Radek Rozvoral
22.8. 2017   Rukojmí
K teroristickým útokům došlo ve Španělsku, kde zabíjeli muslimové auty a dále pak ve Finsku a Rusku. Zde si jako zbraň vybrali nože. Ihned po činech se jako vždy v těchto případech rozjela mediální kampaň všech politiků hlavního proudu se slovy soustrasti a obrovského soucítění s pozůstalými. To bylo ale vše – žádné návrhy řešení

 Pro tyto politiky jsou slova soustrasti již jen pouhou rutinou, kterou je potřeba před zraky kamer a svých voličů vždy v těchto případech udělat.
Milí politici, to je ale velice málo. Lidé již od vás tyto slova slyšeli několikrát a už se jim to zajídá. Ten problém je třeba řešit, jinak se časem usoustrastujete a usoucítíte. Vím, že teror bude zřejmě vždy a úplně se vymýtit nedá, ale vy svým jednáním jen přiléváte olej do ohně, jelikož neustále přijímáte do Evropy čím dál tím větší množství arabských a afrických imigrantů, kteří jsou vyznavači odporné, netolerantní, nenávistné, velice násilné a ženami opovrhující islámské ideologie, která je neslučitelná se svobodou a demokracií. Džihád a právo šaría je potřeba nutně postavit mimo zákon, jinak tu středověkou ideologii nezastavíme.
Kdy už konečně pochopíte, že svým jednáním a politickou korektností pácháte sebevraždu Evropy? Nebo jste to již dávno pochopili a je to záměr?

Yekta Uzunoglu22. 8. 2017
Nevím, jak jinak popsat jev, který nemá s člověkem, s lidskostí či humanitou nic, ale vůbec nic společného. Je to barbarství, zrůdnost? Co to se když nějaký stát, a to člen NATO, před očima celého světa rozhodne zničit jedno z nejstarších měst naší planety. Chce ho potopit pod vodou, město staré 10.000 let, které je kulturním dědictvím naší civilizace, chtějí zatopit! Tady je řeč o městě Hasankeyf ležícím v srdci tureckého Kurdistánu. Město ležící doslova na biblické řece Tigris. Tigris rozděluje město jako šavle a řeka též chránila či se všemožné snažila ze všech sil chránit tisícileté město a jeho obyvatele před barbary. 
 Město otevřelo svoji náruč a srdce všem ohroženým, včetně prvních křesťanů. Ještě donedávna se kolem tohoto města mluvilo staroaramejštinou, to jest jazykem Ježíše Krista, než lidé stačili uprchnout před represí tureckého státu do skandinávských zemí.


 V celých dlouhých dějinách, které jsou tak staré jako je stará naše lidská civilizace, ohromovalo město všechny dobyvatele svou krasou, svou ohromující architekturou a nikdy se ho z těch nesčetných dobyvatelů včetně Římanů či Byzanců kvůli statečnému postoji města nad Tigridem ani nedotkli, neponížili ho, než se v roce 1260 objevili na levém břehu Tigridu Mongolové. Ti byli jediní, kdo na město a na jeho tisícileté bohatství sáhli... Ale oni nejen že sáhli, oni ho devastovali, zničili vše, co jen zničit mohli a pak odešli... Tak jako dnešní ISISáci.... Město se nikdy nedokázalo z té devastace zotavit a nevíme, jak vlastně vypadalo, kudy vedly ve skalách klimatizace či vodovody.... kde byla třeba nemocnice na lepru či zrcadlová kaple, kterou kopírovali a postavili obyvatelé Kapadokie.

Město splňuje přes úmyslné desítky let trvající zanedbání tureckého státu 9 z 10 kritérií UNESCO pro kulturní dědictví. Dle odborníků by splnilo všech 10 kritérií, jen kdyby se o to turecký stát, byť jen na oko, alespoň trochu snažil. 

Turecko se o nic nesnažilo, protože chce potopit celé město pod vodou a zbavit se všeho, co není a nemá nic spolčeného s islámem a všeho, co třeba jen okrajově připomíná křesťanství či zastánce Zoroastrianismu, Jezídů či židovství. Z toho všeho se v tom městě přes barbarství Mongolů přece jen něco uchovalo. To málo, co se uchovalo, vadí vládcům v Ankaře tak moc, že se rozhodli před městem postavit vodní přehradu a zatopit vodou ten zbytek, co zbylo po Mongolech.

Co mají ty národy, jako jsou Mongolové, Turci apod. ze Střední Asie, nevyřešeného s městy, že je vždy zničí a odtáhnou pryč? To, co po mongolské devastaci zůstalo, to teď chce za každou cenu zničit Turek!

Léta se obyvatele tohoto města snaží svými ubohým prostředky, kterými disponují, chránit svoje město, které je kulturním dědictvím celého lidstva, celé lidské historie od jejího počátku, ale marně. Město Hasankeyf ležící v samém srdci tureckého Kurdistánu je dodnes živoucí pamětí lidské historie, promlouvá k nám slovy dávných věků, dávných civilizací, na něž už velká část lidstva zapomněla. Ale nic z toho Turky neoslovilo, naopak mají před očima historii civilizace, vidí dějiny lidstva, které se naopak snaží navždy umlčet… Záběry z města jak je devastováno explozivními náložemi, svět nevidí, jako kdyby v Ankaře nemělo UNESCO svoje zastoupení a jakoby v Ankaře neměli své zastoupení všichni členové NATO, včetně NATO! Co všechno se musí stát, aby se státnici civilizovaného světa začali chovat a jednat civilizovaně, když to barbarství ohrožuje naše společné lidské bohatství!

23.8. 2017   PaulCraigRoberts
Když byl Trump zvolen prezidentem, napsal jsem, že pravděpodobně nesplní cíle, pro které byl zvolen, čímž jsem měl na mysli mír s Ruskem, návrat pracovních příležitostí ze zámoří zpět do mateřské země a omezení imigrace barevných do USA. A to proto, že to ani v nejmenším nebyly cíle lidí mocnějších, než je prezident USA sám.

Napsal jsem dále, že Trump jako člověk neobeznámený s poměry ve Washingtonu, nedokáže zformovat vládu, která by jeho cíle podpořila. A napsal jsem i to, že pokud vládnoucí oligarchie shledá, že udržet Trumpa pod kontrolou je nemožné, zprovodí ho ze světa vraždou.

A Trumpa skutečně zavraždili. Ne sice kulkou, ale slovy. S tím totiž, když byl z vlády propuštěn Bannon, nezůstal ve vládě jediný člověk, který by ho podporoval, takže je dnes v kabinetu obklopen výhradně jen sionisty a rusofobními generály.

Což pro progresivně-liberální levici ovšem není stále ještě dost. Marjorie Cohnová, kterou jsem pro její lidsko-právní postoje kdysi tolik obdivoval, napsala nyní do časopisu Truthout, že sněmovna reprezentantů musí proti prezidentovi zahájit proces impeachmentu, čili zbavení moci – a to za zneužití jeho prezidentských pravomocí. A to prý dříve, než vyvolá válku občanskou i světovou válku nukleární.

Člověk žasne, k jakým závěrům může myslící člověk dospět. Vždyť vládnoucí establishment už Trumpa dokonale zpacifikoval i zneutralizoval. Je bezmocný. Je v kabinetu vládnoucími oligarchy držen v totální izolaci. Takže čeho je ještě víc třeba?

Čím krvežíznivější je ovšem Cohnová vůči Trumpovi, tím nevidomější je spolu s celou progresivně-liberální levicí k faktu, že svým postojem pomáhá vojenskobezpečnostními komplexu zlikvidovat jediného vůdce, který ve vztahu k druhé velké nukleární mocnosti navrhoval nikoliv válku, ale mír. Ovšem Cohnovou – jak se zdá – vykolejila antipatie k Trumpovi až k absurdní představě, že jeho snaha normalizovat vztahy s Ruskem se prostě rovná válce s Ruskem.

Jako by už naše levice pozbyla rozumu a nenávist převládala nad vším ostatním. A v jejím slovníku se též kromě nenávisti s ničím jiným často nepotkáte.

Nenávist zničila sochu jižanského generála Roberta E.Leea – a na řadě jsou teď sochy Jeffersona a George Washingtona. Vždyť oba vlastnili černochy – zatímco rodina generála Leea tři roky předtím, než Lincoln napadl Jih, své otroky osvobodila.

V Atlantě se dnes hovoří o vymazání hlav generálů Jihu, jak byly kdysi vytesány do Kamenné hory. A po nich přijde na řadu i hora Rushmoore v Dakotě, kde umělci vytesali do skály podoby Washingtona, Jeffersona, Theodore Roosevelta a Abrahama Lincolna. Vždyť to všechno byli rasisté!

Americká progresivně-liberální levice zdegenerovala zkrátka až do idiocie. Mají za to, že bojují proti „bílému nacionalizmu“ v Bílém domě, že Trump je jak šampiónem, tak i symbolem „bílého nacionalizmu“, a že nebude vítězství, dokud symboly „bílého nacionalizmu“ a Trump nebudou zahlazeni.

Jakoby netušili, že nebezpečí číhá na opačné straně, než proti které brojí. Protože, jak napsal Baraka na webu Counter Punch. „Demografové celého světa se shodují v názoru, že celá Evropa i severní Amerika bude dřív, než se nadějeme, obývaná barevnou většinou.“

Přičemž problém není ani tak s barevnými přistěhovalci samotnými, ale tím, že jsou už od dětství vychovávani k nenávisti k bílým – a to právě neúnavnou a soustavnou přičinlivostí osvěty, šířené do celého světa - nikým jiným - než právě americkými progresivně-liberálními levičáky.

Vybral a přeložil Lubomír Man

23. 8. 2017    zdroj a zdroj
"V posledních letech bylo strategické proniknutí Kremlu do velkého sféry bezpečnosti USA patrné zejména v Nikaragui, ale Vladimír Putin činil také kroky ve vztahu ke Kubě a Venezuele, jsou posilovány jeho kontakty se Salvadorem, napsal korespondent ABC Emili J.Blasco. Douglas Farah, výzkumný pracovník Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS, Washington), popsal "nejkontroverznější aspekty ruské přítomnosti v Nikaragui", uvádí autor.

1. V dubnu začala jihovýchodně od Managui fungovat stanice Chaika, která je oficiálně považována za pozemní stanici GLONASS. List uvádí: "Objekty jsou podřízeny Roskosmosu, působit na nich mohou pouze ruští pracovníci. Projekt byl realizován v podmínkách naprosté neprůhlednosti: informace o kontraktu s Roskosmosem nebyly oznámeny, ani informace o ceně a charakteristice zařízení, ani o jejich chodu".

Farah je přesvědčen, že stanice je používány i pro špionáž. Poznamenává: "Značná blízkost amerického velvyslanectví a značná velikost vzbuzují podezření".

2. V loňském roce povolila vláda Nikaragui vstup asi 400 zahraničním vojákům. "Převážně se jednalo o ruské vojáky a oficiálním účelem jejich přítomnosti byla instruktáž ohledně realizace humanitárních a vojenských operacích a také účast na společných cvičeních. Do tohoto počtu jsou zahrnuty i posádky ruských válečných lodí, které vplouvají do přístavů v Nikaragui. Povolení kotvení těchto lodí jsou rovněž znásobeny", uvádí se v článku.

Ortega dal jasně najevo, že přítomnost ruské armády je dočasný jev a že jejich počet se mění. Mezitím "experti uvádějí, že jsou přítomny hlavní síly s více než 200 ruskými vojáky (za rok přijde do Nikaragui a odejde odtud asi 500 vojáků), tento kontingent v určitých časových intervalech rotuje", říká se v článku.

3. Ortega počítá s tím, že výstavba hlubinného přístavu v Nikaragui na karibském pobřeží bude financovat Tchaj-wan a další země, včetně Ruska. Farah se domnívá, že existence tohoto přístavu by odpovídala strategickým zájmům Ruska.

4. V roce 2016 přišlo do Nikaragui 20 ruských tanků T-72BV, celkem se očekává 50 tanků. "I když byla oznámena cena 80 milionů dolarů, později vláda Nikaragui přiznala, že je to dar", konstatuje článek. Podle autora není jasné, zda Moskva dodala nebo se chystá dodat další zbraně za peníze nebo bezplatně. "V seznamu jsou čtyři hlídkové čluny, dvě raketové lodě a je neuvedený počet bojových a cvičných letadel; dříve Nikaragua obdržela 12 systémů protivzdušné obrany a dva vrtulníky", sděluje článek.

Experti předpokládají, že tanky potřebuje Ortega výhradně pro sebeobranu v případě, že dojde k masovým protestům proti jeho režimu.

5. Výcvikové středisko kádrů pro boj proti obchodu s drogami

"Od roku 2007 země obdržela podle údajů Centrální banky Nikaragui ruskou pomoc v rozsahu 151 milionů dolarů. V uplynulém období Moskva posílala obilí, staré vozy taxi a autobusy a také spolupracovala se zemí v rámci různých úmluv. Nedávno bylo v Managui otevřeno výcvikové středisko kádrů pro boj proti obchodu s drogami", uvádí článek.

Farah tvrdí, že v budově střediska je štítek, na němž je uvedeno, "že budova patří ministerstvu vnitra Ruska, ne že bylo s přispěním ruské vlády pouze postaveno". "Expert tvrdí, že v budově jsou poschodí, kam mohou pouze ruští pracovníci, což je znamení, že tam je prováděna činnost, která přesahuje rozsah sděleného rámce", konstatuje článek.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Jiří Maštálka23. 8. 2017      zdroj
Skupina pracovníků FBI, CIA a NSA ve výslužbě zveřejnila prohlášení, které šokovalo dnešní americké válečníky a zpravodajce. Americký prezident nejspíš sám něco takového neočekával, takovou rošádu v nepřátelském ležení (tajné služby se od samého začátku snažily pod ním podtrhnout křeslo, a dosud trvají na jeho kontaktech s Ruskem). Ačkoli možná jde všechno podle plánu a Trump rozepsal vše jako podle not - ne náhodou s takovým klidem podepsal nový balík protiruských sankcí a odjel na sedmnáctidenní dovolenou – oponenti v Kongresu polevili a propásli zdrcující úder. 


Ať je to jak chce, bývalí agenti rozvědky a silových struktur se připojili k prezidentovu táboru a vystoupili se senzačním prohlášením. Zveřejnili na webu »Střediska občanských iniciativ« (CCISF) velmi pozoruhodný dopis, adresovaný prezidentu Trumpovi, ve kterém rozprášili rusofobskou rétoriku americké politické elity a dokázali, že mýtičtí ruští hackeři nemají nic společného s nabouráním serverů americké Demokratické strany.

Jejich vyšetřování ukázalo, že ukradené informace byly zkopírovány na vnější USB nosič. Přitom rychlost stahování byla 22 MB/sec., což není při distančním prolomení možné. Tajemný ruský hacker by musel sedět přímo u počítače v místnosti serverů – a to už je prostě nesmysl. Vyšetřovatelé rovněž zjistili, že úniky byly dva. První »tajné soubory« byly následně umístěny na stránkách WikiLeaks. Poté došlo ke druhému úniku nového bloku dokumentů Demokratické strany a - podle závěru specialistů - byly soubory podrobeny pečlivému zpracování, které zřetelně ukazuje na falzifikaci.

