zajoch
5. 3. 2017 Outsidermedia
Údajný spojenec Lukašenko vydává občany Ruska třetí zemi * Účel nedávné cesty Vladimira Putina po státech Střední Asie * Putin: „skrytá i přímá podpora ekonomiky sousedního státu – to nemohou být vyhozené peníze, ale promyšlené kroky v kalkulaci na budoucí výsledek“ * Prudký přechod alkoholika mezi abstinenty může být nebezpečný Jak žijí země bývalého SSSR?
Inna Novikova, Jurij Kondratěv
25. února 2017 Co bude s Podněstřím a s Moldavskem? Existuje řešení konfliktu kolem Náhorního Karabachu a jakou roli v tom dnes hraje Bělorusko? Bude mít vliv změna prezidenta Uzbekistánu na Rusko? Jak žijí země bývalého Sovětského svazu? K tomu pohovořil člen výboru Státní dumy pro otázky SNS a vazby na krajany Konstantin Zatulin. Nový moldavský prezident Dodon na jednu stranu již učinil mnoho dobrého: setkal se s prezidentem Podněstří, uznal, že dohoda s EU byla chybou, řekl, že NATO nechtějí… Ale v tutéž dobu prohlásil, že nehodlá uznat Krym, protože potom by bylo hodně problémů se sousedy. V tuto chvíli nejsou podklady pro nějaké dohady nebo tvrzení. Ze zkušenosti je zřejmé, že předvolební sliby a reálné skutky politiků se často rozcházejí. Právě v Moldavsku k tomu došlo nejednou. Za šéfa KS Moldavska Voronina to bylo horší. Byly již připraveny dokumenty o urovnání konfliktu s Podněstřím k podpisu a potom pod vlivem Bruselu bylo vše demonstrativně odmítnuto.
Vystoupení Dodona bylo celkem v rámci pravidel, vystoupil v Bruselu atd. Nyní bojuje za zvolení v parlamentu. V Moldavsku má prezident asi 10 až 15 % moci, ostatní náleží parlamentu a vládě. Tyto složky Dodona nepokrytě omezují, výsměšně a urážlivě.
Příkladem takového jednání a dvojí vlády v Moldávii je případ legálního odnětí občanství bývalému rumunskému prezidentovi Basescovi, který by rád připojil Moldavsko k Rumunsku. Stalo se neslýchané: moldavský velvyslanec v Rumunsku mluvil při té příležitosti o své hlavě státu neuctivě. Prezident jej chtěl nechat odvolat, avšak premiér se vzepřel, že jej odvolávat nebude, že mluvil správně. Situace musí být nějak řešena.
Dodon bojuje o nové volby. Začal plnit své sliby, také ty, které se týkají Ruska (navštívil jej). Ovšem jeho zájem je, aby k němu Západ nebyl nepřátelský. Proto lavíruje. Rozhodně nepotřebuje zhoršení vztahů s Ukrajinou, i zde lavíruje. V průběhu volební kampaně jednoznačně prohlásil, že Krym patří Rusku. Dnes je ještě druhý problém – jak dát dohromady zájem Dodona na urovnání konfliktu s přáním Podněstří nemít nic společného s Moldavskem ohledně jednotného státu.
Setkali se prezidenti, nadto poprvé.Setkali se, to ano, ale Dodon veřejně uvedl, že my – jsme pro referendum o sjednocení a Krasnoselskij po setkání řekl, že my se nechystáme organizovat referendum, protože u nás už bylo a lidé rezolutně řekli, že chtějí spojení s Ruskem. Pro Dodona je to klíčová otázka. Nenajde-li společný jazyk s Podněstřím, bude to pro jeho zemi ztracené. Je to otázka zachování Moldavska. Pokud se s Podněstřím nedohodne, dříve nebo později připadne Rumunsku.
Čas od času se znova rozhoří konflikt mezi Ázerbajdžánem a Arménií. Poté často následují vzájemná obvinění z ostřelování, provokací atd. Existuje nějaké reálné řešení tohoto problému? Anebo, podobně jako palestinsko-izraelský konflikt, bude trvat věčně? Vidím jasné řešení – uznání nezávislosti Náhorního Karabachu. Ázerbajdžán se vzdá nároku na Náhorní Karabach a budou mu vráceny oblasti, které dnes fakticky ovládá Náhorní Karabach s výjimkou Lačinského koridoru a možná i Kelbadžaru.
To je zcela reálný plán urovnání konfliktu. A taky k němu, jak se zdá, vše směřuje. Na cestě k tomu však překází ambice, egoismus a strach z obvinění z národní zrady ze strany ázerbajdžánské vlády. To jsou důvody, proč jejich oficiální pozice zůstává neoblomná: Náhorní Karabach je náš, my svoji zemi nevydáme.
