Jak je to s NATO? Na tuto otázku lze nejlépe odpovědět černým humorem jednoho německého kabaretisty: »Rusko provokuje, jeho hranice se nebezpečně přibližují k našim (rozuměj: německým, resp. severoatlantickým) tankům v Pobaltí.« Do toho kabaretního vystoupení by dobře zapadli všichni ti, kteří tvrdí, že americké základny, jednotky NATO, asociační dohody a vojenská partnerství, tvořící jakýsi půlměsíc kolem ruských hranic od Litvy přes Balkán až po Gruzii, žádné obklíčení neznamenají. Bylo by zajímavé vědět, jak by USA a jejich transatlantičtí nohsledi pojmenovali podobné aktivity Rusů v bezprostřední blízkosti amerických hranic.
Připomínám v této souvislosti tzv. kubánskou krizi v roce 1962. Americké rakety v Turecku ano, ruské na Kubě nikoliv. Kdo může a kdo nesmí? Podstata problému je zcela jasná a za normálních okolností by vůbec nebylo o čem debatovat: transatlantická společenství, ať již NATO nebo EU, popřípadě obojí dohromady, provokují inscenováním »barevných revolucí« a následným vojenským posunem na východ, přičemž ruské reakce vydávají za akt agrese. A ten se využije k dalšímu »obrannému« kroku, tedy ještě víc tanků, raket a letadel do bezprostřední blízkosti Ruské federace. Opakuji znovu: tato hra je tak průhledná, že by nepotřebovala komentáře, kdyby nebyla Evropa ekonomicky i politicky zglajchšaltovaná v míře, která děsí. Je jasné, že by v případě války byla obětovaná na oltář amerických hegemonistických nároků.
Varšavský summit, na který jste speciálně upozornila, zároveň daroval Ukrajině a Gruzii bonbónek asociovaného partnerství, které tyto země motivuje i nadále hrát roli protiruského poskoka včetně možnosti postupného etablování americké základny (samozřejmě výhradně výcvikové!), zároveň NATO však k ničemu nezavazuje.
Kdo alespoň trochu myslí v historických dimenzích, tak ví, že tak velké a svébytné civilizace, jakými jsou Rusko a Čína, nebudou hrát natrvalo roli otloukánka a skákat podle píšťalky Washingtonu. Problém je v tom, že americká mentalita fakticky nezná pojem partnerství, ale pouze vůdcovství a dominance. To je kulturní dědictví vyvoleného puritánského národa. Každý, kdo se tomuto nároku nepodrobí, automaticky platí za nepřítele. Neznám jeden jediný strategický papír USA, který by více či méně jasně nehovořil o zachování americké dominance v globálním měřítku jako o cíli americké zahraniční politiky.
HN: I běžný člověk už ví, jak po kdejaké invazi následuje rozval daného státu a řetězec problémů pro celé světové společenství. Kdy budou viníci současných problémů potrestáni a kdy se kritici válek dočkají satisfakce?
Satisfakce se nedočkají, rozhodně ne na tomto světě. Vůdčí politická elita »svobodného světa« je fakticky nedotknutelná. Všechny ty »omyly« v Kosovu, Iráku, Libyi a Sýrii samozřejmě nebyly nic jiného než inscenované červené linie za pomoci koalice ochotných médií. A nikdo z těch, kteří dávali rozkazy a uvedli vojenskou mašinérii do pohybu, nebyl, není a s takřka stoprocentní jistotou ani nebude pohnán k politické, natožpak právní zodpovědnosti.
Podívejte se třeba na takového Sarkozyho. Spolu se svým britským kolegou Cameronem, golfskými feudály a al-Kajdá zničil s americko-atlantickou podporou pod vylhanými důvody prosperující libyjský stát. Dnes opět kandiduje na úřad prezidenta Francouzské republiky, brojí proti islamistickému terorismu a bez sebemenšího studu vytrubuje do světa rady, jak vyřešit syrskou krizi. Prý ve spolupráci s Ruskem a »spřátelenými arabskými státy«.