Neměli bychom rovněž zapomínat na to, že obě krádeže proběhly v časovém pásmu USA. Pracovníci tajných služeb došli k jednoznačnému závěru: krádež provedli dva různí lidé, pracující ve štábu Hillary Clintonové a na její příkaz. První se pokoušel vyvolat skandál v rámci vnitrostranického boje mezi Hillary a Sandersem. Druhý se pokusil zahladit škodu od doutnajícího skandálu a ukázal prstem na obětního beránka - všudypřítomného ruského hackera, kterého »fedrují« už druhým rokem.

Dopis agentů se může stát velmi silným trumfem v rukou Trumpa, kterému zbývá už jen informaci široce publikovat a obvinit Hillary ze závažných přestupků v rámci prezidentské kampaně, na které lze už snadno navléknout i protistátní špionáž.

Celá rusofobská kampaň stojí na těchto dvou hackerských útocích, které vyvolaly celou řadu skandalizovaných hackerských útoků. Na základě výsledků vyšetřování bude možné potáhnout za nitku a rozmotat celé hackerské rusofobské klubko Clintonové, a zároveň ji obvinit ze všech smrtelných hříchů. Tajné služby poprvé zapracovaly v Trumpův prospěch a umožnily mu provést velkou rošádu na americké politické šachovnici, ale také vyrovnat stále rostoucí konfrontaci s Ruskem.

23. 8. 2017      zdroj
Kyjev se snaží uhodnout, o čem v Minsku hovořili asistent prezidenta Ruska a zvláštní vyslanec USA pro Ukrajinu. Náměstek ministra pro "dočasně okupovaná území" Jurij Grymčak se domnívá, že poradce ruského prezidenta Vladislav Surkov a zvláštní vyslanec USA pro Ukrajinu Kurt Volker diskutovali na setkání v Minsku o podmínkách "stažení ruské armády" z Donbasu. Prohlásil to 22. srpna ve vysílání ukrajinského 5. kanálu.

Na základě komentáře náměstka ministra můžeme konstatovat, že Kyjev není informován o pořadu jednání mezi Moskvou a Washingtonem o Donbasu a že ukrajinské orgány mohou o tom jen spekulovat a čekat na přijatá rozhodnutí.

"Myslím, že rozhodnutí o Donbasu je již přijato, odejdou odtud. Jediná věc, která je dnes projednávána, je o tom, jak půjdou, za jakých podmínek a tak dále", řekl Grymčak.

Dodal také, že pochopit, co probíhalo na setkání Surkova a Volkera, bude možné, až zvláštní vyslanec USA přiletí do Kyjeva. "Budou zde s americkým ministrem obrany, takže si myslím, že budou na naší přehlídce", řekl Grymčak.

Jak informovala tisková agentura Regnum , dříve Vladislav Surkov charakterizoval setkání s Kurtem Volkrem, které se konalo v Minsku 21. srpna, jako užitečné a konstruktivní. Podle něj zůstanou Rusko a Spojené státy i nadále nakloněny Minským dohodám a nezpochybňují je.

"Dohodli jsme se, že současná situace na jihovýchodní Ukrajině nemůže vyhovovat ani stranám konfliktu, ani vnějším silám, které napomáhají urovnání. Diskuse probíhala v atmosféře vzájemného respektu a zájmu, čestně, vážně, bez iluzí a předpojatosti", konstatoval poradce ruského prezidenta.

Surkov poznamenal, že strany se dohodly na pokračování spolupráce a určily témata pro příští setkání. "Dohodli jsme se, že mírový proces po politické linii a ve sféře bezpečnosti může a měl by probíhat rychleji", řekl.

Připomeňme si, že od začátku ozbrojeného konfliktu na Donbasu tvrdí ukrajinská strana, že na straně DLR a LLR bojují jednotky ruské armády. Tato prohlášení, která nejsou podepřena žádnými důkazy, přebírají i západní ochránci Kyjeva. Ruská strana opakovaně zdůrazňuje, že Ozbrojené síly RF nikdy na území Donbasu nevstoupily.

V červenci 2017 přiznal náměstek ministra pro "dočasně okupovaná území" Ukrajiny Georgij Tuka, že Kyjev nemá jasné právní důkazy o přítomnosti pravidelné ruské armády na Donbasu.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Karel Sýs
23.8.2017

Už i režimní kritikové si stěžují na české televizní stanice, že neúnavně obracejí televizní seriály. Kritizují samozřejmě jen ty závadné: Nemocnici na kraji města, Chalupáře, Byl jednou jeden dům, Hříšné lidi města pražského, Malý pitaval z velkého města, Sanitku…

Podobně by mohli vyčítat věčné repetice obou Andělů, Majora Zemana, Dobrého vojáka Švejka, Pěničky a Paraplíčka…

Kupodivu mlčí o polistopadových škvárech, které na obrazovce obíhají jako na běžícím páse.

Jenže takoví Hříšní lidé – to byly herecké hody! Herci opravdu hráli, zřetelně vyslovovali, ale hlavně – měli co hrát. Zápletky se neopakovaly, krev tekla jen za scénou, a i ty vraždy byly tak nějak laskavé.

Kriminálkou Anděl nás krmí den co den. Chápu – ministr operetní armády se před volbami musí zviditelňovat až do totalitního zblbnutí. Jenže má všehovšudy jen tři herecké polohy: nakloní hlavu k rameni, podepře si skráň dvěma prsty a v okamžiku rozluštění dramatu si mne chřípí. Jeho souherci jsou taky jen figurky. Není jim slova rozumět, zřejmě je nestačili naučit, že slabiky se nepolykají. Abychom jim však nekřivdili. Nemají prostě co hrát a to se na výkonu hned pozná.

Jistě nečekáme Hamleta ani Revizora, ale schémata jsou nesnesitelně prostoduchá, stále stejná jako jídelní lístek v dnes tak vysmívaných školních kuchyních. (Kam se však na ně postmoderní dramaturgie hrabe!) Když už jsme u gastronomie – podobají se jako vejce vejci. Spíš jako pouk pouku. Krve ovšem teče víc než z krevní tučnice!

Čtenáři se snad neurazí, řeknu-li, že z režimních hoven bič neupleteš!

Zdeněk Jemelík
23.8.2017  blog autora

Citlivost a sklon dávat průchod emocím jsou pro politika překážející výbavou. Přidá-li se k nim důvěřivost vůči novinářům, výsledný celek je skutečnou zátěží. Pokud se navíc politik zcela pochopitelně nechá ovlivnit stranickou loajalitou, jeho postavení při hodnocení sporných záležitostí, poznamenaných politickými souvislostmi, je vskutku ošemetné.

Příkladem jsou různé nemilé příhody ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, jenž právě pobouřil ministra vnitra Milana Chovance a také některé opoziční politiky, když se v rozhovoru pro Respekt (jehož obsah bezplatně zpřístupnila Česká justice) zachoval jako dítě v Andersenově pohádce Císařovy nové šaty a připustil, že žádost o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka může být účelově načasovaná k poškození Hnutí ANO v blížících se volbách. Nepočítaje se zveřejněním rozhovoru nespecifikoval, zda připouští systémové selhání Policie České republiky jako celku nebo jen „úlet“ vyšetřovatele Nevtípila. Své myšlenky dále rozvinul v rozhovoru pro server iRozhlas.

Ve vypjaté předvolební atmosféře se každý projev politika snadno stane součástí „politického folklóru“, v němž i prkotiny nabývají olbřímích rozměrů. Platí to i pro tuto Pelikánovu „nehodu“ a pro navazující slovní přestřelky mezi ním a ministrem vnitra Milanem Chovancem, zvláště když oba zastupují strany, jež si jsou navzájem nejsilnějšími konkurenty. Oba se vyjadřují přiměřeně předvolební situaci. Ve skutečnosti pojednávají o podružnostech, proto význam, jenž se jejich šarvátkám přikládá, je přehnaný.

Domněnka, že lze policii zmanipulovat k splnění politického zadání, je hrůzná a mechanismus manipulace nepředstavitelný. Platí-li Occamova břitva, pak možnost, že policie dospěla k potřebě zahájit úkony trestního řízení právě teď prostě „samospádem“, je pravděpodobnější. Ostatně, jak upozornil v Parlamentních listech advokát Tomáš Sokol, je v souladu i s ustanovením §160 odst.1 trestního řádu, který policii ukládá zahájit úkony trestního stíhání bez průtahů, jakmile to vyžaduje důkazní situace.

Přesto není na místě přistupovat k Pelikánovým úvahám jako k prostému blouznění. Již dříve jsemupozornil, že ke kacířským úvahám o shodě termínů vystoupení Policie ČR a blížících se voleb vede opakování policejních akcí proti politikům či jiným významným veřejným činitelům v různých obdobích polistopadového vývoje. Kriminalizace předních politiků může vyvolat vážné poruchy v politickém životě země, a přesto k ní občas dochází, když se to „náhodou“ někomu hodí. Připomeňme si např. „kauzuČunek“, která směřovala k zmaření jeho politického vzestupu: ve spojitosti s navazující „válkou státních zástupců“ napáchala obrovské morální a hmotné škody, mnohonásobně převyšující pověstné „půl mega“, kvůli němuž zdánlivě vypukla.

Všechny tyto kauzy mají jedno společné: vždy je provází podezření na účelovost, kterou ale nikdy nikdo neprokázal, pokud se o to vůbec někdo snažil. Dodnes nevíme, kdo a proč poštval policii proti Jiřímu Čunkovi a asi se nikdy nedovíme, kdo a proč se postaral, aby se policie přibližně v polovině promlčecí doby začala zabývat údajným dotačním podvodem Farmy Čapí hnízdo. Mohli bychom se také ptát, proč k tomuto trestnímu řízení nedošlo v době, kdy byly důkazy dosud „teplé“. Ostatně na velký časový odstup policejní akce od skutku opakovaně upozorňuje Andrej Babiš. Ale to bychom se pak také mohli ptát, proč si policie někdy vybere ze dvou podobných kauz jednu a druhou nechá ležet: proč např. dovedla před trestní senát úřednici Energetického regulačního úřadu, která zastavila řízení, jež mohlo vést k odebrání licencí dohotoveným fotovoltaickým elektrárnám „slováckého miliardáře“ Zdeňka Zemka, ale odmítla se zabývat jejím předchůdcem, který stejnou ochranu poskytl pouze rozestavěné elektrárně v majetku společnosti ČEZ-Obnovitelné zdroje.

Na tomto pozadí je zkoumání příčiny, proč právě teď policie žádá o vydání představitelů Hnutí ANO, docela malicherné: když už někdo vyšetřování vyvolal a policie nabyla podezření, že k podvodu skutečně došlo, jednou ten okamžik nastat musel, a vždy by to bylo pro ANO buď špatně nebo dobře. K vyvolání politického zemětřesení by došlo, i kdyby policie vystoupila třeba o dva, tři měsíce dříve. Ještě horší by bylo, kdyby odložila akci na povolební období: dovede si někdo představit, co by se dělo, kdyby nová sněmovna vydala k trestnímu stíhání Andreje Babiše právě v době sestavování vlády a policie by si ho odvedla hned po sdělení obvinění do cely předběžného zadržení? Ostatně odročením žádosti o vydání by policie přímo porušila §160 odst. 1 trestního řádu, což by příslušnému vyšetřovateli mohlo vynést trestní stíhání pro zneužití pravomoci.

Robert Pelikán ukázal na opomíjený aspekt zpochybňovaného načasování akce, když se vyjádřil, že po volbách bude dosavadní práce policie zbytečná. Chtěl tím prokázat, že si policie vede nerozumně. Jeho myšlenka není jednoduše srozumitelná, ale má racionální jádro. Musíme totiž připustit, že sdělením obvinění policie „odkryje karty“, tedy prozradí důkazy, na nichž obvinění stojí. Pánové nabydou novým zvolením znova imunitu a uplyne určitý čas, než ji opět ztratí. Mezitím se obhajoba může velmi dobře připravit na zpochybnění odhalených důkazů a dosavadní práci policie zmařit.

Připusťme, že policii by k uspěchání akce mohl vést ještě jeden důvod, který by si Robert Pelikán z důvodu politické korektnosti nemohl dovolit uvést: obavy, že vítězné ANO obsadí po volbách ministerstvo vnitra a jeho prostřednictvím ovládne policii, takže spuštění pronásledování pánů Babiše a Faltýnka již nebude možné.

Ať je tomu jakkoli, domněnka, že je snad možné usměrnit činnost policie jako orgánu státní moci k uspokojení politického zadání, je hrůzná a zcela neslučitelná s představou demokratického právního státu. Pod tlakem argumentů, které přesto na načasování žádosti o vydání představitelů ANO k trestnímu stíhání ukazují, bychom snad mohli uvěřit domněnce o selhání jednotlivce nebo malé skupiny spiklenců, nikoli systémovému selhání policie jako celku.

Všechny tyto úvahy jsou ale zbytečné. Žádost o vydání již leží v Poslanecké sněmovně a zatím se zdá, že poslanci jí nejspíš vyhoví. Teprve pak udeří hodina pravdy: dovíme se, zda má policie skutečně důkazy o tom, že k údajnému dotačnímu podvodu skutečně došlo, včetně prokázání subjektivní stránky trestného činu. Předjímám, že usvědčování obviněných poslanců nebude z podstaty věci vůbec snadné a jsem zvědav, s čím policie přijde.

Michal Havran
23.8.2017  NovéSlovo
 
Ak vyjde kniha, ktorá je v úplnom protiklade s mainstreamovou mienkou, mala by vzbudiť aspoň nejakú reakciu, rozhorčenie, odsúdenie, nesúhlas. Nič také sa neudialo pri titule Michala Havrana Od arabskej jari k Islamskému štátu. Asi mienkotvorní novinári vedia, prečo si knihu nevšimli. Čitateľom Slova ju odporúčame a ako návnadu prinášame z nej ukážky na pokračovanie – úvodnú časť a kapitolu Príbeh plukovníka Kaddáfího.

Rok 2011: Arabská jar

Spojenie pripomínalo povestnú československú Pražskú jar z roku 1968.


Ktosi v západných médiách si možno na tento termín, ktorý sa vtedy veľmi ujal, spomenul – a slogan tentoraz v spojení s arabským svetom začal obiehať svet. O niečo neskôr, keď sa veci prestali vyvíjať podľa plánu zákulisných stratégov, sa pomaly a bojazlivo sem-tam objavilo spojenie arabská jeseň a ešte neskôr arabská zima... No nie arabské leto, to by až priveľmi pripomínalo naše štyri ročné obdobia, ktoré arabský svet vlastne ani nepozná.

