Lenka SK
19.2.2017 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Jak již bylo řečeno, přestěhovali jsme se do Bavorska v roce 2012: já, manžel a naše děti, z nichž nejstarší zde tehdy nastoupilo do první třídy. Chtěli jsme svým potomkům umožnit naučit se cizí jazyk nejrychlejší a nejpřirozenější cestou, sami získat nové pracovní zkušenosti, otestovat si naši odhodlanost a všichni spolu poznat kus jiného světa. To se nám v podstatě podařilo. V plánu bylo ještě přesunout se po čtyřech letech do nějaké jiné země, mezinárodní situace se však natolik změnila, že se vracíme domů již toto léto.


Starší děti postupně procházejí německým školním systémem. Již po čtyřleté základní škole jsou děti vytříděny na chytré gympláky, šikovné reálkáře a zbytek. Měly jsme štěstí, že se děti náhodou na základce dostaly do inkluzivní třídy. Nedaleko našeho bydliště je totiž škola založená sdružením rodičů postižených dětí, operujícím v celé spolkové republice. Kromě speciálních tříd mají v každém ročníku také jednu třídu, ve které je jedna třetina dětí s lehkým postižením a dvě třetiny „hostujících dětí“. Ty jsou oficiálně žáky nedaleké základní školy.

Ve třídě má každá skupina žáků svoji paní učitelku s příslušným odborným vzděláním a obvykle i několik asistentů. Zažili jsme ve třídě 3-5 dospělých na cca. 22-23 žáků. Cílem je integrovat děti co nejvíce, každá třída má dvě místnosti a v případě nutnosti se skupiny učí samostatně – týká se to zejména posledních let a profilových předmětů (němčina, matika, přírodo- a vlastivěda). V této škole je asi polovina dětí německých a polovina přistěhovaleckých.

Naše oficiální spádová škola je však z velké části navštěvovaná dětmi z turecky a rusky mluvících zemí, na škole se v rámci náboženství kromě křesťanství vyučuje i islám (alternativně lze zvolit etiku). Několik rodičů spolužáků mých dětí uvedlo jako důvod umístění dítěte do inkluzivní třídy fakt, že ve spádové škole je německé dítě v znevýhodněné menšině. Přesto i na naší škole dostáváme někdy oběžníky, kdy na těch důležitějších je v hlavičce jedna věta velkými písmeny v turečtině. Jde o upozornění, že si text mají nechat přeložit, protože se jedná o závažnou zprávu.

Dětem inkluzivní třída velice pomohla, zejména v sociální oblasti je to zkušenost k nezaplacení. Na kvalitě výuky se to nijak neprojevilo, synovi se dařilo a tak nás vloni čekal výběr nového gymnázia. V den zápisu jsem obešla ta dvě nejbližší k nám. Jedno nás lákalo pěknou architekturou víc, procházela jsem ho celkem spokojeně. Po zazvonění mě ale trochu zarazila očividná převaha dětí snědší až tmavé pleti. Začala jsem tedy prohlížet poněkud pozorněji nástěnky, až jsem na jedné nalezla seznam žáků jedné z tříd. Zhrozila jsem se, když jsem nenašla ani jedno kompletní německé jméno. Ani na gymplu už zde snad nejsou potomci německých rodičů. Při vycházení ze školy jsem si všimla téměř hollywoodského 3-4 metry dlouhého nápisu na trávníku „Škola bez rasismu“. Nejistě jsem odkráčela do toho druhého gymnázia, které jistě nebude rasistické, ačkoli se tím nikde nechvástá. Ve strohé, téměř „prvorepublikové“ budově jsem dlouho slídila, seznam žáků ale žádný. Po chvilce jsem objevila alespoň nástěnku s fotkami z kroužků a trochu jsem se uklidnila. Studenti vypadali mnohem více evropsky. Po nástupu do školy jsem si pak ověřila, že opravdu je ve třídě podíl cizinců a německých dětí asi 12:12.

Do našeho města samozřejmě také dorazili migranti. Školám dočasně zabrali tělocvičny na noclehárny, ale postupně se to dořešilo. Vzhledem k jedinečnosti naší základní školy mám některé zprávy pouze z doslechu. Dcera mojí známé chodí na školu pro vytříděný „zbytek dětí“ (uvozovky jsou zde výrazem nesouhlasu s takto časným tříděním dětí, nehodnotí ani nevyjadřují despekt). V minulém roce jim vedení školy oznámilo, že do třídy bude někdy v pololetí přijato asi 10 dětí migrantů. Rodiče se vzbouřili, protože se obávali zhoršení už tak nízké kvality výuky. Podle slov mé známé není ve třídě žádná disciplína, děti nemají školní pomůcky, nesoustředí se, učitelé je nezvládají a nezřídka je uráží. Myslím, že dětí pak bylo po protestech do třídy zařazených méně. Několikrát byly dokonce 10-11-tileté žačky požádány, aby ve skupině 3-4 děvčat doprovodily některé z migrantských dětí po skončení školy na ubytovnu. Nevím, možná je ten německý otevřený a bezelstný přístup k migrantům opravdu kocovinou po dvou světových válkách. V každém případě má známá si selským rozumem dovodila jiné závěry a škole písemně zakázala její dceru na tyto procházky posílat.

Dítě jiné mojí známé mělo ve třídě syrského kluka, taky tak 10-11 let. V pololetí, kdy už se konečně trochu naučil německy a třída si na něj zvykla, přišlo rozhodnutí, že ho i s rodinou po uznání azylu posílají do nějakého jiného města, daleko odsud. Loučili se na vánočním večírku, kluk usedavě plakal a spolužáci byli bez nálady, jak jim to přišlo nefér.

Anebo slavný ramadán. Povídá mi známá, poevropštěná muslimka:

„Já jsem se bavila cestou do mešity s kamarádkou a říkám jí, že děláme blbost, že neposíláme děti o svátcích do školy. Stejně na ranní modlitby do mešity nejdou, protože se jim nechce vstávat, válejí se dopoledne doma a než my se vybereme na naše tradiční návštěvy po rodinách, je odpoledne. To by přece klidně mohly být ve škole a aspoň by se něco naučily. Vždyť ostatní do školy normálně chodit musí!“. 

Ta její kamarádka prý na ní koukala, jestli se nezbláznila. Odhadem se prý dopoledních modlení zúčastňuje tak 15 dětí z 90, ty jsou většinou prostě jen doma. Výmluvou může být večerní modlení a společenská večeře v mešitě kolem půlnoci, u dětí ale není účast vyžadována, stejně jako celodenní půst. Známá prý letos děti do školy pošle, tak to jsem tedy zvědavá.

Tak tohle všechno je dnešní Bavorsko, pravděpodobně ta vůbec nejkonzervativnější část Německa. Jsme rozhodnuti vrátit se tam, odkud jsme před několika roky přišli….

pokračování večer

Pozorovatelka
19.2.2017 AE News
 

Proč musel rezignovat M. Flynn

V nedávném rozhovoru pro čt24 H. Kissinger mimo jiné řekl slova ve smyslu: „Nikdo nestuduje historii, proto nejsou kádry“. Tím pro mě mezi řádky řekl, že globalisté nemají pro realizaci svých cílů správné lidi, resp. mají jen takové, kteří nejsou schopni chápat cíle globalistů v dlouhodobých perspektivách. Proto nezbývá, než pracovat s těmi, kteří jsou, ovšem s tím, že je nutné je vést – což je případ D. Trumpa, vedeného H. Kissingerem.

Z dlouhodobé perspektivy je současným cílem globalistů odstavit Spojené státy z pozice hegemona světa spolu se zrušením Pax Amerika – světa podle Ameriky. Za dobu od pádu komunismu, a tím od konce bipolárního dělení světa, tato vize v USA silně zakořenila bez ohledu na demokraty či republikány a bylo jasné, že pouze velmi silná a nezávislá osobnost si může poradit s úkolem, jak tuto vizi ukončit. Taková osobnost měla přijít poté, co globalisté centrum světové moci přenesli do Číny a poté, co člověk globalistů Obama po dvě volební období pracoval na úpadku USA. Ambiociozní D. Trump, který v minulosti byl členem jak demokratů tak republikánů, aniž by si k některé straně vytvořil pevnější vazby, k tomu sebestředná buldočí povaha, která se nezalekne žádného nepřítele, byl dokonalým kandidátem (a nepochybuji, že dávno k tomu vyhlídnutým).

D.Trump a M.Flinn

D. Trump přijal politiku izolace, se kterou chce vytvořit novou silnou Ameriku a není důvod mu nevěřit, že je to jeho upřímná ambice. Jestli si uvědomuje, že tím současně plní úkol globalistů k odstavení USA ze světového dění a že jsou pro něj připraveny další úkoly, ke kterým má být veden H. Kissingerem stejně, jako už v předvolební kampani, je nyní nepodstatné. Podstatné je, že na prezidenta kandidoval a že globalisté jej volbami dovedli až k vítězství především proto, že k odstavení neoconů lepšího člověka nemají – proto je jejich člověkem, ať už vědomě či nevědomě. A pokud jde o tento úkol, D. Trumpovi je třeba fandit a – paradoxně – je třeba fandit i globalistům, kteří nad nim v tomto směru drží ochrannou ruku. A ač je to úkol velmi náročný, po celou předvolební kampaň i ve dnech po inauguraci D. Trump veškeré tlaky ustával tak, jak je mu vlastní – s arogantně sebevědomým nadhledem a přehledem (což v tomto případě bylo ku prospěchu věci). Vše se ale změnilo po aféře „Flynn“, kdy D. Trump byl nejdříve až téměř beze slov (stručné věty na twitteru), aby se z něj následně stal zuřící hurikán (tisková konference).

 

Michael Flynn a Donald Trump – proruské postoje

Michael Flynn je zásadní postavou Trumpovy zahraniční politiky. Jako šéf branné zpravodajské agentury DIA (ta je přímo podřízena prezidentovi a má trochu jinou roli než klasická vojenská špionáž) působil už za B. Obamy v roce 2012, ten jej však ve stejném roce odvolal – příčinou měly být neshody ohledně Sýrie. Od podzimu 2015 působil jako poradce D. Trumpa pro zahraniční politiku a ještě v červenci 2016 s ním bylo počítáno na post viceprezidenta, kde nakonec dostal přednost Mike Pence. Od 20. ledna 2017 působil jako ředitel DIA (Defense Intelligence Agency) a poradce prezidenta pro národní bezpečnost a jako nejkratší dobu fungující ředitel ve funkci skončil po 24 dnech – 13. ledna 2017.

Pro odpůrce D. Trumpa byl M. Flynn od začátku nejkritičtější postavou, a to vzhledem k jeho kontaktům s V. Putinem, s Ruskem a celkově kvůli proruským postojům. Nejvíce propíranou záležitostí se stal telefonát M. Flynna s ruským velvyslancem z prosince 2016, který ho nakonec stal místo. Čímž jsme u současné aféry, kdy pod tlakem událostí Flynn rezignoval a svůj odchod zdůvodnil tím, že nedopatřením nesdělil viceprezidentovi Miku Penceovi úplné informace o kontaktech s Rusy, když ještě před prezidentskou inaugurací s ruským velvyslancem Sergejem Kisljakem údajně měl jednat o amerických sankcích proti Rusku. Což Flynn nejdříve popřel, ale později přes svého mluvčího uvedl, že o sankcích s velvyslancem mohl hovořit, ačkoli si to nyní nevybavuje.

Ač jde o záležitost už nějakých šest týdnů starou (Obama sankce zavedl 29. prosince), až nyní vedla k rezignaci M. Flynna? Jestli mnozí tuto kauzu nazývají „pseudokauzou“, souhlasím a jestli D. Trump na tiskové konferenci řekl, že „Rusko je lest“, opět souhlasím. A s čím naopak nesouhlasím, pak s tvrzeními, že za rezignací M. Flynna stojí neoconi a jestřábi, tzn. státní elita USA. Jistě, bez její pomoci by cíle nebylo dosaženo, tady ale za zásadní považuji to, že D. Trump v boji s domácí elitou ztratil pro tento případ ochranu globalistů. Ještě jinak – že globalisté naopak použili neocony proti Trumpovi. A D. Trumpovi nezbývalo, než sklopit uši a splnit, co je od něj žádáno – a hodit M. Flynna přes palubu. A to přesto, že jak D. Trump tak M. Flynn zastávali pro ruské postoje, tzn. globalisty žádoucí.

 

Michael Flynn a Donald Trump – protiíránské postoje

Už ve své předvolební kampani se D. Trump netajil svými pro izraelskými a tím anti íránskými postoji. Podpora B. Netanjahua, Jeruzalém jako hlavní město Izraele, podpora výstavby izraelských osad na palestinském území na straně jedné a kritika jaderné dohody spojená až s voláním po jejím zrušení na straně druhé. Na rozdíl od proruských postojů tyto nebyly a nejsou v zájmech globalistů – s tím, jak chtějí ukončit hegemonii USA, chtějí ukončit i jejich vliv na Blízkém východě. A to především a v prvé řadě má být konec vlivu Izraele a jeho spojenců (obzvláště Saúdské Arábie) a naopak posílení vlivu Íránu.

Ale jak jsem psala v úvodu o slovech H. Kissingera – „nejsou kádry“, je tedy nutné brát, co je a pak usměrňovat. A protože stejné proizraelské a tedy antiíránské postoje zastává i M. Flynn, tzn. nejvyšší prezidentův poradce pro zahraniční politiku, zde by bylo nutné usměrňovat nadvakrát. Než se tak ovšem stalo, resp. než globalisté přistoupili k nějakému řešení, udělali test. Tak si totiž s odstupem času vysvětluji, proč Írán za deset dnů po inauguraci D. Trumpa provedl zkoušku balistické střely (ta nemá vliv na jadernou dohodu uzavřenou světovými mocnostmi s Íránem, protože do této kategorie zbraní nespadá) a ke zkoušce se přihlásil a potvrdil ji!

A co následovalo? Následovala řeč M. Flynna z 2. února, nazvaná jako varování Teheránu, kterou si dle mého nad sebou podepsal ortel:

Michael Flynn varuje Írán, že toto je oficiální reakce na provokativní test balistické raketové střely. „Administrativa D- Trumpa odsuzuje tento krok Íránu, který ohrožuje bezpečnost, prosperitu a stabilitu v oblasti Blízkého východu i mimo ní a ohrožuje americké životy v ní“. Poukázal také na útok Houithů u pobřeží Jemenu na plavidla Saúdské Arábie. Flynn dále uvedl, že Írán se po osmi letech slabé a neúčinné Obamovy administrativy cítí povzbuzen, když se Obamově administrativě nepodařilo adekvátně reagovat na íránskou podporu terorismu a jiná porušování mezinárodních norem, ale že to se za vlády D. Trumpa změní.

Text Flynnovy řeči D. Trump následně zveřejnil na svých stránkách:




Ve stejné době se Rusko vyjádřilo, že se nenechá zatáhnout do protiíránských postojů a lituje sankcí proti Íránu, zatímco íránský prezident o D. Trumpovi hned po zákazu vstupu do USA lidem ze sedmi islámských zemí pronesl symbolickou větu : „Politický nováček, který nejprve musí pochopit, oč ve světě jde“.

