Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

P.C.Roberts: Bombový útok na Bostonském maratonu po čtyřech letech

0
0


17. 4. 2017         PaulCraigRoberts
Včera, to je 15. dubna, uplynula čtyři léta od tzv. bombového útoku při doběhu maratonských závodníků v Bostonu. Podvodné události s herci pro kritické situace a s krví jasně červenou, aby udělala větší dojem. Sheila Casey odvedla dobrou práci, když do tohoto podvodu vrhla světlo využitím jak časové linie události, jak šly za sebou, tak i příslušných fotografií. Sledujme tedy události v časové linii. Nejdřív se herci pro kritické situace na určitém místě shromáždí, pak se přikládají protézy a nakonec se objeví i krev.


Všimněme si fotografii muže, ležícího na boku a držícího si spodní část svého levého stehna. Opravdu těžké zranění. Člověk takto postižený by jistě nebyl při vědomí a nebyl by ani nepovšimnut zdravotními pracovníky, zabývajícími se současně zraněními mnohem lehčími.

Všimněme si na snímku též jasně červené krve. Mnoho chirurgů a zdravotních pracovníků už dosvědčilo, že krev, vytékající z poraněných míst těla, je spíš tmavě červená.

Sheila vás ale tímto podvodem provází dál...

Jsem přesvědčen, že jedinými obětmi bombového útoku v Bostonu byli zatčení bratři Tsarnajevovi. Starší byl zabit, když se ocitl v rukou policie, a zabit měl být při přestřelce s policií i mladší z bratrů – ale akce se jaksi nepovedla. A tak mladší Tsarnajev přežil, byl vzat do vazby a byl mu přidělen prokurátor, který se o jeho usvědčení z největší části přičinil.

Nyní tento usvědčený čeká na popravu, když jeho žádosti o milost byly zamítnuty. Dnes tedy máme v rukou jeho domnělá přiznání, včetně jednoho,psaného jeho vlastní krví a ve tmě. To když krvácející ležel pod člunem, kde byl objeven a obdařen další kulkou.

John Rewiaton předložil soudu důkazy o nevině mladšího z bratrů. Viz: ZDE

Člověk musí být zvlášť lehkověrný a nepozorný, aby oficiálnímu příběhu uvěřil. Ale to většina Američanů je.
Vybral a přeložil Lubomír Man

Jak ztratil Trump punc zachránce USA, když naopak jako politický jestřáb-amatér poslal vojenskou flotilu k břehům Koreje, čímž podřezává větev nejen pod svojí existencí…

0
0
Břetislav Olšer
17.4. 2017   Rukojmí
Od 27. června 1953, kdy byla podepsána dohoda o příměří mezi bojujícím severem a jihem Koreje, se vše odehrávalo, dalo by se říct v relativně pokojném rytmu života, pokud neprovokovaly USA a nebuzerovala OSN. Dnes opět pro výstrahu a na ukázku své síly zde kotví vojenská flotila Spojených států…

Severní Korea totiž slaví 105. výročí narození zakladatele komunistického režimu Kim Ir-sena. Vojenské přehlídky na centrálním Kim Ir-senově náměstí v Pchjongjangu se zúčastnil nynější severokorejský vůdce a Kim Ir-senův vnuk Kim Čong-un a KLDR při této příležitosti podle agentury Reuters poprvé ukázala své balistické střely odpalované z ponorky.

A USA "nečekaně" umístily k břehům Jižní Koreje skupinu vedenou atomovou letadlovou lodí Carl Vinson, uvedla informační agentura Jonhap. Trump učinil to, co Obama před lety, ten Obama, jehož Trump obvinil z nekompetentnosti. Podle agentury se útočná skupina amerických lodí ke Korejskému poloostrovu blíží ze Singapuru, podle původních plánů se měla zastavit v Austrálii. Kromě letadlové lodi Carl Vinson do skupiny patří dva torpédoborce a jeden křižník se řízenými raketami na palubě, které jsou schopné zneškodnit balistické rakety...

Že by se historie znovu opakovala? Když to bylo šedesát roků od skončení první války s US Army v Koreji, vypověděla Severní Korea k 8. březnu 2013 všechny dohody o neútočení s Jižní Koreou z roku 1953 a hovořila o reálné možnosti rozpoutání druhé korejské, resp. 3. světové války. Komunistický režim také přerušil přímé telefonické spojení mezi Pchjongjangem a Soulem. Zároveň uzavřel hraniční přechod se svým jižním sousedem. Proč...?

KLDR totiž dostala vyhrůžku, když odpálila v prosinci 2012 raketu dlouhého doletu, což OSN označila za zástěrku pro zakázaný test balistické raketové technologie. (Kdekdo má dnes jaderné zbraně, proč tedy ne Severní Korea, kdy islamistický Pákistán ano...?) Pak 12. února provedla v pořadí třetí podzemní jaderný test a byly z toho pro Pchjongjang nové sankce OSN i Kimovo zrušení příměří z roku 1953.

Jako by říkal: „Tam, kde jsme skončili, budeme pokračovat…“ Poselství ujišťuje, že jakmile se severokorejské síly zapojí do akce, „obrátí během tří až čtyř minut v prach všechny základny krys a provokatérů“, čím by mohla být myšlena Jižní Korea s vypočítavým našeptávačem USA. (Více než 28.000 amerických vojáků je přítomno na 85 základnách v Jižní Koreji, kde jsou od roku 1957…Kolikpak asi mají v KLDR vojenských základen Rusko a Čína? Nula od nuly pojde…)

Specialisté na výrobu jaderných zařízení předpokládají, že Kimova Korea má prý sice dostatek jaderného materiálu na několik hrubých bomb, ale zatím by Pchjongjang údajně nedokázal vyrobit jadernou hlavici na své rakety. Přesto přišlo vážně varování – Spojené státy uskutečnily na Obamův povel cvičný přelet svých bombardérů B-52 Stratofortress s atomovými hlavicemi nad Korejským poloostrovem. Byla to „neomluvitelné provokace“, uvedl mluvčí severokorejského ministerstva obrany a dodal: „USA zatahují prostředky strategického jaderného úderu na Korejský poloostrov v době, kdy se situace posouvá na okraj války…“

Jak vůbec došlo v 50.letech k válce mezi jihem a severem Koreje? Po „atomové konsolidaci“ vztahů s Japonci po 2. světové válce (zničením Hirošimy a Nagasaki) si USA uvědomily, že pokud chtějí být i nadále světová velmoc, musí zastavit pronikání komunismu a postavit se mu čelem. Východní Asie se tak stala rozhodujícím místem střetu dvou světových ideologií. Tzv. Dullesova pyramidová teze, že padne-li za oběť komunistického tažení další země, vyvolá to lavinovou reakci, jejíž konec by měl pro světovou stabilitu nedozírné následky.

Nastínil ji jeden z vysoce postavených státníků v USA. Prohlášení CIA se týkalo ochrany jihu Koreje, který se tak stal akutním ohniskem boje proti komunismu. Hranicemi nově vzniklých území měla být 38. rovnoběžka, která dělila Severní Koreu, výspu stalinistického režimu, a Jižní Koreu, vychovávanou západně orientovanými státy.

(John Foster Dulles byl americký diplomat a politik, v letech 1953–1959 za vlády presidenta Eisenhowera ministr zahraničí Spojených států. Byl rozhodným odpůrcem komunismu a jedním z hlavních architektů studené války…)

Důvod rozdělení byl prostý; zatímco jižní část Koreje byla zbavena fašistických armád spojeneckými jednotkami, jejich severní soused byl osvobozen Rudou armádou a čínskými polovojenskými jednotkami. Smyslem války bylo sjednocení Koreje, v nekomunistický poloostrov. Z iniciativy Sovětských vůdců ale došlo po třech letech krvavých bojů naštěstí k několika mírovým schůzkám znepřátelených stran – Severní a Jižní Koreje. Z nich vzešla 27. června 1953 dohoda o příměří, byl z toho však jen smír, nikoliv mír, který ve své křehkosti trval až do zmíněných dnů roku 2013, než ho Kim zrušil na protest proti sankcím OSN.

Prezident USA Trumen se však nemohl smířit s touto porážkou a navrhoval použití atomových zbraní proti ČLR, nebo její mohutně bombardovat. Naštěstí k tomu nedošlo, Prezident Trumen trpěl v té době srdeční slabostí, špatnou funkci ledvin a zažívacími problémy, přesto povolil generálu MacArthurovi použití jaderné zbraně také v Koreji, avšak jen za přesně definovaných okolností (start nepřátelských letadel apod.), což se naštěstí nestalo. Z tohoto pohledu je jediný státník na světě, který třikrát kladně rozhodl o použití zbraně hromadného ničení – Korea (ČLR), Hirošima a Nagasaki.



A válečné ztráty bojů, které k ničemu nevedly, protože sever zůstal komunistický a jih proamerický? (Na rozdíl od pozdější války ve Víetnamu, který se po jejím skončení stal komunistický celý, resp. z hlediska Spojených států šlo o trapně kontraproduktivní efekt Dullesovy pyramidové teze...)

USA přišly o více než 50 tisíc vojáků, Jižní Korea o 1 250 000, Severní Korea ztratila na 500 tisíc bojovníků, Čína 900 tisíc a OSN skoro o tři tisíce; celkem padlo přes 2,7 milionů vojáků. SSSR rovněž přiznal ztrátu 120 pilotů… Jaké by asi byly ztráty po použití atomové bomby...? A kdo by asi zvítězil...?

Severní a Jižní Korea se ale zatím ani po více než šesti desítkách let nesmířily, stalinista Kim pořád ovládá sever nešťastného poloostrova. Vojenské napětí je zde proto na nejvyšší úrovni za poslední roky. Washington na severokorejské hrozby reagoval mimo jiné posílením stavů pozemních protiraketových střel na Aljašce a v Kalifornii.

Současnost je jako přes kopírák, i s tehdejším napětím. Jsme svědky nastupující další fáze studené války, v 50. letech přezdívané „válkou červených knoflíků“, což bylo odvozeno od spouštěčů balistických raket s atomovými hlavicemi? Nastala opět doba očekávání a nejistoty, co přinesou další týdny…?

Svět se zmítá v nebývale velkém množství válečných ohnisek. Válka v Koreji se před čtyřmi lety „odložila; na řadě byla napřed libyjská „bezletová zóna“, dnes to samé v Sýrii. NATO v čele s USA už spekuluje, jak na to... Naštěstí včera pokus s balistickou raketou Kimovi nevyšel ani na počest výročí narození jeho otce... Odloží se i nyní válka znovu...?

Americký Radar v brdských lesích...


Jedno z posledních hlášení rozhlasu v závěrečném dílu proslulého seriálu M. A. S. H 4077:

„Teď jsou dvě hodiny, přesně ze osm hodin korejská válka oficiálně skončí. Je čas na pohled zpátky a tohle jsou nejčerstvější informace, jaké máme. Náklady války pro Spojené státy byly spočteny na 22 miliard dolarů. Co se týče lidí, stálo nás to mnohem víc. Jednotky OSN utrpěli následující ztráty: zabito v boji 71.500, zajatých a pohřešovaných 83.263, zraněných 250.000, dohromady tedy 404.763 zabitých, zraněných a zajatých. Z komunistické strany bylo zraněno a zabito 1.347.000, ve válce taky zahynulo 400.000 korejských civilistů. Pokud to všechno sečteme, vyjde vám více než 2.000.000 zabitých nebo zraněných lidí. Navíc jedna čtvrtina všech Korejců zůstala bez domova a je tu více než 100.000 sirotků…“

Inu, jak ztratil 45. americký prezident USA Donald Trump svůj glanc zachránce USA, když naopak jako politický jestřáb-amatér poslal vojenskou flotilu k břehům Korejského poloostrova, čímž podřezává větev nejen své existence; dočkáme se dalšího seriálu M.A.S.H 4077, včetně Radara O´Reillyho alias Garryho Burghoffa, byť od první klapky legendárního komediálního seriálu o mobilní vojenské nemocnici v Koreji uplynulo skoro půl století a z charismatického Hawkeyho je šedivý pán s brýlemi, zbělal i Libanonec Klinger; čas se snaží pomocí plastických operací zastavit zase Margaret Houlihanová…

Proč je Trump tak posedlý Severní Koreou? Není to jen jaderný program (VIDEO)

0
0

Napsal a přeložil Geo
17.4. 2017 Eurasia 24
Americký prezident Donald Trump podstatně zvýšil pravděpodobnost rozsáhlého vojenského konfliktu s účastí supervelmocí na Blízkém východě a nyní činí totéž ve východní Asii. Proč ho vlastně Severní Korea tak dráždí, že riskuje další válku, jaká pustošila tuto část světa před pětašedesáti lety?
Pokud by byl důvodem tamní jaderný program, musel by Trump ihned po svém nástupu do funkce zaútočit na Izrael. Američané však Izraeli kvůli jeho jadernému arzenálu nejenže nevyhrožují, ale zarytě o něm mlčí.

Na rozdíl od Spojených států Severní Korea neokupuje jiné země, nezpůsobuje smrt statisíců jejich obyvatel, neútočí na žádné státy pod lživými záminkami, nestřílí municí z ochuzeného uranu a nepoužila proti nepříteli atomovou zbraň. KLDR svůj jaderný program zdůvodňuje nutností obrany proti mohutné americké síle na jihu korejského poloostrova.

Předmětem tohoto článku ale není obhajoba severokorejského jaderného programu – jenž je stejně nebezpečný jako kterýkoliv jiný –, ani hodnocení politického a společenského systému v Severní Koreji; KLDR je plnoprávnou členskou zemí Organizace spojených národů a je záležitostí každého svrchovaného státu, zdali praktikuje expanzivní plutokracii nebo čučche a songun.

Nicméně právě vývoj, kterým Severní Korea v posledních letech prochází, musí být Trumpovi a lidem v jeho okolí trnem v oku. Proto hovoří v souvislosti s „řešením“ severokorejského jaderného programu o „ekonomické karanténě“, včetně toho, že se zasadí o ropné embargo, nechá napsat na černou listinu severokorejské aerolinky, bude zadržovat nákladní lodě KLDR či potrestá čínské banky za obchodování s Pchjongjangem.

Tedy stejně jako v případě vojenského zásahu ublíží tamním lidem, kterým se podle všeho daří i v podmínkách krutého ekonomického embarga nejen nehladovět jako v 90. letech po kolapsu SSSR, ale s maximálním využitím vlastních zdrojů budovat nové elektrárny, vypouštět satelity na oběžnou dráhu, stavět moderní kliniky, čtvrtě pro tisíce lidíči vědecko-výzkumná centra (to není vizualizace, ale reálná fotografie).

Západní oligarchy musí dráždit neochota Severokorejců podřídit se ani přes mnohaletá embarga. Současně je KLDR velmi lákavým soustem: pětadvacetimilionová země nabízí kromě poměrně rozvinuté infrastruktury také mimořádně disciplinovanou, produktivní a nenáročnou asijskou pracovní sílu s velmi nízkým průměrným věkem 34 let (v Japonsku je to 47 let).

Jestli někdo vidí tento článek jako tendenční a KLDR coby pustou, do mlhy věčně zahalenou zemi s prázdnými silnicemi a podvyživenými lidmi, kteří musí v osm večer sfouknout svíčky, nechť se podívá na následující video polského cestovatele Lukasze. Záběry pořídil v Pchjongjangu před dvěma roky, natočil je ve dvě hodiny ráno:


Lukasz strávil v Severní Koreji více než měsíc, a to už potřetí, takže srovnává. Mezi roky 2000 a 2015 se podle něj země velmi změnila. „Znám KLDR velmi dobře. Cestoval jsem na sever, jih, východ i západ KLDR a měl jsem možnost projít si Pchjongjang bez doprovodu. Strávil jsem v KLDR víc než měsíc. Reálný život v Severní Koreji je opravdu jiný, než jak je prezentován v západní Evropě nebo ve Spojených státech v televizních dokumentech a v novinách. Samozřejmě, každodenní život není jednoduchý, není perfektní. Ale cestoval jsem po KLDR několikrát a musím říct, že se situace zlepšuje,“ uvádí Lukasz, který stejně jako KLDR procestoval řadu zemí světa.

Ilustrativní je i rychle rostoucí počet aut v KLDR. „V Severní Koreji je více a více aut a více a více soukromně vlastněných aut,“ dodává Lukasz.


Tillerson v Moskvě: Stalo se něco?

0
0
Tereza Spencerová
17.4. 2017   Literárky
Tillersonovu cestu do Ruska lze navzdory záplavě vzájemného obviňování ze všeho možného vnímat opatrně optimisticky, tedy přinejmenším s ohledem na skutečnost, že nejvyhledávanějším heslem na Googlu je aktuálně „třetí světová válka“.



Americký ministr zahraničí Rex Tillerson k napjatě očekávaným rozhovorům do Moskvy přiletěl krátce po spektakulárním raketovém útoku v Sýrii a rovnou z jednání G7 v italské Luce. Británie, která se v rámci Brexitu snaží „zavěsit se“ na Spojené státy, snaživě navrhla uvalit na Rusko kvůli podpoře syrského režimu další sankce, což Washington uvítal, nicméně návrh neprošel, bez ohledu na „finanční“ přítomnost Saúdů a Kataru nebo Turecka, tedy zemí, které v Sýrii dlouhodobě podporují džihád. Tillerson, který v uplynulých týdnech spolu s Trumpem a dalšími předními americkými činiteli proslul hned několika politickými veletoči, se tak v ruské metropoli nemohl příliš opírat o „vůli mezinárodního společenství“ a tlačit dál na Rusy, aby si vybrali mezi přátelstvím s USA na straně jedné a koalicí se Sýrií a Íránem na straně druhé.

Samotné Tillersonovy rozhovory v Kremlu s jeho protějškem Sergejem Lavrovem a posléze i s Vladimirem Putinem mnoho hmatatelných výsledků nepřinesly. Obě strany podle očekávání zopakovaly své pohledy na Sýrii, vyjádřily podporu minskému procesu na Ukrajině nebo na „denuklearizaci“ Korejského poloostrova, přičemž na všechny zmíněné problémy se navrhovaná řešení rozcházejí. A vzhledem k tomu se zdá být o to důležitější diskuse o tom, jak mezi oběma mocnostmi nastolit „nekonfliktní existenci“. Šéf Pentagonu James Mattis už předem „prorokoval“, že se „konflikt s Ruskem nevymkne kontrole“, což potvrdily i moskevské rozhovory důrazem na ochotu obou stran hledat mechanismy, který by byly s to řešit spory jednáním na expertních úrovních. Lavrov navíc Tillersonovi „ulevil“ konstatováním, že mnohé současné hluboké neshody mezi Ruskem a USA se zveličují v důsledku „časovaných náloží“, které prý po sobě zanechala Obamova administrativa. Nový šéf americké diplomacie tak nemusel nutně nikomu vysvětlovat, jak to, že se Bílému domu tak nedaří při naplňování Trumpova předvolebního slibu o „snahách vylepšit vztahy s Moskvou“.

