Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Tak Turecko je definitivně mimo hru

$
0
0
Vidlák
25. 12. 2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com
 

Pamatujete, co jsem psal před rokem o sestřelení ruského bombardéru tureckou stíhačkou? Připomenu se.
Tvrdil jsem, že šlo o mistrovskou šachovou partii ze strany Ruska, která donutila tureckou vládu odkrýt karty. Myslím, že se to také stalo.
Podpora džihádu byla dál neudržitelná, nebe nad Sýrií se pro turecké letectvo uzavřelo, NATO nezasáhlo. 


Tvrdil jsem, že Rusko a Turecko mají dlouholeté společné vztahy plné válek i mírových smluv a přenesou se i přes jedno sestřelené letadlo, což se také stalo. Nic to nemění na tom, že sestřelení ruského letadla se stalo pro Turecko první prohranou partií po dlouhých letech úspěchů na poli velkého světa.

Pak přišla druhá těžká prohra. Mnohem horší,než ta první. Nezdařený vojenský puč. Zde nejde vůbec o to, kdo byl vlastně v právu a kdo je tam někde v Istanbulu horší variantou. I když tento střet vyhrál legitimní prezident – skorodiktátor Erdogan, nic to nemění na tom, že Turecko muselo ve obou případech zase prohrát.
Čistky v armádě, soudnictví a vůbec ve státní správě se táhnou dodnes a říkejte si co chcete, když tohle spustil kdysi Stalin, tak tu druhou světovou v první chvíli málem prohrál. Vsadím se, že v turecké armádě se teď dostávají do popředí především Erdoganovi řiťolezci a určitě se teď moc ohledů na jejich skutečnou vojenskou kvalifikaci nebere. Turecká armáda je v současnosti jen stínem své předchozí velikosti a schopností.
Státní správa na tom není o moc líp a i když bych věřil, že je ten Erdogan schopný, nějakou dobu to potrvá, než se uklidní jeho paranoia a bude mít pocit, že má vše pod kontrolou. Do té doby se budou udávat všichni navzájem a mezi službami drahému vůdci Osmanstva si určitě vyřizují své osobní účty.
Dnes máme třetí prohru. Vražda ruského velvyslance. Zastřelil ho policista. Normální policajt, který má služební zbraň, služební průkaz, složil určitě i nějaký místní slib pomáhat a chránit a ejhle – on je vlastně terorista od jakýchsi superdemokratických strážců Allepa nebo něčeho podobného.
Teď se bude vyšetřovat. Především se ukáže, že podobných sympatizantů syrského odboje, kurdské samostatnosti nebo jiných úkolů od Alláha je plná policie. Začne další kolo čistek. Možná se o nich nebude mluvit před novináři, ale ani z policie toho moc nezbude. Kariéru nastartují noví rektální alpinisté, ale potrvá roky, než se situace stabilizuje.
No, být Erdoganem, moc klidné spaní bych neměl a asi bych uvažoval jestli mi ta nová větší porce moci a samolibosti stála za to riziko. Od jisté doby dostává velikáš ránu za ranou a Turecko s velkou perspektivou a vznešenými obzory dědiců teritoria nemá moc daleko do bašárovské Sýrie. Bašár přežil a asi to už fakt vyhraje, ale už se nedožije, že by Sýrie byla stejně velkým regionálním hráčem jako před Arabským jarem.
Jak na takovou situaci reagují všichni vůdci, diktátoři a spasitelé? Většinou spustí nějakou další válku. Která je zatluče do bezvýznamnosti definitivně.
Nevím, jestli Erdogan zkusí něco podobného. Ale jsem si celkem jistý, že Turecko začalo právě kulhat na všechny nohy a pokud si nenechá zajít chuť na dobyvatelské plány, nemusí z něj také nic zůstat.

- - -


Za Karlem Čapkem aneb Boží hod jinak

$
0
0
Geordyn
25. 12. 2016 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com

 

Je 25.prosinec, den odchodu jednoho z našich významných spisovatelů, Karla Čapka.

Stalo se to v době vánočních svátků v roce 1938. V době našeho největšího národního ponížení, po zradě našich tehdejších spojenců – Francouzské republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, v nacistickém Mnichově. S přímou, velkou a neodpustitelnou usilovnost německého obyvatelstva bývalé Republiky československé. Mnichovská tragedie poznamenala český národ po všech stránkách až dodnes. A stále toto trauma nás drtí svou podlostí tehdejších aktérů – nejen Britů, Francouzů, Němců, Italů a těch, kterým s e tehdy znelíbilo žít ve společném státě s Čechy a Slováky….


I dnes touto fanglí zrady mávají ti, kterým nestačilo šedesát milionů lidských životů ve druhé světové válce, která byla v každém případě pokračováním té první / deset milionů ztracených lidských životů /.

Fangličkáři kryjící se tu funkcí ministra /jak příznačné, že KULTURY!!!/, tu funkcí tak zvané „neziskové“ organizace, kterých je u nás i jinde ve světě se stejným úkolem – zradit, mnoho. Za jidášský groš.

Několik dnů před 25. prosincem 1938, volal telefonem Čapkův dobrý známý : “ Co je s Vámi Čapku ?“

Dostal od mistra povídek, cestopisů, románů a divadelních her i výborného fotografa, tuto odpověď : „Umřel mi svět !!“

Mistr pera, pronásledován – přímo štván tehdejším tiskem druhé republiky, který vinil Čapka spoluúčastí za krach státní politiky prezidenta Eduarda Beneše vůči rozpínavosti nacistů německých i jejich páté kolony v Čechách i Moravě – henleinovců a na Slovensku a Podkarpatské Rusi jim podobných hlinkovců.

Nejen jako vždy prodejný tisk, se takto hanebně projevoval. Dokonce poštvaní jacísi studenti / jak dobové /, neváhali a před bytem Čapka vyřvávali svou zášť.

Mistr zemřel, oslaben tím vším a po slabém nachlazení na zápal plic. Gestapo ho nedostalo, jen jeho bratra Josefa – malíře a autora pohádek, kterého nacisti zahubili v koncentračním táboře těsně před koncem války.

Vzpomínky na tuto dobu nemohu mít, protože v té době mne maminka nosila v peřince.

Ale po osmi letech a později jsem v naší maličké vesnické knihovně přečetl kde co. V každé knížce byl na několika stránkách vždy razítkem otištěný nápis :

JSEM ČESKÁ KNIHA
POSILOVALA JSEM NÁROD V TĚŽKÝCH DOBÁCH
PROTO MNE ŠETŘI
DĚKUJI

V mé osobní knihovně je řada knih Čapkových. Karla i Josefa. Z jedné z nich, vydané v r. 1987 slavnou edicí Máj, patřící vydavatelství Mladá fronta – blahé paměti, Vám čtenářům Kosy, s dovolením vlka, přetisknu úvod Miloše Pohorského, který za mne dokonale ocení spisovatele lépe, než bych to dokázal já.
„Od šedivého prosincového dne v tragickém roce 1938, kdy vzal Čapek naposledy do ruky pero, už uplynulo pomalu padesát let. Z odstupu času, poznamenaného tolika převratnými událostmi, jako by však byla významnost této umělecké osobnosti ještě zřetelnější a viditelnější.
Život a dílo spisovatele Karla Čapka mají v české kultuře a v dějinách naší literatury opravdu zvláštní místo. Čapek začínal těsně před první světovou válkou. Tehdy ještě společně s bratrem Josefem, jenž se potom stal významným malířem, a pohromadě s dalšími vrstevníky hledali nové umělecké možnosti, protože ke starým formám, jež souvisely s výchovnými úkoly umění ve službách národně osvobozovacích programů a se snahami vyvolávat pokud možno podrobnou iluzí zobrazované reality, se už ztrácela důvěra. Válka však všechny snahy po generační soudržnosti rozdrobila, takže Čapek pak zůstával vlastně osamocený a navždycky stigmatizovaný katastrofou. Nikdy ho nepřestávala trápit představa, že by krásný a romantický pozemský svět a lidský život, od nepaměti zušlechťovaný prací, myšlením a kulturou, mohly být zničeny. Nikdy nad tím nepřestával pociťovat úzkost. Na válku jako na výchozí bod svého života a tvorby však reagoval jinak než třeba následující generace Nezvalova a Wolkerova. Zatímco většina mladších autorů, přicházejících do literatury po vzniku samostatné republiky, snila o tom, jak v podstatných věcech proměnit společnost ( byli totiž rozčarováni starou dobou, upínali se k revolučním nadějím a strhoval je pochod zástupů slibující vykoupení z individualismu), Karel Čapek byl vůči společným programům i vůči revolučním ideím skeptický. Záchranu života hledal v lidském srdci. Myslel neustále na člověka jako na jednotlivce. Přál si pomáhat lidem jako dobrý praktický lékař. Přidržoval se životních hodnot vycházejících z humanistických tradic – a jejich nedostatečnost a pád potom na konci meziválečného období, v předvečer války, pociťoval i jako svou osobní tragedii. Skončil zároveň s nimi.
V rozsáhlém literárním díle, zahrnujícím povídky a romány, bohatou tvorbu žurnalistickou a dramata, překlady a studie, vytvořil Karel Čapek zvláštní a originální umělecký „svět“. Stále jako by unikal do romantických dálek – snem a utopií, hravou fantazií a ironií, lyrismem touhy a melancholie – a přitom se až úporně přidržoval dané chvíle a dané životní situace a počítal s aktuálními potřebami a zájmy. Svou tvorbu s nimi chtěl Čapek i prakticky spojovat.Tento „svět“, zachycený osobitým jazykovým stylem, moderními tvary a jako podobenství současnosti, nepřestává čtenáře zajímat a vzrušovat. Zřejmě proto, že v něm vládne spisovatelova schopnost navazovat důvěrný a zvídavý kontakt s nejobyčejnějšími, nejprostšími věcmi, s jejich poezií a s jejich tajemstvím, s všedními lidskými starostmi, obavami a potěšeními, že se v něm promítá pokorná úcta, láska a obdiv, že v něm zaznívá pořád citově rozjitřená a intelektuálně bystrá úvaha o tom, jak člověku pomáhat, jak si člověk osvojuje svět, jak se sbližuje s druhými lidmi, a varování před nebezpečími, která zneklidňují lidstvo.
Jedinečnost Čapkovy osobnosti a tvorby je dosvědčována rovněž stále připomínaným významem pro kulturu světovou. Z české meziválečné literatury získal největší jméno, ovšemže vedle Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, právě Karel Čapek. Ve dvacátých letech ho nejprve proslavila jeho dramata, a Čapkem použité slovo „robot“ přešlo z jeho hry RUR dokonce do některých cizích řečí jako označení stroje podobného člověku. Později, zejména ve třicátých letech, byl známý nejenom jako prozaik a dramatik, který se dovede pozorně dívat kolem sebe a vyprávět o problémech soudobého člověka a lidstva, ale i jako reprezentant demokratické kultury evropských národů ohrožených fašismem.
Tuto jedinečnost potvrzuje i trvalý zájem čtenářů doma. Karel Čapek se vydává a čte. Jeho knížky lákají, aby se s nimi současníci znovu a znovu vyrovnávali, a mnohé stránky jeho díla vidíme dnes dokonce jasněji než v době, kdy se objevovaly poprvé. Čapek zůstává jako velký český slovesný umělec mnohostranného nadání, vynikající širokým vzděláním, schopností nacházet na nejrůznějších věcech a lidech kolem nás nové stránky a nové souvislosti, jako spisovatel s nápaditou obrazotvorností, s čerstvými smysly a s rozmanitou životní zkušeností, jako básník, který v každé větě dovede překvapit něčím nečekaným. Literární dílo Karla Čapka prostě nepřestává „žít“, abychom užili slova, které zpravidla označuje tu zvláštní formu existence starších literárních děl, když z nich určité slovo, obraz, myšlenka, motiv nebo postava přes proměny času setrvávají v paměti národní kultury. Zůstávají zřejmě proto, že v nich je obsaženo něco, co i dnešního člověka může zajímat.“

Tak toto byl úvod, který napsal pan Miloš Pohorský. Uspořádal a tímto úvodem otevřel Výbor z díla Karla Čapka, který nazval Pozdravy. Jde o rozsáhlý výbor z díla mistrova. Povídky, cestopisy doplněné autorem jedinečnými perokresbami a uzavírá ji hra o třech dějstvích MATKA. Ze které přidám strhující závěr, který hovoří naprostou současností k nám, žijícím ve století jedenadvacátém.

Ženský hlas v ampliónu Slyšte, slyšte, slyšte ! Voláme k amliónu celý svět ! Voláme lidi ! Nepřátelská letadla napadla dnes vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem…..roztrháno.

Matka Co říkáš ? Děti ? Copak někdo zabíjí děti ?

Toni hledá na mapě. Kde to je….. kde to je….

Matka stojí jako zkamenělá. Děti ! Malé usmrkané děti !

Ticho.

Matka strhne se stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu.
S velkým gestem. Jdi !


O p o n a

Dnes máme Boží hod! Copak někdo zabíjí děti?

Oskar Krejčí: Občan a/nebo vlastenec? Je zde protiklad?

$
0
0
25. 12. 2016      První zprávy (rozhovor)
Co vy pokládám za nejzajímavější jev v politice končícího roku? Nástup populismu a nové pravice.
PZ: To zní téměř hrozivě. Jsou vánoční svátky, nemohl byste být optimističtější? Nevidíte nějaké světýlko naděje?
Nechci nikoho strašit. Především je třeba zdůraznit, že ani populismus, ani nová pravice nejsou tím, co tvrdí liberální propaganda a s ní spojená mainstreamová média.

