Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Evropská unie chce umlčet kritická nezávislá média

0
0

Květa Pohlhammer Lauterbachová
24.1.2017 E-republika

Co se týká mediální žumpy v Česku, tak nás už nemůže nic překvapit. Horlivost pana ministra Chovance doufám ocení voliči v nejbližších volbách. Je to naše Kainovo znamení: Vždycky jsme byli papežštější než papež!


Z Bruselu to pěkně fouká. Jako by bylo možné zastavit rozpad EU tím, že budou zavedena ve všech zemích „ministerstva pravdy“, špehování a udávání.

Poslední skandál, který vyvolal ostrý protest vydavatele seriózního internetového ekonomického magazínu Deutsche Wirtschaftsnachrichten Michaela Maiera přímo u prezidenta EU Junckera, se týkal přímo záměrného falšování a manipulace s textem článku uveřejněným na DWN. 

Michael Maier v dopise předsedovi Evropské komise Junckerovi napsal:
Evropská unie dala do oběhu papír, ve kterém jsou DWN neuvěřitelným způsobem a prostřednictvím zmanipulovaného a zfalšovaného textu dehonestovány jako tajný agent Kremlu. DWN patří k renomovanému švédskému nakladatelství Bonnier a nemá nic společného ani s Ruskem, ani s Putinem. Tato akce poškozuje obchodní zájmy nakladatelství a nelze ji ničím ospravedlnit. Protestuji jménem naší redakce proti této akci, která představuje jasné porušení svobody tisku. Vyzývám Vás proto, aby bylo jméno DWN ze seznamu webů neprodleně odstraněno. A dále vás vyzývám k veřejné omluvě, kterou bychom mohli našim čtenářům přinést ve vydání nejpozději dne 23. 1. 2017. Dokument, který EU šíří, jsme zachytili a předali našim právníkům. Zvažujeme právnické kroky k organizacím EU, které jsou do této akce zapojeny.

Komplexní popis celého případu je uveřejněn v článku“ Der Wind wird schärfer: EU verbreitet Fälschung, um die DWN zu denunzieren“ (Vítr je ostřejší: EU šíří zfalšovaný text, aby denunciovala DWN).

 

Když s texty manipulují odborníci, co „umí trochu německy“


Evropská unie už nějakou dobu financuje z našich daní projekt „Disinfo Review“. Slíděním a vyhodnocováním webů je pověřena organizace „East StratCom Task Force“, která čte a analyzuje od roku 2015 média. Dokument, který má dehonestovat DWN, je veden pod anglickým názvem „COMENTARY: Means, goals and consequences of the Pro Kremlin disinformation“ a je datován 19. ledna 2017. Tento dokument však jako první uveřejnil italský Institute for International political Studies, jehož prezidentem je bývalý koordinátor italské tajné služby DIS Giampiero Massolo. Ten sice mluví dobře rusky, ale podle oficiálních údajů taky „trochu německy“.

Tak Putin stíhá zadávat úkoly všem alternativním webům v Evropě. Génius. Ale kdyby jenom v Evropě! Kromě nás východoevropských a ruských pisálků orchestruje také takové mediální hvězdy jako je Bloomberg, nebo britské noviny The Nation či v USA vydávaný finanční blog Zero Hedge. Ty jsou také na seznamu. A nyní k tomu přibyly ještě Německé hospodářské noviny DWN!

 

Když prý Rusko nepomůže, EU se rozpadne!


V případě inkriminovaného článku byl ze strany EU zcela zmanipulován text. V hlášení o závadnosti textu na papíru EU stojí, že DWN uveřejnily tento text: "George Soros: Když Rusko nepomůže, EU se rozpadne“.
 
DWN ve skutečnosti napsal(a):
 
Investor George Soros považuje rozpad EU za nevyhnutelný – když nebude nasazen v účinnost Marshallův plán, který zachrání především východní Evropu. Zajímavé: Soros je také pro to, aby EU podporovalo také Rusko.

Samotný článek v DWN není nesrozumitelný, poněvadž obsahuje link na video tiskové agentury Bloomberg, ve kterém pan Soros říká přesně ta slova, která citují DWN. EU vytváří manipulací textu fantasmagorii, že by Putin měl být nakonec zachráncem EU, což rozhodně George Soros nikdy neřekl. Ale kdoví? Třeba jsou evropské elity z neschopnosti EU krizi řešit, natolik zoufalé, že neví kudy kam, a přání je v tomto případě otcem myšlenky… Putin bude ovšem mít asi jiné starosti, než je zachraňovat. Zvláště poté, co mu EU celá léta okopávala kotníky a uvalovala na Rusko sankce.

Nejedná se o první případ napadení alternativního internetového média, kterým se cenzor totálně znemožnil. Pro nás ostatní je ovšem případ poučením, abychom důsledně uváděli zdroje a pracovali co možná nejprofesionálněji. Což děláme sice zadarmo a ve svém volném čase, avšak o to víc obětavě jako projev naší občanské uvědomělosti, našeho vlastenectví a touhy po udržení svobody. To vše proto, abychom se v případě napadení hlupáky, kteří holt „umí jenom trochu německy“, dokázali účinně bránit.

Co se týká mediální žumpy v Česku, tak nás už nemůže nic překvapit. Horlivost pana ministra Chovance doufám ocení voliči v nejbližších volbách. Je to naše Kainovo znamení: Vždycky jsme byli papežštější než papež! Ale od DWN se můžeme poučit a nenechat si propříště nic líbit.

Když už volí EU komise cestu šíření lží a manipulací s originálními texty a nasazuje na nás cenzory typu Evropských hodnot nebo Giampiera Masssola, musí být hodně zle.
 
- - -

Související články:

Pan premiér Sobotka je rozhodně zásadový člověk!

0
0

Ivan David
24. 1. 2017
Pokud uzavírá koaliční smlouvu s usvědčeným spolupracovníkem StB, je logické, že nemůže podporovat člověka, který byl ze spolupráce s StB nařčen, ale usvědčen nebyl. Pokud by takto nejednal, ocitl by se v podezření, že užívá dvojího metru, a to by bylo nečestné!

P.C.Roberts: Tři dny prezidenství a Trump už první slib splnil

0
0
24. 1. 2017  
Trump dnes podepsal příkaz, kterým stahuje Spojené státy ze smlouvy o transpacifickém partnerství (TPP). Z toho lze usuzovat, že šest sáhů pod zemí se v brzké době ocitne i dlouho projednávaná smlouva o transatlantické obchodní a investiční spolupráci (TTIP), což měla být smlouva o spolupráci mezi USA a státy EU.
Trump a jeho poradci totiž považují obě tyto smlouvy, stejně jako už existující smlouvu NAFTA o volném trhu, jež poslala původní americká pracovní místa do Mexika, za něco, co se dělo na americkou újmu.
Vybral a přeložil Lubomír Man

Američané se potýkají s "nečekanými obtížemi" při rozmísťování tankové brigády v Evropě

0
0
24. 1. 2017    zdroj
Část amerických obrněných vozidel, přesunutých do Evropy, dorazila do Polska poškozená, dalších 5 tanků vůbec nepřijelo na místo určení, informoval Vzgljad s odkazem na The Wall Street Journal.

"Nečekané potíže vznikly, když se američtí vojáci pokoušeli přemístit vojenskou techniku ​​ze severoněmeckého přístavu Bremerhaven do Polska. Několik obrněných vozidel bylo poškozeno poté, co se vklínila do mostů, které byly nižší, než Američané předpokládali", uvádí publikace.

Dalších 5 tanků muselo zůstat v Německu. Jak přiznal velitel pozemních sil USA v Evropě Ben Hodges, tanky "byly omylem do Evropy přivezeny s vybitými bateriemi nebo nabitými pouze částečně".

Podle něj nemá vojenské velení USA "ucelené informace o infrastruktuře v Evropě". Hodges vyzval USA", aby lépe prozkoumaly region", aby bylo možné "v případě možného konfliktu s Ruskem" přesunout techniku do Evropy rychleji.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Turecké hospodářství – 4. část

0
0
Yekta Uzunoglu
25. 1. 2017    část 1   část 2   část 3
Od října 2014 Erdogan začal všemi prostředky vytlačovat Gülenovce ze všech oblastí života, tedy i z hospodářství. Byla a je to válka mezi bývalými spojenci, kde Erdogan má jeden jediný cíl: zničit Gülenovce s použitím veškerých prostředků státu. Proto tzv. nezdařený pokus o vojenský puč byl pro Erdoganovce darem z nebes. Všechny banky, podniky, university, školy všech druhů, ale i soukromý majetek těch, kteří dostali razítko či nálepku Gülenovce, byl zestátněn a část tím způsobem, že stát určil svého vlastního správce pro tyto podniky. 


Správce následně tyto podniky či majetek přenechal těm vhodným a vždy šlo o Erdoganovce. Jde o vysloveně hrubý zásah do hospodářství, které se i bez toho nacházelo ve velice kritickém stavu.

V současné době v Turecku velí islamistický kapitál spravovaný Erdoganovci, tedy přáteli jako je Saúdská Arábie a Katar, pak je tady ještě Istanbulský kapitál a kapitál vojáků, který ovšem značně oslabil.

Tak jak jsem již napsal hned po tzv. pokusu o vojenský puč, který zůstal v síti zpravodajských služeb, že přijde na řadu plán „B“, což také přišel a teď je v plném chodu.

Renomované ratingové společnosti světa, aby neohrožovaly evropský a americký kapitál v Turecku, začaly snižovat bodové ohodnocení Turecka postupně, proto aby nevyvolaly paniku, která by mohla eventuálně způsobit nežádoucí pohyby na světových burzách. Dnes se už "křehkost" tureckého hospodářství dle ratingových společností dostala na úroveň Etiopie a Venezuely.

Hodnota turecké liry vůči americkému dolaru neúprosně klesá, jen za poslední rok poklesla nejméně o 30 % a teď ještě opatrně stoupá cena ropy, což je pro Turecko jako pro zemi, která je dovozcem ropy a plynu, a kde je i část energetiky závislá na plynu, smrtelný trend.

Přes zásahy turecké centrální banky v reakci na poptávku USD zůstává na sestupném trendu vůči hodnotě USD, někdy jen na pár minut, ale tím se statní dolarové rezervy vypařují jako voda na Sahaře.

Turecko má podepsány kontrakty se zahraničím, ale i s domácími společnostmi, v USD brzy nebude mít čím tyto závazky plnit. Tento rapidní pád nemůže zastavit ani turecká centrální banka, ani zákony legalizující černé peníze (před měsíci tureckou vládou bleskově schváleno a je v chodu), ale ani mimo bankovní sektor do Turecka nákladními auty dovážené dolarové prostředky z některých arabských států.

Z tohoto kritického stavu tureckého hospodářství dostal Erdogan záchvat, když před několika dny vyhlásil, že ti, co drží dolary na svých účtech nebo doma, jsou stejně nebezpeční teroristé jako tzv. pučisté, ISIS či PKK (Kurdská strana pracujících)!

Stav tureckého hospodářství v zkratkách:

- Dle nejrenomovanější ratingové společnosti de facto nelze do Turecka v současné době investovat

- Turecko po sestřelení ruského letadla víc než před rokem a následných teroristických útocích na letišti v Istanbulu, v zábavném klubu Reina a v ulicích Istanbulu či Simirne a všude jinde, má naprosto paralyzovaný sektor, který byl jedním z hlavních příjmů Turecka. Majitelé podniků v turismu zdržovali doposud tento pád jen tím, že mobilizovali veškeré svoje rezervy, ty se už ale vypařily a stav se dál zhoršuje s každou další bombou a každým útokem. Válečné prohlášení Erdogana už tento trend "jen tak" nezastaví!

