Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Jihlavský seminář - příspěvek Jaroslava Bašty

$
0
0
15.4.2017  NováRepublika - videodílna

8. 4. 2017 se v Jihlavě konal seminář Nové republiky Měnící se svět 2017 a Projekt pro 10 milionů. Referát přednesl bývalý ministr vnitra v Zemanově vládě a několikanásobný velvyslanec Jaroslav Bašta. Téma jeho úvahy: "Kolonie nemůže mít svou zahraniční politiku".
Postupně zde uveřejníme videa s dalšími hosty Jihlavského semináře. Věříme, že vás seminární vystoupení předních českých ekonomů, pedagogů a politologů přivedou na cestu přemýšlení o naší budoucnosti.


Za redakci NR Václav Dvořák




Kdo blokuje vyšetřování zločinu v Sýrii?

$
0
0
Radim Valenčík
15. 4. 2017      RadimValenčíkPíše
Když bylo Rusko obviněno, že zablokováním rezoluce o Sýrii odmítlo vyšetřování posledního chemického útoku v Sýrii, pídil jsem se v "našich" mainstreamových sdělovacích po obsahu této rezoluce. Nic jsem nenašel. Nikde.
Teprve dvě osoby, kterých si velmi vážím, protože umí používat rozum, mně pomohly. T. Haas a T. Spencerová. Prostřednictvím Facebooku a Parlamentních listů, tedy těch médií, které Drahoš považuje na nepřítele demokracie.
Tomáš Haas na svém facebookovém profiolu 13.4. píše:
"Proč lžou?
A proč naši novináři ty lži tak zaníceně šíří?
Rusko prý vetovalo rezoluci Rady bezpečnosti, která žádala o vyšetření plynového útoku na civilní obyvatelstvo.
Je to lež.

Rusko vetovalo návrh rezoluce, která, která sice po vyšetření volala, ale ještě před tím než nějaké vyšetřování začalo, označuje Syrii jako viníka a volá ji k odpovědnosti.

Dokonce i americká CNN podává fakta o resoluci:
"Russia vetoed a UN resolution condemning the killings, believed to have been carried out with sarin gas, and calling on Moscow ally Syria to cooperate with an international investigation of events on the ground."

Ten návrh nevolá po vyšetření útoku, volá po vyšetření Syrského útoku.
Rusko naopak volá po vyšetření případu a obrací se na k tomu určené instituce OSN se žádostí o vyšetření.
Těch lží už snad bylo dost i na náš tisk.
Lžou a uráží každého, kdo není ochoten tu lež spolknout.

Typická reakce, tentokrát od bývalého novináře Martina Schmarze:
"Kremrolky se rozčilují, že chemický útok v Sýrii se musí napřed vyšetřit. Mazané. Rezoluci o vyšetření tohoto zločinu Putin vetoval... Hlava XXII na ruský způsob".
Lže, Otočil to o 180 stupňů a podává to otočené.
O povýšeném tónu a urážkách nemluvě.
Považují nás za blbce a už se tím ani netají."

O něco později píše tamtéž:
"Opět se na mně "pravověrní" rusofóbové rozčilují a slétají se jako vosy na pivo.
Prý nikdo neobviňuje Asada předem, to je ruská propaganda, kterou rozšiřují "kremrole" jako já..
Ale zpráva OSN to říká jasně, pánové a dámy.
Americká delegátka ani text návrhu rezoluce (autory odmítnutého návrhu rezoluce jsou USA a jejich partneři, Velká Británie a Francie) za vyšetřování incidentu považuje vyšetřování Syrie. O Asadově vině podle ní není pochyb.
A jak řekla ve svém prohlášení americká zástupkyně Nikky Haley, současná předsedkyně Rady bezpečnosti, Spojené státy Asadův režim sledují: "Spojené státy váš režim a jeho akce sledují. Na vaše výmluvy už nebudeme brát zřetel. Radím vám, abyste si toto varování vzali k srdci”.
Jak objektivní by bylo vyšetřování v tomto duchu, zahájené a vedené touto filosofií?
Ovšem paní Haley řekla ještě něco, něco co v různých obdobách známe a slýcháme i u nás doma: "V textu obsažené informace jsou zjevné: Asadův režim musí povolit úplný přístup vyšetřovatelů, (což mimochodem Asad přislíbil hned první den po incidentu, který zůstal dosud nevyšetřován, je přeci zjevné...).
"Kdyby Asadův režim nenesl vinu, vyšetřování by jej vyvinilo".
Jistě. Když jste nic neprovedli, nemáte se čeho bát.
A Syrii přeci nikdo neobviňuje."
Zde se T. Haas odvolává na:

Haasův rozbor doplnila T. Spencerová o podstatný detail:

"Rusko nicméně – současně s Tillersonovými rozhovory v Kremlu – v Radě bezpečnosti OSN vetovalo (už po osmé) rezoluci o Sýrii, nyní konkrétně požadavek na prošetření okolností chemického útoku v Idlíbu. Nesouhlasilo s tím, že rezoluce odsuzuje jediného "obvyklého podezřelého", tedy Sýrii, a zcela opomíjí vyšetřování na místě samotného útoku, které Damašek nemá ani pod kontrolou, tedy na Idlíb, který ovládají Al-Káida s Tureckem v zádech. Nejdříve důkladně vyšetřit a poté přijímat rezoluce, trvá na svém Rusko."

Celý rozhovor s T. Spencerové je skvělý a stojí za přečtení.

Připomenu ještě jednou klíčový moment:
"opomíjí vyšetřování na místě samotného útoku, které Damašek nemá ani pod kontrolou, tedy na Idlíb, který ovládají Al-Káida s Tureckem v zádech"

Pokud umím používat rozum, tak ne Rusko, ale USA a spol. blokují vyšetřování zločinu. Tj. přesněji jimi prosazovaná rezoluce blokuje vyšetřování zločinu na místě, na kterém se zločin stal. Otázka pak zní. Čí přístup k vyšetřování chemického útoku nepřímo vypovídá o tom, kdo je skutečný pachatel? Obsah rezoluce navržené Británií, způsob jejího obhajování při jednání v Radě bezpečnosti, odmítání návrhu Ruska podle mě dává dostatečně jasnou odpověď.

Pro všechny, kteří si myslí, že Trump zaútočil, aby se jestřáb nažral a Sýrie zůstala celá (s polemikou "Vládi z Brna)

$
0
0
Geo
15. 4. 2017 Eurasia24
V souvislosti s nedávným útokem Spojených států na Sýrii se objevila celá řada analýz a komentářů zlehčujících tento akt agrese proti suverénní zemi. Omlouvání Donalda Trumpa, který „ustoupil jestřábům, aniž způsobil velké škody“, není ničím jiným než cestou do pekel třetí světové války.


Neodsuzujících komentářů k úderu na základnu Šajrát je nepřeberné množství – od těch schvalujících americký útok coby „nevyhnutelné varování Asadovi“, přes úvahy o „typickém zavrtění psem“ až po bezmála aplaudující závěry o „mistrovském kusu“ Trumpa koordinovaném s Putinem (nebo ještě s někým „tam vzadu“) s cílem eliminovat tlak jestřábů a zbavit tak svět rizika globálního konfliktu.

Zvláště poslední druh úvah je ale postaven na předpokladech a závěrech, které – bohužel – nejsou v souladu se skutečností. Není například pravda, že Američané schválně útočili „starým šrotem“, který „vyhrabali kdesi ze skladů“, aby minimalizovali množství škod na syrské základně.

Prokázalo se naopak, že použity byly Tomahawky nejnovější řady, vyrobené v roce 2015. Útok také podle všeho nebyl veden napřímo, ale „obloukem“ z jihovýchodu, přes území Izraele a Libanonu, kde se tyto střely kopírující terén skryly v reliéfu krajiny, aby pak jen minimální dobou letu v syrském vzdušném prostoru co nejvíce zkrátily čas na zachycení protivzdušnou obranou.

Úder neprovedl sám Trump, ale vycvičení vojáci, profesionálové, kteří z Pentagonu jistě nedostali příkaz udělat to co nejhůř. Zkrátka je naivní předpokládat, že všichni dělali všechno proto, aby se úder nevydařil.

Je nepochybné, že Trump chtěl minimalizovat ztráty na lidských životech a chtěl se především vyhnout ztrátám ruského personálu. Pokud by se to stalo, měl by nulový prostor k jednání – proto Rusko varoval, i s předpokladem, že se informaci o připravovaném úderu záhy dozví syrské velení.

Právě tento moment je vnímán jako projev největšího „vzdoru“ Trumpa vůči silám, které tlačí na rozpoutání války s Ruskem a které si jistě přály padlé ruské vojáky.

Ale stěžejní je fakt, že Američané na Trumpův příkaz zaútočili právě na základnu, z níž operovali i ruští vojáci. A jako omluva pro Trumpa je přijímána už jen ta skutečnost, že se žádnému Rusovi nic nestalo; dokáže si někdo představit, co by nastalo, kdyby Rusové znenadání zaútočili Kalibry na jakoukoliv základnu, kterou pro své operace využívají Američané?

Aby úder přinesl kýžený efekt, musel být dopředu pečlivě naplánován společně s takzvaným chemickým útokem v Chán Šajchúnu. Bez ohledu na to, kdo takový vývoj zrežíroval, je faktem, že Trump UDĚLAL to, co neudělal nenáviděný Obama a kvůli čemu si rozumná část světa nepřála vítězství Clintonové.

Je to právě Trump, kdo aktivoval vzorec „chemický útok = automatický úder na Asada“´, čímž stačil vytvořit mnohem nebezpečnější situaci, než jeho předchůdce za celých osm let prezidentování. Nyní totiž opravdu stačí kdekoliv v Sýrii otevřít nádobu s jedovatým plynem a svět se dostane nikoliv na, ale za hranu globální katastrofy. Lze to považovat za „mistrovský kus“?

Trump je nevyzpytatelný a důvěřovat mu znamená velký hazard. Jak napsal The Saker, konečně se ukázalo, zda je Trump opravdový, nebo falešný. Veškeré předvolební proklamace o Sýrii nebyly ničím jiným, než účelovou snahou vymezit se Clintonové, jíž měla polovina Ameriky plné zuby. Kvůli formě, nikoliv kvůli obsahu – krvežíznivost totiž není cizí ani Trumpovým voličům, jak ukazuje zvrat v jeho upadajících preferencích, které po úderu v Sýrii opět výrazně vzrostly.

Ve skutečnosti je Asad i pro Trumpa překážkou od samotného začátku. Je překážkou Trumpovým plánům s Íránem, kterými se americký prezident vůbec netají a mnohokrát kritizoval svého předchůdce za to, že umožnil jadernou dohodu – a vzal tak Spojeným státům možnost dosáhnout kýžených cílů silou.

Pozici Sýrie v dané souvislosti jasně definoval Andrej Korybko:

„Sýrie je z pohledu americké velké strategie tak významná proto, že měla být koncovým terminálem plynovodu Přátelství, sdíleného s Íránem a Irákem. Tato plynová trasa měla Íránu umožnit přístup na evropský trh a zcela zmařit režim sankcí, který proti němu v té době USA zavedly. Současně tomuto projektu konkuroval projekt Kataru, který chtěl posílat svůj plyn přes Saúdskou Arábii, Jordánsko, Sýrii a dále do EU, buď formou LNG, nebo přes Turecko. Prezident Assad bystrozrace návrh Zálivu odmítl z loajality k dlouhodobému spojenci své země Íránu, a válka proti Sýrii vedená prostřednictvím hybridní války byla USA a státy Zálivu podporována tak zuřivě proto, aby potrestaly tuto zemi za její odmítnutí stát se jednopolárním satelitem.

Pokud by byl dokončen, byl by plynovod Přátelství jedním z nejdůležitějších světových multipolárních nadnárodních spojovacích projektů, který by způsobil převrat v regionální geopolitice tím, že by poskytl energetický a investiční koridor spojující Írán s EU. To by znamenalo výraznou změnu v rovnováze moci na Středním východě a hrálo by to silně v neprospěch USA a jejich spojenců v Zálivu. Když pochopily akutní hrozbu, kterou plynovod Přátelství představoval pro jejich desítky let trvající nadvládu nad regionem, vytyčily si USA závazek zajistit, aby se projekt nikdy nezrealizoval děj se co děj, což bylo i jedním z důvodů stojících za vytvořením ISIL uprostřed očekávané tranzitní zóny. Viděno z tohoto pohledu je mnohem jasnější, proč USA upřednostnily destabilizaci Sýrie před destabilizací Egypta, a proč jsou pravděpodobně ochotny vkládat do tohoto podniku obrovské zdroje a organizovat globální koalici poskoků, kteří by jim v tom pomohli.“

Veškerá takzvaně vstřícná gesta vůči Rusku – včetně varování před úderem – Trump nedělá proto, že by chtěl „zachránit svět“, ale v očekávání, že s Putinem něco vyjedná ve vlastním zájmu. Zpráv o tom, že ruský prezident je ochoten „vyměnit Asada“, už byla dlouhá řada. Jednou za Ukrajinu, podruhé za sejmutí sankcí, potřetí za „konec izolace“, počtvrté za oživení G8. Trump začíná chápat, že Putin není Blair nebo Sarkozy. Musí ho to neobyčejně rozčilovat a nutit stupňovat tlak.