A co Clinton, Joschka Fischer a Rudolf Scharping, Albrightová, Bush a jeho klika, senior i junior, Blair, Cameron a jeho kabinet; Hollande, který je frustrovaný skutečností, že v Sýrii nemohl dohonit Sarkozyho a zopakovat libyjský scénář? Všichni mají posléze vysoké a špičkově dotované pozice v průmyslu, »neziskových« nadacích a myšlenkových fabrikách, nebo se zadními vrátky vracejí do aktivní politiky. A tato jména představují jen špičku symbolického ledovce, ve kterém je ukrytá masa těch iniciátorů i služebníků, kteří velmi dobře věděli, co činí. Na ty se rozhodně nevztahují slova odpuštění chudého proroka z Nazaretu umírajícího na kříži.
HN: Každému občanovi by měl běhat mráz po zádech při pomyšlení na rodinné klany a zájmové syndikáty rozhodující o našich osudech a osudech cizích zemí. A co to, prosím, vypovídá o reálně existující demokracii a právním státu…?
Blair ale dostal nakládačku, usvědčila ho Chilcotova zpráva. On věděl, že Saddám Husajn nemá žádné zbraně hromadného ničení, přesto poslal své vojáky do války…
Sorry, milá paní redaktorko, ale jakou nakládačku? Co se mu stalo? De facto i de iure je to válečný zločinec, a je v Haagu? Nebo před britským soudem? Až už je vše za námi, země rozbité, hromady mrtvých pod zemí, potom se někdy přiznají »omyly«. Nakládačku dostal takový Slobodan Miloševič, a to pod zkonstruovaným obviněním. Kdo mu dnes vrátí život po jeho rehabilitaci? Tony Blair by dostal od establishmentu po uších tehdy, kdyby se proti němu nějak provinil. I takových příkladů máme dostatek. Ale jen a jen tehdy. Potom by možná přišly na přetřes i ty irácké mrtvoly. Kdo požene na odpovědnost saúdsko-katarské islamofašisty a jejich transatlantické ochránce za Libyi? Zapomeňte na právní stát, jeho postupná eutanázie začala krátce po pádu železné opony.
HN: V zájmu USA je také schválení smlouvy TTIP, což však narazilo na problémy, drhne to. Myslíte, že se tak děje v důsledku silné angažovanosti mnoha občanských iniciativ a také některých politiků, především levice?
Možná jste již zaznamenala, že mám silné problémy s pojmem levice. Kdo k ní patří? Sociální demokracie, která láme kopí za další a další prohlubování nedemokratického centralismu neoliberální EU, za TTIP/CETA, NATO a jeho války? Syriza a její špičkový podvodník Tsipras, který se v umění politického chameleónství skoro vyrovnal evropskému šampionovi Joschkovi Fischerovi od Zelených? Nebo třeba právě strana Zelení, která mezitím svými sympatiemi pro globální neoliberalismus a »humanitární bombardování« předběhla tradiční tzv. lidové partaje? Die Linke, která nyní dělá všechno pro to, aby se dopracovala k »realistické« pozici a stala se vládyschopná, v koalici s SPD a Zelenými?
To nejsmutnější na celé tzv. levici je to, že namísto ní TTIP odmítají spíše národní konzervativci – příklad Francie. Front national se od počátku programově postavil proti, a sice s těmi argumenty, se kterými by bývali museli přijít socialisté! Namísto toho nejprve blábolil Hollande něco o »pravicovém populismu«, a když během letních milionových protestů proti tzv. pracovní reformě opět ukázali pracující prostředníček jemu, jeho vládě i TTIP, vzpomněl si na blížící se volby a začal TTIP zpochybňovat. A nyní ať mi někdo vysvětlí, co je to populismus a kdo ho provádí.
Zde v Německu, a to bych chtěl zdůraznit, mobilizoval TTIP masovým způsobem občanskou společnost a vyvolal milionový protest proti tomuto hospodářskému NATO jako žádný jiný problém. Drtivá většina národa je proti, jeho reprezentanty to nezajímá.
HN: Účastnil jste se demonstrací proti TTIP v Německu?
Pochopitelně, zde v Hannoveru, kde žiji, i nedávno v Hamburku a mohu potvrdit, že protest organizují více méně občanské iniciativy jako např. ATTAC, odbory nebo místní aktivistické skupiny. Co se tzv. levice týče, plně zapojeny jsou pouze menší mimoparlamentní strany a hnutí, a částečně Die Linke. U té ale není zcela jasné, co by v eventuální vládě převládlo: »politický realismus«, nebo zásadní postoj? Zkušenost s touto stranou v zemských vládách nabádá ke skepsi. SPD a Zelení jsou na demonstracích zastoupeni buď jednotlivci, nebo nanejvýš regionálními svazy, které v žádném případě nejsou reprezentativní pro stranu jako celek, o stranickém vedení na spolkové úrovni ani nemluvě.