Ale to stále není celé. Schůzku D. Trumpa s B. Netanjahu, která se uskutečnila 14. ledna (den po rezignaci M.Flynna!) měl domlouvat právě M. Flynn a dokonce se schůzky měl zúčastnit a to dokonce i se zetěm D. Trumpa, vrchním poradcem Bílého domu Jaredem Kushnerem.

Ještě před touto schůzkou Trumpem jmenovaný šéf CIA M. Pompeo navštívil 10. února Rijád, aby tam saúdsko-arabskému korunnímu princi předal medaili za zásluhy SA v boji proti terorismu

Šéf CIA M. Pompeo a saúdský princ Mohammed bin Nayef bin Abdulaziz al-Saud v Rijádu

Ze stejné doby jsou dále zprávy o vytváření antiíránské aliance arabských států na způsob NATO, která by úzce spolupracovala s Izraelem. Tvořit ji mají Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Egypt a Jordánsko, další země arabského světa se mohou tohoto projektu rovněž účastnit.

Všechny tyto aktivity probíhaly už před schůzkou D. Trumpa s B. Netanjahu, na které údajně více než téma izraelsko- palestinských vztahů měla být probírána otázka dalších antiíranských kroků. Ještě 13. února deník Jerusalem post informoval, že M. Flynn se jednání zúčastní a že Bílý dům považuje jeho přítomnost za rozhodující, za pár hodin však došlo k rezignaci M. Flynna. A to za okolností, které lze označit za dramatické – od první informace k tomu vedoucí, tzn. od článku ve Washington Post z 9. února, uplynuly jen čtyři dny, přičemž do posledních chvil měl M. Flynn podporu jak M. Picea tak D. Trumpa.

Celá kauza dostala nový rozměr poté, co americký novinář arménského původu, romanopisec (film Labyrint lží s L. Di Capriem či politická opera The New Prince), příležitostný fejetonista pro Washington Post a držitel Pulitzerovy ceny David Ignatius, kauzu 12. ledna aktualizoval a posunul tak, že hned druhý den Bílý dům reagoval uspořádáním tiskové konference s tiskovým mluvčím D. Trumpa Seanem Spicerem. Ta se nesla už v natolik nervozním duchu, že jako hlavní z ní vyzněl požadavek Spojených států, aby Rusko vrátilo Krym.

Tiskový mluvčí D. Trumpa S. Spicer, brífink 13. února 2017

Tiskový mluvčí D. Trumpa S. Spicer, brífink 13. února 2017

V pondělí 13. února v amerických mediích vyvrcholily spekulace o Flynnově osudu obzvláště poté, co Trump příslušné dotazy novinářů ignoroval. Několik hodin poté před novináře předstoupila Trumpova přední poradkyně Kellyanne Conwayová, která prohlásila, že Flynn má prezidentovu plnou důvěru. Krátce poté však mluvčí Bílého domu Sean Spicer sdělil, že Trump situaci řeší.

Za mnohem důležitější ovšem považuji, že David Ignatius kromě toho, že vším se jeví být člověkem globalistů, má také mít bohaté kontakty na CIA, jejímž je zcela nekritickým obhájcem. A je to tentýž Ignatius, který se velmi kriticky vyjadřuje k muži č. 1 Donalda Trumpa, ke S. Bannonovi a jeho Breitbart. V článku „Pro Bannona hra teprve začala“ popisuje, jak tento muž prací pro Goldman Sachs nejdříve velmi zbohatl. aby se z něj po krachu 2008 stal zastánce revolucí, po kterých velmi touží. Což potvrzuje i nedávná zpráva, že S. Bannon v rámci 80 letých cyklů nyní očekává apokalyptickou světovou válku, ke které dojde mezi Západem a Východem (Čínou) a ze které vzejde Generace nula, což je název dokumentu S. Bannona.

S. Bannon, D. Trump a M. Flynn

A zmiňuji to proto, že jestliže se na rezignaci M. Flynna svojí měrou podílel D. Ignatius, svou roli sehrál i S. Bannon, neboť to měl být on, kdo měl s M. Flynnem o víkendu povečeřet a poté D. Trumpovi doporučit, aby M. Flynna zkusil podržet, ale pak ho nechal jít. 

M. Flynn – proruský a současně protiíránský postoj je neslučitelná kombinace

Proruský postoj je M. Flynnovi vyčítán od doby, co se v prosinci 2015 v Moskvě zúčastnil slavnostní večeře k výročí vzniku ruské tv RT, kde se setkal i S Putinem. A protože sbližování USA a Ruska je pro globalisty žádoucí, byl v tomto směru jejich člověkem.

Totéž však neplatilo pro jeho antiíránský postoj, který měl zajít až tak daleko, že M. Flynn se měl co nevidět dostat k tajným dodatkům o jaderné dohodě s Íránem. Ty mají být utajovány proto, že Obama v rámci jaderné dohody přistoupil na podmínky tak nevýhodné, že kdyby byly zveřejněny, v USA by dohoda schválením neprošla. A tyto dodatky se údajně M. Flynn chystal zveřejnit jako trumf pro Trumpa – a Izrael. A vším se zdá, že to byl hlavní důvod, proč musel M. Flynn tak náhle (a den před schůzkou s Netanjahuem) skončit.

Ale aby to bylo ještě komplikovanější, ač se antiíránský postoj M. Flynna zamlouval Izraeli, totéž už neplatilo pro jeho proruský postoj. Izrael si je vědom, kolik tajných materiálů se za léta jeho spolupráce s USA nahromadilo a nyní se obával, že přes M. Flynna by se mohly informace dostat do Ruska a z Ruska – k Íránu. Ze stejného důvodu měly americké tajné služby varovat Izrael aby D. Trumpovi nepředávalžádné tajné informace.

B. Netanjahu a D. Trump, tisková konference

Netanjahu m.j. řekl, že mnoho dalších zemích na Středním východě sdílí stejné obavy z Íránu, jako Izrael a USA. „Existují mnozí v regionu, kteří vidí nebezpečí íránské hrozby,“ uvedl premiér s tím, že nastal čas „odvrátit íránskou agresi“ (více a video).

 

Shrnutí

Nelze samozřejmě vyloučit, že odstavení M. Flynna bylo pouze vnitřní záležitostí USA a že za ním stáli neoconi, v tom případě se ale nabízí otázka, proč kauzu odposlechů nepoužili už dříve a už dříve ji nedotáhli do současných rozměrů – obzvláště, když to nebylo poprvé, co o ní stejný Washington post psal. A vypadá to, že současný rozměr kauza nabrala až po té, co o ní 12. února napsal David Ignatius – po jeho článku Bílý dům druhý den uspořádal tiskovou konferenci mluvčího D. Trumpa S. Spicera a za několik dalších hodin byl M. Flynn postaven před nutnost rezignace. Za takovým spádem událostí by mohla stát americká proizraelská lobby, mě to ale v souvislosti s varovným projevem M. Flynna vůči Íránu 2. února přijde jako práce globalistů, kteří obětovali Flynnův proruský postoj v zájmu umlčení jeho antiíráských postojů. A v zájmu neodhalení případných detailů jaderné dohody s Íránem.


V tomto názoru mě utvrzuje reakce D. Trumpa, který v prvních hodinách jako by ztratil řeč (pouze několik krátkých rekcí na svých stránkách), aby vzápětí spustil křik i na něj nevídaný (tisková konference ). A to obzvláště poté, co deník New York Times (údajně deník globalistů) publikoval článek, že v Trumpově týmu je spousta dalších lidí, kteří měli kontakty s Ruskem. Což se dá chápat jako varování – „kdo v politice vůči Íránu půjde ve šlépějích Flynna, skončí jako on“. Další věc, která se z následné tiskové konference D. Trumpa dala vypozorovat, bylo zoufalství. Buldočí vztek tam sice zůstal, ale suverenita, s jakou D. Trump dosud vystupoval proti neoconům, ta už nebyla „ono“. Mým pohledem se D. Trump poprvé setkal s mocí, které se – ať už vědomě či nevědomě – rozhodl sloužit. S mocí, která ho potřebuje k porážce neoconů a v tom má její ochranu, ale která jej ve všem dalším bude usměrňovat, varovat a nebude-li zbytí, z pozice, do které mu pomohla, jej odstraní.

Jestli ovšem někdo uvěřil, že zvolení D. Trumpa bylo porážkou globalistů, odstavení M. Flynna je ukázkou, že D. Trump je stejnou loutkou, jako všichni prezidenti před ním. A zrušením M. Flynna potvrdil, že loutkou poslušnou. Když na tiskové konferenci řekl, že „Rusko je lest“, měl tím jistě na mysli to, že ve skutečnosti šlo o Írán. Což následně potvrdil, když řekl, že „nikomu nebude říkat, co udělá s Íránem“ – ale tady začíná být situace vážná, protože to lze vnímat tak, že sice v případě Flynna poslechl, ale více poslouchat nehodlá! A že tedy se antiíránských postojů nemíní vzdát. A má-li si mezi dvěma neslučitelnými postoji – na jedné straně s Ruskem a na druhé proti Íránu – vybrat, pak volí druhou možnost.

Toto dilema bylo z jeho tiskové konference nejzásadnější informací a ač říká, že spolupráce s Ruskem je dobrá věc, kroky jeho administrativy v následujících dnech jsou potvrzením, že spolupráci s Ruskem je připraven obětovat ve prospěch podpory Izraele, Saúdské Arábie a dalších arabských antiíránských zemí. Čímž pohřbívá nejen ten úkol globalistů, aby s Ruskem vytvářel přátelské vztahy, ale i ten, že má ukončit existenci NATO či izolovat USA od Evropy.

Mike Pence na bezpečnostní konferenci v Mnichově 18.2.2017

Mike Pence na bezpečnostní konferenci v Mnichově 18.2.2017 – „USA poženou Rusko k zodpovědnosti“. „Slib prezidenta Trumpa zní: Budeme stát po boku Evropy, dnes a každý den. Mír přichází jen skrze sílu. Mohu vás ujistit, že pod vedením prezidenta Trumpa budou Spojené státy silné, silnější než kdy dříve,“ poznamenal viceprezident. Za Trumpovy vlády také Amerika nikdy nedovolí, aby Írán získal jadernou zbraň. Spojené státy podle Pence ještě posílí svou armádu – projev zde

Na poslední kroky D. Trumpa nadšeně reaguje NATO a pokud jde o Česko, velmi výstižně to komentoval Jiří Pospíšil ve včerejších UK čt24, když se vyjádřil ve smyslu: „Status quo je zachováno, to je dobrá zpráva“ .

 

Poráží D. Trump globalisty?

Chtělo by se zatleskat, že antiíránskou politikou D. Trump vystupuje proti globalistům a že jeho podpora Izraele, Saúdské Arábie a dalších antiíránských zemí bude záchranou světa před islamizací. Ale nejde tím ve skutečnosti o udržování Pax Americana – života podle Ameriky a s Amerikou v čele světa? A jakou roli v tom má sehrát Rusko? Nepřidalo-li se k USA proti Íránu, má se smířit s tím, že USA budou vystupovat i proti Rusku? A za tím účelem budou udržovat a posilovat NATO? Má tím snad Rusko pohřbít veškeré své aktivity v Sýrii a pozici, kterou si jimi ve světě – a vůči globalistům – vybudovalo? Na alternativě zazněl názor, že Rusko si musí vybrat, jestli bude na straně USA nebo na straně Íránu. Já nesouhlasím a dovolím si tvrdit, že to USA si musí vybrat, jestli budou na straně Ruska anebo na straně Izraele (a Saúdské Arábie atd.). A k obhajobě tohoto svého názoru doplním, že v některých plánech jsem na straně globalistů. A tam patří i jejich plán, že dost bylo Pax Americana!

Nemluvě o tom, že neposlušnost, kterou D. Trump právě rozehrál, je jak pro svět tak pro něj nebezpečná, ale především hloupá a že naopak je třeba tleskat Rusku, že na ní neskočilo. Udržování status quo a la Pax Americana je totiž v současnosti naprosto nereálné, protože Spojené státy už nikdy nebudou mít ani tolik zdrojů ani tak velkou armádu, aby si takovou pozici ve světě udržely. Století Ameriky je dávno to tam a jenom blázen by uvěřil, že záchranou potápějícího se Titaniku zachrání i sebe (a Putin takovým bláznem, na rozdíl od Trumpa, není).

Perlička na závěr

Kdo na obrázku zaregistroval i Cyrila Svobodu, tak ano, je to on, více o tom zde. S Cyrilem Svobodu souvisí ještě taková zajímavost, že hned po amerických volbách, a to v prosinci 2016, prohlásil, že nyní začne americké sbližování s Ruskem, více o tom zde

A k tomu, jak jsou události řízeny dávno předem, přidávám ještě jednu perličku? M. Flynn se už v červenci 2016 vyjádřil v tom smyslu, že NATO skončí, více o tom zde

Perličkami na závěr chci říct, že plány jsou předem dané, pouze se vždy hledají lidé, kteří je budou realizovat. A tady jsem u úvodu a u slov H. Kissingera, že „nejsou kádry“. D. Trump je z nouze ctnost – tedy žádný myslitel na způsob Putina, který se v historických souvislostech vyzná – a jestli o něj všeobecně panují obavy, myslím, že nikdy k nim nebyl větší důvod, než právě nyní, kdy se bez ohledu na kauzu M. Flynna rozhodl pokračovat v jeho šlépějích.

Lenka SK
19.2.2017 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Protože většina lidí v Čechách či na Slovensku nemá přímou zkušenost s migrací, chtěla bych se podělit o zkušenosti z pětiletého pobytu v Bavorsku. Přestěhovali jsme se v roce 2012: jako celá rodina – tedy manžel i naše děti, z nichž nejstarší zde tehdy nastoupilo do první třídy. Chtěli jsme svým potomkům umožnit naučit se cizí jazyk nejrychlejší a nejpřirozenější cestou, sami získat nové pracovní zkušenosti, otestovat si naši odhodlanost a všichni spolu poznat kus jiného světa. To se nám v podstatě podařilo. V plánu bylo ještě přesunout se po čtyřech letech do nějaké jiné země, mezinárodní situace se však natolik změnila, že se vracíme domů již toto léto.


V našem městě bylo i při našem příjezdu hodně cizinců, přesto byl v posledních dvou letech příliv „těch nových“ zřejmý. Moji známou tuhle rozesmálo, když jí při nákupní pochůzce městem její manžel, který sám přišel před dvaceti lety z Bosny, s jeho typickým balkánským přízvukem oznámil: „Zlato, víš co mi tady v poslední době chybí? Němčina!“. Opravdu, na ulicích je slyšet všechny možné řeči. Možná to takhle nějak mohlo vypadat v Babylonu. Je opravdu zvláštní zážitek, když do MHD spolu se všemi jinými školáky přistoupí dva černošští kluci dvojčata, opravdu velmi tmavé pleti a začnou se spolu bavit rusky.