Hlavním bodem rozhovorů, které se fakticky staly určujícím etalonem vztahů mezi Ruskem a novou americkou administrativou, nicméně byla Sýrie. Jak už jsem uvedla pro PL, Západ už do slovních, politických i vojenských ataků proti Asadovi za uplynulých šest let války investoval tolik energie, že mu jeho případné setrvání v čele státu bude nutně a navždy připomínat trapnou – a proto hlavně nepřijatelnou – porážku. A totéž v obráceném gardu platí i pro Rusko. Je možné, že se někde v zákulisí vyjednává o tom, že Asad odstoupí, čímž by se západní vlk nažral, a systém v Sýrii poběží dál i bez něj, což zase uspokojí ruskou kozu, nicméně na druhé straně platí, že Rusko do Bašára Asada už rovněž investovalo tolik, že by výměna na čele syrského režimu musela být ze strany USA vyvážena čímsi v této chvíli nepředstavitelným. Je proto zajímavé, že Tillerson, který před čtyři lety dostal osobně od Putina ruský Řád přátelství, z nynějších „zásadních a otevřených“ jednání sporu vyšel s důrazem na obnovení vojenské spolupráce s Ruskem v Sýrii a s poukazem na to, že se má případný Asadův odchod odehrát „strukturovaně a organizovaně“, což ponechává otevřenou možnost pokračování politického procesu, který byl přerušený chemickým a posléze i raketovým útokem, a na jehož konci by jednou mohly být svobodné volby s případnou Asadovou účastí. A co víc, prý už nejsou nutné ani další americké útoky proti syrskému režimu…

Spokojený Trump

Je pravděpodobné, že takový „poraženecký“ postoj v samotných USA pod ostrou kritikou ze strany amerických jestřábů z obou tamních politických stran dozná citelných změn, stejně jako tomu bylo u americké zahraniční politiky v uplynulých týdnech už několikrát, nicméně přesto je vcelku nadějné, že Tillerson byl v Moskvě s to přinejmenším formulovat potřebu některých společných konkrétních kroků ke zlepšení vzájemných vztahů. O skutečné podobě americko-ruských vztahů si ale svět udělá představu až po jejich summitu. Kdy a kde by se mohl konat zatím není známo.

Donald Trump nicméně Tillersona za moskevské rozhovory nejen pochválil, ale na společné tiskové konferenci s šéfem NATO Jensem Stoltenbergem se dokonce „zasnil“, jak „krásné“ by bylo, kdyby NATO i USA s Ruskem „vycházely“. Trump, který bazírováním na „dvou procentech HDP na zbrojení“ vnímá členské státy NATO především jako další zdroj peněz pro americké zbrojovky, před generálním tajemníkem Aliance, která neustále omílá „ruskou agresi“, podle všeho zcela záměrně prohlásil: „Časem uvidíme, jak je to s Putinem. Bylo by fantastické, kdybychom vycházeli s Putinem a Ruskem. Může se to stát, ale také nemusí, může se stát pravý opak. Rád bych vycházel s každým. Současný svět je zmatek, ale myslím, že až budeme končit, bude to mnohem lepší místo k životu.“ A vzápětí – jen pár dní po konstatování, že vztahy s Ruskem jsou hluboko pod nulou -- na svém oblíbeném Twitteru avízoval, že se „vztahy s Ruskem vyvinou dobře“.

Není zřejmé, zda jsou USA s to vést dva případné konflikty současně – v Sýrii a Severní Koreji – při pokračující okupaci Afghánistánu, dobývání Mosulu, bombardování Jemenu nebo posilování vojenské přítomnosti v Somálskuči namátkou v Pobaltí. A při saltech v zahraniční politice, které jsou ovšem do značné míry zřejmě určeny domácímu publiku, nejsou další kroky Trumpovy administrativy ve světě – tedy ani to, jaký konflikt si případně vyberou -- předvídatelné. Přesto lze závěry Tillersonovy cesty do Ruska – navzdory záplavě vzájemného obviňování ze všeho možného -- vnímat opatrně optimisticky, tedy přinejmenším s ohledem na skutečnost, že nejvyhledávanějším heslem na Googlu je aktuálně „třetí světová válka“.

PS. Americké postoje si u „zdroje“ v Moskvě už přijeli ujasnit ministři zahraničí Sýrie a Íránu, po nich dorazil i Katar, který už chce najednou „nezávislé vyšetření“ chemického masakru z Idlíbu a „jednotnou Sýrii“, příští týden v Rusku čekají šéfku unijní diplomacie, v červenci přijedečínský prezident a ještě letos osobně saúdský král, protože při „boji proti terorismu“ je prý nutná spolupráce

Straníci a zbývajících devadesát devět procent občanů (I.)

0
0

Josef Mrázek
17. 4. 2017
Nezadržitelně se blíží volby, které proběhnou v předvečer dvacátého osmého výročí vzepětí velkých nadějí, ale také začátku těžkého zklamání.
Je to důvod k zamyšlení. V jeho prvním díle se podíváme, jak jsme se dostali tam, kde jsme. Druhý díl bude o tom, co musíme znova zkusit změnit.


DÍL PRVNÍ Na start nového pokusu o lepší způsob politiky nás přivádí dvojí zklamání

Straníci a nestranická veřejnost
Slovo „elita“ dříve označovalo někoho výjmečně dobrého, vhodného, aby byl vybrán. Teď se tak označují ti, co se prodrali do vlivných postavení, často cestou zpackaných voleb, nebo jinak nekale, a většinou nejsou dobří a být dnes označen „elita“ už není značka cti.

Podobné to je s politickými stranami. Karel Havlíček Borovský rozeznával dobré a špatné, ale dnes by žádné opravdu dobré podle tehdejších požadavků nenašel. Ale rozdíl mezi straníky a nestranickou veřejností tady je.

Politologové žijící v zajetí ideové omezenosti vyznavačů stranické politiky si neradi připouštějí, že politika se týká také těch lidí, kteří neusilují o funkce, nejsou členy strany, často nemají ani peníze a proto by se s nimi nejraději ani nepočítalo, nebýt toho, že jich je mnoho.

Početná myslící i nemyslící nestranická veřejnost chce řešit věci společného zájmu jinak, bez ohledu na zájmy stran, má představy blížší původní čisté politice.

Spory o rok 1968

Tak třeba rok 1968 je mnohými politology brán jako pokus o reformu KSČ, ale pro většinu národa to byl pokus o uvolnění státu z područí politické strany a uplatnění vůle občanů při jeho správě. Hybnou silou nebyla obroda KSČ, ale chyby KSČ, které podněcovaly vzepětí národa.

Někteří vykladači se přesto zaměřují pouze na dění v tehdejší komunistické straně a nevšímají si mohutné účasti lidí stojících mimo komunistickou stranu a žádajících, aby monopol rozhodování jediné politické a mocenské formace byl narušen uplatněním racionálních názorů a tím se vyloučily zbytečné chyby.

Byl jsem u toho.

Ve skupinách zasvěcených jsme se dohadovali, jak změnit politický systém, aby to prošlo. Uvažovalo se o různých cestách, ale reformování KSČ mezi nimi nebylo. Tím spíše zde nebylo žádné volání po pluralitě ideologicky deformovaných názorů. Již v roce 1968, v důsledku dvacet let trvajícího výrazného rozdělování občanstva na členy strany a občany druhé kategorie, ve společnosti převládal odpor ke stranictví. Museli jsme ale počítat s tím, že KSČ bude dále existovat, a s Brežněvem za zády si udrží moc.

Šlo tedy o to, uplatnit další názor, který by třeba pod hlavičkou odborů dokázal ovlivnit řešení praktických problémů. To mělo naději na úspěch, protože i uvnitř komunistické strany byli lidé, které rozum nebo čich upozorňoval na to, že posílení racionality jednání by mohlo vést k lepším výsledkům, než tradiční použití síly. Také proti nim potom směřoval zásah vojsk.

Reformátoři z roku 1968

byli potlačeni silou a další příležitost ke změně se naskytla až o 21 let později, v roce 1989. Ke zmaření nadějí a k potlačení přání národa tentokrát nebyla použita vojska, ale „jen“ podlá zrada. Její následky jsou katastrofální. Stále narůstá rozdíl mezi existujícím stavem státu a tím, čeho jsme mohli dosáhnout. Že jsme dopadli špatně, pochopil již kde kdo. Ale někteří se domnívají, že bez okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 by stejný vývoj, jako po roce 1989, proběhl o 20 let dříve.

Nemají pravdu. Naopak platí, že tehdejší okupace položila základy pro hlavní chyby vývoje po roce 1989.

Tak zvaná „normalizace“, umožněná okupací, ponechala v KSČ hlavně ty vlivné členy, kteří vždy sledovali svůj osobní prospěch a za vyjednané pozice byli po převratu v roce 1989 ochotni podpořit kdejaký podraz na občany spáchaný ve spolčení s vybranými bývalými disidenty. Naproti tomu skuteční komunisté, kteří byli za normalizace zbaveni vlivu, by během pokračování jara 1968 určitě bránili republiku proti rozkradení a osudným změnám národního hospodářství.

Všeobecná aktivita občanů v roce 1989

navazovala na zkušenosti z roku 1968, ale zahraniční situace byla odlišná. Obyvatelstvo celého Československa pozůstávalo v roce 1989 ze dvou základních skupin. Ta mnohem početnější si přála, aby se přestaly dělat zbytečné chyby, uplatňovala se spravedlnost, vládly dobré mezilidské vztahy, lidé si byli jen rovni a ne rovni a rovnější, a aby stát byl spravován rozumně. To bylo velmi podobné ideálům roku 1968 a ještě zřetelněji vystupovala chuť spolupracovat na společném díle v duchu dobré vůle. Strany k tomu nebyly potřebné.

Zle se hledělo na ty druhé, kteří se chtěli zmocnit majetku a moci a držet ji podobným způsobem, jak to dříve dělali komunisté. Nemuseli se to ani moc učit, ti členové komunistické strany, kterým nešlo o ideu, ale o moc a peníze, se po změně režimu spojili s těmi disidenty, kteří podobně smýšleli, a vytvořili málo početnou, ale velmi silnou a nebezpečnou formaci. Poctivě jednajících partnerů se zbavovali.

Sametovost převratu byla založena na tom, že „pragmatická“ většina ÚV KSČ

usoudila, že nastala pravá chvíle, kdy je třeba politickou moc vyměnit za výnosnější moc hospodářskou.

Dvě občanská fóra

Nastupující vládci odvozovali své postavení ze skutečné nebo údajné disidentské činnosti a potřebovali vzbudit dojem, že je podporuje většina národa. Proto vyhlásili, že občané mají ve městech a obcích zakládat Občanská fóra jako místní držitele moci a doufali, že jejich síť budou pohodlně ovládat pokyny z centra, které příhodně nazvali Koordinační centrum Občanského fóra – KCOF. Tento záměr se jim trochu vymkl z ruky. Lidé v revolučním nadšení zakládali v obcích, městech i v podnicích Občanská fóra skutečně zaměřená na zavedení správného a spravedlivého života ve státě a složení těchto složek OF, vznikajících za přímého dohledu občanů, bylo překvapivě dobré a fóra měla podporu většiny občanů. Nebylo možné zabránit spontánnímu a převážně demokratickému tvoření okresních OF a krajských OF. Samotné KCOF potom bylo tvořeno jedním zástupcem za každý kraj a dvěma až třemi členy dosazenými skupinou bývalých disidentů. Ti se střídali a nikdo je nevolil. KCOF bylo prohlášeno za nejvyšší orgán OF, a skupina disidentů jeho jménem vydávala rozkazy okresním OF. Sama se ale usneseními KCOF moc nevázala a také KCOF pracovalo samostatně jako nejvyšší autorita mezi sněmy. Byla vlastně dvě Občanská fóra, skutečné, a za Občanské fórum se vydávající skupina části disidentů a jejich kamarádů.

Všechny okresy vysílaly delegáty na sněmy OF, které se konaly každých 2 až 5 týdnů. Aktivisté KCOF připravili výborné stanovy celého systému hnutí OF a ty byly projednány a schváleny Sněmem OF. Brzo na to byl pomocí falešných delegátů zvolen předsedou OF Václav Klaus, porušil bez ohledu na stanovy vše, co mu stálo v cestě, OF zlikvidoval, zmocnil se jeho aparátu a majetku a udělal z toho ODS, strukturou a tuhostí v mnohém připomínající KSČ.

Likvidace OF zradou Klause a vinou Havla za pomoci Rychetského

je málo známou, ale zcela zásadní kapitolou historie po listopadu 1989.

Byl jsem voleným členem KCOF za Středočeský kraj, když předtím jsem zakládal OF v obcích, na okrese a v kraji. Pracoval jsem také ve Špalíčku, kde bylo centrum OF a pomáhal při pořádání Sněmů OF, účastnil se porad vedení skutečného OF, práce na stanovách a práce při výjezdech. Když se začal objevovat Václav Klaus, dostával jsem se s ním do rozporu, protože žádal, aby se OF předělalo na pevnou stranu a přitom nedodržoval dobré stanovy, které hnutí OF mělo. Neměl se čeho chytit, protože v prvních volbách byly nejlepší můj okres vedený v duchu hnutí a okres Hynka Fajmona, vyznavače tvrdého stranictví po vzoru železné ladyTatcherové. Ve volebních výsledcích nebyl rozdíl, ale v účasti občanů na tvorbě politiky velký.

Klaus byl cílevědomý a pilný a před volbami předsedy OF objížděl neúnavně okresy a vysvětloval nevoleným najatým volebním manažerům, jak se budou mít, až on bude předsedou. Volení reprezentanti okresů, unaveni častým ježděním na Sněmy, posílali místo sebe manažery, a nikdo to nekontroloval. Tak se stalo, že místo očekávaného Palouše byl zvolen Klaus.

Druhý den po zvolení přišel na jednání KCOF, podíval se do zápisu, co se dopoledne odhlasovalo, a řekl: „To se škrtá a příště budete hlasovat tak, jak vám řeknu, a když nebudu moci přijít, pošlu svého asistenta pana Havlíka a ten vám řekne, jak máte hlasovat.“ Odmítl jsem to jen já s nevýraznou podporou jednoho člena. Klaus mne na nejbližším sněmu dal odstranit z KCOF.

Klaus nedbal stanov OF ani v nejmenším a hned zahájil destrukci OF s cílem odcizit vše, co bylo, včetně voličů OF, zničit nový způsob politiky a prosadit stranu s tuhou hierarchickou strukturou. Zprvu asi nebylo jeho hlavní motivací ani tak obchodování s politikou, jako spíše uspokojení vůdcovských ambicí a zničení ideálů OF. Právě tomu chtěla zabránit iniciativa Černošického OF a vyzvala dopisem Občanská fóra ve všech obcích, aby žádala zachování OF. Bylo to skoro 7000 dopisů. Klaus se dohodl s Rychetským, aby vyhlásil založení Občanského hnutí a že tím je pokračování OF zajištěno. Byl to podvod. OH se OF v ničem ideově nepodobalo, a bylo holé, všeho se zmocnil Klaus. Klaus a Rychetský se sešli v Lánech, aby tuto lumpárnu potvrdil Havel. Přijel jsem tam s delegací České národní rady, jedné z komor Parlamentu ČR, a chtěli jsme prezidentovi Havlovi předat protestní notu. Od brány nás zahnala stráž doplněná velmi zubatými psy. Nedostali jsme ani možnost někomu ten protest předat. Údajně proto, že si to Klaus nepřál. Náš, již tehdy skvělý tisk, potom napsal, že Černošická výzva je bezpředmětná, protože OF pokračuje dál, jako OH. OH potom brzo zaniklo jako kytka bez kořenů.

Rozbití OF a zánik pokusu o zavedení nového způsobu politiky bylo zlomem mezinárodního významu. Historik James Krampfl prostudoval soudobé dokumenty a napsal o tom knihu „Revolution with a Human Face. Politics, Culture and Community in Czechoslovakia 1989-1992.“ Ithaca and London. Cornell University Press.2013. Jeho rozbor je v souladu s mými poznatky jako přímého účastníka klíčových událostí i praktické práce na všech úrovních Občanského fóra.

Již v minulém století dospěl vývoj politického systému označovaného jako parlamentní demokracie do stadia, kdy voliči ztráceli vliv na rozhodování, protože byli od svých zastupitelů odděleni politickými stranami, které si začaly samy sestavovat kandidátky tak, aby mohly zvolené poslance dobře ovládat a s jejich hlasy obchodovat. Strany se měly původně starat každá o prospěch některé složky voličstva, ale nověji nastala změna v tom, že začaly moc získanou pomocí oklamaných voličů prodávat tomu, kdo tajně zaplatil. Přitom obvykle vzniká občanům škoda daleko větší, než to, co získá strana.

Problémem selhávající parlamentní demokracie se zabýval také český politolog Jaroslav Langer žijící v exilu v Bonu a v roce 1968 spolupracoval

s Klubem angažovaných nestraníků (KAN). Jeho projekt ovšem byl zaměřen na západní pluralitní politické systémy a na řešení situace Československa v té době se moc nehodil. Když však Langer přijel do Prahy v době zakládání OF, byl nadšen, že vznikající struktura je příkladem nejméně pro celou Evropu. Po zmaření nadějí Klausovou a Havlovou zradou se zhroutil, byl hospitalizován a již se nevzpamatoval. Nebyl by se dočkal ničeho dobrého, Politický systém zajišťující všem kamarádům svobodu krást, a chudým vládu exekutorů, syst ém potlačující myšlenku sociálního státu pro slabé a zaručující úspěch silným a bezohledným a zejména systém sloužící zájmům zahraničí a udržující stát v postavení vykořisťované kolonie, by musel vnímat jako krok tak daleko zpět, že tam jsme ještě ani nebyli.

Pohled do Ústavy ČR nás poučí, že zvůle politických stran, které tento stav udržují a prohlubují náš propad, je tam zaručena, strany si to stihly zajistit. Je tam:

Hlava první, článek 5 : „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

Jen zdánlivě neškodná formulace dává politickým stranám výsadní právo na provozování politiky a místo závazku hájit zájmy voličů, nebo lépe všech občanů a státu, se tam počítá s prosazováním zájmů stran.

Stát je v hlubokém úpadku a je hloupé se tvářit , že není tak zle. Jistěže jsou i chudší státy, ale ohroženějších moc není. A je třeba srovnávat s tím, co jsme byli schopni dokázat. Ekonomicky jsme byli soběstačnější a výkonnější než Rakousko a určitě jsme byli schopni ubránit naše hranice proti náporu migrantů. Není žádná omluva pro to, že jsme vykradení, zchudlí a bezbraní ve srovnání s rokem 1989. Způsobilo to špatné vedení státu, které jsme trpěli a dokonce volili. Co nebyla hloupost, to byla zločinnost.

Druhý díl těchto úvah obsahuje pojednání o tom, o co a jak by se mělo usilovat.

