15. 11. 2016
Ŕeč bude o našem (ne)právním státě a jeho dopadech na společnost a stát. Je všeobecně známá nespokojenost a kritika veřejnosti s naplňováním, či lépe řečeno nereálné existence této formy politického systému. Připomeňme si, co je „právní stát“ (podle Wikipedie):
Právní stát je právně-filosofický koncept státu (politického systému), ve kterém je právu podřízena veškerá státní moc, tedy stát který jedná v souladu s vlastním právním řádem. Předpokladem fungování právního státu je právní jistota, tedy zejména jednoznačnost a vymahatelnost práva a nezměnitelnostprávního řádu. Což znamená, že občan může od systému očekávat některé stálé hodnoty (například nezávislou soudní moc), neznamená to však, že nemůže docházet k dílčím změnám právního řádu. Právní stát je typický pro západní pojetí státu, práva a politiky moderní doby, počínaje osvícenstvím.
Právní stát v ČR jak je jeho forma výše popsána, však ve skutečnosti existuje pouze formálně, tedy jen jako, protože jej v praxi nikdo neuplatňuje a téměř všechno, co by měl stát jako právní stát řešit, se de facto neřeší. Princip právního státu vychází z pozitivistické představy, že text zákona může jednoznačně a dostatečně vyjádřit nějakou skutečnost. Ve skutečnosti mnoho zákonů klíčovými termíny odkazuje na značně komplikované společenské předporozumění, které však nemusí být přijímané obecně (např. dobré mravy, společenská nebezpečnost, veřejný pořádek atd.), nebo svěřuje faktické vymezení práv například úřadům nebo soudům. Ideálním příkladem takové nerozhodnosti, či spíše nezájmu legislativy a justičních orgánů je kauza ministra kultury Daniela Hermana.
Jistě mnoha čtenářům, resp. občanům je osobnost ministra kultrury vlády ČR Daniela Hermana dostatečně známa. Pokud ne, nebude od věci si tyto skutečnosti připomenout. Jakkoli by možná panu Hermanovi byla mj. (za jiných okolností) údajná přímá příbuznost s jistým Františkem Dobrovským, jinak bratra Josefa Dobrovského (nepochybně jde o historickou osobnost našich dějin) ke cti, dnes vzhledem ke všem skutečnostem, související s jeho jménem a jeho konáním, mu dělá ostudu. To jen tak na úvod.
Daniel Herman kromě toho, že vystudoval gymnázium, nastoupil na pedagogickou fakultu, kterou však po jednom roce opustil. V roce 1984 začal studovat teologickou fakultu v Litoměřicích, v roce 1989 byl vysvěcen na katolického kněze, vroce 2007 požádal o laicizaci, tedy o zproštění katolického kněžství a zde se začíná odvíjet jeho pozoruhodná životní anabáze. V této souvislosti není však od věci ještě zmínit, že jako katolický kněž vykonával řadu pozoruhodných či jinak významných funkcí, např. byl mluvčím České biskupské konference, mezi lety 2005–2007 pracoval na Lince pomoci v krizi při Policejním prezidiu České republiky. V r. 2010 byl zvolen ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů, aby v r.2013 byl Radou téhož ÚSTR pro špatné hospodaření se svěřenými finančními prostředky z funkce odvolán. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v hlavním městě Praze jako lídr KDU-ČSL a byl zvolen poslancem. V lednu 2014 se stal kandidátem KDU-ČSL na post ministra kultury ve vládě B. Sobotky a dne 29. ledna 2014 byl do této funkce jmenován.
Ale zpět k nedávné mimulosti a připomenout si nedávnou kauzu ministra Hermana se jjeho údajným „strýcem“ panem Jiřím Bradym z Kanady. Jak je všeobecně známo, pan Brady je Žid a jako takový byl se svou mladší sestrou odvlečen do koncentračního tábora (sestra jak známo, pobyt v koncentráku nepřežila). Je-li tedy pravdou, že je D. Herman synovcem pana Jiřího Bradyho, tedy jeho přímým příbuzným (o čemž jsou velké pochybnosti) Herman musí být rovněž židovského původu. Je-li tomu tak jak je tedy možné, že jako takový byl vysvěcen coby katolický kněz? Pokud se nemýlím, Žid může být jen rabínem, ale nikoli katolickým duchovním, protože židovský rabín vyznává Talmud , zatímco katolický kněz vyznává Bibli! To je další významná a pro veřejnost nevysvětlená záležitost a opět lze konstatovat, že na tyto skutečnosti nikdo z kompetentních justičních orgánů nereaguje nebo nepoukazuje, natož aby jej jako případ hodný pozornosti, řešil.
Z uvedeného tedy vyplývají dvě podstatné, velmi závažné skutečnosti. V prvním případě nevysvětlená Hermanova příbuznost vůči jeho údajnému strýci, kdy z logiky věci totiž vyplývá, že pan Herman nemůže být přímým synovcem pana Bradyho, protože J. Brady by mohl být jeho strýcem jen v případě, že by jeho otec byl bratrem, nebo jeho matka sestrou pana Jiří Bradyho. Skutečnost je však taková, že pan Brady měl pouze sestru, která ve svých 13 letech zahynula v koncentračním táboře, takže rovněž nemohla být příbuznou D. Hermana v přímém pokolení. Pokud je Daniel Herman nějak spřízněn s panem Jiřím Bradym, pak jen v případě, že otec pana Jiřího Bradyho měl bratra, který měl s manželkou dceru, která zřejmě byla či je matkou Daniela Hermana. To ovšem nevytváří příbuzenský vztah pana Hermana ve formě přímého synovce pan Jiřího Bradyho.