HN: Pak je tu další ekonomický projekt, čínská Nová hedvábná stezka a Námořní hedvábná stezka 21. století. V jednom svém komentáři jste uvedl, že Američané dělají vše pro to, aby se tento projekt zhatil. Z čeho tak usuzujete?
Na vině bude politická tabuizace celého projektu a z ní vyplývající mediální mlčení. Důvod je prostý: jde o strategický projekt oživení staré obchodní stezky z Číny do východní Evropy včetně Ukrajiny přes centrální Asii a Blízký východ, přes syrskou Palmyru a Damašek. S touto ideou přišel před třemi lety prezident Si Ťin-pching, vzápětí se připojilo Rusko. Brizantní na celém plánu je nejen nový, silný ekonomický impulz, který by dostal celý eurasijský prostor, ale zejména skutečnost, že do něj mělo být zapojené i Německo. V květnu 2013 tento projekt čínský prezident představil německé vládě během své návštěvy v Berlíně a Duisburgu. Šlo by tedy fakticky o obchodní propojení od Pacifiku po Baltické moře. S tímto projektem koresponduje plán nového plynovodu z Íránu přes Irák, Sýrii a Libanon do Evropy, přičemž by Sýrie sehrála hlavní roli při skladování a zpracování suroviny.
Paralelně k tomuto projektu ovšem existoval konkurenční projekt. V roce 2009 navrhl Katar Sýrii obdobný podíl na plynovodu golfských monarchií, který měl vést přes Jordánsko, Sýrii a Turecko do EU. Syrská vláda se ale rozhodla pro Írán, nikoliv Katar a Saúdy, což zcela srozumitelně vysvětluje katarsko-saúdsko-turecké »Asad musí zmizet«. Z hlediska amerických geostrategických plánů je situace rovněž jasná, jistě není potřeba rozvádět.
Pokud tedy máme oba ekonomické projekty s brizantní politickou dimenzí před očima, potom můžeme vytušit, jak se to má s údajným bojem proti terorismu. Proč například IS obsadil zdánlivě nedůležitou antickou lokalitu jménem Palmyra, proč se turecká »antiteroristická« operace v Sýrii nazývá Eufratský štít a proč dochází k bombardovacím »omylům« jako nedávno v Dajr az-Zaur. Ten leží v údolí Eufratu, tedy na Nové hedvábné stezce, a nabízí nejen úrodnou půdu, ale i velká naleziště ropy. Pokud region ovládne sunnitsko-islamistický IS a pokud se mu podaří v prostoru udržet, bude to znamenat ovládnutí těžebních polí a přerušení Nové hedvábné stezky. A ta coby čínsko-ruský projekt tvrdě konkuruje transtichomořskému partnerství (TPP), v případě účasti Německa, a tím pádem západní Evropy, i transatlantickému (TTIP) ekonomicko-politickému propojení. Je jasné, že Hedvábná stezka i íránský plynovod mají zároveň i geopolitický význam a představují tím pádem bezprostřední ohrožení americké dominance jak v atlantické, tak pacificko-asijské oblasti.
Možná, že tyto souvislosti, které v tzv. vůdčích médiích nejsou frekventované a které jsou zakryté triviálními pohádkami o bezpečnostních zónách na ochranu civilistů a »moderátní (umírněné) opozici« pomohou vysvětlit zdánlivě nelogickou atlanticko-vahábbistickou koalici a její tah na sekulárního Asada. A vrátím-li se k vaší otázce v předchozím rozhovoru ohledně německo-ruských vztahů (které mají velký potenciál, kdyby Německo nehájilo protiruské sankce – pozn. aut.), možná i americký odposlech kancléřky a ukrajinský Majdan. Zde spatřuji přímou souvislost mezi syrským a ukrajinským konfliktem, jejich brizanci a nebezpečí pro světový mír.
HN: Pokud vadí i projekty Hedvábné stezky, proč Američané nevystupují konfrontačně i vůči ČLR? Čína je po všech stránkách na vzestupu, přesto je zosobněním zla Rusko a jeho prezident.