Ale kedy vlastne Západ arabskému svetu rozumel? A tak aj spomínané termíny, obrazne vtiahnuté do politiky, mali navodiť dojem, že sa dejú ohromné veci. Išlo o vzorce, vyrobené mediálnymi kúzelníkmi hodnými nasledovania. A pritom, ak sa cudzinec rozumejúci aspoň trochu po arabsky ocitol, povedzme, na káhirskom Námestí oslobodenia /Middán It Tahrír/, mohol zachytiť slová ako as saurá /revolúcia/ alebo il intifáda /ľudové povstanie/ a nie Ir rabí Arabí /arabská jar/. Iba západní novinári neustále opakovali, že ide o Arabic Spring – arabskú jar. A tento termín používali aj komentátori katarskej televízie Al Džazíra /Ostrov/ v anglickej verzii.

Toto všetko účinkovalo na svet síce dosť dlho, no iba do chvíle, keď sa naraz objavil názov úplne nový – a šokujúci.

Al-Daula-al Islamíja. Islamský štát! A to bol úder, ktorého následky trvajú.

Tento názov totiž nevymysleli mediálni guruovia Západu, ale samotní členovia teroristickej organizácie Islamský štát. Zvládli nielen internetovú či smartfónovú technológiu Západu, ale zaútočili rovno na myslenie ľudí. V priebehu mesiacov od oficiálneho vzniku v roku 2014 vyvolali krutými a propagandistickými činmi mohutnú vlnu celosvetového zdesenia. Koho už len mohli vystrašiť známe názvy, ako Taliban, Al-Kajdá, Boko Haram alebo As-Šabach, aj keď As-Nusra sa stala takmer podobným pojmom... A už aj samotný Usáma bin Ládin, ktorý sa pred rokmi prihlásil k útoku civilnými lietadlami na newyorské dvojičky a Pentagon, pomaly zapadal mediálnym prachom.

Názov Islamský štát navodzoval pocit, že nejde iba o organizáciu, ale o štát.

Teda o organizované spoločenstvo podobné iným, jestvujúcim štátnym útvarom, aj keď kalifát patrí politologicky do arabskej politicko-náboženskej identity. Má predsa aj určitú geografickú rozlohu na území dvoch, teraz už rozbitých štátov, Iraku a Sýrie. Má hlavné mesto Rakku /územie Sýrie/, má aj najvyššieho vládcu, kalifa Abú Bukra al-Bagdádího, má aj administratívnych úradníkov, veď pod jeho správou žije podľa odhadcu okolo pätnásť miliónov ľudí, aj keď väčšinou iba sunitskej vetvy islamu. A o tých sa treba postarať... Ale tento „štát“, oficiálne kalifát, má najmä veľkú armádu fanatických bojovníkov /posilnenú aj náborom z Európy/, proti ktorým sa demokratický Západ, čo vôbec nie náhodou, ale akosi čudne a zámerne stál pri zrode ich prvotných odnoží, neodváži vystúpiť v osobnom súboji, teda vyslaním pozemných armád. Tam priamo na „ich pôdu“, ktorú kalifát zabral a odkiaľ utekajú tisíce nielen kresťanov, ale aj šiitskych moslimov – najmä do „našej“ Európy.

A často iba predstierané a fingované bombardovanie z veľkých výšok malo vyvolať pocit, že veci sú pod kontrolou a občanom tohto sveta sa kontrolovanými médiami natláčala do hláv predstava skorého víťazstva. Dokonca sa navodzoval dojem, že vo svete bude zasa pokoj, len nech padne ešte jedna prekážka – sýrsky režim Bašára al Asáda, alebo nech apokalyptický chaos, spojený s biblickou vlnou utečencov, vyrieši Rusko, ktoré z hĺbky duše nenávidia.

No napriek bombastickému názvu nejde o štát, veď ho neuznalo ani Turecko, ktoré dosiaľ ako jediná krajina uznáva svetom neuznanú Severocyperskú republiku, vytvorenú tureckou inváziou na Cyprus v roku 1974. Vtedy muselo dvestotisíc cyperských Grékov ujsť zo svojich domovov a nájsť si nový život na zostatku ostrova alebo v zahraničí. Zatiaľ jediným skutočným štátom s názvom islamský je Irán, oficiálne Iránska islamská republika, fungujúca ako silná regionálna veľmoc. Monarchia Saudská Arábia, i keď sa riadi extrémnou, wahábistickou formou islamu a uplatňuje aj islamské právo šárija, nemá v názve slovo islamský.

Ale Islamský štát na územiach rozbitých štátov Iraku a Sýrie nie je štátom, aj keď arabské slovo Al-dawla al-islamía tomu napovedá. Okrem skratiek ISIS, IS či ISL sa používa aj arabsky znejúcejšia Daeš. Tá je vytvorená z arabského názvu AL-daula al-Islamíja fí Irak wa al-Šam, teda islamský štát v Iraku a v Sýrii, či presnejšie v Levante, čo je historické územie Sýrie, Palestíny, Jordánska a dokonca aj ostrova Cyprus. Príslušníci organizácie skratku DAEŠ nemajú v obľube, pretože samotným arabským slovíčkom daeš sa označuje niekto, kto šíri nenávisť, alebo kto iného človeka podrazí. Bolo by teda lepšie použiť slovenský hovorový výraz „podrazák“...

Ide však o organizáciu, ktorá vznikla ako vedľajší produkt americko-anglického vojenského vpádu do Iraku v roku 2003 a následných mocenských zásahov na zvrhnutie viacerých vlád vo výnimočne strategickej oblasti. Irak, po americkej intervencii a po zavraždení Saddáma Husajna, dnes už ako štát nejestvuje. Je iba torzom, rakvou, v ktorej prebieha samovražedný boj medzi sunitmi a šiitmi. Nejestvuje už ani Líbya s hrdým a pre Západ priveľmi pyšným a výstredným plukovníkom Muammarom Kaddáfím, chváliacim sa vlastným štátnym modelom džamahírije. Tiež zavraždený. Na muške mali sýrskeho prezidenta Bašára al Asáda, ktorý však dokázal za cenu veľkej občianskej vojny zatiaľ odolať. A to vďaka podpore Iránu, libanonského hnutia Hizballáh a napokon Ruska, svojho dlhodobého spojenca. A pritom Američania zorganizovali proti Asádovi tzv. sýrsku oslobodzovaciu armádu, označovanú za tzv. umiernenú opozíciu, ktorá sa s ich vojenskou a finančnou pomocou najskôr proti nemu postavila, až sa naraz na scéne objavila nová sila, dosiaľ nezvyčajná. Islamský štát. Ten brutálnym prejavom pod egidou extrémneho výkladu islamu-saláfizmu odobral „povstaleckú“ energiu tým protiasádovským zoskupeniam, ktoré sa už videli v prezidentskom paláci v Damašku. To Američania buď zámerne prehliadli, alebo sa stali obeťami vlastných predstáv o vývoze prevratov, čím sami seba vohnali do pasce. Podobne ako pred vyše tromi desaťročiami uverili afganským mudžahedínom, bojovníkom za slobodu, ktorých vycvičili, financovali a hnali proti Sovietom v Afganistane a tí sa neskôr predstavili pod novou značkou Taliban a za úhlavného nepriateľa vyhlásili samotnú Ameriku...

Od kolonializmu po revolúcie

Nová história arabského sveta, keď sa ten po dlhých rokoch striasol francúzskych a anglických kolonizátorov a potom všelijakých mandátnych poverení, sa začala objavením ropy a okamžitým vpádom západných ropných monopolov do oblasti. A, samozrejme, po sérii národnooslobodzovacích bojov či skutočných revolúcií v Alžírsku, Tunisku, Egypte, Líbyi, Iraku, Sýrii, Jemene... A už vôbec nemožno zabudnúť na jeden z kľúčových problémov tamojšieho regiónu. Na Spojenými štátmi a väčšinou západných tzv. demokratických krajín doposiaľ tolerovanú a podporovanú vojenskú okupáciu palestínskych území Izraelom. Jediným štátom v oblasti, vlastniacim jadrové zbrane, na rozdiel od Iránu, na ktorý uvalili sankcie iba preto, že sa nepoddal americkému tlaku a nedotkla sa ho žiadna z povestných farebných „revolúcií“, arabských jarí, aj keď Iránci sú hrdými Peržanmi a nie Arabmi.

No najnovšie dejiny Arábie majú aj úzku súvislosť s pádom socializmu v Sovietskom zväze, v strednej a východnej Európe, so sovietskou inváziou do Afganistanu, s iránsko-irackou vojnou, keď bol Saddám Husajn pre Washington vítaným spojencom /pozri známe foto Donalda Rumsfelda, bývalého amerického ministra obrany, ako si so Saddámom v bagdadskom paláci srdečne podávajú ruky/. No ešte oveľa skôr urobil fotograf autentický záber v Oválnej pracovni Bieleho domu, kde bývalý prezident Ronald Reagan sedí natešený v kruhu zvlášť vítaných hostí – zástupcov afganského Talibanu, a ktorých priamo tam na mieste prirovná k americkým otcom zakladateľom, teda k úrovni Jeffersona či Madisona a nebodaj priamo aj Washingtona. To sú šoky nad šoky, po ktorých zvyčajne prichádzali neuveriteľné sprchy, sklamania a prekvapenia.

Z podporovaného a oslavovaného Talibanu, bojujúceho proti Sovietom, sa naraz stal úhlavný nepriateľ. Taliban prebral vládu v afganskom Kábule, jeho vodca, už nebohý, jednooký mulla Omar Muhammad, pozval na územie krajiny Usámu bin Ládina, aby si tam vytvoril výcvikové strediská pre teroristickú organizáciu Al-Kajdá /základňa/. A keď sa odohral útok unesenými lietadlami devätnástimi teroristami na dvojičky, pätnásť z nich malo saudskoarabské občianstvo, prezident Bush junior dal pokyn na vojenské „odstrihnutie“ Talibanu od moci. Omar Muhammad aj s vládou však ušli z Kábulu do Kandaháru a americkým špeciálnym jednotkám Seal unikol v pohorí Tora Bora aj samotný Usáma. Dostali ho až po desiatich rokoch v Pakistane, kde si v tichosti a zrejme pod ochranou ďalšieho amerického spojenca navykol pozerať videohry...

Saddámovi Husajnovi dodávali zbrane, od Západu dostal aj recept na výrobu tých chemických. A práve nimi aj dlhých osem rokov bojoval proti Američanmi nenávidenému iránskemu režimu na čele s prvým ajatolláhom Chomejním. Do dejín vstúpil aj Husajnov vpád do Kuvajtu a jeho veľká prehra, keď ho už Amerika nepotrebovala a stal sa pre jej dlhodobé ciele v regióne prekážkou. V pakistanskom Pešaváre na hraniciach s Afganistanom pripravovala CIA afganských mudžahedínov na boj proti Sovietmi nasadenému prezidentovi Babrakovi Karmalovi. V tom čase sa tam kdesi „motal“ aj istý veľmi bohatý občan Saudskej Arábie, Usáma bin Ládin, a hlásal džihád /svätú vojnu/ proti Sovietom. Američania vo svojej neschopnosti pochopiť svet za vlastnými hranicami nadobudli pocit, že je ich človekom. Čo tam po náboženstve, po koráne, po prorokovi Mohamedovi! A tak sa so saudskoarabským kráľom dohodli na zvláštnej veci. Podpísali dohodu o zriadení americkej vojenskej základne s prítomnosťou živých Američanov na najposvätnejšej pôde islamu s takými ikonami islamu, akými sú mestá Mekka s posvätným kameňom čiernej farby Al-Kaába. Práve odtiaľ podľa legendy vystúpil Mohamed na nebesia k Alláhovi. Tento čin si každoročne uctievajú moslimova tradičnou púťou Al-Hadždž práve na tomto mieste. A je tam aj Medina, kam prišiel Mohamed okolo roku 650 nášho letopočtu z Mekky. A na územie takto posvätného miesta islamu dovolil saudskoarabský monarcha pozvať amerických vojakov, nevercov rovnakej úrovne ako sovietski ateisti ovládajúci časť Afganistanu. Tento fakt mal byť potom hlavnou motiváciou Usámu bin Ládina na letecký útok proti newyorským dvojičkám a Pentagonu. Hneď po ňom nasledovala americká invázia do Afganistanu už pod nadvládou Talibanu, ktorý zmietol posledného sovietskeho spojenca Nadžibuláha, a Sovieti sa s veľkými stratami z krajiny stiahli.

Vtedy bola časť sveta na strane Ameriky, no málokto mohol tušiť, že v zákulisí tvorcov americkej moci sa táto tragédia stala zámienkou na ničím neospravedlniteľnú inváziu do Iraku.

Vymysleli tézu o Husajnových zbraniach hromadného ničenia a navzájom sa ňou strašili. Potrebovali odignorovať medzinárodné právo a vojensky zaútočiť na suverénny štát. Veď Saddám Husajn jadrové zbrane nemal a nemal už ani chemické.

V investigatívnej relácii britskej televízie BBC, ktorej vedenie si po eskapádach v čase útoku na Irak dáva na obsah vysielania už vážnejší pozor, pretože nie je to tak dávno, čo kopírovali metódy americkej propagandy, Raad Hamdání, bývalý generál povestnej Husajnovej Republikánskej gardy už vo chvíľach americko-britského útoku na Bagdad vyjadril obavu, že ak najvyšší veliteľ, teda Saddám Husajn, vydá rozkaz použiť proti útočníkom chemické zbrane, zasiahne to aj irackých vojakov. A Husajnov syn Kusaj mal generálovi odpovedať: „Neobávaj sa, žiadne chemické zbrane nemáme.“

Ja môžem iba cynicky dodať, že ak by ich bol mal, bez väčšieho zaváhania by ich použil proti votrelcom. Aj keď prirovnanie celkom neobstojí, pred rokmi to urobil napr. v irackej dedine Halabdža, ktorú nechal pokropiť chemickým útokom ako krutú odplatu za nevydarený atentát skupinou miestnych sprisahancov. Chceli zavraždiť samotného Husajna.

V čase americko-anglického útoku Saddám už nevlastnil žiadne zbrane hromadného ničenia, čo potvrdili aj medzinárodní inšpektori. I preto sa aj Washington a Londýn odvážili na Irak zaútočiť, zložiť mocnú a stabilnú krajinu na kolená, zbombardovať ju na úroveň stredoveku! Státisíce mŕtvych ich za tento čin žalujú už navždy!

Otázka teda môže znieť nasledovne: ak nemal Saddám Husajn jadrové zbrane a keďže CIA sama dávno priznala, že diktátor nemal nič spoločné ani s útokom na newyorské dvojičky a Pentagon a na území Iraku žiadna Al-Kajdá nejestvovala, prečo na Irak zaútočili?

A sme pri podstate veci.

Americko-anglický pohľad mohol byť nasledovný: pozrite sa, neposlušní obyvatelia v niektorých arabských krajinách. Zdemokratizujeme vás...!

Nie za pomoci úslužných miestnych politikov a generálov, ktorí nie tak dávno ešte prisahali napríklad vernosť Varšavskej zmluve a teraz s chuťou slúžia útočnému paktu NATO, ale bombardérmi, raketami a postavami pyšných vojakov ako vystrihnutých z počítačových hier.