Paul Craig Roberts: Vláda blbců a válečných zločinců

0
0

17. 4. 2017   (kráceno)
Čtyři po sobě jdoucí prezidenti naší země jsou váleční zločinci.
Clinton - bombardování Jugoslávie NATO.
Bush - invaze do Afghánistánu a Iráku, letecké útoky na Pákistán a Jemen.
Obama - využil NATO ke zničení Libye a poslal žoldáky, aby zničili Sýrii.
Trump - napadl Sýrii a stal se válečným zločincem na samém začátku své vlády.
Člověk aby se začal stydět za to, že je Američan.


Spolu s evropskými, kanadskými a australskými vazaly Washingtonu se těchto válečných zločinů účastnila OSN. Je tedy možné, že společně s EU, USA, Austrálií a Kanadou by měla být k soudu za válečné zločiny pohnána i OSN.

Západní civilizace, pokud to vůbec civilizace je, je největším aktérem válečných zločinů v dějinách lidstva.

Tyto válečné zločiny, spáchané čtyřmi americkými prezidenty, vedly k milionům úmrtí a zranění civilistů. Miliony zbídačených uprchlíků, kteří přišli do Evropy, Velké Británie, USA, Kanady a Austrálie s sebou přinesly problémy.

Podívejme se na nekonečné neoprávněné násilí policie proti americkým občanům. Policie provádí více vražd než kdokoliv jiný, ale na rozdíl od drogových gangů, které bojují mezi sebou o území, má policejní násilí jeden důvod - láska k násilí.

Násilí je Amerika. Amerika je násilí. Slabomyslní liberálové viní vlastníky zbraní, ale zdrojem násilí je vždy vláda. To je důvod, proč nám otcové zakladatelé dali Druhý dodatek. Ne majitelé zbraní zcela nebo částečně zničili osm zemí. To díky daňovým poplatníkům vyzbrojená americká vláda činí násilí.

Počínaje kreténem Clintonem, každá vláda USA narušila nebo vystoupila z dohod s Ruskem, které byly zaměřeny na snížení napětí a rizika vzniku jaderné války. Washington lží vysvětloval své agresivní akce vůči Rusku, jako například že je potřebná protiraketová obrana na ruské hranici, aby ochránila Evropu před (neexistujícími) íránskými jadernými zařízeními.

Obamův režim i nadále lhal.
Víte, že Rusko je tak silné a že NSA a CIA jsou tak slabé a bezmocné, že Rusko může určit výsledek voleb v USA? Jistě jste slyšeli nejméně tisíckrát, že Rusko vtrhlo na Ukrajinu (loutky Washingtonu stále sedí v Kyjevě)? Není třeba mít IQ nad 90, abychom pochopili, že kdyby Rusko napadlo Ukrajinu, už by nebyla. Víte, že prezident Ruska, který je podle mezinárodních průzkumů nejrespektovanějším vůdcem ve světě, je podle Hillary Clintonové "nový Hitler"?

Nyní máme ostudného trampovského ředitele CIA Mika Pompea, možná je to nejomezenější člověk v Americe. Máme zde idiota nejjvyššího stupně. Tento kretén obvinil Juliana Assange z kontaktů s diktátory, údajně s pomocí Ruska podkopává bezpečnost americké hegemonie. To proto, že WikiLeaks publikuje materiály z oficiálních zdrojů, které odhalují kriminální chování americké vlády. WikiLeaks nekrade dokumenty, které přicházejí od informátorů, kteří jsou unaveni snášením nemorálnosti a lží vlády USA.

Co budeme dělat, co bude dělat svět, když máme takové naprosté idioty, jako jsou ředitel CIA, americký prezident, poradce pro národní bezpečnost, ministr obrany, ministr zahraničí, americká velvyslankyně při OSN, redaktoři New York Times, Washington Post, CNN, NPR, MSNBC?

Čína a Rusko jsou schopny zničit USA. Společně mohou učinit Severní Ameriku navždy neobyvatelnou. Proč washingtonští idioti provokují silné jaderné mocnosti? Odpověď: Washington je banda kreténů, kteří jsou mimo realitu. Když Satana 2 (pozn. ICBM Sarmat) dorazí do Washingtonu, největší skupina omezenců zanikne.

Svět si s úlevou vydechne.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová  

Svět ruskýma očima 398

0
0

zajoch
17. 4. 2017  Outsidermedia


Mezi téměř čtyřmi miliony migrantů v Evropě je ohromný počet zastánců ideologie IS * Safronkov rázně usadil Rycrofta v RB OSN * NATO je oporou míru a bezpečnosti a hraje klíčovou roli v boji proti terorismu
 

Expert: ISIS mění cíle a taktiku

Dmitrij Něrsesov
7. dubna 2017


Vojenská porážka IS v Sýrii a Iráku nutí teroristickou organizaci měnit taktiku. Vyzývá k tomu al-Bagdádí. IS se nehodlá vzdát a hrozba terorismu se neztrácí. Jaké může nabrat formy? Jak budou jeho ideologové a velitelé revidovat svoji zločineckou činnost? Ve kterých zemích mohou útočit? Na tato témata hovořil odborník na islám, prezident centra Náboženství a společnost Alexej Grišin.


Ve skutečnosti je to, co se dnes děje, zcela logické. IS je nepochybně zcela poražený. Málokdo však čekal, že se udrží tak dlouho. Mobilizační, vojenský a organizační potenciál této formace se ukázal silnější, než předpokládali analytici. Dnes je ale jasné, že konečná porážka IS je otázkou času.

Za těchto podmínek je jisté, že IS, jeho vůdci a sponzoři se v žádném případě s porážkou nesmíří a své cíle neopustí. Budou měnit taktiku a s tím už začali. Co mění první, je obsah výzev, „hesel dne“, určených následovníkům a potenciálním podporovatelům. Dnes nevolají „přijďte, potřebujeme bojovníky k obraně našeho kalifátu“. Dnes nabádají zůstat na místě, tam budou potřeba, tam dostanou úkoly.

Zároveň se změnilo verbování. Dříve chtěli „kanónenfutr“, nyní žádají specialisty. Psychology pro verbování, propagandisty, specialisty IT pro práci v sociálních sítích, atd. Emisaři a následovníci IS si vydobyli oficiální postavení. Masově se registrují nové muslimské náboženské organizace. Snaží se o jejich legalizaci. Mají mít krytí, aby nebyly rušeny speciálními službami. Takovéto organizace se mohou, proti veškerým snahám ukončit jejich propagandistickou činnost, bránit s poukazem na „porušení práv muslimů“. Vznikají po celém světě, také v Rusku. Nejvíce však v Evropě. V muslimských zemích existuje přísná zásada – jedna země, jeden muftí. V Rusku je 89 samostatných muftí.

Extrémisté se všemožně snaží zastávat oficiální pozice a nahradit zástupce tradičního islámu. Bývají to mladí lidé, průbojní a energičtí a mají bojové zkušenosti. Státy často nejsou schopny ochránit tradiční náboženské zástupce. Jakmile extrémistické organizace získají oficiální status, mohou si otevírat účty v bankách, budovat studijní centra, zřizovat oficiální portály na internetu, vydávat noviny a časopisy, tedy vést propagandu.

Financování pro teroristy se snížilo. Zásluhou aktivit Ruska dnes ustalo pašování ropy a nezákonný obchod se starožitnostmi. Za těchto podmínek mění pohlaváři IS svoji finanční politiku. Peníze nesoustřeďují u sebe, ale snaží se je rozeslat po celém světě na oficiální i neoficiální účty. Zároveň zavádějí přísné hospodaření na úkor řadových bojovníků. Proto jim vyhovují ztráty mezi nimi – nemusí jim platit slíbený žold. Smrt každého je úspora peněz.

Jak se mění geografie akcí IS? Libyjští extrémisté přísahali věrnost IS, zde zejména Boko Haram. Aktivizuje se IS v Afghánistánu. Došlo k teroristickému útoku v Alžírsku. Rozruch způsobilo vyhlášení IS o plánu bojovat proti Číně.

Na značku IS se chtějí napojit mnozí extrémisté a teroristé. Avšak v Libyi se jim moc nedaří, jsou tam silné rodové tradiční struktury, a ty nemají chuť se s IS dělit o vládu, ani o chudé zdroje. V Alžírsku mají vlastní domácí teroristy ještě z devadesátých let minulého století.

V Afghánistánu má hluboké kořeny domácí konflikt a struktura konfliktu a společnosti není k IS příliš přátelská. Je zde asi 10 až 18 tisíc jeho bojovníků. Nejde o Araby, kteří by do Afghánistánu přišli po porážce v Iráku a v Sýrii. Jsou to především vůdci skupin, které se nemohly připojit k Talibánu a nemohly se ani domluvit se současnou afghánskou vládou. Šlo i o takové, kteří se neměli kam vrtnout, a tak se označili za součást IS.

Pohlaváři IS se snaží, aby se co nejvíc muslimů po celém světě zapojilo do války všech proti všem. Nyní mají zájem o Jihovýchodní Asii. Potřebují neztratit zdroje. Pro ně byla velmi důležitá Sýrie a Irák s ropou, artefakty a přílivem peněz. Ale co má v tuto chvíli Afghánistán? Jen tyrkys. Obchod s drogami IS neuznává a kategoricky odmítá.

To je divné! Opravdu tak přísně odmítají drogy?

Velmi přísně. Protože užívání drog bylo zakázáno přímo prorokem Mohamedem.

A co výroba drog k podávání nevěřícím, jim ke škodě a k získání velkých peněz?
Pro IS je to složité, mohlo by to zničit je samé, namísto aby to uškodilo jejich nepřátelům. Lze si povšimnout, že IS je obviňován z pašování ropy a starožitností, ale nikdy z obchodu s drogami.

Co s financováním IS Saúdskou Arábií a dalšími arabskými zeměmi Perského zálivu?

Skutečně v určité etapě IS podporovaly. Ale je potřeba se podívat do historie této záležitosti. Zpočátku skupiny IS vytvořili Američané, finančně je podpořili a upravily ceny za ropu, aby je mohli využít k válce a jako prvek řízení. Potom se skupiny spojily a vymkly se Američanům z kontroly. Obama se ocitl před dilematem, zda se zabývat tímto americkým dítětem, které se stalo monstrem a ohrožuje západní civilizaci, anebo ho nasměrovat na nepřítele v osobě Bašara Asada. Když Asad v očích Američanů všechno ostatní zastínil, vybrali si jeho s tím, že se teprve potom budou zabývat IS. Podpořili IS a chtěli s jeho pomocí Asada odstranit. Když zjistili, že se jim to nepovede, museli obrátit a říci: „Také s IS bojujeme.“ V ten okamžik přestali Saúdové IS pomáhat. Důvod byl prostý. IS náhle vyhlásil, že saúdský král nemá právo na vedoucí postavení v islámském světě, protože muslimy ponižuje a přisvojuje si veškeré muslimské bohatství. Tehdy začal IS razit heslo – hlavní město v Mekce.

Rozhodli se svrhnout krále Saúdské Arábie Salmana a celé královské rodině odejmout majetek a rozdělit jej mezi muslimy. Hlavně z tohoto důvodu IS podporoval různé saúdské klany. Dnes je Saúdská Arábie důrazným protivníkem IS, takže není pravda, že saúdské peníze mu pomáhají. To bylo dříve, kdy Saúdové pomáhali vytvářet džihádistické skupiny.

Nebezpečí atentátu na saúdského krále Salmana trvá. Došlo na pokus o atentát během králova asijského turné.

Saúdové mají problémy i doma. Na mnohé občany království silně působí propaganda IS. Podle průzkumu mezi saúdskými občany od 15 do 45 let považuje 92 % dotázaných stoupence IS za skutečné muslimy a necelá polovina si myslí, že IS jedná správně. Vládnoucí saúdskou elitu to silně vylekalo a zahájila proti tomu aktivní propagandu.

Jak se mění nebezpečí pro Rusko?

V Rusku nedochází k zásadnímu zhoršení bezpečnostní situace ohledně islámského terorismu. Rusové mají bezpečnější prostředí než země Evropy. Nedochází sem k nekontrolovanému přílivu migrantů. Do Evropy jich podle oficiálního údaje přišlo přes milion, ale ve skutečnosti skoro 4 miliony. Bez přehánění je mezi nimi ohromný počet zastánců myšlenek IS, nebo jim blízkých.

Příliv migrantů do Ruska je v poslední době menší zásluhou ruské migrační politiky. Snížil se i počet extrémistů přicházejících ze Střední Asie. Ovšem podceňovat nebezpečí by nebylo dobré.

Převzato z Pravda.ru

***

Proč „tykal“ zástupce Ruska v Radě bezpečnosti OSN britskému kolegovi

Edvard Česnokov
13. dubna 2017


O co usiloval Vladimir Safronkov, který rázně usadil zástupce Velké Británie Matthewa Rycrofta.

V RB OSN se obnovily diplomatické bitky. Západní mocnosti protlačily do hlasování návrh rezoluce na schválení nedávného raketového útoku Američanů na syrskou vládní leteckou základnu Shayrat. Rezoluce neprošla, proti byly Rusko a Bolívie a hlasování se zdržely Čína, Etiopie a Kazachstán. Doško při tom k přestřelce mezi zástupcem RF Safronkovem a zástupcem Velké Británie Rycroftem.

Safronkov prohlásil: „Lekli jste se, že budeme spolupracovat s USA, ztratili jste sen. Bojíte se toho. Děláte všechno pro rozbití vzájemné spolupráce…“ Nato se obrátil přímo na Brita:„Podívej se na mne, neodvracej oči. Proč je odvracíš?“
Důvodem pro tak ostrou řeč byla tvrzení Rycrofta, že Rusko „ztratilo důvěru“ a „zneužívá právo veta podporujíc režim Bašara Asada“. Jeho Západ viní z použití chemických zbraní. Safronkov vyčítá Britovi: „Ty jsi dnes hovořil, pane Rycrofte, ne v souladu se zasedáním, urážel jsi Sýrii, Írán, Turecko a další státy…“ „Pane předsedo, prosím kontrolovat průběh zasedání, jak se někteří chovají ke svému místu v RB OSN, zda nezodpovědně, urážlivě, snižujíce se ke slangu. Nesmějí už více urážet Rusko.“

KOMPETENTNĚ

Andrej Baklanov, náměstek předsedy Rady Asociace ruských diplomatů:

Zástupci členských zemí RB OSN se navzájem dobře znají a v neformální situaci se často oslovují „ty“. Myslím, že Safronkov a Rycroft nejsou výjimkou. Samozřejmě, že pro oficiální zasedání jsou přijata psaná i nepsaná pravidla – používat navzájem „vy“ a oslovovat například ministra „Vaše excelence“. Na druhé straně dochází k emocím, kdy diplomaté chtějí podtrhnout naprostou nepřijatelnost přístupu protějšku, vyjádřit pobouření jeho postojem. Umění diplomacie spočívá v tom, aby se našla správná forma, co nejvíce odpovídající dané chvíli. Je možno říci, že se to Safronkovovi podařilo: zásluhou jeho emocionálnosti všichni viděli, že návrhy Velké Británie týkající se Sýrie jsou pro nás nejen nepřijatelné, ale vidíme je jako nemorální, účelově provokační a vyvolávající naprosté odmítnutí a pobouření.

OFICIÁLNĚ

Situaci ohodnotil tiskový mluvčí prezidenta Dmitrij Peskov:

Nic urážlivého nebylo Safronkovem řečeno. V RB OSN bývají velmi ostré diskuse. Projev změkčilosti může mít zcela neblahé následky – proto je lepší hájit zájmy naší vlasti zejména dnes a v případě nutnosti i dostatečně tvrdě.

Převzato z Kp.ru

***
 

Americká horská dráha Donalda Trumpa

Dmitrij Sedov
15. dubna 2017


Tisková konference Lavrova a Tillersona po jejich jednání v Moskvě a setkání Tillersona s prezidentem Putinem ukázaly, že započalo opatrné hledání možností „rozmrazit situaci“. Dojednali, že určí zástupce úřadů pro spolupráci ve věci „nahromaděných podnětů“. Ovšem hlavní americká média to nezaznamenala a psala po svém – hluboké zamrznutí, fiasko. Znamená to, že snahy o samostatnou iniciativu prezidenta v zahraniční politice budou nadále sabotovány. Donald Trump musel v poslední době make up své masky měnit, podobně jako se mění v divadle kabuki.

Nejprve se odehrálo divadlo s raketovým útokem na letiště v Sýrii a druhým číslem bylo vyhřeznutí emocí hlavního velitele leteckých sil USA. Výsledkem byla směska žánrů a stylů. Vše bylo falešné – boj i emoce.

S maskou rozhořčení a zlosti se Trump obrátil na prezidenta Asada a nato si pro Evropany nasadil masku se sladkým úsměvem. Všechny výtky, které dříve adresoval Evropě, naráz zmizely. Na společné tiskové konferenci s generálním tajemníkem NATO prohlásil, na rozdíl od toho, co říkal dříve, že aliance není „zastaralou organizací“. Naopak – NATO je oporou míru a bezpečnosti a ještě ke všemu hraje klíčovou roli v boji proti terorismu. Evropané nechtěli věřit svým uším a dokonce nebyly povšimnuty ani připomínky vyšších plateb na společnou obranu.

V dalším rozhovoru Trumpa pro The Wall Street Journal nedošlo na obvinění Číny ohledně manipulace s jüanem s následkem porušení americké finanční stability. A další maska: Pekingu jsou nabízeny mnohem výhodnější podmínky obchodu v případě,. že bude vyvíjet nátlak na Severní Koreu.

Závěrečné představení: Trumpovo proklínání prezidenta Sýrie dalo možnost americkým žurnalistům několik dní ukazovat svaly. Rusku pak předložil možnost volby – buď bude s Amerikou, nebo s Asadem.

V tom, jak se prapodivně měnila jednotlivá jednání hry, je zřetelná zručnost muže šoubyznysu. Jenže globální politika není jeviště k momentální scéně a ještě s výměnami masek. Zde platí jiné zákony. Právě proto bylo slyšet u Putina: „Nuda, děvčata!“

Po jednání Tillersona v Moskvě napsal Trump do Twitteru potěšující věc, že v akcích s Ruskem bude všem dobře. Asi naznačuje, že je americká politika pevně v jeho rukách. Jenže taková politika stále více připomíná jízdu na americké horské dráze. Prudce se řítí dolů a vyvolává děs. Nato stoupá vzhůru, ale u pasažérů trvá pocit nebezpečí, že kabiny nedojedou nahoru a začnou se kácet nazpět.

I dnes, po sotva lokalizovaném syrském incidentu, hrozí Trump útokem na Severní Koreu v případě jejích dalších zkoušek s jadernými zbraněmi. Nikdo neví, zda je to obvyklá výměna masky, nebo jej ti, kteří vládnou Amerikou, skutečně postavili před povinnost jít do toho.

V Moskvě se s Tillersonem jednalo za zavřenými dveřmi, ale chtělo by se věřit, že mu bylo dáno najevo, že důvěra jemu i jeho šéfovi může skončit, pokud neukončí jízdu na americké horské dráze.