PZ: Chcete říci, že se populismu a nové pravice nemáme bát?

Populismus je stále opakovaná vzpoura proti establishmentu. I když se většina lidí v populistických politicích brzy po jejich volebních vítězstvích zklame, znovu a znovu budou povstávat další politici s populistickými hesly. A těm schopnějším opět lidé rádi uvěří – protože establishment, tedy současné sociální a kádrové uspořádání vrcholu moci, je nespravedlivé a mnohým lidem škodí.

PZ: Proč se lidé v populistických politicích nutně zklamou?

Populisté hledají řešení v rámci systému, konkrétně v kádrových proměnách na vrcholu politické struktury kapitalistického státu. Jenže kapitalismus je společenský řád, který z úspěšných populistů vyrobí nový sobecký a krátkozraký establishment. Chtěl bych dodat, že toto nemusí být cílem populistických politiků, mnozí z nich upřímně věří, že změna politiků znamená změnu režimu. Navíc populismus některé proměny, třeba v zahraniční politice, může přinést. Alespoň dočasně.

PZ: Ani nová pravice podle vás neznamená takové nebezpečí, jaké kreslí takzvaná velká média?
Nová pravice je málo prostudovaný fenomén. Je to dáno především tím, že oficiální politická teorie oddaně dodržuje linii ignorovat novou pravici či ji prostě pomlouvat. Podle zásady, když to není liberalismus, tak je to špatně. A tak díky liberálnímu propagandistickému nánosu je třeba především říci, co nová pravice není. Není to fašismus. Nová pravice je, trochu zjednodušeně řečeno, „liberalismus +“. Tím „plus“ je vlastenectví, někdy nacionalismus.

PZ: To jste mne příliš neuklidnil. A hádám, že ani mnoho našich čtenářů.

Ať si to liberálové přejí, nebo nepřejí, vlastenectví je jedním z přirozených rozměrů moderní politiky. Přirozený v tom smyslu, že popírání národního rozměru politiky pociťuje velké množství lidí jako omezování svobody. Proto jsou pro humanistu občanský a národní princip neoddělitelné. Tvrdit, že národní princip je překonaný, nebo dokonce že je v protikladu ideji občanství, je nepochopení reality sociálního a politického života.

Liberální postmoderna národní pojetí odhodila. Chorobou liberalismu je jednorozměrné pojetí člověka. Ve své klasické podobě viděl liberalismus jen člověka ekonomického – úspěšného nebo neúspěšného podnikatele. Dnes „levicový liberalismus“ vidí člověka jen jako občana. V obou případech popírá kolektivní identity, člověk je definován jako podnikatel-individualista, nebo občan-individualista. Jenže každý člověk má i svůj národní a sociálně-třídní rozměr. Velice snadno se dá dosáhnout toho, že neúspěšný podnikatel či ublížený občan si uvědomí svoji národní a sociální identitu. A někdy ji přecení. Naopak ti úspěšní z pražské kavárny nebo České televize svoji národní a sociální identitu nemusejí pociťovat jako součást svého osobního prožitku svobody či nesvobody. Zvláště když nejsou nadáni schopností vcítit se do problémů jiných lidí, a navíc ještě umějí dobře anglicky. Takto se v posledních letech vytvořil liberální slepotou prostor pro populismus a pro novu pravici. Když se soustředíte na zájmy menšin a ignorujete zájmy většiny, jak to dělá takzvaný levicový liberalismus, najde si většina jiné reprezentanty. Což je ještě urychlováno, pokud jsou zájmy menšin prezentovány politickou a mediální byrokracií s náležitou arogancí a s těžko přehlédnutelným nádechem nevkusného exhibicionismu.

PZ: Z vašich slov by se mohlo zdát, že stačí zařadit do hesláře politických stran vlastenectví, a lidé budou spokojeni.

Jenže všechno se dá nešetrnou horlivostí pokazit a zdiskreditovat. Občanský princip v podmínkách kapitalismu snadno zdeformujete tím, že některé zájmy profinancujete více než jiné. Tak probíhá oligarchizace liberální demokracie – stačí si koupit média a nejschopnější reklamní agentury, a změníte občany na duchovní otroky. Nebo v zahraničí posílíte rozpočet vybraných nevládních organizací a think tanků. Nejen na Ukrajině. Obdobnou degenerací je například spojení národního principu s korporativismem, podřízení občanských a sociálních práv nacionalismu – a můžete vyrobit fašismus. Další krok od humanismu do propasti zvrácené iracionality a fanatismu pak směřuje k nahrazení obrazu sociálního rozměru politiky biologií – k rasismu.

A je tu ještě jeden problém spojený s právem národa na stát. OSN má 192 členských států, vedle nichž ještě existuje přibližně deset politických útvarů, které sice vykazují částečnou suverenitu, ale mezinárodní společenství je neuznává jako státy – například Kosovo, Tchaj-wan, Jižní Osetie. Nemáme dnes prostor zdržovat se definicí národa, ale můžeme říci, že jedním z všeobecně uznávaných znaků národa je jazyk. A etnografové tvrdí, že ve světě existuje téměř sedm tisíc jazyků. K číslu 200 se – velmi obtížně – přiblížíte jen tehdy, když za státotvorné národy uznáte pouze ty, jejichž jazyk užívá jako mateřský víc než milion lidí. To by nás mohlo trochu uklidnit. Jenže na mapě světa naleznete jen několik států, v nichž nejsou významné národnostní menšiny. Málo hranic mezi státy by zůstalo na svém místě, kdyby se důsledně uplatňovala zásada práva národů na sebeurčení. A nestalo se často v dějinách, že by se hranice států měnily bez války. Proto je třeba i národní ideu brát jako jeden z několika významných principů – je-li člověk definován především, nebo dokonce pouze jako příslušník národa, snadno se vlastenectví přetaví v nacionalismus či šovinismus, nadřazovaní vlastního národa nad ostatní národy. Zdá se, že jediné humanistické naplnění ideje práva národů na sebeurčení je v představě národně-kulturní autonomie v rámci světového státu.

PZ: Jestli jsem vás správně pochopil, pak jednou z nezávažnějších chyb liberalismu je to, že nevidí význam národa.

Ano. Ale někdy se mi zdá, že je to ještě komplikovanější. Mnozí liberálové vidí tento problém, ale buď jeho význam nechápou, nebo pokrytecky zavírají oči. Jsou Vánoce, je třeba pamatovat na ty, kterým se nedaří, a na ty, kterým je ubližováno. Uvedu příklad – není z dálky, je z Evropské unie. Začátkem prosince jsme si připomněli čtvrt století od podpisu Bělověžských dohod mezi Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem, které vedly k rozpuštění Sovětského svazu. Nově vzniklé státy byly vytvořeny na etnickém principu, ale v původních vnitrostátních sovětských administrativních hranicích. Ty však mnohdy etnický princip nerespektovaly. Specifickým problémem se stalo Pobaltí, přesněji řečeno dvě tamní republiky – Estonsko a Lotyšsko. Ty využily získané svobody k tomu, aby omezily občanská práva těm, koho vyhlásily za okupanty či jejich potomky. Za ty byli prohlášeni lidé, kteří se na území Estonska a Lotyšska přistěhovali po připojení těchto zemí k Sovětskému svazu v roce 1940.

Byla stanovena pravidla, jak občanství nových států obdržet, přičemž pro některé, zvláště starší lidi, se tato pravidla ukázala za hranicí jejich možností. Z přibližně milionu takto vytvořených neobčanů – lidí, kteří v minulosti měli občanství zaniklého Sovětského svazu a nové nikde nezískali – jich podle oficiálních údajů v současnosti v Lotyšku žije přes 252 tisíc (11,8 % obyvatel) a v Estonsku více než 81 tisíc (9,7 % obyvatel). Většina neobčanů jsou Rusové, ale nejen ti. V případě Lotyšska tvoří Rusové 65,5 % neobčanů, 13,7 % jsou Bělorusové, 9,7 % Ukrajinci, 3,5 % Poláci a 2,5 % Litevci.

PZ: Litevci? Ve své charakteristice jste ze seznamu pobaltských zemí Litvu vynechal. Proč?
Tam institut neobčanů po rozpadu SSSR nezavedli. A proč? Důvod je prostý: tamní stranické a státní orgány si po připojení k Sovětovému svazu nepřály migranty, a tak je počet Rusů v této zemi menší. Počátkem tohoto desetiletí tvořili etničtí Rusové v Litvě 5,8 % obyvatelstva, zatímco v Lotyšsku 26,9 % tamního obyvatelstva.

Podstatné však je něco jiného. Neobčan nesmí volit a být volen, nesmí být zaměstnán u policie nebo jako učitel a podobně. Podléhá také jinému vízovému režimu, a to i pokud se jedná o vstup do našich zemí, tedy do Česka a na Slovensko. To vše se děje nejen 25 let po rozpadu Sovětského svazu, ale hlavně víc než deset let po vstupu Lotyšska a Estonska do Evropské unie a do NATO. Někdo by mohl říci, že západním liberálům nevadí porušování lidských práv, když se omezování svobody týká Rusů. Dovedete si představit, jak by Brusel křičel, kdyby například v Makedonii zavedli statut neobčana pro tamní Albánce? Komu vadilo vyhnání Srbů z Kosova?

PZ: Chcete naznačit, že porušování lidských práv nevadí, když se jedná o Slovany?

Vskutku to tak vypadá. Ale nic se nesmí přehánět, nikdo není bez viny: když se podíváte na seznam státníků, kteří před 25 lety podepsali Bělověžské dohody, zjistíte, že Sovětský svaz rozebrali Slované. Jestliže se v tomto světě z vlastní viny neumíte bránit, neměl byste fňukat, že je vám ubližováno. Na druhé straně by se neměl nikdo divit, že se Rusové necítí komfortně ve světě, kde Západ pokrytecky a bez uzardění praktikuje politiku dvojího metru.

PZ: To mě přivádí k obecné otázce hodné blížícímu se konci roku. Co bychom měli chtít od politiky, nebo přesněji, od státníků?

Spravedlnost, stabilitu a sociálně-ekonomický rozvoj. Sociální zahrnuje i přátelský k životnímu prostředí. To vše vyžaduje vyvážení občanského, národního a sociálně-třídního principu. Žádný z nich nesmí být zapomenut a zároveň je třeba vidět, že se tyto principy mohou velice snadno dostat do rozporu. Každé místo na světě i každý čas vyžaduje osobitou a stále se měnící rovnováhu těchto principů.

PZ: Existuje nějaké pojmenování takovéto rovnováhy? Bezejmenné cíle nejsou reálné, nejen v politice.

Podle mne je to spojení socialismu, demokracie a vlastenectví. Ale mohu se mýlit, nebylo by to poprvé. A nejen o Vánocích.

Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda

Za co můžeme být vděční

$
0
0
Erik Best
23. 12. 2016  Fleet Sheet Final Word - Friday Edition

Vánoce jsou obdobím lásky, klidu a rodinné pohody, kdy můžeme být vděční za všechno, co nám uplynulý rok přinesl. Letos jsou však také obdobím nejistoty, zvýšených bezpečnostních hrozeb a dalšího omezování osobních svobod. Neblaze jsme se letos přiblížili stavu, kdy osobní štěstí a úspěchy přebíjí dění, na které nemáme vliv.



Můžeme snad být vděční za to, že situace není ještě o poznání horší. Bez ohledu na početné války, které vedeme, a snahu některých vyvolat další, se k nám bitevní pole ještě nedostalo. Bez ohledu na perverzní politiku centrálních bank světové měny stále drží. Bez ohledu na bezbřehé okrádání kriminálními elitami státy ještě jakž takž fungují.

Trend je jasný a možná nezvratitelný, můžeme ale být vděční, že naši politici, bankéři, novináři a experti ještě nedosáhli svého. Máme čas jim říct, co si o tom všem myslíme.

Máme ještě čas rozhodnout se, jestli chceme zachránit svou civilizaci. Pokud ano, bude si to od nás všech vyžadovat oběti. Budeme muset akceptovat, že vinu za současný stav nese každý z nás, i když někteří podstatně více než jiní.

Můžeme být vděční za vánoční pohodu a příležitost zamyslet se nad tím, jak reagovat na nastalou situaci ve světě i doma.


- - -


Německo zavádí „cenzurní“ úřad pro boj s dezinformacemi

$
0
0

Německo zavádí „cenzurní“ úřad pro boj s dezinformacemi






- mp -
25. 12. 2016  Die Freie Welt, překlad První zprávy
 
Naše ministerstva vnitra, obrany a zahraničí oznámila před více jak měsícem založení „jednotek“ pro boj s propagandou a jak by řekl klasik „zase jsme o krok před nimi“, neboť v Německu se informace o založení cenzurního úřadu objevila až nyní. 

Merkelové vláda plánuje zřídit úřad na ochranu před nepravdivými zprávami. V úřadu, který má podléhat ministerstvu vnitra bude pracovat 500 úředníků.

Zprávu o úmyslu zřízení !cenzurního“ úřadu oznámil německý ministr vnitra Thomas de Maizière.

„Ústavou zaručená svoboda projevu a svoboda tisku je v této zemi velmi ohrožená. Ministerstvo vnitra plánuje založit 'cenzurní monstrum'“, upozorňuje Bernhard Rohleder, předseda sdružení IT.

Vláda Angely Merkelové je v poslední době podrobena hlasité kritice za svoji chybnou a mnohdy i protiprávní politiku.

