Leo K.
3.8.2017 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com
Demokracie je úspěšnou léč obtížnou formou vlády. Ze své podstaty demokracie svým občanům umožňují vyjadřovat své názory a formovat svou budoucnost a budoucnost jejich dětí. Fakt, že po celém světě existuje tak obrovský počet lidí, kteří jsou schopni pro tuto myšlenku obětovat mnoho, je svědectvím toho, že demokracie je trvalou výzvou. Praktické příklady však tak optimistické nejsou. Evropská unie rozhodně není žádným zářným příkladem demokracie. Rozhodnutí o přijetí eura v roce 1999 bylo přijato především technokraty. Pouze dvě země, Dánsko a Švédsko, vyhlásily referenda (v obou občané vyjádřily nesouhlas). Snahy o zisk souhlasu obyvatel ohledně Lisabonské smlouvy skončily ve chvíli, kdy lidé začali hlasovat proti. Během nejtěžších dnů eurokrize donutili euroelitáři Itálii a Řecko k nahrazení demokraticky zvolených lídrů technokraty. Evropský parlament je neúspěšným pokusem o nápravu demokratického deficitu v Evropě a je současně jak ignorován, tak i nahlížen shora. Ve skutečnosti vládne EU
Trojka, trojice institucí, které nevzešly z demokratických voleb:
Evropská komise, kterou nikdo nevolí (Komisaře nominují-nevolí-jednotlivé členské státy);
Mezinárodní měnový fond, který není ani Evropskou institucí a lidé jej samozřejmě taky nevolí a
Evropská centrální banka. To ale není vše.
V Bruselu v současnosti působí na dva a půl tisíce různých zájmových skupin od byznysu přes regiony až po nejrůznější uskupení hájící tzv. veřejné či sociální zájmy. Lobbingem v unijních institucích se živí asi 20 tisíc lidí.
Byznys hraje prim, kdežto
Evropská občanská iniciativa (ECI) se musela svých práv domáhat soudně. Působí tu však i řada organizací, které jdou nejen napříč jednotlivými státy Unie, ale obsáhnou i více sektorů. Největšími z nich jsou: BusinessEurope zastupující zájmy průmyslníků; Association of Chambers of Commerce and Industry sdružující evropské obchodní komory; European Round Table of Industrialists kde zasedají šéfové největších evropských firem; EU Committee of the American Chamber of Commerce, která v Evropě zastupuje americké firmy; či European Association of Craft, Small and Medium-Sized Enterprises zastupující malé a střední firmy.
EU a demokracie? Nenechte se vysmát. Současná krize EU zcela jasně říká, že pokud se netransformuje na to, co obsahuje její zakladatelské myšlenky, na „pouhou“ zónu volného obchodu bez dalších ambicí, skončí v bezvýznamnosti. Reálná nemožnost kritiky a neexistence účinných zpětných vazeb mezi politikou a společenskou realitou je jedním z hlavních činitelů, které nakonec způsobí vnitřní rozklad a pád celého systému. Předseda Evropské Komise Jean-Claude Juncker to vyjádřil jasně:
„Proti Evropské smlouvě nemohou být žádné demokratické volby pořádány.“
To je Brežněvova „omezená suverenita“, jak vyšitá. (Napsáno a upraveno podle článku v
The Economist a výše odkazovaného zdroje).
Demokracie navenek vypadají vždy slabší, než ve skutečnosti jsou: na povrchu vypadají zmateně, ale ve skutečnosti mají mnoho silných stránek. Schopnost postavit do čela alternativní lídry nabízející alternativní politiky dělá z demokracií lepší formu vlády, než jsou autokracie. Aby byly nakonec úspěšnými, musí se jak nové, tak i ty zažité demokracie ujistit, že stojí na pevných základech. Demokracii je nutno vnímat jako silný, ale nedokonalý mechanismus, využít lidskou kreativitu, ale zároveň i nastavit hranice lidské zvrácenosti. Mechanismus demokracie vyžaduje neustálou pozornost a neustále na něm pracovat.
Střízlivý pohled na věc velí neklást přílišný důraz jenom na volby, ale věnovat dostatečnou pozornost i ostatním aspektům demokracie. Moc státu musí být kontrolována. Demokracie nepřipouští možnost nekontrolovatelných center moci a to ani z bezpečnostních důvodů. Policejní i tajné služby mohou narušovat soukromí pouze na základě soudního příkazu vydaného pro zdůvodněné podezření z nelegální činnosti. Nepotvrdí-li se ono podezření, je nutné celý spis zničit a je legitimní požadovat, aby se sledovaný subjekt o sledování dozvěděl.
