Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Article 0

0
0
14.květen 2017 PrvníZprávy

Chcete zorganizovat demonstraci, obraťte se na neziskovku Lidé v řiti

V organizacích, které lidem nezištně pomáhají nebo proti všemu protestují, se už jen ztěží vyznáte. Nezisková organizace Lidi v řiti je průhledná a také všehoschopná. Posuďte sami ...
Kachna a ještě k tomu na neděli


U zrodu organizace byl před lety i student politologie, který si nepřál být jmenován, aby jej profesoři politologie nepovažovali za kolegu.

Čím se nyní agentura Lidi v řiti zabývá? Jakou má úlohu mezi podobnými neziskovými organizacemi?

"Řekl bych dvojsmyslnou. Na jedné straně lidem pomáháme a to těm, kteří se dostanou do neřešitelných situací a na druhé straně provádíme takové akce, které ty lidi do neřešitelných situací dostanou třeba i na jiném místě zeměkoule."

Proč to děláte?

"Chceme lidem pomáhat pochopit, co se doma i ve světě děje. Máme k tomu mimořádné možnosti. Třeba můžeme uspořádat a medializovat jakýkoliv protest proti čemukoliv."

Lze to chápat tak, že uspořádáte třeba komukoliv i demonstraci? Komu takové služby nabízíte?

"Kdo si je objedná. Stačí nám říci jen kdy, kde a s kolika lidmi se tam má demonstrovat a také proti čemu. Zda-li tam mají být mladí lidé, lidé různého věku třeba s převahou žen. Demonstranty dokážeme vybavit megafony, transparenty nebo různými trubkami, jsme schopni pro ně připravit i rýmující se hesla."

Nejsou pak ti lidé vlastně komparsité, jak je známe, když se natáčí film?

"Ale fuj. To nejsou komparsisté. To jsou naši aktivisté. Chápete ten rozdíl?"

Je těžké sehnat ty aktivisty?

"Ani ne. Máme jednak kontakty na ty, kteří protestují rádi tradičně proti všemu, co se týká třeba životního prostředí nebo nejrůznějších podob svobody. Dále spolupracujeme i s vysokoškolskými nebo se středoškolskými pedagogy, kteří na demonstraci klidně přivedou celou třídu nebo kruh svých studentů a dají jim klidně i úkoly. Například aby vedle protestování ještě své zážitky zpracovali formou eseje. Už jsem také viděl, že po demonstraci jeden asistent studentům zapisoval zápočty."

Prý jste si pronajali dokonce nějaké sklady. Proč?

"Nechali jsme si dovést do našeho skladu vlajky různých států, naposled států bývalého Sovětského svazu, kde ještě nezbourali všechny pomníky Lenina. Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit, mít je hned k dispozici. Máme tam i trička nejrůznějších barev a velikostí, která dokážeme během pár hodin potisknout jakýmkoliv nápisem nebo logem. Třeba v minulosti jsme z jednoho velvyslanectví dostali desítky papírových krabic plných červených karet"

Je pravda, že máte najaté i kameramany a fotografy?

"Jak se to vezme. Nejsou našimi zaměstnanci, ale dokážeme je zainteresovat tak, aby přišli tam, kam chceme a natočili z té akce záběry. Většinou na tu akci přijede celý televizní štáb. Pak od nás štáb dostane jen složku s texty a s dalšími informacemi a jim to vyhovuje. Nemusí nic tvořit. Vedle toho máme pronajmuta ještě dvě studia na výrobu videoklipů. Česká veřejnost se musí připravit na to, že tam a tam je nesvoboda nebo tam a tam chytají psy, které tamější nesvobodní divoši představte si to jedí, jiní mají tam zase smog nebo tam zásluhou levicového režimu mají nedostatek banánů. To už jsou zájmy mezinárodní, při kterých se počítá, že organizace Lidé v řiti bude pomáhat až se v těch zemích něco semele. Ti, co mají pak finančně přispět, fyzicky pomoci, budou na to připraveni. Vždyť k tomu tady byly demonstrace. Do neřešitelných situací se tak ve světě dostanou nešťastníci, kteří nebudou tušit, že je trošku rozpoutala stejná organizace, která jim nyní pomáhá."

Proč se to proboha dělá?


"Častokrát to ani já nevím. Proti některým lidem protestujeme, protože je nelze zkorumpovat. Buď mají tolik peněz, že korumpují sami jiné skupiny lidí nebo je jim už tolik let, že jim je všechno jedno a nic na ně neplatí. Domnívám se, že jde o ekonomický nebo politický vliv a je jedno, zda-li jde o určitý region ve světě nebo o český kraj . Všimněte si, že nikdo nepomáhá lidem v nesnázích na oazách v pouštích, ale třeba na územích, kde pramení nejdůležitější řeky kontinentu nebo je tam nerostné bohatství, tak tam naše organizace bude."

To je tedy pěkně v řiti?

"Vždyť říkám, že se ta naše nezisková organizace jmenuje Lidi v řiti."



- - -

Říká se, že kuriózní neověřené informace, jaká je i ta, co si právě čtete, vydavatelé novin dříve opatřovali latinskou zkratkou N .T. (Non testatum) – neověřeno. Fonetická podoba zkratky "enté" se zvukově podobá německému die Ente, česky tedy kachna. Nu a tak se stalo, že Prvnízprávy.cz pečou Kachnu na neděli ...

Živé duše od dobré duše

0
0
14. 5. 2017, Rádi přinášíme informaci o nové knize Lenky Procházkové s názvem "Živé duše"


Oskar Krejčí: Na hedvábné stezce proti veřejnoprávní hysterii

0
0
14. 5. 2017     První zprávy
Vládní krize v Česku má několik jednoduchých řešení a zdá se, že jedno už bylo vybráno. Nic nehoří. Na druhé straně je dnes Peking gravitačním centrem, odkud se tvaruje budoucnost celé planety. Což prezident jako ekonom a prognostik chápe. Je naopak velmi smutné, že ministr zahraničí do Číny neodletěl.
PZ: Když mluvíte o tvarování budoucnosti, máte na mysli Iniciativu pásu a stezky, onen Marshallův plán pro 21. století?
Toto přirovnání bývá časté, ovšem v Číně ho nemají rádi…


PZ: Proč? Americký Marshallův plán byl přece úspěšný.
Marshallův plán měl velký ideologicko-politický podtext, byl dítětem začínající studené války. Pomohl připoutat západní Evropu k USA, a to mimo jiné na bázi antikomunismu. Iniciativa pásu a stezky – v angličtině se někdy používá zkratka OBOR (One Belt, One Road) – je zamýšlena jako zcela neideologická. Neměla by být výhodnější pro Čínu než pro její partnery, měla by být výhodu pro všechny hráče. Jsou tu ale i jiné rozdíly mezi Marshallovým plánem a novou hedvábnou stezkou.

PZ: Například?
Velikost investic. Připomenu zajímavý článek o měkké moci ČLR, jehož autorem je David Shambaugh z George Washington University, který otiskl Foreign Affairs v polovině roku 2015. Už tehdy byla podle tohoto rozboru čísla o investicích mezi Marshallovým plánem a projekty nové hedvábné stezky nesouměřitelná. Shambaugh uvádí, že při přepočtu na aktuální dolar činily investice v rámci Marshallova plánu 101 miliard dolarů, zatímco v rámci nové hedvábné stezky uvedly projekty do pohybu 1,41 bilionu dolarů. V polovině loňského roku ovšem časopis Economist psal o čínském odhodlání investovat v rámci OBOR 4 biliony dolarů. Nesmíme zapomínat, že v pozadí Iniciativy pásu a stezky stojí stát s největšími finančními rezervami na světě – ty v lednu letošního roku činily 2998,2 miliard, tedy téměř tři biliony dolarů. Pro srovnání: rezervy USA činí přibližně 116,2 miliardy dolarů. Ty čínské lze pokládat za zbytečně velké, část by bylo rozhodně vhodné investovat. Když byla v roce 2013 nastartována Iniciativa pásu a stezky, přesahovaly čínské rezervy 3,8 bilionu dolarů.

Koncepce pásu a stezky je otevřená. Vyvolává asociaci v podobě dvou tras historické hedvábné stezky: jedné přes dnešní Kazachstán, druhé po moři kolem jihu euroasijského kontinentu – obě směrem do Byzance. Iniciativa pásu a stezky je geograficky mnohem rozvětvenější. Po zemi směřuje například prostřednictvím budování panasijské železniční sítě do celé Indočíny, jinou linií do Teheránu i do Moskvy a dále na západ. Ta po moři se týká pobřežních států a míří jak do Evropy, tak do Afriky. Vstupní branou do Evropy nebude pro vodní trasu Konstantinopol-Istanbul, ale přístav řeckého města Pireus. Ten je naproti Suezskému průplavu a čínské firmy zde vlastní 67 % akcií. Trasy OBOR je ale nutné vnímat jako provázky, na které se navlékají stále nové a nové projekty. A samotné trasy se větví, tká se síť příležitostí. Nad tím se otevírá prostor například pro turistiku. Podle Českého statistického úřadu navštívilo v roce 2012 naši zemi necelých 153 tisíc turistů z Číny, loni to bylo téměř 356 tisíc. Těžko si představit, kde jsou hranice tohoto růstu.

PZ: Vidíte ještě nějaký rozdíl mezi Marshallovým plánem a Iniciativou pásu a stezky?
Marshallův plán byl zaměřen regionálně, OBOR má globální význam. Není náhoda, že na fórum pásu a stezky přiletí do Pekingu vedle hlav států a vlád 29 zemí z Asie, Evropy, Afriky a Latinské Ameriky také ministři z Austrálie či Nového Zélandu i mnoha dalších zemí. Včetně delegace z USA. Iniciativa pásu a stezky není jen největší současný ekonomický projekt – je to největší ekonomický projekt v lidských dějinách. Je to pokus přejít do nové fáze globalizace.

PZ: Tak teď jste řekl tezi, kterou by bylo asi vhodné vysvětlit. Jaká je stará fáze globalizace?

V definici globalizace neexistuje shoda. Když se zeptáte studentů u zkoušky, kdy začala globalizace, mluví nejčastěji o internetu či skončení studené války. Pro politologa ale globalizace začíná tehdy, kdy se podařilo propojit všechna civilizační centra, která se do té doby rozvíjela odděleně, nezávisle na sobě. To se stalo prostřednictvím evropských zámořských objevů a kolonizace. A to je problém.

Už admirál Alfred Mahan, zakladatel anglosaské geopolitiky, tvrdil, že to byla válečná loď, která sjednotila svět. To bylo v době, kdy, jak píše Michael Howard v knize Válka v evropské historii, „slova válka, objevy a obchod znamenala téměř totéž“. Během této evropské civilizační mise po milionech umírali původní obyvatelé Ameriky, Asie i Afriky, unášeli se lidé a prodávali se pak jako otroci. Tak vypadalo ono „břemeno bílého muže“, o němž hovořil Rudyard Kipling. Fáze globalizace započatá po 2. světové válce je spojena s vytvořením Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, institucí ovládaných USA. Ty se pokoušely a stále pokoušejí řídit globální ekonomické procesy prostřednictvím finančních toků. Hlavní „břemeno“ ekonomické globalizace nesly na svých bedrech nadnárodní monopoly s domovskou adresou na Západě. To se samozřejmě západním liberálům jevilo jako projev svobody. Pro levici a obyvatele globální periferie to ale také bylo a je vykořisťování, přenášení neekologické výroby do zahraničí, šíření korupce a ničení tamní kultury. Globalizace – to bylo jen jiné jméno pro amerikanizaci či westernizaci.

PZ: A v čem se vám zdá čínské pojetí jiné? Vždyť celá řada politiků i komentátorů mluví o tom, že jen starý neokolonialismus střídá nový.

Inciativa pásu a stezky je první pokus zbavit globalizaci živelnosti, která pomáhá především těm nejsilnějším a nejbohatším. Neopírá se o virtuální finance, ale o reálnou ekonomiku, o reálné projekty a kapitál. Mohlo by to fungovat v té podobě, o které mluví čínský prezident Si Tin-ping: inkluzivní globalizace, na které vydělávají všichni.

PZ: V Česku ale zaznívají hlasy, že se očekáváné investice z Číny nedostavily. Místo velkých investičních projektů jen akvizice, nákupy hotových firem ve snaze získat know-how.

Kus pravdy na tom je, i když za krátkou dobu bylo možné zaznamenat pokrok: už jsou tu tři přímá letecká spojení do Číny, v Praze byla otevřena pobočka Bank of China, čínská investiční a komerční banka ICBC převzala právě licenci na zřízení pobočky a podobně. Česká delegace přivezla na fórum pásu a stezky 22 projektů. Na druhé straně Česko zůstalo chladné například ke zřizování Asijské investiční infrastrukturní banky.


Váhavost vládnoucích elit některých středoevropských zemí má tři hlavní důvody. Tím prvním je geografická poloha, která ze zemí, jako je Česko a Slovensko, činí periferii dosavadních projektů – velké projekty sem zatím nedosáhnou, nebo nás míjejí. Druhým důvodem, což platí především pro Česko, je převládající zápecnický antikomunismus jak v Parlamentu, tak především v nejdůležitějších sdělovacích prostředcích. Jsou to hlavně veřejnoprávní média, která svými ideologickými komplexy šíří strach ze spolupráce s Čínou. Čína dnes staví jadernou elektrárnu ve Velké Británii. Kolik fám o bezpečnostním riziku a o Tibetu uslyšíme, když se čínské firmy přihlásí k dostavbě jaderné elektrárny u nás!? Třetím důvodem zmíněné váhavosti našich elit je nepružnost rozhodování v ekonomické oblasti. Ta není dána jen byrokracií, ale i tím, že český stát ztratil kontrolu nad většinou ekonomiky, a to včetně strategických podniků. Když začnete uvažovat v Česku o rychlodráze Praha–Brno–Bratislava, odkáží vás někam za horizont příští dekády. Nemluvě o roztříštěnosti střední Evropy na malé státy, které jsou přeplněné nejrůznějšími politickými přílivy a odlivy.

PZ: A co know-how? Nemíří čínské akvizice ke snadnému získání našich poznatků?


Žijeme v kapitalismu, znalosti jsou obsaženy v ceně kupovaných podniků či institucí. Nemohu si ale odpustit drobnou poznámku. Světová organizace duševního vlastnictví uvádí, že za loňský rok registrovala v Česku 199 žádostí o patent, na Slovensku 55 – a v Číně 43 168 žádostí o patent. Čína se mění v nejdůležitější inovační centrum světa. Bylo by dobré přestat se povýšenecky usmívat a připojit se k hlavním ekonomickým trendům.

Musím se ale vrátit k náladě v české společnosti. Centrum pro výzkum veřejného mínění provádí již několik let výzkum postojů našich občanů k jiným zemím. Vztahy našeho státu k Číně označilo loni za špatné 25 % dotázaných, což je meziroční nárůst o deset procentních bodů. Obdobně označilo Čínu za sympatickou zemi 20 % dotázaných, což je meziroční pokles o šest procentních bodů. Tento úbytek byl zaznamenán poté, kdy Česko navštívil čínský prezident a dalajláma, což byla příležitost pro hysterii hlavních médií, především veřejnoprávní televize. Takovéto mediální nesnášenlivosti nelze čelit diskusí, už proto, že k ní nikdy nebudou rovnoprávné podmínky. Je prostě nutné budovat alternativní informační svět. Svět hledání pravdy, ne fanatického hlásaní polopravd a nesmyslů. Dnes je například nejvyšší čas začít seriózně na odborné úrovni studovat ekonomické, sociální a environmentální důsledky Iniciativy pásu a stezky. Dobrým věcem je třeba pomáhat.

Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda

Karierní řád pro učitele a výzva pedagogické komory k jeho zamítnutí

0
0
14. 5. 2017   
Hlavním problémem českého školství není neexistující kariérní řád, ale dlouhodobé podfinancování. V roce 2016 byl průměrný plat učitele 26 731 Kč měsíčně. Průměrné platy českých učitelů činí pouhých 55 % průměrných platů vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců v ČR, což je nejmenší procento v EU i OECD (na Slovensku to je 61 %, v Polsku 83 %, v Německu 98 %). Veřejné výdaje na vzdělávání činí v České republice pouhých 8 % celkových veřejných výdajů, průměr OECD je přitom 11,2 % a průměr EU je 9,9 %. Pokud chceme motivovat učitele, měli bychom nejprve narovnat jejich platy a výdaje na školství na průměr EU. Potom můžeme začít pracovat na kvalitním kariérním řádu. Nemělo by se na něm ale pracovat bez řadových učitelů jako doposud.

Výzva senátorům k zamítnutí kariérního řádu pro učitele, jak je koncipován v novele Zákona č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících

Jelikož řadovým učitelům mateřských, základních, středních a vyšších odborných škol nebylo ministerstvem školství umožněno se přímo vyjádřit k současné podobě kariérního řádu, jak je koncipován v novele Zákona č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících (tisk 113/0), sestavili jsme text této výzvy a předkládáme ho všem učitelům k posouzení a případné podpoře, kterou lze vyjádřit vyplněním údajů v dotazníku na adrese: http://www.pedagogicka-komora.cz/2017/05/vyzva-senatorum-k-zamitnuti-karierniho.html

Oslovujeme Senát Parlamentu České republiky a jednotlivé senátory s návrhem na zrušení všech odstavců novely Zákona č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících, které se týkají kariérního řádu.

Kromě kariérního řádu obsahuje novela také další změny. Některé změny považujeme za cestu dobrým směrem a podporujeme je.

1. Je to především navýšení příplatku pedagogických pracovníků za výkon práce třídního učitele (§133/1) ve výši 1 000 až 1 500 Kč měsíčně, který je ovšem stále velmi nízký a neodpovídá náročnosti ani rozsahu práce třídních učitelů, což je 20 hodin měsíčně (tj. 50 až 75 Kč za hodinu). Výše příplatku třídního učitele by měla být minimálně 3 000 Kč (jak je tomu v novele u uvádějícího učitele, jehož rozsah práce je několikanásobně menší) a měl by se týkat i učitelů mateřských škol, na které zákon zapomněl. Za nejvhodnější považujeme vyjádřit příplatek jako procento z tarifního platu a navázat ho na počet žáků ve třídě (např. minimálně 1 % tarifního platu navíc za každého žáka, u žáků s přiznanými podpůrnými opatřeními minimálně 2 % navíc za každého takového žáka).

2. Dále oceňujeme snížení přímé pedagogické činnosti učitelům, kteří vykonávají specializovanou činnost. Toto snížení se ovšem týká jen tří (položky a,c,g) specializovaných činností z devíti (§28d/4), což považujeme za nesystémové a nelogické. Snížení přímé pedagogické činnosti má platit pro všechny specializované činnosti. Poslední dvě nové specializované činnosti – položky h) koordinátor vlastního hodnocení školy, i) mentor profesního rozvoje – považujeme za nesmyslné a měly by být zrušeny (jsou již nyní obsaženy v náplni práce specializované činnosti b) koordinátor školního vzdělávacího programu). Příplatky pedagogického pracovníka za výkon specializovaných činností (§113/2) ve výši 1 000 až 2 000 Kč měsíčně jsou opět velmi nízké a neodpovídají náročnosti ani rozsahu práce, kterou musí učitel zastat navíc. Měly by proto činit minimálně 3 000 Kč měsíčně.

Vzhledem k těmto skutečnostem doporučujeme nezamítnout novelu Zákona č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících jako celek, ale vrátit ji s návrhem výše uvedených změn k novému hlasování do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Proč žádáme o zrušení všech odstavců novely Zákona č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících, které se týkají kariérního řádu?

1. Z legislativního hlediska je zákon neúplný, protože ho nedoprovází texty prováděcích právních předpisů (celkem by jich mělo být osm). Není tedy jasné, jaké konkrétní důsledky mohou v praxi nastat.

2. Všichni současní učitelé, kteří vyučují alespoň dva roky, budou automaticky přeřazeni do druhého kariérního stupně. Novela tedy nijak neovlivní kvalitu výuky současných učitelů, což by mělo být cílem kariérního postupu. Učitelům v kariérním stupni dva nenáleží žádné příplatky ani jiné finanční ocenění navíc. Novela tudíž nepůsobí nijak motivačně. Její přínosy jsou v této oblasti nulové.

3. Začínající učitelé budou muset nově setrvat minimálně dva roky v nejistotě, zda postoupí z prvního kariérního stupně do druhého kariérního stupně. Budou se muset podvolit administrativně náročnému procesu hodnocení ředitelem a uvádějícím učitelem a posudky od nich zásadně ovlivní jejich další učitelskou kariéru. Postavení začínajících učitelů se tudíž kvůli novele zhorší, a to již od září tohoto roku. Nyní mohli začínající učitelé získat pracovní smlouvu na dobu neurčitou již po prvním roce zkušební doby. Vzhledem k nízkému nástupnímu platu, který v současnosti činí pouhých 21 570 až 22 620 Kč měsíčně, je to další demotivační faktor pro absolventy pedagogických fakult nastoupit do školy jako učitelé.

4. Učitelé, kteří budou usilovat o třetí kariérní stupeň, budou muset absolvovat atestační řízení, což je celoroční náročný administrativní proces, budou muset uhradit nemalou částku ze svého nízkého platu, a za to vše obdrží příplatek pouhých 3 000 Kč měsíčně. Nebudou jim uznána žádná školení, která dosud absolvovali. Budou se moci školit pouze v instituci, kterou zřídí ministerstvo školství. První atestační řízení navíc proběhne až v roce 2021. Do té doby nebudou učitelé nijak motivováni ke zlepšení své výuky. Jakmile učitel třetího kariérního stupně dosáhne, nebude dále ničím motivován k dalšímu zlepšování výuky, protože půjde pouze o jednorázovou zkoušku před komisí. Ani třetí kariérní stupeň tudíž nebude mít pozitivní dopad na kvalitu českého školství.

Takto pojatý kariérní řád je zbytečný a měl by být kompletně přepracován, a to nově ve spolupráci s řadovými učiteli. Máme k dispozici spoustu času, neboť fakticky začne kariérní řád fungovat až od roku 2021.

