rozhovor s Oskarem Krejčím
6. 11. 2016   zdroj


Pokud by se předložily dalajlámovy odpovědi na mnohé otázky, patrně by u nás mohl snížit počet tibetských vlajek, které naši Neználkové každoročně vyvěšují, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

 
Nedá mi to – den prezidentských voleb v USA se přiblížil na dosah, a tak nutně první otázka musí znít: kdo bude příštím prezidentem nejmocnějšího státu světa?

Pravděpodobně Donald Trump. Tedy s výhradou – získá nejvíce hlasů z prezidentských kandidátů. Ještě bude muset přetavit tento úspěch na převzetí klíčů od Bílého domu, což není snadné.

Z čeho berete jistotu, že Trump zvítězí?

Není to jistota, pouze odhad.

Který pramení z čeho?

Z průzkumů volebních preferencí.
 
Ty ale více mluví o výkyvech, nebo dokonce o převaze Hillary Clintonové. Volební kampaň Donalda Trumpa je vnímána jako nejhorší za celá desetiletí, většina médií stojí proti němu…

To máte pravdu. Jsou tu ale ještě dva důležité faktory. Především je to situace posledních dnů, kdy Clintonová čelí velkým skandálům. A pak je tu informace z průzkumů volebních preferencí, která nesouvisí s růstem či poklesem prestiže jednotlivých kandidátů. Je to problém povahy chyby v těchto výzkumech, na kterou upozorňují někteří analytici na západě i na východě. Vraťme se k primárkám. Tehdy výzkumy téměř vždy přisuzovaly Hillary Clintonové víc hlasů, než ve skutečnosti dostala. A Donaldu Trumpovi naopak slibovaly méně hlasů, než v reálu získal.

Jak je to možné? To jsou americké výzkumné agentury tak tendenční, nebo neumějí dělat svoji práci?

Americké agentury zaměřené na výzkum veřejného mínění jsou asi nejlepší na světě. Nebo alespoň mezi nejlepší patří. Jenže se mění povaha aktivního voliče a zdá se, že je velmi obtížné zachytit tuto změnu v číslech. Nejen v USA. Vzpomeňte na brexit. Výzkumy hlásaly převahu hlasů pro „Zůstat!“, pozitivní sentiment ve prospěch Evropské unie ještě posílila vražda bojovnice proti brexitu, labouristické poslankyně Jo Coxové těsně před hlasováním – a přesto se většina lidí vyslovila pro odchod Velké Británie z Unie.

Ve Spojených státech je povaha těchto proměn volebního chování čitelnější než v Evropě. Podstatná je změna nálady většiny. Toto nové rozpoložení je ve znamení velmi kritického vztahu k establishmentu, k vládnoucím skupinám z Washingtonu. Nejde jen o Trumpa, o jehož populismu jsme nedávno spolu mluvili. Také Trumpův hlavní oponent v primárkách – Ted Cruz – patřil ke kritikům establishmentu. Koncepčním kritikem washingtonské vládnoucí politické třídy pak byla dvojka primárek demokratické strany, Bernie Sanders. Řečeno jinak, ze čtyř nejúspěšn***PZ: To vypadá, že naši bojovníci proti Číně přejímají budoucí zahraniční politiku Spojených států. Taky si myslíte, že prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů bylo ponižující? ějších prezidentských kandidátů tři odráželi náladu proti establishmentu. Ostatně i Baracka Obamu vynesly do Bílého domu protestní hlasy. Jediný, kdo je pokládán za představitele establishmentu, je Hillary Clintonová – a ta je nejméně oblíbeným kandidátem za celá desetiletí. Podle Gallupa na přelomu října a listopadu dosáhla její „nepopularita“ 55 % dotázaných, což bylo o 13 procentních bodů více než její popularita.

Řekl jste, že mluvíte o pravděpodobnosti, ne o jistotě výsledku prezidentských voleb ve Spojených státech. Proč taková opatrnost?

Znáte to, hlas lidu je hlas boží – avšak cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Nevěřím ale, že by například vytažení nějakých kompromitujících materiálů na Trumpa na poslední chvíli výrazně ovlivnilo rozložení sil. Voliči se po divoké, často špinavé kampani již opevnili ve svých iluzích.

Nebezpečné jsou jiné věci. Americké volby jsou rizikový podnik. Je známo, že některé z tamních standardů jsou v Evropě nepoužitelné, ba přímo nepřijatelné. Nejde jen o podivný archaismus v podobě nepřímé volby prezidenta pomocí sborů elektorů se zvláštními pravidly. Rudy Giuliani, velmi úspěšný starosta New Yorku, nedávno mluvil o podvodech během jeho první kampaně – protivníci vozili ze sousedního státu lidi, kteří hlasovali i desetkrát. Pravidla je třeba ošetřovat, nelze spát na vavřínech a tvrdit: „my jsme nejlepší na světě, u nás se to nemůže stát“.
 
Myslíte si, že případné vítězství Trumpa povede ke zlepšení mezinárodní situace?

Současná zahraniční politika Washingtonu samotným Spojeným státům škodí. Pravděpodobnost, že ji Clintonová změní, je přibližně 15 %. Pravděpodobnost, že ji změní Trump, se pohybuje kolem 50 %. Čísla samozřejmě uvádím jen jako symboly.

To, že Trump politiku změní, ještě neznamená, že ji změní k lepšímu. V okolí Trumpa je celá řada lidí, kteří podléhají geopolitickým stereotypům. Mnoho amerických stratégů vidí už řadu desetiletí největšího protivníka v Číně, nikoli v Rusku. Peking a Moskva jsou spolu nezničitelné. Potom stačí rezignovat na představu, že Rusko lze rozebrat nebo si ho podřídit, nesnažit se z Ruska udělat vazala. A zvolit jinou strategii – netlačit Rusko k Číně, ale získat ho na svoji stranu. Což je mnohem snazší, než se zdá. Základem je jen projevit dobrou vůli k partnerství. Kdo ví, třeba je toto Trumpova vize. Což by ale neznamenalo zlepšení mezinárodní situace.

To vypadá, že naši bojovníci proti Číně přejímají budoucí zahraniční politiku Spojených států. Taky si myslíte, že prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů bylo ponižující?

Je to typický produkt současného ministerstva zahraničních věcí: Hurá s bubnem na zajíce!

Chcete říci, že souhlasíte s oficiálním přijetím dalajlámy na ministerstvu kultury?
Ale ne, jen říkám, že je rozdíl mezi diplomacií a mediálním divadlem.


(celý text rozhovoru ZDE)

Donald Trump
6.11.2016   Outsidermedia
Donald Trump evidentně dobře ví, s kým má tu čest. Až doposud byl totiž součástí právě těch elit, které kritizuje. Zůstane jí i po amerických presidentských volbách? 

Jurij Tombert
6. 11. 2016  Eurasia24
  
I když je v Evropě ještě podzim, Gazprom svými dodávkami plynu na Západ trhá všechny rekordy. 21. října bylo dosaženo nového historického maxima – během 24 hodin dodal Gazprom evropským spotřebitelům přesně 590 milionů krychlových metrů plynu.
Jak uvedl ředitel Gazpromu Alexej Miller, zima ještě nezačala, ale poptávka po ruském plynu v evropských zemích se dostala na hodnoty odpovídající silným mrazům.

Podíl již importovaného plynu vzhledem k potřebám evropských spotřebitelů dosáhl téměř 50 % a Gazprom počítá s tím, že zájem evropských spotřebitelů o ruský plyn se bude ještě zvyšovat. Loni dosáhl objem dodávek 158,56 miliard krychlových metrů plynu a pro letošní rok je očekáváno zvýšení tohoto ukazatele na 166 až 170 mld. krychlových metrů.

V prvním pololetí letošního roku se dodávky pro hlavní evropské spotřebitele zvýšily o téměř 40 %: pro Německo představuje nárůst dodávek 26,7 % (o 12,05 mld. m3), u Itálie jde o růst o 28 % (o 6,364 mld. m3), nárůst odběru u Francie představuje 63 % (o 2,4 mld. m3).

Do roku 2025 se evropská poptávka po plynu zvýší odhadem o 100 mld. m3 a v roce 2035 může nárůst poptávky představovat až 150 mld. m3.

Odborníci upozorňují, že vyjádření evropských politiků o „snížení závislosti na ruském plynu“ nemají s realitou nic společného. Poptávka po ruském plynu v Evropě stále roste a ona dlouhodobě známá „závislost“ pokračuje (i když se, po pravdě řečeno, spolupráce Evropy s Ruskem v oblasti dodávek plynu vždy vyznačovala vzájemnou závislostí, což je ale ten nejlepší základ dobrého partnerství). Podíl Gazpromu na evropském obchodu s plynem je v současné době na historicky nejvyšší hodnotě – zaujímá 31 % celkového objemu.

Spotřeba paliv se během času trvale zvyšuje a fakta potvrzují slova ruského prezidenta Vladimira Putina, vyřčená na energetickém fóru v Istanbulu: éra uhlovodíků a tradičních zdrojů paliv v dohledné době neskončí.

Blížící se chladné počasí v evropské části Eurasie a prognózy hovořící o nastávající kruté zimě vyvolaly řadu nečekaných událostí v energetické sféře. Mezi neočekávané zprávy patří například ta, že Evropská unie ustoupila Gazpromu a rozšířila mu přístup k plynovodu OPAL. OPAL je pozemní systém rozvodu plynu dopraveného do Evropy plynovodem Severní proud (Nor Starem). Tím lze dopravit plyn od Baltu až na hranici s Českou republikou, což zase umožňuje další propojení Severního proudu se spotřebiteli plynu ve střední a východní Evropě – bez nutnosti dopravovat plyn přes Ukrajinu.

Provozovatelem OPALu je Opal Gastransport GmbH & Co. KG, ve kterém má Gazprom podíl 49,98 % majetku a Wintershall Holding GmbH 50,02%. (GmbH je organizačně obdobou české s.r.o. – pozn. překl.) Od dokončení výstavby plynovodu v roce 2011 měl Gazprom podle třetího energetického „balíčku“ EU právo na využití maximálně 50 % kapacity OPALu.

Od té doby až doteď se Gazprom pokoušel získat k plynovodu neomezený přístup, ale Evropská komise to odmítala s odkazem na obsah „třetího energetického balíčku“. Až nyní, 28. října Evropská komise najednou potvrdila pro OPAL výjimku. Toto rozhodnutí umožní Gazpromu využít 50 % kapacity OPALu na základě exkluzivity (jako spoluvlastníka) a samostatně pak nakoupit u operátora kvóty na dalších 40 % kapacity. Vynětí OPALu z norem platných v rámci „třetího energetického balíčku“ EU tak vytváří nové možnosti i pro realizaci projektu Severní proud 2 (Nord Stream 2).

Téměř současně se objevily zprávy o ukončení vyšetřování Gazpromu antimonopolním úřadem, kdy mu hrozila mnohamiliardová pokuta. Situace připomíná období tvorby vzpomínaných energetických balíčků EU, během kterého se Gazpromu v podstatě podařilo obhájit monopolní postavení na trhu EU – výměnou za odstoupení od některých svých základních principů činnosti. Gazprom tak pravděpodobně odstraní zákaz dalšího přeshraničního prodeje plynu v rámci EU, tedy „zavře oči“ nad „virtuálním navracením“ ruského plynu.

Dohoda je dohoda – i tak je ale změna přístupu Evropy k Rusku jednoznačně zásadní. Vysvětlení leží v první řadě v hrozivé předpovědi týkající se nastávající zimy. Evropští odborníci očekávají abnormální mrazy a za těchto okolností je Brusel ochoten udělat vše, aby během zimního období nebylo zásobování členských států EU energií narušeno působením třetí strany – tranzitní Ukrajiny.

A tak je Ukrajina znovu středem pozornosti. Její úlohu a místo v mezinárodní přepravě plynu si zúčastnění každoročně připomínají s prvním sněhem. Není náhodou, že 27. října na jednání Valdajského klubu vyjádřil Vladimir Putin (o některých myšlenkách jeho vystoupení v Petrohradě již Eurasia24.cz informovala – pozn. překl.) své znepokojení nad tím, jak Ukrajina odebírá část přepravovaného plynu do svých podzemních zásobníků.

Mimo jiné uvedl: „To, co v současné době probíhá ve velmi důležité součásti energetické soustavy, na Ukrajině, v nás vyvolává znepokojení (...) Aby byla zabezpečena bezproblémová dodávka plynu do Evropy, je nutno předem uložit potřebné množství plynu v podzemních zásobnících. Ne ovšem pro svou vnitřní potřebu, ale pro zajištění tranzitu,“ uvedl Putin.

Podle jeho vyjádření je současný objem plynu uloženého v zásobnících nedostatečný. Současně doplnil, že pokud Kyjevu vzniknou s placením plynu pro vlastní spotřebu nějaké problémy, je Rusko připraveno poskytnout mu po zaplacení zálohy jakékoli množství plynu.

Obavy a znepokojení jsou na místě. Zásoby plynu v podzemních zásobnících představují na začátku topného období 14,7 mld. m3 (tj. 49 % celkového objemu zásobníků) a Kyjev přitom oznámil, že plnění zásobníků pozastavuje. Navíc z nich Ukrajina již začala plyn odebírat, protože podzimní chladné počasí přišlo o měsíc dříve.

V loňském roce vstupovala Ukrajina do topného období se zásobou 17,5 mld. m3 plynu, což byla nejnižší úroveň za řadu let. Bezpečnou zásobu představuje pro zemi objem 20 až 22 mld. m3 plynu s tím, že v případě studené zimy spotřeba znatelně roste.

A ještě jedna zneklidňující okolnost: výrazný pokles objemu přepravy ruského plynu přes Ukrajinu. V roce 2011 dostali spotřebitelé v Evropě prostřednictvím ukrajinské tranzitní sítě 104,2 mld. m3 plynu – a v roce 2012 to bylo již jen 84,2 mld. m3. V roce 2013 se objem přepraveného plynu zvýšil na 86,1 mld. m3, ale v „revolučním“ roce 2014 spadl až na 59,4 mld. m3.

Snížení tranzitu pod 60 mld. m3 přitom dělá celou soustavu ztrátovou. Není vyloučena ani situace, kdy bude Ukrajina místo příjmu 2 mld. $ za tranzit ruského plynu do Evropy nucena sama za něj platit. Přiměřeně této situaci vzniká kardinální otázka: Bude Ukrajina do budoucna vůbec schopna tranzit plynu realizovat?

Obavy se ještě prohlubují vzhledem ke stavu ukrajinské plynovodní sítě. Podle názoru odborníků se plynovod na trase přes Ukrajinu stane do roku 2020 neschopným provozu; již dnes by bylo zapotřebí do jeho oprav a údržby vložit cca 10 mld. $.

