Zdeněk Jemelík
15. 5. 2017 JemelikZdenek
Podle upoutávek se měl v neděli 14.května 2017 v Otázkách Vymývače mozků (pardon, v Otázkách Václava Moravce) uskutečnit duel ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a senátorky Elišky Wagnerové. Znělo to pravděpodobně, protože kromě rozdílného rozsahu životních a profesních zkušeností a generačního rozdílu mají k sobě oba právníci hodně daleko politicky, mohli by se tedy „poprat“: zatímco Robert Pelikán je představitelem Hnutí ANO, Eliška Wagnerová se dostala do Senátu jako kandidátka Zelených.
15. 5. 2017 JemelikZdenek
Podle upoutávek se měl v neděli 14.května 2017 v Otázkách Vymývače mozků (pardon, v Otázkách Václava Moravce) uskutečnit duel ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a senátorky Elišky Wagnerové. Znělo to pravděpodobně, protože kromě rozdílného rozsahu životních a profesních zkušeností a generačního rozdílu mají k sobě oba právníci hodně daleko politicky, mohli by se tedy „poprat“: zatímco Robert Pelikán je představitelem Hnutí ANO, Eliška Wagnerová se dostala do Senátu jako kandidátka Zelených.
Rozdílný je i vztah soudcovské komunity k nim: ústavní právničku Elišku Wagnerovou většina soudců uznává za nezpochybnitelnou ústavněprávní autoritu, naproti tomu je Robert Pelikán pro mnohé z nich zemský škůdce, který se jim přes své mládí a nezkušenost nechce podřizovat a zvláště jim nechce dopřát ustavení samosprávného orgánu.
Duel je souboj a může v něm případně jít o život. Nic takového se ale v Otázkách VM neodehrálo. Moderátor se po celou dobu nenápadně snažil vtáhnout své hosty do nepříznivého hodnocení prezidenta republiky a hned úvodní téma milosti pro Jiřího Kajínka uvedl s důrazem na nepřehlédnutelné vybočení Miloše Zemana v případě slavného vězně z dřívějšího zásadně odmítavého postoje k institutům amnestie a milosti. Šel za cílem s takovou horlivostí, že si zapomněl zjistit, jak se vlastně jmenuje pan odsouzený, jehož jméno si opakovaně bral do úst. Tvrdošíjně o něm mluvil jako Kááájínkovi, což by se opravdovému profesionálovi stát nemělo. Kromě toho vykázal naprostou neznalost uspořádání administrativních vztahů mezi kancelářemi prezidenta a ministra spravedlnosti a vnitřního chodu obou úřadů při projednávání žádostí o milost. Nasvědčuje tomu jeho údiv nad tím, že ministerstvo nemá k disposici trestní spis Jiřího Kajínka, ministr jej nikdy nečetl a ani nezná text připraveného rozhodnutí prezidenta republiky o udělení milosti. Asi si myslel, že Kajínkův trestní spis je pro ministra „povinná školní četba“.
Jak Eliška Wagnerová, tak Robert Pelikán vábení na cestu znevažování prezidenta odolali a byť projevili některé dílčí výhrady, vyjadřovali se o různých „přešlapech“ Miloše Zemana s vlídným pochopením. Zvláště objektivita přístupu ministra spravedlnosti zasluhuje uznání, protože otevřeně přiznal, že není zrovna prezidentův obdivovatel, ale přesto se k jeho skutkům stavěl shovívavě.
Bez ohledu na operátorovu touhu po pitvání překvapivého prezidentova názorového veletoče zde proběhla přátelská debata dvou profesionálů, kteří obraceli nastolené téma milosti prezidenta republiky obecně a ve prospěch Jiřího Kajínka zvlášť ze všech stran, aniž by se pustili do sporu. Profesionalita převážila nad vlivem jejich rozdílnosti.