Za Iniciativu Pedagogická komora
www.pedagogicka-komora.cz
info@pedagogicka-komora.cz
Radek Sárközi
Janek Wagner
Hana Vacková
Jana Kunšteková


K výzvě se můžete připojit do 24. května 2017, kdy se uskuteční veřejné slyšení v Senátu, nejpozději však do 31. května 2017, kdy budou senátoři hlasovat o osudu této novely.

Adresáti:

Senát Parlamentu České republiky
Senátoři Senátu Parlamentu ČR

Na vědomí:

Vláda České republiky
Prezident České republiky
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
Poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
Ministři Vlády ČR
 

Kapitulace Francie (přeformátování EU)

0
0

Rostislav Iščenko
14. 5. 2017    Rossija Segodnija
Po osm měsíců trvající „podivné válce,“ během níž se na západní frontě prakticky neodehrávaly žádné válečné události, zaútočila 10. května 1940 německá vojska na Francii. 22. července 1940 francouzská Třetí republika podepsala příměří s Třetí říší. Fakticky šlo o kapitulaci.
Mimochodem, kdyby Němci tehdy nespěchali, historie 2. světové války zejména a světová historie celkově mohly proběhnout podle jiného scénáře. Naši budoucí spojenci, Angličané a Francouzi, plánovali na léto 1940 útok proti Sovětskému svazu. 



Stovky letadel měly ze základen v Sýrii a Iráku rozbombardovat ropná pole Baku (zde získával Sovětský svaz 90 procent své ropy, pozn. překl.). Kdyby šanci nanést úder využili, není vyloučeno, že by se spojenci ocitli ve stejném zákopu s Hitlerem. V každém případě, vést současně jednu válku s Německem i Sovětským svazem Západ nemohl, takže s Hitlerem by musel uzavřít mír.

Tehdy se ale vše odehrálo, jak se odehrálo a nyní, po 77 letech se historie, jak to vypadá, opakuje. Ne doslovně, samozřejmě, ale celkový plán událostí je velmi podobný a také data událostí jsou téměř totožná.

7. května byl zvolen a 15. května nastoupil úřad nejmladší prezident Francie Emmanuel Macron. 20. června proběhnou ve Francii parlamentní volby. 7. května oznámil Gazprom stavbu podmořské části plynovodu Turecký proud. Předtím, během dubna, Evropská unie pod tlakem Německa stáhla všechny námitky proti stavbě Severního proudu 2.

Souvislosti mezi těmito událostmi jsou nepřímé a na první pohled nezřejmé, ale existují. Nehledě na to, že EU je nazývaná Čtvrtou říší, analogicky podle Třetí říše, která sjednotila Evropu před 77 lety v téměř stejných hranicích.

A co vidíme dnes?

Francie dostala slabého prezidenta při silném radikálně pravicovém soupeři. Tyto volby byly nazývány „hlasováním pro nebo proti Le Penové.“ Pravicová vůdkyně, která dosáhla ze svého pohledu velmi dobrého výsledku (asi 35 procent hlasů), vede svou Front National s nadšením do parlamentních voleb, do kterých zbývá jen něco málo přes měsíc.

Přičemž v parlamentních volbách Francouzi nebudou pociťovat pro prezidentské volby tradiční nezbytnost spojit se, aby nebyla k moci připuštěna pravice. Samozřejmě, že Front National nezíská většinu mandátů, ale získá víceméně solidní zastoupení. Podle prognózy výsledků by měla získat 25-30 poslaneckých mandátů. Ale pravice (Front National), která má dnes po dvou mandátech v Národním shromáždění a Senátu Páté republiky, nejen zlepší svůj výsledek 10-15krát. Také získá skvělou tribunu pro propagandu. A společnost si začne zvykat na to, že Front National jako součást vrcholné politiky je něco naprosto přirozeného.

To hlavní spočívá v tom, že Macron prakticky nemá šanci vytvořit spolehlivou proprezidentskou většinu. Slabý prezident bude muset brzy začít spolupracovat s jemu opoziční koaliční vládou.

Během prezidentství Alberta Lebruna v letech 1932 – 1940 se Francie také sjednocovala proti pravici. Usilovaly o to vlády Lidové fronty (Front populaire) v letech 1936 – 1938 i kabinety vedené Eduardem Daladierem v letech 1938 – 1940. Ale všechno se zakončilo tím, že poslední vláda Třetí republiky vedená Paulem Reynaudem, z vůle Národního shromáždění předala moc maršálu Pétainovi, nejpravicovějšímu francouzskému politikovi, autoru konceptu kolaborace, který přizval francouzský lid ke spolupráci s Hitlerem při vytváření „nového řádu“ v Evropě.

Už nyní Front National příliš nepřipomíná okrajovou stranu z éry vedení Jean-Marie Le Pena. Kromě toho, situace je stejná jako předválečná. Slabé a neefektivní levo-pravé koalice se sjednocují, aby nepustily k moci pravicové radikály, přičemž slouží jen k zvyšování jejich popularity.

Už v dalším následujícím volebním období Front National může reálně žádat o přístup k moci. Přičemž zároveň na prezidentskou pozici i zformování koaliční většiny kolem sebe v parlamentu.

Ale pravice se může dostat k moci i dříve. Konec konců Pétaina učinila lídrem Francie drtivá vnější porážka. Pátá republika se nachází na prahu katastrofy analogické té, která znamenala konec Třetí republiky. Macron nevypadá jakou současný de Gaulle, schopný tuto katastrofu odvrátit. I když se vše obejde bez války.

Ne náhodou jsem zmínil úspěchy Gazpromu při pokládání plynovodů, které dovolují dopravu plynu do EU mimo tranzitní země. Tyto plynovody jsou vázány na Německo a Turecko, což zvyšuje význam těchto zemí pro Evropskou unii. Ankara směřovala do EU mnoho let a hlavním protivníkem jejího přijetí byla Francie. Vztahy Paříže a Ankary se navíc komplikovaly proto, že Francie, ve které se nachází silná arménská diaspora, mnohá desetiletí ne bez úspěchu lobuje za uznání arménské genocidy v letech 1915 – 1917.

V té samé době bylo Německo za 1. svetové války spojencem Turecka a v 60.-70. letech do Německa přesídlily miliony Turků. A nyní, nehledě na složitost vztahů mezi Berlínem a Ankarou, jsou odsouzeni ke spolupráci v otázce syrských běženců. Účast ve společných projektech plynovodů s Ruskem, díky kterým se Německo stane plynovou křižovatkou pro střední a východní Evropu a Turecko začne hrát stejnou roli pro jižní Evropu a Balkán, nutně doplňkově tyto dvě země sblíží. V plynové politice ke krajně důležitá koordinace.

Evropskou unii už dříve nazývali německým projektem, od čehož se odvozuje na minulost odkazující termín Čtvrtá říše. Německo-turecká dominance v otázce dodávek energonosičů učiní EU doménou Berlína (je nepravděpodobné, že by Turecko někdy vstoupilo do EU, takže německou hegemonii v EU prakticky nic neohrožuje).

Připomínám, že až dosud šla řeč vždy o německo-francouzské dominanci v EU. Macron získával hlasy tím, že vyzýval sjednotit se proti euroskepticismu, nedopustit „francouzský brexit,“ udržet pozici Francie jako lídra jednotné Evropy.

Mezitím francouzská ekonomika už před pěti lety přestala odpovídat těmto ambicím. Finanční systém Páté republiky je také podkopán. Na rozdíl od Le Penové, slibující návrat národní měny, aby byly ozdraveny státní finance, Macron nepochybuje o nezbytnosti setrvání v eurozóně. A to finančně-ekonomickému systému nedává žádnou šanci.

Až přibližně v roce 2020 vznikne plná plynová závislost Evropy na Německu a Turecku, Francie se stane druhořadou mocností – velkým Polskem. Dá se očekávat, že Paříž bude postupně vytěsněna z jednacích formátů určujících světovou budoucnost (normandského a minského, ve kterých se vytváří budoucnost nikoliv Ukrajiny, ale Evropy a ženevského, kde se Západ pokouší ovlivnit nikoliv osud Sýrie, ale Blízkého východu; do Astany se už Paříž nikdo pozvat nechystá).

Hlas Francie v EU už dnes znamená málo. Odchod Velké Británie a opad zájmu o Evropu ze strany USA výrazně zvýšili politický význam Německa, Berlín je už dávno hlavním evropským finančníkem. Spuštění Severního potoku 2 postaví do závislosti na Německu celou evropskou ekonomiku.

K tomu, aby se porážka Francie v boji za Evropu stala očividnou samotným Francouzům, stačí vznik jakékoliv konfliktní situace, jakákoli divergence zájmů Německa a Francie v rámci EU. Paříž se uvidí jako jediná osamocená ve střetu s Evropou sjednocenou ve Čtvrté německé říší.

Šok z prohry bez války nebude menší, než šok z vojenské porážky před 77 lety. Myslím, že důsledky v podobě plné diskreditace celého politického systému a příchodu na tomto základě k moci takové pravice, že vedle nich National Front Marine Le Penové bude představovat levicové křídlo parlamentu, budou podobné.

Jenom exilovou vládu už nikdo vytvářet nebude.
Překlad: CROIX

Úvaha jak o milosti pro Kájínka, tak i o souvislostech

0
0

Luděk Prokop
14. 5. 2017
Přichází takřka samovolně se zdánlivě věšteckým nádechem, při snadno předvídatelném konání našich médií. A sice konání v jednotně totalitním duchu. Lze předpokládat, že mediální manipulátoři, velmistři v kroucení faktů se zneužíváním čehokoli, co kdy bylo vyřčeno, bez ohledu k souvislostem - zneužijí záměr prezidenta, udělit milost Kájínkovi. Budou to rozebírat ze všech úhlů tak, aby mohli poškodit prezidenta.


Na rozdíl od médií vlastněných Babišem, světe div se – ta hrůza - vlastník svá média řídí. Jednota veřejnoprávních médií, jejich stejná jednolitost v masážním působení na vědomí posluchačů, je zázračně nikým neřízená. Při nebetyčném, až odpudivě obrovském rozhorlení vrcholově falešných a pokryteckých politiků, poslanců nad tím, že Babiš řídí jím vlastněná média, zatímco oni neřídí nic a pouze mlátí jednohlasně, kolem do kola prázdnou slámu, stává se absence otázky, kdo řídí veřejnoprávní média, jejich ředitele a šéfredaktory, více než alarmující a znepokojivá.

Nikdo se nezabývá otázkou, že onu totalitní jednotu většiny veřejnoprávních médií, nejspíš určitě a nepochybně, taky někdo řídí. A sice včetně ČT s jejími „diskuzemi“ jednotného ducha, kdy vystupující mudrlanti bez oponentů, vzájemně si přikyvují i argumentačně podporují bláboly duševně spřízněných, názorově jednotných přítomných, politologů, právníků, filosofů, ekonomů, vědátorů, profesorů, doktorů i docentů, prostě odborníků přes společné, jednotné a zásadně nerozdílné pojetí demokracie.

Nikým neřízené, jednotně vedené a usměrněné sdělovací prostředky. Přísně demokraticky, kam se na tohle hrabou ty z doby nesvobody, z doby totalitní.

Takže zpět ke Kájínkovi a milosti prezidenta. Teď už prezident cuknout nemůže. Média vyrobila z jeho příslibu s otazníkem, téměř závazný slib. A především. Je nás příliš, příliš velký počet těch, kteří Kajínkovi navzdory podlostem médií, tu milost přejeme. Z řady velice závažných důvodů, pro které, (mimo jiné), se nepochybně rozhoduje prezident tu milost udělit. To, že média spustí totalitní palbu proti prezidentovi, ohledně jeho minulostních hlášek o udílení milosti, vytržených z kontextu té doby, lze očekávat stejně jako omílání téhož, stále kolem dokola. Vzdor faktu, že prezident, ač prognostik, nemohl vyjmenovávat všechny důvody, které kdy mohou nastat pro udělení milosti. Mimo jiné i proto, aby nezpochybňoval vysoce kvalifikovaná, spravedlivá a objektivní rozhodování nezávislých soudů a ne-nahlodával tím, skálopevnou víru široké veřejnosti ve spravedlnost naší nezávislé justice.

Že se strhne kýmsi řízená, (majitelem asi nikoli, když je jím stát), mediální lavina o udílení milosti vrahovi, notabene dvojnásobnému, bylo a je naprosto jasné předem. Jakože totalitní média, včetně jejich ředitelů, "někým z politiků", respektive „někým“ z politických kruhů, řízena nepochybně a nesporně jsou. To, že kýmsi řízená lavina, v období mezi udělením milosti a volbami prezidenta, se promění v ničím a nikým nekorigovatelnou jednosměrnou tsunami, bez jakýchkoli zábran a jakékoli oponentury, lze předpokládat s pravděpodobností hraničící s jistotou.

Dovoluji si tedy v předstihu dát do placu otázky o zásadních pochybách. Pochybnost první je pochybnost o sugestivně zdůrazňovaném tvrzení médií ohledně milosti dvojnásobnému vrahovi. Pravda, soud rozhodl, že Kájínek dvojnásobným vrahem je. Rozhodl na základě svědectví zločince, vícekrát přistiženého při lhaní. Přímé důkazy absentují, důvodné pochybnosti nebrány v potaz. Mediální humbuk kolem milosti pro Kájínka vyrábí pochybnosti další. A sice, vyvolává porovnání přístupu médií ve věci udělení milosti Kájínkovi, s přístupem při udílení medailí a ocenění vrahovi, který vraždil nejen střelbou ale i podřezáním svázaného a bezmocného člověka. Morálka dnešní doby a jejích médií vyvolává krajní hnus. S jedním si můžeme být jisti, bude jej vyvolávat i nadále pokrytectvím, lhaním, zatajováním, neobjektivitou i totalitní jednotou v režii režisérů a vůdců globálního řízení světa, v Evropě zastupovaných Merkelovou, Macronem a v ČR – vládou počínajíc, parlamentem i senátem pokračujíc a veřejnoprávními médii nekončíc.

Zamysleme se nad tím, proč jim tolik moc překáží prezident Miloš Zeman, že neskutečně podle zneužívají, deformují a překrucují každý jeho počin. Tak aby jej mohli znevážit, poplivat, zneuctít, urazit a pomluvit, zkrátka dehonestovat. Zamysleme se nad totalitní jednotou politiků a rovněž řady rádoby-umělců, akademiků, krátce prominentů totalitního režimu. Zamysleme se nad totalitní jednotou prominentů totalitního režimu předchozího a jednotou těch současných prominentů, stejných charakterů a morálního vybavení. V režimu dnešním, falešně nazývaným demokratickým.

Zamýšlejme se nad takovým, výše uváděným počínáním, které ještě před termínem voleb udeří plnou silou dnešní moci, před tím, než vhodíme volební hlas pro prezidenta. A tím i volební hlas buď pro sebe, anebo proti sobě - ve prospěch dnešní pro imigrantské moci, vystupující nyní, v době vládní krize, v plném lesku a „nádheře“ jejích lží a pokrytectví.

Co učinil premiér Sobotka pro to, aby nemělo Česko jen drobky z nové Hedvábné stezky? Svým lhaním a odporem vůči cestě prezidenta Zemana do Číny na summit na toto téma nám udělal jen ostudu..

0
0
Břetislav Olšer
14. 5. 2017  Rukojmí

Včera znovu při své návštěvě Číny označil prezident Miloš Zeman novou Hedvábnou stezku za nejvíce fascinující projekt v novodobých dějinách. Projekt, který má zlepšit dopravní spojení mezi Asií, Evropou a Afrikou, přirovnal k Marshallovu plánu pomoci poválečné Evropě. Očekávané náklady však podle něj budou dvanáctkrát větší.

Česká republika podle Zemana na summitu schválila 22 "poměrně malých" projektů týkajících se nové Hedvábné stezky a dalších 16 se chystá pro česko-čínské investiční fórum v červenci. Čínský prezident Si Ťin-pching uvedl, že Peking na projekt vynaloží 124 miliard dolarů (asi tři biliony korun).


Hedvábná stezka by měla zlepšit dopravní propojení mezi Asií, Evropou i Afrikou a tím zlepšit i vzájemnou obchodní a ekonomickou spolupráci. V rámci projektu budou budovány moderní železniční tratě nebo přístavy.

Původní proslulá Hedvábná stezka vznikla před více než 2000 lety, kdy podnikaví a odvážní lidé na euroasijském kontinentu vytyčili několik obchodních cest spojujících významné civilizace napříč Asií, Evropou a Afrikou. I přes konflikty a války v Euroasii doprava po Hedvábné stezce, se zvuky zvonců na krku velbloudů a nekonečným proudem karavan a lodí, nikdy zcela neutichla. Doprava a technologie byly tenkrát nerozvinuté, ale nic nezabránilo obchodníkům, mudrcům, vzdělancům a vyslancům v obtížném cestování přes pohoří a řeky a v prozkoumávání Hedvábné stezky s ohromnou houževnatostí a odvahou.
Čínou utlačované tibetská dívka na Velké čínské zdi... Snímek Břetislav Olšer

Pro velké i malé země podél těchto cest byla Hedvábná stezka značným přínosem. Čína se od ostatních zemí mnohému naučila, a stejně tak ostatní země od Číny. Takové vazby vzájemného propojení po Hedvábné stezce umožnily výměnu zboží, znalostí, osob a idejí, podpořily hospodářský, kulturní a společenský pokrok v různých zemích, usnadnily dialog a integraci odlišných kultur a zanechaly po sobě skvělé kapitoly v dějinách lidstva.


To byla dávná minulost, poté v září 2013 oznámil čínský prezident Si Ťin-úching záměr vybudování nové Hedvábné stezky. Dne 15. února 2016 přijel první vlak z východní čínské provincie Ce-ťiang do Teheránu. V lednu 2017 byl vypraven první vlak do Londýna, který celou trasu délky 12 000 km ujel za plánovaných 18 dní (náklad musel být několikrát překládán, měněny byly lokomotivy i vagóny).


Zdroj: ČT24


Nákladní vlak s 30 vagony naplněnými oděvy, taškami a dalším spotřebním zbožím vyrazil začátkem letošního roku z čínského města I-wu do Londýna. Přeprava zboží po železnici přitom stojí jen pětinu toho co doprava letadlem a­ trvá o měsíc méně než lodí… Země podél nové Hedvábné stezky založily v uplynulém roce v Číně 781 společností, což představuje 40procentní nárůst. Dle čínských údajů investovala Čína od roku 2013 do ekonomik podél Nové hedvábné stezky více než 50 miliard dolarů a vzniklo na 180 tisíc pracovních míst.

Kolik desítek miliard dolarů,(nepočítám výrobu zbraní a díky jim miliony zabitých civilistů) a noných pracovních míst vytvoří v Evropě nějaký novodobý projekt USA, když nebudu počítat jen účelově ziskový Marshallův plán po zničení půlky světa 2. sv. válkou? Ten měl jen suploval naoko na pár měsíců předtím navržený původní Morgentauův plán o totálním odzbrojení Německa jako původce dvou světových válek... Morgentauův a Marshallův plán…

Pokud započteme ještě odstranění obchodních bariér, pak dle zmíněné analýzy budou mít největší prospěch z nové Hedvábné stezky Rakousko, Maďarsko, Polsko, Belgie, Dánsko, Německo, Nizozemsko a Slovensko. Jejich zahraniční obchod by se měl zvýšit mezi osmi až devíti procenty. Český zahraniční obchod by si přitom polepšil o 2,81 procenta. Že jsou to jen drobky? Nemůže za to náhodou rovněž pokrytecká politika současné ČSSD, jako jednoho ze tří koaličních partnerů české vlády? http://www.rukojmi.cz/clanky/3888-svetovi-politici-stoji-frontu-na-prijeti-v-cine-jen-cesti-zamindrakovani-trpaslici-chovanec-a-zaoralek-delaji-ofuky-a-odmitnou-cestu-do-nejbohatsi-zeme-planety-aby-mohli-doma-chystat-za-zady-prezidenta-zemana-cesky-majdan

Sobotka v Číně: Premiér se zúčastnil summitu 16+1 v Su-čou.
• FOTO: Úřad vlády

Chování po vzoru prolhaného chameleona nám rozhodně neprospívá. Jednou čehý, podruhé hot, jako v nevěstinci...(poprvé tato slova použil Francois Villon v Baladě o Tlusté Margot - "rajtuje po mě, vzteklá, čehý, hot, zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan...". Slovo "čehý" je zmršené francouzké slovo "cheminée" což je v překladu TOVÁRNÍ KOMÍN; co to znamená v prostředí hampejzů asi netřeba psát. Naproti tomu slovo hot pochází ze slova "hôte". I toho bývá v podobných institucích až až; společná tabule, společný stůl, kde stálí hosté jedí za pevnou cenu → table d'hôte.... citováno z http://www.equichannel.cz/diskuze/?o=dsk&c=sho &id=1120912&style=detail)

Napřed svým „prohlášením čtyř“ loni nadzdvihlI pražské kavárně adrenalín... Zeman, Sobotka, Hamáček a Štěch (je to ten samý, co přirovnal chování Miloše Zemana k chování „senilních starců, kteří už na tom nejsou fyzicky, ani duševně právě nejlépe“...) totiž Čínu společně ujišťovali o své věrnosti poté, co došlo na oficiální přijetí tibetského duchovního vůdce dalajlamy ministrem Danielem Hermanem. Sami se však o Číně či Tibetu vyjadřovali v minulosti jinak než dnes. Šéf Sněmovny Hamáček Tibet hájil. Jen Miloš Zeman si stále tvrdí svou. Ať už jako šéf Sněmovny, vlády, nebo Hradu, vždy dával obchodním vztahům bez emocí přednost před dalajlamou; stejně jako např. Norsko, papež František či britská královna... A věděli proč... Zde: Dalajlámův dopis Maovi

 

Zde je text společného prohlášení nejvyšších ústavních činitelů České republiky:

Jako nejvyšší ústavní činitelé České republiky, chceme společně zdůraznit, že naše země při naplňování své dlouhodobé politiky vůči Čínské lidové republice vychází z principů strategického partnerství mezi oběma zeměmi a ze vzájemného respektu ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky, jejíž je Tibet součástí.

Vztahy obou našich zemí a jejich výrazný rozvoj v posledních letech považujeme za velmi přínosné a užitečné pro obě strany a jsme přesvědčeni o tom, že je v zájmu České republiky tyto vztahy i nadále intenzivně rozvíjet. Osobní aktivity některých českých politiků nejsou výrazem změny oficiální politiky České republiky a považovali bychom za nešťastné, aby takto byly kýmkoliv vnímány.

