Květa Pohlhammer Lauterbachová
23.9. 2015   E-republika
Začněme zajímavým citátem, který názorně ukazuje směr dnešního korporátního fašismu, zatím fungujícího hlavně v ekonomice a militaristicky, válkami a uprchlíky na Blízkém východě. V okruhu lidí kolem Bushova bývalého ministra obrany Rumsfelda fungují lidé, kteří veřejně hlásají tyto názory:
Barnett napsal : Konečným cílem je homogenizace všech států na zeměkouli. Toho musí být dosaženo smíšením ras s cílem vznikem světlé hnědé rasy v Evropě. Proto musí Evropa přijmout ročně 1,5 milionu přistěhovalců z třetího světa. Výsledkem tak bude vznik populace s průměrným IQ 90, lidí, kteří budou příliš hloupí na to, aby chápali, ale dost inteligentní, aby pracovali.
Kdo je Thomas P. M. Barnett?

Podívejte se na jeho heslo na Wikipedii. Narozen 1962 v Chiltonu v USA, badatel na poli vojenských strategií a globalizační fanatik pod nadvládou USA elit nad národy světa. Proces globalizace navrhuje završit vytvořením jednoho světového náboženství, jedné kultury a smícháním ras na zeměkouli. Ještě před pádem dvojčat v září roku 2001 v New Yorku představoval Barnett radikální islám jako možného nepřítele USA. Nejdříve touto teorií neprorazil, po událostech 11. září 2001 se však ocitl v záři reflektorů.

Již v roce 2002 mohly být představeny výsledky jeho geostrategických studií ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi. Barnett je autorem dvou knih: The Pentagon´s New map (vydáno 2004) a Blueprint for Action (2005). Oběma tituly, které zatím existují pouze v angličtině, se zabývá Richard Melisch ve své knize Der letzte Akt: Kriegserklärung der Globalisierer (Poslední dějství: Vyhlášení války globalisty).
ONE STATE model ve čtyřech krocích

Naše zájmy jsou globální, proto musí být globalizace úplná a globální, říká Barnett. Dosažení ONE STATE modelu musí být realizováno dle teorie 4 toků (4 Flows). Kdo umíte německy, podívejte se na přehled jeho citací a teorií zde.

1. Neomezený proud imigrantů za účelem rozpadu usazených národů a zničení jejich kultur
Dle Barnetta nesmí žádný národ bránit přílivu uprchlíků. Speciálně se má dle jeho plánu zdesetinásobit příliv uprchlíků do Evropy. Kvůli rychle stárnoucímu obyvatelstvu si nemůže Evropa dovolit gastarbeitry, nýbrž bude muset následovat USA a otevřít všechna stavidla neomezenému proudu imigrantů. Pravicově orientovaní a imigrační politice nepřátelští politici musí být umlčeni a musí zmizet ze scény. A to rychle. K plotu na hranici Mexika se Barnett jaksi nevyjadřuje.

2. Neomezený tok ropy, plynu a jiných surovin
To znamená, že podle Barnetta v již globalizovaném světě nesmí národy disponovat nerostným bohatstvím. Veškeré zdroje budou privatizovány, internacionalizovány a prodávány se ziskem. Zdá se, že prvním pokusným králíkem a obětí těchto plánů je Řecko. V ekonomické oblasti bude urychlen vznik bilaterálních a regionálních zón volného obchodu. Díky smlouvě NAFTA jsou dnes Kanada a Mexiko svázány těsněji s USA, než kdy byly v 19. století spojeny státy Divokého západu.
My dodáváme: pro Evropu urychlené přijetí smluv TTIP, CETA, TISA, EGA atd.

3. Ničím neomezené finanční toky do USA
Žádná vláda nesmí bránit „svobodnému pohybu kapitálu“ a bránit odcházení zisků ze země. Státy se musí dostat do vzájemné závislosti, aby nemohly existovat samy o sobě. Státy, které se tomu budou bránit, budou nahrazeny loutkovými režimy. Nepřátelé této globalizace budou zničeni, tak žádá tento fanatik globalizace jménem Thomas Barnett. „Kritiky zabijeme“. Obama to řekl mírněji: „Zkroutíme jim ruce“. USA budou poskytovat úvěry v dolarech a zásobovat centrální banky dolary. Státy nebudou smět podniknout nic, aby zabránily odchodu zisků do USA.

4. Žádný stát se nebude smět postavit proti „mírovému nasazení“ americké armády, US soukromé militaristické agentury nastoupí na regionální „trhy“ (regional markets)
Barett upozorňuje ale i na nebezpečí, že by se proti těmto plánům globalizační nadvlády mohl zvednout odpor i v samotných USA:
Kdyby Američané kvůli teroristickým útokům rozhodli o stažení vojáků z Iráku, ztratili by odvahu. Naléhavým úkolem Bushovy vlády a vlády jeho následovníků by mělo být, aby dokázali trvale prodat občanům USA naléhavost války proti terorismu ( doslova anglicky „to sell the American people the long hand ahead in this global war on terrorism“).

A říká dále:
Chci mým americkým spoluobčanům říci zcela otevřeně: Nikdy neopustíme země GAP (General Atlantic Partners), nikdy naše hochy nevrátíme nazpátek domů. V případě, že se objeví nepřítel, který nám bude chtít překazit tyto plány, musíme porazit ve válce ty, kteří by natáhli ruce proti tomuto propojenému světu, abychom se osvobodili. Tím je strategický cíl dán jasně: Zničení všech protivníků, kteří se budou protivit globalizaci, a tím svobodám, které se díky ní otvírají. Když to bude nutné, zinscenujeme nové 11. září.


Výročí 11. září 2001 se blíží. Dnes se objevila zpráva o teroristické akci v rychlovlaku ve Francii. Díky hrdinnému zásahu dvou Američanů bylo zabráněno katastrofě. Skoro jako v Hollywoodu. Můžeme skutečně věřit, tomu, co nám předkládají média? V souvislosti s výše řečeným bych chtěla vyzvednout a upozornit na vynikající článek Petra Schnurra ve čtvrtečním Právu „Nemocný obr, infikovaný svět“. V závěru článku Petr Schnurr konstatuje:
Evropská unie se nechala vtáhnout do amerického strategického konceptu udržení dominance za každou cenu – i za cenu rizika válečného konfliktu. Náš kontinent je nemocný. Má ještě dostatek vůle a odhodlání k terapii? Nejsme sami, kdo vidí a popisuje nebezpečné tendence ve směřování současného Západu. Pro kritiky uvádíme, kde je možné si Barnettovy knihy objednat a přečíst si je, než nás čtenáři napadnou, že šíříme konspirační bláboly. Je třeba si uvědomit, že tito lidé přímo či nepřímo ovlivňují politiku USA. 
The Pentagon's New Map
Blueprint for Action: A Future Worth Creating
Great Powers: America and the World After Bus

- vlk -
23.9.2015 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com

Nelze nereagovat na zásadní informaci z Bruselu, že povinné kvoty na přerozdělování uprchlíků byly hrubě proválcovány silou. Neznám detaily proč a jak a co… takže se těžko píše komentář nebo nějaká analýza. Protože jediné, co vím, je že proti hlasovala ČR, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a zdrželo se Finsko. Ostatní zvedli ruku pro…. 

Dost málo na nějaké vyvozování závěrů a úvah. Takže dneska, místo analýzy nebo aspoň úvahy to bude spíš útržkovitá sbírka pocitů a dojmů. Nejméně do té doby, dokud nebudou známy bližší detaily.

Není mi vůbec útěchou, že hned na začátku Uprchlíků jsme konstatoval, že kvóty prostě zavedeny budou. Že se jim neubráníme. Zrovna tak je to s mým odhadem, že rozhodující pro to, zda se uskuteční silové řešení, které zažil Brusel včera, je závislé od toho, jestli odpor bude klást Británie a Polsko, ovšem s tím, že Britů, s jejich tradiční britskou výjimkou, se to vlastně netýká. Takže se angažovat nebudou a nechají si svůj neodpor zaplatit.

Co jsem netrefil byl postoj Poláků a Slováků. Konkrétně premiérky Kopaczové a její vlády. Postoj a obrácení Baltů na pravou víru je proti tomu kolorit. Tady jsem správně odhadl, že je nikdo nebude brát vážně a oni si to uvědomili, stáhli ohon a poslušně se zařadili do houfu, aby aspoň nebyli ve skupince budoucích otloukánků. Aby, když už prohrají tak jako tak, zbytečně nenazlobili ty, co Evropu vyučují dobrým mravům s rákoskou v ruce. Ještě u Slováků jsem čekal, že jejich postoj bude nejzranitelnější protože „bruselský tábor“, zejména kolem Kisky, má zde největší a nejpevnější pozice a za sebou všechny sdělovací prostředky. Nedocenil jsem ovšem pozici premiéra Fica, a blízkost slovenských voleb, které Ficovi nedávají žádný manévrovací prostor a on si nemohl kompromis s Bruselem dovolit a dnes hovoří vůči EU stejně drsně jako Orbán.

Zajímalo by mne ovšem, proč obrátili Poláci! Tohle byl klíčový moment celé bitvy! Proč vzdala svou pozici Kopaczová a tím rozhodla definitivně o tom, že ona i její Partaj Občanská platforma jsou politickou mrtvolou. Volby bezpečně vyhraje PIS Jaroslawa Kaczińského. A osobně se budu divit, když nebude mít v Sejmu absolutní většinu. Sice bylo možné, v silovém hlasování, pohodlně porazit V4 i ty dva další i s Polskem, ale to by mělo úplně jiný rozměr, než když těmi odbojníky jsou jen jakési podivné potížistické Česko, což se samozřejmě vztahuje i na Slovensko, protože to je vlastně taky bývalé Československo, takže není u těch dvou polocikánských národů čemu se divit. Orbán je přece fašista, co natahuje ploty a týrá hodné a nebohé uprchlíky, Rumuni? To je ten pronárod, co nám do západní Evropy posílá svoje cikány? A že se zdrželi Finové? Inu.. no nějaký trochu neposlušný synek se najde v každé dobré rodině, ale on, až vyroste z puberty bude OK: Na rozdíl od těch divochů z východu!

Výsledkem toho všeho je, že jsme si opět, po létech, zažili svůj Mnichov nebo aspoň Moskvu 68'. Jakkoli to bylo o nás za naší účasti. A nepodepsali jsme. Ale to jsou dva jediné naprosto mikroskopické rozdíly – výsledek je stejný – bylo nám rozhodnutí mocných vnuceno a to silou, bez možnosti jakékoli korekce a účinného odporu. A opět jde o rozhodnutí na výsost osudové, s dlouhodobými, nevratnými následky.

Soudný člověk v dnešní, fakticky V3 se po včerejšku musí ptát – a proč tedy byli svrženi komunisti? Co je dnes jinak, co se týče naší suverenity, než bylo tenkrát do 89? Kde je ta očekávaná demokracie v praxi, když ani svéprávně nemůžeme rozhodnout o tak zásadní věci, koho na své státní území přijmeme a proč ho přijmeme?

Situace došla tak daleko, že vše je rozhodováno

a - v Berlíně

b - v Bruselu

a to bez ohledu na to jak nesmyslná jsou německá nebo unijní rozhodnutí!!!

Právě slyším, že premiér Fico oznámil, že Slovensko půjde do sporu s EU a nebude respektovat výsledek silového hlasování… Doufám, že mu to vydrží a také, že se Česko připojí. Doufám, bez jistoty, protože první komentáře na ČT, od Romancova a na Radiožurnálu od jakési politoložky z Karlovy univerzity jsou ve smyslu – musíme ukázat solidaritu, hlasování je vždycky o tom, že někdo vyhraje a prohraje, takže se zas až tak moc neděje, a do téhle situace jsme se vůbec neměli dostat, protože bylo jasné, že prohrajeme a oni nám náš odpor nezapomenou … a vůbec ... zavinili jsme si to sami.

Stejná písnička od vítačů a třídičů nyní bude znít mediálním éterem – když čerpáme peníze, máme přece povinnost být solidární, odporem jsme si jen způsobili do budoucna škody. Jsme hlupáci, všichni pochopili, jen my ne!

Inu, jak se to vezme! Za sebe říkám, že mne mimořádně těší, že se Česko postavilo na odpor a ukázalo zdravý rozum a stálo si za ním až do očekávaného hořkého konce.

Třeba proto, že vlastně bylo poraženo podvodem. Unie, Německo i Francie a další rozdělovači jasně věděli, že tahle agenda nepatří na jednací úroveň ministrů vnitra, ale svou důležitostí a dlouhodobými dopady by naprosto jasně měla být součástí následného summitu šéfů států EU. Jenže kdyby se tak stalo, nešlo by použít hlasování kvalifikovanou většinou!! To je možné jen na nižší – rezortně ministerské úrovni!! Premiérská žádá jednomyslnost. Prostě šlo o účelové zneužití pravidel. Tedy vědomý podvod!

Ale to je technikálie, ačkoli taková, co se odérem dokonale rýmuje se slovem fekálie.

Bavme se o daleko důležitějších věcech! Dějiny, jak dobře víme, se opakují. Znovu konstatuji, že včerejší Brusel je pro mne stejná dějinná záležitost jako byl Mnichov 38 a Moskva 68.

Titíž, co nám tvrdě nařídily uprchlické kvóty nám kdysi naordinovali Mnichov. Ano, Německo, Británie, Francie, Itálie jsou nepochybně hlavními architekty Bruselu 15. Opět budou tvrdit, že zajistili “mír na dalších sto let“. Jestliže v 38 někteří z aktérů tomu mohli i věřit, dneska je všem jasné, že žádný „mír“ nezajistili ani nějakou historickou shodou šťastných náhod. Jen zatáhli do svých problémů, které sami svou nebetyčnou hloupostí a zduřelými ambicemi vyvolali, další. Nikdy bych nevěřil, že ve vrcholné světové/evropské politice uvidím u k.o. problému jako vrcholnou politickou metodu jednání podle principu – když chcípla koza mně, ať chcípne i sousedovi!!! Nota bene v jasné situaci, kdy ta chcíplá a smrdící koza se stejně přesune v čase na dvorek toho, kdo nám naši kozu otrávil. Se stejnými důsledky jako může mít klasická rozkládající se mrtvola. Otráví ve svém okolí všechno, co s ní přijde do styku. Násilím přesunutí migranti do Česka se rychle zradikalizují, stejně utečou do Německa a budou se cítit zrazení a podvedení. Německem. Takže si to Merkelland užije.

Nicméně – tohle by mne být Merkelovou nebo Hollandem nevzrušovalo. Ti bydlí na adresách, kam nějaký Hassan nebo Mustafa nikdy nepřijdou. A vždycky na takových bydlet budou. Jde o něco úplně jiného – historie se opakuje. Mnichov 38' měl vyústění v 1. září 1939 a všeho, co následovalo potom. Itálie a Německo skončily v troskách, Británie a Francie sice patřili k nominálním vítězům, ale ze supermocností se z nich staly druhořadé veličiny v trvalém propadu významu. Následovala ztráta kolonií, hospodářské zmarginalizování.

Moskva 68'? Tam silové řešení a diktát vedly k závěrečnému debaklu a rozpadu východního bloku a fakticky vyústilo v rozpad Sovětského svazu a marginalizaci jeho všech nástupnických států.

Politikáři v EU a Evropě, zdá se, dějiny nezajímají. A to ani zásadní historické zlomy a jejich výsledky. Nechápu to, ale musím to brát jako fakt. Takže si to prožijí na vlastní kůži. EU včera ukázala, že pojem demokracie, dobrovolnost jednota jsou pro ně funkční pojmy – když vyhovují několika mocným – Německu, Británii, Itálii, Španělsku a Francii. Ostatní jsou, více méně statisty. Jakkoli i tady jsou statisté I. a dalších kategorií. Ale jsou to statisté. EU si dnes zadělala a to velmi účinně, na svůj konec. Neodvratný konec.

EU přišla o respekt a vědomí její užitečnosti v nových členských zemích. A je úplně jedno jestli tyto země hlasovaly včera zbaběle pro nebo, v souladu se svými bytostnými zájmy – proti. Tohle lámání silou nebude nikdy zapomenuto. Naopak - neustále při každé vhodné a nevhodné příležitosti bude připomínáno. Už nepůjde o zakřivení okurek, délku banánů nebo velikost rámečků do včelích úlů. Ale o brutální přejetí těch s jiným názorem. Unie podle mne jednala úplně stejně jako opilý pražský nabob Janoušek, když vědomě přejel Vietnamku, kterou naboural a ona se ho snažila přimět, aby s ní šel řešit tu nehodu. Nabob se přece s nějakou žlutou rákosnicí nebude bavit. Tak zařadil rychlost. Totéž byl včerejší Brusel. A trest zákonitě přijde. Nikdo neví jaký a kdy, ale přijde. Už proto, že není řešením ani příčin migrace, ani průběhu migrace a ani nemůže ulehčit těm, kteří ho tak vehementně prosazovali. Kolik asi tak migrantů může pobrat Česko, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko? Z toho obrovského množství, co letos dorazí do Evropy a jistě bude hodně nad milion? Nějaká 3% dohromady? Nebo snad 6%? A to nějak pomůže Německu nebo Rakousku? Tenhle zlomek opravdu stál za to znásilnění? Evropu opravdu řídí zvláštní tvorové!

