Tereza Spencerová
28.8.2017 Literárky
Všeho, čeho se Muhamed bin Salmán zatím dotkl, zkrachovalo. Nicméně způsob, jakým se spolu se svým otcem před dvěma lety dostal k trůnu, nabízí ostatním vcelku snadno proveditelný precedent. V půli srpna BBC
fakticky obvinila Rijád, že z Evropy zpět do vlasti nechal unést tři členy královské rodiny, kteří kritizovali správu království. O jejich osudu se nic neví už dva roky. O pár dní později král nechal zatknout dalšího prince, který
na veřejnosti urážel své „poddané“ i cizince a nechal se přitom natočit. Vzápětí byla bez bližších podrobností oznámena
smrt dalšího prince, přičemž už na počátku srpna
v šestadvaceti letech a prý na infarkt skonal další princ. Možná náhody, možná přirozené příčiny, možná…
Možná ale být členem početné přebohaté královské rodiny Domu Saúdů není ve skutečnosti žádná velká slast. Portál
Middle East Eye například na základě uniklých e-mailů a výpovědí pestré škály zdrojů poskládal obrázek, jak se k moci dostal současný král Salmán a s ním i jeho
všehoschopný syn a fakticky úřadující vládce Muhammad bin Salmán. Příběh začíná v lednu 2015, kdy byli Salmán s MbS jen krůček od ztráty jakýchkoli nadějí na trůn…
Tehdejší král Abdalláh ležel už nejméně deset dní v kómatu v nemocnici Saúdské národní gardy, jíž velel jeho syn princ Mitíb. Panovníkův zdravotní stav byl držen v naprostém utajení a kromě Mitíba o něm byl informován jen tehdejší šéf královského soudu
Cháled Tuvádžírí. Ti dva měli údajně v plánu „dotlačit“ Abdalláhův podpis na výnos, jímž by byl z nástupnictví na trůn vyloučen Salmán, protože prý na úřad beztak nestačí. Jeho demence, která nyní otevírá cestu k vládnutí pro MbS, byla totiž očividná už tehdy. Pokud by byl výnos zveřejněn, korunním princem by se stal králův favorit a jeho poslední žijící bratr, devětašedesátiletý princ Mukrín, zatímco syn Mitíb by postoupil na místo jeho nástupce.
Dementní Salmán s ambiciózním synem MbS museli proto jednat rychle. Neohlášeně se zjevili v nemocnici a dožadovali se návštěvy u krále. Tuvádžírí se jim snažil namluvit, že se král onoho dne probudil dříve, ale nyní je pod sedativy a potřebuje klid. Došlo k hádce na nemocniční chodbě, přičemž kdosi fyzicky napadl jednoho z lékařů, který pak Salmánovi prozradil, že král je ve skutečnosti už několik dní v kómatu a prognózy nejsou nejlepší.
MbS se rozběhl za Tuvádžírím a chodbou se nesl zvuk mohutné rány pěstí. Dozvěděl se přitom, že jakmile se Salmán stane králem, Tuvádžírí se stane minulostí. Skutečný zdravotní stav krále už byl vyzrazen a žádné falšování podpisů pod novými výnosy už nebylo možné…
Jen co se Salmán po
odkládaném oznámení Abdalláhovy smrti stal opravdu králem, využil „Tavádžírího plán“ proti ostatním znepřáteleným klanům uvnitř královského rodu. Mukrín byl z pozice korunního prince
odstaven o několik měsíců později, přičemž na jeho místo byl dosazen oblíbenec Washingtonu Muhammad bin Najíf. A když pak ale přišla řada na odstranění bin Najífa, aby uvolnil prostor pro MbS, použila se stejná formulace o „
duševní nezpůsobilosti“, jako v Mukrínově případu. MbN „padl“ oficiálně kvůli závislosti na lécích proti bolesti. Princ, který byl letitým favoritem CIA, na audienci u krále prý
vzdoroval, několik hodin odmítal opustit své následnictví, ale nad ránem to vzdal… Takřka současně byly náležitě personálně „očištěny“ také královský soud i generální prokuratura.
Je asi příznačné, že vláda neomaleného a horkokrevného prince MbS žádný velký optimismus pro budoucnost království nenabízí. Jako by nechápal historické perspektivy, neplánoval své tahy alespoň o jeden dva dopředu a už vůbec nepočítal s potenciálem případných odvetných kroků svých oponentů. V uplynulých dvou letech tak toho sice stihl už mnoho, ale na své pokusy o facky dostává v odpověď jen tvrdé direkty.