- Zahraniční kapitál, který i tak nebyl nijak vázán, opouští Turecko nesmírnou rychlostí.

- Stoupají ceny dolaru a ropy, tím se dostávají turecké výrobní společností a jejich výrobky do cenové úrovně, kdy jsou už neprodejné díky současné konkurenci ve světě.

- Stoupající ceny USD a ropy vedou ke zdražení všeho včetně zemědělských produktů. Zdražení potravin se začalo citelně dotýkat občanů.

- Díky těmto všem souvislostem začala stoupat nezaměstnanost neuvěřitelnou rychlostí.

- Válka v Sýrii a vůči Kurdům, která začala a roste každým dnem, stojí Turecko nejen obrovské devizové prostředky, které už brzy nebude mít, alepokračují další brutálnější útoky ze strany těchto sil přímo v hospodářském srdci Turecka, jako je Istanbul, Izmir či v turistických oblastech v Antalya či jinde.

- Erdogan, aby si zajistil úspěch za pár týdnů při referendu o Ústavě, která mu zaručí sultanátsví, uvolní veškeré prostředky státu, kterými stát ještě disponuje, potřebuje uspokojit uměle ovlivněné voliče, ale pak po referendu stát už nebude mít peníze vůbec na nic!

Jedinou nadějí Turecka na udržení současného stavu, je obchod s Ruskem, Iránem, Irákem a ještě v černých penězích, které by mohly ještě přijít do Turecka.

Rusko přes veškerou vstřícnost Turecka ve všech oblastech, nijak s obnovením obchodu na úroveň před sestřelením ruského letadla před víc jak rokem, nespěchá. Nezdá se, že bude spěchat v brzké budoucnosti, nemá k tomu sebemenší hospodářské důvody.

- Irán a Irák rozhodně nejsou ve svých pozicích vstřícnější než-li Rusko. Ani Irán, ale ani Irák jako dva šíitské státy, neodpustí Turecku, jak donedávna podporovalo ISIS a kdejakou teroristickou skupinu z celého světa, která často za peníze bojovala proti Asadovi, kterého vnímají jako svého šíitského bratra. Obzvlášť Irák, který ještě nepřiměl Turecko k tomu, aby stáhlo své vojáky z Iráku a vydalo sunitského vůdce Tarik el-Hasimi, který je v Iráku odsouzen k trestu smrti a žije jako čestný host v Turecku, a Irán? Mimo těchto důvodů neodpustí Turecku jeho propojení na Saúdskou Arábii a na Katar, kdy Turecko je navíc v současné době předsedou Organizace islámské spolupráce, kde jde především o spolupráci sunitských států.

Tedy "turecké hospodářství", které začalo založením Osmanské říše v roce 1299 až do 1922 a od roku 1923 do roku 1983 jako Turecka republika striktně centrálně regulovaná loupežnická ekonomika a zkusilo za posledních 33 let zavést "moderní" tržní hospodářství, mohlo tak dlouho existovat jen díky rozkrádaní a rozprodání státního majetku, přes snahy dvou mužů (Ozal a Dervis) se nedokázalo dostat ze stavu "tureckého hospodářství" tak, jak je obecně v Česku chápáno, pokračuje v tradici obecného významu toho výrazu, kdy pokus o přechod na tržní hospodářství připravil stát téměř o veškerý majetek a dnes přichází "turecké hospodářství" a to bez majetku.

Spolupráce s Babišem nebezpečně zatemňuje prezidentův úsudek

0
0
Martin Kunštek
25. 1. 2017
Prezident republiky Miloš Zeman podle serveru Česká justice v debatě v Třemešné uvedl, že zvažuje podání kárné žaloby na soudce Vrchního soudu v Praze Pavla Zelenku. Za to, že zrušil prvoinstanční rozsudek v cause Rath a v souladu s předchozím nálezem Ústavního soudu, který označil odposlechy za nezákonné, je prohlásil za nepoužitelné coby důkaz. Takový krok sice prezident učinit může – stejně jako může kdokoliv podat na kohokoliv trestní oznámení. Jde však jednoznačně o útok na nezávislost soudní moci. Soudce totiž nemůže být trestán za právní názor – za to že nějak rozhodl. 

Kárné soudnictví bylo zřízeno proto, aby trestalo ty, kteří nesoudí (tedy nepracují), dělají zbytečné průtahy (pracují pomalu), nebo soudí tak, že tím ohrožují důvěru v nestrannost a nezávislost justice. Například soudí opilí, nebo se nevyloučí pro podjatost pokud by měli soudit svého příbuzného, nebo je jim prokázáno braní úplatků. Prezident tím vysílá nebezpečný signál, že ten soudce, který odporuje Bradáčové bude čelit postihu. To je zcela protiústavní krok směřující k nastolení diktatury státních zástupců.

V této cause předtím podal ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) v neprospěch Davida Ratha stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu ČR. Vrchní státní zastupitelství v Praze vedené Lenkou Bradáčovou před tím ostře napadlo odvolací soud lživým tvrzením, že jeho rozhodnutí odporuje dosavadní judikatuře. Zcela přitom pominulo nález Ústavního soudu ze dne 17. září 201 sp. zn. I. ÚS 2632/12. Nejde o nějaký neznámý nebo zapadlý nález Ústavního soudu v nějaké pradávné cause. Jde o judikát právě v cause Rath. Ten se tehdy jako vazebně stíhaný poslanec Parlamentu domáhal propuštění z vazby z důvodu porušení ústavních pravidel pro zadržení poslance a jeho následné vazební věznění. Současně ve stížnosti namítal, že byl do vazby poslán místně nepříslušným soudem, což je porušení zásady „nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci“, která je obsažena v Listině základních práv a svobod. V případě první poloviny stížnosti mu ústavní soud za pravdu nedal a pomalý proces svolávání Sněmovny k vydání poslance k trestnímu stíhání „posvětil“. V druhém případě však porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud nalezl. Neodhodlal se jej však ihned sám propustit z vazby, ale upozornil jej, že ještě nevyčerpal všechny opravné prostředky, protože na místní nepříslušnost si měl stěžovat nadřízenému soudu. Kam jej svým rozhodnutím poslal. Odvolací Vrchní soud jej nakonec z vazby pustil mimo jiné i s ohledem na příslušný nález Ústavního soudu. Ten si nyní dovolím citovat:

„Podle § 12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, není-li stanoveno touto vyhláškou jinak, je místní příslušnost státního zastupitelství určena místní příslušností soudu, jenž by byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni, přičemž nemůže-li úkon vztahující se k postupu před zahájením trestního stíhání pro jeho neodkladnost provést příslušný státní zástupce, provede jej státní zástupce nepříslušný, který v takovém případě příslušného státního zástupce o provedení úkonu bez zbytečného odkladu vyrozumí a věc mu předá. Podle § 18 odst. 1 trestního řádu pak koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba považovat především místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Podle § 21 odst. 2 trestního řádu koná společné řízení soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu, tj. o trestném činu s nejpřísnější sazbou. Konečně § 16 odst. 1 vyhlášky o jednacím řádu státního zastupitelství stanoví pravidlo, dle něhož je-li dána příslušnost k výkonu dozoru několika státních zástupců, vykonává dozor ten, který je příslušný k výkonu dozoru nad vyšetřováním vedeným proti pachateli trestného činu nebo ohledně nejzávažnějšího trestného činu; jinak ten, který začal vykonávat dozor nejdříve.

Vycházeje z uvedených právních ustanovení, Ústavní soud přisvědčuje stanovisku stěžovatele, dle něhož v dostatečném předstihu před datem 14. května 2012, tedy před jeho zadržením Policií v obci R., okres P., mělo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem povinnost postoupit věc místně příslušnému dozorujícímu státnímu zástupci, resp. vyloučit vlastní místní příslušnost k výkonu dozoru. Zejména nasazení operativně pátrací techniky, provedení odposlechů telefonních hovorů, povolení sledování, které se týkalo nemovitostí výhradně na území Středočeského kraje a Prahy, čili provedení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, bylo v předmětné věci soustředěno nikoli na území Ústeckého, nýbrž Středočeského kraje, příp. hlavního města Prahy. Pro uvedené jeví se postup státního zastupitelství ohledně místní příslušnosti účelový, porušující předmětná právní ustanovení. Zrcadlí-li postup státního zastupitelství v dané věci obecněji zaužívanou praxi, jedná se o závažný signál porušování principů právního státu, a to zejména maxim plynoucích z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.“.

Citát jsem považoval za nezbytný mimo jiné i proto, že v podstatě již tímto nálezem ÚS bylo rozhodnuto i o tom, jak dopadne soud s Davidem Rathem. Prvoinstanční soud jej sice ve spektakulárním procesu odsoudil k trestu odnětí svobody na 8,5 roku. Za hlavní a v podstatě jediný důkaz přitom použil právě odposlechy. Jenže ty byly nařízeny místně nepříslušným soudem. A jako takové jsou nezákonné. A tudíž je nelze použít jako důkaz. Což potvrdil právě odvolací Krajský soud v Praze rozsudkem soudce Zelenky, který prvoinstanční rozsudek zrušil. Nemohl totiž jinak. Obecné soudy jsou podle Trestního řádu nálezy Ústavního soudu vázány. Soudce Zelenka tedy postupoval v souladu se zákonem a Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Za zákonné rozhodnutí nemůže být soudce postihován. A už vůbec nemůže být postihován za to že nesoudí tak jak chce paní Bradáčová. To bychom soudy mohli rovnou zrušit. A vyhlásit jakousi variantu stanného práva, podle něhož by státní zástupce mohl podle svého uvážení kohokoliv za cokoliv rovnou zastřelit.

Soudce dokonce nemůže být postihován ani za nesprávné rozhodnutí. K opravě jeho pochybení máme podle Ústavy zřízeny vyšší soudní instance. Odvolací soudy nebo Nejvyšší soud, který může sjednocovat judikaturu. Tento princip je jediný možný. Pokud by se soudce musel bát, že bude souzen za to, že soudil a nějak při rozsoudil, tak by nikdy žádný soudce nevynesl žádný verdikt. To by šlo zcela proti smyslu funkční justice.

Naše právo – stejně jako právo všech ostatních civilizovaných zemí – nepovažuje soudce za zcela nedotknutelné. Připouští jejich postih za „špatnou práci“. A to právě cestou kárné žaloby. Kárným proviněním soudce je podle zákona o soudech a soudcích „zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Laicky řečeno soudce nemůže být postihován za to, že soudí. Každý, i soudce, má právo na svůj právní názor. O tom, jestli je správný nebo nesprávný pak má rozhodovat soud vyšší instance v rámci opravných prostředků. Soudce může být postihován za to, že nesoudí. Tedy neplní své povinnosti. Stejně tak může být kárně postihován za to, že soudí opilý, nebo zdrogovaný, čímž by narušil důvěru v justici. Ze stejného důvodu pak může být postihován i za to, že se nevyloučil pro podjatost když tak učinit měl. Například pokud by soudil při v níž je jednou ze stran jeho příbuzný či kamarád. Tím by samozřejmě narušil důvěru s nestrannost justice. Soudce může být kárně postižen i za „lajdáckou“ práci. Třeba za to, že nenařídil vypracování a provedení znaleckých posudků, které by mu pomohli spor rozhodnout. A výsledek „střelil od pasu“. Čímž by narušil důvěru v odborné rozhodování soudů. Za takové skutky může být soudce kárným senátem zbaven funkce. Neboli „svlečen z taláru“.