Brusel v podstatě vždy chápal, že jediným spolehlivým zdrojem paliv je Rusko. Beztrestně „fušovat“ do politiky je možné pouze tehdy, pokud (Evropě či Ukrajině) nehrozí extrémní mrazy. A protože tato situace nyní nastala, vítězí logika a pragmatismus: Ukrajinu jako účastníka obchodu s plynem je možno obětovat (konec konců – Ukrajina si o to říká), a nové cesty pro dodávky paliva to neohrozí.

Je to mimochodem navíc v souladu s úsilím o vytvoření celoevropské navzájem propojené sítě, neboť OPAL propojuje Severní proud (Nord Stream) jednak s JAGAL (energovod Jamal – Evropa) na jedné straně, a se STEGAL (středoevropský tranzitní systém) na straně druhé. Předpokládá se, že na hranicích Německa s Českou republikou bude tranzitní potrubí propojeno s plynovodem Gazelle a tím dojde k propojení s českou plynovodní soustavou. Celá tato vnitroevropská rozvodná soustava bude potřebovat mohutný zdroj plynu – a tím by se měly stát plynovody Severní proud 1 a Severní proud 2.

V současné době proudí prvními dvěma větvemi Severního proudu do Evropy 55 mld. kubických metrů plynu (ročně). Po zprovoznění Severního proudu 2 koncem roku 2019 se tento objem zdvojnásobí až na 110 mld. m3.

To, že Gazprom získal plný přístup k využití plynovodu OPAL, umožní vypustit Ukrajinu ze systému tranzitu plynu – a přitom zachovat dodávky ruského plynu do zemí střední Evropy.

 

Jurij Tombert
Zdroj: fondsk.ru
Překlad: mbi, Eurasia24.cz

M.A. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
6.11.2016   České národní listy
Téma vlastenectví je velmi složité, v současnosti v důsledku ideologie liberalismu, zahrnuje i otázky, zda je individualismus hlavním rysem člověka, nebo zda je pro člověka důležitější přináležitost ke společenství a proč. Neoliberálové dokonce tvrdí, že žádná společnost neexistuje (památný výrok Lady Thacherové v polovině 80. let). Proti obhajobě společenských a národních zájmů i proti vlastenectví se útočí jako proti populismu, proti nacionalismu, národy se předkládají jako příčina válek, ač jejich příčiny jsou úplně jiné.


Mezi studenty je vlivná teorie dekonstrukce. (Foucault Michel, 126 - , Derrida Jacques, Heidegger Martin, Nietzsche). Záměr těchto přístupů je v podstatě rozklad, atomizace společnosti, její bezmocnost. Celá problematika je hodna důkladného výzkumu, ale na něj nikdo grant nedá.

Vzhledem k tomu, jak se zanedbává ba i desinterpretuje naše pozitivní historie a vztah, což s vlastenectví úzce souvisí, musím začít s trochou teorie a historickým pohledem. Ten totiž dodává třaskavou munici k obraně národů jako historicko-kulturních integrovaných celků nutných pro rozvoj demokracie (Dahl, Dunn). Budu vycházet z přirozeného předpokladu, že člověk je nutně součástí společnosti, kolektivity, národa, sám by ani nepřežil. Vlastně žijeme z toho, co nám minulé generace zanechaly a jsme za to zodpovědní i za to, co zanecháme budoucím generacím. Kolektivita je úzce spojena s úrovní společnosti i lidí, čímž se nepopírá důležitost individuální identity. Pokusím se vysvětlit, proč je vlastenectví, vědomě pozitivní vztah k celku, zvláště k národu, nezastupitelnou hodnotou pro úroveň, stabilitu a prosperitu společnosti a pro demokratickou orientaci. Už v antickém Řecku filosofové obviňovali z malé soudržnosti společnosti, konfliktů, rozpadu demokracie, přílišný individualismus svobodných občanů, kladení soukromých zájmů nad zájmy společnosti a nad zájem o obecné dobro. To platí do současnosti.

Dovolte mi, abych zmínila konferenci, která se konala koncem září v Národním muzeu s názvem: Krajané a problém identity. Sjela se na ni asi stovka Čechů z většiny evropských zemí, z Kanady a z Austrálie. Podávali zprávy o svých vlasteneckých aktivitách, s důrazem na zachování češtiny, kultury, budování knihoven a českých škol, kterých je v různých podobách ve světě 98. Téměř dojemně vyznělo úsilí přenést znalost českého jazyka a trochu kultury na děti a vnuky. Se třetí generací nastává viditelný odklon od české identity prarodičů. Obecný rys všech příspěvků byl, že k udržení jazyka a kultury je naprosto nutné vědomé úsilí. Byla také shoda, že integrační schopnosti Čechů jsou značné, ale schopnost se sdružovat mnohem menší.

Ze zajímavého obsahu konference, se mi zdá relevantní, že ti emigranti, kteří se neodvrátili od své české identity, pociťují silněji svou českou identitu a hrdost, než Češi žijící doma, a to zároveň při existenci vlastenectví k nové vlasti. Podobně zajímavý byl názor, že liberalismu nahlodává možnost předávání jazyka a kulturního bohatství dalším generacím svým principem, že individuální identita je nejdůležitější a že dítě má právo si vybrat, zda chce či nechce pokračovat v identitě svých rodičů. Pokusy definovat, co to je identita byly obecné, užší i širší, dotýkající se individuální identity i národní. Otázky týkající se politické angažovanosti emigrantů nebyly na konferenci vznášeny. Asi proto, že referující dostali od Ministerstva zahraničí předem šest otázek, kolem kterých měli vybudovat své referáty.

Nyní se vrátím k předpokladu, že kolektivní identita, ztotožnění se jednotlivce s celkem, vědomé i nevědomé, je naprosto nezastupitelné pro smysluplný život a většinou bývá spjato s určitým stupněm vlastenectví. Žijeme v civilizaci, kde nejtrvalejším celkem stále zůstává národ a pojem vlastenectví se obvykle více či méně vztahuje k němu. Tím se nezpochybňuje význam státu, který hrál po staletí nejdůležitější roli. Jednotlivec do Velké francouzské revoluce neznamenal nic. V Evropě se národy vyvíjely do 19. století v podstatě navzdory státům, značně autoritatvním. Ještě koncem 19. století katolická církev, globalistická, považovala národy za pozůstatek pohanství, odklonu od Boha. Jaký názor má dnes, nám neříká, ale ledasco se dá nepřímo vyvodit. Halík dokonce nazval většinu českého národa rakovinou (Parlamentní listy. Žantovský. 30.4.2016).

Když zatím vynecháme vlastenectví Čechů za reformace, pro vlastenectví lidí bylo rozhodující uvolňování politických poměrů, které přicházelo s osvícenstvím, s tlaky zdola a revolucemi, s myšlenou rovnosti, spravedlnosti a demokratizace. Někteří filosofové, jako J. G. Herder, věnovali tomuto vývoji sympatizující pozornost z hlediska humanismu a ve spojení se slovanskými národy. Idea humanismu, požadující svobodu pro lidi jako prostředek k jejich vzdělání, pozitivnímu rozvoji, včetně sociálního, byla nutně svázána s existencí národa, zvláště mateřského jazyka. Stále platí, že národ je nejširší entita, se kterou jsou lidé schopni se smysluplně ztotožnit, a to i emocionálně, ať vědomě nebo nevědomě. V ideálním případě entita národa je totožná s entitou státu. Zůstane dlouho podstatné, že evropské národy se od sebe liší v mnohých aspektech: území, historie, jazyk, tradice, kultura, podmínky existence, úroveň, zkušenosti, potřeby, což se odráží v jejich vlastenectví. Ani při vytváření větších celků se tyto rozdíly nemohou ignorovat bez nebezpečí vážných konfliktů. T. G. Masaryk byl snad první, kdo se této otázce věnoval, zvláště v Nové Evropě. Jeho požadavek respektu vůči národům, a to i malým, je stále nedoceňován.

Je zřejmé, že národní identita má především duchovní základy, cenné jak pro celek tak pro jednotlivce, jeho úroveň - mravní, emocionální, intelektuální, politická dospělost. Lidé, kteří jsou odcizení těmto dimenzím svého národa, což bývají hlavně mocenské vrstvy, kladou soukromé zájmy před společné, pohrdají lidmi a zároveň se jich bojí. Výjimky potvrzují pravidlo. Jejich přístupy záměrně blokují soudržnost společnosti, přispívají ke konfliktům, k neschopnosti veřejnosti se domluvit na společných zájmech a potřebách. Vlastenectví občanů považují za nebezpečí ohrožující jejich moc. Vlastenectví zdaleka není soukromou záležitostí.

Teď trochu konkrétněji. Od začátku 19. století sílil pocit, že sdílená kolektivní identita, zvláště národní, je silou, kterou lze úspěšně uplatňovat k prosazování společných zájmů -- svobody lidí, lidských i politických práv, kulturní úrovně, sociální spravedlnosti. Kromě revolucí a povstání do začátku 19. století neměla většina lidí možnost uplatňovat svůj vztah k vlastní zemi, společnosti, národu. Ale v pozadí těchto feudálních poměrů existoval malá vrstva inteligence, která přijímala osvícenské přístupy a přispívala nenápadně, ale vytrvale, k rozvíjení identity českého národa, napřed jazykové, poté historické, sociální, politické. V pozadí byla osvícenská víra, že nižší zanedbané vrstvy mají zrovna tak cenný pozitivní potenciál jako vyšší zámožné a vzdělanější vrstvy a že mají právo ho rozvíjet ku prospěchu svému i společnosti a že nikdo nemá právo jim v tom bránit. Abstraktní vztah k národu začal nabývat konkrétnější formy.

Znalosti, vědomí společných kořenů, jazyka, historie bylo závratným impulsem pro kulturní rozmach národa, pro jeho sebeznalost, integraci, cílevědomé vlastenectví, i zdravější sebevědomí a sebeúctu lidí. Důkladnější sebeznalost šla ruku v ruce s úsilím rozumět světu, ve kterém lidé žili, což otvíralo lidem možnosti ovlivňovat své životy i záležitosti veřejného zájmu ke svému prospěchu. Samozřejmě, že tento rozvoj i vlastenectví byly pronásledované mocenskou vrstvou, kterou tvořili hlavně Němci, katolická církev a šlechta. Tímto procesem procházely i další malé slovanské nesvéprávné národy. Rostlo i jejich přesvědčení, že jako kulturní, historický, geografický celek mají právo na respekt od větších národů a že větší národy nemají právo je ovládat a vykořisťovat. V protikladu k tomuto vývoji národů, zvláště menších, začal od konce 18. století působit liberalismus, ekonomický i politický, nacionalismus a expansivnost velkých národů (Němců) a později marxismus. Lid se začal bránit kulturou. Pocit národní sounáležitosti měl různé projevy – společenské, literární, v úsilí o národní kulturní instituce, včetně škol, v postojích jednotlivců. Veřejné projevy vlastenectví, vyžadovaly dlouho značnou odvahu. Dnes je 19. století účelově nazýváno stoletím nacionalismu v pejorativním smyslu. Ve skutečnosti šlo o kulturní a politickou demokratizaci společností, o vědomý činorodý vztah jednotlivce a společnosti, národa.

Důležitou úlohu hrálo poznání, že mateřským jazykem lze vyjádřit vše zrovna tak dobře, ba často lépe, než latinou, která do 18. století převažovala v intelektuálním životě a na školách, nahrazena poté němčinou. Také návraty k historii prohlubovaly vědomí společné identity, k níž svou prací přispívali osvícení intelektuálové, od Bolzana, Jungmanna, Palackého, Havlíčka až po Masaryka. Účastnili se i vlastenečtí kněží, i když měli velké potíže s církevními autoritami, třebas jen proto, že se v kostele zpívaly české písně. Například kněz a spisovatel J. Š. Baar o tom podává bohaté svědectví.

Vlastenectví se stalo naprosto nečekaným pramenem inspirace pro intelektuální, kulturní, vzdělavatelskou, literární, uměleckou a historiografickou tvorbu, kterou dnes obdivujeme, ctíme, ale nejsme schopni dosáhnout jejích rozměrů a hodnot, neboť není už spjata s duchovní a mravní dimenzí národa. Kultura před první světovou válkou přispívala k hlubšímu poznávání společnosti, života lidí, k hlubší reflexi národa, dovedla rozlišovat, co je mravné, pozitivní a co ne. Procesem k vědomému vlastenectví se také zvyšovala zodpovědnost lidí za sebe, za druhé, za celek, rozvíjela se jejich pozitivní iniciativa. Česká reformace a její osobnosti se také staly významnou inspirační silou. Znalostí historie sílila i zodpovědnost za dědictví minulých generaci a za budoucnost národa. Tento pozitivní rozvoj se neobešel bez pronásledování rakouskými úřady, i historikové orientovaní na zanedbané aspekty české historie měli problémy. Příkladem může být Václav Novotný, jemuž příbuzný roku 1900 psal: „Ovšem strach Tvůj … vězí … vlastně v nynějších poměrech, které jsou horší než za persekuce českého národa … pamatuj, že Hus a Komenský trpěli a byli veleduchové, a my pidimužíci proti nim, bychom trpět nemohli?“ (J. Hoffmannová, Václav Novotný. Prah 2014, s. 390). Novotný, podobně jako stoupající řada intelektuálů, ctil husitství, českou reformaci a její osobnosti jako obránce větší svobody. (J. Hoffmannová, s. 341). Úsilí o povznesení národa přinášelo naději i pozitivní výsledky také nižším vrstvám. Lidé pro jejich obranu, pro důstojnou budoucnost národa, byli ochotni obětovat své soukromí, ba i životy. Rok 1918 přišel jako spása většině lidem i národa. Dnes se dějiny přeinterpretovávají opět v náš neprospěch.
Po dlouhou dobu existovala víra, že entita národa nemůže být zcizena. Jen Masaryk nabádal, že existenci českého národa není možné brát jako samozřejmou a dělal vše pro to, aby se zvyšovala jeho celková úroveň a schopnost ubránit svou důstojnou existenci. Znalost historie, sebeznalost, vzdělání, včetně politického, byly pro tuto úroveň základní. Celá výuka za 1. Československé republiky byla nesena ve vlasteneckém duchu. Narážela jen tam, kde skupiny či strany upřednostňovaly své materiální a úzce nacionalistické zájmy nad celonárodními. Neušlo mu, že silnější národy inklinují k expansi a využívání slabších. Ale věřil s Havlíčkem, že „žádná moc tohoto světa, byť se i s celým peklem spolčila, neudrží národa vzdělaného, ušlechtilého a statečného v poddanosti, v otroctví.“ Také upozorňoval, že „svoboda bez vzdělanosti je nemožná“ (TGM, Karel Havlíček. 1996, s. 150). A důkladné smysluplné vzdělávání bylo možné jen v mateřštině a jen ve svobodě. Vědomí, že má hluboký smysl se přimknout k češství -- jazyku, kultuře, historii, práci pro jeho úroveň, se od poloviny 19. století stalo obecným, téměř mravním závazkem, spjatým s iniciativou lidí, spolků, českou politikou. Vlastenectví v podstatě znamenalo orientaci na demokracii.

