Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Hodina pravdy se nezadržitelně blíží

$
0
0

severkorejská armáda foto prtsc yoputubeJan Vítek
25.4. 2017 Literárky

"Náš kolega zabývající se problematikou Severní a Jižní Koreje nám v pátek poslal článek. Než jsme jej stačili publikovat, dochází k přiostření situace", píše se v úvodu článku vyšlého dnes v elektronických Literárních novinách.

V pátek dvě japonské vojenské námořní lodě vypluly z přístavu, aby se účastnili společně s americkou letadlovou lodí Carl Vinson cvičení v západním Pacifiku. Na toto reagovala S. Korea a list Rodong Sinmun píše: „Naše revoluční síly jsou připravené k boji a potopí jedním úderem americkou letadlovou loď.“

Dnes se v S. Koreji slaví 85. výročí vzniku severokorejské lidové armády a jak je známo tato země oslavuje svá výročí vojenskými raketovými pokusy. Dnes jejich agentura Jonhap oznámila, že se konají manévry s ostrýmio střelbami. Do jihokorejského přístavu Pusan dnes dorazila americká jaderná ponorka USS Michigan a loď Carl Vinson se blíží k Jižní Koreji. Navíc v pátek byl napyongyangském letišti zadržen americký profesor korejského původu Kim.

---

Severní Korea je čínský zadní dvorek. Říše středu nemůže připustit, aby ji odtud obhlížel dalekohledem nějaký americký generál se zlým úmyslem jako Douglas McArthur 11. dubna 1951.

Mohl za to Kim I., který si vzal do hlavy sjednotit Koreu silou. Málem se mu to podařilo. Už mu zbýval dobýt jen kousek území kolem přístavu Pusanu, který hájil prapor amerických marines. Ale nejlepší plány často ztroskotají na nepředvídatelné maličkosti. Stalin se z nějakého důvodu hněval na Spojené národy a bojkotoval je. Američanům se proto podařilo prosadit v Radě bezpečnosti resoluci číslo 83, která je opravňovala k vojenskému zásahu proti agresorovi. McArthur vylodil vojska v v Inčonu a usilovným pochodem mířil na druhou stranu poloostrova. Kimově armádě hrozilo obklíčení. Nastala panika, útěk, ústup. Kima I. zachránili čínští vojáci, které mu Mao poslal na pomoc. Zbytek je historie s trvalými následky, protože válka nebyla uzavřena mírovou smlouvou, ale pouze dočasným příměřím, které může kterákoliv strana vypovědět, kdykoli se jí to bude hodit.

Nyní hrozí repríza konfliktu v atomovém podání. Představa, že by se jejich zadní dvorek mohl podobat Afghánistánu nebo Iráku, musí být pro čínské vládce nesmírnou noční můrou. Lze ji zapudit? A když, jak?

Global Times, hlásná trouba Komunistické strany Číny, uveřejnil 11. dubna, krátce po setkání Si Ťin-phinga s Donaldem Trumpem, úvodník, ve kterém autor napsal, že severokorejská atomová zařízení by mohla zneškodnit sama čínská lidová armáda. Jako důvod uvedl, že Čína musí „za každou cenu chránit bezpečnost a stabilitu" dvou severovýchodních provincií, které hraničí s KLDR, a které trpí dopady „nezákonných zkoušek" jak atomovými úniky, tak znečištěním prostředí." Jestliže tyto zkoušky budou pokračovat, „Čína na ně odpoví silou."

Global Times rovněž vysvětlil výhody případného zásahu. Čína dobře ví, kde se zařízení nacházejí a jak jsou chráněna. Když je čínské jednotky zničí, KLDR bude muset zastavit svůj jaderný program. Má „omezený přístup k jadernému materiálu a nachází se pod přísnou mezinárodní blokádou, která znemožňuje, aby dostávala nové dodávky."

„Jaderné zbraně jsou trumfovní kartou KLDR v jejím odmítání čínské rady (zastavit atomový program) a v odporu k USA", napsal autor. „ Jakmile tuto kartu ztratí, okamžitě začne poslouchat". Z podtextu vyznělo, že úklid v zadním dvorku by čínský šafář mohl udělat rychle, úsporně a čistě. „Ani by nemuselo dojít k bojům, tvrdil autor, protože se Kim III. ze ztráty zblázní, a nejspíše se bude snažit skrýt tuto skutečnost před lidem". Autor si tento scénář jistě nevycucal z prstu. Musel mít spolehlivý zdroj a sdělit jej redakci, jinak by jeho text nespatřil světlo světa.

Šlo o falešnou zprávu nebo řízený únik? Osmnáctého dubna, Global Times totiž uveřejnil další úvodník se zcela jiným zorným úhlem. „Čínsko-americké úsilí (o atomové odzbrojení KLDR) se za žádných okolnost nesmí vyvinout v jakoukoli vojenskou akci proti severní Koreji," prohlašuje. „Peking nikdy nebude podporovat nebo spolupracovat s Washingtonem v řešeních, které zahrnují použití síly proti Pchjongjangu."

„Vojenská akce proti Koreji je složitá otázka," varuje Američany. „Jestliže se použije lehký útok, pchjongjangská vojenská síla zůstane nedotčena a jižní Koreu by mohl postihnout odvetný úder ( i některé americké základny v Pacifiku, v němž Kim III. skrývá asi tucet ponorek vyzbrojených střelami s atomovou náloží). V případě těžkého útoku, čínský lid nedovolí vládě, aby nečinně přihlížela, když vojska USA a jižní Koreje zahájí tažení, aby svrhly pchjongjangský režim. Čína nemůže něco takového tolerovat, zvláště v zemi, kde čínští dobrovolníci bojovali v počátku padesátých let. Je to země prosáklá jejich krví. Navíc, kdyby Pchjongjang byl obsazen armádami Spojených států a jižní Koreje, změnila by se dramaticky geopolitická situace na celém korejském poloostrově."

... ... .... (celý text zde)






P.S.: Když se tenkrát McArthur díval dalekohledem přes řeku Jalu, čekal na prezidentský souhlas s jeho návrhem zaútočit na Čínu s použitím atomové bomby. Místo O.K. ho Harry Truman s okamžitou platností zbavil velení a nahradil generálem Matthew Ridgwayem. Mao ještě jaderné zbraně neměl, ale Stalin ano.

Autor je českým novinářem žijícím v Ženevě a byl velitelem inspekčních skupin Dozorčí komise neutrálních států v Koreji.

Boty Made in Europe se vyrábí za stejně nevyhovujíích podmínek jako v Číně

$
0
0
25. 4. 2017 e-sondy
Označení Made in Europe spotřebitelé často považují za záruku kvality a dobrých pracovních podmínek. Nový výzkum mezinárodní iniciativy Change Your Shoes (česky Obuj se do toho) však ukazuje opak. Boty vyráběné v Evropě vznikají za podmínek podobným těm v Asii. 



Dělníci a dělnice, které naši obuv vyrábí, dostávají velmi nízké mzdy, jež jim nestačí ani na pokrytí základních potřeb. Pracují rovněž v naprosto nevyhovujícím prostředí. Výzkum zkoumal pracovní podmínky v továrnách v Albánii, Bosně a Hercegovině, Makedonii, Polsku, Rumunsku a na Slovensku. Šijí zde například značky Zara, Lowa, Deichmann, Ara, Geox, Baťa nebo Leder & Schuh.

Například mnohé boty, které si u nás kupujeme jako italské, se ve skutečnosti vyrábí v továrnách v Rumunsku (do Itálie vyváží 29 milionů párů bot ročně) nebo Albánii (11,2 milionu párů bot, tj. 99 % albánské produkce). Německé boty se mj. vyrábí na Slovensku (20 milionů páru bot) či v Polsku (14 milionů párů bot).


Z výzkumu vyplývá, že dělníci a dělnice ve všech sledovaných zemích pracují ve skandálních podmínkách. Největším problémem jsou pro ně příliš nízké mzdy, které se drží většinou na úrovni zákonem dané čisté minimální mzdy. Ta byla v roce 2016 v Albánii (140 EUR), Makedonii (145 EUR), Bosně a Hercegovině (164 EUR) i Rumunsku (156 EUR) dokonce nižší než v Číně (213 EUR).




Rumunská dělnice k výši svého platu uvedla:
„Úspory? Z našeho platu neušetříme nic. Můj manžel musel odjet na pár měsíců do Německa pracovat na stavbu, abychom měli nějaké peníze na topení na zimu. To jsou naše úspory.“

Aby dělníci a dělnice vůbec dosáhli na minimální mzdu, musí většinou pracovat bez ochranných pomůcek, které je chrání před lepidly a nebezpečnými chemickými látkami. Slovenská dělnice v pobočce firmy Rieker to okomentovala:

„Můžu požádat o rukavice a ochrannou masku, ale s rukavicemi jsem pomalejší, takže nedokážu splnit běžné výrobní kvóty. Kvůli ochranné masce se mi hůř dýchá. Takže používám parfém a šátek, přes který dýchám.“
Velkým problémem jsou také příliš vysoké nebo příliš nízké teploty v továrnách. Slovenský dělník nám sdělil:
„V létě je horko tak nesnesitelné, že jsme museli jen letos šestkrát volat záchranku.“
Tento problém nám potvrdili dělníci a dělnice z celého regionu. Dělnice z makedonské továrny, v níž pracuje okolo jednoho tisíce lidí a vyrábí se zde značky jako GEOX, Deichmannči Baťa, uvedla:
„Dnes jsme topili do půl jedenácté ráno, pak nám topení vypnuli a uvnitř bylo opravdu chladno.“
Když v létě několik žen omdlelo, uvedly, že jim nebyla poskytnuta lékařská péče. Nechali je tam jen tak nebo jim pomohly až jejich spolupracovnice.
Dělnice z rumunské továrny řekla:

„Záchod neskutečně smrdí. V továrně pořád používáme latríny. Představte si, jaké to asi je, když dvě stě žen používá jeden záchod. Zápach je tak silný, že ho po celém dni v práci cítíme z oblečení.“

Další dělnice doplnila:
„V létě nosím pouze pracovní košili, protože v továrně je horko a všichni se potíme. K dispozici není žádná pitná voda a musíme vystačit s vodou z kohoutku, která pitná není. Uvnitř v hale je také spousta prachu.“
Dělníci mají strach organizovat se v odborech a se svými problémy se nemají na koho obrátit.
 
V Bosně a Hercegovině rovněž uvedli, že při přímých konfliktech s vedením jsou sankcionováni srážkami z platu.  