Prezident České republiky Miloš Zeman Předseda Senátu Parlamentu České republiky Milan Štěch Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Jan Hamáček Předseda vlády České republiky Bohuslav Sobotka
 

Obrtlík Sobotka při své návštěvě Pekingské univerzity... Foto: Reuters...
Česká republika se prý zapojí do projektu nové Hedvábné stezky, jehož cílem je oživit starověkou obchodní trasu z východní Asie do Evropy, otevřít Pekingu cestu ke zdrojům energie ve střední Asii a přivést čínské firmy na lukrativní trhy. Příslušnou dohodu podepsal Sobotka v listopadu 2015…

Asi na to zapomněl, když dnes chce prezidenta Zemana žalovat u Ústavního soudu jen proto, že za něho nemíní tahat horké kaštany z ohně a klidně si odletěl místo toho do Číny… Prostě Ferdyš Pištora reinkarnovaný do premiéra Sobotky; úlisného a nedůvěryhodného politického packala, co říká každou chvíli něco jiného, prostě jen to, co mu upevní jeho politické koryto, od něhož ho prý neodežene ani Babiš, kterému vadí, jak u toho premiér nekřesťansky mlaská, jenž ke všemu má zřejmě obrazně řečeno záměrně holou hlavu, aby se mu lépe vykonávala anální politika vůči EU…

 

Bohuslav Sobotka začal profesionálně lhát a podvádět jako vrcholový politik už v roce 2003, kdy zradil svého šéfa z ČSSD Miloše Zemana, když mu nedal svůj hlas ve volbě prezidenta ČR. Stejně tak odvolal, co odvolal, když před měsícem podal demisi a hned ji zase zrušil, přitom předtím v roce 2004 okradl stát o skoro pět miliard při privatizaci OKD a tak by se dalo pokračovat do aleluja. Máme zkrátka premiérem psychopata a nedotknutelného kriminálníka, co on nic, on jen muzikant, ovšem se zcela falešným hudebním hluchem…

Inu, co učinil premiér Sobotka pro to, aby nemělo Česko, kterému vládne, jen drobky z nové Hedvábné stezky? Nic, ke všemu svým lhaním a odporem vůči dlouhodobě plánované cestě prezidenta Zemana do Číny na summit na toto téma nám udělal jen ostudu...

Svět ruskýma očima č.402

0
0

zajoch
15.5.2017  Outsidermedia

Lukašenko převádí hospodářské spory do roviny politické * Jakou hrozbu přináší Američanům Hanford Nuclear Reservation? * V zemi galského kohouta je dnes kolem dvou tisíc osob nějak napojených na teroristické buňky v Iráku a v Sýrii


Záchranné kolo pro Lukašenka: proč Moskva poskytne Minsku úvěr 1 miliardu dolarů

Názor expertů, článek připravil Jurij Kondratěv

6. května 2017

Pauza mezi Moskvou a Minskem byla pravděpodobně ukončena. Začátkem dubna se setkali Vladimir Putin a Alexandr Lukašenko a dohodli se v zásadních otázkách, včetně zaplacení dluhů. O snaze Kremlu obnovit mezi nimi důvěru svědčí úvěr pro Minsk ve výši jedné miliardy dolarů.

Může úvěr zachránit Bělorusko od hospodářského kolapsu? Mohou země zapomenout na dřívější urážky? Skončí Minsk s pohráváním si na dvou frontách, kdy pokračuje v přátelství s Moskvou, ale stále častěji se obrací na Západ v očekávání jistých signálů? K tomu hovoří Ajdyn Mechtijev a Said Gafurov.

Said Gafurov k otázce, zda může úvěr obnovit důvěru mezi oběma státy.


Není třeba uvažovat o něčem novém. Lukašenkův nervózní projev v zimě byl z druhu „milí se hádají – to se jen tak škádlí“. Byl to prostředek nátlaku ve velmi těžké hospodářské situaci Běloruska. O poskytnuté miliardě je dnes předčasné mluvit, nevíme, co je to za peníze. Neví se, kdo úvěr poskytne. Možná to bude Eurasijský fond stabilizace, ten náleží Eurasijské ekonomické unii (EAEU), nebo jej poskytne ruská vláda prostřednictvím centrální banky RF. Je i třetí možnost, půjde z prezidentského fondu, ale ten není tak velký. Nelze také vyloučit, že se v této částce objeví restrukturalizace dluhu Běloruska u Ruska – 800 milionů.

Bělorusové se dostali do těžké krize. My i oni jsme začali porušovat dohody týkající se EAEU. To bývá normální. Lukašenko vychrlil své emoce na veřejnosti. Možná to bylo k užitku, povedlo se potom celou řadu otázek urovnat. Viditelně došlo k domluvě ohledně plynu. Loni kupovalo Bělorusko plyn za 107 dolarů za tisíc kubíků, nyní chtěl Gazprom za stejný objem 140 dolarů. Nakonec dojednali 130 dolarů. Je to normální dlouhodobá cena. Pro Rusko je to výhodné.

Dosud nebyla dojednána záležitost ropy, která je velmi aktuální. V Bělorusku mají ještě ze sovětských dob velké kapacity na její zpracování. Je pro ně důležitým zdrojem valut, výrobky z ropy prodávali do zahraničí.

Dohoda o úvěru byla uzavřena v Sankt-Petěrburgu dne 3. dubna. Ale čtyři dny nato Lukašenko prohlásil, že RF nehodlá ustanovit plnohodnotný svazový stát a nařkl Rusko z neplnění svých závazků.

Rozpory jsou značné. Lukašenko vznesl požadavek, že RF musí kupovat jejich mléko a zrušit veškeré zákazy dodávek zemědělských produktů. I když Rusko financuje ekonomiku Běloruska, pohrozil odvrátit se od RF a vynasnažit se o návrat k Evropě. Nepovedlo se mu to.

Moskva i Minsk mají k hospodářské unii rozdílné přístupy. Podle Moskvy nemůže být úplná rovnoprávnost. RF je mnohem větší než Bělorusko, s mnohem větší ekonomikou, počtem obyvatel a přitom v Bělorusku tvrdí, že jsou rovnocenní.

Rusko má svoje závažné problémy. Ruští gubernátoři jsou mnohem radikálnější než Lukašenko. V Moskvě se k Minsku chovají stejně jako ke svým guberniím. Je to náš přístup. Ovšem za krizové situace nemohl nikdo dodržovat nezbytné podmínky. K tomu přistupuje jakási nezodpovědnost v běloruském podnikání. Po ukrajinském puči se do Ruska dostávalo z Běloruska mnoho potravin, které tam nevyrobili. Jejich obchod je nečestný. Ale podle Lukašenka je to tak správné. Stačilo prý, že se tam zabalily. Ve skutečnosti je to spor hospodářských subjektů. Je špatné, že to Lukašenko převádí do roviny politické. Jistě, oni mají potíže, a proto se prezident rozhodl pro tuto taktiku. V Moskvě se chovají zcela normálně a plně subvencují Minsk.

Přesto jsou ve vztazích rozdíly – ve vztazích Moskvy s regiony a Moskvy s Minskem. Lukašenko chce dostávat totéž, co dostávají ruské regiony. Ve skutečnosti chce ještě o cosi více. Ono je to normální. Myslím, že se vše urovná a že krize u nich i u nás skončí. Ruský trh bude žádoucí.

Převzato z Pravda.ru

***

V USA mohou zopakovat Černobyl i Fukušimu

Alexandr Chrolenko
11. května 2017 
 
V největším skladu jaderného materiálu v Hanfordu došlo dne 9. května k havárii v tunelu s vagony s radioaktivním odpadem z výroby plutonia pro válečné účely. V místě havárie se nachází přes 25 milionů litrů radioaktivních odpadů. Výroba plutonia byla po studené válce zastavena, avšak v komplexu o rozloze 1518 km čtverečních je ještě 177 úložišť s vysoce aktivními kapalinami, jde o dvě třetiny veškerých radioaktivních odpadů USA. Dávno už uběhlo 20 let skladování a v roce 2013 bylo odhadnuto, že se asi 2 % odpadů dostalo do okolního prostředí.

Uvedený komplex kontroluje od roku 1977 ministerstvo energetiky USA. Od roku 1980 se s odpadem dělá pořádek (přemisťuje se), což má trvat do roku 2060 a bude znamenat náklady 100 miliard dolarů. Na území komplexu se nachází Kolumbijská jaderná elektrárna společnosti Energy Northwest a řada výzkumných organizací. Vypadá to, že se podařilo Hanfordu v posledních letech přeorientovat na výrobu elektřiny a výzkumnou činnost.

V sousedství komplexu je Národní park Flathead Lake, Národní Park Payette, Beaverhead a Dir Lodzh.

Dříve se uvažovalo o přeměně hanfordského komplexu na národní park, kde je prý „vše vyčištěné a bezpečné a radioaktivní materiály jsou mimo“.

Specialisté mezi tím poukázali na nedostatečnou kontrolu skladování radioaktivních odpadů a na únik z nádrží.

Jakou hrozbu přináší Američanům Hanford Nuclear Reservation?
 

Incident nebo katastrofa?

Podle informace oficiálního zástupce Hanfordského centra nebyl nikdo z pracovníků postižen, u nikoho nebyly příznaky radioaktivní kontaminace.

Rovněž někteří ruští odborníci se domnívají, že se nejedná o radioaktivní havárii.
Přitom je jaderná havárie evidentní a takové události jsou běžné. Při úniku ze zásobníku s radioaktivním odpadem v roce 2016 (sami zaměstnanci Hanfordu to označili za havárii) bylo postiženo 42 osob. Několik týdnů se likvidoval velký únik v roce 2013. Tehdy bylo poškozeno šest podzemních nádrží. Za rok uniklo asi tisíc litrů radioaktivních látek. Je rovněž známo, že hanfordský komplex může explodovat v důsledku nahromaděného vodíku při skladování. Informaci potvrdila americká Rada pro bezpečnost jaderných objektů.

Hanford je považován za nejvíce radioaktivitou zamořené město západní polokoule. Ohrožena jsou i další tři velká města s celkovým počtem obyvatel 200 tisíc. Zřejmě podobně je na tom město St. Louis. Po desetiletí ohrožují zdraví Američanů radioaktivní odpady a to horší ještě přijde. Nebezpečí spočívá v technologické zaostalosti a v přirozeném opotřebení izolačních materiálů. Žádný materiál a žádné technické řešení nezajistí trvanlivost na staletí. Ještě ke všemu může být nestabilita Hanford Nuclear Reservation zajímavá pro teroristy.
 

Ozvěna Nagasaki

„Města duchů“ Hanford a White Bluffs byla počátkem čtyřicátých let evakuována, aby se území mohlo vyklidit pro realizaci Manhattanského projektu. Zde USA jako první na světě vybudovaly reaktor na výrobu plutonia pro válečné účely.

Hanford dodal materiál pro zkoušky jaderných náloží na polygonu Alamogordo a pro výrobu „Fat Man“ (tlouštíka) svrženého na Nagasaki 9. srpna 1945.


Za dobu studené války se komplex soustavně rozšiřoval, bylo v něm 9 jaderných reaktorů a 5 řad chemických separací, na nichž se vyrobilo 57 tun plutonia pro válečné účely (přes 2/3 veškerého US plutonia). Poslední fungující reaktor byl odstaven v roce 1987, ale zůstaly miliony litrů odpadů. Zabezpečení a způsob upotřebení nebyly dostatečné… Podle oficiálních dokumentů americké vlády šla velká množství radioaktivního materiálu do atmosféry a do řeky Columbia.

Jestliže takové řešení dovolí američtí jaderní specialisté na území USA, jak to potom asi dělají v zahraničí?


Jaderná havárie ve Fukušimě v březnu roku 2011 byla označena 7. stupněm podle mezinárodní stupnice jaderných událostí. Fukušima patří do sféry zájmů americké General Electric. V prosinci 2013 byla Fukušima 1 oficiálně uzavřena s tím, že bude pokračovat likvidace následků havárie. Specialisté předpokládají, že zabezpečení jaderných reaktorů a přilehlých prostor se protáhne přibližně na 40 let. Ovšem z Fukušimy odchází do Tichého oceánu denně 300 tun radioaktivního odpadu.

V roce 2011 bylo kolem poloviny vzorků ryb z pobřežních vod u Fukušimy významně kontaminováno. Dnes jsou radioaktivní stopy patrny v oceánu daleko od východního pobřeží Japonska. Lidé přivykají radioaktivním katastrofám, aktivně porovnávají Černobyl a americkou jadernou elektrárnu Indian Point s následky radioaktivní kontaminace z jaderné elektrárny Fukušima-1 a potenciálním nebezpečím z Hanford Nuclear Reservation.

Jak mnoho dalších havárií s radioaktivním materiálem musí přijít, aby se do popředí zájmu dostala ekologická bezpečnost, zdraví a život lidí? Jaderné technologie musí sloužit, a ne být hrozbou pro lidstvo.

Převzato z Rusvesna.su


***

Kde se ve Francii bere terorismus?

Redakce rubriky Mir
12. května 2017


Jedním z hlavních úkolů nového francouzského prezidenta Macrona by mělo být úplné vykořenění terorismu v zemi, v níž je toto nebezpečí mimořádně velké. V roce 2017 již došlo v Paříži k několika útokům bojovníků.

V mediích se objevují stále zprávy o odvrácení teroristických akcí v různých místech ve Francii. Například podle tamního tisku byli v Marseille zadrženi dva muži připravující útok. V zemi galského kohouta je dnes kolem dvou tisíc osob nějak napojených na teroristické buňky v Iráku a v Sýrii. Toto jsou oficiální údaje uveřejněné Národním úřadem vnitra Francie. Skutečné počty mohou být mnohem vyšší.

Zpravodajské služby zde nedokáží sledovat každého radikála a zároveň zjišťovat, zda se připravuje k akci. Tak třeba terorista, který zavraždil policistu na Elysejských polích v prosinci 2016: snažil se zkontaktovat s bojovníkem z IS a opatřit si zbraň, ale zadržen nebyl. V jeho bytě nenašli nic, co by svědčilo o příslušnosti k teroristickým skupinám. Nemohli mu stanovit status S pro osoby výjimečně nebezpečné, které jsou potom sledovány. Mezitím on zaútočil na policejní auto v centru Paříže.
 
 
IS odchází, bojovníci se vracejí

Paradoxem je, že oslabování teroristů v Iráku a v Sýrii neznamená, že se ve Francii nebezpečí snižuje. Stovky bojovníků s francouzskými pasy se vracejí do Evropy. Od roku 2012 se vydalo bojovat na stranu teroristů přes 1000 Francouzů. Po návratu nečiní žádná pokání a nepřestávají myslet na útoky. Ve své knize Return to uvádí francouzský novinář Thomson.

S terorismem se pojí také verbování a propaganda džihádu: to vytrvale praktikují radikálové ve francouzských věznicích. Koncem roku 2016 bylo vězeňskou službou Francie hodnoceno asi půl druhého tisíce vězňů jako potenciální radikálové. Příkladně zmiňovaný terorista z Elysejských polí strávil v base celkem 14 let. Poprvé seděl za pokus o útok na policistu a znovu za mříže šel před čtyřmi lety, tentokrát za krádež.
 
 
Náboženské ospravedlnění

Dva lidé zadržení v Marseille se seznámili právě ve vězení. Podle Thomsona se „radikalismem zabývají v podstatě lidé, kteří chovají nenávist k francouzskému politickému systému a státním institucím. Vězeňské kruhy pomáhají rozšiřovat a posilovat tuto ideologii, založenou na nenávisti“. Právě terorista z Elysejských polí nenáviděl francouzskou policii ještě před svojí radikalizací.
 
 
Co dělat?

Macron bude muset nejprve hledat, co provést s vězeňstvím, které nejen že nedopomáhá vězňům k nápravě, ale boj se zločinem a terorismem naopak komplikuje. Měl by se všemi prostředky starat o zvýšení efektivity zpravodajských služeb a předejít verbování nejchudších vrstev obyvatel, kteří kvůli nespokojenosti s tím, co jim společnost nabízí, se obracejí k militantním náboženským hnutím. Nesmí se zapomínat, že většina francouzských teroristů je původem z neúspěšných okrsků z celé Francie a bez vzdělání.

I pokud budou tato potřebná opatření přijata, nelze očekávat rychlou nápravu. Vypořádat se s problémem terorismu až ke kořenům chce mnohem více času, než je jedno prezidentské období o délce 5 let.

Převzato z Pravda.ru

Brusel a Berlín připravují těžkou volbu pro Macrona

0
0
Dmitrij Něrsesov
15. 5. 2017   Pravda, překlad České národní listy

Vítězství Emanuela Macrona v prezidentských volbách, neznamená konec bitvy o Francii. Jako hlava státu bude horlivý zastánce evropské volby a sloganu „Více Evropy!“ riskovat, že bude v mimořádně obtížné situaci. Brusel a Berlín již předložili své požadavky, které mohou srazit bývalému bankéři podporu voličů.


Když vyšlo najevo, že většina volících Francouzů dala přednost Emmanuelu Macronovi,

Evropa vydechla úlevou . Nadto ještě vyhrál člověk výslovně prohlašující, že je pevně odhodlán nejen udržet Francii v Evropské unii, ale také udělat vše pro posílení evropské integrace.

Nicméně si málokdo v této souvislosti může dovolit přehlížet, že tyto volby rozdělily zemi. Volební účast byla rekordně nízká, a třetina, která hlasovala, byla ve prospěch opačného tábora - Marine Le Pen, požadující, aby Francie vystoupila z EU. To znamená, že evropská perspektiva protlačovaná Macronem není atraktivní pro poměrně velký počet spoluobčanů.

Pro vítěze je přirozené, že chce být prezidentem všech Francouzů. K tomu je zapotřebí brát v úvahu názory těch, kteří nechtějí více Evropy, nechtějí aby Brusel působil jako Gosplan (viz Státní plánovací komise - pozn.NR), aby přísně reguloval vše, co se děje v zemi. Ale chtějí, aby hospodářská politika Francie byla určována ne v Berlíně, ale v Paříži.

Macron je si všeho dobře vědom. Okamžitě začal mluvit o potřebě reformy EU. To, co je v sázce, není zatím jasné, ale připomíná to analogii se stejně horlivým stoupencem posilování a reformy EU, bývalým britským premiérem Davidem Cameronem. I on začal s myšlenkou reformovat Evropskou unii, požadoval „více Evropy, ale méně Bruselu“, a pak přešel k ultimátům a skončil referendem, které vyvádí Británii z Evropské unie.

Macron je právě na začátku. Půjde ve stopách Camerona?

Tato pravděpodobnost je veliká, a velmi se jí bojí evropští lídři, stejně jako „hlavní europejec“ - Německo. Pro Berlín jsou jakékoliv manévry Paříže, jakýkoliv náznak neloajálnosti k projektu evropské budoucnosti, velká hrozba. Neboť bez EU se Německo nevyhnutelně promění v jednu ze tří desítek zemí Evropy, opět ztratí možnost nastolit svůj pořádek v této nové říši.

Proto první věc, kterou udělali Brusel a Berlín, byla, že připomněli Macronovi kritéria, podle kterých musí držet kurs, pokud chce potvrdit svou úlohu skutečného Evropana. Jako první vznesla Evropská komise potřebu dodržovat základní pravidlo platné v eurozóně: deficit státního rozpočtu by neměl překročit tři procenta HDP. Francie doposud nebyla schopna dodržovat toto pravidlo.

Upřímně řečeno víme, že pátá republika není jediným porušovatelem. Patří k nim i Španělsko a Portugalsko, nehledě na Řecko. Všechny tři země jsou pod zvláštním dohledem Bruselského Gosplanu (Evropské komise), která, zdá se, má v úmyslu zpřísnit opatření proti neukázněným členům EU. To je nejdůležitější požadavek, na kterém striktně trvá Berlín - hlavní finanční centrum EU - na pozadí řecké krize. Na základě požadavku učinilo tento týden opatření Portugalsko. A Evropská komise vyjádřila naději, že Francie rovněž přijme veškerá opatření ke snížení svého schodku. To umožní Bruselu vrátit jí status „slušného člena klubu.“

Pro Francii to, mimo jiné, znamená škrty ve vládních výdajích, ztráty pracovních míst, ve veřejném sektoru by se mohly zmrazit důchody a sociální programy, a mnoho dalšího, což již bylo zkoušeno Macronem jako ministrem hospodářství a vedlo k všeobecné nespokojenosti v celé zemi. Jinými slovy - pro Francii, která zůstala v Evropské unii, se objevil řecký scénář.

Ale v Portugalsku k němu nedošlo. Proč nemohou využít tuto zkušenost Francouzi?

Portugalsko nevybuchlo kvůli tomu, že velmi významná část jeho obyvatel (asi 20%) opustila zemi, která již není přeplněná, a navíc nebylo podrobeno masivní invazi přistěhovalců. Francouzská je situace odlišná: přistěhovalců přibývá každý den více a více. Proto veškerá úsporná opatření, a to ještě při zachování plateb migrantům, která se zavázal přijmout Macron, povedou k absolutnímu ožebračení obyvatelstva.

Takže Francii hrozí to, co Řecku, a ne Portugalsku. A tedy Macronovi.

Ale bruselskými pravidly tyto problémy nekončí. V těchto dnech kandidát na post spolkového kancléře Německa, Martin Shulz, vystoupil s návrhem vytvoření jednotného rozpočtu eurozóny. Toto téma je blízké i jeho soupeřce, současné kancléřce Аngele Merkelové .

Schulzova slova znamenají, že bez ohledu na výsledek voleb v Německu, bude Berlín protlačovat sjednoceny rozpočet eurozóny. A od Paříže budou Němci požadovat, aby podpořila plán.

To znamená, že Macron, pokud bude chtít zůstat věrný svému evropskému kursu, bude muset nejen přijmout úsporný rozpočet, ale i předat řízení do Bruselu a Berlína.

Půjde na to? Bude kapitulovat před tlakem neústupných eurointegrátorů a proměnění Francii v „marku“ (územní jednotku) germánského Eurosvazu? A jak se bude v tomto případě vyrovnávat s protesty, které se nevyhnutelně zemí přeženou? Jak zachránit demokracii? Jak bude brát do úvahy odlišná stanoviska?