Rozpoutal agresi proti Jemenu, v níž veškerou marnost a zmar
zakrývá jen rostoucí brutalita. Přitom osobně nařídil přestat uplácet šajchy jemenských kmenů, protože se mu nelíbil kontakty lídrů jemenské
islamistické strany Al Islá s Katarem, posléze byl donucen penězovody obnovit, nicméně vzpurní šajchové sice „dotace“ berou, ale proti šíitským húthijským rebelům už nebojují…
Podporou džihádu i exilové opozice zabředl do konfliktu v Sýrii, v němž ale boj o Damašek prohrává na úkor Íránu, a nyní
marně hledá cestu ven. Ještě na počátku léta
vyhlašovalÍránu válku a na konci léta už se s Teheránem
chce sbližovat a usiluje
o normalizaci vztahů.
Neslavně dopadl i nápad i se
„sunnitským NATO“, přičemž vzápětí vyhlásil
takřka válku„svéhlavému“ Kataru. Uvěřil totiž Američanům, že
za několik stovek miliard dolarů ve zbrojních nákupech má jejich podporu a může si dělat, co chce, jako by ani nevnímal, že v Kataru má Pentagon jedno ze svých regionálních velení a s katarským režimem
úzce spolupracuje. Namísto upevnění své pozice v sunnitském světě nebo alespoň nadvlády nad Perským zálivem tak ve výsledku MbS
ztratil tvář a do regionu jen
vpustil šíitský Teherán,
muslimskobratrské Turecko a
dokonce i Čínu. A čerstvě zpevněná osa Katar-Turecko ve finále jen dále komplikuje dodávky zbraní a peněz Saúdy podporovaným džihádistům v Sýrii přes turecké území, zatímco příliš jiných „směrů“ už Saúdům pro ovlivnění syrského konfliktu nezbylo.
To vše je, suma sumárum, jasný krach princových politických kroků, které ve výsledku vedly jen ke ztrátě saúdského vlivu v regionu. A pokud se vytrácí vliv Saúdů, mizí s nimi automaticky i vliv jejich „loutkovodičů“ z USA.
V rámci svých přehnaně
ambiciózních ekonomických „reforem“, které mají ukončit jednostrannou závislost království na ropě, naráží na fakt, že saúdská ekonomika prostě „na ropě“ stojí, a to už od objevení jejích zásob v roce 1938. Od té doby se panovníci už celkem desetkrát pokoušeli o diverzifikační „reformy“, ale království „stojí na ropě“ dál, neboť několik petrochemických závodů a továren na zpracování plastů a potravin situaci nijak nemění. MbS nyní už zrušil státní dotace na topení a vodu a zavedl
spotřební daně na tabák či nápoje, čímž jen posílil odpor obyvatelstva, které pro změnu odmítá jeho plán omezit počty gastarbeiterů a nahradit je „národními kádry“. Saúdové a pracovat?!
MbS nemá žádnou sociální základnu a jakýkoli otřes – třebas i jen informace o superluxusní
panovníkově dovolené za 100 milionů dolarů v době, kdy království z geopolitických důvodů vsadilo na nízké globální ceny ropy a má dnes
nejméně devizových rezerv od roku 2011 -- může nastartovat otevřené protesty. A to ani není jisté, jak se převážně pravověrní saúdští občané postaví k
intenzivním stykům MbS s Izraelem, který
omezuje dostup palestinských muslimů k mešitě Al Aksá v Jeruzalémě. A jak asi dopadne nápad s proměnou části saúdského rudomořského pobřeží v
mezinárodní turistický ráj? Možná je to opravdu finančně zajímavé (
podle plánů má projekt zajistit 35 tisíc pracovních míst a zisk čtyř miliard dolarů ročně), ale
povolit zahraničním turistům vše, co právo šarí´a ve zbytku wahhábistického království zakazuje, může ve finále jen dále podkopat princovu legitimitu v očích poddaných a na mezinárodní scéně jen znovu zdůraznit středověkost saúdského feudálního režimu…
Mimochodem, rána pěstí z nemocnice prý nebyla prvním případem, kdy se mladý princ a
budoucí král Saúdské Arábie MbS uchýlil k násilí nebo vyhrožování. Už dříve šel za soudcem, který odmítl správní převod Salmánových pozemků, položil před něj kulku a prohlásil: „Buď to podepíšeš, nebo ti ji proženu hlavou,“ uzavírá MEE.