Kritické informace přinášejí tzv. alternativní média a podle vládních činitelů to nejsou vždy „kvalitní média“. Lidé hledají rozmanitost ve zprávách, které se také šíří po sociálních sítích.

Ale německá vláda má na tuto „informovanost“ svůj názor: Vzhledem k tomu, že je „obtížné politicky komplexně informovat občany, chce mnoho členů Merkelové vlády tyto alternativní média a zprávy z nich cenzurovat. Ministr vnitra v nejbližší době navrhne založení Úřadu pro boj s dezinformacemi.

Jak je uvedeno ve zprávě ministerstva vnitra, rozhodnutí, které zprávy mohou být označeny jako nesprávné, bude vydávat spolkový tiskový úřad.

Zvláště "s ohledem na blížící se volby by mělo být vše provedeno velmi rychle," uvádí se ve zprávě.

Shrnuto: Kritika by měla být diskriminována a to z peněz daňových poplatníků.

Jak již pro Prvnizpravy.cz uvedl v komentáři Jaroslav Bašta, "Demokracie a liberální demokracie? Asi jako kazajka a svěrací kazajka". Tato variace na starý vtip z doby totality (tehdy šlo o rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií) mi vytanul na mysli, když jsem s děsem v očích sledoval vystoupení českých ministrů obrany a vnitra na téma boje proti ruské propagandě.
 
Připadal jsem si jako bych omládl o více než čtyřicet let a vrátil se do doby, kdy z televizních obrazovek a z rozhlasu se dnes a denně nesla varování před působením štvavých vysílaček a nepřátelských ideo – diverzních centrál. Jediný rozdíl je v tom, že tenkrát nás ohrožovaly ze Západu, kdežto dnes jsou ti zlí imperialisti na Východě, v Moskvě a Pekingu.

- - -

Související:Zbořil: Dochází k závažnému omezení individuálních lidských práv

Sergej Glazjev: "Stojíme na prahu zásadně nového modelu globálních ekonomických vztahů"

$
0
0

Sergej Glazjev, German Napolský
25. 12. 2016     zdroj a zdroj
Příchod Donalda Trumpa, zřeknutí se Spojenými státy Transatlantického partnerství může přehoupnout EU, nebo alespoň část jejích nejsamostatnějších členů, směrem k Rusku, k Euroasijské unii. O tom, co máme společného, v čem jsou rozdíly, jaké jsou vyhlídky, hovořil s Vojensko-průmyslovým kurýrem prezidentův poradce Sergej Glazjev.


Sergeji Jurjeviči, můžeme nyní porovnat ekonomiku Euroasijské a Evropské unie?

"Jsou hnací motory hospodářského růstu, které leží mimo zemi, ale jsou pro nás velmi důležité"

Nemůže být nic jednoduššího. Vezměte statistiku, srovnejte parametry. Nejvýznamnějším rozdílem je výše úrokových sazeb. V Evropské unii jsou na nule a je otevřený přístup k úvěrům. My máme rekordní úroky na světě. Proto tam, i přes některé potíže, pokračuje modernizace a zavádění nových technologií, aktivně se rozvíjejí inženýrské školy. Ale u nás je kvůli přemrštěným úrokovým sazbám vědecky náročný průmysl pouze na rozpočtových objednávkách, což vede ke zvyšujícímu se technologickému zaostávání.

V Evropě se zformovala rozpočtová politika v zájmu rozvoje, tři čtvrtiny výdajů jdou na podporu vzdělání, vědy a ekonomiky. My, bohužel, stále ještě žijeme podle modelu z období před sto lety, kdy hlavní prostředky jsou vynakládány na byrokracii, na to, co je nazýváno policejním státem a na rozvoj nezůstává víc než čtvrtina výdajů.

Zejména ve finanční, úvěrové, daňové a rozpočtové rovině spočívá hlavní rozdíl mezi EU a EAEU. Přičemž v Evropě jsou daně vesměs na superbohaté, v podstatě na nadspotřebu, u nás jsou na výrobu. Náš reálný sektor žije v mnohem horších podmínkách, než je tomu u konkurentů. Proto je taková bilance obchodu s Evropou: vyvážíme suroviny a dostáváme hotové výrobky. Protože výroba je u nás dražší, půjčky jsou nedostupné, daně vyšší.

Jaké jsou podle vašeho názoru optimální výdaje na mocenské struktury, na obranu?

Nesmíme dělit rozpočet do funkčních oblastí, ale koordinovat ho se zájmy rozvoje. Když jsou finanční prostředky vynakládány na udržování byrokratického aparátu - je to jedna věc. Další věc je, když se vydávají na vědu v rámci obrany. Na to je třeba vynakládat víc než nyní, mnohem víc, abychom byli konkurenceschopní, vždyť to je zároveň financování vědeckého a technologického pokroku. Máme nadměrné výdaje na byrokracii, počet úředníků na jednotku hrubého domácího produktu je patrně nejvyšší na světě, desetkrát více, než tomu bylo v Sovětském svazu. Toto je nutné snižovat a zvyšovat náklady na rozvoj. Měly by tvořit minimálně dvě třetiny rozpočtu. A dnes tvoří asi čtvrtinu. Především je nutné zvýšit dotace na vědu - asi třikrát, aby to odpovídalo mezinárodním standardům. Na vzdělání bychom měli vydávat jedenapůlkrát více než nyní, na zdravotní péči dvakrát. Potom se přiblížíme ke světovému průměru.

Může se Euroasijská ekonomická unie realizovat bez Ukrajiny?

Bude se realizovat v každém případě. S Ukrajinou by samozřejmě byl větší ekonomický prostor, vyšší konkurenceschopnost, mocnější synergie.

Jaká je role EAEU v dnešním světě?

Co, hned mluvit o světě? V první řadě je významná její role v naší ekonomice. Je to obrovský společný trh, v němž dosahuje Rusko asi 80 procent objemu výroby. Každý členský stát - Kazachstán, Bělorusko, Arménie, Kirgizie - má své silné stránky. Jejich spojení nám umožňuje obnovovat tu spolupráci, která byla dříve, vytvářet nové společné projekty, realizovat investice v obecném zájmu a tím zvyšovat ekonomickou aktivitu. To poskytuje dodatečné konkurenční výhody.

Mohu říci, že ihned po vytvoření celní unie a odstranění příslušných překážek se objem vzájemného obchodu zvýšil jedenapůlkrát pouze během jednoho roku. Dnes se na pozadí všeobecného poklesu obratu zboží tato tendence zachovává a je pro nás perspektivním a důležitým směrem vývoje.

Jsou hybné motory hospodářského růstu, které leží mimo zemi, ale jsou pro nás velmi důležité, například běloruské zemědělské strojírenství, které se kompletuje ruskými motory a dalšími komponenty. Tento příklad ukazuje, že jakýkoli úspěch v každé z našich zemí je plusem pro všechny.

Čím je pro Rusko ještě výhodný obchod se členy EAEU a co je připraveno kupovat?

Máme zde velký prostor pro práci, protože podíl vzájemného obchodu, pokud mluvíme o Rusku, je jen 13 procent, ale v Bělorusku je to asi polovina. A tento ekonomický model ukazuje, jak je možno využít euroasijskou integraci, absenci celních hranic.

V ruské ekonomice je udržována příliš vysoká orientace na těžební průmysl, chemické suroviny, na jejichž účet připadá většina obratu zboží nejen v oblasti zahraničního obchodu, ale také v rámci EAEU. Proto je nutno klást důraz na rozvoj strojírenství a dalších high-tech odvětví, kde ještě existuje vytvořená základna, zaměřená na celý bývalý Sovětský svaz, ale kvůli poklesu rozsahu výroby nemohou udržovat patřičnou rentabilitu.

Například náš letecký průmysl pracoval pro třetinu světa, ale dnes, vidíte, dokonce tak velké území, jako je Ruská federace, nestačí, aby se vytížily kapacity. Současná ekonomika je zaměřena na světový trh, ale dokud si na něm neosvojíte svůj vlastní prostor, nelze se vyhnout konkurenci. Musíme se nejdříve trénovat na společném ekonomickém prostoru.

Obecně lze říci, že éra liberální globalizace je u konce. Zvolený americký prezident oznámil odmítnutí podpisu dohody o partnerství a investicích s Evropskou unií, oznámil vystoupení USA z TTP. To znamená, že další pokusy vnucování odstranění hranic, nahánění všech pod standardy Mezinárodního měnového fondu již nemají efekt, nezabezpečují ekonomický růst dokonce ani ve Spojených státech. Stojíme na prahu vytvoření zásadně nového modelu globálních ekonomických vztahů, kde je restaurován význam národní suverenity, kde každý stát se snaží realizovat maximum svých konkurenčních výhod.

U nás v EAEU je realizována konkurence jurisdikcí. Proto, že evropská integrace, podle jejíhož vzoru jsme začali budovat svou unii, se nyní ukazuje jako rigidní byrokratické impérium. Tato rigidnost vede ke křehkosti, absenci flexibility, nedostatku respektu k národním odlišnostem. Pokus "formovat všechny podle jednoho mustru" už vedl k tomu, že Velká Británie opouští Evropskou unii. To je jen začátek. Evropská unie se bude muset buď decentralizovat nebo se rozpadnout.

Na tomto pozadí je naše euroasijská integrace organičtější, bere v úvahu osobitost zemí, spojujeme pouze ekonomické prostory, aniž bychom se snažili unifikovat politické systémy, nemícháme se do fiskální politiky, nevytváříme měnovou unii. Spojujeme pouze ty funkcionály regulace ekonomiky, u nichž se předpokládá celková výhoda díky většímu rozsahu výroby, kooperaci, spojení konkurenčních výhod. Tento euroasijský model je dnes atraktivnější a slibnější než rigidní byrokratická struktura EU, založená na donucení.

Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová  

USA chce příští měsíc rozmístit 4 000 vojáků k ruským hranicím

$
0
0

Whitney Webb
25. 12. 2016 TA, překlad NWOO
Nasazení vojáků se shoduje s rozmístěním 300 000 vojáků NATO, kteří jsou od minulého měsíce „ve stavu vysoké pohotovosti“. Je to snad náznak toho, že studená válka 2.0 může přerůst v opravdovou? 



Od té doby, co se vztahy mezi Ruskem a USA v roce 2014 přiostřily, napětí téměř přerostlo únosnou mez při více příležitostech. Nicméně nedávné akce armád NATO a USA společně s nárůstem protiruské propagandy v celém západním světě naznačují, že toto napětí se bude v dalších měsících pouze stupňovat.

Minulý pátek nové americké tanky a obrněné vozy přijely do Nizozemska, kde budou umístěny ve skladovacím zařízení v provincii Limburg, aby sloužily jako součást armádního „strategicky předsunutého krizového válečného skladu“. Tyto tanky a další vojenskou techniku má používat americká armáda – konkrétně 4 000 amerických vojáků a kolem 2 000 vojenských vozidel, rozmístěných podél ruských hranic, jejichž nasazení bylo nedávno oznámeno. Rozmístěním vojsk byl porušen Zakládající akt o vztazích a spolupráci mezi Ruskem a NATO z roku 1997, v němž se uvádí, že NATO nebude usilovat o „další stálé rozmístění velkých pozemních bojových jednotek“ ve státech v těsné blízkosti Ruska.

Vojáci a vozidla budou rozmístěni na rotačním, avšak stálém základě, v několika zemích, hraničících s Ruskem, jako je Polsko, Rumunsko, Bulharsko a pobaltské státy. Avšak nejvíce provokativní aspekt z celého tohoto nasazení bylo rozmístění amerického praporu v Polsku, v blízkosti hranic s Kaliningradem, ruské enklávy v Pobaltí. Toto nasazení je součástí plánu na nové výdaje (v hodnotě 3,4 miliardy dolarů) za účelem zesílení ozbrojených sil NATO v Evropě, který byl povolen zákonem schvalujícím národní obranu z roku 2016 (NDAA). Americká armáda se může v současné době pyšnit více než 62 000 vojáky, kteří jsou trvale umístěni v Evropě. Generálporučík Frederick Hodges, velitel americké armády v Evropě, řekl, že„tyto aktivity jsou ztělesněním závazku Spojených států zastrašit agresi a bránit naše evropské spojence a partnery“. Nicméně vzhledem k masivnímu rozmisťování, které již začalo, a kromě nejnovějšího nasazení, které bylo nedávno oznámeno, je čím dál složitější určit, kdo je skutečným agresorem – jestli NATO anebo Rusko.

Nárůst vojenských sil NATO podél ruských hranic probíhá již od ukrajinského převratu v roce 2014, kdy se poprvé vynořila obvinění údajné Ruské „agrese“. Nicméně letos byly na této frontě zaznamenány některé větší eskalace, což naznačuje, že by „studená válka 2.0“ mohla přerůst v opravdovou, pokud by se objevila nějaká skutečná krize. Norsko v říjnu oznámilo své plány poskytnout americké námořní pěchotě stanoviště v rámci svých hranic, a to vůbec poprvé uprostřed obav z ruské „agrese“, navzdory skutečnosti, že Rusko ani jednou neohrozilo žádnou skandinávskou zemi nebo člena NATO. Kromě toho minulý měsíc došlo k jednomu z nejvíce znepokojivých navýšení vojenských sil, když NATO oznámila, že umístila 300 000 vojáků ve „stavu vysoké pohotovosti“, a že zároveň plánuje připravit tyto jednotky k nasazení do konce příštího měsíce. Tento provokativní tah pak přiměl Rusko k tomu, aby rozmístilo jaderné střely v kaliningradské enklávě. Vzhledem k tomu, že se toto poslední nasazení amerických sil bude konat také příští měsíc, kousky skládačky budou pohromadě, a může tak dojít k potenciální a bezprecedentní eskalaci nepřátelství mezi NATO a Ruskem.