Dokladem eroze demokracie z nekontrolované moci jsou příklady rozdílných přístupů ve dvou případech z USA. Z
aféry Watergate v červnu 1972 a případu NSA vyzrazený
Edwardem Snowdenem v červnu 2013. Ač se v obou případech prokázala účast prezidenta Spojených států, Nixon 8. srpna 1974 rezignoval kdežto
Obama se z podezření vyvlékl, v obou případech je zvláštní velmi laxní přístup státní administrativy a přímočarý a rozhodující přístup tisku. Zatímco v roce 1974 se skandálu Watergate usilovně věnovaly Time, The New York Times a The Washington Post, v roce 2013 novinářská obec držela basu s postojem státní administrativy. Často jmenovaný příklad souboje dvou tajných organizací, Abwehru Wilhelma Canarise a Sicherheitsdienstu Heinricha Himmlera sem nepatří, protože obě jmenované instituce byly součástí totalitního státu.
V demokracii platí trvalé napětí mezi legitimitou a legalitou. Bez tohoto napětí se demokracie neobejde. Musí být garantována práva jako jsou svoboda projevu či shromažďování se. Ta musí být legitimní, protože jak vyplývá z výše uvedeného příkladu z USA, media jsou prodejná a bývalí hlídací psi demokracie se změnili v přisluhovače nepřátel demokracie. To je také důvod, proč by nás mělo znepokojovat zřizování takových instituci jakým je na příklad Centrum proti terorizmu a hybridním hrozbám jehož hlavní náplní je dehonestovat nositele odlišných názorů. Co říkám názorů? Jenom odlišného mínění. A osobovat si pozici nositele jediné pravdy. Ač nikdo – opakuji nikdo – neví, co skutečnou pravdou je. Expertní stanovisko vyjádřené v Bezpečnostní strategií státu je pouhým vyjádřením lidí s velice zúženým a tudíž zákonitě chybným pohledem. Úspěšné demokracie většinou uspěly kvůli tomu, že se vyvarovaly pokušení diktatura většiny, tedy názoru, že vítěz voleb si může dělat, co se mu zlíbí a vhodným způsobem konzultovaly se svými občany. Tady se asi sluší citovat, co řekl k demokracii velký prvorepublikový autor Karel Čapek. Jenom malý výňatek, pro zájemce je celý text
zde.
…Co je pro myšlení svobodná kritika, to je pro demokracii veřejná kontrola. Ani rozum, ani demokracie nepřijímá nic z titulu autority, nýbrž podrobuje to svému zkoumání; neopírá se o moc imperativní, nýbrž o souhlas. Abychom si ušetřili lacinou námitku : to ovšem neznamená, že demokracie, tak jak je, je ve všem všudy racionální nebo že, řekněme, parlament se nám jeví jako Chrám Rozumu. I v tom jde demokracie cestou rozumového poznání: že je věčně nehotová, že nás pořád zklamává a nutí nás ustavičně se vyrovnávat s novými a novými zkušenostmi. Nebudeme považovat demokracii za dosažený ideální stav, nýbrž za věčný úkol, tak jako věčným úkolem je poznání. Nečekejme od ní, že nám na všecko odpoví nebo že má po ruce remeduru na kteroukoliv naši bolest a svízel. Demokracie právě znamená, že jsme se zřekli zázraků a čarování; každý její krok dál se musí platit značnou námahou a trpělivostí.
I demokracie bývá zneužito, jako se rozumu zneužívá k všelijakému chytráctví; ale což je na tomto světě něco chráněno před zneužitím?[…] Řekli jsme, že demokracie je vláda principu rozumového. Jenže demokracie se definuje jako vláda lidu; v ní se politika stává věcí davů, a davy, jak známo, se dají nejvíc ovládat a vést vášněmi. Demokracie je řečnívější a patetičtější než například absolutismus; jelikož operuje s kolektivitami, dovolává se daleko spíš hromadných citů než individuálních mozků. Je to tak nebo ne? – Ano, je to tak; ale dříve než o tom budeme filosofovat, podívejme se, jak po té stránce vypadají režimy, jež demokracii zavrhly. Oč jsou patetičtější, vášnivější a davovější. Oč jsou demagogičtější, oč víc operují s davovými city a davovými hesly.