Ostatně legitimizace pobytu založením rodiny s osamělou ženou s německým občanstvím je poměrně častá situace. Nezřídka se pak zjistí, že manžel už jednou v domovině ženatý je a místní štědré sociální příspěvky dělí mezi obě rodiny. Pokud se na to přijde, dochází k rozvodům – takových osamělých matek s dětmi-míšenci znám několik. Pro spoustu mladých žen je takový sňatek něco jako poslední šance mít rodinu. Domorodí muži mají jiné priority a také mnohem více biologického času. Když jsem jednou potkala na ulici dědečka starousedlíka s černošskou vnučkou, přemýšlela jsem i o něm. Starší generace si totiž tatínky pro svá vnoučata nijak nevybírá, prostě se jim to v tomto multikulturním kotli stane, a častěji než třeba v Čechách. Jaký to je asi pocit, když jsou vlastní geny takto výrazně překryty, když tam vstoupí ten neznámý prvek „jiné“ kulturní paměti? A o vykořeněnosti a následných adaptačních problémech těchto nových generací ani nemluvě, o tom se popsalo již mnohé.

Moje česká známá se provdala za Španěla, doma spolu mluví německy nebo španělsky. Z češtiny děti rozumí jen málo, s prarodiči z máminy strany se prakticky nedomluví. Starší syn jezdí na celé léto za babičkou do Španělska, cítí se tam jako doma. Po návratu se pak vždycky tak týden aklimatizuje na německou realitu a je rozhodnut v dospělosti žít ve Španělsku. Slovy jeho mámy řečeno, „má v sobě prostě španělské srdce“. A pak mi někdo povídejte o tom, že národ je sociální konstrukt a na tradicích a kořenech nezáleží. Že prý příslušnost k národu není uložená v genech. V specifických genech možná ne, v duši ale určitě. A tu mikroskopem zkoumat nemusíme, ukazuje se sama. Stačí být vnímavý a sledovat její projevy.

Mám další zážitek z domova seniorů s demencí. Pokoj jedné klientky byl polepen fotkami černošských vnoučat od její dcery. Přemýšlela jsem, co ty obličeje v té paní asi vyvolávají za pocity. Zvláště pokud si již nepamatuje, že nějaká vnoučata či dokonce dceru má. U demencí postižených lidí jsou vlastní děti a jejich potomci často pro jejich genetickou podobu považovány za jejich vlastní rodiče nebo sourozence. A rozvíjejí si k nim tyto pozapomenuté a znovu objevené city. Je to velmi dojemná a pro rodinné příslušníky často jediná možnost, jak se svými nemocnými rodiči či prarodiči udržovat nějaký citový vztah. U výrazně smíšených rodin to ale stěží bude fungovat, spíše hrozí naprosté odmítání. A vysvětlujte člověku s vymazanou pamětí tak do roku 1970 a s životním pocitem, že je mu právě takových čtyřicet let, že tito usměvaví černoušci patří do rodiny!

V MHD se zde po městě prohánějí lidé z celého světa. Školáci, pracující, důchodci, maminky všech ras na mateřské. Německé maminky po třicítce, ty přistěhovalecké sotva na hranici dospělosti, samy ještě děti. Demografické výhledy obou skupin obyvatel jsou snad zřejmé, domorodí budou brzy nahrazeni nebo „naředěni“. Jednou při cestě do práce o vánočních prázdninách, kdy měla i většina manuálních pracantů volno a sockou jeli opravdu jen pracující do nepřetržitých provozů, uvědomila jsem si, že to etnicky na mě poprvé působí asi jako u nás. Prožívám velice intenzivně návraty domů, kdy znovu ve městě a v tramvajích potkávám ty tak podvědomě známé české obličeje. Jsem proto hned xenofob, když mi jsou bližší Středoevropané než Papuánci?

A víte, kdy jsem tento zážitek měla v Německu znova? Když jsem nedávno kvůli nějakému školení jela večer příměstskou vlakovou dopravou. To se vracela z práce lepší sociální třída – Němci, kteří si pořídili domy na venkově. V některých částech města bydlí už jen ti nejotrlejší domorodí Němci spolu s přistěhovalci. Kolegyně rezignovaně hodnotila takové sousedství s lidmi z Turecka a Balkánu – slyší prý pořád, jak je důležité, abychom cizince tolerovali a pomohli jim se integrovat, zatímco ona má intenzivní pocit, že přizpůsobovat se a zvykat si na nové poměry musí hlavně ona.

Josef Mrázek
19. 2. 2017
Bezproblémovému poskytování zdravotní péče těm, kteří ji již potřebují i těm, které to teprve čeká, stojí v cestě nepoučitelnost těch, kteří o tom rozhodují, ale nerozumí ani zdravotnictví, ani jeho financování, zato však jsou dobří v ignorování zákonů. Ano, mám na mysli většinu našich zákonodárců. A nákaza pronikla i do vlády a chytil ji i prezident. Přitom je to tak prosté – každého patřičně ošetřit a vybrat na to od každého jen tolik, kolik do společného řešení může dát beze ztráty důstojnosti.

19. 2. 2017    První zprávy
Neexistuje nesmysl, který by nebyla ochotna do omrzení opakovat mainstreamová média, jen když je to alespoň trochu protiruské nebo protičínské. Právě tento týden ale londýnský Mezinárodní institut strategických studií (IISS) zveřejnil nejnovější údaje o vojenských výdajích ve světě. Pozoruhodné je, že hned v úvodu své ročenky téměř doslova opakuje argumenty z našeho lednového rozhovoru: i naši londýnští kolegové říkají, že v určitých podmínkách by měly stačit výdaje na úrovni 1 % HDP, v jiné situaci jsou zapotřebí 3 % HDP. Podle této zprávy pouze dva evropské státy NATO, Estonsko a Řecko, mají vojenské výdaje na úrovni 2 % HDP. Zároveň autoři rozboru IISS dodávají to, co jsme si říkali před měsícem – že navýšení výdajů všech členských států NATO na úroveň 2 % HDP by znamenalo zvýšení aliančních výdajů o 40 %.

PZ: Končí týden velké diplomacie – sešli se ministři zahraničí zemí skupiny nejrozvinutějších a nejrychleji se rozvíjejících ekonomik, G 20, začala Mnichovská bezpečnostní konference i setkání ministrů obrany NATO. Když se podívám do našich mainstreamových médií, pak tématem týdne se stalo, že první vystoupení amerického viceprezidenta a amerických ministrů vyzněla jako by se politika USA neměnila.

Kus pravdy na tom zatím je. Cítíme jen větší opatrnost při formulování politických postojů amerických ministrů; je vidět, že se teprve seznamují s agendou a jsou si vědomi nebývalého hyperkritického tlaku doma.

PZ: To opravdu vypadá jako souznění s naším lednovým rozhovorem!

Jenže pak už podoba končí. Kolegové z IISS nevolají po věcné analýze politické situace, ze které by se dalo rozumně odvodit, kolik vlastně máme na vojenství dávat – jen opakují, tak jako naše média, slavnostní přísahu vydávat 2 % HDP. Když si k tomu přičtete komuniké z loňského varšavského summitu NATO, které je výzvou k zadržování Ruska, nevypadá to jako hledání cesty k rozumné vojenské strategii či pragmatické zahraniční politice.

PZ: Vy si nemyslíte, že ruská zahraniční politika je nebezpečná? Či přímo agresivní?
Nejde ani tak o to, jaké Rusko je, ale jak jej vnímají Spojené státy – evropští spojenci v NATO je jen poslušně následují. Oficiální pohled USA na Rusko se po studené válce vyvíjel, ovšem nikdy nebyl partnerský. Jelcinovské Rusko nebylo pro Washington partnerem schopným spolupracovat se svými spojenci – Rusko bylo klient, který potřeboval patrona a mecenáše. Putinovské Rusko pak je vnímáno jako geopolitický konkurent.

Aktuální výtky vůči Moskvě shrnují v chystaném březnovém čísle časopisu Foreign Affairs Eugene Rumer, Richard Sokolsky a Andrew Weiss z Carnegie Endowment: „Anexe Krymu, skrytá krvavá válka ruských sil… na východní Ukrajině…, potlačování občanské společnosti doma, nezodpovědné ohánění se jadernými zbraněmi a vojenské provokace vůči spojencům a partnerům USA v Evropě…, vojenská intervence v Sýrii… a bezprecedentní pokus prostřednictvím hackerů podporovaných Kremlem a pomocí dezinformačních kampaní zasáhnout do prezidentských voleb“. Toto dědictví zhoršení vztahů v průběhu vlády Baracka Obamy bychom mohli ještě obohatit o další akce Ruska, které se Washingtonu dotkly, byť to ne vždy je ochoten přiznat – jako je například poskytnutí ochrany bývalému pracovníkovi americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) Edwardu Snowdenovi či porozumění Moskvy k činnosti WikiLeaks.

PZ: To je poměrně dlouhý seznam činů, které opravdu nelze vnímat jako přátelská gesta vůči Západu. Tohle podle vás není důkaz agresivnosti Ruska? Třeba hned na prvním místě tohoto výčtu oblíbeně uváděné připojení Krymu.

Psychologie zná pojem „obranná agrese“: opravdu byste čekal na to, až se po převratu v Kyjevě stane Ukrajina členem NATO a ze Sevastopolu bude vojenská základna USA?

PZ: To je častý, ale ne zcela průkazný argument. Odkud berete jistotu, že by se tak stalo?
Odkud brát jistotu, že by se tak bez protitlaku Ruska nestalo? Mluvíme jen o míře pravděpodobnosti. A vzpomeňte si, jak se Kyjev v době vlády Viktora Juščenka pokusil na Krymu uspořádat společné vojenské cvičení s americkými vojáky, konkrétně v roce 2006 a 2009. Protesty místních obyvatel zablokovaly americké vojáky, museli se vrátit na lodě. Kdyby po převratu v Kyjevě neproběhlo referendum na Krymu a Moskva jej neuznala, je velice pravděpodobné, že by se dnes na Krymu válčilo jako na východě Ukrajiny. Nelze dělat rozumnou či pragmatickou politiku a nebrat přitom ohled na historické, kulturní a etnické reálie.

A pak – nejen Západ má výhrady k Rusku, i Rusko si má na co postěžovat směrem na Západ. Uvedu jen ty nejčastější kritické námitky k politice USA a NATO: podpora sil nepřátelských vůči Rusku v zemích bývalého SSSR, která byla úspěšná především v Pobaltí, Gruzii, na Ukrajině a dočasně i v Moldavsku; rozšiřování NATO směrem k Rusku; bombardování Jugoslávie; podpora protivládní opozice v Rusku, a to včetně teroristů na Kavkaze; vypovězení Smlouvy o omezení systému protiraketové obrany a výstavba globální Národní protiraketové obrany USA kolem Ruska a Číny; intervence v Iráku; únosy ruských občanů ve světě; podpora ozbrojené opozice v Sýrii.

PZ: Dobře, rozumím, znamená to, že chcete říci, že je vina na obou stranách?

Ne zcela. Když k jednotlivým událostem přidáme datum, ukáže se, že iniciativa při zhoršování vztahů Rusko – Západ byla povětšině na naší, západní straně. A byly to tahy, které nebraly ohled na skutečnost, že Rusové jsou velmi citliví na tlak ze západu. Příští týden oslaví Rusko svůj Den obránce vlasti, vystoupí obnovený soubor Alexandrovců…

PZ: Přesto ale takové akce, jako je údajné zasahování do amerických voleb, nelze přehlížet. Nebylo by to tak trochu přes čáru?

Nevím, odkud někteří politici a novináři berou jistotu, že to, co se dálo v americkém volebním kyberprostoru, byla aktivita Kremlu. A co znamená „přes čáru“ v mezinárodní politice? To, co neodpovídá zájmům nějaké velmoci či se nevejde do slovníku politické korektnosti, který zakrývá realitu? První zásah CIA do voleb v zahraničí se uskutečnil v roce 1948 v Itálii, několik měsíců po vzniku této zpravodajské agentury. Tato „pomoc demokratickým silám“ byla mimo jiné vyvolána tím, že se ve Washingtonu polekali únorových událostí v Československu. Následoval zásah CIA do stávky přístavních dělníků v Marseille a mnoho dalších. A děje se dodnes. Na nejrůznější programy takzvaného rozvoje demokracie v novém Rusku vydal Západ stamiliony dolarů.

PZ: Ale ruští agenti v USA i na Západě…

Ale no tak, copak toto je „přes čáru“ v dnešním světě? Může se nám to nelíbit, ale nemusíme hned planě moralizovat či přímo fňukat. Před několika dny na kolegiu Federální bezpečnostní služby Vladimír Putin uvedl, že v Rusku „v minulém roce byla překažena činnost 53 kádrových pracovníků a 386 agentů zahraničních služeb“. Hádám, že nešlo o pracovníky a spolupracovníky zpravodajských služeb afrických států. Prostě vzájemná důvěra Ruska a Západu se vytratila.

PZ: Někdo by mohl říci, že si protiřečíte. Říkáte, že se důvěra mezi Ruskem a Západem vytratila, a zároveň zpochybňujete zvýšení vojenských výdajů evropských států NATO. A někdo by mohl namítnout, že v době nejistoty jiná opora než armáda neexistuje.

Dobrá, vraťme se tedy k nejnovějším údajům IISS. Tento institut pracuje podle stejné metodiky, jakou používá NATO, údaje jsou tedy srovnatelné. IISS uvádí, že v roce 2016 činily vojenské výdaje USA 604,5 miliard a Ruska 58,9 miliard dolarů (Čína 145,0 miliard). Porovnejme si to s oficiálními čísly NATO z poloviny loňského roku: Severoatlantická aliance měla pro rok 2016 vojenské výdaje 918,3 miliard dolarů, evropské členské země Aliance, tedy bez USA a Kanady, pak v souhrnu 238,8 miliard dolarů.

Jestli počítám dobře, ruské vojenské výdaje byly loni téměř 15,6krát menší než výdaje NATO. Byly též 4,1krát menší než výdaje evropských členů Aliance. Co by ještě chtěli hlasatelé rusofobie navyšovat? Že Putin stojí před branami NATO a chystá se při tomto poměru sil zaútočit na bezbranné státy Aliance – tomu snad nemůžou věřit ani veřejnoprávní redaktoři. I když u ČT jeden nikdy neví.

PZ: To jste nenamaloval zrovna optimistický obraz světa. Co v této situaci dělat?
Přejít ke konstruktivní diplomacii. Přestat s divokými propagandistickými hesly zaměřenými na domácí publikum, přiškrtit neukojitelný hlad vojenskoprůmyslového komplexu a na drobných kompromisech začít budovat důvěru. Přežít – to vyžaduje víc než pečovat o ekologii. Tento svět není nejlepším z možných světů, ale jiný nemáme.

Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda

Václav Umlauf 
19.2.2017  E-republika
Izraelcům jistě nevadí, když se Arabové vybijí mezi sebou. Jenže i tato politika asi přišla na svou mez. Pod diplomacií Rusů vzniká nová koalice států na Blízkém východě, které už mají dost toho, že dělají po staletí loutku Evropanům a Američanům.


