Nová republika

Jiří Babača
9. 3. 2017
Podle serveru www.topky.sk vyhlásila administrativa USA výběrové řízení na projekční práce k výstavbě americké vojenské základny. Tento tendr již visí na oficiálních stránkách vládních zakázek. Je málo pravděpodobné (i když to nelze vyloučit), že by tak činila bez vědomí slovenské vlády Roberta Fica. Z uvedeného lze usuzovat, že slovenská vláda Roberta Fica již nejspíš pod nátlakem z Washingtonu kapitulovala, jen slovenským občanům to jaksi zapomněla říct… a co my? Co před námi tají naše vláda? Podrobnosti buďto slovensky zde a zde a česky zde.

PS: Kolega v práci to komentoval slovy „V zadání tendru píšou, že výstavba základny by měla trvat 3-5 let, což je svým způsobem dobrá zpráva, neboť to vypadá, že USA válku s Ruskem neplánují dříve jak za tři až pět let …“.

Pražští "Tibeťané" - oběti fejknutých informací

Ondřej Kosina
9. 3. 2017 Vaše věc

10. březen je dnem, kdy různí aktivističtí starostové – zejména z řad TOP09 a Strany zelených – vyvěšují na radnicích po celé zemi tibetské vlajky a lidé z neziskovek demonstrují před Velvyslanectvím ČLR v Praze, aby dali najevo svou nespokojenost s údajným porušováním lidských práv v Tibetu. To vše za mohutné asistence médií, přičemž reportérů je před ambasádou obvykle mnohem víc než samotných aktivistů.

Ve facebookové pozvánce na akci se mimo jiné píše: „Letošní rok je věnován tibetštině. Jazyku, který je v tibetských školách stále více potlačován. Taši Wangčuk (filmový režisér pracující pro Hlas Ameriky – pozn. red.) o tom ví své. Tomuhle obránci výuky tibetštiny v tibetských školách hrozí až 15 let vězení za odvahu bojovat s čínským systémem vzdělávání… Území Tibetu je kontrolováno čínskou vládou, která systematicky pracuje na zničení tibetských kulturních hodnot a tradic. Tibeťanům je násilně vnucována a podsouvána kultura čínská, ta tibetská má naopak zmizet ze světa. Vláda nechala zavřít nebo zničit stovky klášterů – center vzdělanosti a kultury, snaží se zlikvidovat tibetské písmo a jazyk, kočovný způsob života i náboženské vyznání místních lidí.“

Vzhledem k tomu, že jsem Tibet před třemi lety navštívil a s řadou místních lidí hovořil, rád bych se k výše uvedeným tvrzením vyjádřil. Málokteré zahraničně-politické téma je totiž tolik mediálně zprofanované jako „porušování lidských práv“ v ČLR a v Tibetu obzvláště.

Čínština, tibetština a školství

Do roku 1959 v Tibetu neexistovala jediná škola v moderním smyslu. Negramotnost mezi mládeží a lidmi středního věku dosahovala extrémních 95 %. Po více než padesáti letech úsilí byl v Tibetu zaveden vzdělávací systém odpovídající tamějším specifickým podmínkám. Zahrnuje předškolní a základní vzdělávání, střední a technické školy, učiliště, vyšší odborné školy a speciální vzdělávací instituce pro dospělé. V roce 2013 se na území Tibetu nacházelo asi 1500 škol. Program na vymýcení negramotnosti zahrnuje celou populaci a v současnosti poklesl počet negramotných mezi mládeží a lidmi středního věku na 1 %. V roce 1985 byla přijata politika „trojí odpovědnosti“ (strava, ubytování a poplatky za studium) s ohledem na devítiletou povinnou školní docházku pro děti zemědělců a pastevců. V roce 2012 byla tato politika rozšířena na patnáct let (tři roky předškolní výchovy, devět let na základní škole a tři roky na střední škole). Bylo to vůbec poprvé, kdy byla v Číně zavedena patnáctiletá bezplatná školní docházka.

Tibetština je používána v mluvené i psané podobě na všech úrovních společenského života a je oficiálně podporována. V regionu existuje bilingvní systém a tibetština i čínština jsou rovnoprávně používány v oficiálních dokumentech, rezolucích, zákonech, novinách, televizním i rozhlasovém vysílání. Oběma jazyky se hovoří ve školách, kde žáci používají bilingvní učebnice. V posledních letech vyšlo v tibetštině více než sto druhů publikací. Každoročně vychází i tibetský astronomický almanach, neboť astronomie se běžně užívá při sestavování oficiálního kalendáře, při předpovědi počasí nebo přírodních katastrof, ale také v zemědělství a živočišné výrobě.

Kultura a svoboda vyznání

Tibetská autonomní oblast je domovem několika náboženství včetně buddhismu, islámu a křesťanství. Občanská svoboda náboženského vyznání je zde striktně dodržována. Věřící jsou chráněni Ústavou ČLR i dalšími zákony a svobodně praktikují běžné náboženské aktivity. I řada dalších zákonů zaručuje svobodu vyznání a zakazuje diskriminaci občanů na základě toho, jestli jsou věřící nebo ateisté. Vláda Tibetské autonomní oblasti realizuje strategii oddělení náboženství od politiky a v souladu se zákonem vykonává správu náboženských organizací v Tibetu. To zaručuje, aby se žádné náboženské organizace nebo kláštery nevměšovaly do státní správy a administrativy. Dnes je v Tibetu cca 1700 areálů pro aktivity tibetských buddhistů a více než 46 000 buddhistických mnichů a jeptišek. Modlitební výklenky a svatyně zasvěcené Buddhovi naleznete v domech téměř všech věřících. Odhadem více než milion buddhistů se každý rok účastní pouti do Lhasy. Všude jsou k vidění modlitební praporky i věřící zbožně se klanící k zemi. V Tibetu jsou i čtyři mešity a jeden katolický kostel. Stát již investoval značné sumy do ochrany a rekonstrukce chrámů a klášterů a dalších náboženských pamětihodností.

Vláda Tibetské autonomní oblasti podporuje i lidové religiózní festivaly jako je např. Tibetský Nový rok, který se po staletí slaví první den prvního měsíce lunárního kalendáře. Z dalších festivalů stojí za zmínku Shoton festival, který je slaven od 11. století třicátý den šestého měsíce tibetského lunárního kalendáře jako náboženský svátek. Od 18. století se slaví v parku Norbulingka, kde se konají tradiční operní představení. Ongkor festival je tradičním tibetským svátkem už déle než tisíc let a slaví se na konci sedmého nebo na počátku osmého měsíce lunárního kalendáře ve venkovských oblastech, kde lidé odění ve svátečních šatech se procházejí okolo svých políček a modlí se k bohům za dobrou sklizeň. Neodmyslitelnou součástí festivalu jsou folklórní aktivity jako zpěv, tanec, koňské dostihy, lukostřelba a zápasy. Při své návštěvě Lhasy jsem zavítal mimo jiné i do Tibetského muzea, v jehož výstavních halách se nacházejí hodnotné sbírky artefaktů a různých typů starobylých kulturních relikvií. Vláda investovala značné prostředky do výstavby tohoto prvního velkého komplexního muzea, které turistům představuje tradiční tibetskou kulturu.

Závěr

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Tibetská autonomní oblast je striktně bilingvní a čínská vláda fakticky vymýtila negramotnost, která byla v zemi za vlády dalajlámů extrémně vysoká. Věřící nejsou žádným způsobem diskriminováni a těší se svobodě vyznání, kterou zaručuje Ústava ČLR a další zákony. Stát nikomu nevnucuje čínskou kulturu, ale podporuje tradiční kulturní a religiózní svátky a festivaly. Zároveň se výrazně zvýšila životní úroveň mnichů a jeptišek, neboť jsou zahrnuti do systému sociálního zabezpečení a užívají zdravotního, důchodového pojištění a zaměstnaneckých diet. Tibet od roku 1959 není feudální teokracií, ale sekulárním regionem v rámci ČLR, kde je náboženství odděleno od státu a politiky tak, jak je to běžné v drtivé většině států světa.

- - -

Jiří Baťa
6. 3. 2017
Přečetl jsem si zajímavý silně negativisticky pojatý článek paní Johany Hovorkové „Budujeme si české Rusko. Nenávistí k Evropské unii, médiím i pravdě“,(zde , původní zde) a mohu konstatovat, že to byl zážitek. Ale je to čtení opravdu jen pro silné nátury. Jmenovaná v silně předpojatém, západu silně inklinujícím pojednání vyjadřuje kritiku všemu, co souvisí s médii, EU, USA, migrační politikou a nedávnou minulost. Abychom si rozuměli, ona nekritizuje zmíněné média, USA, EU apod., ale naopak kritizuje ty, kteří k těmto institucím ztrácí důvěru,

zpochybňují jejich existenci, činnost a vytýkají jim mnohé hrubé nedostatky, které mají dopad nebo vliv na Česko, resp. bezpečnost Evropy, prostě všechno, co se nás bezprostředně dotýká. Špatní jsou ti, kteří nesouhlasí a volají o vystoupení z EU, kteří jsou proti přijímání migrantů kteří nevěří médiím a nechávají se ovlivňovat proruskými weby, kteří zaujali negativistické stanovisko vůči americkým demokratům, jejichž kandidát(ka) na prezidenta shořel(a) jako papírový čert atd., atd.

Paní Hovorková se „rozhovořila“ a pokouší se nás poučovat (možná dokonce přesvědčovat), že u nás žádní uprchlíci tady nebyli, nejsou a vůbec k nám nechtějí. Paní Hovorková však zmiňuje „uprchlíky“ a ne muslimy. Proč asi, že by to byl záměr? Pokud jde totiž o uprchlíky lze je obecně považovat za ty, kteří mohou požádat v některém evropském státě (nejlépe v SRN) o azyl a nepředstavují nebezpečí, které se skrývá v migrantech z řad muslimů, vyznávající islámské náboženství a s ním spojené všechny ty nelidské náboženské rituály, které jsou hrozbou pro naši (ale i evropskou) vyspělou kulturu a způsobu života v civilizaci, odpovídající úrovni 21. století.

Pokud paní Hovorková konstatuje, že k nám uprchlíci nechtějí, chce nám tím zřejmě naznačit, že nám nehrozí rizika výskytu terorismu, který se prezentuje především z řad muslimů a jejich náboženství. Tím, že paní Hovorková uprchlickou problematiku považuje jen za problém uprchlíků jako takových (nás se netýkající) a záměrně nezmiňuje primární migraci muslimů s jejich pro naši kulturu a životy (hlavně dívek a žen) obávaným islamistickým náboženstvím, snaží se celou propagandu kolem uprchlíků zlehčovat. Při tom je schopna nejen lidem jako je pan Konvička, Bartoš, ale i proruským webům (Aeronet), resp. Parlamentními listům , ale i TV Primaa mnoha veřejně činným osobám vytýkat, že se jim prý podařilo zasít v lidech něco mnohem nebezpečnější - nenávist k liberální demokracii (rozuměj nenávist k náboženské svobodě, tedy k islámu), k Evropské unii, k Západu.

Na paní Hovorkovou není možno se zlobit, dělá svou práci a dělá ji dobře. Jiná věc je, v čí prospěch. Protože to dělá pro peníze (a jistě ne malé) nemůže být řeč o tom, že by měla k rodné zemi vlastenecký vztah nebo cítění. Jí totiž vůbec nejde o obhajobu zájmů jejích spoluobčanů, vlasti, českého národa, jeho kultury, bezpečnosti občanů, kteří ve značně převažujících postojích kritizují nebo odmítají to, co ona tak obhajuje nebo prosazuje, to je podporu migraci, ještě větší naši závislost na pro nás prý tolik štědrou EU, naše prozápadní média, která lžou, až se hory zelenají, profláknuté americké demokraty, podporu sympatií jejich poražené demokratické kandidátky na prezidenta USA a podobné aktivity.

Na základě hodnocení paní Hovorkové můžeme konstatovat, že jsme v jejich očích národ, který nedoceňuje a neakceptuje zájmy a výhody Západu, především USA, potažmo NATO, národ, který nedoceňuje EU, která nám prý umožnila skvělé propojení se západním světem, ale i mnohem lepší servis, kontrolu, ale hlavně lepší život,protože Česká republika je čistým příjemcem peněz (kolik se do EU však napřed a průběžně vrazí, taktně zamlčuje, nebo to prostě neví). Je opravdu těžké si představit, co všechno bychom bez EU neměli (co bychom však také případně mohli mít, také nezmiňuje). Prostě jsme národ nevděčný, který nemá solidární cítění s trpícími uprchlíky (ne s migranty), možná jsme dokonce sobci, xenofobové a bůh ví co ještě. Je toho hodně, co se paní Hovorkové nelíbí, co nám vytýká, co kritizuje, v čem nás odsuzuje.

Není se čemu divit, když vyjadřuje své bezduché úvahy a představy, jakože Česká republika zažívá, spolu s ostatními západními státy, krizi. Jenže Amerika se svou silnou tradiční demokracií přežije Donalda Trumpa . Staletou tradici Velké Británie brexit nezničí. A kdyby prý snad prezidentské volby vyhrála Marine Le Penová, tak z Francie se ruská kolonie nestane i kdyby jí V. Putin zaplatil třeba celou prezidentskou kampaň. Česká republika je bývalou kolonií Sovětského svazu, ve které mají i sedmadvacet let po tzv. sametové revoluci hlavní slovo bývalí spolupracovníci StB (KGB).

Své hluboce rádoby pragmaticky originální osvětové pojednání paní Hovorková končí konstatováním, že pokud se nám nepodaří zastavit nárůst všech těchto (výše a jejím článku podrobněji uvedených) tendencí, zbavíme se všeho, co se podařilo od roku 1989 vybudovat. Nemyslím, že je toho nějak mnoho, rozhodně mnohem více je toho, o co jsme přišli! Nakonec nás prý ani nebude muset Rusko zařadit zpět do své vždy se rozrůstající říše,my si prý „po česku“ vybudujeme Rusko vlastní.Škoda, že také paní Hovorková neupřesnila, o co se dnešní Rusko coby „říše“ rozrostlo. O Krym? Proti tomu, co Rusko jako dřívější SSSR ztratilo, je Krym co do velikosti zanedbatelný přírůstek. Jeho význam z geopolitického a bezpečnostního hlediska je samozřejmě významný.

