24.2. 2017 NWOO
![]()
Zvláštnosti rozvoje zemí Latinské Ameriky v současné etapě a perspektivy rusko-latinskoamerických vztahů...
Když se hodnotí situace Latinské Ameriky, odborníci se shodují, že v posledních desetiletích v tomto regionu došlo k hluboké ekonomické a politické transformaci, výrazně měnící podobu latinskoamerických zemí a jejich místo ve světě. Fakticky společným rysem se stalo snížení vlivu USA na země Latinské Ameriky, zvýšila se nezávislost latinskoamerických států a do oblasti pronikli noví hráči, především Čína, která se snaží obsadit místo hlavního obchodního partnera regionu.
K významným změnám došlo v hospodářství těchto zemí. Pokud v 90. letech latinskoamerické státy zažily řadu ekonomických krizí, v letech po přelomu tisíciletí, až na několik málo výjimek, provádějí promyšlenou makroekonomickou politiku a vykazují stabilní růst. Důkazem úspěšnosti zvoleného ekonomického modelu je odolnost tváří v tvář globální finanční a hospodářské krizi roku 2008, která neměla na země Latinské Ameriky ničivý dopad, jak by se dalo očekávat. Zpomalení hospodářského růstu v USA nevedlo ke vzniku hluboké krize v ekonomice všech zemí Latinské Ameriky, protože většina z nich dokázala diverzifikovat své zahraniční obchodní vazby ještě před událostmi z roku 2008. Kromě toho zachování vysokých cen na světovém trhu na exportní zboží z Latinské Ameriky přispělo k zachování ekonomické stability a provádění rozsáhlé sociální politiky, což vytáhlo z chudoby desítky milionů lidí.
Také ve vnitropolitickém rozvoji zemí Latinské Ameriky byl v posledních letech zaznamenán pozitivní trend. Diktátorské vojenské režimy jsou už dávno minulostí: v drtivé většině případů dochází k výměně moci cestou voleb a v některých zemích demokratizace vedla k posílení vlivu lidových mas, dříve vyloučených z velké politiky. V současné době není region politicky jednolitý: u moci v zemích Latinské Ameriky lze vidět zástupce celého politického spektra – od levých radikálů až po režimy pravicově konzervativní. Moderní latinskoamerické levice jako obvykle drží kurz na zestátnění ekonomiky, věnují zvýšenou pozornost sociální problematice a v zahraniční politice oponují USA (především se to týká levicově radikálních režimů, zatímco levicově středové preferují ve vztazích k Spojeným státům opatrnější politiku). Pravice usiluje o liberalizaci ekonomiky a společenského života a zasazuje se o rozvoj úzkých vztahů s USA.
Charakteristickým rysem zemí Latinské Ameriky se v posledních letech stalo jejich úsilí o regionální integraci
Mezi mnoha integračními sdruženími je možné zdůraznit UNASUR (Svaz jihoamerických národů), který spojil státy Jižní Ameriky, dále Pacifickou alianci (Mexiko, Peru, Chile, Kolumbie) lišící se zvláštní dynamikou v ekonomické oblasti a Společenství zemí Latinské Ameriky a Karibiku (SELAK), které zahrnuje všech 33 zemí v regionu, včetně Kuby, ale USA a Kanada zůstaly mimo rámec sdružení. SELAK v podstatě vznikl jako alternativa k Organizaci amerických států, která je tradičně pod vlivem Washingtonu. Spolu s tím integraci procesů v regionu komplikuje celá řada sdružení překrývajících se navzájem, jakož i vnitřní rozpory účastníků, často bránící jim vytvářet zóny hluboké integrace a účinněji koordinovat své akce, a to i během krizových situací.
Stále jasněji se rýsuje snaha latinskoamerických zemí zapojit se do světové politiky jako samostatní hráči. Zvláštní roli v tom hraje největší země Latinské Ameriky – Brazílie, aspirující na místo stálého člena v Radě bezpečnosti OSN a která zastupuje region v BRICS. Kromě toho, tři latinskoamerické země (Argentina, Brazílie, Mexiko) jsou členy „Velké dvacítky“. Pro země Latinské Ameriky jsou rezervována dvě místa mezi nestálými členů RB OSN (v současné době tato místa zaujímají Argentina a Chile).
Pozice mnoha latinskoamerických zemí v době syrské a ukrajinské krize ukázaly, že neměly v úmyslu jít v plavební dráze zahraniční politiky USA, a naopak mají vlastní argumentovaný názor. Obecně lze konstatovat, že většina států Latinské Ameriky je zainteresovaná na přerozdělování globální moci ve prospěch rozvojových zemí. V souvislosti s tím vystupují za prosazení reformy světové finanční architektury a pro změnu základů politického regulačního systému mezinárodních vztahů.