Před postihem za zákonné rozhodnutí – i když se soudcův právní názor někomu nelíbí – je však soudce chráněn ústavní imunitou. Podobnou jako mají poslanci a senátoři. Stejně jako ve všech civilizovaných zemích, které se považují za právní stát. Snažit se o postih soudce za právní názor – tedy nikoliv za „nepráci“ nebo jiné zákonem přípustné důvody, je pak jednoznačně pokusem o porušení nezávislého rozhodování soudů. Což je jinak trestný čin. Stejně jako křivé obvinění. Prezidenta od postihu samozřejmě podle Ústavy chrání imunita.

Jenže jeho výrok je stejně nesmyslný, jako když se Jiří Dienstbier snažil na prezidenta podat žalobu pro velezradu. Které se tedy opravdu nedopustil. A bylo to jen trapné divadlo, které pak Ústavní soud „smáznul“.

Uvedený výrok prezidenta republiky však přesto považuji za nebezpečný. Ve zkratce totiž říká, že „ten kdo bude odporovat Bradáčové a Pelikánovi“ bude čelit postihu. A to je už jednoznačně protiústavní. Navíc to zavání snahou posunout náš stát směrem k diktatuře státních zástupců. Což už není demokratický právní stát.

Některé pracovníky právního odboru Kanceláře prezidenta republiky znám a pro jejich odbornost si jich velmi vážím. Doufám, že se jim podaří problém panu prezidentovi patřičně vysvětlit. A že to tedy skončí jako slovní úlet.

Velmi bych se obával, pokud by tomu tak nebylo. Pak by to nasvědčovalo o tom, že prezident republiky je již zcela ve vleku ministra financí a šéfa Agrofertu Andreje Babiše (ANO). Ten totiž Ratha až patologicky nenávidí. Rath byl totiž první, kdo veřejně upozornil na Babišovo Čapí hnízdo a nezákonné dotace z fondů EU, které nyní prošetřuje Evropský úřad pro vyšetřování pdovodů (OLAF). A hlavně další dotace ze Středočeského ROP směrem k Babišovým firmám zatrhl.

Babiš také patřil k velkým podporovatelům „neziskovek“ jako Rekonstrukce státu, které se oficiálně zabývají bojem proti korupci. A podporují „partu“ v USA školených státních zástupců. Kteří stejně jako ty neziskovky „tvrdě bojují proti korupci“ - ovšem jen ve vybraných „žádoucích“ případech. Babišův ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) tuto „partu“ nepokrytě protěžuje. V její prospěch se snaží Sněmovnou protlačit nový zákon o státním zastupitelství, kterým má být zřízen tzv. „protikorupční speciál“. Ten má být něco jako stát ve státě. Něco jako v sovětském Rusku Čeka, nebo v nacistickém Německu Gestapo. A v jeho čele má být - jak je všeobecně známo - právě Lenka Bradáčová, která causu Rath řídila jako vedoucí krajská státní zástupkyně v Ústí nad Labem. Tedy ten, kdo se dopustil porušení Listinou chráněných práv, jak konstatoval Ústavní soud.

V tomto případě nejde pouze o Davida Ratha. Nebo nějakou krabici od vína, v níž bylo několik milionů – ovšem bez Rathových otisků prstů. Bývalý poslanec, který mnoha lidem překážel, a kterého mnoho lidí nesnášelo kvůli nekompromisnímu stylu vystupování, je zde v podobné úloze jako Larry Flint. O „jeho záda se láme hůl nad demokratickým právním státem“. Tím že byl ve vazbě, se předchozí vládě podařilo schválit o jediný hlas zákon o církevních restitucích. Parta státních zástupců si na jeho případě chtěla vyzkoušet „co všechno jí projde“. Tehdy jí prošlo hodně. Respektive - protože náprava nezákonností v cause Rath trvá dlouho, tak jim prošel i „policejně prokurátorský puč“, který vedl k pádu vlády Petra Nečase (ODS). Byly v něm použity stejné metody jako krátce předtím u Ratha a spol. A také to nemělo žádnou pořádnou soudní dohru ve smyslu jednoznačného odsouzení na základě jednoznačných důkazů. Jenže o to možná nešlo. Možná že šlo o to dostat z „křesel“ napřed nepohodlného poslance Ratha, a poté nepopulární vládu - která nechtěla schválit zákon o státním zastupitelství. A která rozhodovala o dostavbě Temelína k nelibosti ambasády USA.

V neposlední řadě pak prokurátorsko-policejní puč otevřel dveře k moci Andreji Babišovi. A Agrofertu ke znásobení tržeb a zisků z dotací a veřejných zakázek v době, kdy je Babiš ministrem financí.

Není bez zajímavosti, že Babiš „za odměnu“ pomohl šéfce jedné z „protikorupčních neziskovek“ ke křeslu primátorky hlavního města Prahy. A že jeho ministr spravedlnosti protlačuje zákon „šitý na míru“ Lence Bradáčové.

Rath i Nečasova vláda byli pro mnoho lidí kontroverzní a nepopulární. Stejně jako před druhou světovou válkou Židé. V Francii mají jedno pořekadlo: „Když Gestapo zatýkalo Židy a ti volali o pomoc, tak jsem mlčel a koukal jinam. Nejsem totiž Žid. Když zatýkali komunisty, tak jsem také mlčel a nic nedělal. Nejsem totiž komunista. Stejně tak jsem mlčel když zatýkali sociální demokraty. A když přišli zatknout mě, tak jsem se divil, že už nebyl nikdo kdo by se mě zastal“. Takhle nechci dopadnout a proto mlčet nemohu. Ani v případě prezidenta, kterého jsem volil.

Kdybych mohl radit panu prezidentovi...

0
0
Zdeněk Jemelík
25. 1. 2017     JemelíkZdeněk
Ač chápu páně prezidentovo rozhořčení nad rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jímž se vrací případ Davida Ratha Krajskému soudu v Praze, kdybych mu mohl radit, doporučil bych mu, aby upustil do záměru podat kárnou žalobu na předsedu senátu Pavla Zelenku. Až dosud zastával názor, že kárná pravomoc prezidenta republiky je nesystémové opatření, proto ji nehodlal využívat. Stejné stanovisko zastával i jeho předchůdce Václav Klaus. Jako laik považuji stanoviska obou vážených pánů prezidentů za špatná, a zvláště špatné je stanovisko Miloše Zemana, který jako lidem přímo zvolený prezident by měl plnit úlohu poslední spásy občanů, jimž se děje ze strany státních úřadů křivda. Samozřejmě by měl podávat kárné žaloby v dobře odůvodněných případech, především tehdy, když kární žalobci z řad předsedů soudů z kolegiality k provinilcům „zaspali“.


Zatím ale pan prezident opuštění zásady neoznámil. Jeho záměr musíme proto chápat jako mimořádnou výjimku. Pro ni by ale mělo být důvodem zvlášť odpudivé kárné provinění, či nečinnost věcně příslušných kárných žalobců. Rozhodnutí o podání kárné žaloby by mělo být v souladu s právním řádem. Nebudou-li tyto podmínky naplněny, podáním kárné žaloby půjde pan prezident do předem prohrané bitvy. Bude muset předstoupit jako kárný žalobce před kárný senát Nejvyššího správního soudu, který žalobu zcela jistě zamítne. Bude muset obhajovat svůj laický návrh proti senátu odborníků. Odehraje se to v soudní síni zaplněné novináři, kteří budou prezidentův neúspěch přemílat několik dní.

Varováním by mu měla být nečinnost kárných žalobců nižšího stupně: předsedy Vrchního soudu v Praze, předsedy Nejvyššího soudu ČR a ministra spravedlnosti. Připomeňme, že Robert Pelikán je pobouřen nejméně stejně jako Miloš Zeman a rozsudek Vrchního soudu v Praze napadne stížností pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Ale žádné úvahy o kárném provinění soudce a o záměru podat kárnou žalobu jsme z jeho úst neslyšeli.

Pan prezident má vlastní představy o fungování justice, které jsou sice zajímavé a někdy i podnětné, ale většinou zcela mylné. Příkladem budiž jeho vyjádření ke kauze Jiřího Kajínka, jemuž sice odmítl udělit milost, ale vysvětlil exministryni Heleně Válkové, že je na místě, aby zařídila obnovu Kajínkova procesu: ministr spravedlnosti nemá odpovídající pravomoc, takže prezidentův nápad nemůže provést.

Také záměr podat kárnou žalobu svědčí o neznalosti. Např. terčem má být Pavel Zelenka, ač jde o senátní rozhodnutí trojice soudců z povolání, kteří mají rovnocenné rozhodovací pravomoci. Není známo, jak hlasovali o rozsudku, takže teoreticky nelze vyloučit, že Pavel Zelenka s ním nesouhlasil a jeho kolegové ho přehlasovali. Již z toho důvodu je žaloba na předsedu senátu nesmyslná. Zejména platí zásada, že soudce nemůže být trestán za nesprávné rozhodnutí, přičemž prezidentu republiky nepřísluší rozhodování o správnosti rozsudku.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze vyvolal velké rozčilení. Reagoval na něj vedle prezidenta republiky ministr spravedlnosti, který se rozhodl podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Jejich počiny mají jedno společné: nevrátí do hry odposlechy jako důkaz. Jediný, kdo by v tomto ohledu mohl pomoci žalobci Petru Jirátovi, jehož úloha v prosazování obžaloby bude ztížená, je nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Brněnská sfinga se ale na obecném rozčilování nepodílí. Kdyby se jej pan prezident zeptal na příčiny jeho netečnosti, patrně by se mu dostalo uklidňujícího vysvětlení: obžaloba přece nestojí jen na odposleších.

Rozčilení odvedlo pozornost jak pana prezidenta, tak ministra spravedlnosti od specifické užitečnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Ten totiž upozornil na závažný nešvar přípravného řízení, jímž je rozsáhlé porušování trestního řádu v neprospěch obviněných nedbalostí soudců, rozhodujících o úkonech přípravného řízení. V některých případech je dokonce podezření, že nejde o nedbalost, ale o vstřícnost vůči požadavkům státních zástupců, jdoucí až do zneužití pravomoci úřední osoby. V tomto ohledu je rozsudek Vrchního soudu v Praze velmi cenný, protože odhalil nešvary justice v řízení, které veřejnost pozorně sleduje. Hněv prezidenta republiky a ministra spravedlnosti by se měl obrátit proti soudcům, jejichž zmetková rozhodnutí umožnila senátu Pavla Zelenky vrátit Krajskému soudu v Praze kauzu Rath & spol. Ministra spravedlnosti by měl rozsudek přivést k vyvolání tažení proti nemravné symbióze státní zástupců a pokleslých soudců, jež vede k porušování trestního řádu v neprospěch obviněných.

Odmítnutí kontrasignace předsedou vlády je ubohé

0
0
25. 1. 2017       Hrad-cz
Vyjádření prezidenta republiky k postupu předsedy vlády

24. ledna 2017
Prezident republiky Miloš Zeman se v úterý dne 24. ledna 2017 seznámil s dopisem předsedy vlády Bohuslava Sobotky, v němž mu sděluje, že odmítl kontrasignovat jmenování Karla Srpa členem Etické komise ČR. Předseda vlády se přitom odvolává na § 7, odst. 3 zákona č. 262/2011 Sb. Podle tohoto paragrafu členem Komise nemůže být nikdo, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo ten, kdo svým jednáním v době nesvobody zavdal důvod pochybovat o řádném výkonu člena Komise, zejména o jeho nezávislosti nebo nestrannosti.


