity. Přesto, že je neplatné, referendum dalo Orbánovi zdůvodnění provést ústavní reformu s cílem potlačit bruselskou moc nad Maďarskem.

Premiér vidí v EU to, co byl k Maďarsku Sovětský svaz, implementaci komunistické ideologie svrchovanému státu. Orbán také věří, že islámská a evropská křesťanská civilizace by měla být uchována odděleně, protože snaha přinutit je k míchání a sladění je nereálná a škodlivá pro Evropany v dlouhodobém horizontu.

„Nemohou se mísit, ale mohou existovat pouze bok po boku. To je stejná situace na Blízkém východě a také v Evropě. Naše vnímání světa je natolik odlišné, že vede k paralelním světům. To není politická záležitost, ale realita života,“ uvedl Orbán.

„Politický problém spočívá v tom, že lidé vždy žijí v přítomnosti. Rozsah politického plánování se stále více redukuje na čtyři nebo pět let vládního funkčního období. Politici mají tendenci necítit se být zodpovědní za to, co bude za 15 až 20 let. V místech, kde muslimové přicházejí ve velkých počtech, svět bude za 20 let zcela změněn,“ dodal Orbán.

Kritici obviňují Orbána, že útočí na liberální hodnoty a demokratické svobody v Maďarsku. Orbán byl také obviněn, že se staví proti zahraniční politice EU, včetně jeho postoje k Rusku. Na rozdíl od některých jiných členů Evropské unie, jako je Polsko a pobaltské státy, maďarský vůdce nevidí Moskvu jako vojenskou hrozbu, prosazuje spolupráci s Ruskem a považuje ekonomické sankce uvalené na Rusko kvůli krizi na Ukrajině za příliš nákladné a neefektivní.

1. Neměl ale v úmyslu jít po stopách předků, uskočil stranou – dalo by se říct dvakrát: nejenže přestoupil ke katolické víře, ale vstoupil přímo do teologického semináře, což bylo za vlády komunistických bezvěrců již samo o sobě poněkud podezřelé, úspěšně však dostudoval a v roce 1989 byl vysvěcen za kněze. Nikdy nebyl farářem, po převratu opět odbočil z cesty, tentokrát ne stranou, ale nahoru – stal se sekretářem arcibiskupa Vlka. Tento kariérní skok sehrál v jeho životě zásadní roli, protože již v letech 1996–2005 působil jako mluvčí arcibiskupské konference. V roce 2007 požádal o laicizaci; nevíme sice, co ho přimělo k takovému životnímu zlomu, ale kněžského slibu se jistě nevzdal jen proto, že chtěl získat místo na ministerstvu vnitra. Marně se ptáme, čím ho jeho předchozí církevní funkce předurčily k tomu pracovat přímo na Policejním prezidiu. A také není zela jasné, proč v roce 2010 vyhrál konkurz na ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, i když by se tu nějaké spojení s prací na policii našlo. Potřebuje historický ústav teologa a moderátora? Po třech letech ho komise z funkce ústavu odvolala, ústav prý nefungoval dobře, dokumenty spíš utajoval, než aby se staral o jejich zpřístupnění. (Že by tu zapůsobil princip zpovědního tajemství?) Jakmile Herman ztratil prestižní místo v badatelském ústavu, nezaváhal a vstoupil do KDU-ČSL. Byl to skvělý tah, protože při nejbližších volbách byl zvolen poslancem a o rok později nominován na post ministra kultury. Opět postup přímo raketový, tentokrát do samého středu politického pole. Šachový kůň tentokrát skočil opravdu dobře.


2. O čem vypovídají fakta životopisu Daniela Hermana? O tom, že jde o člověka velmi pružného, učenlivého, pilného, schopného rychle měnit pozici, zorientovat se, najít si výhodné místo, překonat okamžité zakolísání, získat výhodu i ze stresové situace a jít dál. Ale za čím? Především: být něčím výjimečný, odlišovat se od ostatních. Židé ve většině lpí na své víře, ale on ne – je jiný. Kněží touží sloužit svému stádci, být v kontaktu s farníky, obyčejnými lidmi, milují svůj kostelík, ale on ne – hned se vyšvihl do prestižní funkce u arcibiskupa Vlka. Neměl-li šanci stát se biskupem (a to se zatím nepodařilo ani tak aktivnímu, výmluvnému a prestižnímu knězi, jako je Halík), dosáhl vysokého postu mluvčího biskupského sboru – získal cenné konexe, neocenitelnou zkušenost a především image mediálního profesionála. Mýlíme se, když soudíme, že požádal papeže o laicizaci jen proto, že nechtěl, aby mu kněžská funkce a sutana bránila dosáhnout vyšších cílů – být v popředí politického dění? Odpovídá to povaze muže rázně odbočujícího stranou, hráče, který neriskuje, nepostupuje krok za krokem jako pěšák, ani se slepě nežene kupředu jako střelec, ale s rozmyslem volí chod koněm. Sám říká, a ne bez uspokojení, že povolení od Vatikánu získal bez nejmenších potíží a prodlení – nešlo tedy o žádné sebevražedné salto. Potom už jeho světská kariéra běží ráz na ráz, z jedné funkce přechází do druhé, jednu instituci vyměňuje za jinou, a to vše lehce, podoben folklórnímu holoubku, který si lehce poskakuje po hanbálkách. Ještě než se stal ministrem, opustil ministerstvo vnitra a nové zkušenosti získal v kanceláři profesora Jana Švejnara, který kandidoval na prezidenta. (Uvažme šanci být členem štábu nejvýše postaveného politika ve státě!) Mezitím ještě stihl stáže v Americe a v Německu (nevím, jak je získal a jaký byl jejich smysl, ale v případě jazykových kurzů v Mnichově (1992), stáže v tiskové agentuře v Bonnu, v Bavorském rozhlase a v novinách v Porúří je zřejmé, že využíval ochotné ruky německých katolíků, aby získal nejen profesionální znalosti, ale také zvláštní pohled na éru nacismu a světové války. V Německu si druhou světovou válku, její příčiny a následky vykládali z pochopitelných důvodů jinak než u nás. Pochopit to znamenalo přenést se kupředu a trochu stranou, a Herman už s takovým skokem měl své zkušenosti. Všechny takto pracně získané vědomosti se skládaly podle určité logiky, která Hermana vedla od práce na faře k funkci ředitele ústavu zkoumajícího nepravosti minulosti a potom dál k solidaritě a bratrství se sudetskými Němci. Demonstroval tím, že se stal členem a funkcionářem české pobočky sudetoněmeckého spolku Ackermann–Gemeinde. (K tomu se ještě vrátíme.)