Myslím si však, že je tady nutné upozornit také na to, že Ázerbajdžán už jenom z pohledu logiky sledu událostí od začátku tuto otázku staví nekorektně, protože v okamžiku, kdy se rozpadl Sovětský svaz, mu už Náhorní Karabach nepatřil. To je fakt. Takže je možné pouze návrat Karabachu do Ázerbajdžánské SSR, ale ta už neexistuje.
V okamžiku, kdy se rozpadl Sovětský svaz, přestala Ázerbajdžánská SSR existovat a Republika Ázerbajdžán, která přitom vznikla, na počátku Náhorní Karabach neobsahovala. V mezinárodních záležitostech (a nejen v nich) existuje princip, že vrátit je možno jen to, co jsi už někdy měl. A současný Ázerbajdžán nikdy nemžl Náhorní Karabach, a proto ho nedostane. Tohle je nutné pochopit a střízlivě posuzovat situaci.
Takže takhle můžeme vrátit Krym? Nemůžeme. Navíc Ázerbájdžán nedělá nic pro zmírnění vztahů, všechno dělá naopak. Ázerbájdžánský důstojník zavraždil v Maďarsku Arména. Vykoupili jej s tím, že bude uvězněn v Ázerbájdžánu a potom jej vítali jako národního hrdinu. Dostal byt, vyplatili mu mzdu za dobu jeho věznění, povýšili jej atd. Všude jej propagují. Z toho se snaží těžit Lukašenko. K Arménii, svému spojenci v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti a v Eurasijské unii se chová nepřátelsky a ještě navíc do Ázerbájdžánu vydává ruského občana. Přitom celá vina tohoto občana-blogera spočívá v tom, že navštívil Náhorní Karabach. Je to vážný precedens. Znamená, že mnohaleté problémy neřešené diplomaticky nebo bojem, jako je Náhorní Karabach, se počínají předvádět na osobním osudu někoho konkrétního.
Náš údajný spojenec Lukašenko začíná obchodovat s vydáváním občanů Ruska třetí zemi. Je to jen byznys. Je to popíchnutí Ruska, aby dosáhl další výhody, smazání půjček. Ázerbájdžán dává Bělorusku perspektivy jakési iluzorní ropy a podobně.
Co bude v Uzbekistánu a jak se budou rozvíjet naše vztahy s příchodem nového prezidenta?Uzbekistán bude vždy svůj. Karimov vůči Rusku prováděl dosti samostatnou politiku. Nový prezident potřebuje ještě čas k tomu, aby si osvojil všechny páky řízení. Hlavní je provést přeskupení kádrů, což má velký význam především na Východě. Nakonec v Uzbekistánu nerozhoduje jen demokratický proces, ale spíše rozložení sil mezi různými klany, silnými lidmi, a podobně. Příchod Mirzijojeva znamená jakýsi stanovený posun, ač je ze stejného klanu jako bývalý prezident. Má svoje přednosti, ale v Uzbekistánu nejde nic rychle. Nepřeje si žádné avantýry ani prudké akce, ani přeorientování zahraniční politiky. Chce být se všemi zadobře a to nám samozřejmě vyhovuje.
Převzato z Pravda.ru
***
Turné Putina po střední Asii. Rekognoskace
Andrej Uvarov
2. března 2017 Cesta Vladimira Putina po státech Střední Asie byla zasvěcena 25. výročí diplomatických vztahů mezi Ruskou federací a Kazachstánem, Ruskou federací a Tádžikistánem a Ruskou federací a Kyrgyzií. Ve dnech 26. až 27. února pobýval v Alma-Atě, Dušanbe a v Biškeku. S uzbeckým prezidentem Mirzijejovem se nesetkal, protože je na druhou polovinu března naplánována jeho návštěva Moskvy. Do Taškentu zajel ředitel Služby zahraniční rozvědky Naryškin, což znamená, že kontakty fungují.
K návštěvě turkmenského Ašchabádu nedošlo hlavně proto, že zde je potřebné a důležité pracovní setkání ohledně úvěrů a prodeje plynu (Turkménie) a bezpečnosti (Rusko).
Území nových států Centrální Asie byla kdysi součástí Ruského impéria a později Sovětského svazu, je to tedy tradiční sféra zájmů RF. Avšak silný zájem na tomto území mají i další státy, i takové, které se odtud nacházejí hodně daleko. Co z toho může pojít a jaké turbulence mohou být vyvolány se před časem ukázalo v Kyrgyzii a dnes na Ukrajině a zdá se, že k tomu může dojít i v Bělorusku.