- - -

Náklaďák plný integrace

$
0
0

25. 12 2016  d-fens
 

Německá premiérka soudružka Merkel je přímo vzorem bezobsažné názorově korektní politiky a českým eurohujerům a vlezdounijníkům slouží jako velký příklad. Myslel jsem si, že mě tato babka už nemůže ničím překvapit, ale ukázalo se, že ano.

V době útoků byla babka zaneprázdněná, protože přebírala medaili za integraci. Říkala tam něco v tom smyslu, že diverzita náš činí bohatšími. Příště by mohli její hosté, které před časem jménem německé veřejnosti uvítala v jejich nové domovině, projevit trochu respektu a terorismus praktikovat ve vhodnější době.

Zajímavou vlastností Merkel je, že nic nekomentuje hned. Vždy reaguje s odstupem, hezky si to promyslí, nejspíš to s někým probere a tým prvotřídních lhářů vyleští prd tak, aby na něj byl hezký pohled ze všech stran. Etničtí Němci musejí mít dojem, že babka je na jejich straně, aby se necukali, nepřemýšleli nad úpadkem své země, hezky se přizpůsobili hostům Frau Merkel a budovali to, co v Německu tak dobře znají, totiž duální stát. Hosté paní Angely zase musejí chápat, že když budou dělat bordel jen přiměřeně a zdrží se větších akcí jako skupinových znásilnění a použití výbušnin, bude k nim německá multikulturalistická vláda vstřícná a pod vlajkou svěcené krávy s názvem Integrace štědrá. Angela to jede v režimu velkých čísel, nepočítá, že by jí uvěřil každý, jí stačí, když jí to bude žrát nadpoloviční většina.

Včera zhruba jeden den po teroristickém útoku v Berlíně se Merkel objevila na veřejnosti a začala kázat. Vypadala přešle, protože tohle potřebovala ze všeho nejméně, ale Angela už to hraje spoustu let a ví, že krize přicházejí, ale hlavně odcházejí, takže je třeba je hlavněgeradestehen neboli ustát a následně zúročit. Takže to nakonec možná nebude tak zlé. Tváří v tvář následkům útoku, který se dá popsat jen neomšelým slovem „bezprecedentní“, neuhnula ani o milimetr.

Protože jí česká média necitují správně, dovolil jsem si přihodit německé originály.

Teroristický útok označila jako otřesný a zcela nepochopitelný čin (grausame und letztlich unbegreifliche Tat). Ona to nechce ani chápat. Otřesné to je, ale není to nepochopitelné. Samozřejmě že protřelá kariéristka Angela, která se prozmrdila neuvěřitelnou partajní hierarchií CDU a vyzmrdila všechny potenciální konkurenty, bude schopna vidět souvislosti. Je přece úplně jasné, na co ten útok směřoval: Berlín je metropole Německa, útok probíhal na adventním trhu, tedy události s většinovým, tradičním a církevním kontextem. Sama volba místa útoku je zcela vypovídající. Co je tady nepochopitelného?

Dále se kancléřka vyvětila:
„Vím, že by bylo to pro nás všechny obzvláště těžko snesitelné, kdyby se potvrdilo, že tento čin uskutečnil člověk, který v Německu zažádal o ochranu a azyl.
(„Ich weiß, dass es für uns alle besonders schwer zu ertragen wäre, wenn sich bestätigen würde, dass ein Mensch diese Tat begangen hat, der in Deutschland um Schutz und Asyl gebeten hat“). 
Poselství je jasné. Věc se bude posuzovat jako útok vyšinutého jednotlivce a s problematikou masové imigrace a proimigrační politiky nesmí být spojována.

Kdyby byl někdo na pochybách, pak

„To by bylo zvláště odporné vůči těm mnohým a mnohým Němcům, kteří se dennodenně angažují v pomoci uprchlíkům, a vůči těm mnoha lidem, kteří naši ochranu skutečně potřebují a snaží se o integraci v naší zemi.“

(„Dies wäre besonders widerwärtig, gegenüber den vielen vielen Deutschen, die tagtäglich in der Flüchtlingshilfe engagiert sind, und gegenüber den vielen Menschen, die unseren Schutz tatsächlich brauchen und sich um Integration in unser Land bemühen.“)

Proti Němcům, kteří se v pomoci uprchlíkům neangažují a soustředí se na to, jak uživit své rodiny a zaplatit státu daně to zjevně zvláště odporné není. Tam je to asi jen obyčejně odporné.

Pokud by někdo očekával od evropanky Angely nějaké konsekvence na její dosavadní proimigrační politiku, bude asi zklamán. Na dogmatu, že mezi uprchlíky a kriminalitou není souvislost, se nic měnit nebude:

„(Pachatel bude) potrestán tak tvrdě, jak naše zákony umožňují“.
„(Täter wird) so hart bestraft, wie es unsere Gesetze vorsehen”

Prostě žádný politický přesah. Sice ještě nic nevíme, dokonce jsme omylem chytili nějakého zoufalce, nevíme, zda byl pachatel jeden nebo to byla akce nějaké skupiny, nevíme ani nic o jeho motivaci, ale vy berte jako fakt, že to byl osamělý střelec a milovník náklaďáků. Poněkud zvláštní přístup v zemi, kde ojedinělý exces v soukromém držení zbraně již dvakrát vedl k rozsáhlým zpřísněním zákonů dotýkající se široké populace.

Chybělo mi tam ještě sdělení, že porušil zákaz vjezdu a proto zahájí Bundespolizei rozsáhlé kontroly řidičů.

Jinak to byla widerwärtig sbírka vysoce profesionálních politicky korektních frází, zbavených jakékoli lidské dimenze. Ani nevím, co mě zasáhlo víc, zda útok sám nebo tyhle politicky korektní a naprosto sterilní sračky. Ona v podstatě hovoří o lidech jako o objektu politiky, nic jiného jí vůbec nenapadá. Mluví jakoby o nich, ale ve skutečnosti mluví o nutnosti táhnout káru multikulturalismu dál.

Večer vystoupil v českých médiích ..... Sobotka, který volně interpretoval slova Merkel, takže i on vygeneroval krátkou sekvenci bezobsažných a naprosto zbytečných frází. Říkal jsem si, jestli na to nemají nějaký generátor.

Dnes německá policie prohledala byty v Berlíně-Kreuzbergu. Prý tam nic nenašla. To jsem se musel smát. Trochu mi to připomíná ty české televizní reportáže, jak policie dává před honem dýchnout myslivcům a všichni jsou střízliví.

Je to neuvěřitelná přehlídka elit neschopných elementárních akcí ani komunikace. Vybavují se mi teď lidé jako Vasil Bilak nebo Miloš Jakeš. Ti také žili v nějakém vlastním světě a když otevřeli hubu, nikdo jim nerozuměl. A tak to prostě je. Nekonečný smutek, vážné obličeje, obrázky posmutnělých politiků, státní činitelé kondolují jeden druhému, žádný plán, ani náznak řešení. Tohle je EU. Naše EU. Bohužel pořád ještě.

- - -

Odpovědi V.V. Pjakina

$
0
0
25. 12. 2016    (s českými titulky)

Vražda Karlova

$
0
0
Yekta Uzunoglu
25.12.2016       uzunoglu.blog
Ať za atentátníkem stoji kdokoliv, za tento atentát spáchaný na území Turecka a policistou tureckého státu, nese trestněprávní odpovědnost Turecký stát. Je to vražda buď z nedbalosti nebo úmyslná, ale stále je to vražda! 



Erdogan a vrah
Jak v českých, ale i ve světových médiích jsou uveřejňovány různé "úvahy" o atentátu na ruského velvyslance v Ankaře na nebožtíka Andreje Karlova.

Již hned po atentátu jsem chtěl tento článek napsat, ale různé povinnosti z jedné strany, ze strany druhé neuvěřitelný běh věcí ve světě, odvedly moji pozornost na jinam.

Ale tak, jak jsem se během svého dlouhého života, kdy jsem "byl" svědkem různých atentátů naučil, že na podobné excesy je potřeba se dívat podle toho, co nás atentáty od druhé světové války naučily.

Snad nejhlídanější čtvrt všech měst světa Andrej Karlov znal a znal ji dobře, ta čtvrť není zase kdo ví jak velká.

1) Kdo je atentátník?
2) Kdy se konal atentát?
3) Kde se konal atentát?
4) Na koho vlastně byl spáchán atentát?
5) Qui bonno?

ad 1) Kdo je atentátník?
Atentátník, jak jsme se mezitím dozvěděli, je policista jménem Mevlüt Mert Altintaş. Odkud je? Tuto otázku je nutné položit jako první, protože podle toho, kdo odkud je, se orientujeme v jeho entitě, jeho způsobu myšlení, jeho výchově, jeho orientaci jeho etiky. On je z krajského města Aydin, které je tradičně městem, které dalo Turecku mnoho vzácných demokratů! Takže to není tradiční turecké či turko - islamistické město. Samotný tento poznatek nás zákonitě vede k tomu, kde a jak se dostal tento mladý člověk k turko-islamismu! A hned následně se dozvíme odpověď. Během svého studia policejní akademie v městě Izmir! Což dost šokující, protože Izmir historicky podmíněné patří mezi nejliberálnějším vzácným městům Turecka. Znamená to ale, že tento mladý člověk pocházející z města Aydinu, byl během studia uzavřen mezi stěny školy (což je typické pro turecké vojenské a policejní školy) a teprve tam byl také zpracováván od nějakého "abe" (znamená starý bratr, tak se jmenují ti, co mají v podobných institucích na starosti infikovat nově příchozí).
 




Identita vraha 

Jak je možné, že právě na policejní akademii pro výchovu elitní jednotky policie, mohl být infikován turko-islamismem? Protože tento postup, začít s výchovou už ve školkách až po atestaci, brali turko-islamisté jako svůj svatý úkol a praktikují ho už od 70 tých let v Turecku. Erdogan, když se následně dostal k moci v roce 2001, jim otevřel všechny možnosti tureckého státu, čili jim dal vše k dispozici! Ještě si vzpomeneme, jak Erdogan nejednou na mítincích křičel na adresu Güllena slovy: Co ještě po nás chtějí? Copak my jsme jim ještě něco nedali, co doposud chtěli? Dali jsme jim vždycky všechno, co jen chtěli a přednostně...". Kolik ještě těch Altintaşů, kteří nejsou odtrženi od svých kořenů a jsou indoktrinováni a čekají na povel, to nevíme. Ale aspoň známe jeho "abe", ten ho neopustil ani po škole a zařídil, aby Altintaş (zlatý kámen) byl přeřazen do Ankary, do té nejelitnější policejní jednotky v Ankaře, a sice do Çevik Kuvvet (obranná jednotka), bydleli spolu v stejném bytě až do "konce". Jedno víme zcela bezpečné, že těch indoktrinovaných zabijáků je v Turecku za každým rohem několik, ale nevíme, od koho dostává jejich "abe" pokyn! Může ho dostat od kohokoliv a ten zabiják provede to, co po něm chce "abe" a od nikoho jiného rozkazy nepřijme, tak je instruována "hierarchie" turkoislamistických zabijáků v Turecku. A víme také jednu věc, že se Altintaş 14.7.2016 nechal zapsat jako neschopný, jako všichni, kdo byli z té jednotky zapleteni (a těch bylo požehnaně) do tzv. puče! Všichni ale byli hned několik hodin po puči vyřazeni od policie a následně zatčeni včetně toho doktora, který jim vystavil "neschopenku", ale Altintaş jako jediný nebyl ani vyhozen, ani zatčen a ani vystaven jiné represi. 




 Karlov , jeho zákeřný vrah a " fotograf "

Dnes už víme, že atentátník v doprovodu a pod dozorem svého "abe" pravidelně navštívil "kázaní" hlavního duchovního pro-Erdoganskou sektu kontraverzního "imáma" Nurettina Yildiza v mešitě Haci Bayram v Ankaře, kam též chodí Erdogan.

Tento "imám" Yildiz je mimo jiné znám se svými "duchovními" výroky, jako například: "sňatek s 6 letou holčičkou je legitimní", "žena, která je svým mužem bita, by měla za to do rána pak poděkovat Alláhovi", "žena, která začne pracovat, vkročí tím na cestu vedoucí k prostituci", "je povinností duchovních, aby vyzvali všechny věřící pro podporu našeho prezidenta Erdogana".

A po "pokusu o puč" nejméně 8 krát tento dvaadvacetiletý policista doprovázel Erdogana na různé akce a dvě z nich měla být do konce v zahraničí.
 
 Vrah a jeho "kazatel"
 


Haci Bayram mešita - Ankara ... 

2) Kdy se konal atentát?