Shodli se, že milost prezidenta republiky je sice pozůstatkem monarchických zvyklostí, ale přesto má své opodstatnění jako akt milosrdenství a odpuštění, popř. řešení mimořádných situací, jež standardními nástroji nelze napravit. Eliška Wagnerová upozornila na některé zahraniční omezující právní úpravy institutu milosti prezidenta, které by měly znemožnit jeho zneužití. Naproti tomu Robert Pelikán se vyslovil pro zachování neomezeného rozhodování prezidenta o udělení milosti. Oba se shodli i v názoru na absurdnost situace v případu Jiřího Kajínka, který sice již žije za mřížemi 23 let, ale přesto nemůže využít práva doživotně odsouzeného žádat o propuštění po dvaceti letech. Před spácháním vraždy (pokud ji skutečně spáchal) byl již odsouzen za jiné skutky k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Z formálně právních důvodů mu soud nemohl uložit za oba případy trestného jednání souhrnný trest. Musel proto nejdříve odpykat prvotních 11 let, teprve pak začal ubíhat doživotní trest. Takže byl vlastně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let plus „nekonečno“.Takové spojení dvou na sebe navazujících trestů mění povahu odsouzení, protože velmi silně působí na psychiku odsouzených. Eliška Wagnerová podotkla, že se Jiří Kajínek možná měl pokusit podat žádost o podmíněné propuštění, které by sice obecné soudy nemohly vyhovět, ale otevřela by se cesta k judikatornímu posouzení jeho situace vyššími stupni justice až po Evropský soud pro lidská práva. Prezident republiky to možná netuší, ale udělením milosti Jiřímu Kajínkovi překonal následky vrstvení trestů na sebe a z jeho případu se tak stal důkaz o účelnosti institutu milosti.
Oba slovutní právníci ve výsledku dali najevo, že prezidentovo rozhodnutí nepovažují za nepřístojnost. Pouze ministr spravedlnosti upozornil, že soudy při rozhodování o podmíněném propuštění pachatelů závažných násilných trestných činů nechají žadatele vyšetřit psychologem a psychiatrem, aby měly jistotu, že nebudou na svobodě nebezpeční. Prezident republiky tuto stránku věci zanedbal. Mám ale důvod tvrdit, že jde jen o zanedbání formality, které se v tomto případě jako chyba neprojeví. Nicméně nesouhlasím s panem ministrem, že pan prezident neměl možnost zařídit Kajínkovo vyšetření. Vedle toho podotýkám, že ani soudy, ani pan prezident nemají možnost vyhodnotit, zda propuštěnému nebude po propuštění hrozit nebezpečí ze strany podsvětí.
Dodávám, že prezident napravil milostí také křivdu, které se na Jiřím Kajínkovi dopustili znalci v prvostupňovém řízení, když jej prohlásili za naprosto nenapravitelného. Tím umožnili soudu uložení doživotního trestu, u něhož lze žádat o podmíněné propuštění až po dvaceti letech. Jiří Kajínek se v průběhu výkonu trestu podrobil dalšímu vyšetření, které pro něj bylo jednoznačně příznivé. Z toho lze usuzovat, že kdyby se v původním řízení dostal do rukou jiným znalcům, podle tehdy platného zákona by měl naději na trest do 15 let odnětí svobody, v nejhorším, při zjištění mimořádné závažnosti provinění, až do 25 let. O podmíněné propuštění by v každém případě mohl žádat dříve než po dvaceti letech.
Moderátor navedl Elišku Wagnerovou na úvahu, zda by se Jiří Kajínek mohl dostat na svobodu cestou obnovy procesu. Její odpověď byla skeptická. Povolení obnovy procesu je podmíněno předložením nových důkazů, které nebyly soudu známy v původním řízení a ani nemohly být předloženy. Neuvedla, že v některých případech sporných procesů nelze z objektivních důvodů nové důkazy získat, protože prostě neexistují a chyba je v nesprávném nakládání s těmi, které obhajoba předložila, a ani přezkum cestou řádných a mimořádných opravných prostředků vady nenapravil. Nepřiznala také, že uzákoněný způsob vedení řízení o povolení obnovy procesu je pro žadatele nevlídný již tím, že o žádosti rozhoduje soud, který
vydal prvostupňový rozsudek. Velmi často rozhoduje dokonce původní soudce a prostor pro soudcovskou libovůli při hodnocení důkazů je neomezený. Dostane-li věc do rukou soudce, který vidí smysl svého života v bezhlavém trestání a jeho postoj k odsouzeným odpovídá vyjádření, že „to je všecko jedna verbež“, naděje na úspěch žádosti o povolení obnovy procesu je blízká nule. Může se pak např. stát, že znalecké posudky z pozdějšího vyšetření neuzná za nový důkaz, protože znaleckým posouzením osobnosti odsouzeného se přece soud v původním řízení zabýval a možnost jeho nepředvídaného kladného vývoje v době výkonu trestu zákon zohledňuje přiznáním možnosti podmíněného propuštění po dvaceti letech. Nemění to nic na tom, že pozdější posudky zpochybňují správnost původního rozhodnutí o výši trestu. Ale známe i případy nesprávného vyhodnocení výpovědi nového svědka jako účelově upravené ve prospěch odsouzeného nebo dokonce odmítnutí všech důkazů, předložených obhajobou. Mezi soudci je mnoho vyznavačů Zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, pro které je povolení obnovy řízení zcela nepředstavitelné.