Je asi příznačné, že vláda neomaleného a horkokrevného prince MbS žádný velký optimismus pro budoucnost království nenabízí. Jako by nechápal historické perspektivy, neplánoval své tahy alespoň o jeden dva dopředu a už vůbec nepočítal s potenciálem případných odvetných kroků svých oponentů. V uplynulých dvou letech tak toho sice stihl už mnoho, ale na své pokusy o facky dostává v odpověď jen tvrdé direkty.
Přehled zmaru Je asi příznačné, že vláda neomaleného a horkokrevného prince MbS žádný velký optimismus pro budoucnost království nenabízí. Jako by nechápal historické perspektivy, neplánoval své tahy alespoň o jeden dva dopředu a už vůbec nepočítal s potenciálem případných odvetných kroků svých oponentů. V uplynulých dvou letech tak toho sice stihl už mnoho, ale na své pokusy o facky dostává v odpověď jen tvrdé direkty.
Rozpoutal agresi proti Jemenu, v níž veškerou marnost a zmar
zakrývá jen rostoucí brutalita. Přitom osobně nařídil přestat uplácet šajchy jemenských kmenů, protože se mu nelíbil kontakty lídrů jemenské
islamistické strany Al Islá s Katarem, posléze byl donucen penězovody obnovit, nicméně vzpurní šajchové sice „dotace“ berou, ale proti šíitským húthijským rebelům už nebojují…
Podporou džihádu i exilové opozice zabředl do konfliktu v Sýrii, v němž ale boj o Je asi příznačné, že vláda neomaleného a horkokrevného prince MbS žádný velký optimismus pro budoucnost království nenabízí. Jako by nechápal historické perspektivy, neplánoval své tahy alespoň o jeden dva dopředu a už vůbec nepočítal s potenciálem případných odvetných kroků svých oponentů. V uplynulých dvou letech tak toho sice stihl už mnoho, ale na své pokusy o facky dostává v odpověď jen tvrdé direkty. Damašek prohrává na úkor Íránu, a nyní
marně hledá cestu ven. Ještě na počátku léta
vyhlašovalÍránu válku a na konci léta už se s Teheránem
chce sbližovat a usiluje
o normalizaci vztahů.
Neslavně dopadl i nápad i se
„sunnitským NATO“, přičemž vzápětí vyhlásil
takřka válku„svéhlavému“ Kataru. Uvěřil totiž Američanům, že
za několik stovek miliard dolarů ve zbrojních nákupech má jejich podporu a může si dělat, co chce, jako by ani nevnímal, že v Kataru má Pentagon jedno ze svých regionálních velení a s katarským režimem
úzce spolupracuje. Namísto upevnění své pozice v sunnitském světě nebo alespoň nadvlády nad Perským zálivem tak ve výsledku MbS
ztratil tvář a do regionu jen
vpustil šíitský Teherán,
muslimskobratrské Turecko a
dokonce i Čínu. A čerstvě zpevněná osa Katar-Turecko ve finále jen dále komplikuje dodávky zbraní a peněz Saúdy podporovaným džihádistům v Sýrii přes turecké území, zatímco příliš jiných „směrů“ už Saúdům pro ovlivnění syrského konfliktu nezbylo.
To vše je, suma sumárum, jasný krach princových politických kroků, které ve Je asi příznačné, že vláda neomaleného a horkokrevného prince MbS žádný velký optimismus pro budoucnost království nenabízí. Jako by nechápal historické perspektivy, neplánoval své tahy alespoň o jeden dva dopředu a už vůbec nepočítal s potenciálem případných odvetných kroků svých oponentů. V uplynulých dvou letech tak toho sice stihl už mnoho, ale na své pokusy o facky dostává v odpověď jen tvrdé direkty. výsledku vedly jen ke ztrátě saúdského vlivu v regionu. A pokud se vytrácí vliv Saúdů, mizí s nimi automaticky i vliv jejich „loutkovodičů“ z USA.