Atentát se konal v těch hodinách, kdy byl ministr zahraničí Turecka na cestě do Moskvy, kde měl podepsat s Ruskem a Iránem deklaraci, kde uznává mimo jiné Asada, to znamená, že Turecko měla ta deklarace politicky vrátit do doku 2011, to jest do doby, kdy začalo Turecko rozbíjet vše se všemi prostředky, co člověk a ďábel disponuje. Chtělo to skutečně? Nikoliv! Ještě 16.12.2016 jak v Ankaře před ruským velvyslanectvím a v Istanbulu před ruským generálním konzulátem, protestovalo tisíce a tisíce zastánců ISIS proti Rusku kvůli Alepu a to v době, kdy v Turecku panuje stane právo a oficiálním organizátorem byla radikální islamistická organizace HİZB-UT TAHRIR, organizace, která dodávala nejen ISIS zrůdy. A v době, kdy v USA se již Obamova administrativa nachází v horečce rozloučení s mocí a v hororovém stavu, který si sami vytvořili, hledají kdo a kde najde nějakou práci, jelikož si téměř všichni byli jisti vítezstvím Hillary a jak je známo, u těch "trpaslíků" kteří se dostávají k moci, k destabilizací, stačí "málo", stačí když sami vědí, že jsou pro ty stávající funkce neschopní a ve volném trhu "jen tak" už nikdy takovou funkci spojenou s mocí mít nebudou a tím nebudou mít ani příjem, na který jsou zvyklí.

3) Kde se konal atentát?

Atentát se konal pár set metrů od amerického a německého velvyslanectví v ulici, kudy denně jezdí vládní konvoje, je to vládní čtvrt, ve které je v tom umělém městě, jako je Ankara, hlídán každý pohyb každého člověka z několika stran. A tam se dostal atentátník do hotelu, který je bezprostředním "sousedem", totiž ze zadní strany přiléhá ke statní budově, kde se konala výstava a kde byl následně zastřelen Karlov. V té čtvrti jsou všichni recepční všech hotelů víc agenti než recepčními, každý je vyškolen, aby mohl vše co nejdřív prásknout u svého nadřízeného, aby mohl zabodovat a přesvěsčit o svých dobrých kvalitách. Tam do hotelu volal atentátník dva dny před atentátem a zarezervoval si pokoj na své pravé jméno! A den před atentátem přišel do tohoto hotelu, ubytoval se pod svým pravým jménem v pokoji 214, aby měl přehled, ale aby také mohl v nouzi vyskočit přímo z pokoje. A nikdo z recepčních si nevšimne v jeho občance, že vlastně bydlí v Ankaře? A nenahlásí to u svých "důstojníků"? Přesně podobnou inscenaci máme při ubytovaní atentátníka na tři kurdské političky v Paříži! Atentátník, který pro přesné pokyny od turecké tajné služby jezdil do Ankary a nechal se ubytovat právě v těch "nejcitlivějších" hotelech ve vládni čtvrti. Atentát se konal v budově, která patří státu a asi neznalým těžko zde lze slovy vysvětlit, jak je chráněna ta čtvrt a budovy, které se nacházejí v té čtvrti. Možná by to dokázal dr. Tomáš Laně, který se jako český velvyslanec v té čtvrti pohyboval a zná v té čtvrti turecký policejně -vojensko-zpravodajský ordnung všeho druhu. Atentátník před činem několikrát detektuje místo činu a vrací se pak vždy do svého pokoje.
 



 Budova na levé straně kde byl spáchaný atentát ,budova na pravé straně je hotel kde pobýval atentátník

Den před atentátem se onen policista tak, jako 14. července, nechal zapsat jako nemocný, přičemž se od "pokusu o puč" veškeré osoby, které zůstaly i po puči jako nemocní, hned dostaly pod lupu několika zpravodajských služeb jako i lékař, který vystavoval „neschopenky“ a všichni lékaři na to byli veřejně upozorňováni systematicky v mediích ze strany vlády a policejních či armádních činitelů. A od koho měl atentátník neschopenku? Od onkologa specializovaného na nádory dutiny břišní, o kterém se ví, že je tvrdým zastáncem vládnoucí strany Erdogana. A ani tato neschopenka od onkologa pro dvaadvacetiletého policistu nepřitáhla pozornost jeho nadřízených, kteří od 14. července důkladně kontrolují všechny podobné doklady? A připomínám, že se nejedná o vedení jen tak nějaké policejní jednotky, ale o elitní jednotku působící přímo v nejexponovanější čtvrti celého hlavního města, a sice ve vládni čtvrti!

Pak 17:30 opustí atentátník hotel (najednou hotel vše ví) a jde o pár kroků dál do Galerie a tamější policisté vědí pochopitelně, že přijde ruský velvyslanec (vždy na podobné akce jsou policisté v té čtvrti zvlášť upozorněni), který v té době prezentuje diplomata „nejohroženějšího“ násilím v celém Turecku a přitom atentátník neprojde přes X-zařízení, ale přímo kolem něho a údajně ukazuje svůj policejní průkaz. To všechno zní jako pohádka, která by se mohla odehrávat ještě někdy před atentátem na Olofa Palmeho, možná bez svědků. Průměrný člověk, který zná ankarské poměry, obzvlášť v té čtvrti, ví, že policista se musí prokázat svým průkazem, i průkazem, že je v těch hodinách ve službě, pohybuje - li se mimo policejní základnu. A obzvlášť teď, kdy po puči došlo k propuštění desetitisíců policajtů včetně vysokých důstojníků a k zatčení a pátraní po uprchlých tisících policistů, kde je hon na čarodějnice mezi policisty a vojáky takových rozměrů jako v žádné jiné státní složce! Zkušení policisté pustí na místo do budovy pouze 22 letého mladého policistu, který by tam v tak mladém věku neměl co dělat ani kdyby byl ve službě!

A nejen to, tento tak mladý muž jde a celou dobu stojí jako jediný muž za velvyslancem během jeho proslovu a nikoho z profesionálů samotná jeho přítomnost v tom "kulturním prostředí" neirituje. Pak vytáhne svou pistoli a míří do hrudníku velvyslance, přitom by mohl jednou ranou do hlavy s tak účinnou zbraní (Canik 9X19 mm) z tak krátké vzdálenosti dosáhnout stejný výsledek! Ne, on postupuje podle jemu nařízeného divadla, střílí teatrálně s výkřiky do hrudníku a to i po pádu Kralova na zem. A odkud se sebral ten profi fotograf! Dle jeho sdělení tam šel jen tak z nudy, jelikož neměl co v tu chvíli dělat..... a že celou dobu fotil tak profesionálně atentátníka a atentátník mu pózoval......, světový unikátní scénář ala Turecko.

Atentátník na nikoho jiného nestřílel. A co se nastalo pak? Všichni přítomni odešli ven, kde se už mobilizovala policie, tedy mohli a také učinili to, že informovali o všem náčelníky "hodně" speciálních policejních jednotek o všem, co tito operativci ke svému zákroku potřebovali, a sice to nejdůležitější, že atentátník je jen jeden a že se žádné rukojmí nenachází v jeho moci, kde se nachází, co všechno se ještě nachází v tom prostoru. Mimo řečnický pult, který nemůže poskytnout ochranu nikomu (materiál je lehce průstřelný) je tam prázdný prostor. Co by udělal každý průměrně informovaný člověk (raději ani nemluvím o náčelníku hodně speciálních jednotek), každý by se snažil atentátníka zajistit živého, a co k tomu potřebuje? Nervový plyn například! A propos, toho plynu dle světových statistik Turecko za poslední 2 roky použilo víc, než celý zbytek světa různých druhů plynu! Navíc atentátník svým divákům v doprovodu profesionálního fotografa sděluje či předesílá, že tam přišel zemřít, což diváci náčelníkům těch jednotek před budovou sdělují. Speciálně pro takové situace vycvičená a vyškolená nejlepší policejní jednotka činí to, co jim atentátník sděluje a oni ho jednoduše zabijí.... a s ním všechna tajemství, jejichž byl tento pistolník nositelem. Proč? Připomíná mně to atentátníky jiných atentátů, za kterými stály ty nejtajemnější síly států, jako třeba atentát na Kennedyho, kde byl vždy atentátník fyzicky zlikvidován. Ale tentokrát ten, kdo ho zlikvidoval, nosil odznak oficiálně.

4) Na koho byl vlastně atentát spáchán?
Atentát byl spáchán na nejlepšího diplomata působícího v tak konfliktním regionu našeho světadílu! Tento klidný, rozvážný, erudovaný, skromný diplomat, zvládl tu největší krizi mezi Ruskem a Tureckem nejméně od konce II. světové války, ne-li déle. Tento diplomat následně obratně celou situaci v součinnosti se Sergejem Lavrovem otočil v prospěch Ruska a tento diplomat vehementně radil Putinově administrativě, aby fakticky s obnovením vztahu s Tureckem nespěchali a začal točit Erdoganem a celou jeho gardou na prstech. Když ten jinak nemluvící diplomat něco řekl, dalo by se z každé jeho vety udělat nadpis pro nový článek s novou tematikou. A musel zemřít.

Stejný den a ve stejných hodinách letěl ministr zahraničních věci Turecka do Moskvy k podpisu společné deklarace s Ruskem a historickým nepřítelem Iránem, autorem deklarace byl právě Karlov! A proč právě také proto nedoprovázel tureckého ministra, jak to v mimořádných záležitostech bývá téměř nepsaným diplomatickým pravidlem, místo toho šel na zahájení de facto bezvýznamné výstavy, kde už víc než den na něj čekal jeho kat?

5) Qui bonno ?
Smrt Karlova rozhodně neprospěje USA, jak je bleskově na objednávku Erdoganova media označili za viníka. To je příliš velký zločin, než aby si ho někdo v odcházející Obamově administrativě bral v poslední chvíli na triko, aby je následně Trump nechal pohnat ke zodpovědnosti! Rozhodně není ani v zájmu Ruska, aby si nechalo evt. zavraždit jednoho ze svých nejlepších odborníků na střední východ. Zbývá jen ještě jeden viník, kterého si může každý domyslet.

Jenom ta skutečnost, že turecká média o smrti Karlova informovalo o 2,5 hodiny později než ruská média, ta skutečnost, že Erdogan nesvolal bezpečnostní radu státu (což velice rád činí při mnohem menších a mnohem méně významných událostech), jenom ta skutečnost, že druhý den pokračoval ve svém programu, jakoby se nic nestalo a letěl z Ankary někam do Istanbulu, aby otevřel nově postavený tunel, je přinejmenším neúcta vůči Karlovovi! A to, že dodnes ani ministr vnitra, ale ani šéf turecké tajné služby nejsou odvoláni, ale ani není odvolán ani šéf policejní jednotky, která dle objednávky nechala zabít atentátníka, ale ani nikdo jiný .... až na to že "někdo" o šest hodin později střílel tureckou puškou na americké velvyslanectví do kamenné zdi, aby snad ukázal na toho, kdo ten atentát organizoval, je víc než dětinské.

Dle mezinárodního práva za bezpečnost zahraničního diplomatického sboru ručí hostitelská země a Turecko, kde vládne jen armáda, policie, žandarmerie a všechny možné tajné služby, jak je možné, že nezajistili bezpečnost v Turecku k násilí nejvíce exponovaného cizince, jakým byl rusky velvyslanec? Dle zákona i ministr, který sloužil třeba jen tři měsíce, má do smrti 3-6 policejních ochránců a že by zapomněli na ruského velvyslance právě v tak kritickém období, jako nikdy před tím i za cele minulé století? Odnesl si někdo z odpovědných důsledky za to "zanedbání"? Nikoliv! Proč?

Ať za atentátníkem stoji kdokoliv, za tento atentát spáchaný na území Turecka a samotným policistou nosícím odznak tureckého státu, nese trestněprávní odpovědnost Turecký stát. Je to vražda buď z nedbalosti tureckého státu, nebo úmyslná, ale stále je to vražda a odpovědnost nese Turecko!

Video: V čem předčí Admirál Kuzněcov letadlové lodě NATO

$
0
0

25. 12. 2016     zdroj
Televizní kanál Hvězda zveřejnil na internetu zajímavé video, které názorně ukazuje, čím předčí těžký letadlový raketový křižník Severní flotily Admirál Kuzněcov letadlové lodě NATO. Video ukazuje start těžké stíhačky Su-33 z paluby ruského letadlového křižníku. Lze dospět k závěru, že na ruském těžkém letadlovém raketovém křižníku se samotný systém startu palubních letounů zásadně liší od letadlových lodí NATO.

V Severoatlantické alianci se k rozjezdu letadel používá složitá, nákladná a někdy nespolehlivá katapulta.

Na Admirálu Kuzněcovovi se používá odrazový můstek a všechno probíhá jednoduše, jak je tomu na dětských skluzavkách.

Po splnění bojového zadání jsou palubní letadla a vrtulníky se složenými křídly a vrtulemi umístěny uvnitř lodi, v obrovských hangárech. Tam technici kontrolují provozuschopnost všech systémů letadel, doplňují pohonné hmoty a stlačený vzduch.

Je třeba dodat, že když posádky leteckého křídla křižníku neprovádějí bojové vzlety, probíhají cvičení, provádí se fyzický trénink a průzkum okolí - na obloze, na vodě i pod vodou.

Připomeňme si, že nyní se Admirál Kuzněcov nachází ve Středozemním moři, v sestavě lodí Severní flotily. Pomáhá tam syrské armádě v boji proti teroristům.

  
Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Hoj ty Štědrý večere...

$
0
0


Zdeněk Hrabica
25. 12. 2016
Den před Štědrým dnem odvysílala ČT 24 pořad, který se hluboce ponořil do odcizení člověka člověku, přibližoval ústy moudrých, jak se řítíme do neustále hlubšího individualismu, který se bude podle respondentů neustále prohlubovat a zvětšovat. V rozpadu rodiny, v sousedských vztazích, napříč námi a vůkol nás. Není prý před ním úniku ani návratu.