Pred časom, práve po útoku na Irak, som robil rozhovor s americkým diplomatom Kurtom Volkerom, zástupcom Bushovej ministerky zahraničia Condolleezy Riceovej. Ako Američan s nemeckými koreňmi hovoril nielen dobre po nemecky, ale slušne aj po maďarsky /určitý čas pôsobil na US ambasáde v Budapešti/, a tak som mu s vtipom povedal, že keby ešte hovoril po slovensky, mohol by byť z neho typický „Prešpurák“. Chcel som si vyskúšať riadnu novinársku odvahu a po čase položiť podľa amerického vzoru tzv. big question /veľkú otázku/. Nuž ju dostal.

„Mister Volker, prečo Spojené štáty rozvážajú po svete demokraciu na krídlach bombardérov?“

Bol som na otázku dosť pyšný, očakával som dlhú odpoveď a možno aj diskusiu. Jeho odpoveď ma však odzbrojila.

„Spojené štáty nerozvážajú po svete demokraciu na krídlach bombardérov.“ A to bol zároveň aj koniec rozhovoru. S diplomatom som si srdečne potriasol rukou a bolo vybavené...

Ale fakty sa nedali vygumovať.

Inváziu proti Iraku viedla Amerika predsa pod sloganom Operácia Trvalej slobody a zmeny režimu a robila to nielen bombardérmi, ale aj raketami, celým registrom bojovej techniky a s pozemným útokom vojska...

(Pokračovanie)

Autor Michal Havran

Michal Havran
23.8.2018  NovéSlovo
 

Když vyjde nová kniha, která je v úplném protikladu, než co nám tvrdí mainstream, měla by vzbudit aspoň nějakou reakci, rozhořčení, odsouzení, nesouhlas. Na Slovensku se nic takového neudálo při vydání nového titulu Michala Havrana "Od Arabského jara k Islámskému státu". Presstituti, kteří se snaží formovat veřejné mínění vědí, proč knihu ignorují. Slovenské Nové Slovo ji svým čtenářům doporučuje a Nová republika se přidává. Zveřejňujeme dokončení úvodní části Od kolonialismu po revoluce.


Bush junior, predtým majiteľ basketbalového mužstva a jeden čas vážny alkoholik, mal o svete aj v čase nástupu na najvyšší úrad ako guvernér štátu Texas – práve tam každoročne popravujú najviac väzňov spomedzi tridsaťjeden amerických štátov, v ktorých je trest smrti zavedený – iba chabé znalosti o svete a už vôbec nemohol chápať nábožensko-kultúrny rozdiel medzi kresťanstvom a islamom. Siahol však po doktríne, nesúcej meno jej autora Paula Wolfowitza. Zbehlejší čitatelia si istotne na toto meno spomenú.

Pôvodne bol akože intelektuálom, prednášal študentom o veľkosti a nedostihnuteľnosti Ameriky vo svete. Lenže čo z toho, keď išlo iba o teóriu. Občas sa mu zdalo, že viacerí študenti sa počas jeho prednášok nudili.

Pre mnohých vzdelancov nemôže byť väčšie zadosťučinenie, než keď ich oslovia mocní tohto sveta... Potrebujú pomoc. Kedysi prezident Ronald Reagan v konzervatívnom mesačníku The Commentary prečítal článok tiež už nebohej profesorky politológie Jane Kirkaptrickovej a hneď jej ponúkol veľvyslanecké miesto stálej zástupkyne USA v OSN. Nezaváhala... To bol prípad Henryho Kissingera, Zbigniewa Brzezinského, ale aj Paula Wolfowitza a ďalších.

Naraz tvorili dejiny. Teóriu mohli vložiť do praxe.

Aj Wolfowitz prišiel s vlastnou politickou doktrínou, ktorá sa stala pre Busha juniora receptom na riadenie nového sveta po skončení studenej vojny.

Ale pozor: túto udalosť považuje Amerika dosiaľ za svoje politicko-mocenské víťazstvo!

A vážne, teoreticky, sa tomu hovorí unilateralizmus alebo jednopolarizmus, na rozdiel od bývalého bipolarizmu, keď bol svet rozdelený na dva ideologicky odlišné bloky. Wolfowitzova doktrína z roku 1992 sa ocitla na svetle božom tesne po páde socializmu a rozpade nielen sovietskeho bloku, ale aj samotného Sovietskeho zväzu.

Vybral som z nej podstatné body.

1. Naším prvoradým cieľom je zabrániť, aby sa znovu objavil konkurent, a to buď na území bývalého Sovietskeho zväzu, alebo inde, ktorý predstavuje hrozbu poriadku ako v minulosti Sovietsky zväz.

2. Toto je dominantný dôvod tvoriaci základ novej regionálnej obrannej stratégie. To si vyžaduje, aby sme sa snažili zabrániť akejkoľvek mocnosti ovládnuť región, ktorého zdroje by za konsolidovanej kontroly postačovali na vytvorenie mocnosti globálnej.

Toľko Wolfowitz, ktorému však stihli po odchode z vládnej funkcii darovať „trafiku“. Krátko bol šéfom Svetovej banky, inštitúcie, ktorá spolu s Medzinárodným menovým fondom patrí medzi hlavné páky presadzovania vôle amerického globalizmu. Ale stihol mať ešte aj milenku, ktorá sa však bohvieako o neho nestarala, lebo jestvuje foto, na ktorom vidno jeho vyzutú nohu s dierami na ponožkách...

Hrozbu pre USA podľa Wolfowitza predstavujú teraz najmä dve krajiny: Rusko a Čína!

A najnovšia americká Národná bezpečnostná stratégia s kódovým označením rok 2015 ich spolu so Severnou Kóreou a Iránom zaradila medzi tzv. revizionistické štáty.

Na tomto mieste by sa patrilo pousmiať, lebo predsa len v porovnaní s minulosťou ide o pokrok... Ronald Reagan bol povestný pseudopolitologickými bonmotmi. Používal dva termíny. Na označenie Sovietskeho zväzu mal poruke výraz „ríša zla“ a Irak, Irán a KĽDR častoval prívlastkami „darebácke štáty“.

Takže, ak americká vláda vystačí iba s termínom revizionizmu, ide z hľadiska vývoja propagandistického myslenia vo Washingtone naozaj o pokrok...

Amerika v ostatných svojich vojnách prehrala.

Dávnejšie vo Vietname, ale najnovšie v Iraku a Afganistane, aj keď to politici a vojenskí stratégovia a povestné „talking heads“ /hovoriace hlavy/, teda mediálni komentátori a analytici, je ich najviac sto, pôsobia najmä v TV a rozhlase, nemôžu nikdy pripustiť. Amerika má, pravdaže, naďalej najväčšiu vojenskú silu, ktorou dokáže rozvrátiť a zničiť akýkoľvek štát, s výnimkou Ruska a Číny. Zanecháva po sebe pamätníky, zničené rodiny, chaos, tragédie. Pozri Afganistan, Irak, Líbya, Somálsko, Jemen, a ostatný pokus so Sýriou jej zatiaľ nevyšiel.

A jestvuje akési americké poučenie z krízového vývoja...?

Objavili sa náznaky – a dokonca ich predniesol aj najvyšší veliteľ, prezident Barack Obama v prejave pred kadetmi na povestnej vojenskej akadémii vo West Pointe. Práve tam zvyknú americkí prezidenti prednášať svoje vojenské koncepcie, aby to vo svete zaznelo poriadne. Vyhlásil, že Spojené štáty budú nasadzovať armádu iba v prípade priameho ohrozenia svojej bezpečnosti. Ale aj tak zdôraznil, že: „Amerika musí hrať na svetovom kolbišti vodcovskú úlohu. Lebo keď to neurobíme my, neurobí to nikto iný.“

Mohlo by sa teda zdať, že ide svojím spôsobom o ústup od Wolfowitzovej doktríny.

Tú Bush junior naplno uplatnil v Iraku, no na odporučenie jej autora a ďalších povestných neokons /neokonzervatívcov/, medzi ktorých treba zaradiť aj bývalú ministerku zahraničných vecí Condolleeze Riceovú či „pisálka“ ultrapravicového týždenníka The Weekly, nepolepšiteľného štváča Williama Kristola, ktorý prišiel s „vlastným“ nápadom.

Nasadenie demokracie do tzv. širšieho Blízkeho východu, teda do vybraných arabských štátov. Nie, pravdaže, do monarchií typu spriatelenej Saudskej Arábie, kde „demokracia“ určite každý deň prekvitá – veď USA sa o to na pôde OSN pred časom zasadili –,kde ženy iba nedávno dostali právo riadiť auto, aj to za prítomnosti manžela alebo brata, a kde sa verejne kameňujú cudzoložné ženy a napr. neposlušných blogerov bičujú, za predsednícku krajinu výboru na obranu ľudských práv...

A začal sa rodiť nápad o spustení tzv. arabskej jari.

Projekt mal zakryť krvavú intervenciu v Iraku, kde na veľké sklamanie a počudovanie, napr. Bushovho viceprezidenta Dicka Cheneyho, Iračania nevítali amerických boys ako osloboditeľov s kyticami kvetov...

A tak sa za pomoci amerických ambasád a tzv. nevládnych organizácií spustili v roku 2011 vo vytypovaných krajinách tzv. revolúcie... Niečo sa pohlo najskôr v Tunisku, aj keď vôbec nešlo o tento cieľ. Nešlo ani o Egypt.

V plánoch po Afganistane, aj keď tam išlo o odplatu za útok teroristického komanda unesenými lietadlami na newyorské dvojičky a Pentagón a zákernej invázii do Iraku, figurovali iba Líbya a Sýria, dva štáty, ktoré sa nepoddali americkému tlaku.

Tunisko z hľadiska americkej geopolitiky nemalo a nemá zásadný význam, no poslúžilo ako vhodná iskra. Keď sa začali pohyby v Egypte – s čím sa spočiatku nerátalo, lebo prezident Husní Mubarak bol oddaným spojencom Ameriky, no podľa niektorých US pozorovateľov sa za roky od nahradenia zavraždeného prezidenta Anwara as Sadata už správal ako dedičný monarcha a stálo teda za úvahu poslať ho nejako jemne, z pozadia, do politického dôchodku a nahradiť ho jeho synom, vyznávačom rovnakých postojov.

No zvládnuť „revolučný“ pohyb v takej krajine, akou je Egypt, sa ukázalo nad sily americkej ambasády. Mládež si na hlavnom káhirskom námestí Middán It Tahrír odkričala svoje heslá o slobode a demokracii, ale po pár mesiacoch sa naraz vynorila mohutná, dovtedy akoby v širokých púštnych priestoroch ukrytá nevídaná sila.

Moslimské bratstvo! A došlo ku klasickému paradoxu: ku krádeži revolúcie...

No keď sloboda, tak sloboda, keď demokracia, tak demokracia, a keď slobodné voľby tak slobodné voľby. A v nich už po odstavení Mubaraka zvíťazil kandidát Moslimského bratstva, Mohammad Mursí. Prezident Barack Obama, podporujúci Wolfowitz-Bushovu doktrínu, voľby formálne privítal, ale v zákulisí sa už iba čakalo na akciu armády. A armáda nesklamala. Vojenským pučom zvrhla demokraticky zvolenú hlavu štátu...

Moslimské bratstvo zakázala, prezidenta posadili za mreže a odsúdili najskôr na smrť, no po telefonáte z Bieleho domu na doživotie, oficiálne za špionáž pre Katar. K moci sa dostal šesťdesiatročný generál Abdul Fattah Al Sisi, verný stúpenec Mubaraka a rovnako vojenský spojenec Washingtonu, no vraj aj slušný priateľ Izraela. Egyptskú armádu, ktorú Američania ročne futrujú finančnou injekciou vo výške jeden a pol miliardy dolárov, nemohli nechať padnúť na oltár arabskej jari...

Až k takému obratu dokážu doviesť Ameriku jej mocenské doktríny...

Práve egyptskej jari venujem v knihe najviac miesta, pretože na jej priebehu vynikne v ilustračnej podobe zákulisná mocenská hra Spojených štátov, čo by mohlo poslúžiť ako podklad na filmový scenár à la Hollywood. Naozajstný thriller s postavami hrdinov, zradcov a obetí.

Z Egypta posunuli arabskú jar do Líbye, kde sa Amerika neštítila ani falošne sa ukryť za francúzsko-anglickú leteckú intervenciu, aby po pár mesiacoch mohli oslavovať hanebné zavraždenie plukovníka Kaddáfího. Výsledkom je, že teraz ani nevedia, kde sídli tzv. nová líbyjská vláda a ktoré je hlavné mesto rozbombardovaného štátu. Tripolis alebo Tobruk... Zničili krajinu, ktorá za vyše štyridsať rokov dosiahla poprednú životnú úroveň, kde pre vlastné rodiny zarábalo ešte aj dva milióny zahraničných robotníkov a expertov rôznych profesií – aj z bývalého Československa. Takže určitá časť v knihe patrí kapitole o osude Líbye a samotného plukovníka.

Odtiaľ hráči dnešného sveta posunuli „ratolesť“ arabskej jari do Sýrie a hneď ústami „demokrata“ Obamu, inak nositeľa Nobelovej ceny mieru, vyhlásili, že sýrsky prezident musí odísť. Na tomto mieste si treba položiť smiešnu otázku: prečo dosiaľ nik nevyzval niektorého z amerických prezidentov či britských premiérov, alebo francúzskych vrcholných politikov na odstúpenie zo svojich funkcií, lebo... Lebo aj pre Washingtonom zinscenovaný násilný prevrat na Ukrajine, pričom im vôbec nevadí, že noví vládcovia majú podporu nielen rovno od fašistického zoskupenia Pravý sektor, ale zo Stepana Banderu, ktorého bandy na sklonku druhej svetovej vojny operovali dokonca aj na Slovensku, vyrobili novodobého národného hrdinu...

To je dnešný svet s jeho nepredstaviteľným pokrytectvom.

Líbyou som sa ako začínajúci zahraničnopolitický komentátor začal zaoberať od prvého dňa, keď prvého septembra roku 1969 mladý dôstojník Muammar Kaddáfí zvrhol monarchiu na čele s kráľom Idrisom I. Kapitola patrí teda aj tejto severoafrickej krajine, ktorá za štyridsať rokov revolučného pohybu prekonala výrazný pokrok a stala sa jednou z najrozvinutejších afrických krajín až tak, že sa stala prekážkou staronových dobyvateľov Západu. Dnes ako jednotný štát už nejestvuje a je ovládaná nielen „umiernenými“ islamskými milíciami, ale časť, napr. prístav Syrta s povestnými ropnými rafinériami, ovláda líbyjská odnož tzv. Islamského štátu. Kapitola pod názvom Príbeh plukovníka Kaddáfího aspoň sčasti dokumentuje osudy Líbye.

