Extremismus v ČR 2014: Co není, to vyrobíme

September 22, 2015, 12:21 am

≫ Next: Kde sranda končí…

≪ Previous: Reportáž psaná nikoli na oprátce, ale ve vlaku z Bělehradu do Subotice

$

0

0

- redakce - 

22. 9. 2015 E-republika

Policejní statistika zaznamenala pouhých 201 extrémistických trestných činů (objasněno 132), což je z celkové kriminality za rok 2014 pouhých 0,07 %. Toto zoufale malé číslo se už od roku 2006 pohybuje v rozmezí od 0,05% do 0,08%.
U policie se o evidenci nediskutuje, tu vymýšlejí jiní páni. Když je dáno shůry rozkazem, tak se příslušná kolonka vyplní a trestná činnost se zapíše. Že to v případě extremismu už roky nestojí za námahu, to můžete posoudit sami. Češi jsou hodně spořádaní, i ty mravnostní úlety činí jen 0,76 %. Radikální politika přímé akce přitahuje tradičně pasivní Čechy jen nepatrně. I těch pověstných mravnostních úchyláků je podle policejních statistik desetkrát víc než politických extremistů. Policejní statistika zaznamenala pouhých 201 extrémistických trestných činů (objasněno 132), což je z celkové kriminality za rok 2014 pouhých 0,07 %. Podívejte se na tabulku.
 

Podíl jednotlivých druhů trestné činnosti na zjištěné kriminalitě v ČR v roce 2014

Toto zoufale malé číslo se už od roku 2006 pohybuje v rozmezí od 0,05% do 0,08%. Ani při těch bouřlivých světových událostech jsme to prostě nezvedli. Asi není čas na hrdinství. Jednou se pracuje na říšského protektora Heydricha, jindy na Babišův Agrofert, a mezitím trvale jedou německé montovny na tři směny. Našinec prostě nemá čas jít na ulici dělat politiku, sotva stihne po práci tu hospodu. A policejní agenti ten extrémismus sami nevyrobí, i když podle papírů dělají na tři směny v kuse, jak v té německé montovně. Zvýšení nezvýšené aktivity extremismu se dosahuje zcela jednoduše. Na ohlášenou demonstraci konvičkářských fašounů samozřejmě přijdou nesouhlasící levičáci. Pilní bretšnajdři si hned napíší dvě čárky za dvojí extremismus, jak uvidíte dále. Toto depresivní anti-extremistické resumé dokládá shrnutí ze strany 6, které zde z části citujeme. 

Pokračovala krize pravicově extremistické scény. Docházelo k další fragmentaci, poklesu aktivit ve veřejném prostoru. Pravicově extremistická scéna hledala jiná než protiromská mobilizační témata. Začala akcentovat islamofobii a obranu evropských, resp. národních tradic a kultury. Více reflektovala zahraniční trendy. Výrazněji se začala projevovat islamofobní scéna. Došlo k nárůstu aktivit levicově extremistické scény. Krajní levice se začala více orientovat na lokální problémy a témata, v některých případech využívajíc kontaktů do místní samosprávy. I levicoví extremisté čerpali inspiraci v zahraničí. Stejně jako v minulosti pokračovaly mobilizační kampaně.

Na veřejné akce typu shromáždění a demonstrací mají už dlouho skoro monopol jen pravicoví extremisté. Ale i oni se potýkají s poměrně nízkou průměrnou účastí, jen okolo třiceti osob. Takže slovy policejní zprávy se nic neděje, ale tak to pochopitelně nelze napsat. Nebezpečí trvá, a tím důvod existence námi placených bretšnajdrů. 

Lze konstatovat, že krajní pravici se nedaří svolávat a mobilizovat své stoupence na veřejná shromáždění a demonstrace. Prakticky jakákoliv veřejně pořádaná akce pravicových extremistů se neobešla bez protestního shromáždění jejich odpůrců, byť mnohdy byly počty protestujících odpůrců marginální.

Toto prosím zaznamenejte, protože to máte statistické čárky dvě. Na pomyslnou účtenku se píše každému jeho čárka samostatně, i když ze selské logiky věci by to měla být čárka jedna. Za redakci e-republiky nás samozřejmě těší, že pomalu nabíráme vyšší civilizační standard. Na protestní shromáždění proti akcím pravicových extremistů už je pravidelná odpověď odpůrců z řad angažované veřejnosti. Pojem extremismus je na stránkách MV definován stručně takto. 

Extremismus obvykle používá tyto instrumenty: historický revizionismus, sociální demagogii, aktivismus, podporu verbálního až fyzického násilí vůči oponentům a vůči apriori definovaným sociálním skupinám a konspirativní teorii. V České republice se policie zaměřuje na extremisty pravicové (inspirované a používající v prvé řadě nacionální, rasovou, etnickou zášť, sympatizující s historickým fašismem nebo nacismem), a levicové (motivované především záští sociální, třídní, antikulturní, sympatizující s historickým komunismem nebo anarchismem).

Zprávy nového ministerstva lásky za časů EU-krize vychází z jednotného pojetí extremismu jako podhoubí aktivit zaměřených proti ústavnímu zřízení a jím chráněným hodnotám. Takto se už ustálila i judikatura soudů. Časy se mění a tato definovaný rámec se jeví policistům příliš úzký. Policie už delší dobu přiznává, že ne všechny subjekty zmíněné ve Zprávě se v roce 2014 dopouštěly nezákonné činnosti. Ale takto bychom si na protiteroristický chleba nevydělali, soudruzi. Policisté argumentují, že některé skupiny naplňují znaky extremismu z dlouhodobého hlediska. Inovovat je třeba. Proto se požaduje změna definice extremismu s tím, že stačí dlouhodobé sledování tzv. "extrémistických skupin", aby byla naplněna skutková podstata porušování ústavy.

Ministerstvo vnitra do budoucna nevylučuje komplementaritu s koncepty hate crimes tj. trestných činů z nenávisti, trestných činů z předpojatosti nebo trestných činů s kolektivní předsudečnou motivací) a zastává názor, že existuje prostor pro posilování prvků hate (bias) crimes u policejních a justičních složek.

K tomu dodáváme za redakci jen stručně. Policie si takto statistiky určitě zvýší, viz tabulka extremismu dole za hubená léta 2006-2014. A za těchto časů zlých se jistě budou hodně snažit a definici myšlenkových zločinů možná dotáhnou k až elastickým paragrafům typu politického procesu s Michalem Kesudisem (Kesudis odsouzen, justiční komedie pokračuje). Jenže v politicky líném Česku inovovaný "extremismus" asi nedosáhne ani na lajnu mravnostních úletů. Radikální politika přímé akce tady prostě netáhne. A to prosím korporátní média pilně plní zadání pro vytváření imaginárních strašáků a nafukují sebemenší maličkost až do úplné trapnosti. Ale pořád to nestačí. Statistiky nerostou a solidní vnitřní extremismus hodný skutečného zájmu policie pořád nemáme. Přišel čas na změnu, proto asi dojde ke změně definice pojetí extremismu.

Celkový počet trestných činů s extremistickým podtextem zaevidovaných na území ČR v letech 2006 až 2013 (dle Evidenčně statistického systému kriminality Policejního prezidia ČR - ESSK)

 

Rok 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

Zaevidováno TČ 248 196 217 265 252 238 173 211 201

Podíl(%) 0,07 0,05 0,06 0,08 0,08 0,08 0,06 0,06 0,07

Objasněno TČ 196 119 126 186 168 157 116 144 132

Stíháno osob 242 181 195 293 231 246 208 198 157

Z celkového počtu 357 740 zjištěných trestných činů na území České republiky bylo v r. 2003 zaevidováno 335 tr. činů s extremistickým podtextem, tj. 0,09% (0,1% v r. 2002) z celkového objemu zjištěné kriminality.

Zdroj:
ST 528 část č. 1/12 Zpráva o extremismu na území ČR v roce 2014-
Zpráva o extremismu na území ČR v roce 2014.pdf -

Psali jsme k tématu:
Třicet případů majora Kubiceho aneb Vládní zpráva o extremismu - Extrémně bídná zpráva o extremismu. Další z třiceti případů bývalého majora Kubiceho, potažmo současného ministra vnitra. Nezávislé weby jako je ten náš milují majora, pardon, nyní plk. Kubiceho nezištnou občanskou láskou.
Roste chudoba, roste kriminalita - Ministr vnitra Milan Chovanec předkládá Zprávu o situaci v oblasti veřejného pořádku v roce 2013 (6MB). Rozsáhlou stostránkovou zprávu okomentujeme jen v některých bodech.
Aktivisté a demokraté se stávají nepřáteli státu - Lidem volené vlády začaly poslouchat zvrácenou logiku moci a peněz. Aktivisty za lidská práva považují za nepřítele státu. Ve skutečnosti jsou nepřítelem občanů často i samotné vlády.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč
Pokud chcete na provoz webu E-republika přispět, klikněte zde. Děkujeme!



Související články:

• Kesudis odsouzen, justiční komedie pokračuje
• Skandální obžaloba Michala Kesudise
• Konvičky v ČR nechceme
• Kde začíná terorismus. K obraně Michala Kesudise
• Soud s Michalem Kesudisem: Průběh líčení
• Dopis neznámému úředníkovi, dva roky poté
• Mrtví mluvit nemohou, což je škoda
• Už víme, jak z krize
• Parlamentní zpravodaj? Vyhynulý druh novináře
• Pevná koalice, nebo další hliněná noha české politiky?

---

Kde sranda končí…

September 22, 2015, 12:26 am

≫ Next: Staré pravdy nerezaví

≪ Previous: Extremismus v ČR 2014: Co není, to vyrobíme

$

0

0

Marek Řezanka
22.9.2015  Literární noviny

V říjnu 2013 na nás z Vltavy mířilo sprosté gesto. Desetimetrový fialový konec ruky se vztyčeným prostředníčkem umístil sochař David Černý mezi mostem Legií a Karlovým mostem. Velice kultivovaně a bez urážek potom vyjádřil, co tím chtěl básník, ehm, umělec, sdělit:

„Je to normální fakáč těm zm***m komunistickejm zasr**ejm na Hradě." Nenávist by šla ze slov Černého lisovat.

Bez limitů?

Je zarážející a politováníhodné, že řada těch, kteří s prezidentem republiky nesouhlasí, nedovedou věcně argumentovat. Beze zloby, zášti, sprostoty. Jako když nikdo z těchto lidí nikdy neobjevil ironii či sarkasmus. Pokládám to v zemi Haška, Voskovce s Werichem či Horníčka za tristní zjištění. Kvalitní politická satira nám již roky schází. 

Nyní nad Hradem místo prezidentské standarty zavlály obří trenky, které patrně intelektuálně navázaly na již zmíněný prostředníček. Máme se tomuto počinu pouze zasmát a jít dál?

Premiér země, B. Sobotka, celou záležitost zlehčil slovy: „Země, která dala světu Járu Cimrmana, se nepochybně dokáže vyrovnat i s obřími trenclemi vlajícími nad Hradem.“

Podle mého by mělo jasně zaznít, že jsou určité limity, kde legrace končí. Nebo snad budeme za chvíli za recesi považovat zboření Svatého Víta? Nebo močení na hradní stráž? Nebo házení sto kusů trusu na hlavu státu?

Humor miluji. Především jemný, ale i satiricky a kriticky laděný. Pokud jenom hrubě uráží a druhé ponižuje, přestávám se smát. To, co se stalo, je nejenom výtržnost, ale domnívám se, že též hanobení symbolu státnosti, poškozování cizí věci a krádež. To již není recese. Od roku 1993 máme šest státních symbolů – a vlajka prezidenta České republiky je mezi nimi. 

Smetana versus trus

Bude-li se někdo ohánět argumentem, že v případě stíhání „umělců“ jde o kriminalizaci satiry, stačí si vzpomenout na odsouzení pana Smetany za čmárání na předvolební billboardy. Pan Smetana nehanobil státní znak – ani ho nezcizil. Pouze vyjádřil svůj politický protest proti tomu, jak se politici před volbami prezentovali. Vzniklou škodu byl ochoten zaplatit – ale odmítal uložený trest. Nepřišel si jako výtržník.

Žijeme-li v právním státě, nemůžeme právo obcházet, ani ho pokřivovat - ať již by to bylo ve jménu čehokoli. Toliko k první rovině celé kauzy.

Taková normální ochrana?

Druhou rovinou je neskutečné selhání kompetentních lidí kolem pana Zemana. Jak ho chrání? Jak chrání Hrad? Za co jsou vlastně placeni?

V předvečer státního svátku

Třetí rovinou je potom prestiž České republiky. Jezdí sem turisté, pořádají se zde důležitá jednání. Není dobrým signálem vyslaným do zahraničí, že kdokoli může vlajku prezidenta České republiky vyměnit za trenýrky.
Jediným legálním uživatelem standarty je hlava státu a vrchní velitel ozbrojených sil v jedné osobě. Podmínky jejího použití stanovuje zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky. Pokud s ní tedy manipuloval někdo jiný, je to trestné. Jestliže se někdo dotkne drátů vysokého napětí, musí počítat s tím, že se spálí, recese nerecese. Podobně je tomu tak v tomto případě. Je vysloveně nebezpečné vysílat do zahraničí vzkaz, že český prezident je nechráněn - a že kdokoli může manipulovat se státními symboly.

Navíc se blíží 28. 9. a Den české státnosti, který je zmíněnou událostí již také poznamenán (že bychom si chtěli připomenout střelbu na Klause z airsoftové pistole?). 

Bez diskuse…

Proč se ovšem o celé této záležitosti rozepisuji? Protože vnímám ještě čtvrtý rozměr celého případu. Rozměr, kterému přikládám velikou váhu. Osoby, které si zřejmě připadají jako velcí šprýmaři a snad i hrdinové, totiž ještě prohloubily již tak příkré příkopy v naší společnosti. Kdo vyjádří v této atmosféře jakoukoli kritiku na adresu hlavy státu – a kritika by měla být samozřejmostí a součástí každodenního života v demokratické zemi – bude částí společnosti nenáviděn a považován za zrádce. Místo, aby se diskutovalo, tak se degraduje a nálepkuje, dehonestuje a zadupává do země. Potom je ovšem nemožné vést debatu na jakékoli téma. Vytvoří se dva nesmiřitelné tábory, které budou ostře vystupovat proti čemukoli, s čím vyrukuje druhá strana.

Nevím, zda toto Černému či vyvěšovačům spodního prádla na historické budovy dochází. Možná na to jednoduše jejich intelekt nestačí. Komu by se ale rozhodně nemělo stát, aby podobný čin zlehčoval, je předseda vlády. Jeho posláním by mělo být emoce na české politické scéně zklidňovat, a ne je vyhrocovat. Takto pouze zamával červeným hadrem. Asi mu nedochází, kolik lidí se může nyní cítit uraženo, poníženo a současně nevyslyšeno. 

Rudá karta pro „elity“

Až zase „naše politické, umělecké a akademické elity“ budou chtít 17. listopadu ukázat někomu rudou kartu, měly by začít u sebe. Svým nezodpovědným jednáním jsou spoluodpovědné za růst napětí ve společnosti. Pokud potom jediné, co dovedou, je nad ní ohrnovat svůj nos, nemohou se divit, že v ráji žít opravdu nebudou. Problémem je, že poškozeni a ochuzeni budeme ve výsledku všichni. Diskuse na jakékoli téma se totiž jednoduše nedostaví.

Staré pravdy nerezaví

September 22, 2015, 1:18 am

≫ Next: V Berlíně masová akce proti islamistům

≪ Previous: Kde sranda končí…

$

0

0

Prof. Aleš Hrdlička

Ladislav Žák
22.9.2015  Vaše věc
 
Bydlím v ulici pojmenované po Aleši Hrdličkovi*/. V tomto příspěvku se chci zabývat pouze Hrdličkovými třemi všeobecnými zákony šíření lidstva. V trochu archaickém českém jazyce znějí následovně. 


 


Lidstvo se tedy podle Aleše Hrdličky šíří:

1. ve směru nejmenšího odporu
2. ve směru největších slibností, zvláště co se týká potravy a podnebí
3. tlakem vnitřním neb silou zezadu hladem, epidemií, tlakem svých či jiných lidí

Povšimněme si, že „experti na migraci“, kterými se Česká televize jen hemží poté, co se ozvala kritika, že Samková s Kocábem nejsou experti na migraci, tudíž nemohou říkat v televizi své názory a k tomu ještě upřímně, hovoří o jakémsi „push“ a „pull“ efektu či vlivu. Jinými slovy říkají, že lidstvo něco někam tlačí a něco jiného někam táhne. Aleš Hrdlička tvrdí v souladu s realitou, že zlé tlačí a dobré táhne. Problematické je na tom především to, že každý z nás vidí to špatné i to dobré v něčem jiném. Jde o zcela individuální hodnotový soud. Jsou to právě rozdílné názory a diskuse o nich, které brání velkým nevratným kolektivním akcím.

To podstatné však je, že experti nezdůrazňují nějak tu základní Hrdličkovu myšlenku, že to celé se děje ve směru nebo cestou nejmenšího odporu. Pokud bychom vzali v úvahu i myšlenkuStuarta Kauffmana o tom, že biosféra směřuje k nejbližšímu příštímu v co nejkratším čase, pak by se celá ta poučka dala shrnout do teze, že „… lidstvo směřuje na lepší, cestou nejmenšího odporu a nejrychleji jak je to možné…“ V jejím světle vystupuje do popředí hloupost aktuálního pokusu o dělení na uprchlíky a ekonomické migranty, protože za lepším jdou všichni a že prakticky z nich nikomu nejde o mír, svědčí to, že se nechtějí zastavit tam, kde je mír, ale takřka výhradně tam, kde jsou bezpracné příjmy. Chovají se zcela racionálně a cíleně. Dělat z nich zmatené chudáky, kteří nevědí, kde jsou a kam jdou, je jenom jednou z dalších velkých lží.