Ze setkání Putina s vůdci zemí Střední Asie nebylo vydáno žádné prohlášení, které by poutalo pozornost, nebylo poukázáno na nějaké výhledy na pokrok ve vztazích mezi státy, ani ve vztazích hospodářských. Za podmínek výměny administrativy USA se očekávají výrazné změny v zahraničních vztazích a cesta ruského prezidenta do zemí Střední Asie je znamením životně důležitých zájmů Ruska. Takto se rovněž posílají signály novému prezidentu USA, přátelské Číně a dalším silovým centrům ve světě.
Vytvoření a první kroky Eurasijské hospodářské unie (EAES) přišlo ve stejnou dobu kdy probíhá ukrajinská krize, propad světových cen ropy a schválení sankcí USA a EU na Rusko, pročež nedošlo k očekávanému rozvoji euroasijské integrace a nenastalo zlepšení situace tamních obyvatel. To vedlo k ostré kritice EAES v Kazachstánu. Například kazašský ekonom Mahmutov vyjadřuje přímo naději na rychlý krach projektu. Možná proto se jako s prvním vůdcem setkal Putin s Nazarbajevem.
V Alma-Atě probíhalo vše velmi hladce. Podle dostupných informací se posuzovaly doplňky k již existujícím projektům EAES ve dvoustranné kooperaci. Možná se jednalo i o stupňovaných politických změnách v Kazachstánu: republiku čeká ústavní reforma s předáním řady prezidentských pravomocí parlamentu a vládě. Samozřejmě, že si opozice nenechá ujít příležitost k rozkolísání existujícího politického režimu. Zde je Moskva ochotna pomoci podobně jako v případě salafistů. Pro Moskvu je cenná zprostředkovatelská role Nazarbajeva v zahraničních stycích Ruska s Tureckem, Ukrajinou a jinými zeměmi.
Další navštívenou zemí s mnoha otázkami byl Tádžikistán. Hlavním předmětem jednání zde byl vstup Tádžikistánu do EAES. Prezident Emomali Rahmon obdržel od Vladimira Putina řád Alexandra Něvského. K myšlence EAES je Dušanbe krajně opatrné. Má před sebou příklad Kyrgyzie, kde bohužel až dosud převažují negativní důsledky vstupu nad pozitivními, opozice a legální islamisté v Tádžikistánu toto využívají proti Rahmónovi.
V Dušanbe se také projednávala bezpečnost a problémy téměř dvou milionů tádžických migrantů v Rusku, jejichž peněžní příspěvky představují třetinu HDP Tádžikistánu. Téma bezpečnosti je v Tádžikistánu spojeno s členstvím země v Organizaci dohody o kolektivní bezpečnosti (ODKB) a s umístěním 201. ruské vojenské základny. Získání letiště Aini u Dušanbedo ruského nájmu by umožnilo zabezpečit pozemní kontingent podporou frontového letectva. Téma tádžických migrantů je mnohovrstevné – od jednání o možnosti omezení vstupu Tádžiků do Ruska, až ke skandálům s leteckým spojením mezi Ruskem a Tádžikistánem. Dvoustranné ekonomické vztahy se zde dosud neposunuly. Rusko je ochotno zúčastnit se důlních záležitostí a plánů na vodní stavby, ale není zváno ani jako investor.
Návštěva Kyrgyzie byla opakovaně věnována nadcházejícímu odchodu prezidenta Almazbeka Atambajeva. Prezidentské volby budou 19. listopadu 2017 a Atambajev v nich kandidovat nebude. Kyrgyzský politolog Sarijev počítá, že možná bude kandidatura konzultována s Kremlem. Loajálnost budoucího kyrgyzského prezidenta bude mít pro Rusko velký význam. Samozřejmě, že k vítězství vlády ve volbách budou potřeba další zdroje.
V Kyrgyzii se situace opět otřásá a návštěva Putina přišla v době eskalace mítinků. Návštěvě také předcházel konflikt Astany a Biškeku, kdy Atambajev obvinil Kazachstán z uzavření hranic a období následné krvavé kyrgyzské revoluce. Jakýkoliv konflikt uvnitř EAES je chutným soustem pro ty, kteří vedou informační válku proti tomuto svazku.
V posledních dnech byl v Biškeku uvězněn vůdce opoziční strany Ata meken Tegebajev, což by mohlo zavdat příčinu ke sjednocení opozice proti kandidátu vybranému Atambajevem. Atambajev zanechává zemi s množstvím problémů, hlavní z nich je nebezpečí chaosu při volbách. V tomto smyslu je vytvoření záruk k zachování geopolitického statu quo Kyrgyzie v období voleb důležitější než budoucnost ruské letecké základny v Kantu, nebo otázek okolo kyrgyzských migrantů.