Některou výměnu masky je možno přičíst domácím potížím amerického prezidenta. Jenže raketový útok na syrské letiště není způsob, jakým se překonávají těžkosti v domácí politice. Lze se předvést jako strůjce osudu Blízkého východu, ale bez pochopení toho, co přijde dále, to nepřinese úspěch. Znaky pochopení zde nejsou.

S ohledem na jednání Tillersona v Moskvě po jeho výrocích v Lucce je ještě možné, že bude mít Moskva v osobě Trumpa a vedoucích figur jeho administrativy zodpovědné partnery. Jenže je známo, že američtí gentlemani bývají různí. Někteří dají slovo a dodrží jej, jiní dané slovo berou zpět a další nejsou gentlemani. Který z těchto typů převládá v týmu Trumpa, je ještě nejasné. V každém případě nejsou v divadle kabuki se stále vyměňovanými maskami džentlmeni nalezeni. Pokud tato japonská zábava nalezne uplatnění v administrativě prezidenta USA, změní se toto divadlo kabuki v nebezpečnou atrakci s americkou horskou dráhou pro celý svět.

Takže, co dál?

Převzato z Fondsk.ru
 


- - -

Médiá v službách systému

0
0

Roman Michelko 
17. 4. 2017 Vaše věc
 

Je všeobecne známe, že médiá hlavného prúdu v konečnom dôsledku určujú hlavné témy politického a mediálneho diskurzu. Problém je v tom, že dnes, aj v súvislosti s oligarchizáciou médií (minimálne v stredoeurópskom prostredí je skupovanie médií oligarchami veľmi silným trendom), nejde o úsilie hľadať najsprávnejšie riešenia, ale, naopak, o udržanie politického a ekonomického systému tak, ako je nastavený. 



Čoraz častejšie sa zjavujú tendencie bagatelizovať, alebo vytláčať názory, ktoré oprávnene kritizujú jestvujúci systém a ktoré by sa mohli stať argumentačným základom pre jeho prípadnú zmenu.

Dôsledky sú jednoznačné. Po ostatných voľbách môžeme sledovať rapídny nárast protestných, často až antisystémových strán, ktoré dnes v parlamente obsadili takmer tretinu mandátov, vďaka čomu zásadným spôsobom ochudobňujú verejný diskurz. Tieto strany vytvárajú zdanie, že stačí, aby sa na Slovensku podarilo eliminovať korupciu a všetky problémy sa vyriešia. Problémy Slovenska sú pritom podstatne hlbšie a riešenia podstatne komplikovanejšie.

Ako prípadová štúdia nám môže poslúžiť kauza Bašternák. Ide v nej o okradnutie štátu vo výške približne dva milióny eur, pričom médiá nás kŕmia touto témou už takmer celý rok. Politici celé leto usporadúvali demonštrácie pred komplexom Bonaparte, akoby toto mala byť skutočnosť, ktorá je pre našu spoločnosť kľúčová. Nezľahčujem túto kauzu, jej prepojenie na čelných politikov je veľký problém, ale z pohľadu verejných financií je to okrajová záležitosť...

Na druhej strane tu je kauza privatizácie najväčšieho hutníckeho kombinátu U. S. Steel Košice; nie je až také podstatné, či bol predaný za šesťdesiat miliónov USD alebo za tristošesťdesiat miliónov USD. Ak chceme byť úplne presní a korektní, tak U. S. Steel prevzal za VSŽ záväzky (dlhy) vo výške približne tristo miliónov USD, takže celkové náklady za fabriku predstavovali tristošesťdesiat miliónov USD. Podstatné je, že verejné rozpočty prišli o tisícstoštyridsať miliónov USD, čo však mainstreamové médiá ani v najmenšom netrápi.

V tom najlepšom prípade je pomer medzi kauzou Bašternák a U.S. Steel dva ku tisícstotridsaťosem. A koľko demonštrácií bolo pred Miklošovým či Dzurindovým domom, koľko článkov v médiách na danú tému vyšlo, aká bola a je pozornosť médií v tejto kauze?
Roman Michelko

Ďalším podobným prípadom je privatizácia Slovenských elektrární. Dzurinda s Miklošom ich predali za sedemstoosemdesiat miliónov eur. Pritom v balíku boli desiatky elektrární, napríklad Jaslovské Bohunice, Mochovce, Nováky, Vojany, celá Vážska kaskáda, ďalšie vodné elektrárne, veterné parky, ale aj slnečné elektrárne. Ako bonus navrch dostal Enea tridsaťročný prenájom vodnej elektrárne Gabčíkovo. Prenajali ju v hrubom rozpore so zákonom bez verejnej súťaže. Napriek tomu sa po pätnástich rokoch prevádzkovania a vyberania ziskov (bez investícií zo stranu Enelu) talianski prevádzkovatelia vyhrážali Slovenskej republike arbitrážami a požadovali odstupné za ďalších pätnásť rokov vo výške päťstošesťdesiat miliónov eur.

Len si to porovnajme: sedemstoosemdesiat miliónov eur za desiatky elektrární, ktoré dostal Enel od Dzurindu, a odstupné päťstošesťdesiat miliónov eur, ktoré nedávno požadovali Taliani od nás za pätnásťročný prenájom jednej elektrárne. O takých „maličkostiach“ sa mlčí. Nikomu akosi neprekáža, že pri ohodnocovaní elektrární sa štátny úradník „sekol“ o deväť miliárd korún, iste len náhodou v neprospech štátu. Médiá hlavného prúdu však esenciálnym ekonomickým vlastizradám modrých vlád nevenujú v podstate žiadnu pozornosť.

A práve tieto kauzy, neviditeľné a nepočuteľné, môžu slúžiť ako učebnicový prípad toho, ako Matovič a jemu podobní za horlivej asistencie médií odvádzajú pozornosť od najdôležitejších vecí. Tú sa jasne ukazuje, kde sú akcenty mediálnej politiky. Ďalší spôsob, ktorým médiá usmerňujú verejný diskurz v úsilí odviesť pozornosť od podstatných vecí, je rozoštvávanie najchudobnejších. Za pomoci niektorých politikov vytvárajú hru na nepriateľov. Vsugerúvajú, že vinníkmi sú vylúčené komunity a nesprávne nastavený sociálny systém. Realita je pritom taká, že na sociálne dávky idú tri percentá rozpočtu, čiže jedno percento HDP.

Médiá však takmer vôbec nevenujú pozornosť obrovským transferom ziskov transnacionálnych firiem v našej krajine, veľmi nemorálnym agresívnym daňovým optimalizáciám či celému radu unfair prostriedkov, ktorými veľké spoločnosti okrádajú verejné rozpočty. O tom, že sú to sumy neporovnateľne vyššie, svedčí nedávno zverejnený údaj, že v minulom roku sa z Českej republiky vyviezlo len prostredníctvom dividend nadnárodných spoločností vyše dvestoosemdesiat miliárd českých korún – to všetko už po agresívnej daňovej optimalizácii. Treba si uvedomiť, že to je transfer bohatstva, ktoré je vyprodukované v krajine, ale vyváža sa do zahraničia. Pritom Česko je na tom v porovnaní so Slovenskom podstatne lepšie. Tam sa nikdy nepodarilo tak hanebne sprivatizovať kľúčové sektory ako energetiku, tranzit energonosičov či distribučné spoločnosti. Aj preto bude objem transferov zo Slovenska v porovnaní s Českom (v prepočte na hlavu) podstatne vyšší.

Aby bolo jasné, kauza Bašternák je neprijateľná už aj preto, že v nej ide o prepojenie daňových podvodníkov na politické špičky, ale z hľadiska verejných rozpočtov je to kvapka v mori. Mimochodom, spomínaná kauza vznikla za Radičovej vlády v čase kolapsu daňového systému a dnes aj vďaka kontrolným výkazom DPH už nie je možné kradnúť takýmto spôsobom.

Vďaka takýmto mediálnym hrám sa však nehľadá podstata našich problémov tam, kde v skutočnosti je, ale umelo sa odvádza pozornosť na menej podstatné veci. Cieľ je jasný: rozoštvať najchudobnejších medzi sebou a odviesť ich od otázky, či je takto nastavený systém v poriadku. Za ostatných takmer tridsať rokov sa do verejného diskurzu podarilo presadiť ešte jednu axiómu – fetiš absolútnej nedotknuteľnosti súkromného majetku, ktorý sa nikdy a za nijakých okolností nesmie zobrať najbohatším, ba dokonca ani obmedziť ich zisky. Z toho potom rezultujú ďalšie konzekvencie, neprípustný je čo i len nápad, že zamestnanci majú nárok podieľať sa na prosperite podniku. Toto myslenie je zvrhlé, absurdné a choré, ale dnes alfu a omegu neoliberálnych názorov.

Cieľ je však jasný: namiesto toho, aby hnev smeroval na tých, ktorí nerovnosti a nespravodlivosti vytvárajú, sofistikovanou mediálnou manipuláciou sa prispieva k čoraz širšiemu rozosievaniu chudoby. Aj preto je malá alebo relatívne malá korupcia len zástupnou témou. Čím skôr si to uvedomí väčšina voličov, tým lepšie.

- - -



Jihlavský seminář Nové republiky 2017 - vystoupení spisovatelky Lenky Procházkové

0
0
17. 4. 2017  NováRepublika - videodílna

8. 4. 2017 se v Jihlavě konal seminář Nové republiky Měnící se svět 2017 a Projekt pro 10 milionů. Referát přednesla spisovatelka Lenka Procházková pod názvem "Počítám lidi". 

Postupně zde uveřejňujeme videa s hosty Jihlavského semináře. Věříme, že vás seminární vystoupení předních českých ekonomů, pedagogů a politologů a umělců přivedou na cestu přemýšlení o naší budoucnosti.


Za redakci NR Václav Dvořák



Ani zákon ani tzv. ÚSTR nemohou ani vyložit ani cenzurovat ani politrucky přepsat historii republiky!

0
0
Jiří Jaroš Nickelli
17. 4. 2017  České národní listy

Seriózní badatel pan Jiří Jírovec ve svém článku o zkoumání československé historie v krizi líčí velmi přesně a správně situaci v hodnocení naší novodobé historie s přesným výčtem konkrétních příkladů. Premisa jeho výkladu je však nesprávná. Proč?


Jiří Jírovec velmi správně vystihl osekání novodobé čs. historie zásahy jako zákona o protiprávnosti komunistického režimu, tak zásahy tzv. Ústavu pro zkoumání totalitních režimů. (ÚSTR) Co je tedy nesprávné v jeho výkladu?

Nesprávná je sama premisa o charakteru těchto zásahů a o charakteru institutu, který je zkoumá.

Ani tzv. zákon o protiprávnosti komunistického režimu ani tzv. Ústav pro zkoumání totalitních režimů totiž nejsou z podstaty reprezentanty ničeho jiného než politické, chcete-li politrucké cenzury. Nemají tudíž de facto ani de jure nic společného s oborem historické vědy, kterou zkoumají u nás díky Bohu a hmotě instituce k tomu zřízené - totiž ústavy České akademie věd.

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu totiž není aktem historiků, nýbrž politiků - de facto politruků, nikoli politologů.

Totéž platí o takzvaném ÚSTRu. Tyto instituty - tedy právněpolitický na jedné straně, a politickoideologický na straně druhé, nebyly zřízeny - a nikdy ani neusilovaly - pro objektivní zkoumání historie novodobé republiky.

Byly zřízeny za jediným objektivním účelem - pro přísnou, nekompromisní cenzuru jakýchkoli badatelských a mediálních projevů, zabývajících se období především lidově demokratického a později socialistického režimu.

Již samotné názvy obou institutů jsou z podstaty a pohříchu projevem dokonalé orwellovské cenzury - té cenzury, kterou tyto instituty slovně tak napadají a přičítají ji jen a jen komunismu, přičemž velecudně pomíjejí skutečnou totalitu, kterou byl nacismus u nás a jeho režim. Na tom nic nemění skutečnost, že tzv. ÚSTR proklamuje ve své náplni zkoumání "obou totalit", což je ve skutečnosti jen pouhá zástěrka a nikoli fakt. Stačí porovnat výsledky zkoumání nacismu a tzv. komunismu z hlediska objemu akcí, prací a také skandálů, vyvolaných touto činností, abychom zjistili, že nacismus je pro ÚSTR pouze marginálií, vhodnou jen k tomu, aby sloužil jako pandán k porovnání s tzv. komunismem u nás. Stačí jen jeden příklad - zatímco se stále rozmáhají skandály kolem vydaných seznamů spolupracovníků STB, nikdy slavný ÚSTR nebyl schopen vydat seznam gestapáků, kteří "nepropůjčovali byty", nýbrž masově mordovali naše lidi na běžícím páse!

Zde je nutno konečně bez politicko-korektního žvanění předeslat toto:

ČSR nikdy ani dle ústavy ani dle reálií nebyla totalitním komunistickým státem. ČSR v období 1945-1948 byla státem tzv. buržoasně demokratickým, v období 1948-1960 státem tzv. lidově demokratickým, v období 1960-1989 státem tzv. socialistickým budujícím základy tzv. komunismu. Nikdy a nikde neexistuje doklad, který by opravňoval historika a právníka nazývat ČSR státem komunistické totality, komunismus nikdy nebyl u nás ústavou vyhlášen ani zaveden jiným právním aktem.

U nás byl po převratu roku 1948 nastolen právní stav lidové demokracie (což je sice terminologický nonsens, neboť demokracie má být z podstaty "vláda lidu, pro lid a lidem") nicméně prakticky tento stav fungoval až do vyhlášení nové ústavy roku 1960, což se právně odrazilo v názvu ČSSR.

Odmítám kritiku, že toto je jakýsi formální výklad historie. Je to výklad opírající se o historicko-právní reálie, nikoli o politrucký výklad o tzv. komunistické totalitě!

ČSR a ČSSR byly státem autoritativním, nikoli státem totalitním. Žádný historik hodný toho jména nemůže přiznat ČSR a ČSSR charakter "totalitního režimu", režimu hitlerovského, frankistického, paveličistického, tisovského, horthyovského, peronistického, salazarovského, pinchetovského, rudokhmerského nebo kim-čong-ilovského - pokud uvádíme světové analogie takových režimů (nyní mi kritik vytkne absenci stalinismu, ale tam jde, dle mého názoru, o jiný typ režimu).

Historik ČSR ani ČSSR nemůže nazvat totalitním režimem, aniž by se dopustil, řečeno jazykem Ústavního soudu v jisté kauze, "nepřípustného zjednodušování". ČSR od r.1948 a pak ČSSR až do roku 1989 byly sice státy autoritativní, státy s vedoucí úlohou jediné strany, ale nelze jim v žádném případě přiznat charakter výše jmenovaných systémů totalitních.

Ještě nejspíše lze velmi hrubě a nepřesně porovnávat společenské systémy polofašistického předválečného Dolfussova Rakouska a Mussoliniho Itálie do roku 1942-43, kdy v Itálii z příkazu III. říše počalo pronásledování Židů - a tím se stala Itálie ze státu autoritativního státem totalitním.

Pokusíme-li se vytýčit charakteristiku - nikoli definici! - totalitního státu, jde o to, že v totalitním státu mizí jedinec bez jakékoli stopy pro libovůli režimu, a mizí i celé skupiny a národy, jsou likvidovány nebo exterminovány dle vůle režimu.

Toto se ani v ČSR ani v ČSSR z právní podstaty nedálo, zejména v masovém rozsahu - jakkoli jsou protiprávní zločiny v době těchto režimů bolestné! Vždy však šlo o zločinné excesy, které neměly systémovou povahu, a sám režim byl po letech donucen je rehabilitovat aspoň morálně, když ne fyzicky.

Jakkoli tyto zločiny byly těžké, tvrdé, nemorální atd. nebyly to zločiny zakotvené v ústavě, nebyly to zločiny systémové, nebyly to zločiny masové genocidy atd. ČSR ani ČSSR neměla norimberské zákony, které musel podepsat každý příslušník III. říše ve svém Fragebogenu,Volkslistu atd.

ČSR ani ČSSR neměla v ústavě žádný předpis, žádný zákon, žádnou vyhlášku o tom, že by některý jiný národ na jejím území byl rasově méněcenný, nehodný pobytu v zemi, určený k likvidaci! A právě toto je podstatným atributem totalitních systémů -a toto v ČSR ani v ČSSR nebylo. Jen se divím jako etnograf neustálemu "silenciu magnu" našich právních historiků k této otázce. Ti měli již dávno vystoupit ze svého akademického mlčení a nazvat věci bez politicko korektního idiotismu pravým jménem.

Nakonec ještě k ÚSTR samému. Tento "ústav", jehož cíle, nazíráno z vnějšku, zatím nereflektovaly ani zkoumání "obou totalit", ani veškeré faktické reálie lidově demokratického ani socialistického systému s vládou KSČ dostatečně, dle mne by měl být dávno zrušen.

Na historii republiky máme Akademii věd a dosti seriózních odborníků, kteří dle mne plně pokryjí sledovanou problematiku, aniž by na to musela být vyčleněna z hlediska odborné pozitivistické historie (totiž jiná pravá neexistuje!) další samostatná instituce, která se podobá středověkým sinekurám prelátů svaté inkvizice, padni komu padni.

Svědčí o tom i fakt, že dle mne jediný skutečně fundovaný objektivní historik, doc. Pernes, hlásící se na ředitelství ÚSTR, byl podivně svržen, a místo něj byli nastolováni na místo ředitele různí pretendenti, podjatí z podstaty pro jisté společenské skupiny, tu pro šlechtu, tu pro církev, tu pro tzv. sudetské Němce, apod. To není ani vědecký, ani seriózní, natož demokratický přístup k řešení otázek historie republiky.

Řečeno s antickým senátorem -

"Ceterum autem censeo, Neo Carthaginem ÚSTR delendam esse!"


- - -

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, předseda Historicko dokumentační komise ČSBS Boskovice

Autor je pozůstalý po oběti gestapa, příbuzný obětí Osvětimi a vězně z Jáchymova.

Nástup vojenských záloh DLR pro případ války

0
0

18. 4. 2017, Petr Ďoubalík, zdroj zde a zde a zde


Video: Nástup vojenských záloh DLR (z dronu), písnička "Povstaň Donbas!", překlad - titulky

"Ukrajinský" Donbas už asi není dostatečně atraktivní pro naše média. Donbas však nadále vzdoruje a s Ukrajinou (současnou ukrajinskou vládou) víc nechce mít nic společného. Každý den je vystaven ostřelování, nadále umírají lidé, ničeny jsou domy a infrastruktura. Porošenko nakonec odsouhlasil blokádu DLR a LLR, aby to nevypadalo, že se mu banderovské tlupy, které blokádu udělaly, utrhly ze řetězu.