Pokud tedy jde o současnou migrační vlnu, nejde o nic jiného než o potvrzení starých pravd. Její velikost spočívá v tom, že došlo k masové shodě na tom, že na někde je zle a jinde je lépe. Zatímco „někde“ je poměrně široká paleta teritorií od evropských, přes blízkovýchodní, středovýchodní a maghrebské až k subsaharským, pak ono „jinde“ jsou vybrané země EU, zejména pak Merkeland. Pozoruhodná není ani rychlost, se kterou migrace probíhá. Jediné, co je zvláštní je ona cesta nejmenšího odporu, kterou se tak děje. Především odstraňování překážek na balkánské cestě je minimálně pozoruhodnou shodou okolností. Politické a mediální útoky proti všem, kdož chtějí bránit hranice schengenského prostoru nebo jenom dodržovat pravidla a zdržovat migranty na cestě, však dávají tušit, že shoda okolností je v tomto případě spíše zázrak. Jde jednoznačně o organizovaný zločin na pozadí humanitární katastrofy. Chtělo by se napsat, že jde o organizovaný politický zločin s cílem poškodit zájmy EU, získat peníze a moc, ale asi by to mohlo být označeno jako politicky nekorektní.

Nicméně, buďme rádi za odpor, který kladou migračním kvótám a celkově násilnému způsobu řešení migrační krize ze strany Bruselu a Berlína, protože způsobuje eskalaci vydírání a vyhrožování z jejich strany, ke kterému se občas přidá nějaký ten ochotný rakouský nebo lucemburský ratlík. V rámci této eskalace začíná celá opěrná konstrukce této „boudy“ a její klíčové souvislosti vystupovat z mlhavého pozadí na světlo. Nadcházející jednání v Bruselu jistě přispějí k dalšímu odhalení a počet lidí, kteří pochopí, o co tady jde, vzroste. Snad ještě není pozdě.



*/ Pro pořádek uvádím odkaz na heslo Aleš Hrdlička na wikipedii.

V Berlíně masová akce proti islamistům

September 22, 2015, 1:21 am

≫ Next: Victoria Nuland coby učitelka Evropy

≪ Previous: Staré pravdy nerezaví

$

0

0

- redakce VV -
22.9.2015  Vaše věc

Německá policie dnes brzy ráno zahájila rozsáhlou akci proti údajným islámským teroristům. Stovky policistů prohledávají mnoho objektů. Jedním z nich je i sídlo islámské organizace u jedné z mešit ve čtvrti Tempelhof-Schöneberg.

Akce podle policie souvisí s několik měsíců trvajícím vyšetřováním podezření, že v Berlíně jsou plánovány velké teroristické akce. Jako hlavní podezřelý je uváděn padesátiletý Maročan , který verboval mladé muže do řad džihádistů bojujících v Sýrii proti režimu Bašára al-Asada. Jeho spolupracovníkem měl být mladík z Makedonie, který nyní působí právě v Sýrii. Podle německé rozvědky v Sýrii a Iráku působí okolo osmi set občanů Německa.

Victoria Nuland coby učitelka Evropy

September 22, 2015, 1:37 am

≫ Next: Jan Keller o migraci (sociologie, ne ideologie)

≪ Previous: V Berlíně masová akce proti islamistům

$

0

0

Nikita Tatishchev
22.9.2015  Zvědavec

Když paní Nuland výslovně řekla „Fuck the EU“, Evropané se cítili uraženi. Je rozmrzelé, že představitelka s vlivem na Obamovo vládu, představitelka s rozsáhlými kamarádšovtskými styky, která si dělá velké kariérní plány do budoucna, kašlala na starou Evropu, která vděčí skvělé Americe za každičký kousek síly, který ji ještě zbyl.

A pokud si, po strávení této urážky, myslíte, že se Nuland možná aspoň pak trochu vykrucovala, tak ani omylem. Jen řekla nahlas to, co všichni vědí až příliš dobře, ale mlčí o tom. Nakonec Amerika dělá to, o čem věří, že je správné, a používá své evropské satelity dle potřeby.

Evropané si na tuto situaci již zvykli. Americké protirakety v Evropě? Vítejte! Jděte do války s nepřáteli demokracie? Kde byste nás rádi viděli? Transatlantické partnerství? S potěšením, jen nechte Francouze dělat filmy, stejně to bude jedno, protože Francouzi nejsou ani zdaleka tak dobří, jako skvělý a báječný Hollywood. Vzít běžence? Dle potřeby, jen řekněte kolik.

Stejně jako nevinné dítě Hanse Christiana Andersena i Victorie Nuland jen řekla, že král je nahý – a pak to zpečetila doporučením, jak by mělo být s Evropskou unií zacházeno.

Výrok americké političky nebyl pro evropské politiky samozřejmě žádným odhalujícím objevem. Základ politiky v Evropě je organizován tak, že dostat se „nahoru“ je pro ty, kteří neprokázali svoji loajalitu Americe slovem i činem, nemožné. Kdokoliv toto pravidlo poruší, je automaticky ze hry. Na tiskové konferenci 11. září německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier řekl, že by to prostě nefungovalo, kdyby všichni jednali v Sýrii tak, jak považují za vhodné. Těmi všemi myslel Rusko, ale vpravdě jen Spojené státy mají privilegium jednat „jak považují za vhodné“. Dokonce i u bombardování Libye a násilného zacházení s Kaddáfím Angličané a Francouzi nehnuli bez dovolení Američanů prstem.

Kde přesně jsou evropští politici informováni o politicky gramotném chování? Naprosto nikde. Není potřeba jakéhokoliv školení, když vše se smrskává jen na prosté pravidlo: „Dívejte se co dělá Amerika, a nemůžete nic zkazit.“ Je-li potřeba více specifických instrukcí, tak ty vždy mohou poskytnout organizace jako Atlantická rada, například. Ty pak poskytnou radu, a obzvláště vychytralým je, že za tuto radu berou peníze. Peníze poskytnuté daňovými poplatníky, samozřejmě.

Podle oficiálních údajů tato „nevládní organizace“ (Atlantická rada) dostává dary od 31 zemí. K některým známým politikům v Atlantické radě patří Angela Merkel, Frank-Walter Steinmeier, Ursula von der Leyen… Snazší by bylo vyjmenovat ty, kteří v ní nejsou.

Ale přesto všechno Victoria Nuland Evropany něco naučila a ti toto poučení spolkli. Slavné „do píči s EU“ Nuland se stalo heslem, pod kterým německé stránky sociálních sítí vyzývaly lidi zúčastnit se demonstrace v Hamburgu. Tato demonstrace byla samozřejmě rychle zakázána – nejdříve místními úřady a pak dokonce ústavním soudem. Němci, kteří z pohledu na běžence linoucí se do jejich země nejsou obzvláště nadšení, byli označeni za pravicové extremisty. Německo právě oslavilo 25. výročí sjednocení, bez velkých fanfár (právě teď je to nemůže zajímat méně), pod heslem „jednota Němců“. Dnes potřebujeme o Němcích mlčet – jsou oslabováni volenými představiteli afrického a asijského původu; odsuzovat politiku lze, jen kritizování je zakázáno.

Ze všech stran se linou vymyšlené báchorky o tom, jak imigranti posílí německou ekonomiku. Ještě chvíli a domorodí Němci budou muset dokazovat, že být Němcem není zločin! Úřady přichází s absurdními sliby, že dojde k navýšení počtu pracovních míst v Německu díky novým sociálním pracovníkům. A dál? Jak se na to dívá federální vláda? Němci budou sloužit migrantům „sociálně“ a ti budou vytvářet nové hodnoty? Nebo vnitřní kruh Angely Merkel rozhodl, že mohou podvést kohokoliv? Nakonec lidé mohou vidět, co se kolem nich děje. „90% běženců tvoří mladí muži. Ti by mohli pracovat doma, ale nepracují, protože v Německu mohou dostat snadno více peněz. Chudák Německo!“… „Zachraňují si prdel, ale kde jsou jejich rodiny?“ To je typ věcí, které Němci píšou na stránkách sociálních sítí.

Opravdu se zdá, jako by nadešel čas vytvořit v Německu hnutí odboje, ačkoliv šmírování těch, kteří jsou „politicky nespolehliví“, je dnes ještě účinnější, než bylo za nacistů. Vůdci nejsou uvrhováni do mučíren, samozřejmě, ale mizí z politické scény beze stopy, jeden za druhým. Znamená to, že Evropa je ochotna poslušně čekat na svůj konec, konec, který bude způsoben dobrovolně-povinnou slaboduchostí jejich vůdců, držených jako rukojmí v americkém zájmu?
Victoria Nuland as Teacher of Europe vyšel 21. září na Strategic Culture Foundation. Překlad v ceně 324 Kč Zvědavec.

Jan Keller o migraci (sociologie, ne ideologie)

September 22, 2015, 2:09 am

≫ Next: USA uložily v Německu dvacet nových jaderných hlavic

≪ Previous: Victoria Nuland coby učitelka Evropy

$

0

0

Jan Keller
22. 9. 2015

USA uložily v Německu dvacet nových jaderných hlavic

September 22, 2015, 2:11 am

≫ Next: Die Welt: Německo dělá vše, aby otrávilo a naštvalo své sousedy

≪ Previous: Jan Keller o migraci (sociologie, ne ideologie)

$

0

0

22. 9. 2015       Focus
Ve spolkové zemi Porýní-Falc je 20 nových amerických jaderných hlavic typu B61-12. Nová jaderná hlavice má 80krát větší účinek než bomba svržená na Hirošimu.
Na letecké základně německé armády v Büchel v Porýní-Falcku se v těchto dnech připravují na uložení nových amerických jaderných bomb. Potvrzují to rozpočtové plány USA, které má k dispozici magazín ZDF "Frontal-21". Vojenští odborníci se domnívají, že nové taktické jaderné zbraně typu B61-12 jsou mnohem přesnější než atomové bomby doposud uložené v Büchel. Píše se v článku na německém webu Focus.

V případě války s americkými jadernými bombami podle strategie NATO mohou létat i němečtí piloti a německá Tornada.

"S novými typy bomb se stírá hranice mezi taktickými a strategickými jadernými zbraněmi," uvedl jaderný vědec Hans Kristensen podle informací dostupných z Washingtonu.

Letecký pohled z roku 2008 ukazuje Büchel leteckou základnu s přilehlým depotního místa.Zde se Spojené státy uložit až 20 jaderných hlavic typu B-61.

Ruské ministerstvo zahraničí: Jde o porušení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní

"Obáváme se, že státy, které skutečně vlastní jaderné zbraně, praktikují použití těchto zbraní jako jaderné sdílení v rámci NATO,"řekla mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharova, "jedná se o porušení článků 1 a 2 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní."

Smlouva o nešíření jaderných zbraní je mezinárodní smlouva, která má omezit šíření jaderných zbraní. Byla podepsána 1. července 1968 a vstoupila v platnost v roce 1970. Do současné doby byla podepsána a ratifikována 189 zeměmi, z nichž 5 - Spojené státy americké, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Francouzská republika, Ruská federace a Čínská lidová republika vlastní jaderné zbraně. Myšlenkou této smlouvy je, že se státy, které vlastní jaderné zbraně, zaváží k jadernému odzbrojení, zatímco státy, které nevlastní jaderné zbraně, se vzdají práva je vyrábět nebo je jinak získávat.

Bundestag odhlasoval v březnu 2010 velkou většinou, že spolková vláda by měla usilovat o stažení amerických jaderných zbraní z Německa. "Po dohodě koalice CDU a FDP měla spolková vláda již v roce 2009 jednat s americkými spojenci o stažení jaderných zbraní z Büchel. Ale místo tohoto odzbrojení, je nyní zde uloženo 20 nových jaderných hlavic."

Thomas Hitschler (SPD) potvrdil, že spolková vláda v příštích letech plánuje investovat zhruba 120 milionů euro na letecké základně v Büchel. Pomocí těchto peněz má být zmodernizováno letiště, zvětšena dráha, nový moderní přístrojový přibližovací systém.

Americké jaderné zbraně v Turecku a Itálii

Další umístění amerických jaderných zbraní v Evropě je na leteckých základnách v tureckém Incirlik a italském Avianu. Základny by měly být také modernizovány a měly by tam být uloženy nové jaderné hlavice typu B 61-12, potvrdil jaderný vědec Hans Kristensen.

Bývalý ministr obrany, Willy Wimmer (CDU), varuje před novými provokacemi vůči Ruské federaci umístěním nových jaderných zbraní v Německu a Evropě. "Jedná se o úmyslnou provokaci našeho ruského souseda," upozornil Willy Wimmer.

(Překlad: rp,prvnizpravy.cz,focus,foto:Focus.de )

Související:
Agitátoři NATO zapomněli Švédům říci o jaderné apokalypse

Die Welt: Německo dělá vše, aby otrávilo a naštvalo své sousedy

September 22, 2015, 2:44 am

≫ Next: Washington´s Blog: Pod čí falešnou vlajkou válčí „Islámský stát“?

≪ Previous: USA uložily v Německu dvacet nových jaderných hlavic

$

0

0

22. 9. 2015  První zprávy

 

Bezmocnost Angely Merkelové ohledně krize s uprchlíky se nemůže schovat za ostatní země EU, a snaha na ně vyvíjet tlak a hrozit jim sankcemi k ničemu dobrému nepovede, píše Die Welt.
Německo dělá vše, aby otrávilo a rozezlilo své sousedy, ačkoliv je potřebuje, a to je nebezpečné, komentuje situaci s uprchlíky Florian Eder, šéfredaktor časopisu Politico ve svém sloupku v německých novinách Die Welt.

Podle něj se Angela Merkelová stala „bezmocnou ženou v Evropě", demonstrující nemohoucnost Německa, jaká se obvykle neočekává. A tato bezradnost se před zbytkem Evropy nedá skrýt.

„Její nedávný obrat v politice vůči uprchlíkům byl pravděpodobně vnímán jako varovný signál pro východní Evropu – můžeme jít i nepřátelskou cestou,“ popisuje situaci novinář. „Uzavřeme naše hranice. Plánujeme zpřísnit zákon o udělení azylu uprchlíkům a pošleme je vám zpátky.“ Celkem bez servítků, konstatuje Eder.

Podle Edera ale taková politika k pozitivním výsledkům nevede. Zejména v Polsku a Maďarsku nejsou připraveni sdílet břemeno zvýšení počtu uprchlíků na svém území. Tyto země to vidí takhle: německá spolková kancléřka se s nikým neporadila a dala naději stovkám tisíc lidí, ale přitom nejsou tyto naděje oprávněné, píše novinář.

Podle něj politika tlaku na partnery v EU může v jiných případech pravděpodobně fungovat, ale ne v současné situaci. Německo potřebuje EU, ale po letech dominance nenachází sílu požádat o pomoc. Místo toho mluví o nároku na solidaritu, rozhodnutí většiny a hrozí sankcemi.

„Pokud se nedosáhne konsensu ohledně uprchlické krize, bude rozdělení EU jasné," uvedl Eder.

Od počátku roku 2015 do Evropské unie dorazilo asi 500.000 migrantů a každý den jsou jejich řady doplňovány o tisíce dalších příchozích. Evropská komise uvedla, že současná imigrační krize na světě je největší od druhé světové války. Podle jejího návrhu by měly země EU v příštích dvou letech nuceně přijmout na svém území až 160 tisíc uprchlíků. Proti zavedení kvót na uprchlíky se postavily zejména země V4, včetně České republiky.

(kou, prvnizpravy.cz, welt.de, foto: arch. -Angela Merkelová, německá kancléřka)

 

 

Související:
Bašta: Kvóty mají donutit státy Visegrádu k poslušnosti

---

Washington´s Blog: Pod čí falešnou vlajkou válčí „Islámský stát“?

September 22, 2015, 5:08 am

≫ Next: Proroci věku drachmy

≪ Previous: Die Welt: Německo dělá vše, aby otrávilo a naštvalo své sousedy

$

0

0

22.9. 2015 Střípky ze světa

„Tweet“ z holandské kontrarozvědky věští kapitální skandál. Svatoušci „pravdolásky“ jsou jako pejsci, drilovaní I. P. Pavlovem. Když jim to bliknou, tasí dvojí metr – a nehodící se zaštěkávají jako „konspiraci“ (třeba „agentů Kremlu“). Nuda k uzívání je to už dávno. Teď dostává i direkty z milosti. Tak třeba minulou středu i od The Times of Israel:
„Velitel Svobodné syrské armády (SSA), zajatý islamistickou milicí Fronta al-Nusrá, řekl těm, kdo ho drží, že spolupracoval s Izraelem.“ A to jak „výměnou za jeho lékařskou“, tak i přímou „vojenskou pomoc“.

Video, zachycující výpověď Šarifa as-Safouriho - velícího „praporu Al-Haramein“ - už visí i na YouTube. V Izraeli byl – říká tu – celkem pětkrát. „Jednat s izraelskými důstojníky, kteří mu dodali sovětské protitankové a lehké zbraně“. Al-Nusrá, napojená na al-Kájdu, ho v červenci zajala u syrské Kunejtry, tedy hned vedle izraelských hranic.

„Podmínkou pomoci opoziční frakci,“ v níž velel praporu – a „přesunů jejích zraněných vojáků do Izraele“ – zní z téže nahrávky – je, že „izraelská bezpečnostní hranice zůstane nedotčena“. Právě k ní se „bez předchozí koordinace s izraelskými úřady nikdo nesmí ani přiblížit“.

Zajatý velitele praporu SSA pak popisuje i svůj prvý kontakt s izraelskou armádou. Její důstojník se mu představil jako Ašraf. Líčí i čtyři další s důstojníkem jménem „Junis a dvěma jeho lidmi“. Ta probíhala v Tiberias. Jeho jednotce SSA, jak uvádí, zajistila nejen „základní zdravotní zázemí a výstroj“, ale i „zbraně včetně 30 ruských pušek, 10 granátometů se 47 náboji a 48.000 nábojů ráže 5,56 mm“.