Stále nebezpečné pro tento demokratizační vývoj byly a jsou války a expanze, často posvěcené církvemi, kterými mocní řeší svou neschopnost konstruktivně vládnout. Podobně nebezpečný zůstává ekonomický liberalismus s důrazem na individualismus, nadřazení soukromého nad společné a expansí. Podobně marxismus s jednostranným důrazem na kolektivismus, materialismus a internacionalismus. Nejzrůdnější byl německý rasový nacionalismus s vírou práva Němců na světovládu, opřenou o argumenty německých intelektuálů. V současnosti nadnárodní neoliberalismus a jeho korporativní nositelé, provádějí znovu rozklad národů a států ve prospěch své moci a zisků. Lidem vnucuje nejasná širší identita, v níž schází důraz na úroveň národa a národní zájmy propagandou ve školách, v médiích, v tisku, v kultuře, ve společenských organizacích, atd. V praxi se vědomě dělá z lidí masa levné pracovní síly, s velmi omezenými sociálními i politickými možnostmi. Důrazem na menšiny se narušuje vztah k celku, vlastenecké cítění, zodpovědnost za sebe i za druhé, za celek, narušuje se lidská důstojnost a iniciativa pro společné dobro. Zároveň mocenská vrstva ztratila kontakt s realitou a upíná se k EU a globalismu jako k výnosné záchraně. Zdá se, že tito lidé s otevřeným srdcem do světa, obvykle končí pohrdáním slabšími, svým národem, přisluhováním mocným a sledující jen své soukromé cíle.

Ještě bych se vrátila k inspiračním kořenům našeho vlastenectví, který existoval mezi Čechy od středověku. Působení Jana Husa, Jeronýma Pražského a husitů mělo dokonce i politickou dimenzi, boj proti nechtěnému císaři Zikmundovi a proti katolické církvi. Česká reformace měla silné aspekty vlastenectví, hlavně v nevídané volbě nekatolíka Jiřího Poděbradského českým králem a v postupném úsilí českých bratří, zvláště Petra Chelčického, budovat možnosti vzdělávání pro všechny děti, což vyvrcholilo v názorech a evropském vlivu Jana Amose Komenského. Jeho vřelý vztah k českému království a k českému lidu se nedá nazvat jinak než vroucí vlastenectví, podobně jako mnohých exulantů.

Pobělohorský vývoj, v němž převládla pomstychtivost a chamtivost Habsburků a katolické církve, zhatil demokratizační perspektivu českého národa na více jak dvě století. Náboženství a příslušnost ke katolické církvi byly násilně vnuceny jako nejdůležitější hodnoty. Nastala násilná výměna české protestantské elity za cizí, která vnímala Čechy jako kacíře a levnou pracovní sílu. Nikdy se národem nezžila. Vlastenectví se přestěhovalo za hranice. Vzpomeňme úsilí Jana Amose Komenského, na spis Pavla Stránského O státě českém, atd., na různou vydanou korespondenci. Tragické zvraty pozitivního vývoje nejsou v historii vzácné, ale důkladná znalost historie dává naději na prevenci či nápravu. Proto to úsilí opět naši historii přeinterpretovávat.

Sdílím s Masarykem, že české národní obrození nevyrůstalo jen z osvícenství (Pekař, Kaizl), ale i ze znalosti českého reformačního období a jeho osobností. (František Šmahel se věnoval problematice ve spise: Idea národa v husitských Čechách. 2000). Jejich spisy znali Josef Jungmann, Josef Dobrovský, František Palacký a další. Čerpali z nich víru v cenný pozitivní potenciál českého národa a sílu ho křísit, aby byl napraven nespravedlivý krutý osud národa. Práci na vzkříšení českého jazyka a historie věnovali své životy, což byla vznešená forma vlastenectví. S láskou je v literatuře vzpomínán i Bernard Bolzano, profesor matematiky a filosofie na UK, který ve 20. letech 19. století nabádal studenty českého původu, aby se více zajímaly o velkou historii svého národa. Samozřejmě za to zaplatil kariérou a zdravím. V tomto ohledu nebyl zdaleka sám. Česká inteligence se však nedala zlomit strachem.

Na intelektuální rovině tuto práci František Palacký dovršil svými Dějinami národu českého v Čechách a v Moravě. To byla důkladná vědecká reflexe dějin českého národa, která národ posilovala i jeho víru a hlavně iniciativu, v možnost nápravy jeho vlastními silami. Výsledky byly světovým unikátem. Prostředků bylo nepatrně a nejpřednější české osobnosti a jejich rodiny věnovaly na národní účely nejen celoživotní úsilí, ale i své majetky, například rodina Palackých, Riegrových, Náprstkových, Josef Hlávka, Oliva, atd. To je snad nejvyšší forma vlastenectví.

Napoleonské války a proniknutí ruských vojsk až do Čech daly možnost Čechům si uvědomit i svou slovanskou identitu, že patří do rodiny národů, která není v Evropě zanedbatelná. I to posilovalo křehké české sebevědomí, hlásící se čile k světu, navzdory zběsilé cenzuře, policejnímu pronásledování, věznění. Němci, zvyklí na privilegia, brali vlasteneckou činnost Čechů jako újmu svého práva Čechům vládnout, udržovat je jako služebný, podřadný národ. V české literatuře je přehojně reflexe na tuto situaci (Frič, Rais, Baar, Jirásek, atd.).

Neúspěšné úsilí Čechů o rovnoprávnost s Němci v českých zemích trvalo od roku 1848 až do úspěšného naplnění r. 1918. V počátku tohoto období jsme měli velikána, o němž Masaryk prohlásil, že nám ho svět může závidět -- Karla Havlíčka Borovského. Ve stovkách článků se soustředil na politické vzdělávání českého národa, vysvětloval na desítky pojmů, charakter a záludnosti politických stran, obecné demokratické a liberální principy, humanitní, demokratickou i konservativní politickou filosofii. Toto byla nejstatečnější vlastenecká činnost, která národ připravovala na příležitost pro svou svobodu. Masaryk na ni navázal v 80. a 90. letech. Rakouská vláda vláčela Havlíčka po soudech, které nevyhrávala díky českým advokátům, a nakonec ho poslala do Brixenu, aby se po čtyřech letech vrátil domů zemřít. A zavládl opět strach v podobě Bachova nelítostného absolutismu, nesvobody, věznění, censury. Ten už je možná také rysem české identity. Ale vlastenectví hledá inspiraci v naději, v pozitivních stránkách historie, v činech lidí statečných, v osvětové činnosti, třebas drobné. Ponurá situace v 50. až 70. letech 19. století byla možná příčinou, že se vlastenecké práce s takovým odhodláním chopili ženy, aby vědomě a systematicky přispívaly k úrovni češtiny i žen a tím celého národa. Magdalena Dobromila Rettigová, s podporou manžela vlastence, se jako první chopila kultivační práce nevzdělaných středostavovských českých dívek. Božena Němcová svou průkopnickou literární tvorbou začala zachycovat život a jeho problémy na venkově i ve městech, čímž přispívala k sebeznalosti českého národa, podobně jako sbíráním lidové a pohádkové tvorby. Její vlastenectví bylo cílevědomé a hluboce sociální – neuznávala stavovské dělení společnosti, přispívala k pocitu sounáležitosti všech vrstev. Národ se k ní stále vracel. Její činnost neušla však pozornosti rakouských úřadů, které ji nakonec zničily. Dnes jsou mnohé naše velké osobnosti dokonce karikovány na prknech divadel (Němcová, Masaryk).

Další generace, s podporou osvícených mužů, se soustředila na rozvoj vzdělávacích institucí, zvláště pro dívky, což přineslo výsledky unikátní i v Evropě. Tady mám na mysli Karolinu Světlou, Elišku Krásnohorskou, Terezu Novákovou, a desítky dalších, méně známých. Jejich literární a časopisecká tvorba měla také poznávací a vzdělávací hodnotu, cenou nejen pro dobu, kdy vznikala. Světlá reflektovala i na potlačenou českou protestantskou tradici, jako svobodnější. České školy přes všechny potíže, vzdělávaly ve vlasteneckém duchu. Tato tradice byla vědomě a krutě narušena po německé okupaci, a vlastně už se nikdy dostatečně nevzpamatovala. Světově úspěšná se stala hudba českých skladatelů, to nejlepší vycházelo z českých kořenů. Něco podobného jako je symfonická báseň Má vlast Bedřicha Smetany, nemá žádný národ.

Důkazem hlubokého vlastenectví a tvořivosti českého národa bylo i malířství a divadlo, to mělo dlouhou a zakořeněnou tradici spojenou s rozvíjením českého jazyka od 18. století. Čeští malíři se nikdy do sytosti nenajedli, umírali předčasně, a dnes se prodávají jejich obrazy za miliony a hodně do ciziny. Když roku 1883 shořelo Národní divadlo, nikdo nevěřil, že se v chudém českém národě znovu seberou peníze na jeho obnovu, když první sbírka trvala téměř dvacet let. Za dva roky stálo znovu Národní divadlo v celé kráse. Chudí Češi pořádali úspěšně sbírky na stavbu svých škol, výraz hluboké sounáležitosti s národem, výraz hlubokého vlastenectví.

Demokratizační vzdělávací činnosti se od 80. let ujal T. G. Masaryk. Věřil, že žádné vlastenectví nemůže stát na iluzích, mýtech a nevzdělanosti. Jeho inspirační síla, opřená o znalost historie, vědu, víru v humanismus a demokracii, byla veliká, zvláště na studenty. Rozšířil pohled na historii zdůrazněním reformace a obrození a vytvořil filosofii českých dějin, která má trvalou hodnotu. V protikladu s různými módními trendy učil studenty životnímu realismu, včetně principu přijímat zvenčí jen to, co se hodí českým podmínkám a potřebám. Ale klerikálové a klerikály zfanatizovaná část české veřejnosti mu nezůstaly nic dlužni. Pro český národ ho zachránila jeho americká žena Charlotta, která se stala Češkou, věřila v genia českého národa a vychovávala své děti ve vlasteneckém duchu. Idealismus může zmobilizovat síly k tomu nejlepšímu.

Největším vlasteneckým úspěchem Masaryka bylo jeho exilové úsilí o vytvoření samostatného demokratického Československa. Nemohlo by však vzniknout bez armády dobrovolných legionářů, vlastenců, ochotných umírat v naději na svobodnější existenci českého a slovenského národa. Přes všechny nedostatky, chudobu, a nehezké stránky politiky, první Československá republika byla prosperující, demokratická země, kterou museli nepřátelé demokracie zničit zvenčí. Národ znovu bránil existenci své vlasti během německé okupace 1939-1945 odbojem nejen doma, ale i v zahraničí. Atentát na Heydricha byl unikátním jevem v celé Evropě. Ani udavačství nebylo tak rozšířené jako v jiných okupovaných zemích. Slovenského národního povstání se účastnili i Češi.

V české literární tvorbě je přemíra svědectví láskyplného vztahu spisovatelů, básníků i umělců k české zemi, k lidem této země, k její téměř tragické historii ozářené čas od času velkými činy, trvale prostoupené inklinací k humanismu a demokratismu. Toto láskyplné vlastenectví pokračuje od předhusitské doby po staletí, s tichou účastí většiny lidí, jimž udávali směr velikáni hluboce spjatí s národem. Filosofie humanismu naplnila tu nejlepší českou literaturu, českou hudbu i českou politickou filosofii, včetně sociální. Tento proud byl někdy velmi výrazný, někdy utlumený okolnostmi, někdy na čas násilně potlačený. Ale vždy schopný vzkříšení.

Je zajímavé jak i inteligentní lidé, ale mravně slabší, oportunističtí, se bezmyšlenkovitě chytají různých nových trendů, aniž rozumí jejich podstatě a důsledkům. Tím mám na mysli současnost, kdy nemáme mnoho hodnotné literatury, kdy se přeinterpretovávají naše dějiny ve prospěch konservatismu, Němců, zvláště sudetských, a potlačuje se znalost pozitivních stránek našich dějin. Kultura a divadlo již neusilují o hlubší reflexi společnosti a jejích problémů. Lidé utrácí peníze na dovolené v cizině a neznají svoji krásnou malou zem. Tím neříkám, že by lidé neměli cit pro mnohé cenné stránky naší kultury, ale vlastenectví se musí odrážet vědomě v osobních i politických přístupech i ve schopnosti odmítat to, co není ku prospěchu jeho kulturní, mravní a politické úrovně. Inteligence, politikové, školy, média nedostatečně přispívají k pozitivní integraci národa, k sebeznalosti, k demokratické politice, naopak tlaky na desintegraci slaví své úspěchy. Naše mocenská málo vzdělaná vrstva, politická i intelektuální, opět nezřízeně materialistická, postrádá potřebnou loajalitu k vlastnímu národu, ale naopak projevuje značnou servilnost k zahraničí, kterému nezáleží na kulturní, sociální a mravní úrovni našeho národa. Národ, který nemá vzdělané, vlastenecky orientované politiky, je ohrožený ve své existenci. Jsou nutné stálé návraty ke zdrojům naší sebeúcty, důstojnosti, k humanismu jako zdrojů naší zdravé iniciativy.

Ještě jednou bych zdůraznila, že snižování hodnoty všeho pozitivního, čeho národ dosáhl hlavně vlastními silami, překrucování českých dějin, je cílený záměr co nejvíce podemílat sebedůvěru a sebeúctu národa, aby se stal snadným terčem cizích zájmů. Přitom metody, ideje a výsledky jeho úsilí od 19. století do 60. let 20. století jsou ve světě naprosto unikátní, plné pozitivních hodnot a inspirace a. Návraty k těmto zkušenostem se neobejdou bez odvážné kritiky současné reality, k politiků, inteligence, bez navrácení médií do služby pravdě, národu. Podobně je potřeba posílit vlasteneckou výchovu ve školách s důrazem na pozitivní historii. Když nebudeme ctít pozitivní práci minulých generací a rozvíjet ji, vlastně si nebudeme vážit sami sebe, a tím si nás nebude vážit nikdo. Poučení z minulosti je základním krokem k nápravě. Jsme jeden z nejstarších národů v Evropě, přispívali jsme k úrovni své i Evropy. Říše, velké státy se rozpadají, ale národy, pokud nejsou zničeny zvenčí, zůstávají. Vlastenectví je ve své podstatě zodpovědnost za sebe, za druhé, za celek, které má v pozadí humanitní a demokratickou politickou filosofii, ne materialistickou. Věřím v Palackého geniální postřeh, že kdykoli jsme vítězili, bylo to silou ducha, ne materialismem .