Nu což, v případě PŠM (politické školení mužstva, resp. občanů) paní Hovorkové jde o propagandistické, scestné, paranoické blouznění. Ani se vlastně není čemu divit, paní Hovorková osedlala koně, jenže opačně. A kdož ví, jestli ten kůň není dřevěný!

Jiří Baťa
9. 3. 2017
To, co píše v Anglii „zapadlý vlastenec“ Čulík, to se ani nedá číst, ale už z principu se to číst musí! Tolik zhovadilostí, co vypotil či zplodil tento poťouchlý „intelektuál“, se tak často nevidí. Věhlasný šéfredaktor Britských listů usedl k počítači, sepsal blog, či spíše „blivance“, ve kterých se prý snažil (zřejmě zaostalému) Západu vysvětlit, kde se v Češích, Moravanech a Slezanech bere ta nenávist vůči uprchlíkům a muslimům zvláště. Věřte nevěřte, tady jsou důvody: začalo to prý už v roce 1620 po bitvě na Bílé hoře, kde došlo k porážce českých šlechticů a zdejší obyvatelé získali pocit, že moc nad nimi převzaly cizí šlechtické rody.

Od té doby mají Češi strach, že je zase ovládne někdo cizí. Tím chce pan Čulík zdůvodnit odpor a nesouhlas s přijímáním uprchlíků a migrantů, protože to jsou z pohledu Čulíka, lidé jinak hovořící.

Copak českému člověku vadí člověk, který mluví jinou řečí? Ovšem něco jiného je mluvit jinou řečí a jiné je mluvit jiným jazykem. Např. pan Čulík, byť mluví českým jazykem, mluví cizí řečí, tedy blbou řečí, která je nám cizí a kterou opravdu, ale opravdu nemusíme a ani nehodláme poslouchat.

Apropó, jistě není potřeba panu Čulíkovi připomínat, že v r. 1968 k nám nakráčelo několik desítek tisíc cizích lidí, vojáků Varšavské smlouvy, potažmo Rudé armády a po více jak dvacet let pak byli mezi námi tito cizí „vetřelci“ s cizím jazykem, ale kupodivu se jich nikdo nebál v tom smyslu, jak nám pan Čulík avizuje strach z cizinců, mluvících jiným, než českým jazykem. Že je dr. Čulík mimo potvrzuje i další jeho konstatování, že se v Česku hledí skrz prsty na každého, kdo nemluví pořádně česky. Ví pan Čulík, kolik u nás žije např. Vietnamců, kteří nemluví pořádně česky? Nebo kolik žije Rusů v Karlových Varech, kteří také nemluví zrovna akurátně? Kolik u nás žije a pracuje dalších cizinců, např. Ukrajinců, Poláků, Slováků, kteří češtinu ovládají tak, že jsou „schopni“ se s námi domluvit?

Další nesmysl a bohapustý blábol je když Čulík tvrdí, že prý prezident Zeman vyhrál v roce 2013 prezidentské volby právě proto, že sliboval občanům České republiky ochranu před vnějším ohrožením. A upřesnil to slovy: před Němci, před migranty a před muslimy, kterých (prý) u nás žije asi 11 tisíc. Toto číslo je opravdu pozoruhodné už proto, kde k němu dr. Čulík přišel, protože např. podle jisté paní J. Hovorkové u nás migranti (muslimové) nikdy nebyli, nejsou a nebudou! Podle Čulíka se tak Zeman postupně vyprofiloval do role „hlavního katalyzátoru“ české nenávisti vůči uprchlíkům. „Od počátku uprchlické krize se prezident Zeman stal symbolem antimuslimské, antiuprchlické, rasistické a xenofobní rétoriky,“ píše doslova Čulík na blogu Europe Now Journal.com.

Nevím, zda pan Čulík je vzhledem k svému vzdělání (!) také schopen vnímat postavení, roli a hlavně poslání prezidenta republiky, ale všechno nasvědčuje, že o tom ví tzv. kulové! Jinak by musel pochopit nesmysl toho, co něm píše, protože prezident, který svým jednáním chrání nejen jemu do rukou vložené státní teritorium, tj. Českou republiku, čímž ale současně chrání i její občany před něčím, co do našeho prostředí, do naší společnosti a především naší kultury, historie a dějin nepatří. Migranti alias uprchlíci v situaci, ve které se když ne zrovna k nám, ale do Evropy hrnou bez toho, že jsou pro nás zcela neidentifikovatelnou lidskou masou, tvoří cizí element. Ten kromě jiného ještě vytváří vážné nebezpečí jak z latentního terorismu, tak z nelidského prosazování praktik islámského náboženství (Korán, Šaría aj.). Je si pan doktor Čulík vědom tohoto nebezpečí, nebo je mu to u zádele, protože sám žije ve Velké Británii? Apropó, jak dlouho ještě, než ho také Mayová vyžene? Je jen dobře, když se prezident stal „hlavním katalyzátorem“, ale nikoli české nenávisti vůči uprchlíkům, ale proti možnému nebezpečí, které nám z jejich možné přítomnosti u nás reálně hrozí.

Nicméně, pan Čulík se rozhodl potvrdit svou averzi vůči prezidentu Zemanovi, proti kterému používá známé „Kdo chce psa bít, vždycky se hůl najde“! Pan Čulík místo hole používá sprosté a falešné nařčení, že je prezident Zeman symbolem „antimuslimské, antiuprchlické, rasistické a xenofobní rétoriky“. Zato pan Čulík je příkladem ctnosti, lidskosti a šlechetnosti. To všechno dává na odiv když se, žijící ve Velké Británii, tak upřímně, lidsky a hlavně vlastenecky vyjadřuje k morálním vlastnostem Čechů, Moravanů a Slezanů! To je fakt hnus, velebnosti.

9. 3. 2017 ParlamentníListy
Premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka nebude mít na sjezdu žádného protikandidáta. Může ho přesto potkat nějaké nepříjemné překvapení a v jaké atmosféře budou delegáti jednat?
Překvapení je vyloučeno, už i delegáti jsou velice pečlivě vybraní, místních organizací, jimž nebyl z okresu dodán správný předseda, velmi ubylo, a pokud existují, nemají většinu v okrese, takže z jimi vedených organizací se nikdo na sjezd nedostane. To ale neznamená, že by ve straně vládla spokojenost, a nevylučuje to, že na sjezdu někdo promluví jinak, než se současnému vedení líbí. Ale bude to naposledy, protože ČSSD je demokratická.

Dotaz na atmosféru souvisí s výrokem vlivného právníka Miroslava Jansty, který je považován za významného zákulisního hybatele sociální demokracie, že jakákoli diskuse je v ČSSD naprosto umrtvená a že strana kvůli svému předsedovi umírá, protože zabetonoval jakoukoli diskusi. Co je pravdy na tomto tvrzení a na hlasech, že jakkoli je Sobotka, řekněme, slabý, mnohé dokáže šikovným způsobem, jak uváděl časopis Týden, zařídit jeho pravá ruka Radek Pokorný?

Jansta řekl to, co je všeobecně známo. Sobotka je silný, a to v disciplínách, které ho udržují na čele strany. Je ovšem slabý v disciplínách, které mohou na čele udržet stranu.

Jak od Miroslava Jansty, tak od šéfredaktora MF Dnes Jaroslava Plesla zaznělo, že kandidátem na předsedu ČSSD by měl být Lubomír Zaorálek, protože je to klasický levicový intelektuál, který umí rozproudit diskusi. Co si o jejich doporučení myslíte?

O Lubomíru Zaorálkovi jsem se nedozvěděl nic, za to jsem se dozvěděl, jak si Plesl a Jansta představují levicového intelektuála. Nebo možná, jak chtějí, abychom si ho představovali my.

Post v čele strany by měl Bohuslav Sobotka obhájit, ale těžší to může mít Milan Chovanec, jehož vyzyvatelem v souboji o křeslo místopředsedy bude Jeroným Tejc. Co by případná větší podpora pro protikandidáta, i kdyby neskončila Tejcovým vítězstvím, mohla přinést? A jaký průběh lze očekávat u volby řadových místopředsedů?

Volby jsou opravdu přísně tajné, ale známé jsou postoje delegátů. Na základě těchto postojů se totiž stali delegáty. Jakákoli podpora, která neskončí vítězstvím, přinese více potíží Jeronýmu Tejcovi. Při volbě řadových místopředsedů to dopadne jako na minulém sjezdu, kde jsem ještě byl jako delegát. Nyní už nejsem členem a nebyl bych delegátem, ani kdybych nevystoupil. Totiž rozdíl v počtu hlasů pro zvolené a nezvolené bude značný. Delegáti jsou znovu na sjezdu svými formálními nebo neformálními šéfy seznamováni s přáním vedení, aby na ně nezapomněli. Mohou si ho vzít za plentu jako tahák.

Bohuslav Sobotka se snaží ČSSD s pomocí Vladimíra Špidly, Tomáše Prouzy a mladých sociálních demokratů směřovat k tomu, čemu se říká liberální levicová linka, častokrát i zelená, možná snad i proimigrační či proněmecká. Jak s tím uspěl a jakou má v tom podporu? Máte poznatky o tom, jak probíhá diskuse mezi liberálně levicovými lidmi, kterými se obklopuje Sobotka, a zbývající částí strany?

Nemám informaci o tom, že by probíhala diskuse, ta neprobíhá již léta. „Zbývající část strany“ je umlčena a podléhá emigraci.

Miloš Zeman se nemýlil, když řekl, že se v politice jezdí buď vlevo, nebo vpravo. Středem se jenom předjíždí. Tentokrát se středem předjíždět nebude. Ostatně je stále nejasnější, co je „levice“ a co je „pravice“. Údajné extrémy získávají popularitu právě proto, že „etablované“ strany nejsou schopny řešit ani problémy, které samy způsobily, a také nemají nejen „plán B“, ale ani „plán A“.

Jaké jsou reálné vztahy mezi předsedou ČSSD a regiony? Existují vážné výhrady k Sobotkově práci v čele strany a lidé se jen bojí o nich mluvit, nebo případné problémy nejsou až tak podstatné?

Předseda potřebuje ovládnout většinu regionů, říká se tomu „získat podporu“. Většinou se spojí Morava s nějakým lidnatým krajem v Čechách a rozdělí si prebendy. Jihočeský nebo Karlovarský kraj jsou většinou irelevantní. Proto máme ve stranách nejvyšší funkcionáře z Moravy, a přesto Moraváci nadávají na Prahu.

Vážné výhrady k Sobotkově práci existují. Copak by se vám líbil šéf firmy, která vás živí, jestliže svým vedením společnosti ohrožuje vaši budoucnost? Ale v naději na aspoň krátkou budoucnost budete asi mlčet. Nebo včas odejdete. Nikomu se nechce vylézt ze zákopu.

Říkal se takový vtip: Jaký je rozdíl mezi ODS a ČSSD? Půl roku!

Průzkumy už delší dobu nepřisuzují sociální demokracii nijak hvězdný výsledek. Lze od delegátů sjezdu čekat spíše to, že budou hlasovat tak, aby udrželi své současné pozice, nebo u nich může převládnout strach, že o ně přijdou, pokud v ČSSD nedojde k nějaké změně, která by mohla přivodit růst volebních preferencí?
Odpověděl jsem částečně v předchozí otázce. Jestliže si Sobotka přivlastnil veškerou moc, pak má také veškerou odpovědnost a patolízalové a nohsledi mu nepomohou. Lidé s touto mentalitou jsou málokdy tvůrčí. Proto si ostatně vytvořili tuto životní strategii.

Jaká je nálada v sociální demokracii ohledně podpory Miloše Zemana jako oficiálního kandidáta ČSSD? Čím by mohli jeho příznivci ve straně projevit na sjezdu svůj potenciál, nebo budou mlčet a projeví se až po podzimních – nejspíš prohraných – volbách?

Je to takové téma, že se o něm, myslím, pokud možno nebude příliš mluvit. Bude-li se mluvit, bude to kontraproduktivní. Příznivci Miloše Zemana, kteří jsou dosud v řadách této strany, projeví svoji preferenci ve volbách.

Sociální demokracie zveřejnila nedávno návrh progresivního zdanění, což by měla být vlajková loď jejího volebního programu. Od levicové strany to překvapivé není, ale přece jen ČSSD je u moci už více než tři roky a přichází s tím teprve s výhledem na nové volby. Prosadila vůbec za dobu vládnutí nějaké opravdu zásadní levicové věci?

Je to zoufalý pokus zaujmout. Bude to jako s „bojem proti církevním restitucím“. Navíc na to podruhé nikdo neskočí. Nevěříme nikomu, kdo nedrží slovo, nebo dokonce ani slabiku.

Jak má reagovat běžný sociální demokrat, když za ním přicházejí lidé s dotazy: Proč nejste dost levicoví, proč nepodporujete Zemana, proč neočistíte stranu od korupce a klientelismu, co migrační krize? Nejsou právě tohle důvody, proč ČSSD od minulých voleb tolik ztratila?

Řadový člen strany je v té straně proto, aby mohl manifestovat svůj postoj. Jakmile se musí stydět a chodit vedlejšími ulicemi, ztrácí pro něj členství smysl. Strana zdegeneruje do strany nositelů prebend. A to je konec.

Za levici se dnes vydávají „sluníčkáři“. Rozhodně jí nejsou. Jsou na cestě slepou ulicí. Miloš Zeman není nijak zvlášť levicový. Je liberál. Příliš autenticky levicový ani být nemůže. Na podporu by to nestačilo a téma pravice – levice dočasně ztratilo na významu. Dnes jde o holé přežití.