Jinou třaskavinu odpálila Jewish Telegraphic Agency, „židovská tisková agentura stará 97 let“. Tady je:

„Podle jednoho z vedoucích činitelů holandského ministerstva spravedlnosti byla džihádistická skupina ISIS založena sionisty, usilujícími o diskreditaci islámu.“ Jewish Telegraphic Agency tím míní „tweet“ Jasminy Haifi, „projektové vedoucí Střediska pro národní kybernetickou bezpečnost“. Šéfka útvaru, disponujícího adekvátním technickým zázemím, si servítky nebere. „ISIS nemá s islámem nic společného,“ říká. „Je to součást sionistického plánu, usilujícího o očernění islámu.“

Další pikantérii nabídl izraelský deník Haarec. „Syrská opozice“ – stálo tu už v březnu – „je ochotná se za peníze a izraelskou vojenskou pomoc proti prezidentu Bašáru Asadovi vzdát i nároku na Golanské výšiny“. Haarec to převzal z deníku Al Arab, jemuž to řekl člen velení ozbrojené opozice, podporované Západem. Ozbrojená seskupení, držená nad vodou týmž protektorem – psal Haarec už na jaře - „po Izraeli chtějí, aby na ochranu základen vzbouřenců otevřel nad částmi jižní Sýrie bezletovou zónu“.

Washington´s Blog, z nějž citujeme, pak nahlíží i do World Net Daily, referujícího o „výcviku islamistických džihádistů, kteří se později stali součástí ISIS, Spojenými státy v Jordánsku“. Či výroků jednoho z „lidských zdrojů“ ISIS, publikovaných The Jerusalem Post, o „financování teroristických skupin Tureckem“, takto „členem NATO těsným spojencem USA“.

Americký web pak zmiňuje i „movité dárce ISIS z Kuvajtu a Kataru, které jsou spojencem Spojených států“. A hlasy „činitelů západních rozvědek, podle nichž musí mít tato podpora i souhlas vlád obou arabských zemí“.

Našel i „opakované doznání jednoho ze členů vedení al-Kájdy, že ISIS spolupracuje se CIA“. Sekunduje mu i investiční poradce Jim Willie, působící v regionu: „Jednotky ISIS, působící v Sýrii a Iráku, jsou jednotkami Langley (tzn. CIA). Langley je cvičí, financuje i vyzbrojuje.´“ „Regulérní příslušníci Pentagonu a CIA, odění do neoznačených uniforem“ dirigují „desítky tisíc žoldáků“.

„Poté, co Irák evakuoval Pentagon,“ – pokračuje svědek z první ruky - „vyplnili vzniklé vakuum žoldáci Langley, vycvičení v Sýrii, a přesunuli se na jih“. Kanonenfutr těch habaďůr se přitom málem navzájem postřílel: „Když totiž v Iráku narazily regulérní síly Pentagonu na žoldáky Langley, vyžádalo si to telefonát Obamovi, protože jinak se ozbrojenci Spojených států střetli s ozbrojenci Spojených států. Pentagon versus Langley.“

Washington´s Blog uvádí ke všem citovaným zdrojům i přímý link. Svou ruku do ohně za každý detail, jež tahají z přítmí, dát logicky nemůže. „Dvě věci však za jisté má“:

- To, že „Islámský džihád v Sýrii vyzbrojily Spojené státy a tyto zbraně skončily v rukou ISIS“
- i to, že „teroristy ISIS podpořili a vycvičili těsní spojenci Spojených států“.

První zásadou „špinavých triků“ („dirty tricks“) je režim maximálního utajení. Akce pod „falešnou vlajkou“ („false flag“), svalující vinu co nejdál od pravých původců. Spousta střípků, jež v mozaice zatím chybí, se časem nepochybně objeví. To hlavní je ovšem nabíledni už teď: „Spojené státy i jejich spojenci si na rozbití Sýrie a Iráku brousí zuby už desítky let. A ISIS toho dosáhl.“ Fakta, o nichž pravosti pochyb není, však dokládají i rub mince: „Spojené státy, Izrael a Saudi stojí za zády nejnebezpečnějšího a nejradikálnějšího muslimského terorismu, jaký svět pamatuje za celé desítky let“.

Proroci věku drachmy

September 22, 2015, 6:59 am

≫ Next: Promazaný stroj na výrobu amerických prezidentů se zadrhává: Republikáni se bojí Trumpa víc než Demokraté. Tajný agent Hillary C. A co by znamenalo Trumpovo zvolení pro Martina Stropnického?

≪ Previous: Washington´s Blog: Pod čí falešnou vlajkou válčí „Islámský stát“?

$

0

0

Petr Gočev  21. 9. 2015   A2larm
Syriza opět zvítězila ve volbách, stoupenci grexitu propadli. Komentátoři preferující návrat k drachmě si budou muset zvolit jiné Řecko. Jednu věc ale můžeme Řecku přeci jen závidět: zatímco řečtí oligarchové byli nuceni při rozkrádání národního bohatství házet drobky i méně privilegovaným vrstvám, v Česku přijali pracující i důchodci logiku utahování opasků a byli ochotni tolerovat „rozkrádání bez drobků“.
V neděli 20. září šli Řekové opět k volbám. Dostali tak příležitost zhodnotit působení „koalice radikální levice“ Syriza, která přistoupila na dohodu s představiteli Trojky, a zavázala se tak k plnění reformního memoranda (třebaže se Řekové v červencovém referendu vyslovili výrazně protiškrtově). Syriza ve volbách opět hladce zvítězila, kdežto odštěpenecké uskupení Lidová jednota, preferující odchod z eurozóny, se do parlamentu ani nedostalo. Jak si máme vysvětlit ochotu řeckých voličů podpořit politickou stranu, která je podle některých komentátorů zradila?

Grexit by všechno zhoršil

Tsipras, přirovnávaný jedněmi ke kolaborantskému Quislingovi a jinými k Lulovi, argumentuje, že Syrize se podařilo přeci jen v některých ohledech dosáhnout zlepšení podmínek oproti těm, které přijaly předchozí vlády. Každopádně se ale zdá, že voliči přijali postup Syrizy jako „bluf, který nevyšel“: Syriza vyhrožovala sebevraždou, pro efekt dokonce strčila hlavu do oprátky, ale když se Německo nabídlo, že jí podtrhne stoličku, zařadila zpátečku. V situaci, kdy samotné Německo podporovalo možnost grexitu (odchodu Řecka z eurozóny) a Schäuble dokonce na jeho oslazení nabízel Řekům 50 miliard eur, byla vyjednávací pozice Athén, spočívající ve vyhrožování grexitem, velmi slabá. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že Tsipras doufal ve vítězství „ano“ v referendu, tedy přitakání ústupu a škrtům, což by mu umožnilo stáhnout ocas s větší grácií.

Jednu věc ale můžeme Řecku přeci jen závidět: zatímco řečtí oligarchové byli nuceni při rozkrádání národního bohatství házet drobky i méně privilegovaným vrstvám, v Česku přijali pracující i důchodci logiku utahování opasků a byli ochotni tolerovat „rozkrádání bez drobků“.

Někteří zahraniční komentátoři (z nejznámějších jmenujme Josepha Stiglitze a Paula Krugmana) se přesto domnívají, že Syriza měla odmítnout škrty i za cenu odchodu z eurozóny. To však není postoj, který převládal mezi řeckými voliči a mezi členy samotné Syrizy. Ta ostatně i před referendem prohlašovala, že odmítnutí škrtů nebude znamenat odchod z eurozóny – a Řekové tuto argumentaci podle průzkumů přijali. Ministr financí Euklid Tsakalotos, který nahradil maverika Janise Varufakise, ostatně již před několika lety správně argumentoval, že z pohledu levice není žádný důvod preferovat znovuzavedení drachmy (spolu s externí devalvací) oproti interní devalvaci, která je spojena s programem škrtů.

Existují nicméně důvody, proč někteří ekonomové preferují první řešení – tedy přechod na drachmu spolu s externí devalvací. Domnívají se totiž, že politická síla odborů neumožní, aby interní devalvace proběhla rychle a v dostatečné míře. Jenže je rozporuplné, když toto řešení podporují i někteří levicoví ekonomové, kteří zároveň kritizují Trojkou naordinované snižování platů a důchodů. Proč podporují devalvaci „tržně živelnou“ a vzhledem k nedostatku devizových rezerv v Řecku naprosto nekontrolovatelnou? Proč podporují takovou devalvaci, která by znehodnotila úspory drobných střadatelů v řeckých bankách, kdežto bohatší Řekové s účty v zahraničí by se nucené konverzi na devalvující drachmu vyhnuli? Mají snad dojem, že Trojkou požadovaná redukce platů nestačí na obnovu konkurenceschopnosti řecké ekonomiky?

Konec snění

Levicoví stoupenci radikálního odporu Řecka proti požadavkům Trojky až za hranici grexitu jsou dvojího druhu. Jedni (Stiglitz, Krugman) se opírají o keynesiánské argumenty a usilují o vyvinutí tlaku, který by v rámci Evropské unie vedl k opuštění úsporných politik a jejich nahrazení politikami keynesiánskými. Jiným jde především o uvolnění svěrací kazajky regulací spojených se setrváním v eurozóně. Tito komentátoři mají Syrize za zlé, že nevyužila mimořádnou příležitost k revoluci, která by nastolila jimi preferovaný socialistický program. Ovšem co komentátor, to jiná představa, jak by měl tento „socialistický experiment“ vypadat: někteří doporučují realizaci industriálních politik vyloučených zákazem přímé podpory podniků v Evropské unii, jiní požadují rozsáhlé zestátňování, další sní o zavedení „rezivějících peněz“. Všechny tyto návrhy mají společné jen to, že se jejich stoupencům nedaří ve vlastních zemích přesvědčit své spoluobčany o jejich prospěšnosti.

Obě výše uvedené skupiny spojuje to, že jim nejde o specifické problémy Řecka. To je pro ně buď jen vyjednávací pákou pro změnu celé unijní politiky, anebo územím pro uskutečnění jejich vysněného experimentu. To vedlo řeckého novináře Alexe Andreu k prohlášení, že přístup těchto zahraniční rádců se neliší od přístupu nejtvrdších ideologů austerity: „Omlouváme se marxistům na celém světě, že Řecko odmítlo spáchat rituální sebevraždu pro dobro věci.“

Pravicoví stoupenci drachmy jsou k osudu Řeků ještě lhostejnější – důvodem podpory řecké ultralevice a grexitu je u lidí jako Petr Mach nebo Marine Le Pen snaha o podkopání evropské „socialistické“ integrace.


MMF předpovídá růst řeckého HDP. Na takto „kvalitní“ předpovědi stačilo najmout Kalouska…

Řecko není oběť

V levicových kruzích je zvykem vykreslovat Řecko jako oběť evropského nátlaku, který vede ke zbídačování Řecka krutými požadavky Trojky. Je však splnění Memoranda pro Řecko opravdu tak nevýhodné? Memorandum předpokládá primární přebytek rozpočtu 3,5 procenta HDP od roku 2018. Řecko přitom získává celých 2,3 procenta čistého HDP z evropských fondů (od osmdesátých let přiteklo do Řecka z různých evropských fondů více než 200 miliard eur). Pokud by tedy Řecko zcela škrtlo svůj dluh, odřízlo se od zahraničních půjček a zároveň přišlo o podporu z Evropské unie, bylo by nuceno přistoupit k srovnatelnému seškrtání výdajů. Rozpočtové škrty byly v Řecku nevyhnutelné, i kdyby zcela škrtlo veškerý dluh hned na začátku dluhové krize a podpora z Evropské unie byla zachována. V roce 2009 totiž vykázalo rozpočtový deficit 15,7 procent HDP (!), což odpovídá primárnímu deficitu přes deset procent HDP.

Řecku byla v roce 2012 umožněna restrukturalizace dluhu vlastněného soukromými subjekty, čímž se řecká zadluženost na hlavu nominálně snížila o deset tisíc euro. Vzhledem k prodloužení splatnosti dluhopisů byla současná hodnota redukce dluhu ještě vyšší – až 65 procent z 200 miliard eur dluhu. Jedná se tedy o relativně jeden z největších defaultů (seškrtání dluhů) v historii rozvinutých zemí (v pořadí za defaulty Iráku, Argentiny a Srbska) a v absolutních číslech o největší. Suma veškerých úlev, kterých se řeckému dluhu dostalo, vedla k tomu, že v roce 2014 zaplatilo Řecko na úrocích 4,3 procent HDP, což je menší podíl, než kolik zaplatilo Portugalsko nebo Itálie. Ostatně aktuální efektivní úroková sazba řeckých úvěrů je jen 2,4 procenta.

Propad řeckého HDP v posledních letech je sice hrozivý, ale jak kulantně podotkl hlavní ekonom MMF Olivier Blanchard, zčásti je tento pokles důsledkem toho, že před finanční krizí fungovala řecká ekonomika „na steroidech“ dluhových injekcí: od roku 2000 do roku 2009 se řecký HDP téměř ztrojnásobil (!) ze 130 miliard dolarů na 355 miliard. Pokud bychom v Česku rozdali každému občanovi 700 tisíc korun, čímž by se náš dluh na hlavu vyrovnal řeckému, též by to vedlo ke skokovému znásobení HDP.

Někdy bývá poukazováno na to, že většina bailoutových peněz skončila v bankách a pouze deset procent z nich mohlo Řecko použít na nové investice a sociální zabezpečení. Ale většinu řeckého dluhu vlastnily řecké banky, které by bez bailoutu zkrachovaly a řečtí střadatelé by přišli o úspory, neboť stát by neměl z čeho vyplatit pojištění vkladů. Bylo by poněkud naivní očekávat, že by externí aktéři byli ochotni zaplatit Řecku třikrát: poprvé když si půjčovalo, podruhé na sanaci bank či pojištění vkladů, když se tyto půjčky nesplatí, a potřetí na nový rozjezd ekonomiky. Řecko mohlo jednostranně škrtnout dluhy, znárodnit krachující banky, provést měnovou reformu a pustit se do socialistického experimentu. Jenže Syriza měla od voličů mandát jen k mírnému pokroku v mezích eurozákonů: k tvrdšímu vyjednávání úlev při setrvání v eurozóně. Představa, že předchozí vlády v Řecku nedokázaly vyjednat lepší podmínky jen kvůli své ideologicky motivované ústupnosti, se ukázala jako příliš optimistická. Podle kritiků Syrizy šlo o populistický podvod na voličích, což ale nekoresponduje s její trvající popularitou.

Řecko chce být znásilněno

Memorandum se ale netýká jen škrtů. Jeho důležitým prvkem je prosazování reforem vnímaných levicí jako ústrky, které přispějí k dalšímu zbídačování Řeků. Často je diskutováno odstranění daňového zvýhodnění ostrovů – tento krok je odmítán argumentací o turismu jako jediném exportu Řecka, který tak bude zadušen. Představme si, že by takto někdo argumentoval v Česku: nejvýznamnější exportní odvětví je výroba aut, a proto bychom měli dát Volkswagenu a jeho dodavatelům daňové úlevy… Vskutku nevidím důvod, proč by se Řekové z méně konkurenceschopných odvětví měli skládat na zvláštní úlevy, ze kterých benefitují bohatí turisté a provozovatelé jediného odvětví, ve kterém má Řecko díky jedinečnosti antických památek určitou monopolní sílu na světovém trhu.

Dalším opatřením Memoranda je reforma důchodového systému, který v minulosti četným profesním skupinám (včetně kadeřníků a televizních hlasatelů) umožňoval předčasný odchod do důchodu. V této souvislosti se omezím na citaci Tsiprase z jeho „zrádcovského“ projevu: na odchodu do důchodu v padesáti letech není nic progresivního, sami jsme měli věk odchodu do důchodu zvýšit.

Ukazuje se však, že stejně jako pro předchozí vlády je i pro Syrizu mnohem snazší utrhnout důchodcům stoeurovku od huby než „sáhnout na švába“ zvláštním zájmům, takže i slibovaný boj s oligarchy zůstává spíše v rovině proklamací. Nátlak Trojky, který někteří komentátoři vnímají jako neodpustitelné ponížení hrdého řeckého národa, je významnou částí řecké společnosti vítán jako jediný způsob, který umožní prosadit prospěšné strukturální reformy: „Řecko chce být znásilněno.“ Podobně ostatně argumentoval i editor Haaretzu David Landau ve vztahu k sebezničující politice Izraele.

Neoliberální Evropa?

Přes výše uvedené je třeba Trojce mnohé vytknout. Především to, že neumožnila Řecku restrukturalizovat dluh hned v roce 2010 a namísto toho mu poskytla netržní půjčky z rozpočtů ostatních států v duchu hesla „odkládat a předstírat“. V důsledku toho přešly soukromě vlastněné dluhy Řecka na dluhy vlastněné státy eurozóny (podíl zahraničních soukromých věřitelů se snížil z osmdesáti miliard USD na třicet miliard), jejichž případné nesplacení bude mít pro Evropskou unii neblahé důsledky v podobě vzájemného osočování a šovinismu. Tento postup byl zvolen proto, že Francie a Německo měly primárně obavu o zdraví svých bank, které by se v důsledku řeckého defaultu v roce 2010 mohly dostat do vážných potíží vzhledem k rozkolísanosti finančních institucí. (Na druhou stranu, jejich expozice vůči řeckému dluhu byla relativně malá.) Pro evropské politiky bylo v atmosféře finanční paniky let 2008 až 2011 přijatelnější prodat voličům „pomoc“ Řecku než vystavit své banky riziku krachu a případně domácí zkrachovalé banky zachraňovat. Tento krátkodobý poltický kalkul se však Evropě vymstil.