Naposledy jsem psal o Sýrii dost dávno, viz článek Džihádisté do Británie mohou, syrští biskupové nikoliv. O situaci v Sýrii dnes píše kdekdo. Stačí přeložit ruské zdroje, které dnes poskytují asi nejlepší obraz o tamější situaci. Rusové jednak úspěšně prosadili svůj zájem skvělým vojenským mečem a jednak vynikající diplomacií, která postupně "zve" k jednacímu stolu Západem a wahhábity nadopované, nakoupené a vyzbrojené džihádisty. Tito vrahové a teroristé podporovaní za mé daně by sami jednat nepřišli. Tak je třeba jim nejprve naklepat hlavy s pomocí nerozlučných spojenců Asada (Hizballáh, Írán) a příležitostných oportunistů (Kurdové, Turecko). Pak je Rusové skrze Lavrova přátelsky pozvali do Astany s vyloučením Američanů a EU. A později je pozvou třeba i do Ženevy, až se protřídí jednotlivé skupiny a vyberou se ti správní zástupci mimo teroristické skupiny podporované EU, wahhábity a USA. A pochopitelně mimo nastrčené hotelové loutky, které reprezentují za dolary či eura tzv. "demokratickou opozici" v Sýrii. Tito placení agenti Západu už v Astaně u jednacího stolu neseděli. Rusové, Turci a Syřani je vyhodili ven a jednali pouze s ozbrojenou opozicí a silovými skupinami v zemi.

Toto je jediná linie, která dnes vede k tomu, že se tisíce z několika miliónů syrských uprchlíků konečně vracejí domů. Wahhábité, USA a EU jako obvykle nevyhráli a jako obvykle podporovali zločince, teroristy a jako obvykle v posledních letech morálního a politického rozpadu EU nechali za sebou milióny postižených a tisíce mrtvých. Tyto země jednou budou stát před mezinárodním tribunálem za zločiny, které v Sýrii spáchaly. Francouzům to už Asad nepokrytě řekl tento týden v rozhovoru pro západní noviny, protože jejich podíl na wahhábitské podpoře terorismu se Saúdskou Arábií a Katarem byl z EU maximální. Proto také bývalý francouzský ministr zahraničí odpovědný za toto vraždění se tiše ztratil z vlny a šel dělat do francouzské justice, kde bude lépe krytý, až to praskne. Nikdo z těchto politických EU-agentů zla a teroru nemá chuť být vláčen po médiích jako nyní Tony Blair za podporu zločinů v nelegální druhé válce v Iráku. Politiky EU totiž žalují a budou žalovat oběti teroru ve státech EU a pozůstalí padlých vojáků. Ty milióny uprchlíků a mrtvých v Sýrii už nikdo zastupovat nebude. V té době už bude mezinárodní tribunál pro lidská práva bezzubým orgánem zpolitizované frašky, protože všechny terorismus podporující státy z něj postupně vystoupí a neuznají jeho legislativu na svém území. Spravedlnost ve světě je v době korporátního fašismu podrobena příslušnému třídnímu zájmu, jak by řekli klasici marxismu.

 

Jak válčí Izrael

Publikovat mapy ze syrských bojišť už dnes nemá smysl, to dělají jiné weby. Smysl to mělo před třemi roky, kdy jsme to u nás dělali na tomto webu. Zajímavé jsou detaily, o kterých se nepíše. Už dva roky mluvíme o tom, že klíčová další válka se povede o nezákonně okupované Golany, které Izrael jednou jistě ztratí. A to proto, že patří k mocnostem, které válku v Sýrii prohrály na straně wahhábitských režimů, USA a EU. Proto jsou důležité boje v oblasti města Daráje, které přímo sousedí s okupovanými Golany. Zdejší zahraniční islámské teroristy importovalo Jordánsko, kde je vyzbrojili v táborech vedených instruktory CIA. Zbraně dostali od nás a za naše daně, čili skrytým nákupem přes nastrčené prostředníky. Ruské zbraně z východního bloku, které byly v našich armádních skladech, se nyní hromadně nacházejí v Asadem dobytých muničních skladech ISIL. A česká vláda a Zaorálkovo zamini cudně mlčí, oni přece nic Islámskému státu přímo neprodali. Druhou várku teroristů v Dáráji podporuje Izrael, což je pochopitelné. Potřebují vytvořit a udržovat na živu i přes vraždění místního obyvatelstva tzv. "buffer zones", což jsou nárazníková pásma v Sýrii před Golanskými výšinami. Viz naše předešlé články k tomuto tématu dané dole. Začněte třeba starším článkem První kolo války o Golany vede Izrael psaným v roce 2014.

Nové boje Dáráji minulý týden byly docela zajímavé, protože Izrael a wahhábité se opravdu snažili. Saúdové údajně zaplatili jednotlivým velitelům teroristických žoldnéřů po 100 tis. dolarů za ofenzívu. Na schůzce 13.-14. února jejich velitelé kývli na předem prohraný boj, aby neztratili finanční a vojenskou pomoc. Do útoku šlo celkem 2000 převážně zahraničních žoldnéřů. Dobyli jeden městský blok v Daráji a ztratili celkem asi 200 bojovníků. Ten zelený zářez v Al-Manší na mapě dole je dobytý teroristy, předtím to byla hladká linie. Byli zabiti důležití terorističtí velitelé ze Saúdské Arábie a Jordánska. Chytří teroristé se před bojem stáhli a žádali o odchod do jiných částí země, především do Idlíbu. Ti zranění byli okamžitě odvezeni do vojenských nemocnic na Golanech, což je tradičním dobrým zvykem izraelské humanitární pomoci teroristům.




Izraelce to nestálo celkem nic, Arabové se vybíjejí mezi sebou. Jenže tak jednoduché to není. Rusové bombardovali dnem i nocí nástupní prostor teroristů z Fatáh al-Šám, který ofenzívu vedl. A předtím řekli tak nějak jasně Izraelcům, že jestli se tam objeví jejich stíhačky a půjdou po Asadovi a po Hizballáhu, tak je prostě sejmou. Takže Izrael zůstal za plotem Golan a s bolestí pozoroval, jak jsou jejich teroristická neviňátka masakrována jedno po druhém.

Zajímavý je postoj Jordánska, které tyto zločince léta cvičilo. Jordánci otočili, uzavřeli během bojů hranice a přestali okatě podporovat žoldnéře cvičené CIA. To je zásadní změna. Jordánci pochopili, že válka v Sýrii je prohraná a že nyní budou mít terorismus doma. Jejich nezavraždění žoldnéři se vrátí domů, stejně jako se vracejí naši teroristé zpět do rodné EU. A už se tam vraždit začalo. První oběti v Jordánsku jsou pochopitelně především spisovatelé a novináři, kteří s vládní podporou terorismu nesouhlasili. Takže Izrael zdánlivě nic neztratil, ale jen zdánlivě. Ofenzíva v Daráji byl debakl. Ví to zejména Drúzové, jejichž vesnice tito zahraniční žoldnéři terorizovali. Ti nyní bojují po boku Asada a veřejně je podporují i jejich rodáci v drúzských vesnicích na Golanech. Jak je na Východě známo, okupanti přicházejí a odcházejí, ale je třeba zasít a sklidit. Jistěže je nutné být zadobře s daným mocipánem. Ale ještě lépe je vědět, kdy jeho čas končí a kdy přijde ten nový.

 

Boje v Jemenu

Začněme tím podstatným, a to je dovoz íránských raket středního doletu, které jsou nyní schopny zasáhnout celé území Saúdské Arábie. O prvním útoku těchto raket jsme už psali, viz článek Válka v Saúdské Arábii pokračuje, dobývá se město Najran. Poslední balistická střela už zasáhla vojenskou základnu na předměstí Rijádu, tedy přímo v hlavním městě. Saúdové s podporou EU, USA a přímou vojenskou angažovaností izraelských poradců nyní cíleně masakrují civilní obyvatelstvo v Jemenu a tím vyvolali humanitární katastrofu, o které Západě cudně mlčí. Celkem 18 miliónů lidí v Jemenu je ohroženo válkou a hladem, což znamená další masívní přísun uprchlíků do EU. Legální vláda svržená v barevné revoluci Saúdy nyní naznačila okupantům další postup. Za vybombardovaná města a školy i s dětmi půjdou do vzduchu saúdské posádky s nakoupenými nigérijskými žoldnéři (i s těmi nezletilými), a to kdekoliv v Saúdské Arábii. To znamená, že hlavní ropné pole Gáwar je nyní pod přímým dostřelem jemenských raket. A to nepočítáme celou řadu úspěšných potopení saúdských vojenských fregat u jemenského pobřeží. Tam je Západu jasné, že nefunguje klasická americká a izraelská ochrana proti íránským balistickým protilodním střelám. Proto také Američané vypakovali své letadlové lodě z Perského zálivu, kde by za pár hodin přestaly existovat.

Izraeli by nevadil případný útok na ropná pole Saúdů, protože má svou ropu nebo si ji doveze odjinud. Ale rozhodně mu není jedno, pokud se wahhábitské impérium sunnitů rozpadne a jediným vítězem na Blízkém východě bude šíitský Írán, Hizballáh a Rusové. To poslední trvale vadí i Američanům a za Obamy pilně podporovali saúdské vraždění v Jemenu. Na poslední chvíli prý Trump odvolal útok na íránskou vojenskou loď v mezinárodních vodách, která asi vezla (a celkem pochopitelně) další náklad raketových dárků vládním vojskům do Jemenu. Vezla je legálně a jemenská vláda vypověděla smlouvu o přítomnosti amerických poradců v zemi, takže militarizovaní Američané jsou zde zcela nelegálně. Zaútočit na íránskou vojenskou loď v mezinárodních vodách, která navíc veze vojenskou pomoc legální vládě, to znamená jasné vypovědění války, což Izrael z duše potřebuje. Vždycky je výhodné obětovat v boji za ohroženou vlast spíše nějaké Góje či Araby než vlastní cenné vojáky a prostředky. Takže Izrael je plně angažovaný v Jemenu na saúdské straně. Zločiny tohoto režimu na civilním obyvatelstvu mu vůbec nevadí, stejně jako nevadí EU a USA, které Saúdům pilně dodávají zbraně k bombardování jemenských civilistů.

Jenže Saúdové začali válku pomalu prohrávat, protože už přišli o vlastní území kolem města Najran, které vojensky kontrolují Húthové. Saúdové zase okupují kusy Jemenu, nyní i přes jimi nastrčenou al-Kájdu. Ale ztratit vlastní území v očích Arabů znamená, že jste na odpis, tedy i fyzicky. Což samozřejmě Izraelcům opět nevadí, když se Arabové vybijí mezi sebou. Jenže i tato politika asi přišla na svou mez. Pod diplomacií Rusů vzniká nová koalice států na Blízkém východě, které už mají dost toho, že dělají po staletí loutku Evropanům a Američanům.




Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

 
Související články:

• Fakta o Blízkém východě XXVIII. aneb Jak zachovat ISIL
• Fakta o Blízkém východě XXV. aneb Od války za demokracii k teroru
• Fakta o Blízkém východě XXVII. aneb Falešná karta zvaná ISIL
• Soudruzi teroristé, stala se chyba: Aleppo bude svobodné asi už na konci roku 2016
• Fakta o Sýrii aneb Válka ve druhém poločase
• Bitva o Aleppo aneb stalingradský kotel prozápadních teroristů
• Kdo zabíjel sarinem? Obama má problémy s vysvětlením
• Fakta o Sýrii (IV.)
• Fakta o Sýrii (III.)
• Stejný scénář, jiné velmoci: válka ve Španělsku 1939, válka v Sýrii 2016

Dmitrij Dzygovbrodskij 
19. 2. 2017    zdroj
Vzpomínám. Jmenuji se Alexej Kucharčuk. Nedávno jsem měl velkou rodinu - ženu a dvě dcery. 29. ledna 2015 mně Ukrajina rodinu vzala. Vzala život mé ženě a mladší dcerce. Roztrhala, rozsekala na kusy mé nejdražší. Pamatuji si ten večer. Všichni jsme byli doma. Žena připravovala večeři, děvčátka si hrála. V devět hodin večer začalo ukrajinské dělostřelectvo ostřelovat naši osadu. Poblíž nebyla žádná vojenská technika ani vojáci Lidových republik. Jenom mírumilovní lidé, mírumilovné domy.

Dodnes se chci podívat do očí tomu ukrajinskému důstojníkovi, který vydal příkaz 29. ledna 2015 osadu Kurganku v Gorlovce rozstřílet.

Zeptám se ho, zda má ženu a dceru. Zeptám se ho, proč mi vzal ženu a dceru.

Pamatuji si ten večer.

Pamatuji si, jak se blízko ozval výbuch. Vyběhl jsem z domu a uviděl kouřící díry ve střeše sousedního domu. Se sousedy jsme se vždycky přátelili, vzájemně jsme si pomáhali. Běžel jsem k nim, zaklepal. Otevřela mně Olga. Uvnitř byl prach a kouř.

Soused Oleg ležel v kuchyni s šedým obličejem a nevěřícně opakoval: "Mně to urvalo nohu, mně to urvalo nohu".

Olegovu tchyni zavalily přímo na pohovce v hale trámy, kameny a cihly. Běžel jsem domů pro železné tyče, abych osvobodil přeživší ženu. Moje žena zavolala záchranku.

Pamatuji si naši ulici. Celá byla poseta střepy, všude ležely zbytky domů, plotů, zničené větve stromů. Višeň u našeho domu uřízla střela vpůli. Zasadil jsem ten strom, když se narodila starší dcera.

Když jsem vběhl na dvůr rodného domu, ozval se ještě jeden výbuch. Na pár okamžiků jsem ztratil vědomí. A když jsem přišel k sobě, v očích se mně zatmělo hrůzou a bolestí. Vedle mne ležela žena Jelena a mladší dcerka Viktoria, skoro tříletá. Rozervané, zkrvavené. Dcerku jsem sbíral po částech po celém dvoře. Jen obličej zůstal nedotčený. A pletená růžová čepička.

Ukrajinská armáda počkala, až lidé vyjdou po prvním ostřelování na ulici a udeřila znovu. Pro jistotu.

Pamatuji si zvonění v uších a krev v dlaních. Krev ženy a dcerky. Vy jste sbírali zkrvavené kousky dcerky, svého milovaného človíčka, u svého domu ? Já jsem je sbíral.

Pamatuji si, co mně Ukrajina vzala 29. ledna 2015.

Pamatuji si to.

Přeložila Milada Sigmundová   Název: Jaromír Vašek

Francouzský prezident Holland u Thea

Jitka Přikrylová
19. 2. 2017  blog autorky

Dostalo se mi poučení, že psát o tom, jak ve Francii denně shoří desítky aut je pitomost. Prý že je to tam normální. Silvestrovské veselí, jež letos skončilo zapálením 700 aut, leckde nazvali francouzskou novoroční tradicí.




Země Voltaira či Debussyho podle mě pořád ještě charakterizuje, co dělá takový Jacques nebo Louis, a nikoliv co jim tam poslední čas vyvádějí Mohamedi či Abdulové.