„Výsledku výzkumu bohužel opět dokazují, že velké firmy pracovní podmínky ve svých dodavatelských řetězcích příliš neřeší. Musí přijmout odpovědnost a trvat na důstojných podmínkách ve výrobních továrnách. Zároveň by veřejnosti měly vysvětlit, proč pro ně není bezpečnost a důstojnost dělníků a dělnic důležitá,“ okomentoval zjištění Petr Mareš z organizace NaZemi, která výzkum v rámci kampaně Obuj se do toho vydala.

V roce 2014 se na celém světě vyrobilo 24,3 miliardy párů bot. Ačkoli globálnímu trhu vévodí Asie, v evropském odbytu hraje stále významnou roli evropská produkce. Evropa zajišťuje zhruba 3 % z celosvětové výroby (729 milionů párů bot) a přibližně 17 % z celosvětového odbytu (3,3 miliardy párů bot). Téměř 90 % všech bot, které se v Evropě vyrobí, je určeno k prodeji v evropských zemích.

V rámci výzkumu proběhly v roce 2015 rozhovory se 179 obuvnickými dělníky ve 12 továrnách v Albánii, Bosně a Hercegovině, Makedonii (jako příklady evropských producentských zemí mimo Evropskou unii) a dále na Slovensku, v Polsku a Rumunsku.

Podle informací z webových stránek a od samotných dělníků a dělnic vyrábí všechny továrny boty známých značek a prodejců, kteří působí na trhu v Evropské unii. Jedná se například o značky Zara, Lowa, Deichmann, Ara, Geox, Baťa nebo Leder & Schuh AG. Výzkum proběhl také v pobočkách CCC Shoes & Bags v Polsku a v pobočkách firem Ecco, Rieker a Gabor na Slovensku. Podle dělníků a dělnic (a naše zkušenosti to potvrzují) mají tamní problémy systémovou povahu.

Nevládní nezisková organizace NaZemi prosazuje globální vzdělávání, usiluje
o odpovědnost firem za vlastní dodavatelské řetězce a propaguje fair trade jako účinnou podporu pěstitelů a pěstitelek ze zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky www.nazemi.cz.



- - -

Chytrý plán Putina a devět tun Trumpa

$
0
0
Oleg Čubakin 
25. 4. 2017  Zvědavec
 

Někteří zahraniční analytici se domnívají, že Putin v Afghánistánu dokázal přelstít samotného strýčka Sama. Jako důkaz odborníci uvádějí pokusy Moskvy zlepšit vztahy s Afghánistánem a „tajně se sblížit s Tálibánem.“ Nedávná ruská „diplomatická ouvertura“ na téma afghánského území a „tajného sblížení s Tálibánem“ dokazuje, že Rusko má v úmyslu zahájit novou „velkou hru“ v Afghánistánu, uvedl Ayaz Ahmed v pákistánském deníku „The News“. Zdá se, že ruský prezident Vladimír Putin využil vítězství Donalda Trumpa ve volbách a „přelstil strýčka Sama v Afghánistánu.“ Následně za Putinem má i soudruh Si Ťin-pching záměr přistoupit k ruské východní strategii, předpokládá autor.
Začínající velká hra pravděpodobně povede k vytvoření nového partnerství v bezpečnostní sféře jižní Asie. Tento region se stane hlavním centrem mocenské politiky během dvou až tří desítek let, předpovídá analytik.

Ruská „strategická invaze na Krymu“, pokračuje pákistánský analytik, a „úspěšná podpora“ Asadova režimu v Sýrii ze strany Moskvy přispěly k intenzivní diplomatické hře Putina v Afghánistánu. Ruský diplomatický manévr je určen především k tomu, aby neutralizoval americkou klesající vojenskou přítomnost v zemi.

Podle mínění autora zahájilo Rusko svou novou velkou hru v Afghánistánu už v roce 2007, kdy navázalo spojení s Tálibánci.

Později, když v květnu 2015 delegace afghánského Tálibánu navštívila Írán za účelem jednání o boji proti „IS“ v Afghánistánu, byli u diskuse, podle názoru jistých kruhů, přítomni ruští představitelé.

Následně Tálibán připustil, že mu Rusko poskytlo taktickou podporu při obsazení Kundúzu (v říjnu 2015).


K čemu takové namlouvání na zadním ruském dvorku?

Pokračující „flirtování“ Ruska s Tálibánem a „náhlý zájem“ Moskvy o území Afghánistánu sledují řadu ekonomických a vojenských regionálních cílů.

Za prvé, ožívající Rusko „chová velký sen“ uvidět selhání USA v Afghánistánu při jejich snaze porazit Tálibán. Moskva považuje Afghánistán za vhodné válečné divadlo uvádějící inscenaci krachu ruského soka ve studené válce, onoho soupeře, který dříve vyškolil a financoval mudžahedíny, aby v roce 1980 porazili sovětskou armádu v Afghánistánu.

V souladu se svým snem Rusko, jak se soudí, dodalo zbraně Tálibánu pro dobytí Kundúzu. Předpokládá se rovněž, konstatuje dále žurnalista pákistánských novin, že Rusko bude i nadále udržovat koordinaci vojenské rozvědky s afghánskými Tálibánci a podporovat jejich bojovníky zbraněmi a střelivem v operacích proti USA a silám NATO.

Za druhé, Rusko chce vedle kontroly nalezišť afghánského uranu také rozšířit svůj ekonomický a vojenský vliv v Perském zálivu přes íránský přístav Čáhbahár. Moskva již nyní vytvořila s Afghánistánem silniční a železniční spojení procházející přes bohaté energetické zdroje střední Asie. Indie, dlouholetý regionální partner Ruska, vybudovala 600 kilometrů dálnice spojující Čáhbahár se Záhedánem na severu Íránu. Indie také dokončila dálnici mezi městy Delaram a Zarandž v afghánské provincii Nímróz. Spojila tak oblast Delaramu v Afghánistánu se severní hranicí Íránu.

Vzhledem k dlouholeté spolupráci a ke společným strategickým zájmům Ruska a Íránu v regionu umožní pravděpodobně Teherán Moskvě využívat jeho dopravní a přístavní infrastrukturu.

Nicméně nedostatečná bezpečnost a přítomnost povstalců v Afghánistánu vytváří překážky „ruskému snu o dosažení Perského zálivu“, připomíná analytik. To je důvod, proč Rusko rozhodlo „resetovat“ své vztahy s Tálibánem. Moskva má v úmyslu postavit na této skupině zabezpečení svých komunikací přes Afghánistán.

Za třetí, Rusko je velmi znepokojeno vlivem „IS“ na středoasijské republiky. Podle nedávných odhadů se asi 2700 Rusů a přibližně 4000 středoasijských ozbrojenců nachází v řadách „IS“.

Pokud jde o vlády Afghánistánu a USA, obě strany dosud „nevykazovaly žádné vážné úmysly“ bojovat proti „IS“ v terorem sužovaném Afghánistánu.

Rusko má podezření, že USA otevřeně dovolily „IS“ opevnit se v Afghánistánu, aby tak oslabily Tálibán a vytvořily trvalou nestabilitu „na ruském zadním dvorku“. Výsledkem je, že Kreml se rozhodl spolupracovat s Tálibánem, aby oslabil „IS“ v Afghánistánu, přiznává Ayaz Ahmed.

Za čtvrté, Rusko projevuje starost o dodávky středoasijského plynu do jižní Asie přes plynovod Turkmenistán - Afghánistán - Pákistán - Indie (TAPI) sponzorovaný USA. Rusko se staví proti TAPI, protože si přeje, aby střední Asie zůstala závislá na něm jako na hlavním odběrateli zemního plynu. To by pomohlo Rusku hrát klíčovou roli v otázkách bezpečnosti v regionu. Kromě toho se Moskva obává amerického vměšování do sféry bezpečnosti ve střední Asii, protože Washington již projevil svoji připravenost získat turkmenskou leteckou základnu ve městě Mary pro zabezpečení TAPI.

Po hříchu učinilo Rusko překvapivý tah tím, že zakopalo válečnou sekeru s Tálibánem, s tím samým Tálibánem, který kdysi hrál rozhodující roli „v zasazení ponižující porážky ruskému předchůdci v Afghánistánu – Sovětskému svazu“.

Za páté, další a další středoasijské státy padají pod ekonomický vliv Číny. Pokud bude Čína pokračovat ve své hospodářské expanzi, Rusko pravděpodobně ztratí svoji roli hegemona v regionu.

To je důvod, proč si Putin přeje sjednotit Ruskem podepřenou Eurasijskou hospodářskou unii s Čínsko-Pákistánským hospodářským koridorem. Nadto se Putin snaží „obnovit vztahy“ s Tálibánem: tato povstalecká skupina musí podržet Rusko.

Opiové doupě USA a strašidelná Great Game Ruska

Autor nezapomíná ani na téma drog. Afghánský obchod s drogami vážně poškodil Rusko v průběhu posledních pěti let, protože Rusko je nejen tranzitní koridor pro dodávky afghánských opiátů do Evropy, ale také hlavním spotřebitelským trhem. Podle některých odhadů spotřebují Rusové asi pětinu světové zásoby opiátů. Pro Kreml je nezbytné spolupracovat s Tálibánci, aby bylo možné blokovat pašování opiátů do Ruska.

Mezitím Trumpova administrativa vyjádřila rostoucí znepokojení nad úsilím Ruska dosáhnout smíření mezi stranami v Afghánistánu. Je důležité si uvědomit, že USA mají tendenci zůstat v Afghánistánu, aby zadržovaly čínský vliv a mohly kontrolovat jaderné programy Íránu a Pákistánu.

V daném smyslu nová ruská „Great Game“ popouzí Trumpovu administrativu posílit americkou zpravodajskou a vojenskou přítomnost v Afghánistánu. Autor nevylučuje, že transatlantická velmoc, jejíž síla taje, bude také chtít použít „trestnou diplomacii“, sílu a vměšování v případě nepokojů v čínské Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang a v případě tajného íránského jaderného programu.


Americká odpověď: Bombastické svržení „matky všech bomb“

Zatímco pákistánský analytik mluvil o mocném regionálním působení Ruska za údajným účelem spřátelit se s Tálibánem a oslabit USA, jež z nějakých důvodu nechtějí v Afghánistánu bojovat proti „IS“, Američané svrhli svoji nejmocnější nenukleární bombu na tunely bojovníků „Islámského státu“.

Korespondenta RIA „Novosti“ o tom zpravily tiskové služby Pentagonu.

„Úder byl proveden v okrese Achin v provincii Nangarhár ve čtvrtek. Cílem byli militanti „IS“, jejich systém tunelů, který využívají k přemísťování. Použita byla bomba GBU-43“, řekl mluvčí Pentagonu.

Bomba byla svržena z letadla MC-130. Podle dat z otevřených zdrojů byla její hmotnost 9,5 tuny. Uvnitř se používá směs hexogenu, TNT a hliníkového prášku.

Podle slov člověka z Pentagonu představuje bomba nejmocnější nejadernou munici používanou ve Spojených státech amerických.