Ovšem Romancovové a podobní tvrdí, že jsme do té prohrané bitvy vůbec neměli jít, protože nás ti velcí budou trestat…. Abych pravdu řekl, nijak mi to u těchhle nepřekvapuje. Jsou to stejní, co před časem vykřikovali, že se radši budou mýlit s USA než by měli pravdu s Putinem, takže se mýlili a mýlí, až se z nich kouří. Jsou to ostatně ti samí, co minulý týden sepsali dopis vládě, že jaksi Německo má pravdu. Takže když náhodou nemají příležitost se aktuálně mýlit s Washingtonem, požadují, aby se vláda mýlila s Berlínem. Asi všichni ti Kocábové, Urbanové, Gabalové, Gálové a Rumlové se potřebují mýlit s někým každý den. Tentokrát se jim to opravdu povedlo! Gratuluji. Jsem zvědav, kdy z toho rauše, z nějakého podivného matroše, procitnou….nechtěl bych být na jejich místě..

Jsem na 1600 slovech. Čas skončit. Ale vrtá mi hlavou ta změna polské pozice.

Kdybych řešil jen Kopaczovou, řekl bych si, že to je prostě ubohá ženština. Která když zjistila, že ty volby opravdu projede a bude muset nést následky porážky, tak si vyjednala v Bruselu nebo nějakých atlantických strukturách teplý flek jako osobní výpalné. A s ní pár jejich kolegů.

Ale tohle je velmi přízemní, jakkoli to určitě zafunguje. Ale nemůže to být důvod hlavní nebo jeden z hlavních. Takhle to u téhle sorty nechodí. Pokusím se zaspekulovat. Už jsem dával informaci o tom, že Polsko dostalo z budgetu Bruselu na migranty víc peněz než Maďarsko, přesto, že Varšava přijala letos asi 1.200 migrnatů a Budapešt 130.000. Vysvětlení je jednoduché – Orbán prostě bruselským papalášům dlouhodobě nevoní. Tak ho – opět - podusili. Ale není to jediné jednoduché vysvětlení. Je zde ještě důvod Tusk!!! Tusk v pozici europrezidenta se zkrátka postaral o to, aby bruselské chechtáky na uprchlíky nezamířili tam, kde jsou opravdu potřeba, ale tam, kde je chce mít on. A já tohohle hladkého a kluzkého pána vidím za polskou zradou V4. Kopaczovou vybral a dosadil on! A on podle mne byl hlavním beranidlem do polské pozice. Vysvětlil své následovnici že

- volby jsou prohrané tak jako tak,

- o ní že bude postaráno,

- kvóty že budou v nejhorším prosazeny i proti Polsku,

– že když Polsko bude přehlasováno, mohou vypuknout drsné protievropské nepokoje. Takhle, že se to vybije nikoli proti EU, ale proti Občanské platformě, která je stejně na porážku,

- že vyjednal speciálně pro Polsko velké a výhodné finanční kompenzace, které nebude mít nikdo jiný.

- že polské vzdání pozice bude bohatě odměněno při příštím rozdělování vrcholných fleků ve vedení EU

- že Polákům do Čechů, Slováků a Madarů nic není.

Samozřejmě, že tohle nejsou zřejmě jediné důvody, které Tusk uplatnil. Ale jsem přesvědčen, že zazněly a našly ochotné uši.

A dovolím si odhadnout hlavní trumf, který vůči Polákům uplatnili Němci – Polákům velmi záleží na prodloužení protiruských sankcí. Rusko je pro ně Belzebub absolut. Naprosto nepochybuji, že Berlín sdělil Varšavě /a Tuskovi/ - chcete protiruské sankce, které velmi poškozují naše hospodářství? OK: Ale jen za souhlas s kvótami, jinak…. jinak bez Německa žádné sankce nebudou. A stejný klacek byl jistě předveden i Baltům.

Chodí sem čtenáři z Polska. Velmi bych uvítal jejich názory.

Tolik první nástřel včerejšího bruselského Mnichova. Shrnuto a sečteno – koná se triumf šílenců!

A ještě na závěr musím vypořádat jednu věc – včera jsme psal o Lisabonské smlouvě. Kterou české tehdejší elity těžce odflákly. A v té souvislosti jsem konstatoval, že sem patří i Klaus, že sice měl výhrady, ale migraci a uprchlíky nezmínil.

Dostal jsem včera mail od kosíře Honzy V.

Z kterého vyjímám rozhodující pasáž:

“ – Lisabonská smlouva umožňuje orgánům EU rozhodovat o rozdělování kvót, kolik uprchlíků z třetích zemí musí členské státy přijmout.“
Psal to sám pan prezident Klaus ve svém vyjádření k LS Ústavnímu soudu 16. října 2009 !!!! V tutom článku (před koncem odstavce C):

http://www.klaus.cz/clanky/1062

Takže popravdě musím veřejně přiznat, že Klaus ve svém dopise Ústavnímu soudu po jeho rozhodnutí ve věci Lisabonské smlouvy poslal této instanci do Brna to konstatuje a riziko objevil. Ale je to v postkomentu, který už žádný vliv na rozhodnutí vrcholného justičního orgánu neměl.

Nejsem schopen dohledat, jestli na to bylo upozorněno také v konkrétním podání, které US obdržel a ke kterému se vyslovoval. Jestliže ano, odvedli ti, co by to podání psali, jako jediní, opravdu dobrou práci. Jestliže je ve stylu – já vám to říkal. Zkrátka kibicování.

Vyjdu z toho, že to bylo i v podání. To podávala skupina senátorů za ODS. Tedy z tehdy hlavní vládní strany!!! Nešli s tím na veřejnost a netlačili na tehdejší vládu. Takže jsme se dočkali fatálního včerejška. Ale konstatuji, že Klaus to věděl. Otázkou je, zda v čase, kdy s tím šlo něco dělat. Ale jako jediný to nebezpečí alespoň rozpoznal.

Dodatek: Právě jsem dodíval zprávy německé ARD a za chvilku začne relace na Slobodném vysielači. Ale ta ARD a řazení hlavních informací v Tagesschau byla vypovídající více než tisíc rozborů. Hlavním trhákem byl skandál kolem VW a emisí. Teprve potom přišlo na pořad bruselské hlasování. Takže Němci ukázali jasně jak to mají seřazené a podřízené. A agendu hlasování měli za jasnou. VW je jedničkou. Nějaké hlasování o migrantech až dávno po tom… Věděli své. To je jeden poznatek. Druhým bylo sestřih ze společné tiskovky francouzského a německého ministra vnitra. Oba se tvářili jako kluci, co vyhráli na pouti v tombole hlavní cenu. A s tím obrovským úsměvem konstatovali, že Polsko osvědčilo evropského ducha a solidaritu a dostálo pověsti odpovědného evropského hráče…. Zkrátka, kdyby Polsko nepřeběhlo, měli by, i přes silové hlasování těžký problém!!!

Břetislav Olšer
23.9. 2015   Rukojmí
Právě jsem zažil nevídanou situaci; naskytl se mi vzácný pohled, když jsem v Čeladné uviděl romské dělníky, jak pracují, až se z nich kouřilo. Jedni se snažili při výměně kolejí, další zase zedničili při renovaci lázeňského domu.. 


Celá záležitost byla o to přívětivější, když jsem si vzpomněl, že je to přesně čtyřiadvacet roků, kdy jsem zažil v Kanadě zcela obrácený pohled na romskou komunitu. Bylo to před skoro čtvrt stoletím, když jsem se v Torontu jako první český novinář setkal s fenoménem zvaným romský exodus a napsal o tom pro naše média první migrační zvěst. Září 1997 se tak zapsalo do českých dějin jako exodus Romů do Kanady. Kde bych tenkrát tušil, že hrstku migrujících Romů za čtvrt století zcela zastíní miliony běženců z Afriky a Blízkého východu, byť mnohé mají společné....

Tehdy jsem napsal z Toronta první reportáž - "Cikání jdou do nebe, Romové do Kanady". A byl z toho v Česku poprask. Udělal jsem po návratu rozhovor pro televizi a na ulicích mě pak potkávali Romové; měli jedinou otázku: "Ty, gadžo, jak do tej Kanady..." A přitom to začalo docela prozaicky. Kamarád měl v Torontu autoškolu a já chtěl věděl, jak to v kanadské škole pro řidiče vypadá. Řekl: "To máš štěstí, zrovna mám schůzku s jedním českým adeptem na řidičák". V malé hospůdce skutečně čekal jeho klient. Byl to Rom. Jsou Češi rasisté, nebo jen patologičtí úchyláci a psychopaté…?



“Co děláš tak daleko od Ostravy?” zeptal jsem se šokovaný v torontském baru mladíka, kterého jsem znal jako novinář z ostravských soudních síní.
“Žádám tady o azyl!” řekl sebejistě známý kapsář z Přívozu.
“Azyl?” žasl jsem. “Je přece rok 1997, není důvod emigrovat…”
“Když tady řekneš, že tě v Česku i dnes ohrožují skíni, co Romy zabíjejí a šikanují, můžeš požádat o status uprchlíka,” sdělil mi s úsměvem.
“Hele, co kdybych si tady požádal o azyl i já?” šokoval jsem ho pro změnu já.
“Copak tebe někdo v Ostravě diskriminuje?” vytřeštil na mě oči. “My nemůžeme jít v noci v klidu po ulici ze strachu, že nás zbijí holé lebky!”

“Co kdybych řekl, že mě diskriminují Romové, protože nemůžu jít v klidu ve dne v Ostravě po ulici ze strachu, že mě okradou!” vybuchl jsem.

“To je naše kulturní identita!” řekl sebevědomě. “Být čorkařem se u nás dědí z generace na generaci!”

“Hele, statečný dědici cikánské kulturní identity, co když se domluvíme a budeme si v Kanadě dělat jeden druhému svědka u imigračního soudu?” plácl jsem ho přátelsky po zádech. “Ty mi dosvědčíš, že jste mě v Ostravě napadli a zranili, přičemž jste hanobili moji rasu, já ti zase před imigračním soudem potvrdím, že jsem tě chtěl zabít za to, že jste mé ženě ukradli v tramvaji z kabelky deset tisíc korun, doklady a firemní razítko!”

“Ty jsi ale běloch, gadžo, tobě tady fakt azyl nedají!” podíval se vážně. “A vůbec - kdo tě tam teď šikanuje, když jsem už v Kanadě?” snažil se nejapně žertovat. “Když se Romové vystěhují z Česka do Kanady, budou spokojeni i gadžové z Ostravy! Tak proč si lámat hlavu…?”

Kanadští mennonité jsou stejně svérázné etnikum jako čeští Romové... Snímek Břetislav Olšer

Náhle mi bylo jasné, proč se moji romští spolucestující šprtali v letadle tři slůvka v angličtině: status of refugee - status uprchlíka. Vyslovili je před celníky a měli rázem, jako ,diskriminované české etnikum´, co srdce ráčí. Na letišti se jich ujali imigrační úředníci, zadarmo je odvezli do motelu, dali jim ubytování na účet státu i peníze na stravu. K tomu bezplatně tlumočníka a slevu na městskou hromadnou dopravu i na nákup základních potravin. A ještě peníze ,na přilepšenou´.

“Jak chceš dělat řidičák, když neumíš anglicky?” chtěl jsem pochopit, odkud se bere jeho nevídané sebevědomí.

“V osmnácti jsem byl zdravý, jak kosmonaut a dostal jsem v Ostravě invalidní důchod, proč bych teď jako nebohý psanec neměl v Torontu dostat řidičák…?” pohrdlivě se ušklíbl.

Čeští Romové, žádající před čtvrt stoletím v Kanadě o azyl pobírali zhruba sedm dolarů na den a osobu jako přilepšení, přičemž jim zdejší radnice platila ubytování a stravu. Pětičlenná romská rodina tak měla bez práce denně skoro 35 dolarů. Kdo měl jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal ,jen´ pět dolarů na den, na koho zbyla skromnější ubytovna, tomu přidali. “Co všechno se dá za pětatřicet kanadských dolarů nakoupit?” zeptal jsem se v torontské samoobsluze. “Dohromady čtyři kila vepřového masa, dvě kila kuřecích párků, čtyři litry stolního oleje, bochník chleba, deset housek, třicet buchtiček a kostka margarinu,” dostal jsem šokující odpověď.

Josef Škvorecký při oslavě svých narozenin v Torontu s lahodnou whisky... Snímek Břetislav Olšer

Tak jsem začal ještě v únoru 1997 psát z Toronta reportáže pro české deníky o romském exodu. Přečetl si je i redaktor televize Nova Josef Klíma, přijel za mnou, vyzvěděl, co se dalo a natočil dokument, v němž byly příběhy romských rodin prezentovány jako rozmarný výlet. Nejvíc se asi líbil torontskému právníkovi George J. Kubešovi, jemuž se brzy po jeho odvysílání rozrostla klientela o dalších sto Romů. Za jednoho klienta mu kanadská vláda vyplatila dva tisíce kanadských dolarů.

”Když náhodou v Kanadě azyl nedostaneme a budeme se muset vrátit do České republiky, nezboří se svět,” ujistil mě klidně další romský žadatel. “Náš byt v Ostravě jsme pronajali, takže nám za něho jdou peníze a máme se po návratu kam nastěhovat. Navíc nám do rodiny přibude kanadský občan,” řekl s úsměvem. “Moje žena je v jiném stavu a podle zdejších zákonů získá každé dítě, narozené třeba v letadle při mezipřistání v Montrealu, kanadské občanství…” dodal a pohladil svoji choť po bříšku. “Jak si seženeme byt, dostaneme od vlády Ontária sociální podporu. Ta činí měsíčně 650 kanadských dolarů na ubytování, kolem čtyř stovek je na stravu,” vypočítával a vesele brnkal na kytaru. “K tomu dostaneme dalších 700 dolarů jednorázově, jako tak zvané ,startovné´ na zařízení bytu. Před Vánocemi nám přibude obligátní stovka na dárky a sleva na městskou hromadnou dopravu,” přidal informovaně. Dávat někomu něco za nic je amorální…

A pokud by chtěl pracovat, nebyl by to problém. Kanada je na prvním místě ve světě v těžbě uranu, kterého vydobývá 34% světové produkce. Dost práce je v dřevozpracujícím průmyslu; dvě třetiny na světě vyrobeného papíru pocházejí z Kanady. A pak je tady zemědělství - každý třicátý třetí Kanaďan pracuje v tomto odvětví, které je spolu s lesnictvím a dřevařským průmyslem hlavním hospodářským odvětvím země. Průměrná farma zde má rozlohu 225 hektarů a potřeba je každé ruky. Průmysl zaměstnává dvacet procent obyvatelstva a vytváří 27% HDP.

“Nemáme se rádi, ale snášíme se!” řekl mi tehdejší předseda Českého a slovenského sdružení v Kanadě Josef Čermák. A jménem deníku Globe and Mail mě požádal, jestli bych nenapsal článek o tom, jací vlastně Romové doopravdy jsou. A tak jsem v malé torontské komůrce napsal o povodních a chování postižených občanů během jejich dočasného ubytování v prostorách některých základních a vysokých škol, o tom, jak prodávali humanitární pomoc na černém trhu, jak si na dobré bezplatné bydlo zvali i své příbuzné ze Slovenska, jak brali třicet tisíc odškodnění a kupovali si za ně letenky do Kanady, o jejich nechuti pracovat…

Příběh první:
V době záplav byli lidé, jimž voda zničila nebo zaplavila domy a byty, dočasně ubytováni také na studentských kolejích Vysoké školy báňské - Technické univerzity v Ostravě. Pokoje zde na přechodnou dobu obývalo na tři tisíce povodněmi postižených osob, z nichž asi dvě třetiny byli Romové. Místo vděku se však tito nájemníci, jimž ubytování, teplou vodu, televizi a jídlo třikrát denně platil ostravský Magistrát, začali chovat značně neurvale.
Dělali si ohýnky, slovně napadali pracovníky Červeného kříže, vodili si na stravu i ubytování své příbuzné ze Slovenska, kteří nepatřili mezi poškozené, ale rádi přijeli se zadarmo najíst. Společně pak ničili zařízení pokojů, kradli prostěradla, deky, příbory, skleničky a další vybavení, až musela zasáhnout policie, aby část Romů přestěhovala. To už se ukradené věci z kolejí objevily na černých burzách, které nabízely i oděvy a jídlo, jež Romové odcizili ze zásob, dodaných postiženým občanům jako humanitární pomoc.
Takto způsobené škody jsou odhadovány na statisíce korun. Zaplatit je musí Školský úřad, který byl postižen i zdevastováním interiéru další z ostravských škol, sloužící jako dočasná ubytovací kapacita pro povodní zasažené Romy. Jednalo se o základní školu, v níž Romové rozbili lavice a tabule, poničili stěny a na chodbách, i když zde měli k dispozici záchody, vykonávali do různých koutů budovy své lidské potřeby.