Kritici postupu Trojky žehrají na neoliberálnost Evropské unie. Problém je však v tom, že právě takto „neoliberální“ (respektive podle klausovců „socialistickou“) Evropskou unii politické reprezentace jednotlivých států chtějí a nezdá se, že by to bylo v rozporu s preferencemi voličů. Stačí si jen připomenout aktuální spor o přerozdělování utečenců, abychom si ozřejmili, že některé státy jsou ochotné solidaritu pouze přijímat. Jiné jako Německo jsou ochotné solidaritu i poskytovat, ale jen „odsaď podsaď,“ tedy v rámci existujících přerozdělovacích programů, jichž jsou Řecko i Česká republika výraznými příjemci. Ovšemže Německo je zároveň největším vítězem evropské integrace, která mu umožňuje dosahovat bezprecedentních přebytků obchodní bilance. Na to je třeba upozorňovat – obchodní deficity Jihu jsou jen lícem obchodního přebytku Německa (takže by možná bylo záhodno vyhodit z eurozóny Německo). Jenže Německo nebylo nejtvrdším odpůrcem Řecka. Těmi jsou státy jako Španělsko, Portugalso a Irsko, které samy musely spolknout hořkou medicínu škrtů a jejichž elity se bojí vlastního pádu, kdyby se ukázalo, že uskrovňování nebylo nutné. Zavilými odpůrci Řecka jsou též ty státy z jižní a východní Evropy, jejichž obyvatelé mají nižší životní úroveň než Řekové, takže by jim bylo obtížné hlásat uskrovnění ve prospěch Řecka. Je proto nemístné démonizovat banální výrok Schäubleho, že „volby nemůžou nic změnit“. Ovšemže výsledek voleb v Řecku nemůže změnit pozici ostatních států. Řekové si mohou zvolit reprezentaci, která je vyvede z eurozóny – to ale neudělali, protože vědí, že by si tím spíše uškodili.

A jak dál?

Státy Evropské unie by se neměly zříkat svého podílu odpovědnosti na řeckých problémech ani odpovědnosti za budoucí úspěch či neúspěch evropské integrace. To si možná vyžádá další úlevy Řecku: žádat po něm v současné situaci vysoký primární přebytek je nerealistické. Odchod z eurozóny by ovšem řecké problémy nevyřešil.

Jednu věc ale můžeme Řecku přeci jen závidět: zatímco řečtí oligarchové byli nuceni při rozkrádání národního bohatství házet drobky i méně privilegovaným vrstvám, v Česku přijali pracující i důchodci logiku utahování opasků a byli ochotni tolerovat „rozkrádání bez drobků“. Ve výsledku mají po čtvrtstoletí uskrovňování stále nižší příjmy než Řekové, kteří si před současným „zbídačením“ užili deset tučných let.

Autor je ekonom a politolog, působí jako doktorand na Yale University.

Promazaný stroj na výrobu amerických prezidentů se zadrhává: Republikáni se bojí Trumpa víc než Demokraté. Tajný agent Hillary C. A co by znamenalo Trumpovo zvolení pro Martina Stropnického?

September 22, 2015, 10:38 am

≫ Next: Čo nesmieme vedieť o Tibete

≪ Previous: Proroci věku drachmy

$

0

0

22. 9. 2015  ProtiProud

Ondřej Höppner se dívá svéráznou optikou na komedii zvanou americké prezidentské voby a předvídá zajímavé rozuzlení - při němž nakonec samozřejmě jako vždy zůstane vše při starém

Politické, finanční a zbrojařské elity Spojených států troubí na poplach. Všechno – jen ne tenhle Trump! Miliardář s příčeskem je neřízená střela, zbraň hromadného ničení, monstrum, které víc než cokoli jiného připomíná vraždícího klauna.




Hillary vs. Donald?

Donald Trump však ční nad předvolební scénou jako ruské kolo nad Londýnem. Sice plácá, co ho napadne, ale nelze mu upřít, že zcela dokonale ovládá tři věci: 1) Množit peníze, 2) Urazit každého, kdo mu přijde do cesty a 3) Získat si pozornost.

Pokud je Trump skutečně tajně domluvený s demokraty, jak se šušká, odvádí mistrovskou práci

Stačí to k tomu, aby se stal člověk prezidentem Spojených států? Na první pohled ano. Podle průzkumů je na prezidenta Spojených států na prvním místě Donald Trump, pak dlouho nic, pak Hillary Clintonová (to je ta, co nemá ráda v Bílém domě stážistky) a pak… už vůbec nic – jen někde v tmách, na periferii vnímání se třepou jména jako Jeb, Ben, Marco a další.

Jak chabé! Donald je všechny válcuje a chudáci republikáni tak nevědí, kde jim hlava stojí. Když ne toho klauna, tak toho? Problém je v tom, že volby nikdy nerozhoduje inteligentní volič, ale televizní dav. A ten se neřídí příslovci, ale příčesky.

„Kdybych se střetl o prezidentský post s Hillary Clintonovou, tak bych ji těsně porazil,“  nechal se nedávno slyšet Trump. Jeho triumfální tažení zatuchlou republikánskou scénou je stejně zásadní jako klíč v této větě - k celým volbám. Je to opravdu tak jednoduché, že Hillary vs. Donald? A pokud by republikáni vsadili na Trumpa – platila by i druhá část jeho výroku?

Trump je kometa

Vše nasvědčuje tomu, že ne. Podobná zjevení jako Trump vždy před volbami zazářila a pak zhasla jako dočasná vlasatice. Navíc - je to poprvé, co ve volbách na prezidenta USA kandiduje žena. Dá se předpokládat, že více než polovina těch, co Hillary zvolí, budou ženy (tedy nadpoloviční většina všech voličů), a to napříč politickým spektrem, nehledě na to, zda jsou republikánky či demokratky. Žena je víc, než politická preference. Podporu najde Hillary i u barevné části USA – zejména u té, kterou si Donald popudil (zeď za jejich peníze). Republikánští analytici již jistě spočítali, že pokud by to bylo tak jednoduché, že Hillary vs. Donald, pak by Donald nevyhrál nejen že ne těsně, ale nejspíše vůbec.

Hillary nemá jedinou slabinu – tedy kromě tzv. skandálu s e-maily, který je ale jen falešným balonkem na odlákání pozornosti. Americký volič o této kauze ví hlavně to, že Hillary Clintonová posílala z ministerstva zahraničí jakési soukromé e-maily, což by asi neměla. Nejspíše je to ale úplně jedno. Maily jsou zdarma, takže co.

Pak se o ní říká, že, ehm, ne vždy mluví pravdu. Dobrá, ale o kterém politikovi se dá říci opak? Možná si občas zamlžila, ale například - Trump mění názory takovou rychlostí, že pojmy jako „pravda“ a „lež“ ztrácejí smysl, i kdyby původně nějaký měly. Trump je příliš rychlý - i na Ameriku.

Čím déle se bude „Pan mrakodrap“ držet ve hře o kandidáta republikánů na prezidenta, tím hůře pro republikány. Sice už prohlásil, že pokud ho nevyberou, nebude kandidovat jako nezávislý (jak původně hrozil), ale než se tak stane a řeknou mu prrr!, dojde ke škodám, které budou nevratné.

Pokud je Trump skutečně tajně domluvený s demokraty, jak se šušká, odvádí mistrovskou práci. Čas je na jeho straně, což je nejdůležitější. Čas volby 2016, z nichž má vzejít nový, „moderní“ virtuální Mesiáš, rozhodne. Pokud Trumpa republikáni vyberou – prohraje – a oni s ním. Pokud ho nevyberou, budou tak slabí, že také prohrají – jen bez Trumpa. Čili - dvě možnosti – a pro demokraty jedna zajímavější než druhá!

Dvě části

Americká politika má dvě základní oblasti. Tou první, která je tak velká, že je skoro jediná, jsou domácí témata. Tou druhou, hodně malou, takřka pidi nebo ještě méně, jsou témata zahraniční. Domácí témata jsou všeobjímající, objevují se v nich slova jako: Zdraví, pojištění nebo záhon. V zahraniční rozpravě slyší americký volič jen na jediné slovo – terorista, ale i to již bledne. Například ve srovnání se záhonem již terorista neznamená takřka nic.

Z hlediska průmyslových magnátů a nadnárodních (především zbrojařských) koncernů je to ale naopak - zahraniční politika je zásadní.

Lhostejno, kdo bude sedět v Bílém domě. Důležitá jsou odbytiště. Kde jiní vidí mír, my vidíme šanci. Kde jiní vidí historickou kontinuitu, my vidíme nedostatek demokracie. Dělání pořádku americkými zbraněmi sice mívá pro zbytek světa katastrofální důsledky, ale co na tom?

Že kvůli vývozu americké demokracie do Iráku nyní Evropa úpí pod přílivem uprchlíků? Že z lokálních diktátorů typu Saddám nebo Muammar vyrostl Islámský stát, tedy skutečná hrozba pro celou planetu? Že je svět ve válce – byť trochu jiné, než na jakou byl zvyklý – už několik let? No a co? Je nám fakt jedno, kdo bude sedět v Bílém domě, tedy – pokud to nebude Trump.
*********Pouťový balonek

Donald Trump celým svým životem – a zvláště během své nynější kampaně – připomíná pouťový balonek, který s pískotem poletuje po pokoji a všichni jen s napětím sledují, kde nakonec přistane.

Z hlediska těch, co tahají za nitky – je Trump opravdu tím prezidentem, kterého by chtěli vodit? Není ten člověk tak trochu nebezpečný? Co kdyby náhodou tu Hillary opravdu těsně porazil? Co když ho pak napadne, že všechny ty naše rakety nechá přestavět v jednu velkou, udělá z ní hotel a bude s ní létat s ruskými a čínskými turisty (mimo jiné) na Mars nebo Pluto? A co by si počal chudák český ministr obrany, herec Martin Stropnický, který si na přilnavosti k NATO postavil kariéru? Opravdu si můžeme dovolit takový hazard - nechat událostem volný průběh?

Další vývoj prezidentské předvolební kampaně ve Spojených státech se tak podle mne rýsuje v pevných konturách: Donald Trump po dohodě s republikány nebude kandidovat na prezidenta a dodrží svůj slib: Nebude kandidovat ani jako nezávislý. Prostě zmizí - poté, co udělal dobrou práci – pro demokraty.

Prezidentem USA se tak poprvé v historii stane žena, a pak teprve začne skutečné čóro móro.

Čo nesmieme vedieť o Tibete

September 22, 2015, 12:59 pm

≫ Next: Rusko vytvoří leteckou základnu v Bělorusku

≪ Previous: Promazaný stroj na výrobu amerických prezidentů se zadrhává: Republikáni se bojí Trumpa víc než Demokraté. Tajný agent Hillary C. A co by znamenalo Trumpovo zvolení pro Martina Stropnického?

$

0

0

Milan Tůma 
22. 9. 2015      Ze stránek http://ondrias.sk/

Do roku 1959, keď Dalajláma vládol v Tibete, skoro všetka obrábaná pôda a pastviny patrili šľachte a kláštorom, pričom väčšina obyvateľov boli nevoľnici, ktorí na nich robili. Tibetská aristokracia a vedúci mnísi, 5% populácie, vlastnili a rozhodovali o všetkom. Systém sa podobal nevoľníctvu v Európe spred 700 rokov. 

Napríklad, kláštor Drepung v Tibete bol najväčší vlastník pôdy na svete, mal 185 veľkostatkov, 25000 nevoľníkov, 300 veľkých pastvín a 16000 pastierov. Sám Dalajláma žil v 14 poschodovom paláci, ktorý mal 1000 miestností (Gary Wilson's report in Worker's World, 6 February 1997). Dalajláma a jeho rodina vlastnila okolo 4000 nevoľníkov a 100 domácich otrokov. Šľachta - sekulárni vládcovia sa mali tiež dobre. Napríklad veliteľ Tibetskej armády, člen Dalajlámového kabinetu vlastnil 4000 km2 pozemkov a 3500 nevoľníkov (Gelder and Gelder, The Timely Rain, 62 and 174). Obrázky

Pred demokratickými reformami v roku 1959, Tibet mal 197 rodín dedičnej aristokracie, v tom bolo 25 veľkých rodín. Nevoľníci tvorili okolo 90% populácie. Tibetskí chlapci boli často odobratí od roľníckej rodiny na výchovu za mníchov, kde slúžili elitným mníchom. Ako uvádza mních Tashi-Tsering, deti v kláštoroch boli často sexuálne zneužívané. On sám bol obeťou sexuálneho znásilňovania od 9 rokov (Melvyn Goldstein, William Siebenschuh, and Tashì-Tsering, The Struggle for Modern Tibet: The Autobiography of Tashì-Tsering. Armonk, N.Y.: M.E. Sharpe, 1997). 

V tibetskej komunite bol malý počet slobodných roľníkov, okolo 10000 obchodníkov, veľká väčšina nevoľníkov a domácich otrokov, ktorí nič nevlastnili. Deti otrokov boli otroci (Gelder and Gelder, The Timely Rain, 110). Veľká väčšina populácie boli nevoľníci bez vzdelania a zdravotnej starostlivosti. Doživotne boli vlastníkom pána alebo kláštora. Za prácu nedostávali žiadnu mzdu (Melvyn C. Goldstein, A History of Modern Tibet 1913-1951. Berkeley: University of California Press, 1989, 5 and passim). Nesmeli sa ženiť bez povolenia pána alebo lámu. Pán mohol požičať nevoľníka inému pánovi na prácu aj do veľmi vzdialených oblastiach (Anna Louise Strong, Tibetan Interviews. Peking: New World Press, 1959, 15, 19-21, 24). 

V Tibete tresty pre nevoľníkov za krádež, útek alebo vzopreniu sa moci boli mučenie, mrzačenie, vyrezanie očí, jazyka, nosa, odťatie ruky a tak podobne. V roku 1959 Anna Louise 1 / 5 Čo nesmieme vedieť o Tibete Napsal uživatel Milan Tůma Strong navštívila výstavu nástrojov na mučenie pre dospelých a pre deti, ktoré používala tibetská šľachta. Popisuje napríklad aj fotografie komunistických aktivistov, ktorým odrezali nos a vrchnú peru (Strong, Tibetan Interviews, 91-96). 

V roku 1937, návštevník Tibetu, Spencer Chapman napísal: „Žobrák vedľa cesty neznamenal nič pre mnícha. Vzdelanie nebolo pre nevoľníkov, lebo by mohlo narušiť feudálny systém (Waddell, Landon, O'Connor, and Chapman are quoted in Gelder and Gelder, The Timely Rain, 123-125). Francúzsky Tibetologist Alexandra David-Neel v knihe „Old Tibet Faces A New China" píše.

Nevoľnici boli doživotne zadlžení, kde dlh prechádzal na potomkov. V starom Tibete, vlastník nevoľníka o ňom rozhodoval podobne ako o inom majetku. Mohol ho predať, dať ho ako dar, požičať ho, alebo splatiť s ním dlh. Vlastníci nevoľníkov mali štátne väznice a súkromné väzenia podobne aj veľké kláštory mali vlastný súd a väzenie. 

Keď v roku 1951 Čínski komunisti obsadili Tibet začali budovať cesty a nemocnice. Majetok šľachty a kláštorov neskonfiškovali. Feudálna šľachta ďalej vládla nad nevoľníkmi. Komunisti rešpektovali Tibetskú kultúru a náboženstvo (Goldstein, The Snow Lion and the Dragon, 52). V roku 1956-1957 vypuklo v Tibete povstanie za asistencie americkej CIA (Kenneth Conboy and James Morrison, The CIA's Secret War in Tibet. Lawrence, Kansas: University of Kansas Press, 2002; and William Leary, "Secret Mission to Tibet," Air & Space, December 1997/January 1998).

Mnoho vedúcich povstalcov a agentov patrilo medzi tibetskú aristokraciu alebo ich potomkov, ale väčšina populácie sa k povstaniu nepridala (Hugh Deane, "The Cold War in Tibet,"ť CovertAction Quarterly. Winter 1987). Po potlačení povstania Čínski komunisti zrušili otroctvo a Tibetský systém nevoľníctva a neplatenej práce. Zaviedli občianske vzdelávanie a tak zrušili monopol kláštorov na vzdelanie. Zaviedli kanalizáciu a elektrinu (Greene, A Curtain of Ignorance, 248 and passim; and Grunfeld, The Making of Modern Tibet, passim). Do roku 1961 rozdelili pôdu a stáda roľníkom a zaviedli kolektivizáciu (Karan, The Changing Face of Tibet, 36-38, 41, 57-58; London Times, 4 July 1966).

Dalajláma a jeho poradca najmladší brat Tendzin Choegyal tvrdili, že Číňania zabili pri okupácii 1,2 milióna Tibeťanov (Tendzin Choegyal, "The Truth about Tibet," Imprimis; publication of Hillsdale College, Michigan, April 1999). Údaj je vymyslený, pretože podľa oficiálneho sčítania ľudí v roku 1953, celková populácia v Tibete bola 1 274 000 obyvateľov (Karan, The Changing Face of Tibet, 52-53). 2 / 5 Čo nesmieme vedieť o Tibete Napsal uživatel Milan Tůma Podľa dokumentov ministerstva zahraničia USA z roku 1998, v 1960-tich rokoch tibetský exil dostával od CIA 1,7 milióna dolárov ročne. Ročný plat Dalajláma od CIA bol 186000 dolárov. V 21. storočí americký kongres vyčlenil na podporu tibetského exilu v Indii 2 milióny dolárov a ďalší milión na „demokratické aktivity“ exilu. Navyše, Dalajláma dostal finančnú pomoc od G. Sorosa (Heather Cottin, "George Soros, Imperial Wizard," CovertAction Quarterly no. 74, Fall 2002).

V súčasnosti tibetskí mnísi v Kalifornii dostávajú od vlády USA 550-700 dolárov mesačne a zdravotnú starostlivosť zadarmo. Neplatia za ubytovanie, telefón, internet a káblovú televíziu. Platený tibetsky exil bol rozčarovaný, keď v roku 1996 Dalajláma vyhlásil, že „Marxizmus je založený na morálnych princípoch, zatiaľ čo kapitalizmus sa stará len o zisk a výnosnosť“.... Marxizmus sa stará o „spravodlivé využívanie výrobných prostriedkov“ a „osud pracujúcich“.. „Myslím si o sebe, že som polovičný Marxista a polovičný Budhista“ (The Dalajláma in Marianne Dresser , ed., Beyond Dogma: Dialogues and Discourses. Berkeley, Calif.: North Atlantic Books, 1996).