Proto mu vůbec nevadí, že útokem na suverénní Sýrii vytvořil extrémně nebezpečný precedent. Naopak, otevírá mu prostor k dalšímu nátlaku – tak, jak to byl zvyklý dělat celý svůj dosavadní život.

A zjevně takový prostor bude potřebovat, protože ani načasování celé operace před návštěvou Tillersona v Moskvě k ničemu nebylo. Opět totiž žádná výměna nenastala; naopak Rusko dalo jednoznačně najevo svoji pozici vetováním návrhu další účelové rezoluce Rady bezpečnosti OSN „odsuzující chemický útok“. A Tillerson, evidentně nespokojený s výsledky své mise, zdůraznil, že „vláda Asadovy rodiny se chýlí ke konci“, přičemž „Rusko má za úkol to syrskému prezidentovi vysvětlit“. Lze očekávat, že Trump bude v otázce Sýrie stále agresivnější, kdy dalším dějstvím bude snaha prosadit tam bezletové zóny.

Trumpův úder na Sýrii nebyl v ničem lepší než obdobné kroky jeho předchůdců. Neudělal svět bezpečnějším – ba právě naopak. A zasadil tvrdou ránu Rusku, protože „legitimizoval“ globální pranýřování Ruska coby chráněnce „krvavého diktátora útočícího na vlastní lid chemickými zbraněmi“. Ve výsledku ruský postoj v patnáctičlenné Radě bezpečnosti OSN podpořila pouze jedna jediná Bolívie.

Avšak Rusko spojence má a zdaleka to nejsou jen armáda, námořnictvo a Bolívie. Ruská federace podle všeho po americkém úderu posiluje vojenskou spolupráci se Sýrií a Íránem. Chystá (a možná už realizuje) významné posílení protivzdušné obrany v Sýrii, a to vlastní i syrské – arabské zdroje hovoří například o tom, že Rusko už posílilo ochranu letecké základny Dumeir. A Írán ústy ministra obrany Deghana prohlásil, že napříště už americký útok „nezůstane bez odpovědi“.

Pokud Trump nebyl nadšen výsledky návštěvy svého ministra zahraničí v Moskvě, pak ho ještě méně potěší nadcházející trojstranná schůzka šéfů diplomacií Ruska, Íránu a Sýrie.

Polemika "Vládi z Brna"

Článek na který reaguji hodnotím jako výborný, ale v mnohém s ním nemohu souhlasit; kvůli rozsahu budu reagovat bod po bodu:

• jednání velkých aktérů kolem Sýrie je těžko čitelné a snaha o analýzu mnoha neprověřených a často protichůdných fakt je obvykle postižena vysokou mírou subjektivity, a jenom proto, že se Vám výsledky nehodí do krámu, tak to přece nemůžete tak snadno označit jako zlehčování, a to ani když jde o akt agrese proti suverénní zemi, vždyť stejně tak i druhá strana může mluvit o zlehčování chemického útoku;

• totéž k „omlouvání Donalda Trumpa, když ustoupil jestřábům, aniž by způsobil velké škody“, totéž k „cestě do pekel třetí světové války“;

• jakkoliv je možné agumentovat různě, je faktem že podobné akce mají vždy mnoharozměrný efekt a mnohorozměrné a mnohovrstevné krytí, a vzájemné rozpory v krytí jsou často spíš výhodou a záměrem, než naopak;

• tím, že byly použity Tomahawky nejnovější řady, tak ruské systémy elektronické ochrany měly o to větší možnost jejich útok narušit, hlavní "výhodou" nových Tomahawků je radikální zvýšení jejich přesnosti s použitím vojenské GPS, to ale ruská elektronická ochrana dokáže učinit kontraproduktivním;

• jinými slovy, je to přesně ta situace, kdy Rusové nevystřelí žádné protirakety, ale Tomahawky se nějak ne a ne trefit;

• souhlasím, že vycvičení vojáci profesionálové jistě z Pentagonu nedostali příkaz udělat to co nejhůř a proto jistě „nedělali všechno proto, aby se úder nevydařil“;

• jenomže už jenom samotný rozkaz k útoku Tomahawky nové řady úspěšnost útoku prudce zlimitoval;

• souhlasím, že Trump chtěl minimalizovat ztráty na lidských životech a chtěl se především vyhnout ztrátám ruského personálu;

• důvodem k tomu ale nebylo jenom to, aby zůstal prostor k jednání s Rusy; Trump teď totiž dostal mnohem víc než kdy předtím měl, má mnohem víc prostoru k jednání s Rusy, takže ano, samozřejmě že varování Ruska bylo předem domluveno;

• z toho samozřejmě vyplývá, tak jak jsem napsal, že to je mnohovrstevnatá záležitost, že Trump ještě není přitlačen ke zdi, že hraje aktivně, a jeho, jak píšete, „vzdor vůči silám tlačícim na rozpoutání války s Ruskem“ není pasivní a zoufalý;

• to, „že se žádnému Rusovi nic nestalo“, opravdu není omluva, ale pro nás to je indikace, i když bohužel jenom jedna z mnoha, často protichůdných;

• ano, úder musel být dopředu pečlivě naplánován, asi i společně s takzvaným chemickým útokem v Chán Šajchúnu;

• ano, Trump UDĚLAL to, co neudělal nenáviděný Obama, ale je snad úplný idiot, aby jakoukoliv složitou konspiraci dělal stejně, jako někdo před ním(???);

• ano, vytvořila se mnohem nebezpečnější situace, než asi byla kdy před tím, ale omezit příčiny jenom na „Trumpa, jako aktivátora vzorce chemický útok = automatický úder na Asada“, to je absolutní zjednodušení a úplné opomenutí všech souvislostí, prostě, je to dokonale hloupé zjednodušení;

• ten „mistrovský kus“ zmiňujete víckrát, to bude asi jenom vejšplecht z nějaké internetové diskuze, ne(?);

• ad „Trump je nevyzpytatelný a důvěřovat mu znamená velký hazard“ a „jak napsal The Saker, konečně se ukázalo, zda je Trump opravdový, nebo falešný“ – tohle je jenom důsledek toho, že úplně nerozumíme tomu co se děje a samozřejmě, že tomu rozumí málokdo, ale jestli náhodou přiblble nechcete, aby se Trump pokusil vládnout jako diktátor, tak Vám nezbývá, než přiznat, že musí velmi složitě a až obludně konspirovat, nic jiného mu nedává šanci, takže přestaňte sluníčkářsky kvákat, prosím;

• ano, krvežíznivost bohužel není cizí ani Trumpovým voličům, a Trump s tím musí pracovat, voličské preference jsou důležité;

• ano, Asad je od samotného začátku překážkou americkým a Trumpovým plánům s Íránem;

• ano, už v předvolební kampani se Trump profiloval jako tvrďák; ale je přece známo, že velkých pokroků mezi USA a Sověty se dosahovalo při republikánském prezidentství, nejprv rychlá eskalace napětí a potom velká jednání, často nakonec výjimečně úspěšná;

• ano, klíčem k pochopení amerického angažmá proti Sýrii je plynovod Katar–SA–Jord.–Sýrie–Turecko–Evropa; a klíčem k pochopení Syrského stanoviska je zase silné spojenectví s Íránem (doteď ne až tolik s Ruskem, jak sugeruje ČTV, příklon k Rusku byl spíš vynucený);

• ano, západní oligarchická moc vládne bezohledně a nemilosrdně, cukrem a bičem; státy si podřizuje jako protektoráty (satelity), bez skutečné politické moci;

• ano, kdyby USA měly volnější ruce, asi by šli i po Egyptu, ale jsou teď na mnoha frontách, jenomže právě to je i důvod, proč byl Trump zvolen, aby změnil dosavadní vývoj, jenomže hloupí nadšenci chtějí, aby vše změnil hned;

• možná ano, možná „veškerá takzvaně vstřícná gesta vůči Rusku – včetně varování před úderem – Trump nedělá proto, že by chtěl zachránit svět“, především ale je dělá z mnohem více nezbytných důvodů;

• celé Vaše hodnocení Trumpa na mě působí jako přehnané zjednodušování s účelem ho trochu dehonestovat, sázíte na to, že lidé nadšeně „uvěřili v Trumpa“ a on je teď zklamal, takže já jen doufám, že takových naivů moc není;

• ano, „útokem na suverénní Sýrii Trump vytvořil extrémně nebezpečný precedent“, ale můžeme doufat, že to má hodně dobře promyšlené, předjednané a připravené;

• a z toho všeho vyplývá to hlavní, že útok na Sýrii je manévr velmi riskantní a velmi těžko pochopitelný, ale určitě ne manévr nepromyšlený, nebo něco, co Trumpa apriori dehonestuje;

• mimochodem, jak můžete tak sebejistě tvrdit že Tillerson byl skutečně evidentně nespokojený s výsledky své mise, vždyť je téměř jisté, že nejednali vůbec jen o Sýrii a že jenom nehasili požár, těch tvrdých jednání bude ještě hodně;

• ano, sám o sobě Trumpův úder na Sýrii nebyl lepší než obdobné kroky jeho předchůdců a neudělal svět bezpečnějším, ale souvislosti i konsekvence jsou jiné a jednání v pozadí jsou jiná;

• nikdo si nesmí malovat obrázek objímajících se Trumpa s Putinem, jsou to nejtvrdší soupeři, kteří ale zároveň věří v platnost toho, co si dohodnou, to je ten klíčový rozdíl proti minulému období, to je to, na co Putin sází, a je to to, co Trump, ví, že na to Putin sází;

• další kroky jsou možné různé, ale vzniklá situace může například nahrávat i tomu, že Trump už napětí kolem Sýrie nebude chtít eskalovat ještě víc, možná ne hned, chvíli si ještě budou střílet nad hlavy, ale pak už převáží jednání;

• to samozřejmě neznamená, že mají všechno jenom ve svých rukou, tihle dva pánové, zdaleka ne.

Všechno, co přichází z Ruska je agrese, válka, násilí a lež

$
0
0
Jaromír Petřík
15. 4. 2017   JaromirPetrik
"Všechno, co přichází z Ruska je agrese, válka, násilí a lež", napsal Miroslav Václavek v diskusi ke článku na iDnes: „Ruská hrozba děsí Evropu. Ve Finsku se otevírá centrum proti dezinformacím.“ ZDE. Cituji: „Ve Finsku se v posledních měsících hovoří především o ruském ovlivňování informací. Neutrální severský stát opakovaně vyjádřil své znepokojení nad „sílící propagandistickou kampaní“ ze strany Kremlu kvůli posilování spolupráce s NATO.“



Nechápu, jak naše vyspělá západní demokracie může mít strach z jakékoliv propagandy, když sama ukazuje světu, jak se má svět řídit. Co na tom, že to stojí statisíce lidských životů, miliony uprchlíků a zcela rozvrácené země uvržené do občanských válek?

Zásadní přece je, že jsme ta jediná správná světová demokracie, takže nebudeme kritizovat Saúdskou Arábii za to, že za homosexualitu je tam trest smrti a naopak nebudeme chválit Severní Koreu, že tam je homosexualita legální. Zločinecký režim přece vládne v Severní Koreji a ne v zemi našeho spojence Saúdské Arábie.

Když se ukáže, že se žádné zbraně ZHN v Iráku nenašly a naše „demokracie“ přesto tento stát vojensky napadla, zavraždila jeho prezidenta, Irák totálně rozvrátila a uvrhla do občanské války ze které se rekrutoval Islámský stát, tak co? Prostě se tak stalo.

Když v Kyjevě stříleli záhadní střelci do demonstrujících i zasahujících policistů, tak jsme svrhli demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče, přišili mu vinu za střelbu a dosadili tam nové oligarchy. Když se občané Krymu rozhodli ve svobodném referendu pro svoje připojení k Rusku a obyvatelé Donbasu odmítli vládu nových oligarchů, samozřejmě za to mohl Putin, že tito občané Ukrajiny věřili Putinovi a ne novým ukrajinským vládcům. Za teroristy jsme označili všechny kteří odmítli poslouchat tyto západem schválené ukrajinské oligarchy a posvětili těmto novým oligarchům zabíjení nespokojených ukrajinských občanů ruské národnosti na Donbasu. A viník toho všeho?

Samozřejmě, že ne naše demokracie, ale ruský prezident Putin, protože obyvatele Donbasu, kteří se nechtěli nechat zotročit novými oligarchy, nepovažoval na teroristy, ale za lidi a poskytl jim pomoc.
V Sýrii byl celkem stabilní režim do doby, než západ podpořil barevné revoluce v arabském světě, kde mimo jiné demokraticky napadl a rozvrátil Libyi a jejího prezidenta Kaddáfího nechal umučit. Jenže zlého Asada v Sýrii se Západu nepodařilo svrhnout a po pomoci Asadovi od Putina musíme přece jako demokraté toto zlo svrhnout. Proto se spojíme s každým, kdo bojuje proti Asadovi, Islámský stát nevyjímaje.