Začátkem února prý že policista měl obuškem análně znásilnit 22letého Thea. Myslím, že se musíme oprávněně ptát, jestli bylo Theovi doporučeno, aby se napříště od policistů držel na vzdálenost délky paže. Nebylo by od věci v komunitě, kam Theo patří, rozdávat náramky, neznásilňovat a podle mého soudu, věc je zcela vyřešená.

Skoro by se mi chtělo dodat, že měla Žilková vlastně celou dobu pravdu, když tvrdila, že ty nové samce nakonec někdo ocení.

Jenže.

Ze svědectví dalšího policisty a konečně i samotného videa, jež mají vyšetřovatelé od počátku k dispozici, to vypadá, tomu neuvěříte, že si to Theo celé vymyslel. Tvařme se, prosím, alespoň trochu překvapeně.

Vše se odehrálo v místě, kterému se přezdívá Město 3000, nechvalně proslulé především díky všudypřítomným překupníkům drog. Protože onen tmavý mladík je známý médiím pouze jako Theo, jeho osobní zapojení do drogového průmyslu musí zůstat v oblasti spekulací. Ne tak onen incident, díky kterému hoří půlka Francie. Podle svědků, při onom zatýkání se Theo měl chovat velice agresivně, policistu praštil do obličeje a zásah obuškem byl veden proti jeho nohám, aby agresivnímu mladíkovi zabránil v kopání. Nic, co by se podobalo útoku na Theův anál. Zdravotní prohlídka potvrdila policejní verzi! Originál ZDE, překlad do angličtiny ZDE.

Video ze zatýkání potvrdilo verzi policistů, Theo byl zasažen vertikálně, nikoli tedy s úmyslem zasáhnout jeho intimní partie. Veškerá obvinění proti policistovi byla stažena! Zdroj ZDE.

Samozřejmě si řeknete, jak mohl prezident Holland vědět, že si Theo vymýšlí, když se mu pospíchal omluvit do nemocnice. Zlé jazyky také tvrdí, že se nenamáhal vyjádřit podporu v nemocnici u policistů, kteří málem uhořeli v autě, když jim tam nejdřív hajzlíci vhodili molotovův koktejl a pak bránili utéct z hořícího auta. Psala jsem o tom ZDE. To ale podle mně není ani trochu fér. Kdyby se měl Holland trmácet ke každému policistovi zraněnému při výkonu služby v některé z no-go zón, tak nedělá nic jiného, že.

Tahle Theova lež rozputala ve Francii peklo. Zatímco levicoví aktivisté bloumají ulicemi s transparenty Spravedlnost pro Thea, ve čtvrtích obývaných především migranty se proti francouzským policistům rozhořela válka nenávisti a zběsilého násilí. Policejní auta hoří přímo na ulicích, a to i ta soukromá. Policisté jsou naháněni autami a filmováni, jak potupně utíkají. Útoky molotovými koktejly se opakují dokola a dokola, mně to ale nepřestane připadat hrůzné. Psala jsem o tom minule.

Denně shoří desítky aut, napříč Francií jsou vyrabované banky a obchody.
Mainstreamová média se tváří, že je vše v pořádku a věnují se radši tomu, jak v Barceloně masově demonstrují, aby Španělsko přijalo více a více uprchlíků.

Podle nezávislých zdrojů Francie do ulic již nasadila armádu. Zdroj ZDE.

Mluví se o tom, že tolik obávaná občanská válka už začala. Podle spekulací se ovšem francouzská garnitura brání zuby nehty opravdu něco podniknout, aby neohrozila volby. Ty by v případě přiznání nestability v zemi, byly automaticky zrušeny.

Francie, Bůh s Tebou!

19. 2. 2017    zdroj
Budou umístěni v bezprostřední blízkosti hranice Kaliningradské oblasti. Velení Ozbrojených sil USA pošle do Polska v dubnu letošního roku asi tisíc vojáků. Dnes 19. února o tom píše německý list Spiegel.

Podle prohlášení amerického štábu pozemních sil v Evropě, který se nachází v německém městě Wiesbaden (Hesensko), se již na konci března do Polska vypraví konvoj s americkými vojáky, kteří budou dislokováni v městečku Orzysz v severovýchodním Polsku.

Orzysz je 57 kilometrů od hranic Kaliningradské oblasti Ruské federace.

Připomeňme si, že bezprostředně po začátku občanské války na Ukrajině a znovusjednocení Krymu s Ruskem se země vojenského bloku NATO rozhodly výrazně posílit svou vojenskou přítomnost ve východní Evropě. Podél západních hranic Ruska se buduje infrastruktura NATO a koncentrují se síly.

Kromě toho ministr obrany USA James Mattis přímo řekl, že Rusko je hlavní hrozbou pro USA.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová 

Lubomír Man
19. 2. 2017
NATO je zdrojem napětí v Evropě, prohlásil v minulých dnech Lavrov, a v kostce tak vyjádřil, proč zde tato ošuntělá organizace (jak ji charakterizoval Trump), stále ještě přetrvává. Samozřejmě, američtí a další západní jestřábi založili NATO nejpřednostněji k útoku na Rusko a hlavně pak k útoku na jeho přírodní bohatství (Rusko má přiliš mnoho nerostů a to není spravedlivé, prohlásila přece Madlene Albrightová), ale s tím, jak Rusko vojensky posiluje, jeví se toto naplánované tažení na východ i jeho plánovačům stále méně zrealizovatelné.

 Což ošem není jediná potíž. Současně totiž ubývá i lidí, ochotných věřit pohádkám o ruské hrozbě, čímž se samozřejmě i vedoucím představitelům NATO jeví dnes nepohodlné zdůvodńovat přetrvávající existenci NATO jen a jen ruskou hrozbou. A tak zareagovali čistě konjunkturálně a do portfolia prostě přibrali i boj proti uprchlické vlně. Jsou politikové, kteří právě tuto vlnu kladou dnes při zdůvodňování důležitosti NATO před ruskou hrozbu, a našli se v nejposlednějších dnech dokonce i takoví – jak se ukázalo na právě proběhlé 53. bezpečnostní konferenci v Mnichově - kteří při obraně NATO mluví už jen o hrozbě uprchlické a hrozbu ruskou prostě vynechávají.

To všechno dokazuje zmatek v hlavách vedoucích představitelů Evropy i USA, pokoušejících se smysl existence NATO jaksi nově nalézt či zdůvodnit. A pokud tedy nejsou jeden a určující raison d´etre této organizace schopni najít a jasně vyjádřit ti, kteří jsou s touto organizací politicky či dokonce existenčně spojeni, pak lze říct, že jejím skutečným raison d´etre, čili důvodem bytí, je nejspíš opravdu jen ten, který vyjádřil Lavrov: Být zdrojem napětí v Evropě. Nu a pokud se nám nebude zdát takovýto smysl bytí biliony požírající a současně též hodně zločinné organizace dost nosný, musíme dojít k závěru, že nejprospěšnější by bylo hodit instituci s takovýmto raison dˇetre a s takovou minulostí do starého haraburdí. Zvlášť když vezmeme do úvahy, že využitelnost NATO pro boj proti přívalu uprchlíků, v Mnichově tak často proklamovaná, se až dosud prokázala být chimérou, a že generální tajemník NATO Stoltenberg loňského roku dokonce povýšeně prohlásil, že od toho, aby řešilo uprchlíky, zde NATO rozhodně není.

Češi bývali realisty, schopnými pohlédnout pod povrch věci a objevit tam její jádro, ale jako bychom právě v posuzování užitečnosti NATO pro naši zem a pro naše lidi byli zrovna tak slepí, jak slepí jsou ostatní Evropané (možná s výjimkou Maďarů).

Budou na podzim volby. Po nich by bylo možné ustavit koaliční vládu složenou z ČSSD, komunistů, Úsvitu a strany SPD Tomio Nokamury. Čili vládu skutečně levicovou, která by sloužila víc lidem a méně našemu jednomu procentu. Předseda Sobotka v tomto duchu dokonce uvažuje o zrušení bohumínského usnesení ČSSD, podle něhož vládní spolupráce sociálních demokratů s komunisty nebyla až dosud možná.

Ale vyslovuje při tom směrem ke komunistům tuto podmínku: Strany, které by do této koalice chtěly vstoupit, by stejně jako ČSSD musely brát naše členství jak v EU tak v NATO za jednou dané a neměnitelné.

Nu a protože je jasné, že komunisté a nejspíš i další strany zamýšlené koalice, nechtějí-li popřít sebe sama a především svůj zdravý rozum, nemohou tuto podmínku – hlavně pokud jde o NATO – nikdy přijmout, je idea levicové koaliční vlády u nás, Sobotkou zamýšlená, už předem mrtva.

A to pro organizaci, která sama dobře neví, proč zde je, a pokud to i ví, nikdy se s tím slušným a spravedlivým lidem nepochlubí.

Ale pro spravedlivou ČSSD je to stanice, přes kterou, jak se v parlamentní hantýrce říká, vlak nejede. Možná i proto, že víc než spravedlivá je dnes slouhovská, shrbená a zvyklá poslouchat hlas svého pána.

Zatím. Ale snad přijde čas, kdy třeba i vzdor pánovi, zvedne hlavu. Doufejme v to!

zajoch
19. 2. 2017 Outsidermadia

Waszczykowského program zahraniční politiky Polska pro rok 2017 * V mezinárodních vztazích nebývají strategičtí přátelé a nepřátelé stabilní * Trend „městských válek“.

Sen o Polsku jako mocnosti na souši i na moři

Vladislav Gulevič

Polský ministr zahraničí Waszczykowski přednesl v Sejmu zprávu o cílech a úkolech polské zahraniční politiky v roce 2017. Uvedl, že Varšava neuznává mezinárodní uspořádání, kdy má být Evropa rozdělena na zóny vlivu a uzavřel proslov prohlášením: „Nikdy více Mnichov ani Jaltu.“

Jalta vytyčila hranice zájmu dvou velmocí po válce. Zároveň stanovila nové hranice Polska – na východě odebrala dříve zabrané území na západě Ukrajiny a Běloruska a jako náhradu přiřkla Polsku kus území poraženého Německa.

Je obtížné říci, co měl polský ministr na zřeteli v případě Mnichova. Sotva mnichovskou dohodu z roku 1938, kdy Velká Británie a Francie ponechaly Hitlerovi přisvojení československých Sudet a kdy Polsko jako spojenec Hitlera vtrhlo do ČSR a zabralo Těšínsko. (a na Slovensku Polsko zabralo kusy Oravy a Spiše - pozn.red.NR) Dnes si Poláci nedělají žádné výčitky ze spojenectví s Hitlerem, neobviňují se.

Možná měl polský ministr pod Mnichovem na mysli projev ruského prezidenta Putina na 43. mnichovské konferenci o bezpečnosti ze dne 10. února 2007. Tam prezident Putin mluvil o nepřípustnosti jednopolárního uspořádání světa, kdy jedna mocnost druhým státům vnucuje svou vůli, často za použití bomb a svržení zákonné vlády.

Nebude „ani Mnichov, ani Jalta“, jestli se celá Evropa přemění na souvislou zónu vlivu jedné mocnosti. Programové vystoupení Waszczykowského vyjádřilo postoje současné polské vlády: Evropa má být jednotným proamerickým tělesem. Může to být polské chápání hesla „Amerika především“ vyřčeného novým americkým prezidentem. Zde je možno pochopit i sliby Waszczykowského, že ústředním bodem zahraničního programu Varšavy pro rok 2017 je splnit rozhodnutí varšavského summitu NATO. Znamená to koncentraci vojsk NATO u ruských hranic (Američané v Polsku, Kanaďané v Lotyšsku a Němci v Litvě) a podporu zločineckého režimu na Ukrajině.

Je zajímavé, že podporu Ukrajiny v její snaze o eurointegraci spojuje Varšava s podporou plánu na decentralizaci Ukrajiny. I o tom Waszczykowski v Sejmu mluvil. Při znalostech vztahů Polska a Ukrajiny tu není těžké rozšifrovat skrytý revanšismus. Jaltu polští politici nepotřebují, ta určila pozici Západní Ukrajiny, kterou oni považují za svou. Tím, že Polsko současně odmítá geopolitické následnictví Jalty a vyzývá k decentralizaci Ukrajiny, pomýšlí na své předválečné hranice, tedy ty před rokem 1939.

Dá se očekávat také revize varšavského programu Východní partnerství, jehož iniciátory bylo Polsko a Švédsko. Projekt zamýšlely jako podporu „eurointegračních snah“ (čti odtržení od Ruska) šesti postsovětských států: Ukrajiny, Moldávie, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie.

Waszczykowski prohlásil, že Polsko bude „přizpůsobovat obsah Východního partnerství individuálním potřebám každé země“, což zřejmě znamená, že největší podpory se dostane režimům orientovaným na Západ. Ministr se takto připomenul Ukrajině i Gruzii (v Tbilisi má být otevřený Polský institut) a Bělorusku, v němž se Varšava intenzívně snaží uplatnit svůj vliv.

Ohledně spolupráce s Ruskem Varšava bez rozmýšlení lže: Jsme připraveni k dialogu, ale Moskva si jej nepřeje. Polské lhaní dokládá i přesun amerických vojsk v Polsku na hranici k ruskému Kaliningradu bez projednání s Moskvou. To je ta připravenost k dialogu!

Polská „Strategická koncepce národní bezpečnosti“ roztřídila válečné námořnictvo do tří skupin, kde do první zařadila flotilu USA, do druhé flotily Velké Británie, Francie, Austrálie a Kanady a samo Polsko by rádo obsadilo třetí pozici a „rozhodovalo o úkolech globální úrovně“. Je zřejmé, že se Polsko nedokáže samostatně dotáhnout do „globální úrovně“, může jen počítat s tím, že se stane vazalem mocného hegemona. Samozřejmě, že tuto roli globálního hegemona vidí Varšava v USA. Tvůrcům americké zahraniční politiky asi není známo, jak je takový pohled na svět zastaralý. Po zvýšení geopolitického postavení Číny a Ruska, s upevněním nových center moci v Jižní Asii a Jižní Americe už je jednopolární svět nenávratně minulostí.

Převzato z Fondsk.ru

Slova k domácímu sluchu

15. února 2017

Alexandr Domrin, politolog amerikanista, doktor práv, profesor Vysoké školy ekonomické o tom, proč Washington žádá po Rusku, aby vrátilo Krym.

Trump by si přál spolupracovat s Ruskem „k řešení mnohých problémů, včetně Ruskem zakázaného IS“, řekl na každodenní tiskové konferenci mluvčí Bílého domu Sean Spicer. Podle jeho slov „dal prezident Trump jasně najevo: očekává, že ruská vláda zahájí deeskalaci konfliktu na Ukrajině a vrátí Krym“.

V čem vězí takové temné a rozporuplné prohlášení Bílého domu?

V mezinárodních vztazích nebývají stabilní „strategičtí“ přátelé a nepřátelé. Bývají buď společné zájmy – v určitých historických momentech, nebo vůbec chybí. Složitější je to když mají vůdci národa problémy nikoliv se zahraničními partnery, ale ve vlastní zemi. Takováto situace je právě v USA. Ač Trump zvítězil v souboji s Clintonovou, vede odcházející garnitura postupně boj proti němu, i když byl zcela legitimně zvolen prezidentem, a dosud mnohde vítězí.