Prezident republiky konstatuje, že:

a) Karel Srp byl v letech 1986 až 1988 vězněn komunistickým režimem.

b) Karel Srp byl předsedou Jazzové sekce, která byla střediskem alternativní kultury. Jazzová sekce byla komunistickým režimem čtyřikrát zakázána.

c) Karel Srp byl účastníkem snídaně disidentů s francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem v roce 1988.

d) Městský soud v Praze v roce 2000 pravomocně rozhodl, že Karel Srp byl v evidenci StB veden neoprávněně.

Z uvedených důvodů považuje prezident republiky odmítnutí kontrasignace předsedou vlády za ubohé.

Jiří Ovčáček, ředitel Odboru tiskového a tiskový mluvčí prezidenta republiky

Prezident Miloš Zeman znovu bavil obecenstvo... tentokrát v městě Planá. ,, A v ČT se všichni rozplakali, když vyhrál Trump"! Své řekl i ke kauze exhejtmana Davida Ratha (ČSSD).Ocenil jsem, že ministr spravedlnosti podal stížnost za porušení zákona na tohoto soudce.

0
0
25. 1. 2017   PL ,Česká justice
Včera jsem řekl, že prezident republiky má právo podat kárnou žalobu,“ dodal. K tomu uvádíme:
Jiří Pospíšil (TOP 09), europoslanec exministr spravedlnosti



Ve chvíli, kdy prezident republiky má pravomoc podat kárnou žalobu, tak takovým podáním nenarušuje nezávislost justice. On neříká, že bude trestat soudce Vrchního soudu, říká, že zvažuje podání kárné žaloby, o které bude rozhodovat kárný senát Nejvyššího správního soudu.

 Soudce musí být schopen unést veřejnou debatu a veřejnou kritiku. To podle mého názoru není nátlak na jeho rozhodovací činnost. Tady je rozsudek, který vyvolal velkou debatu a u části veřejnosti mohlo rozhodnutí pana Zelenky vyvolat dojem poškození důvěry v odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Teoreticky tedy by mohlo takové jednání naplňovat parametry kárného provinění, o tom ale musí rozhodnout kárný senát. Šance na úspěch je asi menší než 50 procent, ale možná to za to stojí, pokud jde o rozhodnutí, které vyvolalo zvednuté obočí u laické veřejnosti.Prezident Miloš Zeman pouze prohlásil, že zvažuje možnost podání kárné žaloby!
Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie, soudkyně NSS


Výroky pana prezidenta ohledně možnosti podat kárné žaloby na JUDr. Pavla Zelenku znám pouze z médií a přiznám se, že v nich (bez dalších informací) nespatřuji apriori politický nátlak na nezávislost justice. Prezident republiky má právo podat kárnou žalobu na soudce a pokud toho využije v konkrétní věci, nechá důvodnost svých výtek vůči soudci prověřit kárným senátem, je to pro mě legitimní postoj. Mnohem horší jsou občasná obecná tvrzení představitelů výkonné či zákonodárné moci o tom, že by soudy měly být méně nezávislé.
Dále redakce NR

O zatemňování  prezidentova úsudku, proto nemůže být  v této souvislosti řeč!
Zpět do Plané s prezidentem:
Úvodem vedení města pochválil za přebytkový rozpočet a starost o kulturní památky. „Ten, kdo se nestará o svou minulost, neváží si práce svých předků, a tedy ani své,“ poznamenal Zeman.

První dotaz v diskusi pak směřoval k zákazu kouření v hospodách. „Určitě to přinese méně hostů. Ne každý kuřák se kvůli tomuto zákazu odnaučí kouřit. Já sám jsem kuřák, a právě proto nemohu tento zákon vetovat, protože bych byl v konfliktu zájmů. Osobně si ale myslím, že je to hloupost, neboť většina restauratérů přizpůsobila své prostory tak, aby část byla kuřácká a část nekuřácká,“ podotkl s tím, že zákaz postihne nejvíce malé hospody na vesnicích. „Na tento zákaz můžeme reagovat slovy mého velkého vzoru Winstona Churchilla, který byl vášnivým kuřákem: ‚V poslední době čtu stále a stále více o škodlivosti kouření, tak jsem se rozhodl přestat číst noviny,‘“ odvětil Zeman.

„Pane prezidente, můžete mě prosím pozvat na Hrad?“ zeptal se hlavy státu mladý chlapec. „My občas zveme na Hrad celé třídy. Jestli máš hodně kamarádů, zorganizuj to a přijďte s celou třídou,“ řekl Zeman.


Prezident republiky se následně vyjádřil i ke vzdělávání. „Jeden autor, Robert Fulghum, říká: ‚Vše, co jsem opravdu potřeboval, jsem se naučil v mateřské škole.‘ Je to trochu přehnané, ale v dnešních základních školách se místo historie učíme memorovat data. Totéž do jisté míry platí i o středním školství. Vysoké školství je na tom už poněkud lépe,“ řekl Zeman a uvedl příklad: „Od ZŠ se učíme matematiku. Učíme se ji na střední škole i na vysoké škole. Jediné, co jsem si z mnoha a mnoha let výuky matematiky zapamatoval, je rovnice a + b to celé na druhou. A díky této znalosti jsem se stal prezidentem,“ podotkl.

Následovala i otázka ohledně spravedlnosti. „Asi před deseti dny jsem jmenoval asi třicet nových soudců. A říkal jsem jim: Snažte se, aby vaše rozhodování bylo transparentní. Abyste dodržovali pravidla,“ sdělil.


Své řekl i ke kauze exhejtmana Davida Ratha (ČSSD). „Zůstávám v němém úžasu nad tím, že soud může zrušit rozsudek v případě, kdy toho člověka chytnete za ruku, když má v ruce krabici vína a místo něj tam má sedm milionů korun. Takový důkazní materiál se jen tak nenajde. A přesto se najde soudce, který tak učiní. Ocenil jsem, že ministr spravedlnosti podal stížnost za porušení zákona na tohoto soudce. Včera jsem řekl, že prezident republiky má právo podat kárnou žalobu,“ dodal.

„RRTV pokárala nedávno naši objektivní a vyváženou Českou televizi za pořad Americká volební noc, kde byli pozváni jen zastánci Hillary Clintonové. A tady máte krásný příklad toho, že televize, která nám má poskytovat informace, je jen hlouček lidí, kteří nám vnucují své názory. A víte, jak to dopadlo? Když vyhrál Donald Trump, všichni se v televizi rozplakali. A dobře jim tak,“ řekl rázně k dalšímu tématu – k veřejnoprávní České televizi.

On sám Trumpovi fandí. „Já budu věřit, že to, co Donald Trump sliboval před volbami, splní. A pokud to splní, budu rád. Říkal dvě základní věci: Je třeba bojovat proti nelegální migraci a islámskému terorismu. Na druhé straně předchozí prezident Obama víceméně jenom rozvrátil Blízký východ, ať už to byl Irák, Sýrie, Libye, na druhé straně nebojoval proti migrační vlně, která je i ve Spojených státech, i když tam přichází z Mexika,“ řekl Zeman.

„Byl bych pro to, aby byla pracovní povinnost vězňů. Mají-li pracovat lidé na svobodě, tak tím víc mají pracovat lidé ve vězení,“ sdělil pak Zeman k otázce práce vězňů, kdy mu vadí, že oni nemají povinnost pracovat.

Závěrečný dotaz směřoval k evropským kvótám na rozdělování migrantů. Uprchlíky do Evropy pozvala kancléřka Německa Angela Merkelová. Ona sice říkala, že pozvala Syřany, ale pak se ukázalo, že každý je Syřan. A já jsem pak kancléřce říkal: Když si pozvete hosta na oběd, také ho pak nepošlete k sousedům,“ podotkl Zeman. „Proč mají být uprchlíci mířící do Německa rozmísťováni do všech evropských zemí? Oni chtějí zůstat v Německu, ne kvůli práci, ale kvůli sociálním dávkám,“ řekl.

Závěrem se pak prezident Zeman podepsal do kroniky města Planá a připnul pamětní stuhu prezidenta republiky na prapor města. Od starostky města pak dostal šlikovský tolar a víno k dnešnímu svátku. „Slunce v duši a nebojte se mrazů,“ zakončil.

O čem a s kým si povídá mobil, když si myslíme, že spí ...

0
0
Vladimír Stwora
25.1. 2017   Zvědavec
Míval jsem mobil BlackBerry Curve. Celkem mi vyhovoval a byl bych u něj patrně zůstal nebýt toho, že jsem počátkem prosince ztratil svou příruční tašku se vším všudy: peněženkou, kreditními kartami, řidičákem, techničákem, občankou, zdravotní kartou, brýlemi, naslouchátkem – a mobilem. Kdo někdy ztratil tašku s osobními věcmi, ví, jak je to nepříjemné.

Bohužel nikdo nic nevrátil a tak postupně nahrazuji chybějící věci a doklady. Chtěl jsem původně znovu koupit BlackBerry Curve, ale ukázalo se, že už není v prodeji. Začal jsem tedy hledat v bazarech a inzerátech a náhodou narazil na zajímavou nabídku. Zánovní BlackBerry Classic ve velmi dobrém stavu za přijatelnou cenu. Neodolal jsem.

Nikdy jsem netoužil po tzv. chytrém telefonu, právě BlackBerry Curve se mi zdál jako rozumný kompromis, byl na hraně mezi tzv. hloupými a chytrými mobily, uměl surfovat na internetu, mohl jsem číst poštu, ale jinak byl vybaven poměrně chudičce v porovnání s tím, co je dnes standardem. Od operátora jsem měl garantováno 150MB datových přenosů měsíčně, většinou jsem z toho vyčerpal kolem 20MB.

BlackBerry Curve měl operační systém verze 7, můj čerstvě získaný BlackBerry Classic měl operační systém verze 10.3 – poslední, který BlackBerry vyvinula. Novější mobily z jejich dílny už používají Android. Mizerné a hloupé rozhodnutí, jedno z těch, které vedlo k rychlému konci kdysi zavedené značky, psal jsem o tom zde.

Mobil byl v továrním nastavení, žádné přídavné aplikace neobsahoval. Přes funkci BlackBerry ID jsem obnovil ze zálohy všechny své kontakty, kalendář, smsky a hotovo. Tohle má BlackBerry šikovně vyřešeno – provádí pravidelné zálohování dat na svých serverech a při ztrátě mobilu a zakoupení nového BlackBerry stačí se přihlásit stejným BlackBerry ID a firma dokáže obnovit na novém mobilu všechna data, nastavení, kalendář, telefonní čísla i smsky tak, jak byly na starém mobilu.

Po pouhých čtyřech dnech používání na mě vyskočilo varování operátora, že jsem spotřeboval 80 % datových přenosů. Jak? 80 %? Nijak jsem nezměnil své zvyky, poštu na mobilu kontroluji tak dvakrát denně, na internetu jsem byl několikrát, rozhodně ne častěji a déle, než dříve. Hudbu ani videa nestahuji, hry nehraji, upgrade software jsem nedělal, GPS mám deaktivováno, tak z čeho dospěl operátor k přesvědčení, že jsem za několik dnů stáhl 120 MB dat? Když u předchozí značky mi při stejném chování vydrželo 20 MB celý měsíc?