Nemohla jsem odolat citovat z bohaté poesie výňatky napříč časem od 18. do 20. století, dotýkající vlasteneckého citu.



Jan Jakub Ryba (1765-1815)
(konec 18. století (autority ho dohnaly k sebevraždě):

Bohu vlasti lidu sloužit,
Po obecném dobru toužit,
S Múzami se celovat,
čísti, housti, rýmovat,
vzdělávat se bez ustání
jest mé denní zaměstnání.



Jan Neruda: Romance o Karlu IV. (Výňatek)

„Však jaká země - taký lid!
Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
Zda všimnou si jich Češi paličatí –
Buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
Se všechno jinak zvrtne zas –
Mám já to bídu s vámi“

„Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se –
Však kvete po svém, v osobité kráse –“
Teď přerušil svůj náhle klid
Hned rozveselen Velhartice –
„ach přibliž k tomu lidu hled
A přitiskneš svůj k němu ret
A neodtrhneš více!“



J. Seifert: Hora Říp (Výňatek)

Viděl jsem hory plné ledu,
Však zpívat o nich nedovedu.
Když ale vidím na obzoru
Uprostřed kraje nízkou horu,

Na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.
Oblaka letí v klasech zralých
A koně dupou po maštalích.

A jako krůpěj na prstenu
Třpytí se drobná kvítka rmenu.
Tu nemohu se vynadívat
A všechno ve mně začne zpívat,

Zpívat a plakat. Maminko má,
Jak je to hezké u nás doma!

Ivo Krieshofer 
6. 11. 2016    CFP
 
Toto jsem se dnes dočetl :
Na pozvání mladých Čechů přijíždějí do Prahy vysídlení Němci
Praha - Více než 90 pamětníků poválečného odsunu a jejich potomků přijede v sobotu do Prahy na setkání a koncert v rámci projektu Smíření 2016. Pozvali je sem mladí Češi, kteří často mají k tématu osobní a rodinný vztah. Na koncertě v kostele sv. Antonína na Strossmayerově náměstí se s nimi může setkat i veřejnost. Projekt zahrnuje i výstavu a ukáže třeba vztahy rodin, které žijí v domech po vyhnaných a s původními obyvateli se stýkají.



Zdroj: http://www.denik.cz/ostatni_kultura/na-pozvani-mladych-cechu-prijizdeji-do-prahy-vysidleni-nemci-20161104.html

Ti „mladí Češi“, co je pozvali, mají zcela vymyté mozky. To je můj názor.

Jsem totiž pamětník, který ještě jako kluk pomáhal stavět barikádu u kostela sv. Antonína a zažil, jak na nás začal střílet jeden z těch hodných Němců z prvního patra roháku domu v Janovského ulici naproti dnešnímu Úřadu m.č. Praha 7.

Mohu to dosvědčit fotkou s čsl. praporkem po jejím dokončení. Tu fotku pořídil můj otec, který se právě vrátil z koncentráku. O několik dní později pak společně s matkou, která se rovněž vrátila z koncentráku, vyfotil na Strossmayerově nám. Němce připravené na odsun. Ti chudáci si směli vzít jen kufr a museli opustit vybavené byty, které získali po Židech a vlastencích, kteří skončili ve věznicích, v koncentráku či na popravišti.

Nemám nic proti dnešním Němcům, chápu, že jejich rodiče podlehli hitlerovské propagandě, doplatili na to a cítí svou vinu. Však i my máme své zkušenosti s propagandou. Tím více mě mrzí, že dnešní mladí nechápou dějinné souvislosti a touží mít právě s těmito Němci „osobní a rodinný vztah“.

Určitě ty rodiny žijící v domech po vyhnaných nejsou totožné s těmi, které přežily nacistické běsnění a vrátily se do svých původních bytů.

Posílám těm „vyhnaným“ Němcům fotku jako dárek na památku. Možná se tam některý z nich i pozná. (viz. fotogalerie)

Zajoch
6.11.2016  Outsidermedia

Nová republika přetiskuje další díl cyklu aktuálních článků - úvah, které vycházejí na ruských servrech. Za výběr a překlad děkujeme anonymu vystupujícímu pod pseudonymem Zajoch.

 Před námi je zima a Evropa si nepřeje být závislá na Ukrajině

Igor Tomberg
2. listopadu 2016

V tom je hlavní důvod kroků vůči Gazpromu.

Podle Alexeje Millera ještě nenastala zima, ale požadavek z Evropy na dodávky ruského plynu dosáhl výše, jaká bývá v období silných mrazů.

Podíl do Evropy dodávaného plynu je už téměř 50 % a v Gazpromu počítají, že zájem evropských odběratelů bude narůstat. Loni bylo dodáno 158,56 miliard kubíků a v roce 2016 se očekává 166 až 170 miliard kubíků. V letošním prvním pololetí se dodávky hlavním evropským spotřebitelům zvýšily téměř o 40 %. V roce 2025 bude Evropa požadovat 100 miliard kubíků a kolem roku 2035 150 miliard kubíků.

Odborníci uvádějí, že řeči politiků z EU o „snížení plynové závislosti na Rusku“ nemají nic společného s realitou. Poptávka po ruském plynu v Evropě stále roste a tolik známá „závislost“ trvá. Spolupráce v dodávkách plynu mezi Evropou a Ruskem byla vždy otázkou vzájemné závislosti, byl to základ těsného partnerství. Dnes je podíl Gazpromu na evropském trhu největší za celou historii: 31 %. Spotřeba paliva se stále zvyšuje a platí slova Vladimira Putina, která pronesl na energetickém fóru v Istanbulu: Éra uhlovodíků a tradičního paliva hned tak neskončí.

Blížící se zimní období v Evropě a předpovědi, že se rýsuje mimořádně krutá zima, přináší v energetice řadu nečekaných událostí. Nečekaná je zpráva, že EU učinila Gazpromu ústupky – rozšířila mu přístup k plynovodu OPAL. To je pozemní distribuční systém plynovodu Severní proud. Jím je možno dodávat plyn od Baltského moře po hranici s ČR, což umožňuje propojit Severní proud na odběratele plynu ve střední a východní Evropě, mimo trasu přes Ukrajinu.

U operátora plynovodu OPAL – Opal Gastransport GmbH & Co. KG – má Gazprom 49,98 % kapacity, Wintershall 50,02 %. S ohledem na třetí energetický balík EU nesměl mít Gazprom více než 50 % jeho kapacity. Od roku 2011, kdy byl plynovod dostavěn, usiloval Gazprom o plný přístup k potrubí, ale Evropská komise to odmítala s odkazem na citovaný balík. A náhle, 28. října, potvrdila pro OPAL výjimku z této normy. Gazpromu to umožní využít 50 % kapacity plynovodu a samostatně kupovat u operátora kvóty ještě 40 %. Vynětí plynovodu OPAL z norem třetího balíku EU otevírá nové možnosti pro realizaci projektu Severní proud – 2.

Prakticky současně došly zprávy o urovnání antimonopolního vyšetřování Gazpromu, při kterém společnosti hrozily mnohamilionové pokuty. Situace připomíná balíkovou dohodu, kdy se Gazpromu podařilo zachovat si v podstatě monopol na trhu EU za ústupky, z nichž jeden se týká omezování přeprodeje svého plynu přes hranice uvnitř EU.

Dohoda je dohoda, nicméně obrat Evropy směrem k Rusku je bezprecedentní. Vysvětluje se především očekáváním kruté zimy, předpovídané odborníky. Brusel se snaží udělat všechno proto, aby zásobování EU v této zimě nebylo narušováno kvůli tomu, co se děje na Ukrajině. Ukrajina je opět ve středu pozornosti. Prezident Putin na zasedání Valdajského klubu 27. října projevil obavy ohledně plnění podzemních zásobníků plynu na Ukrajině. Aby bylo možno zajistit plynulé dodávky do Evropy, je potřeba stáhnout nutné objemy plynu do zásobníků, jak pro domácí potřeby, tak pro tranzit. Jenomže Ukrajina má staženo málo. Přitom je Rusko ochotno dodat po předchozí platbě jakékoliv objemy plynu. Zatím je zásoba plynu na Ukrajině jen 49 % celkového objemu zásobníků a Kyjev ještě ohlásil, že jejich plnění pozastaví. Navíc Ukrajina již plyn čerpá, protože podzimní chladna přišla o měsíc dříve.

Další nepříznivou věcí je prudký pokles tranzitu plynu přes Ukrajinu. V roce 2011 obdrželi Evropané touto trasou 104,2 miliardy kubíků, v roce 2012 jen 84,2 miliardy, v roce 2013 86,1 miliardy a v revolučním roce 2014 59,4 miliardy kubíků. Přitom pokles tranzitu pod 60 miliard kubíků je pro transportní systém plynu ztrátový. Není vyloučeno, že Ukrajina namísto zisku 2 miliardy USD za tranzit ruského plynu bude sama muset platit přepravu do Evropy. Další otázkou je, bude-li moci tranzit realizovat. Nebezpečí se zvyšuje vzhledem ke stavu transportního systému. Podle odborníků bude plynovod na Ukrajině k roku 2020 nezpůsobilý provozu. Už nyní je potřeba do něj investovat asi 10 miliard USD.

V Bruselu pochopili, že Rusko je jediný nadějný zdroj paliva. Beztrestně politikařit je možno jen tehdy, když nehrozí extrémní mrazy. Jinak se prosadí pragmatičnost manažerů. Nové trasy dodávek plynu vyvolají potřebu vybudovat celoevropskou propojenou síť s uzly jako je OPAL, spojující plynovod Severní proud s plynovodem JAGAL (Jamal – Evropa) na jedné straně a s trasou STEGAL (přepravní systém střední Evropy) na straně druhé. Na hranici Německa a České republiky se plánuje napojit plynovod na potrubí Gazelle k propojení plynovodného systému ČR. Takový systém evropského rozvodu plynu musí mít mohutný zahraniční zdroj paliva, jakým se má stát komplex Severní proud – 1 a 2.

Nyní proudí prvními dvěma větvemi Severního proudu do Evropy 55 miliard kubíků plynu. Po dobudování Severního proudu – 2 koncem roku 2019 se bude objem moci zvýšit o 55 miliard kubíků, tedy až na 110 miliard. Přístupem k plynovodu OPAL bude možno vyloučit Ukrajinu z tranzitu a zemím střední Evropy zachovat odběry ruského plynu.

Převzato z Fondsk.ru

BRICS – spolu i samostatně

Ljubov Ljulko
3. listopadu 2016

Co zůstalo nepovšimnuto při návštěvě Vladimira Putina v Indii? Nezkazily „věčné přátelství“ rusko-pákistánská cvičení a prodej vojenských vrtulníků? A z druhé strany obrat indického vůdce Módího k přátelství s Obamou? Věří Západ Módímu? Je možno mluvit o triumvirátu Rusko, Čína, Indie, který ve světě zajistí vyváženost se Západem? Jaký je politický význam summitu BRICS – zmírá tento blok, nebo se bude rozvíjet? O tom všem promluvil odborník na Indii Sergej Trojickij.

Jak to vypadá se spojenectvím v BRICS?

BRICS žije a žít bude. Ovšem není jasné v jaké podobě. Mnoho se změnilo. Ne co se týká zemí, ale změnily se tváře. Prezident Brazílie je jiný. Západní „partneři“ obvinili Dilmu Rousseffovou z korupce, která žádnou korupcí nebyla, neboť její úvěry ze soukromých bank byly vratné a měly podpořit chudé vrstvy obyvatel. Parlament odhlasoval impeachment k odstranění prezidentky. Viceprezident je k Západu loajální. Na tomto summitu jej příliš nebylo vidět a stejně odjel.

BRICS nemá formální status mezinárodní organizace, nemá stanovy. Dosud šlo vše dobře, ale pokles cen ropy způsobil úpadek naší ekonomiky. Brazílie je na tom ještě hůř, mají také pokles. O něco menší je v Jihoafrické republice. Tam jsou od loňského prosince nepokoje kvůli neplacení studia a chudobě. Jihoafrický prezident uvažoval kvůli velmi složité situaci o opuštění země, ale přesto přijel. Moloděc! Země je celkem bohatá, těží suroviny, zlato a platinu.

Čína je samozřejmě normální. Ovšem bývalá Čína, v níž byl růst až 10 %, je minulostí. V posledním roce byl 6,9 %. I to je hodně. Je pochopitelné, že je stále těžší udržet dynamiku růstu a při určité úrovni rozvoje je to již nemožné. Nastává útlum. Pro Číňany by bylo neštěstím, kdyby se sesypala americká nebo západoevropská ekonomika. Sem směřuje hlavní část exportu z Číny. Čínská ekonomika je založena hlavně na exportu, ač i domácí trh je ohromný.

Jediná země, která zvýšila tempo růstu je Indie. Loni byl její průměrný růst 8 %, čímž Čínu předstihla.

Proč Indie roste, když ostatní klesají?

Dnes jsou tam u vlády nacionalisté – hinduisté. Jsou to zastánci kapitalismu. Vždycky stáli proti SSSR, protože v Sovětskémsvazu byli komunisté. Mnozí Indové dosud odsuzují tak zvaný „socialismus Nehrúa“. Ovšem měli by mu být vděčni, protože Nehrú uzavřel indické trhy před zahraničním kapitálem. Indie se rozvíjela pomalu, ale na vlastním základě. V důsledku toho se indická buržoasie stala silnou, upevnila se a přijala nové technologie IT. Jakmile to bylo možné, začala se Indie pomalu otevírat, vstoupila do WTO. Něco také vyváží, ale není tolik závislá na exportu jako Čína. Má ohromný domácí trh. V Indii všechno umožňuje domácím kapitalistům investovat do rozvoje. Podle mne má na rozvoji zásluhu ohromný domácí trh. K udržení soběstačnosti a rozvoje je vždy potřeba mít alespoň 300 milionů obyvatel. My máme asi polovinu.

Oni mají více jak miliardu a čtvrt obyvatel.

Ano, to jsou spotřebitelé. Větší část z nich je do stáří 25 let.

V čem je zajímavý tento poslední summit?

Brazilský a jihoafrický prezident byli zamlklí, nechtěli si popudit svého západního pána. Podepsali mlhavou deklaraci, v níž se praví, že v Sýrii musí dojít k mírovému vyřešení, formulace byly blízké našim postojům.

V Indii byla nedávno válečná psychóza – rozbombardovat Pákistán, atd. Jenže za Pákistánem stojí Čína, jejíž ekonomika je dvaapůlkrát větší než indická. Módí chtěl do deklarace vložit formulaci, že Pákistán je „mother of terrorism“ (v ruštině se říká doupě terorismu). Neprošlo to. Byla proti tomu Čína, Rusko bylo neutrální. Nakonec se použila jiná formulace.

Je důležité, že se odsuzují jednostranné vojenské intervence, že musí být respektováno mezinárodní právo a Charta OSN. Krátké a vágní politické prohlášení je v pořádku. Jsou respektovány naše zájmy i zájmy ostatních.