3. Seřazení životopisných fakt vede k závěru, že Daniel Hermanon si vždy každý tah dobře propočítal, neimprovizoval, nic neponechával náhodě nebo sudbě – otáčivému kolu štěstěny nevěřil. Za devaterem řemesel a desátou slávou jeho životopisu se tají hlubší důvod. Cílevědomost i ohebnost, záměrnost i pružnost pohání nějaká pružina, která mu dovoluje být stále v kurzu, stále se udržovat jako korek na hladině. Přestože dal kněžství vale, katolické víře se nezpronevěřil. Není to žádný nešťastný Drašar, kterého zakázaná láska k ženě přivedla k tragickému konci. Není to páter vyklouz dožívající někde na okraji společnosti. Církev ho neodepisuje, on se k ní stále hlásí, do jisté míry je dokonce stále jejím mluvčím – co ho naučili biskupové, padlo na úrodnou půdu. Církevním hodnostářům není cizí myšlenka, že mediální profesionál a muž mnoha schopností může být pro církev užitečnější jako laik než jako kněz. Lidé jsou někdy alergičtí na černý hábit, tonzuru a kolárek, proč by jinak církev některé své lidi – Halíka, Holuba a další – posílala před kamery v civilu? Herman zřejmě neměl šanci stát se ministrem jako kněz, jakkoli vzdělaný, pilný, mediálně cvičený. Kdybychom ho nazvali, jak k tomu vybízí již pouhý přehled jeho povolání, kariéristou, nevystihli bychom zvláštnost jeho povahy a jednání. Zamyšlení nad jeho turbulentní kariérou vzbudí pocit a myšlenku, že ve hře je ještě jiná síla, která doplňuje „měkké“ hlásání evangelické lásky, pokory a odpuštění „tvrdým“ ideologickým, politickým, dobově podmíněným stanoviskem. Je jím – co jiného? – antikomunismus. Myslím, že již jako seminarista, později jako kněz a mluvčí českých a moravských biskupů měl schopnost odpouštět hříchy kdekomu, nejen řadovým věřícím, farníkům, občanům, ale i Němcům, kteří v dobré víře přísahali věrnost Hitlerovi a rozsévali po Evropě smrt. Nezapomeňme, že Hitler, jakmile se dostal k veslu, rychle uzavřel s Vatikánem konkordát. Himmlerovy a Bohrmannovy představy o návratu pohanské mytologie Germánů dal Hitler zatím k ledu. Fotografie německých kardinálů a biskupů, kteří se zdviženými pažemi oslavují dosaženou dohodu s nacistickou vládou, uspokojila mnohé věřící, nejen katolíky, ale i protestanty. Právě z konzervativního lidového a aristokratického protestantského prostředí se rekrutovalo mnoho Hitlerových příznivců. Je to náhoda, že právě z takového konzervativního protestantského prostředí vzešli dva prezidenti Spolkové republiky – Richard Weizsäcker a Joachim Gauck? K tomuto příběhu se ještě vrátíme, zatím jsme v polovině třicátých let minulého století. Mezi mladšími kněžími se tehdy v Německu šířila nová variace víry přizpůsobené politickým a ideologickým změnám. Jedním ze šiřitelů této völkisch (lidové) víry byl Paulus Sladek z České Lípy. Když získal prominentní místo faráře v kostele Svatého Salvátora (toto místo dnes zastává Tomáš Halík), zřídil v kostele lidový oltář. O tom, že se Sladekovy „pohanské“ rituály provozované u postranního oltáře odlišovaly od zavedené liturgie, svědčí pokárání, které horlivému novotáři udělil sám kardinál Kašpar. O Sladekovi ještě uslyšíme – jeho příběh není u konce; pro nás je zajímavý i proto, že se jeho životní pouť po letech zkřížila s klikatou cestou našeho prominentního absolventa litoměřickéhoho semináře.

Nikoho nemůže napadnout, že by Daniel Herman netrpěl vzpomínkou na své příbuzné, na šest miliónů židů a další desítky miliónů vojáků i civilistů mnoha národů, kteří zahynuli za války. Pozorujeme-li však jeho jednání a projevy posledních let, nemůžeme popřít, že pro něho již nacismus není žádným aktuálním zlem. Když se ucházel o místo ředitele ÚSTR, uvedl jako osobní motivaci utrpení a smrt svých strýců za revoluce v Rusku, ne vyvraždění členů své rodiny v německých koncentrácích. Jeho soucit s odsunutými Němci, jeho sympatie k sudetským spolkům v Bavorsku jsou utužovány společným katolicismem. Ten zřejmě sehrál rozhodující roli, když se rozhodl stát členem a funkcionářem české pobočky Ackermann–Gemeinde založené v roce 1947 augustiniánem Paulusem Sladekem. Zatím nejdůležitějším a mediálně promyšleným a načasovaným důkazem jeho oddanosti katolickým sudetským Němcům se stala jeho zdravice na Sudetoněmeckém dnu 15. května v Norimberku. I k tomu se ještě vrátíme.


4. Některá životní rozhodnutí Daniel Hermana vyvolávají otázky. Především odvrat od židovské víry. Není jasné, jaké důvody vedly sotva dospělého chlapce zříct se víry svých blízkých, svých dědů, strýců, praotců? Tragický osud židů za války mladé lidi spíš vedl k oživení zájmu o judaismus. (Připomeňme zvláštní konverzi Karola Sidona, jehož matka byla křesťanka.) Konvertuje-li žid ke křesťanství, je to vždy zvláštní rozhodnutí, uvážíme-li, že právě církev židy po tisíciletí trestala, kacéřovala, obviňovala z Kristovy smrti. Zvláštní pozornost vzbudil osud Arona Lustigera, francouzského židovského chlapce, který ve 14 letech konvertoval ke katolicismu, v roce 1954 se stal knězem, dostal jméno Jean-Marie a v církvi dosáhl nejvyšších hodností a poct; sám papež Jan Pavel II. mu byl nakloněn a dokonce se o něm šuškalo jako o kandidátovi na papežský stolec. Lustiger se jako kardinál zasazoval o sblížení židů s křesťany, dokonce jejich spolupráci motivoval narůstajícím nebezpečím militantního islámu. Výjimečný osud francouzského židovského konvertity vzbuzuje řadu otázek, ale s naším Danielem Hermanem má málo společného – snad jen to, že církev je vůči konvertitům laskavá, a spíš je podporuje, než aby byla vůči nim ostražitá. Dnešní představitelé židovských obcí nepronášejí nad odpadlíky, jak se stalo Spinozovi, strašnou starověkou kletbu, ale jejich činy sledují spíš s porozuměním. Prohlášení rabína Sidona, který předsedu senátu Milana Štěcha kritizoval za jeho „nacionalistická a antiněmecká“ slova pronesená na slavnosti v Terezíně, si vysvětluji jako nepřímou pochvalu určenou Hermanovi za jeho „nenacionalistická“ a „proněmecká“ slova, která zazněla v jeho kontroverzním vystoupení na Sudetoněmeckém dnu. V Štěchově projevu při nejhorší vůli nelze nalézt vůbec nic nacionalistického ani protiněmeckého. Na co vlastně Sidon, sám do jisté míry odpadlík a výjimka (u rabínů se vyžaduje židovský původ po meči i po přeslici), reagoval?