Každá metoda je přece dobrá. A když začne Asad s Putinem vítězit a hrozí, že Islámský stát v Sýrii bude poražen, tak musíme rychle podniknout něco, abychom tomuto vítězství zabránili. Islámský stát je přece jen menším zlem než Asad s Putinem. Takže, jakmile se objeví záběry lidí, kteří jsou zasaženi nějakou otravnou látkou, bez jakéhokoliv vyšetřování tento zločin přišijeme Asadovi a Putinovi. Samozřejmě nezapomeneme Asadovy pozice bombardovat, abychom usnadnili válku Islámskému stát a jeho bojovníkům. Na toto téma napsal blog právě pan Miroslav Václavek: http://vaclavek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=598570

Uvádím toho snad dostatek, jakým způsobem informují západní „demokratická“ média. Závěrem jen, že nedávno byl článek na stejném médiu, jak Finové našli recept proti ruské propagandě nazvaný „Finové našli recept na propagandu. Těží ze vzdělání místo vyvracení fám.“ Jak si to má čtenář našich médií přebrat? Před pouhým měsícem našli Finové recept, jak bojovat s proruskou propagandou a nyní jsou znepokojeni? Zdroj

Proto se vážení západní politikové, politologové, universitní pedagogové, pracovníci západních (a samozřejmě i našich) médií nedivte, že Vám stále více občanů Evropy nevěří. Se lhaním se to totiž nesmí přehánět. Aby občané lžím uvěřili, musí se to umět a musí se do toho sem tam dát alespoň nějaká pravda. A pravdu v našich i západních médiích naprosto postrádám...

Eric Zuesse: Postolova zpráva o tzv. syrském plynovém útoku

$
0
0
15. 4. 2017    PaulCraigRoberts
Poté, co detailně zdecimoval zpravodajské „ospravedlnění“ Trumpova raketového útoku na Sýrii, uzavírá zpravodajský analytik, profesor Massachussetského technologického Institutu Dr.Theodore Postol, svou studii k danému případu těmito slovy:


„Spolupracoval jsem s týmy zpravodajců i v minulosti a vážně mě znepokojuje politizace zpravodajské práce, která – jak se zdá – do ní prostupuje stále víc a stále častěji. Nicméně vím, že zpravodajci mají ve svém středu též velmi schopné analytiky, kteří – kdyby byli povoláni ke zkonzultování oněch tvrzení, obsažených v posledním dokumentu Bílého domu o syrském plynovém útoku – nebyl by tento dokument ani schválen, ani zveřejněn.

Chci k tomuto dokumentu říci toto nejpodstatnější: Měl jsem pouze pár hodin na jeho prolistování, ale i to – bez jakékoli analýzy – mi ukázalo, že nemůže být pravdivý. A ukázalo mi též, že nebyl zpravodajsky ani řádné prověřen.

Což je velmi závažná událost.

Událost, která představuje též výzvu americkým zpravodajským médiím, aby už konečně prokázala, že přece jen mají ještě jakousi integritu a čest. Aby odhalila onen gang, nalézající se na vrcholu americké vlády, namísto toho, aby jeho propagandu pumpovala do duší amerického lidu. Kdyby se totiž právě tohle nedělo, nesměřovali bychom dnes k třetí světové válce – válce globální a nukleární.

Vykonají tedy naše zpravodajská média konečně, čeho je třeba?

Z textu, zveřejněného na webu P.C.Robertse, vybral a přeložil Lubomír Man

Do Evropy a Ruska byli posláni "neodstřelitelní sebevražední atentátníci" DAEŠ

$
0
0


15. 4. 2017    zdroj
V posledních teroristických útocích spolu se sebevražednými atentátníky figurují takzvaní teroristé inghimasi, což v arabštině znamená "nořit se", "potápět se", "ponořovat se". Působí obvykle v malých skupinách - od tří do sedmi osob. Jako kdyby se ponořili do shluku nepřítele, snaží se způsobit své oběti co největší škody a pak nepozorovaně opustí místo útoku.


Podle zahraničních expertů je od začátku roku 2017 intenzita jejich využití 50-60 akcí za měsíc (v porovnání s 80-100 za celý rok 2016). Většina útoků proběhla v Sýrii a byla zaměřena na kontrolní stanoviště vládní armády, na pozice šíitské domobrany a konkurenční opoziční skupiny. 25. února 2017 oddíly, které patří do skupiny Hayat Tahrir al-Sham, použili inghimasi při útocích na objekty vládní armády v Homsu. Podle tvrzení pohlavárů skupiny byla jako úderná pěst zapojena skupina pěti teroristů, kteří způsobili podstatné škody vojákům vládní armády, kteří bránili pozice. 20. března podle Syrské observatoře pro lidská práva teroristé inghimasi napadli pozice vládních vojsk v prostoru Džobar (na východ od Damašku) a byli s to se dostat k autobusovému nádraží Abbasin.

Vzhledem k úkolům, které mají teroristé inghimasi před sebou, zahrnuje jejich standardní výzbroj ruční střelné zbraně, granáty a "sebevražedný pás". Byly zaznamenány případy, kdy používali i těžké zbraně, zejména granátomety, napsala Novaja gazeta.

Na rozdíl od sebevražedných atentátníků se inghimasi uchylují k sebevražednému odpálení se pouze tehdy, když z nějakého důvodu už není možnost úniku. Rozhodují se samostatně a vycházejí při tom ze vzniklé situace. Tak například při teroristickém útoku v listopadu 2015 na pařížské divadlo Bataclan útočníci nejprve stříleli rukojmí a pak se ti, kteří nebyli zabiti při přestřelce s policií, odpálili. Stejně konali teroristé, kteří spáchali v červnu 2016 útok na istanbulském letišti Ataturka. Po střelbě odpálili pásy s výbušninou. Někteří odborníci, když vycházejí z těchto informací, se domnívají, že každý inghimasi se může stát sebevražedným atentátníkem, ale ne obráceně.

V loňském roce skupiny DAEŠ a Al-Káida aktivně využívaly inghimasi v Sýrii proti Kurdům, vládní armádě v Aleppu, nedaleko Deir ez-Zor. V Iráku provedl oddíl inghimasi počátkem roku 2016 arogantní útok na leteckou základnu, která se nachází severně od Tikrítu.

Je třeba očekávat, že v průběhu nástupu vládních sil v Sýrii a Iráku na pozice džihádistů budou teroristické skupiny stále více využívat inghimasi při partyzánské válce a eskalaci situace nejen v regionu Blízkého východu, ale i mimo něj.

Někteří odborníci se domnívají, že taktika inghimasi je nový prvek v systému teroru. Jejich akce vyžadují změny v taktice postupů bezpečnostních služeb a orgánů činných v trestním řízení. I včetně zemí EU, které nereagují na návrhy Ruska ohledně spojení úsilí v boji proti terorismu a ponechání politických rozporů alespoň pro tuto chvíli stranou.

Evropští kolegové se mají nad čím zamyslet. Podle údajů amerického analytického centra Soufan Group se k polovině roku 2016 z evropských zemí do řad DAEŠ a strukturAl-Káidy v Sýrii a Iráku připojilo asi 6000 osob. Jsou to občané Francie (1700 osob), Německa (asi 800), Velké Británie (přibližně 750), Belgie (450). Z nich přibližně 40% tvoří ženy. Podle odhadů expertů se z celkového počtu těch, kteří odešli do Sýrie a Iráku, vrátilo domů od 20 do 30%. K nim by se mělo připočítat několik set příchozích z Blízkého východu, kteří bojovali v řadách teroristů a přišli do Evropy jako běženci.

Konec první opony syrské komedie

$
0
0

Yekta Uzunoglu
15. 4. 2017
Minulý týden jsem napsal pod titulkem "Syrská komedie"článek o tom, že to, co se odehrává mezi USA a Ruskem kolem Sýrie, je svérázná komedie a to ryze účelová, kvůli vnitropolitické situaci v USA, konkrétně kvůli podezření prezidenta Trumpa z "důvěrných -nežádoucích" vztahů s Ruskem. Kdo onu bombu s jedovatý plynem v Sýrii na civilní obyvatele shodil, není skutečně až tak podstatné, podstatné je, proč to udělal! 



Ten, kdo bombou s chemickými zbraněmi na obyvatele zaútočil, mohla být klidně i syrská armáda na základě rady Ruska. Nebo "povstalci" na základě rady dvou amerických agentů působících v terénu. Ale první varianta mně připadá "bezpečnější"řešení pro hráče, i když na straně západu se nikdy neví, kdo a co může na koho "prásknout".

Trump potřeboval pomocnou ruku, jak se zdá, "někdo" mu ji podal. Za tento článek jsem sklidil snad nejvíc kritiky za poslední dva roky, hlavně ze strany angažovaných proruských intelektuálů. Přitom obsah mého článku nebyl proti nikomu, jen jsem chtěl přiblížit čtenářům způsob, jak bude nová politika s Trumpem snad nejméně příští čtyři roky vypadat a to, že Rusko či jiný vstřícný stát s ním bude hrát jeho hru, je sekundární.

Ale ruku na srdce, dle všeho tato bomba, tato chemická zbraň, splnila svůj úkol. Vytlačila kdejaké diskuse o nežádoucím "důvěrném" vztahu Tumpa s Ruskem, hráči hráli lépe než Hollywoodské hvězdy. To vše mi oprávněně připomíná éru Ronalda Reagana, který přinesl do vysoké politiky filmové efekty, co změnily chod lidstva na planetě. Jen si vzpomeňme na slavnou hvězdnou válku a jak ta technicky nemožná, ale dokonale s filmovým efektem prezentovaná a vsugerovaná akce, položila Sovětský svaz především ekonomicky a to znamenalo konec "komunismu".

Já jsem si na začátku myslel, že ta "krize" mezi Ruskem a USA ohledně té bomby, tak jak si hráči šli hned jeden druhému po krku, bude nějakou chvíli trvat, ale jak jsem se doslechl, že Rex Tillerson jede do Moskvy, pochopil jsem, že životnost této komedie je z jistých důvodů časově omezena. Když už komedie splnila svůj účel, Trump se otočil za 24 hodin o 180 stupňů. Ještě ve středu během jedné tiskové konference, kde byl účastníkem i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg řekl, že "podezírá“ Rusko, že o naplánovaném útoku chemickými zbraněmi mohlo vědět dopředu a hned dodal, že v současné době se s Ruskem nemůže vůbec dorozumět a že vztah k Rusku je na nejhorší úrovni všech dob! A téměř ve stejnou dobu si Putin po setkání s Rexem Tillersonem stěžoval před masmédii - jak jinak, když to bylo dle všeho součástí hry pro veřejnost - že se vztah Ruska k USA po nástupu Trumpa do úřadu významně zhoršil! Tak a je to!




A přitom víme, jak Trump během své volební kampaně Putina chválil a to tak, až chválení přehnal, sám sebe a svoje lidi dostal do podezření z "důvěrných" vztahů vůči Rusku. Proto také jeden z jeho ministrů musel hned odstoupit.

Ani ne za 24 hodin ten samý Trump dokonce na twiteru honem sdělil, že "v pravý čas všichni přijdu k rozumu a nastane dlouhodobý mír a věci vypadají dobře! Rusko po jednání Rex Tillersona se Sergejem Lavrovem: "rozhodli jsme se pokračovat ve spolupráci" a účastníci jednání obou stran se jako herci hned na začátku před novináři tvářili jeden vůči druhému tak chladně, že by si člověk - kdyby by nevěděl, oč jde – řekl, že se asi poperou....

A co to, že se během 24 hodin otočil o 180 stupňů nejsilnější muž světa? Washington Post nějak "přišel" k tajnému dokumentu, že ministerstvo má na ochranu vlasti připravený projekt, jak zaměstnat 33.000 nových odborníků v ministerstvu na boj proti imigraci! Jak víme, jakmile Washington Post něco takového zveřejní, tak je to autentické a celá Amerika o tom mluví! Takže už asi také proto nebylo třeba to "napětí" s Ruskem protahovat, už se mluvilo o imigrantech a o boji proti nim. Kdo dohodil Washington Postu ten dle všeho tajný dokument, není tak složité si odhadnout.

Aby vše bylo ještě jistější, USA hodili na Talibán v Afganistanu nejsilnější bombu, matku všech bomb, která čekala nejméně 10 let ve skladě! A je to, národ má o čem mluvit!

Velká americká bomba, Talibán a Al-Káida, to jest zločinci 11. září.... takže končíme první oponu, která se jmenovala "syrská plynovka".....

Francie zděšena ??

$
0
0
J. Loudil
16. 4. 2017
Francouzský ministr zahraničí je prý přímo -  "zděšen"  lží syrského prezidenta Asada o použití chemických zbraní. Rád bych  tomuhle francouzskému  hajzlíkovi připoměl věci, ze kterých jsem byl zase zděšen já. Do roku 1954 byl Vietnam francouzskou kolonií , než byli tito kolonizátoři na hlavu poraženi ve slavné bitvě u Dien Bien- Phu  a doslova jako - "lidský odpad" vykopáni ze země. Do roku 1962 Francie válčila ve své kolonii Alžírsku. 