Stranu od korupce a klientelismu, což je také korupce, vyčistit nelze a ideálů pro uplatnění idealismu se jaksi nedostává. Prohrává strana, která nedokáže vystihnout, co si lidé přejí. To se ČSSD daří stále méně. Tak se priorita mění na „každý den dobrý“, a tím se vyhlídky ještě zhoršují.

Ingrid Puskajlerová
9. 3. 2017 e-republika

Podívejte se na pohádku o ženách podanou zcela oficiálně a pod parlamentní imunitou. Zápletkou je trio vlastností, které způsobily v Evropě pořádnou bouři.

My ale nebudeme řešit, proč to jeden polský dědeček (možná již duševně nemocen) řekl, nebo jaké tresty mu za tyto nepěkná slova hrozí. Polský europoslanec Janusz Korwin-Mikke už má něco za sebou. V roce 2014 nafackoval svému oponentovi, v roce 2015 hajloval, loni zase srážel migranty svými hanlivými výroky. Nyní jsou těmi pronásledovanými samozřejmě ženy.

Ženy neumí hrát šachy
Zlý vlk s berličkou v ruce honí ženy a křičí: "Jakápak nerovnost mezi muži a ženami, vždyť neumí hrát ani šachy." Jenomže všichni muži nehrají šachy. Takže co? Podle logiky pana poslance by tedy tito handicapovaní muži měli vydělávat stejně mizerně jako ženy. Jenže to nemůže připustit handicapovaný myslitel s berlí, tak za nimi křičí, jací zlí jste to vy migranti. První argument je tedy opravdu hodný parlamentního pána tvorstva z Polska.

Ženy malé
Příkladem malé ženy je Matka Tereza, svatořečena papežem Františkem v roce 2016. Ano, svým vzrůstem je malá, ale její jméno zná snad každý. A politikové ho používají k zesměšnění svých protivníků. Ruský zástupce v OSN Vitalij Čurkin, který podezřele rychle zemřel v USA, poradil své kolegyni Samanthě Powerové, aby si vzpomněla na akce své vlastní země: „Za zvlášť podivné považuji vystoupení zástupkyně Spojených států, která postavila své vystoupení, jako by byla Matka Tereza", řekl. Malá neohrožená žena, která celý život pomáhala těm nejchudším, se dostala až do debaty OSN, protože "být jako Matka Tereza" se už stalo světovým příslovím.

Ženy slabé
Která žena není slabší od muže silného, vytrénovaného s bicesy a tricepsy? To jsou zákony přírody, jež měnit není zapotřebí. I ženy slabé jsou silné a nepotřebují si nesmyslně dokazovat, jak svojí silou přemohou stokilového chlapa. Nemají na takové nesmysly čas myslet, nenápadně totiž budují dějiny lidstva. A pokud jste v Africe, vezměte si dva kanystry s vodou a choďte každý den od studny vzdálené 10 km s vodou pro rodinu na celý den. To by chlapa s bicepsy hned přestalo bavit, ale tyto ženy to musí nenápadně dělat celý život.

Německá židovka
Příkladem je Anne Franková, která se dožila pouhých 16 let (1929-1945) a my známe její osud díky jejímu deníku, který si psala sama pro sebe. Německá židovka, chytré děvče s mozartovským literárním talentem, jež i když bylo slabé, věřilo, psalo, doufalo. A i když zemřela v koncentračním táboře na tyfus, její deník nezemřel a oslovuje lidi po celém světě. Svými zápisky v deníku připomíná i nenápadné každodenní zlo nacismu: všichni židé musí odevzdat jízdní kola, nesmí jezdit autem ani sedět na své vlastní zahradě. A její smrt připomíná hrůzu koncentračních táborů dodnes.

Božena Němcová
Zná ji téměř každý. A ještě více čarovnou Babičku. Nebyla silnou ženou, neuměla krav-maga ani kung-fu. Prostě šla a říkala, co si myslí, a také to psala pro ostatní, i když její muž byl státní úředník. Dnes tomu říkáme svoboda projevu. Říkala svůj názor na opravdové vlastenectví a máme se od ní co učit v dnešním populismu. Odměnou jí bylo po nástupu Bachova absolutismu sledování tajnou policií. Žila chudě, musela přežít své dítě, synka Hynka, v manželství šťastná nebyla. Přesto se nezabývala svou slabostí. Její silou byla literární tvorba, jež se stala po staletí tradicí a moudrostí českého lidu, který ona tak milovala.

Ženy hloupé
To je úplně nejhloupější výplod toho postiženého pána tvorstva. Logika je opravdu neotřesitelná: když jsou ženy malé, slabé, tak jsou v jeho logice nutně i hloupé. Přeji mu hodně štěstí v parlamentní práci pro velké, silné a neuvěřitelně chytré muže zejména v Polsku, které tak schopně politicky zastupuje. Vůbec nezávidím těm polským voličkám-ženám, které tohoto experta na ženskou otázku poslali vydělávat peníze v politice.

Přání k MDŽ
Přejme ženám k Mezinárodnímu dni žen, ať nejsou všechny velké a silné. Ať stvoří díla větší než celý vesmír, ať jejich cudnost a pokora pohltí les se zlým parlamentním vlkem a jeho berličkou. Ale milé ženy, i když je Mezinárodní den žen a váš svátek je středobodem vesmíru, nebuďte kvůli tomu pyšné. Ať nemusíme povolávat do boje pohádku o Pyšné princezně a shánět krále Miroslava. A naším politikům dejme na závěr příklad jiného civilizovaného politika, který ví, o čem tento svátek je. Na kremelské zdi vyobrazili ruskou vlajku z květin a nápis: “Vám, milované!” A Putin jako prezident měl k MDŽ hlavní projev v televizi, tady ho máte i s českými titulky. Zdůraznil, že muži věnovali po staletí ženám hudbu a verše, a citoval ruského básníka Konstantina Balmonta.

Žena je s námi, když přicházíme na svět,

žena je s námi v naší poslední chvíli,

žena je prapor, když bojujeme,

žena je radost otevřených očí.

Čeští političtí páni tvorstva nečtou básně, protože musí dělat jiné věci, které jim vydělají více peněz než recitace poezie. Čeští politici mají jiné starosti a možná si v duchu myslí to, co jejich polský kolega řekl nahlas. A česká masová média žvanila na MDŽ jen o feminismu, jako by jiné ženy ani neexistovaly. Je ale dobré vědět, že na východ od nás ještě existuje slušná lidská společnost a důstojní političtí reprezentanti, kteří vědí, co je MDŽ, a jakou hodnotu má žena pro politicky myslícího muže.

- - -

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 400 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Jiří Paroubek
9. 3. 2017 Vaše věc

WikiLeaks vydaly další ze svých smutných seznamů, ze kterých je zřejmé, že nejvýznamnější americká zpravodajská služba, CIA, je opravdovým státem ve státě. Dělá si, co chce.

Svou činností dokáže dokonale mást veřejné mínění. A to například takovými triky, jako je to, že dokáže pracovat hackerskými metodami Číňanů či Rusů, tak aby stopy hackerských útoků směřovaly k nim.

WikiLeaks vydaly další ze svých smutných seznamů, ze kterých je zřejmé, že nejvýznamnější americká zpravodajská služba, CIA, je opravdovým státem ve státě. Dělá si, co chce.

Podle všeho dokáže CIA např. ovlivňovat také software automobilů, což by mohlo ve svých důsledcích vést k seriálu podivných automobilových nehod, při nichž by v havarovaných automobilech umírali nepohodlní lidé.

V odposlechovou štěnici se může měnit také vypnutý televizor…

Je dobře, že někdo z okruhu americké zpravodajské služby CIA, buď někdo ze současných nebo bývalých pracovníků této služby, našel odvahu, aby materiály zajistil a aby je dal k dispozici serveru WikiLeaks ke zveřejnění, což se také stalo.

D. Trump před volbami jásal, když byla zveřejněna korespondence mezi špičkami Demokratické strany Spojených států. Teď jako prezident, součástí jehož administrativy je také, mj., CIA, už zřejmě tak jásat nebude. Velmi pravděpodobně se zapojí do honu, nebo se bude aktivně zajímat o výsledky, honu na "krtka", který z prostředí zpravodajské služby vynesl tyto citlivé informace.

Každý svobodomyslný člověk musí jen přivítat, pokud server WikiLeaks, a na něj napojení aktivisté, kteří bojují proti zneužívání moci zpravodajskými službami, zveřejnili tuto sadu děsuplných informací.

- - -

Alexej Obuchov

9. 3. 2017 zdroj
Prezident USA Donald Trump vybral nové slovo pro události mezi Ruskem a Ukrajinou na jaře roku 2014. Charakterizoval situaci kolem Krymu jako jeho "převzetí".
Na svém Twiteru vystavil Trump záznam následujícího obsahu: "Osm let Rusko tlačilo na prezidenta Obamu a stále více sílilo, převzalo Krym a zvýšilo počet raket. Slabost!" (Baracka Obamy - pozn. red.).

Připomeňme, že dříve Trump používal jiné označení pro situaci na jaře 2014: připojení Krymu nazýval "anexí", poté se v ruské televizi dramaticky snížil počet zmínek o vůdci USA, nehledě na to, že ještě v lednu byl Trump v tomto ukazateli před Vladimírem Putinem.

Dodejme, že Trump činí svá prohlášení na pozadí obvinění ze strany opozice z tajné spolupráce s Ruskem. Zároveň se snaží ukázat, že se tomu nevyhýbala ani předchozí administrativa.

Dalším svým výrokem Trump zdůraznil, že propuštění podezřelí z terorismu z věznice Guantanamo se ocitli opět na bojišti. Dodejme, že mezi nimi byli i tři Rusové.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Exocet
9. 3. 2017 Outsidermedia
(Vyšlo 3. března 2010 )

... Žijeme údajně v krásné Klausově době, ve které český stát nemá nosnou, sjednocující a motivační ideu, tisíciletá legace hrdého národa smrdí jeho vlastní elitě, ve společnosti, kde forma nemá buď žádný, nebo opačný obsah, bezobsažné a naprosto nezávazné slogany (labely) nahrazují programonosnou ideu, kde užíváme pojmy (jako např. demokracie), které jsou vyprázdněné a svojí praxí opakem či doslova rozbíječem nosné, původní myšlenky tohoto pojmu.

Sledujeme a tolerujeme dvojí morálku, duální spravedlnost, rozklad a odložení starodávných pravidel mírového soužití ad acta. Ztratila se empatie, sounáležitost, odpovědnost k bližním i k budoucím generacím. Umřel základní stavební prvek společnosti – funkční rodina. Vymíráme. A nikomu z elity to nevadí!

Parazitismus se stal respektovaným povoláním, ne-li pramenem úspěchu - žebříčkem k moci. Nekupujeme užitnou hodnotu, kupujeme značky, image, nálepky, iluze, lži, postery, fatamorgánu společenského statutu, ideu a hodnoty produktivního, užitné hodnoty tvořícího kapitalismu nahradilo banksterské kasino s cinknutými kartami, jíme to, co jí ostatní, abychom byli „trendy“ a nevyčnívali.

Na piedestal nám po Listopadu postavili nezkušené, netolerantní a mnohdy i nedovzdělané a nekompetentní mládí. Mládí, co nezná historii, žije požitky dneška a myšlenky na budoucnost (i stáří) si nepřipouští, prostě ji „neřeší“. Za vzor vystavili Gordona Gekka z filmu Wall Street s jeho pravdivým, byť nelidským „Greed is Good“. (Chamtivost je dobrá). Z úředníka udělali všemocného boha, jak za císaře pána, a generovali jich tolik, že je neumíme uživit. Soudci snad už nejsou ani kritizovatelní a někomu (v ČR) se odpovídající lidé.

Předstíráme, že je vše v pořádku, abychom nemuseli „hejbnout prdelí“ a vzít svoje životy a osud do vlastních rukou. Zdánlivá bezmocnost je omluvenkou vlastní nečinnosti. Hovíme si v iluzorním světě záplavy filtrovaných bezvýznamných pseudoinformací, pozlátkovém světě hodnotově nulových celebrit a placených desinformací, které dnes dle US výzkumů představují již více než 80 % čteného a psaného slova v masových sdělovacích prostředcích. Když se na Západě objevuje příznak finančního i společenského Armagedonu, otočíme se na druhou stranu, abychom neviděli a nemuseli alespoň o pár minut či dní déle vnímat to, že se nám brzy (nejpozději do dvou let) převrátí život naruby, a my i celý svět budeme žít úplně jinými problémy, než na kterých si naše korporátní partajokleptokracie tancuje ty svoje narcisistické a exhibicionistické tanečky (show pro blbce).

Z partají se staly korporace, co prodávají své voliče za podíl na zisku spřízněných firem. Příspěvky ze státního rozpočtu za ulovenou hlavu voliče jsou jen prémií za naši ochotu věřit neuvěřitelnému z úst dealerů iluzí, co den po volbách ztrácí platnost a závaznost. Za komančů tady byl stohlavý ÚV na 15 milionů pasivních obyvatel, dnes máme na 10 milionů naštvaných obyvatel ve všech parlamentních stranách dohromady cca 15 bačů, kteří rozhodují, co a jak, kdo a s kým a hlavně za co. A to bez ohledu na „partajní lajny“. Ti ostatní „politici“ zdvihají pracky na povel, aniž by věděli, či dokonce chtěli vědět, o co kráčí, protože, když nezdvihnou ruku tak, jak mají, půjdou zpět do pracovního procesu mezi ty, co nemají.

I progrese od 100 fousů k cca 15 fousům o něčem vypovídá. Občan je figurka na zprivatizované politické šachovnici mocipánů a jejich placených drábů důležitá týden před volbami. O čem to nevypovídá, je, že administrativa zkorumpovaného státu neslouží občanům (původní účel státu), ale je zpolitizovanou děvkou „special interests“. Sekretariáty stran, soudcovský stav, silové orgány státu atd. jsou postaveny na korupci a službě silnějšímu, nejvyšší nabídce. A už ani samy nevědí, že je to špatně, neb co oni činí, dobře činí, a když prohlásí, že je slunce černé, je černé už jen proto, že jim za to nikdo nedá ani facku, natož aby se, „celej posranej“, vůbec ozval.