Daniel Herman zřejmě již od malička tíhnul k duchovnímu poslání (jak je krásné hlásat z kazatelny slovo boží, jak jsou povznášející plameny svící ozařující monstranci, jaká je to pocta patřit mezi vyvolence Hospodinovy!), ale přece jen dráha židovského duchovního se nestala jeho životním snem. Nevím nic o teologických důvodech, které ho přesvědčily o prioritě Nového zákona nad Starým, ale jisto je, že jako rabín by měl cestu k veřejným a politickým funkcím zatarasenu. Netroufnu si odhadnout, nakolik mladého seminaristu odrazovala od judaismu skutečnost, že komunistickému pokušení propadlo mnoho židů. Byl to pouhý propagační bluf, že nacisté, a nejen oni, razili termín „židobolševik“? Této nadávky dokonce neušel ani Stalin – on si ostatně vysloužil i pověst antisemity.


5. Buď jak buď, Daniel Herman dnes považuje za nejnebezpečnější zlo – komunismus. Není sám. Po listopadovém převratu, jak se říká po vojensku, hlavně děl se obrátily z východu na západ. Vyhledávání nacistických zločinců se založilo ad akta, na pořad dne se dostaly nápravy zločinů komunismu. Zaslechli jsme a slýcháme výroky o tom, že komunismus napáchal víc zla než fašismus. Jako důkaz se uvádí magické číslo 100 miliónů obětí komunismu; této cifry prý fašismus zdaleka nedosáhl. Co může podat větší důkaz než mluva cifer? Slyšíme, že komunismus je nákaza, psychický defekt, hlíza, tedy jev, kterému se žádný historický přístup nedostane na kobylku. Je to ryzí Zlo, jak s oblibou hlásal prezident Reagan, potomek irských katolíků.

Nebezpečí komunismu dnes výrazně podpořilo a zauktualizovalo Putinovo Rusko. Přirovná-li německý prezident Joachim Gauck Putina k Hitlerovi, vidí-li v připojení Krymu k Rusku stejné ohrožení míru, jaké představoval Hitler se svým záměrem získat pro Němce Lebensraum, životní prostor na východě, pak nejde o nic jiného než o to, že aktuální ideologická poptávka boří objektivní výklad událostí a faktů. Od chvíle, kdy Putin začal konsolidovat poměry ve státě, který import šokové terapie západního kapitalismu přivedl k bankrotu, vysloužil si cejch nebezpečného protivníka. Co bylo pro ideology obránců a šiřitelů západní civilizace snazší než udělat z něho repasovaného sovětského a komunistického strašáka? Obracejí-li se hlavně děl k východu, Hitler se tím dostává do lepšího světla. Pamatuje si ještě protestantský pastor, že jeho rodiče byli přesvědčenými členy NSDAP? V pobaltských zemích, v Rize, Vilniusu, Tallinnu, bývalí bojovníci cizineckých jednotek SS každoročně pořádají slavnostní pochody na počest bojů proti Sovětskému svazu. Myslím, že mnoho členů sudetské organizace Vitiko-Bund jim to z duše závidí. Válečnému zločinci Banderovi postavili ve Lvově pomník a jeho přívrženci dokazují své vlastenectví touhou zničit Rusko – podle Ťahnyboka, Tymošenkové, Farionové nejraději atomovou pumou. V Polsku nacionalisté kryjící se symbolem svaté Matky boží Czentochowské zapomínají na to, že jejich území nejen Hitler, ale již dřív Bismarck a ještě dřív Řád německých rytířů násilně germanizoval, a své území nabízejí Američanům jako vhodný nástupní terén pro útok na Rusko.

Zasadíme-li Hermanovu politickou a ideologickou orientaci do těchto souvislostí, je jeho volba pochopitelná. Pro nejbližší dobu se nemusí bát – žádný nový úskok stranou mu nehrozí. Dojde-li však k tomu, jistě si všechno dobře rozmyslí a najdou se přátelé, kteří mu pomohou. Ví, kde je má hledat.


(napsáno a otištěno v květnu 2016)

zajoch
26.10.2016  Outsidermedia
 
Nová republika přetiskuje další díl cyklu aktuálních článků - úvah, které vycházejí na ruských servrech. Za výběr a překlad děkujeme anonymu vystupujícímu pod pseudonymem Zajoch.

Kaddáfisté připravují odvetu

Francoise Compuen
17. října 2016

Frank Pucharelli je evropský koordinátor Mezinárodního revolučního výboru Libye. Žije mezi Itálií a Libyí. V posledních letech vytvořil celou síť spojení s členy v Libyi zakázané Džamahírije. Pro Pravdu s ním pohovořila francouzská novinářka Francoise Compuen.
Zdá se, že čas správné cesty je už blízko: arabská Džamahírije ustavená Kaddáfím se nyní tvoří znovu. Jistě uplyne několik let, než bude zavražděný libyjský vůdce potichu rehabilitován. Podobně rozpačitě byla přiznána chyba v případě iráckého prezidenta Saddáma Husajna, kdy bývalý ministr zahraničí USA Colin Powell přiznal, že „CIA nás podvedla“. Nyní se v Libyi tvoří hnutí odporu, které si dalo do štítu umučeného Muammara Kaddáfího.

Nejprve otázky. Proč byl plukovník předán k lynčování a umučen. Kdo této zvířecí popravě velel. Proč? Byla to věc jedné země, nebo několika? Měli společný cíl, nebo byly cíle různé?

Vražda byla nepochybně objednaná Sarkozym a mělo to několik důvodů.

Za prvé potřeboval zamlčet, že mu Kaddáfí platil jeho volební kampaň. Za druhé potřeboval znemožnit tomuto zakladateli Afrického svazu nastartovat vlastní africký měnový fond, který by umožnil africkým státům skutečnou hospodářskou nezávislost a který by zlikvidoval africký frank, vymyšlený Francouzi. Francouzské nadnárodní korporace , které vykrádaly Afriku, by tak přišly o dominanci. Za třetí – za života plukovníka byla libyjská ropná ložiska v rukách lidí věrných Džamahíriji. Totéž platí pro region Zawiya, kde se nachází ropná rafinerie. Dnes ji řídí italská ENI. Bylo potřeba zlikvidovat rozsáhlý libyjský odpor. Za čtvrté potřeboval Sarkozy zabavit část libyjského bohatství ve stylu koloniálního vyrabování zničeného státu.