Ukrajina se chvíli pokoušela přeházet pořadí plnění bodů "Minských dohod", tak, aby nejprve získala plnou kontrolu nad celou oblastí včetně hranice s RF a až pak chtěla uspořádat volby. Snad každý, jen trochu zasvěcený, si dovede představit, jak by to vypadalo.
Banderovci by jistě velmi rádi pořádali své pochodňové průvody i v Doněcku
Na to samozřejmě DLR a LLR nepřistoupily, vždyť pořadí plnění jednotlivých bodů je nedílnou součástí podepsaných dohod a není vůbec náhodné. Politici se přou, zda už je "Minsk" mrtev nebo není, ti rozumní se ale shodují na tom, že je to jediná cesta. Ač měly být již dávno odvedeny těžké zbraně za předepsané linie, nejsou. Nevadí to ani monitorovací misi OSCE (OBSE).
Ukrajinský tank v místech, kde být nemá, pozorovací misi OSCE nevadí

Nesystémově a překvapivě proto působilo příměří, které vyhlásil Porošenko od prvního dubna 2017, ale byl to opět jen aprílový žert.

Ukrajinští vojáci mají „metr po metru, kilometr po kilometru postupovat na východ“, a to hlavní je „nepřeskočit hranici (smích)“, prohlásil tajemník Rady národní bezpečnosti a obrany Oleksandr Turčynov v interview pro BBC Ukrajina, kdy odpovídal na otázku, kdy a čím může skončit vojenská operace na Donbasu.
„Minulý rok byl první, kdy jsme neodevzdali ani metr půdy, ale naopak — získali jsme desítky kilometrů. My nemáme jinou variantu než vítězit", řekl Turčynov.
Krátký dokument ohledně tohoto prohlášení Turčynova je zde (bez titulků)

Ze slov Turčynova, který byl iniciátorem ATO (2014), to na brzký mír nevypadá. Že by ho umravnili západní přátelé a vyjednavači "Minsku 2" - Francie (Hollande) a Německo (Merkelová)? Těžko. S válečníkem Porošenkem se evropští státníci objímají a dokonce pusinkují. Že doma nechá střílet do vlastních jim zjevně nevadí.

Nelze se divit, že neuznané republiky DLR a LLR se nespoléhají na podepsané dohody a raději drží pevně obranu.
6. dubna byla zahájena největší mobilizace v historii DLR. Vojenské zálohy si daly sraz na cvičišti nedaleko města - hrdiny Šachťorsk. Dorazil "prezident DLR" Alexandr Zacharčenko a ministr obrany DLR Vladimir Kononov.
Více o mobilizaci v češtině např. zde

Zde jsou záběry z kvadroptéry, k videu je použita písnička "Povstaň Donbas!" skupiny "Kuba", překlad a české titulky: Ďouba

Celá písnička zde:

Вставай Донбасс
Povstaň Donbas (překlad: Ďouba)

Мама, ну как дела в краю степей и терриконов,
Я слышал , что пришли враги на нашу землю,
И хотят всех уничтожить поскорей.
Мама, здесь каждый город с детства мне давно знакомый,
Дружковка, Славянск, Краматорск, теперь на лентах новостей,
Донбасс спасай своих детей.

Mami, jak se daří v kraji stepí a hald,
Slyšel jsem, že nepřítel přišel do naší země,
A chtějí všechny zničit co nejrychleji.
Mami, tady znám každé město dávno z dětství,
Družkovka, Slavjansk, Kramatorsk, nyní ve zprávách agentur,
Donbas zachraň své děti.

Вставай Донбасс, вставай мой край родной,
Вставай Донбасс, прогоним хунту вместе,
Вставай Донбасс, Россия-мать с тобой,
Вставай Донбасс, ты станешь новым Брестом!

Povstaň Donbas, povstaň můj kraji rodný,
Povstaň Donbas, vyženeme chuntu společně,
Povstaň Donbas, Rossija - matka s tebou,
Povstaň Donbas, ty budeš novým Brestem!

Мама, как поживают работяги и шахтеры,
Когда гуляли на майдане,
Наш народ во всю работал и бездельников кормил.
Мама, всем нам помогут Славянск и святые горы,
И это наши города, и будут наши навсегда,
Мы их врагам не отдадим.

Mami, jak žijí pracanti a horníci,
Když slavili na Majdanu,
Naši lidé naplno pracovali a ty lenochy krmil.
Mami, všem nám pomůže Slavjansk a svaté hory,
To jsou naše města, a budou naše navždy
My je nepřátelům nedáme.

Мама, жизнь продолжалась от Донецка до Одессы,
И зеленели города, возили уголь поезда,
Дымили трубы как всегда.
Мама, как в сорокпервом, с запада пришли к нам бесы,
Стоят уже у всех дверей, стреляют в жен и матерей,
Сжигают заживо людей.

Mami, život pokračuje od Doněcka do Oděsy,
A zelenala se města, vozily uhlí vlaky,
Kouřily komíny jako vždy.
Mami, jako ve čtyřicátém prvním, od západu k nám přišel děs,
Už stojí u všech dveří, střílejí do manželek a matek,
Lidi upalují zaživa.

Došlo po uzávěrce:
O velikonocích (sobota a část neděle) narušila ukrajinská strana příměří 35 krát, pod ostřelování se dostalo 13 obcí. Ukrajinský cirkus pokračuje čtvrtý rok, bohužel s podporou západních vlád, tu naši nevyjímaje. Cirkus, který už příliš nevzrušuje naše média, ale ve kterém dál umírají lidé.

Turecké referendum či ANO pro Sultanát znamená ANO pro začátek konce Turecka

0
0
Yekta Uzunoglu
18. 4. 2017
Včera proběhlo v Turecku referendum, kdy turečtí voliči rozhodovali o osudu Turecka, zda bude jejich osud svěřen výlučně do rukou Erdogana, či nikoliv. 51 % voličů rozhodlo pro Erdogana, čili pro Sultanát.
Erdogan a jeho strana (i když dle ústavy Turecka by prezident měl být nezávislý) využili ke svému cíli všechny prostředky státu daleko nad rámec zákona, včetně uvěznění stovky kritických novinářů a deseti tisíc kritických osob. Přesto dostal Erdogan v Turecku jen 51 % hlasů. 


 
Přestože dnes už v Turecku skoro neexistují skutečně kritická média a opozice byla brutálně potlačena, přesto všechno dokázal Erdogan přesvědčit jen 51 % voličů a hlasy získal navíc ještě díky spojenectví s ultranacionalistickou politickou stranou MHP. Při posledních volbách Erdoganova strana získala víc než 51 % a MHP kolem 14 %. Laicky to znamená, že přestože Erdogan využil absolutně všechny prostředky státu, často dokonce přímo porušením zákona, dosáhl společně s MHP 51% a to navíc jen ve vnitrozemí a ještě mimo kurdskou oblast.
Největším překvapením je nesouhlas měst poturčenců, to jest oblastí jako turecký Balkán, Egejské pobřeží či pobřeží Středozemního moře, kde místy hlasovalo NE Erdoganovi víc než 70 % voličů. Přitom se jedná o oblasti, které ekonomicky živí zbytek Turecka.

Tímto referendem dojde k rozpolcení turecké části Turecka na dvě fronty. Frontu pro Erdoganovskou a frontu proti němu, to znamená, že se jedná o velmi vážné rozdělení Turecka a Turecko je už dnes na evropské poměry maximálně polarizované. Tyto dvě fronty se emocionálně a bytostně nenávidí. Díky ANO pro Erdogana dojde dřív nebo později k otevřenému střetu přímořských oblastí s vnitrozemím Turecka.
Je to velmi vážná situace, protože přímořské oblasti jsou jediným motorem ekonomiky Turecka!

Co čeká Turecko v budoucnosti:
Erdogan se svou politikou v posledních letech dohnal Turecko až na pokraj ekonomického kolapsu. Právě dobrý ekonomický stav dosud držel Erdogana a jeho stranu u moci, ale teď je tomu konec. Totiž aby Erdogan v referendu zvítězil, vyčerpal všechny finanční zásoby státu včetně rezerv Národní banky.
Před několika měsíci snížil DPH, potřeboval získat voliče na svoji stranu. Tím ale Erdogan ochuzoval stát! Současně snížil úrokovou sazbu, opět aby zabodoval u voličů, ale o to rychleji chudly státní banky, včetně Národní banky.
Donutil Národní banku, aby udržela devalvaci turecké liry vůči USD, tím Národní banka přišla o víc než sto miliard USD, protože pokaždé Národní banka musela ze svých rezerv uvolnit USD na trh.
Erdogan věděl, že s tímto přístupem nemůže Turecký stát dlouho vydržet, ale potřeboval vydržet alespoň do referenda. Referendem se stal sice novodobým sultánem, ale sultánem s prázdnou kasou.

Vedle ekonomické katastrofy, která už klepe na dveře, nemá Turecko vyřešen konflikt s Kurdy. K jeho vyřešení rozhodně nedojede, ani kdyby chtěl, jelikož jeho koaličním partnerem je právě ultranacionalistická strana MHP. Tím je dáno vše – problémy Turecka politické i ekonomické budou eskalovat.

Vše ukazuje na to, že ANO pro Erdogana, znamená ve skutečnosti ANO pro začátek konce Turecka.

Jsme v kapitalismu vykořisťováni v uvozovkách nebo bez uvozovek?

0
0
 
Pavel Janíčko
18. 4. 2017   !Argument

Ekonom Pavel Janičko píše ve své analýze o tom, jak je to s vykořisťováním v současném kapitalismu. 

Motto: “V kapitalismu probíhá vykořisťování člověka člověkem, v socialismu je tomu naopak“

My pamětníci si jistě vzpomínáme na tento a jemu podobné „vtipné“ slogany z předlistopadové doby, které se „strefovaly“ do pojmu „vykořisťování“ jako něčeho směšného, trapného, propagandisticky zneužívaného socialistickým režimem a marxisty obecně, a hlavně jako něčeho zcela falešného až vylhaného. Stejně tak si všichni vzpomeneme na řeči ve smyslu – „Vidíte, jak si ti vykořisťovaní na tom Západě žijí“. Samozřejmě pod pojmem „Západ“ měli tito posměváčci vždy na mysli pouze několik nejvyspělejších kapitalistických zemí, a i v nich vlastně ne zdaleka všechny vrstvy obyvatelstva. Nicméně co naplat, lidé v Československu koukali s otevřenou pusou na západní exkluzivní auta a autobusy a snili o úžasných obchodních domech plných pestrobarevného zboží, takže jim pojem „vykořisťování“ skutečně připadal minimálně zastaralý a překonaný.

Nastaly nové, a především kapitalistické časy, a stojí myslím za to se tedy trochu zamyslet a pokusit se zjistit, jak to vlastně s tím „vykořisťováním“ je.

Jestliže chceme ovšem tuto otázku nějak posoudit, pak musíme opustit obecný význam pojmu „vykořisťování“, jak je vnímán v běžné řeči. Vůbec pro tento pojem je trochu neštěstím, že v této běžné řeči má docela jasný a velmi emocionální obsah a význam (viz Wikipedie: Vykořisťování obecně znamená bezohledné, nespravedlivé využívání, většinou druhého člověka. V tomto smyslu lze například hovořit o vykořisťování dětí.).

Doplňme ještě, že se tento pojem nemusí týkat pouze vztahů mezi lidmi, ale jak známo, vykořisťovat lze i přírodu a další podobné entity. Nicméně vždy je tento pojem spojen s působením člověka, má negativní smysl a dá se přeložit jednoznačným slovem zneužívání. Potíž je v tom, že právě vazba na lidské konání (příroda přece nemůže zneužívat a vykořisťovat, protože nemá intelekt a funguje z lidského hodnotového hlediska neutrálně) vnáší do diskuse na toto téma výrazný subjektivní faktor, neboli že nás zavádí do nevědeckého světa, kde místo racionality nastupuje ideologie.

Tento rys, totiž vliv subjektivního faktoru, je ovšem problémem nejen některých pojmů, ale vlastně celého přístupu k lidskému poznání, kde hledáme objektivní pravdu a objektivní fakta, a subjektivní lidské chování nám tuto objektivitu jakoby kazí a mate. Nikdo asi nezapochybuje o objektivnosti výstupů fyziky či biologie, ale v případě společenských věd (ekonomie, sociologie, historie apod.) se tímto faktorem vyrovnávají logicky mnohem obtížněji.

V historii těchto věd jsme se setkali se dvěma základními cestami, jak dosáhnout objektivity (či zdání objektivity) poznání lidské společnosti, a to s pokusy společenské vědy kvantifikovat a vytvořit na tomto základě, jakoby na lidském chování a jednání, nezávislé modely (což je příklad třeba současné i minulé „mainstreamové“ ekonomie). Nebo silou logiky a myšlenky charakterizovat objektivní podstatu chování lidí a její závislost na materiální povaze společnosti (což je příklad marxismu).

Jak je tedy pojem „vykořisťování“ definován marxistickou teorií?

 

Vykořisťování v marxistické teorii


Je samozřejmě nemožné bez postupného a detailního rozboru logiky marxismu nějak jednoduše vstoupit do jeho pojmového světa, protože obsah těchto slov nestojí izolovaně, ale je závislý a odvozený od celé vnitřně provázané logické soustavy, v jejímž základě, jak už bylo řečeno, stojí poznání, že charakter lidského chování není přednostně utvářen nějakými subjektivními vlastnostmi člověka, ale materiálními podmínkami jeho existence. Vztahy, které mezi lidmi především v ekonomice vznikají, pak tedy nejsou apriorně závislé na tom, jak jsou tito lidé morálně vyspělí, povahově zaměření, zlí nebo hodní, aktivní nebo pasivní, ale na jejich ekonomickém postavení v rámci aktuální ekonomické soustavy dané doby, na tom, zda jsou v postavení ekonomicky privilegovaném, nebo ekonomicky podřízeném. Charakter tohoto podstavení pak je dán pozicí dané osoby z hlediska vlastnictví, a to především vlastnictví výrobních prostředků (tedy podmínek výroby, podniků, půdy, surovin technologií apod.).

Zde je nutno připomenout, že vlastnictví není v marxismu chápáno jakou vztah člověka k věci, ale jako vztah mezi lidmi (Robinson na pustém ostrově nebyl vlastníkem, i když mohl se zde přítomnými věcmi volně nakládat, skutečným vlastníkem se stal až po příchodu Pátka). Stejně tak svou ekonomickou negramotnost prokazují různí liberálové litující soukromníky, úpící pod státním jhem, přitom by vlastně měli (buržoaznímu) státu blahořečit, že toto soukromé vlastnictví garantuje a ochraňuje. Ekonomická podřízenost se potom realizuje převedením (zmocněním se, krádeží) části vytvořené produkce (její hodnoty) z rukou závislých do rukou oněch privilegovaných. Ta část produkce (její hodnoty), kterou si vlastník výrobních prostředků (z hlediska svého skutečného přínosu) neoprávněně přivlastňuje, je v marxismu definována jako nadhodnota.

Opět si trochu pomozme Wikipedií:
„Nadhodnota je jedním ze základních pojmů marxismu, který označuje v kapitalismu rozdíl mezi hodnotou, kterou dělník vytváří svou prací, a mzdou, kterou za ni dostává. Majitel výrobních prostředků (kapitalista) si nadhodnotu neoprávněně přivlastňuje, a tím zaměstnance vykořisťuje. Bohatnutí kapitalistů akumulujících kapitál získávaný na úkor chudnoucích dělníků stupňuje napětí, které se projevuje třídním bojem mezi buržoazní třídou a proletariátem a nakonec povede k socialistické revoluci. Pokud soukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k vykořisťování člověka, způsobí jeho přeměna na vlastnictví veřejné (státní) přechod k beztřídní společnosti bez vykořisťování.“

Jen trochu poopravíme tuto definici v tom smyslu, že nemusíme mluvit jen o chudnoucích zaměstnancích ve smyslu absolutního poklesu jejich příjmů a bohatství, ale i ve smyslu relativního zaostávání jejich příjmů za příjmy těch privilegovaných.

Po tomto řekněme teoretickém exkursu pojďme do současnosti a pokusme se vypořádat s možnými námitkami.

a/ kapitalisté si své příjmy zaslouží,

b/ v moderní kapitalistické společnosti je vykořisťování vysoce vykompenzováno její efektivitou, chudoba neexistuje,

c/ moderní kapitalisté jsou většinou dobrodinci a filantropové a mají své zaměstnance rádi, vykořisťují pouze povahově nekvalitní nebo přímo patologičtí jedinci.

Pojďme si tyto námitky trochu rozebrat.

 

Ad a/ Bohatství je zasloužené a vyplývá ze schopností jednotlivce

Teze o tom, že podnikatelé (kapitalisté) si své zisky a své bohatství zaslouží, je vlastně pilířem toho, čemu se dne říká moderní (mainstreamová) ekonomie. Nicméně toto tvrzení není nikterak moderní, jsou s ním víceméně spojení všichni ekonomičtí teoretici vlastně od dřevních dob ekonomické teorie v době A. Smitha a D. Ricarda v Anglii 18. století. Ti alespoň ještě propagovali poznatek, že zdrojem bohatství společnosti je práce a že podnikatelé si část tohoto produktu přivlastňují jako odměnu za své podnikání.

V dalším vývoji pak buržoazní ekonomická „věda“ postoupila ve svém vysvětlování nerovností v rozdělování produktu ještě dále, a začala tvrdit, že lidská práce není jediným tvůrcem hodnot, ale že stejně produktivními jsou i ostatní tzv. faktory výroby (kapitál ve smyslu výrobních prostředků a technologií a půda nebo přírodní zdroje), a že tedy po právu, a i z hlediska ekonomické logiky patří tyto části produktu majitelům kapitálu a těchto přírodních zdrojů.

Vezmeme-li tyto přístupy vážně, pak se ale musíme vypořádat s některými podivnostmi a nepravděpodobnostmi. Vezmeme-li např. vážně tvrzení o zisku kapitalistů jako odměně za jejich činnost, pak se musíme vyrovnat s tím, že zřejmě mezi lidmi existují naprosto gigantické rozdíly ve schopnostech a výsledcích jejich práce.

Celkem snadno totiž najdeme údaje o výši majetku např. tří největších „českých“ zbohatlíků a dozvíme se, že pan Kellner nashromáždil k dnešnímu datu majetek ve výši 255 mld. Kč, pan Babiš ve výši 70 mld. Kč a třetí v pořadí pan Komárek ve výši 49 mld. Kč. S určitým zjednodušením můžeme jejich příjmové úrovně porovnat s českým průměrem, který je řekněme definován měsíční sumou 30 000 Kč na pracujícího jedince (a to ještě přeháním), což vychází na období předchozích 28 let tak, že tento člověk vytvořil hodnoty asi za 10 mil. Kč. Jednoduchým propočtem pak zjistíme, že „produktivita práce“ těchto supermanů je mnohonásobkem produktivity průměrného člověka. Např. pan Kellner pracuje 40 000krát produktivněji než tento průměrný ubožák, pan Babiš pak 14 000krát a téměř lenoch p. Komárek pak pouze 2 000krát.