Navštívil jsem stánek svého operátora se žádostí o vysvětlení. Doufal jsem, že mi budou moci sdělit jaká data a jaké aplikace vyčerpaly můj datový balíček v tak krátkém časovém úseku, ale ukázalo se, že tyto informace jsou natolik tajné, že je Vodafone nesdělí ani svým zákazníkům, kterých se přímo týkají. Jediné, co mi dokázal sdělit, byl celkový objem přenesených dat.

Pracovník centra mě ujistil, že takto se dnes chovají všechny moderní mobily všech značek a doporučoval mi navýšení datových limitů. On sám prý používá 1,2GB a to mu stačí na měsíc.

Odmítl jsem navýšit data, nakonec jsme se shodli na tom že budu mít datové přenosy trvale vypnuty a budu je používat jen ve chvílích, kdy to budu potřebovat. Dobrá, dělám to. Ale otravuje mne to a zdržuje. A štve. Očividně telefon komunikuje, když by měl spát. Nějaké aplikace běžící na pozadí něco posílají někam, nebo něco stahují, aniž by o tom vlastník telefonu věděl. Nenapadá mě žádné logické vysvětlení, co se týče obsahu přenášených dat kromě těch konspirativních teorií hovořících o tom, že mobil poslouchá a hlásí pořád. Bylo by to možné? Teoreticky ano, prakticky ne, protože neustále vysílání by vybilo baterku rychleji než dosud. Takže to bude ještě něco jiného. Ale co?

Rusové nenechají islamisty na pokoji. Podívejte se na novou akci včetně zásahů cílů (VIDEO)

0
0
Napsal/přeložil: ea24
25. 1. 2017   Eurasia 24
Ruské Vzdušné a kosmické síly pokračují v intenzivním bombardování pozic teroristů v syrském Dajr az-Zauru. Nálet na radikály provedlo v úterý 24. ledna šest dálkových bombardérů Tu-22M3. Ministerstvo obrany uvolnilo záběry z operace včetně zachycení zásahů cílů.

Bombardéry vzlétly z území Ruské federace, přelétly přes vzdušný prostor Íránu a Iráku a provedly skupinový vzdušný útok na cíle v Sýrii.

Jako cíle byly tentokrát určeny sklady a výrobny munice a výbušných zařízení a také shromaždiště bojové techniky takzvaného Islámského státu.

Prostředky objektivní kontroly podle Ministerstva obrany RF potvrdily úspěšný zásah všech určených cílů. Po splnění mise se všechny letouny vrátily zpět na základnu.

Bombardéry ze vzduchu kryly stíhací letouny Su-30SM a Su-35S z ruské letecké základny Hmeimim v Sýrii.
video zde

GT: Čína rozmístila mezikontinetální rakety u Ruska, jako varování USA

0
0
25.1. 2017   První zprávy
Čína rozmístila své nejnovější mezikontinentální balistické rakety (ICBM) DF-41 s vícenásobnými samostatně naváděnými hlavicemi v severovýchodní provincii Heilongjiang, která hraničí s Ruskem.

Podle deníku Global Times, byly v sítích umístěny fotografie moderních čínských raket. Podle odborníků tyto fotografie byly provedeny v provincii Heilongjiang. Tyto střely mohou zasáhnout USA za 30 minut, tvrdí odborníci.

Jak deník uvedl, některá média spojila zveřejněné fotografie s uvedením do úřadu prezidenta USA Donalda Trumpa a sjeho provokativních výroků proti ČLR a skutečnosti, že Spojené státy „neprokázaly náležitou úctu" k čínské armádě.

Čína otestovala raketu, která straší Washington

Zároveň hongkongské noviny Apple Daily poukázaly na to, že jedna brigáda s raketami DF-41 je již ve městě Xinyang v centrální provincii Che-nan, druhá se připravuje na nasazení v provincii Sin-ťiang v severozápadní Číně, S, a třetí byla vyslána do města Daqing, které se nachází 450 km od ruského DF-41 / "DF-41" (Východní vítr-41) je nukleární mobilní mezikontinentální balistická raketa, jejíž parametry se tají. Předpokládá se, že má dosah 14 tisíc km obsahuje 10 až 12 samostatně naváděných jaderných hlavic. Podle některých odborníků může raketa zasáhnout Spojené státy zhruba za 30 minut.Blagoveščenska.

Vlk se nažral a koza zůstala celá

0
0
Jiří  Baťa 
22. 1. 2017

   Premiér Sobotka znovu prokázal, jak je obratný, či lépe řečeno výřečný politik. Poslankyně paní Alena Nohavová (KSČM) v interpelaci ve Sněmovně otevřela otázku nebo spíše problém, týkající se sponzoringu největší zdravotní pojišťovny VZP, kterásponzorovala pořad České televize Atlet roku částkou 5 milionů Kč.


    Paní poslankyně správně podotkla, že ne všechno co se třpytí musí být zlato, jinými slovy, že je sice dobré propagovat pro zdraví i sport, ale co je hezké, nemusí být vždy dobré. V případě sponzoringu VZP 5 miliony korun na Atleta roku není nejmenších pochyb o tom, že by tato částka (snad) pocházela ze soukromých financí managementu VZP včetně generálního ředitele (což by    v takovém případě bylo více než chvályhodné), ale jak podotýká poslankyně Nohavová, takovéto sponzorování jde z účtu peněz pojistníků, určených na léčení pacientů. Není od věci uvést velmi opodstatněné důvody, které byly v této souvislosti vyřčeny paní poslankyní, neboť přesně vyjadřují situaci, stav a problémy ve zdravotnictví, které s VZP úzce souvisí.
     My se zde dohadujeme o platech lékařů, sester, nejsou včas propláceny lékařům a nemocnicím úkony za operace a vyšetření. Odkládají se často operace a čekací doby jsou i několikaměsíční. Dokonce pomocí sbírek a nadací se naši občané skládají na tzv. vzácná onemocnění a onkologická onemocnění, kdy pojišťovny neproplácejí pro takto nemocné a jejich další potřebnou léčbu, rehabilitaci a doplatky v tomto případě jsou značné a na které se peníze z VZP nedostávají", dodala poslankyně.
     Nelze než konstatovat, že má naprosto pravdu. K interpelaci poslankyně ve věci sponzorování VZP jakýchkoliv akcí z prostředků, které jsou účelově deponovány pojištěnci pro hrazení léčebných nákladů, se vyjádřil  premiér Sobotka. Odpověděl poměrně obsáhle, snad i objektivně zdůvodnil některé skutečnosti, týkající se VZP a  také se vyjádřil k počtu pojišťoven a případným možnostem jejich spojení. Přes toto obsáhlé vyjádření se však k samotné problematice sponzoringu ze strany VZP  de facto vyhnul obloukem. Je sice pravda, že zmínil celou řadu kontrolních mechanizmů, které mají či by měly kontrolovat výdaje a náklady VZP. Vyjmenoval subjekty, mezi nimiž jsou i zástupci i parlamentních stran, zvolení na základě zastoupení v Poslanecké sněmovně, ale zástupci parlamentních stran také sedí ve správní radě VZP a jsou také zastoupeni i v dozorčí radě VZP, což je prý dostatečné natolik, aby byly finance ZVP pod kontrolou. Bylo by však hodně naivní si myslet, že jsou-li zástupci parlamentních stran akreditování ve vyjmenovaných segmentech kontrolních mechanizmů, je či bude všechno pozitivně ošetřeno, zajištěno a tím pádem vyloučena jakákoli nezákonná transakce nebo činnost. Všichni přece dobře víme, jak jsou politici (až na výjimky) zkorumpováni a ani v případě bohaté ZVP nejsou podobné aktivity nikterak předem vyloučeny (z cizího přece krev neteče). Přesto, že pan premiér Sobotka vyjmenoval všechny kontrolní mechanismy zřejmě  došlo, podle mého názoru, k nezákonnému jednání ze strany VZP, když byly použity, resp. zneužity finanční prostředky pojištěnců ke sponzorování Atleta roku.
    Pokud v tomto případě skutečně k nezákonnému jednání došlo,  musely selhat kontrolní mechanismy. Pokud však výdaje VZP byly všemi kontrolními složkami odsouhlaseny, pak se tyto orgány, včetně zástupců parlamentních stran, dopustily neodpovědného, ne-li zrovna trestuhodného jednání, když připustili, aby tyto prostředky, notabene ne zrovna v malém objemu, byly použity na účely, diametrálně se lišícími od těch, pro které jsou tyto peníze pojištěnců určeny. Jestliže premiér Sobotka pochvalně o některých aspektech činnosti VZP, hovořil také  o  maximálním limitu nákladů na činnost,  je prý VZP z hlediska nákladů na svoji činnosti pod tímto limitem. Ejhle, úspěch!
    Aby však pan Sobotka svým slovům dodal více váhy poznamenal, že: To ale neznamená, že bychom se neměli snažit o maximální úspornost z hlediska fungování VZP, takže bych určitě požádal paní poslankyni po této interpelaci, já bych si přesně poznamenal ten příklad sponzoringu, o kterém paní poslankyně hovořila, a budu informovat  pana ministra zdravotnictví, aby prostřednictvím zástupců Ministerstva zdravotnictví ve VZP, pokud se to týká VZP, tak aby otevřeli debatu o tom, jak má vypadat vynakládání finančních prostředků v této věci,"pokračoval v odpovědi na interpelaci premiér. Za pozornost zde stojí fakt, že premiér Sobotka jediným slovem nezpochybnil, nezkritizoval, resp. neodsoudil onu skutečnost, kterou paní poslankyně uvedla ve věci sponzoringu VZP 5 miliony pro akci Atlet roku. Jen všem velkoryse sdělil, že si poznamená ten příklad sponzoringu ...jak má vypadat vynakládání finančních prostředků v této věci. Pokud by někdo v jeho slovech našel zmínku kritiky nebo odsouzení zmíněného sponzoringu VZP, bude skutečně bystrozraký, protože já jsem tam nic takového nenašel. Premiér Sobotka celou záležitost s prominutím „okecal“, včetně pokrytí VZP kontrolními mechanizmy i se zástupci parlamentních stran (ČSSD jich tam má jistě nejvíce), ale odpovědět na otázku paní Nohavové, jak je to se sponzoringem VZP na akci Atlet roku,premiér de facto neřekl nicrelevantního. Takže jak je uvedeno v titulku, „Vlk se nažral a koza zůstala celá“.
Jediným pozitivním výsledkem jeho vystoupení snad bylo, i když jde jen o pouhé konstatování či úvahu, že „... by mohlo přispět k racionalitě systému, k efektivitě nákladů, pokud bychom pojišťovny, které mají vazbu na stát a na veřejný sektor, v příštích letech sloučili do jedné zdravotní pojišťovny.“    
     Protože však jde víceméně o úvahu, přesahující rámec tohoto volebního období a tedy této možnost vlády o této možnosti jednat a rozhodnout, lze tento výrok pana premiéra Sobotky považovat pouze za těšínská jablíčka. Ostatně, není to první blamáž, resp. lež, které se pan premiér a předseda ČSSD v poslední době dopustil. Na výsledek jeho falešné snahy otevřít debatu,jak má vypadat vynakládání finančních prostředků v této věci,si budeme muset rovněž asi dlouho počkat, protože z jeho strany to bude asi všechno, co v této věci udělal. Pozoruhodné ovšem na věci je, že ani premiér ani vláda zřejmě dosud nemají jasno, jak má vlastně vypadat ekonomické vynakládání prostředků pojišťoven, nota bene VZP a proto pan premiér „teprve“ nyní  hodlá otevřít debatu na toto téma. Opravdu, podařený premiér, stejně jako celá jeho vláda.