Američané již vůči Číně konfrontačně vystupují, jen to má ve srovnání s Ruskem ještě relativně subtilní formu a je to přehlušované Sýrií, Ukrajinou a právě oním tzv. ruským nebezpečím. Osobně si myslím, že konečným cílem amerického tahu na východ je Čína, zřejmě budoucí světová velmoc číslo jedna. Rusko je mezi nimi. Nevím, zde se samozřejmě jedná o spekulaci, ale nevylučoval bych americkou geostrategickou variantu, která po rozpuštění Varšavské smlouvy a rozpadu SSSR počítala s oslabeným Ruskem jako nárazníkovým pásmem, jako kvazi spojencem v budoucím konfliktu, který je slabý na to, aby ohrozil americkou dominanci, ale stále dostatečně silný na to, aby pomohl izolovat Čínu a stal se vojenským nástupním prostorem, což by minimalizovalo americké ztráty. Podobně jako nyní EU-ropa (zde mám na mysli Evropu uzurpovanou Evropskou unií) proti Rusku. Jakási ukrajinská varianta ve velkém, ve které by Rusko ovládla prozápadní oligarchie.
Tento plán, pokud existoval, měl za doby Jelcina reálnou šanci na realizaci. Vladimir Putin situaci změnil, to je jeho hřích, nikoliv donekonečna reklamované demokratické deficity. Ty existovaly i za Jelcina a nikomu nevadily. Ať tak či onak: nedělám si iluze o mocenských strukturách v RF a nejde o to, Putina idealizovat, jde o to, rozlišit manipulaci od reality.
Podíváme-li se ovšem na vlastní dům, na stav demokracie a práva v transatlantickém společenství, musí nás jímat obava z budoucnosti. USA se světu prezentují jako země svobody, práva a demokracie, čímž morálně legitimizují nelegitimizovatelné války. O tom, v jakém stavu se samotné Spojené státy nacházejí, precizně popsal kromě jiných již v roce 2008 Sheldon Wolin, bývalý profesor politických věd na Princetonské univerzitě, v knize Democracy Incorporated. Ve své analýze situace v USA upozorňuje na totální propojení politiky a hospodářství, na panující systém, který nazývá invertovaným totalitarismem, a na to, že vůdce země (prezident) je jeho vyměnitelný produkt. Systém si podle něj sice ponechal vnější symboly demokracie, její obsah ovšem postupně vytuneloval.
Co k tomu dodat? Snad jen otázku, zda emeritní profesor Wolin taky nebyl Putinovým agentem. Ale vážně. Tragédie spočívá v tom, že se Evropa nechala vtáhnout do antiruské hysterie, zatímco američtí demokraté, a těmi nemyslím Demokratickou stranu, kteří se diktatuře Wall Streetu brání, jsou Evropany ponecháni svému osudu. Toto je ostuda Evropy, na kterou může sama doplatit, a zásadní rozdíl k situaci 60. až 80. let.
HN: Jste místopředsedou Českého mírového fóra. Proč se angažujete v mírovém hnutí?
Začnu takto. Protože v roce 1999 během bombardování Jugoslávie mírové hnutí žalostně selhalo, o čtyři roky později, když byl napadený Irák, se ještě jednou vzchopilo k masovému protestu, a od té doby coby politicky relevantní protiváha atlantickému militarismu fakticky neexistuje. Toto nastalé vakuum může mít pro Evropu a svět nedozírné následky, neboť nebezpečí válečného střetu nejen na Blízkém východě v Sýrii, ale i zde v Evropě na Ukrajině stoupá. USA cítí, že se doba jejich absolutní dominance ve světě chýlí ke konci a je otázkou, co s tím provedou. Zda se s tím smíří a uvolní cestu pro dosažení diplomatického konsenzu na základě racionality a mezinárodního práva, nebo jestli budou reagovat podle hesla »po nás potopa«. Momentálně si netroufám předpovídat, jestli se prosadí »realisté« v americké administrativě, tajných službách a armádě, pokud budeme předpokládat, že je jich tam dostatek a mají vůbec nějaký vliv, nebo »jestřábí neoconi« s jejich filozofií totální války.
V každém případě ve vzduchu visí příkaz bdělosti. Už jen z toho důvodu, že USA od dob občanské války v 19. století nepoznaly, co znamená válka na vlastním území. Američané válčili vždy někde jinde a i nyní se na eventuální konflikt preparuje Evropa coby nástupní území. Na toto se občany snaží upozorňovat naše České mírové fórum a zároveň spolu se zahraničními partnery budovat mezinárodní síť solidarity. Ve vzduchu je cítit střelný prach a lidé by si měli uvědomit, že jde především o osud náš a našich dětí.