Při svých návratech se občas snažím oživit vzpomínky na Vánoce, nejranější byly z chléva, kdy jsme před posvátným večerem šli dopřát v Troubelicích na Hané koním, kravám, prasátkům i slípkám a kohoutovi štědrovku. Na skromné lidské večeři nikdy nechyběl připravený prostřený talíř pro neohlašeného příchozího. Bez něho se štědrovečerní večeře neobešla. Později jsem se dobrovolně hlásil ke společné večeři v jihlavských Žižkových kasárnách – i když mne dvoje štědrovečerní vojenské večeře teprve čekaly.

Často se připomínají retro Vánoce, i letos se v Českém rozhlasu opakovaně a do omrzení přehrával Zápotockého projev o Dědovi Mrázovi. Je to všechno trochu už mimo čas a prostor, ve skutečnosti jsme tuto ruskou pohádkovou bytost do našeho života nikdy nezavedli. A přitom jsem ji sám mohl v zemi původu tolikrát potkat, na saních s trojkou se Sněhurkou a moc se mi líbila, k nám však nepatřila a nemohla nikdy nahradit Ježíška.

Jenom minulí tupci, tolik navlas podobní současným tupcům, předpokládali, že se tak stane.

A když čas oponou v roce 1989 trhnul, přišel k nám v plném lesku otevřenými dveřmi Santa Claus. Jednu dobu zakazované české a moravské koledy ve vánočním čase – dokonce byla stanovena koledová minutáž pro vysílání Československého rozhlasu – byly rázem přehlušeny americkými songy.

Nic méně a nic více - přišly s byznysem.

Na letošní Štědrý den, před tím slavným večerem, jsem potkal na Václavském náměstí – „pod ocasem“ skupinky ruských turistů s jejich průvodci.

Na hlavách měli do jednoho červené čepice Santa Clause, ozdobené miniaturními českými vlaječkami a naslouchali blábolům o tradici této bytosti v Česku v časech, podobných jejich nadcházejícímu pravoslavnému „rožděstvu“.

Když pak ukázněně sestoupili o něco níže k památnému kameni se jmény tragických mladých, prý bojovníků proti komunismu, Palacha a Zajíce, a průvodci jim nalévali do hlav mýtus a legendu neohroženého a moudrého Václava Havla, mohl jsem si jenom něco pomyslet o scestné cestě a bloudění našeho světa. O pravdě a o lásce...

Když se před jihoměstským Penny Marketem se pak pár hodin před Štědrým večerem odehrála v pravé poledne bitka někdejších frontových bojovnic se zákonem nově určenou uzavírací hodinou s prodavačkami, přecházel mne zcela zrak.
Horší než z bláta do louže.

Individualismus je po kolektivismu opravdu na postupu, i když si v časově odlišném limitu zpíváme „Hoj ty štědrý večere...“

A to už nemáme Dědu Mráze, máme tu jako v USA Santa Clause a máme tu zase Ježíška...
Ilustrace Andrzej Mleczko, Krakov 

Občan a/nebo vlastenec? Je zde protiklad?

$
0
0

Oskar Krejčí 
25. 12. 2016  První zprávy a  Nové slovo

Od politiků bychom měli požadovat vyvážení občanského, národního a sociálně-třídního principu. Jinak dojde k aroganci, plochému vidění, k nacionalismu a fašismu, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.


Blíží se konec roku, začíná bilancování. Co vy pokládáte za nejzajímavější jev v politice končícího roku?


- Nástup populismu a nové pravice.

PZ: To zní téměř hrozivě. Jsou vánoční svátky, nemohl byste být optimističtější? Nevidíte nějaké světýlko naděje?

- Nechci nikoho strašit. Především je třeba zdůraznit, že ani populismus, ani nová pravice nejsou tím, co tvrdí liberální propaganda a s ní spojená mainstreamová média.

PZ: Chcete říci, že se populismu a nové pravice nemáme bát?

- Populismus je stále opakovaná vzpoura proti establishmentu. I když se většina lidí v populistických politicích brzy po jejich volebních vítězstvích zklame, znovu a znovu budou povstávat další politici s populistickými hesly. A těm schopnějším opět lidé rádi uvěří – protože establishment, tedy současné sociální a kádrové uspořádání vrcholu moci, je nespravedlivé a mnohým lidem škodí.

PZ: Proč se lidé v populistických politicích nutně zklamou?


- Populisté hledají řešení v rámci systému, konkrétně v kádrových proměnách na vrcholu politické struktury kapitalistického státu. Jenže kapitalismus je společenský řád, který z úspěšných populistů vyrobí nový sobecký a krátkozraký establishment. Chtěl bych dodat, že toto nemusí být cílem populistických politiků, mnozí z nich upřímně věří, že změna politiků znamená změnu režimu. Navíc populismus některé proměny, třeba v zahraniční politice, může přinést. Alespoň dočasně.

Oskar Krejčí: Kapitalismus jako nejlepší z možných světů…?

PZ: Ani nová pravice podle vás neznamená takové nebezpečí, jaké kreslí takzvaná velká média?

- Nová pravice je málo prostudovaný fenomén. Je to dáno především tím, že oficiální politická teorie oddaně dodržuje linii ignorovat novou pravici či ji prostě pomlouvat. Podle zásady, když to není liberalismus, tak je to špatně. A tak díky liberálnímu propagandistickému nánosu je třeba především říci, co nová pravice není. Není to fašismus. Nová pravice je, trochu zjednodušeně řečeno, „liberalismus +“. Tím „plus“ je vlastenectví, někdy nacionalismus.

PZ: To jste mne příliš neuklidnil. A hádám, že ani mnoho našich čtenářů.

- Ať si to liberálové přejí, nebo nepřejí, vlastenectví je jedním z přirozených rozměrů moderní politiky. Přirozený v tom smyslu, že popírání národního rozměru politiky pociťuje velké množství lidí jako omezování svobody. Proto jsou pro humanistu občanský a národní princip neoddělitelné. Tvrdit, že národní princip je překonaný, nebo dokonce že je v protikladu ideji občanství, je nepochopení reality sociálního a politického života.

Liberální postmoderna národní pojetí odhodila. Chorobou liberalismu je jednorozměrné pojetí člověka. Ve své klasické podobě viděl liberalismus jen člověka ekonomického – úspěšného nebo neúspěšného podnikatele. Dnes „levicový liberalismus“ vidí člověka jen jako občana. V obou případech popírá kolektivní identity, člověk je definován jako podnikatel-individualista, nebo občan-individualista. Jenže každý člověk má i svůj národní a sociálně-třídní rozměr. Velice snadno se dá dosáhnout toho, že neúspěšný podnikatel či ublížený občan si uvědomí svoji národní a sociální identitu. A někdy ji přecení. Naopak ti úspěšní z pražské kavárny nebo České televize svoji národní a sociální identitu nemusejí pociťovat jako součást svého osobního prožitku svobody či nesvobody. Zvláště když nejsou nadáni schopností vcítit se do problémů jiných lidí, a navíc ještě umějí dobře anglicky. Takto se v posledních letech vytvořil liberální slepotou prostor pro populismus a pro novu pravici. Když se soustředíte na zájmy menšin a ignorujete zájmy většiny, jak to dělá takzvaný levicový liberalismus, najde si většina jiné reprezentanty. Což je ještě urychlováno, pokud jsou zájmy menšin prezentovány politickou a mediální byrokracií s náležitou arogancí a s těžko přehlédnutelným nádechem nevkusného exhibicionismu.

PZ: Z vašich slov by se mohlo zdát, že stačí zařadit do hesláře politických stran vlastenectví, a lidé budou spokojeni.

- Jenže všechno se dá nešetrnou horlivostí pokazit a zdiskreditovat. Občanský princip v podmínkách kapitalismu snadno zdeformujete tím, že některé zájmy profinancujete více než jiné. Tak probíhá oligarchizace liberální demokracie – stačí si koupit média a nejschopnější reklamní agentury, a změníte občany na duchovní otroky. Nebo v zahraničí posílíte rozpočet vybraných nevládních organizací a think tanků. Nejen na Ukrajině. Obdobnou degenerací je například spojení národního principu s korporativismem, podřízení občanských a sociálních práv nacionalismu – a můžete vyrobit fašismus. Další krok od humanismu do propasti zvrácené iracionality a fanatismu pak směřuje k nahrazení obrazu sociálního rozměru politiky biologií – k rasismu.

A je tu ještě jeden problém spojený s právem národa na stát. OSN má 192 členských států, vedle nichž ještě existuje přibližně deset politických útvarů, které sice vykazují částečnou suverenitu, ale mezinárodní společenství je neuznává jako státy – například Kosovo, Tchaj-wan, Jižní Osetie. Nemáme dnes prostor zdržovat se definicí národa, ale můžeme říci, že jedním z všeobecně uznávaných znaků národa je jazyk. A etnografové tvrdí, že ve světě existuje téměř sedm tisíc jazyků. K číslu 200 se – velmi obtížně – přiblížíte jen tehdy, když za státotvorné národy uznáte pouze ty, jejichž jazyk užívá jako mateřský víc než milion lidí. To by nás mohlo trochu uklidnit. Jenže na mapě světa naleznete jen několik států, v nichž nejsou významné národnostní menšiny. Málo hranic mezi státy by zůstalo na svém místě, kdyby se důsledně uplatňovala zásada práva národů na sebeurčení. A nestalo se často v dějinách, že by se hranice států měnily bez války. Proto je třeba i národní ideu brát jako jeden z několika významných principů – je-li člověk definován především, nebo dokonce pouze jako příslušník národa, snadno se vlastenectví přetaví v nacionalismus či šovinismus, nadřazovaní vlastního národa nad ostatní národy. Zdá se, že jediné humanistické naplnění ideje práva národů na sebeurčení je v představě národně-kulturní autonomie v rámci světového státu.

PZ: Jestli jsem vás správně pochopil, pak jednou z nejzávažnějších chyb liberalismu je to, že nevidí význam národa.
 
- Ano. Ale někdy se mi zdá, že je to ještě komplikovanější. Mnozí liberálové vidí tento problém, ale buď jeho význam nechápou, nebo pokrytecky zavírají oči. Jsou Vánoce, je třeba pamatovat na ty, kterým se nedaří, a na ty, kterým je ubližováno. Uvedu příklad – není z dálky, je z Evropské unie. Začátkem prosince jsme si připomněli čtvrt století od podpisu Bělověžských dohod mezi Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem, které vedly k rozpuštění Sovětského svazu. Nově vzniklé státy byly vytvořeny na etnickém principu, ale v původních vnitrostátních sovětských administrativních hranicích. Ty však mnohdy etnický princip nerespektovaly. Specifickým problémem se stalo Pobaltí, přesněji řečeno dvě tamní republiky – Estonsko a Lotyšsko. Ty využily získané svobody k tomu, aby omezily občanská práva těm, koho vyhlásily za okupanty či jejich potomky. Za ty byli prohlášeni lidé, kteří se na území Estonska a Lotyšska přistěhovali po připojení těchto zemí k Sovětskému svazu v roce 1940.

Byla stanovena pravidla, jak občanství nových států obdržet, přičemž pro některé, zvláště starší lidi, se tato pravidla ukázala za hranicí jejich možností. Z přibližně milionu takto vytvořených neobčanů – lidí, kteří v minulosti měli občanství zaniklého Sovětského svazu a nové nikde nezískali – jich podle oficiálních údajů v současnosti v Lotyšku žije přes 252 tisíc (11,8 % obyvatel) a v Estonsku více než 81 tisíc (9,7 % obyvatel). Většina neobčanů jsou Rusové, ale nejen ti. V případě Lotyšska tvoří Rusové 65,5 % neobčanů, 13,7 % jsou Bělorusové, 9,7 % Ukrajinci, 3,5 % Poláci a 2,5 % Litevci.

PZ: Litevci? Ve své charakteristice jste ze seznamu pobaltských zemí Litvu vynechal. Proč? 


- Tam institut neobčanů po rozpadu SSSR nezavedli. A proč? Důvod je prostý: tamní stranické a státní orgány si po připojení k Sovětovému svazu nepřály migranty, a tak je počet Rusů v této zemi menší. Počátkem tohoto desetiletí tvořili etničtí Rusové v Litvě 5,8 % obyvatelstva, zatímco v Lotyšsku 26,9 % tamního obyvatelstva.

Podstatné však je něco jiného. Neobčan nesmí volit a být volen, nesmí být zaměstnán u policie nebo jako učitel a podobně. Podléhá také jinému vízovému režimu, a to i pokud se jedná o vstup do našich zemí, tedy do Česka a na Slovensko. To vše se děje nejen 25 let po rozpadu Sovětského svazu, ale hlavně víc než deset let po vstupu Lotyšska a Estonska do Evropské unie a do NATO. Někdo by mohl říci, že západním liberálům nevadí porušování lidských práv, když se omezování svobody týká Rusů. Dovedete si představit, jak by Brusel křičel, kdyby například v Makedonii zavedli statut neobčana pro tamní Albánce? Komu vadilo vyhnání Srbů z Kosova?

PZ: Chcete naznačit, že porušování lidských práv nevadí, když se jedná o Slovany?

- Vskutku to tak vypadá. Ale nic se nesmí přehánět, nikdo není bez viny: když se podíváte na seznam státníků, kteří před 25 lety podepsali Bělověžské dohody, zjistíte, že Sovětský svaz rozebrali Slované. Jestliže se v tomto světě z vlastní viny neumíte bránit, neměl byste fňukat, že je vám ubližováno. Na druhé straně by se neměl nikdo divit, že se Rusové necítí komfortně ve světě, kde Západ pokrytecky a bez uzardění praktikuje politiku dvojího metru.