Skutečně je ve vládnutí Trumpa více proher než vítězství. Především jeho výnosy namířené proti nezákonným migrantům a potencionálním teroristům z Blízkého východu jsou dočasně blokovány federálními soudci dosazenými Trumpovými předchůdci. Navíc má Republikánská strana většinu v obou komorách Kongresu a zákonodárci nepokrytě torpédují prezidentovu iniciativu i ohledně daní, která byla slibována během volební kampaně, a především kvůli které byl zvolen prezidentem. Pochody a demonstrace proti němu neustávají. Olej do ohně přililo odstoupení poradce pro národní bezpečnost Flynna.

V takových podmínkách by bylo nerozumné poutat na sebe nový příval kritiky ve věci zmírnění sankcí proti Rusku. Bylo by to nelogické a nebezpečné. Ke všemu je újma ze sankcí pro USA nevýrazná.

Thomas Graham ve svém nedávném článku píše, že kromě nejbližšího okruhu prezidenta je Washington velmi skeptický ke vztahům s Ruskem a k těmto ambicím. Jakékoliv úsilí Trumpa o navázání kontaktu s Putinem bude přijato s neuvěřitelným odporem jeho vlastního aparátu národní bezpečnosti, republikánů a demokratů z Kongresu i masovými médii. Grahamovo mínění je dobré brát v úvahu, protože podle zpráv z Washingtonu je jedním z kandidátů na místo velvyslance USA v Moskvě. Zkušenosti z práce v Rusku má.

Trump i jeho okolí žijí v představě, že za rozmrazení vztahů jsou nutné ze strany Moskvy nějaké ústupky a že první krok musí učinit právě ruská strana. Že k takovým ústupkům nedojde, bude rozhořčovat Bílý dům a důsledkem bude ústup z amerických iniciativ.

Trump se v nejbližších týdnech zřejmě soustředí na konsolidaci svého postavení v nepřátelském vnitropolitickém prostředí ve Washingtonu. Nejprve musí udělat pořádek ve zpravodajství USA, které odposlouchávalo telefonní hovory Flynna. Spicerova slova o Krymu jsou určena americkému publiku. Jakékoliv prohlášení prezidenta USA, které by mohli příznivci Clintonové, kongresmani a ještě více zaujatá americká média považovat za proruské, by bylo neproduktivní jak pro Rusko, tak pro samotného Trumpa.

Převzato z Izvestia.ru

Nová doktrína USA: „S Rusy musejí bojovat Rusové“

Pentagon se připravuje k vítězným nástupům proti nepřátelům Ameriky

Alexandr Sitnikov
17. února 2017

Odstoupení generála Flynna z místa poradce pro národní bezpečnost není toliko význačnou, ale též zlověstnou událostí. Podle Military Times byl Flynn potrestán jen za to, že se setkal s ruským velvyslancem Kisljakem, údajně kvůli otázce zrušení sankcí. Jeho odchod je signálem, že nová vláda bude pokračovat v současné politické linii, jinak řečeno – v „tavícím kelímku“ se přetavil Trump. Za tímto činem stojí proizraelská lobby, které jde o hegemonii Izraele na Blízkém východě.

Ředitel Institutu moderní války vojenské akademie USA ve West Pointu Birner prohlásil: „Aby se USA opět staly dřívější Amerikou (to znamená velkou), musejí v příštích konfliktech vítězit.“ Rychle a ničivě. Ve skutečnosti tento cíl oznámil Pentagon ještě za prezidenta Obamy. Loni v říjnu uvedl náčelník štábu americké armády generál Milli, že se musí do roku 2025 v USA objevit vojenská doktrína tak zvaných „městských válek“, která je nutná pro obnovu „pořádku ve světě“.

Za podmínek nové hospodářské reality prudce roste pravděpodobnost zahraničních konfliktů, jejichž specifikem budou dlouhodobé střety v městských aglomeracích. Rozbuškami budou ekonomické problémy. Stamilióny mužů, kteří ztratí práci v důsledku robotizace se vzbouří a vezmou do rukou zbraně. Dnes zahraniční zkušenost ukazuje, že nastal trend „městských válek“. V roce 2014 informovala skupina strategických výzkumů armády USA, že američtí vojáci nejsou na tyto války připraveni. Vojenští odborníci modelovali v New Yorku, Bangkoku a v Rio de Janeiru konflikty s oddíly, které se samy organizovaly, a byli zděšeni.

Přední vojenský odborník z amerického West Pointu Spencer došel k závěru, že musí být sestavena speciální vojenská jednotka pro boj v aglomeracích. Takovéto jednotky by měly kromě útočných sil zahrnovat i speciální skupiny pro práci s obyvatelstvem. Rovněž musí být posouzeny speciální a utajené otázky, na které dnes neexistují správné odpovědi. Zlé je zde to, že neexistuje pevná hranice mezi nezbytností silného útoku proti bojovníkům a zabitím nevinných civilistů kolem. Dnes se američtí velitelé obávají dostat označení válečných zločinců a podle Vojenské akademie se to musí řešit. Generál Milli tvrdí, že se nikdo neodváží soudit americké vojáky za „kolaterální oběti mezi civilisty“. Je přesvědčený, že se „armáda USA v nejbližší budoucnosti střetne s nepolapitelným a zkušeným soupeřem. Znamená to, že se musí umět uchránit před nebezpečím hbitých oddílů, bleskově se pohybujících po městské aglomeraci. Ovšem nikdo nesmí zapomínat, že máme milion schopných a tvrdých vojáků.“ Je zřejmě přesvědčen, že je možno pálit do nepřítele bez ohledu na civilisty.

V podmínkách měst je rozdíl mezi armádními bojovými akcemi a hybridní válkou vzbouřenců. Dosavadní zkušenosti napovídají, že z jedné strany mladí motivovaní bojovníci se sami organizují kolem lidí s vůdcovskými schopnostmi a z druhé strany jsou mladí a střední důstojníci nejslabšími články v městské válce, kde nemají dost kompetencí ani generálové.

Městská válka připomíná rychle se měnící střet profesionálů proti hrdinům (podle Američanů fanatikům) jen v první etapě. Hrdinové se dost rychle stávají profesionály, ale velmi zřídka je tomu naopak. Američané mají dobrou přípravu na trenažérech imitujících realitu. Dobře chápou situaci v případě že je velmi pravděpodobná smrt. Co je na tom špatného, to objasňuje německý historik druhé světové války Kempovski na příkladu Stalingradu.

„Před útokem na velký dům si vojáci vzali na mušku všechny otvory, za kterými by mohli být rudoarmějci. Jenže k vyvolání boje musel někdo zaútočit. Poručík podle zvyku posílá vpřed nezkušené. Všichni, kromě nováčků, chápou, že jdou na jistou smrt. Jenže veliteli nic jiného nezbývá, nesmí přijít do konfliktu se skutečnými 'psy války', jinak by mohl dostat kulku do zad.

Něco podobného se týká amerických oddílů ve válce v Iráku. Otevřeně k tomu nikdo nedal příkaz, ale útočící vojáci nestříleli jen na vojáky v úkrytech, ale vzali to šmahem všechno.

Válečné stratégy USA velmi děsí podzemní komunikace. Proto se výroba pro Pentagon soustřeďuje na prostředky, zaručující Američanům přednosti jak v husté městské zástavbě, tak v podzemních labyrintech. Ovšem případný nepřítel také nespí. Bojovníci IS dokonce používají amatérské drony a dálkově řízené zbraně a rozbušky.

S přihlédnutím ke zkušenostem z druhé světové války a současným bojům ve městech, takových jako byly v Sarajevu (1992 až 1995), při zabírání Bagdádu (2003), v bitvě o Aleppo a Mosul (2016 až 2017) museli experti Birner a Spencer uznat, že dlouhé války ve městech jsou pro armádu a vládu USA těžkými zkouškami.

Převzato z Warfiles.ru

Jiří Baťa
19. 2. 2017
Britské listy sdělují, že prý „jde do tuhého“. Zda jde do Tuhého, t.č. policejního prezidenta, nebo do tuhého ve smyslu přirovnání něčeho, co je životně důležité, existenčně rozhodující, není upřesněno. Nicméně protože Britské listy sotva mají nějaký důvod, se do něj navážet (alespoň zatím) možnost, že by šlo o nějaký atak na policejního prezidenta Tomáše Tuhého můžeme vyloučit.

Ze sdělení lze tedy vyvodit, že Britským listům skutečně nejde o policejního prezidenta, ale že jde do tuhého ve smyslu, že jim „teče do bot“. No jak by ne, když bezkonkurenční Britské listy jdou pomalu ale jistě do kopřiv a to díky svému jedinečnému postavení s nenapodobitelným obsahovým portfoliem, jak o sobě (neskromně a přehnaně) prohlašují, že prý: přinášejí kritické analýzy, založené na věcných faktech a jejich role (rozuměj Britských listů) je v nové přízračné éře ještě důležitější než za posledních dvacet let jejich existence, protože přinášejí do českého prostředí neúplatné, ověřené a jedině pravdivé, nezkreslené a autentické informace. No můžete chtít od někoho něco víc a lepšího? Sotva!

Díky nepochybně záslužným novinářským počinům BL, díky nebývalému zájmu o pravdu a objektivitu jejich chtivých čtenářů BL, ve kterých „naozaj“ nelze nevidět daleko široko nejlepšího dodavatele a předkladatele nejserioznějšího, nejsolidnějšího, nejpravdivějšího, bezpochyby nejobjektivnějšího zpravodajství v Česku. Přesto z této nepochybně „příznivé“ bilance je donucen pan šéfredaktor inzerovat tuto (už po několikáté) poníženě škemrající výzvu, viz odkaz na http://blisty.cz/art/84380.html.

Pokud vám, milí a vážení čtenáři Britských listů, záleží na věcném hlasu, přinášejícím do českého prostředí svěží, neúplatné, ověřené a nijak nezkreslené a objektivní informace, pak neváhejte a přispějte prosím finančně na nezastupitelnou, náročnou a ne zrovna levnou práci redakce BL (zadarmo ani kuře nehrabe). Děkujeme.

(PS: prosíme, neurážejte nás nějakými nepodstatnými malými částkami, abychom nemuseli stále o příspěvky znovu a znovu škemrat, děkujeme).

Michail Chazin
19. 2. 2017  zdroj
Poslední dobou mají moji čtenáři mnoho otázek ohledně vztahů Trumpa a „finančníků.“ Tyto dotazy narostly v souvislosti se vstupem představitelů banky Goldman Sachs, která je považovaná za základnu finančníků, do Trumpova týmu a se zrušením řady omezení pro finanční sektor z roku 2008, zavedených Obamou z důvodu tehdejší krize. Pokusím se odpovědět, i když se mi samozřejmě všechny detaily vysvětlit nepodaří.

Připomínám, že rozhodnutí z roku 2008 bylo situační, nic v principu neřešilo a celkově nebylo příliš vhodné pro finanční systém, který koneckonců musí fungovat za všech okolností, dokud nebude zaveden komunismus. Ve skutečnosti situaci tehdy zachránila peněžní emise, kterou zastavil v roce 2014 právě Obama. Ale ještě předtím, v roce 2011, za podmínek plného vědomí, co záhy udělá Obama, došlo k pokusu vyjmout zpod kontroly USA emisi světové měny. Tento pokus zastavil Obama zorganizováním „causy Strauss-Kahn.“

Do té doby byla světová elita jednotná, zdrojů bylo dost pro všechny. Ale pak se stalo zřejmým, že mechanismus pro udržení této elity bude muset být dříve či později (jak se během tří let ukázalo v praxi) opuštěn – byly vytvořeny dvě varianty východu z této situace. První – na nic nebrat ohled, prosadit svého člověka na post prezidenta USA a tupým pokračováním v emisích FEDu držet světové finanční instituce nad vodou. To byli budoucí „finančníci.“ Důsledky pro ně nejsou důležité, hlavní je udržet ve své moci zdroj svého postavení.

Druhá skupina navrhuje odstranit ze světové ekonomiky dluhový „převis,“ oživit reálnou poptávku a začít obnovu regionálních ekonomických uskupení. To byli budoucí „izolacionisté“ (označení převzato z americké politiky 19. století). Také je čekají problémy, protože stimulace ekonomiky dalšími emisemi musí být v důsledku jejich požadavků podstatně snížena, což znamená velký ekonomický pokles v celém světě.

Dalším důležitým rozdílem, který je třeba brát v úvahu je to, že pokud „finančníci“ jsou liberálové, tak „izolacionisté“ jsou konzervativci.

A teď se podívejme na situaci z pohledu těch, kteří jsou zástupci světových elit, resp. těch, kteří jsou o kousek níž, kteří se scházejí v Davosu nebo bilderbergském klubu (což jsou ekonomické a politické jednací platformy lidí blízkých Moci). Oni tento rozkol cítí, ale nevědí, jak se rozhodovat, s kdo je přítel a kdo nepřítel. To není tak jednoduché, jde o dlouhodobé vztahy budované generace, není jednoduché přijmout odpovídající rozhodnutí. Vzpomeňme si, jak se u nás chovali lidé před odstřelem Nejvyššího sovětu, i když ve srovnání s dnešní situací to byla jen hádka na dvorku na pískovišti.

A teď se pojďme podívat na konkrétní problémy. Ano, Goldman Sachs je ideové centrum finančníků. Ale je to banka patřící britskému kapitálu – konspirologové by řekli, že je rotschildovská. Ano, má pevné zakotvení ve finančních strukturách, ale konkrétní lidé v bance mohou být lidmi právě těch Rothschildů, kteří podpořili vystoupení Británie z EU. To znamená, že se postavili na stranu „izolacionistů? Nebo podporovali opačnou stranu? Ale proč by pak budovali vztahy s Rosněftem (pozn. překl.: největší ruská ropná společnost vlastněná ruskou vládou)?

Už jsme psali dříve ve „Schodech do nebe“(kniha M. Chazina a S. Ščeglova vydaná v roce 2016, orig. Лестницa в небо, pozn. překl.), že pochopit k jaké skupině elit náleží konkrétní člověk je velmi složité, vyžaduje to důkladné pátrání. Pro Trumpa je všechno jednodušší, protože tyhle lidi zná celá desetiletí. A za tohoto předpokladu může mít docela rozumné důvody se domnívat, že tihle podpoří spíše „izolacionisty,“ než „finančníky.“ Tím spíš, že má jasná kritéria: ideový tradicionalista nejspíše nebude podporovat „finančníky,“ k liberálním „hodnotám“ má odpor.

Obecně lze říci, že nyní probíhá bolestivé rozdělení dříve jednotných světových elit do dvou hlavních uskupení. Celý proces ještě nedošel až „dolu,“ ale dříve či později dojde. A pak se mnozí naši liberálové přebarví, což jim ostatně jde velmi snadno. Ale zatím ještě naprosto není možné o mnoha lidech říci, které z těchto dvou uskupení budou podporovat zítra.