Sýriu som navštevoval ešte za bývalého prezidenta Hafíza al Asáda /mám od neho na pamiatku aj malú ozdobnú guľôčku z kúska torty, ktorú nám servíroval na recepcii/, otca dnešného prezidenta, a aj preto je mi zvlášť ľúto tých strašných obetí a státisícov utečencov.

Kapitola patrí teda aj Sýrii.

A, pravdaže, aj keď je veľmi priskoro napísať príbeh tzv. Islamského štátu, nemohol som tento fenomén dnešného sveta, o ktorom sa hovorí už aj v slovenských krčmách, obísť. Ale aby som nezabudol ani na „arabskú jar“ v arabských monarchiách, teda tam, kde ako napr. v Saudskej Arábii je celý štát v rukách jednej rodiny Saudov a podľa jej mena nesie krajina aj názov, čo je svetový unikát, a nový kráľ Salman ju riadi v prospech s ním rodinne spriaznených tridsaťtisíc princov...

Ale verte či nie, jednou takou drobnou monarchiou sa tiež arabská jar prehnala.

Bahrajnom!

Na hlavnom Perlovom námestí, v hlavnom meste Manname, sa odvážili tisíce občanov – „iba“ náboženských šiitov – požiadať o viac slobody.

To si ale dali.

Zabudli, že v prístave kotví piata americká vojnová flotila a že po dlhom moste cez záliv by sa k nim mohli dostať aj cudzí vojaci, keby bolo s tamojším sunitským kráľom Hamadom bin Isa Al Chálifom a spriaznencom Saudov zle nedobre. Aj sa tak stalo a saudské jednotky jedného pekného slnečného dňa bahrajnskú jar spacifikovali najmodernejšími americkými zbraňami.

Arabi, roky utláčaní a tunelovaní najmä anglickými a francúzskymi kolonialistami s aktívnou pomocou kadejakých kráľov, všelijakých emirov, šejkov a sultánov, mali tentoraz možnosť vraj po prvýkrát v dejinách povedať rozhodné slovo o svojom budúcom osude.

Pritom vôbec nešlo o prvé, dajme tomu, že revolučné vystúpenie.

Veľké a skutočné revolúcie mala časť arabského sveta po stiahnutí sa kolonialistov dávno za sebou. Alžírsko, Egypt, Sýria, Irak, Líbya, veľké a vplyvné krajiny viac či menej budovali sekulárne spoločenstvá v spojení s umiernenou koncepciou islamu, no monarchie ako Saudská Arábia, Jordánsko, Kuvajt, Zjednotené arabské emiráty, Katar, ale aj sultanát Omán spojili svoj osud v tuhom objatí so západnými ropnými koncernami. A tak vyjadriť sa ešte aj v dnešných dňoch kriticky napr. na adresu saudskoarabského režimu sa považuje za vrcholne nespoločenské až nedôstojné...

Veď ide o hlavného arabského spojenca USA na Blízkom východe.

Revolúcie a jari a demokracie a túžby po slobode sa môžu odohrávať iba tam, kde boli či sú pri pomoci tzv. diktátori. Niežeby George Bush junior, ktorý sa čudným spôsobom stal prezidentom /ako je známe, až po zásahu Najvyššieho súdu/ nebol privoňal k rope. Jeho šikovný otec George Bush senior, takisto prezident, aj keď iba štyri roky, nahradil Ronalda Reagana, spolu s Jamesom Bakerom, za Busha seniora minister zahraničných vecí /kedysi dávno zbohatli na texaskej rope/; bolo až nechutné počúvať jeho frázy o „zmene režimov“ či o „budovaní národov“, čo sa malo, ako inak, udiať podľa amerického vzoru.

A keďže sme oficiálne spojencami USA, držali sme tým „vzbúreným“ Arabom palce.

Začalo sa to v Tunisku, osobnou vzburou mladého predavača zeleniny Muhammada Buazíza v meste Sidí Bú Zid. Ten sa na protest proti ťažkým životným podmienkam a neschopnosti uživiť vlastnú rodinu upálil. Policajná hliadka mu znovu a znovu konfiškovala ovocie a zeleninu, pretože tovar na trhu predával bez povolenia. Jeho horiaci výkrik bol viac než znamením veľkého protestu a išlo o viac než o osobnú tragédiu. Americký veľvyslanec referoval do Washingtonu, že v centre hlavného mesta na dlhej Burgibovej avenue sa niečo deje. Vtedy, neviem prečo, ale asi z profesionálnej zotrvačnosti, som si spomenul na bývalého prezidenta Habíba Burgibu. Bolo to však veľmi dávno a pamätám si na jeho nádherné sídlo, bielu vilu žiariacu toľkým slnkom ako neďaleký odlesk modrého mora. Ale mladí ľudia vyšli teraz do ulíc, Burgiba už dávno nebol pri moci a z paláca sa rozhodli vyhnať prezidenta Ben Alího aj s manželkou. Habíb Burgiba bol svedkom odchodu francúzskych kolonialistov z malej severoafrickej krajiny a dokázal spolu s vlasteneckými vojakmi pripraviť o moc posledného sultána Muhammada VIII., ktorý bol kedysi iba bejom. Stal sa prvým prezidentom Tuniskej republiky /El-džumhúríja it-Túnísíja/. A za predsedu vlády vymenoval schopného a zvlášť agilného mladého muža Zín Abidín Ben Alího. Ten sa v roku 1987 prvému mužovi kvitnúceho štátu „odmenil“ zosnovaním palácového prevratu. Jednoducho vyhlásil, že prezident vzhľadom na svoj vek a fyzické ťažkosti nie je naďalej schopný vykonávať najvyššiu funkciu...

Pri moci zostal dlhých dvadsaťtri rokov. Pri prvých demonštráciách mladých ľudí, aj keď spočiatku povolal políciu, tajnú službu, ale aj vojakov na potlačenie vzbury, sa však až podozrivo rýchlo stiahol zrejme verný vrodenému inštinktu a pudu sebazáchovy, cítiac, že bude najlepšie sadnúť do lietadla a rýchlo zmiznúť.

Jeho útek mi pripomenul bývalého kubánskeho diktátora Fulgencia Batistu. Američania ho zbožňovali, ešte prezident Truman sa už dávno blysol na jeho adresu ohromnou vetou, ktorú si navždy zapamätám: „Je to darebák, ale náš!“

Kubu „prepadla“ revolúcia na čele s Fidelom a Raúlom Castrovcami, po boku s ikonou revolúcie, Argentínčanom Ernestom Che Guevarom. Batistova armáda zlyhala, ľud sa pridal k revolúcii a diktátor, napakovaný dolármi a milenkami, odletel v noci na Silvestra roku 1959 zo svojej takej milovanej Havany. Do zahraničia, do Dominikánskej republiky.

Tuniský prezident prchol podobne a vraj útočisko našiel, keď mu francúzsky prezident Nicolas Sarkozy odmietol poskytnúť azyl, až v Saudskej Arábii i s majetkom, ktorý po vyše dvadsať rokov manažovala jeho nenásytná manželka.

Na tuniskom námestí a na Burgibovej Avenue trval odpor Aliho vojakov a policajtov a členov tajnej služby na počudovanie krátko.

Býva to často podobné.

Ak sa vzoprie masa a vládca nemá odvahu použiť aj mohutnú silu, tak jeho bezpečnostný aparát zlyhá, a ak ho pustia k vode chránenci, lebo si už dopredu vykalkulovali cenu jeho pádu, koniec môže byť neodvratný.

Stalo sa. A naraz prišla správa z Egypta.

Aj tam sa vzbúrili mladí ľudia. Ale to už bol pre amerických „mierotvorcov“ prijateľný signál. Hľadáčik vývozu „demokracie“ namierili na Líbyu a Sýriu, no nechápali, o čo ide mase občanov v drobnom, no pre Washington strategicky potrebnom kráľovstve, Bahrajne..

James Petras
24.8.2017 Katehon, překlad Zvědavec

Jak se bubnování válečných bubnů zintenzivňuje pro to, co by mohlo vypadat jen jako „báječná malá válka“ proti Severní Koreji, sluší se provést inventuru stávající, zdánlivě úspěšné, snahy připravit prezidenta Donalda Trumpa o jeho pravomoc provádět jakoukoliv zahraniční a národně-bezpečnostní politiku, která jde proti přáním tak zvaného vojensko-průmyslového komplexu, či VPK. Zadáme-li si do Googlu „vojensko-průmyslový komplex“ (v uvozovkách) spolu s heslem „Trump“, dostaneme téměř 450,000 výsledků od všech zdrojů, a téměř 26,000 jen od zpravodajských zdrojů.

Během kampaně 2016 a v počátečních týdnech svého úřadování byl Trump někdy popisován jako hrozba pro VPK. Ale během času, po jmenování do jeho vlády více generálů a postav z řad elit (včetně některých lidí údajně napojených na George Sorose) a po vyhození Trumpových loajalistů není překvapením, že jeho politika se stále více vzdaluje od politiky předešlých vlád a že je spíše jejím pokračováním (například přijetí Černého Hory do NATO). Někteří nyní říkají, že Trump je nejlepším přítelem VPK, a možná vždy byl.

Existují ti, kteří popírají, že VPK vůbec existuje. Jeden samozvaný konzervativní blogger píšící ve prospěch války a intervence, a silně neokonzervativní National Review mluví o existenci VPK jako o „mýtu“ šířeném „konspiračními teoretiky“. Jistě, připouští se, že je vhodné mluvit o takovém konceptu, když před ním varoval prezident Dwight Eisenhower v r. 1961, ve svém projevu na rozloučenou. Protože tehdy ozbrojené síly spotřebovávaly asi 10% amerického GDP. Ale nyní, kdy je tento podíl oficiálně 3,2%, méně než 600 miliard ročně, je tento výraz údajně nevhodný. (Existují lidé, kteří tvrdí, že skutečné náklady na armádu přesahují ročně 1 bilion dolarů.

Na odkazu na peníze je něco pravdy. V porovnání s „válkami dle výběru“, které charakterizovaly chování USA po skončení studené války se Sovětským svazem, bylo méně pravděpodobným, že VPK 50. a 60. let se zapojí do zahraničních vojenských eskapád. Existence jaderně vyzbrojeného nepřítele světové třídy ve formě SSSR zmírňovala tendence avanturismu. Nejzávažnějším „bojem“, do kterého se klasický VPK upřednostňoval zapojovat, byly války mezi agenturami o prostředky z rozpočtu. Údajně poté, co se před generálem Curtisem LeMay, velitelem amerického strategického letectva, jeden podřízený důstojník zmínil o SSSR jako o „nepříteli“, LeMay ho přerušil a opravil ho: „Mladíku, Sovětský svaz je náš protivník. Naším nepřítelem je námořnictvo.“

Avšak dnes je „vojensko-průmyslový komplex“ zastaralým výrazem, který nepopisuje komplexnost a vliv současných struktur. Skutečně, dokonce i za Eisenhowera byl VPK více než pouhou dvoučlennou strukturou skládající se z Pentagonu a vojenských kontraktorů, patřila do něj i třetí klíčová oblast: kongresové výbory, které poskytovaly peníze, znamenající pro VPK životní mízu. (Údajně dřívější návrh projevu obsahoval výraz „vojensko-průmyslovo-kongresový komplex“ (http://www.consortiumnews.com/2011/011611b.html), což je úplnější popis toho, co bylo nazváno „železným trojúhelníkem“. Když byl dotázán na změnu v konečném textu, Eisenhower odpověděl: „Více než postačovalo popíchnout armádu a soukromé průmyslové firmy. Nemohl jsem popíchnout i kongres.“)

Nejen, že se železný trojúhelník během studené války, kdy se z výroby vojenského vybavení stalo penězonosné jádro VPK, nadále rozšířil, ale nafoukl se do ještě větších rozměrů poté, co určený nepřítel, SSSR, v r. 1991 skončil. I když na kratičký okamžik probíhaly naivní diskuse o „mírové dividendě“, která by ulevila americkým daňovým poplatníkům a sňala z jejich beder zátěž „dlouhého temného boje“ s komunismem (jak řekl John Kennedy), tento názor rychle upadl v zapomnění. Místo toho se nejen udrželo „tvrdé“ jádro VPK – nejprve díky Iráku, kde bojoval proti „agresi“ Saddama Husseina v Kuvajtu, pak na Balkáně v 90. letech, jako součást odhodlání NATO „neustoupit z oblasti nebo od své činnosti“ – ale zapojil se i do „měkkých“ oblastí kontroly.

V posledním čtvrtstoletí se to, co začalo jako Eisenhowerův VPK, zmnožilo a rozrostlo do hybridní struktury, proniknuvší do hloubky a obsahující neskutečnou šíři oblastí jak soukromého, tak veřejného sektoru. Do obrysů toho, co zaměstnanec kongresu Mike Lofgren nazval „deep state“ (kdy tento výraz především díky Lofgrenově snaze zdomácněl), patří nejen krvesmilní „experti“, kteří ovládají myšlení oficiálních médií, ale jeho součástí jsou prvky všech tří pilířů americké vlády, soukromé firmy (obzvláště finanční sektor, vládní kontraktoři, informační technologie), mozkové trusty, nevládní organizace (z nichž mnohé příliš nevládními nejsou, jsa financovány americkými oficiálními agenturami a našimi „spojenci“, satelity a podřízenými koloniemi), vyšší vzdělání (obzvláště příjemci rozsáhlých výzkumných grantů od ministerstva obrany) a dvě politické strany a jejich volební operativci; plus bezpočet lobbistů, volebních konzultantů, průzkumníků veřejného mínění, manipulátoři, mediální čarodějové, právníci a další funkcionáři.

Srovnávání VPK z r. 1961 s jeho potomkem, dnešním hlubokým státem, je jako srovnávat koně a buginy s vozem formule 1. Šéfové hlubokého státu se těší moci a privilegiím, před kterými by stará sovětská nomenklatura, kterou připomínají, bledla závistí.

Skutečně, děsivá podobnost hlubokého státu a zaniklého sovětského protějšku se projevuje v jeho bující snaze označovat domácí americký disent za vlastizradu, za nadšené podporování šílených levičáků. Jak napsal Daniel McAdams z Institutu míru a prosperity Rona Paula:

„Vláda by nikdy nesestavila, nezanalyzovala a nezaměřila se na soukromé zpravodajské instituce jen proto, že se odchylují od oficiální linie neokonzervativců ve Washingtonu.

Tedy snad zatím ne. Ale některé americkou vládou financované „nevládní“ organizace to již činí.

Německý Marshallův fond má dnes s Německem společného méně, než když byl po druhé světové válce založen, jak ukazují hodnocení amerického Marshallova fondu. Dnes je financován především americkou vládou, spojeneckými vládami (obzvláště z Rusko nenávidějícího Pobaltí), nekonzervativními granty poskytujícími nadacemi a vojensko-průmyslovým komplexem. Prostřednictvím svého podivně sovětsky znějícího projektu „Aliance pro zajištění demokracie“ spustil něco, co nese název „Hamilton 68: Nový nástroj pro sledování ruských desinformací na Twitteru“.