Kim Lewis, ktorý študoval „hojenie rán“ tibetských mníchov v Kalifornii, USA, sa rozprával aj s tibetskými ženami, ktoré žili v kláštoroch s mníchmi v Tibete. Na otázku, či by sa vrátili do Tibetu, odpovedali, že nie. Dôvod nebol okupácia Tibetu, ale zlé spomienky na život v kláštoroch. Teraz sú vďačné, že sa nemusia vydať za 4 -5 mužov a byť stále tehotné, alebo byť nakazené sexuálnymi nemocami.“ Ich staré matky spomínali, že vyspať sa s mníchom, ako im mnísi tvrdili, malo byť pre nich prostriedok osvietenia, podobne ako mal Budha. Systém nevoľníctva sa v Tibete udržal aj preto tak dlho, lebo nevoľníci verili, že mnísi majú moc prispieť, čím sa narodia v budúcom živote. Niekto sa môže narodiť ako človek -aristokrat alebo ako prasa.

Ako vyzeral Tibet, keď ho okupovali Briti? V roku 1904 Briti okupovali Tibet. Briti žiadali voľný obchod bez daní pre Indiu a zaplatiť 2,5 milióna rupií ako náhradu škody. Sir Charles Bell, Britský úradník v Tibete v rokoch 1904-1905 v knihe „Tibet: Past and Present, Oxford, 1924, pp. 78-79“ píše: že „otroci v Tibete sa aj kradli, hlavne malé deti. Alebo chudobní rodičia predali deti priekupníkom, ktorí ich ďalej predali ako otroka. Tieto deti pochádzali hlavne z juhovýchodného Tibetu.“ Feudálny systém v Tibete Britom pravdepodobne vyhovoval.

V Tibete po demokratických reformách, ktoré zaviedli komunisti, začal komunistický zázrak (hlavne po roku 1970), čo dokumentujú nasledovné čísla. Úmrtnosť detí v Tibete v roku 1951 bola 430 na 1000 narodených. Počas komunistického zázraku sa znížila na 91,8 detí v roku 1990 a na 35,3 detí na 1000 narodených v roku 2000.

Rast HDP za posledných 7 rokov bol 12% ročne. Teraz je 30x vyšší ako v roku 1950. Priemerná očakávaná dĺžka života v roku 1950 bola 35,5 rokov, v súčasnosti je 67 rokov. V súčasnosti Tibet má populáciu 2,5 milióna, oproti 1,2 milióna v roku 1964. Príjem roľníkov a pastierov sa za posledných 5 rokov zvyšoval v dvojciferných číslach. V roku 2007 to bolo o 14,5% oproti roku 2006. Export Tibetu bol 222 milión dolárov v roku 2006, bol o 34% vyšší ako v roku 2005. V roku 2006 Tibet navštívilo 2,5 milióna turistov, zvýšenie o 40% oproti roku 2005. V roku 2007 to bolo už 4 milióny. Príjem z turizmu v roku 2006 bol 350 miliónov dolárov.

V roku 1950, 95% Tibeťanov bolo negramotných, len 2% detí chodilo do školy. V súčasnosti je základné vzdelanie povinné a negramotnosť u ľudí v pracovnom veku je 4,76%. V roku 2000 Tibet mal 4 univerzity, kde študovalo 5475 študentov. V roku 2008 čistý príjem farmárov a pastierov sa zvýšil o 13,9% v porovnaní s predchádzajúcim rokom. Hrubý domáci produkt (HDP) v Tibete v prvom polroku 2009 stúpol o 10,3% v porovnaní s predchádzajúcim rokom a príjem farmárov a pastierov sa z výšil o 15%. Nárast HDP o 10,3% v čase najväčšej svetovej hospodárskej krízy je ekonomickým zázrakom a patrí medzi najvyššie na svete.. Pripomínam, že v USA, Európe a Japonsku HDP v prvom polroku 2009 klesol. (1)

Ale o tomto Slovenské mienkotvorne média, v rámci tradície, písať nebudú. Budú tunelovať. Je úplne jasné, že pokiaľ sa súčasným „anglosaským“ vládcom vo svete v najbližších 10-20 rokoch nepodarí politicky alebo ekonomicky zničiť komunistickú Čínu, potom už nebudú mať šancu a stratia svoju moc vo svete. Preto organizujú všetko možné, aj rôzne návštevy, aby sa tak nestalo. Dnes sú to nepokoje v Tibete, návštevy, a zajtra niečo iné. Ale niečo veľké musia vymyslieť, lebo čas uteká. Sú občania Slovenska len vytunelované stádo? Ani tomu neverím. Presnejšie, neverím, že všetci. A preto som aj napísal tento článok.

Čo nesmieme vedieť o Tibete Napsal uživatel Milan Tůma Karol Ondriaš 9.9.2009 (1) http://en.tibet328.cn/01/06/200907/t368039.htm , http://en.chinagate.cn/features/2009-03/3 0/content_17522525_8.htm informácie o Tibete sú spracované hlavne podľa údajov z článku Michaela Parentiho a ďalších článkov: http://www.michaelparenti.org/Tibet.htmlhttp://www.cctv.com/english/20080418/103089.shtmlhttp://www.faqs.org/faqs/tibet-faq/http://www.womenofchina.cn/Data_Research/Latest_Statistics/203027.jsphttp://english.people.com.cn/90001/90776/90785/6384840.html 

Rusko vytvoří leteckou základnu v Bělorusku

September 22, 2015, 1:34 pm

≫ Next: Trapně jalová,silácká gesta

≪ Previous: Čo nesmieme vedieť o Tibete

$

0

0

22. 9. 2015     zdroj
Prezident RF Vladimír Putin se rozhodl podepsat dohodu o vytvoření ruské letecké základny v Bělorusku. Příslušný dokument byl zveřejněn na oficiálním portálu právních informací.

Je v něm uvedeno: "Přijmout návrh vlády Ruské federace na podepsání dohody mezi Ruskou federací a Běloruskou republikou o ruské letecké základně na území Běloruské republiky." Podle nařízení hlavy státu budou ministerstvo obrany společně s ministerstvem zahraničních věcí jednat s Běloruskem a podepíšou dohodu jménem Ruské federace.

Připomeňme, že od prosince 2013 slouží roj ruských stíhaček (čtyři modifikované Su-27SM3) v Bělorusku společně s místními vojenskými letci. V březnu loňského roku se k nim připojilo dalších šest stíhaček "Suchoj", které se přemístily ze Západního vojenského okruhu na běloruské letiště Bobrujsk v Mogilevské oblasti. Ministerstvo obrany RF tehdy upřesnilo, že přemístění Su-27 je uskutečněno v souladu s dvoustrannou dohodou o společné ochraně vnější hranice Svazového státu.

Po podpisu dohody o zřízení plnohodnotné letecké základny RF v sousední republice bude tato letecká skupina rozšířena na plnohodnotný pluk. To, že v Bělorusku bude umístěna právě taková vojenská formace, oznámil v dubnu 2013 ministr obrany Ruska Sergej Šojgu.

Experti se domnívají, že vznik našeho vojenského objektu na území našich sousedů souvisí především s ochranou vzdušného prostoru Ruské federace. V rámci této mise budou ruské posádky na obloze hlídkovat a provádět průzkum u západní hranice Běloruska. Kromě toho se budou piloti účastnit prověrek připravenosti štábů a řídících orgánů běloruské armády k plnění úkolů jednotného regionálního systému protiletecké obrany. Společné akční plány rezortů obrany obou zemí předpokládají přemístění letectva na letiště ve Svazovém státu. V praxi to znamená, že pokud to bude nutné, mohou se naši piloti přemístit k sousedům, jejich posádky mohou zase používat ruské startovací dráhy. Toto je důležité zejména vzhledem ke zvyšující se aktivitě NATO v blízkosti ruské a běloruské hranice.

Kromě toho se podle velitele leteckých a kosmických sil Ruska, Viktora Bondareva stane nová letecká základna, která bude chránit vzdušný prostor i Ruska i jeho sousedů, důležitým prvkem prvního strategického sledu obrany Svazového státu. Hovořit o tom, že rozšíření přítomnosti našeho letectva v Bělorusku proběhne nenadále, každopádně nelze.

Ministra obrany Litvy rozhořčila budoucí ruská letecká základna v Bělorusku   zdroj
Ministr obrany Litvy Juozas Olekas je pobouřen plány Ruska na vytvoření letecké základny v Bělorusku.

…V souvislosti s těmito plány litevský ministr obrany prohlásil: "Není pochyb o tom, že vznik nové ruské vojenské základny na území Běloruska s sebou nese další napětí v našem regionu a negativní dopad na litevsko-běloruské vztahy, a také to zabrání úsilí Běloruska o normalizaci vztahů s EU a NATO".

Ve zprávě odboru pro styk s veřejností Ministerstva obrany Litvy, která cituje hlavu rezortu, je vyjádřena naděje, že běloruské vedení "se nenechá vtáhnout do další realizace agresivní politiky Ruska vůči svým sousedům a alianci NATO."

V samotné Litvě je na principu rotace fakticky umístěna rota amerických vojáků. Probíhají tam vojenská cvičení, je tam dodávána těžká technika.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Trapně jalová,silácká gesta

September 22, 2015, 1:48 pm

≫ Next: Budeme vyloučeni z EU?

≪ Previous: Rusko vytvoří leteckou základnu v Bělorusku

$

0

0

Luděk Prokop

22. 9. 2015
Na názornou ukázku ubohosti a nesvéprávnosti vlády (předsedy vlády a ministra vnitra ČR) potažmo našeho státu, teprve dojde. Zpráva z tisku: Ministři vnitra EU hlasovali pro návrh rozdělit postupně 120 000 migrantů mezi země EU „velkou většinou“, oznámilo lucemburské vedení EU podle AFP. Podle českého ministra vnitra Milana Chovance se nedosáhlo konsensu. Otázkou zůstává, zda není ve zprávě záměrně zcela opomíjeno přerozdělování imigrantů srdečně zvaných do Německa, čímž nepochybně došlo k výraznému navýšení příchozích imigrantů.
Na Twitteru ministr vnitra Milan Chovanec oznámil, že proti byly Česká republika, Slovensko, Rumunsko a Maďarsko. Co z toho ve skutečnosti vyplývá, pan ministr již neoznamuje.

Nejspíš by čtenáři měli ocenit statečnost, s jakou bylo naším zástupcem hlasováno - i s tím, že se nyní již hladce a obratce můžeme smířit s přidělováním dle kót, protože nejsme svébytným státem, jehož zástupci byli dle předpokladů přehlasováni a s tím už nikdo nic neudělá, ani udělatnemůže.Což znamená, že přidělování bude konáno podle systému nařizovaných kót, systému, který s divadelní, zásadovou zarputilostí,bylnašimi zástupci před veřejností, vehementně a důrazně odmítán. Čili nic nového v přístupu a v jednání ČSSD,včetně ostatních politiků zastupujících náš lid, hlavně však politiků z ČSSD.A sice nic nového v jednání opakovaně osvědčeného stylu- korouhvičky po větru se točící.

Na jednání ministrů vnitra se rozhodovalo o přerozdělení 120 000 Syřanů, Iráčanů a Eritrejců ze tří migrací nejvíc postižených zemí EU, tedy Řecka, Itálie a Maďarska. (Německo opět neuváděno).

Přesné znění schváleného návrhu prý ale dosud není známo. Takže máme věřit, že není nic známého o tom, jak schválený návrh zní. Při předpokladatelném kapitulantském smíření se s aktem přehlasování, je naprosto zbytečné dělat si nějaké iluze, že naše reprezentace zaujme razantní postoj s vyjádřením, že Česko, podobně jako Slovensko, nebude rozhodnutí EU o přidělování imigrantů respektovat. Konec konců, o tomhle při divadelně zásadovém odmítání kót, velice prozíravě nepadla ani zmínka. Zda bude či nebude fungovat, argumentačně „zabírat“ pomocná berlička v podobě obratu Polska, nelze při důvěřivosti tolikrát napálených a ošálených voličů, s jistotoupředvídat.Na to, že obratem Polska argumentováno bude, na to se lze spolehnout. Dlužno podotknouti, že nevíme a možná se ani nedozvíme, co všechno Poláci za obrat v proklamovaném postoji získali, či teprve získají. Nepochybně bude učiněno vše proto, aby tento aspekt zůstal utajen.

Kam až je naše politická reprezentace, v usilovně zakrývané ústupnosti a podbízivosti vůči vrchnosti z EU, kam až je schopná zajít a k jakým koncům nás dovést,můžeme jenom očekávat,s napětím a obavami.

Budeme vyloučeni z EU?

September 22, 2015, 2:07 pm

≫ Next: Spěchají. Proč? A v čem se O. Krejčí mýlí - 1.

≪ Previous: Trapně jalová,silácká gesta

$

0

0

Vladimíra Vítová
22. 9. 2015
Dnes probíhalo v EU jednání ministrů vnitra ohledně kvót pro uprchlíky. Zvláštní úředník OSN pro migraci Peter Sutherland pohrozil Čechům vyloučením z Evropské unie, když nepřijmou kvóty. Napsal: „Členství v EU je podmíněno společnými hodnotami a vnitřní solidaritou. A ty společné hodnoty diktují, že uprchlíkům má být poskytnut azyl, namísto uvítání ostnatým drátem a slzným plynem.“
Nutno podotknout, že má pravdu, když říká, že členství v EU je podmíněno společnými hodnotami – a právě o to jde. Podle mínění naprosté většiny obyvatel naší země, Česká republika NESDÍLÍ hodnoty současné EU! Česká republika nechce přijímat statisíce ilegálních migrantů. Češi si jsou vědomi toho, že se jednáo cílený rozvrat národních zemí ze strany EU.Ostatně, německý prezident Gauck dokonce oficiálně sdělil, že jde o to "naředit" mateřštinu, kulturní vzorce a tradice jednotlivých zemí a namixovat nejen křesťanství s islámem, ale i rasy. A přesně toto Češi nechtějí, ergo NESDÍLÍ hodnoty EU.

Dnes také promluvil ředitel evropské pobočky Amnesty International John Dalhuisen: „EU se musí shodnout na organizované a soucitné odpovědi na příchod uprchlíků a žadatelů o azyl. Zatímco se nepodařilo přijít se společným řešením, byli jsme svědky toho, jak to jde s tisíci uprchlíky a žadateli o azyl od desíti k pěti, aniž bychom se postarali o jejich základní potřeby. Tohle není zvládání migrace, tohle je eroze lidskosti.“

Neřekl však ani slovo tom, proč k ilegální masové migraci dochází. Neřekl ani slovo o vojenských konfliktech, které vyprovokovaly a stále udržují USA a bývalé koloniální mocnosti EU a které decimují právě ty země, odkud mají údajní uprchlíci přicházet. (Dle evropských dosavadních statistik však přichází uprchlíci většinou ze zemí, kde je mír a ohromné vojenské základny NATO – tedy například z Kosova a Albánie.) Ředitel AI neřekl zhola nic ani o tom, že ilegální masovou imigrační vlnu organizují mafie, ani jak tomu zabránit. Nepožadoval zastavení bojů a nastolení míru v postižených zemích. Vůbec nebral v potaz ani ohrožení obyvatel samotných evropských zemí touto nelegální a nekontrolovatelnou masovou migrací. Jeho slova o „erozi lidskosti“ by se dala tesat do kamene – ale na vývěsní štít Amnesty International! Na co je světu takováto falešná organizace? Na nic! Vůbec nemá smysl věnovat pozornost jejich – USA placeným – zaměstnancům.

Český národ ví, že současná světová imigrantská krize je organizovaný zločin na pozadí humanitární katastrofy. Český národ cítí, že jde o jeho bytí či nebytí. Takže otázka zní –nač setrvávat v EU, když – upřímně řečeno (ačkoliv oficiálně se tvrdí opak) - platíme této instituci daleko víc, než nám vrací ona na dotacích.

---

Spěchají. Proč? A v čem se O. Krejčí mýlí - 1.

September 22, 2015, 2:28 pm

≫ Next: Projekt EUROMED

≪ Previous: Budeme vyloučeni z EU?

$

0

0

Radim Valenčík
22.9.2015 blog autora

 
Hrál jsem si s tímto textem a chtěl jej zveřejnit, až víc uzraje. To, co se děje je bezprecedentní nátlak a je potřeba číst, co se vlastně děje. K tomu zastaralá schémata nepomohou. Proto uveřejňuji s předstihem (ještě nedozrálé). Ale je potřeba učit se na probíhajícím dění chápat, o co jde. Zde je první část článku, který jsem chtěl zveřejnit, až dozraje:

21. září 2015 poskytl pro První zprávy Oskar Krejčí rozhovor, který je na jedné straně velmi erudovaným pohledem na současnou realitu, na druhé straně ukazuje následující:

1/ Ani tak zkušený a přemýšlející odborník (a vědec v pravém smyslu slova) nepochopil, že model objasnění geopolitického vývoje "postaru", tj. jako výsledek jednání států, které hrají určité hry a které jsou v těchto hrách vedeny více či méně racionální reprezentací již neodpovídá realitě. Je to starý a zavádějící model, který neumožňuje postihnout nejdůležitější jevy a ani dostatečně spolehlivě předvídat vývoj.

2/Státy (jejich institucionální systémy) jsou ovládány vlivovými skupinami, které jsou mimo jakoukoli kontrolu. Tyto vlivové skupin dosazují jak vrcholové politiky, tak i viditelné představitele mocenských složek, včetně zpravodajských služeb apod. Tyto vlivové skupiny vytvořily globálně propojený systém, ve kterém vůbec nejde o zájmy jednotlivých států.

K tomu si dovolím předběžně učinit pár poznámek, ze kterých vyplývá řada verifikovatelných (a pochopitelně i falzifikovatelných) závěrů:

- To, co se jeví jako selhání racionality politické reprezentace je ve skutečnosti projevem toho, že viditelná politická reprezentace je dosazena na základě výsledků globálního špiclování, je vydíratelná a vydírána, plní roli figurek a málokdo z ní má šanci i schopnost se z této role vymanit.