Za ústřední topení pak nacpali zbytky jídla či pokálené ručníky, čímž se škola změnila v zapáchající hnojiště. Po vystěhování Romů museli nastoupit deratizátoři, aby vše za nemalé peníze daňových poplatníků vydezinfikovali a speciálními vysavači odstranili blechy, vši a další parazity. Zahájení školního roku muselo být v této škole odloženo o měsíc.

Příběh druhý:
Také asi sto dvacet obyvatel Ostravy - Hrušova bylo nuceno se během povodní vystěhovat ze svých zaplavených domovů. Když začal školní rok a tito azylanté museli opustit ubytovací kapacity ve studentských kolejích, přidělilo jim město Ostrava provizorní dům, který vznikl složením dvaceti tzv. unimobuněk. Každou z nich tvořil obytný prostor o rozměrech 2,3 krát 6 metrů a WC. Koupelny s teplou vodou byly společné na chodbách.

Z dvaadvaceti rodin si vzalo tento dočasný domov jako svůj osm bílých a čtrnáct romských rodin, z nichž se však několik odmítlo nastěhovat a své přechodné ubytování nazvaly “psími boudami”. Stát jim tedy nabídl místo tohoto ubytování finanční výpomoc ve výši 30 tisíc korun, které však mnozí Romové nevyužili pro určený účel, ale zakoupili si za ně letenky do Kanady, kde se prý dá krušná zima zadarmo přežít mnohem snadněji než v Česku.

Příběh třetí:
Když jsem se po téměř dvou měsících cestování po Jihoafrické republice vrátil domů, často se mě lidé ptali, jestli jsou černoši stejní jako Romové. Nechtěl jsem fandit ani jedné z těchto stran, ale musel jsem nepokrytě konstatovat jediné - V JAR jsou vyhlášenými hospodyňkami a chůvami v bělošských rodinách černošky, což ostatně platí také v USA. Bohatí bílí v ně mají plnou důvěru a nechávají je ve svých domech i bydlet.

Nebojí se jim svěřit na hlídání měsíční kojence, černošky také vaří pro celou bílou rodinu, perou pro ni, stelou postele, žehlí košile. A ať byl na jihu Afriky drsný apartheid, čistotných černošek se tady žádný běloch nikdy neštítil. Navíc občas celá rodina bělocha odjela na dovolenou a o její dům se opět starala černá hospodyně. A málokdy se z něho něco neztratilo.

Článek šokoval, pokrytecky jsem byl prohlášen za největšího odpůrce barevné rasy, zvláště když jsem ještě pronesl, že rasista nejsem, jelikož mám doma i barevnou televizi. Čecho a slováko-kanaďané však byli rádi, že mají obětního beránka a argument, proč žádat vízovou povinnost pro Českou republiku. Ve skutečnosti však vyděšení Toronťané psali kanadské vládě. “Nechceme dezinfikovat naše školy a živit nepřizpůsobivé přistěhovalce, kteří obchodují s drogami a chtějí žít pouze ze sociálních podpor z našich daní!” protestovali u kanadské ministryně práce a sociálních věcí.


Já vám z Toronta zabrnkám... My máme maso, ó my se máme... Snímek Břetislav Olšer
Jak si dnes žijí čeští emigranti ve světě? Střídavě oblačno, zvláště v té nejklidnější zemi - Kanadě. Toronto se stalo centrem českých azylantů i nezvyklého pnutí mezi nimi. Zvláště jeden z posledních střetů je toho dokladem. Svědčí o tom i dopisy, která jsem dostal k dispozici…

Pravdu o Klímovi a jeho „torontské pravé ruce“ advokátu Kubešovi vyjevil už ředitel Výzkumu pro reformu pomoci občanům ze zahraničí Paul Fromm z Toronta, jenž v roce 1997 zaslal dopis Společnosti kanadských právníků, v němž podal protest proti právnímu zástupci romských rodin z ČR George Jiřímu Kubešovi, který podle něj zneužívá sdělovací prostředky pro své zvýhodňování. Tato stížnost se prý opírá o zákon, jenž zakazuje advokátům Kanady “vydávat veřejná prohlášení za účelem upřednostňování svých služeb”. Jde o stejnou instituci, která před patnácti lety požádala kanadskou vládu o pětileté moratorium, jež by zastavilo vlnu uprchlíků do Kanady v souladu s veřejným míněním. Dále usilovala o veřejnou debatu na celonárodní úrovni s následným referendem o určení podmínek, jak dále nakládat s imigranty. Romové v Kanadě a Anglii…

Paul Fromm ve svém dopise mimo jiné psal:

“V Profesionálním průvodci Společnosti kanadských právníků věnujte pozornost kapitole 21, nazvané “Právníci: Jejich veřejné vystupování a prohlášení. Píše se v ní: Veřejný rozhovor právníka se sdělovacími prostředky nemůže být zneužit za účelem jeho upřednostňování a musí být oproštěn jakýchkoli náznaků, že právníkův důvod k takovému rozhovoru je sebe vyzdvihování…”

Paul Fromm dále uvádí, že podle ontarijského deníku Globe and Mail z 15. srpna 1997 G. J. Kubeš ve svém rozhovoru pro tento deník řekl: „Nepřemlouvám lidi, aby přišli do Kanady, ale jakmile sem přijdou, zastupuji je. Řekl bych, že program TV Nova “Cikáni jdou do nebe” skutečně přiměl Čechy k rozhodnutí do Kanady přiletět…” Připomíná též, že zmíněná televizní reportáž značně zveličila výhody a příspěvky, jež čekají na Romy, kteří přiletí do Kanady, aby nárokovali status uprchlíka. Faktem je, že dokument “Cikáni jdou do nebe”, dal slovo pouze jedinému advokátovi a tím byl právě G. J. Kubes…

Frommem požadované referendum o Romech se sice neuskutečnilo, zato byla rok poté z příčin “romského exodu” obnovena mezi Kanadou a Českou republikou již zmiňovaná vízová povinnost… Stížnost na právníka Jiřího G. Kubeše, zastupujícího u imigračního soudu romské klienty, byla adresována rovněž představiteli Českého a slovenského sdružení v Kanadě kanadské ministryni pro občanské otázky a imigraci Lucienně Robillardové v Ottavě.

Stížnost na právníka Jiřího G. Kubeše, zastupujícího u imigračního soudu romské klienty, byla adresována kanadské ministryni pro občanské otázky a imigraci Lucienně Robillardové v Ottavě.

Vážená paní ministryně,

jako organizace Kanaďanů českého a slovenského původu jsme velmi pozorně sledovali situaci vzniklou přílivem Romů z České republiky do Kanady. Náš zájem na této věci, zejména po odchodu Romů z ČR, inspirované pořadem české televizní stanice Nova ,Cikáni jdou do nebe´, který vykreslil Kanadu jako ,ráj pro uprchlíky´, je zřejmý: Jsme hluboce zainteresováni na prosperitě a dobrém jménu naší adoptivní vlasti.

Zároveň se nás ale stejně dotýká pověst naší rodné země a cítíme, že ani jedna z nich by neměla trpět kvůli jakémusi reklamnímu programu, v němž sehrál důležitou roli pan George Kubeš, právník z Toronta, který má eminentní zájem sloužit romské klientele, za což je placen z veřejných fondů. (Mimochodem pan Kubeš avizoval své služby v ČR už v březnu 1996 v Klatovském deníku.)

Jsme si vědomi, že Romové jsou v ČR, a nejen tam, objektem násilí skinheadských skupin, a že je jim často z rasových důvodů znemožněn přístup do zaměstnání, nebo ke vzdělání. Jsme jednoznačně proti násilí a diskriminaci jakékoli skupiny lidí. Zároveň ale víme, že žádná země, ani naše Kanada (jsouce svědkem masových demonstrací proti českým Romům v Torontu 26. srpna 1997), není od těchto projevů oproštěna.

Kromě toho je rozdíl mezi oficiální politikou vlády a konáním jednotlivce a také mezi perzekucí a diskriminací. Politika nové české demokracie v oblasti lidských práv a svobod stejně jako v jiných oblastech je si podobná. Jsme zejména šťastní odbouráním víz mezi ,našimi´ dvěma zeměmi. Sama ČR se stala zemí, v níž mnozí uprchlíci hledají útočiště před perzekucí a násilím. Český prezident, představitelé parlamentu a vlády neustále potírají diskriminační chování. Česká vládní politika zakazuje jakoukoli perzekuci a diskriminaci.A co víc, česká vláda nedávno připravila plán pro boj s diskriminací Romů v jejich každodenním životě cestou vzdělávání a programů zaměstnanosti a vzdělávací program pro českou veřejnost, podněcující k větší toleranci vůči Romům. Věříme, že tyto kroky budou zohledněny a široce publikovány, jak v ČR, tak za jejími hranicemi.

Samozřejmě, že je na našich imigračních úřadech, aby určily, kdo z široké řady potencionálních uchazečů z celého světa může být skutečně považován za uprchlíka. Avšak naše stanovisko je, že současný systém určování statusu uprchlíka je v Kanadě extrémně velkorysý. Věříme, že jediní příchozí z ČR, jimž bude v Kanadě udělen azyl, budou takoví, kteří prokáží pronásledování a jednoznačné selhání českých orgánů při řešení jejich stížností.

Bylo by nešťastné, kdybychom jako uprchlíka přijali žadatele, přicházejícího z prostředí, které se příliš neliší od kanadského, zatímco tolik jiných potencionálních uprchlíků je ve skutečném nebezpečí.
Děkujeme, paní ministryně, že jsme se s Vámi mohli podělit o naše myšlenky.
Představitelé Českého a slovenského sdružení v Kanadě
Josef Čermák a Miloš Suchma.

George J. Kubeš nezůstal pozadu, ihned napsal svou reakci na tento dopis sdružení a 28. září 1997 odchází z Toronta do Ottavy pro změnu jeho psaní.
Vážená paní ministryně,
píši kvůli dopisu, který Vám zaslalo České a Slovenské sdružení v Kanadě, a jehož kopie se mi nedávno dostala do rukou. Jak jistě víte, jsem právním zástupcem početných romských rodin, žádajících v Kanadě o status uprchlíka.
Já i mí klienti jsme šokováni, že sdružení, založené a podporované kanadskou vládou, aby pomáhalo imigrantům a uprchlíkům z ČR a SR, a jehož adresa je našimi imigračními úředníky poskytována všem příchozím Romům jako místo, kam se mohou obrátit o pomoc, bylo schopné dát na papír své rasistické názory.
Samozřejmě, že názory, vyjádřené v tomto dopise, jsou projevem rasismu v jeho nejzákladnější a nejčistší formě, kterou zastávají někteří členové sdružení. Text dopisu obsahuje propagandu a nemůže být zaměňován se svobodným projevem názoru. Podle průzkumů Human Rights Watch nenávidí Romy v ČR přes 91 procent Čechů, kteří by byli rádi, kdyby tito jejich spoluobčané zmizeli.
Názory, vyjádřené v dopise sdružení, jsou jasným důkazem toho, že tato nenávist je stále živá, daří se jí dobře a je stále nesena v srdcích i některých bývalých českých státních příslušníků. Jediným motivem a vysvětlením tohoto dopisu a snahy jeho pisatelů vyloučit romské žadatele o azyl v Kanadě, je nenávist, kterou v sobě nosí.Jaký jiný motiv než nenávist může u jinak rozumných lidí vyvolat požadavek, aby asociace určená pro pomoc uprchlíkům se nakonec proti těmto žadatelům o azyl sama obrátila. (Český národ je jinak plný skvělých lidí, až na jejich nepopsatelnou nenávist k Romům.)

Dopisem Vás žádají o vyloučení Romů z řad žadatelů o status uprchlíka, aby údajně nezabírali místo těm skutečným.

Tato jejich žádost může být přesným ekvivalentem Německo - kanadské asociace pro pomoc přistěhovalcům, která v roce 1938 požádala vládu Kanady, aby nepřijímala jako skutečné uprchlíky německé Židy. (Inkriminovaná formulace v této žádosti zněla: ,,Kdyby už nepřišel do Kanady žádný Žid, i tak už by jich tady bylo až příliš!”)

V této souvislosti bych chtěl připomenout stanovisko hlavy ČR, prezidenta Václava Havla, filantropa bez skutečné moci, který popisuje chování českých občanů k Romům takto: ,,Tento druh chování, který nese nápadnou podobu s protižidovskými instrukcemi nacistického režimu, je netolerovatelný. A více než to, jde o příklad, který nám připomíná živnou půdu holocaustu, kdy tisíce českých antisemitů sice nezabíjely, ale mlčely a pomohly tak svým spoluobčanům do plynových komor…”

Nejhorší je, že dopis sdružení napsali lidé, kteří sami přišli do Kanady jako uprchlíci, unikající před sovětskými tanky v roce 1968. A musím říci, že v roce 1968 většina československých uprchlíků, včetně mě, nečelila přímému ohrožení života ze strany Sovětů, zatímco Romové mají ve svých řadách za poslední tři roky 42 mrtvých, stovky zmrzačených skiny, před nimiž stát Romům neposkytuje žádnou ochranu….

…Apeluji na Vás, abyste zrušila zakládací listinu sdružení, neboť svým počínáním není hodno existence. Dopis jeho členů je pouze jedním z jejich rasistických činů. Nedávno dva moji klienti byli nuceni spát před dveřmi sdružení, protože jim nebylo otevřeno. Kromě toho jsem zde osobně několikrát požádal o pomoc pro Romy. Blanka Rohnová, bývalá předsedkyně tohoto sdružení, prohlásila ve vysílání národní televize, že jí vedená instituce nemá žádné zdroje pomoci.

Editorka českého listu z Toronta Věra Rollerová rovněž v národní televizi řekla, že Romové přijeli do Kanady popíjet pivo, dívat se na televizi a užívat si blahobytu a tím dále rozšiřovat nenávist proti sobě. Musím ovšem také zdůraznit, že znám vysoce postavenou osobu ve sdružení, pana Petera Minka, který po zveřejnění dopisu tuto organizaci opustil….

…Byl jsem také falešně potupen pracovníky ambasády ČR v Ottavě a konzulátu v Montrealu. Jsem nucen ukončit své mlčení, které mi bylo doporučeno během mého soukromého pozvání na generální konzulát. Bylo mi tam řečeno:
,,Pokud budete pokračovat v obhajování zájmů Romů, může to mít neblahé důsledky pro Vaše podnikání!”
Odpověděl jsem, že Kanada je demokratickou zemí, kde právníci mohou reprezentovat kohokoli, a že Kanada není totalitní zemí. Pak jsem ze schůzky odešel. Je šokující, že něco takového se mohlo přihodit právníkovi, který zastupuje v Kanadě lidská práva…

George J. Kubeš, advokát , se už na to nemůže ani dívat... Snímek Břetislav Olšer

Dopis střídal dopis, a aby toho nebylo málo, podal Jiří George Kubeš na České a slovenské sdružení v Kanadě i na Masaryk Memorial Institut v Torontu žalobu pro urážku na cti a požadoval jako kompenzaci za ušlé zisky z tohoto důvodu čtyři miliony kanadských dolarů.
Následovaly vzájemné až patnáctihodinové výslechy obžalovaných i žalujících a několik týdnů před zahájením soudního přelíčení se právník J. G. Kubeše ozval právnímu zástupci žalované strany, aby mu navrhl smír, pokud jeho klienti místo požadovaných čtyř milionů zaplatí jen něco přes devět set tisíc.

Žalovaní tento návrh odmítli a hra nervů v dolarovém pokeru pokračovala. O týden později telefonoval Kubešův právník znovu, aby tentokrát nabídl, že stáhnou žalobu, pokud žalovaní zaplatí padesát tisíc dolarů. A to už obvinění z trestného činu urážky na cti začali počítat.

Vyšlo jim, že by jen na soudní výlohy vydali skoro dvě stě tisíc a to ještě nebylo jisté, jestli by nakonec nemuseli Kubešovi zaplatit i požadované čtyři miliony. Dospěli tedy k závěru, že se jim vyplatí, když vysázejí na prkno požadovaných padesát tisíc s tím, že k nim přibude dohoda obou škorpících se stran, v níž bude uvedeno, že po vyplacení zmíněné částky se už nikdy o nich nebude v této souvislosti hovořit jako o lidech, kteří spáchali trestný čin.