Přepočteno na časové jednotky, pak pan Kellner udělá stejnou práci, jakou zvládne průměrný looser za 1hod., za 14 vteřin, pan Babiš je lenivější a potřebuje celých 50 sekund a nešikovný pan Komárek dokonce více než minutu (72 sekund). Jestli je to tak, pak se my všichni plus mínus průměrní lidí musíme hluboce stydět. Navíc, jak se zdá, tyto rozdíly se v poslední době dále zvětšují, rostou majetkové rozdíly, neboli ti pracovití supermani jsou stále pracovitější a běžní lidé jsou stále línější. A to ani nemluvě o zajímavém faktu, že tyto skvělé supermanské vlastnosti se stoprocentně dědí, a to i v případech, že potomci v miliardářských rodinách jsou třeba evidentně slabomyslní.

Stejně tak myšlenka o zdroji bohatství těchto osob jako odměny za vlastnictví kapitálu a přírodních zdrojů možná u přemýšlivějších lidí narazí na neodbytné představy, jak by to vypadalo v případě, že by všichni tito majitelé těchto faktorů sídlili mimo lidskou společnost i se svými akciemi a třeba i s celým vybavením podniků na pustých ostrovech, a čekali tam na odměny za své vlastnictví. Myslím, že by se nedočkali, a tak asi jediným reálným vysvětlením původu majetku těchto lidí zůstává myšlenka, že si v důsledku svého postavení v ekonomické a sociální struktuře společnosti jsou schopni přivlastnit část produktu vytvořených jinými účastníky výroby, tedy že vykořisťují.

 

Ad b/ Nespravedlivé ale efektivní přerozdělení bohatství

Existují i další přístupy k této otázce, Ano, říkají někteří, rozdělování bohatství a ekonomických výsledků ve společnosti není úplně spravedlivé, ale zato je efektivnější než rovnostářství. V podmínkách kapitalismu dospěly země k bezprecedentnímu blahobytu a efekty z tohoto vývoje konzumují všichni, nejen ti nejbohatší. Používají se v tomto smyslu i docela poetické příměry o „přílivech, které zvedají všechny loďky v přístavech“ apod.  ... ... ....

....

....

....

(celý text najdete ZDE)

Milníky pouze lemují cestu

0
0
18. 4. 2017  NováRepublika - videodílna

8. 4. 2017 se v Jihlavě konal seminář Nové republiky "Měnící se svět 2017 a Projekt pro 10 milionů". Referát přednesl Jan Schneider pod názvem "Milníky pouze lemují cestu". 

Postupně zde uveřejňujeme videa s hosty Jihlavského semináře. Věříme, že i filosofické zamyšlení bezpečnostního experta JAna Schneidera vás  přivede na cestu přemýšlení o své a naší budoucnosti.


Za redakci NR Václav Dvořák



Lidé tleskají Rusku za přístup k nelegálům, iDNES zemi líčí jako zdroj „tisíců džihádistů“ (VIDEO)

0
0
Geo
Lidé tleskají Rusku za přístup k nelegálům, iDNES zemi líčí jako zdroj „tisíců džihádistů“ (VIDEO)

Sympatie, které lidé vyjadřují Rusku v souvislosti s rázným potíráním nelegálního přistěhovalectví a bojem proti radikálnímu islamismu, nenacházejí pochopení v redakcích mainstreamových médií. Server iDNES se nyní pokusil vykreslit Rusko jako „nejislámštější zemi Evropy“ a zdroj „tisíců džihádistů“. Jenže u čtenářů znovu narazil.


Bezmála půldruhého milionu zhlédnutí získalo za čtyři měsíce video televize RT (níže) zachycující v akci příslušníky ruských bezpečnostních složek při razii proti nelegálům v ruském obchodním centru.


Video nekompromisního zásahu ostře kontrastuje stímto záznamemabsolutní bezzubosti a neschopnosti tří švédských policistek při snaze zpacifikovat jediného přistěhovalce.

Ruský způsob uživatelé internetu odměnili téměř jedenácti tisíci „lajky“ a pochvalnými komentáři od anglicky mluvících čtenářů z různých koutů světa včetně Skandinávie, Německa, Kanady či amerického Texasu (citace jsou doslovné):

„Russians knows how to speak their language“ („Rusové vědí, jak s nimi mluvit jejich řečí“)

„that's why we love Russia!“ („To je to, proč milujeme Rusko!“)

„Haha GREAT thing Russia !!! Greetings from Finland !!“ (Haha, SKVĚLÁ věc, Rusko!!! Zdravím z Finska!!!)

„The officers don't seem a bit concerned about being sued for excessive force. I love it!“ („Policisté se nezdají být ani trochu znepokojeni, že by mohli být žalováni na použití nepřiměřené síly. Líbí se mi to!“)

„Will Russia, End Up Saving Europe. ..... Again ? ...“ („Bude Rusko nakonec zachraňovat Evropu … znovu? …“)

„I live in the USA and if this ever happened over here the media and all the liberals which are now about 55% of the country would cry, "oh my God, look at what those white supremacist are doing to those poor refugees who are only here to make a better life for themselves!!" The United States is on a quick downward spiral because of political correctness“ („Žiji v USA a kdyby se tohle stalo tady, média a všichni liberálové, kterých je v zemi okolo 55 %, by začali brečet ‚ó můj Bože, podívejte, co dělá tenhle bílý rasista chudákům běžencům, kteří tady jsou jen proto, aby pro sebe vytvořili lepší život!!' Spojené státy rychle sestupují po spirále kvůli své politické korektnosti.“)

„PLEASE, Mr Putin, send some of your police officers into all of our European cities. Our police don't like to be called RACIST so their hands are tied.“ (PROSÍM, pane Putine, pošlete nějaké své policisty do všech našich evropských měst. Naše policie by nerada byla nazývána rasisty, takže jejich ruce jsou svázané.“)

„Germans will suffer for their political correctness.“ (Němci budou trpět kvůli své politické korektnosti.“)

„All of Europe needs to Ally themselves with Russia, If we keep listening to the UN and following their orders without resistance were all gonna end up like Sweden .“ („Celá Evropa potřebuje být spojencem Ruska. Jestli budeme pokračovat v poslouchání OSN a následovat jejich nařízení bez odporu, všichni skončíme jako Švédsko.“)

„God bless Russia!“ („Bůh žehnej Rusku!“)

„Never thought I would cheer Russia's police. Well.... CHEERS!“ („Nikdy mě nenapadlo, že bych povzbuzoval ruskou policii. Dobrá tedy… CHEERS!“)

Podobných komentářů jsou pod videem stovky, ale mnohé jsou pro expresivnost jazyka čtenářů nepublikovatelné.


Nedlouho po této „nebezpečné ruské propagandě“ a součásti „ruské hybridní Zdroj citací: iDNES.cz
Geo, Eurasia24.czválky“ se na serveru iDNES objevil článek, po jehož přečtení má člověk pocit, že Rusko je vzorem multikulturalismu a současně potenciálním zdrojem islámského extremismu. Je nadepsaný titulkem „Nejislámštější země Evropy? Rusko si muslimy předchází, žijí jich tam miliony“.

Autor mimo jiné konstatuje, že „Putin zdůrazňuje, že Kreml je vůči islámu tolerantní a vstřícný“ a cituje Sergeje Lavrova, který pronesl, že Rusko je „jako nadnárodní a multináboženská společnost s dlouhou historií součástí islámského světa“.

Ruského ministra zahraničí se autor článku pokouší přirovnat k politicky korektním představitelům evropské reprezentace. „To nejsou slova nějakého představitele německé strany Zelených nebo západoevropského hlasatele multikulturalismu, ale slova ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova,“ píše autor článku.

Uvádí dále, že „vstřícností vůči islámu nešetří ani Vladimir Putin“ a že „muslimové a islám v Rusku zažívají za vlády Putina nebývalý rozkvět“, což dokládá tisíci postavených mešit pro patnáct milionů ruských muslimů, jejichž počet se zvyšuje nejen vysokou porodností, ale i přistěhovalectvím z postsovětské střední Asie.

Článek naopak nikterak nezdůrazňuje, že Rusko vůči muslimům skutečně uplatňuje rovnoprávný přístup a je k nim tolerantní a vstřícné, pokud dodržují zákony platné na území Ruské federace. Pouze v závěru cituje odborníka, který říká, že Putin je „je velmi tvrdý vůči islámskému extremismu a s ním spojenému separatismu“, vzápětí ale autor textu varuje před „tisíci džíhádisty s pasy Ruské federace“, kteří „se mohou rychle přenést i do západní Evropy.“

Co na to čtenáři? Zde jsou některé komentáře s vysokým ratingem:
„Pane Palato, hned v první větě lehká manipulace? Protože Vy započítáváte i mimoevropské regiony. Víte, rozdíl mezi Ruskem a třeba Francii a Německem je v tom, že v Rusku jsou muslimové "původní" obyvatelstvo, kdežto Západ si je importuje.“

„O tom to je: „Putin zdůrazňuje, že Kreml je vůči islámu tolerantní a vstřícný, ale je velmi tvrdý vůči islámskému extremismu a s ním spojenému separatismu“. Rus proti terorismu tvrdě bojuje, teroristy bez milosti likviduje. Západní politici pouze kladou věnce, zapalují svíčky a semkávají se k ještě větší jednotě. V Sýrii se Rus angažuje také proto, že předpokládá, že se žádní "islamisté" nevrátí.“

„Autor má pravdu. Je jen otázka: proč to takto staví? Že by ho k tomu vedla touha vyvrátit mýtus Ruska jako bojovníka proti islámu? Je na místě poznamenat, že muslimové na území Ruska nejsou žádná nová "náplava"či vlna, žijí tam víc, než tisíc let.“

„No v článku chybí dost podstatná informace, tito muslimové jsou součástí Rusko po staletí (nejde o naplaveninu jako je tomu v západní Evropě) a Rusko je pro většinu z nich jejich vlastí, to se projevilo za 2sv války“

„Na druhou stranou bojují tisíce džihádistů s pasy Ruské federace za Islámský stát v Sýrii a v Iráku a po svém návratu mohou zaútočit i v Evropě.

To je sice pravda, ale Rusové ''své džihádisty'' likvidují co jim bomby stačí už v Sýrii, na rozdíl od EU, která je sem pouští a živí a nechá řádit. Když náhodou jakého odhalí a za včasu chytnou, tak jim hrozí jen směšné tresty po nohaletých nekonečných procesech- Oproti tomu v Rusku, pokud najdou nějakého džihádistu doma, tak se s ním nemazlí i přes absenci trestu smrti, se s ním dovedou vypořádat a eliminovat ho.“

„Začal jsem číst a říkám si, to je ale zase masírka a dočtu na konec a ejhle, hned byla věc jasnější, on to Palata. Uf. ;-D“


Zdroj citací: iDNES.cz
Geo, Eurasia24.cz

Hyperzvukový Zirkon: vážný problém pro americké námořnictvo

0
0
Napsal/přeložil: ea24
18.4. 2017   Eurasia 24
Ruská protilodní hyperzvuková řízená střela Zirkon, která se už zanedlouho dostane do výzbroje námořních sil RF, bude znamenat vážný problém pro americké útočné svazy s letadlovými loděmi.„Úloha amerických letadlových nosičů při námořní konfrontaci bude výrazně oslabena ve prospěch našich těžkých atomových křižníků, které se plánuje vyzbrojit těmito raketami,“ řekl prezident ruské Akademie geopolitických problémů Konstantin Sivkov. Zdůraznil, že Zirkon je schopen překonat systémy protiraketové obrany, které jsou zaměřeny na ničení balistických nemanévrujících cílů.

Stejně tak bude Zirkon imunní vůči obranným systémům určeným k eliminaci současných protilodních střel s plochou dráhou letu – pro ně bude příliš rychlý.

„Tato raketa je už dovedena do stavu, kdy může být přijata do sériové výroby. Fakticky se jedná o první sériovou hyperzvukovou zbraň operačně-taktické působnosti na světě,“ poznamenal expert.

Informace o zahájení zkoušek hyperzvukové střely Zirkon, jejíž vývoj v Rusku běží od roku 2011, se objevily v loňském roce.

Charakteristiky zbraně jsou předmětem utajení, nicméně předpokládaný dolet je odhadován na 300 až 400 kilometrů a podle nejnovějších informací rychlost střely dosahuje až osminásobku rychlosti zvuku.

Na vyzbrojení Zirkony čeká atomový křižník Admirál Nachimov, který stejně jako křižník Petr Veliký dostane v rámci hluboké modernizace v závodě Sevmaš v Severodvinsku nové zbraňové systémy. Bude to mimo jiné deset univerzálních vertikálních odpalovacích zařízení, která budou určena k vypouštění řízených střel Kalibr, Onyx a hyperzvukových raket Zirkon.

Každé odpalovací zařízení pojme osm raket, takže po dokončení modernizace křižník ponese osmdesát protilodních a protizemních raket různých typů. Dosud byl Admirál Nachimov vyzbrojen dvaceti sovětskými protilodními střelami Granit v jednotlivých odpalovacích zařízeních.

ea24

Komu slouží představitelé německé katolické a evangelické církve?

0
0
Květa Lauterbachová
18. 4. 2017

Veronika Sušová  Salminem  citovala ve svém článku na Argumentu dne 15. dubna kardinála Marxe, který o Velkém pátku vyzval ke svobodě náboženství. ZDE Nic proti tomu. Ať si každý věří, v co chce, avšak ať nevnucuje druhým nadřazenost své víry nad jinými druhy vyznání. Je však nutné, aby především ti, kteří hlasitě volají po svobodě náboženství, nezrazovali náboženství vlastní. Jinak se jejich kázání stává nevěrohodným. Kdyby se vyjádření týkalo světského politika, který nechce, aby věci veřejné byly v sekulárním státu podřízeny názorům církevních představitelů, bylo by vše v pořádku.  Jenom tady hlásá něco kardinál, který o Velkém pátku káže vodu, ale pije víno.  


Na jedné straně chválí oddanost svědků víry, ať už křesťanů, nebo jiných religiózních skupin, kteří jsou pronásledováni v Iráku a Sýrii a jsou ochotni stejně jako prvotní křesťané zemřít, místo aby konvertovali k islámu. Na druhé straně je on sám schopen svou víru zapřít.

Ne slova, ale skutky platí


V Čechách se v médiích o selhání předsedy německé biskupské konference kardinála Marxe a jeho evangelického protějšku biskupa Bedford-Strohma, kteří při své návštěvě Jeruzaléma v loňském roce odložili své kříže, které nosí biskupové na krku jako znak svého úřadu, nehovořilo.  Důvodem sundání kříže podle jejich vyjádření bylo, aby „neurazili své arabské hostitele.“ A také proto, že jim odložení křížů doporučila izraelská bezpečnostní služba.  Prý nechtěli provokovat.  Tak proč tam vlastně v „nejisté době“ vůbec jezdili?

Izraelská bezpečnostní služba se však od tohoto tvrzení distancovala a popřela, že by  vysokým představitelům katolické a evangelické církve radila, aby kříže odložili, což potvrzuje i dopis a stanovisko Dr. Wolffsohna ZDE

Tento dopis začíná slovy: „Svět naruby. Vy, největší představitelé křesťanství v Německu, odkládáte kříž. Symbol křesťanství“.


Podle Prof. Dr. Michaela Wolffsohna, německého historika židovského původu, který se stal největším kritikem obou představitelů DBK a EKD, odložení křížů na žádost islámských hostitelů před návštěvou Chrámové hory, nemá co do činění s respektem, nebo tolerancí, ale je aktem zapření víry. Zrady, aby vyhověli hostitelům.  Můžeme brát profesora Wolffsohna dokonce s rezervou. Jistě si může dovolit říci díky historii své rodiny více než kterýkoliv obyčejný německý občan. Avšak odložení kříže, který je znakem biskupské hodnosti na veřejnosti, může být chápáno jako podřízení se islámu a popření Krista. Jenom kohout předtím třikrát nezakokrhal.


A úplně největší fackou těchto pastýřů bylo, když pak ve svých kázáních v německých kostelích chválí syrské a irácké křesťany, kteří se raději nechají zabít, než aby se zachránili konverzí k islámu.

 Ještě jeden projev politické angažovanosti zmíněného předsedy Německé biskupské konference

V článku, který byl uveřejněn na Outsider Médiích  ZDEkterým jsem reagovala na osobní zkušenost při ovlivňování volby prezidenta v Rakousku a manipulací věřících ze strany církevních představitelů, jsem napsala k situaci v Německu: 

Německá biskupská konference jako vrchol pokrytectví


Kardinál Reinhard Marx prohlásil oficiálně, že strana Alternativa pro Německo (AfD) je nevolitelnou stranou.


 „Stále se nabízí otázka, zda volit AfD nebo ne“, vysvětluje Marx. Podle něho nejde o stigmatizaci AfD. Ale my (katolická biskupská konference), se distancujeme jasně od populismu a programových postojů strany, řekl Marx ve čtvrtek minulého týdne na jarním zasedání německé konferenci katolických biskupů v Bergisch Gladbachu u Kolína.

Co kritizuje Marx:

Z hlediska křesťanské perspektivy není slučitelné takové jednání, které šíří nepřátelství vůči cizím a šíří strach z převálcování cizími příchozími, zdůrazňuje jednostranné národní zájmy a šíří nacionalistické chápání kultury, strach ze svobody různých vyznání a zpochybňuje zásady reprezentativní demokracie.“

Normálně se katolická církev drží - co se týká vnitropolitických otázek v Německu, stranou. Principiálně ovšem katolická církev udržuje dobré vztahy ke spolkové vládě a je jedno, v jaké koalici právě je. Aby ne! V Německu se totiž žije církvi víc než dobře – těší se privilegiu církevní daně, která jí umožňuje vynikající financování. A vůbec jí nevadí, že tuto daň zavedl Hitler.

Marx se také vyjádřil k Sýrii a uprchlíkům. Samozřejmě se ani slůvkem nezmínil o západní spoluúčasti ve válce a o důsledku sankcí vůči Sýrii, proti kterým se staví syrští křesťané, protože tyto důsledky jsou zničující pro civilní obyvatelstvo a brání lidem se postavit znovu na nohy. Jasný hlas proti válce a výzva k jejímu okamžitému ukončení od pánů biskupů slyšet také nebyly. Poukazují ale na to, že v roce 2016 a 2017 použila německá katolická církev pro uprchlíky 127,7 milionu eur.

Doslovný text stanoviska Německé biskupské konference k AfD:

S ohledem na aktuální politické debaty jsem přesvědčen, že se musíme vypořádat s obsahem konfliktu.

Existuje přirozené legitimní spektrum politické angažovanosti, ale existují také hranice, kdy my, křesťané, říkáme, že tady je červená čára.

Jako příklad uvedu nepřátelství vůči cizincům, nerespektování jiných náboženství, vyvyšování vlastního národa, rasismus, antisemitismus, lhostejnost vůči bídě ve světě, ale také neuctivý a dehonestující způsob komunikace. Křesťan nemůže být tam, kde se zjednodušuje, kde jsou slova nesena nepřátelstvím, nevraživostí.