- Systém moci (založený na propojení struktur vzniklých pozičním investováním a struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, které penetrovaly institucionální systém včetně mocenských, finančních a zpravodajských center) uvedl do chodu mechanismus "vytloukání klínu klínem". Velká lež je překrývána ještě větší lží, velká lumpárna ještě větší lumpárnou, velká tragédie ještě větší tragédií. Tento proces se sám od sebe nezastaví a už vůbec nelze spoléhat na racionalitu dosazené reprezentace. (K tomu podobněji odkaz 1.)

- Proces "překrývání" lží lžemi a lumpáren lumpárnami bude gradovat. Bude se "tlačit na pilu". Začala hra o čas. Zřetelně se projeví snaha, abychom byli zaskočeni, abychom rezignovali na pochopení toho, co se děje. A svět bude hnán do ještě dramatičtějších událostí. Hraje se totiž hra "Titanic" (ať se nám to líbí či nelíbí). (K tomu podrobněji odkaz 2.)

- Zásadní otázkou bude to, zda a nakolik se podaří oslabit vliv těch mocenských struktur, které budou (v určitém smyslu zoufale) "tlačit na pilu", eskalovat situaci. Které budou ochotny zajít jakkoli daleko. Logikou vývoje k tomu budou tlačeni. Budou však narážet na neochotu podřídit se i ze strany těch, kteří systému doposud slouží či plní v něm roli figurek. Budeme se stále častěji setkávat s případy vystřízlivění slouhů.

- Jedním z projevů toho bude (a v některých zásadních momentech současného vývoje už tomu je, už to začíná) neschopnost silového prosazení "řešení" konfliktu jeho vyhrocování a demonstrativním uplatňováním politiky dvojího metru. Celý systém moci, jejíž obrysy jsem naznačil, se totiž začíná rozpadat právě ve chvíli, kdy se nedaří prosadit prestižní řešení demonstrující schopnost prosadit politiku dvojího metru v tom či onom konkrétním případě. A to ani přes snahu zajít jakkoli daleko, použít k tomu jakékoli prostředky.

Nyní již nejvýznamnější pasáže z rozhovoru s O. Krejčím (odpovědi jsou proloženě, to nejdůležitější v nich jsem zvýraznil tučně):

PZ: Na internetu se na druhé straně objevuje řada komentářů, které tvrdí, že za současnou vlnou migrace je snaha Spojených států destabilizovat Evropu. Ta, potažmo Evropská unie, představuje pro USA konkurenta, kterého je třeba oslabit. Sdílíte tento názor?

Také jsem se mnohokrát setkal s touto představou. Samozřejmě nikoliv v mainstreamových sdělovacích prostředcích, které upřednostňují hru na diskusi mezi stejně smýšlejícími. Setkal jsem se s ní v debatách se studenty či kolegy. Osobně ale tento názor nesdílím.

PZ: Proč?

Především nejvyšší představitelé evropských mocností, ale i novináři v hlavních sdělovacích prostředcích už několik let vykazují podřízenost názorům a prioritám Washingtonu. Pryč jsou časy, kdy francouzský prezident Jacques Chirac či německý kancléř Gerhard Schröder dokázali vzdorovat tlaku USA, aby se připojili k intervenci v Iráku. Dnes není třeba unijní politiky k něčemu nutit drastickými akcemi, jako je migrační vlna. Vzniklo něco jako "atlantická elita", skupina politiků, úředníků a publicistů spojených na veřejnosti řečmi o solidaritě či západních hodnotách. V praxi pak jsou sjednoceni zapojením do obhajoby především amerických zájmů. Jádro této atlantické elity je stmeleno takovými akcemi jako bombardování Jugoslávie, intervence v Iráku a Libyi či podpora válečné opozice proti syrské vládě. Všimněte si, jakou vzájemnou podporu vykazovali ti, kteří si zašpinili ruce při náletech na Jugoslávii, jací jedinci se dokázali přesouvat z NATO do Evropské unie.

PZ: Přívrženci vize amerického zdroje migračních problémů ale zdůrazňuji především konkurenční ekonomické zájmy USA a Evropy.
 
Evropská a severoamerická ekonomika jsou provázané. Dnes nikdo pořádně neví, které evropské podniky jsou americkým vlastnictvím a které americké podniky mají evropského majitele. O vlastnických podílech nemluvě. Destabilizace unijní ekonomiky zákonitě povede k propadu ekonomiky USA. A pak je tu to, co americký politolog Samuel Huntington nazývá "davoská kultura". Název je odvozen od švýcarského města, kde se na Světovém ekonomickém fóru každoročně schází tisíce obchodníků, bankéřů, vládních úředníků, intelektuálů a novinářů z mnoha zemí. Je to prý "soubor názorů, hodnot a doktrín, které dnes zastává mnoho lidí v západní civilizaci a také někteří lidé z civilizací jiných". Hodnot obecných – podle Huntingtona je to "víra v individualismus, tržní hospodářství a politickou demokracii". Ty přirozeně konkretizuje a realizuje ten nejmocnější; ten, kdo má světovou síť odposlechů a je schopen okamžitého globálního raketového úderu. Také se v této souvislosti mluví o "washingtonském konsenzu". To je desatero, které koncem 80. let zformuloval britský ekonom John Williamson. Je to krédo, které vyznávají tři instituce: Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka (SB) a ministerstvo financí USA.
...

PZ: Vraťme se zpět k migraci. Vy sám říkáte, že příčinou současné migrační vlny do Evropy jsou především války v severní Africe a na Blízkém východě. Ty ale rozpoutal především Washington. Není v tom, co říkáte, protimluv, když zároveň tvrdíte, že migrační vlnu cíleně nevyprovokovaly Spojené státy?

Příčinná souvislost ještě neznamená úmysl. Většina amerických akcí, o kterých mluvíte, byla velmi špatně promyšlená a má celou řadu neplánovaných důsledků. Včetně trvajících bojů v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, ale i krvavých zmatků v Libyi. Migrace je zákonitý důsledek válek, které v Bílém domě na jejich začátku pokládali za snadné a krátké. Migrace není výsledkem konspirace, ale hrubých politických a vojenských chyb. Tedy alespoň já se tak domnívám – a mohu se samozřejmě mýlit. Skutečnou motivaci chování státníků v mezinárodních vztazích je téměř nemožné rozkrýt.

PZ: Podivné výsledky válek, které vede Západ, jsou zřejmé. Ekonomické i morálně-politické škody jsou obrovské. Proč tedy Západ nezmění politiku?
 
Když pomineme nedostatek racionality a zájmy některých skupin vojenskoprůmyslového komplexu, je tu obava ze ztráty tváře. Strach některých mocností z ponížení, když uznají chybu. Všimněte si, jak opatrně ruská diplomacie řešila první kolo války kolem Sýrie, kdy Moskva zabránila bombardování Sýrie v duchu libyjského scénáře. Například americký prezident tehdy dostal v Petrohradě prostor oznámit jako první, že Damašek přistoupí na dohodu o likvidaci chemických zbraní.


PZ: V čem vidíte nedostatek racionality současné politiky Západu?

Rozumná politika se opírá o věcnou analýzu, o přesné vyhodnocení vlastních sil a sil těch druhých a stanovení priorit...


PZ: To nezní moc srozumitelně.
 
...Nikdo z dnešních západních vůdců nedokáže říci: nesmíme bojovat na několika frontách najednou, když to nezvládáme. Teď je nutné soustředit všechny prostředky, a to jak Západu a Ruska, tak i vlády v Damašku, na boj proti tzv. Islámskému státu. Pak na stabilizaci regionu, protože válka odtud vyhání do nepřipravené Evropy miliony běženců. Až tyto úkoly zvládneme, pak je možné rozdat si to znovu se syrským prezidentem. Ale neválčit! Kromě toho, že Západ neumí vyhrávat, vraždění už bylo víc než dost a existují i jiné prostředky, jak dosáhnout cíle.

PZ: Takto podané se vše jeví snadné, ale oba víme, jak těžké je chtít po lidech, nejen státnících, aby pochopili, že se mýlí. Jak by podle Vás měla začít změna politického kurzu, která by vedla k zastavení proudu běženců?
 
Především by se Západ měl naučit dělat kompromisy, přestat si plést spravedlnost a právo s nadvládou Washingtonu. Nelze donekonečna odpovídat Moskvě na výzvy ke společnému boji proti tzv. Islámskému státu a terorismu tím, že se Rusko musí napřed Spojeným státům podřídit. To není možné očekávat od mocností, které mají sebeúctu a chtějí hájit své vlastní zájmy. Rusko a Čínu je nutné chápat jako partnery, ne jako vazaly. Jsou to jiné státy než Německo či Francie. A pak – je těžké podřizovat se washingtonskému vedení, které dvě dekády vrší jednu strategickou chybu na druhou.

Celý rozhovor viz:
http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/oskar-krejci-iluze-a-chyby-atlanticke-elity/

Zítra se k rozhovoru vrátím a v intencích toho, co jsem uvedl v úvodu, jej podrobím analýze. Návazně pak zformuluji některá doporučení, pokud jde o odpověď na otázku, co dělat.


Odkazy na teoretické zdroje:

1. Struktury a mechanismy toho, jak funguje současná moc, jsou popsány v monografii Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb, která je plně ke stažení na:

http://www.vsfs.cz/prilohy/konference/lk_2015_perspektivy.pdf

2. K tomu, co je hra typu "Titanic" podrobněji viz:

http://radimvalencik.pise.cz/2688-hraje-se-hra-titanic-je-cas-odpovedet.html

(Pokračování zítra)

Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/2743-spechaji-proc-a-v-cem-se-o-krejci-myli-1.html

Projekt EUROMED

September 22, 2015, 8:33 pm

≫ Next: Násilí plodí násilí

≪ Previous: Spěchají. Proč? A v čem se O. Krejčí mýlí - 1.

$

0

0

Václav Janoušek
23.9.2015 Vaše věc

Před lety byl v tichosti zahájen proces známý pod zkratkou EUROMED (Euro-Mediterranean Partnership) či spíše barcelonský proces, který v sobě kromě posilování kulturního, ekonomického a politického partnerství mezi členskými státy EU a středomořskými sousedy, ukrývá doplnění počtu obyvatel starého kontinentu metodou přesidlování.


Smyslem projektu, který se původně vyvinul z dohody o volném obchodu mezi EU a zeměmi v oblasti Středozemního moře (EU – MEFTA) je posílení spolupráce v oblasti správy cílené migrace mezi partnerskými státy. Kromě států Evropské unie sem patří Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Sýrie, Maroko, Tunisko a Palestina. Deklarovanými cíli jsou propagace možnosti legální migrace, vysvětlování výhod migrace vzhledem k trvale udržitelnému rozvoji, boj proti nelegálnímu obchodu a ilegální migraci. Za projektem stojí Evropská komise a DG EurpeAid, které jej i financují.

Program počítá s přistěhováním 56 miliónů muslimů do zemí sedmadvacítky mezi lety 2010 – 2050. K této číslici dospěl statistický úřad EU Eurostat. Předběžný odhad 56 miliónů či dokonce 80 miliónů migrantů, jak uvádí Salim Murad z New York University in Prague, má vyrovnat demografický úbytek v celé Evropě.

Projekt EUROMED je veden na ministerské úrovni a mezi odborníky, kteří mají za úkol zpracovat zákonné předpisy a nařízení v oblastech migrace. Projekt je zatím ve stavu příprav a zároveň i odkladu na rok 2012. V českých masmédiích se o něm prakticky nehovoří, na internetu se mu věnují povětšinou weby s kritickým pohledem na islámský fundamentalismus, džihád či zákon šaría.

Již v současnosti – i přes odklad spuštění projektu EUROMED - existují evropská města a státy, kde je EUROMED takřka realitou. A je třeba zdůraznit, že se praktické zkušenosti zmíněných lokalit diametrálně rozcházejí s očekávanými cíly.

Je vůbec v zájmu současných Čechů, potažmo Evropanů, podporovat tento projekt? Jaká jsou pozitiva a negativa? Má Česká republika možnost odmítnout podílení se na jeho realizaci – tj. být dobrovolným anebo nedobrovolným příjemcem tisíců přistěhovalců z muslimských zemí?

Pro začátek je nutné zhodnotit možná pozitiva a negativa EUROMED projektu. Údajnými pozitivy tohoto projektu jsou podpora důchodového systému, posílení vazeb mezi národy a kulturami kolem Středozemního moře a v neposlední řadě eliminace ilegální migrace.

Jak již bylo řečeno výše, negativa se projevují již v současnosti, ještě před oficiálním spuštěním projektu. Jedná se zejména o národnostní a kulturní intoleranci provázenou pouličními nepokoji, ale jde i o nechuť přistěhovalců respektovat zákony a zvyklosti hostitelské země – viz zákony některých evropských zemí o zákazu zakrývání obličeje burkou, zákaz týkající se žen a jejich šátků atp.

V našich zeměpisných šířkách se se znepokojením sledují i nejrůznější iniciativy muslimských menšin, které přicházejí se snahou budování modliteben a mešit.

A pokud se bavíme o možnosti, že by Česká republika eventuálně odmítla podílet se na realizaci tohoto projektu? V Lisabonské smlouvě jsou obsaženy mechanismy, které umožní Evropské unii na základě společné imigrační politiky a řízení migračních toků přerozdělovat imigranty mezi jednotlivé státy EU. Pokud by ČR s něčím takovým nesouhlasila, nemůže přiliv imigrantů na své území zablokovat, protože již nemá právo veta.

Lidem bylo po řadu let vštěpováno, že multikulturismus je prostě ten „dobrý, hodný, správný a politicky korektní“. Režisér van Gogh – podříznutý fanatickým muslimem řekl:

„Multikulturismus je zdvořilé ustupování agresivnímu hostovi, který Vám přišel vybydlet dům“. 

Německý autor Thilo Sarrazin ve své knize islám kritizuje jako zdroj násilí a obviňuje islámské imigranty z toho, že se nechtějí integrovat. Sarrazin říká:

„Žádné jiné náboženství v Evropě nemá takové požadavky, a žádná jiná imigrantská skupina nezávisí tolik na sociálním systému, a žádná není tak spojena s kriminalitou“. 

Názory na islamizaci jsou skutečně rozdílné. Prostě jedni tleskají a druzí zuří, hodně se též mezi našinci mluví o tom, že Evropa už dávno není křesťanská. To vše se děje i přes tragickou zkušenost Spojených států Amerických z 11. září 2001, kdy bojovníci se Al Kaidy rozhodli zničit budovy Word Trade Centre v New Yorku. Tímto datem je odstartována neuvěřitelná spousta bezpečnostních opatření, prohlídek, scanů kabelek či jiných příručních zavazadel - jednoduše vyjádřeno „bezpečnostní šikana“, která se dotýká každého – a nejen evropského - jednotlivce. I tyto události a mnoho podobných, které se od té doby udály, ovlivnily vnímání a přijímání muslimských obyvatel ještě stále většinovým obyvatelstvem Evropy.

Historicky to však není poprvé, kdy se Evropa cítí ohrožena – byli to v minulosti i mohamedáni, kdo evropský kontinent okupoval. Je však třeba si zdůraznit, že obyčejně se národy semkly, když se cítily v úzkých, hájily svá území, tradice, ženy a děti. A následně své tradice opět oživily. Evropská unie, i přes varování jednoho z největších euroskeptiků v dějinách EU Václava Klause, už zřejmě rezignovala na udržování tradičního života na starém kontinentě, vzdala také boj o tradiční náboženství, hodnoty, způsob života – vlastně o jakoukoli neislámskou existenci. Opravdu je za tím vším jen dlouhodobý úbytek evropského obyvatelstva?

Se smutnou realitou úbytku obyvatelstva se potýká také Česká republika. Naše populační křivka je „živena,“ stejně jako v jiných státech Evropské unie, zejména dětmi imigrantů. Cizinců nyní v ČR žije přes 410 000 a legálně jich u nás pracuje necelých 300 000. Statistiky uvádějí, že například v prvním pololetí roku 2010 šlo na konto migrace až 90 procent celkového přírůstku obyvatel ČR, kdy se ze zahraničí přistěhovalo o skoro 51,4 tisíce lidí více, než se vystěhovalo. Počet obyvatel České republiky stoupl meziročně o 65 tisíc na nynějších více než 10 miliónů, což výrazně ovlivnili právě přistěhovalci ze zahraničí.

Nezbytnou podmínkou pro udržení funkčnosti současného důchodového systému je předpoklad, že všichni přistěhovalci budou pracovat a platit daně. S tím, že myšlenka je to pěkná, ale k realitě má daleko se nyní potýkají například Francie a Velká Británie. Ty mají v současnosti na svých územích celkem asi deset miliónů muslimů. Očekávaného ekonomického přínosu se však nedočkaly. Imigranti nejenže nic Evropě nepřispívají, snad jen s výjimkou Turků v SRN, ale naopak zvyšují během recese její nezaměstnanost i náklady vynakládané sociálním záchytným systémem obou států. Starý kontinent však není vstřícný jen povolováním přistěhovalectví vyznavačům islámu.

Nemalá finanční podpora poskytovaná muslimským zemím je snad ještě významnějším počinem dokládající nadstandardní vztahy Evropy s muslimským světem.Finanční podporou zemí vyznávajících islám se zabývá řada mezinárodních konferencí. Jednou takovou byla i konference v Paříži, během níž získali Palestinci od západních zemí příslib darů ve výši až 7,4 miliardy dolarů, jež by měly být použity na realizaci snu palestinské samosprávy o Palestinském státu. Překvapením už ani není, že nejvíce peněz věnovala Evropská unie – 650 miliónů dolarů. Následují Spojené státy s 555 miliony dolarů a v neposlední řadě Saudská Arábie. Konference v Paříži se účastnili zástupci 68 států a 20 světových organizací.