Tvrdit, že Putin jel do Střední Asie „zachraňovat EAES“, jak si pospíšili tvrdit místní alarmisté, je samozřejmě nesmysl. Ruský prezident učinil rekognoskaci a výsledkem návštěvy budou zřejmě konkrétní kroky Ruska v tomto regionu, jehož svazky s ním jsou dávného data.
Převzato z Fondsk.ru
***
Drazí se vadí – oni jen žertují? O rusko-běloruských otázkách
Roman Skomorochov, Nikolaj Lukašenok
2. března 2017 Zdálo by se, že Putin v únoru 2017 objasnil situaci z poslední doby mezi Ruskem a Běloruskem.
„Spory jsou vždycky. Jsem přesvědčen, že ze všech i z těch velmi těžkých najdeme východisko.“ Co dál? Fakticky současně vyšlo najevo, že ministerstvo financí RF připravuje zákon, který umožní stahovat sankcionované potraviny v jakékoliv fázi, bez ohledu zda se jedná o dopravované, nebo přímo při prodeji v obchodě. Akce je určena také k boji s reexportem potravin z Běloruska. Známé jsou „běloruské krevety“ a „běloruská jablka“ ve skutečnosti pocházející z Polska. Pokud bude zákon schválen, postihne silně běloruské vývozce a dopravní společnosti, které toto provádějí. Následně bude zasažen státní rozpočet, který se i bez toho bortí. Dluh za plyn roste, obnáší již 600 milionů dolarů a podle ruského ministra energetiky Novaka
„je podmínkou realizace kompromisních dohod plné splacení dluhu, který se navršil za rok 2016 a první měsíce roku 2017“. Jenže v pokladně peníze nejsou.
Po celý rok 2016 odebíralo Bělorusko ruský plyn, řadoví občané ukázněně platili a když se Gazprom začal zajímat kde jsou peníze, běloruská vláda v čele s vševědoucím se divila: „Jaké peníze?“ Potom nastaly teatrální cesty po zemích třetího světa, ignorovalo se zasedání Eurasijské hospodářské unie a pak se náhle navštívilo Soči. Avšak Rusové (je to zvláštní) neuhnuli: Plaťte. Po prohlášení Putina jako kdyby běloruské zpravodajské agentury znehybněly v očekávání: Co dělat a jak se zachovat. V podstatě se vše omezilo na citace z ruské agentury TASS.
Rusko nehodlá financovat blázny a vyděrače. Od spojeneckého státu žádá skutečné činy a nikoliv obvyklé šílení vyvolané prázdným rozpočtem. Putin řekl, že
„skrytá i přímá podpora ekonomiky sousedního státu – to nemohou být vyhozené peníze, ale promyšlené kroky v kalkulaci na budoucí výsledek“. Z jeho slov je možné pochopit mnoho. Dlouhodobá a vzájemná spolupráce je jedno – ale
„dejte peníze, protože je potřebuji“– to je něco jiného. Ruské hospodářství má ze spolupráce výhodu, posiluje to výsledný efekt, a to obou a zvyšuje rovněž u obou konkurenceschopnost. Putin tomu rozumí, ale Lukašenko ne? On to vrchní Bělorus chápe moc dobře. Jen peníze mu od toho nepřibydou.
Všechny tanečky, které Lukašenko předvedl, když ukazoval svoji ochotu přátelit se s kdekým, byly typické. Stejně jako výsledky. Přátelit se s „posledním diktátorem Evropy“ nikdo nepospíchá.
Alexandr Grigorjevič moc dobře chápe, že Rusko (mimochodem Bělorusko také) bez něho přežije, ale on bez nich sotva. K čemu nakonec došlo. Po demarši ohledně absence na EAES, po všech cestách po zemích druhého a třetího světa je docela možné, že Lukašenkovi zazvonil telefon a známý hlas mu řekl, aby přestal trojčit a přifičel k němu do Soči.
Všichni zde dobře chápou, že se ve skutečnosti Rusko bez Běloruska obejde. Ale pro koho to bude dobré? Ani pro Rusy, ani pro Bělorusy. Jsme součástí jednoho světa. Má smysl očekávat nové období oteplení vztahů těch nahoře. Jestli k tomu dojde, bude to dobré pro obě strany.
Převzato z Topwar.ru
Mezi hosty tiskovky k ustavení honorárního konzulátu DLR byl též Pplk. v.z. MUDr. Marek Obrtel... Snímek Břetislav Olšer 