V rámci svých přehnaně
ambiciózních ekonomických „reforem“, které mají ukončit jednostrannou závislost království na ropě, naráží na fakt, že saúdská ekonomika prostě „na ropě“ stojí, a to už od objevení jejích zásob v roce 1938. Od té doby se panovníci už celkem desetkrát pokoušeli o diverzifikační „reformy“, ale království „stojí na ropě“ dál, neboť několik petrochemických závodů a továren na zpracování plastů a potravin situaci nijak nemění. MbS nyní už zrušil státní dotace na topení a vodu a zavedl
spotřební daně na tabák či nápoje, čímž jen posílil odpor obyvatelstva, které pro změnu odmítá jeho plán omezit počty gastarbeiterů a nahradit je „národními kádry“. Saúdové a pracovat?!
MbS nemá žádnou sociální základnu a jakýkoli otřes – třebas i jen informace o superluxusní
panovníkově dovolené za 100 milionů dolarů v době, kdy království z geopolitických důvodů vsadilo na nízké globální ceny ropy a má dnes
nejméně devizových rezerv od roku 2011 -- může nastartovat otevřené protesty. A to ani není jisté, jak se převážně pravověrní saúdští občané postaví k
intenzivním stykům MbS s Izraelem, který
omezuje dostup palestinských muslimů k mešitě Al Aksá v Jeruzalémě. A jak asi dopadne nápad s proměnou části saúdského rudomořského pobřeží v
mezinárodní turistický ráj? Možná je to opravdu finančně zajímavé (
podle plánů má projekt zajistit 35 tisíc pracovních míst a zisk čtyř miliard dolarů ročně), ale
povolit zahraničním turistům vše, co právo šarí´a ve zbytku wahhábistického království zakazuje, může ve finále jen dále podkopat princovu legitimitu v očích poddaných a na mezinárodní scéně jen znovu zdůraznit středověkost saúdského feudálního režimu…
Recept na převrat Mnohé analýzy naznačují, že princovy ekonomické reformy
nemají žádnou šanci na úspěch, neboť kromě vágnosti plánů narazí i na zkostnatělost a zkorumpovanost „státních“ struktur, v nichž rozhodují převážně zase jen členové královské rodiny po dekády zvyklí na své pohodlné nicnedělání. Další mají za to, že jedinou cestou, jak vybřednout z ekonomické krize, je začít
prodávat podíly ve „státním“, čili takřka „rodinném“ ropném konglomerátu Aramco. Koncernu, který fakticky „táhne“ celé království, už byly sníženy daně z 85 na 50 procent, což obratem ruky zvýšilo jeho zisky o 333 procent a hodnotu někde v rozmezí mezi půldruhým a dvěma triliony dolarů. Podle plánů MbS by Aramco mělo vstoupit na newyorskou burzu a prodat tam pět procent akcií, což by mělo přinést do královské kasy až 100 miliard dolarů. Jenže…
…ve správní radě Aramco zasedají členové královského rodu a současně i akcionáři, kteří privatizaci odmítají, stejně jako jim není po chuti mocenský monopol MbS. Na pohled budoucímu králi nevzdorují, ale jen jeho „plány“ vylepšují – například návrhem prodávat akcie na burze v Londýně, kde prý nehrozí tolik rizik a mimo jiné například ani zákony o praní špinavých peněz. Vše se tak neustále jako by „pracovně“ odkládá, byť ve skutečnosti je to začátek vnitropalácového boje proti MbS. Jeho výsledek lze jen stěží předvídat, i vzhledem k tomu, že ministerstvo vnitra nebo úřady odpovědné za „vnitřní boj proti terorismu“ a „kontrolu finančních fondů“ zůstaly pod vlivem princů z rodové větve spřízněné s odvolaným a znectěným následníkem trůnu Muhammadem bin Najífem. A ten má pevné politické a zpravodajské vazby na Washington a rozsáhlé obchodní styky v Paříži nebo Londýně. MbS se sice pokouší ministerstvo vnitra
zbavit veškerých důležitých pravomocí, ale ve výsledku to vypadá jen jako další bizarní krok prince, který chce vládnout za každou cenu, ale neví jak.
Všeho, čeho se Muhamed bin Salmán zatím dotkl, zkrachovalo. Za to způsob, jakým se spolu se svým otcem před dvěma lety dostal k trůnu, nabízí ostatním vcelku snadno proveditelný precedent, neboť metody, které použili, lze velmi snadno použít i proti nim samým. Koneckonců, dementní otec a všehoschopný neschopný syn… Oblíbená diagnóza „mentální nezpůsobilosti“ se přímo nabízí.
- - -