Ty prášky a médii vyhnané pseudoautority mnohdy pofiderních lidských i profesionálních kvalit nám vykládají svět (zase) jedinými politicky korektními „pravdami“ po svém, a kdo zapíná mozek, nestačí se divit, co je to za póvl, ti, co nám tvoří pravidla hry a následně nás selektivně (pro některé ta pravidla neplatí) drží pod hrdlem, abychom ta velmi často zhovadilá pravidla hry dodržovali. Přímá demokracie, referenda, odvolatelnost, nahraditelnost, hmotná, trestní a morální zodpovědnost, skládání účtů občanům, kontrola hospodaření, postihy za špatná rozhodnutí či korupci – to jsou útoky na byznys politiků, ve kterém dohazují za protislužbu lukrativní kšefty svým pánům - sponzorům z našich peněz. I z peněz, co jsme ještě ani nevydělali. A dokud jim jako občané a suveréni systému nenatrhneme řiť a nezavedeme více „švýcarské“ přímé demokracie, občanské kontroly od úrovně obce až úplně nahoru, pár těch korupčních klaunů sdružených do mafiánských klanů nezavřeme do zčernání za rozkrádačky, budou to dělat dál (všichni-zleva až doprava) tak dlouho, dokud nám někdo bude ochoten půjčovat. Tedy do státního bankrotu, protože ten se těch parchantů (už v Belize) osobně týkat nebude. Pak se vypaří a každý bude „já nic, já muzikant“. Bude se potom ohánět se svými lidskými právy, které ostatním zpronevěřil. A bude si oprávněně říkat:„Když už jste tak blbí a nesvéprávní, že se nebráníte, proč Vás měl okrádat někdo jiný než já.“

Jak dlouho budeme nečinně přihlížet tomu, že odvádíme přes 20 % daňových výběrů ne na správné fungování státem poskytovaných a námi objednaných služeb, ale do vyvolených privátních kapes? Jak dlouho ještě budeme poslouchat, že na nic nejsou peníze, že roste státní, tedy i náš osobní dluh, když se s požehnání toho samého státu krade i z toho mála, co máme? Jak dlouho budeme financovat cizí války? Jak dlouho ještě můžeme takhle „hospodařit“?

Od roku 1989 jdeme cestou amerického prosťáčka – od víry v klamavá slova velkých zlodějů a víry v pojmy a symboly dávno padlé či přežilé ke korporátní totalitě policejního státu, odtrženého od potřeb a práv 99 % občanů – obyčejnému fašismu, jen s jiným rasovým podtextem. Dovolím si vyjádřit názor, že čas na pozitivní změnu – nápravu v rámci tohoto existujícího systému – jsme opojeni konzumem na dluh již „prožrali a prosrali“ (předem se omlouvám za expresivní výrazy) – to, co kvapem přichází, bude tuhá knuta v líbivém balení pro prosťáčky, proti které budou 50. léta srandovní záležitostí, a ne nynějším traumatem starší generace. Na kapitálu vynucený sociální stát a práva neprivilegovaných zabil pád SSSR, coby konkurenta a protiváhy. Na aktuálním programu je zahnání těch, co nemají, zpátky do sociální, společenské pozice před Velkou francouzskou revolucí. Do díry, kam, dle proponentů restaurace „ancient regime“, v rámci budování Nového světového řádu, námezdní síla a všichni, kdo se mu nepodřídí (tedy i podnikatelé), patří. A všemocný stát bezmocných jednotlivců řízený a vlastněný elitami je tam deformami a obuchem zřejmě dostane.

„Globální krize je příležitost, kterou si nenecháme ujít“– říká Emmanuel Rahm, loutkař v Bílém domě. Ví, o čem mluví. A řecká, potažmo evropská a světová tragédie napovídají. Historie se opakuje. Pružina se dá stlačit na nějakou dobu, ale pak ničivě vystřelí. Stejné je to s lidmi. Otázkou dne není CO přijde, ale KDY to přijde. Paradoxem se stává to, že ti moudří, co z revoluce udělali vědu, na ni nakonec sami dojedou. Mají, paradoxně, legraci z díla jednoho z jejich nejagilnějších sluhů, publikovaného pod názvem „Stát a revoluce“.

Lidé jsou nepoučitelní. Něco na způsob americké revoluce v globálním měřítku je zřejmě neodvratné. Suma sumárum, vláda věcí tvých k tobě se zas navrátí, ó lide český (zaměňte národnost dle libosti) – ale po velkém globálním strádání, potocích krve, prohlédnutí a opětovném příklonu k základním zákonům přírody a lidské koexistence, návratu k morálce kooperativní, kolektivistické, sociálně spravedlivější, kulturní a vysoce tolerantní lidské společnosti, kde člověk člověku nebude vlkem, ale partnerem, a šmelina, podvod a výpalné nebude cestou k prosperitě a vysokému životnímu standardu na úkor jiného. S nažehlenými žoldáky bez humánního, intelektuálního, morálního a profesionálního obsahu se k lepší budoucnosti nedostaneme. Ani v politice, ani v podnikání.

Ta příští, dle mého názoru, národně-osvobozenecká revoluce (co se jí asi nedožiji) nebude jen o výměně stráží, bude stavět nový systém z ruin starého a morálně deklasovaného, zespoda a od základů. Ti, co dnes díky spekulaci a šmelině mají, že neví kolik mají, se s fašismem 21. století sklouznou do statutu těch, co mít nebudou. Tedy, pokud lze vyvozovat nějaké validní závěry ze stále se opakujících jevů ve vývoji lidské společnosti a historii světa. Na lkaní už je pozdě, na změny není čas, i kdyby byla politická vůle, a spoléhání na schopnost interní regenerace politické kultury a politického/ekonomického systému dnešní parazitní západní civilizace je bezpředmětné. Kapři si jimi zprivatizovaný rybník sami nikdy nevypustí. Dokud budeme ovčany, atomizovaným stádem hovězího dobytka, starajícího se jen každý sám o sebe, neexistuje šance na pozitivní systémovou změnu. Tu za nás nikdo neudělá.

Protože zatím nedozrála situace a myšlení lidí k revoluci – systémové změně, zůstává v současnosti a našich podmínkách zřejmě jediný mocný nástroj pasivního odporu. Ignorace a odejmutí legitimity vládcům systému, neúčast ve volbách. Nevládnou-li pro nás a pro naše děti, v našem národním zájmu, sledují-li pouze svoje osobní cíle či dokonce cizí cíle, které jsou v rozporu s našimi vlastními, musí se bát zástupci lidu a služebníci státu víc našeho hněvu než nepřízně vládců světa. Vládci světa se mění, impéria zanikají, ale národ zůstává a přežívá. Dozrál čas, abychom svoji „spokojenost“ těm protektorátním klaunům nahoře dali zřetelně najevo. .....

Peter Korzun
9.3.2017 Zvědavec

Situace na Středním východě se mění neuvěřitelně rychle. To, čemu bychom ještě včera neuvěřili, se dnes stává realitou. Každá událost se stává součástí většího obrazu - region pozvolna přestává být propastí, a stává se lepším místem.

1. března bylo oznámeno, že irácké síly převzaly kontrolu nad poslední hlavní silnicí, vedoucí ze západního Mosulu, a tím zabránily útěku bojovníků Islámského státu (ISIS) z města. Silnice vede k městu Tal Afar, další baště ISIS, která je asi 40 km dále na západ. Iráckým silám se od té doby podařilo vyhnat bojovníky z mezinárodního letiště, vojenské základny, elektrárny a několika obytných oblastí. Bojovníci ISIS se dali na útěk, takže nyní to vypadá, že irácké síly dostanou město zcela pod kontrolu v řádu několika dnů, možná hodin.

V podstatě je ISIS v Iráku téměř poražený a nemůže jít nikam jinam, než do Sýrie – do země, která právě utrpěla porážku, i když Palmýru mají opět pod kontrolou syrské vládní jednotky. Při postupu syrské armády sehrála rozhodující roli podpora Rusů. Město Rakka, poslední zbývající bašta bojovníků ISIS, se stane místem finální bitvy, neboť extremistická skupina je odsouzena ke ztrátě tolika vlivných aktérů, kolik jich chce být vymazáno z povrchu zemského.

Turecko oznámilo svůj záměr zahájit ofenzivu a znovu se zmocnit města Rakka, ale až poté, co by převzalo kontrolu nad městem Manbidž, které je v držení Syrských demokratických sil (SDF), v nichž převládají Kurdové. Strany měly prospěch z bojů s ISIS a jinými teroristickými skupinami. USA nevěděly, jak reagovat, pokud šlo o zabránění střetu mezi spojenci NATO a Kurdy – což je síla, na níž USA spoléhají v boji proti ISIS. V tomto momentě do toho vstoupila Moskva, aby zabránila nejhoršímu, a využila tak svého jedinečného postavení jako prostředníka. Moskvě se podařilo udělat to, co všichni považovali za nemožné. Vojenská rada v Manbidži prohlásila 2. března - poté, kdy došlo k dohodě, kterou vyjednalo Rusko - že předá oblasti, které jsou západně od ohniska bojů, syrským vládním jednotkám.

Nyní je město v arabských rukou a Turecko nemá důvod jej napadnout. Sýrie a Turecko nejsou spolu ve válce.

Spojené státy již dříve slíbily Turecku, že zajistí, aby se kurdské síly stáhly z Manbidže na východ od řeky Eufrat, ale nikdy k tomu nedošlo. Nyní se Rusku podařilo to, v čem Amerika selhala.

Výsledkem úspěšné ruské intervence je, že se Turecko může nyní zaměřit na své plány, pokud jde o přesun k městu Rakka, a že se syrské vládě podařilo výrazně posílit svoji pozici. Turecký prezident Erdogan nedávno prohlásil, že je připraven k boji proti ISIS po boku s Ruskem, a že 9. března proto navštíví Moskvu. To znamená, že nedojde k žádnému střetu mezi Tureckem a Sýrií.

Pro syrskou vládu se toho hodně mění, a již to začalo před nějakou dobou. Není jistě náhoda, že více hlasů volá po pozvání syrského prezidenta Assada na arabský summit, který se bude konat v Ammánu 29. března – tedy pět let od doby, kdy byla Sýrie vyloučena z této 22členné organizace. Rusko, Jordánsko a Egypt vynakládají veškeré snahy, aby usmířily arabskou komunitu se syrskou vládou. Minulý měsíc egyptský parlamentní výbor pro arabské záležitosti vyzval Sýrii k návratu do Ligy arabských států. To by znamenalo usmíření se Saúdskou Arábii, která podporovala syrské rebely – tedy něco, co bylo před nějakým časem zcela nemyslitelné.

V roce 2015 tehdejší americký prezident Obama předpovídal, že Rusko uvízne v syrských bažinách. Vypadá to, že se mýlil. Díky zapojení Ruska do konfliktu můžeme konečně spatřit světlo na konci tunelu, a bažiny se stanou věcí minulosti.

Moskva také může Íránu usnadnit proces připojení se k arabským státům ve snaze dosažení dohody ohledně Sýrie, napomoci do jisté míry vzájemnému porozumění se Saúdskou Arábií. O současných, velmi důležitých událostech média příliš neinformovala: Íránský prezident Hassan Rouhani navštívil 15. února Kuvajt a Omán, saúdsko-arabský ministr zahraničí Adel Al-Jubeir zavítal 25. února do Iráku, kde ho přijal irácký premiér Haider Al-Abadi. Ano, trend je patrný - šíité a sunnité spolu začínají opět mluvit a diskutují o velmi důležitých záležitostech. To by ještě nedávno znělo jako něco neuvěřitelného, ale nyní to jsou fakta.

Všechny tyto události a nově vznikající trendy se odehrávají na pozadí probíhajících ženevských jednání, zprostředkovaných OSN, o mírovém urovnání v Sýrii. Také zde máme neočekávaný vývoji událostí - syrská opozice se dožaduje setkání s ruskými představiteli!

Podle Paula Vallelyho, penzionovaného generála americké armády a vojenského analytika pro Fox News, začnou rusko-americká jednání o Sýrii za dva měsíce, poté, co prezidenti uspořádají summit. Také řekl, že Rusko bude hrát v jakémkoli scénáři klíčovou roli.

V posledních dnech došlo na Středním východě doslova k otřesům. Dochází k tolika nečekaným věcem, které posouvají události kupředu. Přímo před našima očima se nemožné stává možným.

Jak již bylo řečeno, Moskva je v jedinečné pozici, kdy působí jako prostředník a trefně hraje svou roli, aby dosáhla hmatatelných výsledků. Pokud bude současný trend pokračovat ve stejném duchu a povede to k požadovaným výsledkům, snaha Ruska se zapíše do historie, neboť bude dosaženo mimořádného vojenského úspěchu v kombinaci s účinnou diplomacií.

Drastic Changes in the Middle East Happen Unbelievably Fast vyšel 4. března 2017 na Strategic Culture Foundation. Překlad v ceně 307 Kč Zvědasvec.

10. 3. 2017 PaulCraigRoberts
Pár týdnů Trumpova prezidenství uběhlo a vidíme, že ani tentokrát se žádná změna konat nebude. Normální vztahy s Ruskem se ocitly až na nejzadnějším hořáku – ne-li už úplně mimo sporák. Materiální potřeba vojenskobezpečnostního komplexu mít nepřítele, aby se tak dal ospravedlnit vysoký vojenský rozpočet a náležitá moc policejního státu, byla prostě shledána důležitější, než hledání důvěry mezi thermonukleárními mocnostmi. A pokud jde o liberálně-progesivní levici, ta zkrátka a dobře považuje snahy zachovat mír a život na Zemi za pouhou záminku, za kterou se neskrývá nic než snaha o měkký postoj k Rusku, ne-li pak přímo zrada na Americe.
Trumpovi vládní nominanti a jinak známí rusofobové, jako jsou McMaster, Mattis a Fiona Hillová, jsou ještě horší volbou, než bylyVictoria Nulandová, Samantha Powerová či Susan Riceová. A stejně tak, jak Hillary a Nulandová přivodily změnu vlády na Ukrajině, Tillerson na ministerstvu zahraničí už ohlašuje změny demokratických režimů ve Venezuele, Ekvádoru a Bolivii. A též Marine Le Pen, kandidátka prezidenství ve Francii, jelikož se nevešla na seznam Washingtonem schválených osob, se v současnosti nalézá v procesu své politické likvidace.