Tuny mrtvol domorodců, brutální mučení domorodců příslušníky francouzských tajných služeb, které si  v ničem nezadaly s Gestapem. /mučení elektrickým proudem, topení ve vodě, přivazování nahých lidí a jejich  "smažení" saharským sluncem,  znásilňování vězňů,....atd.atd./ Povedení  - "kamarádíčkové Francouzů" vojáci a politici USA zase zalévali území Vietnamu statisíci litrů chemického jedu ,defoliantu AGENT ORANGE. Vietnamské lesy uschly, miliony civilistů byly zasaženy a dodnes se díky Agent Orange ve  Vietnam rodí matkám dětské zrůdy se dvěma hlavami, jedním okem, třema nohama,..apod. Počet mrtvých civilistů ve Vietnamu je odhadován mezi 1 a 3 miliony.

P.S. Nevím, ale pokud se nad údajným chováním Bašára Asada dnes pohoršují zrovna Francie s USA , tak se mi přímo - "otevírá kudla v kapse" !! Masoví vrazi, kteří si  v ničem nezadají s Hitlerem náhle mají tolik soucitu s civilisty ?? A že ho kupodivu sami neměli  v časech, kdy civilisty  vraždili po milionech !  Ve Vietnamu,  v Africe, na Filipínách a jinde.

Slavnostní přehlídka tramvají v Moskvě

$
0
0

16. 4. 2017, Petr Ďoubalík, RT a různé zdroje - videa YouTube


Možná někdo z vás to číslo zná - kolik našich tramvají jezdilo v SSSR? Muselo jich být hodně, naše tramvaje na mě "koukají" ze všech ruských (sovětských) filmů, dokumentů i nejnovějších videí o velkých ruských městech. A tak jsem neodolal a podíval se na novou zprávičku o tom, že včera proběhl "Parad tramvajev 2017" v Moskvě (Парад трамваев - Slavnostní přehlídka tramvají). A měl jsem radost, že i ta naše tramvajka jela nablýskaná průvodem.








Přikládám několik videí, první jsou krátká a pro základní představu postačují. Další jsou určena především pro "kolejáře - tramvajáře a železničáře", tedy fandy těchto strojů. Několik takových znám a vím, co pro ně tramvaje, lokomotivy, vagónky a koleje znamenají!
Další videa doporučuji sledovat od určitého času (je-li uveden) a případně zrychleně (1,5x, 2x), šetříte-li čas. Další stovky videí visí na YouTube a zájemci je snadno najdou, když zadají do vyhledávání:
Парад трамваев 2017


Rozšiřující učivo:
Video si pusťte od času 22:00
Video si pusťte od času 12:40
Další záběry:
Horší kvalita obrazu, zato však 360 stupňů:
Kolejím zdar!!!






Jihlavský seminář - příspěvek profesora Oskara Krejčího

$
0
0
16.4.2017  NováRepublika - videodílna

8. 4. 2017 se v Jihlavě konal seminář Nové republiky Měnící se svět 2017 a Projekt pro 10 milionů. Referát přednesl profesor Oskar Krejčí. Téma jeho úvahy: "Válka přichází sama - za mír musíme bojovat!".
Postupně zde uveřejníme videa s dalšími hosty Jihlavského semináře. Věříme, že vás seminární vystoupení předních českých ekonomů, pedagogů a politologů přivedou na cestu přemýšlení o naší budoucnosti.


Za redakci NR Václav Dvořák



CNN propadá panice z francouzských voleb a přiznává, že Le Pen by mohla zvítězit

$
0
0
16.4. 2017   Rukojmí
CNN prohlásila, že podobnost mezi francouzskými prezidentskými volbami a americkými prezidentskými volbami je „děsivá“, jelikož jejich predikce volebních čísel pro Marine Le Pen by mohla být daleko vyšší, než ukazují průzkumy. Americké prezidentské volby 2016 zažily více než dost různých překrucování a obratů, které nakonec vedly k vítězství prezidenta Donalda Trumpa u sboru volitelů.

CNN tvrdí, že francouzské volby vypadají v mnoha ohledech stejně, jelikož kandidáti establishmentu jako Republikán Francois Fillon a Socialista Benoit Hamon ze soutěže vypadávají. Článek napsaný Davidem A. Andelmanem tvrdí, že francouzská média se chovají dost podobě tomu, jak to dělala před volbami ta americká média, když „v podstatě dávají posvěcení jednomu ze dvou vůdčích kandidátů už předtím, než byl odevzdán první hlas.“

Francouzské noviny Le Monde se čtenářů ptaly: „Jak budou vypadat první měsíce prezidentování Emmanuela Macrona?“ což Andelmanovi, jak říká, připomíná americká média, která tvrdila, že Hillary Clinton přeci prohrát nemůže. Některé kanály jako Huffington Post jí dávaly ve volební den 98,2 procentní šanci na vítězství.

Andelman tvrdí, že oba favorité voleb, nejen Marine Le Pen, ale i Emmanuel Macron, jsou „děsiví“. Le Pen, protože chce Francii vyvést z Evropské unie a z eura, a navíc chce bojovat i s islamizací, a Macron, protože „za sebou nemá žádnou stranickou mašinérii, která by jej podporovala při jakékoliv bitvě v Národním shromáždění.“

Většina průzkumů poukazuje, že Macron a Le Pen se drží v prvním kole těsně vedle sebe. Ale CNN říká, že ty průzkumy jsou zmetky a předpovídá, že Le Pen bude mít daleko vyšší výsledek, když tvrdí, že mnozí z příznivců Le Pen s médii nemluví a netráví čas u internetových stránek, kde probíhá většina francouzských průzkumů.

Válka není nic osobního...Smyslem války není vítězství, ale válka sama...

$
0
0
Pavel Letko
16. 4. 2017   E republika
Lze válce zabránit? Nemyslím válku mezi chlapci z 6. A a 6. B, myslím válku, kde miliony mužů obléknou stejnokroje a vyzbrojí se zbraněmi na špičkové úrovni současného pokroku, aby zužitkovali to, co tak dlouho, alespoň někteří z nich, pilně trénovali. Totiž umění zabíjet a nebýt zabit. Z logiky věci ovšem vyplývá, že ať trénovali, jak trénovali, řada z nich se vrátí jako mrzáci a řada se nevrátí vůbec. Lze tomu zabránit? 
V podstatě nelze. Každá válka je totiž výsledkem dlouhého pěstění, šlechtění a vytváření příznivých podmínek pro takové tažení. Válka je jako les, který dlouho rostl, jednotlivec jej nemůže vykácet, ani kdyby sebevíce chtěl. Válka je jako voda z protržené přehrady přeplněné nádrže, nelze ji zastavit. Sejde se déšť s deštěm, potok s potokem a nakonec přes všechna regulační opatření je z nich jezero, které tak dlouho roste až se hráz protrhne. Jednotlivá opatření nemají na výsledek prakticky žádný vliv, protože oč lépe některá fungovala, o to budou mít v konečném efektu ničivější následky. Co tedy dělat?

Je člověk opravdu tvorem rozumným?

Na rozdíl od přírodních úkazů jako je zemětřesení, výbuch sopky či povodně, kde člověk nemůže ovlivnit téměř nic, ohledně války jsme jako lidé jejími přímými aktéry. Války, které mají ještě mnohem ničivější následky než přírodní pohromy, by nebyly, nebýt lidí. Je to jako z onoho vtipu: „Manželství by nám náramně klapalo – nebýt mé ženy“.

Protože však manželství bez manželky přestává být manželstvím a lidstvo bez lidí lidstvem, pro zachování toho i onoho je třeba něco dělat pozitivního, jinak se rozpadnou. Manželství bude ukončeno, lidstvo rovněž. Lidstvo mělo několik tisíc let na to, aby se naučilo spolu vycházet. Tolerovat se, pěstovat přátelství, odpouštět, milovat, respektovat se. Nemá cenu to rozvádět, každý ví, o co jde. Chování k cizincům, „k těm druhým“, je popsáno mj. ve svatých knihách Starého a Nového zákona i Koránu. Už z toho, že je zapsáno, tak jak je to zapsáno, plyne, že jsme s tím měli jako lidé problém od nepaměti. Je to tedy dovednost, kterou bychom měli pěstovat a předávat jako poklad z generace na generaci. Naléhavost ovládat takovou dovednost přitom od staletí po staletí stále sílí. Jsme více a více propojení, více a více na sobě závisíme a a v neposlední řadě díky pokroku roste náš ničivý potenciál.

Co tedy máme dělat, je celkem jasné. Pěstovat přátelské vztahy, mírové soužití. Měli bychom dávat více prostředků na budování míru než na válku a budování armády. Méně bilionů do zbraní, více do meliorací, tedy kultivace vztahů mezi lidmi, národy i státy.

Co bude?
Záleží na tom jak velká už je obluda války v nás a jak se budeme stavět k jednotlivým událostem. Jako příklad by mohl posloužit incident United Airlines. Aerolinky prodávali za účelem vyššího zisku o nějakou tu letenku více, než kolik míst bylo na palubě. Počítají s tím, že někdo nepřijde a zakoupenou letenku nevyužije. Když taková sázka nevyjde, někoho přemluví, ať z letadla vypadne. Nabídnou mu o nějaký dolar navíc. Když se to nepovede, tak někoho prostě popadnou za límec, a i když má řádně zakoupenou a platnou letenku, vyhodí ho. Takové jednání pochválil i Oscar Munos, ředitel aerolinek ZDE.

On sám létá první třídou a ví, že na chudý lid s příjmy pod milion dolarů je třeba přísnosti. Plebs se domnívá, že má na něco nárok, ale to se plete, nárok má jen takový, jaký je mu právě dovolen. Dnes ještě letenka platí, zítra neplatí. Dnes ještě má naspořeny peníze v x-tém důchodovém pilíři, zítra už je nemá, z pilíře si užil někdo jiný. Jak říká klasik: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčují“.

Zpět však k našemu řediteli. Podle jedněch tabulek jde o jednoho ze sta nejvlivnějších hispánců roku, každopádně je držitelem titulu „Komunikátor roku 2017“ od PRWeek.

Co se stalo, že nám i komunikátor roku takto „uklouzl“? On sám prý rezignovat nehodlá, sebekriticky usoudil, že je pro společnost přínosem. Nu, možná je opravdu přínosem pro majitele United Airlines, i přes momentální propad akcií, každopádně ale pro lidskou společnost to s jeho přínosem nevidím tak jednoznačně. A nejsem v tom sám. Právě díky bouřlivé odezvě na sociálních sítích se přístup pana ředitele obrátil. Pan šéf se už domníval, že jsme všichni až po uši ve fašistické společnosti, kdy zákon představuje vůdce. Zákony jako takové sice formálně existují, hlavně pro lid obecný, protože nad zákonem je shora jmenovaná skupina vyvolených. Jak by řekl Orwell, všichni jsou si rovni, jen prasata jsou si rovnější.

Munoz tedy myslel, že on je zákonem, který všichni akceptují. Zatím se tento oceněný „komunikátor roku“ spletl. Zatím. To, oč tu běží, je veřejné mínění. Tam, kde kráčí za svým vůdcem jako ovce na porážku, se své porážky také dříve nebo později nepochybně dočká. Tam kde radostně hází bomby na cizí státy a národy, dříve nebo později dojde odplaty. Žádná říše neroste do nebe, žádné „na věky věků“ ani na „věčné časy a nikdy jinak“ pro vůdce ani státy neplatí. Matka bomb dopadla na Afghánistán. Kam dopadnou děti této matky je ovšem těžko odhadnout. Děti jsou svéhlavé a nejednou se dostanou do konfliktu i se svými rodiči. Zvláště když jsou nadmíru, vlastně celosvětově rekordně výbušné.

A my?

My budeme zbrojit v rámci pokroku v mezích zákona, seč budeme moci. Připomeňme si, že jedno vozítko Pandur (americké firmy General Dynamic) kupujeme za více než sto milionů korun. To je docela drahá hračka pro naše chlapce, ne? Jenže co se dá dělat.

Jak je ke slyšení v jednom filmu o mafii. „Všichni nám budou platit za ochranu“. Na vedení stojící si mafián druhého stupně se naivně zeptal „A před kým je budeme chránit?“ „Přece před námi!“ Zněla odpověď.

Závěrem

Naslouchat našim politologům, novinářům, umělcům a dalším rádoby tvůrcům veřejného mínění se pro mě stává čím dál víc nemožným. Tomáš Sedláček si v Hospodářských novinách ZDE stýská, že jsme málo prováleční. Příliš váhavě prý souhlasíme s bombardováním. Málo nadšení prý projevujeme pro NATO. Tomáš Sedláček tak zdatně sekunduje našemu někdejšímu politrukovi. Vlastně jej překonává. Ten si neodvážil stýskat, že projevujeme málo nadšení pro válku v Afghánistánu. Otázkou tak je, zda byl Sedláček kdysi ekonomem, z něhož se stal propagandista, nebo byl a je propagandistou, který předstíral, že je ekonomem.