Jak je vidět, administrativa nepředvídatelného Trumpa plní jeden ze svých slibů, o němž pákistánský analytik nemusel vědět: Bílý dům má v úmyslu nejen zahájit novou strategii v Afghánistánu, ale také zapojit do této země více vojenských sil. Strategie pana Trumpa je snadno čitelná: jsou to bomby a rakety.


Кто кого в Афганистане: хитрый план Путина и девять тонн Трампа

V Sýrii byla zlikvidována jedna z největších bašt teroristů. Past na "krysy": VKS RF nalákaly teroristy a zničily dva tábory Al-Káidy v Sýrii (video)

$
0
0

25. 4. 2017  zdroj a zdroj
V Sýrii, na severu provincie Hamá, rozdrtila vládní vojska s podporou spojeneckých sil teroristy v obci Halfája. Nachází se tam jedna z hlavních bašt teroristické skupiny Džabhat an-Nusra. Syrská armáda dnes vyhnala teroristy z obce Halfája a dalších tří obcí na severu provincie Hamá, uvádí agentura RIA Novosti. Vládní jednotky postupují k hranicím provincií Latakia a Idlíb a nutí teroristické bandy k masovému ústupu. Ženisté syrské armády již zahájily průzkum osvobozeného území za účelem zjištění a odstranění výbušných zařízení.

Článek byl publikován 23.4.

VKS Ruska nadále každodenně zasazují masivní údery teroristům v Sýrii.

Například 19. a 21. dubna ruská letadla rozbombardovala výcvikové tábory Al-Káidy v provincii Idlíb.

Podle souřadnic, získaných od konkurenční skupiny Jaish al-Izza, letouny VKS RF objevily 2 komplexy budov džihádistů v Idlibu.



Drony zaznamenaly okamžiky, kdy byly výcvikové tábory teroristů během náletů zničeny.

První tábor teroristů koalice Hayat Tahrir al-Sham (v čele s Džabhat an-Nusrou, syrským křídlem Al-Káidy) se nacházel deset kilometrů severozápadně od Chán Šajchúnu. Dopadnutí bomb upoutalo pozornost banditů, kteří běželi k místu úderu. Po té zahřměl silný výbuch, který roztrhal shromážděné teroristy kolem.

Uvádí se, že druhá základna byla považována pro Hayat Tahrir al-Sham za velmi důležitou, protože se tam nacházel velký počet teroristů, spojených s Al-Káidou.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Masakr. Přihodit se může cokoliv a výsledek bude napínavý. Znalec Francie profesor Keller o pozadí souboje Le Penové s Macronem…

$
0
0
25. 4. 2017 ParlamentníListy
 

Sociolog Jan Keller, který má k Francii blízký vztah, v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz komentuje francouzské prezidentské volby. Keller jako stipendista francouzské vlády absolvoval ve druhé polovině 80. let studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně. V roce 1992 obhájil habilitační práci O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu.


Nejprve obecná otázka. Co říkáte výsledku prvního kola francouzských prezidentských voleb?

Zajímavé je určitě už to, že na rozdíl od brexitu a od prezidentských voleb v USA se agentury shodly v tom, jak toto první kolo ve Francii dopadne. Už několik dnů věštily, že zvítězí Macron a druhá bude v těsném závěsu Marine Le Penová. Tyto odhady se ovšem vyvíjely dost složitě. Třeba před Vánoci agentury hlásily, že Le Penová vyhraje první kolo s poměrně velkým náskokem a Macron bude přinejlepším třetí. Ale někdy během března se to vykrystalizovalo jinak, což agentury včas zachytily.

Překvapilo vás něco z voleb?

Účast určitě ne, ta se předpokládala kolem 80 procent. Nepřekvapilo ani vyrovnané pole prvních čtyř uchazečů o funkci prezidenta, také to agentury včas signalizovaly. Trochu mne překvapilo, že si nikdo nevšiml toho, jak v prvém kole nepochopitelně zaspal Putin. Přece kdyby zvítězila Le Penová, byli bychom okamžitě informováni, že za to může Kreml.

Lze odlišit, které sociální, náboženské či etnické skupiny volily jednotlivé kandidáty? Tedy Macrona, Le Penovou, Fillona a Mélenchona a z jakého důvodu? Můžeme je tedy probrat jednoho po druhém?

Nejjednoznačnější je to u Le Penové. Volili ji především příslušníci takzvaných lidových vrstev, tedy dělníci a řadoví zaměstnanci, bývalí typičtí voliči socialistů a komunistů. Dále to byli lidé z venkova a menších měst, drobní rolníci a živnostníci. Převažovali lidé starší, z mládeže především ti, kdo jsou nejvíce ohroženi nezaměstnaností. Jen minimum lidí ji volilo v Paříži.

Naproti tomu Francois Fillon posbíral hlasy typicky pravicových voličů, tedy podnikatelů a zaměstnanců vyšší úrovně především ze soukromého sektoru. Hodně hlasů dostal i od příslušníků inteligence, zejména opět působící v soukromém sektoru.

Mélenchon bodoval mezi chudými vrstvami v zámoří, ale musel získat i hlasy části takzvaných prekérních intelektuálů – to jsou ti, kteří vystudovali, ale moc se jim nedaří. Také on měl hlasy nezaměstnaných a lidí ohrožených delokalizací pracovních míst podobně jako Le Penová.

Emmanuel Macron
lovil hlasy ve všech vrstvách s výjimkou těch nejchudších a těch z malých lokalit. Přešla k němu velká část bývalých voličů socialistické strany, ale volili ho také takzvaní bobos, tedy „bohémská buržoazie“ – vesměs mladší lidé z odvětví, která jsou na vzestupu a jsou spojená s ekonomickou globalizací (banky, informatika, média a podobně).

Jak volili starousedlíci z řad migrantů, taková evidence se nevede. Podle dřívějších výzkumů byla jejich volební účast zřejmě nižší, ovšem mohli volit prakticky kohokoliv ze čtyř zmíněných kandidátů včetně Le Penové.


 .... .... .... (celý text rozhovoru ZDE)

Ukrajinští fotbaloví fanoušci slavili narozeniny Adolfa Hitlera > Výtržnosti na stadionu Dynama Kyjev přišly den po výročí narozenin Adolfa Hitlera, vůdce Třetí říše.

$
0
0

Fanoušek s hákovým křížem
25. 4. 2017 První zprávy

Během utkání ukrajinské fotbalové ligy mezi mužstvy FC Dynamo Kyjev a FC Šachtar Doněck, které se konalo 21.dubna, den po 128.výročí narozenin Adolfa Hitlera, došlo na stadionu k nepokojům.



Během zápasu, fanoušci oblékli bílé šaty, v některých případech se podobali oblečením Ku Klux Klanu a vyvěsili transparent s nápisem „100% bílý.“ Portál strajk.eu rovněž uvedl, že místní fanoušci měli hákové kříže a obrazy Hitlera. Na stadionu došlo mezi fanoušky ke rvačkám a soubojům, navzdory tomu, hra nebyla přerušena.





V 88. minutě fanoušci obou týmů vypálil světlice a hodili je na hřiště. Ukrajinští fanoušci tak opět oslavili neonacistický symbol - číslo 88 a volali „Heil Hitler“ (H je osmé písmeno abecedy).

V roce 2013 FIFA potrestala ukrajinský klub ve Lvově uzavřením stadiónu pro zápasy národního týmu do roku 2018, fanoušci zde při zápase také slavili neonacistický symbol 88.

- - -

Bez retuše a bez zápachu (na vrub Senátu PS ČR): Podivná připomínka premiéra Eliáše

$
0
0
Zdeněk Hrabica
Cestou pražskou Valdštejnskou ulicí vždy procházím kolem paláce, v němž kdysi sídlil Úřad vlády Československé republiky. Podivuji se, jak takový malý prostor mohl sloužit vládě země od Aše až po Jasinu. Ovládala zemi českou, moravskoslezskou, Slovensko, Podkarpatskou Rus. Ve srovnání s nynější budovou Strakovy akademie je to docela maličký kultloch. A přesto před někdejším úřadem smekám za všechno, co se mu podařilo vytvořit.

Zde byl zatčen německými zločinci předseda vlády, generál Alois Eliáš a jimi následně popraven, zastřelen. Jako jediný předseda vlády v Evropě na Němci okupovaných územích. Opravdový vlastenec a hrdina. Čest jeho památce a hluboká poklona jeho chrabrosti. 19.června 1942 byl na příkaz K.H. Franka zatčen a ještě téhož dne večer na kobyliské střelnici zastřelen. Bez soudu, na rozkaz katanů a vyvrhelů lidstva.

Pamětní desku na budově Úřadu vlády věnovanou generálovi A. Eliášovi neodstranil u nás žádný režim. Čest tomu činu. Hanba jiným skutkům.

Po ulicích Prahy nyní jsou vylepeny plakáty, připomínající konání výstavy v Senátu PS ČR u příležitosti 75. výročí úmrtí generála Aloise Eliáše. Ani slovo, ani připomenutí – že toto úmrtí bylo popravou!!! Tedy jde o výročí katanského hrdelního činu!

Kdo text k plakátu vysoké ústavní instituce navrhl a kdo jej imprimoval k vytištění a zveřejnění, si zaslouží největší opovržení.

Foto Ateliér Langhans

Liberální demokracie v akci

$
0
0
Erik Best
25. 4. 2017        EB
První kolo francouzských prezidentských voleb, během kterého dala mainstreamová média jasně najevo, kdo je přijatelným kandidátem a kdo ne, je dobrou příležitostí k zamyšlení, co nám liberální demokracie přinesla a co nám vzala. Přední liberální demokracie ve světě vedou více válek, než kdo může vyjmenovat (asi 10). Ničí měny a znehodnocují naše úspory skrze devalvace a politiku nulových úrokových sazeb. 

Propast, kterou vytvářejí mezi super bohatými a zbytkem, připomíná feudalismus. Podnikají kroky k rapidnímu nahrazování lidí stroji, které bude vlastnit úzká skupina bohatých. Jak by se v takové situaci mohli neobjevit „extremističtí“ kandidáti? Ve skutečnosti jsou obránci naší zvrhlé verze liberální demokracie na vzestupu extremismu závislí, protože jim dovoluje zbavit se zodpovědnosti a svalit vinu za současné problémy na někoho jiného. Od mainstreamových médií ale objektivní vysvětlení situace nečekejte.