HN: Kdybyste se zapojil do »pravdy a lásky« nebo činnosti různých spolků, které fedrují americkou politiku, například Evropských hodnot, byl byste určitě »v balíku«…
Pokud znáte můj životopis, potom víte, že jsem odmítal systémovou konformitu v době před Listopadem, jelikož jsem nebyl ochoten vypnout vlastní rozum. Tím jsem se řídil po příchodu do SRN i následně po listopadu 1989, a přesně tak činím i dnes. Nemohu být součástí duchovně-politického prostředí vykazujícího myšlenkové stereotypy, které se vyčítaly předlistopadovému režimu, jen s opačným znaménkem. Ten, kdo nazývá zabíjení lidí a ničení zemí pod vylhanými důvody humanitárním bombardováním, prostě stojí i se svými epigony na opačné straně barikády, než se nacházím já.
HN: A kameňák na závěr: jaký je rozdíl mezi přítomností amerických vojsk v evropských základnách dnes, a přítomností sovětských vojsk po roce 1968 u nás? Bylo-li Československo kdysi okupované, je dnes Německo (nebo Japonsko) podle této logiky také okupované?
No, v každém případě je to otázka na malou i velkou historickou studii, pokud bychom ji chtěli uchopit empiricky, nikoliv ideologicky. Jde o to, jaký rozdíl máme na mysli: mezinárodně-právní, politický nebo morální?
Co se Německa či Japonska týče, není odpověď tak jednoduchá, jak si mnozí představují. Obecně platí, že okupace cizím státem znamená faktickou ztrátu suverenity, a sice i za situace, ve které je suverenita okupovaného státu navenek formálně zachovaná. To byl případ Československa roku 1968. Nejde přitom jen o ústavu patřičného státu, ale i o mezinárodní smlouvy, politickou konstelaci a reálné mocenské struktury, které se mohou, ale nemusí krýt s ústavními institucemi státu. Obecně se tyto struktury ve stínu nazývají stay-behind.
Německo i Japonsko byly poražené státy, přítomnost cizích spojeneckých vojsk na jejich území byla formálně zdůvodněná výsledkem druhé světové války. To platilo jak pro západní, tak i východní Německo. Nejsem kompetentní na fundovanou právní analýzu, proto jen obecně. Po tzv. sjednocení a opětovném formálním nabytí státní suverenity (zde bych chtěl učinit malou vsuvku: mnozí právníci tuto formální suverenitu zpochybňují) sovětská vojska z východní části odešla, americká zůstala. Opakuji znovu: nejsem nyní schopen posoudit, zda na základě politické vůle Kohlovy vlády, kšeftu »trvalé základny za jednotu« nebo nějaké právní kličky, která by nějakým způsobem plnou suverenitu omezovala.
Faktem zůstává, že chování jak amerických, resp. britských tajných služeb, tak i americké armády na výše zmíněných základnách, a hlavně (ne)reakce německé strany na odposlechy skrze NSA, vykazuje známky omezené suverenity spolkových orgánů. Lze to interpretovat jako dobrovolnou politickou servilitu, nebo jako okupaci? Formálně, pokud pod tímto slovem rozumíme násilné vniknutí cizí armády na území suverénního státu bez vědomí legitimní vlády, asi ne. Jiná otázka by byla, do jaké míry lze hovořit o kvazi okupaci postavené na ekonomickém a politickém tlaku. Zde může být ukazatelem i chování cizí armády. V této souvislosti stále více mírových aktivistů protestujících například proti základně v Ramsteinu hovoří o okupantské mentalitě Američanů.
Pokud tedy platí znovunabytá suverenita Německa po smlouvě »2 plus 4« z roku 1990 bez nějakého skrytého dodatku, potom jsou Američané formálně hosty a každá jejich základna může být ve lhůtě 24 měsíců vypovězena. A to je záležitost politické vůle vlády a parlamentu, čímž se oklikou dostáváme zpětně k otázce, kdo a co ji formuje: vlastní přesvědčení, vůle většiny, nebo masivní nátlak cizí moci.
Za Haló noviny rozhovor vedla Monika Hoření