Ivan Gabal, poslanec, odborník na mediální a politické analýzy, ignoruje ve svých výlevech mezinárodní právo, jako kdyby to bylo něco, o čem nikdy neslyšel. Na otázku „Proč Spojené státy bombardovaly Sýrii“?, odpovídá, že „USA musely něco udělat“. No, tak to je argumentace hodná desetiletého dítěte. Ostatně, pokud by USA „něco chtěly udělat“, nabízí se možnost přestat podporovat IS. Zastavit obchodování s ropou z jeho území. Například. Nedodávat do oblasti zbraně. Například. Jenže kroky Spojených států nemíří k ukončení konfliktu, ale k jeho trvání. Smyslem války tak není vítězství, ale válka sama...

Vypadá to, že lidé, oč jsou více majetní a vlivní, o to více nenávidí život. Neváží si života, ani svého, ani druhých, a nedokáží se vyrovnat se svou konečností. Chtějí strhnout lidstvo do svého neodvratného Armagedonu. Pokud se jim nepostavíme, tak se jim to podaří, nádrž nad přehradou je již dávno dostatečně plná, aby vlna smetla lidstvo z povrchu zemského.

Necháme-li Gabaly a Sedláčky podporovat trhače mezinárodního práva i zdravého rozumu, budeme-li naslouchat jejich sofistikované demagogii a podporovat vojenská řešení, odměna nás po zásluze nemine. Budoucnost je zatím otevřená. Včera byl ještě Munoz hvězdou, dnes je již pro ostudu. Stačili na to cestující jednoho letadla, jeden statečný lékař, a veřejné mínění nekompromisně na jejich straně. Podobně se znemožňují "válečníci". Jen si toho všimnout.

Cestou k míru není ozbrojení, to je již empiricky ověřeno, ale odzbrojení. Jen se podívejte, kdo horuje pro zbraně. Chovanec a Černochová. Tak to je tedy dvojka. Kdybychom dávali tolik peněz na tvorbu míru a přátelství, jako dáváme na zbraně a armády, život na Zemi by byl ve srovnání se stávajícím stavem dávno idylou.

Ostatně soudím, že je nejvyšší čas vystoupit z NATO.

Neuvěřitelné, výsměch! Němci nám chtějí vnutit ty, kteří by nepracovali. Naopak ty pracující vláda vyhání. Ekonomka Šichtařová je ve varu

$
0
0
Markéta Šichtářová
16.4. 2017   Parlamentní listy
 Německo na nás tlačí, že máme přijímat víc cizinců, kteří by práci nechtěli, ale když tu máme cizince, které naši zaměstnavatelé chtějí, tak je posíláme pryč. Vedle tohoto nesmyslného jevu komentuje ekonomka Markéta Šichtařová horší podmínky tuzemských dodavatelů u nadnárodních obchodních řetězců a také skutečnost, že stát zákonem zakázal obchodům ve vybraných dnech prodávat. To je podobné, jako kdyby stát nakázal třeba chirurgům povinně o svátcích zůstat s rodinami. Autorka nevyjadřuje názory Nové republiky.

Podle v úterý zveřejněné zprávy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj posílají pracující Češi do státní pokladny čím dál větší díl svých výdělků. Nejvýraznější nárůst podílu odvodů přitom postihl rodiny s dětmi, kde pracuje jeden rodič. Podle údajů OECD odvedl pracující rodič v takové rodině na daních a pojistném 27,2 procenta ze superhrubé mzdy, ještě v roce 2009 to přitom bylo jen 20,9 procenta. Čím to je způsobeno a lze těm údajům vůbec věřit, když nás politici přesvědčují, jak zlepšují podmínky pro rodiny s dětmi?

Ale ano, lze tomu věřit. Já bych ty proklamace o zlepšování podmínek pro rodiny s dětmi nebrala zas tak vážně – a teď nemám na mysli jen daně. Například takové školky: Tak třeba jak si vyložit to, že dítě musí být z příslušné mateřské školy vyzvednuto do půl páté? Co když mají oba rodiče práci, za kterou dojíždějí hodinu, a končí na pracovišti ve čtyři? Znamená to snad, že kvůli – mimochodem nesmyslnému – zavedení povinné předškolní docházky do školky, která platí od září, musí jeden z rodičů dát výpověď?! Co je tohle za „zlepšování podmínek pro rodiny s dětmi“?

No, a pokud jde o posun ve zdanění – co k tomu dodat jiného, než že je to ekonomicky špatně? Neexistuje něco jako „dobrá“ daň, „dobrý“ odvod, jen některé jsou méně špatné, rozumějme méně deformující ekonomiku, než jiné. K těm „méně“ špatným patří zdanění spotřeby, tedy třeba DPH. Odvody spojené s výdělkem, ať už jim říkáme daň či třeba sociální nebo zdravotní, patří mezi ty horší. Není to tedy dobrá zpráva pro zdraví ekonomiky.

Větší díl z výdělku poslal podle této zprávy v minulém roce v porovnání s rokem 2009 také svobodný bezdětný zaměstnanec s průměrnou mzdou. U něj šlo ale jen o nárůst z 42 procent před osmi lety na 43 procent loni. Tato cifra je nicméně vysoko nad průměrnými 36 procenty v zemích OECD. Jaké existují důvody pro to, aby daňové zatížení mezd v Česku rostlo a šlo tak proti posledním trendům v řadě vyspělých zemí?

Neexistuje pro to odůvodnění či ospravedlnění. Je to pouze a jen věc politického rozhodnutí, nikoliv něco, co by se dalo ekonomicky vyargumentovat jako užitečné.

Guvernér ČNB Jiří Rusnok v týdnu prohlásil, že mírné výkyvy kurzu české měny po ukončení devizových intervencí s ekonomikou ani s životní úrovní lidí rozhodně nepohnou. Ta zmínka o životní úrovni mě zaujala jednak vzhledem k tomu v úvodu zmíněnému růstu daňového zatížení, ale i vzhledem k nízké ceně práce, s čímž zase kontrastují čerstvé údaje, že v Česku stouply ceny domů a bytů o 11 procent, nejvíc v celé EU. Existují o Česku naopak údaje, které by místo deprese z drahého bydlení a nízkých platů vyvolávaly příjemnější pocity z hlediska životní úrovně?

Tak pozor, tady si dovolím guvernéra lehce doplnit: Nedává smysl mluvit o mírných a krátkodobých výkyvech kurzu, ty opravdu vliv na životní úroveň nemají. Smysl má v této souvislosti sledovat až dlouhodobé trendy, tedy pohyby v rámci let. A v tomto smyslu můžeme tvrdit, že kdyby zahájení intervencí nebylo, byla by koruna výrazně silnější – já odhaduji, že by se dnes pohybovala někde kolem 24 korun za euro. A to už by bývalo vliv na životní úroveň mělo. Podle mne jsme na intervencích spíš prodělali, jejich přínos byl nižší než jejich náklady, byť by ČNB se mnou nesouhlasila.

Samozřejmě také nemá smysl komentovat pohyb koruny za těch posledních pár dnů po konci intervencí. Má smysl ale uvažovat nad tím, co trend kurzu udělá s životní úrovní během dalších tří let. A jelikož podle mého soudu koruna bude dlouhodobě posilovat k většině měn, bude to znamenat, že kupní síla domácností poroste. A tím vlastně odpovídám i na vaši otázku: To může být zdrojem našeho optimismu.

Jednou z těch lepších zpráv je, že do Česka přijelo loni rekordních 31,1 milionu zahraničních návštěvníků, meziročně o 11,7 procenta více. Utratili přitom podle odhadu celkem 228 miliard korun, tedy o 22 miliard korun a o 10,5 procenta více než v předchozím roce. Jak podstatný je pro českou ekonomiku přínos z turistického ruchu?

Nějaká dlouhodobější čísla nemám k dispozici, ale obecně řečeno, ČR není žádná ekonomika založená na turismu, jako třeba země typu Egypt, Tunisko a další. Jsme země nadprůměrně průmyslová. Přesto pro některé regiony samozřejmě hraje turismus velkou roli. A jak moc podstatný tedy celkově je? Obrázek si uděláme kupříkladu ve srovnání se státním rozpočtem: Jeho příjmy v roce 2017 jsou naplánovány na 1249 mld. Kč, útrata turistů loni činila přibližně 230 mld. Kč. Zda to je málo, či hodně, nechť si každý posoudí sám.

Minulý měsíc podnikla cizinecká policie zátah na pražský sklad e-shopu Rohlík.cz, přičemž se zjistilo, že většina ze zadržených Ukrajinců u nás pracuje bez příslušného povolení. Proto Sněmovna v tomto týdnu zpřísnila pravidla agenturního zaměstnávání, za zajišťování pracovních sil bez respektování zákonných podmínek má podle novely hrozit pokuta až pět milionů korun. Může to mít účinek na fungování byznysu, v němž se prý kromě čtvrt milionu legálně zaměstnaných agenturních zaměstnanců pohybuje minimálně stejný počet nelegálních pracovníků?

Nemyslím, že by to znamenalo konec nelegálního zaměstnávání cizinců. Měli bychom to ale spíš otočit a ptát se: Není náhodou něco nějak špatně nastaveno, když je tolik lidí dohnáno do ilegality…? Nejsou náhodou sociální a zdravotní pojištění a daň z příjmu tak vysoké, že motivace neplatit je až příliš velká? A tím se znovu vracíme k vaší původní otázce: Ano, zdanění práce je u nás příliš vysoké.

Kromě nedodržování zásady srovnatelných mzdových a pracovních podmínek a obcházení odvodů na sociální a zdravotní pojištění a záloh na daň z příjmu na straně jedné je tu i druhá strana téže mince. A sice, že agentury často do firem posílají cizince na práci, o kterou čeští občané nestojí. Jak si s tímhle jevem poradit?

Hlavně mi to připadá dosti neuvěřitelné a jako výsměch v kontextu s evropskou imigrační otázkou: V zemích na západ od našich hranic se po ulicích potloukají davy legálně v daném místě žijících lidí, vlády jim vnucují práci, ale tito lidé pracovat nechtějí, a současně zaměstnavatelé jim ve valné většině místa nabízet ani nechtějí. U nás zase vláda vyhání Ukrajince, kteří zde pracují, a které také ke svému podnikání potřebuje zaměstnavatel… Německo na nás tlačí, že bychom měli přijímat víc cizinců, kteří by práci nechtěli, a když tu máme cizince, které naši zaměstnavatelé chtějí, tak je posíláme pryč. Nedává to smysl. Přitom tihle lidé nikomu práci neberou; pracují tam, kde by rodilí Češi nepracovali. Nehledě na to, že v EU dál patříme k premiantům z pohledu míry nezaměstnanosti. Podle posledních dostupných údajů sezónně neočištěná míra nezaměstnanosti dle metodiky Eurostatu činila v České republice 3,5 procenta, zatímco v Evropské unii 8,4 procenta. Neboli u nás pracovní síly spíš chybějí!

Ceny potravin jsou v Česku nyní vůbec nejvyšší v historii, když mezi letošním prvním a loňským posledním čtvrtletí vzrostly o 3,7 procenta, zatímco od roku 2013 v podstatě stagnovaly. Domácí dodavatelé mají podezření, že s nimi nadnárodní řetězce jednají jinak než s dodavateli ze zahraničí, tedy že například na německém másle je obchodní přirážka o polovinu nižší než na českém, takže dovozové máslo, vyráběné se stejnými náklady, se prodává až o 10 korun levněji než máslo české. Znamená to, že stát je na takové praktiky obchodníků krátký, když tuzemským dodavatelům nepomohla ani loňská novela zákona o významné tržní síle?

No jo, ale chtít, aby stát „řešil praktiky obchodníků“ a ovlivňoval ceny, je už za hranou tržní ekonomiky. A co je za hranou tržní ekonomiky, je již ve vodách centrálně plánované ekonomiky, tedy někde před rokem 1989. Děkuji, nechci. Jestli ono to náhodou nebude trochu jinak… Jsme malý trh, jednat s deseti malými kozími farmami o prodeji deseti druhů kozích sýrů je pro obchodníka komplikovanější a dražší než jednat s nadnárodní společností produkující mléčné výrobky. A tak každá z farem dostane horší podmínky. Ukazuje to vlastně jinou stránku věci: Evropská unie nám měla zaručit jednotný trh pro zboží i služby. Ale jednotný trh zůstal fikcí. V realitě je trh stále rozparcelován na jednotlivé a relativně oddělené národní trhy. Tato užitečná integrace se nepovedla. Zato se povedlo integrovat to, na čem buď nezáleží, nebo je dokonce kontraproduktivní: Třeba panevropská platnost směrnice o zbraních…

Zatímco na Velký pátek mohly být obchody o rozloze větší než 200 metrů čtverečních otevřeny, Velikonoční pondělí bude dalším svátkem, kdy musí podle loni přijatého zákona zavřít. Svazu obchodu to vadí a ztráty na tržbách odhaduje na miliardy, zákonodárci si pochvalují, že zaměstnanci velkých obchodů mohou být s rodinami. Který z těch dvou postojů je vám bližší?