Den Slunce v KLDR 15. 4. 2017

$
0
0
Pchjongjang - KLDR

25. 4. 2017, Petr Ďoubalík, zdroj Rossija1 - Zprávy 15. 4. 2017


Říká se, že není nic staršího než včerejší zprávy. Je to pravda, události se na nás valí a nové a nové zprávy upozaďují ty předešlé. Přesto jednu starší teď publikuji. Udělal jsem před 10 dny titulky k reportáži o slavnostní vojenské přehlídce a napětí kvůli očekávaným jaderným testům v KLDR, ale až do dnešního dne byl problém se zprovozněním titulků. Lodě USA jsou nadále přítomny u Korejského poloostrova a napětí trvá, tak i po 10 dnech je tato  reportáž trochu aktuální.




Překlad a titulky (!!! - pouze v části od 8:28 do 13:37): Ďouba
Video:


Stát ponižuje své oběti

$
0
0
Zdeněk Jemelík
25. 4. 2017    ZdenekJemelik
Je obecně známo, že občas dochází k justičním přehmatům, což snižuje kvalitu života v zemi. Vládnoucí pseudoelity to nezajímá, protože se to týká jen nevýznamné menšiny národa, která je pro ně pod hranicí zajímavosti. Někteří jednotlivci se občas ozvou, ale až když se jich choroba přímo dotkne. Příkladem budiž David Rath, který začal křičet, že „vazba je tortura“ (svým způsobem oprávněně), až se sám dostal za mříže. 

Nikdy před tím jako významný politik nezvedl hlas proti nadužívání vazby, které je dlouhodobě trvalým jevem, snižujícím hodnotu právního prostředí státu. Mnozí považují za účinný prostředek předcházení justičních přehmatů vynucování odpovědnosti na jejich původcích. I přední činitelé justice ale přiznávají, že selhává soustava kárných žalobců, z čehož lze vyvodit, že tlak na odpovědnost za odvedenou práci je nedostatečný. Ale návrhy na „utažení šroubů“ soudcům a státním zástupcům narážejí na odpor, odůvodněný tvrzením, že jejich nedotknutelnost je pojistkou nezávislosti a nestrannosti.

Stát pěstuje ve státních zástupcích a soudcích pocit nadřazenosti nad ostatními občany, čímž je nepřímo podporuje v závadném chování, ale k obětem přehmatů, ke kterým dospělo falešné pojetí nezávislosti, se chová hanebně. Když už zajišťuje beztrestnost pachatelů různých bezpráví, slušný stát by se měl svým obětem aspoň omluvit a bez průtahů je odškodnit. Jeho chování ale v tomto ohledu nemá se slušností nic společného. Pravda, situace se začala částečně zlepšovat za působení Daniely Kovářové v čele ministerstva, kdy se začaly zvyšovat sazby různých náhrad. Trend se nezastavil s jejím odchodem, takže v současnosti stát aspoň vyplácí obětem justičních selhání desítky milionů Kč ročně. Měl by platit mnohem více, ale „šetří“ díky tomu, že s obětmi selhání svých zaměstnanců často zachází jako s obtížným hmyzem. Je to způsobeno nejen právní úpravou, ale i povýšeností a nízkou profesní úrovní a morální vyspělostí lidí, kteří záležitosti poškozených vyřizují.

Kontrast mezi hrůzností příběhů žadatelů o odškodnění a tím, co se s nimi děje v procesu vymáhání odškodnění bývá někdy úděsný. Příkladem budiž příběh mladého Gruzínce, jehož obhajobu kdysi podporoval spolek Šalamoun. Psal jsem o něm opakovaně, naposledy v r. 2015. Shrnu stručně obsah skutkového děje. Postiženého náhodně sebrala dne 27. dubna 2011 z ulice policejní hlídka, která hledala třetího do trojice pachatelů přepadení banky se zbraní v ruce. Shodou okolností se tak stalo den před plánovaným složením jeho slibu občana České republiky, takže pak celým trestním řízením procházel jako občan bez státní příslušnosti. Až do 10. ledna 2013 soud držel celou trojici v útěkové vazbě. Trojice obviněných, sedících přede mnou v lavici obžalovaných, se zjevově nápadně lišila od pachatelů, zachycených bezpečnostní kamerou v bance. Přesto byli nepravomocně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Přes nepravomocné odsouzení se dne 10.ledna 2013 dostali z vazby, když Vrchní soud v Praze zjistil neúnosné průtahy v řízení. Žádný z nich neuprchl. Postupně byli všichni tři zproštěni obžaloby, zmíněný chráněnec spolku Šalamoun rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25.srpna 2015. Déle než čtyři roky justice ničila životy nevinných lidí. Vedlejšími účinky zasahovala i do životů jejich rodin.

Vazba, zejména dlouhodobá, je skutečně hlubokým zásahem do života: nejen, že vazebně stíhaný je omezován v osobním svobodě, vystaven psychické trýzni a ve vězení se musí sžít s lidmi, s kterými by za normálních okolností „nešel na pivo“ , ale navíc se rozbíjejí různé životní plány a narušují se osobní vztahy mezi obviněným a jeho společenským zázemím. Je obtížné vyjádřit finančně cenu psychického utrpení obviněných a jejich rodin. Ve většině případů jsou vyplacené částky jen malou náplastí na přestáté trápení.

Stát se ale sám od sebe omlouvá jen někdy, když věc dostane do rukou výjimečně slušný úředník nebo o případ se zajímají všeteční novináři. Postižený musí o odškodnění a omluvu požádat ve lhůtě, která je propadná : zpoždění znamená ztrátu všech nároků. Ministerstvo spravedlnosti ale v řadě případů svou šestiměsíční lhůtu nezvládne a žádnému postihu kvůli tomu nečelí. Zde je zřejmá nerovnost postavení oběti justičního přehmatu a státu: poškozený musí lhůtu dodržet pod hrozbou ztráty nároku, stát nemusí nic.

Ministerstvo je v tom tak trochu nevinně, protože žádostí o odškodnění je spousta a zvládnutí všech ve lhůtě nedovoluje omezený počet úředníků příslušného odboru. To ale občany nemůže zajímat: pokud stát nedokáže udržet na uzdě orgány činné v trestním řízení, nemůže žádat po občanech, aby měli potíže kvůli nemohoucnosti jeho aparátu.

Pokud ministerstvo vyřízení ve lhůtě nestihne, postiženému nezbude než se obrátit na soud, kde někdy trapnosti pokračují. Ministerstvo je pak stranou řízení a prostřednictvím svého zmocněnce se snaží dosáhnout buď úplné zamítnutí nároku nebo aspoň jeho snížení.

Přesně stejná, výše obecně popsaná situace nastala v případě zmíněného Gruzínce. Připomínám, že žadatel o odškodnění byl pravomocně zproštěn obžaloby 25.srpna 2015. Během dvou let, které od té doby uplynuly, se mu dosud nikdo neomluvil, nedostal ani korunu odškodného a zatím ani nemá jistotu, že něco dostane.

Žádost o odškodnění předložil Ministerstvu spravedlnosti koncem února r. 2016. Ministerstvo ji ve lhůtě nevyřídilo, proto ještě před jejím vypršením v srpnu r.2016 podal žalobu k soudu, kde trapnosti pokračují. První jednání soud nařídil až v měsíci březnu r. 2017. Skončilo během několika minut, protože soudkyně až po jeho zahájení usoudila, že specifikace nároků se jí zdá nedostatečná. Odročila jednání na květen, aby žadatel mohl podání uvést do souladu s jejími představami.

V souvislosti s tímto případem přišla na přetřes otázka nároku blízkých osob postiženého na odškodnění za nemateriální újmu. Uvěznění člena rodiny vyvolává psychickou trýzeň jejich blízkým. I jim byla způsobena újma, ačkoli se na rozdíl od uvězněných členů rodiny nedostali ani do postavení podezřelých. Zpravidla jsou zcela nevinní a přesto trpí. K vyvolání jejich soužení není žádný právní důvod. Požadavek na odškodnění za nezaviněnou nemateriální újmu je proto přirozený. Ale náš zastaralý odškodňovací zákon toto neřeší a soudy takové požadavky vesměs odmítají. Bylo by ale na místě dosažení politické vůle zákonodárců k zaplnění této mezery v právu.

Zmysel protikorupčného pochodu: Nasmerovanie nespokojných na falošný cieľ

$
0
0
Roman Ban
25. 4. 2017 Hlavné správy
Študentský pochod, kde sa dvaja adolescenti rozhodli zachrániť našu spoločnosť, mal navodiť dojem, že je tu možnosť zmeny k lepšiemu, len treba vstať a ísť podporiť boj proti korupcii. A keď sa požiadavky ako odstúpenie Kaliňáka, Gašpara, Kováčika a prekvapivo aj akéhosi starostu Ružinova Pekára podarí vybojovať, bude konečne lepšie. Pretože to, kvôli čomu sa máme zle, je korupcia, ktorú produkuje vláda. Po jej odstránení už budú peniaze na všetko a mladí ľudia už nebudú musieť utekať za prácou do zahraničia.Na snímke účastníci pochodu proti korupci

Touto jednoduchou logikou sa snažia masu nespokojných občanov podchytiť mimovládne organizácie, média a opoziční politici sponzorovaní nadnárodnou oligarchiou a naviesť nespokojných občanov, aby sa nebúrili proti systému, ale proti korupcii. Aby nespokojní nespochybňovali systém, ktorý im nadnárodný kapitál vytvoril. Pretože ten je úžasný a kazia ho len drobní zlodeji typu Bašternák, kvôli ktorým sa majú všetci ostatní zle.

Toľko k posolstvu, ktoré nám cez tretí sektor, médiá a opozičných politikov zaslalo 1 % nadnárodnej oligarchie vlastniacej 90% majetku sveta. V skutočnosti je korupcia len symptómom chorého systému a nie príčinou choroby. Bašternák je podozrivý z nadmerného odpočtu DPH vo výške 2 milióny eur. Túto kauzu už omieľajú médiá, tretí sektor a opozičný politici dva roky. Ako keby jej vyšetrenie a potrestanie, zásadným spôsobom zmenilo životné podmienky obyvateľov Slovenska. Či by to tak naozaj bolo, ponechajme na snívanie účastníkom pochodu.

Príčinou zlých životných podmienok na Slovensku v skutočnosti nie je korupcia, ale systém ktorý sa zaviedol a naplno rozbehol po víťazstve „prozápadných“ síl v roku 1998. Systém ktorý vypredal všetky ziskové strategické podniky do zahraničia. Hneď prvá vec, ktorú Dzurinda s Miklošom po nástupe k moci urobili, bol predaj VSŽ, ktoré boli údajne pred krachom. Za 12 rokov od kúpi US Steelom, pritom odtieklo do USA takmer 100 miliárd korún čistého zisku. Nasledoval predaj elektrární, plynární, telekomunikácií, distribučných sústav. To sú peniaze, ktoré krajine chýbajú a nie Bašternákova vratka ,či Paškove CT-čko. Tie najzločinnejšie rozhodnutia totiž urobili všetky vlády, ktoré prijali zákony a podpísali rozhodnutia ktoré túto štátnu a hospodársku kapituláciu umožnili. A ktorú médiá a mimovládni analytici sprevádzali jasotom nad našou vlastnou popravou. Keď dnes predáva US Steel železiarne za 1,5 miliardy eur, pričom ich kúpil za 70 miliónov dolárov, vláda sa ani neodváži uvažovať, že by fabriku kúpila. Zarábať predsa musí zahraničný investor, nie Slovensko.