Ve srovnání s nimi se demokracie vyznačují střízlivostí přímo šedivou a vášněmi velmi tlumenými. Tajemství demokracie je, že se v ní davové vášně nakonec vyrovnávají způsobem značně střízlivým; i tomu nejnáruživějšímu dychtění se dostane mezí tím, že ti druzí mají právo chtít a doporučovat něco jiného. I demokracie, tak jako intelekt, je váhání mezi alternativami; není nadána úpornou jednostranností pudu; zahrnuje v sobě kontrolu, kritiku a korekturu, což troje, jak račte uznat, prakticky ruší veškeru vášnivost. Řekl jsem, že demokracie není nadána jednostranností; tomu poněkud paradoxně odpovídá úkaz, že její politika je obyčejně ve svém směru stálejší než politika diktatur…
Idiotská (nelze konstatovat jinak) politická reprezentace napříč ideologiemi a stranami jedná v rozporu se zájmy této společnosti a společnost to akceptuje. To je projev naprosté negramotnosti, za kterou zaplatí ti nejvíce ohrožení,[…] Je politickým zločinem mást společnost, a zejména tuto její část, […] zástupnými tématy, jako jsou zákaz kouření v restauracích, EET a všechny naprosté podružnosti vytvářející řídkou mediálně politickou pěnu dní a okázale přitom ignorovat skutečné problémy, píše Bohumil Kartous v
Britských listech. Výplach mozků, jaký dnes předvádí české vysoké školství, včetně GAČRu (Grantové agentury České republiky), pod kuratelou nadnárodních firem je alarmující. Rostoucí požadavky na produkci fachidiotů, kteří mají plnit požadavky byznysu, místo aby se stali svobodnými, kreativními a samostatně uvažujícími lidmi, ničí základní myšlenky všeobecného školství, rozčiluje se pro změnu zase v
Deníku Referendum Tomáš Tožička.
Když jsme se před pětadvaceti lety pokusili zbavit autoritářské nomenklatury Národní fronty, asi jsme ji nechtěli nahradit mocí ekonomického establishmentu. Ovšem stalo se. Privatizace školství, vliv nadnárodních firem na vzdělávání, pronikání privátního sektoru do státní správy, je cestou do pekla. Takže lidé mají vztek, protože ztrácí kontrolu nad svými životy. Ekonomická politika je většinou poškozuje a výsledkem je zlost, deziluze a tak dále. Politické systémy se ocitly v zajetí zájmových skupin a jsou podkopávány nedemokratickými zvyky. K tomu patří také otázka, jak to vše překonat. První známkou toho, že se demokracie řítí do záhuby, je většinou okamžik, když se lídři začnou pokoušet o zrušení omezení, která jsou na jejich pravomoci kladena. Pro příklad nemusím jít daleko. Zrušení principu listovního tajemství bez výslovného přivolení soudu na internetu, ať už z jakéhokoliv důvodu, je zásahem do demokratických práv i kdyby to poslanci odhlasovali stokrát za sebou.
Vznik systému brzd a protivah v demokracii byl motivován strachem z autokracie. Prostě systém brzd a protivah je pro budování a údržbu demokracie stejně tak důležitý jako garance volebního práva. Současné hrozby ohrožující demokracii je však stále těžší rozpoznat. Jednou z takových zákeřných hrozeb je rostoucí moc státu. Stále více rozšiřující se pravomoci vlád omezují svobodu a dávají příliš mnoho moci zájmovým skupinám místo toho, aby totéž konzultovali s občany. Další hrozba přichází ze slibů, které vlády občanům dávají. Jedná se buď o příslib něčeho, co si nemohou dovolit, či o vstupování do válek, které nemohou vyhrát. Zářným příkladem může být válka proti drogám.
Všechna lidská aktivita je ze své definice společenská a tedy založená na demokratických principech. Ať jde o partnerský vztah nebo zájmovou či rekreační činnost. Lidskou společnost charakterizuje fakt, že vyrábí a reprodukuje materiální podmínky své existence. Mezi jednotlivce či skupinu a uspokojení potřeb vstupuje jako prostředek práce, která ustavičně pozměňuje způsoby činnosti a transformuje prostředí. Práce je nepřetržitým proměnlivým přivlastňováním a přizpůsobováním lidského prostředí. Vztah člověka k „přírodě“ je rovněž vztahem mezi lidmi a závisí na jejich výrobních vztazích právě tak, jako myšlenky, které plodí, a způsob, kterým chápou svět, závisí na jejich výrobních vztazích.