Už se těším, až povinně s rodinami budou muset o svátcích zůstat doma třeba chirurgové, takže se také zakáže o svátcích jezdit, aby nebyly bouračky, a nebylo nutno nikoho v nemocnicích sešívat… Vždyť když se začne jednou flirtovat s takovými omezeními, stavidla se protrhnou a regulace se jak mor šíří nekontrolovatelně dál. Pro některé obchody je přitom tento zákaz opravdu problémový – třeba pro velké zelináře a obecně prodejce čerstvého zboží je velkým problémem zákaz prodeje o takovýchto dlouhých svátcích. A to ani nemluvím o komfortu spotřebitele. Koneckonců prodavačku nikdo nenutí, aby pracovala zrovna pro takového zaměstnavatele, který má otevřeno o víkendu.
Shrnuto: Se zákazem prodejů hrubě nesouhlasím. Další věc, do které státu nic není.

Putin a Kutuzovova strategie

$
0
0
Boris Naď
16. 4. 2017       inosmi   překlad Zvědavec
V roce 2005 prezident Ruské Federace Vladimír Putin prohlásil, že rozpad SSSR byla největší geopolitická katastrofa dvacátého století. Historické období, které začalo po rozpadu SSSR, je možné porovnávat jen s ruskou dějinnou etapou, zvanou Smuta (Vláda samozvanců, 1598 až 1613, též jako Období zmatků. Pozn. překladatele). Začala éra nacionalistických konfliktů a válek, sociální chudoby, sociální a politické nestability a kriminalizace společnosti. 



Chaos se šířil na východ Evropy a federativní Jugoslávie se v této době ponořila do krvavé občanské války. Západ v čele se Spojenými Státy vydechl úlevou a hlásal svůj triumf. Hned v únoru 1992 na Maastrichtské konferenci byla vytvořena Evropská Unie, která spojila západní Evropu okolo dříve znovu sjednoceného Německa. Vzápětí po té Západ porušil svůj slib (slib tkzv. pevné záruky, dané sovětskému vedení), že NATO se „ani o píď nepohne východním směrem“. Takto oslabené Rusko bylo zahnané do hranic, nadiktovaných Západem (hranice Ruské Federace), ztratilo obrovské území a zanechalo miliony Rusů za hranicemi své vlasti.

Nově ustanovené státy byly téměř bez výjimky nefunkční a závislé na Moskvě nebo Washingtonu, protože to všechno byla území, která se tradičně spoléhala na Rusko, nebo byla přímo jeho součástí. Nacionalistická hnutí, vznikající v těchto zemích, měla zejména protiruský charakter. První čečenská válka (1994-1996), v níž se čečenští povstalci těšili neskrývaným sympatiím a podpoře Západu, potvrdila chmurné předpovědi - konfrontace z dob studené války byly důsledkem ani ne tak ideologických neshod, jako spíše věčného geopolitického antagonismu dominující pozemní síly euroasie a Západu, prostoupeného atlantismem. Začal obrovský tlak na Rusko a Západ dokonce zpochybnil i územní celistvost již beztak ořezaného Ruska.

Přibližně ve stejné době (r. 1996) americký stratég Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachová deska otevřeně podporoval decentralizaci Ruska se silnou imunitou vůči imperialistickým ambicím. Nápad Brzezinského spočíval v rozdělení Ruska na tři nezávislé státy - evropskou část, Sibiř a Dálný východ.

Strategie, kterou Západ tehdy použil proti Rusku, je v geopolitice známá jako strategie anakondy. Rozpracoval ji americký admirál Alfred Mahan a jde o sevření hada (USA) stahujícími se smyčkami kolem kontinentálního území (Ruska, do té doby SSSR) a to pomocí vojenské aliance, blokád a kontrolou pobřežních území, dokud se nepřítel nezadusí.
Svahilské spiknutí

V polovině 90. let minulého století bylo Rusko na kolenou a nemohlo se postavit proti podobným plánům Západu. Za Jelcina Rusko šlo ke dnu, ekonomicky, finančně, kulturně i politicky. V mezinárodní politice nehrálo žádnou důležitou nebo konstruktivní roli. Ruská imperiální historie byla u konce, nebo to tak alespoň vypadalo. V Bělověžském lese byla podepsána skutečná novodobá kapitulace (Bělověžská zrada- Jelcin s Kravčukem zde podepsali 8.12.91 dokument o zániku SSSR, pozn, překl.), ale ani to nestačilo, západ byl při chuti mnohem více. Rozdělení Ruska, o němž psal Brzezinski, představovalo čím dál více reálné řešení. To všechno byly okamžité výsledky té geopolitické katastrofy, o které mluvil Putin.

Za Jelcina Rusko představovalo smutný obraz porobené bývalé velmoci a společnosti předurčené k zániku. Bývalá říše se stala kolonií západních zemí, dařilo se zde pouze korupci a nicotě. Na Západě se ozývala přání dát ruské zdroje k dispozici celému lidstvu, rozuměj Západu. Zlom ale nastal zcela nečekaně - po změně moci 31 prosince 1999. Boris Jelcin předal moc Putinovi, který byl několik měsíců před tím jmenován premiérem. K předání moci došlo způsobem dříve nemožným a za velmi záhadných okolností. Podle některých verzí byl Putin vybrán pro tuto roli nikoliv Jelcinem, ale některými vojenskými a zpravodajskými strukturami, přežívajících z dob Sovětského Svazu. Nejpravděpodobněji Putin Jelcina donutil podepsat rezignaci výměnou za záruky nedotknutelnosti pro něj a jeho rodinu.

Nový vůdce byl charismatickou osobností, která ani trochu nepřipomínala sovětské aparátčíky typu Brežněva nebo liberální politiky Jelcinovi éry. Putinova popularita v Rusku prudce rostla a jeho zjevení a záhadný vstup na vrchol moci z počátku vyvolávaly zmatek a dohady. V románu Pán Heksogen (2001) ruský spisovatel Alexandr Prochanov popisuje spiknutí Svahilský projekt, které organizují staré zpravodajské agentury, aby oslabeného prezidenta přinutili dobrovolně předat moc jimi vybranému člověku (Jelcin vystupuje v románu jako Istukan a Putin jako Izbraněc, pozn. překl.). Francouzský spisovatel a ezoterik Jean Parvulesco (původem Rumun, vydal na čtyřicet geopolitických a historicko- politických románů, pozn.překl.) ještě během prvního Putinova mandátu vydal svou knihu Putin a Eurasijská říše, v němž se o novém ruském lídru píše jako o osobě s předurčeným posláním - realizovat staré geopolitické projekty integrace Eurasie v podobě federativního kontinentální bloku od Atlantiku až po Tichý oceán.

Inaugurace Vladimíra Putina se konala sedmého května 2000 v Andrejevském sále Velkého Kremelského paláce, který byl zrenovován právě k této události. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili Patriarcha Aleksij Druhý a Nejvyšší šaman Sibiře Tojzin Bergenov. Jak napsal historik Roj Medveděv, zde, v Georgijevském, Andrejevském a Aleksandrovském sále se korunovali ruští carové. Během obřadu Jelcin předal Putinovi prezidentskou korunu, na jejíž výrobu dohlížel osobně a připomíná tu původní, carskou. Geopolitický mystik Parvulesco dodává, že bezprostředně po inauguraci Putin provedl obřad, tajný rituál, kdy se spustil na uzavřené nádvoří Kremlu, kde ho očekávali ozbrojené síly se svým starým praporem a vykonal vojenskou přehlídku podle ceremoniálních předpisů carského Ruska. I kdyby to všechno byly jen fantazie spisovatele, lze v nich najít logiku budoucích událostí.
Kutuzovská strategie

Mýtus o Putinovi začal vznikat ihned, nebo krátce po jeho nástupu k moci. Putin se změnil v jakýsi symbol nového a lepšího Ruska, které povstává z popela post sovětské éry. Nicméně, to, co se stalo na nejvyšších místech v Moskvě v prosinci 1999, zcela jistě nebylo dílem jednoho člověka. Převrat se připravoval v průběhu desetiletí, kdy se země zmítala za vlády Jelcina, příprava ale probíhala především na úrovni koncepce a teorie. Cesta, kterou Rusko vedl Jelcin, byla jasně hloupá. Po počáteční euforii v Rusku přišlo hořké vystřízlivění. To dalo nový impuls strukturám sovětského impéria, které prošli restrukturalizací Gorbačova a érou Jelcinova liberálního teroru v začátku 90. let. V Druhé čečenské válce, která začala jen několik týdnů po příchodu Putina k moci, Rusko vyhrálo. Tím byly zlikvidovány všechny pokusy rozdrobit zemi a separatistická hnutí doslova vykrvácela.

Za Putina Rusko posílilo ekonomicky a postupně upevnilo svou centrální vládu. Byla vybrána cesta k vnitřní konsolidaci s akcentem na vlastní zdroje. Brzy dosáhl růst ruské ekonomiky v průměru sedmi procent ročně. Po příchodu k moci, píše odborník na geopolitiku Leonid Savin, Putin začal geopolitickou reorganizaci systému a bezpečnostní síly s armádou se proměnily v oporu pořádku. V období od roku 2001 do roku 2015 Rusko čtyřnásobně zvýšilo své výdaje na armádu. Nicméně ekonomický vzestup Ruska byl možný jen proto, že se Rusové zbavili těžkopádného dědictví sovětské éry. V období studené války vyzbrojovali svazové republiky a většinu spojeneckých zemí, východoevropských lidových demokracií a také spřátelené země po celém světě.

S rozpadem Sovětského Svazu a oslabením Ruska musela Amerika přerozdělit své síly, aby nebyly všechny soustředěny jen podél hranic bývalého komunistického bloku. Nastalo období americké globální hegemonie, jednopolárního světa, jak o něm mluvil Charles Krauthammer (*1950, americký psychiatr a politický komentátor, autor slavné fráze Reaganova doktrína, pozn. překl.). Nová geopolitické pozice USA, jak se brzy ukázalo, ale byla nebezpečná a nejistá.

Strategii Vladimira Putina, jako pragmatického a strohého realisty, popisuje Nikolaj Vichin v Hufflington Post takto - Putin rychle manévruje, uštědří Západu tvrdé rány, pak se stáhne a předstírá kapitulaci. Ale Putin, stejně jako Barclay (M.B.Barclay de Tolly – ruský generál skotského původu, jeho strategie významně přispěla k porážce Napoleona v r. 1812, pozn. překl.) s Kutuzovem, se kategoricky odmítá opevnit na jakýchkoliv pozicích, kde by mu Západ mohl zasadit rozhodující úder v krátké generální bitvě. Tato strategie dává pochopit konzistentní nepředvídatelnost Putina, který se chová vždy jinak, než se od něj očekává (Nikolaj Vichin, Vladimir Putin a strategie). To je přesně ta strategie, která byla použita proti Napoleonovi. Strategie klamání a matení předsunutých sil nepřítele, kdy se rozhodující střet odkládá na chvíli, kdy je protivník celkově vyčerpán.
Tlak na východ

Úspěchy raného putinovského období ale nestačily na to, aby se Rusko definitivně vrátilo na světovou politickou scénu a opět se dostalo na úroveň respektovaných geopolitických hráčů, uznávaných západními mocnostmi. A ještě více chybělo k tomu, aby se Rusko stalo součástí západního světa. I přes změnu zřízení a odmítnutí marxistické ideologie bylo Rusko stále obklopeno závistí a skrývaným i otevřeným nepřátelstvím. To byla mimochodem konzistentní pozice Západu ve vztahu k Rusku, tato pozice Západu jako geopolitického pólu byla založena na jednoduchém axiomu - Rusko už nebude hrát roli světového lídra nebo nezávislého politického pólu. Byla mu přisouzena nanejvýš regionální úroveň. Celou tu dobu USA spolu se svými strukturami aktivně pracovali na dezintegraci post - sovětského prostoru a NATO se snažilo v nových podmínkách uchytit a opevnit, především na Ukrajině a v Gruzii. Historická analogie se nabízí sama od sebe. Politika rozšiřování NATO na východ k ruské hranici vyvolává nepříjemné asociace s Hitlerovým a Napoleonovým útokem na Rusko.

Výdaje USA na planetární hegemonii v následujících letech závratně rostly. Tento trend dosáhl vrcholu v době prezidentství Baracka Obamy a jen zhoršoval vleklou hospodářskou krizi na Západě. Američané, poněkud naivně a předčasně, uvěřili v konečné vítězství nad starým geopolitickým soupeřem. Dnes si Amerika a Západ procházejí historické období, podobné tomu, kterým prošel Sovětský Svaz v dobách rané perestrojky. U amerických elit se názory štěpí a přichází rozkol. Pokud Amerika bude i nadále trvat na svém postavení světového hegemona, pak v dohledné době si vítěz s poraženým ve studené válce mohou vyměnit místa. O nebezpečí pádu amerického impéria způsobeném rozkladem zevnitř ve své době varoval právě Putin.
Překročení Rubikonu

Na začátku roku 2007 Putin vystoupil na Mnichovské konferenci o bezpečnosti se skvělým projevem - jasně a jednoznačně odmítl unipolární světový řád v čele s USA. Putin tehdy řekl: „Ale co je to unipolární svět? Bez přikrášlování to v praxi znamená jen jedno - je to jedno centrum moci, jedno centrum síly, jedno centrum rozhodování. Je to svět jednoho pána, jednoho vůdce. A to je v konečném důsledku zničující nejen pro všechny uvnitř systému, ale i pro samotného vůdce, protože ho to zničí zevnitř.“ To bylo otevřené odhalení v projevu skutečného lídra, hlavy jedné z nejsilnějších světových mocností. Byla to hozená rukavice do tváře unipolárního světa. Západ, jak už se stalo zvykem, tuto řeč ignoroval, aniž by by zaznamenal, že Rusko v 90. letech a Rusko nového tisíciletí jsou dvě zcela odlišné země.