Sarkozy vydal francouzské elitní skupině speciálního určení jednoznačný příkaz – zabít při zadržení. Je jasné, že iniciativa byla podporována z USA. Cílem USA byla okupace Libye, neboť plukovník byl nepřítelem amerického imperialismu i jeho klientů na Blízkém východě.

Jak nejlépe charakterizovat odkaz Džamahírije?

Lidé dříve využívali ropnou rentu. Průměrný Libyjec neplatil za svoje bydlení: jakmile uzavřel sňatek, vláda mu jej darovala. Stravu prakticky zcela dotoval stát. Zdravotnictví a školství bylo bezplatné. Půjčky nebyly úročeny a stát sám dluhy neměl.

V éře Džamahírije se MMF a Světová banka nemíchaly do věcí země. Jen finanční aktiva země obnášela 500 miliard USD. Byla to bohatá země a byla postrachem pro monarchie SAE a pro světovou finanční oligarchii. Od roku 2011 je v okupačním režimu. Dnes je tam nebezpečno, ztrácejí se lidé, hlavně děti, ozbrojené islamistické skupiny vybírají výpalné, je rekordní inflace a neustálé výpadky elektřiny. Podle dokumentu OSN nechodilo nikdy do školy 260 tisíc dětí. 1400 škol dnes slouží jako kasárna pro bojovníky, anebo místa pro stovky tisíc nezákonných migrantů z Afriky mířících do Evropy.

Od roku 2011 jsou 3 miliony libyjských běženců, kteří odmítají uznat vojenský převrat, za hranicemi země.

Boj o rodné město Muammara Kaddáfího Syrtu začal v květnu 2016. Zde se střetly zájmy dvou hlavních sil: vlády národní jednoty Libye a příznivců vrchního velitele kalífa Bensayaha Haftoraha, chráněnce Francie a USA. Spory mezi maršálem Haftorahem a vládou opět dokazují, že se Libye stala obětí zájmů ropných králů, země z níž čirá, vysoce kvalitní ropa doslova prýští?

Misurata je obětí provokace USA a Velké Británie. Je to jedna z bašt ozbrojených skupin bojujících proti Džamahíriji, která utrpěla vážné ztráty. Bylo zabito přes 500 bojovníků a více než 3,5 tisíce jich bylo raněno. Nepomohla jim podpora Američanů a Britů. Avšak poziční válka Misuraty u Syrty umožnila Američanům převzít kontrolu nad ropnými zásobami země. Vrchním velitelem byl určen jejich agent Haftorah. Donutili vládu národní jednoty Libye revidovat smlouvy s Tureckem a Katarem na dodávky ropy ve svůj prospěch.

Francie se jako obvykle opozdila, na stranu Haftoraha se připojila pozdě a zůstaly jí jen drobečky po Američanech. Francouzský ministr obrany je možným agentem francouzských soukromých zbrojních firem (Thales a Dessault) pro dodávky stíhaček Rafale a raket Milan do Libye.

Co lid Libye, stojí za Kaddáfím? Je tam nějaká jednomyslnost?

V případě demokratických voleb by byl druhý Kaddáfího syn Saif al-Islám Kaddáfí, doktor filozofie, inženýr a politický činitel, zvolen velkou většinou do čela země.

Všechny manifestace v Libyii byly na podporu plukovníka a Džamahírije. V Tripolisu vyšli 1. července 2011 manifestující v počtu 1,5 milionu a silně mu vyjadřovali podporu. Totéž bylo i v dalších městech. Posledních pět let bylo v Libyi ve znamení nestydatého rozkrádání a chaosu organizovaného zápaďáky a zeměmi Perského zálivu.

Vláda národní jednoty Libye a parlament v Tobruku byly zvoleny jen deseti procenty občanů, kteří se dostavili k volbám v roce 2014. Kandidáti Džamahírije nemají právo kandidovat a hlasovat. To platí i pro členy jejich rodin. Takových bylo v minulosti skoro 2 miliony. Sem nejsou počítáni běženci ponechaní svému osudu. Již od roku 2011 jim OSN odmítá udělit status politických emigrantů.

Libyjci vědí, že zrádcovský parlament spolupracuje s kolonizátory a v žádném případě nevyjadřuje smýšlení lidu. Kdyby došlo ke svobodným volbám i za účasti libyjských běženců, dostal by Saif al-Islam Kaddáfí nejméně 80 procent hlasů. I přes zákon, který zakazuje veškeré shromažďování příznivců Kaddáfího probíhají na jihu Libye v mnoha místech, dokonce v Misuratě, lidové demonstrace na podporu Džamahírije. Bývají tam zelené libyjské prapory s portrétem Kaddáfího a hesla na jeho podporu. Je v tom požadavek na návrat Saifa al-Islam Kaddáfího, jediného politika schopného nésti dědictví svého otce a osvobodit koloniálně ovládané území Džamahírie.

Závěr Francoise Compuenové

Libyjský expert Ali Bensaad učinil ohledně aktuální situace v Libyi tři závěry.

Obyvatelstvo Libye je hluboce zklamané z politiky předsedy vlády podporovaného mezinárodním společenstvím, přesto je přítomnost určeného šéfa vlády jakousi zárukou stability.

Islamistické skupiny nemají v Libyi žádnou budoucnost, ale lidí al-Kájdy je v Maghrebu mnoho, obzvláště na východě území. Na poušti se rychle přemisťují a dobře to tam znají.

Je všeobecná bída, málo ropných rafinérií a nedostatek benzínu. Ropná ložiska přecházejí z ruky do ruky mezi příznivci Haftoraha a takzvané vlády „národní jednoty“ Libye.

Ali Bensaad věří, že rozdělení Libye je nemožné. Je to opravdu zvláštní závěr po výčtu všech rozporuplných skutečností. Expert opomíjí obrození Džamahírije. S ohledem na tradici přímé demokracie v Libyi to vypadá, že země brzy přistoupí k detoxikaci. Z čistě medicínského hlediska této zemi nic jiného nezbude – trpí infekcí zahraniční intervence, kterou byla nakažena před pěti léty. Ovšem jakákoliv okupace končí podle zákonitostí historie osvobozením. Za americkou loupež libyjské ropy bude muset Evropa platit svojí bezpečností.

Libye musí získat nezávislost k přijetí nezávislého rozhodování o své budoucnosti. Musí se dostat do rukou vlastních politiků, kteří ji budou spravovat. I když USA budou jakýmkoliv způsobem ignorovat to, co se s Libyí stane dále, jsou v tomto případě zájmy Evropy pod přímým ohrožením.