Důvody?

Marine stojí za zájmy Francie a nikoliv za zájmy Washingtonu či EU.

Staví se proti trans-atlantickému partnerství, které poskytuje americkým korporacím imunitu vůči francouzským zákonům proti používání GMOs, vůči ochraně francouzské pracovní síly, vůči francouzským bezpečnostním standartům a vůči standartům v nakládání se životním prostředím.

Vyznává francouzský názor, že Francouzi jsou Francouzy a nikoliv „Evropany“, a vyžaduje vystoupení Francie z EU.

Chce, aby Francie vystoupila i z NATO, využívající ji jen jako nástroj americké agrese.

Washington zahájil svůj útok na Marine kampaní ve sbratřeném francouzském tisku i ve vládě a podařilo se mu přivést její parlamentní imunitu až k nule. A když už měl tohle tzv. pod střechou, obvinil ji ze „zneužití fondů EU“.

Jde samozřejmě o smyšlenku. Avšak jestliže se toto obvinění u veřejnosti i tak ujme, bude Washington co neusilovněji dál pracovat i na vykreslení Marine Le Pen jako obyčejné fašistky. Dnes totiž, jestliže je kdokoli loajální vůči své vlasti a nikoliv vůči Washingtonu či EU, je prostě fašista.

Marine Le Pen přišla o parlamentní imunitu, když do Twitteru poslala fotografie obětí Islamského státu (IS). Ty fotografie byly zcela věcné – jedním slovem pravda. Její obvinění však spočívá v tom, že říkat pravdu o IS znamená, že jste protimuslimský, což je dnes totéž, jako být protižidovský, protičernošský nebo protihomosexuální.

Všeobecný názor dnes je, že stát se francouzskou prezidentkou CIA Le Penové nikdy nedovolí. A to proto, že se stala hrozbou washingtonského impéria. Jestliže se nepodaří likvidovat ji skandálem a falešnými obviněními, bude zavražděna.

Demokracie nemůže fungovat bez poctivých a pravdivých médií. Avšak nikde v západním světě na taková média nenarazíte. Existuje jen relativně malý počet webů na internetu, jakým je např. i tento, který je nezávislý na vládnoucích elitách a mluví pravdu až do toho rozsahu, do jakého je schopen tuto pravdu zjistit. Avšak velmi temný web PropOrNot, pravděpodobně produkt CIA či George Sorose, vyhlásil všechny, kteří si uvědomují, že dobré vztahy mezi thermonukleárními mocnostmi mají svou důležitost, za ruské agenty. A to v situaci, kdy jeden tucet ruských Satanů 2 dokáže zničit Spojené státy, a jeden jediný Satan 2 zničí Francii, Britanii či Texas.

Tím, že na Západě pospojoval „rusofobii“ do jednoho hrozivého mraku, uvrhl Washington lidstvo do obrovského rizika. Když dnes čtete New York Times, Washington Post, či sledujete CNN, NPR či MS NBC anebo jakákoli britská, kanadská, německá, francouzská či australská média, jste válkou s Ruskem dokonale indokrinováni a takto jste připravováni i na váš vlastní pohřeb.

Protože jsme si už zvykli pátrat po naději z hloubi své vlastní země, dává situace v USA lidem naději jen velmi skromnou. Americká oligarchie je totiž příliš silná, aby podlehla zvratu, avšak lidé v Evropě mohou do budoucna hledět s větší nadějí. EU je totiž souborem států, které toho nemají mnoho společného. Britové už rozhodli, že nořit svou identitu do něčeho tak upírského, jako je Evropa, není v jejím zájmu. A další země – Maďarsko, Česká republika, Řecko a Portugalsko - si stále více uvědomují, že kapitalisté jsou ještě dravější než komisaři, a mohly by proto hledat záchranu v obnově své suverenity.

Rozklížit by se pod pohledem Evropanů, dobře si vědomých toho, že skutečnou hrozbou pro ně není Rusko, ale Washington, mohlo i NATO. A Washington, který neustále tlačí Evropu do konfliktu s Ruskem, kterým Evropa nemůže nic získat – kromě své smrti ovšem - plodí stále rostoucí počet Evropanů, kteří se ptají: „To opravdu máme umírat za tak málo, jako je světová hegemonie Washingtonu?“

Vybral a přeložil Lubomír Man

10.3.2017 Twitter J.Ovčáčka,živě

Prezident republiky Miloš Zeman, který hájí zájmy občanů, ne zájmy médií a nabubřelých pseudoelit.

Na čtvrteční oslavě ve Španělském sále oznámil hostům, že bude usilovat i o druhé funkční období na Hradě. Svůj verdikt řekl při příležitosti čtvrtého výročí od nástupu do prezidentskéhoúřadu. Další informace z TK, kde svoje stanovisko oficiálně sdělí veřejnosti přineseme později...

Miloš Zeman. | Foto: Twitterový účet Jiřího Ovčáčka

10.3. 2017 PL, část rozhovoru

Jedná se o velice důležitý mezník, zejména vzhledem k hrozbě islámského terorismu a migrační krizi,“ říká k rozhodnutí Miloše Zemana obhajovat mandát politický analytik a vysokoškolský pedagog . Bude-li Zeman zvolen, pak se podle Janouška bude opakovat scénář minulých let. Určitě se totiž prý v prezidentově okolí najdou lidé, kteří mu namydlí schody: „Takže nelze vyloučit, že jeho nepřátelé na něj opět ušijí nějakou boudu, ačkoliv by už konečně mohli pochopit, že jejich snaha vyznívá naprázdno."

Doufal jsem, že prezident Zeman bude opět kandidovat a nezklamal jsem se. Jedná se o velice důležitý mezník, zejména vzhledem k hrozbě islámského terorismu a migrační krizi. Prezident Zeman je jediný český státník, který má v této otázce dlouhodobě jasno, jeho postoj je pevný a neměnný bez ohledu na brutální a nenávistný tlak, kterému je dlouhodobě vystaven nejenom doma, ale i v zahraničí. Prezident je jediný český státník, který drží Českou republiku ve společenství Visegrádské čtyřky. Všichni ostatní v lepším případě jen dvojace lavírují, snaží se být hezcí i směrem k českému lidu, i směrem k Bruselu, nebo zastávají rovnou bruselsko – merkelovské postoje.

Migrační krize vstupuje, jak se zdá, do nové fáze. V západním světě se již pomaloučku polehoučku začínají ozývat realističtější postoje. Brexit, zvolení Donalda Trumpa, velké šance Marine Le Penové, to vše jsou příznaky toho, že se vítr začíná pomaličku měnit. A v této situaci udržet náš dosavadní kurs považuji za zcela životně důležitou věc.

V čem Miloš Zeman jako prezident české společnosti prospěl? A co dalšího by v příštích pěti letech mohl prosadit a dokázat, pokud by byl znovu zvolen?

Prezident Zeman má obrovskou zásluhu na tom, že migrační krize nás naplno nezasáhla. Jeho zásluha je především v této oblasti. On svými postoji souzní s českým lidem, nebo alespoň s jeho drtivou většinou. Přitom se nejedná o populismus, neboť tentýž neměnný postoj zastává už mnoho let.

Co by musel Miloš Zeman udělat, aby zklamal své voliče? Vadilo vám například, když se radoval nad vítězstvím Donalda Trumpa, či jak hovoří o migrantech?

I já jsem se radoval nad vítězstvím Donalda Trumpa a k migrantům a k jejich vítačům mám stejně „vřelý“ vztah jako prezident, takže mi to rozhodně nevadilo. Prezident Zeman by mohl zklamat své voliče, kdyby od těchto postojů pod nějakým vnějším tlakem začal ustupovat. Každý z dlouhé řady českých panovníků vzal na svá bedra obrovskou odpovědnost. Někteří z těchto panovníků této odpovědnosti se ctí dostáli, jiní bohužel méně. Duch českého národa se po celou dobu své historie utváří při vědomí toho, že se neustále v průběhu dějin pohybujeme na samé hraně fyzické existence a neexistence. Z toho vyplývá jednak naše potřeba silného vůdce, který by naši národní loď dokázal provést všemi bouřemi, jednak to utváří určitý národní postoj, který bych nazval pragmatickým realismem (mezi jehož vyznavače se sám řadím).

Mimochodem, kdyby mi někdo chtěl oponovat, že prezident přece není panovník – samozřejmě, že je. Feudalismus, republikánství, komunismus - to jsou z dějinotvorného hlediska jen dočasná technicko – administrativní uspořádání, která jsou pod rozlišovací schopností těžkého kroku dějin.

Pokračování v rozhovoru s Václavem Janouškem na PL

Josef Mrázek
10. 3. 2017
Ústava zaručuje právo na patřičné ošetření všech poruch zdraví, bez ohledu na to, že některým se dalo zabránit, a na uhrazení nákladů na toto ošetření z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Týká se to i ošetření zubů. Česká stomatologická komora již od svého založení v roce 1991 soustavně usiluje o vymanění stomatologie z veřejného zdravotnictví a neregulovanou těžbu peněz v soukromých praxích a klinikách. Zubaři získali mimořádné výhody proti jiným lékařským odbornostem.

Jejich Komora se hlásí ke garanci odbornosti, ale jen u soukromých pracovišť. Stále vymáhá vyřazení dalších a dalších výkonů z hrazení veřejnou zdravotní pojišťovnou a dokonce navádí zubaře, aby neuzavírali smlouvy s veřejnými zdravotními pojišťovnami. Je sice pravda, že úhrady některých výkonů nebyly dostatečně upraveny s ohledem na nové, nákladnější technologie ošetření, a mohly být upraveny, protože větší trvanlivost a bezpečnost nových způsobů ošetření znamená, že efektivní náklady by nebyly o mnoho větší a byla by to patřičná péče. Za nejobyčejnější plombu platí pojišťovny 280 Kč a vydají za rok pouze 800 milionů Kč. Není pravda, že potřebné navýšení by stálo několik miliard navíc. Je hanba, že se již nehradí ani léčebné zákroky, jako čištění a plnění kanálků v kořenech. Zubařům se trpí mnohatisícové ceny za rekonstrukci jediného zubu a zubní náhrady se staly pro stále více lidí nedostupnými.

Lékařská zubní pohotovost je téměř nezajištěna.

U příležitosti nejnovějšího útoku Stomatologické komory proti veřejnému zdravotnímu pojištění pod starým heslem, že za zkažené zuby si každý může sám, navrhujeme:

1) Uložit ministerstvu zdravotnictví, aby zajistilo úpravu úhrad patřičných stomatologických výkonů na potřebnou úroveň.

2) Zřídit novou Stomatologickou komoru, která by měla na starosti všechna zubařská pracoviště, nejen soukromá a v níž by bylo povinné členství pro všechny stomatology v aktivní službě a pro kterou by podpora potřeb veřejného zdravotnictví byla součástí etiky lékařského povolání.

3) Zřizovat plně zařízená stomatologická pracoviště zejména v místech, kde je žádoucí mít také stomatologickou pohotovost, ale i jinde a umožňovat absolventům fakult, aby v nich pracovali bez nutnosti pořizovat si ordinaci.

Voliči, kterým dost nepomohlo čištění zubů. 10.3.2017

10. 3. 2017 zdroj
Ukrajina chce přezkoumat Budapešťské memorandum. Bylo uzavřeno v roce 1994 a zakotvilo nejaderný status země. Ministr zahraničí Pavel Klimkin prohlásil, že Ukrajina se chce vrátit mezi jaderné mocnosti. Poznamenal, že v této otázce země potřebuje podporu USA. Arzenál jaderných zbraní zůstal po rozpadu SSSR na Ukrajině. Výměnou za zřeknutí se zbraní byly Kyjevu poskytnuty bezpečnostní záruky od Ruska, USA a Velké Británie. Po roce 2014 však Ukrajina opakovaně prohlašovala, že chce, aby jí byl vrácen status jaderné mocnosti.

Ale jak uvedl bývalý ukrajinský prezident Leonid Kravčuk, Ukrajina byla jadernou mocností pouze nominálně.

"V sovětských dobách byly na našem území cizí atomové zbraně, vyrobené v Rusku, s ruskými čipy. Dokonce i tlačítko bylo v Moskvě. Úplný cyklus výroby jaderných zbraní nás bude stát nejméně 50 miliard dolarů", přiznává.

"Pro Ukrajinu to jsou v nejbližší budoucnosti nedosažitelné záležitosti, všechno to stojí desítky miliard dolarů. Nejsou technické ani finanční možnosti, aby Ukrajina znovu získala jaderný status", řekl médiím bývalý ředitel Gosatomu Ukrajiny. Cituje experty, kteří vypočítali, že "obohacování uranu s sebou přináší obrovské náklady a pracovní lhůty a že vybudovat obří továrnu na zpracování radioaktivních látek s oddělením plutonia je možné minimálně za 15 miliard dolarů".

"Pokud Ukrajina podnikne cokoliv k získání jaderného statusu, což je téměř nemožné, stane se velmi rychle politickým vyvrhelem ve světě, jako je Severní Korea", dodal bývalý "jaderný šéf".

Připomeňme, že v únoru Klimkin konstatoval, že Kyjev nutně potřebuje smrtící zbraně a že vojenská pomoc, poskytovaná nyní ze strany USA, se oficiálně zatím projevuje pouze v dodávkách výstroje a výzbroje.