O odvolání konkrétních obamovských příkazů a zákonů jsem už hovořil – měly dočasný charakter a zvláštní důvod zachovávat je dál nebyl, chod systému je třeba změnit. Mimochodem, jak jsem už vícekrát napsal, Trump má problémy s tím, že všichni jeho experti studovali ekonomii, v níž jsou problémy současné krize tabuizovány. Proto nejsou schopni dát vzniknout ničemu konstruktivnímu, ale to už je téma na samostatný článek. Zatím je nezbytné zkoumat, jak probíhá rozdělení dříve jednotné světové elity. Překvapení jsou u tohoto procesu naprosto nevyhnutelná, jako například vstup zástupců Goldman Sachs do Trumpovy administrativy.

Překlad: Croix

19. 2. 2017    zdroj
V Kyjevě to začíná vřít, říká prezident Centra pro systémovou analýzu a prognózu Rostislav Iščenko. "Nikdy jsem si v posledních třech letech nevšiml, a konaly se různé druhy mítinků, majdanů, takové paniky mezi lidmi", podělil se o své postřehy politolog v rozhovoru s moderátorem televizního kanálu TVC Dmitrijem Kulikovem.

Iščenko řekl, že je dokonce i na sociálních sítích oslovován s otázkou, zda se začne v ukrajinském hlavním městě střílet. Expert je přesvědčen, že určitě se začne, ale nemusí to být 20. února, je možné, že to bude třeba za týden. A lidé to také chápou - připravují se. Mnozí Kyjevané se zásobí mimořádnými zásobami a benzinem.

"Od samého začátku, ještě před převratem, bylo jasné, že v případě, že (Porošenko a jeho tým - pozn.red.) se dostanou k moci, nastane mezi nimi přestřelka. Protože jsou mezi nimi nesmiřitelné rozpory. Jde o to, že základna zdrojů kyjevského režimu se nesnižuje od r. 2013, ani od roku 2010. Snižuje se od r. 1991", konstatoval Iščenko.

Poznamenal, že ani první prezident Ukrajiny Leonid Kravčuk "nedoseděl" své první funkční období právě proto, že základna zdrojů už tehdy začala příliš rychle klesat a někteří lidé si řekli: "no počkejte, ale my to už nestihneme k dělení". Tak začal proces "dělení", kdy relativní "rudí ředitelé" - budoucí oligarchové, kteří měli tehdy v parlamentu prakticky většinu a kteří se opřeli o nespokojenost mas, uskutečnili klidný, nekrvavý a dokonce legitimní převrat. Kravčuka přinutili uspořádat předčasné volby, které úspěšně prohrál.

To samé, uvedl Iščenko, se dálo i s příštím prezidentem, Leonidem Kučmou. Při přípravě prvního majdanu byly politické elity na Ukrajině už rozštěpěné. Ne náhodou, zdůraznil Iščenko, je tento majdan nazýván "vzpourou milionářů proti miliardářům": skupina lidí se rozhodla, že zdroje mizí příliš rychle, na ně nemusí stačit - politici, okupující vedoucí pozice, příliš rychle uklízejí všechno pod sebe. Nespokojení kyjevští činitelé se spojili s podnikateli střední třídy, jejichž snem bylo stát se oligarchy, a seskupili se kolem Juščenka. USA to podpořily - pomohly jim dostat se k moci.

A tak to šlo celých 25 let - jedni nespokojení svrhávali jiné proto, aby byli blíže k postsovětskému, později k americkému žlabu. To znamená, konstatuje Iščenko, že zemi rozebrali po kouscích.

"Kdyby tyto zdroje nyní byly jako v roce 2004, 2005, nebo alespoň jako v roce 2010, nynější vnitřní konflikt ne že by nebyl, nebyl by ale tak ostrý. Koneckonců, bylo by co dělit - stačilo by na všechny a nespokojení by nejen neměli důležitou sociální základnu, neměli by podporu elity. Když ale všichni vidí, že koláč dochází, pak se všechny procesy zrychlují, protože všichni se obávají, že zítra už může být pozdě. Musí jednat už dnes", konstatoval politolog.

Právě proto začal být od r. 2016 na Porošenka vyvíjen tlak, odevšad zaznívají výzvy k organizaci předčasných parlamentních voleb, protože už tehdy bylo jasné, že je prohraje a že dnešní nespokojení by mohli získat kontrolu nad zdroji. Ale protože Porošenko "se vzepřel", konfrontace zachází stále dál.

"Každý další krok vede k ozbrojené konfrontaci. Porošenkovi odpůrci ostatně zašli tam, odkud není návratu - nyní musí jít pouze dopředu, ke zrychlení konfrontace, kompromis nelze najít, protože strany sázejí na stále radikálnější síly", poznamenal Iščenko.

Na Ukrajině je dnes příliš mnoho rozporů. Jedním z nejkritičtějších je rozvoj nacionalistického hnutí, jehož výsledkem je vznik tvrdé konfrontace mezi nacistickými bojovníky a oligarchy.

"Nacističtí bojovníci chtějí ve své většině docela upřímně odstranit oligarchát a sami se stát oligarchy - převzít kontrolu, sami budovat nacistickou Ukrajinu. Miliardáři však chtějí, aby se jim nacisté podřizovali a spokojili se s málem: "No, běžte, okradněte si někoho a dejte pokoj, tady máte pár samopalů na chudobu", popsal současnou situaci Iščenko.

Dospěl k závěru, že celá tato změť rozporů vedla k tomu, že politické síly, usilující o moc, jsou nuceny se spoléhat na radikály, čímž se i ony radikalizují. Ale radikály není možné přivést na konferenci a posadit za kulatý jednací stůl. Ukazuje se, že v Kyjevě uzrává nejprve velká rvačka. A pak nevyhnutelně přestřelka.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová  

VK
20.2.2017  AE News

Před týdnem uveřejnila britská průzkumová agentura Chatham House výzkum, podle kterého jen 20% lidí v Evropě souhlasí s přijímáním muslimských migrantů. Průzkum proběhl na vzorku 10,000 respondentů z 10 evropských zemí a v Bruselu způsobil pozdvižení [1]. A to hned z několika důvodů. 

 

Velký odpor proti muslimské migraci je ve Francii, což je klíčová země EU a budoucí partner Německa pro vznik Nové Evropy. To je největší rána právě pro Berlín. A pokud mluvíme o Německu, tam průzkum dopadl také neslavně, proti muslimské migraci se vyslovilo 53% Němců, což je pro Angelu Merkel katastrofa, ale z pohledu nás je to naopak alarmující a nízké číslo. Německo je evidentně natolik multikulturně přeprogramováno, že ani znásilňování dívek před rokem na Silvestra v Kolíně nad Rýnem nijak významně Němce neprobudilo a jenom těsná nadpoloviční většina je proti muslimské migraci.

Měla by být zastavena migrace z muslimských zemí do EU?

• Polsko 71%
   
• Rakousko 65%
   
• Maďarsko 64%
   
• Belgie 64%
   
• Francie 61%
   
• Řecko 58%
   
• Německo 53%
   
• Itálie 51%
   
• Velká Británie 47%
   
• Španělsko 41%

Výsledky průzkumu jsou šokující, a to hned ze dvou stran. V průměru 55% lidí v EU chce, aby muslimská imigrace skončila. To je v rozporu se vším, co dosud Evropská unie a hlavně Německo prosazovalo. Jenže průzkum ukazuje něco mnohem děsivějšího, že nejenom Německo je silně multikulti naladěno, ale zejména i Velká Británie a Španělsko, což je doslova šok. Průzkum potvrzuje, proč byl Brexit minulý rok v červnu tak těsný. Obrovská část obyvatel Velké Británie (úmyslně neříkám Britů) je nejenom pro-EU naladěná, ale podle tohoto průzkumu i silně pro-muslimsky, protože muslimskou migraci do EU (potažmo Velké Británie) nechce jenom 47% obyvatel země, proboha, to je méně než polovina a to prostě ukazuje, jak daleko Británie došla, nakolik je dnes brutálně islamizovaná.


Dalším šokem je katolické Španělsko. Země, která prošla v historii „reconquistou“ a dobývala od Arabů zpátky svoji vlast se dnes v průzkumu vyjadřuje proti muslimské migraci jen ve 41% případů, což považuji za národní tragédii. Katolické Španělsko je na tom hůř, než jsem si myslel. Na zastavení migrace musí EU vynaložit ani ne tak peníze, jako spíš politickou vůli. Kolik politiků v Evropě je dnes ochotno se postavit před televizní kamery a říct, že muslimské migranty do EU nechceme? Kdo z českých politiků je toho schopen? Co takhle zkusit výzvu na politiky, až začne předvolební kampaň? Vyzvěte politika na předvolebním mítinku, aby řekl nahlas a natočte si ho na mobil, že se zasadí o zastavení muslimské migrace. Explicitně muslimské. Kolik z nich bude mít odvahu tohle říct? A co na to politici z alternativy a z fiat-alternativy? Co třeba pan Robejšek? Půjde s panem Dospivou z Penty do voleb s heslem „Stop muslimské migraci do EU!“ a bude se zasazovat o přímou demokracii jako pan Farage nebo pan Okamura?

Ve volbách v evropských zemích v roce 2017 půjde o všechno!

Volby v roce 2017 čekají Českou Republiku, Francii, Německo, Holandsko a další země. Tyto volby budou jiné, naprosto jiné. Poprvé v nich opravdu o něco půjde. Bude se hrát o mandát Berlína k vedení a k realizaci vzniku Nové Evropy. Z těchto voleb vyjdou jenom dva možné směry. Směr k odchodu z EU a k posílení národních tezí a směr opačný, k hlubší integraci do EU v podobě německého projektu Das neue Europa a tím pádem ke ztrátě národních hranic, vlastní ústavy a vlastní země. Lidé si musí uvědomit, že knedlíková pohoda je založena na principu rakoviny. Zabíjí vás to, na čem jste závislí.

V Německu je proti islámu stále odpor daleko větší, než v Británii nebo ve Španělsku.

Závislost na politicích a jejich neomarxistické péči o občana, kterému stát sahá do kapsy pro peníze, kterému sahá do žaludku, co konzumuje, kterému zakazuje kouřit, kterému zakazuje topit v kamnech pevnými palivy, které mají tu drzost, že se z nich v zimě neekologicky kouří, kterému zakazují po 22. hodině na vlastní zahradě udělat si táborák nebo zahradní oslavu, kterému v jeho živnosti kouká do tržeb, aby měl přehled komu co, kdy, kde a jak prodává a kdo, od koho a co nakupuje, kterému vleze bez povolení do bytu, pokud je legálním vlastníkem zbraně, kterému postaví za obcí ubytovnu pro migranty, kterému stát vysvětluje z ministerstva pravdy, co je pravda a co není.

 

Politici kují pikle proti vám, neberte si od nich koblihy, ani klobásky!

Podívejte se na video nahoře, ani ne tak na pana Farage ale okolo něho, na tu reprezentaci europoslanců, která nehájí (až na výjimky) vaše národní zájmy, ale dnem i nocí kují pikle proti vlastním občanům doma, proti národním tezím, proti dětem svého národa. Situace ve Španělsku i ve Velké Británii musí být alarmem. Takhle bude vypadat Česká republika i Slovensko za 25 let, až nová generace dnešních dětí, které Sobotkova vláda multikulturně začala indoktrinovat, převezme řízení země a začne z pohledu multikulturní vzájemnosti infikovat
zbytky populace.

Necháte se znovu letos „koupit“ u voleb za pár klobásek a koblih?

Pokud slyšíme Donalda Trumpa říkat, že mainstreamovým médiím již nelze věřit, protože neinformují o událostech, ale prosazují vlastní agendu, potom to znamená, že situace je naprosto kritická. Všichni jsme zažili, jakou obrovskou propagandu a manipulace s průzkumy a veřejným míněním probíhaly minulý rok v USA a dá se očekávat, že to samé čeká letos Evropu v nadcházejících volbách, které čekají i Českou republiku na podzim. Úlohu alternativy, která přináší informace a analýzy skutečného stavu, nelze v současné době ničím nahradit.

.... .... .... (celý text ZDE)

Mapa zamoření Tichého oceánu

Helen Caldicott
20.2.2017 E-republika

Ministerský předseda Abe nedávno prosadil schválení zákona, že každý novinář, který řekne pravdu o situaci ve Fukušimě, bude uvězněn na deset let. 
 


K Dr. Caldicottové se můžete připojit na Twitteru na adrese @DrHCaldicott. Její kompletní životopis najdete zde. Autorská reportáž Independent Australia těsně po havárii je zde a výsledky další investigativní práce zde a zde.

Nedávné reportáže o tom, že v jaderném reaktoru č. 2 byly naměřeny ohromné úrovně radiace, nijak nedokazují, že v budově reaktoru už došlo ke kulminaci radiace. Zpráva ukazuje jen fakt, že Japonci byli poprvé schopni změřit intenzitu radiace z roztaveného paliva. Předtím totiž všechny pokusy selhaly. Radiace v centru tavení reaktorů je tak vysoká, že zničila elektronické obvody robotů. Naměřená úroveň radiace byla 530 sievertů, neboli 53 000 rem. Dávka, při níž zemře polovina lidí, kteří jí byli vystaveni, je 250 až 500 rem, takže se jedná o velmi vysoké hodnoty. Je dost dobře možné, že pokud by se robot dostal hlouběji do vnitřních prostor obsahujících roztavené jádro, mohly by naměřené hodnoty být mnohem vyšší.

Tyto skutečnosti ukazují, proč bude téměř nemožné dekontaminovat jaderné reaktory číslo 1, 2 a 3. Žádný člověk totiž nemůže být vystaven tak extrémní radiaci. Znamená to, že JE Fukušima zůstane ďábelskou skvrnou na mapě Japonska a světa, která bude v této aktivní seismické zóně až do skonání světa. Fotografie, které pořídil robot, také odhalily, že byly poškozeny některé opěrné konstrukce reaktorové jednotky č. 2. Ukázalo se jako pravdivé tvrzení, že všechny čtyři budovy byly strukturálně poškozeny už při zemětřesení, a ne až po následných výbuších vodíku. Pokud by nastalo zemětřesení většího než sedmého stupně Richterovy stupnice, s velkou pravděpodobností by se mohla jedna či více konstrukcí zřítit. To by vedlo k masivnímu úniku radiace, pokud by tato budova spadla na roztavené jádro, které se nachází pod ní.

Reaktorové jednotky 1, 2 a 3 však také obsahují chladící bazény s velmi radioaktivními palivovými články. Celkem je umístěno 392 článků v první jednotce, 615 ve druhé a 566 ve třetí. Pokud by zemětřesení poškodilo chladící bazén, gama záření bude tak vysoké, že celá elektrárna bude muset být trvale evakuována. Pouze z jednotky č. 4 bylo odstraněno palivo a byl vyklizen jeho chladící bazén.

 

Existuje však více důvodů k obavám

Reaktory byly postaveny v blízkosti pohoří. Pod nimi denně proudí z hor desetimilióny litrů vody, což způsobuje, že část podloží pod jadernou elektrárnou je tekutá. Voda, která proudí pod poškozenými reaktory s roztavenými jádry, se tak stává vysoce radioaktivní během své pouti do nedalekého Tichého oceánu. Od okamžiku, kdy došlo ke katastrofě, vytéká denně do Tichého oceánu 300 až 400 tun vody obsahující množství radioaktivních izotopů, včetně cesia 137 a 134, stroncia 90, tritia, plutonia, americia a více než stovky dalších. A na každém stupni potravního řetězce řádově roste jejich koncentrace - od řas ke korýšům, malým rybám, velkým rybám až k člověku.