Nebo se Macron bude snažit trvat na myšlence reformy EU, čímž se proces integrace zastaví a skončí, a vstoupí tím do konfliktu s Německem? A jak rychle v těchto podmínkách půjde do spojenectví s Británií, hledajíce podporu proti diktátu Bruselu a Berlína?

Na jeho volbě bude záviset výsledek bitvy o Francii.

- - -

Nová hedvábná stezka: gigantický projekt, který změní životy miliard lidí nejen v Eurasii

0
0
Dmitrij Bokarev
15. 5. 2017 NEO - NoVosOb, překlad Eurasia24

V posledních dnech se i v tuzemských médiích skloňuje pojem Nová hedvábná stezka. Co vlastně tento projekt představuje, kdo za ním stojí a co má být jeho cílem? Konkrétní odpovědi na tyto otázky dává následující článek z New Eastern Outlook.


Ambiciózní čínský projekt Nová hedvábná stezka (NHS) se stále více blíží realitě. Předpokládá propojení celé Eurasie hustou sítí dopravních cest pro přepravu osob i zboží.


Železniční síť sítí


Přestože je projekt známý jako „ekonomický pás“ nebo zóna, je lépe chápat jej spíš jako „síť“, protože nejde pouze o jednu dopravní tepnu spojující Asii s Evropou. Cílem NHS je propojit všechny hlavní obchodní trasy kontinentu – ne tedy pouze východ se západem, ale také sever s jihem. Ve vzdálenější budoucnosti by pak NHS měla propojit všechna hlavní obchodní centra nejen v Eurasii, ale i v Africe.

Do projektu budou zahrnuty všechny druhy dopravy; zlatou střední cestou mezi poněkud pomalou námořní či říční a drahou leteckou dopravou je však přeprava nákladů po železnici. Proto je námořní doprava mezi Evropou, Asií a Afrikou včleněna do samostatného projektu nazvaného Námořní hedvábná stezka 21. století a v projektu NHS je rozhodující pozornost věnována rozvoji železniční sítě.

V srpnu 2016 byl vypraven první nákladní vlak směrem z Číny do Afghánistánu a Čína se tak stává jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů tohoto státu. Nová železniční trať začíná v čínském městě Nantong, prochází územím Kazachstánu a Uzbekistánu a pak směřuje dál přes uzbecko-afghánský most u Hairatanu, postavený v roce 1981 sovětskými odborníky a známý také jako Most přátelství. Cesta vlakem po celé délce trati dnes trvá zhruba dva týdny.

Slavnostního zahájení provozu na nové trati se v Nantongu zúčastnili jak představitelé čínského státu, tak i podnikatelé z obou zemí. Podle vyjádření afghánského velvyslance v ČLR Janana Musazay tím Čína i Afghánistán získaly možnost opravdu významně navýšit vzájemný obchod. Afghánistán by do Číny rád vyvážel mramor a zemědělské produkty, Čína pak je schopna dodávat do Afghánistánu produkci svých pokročilých technologií – automobily, elektroniku apod. Není přitom vyloučeno, že v budoucnosti bude železnice prodloužena přes celé území Afghánistánu až do Íránu. Pak se stane jednou z nejdůležitějších dopravních tepen spojujících přes centrální Asii Střední a Dálný východ.

Čína ovšem má železniční spojení s Íránem už dnes a pokládá Írán za jednoho ze svých nejdůležitějších partnerů – jak v ekonomice, tak v politice. Vzpomínaná trať je dlouhá 10 tisíc km a vede přes území Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu. Její provoz byl zahájen v únoru 2016. Příjezd první čínské vlakové soupravy do íránského hlavního města Teheránu byl oslavován jako významná událost v dějinách NHS.

Všemi směry a do všech koutů


NHS se rychle rozšiřuje všemi směry. Nezapomnělo se ani na jižní Asii včetně jejích nejnepřístupnějších oblastí. V listopadu 2016 bylo zahájeno pravidelné železniční spojení mezi Čínou a Nepálem. Cesta z čínského města Lan-čou v provincii Kan-su do hlavního města Nepálu Káthmándú, dlouhá 2 500 km, trvá 10 dní. Nepál je vzhledem ke své zeměpisné poloze v částečné izolaci od ostatního světa. Přijatelné spojení má s Indií, od ČLR ho odděluje pohoří Velkého Himaláje a s žádnými dalšími státy společné hranice nemá. Poloha země ztěžuje obchod Nepálu se zahraničím a staví ho do určité závislosti na Indii. A tak si tato malá země každého dalšího spojení s Čínou nesmírně váží.

Zvláštní význam pro spojení mezi Evropou a jihovýchodní Asií mají bývalé státy SSSR. V podstatě totiž dělí Eurasii na dvě poloviny a pozemní spojení mezi oběma jejími částmi je bez zapojení bývalých republik Sovětského svazu velmi obtížné. Zvlášť se to týká Ruské federace a zemí ležících v přední a střední Asii.

V prosinci 2016 přijaly Uzbekistán a Kazachstán rozhodnutí o společné výstavbě železniční trati Učkuduk (Uzbekistán) – Kyzylorda (Kazachstán). Tato nová trať současně propojí Kazachstán a Uzbekistán s Ruskem a do budoucna se může stát základem pro další napojení na Írán přes Turkmenistán a Afghánistán. Je nepochybné, že Čína bude mít zájem, aby se i tato trať stala součástí sítě NHS.

Letos na konci března podepsaly orgány města Tačeng v Sin-ťiangu (Ujgurské autonomní oblasti ČLR) a vedení Východně-kazachstánské oblasti memorandum o společné přípravě stavby železniční trati z Tačengu do Ajagozu o délce 265 km.

Tačeng leží cca 17 km od hraničního přechodu Bachty na čínsko-kazachstánské hranici a je koncovou stanicí 300 kilometrové vnitročínské železniční větve Karamaj – Tačeng. Tím, že trať bude prodloužena až do kazachstánského Ajagozu, stane se již třetí železniční trasou protínající čínsko-kazachstánské hranice. V Ajagozu může být napojena na známou Turkestánsko-sibiřskou železniční magistrálu, po které bude napojena i na Transsibiřskou magistrálu – nejdelší železniční trať světa, spojující Dálný východ s Moskvou.

Tak nakonec vznikne v síti NHS nová, dlouhá a hlavně důležitá linie spojující hustou síť čínských železnic se střední Asií a s Evropou. Existence této nové cesty bude mít velký význam pro samotný projekt NHS, ale i pro ekonomiky Kazachstánu a Ruska.

Počátkem roku 2017 mělo přímé železniční spojení s ČLR již 17 evropských zemí a v dubnu se k nim připojila Velká Británie. 12. dubna byla z Anglie do Číny vypravena první nákladní vlaková souprava. Její cesta dlouhá 12 tisíc km začíná v anglickém městě Stanford-le-Hope (v Essexu) a vede pod průlivem La Manche, načež musí vlak projet územím sedmi států: Francie, Belgie, Německa, Polska, Běloruska, Ruska a Kazachstánu. Cesta pak končí v čínském městě Yiwu v provincii Če-tiang (Zhejiang). Na překonání takové vzdálenosti potřebuje vlak kolem tří týdnů. Dostat se z Velké Británie do Číny po moři ovšem vyžaduje zhruba dvojnásobek času.

Bezpečnější svět


Projekt NHS slibuje značný ekonomický rozmach řadě zemí Evropy, Asie i Afriky. Není ovšem vyloučeno, že může sehrát ještě mnohem význačnější roli. Rozvoj dopravy a obchodu může způsobit také zlepšení vztahů mezi státy – a růst životní úrovně může přispět ke snížení projevů extremismu.

Mimo to je Peking připraven dobře pečovat o bezpečnost svého „dítěte“ a navazuje vojenskou spolupráci se zeměmi, kterými síť „stezky“ prochází. Jako mimořádně důležitý se proto jeví další postup stezky směrem na Blízký východ a do takových zemí střední Asie, jakými jsou Afghánistán a Pákistán. Jde o region s velkým přírodním bohatstvím, který je ale značně nestabilní a znepokojivé události, které v něm probíhají, nedávají světu spát.

V květnu 2014 proběhlo setkání ministrů obrany ČLR a Íránu, během kterého byly podrobně posouzeny otázky spolupráce obou zemí v oblasti obrany. Výsledkem bylo mimo jiné ujednání, že NHS by se měla stát základem pro posilování čínského a íránského vlivu v regionu a také prohlášení, že obě země jsou rozhodnuty spojit svá úsilí v boji s terorismem, obchodem s drogami a s dalšími aktuálními problémy.

Pokud výše uvedená železniční trať ČLR – Afghánistán bude fungovat úspěšně a podaří se jí dovést až do Íránu, může to znamenat výrazné změny v životě Afghánistánu, který v současné době patří mezi světové zdroje teroristických hrozeb. Nová hedvábná stezka tedy nejenže přispívá k ekonomickému růstu, ale přispívá současně i k posílení míru v oblastech, kterými prochází.



Dmitrij Bokarev
Zdroj: journal-neo.org
Překlad: mbi, Eurasia24.cz
Mezititulky: Eurasia24.cz
Foto: YouTube.com

Jiří Paroubek: Co nového v Pekingu?

0
0

Jiří Paroubek
15. 5. 2017  VašeVěc 


Přes nenávistný přístup některých českých „komentátorů“ ke světovému Fóru „Pás a cesta“, které probíhá ve dnech 14. a 15. května v Pekingu, se takto akce stala klíčovou světovou událostí těchto dnů. Fóra se účastní zástupci z více než stovky zemí, včetně několika desítek hlav států a premiérů a desítek ministrů z mnoha zemí.


Podle očekávání udal tón Fóra čínský prezident Si Tin-pching. Ten označil projekt Pás a cesta za projekt století, který může být přínosem po celý svět.

Prezident Si Ťin-pching uvedl, že duchem Hedvábné cesty je mír a konvergence. Na jiném místě své řeči čínský prezident také zmínil, že tam, kde se válčí, se nedaří obchodu a kooperaci. Duchem historické Hedvábné cesty, tak jak vznikla ve středověku, byla mimo jiné myšlenka spojení Východu a Západu. Hedvábná stezka znamenala výměnu zboží, technologií, výměnu v oblasti kultury, vědeckých poznatků a myšlenek. Zdá se přitom, že trend míru a rozvoje ve světě je nezadržitelný. Jak uvedl čínský prezident: „Touha lidí po lepším životě roste“. Čínský prezident dále hovořil o potřebě uvést do souladu rozvojové strategie jednotlivých zemí a také o spojenectví Číny s Ruskem.

V další části projevu se prezident Si zbýval konkrétnějšími přístupy k řešení rozvojového projektu Pás a cesta. Shrnul je do oblastí:


- Politika Pásu a cesty jako cesta vytváření nového prostředí. Uplatnění projektu prohlubuje přátelství a vzájemný respekt bez konfrontací.

- Prohlubování ekonomické, především průmyslové, kooperace, dále podporovat uplatňování moderních technologií. Věnovat velkou pozornost rozvoji dopravní infrastruktury a vytváření nových modelů financování a podporovat zesilování konektivity také v politické oblasti.

- Podpora hospodářského růstu, což souvisí s odstraňováním hospodářské i jiné zaostalosti. Jde o to budovat otevřenou světovou ekonomiku

- Budovat politiku „Pásu a cesty“ jako cesty inovací, digitalizace ekonomiky, využívání umělé inteligence, robotizace, nanotechnologií atd.

Prezident Si ve svém projevu hovořil také o tom, že Čína nikdy nebude zasahovat do vnitřních záležitostí jednotlivých zemí. A bude hledat cesty a prostředky k dosažení harmonické spolupráce a harmonického rozvoje vztahů. Čína poskytne obrovské peníze ze speciálně k tomu vytvořenému fondu a dále i prostřednictvím banky AIIB na rozvoj především infrastruktury v rozvojovém světě, v Asii i východní Africe a částečně i v Evropě.

Ve svém vystoupení zmínil Si velmi výrazně i politiku „Zeleného rozvoje“, a to zejména ve smyslu útoku na klimatické změny. Svůj projev uzavřel příslovím: „Dlouhou cestu lze zvládnout tak, že půjdeme krok za krokem.“ Jinak řečeno, s projekty Pásu a cesty je třeba pracovat plánovitě, a zejména trpělivě.

Po prezidentu Si vystoupil na Fóru s inspirativním projevem také ruský prezident Putin a po něm dostal slovo turecký prezident Erdogan. Tolik tedy k úvodní části Fóra Pás a cesta.

- - -




Eurovízia alebo Banderstadt?

0
0
Julia Samojlovová
Branislav Fábry
15. 5. 2017 NovéSlovo

Tak ako počas minulého ročníka i v tomto roku sa hudobná súťaž Eurovízia dostala do závesu politiky. A tak ako v minulom roku spúšťačom tejto politizácie sa opäť stala otázka Krymu. Ukrajina nakoniec nad Ruskom opäť „zvíťazila“, keď sa jej podarilo dosiahnuť, aby na Eurovíziu nemohla pricestovať ruská speváčka Julia Samojlovová, ktorá v roku 2015 navštívila Krym. Pre organizátorov súťaže však ide o „Pyrrhovo víťazstvo“, lebo spôsobili, aby sa hudobná súťaž stala rukojemníkom politiky.

Džamala a festival Banderstadt

Aj v minulom roku dominovala na Eurovízii politika preto, lebo v súťaži zvíťazila reprezentantka Ukrajiny Džamalas piesňou „1944, opisujúcou odsun krymských Tatárov z Krymu. Organizátori súťaže a tzv. mienkotvorné médiá tvrdili, že nejde o politickú pieseň, zameranú proti Rusku, ale len o opis príbehu Džamalinej rodiny. Pieseň však budila pozornosť hlavne kvôli rusko-ukrajinským vzťahom a otázke právneho statusu Krymu. Pieseň speváčky Džamaly emotívnym spôsobom kritizovala udalosti na Kryme z roku 1944, keď Moskva deportovala väčšinu krymských Tatárov kvôli podozreniu zo spolupráce s nacistami. V piesni sa spieva: „Keď prídu cudzinci, vtrhnú do tvojho domu, zabijú všetkých a povedia, že nie sú vinní.” Mnohí sa preto domnievali, že Džamalina pieseň je prinajmenšom rovnako politická ako pieseň „Nepopieraj“, ktorú v roku 2015 na Eurovízii zakázali Arménom kvôli jasnej politickej konotácii s témou genocídy Arménov v Osmanskej ríši.

Ako je známe, Krym bol až do roku 1954 súčasťou Ruska, Ukrajincov tam žilo veľmi málo a udalosti roku 1944 možno považovať za súčasť histórie Ruska, nie Ukrajiny. Na Ukrajine by sa s rokom 1944 mali spájať iné témy, najmä zločiny banderovcov a SS Galizien. Žiaľ, speváčka Džamala stihla ešte v lete 2016 dokázať, že zatiaľ čo kritizuje odsun krymských Tatárov, zločiny banderovcov otvorene schvaľuje. V dňoch 5. – 7. augusta 2016 sa totiž stala hlavnou hviezdouhudobného festivalu „Banderstadt“, ktorý na počesť banderovcov každoročne organizujú neonacistické a fašistické skupiny na Ukrajine. A aby nikto nepochyboval, aký majú postoj k histórii, festival nazvali nemeckým názvom „Banderstadt“. Prítomnosť Džamaly na tomto festivale zatienila aj tradičné hlavné „hviezdy“ festivalu, Banderovho vnuka a Šuchevyčovho syna.

Skúšam si predstaviť, ako by asi hodnotili tzv. mienkotvorné médiá, keby na Slovensku niekto zorganizoval hudobný festival na počesť J. Tisu, ktorý by provokatívne niesol nemecký názov „Tisostadt“. Je jasné, že akékoľvek „Banderstadty“ či „Tisostadty“ sú neprijateľné a v rozpore s historickou skúsenosťou. Lenže, paradoxne, speváčka Džamala to zrejme nepochopila a svojou účasťou na neonacistickom hudobnom festivale len upevnila rozšírené presvedčenie o kolaborácii krymských Tatárov s nacistami...

Za neprijateľnú považujem aj nulovú reakciu European Broadcasting Union (EBU), ktorá súťaž Eurovízia organizuje, na vystúpenie speváčky. Džamala ako víťazka Eurovízie vytvára silnú propagáciu každému hudobnému festivalu, na ktorom sa zúčastní a svoj titul víťazky známej európskej súťaže zneužila na propagáciu ukrajinského fašistického podujatia. Organizátori súťaže Eurovízia na jednej strane tvrdia, že podporujú porozumenie, inakosť a presadzujú heslo „Celebrate Diversity“ (Oslavuj rôznosť), avšak vystúpenie Džamaly na fašistickom festivale akosi ignorujú. Zdá sa, že Džamala sa napriek svojím stykom s fašistami zrejme bez problémov zúčastní i na tohtoročnej súťaži Eurovízia a odovzdá tam cenu novému víťazovi.

Julia Samojlovová ako provokácia?


Žiaľ, i v tomto roku organizátori Eurovízie opäť umožnili politizáciu súťaže. Na podujatie totiž ukrajinské štátne orgány nevpustili ruskú speváčku Juliu Samojlovovú, ktorá trpí muskulárnou atrofiou a je pripútaná na invalidný vozík. J. Samojlovová zvíťazila v ruskom kole pesničkovej súťaže s anglicky spievanou piesňou Flame is burning (Plameň horí), ktorá neobsahovala žiadnu politickú provokáciu a nebolo v nej nič, čo by mohlo viesť k vylúčeniu speváčky zo súťaže.

Ukrajinské štátne orgány však odmietli speváčku J. Samojlovovú na Eurovíziu vpustiť s odôvodnením, že v roku 2015 navštívila polostrov Krym, ktorý Ukrajina považuje za svoje územie. Ukrajina vychádza z toho, že na Krym možno vstúpiť len po absolvovaní ukrajinskej pohraničnej kontroly a kto ju neabsolvuje, ten porušuje zákon. Lenže vzhľadom na to, že od roku 2014 Krym kontroluje Rusko, na územie Krymu sa až na výnimky vstupuje bez kontaktu s ukrajinskou pohraničnou strážou.

Podobne ako v prípade vystúpení Džamaly medzi fašistami organizátori podujatia z EBU opäť ustúpili Ukrajine. Miesto toho, aby bezpodmienečne trvali na účasti ruskej speváčky, konanie Kyjeva odsúdili iba verbálne. Ruskej televízii ORT (Prvý kanál) navrhli ako riešenie dve úplne scestné alternatívy: buď televízia pošle iného kandidáta alebo nech J. Samojlovová miesto priamej účasti zaspieva niekde v Moskve a pieseň sa bude prenášať do Kyjeva. Oba prípady by však predstavovali pre speváčku J. Samojlovovú veľké poníženie, a preto sa ich ruská televízia v súlade so želaním speváčky rozhodla odmietnuť. Súťaž Eurovíziu preto nevysiela.

Je smutné, že pozíciu ukrajinských štátnych orgánov pri nevpustení ruskej speváčky podporili aj Ukrajinci, podieľajúci sa na organizácii podujatia. Spomenúť možno speváčku Ruslanu Lyžičkovú, víťazku Eurovízie 2004, ktorá napísala: „Tí, čo vybrali zástupcu Ruska, dobre poznali zákony Ukrajiny a preto ide jednoznačne o provokáciu. Preto Ukrajina takto zareagovala...“ Speváčku Ruslanu však vo vzťahu k Rusku treba brať s rezervou, nakoľko je známa svojimi protiruskými výrokmi ešte z obdobia, keď pôsobila ako poslankyňa parlamentu alebo ako spoluorganizátorka Euromajdanu.

Mimochodom, práve od Ruslany je zvláštne počúvať poučky o dodržiavaní ukrajinských zákonov. Ona sa totiž osobne zúčastnila protiústavneho prevratu na Majdane 2013 – 2014, kde aktívne vyzývala na porušovanie ukrajinských zákonov. Pripomeňme si, že pučisti vtedy odvolali prezidenta bez ústavou požadovaného postupu a bez potrebnej trojštvrtinovej väčšiny poslancov. Podobne protiústavne odvolali i tretinu ústavných sudcov, ktorí by ich konanie mohli napadnúť. Krokov, ktoré sa od roku 2014 udiali na Ukrajine v rozpore so zákonom bolo viac ako dosť a po rozbití ústavného poriadku na Majdane prestali brať ukrajinské zákony vážne aj obyvatelia Krymu.

Rozumné riešenia

Je všeobecne známe, že Krym tradične patrí k obľúbeným turistickým destináciám bývalého ZSSR, kam ruskí turisti masovo prichádzali pred rokom i po roku 2014 – bez ohľadu na právny status. Polostrov za posledné tri roky navštívili milióny ruských občanov a vzhľadom na popularitu tejto turistickej destinácie v najbližších rokoch prídu ďalší. Na Krym však spolu s turistami prichádzajú i najrôznejší ruskí umelci a športovci. Zvlášť koncerty na letoviskách polostrova sú výbornou príležitosťou pre ruských spevákov, ako sa zviditeľniť. Ruskí turisti a umelci však na Krym nechodia preto, aby ponižovali Ukrajinu, ale kvôli nádherným plážam a vzácnym kultúrnym pamiatkam.

Reštriktívny prístup voči všetkým Rusom, ktorí Krym navštívili, však môže viesť k neočakávaným problémom pre Ukrajinu samotnú. Stačí si uvedomiť, čo sa stane, ak sa v európskych futbalových, basketbalových či iných súťažiach stretnú ako súperi ukrajinské a ruské kluby. Čo sa stane, keď ukrajinské orgány odmietnu vpustiť na Ukrajinu časť hráčov zo základnej zostavy ruského futbalového klubu, pretože po roku 2014 navštívili Krym? A čo budú robiť Ukrajinci v prípade ruských športových klubov, ktoré sa po roku 2014 rozhodli na Kryme absolvovať kondičnú prípravu? Ako sa bude postupovať, keď pôjde dokonca o zápas Ligy majstrov? Zruší ho UEFA? Alebo zápas presunie na neutrálnu pôdu? Tak či onak, takýmito riešeniami by najviac utrpeli futbaloví fanúšikovia na Ukrajine samotnej...