Přirozeně žije politická diskuse právě v dobách předvolebního klání z přehánění a používá se zostřená rétorika. Ale je jasné: My křesťané, nesmíme přebírat styl fundamentalistů a těch, co vytvářejí napětí. Úspěch musí být měřitelný na základě věcnosti a respektu.

Mluvili jsme o současných populistických tendencích v naší zemi. Tedy je tu otázka, zda volit nebo nevolit AfD. Nejde o její stigmatizaci. Ale my se distancujeme od populistického zacházení a obsahového postoje vyjádřeného v programu strany a v jejích veřejných prohlášeních.

Němečtí biskupové prohlašují, že se hlásí k reprezentativní demokracii podle „Grundgesetzu“ (Základní zákon, který není ale ústavou v plném slova smyslu – pozn. aut). K zachování lidské důstojnosti ve všech dimenzích (nejenom při ochraně života, ale také při uprchlické otázce), ke svobodě náboženství, svobodě světonázorové, k sociálně tržnímu hospodářství, k inkluzi a solidaritě se slabými, ke vztahu mezi svobodou a odpovědností.

Podtrhujeme nutnost férové, seriózní a vzájemně se respektující demokratické debaty. Odmítáme politickou jednostrannost, která dává takové odpovědi na palčivé otázky globalizovaného světa, které vidí cestu v návratu do dávno zašlých časů, které by údajně zajistily bezpečí.

Volte socialisty a zelené! Všechno ostatní je hnědá žumpa!


Věřící by tedy zřejmě měli raději volit socialisty, kteří se socialismem nemají nic společného a připravují pro nás totalitu, na jakou se 0,01 % světového panstva cílevědomě, třídně solidárně a semknutě připravuje již od začátku 20. století. Nyní má podporu i v nejvyšších patrech křesťanských církví, zejména v protestantských. V katolické církvi se podařilo vyvolat schizma po nuceném odstoupení Josefa Ratzingera, který do plánů evidentně nepasoval (vzpomeňme jeho proslov na univerzitě v Řezně). I tak by se dalo chápat prohlášení kardinála Reinharda Marxe k německým katolíkům.

Newspeak se stal nepřítelem evropské společnosti.

Osmé přikázání v závěrečné kapitole knihy P. Johnsona Kdo jsou nepřátelé společnosti zní:

Dejte si pozor na ty, kteří se snaží zvítězit v polemice na úkor jazyka. Neboť fakt, že tak činí, je nezvratným důkazem falešnosti jejich argumentu. Člověk, který si násilnicky pohrává s jazykem, se po nástupu k moci téměř pravděpodobně zachová násilně i k lidem. Kdo si cení víc významu slov, bude si cenit pravdy a ti, kteří překrucují slova, sledují pravděpodobně protispolečenské cíle. Korektní a čestné používání slov je prvním přirozeným dokladem úrovně civilizovaného člověka“.

U ustrašených Němců a Rakušanů, na které je používán nástroj nacismu a holokaustu v médiích 24 hodin denně, ale zejména u současné katolické a evangelické církve, platí dvojnásobně Pascalovo: „Nejhorší ze všeho je, když se člověk začne bát pravdy, aby ho neodhalila“. 

Na rozdíl od Židů i muslimů, kteří přece říkají jak v Talmudu, tak v Koránu naplno a otevřeně, o co jim jde.


Pro ty, chtějí vědět víc, vyšla zajímavá kniha prominetní osobnosti, syna slavného židovského houslisty Yehudiho Menahima Gerharda Menuhina „Tell the Truth and shame the Devil“ . Lze ji stáhnout i v německé verzi. Gerhard Menuhin byl vyhozen z funkce předsedy nadace Yehudi Menahim Foundation založené jeho otcem poté, co v roce 2005 poskytl interwiev novinám Deutsche Stimme, ve kterém řekl:

„ Mezinárodní lobby vlivných osobností a organizací se pokouší Německo vydírat. Některé státy, hlavně Amerika, ale také i další Evropané profitují z poslušnosti Německa.“

Závěr:

Máme-li věřit sociologům, ekonomům a politologům, směřuje pohyb lidské společnosti k nové formě feudalismu a diktatury  0,01%. Tyto neviditelné elity však potřebují oporu, ochotné sluhy a sluhy těchto sluhů.


Podle stále hlubšího vlivu církevních představitelů do věcí veřejných, které by měly do záležitostí pouze politiky, je jasné, o jaký byznys se přitom pro církve a NGO jedná. V Německu toto téma zpracoval zesnulý Udo Ulfkotte v knize Asyl-Industrie, ke stažení ZDE.  Stále rostoucí počet věřících, kteří vystupují z katolické církve, jak v Německu, tak v Rakousku, pomohou nahradit čerstvě pokřtění azylanti, jejichž počet v Rakousku i Německu je před veřejností přísně utajován. Jejich konverze ke křesťanství jim může pomoci vyšlapat snadnější cestu k získání azylu a vyhnout se nebezpečí odsunu. Alespoň takto komentoval velký počet křtů o letošních velikonocích rakouský rozhlas. 

Radek Novotný: Privatizace vody v ČR byla pokoutná a nemravná, dostali jsme se do role psů na obojku (2. díl)

0
0
Stanislav Blaha
19. 4. 2017  e-republika

Rozhovor s Radkem Novotným, autorem projektu Pravda o vodě.
2. díl rozhovoru s Radkem Novotným, autorem projektu Pravda o vodě, 1. díl najdete ZDE.


Narazili jsme na roli EU a evropských dotací. Kdysi, když jsem se tím zabýval, tak jsem napsal dopis EU, v němž jsem se na takzvané provozní modely přímo ptal. Požadoval jsem, aby se celý ten proces zastavil na evropské úrovni. Úředníci si můj dopis mezi sebou předávali jako horký brambor a vykrucovali se, v podstatě to šlo do ztracena. Na druhou stranu si myslím, že Evropská unie sehrála kladnou roli tím, že řekla, že koncernům žádné dotace nedá. Změnilo se něco od té doby?

K tomu existuje krásný dokument, Jak korporace bohatnou na vodě.Francouzi ho natočili o francouzských koncernech a jejich činnosti po celém světě. Patří k nejúspěšnějším v rámci různých festivalů dokumentárních filmů. Koncerny se ho samozřejmě pokusily ho zastavit, ale on se vysílá a ukazuje skutečnou tvář “lobbismu” a byznysu s vodou, který se z veřejné služby mění na lobbisticko-politické hry.

EU se snaží finanční prostředky racionálně rozdělovat. Logická a myšlenka, že dotace jsou určeny samosprávným celků, je nastavena v pravidlech pro poskytování dotací. Ale v okamžiku, kdy se správa vody deleguje na nižší úroveň, tak se mnozí politici snažili pravidla EU obcházet. Jsme národ, který by si vyčůranost měl patentovat, ale tady jsme na ni doplatili. EU na tyto pokusy obejít její pravidla reagovala jasně - dotovat zisky koncernů nehodláme, zisky musí plynout municipalitám. Český politik to nerespektoval a 10 let zkoušel úředníky EU oblafnout, ale neoblafl. Každá skupina politiků, která do Bruselu jela s fanfárami, že s byrokraty v EU zatočí, se vrátila jako spráskaní psi. EU logicky drží linii, že peníze určené pro veřejnou podporu nebudou zneužívány pro soukromé účely. Řekli jasně: „Provozní tunely tak, jak je zavádíte, nebudeme dotovat a nedělejte to“. V EU vědí, že kdyby toto pustili, tak to použije 90 % podobných firem i v jiných odvětvích – ve zdravotnictví, plynárenství, teplárenství apod.

Na Slovensku se ukázalo, že politické strany jsou financované koncerny a finančními skupinami. Ono se pak vše lépe privatizuje - rozkrádá. Totéž se dle mého názoru děje v ČR a vlastně všech post-socialistických zemích. Lidé z různých stran, kteří zprivatizovali zisk vodáren, často po zvolení lobbují nebo přímo pracují pro koncerny. Část z nich navíc najdete ve statutárních orgánech firem koncernů a to už v politice dávno nepůsobí. JE TO ODMĚNA ZA VĚRNOST. To jsou ta tykadla vyslaná do státních struktur. O tom, zda vodárna skončí nebo neskončí v rukou cizinců, rozhodla spící neinformovaná většina. Naháněči koncernů je tak zmanipulovali, že rozumní politici neměli šanci vodárnu ubránit.

Obecné povědomí o vodě je mizerné nejen mezi politiky, ale i mezi lidmi. Vodu bereme jako samozřejmost a ona samozřejmostí není, což chápou velmi dobře koncerny a pár odborníků, ale občané a zastupitelé to začínají chápat, až když má 10 tisíc lidí v Praze Dejvicích průjem, nebo voda neteče.

Tohle můžeme změnit pouze tehdy, když se o problému, který s vodou politici udělali, bude hodně mluvit a psát. Anebo když začnou umírat lidé na závadnou vodu, díky špatnému stavu potrubí. Pak náprava přijde rychle, ale bude drahá. Politici se bojí jen veřejného mínění a voleb a mrtví lidé z pitné vody, to je něco, co veřejné mínění ovlivní. Podívejte se na lihovou mafii.

Proto jsem vytvořil projekt PRAVDA O VODĚ, aby lidé a zastupitelé informace měli. To je cesta, která vedla k nápravě ve Francii, v Německu, kde probíhá rekomunizace veřejných služeb, nejenom vodáren. Já se považuji za iniciátora tohohle procesu v České republice. Spustil jsem iniciativu CHARTA VODA 300, datový portál www.pravdaovode.cz a facebookovou skupinu VODALIDEM. To vše s cílem vráti vodu do rukou samospráv nebo státu a zajistit, aby prioritou hospodaření s ní byl veřejný zájem, a ne kšeft a zisky magnátů. Totéž, co iniciuji a požaduji u nás, schválil nedávno slovinský parlament. Dal do ústavy, že voda je lidské právo, lidská potřeba, nikoli prostředek kšeftování nadnárodních korporací. Když se tohle dá do ústavy, tak je to nadstandardní legislativní pojistka, která znemožňuje kšeftování s vodou na úkor lidí. Věřím, že proces, který prošel ve Slovinsku, se podaří prosadit i u nás v ČR.

Pak budeme mít legislativu nastavenou tak, že se nájezdníkům ubráníme, i když budou vymýšlet další pokusy, jak systém občůrat a převzít opratě nad peněžními toky z vody a dostat zisky z vody od lidí na účty soukromníků či koncernů.

Pojďme se podívat na váš osobní příběh. Co vás vedlo k tomu, že jste se do vodárenské problematiky pustil? Co se dělo poté? Jak vypadá v současnosti vztah mezi vámi a lidmi, kteří vystupují za zahraniční koncerny?

Já jsem do vodárenského odvětví vstoupil paradoxně na straně koncernů. Moje firma "Compas Capital Consult (CCC)" začínala jako obchodník s cennými papíry a postupně se zaměřila na akvizice, fúze a vstupy strategických investor. Ale ne tak, že někdo fabriku koupí, rozparceluje, vytuneluje a zavře. Díky tomu jsem měl jasno o tom, co to je a co není strategický investor. Když v roce 2001 má firma organizovala veřejnou obchodní soutěž pro VaK Prostějov, tak jsem z nabídek koncernů zjistil, že se o žádné strategické investory nejede. Dělali jsme organizačně-právní servis, ale ptali se nás, na náš názor na nabídky. Zjistil jsem, že přichází subjekty, které si z okresní vodárny chtějí vytáhnout všechna zisková aktiva. Tím chce nahradit v monopolní pozici okresní VaK, který se pak stane zcela závislý na koncernu. Prostě z firmy, která ovládá monopol, se stane slupka zcela závislá na koncernu. Nabídky koncernu v Prostějově odmítli. Vzhledem k této zkušenosti jsem vodárenství bral jako velkou příležitost se prosadit jako poradenský subjekt měst a obcí, které si chtějí zachovat vliv na vodu a na to, kde končí peníze vybrané za vodu od lidí.

Pokud strategický partner, tak to musí být opravdový investor, a pak spolupráce s cizinci špatná není. Vezměme například Škodu Mladá Boleslav. Ta by tu teď již nebyla, kdyby strategického investora neměla. Jako tu dnes není LIAZ a Praga. Investor musí nabídnout rozšíření trhu, rozvoj a především ochotu investovat.

Proto, abych měl o oboru vodárenství hodnověrné informace a mohl se zorientovat, jsem koupil akcii každé vodárny v ČR. Mohl jsem díky tomu přijít na valnou hromadu, mohl jsem se ptát, měl jsem legitimní právo požadovat vysvětlení k podání dotací, či doložení něčeho, co někdo tvrdí. Poté, vybaven daty zevnitř vodáren, jsem udělal rozbor všech vodáren v České republice. Svou analýzu českého vodárenství jsem v roce 2002 poslal na ministerstvo zemědělství, financí a vnitra. Nebyla pro koncerny a anti-politiky pozitivní. Za měsíc na to mi u domu shořelo auto. V tu chvíli jsem pochopil, že jsem na správné cestě. Já jsem totiž v podstatě napsal: Pozor, někdo se nám snaží ukrást vodárny, podívejte se na to! Ta analýza samozřejmě neskončila jen na ministerstvech. Dostala se i do jiných rukou a přišla první gangsterská akce proti mě, kterou se mě pokusili zastrašit.

Mám rodinu a žiju zde, a pokud poté, co jsem popsal pravdu, přichází gangsterská praktika, tak nemůžeme ustupovat. Je třeba se bránit, jinak nás zlo sežere. Takže jsem napsal další analýzu, doložil fakta, vytvořil web, začal informovat lidi a zastupitele, a začal jsem jako CCC vodárny po celé republice bránit poradenstvím, zasíláním informací, předkládáním dotazů a soudní cestou. Začali se na mě obracet zastupitelé, ti rozumní se ptali a předávali mi materiály. Běžel řízený proces tunelování vodáren - Zlín, Kladno, Hradec Králové, Prostějov… až do roku 2006. Pak se o to pokusili v Náchodě, a to byl zlom, kdy se nám podařilo tunel zastavit. Bylo kolem toho hodně práce, ale rozum zvítězil nad manipualcemi a korupcí.

V okamžiku, kdy přijeli nahaněči koncernů v audinách na jednání starostů a "hadi v oblecích" začali starostům vykládat, jak to bude fantastické, když předají monopol vody koncernu, jak poroste cena vody jen o inflaci a jak zajistí dotace, tak se starostové menších obcí začali ptát:
“Prosím vás, kde tedy ta cena vody roste o inflaci?”
-“V Olomouci.”
-”Já tady mám tabulku srovnání a tady neroste o inflaci. Ani jednou nerostla o inflaci.”
-”To jsem vám řekl špatně,” 
a vytáhli jinou tabulku. Starostové vytáhli druhou moji tabulku a řekli:
“Ne, tam taky nerostla o inflaci.”
-”Aha, ona teď neroste o inflaci, protože ona ta města chtějí větší nájem, aby měla na pokrytí nákladů.”
-”Ale to jste nám neříkali. Vy jste nám říkali, že roste jen o inflaci.”
-”No, ona roste o inflaci, ale když města potřebují víc, tak ne…” 
A starostové pochopili, že jim lžou. Pak začali s dotacemi, to bylo druhé téma, které otevřeli.
-”Takže kde žádáte o dotace? Vy jste poskytovatel dotací?” 
A tímto stylem je v podstatě svlékli do naha a zjistili, že ta namalovaná paní až tak krásná není.

Starostové pochopili, že to celé je slušně řečeno “fligna” a “limuzíňáci” odjeli s nepořízenou. Starostové se semkli a na místě se dohodli. Žádný provozní model, žádný prodej akcií, voda zůstane v rukou starostů a obcí. Byla to práce na rok a půl, kterou mi nikdy nikdo nezaplatil. Starostové byli rádi, že mají servis, a já jsem byl rád, že se našli rozumní lidé a mám precedent, že se tunelu lze ubránit.

Byl to zlom. Po odmítnutí v Náchodě přišlo odmítnutí tunelu na Pardubicku, Trutnovsku, Mladoboleslavsku, potom v Kroměříži, Přerově …a tak dále. To byl první velký úspěch v mém příběhu, který začal tím, že jsem od roku 2002 poskytoval nějaká data a servis.

Mezitím jsem zažil obrovskou zkušenost s “fungováním” státní správy. V roce 2003 jsem byl požádán, zda bych nebyl součástí meziresortní komise pro vodárenství, ve které bylo šest ministerstev a Fond národního majetku. Cílem bylo zpracovat analýzu českého vodárenství. Tak, jak teď spolu sedíme my, tak jsem ministru financí Sobotkovi vysvětloval, jak se mezi vodu a lidi instalují soukromé penězovody. Pochopil, že je třeba to zanalyzovat a poté navrhnout pro stát správné řešení. Požádal mne, abych v komisi působil jako koordinátor. Výsledkem měla být analýza reálného stavu. Ukázalo se, že zájem řešit negativní dění kolem vodáren má jen ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo životního prostředí. Naopak to vypadalo, že zástupcům ministerstva zemědělství je úplně jedno, co se s vodárnami děje - “nic nejde, nic nemáme, nic nevíme, nemáme data, nemáme přístup, nejsme schopni zajistit”. Ministerstvo životního prostředí, se snažilo dostat do republiky dotace a vědělo, že musí splňovat podmínky EU, o nichž jsem hovořil. Jsem přesvědčen, že koncerny mají na ministerstvech své lidi. Ti nevystupují ve prospěch koncernu otevřeně, ale úplně stačí, že nic nedělají.

S kolegou jsme trvali na tom, že jestli do komise vstoupíme, tak všichni budou vědět, že máme akcie vodáren, protože bez toho bychom neměli data, a měli jsme podmínku, že v komisi nebudeme mít rozhodovací pravomoci. Eliminuje se tím náš vliv. Mohli jsem věci komentovat, předkládat nebo navrhovat, ale o ničem jsme nerozhodovali. Práci jsem dělal zdarma, vznikla proto interní pravidla komise, která naši pozici okleštila.

V roce 2003 se objevily závěry komise. Ministerstva zpracovala čísla kolik vodárny investovaly, kolik investovala města, kde vodárenský majetek končí, jak narostla hodnota a kvalita infrastruktury, kde končí peníze inkasované od lidí, jak se oceňují akcie vodáren a kolik se bude muset investovat v rámci splnění podmínek Evropské unie. To byl pro koncerny velký problém.

Proto se v Blesku objevil článek o mém údajném střetu zájmů v komisi a lež, že šéf komise je můj strýc. Lidé, kteří velmi dobře věděli, že jde o účelový útok koncernových naháněčů, neřekli novinářům, je to blbost, pánové, tady máte interní pravidla, která střetu zájmů zabraňují.