Obrací se Rusko na Východ?

Po období jednostranné orientace na Západ došlo k vyvážení. Se Západem jsme vypořádáni. Východ nás neoblažuje sankcemi, proto jsme se sem obrátili. Zde je možno obchodovat, spolupracovat, atd. Zavedené sankce nás zasáhly, byli jsme totiž orientováni především na Západ. Když došlo k vyvážení, je vše normální. Neobrátili jsme se jen na Východ, ale přešli jsme k normálnímu vyvážení, mnohovektorovosti. Kromě Východu je tu přece také Jih, Afrika …. Musíme se orientovat na všechny strany.

Převzato z Pravda.ru
 

AAA*****Řecký salát

Alexej Naumov
3. listopadu 2016

Při své návštěvě v Athénách projednal Lavrov vše: od kultury po vztahy s Američany.

Návštěva proběhla 2. listopadu. Lavrov se setkal s premiérem Tsiprasem, prezidentem Pavlopulosem a s ministrem zahraničí Kotriasem. Všichni se snažili podtrhnout, že vztahy mezi Řeckem a Ruskem nejsou pouze dobré, ale zásluhou dlouholetých a široce rozvětvených kontaktů se mohou považovat za blízké.

 

Vzájemná sympatie a rozumný cíl

Vážné problémy mezi Moskvou a EU neodradily Vladimira Putina od květnové návštěvy Athén a ještě o rok dříve Alexise Tsiprase od návštěvy Moskvy a Sankt-Petěrburgu. Bylo zřejmé, že i ve složité době chtějí Rusko a Řecko udržovat dialog na vysoké úrovni. Při jednání s Lavrovem bylo na pořadu také zachování přátelských vztahů. Ministr Kotzias připomínal tradiční pouta přátelství. Lavrov uvedl, jak si Moskva vysoce cení toho, že Athény z principu odmítají konfrontaci a přiklánějí se k dialogu i v nejsložitějších otázkách.

Kotzias poukázal na to, že Řecko navrhlo obnovit jednání mezi NATO a Ruskem. Připomenul, že jednotliví členové NATO různě hodnotí úlohu Rudé armády ve 2. světové válce a také se různě stavějí k Rusku. Řekl k tomu: „Věříme, že v NATO i ve Washingtonu zvítězí pragmatismus, mezi aliancí a Moskvou začíná dialog a znovu se vynasnažíme udělat Evropu společným domem pro obě strany.“

Vztahy mezi Moskvou a Athénami jsou trochu zvláštní, jelikož obě země mají mnoho společného v historii, kultuře a náboženství. Ovšem mluvit o „přátelství“ se u mezinárodních vztahů nedá. Určité sympatie mezi nimi neznamenají, že jsou Athény „politickým klíčem“ k realizování zájmů Moskvy v EU. Vliv Řecka není příliš velký. Přesto Řecko vždy zaujímalo postoje pro Rusko příznivé. Tak soudí předseda Rady pro zahraniční a obrannou politiku Lukjanov. S ním je zajedno i jeden z vedoucích pracovníků Vysoké školy ekonomické Bordačev, který říká, že historické, kulturní, civilizační a náboženské svazky mají skutečný význam i v případě, že nyní je řecká vláda spoutána povinnostmi k EU a NATO.

Bordačev má zato, že Moskvu zajímá především atmosféra vztahů a ta se nepochybně vymyká vztahům Ruska s ostatními zeměmi EU a NATO. „Pro Moskvu to má význam proto, že jsme civilizačně blízko. Odtud přišla do Ruska víra a písemnictví, proto je zde trochu složité mluvit o zvláštním pragmatismu.“

Sergej Lavrov se dotkl i tématu konfliktu mezi Ruskem a USA. odmítl předpoklady, že se vztahy s USA sesypaly kvůli ukrajinské krizi. Problémy začaly v okamžiku, kdy Washington zjistil, že chce Rusko provádět samostatnou politiku. Prezident Putin před časem řekl, že Spojené státy jsou sice velká mocnost, ale neznamená to, že všechny země musejí jednat podle pravidel, které vymyslely. Obama před pár měsíci zase pronesl: „Pravidla ve světě musíme určovat my.“

Lavrov k tomu poznamenal, že pokud tomu Washington skutečně věří, čeká jej bolestné poznání, že v současném světě nelze existovat osamoceně. Asi měl na mysli prospěch, který Amerika čeká od dohody mezi ní a zeměmi Jihovýchodní Asie, v níž se jedná o mezinárodním obchodě.

 

Olivy za matrjošky

Bezprostředně za politikou následuje ekonomika. Dne 3. listopadu má začít pracovat mezivládní komise ve věci dalšího směrování ekonomické spolupráce, proto o ní ministři příliš nemluvili. V komisi se bude projednávat rychlý pokles oboustranného obchodu trvající již 3 roky. V roce 2014 to bylo téměř o 40 %, v roce 2015 o 34 % a v první polovině roku 2016 o dalších 10 %. O důležitosti obchodních svazků promluvila vedoucí jednoho oddělení Institutu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Ruské akademie věd (IMEMO RAN) Něděžda Arbatova: „V důsledku odvetných sankcí zavedených Ruskem na dodávky zemědělské produkce a potravin z EU, mají řečtí zemědělci i zemědělci z dalších zemí EU ztráty. Ačkoliv jsou celkové ztráty EU způsobené ruskými sankcemi nižší než 0,4 % HDP Evropské unie, pro zemědělce jsou ztráty citelné.“Řecko se domáhá zrušení sankcí proti Rusku, což Moskva pochopitelně vítá. Je to pro ni znamením, že všechny země nejsou protiruské a že není v izolaci. Athény tím mohou Bruselu předvést určitou samostatnost.

 

Silný turistický příval

Letos přijížděli Rusové do Řecka ve větším počtu než loni. Je to způsobeno také „uzavřením“ oblíbených míst v Turecku a Egyptě. Oba ministři zahraničí se shodli, že Řecko je a zůstane oblíbenou oblastí pro rekreaci. Řecko zřejmě tak brzy nedosáhne úroveň hospodářského rozkvětu jako třeba prosperující drahé Německo nebo Nizozemsko. Určitě si zachová svůj důležitý význam.

Kulturní svazky trvající dvacet století

Rok 2016 byl prohlášen za „Rok rusko-řecké výměny“ pod záštitou vůdců obou zemí. Obě země mají v plánu téměř 170 akcí v oblasti kultury, vědy, vzdělávání, turistiky, sportu, hospodářství a obchodu. Jednu ze sedmnácti desítek akcí ministři odstartovali při návštěvě – byla jí řecká etapa IV. rusko-řeckého fóra občanských organizací. Sál byl zcela zaplněn. Ruského ministra obstoupili novináři a dlouho mu neumožnili akci zahájit a promluvit.

Další akce: Do Byzantského muzea v Athénách přivezli z Ruska kolekci obrazů a dalších exponátů z Ermitáže. Sergej Lavrov obdržel titul čestného doktora Univerzity v Pireu. Athénám byl předán manifest Kateřiny II. (Kateřina v roce 1778 vyzvala Řeky, aby povstali proti utlačovatelům – Osmanům) a také žádost řeckých vojenských velitelů Mikuláši I. (v roce 1821 žádali cara o pomoc v boji za nezávislost).

Pátá kolona Parthenonu

Lavrov se rovněž setkal s předákem opoziční pravostředové strany Nová demokracie Kyriakosem Mitsotakisem,. s nímž se v květnu také neformálně setkal Putin. Tehdy Mitsotakis prezidenta ujistil, že pokud jeho strana přijde k vládě a on se stane premiérem, bude ctít názor Moskvy a její zájmy v otázkách geopolitiky.

Převzato z Lenta.ru

Myslím si, že jsou tisíce jiných příležitostí, jak tuto kampaň zahajovat, a zneužití státního svátku je přesně tou příležitostí, kterou by to býti nemělo. Nicméně přednesl jsem svůj projev 28. října ve Vladislavském sále, aniž jsem se o této provokaci jakkoli zmínil, protože si myslím, že takové akce je třeba ignorovat
Premiér Sobotka pro Echo24.cz prohlásil, že na Staromáku se sešli lidé, kteří na vás byli přirozeně naštvaní a které zneužili organizátoři akce. Co si o tom výkladu myslíte?

O tom, zda je naštvanost oprávněná nebo neoprávněná, případně zda je většinová nebo menšinová, rozhodnou pouze prezidentské volby v příštím roce.

Bohuslav Sobotka také řekl, že jste se změnil. Prý jak stárnete, tak se z vás stává národní konzervativec a řadu svých dnešních názorů byste v době, kdy jste byl premiérem, nezastával. Měníte se s věkem?

Já jsem na rozdíl od Bohuslava Sobotky úspěšný politik. Jsem člověk, který vytáhl sociální demokracii ze sedmi na 32 procent a který vedl úspěšnou sociálnědemokratickou vládu. Bohuslav Sobotka je neúspěšný politik, který zahájil proces opačným směrem. To znamená sestup z oněch 32 procent až na dnešních 14 procent, a obávám se, že kritika ze strany neúspěšných politiků není příliš relevantní.
Na tiskové konferenci po ukončení návštěvy Moravskoslezského kraje jste uvedl, že do úterní schůzky s premiérem nebudete komentovat jeho záměr na výměnu některých ministrů za ČSSD, kteří jsou prý unavení. Nicméně poté, co jste teď řekl, nedá se to vykládat tak, že podle vás je unaven především premiér?

Už na tiskové konferenci jsem citoval onu anekdotu o třech obálkách: Po volbách přichází nový premiér a od předchozího premiéra dostává tři obálky. A ten předchozí premiér mu říká, že když bude mít nějakou krizi, ať postupně otevírá tyto tři obálky. Přichází první krize, premiér otevírá první obálku a tam je napsáno: sveď všechno na mě. Stane se. Přichází druhá krize, premiér otevírá druhou obálku a tam je: vyměň polovinu vlády. Přichází další krize, premiér otevírá třetí obálku a víte, co je tam napsáno? Připrav si tři obálky. Pan premiér Sobotka nyní otevřel druhou obálku…

Myslím si, že jestliže někdo nese největší odpovědnost za neúspěchy jakékoli politické strany, pak je to v první řadě její předseda. To je obecná politologická zákonitost, na které nemůžeme nic změnit.

Eduard Šebo

6.12. 2016   ND
„Muslimové mají PRÁVO zabít každého, kdo nerespektuje islám“, tvrdí islámský duchovní. Toto PRÁVO a všimněte si, že mluvíme o legislativě, nikoliv o víře či názoru, vyplývá dle kazatele Krekara, pobývajícího v Norsku, přímo z Koránu.Jasně, že se najde milion chytráků, kteří budou tvrdit, že jde o způsob výkladu, že je to radikál a tak dále… , ale kdo zná korán a umí jej číst v souladu se sunnou, nemůže vám říci nic jiného než tenhle upřímný Mullah Krekar vykládá islámské právo šaría v praxi.
Korán 8:12 A hle, Pán tvůj vnukl andělům: „Jsem s vámi, podpořte tedy ty, kdož uvěřili! Já vrhnu do srdcí káfirů hrůzu a vy jim usekejte hlavy i konečky prstů!“

Korán 47:4 A když se na bojišti střetnete s káfiry, stínejte jim hlavy, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte!

Korán 33:60 Prokleti budou (káfiři), kdekoliv se octnou, a budou zajati a bezohledně zabiti podle zvyklosti Alláhovy vůči těm, kdož již předtím byli. A nenalezneš ve zvyklosti Alláhově změnu žádnou.

Mohamed a jeho ozbrojené složky systematicky vraždili, okrádali a otročili Arábii kus po kusu, až ji po deseti letech ovládli celou. To je islám. Představy o nějakém srovnávání s křesťanstvím nebo vykládání islámu jako mírumilovného náboženství jsou mylná.

Představa mírumilovného islámu je stejně mylná jako představa násilného křesťanství. Obojí se rozchází s původní ideou zakladatele myšlenkového směru. Křesťanství započal Ježíš Kristus, který hlásal lásku a odpuštění, islám započal Mohamed, který hlásal násilí a podrobení.
K nám neprojdou!
Originál videa s anglickými titulky je uvnitř článku na stránce zdroje :debate post

Radim Valenčík
6.12.2016   
Z nenávisti k Zemanovi se blbne. Klinicky. Několikrát jsem na to upozorňoval. Herman by měl okamžitě rezignovat, nebo být Sobotkou ze zdravotních důvodů odvolán. A pochopitelně se léčit. Choroba je nakažlivá, takže i prostředí těch kolem, co se také angažovali, by mělo být podrobeno preventivnímu vyšetření. Každopádně Herman nemůže být dál ministrem České republiky. S jeho dobrovolným odchodem či odvoláním by vláda ČR měla vydat i stanovisko, které by napravilo reputaci naší země.


Případ "Brada"– další antizemanovská blamáž
Novinky uveřejnily "Nekomentovaný chronologický přehled událostí kolem sporu mezi Hradem a ministrem kultury, který v pátek povede k dosud největšímu bojkotu udělování státních vyznamenání", dodal bych a další křečovité antizemnovské kampani, která skončila dosud největší blamáží. Zde je plný text (hnědě) toho, co Novinky přinesly (pikantní je, že jedním z autorů je Jindřich Šídlo):

Příběh vyznamenání pro Jiřího Bradyho, který je strýcem ministra kultury Daniela Hermana, začíná 2. června 2016, kdy jeho nominaci schvaluje Poslanecká sněmovna. Důležité je ale říci, že se prezident republiky může o tom, komu vyznamenání udělí, rozhodovat zcela sám a nezávisle na nominacích Sněmovny, Senátu či veřejnosti. Až definitivní seznam spolupodepisuje předseda vlády.

8. září se ministr Herman setkává s prezidentem Milošem Zemanem na recepci ke státnímu svátku Slovenska. Herman tvrdí, že tam poprvé přišla na vyznamenání pro pana Bradyho řeč: "8. září odpoledne na slovenském velvyslanectví při rozhovoru pan prezident řekl, že moji nominaci schválil, ale pokud se setkám s dalajlamou, že ji zruší. Takto mi to přímo řekl. Byli u toho dva ministři naší vlády, jeden velvyslanec a myslím, že ještě obsluhující personál."

Těmi ministry jsou Jan Mládek (ČSSD, hospodářství) a Dan Ťok (ANO, doprava). Ani jeden z nich Hermanovu verzi nepotvrzuje, nic takového během debaty prý neslyšeli.

27. září se Herman znovu schází s prezidentem - jak uvádějí webové stránky Hradu, na Hermanovu žádost. Obsah rozhovoru není znám.