Situácia s Rusmi, ktorí po roku 2014 navštívili Krym, by pri troche dobrej vôle v Kyjeve mohla mať aj racionálnejšie riešenie. Obsadenie Krymu nie je totiž prvým a zrejme ani posledným sporom o suverenitu nad určitým územím. Predpokladám, že napr. Cyprus by sa k podobným excesom neuchýlil, keby organizoval Eurovíziu. Pochybujem, že by cyperskí organizátori účastníkov súťaže posudzovali podľa toho, či navštívili letoviská na severnom Cypre. Hoci tiež považujú severný Cyprus za okupované územie.

Veľmi dobrým príkladom analogickej situácie je prípad olympiády v Pekingu 2008. Ako je známe, Čína považuje ostrov Taiwan za súčasť svojho územia. Fakt, že vďaka americkej podpore pre tamojšiu vládu nemôže získať kontrolu nad ostrovom, považuje Peking za protiprávny a ponižujúci. Čo keby sa však Čína rozhodla nevpustiť do krajiny na olympiádu v roku 2008 zahraničných športovcov, ktorí v minulosti bez súhlasu Pekingu ostrov navštívili? Na olympiádu by sa tak nedostalo obrovské množstvo športových hviezd na čele s tenistkami sestrami Williamsovými. Našťastie Čína sa podobným nacionalistickým excesom vyhla a umožnila účasť nielen týmto športovcom, ale aj výprave priamo z Taiwanu (80 členov).

Percepcia tzv. mainstreamových médií

Na uvedených problémoch Eurovízie však najviac zaráža spôsob, ako sa k nim stavajú slovenské tzv. mienkotvorné médiá na čele s Mikovou RTVS. Tieto médiá rady nálepkujú ľudí s iným názorom ako extrémistov, avšak v prípade speváčky Džamaly im nevadí ani to, že je hlavnou hviezdou fašistických hudobných festivalov. Volajú tiež po tolerancii a rôznosti, avšak v účasti jednej ruskej invalidky na Eurovízii vidia ruskú provokáciu a schvaľujú, keď sa ukrajinskej vláde podarí nad touto invalidkou „zvíťaziť“. Nepravdivé a tendenčné informovanie o škandáloch Eurovízie je veľkou hanbou slovenského mainstreamu!  

- - -

 








Stanislav Morozov: K útoku na SSSR mělo dojít již v roce 1935

0
0
15. 5. 2017      Zdroj (rozhovor se Stanislavem Morozovem, kráceno)
Akce byla promyšleně připravována polskými speciálními službami proti zájmům Československa. Kromě těchto polských archivů jsem prostudoval i archiv sovětské rozvědky. Odtajněn byl také osobní archiv J. V. Stalina. Tento archiv vznikl tak, že Stalin na určité dokumenty, které prošly jeho rukama. Maršál Józef Pilsudski byl polským diktátorem, kolem něhož se pohyboval sovětský agent, který předával do SSSR velmi závažné informace. Právě ty jsou uloženy v archivu a nyní jsem nalezl, že v průběhu podzimu 1934 a jara 1935 Polsko společně s fašistickým Německem a Japonskem připravovalo útok na Sovětský svaz, který se měl uskutečnit v roce 1935. 


Tyto dokumenty byly odtajněny již počátkem devadesátých let. Ačkoli jsou odtajněné již tolik let, nikdo o nich neví. Uběhlo 15-16 let a mně se podařilo je publikovat v mé nejnovější knize.

Co kniha obsahuje?

Kniha se skládá ze tří částí a příloh. První část knihy jsou dokumenty z osobního archivu Stalina, které svědčí o tom, že do smrti Pilsudského - zemřel 12. května 1935 – byl zcela vážně chystán útok na Sovětský svaz. Poprvé jsou v těchto dokumentech vyslovena jména lidí, kteří za tím stojí v zákulisí. Ukázalo se, že jsou to Angličané: ředitel anglické banky Montagu Collet Norman (v letech 1920-1944 guvernér britské centrální banky Bank of England, která se aktivně podílela na prodeji zlata uloupeného nacisty v Československu během nacistické okupace – pozn. aut.) a lord Hailsham, předseda sněmovny lordů a ministr války. To byli ekonomičtí hybatelé provokování útoku na Sovětský svaz. Nikdy se tato jména neuváděla.

Objevil jsem, že na konci prosince 1934 ministr zahraničních věcí Polska Józef Beck přicestoval do Kodaně na oficiální setkání. Ale měl v dánské metropoli také setkání neoficiální. Na neoficiálním setkání se sešel právě s Montagu Normanem. Norman řekl Beckovi: My s Hitlerem, tedy s Německem, vám dáme 500 milionů zlatých dolarů pro útok na Sovětský svaz. Z této sumy třetina patří Polsku. Taková svědectví dříve nebyla.

A proč k útoku nedošlo?

Norman řekl polskému ministru Beckovi, že je nezbytně nutné, aby se tohoto útoku na Sovětský svaz účastnila i Francie. A aby se mohla účastnit Francie, muselo by Německo podepsat s Francií smlouvu. Tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí Pierre Laval byl příznivě nakloněn podepsání takovéto smlouvy s Hitlerem. Nad všemi však vyzrál Stalin, který vymyslel následující kombinaci, aby útok odvrátil.

Sovětská rozvědka věděla, že tajná polsko-německá dohoda byla uzavřena 25. února 1934 – o tom je svědectví v oficiální publikaci Dokumenty zahraniční politiky SSSR. Smlouva byla uzavřena podle příkazu Pilsudského, sérii rozhovorů s představiteli Německa a Japonska vedli ministr zahraničních věcí Beck a náčelník Hlavního štábu polské armády Janusz Tadeusz Gasiorowski.

Text tajné polsko-německé smlouvy byl kanály rozvědky převezen do Francie a publikován v provinciálních francouzských novinách Bourbonský republikán 18. dubna 1935. Za dva dny tento text přetiskly sovětské listy Izvěstija a Pravda, a na první stránce. V novinách bylo uvedeno například v pátém bodu: Dovolit průchod německých vojsk přes polské území. V prvním bodu se jasně deklarovala závislost polské vlády na německé atd. Kdyby Japonsko napadlo Sovětský svaz z východu a ze západu Německo s Polskem, mohly udělit Sovětskému svazu - psal se rok 1935 - hluboké rány a velké ztráty.

Jenže Francie by se v případě takové smlouvy propadla v hierarchii evropských mocností na významně nižší stupínek. Proto 2. května 1935 Francie uzavřela smlouvu nikoli s Hitlerem, ale se Sovětským svazem, a za 14 dní, 16. května 1935, přiletěl do Moskvy Edvard Beneš a podepsal v návaznosti na sovětsko-francouzskou smlouvu o vzájemné pomoci také obdobnou smlouvu sovětsko-československou.

To spadalo do období intenzivního úsilí sovětské diplomacie s cílem uzavřít smlouvu o kolektivní bezpečnosti v Evropě…

Ano, celé to do sebe zapadalo. Shrnuji tedy: Byla to sovětsko-francouzská smlouva, která znemožnila útok na Sovětský svaz v roce 1935. Za následující léta sovětské vedení stihlo vybudovat mohutné vojensko-průmyslové komplexy za Uralem, například byl postaven Kuzněcký metalurgický kombinát – ten byl uveden do provozu tak tak těsně před napadením Sovětského svazu Německem v roce 1941. Tento podnik celou válku zásoboval bojující zemi ocelí na tanky, podobné kombináty vznikly v Krasnojarsku, Irkutsku aj.

Ještě dodám jednu pikantní okolnost k datu zveřejnění smlouvy v sovětském tisku – stalo se tak 20. dubna 1935 na Hitlerovy narozeniny. Byl to takový Stalinův »dárek«. Do dneška ani Poláci ani Němci nevydali protestní oficiální nótu proti tomuto zveřejnění jejich tajné smlouvy. Protože to neudělali, ukazuje se to jako pravda.

A lze o tom, že financiéři útoku na Sovětský svaz pocházeli právě z Anglie, najít svědectví i v anglických archivech?

V Anglii jsou archivy stále tajné, stále! Dám vám příklad, i písemnosti, které se vážou k ruskému diplomatu a dramatikovi A. S. Gribojedovovi (1795-1829), který byl zabit v Teheránu, jsou také dosud tajné.

Co bylo cílem chystané válečné osy Berlín – Tokio - Varšava? Likvidace státu se socialistickým zřízením?

Společenský systém byl až druhotný. To hlavní bylo přírodní bohatství na území SSSR. Tak jako dnes! Japonsko chtělo Dálný východ, Polsko chtělo Ukrajinu, Hitler by dostal Pobaltí…

Jak reagují na vaši nejnovější knihu a objevené dokumenty, které mění v mnoha ohledech pohled na dějiny, kolegové historici?

Ti se chovají, jako že nic. Uvědomte si, že nežijeme v sovětských časech, v Rusku neexistuje státní ideologie…

Mě »drží« diplomaté. Má první kniha o československo-polských vztazích byla přeložena v Ottově nakladatelství do češtiny (Polsko a Československo v evropských vztazích. 1933-1939; Vydáno roku 2009).

Uvedl jste tuto informaci už na nějaké odborné konferenci?

Ne, nestíhám, protože pracuji na dalších věcech, například jsem nyní byl na vědecké služební cestě v Košicích v tamním archivu, a nyní jsem v Praze pracoval v archivu Černínského paláce. Čtu i slovensky a česky.

Co polští, němečtí, japonští historici?
Japonští a němečtí historici, těm je to možná lhostejno. Ale Polákům by to mohlo být nemilé, rusko-polské vztahy jsou velmi složité. A tyto dokumenty na ně vrhají nové světlo.

Proto by bylo potřebné, aby se vaše kniha přeložila do dalších jazyků, aby se s vašimi závěry mohli seznámit i jiní lidé.

Souhlasím, překlad mé knihy by byl cestou, jak se dostane tato informace k dalším lidem, historikům, učitelům, zájemcům o historii. Zde v Praze jsem také udělal přednášku o této problematice v Ruském středisku vědy a kultury, také v Bratislavě v tamním ruském kulturním středisku.

Víte, proti Rusku se nyní rozvinula obrovská propaganda ve všech zemích světa. Hlavním cílem této protiruské propagandy je, aby se ovlivnilo veřejné mínění v evropských zemích a USA, vše se o Rusku zamlčuje a překrucuje.

Například u nás v České republice je velké množství lidí, kteří nevěří mainstreamovým sdělovacím prostředkům. Nezapomeňte, že veřejné mínění je něco jiného než oficiální politika.

Tak budu doufat…

Co by následovalo, kdyby se sovětské vedení nedozvědělo o chystané válečné německo-polsko-japonské koalici?

Hrozba rozpoutání války již v roce 1935 byla reálná. Kdyby k válce došlo, byla by to tragédie. Ale historie nezná »kdyby«…

V knize jsou i kopie dokumentů?

Kniha je založena právě na publikování archivních dokumentů, znovu říkám, jedná se o dokumenty z archivu Stalina a mnou přeložené polské archivní dokumenty.

Kdo byl onen sovětský agent v blízkosti Pilsudského?

Polák, o němž se dosud neví, kdo to byl. Musel se stýkat s generály. Ukazuje se, že Pilsudski měl ve svém okolí dva generály, kterým důvěřoval. Jeden z nich byl generál Kazimierz Fabrycy, který stál v čele tajné polské přípravné skupiny. V čele německé tajné skupiny stál generál Reichenau. Tito dva se vzájemně navštěvovali, veškeré jejich počínání bylo, jak jsem již uvedl, silně utajeno. Nikdo další o tom nesměl vědět.

Člověk si musí klást otázku - nebýt onoho sovětského agenta, tak by se Stalin nedozvěděl to, co se chystalo, a válka skutečně mohla začít…

Informace se ke Stalinovi dostala již v dubnu 1934 a on celý rok vyčkával na vhodný moment, a pak se mu podařil tento husarský kousek. Pilsudski byl mezi politickými aktéry této tajné dohody hybnou silou, jeho motivy z dokumentů také vyplynuly.

Jakou měl Pilsudski motivaci pro uzavření tohoto paktu?

Měl sen vytvořit Velké Polsko jako odplatu za trojí dělení Polska v 18. století, chtěl rozdělit Rusko mezi Japonsko, Německo a Polsko. Byl to již starý nemocný člověk. To, že to dlouho držel v tajnosti, mu jistě přitěžovalo.

Německo v roce 1935 bylo ale ještě slabé na útok…

Ale slabší byl Sovětský svaz. Když se polský ministr zahraničních věcí Beck setkal s Angličany, říkali mu: Netřeba pospíchat na Rusy, oni se rozpadnou. A Beck říkal Angličanům: My Poláci známe Rusy lépe než vy. Je třeba hned útočit. Oni se naopak zorganizují a vyzbrojí. Pak bude těžší je porazit, proto je třeba rychleji…

Zdá se mi, že vaše závěry podporují tezi, že sovětské vedení dělalo opravdu vše pro oddálení momentu vstupu SSSR do druhé světové války.

Stalin věděl, že válka bude tak jako tak. Tyto dokumenty náhle vrhají jiné světlo i na sovětsko-německou smlouvu o neútočení ze srpna 1939 a její dodatky. Stalin věděl, že válka bude, šlo mu o oddálení za každou cenu.

Je zdokumentované svědectví o diskusi Stalina a britského ministra Anthonyho Edena. Eden přijel na jaře 1935 do Moskvy a diskutoval se Stalinem. Britský politik se podíval na mapu SSSR, která visela ve Stalinově pracovně na zdi, a říká: Rusko - to je velká země. Stalin na to: Velká země, mnoho problémů. Eden říká: Anglie je jen malý ostrov. Stalin opáčí: Malinký ostrov, ale na něm mnoho záleží. Kdyby tento malinký ostrov řekl Hitlerovi: nedám ti peníze, nedám ti železnou rudu, nedám ti zbraně…, tak by byl mír zajištěn. A Eden na to reagoval mlčením. Takto Stalin dal Edenovi skrytě najevo, že věděl o připravované válečné koalici.

Skutečně se to odehrálo, je to publikováno v 18. díle Dokumentů zahraniční politiky SSSR. Takže to do sebe zapadá. Tuto problematiku studuji déle než 20 let.

Možná se budou měnit učebnice dějin? Kdoví… Polsko se mohlo stát agresorem druhé světové války a mnoho lidí nyní může lépe pochopit složitost rusko-polských vztahů. Tak jak šly skutečné dějinné události, stal se polský lid obětí německé agrese s obrovskými lidskými a materiálními ztrátami.

Němci už budou napořád agresory dvou světových válek. Ale zejména u Poláků je třeba, aby znali pravdu. Jde o to, aby znovu neudělali chybu. Všechno se totiž opakuje, vidíme to každý den. V současné době vzniká opět koalice proti Rusku. Tentokrát však koalice světová.

Za Haló noviny rozhovor vedla Monika Hoření

Stanislav Morozov je doktorem historických věd, profesorem na katedře sociologie a filozofie Kemerovské státní univerzity (Kemerovo leží severovýchodně od Novosibirsku – pozn. aut.).

Putin vyzval země, aby hledaly nové nápady a aby se zřekly agresivní rétoriky

0
0

15. 5. 2017     zdroj
Mezinárodní společenství čelí vážným hrozbám, jako jsou terorismus a dlouhotrvající regionální konflikty. To lze překonat pouze tím, že se zřekneme agresivní rétoriky, řekl ruský prezident Vladimír Putin při svém vystoupení na zahájení mezinárodního fóra Jeden pás, jedna cesta. "Chceme-li tyto bloky uvolnit, musíme se nejprve zřeknout agresivní rétoriky, vzájemného se obviňování a výtek, což jen zhoršuje situaci", konstatoval ruský prezident. Zdůraznil také, že nové výzvy nelze řešit v rámci logiky starých přístupů, vyžadují nové nápady, zbavené myšlenkových stereotypů.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Lavrov po jednání s Trumpem a Tillersonem: bezpečnostní zóny budou rozšířeny na celé území Sýrie

0
0

15. 5. 2017      zdroj
Ministr zahraničí RF Sergej Lavrov oznámil, že Moskva a Washington se domlouvají na rozšíření bezpečnostních zón na celém území Sýrie, tedy ne pouze ve čtyřech oblastech. Donald Trump také zastává názor, že tyto zóny budou určeny pro civilní obyvatelstvo a že je třeba odtamtud vyhnat teroristy, informuje internetová stránka rezortu. Sergej Lavrov sdělil, že spolu s Donaldem Trumpem a Rexem Tillersonem hledají způsoby spolupráce mezi Ruskem a USA na mezinárodní scéně. "Potvrdilo se, že i přes všechny známé potíže mohou naše země a musí společně pomáhat řešit klíčové problémy, které jsou na pořadu dne v rámci mezinárodních vztahů"


Bylo to hlavním tématem setkání s americkým ministrem zahraničí Rexem Tillersonem a prezidentem USA Trumpem 10. května.

"Na rozvinutí této iniciativy jsme se dohodli s Tureckem a Íránem, s režimem prezidenta Asada a s ozbrojenou opozicí v memorandu při setkání v Astaně před několika dny, jež tyto zóny zřizuje pro začátek ve čtyřech oblastech Sýrie s ohledem na to, že posléze bude tato praxe rozšířena na zbývající území SAR", řekl Lavrov.

Ale dohodnout se na tom je snadnější, než to realizovat v praxi, "když vezmeme v úvahu, že v Sýrii je příliš mnoho hráčů, především samotné syrské strany, samozřejmě, DAEŠ a Džabhat an-Nusra (v RF zakázané teroristické skupiny), také ti, kteří s nimi spolupracují".

"Jde o to, že každá z našich zemí spolu s dalšími významnými hráči na Blízkém východě, jako je Turecko, Írán, státy Perského zálivu, působila ve prospěch různých syrských stran, nabádala je, aby se zodpovědně stavěly k plnění rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která požadovala jednání, zpracování nové ústavy, přípravu voleb", uvedl šéf diplomatického rezortu. Na tiskové konferenci k výsledkům jednání Sergej Lavrov sdělil, že spolu s Donaldem Trumpem a Rexem Tillersonem hledají způsoby spolupráce mezi Ruskem a USA na mezinárodní scéně. "Potvrdilo se, že i přes všechny známé potíže mohou naše země a musí společně pomáhat řešit klíčové problémy, které jsou na pořadu dne v rámci mezinárodních vztahů", poznamenal ministr zahraničí Ruska.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Profesor Rainer Mausfeld, přednáška na téma: Strach mocenských elit z národa - Zvládání demokracie skrze techniky měkké síly

0
0
Rainer Mausfeld
15.5.2017  Zvědavec

Proč vůbec jsou z lidí, z národů dělány ovce? A k čemu je potřeba pastýř, a k čemu pastýř potřebuje ovčáckého psa, aby udržel stádo ovcí ve správném kurzu?



Je vidět, že tato metafora je již od samého začátku prosáklá ideologií. Již u Platona existují první pochyby o tom, zdali má pastýř skutečně na srdci dobro ovcí, nebo zdali nepřemýšlí o zisku. Zdali má pastýř při pasení ovcí na srdci to nejlepší pro ovce, nebo prodej. Tato metafora odhaluje pravdu, již se pokoušejí skrýt — to, že pastýř nemá povinnosti vůči ovcím, ale vůči vlastníkovi stáda. O tom ale v metafoře není vůbec hovořeno. To znamená, že tato metafora vede k tomu, že národ je vyobrazen jako nedospělý. Národ je ideologická konstrukce. Protikladem nedospělého národa je vůdčí elita. A právě tento protiklad (nedospělý národ a vůdčí elita) je základem naší současné představy o demokracii.

Čím je demokracie tak zajímavá? 

Freedomhouse, nezisková organizace, která se naprosto nezištně cítí být ve službách demokracie, říká, že ze 195 států jsou 125 demokracie v tom smyslu, že se jedná o volební demokracie. Když se zeptáme, co dělá demokracii tak zajímavou, existují dvě perspektivy.

Jedna perspektiva je zespoda — čím je pro nás demokracie atraktivní? Pro nás je demokracie atraktivní tím, že od narození máme v sobě vrozenou koncepci útlaku a svobody. Chceme se cítit autonomně a nechceme být podčiněni vůli někoho jiného. To je ten bod, jenž dělá demokracii atraktivní. To již konstatoval Ethienne de La Boetie v roce 1549. Říká, že se nerodíme jenom s vlastnictvím naší svobody, ale rodíme se i s touhou bránit ji. Noam Chomsky to ještě jednou zopakoval z pohledu kognitivní vědy, řekl:
„Máme vrozený instinkt pro svobodu."

To dělá demokracii zajímavou pro nás!

Čím je demokracie zajímavá při pohledu shora? Ničím! Jelikož demokracie znamená omezovat mocenské požadavky vládnoucích, na tom přirozeně nemají vůbec žádný zájem. Z toho vyplývá napětí mezi naší přirozenou představou — chceme cítit svobodně a společensky autonomně — a požadavkem vládnoucích stabilizovat svůj status. Toto napětí se v historii často vybíjelo ve formě revolucí. To je historický, napjatý vztah, s nímž vládnoucí lidé neustále bojují.

Jak to můžete vyřešit, když nechcete žádné krvavé revoluce? Tím, že lidské požadavky svobody uspokojíte náhražkou: iluzí demokracie! Jak můžete vytvořit iluzi demokracie?
Zaprvé, potřebujete ideologii ospravedlňující to, proč nedospělý národ potřebuje vedení.

Zadruhé, musíme demokracii tak vyprázdnit, ideu demokracie tak vyprázdnit, že se omezí jen na akt voleb.

Zatřetí, potřebujeme neustálý management demokracie.

Budeme pozorně sledovat, jak spolu komunikuje o těchto problémech elita, neboť když mezi sebou o těchto problémech mluví elita, mluví často otevřeněji, než když hovoří k lidu. Hned se podíváme na to, jaké zahraničně-politické výhody v demokracii, přesněji řečeno v demokratické rétorice, vidí poradce Henryho Kissingera.

„Pro hegemoniální zájmy je 'demokracie' zajímavá proto, že demokratická rétorika nám pomáhá překonat propast mezi našimi fundamentálními geopolitickými a strategickými zájmy a nezbytností zahalit naše bezpečnostní zájmy do morálních slov." 