Převzato z Pravda.ru

Alexander Rahr: Nezávidím Merkelové a Hollandovi

19. října 2016

Známý německý politolog a expert na Rusko Alexander Rahr se vyslovil ohledně řešení situace na Ukrajině „normandskou čtyřkou“ pesimisticky. Očekává, že postoje zemí budou opět absolutně jasně stanoveny a staré plány, schválené v roce 2015 všemi účastníky minské dohody budou ve větší či menší míře respektovány. Řekl k tomu:  

„Potom se přiblížíme k nějakému momentu stability na Ukrajině.“ Dále uvedl: „Existovala další problémová situace. Ve skutečnosti bylo nutno po dobu půl druhého roku minské dohody protlačovat, jinak by došlo v Evropě k válce – Rusko proti Západu a Ukrajince by vyzbrojili. Byla odvrácena velká válka, ale mír nenastal. Nyní se jedná o tom, co bude dál. Ukrajina se rozhodla trochu pozměnit plány. Po „anexi“ Krymu Ruskem nechce snášet ruský protektorát ve svých východních územích. Z druhé strany byl plán podepsán a v něm jasně stanoveno, že musí zajistit autonomii oběma separatistickým republikám, Doněcku a Luhansku, což se v posledních měsících neděje. Ukrajinci přibrzdili, objasňujíce svůj postoj také tím, že to nechce parlament. Je naprosto jasné, že Ukrajina nechce prohrát ve válce. Na druhou stranu Rusko zase říká ‘co je podepsáno – to je podepsáno’, a proto musí proces pokračovat.“

O úloze Merkelové a Hollanda při rozhovoru řekl:

„Já skutečně nezávidím paní Merkelové a Hollandovi. Musí jednat s mnohými silami, které buď sabotují minské dohody, nebo najednou tvrdí, že z nich nic nebude. Evropané ztratili možnost nastolení míru na vlastním kontinentu. Ale víme, že ne všichni, minimálně část americké vlády jsou pro to, aby měly Německo a Francie vedoucí úlohu. Jsou i země, jako Polsko a pobaltské státy, které mají strach z Ruska a chtějí pro NATO silnější mandát a větší sankce proti Rusku.“ 

Politolog připomenul, že je v minském procesu absolutně jasně napsáno, že sankce nejsou cílem, jsou určeny jako prostředek nátlaku na Rusko, aby plnilo minské dohody. Vyjádřil naději:

„Problém je v tom, že je musí plnit i Ukrajina, ale té se zdá, že musí být sankce tvrdší, protože tato ekonomická zbraň Západu je na to, aby bylo pevnější postavení vůči Rusku. Evidentně je to velmi složitý uzel problémů, ale myslím, že Německo a Francie vládnou silou, diplomatickou odvahou a politickou vůlí, aby situaci dobře zvládly.“

K pozvání Vladimira Putina do Berlína v souvislosti s kritikou jeho politiky Západem vůči Ukrajině a Sýrii Rahr poznamenal: 

„Jedná se o to, zda zůstat v dialogu. Ruská strana má svou pravdu, svůj postoj a své zájmy. Myslím, že o tom se má mluvit. Je dobré, že paní Merkelová znova a znova žádá orientaci zahraniční politiky na hodnoty, ale to funguje jen omezeně. Musíme vést také reálnou politiku. Znamená to vést dialog s partnerem nebo protivníkem, chápat co on plánuje, jednat o strategiích, ale také jít na kompromisy.“

Politolog okomentoval setkání ministrů zahraničí zemí EU v souvislosti s tím, že nebylo rozhodnuto o zesílení sankcí proti Rusku. Podle něho jsou sankce až posledním krokem. Shrnul to následovně:

„Viděli jsme, jak sankce fungovaly v období SSSR – především omezeně. Sankce odůvodněné Sýrií zatlačí Rusko do kouta, které potom dá najevo, že nebude se Západem jednat. Bude se potom orientovat na Čínu. Naše hospodářství utrpí. Myslím, že sankce jsou krajní případ. Dokud je možno jednat, je potřeba nacházet kompromisy. Kompromis potřebujeme na Ukrajině i v Sýrii – zejména kompromis, při němž není jeden vítězem. Jsou zde dva nebezpečné světové požáry, které mohou způsobit ještě větší konflikty. Je potřeba je uhasit a proto se musí jakýmkoliv způsobem jednat. Myslím, že i Rusko se o jednání s námi snaží, nechce být v izolaci.“

Převzato z Vestikavkaza.ru

O co požádali Merkelová a Hollande Putina

Ljubov Ljulko
21. října 2016

Pro Vladimira Putina se zdálo být setkání „normandské čtyřky“ v Berlíně nelogické. Stejně budou všichni trvat na svém a Porošenkovým jediným úkolem je zdržovat až do výměny administrativy ve Washingtonu. Setkání bylo ale potřebné jak pro Merkelovou, tak pro Hollanda, protože ti museli rychle posilovat autoritu před federálními volbami v příštím roce. Oč žádali Putina.

Odhalení Francoise Hollanda

Stojí za připomenutí, co uvedl prezident společnosti Francie – Izrael Goldnadel. Hollande se možná ohledně Krymu nemohl vyjádřit tak, jak by chtěl s ohledem na Evropu a USA, ale bylo dobře vidět, že už si opravdu nepřeje sankce proti Rusku. I potom se držel dobře a jeho výbuch předstíraného pobouření jednáním Ruska v Sýrii byl zřejmě vyvolán nejen křikem Washingtonu, ale i nadějí, že při rozpadu země by mu mohl připadnout alespoň kousek čehosi v jakémsi kvazistátě bývalé kolonie. Goldnadel ještě řekl Pravdě, že poté, co Obama ustoupil od úmyslu trestat Asada, přiznal mu Hollande v soukromé besedě

„nakolik byla pro něho hořká změna u Američanů. Od té doby změnil Hollande politiku pochopiv, jak je o hodně nadějnější partner ruský než americký.“

Samozřejmě že dnes Hollande nepočítá s vítězstvím v prezidentských volbách, ale je pro něho důležité, aby u moci zůstali socialisté. Pokud ne v domácí politice, je potřeba alespoň v zahraniční něco kladného předhodit voličům. Tady vidíme, že je možno se spolehnout na Putina. Je potřeba mít na mysli, že pro média je rétorika politiků často jiná než jejich postoje za zavřenými dveřmi.