12. října telefonuje šéf prezidentského protokolu Jindřich Forejt Jiřímu Bradymu do Kanady. "Bylo nám oznámeno, že pan Brady dostane Řád T. G. Masaryka, že ta ceremonie je 28. října. Dostali jsme detaily, kolik lidí si na to můžeme pozvat, kdy to začne, jak to bude všechno probíhat," popsala rozhovor manželka pana Bradyho Tereza Bradyová v neděli 23. října poté, co s manželem přiletěla do Prahy. Forejt už dřív odmítl, že by panu Bradymu vyznamenání přislíbil.

V úterý 18. října se ministr Herman schází ve svém úřadu s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou, který je v Česku hostem konference Forum 2000. Podle očekávání znovu protestuje čínská ambasáda.

Prezident Zeman, premiér Sobotka, předseda Senátu Štěch a předseda Sněmovny Hamáček vydávají společné prohlášení, v němž opakují, že Česko oficiálně uznává jedinou a nedělitelnou Čínu.

Ve středu 19. října podepisuje premiér Sobotka seznam vyznamenaných. Jméno Jiřího Bradyho na něm podle premiéra není.

V pátek 21. října vychází v internetovém deníku Aktuálně.cz text, díky němuž se celý příběh dostává na veřejnost. Ministr Herman postupně potvrzuje detaily, ve večerním vysílání Událostí, komentářů poprvé říká, že prezident Zeman podmínil vyznamenání pro Bradyho tím, že se nesejde s dalajlamou.

Ve stejný den o sporu mezi Hradem a ministrem píší New York Times.

V sobotu 22. října vydává své stanovisko Hrad. Píše se v něm, že seznam vyznamenaných je tajný a že o vyznamenání pro svého strýce žádal prezidenta písemně sám Herman.

V neděli 23. října večer přilétá do Prahy pan Brady s manželkou. Ministr Herman na letišti poprvé ukazuje SMS zprávu ze čtvrtečního večera, kterou mu měl zaslat hradní ceremoniář Forejt a ve které mu oznamuje, že návrh na vyznamenání je "pro letošek odložen”.

V pondělí 24. října se začíná rozrůstat seznam lidí, kteří kvůli aféře Brady nepřijdou na udělování státních vyznamenání v pátek 28. října na Pražský hrad. Definitivně se ukazuje, že oslavy státního svátku budou nejméně dvě: jedna na Hradě, druhá na Staroměstském náměstí.

https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/pripad-brady-jak-vznikla-afera-ktera-zkazila-patecni-slavnost-na-hrade-3454

Tak, lidi, proboha přemýšlejte, ať vás v současné složité době zcvokne co nejméně. Zeman není žádný lumen a Ovčáček už vůbec ne. Ale ti, co na ně pořádají štvanice, tak nečiní z důvodů chvályhodných, ale hodně mrzkých. Zemana se snaží likvidovat právě proto, že drží pozici, která napomáhá přežití nás všech nejen v naší zemi, ale i v rámci celkového vývoje ve světě.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/3945-pripad-brady-dalsi-blamaz-odvolat-hermana.html

(Pokračování dalším dílem této série)

6. 11. 2016, zdroj, doplnění Ďouba

Italská herečka Ornella Muti je rezidentem v Ruské federaci a připravuje si dokumenty k získání ruského občanství, řekl RIA Novosti herec Alexander Revva, v jehož videoklipu Muti hrála.

Ornella hrála sama sebe v klipu, ve kterém hrdina Revvy - idol Artur Pirožkov, představuje světově proslulého "tvrdohlavého" Itala.

Ornella Muti v pořadu Večerní Urgant (7. 10. 2016)

Italská herečka OM v exkluzivním rozhovoru vysvětlila, proč chce získat ruské občanství: "Často jsem tady, takže ano, ráda bych (získala občanství)".

Podle ní se Rusko výrazně změnilo od její první návštěvy. "Tato změna není v lidských srdcích, ne. Neřekla bych. Změny životního stylu, to samozřejmě. Dříve to bylo těžké i pro mě. Nyní je to místo, kde by všichni chtěli být" - řekla Muti.

Filmová hvězda přiznala, že by chtěla žít v Moskvě, ale i Petrohrad miluje: "Chtěla bych žít v Moskvě. Musím přiznat, že Petrohrad také miluji. Ale je nutno si vybrat. Vše závisí na práci, od toho, co děláte. Ale Moskva je tak krásná."

Ornella ve filmu Nová strašidla (1977)

Muti řekla, že zná ruské muže méně než ženy: "Mám přítelkyně, které mají ruské manžely. Některé z nich se rozvedly. Myslím, že rozvod v Rusku není neobvyklý. Ale hodnotit ruské muže nemohu, protože je až tak dobře neznám. Ruské ženy znám lépe - a ty se mi moc líbí."

Nedávno se ruským občanem stal hollywoodský herec Steven Seagal.

Doplnění pro Novou republiku:
Když se podíváme do Wikipedie na stránku věnovanou Ornelle Muti zde, najdeme kromě roku narození (1955) také potvrzení toho, že má díky mamince ruské kořeny, filmografii, ale také informaci o tom, že v únoru 2015 jí italský soud uložil trest 8 měsíců vězení a peněžitou pokutu za to, že v roce 2011 zrušila účast na představení kvůli večeři s Vladimírem Putinem.

Jestli Ornella říká, že je Moskva krásná, mohli bychom se pokusit její slova nějak potvrdit. Zvu vás na malé prolétnutí nad Moskvou.

Takhle nějak vypadá Moskva teď, s prvním sněhem:

A takhle vypadá současná Moskva, když po ní chodí Ornella večer:

Příště mrkneme na Petrohrad, slibuji.

Pro případné zájemce ještě připomenutí filmové Ornelly, výběr záběrů z filmu Nová strašidla, kdo ho nezná, ať si pro pořádný šok dokouká až do konce videa:

Zde Ornella v pořadu Večerní Urgant (Ivan Urgant, obdoba pořadu našeho politického herce Jana Krause), 7. 10. 2016, Ornella od 9:00 minuty videa:

Jiří Baťa 

rozhovor s Vlastimilem Vondruškou
7. 11. 2016  ParlamentníListy

Půl roku psal spisovatel a historik Vlastimil Vondruška pro ParlamentníListy.cz týden co týden své postřehy k tomu, co se kolem nás děje. Teď, když se na nějakou dobu musí odmlčet, protože začíná psát pátý díl Husitské epopeje, přiznává, že díky svým glosám a následným reakcím čtenářů si udělal malou sondu do naší národní duše, do politické vyspělosti a korektnosti. Musí však konstatovat, že to nebyl vždycky veselý pohled.

Půl roku jsem každou neděli psal pro ParlamentníListy.cz své poznámky k tomu, co se kolem nás děje. Teď se na nějakou dobu odmlčím, protože začínám psát pátý díl Husitské epopeje a chci mít na psaní klid, neboť tahle románová řada je z mé literární tvorby rozhodně nejnáročnější. A když už svou práci nedělají odpovědně politici, neměli bychom být stejní jako oni. Pokud totiž napíšete špatně zákon, můžete ho donekonečna novelizovat a svádět chyby na opozici. Pokud napíšete špatně román, nic novelizovat nelze a odpovědnost je jen na autorovi.

Půl roku je dlouhá doba a pro mne bylo psaní postřehů velice zajímavé, protože jsem si mohl prostřednictvím reakcí čtenářů udělat malou sondu do naší národní duše, do politické vyspělosti a korektnosti. Musím říci, že to nebyl vždycky veselý pohled. Mýlit se může každý, autor i komentátor, nicméně omyly druhých bychom měli vyvracet argumenty a nikoli hrubostmi. Přiznám se, že primitivní arogance některých příspěvků však byla spíše k pousmání než k pláči. Tak u článku o marnosti Senátu jsem se dozvěděl, že na mne čtenář plive, protože Senát jsem založil spolu s Havlem a teď křičím. O perlách, které někdy vyšperkovaly diskusi k problémům migrace a vlastenectví, se raději ani nezmiňuji.
 

 

Pouze Česká televize a aktivisté ani po roce dikci k uprchlíkům nezměnili

Každého na druhou stranu samozřejmě potěší souhlasné názory. V mém případě ovšem nikoli z prosté autorské ješitnosti, tou rozhodně netrpím, ale proto, že je hodně lidí, kteří vidí svět podobně jako já. V tom je naděje, že se věci začnou měnit k lepšímu. Ostatně, když jsem před více než rokem vstoupil do mediálního prostoru článkem „Špatně mne vychovali, aneb o vlastenectví a vlastizradě“, rozhodně jsem to nedělal pro slávu. To bylo v době, kdy si skoro nikdo netroufl říci křivé slovo o těch chudácích, kteří k nám prchají a musíme jim dát nový domov a s otevřenou náručí je přivinout na hruď. A kdo si to nemyslí, je netvor a všichni by ho měli poplivat. Alespoň tak to prezentovala Česká televize, aktivisti a ti novináři, kteří ochotně přisluhují vladařům. Srovnejte, jak se za rok dikce změnila (s výjimkou České televize a aktivistů, samozřejmě).

V románech se vždycky snažím respektovat zásadu, jakou má umění od nejstarších časů - dávat lidem naději a víru v život. A stejně tak se snažím ve svých úvahách hledat analogie v historii, abychom si uvědomili, že není katastrofa, pokud nás něco ohrožuje, ale katastrofou je, pokud nic nepodnikneme. Pokud se nezačneme o svou svobodu a budoucnost sami rvát, pokud složíme ruce do klína a budeme jako ovce čekat, až to někdo za nás zařídí. Nezařídí. Každý člověk má osud ve svých rukách, my, muslimové, pravoslavní Rusové, budhističtí i ateističtí Číňani, globální Američani i hladovějící Afričané. Ale zvítězí ten, kdo ví, co chce a kdo to umí prosadit. Láska a pravda totiž v dějinách nikdy nezvítězila a nezvítězí!
 

 

Jistý textař prozřel, že bez něj přijdeme na buben, a obětuje se pro nás

Občas dostávám od některých čtenářů výzvy, abych vstoupil do politiky, a poté, co začali kandidaturu na prezidenta ohlašovat zájemci, nad jejichž jmény se mnoho rozumných lidí otřáslo hrůzou, kohosi napadlo, abych taky kandidoval. Pár nominací jsem už získal a nesmírně si té důvěry vážím. Ale ten nápad nepovažuji za správný a rozhodně do politiky nevstoupím. Na rozdíl od některých osobností to ovšem myslím vážně a určitě nebudu jako jistý textař, který nás nechával napjaté, protože stále nevěděl, až před několika dny na Staroměstském náměstí prozřel, že bez něj přijdeme na politický buben a rozhodl se pro nás obětovat.

Politika je řemeslo jako každé jiné, a stejně jako nelze na stará kolena začít s živností, o níž nemáte vůbec žádné ponětí, platí to i v politice. Politika je řemeslo podivné, rozhodně ne zrovna čestné, vyžaduje schopnost intrikovat, neříkat celou pravdu, hledat kompromisy navzdory zdravému rozumu a vlastní cti, více mluvit než doopravdy dělat. To vše k tomu řemeslu patří, a není to nic pejorativního, protože čistá politika neexistuje a je naivní představa, že by se tak někdo mohl jako politik chovat. Za národní zájmy se rozhodně bít budu, ale ne jako politik, protože účast ve vládě nebo práce zákonodárného sboru určitě není jediná možnost, jak se podílet na chodu věcí veřejných. K němu přece patří rovněž prezentace myšlenek. Vědět a rozumět, to je pro naši budoucnost to nejdůležitější. A je na nás donutit politiky, aby jednali podle našich představ a potřeb, a ne aby si vyřizovali své soukromé účty a kšeftíky.


Problémem je arogance politických elit a na ně přisátých médií i umělců

Při psaní komentářů jsem se dotkl mnohých neduhů dneška, ale pokud bych měl jeden vyzdvihnout jako kardinální, pak to nebude migrační vlna, nebude to zápas o národní hodnoty, nebude to ani impotence Evropské unie, to vše jsou až následky.

Za hlavní problém považuji aroganci politických elit a na ně přisátých médií, aktivistů, umělců a rozmanitých nýmandů. Už dávno neplatí, že hlas lidu je hlasem božím. Pokud si troufnou evropské i naše politické špičky tvrdit, že je lid hloupý, protože se mu nelíbí, co jeho vrchnost dělá, pak jsme přesně v té situaci, kdy se blíží katastrofa.   .... .... .... ....  (dokončení textu zde)

Stanislav A. Hošek
7. 11. 2016
Premiér v uběhlém týdnu konečně veřejně vyhlásil brzkou obměnu své vlády. Podle mého gusta se rozhodl příliš pozdě. Do sněmovních voleb už nezbývá tolik času, aby se nový člen vlády iniciativně, nadtož úspěšně, uplatnil při předkládání nových zákonů, pro něž je procedura ve sněmovně víc než zdlouhavá. Oprávněně si občané mohou klást otázku, jaký je skutečný důvod avizovaného počinu.

V prvé řadě si myslím, že hlavním důvodem je intrikaření v samotné ČSSD. Sobotka hledá cesty, jimiž by posílil svou pozici v krajských organizacích, z nichž cítí ohrožení svého postu lídra strany. Soudím tak podle hodně diferencovaných ohlasů na výsledky nedávných voleb z jednotlivých krajských organizací ČSSD.

Za druhé chce poněkud nepovedeně odvést pozornost členské základny od neúspěchu své strany v nedávných krajských volbách. V průběhu volební kampaně se totiž až příliš hodně angažoval svými spanilými jízdami po republice. Bezprostředně po volbách navíc zbrkle prohlásil, že v letošních krajských volbách dominovala celostátní témata. Čímž sám sebe dostal do pasti. Nyní sice veřejně vytkl, bohužel ne jmenovitě, některým vedoucím funkcionářům krajských organizací malé nasazení, ale to už nesmylo odér jeho viny na příliš zřetelně prohraných volbách.

Za třetí se, poněkud opožděně, snaží posílit ve vládě svou pozici proti už zjevně silnějšímu koaličnímu partnerovi. Nesleduji zdaleka každé jednání vlády, ale přece jenom jsem několikrát zaznamenal jasnou převahu týmu ANO nad někdy až podivně nejednotným chováním členů vlády z řad ČSSD. Dovoluji si tvrdit, že Babiš je snadným terčem pro korporátní a dokonce i veřejnoprávní média, čehož Sobotka nejednou doslova zneužil v soutěži o dominanci ve vládě. Kdyby nebylo ze zákulisí nejmocnějších a nejvlivnějších této země, ba i zahraničí, provedeno několik velice tvrdých, až podrazáckých útoků na Babiše, musel by Sobotka už dávno dát svou funkci prezidentovi k dispozici.

Za čtvrté jde o skoro zoufalý pokus zviditelnit další osoby z řad ČSSD, které by se tak mohly stát tahouny k úspěchu ve sněmovnách volbách.