Mají se kapitalisti koho bát?

0
0
Štěpán Forgáč
25. 1. 2017
Pokud se mají kapitalisté koho bát, pak jsou to demokrati. A oni to, kapitalisté, dobře vědí. Jejich tvrzení, že kapitalismus je současně demokracií, je lež. Nic není sobě tak vzdálené, jako kapitalismus a demokracie, protože základem kapitalismu je individualismus, kdežto základem demokracie je kolektivismus. Idiocie kapitalismu spočívá v odmítání přirozené nadřazenosti kolektivu nad jednotlivci. 

Každý společenský řád, který je v rozporu s přirozenou nadřazeností společnosti jednotlivcům, a tím byly všechny minulé a je jím i ten současný, skončí chaosem. Historie je toho dokladem. Skutečná demokracie, ne ten její současný plagiát, je přirozenou - kolektivistickou, společenskou formací. Postrádá proto zárodek chaosu, který vždy, dříve nebo později, zničil každou individualistickou společenskou formaci. Cílem skutečných demokratů je demokratizace - kolektivizace společnosti. Nezbytnou podmínkou k dosažení tohoto cíle je spojení demokratických sil a nalezení vhodného způsobu demokratizace a funkční lidové mocenské struktury. Teprve pak, až budeme vědět, co chceme a jak toho dosáhnout, můžeme být úspěšní v boji o humanizaci společnosti.

Ruská hra v oslabení 2014-2017

0
0
Croix
25. 1. 2017
Jako titulek tohoto článku se hodí použít hokejovou terminologii, protože ruská pozice v globální hře tomu dosud odpovídá. Až do tohoto roku, roku 2017, Rusko hrálo v podmínkách permanentního oslabení proti soupeři s plně obsazeným družstvem na ledě. Vedle toho je třeba mít na paměti ještě pátou kolonu v ruské „sborné,“ která dosud pracuje na soupeře proti vlastnímu týmu. Je možné přirovnání také k další hře, která velmi odpovídá ruské povaze a to k šachům, ve kterých byl ruský tým v čele s Vladimírem Putinem nucen zahajovat každou novou partii za podmínek chybějících některých figur.


To vysvětluje způsob vedení ruské hry, který byl pro mnohé příznivce i nepřátele Ruska jen těžko pochopitelný. Nicméně v rámci možností byla hra sehrána nejlepším možným způsobem. V situaci, kdy ruské vojensko-politické síly a ekonomické podmínky nedovolovaly ideální nasazení prostředků na rázné řešení každého problému, zatímco protivník v čele s USA disponoval mnohem větším množstvím zdrojů. Výchozí pozicí pro Washington i Moskvu jsou totiž 90. léta minulého století, tedy v prvním případě vítězství a (zdánlivě) definitivní triumf, ve druhém rozklad a zánik Sovětského svazu, handicap z těžkého rozvratu 90. let zbylého Ruska, z nějž se dosud plně nevzpamatovalo, natož aby se přiblížilo alespoň vzdálené ztracené síle Moskvy z dob SSSR. Ponechme na tomto místě stranou příčiny, které k tomu vedly, byly ostatně již opakovaně rozebírány autory všech táborů, byť s různou měrou přiblížení se k realitě.

Rusko po rozpadu SSSR však ustálo pokusy o export radikálního islámu do svého nitra skrze Čečensko a posléze dalo vědět, že se s ním stále musí počítat také ve válce označované někdy 8.8.8 v Gruzii a Jižní Osetii, když Američany připravovaná gruzínská armáda napadla ruský pozorovatelský kontingent s mandátem OSN v Jižní Osetii. Vyšetřovací komise EU v září 2009 označila za stranu, která válku vyvolala, Gruzii. Bohužel, v gruzínských řadách bojovalo i mnoho zbraní dodaných z České republiky, například samohybné houfnice ráže 152mm DANA.

Léta 2014 – 2017 si zaslouží zvláštní pozornost, protože jsou a budou hodnocena jako přelomová. Počátkem roku 2014 se vytvořila nová situace a to převážně z iniciativy USA a jejich vazalů. Tato nová situace regionální lokace, ale globálního potenciálu, měla ctižádost nového plánu Barbarossa, tentokrát ovšem hlavně s prvky hybridní války. V podmínkách „hry v oslabení“ musela ruská „sborná“ začít hrát utkání na ukrajinském ledě a o rok později ještě přibrat utkání v Sýrii. Přičemž v případě porážky nebo i pouhého nepřihnutí boje by Rusku hrozila destrukce vnitřního politického systému a nová katastrofa spojená s převratem a kapitulací před USA. Protivník si byl jistý tím, že s daleko rozsáhlejšími zdroji a mezinárodně politickým vlivem na jeho straně bude ruská pozice velmi těžká. Podle amerických představ to Moskva neměla šanci uspokojivě uhrát, natož dát Spojeným státům lekci a postavit je do pozice poraženého, od nějž začnou otevřeně odpadávat první vazalové. Rusko však předvedlo neuvěřitelně zdařilou hru.

Z pohledu Washingtonu to bylo jasné – předpokladem bylo, že na Ukrajině musí Rusko vrhnout do akce všechny svoje stále ne dostatečné zdroje, aby vývoji zabránilo a dostalo Ukrajinu do své mocenské sféry, když křehká rovnováha sil (či spíše ještě únosná míra nerovnováhy v neprospěch Moskvy) vzala za své vlivem puče proti Janukovičovi. Rusko se o velkou akci muselo pokusit za každou cenu. I pouhé přihlížení cestě Ukrajiny do NATO by mělo stejný dopad na vnitropolitickou i mezinárodní situaci Ruska, jako vojenská porážka v boji o ni. Washington se podle všeho domníval, že ať zvolí Moskva kteroukoliv variantu, bude muset volit velmi špatně.

Ztráta základen na Krymu (a jejich následné využívání americkou ozbrojenou mocí) by bylo strategickou ztrátou pro Ruskou pozici v Černomoří i Středozemním moři a v důsledku i strategickou porážkou v globálním měřítku. Rakety NATO na Ukrajině coby členu NATO by nutily Rusko k rezignaci na samostatnou politiku a hájení vlastních zájmů, neboť reakční doba každého systému protivzdušné obrany na rakety odpálené od Charkova by byla příliš krátká. S Ukrajinou v NATO by se také zhroutila idea ruského světa, když by druhá největší země s většinovým ruským jazykem připadla zcela do západní mocenské zóny a Rusko by s tím nebylo schopné nic udělat. Finálním dopadem by bylo také zablokování realizace ideje euroasijského prostoru jako autonomní hospodářské zóny. USA by získaly vyřazením Ruska z pozice globálního hráče volné ruce na další akce kdekoliv ve světě, čímž by bushovsko-clintonovská politická linie dosáhla původně plánovaného vítězství.

Teoreticky byla ukrajinská armády ruskou porazitelná, ale obsazení velkého státu s 45 miliony obyvatel by pro Rusko bylo vyčerpávající po všech stránkách opět s finální hrozbou vnitropolitické destabilizace. Nehledě na to, že i obsazovací akce ve stylu roku 1968 v Československu by tehdy dlouhodobě zničila vzájemné vztahy mezi většinou obyvatel Ukrajiny a Ruskem. Rovněž z mezinárodního hlediska by takový postup vedl ke skutečné izolaci a diskreditaci Ruska. PS: Pokud dojde ke změně vnitropolitického systému na Ukrajině a odstranění dnešní junty, bude v zásadě ukrajinskýma rukama.

Plán státního převratu v Kyjevě a nastolení ostře antiruského režimu neměl zdánlivě chybu. Jenže Rusové se  nepohnuli. Alespoň ne tak, jak se to od nich očekávalo u protistrany. A taky to nevzdali. Rusko jenom připojilo Krym, čímž si udrželo strategickou pozici v regionu a podpořilo v reakci na rozvíjející se teror postbanderovských polovojenských jednotek na východě Ukrajiny samovyhlášené republiky Luganskou a Doněckou. A to vše tak efektivně, že těžká krize se přelila naopak do zóny nelegálního kyjevského režimu. Američané již nemohli na Krym, rakety nemohou k Charkovu a Ukrajina do NATO. Dnes víme, že už ani nemůže pokračovat v reálné asociaci s Evropskou unií. Dál už se nedělo nic. Past nesklapla a Putinův tým dosáhl maxima možného za podmínky uchránění vlastních zdrojů před vyčerpáním nebo zapojením do rozsáhlého válečného konfliktu. Přitom Rusku zůstala strategická pozice v Černém moři s možností snadného přístupu do Středozemí. Místo strategické porážky se podařilo udržet stabilitu vnitropolitického systému a podpora prezidenta Putina dosáhla vrcholu. Finanční zátěž s vydržováním ukrajinského režimu zůstala na EU a Spojených státech amerických. Na Ukrajině se dnes diskredituje spolupráce s EU a USA, která zemi nepřináší to, co sami Ukrajinci očekávali. Situace na Ukrajině není vůbec dobrá, ale nejhoršímu se Rusko vyhnulo a tak je to teď, tak to může prozatím zůstávat. I roky. Čas pracuje na Rusko a po zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států, kdy lze očekávat vytvoření už nějakou dobu naznačovaných nových vzájemně uznávaných mocenských a ekonomických zón ve světě, bude pracovat ještě více.

Kritická situace se však pro Rusko nevyvinula jen na Ukrajině, ale také v Sýrii. Pokud by Rusko nechalo padnout Asada - po několika letech války na syrském území oslabená vládní Syrská arabská armáda se už proti islamistickým bojovníkům držela s vypětím všech sil vytlačená do západní části země – i to by bylo strategickou porážkou v důležité oblasti, kterou je Blízký východ. Rusko by závažně utrpělo ve své postupně budované pozici mezinárodního Lída, neboť by nebylo považováno za relevantního partnera – po ztrátě či také ponechání svému osudu syrského partnera. Ruská pozice, slabší než americká, se tak ocitla ve dvojitých kleštích. V případě syrského pádu by USA zcela ovládly Blízký východ, vytlačily odtud Rusko a Írán by se ocitl v těžko řešitelném postavení. Zapomeňte pak na to, že by se pak ještě mohl objevit třeba na Filipínách nějaký Duterte, nebo že by mohlo Clintonové uniknout vítězství v prezidentských volbách… Jiný výsledek, než úspěch americká administrativa neměla důvod předpokládat. Rusko nemohlo konfrontaci s proxy zastoupeným protivníkem nepřijmout, nezapojení se do konfliktu by mělo stejný důsledek jako zapojení ukončené vojenskou porážkou…

Ani v druhé pasti Rusko nejednalo tak, jak se předpokládalo. Sýrie se nestala druhým Afghánistánem a zatížení ruských zdrojů, které neuvízly o rok dříve v ukrajinském konfliktu, zde zůstalo na nejnižší možné úrovni, s maximální možnou efektivitou. Takže ani v Sýrii se nepodařilo Rusko přinutit nebo nalákat, aby bojovalo s nasazením příliš mnoha sil a zdrojů a to si udrželo dostatečné rezervy pro blokování situace na Ukrajině. Ukázka ochoty i schopnosti účinně a efektivně hájit relativně vzdáleného spojence, kterou Rusko předvedlo nasazením vojenského leteckého kontingentu v Sýrii se naopak stala velkým vítězstvím ruské „sborné“ a porážkou politiky USA na Blízkém východě. A to porážkou natolik těžkou, že lze konstatovat, že zásadní měrou podryla dosavadní vliv Washingtonu v této oblasti světa. Dnes je dotazována hlavně Moskva, jaký má postoj k různým problémům, které je třeba řešit v této oblasti, zatímco oddaným spojencem USA zde zůstává pouze v jemenském problému se zmítající Saúdská Arábie.