Ryby mohou plavat tisíce mil a tuňák, losos a ostatní druhy, které se nacházejí na americkém západním pobřeží, teď obsahují některé radioaktivní prvky, které jsou bez chuti, zápachu a nejsou vidět. Po požití se koncentrují v různých orgánech a ozařují sousední buňky po mnoho let. Cyklus rakoviny je zahájen jedinou mutací jediného příslušného genu v jediné buňce a inkubační doba pro rakovinu může trvat různou dobu od dvou do devadesáti let. A u žádné rakoviny nelze určit její přesný původ. Můžeme chytit radioaktivní ryby v Austrálii, nebo mohou radioaktivní izotopy obsahovat dovezené ryby, ale dokud nebudou soustavně prováděny testy, nedozvíme se to.

Současně s tím, jak kontaminovaná voda z hor teče do Pacifiku, TEPCO od okamžiku havárie denně pumpuje více než 300 tun mořské vody do poškozených reaktorů, aby je chladila. Voda se tím stává vysoce radioaktivní a je odčerpávána do více než 1200 ohromných zásobníků roztroušených po celé jaderné elektrárně. Tyto zásobníky by nevydržely silné zemětřesení a mohly by prasknout a jejich obsah by se pak uvolnil do oceánu.

Dokonce i když se to nestane, společnosti TEPCO rychle docházejí skladovací prostory a pokouší se přesvědčit místní rybáře, že nebude vadit, když se obsah zásobníků vyprázdní do moře. Sekundární záření (tzv. brzdné záření, Bremsstrahlung), jako jsou např. rentgenové gamma paprsky uvolňované z těchto zásobníků, je celkem vysoké, kolem 10 milirem. Toto sekundární záření představuje velké ohrožení pro zaměstnance. V elektrárně pracuje každý den více než čtyři tisíce zaměstnanců. Mnozí z nich byli najati kriminální jakuzou a jsou mezi nimi bezdomovci, drogově závislí a mentálně nestabilní lidé.

Existuje ještě další problém. Kvůli tomu, že roztavené jádro neustále generuje vodík, který je výbušný, TEPCO do reaktorů pumpuje dusík, aby zamezilo tomuto nebezpečí. Ohromné oblasti Japonska jsou teď kontaminovány, včetně některých oblastí Tokia, které jsou tak radioaktivní, že intenzita radiace na vozovce dosahuje hodnoty 7000 Bq/kg, což by ve Spojených státech znamenalo, že by takový materiál musel být odvezen na skládku radioaktivního odpadu.

Jak už bylo dříve vysvětleno, tyto radioaktivní prvky se kumulují v potravním řetězci. Fukušimská prefektura vždy byla pro Japonsko potravinovou zásobárnou. Ačkoliv velké množství rýže, zeleniny a ovoce, které se pěstuje v této oblasti, je teď radioaktivní, existuje velký tlak na to, aby toto jídlo bylo prodáváno na trhu v Japonsku i zámoří. Tajwan zakázal prodej potravin japonského původu, ale Austrálie a Spojené státy nikoli.

Ministerský předseda Abe nedávno prosadil schválení zákona, že každý novinář, který řekne pravdu o situaci ve Fukušimě, bude uvězněn na deset let. A lékaři, kteří řeknou svým pacientům, že jejich nemoc by mohla být způsobena radiací, nedostanou plat. Takže v Japonsku i v globálních médiích probíhá v tomto směru ohromné ututlávání.

Výbor prefektury Fukušima, který se zabývá dohledem nad zdravotním stavem pouze sledoval výskyt rakoviny štítné žlázy v populaci. Od června 2016 bylo zjištěno 172 lidí, kterým bylo v okamžiku havárie do 18 let, u nichž bylo podezření, že mají rakovinu štítné žlázy. Normální výskyt této nemoci je přitom 1-2 případy na milion obyvatel. Ostatní druhy rakoviny a leukémie, jež bývají způsobovány radiaci, však nejsou běžně sledovány, totéž platí i o vrozených vadách, jež byly a stále jsou rozšířeny v populaci vystavené radiaci z havarované JE Černobyl.

Sečteno a podtrženo, tyto reaktory nebudou nikdy vyčištěny a dekontaminovány, protože takový úkol je prostě pro člověka nemožný. Z tohoto důvodu budou pokračovat ve vypouštění vody do Tichého oceánu navěky a ohrožovat Japonsko a severní polokouli masivním únikem radiace v případě, že nastane další velké zemětřesení.

This work is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 3.0 Australia License

Překlad: Stan

 
Psali jsme:

• Existence Japonska visela na vlásku: Fukušimská katastrofa téměř způsobila evakuaci Tokia
• Budoucnost Japonska i lidstva v rukou zkorumpované firmy TEPCO a jakuzy
• A Fukušima tajně září do noci...
• Smrtelné ticho kolem Fukušimy

Pro srovnání - jak o tomtéž tématu pojednal český jaderný expert Vladimír Wagner v takřka optimistickém duchu:
Ve Fukušimě se robot poprvé podíval do nitra reaktorů

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 650 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

• Smrtelné ticho kolem Fukušimy
• Existence Japonska visela na vlásku: Fukušimská katastrofa téměř způsobila evakuaci Tokia
• A Fukušima tajně září do noci...
• Podraz Bruselu ohledně zamořených potravin od Fukušimy
• Budoucnost Japonska i lidstva v rukou zkorumpované firmy TEPCO a jakuzy
• https://en.wikipedia.org/wiki/Helen_Caldicott
• Situace v JE Fukušima se dostala mimo kontrolu
• Tanec zlata, propad eura a švýcarský frank (část II)
• Politické strany a demokracie jako bankovní kšeft
• Po Ukrajině se šíří stejné paramilitantní plakáty jako byly v Egyptě
• Roste chudoba, roste kriminalita

Geo
20.2.2017  Eurasia24
  
Zatímco se v médiích v posledních týdnech objevují záběry ruských dálkových a strategických bombardérů likvidujících teroristické cíle, bez jakékoliv publicity pokračují v Sýrii ve své práci piloti bitevníků Su-25.

A to v práci velmi rizikové, jak dokazují čerstvé záběry z útoku dvou Su-25 na cíle u vesnice Hbit v provincii Idlíb: ruský stroj čelí intenzivní protiletadlové palbě ze země, přesto provede „nerušeně“ útok neřízenými střelami z velmi malé výšky.

Ruská média loni v březnu široce informovala o odletu bitevních strojů zpět do vlasti. Už v září loňského roku se začaly objevovat indicie, že tyto letouny jsou v Sýrii zpět.

Letouny Su-25 jsou specifické stroje uzpůsobené pro provádění útoků při nízkých rychlostech a v malých výškách. Disponují například pancéřovou ochranou palivových nádrží a kabiny pilota.

Zdeněk Zbořil
20. 2. 2017 Parlamentní listy

ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA Proč by se měla zabývat posunutím termínu volby generálního ředitele ČT Poslanecká sněmovna i to, jakým způsobem dává najevo smysl pro humor Petr Dvořák, vysvětluje ve svém pravidelném Rozjezdu politolog Zdeněk Zbořil.


Věnuje se také debatám o českých povolebních koalicích: „Já si spolupráci ČSSD nebo ANO 2011 s Bohuslavem Sobotkou a Andrejem Babišem také neumím představit. I když vím, že oba mají silné žaludky, přece jen si toho řekli tolik, že spolu nemohou dnes zajít ani na kávu.“ Komentuje i zásadní prohlášení z mnichovské bezpečnostní konference: „Amerika first! Bude platit i na bitevním poli a ti ostatní o tom budou muset začít přemýšlet.“ K prognóze amerického historika o velmi krátkém působení Donalda Trumpa jako prezidenta USA Zbořil říká: „Výrok, hodný některé české TV, které vysílají pořad ‚Vědmy radí‘!“

„Zaujalo mne, že Rada může tak snadno rozhodnout o termínu voleb ředitele,“ reaguje politolog Zdeněk Zbořil na rozhodnutí o tom, že výběr nového šéfa bude přesunut z podzimního termínu už na duben. Právě na tuto informaci v Lidových novinách reagovali úvahami, že jde o zvýhodnění stávajícího ředitele. „Vkrádá se podezření, jak konstatovaly právě LN, že existuje jiný důvod, než RČT uvádí, totiž, že by mohlo jít o kolizi s termínem podzimních voleb do PS PČR. Jako kdyby nám někdo z Rady naznačoval, že jak se blíží nějaké volby, musíme předpokládat, že ČT, její buď zvolený, nebo nezvolený ředitel a Sněmovnou zvolení radní se nemusí chovat nestranně, jak předpokládá zákon. Názor, že ředitel ČT musí být zvolen dřív, než bude zřejmě nekompetentní PS volit několik členů Rady nebo dokonce Radu celou je natolik závažný, že by se tím (a tedy také sama sebou) měla zabývat Poslanecká sněmovna,“ doporučil politolog a dál doplnil: „Nechme stranou, kolik času bylo ubráno kandidátům na přípravu k účasti na ředitelském konkurzu a do jaké míry jsou znevýhodněni, musí-li čelit konkurenci, která si v posledních několika letech vytvářela kontakty, spojence a skrytou i veřejnou podporu. A zda vůbec, vzhledem i k nepříliš velké oblibě současného ředitele Dvořáka (a velké části vedení ČT) by se nemělo rozhodovat jinak než tímto ‚osudovým‘ způsobem!“

Zbořil upozorňuje: „Na druhé straně je ovšem také pravda, že když to nevadí opakovaně hartusícím divákům a stěžujícím si politikům, dostane se jim toho, co si zaslouží – trochu předvolebních slibů, po volbách nezájem o diváky, ale opakované arogantní žádosti o zvýšení ‚televizní daně‘. Když nám to tedy nevadí, tak se nezlobme na ty, kteří dělají jenom to, co je jim nejen Poslaneckou sněmovnou, ale i diváky dovoleno.“

 

Zbořil: Pan ředitel Dvořák má smysl pro humor

Řediteli veřejnoprávní televize se nelíbily některé texty Mladé fronty Dnes. Na středeční schůzi Rady České televize podrobil médium ostré kritice. Informoval o tom server Forum24.cz. Babišův deník píše, že si ČT za 12 milionů nechala od tří agentur vylepšovat image. Tato tvrzení považuje Dvořák za zcela lživá, uvedl server. Mladá fronta Dnes podle Petra Dvořáka používá estébácké postupy padesátých let bývalého Československa. „Nezbývá mi, než je vyvrátit,“ řekl Radě České televize ředitel. Podle serveru připomněl, že cena zakázek pro agentury Bison & Rose, AMI Communication a Stance Communications nedosahuje 12 milionů Kč, jak uvedlo středeční vydání MF Dnes, ale „9,6 milionu Kč na dobu čtyř let“. Tvrzení Babišova deníku, že agentury mají vylepšovat image České televize, je podle jejího šéfa také lež. Jde prý pouze o pomoc s propagací pořadů na sociálních sítích a internetu obecně.

A co na to říká Zdeněk Zbořil? „Pan ředitel Dvořák má smysl pro humor. Málokdo z nás, kdo nemá přístup k financování a rozpočtování ČT může tvrdit, že 12 milionů je hodně a 9,6 milionu málo. Také silná slova, že ‚Babišův deník‘ používá estébácké postupy z padesátých let, budou nějaký omyl. Nevím, co pan Dvořák nebo nějaký jeho rodinný příslušník ví o ‚estébáckých metodách‘ a o padesátých letech, ale možná se mýlím, možná o nich ví víc, než si myslíme.“

Kolik asi stála analýza ČT o Americké volební noci?

Informace RRTV o tom, že měla ČT nesprávně postupovat po stránce objektivity u pořadu Americká volební noc, vyvrací televize novou analýzou, kterou si nechala vypracovat. „Taková analýza bude jistě zajímavá. Nejenom proto, že se dozvíme my, kteří jsme s názorem Rady souhlasili, jak říkal dnes zapomenutý prezident a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný – ‚kruci, kdo má vlastně pravdu?!‘ Pan ředitel Dvořák prokázal dost taktu, že citovanou analýzu nevypracoval sám, ale přece jen by měl být sdílnější. Když si ‚ji nechal vypracovat‘, bylo to za úplatu, nebo zadarmo? Pokud za úplatu, tak za kolik? I podle honoráře bychom mohli usuzovat na důvěryhodnost takové analýzy. Víme totiž, třeba z posuzování trestného činu pana Janouška, že v ČR jsou znalci a analytici, kteří neříkají a nepíší vždy pravdu, a jsou za to dokonce i soudně stíháni. A tak se nám bude snadněji uvažovat o tom, kdo tu pravdu opravdu má.“

 

Zbořil připomíná období televizní stávky o Vánocích 2001

Politolog Zdeněk Zbořil také připomíná nejvýznamnější události ve vývoji České televize od roku 1989. „Snad vůbec nejvýznamnější událostí v dějinách ČT byla samozřejmě tzv. televizní stávka o Vánocích v roce 2001. O té si mnozí mysleli a snad ještě myslí, že ochránila svobodu slova a svobodného šíření myšlenek před ‚zvůlí‘ politiků, respektive vlády a PS PČR. Jiní mluví o okamžiku uchvácení moci revolučními odbory ČT; a dva významní představitelé moci výkonné i zákonodárné se domnívali, že to byl dokonce pokus o státní převrat. Mimo jiné vánoční vystoupení Josefa Zielence, který označil tyto události za ústavní krizi a žádal rozpuštění Poslanecké sněmovny a dočasné převedení jejích pravomocí na Senát PČR (údajně inspirováno Václavem Havlem) bylo takovému stavu velmi blízko,“ vzpomíná Zbořil.

„Musím se ale přiznat, že jsem se od té doby příliš o tento pokus vytvořit ‚čtvrtou moc ve státě‘ příliš nezajímal, protože jsem nemohl, ale také neuměl běh těchto událostí ovlivňovat. Prostě to ti ve spacácích vyhráli. A tak jsem se začal více zajímat o tzv. uměleckou a dokumentární tvorbu. Nechci nikomu vnucovat svůj názor, protože vím, že v takových hodnoceních hraje subjektivita a ‚dojmologie‘ velkou roli, ale zdá se mi, že nejen publicistika, ale i tzv. umělecká tvorba mají sestupnou tendenci. Pokud páně Dvořákovi analytici dojdou k názoru, že ČT24 nás informovala o průběhu voleb amerického prezidenta objektivně, pak jej nemohu brát vážně a nemá cenu jeho další působení v ČT nebo mimo ČT sledovat. Podobně, jako jsem přestal sledovat většinu současné produkce ČT, a dokonce i ty kdysi a dočasně atraktivní, dnes už po sterém opakování úmorné, programy ještě v černobílém provedení,“ dodal.

(celý text zde)

 

Americké tanky v Pobaltí