PZ: To mě přivádí k obecné otázce hodné blížícímu se konci roku. Co bychom měli chtít od politiky, nebo přesněji, od státníků?

 
- Spravedlnost, stabilitu a sociálně-ekonomický rozvoj. Sociální zahrnuje i přátelský k životnímu prostředí. To vše vyžaduje vyvážení občanského, národního a sociálně-třídního principu. Žádný z nich nesmí být zapomenut a zároveň je třeba vidět, že se tyto principy mohou velice snadno dostat do rozporu. Každé místo na světě i každý čas vyžaduje osobitou a stále se měnící rovnováhu těchto principů.

PZ: Existuje nějaké pojmenování takovéto rovnováhy? Bezejmenné cíle nejsou reálné, nejen v politice.

- Podle mne je to spojení socialismu, demokracie a vlastenectví. Ale mohu se mýlit, nebylo by to poprvé. A nejen o Vánocích.


 
- - -

Hle, v Německu za hanobení státních představitelů se trestá, u nás je to návrat k totalitě!

$
0
0

Jiří Baťa
26. 12. 2016
Není tomu zas až tak dávno, co se naši pravicoví „demokraté“ (ale nejen oni) negativně vyjadřovali k předloženému návrhu zákona o postihu za urážky a hanobení státních představitelů (dnes cíleně na prezidenta M. Zemana) a kdy se zvedla vlna (nejen) pravicového odporu, že by byl takový zákon krok zpět k totalitě, že by poškozoval demokracii, omezoval svobodu slova, právo na názor a jiné podobné, „velmi“ pozoruhodně (ne)opodstatněné důvody. 



Tento postoj jen ukazuje na morální zásady a etické cítění těchto lidí, když jim nevadí, či se proti tomu nijak neohrazují, spíše ale podporují neslušné vyjadřování, nadávky, pomluvy, vulgarity a osobní urážky osob, které však zasluhují úctu a respekt. V případě, že pokud člověk je, nebo si říká, že je „demokrat“, by měl být schopen překonat jisté skutečnosti, se kterými může vnitřně nesouhlasit a to bez toho, že se k tomu nutně musí vyjadřovat jako nevychovaný spratek, hulvát alias člověk nejnižší kategorie lidské společnosti na úrovni hospodské galérky.

Nemalým překvapením je událost, ke které došlo v sousedním Německu. Jakkoli je Německo mnohonásobně demokratičtější než naše Česko, přesto je v Německu podobné chování, jednání nebo vyjadřování trestné, zatímco u nás je některými „demokraty“ považováno za návrat k totalitě, ohrožení demokracie, omezování svobody slova apod. Ve zmíněném Německu je zřejmě už jen pouhý náznak pochybnosti o psychickém stavu slušným slovem „šílená“, považováno (ve směru k jisté prominentní osobě) jako porušení společenské a etické normy. Svědčí o tom informace ze serveru britského deníku Daily Express, který přinesl zajímavou informaci o stíhání německého policisty, který na akci Alternativy pro Německo údajně označil německou kancléřku Angelu Merkelovou za „šílenou“. Pokud se to potvrdí, hrozí strážci zákona pokuta ve výši až tří měsíčních platů. Paradoxně však ve stejném Německu se rovněž nesmí (na základě direktivy diktátorů z EU) negativně mluvit, vyjadřovat nebo kritizovat v případě, jde-li o nespolečenské či dokonce trestní jednání současných imigrantů.

Z uvedeného vyplývá kolik podob, zásad a charakterů může mít všeobjímající a vše postihující „demokracie“. Co se hodí pro „demokraty“ u nás, nehodí se demokraty jinde a naopak. Bylo by navýsost zajímavé, jak se k této zajímavé události v demokratickém Německu vyjádří páni Kalouskové, Schwarzenbergové, Fialové, Ženíškové atd., pokud tedy považují Německo za demokratický stát. Zda tuto událost jako takovou exemplárně odsoudí, nebo uznají, že všechno má své hranice, tedy i „demokracie“ v Česku.

Jakkoliv lze považovat případný postih německého policisty za až příliš přitažený za vlasy, tedy za neadekvátně přehnanou reakci na standardní, slušné pojmenování možného psychického stavu kancléřky Angely Merkelové o které se vyjádřil, že je snad „šílená“ (čemuž mj. její dosavadní jednání ve věci migrace, ale i její vzezření na foto výše, názoru policisty zcela nasvědčuje) nelze nevidět, že i Německo ctí, má respekt a chrání postavení představitelů státu navzdory tomu, že jde zcela nepochybně o demokratickou společnost. Ovšem ve srovnání s panickým jednáním našich politiků je patrné, že návrh několika poslanců na novelu zákona o postihu některých našich „rádoby demokratů“ a jejich nepatřičného jednání vůči představitelům státu (dnes momentálně zvláště na prezidenta Zemana, ale i funkce prezidenta jako takového a dalších funkcí) má nejen své reálné opodstatnění, ale v porovnání s Německem nejde u nás ani o žádný útok na demokracii a už vůbec ne návratu k totalitě její.

Trochu o českém farizejství!

$
0
0

Zdeněk Hrabica
25. 12. 2016
Při posledním vystoupení Alexandrovců v Praze jsme museli cestou ke vchodu na koncert v holešovické sportovní hale projít „uličkou hanby“ , kterou připravily domácí neziskové organizace, z nichž některé se chtějí zapojit do budoucí volby prezidenta. Nejzuřivější byla seskupení „Prague Maydan“, početné skupiny Ukrajinců, žíjící u nás. 



Na svých tělech měli tito vzbouřenci ukrajinské a české vlajky a museli jsme odolat urážkám a pokřiku, že jdeme na koncert nenáviděných ruských okupantů. Při odpolední generální zkoušce se se souborem pozdravil i jejich obdivovatel, zpěvák Karel Gott, členové souboru zazpívali generálporučíku Alexandru Beerovi, příslušníku 1.československého armádního sboru v SSSR. Před zahájením jsem potkal v přilehlých prostorách haly představitele diplomatického sboru z celého světa, nechyběl ani Izrael. Nechyběl ani ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky, Hynek Kmoníček.

Publikum přijalo jedno z nejlepších sborových pěveckých a tanečních těles na světě s největším obdivem a se spontánním potleskem. Konečně jako každoročně – stejně, jako tomu bylo v „době temna“ před listopadem 1989 – tak i po desetiletí po něm, kdy u nás „rozkvetla sametová svoboda a demokracie“.

Nyní, kdy došlo k nepředstavitelné tragedii, k letecké katastrofě, která soubor zasáhla a kdy si člověk klade otázku, zda není létání přece jenom pro ptáky, tečou z české obrazovky krokodýlí slzy nad obrovskou lidskou i uměleckou ztrátou.

Slzy padají i z očí těch, kdo na Alexandrovce po léta plivali z České televize. Ani v těchto pohnutých chvílích si dobře zaplacení provokatéři neodpouštějí sdělovat, že právě Alexandrovci zazpívali na „anektovaném“ Krymu a teď chtěli zpívat a tančit v Sýrii.

Své skutečné úvahy a přání zatím utajili před českou veřejností.

Hanba mne fackuje.

Pozor! Dnes večer bude řádit na TV Prima ruský drak.

$
0
0

26. 12. 2016, Petr Ďoubalík


Dnes večer bude TV Prima vysílat ruský film "On drakon". 


Už je to tak. Buď udělali soudruzi z TV Prima chybu nebo jsou to naopak chytří kluci (a holky, samozřejmě). Nedávno, 30. října, jsem tady na Nové republice napsal:

"Jestli nejsme v ČR úplní hlupáci, pustíme ho (tento film) někdy i v našich kinech - ?"




Zařazení novodobého ruského filmu do vysílání české televize považuji docela za průlom a děkuji těm, co o tom rozhodli. V RF se od rozpadu SSSR natočilo neskutečné množství filmů. Špatných, průměrných a vynikajících. Kdyby měly hlavičky osvícené z Primy zájem, poslal bych jim seznam těch sqělých filmů, aby se jim rychleji vybíralo. Jsou jich desítky a já věřím, že by byly příjemným osvěžením pro duše českých diváků. Alespoň já v nich nacházím to, co mi už jinde chybí.

Upoutávka k filmu "Dračí princ" (český název filmu On drakon) je hodně zmatená. On už sám název je zavádějící - ve filmu žádný princ není, natož dračí. Originální název lze přeložit jako "On je drak". Upoutávka říká, že dračí princ unese dívku na zámek na ostrově a drží ji tam v kleci. Samá voda! Ani princ, ani zámek, ani klec. Ach jo. To u nás musíme opravdu vše takhle překroutit? "Drakon" pak vypadá jako přiblblá pohádka pro nejmenší nebo jako horor pro sadisty. Ve skutečnosti je to romantický dobrodružný film pro celou rodinu. Z pozice samozvaného kulturního referenta NR určitě doporučuji.

Maličko se bojím dabingu. Jestli ho dělali stejní lidé, jako upoutávku, mohla by to být katastrofa. Ve filmu jsou jemné dialogy, dvojsmysly ("to znamená, že jsme spolu oba létali prvně?") i překladatelské oříšky (naučím tě žít po "čelavěčeski").
Jsem zvědav, jak naložili s písničkami, zda jsou ponechány v originálu (to bych doporučoval já), přezpívány nebo změněny na pouhý a jiný klavírní doprovod, jak to udělali v Německu. Písničky v původní podobě a také texty s překlady najdete v minulém příspěvku.

V německém dabingu byla zcela vypuštěna písnička "Nový den", která je ozdobou asi nejkrásnější pasáže filmu. Pokud zmizí i v české verzi, pak pro doplnění doporučuji toto video od času 6:14.

Zbývá napsat, kdy film poběží:

TV Prima 
26.12. 2016 ve 20:15 
a 27.12. 2016 ve 2:50

Pěkný den a dračí večer. Poděkování do Primy!

Praha se připojila k písničkové štafetě

$
0
0

26. 12. 2016, flashmob v Praze (24. 12. 2016), Petr Ďoubalík, video


Po prvním pokusu, který se údajně moc nepovedl (rozcvička), se lidé po týdnu opět sešli a zazpívali. Ukrajinskou, ruskou a českou písničku. Cíl jediný a prostý: vyjádřit, že lidé by měli společně zpívat a ne bojovat.





Písničková štafeta, která má zabránit rozeštvávání lidí (především RF/Ukrajina), se šíří jako lavina. Snad najdu čas, abych ze stovek videí vybral ty zajímavé, i když jistě tušíte, že o kvalitu zpěvu vlastně nejde.

O akci jsme psali na Nové republice zatím zde:
štěstí je II
štěstí je I
Ukrajinou se šíří...
vynález nejmocnější zbraně
Praha se připojí
Video:

Skandální senátor John McCain byl zařazen mezi nepřátele lidu USA

$
0
0

26. 12. 2016    zdroj
Skutečnými nepřáteli státní bezpečnosti USA jsou američtí senátoři John McCain, Lindsey Graham, jejich příznivci v Kongresu a taková mainstreamová média, jako jsou The New York Times a The Washington Post, soudí autor The Nation Steven Cohen. Všichni vedou kampaň proti spolupráci s Ruskem v boji proti teroristům v Sýrii, navržené Donaldem Trumpem.


"Přívrženci studené války", jak je nazývá Cohen, trvají na tom, že "Putinovo Rusko" je "hrozbou číslo jedna pro existenci Ameriky". V poslední době se k tradičním obviněním proti Putinovi doplnilo, že se vmísil do procesu prezidentských voleb a přehoupl jazýček na vahách ve prospěch Trumpa a také odsouzení za jednání v Sýrii, zejména v Aleppu.

Podle Cohena nejsou obvinění založena ani na faktech a ani na logice, ale pouze na "neodbytném přání diskvalifikovat Putina" jako partnera v otázkách bezpečnosti, ale právě on by mohl být pro USA tím nejcennějším.

Příznivci studené války ve Spojených státech obviňují Putina ze selhání své zahraniční politiky, počínaje podporou "umírněných povstalců" po nárůst populismu v Evropě, Velké Británii a USA. Ve skutečnosti, píše Cohen, Putin, kterého chtěl Obama před dvěma lety "izolovat", má málo co do činění s "hloupostí americké zahraniční politiky".

Právě díky nim, se podle autora Putin "bez námahy" stal v zahraničí symbolem odporu proti "americké hegemonii", jež podle zemí postižených "liberální globalizací" podkopala jejich ekonomiku, ponížila tradiční hodnoty a uspořádala válku na jejich území.

Proto v případě, že volby v roce 2016 poškodily image americké demokracie v zahraničí, vina není na Kremlu, ale na samotné Americe, je přesvědčen Cohen.

Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Rusko udělovalo Mezinárodní prémii: „Člověk roku – 2016“ Mezi laureáty vysokého ocenění je i Ing. Zdeněk Zbytek

$
0
0


Zdeněk Hrabica
26. 12. 2016    
V Sergijevském sále Chrámu Krista Spasitele v Moskvě se udělovaly 21.prosince 2016 již po čtyřiadvacáté tituly „Člověk roku – 2016“. Zakladateli prémie jsou Ruský biografický institut a Institut ekonomických strategií. Na výběru a udělení ceny nominantům se podílí nejenom Expertní rada prémie – ale také nejširší ruská i zahraniční veřejnost. Mezi zvolenými jsou představitelé všech sfér života – politiky a mezinárodních vztahů, průmyslu i medicíny, kultury i náboženství, vědy a vzdělání. Letošní ceremoniál byl věnován 75.výročí vítězství nad fašismem v boji o Moskvu v roce 1941.