První vážný test nového geopolitického postavení Ruska a jeho sil proběhl v roce 2008 při nečekaném gruzínském útoku na ruské mírové sbory v Jižní Osetii. Jednoduchý scénář gruzínské krize byl předběžně testován v bývalé Jugoslávii, během chorvatské operace Bouře. Odpověď Moskvy tentokrát ale byla rychlá, rozhodná a promyšlená. Poprvé po roce 1991 Rusko překročilo hranice, které mu byly vnuceny po rozpadu SSSR. Intervence se tak stala přesvědčivým důkazem rostoucí síly ruských ozbrojených sil. Krátká válka s Gruzií a následné uznání nezávislosti Osetie a Abcházie předznamenalo začátek nové fáze konfrontace dvou geopolitických pólů. Tak Rusko překročilo svůj Rubikon ve vztahu se Západem.

Další fází konfliktu byla Ukrajina, kde v roce 2005 Západ zorganizoval barevnou revoluci. Brzezinski, v knize Velká šachová deska, psal o strategickém významu Ukrajiny pro Rusko - bez Ukrajiny už není Rusko euroasijské impérium. Jinými slovy, Ukrajina je důležitá pro Západ jen jako prostředek k destabilizaci Ruska a k zabránění konsolidace kontinentálního prostoru. Cílem Ruska je je přímý opak, potřebuje klidnou (re)integraci, přesněji, jak řekla H. Clinton, resovětizaci.
Na cestě k euroasijskému impériu

Chronologie krvavých událostí roku 2014, které vyvrcholily státním převratem a svržením Viktora Janukoviče, je více či méně známá. Signál k zahájení krveprolití, jak dokazují záznamy telefonických rozhovorů s Geoffry Payettem, dala Victoria Nuland, v té době náměstkyně ministra zahraničí USA. Po povstání ruského obyvatelstva na východě Ukrajiny následovaly ze strany kyjevské junty brutální represe, které rozpoutaly občanskou válku.

Na začátku ukrajinské krize nemělo NATO a USA v úmyslu vojensky vstupovat do ukrajinské občanské války. Záměry amerických stratégů spočívaly ve vtažení Ruska do vleklé války bez jasných cílů, ve které by Západ všemi prostředky podporoval prozápadní a antiruské síly. Scénář s přímou vojenskou konfrontaci s Ruskem byl pro Západ nereálný. Stejně jako v éře studené války, i nyní je vztah Západu s Ruskem založen na rovnováze strachu a zhoršení vztahů se cyklicky střídá s uvolněním napětí. Vojenská síla Ruska, včetně jaderného arzenálu, představuje silný faktor v prevenci agrese ze strany NATO. Místo přímého střetu Západ upřednostnil strategii zkrocení a bratrovražedného vykrvácení.

V této hře na nervy Moskva opět postupuje tak, jak se od ní nečeká. Místo bezprostřední vojenské intervence na Ukrajině si Rusko, díky své velké vojenské a geopolitické váze, připojilo Krym, a to bez jediného výstřelu. Na Donbasu se s ruskou podporou poměrně rychle vytvořila silná armáda, která úspěšně odráží všechny pokusy ukrajinských ozbrojených sil získat kontrolu nad jihovýchodem země. Takovou Ukrajinu prostě nelze přijmout do NATO, ani se nemůže stát členem Evropské Unie. A navíc v samotné EU začaly procesy rozkladu. Hlavní cíle západních sil na Ukrajině nikdy nebyly splněny, dokonce se ani nepodařilo převzít kontrolu nad Černomořskou pánví. Rozuzlení ukrajinské krize tak bylo odloženo na lepší časy.

Euroasijský ekonomický svaz byl oficiálně ustanoven prvního ledna 2015. Jeho budování je prvním krokem na cestě ke skutečné hospodářské a politické integraci post-sovětského prostoru, která bez problémů může pokračovat i za hranicemi bývalého SSSR. Obecně platí, že po zavedení západních sankcí a odvetných sankcí Moskvy Rusko věnuje stále více pozornosti východu - Číně, Íránu, Indii a Pacifickému regionu. Východ se stává centrem světového dění, zatímco EU se postupně mění ve světovou periferii.

Další nečekanou odpovědí na machinace Západu na Ukrajině se stala ruská intervence v Sýrii, která začala 30. září 2015, na žádost legitimní vlády této země. Tato intervence by nikdy nepřišla, kdyby nebylo ukrajinských událostí. Rusko se triumfálně vrátilo na Blízký Východ a na mezinárodní scénu, vytlačilo USA ze Sýrie a shodilo ze sebe smyčku oslabené anakondy. Ve výsledku se pak Brzezinsky musel uchýlit k Ezopovu jazyku, tvrdíc, že slíbit Ukrajině vstup do NATO byla chyba, která měla na svědomí tyto nepředvídatelné důsledky.
Síla, která zastavila Hitlera

Geopolitickou situace, v níž se dnes nachází obnovené a vzpružené Rusko, odborník na geopolitiku Leonid Savin popsal několika větami. Píše, že to, co se děje přímo před našimi zraky není nic nového. Staré geopolitické konstanty byly zapsány v metodice hybridních válek nové generace. Provokováním řízeného chaosu na celé planetě a obklíčením Ruska se snaží USA oddálit ztrátu světového primátu a zabránit vytvoření multipolárního světa. Ale Západ ví, že Rusko nemůže porazit v přímém střetu. Uklidnění vojenskými a politickými prostředky situace na Kavkazu, odražení gruzínské agrese proti Jižní Osetii a Abcházii, do kořene vyhubené všechny pokusy uspořádat barevnou revoluci v Moskvě, obnovení Krymu, vojenská intervence v Sýrii, tím vším Rusko dokázalo, že jsou opět tou silou, která zastavila Napoleona i Hitlera.

Multipolární světový řád, který vzniká na troskách unipolárního, nyní určují pouze tři síly - USA, Rusko a Čína. Vztahy Ruska a Spojených Států zcela nepochybně potřebují revizi a vybudovat na nových základech, daleko od klišé z dob studené války. Vztahy Ruska a Číny určuje strategické partnerství dvou velmocí. Jsme zvyklí na takové slovní spojení, jako je strategické partnerství, ale to je víc, než jen obyčejné strategické partnerství mezi Ruskem a Čínou - prohlásil nedávno Putin. Odmítá se postavit do role nezávislého pólu tohoto světa a trvá na liberálním světovém pořádku a na multilateralizmu místo multipolárnosti, Evropská Unie sama sebe odsuzuje na podružnou roli a zpochybňuje vlastní existenci.

V takovém světě prostě není místo pro politicky se radikalizující ultranacionalistickou Ukrajinu, zaštiťující se Bruselem a Washingtonem a snažící se postavit Rusko s euroasijí do konfliktu. Čas na řešení ukrajinské krize rychle utíká. Po třech letech ničivé občanské války se ale rýsují obrysy možných řešení. Již teď je jasné, že v budoucnu Ukrajina jako unitární stát a člen euroatlantických struktur nebude. Nejpravděpodobnější je její rozdělení. V konfederativní nebo spolkové podobě, více či méně kompletní, může existovat, závislá na Moskvě a Evropské Unii. Ale i to bude pouze dočasné řešení. Západ, opakuji, vnímá Ukrajinu jako nemajetný, nesolventní stát, ne jako samostatného hráče, a pro něj má význam jen v kontextu vztahů s Ruskem, jako prostředek k jeho destabilizaci, ale také předmětem možných dohod a obchodů. Ale nic víc.

Výstava fotografií z Doněcka a Luganska


Stíhací bombardéry F-35A USA byly umístěny ve Velké Británii

$
0
0

16. 4. 2017    zdroj
14.dubna tisková služba Pentagonu uvedla, že USA přemísťují do Evropy své nejnovější málo viditelné multifunkční stíhací bombardéry F-35A Lightning II. Stíhací bombardéry páté generace F-35A, které má letectvo USA, přiletěly na základnu Královského letectva Velké Británie v Lakenheath. Oznámil to, jak uvádí RT, vrchní velitel spojeneckých ozbrojených sil v Evropě, generál Curtis Scaparrotti.


Podle něj přítomnost letadel F-35A ve Velké Británii posiluje vojenský potenciál NATO v Evropě. Přičemž generál neupřesnil přesný počet stíhacích bombardérů, které byly v zemi umístěny.

"Předsunutá přítomnost F-35 potvrzuje mou prioritu ohledně zachování bojeschopnosti ozbrojených sil v Evropě", řekl Scaparrotti. 14.dubna tisková služba Pentagonu uvedla, že USA přemísťují do Evropy své nejnovější málo viditelné multifunkční stíhací bombardéry F-35A Lightning II. Toto rozhodnutí bylo přijato "v rámci inciativy o zárukách vůči spojencům USA".

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Svobodný Kurdistán

$
0
0
Yekta Uzunoglu
16. 4. 2017
Již čtvrtým rokem píši, že se Sýrie rozpadne tak jako Irák a dle všeho i to Turecko, státy, které byly na základě dvou diplomatů - Francouze a Angličana - ještě během I. světové války od stolu vymyšleny a následně vytvořeny. Snad se přece jen někdy v budoucnu hranice změní do svých přirozených podob, hranice, které uměle jeden velký národ rozdělují mezi čtyři státy.


Rozklad Iráku a Sýrie, které de facto fyzicky již třetím rokem neexistují, zabrzdil jen a jen Barack Hussein Obama. A teď je tomu dle všeho konec.

Iráčtí Kurdové svou samostatnost již nastartovali a tento svůj záměr již sdělili nejen generálnímu tajemníkovi OSN, který byl nedávno na návštěvě v Kurdistánu, ale i zástupcům všech mocných států, ale i vládě v Bagdadu. Přesný harmonogram neznáme, ale to, co je nastartováno, bylo konzultováno s těmi státy, které by tento vývoj mohly ovlivnit.

V případě Sýrie, i když stát již třetím rokem neexistuje, Kurdové ještě nevybudovali takové zázemí, aby mohli nastartovat samostatnost syrského Kurdistánu a v budoucnu ho připojit k iráckému Kurdistánu, ale de facto již čtvrtým rokem spravují celou zemi sami bez Damašku.
A tento fahrt plán je již téměř schválen významnými strategickými instituty jako jediné rozumné řešení budoucnosti Sýrie. Sýrie po těch vzájemných krveprolitích mezi sunnity a alavity, se již nikdy nedá dohromady, o tom jsou i Rusové se západem zajedno. Ale i z ekonomického hlediska sunnitská část Sýrie nepřináší alavistické části vůbec nic. Část, kde žijí sunnité v Sýrii, je převážně poušť a je válkou zničená. Alavité přece nebudou desítky let financovat ze svých prostředků vybudování sunnitské válkou zničené části.

Tím je prostor k vyhlášení samostatnosti Syrského Kurdistánu zvětšen. Je v tom jediná brzdící síla, a sice Turecko, které se bojí samostatnosti Syrského Kurdistánu jako čert kříže a právě proto stačila ještě za Obamy vniknout turecká armáda do Sýrie, aby znemožnila propojení kurdských osvobozených částí. Proti Turecku tam stojí jak USA, ale i Rusko. Dokonce USA vybudovali čtyři vojenská letiště a dle zpravodajského portálu Debka, který je znám svou blízkostí k izraelským zpravodajským službám, USA už pracuje na plánu, jak přemístit část své vojenské základy z Tureckého Incirliku do Kurdy ovládané kurdské části Sýrie a údajně zbytek té základy v tureckém Incirliku pojede do Jordánska a německé jednotky, nacházející se na té americké základně v Turecku, se mají přesunout na Kypr a tím USA skoncují s desítky let trvajícím důvěrném vojenským vztahem s Tureckem. Dle všeho k tomu dojde, když USA vybudovali čtyři letiště v tak malém území jako je Syrský Kurdistán, ale jestli k tomu dojde, tak je toto dost vážným signálem toho, že Turecko čeká to, co potkalo Sýrii, Irák a Libyi.

P.C.Roberts: Země vytvořená našimi Otci zakladateli už neexistuje

$
0
0
16. 4. 2017     PaulCraigRoberts
John Whitehead je americký ústavní právník, jehož Ruthefordův institut má za úkol bránit občanské svobody Američanů. Ve 14 minutovém videu Whitehead vysvětluje, že „naše“ vláda znásilněním americké ústavy i všech našich zákonů vytvořila vojenský stát, který potlačuje veškerý americký disent a slouží výhradně jednomu procentu. Zbytek musí být tedy zdeptán, eliminován resp. na ulicích vystřílen.