"Jednoznačně je (smrtící zbraně - pozn. red.) potřebujeme. Je pravda, že vždycky říkám, že nemám rád toto rozdělení - na smrtící a nesmrtící. Existuje jasný pojem zbraně na obranu. Nutně je potřebujeme. Jednoznačně potřebujeme více vysoce technologických zbraní, potřebujeme účinnou spolupráci se Spojenými státy a NATO, přičemž v mnoha oblastech", řekl Klimkin v rozhovoru se ZN. UA, když odpovídal na otázku, zda Ukrajina potřebuje smrtící zbraně.

Dříve adresoval žádost americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi o poskytnutí Kyjevu smrtících zbraní šéf výboru pro ozbrojené síly Senátu John McCain.

Moskva nejednou varovala před dodávkami zbraní na Ukrajinu, protože tento krok povede jen k eskalaci konfliktu na Donbasu. Proti dodávkám zbraní na Ukrajinu se vyslovila většina evropských politiků.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Petr Hájek
10. 3. 2017 ProtiProud

Petr Hájek vidí jasné paralely mezi současným pokusem udržet pohromadě bortící se Sovětský svaz 2017 a pokusem z roku 1968 – a přestože nic se neopakuje přesně stejně, čerpá z toho naději.
Přituhuje. Zima se navzdory předpovědím vrací, jaro je v dalekém nedohlednu. Ti, pro které svoboda není jen bezcenný žvást, už začínají chápat, na co v Protiproudu tak často upozorňujeme: Brexit, Trump, Wilders, Le Penová a další příznaky tání jsou jen jisté – i když významné – poruchy politického počasí v hluboce zmražené diktatuře sociálních inženýrů Nového světového řádu.

Nalévající se „pupeny“ lidového odporu a vzdoru ještě zdaleka nemají sílu prorazit po desetiletí budovaný příkrov totality prodávané pod falešnou značkou „liberální demokracie“. Bez ohledu na to, co si o tomto pojmu kdo myslí, šlo od počátku o podvod: Nešlo o demokracii – a už vůbec ne liberální. Je to podobné, jako když se Gottwaldův režim pojmenoval „lidovou demokracií“. A proto také situace, kterou nyní prožíváme, není nic nového pod sluncem. Je důležité si to velmi hlasitě připomenout.

Což je současně deprimující, ale paradoxně jde také o velikou naději. Větší, než si připouštějí životní pesimisté. Má však úplně jinou podobu i obsah, než v první chvíli jásali nerealističtí optimisté bezprostředně po britském referendu o odchodu z EU či zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

V obou případech samozřejmě došlo k „proražení“ velkých otvorů do zdi našeho blahobytného fešáckého vězení národů – nic víc, ale také nic méně. Jenže naši mocní „bachaři“ mají stále obrovskou moc – a jen tak se jí nevzdají. Co s tím?

Odsouzeni k repríze?

Starší generace si ještě vzpomínají na domnělé politické tání totalitní „socialistické demokracie“ na konci šedesátých let. I na to, jak ta „rebelie“ skončila. Nejde o nic jiného, než že právě – jenom ve trochu přemalovaných kulisách – prožíváme v Evropě i Americe reprízu „Pražského jara“. Skepse je proto na místě. V dohledu je ostatně i další důležité datum našich dějin – 15. březen. Jak to všechno spolu souvisí? Velmi bezprostředně.

Nedlouho po našem vstupu do EU jsem ten slavný akt kdesi veřejně přirovnal k osmačtyřicátému. Tehdy si rovněž naši rodiče a prarodiče většinově (a vlastně ještě také vcelku demokraticky) zvolili „šťastnou socialistickou budoucnost“. Nezlobím se na ně. Poctivě a nadšeně doufali – po německém protektorátu – v lepší příští uvnitř „sovětské unie“ (rusky sojuz). Jistě, nikoli všichni.

Právě tak, jako když o více než půl století později Václav Klaus, coby čerstvý prezident ČR, šel se svými „disidenty“ (byl jsem tam pochopitelně také) symbolicky „oslavit“ náš vstup do EU – poutí k blanickým rytířům. Ve stejnou hodinu, kdy euro-socialistický premiér Špidla na Staroměstském náměstí pod zářícím ohňostrojem řečnil k nadšeným davům o skvělé budoucnosti, kterou si občané svým většinovým ANO (v referendu o přistoupení) zvolili.

Bylo proto jen otázkou času, kdy přijde druhý „osmašedesátý“. A protože se všechno zrychluje, netrvalo to tentokrát dvacet, ale jen něco více než deset roků. Tak jako se za Brežněva scházeli šéfové států „tábora míru a socialismu“, aby se poradili, co udělat s rebelujícím Československem, teď se scházejí představitelé EU (jde samozřejmě rovněž o „mírový projekt“, jak všude zdůrazňují), aby nám i dalším rebelům vyhrožovali „sankcemi“. Místo tanků zatím jen „pásové sankce“. Jde skutečně stále o totéž – o naši „omezenou (dnes tzv. sdílenou) suverenitu“.

Kancléř trestající

„Pokud se některé země budou nadále vytrvale vyhýbat řešení migrační otázky, nebo provozovat daňový dumping na úkor sousedu°, potom by už neměly v budoucnu dostávat platby z Bruselu v miliardové výši,“řekl dnes německému deníku Die Welt rakouský kancléř Christian Kern.

Je to z mnoha stran stále táž opakovaná výhrůžka. Nejde o to, že „platby z Bruselu“, stejně jako všechny ostatní „dotace“ nebyly nemravnost, která ve skutečnosti ničí hospodářství členských zemí. Jejich zastavení selektivně jen v rebelantských státech V4 by je však učinilo ještě méně konkurenceschopné než dosud. Prostě země druhé kategorie.

A je to také stále tentýž – stejně nemravný – obchod: Vy budete importovat imigranty, aby se celá Evropa proměnila podle našeho sociálně inženýrského projektu v kontinent bez národů – a my vám za to zaplatíme, abyste mohli dál doma předstírat hospodářský úspěch.

„Nerozumím tomu, proč se podobné nesmyslné návrhy některých států stále dokola opakují, teď navíc den před důležitým summitem EU. Podobnými populistickými výkřiky se nenecháme zastrašit!“, reagoval „statečně“ ministr vnitra Chovanec. Už ale nedodal, že má také jen den před sjezdem (ČSSD), na němž bude bojovat o post prvního místopředsedy.

A protože kryje Bohuslavu Sobotkovi záda a od počátku předstírají hru na hodného a zlého policajta, musel se patřičně veřejně „pochlapit“. Nakonec ale stejně srazí podpatky – a migrantům k nám dříve či později otevřou brány. Nejpozději po podzimních volbách – ať je vyhraje kdokoli.

Snad kromě Tomio Okamury (aktuálně třetí nejpopulárnější politik země) a jeho SPD. Jenže Okamura premiérem je asi stejně realistická představa, jako že na summitu k šedesátému výročí „založení“ EU (Římské smlouvy) se unie vlastní sebereflexí rozpustí.

Ještě dál a houšť

Opak bude pravdou. Hovoří o tom i dnešní zpráva, že zpravodajka europarlamentu (EP) Cecilia Wikströmová má přednést plán k revizi takzvaného dublinského azylového systému. Nejde o nic jiného než o „legislativní“ zavedení automatizovaného a trvalého mechanismu na „přerozdělení“ imigrantů pomocí povinných kvót mezi státy EU. Návrh předpokládá uložení finančních pokut státům, které tento mechanismus nepodpoří, ve výši 250 tisíc eur (necelých 7 miliónů korun) za každého odmítnutého imigranta. K něčemu tak bezvýznamnému se už ani nikdo nevyjadřuje.

Nedosti na tom. Tentýž EP se sejde 15. března, aby odhlasoval odzbrojení všech občanů evropských zemí. Tedy těch, kteří – i podle dosavadních velmi přísných kritérií – legálně vlastní střelnou zbraň.

Samozřejmě: většina našich politiků i v tomto případě „statečně“ odmítá přijmout tento „odzbrojovací“ akt, po němž zůstanou zbraně pouze policii a armádě. Hovoří dokonce o tom, že se odvolají k evropskému soudu. Jako by to na věci mohlo něco změnit. Jako by zapomněli, že se odmítli připojit k podobné žalobě Slovenska a Maďarska právě pokud jde o povinné kvóty na migrantskou invazi – s vysvětlením, že taková žaloba prý nemá šanci na úspěch. Tato mít bude? Lžou nám ráno, lžou v poledne, lžou večer.

Mlčení

Nikoli všichni však opět chtějí mlčet. Dostala se mi právě do ruky pozvánka na docela důležitou demonstraci. Praví se v ní:

„Situace je vážná – ve středu 15. března 2017 budou v europarlamentu hlasovat o směrnici Evropské komise, která chce odzbrojit a kriminalizovat legální vlastníky zbraní v ČR = slušné občany ČR. Toto hlasování zřejmě nikoliv náhodou bude probíhat ve stejný den, kdy nás před 78. lety (15. března 1939) obsadila a odzbrojila vojska nacistické Velkoněmecké říše.

Níže uvedená manifestace má dát jasně najevo našim poslancům, že si Češi a Moravané další odzbrojování nepřejí a žádají naši poslaneckou sněmovnu, aby podpořila ústavní právo na legální zbraň a hlavně, aby odmítla implementovat onu směrnici Evropské komise i za cenu možných sankcí.

Pokud nyní nedáme najevo svůj postoj touto manifestací, tak je možné, že další taková příležitost již nebude. Nenadávejte tedy opět jen doma nebo v hospodách a nenechte si takovou „protektorátní“ zvůli líbit - zúčastněte se pokojné manifestace 15. března 2017!

Kdo by nevěděl co se přesně děje, doporučuji udělat si 16 minut času a shlédnout tento skvělý film:

Naděje

Nedělám si iluze, že tato demonstrace bude zvláště masová. Ale i kdyby došlo k překvapení a byla – nic se samozřejmě nezmění (což neznamená, že není správné v tento den při této příležitosti vyjít v co největším počtu do ulic, právě naopak!). Mocní Nového světového řádu jsou stále mocní – a naši politici vzdor vůči nim jenom předstírají (pokud nejsou, tak jako Schwarzenbergova a Kalouskova havlistická Pražská kavárna jedněmi z nich). Zrovna tak jako jejich zbabělí předchůdci v osmašedesátém.

V čem tedy spočívá ona avizovaná naděje tváří v tvář dnešnímu (a všem dalším) summitům našich sovětských vládců současnosti? Právě v tom, že jsou stejní. A dávají to najevo ještě arogantněji než dříve. Jsou ze stejného těsta. Nemohou jinak. Jsou sami svými vlastními hrobaři – a nikdy to nepochopí. Bohužel i naštěstí.

Půjdou nám teď ještě více po krku. Ještě otevřeněji a bez zábran. Jak jsem se vždycky bránil defétistickému heslu Čím hůře, tím lépe, v tomto případě však platí. Možná se jim ještě jednou podaří potlačit – pomocí totální (totalitní) propagandy, armády, policie a dalších represívních složek „evropského státu“ – nalévající se lidové „hrozny hněvu“.

O to drsnější pak bude rozpad jejich druhého pokusu o vězení národů. Pokud v nouzi nejvyšší přece jen nespustí válku s Ruskem.

A to je asi jediný – podstatný – rozdíl proti naší totalitní historické zkušenosti.

- - -

Stanislav Blaha
10. 3. 2017 e-republika

Trump dostal do ruky silnou kartu v jeho boji proti Deep state, což jsou represivní a zpravodajské státní struktury. Pro tyto složky destruující právní stát a demokracii v USA pod vedením bývalého prezidenta Obamy začal doopravdy Zero Day. Tak se hackerském slangu označuje prolomení operačního systému skrze kritickou chybu v logistice.

Wikileaks 7. 3. 2017 zveřejnily první soubor dokumentů CIA označený jako "Projekt Vault 7". Má to být doposud největší únik citlivých dokumentů ze zpravodajského prostředí. Obsahuje 8 761 souborů, které Wikileaks získaly od interního zdroje z vnitřní sítě "Centra pro kybernetické zpravodajství" (CCI - Center for Cyber Intelligence), jež je součástí ústředí CIA v Langley v americké Virginii. Odborníci, které tiskové agentury požádaly o vyjádření, označili dokumenty za věrohodné. Únik je podle nich skandální a způsobí americkým zpravodajským službám velké škody.

Některá zjištění Wikileaks

CIA má vlastní hackerský program, v němž je zapojeno více než pět tisíc lidí. Instrukce pro hackery šly např. na americký konzulát do Frankfurtu nad Mohanem. Podle Wikileaks je právě tam jedno z hackerských center, hackeři tam pracovali jako "techničtí poradci" pod diplomatickým krytím.
CIA nakoupila nebo sama vyvinula více než tisíc hackerských softwarových nástrojů, který poté použila k ovládnutí operačních systémů Android (používá ho většina světových výrobců mobilních telefonů), iOS (Apple) a Windows. Poté nad nimi ztratila kontrolu. Tyto škodlivé programy se pak dostaly do rukou "nezávislých" hackerů a rychle se šířily po celém světě.
CIA ve spolupráci s britskou zpravodajskou službou MI5 vyvinula software, které umožnilo přeměnit "chytré" televize od Samsungu na odposlouchávací zařízení. Televizní příjimač i po vypnutí nahrává všechny zvuky a po opětovném zapnutí je odešle zpravodajcům.
Od října 2014 se CIA snaží infikovat software palubních počítačů moderních automobilů. Cíl tohoto snažení nebyl určen, ale umíme si představit jeho využití k téměř nezjistitelným vraždám nepohodlných osob.
CIA vyvinula mnohostranný malware pokrývající Windows, Mac OS X, Solaris, Linux a další software používaný v počítačích a serverech.
Americké společností využívající "nové technologie" vedené obavou ze ztráty trhů přinutily Obamovu vládu ke slibu, že od roku 2010 bude průběžně zveřejňovat všechny díry v systémech, ale CIA porušila tyto závazky americké vlády. Mnohé z děr systému, které využívá CIA, jsou závažné, a některé z nich mohou být zneužity zahraničními rozvědkami nebo kybernetickými zločinci.
CIA si poradila s bezpečnostními systémy největších technologických firem a využívala slabin jejich přístrojů pro svoji špionážní práci. CIA vyvinula způsob, jak se do nich nabourat a maskovat se za ruské či čínské hackery.