Domluveno; vina za pomluvu byla vyplacena. Memorial Masaryk Institut uvolnil ze svého konta čtyřicet tisíc dolarů a sdružení zbylých deset tisíc. Kubešův vlk se nažral a koza žalobců a spol. zůstala (bez padesáti tisíc) celá. Dvě mouchy jednou ranou – dejme azyl pěti tisícům běženců; doplní tak romskou komunitu…

Alespoň mám vzkaz pro Kanaďany; chyba nebyla v Česku a jeho údajné diskriminaci, ale ve vašem multikulturním zákonu. Kdyby přistěhovalce nerozmazlovali a bez dolaru je ihned vyhostili, nikdo by se k nim nehrnul. A Romové už vůbec ne! Ale kdo by potom v Kanadě načerno zametal chodníky, těžil uran, svážel odpadky a kácel stromy…?

Jako varování jsem vedl prorocká slova dnes již zemřelého spisovatele Josefa Škvoreckého z Toronta.

“Kdysi dávno jsme s manželkou chtěli v Praze vyměnit byt za větší a ozvali jsme se na inzerát lidí, kteří měli zájem prodat své pětipokojové apartmá za menší,” začíná zeširoka. “Když jsme přišli na patřičnou adresu, otevřela nám slušně a čistě oblečená paní, za ní na nás vykukovaly z elegantně zařízeného bytu její děti jako z cukru,” říká obdivně. “Byli to Cikáni, ale velmi spořádaní. Byt jsme s nimi ale k našemu smutku nevyměnili. Když totiž ta dobrá romská žena zjistila, kde bydlíme a kam by se měla s dětmi stěhovat, odmítla to, protože tu naši čtvrt a ulici prý dobře zná. Žili v ní podle ní špinaví Cikáni a ona se bála, že by se její děti s nimi hrávaly a zkazily se…,” zakroutí nechápavě hlavou.

“Češi mají zkrátka od Romů nezdravý odstup. Říkáte u vás o Romech, že jsou nevzdělaní, ale když takové romské děcko přijde do první třídy základní školy a ostatní děti se na něj dívají přes prsty, jelikož doma od svých rodičů pořád slyší, co jsou ti Cikáni za pakáž, pak se nedivme, že se romským dětem do školy nechce a nemají zájem se učit….”
Znovu se odmlčí; v Kanadě se musejí některé formulace zvažovat.

“Otevírání romských škol je nesmysl, začátek nebezpečné separace. Musíte se prostě naučit tento problém řešit a dělat vše proto, aby u vás vznikla romská buržoazie a inteligence,” usmál se mému údivu.

“Tak to udělali v USA s černochy a přineslo to už první pozitivní výsledky. Měl jsem v Torontu dvě velmi dobré studentky, z nichž se vyklubaly kanadské Romky, ale zřejmě ne ze současného romského exodu. Jejich romský původ jsem ale zjistil až potom, kdy jedna z nich napsala studijní úkol, v němž zcela přesně i s odbornými cikánskými výrazy popsala práci cikánské kartářky. Byla to velmi inteligentní a schopná dívka. Nikdy bych jinak nepoznal, že je to Romka.”

Inu, už je to uděláno, už je to hotovo, poletíme do Kanady, k Niagarským vodopádům pořádat pikniky, když tam létají pečení holubi do huby… Zpívají si dnes čeští Romové na cestu do Kanady…

Oleg Rybnikář
23.9.2015

Většina z nás se na prosazovaný koncept povinných kvót dívá jako na něco, co je tak blbé, že to není vysvětlitelné ani pochopitelné. Zkusme se však na to podívat z druhé strany. Co když to není blbé? Co když to nějaký racionální význam ve skutečnosti má? Pokud ano, tak jaký?
Jediné racionální vysvětlení významu povinných kvót je nastolení takové situace, aby mohli být imigranti diktátem mocných, a to jakoby legitimně a legálně, násilím umístění do zemí, do kterých sami nechtějí, a to za použití represivních (a dalších) aparátů těchto zemí, jež by se ze své vlastní vůle tímto způsobem nechovaly. Tedy ta povinnost je zaměřena nejen na hrubé porušení suverenity postižených národních států, ale stejně tak i na omezení lidských práv postižených imigrantů. Jde tedy o hrubé porušení těch tzv. evropských, západních, hodnot, jejichž ochrany se současně dovolává. Pod praporem evropských hodnot jsou tyto hodnoty brutálně pošlapávány. Orwelovština a pokrytectví biblických rozměrů.

(Podrobnější pojednání o selhání instituce EU lze najít na http://www.literarky.cz/komentare/ostatni/20232-je-totalni-selhani-eu-pokrytectvim-neumtelstvim-nebo-zamrem )

Je účelné se ptát, proč mocní tohoto světa nejdříve vojenskými zásahy v bezprostřední blízkosti EU vyvolají pohyb lidských davů, pak v nich veřejnými sliby vyvolávají (nereálná) očekávání a zvou je do nitra EU, a následně se je snaží násilně usídlit v –z unijního hlediska chudších- destinacích, kam by oni sami dobrovolně nesměřovali, a to vše pod vlajícími prapory ušlechtilých, ale evidentně zcela falešných a pokryteckých, hesel.

V zájmu zachování objektivity se snažme vyhnout spikleneckým, konspirativním teoriím, bohužel však žádné korektní, tzv. seriózní vysvětlení neexistuje, snad kromě náhlého a totálního zblbnutí příslušníků evropských elit. Avšak ani toto vysvětlení, které ostatně zní docela důvěryhodně až na tu náhlost, však nevylučuje, že pod hladinou, na níž spatřujeme médii ostře nasvícené spontánní dílčí příběhy putujících davů, tu udušená skupina v chladírenském voze, tu utonulé dítě, tu brutálně slzným plynem bráněné (schengenské) hranice před agresivním davem, obsahujícím však i děti, tak že pod touto hladinou působí veřejnosti skryté, avšak kýmsi koordinované, motivy a cíle. Je daleko za hranicemi možností tohoto textu takové motivy a cíle odhalit, neřku-li dokázat, avšak … zkusme si položit otázku: cui bono, komu to slouží?

Komu slouží a bude sloužit (již dříve započatý) rozvrat státních systémů, aparátů, demokratických institutů, sociálních a zdravotních systémů, občanské bezpečnosti a sociálního smíru národních evropských států? Až si budeme umět odpovědět na tuto otázku, pak snad budeme schopní pochopit i ty podhladinové motivy a cíle i jejich hybatele.

22.9. 2015   Parlamentní listy    
„Ilegální migrace je trestný čin,“ konstatoval při zahájení své návštěvy Moravskoslezského kraje prezident republiky Miloš Zeman na setkání se zastupiteli v Ostravě. Zmínil i to, že by rád na našich hranicích viděl nejen policii, ale také armádu a dobrovolnické zálohy: „Myslím, že staří Kréťané, když se jich ptali, proč nemají hradby, odpovídali: Naší hradbou jsou naši muži,“ zmínil také Zeman a pak zkritizoval některé postupy Ministerstva obrany.

„Vážený pane prezidente, milý Miloši,“ uvítal hlavu státu hejtman Miroslav Novák v sále Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, kde Miloš Zeman zahajoval setkáním se zastupiteli, představiteli obcí a veřejného života svou už třetí návštěvu tohoto regionu. „Jsem rád, že dnešní obsazenost zasedací místnosti je lepší, než byla minule, což svědčí o tom, že úřad prezidenta vzbuzuje stále větší zájem i mezi veřejností politickou a komunální,“ konstatoval Novák s tím, že příležitost diskutovat s prezidentem je výjimečná a proto tychle předal slovo Zemanovi. Prezident nejdříve připomenul, že právě Moravskoslezský kraj je regionem, který zná ze všech krajů nejlépe, protože jde o jeho volební kraj a projížděl ho autobusem Zemák. „Jsem rád, že po letech deprese a blbé nálady se naše ekonomika konečně začíná rozbíhat, že klesá nezaměstnanost a roste počet volných pracovních míst,“ uvedl také ve svém úvodním proslovu prezident s tím, že trend je „radostný.“

Negativa jsou v moravskoslezském regionu podle Zemana dána situací v OKD: „Obávám se, že se tady stal jeden z největších podvodů století,“ konstatoval prezident a hovořil o vyvádění miliard korun. „Speciální záležitostí jsou i byty RPG, společnosti, kde mimo jiné působil i dnešní europoslanec pan Telička, a která se nyní přeměňuje na společnost s poněkud nejasnými majetkovými poměry,“ doplnil také Zeman. „Na jedné straně se můžeme radovat, blbá nálada končí. Na druhé straně zbývá několik tmavých skvrn jako je nezaměstnanost na Karvinsku a Bruntálsku. Věřte mi, že se budu snažit, abych přispěl k tomu, aby přišli noví investoři,“ uvedl také prezident a pak už byl prostor pro dotazy.

Zeman: Na nasazení armády naléhám několik měsíců

Starostka Liana Janáčková zahájila debatu s hlavou státu dotazem: „Pane prezidente, obracím se na Vás jako na vrchního velitele ozbrojených sil České republiky a ptám se nejen jako starostka a bývalá senátorka, ale také jako občanka této republiky, zda je možné, abyste vydal příkaz, aby byly ozbrojené síly poslány na naše hranice k dodržování zákonů české republiky.“ Prezident reagoval takto: „Musím připustit, že vrchní velitel je ve svých kompetencích poněkud limitován vládou. Nasazení ozbrojených sil musí schválit vláda a vy víte, že na nasazení armády naléhám několik měsíců. Postoj vlády se průběžně mění. Nejdříve to považovali za zbytečné, pak říkali, že je to možné, ale, že je ještě čas a ve třetí fázi se začíná uvažovat o vytvoření tzv. smíšených hlídek policie a vojáků.“ Pak také zmínil na adresu ministra obrany: „Zrovna včera se ministr Stropnický rozvášnil a začal mluvit o pěti tisících vojácích, které chce ale poslat za hranice, například do Sýrie a já si myslím, že by byli daleko užitečnější na našem území,“ doplnil prezident.

Zeman: Místo stavění plotů na hranicích, je daleko vhodnější poslat tam lidskou živou sílu

„Ilegální migrace je trestný čin,“ konstatoval k tématu také prezident. „Je zbytečné zadržovat tyto lidi na našem území a umísťovat je v záchytných zařízení, ale je v souladu s schengenskými a dublinskými dohodami vracet je hned z hranic. To má smysl,“ dodal prezident a upozornil také na to, že bude jednat s dobrovolnickými zálohami. „Nejen profesionální armáda, ale také dobrovolnické zálohy by se mohly této strážní služby na hranicích účastnit,“ doplnil Zeman. V závěru své odpovědi zmínil, že nemá příliš rád ploty, protože si vždy vzpomene na Berlínskou zeď: „Myslím, že staří Kréťané, když se jich ptali, proč nemají hradby, odpovídali: „Naší hradbou jsou naši muži.“ Místo stavění plotů na hranicích, je daleko vhodnější, poslat tam lidskou živou sílu, to znamená jak armádu, tak policii, tak dobrovolnické zálohy,“ doplnil také prezident.

Zastupitelé se zajímali o postavení malých obcí, příliv investic apod. Prezident vyjádřil také podporu většímu přerozdělování peněz ve prospěch obcí. Řeč pak byla o častém střídání ministrů ve vládě a také na ministerstvu obrany. „Můj názor na koncepci armády zní, že to má být armáda, která má být v zásadě expedičního charakteru, protože teroristy musíme potírat daleko od našich hranic a ne až k nám dorazí a něco tady vyhodí do povětří. Měla by být doplněna právě dobrovolnými zálohami a neměla by se pouštět do nesmyslných experimentů jako byl například požadavek, aby se všichni muži a možná i ženy starší 18 let zaevidovaly. Doufám, že tento požadavek byl už smeten ze stolu,“ zmínil prezident, že v tomto případě jde o zbytečné vyhazování peněz a vytváření evidence. „Ten dotazník byl velmi zajímavý: „Pomočujete se?“ To byla jedna z otázek. V 18 letech inkontinence většinou nehrozí, ale ta otázka tam byla. Takže další příklad nesmyslnosti a byrokracie. Veřejně jsem upozorňoval na to, aby ministr obrany byl odborník, který armádě rozumí, i když rozumím, že roli ministra obrany lze i sehrát,“ uvedl Zeman.
Každý den návštěvy bude na programu i veřejná debata s občany
Prezident republiky zamíří dnes do Frýdku – Místku, kde se setká s občany, navštíví společnost Marlenka international, s. r.o. a zavítá také do místní nemocnice. Čtvrtek pak stráví v Třinci, kde navštíví gymnázium i známé železárny. Debatovat bude také s občany Jablunkova. Ve čtvrtek se setká také s obyvateli Vyšních Lhot.

Petr Hájek
23.9. 2015   Protiproud    
Komentář k situaci, která nastala po očekávaném direktu vládnoucích velmocí bruselského protektorátu.Německý diktát den poté – a den před: Zbabělost českých politiků již začíná prosvítat. Polská zrada není překvapením. Nové Česko-Slovensko? Není čas na beznaděj. Vše teprve začíná...

Diktát velmocí České republice je opět na světě. Pokud po včerejšku ještě někdo bude mluvit tom, že naše země je suverénem na svém území, že její lid reprezentovaný vládou a parlamentem má právo rozhodovat, koho ve své zemi chce – musí být buďto pomatenec nebo zaplacený kolaborant.

Obě deviace se u nás samozřejmě v „množství větším než malém“ – jako vždycky v osudových chvílích našeho státu – vyskytují. Absolutní většina národa si však tím spíše nadále velmi dobře uvědomuje, o co se v „povinných kvótách“ pro migranty hrálo – a jaké bude mít včerejší znásilnění naší republiky následky.

Před čtyřmi dny jsem na tomto místě napsal:

„30. září 1938 byla pod německým tlakem v Mnichově podepsána „smlouva“ evropských velmocí, která nás donutila rezignovat na naši suverenitu a vedla k rozbití státu. 22. září 2015 si dáme repete. Německý mocipán, za asistence dalších evropských „spoluvládců“, nám nadiktuje v zásadě totéž. Jen se tentokrát Mnichov bude jmenovat Brusel, ve stejné logice, jako se německé Čtvrté říši říká Evropská unie.“
Stalo se.

Shody
Tento druhý Mnichov má s tím prvním řadu shodných momentů, ale také několik odlišností, které by nás měli vést k jedinému: Nezoufat si, nenaříkat, nelitovat se, ale se zkušeností historickou i současnou hledat racionální východisko. To je jediné, co má v této chvíli smysl. Jinak uplyne pár týdnů, přijde pár dalších šoků – a začneme si na již otevřeně projevovanou německou (bruselskou) totalitu opět zvykat.

Až zítra začneme sčítat rozsah škod, které druhý Mnichov způsobil, není čas na úzkost či depresi, ale na rozumné zhodnocení našich sil a možností. Nejsou malé, zůstaneme-li jednotní

Shodné je, že jsme byli v kritické chvíli opět opuštěni spojenci. Nebyla to tentokrát Francie a Británie, ale především Polsko (o Slovinsku, Finsku atd. nemá vlastně smysl ani mluvit). Žádné překvapení. Polsko hrálo a hraje vždy jen na sebe, má komplex „regionální velmoci“, kterou ale skuteční vládci Evropy neberou moc vážně.

Výsledek je stejný jako obvykle. Když Hitler zabere Sudety, ukrojí si z nás Polsko také svůj dílek. Když Německo nařídí, že naše země od nyní do vždy začne povinně přijímat migranty, kteří se mu jako gastarbeitři nehodí – a nabídne Polákům, že oni, pokud nás potopí, si naopak budou z nich smět poněmecku vybírat (odporný pohled na „velké humanisty“ rozdělující si pro otrocké práce lidské bytosti), je ruka v rukávě.

Rozdíly

Ten hlavní spočívá naopak v tom, že tentokrát se od nás Slovensko netrhlo (protože se už odtrhlo dávno před tím), ale naopak vysoko pozvedlo vlajku vzdoru: Německý diktát prostě respektovat nebude. Máme tedy nyní jedinečnou příležitost jednat poprvé skutečně a autenticky česko-slovensky? Maďarsko, někdejší člen hitlerovské koalice, stojí sice zatím rovněž vzdorně proti Berlínu (zvanému Brusel). Jenže jednak je otázka dokdy (národní klasik tvrdí, že „každý Maďar může za to, že je Maďar“ a doporučuje mu nevěřit), jednak Slovensko má „maďarský problém“, který se rovněž v podstatě nedá vyřešit smírně – a je pro nás jako hlavní spojenec důležitější.

Takže suma-sumárum: Je to velmi podobné jako v osmatřicátém. Za existence opětovně „sjednoceného Německa“ to ani jinak být nemůže. Je to ale také úplně jiné: Proti Evropě, tupě a nepoučitelně se po tři čtvrtě století opět nořící do německého protektorátu (alespoň ve svých současných politických elitách), stojí docela relativně pevné Česko-Slovensko. A ta kdysi fatální pomlčka náhle může znamenat nikoli rozdělení, ale spojení. Jenže... je tu mnoho jenže.