Proč je tohle potřeba? Protože my máme naše vrozené požadavky na svobodu, které musejí být uspokojeny. Národ potřebuje iluzi demokracie, jinak existuje riziko revoluce.

„Demokratická agenda vytváří, krátce řečeno, jakýsi plášť legitimity pro naše základní strategické cíle" (Howard Wiarda (1990). The Democratic Revolution i Latin America, New York, s. 270. Jedná se o vedoucího poradce (1983-1984) Kissingerovi komise pro Centrální Ameriku). 

Toto je oficiálně řečeno, to nám ušetří celé hodiny analýz, elity nám dobrovolně říkají, o co jde!

Pokud je to tak, že demokracie je jen rétorická legitimace, tak si toho národ někdy musí všimnout, že se jedná pouze o rétoriku. V západní Evropě si 56% lidí myslí, že základní myšlenka demokracie není naplněna („Řekl byste, že vaše země je řízena na základě vůle lidí?"— Gallup 2015).

Zajímavé ale je, pokud se nyní podíváme na jiné průzkumy veřejného mínění, (…) tak uvidíme, že 68% lidí by opět volilo ty parlamentní strany (v Německu), jež jsou odpovědné za současnou situaci. To je překvapivé. Neboť to nebyly ovce, nebylo to stádo, byli to pastýři, kdo zničili sociální stát, kdo dali 50 miliard euro veřejných peněz do záchrany bank, kdo buduje stát plný sledování, kdo tlačí na militarizaci Evropy, kdo rozšiřuje NATO a tak dále. Je zajímavé, že to vypadá, že většině obyvatel všechny tyto věci nevadí.

Vypadá to, jako by pastýři dělali všechno ku prospěchu stáda. Lid je spokojený se svými pastýři. Nespokojenost ovšem existuje, a to u elity! Elita je nespokojena. Joachim Gauck (bývalý prezident Německa) říká:  
„Elity vůbec nejsou problém, obyvatelstvo (národ) je v tomto okamžiku ten problém." (Joachim Gauck, 19. července 2016)

Dodejme, aby nevznikly nedorozumění — Gauck nepatří k elitě držící moc, Gauck je jen personál elity držící moc. Ovšem ten tón, jenž je zde, prochází i těmi magazíny a publikacemi, kde spolu komunikují elity držící moc. Uveďme příklad z velmi vlivného časopisu Foreign Policy, ten říká:

„Je čas, aby elity povstaly proti masám ignorantů."(Foreign Policy, 28. června 2016. Autor článku James Traub) 

To je jedinečné, jelikož máme za sebou již minimálně čtyři desetiletí stále agresivnějšího třídního boje směřovaného se shora, a nyní elity rozdmychávají revoltu proti lidu.

Já se ptám, jak to může vypadat? Já nemám příliš představu. Možná budou organizovat úterní demonstrace, kde se elita bude scházet, aby demonstrovala proti lidu. Já nevím, co to znamená. Zajímavé je, že elity jsou zneklidněné už jen tím, že se stávají terčem kritiky, byť jen málo. Ale fakt, že se stávají terčem kritiky, je natolik zneklidňuje, že i na mnoha dalších místech nacházíte podobná vyjádření — elity musejí konečně zahájit odvetný úder.

To je paradox, národ je se svojí vládnoucí elitou spokojen, elity ovšem nejsou spokojeny s národem. To je paradox, ten musíme vysvětlit, vrátíme se tedy úplně na začátek a podíváme se, jak k této situaci došlo.

Ve všech společnostech, kromě těch nejprimitivnějších, nacházíme konfrontaci malé skupiny vládnoucích s velkou skupinou ovládaných. Přirozený cíl těch vládnoucích je vždy zajištění své moci! K tomu mohou použít díky lidské přirozenosti dvě cesty.

První cesta je vykonávání psychické moci skrze produkci ideologií, ovládání názorů ve společnosti, afektivní manipulaci a podobné — takzvaně svázat mysl řetězy. 

Druhá cesta je ta, že ten silnější si dělá, co chce, přičemž ten slabší to musí trpět. Této druhé cestě se dnes říká reálná politika (realpolitik). 

K tomu existuje velmi známé dílo od Thúkydida, takzvaný dialog Melosu (Melierdialog). Thúkydidés popisuje Peloponéskou válku, vztahy mezi Spartou a Athénami. Athény byly tehdy na vrcholu moci, také na vrcholu svého kulturního rozvoje. Athény měly vnitropoliticky demokracii a zahraničněpoliticky prováděly agresivní hegemonií politiku, utlačovaly všechny okolní městské státy a přinutily je vstoupit do takového tehdejšího NATO. A Melos byl jeden malinký ostrov kdesi, který byl 700 let neutrální. Lidé z Melosu chtěli Athénským říci, že by rádi zůstali neutrální, že nemají skoro žádnou armádu — nic neděláme, jen si přejeme zůstat neutrální. Athéňané, jež měli jakousi Trumanovu doktrínu, řekli, že nebudou trpět žádné neutrální státy ve své blízkosti a postavili Melos před volbu — vazal nebo zničení. Lidé z Melosu řekli: Jsme již 700 let neutrální, přejeme si i nadále zůstat neutrální. Na základě toho Athény celé obyvatelstvo vyvraždily.

Melos v tomto dialogu říkal, že musí existovat právo a morální kritéria. Athénští proti tomu argumentovali slovy: Právo existuje jen mezi stejně silnými. Právo může platit jen mezi stejně silnými. Když je někdo slabší, tak ten silnější si dělá, co chce, a ten slabší trpí to, co musí.

Impéria neznají žádné morální kategorie! To platí už od antiky, to platí dodnes!

Techniky vládnutí tedy můžeme rozdělit na to, co dnes nazýváme hard power (tvrdá síla): vojenská moc, ekonomické násilí, sociální a ekonomické ožebračování,… — to jsou všechno metody Hard power. Hard power (tvrdá síla) má tu nevýhodu, že v nás vzbuzuje přirozený odpor, tvrdá síla se nám nelíbí, tvrdou sílu nemáme rádi, neboť máme jistou morální citlivost. Utlačování se nám nelíbí, ať už je vykonáváno vůči nám či vůči druhým.

Použití tvrdé síly sebou nese náklady pro ty, kdo vládnou. Z toho důvodu se vládci již od samého začátku pokoušeli tuhle morální citlivost zneškodnit. Jak můžeme vyvinout techniky vládnutí, jež vzbuzují méně odporu!? Těmto technikám dnes říkáme soft power (měkká síla), do nich patří: média, školy, humanitární nadace, think tanky, manipulace názorů a afektů (emocí), techniky vytváření politické letargie, vytváření falešné identity, vytváření nejistoty a strachu,… Soft power má tu výhodu, že je díky desetiletím zdokonalování vytvořena tak, že překonává (obchází) náš psychický imunitní systém. To přesně vyjádřil jeden z nejvlivnějších výzkumníků komunikace a teoretik propagandy Harold D. Lasswell:

Ovládání názorů je „levnější než násilí, podplácení nebo jiné možné ovládací techniky"(Harold D. Lasswell (1930). Encyclopedia of the Social Sciences).

Ekonomické důvody tedy hovoří ve prospěch toho využívat soft power (měkkou sílu) a nadále zdokonalovat její techniky! O tom psal i jeden velmi vlivný politolog, člen mnoha think tanků Joseph S. Nye Jr., napsal knihu Soft Power (Joseph S. Nye, Jr. Soft Power. 2004). V ní ukazuje, že budoucnost moci leží v měkké síle, jelikož pouze soft power umí překonat imunitní systém odporu lidí. (…) C. Wright Mills si již v šedesátých letech všiml, že

„otevřená veřejná rozprava patřící k demokracii byla nahrazena otevřenou psychologickou válkou"(Charles Wright Mills. The Power Elite. 1956). 

V této situaci se v současnosti nacházíme.

To sebou přináší problém, že elity mají k dispozici obrovské think tanky, univerzity a kdo ví co ještě — sociální vědy a psychologie právě slouží ke zkoumání měkké síly, což vede k tomu, že vládnoucí elity mají k dispozici mnohem více znalostí o našich psychologických dispozicích, o našem duchu, o našem psychickém imunitním systému než my sami. Ne o hodně, ale o nekonečně mnoho více. My opravdu nemůžeme změřit, v jakém poměru jsou znalosti, jež mají elity potenciálně k dispozici oproti nám. My si přirozeného stavu našeho vědomí nejsme vědomi, ono prostě funguje, my vůbec nevíme, jak funguje, neznáme jeho vlastnosti. Elity ovšem o tom mají potenciální znalosti. Například na Wikipedii se můžeme podívat, na čem závisí naše rozhodovací chování — v tomto případě našli psychologové stovky zajímavých vlastností, jež všechny ani neznáme, přičemž je možné je experimentálně velmi přesně prozkoumat a ty se potom skvěle hodí pro manipulaci s lidmi. To znamená, že elity vědí přesně, jak mohou naše rozhodování manipulovat, my však ani nevíme, jaké znalosti přitom elita používá.

Hlavně v USA vděčí psychologie a sociální vědy za svůj rozkvět předně tomu, že se nacházejí ve službách výzkumu technik měkké síly. To je jedna z velmi málo známých věcí. Uveďme si pro příklad citát z roku 1949!:  

„Sociální vědy se stále více a více stávají instrumentem kontroly mas, čímž se stávají další hrozbou pro demokracii." (Robert S. Lynd (1949). The Science of Inhuman Relations. The New Republic, 121, 22-25.) 

To znamená, že my, prostí lidé, máme relativně špatné karty v ruce, když ve stejné míře nebudeme zjišťovat, jaká slabá místa jsou pro tyto techniky soft power využívány.

Chceme-li dát naší společenské situaci smysl, je důležité dát jí nějaký rámec. Rámec, s nímž naši společenskou a sociální zkušenost navzájem provážeme nějakým smyslem. Základním aspektem měkké síly je najít rámec, který bude pro lidi přesvědčivý a bude je směřovat správným směrem. Jak by mohl takový rámec vypadat? Rámec vypadá tak, že lidstvo rozdělíme do dvou kategorií.
První, existují lidé, jež jsou od narození stvořeni pro vládnutí.
Druhá, existují lidé, jež jsou od narození stvořeni, aby sloužili. 

Existují tedy pastýři od narození a ovce od narození. Toto rozdělení se nachází již velmi explicitně u Aristotela. Nyní si musíme dát jen záležet na tom, aby toto rozdělení bylo tak přivedeno do života, aby mu lidé sami věřili. Ti, kdo toto rozdělení přivedli na svět, sami sebe označují za elitu, což je velmi povedený šachový tah.

S tímto rozdělením na kategorie nyní vzniká úplně nová koncepce národa. Fridrich II. napsal Voltairovi: „… prostý lid hnije neustále v bahně svých předsudků." Další člověk ve stejné době napsal: „Jsou dost blbí na to, aby se s otevřenýma očima nechávali od jiných podvádět."  To je národ! Voltaire s bolestí konstatuje, že pojem „národ" je zcela nově chápán. V tomto čase, okolo roku 1850, se odehrává posun toho, co vlastně národ je. Voltaire říká: „Podle toho, jak o tom lidé nyní hovoří, je lidem míněna přirozeně elita. Národ jsou zvířata uvnitř lidského pokolení (animaux au-desous de l'homme)".

Ještě jednou si to ujasníme. Národ (lid) je ideologická konstrukce. Elita je také ideologická konstrukce. Nyní to celé musíme jen naplnit, abychom mohli naši metaforu s ovcemi postavit na pseudo-vědecké základy. Základy, které jsou i pro ovce (národ) tak přesvědčivé, že to jako ideologii přebírají a jsou připraveni volit své pastýře, své vlastní řezníky! A to je něco, co se táhne skrze celou literaturu: národ je iracionální, infantilní, národ je náladový, národ není přístupný racionálním argumentům („ignorance and stupidity of the masses", Harold Lasswell), hledí jen na vlastní krátkodobý zájem („great beast", Walter Lippmann). Elity oproti tomu jsou inteligentní, vzdělané, racionální („the responsible man", Walter Lippmann), mají „dostatek moudrosti, aby rozpoznaly společné dobro pro společnost a dostatek mravní čistoty k tomu, aby ho sledovaly" (Hamilton and Madison, 1788).

Máme tedy dvě třídy lidí, což je ideologický fundament pro naši metaforu stáda (lid) a pastýře (elita). Díky tomu máme tu nejdůležitější základní ideologii, ideologické ospravedlnění, s jehož pomocí je možné zajistit, že postavení vládnoucích — a hlavně majetkově bohatých — nebude ani v demokracii ohroženo! Všechny následující koncepce demokracie budují ideologii přesně na tomhle základě!

Fridrich II. platí jako monarcha osvícenství, ten osvícenství považoval za fascinující, nechtěl ho ale zavést až příliš daleko, brát ho příliš vážně. Proto v roce 1780 zadal svým elitním vědcům Berlínské akademie úkol, aby dokázali, zdali je užitečné obelhávat národ. Z 42 prací byly 2/3 proti — národ by se neměl obelhávat. Zbylá třetina k jeho radosti říkala, že když se národu říká pravda, tak z toho ve výsledku budou jen revoluce a chaos — proto je dobré národ pro jeho vlastní dobro obelhávat.

Tehdy to bylo 66% proti obelhávání národa, 33% pro obelhávání. Dnes žijeme v časech radikálního anti-osvícenství. Pokud bychom dnes udělali hlasování, tak by podle mého odhadu dopadlo takto: 1% proti obelhávání národa, 99% pro obelhávání národa. Dnes je to samozřejmé, patří to k práci médií a politiků — musíte lhát! Jean Claude Juncker, jenž má občas zvláštní chvilky, kdy nekontroluje, co říká, prohlásil: „Když je to vážné, musíte lhát." (Jean-Claude Juncker, 2011) V politice je to přirozeně neustále vážné, takže lež patří k práci!

Pro pastýře by bylo ještě jednodušší, kdyby nepotřebovali vůbec lhát — kdyby nepotřebovali vůbec lhát, jelikož národ již více nemá vůbec žádný zájem o pravdu, protože lid je tak apatický a zdětinštěly, že je mu jedno, co mu vyprávějí! Tento fakt byl relativně rychle rozpoznán intelektuálními přisluhovači elity, což je přirozeně Ta ideální situace, neboť nejúčinnější manipulace naší mysli míří na to, zablokovat naši mysl, úplně zablokovala naše mentální kapacity! Zablokovat naši schopnost vytvářet pro sebe přesvědčení, k tomu jsou vyvinuty velmi pěkné triky, například konzumní společnost, infantilizace a podobně. To je bod, jehož si všimla již Hannah Arendtová, říkala: „Cíl totalitárního systému není o tom, vytvářet jisté přesvědčení, že ty musíš věřit tomu a tomu. Ne! Cílem je připravit národ o schopnost vybudovat si vůbec nějaké přesvědčení!" To je nejvyšší cíl manipulace mysli.

Přesně to si přejí elity — apatii národa. Známý a vlivný sociolog Robert Michels říká, že ten rozhodující a nejcennější element demokracie je vytvoření politické elity pro konkurenční boj o hlasy hlavně pasivních voličů (Robert Michels, 1911). To je téma, které ve 20. letech bylo v celé literatuře o demokracii — to nejdůležitější je, jak dosáhnout apatie volícího národa! Jiný příklad je od Lea Strausse, to je jeden z nejvlivnějších filozofů reálné politiky, domácí filozof amerických neoconů. Říká: „Co se týče mas, je jeden z nejdůležitějších předpokladů pro bezproblémové fungování demokracie volební apatie, to znamená nepřítomnost ducha veřejnosti." Pokračuje: „Solí (nezbytností) moderní demokracie jsou ti občané, kteří nečtou nic jiného než sportovní stránky a komixy." (Strauss, L. Liberalism Ancient and Modern, University of Chicago Press. 1995. s. 5) Elity se nebojí ničeho více než plnohodnotného občana! A dělají vše, aby podkopaly růst plnohodnotných občanů!

Abych s tím mohl nějak zacházet, budu tomu říkat „otrávení mysli". Jejím cílem je ochromit náš přirozený mentální imunitní systém proti manipulaci. To se může odehrát dvěma způsoby.

1) Afektivně — skrze vytváření nenávisti, například proti azylantům, Putinovi,… Vtip je pořád v tom samém, totiž energii národa přejícího si změnu namířit na falešné cíle, nedovolit této energii mířit na skutečná centra moci! To se dá dělat neustále dokolečka. Harold D. Lasswell v roce 1927 prohlásil: „Nesmí existovat žádná pochybnost o tom, na koho má směřovat nenávist veřejnosti." To je úkolem médií. Nenávist musí být vytvářena, nenávist musí být směrována, o nenávist musí být pečováno, jelikož nenávist se stará o to, že existují zástupné cíle, a opravdová centra moci nejsou ve středu pozornosti! Jako další můžeme jmenovat strach ze zhoršení vlastní sociální situace… Strach má tu výhodu, že naprosto blokuje myšlení. To je rovněž žádané!

2) Kognitivně. K tomuto patří obrovské spektrum orwellovských falešných slov, s nimiž se politika a média za pomoci řeči snaží ovládnout naše myšlení. Příklady falešných slov: volný obchod, protestní voliči, záchranný deštník, terorismus, humanitární intervence, kolaterální škody (collateral demage), kritici globalizace a další.

V tomto případě využívají tu vlastnost, že se od přírody kloníme k jistým pověrám slov — myslíme si, že pokud existuje slovo, tak k němu existuje i jednání, které mu koresponduje. To vede k tomu, že když narazíme na nějaké slovo například v novinách, tak využíváme tato slova naivně k tomu, abychom s nimi organizovali naše myšlení. Jakmile ale použijete nějaké slovo, kupujete s tím i všechnu tu ideologickou manipulaci, která v něm vězí, ale vy si to neuvědomíte. Je velmi složité přistupovat ke každému slovu tak, že má ideologické premisy, historické stereotypy, ideologický obsah. Jakmile na nějaké slovo narazíte, musíte ho s láskou rozvázat jako poštovní balíček a zjistit, co v něm všechno je. V momentě, kdy slovo použijete, jste ztraceni. Proto jsou všechna tato falešná slova tak úspěšná: jakmile je máme, organizují naše myšlení.

Další třída slov jsou ponižující pojmy: spiklenecká teorie, antiamerikanismus, populismus a další. Tyto pojmy mají velmi proradnou logiku — v nich se spojují dvě věci. Kritiku, která směřuje na centrum moci, spojují s věcmi, jimiž lidé pohrdají, jež jsou považovány za patologické. Spojujete tyto dvě věci, díky tomu vytváříte myšlenkovou zakázanou zónu. Díky tomu blokujete ta témata, která míří na centrum moci. Tyto pojmy fungují jako injekce jedu! Říkají, že o dané téma se není možné zajímat, a kdo se o dané téma zajímat bude, může to dělat jen za tu cenu, že bude v nemilosti médií. To je skvělý trik, kdy témata, která elity považují za nebezpečná, jsou za pomoci této techniky zneškodňována, jsou definována jako myšlenkové zakázané zóny. (…)

Několik slov k excepcionalismu. To je domácí ideologie USA.

Excepcionalismusříká, že USA jsou díky své historii, díky své kultuře, díky moci Pentagonu, tak jedinečné, a sice ne tak jedinečné jako například Dánsko, Německo či Řecko, USA jsou jedinečně jedinečné. USA jsou tak jedinečné, že musejí dodržovat mezinárodní smlouvy, nehledě na to, že je podepsali, jen v tom případě, když je shledávají užitečnými. To je explicitně řečeno: USA se necítí být vázány mezinárodními smlouvami a USA také nemohou být posuzovány s pomocí těch morálních kritérií, s nimiž posuzují ostatní. Podle ideologie excepcionalismu nemohou USA provádět žádné válečné zločiny. Také nemohou vraždit žádné civilisty, to stejně dělají jen Rusové. To znamená, excepcionalismu je osvobozuje od všeho svazujícího, od rovnosti před zákonem či morálními kategoriemi.

Excepcionalismu je morální a intelektuální patologie! Neexistuje ovšem žádná patologie, v níž by neexistovali intelektuálové, jež by jí nedávali základ. A tak i u excepcionalismu existují intelektuálové říkající: „To, co pro USA potřebujeme, je odmítnutí principu morálního ekvivalentu — nemůže být žádný morální ekvivalent při hodnocení USA vůči jiným státům, jelikož zločiny o mnoho lepších nejsou to samé, jako zločiny o mnoho horších!" Díky tomu, že USA jsou o mnoho lepší, nemůžeme jejich činy posuzovat stejně jako činy jiných států. USA odmítají princip morální ekvivalence. Zajímavé je, že tehdejší hlavní prokurátor v Norimberském procesu Robert Jackson řekl: „Právní principy, jež byly vytvořeny v Norimberku, platí pro celou budoucnost, i USA se jim musejí podvolit a budou hodnoceny podle stejných právnických principů!" Noam Chomsky k tomuto poznamenal, že podle těchto norimberských právních
principů by musel viset každý americký poválečný prezident. Excepcionalismus je v USA velké téma, kterého si naše média vůbec nevšímají.

Nyní, po té mentální otravě, která má zablokovat naši mentální kapacitu vybudovat si nějaké přesvědčení, přejdeme na manipulaci názorů a indoktrinaci. Budeme rozlišovat dvě věci:

1) aktuální indoktrinaci, což je ta, která se odehrává nyní na základě každodenního zpravodajství. To všechno známe: učinit některá fakta „neviditelná", vyvolávat strach, vytvářet názory společnosti. To jsou média.

2) hlubokou indoktrinaci. To je dlouhodobý proces, který nám má naočkovat celý světonázor, porozumění světu. Zde jsou dělány neviditelnými celé možnosti myšlení, celé světonázory. To je mnohem ambicioznější cíl: „zneviditelnit" kompletní možnosti uspořádání myšlení. Mechanismy provádění hluboké indoktrinace jsou veškeré sociální instance: školy, média, kultura a zábavní průmysl a další.