Slovensko sa tak stalo krajinou, ktorá nič nevlastní, len na jej území produkujú zahraničné spoločnosti svoju výrobu a domáci sa môžu v ich fabrikách zamestnať. Na výplaty zamestnancom sa však cez investičné stimuly skladajú všetci ostatní obyvatelia Slovenska. Zahraničné korporácie tak vďaka vlastizradnej činnosti vlády majú okrem daňových prázdnin aj pracovnú silu zadarmo. Neskladáme sa však na výplaty len našim občanom. Tí ak o prácu za nízke mzdy neprejavia záujem, tak na ich miesta sa dovezú zamestnanci zo Srbska a Rumunska. Presstitúti z rôznych analytických think- tankov následne jasajú v médiach nad rastom HDP a ďalšími ukazovateľmi, z ktorých ma osoh akurát akcionár korporácie.

Ďalším faktorom znižovania kvality života je cielené likvidovanie poľnohospodárstva a potravinovej sebestačnosti, keď sme nútení ročne dovážať potraviny za miliardu eur. Poľnohospodári dostávajú dotácie z Európskej únie za to, že nezasejú, alebo že zasejú rôzne dotované plodiny typu Repka olejná. Všetká produkcia sa potom dováža zo zahraničia. Potraviny produkované čoraz väčšími korporáciami, sú v dôsledku maximalizovania zisku, čoraz viac kontaminované, až do miery ohrozujúcej zdravie obyvateľstva. Presstitúti z mimovládok sa však v médiach opäť rozplývajú nad tým, že na rozdiel od socializmu máme paradajky aj v zime a mandarínky aj v lete. Čo viac by si mohol Slovák želať. Jediným kritériom šťastia je predsa plný regál korporátnych výrobkov.

Ďalšou bájkou, ktorú tu za peniaze EU šíri, je, že bez Európskej únie a eurofondov, by sme nemali peniaze na nič a skrachovali by sme. Šíriteľov tejto demagógie sa treba opýtať, čo bude v roku 2020, keď eurofondy skončia? Do rozpočtu Európskej únie prispievame sumou, ktorá tvorí 70% prostriedkov ktoré dostaneme v podobe eurofondov. Dostávame teda o 30% peňazí viac, ale viazaných podmienkami, na čo ich možno použiť. Výsledkom sú samé zbytočné rekonštrukcie a sociálno-inkluzívne programy, ktoré by za normálnych tržných podmienok nikto nefinancoval.

Proti ničomu, čo tu bolo vymenované, študenti neprotestujú. Oni protestujú proti korupcii a za zrušenie Mečiarových amnestií!

Chorý je však systém, ktorý spôsobuje zlé životné podmienky pre obyvateľov a stále viac ziskov pre pár akcionárov nadnárodných koncernov a bánk. Tí zo svojich astronomických ziskov zase platia médiá, mimovládne organizácie a politikov, aby nás presviedčali, že žijeme v najúžasnejšej dobe a najúžasnejšom systéme, ktorý nesmieme ani pomyslieť zmeniť, lebo sa vrátime do doby kamennej. A ak nejaké problémy sú, tak za to môže korupcia ľudí ako Bašternák, ktorého treba konečne dostať. V tomto zmysle treba chápať aj pochod proti korupcii. Ako odklonenie nespokojnosti obyvateľov od pravých vinníkov na falošný cieľ.

Je euroland na pokraji rozpadu?

$
0
0
William Engdahl
26.4.2017 Zvědavec

Loňské rozhodnutí většiny britských voličů vystoupit z Evropské unie bylo něčím víc, než jen pouhým hlasováním lidí. Kampaň za Brexit byla propagována a financována většinou vlivných bank londýnské City a britskou královskou rodinou. Brexit, který zdaleka neskončil, je pravděpodobně začátkem konce katastrofického experimentu společné evropské měny.



Od globální finanční krize v r. 2008 toho Brusel nebo vlády 19 členských zemí eurozóny udělaly jen málo významného, aby dostaly největší banky eurozóny do zdravého stabilního stavu. Naopak, dokonce i posvátné mega banky, jako německá Deutsche Bank, jsou na pokraji propasti.

V Itálii nejstarší banka na světě, Monte Paschi di Siena, je na kapačkách. A to je jen špička ledovce špatných úvěrů italských bank. Dnes mají italské banky celkem špatných úvěrů za 360 miliard euro, či 20% italského GDP, což je dvojnásobek, než před pěti lety.

A bude to ještě horší. Itálie je čtvrtou největší ekonomikou v EU. Její ekonomika je v neutěšeném stavu, takže špatné úvěry bank narůstají. Státní dluh je téměř stejně vysoký, jako ten řecký, a činí 135% GDP. Nyní, po kyperské bankovní krizi v r. 2013, schválila EU přísnější zákon o „nouzovém vyplácení“ bank, především na základě německého tlaku. Ten stanoví, že v případě nové bankovní krize je nouzové vyplacení banky z peněz daňových poplatníků zakázáno, dokud ztráty neuhradí vlastníci dluhopisů banky, a bude-li to nezbytné jako na Kypru, vkladatelé. V Itálii tvoří většinou držitelů dluhopisů bank obyčejní občané, v celkové výši asi 200 miliard euro, kterým bylo řečeno, že dluhopisy jsou bezpečnou investicí. Již však nejsou.


Německý lék, úsporná opatření, zabíjí pacienta


Velkým problémem je, že ekonomiky eurozóny byly nuceny požít špatný lék, aby se vypořádaly s finanční a ekonomickou krizí 2008. Krize eurozóny byla mylně považována za důsledek přílišného utrácení států a příliš rychlého nárůstu mzdových nákladů. Takže, pod tlakem Německa, země eurozóny v krizi, jako Řecko, byly nuceny zavést drakonická úsporná opatření, skrouhnout penze a snížit mzdy. Výsledkem byla ještě horší ekonomická krize a nárůst nezaměstnanosti, a zvýšení množství špatných bankovních úvěrů. V r. 2015 poklesl, oproti r. 2008, GDP Řecka o více než 26%, Španělska o téměř 6%, Portugalska o 7% a GDP Itálie o téměř 10%.

Úsporná opatření nejsou nikdy řešením ekonomické krize. Příklad německé ekonomické krize, která vypukla za krize v r. 1931, růst nezaměstnanosti a bankovní krize v důsledku tvrdých úsporných opatření kancléře Heinricha Brüniga, by měl být pro německé úřady, trpící dnes zřejmě historickou amnézií, dostatečně jasným.

V celé eurozóně je bez práce více než 19 milionů lidí. Počet nezaměstnaných v Řecku, Itálii, Portugalsku a Španělsku činí bezprecedentních 11 milionů. Ve Francii a Itálii je nezaměstnaných přes 13% celkové pracovní síly. Ve Španělsku je to 20% a v Řecku 25%. Takový je stav ekonomiky více než 8 let pro krizi 2008. V krátkosti, v eurolandu se žádné ekonomické zotavení nekonalo. Od r. 2009 Evropská centrální banka (ECB), banka emitující euro, učinila bezprecedentní kroky pokoušejíc se stabilizovat bankovní krizi. Situaci však nezlepšila, jen posunula v čase.

Dnes, v důsledku nákupů hypotéčních dluhopisů, státních dluhopisů a aktivy krytých cenných papírů Evropskou centrální bankou, činí bilance ECB více než 1,5 bilionu euro. ECB, jejíž italský prezident Mario Draghi držel úrokové sazby od června 2014 na bezprecedentní záporné úrovni kolem -0,4%. ECB dala jasně najevo, že záporné úrokové sazby centrální banky „po jistou dobu“ zůstanou v platnosti. To vede některé lidi k tomu, že se pokouší přesvědčit voliče, aby akceptovali bezhotovostní společnost, jak učinila vloni Indie, s katastrofickými následky, a jak z velké části realizovalo Švédsko, nečlenská země eurozóny. Pokud banky začnou účtovat svým zákazníkům poplatky za používání jejich vkladů, což je pro většinou lidí neuvěřitelné, lidé si prostě „vyberou peníze a odejdou“ a přejdou na zlato nebo jiná bezpečná aktiva, či na hotovost.

Záporné úrokové sazby ECB jsou známkou zoufalství, mírně řečeno. Za tak nízkých výnosů dluhopisů v celé eurozóně čelí mnoho pojišťoven při krytí svých budoucích závazků vážným problémům s likviditou, dokud se úrokové sazby v eurozóně nevrátí na normálnější úroveň. Přesto pokud by ECB skoncovala se svoji politikou záporných úrokových sazeb a s tak zvaným kvantitativním uvolňováním, dluhová krize mnoha bank by explodovala, od Řecka a Itálie po Francii a dokonce Německo.

Blíží se měnová válka?


Takže, jemně řečeno, eurozóna je tikající dluhovou časovanou bombou, připravenou vybuchnout při sebemenším šoku či krizi. Tohoto šoku bychom mohli být svědky v příštích dvou letech, jakmile Británie dokončí svůj odchod z EU. Nová vláda Donalda Trumpa ve Washingtonu již signalizovala potenciální zahájení měnové války proti euru. 31. ledna americký „car“ pro obchod Peter Navarro obvinil Německo z používání „silně podhodnoceného eura pro vysávání“ USA a německých partnerů v EU. Navarro dále označil Německo, jádro ekonomiky eurozóny, za de facto „manipulátora s měnou“. Navarro uvedl:
„Zatímco euro volně plave na mezinárodních měnových trzích, tento systém devalvuje německou měnu a posouvá její hodnotu níž, než kde by byla, kdyby stále ještě existovala německá marka.“

Británie, s rozsáhlými finančními zdroji londýnské City, by se, jakmile se zbaví okovů členství v EU, mohla připojit k Washingtonu a vést totální skrytou měnovou válku s cílem zlikvidovat euro, což je něco, co by mělo devastující následky pro ekonomiky eurozóny. Britská libra je třetí nejčastěji používanou platební měnou, po dolaru a euru. Pokud Británie, zbavena omezení EU, v měnové válce po boku Washingtonu proti křehké eurozóně, s jejími italskými, řeckými, španělskými a dalšími problémy, dokáže položit euro, libra by mohla značně posílit. Britská premiérka Theresa May již s Trumpovou vládou probírá možnou bilaterální obchodní dohodu mezi USA a Británií, a některé vlivné britské kruhy mluví o přizvání USA coby přidruženého člena Britského společenství národů. Pro americký dolar a banky Wall Street je poškození konkurence dolaru coby rezervní měny velmi lákavou myšlenkou. Nyní, kdy se Británie a londýnská City brzy zbaví omezení EU, se toto pokušení může stát realitou.