Transformace aktivity doprovází transformaci společenského kontextu, v němž se odehrává, tj. vztahů mezi lidmi. Výrobní vztahy, do nichž lidé vstupují, jsou nezávislé na jejich vůli: každá generace se střetá s technickými a společenskými podmínkami, které jí zanechaly předchozí generace. Může je však změnit až potud, pokud jí to dovoluje stupeň materiálních výrobních sil. Tím však není řečeno, že každá důležitá změna ve výrobních silách je automaticky a okamžitě doprovázena odpovídající změnou ve výrobních vztazích. Byla-li by to pravda, nebylo by žádných revolucí.
Nová společnost zplozená starou se může dostavit a triumfovat pouze skrze revoluci, zničením celé politické a ideologické struktury, která do té doby umožňovala přežívání zastaralých výrobních vztahů. Podle převažujícího názoru moderní stát předpokládá existenci kapitalistické ekonomiky. A to přesto, že John Maynard Keynes už před 84. lety
napsal:
…kapitalismus, v jehož rukách se nacházíme, není úspěchem. Není rozumný. Není bezchybný. Nejde jen o to. Není chvályhodný – a není sto dosáhnout spravedlnosti. Stručně řečeno, nemáme ho rádi a začínáme jím pohrdat. Ale když začínáme přemýšlet, co místo něho, jsme mimořádně zmateni…
Na té nejzákladnější rovině se jedná o prosté poznání, že kapitál si ochočil práci. Že práce není prostředkem uspokojování potřeb společnosti, ale prostředkem kapitálu k jeho sebezhodnocení. A tak, dojde-li ke sporu, zda dát přednost hodnotě nebo praci, vítězí hodnota. Klasická teorie hodnoty (Adam Smith, David Ricardo) říká, že každé zboží, to znamená každý produkt lidské práce způsobilý ke směně za jiné produkty, má hodnotu, která je určena celkovým množstvím práce potřebné k jeho výrobě; ta zahrnuje práci vynaloženou přímo na vytvoření produktu i práci vynaloženou na výrobu suroviny či materiálu a prostředků použitých v procesu výroby. Z logiky systému hodnoty vyplývá rozvoj výroby za účelem maximálního zhodnocení. Dokud bude prioritou společnosti snaha o zisk – bude skutečná práce v podřízeném postavení.
Práce je v kapitalismu zbožím jako každé jiné, to znamená, že se směňuje za ekvivalent svých výrobních nákladů, kterými jsou životní prostředky potřebné k zachování a reprodukci pracovní síly (lidských zdrojů). A tedy existuje logický tlak tyto „výrobní náklady“ snižovat na minimum a hodnotu oproti tomu maximálně zvyšovat. Změna, kterou přivodil kapitál, spočívala v tom, že si podrobil výrobu a tak socializuje svět prostřednictvím spotřeby. Ale uspokojování potřeb je pouze vedlejším produktem. Cílem je zhodnocení: uspokojování potřeb je v nejlepším případě prostředkem, protože to, co se vyrobilo, se musí i prodat. Jestliže ale získám ze státních (nebo nadstátních) dotačních programů víc peněz než za stejnou dobu zaplatím v daních (podobnost s
Agrofertem je čistě náhodná), tak to už je jiná káva, protože nezhodnocuji žádný produkt, ale zneužívám mizernou dotační a distribuční „politiku“ používání veřejných prostředků. Problém je na světě. Cui bono?
Asi bych mohl pokračovat popisem parazitní ekonomiky, která potřebuje stát, který působí jako prvořadý a zároveň nouzový věřitel, který udržuje příhodné monetární prostředí pro domácí i mezinárodní směnu a který vystupuje jako garant této směny (například prostřednictvím EGAP), dokud korporace stát nepřeroste. Poté už služebnou roli nevyžaduje, ale přímo si ji vynucuje. Stát je podmínkou ziskovosti podniků v době růstu ale zároveň se stává na nich závislý. Navíc realizují-li se při zachování kapitalistické výroby programy redistribuce a poskytování sociální mzdy například v armádě, ve zdravotnictví, školství a dalších, stát bude potřebovat další příjmy. Má-li ekonomika generovat dostatek zdanitelných výnosů, které by zaplatily všechny státní programy, bude stát nucen směřovat ekonomiku k produkci maximální míry nadhodnoty, aby tak byly naplněny podmínky ziskovosti, které korporace vyžadují, mají-li své příjmy dál reinvestovat.