Ukázalo se také velmi prozíravým, jak tým kolem Vladimíra Putina reagoval na situaci kolem sestřelení stíhacího bombardéru Su-24, vyhnul se vojenské odpovědi Turecku a ponechal otevřené dveře Erdoganovi pro usmíření. Ponechme stranou, zda to bylo možné i proto, že zasahující F-16 možná nebyla až tak turecká, jak se tvrdí. Když Erdogan zjistil, že je pro něj chystán osud egyptského Husního Mubaraka, využil šance k otočce a svým náhlým postupem jak vstříc k Rusku, tak proti turecké proamerické páté koloně v armádě a dalších silových rezortech podlomil americký vliv v Turecku. Vzhledem k tomu, co se tehdy v Turecku, jakožto členu NATO, odehrálo, je zřejmé, že NATO, tak jak je oficiálně na papíře, de facto už nefunguje, jestliže jeho po americké druhá nejsilnější armáda bojuje prakticky v koalici s Ruskem proti americké proxy armádě v podobě Islámského státu a dalších všemožných islamistických uskupení. Seriozní a zároveň důsledná politika Ruska na Blízkém východě získala či udržela na jeho straně Írán, Egypt a v respektující pozici i Izrael. Nedošlo k žádné tak často akcentované „izolaci Ruska,“ ale naopak Washingtonu. To, jakožto důsledek neúspěchu v Sýrii znamená pro Spojené státy debakl jejich vlivu v tradiční a pro ně strategické oblasti Blízkého východu. Sborná opět soupeře přehrála z nemožné pozice.

Aktuálně probíhala jednání o urovnání v Sýrii v kazachstánské Astaně. Hlavními hráči jsou zde Rusko, Írán a Turecko. Spojené státy byly přítomny prakticky pouze jako pozorovatelé. Při návratu ze Sýrie se ruský letadlový křižník Admirál Kuzněcov zastavil u břehů Libye, kdy ho navštívil libyjský generál Haftar, který by měl mít ruskou podporu včetně dodání zbraní za účelem konsolidace situace v rozvrácené Libyii. Situace ve světě se mění před očima. Zaslepení stoupenci starého unipolárního systému v českých zemích a po celém světě dští síru na všechny nové trendy a na své oponenty. Leckdo očekává novou „Jaltu“, tentokrát ovšem mnohostrannou. Zmiňoval jsem už výše význam volby Donalda Trumpa jakožto šance na mírový, či co nejméně krvavý přechod k multipolárnímu světu. Pro úplnost bych dodal jedno. Doufejme, že éra trojice Trump – Putin - Si Ťin Pching bude dobou realismu v mezinárodních politických vztazích. A přinese také novou šanci pro skutečnou Evropu, která toho času opravdové lídry nemá.

České zemědělství bylo obětováno. Nejsme potravinově soběstační. Havárie a europodělanost. Exprezident Agrární komory přináší děsivá fakta i o tom, co jíte

0
0

24.1 2017  ParlamentníListy
 
Předseda SPO a senátor Jan Veleba byl v letech 2005 až 2014 prezidentem Agrární komory ČR. Předkládá nelichotivá fakta o situaci českého zemědělství. V roce 1990 bylo v ČR pět milionů prasat a nyní jich je asi 1,6 milionu. U skotu je pokles ze 3,5 milionu na 1,4 milionu. Potravinová soběstačnost je minulostí, vzato v celkovém finančním vyjádření jsme soběstační asi z 65 %. Z vepřového masa dovážíme už přes 50 % naší spotřeby! Drůbežího masa dovážíme 20 %, stejně tak vajec. Dovážíme brambor a ovoce ročně kolem 25 %, zeleniny 65%…

Pamatuji si, že jsem již před časem zmínil, že náš vstup do EU měl drastický dopad na české zemědělství, kdy byla „vybita“ zhruba polovina prasat v ČR. Mohl byste uvést konkrétní čísla, pokud jde o živočišnou výrobu?

Musím předeslat, že jsem dospěl k názoru, že drastický dopad na české zemědělství měl nejenom vstup do EU, ale především naši politici, respektive konkrétní ministři zemědělství a konkrétní premiéři. Jen si vzpomeňte na porevoluční názory, že tady české zemědělství vlastně nepotřebujeme, že si všechno dovezeme a že to bude v lepší kvalitě. To byl první zásadní úder českému zemědělství, po něm přišel vstup do EU, při kterém bylo zemědělství obětováno. Tehdejším premiérem, který podepsal nevýhodnou přístupovou smlouvu, byl Špidla.

Ale abych odpověděl na vaši otázku. Došlo k dramatickému snížení stavů chovaných hospodářských zvířat, zejména prasat, skotu, ale i drůbeže či ovcí. Tato země dokázala uživit pět milionů prasat, to bylo v roce 1980, ještě v roce 1990 se u nás chovalo 4,8 mil. prasat, dnešní stav je na ostudných 1,6 milionu. Je to nejnižší stav od začátku statistického sledování, tedy od roku 1926! Podobný vývoj zaznamenaly stavy skotu. V roce 1990 se u nás chovalo 3,5 mil. ks skotu, dnes je to ani ne polovina, přesně 1,4 mil. ks.

A jak to vypadá, pokud jde o výrobu rostlinnou? Hovoří se například o tom, že ČR byla cukrovarskou velmocí a teď...

Zde došlo k velkým pohybům ve struktuře pěstovaných plodin ve prospěch takzvaných velkoplošných plodin. Narostly plochy obilovin, řepky olejky, kukuřice a výrazně poklesly výměry krmných pícnin, brambor, cukrovky, zeleniny, luskovin, polní zeleniny, úplně zmizel len, což všechno jsou plodiny, které zúrodňují půdu a podporují zaměstnanost. Stali jsme se zemí, která v zemědělském sektoru sklouzla na výrobu surovin.

Dostali jsme se do stavu, kdy každý rok po žních jsou tu dva až tři miliony tun obilí, které nemají díky nízkým stavům hospodářských zvířat užití, a které se tudíž musí vyvézt. Většina se ho vyveze do sousedního Německa a Polska, kde se využije na produkci vepřového a drůbežího masa a vajec v tamějších chovech. Tyto komodity se zpracují v jejich potravinářských závodech a hotové potraviny se pak zpracované a s přidanou hodnotou vyvážejí k nám. Čili k nim surovina obilí, k nám zpět hotové potraviny! Tuto jednoduchou rovnici jsem se léta snažil dostat do hlav zodpovědným politikům, ale marně.

Jestliže se snížily takovým způsobem stavy dobytka, tak se to nutně muselo projevit na struktuře polních plodin...

Má to hluboké dopady do krajiny a struktury polních plodin. Z polí se ztratilo 600 tisíc hektarů krmných pícnin a místo nich jsou zde obilí, řepka a kukuřice. Před takovými pětadvaceti lety byl v průměru každý třetí hektar orné půdy zelený, byly na něm pícniny pro krmení hovězího dobytka, tedy jetele, vojtěšky, traviny. Teď je to už jenom každý šestý hektar a jsou oblasti, jako třeba jižní Morava, které jsou bez dobytka a samo sebou bez zelených ploch pícnin.

To má dopady na úrodnost půdy, vodní jímavost neboli zadržování vody v krajině, které začíná u půdy, nikoliv u přehrad. Mohl bych pokračovat, třeba plochy brambor. Jejich výměra se scvrkla na pouhých 24 tisíc hektarů, když v devadesátých letech minulého století to byl víc než čtyřnásobek – 110 tisíc hektarů. Vezmu cukrovku, kde jsme spadli ze 120 tisíc hektarů v roce 1990 na současných 61 tisíc.

Nutno ovšem dodat, že i přesto jsme díky špičkovým výnosům, kterých naši pěstitelé dosahují, soběstační, ovšem velmoc, kdy naše malá země měla podíl 12 % na světové produkci řepného cukru a stavěla cukrovary po celém světě, tak to už dávno nejsme. Naopak jsme kdysi náš nejmodernější cukrovar v Hrochově Týnci museli zbourat a srovnat se zemí, tak rozhodl jeho zahraniční vlastník.

Jak jsme na tom vlastně s potravinovou soběstačností ČR?

Potravinová soběstačnost je minulostí, vzato v celkovém finančním vyjádření jsme soběstační asi z 65 %. U živočišných komodit je nejhorší situace u vepřového masa, kde dovážíme už přes 50 % naší spotřeby! Drůbežího masa dovážíme 20 %, stejně tak vajec. Soběstační jsme pouze u hovězího masa a mléka.

Když vezmu rostlinné komodity, jsme soběstační samozřejmě v obilí a v řepce a také přes velké snížení pěstebních ploch v cukrovce. Zde je to dáno výrazným skokem v dosahovaných hektarových výnosech, kde se řadíme k evropské špičce. U všech ostatních rostlinných komodit soběstační nejsme a dovážíme. Brambor a ovoce ročně kolem 25 %, zeleniny 65 %.

Jen tak pro ilustraci. Dříve byly na jižní Moravě velké plochy zeleniny, třeba na Znojemsku to byly okurky, rajčata, papriky a další druhy. Na to byly navázány konzervárny a domácí trh čerstvé zeleniny. Vývoj šel bohužel tak, že na polích jsou dnes místo zeleniny obilí, řepka a kukuřice, většina konzerváren je zavřena a na domácím trhu čerstvé zeleniny jsou rajčata a okurky z pěstitelských komplexů jižního Španělska, vzdálených od nás přes 2 000 km. Vozí se kamiony, cesta trvá přes 30 hodin. Když to bylo dřív ze Znojma, tak v Praze byla zaručeně čerstvá zelenina za tři hodiny.

A není třeba usilovat o to, aby byla ČR potravinově aspoň v klíčových komoditách soběstačná? Pro případ válek, mezinárodních krizí, hladomorů, obchodních válek a tak podobně?

Samozřejmě že ano. Svobodná a relativně bezpečná je ta země, která má zajištěny potraviny, vodu a energii. A v dnešním rozháraném a neklidném světě to platí dvojnásob, o tom nemůže být pochyb. Já bych za klíčové komodity, ve kterých bychom se měli vrátit k politice soběstačnosti, považoval především ty živočišné – vepřové a drůbeží maso, vejce a k nim bych přiřadil brambory a zeleninu. Všechno to naši zemědělci umějí a máme zde příhodné přírodní podmínky. Co nám ale chybí, jsou ti, kteří by tuto politiku zaštítili, respektive se o ni zasadili. Tedy politici, přesněji řečeno kvalifikovaní a stabilní ministři zemědělství a odpovídající premiéři s jasnou národohospodářskou vizí. 

...  ...  ....

.... celý text zde.

Američtí vojenští experti sdělili, čím je děsí ruský Kalibr

0
0
26. 1. 2017    zdroj
Ruské řízené střely Kalibr vzbuzují vážné obavy amerických vojenských expertů. List National Interest vybral několik aspektů, podle nichž převyšují rakety RF americké Tomahawky. Kalibry mají více než deset různých verzí, které se liší způsobem vypuštění, vzdáleností doletu, rychlostí a dalšími parametry. Raketa může nést konvenční i jadernou hlavici.