Blokační síla

Německo předvedlo sílu hodnou svých totalitních předchůdců: Do Bruselu si nás pozvalo – ale jen aby demonstrovalo, že se s námi o ničem bavit nebude. Měli jsme být exemplárně poníženi, abychom – tentokrát už nikoli jen ve vůdcově předpokoji – mohli sledovat další část seriálu „O nás bez nás“. Zcela demokraticky, samozřejmě. Vždyť jsme dobrovolně přijali Lisabonskou smlouvu, která mechanismus „přehlasování“ (diktát velkých vůči menším) zakotvila.
Jenže ono to ještě nemusí být zase tak jednoduché. Na summitu premiérů, který dnes následuje, má český předseda vlády šanci dokázat, že to se „vzpourou“ myslí vážně. Německo-bruselský plán je přece zcela jasný: O povinných kvótách se tam, kde máme právo veta, už mluvit nemá. „První společné řešení uprchlické krize je na světě,“ oznámila okamžitě Česká televize. Ve skutečnosti nám tak řekla, že na světě je příznačný výklad druhého mnichovského diktátu, tentokrát zcela po bolševicku: Násilí se jmenuje „společné řešení“. Něco tak vtipného by nevymyslel ani Goebbels.

Co s tím? Ve své předchozí úvaze jsem již naznačil okamžitou odpověď, která by mohla z naší strany nyní přijít: V takzvané Evropské radě, která má dnes stvrdit velmocenský diktát – tím, že o něm již nebude jednat, ale „soustředí se na hledání celkového řešení“ – platí, jak již řečeno, právo veta. Dobrou – a v krátkodobém horizontu dokonce možná jedinou účinnou odpovědí, by tedy bylo zablokování jakéhokoli výsledku českým (slovenským, maďarským) vetem. Bez ohledu na to, co se bude předstírat jako dohoda. A blokovat stejným postupem jakýkoli další summit tak dlouho, dokud nebudou povinné kvóty revokovány a zrušeny.

Má k něčemu takovému Bohuslav Sobotka odvahu? Sotva. Robert Fico však možná ano.
Jak dál?

Samozřejmě že jediná cesta je jednání podle slovenského vzoru: Prostě diktát ignorovat. A nechat dojít k „vyšetřování“, respektive k soudu, k němuž se však současně musíme obrátit nejprve my. Ne snad pro to, že bychom si mysleli, že se nás „zastane“, to ani na okamžik nepředpokládejme, je to instituce pevně spočívající v bruselských rukou. Ale pro to, abychom dali najevo své odhodlání bránit se.

Už ale víme, že vláda soudní cestou postupovat nechce. Našim hrdinům dochází, že na ně zadupal velký pes, takže je čas stáhnout ohon – a přizpůsobit se. Mnichovanství jako vyšité se v té či oné podobě bude prostě opakovat. Ještě nějaký čas bude premiér i ministři před veřejností hrát roli statečného obhájce českých zájmů – až zvolna přejdou k tomu, že hlavním českým zájmem je – poslouchat na slovo.

Relativní jednota na naší politické scéně také úměrně tomu začne erodovat. První vystartují havlisté: Nejprve ti z TOP 09, po nich jejich bratři lidovci. Začnou hledat „konstruktivní“ řešení a připravovat „normalizaci, vzor 2015“. A mediální mainstream bude již za okamžik volat opět z plna hrdla „Sláva!, Vítejte!, Jen houšť!“
Beznaděj?

Vůbec ne. Narozdíl od tradiční zbabělosti aktuálně vládnoucích politických elit má většinový názor veřejnosti poměrně dobrou setrvačnost. Dlouho nám trvá, než se na něčem shodneme, ale pokud se tak stane, zůstáváme zase relativně dlouho odhodlaní. Jde vlastně nyní jenom o to, kdo tuto situaci pochopí a postaví se s nějakým „uvěřitelným programem“ do čela občanského odporu.

Situace se bude navíc dále vyvíjet také v našem okolí. V Polsku může zanedlouho vládnoucí garnitura prohrát volby s pravicovou opozicí. Jen těžko si lze představit, že by se pak současný zrádný polský postoj udržel. Maďarsko také hraje o všechno a ještě dlouho nebude nakloněné velkým ústupkům. A premiér Fico do voleb, které proběhnou za šest měsíců, bude rovněž určitě trvat na svém odhodlání neprodat slovenskou kůži lacino.

Největším nebezpečím je proto nyní zbabělost českých politiků. Počkejme samozřejmě na to, s čím přijede večer z Bruselu premiér Sobotka. Už nyní lze ale tušit, že se právě převléká do kostýmu Chytré horákyně: Ani oblečený, ani svlečený... A prezident Zeman určitě rovněž nenechá svinout z prvního nádvoří Pražského hradu modrý hadr se žlutými hvězdami, který tam dal jako Velký Evropan instalovat...
Okupace začíná

Muselo to přijít dříve či později. Jen to tentokrát nejsou Sudety, ale rovnou celá naše republika, kam mají být „umístěni“ Noví Němci – v podobě „uprchlického lidu“ – respektive té jeho části, která se Říši nebude hodit. „Východní prostor“ je pro toto odkladiště tradičně ideální.

Až zítra začneme sčítat rozsah škod, které druhý Mnichov způsobil, není čas na úzkost či depresi, ale na rozumné zhodnocení našich sil a možností. Nejsou malé, zůstaneme-li jednotní. Vždyť ani naše „republika“ není malá, jak někdy mylně soudíme, ale patří ke středním státům evropského protektorátu. Zvláště pokud k ní opět „připočteme“ Slovensko.

Šanci máme. Zůstane nevyužita?

 23. 9. 2015   První zprávy
NATO připravuje Ukrajinu na výbuch "špinavé" jaderné bomby během mezinárodního cvičení "Ukrajina-2015", s tímto strašidelným závěrem či spekulací přišel autor internetového projektu Ruské jaro (RJ).Avšak RJ, které čerpalo informace z oficiálních zpráv NATO, upozornilo, že mezi jednotkami NATO na Ukrajině, jsou odborníci na identifikaci a dekontaminaci chemických a jaderných zbraní. A podle autora článku vzbuzuje obavy to, že během tréninku „budou simulovány účinky silného výbuchu, což povede k destrukci v rezidenční čtvrti a deaktivaci základní infrastruktury, jako jsou telekomunikační linky, jakož i k radioaktivnímu spadu".
 Článek svědčí o tom, že jak na straně Západu, tak i ruské straně vrůstá vzájemná nedůvěra, připomínající paranoiu studené války, jen krůček od rozpoutání jaderného holokaustu.
Cvičení vojsk NATO a ukrajinské armády bylo zahájen 21. září na Javorivském cvičišti ve lvovském regionu. Odstartovali ho generální tajemník Aliance Jens Stoltenberg spolu s prezidentem Ukrajiny Petro Porošenkem. Stoltenberg zdůraznil, že cvičení není vojenské povahy. Mezi hlavní cíle, které splní armáda je společná likvidace následků přírodních katastrof.

Avšak RJ, které čerpalo informace z oficiálních zpráv NATO, upozornilo, že mezi jednotkami NATO na Ukrajině, jsou odborníci na identifikaci a dekontaminaci chemických a jaderných zbraní. A podle autora článku vzbuzuje obavy to, že během tréninku „budou simulovány účinky silného výbuchu, což povede k destrukci v rezidenční čtvrti a deaktivaci základní infrastruktury, jako jsou telekomunikační linky, jakož i k radioaktivnímu spadu".

Autor poukazuje na antiruskou hysterii údajné „jaderné hrozby z Ruska“ a připomíná britský tisk, který, podle něj, již začal připravovat veřejné mínění na možnost jaderné apokalypsy na území Ukrajiny, kterou zařídí „proruští teroristé". Stejně tak do řetězce propagandy položil tvrzení, že opolčenci mají údajnou snahu vyrobit „špinavou“ jadernou bombu, aby nyní mohlo NATO „oprávněně“ pomáhat Ukrajině při možné explozi jaderného zařízení.

Rogozin nazval Turčynova debilem - kvůli "špinavé bombě"

A klade otázky: „Jaký je skutečný účel těchto cvičení na pozadí křehkého příměří, které bylo dosaženo na Donbasu?“

„Možná, že se Ukrajina připravuje na roli levného jaderného úložiště, úložiště evropského a amerického jaderného odpadu? Nebo plánuje opravdová diverze jednoho z jaderných zařízení, které nedávno začaly podezřele často selhávat?“ ptá se autor materiálu. „Stačí připomenout nedávný požár v uzavřené zóně Černobylu. Vskutku, takový apokalyptický scénář, pokud by byl proveden, bude doprovázen zhroucením celé infrastruktury v zemi, jejíž obnova spolu s miliony uprchlíků padne na ramena Ruska," uzavřel strašidelnou vizi autor s tím, že otázek je více, než odpovědí.


První zprávy.cz, rusvesna.su

Radim Valenčík
23.9.2015 blog autora

Původně jsem chtěl tento článek (který nyní zveřejňuji na pokračování) vypiplat. Jenže to, co se nyní odehrává, umožňuje, abychom fungování současné moci i krizi stávajícího základního globálně sdíleného ideového paradigmatu mohli sledovat doslova v přímém přenosu. Proto na pokračování aktuálně zařazuji ještě ne zcela hotový článek.

Jinak - přiznám se, že mě tupost a neomalenost, se kterou se prosazuje demonstrativní uplatnění politiky dvojího metru za každou cenu (dvojího metru ve vztahu k "uprchlíkům" a uprchlíkům, "uprchlíkům" a občanům, "westům" a "ostům") překvapila. Ti, co dnes reprezentují moc vygenerovanou působícími mechanismy, zoufale spěchají. Dělají a budou dělat stále větší chyby. Tak se naučme číst, o co jde, o co se snaží a jak tomu čelit.

Tady je druhé pokračování článku:

Dnes podrobně rozeberu klíčové pasáže rozhovoru O. Krejčího. Ještě před tím však připomenu vybrané základní pojmy ze slovníčku v monografii -"Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb":

Struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (zkráceně - struktury založené na vzájemném krytí): Jedná se typ sociálních sítí, které mají podobu vzájemného vydírání, vzájemného krytí i vzájemného protěžování v institucionálním systému společnosti těch, co na sebe vědí něco takového, zveřejnění čehož by v daných společenských podmínkách vedlo k jejich difamaci a potrestání. Vazby v těchto strukturách jsou mimořádně pevné, mají tendenci propojovat se s vazbami založenými na investování do společenské pozice a ovládat částečně či za určitých podmínek i plně institucionální systém společnosti.

Jádro vyjednávání vlivu struktur založených na vzájemném krytí (zkráceně - jádro vyjednávání vlivu): Spontánně se utvářející skupina osob zastupujících různé struktury založené na vzájemném krytí, která vyjednávají společný vliv uplatňovaný prostřednictvím těchto struktur a zejména pak způsob reakce na případnou indiskreci v rámci těchto struktur, ke které dochází v případech, když se některá osoba či skupina osob v těchto strukturách cítí nedoceněna či ohrožena.

Základní ideové paradigma jádra vyjednávání vlivu (zkráceně – základní ideové paradigma): Souhrn postojů a postupů (toho, co se musí uznávat a dodržovat) při vyjednávání vlivu uplatňovaného koordinovaným postupem struktur založených na vzájemném krytí, zejména pak při řešení problémů spojených s indiskrecí. Základní ideové paradigma na jedné straně ospravedlňuje ty, kteří ve strukturách na vzájemném krytí působí, v očích jich samotných, na druhé straně orientuje na aktivity, které jsou pro uplatňování efektivního vlivu struktur a překrývání jejich praktik i důsledků uplatňování těchto praktik nezbytné. Umožňuje globální koordinaci vlivu struktur založených na vzájemném krytí a v případě potřeby koncentrování jejich vlivu do lokálních podmínek. Základní ideové paradigma má klíčový význam pro stabilitu moci generované působením struktur založených na vzájemném krytí. Modifikace a proměny tohoto paradigmatu jsou jedním z faktorů, který nejvíce ovlivňuje globální dění.

Investování do společenské pozice (zkráceně - poziční investování): Pořizování pozičních statků za účelem vytvoření nerovnoprávného postavení lidí hlediska využívání investičních příležitostí (jak těch, které jsou spojeny s nabýváním schopností, tak těch, které jsou spojeny s jejich uplatněním). Má celou řadu forem od prestižní či okázalé spotřeby až po spotřebu související s rozehráním her, v nichž vítězí ten, kdo disponuje většími finančními prostředky (právní spory, omezení bezpečnosti apod.).

Struktury založené na pozičním investování (zkráceně – poziční struktury): Spojování osob, které disponují velkými finančními prostředky, do skupin či sociálních sítí, které se (z hlediska využívání investičních příležitostí, ale i každodenních společenských styků, místa bydlení, trávení volného času apod.) oddělují od ostatního obyvatelstva.

Celé viz: http://radimvalencik.pise.cz/1956-jake-reformy-a-proc-337-slovnicek.html

Nyní porovnání starého a nového modelu:

• Starý a již nevyhovující modelu se dívá na státy jako na hráče, kteří jsou vedeni logikou své více či méně racionální, více či méně inteligentní reprezentace. 

•  Nový model vychází z toho, že institucionální systém je natolik narušen penetrováním struktur založených na vzájemném krytí, že moc je generována zcela jinými mechanismy. To, co se projevuje jako ztráta racionality reprezentace států, je ve skutečnosti důsledkem dosazování vydíratelných, zkorumpovaných a manipulovatelných osob mocí pocházející z propojení struktur vzniklých prorůstáním pozičního investování a struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Již první otázka položená v rozhovoru O. Krejčímu, kterou jsem zveřejnil včera, je položena špatně. Připomínám hlavní část jejího obsahu:

"za současnou vlnou migrace je snaha Spojených států destabilizovat Evropu. Ta, potažmo Evropská unie, představuje pro USA konkurenta, kterého je třeba oslabit".

Všimněte si, jak je v uvedené formulaci podsouváno, že hráči, kteří hrají současné hry, jsou identičtí se státy a jejich politikou. To už delší dobou neplatí.

O. Krejčí se od myšlenky, že se USA snaží oslabit EU, distancuje a zdůvodňuje to tímto:

"Především nejvyšší představitelé evropských mocností, ale i novináři v hlavních sdělovacích prostředcích už několik let vykazují podřízenost názorům a prioritám Washingtonu. Pryč jsou časy, kdy francouzský prezident Jacques Chirac či německý kancléř Gerhard Schröder dokázali vzdorovat tlaku USA, aby se připojili k intervenci v Iráku. Dnes není třeba unijní politiky k něčemu nutit drastickými akcemi, jako je migrační vlna. Vzniklo něco jako "atlantická elita", skupina politiků, úředníků a publicistů spojených na veřejnosti řečmi o solidaritě či západních hodnotách. V praxi pak jsou sjednoceni zapojením do obhajoby především amerických zájmů. Jádro této atlantické elity je stmeleno takovými akcemi jako bombardování Jugoslávie, intervence v Iráku a Libyi či podpora válečné opozice proti syrské vládě. Všimněte si, jakou vzájemnou podporu vykazovali ti, kteří si zašpinili ruce při náletech na Jugoslávii, jací jedinci se dokázali přesouvat z NATO do Evropské unie.

I on se zde dopouští chyby, že ztotožňuje hráče hlavních her se státy. Pokud by hráči byli více či méně totožní se státy, měla by jeho argumentace logiku. Jenže v dnešní době jsou hráčem úplně jiné subjekty a řídí se úplně jinou logikou. Jakou? Systém státních institucí ovládaný strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (dosazování zkorumpovaných zkrorumpovanými, aby mohli být snadno ovládáni) ztrácí rychle efektivnost, resp. vede k poklesu ekonomické efektivnosti. To má narůstající sociální dopady na obyvatelstvo. A tak se rozehrála hra typu "Titanic". Hra spočívající ve vyvolávání a vyhrocování konfliktů, hra překrývání velké lže ještě větší lží, velké lumpárny ještě větší lumpárnou, velké tragédie ještě větší tragédií, velkého konfliktu ještě větším konfliktem, hra v rámci které se snaží ti "nahoře" uzavřít ty "dole" v podpalubí.

Tady už vůbec nejde o to, že současná euroreprezentace (dosazené na základě globálního špiclování, aby byla plně servilní vůči moci, která ji dosadila) je plně konformní vůči zájmům USA. Tady jde o odepsání EU jako nositele hodnot, které vytvářejí přirozenou bariéru hře typu "Titanic". A současná euroreprezentace je nejen natolik servilní, ale na skutečné evropské hodnoty již zapomněla, že jsme svědky toho, čeho jsme svědky. Naštěstí je tato euroreprezentace natolik tupá a samolibá, že nám to dává šanci. Pokud ovšem správně pochopíme hru a budeme se efektivně bránit.