Změny, k nimž dochází v Latinské Americe v posledních deseti letech, stejně jako dramaticky se měnící mezinárodní prostředí, kladou otázku o potřebě posílení politických a hospodářských vztahů mezi Ruskou federací a latinskoamerickými zeměmi. Návštěva prezidenta RF Vladimíra Putina v regionu, která proběhla ve dnech 11. – 16. července roku 2014, určitě přispěje k řešení těchto problémů.
Dá se říci, že vztahy mezi Ruskem a Latinskou Amerikou se úspěšně vyvíjejí v celé řadě destinací. Rusko spolupracuje s latinskoamerickými zeměmi v mnoha mezinárodních organizacích – OSN, G20, APEC, BRICS, WTO a dalších. RF urovnalo rozvětvené politické kontakty v regionu, které je třeba dál rozvíjet. Zvláštní význam to má v situaci, kdy se zhoršily vztahy Moskvy s některými zeměmi Západu, a ona nyní potřebuje zvyšovat počet přátelských států. V Latinské Americe pro to existuje značný prostor: je příznačné, že když v OSN byl podán návrh rezoluce „O územní celistvosti Ukrajiny“ odsuzující akce Ruska na Krymu, z 11 zemí, které byly proti tomuto usnesení, 4 jsou z Latinské Ameriky (Kuba, Bolívie, Venezuela, Nikaragua) a další latinskoamerické země, včetně Brazílie, se hlasování zdržely.
Pokud budeme mluvit o ekonomice, pak obchod mezi Ruskem a zeměmi v regionu v roce 2012 činil 16,3 miliard dolarů, zatímco v roce 2013 vzrostl na 18,6 miliardy. Pro srovnání obchod mezi Ruskem a USA na konci roku 2013 činil 27 miliard dolarů. Rusko dodává do latinskoamerických zemí především hnojiva, vojensko-technickou produkci, válcované kovy, elektrotechnická zařízení a nakupuje především zemědělské výrobky. Hlavním ekonomickým partnerem Ruska v Latinské Americe je Brazílie, obchod s níž v roce 2013 činil 5,5 miliardy dolarů [1].
Spolu s tím se jak v Moskvě, tak i v hlavních městech zemí Latinské Ameriky neustále mluví o tom, že úroveň ekonomických vazeb neodpovídá možnostem stran. S cílem dosáhnout průlomu v tomto směru by Rusko mělo rozšiřovat produktovou řadu dodávaného zboží do regionu, především vysokotechnologické produkce. Naléhavá je otázka investicí do Latinské Ameriky, bez čehož by Ruská federace těžko mohla v regionu konkurovat USA, Číně a zemím EU. Kromě toho je třeba vzájemně komunikovat v ekonomice nejen skrze ruské státní korporace, ale také stimulovat soukromé podnikání, které jen neochotně jde do vzdálené latinskoamerické země [2].
Zvláštní pozornost je třeba věnovat také interakci v energetické oblasti, kde Rusko má celou řadu konkurenčních výhod. V rámci této politiky během latinskoamerického turné V. Putina byla podepsána smlouva s Argentinou o spolupráci v oblasti jaderné energetiky, smlouva na výstavbu čtyř bloků pro kubánské tepelné elektrárny, dokumenty o rozvoji ropných polí na Kubě i na šelfu. V nejbližší době společnost „Inter RAO“ má v úmyslu se připojit ke stavbě vodní elektrárny v Argentině, v Brazílii bude „Rosněfť“ v povodí řeky Solimões těžit uhlovodíky.
Latinská Amerika zažívá jedno z nejlepších období ve své historii. Samozřejmě, v regionu přetrvává značný počet problémů, zejména v oblasti veřejné bezpečnosti, nicméně odborníci se přiklánějí k tomu, že většina latinskoamerických zemí se bude ve střednědobém horizontu úspěšně rozvíjet. Role největších zemí Latinské Ameriky, především Brazílie, ve světových záležitostech, zdá se, také bude růst. Rusko, které podporuje úsilí Brazílie stát se stálým členem Rady Bezpečnosti OSN [3], může tento proces významně ovlivnit.