"Rusko může používat tuto mocnou zbraň dlouhého doletu s použitím malých lodí, které jsou schopny působit rozptýleně. Ruské námořnictvo rozčleňuje palebnou sílu na malé platformy a nevytváří silné, ale zranitelné skupiny", píše National Interest.

Americké válečné lodě tuto možnost nemají. Kromě toho má ruský vojenský průmysl pružnější přístup k výrobě raket - pro každou konkrétní situaci volí nejefektivnější řešení. Zvláštní předností Kalibrů se stala jejich schopnost se prudce zrychlit při příletu k cíli. Lodní verze rakety ... je schopna provést odkláněcí manévr.

Nehledě na to, že ruské námořnictvo má méně plavidel než USA, možnost použití Kalibrů na malých lodích nutí americké vojenské činitele se vážně zamyslet, uzavírá National Interest.
 
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Vězni mají zákonnou povinnost pracovat, ale není pro ně dost práce

0
0
Jana Maříková
25. 1. 2017
Prezident republiky se mýlí, když tvrdí, že je třeba zavést pro vězně zákonnou povinnost pracovat. Tato povinnost je uzákoněna v § 29 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, který stanoví, že „odsouzený, který byl zařazen do práce, je povinen pracovat, pokud je k práci zdravotně způsobilý.“. Problém je v tom, že pro všechny vězně neumí Vězeňská služba zajistit dost práce. Což ostatně neumí ani pracovní úřady pro lidi pobývající na svobodě.


Se zaměstnáváním vězňů byl od zrušení socialistického zřízení vždy problém. V tržním hospodářství není možné žádnou firmu nutit, aby zadávala práci vězňům. Nebo aby je na práci najímala. Jsou s tím spojeny nemalé organizační problémy. Vězně lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií. Na ty, které je možno poslat pracovat mimo areál věznice a ty, které je možno zaměstnat pouze v rámci areálu hlídaného vězeňskou službou. Vězně odsouzené za méně závažné delikty do věznic s dohledem a v některých případech i s dozorem lze poslat na práci i za vězeňské zdi. Odsouzenci z věznic s dohledem, což je nejméně „tvrdý kriminál“ jsou zcela běžně používáni k pracím pro obce nebo kraje, jako je úklid chodníků, odklízení sněhu při kalamitách apod. V případě práce pro stát nebo jeho firmy či obce a kraje nebo jejich organizace vězeň dokonce nemá ani možnost odmítnout nástup práce. U soukromých firem může podle § 30 odst. 4 a 5 odmítnout pro konkrétní firmu pracovat. Například pokud je ve firmě závažným způsobem zanedbávána bezpečnost práce. A to tak, že by tím bylo ohroženo zdraví nebo život. Což je ostatně stejné jako u člověka, který za mřížemi nepobývá. V praxi se to však děje minimálně. Drtivá většina vězňů chce pracovat a má o práci zájem. Z mnoha důvodů. Předně si prací mohou vydělat peníze. Za dobu, kdy „sedí v base“ jim vzniká závazek uhradit náklady na své věznění, resp. jejich část. Pokud vězeň pracuje, tak je mu větší část výplaty strhávána na „stravu a ubytování“. V případě pokud má soudem uloženu povinnost náhrady škody, tak část jde přednostně na tento účel. Část mzdy je mu však vždy ponechána a je mu ukládána na jeho zvláštní účet. Vězeň, který pracuje, tedy neodchází na svobodu s dluhem, ale naopak s aspoň nějakými úsporami. Z vydělaných peněz si také může ve vězeňské kantýně koupit něco „na přilepšenou“.

Druhou a poměrně zásadní motivací k práci je ve vězení především strašlivá nuda. Člověk, který nikdy „neseděl“, nebo nebyl dlouhodobě nemocný tak, že by nemohl pracovat nebo chodit ven, si to většinou ani neumí představit. Nicnedělání člověka velmi rychle přestane bavit. Ve většině případů nejpozději v řádu týdnů. Ale v případě několikaletého trestu to má na člověka velmi devastující účinky na psychiku. Lidově řečeno by se z toho člověk zbláznil. I proto se vězni snaží dostat na práci aspoň na částečný úvazek. Pracovních míst je však bohužel méně než uvězněných. Ostatně je jich méně i než je nezaměstnaných na svobodě. Takže se není čemu divit. To je důsledek globalizovaného kapitalismu.

Některé vězně lze vozit na práci do hlídaných továren, které nejsou součástí areálu věznice. Až někdy na silnici potkáte bílý autobus s fialovým pruhem, tak vězte, že to vezou vězně do práce nebo z práce. Takto si získávají pracovní sílu některé větší nábytkárny nebo strojírenské podniky. Není jich ovšem mnoho. Námětem k zamyšlení – nejen pro prezidenta republiky, ale hlavně pro zákonodárce, by měla být taková změna zákona o veřejných zakázkách, která by zajistila práci vězňům. Je poměrně málo známým faktem, že vězni vyrobili veškerý nábytek pro Poslaneckou sněmovnu. A kdo jej někdy viděl může potvrdit, že to není žádný „šunt“, ale fortelná a pěkná řemeslná práce. Stálo by minimálně za úvahu vložit do zákona požadavek, aby veřejná správa (stát i obce) měli povinnost při zadávání určitých typů veřejných zakázek oslovit napřed vězeňskou službu – respektive firmy, které zaměstnávají vězně. A teprve potom dát zakázku na civilní trh. Není mi například jasné, proč si stát touto cestou nemůže zajistit výrobu např. dopravních značek. Dříve takto vězni vyráběli „espézetky“. Ale holt nějak blbě aplikujeme požadavky EU na hospodářskou soutěž. A jsme v tom bruselštější než Brusel.

Ještě složitější je to se zajišťováním práce pro trestance ve věznicích s ostrahou a zvýšenou ostrahou. Tedy v nejtvrdších kriminálech, jako jsou Valdice nebo Mírov. V nich „sedí“ nejtěžší zločinci. V jejich případě je možné práci organizovat pouze v provozech umístěných v rámci areálu střeženého vězeňskou službou. Což samozřejmě představuje nemalé organizační a logistické problémy související se zásobováním, zajišťováním odborné údržby strojů, na nichž se vyrábí apod. Přesto je např. ve věznici Mírov, kde si trest odpykává nejznámější český vězeň Jiří Kajínek, zaměstnanost vězňů na průměrné úrovni 60%. To neznamená, že by 40% z nich nic nedělalo. Pracují skoro všichni. Ale v práci se střídají na částečné úvazky podle toho jaká je zakázková náplň. Kajínkovi kolegové vyrobili nábytek například pro ombudsmana.

Jestliže chce prezident republiky něco konkrétního pro větší zaměstnanost vězňů vykonat, tak by mohl dát Kanceláři prezidenta republiky příkaz, aby napříště co nejvíce zakázek realizovali cestou dodávek od Vězeňské služby , nebo od firem, které s ní spolupracují na zaměstnávání vězňů. Místo toho, aby Správa pražského hradu účelově rozdělovala opravy zdí na několik oprav, aby to byly podlimitní zakázky, které je možno zadat bez výběrového řízení (jak konstatoval Nejvyšší kontrolní úřad), by napříště mohli udělat jednu velkou zakázku, kterou svěří nějakému „basastavu“. A možná by to vyšlo i levněji.

Pamatuji dobu, pamatuji její čas!

0
0

Zdeněk Hrabica
26. 1. 2017
Pamatuji dobu rozmluv z očí do očí, co na duši, to na jazyku.
Pamatuji dobu, kdy byly plechové hrnky na stěně, abychom zvěděli, zda nás soused neposlouchá, že posloucháme Londýn nebo Moskvu.
Pamatuji dobu, kdy nám kdosi shůry kázal, že žebrota a podomní obchod se zakazují, že plivati na zem se nesmí.


Pamatuji dobu, kdy jsme si skoro všichni navzájem říkali soudruhu a zdravili se Čest práci!

Pamatuji dobu, kdy představení nosili odznaky v klopě a na hlavách měli radiónky nebo čepice s kšiltem.

Proti gustu – žádný dišputát.

Pamatuji dobu, kdy mi před očima na návsi zavěsili tabulku:

„ Zákaz pasení hus- volné běhání hrabavé drůbeže a skladování různých materiálů bez povolení MNV.“
Pamatuji dobu, kdy domovní důvěrnice rozhodovaly o délce vlasů i mých potomků.


Pamatuji dobu, kdy se odznaky s pětícípou hvězdou vyměnily za trikolóry a za placky „Havel na Hrad!“

Pamatuji dobu, kdy se do stříbropěnné Vltavy u pražského Mánesu házely dekorace národních a zasloužilých umělců, kdy šly jako na dračku Cibulkovy seznamy agentů a spolupracovníků StB a bratr znovu udával bratra.

Pamatuji dobu, kdy se lidé zvláštního ražení od přírody stali komouši, doba se už zdánlivě skoro nenávratně nazývala dobou odpudivých komančů.

Pamatuji chvíle, kdy ještě včerejší hlava Rudého práva vyškrtla zčista jasna z titulku to hnusné slové „rudé“.

Pamatuji, že prý to bylo podle Šmerala.

Pamatuji dobu, kdy se přes noc jediný deník mladých na světě Mladá fronta stal Mladou frontou DNES a byl pak hamižnými prodejci prodán za kopečky.

Pamatuji dobu, kdy byl tento deník po čase znovu odkoupen ještě hamižnějším a bohatším – bez historie, bez dějin vzniku a bez existence.

Pamatuji dobu, kdy byl deník mladých odkoupen pro moc, pro zisk a slávu a pro peníze.

Pamatuji dobu, kdy namísto odpovědi na jakoukoliv otázku se už namísto slov odpovídá stručně a jasně: OK!

Dlouho jsem nechápal proč. Nepřítel naslouchá! Podle Felixe Edmundoviče Dzerdžinského nebo podle Sherlocka Holmese: „Člověk? Paragraf se najde!“

Pamatuji dobu, kterou jsem prožil.

Ilustrace foto autora

Avigdor Eskin: Guantánamo je legrace v porovnání s mučením na Ukrajině

0
0
Oxana Volgina
26. 1. 2017
Známý izraelský politolog Avigdor Eskin ve vysílání talk show "Večer" hovořil o nesčíslném mučení lidí, které se dodnes děje na Ukrajině. Podle něj jsou nyní tisíce odpůrců režimu Petra Porošenka na Ukrajině v zajetí a jsou mučeni. Přičemž ukrajinské bezpečnostní složky mučí své spoluobčany i občany jiných států.


"Díky tomu, že jsme zde o tom mluvili, přestávali tam, na Ukrajině, lidi mučit. Právě tak to bylo. Bylo to s Janou Popescu i s ostatními", tvrdí Eskin a vyzývá všechny, kteří nejsou lhostejní, aby nezůstávali stranou od tohoto problému.

Politolog uvedl příklad nedávno propuštěného z vězení v Oděse Nikolaje Kazanského, občana Izraele. Podle Eskina byl mučen a přestalo se s jeho mučením díky tomu, že se za něj postavili lidi v Rusku.
Takových lidí, jako je Kazanský, jsou však na Ukrajině tisíce - tisíce vězňů, kteří jsou denně mučeni a drženi v nelidských podmínkách. "Guantánamo je legrace v porovnání s tím, co se děje na Ukrajině", prohlásil Eskin.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live