Zejména každý pokus o redistribuci produktu směrem od kapitálu k pracujícím – skrze státní mechanismy – ohrozí koloběh zhodnocování a realizace. Takový stát bude funkčně podřízen světovému kapitálu, světovému trhu a panujícím podmínkám ziskovosti a konkurence. A jenom málo na tom změní některý z dostupných prostředků, například kontrola nad kapitálem nebo progresivní zdanění. Co se stane s kapitalismem v podmínkách, kdy práce ztrácí hodnotu? Problém vyřazování člověka z bezprostředního výrobního procesu nelze popřít, zatím to však neznamená, že by živá práce ztrácela hodnotu. Jak je člověk postupně vytlačován z výrobního procesu, není vyřazen z procesu zhodnocovacího. K tomu, aby byl produkt realizován jako zboží, nastupují obchodníci, marketingoví plánovači, PR odborníci, poradci, finančníci, dopravci, logistici, IT specialisté, zkrátka servisní elita podnikatelů. Mezistupeň, který výrazně prodražuje produkt, ale je do vzniku umělé inteligence nezbytným stupněm realizace zisků.
Do doby než bude člověk vytlačen i z uvedených obslužných činností není nutné zavádět takové instituty jako je na příklad základní nepodmíněný příjem. To berte jako předpověď.
Ale tenhle článek není o popisu současné společnosti, kterou znáte přinejmenším stejně dobře jako já, není ani nářkem nad nekončícím řetězu různých nespravedlností. Často se současná situace prezentuje tak, že je demokracie
přirovnána k autobusu do kterého lze naskočit a po dosažení cíle z něho vystoupit. Pokud se to tak opravdu děje, svědčí to o tom, že demokracie, ten systém nastavených brzd a protivah takových, aby v systému mocenské dělby žádná složka státní moci nezískala přednostně dominantní postavení a neohrozila demokratickou povahu politického zřízení, není v pořádku. Že potřebuje citlivě opravit nastavení a někde doplnit.
Nejdiskutovanější doplňkem jsou prvky přímé demokracie a nejdiskutovanějším příkladem je Švýcarsko. Obvyklá reakce je taková, že Švýcarský příklad nelze převést na ČR protože je zcela unikátní a Švýcarští občané jsou vlivem staletí použitého systému vychovaní. Nenechte se tím názorem odradit, je totiž pravdivý jenom zčásti. Je to taková typická polopravda. Švýcaři celá staletí spolu válčili v nekončícím koloběhů sporů mezi kantony a svůj obdivovaný systém spustili v polovině předminulého století. Také se ho musili učit, z čehož vyplývá, že se stále vyvíjí.
Systém není unikátní, téměř stejný je v Kalifornii. Prvky přímé demokracie (iniciativa, referendum, odvolání) jsou zaručeny kalifornskou ústavou, konkrétně jejím článkem 2, který se týká obecně voleb, iniciativy a referenda a odvolání. Zásadní záležitostí je, že voliči mohou podle kalifornské ústavy v referendu přijmout nebo odmítnout zákony nebo části zákonů, návrhy týkající se daňových odvodů nebo výši prostředků výdajů státu. V rámci iniciativy mohou voliči starší 18 let navrhovat zákony nebo dodatky ke kalifornské ústavě, případně iniciovat jejich odmítnutí. Ústava ukládá nutnost podpisu petice 5 % voličů v případě zákona a 8 % podpisů voličů v případě ústavního dodatku, přičemž požadované množství petičních podpisů se odpočítává od počtu voličů, kteří dali hlas všem kandidátům na úřad guvernéra v posledních volbách.
Občané Kalifornie mohou snižovat i daně, které vybírá stát. Lze tedy logicky odvodit, že po zákonodárci je vyžadována v takovémto případě velká zodpovědnost, kdy má řešit fiskální krizi, přičemž je svázán jak zastropováním výdajů, tak případným odvoláním voliči. I velmi konzervativní Rakousko má prvky přímé demokracie, které tamní občané využívají, vzpomeňte na lidovou iniciativu proti Temelínu! V letech 1964–2009 se v Rakousku uskutečnilo 33 lidových iniciativ a dvě všelidová hlasování. Institut „dotázání lidu“ na své naplnění zatím stále čeká. Na úrovni jednotlivých spolkových zemí jsou instituty přímé demokracie využívány podstatně častěji. A to nemluvím o stavu v Irsku, Itálii, Nizozemí a dalších.
Z toho vyplývá jisté poučení pro podzimní volby do sněmovny. Chceme-li změnu, měli bychom volit ty, kteří tou změnou žijí. Které jsou demokratické sami. Prostě demokratické z principu. Ať jde o transparentnost, participační snahy či jiné prvky přímé demokracie, například přímé volby starostů. Ty etablované strany to asi nebudou.
- - -