[1] Rozhovor pro latinskoamerickou agentutu „Prensa Latina“ a ruskou agenturu ITAR-TASS. URL:http://www.kremlin.ru/news/46190
[2] Latinská Amerika požaduje zvláštní přístup. URL: http://interaffairs.ru/read.php?item=8263
[3] Rusko podpoří Brazílii jako kandidáta na stálé členství v Radě bezpečnosti OSN. URL: http://itar-tass.com/politika/1310706
Zdroj: https://riss.ru/analitycs/6055/
Zvláštnosti rozvoje zemí Latinské Ameriky v současné etapě a perspektivy rusko-latinskoamerických vztahů...Když se hodnotí situace Latinské Ameriky, odborníci se shodují, že v posledních desetiletích v tomto regionu došlo k hluboké ekonomické a politické transformaci, výrazně měnící podobu latinskoamerických zemí a jejich místo ve světě. Fakticky společným rysem se stalo snížení vlivu USA na země Latinské Ameriky, zvýšila se nezávislost latinskoamerických států a do oblasti pronikli noví hráči, především Čína, která se snaží obsadit místo hlavního obchodního partnera regionu.
K významným změnám došlo v hospodářství těchto zemí. Pokud v 90. letech latinskoamerické státy zažily řadu ekonomických krizí, v letech po přelomu tisíciletí, až na několik málo výjimek, provádějí promyšlenou makroekonomickou politiku a vykazují stabilní růst. Důkazem úspěšnosti zvoleného ekonomického modelu je odolnost tváří v tvář globální finanční a hospodářské krizi roku 2008, která neměla na země Latinské Ameriky ničivý dopad, jak by se dalo očekávat. Zpomalení hospodářského růstu v USA nevedlo ke vzniku hluboké krize v ekonomice všech zemí Latinské Ameriky, protože většina z nich dokázala diverzifikovat své zahraniční obchodní vazby ještě před událostmi z roku 2008. Kromě toho zachování vysokých cen na světovém trhu na exportní zboží z Latinské Ameriky přispělo k zachování ekonomické stability a provádění rozsáhlé sociální politiky, což vytáhlo z chudoby desítky milionů lidí.
Také ve vnitropolitickém rozvoji zemí Latinské Ameriky byl v posledních letech zaznamenán pozitivní trend. Diktátorské vojenské režimy jsou už dávno minulostí: v drtivé většině případů dochází k výměně moci cestou voleb a v některých zemích demokratizace vedla k posílení vlivu lidových mas, dříve vyloučených z velké politiky. V současné době není region politicky jednolitý: u moci v zemích Latinské Ameriky lze vidět zástupce celého politického spektra – od levých radikálů až po režimy pravicově konzervativní. Moderní latinskoamerické levice jako obvykle drží kurz na zestátnění ekonomiky, věnují zvýšenou pozornost sociální problematice a v zahraniční politice oponují USA (především se to týká levicově radikálních režimů, zatímco levicově středové preferují ve vztazích k Spojeným státům opatrnější politiku). Pravice usiluje o liberalizaci ekonomiky a společenského života a zasazuje se o rozvoj úzkých vztahů s USA.
Charakteristickým rysem zemí Latinské Ameriky se v posledních letech stalo jejich úsilí o regionální integraci
Mezi mnoha integračními sdruženími je možné zdůraznit UNASUR (Svaz jihoamerických národů), který spojil státy Jižní Ameriky, dále Pacifickou alianci (Mexiko, Peru, Chile, Kolumbie) lišící se zvláštní dynamikou v ekonomické oblasti a Společenství zemí Latinské Ameriky a Karibiku (SELAK), které zahrnuje všech 33 zemí v regionu, včetně Kuby, ale USA a Kanada zůstaly mimo rámec sdružení. SELAK v podstatě vznikl jako alternativa k Organizaci amerických států, která je tradičně pod vlivem Washingtonu. Spolu s tím integraci procesů v regionu komplikuje celá řada sdružení překrývajících se navzájem, jakož i vnitřní rozpory účastníků, často bránící jim vytvářet zóny hluboké integrace a účinněji koordinovat své akce, a to i během krizových situací.
Stále jasněji se rýsuje snaha latinskoamerických zemí zapojit se do světové politiky jako samostatní hráči. Zvláštní roli v tom hraje největší země Latinské Ameriky – Brazílie, aspirující na místo stálého člena v Radě bezpečnosti OSN a která zastupuje region v BRICS. Kromě toho, tři latinskoamerické země (Argentina, Brazílie, Mexiko) jsou členy „Velké dvacítky“. Pro země Latinské Ameriky jsou rezervována dvě místa mezi nestálými členů RB OSN (v současné době tato místa zaujímají Argentina a Chile).
Pozice mnoha latinskoamerických zemí v době syrské a ukrajinské krize ukázaly, že neměly v úmyslu jít v plavební dráze zahraniční politiky USA, a naopak mají vlastní argumentovaný názor. Obecně lze konstatovat, že většina států Latinské Ameriky je zainteresovaná na přerozdělování globální moci ve prospěch rozvojových zemí. V souvislosti s tím vystupují za prosazení reformy světové finanční architektury a pro změnu základů politického regulačního systému mezinárodních vztahů.