Duel je souboj a může v něm případně jít o život. Nic takového se ale v Otázkách VM neodehrálo. Moderátor se po celou dobu nenápadně snažil vtáhnout své hosty do nepříznivého hodnocení prezidenta republiky a hned úvodní téma milosti pro Jiřího Kajínka uvedl s důrazem na nepřehlédnutelné vybočení Miloše Zemana v případě slavného vězně z dřívějšího zásadně odmítavého postoje k institutům amnestie a milosti. Šel za cílem s takovou horlivostí, že si zapomněl zjistit, jak se vlastně jmenuje pan odsouzený, jehož jméno si opakovaně bral do úst. Tvrdošíjně o něm mluvil jako Kááájínkovi, což by se opravdovému profesionálovi stát nemělo. Kromě toho vykázal naprostou neznalost uspořádání administrativních vztahů mezi kancelářemi prezidenta a ministra spravedlnosti a vnitřního chodu obou úřadů při projednávání žádostí o milost. Nasvědčuje tomu jeho údiv nad tím, že ministerstvo nemá k disposici trestní spis Jiřího Kajínka, ministr jej nikdy nečetl a ani nezná text připraveného rozhodnutí prezidenta republiky o udělení milosti. Asi si myslel, že Kajínkův trestní spis je pro ministra „povinná školní četba“.
Jak Eliška Wagnerová, tak Robert Pelikán vábení na cestu znevažování prezidenta odolali a byť projevili některé dílčí výhrady, vyjadřovali se o různých „přešlapech“ Miloše Zemana s vlídným pochopením. Zvláště objektivita přístupu ministra spravedlnosti zasluhuje uznání, protože otevřeně přiznal, že není zrovna prezidentův obdivovatel, ale přesto se k jeho skutkům stavěl shovívavě.
Bez ohledu na operátorovu touhu po pitvání překvapivého prezidentova názorového veletoče zde proběhla přátelská debata dvou profesionálů, kteří obraceli nastolené téma milosti prezidenta republiky obecně a ve prospěch Jiřího Kajínka zvlášť ze všech stran, aniž by se pustili do sporu. Profesionalita převážila nad vlivem jejich rozdílnosti.
Shodli se, že milost prezidenta republiky je sice pozůstatkem monarchických zvyklostí, ale přesto má své opodstatnění jako akt milosrdenství a odpuštění, popř. řešení mimořádných situací, jež standardními nástroji nelze napravit. Eliška Wagnerová upozornila na některé zahraniční omezující právní úpravy institutu milosti prezidenta, které by měly znemožnit jeho zneužití. Naproti tomu Robert Pelikán se vyslovil pro zachování neomezeného rozhodování prezidenta o udělení milosti. Oba se shodli i v názoru na absurdnost situace v případu Jiřího Kajínka, který sice již žije za mřížemi 23 let, ale přesto nemůže využít práva doživotně odsouzeného žádat o propuštění po dvaceti letech. Před spácháním vraždy (pokud ji skutečně spáchal) byl již odsouzen za jiné skutky k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Z formálně právních důvodů mu soud nemohl uložit za oba případy trestného jednání souhrnný trest. Musel proto nejdříve odpykat prvotních 11 let, teprve pak začal ubíhat doživotní trest. Takže byl vlastně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let plus „nekonečno“.Takové spojení dvou na sebe navazujících trestů mění povahu odsouzení, protože velmi silně působí na psychiku odsouzených. Eliška Wagnerová podotkla, že se Jiří Kajínek možná měl pokusit podat žádost o podmíněné propuštění, které by sice obecné soudy nemohly vyhovět, ale otevřela by se cesta k judikatornímu posouzení jeho situace vyššími stupni justice až po Evropský soud pro lidská práva. Prezident republiky to možná netuší, ale udělením milosti Jiřímu Kajínkovi překonal následky vrstvení trestů na sebe a z jeho případu se tak stal důkaz o účelnosti institutu milosti.