O. Krejčí na další otázku pokračuje ve svém způsobu uvažování:

"Destabilizace unijní ekonomiky zákonitě povede k propadu ekonomiky USA. A pak je tu to, co americký politolog Samuel Huntington nazývá "davoská kultura". Název je odvozen od švýcarského města, kde se na Světovém ekonomickém fóru každoročně schází tisíce obchodníků, bankéřů, vládních úředníků, intelektuálů a novinářů z mnoha zemí. Je to prý "soubor názorů, hodnot a doktrín, které dnes zastává mnoho lidí v západní civilizaci a také někteří lidé z civilizací jiných". Hodnot obecných – podle Huntingtona je to "víra v individualismus, tržní hospodářství a politickou demokracii". Ty přirozeně konkretizuje a realizuje ten nejmocnější; ten, kdo má světovou síť odposlechů a je schopen okamžitého globálního raketového úderu. Také se v této souvislosti mluví o "washingtonském konsenzu". To je desatero, které koncem 80. let zformuloval britský ekonom John Williamson. Je to krédo, které vyznávají tři instituce: Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka (SB) a ministerstvo financí USA."

Propad ekonomiky je tak jak tak neodvratný. Ti, co jsou nositeli skutečné moci (tak, jak je popsána ve slovníčku viz výše) se spíše zabývají tím, jak nedopustit sjednocení masového odporu proti propadu ekonomiky v euroatlantické zóně.

Připomenutí Davosu je na místě. Tam to v roce 1992 začíná. Už tam bylo možné vyčíst, o co jde:

"Počítá se s vyvoláním globální destability, s vyvoláním globálního střetu, v němž by měly být nasazeny "migrační zbraně". Jde o řízené procesy masové migrace z "odepsaných" zemí do zemí takzvaně vyspělých..."

To jsem napsal před několika léty (přesněji koncem roku 1992) a připomenul před pár týdny, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/2273-zacala-valka-s-pouzitim-migracnich-zbrani.html

Už tehdy začal proces vyvolávání konfliktů s cílem oslabit Evropu (EU a její přirozené vazby na Rusko) s cílem eliminovat Evropu nikoli jen jako silného hráče, ale zejména jako nositele hodnot (od zrodu antické řecké racionality, přes římský moderní demokratický stát, křesťanskou racionalizovanou vzájemnost, novověkou racionalitu až po poučení ze dvou velkých evropských selhání). To vše doposud bylo zárukou toho, že žádný další masakr ve velkém (tak velkém, že ho nemusí přežít ani "vyvolení") neprojde.

Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/2710-pred-00-uprkrize-zacalo-to-havlem-v-davosu-1992.html

Nechme O. Krejčího pokračovat dál:

"Většina amerických akcí, o kterých mluvíte, byla velmi špatně promyšlená a má celou řadu neplánovaných důsledků. Včetně trvajících bojů v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, ale i krvavých zmatků v Libyi. Migrace je zákonitý důsledek válek, které v Bílém domě na jejich začátku pokládali za snadné a krátké. Migrace není výsledkem konspirace, ale hrubých politických a vojenských chyb. Tedy alespoň já se tak domnívám – a mohu se samozřejmě mýlit. Skutečnou motivaci chování státníků v mezinárodních vztazích je téměř nemožné rozkrýt."

Ale lze rozkrýt, jakmile se na to podíváme prizmatem logiky nového modelu. Tady se O. Krejčí skutečně mýlí. Vyplývá z toho ovšem to, jak silný je protivník.

A ještě více poučná je odpověď na následující otázku:

"Podivné výsledky válek, které vede Západ, jsou zřejmé. Ekonomické i morálně-politické škody jsou obrovské. Proč tedy Západ nezmění politiku?"

O. Krejčí odpovídá:

Když pomineme nedostatek racionality a zájmy některých skupin vojenskoprůmyslového komplexu, je tu obava ze ztráty tváře. Strach některých mocností z ponížení, když uznají chybu. Všimněte si, jak opatrně ruská diplomacie řešila první kolo války kolem Sýrie, kdy Moskva zabránila bombardování Sýrie v duchu libyjského scénáře. Například americký prezident tehdy dostal v Petrohradě prostor oznámit jako první, že Damašek přistoupí na dohodu o likvidaci chemických zbraní.

Zde jsou dva důležité momenty:

- Jednak velmi velmi zjednodušené, resp. zcela nesprávné zdůvodnění toho, co se odehrává, "nedostatkem racionality". Ne, ne, ne. Protivník není hloupý, on jen hraje velmi sviňskou hru.

- Jednak dobrý postřeh (O. Krejčí je vynikající analytik s obrovskými zkušenostmi), že jde o obavy "ze ztráty tváře". Jenže na tom je založena současná moc, která za každou cenu prosazuje politiku dvojího metru a která poskytuje těm, kteří jsou na ni napojeni, in-side informace rozhodující o tom, kdo je "in", kdo se řídí tím, jaké řešení bude prosazeno, a to doslova za každou cenu. Jakmile by skončila schopnost prestižního prosazování "řešení", skončí i možnost využívání poskytování in-side informací k získávání a ovládání souvěrců. A to by byl i konec té moci, která dnes působí jako dominantní.

Jen jako další ilustrace pohledu O. Krejčího, který vychází ze zastaralého modelu:

"Rozumná politika se opírá o věcnou analýzu, o přesné vyhodnocení vlastních sil a sil těch druhých a stanovení priorit... Nikdo z dnešních západních vůdců nedokáže říci: nesmíme bojovat na několika frontách najednou, když to nezvládáme. Teď je nutné soustředit všechny prostředky, a to jak Západu a Ruska, tak i vlády v Damašku, na boj proti tzv. Islámskému státu. Pak na stabilizaci regionu, protože válka odtud vyhání do nepřipravené Evropy miliony běženců. Až tyto úkoly zvládneme, pak je možné rozdat si to znovu se syrským prezidentem. Ale neválčit! Kromě toho, že Západ neumí vyhrávat, vraždění už bylo víc než dost a existují i jiné prostředky, jak dosáhnout cíle."

V této větě je jádro nepochopení toho, o co jde: "Nikdo z dnešních západních vůdců nedokáže říci: nesmíme bojovat na několika frontách najednou, když to nezvládáme." Vždyť základem je právě politika vyhrocování, politika tlačení na pilu, politika "překrývání horšího ještě horším". To je samotná podstata současné moci. A kdo by projevil trochu rozumu na úkor slouhovství, okamžitě by vypadl ze hry. To není jen skupinová konformita (kolektivní zblbnutí), to je reality fungování současné moci.

Závěrečné doporučení, které O. Krejčí dává, je falzifikací nového modelu, o kterém hovořím, a současně tím, co umožní verifikovat, zda nový model platí. V tom smyslu, že to, co O. Krejčí doporučuje Západu, nemůže viditelná reprezentace současné moci dělat, resp. je dosazena tak, aby ji to "ani nenapadlo". Bude postupovat přímo opačně a prosazovat "řešení", která budou znamená větší a větší útrapy, větší a větší rizika přežití pro nás všechny:

"Především by se Západ měl naučit dělat kompromisy, přestat si plést spravedlnost a právo s nadvládou Washingtonu. Nelze donekonečna odpovídat Moskvě na výzvy ke společnému boji proti tzv. Islámskému státu a terorismu tím, že se Rusko musí napřed Spojeným státům podřídit. To není možné očekávat od mocností, které mají sebeúctu a chtějí hájit své vlastní zájmy. Rusko a Čínu je nutné chápat jako partnery, ne jako vazaly. Jsou to jiné státy než Německo či Francie. A pak – je těžké podřizovat se washingtonskému vedení, které dvě dekády vrší jednu strategickou chybu na druhou."

Opak toho, co doporučuje O. Krejčí, bude reprezentace dosazená současnou mocí, resp. současnými mechanismy moci dělat, dokud nerozkódujeme, jaká hra je hraje a jak v té skutečné hře neprohrát. Dokud se nerozšíří znalost toho, jak se efektivně bránit a zabránit tomu nejhoršímu.

(Jak? O tom bude zítra příští pokračování.)

23. 9. 2015   Parlamentní listy
Slovensko se odhodlalo k razantnímu kroku. Bude žalovat Evropskou unii za její rozhodnutí o povinných přerozdělovacích kvótách na uprchlíky. Oznámil to dnes premiér Robert Fico. Na úterním hlasování se zdrželo pouze Finsko. Proti hlasovalo Slovensko, Česká republika, Maďarsko a Rumunsko. Polsko však nakonec hlasovalo pro kvóty. Informují České noviny.
„Slovensko nemíní respektovat povinné kvóty. Podáváme žalobu k soudu v Lucemburku,“ sdělil Fico po zasedání vlády, která se zabývala schůzkou ministrů vnitra zemí EU. Řekl také, že Slovensko se rozhodnutí EU nepodřídí a hodlá čelit všem právním následkům.

Celý text zde

Slovenská vláda kvótám dlouhodobě oponuje. Fico argumentuje především tím, že na Slovensku nechce nikdo zůstat, jelikož cílem migrantů jsou ekonomicky vyspělejší země jako Německo či Francie.

Kvóty kritizovala i Česká republika. Premiér Bohuslav Sobotka se ale vyjádřil, že žalobami proti kvótám nechce více stupňovat napětí v Evropské unii.

František Matějka
23.9. 2015   blog idnes  
Lisabonská smlouva nabídla možnost členským státům vystoupit z Unie. Budoucí vláda, vzešlá z voleb v roce 2017, nechť se inspiruje, abychom mohli doma vytáhnout archivní víno a přiťuknout si. Viděl bych to třeba takto:
Evropská rada/The European Council
Rue de la Loi/Wetstraat 175
B-1048 Bruxelles/Brussel
Belgique/België

Vážená Evropská rado,

Lisabonská smlouva ve svém konsolidovaném znění v Článku 50 zakotvila pro členské státy možnost vystoupit z Evropské unie. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení členského státu o vystoupení z Unie, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty.

Vláda České republiky, na základě předchozího souhlasu Parlamentu České republiky, vycházejícího z vůle občanů České republiky vzešlé z voleb v roce 2017, tímto dává Evropské radě na vědomí, že Česká republika využívá svého práva dle Smlouvy a oznamuje tímto Evropské radě, že Česká republika vystupuje z Evropské unie. Vláda České republiky vyzývá Evropskou radu, aby neprodleně přistoupila k jednání o dohodě o podmínkách vystoupení. Vláda České republiky tímto deklaruje, že nebude-li dosaženo dohody o podmínkách vystoupení ve lhůtě dvou let od tohoto oznámení, nedojde ze strany Vlády České republiky k prodloužení této lhůty.

S poděkováním za dosavadní spolupráci
XY, předseda Vlády České republiky

A co Vy? Chtěli byste, aby Česká republika vystoupila z Evropské unie? Uvítám Vaše ANO či NE v anketě pod fotografií u mého profilu, kam byla vložena z důvodu nemožnosti ji technicky vložit sem pod článek. Děkuji Vám.

Václav Umlauf
23. 9. 2015  E-republika

Panu Štětinovi a jim podobným "demokratům" bych rád připomněl, že na Norimberském tribunálu 1945 byl odsouzen také člověk jménem Julius Streicher, předtím vydavatel nazi-tiskoviny Der Stürmer. Byl shledám vinným ve čtvrtém bodě obžaloby, tedy za zločiny proti lidskosti. Těch se měl dopouštět vydáváním svého časopisu. Na základě rozsudku byl 16. října 1946 oběšen.


Když jsem v dubnu 2015 psal článek Masakr v Oděse 2014 a zapálení Říšského sněmu 1933, mnozí považovali srovnání neofašistů na Ukrajině a Hitlerových nacistů v předválečném Německu za přehnané. Problém je ale v tom, mít dostatečně velkou fantazii na svinstvo, které jsou dnešní politikové a korporátky schopné spáchat. Tato fantazie určitě chyběla běžným Němcům a Rakušákům ze střední třídy, kteří v roce 1933-38 podporovali Hitlera. Proto byli po válce překvapeni, že v té době již vyhlazoval jejich postižené děti a připravoval s německými průmyslníky a s podporou firem jako americký GM a IBM první várku koncentráků typu Osvětimi.

Plakát hitlerovského Luftschuzu je vzorem pro plakát propagující batalion Azov

Ani dnes není toto cvičení v politické bdělosti nic komplikovaného. Stačí se podívat na mapu Blízkého východu a na vlnu uprchlíků. Komu to nestačí, nechť se podívá na včerejší skandál VW ohledně manipulace emisí u 11 miliónů aut, kde byly normy oproti uváděnému údaji překročeny pěti až dvacetinásobně. Vládní úřad USA na ochranu životního prostředí jednal na základě podkladů, které sám nepřipravil. Korporátní tisk u nás neřekne, že na manipulace upozornila jedna americká a mezinárodní neziskovka. Zpráva International Council for Clean Transportation (ICCT) upozornila na manipulaci dieselových emisí u vozů VW již v roce 2013. Tuto neziskovku financuje ClimateWorks Foundation, která bojuje za ekologicky čistý transport. Už vidím korporátky, jak pomalu spinují české masy, již tak solidně zdivočelé uprchlíky, proti těmto neziskovkám. Důvod je jasný, a může za to Putin a ty neziskovky. Propad akcí a omezení výroby jistě postihne tak či onak i české montovny. Tento systém kompletní manipulace a lhaní se obecně označuje termínem "korporátní fašismus".

Typický demokrat z batalionu Azov

A nyní k té Ukrajině, podle hesla z roku 1933:  

"Když šli pro komunisty, tak jsem mlčel, nebyl jsem komunista; když šli pro socialisty, tak jsem mlčel, nebyl jsem socialista; když šli pro odboráře, tak jsem mlčel, nebyl jsem v odborech; když šli pro židy, tak jsem mlčel, nebyl jsem žid; a když si přišli pro mne, tak už tu nebyl nikdo, kdo by se za mne postavil." 

Podívejte na genocidní činnost praporu Azov, kterému fandí europoslanec Jaromír Štětina (TOP 09) tak mocně, že pozval do Evropského parlamentu jeho velitele Andrije Bileckého. Už v červnu 2014 prohlásila americká Sněmovna reprezentantů Azov za neonacistický, ale Američané jej nepřímo stále podporovali a podporují, například dosazením Saakašviliho do Oděsy jako gubernátora a činností žoldnéřů americké privátní armády Blackwater na frontě v Novorusku. To je také důvod, proč poslušné české korporátky označují tyto neofašisty zcela cudně za "ukrajinský dobrovolnický prapor". A opět jsme u systému kompletní manipulace a lhaní, který se obecně označuje termínem "korporátní fašismus".

A nyní k činnosti těchto "dobrovolníků", která se co do stylu podobá činnosti náboženských fundamentalistů ISIL v Sýrii a v Iráku. Jen s tím rozdílem, že jsme v Evropě a že Porošenkovu vládu složenou z podobných zločinců podporujeme z našich EU-daní. Opoziční weby vytáhly z materiálů těchto zločinců otřesné záběry, které sami fašisté z Azova zveřejnili na webových stránkách pro motivaci vlastních členů. Tak můžete sami posoudit, jestli jsme v roce 1933, nebo ne. Na obrázku vidíte, jak fašisté bandy Azov zachází s lidmi, které považují za své nepřátele.



Na tom kříži hoří zaživa bojovník z Novoruska. A kompletní video tohoto a jim podobných upálení jsou na stránkách bandy Azov. Točili to prosím přímo Štětinou milovaní bojovníci za svobodu. Další film dalo Youtube až od 18+, na horory financované EU se prý nemají dívat nezletilí.

Mimochodem, tento styl mučení prováděl idol těchto skupin, tedy banderovci UPA na okupovaných polských a ukrajinských územích v roce 1943-44. Přibíjeli polské a volyňské sedláky hřebíky za živa na vrata jejich stodol a pak celé stavení zapálili. A tak se nedivte, že volyňští Češi chtějí rychle pryč do Česka. Podívejte se na toto očité svědectví - z uprchlického tábora v Rostově na Donu o řádění neofašistů. Ale bývalý senátor a dnes EU-poslanec a trvalý antikomunista Štětina není žádná měkkota a paragraf o extrémistech mu nic neříká. Proč by také měl, když to nevadí celé oficiální EU. Viz článek Fašistická propaganda v přímém přenosu.