Tento projekt monitoruje 600 twitterových účtů, o kterých Německý Marshallův fond tvrdí, že jsou „účty, které prosazují ruský vliv a desinformační cíle“. Které účty monitoruje? To nám neřeknou. Jak vybírají ty, které budou monitorovány? To nám neřeknou. Za jakým účelem? To nám neřeknou.

Jak ironické, že něco s názvem Německý Marshallův fond používá taktiky Stasi, aby umlčel alternativní média a názory ve Spojených státech!“

Sovětská nomenklatura to vdala bez boje. Je nepravděpodobné, že tak učiní její americký protějšek. Jestli se Trump nakonec rozhodne s ní bojovat, nebo jestli se ji bude snažit vyhovět, je stále předmětem diskusí. Někteří tvrdí, že podepsáním zákona uvalujícího sankce na Rusko, Írán a Severní Koreu již kapituloval. Ale buď jak buď, válka neválka, věci budou velmi pochmurné.


If War Comes, Don’t Blame the ‘Military-Industrial Complex’ – Things Are Even Worse Than You Think vyšel 16. srpna 2017 na katehon.com. Překlad v ceně 473 Kč Zvědavec.

Prezident Sarkozy a Kaddáfí

Michal Havran 
24.8.2017   NovéSlovo

„Monsieur le president! Telefonujem vám z líbyjského Bengází. Tu sa dejú neuveriteľné veci. Proti diktátorovi Kaddáfímu sa vzbúrili mladí povstalci a sú rozhodnutí jeho režim zvrhnúť. Majú však obavy, aby ich jeho vojsko nepovraždilo skôr, než sa dostanú do hlavného mesta Tripolisu. Mali by ste s tým niečo robiť...“

Takýmito slovami sa mal na jar roku 2011 na francúzskeho prezidenta Nicolasa Sarkozyho obrátiť mediálne veľmi známy muž, francúzsky filozof Bernard-Henri Lévy. Podľa dostupných informácií ide o jediného filozofa, ktorý cestuje po svete s vlastnou ozbrojenou ochrankou...!

Telefónne číslo prezidenta vyťukával na svojom mobile v priamom televíznom prenose. Vedľa neho stál Mahmúd Džibril, narýchlo „zvolený“ šéf tzv. Líbyjskej prechodnej rady, ktorá mala po páde Kaddáfího režimu prevziať moc nad celou krajinou a začať budovať nový, tentoraz už demokratický poriadok...

Diváci, ktorí na obrazovkách videli neuveriteľnú scénu a dovtedy nevedeli, kto je to ten francúzsky filozof, museli byť podobne šokovaní – ako keď na malú dedinu spadne veľký meteorit. No tí, ktorí Lévyho poznali z predchádzajúcich globálno-mediálnych eskapád, vedeli veľmi dobre, s kým majú do činenia. Miliardársky dedič a vojnový štváč, v pravicových kruhoch uznávaný ako veľký intelektuál a v súčasnosti patriaci k vychytenej skupine tzv. nouveaux philosophes /nových filozofov/ spolu s takými pravicovými filozofmi, akými sú napr. André Gluckmann, J. P. Dollé alebo G. Lardeau, si znovu raz prišiel na svoje. Tentoraz sa pridal k tzv. arabskej jari a rozhodol sa, že urobí všetko preto, aby v Líbyi padol plukovník Muammar Kaddáfí.

Bol začiatok roka 2011. Povestná arabská jar, ktorá sa začala v Tunisku a zasiahla aj Egypt, postupuje do Líbye. Francúzsky prezident Nicolas Sarkozy, ktorý sa do najvyššieho kresla v Elyzejskom paláci dostal v roku 2007 na päť rokov a vystriedal dovtedajšiu hlavu štátu Jacquesa Chiraca, začal brať slová váženého a všeobecne uznávaného filozofa, a navyše aj osobného priateľa, veľmi vážne. No dal si na čas. Sám s tým nemohol robiť celkom nič. Musel ako každý „veľký“ európsky politik najskôr zavolať do Bieleho domu prezidentovi Barackovi Obamovi a až potom do Londýna premiérovi Davidovi Cameronovi. Ale predsa len si zavolal ministra zahraničných vecí Alaina Juppeho. Ten by predsa mal o dianí vedieť niečo viac – aj vzhľadom na denný kontakt s francúzskou tajnou službou.

Lenže filozof pritlačil milého prezidenta k múru. Vyzval ho na akciu verejne, cez televíznu obrazovku, a to rovno v priamom prenose. Vec bola vážna. Šlo o verejný nátlak. Z priamej odpovede sa Sarkozy ešte dokázal vymotať, hovoril niečo o potrebe veci vyjasniť, nemohol sa do akcie pustiť hneď, o niekoľko dlhých mesiacov by sa mu unáhlený krok mohol vypomstiť. A čo ak by sa v budúcnosti znovu chcel stať prezidentom?

Rozhodol sa počkať. Povstanie vo východnej časti severoafrickej krajiny ešte nemuselo byť signálom na zásadný zvrat vo vývoji štátu. Plukovník už neraz čelil vzburám, najmä vo vojenských kruhoch. Situáciu však zakaždým zvládol a po čistkách mal zasa na dlhé mesiace či roky pokoj.

No teraz sa podľa Lévyho proti režimu vzbúrili tisíce mladých ľudí. Podobne, ako sa to dialo v Tunisku či v Egypte. Bolo pravdepodobné, že mladí revolucionári sa dokážu postaviť aj veľkej presile všemocného vládcu. Žeby mal predsa len pravdu bývalý americký prezident George Bush junior, ktorý sa rozhodol do arabského sveta zasiať zrnká americkej demokracie?

Nevadilo, že to v Iraku nevyšlo. Veď demokracia si žiada často veľa obetí! Možno až veľmi veľa obetí! Mnohí politológovia a pseudopolitickí experti, filozofi a najmä dobre platení poradcovia všetkých tých think-tankov /zásobárne myšlienok/ dodávajú, že demokraciu nemožno vybudovať hneď, že ide o dlhodobý proces, možno až nekonečný, a ani voľby /to začali priznávať až neskôr/ vraj ešte netvoria plnohodnotnú demokraciu...

Bushov projekt v Iraku a podobne aj v Afganistane zlyhal na plnej čiare. Veď aj z týchto krajín, zdemokratizovaných americkými bombardérmi, prchali do Európy nešťastní ľudia bez nádeje. Avšak... čo ak to predsa len v Tunisku a v Egypte vyjde... Treba byť predsa na správnej strane dejín!

Lenže Sarkozy mal osobný problém. Ten plukovník, ktorého z najhlbších zákutí svojich duší nenávideli nielen západní politici, ale aj mnohí arabskí šejkovia, prispel na jeho prezidentskú kampaň /dosiaľ to nik nevyvrátil/ peknou sumičkou. Dostal vraj šesťdesiat miliónov eur...! Kaddáfí však popožičiaval kade-tade po svete! Hovorilo sa o sume až okolo dvesto miliárd dolárov. Viacerí komentátori sa zhodovali v tom, že jeho hanebné zavraždenie prišlo veriteľom veľmi vhod. Nemuseli vrátiť ani cent, ani jediný cent...

A Sarkozy? Mohol mať pocit, že sú s Muammarom tak trochu priateľmi, aj keď peniaze priateľov robiť nezvyknú. No fotografie vždy klamať nemusia. Keď vítal plukovníka, oblečeného v tradičnom beduínskom oblečení, na schodoch Elyzejského paláca, mohol sa dojem o ich vzájomnom priateľstve utvrdiť. Navyše Kaddáfí sa po viacerých najrôznejších otočkách začal so západnými politikmi kamarátiť znovu. A zrejme netušil, že všetci tí, ktorí sa mu začali klaňať, vrátane takého blízkovýchodného „mierotvorcu“, akým bol bývalý britský premiér Tony Blair /Bushov veľký obdivovateľ/, hrajú s ním iba dočasnú a pokryteckú hru.

Francúzsky prezident Nicolas Sarkozy v tých dňoch naozaj nedorástol na filozofa Bernarda-Henri Lévyho. Keď mu z Bengázi telefonoval a žiadal, aby čo najskôr podnikol vojenskú akciu proti Kaddáfímu, mal už za sebou supertajné stretnutie s Hillary Clintonovou. Mne osobne sa nechce uveriť, že by o parížskej schôdzke Hillary Clintonovej, americkej ministerky zahraničia, a Bernarda Lévyho nebola prezidenta informovala francúzska tajná služba. To však teraz už vôbec nie je podstatné. Lenže fakt, že si Hillary Clintonová našla v Paríži čas na stretnutie s filozofom a ešte jedným záhadným cudzincom, je síce zvláštny, ale napokon to iba zapadá do mozaiky zákulisných akcií zúčastnených indivíduí.

Bernard Lévy je bohatým filozofom, má vlastné vydavateľstvo a vydáva si najmä vlastné knižky, ale je ešte lepším obchodníkom. Kapitál zdedil od otca, ktorý kedysi dávno dovážal drahocenné drevo z afrického Gabunu a za dlhé roky sa vypracoval na mimoriadne zámožného chlapíka. Býva vo veľkolepom dome na juhu Francúzska v St. Paul de Vence a môže mať pocit, že patrí k starej francúzskej šľachte. Jej príslušníkom sa predsa patrilo mať rozľahlé sídla na vidieku! Keď prichádza Bernard Lévy do Paríža, pravidelne býva v zarezervovanom apartmáne hotela Raphael. Bolo to tak aj po tie „revolučné“ arabské dni. Už predtým mal kontakt s akýmsi líbyjským politológom, Mahmúdom Džibrilom. Ten vyštudoval politické vedy v USA a po určitom čase chcel americkú teóriu uviesť do praxe vo svojej vlasti. Nebol žiadnym disidentom, len sa za takého vydával. S Lévym sa spoznali práve v Amerike a odvtedy boli priateľmi.

Štrnásteho marca 2011 čakal Lévy na Džibrila na letisku Le Bourget Airport. Z Kataru do Paríža priletel súkromným lietadlom. Nie je jasné, komu patrilo, ale keďže išlo už v tej chvíli vraj o mimoriadne cenného muža, let v súkromnom lietadle, a ešte k tomu z Kataru, bol iba bezvýznamnou epizódou. Došlo však k zvláštnej udalosti. Tento pán Džibril nemal v poriadku cestovné doklady, a tak sa zdržal na colnici. Bernard Lévy musel použiť všetky svoje politické páky, aby ho pustili. Boli na to vážne dôvody.

V hoteli Westin čakala na oboch mužov Hillary Clintonová! A nemala veľa času. Chcela pokračovať v lete do Káhiry, aj na schôdzku s mladými egyptskými revolucionármi, ktorí sa však odmietli s členkou Obamovej vlády stretnúť. Ale v tej chvíli to netušila.

Obaja muži dorazili do hotela a s Hillary diskutovali skoro hodinu. A Mahmúd Džibril požiadal americkú ministerku zahraničných vecí, aby silou svojej funkcie pretlačila na všetkých dôležitých fórach požiadavku vyhlásiť nad Líbyou tú povestnú non-fly zone, bezletovú zónu, aby došlo k vyzbrojeniu rebelov a aby sa čo najskôr zaútočilo na Kaddáfího armádu. A dodal, že ak sa tak nestane, dôjde v Líbyi k rovnakej tragédii ako za pána Billa Clintona v Rwande a na Balkáne. V Rwande kmeň Hutuov takmer vyvraždil kmeň Tutsiov a na Balkáne /v bývalej Juhoslávii/ došlo k najväčšej občianskej vojne od skončenia druhej svetovej vojny v Európe. Proti genocíde v Rwande povestné Medzinárodné spoločenstvo vedené Spojenými štátmi nepodniklo nič a veľmi, veľmi neskoro sa pokúsila zasiahnuť aj nefunkčná OSN. A ako napísal nemenovaný anglický novinár, išlo o nečinnosť preto, že vo Rwande niet ropy... Na Balkán však z príkazu Billa Clintona vyštartovali lietadlá NATO a sedemdesiatdva dní bombardovali ciele Miloševičovho režimu.

Manželky bývajú na svojich manželov dosť zaťažené. Nebolo to inak ani v prípade Hillary. Keď počula z úst rýchlokvaseného líbyjského revolucionára Džibrila trochu vydieračskú zmienku o Billovi a o tom, čomu počas úradovania nezabránil, vzala všetko do svojich rúk. Džibril pritlačil ministerku k múru. No možno si predstaviť, ako sa v takom časovom strese musí človek dopracovať k nejakému výsledku? Hillary mnohé veci prisľúbila, v hlbokej noci odletela do Káhiry a odtiaľ do ďalších spriatelených arabských štátov. A filozof s politológom – ako o tom neskôr napísal aj sám Lévy – sa presunuli do hotela Raphael, aby pripravili vyhlásenie pre médiá.

Obsahovalo vety ako: Priatelia na celom svete. Líbyjskej slobode hrozí smrť. Príďte nás zachrániť. Nedovoľte, aby arabská jar zomrela... O niekoľko dní bol už Bernard-Henri Lévy spolu s Džibrilom v líbyjskom Bengází a telefonoval prezidentovi Sarkozymu. O ďalšie dni Hillary informovala prezidenta Obamu, že arabské štáty /teda tie, ktoré navštívila, aj keď Egypt jej nevyšiel/ by podporili intervenciu do Líbye. Na rýchlom rokovaní v prezidentovej situation room už na inváziu naliehala a hrala povestnou divokou kartou. Neustále hovorila o možnej genocíde. Ešte raz treba spomenúť jej nemenovaného poradcu, ktorý v denníku The Daily povedal, že Hillary Clintonová bola frustrovaná z prezidenta. Ten sa vraj nevedel odhodlať k činu, doslova: This is the president who can´t decide if today is Tuesday or Wednesday, teda, že je to prezident, ktorý sa nevie rozhodnúť, či je dnes utorok alebo streda... Nuž, dosť tvrdé vyjadrenie na muža, ktorý jej po víťazstve v prezidentských voľbách, v ktorom súťažila o najvyšší mocenský post v Demokratickej strane práve s ním, ponúkol miesto ministerky zahraničných vecí.

Ale Barack Obama konal.

Prvý krok: zmrazil tridsať miliárd líbyjských dolárov v amerických bankách. Z toho poslal desať miliónov dolárov na humanitárnu pomoc do Líbye.

Druhý krok: deň po Kaddáfího útoku na Bengází, jeho špeciálny poradca John Donilon /jeho manželka bola šéfkou úradu viceprezidenta Joea Bidena/ vytvoril pracovnú skupinu na vytvorenie vlády po konci Kaddáfího režimu.

Potom sa už udalosti valili jedna za druhou veľmi rýchlo.