Oba slovutní právníci ve výsledku dali najevo, že prezidentovo rozhodnutí nepovažují za nepřístojnost. Pouze ministr spravedlnosti upozornil, že soudy při rozhodování o podmíněném propuštění pachatelů závažných násilných trestných činů nechají žadatele vyšetřit psychologem a psychiatrem, aby měly jistotu, že nebudou na svobodě nebezpeční. Prezident republiky tuto stránku věci zanedbal. Mám ale důvod tvrdit, že jde jen o zanedbání formality, které se v tomto případě jako chyba neprojeví. Nicméně nesouhlasím s panem ministrem, že pan prezident neměl možnost zařídit Kajínkovo vyšetření. Vedle toho podotýkám, že ani soudy, ani pan prezident nemají možnost vyhodnotit, zda propuštěnému nebude po propuštění hrozit nebezpečí ze strany podsvětí.
Dodávám, že prezident napravil milostí také křivdu, které se na Jiřím Kajínkovi dopustili znalci v prvostupňovém řízení, když jej prohlásili za naprosto nenapravitelného. Tím umožnili soudu uložení doživotního trestu, u něhož lze žádat o podmíněné propuštění až po dvaceti letech. Jiří Kajínek se v průběhu výkonu trestu podrobil dalšímu vyšetření, které pro něj bylo jednoznačně příznivé. Z toho lze usuzovat, že kdyby se v původním řízení dostal do rukou jiným znalcům, podle tehdy platného zákona by měl naději na trest do 15 let odnětí svobody, v nejhorším, při zjištění mimořádné závažnosti provinění, až do 25 let. O podmíněné propuštění by v každém případě mohl žádat dříve než po dvaceti letech.
Moderátor navedl Elišku Wagnerovou na úvahu, zda by se Jiří Kajínek mohl dostat na svobodu cestou obnovy procesu. Její odpověď byla skeptická. Povolení obnovy procesu je podmíněno předložením nových důkazů, které nebyly soudu známy v původním řízení a ani nemohly být předloženy. Neuvedla, že v některých případech sporných procesů nelze z objektivních důvodů nové důkazy získat, protože prostě neexistují a chyba je v nesprávném nakládání s těmi, které obhajoba předložila, a ani přezkum cestou řádných a mimořádných opravných prostředků vady nenapravil. Nepřiznala také, že uzákoněný způsob vedení řízení o povolení obnovy procesu je pro žadatele nevlídný již tím, že o žádosti rozhoduje soud, který
vydal prvostupňový rozsudek. Velmi často rozhoduje dokonce původní soudce a prostor pro soudcovskou libovůli při hodnocení důkazů je neomezený. Dostane-li věc do rukou soudce, který vidí smysl svého života v bezhlavém trestání a jeho postoj k odsouzeným odpovídá vyjádření, že „to je všecko jedna verbež“, naděje na úspěch žádosti o povolení obnovy procesu je blízká nule. Může se pak např. stát, že znalecké posudky z pozdějšího vyšetření neuzná za nový důkaz, protože znaleckým posouzením osobnosti odsouzeného se přece soud v původním řízení zabýval a možnost jeho nepředvídaného kladného vývoje v době výkonu trestu zákon zohledňuje přiznáním možnosti podmíněného propuštění po dvaceti letech. Nemění to nic na tom, že pozdější posudky zpochybňují správnost původního rozhodnutí o výši trestu. Ale známe i případy nesprávného vyhodnocení výpovědi nového svědka jako účelově upravené ve prospěch odsouzeného nebo dokonce odmítnutí všech důkazů, předložených obhajobou. Mezi soudci je mnoho vyznavačů Zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, pro které je povolení obnovy řízení zcela nepředstavitelné.