Korporátní EU a NATO má Porošenka a jeho rozhádanou nacionalistickou kliku dnes řízenou přímo z USA rádo stejnou nezištnou láskou, jako šéfové Západu v roce 1933 podporovali Hitlerův boj proti odborům a proti komunistům. Vždyť Hitler měl táhnout proti komunistickému Rusku, a také tam po záboru kontinentálního Západu skutečně vyrazil. To bylo tam daleko na Východě a před sedmdesáti lety. Dnes jde na zfašizované a ekonomicky zbankrotované Ukrajině o studenou válku proti bývalému komunistovi jménem Putin. To je tam daleko na Východě, kam humanitárky EU ani nedohlédnou pro samé domácí starosti. A ten milión uprchlých Ukrajinců si přece vzalo Rusko, tak co. Koho by to u nás zajímalo, když máme uprchlíky z Blízkého východu, kde už pilně válčíme v proxy válkách. A když se kácí les, tak létají třísky, že ano. Další video z dění na Ukrajině potvrzuje typickou činnost německých nacistů kolem roku 1930, tedy aktivní antisemitismus.

Přátelé - český senátor Štětina a Andrij Bileckij - velitel batalionu Azov

Tak vypadá obdoba nacistických pogromů v roce 2015. A k zapálení nového Říšského sněmu došlo 2. května 2014 v Oděse, viz naše články k tomuto rok starému výročí pod heslem "Oděsa". Jistěže lze říci k videu, že šlo o opilé fanoušky nějakého koncertu nebo mladé nácky zpitomělé ideologií, které ani nerozumí. Nacionalismu prý hoví z nedostatku lepší činnosti, protože jsou v době válečné Porošenkovy ekonomiky trvale nezaměstnaní. Na Youtube je u toho asi 50 shlédnutí. Myslím, že další komentář není třeba. Historie se podruhé opakuje jako fraška, ale ne při konečném zúčtování.

K tomu zúčtování jen toto. Panu Štětinovi a jim podobným "demokratům" bych rád připomněl, že na Norimberském tribunálu 1945 byl odsouzen také člověk jménem Julius Streicher, předtím vydavatel slavné nazi-tiskoviny Der Stürmer. Byl shledám vinným ve čtvrtém bodě obžaloby, tedy za zločiny proti lidskosti. Těch se měl dopouštět vydáváním svého časopisu. Na základě rozsudku byl 16. října 1946 oběšen.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč
Pokud chcete na provoz webu E-republika přispět, klikněte zde. Děkujeme!

 
Související články:

• Masakr v Oděse 2014 a zapálení Říšského sněmu 1933
• Ukrajina, válka bez viníka a bez konce
• Po masakru v Oděse již není cesty zpět
• Oděsa 2014 Memento – STOP fašismu
• Oděsa a SS Galizia
• Voják Doněcké lidové republiky zachránil dívenku, která na vlastní oči viděla umírat své rodiče při ostřelování
• Desetitisíce protestovaly v Turecku, došlo ke srážkám s policií
• Centrální banka v Polsku, politická prostitutka
• Naše Máša
• Potvrzeno financování Sarkozyho kampaně od Kaddáfího

Tým armádních psychologů ve své zprávě najednou tvrdí, že „kařdý osmý zaměstnanec Generálního štábu AČR představuje bezpečnostní riziko, protože zastává agresivní názory neslučitelné s hodnotami, na nichž stojí západní společnost..."

Agresivní odsouzeníhodné názory jsou následující:

• třetí nejčastěji zmiňovanou zemí ohrožující ČR jsou USA


• 71 % dotázaných považuje za největší nebezpečí pro Česko uprchlíky
  pro 75 % zaměstnanců Generálního štábu jsou Romové nepřijatelní. Následují Afghánci, muslimové a Albánci


• Islám je nepřijatelný pro 75 % zaměstnanců Generálního štábu


• z 816 dotazovaných je prý pro 47 lidí přijatelný trest smrti ukamenováním, pro 114 lidí je přijatelný trest bičování, pro 134 lidí je přijatelný trest uříznutí ruky


• s účastí v bojích proti IS by souhlasila jen čtvrtina.

Lubomír Man
23. 9. 2015 

Ano, chtěl bych být občanem země, jejíž vláda, jestliže jednou řekne a zdůvodní, proč jsou kvóty pro uprchlíky pitomost, si dokáže stát za svým, a třeba i jediná z celé Evropy je ochotna jít se svou pravdou až k mezinárodnímu soudu, protože dobře ví – a dějiny Evropy ji o tom už mnohokrát přesvědčily - že většina v žádném případě neznamená pravdu,...

... a že ten, který svou pravdu zahodí jen proto, že většina stojí proti ní, či proto, aby té většině nedělal problémy - jak česká vláda svůj ústup Bruselu zdůvodnila - si počíná nejen zbaběle, ale i nemoudře. Protože jen ze střetu dvou protikladů vychází pravda najevo, a nemůže vzejít z řešení, kdy se jedno ze stanovisek dá k ledu, aby pak to druhé, a třeba hrubě nesprávné, mělo hladkou cestu.

Teď ji víceméně má, protože Slovensko zůstalo se svým nesouhlasem s kvótami z celé Evropy samo. A my, kteří jsme proti kvótám brojili snad ze všech nehlasitěji, jsme Slováky věrolomně opustili právě v okamžiku, kdy jsme měli jedinečnou možnost dokázat činem, a nejen už jen krasořečněním, že oni jsou našimi nejbližšími, že jsou našimi skutečnými braty, že jsme připraveni pomáhat jeden druhému tak, jak jsme ještě v historii připraveni nikdy nebyli. Co slov o tomto našem novém a skutečně rovnoprávném bratrství v posledních letech zvláště z naší strany padlo, a ve chvíli, kdy přišel okamžik, aby se stvrdilo skutkem, vláda ČR od svého nesouhlasu s kvótami – aby se na ni panstvo v Bruselu nemračilo - prostě ustoupila, postoj Slováků ji přestal zajímat, a de fakto je nechala na pomyslném pranýři odbojníka tzv. jednoty EU opuštěné.

Moc bych chtěl teď stát mezi nimi, cítit tu hrdost národa, který jde za svou pravdou bez ohledu na to, jestli se na ni někdo mračí či nemračí, jestli je sám nebo v tlupě, protože prostě ví, že má pravdu. A je mi naopak smutno z pomyšlení, že mě poslední skutek naší vlády postavil do postavení občana národa poněkud věrolomného a zčásti i nespolehlivého, bráním-li se už co nejusilovněji vyslovit i ono adjektivum, které každý z nás ovšem spolehlivě tuší.

Oldřich Průša
23. 9. 2015
Variantou v rámci nám určené „kvóty“ běženců toho času především již v Řecku a Itálii je vybrat si takové uprchlíky, kterým by bylo možno poskytnout stipendia na středních a vysokch školách, případně možnost vyučení. ...Vztah mezi „domorodci“ tedy Čechy, Moravany a Slezany a vybranými „ kvótovými přidělenci“ by závisel na jejich chování nejprve jako hostů, dodržování zákonů, pravidel atd., včetně hodnocení studijních výsledků a pracovní morálky.

Hysterie ani horké hlavy politikům, poslancům v Česku či v Bruselu, politologům, politickým geografům a novinářům nesvědčí. Nesmí zastínit chladné uvažování, co prosadíme a jakými způsoby.

Politika jsou kompromisy. Pokusme se ze zatím ze současné nevýhodné pozice, získat výhodu. Zkusme vlastní cestu.

Variantou v rámci nám určené „kvóty“ běženců toho času především již v Řecku a Itálii je vybrat si takové uprchlíky, kterým by bylo možno poskytnout stipendia na středních a vysokch školách, případně možnost vyučení. To by byla i odpověď na otázku, co je v ČR udrží, která je hojně vyjadřována. Právě stipendia či záruka možnosti práce za podmínek v zemi ovyklé. Myšleno je pouze neekonomických uprchlíků s předností Afričanům – menší nebezpečí možnosti naverbovaných militantních džihádistů – čti i jako, jsou lépe rozlišitelní – což nesmí být chápáno od autora, který prožil v Africe léta s velmi dobrými vzpomínkami, jako rasismus!

S poskytováním stipendií cizincům mělo v minulosti Československo a má stále i ČR značné zkušenosti, včetně umožnění ročního intenzivního jazykového kurzu češtiny. Přednost by měly dostat státní školy a minimalizovat by bylo též třeba přistátí se neziskových organizací. Po základním jazykovém kurzu češtiny nebo případně jiného jazyka /angličtiny/ by bylo možno využít i nabídky zaměstnání učiněného českými firmami.

Vztah mezi „domorodci“ tedy Čechy, Moravany a Slezany a vybranými „ kvótovými přidělenci“ by závisel na jejich chování nejprve jako hostů, dodržování zákonů, pravidel atd., včetně hodnocení studijních výsledků a pracovní morálky. Studium na školách v různých místech či zaměstnání ve firmách po celé zemi by zabránilo vzniku ghet. Po ukončení studia, resp. uklidnění situace v zemi jejich původu, by došlo k posouzení z obou stran, zda v ČR smějí, resp. chtějí zůstat /např. v případě sňatku a narození dítěte apod./ či nikoliv a za jakých podmínek.

Snažme se v čele premiérem a ministry zahraničí a vnitra být neústupnými co do povinných kvót, avšak vstřícní s vlastními návrhy.

Ve středu 23. 9. by se mohlo potvrdit, že premiéři zemí Evropské unie, snad mají více pravomocí /případně i rozumu/ než ministři vnitra. Uvidíme.

Je zapotřebí trvale obhajovat takovou politiku, aby se nestalo, že zahraniční politika ČR se stane natolik samostatnou, že o ní nebudeme ani rozhodovat.

Především by však měli všichni jmenovaní v prvém odstavci dbát, aby nedocházelo k vyvolávání strachu, obav a především k nenávisti vůči cizincům – současným i budoucím.

Předvídavost přitom zároveň velí myslet i na neradostnou situaci na Ukrajině ve všech možných souvislostech, především možného pohybu obyvatelstva.

Ondra Hála
23. 9. 2015
Rada Evropské unie rozhodla, že bude uprchlíky přerozdělovat na základě kvót. Zamyslel se někdo nad tím, jací uprchlíci k nám přijdou (rozuměj, budou přerozděleni) v situaci, kdy náš názor v EU není nikým respektován? 

23. 9. 2015   zdroj
Členové extrémistické skupiny "Pravý sektor" (PS) budou začleněni do skupiny "Alfa", bojové jednotky Bezpečnostní služby Ukrajiny (SBU). V rozhovoru s "Ukrajinskou pravdou" to uvedl vedoucí radikální skupiny Dmitrij Jaroš.
Jaroš prohlásil, že vstup bojovníků PS do struktury Bezpečnostní služby Ukrajiny je nejvhodnější volbou. "Pro mnoho našich hochů, kteří pro zdraví nebo z jiných důvodů nemohou vstoupit do oficiálních struktur, poskytuje vstup do "Alfy" možnost pracovat v podobě podpůrné jednotky", poznamenal vůdce hnutí.

Šéf pravicových radikálů oznámil, že SBU se v současné době aktivně zabývá výběrem kandidátů. "Komise již pracovala a převedla lidi, kteří jim vyhovovali, je to několik desítek bojovníků, kteří již mají podepsat smlouvy,"řekl Jaroš.

Není to první zpráva o vstupu bojovníků PS do řad oficiálních silových struktur Ukrajiny. 20.září velitel jednoho z praporů s volacím signálem Čornyj učinil prohlášení o tom,že vojáci organizace vstoupí do systemizované protiteroristické jednotky SBU.

Začátkem dubna Jaroš potvrdil připravenost přeměnit PS na zvláštní útočnou brigádu Ozbrojených sil Ukrajiny (OSU). O dva dny později byli vojáci Dobrovolnického ukrajinského sboru PS přeloženi na základě smluv do 79. aeromobilní brigády OSU.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Otázka legalizace jednotek PS je na Ukrajině řešena již dlouhou dobu. Tiskový tajemník PS Artem Skoropadskij v březnu oznámil,že hlavní podmínkou pro začlenění vojáků do řad OSU je zachování statusu autonomie.

23. 9. 2015   Parlamentní listy
Na českého prezidenta se v Třineckých železárnách, které jsou snad nejúspěšnější firmou v Moravskoslezském kraji, dost zaměstnanců těšilo, protože hlava státu jim svými východními kontakty zajistila v poslední době více zakázek. „Je opravdu skvělé, že nám prezident otevírá cestu na Východ. Na Západě se už nedá moc expandovat.V závěru svého vystoupení uvedl v reakci na dotazy ohledně uprchlických kvót, že si váží odvahy slovenského premiéra Fica, který prohlásil, že si povinné počty uprchlíků nedá vnutit, i kdyby se měl obrátit na Evropský soudní dvůr.

V souvislosti z cílenou evropskou imigrační krizí si mnoho Čechů přeje opustit EU, ale nikdo neví JAK. Právníci na toto téma mlčí. Nikdo v podstatě neví, co by se mělo udělat. Poslanecká sněmovna odmítá o takovémto kroku vůbec jednat. Vládní návrh zákona o referendu výslovně vyňal problematiku vystoupení z EU, takže o něm referendum NIKDY být ani nemůže. 

našel, přeložil a  sestavil Mireček
24.9.2015  Kosa Nostra  aneb vlkovobloguje.wordpress.com

Nedostatek základních potřeb, jako je voda, jídlo a s nadcházející zimou i topivo, trápí a bude trápit i nadále velké množství obyvatel ve válečné zóně ale i mimo ni. Alespoň mají nějakou naději na zlepšení situace, což bez příměří nebylo možné. Modleme se za to, ať jim příměří vydrží a ať nedojde k druhé občanské válce tentokráte směřované od dobrovolnických batalionů proti aktuální vládě.