Třetí největší muslimskou zemí v EU je Německo, které si muslimy doslova hýčká, jich má na svém území již více než tři miliony. Pro 120ti tisícovou komunitu muslimů teď v německém Kolíně nad Rýnem vzniká jedna z největších mešit. Už brzy nebudou turisté obdivovat jen kolínskou katedrálu, ale i minarety, které v Ehrenfeldu postaví Turecko-islámské unie (Ditib). Projekt bude stát kolem 20 miliónů eur a zaplatí ho příspěvky 800 sdružení patřících k Ditib. Rozhodnutí podpořili němečtí sociální demokraté, zelení, liberálové a levice. Kupole moderní stavby má dosahovat 35 metrů a po stranách vyrostou dva 55 metrů vysoké minarety. V EU je momentálně průměrná porodnost bělošských maminek 1,3 dítěte na matku. Podle průzkumu by to však muselo být minimálně 2,1. Při hodnotách nižších, nelze udržet populaci a nastává vymírání národa. Žádná kultura na světě nepřežila, pokud neměla porodnost nad 1,9 dítěte na matku.

Za vším ale nejsou pouze rodičky, ale také islámská imigrace, jež od roku 1990 tvoří asi 90 procent veškerého evropského přistěhovalectví. Soumrak tradičních náboženství a kultur v Evropě padá na řadu evropských zemí. Jednou z nich je Francie, u které se odhaduje přechod na islám za necelých čtyřicet roků, stejný osud čeká i Velkou Británii, kde už je přes tisíc mešit, některé přestavěné z kostelů. V Nizozemsku bude mít islám většinu už za patnáct let a ještě dřív bude ruskou armádu tvořit z téměř poloviny muslimové. Jen Německo prý vydrží s přechodem na islám až do roku 2050. Otázkou zůstává, jak dlouho může trvat, než se v České republice naprosto pokojnou cestou dostanou do parlamentu zástupci muslimů, než začnou mít většinu, a kdy naše ženy začnou nosit šátek…?

Za 20 let má být v Evropě i díky programu EUROMED počet muslimů vyšší než 104 miliony. Libijský vůdce Muahamar Kadáfi v roce 2008 prohlásil:

„Proč umírat za islám? Nepotřebujeme už teroristy ani sebevražedné atentátníky. Přes 50 milionů muslimů v Evropě ji sami změní za pár desítek roků na islámský kontinent…“. 

A off rekord pak prohlásil:

„Utlučeme vás vaginami našich žen“. */

Podle studie americké Brookings Institution muslimská porodnost trojnásobně přesahuje porodnost nemuslimských Evropanů, a tak se do roku 2015 muslimské společenství rozroste na dvojnásobek, zatímco nemuslimská komunita se o tři a půl procenta zmenší. Podle jiné americké studie v roce 2050 bude muslimského vyznání asi pětina Evropanů, a nebo i polovina, zejména stane-li se členem EU Turecko.

Co vlastně může způsobit taková islamizace z náboženského hlediska? Prosadit islámský zákon šaría je jednou z povinností každého muslima. Tento islámský zákoník je inspirován koránem a příkladem proroka Mohameda, který se oženil s šestiletou Ajíšou a od jejich devíti let s ní souložil (sunna), nařídil kamenování nevěrných žen, usekávání končetin zlodějům, ustanovil podřadnost žen a nemuslimů. Muslimů v Evropě přibývá a s nimi i rozsudky podle islámu…



*/ "válkou vagín" získali Albánci Kosovo během necelých tří generací! V roce 1926 tvořili Albánci na Kosovu a v Metochii ještě početní menšinu, v roce 1968 už byli většinou. Každá albánská žena na Kosovu měla podstatně víc dětí než žena srbská.

(Text byl uveřejněn v dubnu 2012)

Násilí plodí násilí

September 22, 2015, 11:34 pm

≫ Next: Mittelkrüppeleuropa

≪ Previous: Projekt EUROMED

$

0

0

Pavel Letko
23.9.2015 E-republika

Rezignace na všelidské hodnoty je posledním krokem na cestě k propasti, ke které se nezadržitelně blížíme. Budeme-li sázet na „řád a pořádek“ prosazovaný násilím, vysloužíme si společnost plnou násilí. Budeme-li nadále sázet na vrozenou nesnášenlivost a netoleranci k druhým lidem, vysloužíme si život ve společnosti plné strachu, nenávisti a sváru.


Naše společnost je ve velkém nebezpečí. Stačí se dívat kolem sebe, je to více než patrné. Toto nebezpečí však nemá především materiální ráz, ale ráz duchovní. Jsme otravováni jedem nebezpečných myšlenek, přání a slov, z nichž jde opravdová hrůza. Lidské hodnoty hledané po celé generace našimi předky berou za své, a do popředí se dere mentalita dravců, predátorů, hyen a pštrosů. Není divu, že skutečná nebezpečí přehlížíme, slony v obýváku nevidíme, cedíme komáry a polykáme velbloudy. Naprosté marginálie hýbou celou společností a podstatného si téměř nikdo ani nevšimne. Jdeme po špatné cestě, proto ta panika a chybné vyhodnocení a rozhodování. Vizi společnosti spravedlivé a lidské, v níž lze prožít opravdový lidský život, jsme ztratili z očí dávno, soustředíme se jen na přežití. Ideu národa a národní pospolitosti ukradli xenofobové a zbabělci šířící směs strachu s nenávistí k druhým. Ideu svobodné společnosti nahradila idea státu prošpikovanému udavači a všudypřítomnými očima a ušima Orwellova „Velkého bratra“.

My už jsme natolik otrlí, že nám to už snad ani nevadí. Ve jménu „řádu a pořádku“, jen tak mimochodem hlavních hesel fašismu, přijímáme odposlechy, sledování i policejní brutalitu o níž jsme psali třeba v článku „Zbabělá policie“. Naše telefony, naše vzájemná komunikace, naše nákupy, náš každodenní život je monitorován a soustřeďován v centrech na druhé straně zeměkoule a my neprotestujeme, ale naopak často bojům za takovou pseudodemokracii ještě tleskáme. Stateční lidé, skuteční hrdinové doby jsou buď v brutálním vězení (Manning), odříznuti na ambasádě (Assange) nebo v exilu v Rusku (Snowden). O posledně jmenovaném byl natočen dokumentární film Citizenfour jenž dokonce získal Oskara za rok 2015 v kategorii „Celovečerní dokument“. Ano, film získal Oskara, ale Snowdenovo poselství a osud je nám lhostejný. Mě alespoň inspiroval k napsání tohoto článku. Je to ale zoufale málo.

Žádný „Člověk v tísni“ ani žádná jiná ryze česká humanitární a lidskoprávní organizace proti Snowdenově osudu neprotestuje. Proč také. Vždyť zradil naše pány v jejich úsilí zotročit nás. Mezek neprotestuje, mezek jde, kam mu pán poručí. Když nebude zlobit, proč by se svého pána obával? Kdo má čisté svědomí, plní svěřené úlohy poctivě, o svém pánu přemýšlí jen láskyplně, nemusí se odposlechů bát, praví moudrý český mezek. Ať už hýká nebo řehtá, vždy podle návodu toho televizního či jiného mainstreamového.

Ve skutečně lidské společnosti byl ke zločinu hledán pachatel, ve společnosti otroků je k neposlušným hledán zločin. K tomu slouží špiclování i vymývání mozků a v neposlední řadě znovu objevené mučení. Kdo by podrobil zvíře nějaké obdobě waterboardingu, byl by odsouzen jako nelida, kdo podrobí takovému zacházení člověka, je kvalifikován pro funkci amerického prezidenta, nejmocnějšího muže planety a také našeho největšího spojence. ZDE , ZDE a ZDE Abychom jen trochu naznačili, o co ve waterboardingu jde:

Waterboarding je forma mučení vodou, při níž se voda přelije přes hadřík pokrývající obličej a dýchací cesty znehybněného zajatce, což vyvolává pocit tonutí. Waterboarding může způsobit extrémní bolest, poškození plic, poškození mozku z nedostatku kyslíku, jiné fyzické zranění, včetně zlomenin v důsledku boje proti omezování, trvalé psychické poškození a smrt. Nepříznivé fyzické následky se mohou projevit měsíce po události, zatímco psychologické účinky mohou trvat několik let.

Waterboarding za vietnamské války ...

U nás toto mučení veřejně schvaluje například Miroslava Pašková, což je právě ta osoba, která udala Michala Kesudise za schvalování trestného činu, tj. za schvalování atentátu. Sověti měli svého Pavlíka Morozova, my jsme měli svou bdělou PSVB (Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti), dnes vstali noví bojovníci strážící ideovou čistotu našich myšlenek, slov i činů. Jsme tomu rádi, moc se nám po nich stýskalo. Jedním z nich je i naše Mirka. Tuto bojovnici připomínající svým zápalem "modrou komsomolku", redaktorku internetového serveru Ozbrojené složky a předsedkyní spolku Vlčí máky podporujícího naše válečné veterány si můžete poslechnout v Debatním klubu ZDE zejména v čase 1:06:30, kde Pašková vysloveně hájí mučení jako pohodovou a humánní záležitost. Trestnímu stíhání za schvalování trestného činu se samozřejmě Pašková vyhne, protože je na straně pseudospravedlnosti a pseudopráva, které v naší zemi vítězí. Kdyby ovšem vítězila skutečná, a ne selektivní spravedlnost podle vůle mocných, společensky více nebezpečnou by musela být shledána sama udavačka Pašková, neboť zatímco právo na obranu, určení obránce a útočníka, vlastence či teroristy může být předmětem politického sporu, obecné shvalování mučení je v rozporu s univerzálními lidskými právy vždy a za každých okolností.

... a waterboarding praktikovaný nyní.

Přitom o nepřípustnosti mučení podepsaly jak Česká republika, tak Spojené státy řadu mezinárodních dohod, z nichž jedna nese název „Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání“. Více si o ní můžete přečíst ZDE a zejména ZDE.
Z výše uvedené "Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání" vyjímám definici mučení a jeho nepřípustnost za žádných okolností:

v článku 1 a 2 Úmluvy se píše:

Žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení. ...mučením je jakékoli jednání,
jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem

Proč o tom píši? Protože rezignace na všelidské hodnoty je posledním krokem na cestě k propasti, ke které se nezadržitelně blížíme. Budeme-li sázet na „řád a pořádek“ prosazovaný násilím, vysloužíme si společnost plnou násilí. Budeme-li nadále sázet na vrozenou nesnášenlivost a netoleranci k druhým lidem, vysloužíme si život ve společnosti plné strachu, nenávisti a sváru. Národní pospolitost má význam jen v pozitivním slova smyslu. O národu lze hovořit jen s podobnými pojmy jako jsou solidarita, svoboda a bratrství. Národ vymezuje vzájemná pomoc lidí spojených neviditelným poutem sounáležitosti, nikoliv nevraživost k „těm druhým“. Nespojujme se tedy v boji „proti islámu, Rusku, EU či USA. Naopak se spojujme v boji proti chudobě, bezdomovectví, mučení, násilí, fízlování, militarismu a lži.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu E-republika přispět, klikněte zde. Děkujeme!



Související články:

• Kde začíná terorismus. K obraně Michala Kesudise
• Výročí 11. září: od teroru jednotlivců k teroru celých států
• Záblesk lidskosti v US-koncentráku
• Soud s Michalem Kesudisem: Průběh líčení
• Pomoc Kesudisovi
• Poezie a užitek Hitlerových domů
• Vzestup nových globálních nadutců
• Izrael volil již podruhé Miss Holocaust
• Všechny běžící jaderné reaktory USA mají bezpečnostní problémy
• Aktivisté v USA dosáhli zavření další atomovky

Mittelkrüppeleuropa

September 23, 2015, 1:28 am

≫ Next: Odkud začíná „americkému století“ zvonit hrana... „Nový světový řád“ nabírá jiný směr

≪ Previous: Násilí plodí násilí

$

0

0

napsal okolojdoucí
23.9.2015 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Nedokážu už přečíst celý text od pana Karla Dolejšího, ani národně masochistické šlehy doktora Čulíka. Můj problém. Nicméně, i tak na Britské listy občas zavítám a najdu i zajímavé texty. Naposledy jsem tam četl text docentky Švihlíkové k ceně práce a přitom narazil na neuvěřitelný text pana Kartouze o nás, Středoevropanech.

http://www.blisty.cz/art/79035.html 

Podnětem k jeho sepsání byl pro autora patrně článek v New York Times (NYT), na který v textu sám odkazuje.

NYT ve stručnosti nejprve popsal, jak by měla vypadat „spravedlivá distribuce migrantů v Evropě“, a pak se pustil do Středoevropanů, kteří takovou „spravedlivou distribuci“ nepřijali. Argumenty jsou jasné, a navíc „dodané“ samotnými zástupci Středoevropanů s těmi správnými názory, samozřejmě.

Jsme kulturně a politicky odlišní od Západu, nezbavili jsme se označení „Východní blok“ či „postkomunistické země“. Nejsme ochotni přijmout ani zlomek uprchlíků oproti Německu a dalším zemím. Přitom se opíráme o krajně pravicová hnutí, nacionalismus, rasové a náboženské předsudky, jakož i o to, že nemůžeme i z ekonomických důvodů tolik pomáhat, jako naši bohatší sousedé. Evropské hodnoty jsme doposud zcela nepřijali, nejsme zvyklí na příslušníky jiných kultur, nemáme post-koloniální pocit viny (v kontextu jde vlastně o naši malou omluvu), jsme velmi homogenní společností a nejsme příliš ochotní to změnit.

Dokonce je problém v tom, že jsme uvykli roli obětí, kterým se má pomáhat, a teď se bojíme, že o tuto roli přijdeme (názor profesora z Brna). Ohledně Polska zase zaznělo, že tam mají silnice postavené z peněz daňových poplatníků Německa, Francie a Itálie, tak by byla ostuda jim odmítnout pomoc se svým dílem uprchlíků.

Opakuji, takto byl text uveřejněn v NYT, tedy v jednom ze zásadních světových médií pro takzvané „nastolování agendy“. Moc dobře jsme z toho nevyšli, že?

Pan Kartouz už to jen rozmazal. Naše nenávistné reakce vůči uprchlíkům se staly globálním tématem. Jsme bezvýznamní a naše bezvýznamnost se ještě prohloubí, protože se už nikomu nebude chtít podporovat rozvoj u nás chybějící demokracie. Máme za to, že o nás rozhodují jiní, o cizinu se nezajímáme. Prostě smýšlení „kripla“. K tomu všemu nám jako „kriplům“ hrozí izolace a odříznutí od prostředků z evropských, státních a neziskových fondů a od organizací podporovaných soukromými (sic!) donory – cituji: „v některých oblastech … takřka jediného nástroje možného rozvoje občanství, jemuž se jinak česká společnost tak brání.“

Proč takto rozsáhle a podrobně pojednávám Kartouzův text? Jde totiž o názornou demonstraci myšlenkových klišé, které se míjí s realitou, popř. ji pokřivují ad absurdum. Zkusím na příkladech ukázat některá z nich a dopátrat se vlastní příčiny takového podráždění vůči Středoevropanům.

NYT i pana Kartouze rozhýbalo naše středoevropské odmítnutí „spravedlivé distribuce migrantů“. Ta ovšem vyšla cca z poměrů dle počtu obyvatel, ale i dalších faktorů, a – světe div se, na Českou republiku vyšel dle Evropské komise na jaře 2015 podíl 2,63 % z tehdy uvažovaných 20.000 uprchlíků. Ovšem podíl na dalších případných uprchlících by měl být již 2,98 %. Přitom dle počtu obyvatel členských zemí by takový koeficient pro ČR měl být 2,07 %, nemluvě o naší, bohužel, podstatně nižší příjmové i rozpočtové úrovni, než jaká je ve většině ostatních zemí EU.

Na vysvětlenou, kvóty pro rozdělení dalších uprchlíků nezahrnují (na rozdíl od kvót platných pro první skupinu uprchlíků) Spojené království, Irsko a Dánsko, tyto mají možnost, nikoli povinnost, ke kvótám přistoupit. Jen v takovém případě by se kvóty přepočítaly. Působí tedy poněkud úsměvně, jak moc se pan Kartouz zhlédl v dánských učitelích a studentech. I člověk, který se nesetkal v nočním centru Prahy s „efektem“ demokratického a multikulturního smýšlení dánských středoškoláků, se asi pozastaví nad skutečností, že Dánska se kvóty prostě netýkají, nikdo je s nimi neobtěžuje a Dány přijatá omezení na hranicích s Německem se jaksi rozumí sama sebou.

Kvóty jsou ovšem jen technický detail, hlavní problém je úplně jinde. Je záhadou, avšak zcela typickou pro současný „názorově správný svět“, že jen málokdo z politiků (kupodivu, s výjimkou právě některých Středoevropanů) si uvědomuje, že taková „distribuce migrantů“ předpokládá jejich „selekci“ a „transport“, samozřejmě, tedy alespoň předpokládám, na základě zcela dobrovolného souhlasu dotčených migrantů. I když může dát trochu námahy a času (popř. peněz?) přesvědčit 1,76 % uprchlíků, aby se vydali zrovna do Estonska a vyměnili tak např. Mnichov za Tallinn. Divím se, že paní Merkelové to s tou selekcí a transporty zatím nějak nedochází. U Martina Schulze či Jeana-Claude Junckera se už nedivím ničemu.

Dalším problémem se „spravedlivou distribucí“ je to, že se jaksi zcela míjí s azylovým a také trestním právem většiny členských zemí. Institut azylu, a to ani v současné evropské podobě, nepředpokládá a vůbec nepočítá s de facto cestovkami, které po desítkách tisíc (nyní už zcela realistická čísla) „svážejí“ potenciální „azylanty“ do míst, která jsou na internetu inzerována podobně, jako turistické resorty, např. včetně seznamu požitků a výhod, které ta která destinace nabízí.