Důkazem o neoprávněnosti odporu proti povolování obnovy procesu jsou ojedinělé případy prokázaných justičních omylů a přehmatů. Některé by zasloužily potrestání za justiční zločin, ale neznám žádný případ, kdy by se před trestní senát dostali příslušníci orgánů činných v trestním řízení za to, že někoho neoprávněně zbavili svobody. Dokonce i pokusy o vyvolání kárného řízení bývají neúspěšné. Naopak oběti musí poníženě prosit o zasloužené odškodnění.
I když se Moravcovi hosté zdrželi kritiky rozhodnutí o udělení milosti Jiřímu Kajínkovi, přece jen jejich vystoupení ukázalo na obecnou možnost zneužití institutu milosti. Různá vyjádření bývalého prezidenta Václava Klause, který věnoval této agendě velkou pozornost, svědčí o tom, že pro prezidenta je posouzení opodstatněnosti žádosti o milost velmi obtížné a je zátěží pro jeho svědomí. Ani při nejvyšší míře svědomitosti se prezident nemůže vyhnout omylu na obě strany : udělit, kde neměl nebo neudělit, kde měl. Spolek Šalamoun již v době jeho působení oslovil zákonodárce a ministerstvo spravedlnosti s návrhem, aby pravomoc prezidenta republiky byla rozšířena o právo nařídit revizi trestního řízení. Na rozdíl od institutu milosti by prezident republiky vyjádřil pochybnosti příkazem, jenž by nemusel podložit žádnými novými důkazy, které jsou jinak nutné pro obnovu procesu. V úvahu by přicházelo i právo podat stížnost pro porušení zákona. V obou případech by prezidentovy pochybnosti objektivizoval soud, samozřejmě ne ten, který vydal původní rozsudek.
Od milosti pro Jiřího Kajínka převedl Václav Moravec své hosty k námětu vztahu Miloše Zemana k Ústavě ČR. Oba právníci připustili, že kompetenční žaloba bude nezbytná, pokud se politici nedohodnou s prezidentem na přijatelném překonání vládní krize, ale současně vyslovili předpoklad, že tento krajní postup snad nebude nutný. Robert Pelikán upozornil, že není obdivovatelem pana prezidenta a jeho nápad obrátit se s dotazem na Ústavní soud označil za „hrozný“, nicméně i v tomto bodě našel pro něj slova omluvy. Oba samozřejmě potvrdili, že koaliční smlouva prezidenta k ničemu nezavazuje a neměl by se jí zabývat. Nicméně to vše bez projevů rozhořčení a povýšenectví nad prezidentem, kterým ho naopak častovali pánové v druhé polovině pořadu. Zřejmě si právníci na rozdíl od politických pidižvíků uvědomili, že podivné prezidentovo chování nakonec vedlo k nalezení východiska, spočívajícího v resignaci Andreje Babiše a jeho nahrazení jiným představitelem Hnutí ANO. Není přece podstatné, zda pronesl nějaké výroky, jež jsou z právního hlediska neúnosné, když dostal politiky tam, kde je chtěl mít a kam by ostatně dospěli sami, kdyby se chovali a uvažovali s takovou mírou objektivity, jakou v tomto pořadu prokázali oba právníci.
V této souvislosti si nemohu odpustit poznámku, že se nikdo nezamýšlí nad souladem s ústavou v případě rozhodnutí předsedy vlády podat za celou vládu demisi, aniž by se na tom dohodl s ministry. Za samozřejmost se také považuje možné porušování koaliční smlouvy ze strany nejvyšších představitelů ČSSD „kádrováním“ kandidátů Hnutí ANO na uvolněné místo ministra financí. Jejich požadavek, aby dočasný ministr nebyl spjat s Andrejem Babišem a s Hnutím ANO, je protimluv, neboť podle koaliční smlouvy je ministerstvo pašalíkem Hnutí ANO, jehož je Andrej Babiš předsedou. Předáci ČSSD zřejmě nevnímají ochotu Andreje Babiše k resignaci jako vstřícnost, ale jako uznání porážky. S takovou zaslepeností zřejmě spějí k těžkému volebnímu výprasku.