Začneme s aktuální indoktrinací. Jistě znáte velkou lež žurnalistiky o tom, že média nám zprostředkovávají vyvážený obraz společenské a politické situace. Tento postulát je už po dobu více než sta let TAK INTENZIVNĚ VYVRACOVÁN, i v empirických studiích, že to vyžaduje naprosto enormní ztrátu kontaktu s realitou, abychom mohli o médiích takto přemýšlet! Pro ilustraci si vezmeme jedno velmi pěkné kritérium německé Spolkové centrály pro politické vzdělávání (Budeszentrale für politische Bildung), ta nám dává státem certifikované pravidlo pro rozlišování mezi propagandou a zprávami: „Charakteristické pro propagandu je, že nepředstavuje různé stránky nějakého tématu a smíchává názor a informace." (Charakteristisch für Propaganda ist, dass sie die verschiedenen Seiten einer Thematik nicht darlegt und Meinung und Information vermischt.) Podle tohoto státem certifikovaného kritéria je 90% našich masových médií propaganda!

Přejdeme k hluboké indoktrinaci. Ta prostupuje všechny sociální instance, školy, média, kulturu a zábavní průmysl,… Zajímavé je, že se hodně zabýváme propagandou a manipulací mysli — médii, na něž je upíráno mnoho pozornosti. Ale školy jako hlavní indoktrinátoři jsou nějak mimo pozornost! Školy jsou pro hlubokou indoktrinaci mnohem důležitější instance. Povinná školní docházka nebyla zavedena k tomu, aby vychovala svéprávné občany. Povinná školní docházka byla zavedena explicitně pro to, aby vychovala poslušné občany a zbožné choditele do kostelů! Jak je možné, že jsme tuhle kapitolu ohledně školy zapomněli a nadále v sobě nosíme, že škola má vychovat svéprávné, plnohodnotné občany?!

Projděme si příklad od Bertranda Russella ze 20. let minulého století. Ten říká:

„(…) Vzdělávací systémy nebyly vytvořeny, aby zprostředkovávaly skutečné vědění, nýbrž k tomu, aby se národ stal poddajný vůči vůli vládnoucích. Bez rafinovaného systému oklamávání ve školách by bylo nemožné uchovávat iluzi demokracie.

(…) není žádané, aby normální občan samostatně myslel kvůli přesvědčení, že se samostatně myslícími lidmi je těžké manipulovat.

Jen elity mají myslet, zbytek má poslouchat či následovat vůdce jako stádo ovcí."(Bertrand Russell (1922). Free Thought And Official Propaganda. New York: Watts)

To jsou věci, které úplně unikají pozornosti — jak moc školy, ale také univerzity, slouží této hluboké indoktrinaci. Chci dát dva příklady:

Prvním bude myšlenka „dobrotivé impérium". Tato myšlenka byla hlavně v Evropě po druhé světové válce velmi systematicky usazována. Říká, že existují impéria, která nejen že provozují reálnou politiku (realpolitik), ale že existují morálně dobrá impéria, jež jsou agenty morálky a jejichž jednání funguje na principu dobré vůle. To je samozřejmě historicky naprostá absurdita! To je jako byste tvrdili, že existují lvi-vegetariáni! Musíme se podívat, jak bylo této hluboké indoktrinace dosaženo.

Council on Foreign Relations, nejmocnější privátní organizace, která vůbec existuje (Laurence Shoup (2015). Wall Street's Think Tank), říká: „Musíme mít takovou zahraniční politiku, která bude podporována osvícenou veřejností doma a přesvědčí lidi za hranicemi, že naše motivy jsou dobré." (Lester Markel (1949). Public Opinion and Foreing Policy. Council on Foreing Relations) K tomu musí být vyvinut „informačně-propagandisticko-kulturní program" (Tamtéž). To je rok 1949. O rok později jsme měli v Evropě a v Německu CIA Kongres pro kulturní svobodu. To byl propagandistický program CIA, který nám až do morku kostí vštípil americký pohled na svět. Na základě jeho působení jsme byli přesvědčeni, že existují dobrotivá impéria.

Podíváme se na to, jak o tomto tématu spolu hovoří elita. Charles Krauthammer: „My nejsme jen tak nějaký hegemon. My jsme jedinečně dobrotivé impérium. To není pouhá gratulace sobě samému; to je fakt…" (Charles Krauthammer, 2001. Podle Financial Times „nejvlivnější komentátor v Americe")

Joseph S. Nye: „Od starého Říma se žádný národ netyčil tak vysoko nad ostatními." (Joseph s. Nye (2002). The Paradox of American Power. Oxford University Press)

Robert Kagan, manžel Victorie „Fuck the EU" Nulandové: „Unikátní vlastnosti americké globální dominance… Moc… o mnoho větší než jakou kdy měl jakýkoli národ od dob Římského impéria." (Robert Kagan (1998). The Benevolent Empire. Foreing Policy)

Pokud tato vyjádření již považujete za naprostou ztrátu kontaktu s realitou, tak následující se vám bude obzvláště líbit. Hillary Clintonová o USA: „the greatest country that has ever been created on the face of the Earth for all of history (nejskvělejší země, která kdy byla na Zemi za celou historii vytvořena)." (Hillary Clinton, 25. července 2016)

Zde vidíme, že referenční bod pro USA je vždy Řím. Podíváme se, zdali jsou nějaké dobové zprávy o tom, co ve skutečnosti byla ta Římská říše, když je to ideální představa Spojených států o tom, jací jsme a jací si přejeme být:

„…člověk zbytečně touží uniknout jejich pýše díky poslušnosti a podrobení se.

Jako loupežníci světa šmejdí nyní po moři poté, co jim, ničitelům všeho, došli státy.

Je-li jejich nepřítel bohatý, tak jsou chamtiví, je-li chudý, jsou ve své touze po moci nenasytní.

… odvláčení lidí, krveprolití a loupež označují prolhaným výrazem Impérium, a kde vytvoří poušť, tam to nazývají Mírem."— říká Tacitus (Tacitus, Agricola, 30).

Čím je to vše poháněné? To popsal již v roce 1948 George F. Kennan (hlavní stratég Ministerstva zahraničí USA):

My vlastníme asi 50% bohatství tohoto světa, tvoříme ale jen 6,3% jeho obyvatelstva…. Náš skutečný úkol do budoucna je vytvořit takovou formu vztahů, která nám umožní tyto rozdíly ve vlastnictví bohatství bez větších hrozeb pro naši národní bezpečnost zachovat.

Abychom toho dosáhli, budeme muset zavrhnout veškeré sentimentality a snílkování. (Memo PPS23 z 28. února 1948, odtajněno 17. června 1974)

Pro čtenáře z lidu zní tato prozaická formulace neškodně. My všichni se musíme vzdát některých sentimentalit. Pro příslušníka elity tato formulace, již jsme si právě uvedli, ale znamená: násilí, násilí a zase jen násilí! Musíme udržet tyto rozdíly v bohatství — násilí je k tomu ten odpovídající instrument.

Když se podíváte na tu situaci dnes, tak se ještě mnohem extrémněji vyostřila. Proto abychom tuhle situaci udrželi, musíme se vzdát sentimentality a snílkování, proto potřebujeme militarizovat EU, proto je „bezpečnost" Německa (České republiky) bráněna až v Afghánistánu, proto potřebujeme rozšiřovat NATO — to je vše je podle té samé logiky, o které hovoří Kennan.

George Friedman řekl:
Spojené státy mají fundamentální zájmy, kontrolují všechny oceány světa, to žádná velmoc nikdy nedokázala. Díky tomu my můžeme provádět invaze, ale oni nemůžou provést invazi k nám, a to je velmi pěkná věc." (George Friedman (STRATFOR), 5. dubna 2015, Chicago Council on Global Affairs)

(…) To znamená, že hluboká indoktrinace dobrotivým impériem je v nás tak hluboko zakořeněna, že ji není možné opravit díky faktům, není korigovatelná skrze fakta! Když pravidelně čtete Spiegel, FAZ a Süddeutsche Zeitung (mainstream) a pak se podíváte na mapu, kde jsou umístěné americké základny, tak uvidíte, jak agresivně se Rusko přiblížilo k těmto americkým základnám!





Na tomto bodě je vidět slogan a recept na úspěch kapitalismu, který vždy zněl a zní: „Žádná válka také není žádné řešení!"

Nyní se podíváme na nevládní organizace (NGO). Celý svět je potažen sítí nevládních organizací, která funguje jako pojistka. Ty skutečně zčásti dělají humanitární věci, například nezisková organizace Gatese se stará o toalety pro celou Afriku, mnohé další dělají sociální práci, humanitární práci, ale právě ty neziskové organizace, jež jsou zabalené do filantropického obalu, jsou obzvláště dobré nositelky ideologie! Máme celou síť filantropicky zaobalených institucí, jež ale fungují hlavně proto, aby šířily ideologii. Protože tyto nevládní organizace nemají povinnosti vůči těm, komu pomáhají, nýbrž vůči těm, kdo je financuje!

Existuje o tom celá řada studií a my musíme věnovat daleko více pozornosti tomu, jakou ideologickou funkci všechny ty nevládní organizace mají. Ty totiž také slouží k tomu zvládat touhu po změně, jsou to ideální organizace pro management odporu a revolty, jejich úkolem je zakrývat skutečná centra moci a odvádět rozhořčení na falešné cíle!

Obzvlášť dobrotivé je impérium k Rusku. USA v Rusku založily více než 65 000 nevládních organizací (Russian Democracy Act, 2002). Představte si, že Rusko by vytvořilo 10 000, nebo i jen 500 neziskových organizací s chválihodnými cíli v USA, vůbec ne s politickými cíli: proti rasismu, proti korupci a proti politické apatii občanů — Bůh ví, že to jsou smysluplné cíle!

Představa o tom, že USA jsou dobrotivé impérium, je hluboká indoktrinace. Je v nás tak hluboce zakořeněna, že můžeme říci, že se jedná o jednu z neúspěšnějších hlubokých indoktrinací celé historie, pokud nebudeme hledět na religiózní hluboké indoktrinace.

Nyní si promluvíme o druhém příkladu hluboké indoktrinace: reprezentativní demokracii (též zastupitelská demokracie)!

Je zastupitelská demokracie nejlepší verze demokratického ideálu? 


Až do poloviny 19. století byla participativní demokracie (vztahující se k antickým Athénám) zatracována jako vláda lůzy, vláda chátry. Proto měli otcové zakladatelé Spojených států Amerických obrovskou antipatii ke všemu, co bylo demokratické. Říkali: „Lidé, kterým patří země, jí mají vládnout." (John Jay (1745-1829): „People who own the country ought to govern it.") James Madison říkal, že hlavní odpovědností vlády je „ochraňovat minoritu velmi bohatých před většinou" (James Madison (1751-1836), Constitutional Convention 26. června 1787).

Cílem ústavy bylo zachování vlastnických pořádků. Pro slovo demokracie se rozhodli až později, neboť má na nás účinek jako sedativum. Ve skutečnosti chtěli republiku. Republika znamená vláda elit, které mají nějaké povinnosti vůči veřejnému blahu, nechtěli ale žádnou demokracii! Slovo demokracie začali používat až o mnoho později.

Ona kouzelná formule zní: reprezentativní (zastupitelská) demokracie! To je americké slovo, to přišlo na svět až díky otcům zakladatelům Ameriky. Zastupitelská demokracie znamená: 1) garantujeme vládu elity 2) chráníme vlastnické pořádky. Jedná se o řešení problému „demokracie" bez demokracie. Zastupitelská demokracie je magická formule, jež umožnila mít něco označované za demokracii a zároveň garantovat vládu elity a ochraňovat vlastnické poměry.

Od samého začátku je úkolem zastupitelské demokracie chránit před demokracií!


To můžeme podložit. Joseph Schumpeter řekl, že to, co potřebujeme, je minimalistická demokracie = vláda politiků. „Funkční" demokracie se musí omezit na „demokratickou" selekci vládnoucích elit:

„Demokratická metoda je takový institucionální pořádek k dosažení politických rozhodnutí, kde jednotlivá rozhodovací centra reflektují konkurenční boj o získání hlasů národa" (Schumpeter, J. A. (1942). Kapitalismu, Sozialismus und Demokratie).

Jediná verze demokracie, která je přípustná, je elitářská demokracie. Zastupitelská demokracie je elitářská demokracie. To bylo od začátku masivně kritizováno všemi, kdo myšlenku demokracie brali vážně! Tato myšlenka reprezentativní demokracie byla všemi politickými mysliteli viděna jako něco, co má sloužit k ochraně před opravdovou demokracií. Hannah Arendtová říkala, že v zastupitelské demokracii se reprodukuje „prastaré rozdělení na vládce a ovládnuté" (Hannah Arendt (1963). Über die Revolution). Toto myšlení prochází celým politickým spektrem, poslechněme si slova německého ústavního soudce: „Jako rozhodovací subjekt není národ brán vážně." (Böckenförde, E. W. (1987). Demokratische Willensbildung und Repräsentation) Dále Manin: „Zastupitelská demokracie představuje „soutěžní oligarchii", kde se volební možnosti omezují na příslušníky elity, kteří již nejsou reprezentativní." (Manin, B. (1997). The Principles of Representative Government. Cambridge University Press) Dále Ingeborg Maus, což je jedna z nejvýznamnějších německých demokratických teoretiček: „… jedná se o faktické znovufeudalisování politického systému." (Ingeborg Maus (2011). Über Volkssouveränität — Elemente einer Demokratietheorie. Suhrkamp) Zastupitelská demokracie není žádná demokracie.

Tato vyjádření najdete po celém spektru. Naše hluboká indoktrinace jde tak daleko, že už ani nejsme schopni myslet na alternativy zastupitelské demokracie! Hluboká indoktrinace znamená eliminovat celé myšlenkové možnosti! I sám The Wall Street Journal píše, že volby, které jsou posledním zbylým demokratickým mikroelementíkem, nejsou ničím více, než divadélkem! (The Wall Street Journal. The Shadow Lawmakers by Ali Soufan. 30. 12. 2014 6:53 p.m. ET. (While the public believes the people they elect to Congress create legislation and policies, their role is increasingly theatrical.))

Ve Wall Street Journálu něco takového ještě může být, v našich (německých) mainstreamových médiích už ne. Nyní je hloupé, že si této situace můžeme všimnout. A teď, kdo je odpovědný za to, že si těchto věcí všímáme? Kdo je odpovědný za to, že v USA je infrastruktura nemocná, že vzdělávání nefunguje, zdravotnictví nefunguje, kdo je za to odpovědný? Rusové! Vnímání toho, že existuje disfunkce západního demokratického systému, za to může Rus! Rusové můžou za to, že vnímáme disfunkci západního demokratického systému, říká The Kremlin Playbook (The Kremlin Playbook. Říjen 2016. Center for Strategic and International Studies (CSIS)).

Zastupitelskou demokracii krásně ohodnotil již ve 20. letech politický umělec Gerd Arntz: „Zajištění provedení procedury „voleb" nemůže být dostatečná legitimace pro moc a vládnutí." Můžete si najít jeho „Volební otočné kolo" (Wahldrehscheibe, 1932) — na něm jsou strany, jež můžeme volit (pořád dokolečka). Nahoře jsou k vidění sociální demokraté a odbory, kteří hrají dvojitou hru, dopředu volají po revoluci a dozadu se kloní před kapitálem. Lidé mohou jen točit tímto kolem (na němž jsou pořád ty samé strany). Jediní, kdo stojí mimo a nepodílejí se na tomto točení volebním kolem, jsou zástupci demokracie rad (republik rad, Rätedemokratie). Ti říkají: „Nehledě na to, koho lidé zvolí, budou podvedeni/zrazeni." To odpovídá tomu, co řekl Benito Mussolini: Volby můžete dělat, všichni můžou volit až do úplného zblbnutí!

Volby jsou ten NEJMÉNĚ zajímavý prvek demokracie. V demokracii se má jednat o účast, o otevřené projednávání témat, přičemž volby jsou vždy jen ultima ratio (poslední instance)! To znamená pro případ, že se lidé nemohou jinak domluvit, může se uvažovat o provedení většinového rozhodnutí.

Existuje mnoho alternativ, což opět ukazuje na míru naší hluboké indoktrinace, jelikož je pravidlem, že tyto alternativy ani neznáme! Participativní demokracie: volby jen jako výsledek veřejného a otevřeného projednávání témat; vládnutí skrze lid, nikoli vládnutí elit lidu. To jsou věci, které jsou v literatuře už stovky let intenzivně diskutovány, jsou vypracované modely demokracie rad (Anton Pannekoek), participativní demokracie (Peter Bachrach, Tom Bottomore, Carole Pateman), deliberativní demokracie (James S. Fishkin, Jürgen Habermas), „inkluzivní demokracie" (Takis Fotopoulos). Existují seriózní modely, jak může být zajištěna účast národa. (…)

Jelikož se jedná o velké téma, řekneme si alespoň o třech kusech literatury k němu: Daniela Dahn (2013), Wir sind der Staat! Warum Volk sein nicht genügt. Tato kniha by měla patřit do povinné četby v sociální a politické sféře. Dále kniha: Ellen Meiksins Wood (2010), Demokratie contra Kapitalismus. Neuer ISP Verlag. Wood je velmi známá a prominentní sociální historička v USA. A pokud si přejete mít obrovskou myšlenkovou mapu od jednoho z nejvlivnějších teoretiků demokracie současnosti: Sheldon Wolin (2004), Politics and Vision. Princeton University Press.

Všechna tato témata z našeho veřejného diskurzu a myšlenek úplně zmizela díky hluboké indoktrinaci, o níž jsme hovořili!

Z pohledu elity má reprezentativní demokracie tu přednost, že vůle národa ke změně se omezuje jen na to volit jiné pastýře, i ti jsou ale pouze personálem vlastníků stáda. Můžeme volit pořád jiné, díky tomu je vůle ke změně absorbována volbou jiných pastýřů, kteří jsou ve světle veřejnosti. Ale ti ve stínu vidět nejsou — skutečná centra moci jsou neviditelná! Opravdová centra moci nejsou viditelná, to je ten skutečný trik reprezentativní demokracie! My volíme v místech, kde nemají volby skoro žádný efekt, neboť volíme ze skupiny velmi pečlivě předvybrané elity. Podívejme se na obraz Josepha Kepplera z roku 1889 s názvem The Bosses of the Senate.





Ve feudalismu to ještě bylo snadné. Tam jsme mohli vidět centra moci. To ovšem opět budí naši přirozenou citlivost, která se poté vybíjí v revoluci či něčem jiném. V iluzi demokracie, v reprezentativní demokracii, již mocenská centra vůbec nevidíme. Ta se pro nás stala neviditelná. To je něco, na čem se hlavně v posledních několika desítkách let systematicky pracovalo: gigantické převedení moci od vlád do rukou velkých koncernů. Skutečná centra moci pro nás již nejsou vůbec dosažitelná a volby se jich vůbec nedotýkají. To znamená, že jsme systematicky vytvářeli mechanismy, skrze které je možné transformovat ekonomickou moc do politické moci! To je ten vtip celého systému: ekonomickou moc transformovat do politické moci. K tomu byly vytvořeni noví hráči — velké koncerny. Velké koncerny jsou ty nejdokonalejší, extrémně totalitární struktury, jež byly vytvořeny člověkem za celou historii! Nemají žádnou povinnost nikomu skládat účty, do těchto struktur není možné nahlédnout a nemají žádnou povinnost transparentnosti vůči národu. Co tady máme, je systematické ustupování státu před organizovanou kriminalitou třídy vlastníků — to jsou mechanismy a program neoliberalismu, neoliberální revoluce prováděné shora.

Nakonec chci s vámi udělat srovnání totalitárních struktur neoliberalismu. Co je pro neoliberalismus typické, to najdeme u jeho zakladatele Friedricha von Hayeka.

— Velmi silně nenávidí rok 1789, jelikož to je symbol sociálního státu a společnosti stojící na rovnosti.

— Ideologickou základnou neoliberalismu je sociální darwinismus, to znamená zbožňování silných (úspěšných) a pohrdání slabými.

— Usiluje o vytvoření extrémně hierarchické elitářské oligarchie jako formy organizace společnosti — pohrdá národem, je absolutně anti-demokratický.

— Druhým ideologickým základem je mýtus o „volném trhu". V neoliberalismu se jednotlivec musí tomuto „trhu" totálně podřídit, podle vzoru: Ty nejsi nic, trh je všechno.

— Neoliberalismus nemíří pouze na částečné aspekty organizace společnosti, nýbrž na totalitární formování osobností! Chce vytvářet neoliberální subjekty.
Když se na toto podíváme, tak vidíme, že to jsou přesně charakteristiky totalitarismu! Co je prototyp totalitarismu? Prototypem totalitarismu je fašismus. Ten:

— Velmi silně nenávidí rok 1789, jelikož to je symbol sociálního státu a společnosti stojící na rovnosti.

— Ideologickou základnou neoliberalismu je sociální darwinismus, to znamená zbožňování silných (úspěšných) a pohrdání slabými.

— Usiluje o vytvoření extrémně hierarchické elitářské oligarchie jako formy organizace společnosti — pohrdá národem, je absolutně anti-demokratický.

— Druhý ideologický základ: místo mýtu o volném trhu je ve fašismu přítomen mýtus o národu/rase, o etnicky čistém národě. Role individua ve fašismu probíhá podle vzoru: Ty nejsi nic, tvůj národ je všechno. Jedinec se plně podřizuje národu.

— Fašismus nemíří pouze na částečné aspekty organizace společnosti, nýbrž na totalitární formování osobností!

Jsou i některé další důležité rozdíly, nesmíme to tedy vše házet do jednoho pytle, ale existují zajímavé strukturální podobnosti mezi neoliberalismem a fašismem!

Lidwig von Mises, jeden ze zakladatelů raného neoliberalismu, řekl: „Nemůže být popřeno, že fašismus a všechny podobné diktátorské snahy jsou plné nejlepších úmyslů a že jejich zásah v daném okamžiku zachránil evropskou civilizovanost. Zásluhy, které díky tomu fašismus získal, budou v historii žít na věky." (Ludwig von Mises, Liberalismus, 1927, s. 45) Přívrženci neoliberalismu byli vždy fascinováni fašismem!

Teď se ještě podíváme na to, co znamená rok 1789. 

To byla idea svéprávného občana, z lidí schopných rozumu udělat rozumné lidi. Nejdůležitější princip přitom byl humanitární univerzalismus, uznání principiální rovnosti všech lidí! Rok 1789 je zlý sen třídy vlastníků.