Upozorňuji ještě na na jednu věc. Měsíc před tím, než se toto stalo, mě napadli u domu dva najatí chlapi. Dostal jsem přes zezadu něčím přes hlavu a skončil jsem v nemocnici se zlomenou rukou, rozkopanými žebry a otřesem mozku. Za dva týdny poté, mne na parkovišti zastavil pán a řekl mi: “Pane Novotný, slyšel jsem, co se vám stalo. Jste inteligentní člověk, čtu ty vaše věci, v řadě věcí máte pravdu, ale bylo by dobré, kdybyste se z té komise stáhl. Je to škoda, takhle hazardovat. Uvědomte si, že ten útok nemusí být jenom na vás a vaše žena vozí jedno dítě do školy a druhé do školky…” V tu chvíli uvažujete o dvou věcech: “Sejmu ho, dostanu na zem a zavolám policii.” Ale v tu samou chvíli víte, že zmlátíte chlapa, ten vše popře a půjdete před soud, protože si lehne na 14 dní do nemocnice.

Takže jsem ho obešel a panu Sobotkovi jsem poslal rezignaci s tím, že v komisi končím. Nebyl důvod riskovat, v komisi jsem to hlavní už udělal, což naháněči koncernů kupodivu asi nevěděli. Výstup v podobě ověřených dat pro stát byl hotový. To, jak ho ministerstva zpracují, jsem ovlivnit nemohl. Kdyby se analýza Komise zveřejnila a odsouhlasilo se řešení problémů , tak už v roce 2004 nikdo nemohl uzavírat pochybné smlouvy s koncerny. Koncernofilové věděli, že musí přijetí analýzy zarazit. Chobotnice byla schopná ovlivnit chování části ČSSD. O tom, že v tom jela ODS, není pochyb. Podívejte se na to, kdo privatizoval zisky z vodáren od počátku.

Stál jsem na životní křižovatce. Rozhodoval jsem se, jestli na to vše vykašlu a odstěhuji se za rodinou do Kanady nebo zůstanu v ČR a budu proti vodárenské mafii bojovat. Pak jsem pochopil, že když odejdu, tak ten bordel tady poroste a já o tom vím nejvíc a před svinstvem utíkat nechci. Pochopil jsem, že to co mne čeká nebude selanka ani lukrativní byznys. Až jednou odtud budu ze světa odcházet, tak s vědomím, že jsem se z ničeho neposral a že to stálo za to. Voda a naše svoboda za to stojí. To byl nejzásadnější zlom v mém přístupu k vodě. Stala se pro mne věcí osobní. Ze začátku jsem to bral jako byznys, ale čím víc se začaly objevovat gangsterské praktiky, tím vice jsem to bral srdcem. Díky vodě jsem se o sobě dost dozvěděl. Když má člověk strach, tak to příjemné není, a že jsem se bál, to mi věřte. Já se rozhodl tomu postavit a sebe a svou rodinu bránit. Moc důležité je, že mám vedle sebe ženu, která chápe, proč dělám, to co dělám.

Tím, jak jsme ubránili Náchod, vznikl obrovský precedent. Zatím to nikdo nedocenil, ale zůstala zachovaná možnost porovnání fungování vodárny v rukou měst a obcí a v rukou koncernů. Máme jasno, kde končí peníze, jaké jsou ceny vody, kde jsou a kde nejsou dotace, jaké jsou priority. Z toho všeho vyplývá, že jsme schopni si naši vodu prodávat sami a často levněji.

S tím souvisí, že jsem podal žaloby tam, kde ty vodárny vytunelovali, aby se voda vrátila do rukou obcí. Nevěděl jsem, že se budu soudit 15 let. Když si představíte, že je to dvacet až třicet tisíc měsíčně na právníky, tak si lehce spočítáte, kolik peněz mne obrana vodáren stála. Byl jsem toto schopen ufinancovat jen díky mému poradenství. A také jsem prostě neutrácel. Jezdím ve starém volvu a osm let jsme nebyli na dovolené, protože jsem potřebovali peníze na právníky.

V roce 2008 jsem spustil projekt Pravda u vodě. Šlo o vytvoření informační databáze – ceny vody, vodárny, srovnání, dokumenty, data a všem přístupné informace. Výroční zprávy, srovnání a zdokumentování kauz.
Poskytuje informace lidem a zastupitelům, informuje poslance a členy vlády, které žádá o nápravu. Spolupracuji i s lidmi z Evropské komise, protože si ověřují, co ji posílají lidé z některých ministerstev Vystupuji v novinách, v televizi, rozhlase. Přednáším krajským či obecním zastupitelům. Přednášku jsem měl i v poslanecké sněmovně. V roce 2010 jsem vyhrál u krajského soudu. U vrchního soudu je pravomocně rozhodnuto, že postup vyvedení zisků z vody z VaK Zlín je protiprávní tunel. Největší problém jsou dle mého názoru zkorumpovaní politici.

Pro naháněče koncernů a politické kolaboranty představuji problém. Politici, naháněči koncernů i koncerny si ze mne nejprve dělali srandu, pak mne zkoušeli zastrašit, koupit a když nic nezabralo, tak přišly gangsterské praktiky a pokus mne pošpinit. Do toho se zapojili hlavně “právníci” koncernu s trestním oznámením. Dva roky poté, co jsem v roce 2003 kvůli napadení a vyhrožování odešel z Komise, přišli “advokáti” koncernu, s křivým obviněním, že jsem jim údajně nabízel, že ovlivním výstup komise ve prospěch koncernu. Dokonce mi bylo sděleno obvinění, které za 19 dnů státní zástupce jako protiprávní zrušil a velmi rychle se ukázalo, že jde o absurdní komplot. Pěkná byla reakce policisty, když jsem položil otázku já: “Prosím vás, proč, když byli na komisi, neřekli, že po nich někdo chce úplatek? Proč nešli rovnou na polici v roce 2003?” Odpověděl mi, že tuto otázku jim položil, a že mu řekli, že se mne báli. Já se začal opravdu od srdce smát a policista pochopil. Dosáhli toho, že mi pošpinili jméno a různí novináři, od té doby pravidelně jednou za čas papouškují, že jsem byl obviněn. Když je vyzvu, ať zveřejní rozsudek, který dokazuje, že nešlo o účelové jednání ve snaze mne poškodit, tak mlčí.

V roce 2003 mne člověk, kterého jsem považoval za přítele, pozval na schůzku s firmou, o které mi řekl, že je to nová firma, která má zájem vstoupit na český vodárenský trh a že by mohla být konkurencí koncernů. Schůzka trvala 15 - 20 minut. Mne zajímalo, jestli jsou investoři. tzn. kolik přinesou do republiky peněz. Je zajímalo, jaká mám data a jak databázi dat tvořím – díky akciím vodáren. Ptali se, zda bychom mohli spolupracovat. Já na to řekl: “Jestli jste strategický investor, tak nemám problém s vámi spolupracovat, ale jediné, co pro vás v tuto chvíli můžu udělat, je, že komisi řeknu, že existujete.”

Komisi jsem řekl, že jsem s nimi potkal a byli pozvaní na prezentaci, stejně jako ostatní koncerny. Protože nebyli ochotni říct, kolik peněz chtějí investovat, tak byli pro mne nečitelní a nikdy víckrát jsem se s nimi nesetkal. Za dva roky na to přišlo křivé obviněné od “právníků” koncernu, se kterými jsem se nikdy nesetkal, že jsem s nimi inicioval schůzku a nabízel ovlivnění výsledků komise za úplatek. Státní zástupce ho zrušil a postup policie označil za podivně vstřícný a protiprávní. Pro mne z toho jejich jednání plyne důkaz, že jsou zoufalí a mají obrovský strach, že to, co léta páchají, celé jednou praskne.

Poslední otázka: Existují nějaká rizika, která hrozí po tom soudním rozhodnutí, něco, na co bychom si měli dát pozor?

Jednoznačně bychom si měli dát pozor na dvě rizika. To první riziko se už dnes ukazuje. Koncernofilové, kteří sedí ve vodárnách, nebudou respektovat pravomocné rozhodnutí a budou se pokoušet zpochybnit rozhodnutí Vrchního soudu, ať to běží další čtyři až šest roků. Hrozí, že lidé budou ještě dalších 6 let posílat peníze do Francie. Současně docílí toho, že budou promlčeny škody.

Druhé riziko je, že zde máme prostředí a systém, kdy budeme zpět kupovat vodárny za nehorázné ceny a zadlužíme generace našich dětí a jejich dětí.

V tuto chvíl hrozí, že se na vlně vracení vody zpět do rukou měst a obcí obohatí úplně stejná skupina, která se obohacuje na jejich tunelování. To se stane, když se voda bude vracet zpět do rukou měst a obcí za nehorázné ceny. Už jsem k tomu napsal článek Kupujeme za milióny, prodáváme za miliardy. Aby to fungovalo tímto způsobem, musí s nápadem na odkoupení provozních vodáren přijít politici, ne koncerny. Už to začalo. Plzeň byla zkušební projekt, kdy město odkoupilo za 700 miliónů podnik se základním kapitálem 5 miliónů. Jediná hodnota té fabriky, kromě provozních aktiv, což je nějakých cca 150 milionů, byl vlastně jen kontrakt s městem Plzní na provozování vodáren. Někdo musel ten kontrakt uzavřít, někdo ho musel prodloužit, a když se podíváte, tak zjistíte, že jsou to lidé, kteří stojí v zákulisí, za procesem odkoupení vodárny zpět do města. Stejné myšlenky jako v Plzni už se objevily i v severních Čechách a v Praze. Už se o tom šušká i v Ostravě a Brně a na Šumpersku.

Koncerny vědí, že “klondajk” v ČR končí a že pro ně bude nejvýhodnější, pokud vodárny prodají za obrovské peníze. Budou říkat, že mají uzavřené smlouvy. A jediní, kdo se budou smát, pokud toto proběhne, budou "hadi na radnicích", politici a majitelé koncernů.

Navrhuji jinou cestu - nejprve upravit legislativu do režimu, že vydělávat, inkasovat zisky bude ten, kdo financuje infrastrukturu. Provozovatel může dostat 3-6 % z provozování našeho majetku, z toho, co ušetří, ne z celého zisku. A v tu chvíli ta provozní společnost bude vydělávat 20 až 30 miliónů a ne 300 či 500 a nebude pro koncerny nezajímavá. V tu chvíli se jí rádi zbaví za rozumnou cenu.

A když ne, tak si ty provozní společnosti města vytvoří sama. Město si tři roky před koncem kontraktu buď půjčí, nebo ze zdrojů, které má, vytvoří vlastní provozní podnik, nabere do něj lidi, na sousedních městských vodárnách si vyškolí lidi. Za tři roky přebírá provoz a stará provozní fabrika, která nemá kontrakt, je bezcenná. Pokud budou města něco kupovat, tak za zůstatkovou cenu a koncerny tradá, adié, odcházejí jenom s hodnotou těch jednotlivých aktiv. A ne se stamilióny.

Třetí věc je podání žalob. A tady už je jiná vyjednávací pozice. Řeknete koncernům: Může to trvat 10 let, ale pak budete všechno vracet, protože jeden precedens už tady je. Není to tak, že stát je bezbranný, že města jsou bezbranná, že musíme vyplácet miliardy majitelům koncernů a napakovat pár kolaborantů. Voda může a bude znova patřit samosprávným obcím.

Díky za rozhovor.

- - -

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 650 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!



Související články:

Proč nyní svolává britská premiérka předčasné volby?Jaké šance má její strana uspět?

0
0

19.4. 2017   Argument

Other-news.info. Od té doby, kdy se Theresa Mayová stala po Davidu Cameronovi minulý červenec premiérkou, se odborníci divili, proč nesvolá předčasné volby, napsal v komentáři Josh Lowe z Newsweeku. Proč až nyní?
V úterý se Mayová konečně odhodlala a řekla, že svolá předčasné volby na 8. června. Potřebuje k tomu podporu dvou třetin členů parlamentu, ale může se spolehnout na své vlastní poslance, a jak naznačuje výrok lídra labouristické strany Jeremy Corbyna, i těch opozičních. „Těšíme se na to, abychom ukázali, jak se labouristé postaví za lid Británie,“ řekl Corbyn.
 Takže proč to Mayová vlastně dělá? Nejprve, Mayová nemá od lidu Británie žádný demokratický mandát. Stala se premiérkou poté, co Cameron rezignoval po Brexitové porážce. Mayová vyhrála vedení Konzervativní strany, když se všichni ostatní kandidáti po jednom odpadávali. Nečelila tedy žádné další volební konkurenci, ani ve své vlastní straně, ale ani vůči veřejnosti, konstatuje Lowe.

Premiérka počítá s podporou: její strana ve výzkumech se 40 % vede


Průzkumy naznačují, že si zajistí mandát od britských voličů snadno: výzkumy YouGov a ComRes ukazují, že konzervativci mají o více než 20 procentních bodů více než labouristé. Pevnost její popularity je dost neobvyklá, či přímo bezprecedentní. Její strana ani nepadla pod 40% podporu, což je v kontrastu s výsledky dosahovanými na konci Cameronova úřadu. Obvyklé je spíše, že nový premiér zažije „vzestup“ v hodnocení a postupný pokles.

Mayová také uvedla, že její oznámení o načasování je vhodné vzhledem k tomu, že vláda formálně zahájila na konci března proces odchodu z EU. Svolat volby předtím by znamenalo dodat nebezpečnou nestabilitu. Nyní, jak říká Mayová, je zde jedinečná šance se soustředit na domácí politiku, zatímco Brusel se rozhoduje o tom, jaký vyjednávací postoj zaujme.

Posílit silnou pozici Velké Británie v přípravách před odchodem z EU tvořilo velkou část jejího rozhodnutí. Obvinila opoziční strany z toho, že hrají kvůli Brexitu „politické hry.“ A to podle ní, „ohrožuje práci, kterou musíme udělat, abychom se připravili na Brexit doma, a oslabuje to pozici vlády při vyjednávání v Evropě.“

Ovšem Mayová už neuvedla, že někteří z vlastních řad oponují určitým aspektům její politiky, např. ve vzdělávání. Volební vítězství jí dodá více autority, aby se s takovými překážkami vypořádala, protože veřejnost bude volit ohledně jejího prohlášení, spíše než by si ji spojilo s agendou předchozí vlády.

Navíc je její strana zapletená ve skandálech ohledně výdajů v posledních volbách roku 2015. Jsou zde obvinění proti dvaceti konzervativním poslancům. Pokud by něco z toho vedlo k odsouzení, pak by to zrušilo platnost volebního výsledku pro tyto poslance a donutilo je odstoupit. Ale pokud si zajistí nový mandát, už to nebude potřeba.
Jaká jsou rizika?

A jaká jsou rizika? Je možné, že Corbynovi labouristé, kteří se nyní zmítají v problémech, mohou mít podporu, kterou průzkumy neodhalily. Ale centristická, liberálně demokratická proevropská strana v průzkumech voličské podpory roste. Vlastní průzkum konzervativců ukazuje, že by ztratili mnoho křesel v jihozápadní Anglii a získali by je centristé. Ti zažili propad v roce 2015. Jejich voliči je potrestali za to, že v roce 2010 vstoupili do koalice s konzervativci.

Nicméně Theresa Mayová se zřejmě rozhodla, že její popularita a poptávka po kontinuitě v nestabilní době ji dodá podporu, jakou potřebuje. „Minulé léto poté, co země zvolila odchod z EU, Británie potřebovala jistotu, stabilitu a silné vůdcovství,“ řekla. „Od té doby, co jsem se stala premiérkou, tak přesně toto vláda udělala.“

Zachraňme barevný svět – multikultura neznamená obohacení, nýbrž zánik!

0
0
Ladislav Kašuka
19.4. 2017 posláno redakci NR 
Nechci jet do Paříže, do Říma, do Kapského města, do Moskvy, do Berlína, do Pekingu, nebo jinam a koukat všude na ty samé světelné neony, jíst všude hamburgery a kebab a koukat na nějakou podivnou hybridní rasu, která vznikla díky multikulturismu a globalismu! Chci si dát v Paříži výtečnou paštiku, v Římě vyhlášenou italskou pizzu, v Kapském městě si dát bůvolí maso z grilu, v Moskvě šašlik z marinovaného skopového s cibulí, grilovaného nad březovým dřevem, v Berlíně chutnou místní klobásku z vepřového masa a v Pekingu pořádně ostrou masovou směs se zeleninou a rýží! 
Chci obdivovat rozmanitost a krásu místních žen, drobnost a jemnost u jedněch, plnost a dravost u jiných a zatajovat dech nad tím, kde se jak které oblékají, nebo naopak jinde zase zcela přirozeně a beze studu odhalují! Chci studovat místní zvyky a architekturu! Svět je nádherný tím, jak je barevný a rozmanitý a multikultura neznamená nic jiného, než fádnost a jednobarevnost!
Smísit uměle etnika, kultury, architektury, zvyklosti a nakonec i náboženství, je podobné tomu, když pejsek a kočička vaří ve všem známé pohádce dort. Nelze smísit 100 samostatně dobrých, voňavých a lákavě vypadajících věcí dohromady a čekat, že vznikne něco úžasného! Jediné co vznikne bude nakonec jednobarevná, nevábně vypadající hmota, kde ta nejvýraznější chuť přetluče všechny ostatní. Takový pokrm ovšem není rozhodně dobrý k jídlu a pokud ho nakonec přeci jen požijete, musíte se ujistit, že to máte blízko k toaletě!

Stejné je to s lidmi. Nakonec ta nejdravější a bohužel také nejprimitivnější kultura zvítězí nad tou vyspělejší a mírnější, protože vůdci těch chytřejších prostě odmítnou bránit kulturní a morální zvyklosti a hodnoty svých národů a raději zavřou oči nad tím, co je zjevné! Pokud s tím lidé nezačnou sami něco dělat, nezbude než se dívat, jak se nám svět mění před očima, jak mizí typicky evropská města a na jejich místech vyrůstají prosklené hybridní metropole plné blikajících neonů a islámských mešit a minaretů, z kterých budou dolů do ulic plných klečících lidí vyřvávat imámové své modlitby a běda Vám, pokud projevíte nějakou neúctu a budete chtít někam projít, nebo projet ve své vlastní zemi vozem dříve, než skončí modlitba!

Proto vyzývám všechny, kteří se něčeho takového nechtějí tady u nás dožít, aby už letos v parlamentních volbách dali svůj hlas pouze stranám, které mají v programu vyhlášení referenda o vystoupení z EU a NATO a ještě lépe stranám, které kromě toho nabízejí dát konečně opravdovou moc do rukou lidu, tedy zastáncům PŘÍMÉ DEMOKRACIE. Pokud totiž zůstaneme v Evropské unii a zachováme stávající politický systém, je úplně jedno, co Vám slíbí Kalousek, Babiš, nebo Sobotka! Ve finále se totiž nebude o budoucnosti našeho národa rozhodovat v Praze, nýbrž v Bruselu a jak by to pro Českou republiku asi dopadlo, si myslím většina z nás dokáže představit!
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live