Změny, k nimž dochází v Latinské Americe v posledních deseti letech, stejně jako dramaticky se měnící mezinárodní prostředí, kladou otázku o potřebě posílení politických a hospodářských vztahů mezi Ruskou federací a latinskoamerickými zeměmi. Návštěva prezidenta RF Vladimíra Putina v regionu, která proběhla ve dnech 11. – 16. července roku 2014, určitě přispěje k řešení těchto problémů.
Dá se říci, že vztahy mezi Ruskem a Latinskou Amerikou se úspěšně vyvíjejí v celé řadě destinací. Rusko spolupracuje s latinskoamerickými zeměmi v mnoha mezinárodních organizacích – OSN, G20, APEC, BRICS, WTO a dalších. RF urovnalo rozvětvené politické kontakty v regionu, které je třeba dál rozvíjet. Zvláštní význam to má v situaci, kdy se zhoršily vztahy Moskvy s některými zeměmi Západu, a ona nyní potřebuje zvyšovat počet přátelských států. V Latinské Americe pro to existuje značný prostor: je příznačné, že když v OSN byl podán návrh rezoluce „O územní celistvosti Ukrajiny“ odsuzující akce Ruska na Krymu, z 11 zemí, které byly proti tomuto usnesení, 4 jsou z Latinské Ameriky (Kuba, Bolívie, Venezuela, Nikaragua) a další latinskoamerické země, včetně Brazílie, se hlasování zdržely.
Pokud budeme mluvit o ekonomice, pak obchod mezi Ruskem a zeměmi v regionu v roce 2012 činil 16,3 miliard dolarů, zatímco v roce 2013 vzrostl na 18,6 miliardy. Pro srovnání obchod mezi Ruskem a USA na konci roku 2013 činil 27 miliard dolarů. Rusko dodává do latinskoamerických zemí především hnojiva, vojensko-technickou produkci, válcované kovy, elektrotechnická zařízení a nakupuje především zemědělské výrobky. Hlavním ekonomickým partnerem Ruska v Latinské Americe je Brazílie, obchod s níž v roce 2013 činil 5,5 miliardy dolarů [1].
Spolu s tím se jak v Moskvě, tak i v hlavních městech zemí Latinské Ameriky neustále mluví o tom, že úroveň ekonomických vazeb neodpovídá možnostem stran. S cílem dosáhnout průlomu v tomto směru by Rusko mělo rozšiřovat produktovou řadu dodávaného zboží do regionu, především vysokotechnologické produkce. Naléhavá je otázka investicí do Latinské Ameriky, bez čehož by Ruská federace těžko mohla v regionu konkurovat USA, Číně a zemím EU. Kromě toho je třeba vzájemně komunikovat v ekonomice nejen skrze ruské státní korporace, ale také stimulovat soukromé podnikání, které jen neochotně jde do vzdálené latinskoamerické země [2].
Zvláštní pozornost je třeba věnovat také interakci v energetické oblasti, kde Rusko má celou řadu konkurenčních výhod. V rámci této politiky během latinskoamerického turné V. Putina byla podepsána smlouva s Argentinou o spolupráci v oblasti jaderné energetiky, smlouva na výstavbu čtyř bloků pro kubánské tepelné elektrárny, dokumenty o rozvoji ropných polí na Kubě i na šelfu. V nejbližší době společnost „Inter RAO“ má v úmyslu se připojit ke stavbě vodní elektrárny v Argentině, v Brazílii bude „Rosněfť“ v povodí řeky Solimões těžit uhlovodíky.
Latinská Amerika zažívá jedno z nejlepších období ve své historii. Samozřejmě, v regionu přetrvává značný počet problémů, zejména v oblasti veřejné bezpečnosti, nicméně odborníci se přiklánějí k tomu, že většina latinskoamerických zemí se bude ve střednědobém horizontu úspěšně rozvíjet. Role největších zemí Latinské Ameriky, především Brazílie, ve světových záležitostech, zdá se, také bude růst. Rusko, které podporuje úsilí Brazílie stát se stálým členem Rady Bezpečnosti OSN [3], může tento proces významně ovlivnit.
[1] Rozhovor pro latinskoamerickou agentutu „Prensa Latina“ a ruskou agenturu ITAR-TASS. URL:http://www.kremlin.ru/news/46190
[2] Latinská Amerika požaduje zvláštní přístup. URL: http://interaffairs.ru/read.php?item=8263
[3] Rusko podpoří Brazílii jako kandidáta na stálé členství v Radě bezpečnosti OSN. URL: http://itar-tass.com/politika/1310706
Zdroj: https://riss.ru/analitycs/6055/