A to vše je důsledkem dysfunkční povahy celého projektu eurozóny, nadnárodní měny, kde demokraticky zvolené instituce nemají naprosto žádnou kontrolu. Zredukování suverenity států na polovinu vnucené Maastrichtskou smlouvou, spolu se zavedením Evropského měnového systému v 90. letech, znamená pro EU v případě budoucí krize tu nejhorší kombinaci.


Is Euroland on Verge of Disintegration? vyšel 20. dubna 2017 na journal-neo.org. Překlad v ceně 419 Kč Zvědavec.

Výroky lidovců k matkám samoživitelkám jsou skandální

$
0
0

Soňa Marková

26. 4. 2017   První zprávy

Předseda KDU-ČSL dle médií prohlásil, že za rozpad rodin může z velké části „poměrně robustní sociální systém“ a že ženy samoživitelky si „musí najít jiného chlapa“.



Už jsme si zvykli na asociálnost a hrabivost lidovců, jak v souvislosti se sociálními opatřeními ve prospěch nejzranitelnějších skupin občanů, tak při jejich vášnivé obhajobě mnohamiliardových církevních restitucí. Nicméně cynismus zmiňovaných výroků na adresu matek samoživitelek nemá obdoby.

Právě maminky, které se mnohdy marně domáhají výživného na své děti, jsou nejvíce ohroženy chudobou. Jim nejvíce chybí dostupné kvalitní jesle, školky, nemají často ani na obědy ve školní jídelně a o možnosti poslat své potomky na školu v přírodě nebo výlet ani nemluvě. Především ony narážejí na nechuť zaměstnavatelů poskytovat částečné a sdílené úvazky, práci z domova, popřípadě další opatření, která by pomohla ke sladění rodinného a pracovního života.

Lidovci si zřejmě nevšimli, že feudalismus, kdy byly ženy zcela odkázány na vůli mužů, dávno skončil. Je jim zřejmě trnem v oku fakt, že současné ženy jsou rovnoprávné a rozhodují si o sobě a svém životě. Pohrdání ženskými právy a asociálnost jsou pro KDU-ČSL typické. Pro KSČM ale absolutně nepřijatelné.

P.S.redakce NR: To je nepřijatelné pro většinu Čechů a Češek!

Mamontov: Spálenie Odesanov v Dome odborov riadili Američania. Nulandová všetko sledovala v priamom prenose

$
0
0
26. 4. 2017 Hlavné správy
Operáciu s cieľom likvidácie obyvateľov Odesy odporujúcich novému kyjevskému režimu 2. mája 2014 riadili kurátori z kyjevskej sekcie ukrajinskej tajnej služby SBU pod dozorom špecialistov z americkej CIA. Vo vysielaní talk-show relácie „Speciaľnyj korrespondent“ to povedal redaktor televízie „Rossija“ Arkadij Mamontov.


Podľa Mamontovových slov všetko toto v priamom prenose premietali pomocníčke ministra zahraničia USA Victorii Nulandovej, ktorá sa v tom čase nachádzala na americkom veľvyslanectve v Kyjeve: „O všetkom vedeli, všetko bolo rozpracované do konca. Mesto bolo pripravené na krvavý kúpeľ. Nemirovskij, gubernátor Odesy, Fučedži (zástupca náčelníka odeskej polície) mi všetko povedal – do vášho (odeského) oddelenia SBU z Kyjeva prišli kurátori z SBU, boli tam dvaja Američania z CIA, ktorí na všetko dozerali, všetko zaznamenávali. Nulandová v priamom prenose všetko videla na veľvyslanectve v Kyjeve,“ vyhlásil Mamontov.

Po odeskej tragédii, pri ktorej ukrajinskí neonacisti prišli do výrazne ruskojazyčného námorného prístavu Odesa, aby tam beštiálnym spôsobom zavraždili niekoľko desiatok odporcov majdanovej chunty a zástancov práv Rusov, v niektorých ukrajinských reštauráciách podávali miestni „uvedomelí národovci“ jedlá s názvami typu „odeská zapekačka“.

Kyjevská chunta zatiaľ nikoho z odeských masových vrahov nepostavila pred súd.



Nechť nastoupí povinné veselí! Příštím francouzským prezidentem bude Macron!

$
0
0

Ilona Švihlíková
26.4. 2017   !argument
Expresně komentuje předběžné výsledky dnešního kola prezidentských voleb ve Francii. Ty ukazují na duel Emmanuel Macron a Marine Le Penová ve druhém kole.
Do druhého kola francouzských prezidentských voleb postupují dva kandidáti. Ani jeden z nich nezastupuje tradiční stranu. Emmanuel Macron s velkou pravděpodobností vzejde z druhého kola jako vítěz. Dá se očekávat, a již to naznačují prohlášení socialistů i republikánů, že druhé kolo bude ve znamení „všichni proti Le Penové.“


Zastánci toho, aby vše zůstalo při starém, se mohou radovat. Dalším francouzským prezidentem bude neoliberální údržbář, tvářící se jako revolucionář. Již nyní se dá odhadnout, že zklamání a deziluze z Macrona bude obrovská.

Nelze přitom tvrdit, že by nebyly v letošních francozských volbách přítomny síly usilující o změnu. Určité prvky bylo možno najít u Fillona, ale především u Le Penové a Mélenchona. Je možné se nyní ptát, co by bylo, kdyby Socialisté spojili síly a místo postavení Hamona, které vyjadřovalo hluboké rozštěpení strany, podpořili již v prvním kole Mélenchona…

Snad ještě větším paradoxem těchto voleb je ale vysoká volební účast kolem 80 % oprávněných voličů, která ale s vysokou pravděpodobností nebude znamenat výraznou změnu.

Levice opět nezklamala. Svou nejednotností a fatální neschopností přispěla k tomu, že Elysejský palác na příští roky obsadí neoliberální upgrade, který bude stát v předklonu před bankéři i Evropskou komisí.

Jaký smutný osud socialistů, když se nezmohou na nic jiného než na fatální prohru a následné „urgentní výzvy“ k podpoře kandidáta zastupující velkokapitál. Francouzské volby ukazují, že socialisté tohoto typu jaksi nejsou ve 21. století potřeba.

Francie zatím žádnou revoluci nespustila. Místo toho ukázala, že alternativy sice jsou, ale neumí spolupracovat a dohodnout se. A že systém umí produkovat další a další agenty Smithy, jejichž schopnost se klonovat do čehokoliv je opravdu rozvinutá.

Pravdy a lži českých dějin I

$
0
0
Sv.Václav a Podiven
Stanislava Kučerová 
26. 4. 2017  České národní listy

„K násilí, jímž byli a jsou lidé a národy ovládáni hmotně, přistoupila jako poslední vymoženost dvacátého století propaganda, která ovládla lidi a národy duševně. Násilí zbavuje lidi svobody vůle. Propaganda je zbavuje svobody úsudku. Proti násilí se bojuje rukama a zbraní. Ale proti nepravdě a neprávu, proti fanatismu a demagogii se bojuje slovem a svědomím. Ve světové při o pravdu a právo asi neplatí přísloví, že moudřejší ustoupí.“ Karel Čapek

Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného znevažování našich národních dějin a naší národní kultury, které chrlí většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zřídla tohoto mediálně šířeného špinění, pomlouvání a tupení naší minulosti, které již patří na veřejnosti k „dobrému tónu“, najdeme objemnou knihu„Češi v dějinách nové doby (1848-1939)“ (Praha 1991,690 s.), kterou pod pseudonymem Podiven (jméno sluhy knížete Václava) vydala trojice autorů P. Pithart, P. Příhoda a M. Otáhal (ten s některými výhradami). Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých analistů, kronikářů a historiků, kteří perem podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní činy svých vládců. 

Podiven č. 1 - Petr Pithart

Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. A přitom šlo o osudy generací na léta, staletí. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy“, tupí stavovské rebely, exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, legionáře, Masaryka, Beneše, první republiku… Nejde tu o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa.

Za cenu zamlžování, bagatelizování, překrucování, ba i vysloveně neslušného pomlouvání, řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?), že Češi jsou živel zaostalý, primitivní, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno“ a nositelé „vyšší kultury“. Podřadní Češi se marně snaží překonat svou nezralost, přízemnost, odvozenost, malost, plebejství. Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků, kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé anomálie, kterými jsme uráželi univerzalizmus a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa“, vlídnou monarchii habsburskou i právní cítění Němců v našem pohraničí. Nejvíce jsme se ovšem prohřešili tím, že jsme znovu – zcela nezaslouženě – prý lstí a podvodem získali a potom zas ještě obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si osobovali právo nám vládnout.

Podiven č. 2 -  Petr Příhoda  

Podle Podivena se Češi od nejstarších dob pouštěli do pochybných dobrodružství proti ozbrojeným nositelům vznešené ideje „svaté říše římské národa německého“ a pokračovali v tom i v rámci c. a k. habsburského mocnářství. Zahazovali se s povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky, pořád si na něco neodpovědně hráli, pořád něco předstírali, vymýšleli si mýty a fikce o vlastní minulosti. Pokoušeli se o obrodu jazyka a kultury, ačkoli na to neměli, jsouce ducha nedostačivého. Jungmann (ó té nepoctivosti!) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů, Hanka, kterému nestačily staré pověsti v Kosmově kronice, podvrhl „Rukopisy“, Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer, Fibich aj. (jaká hanba!) nebádali o jejich historické věrohodnosti, ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou básní, které se tu náhle objevily. A Světlá byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát českým Shakespearem (haha!) a Neruda byl citový deviant, a proto tolik přilnul k národu. Mácha byl dobrý básník, ale to jen dík jakési barokní filiaci své poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šli manifestovat do carské Moskvy (taková ostuda!) a Havlíček byl šovinista, Masaryk venkoncem povrchní myslitel a posléze podlý (!) politik a všechny ty panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonismu, založeného přímo „plemenně“ „státotvorným géniem Germánstva“. Češi si nedovedou vládnout (na rozdíl od Maďarů). Nepřestajná nedostačivost české kultury a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla (Národ sobě? K popukání. Takový národ!) a Sokolové byli paramilitantní organizace (!) atd. atp.

Podiven č. 3 "s výhradami" - Milan Otáhal
V antiemancipačním zaujetí vadí autorům všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve“ a nerespektování „státotvorného génia německého národa“. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují rozsáhlý aparát ideologické munice pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Čechů a Moravanů.