Také Merkelová sází na přítele Vlada


Vzhledem k otevřeným dveřím pro uprchlíky je Merkelová ve složité situaci. V příštích federálních volbách do Bundestagu ji může opustit koaliční partner – bavorští křesťanští demokraté. Navíc je stále populárnější euroskeptická strana Alternativa pro Německo. V září byla poražena v regionálních volbách v Meklenbursku – Předním Pomořansku (přibližně 20 % hlasů). Ve skutečnosti nemá se svým odmítnutím změnit svoji politiku k běžencům jinou možnost v předvolební kampani, než vsadit na přítele Vlada.

Putin byl 19. října přijat v Berlíně poprvé po čtyřech letech. Přivítali jej slavnostně a s úsměvy. Od doby, kdy přišla před deseti lety Merkelová k vládě, se s Putinem setkávala více než s kterýmkoliv jiným zahraničním politikem. Putin zná dobře německy a Merkelová rusky, takže měli důvěrné vztahy.


Oč požádali Merkelová a Hollande Putina


Není vyloučeno, že oba politici požádali Vladimira Putina o pomoc při upevnění svého image před volbami. Řekli možná:

„Měj strpení Vlade, budeme předstírat, že tě nenávidíme a ty, že jsi se velice polekal a ustupuješ nám. Netřeba moc, možná tak ohledně mise OBSE na Ukrajině a humanitární situace v Sýrii. My na oplátku nezavedeme proti Rusku sankce. Pro nás je to stejně výhodné jako pro tebe.“

Opravdu mají evropští političtí těžkotonážníci krom osobních kariérních důvodů i státnické důvody. Možná došlo i k takovémuto fíglu:

„Pojď Vlade, podíváme se, co nám tu přenechali Američané. Panebože, všechno zamotali se svojí transatlantickou unií a požadavkem podporovat zloděje a bandity na Ukrajině. Také jejich politika v Iráku a v Sýrii nám slibuje další běžence.“ 

Pro podporu této verze svědčí to, že Putin celkem klidně reaguje na pasáže obou politiků o válečných zločinech Ruska v Sýrii, ačkoliv při odvetných vyjádřeních a činech obvykle nezůstává pozadu. Německý tisk si všímá, že Putin vypadal na večeři v kancléřství „zcela spokojený“. Skutečně, sankce EU se tentokrát nekonaly.


Lidé v Německu a ve Francii – ve prospěch Ruska

Ani Němci, ani Francouzi si nepřejí zhoršení vztahů s Ruskem. Arabové ve Francii, jichž je přibližně 11 milionů, chtějí, aby se Hollande více zabýval jejich nároky, a ne nároky Arabů v Sýrii. Podle Francouzů jsou Rusko a Francie ve zvláštním partnerském vztahu od dob de Gaulla. Kdysi zajistil Stalin Francii místo v RB OSN, když mu de Gaulle slíbil vybudovat z Francie socialistický stát.

Obyvatelé Německa jsou více znepokojeni rozštěpením své společnosti v otázce běženců, než situací v Aleppu. Proti obchodním dohodám se Severní Amerikou demonstrují statisíce lidí, avšak nikdo neprotestuje proti ruskému bombardování Aleppa. Konfrontace s Ruskem je v Německu vnímána jako zlo. U Němců převládá názor, že by jejich hospodářství nemělo trpět odvetnými ruskými sankcemi. Cožpak Hollande a Merkelová toto před volbami neberou v úvahu? Samozřejmě, že berou. Proto se pojďte uklidnit a trochu počkat. Rok 2017 nás všechny překvapí změnami.

Převzato z Pravda.ru

Konstantin Babkin: Naši úředníci mají úkol – přestat se smiřovat s degradací. Dávají na to velké peníze, chtějí zůstat u moci

Jelena Arakeljanová, Jevgenij Arsjuchin
20. října 2016

Podnikatel a prezident svazu Rosagromaš pohovořil o tom, jak je potřeba změnit ekonomický směr, aby bylo možno bohatnout.

 

Zda nás čeká dvacet let stagnace

Objevila se zpráva, že ministerstvo hospodářského rozvoje vypracuje obvyklou prognózu o ekonomice Ruska do roku 2035. Podle toho čeká Rusko dvacet let stagnace a sestupu na úroveň chudých zemí. Jenže nevíme, jaké nastanou okolnosti (budoucí prezident USA, válka na Blízkém východě), a přitom připravujeme předpovědi o stagnaci do roku 2035. Na to se vydávají peníze!

Podle mne existují dvě reálné prognózy: Buď zvítězí názor, že musíme snižovat dovozní bariéry a lpět na členství ve WTO. Jak dlouho bude tato politika trvat, tak dlouho potrvá stagnace a degradace. Anebo nastoupí rozumná hospodářská politika. Potom nastane prudký růst. Ekonomika bude posilovat v průběhu 20 až 30 let o 20 % za rok.

Naši úředníci by měli vysvětlovat, že jsou na svém místě, že je u nás nyní situace normální, že se musíme smířit s podřízeností západnímu světu.

Amerika své trhy uzavírá a my otevíráme?

Nedávno řekl ministr hospodářského rozvoje Alexej Uljukajev, že Rusko odpovídá požadavkům WTO stejně jako dříve, snižování celních poplatků na dovoz zboží se zachová. Ale co s nahrazováním dovozu?

Nesprávná hospodářská politika má tři složky. Za prvé špatnou finanční politiku – drahé úvěry. Za druhé nesprávnou daňovou politiku dusící rozvoj. Za třetí nesprávnou zahraniční obchodní politiku, která je zaměřena na WTO, na získávání glejtů našimi ministry, na získávání ratingů. Není zaměřena na vybudování rovných podmínek pro konkurenci mezi ruskými a zahraničními výrobci. Dnes je naše zahraniční obchodní politika taková, že je výhodné dovážet, a ne vyrábět v Rusku. Snižovat importní bariéry a vyhlašovat dodatečné výhody dovozcům je pobuřující.

Uljukajev není vzdálen ekonomice, ale je mimořádně vzdálen reálnému oboru.

Všechny světové mocnosti, které zakusily rozmach průmyslu, jej zajistily – i za použití protekcionismu. Móda otevřených trhů a členství ve WTO koncem 20. století – to byla éra globalizace, kdy velké mocnosti chtěly pronikat na trhy rozvojových zemí. Potom zemí bývalého socialistického tábora. Za této situace jsme měli průmysl v depresi. Na našich pultech bylo především cizí zboží.

Nyní jsou už všechny trhy dobyty a Amerika se obrací k protekcionismu. Pro Rusko i pro Čínu je to nepříjemné. Ale děje se to i vůči zemím sesterským, jako je třeba Kanada. Právě bylo uvaleno clo na dovoz lesní produkce. Uplatňuje se bez ohledu na zóny volného obchodu, které fungují po desetiletí. Na WTO se nehledí. A to náš ministr hospodářského rozvoje chce náš trh otevírat.