Alexej Volyněc
24.9. 2015   Střípky ze světa
 Zázrak na Visle?
Dojeli na to už Bourboni. „Nic nezapomněli a nic se nenaučili.“ Polská pravice se plouží stejnou louží. Už sto let. Před panstvem, co vyrabovalo kolonie, leze po čtyřech. Dřív, než to panstvo podrazí i ji, podráží i sousedy.Jinak to neskončí ani s křivárnou kolem uprchlických „kvót“. Fanfarónství, křížené s morální křivice, kolující polské pravici v genech, si ovšem žádá i svaté obrázky. Hlavně z dob, jež dnešní ročníky znají už z druhé ruky.K favoritům šmuku, vzývaného jako „rodinné stříbro“, patří „zázrak na Visle“. Tedy zvrat ve válce v roce 1920, kdy Tuchačevského síly stály u bran Varšavy.
Story je to „netriviální“, řekl by pantáta české pravice. Do zákoutí, která ta polská tutlá, nahlíží Alexej Volyněc. Gurmán si vychutná celý originál. Tady je aspoň pár střípků:
Polské území bylo koncem I. světové války v rukou německé armády. Pilsudskému spadlo do klína její kapitulací. Za války přitom velel „legiím“ v rakousko-uherské sestavě. S Berlínem byli tedy spojenci. Jen co se ale vyšvihl na „náčelníka státu“, podpořily ho „dohodové“ mocnosti, hlavně Francie a USA.
Z „legií“, řízených za války Vídní, postavil i jádro polské armády. Jen co se Polsko vrátilo na politickou mapu, spustilo „konflikt o hranice a území“. „Se všemi sousedy.“ Na „západě rozpoutalo ozbrojené střety s Němci a Čechy, takzvané ´Slezské povstání´“. Na „východě – s Litevci, ukrajinským obyvatelstvem Haliče (západní Ukrajiny) a sovětským Běloruskem“. Za Polsko „od morza do morza“. „Intermarium“ – jak tomu říkal Pilsudski sám – „od Baltu až po Černé moře“.
„Válku nacionalistického Polska s bolševiky nikdo ani nevyhlásil.“ V „prostředí všudypřítomných povstání a chaosu vypukla samotíží. Německo, okupující polská a běloruská území, kapitulovalo v listopadu 1918. Už měsíc nato vyrazila na teritorium Běloruska z východu sovětská vojska a ze západu – polská. V únoru 1919 byla v Minsku vyhlášena ´Litevsko-běloruská sovětská socialistická republika´ a na jejím území vypukly prvé boje sovětských a polských vojsk. Chaoticky se utvářející hranice zkoušely ve svůj prospěch zkorigovat obě strany.“
V létě 1919 tahala za delší konec Varšava. Moskvě vázala ruce „válka s Děnikinovými bílými armádami, které zahájily razantní útok na Donu a v Donbasu. Polsko se v tu dobu zmocnilo Vilniusu, západní poloviny Běloruska a celé Haliče (tedy západní Ukrajiny, kde polští nacionalisté půl roku krutě potlačovali povstání ukrajinských nacionalistů).“
Sovětské vedení Varšavě několikrát nabízelo oficiální mírovou dohodu, zakotvující fakticky vzniklé hranice. Potřebovalo „soustředit všechny síly do boje s Děnikinem, jenž právě vydal ´moskevskou direktivu´ - rozkaz o generálním útoku bílých na ruskou metropoli“.
Pilsudski na návrhy Moskvy ani nereagoval. Do „Varšavy totiž z Francie právě dorazilo 70 tisíc polských vojáků, vybavených tou nejmodernější výzbrojí. Francie tuto armádu zformovala už v roce 1917 z polských emigrantů a zajatců do boje proti Německu. Teď toto vojsko, měřítky ruské občanské války o významné síle, padlo do noty plánům územní expanze Varšavy na východ.“
„V srpnu 1919 se útočící bílé armády zmocnily Kyjeva - polské Minska. Sovětská Moskva se ocitla mezi dvěma ohni. V ty dny se leckomu zdálo, že její dny jsou sečteny. Pokud by bílí a Poláci postupovali společně, sovětské armády by porážka skutečně neminula.“
„V září 1919 se do štábu generála Děnikina dostavili polští legáti, uvítaní se vší pompou. Misi z Varšavy vedl generál Aleksandr Karnicki, nositel Georgijevského kříže a bývalý generálmajor armády ruského imperátora.“ „Navzdory slavnostní atmosféře a přívalu komplimentů, jimiž se předáci bílých a představitelé Varšavy navzájem častovali, se rozhovory protáhly na řadu měsíců. Děnikin se od Poláků dožadoval, aby v útoku na východ proti bolševikům pokračovali, generál Karnicki však navrhoval dohodnout se napřed o budoucích hranicích mezi Polskem a ´Jednotnou nerozdělnou Rusí´, etablovanou po vítězství nad bolševiky.“
„Na dobu, kdy vyjednávalo s bílými, Polsko ofenzívu proti rudým pozastavilo. Vítězství bílých by totiž zálusk polských nacionalistů na ruská území ohrozil. Pilsudského i Děnikina podporovala a zásobovala zbraněmi Dohoda (aliance Francie, Anglie a USA). Právě ta by se v případě úspěchu bělogvardějců stala i arbitrem v otázce hranic mezi Polském a ´bílým´ Ruskem. Pilsudski by musel přistoupit na ústupky – Paříž, Londýn a Washington, které I. světovou válku vyhrály a osudy Evropy v danou chvíli dirigovaly, totiž už budoucí hranici mezi obnoveným Polskem a ruskými teritorii vymezily takzvanou Curzonovu linií. Lord Curzon, šéf britského ministerstva zahraničí, ji vedl po etnické hranici mezi katolickými Poláky, haličskými uniaty a pravoslavnými Bělorusy.“
„Polský nacionalista Pilsudski se tak rozhodl, že si počká, až rudé ruské armády vytlačí bílé Rusy na okraj (aby bělogvardějci pozbyli vlivu, a nebyli tak už v očích Dohody konkurenty Poláků), a válku proti bolševikům za plné podpory západních států zahájí až pak. V případě vítězství byla pro polské nacionalisty příslibem maximálních bonusů právě tato varianta – zmocnili by se obrovských ruských území, ´Rzeczpospolita´ by se rekonstituovala od Baltu až po Černé moře!“
A tak se v zákulisí děly i pikantérie, k nimž se polská pravice, zjančená tentokrát z „atlantické“ mantry, nehlásí: „Zatímco bývalí carští generálové Děnikin a Karnicki marnili čas zdvořilými a jalovými rozhovory v Taganrogu, 3. listopadu 1919 proběhlo tajné setkání Pilsudského legátů a sovětské Moskvy. Bolševici si pro ně dokázali najít vhodného člověka – polského revolucionáře Juliana Marchlewského, který se s Pilsudským znal ještě z dob povstání proti carismu v roce 1905.“
„Na naléhání polské strany se žádné písemné dohody s bolševiky neuzavíraly, s tím, že postup svých armád na východ zastaví, však Pilsudski vyjádřil souhlas. Klíčovou podmínkou ústní dohody mezi oběma státy bylo její utajení – fakt, že se Varšava dohodla s bolševiky, se striktně tajil i před Děnikinem, hlavně však před Anglií, Francií a USA, které Polsko podporovaly politicky i vojensky.“
Lokální přestřelky sice pokračovaly i nadále, „hlavní Pilsudského síly však zůstaly stát na místě. Sovětsko-polská válka se na několik měsíců zastavila na mrtvém bodu. Bolševici s vědomím, že se polské ofenzívy na Smolensk v nejbližší době obávat nemusí, přeskupili téměř všechny své síly proti Děnikinovi. Do prosince 1919 byly bílé armády rudými rozdrceny a polské poselstvo generála Karnického zvedlo ze štábu generála Děnikina kotvy. Na ukrajinském území využili Poláci ústupu bílých vojsk k obsazení řady měst.“
A tak to byl „právě postup Polska, co rozhodlo o strategické porážce bílých v ruské občanské“. Bez obalu to později řekl i Michail Tuchačevskij, jedna z klíčových postav střetu na sovětské straně: „Děnikinův úder na Moskvu, podpořený polskou ofenzívou ze západu, pro nás mohl dopadnout podstatně hůř a čím by to skončilo, se dá hádat jen těžko.“
Že „neformální příměří z podzimu 1919 je jen přechodné, věděli jak bolševici, tak Poláci. Po porážce Děnikinových vojsk se Pilsudski stal pro Dohodu hlavní a jedinou silou, schopnou ve východní Evropě konfrontovat ´rudou Moskvu´. Polský diktátor toho obratně využil a vylámal ze Západu velkou vojenskou pomoc.“
„Na jaře 1920 dodala jen sama Francie Polsku 1.494 děl, 2.800 kulometů, 385 tisíc pušek, kolem 700 letounů, 200 obrněných vozidel, 576 miliónů patron a 10 miliónů nábojů. Mnoho tisíc kulometů, 200 obrněných vozidel a tanků, přes 300 letounů, 3 milióny kompletních uniforem, 4 milióny párů vojenské obuvi, velké množství léků, polních spojovacích prostředků a jiného vojenského vybavení dodala z USA do Polska americká plavidla.“
„Do dubna 1920 stálo na hranicích se Sovětských Ruskem šest samostatných armád, plně zkompletovaných a skvěle vyzbrojených. Poláci měli markantní přesilu co do počtu kulometů a dělostřelecké techniky. Pokud jde o letouny a obrněná vozidla, Pilsudského armáda měla nad rudými navrch absolutně.“
Za této konstelace si diktátor předsevzal, že „nosné síly Rudé armády, oslabené z bojů s bílými, rychle rozdrtí“. A „donutí tak Moskvu, aby Polsku přepustila celé území Ukrajiny a Běloruska“. V situaci, kdy „bílé armády už vážnou politickou silou nebyly“, si byl naprosto jist, že „Dohoda svěří obrovská ruská teritoria raději pod kontrolu jemu, než aby je ponechala v moci bolševiků.“
„17. dubna 1920 schválil polský ´náčelník státu´ plán dobytí Kyjeva. 25. dubna zahájila Pilsudského vojska generální ofenzívu na sovětském území. Poláci tentokrát rozhovory neprotahovali a promptně proti bolševikům uzavřeli vojensko-politický holport jak s bílými, co zůstali na Krymu, tak s Petljurovými ukrajinskými nacionalisty. Za daných podmínek měla hlavní slovo právě Varšava.“
„Velitel bílých na Krymu generál Wrangel prohlásil zcela otevřeně, že nejsilnější armádou ve východní Evropě disponuje právě Polsko (v dané fázi to bylo 740 vojáků).“ A vyzval Varšavu, aby se „´slovanské frontě´ proti bolševismu“ postavila do čela. Ve Varšavě bylo zřízeno oficiální zastoupení bílého Krymu. Na území Polska samého se začala formovat takzvaná 3. Ruská armáda (1. a 2. se nacházely na Krymu). Tu dával dohromady „bývalý revolucionář-terorista Boris Savinkov, který se s Pilsudským znal ještě z předrevolučního podzemí“.
„Bojové operace probíhaly na obrovské frontě od Pobaltí až po Rumunsko. Nosné síly Rudé armády byly v tu dobu na severním Kavkazu a na Sibiři, kde dorážely zbytky bílých armád. Týl sovětských vojsk byl oslaben i rolnickými vzpourami proti politice ´válečného komunismu´.“
„7. května 1920 obsadili Poláci Kyjev – byl to už 17. přechod moci ve městě za poslední tři roky. První polský úder byl úspěšný, desítky tisíc rudoarmějců padly do zajetí a na levém břehu Dněpru vybudoval předmostí další ofenzívy.“
Moskva však dokázala přeskupit síly tempem, šokujícím Varšavu i její protektory. „Bravurně využila i vlasteneckých nálad ruské populace. Sáhli-li bílí k vynucené alianci s Pilsudským, pak široké vrstvy ruského obyvatelstva vnímaly polský vpád a okupaci Kyjeva jako vnější agresi.“
Našla výraz i v proslulém výzvě hrdiny I. světové války generála Brusilova ´Všem bývalým důstojníkům, ať jsou kdekoli´ ze 30. května 1920. „Brusilov, aniž by s bolševiky sympatizoval, před celým Ruskem prohlásil: ´Dokud Rudá armáda do Ruska nepouští Poláky, jsem s bolševiky na jedné lodi.´“
„2. června 1920 vydala sovětská vláda dekret ´O amnestii všech bělogvardějských důstojníků, kteří pomohou ve válce s Polskem´. Do Rudé armády vstoupily tisíce Rusů a vyrazily do boje na polskou frontu.“
„Kyjev Rudá armáda osvobodila už v červnu 1920, v červenci – Minsk a Vilnius. Sovětské ofenzívě napomáhala i povstání Bělorusů v polském týlu. Pilsudského vojska so ocitla na pokraji porážky, což znepokojovalo i západní protektory Varšavy. S nótou nabízející příměří vyrukovalo britské ministerstvo zahraničí, nato o mír žádali i sami polští ministři.“
„Teď ovšem zradil smysl pro míru i bolševické předáky. Úspěch protiofenzívy proti polské agresi v nich vzbudil naděje na proletářské povstání v Evropě a vítězství světové revoluce. Lev Trockij tehdy vyzval přímo k ´postrčení revoluční situace v Evropě rudoarmějským bodákem´.“
„Sovětská vojska, navzdory ztrátám a chaosu v týlu, pokračovala v v rozhodné ofenzívě z posledních sil, s cílem dobýt v srpnu 1920 Lvov i Varšavu. Situace v západní Evropě byla v daný moment krajně komplikovaná, zeměmi zplundrovanými válkou otřásala revoluční povstání. V Německu a Maďarsku komunisté na převzetí moci pretendovali naprosto reálně a pokud by triumfující Leninova a Trockého Rudá armáda pronikla až do středu Evropy, mohlo to skutečně změnit celou geopolitickou konfiguraci.“ Řečeno znovu s Michailem Tuchačevským, který tažení na Varšavu velel: „Není pochyb, že pokud bychom na Visle dosáhli vítězství, ohnivý plamen revoluce ovládl celý evropský světadíl.“
V naději, že cíle ofenzívy bude dosaženo, se už formovala i nová polská vláda – „Polský prozatímní revoluční výbor“ v čele polskými komunisty Felixem Dzeržinským a Julianem Marchlewským (tím samým, co koncem roku 1919 jednal s Pilsudským o příměří). „Známý karikaturista Boris Jefimov už pro sovětský tisk nakreslil plakát ´Rudí hrdinové Varšavu dobyli´.“
V této fázi znásobily vojenskou podporu Varšavě západní země. „Faktickým velitelem polské armády se stal francouzský generál Weygand, šéf anglo-francouzské vojenské mise ve Varšavě.“ Roli poradců přímo v řadách „polské armády převzalo několik stovek francouzských důstojníků, kteří krom jiného vybudovali systém radiové rozvědky a ta už v srpnu 1920 zahájila i odposlech radiového spojení sovětských vojsk a dešifrování jeho obsahu.“
„Na polské straně bojovala i americká letecká eskadra, financovaná z USA i pilotovaná jejich personálem. V létě 1920 úspěšně bombardovala útočící Buďoného jezdectvo.“
„Sovětská vojska, která se probila až ke Lvovu a Varšavě, se nehledě na úspěšnou ofenzívu ocitla v krajně obtížné situaci. Od svých zásobovacích základen se odtrhla o stovky kilometrů a následkem chaosu v týlu přišla o potřebné zázemí. V předvečer rozhodujících bojů o polskou metropoli čítaly mnohé rudé pluky jen 150 – 200 mužů, dělostřelectvo trpělo deficitem munice a zbylé torzo vzdušných sil nebylo s to zajistit spolehlivou rozvědku koncentrace polských sil.“
„Sovětské velení ovšem podcenilo nejen vojenské překážky ´tažení na Vislu´, ale i národní emoce Poláků. Podobně jako v Rusku, kde polská invaze vyvolala zpětný ráz ruského vlastenectví, nastalo i v Polsku, jakmile rudá vojska došla až k Varšavě, nacionální vzepětí. Přiživovala ho aktivní propaganda rusofobie, líčící nastupující rudá vojska jako asiatské barbary (jakkoli k humanismu měli v této válce hodně daleko i sami Poláci).“
„To vše vyústilo v polskou protiofenzívu, zahájenou v polovině srpna 1920. V polských dějinách nesou tyto události vrchovatě patetický název - ´zázrak na Visle´. A skutečně, jde totiž o jediné velké vítězství polských zbraní za posledních 300 let.“
Ten „zázrak“ vděčil za mnohé i „postupu Wrangelových bílých vojsk. Právě v létě roku 1920 totiž bílí zahájili svou poslední ofenzívu z území Krymu, která ovládla rozlehlá teritoria mezi Dněprem a Azovským mořem, a vázala tak značné rudé rezervy. Bolševikům tehdy, aby si část svých sil uvolnili a zajistili vlastní týl před rolnickými vzpourami, dokonce nezbylo, než jít na dohodu s anarchisty Nestora Machna.“
Doba nepřestávala hýřit paradoxy: „Jestliže porážku útoku bílých na Moskvu na podzim roku 1919 předurčila Pilsudského politika, pak v případě porážky rudého tažení na polskou metropoli v létě roku 1920 to byla Wrangelova ofenzíva. Jak to napsal bývalý carský generál a vojenský teoretik Svěčin: ´Tím, do vyhrál varšavskou operaci, byl v poslední instanci nikoli Pilsudski, nýbrž Wrangel.´“
„Sovětská vojska, poražená pod Varšavou, padla zčásti do zajetí a částečně ustoupila na německé území Východního Pruska. Jen pod samotnou Varšavou bylo zajato 60 tisíc Rusů, celkem jich v polských zajateckých lágrech skončilo více než 100 tisíc. Za necelý rok jich tu zemřelo minimálně 70 tisíc – což názorně ilustruje obludný režim, do nějž zajatce uvrhly polské úřady, anticipující tak hitlerovské koncentráky.“
„Bojové operace trvaly do října 1920. Jestliže v létě postoupila rudá vojska víc než 600 kilometrů směrem na západ, pak v srpnu a září se fronta posunula znovu o 300 kilometrů zpátky na východ. Bolševici proti Polákům ještě mohli zkonsolidovat nové síly, dali však přednost tomu neriskovat.“ I tváří v tvář „rolnickým povstáním, propukajícím po celé zemi“.
„Tolik sil, aby po úspěchu pod Varšavou, který ho vyšel draho, vyrazil do nového útoku na Minsk a Kyjev, už neměl ani Pilsudski. Proto byly zahájeny rozhovory v Rize, jimiž sovětsko-polská válka skončila. Finální mírová smlouva byla podepsána až 19. března 1921. Polsko se od Sovětského Ruska zpočátku dožadovalo peněžení kompenzace ve výši 300 miliónů zlatých carských rublů, během rozhovorů ji však bylo nuceno desetinásobně zredukovat.“
„Výsledek války tak nenaplnil plány Moskvy, ani Varšavy. Bolševici vzniku sovětského Polska naedosáhli, Pilsudského nacionalisté se zase nedomohli toho, aby se Rzeczpospolita vrátila do svých prastarých hranic, zahrnujících i všechna běloruská a ukrajinská území (nejposedlejší Pilsudského lidé trvali i na ´vrácení´ Smolenska). Poláci se však nadlouho zmocnili západních území Ukrajiny a Běloruska. Do roku 1939 vedla sovětsko-polská hranice pouhých 30 km od Minska a pokojná nebyla nikdy.“

Mix megalomanie a rusofobie se polské pravici vymstil i na sklonku 30. let. Blábolem o „paktu Molotov-Ribbentrop“ se z toho nevylže. Fakt, že ho papouškuje i bruselská „elita“, na tom nic nemění.

Ten samý mix Polsku ublížil i koncem II. světové války. Dějiny varšavského povstání, zfixlované k nepoznání, ty úlety naduté slepoty nenapraví.

Polská pravice leze znovu do stejné řeky. V hujerské mánii, prahnoucí po prémii za rusofobii. Ke škodě vlastní země. Na úkor jejích sousedů. Opičit se po tom mustru se nevyplatilo nikdy. Beneš i Jan Masaryk si ten „luxus“ uměli odepřít. Dokáže to i dnešní česká pravice? Či aspoň kabaretní „levice“?