Podle Podivena jsou si Češi svými osudy i v nové době sami vinni. Nemuselo se jim spolu se Slováky podařit národní obrození, úspěšné angažmá v první světové válce, zřízení společného státu a vcelku zdařilé usilování o prosperitu, demokracii a humanitu. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“, ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli, nemuselo být „Mnichova“ ani protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid. Jistě, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Polabské a Pobaltské Slovany již hlava nebolí. Ba ani Lužické Srby pomalu také už ne.

Podle Podivena bychom konečně měli uznat „plemennou schopnost vládnout“, které se nám nedostává. Nezasloužili jsme si stejných práv a svobod. Kajme se v pokoře a podívejme se na sebe očima svých protivníků. Dáme Podivenovi za pravdu a rozloučíme se, parafrázujíce slova básníka „Zmoudření dona Quijota“:

"Ach, teď konečně vidíme své bláznovství a hůře – svou moudrost. Jací jsme to byli blázni: Co jsme si toho navymýšleli! Neexistuje svět, o kterém jsme snili. Je nutno smířit se se skutečností a vidět věci, jak skutečně jsou. Celá naše minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní budeme bdít, ó jak my budeme bdít! Není nic velkého v našich dějinách, že, Podivene? Není nic krásného v naší kultuře, že, Podivene? A láska k vlasti? Nemiluje se přece vůbec, jsme-li rozumní, viď, Podivene? Jsi spokojen? Můžeš teď začít tesat epitaf pro náš národ: „Uznal své chyby. Je dobrý. Je moudrý. Je mrtev."
A všechno to mrzké, co méněcenný národ podnikal pro svou sebezáchovu a rozvoj, nezralý, neschopný a nízký od začátku až do konce, může být zapomenuto. Věnujme vděčnou vzpomínku svaté říši římské německého národa i dobrotivému mocnářství rakousko-uherskému. Jejich bohulibý odkaz znovu ožívá v nových strukturách.

Ale teď bez ironie. Zaráží, že renomovaní autoři nepřistoupili k tématice jinak, v rámci„Česko–německého porozumění“ nově, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských kulturních hodnot. Místo toho napsali jen pamflet, hanopis, sbírku pomluv a špinění v duchu nejhrubšího nacionalismu – arci, v tom lze spatřovat jisté novum – na domácí půdě a z českého pera – nepokrytě protičeského zaměření. Znám reakce čtenářů, kteří nejsou dost imunní proti podobnému druhu „psychologické přípravy“: „To je hrůza, jak se nám lhalo! Už abychom fúzovali s Rakouskem nebo Bavorskem!“ Anebo: „Bylo nám toho obrození zapotřebí? Mohli jsme být dávno Němci a mít pokoj!“

Autorská trojice, politolog, psycholog a historik, dobře vědí, co dělají. Pod záminkou „léčení národní duše“ a „boření mýtů“ předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa. Předvedli techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.

Ptáte se, co přivodilo ten nepochopitelný útok na naši historickou paměť, na naši národní identitu, na smysl našich dějin, na samu existenci národa? Trojice se jménem Podiven patří k odpůrcům předlistopadového režimu. Tito dříve disidenti, dnes příslušníci vlivných politických a kulturních elit, přijali v letech totalitarismu za svou perfidní zásadu „nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli“. Z nepřátelství k domácímu socialismu hledali a nacházeli oporu antisocialistických sil u našich sousedů v zahraničí, bohužel zhusta i protičeského revanšistického zaměření. Jejich tehdejší spolupráce se neomezila jen na (v té době aktuální) „studenoválečné“ měření sil mezi západním a východním blokem. Disidenti převzali vstřícně i „nový“ pohled na naše národní dějiny – z dílny německé imperiálně nacionální historiografie.


Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. 

Věšení a balení kuřat, cizinci vítáni

$
0
0


Navěšování živých kuřat, ukládání drůbeže na tácky, sáčkování a balení kuřat. Takovou práci můžete najít ve společnosti Vodňanská drůbež, patřící do koncernu Agrofert spjatého s předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem. Na nabídky práce upozornil předseda ČMKOS Josef Středula v souvislosti s nabízenými nízkými mzdami.

„Hádanka pro vás: Kdo je majitelem firmy, která nabízí tak hrozné nabídky práce?“ připsal k obrázkům inzerátů, kde Vodňanská drůbež (majitel A.Babiš - pozn.red.NR) nabízí práci od 12,5 tisíc měsíčně. „Vlhké a chladné prostředí, cca osm stupňů,“ píše se přitom v inzerátu. Jde mimo jiné i o směnný provoz, nabídky jsou podle popisu vhodné i pro cizince.

„Jak je stále možné, že jsou takové nabídky mezd pro zaměstnance? Jsou na hranici příjmové chudoby, nelze za tak nízkou mzdu dlouhodobě přežívat. Za takovou mzdu nelze žít důstojný život,“ rozlítil se Středula s odkazem právě na Andreje Babiše. 

Zároveň míní, že takováto informace je zajímavá také pro ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou, premiéra Bohuslava Sobotku (oba ČSSD) a předsedu KDU-ČSL Pavla Bělobrádka, které na inzeráty rovněž upozornil. Když pak Středulu jeden z diskutujících napomenul za to, že se spolčuje v předvolební kampani s předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou a že odbory mají být apolitické, Středula zareagoval.
„Jak jste přišel na to, že mají být odbory apolitické? Odbory se zabývají politikami jako jsou mzdy, sociální pojištění, zdravotní pojištění apod. A proč nepodpořit někoho, s kým mohu souhlasit a vydefinovat se vůči tomu, kdo prosazuje neakceptovatelné věci? Navíc jde o tematickou záležitost.“

Američanům proti srsti: Trojlístek Rusku umožní pohlídat nezměrné arktické bohatství (FOTO)

$
0
0
Američanům proti srsti: Trojlístek Rusku umožní pohlídat nezměrné arktické bohatství (FOTO)

Rusko vybudovalo novou arktickou vojenskou základnu, která mu pomůže kontrolovat zásoby nerostných zdrojů v této části světa. Nelibě to nesou Američané i Britové. 


Zatímco USA otravují vzduch na jiných kontinentech, vyhazují miliony dolarů na bombardování syrské pouště a nesmyslné manévry v blízkosti Korejského poloostrova, Ruská federace i nadále pokračuje v rozvoji území bohatých na přírodní suroviny v odlehlých a těžko přístupných oblastech svého teritoria – a pracuje na zajištění jejich bezpečnosti.

Arktidě, na ostrově Alexandřina země (ostrov je součástí souostroví Země Františka Josefa v Severním ledovém oceánu v Archangelské oblasti; pozn. překl.) byla vybudována nová vojenská základna příznačně nazvaná Trojlístek (Трилистник). Stala se největší člověkem zhotovenou konstrukcí nad 80. stupněm severní šířky.

Uvedení základny do provozu, jejíž stavba byla oznámena před více než rokem, „probudilo“ britský deník The Times, který si pospíšil s prohlášením, že „Rusko vybudovalo největší umělé dílo v Arktidě – vojenskou základnu, s jejíž pomocí se chce zmocnit polárních oblastí bohatých na ropu“.

Z jednoho pohledu by člověk rád připomněl poněkud zmateným pohrobkům Britského impéria, že Alexandřin ostrov leží na území Ruské federace, která se stala právním nástupcem SSSR, vyrovnala se se všemi jeho závazky a je plně oprávněna nakládat s uvedeným územím podle vlastních představ.

Na druhou stranu je zveřejnění takové informace v jednom z nejznámějších médií výbornou ukázkou úspěchů Ruska, a to nejen z pohledu „dobytí a zajištění“ Arktidy, ale také z pohledu využívání těch nejmodernějších technologií.

Celý komplex Trojlístku je postaven s využitím nejmodernějších energeticky úsporných technologií a je schopen zajistit zcela autonomní činnost posádky základny po dobu poloviny roku.



Celková rozloha komplexu je přes 14 tisíc čtverečných metrů. Jeho součástí jsou ubytovací prostory, kino, ale taky kulečníkový sál, zimní zahrada nebo třeba i kaple. Komplex se tak stává pro 150člennou posádku bezpečným útočištěm před drsnými přírodními podmínkami.

Stavba komplexu má půdorys trojlístku, což umožňuje posádce volně se pohybovat po celém komplexu bez nutnosti vycházení na vzduch. To je za arktických podmínek, kdy vnější teplota může poklesnout až k - 50° C, velmi důležité.



Prezident Ruské federace Vladimir Putin během své nedávné návštěvy ostrova zdůraznil mimořádný význam arktických oblastí pro celé Rusko, když podotkl, že v oblasti jsou soustředěny hlavní zásoby těch nejdůležitějších nerostných surovin, které jsou rozhodující pro rozvoj ekonomiky RF. Hodnota nerostných surovin v oblasti je odhadována na 30 trilionů amerických dolarů.



Vzhledem k tomu, že klimatické změny otevírají nové možnosti těžby nerostných surovin ve vysokých severních šířkách, vyjádřily Spojené státy znepokojení nad „výraznými aktivitami“ Moskvy v Arktidě. Americký ministr obrany James Mattis nazval při nedávném slyšení v Kongresu USA Arktidu strategickou oblastí a vyjádřil názor, že „Rusko činí v Arktidě agresívní kroky s cílem posílit v této oblasti svoji přítomnost“.

Velmi podivné prohlášení v porovnání s tím, jak USA zvyšují svoji vojenskou přítomnost kdekoli na světě a řídí se přitom pouze svými vlastními zájmy. Prezident Ruské federace Vladimir Putin shrnul všechny úvahy o možné konfrontaci v Arktidě slovy: „Nechystáme se zde vést válku, ani soupeřit s USA“. Současně však zdůraznil, že ruské ozbrojené síly společně s tajnými službami musí v této oblasti ochránit ruské národní zájmy.

Zdroj: jpgazeta.ru
Překlad: mbi, Eurasia24.cz
Foto: Ministerstvo obrany Ruské federace

Proč pravici vadí přímá demokracie?

$
0
0

Petr Michek26.4.2017 Vaše věc
 

Ve středu dne 19. dubna 2017 se na Univerzitě Karlově v Praze uskutečnila tzv. "superdebata", které se zúčastnili lídři všech parlamentních stran s výjimkou zástupce ČSSD, neboť avizovaný ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se kvůli nemoci omluvil.

Politici diskutovali různá témata, např. povinnou vojenskou službu, kterou svorně odmítli a spíše byli pro rozšíření profesionální armády a posílení aktivních záloh. Se zajímavým názorem přišel předseda SPD Tomio Okamura, který prosazuje zavedení šestitýdenního branného výcviku, povinného pro muže a dobrovolného pro ženy.