Práci dává průmysl a nikoliv WTO

Před nedávnem jste napsal, že Trump hovoří o tom, že by Amerika z WTO odešla. Znamená to krach WTO?

Ano. WTO už taková není. Nikdo na ni nehledí, krom našich zombie – činovníků. Na WTO nehledí ani Čína, ani země EU, které uvalily sankce na Rusko, snížily kvóty na dovoz obilí. Je potřeba dělat ne to, co Amerika radí, ale to, co Amerika sama dělá.

Mnozí z našich nechápou, že se musí naše společnost rozvíjet. Když jsme vstupovali do WTO, mnozí mi vytýkali, že navrhuji nevstupovat tam. Prý vstup pro nás bude znamenat levná auta a telefony. Co nyní s vašimi telefony? Jejich potřeba se snížila, trh s automobily klesl, nákupy klesly a všichni si stěžují na snížení reálné koupěschopnosti měny. Po vstupu do WTO.

Dělám si naději, že naše společnost pochopí reálné hodnoty, že je nezbytné neničit svůj průmysl, ale rozvíjet jej. Rozvoj průmyslu poskytne práci technikům, ale i humanitně zaměřeným. Umožní nám odstranit všechna bolavá místa společnosti.

 

Kam jdeme?

Konstantin Babkin má část svých podniků v Kanadě. Před asi dvěma roky napsal, že se mu tam pracuje nesrovnatelně lépe než v Rusku.

V této zprávě bylo 15 položek, které se porovnávaly. Z toho byly jen dvě výhodnější v Rusku – mnohem nižší mzdy a velmi nízká cena plynu. Ostatní bylo nevýhodné: drahé úvěry, vysoké daně, drahá doprava atd. Všechno se to v následujících letech ještě zhoršilo: vzrostly daně, úvěry se zdražily na dvojnásobek, a další. Dvě věci se změnily. Devalvoval rubl, což snížilo výrobní náklady ruských výrobků a zvýšilo jejich konkurenceschopnost. To druhé je dotace zemědělcům na čtvrtinu ceny zemědělské techniky, ale jen ruské výroby. Je to protekcionistické. V našem odvětví to vyvolalo už třetím rokem růst. Všechno ostatní je horší.

Vedou se nekonečné řeči o nahrazení dovozu. Jak je to se sankcemi?

Rétorika je občas správná. Chráníme své zemědělství. Všechno je to ale váhavé a nepřesvědčivé. Avšak i takto neobratné provedení vede v zemědělství k růstu. Je vidět zvýšení investic do výroby obilí, růst výnosů, zvýšení výroby zemědělských strojů. Ale stabilní politika dosud chybí. Kroky vlády jsou stále podle staré ideologie, ale mění se rétorika. Objevují se nesmělé kroky, které najednou dají dobrý výsledek.

Kam se pohne situace v nejbližších letech, dosud nevím. Možná zvítězí názor – zapomenout na sankce a pokračovat jako dříve, zdražovat kvůli našemu členství ve WTO. V tom případě bude pokračovat deprese a pád do hospodářské propasti. Nebo vláda prohlédne – rozumných lidí je tam hodně – že rozumná politika protekcionismu dá citelné a rychlé výsledky. Rusko má ohromný potenciál. Není ani jedna objektivní překážka, která by nám nedovolila ohromný skok do ekonomického rozvoje. Překáží jenom nesprávná hospodářská politika.

Převzato z Kp.ru

Pavel Letko
26.10.2016   E-republika

Kdopak zatančí lépe podle not dovezených až ze Spojených států amerických?

Blýská se na časy?

Pražská kavárna se zastává marxisty dalajlámy. Zdá se, že konečně platí "padni komu padni", s lidskými právy, spravedlností a pravdou se prostě nekupčí. Milovníci kapitalismu a nedotknutelného svatého soukromého vlastnictví si nenechají zacpat svá spravedlivá ústa čínským jüany a svobodně mávají vlajkami Tibetu a klaní se duchovnímu vůdci, vyznavači budhismu a marxismu, který rád vzpomíná na své setkání s Mao Ce-tungem. V levé ruce vlaječka Tibetu, v pravé soudruh v pravdě. Kníže se chytne za ruce s Kalouskem, ten se Sobotkou, Sobotka s Bělobrádkem a tak to půjde dál, a zítra se bude tančit všude. Je to napínavější než StarDance. Kdopak zatančí lépe podle not dovezených až ze Spojených států amerických?

Volební kampaň kandidátů na budoucího prezidenta, primárky začaly

Stane se vítězem bývalý hazardní hráč proslulý účastí na černých sázkách „na koníčky“ Michal Horáček? O to totiž jde. O české zájmy nejde vůbec nikomu, to můžeme být všichni klidní. Takový prezidentský kandidát by byl znemožněn všemi, rukou společnou a nerozdílnou. Máme to rozdělené celkem přehledně. Zeman zastupuje zájmy Izraele, Ruska a Číny. Bělobrádek, Sobotka, Kalousek a Fiala zastupují Izrael a USA. Rozdíl je jen v tom, že naše top asociální strana a přátelé modrých strak preferují názorové a mocenské křídlo reprezentované někdejším prezidentem Ronaldem Reaganem či rodinou Bushů, zatímco Sobotka a spol. preferují spíše politiku Clintona či Cartera. Rozdíly mezi nimi jsou propastné, protože Clinton hrál lépe na saxofon a Reagan byl zase lepším hercem. Do jedné z těchto znesvářených skupin bude také patřit protikandidát na prezidenta podporovaný Halíkem a vůbec pražskou kavárnou. Horáček by mohl vyhovovat všem, protože rozumí hře, hazardu a rád staví mosty. Onehdy jeden takový stavěl s Michaelem Kocábem. Prý mezi Západem a Východem. Sotva však přes něj ti dva přešli, rychle na Most zapomněli, neboť nebyl tak výnosný jako vydělávání na gamblerech a hazardu v případě Horáčka a privatizaci v případě Kocába.