Tento problém by bylo možné rozebírat a dokumentovat dlouho a dlouho, ale možná bude jednodušší využít k jeho popisu údiv a (až následné) rozhořčení části Evropanů nad reakcí uprchlíků, když něco nejde podle „delegáty“ avizovaného „plánu“. Oni totiž ve své většině nepůsobí jako vystrašení lidé v nouzi, hledající téměř za každou cenu únik před válkou, ale jako nespokojení klienti. V jejich očích je často vidět něco úplně jiného, než pokora, se kterou člověk v nouzi žádá o pomoc, případně tuto pomoc s vděkem přijímá. Oni mají nárok, vždyť si většinou i (po)řádně zaplatili!

Přitom zdůrazňuji, že právo azylu je minimálně zde, v České republice zachováno v plném rozsahu. Naše právní úprava je velmi podobná těm západoevropským. Důvody poskytnutí azylu a tzv. doplňkové ochrany jsou v rámci EU prakticky totožné. Počty aktuálně udělených azylů i celkové počty imigrantů jsou u nás zcela srovnatelné s evropskými poměry. Ano, je u nás méně imigrantů, než třeba v Německu, Francii či Švédsku, ale to je i v rámci Evropy extrém, nikoli standard, který je nutno následovat. Na stránkách Eurostatu jsou přesná čísla.

Tak v čem vlastně spočívá to naše „kriplovství“? Nevypadáme ve světle faktů v rámci Evropy nějak výjimečně. Naopak, názory naší současné politické reprezentace znějí celkem realisticky, a na rozdíl např. od některých německých a francouzských politiků, nekonfrontačně a konstruktivně, působí promyšleně, jsou podložené argumenty. Člověk má po dlouhé době tendenci chválit, ale je tu New York Times a pan Kartouz, aby mu vysvětlili, že se má raději stydět, a dokonce prakticky vzdát naděje, že se jednou stane tím správným skutečným demokratem.

Patrnou příčinu takové nevole až nevolnosti nad naším středoevropským konáním vlastně odhaluje sám Bohumil Kartouz. To je zcela zásadní sdělení jeho textu. Konstatuje bez obalu, že jsme jako člen NATO fakticky závislí na bezpečností kapacitě USA, proti žádným konfliktům jsme aktivně nevystoupili, takže – pro jistotu doslovně cituji: „nezbývá, než aby na sebe (ČR) částečně vzala důsledky (jednání) těch, na jejichž ochranu spoléhá, protože sama o sobě je zcela bezprizorní.“

Toto je „protektorátní“ vyznání v čisté podobě! Vše je jasné. Staráme se jen sami o sebe, okolí nás nezajímá. Zároveň se nejsme schopni sami o sebe postarat. Bez podpory skutečných demokratů nedokážeme rozvinout své občanství, ani postavit silnici. Zároveň máme podpořit skutečné demokraty v jejich péči o imigranty. Dialektika je to přímo neprůstřelná. Je třeba bez reptání, ale demokraticky, následovat našeho dobrodince a ochránce.

A ta příčina rozhořčení? My neposloucháme! Odmítáme dál slepě táhnout káru směrem, kterým nám ukážou. Dokonce sami navrhujeme, kam by se mělo se společnou károu hnout, a ještě se k tomu mezi sousedy paktujeme. To jsou přece v případě takových „kriplů“ velmi nebezpečné ambice.

PS1:

V mezidobí mezi sepsáním textu a jeho uveřejněním doba pokročila a od „kárání“ Mitteleuropy se již pomalu přistupuje k jejímu „umravnění“. Nejprve připomenu další americké „zadání“ z exkluzivního názorotvorného zdroje:

http://foreignpolicy.com/2015/09/10/the-stunning-hypocrisy-of-mitteleuropa-refugees-poland-hungary-czech-republic/ 

a jeho výhružnou hlavní tezi, že je třeba připravit postkomunistické země na přijímání uprchlíků s tím, že – volně řečeno – k obrácení těchto zemí na správnou liberální cestu (rozuměj k poslušnosti) bude třeba více než příjezd desetitisíců lidí potřebných ochrany a podpory.

Možné konkrétnější řešení už dopředu avizuje i další dění v Bruselu obvykle dobře „anticipující“ zdroj:

http://www.politico.eu/article/the-eu-nuclear-option-on-migration/ 

Ve stručnosti, jde z pohledu těch správných demokratů a humanistů v zásadě o dvě možnosti. Obě předpokládají přidělování uprchlíků také do Středoevropských zemí, a to podle kvót. Buď budou zavedeny dobrovolné kvóty (už ten termín zavání Orwellem, že), případně i s finančními kompenzacemi pro chudší země. Nebo bude nutné sáhnout ke krajnímu řešení (v originále malebně nazváno jako „nuclear option“), kterým by bylo přehlasování odpůrců kvót tzv. kvalifikovanou většinou. Úskalí takového silového řešení jsou si vědomi i jeho navrhovatelé. Je lépe jím hrozit, než jej použít. Transport uprchlíků do členského státu proti vůli jeho občanů i vlády, to by bylo v tuto chvíli asi opravdu příliš.

S překvapením musím přiznat a veřejně pochválit speciálně českou pozici, která včas vytáhla argumenty, které do výše uvedené roviny moralizování nezapadají.

Viz např. http://zpravy.idnes.cz/povinne-kvoty-uz-jednou-selhaly-pise-chovanec-unii-fxi-/domaci.aspx?c=A150921_103818_domaci_jpl 

Také upozorňuji na Tomáše Prouzu, státního tajemníka pro evropské záležitosti, a jeho věcný a jednoznačně artikulovaný postoj ke kvótám. Náš dosavadní postup nevypadá na nějakou improvizaci ze dne na den. Snad to není jen můj osobní bezbřehý optimismus. Až budete číst tyto řádky, asi už budeme všichni vědět víc.

PS2:

A ještě jedna „odposlechnutá“ věta od ryze amatérské aktivistky z přesvědčení. Angažovala se za Palestince v Gaze, za Donbas, teď zamířila do Maďarska pomáhat s uprchlickou vlnou. Maďarské instituce (jemně řečeno) moc nechválila, pro uprchlíky i jejich frustraci z problémů na hranicích měla velké pochopení, ale řekla mimo jiné, cit. „Oni k nám přijíždí s žádostí o pomoc v nouzi, ale už teď nás mnoho z nich nenávidí.“

Odkud začíná „americkému století“ zvonit hrana... „Nový světový řád“ nabírá jiný směr

September 23, 2015, 2:02 am

≫ Next: Militarističtí exponenti korporátního systému v USA již hlásají teorii jedné světové velmoci.

≪ Previous: Mittelkrüppeleuropa

$

0

0

F. Wiiliam Engdahl
23.9. 2015   2015   Střípky ze světa

„Státy OPEC ze Středního východu včetně Íránu, produkující ropu“ - a „obratné ruské zprostředkování“ – „kladou základy skutečně nového světového řádu“. Píše F. William Engdahl z extraligy mozků, co vidí do „energetické geopolitiky“.


Přesněji těch, kdo do ní hledí vlastní hlavou, a ne z partitur ropných žraloků. Prvním testem nové iniciativy bude – pokračuje Američan se švédskými kořeny - zda „dokáže společně eliminovat hrozbu, jíž Sýrii vystavuje ´Islámský stát´“. A „připravit tam půdu pro seriózní, nikým nezmanipulované volby“.

Rodící se „strategické partnerství“ s Ruskou federací, „míří přes dělící čáry mezi sunnitských wahhábismem, súfismem, šíity a pravoslavnými křesťany“. Představuje „tektonický posun, jenž brzy vyvolá i politické zemětřesení, které je s to planetu zachránit před demolicí nekonečnými válkami Pentagonu“ a jeho „loutkovodičů z Wall Street a vojensko-průmyslového komplexu“. „Oligarchů“, jimž „říká pane obojí a pro něž jsou války jedinou strategii pro tento den“.

Markantním signálem, že se ledy hnuly tímto směrem, je interview, které dal Financial Times „nejvýznamnější činitel ruského ropného průmyslu Igor Sečin, generální ředitel státního podniku Rosněfť“. Sečin totiž „potvrdil fámy, že saúdskoarabská monarchie stojí i o formální dohodu o dělbě trhů s Ruskem“ - a „nabízí mu i členství v OPEC“. „Jeden z nejbližších spojenců prezidenta Vladimíra Putina“ tak navíc učinil právě ve „vlivném médiu, vlastněném do července Pearson Group coby aktivum rodiny Rothschildů, dominující historicky i v Royal Dutch Shell“.

Sečin se sice nechal slyšet, že saúdskou nabídku nebere – a právě na to položily důraz i FT. Tady se však – kontruje Engdahl – vyplatí „číst hlavně mezi řádky“. Například z nedávné konference špiček komoditního byznysu v Singapuru, organizované týmž britským listem. Sečin se tu nechal slyšet následovně: „Sluší se vzít na vědomí, že na ropném trhu je ´zlatý věk´ OPEC ten tam. Nedokázala dodržet ani své vlastní kvóty. Pokud by se totiž kvóty respektovaly, dneska je globální ropný trh už zpátky v rovnováze.“

„Sečin zná pozadí saúdské cenové ropné války velice dobře.“ Ví, že ji „spustilo setkání šéfa amerického Státního departmentu Johna Kerryho a saúdského krále Abdulláha v září 2014“. Kerry tu „na Saúdy naléhal, že mají ceny ropy srazit.“ Chtěl tím „na Rusko vyvinout tlak, který neustojí“, a „znásobit jím dopad finančních sankcí USA a EU“. Právě to však Rijádu nabídlo „unikátní šanci, jak eliminovat největší překážku nadvlády OPEC na světovém trhu s ropou – rychle rostoucí produkci z nekonvenčních břidlic, díky níž se největším světovým výrobcem ropy v roce 2014 staly USA“.

Sečin si v FT neodpustil ani jednu ironickou poznámku. A sice na téma „bumerangu, jímž se dohoda Spojených států se Saúdy a americké finanční sankce staly pro americké stratégy“. Poněvadž „ruský rubl vůči dolaru sice od ledna 2015 ztratil skutečně víc než polovinu své hodnoty. Ze 103 dolarů za barel v září 2013 klesla na dnešních méně než 50 dolarů i cena ropy. Rusko však náklady její těžby platí v rublech, a nikoli v dolarech. Těžební náklady v dolarech tak, řečeno se Sečinem, Rosněfti klesly z 5 dolarů před sankcemi na pouhé 3 dolary.“ A tedy „úroveň srovnatelnou s tím, na kolik vyjdou arabské výrobce z OPEC typu Saúdské Arábie“.

Zatímco Rosněfti tak daný vývoj neškodí, „v USA se ropa z břidlic těží nekonvenční metodou, která je nepoměrně nákladnější“. Má-li se její rentabilita dostat aspoň k nule, prodejní cena musí být v rozmezí 60 – 80 dolarů. Pro její „těžaře je tak dnešní světová cena likvidační“. Také „věřitelům z Wall Street a investorům do rizikových akcií těžařských firem tak přináší obrovské ztráty“.

Engdahl pak skicuje i „možnou podobu koordinace mezi Ruskem a OPEC, vedené Saúdy“. Postupu, jenž dokáže „rozvázat uzel, vládnoucí globálním pohybům ropy dnes“. Uzel, „udržující svět v hypnóze válek, vraždění a nenávisti bez konce“.

Nové seskupení, sdružující Rusko a ropné výrobce Středního východu, „bude muset negociovat stabilní své tržní vztahy i vůči primě trhům typu Číny a EU“. Právě Sečinovo expozé v FT lze proto jako „vstupní vyjednávací pozici Ruska vůči saúdské nabídce jménem OPEC“.

Pokud jde o Čínu, s tou Rusko podepsalo dvacetiletý kontrakt za 500 miliard dolarů. Z prvé příčky jejích dodavatelů ropy tím vytlačilo právě Rijád. Šlo o „rozhodnutí, vedené strategickými, a nikoli tržními motivy“. Naproti ke „strategické spolupráci se Saúdy se vším všudy Rusko momentálně dobrý důvod nemá“. Těžební kvóty s Rijádem a celou OPEC může sjednat zhruba tak, jak to britské a americké ropné koncerny udělaly v roce 1928. A „ukončily tak válku o nadvládu nad světovým trhem ropy“ – bitvu „zuřící napříč světem od Mexika až po Baku, Kuvajtu po Texas“ – „mezi britskou Rothschildovou skupinou v pozadí Royal Dutch Shell a Rockefellerovou Standard Oil“.

Stalo se tak „na skotském zámku Achnacarry Sira Henry Deterdinga z Royal Dutch Shell“. Tady se zrodil „enormně mocný anglo-americký ropný kartel, později nazvaný ´Sedm sester´“. „Největší kartel moderních dějin, fungující minimálně do roku 1945.“ „Tajný pakt formalizovala dohoda z roku 1928.“ „Akceptovala stávající dělbu trhů i tržní podíly.“ „Stanovila tajné kartelové ceny.“ A „takzvanou Dohodu o červené čáře eliminovala ničivou rivalitu a cenové války“. Ta „čára“ vedla od „Dardanel přes Palestinu do Jemenu a napříč Perským zálivem“. „Británie pak donutila oslabenou Francii, aby na Střední východ vpustila Ameriku.“ A aby přistoupila i „adekvátní revizi tajné Sykes-Picotovou dohody z let války“.

Teď je na spadnutí obdobně dalekosáhlá dohoda Ruska, OPEC v čele s Rijádem i Íránu. Coby rámec „nového řádu zásobování světa energiemi, nezávislého na staleté anglo-americké nadvládě“. Jeho „výhody pro všechny zúčastněné strany jsou příliš velké, než aby ignorovaly“. „Ať už sám Igor Sečin v těchto kategoriích uvažovat dokáže či ne, v případě prezidenta Putina a ministra zahraničí Sergeje Lavrova o tom pochyb není.“

„Co to přinese Rusku? Gigantické výnosy. Zajistí mu to největší světový pool ropy a plynu z vábivé masy zemí, již britský ´otec´ geopolitiky Sir Halford Mackinder nazval ´světový ostrov´ - Ruska, Číny, indického subkontinentu, jižní Asie, který se dneska rozrůstá i hluboko do celého ropného pásu Středního východu a přes Egypt až do severní Afriky. Rusku to zajistí bezpečné trhy, ležící mimo momentální anglo-americkou válečnou zónu.“

V „docela jiné negociační pozici se tak ocitne i tváří v tvář ekonomickým sankcím ze strany Německa a EU“. To „změní i samu politickou mapu takzvaného amerického století“. Tu z „roku 1945, pocházející z Trumanova verdiktu svrhnout atomové bomby na Japonsko“.

Dohodou s Ruskem se „země Středního východu, produkující ropu, stanou nosným partnerem hospodářského boomu kolem čínské Hedvábné stezky, její železniční větve i infrastruktury námořních přístavů“. Projektu, ve kterém „už Rusko a Euroasijská hospodářská unie s Čínou dohodly i integraci rozvoje železniční trasy“ a „rozvoj nových gigantických přístavů v Myanmaru a jiných lokalitách Eurasie a Indického oceánu“. Obojí „země Zálivu přímo propjí s novými prosperujícími trhy Eurasie i teritorii za její hranicí“.

Pro „všechny zúčastněné strany má zásadní geopolitickou váhu“ fakt, že – vedle „Saúdské Arábie a ropných arabských států OPEC v Zálivu i Egypta“ – „bude součástí Írán“. A tím spíš „spojenectví a vojenská podpora jediného státu na světě, schopného čelit USA, tedy Ruska“. To ukončí éru „anglo-amerických koloniálních válek a destrukcí regionu, trvajících už po víc než století“. Až po „poslední sérii ničivých ´barevných revolucí´ spuštěných Washingtonem-CIA a vydávaných za ´arabské jaro´“.

„Prvým testem, nakolik jsou Rusko a vlivné ropné státy Středního východu s to táhnout za jeden provaz,“ bude nejakutnější ze všech priorit – otázka, jak „ukončit válku v Sýrii, rozněcovanou Spojenými státy a Velkou Británií“ a učinit přítrž „teroru Islámského státu, vyvolávajícímu i uprchlickou krizi a destabilizaci celé Evropy“. Jak toho dosáhnout „mírovou cestou, aniž se ovšem vyhoví nárokům Washingtonu, aby prezident Asad odešel do exilu a moci se chopily Spojenými státy sponzorované teroristické skupiny typu Fronty al-Nusrá a Muslimského bratrstva“. Podaří-li se to, „váleční jestřábi ve Washingtonu schytají zdrcující úder“.

Čím zřetelněji se „nové uspořádaní světa za účasti arabských států OPEC, vedených Saúdy, Ruska, Číny a Eurasie stává reálnou variantou“, tím víc se staví na zadní „státní tajemník John Kerry, šéf CIA John Brennan, stejně jako nastupující náčelník spojených štábů ozbrojených, generál námořní pěchoty Josef Francis ´Rváč Joe´ Dunford, notoricky známý rusofob, spolu s roztodivnými myšlenkovými tanky neocons ve Washingtonu, ministrem obrany a neoconem Demokratické strany Ashem (v popelu války – Ash znamená popel) Carterem, Susan Riceovou, válkou posedlou velvyslankyní v OSN Samanthou Powerovou, viceprezidentem (a možná příštím prezidentem USA) Joe Bidenem, celým vojensko-průmyslovým komplexem, penězi Wall Street, které ho financují, a rodinami kalibru Rockefellerů, Bushů, Clintonů, McCainů, Buffettů – všemi těmi nešťastníků v nouzi, co se z ničeho nic cítí v mrazivých vodách Arktidy nahatí a bez pádla nebo ledoborce, jimiž se jimi dá plout.“ „Empatii s jejich pocity zvládám, litovat je však neumím. Jejich doba je ta tam a co dobrého vykonat měli, to neudělali. Praví občané Ameriky má nejvyšší čas vzít si svou zemi zpátky do vlastních rukou. Což nejsme většinou právě my sami? Už jsme jen jaksi pozapomněli, že také od nás může vzejít i něco dobrého. Matrix války to chce poslat ke všem čertům.“