Já osobně bych se přimlouval za zavedení švýcarského modelu obrany státu, který spočívá v propracovaném systému cvičení vojenských záloh, kdy většina obyvatel má svoji armádní zbraň doma, neboť Švýcarsko je historicky známo liberálním přístupem k držení palných zbraní. Mnozí naší turisté ve Švýcarsku narazili na houfy mladíků, kteří s útočnými puškami na ramenou jeli vlakem na cvičení.

Dlouho do 20. století bylo držení palných zbraní záležitostí kantonální legislativy a panovaly v něm velmi výrazné rozdíly. Zatímco některé kantony byly s povolováním civilního držení zbraní zdrženlivější, v jiných bylo vlastnictví zbraně téměř povinností a ještě v 19. století se v některých krajích nepovolovala např. svatba, pokud ženich na úřadě fyzicky nedoložil, že je ozbrojen a připraven bránit svůj domov.

Díky této historické skutečnosti a pravidelnému cvičení vojenských záloh jsou Švýcaři schopni mobilizovat svoje zálohy během velmi krátkého času 12 hodin a rozmístit své jednotky na určitá strategicky důležitá místa a do skalních pevností, což je nejen evropský, ale také i světový unikát.

V případě ohrožení Švýcarské konfederace je Švýcarsko schopno nasadit na obranu své země (dle údajů z roku 2005) více jak 1 375 000 dobře vycvičených vojáků!!!

V určitých termínech pořádá Švýcarsko vojenská cvičení, která se zaměřují k možným či předvidatelným událostem. Např. v roce 2015 pořádala Švýcarská konfederace vojenské cvičení CONEX, které bylo tématicky zaměřeno na možný rozpad Evropské unie, na masivní příliv zahraničních uprchlíků, včetně řešení hospodářských a bezpečnostních problémů s tím spojených.

Dalším tématem, kterým se zástupci politických stran na "superdebatě" zabývali, bylo téma přímé demokracie, konkrétně přímé volby prezidenta v České republice.

Předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura podotkl, že poslední zásah do Ústavy ČR – schválení zákona o přímé volbě hlavy státu, se nevyvedl!?!

Miroslav Kalousek, předseda TOP 09 označil přímou volbu prezidenta za vychýlení z jedné pojistek demokracie a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek řekl: "Přímá volba, bez ohledu na to, kdo byl zvolen, nebyla nejšťastnější".

Výše uvedená prohlášení tří čelných pravicových politiků jsou o to překvapivější, že aniž by specifikovali své výhrady proti přímé volbě prezidenta, tak ve svých projevech negativizují její výsledek. Což přeloženo znamená, že jim vadí, přímo občany zvolený, současný prezident České republiky Miloš Zeman.

A ještě pikantnější na tom je skutečnost, že s přímou volbou prezidenta republiky přišla sama pravice, když ve svém vládním prohlášení koalice ODS, TOP 09 a VV (Věci veřejných) se k zavedení přímé volby prezidenta zavázala ve svém programovém prohlášení ze dne 4. srpna 2010.

Přitom Ústava České republiky, která byla přijata Českou národní radou dne 16. prosince 1992 v článku druhém, odstavci prvním říká: "Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní".

Následně po dlouhých diskusích zavedl přímou volbu prezidenta České republiky ústavní zákonč. 71/2012 Sb., schválený na přelomu let 2011 – 2012. Dodatečně byl v srpnu 2012 přijat prováděcí zákonč. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, který stanovil podrobnosti navrhování kandidátů, vyhlašování a provádění volby, vyhlašování jejího výsledku a možnost soudního přezkumu. Oba předpisy nabyly účinnosti 1. října 2012.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní většinou, tedy i hlasy pravicových poslanců oba zákony přijala. Ale výsledek přímé volby prezidenta České republiky pravice nevítá. Raději by ve funkci prezidenta viděla, většinou spícího, Karla Schwarzenberga, který nedávno objížděl Českou republiku a horoval pro masivní přijetí muslimských imigrantů!?! Rovněž je o něm známo, že se několikrát zúčastnil zasedání skupiny Bilderberg, která je považována za samozvanou, nikým nevolenou, světovládu!!

Takže v případě první přímé volby prezidenta České republiky to dopadlo dobře, neboť i když je Miloš Zeman občas osobitý a tzv. "svůj", tak je to prezident, který hájí národní zájmy a odmítá islamizaci Evropy.

- - -

Francie na rozcestí

$
0
0
Zbyněk Fiala 26.4.2017  Vaše věc

Výsledek prvního kola prezidentských voleb někteří interpretují jako předehru vítězství levice, jiní jako nabídku dvou pravicových osobností. Bývalého socialistu Emmanuela Macrona tam strhává jeho neoliberalismus. Ale další bitva se odehraje ještě v červnu, kdy proběhnou parlamentní volby.


Evropský federalista proti reprezentantce bojovného nacionalismu, bývalý socialista, nyní nezávislý kandidát Emmanuel Macron proti Marině Le Penové z Národní fronty, to je celkem očekávaný výsledek prvního kola prezidentských voleb ve Francii. Přesněji, vyšel téměř na chlup podle předvolebních předpovědí vedoucích agentur, takže je to vlastně velké vítězství sociologie. Zase se dá průzkumům chvíli věřit.

A protože jejich předpovědi ukazují jasně, že Le Penová ve druhém kole prohraje, můžeme se zamyslet nad širší změnou, kterou to přinese. Pro letošní rok byly určující troje volby. Sezónu otevřely ty nizozemské, ve kterých neuspěl nacionalista Geerd Wilders, slibující nizozemskou obdobu Brexitu. Nyní i ve Francii slábne obava z takové destruktivní hrozby. Teď ještě jak to dopadne na podzim v Německu, ale i tam ochabuje vliv protievropské Alternativy.

Zdá se, že znovu ožije francouzsko-německý motor evropské integrace a velkých panevropských projektů. Dokonce, i kdyby nevyhrál Martin Schulz v čele SPD.

Tohle je však ještě daleko, zůstaňme u voleb francouzského prezidenta. Přiznám se, že jsem doufal v pokračující popletenost průzkumů a vítězství radikálního levičáka Jean-Luc Mélenchona. Ještě brzy odpoledne přicházely nepodložené zprávy z prostředí Le Penové, že se probije do druhého kola. Nakonec se dělil o třetí a čtvrté místo s původním favoritem Françoisem Fillonem.

Vypadá to jako prohra, ale já vidím hlavně Mélanchonův raketový vzestup, když v průběhu kampaně zdvojnásobil preference na konečných zhruba dvacet procent. Kdo však prohrál nejvíc, je hned trojnásobný bývalý premiér Fillon z let 200647 – 2013. Kdyby bylo všechno jako dřív, pohodlně by vystřídal vysoce nepopulárního socialistického prezidenta Françoise Hollanda coby reprezentant opozičního pravého středu.

Jenže nic není jako dřív. Fillon se nedokázal zbavit závaží v podobě „Penelopy“, skandálu s manželkou, které přidělil královský plat z veřejných zdrojů za smyšlené služby. Nemluvě o dalších korupčních podezřeních.

Ještě víc však centristům vpravo ublížilo koketování s tématy extrémní pravice, reprezentované Marine Le Penovou. Tím, že Fillon opakoval hrozby o uzavření francouzských hranic, ztrátě druhého občanství přistěhovalců a jejich vystěhování, učinil je přijatelnějšími pro širokou veřejnost. A ta pak dala přednost originálu (Le Penová) před kopií (Fillon).

Nebo to mohlo být ještě horší? Historik Gilles Richard je přesvědčen, že „Penelopa“ Fillonovi spíše pomohla, protože přehlušila jiná témata a nedošlo na podrobný výklad programu na bázi prošlého neoliberalismu. Jenže k neoliberalismu se hlásí i vítězný Emmanuel Macron, který jej zastírá pro změnu levicovou rétorikou v méně podstatných věcech. Historik Richard proto vidí druhé kolo jako souboj dvou pravicových koncepcí.

Je z toho patrné zklamání těch, kdo věřili ve vítězství skutečné levice představované Mélenchonem. Ale ještě není všem dnům konec. Na prezidentské volby za pár týdnů navazují volby parlamentní. A tam se může znovu prosadit Mélanchonovo dobře organizované volební zázemí. Jeho úspěch může spočívat i v tom, že soupeři se mu budou muset přizpůsobovat. Pokud to Socialistická strana přežije, posune se výrazně doleva.

Mélanchon nabídl sedm základních programových bodů – boj s finanční oligarchií, bohatí se musí podělit se zbytkem společnosti, Francie musí prosadit reformu evropských smluv (nebo opustit EU), přestat podlézat USA a soustředit se na domácí rozvoj a ekologickou obnovu.

O radikální teze tam není nouze. Třeba zdanění nejvyšších příjmů nad 400 tisíc euro ročně (zhruba milion korun měsíčně) by drsně zdanil 90 procenty. Jinými slovy, z toho, co někdo vydělá nad milion měsíčně, by mu ponechal jen desetinu. „Týká se to jen malého množství lidí,“ obhajoval to v posledním předvolebním rozhovoru na France 2.

V závěru kampaně však opustil svůj nejradikálnější požadavek, přednesený poprvé už roku 2012, na zásadní přestavbu celé politické scény prostřednictvím Ústavodárného shromáždění. To by rozhodlo o opuštění prezidentského systému, který tu zůstal po generálu de Gaullovi (V. republika z roku 1958), a vytvořilo ústavu pro VI. francouzskou republiku. Francie se tak měla zbavit „prezidentské monarchie“, kde skutečnou moc drží „král peněz“.

Ústavodárné shromáždění mělo vzniknout vedle stávajícího parlamentního systému novou volbou nebo jmenováním parlamentem, či dokonce pouhým propojením části zákonodárců z obou komor, to by se muselo teprve rozhodnout. Podle kritiků přitom ústava nic takového neumožňuje. Dobrá, jde to pod stůl. Ale trvat je třeba na právu občanů odvolat svého poslance referendem, pokud neplní svůj mandát, jak to mají – tvrdí Mélenchon – třeba dva státy v USA.

Zpátky na zem. Druhé kolo prezidentských voleb je za dva týdny a s velkou pravděpodobností proběhne v jeho předvečer televizní duel obou kandidátů. Ukáže přeskupení elektorátu, protože nyní je potřeba posbírat i zbylé hlasy těch poražených.

Zástupci pravého středu od premiéra až po nejrůznější parlamentní veličiny vyslovili podporu Macronovi. Totéž dělají i socialisté. Řadová levice však nemá jasno. Někteří vnímají Macrona jako pokračování nepřijatelné současnosti a místo užitečného hlasu dají přednost výletu do přírody. I když se tedy výsledek zdá jasný, ale je tam ještě co sledovat.

- - -

Viewing all 19126 articles
Browse latest View live