Anti-osvícenství, se kterým jsme se výše seznámili, je víra v principiální přednost vlastní biologické, sociální, kulturní, religiózní či nacionální skupiny. To znamená rasismus, šovinismus, nacionalismus, excepcionalismus…

V osvícenství šlo o to, aby každý občan měl odpovídající podíl na rozhodování, které se dotýká vlastního společenského života. Tyto ideje jsou ty největší kulturní výdobytky, jichž jsme za více než za 2000 let boje o lidštější společnost dosáhli. Během osvícenství byly velmi pregnantně formulovány. A od té doby byly tyto ideje neustále zlepšovány a nadále rozvíjeny ve všech možných směrech.

Dnes, v časech radikálního anti-osvícenství, byly tyto ideje pro nás prakticky zneviditelněny! Tyto ideje, tyto ideové majáky, s nimiž můžeme naše zkušenosti myšlenkově organizovat a s nimiž můžeme kolektivně a efektivně realizovat naši touhu po změně, pro nás nejsou nadále k dispozici. My nejsme jenom sociálně fragmentováni, my jsme od-politizováni, jsme hnáni do stavu hluboké apatie a rezignace, a byly nám zpřetrhány kořeny od našich nejlepších sociálních ideí v historii!

Proč? Abychom zůstali zmateni a abychom zapomněli na to, za co stojí bojovat! To není žádný náhodný vývoj! To jsou úspěchy desítky let probíhající hluboké indoktrinace! Více než 50 let elitářké demokracie nám ukázaly, kam tato cesta vede — je to cesta ničení. Ničení pospolitosti, ničení ideálu společenství, ničení života po milionech, ničení kulturní a civilizační substance — hlavně ve třetím světě, a ničení našich ekologických základů!

Ti, pro něž je toto ničení výhodné, nemají žádný důvod tuhle cestu ničení měnit! Nutná energie změny může přijít pouze zespodu — od nás. To je náš úkol, to je naše odpovědnost!

Děkuji vám.


(Z němčiny přeložil Miloš Flajšhans - děkujeme)

Přednáška profesora Rainera Mausfelda v němčině zde:

 

632 : 50 (Pro upřesnění - jde o miliony.)

0
0
Jiří Baťa
15. 5. 2017
Někteří pochopí hned, jiní později, nicméně si titulek zaslouží vysvětlení. První číslo, tedy 632 milionů korun, jsou dotace MŠMT pro FAČR, tj. Fotbalové asociaci České republiky, tedy českému fotbalu. Druhá částka, 50 milionů, je dotace MŠMT na motocyklové závody Grand Prix ČR v Brně. Jakou to má všechno sovislost?


Nedávno na internetu vyšel velmi kritický článek na nezodpovědné plýtvání veřejnými prostředky ve věci údajné dotace MŠMT pro závody Grand Prix ČR Brno. Relevance této kritiky, tedy potvrzení o poskytnutí resp. schválení 50 milionů pro GP ČR na r. 2017 se mi nepodařilo nalézt a tím i potvrdit, že tato částka byla pro GP ČR vyplacena, resp. schválena. To však není podstatné, protože kritické názory autora, s jakými se opřel do MŠMT jsou poněkud, či spíše hodně přehnané. Autor, brněnský koaliční zastupitel, jistý pan M. Vlašín (SZ) k tomu říká, že jsou to vyhozené peníze. Město si objednává služby u Automotodromu, protože prý u nikoho jiného nemůže. V Automotodromu je vlastníkem, byť minoritním. Je to nestandardní a ve skutečnosti naprostý nesmysl, řekl zastupitelům pan Vlašín, který dlouhodobě proti Velké ceně vystupuje. Tento názor poněkud postrádá logiku, je to názor naprostého motoristického laika, pro kterého je GP ČR naprosto nezajímavá, nic neříkající akce a proto ten odpor a nesouhlas.

Autor má však pravdu v tom, že s veřejnými prostředky by se nemělo plýtvat a to tím více, že jde o peníze z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které de facto a zcela logicky nemá či by nemělo mít s GP ČR v Brně nic společného. Nicméně faktem zůstává, že jde o sportovní disciplinu, i když jde o profesionální motoristický sport. Ale který vrcholný sport dnes není na profesionální bázi, také dotovaný MŠMT? V této souvislosti se můžeme bavit o tom, zda pro vrcholový, tj. profesionální sport by nemělo vzniknout samostané ministerstvo sportu. Přidělování finančních prostředků, resp. dotací pro jednotlivá sportovní odvětví by tak bylo opodstatněnější, spravedlivější a (snad) i transparentnější a nebylo by to na úkor potřeb školského a mládežnického sportu a tělovýchovy.

V úvodu článku je však také zmínka o cca 620 milionech pro FAČR, tedy pro český fotbal. Pokud autor ve věci GP ČR kritizuje nehospodárné plýtvání finančními prostředky pro GP ČR pak je zajímavé, že také nevzpomněl právě tento sport, který je v současných dnech středem pozornosti právě kvůli machinacím s finančními prostředky, resp. dotacemi pro FAČR, přidělenými MŠMT. Fotbalová asociace České republiky (FAČR) v r. 2016 hospodařila s vyrovnaným rozpočtem 949 milionů korun, na letošní rok (2017) má plánovaný vyrovnaný rozpočet ve výši 968 milionů. Z toho by mělo být celých 632 milionů korun právě z dotací ministerstva školství. Rozumný člověk se musí ptát: jak je to možné, je to normální? Sport, kde na jedné straně jeho přímí aktéři, tj. fotbalisté, ale i trenéři, asistenti, fukcionáři a další činovníci vydělávají i miliony, na druhé straně příjmy z utkání nejvyšších fotbalových soutěží, vzhledem k „ vyprodaným hledištím“, jsou bídné, zcela nedostatečné. Přesto FAČR disponuje rozpočtem ve výši téměř jedné miliardy! Kde je tedy logika? Mít k dispozici tolik peněz, z nichž 2/3 nejen pochází z našich daní, ale i od většiny nás občanů, kteří nemáme s fotbalem nic společného!

Jestliže autor kritiky GP České republiky tvrdí, že jsou to zbytečně vyhozené peníze, pak to rovněž platí i pro český fotbal. I FAČR totiž z velké části disponuje penězi, ke kterým přišla jako slepý k houslím, ale koná jako by právě ona vydělávala miliardy a mohla sama peníze rozdávat. FAČR je také skutečně rozdává, jsou to však finanční prostředky fotbalem nevyrobené, nevytvořené, nevyprodukované, získané díky různým zákulisním hrám, vlastně velkoryse darované státem prostřednictvím MŠMT. Nabízí se však velmi seriozní otázka, za co jsou „páni“ fotbalisté placeni? Jaké jsou kriteria pro jejich platy a hlavně, proč jsou tak vysoké či spíše proč jsou tak nepřiměřeně přepláceni. Otázka platí v tom smyslu, že úroveň našeho českého fotbalu je mizerná, účast a zastoupení českého fotbalu v nejvyšších evropských či světových soutěžích prakticky žádná, ale platy fotbalistů jsou jako by český fotbal byl na vrcholné evropské či světové úrovni.

Nejde vůbec o nepřejícnost či závist, ale o základní princip mravní, protože odměna by měla odpovídat výsledkům činnosti, v případě fotbalistů jejich výkonu. Český fotbal však často fotbalisty přeplácí v blahé naději, že se jim podařilo objevit českého Ronalda či Messiho, ale výsledky jsou převážně žalostné. Za ubohý, možno říct (pod)průměrné výkony, které nám naši fotbalisté v obou nejvyšších soutěžích, event. v mezinárodních turnajích předvádějí, si milionové, resp. půlmilionové platy rozhodně nezaslouží. To však platí o všech, kteří se kolem českého vrcholového fotbalu točí, včetně pana Pelty.

Ještě k dotacím MŠMT pro GP České republiky. Motocyklový sport v rozsahu a na úrovni, jakým je mistrovství světa motocyklů v kategorii GP se v České republice vidí toliko jednou do roka (zato ubohý fotbal každý týden). Pořadatelské a servisní činnost organizátorů má vysokou úroveň, GP ČR v Brně bývá vždy vysoce a kladně hodnocena. Podle politiků má existence GP ČR svůj trvalý význam. Na Grand Prix se sjíždějí desetitisíce hostů z ČR i zahraničí a přínos tohoto podniku je jak po stránce ekonomické, tak i marketingově neoddiskutovatelný. Jen v rámci DPH získává Česká republika každoročně 200 milionů korun. Kromě toho je to společenská událost mezinárodního významu, protože Grand Prix se zúčastňují nejen nejúspěšnější motocykloví závodníci, ale i řada zajímavých lidí, kteří se zabývají motoristickou problematikou a byznysem. 50 milionů, které údajně MŠMT dalo GP ČR k dispozici sice není málo peněz, nicméně na rozdíl od fotbalu Grand Prix ČR v Brně sledují miliony lidí na celém světě. Z tohoto pohledu je propagace České republiky a města Brna ve srovnání s propagací v rámci českého fotbalu naprosto nesrovnatelná. Zrušit Grand Prix ČR by bylo stejně nerozumné, jako kdyby se měly zrušit jiné sportovní akce v ČR na úrovni mistrovství Evropy nebo světa. Otázka poskytování finančních prostředků na vrcholový sport, tedy jak na fotbal, motocyklové závody nebo jiné sporty je otázka především morálky, charakteru, ale i slušnosti lidí, kteří mají tyto sportovní aktivity na starosti (a také na svědomí).

Otázka platů a odměn sportovců a činovníků by měla být rovněž urychleně a radikálně řešena. Sportovcům nelze v žádném případě upřít snahu o co nejlepší výsledky a reprezenatci Česka, což by ovšem nemuselo či nemělo být motivováno milionovými odměnami a jinými formami (reklama, sponzorství, dary apod.). Jakkoliv je to běžná, celosvětová praxe však ještě neznamená, že je to správné, normální a morální. Emil Zátopek (a řada dalších jeho generace) nebyl milionář přesto, že byl trojnásobný olympijský vítěz a držitel světových rekordů. Sport, který dělal totiž dělal proto, že jej miloval. Dnešní sportovci (a ti kolem něj) však dělají sport (nebo do sportu) proto, že milují peníze. A to je setsakramentský rozdíl.

Snowden oznamuje celému světu, že NSA vyvolala chaos v téměř 100 zemích

0
0

15. 5. 2017  AC24

Vynašeč z NSA Edward Snowden říká, že za ty nedávné kybernetické útoky vyvolávající chaos v téměř 100 zemích může Národní bezpečnostní agentura a NSA.







Pouhý jeden den poté, co prezident Trump podepsal vyhlášku nařizující zlepšit americkou národní bezpečnost proti takovým útokům, útočí Snowden tvrzením, že za ten kybernetický útok s vymáháním výpalného, který zavřel nemocnice v Británii a ohrozil životy tisíců pacientů, může NSA.

 
Jen hodiny po tomto útoku tvrdí Snowden, že mu šlo zcela zabránit, kdyby NSA tolik netoužil po ilegálním špehování občanů.

Tento vynašeč tweetnul: „Jé: a co rozhodnutí NSA a vlády zřídit útočné nástroje, co útočí na americký software, když právě ty nyní ohrožují životy pacientů v nemocnicích,“ čímž naráží na to, že jsou to ty nástroje kybernetické války, přes které byl zbořen britský nemocniční systém.


Thefreethoughtproject.com hlásí: Když takto vinu za to přiřkl NSA, tak pak tweetnul: „A to i přes varování že NSA s vládou budují zranitelnost nebezpečnými útočnými nástroji, kterými lze zaútočit na Západní software. A tak teď už vidíme za jakou cenu.“

Expert na počítačovou bezpečnost Graham Cluley se Snowdenem souhlasí, když říká: „Tato americká zpravodajská služba našla bezpečnostní díry v software Microsoftu, a místo aby nějak decentně kontaktovali Microsoft, tak si je nechali pro sebe a využili je k účelům špehování. A pak zjistili, že jsou sami hacknuti. A bylo to přes ta slabá místa, která u Microsoftu zneužívali sami: ‚Bože, jak moc potřebujeme bezpečnostní záplaty právě proti nim.“

Snowden dále prohlašující, že je vlastenec, pak vyzval Kongres, aby pozval NSA na kobereček a žádal, aby uznali tu zranitelnost v tomto a v dalších systémech a snažili se řešit a kontrolovat zranitelnost, která tím vznikla. V tweetu uvedl: „Ve světle dnešního útoku je třeba, aby Kongres od NSA a vlády žádal, aby vyzradili další zranitelnosti v software, kterých bylo použito proti našim nemocnicím, pokud o takových ví.“

Tento vynašeč – kterého někteří nazývají zrádcem – aniž by moc vážil slovíčka – tweetnul: „Kdyby NSA a vláda soukromě prozradila nedostatky zneužité při útoku proti nemocnicím, které našla, a ne jen ty, které od ní unikly, tak by k tomu asi nedošlo.“

Vina podle Snowdena leží na bedrech NSA a šlo tomu zabránit. Rozvinul to ve svém následném tweetu. Tento bývalý kontraktor NSA řekl, že vládní agentury by měly soukromě oslovit nemocniční systémy a odhalit jim zranitelnost Microsoft Windows už před řadou let, místo aby ty nástroje průniku nechaly padnout do špatných rukou a ohrozily tak životy.

Tweetnul: „Kdyby v tomto konkrétním případě NSA a vláda vyzradily zranitelnost, když na ni přišli, tak by nemocnice měly roky, ne jen měsíce, aby se na to připravily.“


Ač je pravda, že Microsoft už neposkytuje aktualizace a záplaty pro platformu XP, tak Snowden poukazuje, že bezpečnostní agentury mají z pověření národním zájmem vyplývající odpovědnost se o to postarat a všechny známé zranitelnosti v XP. Tweetnul: „Jestli vybudovala NSA zbraně k útokům proti Windows XP, které odmítl Microsoft záplatovat, a ty pak padly do nepřátelských rukou, neměla by pak NSA sama napsat takové záplaty?“



Leckdo by mohl říci, že Snowdenovy poslední poukazy dávají dost smysl. Microsoft nemusel pokračovat s podporou svých stárnoucích platforem, ale pak by se do toho měla vložit NSA a poskytnout bezpečnostní záplatu. Nebo přinejmenším o této chybě lidi informovat.

A opět to vypadá, že Snowdenova slova usvědčují jeho bývalého zaměstnavatele. Snowden v dokumentu, který zahýbal světem, Občanské fórum (2014) předstoupil před kameru a řekl světu, jak až účinné ty NSA systémy jsou, a varoval všechny Američany i občany světa před nebezpečím kybernetického válčení.

Teprve teď údajně svět začíná chápat, jak pravdivě se tyto předpovědi naplňují. Spoušť už někdo stiskl a svět už je ve válce. Je tu ale problém, že nikdo přesně neví, kdo teď mačká ty spoušti. Ale podle Snowdena NSA ví, jak to napravit.
 
 
- - -
 


Média: v USA byl rozptýlen mýtus o druhé světové válce a politikům bylo doporučeno, aby jeli do Moskvy

0
0
15. 5. 2017    zdroj
Místo aby se zabývali podněcováním nenávisti mezi Moskvou a Washingtonem, měli by vůdci demokratické strany oslavit s Rusy Den vítězství a uctít památku milionů lidí, kteří zahynuli na východní frontě, konstatoval dopisovatel časopisu The Nation a historik Steven Cohen. Poznamenal, že v USA byla vytvořena mýtická představa o vítězství Američanů ve válce, i když ve skutečnosti to byl Sovětský svaz, který čelil od počátku Hitlerově invazi. A Státy se ještě dlouhou dobu neodvážily vstoupit vně Tichého oceánu do vojenské konfrontace.


"Devátého května uctil ruský lid památku 27 milionů osob, které zahynuly v boji proti fašismu. V téže době se americký establishment zabýval hledáním "loutek Kremlu" a pokračoval v kritice vedení ruského státu", píše Cohen.

Podle jeho názoru je podivné ignorovat skutečnost, že téměř 80% ztrát v bojových akcích německé armády patří bojům s Rudou armádou SSSR. A tím spíš nyní, kdy hrozba terorismu se stala jednou z největších na světě, Rusové jsou připraveni spojit se s Američany. Ale mnozí ve Washingtonu odmítají tuto pozici přijmout a nadále blokují jakékoliv sblížení mezi oběma státy.

"Udělali by nejlíp, kdyby se vypravili do Moskvy, aby tam oslavili Den vítězství nad nacistickým Německem", a nepostrkovali Rusko a USA k totální konfrontaci, uzavřel historik.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Přes čáru

0
0
Luděk Prokop
15. 5. 2017
Náměstkyně Alena Schillerová, která by měla podle hnutí ANO nahradit Andreje Babiše v ministerském křesle, nemá podle premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) potřebné předpoklady pro dobrý výkon funkce. Sobotka v pondělí požádal ANO o urychlené předložení jiného návrhu.


Po té, co Babiš oznámil, že hodlá ukončit vládní krizi, odstoupit a na základě byť hrubě porušené, nicméně nevypovězené koaliční smlouvy, navrhnout nástupce (nástupkyni do uvolněné funkce), se dozvídáme, že Bohuš Sobotků v takřka siamsky bratrském souznění s nově zrozeným skvělým spojencem, bratrem Kalouskem, rozhodli pokračovat ve vládní krizi do úplného konce, tedy až do příštích voleb. Pokud ovšem pan prezident nevyslyší úpěnlivá volání po dodržování ústavy. Pokud je vyslyší, pak bude nucen neprodleně rozpustit vládu, evidentně a nesporně neschopnou plnit ve vzájemné shodě a řádně, proces vládnutí.

Cesta k logickému a konečnému poznání, že vláda není schopná vládnout je déletrvající a trnitá, závěrem provázená absurdními výstřelky, jinak skvělého premiéra, honosícího se permanentně, po dobu trvající více než tři roky, skvělými úspěchy a vynikajícím fungováním jeho koaliční vlády. Zvláště pak v oblasti finanční, kdy po řadě deficitních let státního rozpočtu, bylo dosaženo přebytku. S ohledem na tyto skutečnosti lze považovat zdůvodňování bratrského týmu Sobotka-Kalousek, proč je nutné odmítnout návrh na nástupkyni Babiše, za účelové, nejapné bláboly. Jak se zachová Sobotka, který je zřejmě ve vleku bývalého nepřítele, dnes přítele nejbližšího, razantnějšího, drzejšího a silnějšího, takřka obdivovaného dominantního bratra Kalouska, po kritickém sprdnutí ve znění: „Žádost premiéra, aby hnutí ANO nominovalo jinou osobu, postrádá smysl“, nelze při nenadálých, nečekaných i absurdních až cirkusáckých kotrmelcích premiéra nikterak předvídat. Očekávat lze cokoli. Cokoli nevybočující z proslulé submisivity premiéra dříve vůči Babišovi, dnes vůči Kalouskovi.

Cesta k logickému a konečnému poznání, že vláda není schopná vládnout, byla započata průzkumem volebních preferencí s 30 procenty pro „ANO“ a 12 procenty pro ČSSD a děním zahájeným bezprostředně po tomto průzkumu. Zmatečná panika páně Sobotky korunovaná veřejným vyhlášením, že do konce týdne jde podat demisi vlády, aniž by kohokoli, včetně nejbližšího vedení strany či dotčených členů vlády, s touto ukvapeností seznámil. Na hradě následoval šokový úlek, zmatené pobíhání a kvokání kokodák, dák, já jenom přišel říct, že jsem tu demisi nepřišel dát. Po nepatrném zmírnění šoku, následoval opakovaný příslib, že demisi přinese do poloviny května, včetně písemného provedení. Následně, kdy vyděšení Sobotky, z vlastní opovážlivě hrdinské odvahy opadlo i se zbytečky oné odvahy, oznámil další změnu. A sice, že žádnou demisi nepodá, pouze zasílá dopis prezidentovi s návrhem na odvolání Babiše. Na původní bláboly ohledně mučednictví Babiše zapomeňte.

Prezident ze staré školy, kdy se ještě učilo, že smlouvy se mají dodržovat, požádal o vypovězení koaliční smlouvy oficiálně, byť již jasně porušené. Strhla se lavina hýkání, cože si to ten náš prezident dovoluje a že musí dodržovat ústavu, (jakoby ústavu logickým požadavkem na dodržování etických zásad jakkoli narušoval). Dotčené strany ale nadále tvrdošíjně, ze záhadných důvodů trvají na odmítání koaliční smlouvu vypovědět.

Zahájení, nejspíš poslední fáze vývoje vládní krize, nastalo oznámením Babiše, že hodlá ukončit vládní krizi. Splní požadavek premiéra, odstoupí z funkce ministra a dle předchozích vyjádření premiéra i koaličních partnerů, na základě nevypovězené koaliční smlouvy, navrhne za sebe nástupce (nástupkyni do uvolněné funkce). A tu následuje další kotrmelec. Řešení dříve kvitované zúčastněnými, jako přijatelné a uspokojující, znenadání nevyhovuje. Krize vzdor vstřícnosti Babiše ve věci jejího ukončení a zásluhou věrolomnosti notoricky známých věrolomných individuí, pokračuje dál.

Takže s napětím můžeme očekávat, s jakými ústavními požadavky neoficiální vykladači ústavy, ještě za prezidentem přijdou. Laik, který zaslechl cosi o ústavní povinnosti prezidenta, odvolat vládu neschopnou vládnout, by nad takhle prostou a jasnou záležitostí dlouho nebádal. Po porušení koaliční smlouvy, kdy torzo vlády není ochotno dohodnout se s druhou nejsilnější stranou ve vládě ani po té, kdy druhá nejsilnější strana vyhověla vzneseným požadavkům a očekává naplnění příslibů daných a vztažených ke koaliční smlouvě, lze vzhledem k rostoucí drzosti vrchního poradce premiéra viz - „Žádost premiéra, aby hnutí ANO nominovalo jinou osobu, postrádá smysl“ očekávat cokoli.

Po opakovaném porušení jak koaliční smlouvy, tak souvisejících příslibů, vyvstává opětovně před prezidentem ústavní povinnost. Nikoli však taková, že prezident je povinen vyhovět všem stupňovaným požadavkům páně Kalouska a jeho nohsleda Sobotky. Nýbrž povinnost odvolat vládu neschopnou vládnout.
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live