Doporučuji, abyste jeho slovům věnovali pozornost. Současní Američané jsou totiž nejnaivnějšší a nejméně informováni tvorové v historii lidstva. Netuší, jak je s nimi manipulováno. A někteří jsou dokonce tak patetičtí, že předem jásají nad svým předčasným skonem.

Zde jsou Whiteheadova slova na videu i jejich zkrácený písemný obsah.

Plánuje americká amáda převzít Ameriku?

Americký vojenský sektor má v plánu převzít – a to do roku 2030 – Ameriku do svých rukou. To není další spiklenecká teorie, i když tak vypadá. Nejde ani o hollywoodský trhák, i když rysy trháku nese.

Nikoliv, jde o skutený plán. Podle pentagonského výcvikového videa, otitulkovaného: „Megaměsta: budoucnost měst ve vynořující se složitosti“ a vytvořeného armádním oddělením pro speciální vojenské operace, plánuje americká armáda k vyřešení budoucích politických a sociálních problémů použít vojenskou sílu. Čili stanné právo, veřejnosti předložené v úhledném balíčku dobře míněného zájmu o národní bezpečnost.

Překlad: Lubomír Man

59 % "zahraničních" Turků = konec MERKEL

$
0
0
17. 4. 2017       RadimValenčíkPíše
Erdoganovu totalitu volilo 59 % zahraničních Turků. Domácích jen 51 %. To je pro normálního člověka jasný signál zhoubné merkelovské politiky (s malým "m", protože ta je totožná se schlutzovskou politikou). Tak dál nelze...
 

K tomu docela zajímavý kolotit:
Jakub Janda:
Takže si Turci dobrovolně zvolili diktaturu. Byť těsně (51 %), takže řada z nich s režimem nesouhlasí.
Je na čase ukončit rozhovory o vstupu do EU.
59 % Turků žijících v zahraničí zvolilo "ANO", což lze s nadsázkou chápat jako pomstu těm, co zůstali doma v Turecku. Diktátoři táhnou, známe to z historie.
Já:
Hlavně, aby to do EU nepřišlo jako "příklad hodný následování". Zatím to vypadá tak, že se na importu moci tohoto typu spíše pracuje...
K tomu:Čekal jsem to horší. Takové masírování zevnitř a nahrávky na smeč Erdoganovi od současné euroreprezentace... Turci to teď nebudou mít lehké, ale u mě stoupli v očích. My budeme brzy stát před otázkou volby také. Uvidíme, jak obstojíme.
Mj. těch neuvěřitelných 59 % "zahraničních" Turkůsvědčí o tom, jaké máme obrovské problémy a jak se nám (oprávněně) z - i tureckého - "nadhledu" nevěří. Chceme-li přežít, musíme začít problémy řešit. Být respektovaným a perspektivním partnerem, třeba i pro Turky. Odstavit euroreprezentaci, která fatálně selhala (právě o tom turecké volby vypověděly nejvíce), emancipovat Středounijní prostor, začit dělat koncepční reformy, čelit současné globální moci.
Tady je návod:

Oskar Krejčí: Diplomacie Divokého západu a hra na kuře

$
0
0
17. 4. 2017     První zprávy
PZ: K pobřeží Severní Koreje se přiblížila americká letadlová loď USS Carl Vinson, doprovázená údernou skupinou složenou z křižníků, bitevní lodi, útočené jaderné ponorky a dalších plavidel. Můžeme očekávat, že vypukne válka?
Je to málo pravděpodobné. Už během své návštěvy v Moskvě prohlásil ministr zahraničí USA Rex Tillerson, že se jedná o rutinní akci americké armády. Kus pravdy na tom bezesporu je, američtí vojáci s oblibou cvičí u severokorejského pobřeží. Nabízí se ovšem otázka, zda Tillerson ví vše a zda se podílí na rozhodování.


PZ: Donald Trump v rozhovoru pro Financial Times jasně řekl, že „pokud Čína nebude řešit Severní Koreu, my budeme“. Vám se toto prohlášení nezdá dost varovné?

Myslím, že toto je podstata problému: tlak na Čínu. Trump zjevně vsadil na nátlakovou diplomacii plnou vojenských blufů. Krize vztahů velmocí kolem Sýrie a KLDR ukazuje na novou formu agresivní rétoriky. Propaganda, která nepotřebovala žádné důkazy o tom, že by syrská vláda použila chemické zbraně, začala tvrdit, že je ruskou vinou to, že Bašár Asad má chemické zbraně – a že možná Moskva o onom neprokázaném chemickém útoku Damašku věděla dopředu. Tuto tezi zopakovala snad všechna velká světová média. A to i přesto, že likvidace chemických zbraní v Sýrii neprobíhala na území kontrolovaném vládou pod dozorem Moskvy, ale pod dohledem Organizace pro zákaz chemických zbraní. Tato organizace dohlíží na plnění „Úmluvy o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení“. A tato mezinárodní organizace oficiálně potvrdila kompletní likvidaci těchto zbraní na území spravovaném vládou v Damašku. Jeden sklad prý ale zůstal na území kontrolovaném povstalci.

Na první pohled to vypadá jako přenášení americké emotivní volební rétoriky do diplomacie. Jde ale o víc. Podle tohoto prazvláštního modelu „pravdy“ mohou za americkou agresi proti Sýrii Rusové. Obdobné propagandistické čarování probíhá kolem Severní Koreje. Trump vyzval Čínu, aby zasáhla v KLDR. Když se postup Severní Koreje nezmění, vinu za americký útok ponese Peking.

PZ: Myslíte, že taková propaganda může být úspěšná?

Je úspěšná. Připomeňte si reakce českého premiéra a ministra zahraničí bezprostředně po americkém útoku na Sýrii – vyjádřili souhlas s tímto zjevným porušením mezinárodního práva. Česká televize ve čtvrtek ve svém hlavním zpravodajském pořadu mluvila o „odvetném úderu USA“, aniž by Sýrie na USA zaútočila či existovaly důkazy o použití chemických zbraní vládou. Podobné reakce můžeme čekat v případě útoku USA na Severní Koreu.

PZ: Vy jste ale právě prohlásil, že útok na KLDR je málo pravděpodobný! Teď mluvíte o reakcích poté, když k němu dojde. Nezdá se vám, že si protiřečíte?

V politické teorii můžete prognózovat jen tak, že zformulujete hypotézy a jednotlivým možným scénářům přisoudíte stupeň pravděpodobnosti. Útok USA je samozřejmě možný, ale je méně pravděpodobný než to, že se jedná především o vydírání Pekingu a Moskvy. Faktem je, že čínská televize CGTN ukazuje nervozitu obyvatel na hranicích s KLDR, lidé se obávají vlny běženců ze Severní Koreje. Něco takového tu ještě nebylo. Čínský a ruský ministr zahraničí vyzývají k uklidnění situace, jihokorejský ministr zahraničí vyjadřuje naději, že s ním Washington bude předem konzultovat případný útok na KLDR. A ze severokorejského Pchjongjangu slyšíme, že „současná chmurná situace“ ospravedlňuje „sebeobranný a preventivní úder prostředky, jejichž jádro tvoří nukleární síly“.

PZ: Nezaútočí tedy KLDR preventivně na onen válečný konvoj USA, který se blíží k jeho břehům? Sobotní přehlídka ukázala, že Severní Korea má velké množství raket, a to i pro ponorky.
 

Jaderný arzenál Severní Koreje je odhadován na méně než 20 náloží. Ten americký má přibližně 6800 nukleárních náloží. Poslední jaderná inventura, kterou počátkem tohoto roku zpracovali Hans Kristensen a Robert Norris pro Federaci amerických vědců, uvádí, že KLDR nemá žádnou strategickou jadernou nálož – tedy rozměrově tak malou jadernou bombu, kterou by bylo možné umístit na raketu schopnou doletět do USA. Tentýž zdroj uvádí, že Spojené státy mají 1650 strategických jaderných náloží. Nikdo, kdo má trochu rozumu, při takovémto poměru sil na USA nezaútočí.

PZ: Neznám nikoho, kdy by tak jako vy zpochybňoval racionalitu státníků! K tomu, aby se člověk vylekal, stačí se podívat do vaší knihy „Psychologie politiky“. A teď se najednou dovoláváte rozumu. To jste naše čtenáře moc neuklidnil.

Pokud jde o politickou racionalitu, situace se ukáže ještě horší, když se na zahraniční politiku USA podíváte přes prizma vnitřní politiky této supervelmoci. Mám na mysli výsledky průzkumu veřejného mínění v USA poté, když Trump zavelel k bombardování Sýrie. Podle agentury Gallup souhlas s touto agresí vyslovilo 50 % dotázaných, 41 % bylo proti. Podle průzkumů Marist Poll, ale i ABC News/Washington Post Poll nebo CBS News Poll se Trumpovi dostalo ještě vyšší podpory – v případě posledního ze zmiňovaných průzkumů vyslovilo souhlas s útokem 57 % dotázaných, 36 % nesouhlasilo. To vše v situaci, kdy stejné výzkumy dlouhodobě ukazují, že se způsobem Trumpovy vlády souhlasí méně než polovina obyvatel USA. Řečeno jinak, pod tlakem médií vylekaná většina veřejnosti souhlasí s tím, že je třeba napřed střílet, a teprve potom případně vyšetřovat, o co vlastně šlo. Trump se přizpůsobuje a růst popularity prostřednictvím „diplomacie Divokého západu“, pro kterou je právo silnějšího důležitější než nějaká Charta OSN, se mu může zalíbit.

Tomu odpovídá i použití bomby GBU-43 v Afghánistánu. Tato nejsilnější nejaderná bomba ležela více než dekádu ve skladu, a dočkala se prvního použití v době mezi útokem na Sýrii a možným útokem na Severní Koreu. Z hlediska situace v Afghánistánu je údajné zabití 90 bojovníků málo významné. Bývalý afghánský prezident Hámid Karzaí v reakci na použití bomby GBU-43 přímo prohlásil, že si USA udělaly z Afghánistánu cvičiště pro své zbraně hromadného ničení a vyzval k „zastavení Spojených států“...

PZ: Pokud si vzpomínám, v dubnu 2013 noviny New York Times zveřejnily, že Karzaí a jeho prezidentský úřad byl financován ze zdrojů CIA, a to „stínovými penězi“.

Karzaí vládl v okupované zemi zmítané válkou, těžko by se dostal k moci a udržel u ní bez pomoci amerických zpravodajských služeb. Zkušenosti jej ale přivedly k tomu, že v září 2014 při loučení s prezidentským úřadem prohlásil, že „Američané nechtějí mír v Afghánistánu, protože tady mají vlastní zájmy“, a dodal: „Není to naše válka, ale válka, která je nám vnucená a jejíž jsme obětí. Nenastane mír, dokud ho Spojené státy a Pákistán nebudou chtít.“

Ale chtěl jsem říci něco jiného. Onen afghánský test bomby GBU-43 je zprávou pro Severní Koreu a Írán, že USA mají bombu schopnou zničit jejich podzemní jaderné laboratoře – a umějí ji použít a jsou odhodlány ji použít.

PZ: Přesto si myslíte, že k válce nedojde?

Okamžité vojenské vítězství by pro USA z dlouhodobého hlediska znamenalo velkou morálně-politickou ztrátu. Nejen proto, že by šlo o první útok na stát, který má jaderné zbraně. Zbraně, jejichž prostá exploze v místě skladování v KLDR může ohrozit svým radioaktivním spadem Čínu, Rusko, Jižní Koreu a Japonsko.

PZ: A existuje alespoň nějaké přijatelné řešení?

Nezbývá než neustále opakovat, že řešení je velmi snadné – návrat Washingtonu k politice z 90. let. Tehdy USA a KLDR vedly přímá jednání, dohodly se na likvidaci vojenské části severokorejského jaderného programu. Náhradou za těžkovodní reaktory v KLDR, které jsou schopné produkovat plutonium, se měly stát lehkovodní reaktory postavené konsorciem firem z USA, Japonska a Jižní Koreje. V roce 2000 tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová jednala přímo v Pchjongjangu s Kim Čong-ilem. Tam se v rámci Sluneční politiky vydal i jihokorejský prezident Kim Te-džung. Setkávali se členové rodin rozdělených válkou v 50. letech, obnovil se provoz na železnici spojující jih a sever Korejského poloostrova. Jenže pak přišel do Bílého domu George Bush ml., odmítl dát na zmíněné projekty v KLDR, které měly stát 4,5 miliard, byť jen jeden dolar a v roce 2002 umístil Severní Koreu na „osu zla“. KLDR v následujícím roce odstoupila od „Smlouvy o nešíření jaderných zbraní“ a v roce 2006 provedla první úspěšný test jaderné nálože. A dnes s údivem hledíme na svět, který se propadá do stále většího chaosu.

Mezinárodní politika musí být víc než pověstná „hra na kuře“ dvou nevyzpytatelných státníků, kdy se proti sobě ženou dva jaderné arzenály a čeká se na to, kdo bude zbabělec a uhne. Ctností diplomacie je zdrženlivost mocných. Vítězstvím diplomacie pro všechny by pak měla být nová Sluneční politika.

Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live