Známý americký whistleblower Edward Snowden, který v roce 2013 poprvé upozornil na obrovský objem dat shromažďovaných americkými tajnými službami, vzkázal ze svého moskevského exilu, že dokumenty považuje za věrohodné. "Stále to ještě procházím. WikiLeaks tady ale nabízí velkou věc. Vypadá to autenticky,"píše Snowden ve svém tweetu.

Samotná CIA odmítla s odkazem na své standardní postupy celou kauzu komentovat a říci, zda uniklé dokumenty považuje za věrohodné. Orwell napsal své romány jako varování. CIA je, pokud se informace od Wikileaks potvrdí, pojala jako návod. Návod, který nefunguje.

Závěr

Je obtížné pochopit, proč se to všechno dělo. Objem informací ke zpracování byl ohromný a smysl této špinavosti nejasný. Rozumné výsledky nejsou nikde vidět. Barack Obama jako "vrchní velitel světa" sice všechno věděl, ale stejně nic neudělal. A nakonec si šel zasurfovat s miliardářem Richardem Bransonem na jeho privátní ostrov a přitom udělal pár selfíček pro tisk. Podívejte se, co všechno může hackovat operativec CIA. A to tam nejsou mobily, které tvoří další sekci.

Zato současný prezident Trump má starosti, a to nemalé. Externí kontraktoři a firmy pracující pro CIA představují obrovský cedník, z nějž dolují data nejspíš všechny špionážní agentury světa, a to vše za peníze daňových poplatníků USA a EU. Amatérské Wikileaks musí být až na konci řady, ale i tak je jejich únik obrovský a bude naší mediální potravou pro další měsíce. Zatím bylo publikováno údajně pouhé jedno procento dat. CIA ale už teď v nezávislých médiích vypadá jako spolek paranoiků, který kompletně fízluje celou planetu, ale pak neví co dělat s daty, protože v tomto objemu nejdou rozumně vyhodnotit. A nakonec ztratí kontrolu nad vlastními fízlovacími nástroji, které teď může použít každý zločinec či idiot. Technicky vzato je to na zavření celého fízlovacího odboru (asi 4 tisíce lidí), jeho rozpuštění a tvrdou reorganizaci celé CIA a NSA. Prezident Trump jako velitel těchto silových složek se tím může elegantně zbavit svých nepřátel a ušetřit státu nemalé peníze.

Co to znamená v praxi? Nyní se asi bude lámat chleba v Kongresu ohledně vyšetřování údajných odposlechů Trumpova volebního týmu, které měl nařídit bývalý prezident Obama. Trump ho již veřejně obvinil. Z úniku Wikileaks je jasné, že zpravodajci mohli skrze mobily, počítače a jiná firemní zařízení fízlovat prakticky kohokoliv z jeho štábu. Jenže pokud to dělali a pokud jsou důkazy, pak tito lidé půjdou pod přísahou vypovídat před vyšetřovací komisí Kongresu. A pokud neřeknou jména těch, kteří jim příkazy dali, je to na 10 let kriminálu a případnou smrtelnou nehodu, až z basy vyjdou, pokud se tak vůbec stane. Takže vypovídat budou a starosti budou mít lidé z nejbližšího Obamova okruhu. Díky odhalením Wikileaks dostal Trump do ruky silnou kartu v jeho boji proti Deep state, což jsou represivní a zpravodajské státní struktury. Pro tyto složky destruující právní stát a demokracii v USA pod vedením bývalého prezidenta Obamy začal doopravdy Zero Day. Tak se hackerském slangu označuje prolomení operačního systému skrze kritickou chybu v logistice.

- - -

Zdroje:

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Václav Danda

10. 3. 2017 ProtiProud

Václav Danda uvažuje nad situací na Ukrajině a netroufá si odhadnout, zda nakonec skončí ve vězení spíš prezident Porošenko či bývalá hrdinka protiputinovské propagandy Savčenková

Porošenkův režim na Ukrajině se navzdory hlasité propagandě začíná dostávat do stále větší mezinárodní izolace. Ani situace na domácí scéně nevypadá po třech letech od Západem zinscenovaného krvavého převratu právě růžově. Porošenkova snaha zajistit si podporu radikálů dobytím Donbasu silou zkrachovala na odmítnutí evropských spojenců podporovat toto krvavé dobrodružství a otevřeně tak odmítnout Minské dohody.

Ultimátum bez odpovědi

V Kyjevě se začíná stále hlasitěji šeptat o možnosti svržení prezidenta Petro Porošenka a jeho nohsledů banderovskými skupinami, které zůstaly před měsícem opuštěny uprostřed operace na Donbasu. Dnes jsou využívány jen jako diverzní teroristické síly k blokaci silnic a železnic vedoucích k Doněcké a Luhanské lidové republice.

Blokády, které měly zásadním způsobem hospodářsky poškodit Doněck a Luhansk, se staly naopak možnou příčinou blížícího se energetického kolapsu Kyjeva, který je závislý na dodávkách uhlí pro své elektrárny právě z donbaských dolů. Dalším neočekávaným tahem bylo potom znárodnění všech velkých podniků na území obou vzbouřeneckých republik. Šlo o reakci na trvající blokádu, kterou na počátku února zahájili ukrajinští radikálové.

Znárodnění podniků oznámil prezident Doněcké lidové republiky (DLR) Alexander Zacharčenko s tím, že "pod vnější správu" přešlo 40 podniků včetně všech černouhelných dolů. Zacharčenko dodal, že žádný z ukrajinských majitelů nekontaktoval vládu DLR. Stalo se tak po ultimátu, podle něhož ukrajinské podniky na území Donbasu přejdou pod správu Doněcka.

Kyjev zápolí s energetickým deficitem

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v Moskvě prohlásil, že rozhodnutí povstaleckých úřadů není porušením mírových dohod z Minsku: "Vedení republik mělo sotva jinou možnost, aby zajistilo další fungování tamních podniků, takže z pohledu dodržování minských dohod nevidím žádný problém,"řekl minulý týden. Jejich porušením je naopak podle ruského ministra zahraničí blokáda, která brání vývozu donbaského zboží na západ Ukrajiny.

Kvůli nedostatečnému zásobování uhlím stouply na Ukrajině minulý týden ceny elektrické energie pro domácnosti znovu až o 30 procent. Jde už o páté zdražení za poslední dva roky. Ve srovnání s rokem 2015 v zemi podle agentury Unian elektřina zdražila už trojnásobně. Důvodem není jen nedostatek donbaského uhlí. Dramatický růst cen je součástí procesu snižování státních subvencí, jež má přispět ke zmírnění rozpočtového deficitu. Půjčku jím podmínil Mezinárodní měnový fond - a bez dalších astronomických půjček se pučistický režim zhroutí spíše během několika hodin, než dnů či týdnů.

Znárodnění donbaských podniků je ovšem ranou také pro ukrajinské oligarchy, kteří většinu dolů a velkých podniků na Donbasu vlastní. Jeden z nejvlivnějších, který od počátku spolupracoval s popřevratovým Kyjevem, Rinat Achmetov, se míní znárodnění bránit. "Platit daně samozvaným republikám je nepřijatelné. Žádný nátlak nás nepřinutí, abychom právní úpravu podnikání změnili," uvedla jeho podnikatelská skupina v reakci na tento krok.

Putinův danajský dar chce Porošenkovu hlavu

Obě republiky se Kyjevu stále více vzdalují. Dokazuje to i nedávné ruské uznání úředních dokumentů vydávaných v Doněcku a Luhansku, což naznačuje, že se Rusko pomaličku připravuje na postupné uznání jejich samostatnosti. Každému soudnému člověku je již jasné, že pokud bude na Ukrajině vládnout Porošenkova vláda, není žádné cesty, aby jednání o případné mírové koexistenci obou státních útvarů přineslo ukončení občanské války.

Kyjev si samozřejmě dobře uvědomuje, že se svým absurdním postojem a válečnickou rétorikou zůstává stále více osamocen. Bezvýhradně ho podporují už jen "staré obamovské struktury" ve Washingtonu, v Kongresu a Pentagonu, bojující v těchto dnech rozhodující zápas o charakter americké zahraniční politiky. Není divu, že v této složité situaci se stává stále větším problémem také donedávna oslavovaná hrdinka Ukrajiny Nadija Savčenková, kterou Porošenko před rokem triumfálně "vykoupil" z ruského vězení.

Kyjev má z "danajského dárečku" od Putina stále větší bolehlav. Neřízená střela, která byla v Rusku odsouzena za vraždu ruských novinářů a později propuštěna výměnou za ruské vězně, v uplynulých dnech navštívila zajaté ukrajinské vojáky na území domobrany a také banderovské oddíly na demarkační linii. Nabádala je, aby opustily své zamrzlé pozice a místo toho pomohly svrhnout Porošenkův režim.

Zastřílela si s domobranou

Poslankyně ukrajinské Nejvyšší rady za frakci Blok Petra Porošenka (BPP) Tatiana Ryčkovová označila jednání své poslanecké kolegyně Savčenkové za vlastizrádné a vyzvala k jejímu trestnímu stíhání. Bylo by skutečně pikantní, kdyby kyjevský režim po roce svoji osvobozenou hrdinku sám uvěznil.

Zvláštní hysterii vyvolaly zejména zprávy, že se Savčenková setkala se zajatci v domobranou ovládané Makejevce, kam prošla přes zelenou hranici, a potvrdila, že je s nimi dobře zacházeno a nejsou podrobeni mučení, jak tvrdil ve své propagandě Kyjev. "Podařilo se mi vidět naše zajaté. Chlapci se cítí dobře. Podmínky jsou obvyklé, vězeňské. Přístup k nim je, jak říkají, normální."

Ještě závažnější je zpráva Savčenkové o tom, že na Donbasu neviděla žádná ruská vojska, pouze příslušníky domobrany z řad místních obyvatel, se kterými prý docela dobře vycházela. "Zastřílela jsem si s déenerovci (bojovníky DLR) na cvičných střelbách. Jsou to skvělí kluci. Naprosto se můžeme kamarádit a skvěle koexistovat v rámci jednoho státu," uvedla na tiskovce Savčenková.

Zmizí do Španělska?

A přidala k tomu kritiku současného kyjevského vedení, které označila za zkorumpované a protilidové a vyzvala k jeho svržení. "Lépe by Ukrajinu řídil Putin než Porošenko," prohlásila na závěr tiskové konference. Znovu také zopakovala svoji připravenost usilovat o post prezidentky Ukrajiny.

Jako svůj vzor označila chilského generála Augusto Pinocheta, který se ujal vlády ozbrojeným převratem."Je zřejmé, že to byl diktátor, ale diktátor-altruista. Po něm to bylo v zemi mnohem lepší, než předtím," prohlásila poslankyně, a dala na vědomí, že je připravena vládnout jeho metodami, které by podle ní mohly znovu navrátit moc lidu.

Není se co divit, že tato slova ještě více znervózněla prezidenta Porošenka, který je v zemi stále méně oblíbený. Podle některých bývalých ukrajinských poslanců již začaly dokonce přípravy na jeho případný odchod ze země, pokud by se situace zhoršila natolik, že by mu hrozilo svržení či uvěznění.

"Dostal jsem informaci od celní služby a bezpečnostní služby (SBU), že v lednu Porošenko poslal do Španělska dvě letadla s penězi a předměty vysoké umělecké hodnoty. Bylo to označeno jako diplomatický náklad," napsal minulý týden bývalý poslanec Nejvyšší rady Ukrajiny Vladimir Olejnik.

Porošenko musí být vyměněn

"Velvyslanec ve Španělsku je Porošenkův přítel. Jmenoval ho v roce 2016. Jeho hlavní diplomatickou misí je starat se o Porošenkův dům. Pak bude všechny přesvědčovat, že uprchl z Ukrajiny s příručním zavazadlem," tvrdí Olejnik. Faktem je, že podle svědků bylo na kyjevském letišti Žuljani v minulém týdnu v neustálé pohotovosti několik Porošenkových letadel a vrtulníků. Malá vzdušná letka by prý měla pomoci prezidentovi opustit zemi v případě výbuchu lidových nepokojů.

To, že se situace v zemi začíná měnit a se zhoršující se ekonomickou situací může dojít k zásadním společenským změnám velmi rychle, dokumentují i slova někdejší "plynové princezny" Julie Tymošenkové. Ta v minulém týdnu vyzvala k otevřenému převratu a ke svržení Porošenka. Není to nereálné. Stále častější demonstrace proti vládě v hlavním městě mohou snadno zažehnout požár protiporošenkovské revoluce. Americká ambasáda, zdá se, už není to, co bývala.

Demonstrace proti kyjevské vládě v Oděse na konci února

Svědčí o tom i nedávná obří demonstrace v Oděse. Na konci února vyšly tisíce nespokojených lidí do ulic proti vládě - za skandování "Rusko, Rusko!" a "Ať žije Putin" - s ruskými a oděskými prapory nad hlavami. Shromáždění pod názvem "Fašisté neprojdou" by bylo ještě před rokem nejen v Oděse nemyslitelné.

Čím dál většímu množství zainteresovaných je jasné, že ve změněné mezinárodní situaci není Porošenko nejvhodnějším představitelem postmajdanské Ukrajiny. Bez jeho výměny, ať už k ní dojde jakýmkoli způsobem, k pozitivnímu posunu, který si přejí realistické síly v Evropě i ve Washingtonu, nedojde.

Prezident DLR Alexander Zacharčenko minulý týden prohlásil, že Ukrajina pod vedením Porošenka skončí do dvou měsíců.

Je to jen vzbouřencovo zbožné přání, nebo je představitel Doněcka dobře informován?