Tento příbuzenský vztah mezi ministrem Hermanem a panem Bradym, nese jednoznačně znaky tr. činu podvodu resp. veřejné kamufláže, přesto se dosud nikdo o tento závažný problém nazajímá, aby jej přijatelně vyjasnil či vyřešil, potažmo potrrestal. To vše nevzdory tomu, že toto podvodné jednání, tj. vydávání se pana Hermana za synovce pana Jiřího Bradyho a z toho plynoucí kauza „daj-li či nedaj-li (Bradymu) medaili“, vyvolala nejen politicko-veřejný skandál, ale hlavně závažné, trestuhodné obvinění a pomluvy na adresu prezidenta Zemana, který v souvislosti se smyšleným strýcem panem Bradym a Hermanovým přijetím dalajlámy byl veřejně viněn z toho, že údajné zrušení vyznamenání pana Bradyho měla být jeho pomsta za nedodržení údajného zákazu přijetí dalajlámy. V této věci bylo rovněž podáno trestní oznámení na ministra Hermana, věc je ve stavu šetření.
Další případ v souvislosti s osobou ministra kultury Hermana jsou známé skutečnosti, týkající se jeho otevřené podpoy a loajality k sudetoněmeckému landsmanšaftu. Jeho účast a zdravice na srazu SL v rámci vystoupení jménem vlády ČR, o které lživě a veřejně tvrdil, že ji měl údajně předem schválenou prezidentem Zemanem, zahájil úvodními slovy „milí krajané“, což je možné
považovat za porušení principů zahraniční, resp. státní politiky a překročení pravomocí člena vlády ČR. Svévolnou účastí na srazu SL prokázal, že je mu zřejmě košile sudeťáckého landsmanšaftu blížší, než český vlastenecký kabát.
Avšak kromě toho, že se o této nehoráznosti okrajově zajímali jen někteří levicoví opoziční politici v poslanecké sněmovně, tato nehoráznost rovněž prošla bez jakéhokoli zájmu kompetentních orgánů, tedy jak vlády, ÚS a pod.
Tyto provokativní a politicky neúnosné skutečnost nejsou zřejmě pro tyto orgány dost důležité a to přesto, že jednání pana ministra Hermana v obou jmenovaných případech jsou evidentně v rozporu nejen se zásadami mravní etiky a slušnosti, ale také výrazem jeho podlého a pokřiveného charakteru, ale především v rozporu se zásadami s platnými právními zásadami a normami, kodifikovanými Ústavou ČR, slibem ministra vlády, stejně jako předpokládanou osobní loajalitou, vlastenectvím a hrdostí z příslušnosti k českému národu. O eventuálním spáchání trestného činu, v lepším případě přestupku, ani nemluvě. Orgány státní moci a legislativa, tedy vláda, justice, soudy atd., které představují politickou formu právního státu jakoby existovaly jen pro mezinárodní orgány, ale pro vnitrostátní potřebu jsou téměř mrtvé. Obecný názor občanů je , že náš stát nedisponuje formou právního státu jako politického systému, ve kterém je právu podřízena veškerá státní moc, který by vždy jednal v souladu s vlastním právním řádem. To je na demokratickém režimu, který prý v ČR údajně existuje velmi, ale opravdu velmi zarážející, neřku-li zcela neúnosné. Nakonec přidávám pro ilustraci jeden z mnoha názorů občanů:
Je nezpochybnitelným faktem, že někteří, zdůrazňuji někteří, úředníci v institucích orgánů činných v trestním řízení vytvořili prokurátorsko-policejní systém. V něm vědomě, buď z vlastní hlouposti, anebo na objednávku, ničí desítky, možná stovky lidských osudů. Nejhorší je na tom to, že vše dělají bez jakékoliv trestní či jiné zodpovědnosti. Na zákonnost dohlížejí lidé, kteří se chovají nezákonně, ohýbají a nerespektují zákon. Není zde reálný funkční instrument či instituce, které by vás před tím ochránily. To není stav, který lze nazvat právním státem.
Žijeme ve zlomových dobách. Pokud je český stát a český národ ve zdraví přežije (nenalhávejme si – nelze vyloučit, že nás čeká něco jako osud Lužických Srbů nebo dokonce možná Palestinců), a pokud tu potom ještě zbudou nějací objektivní historici pak tito nezbytně musí dojít na základě poctivého analogického srovnání dobových faktů, shodných závažných charakteristik a reálných dopadů těchto událostí k závěru, že svými důsledky (viz výše) je 17. listopad 1989 i přes ty věky srovnatelný a to ve velké míře právě s oním osudným 8. listopadem 1620.. Podíváme-li se konečně pravdě do očí, potom bohužel nejde o nějaké vítězství lidu a národa ale naopak o jejich porážku, v tomto případě dokonce sebevraždu.