Už o mesiac neskôr letel pán Mahmúd Džibril do Washingtonu, ale, na počudovanie, neprijal ho ako zástupcu novej vlády Barack Obama, iba „nejaký“ poradca Donilon. V tých chvíľach však už „fungovala“ nad Líbyou bezletová zóna, lietadlá NATO bombardovali líbyjské letiská a vojenské základne, ale aj tanky na cestách, a z amerických ponoriek a torpédoborcov štartovali prvé rakety. A už o ďalších pár dní Francúzsko ako prvé /išlo o dokonalú hru a pretvárku/ uznalo opozíciu NTC /National Tranistional Council – Národná prechodná rada/ za hlas líbyjského ľudu... A keď tie vzbúrené islamské protikaddáfiovské milície začali za podpory štátov NATO masovo vraždiť nielen priamych stúpencov Kaddáfího režimu, ale po tisícoch bežných Líbyjčanov, ktorí sa voči nim netvárili prívetivo, francúzsky filozof Berbnard-Henri Lévy sa zmohol na odporne cynicky znejúcu vetu: „Poniektorí rebeli nie sú anjelmi...!“

A ešte neskôr Barack Obama, ktorý pre magazín Rolling Stone povedal, že v Líbyi nemalo prísť k regime change, teda zmene režimu, prijal konečne aj zaslúžilého politológa Mohammeda Džibrila. Ten sám sa napokon stal neprijateľným pre iné skupiny islamistov a niet po ňom ani stopy... Asi sa vrátil znovu k teórii.

Niektoré otázky však zostávajú stále nezodpovedané. Kaddáfího brali prekvapivo s rezervou už aj Rusi, aj Číňania. Muammar nezvykol peniaze, ktoré požičal, pýtať naspäť v striktných termínoch, peniazmi si iba kupoval čas. A navyše – šesťdesiat miliónov eur pre Sarkozyho nebola čiastka, ktorá by plukovníka zruinovala. Zisky z ťažby a predaja kvalitnej líbyjskej ropy rástli. Najmä z nich dokázal počas vyše štyridsaťročnej vlády vybudovať z Líbye krajinu s najvyššou životnou úrovňou v celej Afrike. Dokonca vyššiu, než akú mala kedysi za vlády rasistického režimu samotná Južná Afrika. Líbyjčania mali zadarmo zdravotníctvo, školstvo, bývanie za smiešne ceny, príspevok na kúpu auta, ceny benzínu sa ani nerátali, plus množstvo vymožeností, o akých sa nesnívalo ani obyvateľom pod naftovými vládcami Perzského zálivu, žijúcich si svoje rozprávky z Tisíc a jednej noci. Navyše Kaddáfí sa o veľké bohatstvo nielenže delil so všetkými občanmi štátu, ale aj s Afrikou. Prišiel s nápadom na zavedenie vlastnej meny, zlatého dinára /to nemohla akceptovať najmä Amerika/. Bol popredným iniciátorom vytvorenia Africkej únie, tak trochu po vzore Európskej únie. Stal sa jej prvým predsedom. Viacerí africkí politici mu neskôr prisúdili dokonca titul afrického kráľa. Pohrával sa aj s myšlienkou stvorenia Spojených štátov afrických... V Líbyi pracovali tri milióny zahraničných robotníkov, najmä Afričanov, ale aj tisíce európskych expertov, inžinierov, lekárov – aj z bývalého Československa...

Ja osobne som sa o plukovníkovi Mummarovi Kaddáfím dozvedel prvého septembra roku 1969, teda dosť dávno. Ešte som študoval novinárstvo na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. No ako budúci zahraničnopolitický komentátor som popri štúdiu spolupracoval s redakciou známeho a obľúbeného denníka Smena, z ktorého po prevrate v roku 1989 vznikol denník Sme, vychádzajúci dodnes.

Prišiel som do poobedňajšej a večernej služby na zahraničnopolitické oddelenie. Ferko Beluš, v tom čase jeho vedúci, ma privítal hneď vo dverách.

„Michal, dnes na porade ponúkame na prvú stranu novín veľkú správu. V Líbyi došlo k vojenskému prevratu. Nejakí mladí dôstojníci zvrhli monarchiu kráľa Idrisa a vedie ich plukovník Muammar Kaddáfí. Tlačové agentúry už chrlia spravodajstvo.“

Pamätám si, ako som sa šéfa opýtal, či by sa tam nedalo nejako odcestovať. Pozrel sa na mňa ako nepríčetný: „Ty by si tam išiel? Veď môže ísť o život!“

„Pravdaže by som šiel! Novinári majú byť na mieste činu, nie?“ odvetil som.

Vedel som, že ak by aj niekto zo Smeny do Líbye odcestoval, nebol by som to ja. Nepustil by ma štatút externistu. A po druhé – v tej chvíli ešte nebolo jasné, akým politickým smerom sa chudobná krajina, voľakedajšia talianska kolónia, neskôr za kráľa koketujúca s Veľkou Britániou a aj so Spojenými štátmi, vydá. Angličania aj Američania mali v krajine vojenské základne, biznis s ropou bol mladý, lebo jej náleziská objavili iba v roku 1959. Pre Západ mala krajina v tom čase najväčší význam najmä pre strategickú polohu na severe Afriky, pri pobreží Stredozemného mora. Veľkosťou /trikrát väčšia ako Francúzsko/ zasahovala dosť hlboko do Afriky, až k Čadu. Na východe susedila s Egyptom, na západe s Tuniskom, a ďaleko nebolo ani Alžírsko. Okrem toho... vycestovať v tom čase do podobných štátov nebolo jednoduché. Pre nedostatok valút, československá koruna nebola konvertibilná so západnými menami, a navyše, každá cesta novinára sa musela vzhľadom na rozpočet redakcie dopredu plánovať, pretože ju schvaľovali stranícke orgány. Preto som v tom čase celkom prirodzene závidel západným novinárom, ktorí mohli do krajiny, kde sa niečo výnimočné udialo, okamžite odcestovať a čitateľom referovať najaktuálnejší vývoj. No od toho prevratného dňa som začal nielen podobne vývoj v Líbyi sledovať, ale ma zaujímal najmä osud mladého muža z obyčajnej beduínskej, chudobnej rodiny. Narodil sa v beduínskom stane v púštnej oblasti pri pobrežnom meste Syrta.

Beduínsky stan mu zostal hlavným útočiskom až do príšernej smrti.

Mladý plk. Muammar Kaddáfí mezi beduíny

V ňom, aj keď už luxusne vybavenom, býval najčastejšie, aj keď mal k dispozícii rozľahlé sídlo v Tripolise. Stan si brával aj na cesty. V roku 2009, keď pricestoval na zasadanie Valného zhromaždenia OSN a na tribúne v stominútovom prejave /nedodržal stanovený limit pätnástich minút/ vynadal väčšine svetových štátnikov za pokrytectvo a roztrhal pred nimi Chartu OSN, sa usadil na pozemku miliardára a jedného zo záujemcov o prezidentský post v Bielom dome Donalda Trumpa. Ten sa vtedy úradom posťažoval, že líbyjský vodca býva na jeho pozemku, no viac ako ten fakt ho vraj hnevalo, že si Kaddáfí v stane pravidelne fénoval čierne kučery. Asi mu farbu vlasov závidel, lebo Trump je blondiak a počas predvolebnej kampane musel pred voličmi dokazovať, že jeho vlasy nie sú nijaký príčesok či parochňa.

V Amerike nemajú plešatí muži v politike veľké šance! Aby nejaký kandidát obstál, musí mať na hlave vlasy, čo je podľa tamojších pravidiel určite dôležitejšie než to, čo má pod nimi... Imidž s hustou reaganovskou hrivou, alebo aspoň s kennedyovskou ofinou však dosiaľ zostáva pre väčšinu kandidátov nedosiahnuteľnou métou...

Ja som zatiaľ iba čakal a dúfal, že sa raz do Líbye dostanem. No najmä som čítal. Pamätám si, ako sa mi rozbúchalo novinárske srdiečko, keď sa jedného dňa objavilo na šéfovom stole najnovšie vydanie amerického týždenníka Newsweek. Obálka žiarila Muammarovou podobizňou. Plukovník Kaddáfí mal vtedy iba dvadsaťosem rokov a parádna uniforma mu sedela ako málokomu. Vo vnútri čísla bol s ním rozhovor. To číslo som mal dlho v osobnom archíve, ale za štyridsať rokov sa mi celé zožltnuté niekde zapatrošilo. Stále však dúfam, že ho raz ešte objavím.

Napokon sa mi predsa len podarilo do Líbye dostať. A s mužom, ktorý zvrhol monarchiu, sa osobne stretnúť. Vtedy som však nechápal, že vodca prevratu si novinárov na rozhovor vyberal sám a zámerne uprednostnil novinára z vplyvného amerického magazínu najmä preto, aby tak dal svetu najavo smerovanie revolúcie a aby americkým politikom jasne odkázal, s kým budú mať do činenia.

„Right now our action is politically and economically motivated. We are breaking up the foreign oil monopolies and acquiring control of our own assets and resources.“ /Teraz je naša akcia politicky a ekonomicky motivovaná. Rozbíjame zahraničné ropné monopoly a preberáme kontrolu nad našim bohatstvom a zdrojmi./ Tie slová mi vyrážali dych. Ako mohol mať niekto taký mladý takú odvahu! Hoci... práve tá patrí najmä k mladosti. V tomto prípade však išlo o odvahu neuveriteľnú. Kaddáfí bol výnimočným žiakom, potom nádejným poslucháčom vojenskej taktiky v Líbyi a pre vynikajúce výsledky sa dostal až na známu Vojenskú akadémiu do anglického Sandhurstu. A práve tam, spolu s ďalšími líbyjskými absolventmi, vytvoril prísne tajnú skupinu mladých a tzv. slobodných dôstojníkov a spolu s nimi naplánoval zvrhnutie monarchie.

Odstránenie feudálneho režimu a kráľa Idrisa I., ktorý sa v čase prevratu liečil v Turecku /zomrel až v roku 1989 v zahraničí/, bolo iba prvou fázou zmeny, ktorá na krajinu čakala. Kaddáfi sa hlásil k myšlienke panarabského nacionalizmu, ako vzor mu poslúžil egyptský vodca Gamal Abdal Násir. Ten so skupinou iných dôstojníkov, medzi ktorých patrili ďalší budúci egyptskí prezidenti Anwar as Sadat a Husní Mubarak, zvrhol monarchiu a kráľa.

Kaddáfí išiel ďalej, vlastnou, unikátnou cestou. Vymyslel projekt priamej demokracie. Zrušil posledné zvyšky konštitučnej monarchie, zrušil všetky politické strany a namiesto starej a prežitej štruktúry, potláčajúcej akýkoľvek politický prejav bežných obyvateľov, stvoril tzv. revolučné výbory, do určitej miery na spôsob Kuby.

No zašiel najďalej. V krajine nejestvoval parlament, nekonali sa voľby, priama demokracia podľa jeho politického konceptu mala podobu pyramídy. Na jej vrchole bol vodca a základňu tvorili občania. Nemohla však chýbať vláda, jednotliví ministri, riadiaci zverené úseky. Tých osobne vyberal plukovník, najmä podľa stupňa lojality, s prihliadnutím na zásluhy počas zvrhnutia kráľa a kmeňový pôvod. Revolučné výbory organizovali ľudové snemy, na ktorých sa zúčastňovali aj zástupcovia odborov. Nového kandidáta pre riadenie určitej komunity zakaždým navrhol na sneme niektorý z tzv. prirodzených vodcov a o kandidátovi sa potom diskutovalo. No miesto mal isté. Išlo o formu priamej kooptácie.

Kaddáfí napísal o tomto politickom modeli tri Zelené knihy. V nich zhrnul koncept moci v základnom slovnom výraze, džamahírija /doslova – vláda más/. Model sa ideologicky opieral o tri zložky: islam, arabizmus a socializmus. V tomto poradí. Po niekoľkých rokoch, pokým sa model udomácňoval a získaval na rutine a zotrvačnosti, mohol vodca revolúcie vyhlásiť vybudovanie Veľkej Líbyjskej arabskej socialistickej džamahírije.

Išlo o sekulárny model riadenia štátu, v ktorom však mal islam dôležité inšpiračno-mocenské poslanie. V každom prípade šlo o dovtedy nevídaný politický model. Málokto si ho vedel predstaviť tak, ako ho vnímal vodca revolúcie. Kým králi, emiri a šejkovia v okolitých arabských krajinách ešte ako-tak rozumeli modelu egyptského nacionalizmu a socializmu, Kaddáfího recept predstavoval pre nich nevídané nebezpečenstvo. Kaddáfího model nenasledoval nik z ďalších revolucionárov arabského sveta, ani vo veľkých a mocných štátoch, akými boli Irak či Sýria, ktorí sa však podobne ako on dostali k moci vojenskými prevratmi. Či išlo o Háfiza al Assáda v Sýrii, alebo o Saddáma Husajna v Iraku.

Musíme však vedieť, že väčšina prevratov v arabskom svete sa odohrala v období rýchleho úpadku koloniálnej moci dvoch dovtedy rozhodujúcich hráčov v regióne. Veľkej Británie a Francúzska, aj keď do tamojšej politiky čoraz viac zasahovali Spojené štáty, jednak samostatne no oveľa nebezpečnejšie prostredníctvom Izraela. Práve Izrael sa stal pre americkú politiku na Blízkom východe hlavným úderným klinom proti akémukoľvek pokusu revolučných arabských štátov na vytvorenie širšej a mocnej panarabskej jednoty.

Miroslav Tejkl
20. srpna 2017  Outsidermedia

(19. srpna 2010) Moje osobní přesvědčení, že kapitalismus je zralý na systémovou změnu, nevychází jen z toho, že kapitalismus „jenom“ porušuje principy trvale udržitelného života, že je principiálně nerovnovážný, že závisí existenciálně na růstu „dluhu všeho druhu“, že závisí na růstu Růstu, jak říká Bělohradský i jiní…

To jistě…
Jenže kapitalismus staré vyspělé země právě z důvodu kapitálové saturace porušuje i své vlastní vnitřní zákony…

Kapitalistický zisk je v rámci kapitalistické legitimity určen k čisté akumulaci, k rozšiřujícím se investicím. A teprve jako „vedlejší produkt“ má kapitalistovi přinášet TAKÉ zbytkový (i když třebas i velmi slušný) osobní blahobyt.

Ne aby to bylo právě naopak…

A právě proto zisk a kapitál ztrácejí svou systémovou legitimitu natolik, nakolik kategorie kapitalistického zisku, systémově určená k akumulaci, není k této akumulaci dominantně užívána. A proto i sám kapitalismus, který je právě výrazem dominantní historické role jak (kapitalistického) zisku jako formy přebytku, tak kapitálu jako mechanismu prvotního rozdělování a zhodnocování, je legitimním společenským řádem natolik čistý přebytek v kapitalismu dominující – tedy čistý zisk – slouží akumulaci dostatečně, řádně, zkrátka „nadkriticky“…

Tedy pokud slouží k rozšiřování kapacit. Ne k modernizační obnově – obnovu na vyšší technické úrovni má v podstatě na starosti amortizační část hrubé ziskové marže nad přímými náklady – když se nahrazuje dosluhující kapacita, tak se tak děje beztak něčím modernějším. Kdo ví, jestli to původní by vůbec ještě bylo na trhu…

Lex
24.8.2017  Kosa zostračili  vlkovobloguje.wordpress.com

Erik Best23. 8. 2017 EB
Google/Alphabet je jednou z 25 největších společností na světě z hlediska tržeb, v České republice by se ale neprobojoval ani mezi 25 největších internetových společností. Loni měl Google v ČR tržby ve výši 269 milionů korun. V porovnání s tím si Seznam vedl 13krát lépe a Agrofert dokonce 577krát. 