Nehodlám analyzovat podrobněji fungování vlády, ze kterého by možná vzešly další důvody Sobotkova současného počínání. Ale odpovědně tvrdím, že slibované změny nebudou mít nic společného se zefektivněním práce vlády a už vůbec nic, co by prospělo občanům vemě

Hlavním motivem k napsání tohoto textu ale není možná rekonstrukce vlády, nýbrž podstatně něco jiného. Je jím chování člena vlády, ministra kultury, Daniela Hermana. Musím to napsat tak oficiálně celé, neboť patřím ke generaci, které při slovním spojení „ministr Herman“ vždycky vyvstane na mysli jiný Herman – totiž Hermann Göring.

Jmenovaný ústavní činitel podle mne působí na veřejnosti natolik autonomně, že mi to připomíná chování autisty. Zásadně povyšuje své přesvědčení nad interní dohody členů vlády a příliš okatě dává veřejnosti na vědomí, že se necítí dokonce vázán doslovným textem koaliční dohody. To v mých očích budí důvodné přesvědčení, že má podporu silnějších „hráčů“, tedy mimo jiné i vlivných skupin v zahraničí. Každý, kdo zná jeho kariéru a především, na původního klerika, až příliš pružné životní přesvědčení, musí proto přemýšlet, proč byl do vlády vůbec jmenován a také kdo jej tam nominoval.

Jsem toho názoru, že Herman měl být předsedou vlády ze své funkce odvolán již po květnové návštěvě mítinku sudetských Němců. Za jeho vystoupení na onom sjezdu pak měla být dokonce premiérem minimálně veřejně varována celá zbývající část vládního koaličního spojence, jejímž je Herman příslušníkem.

Po extempore s dalajlámou měl být Herman z vlády bezodkladně odvolán a premiér měl začít jednání o nové koaliční smlouvě, eventuelně i bez Lidovců. Když nic jiného, mohli si tak nejvyšší ústavní činitelé ušetřit blamáž se silně diletantským pročínským prohlášením a tak možná zásadně oslabit účinek celé připravené zpravodajské hry, v níž Herman měl hlavní roli.

Ve spojení incidentu s dalajlámou a dlouhodobě režírovaného omedajlování rodinného příslušníka já osobně vidím tak vysoké riziko ohrožení bezpečnosti státu, že bych se nespokojil jenom s odvoláním Hermana a revizí koaličního partnerství pro Lidovce, ale nechal bych vyšetřovat veškerou Hermanovu činnost, buďto přímo sněmovnou, jíž je bohužel členem, sněmovnou, nebo dokonce zpravodajci. Jsem navíc přesvědčen, že pokud zpravodajská služba z vlastní iniciativy nebude ve věci konat, tak je v celé zmíněné hře sama angažovaná, tedy alespoň některá její vlivná skupina.

Na závěr pouze dva závěry. Jeden pro současnost a druhý pro veškeré koaliční vlády, možná i v krajích a obcích. Premiér Sobotka se prozatím ukázal jako velmi slabý vůdce své vlády, nepřesvědčuje ani jako předseda své strany a především není pro ni, ani stát perspektivní. ČSSD by ve vlastním zájmu měla nalézt jiného lídra.

Všechny budoucí koaliční vlády by koaliční smlouvu, ale i pozdější interní dohody vlády, měly doplnit o jasně kodifikované sankce. On totiž každý právní akt bez jasných sankcí, je pouhou deklarací, čili prakticky žvaněním, i když možná dobře míněným. Zveřejněné sankcionování nedodržení závazků je navíc prostředkem občanské kontroly celého fungování vlády. Pomohlo by zvýšit důvěryhodnost stran koalice, vlády jako celku i jejích jednotlivých členů. A v konečném důsledku by možná i zvyšovalo i volební účast. I krajské „vlády“ a koalice na obcích, by se měly chovat podobně, neboť bez sankcí veškeré smlouvy a dohody postrádají smysl. Koaliční smlouva je pak jenom šachovnicí, na které hráči hrají skoro bez pravidel, jenom s ohledem na měnící se mocenské a vlivové vztahy, čili kabinetní pletichaření a podléhání vlivným lobby.

7.12.2016   Rukojmí

Květa Lauterbachová 
7.11.2016   E-republika

Změna ústavy omezí možnosti konání plebiscitu - lidové iniciativy musí mít třikrát víc podpisů. Aby mohl být zrušen již schválený zákon, musí se sebrat 800 tisíc podpisů místo stávajících 500 tisíc. V novém systému jednoho procenta nemá plebs právo rozhodovat o ničem důležitém.

Na radnici v toskánské perle Sieně (il Palazzo Publico di Siena) je nejnavštěvovanějším místem La Sala della Pace, sál míru. Návštěvníka doslova ohromí rozsáhlé fresky malíře Ambrogia Lorenzettiho, které lze doporučit prohlédnout si s výkladem průvodce. Bohužel místy jsou, zejména v části Špatná vláda, fresky částečně poškozeny. Pro případné návštěvníky a zájemce je zde k dispozici publikace antropoložky a doktorandky Marie Luisy Meoni Utopie a realita Dobré vlády od Ambrogie Lorenzettiho. Lze ji koupit na místě.

V případě alegorie Lorenzettiho se jedná o mistrovské dílo z počátku 14. století, které svým filosofickým obsahem a odkazem vysoko převyšuje výtvarná díla italské renesance. V průběhu let 1338–39 vytvořil Lorenzetti na dvou stěnách hlavního zasedacího sálu dvě alegorie: Alegorii Dobré vlády a Špatné vlády se všemi důsledky vládnutí. Na straně osvětlené více z protilehlého okna, je zobrazeno filosofické chápání Dobré vlády a její efekty v podobě rozkvětu měst i venkova, míru, stability a bezpečí. Na přilehlé temnější stěně vládne despocie a Špatná vláda. Zde se Lorenzettimu podařilo vzbudit v návštěvníku okamžitý poct nevole z výsledků práce takové vlády. Zmar, devastace země, války, stav morálního a civilního úpadku, ekonomického rozvratu a chaosu. Vymalováno v barvách, které představují podzim a zimu, tedy období odumírání. Právo a spravedlnost v dolní části obrazu má svázané ruce. Jak se říká dnes, právo a spravedlnost byly v alegorii tzv. „vypnuty“, což je stejné jako dnes. K tomu se dostaneme při hodnocení posledních zákonů, které prosadil nikým nezvolený Matteo Renzi, muž, který chce prosadit hlubokou reformu Ústavy, znamenající první vykročení k totalitě.

Ambrogio Lorenzetti: "Špatná vláda" (část z výjevu)

Dnešní stav světa se vizi malíře až příliš nápadně podobá. Žumpa kolem voleb v USA, pokus o rozvrat v Evropě i naší zemi, války, utrpení a vraždění po celém světě. Kdo ví, jak by vypadaly fresky Lorenzettiho, kdyby je tvořil dnes. Alegorie Dobré vlády se všemi alegorickými postavami by měla být v sídlech všech vlád a parlamentů světa. Centrální postavou je vládce, který staví obecné dobro nad privátní zájmy a je přitom usměrňován Věděním nadřazeným Právu a Spravedlnosti, která má v alegorii dvě formy – světskou a boží.



Podíváme-li se na současnou Itálii a celý dnešní západní svět, který měl vyrůst z ideálů, které přinesla antika a na ní navazující křesťanské a renesanční ideály, musíme si přiznat, že Dobrá vláda s jejími pozitivními efekty na společnost je stejnou Utopií, jako tomu bylo ve 14. století. A realitě 21. století odpovídají efekty stejně temné, ne-li ještě temnější, než jsou zobrazeny na protilehlé straně alegorie Špatné vlády. Protože v době Lorenzettiho, kdy nastupovala renesance, ještě nehrozilo, že by člověk dokázal zničit celou planetu a podmínky pro život ostatních obyvatel země.

 

Hora slitování, nikoliv lichva, podvody a manipulace

Je docela možné, že v Palazzo Pubblico zasedala v roce 1472 městská rada, která založila Banku Monte di Pieta (Hory slitovnosti). Později a dodnes nesoucí název Monte dei Paschi di Siena. Nejstarší banku světa, která byla založena proto, aby výslovně podporovala nejslabší vrstvy populace v období, kdy se lokální ekonomika dostávala vlivem nepříznivých přírodních podmínek nebo katastrof do potíží. Tato činnost byla ideálním pokračovatelem nejlepších obchodních a úvěrových tradic té doby a s bankovnictvím dneška nemá nic společného. A jak by dnes, dnešní obyvatelé zemětřesením postihnutých oblastí střední Itálie, takovou pomoc banky milosrdenství - Monte di Pietá - potřebovali!

Po srpnovém zemětřesení v městě Pescara del Tronto (střední Itálie)

Rychlý rozvoj ve smyslu typického bankovnictví nastal až po reformách v roce 1568 a 1624, avšak i pak byla její činnost vázána na lokální ekonomiku a Toskánsko. V době sjednocení Itálie byla jednou z nejsolidnějších bankovních institucí a teprve ve 30. letech 20. století otvírala filiálky v dalších italských městech: Římě, Florencii, Perugii a Neapoli.

 

Pád staleté banky

Rok 1999, kdy banka Monte dei Paschi di Siena vstupuje na burzu, je rokem přelomovým. Banka se již dávno neřídí principy obecné prospěšnosti ve smyslu alegorie Dobrého vládce, nýbrž se vrhá do víru mezinárodních spekulací. Tato banka odpadá od klasického bankovnictví, které by podporovalo rozkvět ekonomiky a zaměstnanost. S požehnáním guvernéra Italské Národní banky Maria Draghiho se stává součástí globálního světového kasina. Není náhodou, že banka vstoupila na burzu právě v roce, kdy Bill Clinton pod tlakem investičních bankéřů z Wall Street zrušil Glass-Steagallův zákon, přijatý prezidentem Rooseveltem v době Velké hospodářské krize. Zrušením tohoto zákona skončila epocha striktního oddělení klasického, ekonomiku obsluhujícího obchodního bankovnictví a investičního bankovnictví. A tím končí i slavná historie původně solidní a výsledky v podobě kvetoucích řemesel, obchodu a zemědělství v celém kraji kolem Sieny a přímořské oblasti Maremma přinášející banky Monte dei Paschi di Siena. Vítězné úsměvy bankéřů na setkání s Billem Clintonem, kdy podepsal dekret o zrušení Glass-Steagallova aktu (zdroj zde).

Bill Clinton sedící uprosted tleskající bankéřské elity W3all Streetu těsně po podepsání Financial Services Modernization Act, kterým zrušil Glass-Steagallův akt.

Chamtivost akcionářů a managementu a propletení se zkorumpovanými politiky přivádí banku do bankrotu, který je přes veškerou pomoc ECB a italské vlády na spadnutí. Celá historie této banky je velmi komplexní a vydá na několik knih. Provádí nás vývojem kapitalismu od svého vzniku až do dnešní, apokalyptické podoby, kdy nad ideály, definovanými v době renesance vítězí pouze úzké privátní zájmy, drancování, bezohlednost, korupce, rozkol a nastává plíživý zánik civilizované společnosti.

 

Italové opět houfně opouštějí zemi

Itálie prožívá dlouhodobě hlubokou krizi. Jenom v loňském roce opustilo Itálii 200 000 Italů. Počet vystěhovalců přesahuje počet příchozích. Podle úřední statistiky vzrostl celkový počet lidí, kteří hledají štěstí v zahraničí za posledních 20 let na 5,2 milionu. „Jen je nechte, ať jdou, kam chtějí“, řekl italský premiér Renzi před rokem v jedné řeči v říjnu 2015 v Benátkách. „Mojí úlohou je dát jim možnost se vrátit, budou-li chtít“. Ovšem neřekl, jak by chtěl zemi zvednout z volného pádu, který přinese buď revoluci zdola, nebo nástup nového Duceho. Nepotopí-li se Itálie do moře v důsledku zemětřesení, nebo nepadne-li Řím do rukou ISIS, jak si vytyčili jeho vůdci.

V pondělí oznámil Matteo Renzi, že se referendum o hluboké reformě Ústavy bude konat 4. prosince 2016, shodou okolností ve stejný den jako odsunuté volby rakouského prezidenta. S ní spojuje svůj osud a slibuje, že skončí, pokud změnu Ústavy neprosadí.

 

O co jde v otázce referenda o změně ústavy

Referendu se říká také referendum Renzi – Boschi dle autorství Marie Ellen Boschiové. Změna ústavy bude znamenat krok k autoritářskému režimu. Ideál je pokud možno dvě politické strany po vzoru USA, zatím však takovou variantu, která umožní stabilní většinu. A také odstranění dvoukomorového systému parlamentu a urychlení procesu schvalování zákonů v parlamentu. Pokud bude mít Renzi úspěch, bude zákonodárcem pouze parlament a ten vysloví důvěru nebo nedůvěru vládě. Poslanci budou povinni projednat každý návrh vlády do 5 dnů a do 70 dnů rozhodnout.

Samozřejmě jde i o omezení možnosti konání plebiscitu, lidové iniciativy musí mít třikrát více podpisů a aby mohl být zrušen již schválený zákon, musí se sebrat 800 tisíc podpisů místo stávajících 500 tisíc. Plebs nemá co rozhodovat, vzorem bude zřejmě rozhodnutí nejvyššího soudu ve Velké Británii, které neuznává výsledek referenda a vyžaduje posvěcení Brexitu členy obou komor britského parlamentu.

Co však je nejdůležitější, že o nasazení do válek bude rozhodovat jedna komora parlamentu v urychleném řízení. Senát se má stát pouze zastoupením regionů nebo EU a dosavadní rovnocennou pozici ztratí. Podle dosavadní Ústavy Italské republiky zakazuje paragraf 11 Ústavy vedení války proti jinému národu. Přesto Renzi protlačil zákon o účasti vojáků v zahraničí bez rozhodnutí parlamentu pod záminkou boje proti terorismu. Nyní jsou Italové hlavní silou bojující v Libyi za „demokracii“, když se předtím zasloužili rozhodující měrou o rozvrat celé země.

Stejně jako nikým nezvolený Mario Monti, který zastupoval pravici, je verbálně proklamovaný „socialista Renzi“ další marionetou v globální hře, stejně jako je v Řecku současný premiér Tsipras. Ten právě vyhazuje z vlády všechny, kteří se brání rozprodeji celé země. Mezinárodní věřitelé, kteří Řecko uměle zadlužili, chtějí vytvořit jeden fond, ve kterém bude soustředěn veškerý státní majetek a ten bude pod jejich kontrolou. Směr je daný i v Itálii: Diktatura a postupná likvidace státu. Levice, ale ani pravice dnes neexistují. Je to jako za bolševické revoluce v Rusku: menševici proti bolševikům a třetí vzadu si mnul své tlusté ručičky: Zlatý poklad ruské carské rodiny, která prosila o azyl v Anglii a nedostala ho, skončil i díky spolupráci Československých legií v Londýně a New Yorku. Tenkrát tento poklad převyšoval trojnásobně zlaté rezervy Bank of England. Nakonec nejlepším příkladem, jak funguje demokracie, jsou Spojené státy. O tom, kdo bude prezidentem, nerozhodují voliči ale Wall Street.