Mezi laureáty letošního prestižního vyznamenání : „Člověk roku – 2016“ jsou přední politici – nedávno zesnulý vůdce Kubánské revoluce a „člověk století“ a osobnost věčné slávy Fidel Castro, ruský prezident Vladimír Putin za zásluhy o upevnění pozice ruské státnosti, prezident
Republiky Kazachstán Nursultan Nazarbajev za vynikající výsledky v mezinárodní politice a v upevnění Euroasijského spojenectví. Cena byla udělena i nejvyššímu představiteli Čínské lidové republiky, předsedovi Státní rady Si Ťin – pchingovi za rozvoj strategického partnerství mezi Ruskem a Čínou. Vysoké pocty se dostalo i Patriarchovi Moskevskému a celé Rusi Kirillovi za vynikající vklad a uchování rozvoje duchovních i kulturních zásad ruské společnosti, ruskému hudebnímu skladateli Vjačeslavu Arťjomovi za přínos světové hudební kultuře, hlavnímmu kardiochirurgovi Ruska Leo Bokerijovi za rozvoj kardiochirurgie v RF a za provedení unikálních operací srdce, spisovateli Alexandru Zvjagincevovi za vědecko historické výzkumy a za dokumentární filmy o Norimberské procesu. Titul obdržel například i prezident moskevského obchodního domu „Biblio – Globus“ Boris Jeseňkin, národní umělec Ruska Nikolaj Burljajev za přínos k rozvoji současného filmového umění, filmový režisér Nikita Michalkov za vynikající umělecký přínos a osvětovou práci.

S velkým ohlasem se setkalo udělení ceny v Chrámu Krista Spasitele „Člověk roku – 2016“ Ing. Zdeňku Zbytkovi, prezidentu společnosti „Klub Rusko“ za upevňování společenských a kulturních styků mezi Českou republikou a Ruskou federací. Ve svém krátkém projevu laureát mj. uvedl: „ Chci ubezpečit, že občané Česka a Slovenska se v dobrém chovají k Rusku a k jeho občanům, váží si ruského národa, tradic a ruského jazyka.“

Je to poprvé, kdy se této ruské pocty dostalo občanu České republiky.

Mezinárodní a ruské prémii „Člověk roku 2016“ byla věnována mimořádná pozornost v ruském oficiálním i neoficiálním tisku, rozhlasu a v ruské televizi, stejně jako ve veřejnoprávních médiích v zahraničí. Podrobný seznam zveřejnil ruský oficiální vládní deník: „Rossijskaja gazeta!“.

 Foto RG

Vánoční projev prezidenta Miloše Zemana

$
0
0

26. 12. 2016
Vážení a milí spoluobčané,
setkáváme se opět po roce, abychom společně přemýšleli nad tím, co se v tomto roce událo. Víte, o nás Češích se říká, že jsme nejskeptičtější národ v Evropě a že když nám někdo podá sklenici, která je z poloviny naplněná, tak každý Čech řekne, že ta sklenice je poloprázdná, a nikdo z nás neřekne, že je poloplná. Přesto se domnívám, že máme důvod k radosti.


Už minulý rok jsem vám říkal, že skončila blbá nálada, a události posledního roku to potvrzují. Jaké mám pro to důvody: za prvé, poměrně dobře šlape naše ekonomika, i když hospodářský růst se proti minulému roku poněkud zpomalil. Ale k čemu by nám byl hospodářský růst, kdyby se nepromítal do růstu životní úrovně. A proto jsem velice rád, že v tomto roce vzrostla průměrná mzda o více než tisíc korun měsíčně. A to se samozřejmě promítne i do valorizace starobních důvodů, která minule byla ubohou částkou 45 korun, a teď by měla dosáhnout minimálně 300 korun.

Velmi dobrou zprávou je i to, že máme nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii. Nu a chtěl bych dodat, že také je zde nejnižší podíl relativní, zdůrazňuji relativní chudoby v Evropské unii. To znamená máme nejmenší diferenciaci majetkovou a příjmovou mezi těmi nejbohatšími a těmi nejchudšími. To všechno jsou dobré zprávy, k nimž přistupuje i to, že poprvé po mnoha a mnoha letech budeme mít vyrovnaný, nebo dokonce přebytkový rozpočet, což je způsobeno nejenom tím, že roste ekonomika, ale také tím, že se lépe vybírají daně a brání se daňovým podvodů. To všechno jsou tedy dobré ekonomické zprávy.

A teď, co se nepodařilo. Za prvé: objem veřejných investic je o polovinu nižší, než byl v minulém roce a přitom právě investice zakládají naši budoucnost, naši ekonomickou výkonnost, a tedy i budoucí životní úroveň. Je to způsobeno mimo jiné i tím, že se stále nedaří stavět dálnice a další dopravní stavby. Že naše stavebnictví klesá, i když by mělo být ukazatelem konjunktury. Za druhé: naše ekonomika, tedy i náš rozpočet, je stále zatížena nesmyslnými dotacemi zejména na solární elektrárny. Vždy uvádíme, že jestliže tržní cena silové elektřiny je jedna koruna za jednu kilowatthodinu, pak díky dotacím je to u solárních elektráren 15 korun za kilowatthodinu. A kvůli tomu naše domácnosti, ale i naše podniky vydávají zbytečně velké peníze za předraženou elektřinu. Nu a, i když tuto chybu způsobily v roce 2005 minulé vlády a minulé parlamenty, tak to neznamená, že bychom proti tomu neměli bojovat a hledat možnost jak nefinancovat solární barony, ale ty, kdo elektřinu spotřebovávají. Nu a třetí a poslední věcí, kterou bych vytknul jako nedostatek, jsou některé sociální dávky. Přátelé, já nejsem necita a já chápu, že je zapotřebí pomáhat matkám samoživitelkám, rodinám s malými dětmi a podobně. Ale nechápu, když zde máme téměř 400.000 nezaměstnaných a 150.000 volných pracovních míst, proč bychom měli pomocí sociálních dávek podporovat i lidi, kteří odmítají nabízenou práci a vysmívají se těm, kteří každý den poctivě chodí do práce. I toto je nikoli zanedbatelný zdroj rozpočtových úspor. Tolik k naší ekonomické problematice, a jak vidíte, bilance je pozitivní, i když každá mince má dvě stránky a i když si musíme upřímně říci i o našich nedostatcích.

Pokud jde o naši politickou situaci, jistě znáte stupňování slova nepřítel: první stupeň nepřítel, druhý stupeň úhlavní nepřítel a třetí stupeň koaliční partner. Někdy se k tomu mimochodem dodává i čtvrtý stupeň, což je člen vlastní politické strany, ale zůstanu u toho třetího stupně.

Je jasné, že v koaliční vládě, kterou máme, občas propukají rozmíšky a některé z nich mohou vést i k pádu vlády, tak se málem stalo v debatě o reorganizaci policie. Snažil jsem se do této debaty zasáhnout, pozval jsem dva soupeřící ministry ke společnému stolu a věnoval jsem jim šachové hodiny, které ukazovaly za pět minut dvanáct. Občas se mi vyčítá, že jsem se v tomto sporu nepostavil na žádnou stranu, ale prezident má smiřovat, prezident má uklidňovat, a když stojí pouze na jedné straně, tak to samozřejmě nemůže dělat. Přitom chyby u reorganizace policie byly na obou stranách. Na jedné, že se tato reorganizace včas neprojednala se státními zástupci. Na druhé, že se poněkud přeceňoval význam a úspěšnost jednoho policejního útvaru, který sice sliboval, že odhalí mafiány, ale nakonec z toho odhalení byly pouze nezdaněné kabelky Jany Nagyové.

Další významnou událostí byla oblast krajských voleb a jako člověk, který projel čtyřikrát za sebou všechny kraje, bych chtěl především velmi poděkovat všem bývalým krajským zastupitelům, ať v koalici, nebo v opozici, protože vím, že poctivě pracovali pro rozvoj svého kraje. Chtěl bych blahopřát těm, kdo v krajských volbách zvítězili, mimochodem v rozporu s průzkumy veřejného mínění, což opět dokazuje, že tyto průzkumy stojí za starou belu. Nu a chtěl bych jim popřát, aby se jim dařilo přinejmenším stejně tak dobře, jako jejich předchůdcům a pokud možno i lépe. Vím, že je určité napětí, když se sestavují komunální krajské a nebo parlamentní koalice, protože při tomto sestavování musíte vyhrát dvakrát. Nejdříve musíte vyhrát ve volbách a přesvědčit občany jako voliče, ale potom také, pokud náhodou nedostanete padesát procent hlasů, musíte přesvědčit i koaliční partnery. Sám zastávám názor, že nejstabilnější koalice je taková, která sdružuje strany nebo hnutí s podobným programem. Zatímco koalice, která je slepená ze subjektů s velmi odlišným programem může být nestabilní a může se časem rozpadnout. Nicméně chtěl bych popřát všem krajským koalicím, aby vydržely a aby byly úspěšné.

Třetí a poslední oblast, o které bych s vámi rád mluvil, je oblast zahraniční politiky. Zažili jsme brexit a na rozdíl od těch, kdo se z něj radují, já jsem z brexitu smutný, protože oslabuje, jak Velkou Británii, tak Evropskou unii. Ale nechci svádět vinu na občany Velké Británie, kteří se svobodně rozhodli v referendu. Podle mého názoru větší díl viny leží na současném vedení Evropské unie, které je naprosto neschopné, byrokratické, způsobuje odcizení evropských občanů od evropských institucí, a není dokonce schopno ani splnit tak základní úkol, jako je ochrana vnějších hranic Evropské unie.

Naše vláda má ve svém programovém prohlášení ekonomickou diplomacii a já se domnívám, že ekonomická diplomacie má dva základní úkoly. Za prvé podporovat naše exportéry na zahraničních trzích a za druhé přitáhnout k nám zahraniční investice, pokud možno s vysokou přidanou hodnotou. Velmi významnou událostí v této souvislosti byla návštěva čínského prezidenta v naší republice, během které bylo podepsáno 30 významných hospodářských dohod. Jistě víte, že náš nejúspěšnější podnik Škoda Auto vyváží nejvíce svých automobilů právě do Číny, ale je méně známé, že Čína je největším zahraničním investorem v sousedním Německu, a bylo by hloupé, abychom i my nevyužívali obdobných příležitostí.

Velmi podstatným rysem uplynulého roku byl mezinárodní terorismus. Naposledy se projevil událostmi v Berlíně, ale předtím ve Francii, v Belgii a dalších zemích. Dnes už téměř nikdo nepochybuje o souvislosti mezi migrační vlnou a teroristickými útoky. Právě proto jsem odpůrcem názoru, že by bylo vhodné v příštích dvou letech na naše území umístit zhruba 6200 migrantů na bázi takzvané dobrovolnosti, což je ovšem téměř totéž jako povinné kvóty a že by bylo vhodné pro tyto účely vynaložit přibližně 600 milionů korun. Nemám nic proti tomu, abychom pomáhali migrantům na jejich území nebo sousedním území. Nemám nic proti tomu, abychom pomáhali Itálii nebo Řecku, které čelí migrační vlně, ale umístit muslimské těžko slučitelné migranty na naše území by znamenalo vytvořit podhoubí pro případné teroristické útoky a předtím bych chtěl znovu a s plnou vážností varovat.



Vím, že v souvislosti s mezinárodním napětím se občas objevují pokusy cenzurovat internet. Jsem zásadně proti cenzuře s výjimkou pornografie a zejména dětské pornografie. Ale jinak ten, kdo zabraňuje druhým, aby vyslovovali svoje argumenty jenom dokazuje, že sám dostatek argumentů nemá. A proto bych si nepřál, aby naše ministerstvo vnitra bylo jakýmsi novodobým Koniášem a nepřál bych si, aby jakýsi pornoherec už dnes sestavoval seznamy nepohodlných, nebo dokonce zakázáníhodných internetových serverů. Nepotřebujeme cenzuru, nepotřebujeme ideovou policii, nepotřebujeme nový úřad pro tisk a informace, pokud máme i nadále žít ve svobodné a demokratické společnosti.

Poslední poznámka, kterou bych rád k této věci řekl, jsou americké prezidentské volby. Velice mě potěšilo vítězství Donalda Trumpa. Mám rád jeho razantní styl. Vážím si toho, že bojuje jak proti ilegální migraci, tak proti islámskému terorismu, a pevně doufám, že jeho zvolením se dále zlepší naše vztahy se Spojenými státy americkými. S pobavením jsem v některých médiích včetně veřejněprávních viděl, že tato média tak trochu vypadají jako volební štáb Hillary Clintonové, a myslím si, že je to chyba, protože opravdu profesionální novinář má informovat objektivně a nezávisle a nemá občanům vnucovat svoje vlastní názory. Doufám, že tato zkušenost pro naše novináře bude poučením.

Milí přátelé, co říci závěrem. Minulý rok jsem vám přál naplněný život a to vám samozřejmě přeji i dnes, ale k tomu naplněnému životu bych vám chtěl popřát radost a úsměv. Přál bych si, abychom všichni se na sebe někdy dokázali usmát, a nikoli škaredit se, abychom si dokázali podat ruku, a i když máme různé názory, abychom těmto názorům dokázali naslouchat a neposlouchali jenom svoje vlastní názory. A na tuto radost a na tento úsměv bych vám teď chtěl připít poloplnou, zdůrazňuji ještě jednou, poloplnou sklenicí vína. Na vaše zdraví a na vaši životní pohodu. Šťastný a veselý nový rok.
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live