- - -

Radim Valenčík
10. 3. 2017 RadimValenčíkPíše
Analýzy a komentáře aktuálnĺho děnĺ před řĺjnovými volbami do ps z hlediska vytvořenĺ předpokladů pro skutečné reformy: Zdroj: o-silenstvi-ortel-a-merkel.html

V pondělí 6. března jsem měl téměř dvouhodinový rozhovor s Vladimírem Kapalem ve Svobodném rádiu. Zde je celý záznam:

Na úvod této série stručná poznámka:Článek vychází z toho, co jsem napsal před několika dny.

Myslím, že to bylo pro posluchače zajímavé. Nejvíce pozornosti jsme věnovali problému NEVOLITELNOSTI VŠECH POLITICKÝCH STRAN. Připomenu, co mám na mysli. Všichni cítíme, že problémy narůstají rychleji, než se řeší. Současně s tím narůstají i rizika budoucího vývoje. A všechny politické strany, zdůrazňuji všechny (!) jdou do voleb, aniž by projevily alespoň trochu snahy sdělit svým potenciálním voličům, v čem spatřují příčiny současných problémů a jakou cestu či způsob jejich řešení navrhují.

Podle mého názoru je takový přístup drzost a je to neúcta vůči voličům. Strany tím vlastně říkají: "My vám dáváme jen prázdné sliby, protože nejen nevíme, jaké příčiny mají současné problémy, ale my to ani věidět nechceme."

Tvrdím, že strany, jejichž hlavní rolí, které se podujaly, je být fíkovým listem krytí lumpáren, jsou nevolitelné. A největším zlem jsou ty strany, které se pokoušejí těžit z toho, že jsou pro voliče "nejmenším zlem". Vladimír přislíbil, že se v dalších rozhovorech pro Svobodný vysílač na to, jak vidí příčinu současných problémů, cestu jejich řešení, i na to, proč odpověď na tyto otázky nemají příslušné strany ve svém volebním programu, příslušných aktérů zeptá. Už se na to těším.

Pak se Vladimír zeptal, kde vidím příčiny současných problémů já. Není jednoduché na to odpovědět krátce, ale pokusil jsem se. Došlo k propojení tří nepříznivých faktorů:

1. Toho, že nejvíce "solidární" mezi sebou jsou ti, na sebe vědí něco difamujícího. Takto vznikají struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Ve chvíli, když institucionální struktura, která má před tímto rozkladem (začátkem rakovinového bujení) společnost chránit, selže, je to hodně špatné.

2. Každá společnost je vystavena nepříznivým dopadům "bohatnutí bohatých a chudnutí chudých". To dnes nabylo historicky rekordních parametrů. Dochází k drastické ekonomické a sociální segregaci. "Bohatnutí bohatých" se propojilo s tunelováním společnosti shora ve velkém, tj. se "vzlínáním" struktur založených na vzájemném krytí rozkrádání společnosti shora prostřednictvím institucionálního systému, který selhal.

3. Do toho ještě vstupuje geopolitický aspekt, totiž propojení struktur uvedených v předcházejících dvou bodech s enklávami zpravodajských služeb USA, které se vymkly jakékoli kontrole. Je běžné, že zpravodajské struktury využívají difamujících informací k budování své zpravodajské sítě. Jenže v současné době ony přímo prostřednictvím zdiskreditovaných osob vytvářejí "viditelnou část" současné globální moci, dosazují své slouhy a slouhy slouhů.

Došlo tak k paradoxní situaci. Boj, který se vede v USA, je bojem mezi Trumpovskou frakcí Republikánů proti McCainovské frakci Republikánů, jejímž přívěskem se stali Demokrati a filiálkou v zámoří současná euroreprezentace, která se své patolízalství vůči globální moci snaží dát najevo systematickým okopávání Trumpa. Černá tragikomedie, ale bude s dobrým koncem.

Mj. proto není náhodné, že reprezentace a aparáty všech současných stran u nás (včetně těch, které byly do nedávna považovány za strany reprezentující protestní hlas), se chovají, jak se chovají.

Co s tím? Poslechněte si v klidu celý pořad. Snažil jsem se tam dát odpověď. A to i z hlediska toho, co lze očekávat od jednotlivých politických stran, včetně těch menších. Je nutné vyjít především z toho, že současná globální moc, která vznikla tak, jak jsem ji popsal, v současné době zdegenerovala, dochází k jejímu rozpadu a úpadku, který je doprovázen i generační obměnou. Hledá se nové paradigma. To musí mít svůj étos, přesah stávajícího, odpoutat se od setrvačných trendů.

Takto jsem popsal podstatu současné globální moci předloni v říjnu:

http://radimvalencik.pise.cz/2846-podstata-soucasne-moci-uvaha-k-vyroci-28-10.html

A takto jsem popsal to, jak se tato globální moc rozpadá a jak tento rozpad bude pokračovat:

http://radimvalencik.pise.cz/3473-rozpad-globalni-moci-slouhove-a-janda.html

Každý si může porovnat předpověď s realitou...
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/4324-volby17-035-o-volbach-ve-svobodnem-radiu.html

10. 3.ČTK video,Hrad
Před rokem jsem slíbil, že na počátku března při čtvrtém výročí své inaugurace oznámím, zda jsem se rozhodl nebo nerozhodl znovu kandidovat na funkci prezidenta republiky. Sliby se mají plnit, a tak jsem tady.
Dobře víte, jak jsem se rozhodl, protože jsem to včera oznámil asi tisícovce svých příznivců se zdůvodněním, že je to malé poděkování za jejich podporu, a proto, že mají právo slyšet moje rozhodnutí jako první. Protože výsledek je zřejmý, dovolte mi na dnešní tiskové konferenci jenom několik málo poznámek k tomuto tématu.
Začnu tím, že posledních několik měsíců jsem si vzpomínal na takzvaný Buridanův paradox. Ten byl formulován ve 14. století a spočívá v tom, že nějaké zvíře, někdy se uvádí mezek a jindy osel, zemře hlady mezi dvěma otýpkami sena, protože se nedokáže rozhodnout pro žádnou z nich. Je varianta smrti žízní mezi dvěma vědry vody, ale to pro nás není podstatné. Abych zabránil této smrti, ať už hladem nebo žízní, stanovil jsem si nepřekročitelnou lhůtu pro své rozhodnutí, i když toto rozhodnutí bylo samozřejmě obtížné. Zvažoval jsem jak argumenty pro, tak argumenty proti kandidatuře, a dovolte mi, abych vás krátce se svojí rozhodovací situací seznámil.

Začnu argumenty proti. Tím prvním argumentem je samozřejmě můj věk. Je mi sedmdesát tři let, tedy za rok mi bude sedmdesát čtyři, a podle statistiků pravděpodobnost dožití průměrného českého muže je sedmdesát pět let. Takže v tomto okamžiku, mám-li věřit statistikům, mně zbývají dva roky života, které bych měl prožít v klidu, míru, pokoji a odpočinku. Jsou samozřejmě výjimky z tohoto pravidla. Osmdesátiletí politici, jako byl Tomáš Masaryk nebo Konrád Adenauer. Zažil jsem v Izraeli Šimona Perese, kterému bylo devadesát, když vykonával prezidentskou funkci, ale, jak říkám, výjimka potvrzuje pravidlo. A i když byste mohli namítnout, že nedávno byl rakouským prezidentem zvolen člověk stejného ročníku narození jako já, můžeme se domnívat, že pravděpodobnost dožití rakouského muže je poněkud vyšší než muže českého. V každém případě, věk je objektivně faktorem hovořícím proti opětovné prezidentské kandidatuře.

Druhým takovým faktorem je únava a touha po odpočinku, která se samozřejmě stupňuje s věkem, a to tím více, čím více máme představu o náplni tohoto aktivního odpočinku. V mém případě je tato představa poměrně jasná. Celý život jsem měl rád knihy. Když jsem byl mladý, četl jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, a postupně se moje knižní záliby vyhranily do čtyř žánrů, a sice literatura faktu, historická literatura, životopisy a science fiction. A jak dobře víte, v každém z těchto žánrů téměř každý den vychází nový a nový titul, a protože při výkonu prezidentské funkce nemáte pochopitelně čas na četbu, tak ztrácíte kontakt s touto literaturou, a je vám to tak trochu líto.

Tím jsem skončil výčet dvou faktorů, které objektivně působily pro rozhodnutí znovu nekandidovat.

Přecházím k třetímu faktoru, který novináře nesmírně zajímá, a jsem jim vděčen za jejich zájem a jsem jím hluboce dojat, a to je můj zdravotní stav. A koneckonců i já bych rád věděl, jak jsem na tom se svým zdravím. Proto jsem se nechal vyšetřit. Absolvoval jsem magnetickou rezonanci, počítačovou tomografii, odběry a ledacos dalšího. A po všech těchto vyšetřeních jsem věděl přesně to, co jsem věděl před nimi. To znamená, že mám dvě, slovy dvě, nemoci.

Jedna se jmenuje neuropatie, polyfunkční neuropatie, která spočívá v tom, že od kotníků dolů máte odumřelé nervy. A jak říká profesor Kolář, pohybujete se na biologických protézách. Mám to už asi deset let, mohutně vrávorám, občas padám ze schodů, nedá se to léčit, dá se to zastavit, což se snad podařilo. Tak jsem si pořídil hůlku, a díky tomu, alespoň na rovině, chodím o něco lépe.

Druhá nemoc se jmenuje cukrovka. Cukrovku má u nás téměř milion lidí a další milion ji má taky, ale ještě o tom neví. Pokud jde o hodnoty cukrovky, tak krátkodobá glykémie 6,9, dlouhodobá glykémie klesla z 57 na 48, ale to jsou oscilace, protože kdykoli mně ta míra cukru v krvi klesne, tak se najím sladkého, pak to vzroste, já nasadím dietu a situace se opakuje. Takže co k těmto věcem říci ještě? Teplota, tlak, rosný bod, okluzní fronta, no tak, tlak 120-130/80 a teplotu jsem si sám už patnáct let neměřil, takže předpokládám, že je stále stejná a normální. To je vše, pokud jde o téma, které tak zajímá novináře, tedy o můj zdravotní stav. Protože můj zdravotní stav se ani nezlepšuje, ani nezhoršuje, je tento faktor při rozhodování o prezidentské kandidatuře neutrální.

Přecházím ke skupině faktorů, které ovlivnily mé rozhodování opačným směrem. Jsou rovněž dva. Prvním faktorem je podpora veřejnosti. Já samozřejmě jsem skeptický vůči průzkumům veřejného mínění, zejména vůči těm, které tuto podporu uvádějí nad hranicí padesáti procent. Nicméně rád připouštím, že množství těch, kdo mě podporují v mé kandidatuře, je větší než malé, a já bych pokládal za zbabělé, kdybych se na ně vykašlal a kdybych je zklamal. To je tedy první faktor.

Druhý faktor spočívá v tom, že práci, kterou dělám, dělám rád. Je to krásná práce, je to nádherná práce. Dává možnost sloužit České republice, hájit její národní zájmy, včetně zájmů ekonomických. Jestli tuto práci dělám dobře nebo špatně, to musí posoudit jiní. Často cituji Jean-Paul Sartra: „Pravda o tobě se stane skutečnou pravdou teprve tehdy, projde-li druhými.“ To je tedy druhý faktor.

A když jsem porovnal tyto faktory, rozhodl jsem se tak, jak jsem včera oznámil. Chtěl bych vám říci, že i když jsem vyhlásil svoji kandidaturu, rozhodně se, na rozdíl od některých politiků či novinářů, nepovažuji za favorita prezidentské volby. Mám k tomu minimálně dva argumenty.

První pochází z Polska a druhý ze Slovenska. Můj přítel Bronisław Komorowski měl sedmdesát procent preferencí, a přesto prohrál s málo známým Andrzejem Dudou. Další můj přítel Robert Fico zase prohrál rovněž s méně známým Andrejem Kiskou. Uvědomme si, že minimálně část voličů, naprosto logicky, si přeje kandidáta mladšího, možná i zdravějšího, možná i energičtějšího, a v každém případě si přeje změnu. Není zneužívanější pojem v politice, než je pojem změny. A to z toho důvodu, že změna může být jak k lepšímu, tak k horšímu. Vzpomínám si na heslo Labour party: „ It's time for a change“. Ano, ale musíte říci, jakou změnu chcete, ne jenom, že chcete změnu. Ale věřím, že po čtyřech letech výkonu, nebo pěti letech výkonu prezidentské funkce si řada našich občanů bude přát změnu, a i to je demokracie a i to je třeba respektovat.

Závěrem bych vám chtěl říci, že jsem se rozhodl při další kandidatuře nevést žádnou osobní prezidentskou kampaň. Budu až do poslední chvíle plnit všechny své prezidentské povinnosti, ale nebudu se setkávat s představou, jak mám prezidentskou funkci vykonávat. Proč? Všichni ostatní kandidáti zcela logicky tuto svoji představu formulují. Já bych si připadal jako blázen, kdybych říkal, jakou já mám představu o výkonu prezidentské funkce. To jsem říkal před čtyřmi lety, a snažil jsem se od té doby tuto představu naplnit. Voliči tedy budou porovnávat představu jednotlivých kandidátů s reálným výkonem prezidentské funkce, a rozhodnou se, jak se rozhodnou.

Zavazuji se, že nebudu útočit na žádného ze svých protikandidátů, a pokud on bude útočit na mě, nebudu na tyto útoky odpovídat. Zavazuji se, že i když i moji oponenti považovali televizní diskuse za moji nejsilnější zbraň, nebudu se účastnit z důvodu, který jsem teď právě uvedl, žádných rozhlasových ani televizních diskusí. Jinými slovy, s pokorou, která mně jinak vůbec není vlastní, vložím svůj osud do rukou občanů této země a samozřejmě, že se plně podřídím jejich rozhodnutí.

Obě dvě volby jsou svým způsobem přitažlivé, ale bohužel nejsou slučitelné. Práci prezidenta republiky musíte vykonávat s plným nasazením, a v tomto nasazení není žádný čas pro odpočinek.

Takže, dovolte mi, abych skončil slovy básníka. Staniž se, osude.

Děkuji vám za vaši pozornost.