Hovoří vedoucí osobnost Hnutí pěti hvězdiček Beppe Grillo

 

Jak zhuntovat celý stát

Jenom Hnutí 5 hvězd, které má našlápnuto na většinové vítězství v příštích volbách, je stranou, zpochybňující celý globálně-imperialistický kapitalistický systém. Jako první referendum, které by chtělo prosadit, pokud by k tomu mělo moc, bude referendum o setrvání v eurozóně. Většina lidí v Itálii již pochopila, jakou pastí se pro jejich ekonomiky, zaměstnanost a svobodu stalo přijetí eura. Všechny dosavadní reformy, které realizoval Matteo Renzi, šly na účet nejslabších členů společnosti, lidí starých a chudých. Renzi nemá žádnou z těch vlastností, kterou by měl mít dle středověkého ideálu dobrý vládce. Stačí se podívat na jeho tvář a jeho gestikulaci, aby člověk vyčetl něco z jeho charakteru. Italové ho většinově nenávidí, protože je systematicky ničí.

Stávky každým dnem nabývají na síle. Poslední byla 24hodinová stávka proti privatizaci železnice. A do toho zemětřesení ve střední Itálii a země se otřásá i nadále. Je nechutný výrok izraelského ministra Ayooba Kary, který se zde vyjádřil, že zemětřesení je boží trest za to, že se Itálie hlasovala pro rezoluci UNESCO ohledně Jeruzaléma. Ta stanovuje, že staré město Jeruzalém nemůže být hlavním městem Izraele, neboť patří všem - židům, muslimům, křesťanům - a památky musí být zakonzervovány a vyhlášeny jako ohrožené dědictví. Ministr Kara si přijel stěžovat do Vatikánu a žádal papeže o podporu Izraele.

 

Výsledek práce „dobrých vlád“ v Itálii

Celkem 4,5 milionu lidí žije v bídě, oficiální nezaměstnanost mladých je 40 %, ovšem v některých regionech až 80 %, zahraniční dluh 2,2 biliony eur – 132 % HDP. Banky před kolapsem s 360 miliardami nedobytných úvěrů. A k tomu uprchlická a migrantská krize, rostoucí kriminalita. Nebude to Řecko, kdo rozloží eurozónu, ale Itálie. Tato země je třetí největší ekonomikou EU, přitom s trvalou recesí a neřešitelnou bankovní krizí. Přijetí eura sevřelo zemi do bezmocnosti, ze které se nemůže vymanit, aniž by to znamenalo velké sociální otřesy hrozící přerůst v revoluci. Stejně tak nemá šanci beze změny stávajícího neoliberálního paradigmatu a orientace na zaoceánského partnera jako svůj vzor.

Vše prozatím ukazuje na pokus nastolit v Itálii diktaturu. Pace con te, la mia bella Italia!


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

 
Související články:

• Chaos v Itálii a druhá vládní krize na obzoru
• Po Řecku krachuje Itálie
• Referendum o nezávislosti Benátska dopadlo stejně jednoznačně jako na Krymu
• Itálie směřuje k historicky rekordnímu zadlužení
• Benátsko pořádá referendum o odchodu z Itálie
• Boj o přerozdělování majetku důchodců: USA proti Evropě
• Ani ECB ani ČNB proti deflaci nic nezmůžou
• Proč bankéři vydírají Evropu?
• Nihilistická politika Evropské centrální banky
• Bída pravice, slepota levice a německých Zelených

Přidat popisek

ea24
7. 11. 2016
Zatímco Rusko posiluje své přirozené vazby se Srbskem a cvičí na Balkáně, Západ zuří (VIDEO)  

Nedaleko srbského Bělehradu se v těchto dnech koná část cvičení výsadkových vojsk Slovanské bratrství 2016 s účastí jednotek z Ruska, Srbska a Běloruska. Západní země, zejména Spojené státy, dávají najevo silnou nevoli s posilováním přirozených historických vazeb mezi Ruskem a Srbskem – Američané mají opodstatněné obavy, že Rusové zhatí jejich plány na plné podrobení Balkánu.

Mezinárodní cvičení výsadkových vojsk Slovanské bratrství 2016 se koná od 2. do 15. listopadu, aktivní fáze je naplánována na 7. až 9. listopadu na pěti vojenských letištích a polygonech v Srbsku.

Praktické části cvičení se zúčastní okolo pěti set vojáků jednotek zvláštního určení z Ruska, Srbska a Běloruska. Do manévrů bude zapojeno také deset vrtulníků ruských a srbských vzdušných sil a okolo dvaceti kusů obrněné techniky – z Ruska mimo jiné výsadková vozidla BMD-2, ze Srbska pak bojová vozidla pěchoty M-80 a obrněná vozidla řady BOV.

Z vojensko-technického hlediska není bez zajímavosti, že ruští výsadkáři jsou již vybaveni nejnovějším systémem Strelec, který je součástí vybavení ruského „vojáka budoucnosti“ Ratnik. Moderní komplex Strelec zahrnuje prostředky pro síťovou komunikaci, poskytování a sdílení informací či identifikaci vlastních vojáků.

Letošní pokračování společného slovanského cvičení, poprvé konaného v loňském roce v Rusku, je dalším znamením posilování vojenské spolupráce Ruska s tradičně blízkou balkánskou zemí. Ta je přitom ustavičně vtahována do „euroatlantických struktur“ včetně NATO, byť Aliance to vzhledem k náladám v srbské společnosti oficiálně neproklamuje.

Kontakty těchto dvou zemí jsou v poslední době o to větším trnem v oku Západu. Velitel amerických pozemních jednotek v Evropě generál Ben Hodges se krátce před zahájením cvičení nechal slyšet, že Rusko se pokouší bojovat proti rozšiřování NATO na Balkáně, který je podle něj „klíčovým regionem pro bezpečnost Evropy“.

Stěží uvěřitelnou míru arogance projevil Brit Mark Laity, odpovědný v NATO za strategickou komunikaci. V rozhovoru pro Novinky dal najevo své rozladění z toho, že Rusové ve vztahu k Srbsku „hrají na strunu slovanské sounáležitosti a pravoslaví“ a uvedl, že to podle něj „není zdravé“.

7. 11. 2016     AENews
Ve stínu amerických prezidentských voleb zanikla v evropských médiích obrovská a neuvěřitelná zpráva. Britský vrchní soud sebral britským občanům právo na přímou demokracii a neuznal referendum o Brexitu jako právní mandát k tomu, aby vláda na základě referenda mohla aktivovat článek 50 Evropské smlouvy o vystoupení z EU. Vrchní soud vydal přelomové rozhodnutí [1], že aktivaci článku 50 smlouvy musí schválit poslanci britského parlamentu. Okamžitě po rozhodnutí vyšly ve Velké Británii do ulic desítky tisíc lidí a skandují hesla proti zkorumpovanému Vrchnímu soudu.

*Titulky ve videu - zapnete tlačítkem „CC“ v liště videa.

 Se stejnou vervou však vyšli do ulic zastánci Bremainu, tedy setrvání Británie v EU a policejní kordony musí v ulicích oddělovat tisíce rozzuřených demonstrantů. A bude hůř. Nigel Farage, šéf a hlavní postava celé kampaně Brexitu, totiž na svém Twitteru uvedl, že zrada na britském národu je na dosah, že nakonec z toho bude jenom nějaký polovičatý Brexit, a to jestli vůbec.

Pokud jste poslouchali jeden z mých pořadů na Svobodném rádiu těsně po Brexitu, určitě si vzpomínáte na mojí predikci, co jsem říkal o procesech a o porážce globalistů v Británii, že se nevzdají a že do realizace Brexitu je dlouhá doba, a že není jisté, jestli nakonec nějaký Brexit bude, protože třeba k tomu nebude politická vůle. Je listopad a situace je na stole přímo před námi. Jak je pěkně znázorněno v grafu ve videu nahoře v jednom okamžiku, drtivá většina poslanců britského parlamentu je drtivě proti Brexitu. Podobně to zobrazuje i graf níže v článku.

Proti Brexitu je v britském parlamentu 73% poslanců

 

Poslanci jsou natolik drtivě proti Brexitu, že pokud by měli opravdu o aktivaci nebo neaktivaci článku 50 hlasovat, Brexit by neprošel. Vláda Theresy May okamžitě podala dovolání k Nejvyššími soudu, kde proběhne slyšení začátkem prosince. Zdůrazňuji, že po volbách v USA. Proč je to tak důležité? Protože globalisté se nikdy s Brexitem a se ztrátou Británie v projektu „Das Europa“ aka „NWO“ nesmířili. Británie je jako soukmenovec USA a globalisté cití, že Trump asi v USA vyhraje, takže skrze sabotáž Brexitu se nyní globalisté snaží oslabit největšího amerického spojence v Evropě, Velkou Británii. Globalistické šachy a kroky o několik tahů dopředu.

Globalistům tento týden narostla mohutná křídla. Podpis smlouvy CETA mezi Kanadou a EU destabilizoval americké trhy. Paradoxně to nebyl Trump, který rozkýval burzy v USA směrem dolů, ale CETA. Proč? CETA je konkurenční smlouva americké smlouvy TTIP s EU. Zatímco Američanům a Baracku Obamovi se nepodařilo TTIP prosadit, Kanaďané přistoupili na diktát globalistů z EU a smlouva CETA tak byla podepsána. Na alternativní scéně jsou smlouvy TTIP a CETA zaměňovány jako dvojčata, ale to je krutý omyl. CETA je antitezí globalistů k americké smlouvě TTIP, která je tezí amerických globálních elit, tezí konceptu Pax Americana. Smlouva TTIP vyhovuje USA a poškozuje zájmy EU, smlouva CETA vyhovuje EU a také Číně (nepřímo), ale pro Kanadu už tak výhodná zdaleka není. Jenže Kanada si nemohla vybírat. Proč? Kanada je dosud fatálně závislá na vývozu do USA, ale tam se schyluje ke změnám. K mohutné izolaci, k ochraně trhu. Made by Trump. Kanada zoufale potřebovala volný trh v EU. Globální šachy, tahy dopředu.

Globalisté přicházejí o kontrolu nad USA, nechtějí vizi New York – Londýn

 

K čemu se tedy globalisté odhodlali? Využili svého vlivu v Londýně a pokusili se zablokovat Brexit. Tím vznikne v Británii napětí, občanské nepokoje. Oslabí se národní řídící procesy, národní elity budou mít plné ruce práce s tím, aby nevypukla občanská válka mezi dvěma zhruba stejně velkými tábory obyvatel. Kdo bude ale první po ruce jako zachránce? Globalisté! K čemu totiž může dojít? Pokud Nejvyšší soud rozhodne, že Vrchní soud rozhodl správně a poslanci zamítnou v následném hlasování Brexit, bude se muset vláda Theresy May paradoxně a ironicky obrátit na Evropský soudní dvůr, aby rozhodl, jestli projev přímé demokracie (referenda) je pro vládu a hlavně pro parlament závazným aktem, anebo vyšší moc má zastupitelská forma demokracie, skrze poslance. Toto není nijak v Británii kodifikováno, Velká Británie nemá totiž vůbec vlastní Ústavu. To je docela šok, ale je to dáno historicky vznikem konstituční monarchie a dělbou moci mezi Královnu a Parlament. Ústavu nahrazují zákony a kodifikovaná rozhodnutí poslanců a lordů horní komory.

Takže z tohoto důvodu není vůbec jasné, jestli občané mají v Británii vůbec nějaká práva. Ústavu nemají a podle kodifikace z konce středověku a počátku reformace je pohlíženo na občany Británie stále jako na poddané, nad kterými má královna absolutní moc, nad jejich majetkem a nad životy. Dodnes patří v rámci Commonwealthu veškerá území, zdroje, lodě, letadla, zvířectvo a hlavně daně královně. Samozřejmě, že královna své právo neuplatňuje, protože chce mít klid, ale pokud by se k tomu rozhodla, mohla by z minuty na minutu zavést na celém území Commonwealthu feudální stav, robotu, zkonfiskovat majetky bez náhrady atd.

Chybějící Ústava v Británii se projevuje právě v těchto chvílích, kdy chybí výklad práva, jestli může mít občan (poddaný královny) moc nadřazenou parlamentu. V konstitučním systému Parlament vs. Westminster není o výkonu přímého rozhodovacího práva z ulice ani písmenko. Referendum se v Británii neopírá o britské právo, ale paradoxně o právo evropské, podle kterého bylo referendum organizováno. Není to paradox? Je, a obrovský. Vláda zvažuje i předčasné volby do parlamentu [2] (jak jsem předpovídal koncem června na Svobodném rádiu), ale koho lidé zvolí? Zase podobné složení, jako dosud?

Pokud by nebyl Brexit aktivován, globalisté by získali Británii zpět pod svou kontrolu. Podrazili by nohy americkým elitám a také Donaldu Trumpovi, stejně jako Hillary Clinton. Americká moc by se nemohla opřít o svého britského spojence v Evropě. Donald Trump by byl jako prezident USA dokonale izolovaný se svou zemí za oceánem. To by byla taková malá náplast globalistům za ztrátu kontroly nad Bílým domem. A získání kontroly nad londýnským City, to by uvítali hlavně globální euroasiaté a hlavně Čína, která dodnes Brexit nerozdýchala a z šoku se stále nevzpamatovala. Čína deponovala do britských bank veškeré své evropské operační assety, a to ne kvůli mlze a dešti v Londýně, ale kvůli strategickému bankovnímu trhu a přístupu k NYLONu, bankovnímu kapitálovému mostu mezi New Yorkem a Londýnem.

O možném konci Brexitu, o amerických volbách a o konceptu třetího ramene světové moci budeme hovořit dnes večer od 19:00 hodin v mém pořadu na Svobodném rádiu. Všichni jste srdečně zváni k poslechu. Svobodné rádio nově streamuje své živé vysílání i na YouTube kanálu Svobodného rádia zde, takže od této chvíle můžete moje páteční pořady poslouchat pohodlně i tam.

Záznam pořadu
-VK-

7.11. 2016 První zprávy
V rozhovoru pro Le Temps americký režisér Olivera Stone charakterizoval americkou politiku - odcházejícího prezidenta a dva hlavní kandidáty v současných volbách.
Podle něj Donald Trump je nebezpečný, protože to je "blázen" a neustále mění své plány. Barack Obama je krátkozraký, „je nepoužitelný" na světové scéně. Ale největší nebezpečí je Hillary Clintonová, ona podporuje politické vměšování a podporuje bombardování v jiných zemích, říká režisér.