 

Co nás všechny spojuje

Jak je však vidět, Izrael, to je jistota. Na tom se shodnou všichni. Pro Bělobrádka je to vzorová demokracie, o okupaci nikdo nic neví, o lidských právech Palestinců je škoda mluvit. Milujeme Tibet, nikoliv Palestinu. I proto může starosta města Jeruzaléma vyslovit ZDE přání, aby se naši školáci učili, že hlavním městem Izraele není Tel Aviv, ale Jeruzalém – a Sobotka to zařídí. Možná příště brnkne starosta Washingtonu, že bychom se měli učit, že hlavním městem České republiky je Washington a sídlem českého prezidenta Bílý dům. A český poseroutka vyhoví, jak jinak. Nám Čechům totiž na nějakém hlavním městě nesejde. Vídeň, Londýn, Berlín, Moskva, Washington. Tam to žije, tam pěkně vyhrávajú jak Češi, Moravané a Slezané pěkně tancujů. Vlajky máme fajné, tříbarevné, místo prezidentské standarty trenýrky veliké červené, a naši hokejisté sa bijú jako lvi dvouocasí. Tož jsme hrdí. My Prahu nedáme, radši se zbouráme. Z hlasu Izraele jsme se dozvěděli, že Praha byla vybudována především židy jako nový Jeruzalém, zatímco jsme žili v bludu, že císař Karel IV Prahu budoval jako nový Řím. Starosta Jeruzaléma nám píše:

Přátelství mezi našimi dvěma zeměmi má hluboké historické kořeny. Po zničení Jeruzaléma udělali židé z Prahy Jeruzalém střední Evropy...

To je nám však jedno, o to se přít jistě nebudeme, my na ničem netrváme. Moc dobře si pamatujeme, že ještě včera jsme kráčeli vstříc světlým zítřkům pod vedením Sovětského svazu (a nikdy jinak), zatímco dnes máme v čele Spojené státy a zítra to bude možná Čína. Lva dvouocasého vyměníme za jiné typicky české zvíře – medvídka pandu.

 

Loajalita je naše devíza

Nad vodou nás drží vědomí, že nás naši spojenci nezradí, neboť jim strašně leží na srdci naše české dobro. Proto se nás naši někdejší i dnešní spojenci v roce 1938 nejdříve zeptali, co si myslíme o tom, že budeme patřit pod Hitlera a také si našeho úsudku velmi vážili. Stejně tak se soudruzi v Sovětském svazu jistě nejdříve přeptali Jakeše a Husáka, co si o tej perestrojke a glasnosti vlastně myslí, a kapitulaci sovětského impéria vyhlásili až po jejich souhlasu. Ani se nenadějeme a naši současní soudruzi z USA se nás budou ptát, zda máme něco proti tomu, když nám tu vyroste čínská radarová stanice s půl milionovou obsluhou. Na našem názoru totiž strašně záleží. Všichni si nás váží pro naše zásadové postoje. Zásadně jsme totiž loajální k tomu, kdo platí nebo nám drží u hlavy flintu. Není v tom strach nebo oportunismus, je to strategie přežití. Proto platí „ať padouch nebo hrdina, hlavně, že jsme rodina“. Dnešní padouši se mohou velmi snadno stát přes noc hrdiny a naopak. Respektujme tedy zájmy Miloše Zemana i Bohuslava Sobotky. Nikdy nevíme, kterak o nás bude nakonec rozhodnuto.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!
 
Související články:

• Odepsaná Amerika
• Dvě "demokratické" země, které ohrožují život na zeměkouli
• Svět ruskýma očima 177
• Svět ruskýma očima 167
• Jak jedno promile edituje média
• DOTAZNÍK PRO Karla Srbu: Co bylo a co bude
• Debatní klub o stavu justice v ČR - Jiří Fiala / Zuzana Candigliota
• Debatní klub: Vít Jedlička / Jan Šinágl
• Debatní klub : Jiří Dienstbier / Lukáš Jelínek
• Disidentská léta Václava Havla

Ivan David
26. 10. 2016
Ještě nevíme v jaké podobě bude zhmotněn. Ludvík Zifčák, zpravodajský důstojník, ztvárnil postavu mrtvého studenta Šmída aby zapůsobil na city veřejnosti a umožnil úspěch iniciativy připravených aktérů. Stalo se 17. listopadu 1989. Státní převrat se povedl úplně jiným a lépe připraveným aktérům. V posledních letech ztrácejí ti, kteří vládnou, důvěru a veřejnou podporu, děsí je mínění "vlastního" lidu, rostoucí podíl nezávisle uvažujících a konajících. Z nich nejvýznamnější je prezident Zeman, zvolený většinou v přímé volbě. Student Šmíd v podobě pana Bradyho nestačí. Na Staroměstském náměstí 28. 10. 2016 bude zřejmě vyroben ještě dojemnější. Má to ale zásadní nedostatek.

Lid, na který má být učiněn dojem, je velmi skeptický. Za poslední čtvrtstoletí má své zkušenosti. A hlavně, ti, kteří ho chtějí získat na svou stranu proti Miloši Zemanovi a nezávisle myslícím, nemají lidu co nabídnout. V roce 1989 byla atraktivní nabídkou obecně sdílená iluze pozvednutí životního standardu na úroveň Německa. Byla to naivní víra. Naivní, znamená nezkušená. Po dvaceti pěti letech jsou nezkušení jen idioti.

Nabízejí nám svoji věrnost s nezrušetelnými závazky Evropské unii v čele s Německem 70 let okupovaným Spojenými státy, nabízejí nezrušitelnou účast v NATO s povinností nakupovat jejich zbraně a spolufinancovat jeho agrese s trvalým právem být živými štíty v případném protiúderu. Není to mnoho a není to atraktivní. Máme být "pevnou hrází vojenských agresí a kapitalismu" a tak si vzpomeneme "pevnou hráz míru a socialismu",  Chránila nás Habsburská říše, Francie sladká, hrdý Albion, Třetí říše, Socialistický tábor a teď Severoatlantické souručenství... A víme, jak to vždy dopadlo.

"Naše práce je společná, vy i já pracujeme pro můj podnik." (Karel Čapek, Bajky a podpovídky)

Tak nás krmí stále týmiž bláboly, výběr zasloužilých krmičů v mainstreamových médiích se zúžuje. Až je mi jich skoro líto. Podle "našich" představitelů jdeme od úspěchu k úspěchu, už zase. Jenže zdola to zdaleka tak nevypadá. Trapnost by se dala krájet. Minulý režim měl výhodu ve snadnějším udržování monopolu na propagandu a desinformace. Ne každému se chtělo poslouchat rušenou "Svobodnou Evropu" a "Hlas Ameriky", které už tehdy musely vyvolávat přinejmenším pochybnosti o objektivitě. Dnes si lze vybrat bez velké námahy z velkého množství zdrojů, věř tomu, kdo je přesvědčivější, kdo ladí s tvojí zkušeností.. Ministr Chovanec nyní položil základy "Výboru pro neamerickou činnost". Chovanců není třeba se bát, vím ze zkušenosti, že jsou většinou neškodní. "Kdo je obáván, sám se bojí", řekl Seneca. Dodávám, že kdo se bojí, chce být obáván.

Mají to těžké, chlapci a děvčata (Hermann, Gazdík, Němcová, Dienstbier a nemnoho dalších). Nemají autoritu ani s úpornou podporou "Českého" rozhlasu a "České" televize. Uvidíme, jaký tyjátr nám zase připraví.