Na celosvětové úrovni činily tržby na jednoho zaměstnance Googlu 1,24 milionu dolarů. V České republice byl tento ukazatel o 70 % nižší – pouhých 350 000 dolarů. Znamená to, že Češi googlují mnohem méně než všichni ostatní? Tím to není. Google maskuje české tržby a zisky tím, že jich většinu prohání přes Google Ireland. Taťána le Moigne je sice ředitelkou české pobočky, jednateli s podpisovými právy jsou ale Američan a Ir. Google dělá v ČR velký byznys, který ale české úřady nedokáží sledovat. To může dostat ve volebním roce nový význam. České politické strany, především ty s velkými sny, mohou maskovat výdaje za internetovou reklamu tím, že za ni zaplatí Googlu (a Facebooku) v Irsku.

24. 8. 2017          PaulCraigRoberts
Poučilo nás – ačkoliv jsme to věděli už i dříve - že z amerických médií nesmíme už věřit ani čárce v závorce.
Poučilo nás, že liberálně progresivní levice lpí tvrdošíjně na mýtech, ospravedlňujících nenávist.
Poučilo nás, že falešné zhodnocení jevů je charakteristickým znakem americké historie.
Poučilo nás, že některé z webů, které jsme považovali za statečné, statečné nejsou.

Poučilo nás, že démonizace bělochů se stala ideologií tvrdě soupeřící s neokonzervativní ideologií Američanů coby národa výjimečného a nepostradatelného. Zcela zřejmě však nemůžeme být současně jak hanebníky, tak i nejlepšími lidmi celého světa.

Poučili jsme se, že liberálně progresivní levice bude s vojenskobezpečnostním komplexem ochotně spolupracovat na svržení prezidenta, usilujícího o normalizaci vztahů s Ruskem a o omezení vysokého napětí mezi dvěma nukleárními mocnostmi.

A řečeno co nejstručněji: poučili jsme se, že USA pevně a neodchylně kráčejí po cestě, vedoucí jak ke vnitřnímu, tak zahraničnímu konfliktu.

Překlad: Lubomír Man

Kirill Kallinikov
24. 8. 2017     Sputnik
V tento den před 60 lety z kosmodromu Bajkonur odstartovala raketa R-7, první mezikontinentální střela na světě. Úkol nebyl jednoduchý. Konstruktéři R-7 dokázali úspěšně splnit letový plán až na třetí pokus — 21. srpna 1957 raketa zdolala 5600 kilometrů a dopravila bojovou hlavici na polygon Kura. Po šesti dnech Sovětský svaz oficiálně oznámil, že vytvořil mezikontinentální balistickou raketu. O rok tak předběhl Spojené státy. 



Díky tomu Sovětský svaz znatelně zvýšil perimetr národní bezpečnosti. Na tom se však nezastavil. Dolet mezikontinentálních raket se neustále zvyšoval spolu s počtem jejích jaderných hlavic. Nejvýkonnější raketou je dnes mezikontinentální střela R-36M2 Vojevoda, která může dopravit až 10 nukleárních hlavic o 170 kilotun na vzdálenost 15 tisíc km.
Ruští vojáci v Arktidě
 
Systém jaderného odstrašování, jenž sjednocuje pozemní, mořské a letecké nosiče, se stál mnohem komplikovanější.

Rusko je schopno provést odvetný jaderný úder i v případě smrti nejvyššího vedení země. K tomuto účelu nad Ruskem rozprostřel svá křídla systém Perimetr, který velmi znepokojuje ruské „partnery". V NATO navíc spolehlivost tohoto systému považují za amorálně vyzývající.

Nezbytné opatření

Rozvoj jaderných zbraní s velkým destrukčním potenciálem změnil zásady vedení globální války. Dnes pouze jedna střela může zničit i to nejlépe chráněné velící středisko nebo bunkr s nejvyšším vedením země.

Raketa systému Perimetr 

 Systém Perimetr, vytvořený v době studené války, byl uveden do provozu v roce 1985. Tento obrovský a složitý vojenský organismus je rozmístěn na celém území Ruska a neustále kontroluje situaci spolu s tisícovkami jaderných hlavic. Mimochodem pro zničení země, jako jsou Spojené státy, stačí dvě stě moderních jaderných hlavic.

 U.S. Army 

Perimetr je paralelní a alternativní velící systém strategických jaderných sil Ruska — skrytý, dobře chráněný a bezchybný. Jak pracuje?

Na ohromném ruském území během bojové služby stacionární a mobilní střediska řízení neustále sledují seizmickou aktivitu, úroveň radiace, tlak a teplotu vzduchu, kontrolují vojenské frekvence, zaznamenávají intenzitu rozhovorů a sledují údaje systému včasného varování před raketovým útokem. Systém je schopen přesně zaznamenat zdroje silného elektromagnetického a ionizujícího záření, jež se překrývají se seizmickou aktivitou, což jsou indikátory jaderného útoku.

Pokud byly určeny příznaky jaderného útoku, Perimetr kontaktuje generální štáb. Poté co dostane příkaz k odvolání, vrací se do stavu analýzy situace. Pokud se spojení s generálním štábem nenaváže (technický problém je vyloučen), Perimetr se ihned pokouší navázat se systémem řízení strategických raket Kazbek.

Pokud ani v tomto případě nedostane odpověď, tak autonomní kontrolní a velící systém (založený na umělé inteligenci) samostatně rozhodne o odvetném jaderném úderu. Systém je schopen bezchybně „pochopit", že jeho čas nadešel.

Podotkneme, že neexistuje způsob neutralizovat, odpojit nebo zničit Perimetr. Pokud dojde k poškození hlavních komunikačních kanálů (nebo k jejich blokaci pomocí prostředků elektronického boje nepřítele), systém odpálí velící balistické rakety, které vyšlou startovací impuls přímo směrem k šachtám Raketových vojsk strategického určení, ponorkám a dalším prostředkům jaderné odvety bez účasti nejvyššího vojenského velení. Není proto náhodou, že vojenští analytici na Západě nazvali tento systém „Dead hand" (mrtvá ruka).

Perimetr byl již několikrát modernizován a procházel četnými testy a nadále zůstává asi jedním z hlavních faktorů, jež brání vypuknutí světové války.

Zrcadlové létání
Během studené války Američané používali jiný zálohovací systém, který se jmenoval Operation Looking Glass. Posádka leteckých velitelských stanovišť Strategického leteckého velitelství USA na jedenácti letadlech Boeing EC-135C (později na šestnácti E-6B Mercury) 24 hodin denně po dobu 30 let (od roku 1961 až do 24. června 1990) neustále ve směnách létala nad Atlantickým a Tichým oceánem. Každá posádka o 15 členech sledovala situaci a zálohovala tak systém řízení amerických strategických sil pro případ, že by došlo k likvidaci pozemních velitelství.

Po konci studené války Spojené státy přestaly používat Operation Looking Glass kvůli jeho obrovským nákladům, a to ani nemluvě o zranitelnosti letadel. Ruský Perimetr prakticky nevyžaduje žádné prostředky, aby byl udržován v provozu. Přitom veškerá jeho konfigurace je spolehlivě chráněna před sabotáží, přírodními katastrofami a následky jaderného výbuchu.

Nicméně pod tlakem dohody START I Perimetr byl odstraněn z bojové služby. Navzdory tomu se tento unikátní systém nestal minulostí.

Spojené státy a jejich spojenci neocenili dobrou vůli vedení Ruské federace a začali aktivně budovat svět „americké výjimečnosti". NATO se rozšířilo až k ruským hranicím. Perimetr byl proto opět zprovozněn. V prosinci 2011 velitel Raketových vojsk strategického určení, generál Sergej Karakajev prohlásil, že systém je uvedený do služby.

24. 8. 2017    Hrad
Vážený pane prezidente Klausi, vážený pane prezidente Agrární komory, vážený pane prezidente Potravinářské komory, to je tady najednou prezidentů, co? To se málokdy takhle sejde. Vážená paní hejtmanko, vážený pane ministře zemědělství, dámy a pánové, já bych svůj příspěvek rozdělil na dvě části. V té první části bych rád mluvil, ne o tom, jak všichni máme rádi naše zemědělství, říkáme to a je to pravda, ale co dělat proto, aby zemědělství ještě lépe prosperovalo, jak odstraňovat některé překážky a naopak nacházet nové příležitosti.

Zdá se mi, že v poslední době Evropská unie, na kterou už tady bylo řečeno několik kritických slov, přikročuje ke krokům, o nichž jsme až dosud četli pouze v románech, a sice, že vyplácí dotace na nevýrobu, nikoli na výrobu, ale na nevýrobu, a mně to připadá jako naprosté zvěrstvo, protože pokud vůbec máme vyplácet dotace, tak proto, abychom něco vyrobili a ne proto, abychom výrobu zastavovali. Týká se to třeba konkrétně mléčných produktů, ale ne jenom jich.

To je teda ta negativní stránka věci. A pokud jde o tu pozitivní stránku, já jsem například velice uvítal, když můj přítel Milan Teplý z Madety nedávno podepsal smlouvu o vývozu sušeného mléka do Číny. To je naprosto konkrétní krok, který umožňuje rozšířit odbyt našim výrobcům mléka a mléčných produktů. Takže vezměte si tuto kontrapozici, na jedné straně usilujeme o rozšíření odbytu a na druhé straně někdy dotacemi brzdíme vlastní výrobu.

Stejně tak bych mohl připomenout, že před rokem jsme tady s Milanem Štěchem oba dva protestovali proti sankcím ve vztahu k Ruské federaci, protože škodí jak českému průmyslu, tak českému zemědělství. Musím politovat, že od té doby k žádnému pozitivnímu vývoji nedošlo, tak se proto v listopadu chystám do Ruské federace a pokusit se tam alespoň trochu něco změnit. Potěšilo mě, že se přihlásilo tolik podnikatelů, včetně zemědělských, že naplní tři letadla, takže musíme najmout od Travel Service třetí letadlo. A asi tito podnikatelé jsou agenti Vladimira Putina, jak by řekli někteří přihlouplí novináři, ale ve skutečnosti jsou to prostě lidé stejně jako já, kteří chtějí obchodovat a nacházet nové příležitosti. Tolik k té první věci.

Druhá věc se týká ochrany životního prostředí a jsem rád, že tady sedí Richard Brabec. Když jsem, Richarde, nejdříve četl o tvém projektu Dešťovka, domníval jsem se, že se jedná o nějaký další šílený projekt na ochranu žížal, pak jsem zjistil, že je to projekt na zachycení dešťové vody. Nic proti tomu, ať každý rodinný domek má plechový sud na zachycování dešťové vody, on už ho většinou stejně má, ale tímhle tenhle problém nezachráníme.

Já bych chtěl připomenout, že před sto lety bylo v našich zemích třikrát víc rybníků, než je teď. Když se třeba podíváte na Kunětickou horu, tak vám ukážou, že za doby panství Pernštějnů, kterým patřili i Pardubice, tam byla celá řada rybníků, včetně největšího, který měl dva tisíce hektarů. Všechny tyhle rybníky jsou dnes vyschlé. Nebo jak se někdy říká zaletněné. Takže ano stavme si klidně sudy na dešťovou vodu, ale to co je daleko důležitější pro udržení vody v krajině, je obnova malých, středních, ale i velkých rybníků. Myslím si, že to by měl být náš základní cíl.

Já jezdím na Vysočinu a tam byl takový ubohý rybníček, který v létě vždycky vysychal, říkalo se mu Nebesák, protože byl zavodněný pouze, když pršelo. A teď, letos, jsem tam jel, krásný velký rybník, u něho nějaká chatka buď myslivců nebo soukromá, to není podstatné, a rybníčku se dostalo pramínku z lesa, takže je naplňován.

A zcela závěrem, abych nekázal vodu a pil víno. Oznamuji vám, že v lánském parku jsme obnovili zašlý rybník, Václave, který měl propustné dno a tak se tam natáhla folie, na tu folii se dal štěrk, napustila se voda, ta voda je krásná, čistá a je spojená s dříve obnoveným potokem, takže je to taková malá vodní soustava a říkám to proto, protože je vždycky lepší udělat jakoukoli malou věc, než jenom kázat druhým, co mají udělat oni.

A tak bych vám chtěl závěrem říct. Zemědělci jsou nejdůležitějším oborem národního hospodářství, když nebudeme mít co jíst, vyhyneme. Bez všeho ostatního se můžeme obejít, bez jídla ne. Ale zemědělci nejsou jenom producenti jídla. Zemědělci jsou architekti, architekti krajiny, ať už jsou to remízky, ať už jsou to ty rybníky, ať je to cokoli jiného, co krajinu dotváří. A já vám v téhle krásné práci přeji plný úspěch.

Děkuji za pozornost.

Miloš Zeman, prezident republiky, České Budějovice, 24. srpna 2017

Jelena Ostraková
25. 8. 2017        zdroj
Návštěva "nejváženějšího člena Trumpovy administrativy", ministra obrany USA Jamese Mattise Kyjeva v Den nezávislosti bude "mocným signálem ukrajinskému lidu od Ameriky". Ve vysílání televizního kanálu 112 to prohlásil bývalý velvyslanec USA na Ukrajině William Taylor... Podle něj je americký zvláštní vyslanec pro Ukrajinu Kurt Volker "také velký stoupenec Ukrajiny".

"Nemyslím si, že Volker je připraven učinit nějaká prohlášení. Opravdu si chce pohovořit s Ukrajinci, Rusy a dalšími Evropany. Chce pochopit, zda je možné, aby se Rusové a Ukrajinci dohodli na určitých zásadách. Má jasné stanovisko ohledně suverenity Ukrajiny a její celistvosti, včetně Krymu", řekl Taylor.

Podle jeho názoru nebudou USA vyjednávat za zády Ukrajiny.

"Jednání nepovedou Američané a Rusové nebo Rusové, Němci a Francouzi. Ukrajinci jsou nejdůležitější účastníci jednání. Ruská invaze na Ukrajinu je hrozbou pro Evropu a USA, hrozbou pro řád, který umožňoval, aby Evropa byla bez vážných konfliktů 70 let. Tento řád, který ohrožuje Rusko, je soustředěn na Ukrajině. Ukrajina je důležitou součástí národní bezpečnosti USA", řekl Taylor.

Dal také radu, jak se má Ukrajina chovat.

"Má nadále dělat to, co podpoří USA a mezinárodní společenství. Zahrnuje to ekonomické reformy, vládní reformy, reformu soudnictví. Díku tomu bude pro mezinárodní společenství snazší Ukrajinu kontrolovat", řekl Taylor.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová