Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Demokracie, která není

0
0

Marie L. Neudorflová 
11.9.2017

(Veřejný projev, Praha, 9. září 2017. )

Milí přátelé,

Myslím, že všichni cítíme, že se lidé stávají alergičtí na slovo demokracie. Zdravý instinkt jim napovídá, že politika, kterou máme není demokratická, že se nezajímá o důležité potřeby nás všech, o kulturní, sociální a mravní úroveň národa, o jeho bezpečnost a budoucnost.



Stali jsme se druhořadým státem politickou i sociální pozicí v Evropské unii, kolonií ve vtahu k Německu, terčem mocenských hrátek a tlaků, abychom nesli hrozivé důsledky jejich problémů, na nichž nemáme nejmenší podíl. Tato situace je důsledkem jejich nedemokratismu, nezodpovědnosti, ba i dědictvím kolonialismu v mezinárodních vztazích, kde silnější státy vnímají slabší národy jako snadný terč svých expansivních a zištných zájmů.

Když naši velikáni zakládali demokratické Československo, T. G. Masaryk měl nejvíce ujasněné ideály a principy pro jeho stabilitu a demokracii, z nichž v mezinárodní oblasti byl nejdůležitější požadavek respektu velkých národů a státu k malým, k jejich historii, kultuře, k jejich pozitivnímu potenciálu, neboť jiné přístupy přinášely destrukci a utrpení. Bylo důležité, že se Masarykovi v tomto smyslu podařilo přesvědčit amerického presidenta a řadu dalších politiků. Nebylo jejich vinou, že vývoj šel brzy jinudy v důsledku nedostatečného úsilí o rozvoj podmínek k demokracii uvnitř řady států, zvláště Německa, které bylo svou historií a politickou ideologií orientováno hlavně na expanzi. Po desetiletí se netajilo svým pohrdáním menšími, zvláště slovanskými národy.

Po pádu komunismu se nedemokratická, expansivní a asociální podstata západního neoliberalismu a nadnárodních korporací začala znovu rychle prosazovat a postupně ovlivňovala jak EU tak poměry v jednotlivých zemích, včetně naší. Podle nich Demokratické instituce mají sloužit především k ochraně soukromých podnikatelských zájmů, zájmům nadnárodních korporací, bez zřetele na sociální, kulturní a mravní úroveň občanů a národů. Ty jim jsou naopak na obtíž. Politickou úroveň veřejnosti a její angažovanost vnímají jako nebezpečnou pro svou moc. Proto jejich stálé úsilí držet společnost atomizovanou, veřejnost politicky nevzdělanou, desinformovanou a desorientovanou, soustředěnou hlavně na své soukromí. Proto tlaky na přepisování historie, zdůrazňování nedůležitého, soukromého, nerozlišování důležitého od nedůležitého, aby se možnost poučení z dějin zcela vytratila.

Chápání demokracie jen ve prospěch podnikatelských zájmů, ignoruje historické, duchovní a mravní dimenze lidí, neumožňuje veřejnosti efektivně kontrolovat politicky mocenskou vrstvu, která má vždy inklinaci svou moc zneužívat. Nedemokratické neoliberalistické pojetí demokracie nám je vnucováno jako jediná možná forma demokracie. I politickým stranám chybí společný základ obhajoby potřeb, úrovně a zájmů veřejnosti, národa, státu. Bez takového společného nejsou politické strany ve skutečnosti demokratické. Takto chápanou demokracii, která demokracií není, nesmíme přijímat. Musíme usilovat o skutečnou demokracii, v níž jsou občané respektovanou součástí politického systému a mají podstatný vliv na politiku.

Když se podíváme do moderní historie, úroveň evropských národů se vyvinula z tlaků zdola, z ponižované a utlačované většiny, z konfliktů mezi mocnými a většinou lidí, z ideálů a odvahy osvícenců, humanistů a demokratů, kteří chápali pokrok ve velmi širokém, nejen materialistickém a technologickém smyslu. Osvícenci věřili, že každý člověk má právo vzděláním rozvíjet svůj pozitivní potenciál kulturní, odborný a mravní, že lidé musí rozumět světu, ve kterém žijí, a musí mít možnost efektivně ovlivňovat politiku ke svému prospěchu. Součástí byla také idea, že lidé, kromě vzdělání, musí sdílet určité humanitní ideály a principy, zodpovědnost za sebe, za druhé i za celek, že ne expanze silnějších národů na úkor slabších, ale smysluplná práce a spolupráce jsou cestou ke slušné úrovni lidí, ke spravedlnosti a ke stabilitě.

Existence hluboce integrované komunity, národa, státu, byla nezbytnou podmínkou pro komunikaci o společných problémech a jejich řešení ve prospěch většiny, obecného dobra. Národ, byl cenným výdobytkem historického demokratizačního vývoje, podmínkou pro demokracii. V současnosti neoliberálové, globalisté a nedemokraté všeho druhu, záměrně integritu národů nejrůznějším způsobem narušují. Zvykly si používat pojem nacionalismus jen v negativním smyslu a ignorovat jeho pozitivní stránky.

Když naši velikáni jako Palacký, Havlíček, Masaryk, Beneš, Štefánik vědomě rozvíjeli kulturní, vzdělaneckou a politickou úroveň českého a slovenského národa, probouzeli v lidech sebeúctu, sebedůvěru ve své pozitivní schopnosti, ve svou cenu. Rozvíjení úrovně obou národů od 19. století je historický unikát, plný inspirace a poučení, k jehož humanitním a mravním hodnotám a ověřeným metodám, dnes ponižovaným, bychom se měli vědomě vracet. Centrem byly nejen humanitní a demokratické ideály, důraz na znalosti a poučení z historie, ale i silná víra v rovnocennost malých národů s velkými, v jejich schopnosti přispívat vlastní prací ke své úrovni a tím i k úrovni civilizace a právu na respekt. Celý proces probíhal navzdory podmínkám a mocenským vrstvám s jejich scestným pocitem superiority a sobeckými zájmy. Vlastenecky orientovaná inteligence se svým tvořivým a pozitivním vztahem k vlastnímu národu a její obětavá účast v demokratizačním procesu, byla rozhodující pro úroveň českého národa, který svou iniciativou nadšeně přijímal ideály mající úctu k jeho schopnostem, pozitivnímu potenciálu a důstojnosti.

Humanitní a demokratické ideály, jako součást rozvoje jednotlivců a národa, jsou stále aktuální. Obsahují hluboký respekt pro jednotlivce a národy jako duchovní, kulturní, mravní, historické a sociální entity. Věrnost humanitním ideálům, realistický idealismus podložený znalostmi, přinášely postupně téměř zázračné výsledky včetně demokratického Československa s vysokou kulturou a sociálním cítěním. Nebylo jeho vinou, že Evropa nečelila v počátcích německé brutální expanzi. Dědictví humanitních a demokratických ideálů, které nás úspěšně pozvedaly v minulosti, je pro nás závazné, pro přítomnost i budoucnost. Spolehlivější pouta a oporu pro důstojnou existenci, současnou i budoucí, nemáme. Toto dědictví je třeba trvale bránit slovem, skutky i železem.

- - -

Ocet my nepijem!

0
0
11.9.2017

(Projev Lenky Procházkové na předvolební manifestaci občanů na Václavském náměstí 9. září 2017)

Dobré odpoledne, milí přátelé,
ráda jsem přijala pozvání na dnešní shromáždění.


Historička paní Marie Neudorflová před chvílí ve svém skvělém projevu mluvila o demokracii, která není. Po čtvrt století „usilovného budování“ opravdu z naší demokracie zbývá už jen viněta na vypité láhvi.

Ti, kdož si z ní po léta přihýbali, pořád krouží jako vinné mušky kolem hrdla té láhve, aby vysáli i poslední hlt, co ještě zbyl na dně.

Pak prázdnou láhev zahodí do kontejneru na tříděný odpad a zařadí se do fronty, aby od bruselských komisařů vyfasovali novou flašku s novým obsahem. I ona bude mít na skle přilepenou etiketu DEMOKRACIE, ale tekutina uvnitř bude smrdět jak ocet. Takových lahví mají v ústředním supermarketu, o kterém nedávno mluvil příručí pan Macron, připravené plné sklady.  Hlasy občanů varující před tím, co nás ten handl bude stát, sílí, a naše dnešní shromáždění je toho důkazem, ale už zítra můžeme být umlčeni. Ústavní právo na svobodu slova a názoru podmíněné zárukou svobodného šíření informací je porušováno už teď. Totalita přešlapuje za našimi dveřmi a zpívá song o právech člověka.

Říjnové volby do sněmovny se neúprosně blíží a osud už stáčí poslední lok. Ten krátký čas, který nám zbývá k sešikování vozové hradby, nesmíme promarnit.  Nepodléhejme defétismu, že vše je marné. Není to pravda. Žádná bitva není předem prohraná, pokud to nevzdáme my sami. Naši předkové nebyli zbabělci. Kdyby byli, už tu dnes nežijeme!

Prý jsme národem plebejců, posmívají se někteří „odborníci“ na českou historii. Kdyby vnímali naše dějiny bez účelového zakřivení, museli by ale vědět, proč byla naše elita pravidelně vybíjena či vyháněna. A museli by s obdivem uznat, že to byl právě plebs čili lid, který z odkazu mrtvých a z vlastní moudrosti a energie dokázal vyšlechtit novou národní elitu. TGM zakladatel demokratického státu stál na ramenou duchovních obrů. Touhu po demokracii však sdílel i plebs a dokázal ten sen vybojovat.

Naše země ale není ostrovem, její poloha uprostřed Evropy je hodně nepohodlná. Česká urputnost čelící po staletí cizím choutkám a devastujícím cizím vlivům dnes zdánlivě ochabuje. Víme však, že síla řetězu je daná sílou jeho nejslabšího článku. V současném řetězu je těch slabých článků povícero. Ale předstírají nám, že jsou z ocele, ty gumy! V kampani slibují, že nás zdárně převedou přes křižovatku, ke které nás sami zavlekli, ti pokrytci! Jejich vazalské politické programy však jasně prozrazují, k čemu nás chtějí definitivně připoutat, ti zrádci! My ale nejsme otroci, ani duševní bezdomovci. Česká tvrdohlavost při hledání pravdy a odhodlanost ji hájit má hluboké kořeny. Tak hluboké, že je nelze vyrvat, ani zadusit pod nějakými drny přivezenými odjinud. Své kořeny si nedáme vypálit ani bruselskou kyselinou.

My, takzvaný plebs, pořád pevně stojíme na ramenou obrů, když bráníme demokratické principy. Proto věřím, že naše kolektivní moudrost si dokáže poradit s ambicemi sádrových trpaslíků. I když se před volbami převlékli za pilné zahradníky a na své rýče si přelepili logo s českým lvíčkem, my víme, za koho naši političtí trpaslíci kopou. Proto je naším právem a svatou povinností je ze Sněmovny vykopnout. Musíme ale dobře zvážit, koho posadíme do uprázdněných lavic.

Je to odpovědný úkol  vybrat v říjnových volbách ty strany a hnutí, které vnímají stav světa reálně, které dokážou pojmenovat jeho hrozby a které jsou natolik pokorné, aby uznaly, že k nalezení řešení musí přizvat všechny občany naší republiky. Mluvím samozřejmě o naléhavosti uzákonit institut obecného referenda. Se stejnou naléhavostí ale připomínám, že kolektivní moudrost, na níž je myšlenka plebiscitu založena, funguje pouze tehdy, když funguje svobodné šíření informací. Cenzorská mříž už je pro nás české „kacíře“ ve skladu ústředního supermarketu připravena. S jejím převozem se ještě vyčkává, až naši noví poslanci složí slib o svědomité službě lidu. Teprve pak dorazí zásilka i s návodem k jejímu použití. Ale co když ji naši budoucí zákonodárci odmítnou převzít, protože nebudou ze sádry, ani z gumy? O tom v říjnu rozhodneme my! 

Čím víc nás k volbám přijde, tím větší bude šance, že z odpečetěných uren vypadne svědectví o tom, že génius českého národa neumřel a že má dost sil oživit i demokracii.

Pořád ještě máme naději. Když k ní přidáme víru a odhodlanost, dokážeme do té vypité láhve načepovat nové dobré víno Czech made. Splašky z Macronova skladu ať si příručí přidělují těm, co už to vzdali. My se nedáme otrávit. Ani umlčet.

Mluvila jsem o české tvrdohlavosti. Vhodnějším slovem je ale věrnost. Nejen věrnost té líbezné krajině, do které jsme se narodili, ale i věrnost těm, kteří pro tuto zemi a její suverenitu dokázali  zemřít. Mysleme na ně, až půjdeme v říjnu rozhodovat o budoucnosti své vlasti.

- - -

Kosovo 2017: Jeden zločinec pověřil druhého sestavením vlády

0
0
messin 
11.9.2017  zdroj

Od doby, kdy NATO zločinně, na základě vylhaných důvodů a nelegálně bez souhlasu RB OSN bombardovalo Jugoslávii, což vedlo k obsazení a pozdějšímu násilnému odtržení Kosova, uplynulo přes 18 let. A celou tu dobu v umělém a nefunkčním státě Kosovo vládnou pořád ti samí zločinci, bývalí velitelé UČK, kteří se přímo podíleli na zločinech i mučení jak Srbů, tak Albánců.


Hlavní podíl na uznání samostatnosti Kosova naším státem měl tehdejší ministr zahraničí Karel Swcharzenberg, když to vládě nečekaně předložil na pokoutním výjezdním zasedání v Teplicích. Zde tehdy chyběli někteří ministři, co by s tím mohli mít problém. Nicméně pozdější vyjádření premiéra Mirka Topolánka pro Hospodářské noviny, ve znění „Kdybych nemusel Kosovo uznat, nikdy bych to neudělal“ je všechno, co potřebujete vědět o suverenitě naší země. Topolánek věděl, co je to za špínu, ale musel.

Poslanecká Sněmovna PČR později sice přijala rezoluci, která se stavěla proti nezávislosti Kosova, ani to ovšem nezabránilo pozdější návštěvě „oblíbeného“(!) úřednického premiéra a pozdějšího neúspěšného kandidáta na prezidenta Jana Fischera v Kosovu v roce 2009.

Umělý narkostát Kosovo žije dál svým temným životem a tak mohl včera kosovský „prezident“ Hashim Thaci (kdysi nazývaný podsvětím „Had“ a v médiích tehdy zas „miláček Albrightové“) pověřit sestavením vlády Ramushe Haradinaje. Ano, toho samého Haradinaje, který ještě před pár měsíci seděl ve francouzském vězení a až na nátlak EU nebyl vydán do Srbska, přestože dodalo do Francie složky důkazů.

Haradinaj je v současné době předsedou strany Spojenectví pro budoucnost Kosova (AAK) a mezinárodní zatykač na něj stále platí. Už při jeho zadržování a vyšetřování ICTY v roce 2007 začali náhle umírat lidé, kteří mohli svědčit.

Haradinaj si při své předchozí kariéře gaunera užíval plné ochrany USA. Například v roce 2000 se pod rouškou noci s bojovou puškou a svými ozbrojenými kumpány vypravil unést a ztrestat šéfa konkurenčního gangu z jeho domu. Po přestřelce Haradinaje americká helikoptéra evakuovala na svou vojenskou základnu Bondsteel, dále pokračoval na doléčení na americkou základnu v Německu. Vyšetřovatelé OSN si tehdy stěžovali, že americký personál odstranil důkazy, týkající se přestřelky, které se Haradinaj zúčastnil.

Jak tehdy informovala tisková agentura AFP „Vyšetření incidentu bylo potlačeno pod tlakem USA, jak sdělil vyšší důstojník policie OSN. Ramush byl dán dohromady v americké vojenské nemocnici v Německu, než se vrátil do Kosova.“

Více o tom podrobněji najdete zde.

Dva váleční zločinci a gangsteři vládnou okupované jižní srbsképrovincii Kosovo a Metochija - premiér Ramuš Haradinaj (vlevo) a prezident Hašim Tači (vpravo)
Na tomto příkladu vidíme neměnnou zločinnou politiku vůči státům, které se nechtějí podvolit těmto neokolonialistům. Nejprve podplácí, když to nefunguje, posílají ty nejhorší vrahy a nakonec bombardují. To vše podpořeno příšernou propagandou, jaká zní z natoidních médií ohledně rozpadu Jugoslávie i krize v Kosovu dodnes. Lidé, kteří měli odvahu se těmto bestiím postavit, jsou démonizováni a pokoušejí se je zavraždit. Typickým příkladem byl Slobodan Miloševič.

- - -

Liberální džihádisté

0
0
Petar Volgin
11.9.2017

„Nemám nic proti politickým lokajům, ať se cítí, jak jen chtějí. Hodně mi ale vadí, jestli se chovají jako členové hnutí Tálibán, když řídí Afghánistán“, píše bulharský publicista Petar Volgin na adresu liberální inteligence (nejen) ve své zemi. Zde je celý jeho fejeton odvysílaný v pravidelném rozhlasovém pořadu 12+3.


V naší zemi se objevila individua, která se pasovala na samozvané ochránce morálky, policajty mysli. Ve dne v noci bdí nad naší ideologickou hygienou, starají se o čistotu našich názorů, jejich nejoblíbenější činností je pořádání honů na narušitele veřejného pořádku. Narušiteli jsou chápáni ti, kdož odmítají myslet a mluvit synchronně s uvalenými dogmaty policie mysli. Jaká jsou základní klišé, které by neměla být v žádném případě pošlapávána? Za prvé, „za vše můžou komunisté.“ Za druhé, „slunce a vzduch pro každou živou bytost vychází z jednoho, jediného místa - ze Spojených států amerických.“ A za třetí, „existuje jedna příšerná, zlá, ale tak strašně zlá země, že lze jen těžko nalézt dostatek slov, které by to strašné zlo popsaly - Rusko.“

Když budete dodržovat tyto tři zásadní body liberálního katechizmu, nebudete mít žádné problémy s ideologickou policií mysli. Ale jestli uhnete jen o milimetr, vrhnou se na vás jako smečka vyhladovělých hyen. Vždy jsem žasl nad arogancí těchto lidí, obdivoval se jejich vytříbeným, ničím neuplaceným ambicím. Co je to za lidi? Až na několik výjimek jde o krajně povrchní individua, která by v normální společnosti nemohla zastávat ani funkci domovníka. Ale u nás jsou šéfy nevládních organizací, majiteli médií, dokonce vysokými státními úředníky. Možná, že jejich nafoukanost vychází ze skutečnosti, že byli jednou na koktejlu na americké ambasádě, nebo dokonce dostali grant od nějaké nevládky, fondu, nebo jiné bohulibé organizace. Sluhové se cítí nejdůležitější, když se otřou o holinky svých pánů.

Nemám nic proti politickým lokajům, ať se cítí jak jen chtějí. Hodně mi ale vadí, jestli se chovají jako členové hnutí Tálibán, když řídí Afghánistán. Ostře nesouhlasím s tím, aby bylo v Bulharsku uplatňováno liberální právo šárijá. Abychom žili přesně podle dogmat euroatlantické polit-korektnosti. Aby nám někdo předepisoval, koho máme milovat a koho nenávidět. Nechť si pravicoví tálibové obývají svůj, vyonanovaný svět. Ať si piští hrůzou, jen když uslyší slovo „komunista“ nebo „Putin“. Ať se modlí pět krát denně, obraceje obličej k Bruselu či Washingtonu. Jestli je toto jejich přirozená volba, pak my, normální lidé, rozumí se, ji budeme respektovat. Ale prosím, buďte tak dobří a nenuťte ostatní sdílet vaše ubohé názory. Nevysvětlujte nám, které hodnoty jsou správné, a které ne, které památníky máme bourat, a které nechat. A co je nejdůležitější, neurčujte ostatním, kdo má právo vyjadřovat se, a kdo nesmí.

Jedna z milovaných manter pravicových tálibů je, jak moc si váží lidských práv a úzkostlivě ctí svobodu slova. V praxi se ale s touto tezí notně rozcházejí. Liberální džihádisté respektují cizí názor pouze potud, pokud se shoduje s jejich. Jestli se liší jen v jediném písmenku, pak ho pravicoví fundamentalisté odhalí jako herezi a smrtelné nebezpečí pro posvátné euroatlantické hodnoty. A je jedno, zda to dělají, aby získali další tučný grant, nebo si jen zdarma ukájejí své pseudointelektuálské mindráky. Ať tak či tak, obě snahy vedou k potlačování nejelementárnějších svobod. Chtějí nastolit společnost, kde bude místo jen pro jedenu jedinou pravdu, s kterou nemá nikdo právo nesouhlasit. Mám však pro ně špatnou zprávu, nikdy se to nestane.

Přeložil: Michail Stavrev
- - -

Petar Volgin (*1969) je spisovatel a novinář, vedoucí publicistického pořadu 12+3 na prvním programu Bulharského národního rozhlasu (BNR) - Horizont. Od roku 2009 byl zakladatelem a vedoucím publicistické relace Dekonstrukce, která byla v říjnu 2015 zakázána na základě nařízení Rady elektronických médií Bulharska. Na podporu pořadu i autora se pořádaly demonstrace a podepisovaly petice. Volgin je častým terčem kritiky masových médií, politiků i veřejných intelektuálů, přesto odmítá odejít ze státního rozhlasu do soukromého sektoru. Bulharský národní rozhlas, který se svého redaktora zastal, se dostal mimo jiné do ostrého sporu s agenturou Muzikator - monopolním správcem hudebních autorských práv (bulharská OSA), který se pokouší zakázat státnímu rozhlasu vysílat hudbu.

Ralf Zerback: Hitlerovy „Gliwice“ jako zrcadlo

0
0
Vysílač Glivice
Ralf Zerback
11.9.2017    StřípkyZeSveta

Zweiter Weltkrieg: Der Angriff auf Polen begann mit einer Lüge

Záminka k největšímu masakru dějin německýma očima

Věrolomné agrese si své cíle na čelo nepíší. Předchází jim obludná lež a někdy i přímá provokace. K té, co „zdůvodnila“ II. světovou válku, se vrací německý deník Die Zeit.

„Gliwická provokace“, píše, byla „jednou z nejnákladnějších válečných lží všech dob“. „Světovou válkou uvedla do pohybu na území, vzdáleném 450 km jihovýchodně od Berlína, nedaleko města Gleiwitz v Horním Slezsku. 31. srpna 1939 okolo osmé večer běží tmou šest, sedm postav. Jejich cílem je rozhlasový vysílač města, ležící poblíž německo–polské hranice. Muži zaútočí na zařízení, přemohou personál a poté volají polsky a německy do mikrofonu: ´Pozor, pozor! Zde je polský svaz povstalců. Rozhlasová stanice Gleiwitz je v našich rukou. Nadešla hodina svobody.´“

„Ta jednotka však nesestává z Poláků, ale z německých příslušníků SS. Přepadení je zinscenováno. Má to vypadat tak, že se obětí polského útoku stala Velkoněmecká říše. K dalším ´pohraničním incidentům´ v Horním Slezsku dojde ještě téže noci. Je přepadena hájenka u města Pitschen (Bysczyna) severně od Gleiwitz a celní stanice v Hochlinden. Cílem všech akcí je připravit Německo a svět na válku proti Polsku.“

„Aby se podnítili hněv vůči sousední zemi, rozjíždí nacisté obratem propagandistickou kampaň. Již ve 22.30 se Němci z ´Lidového rádia´ dozvídají o událostech na hranici, zmínka je i o přepadení stanice v Gleiwitz. Zglajchšaltovaný německý tisk ráno referuje o ´neslýchaném zákeřném přepadení´. Korunu celé propagandě nasadí projev Adolfa Hitlera 1. září dopoledne v Říšském sněmu. Hitler je rozrušen, nebo ty emoce hraje. Nemluví pouze o incidentu na hranici, ale oznamuje i začátek války proti Polsku, samotného pojmu válka se přitom striktně vyhýbá. Místo toho agresi zaobalí do věty, která se stala slavnou: ´Od 5.45 je střelba opětována.´ Hitler se přitom o hodinu zmýlí, útok totiž začal už ve 4.45.“

„Většina Němců sedne propagandě na lep. U západních velmocí však německé vedení přichází Hitlerovým projevem o své renomé s konečnou platností. Je stále očividnější, že jeho vlastní dřívější ujišťování už neplatí. Útočí na hranice s Polskem a versailleskou smlouvu. Ještě při urovnáváni ´sudetské krize´ přitom tvrdil, že v Evropě už žádné územní požadavky klást nebude – a přesto poté včlení do německé říše i Prahu a Memel. Důvěra Británie a Francie je definitivně ta tam.“

„Už dřív, v roce 1934, uzavřelo Německo s Polskem dokonce pakt o neútočení a zavázalo se, že sporné otázky bude řešit mírovou cestou. Pro Hitlera je ten pakt ovšem jen čistě taktickou záležitostí. Na jaře 1939 ho vypoví. Podzimní útok na Polsko má v plánu už tehdy, 11. srpna pak prohlašuje, že ´dojde-li k sebemenšímu incidentu´, ´rozdrtí Polsko bez varování´. Krátce předtím sděluje šéf bezpečnostní služby Reinhard Heydrich vedoucím představitelům gestapa: ´Vůdce potřebuje důvod k válce.´ 22.srpna Hitler oznamuje, že ´dodá propagandistický podnět k rozpoutání války´ a na jeho ´věrohodnosti nezáleží´. Vítěze se později přece nikdo nebude ptát, zda říkal pravdu.“

„Nacisté ´polské útoky´ plánují pečlivě a s přesností na minuty. Konkrétní scénář rozvíjí Heydrich, pravá ruka říšského velitele Heinricha Himmlera. Začátkem srpna 1939 zasvětí do svých záměrů spolu s Himmlerem Hitlera. Poté to běží souběžně. Připravuje se válka a zároveň i lež, která jí dodá důvod. Hitler se staví do role posla míru. Polsku a Velké Británii činí ´velkorysé´ nabídky. Mezitím hledá sicherheitdienst (SD) muže z řad hornoslezských SS, kteří mluví polsky. Sejdou se ve velitelské škole SD v Bernau u Berlína. Zařízení se nachází v úkrytu lesního výběžku. Tam jsou muži školeni, nacvičují noční útoky a vylepšují svou polštinu. Dostanou polské uniformy, jejichž obstaráním jsou pověřeni vedoucí SD v zahraničí Heinz Jost a šéf abwehru Wilhelm Canaris. Zároveň jsou jmenovány osoby, zodpovědné za jednotlivé akce: Útok v Gleiwitz má vést SS sturmbannführer Alfred Naujocks, fanatický nacista, který do SS a NDSAP vstoupil už v roce 1931, kdy mu bylo teprve devatenáct. Naujocks a jeho muži se ubytují ve dvou hotelích v Gleiwitz a tam čekají na povel k akci.“

„22. srpna, deset dnů před začátkem války, Hitler zasvětí vedení wehrmachtu. Ve velkém sále své rezidence na Obersalzbergu shromáždí okolo padesáti generálů a důstojníků. Kolem poledne se zvedne k projevu. Přítomní si nesmí dělat žádné poznámky, někteří účastníci, mezi nimi Canaris, však zákaz poruší. Je to jasná zpráva. Hitler má v plánu válku proti Polsku. Mimo jiné argumentuje: ´Nikdo neví, jak dlouho budu ještě žít. Proto střet raději už teď.´ Sobě i přítomným dodává odvahy. ´Naši nepřátelé jsou jen malí červi..´ Z přítomných v sále si námitky nedovolí nikdo. Jeden z nich, generál Kurt Liebmann, později vzpomíná, že obavy měl pokradmu leckdo a jeho samotného vyděsila ´Hitlerova nezlomná lehkovážnost´.“

„O tři dny později, 25. srpna ráno, vydává Hitler rozkaz k přepadení Polska. Esesák Naujocks se dozví, že má s akcí počítat každým okamžikem. Na počáteční signál však čeká marně. Hitler totiž na poslední chvíli couvne – zřejmě proto, že na válku ještě není připraven jeho italský komplic Mussolini. Zřejmé je navíc i to, že Velká Británie se postaví na stranu Polska. 25. srpna se Hitler pokouší Londýn pohnout k neutralitě, Británie to však odmítne. ´Vůdce přemítá a rozjímá,´ zapisuje si Goebbels. V důsledku toho, že nečekaně couvl, však dojde k předčasnému útoku. Aniž by počkal na heslo z Berlína, zahajuje obersturmbannführer SS Otto Hellwig 25. srpna se svou skupinou ´útok´ na celnici v Hochlinden. Ukvapená akce je zastavena až na poslední chvíli. Hellwig musí na velení abdikovat a koordinátor akce, vrchní velitel SS Herbert Mehihorn je sesazen z funkce.“

„Celkový plán akce Gleiwitz musí být přepracován. Alfred Naujocks cestuje do Opole, metropole Horního Slezska. Tam ho přijímá šéf gestapa ****Heinrich Müller. Müller dostal zvlášť brutální příkaz. Velení útoku má dodat ´konzervy´. Pod tímto nedůstojným krycím pojmem se rozumí mrtvoly, které nacisté hodlají pohodit v místech zásahu, aby dodali ´polským´ útokům na věrohodnosti. ´Gestapo–Müller´, jak mu říkají, oznamuje Naujockovi, že oproti původnímu plánu má být jeden mrtvý nalezen i v Gleiwitz, a sice v polské uniformě. Naujocks cítí povinnost Müllerovi připomenout, že přepadení v Gleiwitz musí, na rozdíl od ostatních dvou útoků, vypadat jako akce polských civilistů. ´No dobře, tak ho tedy obdržíte v civilu,´ opáčí Müller. Během rozhovoru se Naujocks dozví i to, že jeho útok má začít 31. srpna ve 20 hodin a krátce nato mu přivezou i ´konzervu´. Mrtvolou, dodanou Müllerem, je Franz Honiok, narozený v roce 1898, zástupce firmy na zemědělské stroje, který bydlí v Hohenlieben. Honiok sice žije na německé straně hranice, několikrát však prokázal sympatie k Polsku a bojů o Horní Slezsko v roce 1921 se podle všeho zúčastnil na polské straně. 30. srpna je Honiok v Hohenlieben zajat a krátce poté zastřelen. Je tak i vůbec prvním mrtvým II. světové války. Zatímco Naujocks a jeho tým pak na příkaz k akci vyčkávají v hotelu v Gleiwitz, propadne diplomacie evropských metropolí hektickému spěchu a bombarduje se navzájem telegramy. Lze válku ještě odvrátit? Nikoli, Hitler ji chce stůj co stůj."

„Dosáhnout, aby západní mocnosti nezasáhly, se však znovu pokouší i teď. Říšský ministr letectva varuje před ukvapeným útokem ještě i teď. Hitler se však již zviklat nedá. ´Ve svém životě jsem hrál vždycky vabank,´ prohlašuje. 31. srpna kolem jedné po poledni jsou alarmována všechna velitelství wehrmachtu: Útok má začít zítra ráno. ´Ta věc je v pohybu,´ říká Hitler ministru zahraničí Joachimu von Ribbentroppovi. ´Přeji hodně štěstí,´ zní odpověď.“

„Nyní je na řadě Alfred Naujocks. Teď je to on a jeho skupina, na kom závisí důvod k válce. Heydrich zadává telefonicky heslo: ´Babička umřela.´ Naujocks shromáždí své muže, co mají za úkol, se do detailu dozvídají až teď. V tu dobu je po hotelích v Gleiwitz spousta vysokých důstojníků, čekajících na svůj noční bojový úkol.“

„Naujocks a jeho esesmani míří v podvečer dvěma vozy k vysílači. Dva z nich zaujmou pozici před budovou vysílače, aby si tu vyzvedli ´konzervu´ Franze Honioka, ostatní, ozbrojeni samopaly, zaútočí přes boční vchod. Ve vysílacím studiu se vedle telegrafisty Nawrotha nachází ještě policista, správce budovy a strojník.“

„Správce budovy se ptá: ´Co si pánové přejí?´ Vetřelci hrozí zbraněmi: ´Ruce vzhůru!´ Muži z vysílače jsou spoutáni a dopraveni do sklepní chodby. Teprve když převlečení esesáci chtějí vysílat svou zprávu, dojde jim, že stanice Gleiwitz nevysílá vlastní program. Podstatně víc ho přebírá od vysílače Breslau (Wroclav). Naujocksova skupina chce přerušit vysílání a ohlásit falešnou zprávu v nejsledovanějším vysílacím čase. Na to, jak to udělat, se ptá telegrafisty Nawrotha. Existuje nouzový mikrofon, říká on, používaný za velmi špatného počasí. Tak to také udělají. Připravená zpráva o falešném povstání je vysílána nejprve polsky a poté německy. Falešní Poláci, dřív než budovu vysílače opustí, kolem sebe ještě krátce lomozí a hulákají. U východu vidí Naujocks mrtvolu Franze Honioka, potřísněnou krví. Ještě dřív, než se dostaví policie, propustí spoutané důstojník bezpečnostní služby.“

„Naujocks má za to, že vše zařídil, tak jak to dostal za úkol, mýlí se však. Když Heydrichovi hlásí úspěch akce, ten mu vyčte, že lže. Zpráva odvysílaná přes nouzový mikrofon byla totiž slyšet jen na malém území kolem vysílače. Heydrich, sedící napjatě u přijímače v Berlíně, ho přeladil na Gleiwitz, slyšel však jen standardní program z Wroclavi. Řečeno jinak: zprávu o přepadení nezachytil téměř žádný německý přijímač. Tu chybu má na svědomí Heydrich sám, protože autorem plán Gleiwitz je on.“

„Noční akce však přesto běží dál. ´Přepadení´ pohraniční strážnice v Hochlinden je v mnoha směrech ještě nákladnější. Pro útok na celnici se do polských uniforem obléklo asi šedesát esesáků. Útok začne 1. září ve čtyři ráno. Celnice a její interiér jsou zdemolovány za doprovodu střelby, volání a nadávek v polštině. Když ji esesáci opouštějí, zakopávají o mrtvé, kteří sem byli mezitím dopraveni, tentokrát jde o vězně koncentračního tábora, zavražděné krátce předtím. Druhého dne musí část komanda těch šest mrtvol zakopat, aby zahladila stopy. Útoku na hájenku v Pitschen se esesáků účastní méně, obejde se bez mrtvých.“

„Po zinscenovaném přepadení v Gleiwitz je potřeba zadržet i nic netušící policii, aby incident nezačala šetřit. Policejnímu prezidiu města je doručena instrukce, že případ není v její kompetenci. Horlivý úředník však už mrtvého Honioka vyfotografoval, snímky chce právě vyvolat, a musí tak dostat rozkaz, aby je odevzdal.“

„Zatímco nacistická média referují už krátce poté o ´polských šílencích´, přejde wehrmacht, aniž je válka formálně vyhlášena, do útoku. 1,5 miliónu německých vojáků stojí proti 1,1 miliónu polských obránců. Ve 4.45 ostřeluje plavidlo Schleswig-Holstein polskou jednotku na poloostrově Westerplatte u Gdaňska. V tu samou dobu demolují bombardéry ´štuka´ polské městečko Wieloň. Propaganda je průvodcem skoro každé z těch akcí – do análů však vstoupí hlavně jeden snímek: dobře naladěných německých vojáků, demontujích polskou hraniční závoru na přechodu Kolibki u Gdaňska. Akce je zvěčněna spoustou snímků. Vedle té, k níž došlo v Horním Slezsku, je to docela neškodný podfuk.“

„Tak moc, jako drama v Gleiwitz, stála zřejmě jen málokterá válečná lež. Nešlo jen o falzifikaci, ale i akci zahrnující vraždy. Útoky v Gleiwitz, Hochlinden a Pitschen však upadly rychle v zapomnění. Do centra pozornosti se přesunul průběh samotné války, majíc na svědomí na 60 miliónů lidských životů, genocidu, masové zločiny, o pozdějších následcích nemluvě.“

Sama provokace, jíž to vše začalo, „se vrátila do povědomí teprve po válce. Leccos však na vysvětlení teprve čeká. Roku 1960 natáčí režisér Gerhard Klein z NDR nevelký filmový dokument ´Případ Gliwice´. Něco v něm sice podává nesprávně, což obráží jak tehdejší stav poznání, tak dramaturgický záměr. Černobílý film má však umělecké ambice a stojí za shlédnutí i dnes. Vystačí si i bez komentářů a vysvětlivek.“

„Mnohé objasní pozdější studie historika Jürgena Runzheimera. Včetně toho, v Gleiwitz bylo zřejmě o jednoho mrtvého víc. Užitek přinesou i výpovědi přímých účastníků. Alfred Naujocks ji podává už přímo před Norimberským tribunálem. Spiegel s ním pořizuje rozhovor v roce 1963. Naujocks mu akci líčí s chladnokrevným odstupem. Nad ´odpornou věcí´ se pozastavuje jen jedinkrát, a to když mluví o Franzi Honiokovi. Hlubší vyznění interview však překvapí pramálo. Naujocks byl kolečkem a šroubkem nacistické mašinérie – spolehlivým, důsledným a vědomým si své povinnosti, tak jako jeho současníci. ´Jednalo se o vrchovatě politický úkol,´ říká tu, ´a ten byl splněn podle rozkazu´.“


- - -

Podle bývalého velitele vnitřních vojsk Ukrajiny na Majdanu stříleli odstřelovači z ciziny

0
0
11.9.2017 Sputnik

Bývalý velitel ukrajinských vnitřních vojsk Stanislav Šuljak uvedl, že v únoru 2014 na Majdanu v Kyjevě působili odstřelovači z ciziny.


„Vím, že organizátory tohoto hrozného zločinu byli Parubij (Andrij Parubij, předseda ukrajinské Nejvyšší rady), Pašinskij (Serhij Pašinskij, předseda komise Rady pro obranu a bezpečnost) a další", cituje Šuljaka agentura RIA Novosti.

Podle něj od listopadu 2013 na Majdanu začaly být rozmísťovány organizované struktury.

První skupinu tvořili vycvičení ozbrojenci, jejichž velitelé byli podřízeni vůdcům opozice, v další byli obyvatelé Kyjeva, kteří byli „podvedeni propagandistickou mašinou" a třetí skupinu tvořili mírumilovní občané, kteří se jen chtěli podívat na to, co se děje.

- - -

Ukrajinský politik otevřeně: Integrace do EU je slepá ulička, nevratná ztráta ekonomické a politické svrchovanosti

0
0
mbi
12.9.2017   Eurasia24
 
Ukrajinský politik a lídr hnutí Ukrajinská volba Viktor Medvedčuk prohlásil, že eurointegrace Ukrajiny je slepou uličkou, která způsobí nevratnou ztrátu hospodářské a politické suverenity země. Ukrajinské snahy přirovnal k třicetileté cestě Turecka do EU.


Podle Medvedčuka jde Kyjev právě cestou Turecka, jemuž se brány do EU po mnoha letech zavírají sílící snahou o přerušení přístupových rozhovorů. „Po třech a půl letech euroreforem a ujišťování Bruselu o ukrajinské oddanosti euirointegračním ideám se Ukrajina stala pouze přidruženým členem EU bez jakékoli naděje na plné členství – a to ani pro dnešek, ani pro nejbližší desítky let,“ uvedl ukrajinský politik.

Prohlásil, že eurointegrace Ukrajiny je slepou uličkou, která způsobí nevratnou ztrátu hospodářské a politické suverenity země. „Zejména to však bude ztráta drahocenného času – ztráta řady let, během kterých by bylo možno vybudovat ekonomicky silnou, nezávislou Ukrajinu,“ zdůraznil Medvedčuk.

Už dříve se tento politik vyjádřil tak, že „eurointegrace pod vedením ‚reformátorů' utrpěla absolutní fiasko“.

Viktor Medvedčuk se také nechal slyšet, že „průmyslový a technický potenciál Ukrajiny klesl v důsledku eurointegračních reforem až někam k nule“.

- - -

Svět ruskýma očima 418

0
0
zajoch
12.9.2017  Outsidermedia

Proč Rusko nepotrestá Američany v kosmu? * Kryptoměna BRICScoin se může stát „zabijákem dolaru“ * Koncert ke dni osvobození Donbasu

Rusko připravuje Americe kosmickou blokádu

USA koupí rekordní množství RD-180, ale Moskva možná v roce 2019 neprodlouží kontrakt

Andrej Polunin, Sergej Jermakov
5. září 2017

Při vytváření analogie raketového motoru RD-180 narazil Pentagon na technické i finanční potíže. Proto prodloužili dovoz ruských výrobků až do poloviny roku 2020. Nezdařilo se jim zajistit si vlastní výrobu. Společnost United Launch Alliance (ULA), která je hlavním dodavatelem raketových technologií pro Pentagon, bude zřejmě až do roku 2024 nebo 2025 vypouštět rakety Atlas V s sxruskými motory. Jsou i takové informace, že může ULA prodloužit dovoz ruských motorů až do roku 2028. The Wall Street Journal uvádí: „Takové oddálení vyvolává otázky, zda budou muset američtí vojáci užívat ruské motory v ovzduší napětí mezi oběma zeměmi.“

Koncem roku 2015 zakázal Kongres USA užívat RD-180 po roce 2019. Když se ukázalo, že jejich vlastní motory nebudou v nejbližších letech vyrobeny, bylo rozhodnutí zrušeno. Poté objednala ULA u Energomaše dalších 20 ruských motorů. Šéf Energomaše Arbuzov sdělil, že v letech 2017 a 2018 jsou plánovány největší dodávky – po jedenácti motorech RD-180 a čtyřech motorech RD-181.

Na jednu stranu je důvod k uspokojení z ruských výrobců raket. USA by se rády odpoutaly od dodávek ruských motorů, vkládají do vývoje kolosální prostředky, ale nedaří se jim. Z druhé strany je otázka, proč jim přihráváme. Kongres USA zahrnul Rusko do světové „osy zla“ spolu s Íránem a Severní Koreou. Důvody – Krym, Donbas, Sýrie, poškození jejich kybernetické bezpečnosti. Sankce jsou uvaleny na klíčová odvětví ruského hospodářství a na silové struktury – ministerstvo obrany a zpravodajské služby. Trump nyní musí zavést sankce proti Gazpromu, pokud se zjistí, že společnost krátí dodávky plynu do zemí NATO přes Ukrajinu. Dále pak zavést nejméně pět druhů sankcí na zahraniční investory, kteří vkládají nad 10 milionů dolarů do privatizace ruských společností.

Proč bychom jako odpověď měli potrestat Američany v kosmu? Rakety Atlas V vybavené ruskými motory nevynášejí na oběžnou dráhu cokoliv, ale vynášejí vojenské družice. Mají zařízení detekující starty balistických střel. Skupina takových satelitů v kosmu je základním prvkem včasného varování před raketovým útokem. Kdyby USA neměly RD-180, dostaly by se do závažného nebezpečí. My přitom místo toho, abychom je v kosmu blokovali, pomáháme jim mít nás na mušce.

Záležitost s RD-180 je soukromá, ale je za ní strategický problém, jak by se mělo Rusko zachovat k Západu. Zatím zastáváme postoj, že bychom se neměli uchylovat k prudkým a unáhleným krokům. O to více, že je Moskva obviňována z reaktivnosti v zahraniční politice. Takto hodnotí situaci odborník pro mezinárodní bezpečnost Sergej Jermakov. Podle něho je to proto, že Moskva doposud hledá svoji roli po skončení studené války. Proto plní dřívější kontrakty (dohoda o dodávkách 101 motorů RD-180 za 1 miliardu USD byla uzavřena v roce 1997). Kontrakty spojují Rusko se Západem a Rusko je potom přesvědčeno, že může tímto způsobem určovat Západu svoji hru. Ve skutečnosti je to iluzorní. Ne náhodou píše The Wall Street Journal, že Američané musejí být připraveni na ukončení dodávek RD-180 po vypršení smlouvy. Stejné je to i v jiných odvětvích, jako například v dodávkách uhlovodíků. Zde diverzifikace prosazovaná EU diskredituje Gazprom a na evropský trh se cpou Američané. Taková situace dožene Kreml k přehodnocení principů svojí zahraniční politiky.

Jak se změní strategické postavení Ruska?

Dnes se Rusko snaží vyhýbat konfliktům. To je u nás podstatou. Vojenská doktrína je proto čistě obranná, jenom reagujeme na vnější okolnosti. Do budoucna nebudeme deklarovat plány na globální vůdcovství, ale podle mého názoru musíme přejít k vlastní politice zadržování. V podstatě neumožňovat Západu míchat se do našich věcí a zároveň podle možnosti prosazovat naše vlastní zájmy. Podle této strategie můžeme ukončit dodávky motorů RD-180 Američanům.

Pokud smlouvu na motory neprodloužíme, jak kritické to pro USA může být?

Samozřejmě jim to zkomplikuje život. V blízké době nedokáže Pentagon najít náhradu. Budou realizovat projekty, které ruské motory nepotřebují. To je zbrzdí, nebo odsune o několik let. Není jasné jak je to pro strategii a zájmy kritické. Myslím, že by to pro ně bylo bolestivé, ale ne smrtelné. Kosmos dnes také přestal být faktorem rozvoje. V kosmickém odvětví se využívá potenciál ještě z minulého století.

V USA se nyní diskutuje, zda se mají rozvíjet dřívější technologie, nebo se mají hledat principiálně nová řešení. Je značný příklon k tomu druhému. Znamená to, že ukončením dodávek RD-180 nemůžeme Američanům příliš vyhrožovat. Sami nic nezískáme.

Člen vojensko-průmyslové komise Murachovskij říká, že pro Spojené státy jsou výhodné motory RD-180, ale pokud je nedodáme, může Pentagon vypouštět vojenské družice za pomoci raketových nosičů EU nebo Číny. Kosmická doprava je konkurenční sféra, kde nebývá prázdno. Kromě Ruska nemůže nikdo poskytnout raketový motor stejně efektivní jako je RD-180. Raketa Atlas je jinak složena jen z amerických výrobků. To Pentagonu umožňuje zajišťovat vysoce technologický sektor americké ekonomiky. Závěrem mohu opakovat, že existuje i alternativní varianta, i když není optimální: USA mohou zaplatit více a s pomocí jiných zahraničních nosičů vynést potřebný užitečný náklad na oběžnou dráhu.

Proč nemohou Američané vyrobit vlastní analog RD-180?

Myslím, že raketový motor s analogickým výkonem sestrojit dokáží, ale nedaří se jim rovnocenný po stránce energetické a hmotnostní.

Proč se smlouvy s USA stále držíme? Můžeme prodávat jinde, třeba v Číně?

Asi těžko zde najdeme jiné kupce. V kosmické sféře, jakož i v dalších odvětvích vojenské techniky neexistuje klasický trh. Zde působí faktory geopolitického a geostrategického charakteru. Čína, EU a Japonsko vyvíjejí své systémy pro kosmická zařízení. Není možno proniknout jen levností motorů. Proto budeme zřejmě muset nadále dodávat USA raketové motory.

Převzato z Svpressa.ru

***

„Zabiják dolaru“ na startu: BRICS se připravuje k finančnímu střetu s USA

Ilja Novickij
9. září 2017


Minulý summit BRICS v Číně přinesl světovému finančnímu systému překvapení. Země pětky vyvíjejí vlastní kryptoměnu schopnou potlačit západní blockchain a spolu s tím i dolar jakožto světovou rezervní měnu. BRICScoin bude nástrojem v již zahájeném přechodu na národní měny ve virtuálním obchodování mezi zeměmi BRICS. Podle šéfa ruského Fondu přímých investic je BRICScoin plánován na základě ruské kryptoměny, vytvořené s pomocí vlastní kryptografie a vydávané v rámci Rozvojové banky BRICS. Umožní to troj až čtyřnásobně zvýšit vzájemné investice.

Podle amerického analytika Adama Harryho z Global Research se může kryptoměna BRICS ukázat takovým „zabijákem dolaru“, o jaké hovoří ekonomové již od doby finanční krize v roce 2008. V každém případě pro 40 % obyvatel planety představuje očekávaný BRICScoin spolehlivou ochranu jeho emitentů před mezinárodními sankcemi.

Předností nové kryptoměny ve hře proti dolaru je to, že není kontrolována centrálními bankami a není tedy vystavena finančním sankcím USA. Předností před bitcoinem je kombinace pružné kryptokonverze s podporou vůdců obchodního a ekonomického bloku, což obchodníkům přinese větší důvěru. Odborník navrhuje převzít jako směnný kurs deriváty a bezhotovostní měny MMF SDR, neboli tak zvaná „zvláštní práva čerpání“. Nejprve to byl návrh Číny, která ještě v roce 2009 iniciovala vytvořit na základě SDR rezervní náhradu dolaru. Nato přidal MMF ihned jüan do vlastního koše rezervních měn a od té doby se otázka na oficiální úrovni neobjevila.

Avšak během let přijala Čína spolu s Ruskem nové kroky k oslabení hegemonie dolaru. Konkrétně došlo na přechod na národní měny v obchodování s RF a nyní je v přípravě obchod s ropou za jüany, po rozhodnutí na konverzi zlata na mezinárodních burzách v Šanghaji a v Hongkongu. BRICScoin tak dostává nadějný zlatý a ropný polštář a velký trh s přístupem na formát Brics plus.

Ačkoliv je do svržení hegemonie dolaru ještě daleko, již zaručuje nová kryptoměna ochranu národních trhů BRICS. Není tajemství, že bitcoin připravila CIA po atraktivním vzoru elektronické kontroly obratu peněžních prostředků, aby se zabránilo financování trestných činů. Ve skutečnosti zamýšlely Spojené státy kontrolovat s pomocí nových virtuálních prostředků cizí ekonomiky. Vyvinutí BRICScoinu ukončí monopol americké kryptoměny a zabezpečí národní trhy.

Převzato z Politikus.ru

 ***

Koncert ke dni osvobození Donbasu



Účinkuje Valentina Lisica a Doněcký symfonický orchestr.

Námět posledního příspěvku: Rado Miko


Masarykovské desatero

0
0
Stanislava Kučerová
12.9.2017  ČeskéNárodníListy

Při zmínce o našem prvním presidentovi kdosi namítl, že jeho cíle a hodnoty byly neurčité, mlhavé, neměly nic společného s realitou. Ale věděl ten „namítač“, o čem mluví?

Prověřme, namátkou, desatero hodnotových cílů, za kterými Masaryk šel.
Byly zcela jasné, určité a ukazovaly nám reálně sebezáchovný směr. I pro dnešek.

Zde jsou:

1. Braňte pravdu. (Připomeňte si boje o Rukopisy, hilsneriádu, záchranu života 53 Srbů a Chorvatů v říšském sněmu v inscenovaném, podvrženém „velezrádném“ procesu). Presidentskou standartu se symbolickým heslem „Pravda vítězí“. 
Dnes: cynické manipulace a bezohledná propaganda ze všech mocenských center. V zájmu zvyšování účinnosti manipulace se zneužívá i vědeckého poznání a technického simulování skutečnosti.

2. Buďte uvědomělý národ. Pěstujte vlastní národní historii a filozofii.(Význam husitského apelu na svobodu úsudku a svědomí, českobratrských snah vzdělávacích, Komenského světovosti a tolerance, myšlenek buditelů, zvláště Dobrovského, Kollára, Šafaříka, nezapomínejte na historické a politické dílo Palackého a na přínos Havlíčkův.) Bez historické paměti není národa. 
Dnes: destrukce historické paměti ve všech médiích, jen s nepatrnými výjimkami.

3. Pečujte o velikost malého národa. Jděte klidně svou vlastní cestou. I malý národ může být kulturně vyspělý a šťastný a hrdý. „Bude-li každý z vás z křemene, je celý národ z kvádrů“, říkejme s Janem Nerudou. Neopičte se po těch větších a bohatších. 
Dnes: opičíme se bez míry, nevěříme si, neceníme si vlastní historie a kultury, ztrácíme svou identitu.

4. Vyznávejte ideál humanity (lidství, člověčenství), který se vyvíjí od dob reformace a renesance. Nepropadejte individualismus, utilitarismus, pesimismus, nehledejte nadčlověka. Chraňte přírodu a ctěte člověka. Zachovávejte staré přikázání lásky k bližnímu. Co nemáš ty rád, nečiň druhému.
Dnes: jsme tu každý sám za sebe. Smysl života jedince se stále více jeví jako honba za ziskem a za požitkem. Ideálem se stává bohatství, neomezená spotřeba, povrchní zábava a pochybný styl života v komerčním šoubyznysu.

5. Uznávejte ideje volnosti (svobody), rovnosti a bratrství (solidarity). Usilujte o spravedlnost. Každý má právo na chléb a plnohodnotné vzdělání. Jsou nejen práva politická, ale i hospodářská. I socialismus je humanitní směr. Chudí nepotřebují almužnu, ale práci a spravedlivou odměnu. Všichni mají právo na důstojný život. Svoboda bez odpovědnosti je lichá. 
Dnes: spravedlnost se pokládá za iluzi. Nerovnost přerostla do nesouměřitelnosti. Vládne zásada maximalizace zisku a konkurenceschopnosti. Kapitál má přednost před a nad člověkem. Nedbá se o žebráky, bezdomovce a nezaměstnané.

6. Važte si svobody a samostatnosti státu, kterou jsme vybojovali v 1.válce světové. Važte si hrdinství legionářů, nadšení Sokolů, važte si těch, kteří pracují obětavě a nezištně pro blaho národa. 
Dnes: zpochybňuje se sama existence a identita národa, zesměšňují se nadosobní cíle. Státu prý má být co nejméně. Perspektivní jedinec se ptá: co mi ta která funkce (podnik) vynese? Co se mi více vyplatí?

7. Mějte na paměti naši Washingtonskou deklaraci z r.1918, „Prohlášení československé nezávislosti“ a jeho principy. Stát budiž republikou, bude mít demokratický parlament, institut referenda, zaručí svobodu svědomí, projevu a shromažďování, zrušeny budou šlechtické výsady a tituly, šlechtické velkostatky budou vyvlastněny pro potřeby domácí kolonizace (pozemková reforma) , bude provedena odluka církve od státu, ženy budou mít stejná práva, pracovní doba bude 8hodinová, ústava zabrání třídnímu zákonodárství. 
Dnes: státní idea chybí. Hrozí návrat poměrů před Deklarací z r.1918. Trpíme pochybné restituce církevní i šlechtické, mlčíme k nekritickému a nezaslouženému hodnocení Rakousko-Uherska a některých jeho představitelů, přepisujeme dějiny v protimasarykovském, protidemokratickém duchu.

8. Zajímejte se o vývoj v Evropě a ve světě. Státy se spojují, integrují. Dbejte o to, aby se tak dálo na principech rovnosti. „Já pán, ty pán“. Podporujte svébytnost a vzájemnost, neopomíjejte slovanské národy, octly se historickým vývojem většinou v méně příznivých podmínkách.
Dnes: poselství nejvýš aktuální. Dovedeme je přijmout a uskutečňovat? Jsme ve vleku bezohlednosti europeizačních a globalizačních mocných.

9. Dbejte o kulturu slova. Věnujte pozornost literatuře a umění. Vděčíme jim za povznesení národa. Nejsou tu pro zábavu, ale pro zušlechtění. Přinášejí prožitek lidského údělu. Celé veliké masy národní z nich přijímaly ideály mravní a sociální. 
Dnes: pokračuje kulturní destrukce. Neoliberalismus a postmoderna odmítají s posměchem výchovné a vzdělávací tendence umění. Cení se narušování stávajících estetických norem a velebí se „šok“ z nového díla. Vulgárnost a obscénnost nezná mezí.

10. Starejte se o školu a o učitele. Ať vedou žáky v duchu přirozeného vlastenectví, prostého jakéhokoli šovinismu, k uvědomělé lásce k vlasti, která se projevuje činy, ne slovy. Ať uplatňují demokratičnost. Výchova má směřovat k rozumné a odpovědné správě věcí veřejných. Ať posilují rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické a činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života. Ať vedou k úctě k ideálům individuální i národní mravnosti, ať pěstují lásku k práci, k duchovním hodnotám, k vědě, k poznání pravdy, ať rozvíjejí smysl pro krásu a umění. A ať se dbá o důstojnost a autoritu učitele i pokud jde o finanční zabezpečení. 
Dnes:škola bez kázně, učitel bez vážnosti, vzdělanost není uznávanou hodnotou. Máme tu generaci, která netouží po vzdělání, tím méně po službě vlasti. Chce se zviditelnit, chce zbohatnout a chce si něco „užít“. A média ji v tom intenzivně podporují.

Závěrem: Odkaz Masarykův není neurčitý, mlhavý a vzdálený realitě. Naopak. Nabádá nás k radikální proměně společnosti, která se ocitla v krizi jako celá euroamerická civilizace. Jak? To už je na současných generacích, které by měly vědět, že život je nejen dar, ale i riziko a úkol.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.






Lubomír Man: Mohutná i sterilní je redakce zpravodajství ČT

0
0
Lubomír Man
12.9.2017 


Která strana, myslíte, je nejbližší srdci téměř tří stovek zaměstnanců zpravodajství ČT, denně robotujících na úkolu přeměnit nás z lidu husitského a Masarykova na lid jiný a víceméně opačný, nejbližší snad tomu, který po Mnichovu vyhnal z republiky prezidenta Beneše a ke smrti uštval Karla Čapka? A který náš politik, myslíte, je pro tuhle třístovku lidí zázračně stejně uvažujících (jinak by do ČT nebyli přijati), nejpopulárnější, nejskvělejší a zkrátka nejvíc IN i COOL?

Ano, jistě, jsou to TOP09 a je to Schwarzenberg ze stejné strany, jen o desetiny procenta předstihující Kalouska opět z téže strany. Jen podstatně menší až nepatrná část osazenstva zpravodajské redakce ČT pak drtí palce ODS s Fialou a Němcovou a lidovcům s Bělobrádkem a Hermanem. Jiné stranické zastoupení už v tomto orgánu neexistuje – a pokud ano, žije v ilegalitě hluboké až přehluboké, a jeho zastánci mají možnost šeptat jej jedině do vrb, jinak by se jim to hrubě nevyplatilo.

Jak tohle všechno vím? Propánakrále vždyť zpravodajské pořady téměř denně sleduji, a i kdybych je sledoval jen jednou za měsíc, či dokonce i jen jednou za rok, musel bych být imbecil a ignorant, kdybych si všechny tyhle své údaje i jen z jedné hodiny poslechu pohodlně nevyvodil? Vždyť ta redakce je ve svém názoru tak jasná a čitelná, že jakýkoli omyl je i pro blázna i pro člověka dokonale nepolitického vyloučen.

Takže: robí se zde až do potu tváře, v dávkách i salvách jsou odtud čtyřiadvacet hodin denně pod tlakem pumpovány do lidu českého a do každé dědiny i do každé chaloupky u lesa zprávy a informace zpracované tak, aby co nejúžeji souznívaly se světovým názorem oné převládající skupiny lidí oddaných TOP09, Schwarzenbergovi, Kalouskovi i letišti v Ruzyni – a jaký je výsledek tohoto zběsilého úsilí?

PREFERENCE STRANY TOP09 UŽ DLOUHODOBĚ NEPŘEKRAČUJÍ 10 PROCENT!

Nevím jak vy, ale být já generálním ředitelem ČT, věděl bych, co je třeba udělat. Čímž jej současně i srdečně zdravím.

- - -

Neoprávněné, nekvalifikované a účelové posudky na téma tzv. dezinformačních webů

0
0
12.9.2017 Agenturta EXANPRO
Souhrnné hodnocení (11052) 
Hodnocení, rozbory a analýzy Agentury EXANPRO jsou výsledkem práce bývalých vysokých důstojníků českých zpravodajských služeb. Přinášíme jednu, která se týká nás jako vydavatelů nezávislého webu, kterého firma Seznam bezdůvodně šikanuje, stejně jako vás, jeho čtenářů, které chtějí udržovat ve stavu hloupé nevědomosti:



Se zhoršováním bezpečnostní situace v Evropě a v dalších geografických prostorech světa (např. na Blízkém východě) se zároveň zhoršila komunikace mezi vládami evropských zemí a širokou veřejností. Stejná situace panuje i v České republice, kde se česká vláda a státní instituce* včetně zpravodajských služeb nezaobírají hledáním a předkládáním pravdy o skutečných příčinách nastalé a stále se zhoršující bezpečnostní situace, nýbrž působí jako prostředníci západních mocností a předkládají veřejnosti cizí pochybné závěry, jež jsou poplatné pouze jednostranné zahraniční politice s hlavním cílem změnit politický režim v Ruské federaci (viz podpůrné dokumenty k politickému a bezpečnostnímu vývoji pod textem).

V této situaci je zcela logické, že vzniká velké množství otázek (viz příklady stěžejních otázek pod textem), které však zůstávají nezodpovězeny a namísto toho politici pokrytecky hovoří o správné cestě v zájmu evropských demokratických hodnot. Avšak jaké jsou to hodnoty, když tzv. demokratický Západ od roku 1990 porušil již několikrát mezinárodní právo, páchal masové zločiny a nebyl dosud sankcionován? Novodobé zločiny Západu se postupně objevují v současných knihách historiků. Příkladem jsou šestidílné Dějiny světa vydané v letech 2009–2010 prestižním německým nakladatelstvím WBG, v nichž je zmínka o masových zločinech proti civilnímu obyvatelstvu při západních náletech v Srbsku (1999), Iráku (vojenské operace v období 2003–2011) a Afghánistánu (vojenské operace od 2001 až doposud). 

Historická fakta o tom, kdo napáchal nejvíce válečných zločinů a zločinů proti lidskosti by měla varovat před další podporou zahraniční politiky Západu prezentovanou především Severoatlantickou aliancí v čele s USA a Evropskou unií.Spojené státy navíc drží dvojí prvenství na poli mezinárodního terorismu*. První prvenství je v provedení největšího a dvojnásobného teroristického útoku* v dějinách lidstva, a to shozením jaderných bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki (v Hirošimě bylo okamžitě zabito asi 70 000 lidí, přičemž do pěti let od obou výbuchů zahynulo v souvislosti s oběma jadernými výbuchy celkem zhruba milion osob, což je srovnatelné číslo s počtem zavražděných lidí v koncentračním táboře Osvětim). Druhé prvenství je pak v neuskutečněném vyšetřování teroristických útoků spáchaných na území USA dne 11. září 2001, kdy ani jeden z útoků nebyl řádně vyšetřen v souladu se standardními vyšetřovacími postupy včetně sběru forenzních důkazů (byly to první teroristické útoky ve světě, kdy byla místa činu pečlivě vyklizena bez sběru forenzních důkazů).

V situaci, kdy se politici vyhýbají odpovědím a kdy se novináři hlavních sdělovacích prostředků neptají politiků na podstatné záležitosti v oblasti bezpečnosti, zaujímají přirozeně prázdný informační prostor tzv. „alternativní weby“, jež se i přes své nedostatky snaží hledat příslušné odpovědi na to, co se děje ve světě a jakým směrem se ubírá vývoj bezpečnostní situace. Evropské vlády včetně vlády české svou nečinností, manipulací a podbízivým chováním ve prospěch západních mocností vyvolaly reakci, kterou se snaží potlačit protireakcí v podobě kampaně, nebo spíše honu na tzv. dezinformační weby. Ze svých rozpočtů a rozpočtů podřízených státních institucí financují nevládní organizace a iniciativy (viz výroční zprávy příslušných nevládních subjektů), jež se svévolně pasovaly do role hlídačů západní propagandy*. Pokud by se tyto „neziskové“ subjekty pokoušely pouze argumentačně vyvrátit informace uvedené na „alternativních webech“ nebo by podávaly stížnosti k orgánům oprávněným vyšetřovat tyto záležitosti, bylo by to v pořádku. Jenže ony se dopouštějí hned několikanásobného provinění:
 
  • Sami určují, na které weby není vhodné umísťovat reklamy, k čemuž nemají oprávnění.
  • Velmi neeticky a manipulativně se snaží přinutit firmy ke stažení jejich reklam, když tvrdí, že je jejich značka spjata s obsahem, který může vážně poškodit jejich reputaci.
  • O jimi označených webech souhrnně tvrdí, že se jedná o pro-kremelské weby, aniž by to kvalifikovaně prokázaly.
  • Vůbec se nezabývají dezinformacemi*, manipulací, zamlčováním faktů a neodbornými výklady ze strany evropských, potažmo českých politiků a hlavních sdělovacích prostředků (viz příklady zavádějících výstupů níže).
  • Na svých webech poskytují účelové a neodborné (mylné) informace o bezpečnostní situaci v ČR, Evropě a ve světě a scestná doporučení k bezpečnostní politice příslušných vlád.

Výkonní politici se svojí finanční a jinou podporou schovávají za „neziskové“ subjekty, neboť by sami jako úřední osoby (dříve veřejní činitelé) nemohli označovat „alternativní weby“ za dezinformační. Takto to ponechávají na oněch „neziskovkách“ a jen pokrytecky při svých vystupováních odkáží na jejich závěry, přičemž jim nevadí, že tyto jimi financované nevládní subjekty nemají oprávnění ani odbornou kvalifikaci pro svou práci, že postrádají nezávislost na svých jednostranných sponzorech a že naopak oplývají předpojatostí v posuzování situace.

Schovávání politiků za „neziskovky“ je ostatně důkazem toho, že weby označované za dezinformační nejsou žádnou hrozbou pro společnost. Pokud by se provozovatelé „ocejchovaných“ webů prostřednictvím svých stránek dopouštěli nezákonného jednání jako například pomluvy, šíření poplašné zprávy, nabádání k rozvracení republiky* (podvratné činnosti* či subverze*) nebo podněcování k nenávisti vůči skupině osob musely by státní orgány zasáhnout přímo. Jenže státní orgány nezasahují, což znamená, že se provozovatelé označených webů vůči zákonům neprovinili, nýbrž jsou jen nepohodlnými „položkami“ ve světě informací, kde se střetávají různé politické propagandy.

Politici svou protireakcí ve formě kampaně proti nepohodlným webům prohlubují propast mezi sebou a veřejností, což se projeví ve stupňování nedůvěry ke státním institucím. Nedůvěra může dosáhnout kritického bodu, jenž se dá odvrátit pouze poctivým vyjadřováním a ukončením financování účelových nevládních organizací (viz příklady zavádějících výstupů níže, které jsou důkazem nepoctivého či falešného vyjadřování a taktéž důkazem jednostranného zaměření „neziskovek", jež svým přístupem ve výběru výstupů a zpráv dokazují svou politickou účelovost a omezení ve spravedlivém pojetí své práce).

Majitelé a ředitelé firem se mohou svobodně rozhodnout, na které weby budou umísťovat své reklamy, přičemž nemají žádnou povinnost ohlížet se na vyjádření neziskových organizací. Zástupci firem by se neměli nechat ovlivňovat nevládními organizacemi a iniciativami, jež neslouží poctivému cíli a neodhalují dezinformace jako celek bez ohledu na to, zda se jedná o státní správu či soukromou sféru, nýbrž si selektivně vybírají podle své předpojatosti nebo směru finančních příjmů. Jedinou otázkou v případě zástupců firem je, zda chtějí jednat svobodně, anebo zda se z různých důvodů chtějí podřídit nastavenému politickému trendu.


STĚŽEJNÍ NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY K POLITICKÉMU A BEZPEČNOSTNÍMU VÝVOJI:
  • Proč nebyly západní mocnosti za své prokázané zločiny spáchané v posledních 25 letech potrestány?
  • Proč je sankcemi trestána Ruská federace, která se za posledních 25 let neprovinila tak jako Západ?
  • Proč politici, vojenští hodnostáři a novináři tvrdí, že článek 5 Severoatlantické smlouvy zaručuje vojenskou pomoc v případě napadení členské země, když to z obsahu článku vůbec nevyplývá? (viz produkt 11002 „Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky“)
  • Proč EU tak vehementně usilovala o asociační dohodu s Ukrajinou neboli se zemí, která představovala bezpečnostní riziko a která by za běžné situace a s proklamovanými unijními hodnotami byla zařazena na spodní příčku přijatelných zemí? (viz produkt 11010 „Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině“)
  • Proč se tvrdí, že Ruská federace v případě Ukrajiny neplní minské dohody, když je od počátku neplní především Západ? (viz produkt 11042 „Minskou dohodu neplní jak Rusko, tak Západ v čele s USA“)
  • Proč Američané zahájili výcvik s jednotkami Národní gardy Ukrajiny, k nimž patří nechvalně proslulý útvar Azov, v den výročí narození Adolfa Hitlera? (viz produkt 11043 „Západ oficiálně podporuje ukrajinský fašismus a neonacismus“)
  • Proč Američané podporují v Sýrii militantní skupiny, které používají teroristické metody bez ohledu na civilní obyvatelstvo?
  • Jaký je skutečný cíl Američanů ohledně Sýrie a co chtějí v Sýrii docílit svou přítomností? (viz produkt 11038 „Vina syrského prezidenta Bašára Asada dosahuje sotva 15 procent“)
  • Proč irácká vláda upřednostňuje spolupráci s Ruskou federací před spoluprací s USA?
  • A celá řada dalších otázek ...

Podpůrné dokumenty k politickému a bezpečnostnímu vývoji:

Zpravodajské produkty s tematikou zavádějících výstupů:

* Definice termínů jsou objasněny v produktu „ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze“.

Zpravodajský produkt 11052
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO

Vládní předvolební maškaráda – zvyšování platů kam se podíváš!

0
0
Radek Rozvoral
12.9.2017 Rukojmí

S letošním létem se roztrhl pytel s navyšováním platů ve státní sféře a ministr financí nedělá v současné době nic jiného, než že prohledává každý kout ministerstva a hledá každou zapadlou korunu, aby všechny ministry uspokojil.


Vláda Bohuslava Sobotky arogantně celé čtyři roky podporovala levnou práci, čímž šla na ruku hlavně všem zahraničním montovnám, které každým rokem vyvádějí na dividendách mimo Českou republiku miliardové zisky, za které pak mohou, jak se lidově říká „žrát koňská vejce“.

Veškerou tu aroganci vlády s levnou prací podporovaly celé čtyři roky i oranžové odbory řízené sociálními demokraty, které se z čista jasna společně s vládou těsně před volbami probudily z tvrdého zimního spánku a začaly agitovat a lobovat, aby se společně s vládou zavděčily co největšímu počtu voličů.

Je přeci před volbami a takováto činnost je jednoduchou volební kampaní, která vládní partaje nestojí ani korunu, jelikož všechny ty finanční prostředky na zvyšování platů půjdou ze státního rozpočtu, tedy z peněz každého z nás.
Peníze na to ale ministerstvo financí nenajde, a to i kdyby zašel pan Pilný do sklepních prostor ministerské budovy. Ty peníze prostě nejsou a tak vládě nezbude nic jiného (aby svých slibů dostála) než si na tu předvolební maškarádu opět vypůjčit a tím zase o něco více zadlužit naše příští generace.
Zvyšování platů je zcela jistě na místě, ale je to potřeba dělat systematicky, koncepčně, bez rozkrádání a ne si na tom stavět volební kampaň. Slušní lidé si zaslouží spravedlivou mzdu za práci a férové podmínky pro podnikání.
 
- - -

Žlutá karta pro Erdogana II, USA sbírají důkazy

0
0
Yekta Uzunoglu12. 9. 2017
V předešlém článku jsem psal o okolnostech tykajících se I. žluté karty, kterou Erdogan bezprostředně dostal od USA. Od dokončení a zveřejnění článku pokračuje proces s neuvěřitelnou rychlostí. V minulých letech jsem opakovaně psal o tom, že USA mají v rukou nezpochybnitelné důkazy a tím mají současně prostředky, které mohou Erdoganovi kdykoliv zlomit vaz.A teď jsem se dověděl, že Reza Zarrab či Zarraf není jedinou zbraní USA, i když dle všeho sdělil americkým úřadům vyšetřujícím tento skandální případ víc, než to původně vypadalo. 



Kauzu nastartoval a chtěl zdárně dokončit proslulý New Yorský státní zástupce Preet Bharara tak, jako stíhal mnoho dalších zločinů mezinárodních rozměrů, ale dle všeho byl pokaždé zabrzděn. Lze to "pochopit", protože to ještě v Bílém domě seděl Obama a probíhala jednání USA s Iránem o íránském jaderném programu a dle všeho politici nechtěli ztížit jednání nějakou nepodstatnou kauzou, jako je třeba porušení embarga a praní miliard černých dolarů. Od nástupu Trumpa do úřadu, dosadil na tuto kauzu státního zástupce, který má zelenou a tak konečně může pokračovat ve své činnosti, kterou má zákonem určenou, ta mu přímo ukládá, že konat musí. Ale jak se zdá, kdy a jak smí být zákon aplikován, to určuje politika a nikoliv zákon sám. Politika stojí nad zákonem a ne tak, jak se nám občanům ústava či ústavy demokratických zemí snaží vsugerovat.

 Po nástupu Trumpa do funkce se změnil státní zástupce čínského původu Joon H. Kim ze státního zástupce ze všech stran osočovaného (i od politiků), tlačeného do kouta a do stresu, z dravého státního zástupce na ještě dravějšího státního zástupce. Dověděli jsme se, že náměstek generálního ředitele státní exportní banky Haklbak Mehmet Hakan Atilla, je již od 28. března 2017 ve vazbě v USA a to je už druhá zbraň Ameriky, který zase ví a asi to, co už ví, Američanům sdělil, to znamená, jak všechno probíhalo na bankovní úrovni! Jak ho tam americké úřady dostaly, zatím nevím, ale v té souvislosti byl již v roce 2013 Mehmet Hakan Atilla vyšetřován a držen několik měsíců v Turecku ve vazbě, než ho Erdogan s ostatními členy gangu dostal ven i se svým generálním ředitelem, a tak musel vědět, že americké úřady po něm jdou. To všechno tento významný bankéř tureckých černých peněz vypověděl Američanům a vypověděl zřejmě mnohem víc i o dalších nelegálních operacích v samotné státní bance, která podléhá ministerstvu financí a předsedovi vlády...

Takže Američané nejen že mají Zerraba, ale i druhou klíčovou postavu v nelegálních operacích, kdy systematicky docházelo léta k porušování embarga vůči Iránu, k praní peněz a točily se přitom miliardy.

A generální ředitel této proslulé turecké banky, na kterého též byl minulý týden americkým soudem vydán zatykač. Toho v roce 2013 v rámci operace, o které jsem se zmínil v prvním článku, též zadrželi turečtí policisté a při domovní prohlídce našli v krabicích miliony! Krabici známe z případu Dr. Ratha, u něj to byla krabice na víno, ale v Turecku to byly krabice na boty a v nich nalezené miliony nebyly v Kč, ale v USD, přesně 4,5 milionů USD!

Na něj je též vydán zatykač ze strany USA. Seznam příkazů k zatýkání vydaný dne 6.9.2017 je dlouhý a přikládám ho jako přílohy tohoto článku.

A co teď dál? Turecká státní banka Halkbankasi, přes kterou byly dle tvrzení obžaloby provedeny nezákonné transakce, spadá totiž přímo pod ministra financí a předsedu vlády čili Erdogana. Kdo byl tehdy předsedou vlády? Erdogan sám!

Mohlo by vedení banky, které je dosazeno do funkce s tzv. trojitým podpisem, a to znamená podpisy ministra financí, ministra obchodu a následně podpis samotného předsedy vlády, celá léta porušovat zákon a provádět gigantické nelegální transakce bez vědomí rezortních ministrů a předsedy vlády?

Co všechno mají ještě americké úřady v rukávu, nevíme, ale asi dost a je tristní, že fakta vytahují dle potřeby a nikoliv dle zákona tak, jak zákon jim ukládá za povinnost.

A Erdogan? Jak se česky říká , už má asi v kalhotách…. Včera večer se Erdogan donutil, aby telefonicky mluvil s Trumpem a proč? Aby si zajistil, že nebude 19. září, kdy jede do 72. Valné shromáždění OSN, případně v USA zadržen?! Soud má totiž právě v těch dnech pokračovat a státní zástupce dost pravděpodobně přijde s dalším rozšířením obžaloby.

A tak jsme se též z New York Times dověděli, že Erdogan je osobně telefonicky ve spojení s obhájci poturčeného Reza Zarraby, co za prachy udělá cokoliv.

Od MZV a od Senátu USA jsme získali informace, že Turecko v nejbližší době dostane NÓTU, aby Erdogan do USA nejel se svými ochránci. Ti nebudou do USA vpuštěni! Oficiálně kvůli poslední návštěvě Erdogana, kdy před jeho očima jeho ochranka doslova zmasakrovala pokojné demonstranty! Tady též státní zástupce zvažuje, zda nerozšíří obžalobu, protože vše se odehrávalo před očima Erdogana a stačilo, aby Erdogan jakožto hlava státu řekl: nedělejte to, či stop! Ale Erdogan nic takového neřekl a nechal tam své gladiátory útočit na bezbranné lidi a odjel... To vše je zaznamenáno nejen několika americkými policejními kamerami, ale jsou zaprotokolovány výpovědi nejen poškozených, ale i amerických policistů!

Je možné, že Američané nechtějí, aby při evt. zadržení Erdogana nedošlo k ozbrojenému střetu s jeho ochránci? Nevíme!

Má zvolené nastolení práva vůči zločincům z Turecka v USA právě v těchto dnech něco společného s kurdským referendem v Iráku?

Je otázkou, proč USA opakovaně ukazují „svému“ Erdoganovi žlutou kartu právě v těchto dnech, když o tom všem vědí už léta?


Fotografie:

- Generální ředitel turecké státní banky a v jeho domě zajištěné krabice na boty s miliony USD

- Nově jmenovaný státní zástupce této causy Joon H. Kim

- Bývalý státní zástupce Preet Bharara na titulní stránce TIME

Prohlubující se nespolehlivost České televize v mediálním zpravodajství (případ 3)

0
0
12.9.2017 Agentura EXANPRO
Specifická analýza – seriál ČT (13026)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahoval k dezinterpretaci. Druhý případ se vztahoval k dezinformaci a účelové manipulaci (viz produkt 13025). Následující případ z produkce České televize se týká zamlčování základních faktů.


PŘÍPAD 3 (zamlčování základních faktů)

Zamlčování základních faktů se dopustil moderátor České televize (ČT) David Borek v pořadu „Události, komentáře“ vysílaného 9. prosince 2016. Jmenovaný moderátor totiž nepoložil svému hostovi stěžejní otázku v rozebírané tematice. Hostem pořadu byl ředitel organizace „Člověk v tísni“ Šimon Pánek a rozebíranou tematikou bylo odebrání akreditace zmíněné organizaci úřady v Doněcku, jež nevládní organizaci obvinily ze špionáže, obchodu s humanitární pomocí, provokativního chování a pohrdavého přístupu k lidu Doněcké lidové republiky při činnosti jejích pracovníků na východě Ukrajiny.

Rozhovor mezi moderátorem pořadu a ředitelem nevládní organizace se točil kolem toho, zda jsou pro ta obvinění nějaké důkazy a proč tak vlastně doněcké úřady jednaly. Šimon Pánek uvedl, že těmto argumentům nerozumí a odmítl je jako snahu o diskreditační kampaň.

Moderátor pořadu položil k tématu všehovšudy tři otázky:

  • 1) Zajímal se, zdali má obvinění nějakou oporu v realitě.
  • 2) Dotazoval se, zda byla organizace ve spojení s českými zpravodajskými službami.
  • 3) Ptal se, zda s nimi nespolupracovali lidé, kteří byli kritičtí k místním úřadům.

Všechny tři otázky byly v pořádku, avšak závažný nedostatek byl v tom, že moderátor nepoložil právě tu stěžejní otázku, která pokrývá celý problém a která se nabízí z informací přímo na webu společnosti Člověk v tísni. Ta základní otázka měla mít zhruba tuto podobu:

„Nemyslíte si, že celá záležitost souvisí s vaším vzdělávacím programem, kde žákům a studentům na základních a středních školách přednášíte o ruské propagandě?“

A měla následovat další otázka na to, zda se humanitární charakter organizace slučuje s politickým aktivismem, jenž je u organizace naprosto zřejmý. Společnost Člověk v tísni totiž vytvořila vzdělávací program s názvem Jeden svět na školách, v rámci něhož představila vlastní koncept mediálního vzdělávání s těmito tematickými okruhy: Média a mladí lidé, Nová média, Zpravodajství, Mediální aktivismus, Nacistická propaganda, Komunistická propaganda a Současná ruská propaganda.

Ohledně novodobé propagandy je v konceptu jmenována jen jedna země, a to Ruská federace. Tím tedy nevládní organizace tvrdí, že existuje jen propaganda ruská. Avšak zároveň tím prozrazuje, že jedná ve jménu ideologie Západu, neboť ve světě existuje také propaganda americká a propagandy dalších mocností (to jsou lehce prokazatelná fakta, jež nelze zastřít). Pokud by tedy kromě tematického okruhu s názvem Současná ruská propaganda byl uveden také okruh Současná americká propaganda, bylo by vše v rámci nestrannosti v pořádku. Jenže vzhledem k tomu, odkud plynou finanční příjmy (viz výroční zpráva organizace), není pro nevládní organizaci možné řešit jakýkoli západní subjekt, ať už by se jednalo o sebenegativnější jev. Naproti tomu je vzhledem k finančním sponzorům žádoucí svou činností postihovat jejich politické rivaly.

Tady byl prostor pro další otázku spojenou s reakcí Šimona Pánka na odebrání akreditace. Reakce byla uveřejněna 6. prosince 2016 (tři dny před pořadem ČT) na webu společnosti Člověk v tísni. Ředitel Pánek reagoval takto:

"Důrazně odmítáme všechna obvinění. Člověk v tísni je transparentní a nestranná organizace, která se nepodílí na žádných nelegálních aktivitách. Reportáž a způsob, jakým byla připravena, jsou typickou ukázkou propagandy."

Otázka tedy měla směřovat na to, jak je to s tou vyřčenou nestranností, když se zaměřují na ruskou propagandu a pouze na ruskou propagandu!

Od výše zmíněné stěžejní otázky na vzdělávací program o ruské propagandě se měla odvíjet veškerá debata ohledně obvinění organizace Člověk v tísni. Je přirozené, že obvinění bylo jen záminkou, jak vypudit z území separatistů organizaci, která otevřeně vystupuje proti režimu Ruské federace. Avšak na druhou stranu je naprosto nepřirozené, aby se moderátor vyhýbal stěžejním otázkám na skutečné příčiny vzniklé situace. Moderátor záměrně zamlčel fakta a vyhnul se tím polemice o jednostranném politickém aktivismu společnosti Člověk v tísni (mohl to být i pokyn z vedení redakce). Je to ukázka toho, jak pracovníci ČT poskytují divákům v případě „citlivých“ záležitostí jen část informací a nesnaží se vyplnit obraz dané situace jako celek. I toto je metoda propaganda. Je zajímavé, že jindy se moderátoři skrze svůj podpůrný tým připraví dokonale nejenom na dané téma, nýbrž také na minulost pozvaných hostů tak, aby je s ohledem na vývoj diskuse mohli s jejich minulostí konfrontovat.

A jsme opět u Kodexu ČT, Rady ČT jako odpovědného orgánu a Poslanecké sněmovny, jež členy Rady volí a odvolává. Kodex ČT byl ve svém článku 5 porušen minimálně v následujících ustanoveních:

5.3 Aktuálně publicistické pořady České televize nabízejí především kritickou reflexi reality, musí jít do hloubky věcí, zjišťovat pravé příčiny jevů a popsat rozsah následků…“

5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.“

5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:

Zpravodajský produkt 13026
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO

K 11. září v Chile: Salvador Allende mezi mýty a realitou

0
0

Klára Goldstein
12.9.2017 Solidarita

Následující text vyšel v den výročí vojenského puče v Chile a zabití jejího nejvyššího ústavního činitele - prezidenta Salvatore Allendeho. Má napravit propagandistické manipulace a výmysly, týkající se této postavy moderních jihoamerických dějin, které jsou šířeny i v českém prostředí.


V posledních šesti letech se v našem tisku, a ještě více v internetových zdrojích, objevily po značném časovém odstupu informace o Pablu Nerudovi a Salvadoru Allendovi, a to v souvislosti s přezkoumáváním okolností jejich úmrtí, k němuž se v současném Chile logicky věnovalo poměrně dost pozornosti. I tak byly zprávy, které se dostaly k nám, značně kusé a zejména jim chyběl kontext – aktuální a přijatelný, nikoliv ten, který byl vybudován zde, tedy na základě řady dezinterpretací v minulých desetiletích. Zmíněné osobnosti, které – např. spolu s Víctorem Jarou – v našem prostředí symbolizovaly, ba přímo definovaly Chile, a rovněž u nás vyvolaly literární konotace, a to i ve formě básní, se tak načas opět dostaly do popředí zájmu médií, u nás ovšem bez nějakých viditelnějších snah přinést aktualizované a věrohodně podložené informace. A vše stojí v pozoruhodném kontrastu vůči zprávám, které přinášel československý tisk v prvních popřevratových dnech v září 1973. Ačkoliv i tehdy docházelo k některým mylným sdělením, dělo se tak především pro nepřehlednost situace, nikoliv pro nějakou úmyslnou manipulaci, přestože tisk tehdy byl centrálně řízen stranou – což se projevuje zejména v užití rétorických prostředků – a o tom současném bychom mohli se silnou dávkou ironie říci, že naplňuje představy demokratického média.

Mediálním obrazem Chile v československých denících v letech 1970-1973 se v poslední době zabývala ve své diplomové práci obhájené v r. 2013 Veronika Vavřinová z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK. Ačkoliv poměrně přesvědčivě a objektivně zhodnotila politický vývoj v Chile během trvání prezidentského mandátu Salvadora Allenda, v závěru se rovněž spokojila s prostým konstatováním, že „…z informací, které máme v současné době k dispozici, však vyplývá, že prezident Allende skutečně spáchal sebevraždu v den uskutečnění puče v paláci La Moneda.“[1] Nutno dodat, že k oněm „informacím“ uvádí značně jednostranné odkazy a prameny a obecně nevyužívá chilské zdroje, čímž by se docílilo poněkud objektivnějšího vidění. Citovaná, a přitom pro daný text klíčová věta je založena na jediné tiskové zprávě z českého zdroje.[2] Autorka textu navíc proti sobě staví informace dobového tisku, rétoricky ovlivněného jeho politickým začleněním, a současné jednostranně zaměřené prameny, často ve svých tezích zobecňující. Sama v úvodu své práce přiznává, že „při zpracování této kapitoly jsem čerpala výhradně z anglicky psané literatury, v druhé kapitole jsem potom čerpala z literatury české, zkoumané téma však nikdy nebylo hlavním tématem publikace…“[3] Ačkoliv se tedy vymezuje vůči socialistické propagandě, nechává se v mnoha svých vývodech zřetelně ovlivnit tou opačnou. Nevyužívá např. dnes již dostupných svědectví pamětníků, aktuálních historických analýz, okamžiky 11. září sleduje skutečně jen perspektivou dobového tisku. Dosahuje tak nesourodého a nepřijatelného pokusu o vytyčení polarity, neboť tak jako zde chybějí dobová hodnocení nesvázaná řečí socialistické propagandy, tak nenacházíme ani aktualizovaná hodnocení současná, která by se vymanila z propagandy antikomunistické, nebo, při současném stavu společnosti můžeme říci přímo antilevicové. Lze tedy pozorovat, že ani nejaktuálnější bádání nezapojuje širší základnu pramenů a literatury, takže zůstává de facto bez snahy po dosáhnutí skutečné analýzy, přestože např. zásadní publikace k tématu – Ravanal Zepeda, L., Marín Castro, F.: Allende: „Yo no me rendiré.“ La investigación histórica y forense que descarta el suicidio, byla poprvé vydána r. 2013 (II. vyd. 2015, průběh Ravanalova bádání byl v útržcích znám již dříve).

Byť jde o diplomovou práci, poměrně jednostranný pohled na předmět badatelského zájmu může být nazván závažnou chybou. V momentě, kdy v úvodu své práce autorka poznamenává: „Dále jsem přidala tři subkapitoly do původní osnovy práce. Ty se věnují osobnostem Pabla Nerudy, Luise Corvalána a Salvadora Allendeho. Domnívám se, že seznámení s těmito osobami je nezbytné pro lepší pochopení tématu“, přičemž ony „subkapitoly“ o rozsahu několika málo odstavců pouze opakují neúplná a zavádějící hodnocení, aniž by jakkoliv s nimi polemizovaly. Vidíme, že ani dosud ani poslední práce neumožňují překonat zažitý koncept, vytrvale prosazovaný a přejímaný. Nebudeme se na tomto místě věnovat hlubším politickým analýzám vlády Lidové jednoty a jejich recepci v československém tisku, zde můžeme odkázat na výše zmíněnou diplomovou práci, která v této sféře bádání dospěla k poměrně uspokojivým výsledkům. Nastiňme tedy v této fázi alespoň jisté kontury aktuálního kontextu, které budou východiskem pro naše další směřování.


Současný (a opomíjený) kontext


Salvador Allende vstoupil do dějin mimo jiné jako první marxista zvolený ve svobodných demokratických volbách do čela státu. Zdá se, že je to až příliš úzký rámec, do něhož bývá jeho osobnost, vykazující řadu protichůdných aspektů, uzavírána. Tím spíše ve společnosti, která nejen podporuje a spoluvytváří, ale také v mnoha ohledech ochotně přijímá historické dezinterpretace. Pohled na mnohé kontroverzní otázky se často pohybuje v černobílém spektru bez toho, aby byly akceptovány nové informace vedoucí k objasnění, či naopak znejasnění, pakliže byla již jednou přijata přitažlivá kvazi-pravda, více či méně propagandistický konstrukt, na němž má podstatná část běžné – ve vší vágnosti tohoto pojmu – populace tendenci stavět svůj přístup k dějinám. Šíření lživých a významově posouvaných tezí se do veřejného mínění promítá s neúprosnou definitivností, jak v případě filosofických a myšlenkových proudů a jejich aplikace, tak v případě jednotlivých osobností. Pohlédněme tedy nejprve na několik zažitých polopravd a lží spojovaných s osudy chilské revoluce přelomu 60. a 70. let a jejího protagonisty, který je v posledních desetiletích v našem prostředí obecně sledován z nepřesné a chybné perspektivy.

Emblematická postava Salvadora Allenda vyvolává pochopitelně dodnes značně rozporuplné reakce. Jeho odkaz je však v Chile, ale i v ostatních zemích Latinské Ameriky živější, než bychom si dokázali představit. Samozřejmě i ve své vlasti je nazírán ze dvou naprosto protichůdných perspektiv, ovšem při hlubším ponoření do tématu je zřejmé, že Chilanů, kteří oslavovali v r. 2006 úmrtí Augusta Pinocheta v ulicích téměř jako státní svátek, bylo přece jen o poznání více než těch truchlících. Důsledky sedmnáct let trvající Pinochetovy diktatury totiž příliš nenacházejí srovnání. Na jedné straně ekonomický progres, ovšem pochopitelně v závislosti na Spojených státech, na straně druhé desetitisíce mrtvých a nezvěstných, nelidské prostředky mučení, masové hroby odkrývané ještě po čtyřiceti letech. Argumentem mnohých, včetně politických představitelů a intelektuálů, bylo poněkud alibistické přesvědčení o boji proti komunismu, čímž se dostáváme k prvnímu mýtu, máme-li k dispozici informace o onom množství unesených – např. studentů, týraných těmi nejvynalézavějšími způsoby, otřesném násilí na ženách, volnosti poskytnuté brutalitě všeho druhu, traumatech, která poznamenala celou zemi na mnohá desetiletí.[4] Teprve nyní nabývají mnohé případy konkrétních obrysů, teprve nyní se zhmotňují důkazy a padají tresty, ale tuto fázi už v našem prostředí málokdo sleduje. Naše společnost tak setrvává v bodě, kam byla směrována po roce 1989 i mnohými politickými činiteli, kteří zaštiťovali demokracii. Také tragické datum 11. září se po roce 2001 plně soustřeďuje na připomínku teroristických útoků spáchaných ve Spojených státech a zapomíná se na teroristický útok podporovaný touž velmocí a uskutečněný 11. září 1973 v Chile. Dosud mnoho lidí vnímá 11. září pouze jako bezprecedentní napadení americké demokracie. Ale připomeneme-li si ty spousty vojenských převratů na území Latinské Ameriky, podporovaných CIA, a jejich důsledky, vyvstává pozoruhodná historická paralela. Ovšem vytrvale se nám ˗ i pomocí médií ˗ vnucují snadné, lépe zapamatovatelné definice, pokušení vnímat agresora jako mocného ochránce, podporovatele terorismu jako jeho oběť.[5]

 

Vraťme se ale k oněm mýtům. Polemizujme nejprve s hodnocením hospodářského úpadku, k němuž vedla vláda Lidové jednoty. Předně: akty vedoucí k postupnému vymaňování se z vlivu Spojených států, které Allendova vláda zahájila či rozvíjela, jako bylo např. znárodnění těžby mědi v r. 1971 a dalších odvětví, je třeba vidět v kontextu latinskoamerického kontinentu, ne např. v souvislostech našeho zestátňování v 50. letech. Chile jakožto země s velkým nerostným bohatstvím, které ale měly po desetiletí pod kontrolou severoamerické těžební a obchodní společnosti, nemělo v podstatě jinou možnost, chtělo-li se dát cestou změny. Jenže každý podobný pokus o krok k osamostatnění byl pro severoamerické vůdce pochopitelně nežádoucí skutečností. Převládá tvrzení, že se země těmito kroky vydala na cestu ekonomické krize. Už se ale nedodává, že se jedná o zcela typický scénář. Byť jsou známa Nixonova slova o tom, že dostane-li se v Chile k moci Allende,[6] budou se USA snažit co nejvíce znepříjemňovat Chilanům jejich hospodářskou situaci s nasazením nejtvrdších sankcí, neboť si nemohou dovolit mít v oblasti „druhou Kubu“. (Situaci výborně, byť poněkud expresivněji, definuje Márquezův životopisec Gerald Martin, když píše:  
„Allendovu vládu Lidové jednoty političtí komentátoři a aktivisté na celém světě sledovali jako pokus zjistit, zda je možné dosáhnout socialistické společnosti demokratickými prostředky… CIA proti Allendovi pracovala ještě před jeho zvolením: Spojené státy, uvízlé ve své vietnamské bryndě a chorobně posedlé Kubou, zoufale odmítaly připustit, aby na západní polokouli vznikl další protikapitalistický režim… tak došlo k surovému zničení chilského experimentu před zraky celého světa…“)[7]

Souhlasíme-li s těmito postupy, které Spojené státy uplatňují od časů studené války v podstatě na celém kontinentě, legitimizujeme tím jejich invazivní politiku, porušování lidských práv i zabíjení pro uchování jejich vlastní hospodářské prosperity a kontroly nad celou oblastí. Můžeme se zeptat, jakým právem se tak děje, ale žádná odpověď by nebyla uspokojivá. Vláda Lidové jednoty se od začátku musela vypořádávat s řadou sabotážních procesů, které měly zhatit plánované změny a reformy hned v momentě zrodu a tím dokázat jejich marnost a neschopnost. Krizi chilské ekonomiky bylo (a je) pochopitelně jednodušší dávat za vinu Allendově vládě a nikoliv tlaku cíleně působenému Spojenými státy. Destabilizace vlády a vyvolání nedůvěry – které v ostře polarizované společnosti mohou být předstupněm občanské války – jsou především důsledkem účinné propagandy, která v období studené války představovala jeden z hlavních nástrojů mocenského zápasu. („Is the Chilean military capable of coping with nationwide violence or a civil war? Opinion is divided on this in Santiago. Korry[8] said he considers the armed forces a ‘bunch of toy soldiers’. Well -informed.”)[9]

Zásah proti Allendovi byl připravován dlouho a podle osvědčených metod. (Mezi mnoha obdobnými případy je možno zmínit např. situaci vedoucí ke svržení prezidenta Árbenze v Guatemale r. 1954 poté, co znárodnil a přerozdělil guatemalským zemědělcům zpět pozemky, vlastněné americkou United Fruit Company ‒ která vlastnila de facto celou Guatemalu.) „The unfortunately heavy probability that Allende will take the office in November is well known to the State Department and Embassy Santiago (…) We should hope the Nixon Administration will be prepared to move quickly to exert pressure on Allende.(…) The ambassador said there are several alternatives of action, the main ones being to provoke Allende and cause a rupture in our relations with Chile, thus, loose all without a try (…) The position will have taken soon because on the November inauguration of Allende, president Nixon must send a message of congratulations or the world will know of the rebuff.”[10]“Despite the pesimism, attempts being made to move Frei and / or a military to stop Allende. Also, efforts are continuing to provoke the extreme left into a violent reaction that would produce the climate requiring military intervention.”[11]

Na tomto místě je vhodné připomenout, že v Chile byl rok 1971 pro vládu Lidové jednoty, co se týče aplikace zákonů a opatření, rokem poměrně úspěšným. Ačkoliv stoupla spotřeba obyvatel, zásoby z minulých let situaci zajistily. Byla vytvářena nová pracovní místa v odvětvích, která nabízela určité rezervy, snížila se tedy míra nezaměstnanosti a zároveň v těchto odvětvích došlo ke zvýšení produkce. Důsledkem byl i lehký pokles míry inflace. Ačkoliv „znárodňování“ je často v negativních souvislostech dáváno do výhradní souvislosti se jménem Salvadora Allenda, celý proces, byť pod označením „chilenización“, započal již jeho předchůdce v prezidentském úřadu Eduardo Frei, a měl jeho pomocí zahájit postupné znárodňování všeho nerostného bohatství. Znárodnění těžby mědi, představující 70% chilského exportu, bylo krokem nejzásadnějším, ratifikovaným ovšem oběma komorami parlamentu. Velký dopad mělo znárodnění majetku amerických těžařských společností Anaconda Copper C. a Kennecot. Za Freiova mandátu jim byly vypláceny náhrady, Allendova vláda ovšem došla k rozhodnutí, že dané americké společnosti se za dobu svého působení v Chile na úkor státu neoprávněně obohacovaly, takže je třeba, aby ony vyplatily náhrady Chile (jejich výše činila 388 milionů USD). Dané společnosti podaly žalobu u mezinárodních soudů, ale svůj spor výsledně prohrály. Důsledkem bylo narušení vztahů mezi Chile a USA, které byly velmi křehké už od Allendova vítězství ve volbách, došlo k zastavení amerických vládních úvěrů proudících do Chile, k čemuž se záhy připojily i soukromé americké banky a společnosti. Tzv. „neviditelná blokáda“ měla být jedním z prostředků destabilizace vlády.[12] Spojené státy následně zavedly embargo na chilský export, zejména měď, a díky svému vlivu dosáhly zavedení embarga i u některých evropských zemí, které se obávaly, že již nakoupená měď by se stala předmětem sporu mezi chilským státem a společnostmi Anaconda C. C. a Kennecot. Dopad na objem chilského exportu a následně HDP byl nesmírný. Chile v této situaci tedy začalo čerpat úvěry od svého nového spojence – SSSR.

Ani pozemková reforma nezapočala až s nástupem Lidové jednoty a Allenda. Zahájil ji už Jorge Alessandri a pokračoval v ní i kabinet Eduarda Freie. Allendova vláda navíc jednala v rámci legislativy, jež vznikla za Alessandriho. Podstatou bylo odstranění velkých a neefektivně hospodařících latifundios a převedení následně rozparcelované půdy rolníkům. Ti však v důsledku pěstovali zejména pro vlastní potřebu a teprve druhotně pro stát, takže chilské zemědělství se nakonec muselo potýkat s poklesem produktivity. V dalších dvou letech se začaly zřetelně projevovat v počátku netušené důsledky těchto vládních kroků, respektive reakcí USA na tyto kroky. „(….) He indicate that certain steps were being taken but that he was looking for additional help aimed at inducing economic collapse.”[13] Jak udává ve své knize Towards a New Cold War Noam Chomsky,
bylo by nadbytečné pojednávat o tom, jak Spojené státy americké dále podporovaly pokrok, prosperitu a konec tyranie a zločinu na Haiti, v San Domingu, Nikaragui, Hondurasu a jiných částech Latinské Ameriky, kde jsme tradičně byli přítelem a protektorem.‘ (…) Taková prohlášení se velmi podobají žvanění produkovanému odborníky z tisku, když skončila válka ve Vietnamu: Zapojení USA 'zasluhuje úctu', i když ‚s sebou přineslo chyby a špatné posouzení situace‘, ‚dobré impulsy se přeměnily ve špatnou politiku‘ (…) a tak dále. (…) Diskutoval jsem jedno z hlavních a nepříliš překvapivých témat zahraniční politiky USA, pokus vytvořit Velkou oblast, globální ekonomiku, která by byla přizpůsobena potřebám těch, kdo utvářejí vládní politiku USA, a zájmům korporací, které do značné míry představují. Jedním z průvodních jevů tohoto převládajícího závazku je opakované využití vojenské síly. To je samozřejmě jenom nejviditelnější a nejdramatičtější nástroj – politika USA vůči Chile za Allenda nebo Brazílii od počátku 60. let ilustruje typičtější a častěji upřednostňované postupy.“[14]

Opusťme nyní téma hospodářství, a polemizujme i v případě dalších souvislostí – s tvrzeními, že Allende byl populista a že spáchal sebevraždu. Populistou je snad možno nazvat člověka, který kromě daru řečnického neoplývá odpovědností k vlastnímu slovu, natož k národu, k němuž svá slova směřuje. Ne však člověka, který je ochoten zaplatit cenu nejvyšší, aby svým slibům dostál. Lékař a politik, zakladatel chilské socialistické strany, kandidát Lidové jednoty Salvador Allende Gossens (1908–1973) byl 4. září 1970 zvolen prezidentem v legitimních volbách a dobové dokumenty i svědectví pamětníků jasně ukazují, že v mnoha vrstvách společnosti – zvláště těch, jimiž se do té doby vládní představitelé vůbec nezabývali – byla tato skutečnost přijata s nadšením. V našich zeměpisných šířkách se bohužel mluví – a to bez podrobnějších souvislostí – nejvíce o negativních důsledcích reforem, ne třeba o projektech, zaměřených na zdravotní péči, rodinu, důstojné postavení ženy ve společnosti, možnost bezplatného vzdělávání (za kterou bojují chilští studenti dodnes), o podpoře kulturního rozvoje či názorové otevřenosti směrem ke skutečné demokracii. Úmyslem „chilské revoluce“, která s počátkem 70. let triumfovala, nebylo násilné svržení stávajícího systému novým, ale postupná cesta k proměně všech sfér ve státě, aby žádná ze složek obyvatelstva (a žádná problematika) nebyla opomíjena.

Tzv. vía chilena– chilská mírová cesta k socialismu –, zarezonovala ve světě záhy a občas bývá kladena do souvislosti s Pražským jarem.[15] Problémy, s nimiž se země aktuálně potýkala, neměla vláda v úmyslu zastírat. Ve známém projevu na univerzitě v mexické Guadalajaře mluvil v prosinci 1972 Allende o kritickém stavu zdravotnictví, zejména v souvislosti s dětskou úmrtností a situací mládeže, nedůstojnými životními podmínkami tisíců a tisíců, kteří si zdraví nemohou koupit. Ostatně mladé a studující, v nichž spatřoval naději na vnitřní proměnu společnosti, vždy vyzýval k zodpovědnosti za vlastní okolí a za způsob jednání. Ani myšlenkový pluralismus společnosti nebyl striktně omezován marxistickou doktrínou. Vždyť i sám kardinál Raúl Silva Henríquez[16] prohlásil, že „tato vláda opravdu není vládou marxistickou“ a nebyl rozhodně jediným představitelem církve, který by vyjadřoval Allendově vládě veřejnou podporu. Přínosná byla tendence dostávat se k podstatě věcí. I do naší doby a situace aktuálně zaznívá např. Allendovo tvrzení o respektu vůči křesťanskému myšlení, „pokud toto křesťanské myšlení interpretuje slovo Krista řečené obchodníkům v Chrámě.“ Paradoxem k tomuto postoji marxistického politika je třeba i slavná děkovná mše uskutečněná za strůjce krvavého zářijového převratu.

"Allende, lid tě chrání"
  

Allendova představa o demokratické cestě k socialismu v jeho vlasti byla podle něj uskutečnitelná právě a jedině v chilských podmínkách. Vía chilena si nedělala nárok stát se nějakým vývozním revolučním artiklem, jediným platným a aplikovatelným systémem pro další oblasti. I přesto měla, logicky zejména v USA, značnou řadu politických odpůrců. Gabriel García Márquez předjímal už v r. 1971, že chilskému experimentu nebude dopřáno, aby se rozvinul:

„… Chile čekají násilné a dramatické události. Pokud Lidová fronta bude pokračovat – s důmyslem a velkým taktem, rozumně pevnými a rychlými kroky – nastane okamžik, kdy narazí na zeď vážného odporu. Spojené státy zatím nezasahují, ale nebudou věčně přihlížet se založenýma rukama. Nikdy opravdu nepřistoupí na to, aby se z Chile stala socialistická země. Něco takového nestrpí a nedělejme si v tom směru žádné iluze. (…) Myslím, že to, co se v Chile děje, je výborné jako reforma, ale ne jako revoluce.“[17]

Jedním z mnoha neúnavně opakovaných, byť ne úplně logických tvrzení je tzv. obava z přenesení vývoje na Kubě do Chile, tedy nejdelší zemi na světě, sevřenou Andami a Pacifikem, by čekal s vládou Lidové jednoty přechod ke komunistické diktatuře. Není překvapující, že šiřitelem těchto zpráv byly i v samotném Chile média, podniky a společnosti financované přímo CIA a některými chilskými pravicovými stranami, a to jsme naprosto vzdáleni jakýmkoliv konspiračním teoriím. Důkazů o tom, jak Nixonovy tajné služby pracovaly proti Allendovi a proti demokratickému vývoji v Chile, existuje nepřeberné množství, a to i díky aféře Watergate, díky níž byly později odtajňovány mnohé dokumenty Nixonova kabinetu. Zmínit v naší souvislosti můžeme však především dokumenty ITT, společnosti, vlastnící v r. 1970 70% kapitálu CTC (Compañía de teléfonos de Chile) a financující pravicový deník El Mercurio,[18] dokumenty odhalené a vydané veřejně již v r. 1972, na jejichž základě mohli sami Chilané vysledovat snahy CIA a jejích agentů zasahovat do politického vývoje již během 60. let, nejvýrazněji pak v souvislosti s prezidentskými volbami v r. 1970. USA byly připraveny ke všemu, včetně vyvolání chaosu a občanských nepokojů a podpory terorismu a atentátů, aby zamezily kandidátovi Lidové jednoty nejprve ve volbách zvítězit a následně i převzít úřad. Atentát na vrchního velitele pozemních sil generála Schneidera,[19] kterému podlehl, byl jedním z prvních velkých otřesů, který měl vyvolat chaos v chilské armádě ještě před oficiálním nastoupením Allenda do úřadu. „Contrary to the general expectation, the military did not move against Allende over the weekend. It was believed that the killing of Schneider is a prelude to the coup.“[20] Budoucí prezident čelil mnohonásobným výhrůžkám smrtí a byl nucen střídat místa pobytu, než v listopadu 1970 stanul oficiálně v čele své země. Ale vraťme se k tzv. paralele s Kubou.

Stačí si uvědomit rozdílnost politických, společenských i hospodářských podmínek obou zemí. Kubánská revoluce přišla jako reakce na dlouholetou diktaturu, značně represivní Batistův režim v zemi, která byla v té době de facto stále kolonií Spojených států. Vláda kryla činnost příslušníků severoamerické narkomafie a z prostředků z nelegálního obchodu vznikaly jakési luxusní turistické zóny, zatímco procentuální většina kubánské populace byla negramotná či pologramotná, bez jakékoliv vzdělávací sítě a pochopitelně bez dostupné lékařské péče. Blízké spojenectví Batistovy vlády s USA a organizovaná armáda v podstatě vylučovaly jinou možnost změny systému než ozbrojenou revoluci. Délka jejího trvání a její jednotlivé etapy byly úměrné odporu opozice a početní a zbrojní situaci revolucionářů.

Chilská revoluce ovšem nastává po demokratických volbách, jejichž výsledek je potvrzen Kongresem, a to zcela v mezích platné legislativy. Mohla by pokračovat poměrně pokojně, nebýt neustálých skrytých či otevřených intervencí ze strany USA. Od počátku bylo upřednostňováno její poselství míru a solidarity a Allende při každé příležitosti vybízel lid, aby se nenechal vyprovokovat byť k sebemenší ozbrojené akci. Vysoká organizovanost a kázeň obyvatelstva byly ostatně jedním z hlavních pilířů, na který se mohla vláda Lidové jednoty alespoň v počátcích spoléhat. Jak se zhoršovala situace a postavení vlády, bylo pro opozici, zejména nacionalistickou stranu Patria y libertad, snazší podněcovat útoky ozbrojených skupin, jak radikálně levicových, tak pravicových, v ulicích chilských měst. V jednom z posledních rozhovorů Allende udává: „My nepotřebujeme násilí. Obejdeme se bez něj. Ale pokud bude lid neustále provokován, odpovíme násilím zákonné moci a revoluční připraveností.“ A v jednom ze svých rozhlasových vstupů 11. září sděluje: „Lid se nesmí obětovat a nesmí být zmasakrován.“ Proto také vybízí Chilany, aby se nepouštěli do ozbrojeného boje s pučisty, ale aby si uchovali víru a naději, že tyto pro národ tak těžké okamžiky, budou dříve či později překonány.

Ačkoliv se Salvador Allende a Fidel Castro vzájemně respektovali, vždy dávali zřetelně najevo svůj odlišný postoj k revoluci, to ostatně platí i v případě Che Guevary, který mj. vepsal do své knihy, kterou věnoval Allendovi, větu týkající se „stejných cílů, kterých dosahujeme rozdílnými prostředky“. Revoluce dle Allendových intencí se měla dít postupně, v legislativním rámci, zasáhnout do všech sektorů, a s válečnou situací rozhodně nepočítala. I v nejvypjatější situaci po pokusu o převrat v červnu 1973 Allende ignoroval radu Fidela Castra, aby nechal ozbrojit masy dělníků. Pro Fidela Castra byla sice revoluce rovněž postupným procesem změn ve státní správě, ale navazujícím na prvotní fázi národně osvobozeneckého boje, jak je ostatně v Latinské Americe obvyklé. Po embargu, které USA vyhlásily Kubě, a po embargu uvaleném na chilský export bylo pochopitelné, že se utužila vzájemná solidarita obou zemí, čelících společnému nepříteli – zahraničním monopolům a nadnárodním korporacím, užijeme-li dobovou rétoriku, tedy především americkému imperialismu, byť např. prodloužení státní návštěvy Fidela Castra v r. 1971 na třiadvacet dní část chilské populace značně dráždila.[21] O rozdílném pojetí revolučního procesu, ať už nazíraném perspektivou rozdílů v historické podmíněnosti či v aktuální situaci Chile a Kuby ostatně podrobně informuje známý Diálogo de América, který vedl s Allendem a Castrem v prosinci 1971 Augusto Olivares.[22]

Bylo by zbytečné si nalhávat, že skutečný stav chilské společnosti, většinové populace (nikoliv ekonomiky), byl stabilizovanější např. za Eduarda Freie či Allesandriho. „Našim dědictvím je společnost frustrovaná ve svých nejhlubších očekáváních nezávislého vývoje. Společnost rozdělená, ve které jsou většině rodin upírána základní práva na práci, na vzdělání, na zdraví, volný čas, a dokonce i naděje na lepší budoucnost.“[23] Allende byl především humanista, který si nejméně ze všeho přál zavléci svůj národ do jakéhokoliv krvavého střetu, války či povstání. Jestliže po celou dobu svého politického působení hovořil o situaci, kdy vládne lid, rozhodně neměl na mysli nekontrolovatelné masy jednající bez obecně platné legislativy. „Lid bude vládou, pokud bude aktivně spolupracovat na všech procesech národního vývoje. Abychom učinili možnou tuto koncepci demokracie, musíme začít s ustavením rovných příležitostí pro nové generace…“[24]

Odlišnosti v původu, vedení a prioritách problematizuje kladení rovnítka mezi kubánskou a chilskou revoluci, mezi Castrovo a Allendeho pojetí státní moci, stejně tak jako usvědčuje šiřitele teorie o „hrozbě komunistické diktatury“ ze zavádějících a dle potřeb značně zjednodušených tvrzení legitimizujících intervenční snahy USA jako záchranný zásah ve prospěch „demokracie“. „James Chace, editor Foreign Affairs, (…) napočítal až 159 příkladů ozbrojených intervencí USA, které proběhly před rokem 1945. Od druhé světové války, dodává, ‚jsme použili ozbrojené síly v Koreji, Indočíně, Libanonu, Dominikánské republice a Kongu‘. Potom uvádí různé důvody, proč bychom měli očekávat, že to bude pokračovat: obavy z nedostatku přírodních zdrojů, zájem o sféru vlivu USA v Karibiku a ‚regionální rovnováha moci‘ jinde, a konečně americká ‚starost o lidská práva a podpora liberálních, pluralitních demokracií‘. Vzpomeňte si na citované případy nebo příklady intervencí, které nebyly uvedeny: Írán, Kuba, Guatemala, Chile. Ve kterém z těchto případů byla americká intervence motivována starostí o lidská práva nebo podporou liberálních a pluralitních demokracií? Je velmi zajímavé a důležité, že lze s vážnou tváří předložit takový totální nesmysl a ještě může být vážně přijímán v žurnalistice i akademickém světě.“[25]

 

II. 11. září 1973


Dostáváme se ale k největšímu mýtu, Allendově sebevraždě, která je přinejmenším u nás brána za prokazatelný fakt, aniž by se zohlednily mnohé výsledky dlouholetého vyšetřování. V samotném Chile byla verze sebevraždy prezentována veřejnosti po celá desetiletí, ačkoliv málokdo ji považoval za věrohodnou, a nakonec byl případ také takto uzavřen. Prezident, který slíbí věrnost národu a poté, ve chvíli nejvyššího ohrožení, uprchne, nebo si vezme život, to byla pochopitelně verze, kterou pučisté potřebovali. Allende jim to ovšem nedopřál. Odmítl vyjednávat s armádou, která ho zradila, odmítl se – jakožto legálně zvolený a ústavou potvrzený prezident – vzdát, odmítl letadlo, které mu bylo posláno, aby se „zachránil“. (To mělo být ovšem sestřeleno nad mořem, neboť se předpokládalo, že zamíří na Kubu).[26]

Allende a jeho spolupracovníci, obklíčení 11. září ráno v prezidentském paláci La Moneda, vymohli po zdlouhavém vyjednávání volný odchod pro zaměstnance a osoby, které se v paláci nacházely, zejména ženy (mezi nimi i Allendovy dcery). Allende racionálně a klidně pronesl do rádia svůj poslední improvizovaný projev,[27] jednak aby osvětlil situaci, ve které se jeho země nacházela, jednak aby ubezpečil národ, že se nevzdá. Když uplynulo ultimátum, určené představiteli armády, začala letadla La Monedu bombardovat[28] a do paláce se probily armádní složky. Allende, který ostatně národ vždy ubezpečoval, že dokud nenaplní svůj mandát, který mu byl svěřen, může ho z La Monedy dostat jen s kulkou v těle, zůstal uvnitř sám pouze s členy své ochranky,[29] se svým osobním lékařem a blízkým přítelem dr. Danilem Bartulínem[30] a několika dalšími přáteli a spolupracovníky. Brzy poté přinesla média zprávu o Allendově sebevraždě a následně se objevily fotografie, zobrazující bezvládné tělo sedící na pohovce v salónu Nezávislosti s puškou[31] mezi koleny a rozstřelenou tváří. Už tehdy muselo být známo (a zamlčeno), že projektily v jeho hlavě budou dva a každý bude pocházet z jiné zbraně. Vehemence, s jakou byly domnělé okolnosti posledních chvil chilského prezidenta šířeny, je sama o sobě dost podezřelá a ukazuje, že něco není v pořádku. S pádem Pinochetovy diktatury a znovuotevíráním mnoha případů se vynořily i dokumenty, uložené čtyřicet let mimo dosah veřejnosti, byť mnohé indicie vedoucí k odhalení skutečnosti byly známy již dříve. Např. i generál Javier Palacios, velící armádní invazi do La Monedy, potvrdil, že prezident Allende byl zavražděn během obrany paláce důstojníky z pěchotní školy.[32] Skupina vojáků se střetla s Allendem a jeho ochrankou v Červeném salónu. A vrahové mají i jména. Skupinu generála Palaciose tvořili mimo jiné poručíci René Riveros, Armando Fernández Larios a kapitáni Roberto Garrido, Mosquera a Rigoberto Rubio z pěchotní školy San Bernardo. Téměř všichni se stali později zakládajícími členy tajné policie DINA. Dokonce o svém činu z 11. září ani nemlčeli. Poté, co mezi pěti civilisty v místnosti rozpoznali prezidenta republiky, zasáhl ho ze své zbraně nejprve kapitán Garrido do pravé tváře, hrudi a břicha. Když Allende ve dveřích salónu upadl, poručík René Riveros ho zasáhl znovu.[33] Generál Palacios[34] ve své pozdější výpovědi uvedl, že „našel prezidenta Allenda na podlaze blízko schodiště vedoucího do druhého poschodí a že pět nebo šest členů GAP střílelo až do konce. On (Allende) střílel po celý čas, neboť měl ruce od střelného prachu. Zásobník jeho pušky byl prázdný. Kolem jeho těla a blízko oken byla spousta prázdných nábojnic.“[35] S uvedenými skutečnostmi se shoduje na základě svědectví Fernándeze Lariose ve své knize Laberinto také Eugene Propper, severoamerický vyšetřovatel v případu dvojnásobné vraždy Orlanda Leteliera[36] a Ronni Moffittové, ke které došlo ve Washingtonu D. C. v září 1976. „Krátce po druhé hodině odpolední pronikly jednotky pěchoty do La Monedy. Několik skupin vyběhlo do nejvyššího poschodí a uprostřed dýmu se kryly střelbou z automatických pušek. René Riveros, poručík se světlými vlasy, náhle zpozoroval ozbrojeného civilistu oblečeného v roláku. Riveros vystřílel téměř celý zásobník do prezidenta Chile, zabil ho okamžitě, ranami zasáhnuvšími tělo od slabin až po hrdlo (…) Generál Palacios vstoupil do Červeného salónu. Blízko hlavního schodiště ležel na podlaze mrtev prezident republiky Salvador Allende.“[37]
Prezidentský palác La Moneda 11.9.1973 těsně po leteckém bombardování

Podle jiných svědků byl jedním ze střelců i Palacios a bylo mu naznačeno, aby o dalších událostech odehrávajících se v prezidentském paláci mlčel. S následnou inscenací sebevraždy nechtěl mít nic společného. Když z La Monedy telefonicky informoval Patricia Carvajala o skončení mise, o sebevraždě se nezmínil. Tato (dez)informace byla však záhy rozšířena a „podložena“ uveřejněnými snímky mrtvého.

Při první autopsii, vedené dr. José Luisem Vázquezem,[38] která proběhla ve vojenské nemocnici pouhých 24 hodin po převratu, byl jako příčina smrti stanoven projektil, vystřelený z bezprostřední blízkosti, který prošel bradou přes ústní dutinu a nos do mozku.

Prezident Allende s ochrankou při bojích v paláci Moneda 11.9.1973 - je to poslední fotografie živého Allendeho.
Ačkoliv pochybnosti se rojily od počátku, po čtyřiceti letech přišel profesor forenzní medicíny dr. Luis Osvaldo Ravanal Zepeda se studií, která pitevní zprávu ze září 1973 v mnoha bodech zásadně zpochybňuje.[39] Poté, co analyzoval všechny rozpory a nedostatky původní pitevní zprávy, prokázal s jistotou, že Allendovou lebkou pronikly dva projektily různých ráží, přičemž jejich trajektorie byly pochopitelně odlišné. Zásahy ze dvou různých zbraní potvrzuje i analýza povahy poranění, šlo o jednu střelu s rychlejší drahou, která pronikla lebkou a v zadní části lebeční klenby zanechala kruhový otvor, druhý typ střely naopak roztříštil celou obličejovou část. Dr. Ravanal se rovněž pozastavil nad tím, že při první autopsii nebyl proveden rentgenový snímek lebky, aby byla možná podrobnější analýza. Ravanalova zpráva jednoznačně udává, že „zranění popsaná v pitevní zprávě prezidenta Salvadora Allenda Gossense nejsou slučitelná se střelou sebevražedného typu.“ Při bližší definici zranění se dozvídáme, že střely byly vedeny z tzv. krátké vzdálenosti, což ukazuje, že „nešlo o výstřel z bezprostřední blízkosti nebo s podporou, a tudíž neodpovídá typu zranění typickému pro sebevraždu.“ K tomu přibylo upozornění o zranění hrudníku a žaludku, které Allendovi způsobil Riveros (a další) a nebylo z forenzního hlediska nikdy analyzována. Na fotografiích pořízených před první autopsií r. 1973 vidíme tělo Salvadora Allenda oblečené v saku a svetru, téměř bez krve (s výjimkou tváře), ač zpráva udává, že jeho prádlo bylo krví nasáklé. To nakonec dosvědčují i po několika dekádách pochybností zveřejněné fotografie Allendova prostříleného těla ve zkrvavené košili, přes niž krev nestihla proniknout do dalších vrstev oděvu. Do těla, ležícího již na podlaze, vystřílel totiž Riveros celý zásobník. Protože nešlo o zásahy bezprostředně způsobivší smrt, nikdo se jimi nezabýval. Pinochet ovšem Riverose pro tuto záležitost přísně pokáral, neboť si byl vědom, že „takový konec přinese problémy.“[40] Allendovo tělo bylo uzavřeno do zinkové rakve a už nikdo, ani členové jeho rodiny, nebylo spatřeno. Pochopitelně, s výjimkou lékařů vojenské nemocnice. Již v 80. letech proniklo na veřejnost sdělení některých zdravotníků, přítomných první autopsii, a dosvědčujících, že tělo bylo zasaženo téměř čtyřiceti ranami.[41] (Přinejmenším o tom informuje Danilo Bartulín v rozhovoru pro španělský deník El país z 10. 9. 1988.)

Fotografie těla mrtvého chilského prezidenta S. Allendeho, pořízená přes okno z protějšího domu.
Pokud jsme nahlédli na výše popsané skutečnosti, můžeme připojit, že ani v Allendově psychickém rozpoložení osudného 11. září se neobjevují tendence, které by mohly teorii o sebevraždě podporovat. Kromě již zmíněného to dokládá např. průběžné rozhlasové vysílání z La Monedy, v jehož jednotlivých etapách od 7:55 (přes Radio Corporación, později Radio Magallanes) až do okamžiku posledního projevu v 9:10 Allende po celou dobu informoval Chilany o všem, co se děje. A dával zřetelně najevo své vědomí, že vlastní blízká budoucnost je mu naprosto jasná: „… Pokud mne zavraždí, lid bude pokračovat ve své cestě, s tím rozdílem, že to bude mnohem těžší, mnohem násilnější (…) Zůstaňte s námi ve spojení na svých pracovištích. Slibuji, že compañero Presidente neopustí svůj lid ani své místo. Zůstanu zde, v La Monedě, i za cenu vlastního života (…) Zaplatím svým životem za to, že jsem hájil principy, které jsou naší vlasti tak drahé…“ V interview pro deník El País z 10. 9. 1988 cituje dr. Bartulín svůj poslední rozhovor s Allendem. Prezident mu tehdy řekl: „Jsi můj nejlepší a nejvěrnější přítel. Když budu vážně raněn, zastřel mě.“[42]

Poměrně podrobné svědectví o Allendových posledních hodinách v La Monedě podává také další očitý svědek brutálního konce lidové vlády v Chile, Carlos „Negro“ Jorquera, autor biografie svého dlouholetého přítele, knihy El Chicho Allende: 
„(…) Prezident ležel na podlaze, stříleje ze své pušky oknem směrem na Plaza de la Constitución. Jirón[43] si musel lehnout také, chytil Chicha za nohy a začal ho táhnout z místa, bičovaného střelbou. Prezident vykřikl, aniž by se otočil: ‚Nech mě být! Nech mě!‘ Potom se obrátil, aby viděl, kdo ho to s takovou neústupností táhne. ‚Ach, to jsi ty, Jironcito!‘A oba se vraceli, aniž by se postavili na nohy, až se doplazili do chodby, která už byla v plamenech. O chvíli později se museli zase skrčit, tentokrát pod jídelní stůl, což byla jediná možnost, aby spolu mohli rozmlouvat. ‚Měl s sebou svou pušku, a když jsem se jí dotkl, téměř jsem se popálil o žhavou hlaveň‘, vzpomíná ve své knize Osvaldo Puccio. Tam, pod stolem, dostal Chicho nápad, že vyšle delegaci jednat s vojenskou juntou: Osvalda Puccia, Fernanda Florese a Daniela Vergaru. Generál Baeza poslal vozidlo, které je dopravilo na Ministerstvo obrany.(…) Masakr, kterého se Chicho Allende od počátku tak obával, už začal, a rozestřel svá krvavá chapadla i na těch nejubožejších místech. Tato skutečnost a jeho hluboké přesvědčení, že musí ochránit život svých společníků, byly hlavními motivy, které přiměly Chicha, aby přistoupil na podobný nápad s delegací (…)“  
Jorquera dále popisuje plán, který přišel obráncům La Monedy na mysl – přemístit se ulicemi obklopujícími palác do dalších sektorů a pokračovat v obraně. Podle tohoto plánu se měl Allende dostat do ulice Bandera a odtamtud do některé z bojujících čtvrtí, a tam řídit další obranné procesy.  
„Dobře si vzpomínám na pocit, který jsem měl,“ vzpomíná dále Jorquera, „když jsem zahlédl prezidenta po své pravici. Zeptal jsem se ho, o co mu jde. Poplácal mě přátelsky po rameni a začal mi něco vysvětlovat (…) Nevím, kde jsem vzal sílu mu oponovat a přesvědčovat ho, že je to šílenství. ‚Ne, Chicho, prosím tě, ne! Zabijí tě na ulici a bude to vypadat tak, že jsi chtěl uprchnout. Před dějinami budeš vypadat jako sráč. A takový ty nejsi. Ne, Chicho, prosím, musíme umřít tady!‘ A prezidentovi vstoupily slzy do očí, silně mě objal a řekl: ‚Negro má pravdu. Musíme umřít tady, tady to má historický význam.‘ (…) A vyběhl po kamenném schodišti do druhého poschodí, následován většinou přítomných.“[44]
Vražda Salvadora Allenda byla vraždou spáchanou kolektivně, nikoliv v afektu, ale se zcela jasným záměrem. G. García Márquez postihl tragické hrdinství svého přítele, jehož považoval ve své době za jednoho z mála skutečných vůdců v Latinské Americe, a definoval i přesah, který chilské události r. 1973 mají:  
„… Jeho největší ctností bylo dovádět všechno do konce, osud mu však mohl dopřát jen onu výjimečnou a tragickou velikost, že zemřel při ozbrojené obraně anachronických nesmyslů buržoazního práva, při obraně Nejvyššího soudu, který ho odmítl, ale prohlásil za zákonné jeho vrahy, při obraně ostudného Kongresu, který ho prohlásil za nezákonného, ale ochotně se sklonil před vůli uzurpátorů, při obraně svobody opozičních stran, které se zaprodaly fašismu, při obraně celého toho zchátralého mechanismu prohnilého systému, který hodlal zbourat, ovšem tak, aby nepadl jediný výstřel. Ono drama se událo v Chile, především k neštěstí Chilanů, ale vejde do dějin jako něco, co se stalo nám všem, dětem tohoto věku, a zůstane navždy v našich životech.“[45]

Ať už jsou postoje většiny jakékoliv, je jisté, že vraždou Salvadora Allenda docílili strůjci převratu nečekaného efektu. Jeho přítomnost v chilské společnosti nabyla nejrozmanitějších obrysů a je patrná i v nejmladší generaci, compañero Presidente inspiruje svými myšlenkami, svou důsledností a pochopitelně i osudem podobným antické tragédii. V jeho případě vše nekončí pouze žalozpěvem básníka (byť o Allendovi existuje celá řada písní a působivých textů). Chilané si tohoto muže, kterému mnozí přezdívají Presidente Mártir (Prezident Mučedník - pozn.red.NR), připomínají nejen u příležitosti výročí státního převratu: jeho osobnost se stala trvalou konstantou jejich politického i společenského života. Kontinuita, s níž postava Salvadora Allenda prochází dekádami dějin své země,[46] a nejen jí, by mohla dát naději, že „spíše dříve, než později (…) se otevřou široké ulice, po kterých bude znovu kráčet svobodný člověk, aby vybudoval lepší společnost.“ Zbrojící mocnosti (i mnohé rysy národních mentalit) mu to ovšem opět a opět nechtějí dovolit, což však neznamená, že by to měl vzdát.

III. Demokracie pohřbená a bojující


Allendův pohřeb proběhl v poledne 12. září bezprostředně po noční autopsii. Prezident neměl být uložen v rodinné hrobce v Santiagu, ale do hrobu svého švagra na hřbitově Santa Inés ve Viña del Mar, bez označení jména. Pohřeb se konal s vyloučením veřejnosti, pouze za účasti Hortensie Bussi, dvou jejích synovců a Allendovy sestry Laury. Prezidentova rakev byla dopravena vojenským letadlem přímo na hřbitov, který ze všech stran střežila armáda. Hortensia Bussi několikrát žádala, aby směla svého manžela vidět, ale žádost byla odmítnuta. Když nakonec vojáci rakev otevřeli, hlava mrtvého byla zakryta šátkem. Pozůstalí žádali, aby byl šátek odstraněn a oni mohli vidět tvář, avšak bylo jim řečeno, že ji uvidí později. Vzápětí byla rakev zapečetěna a bez jakýchkoliv slov či poct uložena do hrobky. Těm několika málo lidem, kteří byli v dosahu, stihla Hortensia Bussi sdělit, že je zde pohřbíván prezident Chile.[47] Následně pro ni započala doba dlouhého exilu, během níž přišla také o svou dceru Beatriz.[48] Návratu do vlasti se dočkala až v r. 1988.[49]

  

Allende vzešel z prostředí, v němž názorová pluralita fungovala natolik přirozeně, že mu v dospělém věku umožnila nejen pochopit nebezpečí jakéhokoliv dogmatismu a fanatismu, ale zároveň myšlenkovou různost jako základní podmínku tolerance a dialogu. Pokřtěn dva týdny po svém narození jako Salvador Guillermo del Sagrado Corazón de Jesús Allende Gossens, ocitl se, tak říkajíc od kolébky, v prostředí myšlenkově a stran vlivů značně rozrůzněném a přitom homogenním. Neurčovala je pouze jeho matka Laura Gossens Uribe,[50] zbožná katolička s belgickými a francouzskými kořeny a otec Salvador Allende Castro,[51] právník z rodiny s mnohaletou zednářskou tradicí, která se v předešlé generaci snažila o odtržení církve od státu (radikální dědeček budoucího prezidenta si za své antiklerikální postoje během bojů za chilskou nezávislost vysloužil přízvisko „Rudý Allende“).[52] Další dichotomii představuje Allendův v podstatě buržoazní původ a zároveň jeho inklinace k „lidu“, který je ostatně vždy nesmírně citlivý na projevy předstíraného zájmu. Zpětná vazba, kterou poskytoval Allendovi během jeho kampaní i v době vykonávání jeho prezidentského úřadu potvrzuje, jakou důvěru nejnižší vrstvy v jeho osobu měly. Allende je chtěl navzdory revoluční ozbrojené tradici země „vychovávat“ ke svému pojetí revoluce jako mírového procesu. „Revoluce znamená tvořit, ne ničit, znamená budovat, a ne bořit.“ Lid vyzýval k tomu, aby se nenechal vyprovokovat ani činy radikální pravice, ani ekonomickým presem ze strany USA. Byl ochoten revoluční vývoj bránit za cenu svého života a k tomu, aby lid byl připraven ozbrojit se a násilím hájit dobyté kroky, nevyzýval ani v situaci, kdy země po prvním pokusu o ozbrojený převrat v červnu 1973 a po řadě sabotážních stávek začala silně pociťovat destabilizaci a nebezpečí možného vypuknutí povstání vedoucího k občanské válce.

S mýty o osudech prezidenta, díky němuž přestalo být Chile pro zbytek světa pouze jednou z mnoha téměř neznámých rozvojových zemí a začalo být vnímáno jako demokratický stát bojující o svou důstojnost a suverenitu, se logicky pojí i mýty o Allendově marxismu, zejména o jeho neslučitelnosti s demokracií. Allende se ovšem sám nepovažoval za bezbřeze filosofujícího marxistického teoretika, v marxismu, jak tvrdil, spatřoval spíše možnou metodu, o níž by bylo možno opřít konkrétní vládní reformy. První vládní kabinet, složený z představitelů Lidové jednoty, zahrnující široké spektrum politických stran od Křesťanské demokracie přes socialisty až k radikální levici, měl demonstrovat názorovou pluralitu ve státní správě. Je zároveň pravdou, že mnohá radikální levicová hnutí Allenda příliš nepodporovala už v době jeho kampaní, protože jeho program jim připadal demokratický až příliš a neviděli v něm naději na skutečně účinné prosazení zásadních společensko-politických změn. Nasměrovat Chile v jeho tehdejší hospodářské situaci k nezávislosti bylo každopádně úkolem na mnoho let, vyžadujícím velké úsilí. Jak bylo zmíněno, Allende vždy veřejně důsledně vyzýval k třídnímu uvědomění, ale zároveň nenásilí, k řešení dílčích problémů s kázní a vytrvalostí. Když byly v noci na 4. 9. 1970 vyhlášeny předběžné výsledky prezidentských voleb, ze kterých vyšel k nelibému překvapení pravice vítězně, masy jeho podporovatelů, shromážděné v ulicích, slavily bez jediného projevu vandalismu a jakéhokoliv útoku na cíle protistrany. Ozbrojené útoky, které v letech Allendovy vlády ochromovaly chod věcí v Chile, byly převážně dílem nepočetných radikálních skupin z obou táborů, které se střetávaly v ulicích a měly na svědomí nejrůznější sabotážní akce.

Pohlédněme nyní alespoň ve zkratce na některé konkrétní kroky vlády Lidové jednoty konstituující demokratický vývoj. Nutno dodat, že vláda jako celek se nikdy neprezentovala jako „marxistická“, ale jako lidová. Ještě v posledním rozhovoru, který Allende poskytl 8. září 1973 francouzské televizi, znovu opakuje úkol lidové vlády v Chile, kterým je připravit cestu socialismu, a to všemi možnými demokratickými prostředky. Tento rozhovor, pořízený v okamžiku, kdy destabilizace vlády byla již kritická, a v zemi byl vyhlášen výjimečný stav, nás také přivádí k vysvětlení, proč dlouho připravovaný a očekávaný vojenský zásah proti Allendově vládě přišel právě tehdy, kdy přišel. 10. září při večeři se Allende zmínil o nutnosti referenda, v němž by se rozhodlo o důvěře lidu vůči vládě a o jeho vlastním setrvání v úřadě. Vyhlášení referenda bylo stanoveno na 13. září. Tato skutečnost rozhodně uspíšila vývoj vedoucí k ozbrojenému puči, neboť opozice lidové vlády se mohla obávat hlasu ještě dosud silně organizované a vládě Lidové jednoty, nebo přinejmenším prezidentovi oddané části obyvatelstva. Referendum, které se nikdy neuskutečnilo, je dalším příkladem snah o řešení situace demokratickými prostředky a je vysoce vzdáleno jakýmkoliv diskuzím o snahách lidové vlády uzurpovat moc.

Jako každá levicová vláda v Latinské Americe, zaměřila se vláda Lidové jednoty od počátku zejména na záležitosti zdravotnictví a vzdělávání.[53] V Chile, nejdelší zemi na světě, pochopitelně existovaly rozsáhlé oblasti bez dostupné lékařské péče a vláda si uvědomovala vliv této skutečnosti na vývoj chilské populace, připojovala se i hrozivá chudoba v některých částech země, respektive v některých vrstvách obyvatelstva. Děti bez základní výživy v prvních šesti měsících života byly buď přímo odsouzeny k smrti, nebo k mentální retardaci. Allende vždy zdůrazňoval, že skutečný klíč ke změně tkví ve zlepšení životních podmínek jejich rodičů.[54] Vyzýval studenty medicíny i mladé lékaře k průběžnému působení v odlehlých částech země bez nároků na finanční přínos (sám tak za studií působil také) a k tomu, aby budoucí lékaři byli motivováni smyslem své práce a ne ziskem.

V Chile za prezidentského působení Salvadora Allenda nikdy nedošlo k omezování svobody tisku[55] ani jiných médií, paralelně existovalo množství periodik, od vyloženě fašisticky orientovaných, přes radikálněji pravicový El Mercurio až k levicovému Clarínu, vysílalo množství rozhlasových stanic, cenzura uplatňována nebyla. Rovněž nedocházelo k žádnému potlačování svobod náboženských. Charakter slavnostní děkovné mše, Te Deum, konané u významných státních příležitostí, související do té doby s katolickým, ne šířeji křesťanským okruhem, pozměnil Allende na ekumenický a sám se jí pravidelně účastnil, ostatně jeho osobní přátelství s kardinálem Silvou Henríquezem už bylo výše naznačeno. Nejen proto, že vládla poměrně rozsáhlá koalice různých stran, nedocházelo k postihování stranických odpůrců (můžeme srovnat s masovou vlnou zatýkání, věznění a mučení příznivců Lidové jednoty v prvních měsících Pinochetovy diktatury). Allendova vláda prosazovala a uskutečnila ideu bezplatného vzdělávání (i vysokoškolského ‒ návrat k ní je podstatou bojů studentů dodnes, v posledních měsících jsou protestující opět vystaveni tvrdým represím ze strany policie).[56] Vláda bojovala proti projevům diskriminace všeho druhu. Například k řešení problémů vyplývajících z těžkého postavení ženy v chilské společnosti měl přispívat i speciální komitét při ministerstvu zdravotnictví. Návrh zákona na vytvoření Ministerstva pro podporu rodiny bohužel parlament zamítl. Velká pozornost byla věnována původním obyvatelům, příslušníkům indiánských etnik, jejichž potřeby předchozí vlády po desetiletí zcela přehlížely. Pozornost se zacílila nejen na snahu uchovávat jejich kulturní odkaz, ale rovněž na zcela konkrétní kroky pro zlepšení jejich života, neboť do té doby byli prakticky bez občanských práv. Začala také rozsáhlá výstavba domů s bytovými jednotkami pro vrstvy obyvatelstva žijící do té doby ve značně neuspokojivých podmínkách. O sobotách a také v průběhu léta byly organizovány dobrovolné práce ve veřejném prostoru, jichž se aktivně účastnil i prezident. Značná energie byla investována do rozvoje a podpory umění, zejména lidového, podle hesla „bez písní není revoluce“ probíhaly koncerty a vystoupení jednotlivců i folklorních či folkových kapel, kterých se na přelomu 60. a 70. let v Chile vynořilo veliké množství. Bylo organizováno také mnoho výstav výtvarného umění, velký prostor dostali opět lidoví umělci a myšlenka propojování výtvarného umění s veřejným prostorem.

Když v r. 1972 hovořil Salvador Allende v sídle OSN o těžké situaci své země a dílčích krocích uskutečňovaných pro postupné dosažení nezávislosti a důstojnosti, nebál se rovněž veřejně pojmenovat strůjce oněch hospodářských a ekonomických těžkostí, původce intervencí a situací ohrožujících lidská práva. Zdůrazňoval zejména snahy USA a velkých korporací zničit každý pokus národů Latinské Ameriky o vybudování suverénní a důstojné existence na vlastním území.
„Nejenže trpíme finanční blokádou, jsme také oběťmi přímé agrese (…) Čelíme skutečnému otevřenému konfliktu ze strany velkých korporací a států.“ Hovořil nejen jako mluvčí celého kontinentu, ale všech národů tzv. třetího světa. „Perspektiva, kterou měla před sebou moje vlast, tak jako mnoho jiných zemí třetího světa, byl model překotné modernizace, v němž se technické studie a nejtragičtější realita spojily dohromady, aby ukázaly, že stále více a více milionů lidí je odsuzováno k vyloučení možností pokroku, dobrých životních podmínek a sociálního osvobození, a jejich život je degradován na nelidský. Model, který bude produkovat vzrůstající nedostatek bytů, který odsoudí stále větší počet občanů k nezaměstnanosti, negramotnosti, nevzdělanosti a fyzickému utrpení.
Stejná perspektiva, stručně řečeno, která nás stále udržuje ve vztahu kolonizace nebo závislosti. Která nás využívala v dobách studené války, ale také v době vypuknutí válečných konfliktů či v době míru. Nás, rozvojové země, chtějí odsoudit k bytí podřadného stupně, k věčné podřízenosti.“
Aktuální demokratický vývoj své země prezentoval naprosto jednoznačně:
„Přicházím z Chile, malé země, kde je ale dnes každý občan svobodný vyjadřovat se jak nejlépe chce, kde vládne naprostá tolerance kulturní, náboženská i ideologická, kde je nepřípustná rasová diskriminace.“ 
V závěru svého výstupu Allende apeloval na přítomné delegáty především v souvislosti s ochranou základních lidských práv a hodnot a zájmů kolektivu. Zároveň zdůraznil aktuální revoluční odhodlání latinskoamerických národů, poté, co předestřel jeho vlastní logickou genezi v průběhu uplynulých desetiletí.
„Jsou to národy, všechny národy na jih od Río Grande, které povstávají, aby řekly: dost! Dost závislosti! Dost útlaku! Dost intervencí! Aby potvrdily svrchované právo všech rozvojových zemí svobodně disponovat svými přírodními zdroji. Existuje vůle a vědomí více než 250 milionů bytostí, které požadují, aby byly slyšeny a respektovány (…) Stovky tisíc Chilanů mě vyprovázely, když jsem opouštěl vlast a předaly mi zprávu, kterou jsem přinesl na toto světové shromáždění. Jsem si jistý, že vy, zástupci národů světa, pochopíte má slova. Je to naše důvěra v nás, čím roste naše víra ve velké hodnoty lidstva, v jistotě, že tyto hodnoty zvítězí a nebudou zničeny.“
Allendův projev zvednul přítomné ze židlí a následoval potlesk delší než jeho vlastní řeč. Vláda Spojených států si však byla vědoma, že Chile došlo do bodu, kdy je více než nutné jeho další rozvoj eliminovat.

Můžeme připomenout, že dnes, kdy se Chile prezentuje jako demokratická země, mnoho politických či vojenských představitelů z období diktatury zůstává ve veřejných funkcích, často i ve státní správě. V posledních měsících se zvyšuje brutalita policie a armády proti studentům (i středoškolského věku) žádajícím možnost bezplatného vzdělávání a reformy školského systému či proti občanům demonstrujícím za změnu ústavy (Současná chilská ústava vznikla v období Pinochetova režimu, argumentem demonstrujících je neslučitelnost demokratického státního zřízení a ústavy vydané v době diktatury). Přestože byl prokázán nespočet případů násilí na ženách i dětech ze strany policie a armády, vláda radikálněji nezasahuje. Represím a soudním procesům jsou vystavováni také novináři, dlouhodobě dokumentující násilí ozbrojených složek státu na příslušnících národa Mapuche.[57] Jako ilustrativní příklad pokrytectví může sloužit návrh zákona již výše zmíněné pravicové parlamentní strany UDI, zakazující matkám kojit na veřejnosti pod trestem odnětí svobody. Ačkoliv některé evropské deníky aktuální situaci v Chile sledují, u nás si média nadále vystačí se zjednodušeným a pokřiveným obrazem.

A ve veřejném mínění nadále přetrvává představa Augusta Pinocheta jako osvoboditele Chile od marxismu. „Osvoboditele“ s několika falešnými pasy[58] a několika desítkami účtů[59] v zahraničních, zejména amerických bankách, který spolu se svou rozvětvenou rodinou připravil zemi o miliardy.[60]„Osvoboditele“, který byl vídán při bohoslužbách, ač měl na svědomí životy nezměrného množství svých spoluobčanů. Jak podotýká N. Chomsky,
„…jiným nástrojem je výmluva – v podstatě bezděčná reakce – že ti, kdo se snaží o racionální přístup, uplatňují ‚konspirační teorii‘, pokud přikročí k dokumentování skutečnosti, že se elita se zájmem o zahraniční politiku (např. nadnárodní korporace) pokouší užívat svou moc, aby jí ovlivnila nebo řídila, aby získala hlavní roli ve státní exekutivě a aby produkovala geopolitické analýzy a specifické programy, které mají zajistit příhodné klima pro obchodní operace atd. (…) Když je nějaká analýza označena za konspirační teorii, je tím odsunuta do oblasti, v níž vládnou nadšenci tvrdící, že Země je placatá, a jiní pomatenci. Tak se skutečný systém moci, rozhodování a globálního plánování bezpečně uchrání od dalšího pečlivého zkoumání.“[61] 
A dodává:

„Je jenom rozumné uzavřít, že redaktor Foreign Affairs má v podstatě pravdu, když předpovídá, že vojenské intervence budou pokračovat, právě tak jako jiné pokusy prosadit ‚stabilitu‘ skrze ‚destabilizaci‘ a ovládnout nebo zničit hnutí, která hrozí odtržením od Velké oblasti. USA udělají cokoli, aby tuto hrozbu, ať už se jí říká ‚komunisté‘ nebo nějak jinak, zkrotili a zničili silou, pokud bude nutná, nebo delikátnějšími prostředky, pokud budou stačit. Intelektuálové nás budou mezitím rozptylovat pohádkami o naší nezištné oddanosti zásadám a morálnímu idealismu.“[62]

Allendovým odpůrcům pochopitelně nestačilo šířit teorii o sebevraždě, byť to byl nejsilnější bod, který, jak dodnes vidíme, ovlivňuje veřejné mínění napříč kontinenty. V průběhu let se objevují další dehonestující informace, které se ovšem při zevrubnějším bádání ukazují jako přinejmenším zavádějící. Nevznikají však omylem, ale s jasným cílem difamovat obraz chilského prezidenta, což svědčí ponejvíce o strachu z posmrtného vlivu tzv. „mučedníků“ levice či mučedníků socialismu, přičemž v případě Salvadora Allenda rozhodně můžeme uvozovky vynechat.[63] Jedním z takových případů je i nedávné vydání knih Víctora Faríase, akademika, který je znám i v rámci chilské akademické obce svou fobií vůči Allendovi. Ve svých publikacích se ovšem provinil nejhůře, jak se akademik provinit může, záměnou kontextů, manipulací s citacemi a jejich úpravou, a tedy vědomým zveřejněním lživých informací. Krátce po r. 2000 se Farías snažil vyvolat senzaci svou knihou Salvador Allende: Antisemitismo y Eutanasia (Editorial Maye, 2005).[64] V této publikaci podrobuje ostré kritice Allendovu disertační práci Higiene mental y delincuencia z r. 1933[65] a obviňuje budoucího prezidenta z antisemitismu, rasismu a příklonu k nacismu, z propagace euthanasie ad. „Oblíbeným“ Faríasovým postupem je manipulace s citacemi. V klíčových bodech své práce, jejíž pravdivost neustále hájí navzdory značnému množství historiků, kteří mu oponují,[66] využívá poměrně jednostranný způsob: teze, které jsou v rámci Allendovy disertace citacemi jiných autorů, s nimiž Allende polemizuje, označuje Farías jako vlastní Allendova tvrzení, např. v případě diskvalifikujícího popisu zejména židovské, ale také arabské a romské rasy, kdy Allende v podstatě shrnuje soudobá vědecká tvrzení v souvislosti s možnostmi vlivů různých ras na příklon k různým typům zločinnosti a vzápětí dodává: „Nicméně, neexistují žádné přesné údaje, které dokládají tento vliv v civilizovaném světě.“[67] To už ovšem Farías neuvádí. Na jiném místě, kde Allende skepticky komentuje pokusy chirurgické „léčby“ homosexuality a píše: „Podle zmíněných autorů…“, Farías opět vypouští kontext a činí zodpovědného za dané citace opět Allenda., resp. Allenda, který v textu žádá, aby autoři daných tvrzení odborně doložili úspěšnost podobných operací, pokud už o nich vůbec píší, posouvá do role obdivovatele výsledku takového zákroku.[68] Juan Carlos Carbonell, profesor trestního práva a vicerektor valencijské univerzity v souvislosti s Allendovou disertační prací tvrdí:
„Mladému Allendovi neunikla ani autentická tvrzení o genezi trestného činu, ani to, že se jedná o příliš složitý fenomén, aby se o něm činily jednoznačné závěry. Naopak, spolu s názory převládajícími v oné epoše, které jsou analyzovány a kritizovány, navrhuje Allende zkoumat téma z hlediska sociálního, zdůrazňujícího nerovnost, nedostatek příležitostí a stručně řečeno, nespravedlnost jako první z řady faktorů. I v tomto, musíme zopakovat, předběhl Salvador Allende svou dobu.“[69]

Ačkoliv je reakce na Faríasovy knihy z mnoha stran odmítavá, či přinejmenším skeptická, a potomci Salvadora Allenda zvažovali podat na autora žalobu, publikace se mezitím dočkaly překladů a vyšly v dalších zemích. V reakci na tuto skutečnost došlo také k opětovnému vydání Allendovy disertační práce, aby bylo možno doložit veškeré nesrovnalosti.

Prezident Salvatore Allende

Na tomto místě můžeme ještě dodat, že po Křišťálové noci 9. 11. 1938 adresovala chilská vláda v čele s prezidentem Pedrem Aguirre Cerdou otevřený dopis Hitlerovi, v němž zásadně protestuje proti zločinům spáchaným proti židovskému obyvatelstvu.
„Ve jménu principů, na nichž je založen civilizovaný svět, vyjadřujeme svůj nejhlubší protest vůči tragickým zločinům, jichž byli obětí židé v této zemi, a vyzýváme jeho Excelenci kancléře, aby učinil přítrž podobným věcem a ponechal židům právo na život a spravedlnost…,“[70] 
píše se mimo jiné v dopise z 26. 11. 1938. Mezi prvními podepsanými figuruje Salvador Allende, tehdejší ministr zdravotnictví. Ten se záhy také stal členem Komise pro pomoc španělským uprchlíkům a podílel se na záchraně asi dvou tisíc Španělů, kteří připluli do Chile 4. 9. 1939 na palubě lodi Winnipeg.[71]

A konečně, pro náš kontext může být zajímavé zjištění, že v r. 1968, ještě ve funkci senátora, byl Salvador Allende snad jediným levicovým latinskoamerickým politikem, který veřejně a bez diskuzí odsoudil srpnovou intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa.[72] V řeči, kterou přednesl ještě 21. 8. v senátu, vyslovuje jednoznačnou pochybnost nad faktem, že zde došlo k ozbrojené kontrarevoluci, jak byla příčina okupace v zahraničí prezentována. Dodává, že i kdyby tomu tak bylo, je Československo suverénním státem, který má svrchované právo řešit svou situaci sám. V ozbrojené intervenci armád socialistických států do jiného socialistického státu vidí zřetelné nebezpečí, ohrožení důvěry a jakékoliv další možné spolupráce.

„Bylo by nemorální a nespravedlivé, pokud bychom nevyjádřili svůj postoj tváří v tvář událostem, které otřásly Československem a působí na každého. To, co se stalo, zakládá extrémně závažný problém pro vztahy socialistických států a také pro světové socialistické hnutí. Rozměr aktuálních událostí je poměrně obtížné vyjádřit, a je zřejmé, že jeho hodnocení bude ještě komplikovanější, vezmeme-li v potaz budoucí následky,“ zahájil svou řeč Allende a pokračuje: „Pokud se budeme držet tiskových zpráv, je nesporné, že to, co se děje, je porušením zásady o nevměšování a sebeurčení. Věříme v internacionalismus proletariátu, v solidaritu zemí, které používají řeč stejné doktríny, ale to, co se stalo, je velmi odlišné. Kategoricky tvrdíme, že každý lid, ať socialistický nebo ne, musí řešit sám své vlastní problémy. Proto důrazně odsuzujeme ozbrojenou intervenci signatářů Varšavské smlouvy v Československu. (…) Byla narušena suverenita této země. Kromě toho, z politického hlediska jde o vážnou překážku, která tvrdě zasáhne lidová hnutí (…)
Opakujeme náš odsudek a protest a žádáme urychlené stažení ozbrojených sil, které dnes okupují Československo, aby tato země mohla svobodně kráčet k vlastnímu osudu.“[73]

Když se v roce 1990 Salvador Allende dočkal opožděného státního pohřbu a byl uložen do rodinné hrobky v Santiagu, bylo zřetelné, že vymýtit jeho odkaz nebude možné, navzdory represím, pomluvám a množství dezinformací. Allendovi, který z marxistického hlediska nechtěl „svět vykládat, ale svět (z)měnit“, alespoň možnými dosažitelnými prostředky, však je tato myšlenková a politická definice příliš malá. Na počátku 30. let E. Rádl ve svých Dějinách filosofie v souvislosti s marxismem mj. napsal:
„Humanitní filosofie, která vládla od Locka do Milla, pokračovala ještě v rytířské víře v život jako službu, marxismus svým materialismem podnikl pokus, osvobodit lidstvo od této velké tradice. Jsou dvě skupiny lidí: jedna klade na sebe velké požadavky, hromadí povinnost na povinnost a směle nese na svých bedrech své poslání, druhá skupina nechce od života nic než tento život sám, tu žít znamená prostě existovat a neměřit život žádným vyšším cílem (…) Tu jest bída naší doby: lidé se učí s pohrdáním hledět na doby, kdy sebevláda, víra, služba, oběť se pokládaly za samu podstatu života. Ideál rytířský, gentlemanský, demokratický, ideál člověka se svým svědomím (…) který stál sám a sám (…) tento hrdina ducha teď byl odhozen do starého haraburdí…“[74] 
Podle tohoto tvrzení Allende obecné pojetí marxismu dalece přesahuje, respektive se jeho obvyklé definici zcela vymyká. Ostatně jako každý, kdo je s odstupem schopen myšlenkové syntézy a nenechává se spoutávat dogmatismem jakéhokoliv druhu, a tím, předurčen k jakési vnitřní osamělosti, předstihuje svou dobu.

- - -

[1] Vavřinová, V.: ------Mediální obraz Chile v československých denících v letech 1970-1973------. Bakalářská diplomová práce, FSV UK Praha 2013, str. 43.

[2]ČTK, Brm. Bývalý chilský prezident Allende spáchal sebevraždu, potvrdili lékaři. IDNES.cz [online]. 2011-07-19 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/byvaly-chilsky-prezident-allende-spachal-sebevrazdu-potvrdili-lekari-1zz-/zahranicni.aspx?c=A110719_205921_zahranicni_brm

[3] Vavřinová, V.: -------Mediální obraz Chile v československých denících v letech 1970-1973----. Bakalářská diplomová práce, FSV UK Praha 2013, str. 43, str. 2.

[4] Ačkoliv v Chile aktuálně vzniká, je literatura pojednávající o tomto tématu v našem prostředí ignorována. Snad také proto, že naše společnost přidělila pojmům „totalita“ a „diktatura“ v posledních desetiletích vlastní a poněkud sobecky narýsované hranice, za nimiž je možno se uchránit ozvěn šokující reality, pokud nesouzní s obecným postojem většiny či pokud se strůjci těchto „hranic“ ve svém dogmatismu obávají, že naplnění daných pojmů v jejich skutečné podstatě může otřást jejich systémem kategorizace, v němž jsou často obecná hesla nadřazena konkrétním projevům. V našich souvislostech zde za všechny můžeme uvést jediné svědectví vězenkyně tajné policie DINA, zatčené v r. 1974: ----------„…Po znásilňování mučiteli jsem otěhotněla a potratila ve vězení. Týrali mě elektrickými šoky, věšením, topením, předstíráním zastřelení, pálili mě cigaretami. Nutili mě brát drogy, zažila jsem znásilňování a sexuální šikanu s pomocí psů, vkládání živých krys do vagíny a dalších na celé tělo. Nutili mě k pohlavnímu styku s mým otcem a bratrem, kteří byli také zatčeni. Také jsem se musela dívat a poslouchat, jak mého bratra a otce mučili. Přivazovali mě k roštu a řezali jataganem v oblasti žaludku. Byla jsem zadržena do r. 1976, nikdy neproběhl žádný soud.“----- (dále viz Rebolledo, J.: -----El despertar de los cuervos. Tejas Verdes, el origen del exterminio en Chile.----- CEIBO 2016. ISBN: 978-956-360-130-5, Aguilera, M.: La memoria no cicatriza jamás. El testimonio de un torturado durante la dictadura de Pinochet. In: CNN News, 14. 12. 2016 a další). Tato citace postihuje většinu způsobů mučení, které byly v průběhu Pinochetovy diktatury uplatňovány, mnozí z jejich ideových strůjců či vykonavatelů zastávají dodnes např. vysoké posty v prostředí chilské medicíny, soudnictví či politiky.

[5] V těchto souvislostech je možno zmínit např. i to, že zatímco v dokumentech americké vlády figurovala Kuba jako jedna ze zemí, které podporují terorismus, dopouštěly se USA samy opakovaně teroristických útoků – např. náletů na prostory s vysokou koncentrací civilního obyvatelstva v mnoha kubánských městech. Můžeme připojit, že např. úroveň lékařské péče má Kuba nejvyšší z celé Latinské Ameriky a že prezident UNICEF ji kladl za příklad sousedním státům. Když byly USA 11. 9. 2001 ochromeny útokem, vyjádřil Fidel Castro pohnutí a nabídl americké vládě pomoc kubánských lékařů. Jeho nabídka zůstala pochopitelně bez odpovědi. Více viz Ramonet, I.: Fidel Castro: životopis pro dva hlasy. VOLVOX GLOBATOR 2009. ISBN: 978-80-7207-718-2, 727s.

[6]Čemuž se snažily USA zabránit ‒ a úspěšně to dokázaly ‒ již v předešlých prezidentských volbách 1964, kdy finančně podpořily křesťansko-demokratického kandidáta E. Freie. -------„The anti-Allende effort more than likely will require some outsider financial support. The degree of this assistance will be known better around October 1.”----- Documentos secretos de la ITT. Quimantú, Chile 1972, s. 14.

[7] Martin, G.: --------G. G. Márquez – Život-------. Odeon, Praha 2009. ISBN: 978-80-207-1312-4, s. 369.

[8] Vyslanec USA v Chile

[9] ------Documentos secretos de la ITT-------. Quimantú, Chile 1972, s. 11.

[10] -------Documentos secretos de la ITT------. Quimantú, Chile 1972, s. 39.

[11] Ibid., s. 56.

[12] Collier, S., Sater, W. F.: ----A history of Chile, 1808-2002-------. Cambridge University Presss, 2004, s. 335

[13] -----Documentos secretos de la ITT--------. Quimantú, Chile 1972, s. 31.

[14] Chomsky, N.: Disident západu. Karolinum, Praha 2014

[15] Jak řekl Allende v rozhovoru pro mexický deník Excelsior: ------„Aquí no hay primavera de Praga, es la primavera de Chile.“------

[16] Kardinál Raúl Silva Henríquez (1907-1999) byl salesiánským knězem a právníkem, v letech 1959-1961 biskupem ve Valparaísu, mezi lety 1961-1983 santiagským arcibiskupem a během Pinochetovy diktatury neohroženým obhájcem lidských práv.

[17] Martin, G.:----- G. G. Márquez – Život----. Odeon, Praha 2009. ISBN: 978-80-207-1312-4, s. 371.

[18] Majitel deníku, Augustín Edwards Eastman, kontroloval již v pol. 60. let společnosti disponující 20% chilského kapitálu.

[19]„An official communiqué stated that General Schneider´s condition was delicate. He was rushed to a hospital and underwent immediate surgery.” -----(Documentos secretos de la ITT.----- Quimantú, Chile 1972, s. 98.)

[20] -----(Documentos secretos de la ITT.---- Quimantú, Chile 1972, s. 62.)



[21] Na období Castrovy státní návštěvy v Chile naplánovala CIA jeden z mnoha atentátů na jeho osobu.

[22] Dostupné např. z: http://cosal.es/video-el-dialogo-de-america-fidel-castro-vs-salvador-allende/ . Augusto Olivares padl 11. září 1973 při obraně La Monedy. Tvrdí se, že bezvýchodnost situace jej dovedla k sebevraždě.

[23] Allende, S.: Discursos.



[25] Chomsky, N.: Disident západu. Karolinum, Praha 2014

[26]„Que se caiga ese avión…“ se le oye decir, claramente, a Pinochet.

„¿Cómo que se caiga?“

„Que se caiga, que lo bombardeen, que tenga un accidente… Cualquier cosa, pero hay que matar a ese marxista conchesumadre.“ In: Valenzuela, R. A.: Así mataron al presidente chileno. 10. 12. 1986 [„Ať to letadlo spadne…“ můžete jasně slyšet Pinocheta. „Jak…spadne?“ „Ať spadne, ať ho bombardují, ať má nehodu…Cokoliv, ale musíte zabít toho zkurveného marxistu.“]

[27] Vysílání se uskutečnilo pouze díky odvaze jediného rozhlasového pracovníka, kterému se dovolal Allende v momentě, kdy už byla bombardováním poškozena sídla rádia Portales a Corporación. Tento muž, jemuž se podařilo dostat se do exilu, s sebou odnesl také nahrávku posledního Allendova projevu. Podrobnosti viz: Varas, J. M.: La verdadera história del rescate del último discurso de Salvador Allende. CIPER 26. 6. 2008

[28] Bombardován byl také Allendův dům v ulici Tomás Moro, kde se v oné době zdržovala Hortensia Bussi. Podařilo se jí budovu opustit a dosáhnout azylu na mexické ambasádě. Dům v ulici Tomás Moro i jeho okolí byly zdevastovány a mnohé části vybavení zničeny či ukradeny příslušníky ozbrojených složek. Některé cenné předměty, jako např. obrazy či knihy, byly potomkům S. Allenda vráceny soudně až po roce 2000.

[29] Nutno dodat, že GAP (Grupo de amigos personales) nebyla, jak již název napovídá, ochrankou v pravém slova smyslu, šlo o Allendovy blízké přátele. Více viz např. na http://www.gap-chile.org/

[30] Bartulín útok na La Monedu přežil a uchýlil se do emigrace na Kubu.

[31] Jedním z dalších dosud přetrvávajících mýtů je tvrzení, že Allende se zastřelil puškou, kterou mu věnoval Fidel Castro. Zmíněná zbraň samozřejmě existuje, nicméně 11. 9. 1973 se vůbec nenalézala v budově La Monedy, nýbrž v El Cañaveralu, domě Allendovy sekretářky Miriy Contreras. První fotografie mrtvého v La Monedě ostatně pořizovali fotografové deníku El Mercurio (Bucat Oviedo, E.: Oficiales de la escuela de infanteria acribillaron…

[32] Více viz Bucat Oviedo, E.: Oficiales de la escuela de infanteria acribillaron al presidente Salvador Allende. Dostupné z: http://elchileno.cl/world/nacional/838-oficiales-de-la-escuela-de-infanteria-acribillaron-al-presidente-salvador-allende.html

[33]„¡Mi general!“ gritó un soldado „¡Es el Presidente!“ (…) „¡En este país ya no hay más Presidente!“ gritó Riveros, al tiempo que descerrajaba una ráfaga de su FAL al cuerpo caído del mandatario… In: Valenzuela, R. A.: Así mataron al presidente chileno. 10. 12. 1986 [„Generále!“ zakřičel voják. „To je prezident!“ (…) „Tahle země už nemá prezidenta!“ zvolal Riveros, zatímco pálil ze své automatické pušky do padlého prezidentova těla…]

[34] Podle výpovědi generála Baezy existují fotografie, ukazující střelná zranění Allendova hrudníku a žaludku. Později byly objeveny ve vojenském archívu. Viz Bucat Oviedo, E.: Oficiales de la escuela de infanteria acribillaron…

[35] Ibid.

[36] Orlando Letelier (1932-1976), ekonom, diplomat a později Allendův kancléř. Po převratu v září 1973 odešel do exilu do USA, kde pokračoval v boji proti Pinochetovu režimu. 21. září 1976 byl zavražděn při atentátu agenty DINA, jednajícími na přímý Pinochetův rozkaz. Při výbuchu automobilu zraněním podlehla také Letelierova spolupracovnice Ronni Moffitt, její manžel, který vůz řídil, se zraněními přežil. V r. 2015 byla odhalena zpráva CIA datovaná 28. 4. 1978 dokazující, že rozkaz k atentátu vydal Pinochet. Zpráva vysloveně říká: „Conteras (šéf DINA) řekl, že potvrdil atentát na Leteliera na Pinochetův příkaz.“ Více k Případu Letelier např. Dinges, J.: The Condor Years: How Pinochet and His Allies Brought Terrorism to Three Continents, The New Press, 2003

[37] Bucat Oviedo, E.: Oficiales de la escuela de infanteria acribillaron…

[38] Doktor José Luis Vázquez působil jako gynekolog (sic!) ve vojenské nemocnici. Účastnil se i dalších autopsií se značně pochybnými výsledky: např. pitvy úředníka OSN Carmela Soria, jehož úmrtí určil jako důsledek dopravní nehody, při níž došlo k přetnutí míchy. Pozdější šetření ukázalo, že Sorio byl umučen agenty tajné policie DINA, kteří ho trávili jedovatými plyny a nakonec mu zlomili vaz. Dále viz Bucat Oviedo, E.: Oficiales de la escuela de infanteria…

[39] Ravanal Zepeda, L., Marín Castro, F.: Allende: „Yo no me rendiré.“ La investigación histórica y forense que descarta el suicidio. CEIBO 2013. ISBN: 978-958-9071-43-0

[40] Valenzuela, R. A.: Así mataron al presidente chileno. In: Interviú 10. 12. 1986

[41] Ibid.

[42] Bartulín, D.: „Peor de lo que fue no pudo ser“. Uno de los más directos colaborades de Allende recuerda el 11 Septiembre 1973 en Chile. Entrevista a José Miguel Contreras. El País, sábado 10/9 1988, Madrid.

[43] Arturo Jirón, lékař a osobní přítel Salvadora Allenda, ministr zdravotnictví v jeho vládě

[44] Jorquera Tolosa, C.: El Chicho Allende. Ediciones BAT, Chile 1993, ISBN: 956-7022-07-K, s. 184.

[45] Martin, G.: G. G. Márquez – Život. Odeon, Praha 2009. ISBN: 978-80-207-1312-4, s. 373.

[46] Jak jsou Allendův odkaz i boj o jeho uchování živé dokládá např. i akt chilské pravicové parlamentní strany UDI (Unión Démocrata Independente) z počátku roku 2016, kdy tato strana podala ve své demokratické zemi návrh zákona na zákaz veřejného projevování úcty a připomínání si osobnosti S. Allenda pod trestem odnětí svobody. Z mnoha stran bylo trefně poznamenáno, že by pak musela být uvězněna podstatná část chilské populace.

[47] Tato informace se rozšířila poměrně rychle, zejména mezi místními obyvateli. Dobové reportáže ukazují, že anonymní hrob byl hojně navštěvován a nikdy nezůstával bez květin. Chilané Allendovo jméno na desku opakovaně vyznačovali i přes protesty policie.

[48] Beatriz Allende Bussi (*1943), lékařka a politička, odešla do exilu na Kubu, neboť její manžel byl Kubánec. Zde v r. 1977 pravděpodobně spáchala sebevraždu. Od r. 1973 ji pronásledoval pocit viny, že opustila svého otce v kritickém okamžiku. Její dcera Maya Fernández Allende je dnes poslankyní chilského parlamentu.

[49] Hortensia Bussi zemřela v Santiagu 18. 6. 2009 ve věku 94 let.

[50] Laura Gossens Uribe a Salvador Allende Castro měli celkem šest potomků, z nichž dva (Salvador a Laura) zemřeli již v dětském věku. Alfreda, Inés, Salvadora (1908) a nejmladší Lauru (1911), která vstoupila do politiky a stejně jako její bratr, pozdější prezident, byla členkou socialistické strany. Po mnoho let byla poslankyní či senátorkou. Zemřela v kubánském exilu v r. 1981.

[51] Salvador Allende Castro byl právníkem a novinářem, ale rovněž talentovaným básníkem, vycházejícím z tehdy vládnoucího daríovského modernismu. Jeho matkou byla Celia Castro, první latinskoamerická malířka, pre-impresionistka, která studovala malbu i v zahraničí, konkrétně v Paříži, kde měla r. 1904 také samostatnou výstavu.

[52] Ramón Allende Padín (1845-1884) je však také označován za „prvního chilského lékaře“, měl velký podíl na rozvoji lékařské vědy a zejména jejím užití v praxi během Pacifické války. Jako lékař byl svému vnukovi vzorem, ačkoliv Salvador Allende se pro studium medicíny nerozhodl okamžitě, původně začal studovat literaturu.

[53] Můžeme připomenout, že první návrh zákona, který Salvador Allende přednesl ještě jako poslanec za Valparaíso v r. 1937, se týkal projektu alfabetizace dělníků a rolníků.

[54] Vláda nicméně statisícům chilských dětí nechala ‒ jako jeden z dílčích kroků ‒ distribuovat zdarma každý den mléko.

[55] Ačkoliv se propaganda snažila přesvědčovat o opaku. Z mnoha zpráv v rámci dokumentů ITT vyplývá tok podpůrných finančních prostředků ve směru CIA – ITT – El Mercurio. Tento deník šířil vědomě zmanipulované protivládní informace ve snaze podporovat vyvolání chaosu v zemi. Vedle něj vycházela např. také Tribuna, založená víceméně na příspěvcích difamujících vládu a její jednotlivé představitele, a postrádající elementární publicistickou úroveň. Jedním z rysů „diktatury“, před níž CIA „varuje“, by patrně bylo existenci podobných médií likvidovat jakýmikoliv možnými prostředky.

[56] Bezplatné vzdělání je možné na některých soukromých vysokých školách, kde je ovšem člověku „přidělen“ obor podle toho, která místa jsou právě volná, popřípadě nedostatečně obsazena. Studium na státních univerzitách je zpoplatněno, což stále představuje pro mnohé značné znevýhodnění a diskriminaci.

[57] Koncem minulého roku (2016) se např. konal proces s fotografem F. Duránem Ibáñezem. Množí se případy, kdy příslušníci armády a policie střílejí do neozbrojených mapučských civilistů, včetně nezletilých. Jelikož se mnozí svými excesy vychloubají na sociálních sítích, je poměrně jednoduché je usvědčit. V 80 % případů jsou však soudem omilostněni jako „jednající v sebeobraně“. Aktuální videozáznamy z mnohdy brutálních střetů armády, policie a občanů lze bez problémů dohledat na chilských nezávislých informačních webech. K represím na původních obyvatelích ze strany policie docházelo např. i za E. Freie. O masakru v Pampa Irigoin, kde útokům policie podlehlo devět civilistů včetně tříměsíčního dítěte, pojednává dokument P. Vargase Ni toda la lluvia del sur z r. 1969.

[58] Sergio Muñoz, vyšetřovatel ve známém Případu Riggs, potvrdil existenci nejméně čtyř falešných pasů užívaných bývalým diktátorem v posledních letech jeho života: Descubren Pasaportes falsos utilizados por Pinochet. Dostupné z http://www.infobae.com/2005/01/07/161122-descubren-pasaportes-falsos-utilizados-pinochet/

[59] Během pětadvaceti let mělo jít celkem o 125 účtů v bankách USA (zejm. Riggs). Od roku 1981 tak učinil pod přibližně deseti falešnými jmény. Ekaizer, E.: Pinochet mantuvo 125 cuentas en bancas de EE UU durante 25 años. In: El país, Madrid, 16. 3. 2005

[60] K soudním procesům v této souvislosti existuje množství zpráv, mezi jinými např.: Pinochet también utilizó documentación falsa para abrir cuentas en Chile. In: El Mostrador 6. 3. 2006; Clan Pinochet procesado por evasión y pasaportes falsos. In: La Nación, 23. 1. 2006; Judge says Pinochet had false passports. In: The Irish Times, 7. 1. 2005 ad.

[61] Chomsky, N.: Disident západu. Karolinum, Praha 2014, s.

[62] Ibid.

[63] Tento alibistický postoj můžeme vysledovat v naší společnosti bez problémů – zatímco ve většině evropských metropolí a měst existují ulice a náměstí nesoucí Allendovo jméno, či alespoň památníky upomínající na 11. září 1973 (a dokonce vznikají i nyní, po r. 2000), u nás byly všechny podobné připomínky Allendovy osobnosti i chilských událostí po r. 1989 zrušeny. Ve své době ojedinělá snaha dospět k socialismu mírovými prostředky, kterou sledoval celý svět, tato mírová revoluce byla zavržena, zatímco jiné pokojné revoluce se staly ikonickými událostmi, byť je nyní více než zřejmé, že vedly pouze k nastolení elitářských demokracií.

[64] Další jeho knihou k tématu je Salvador Allende: Un fin de un mito. Editorial Maye, Chile 2007

[65] Allende Gossens, S.: Higiene mental y delincuencia. Santiago de Chile 1933

[66] Např. Garcés, J. E: Salvador Allende: Higiene mental y delincuencia (tesis para optar al título de médico, 1933.) Ediciones CESOC, Chile 2008). K tématu dále např.: Silva Solar, J.: Víctor Farías y su fobia contra Salvador Allende. In: La Nación 30. 1. 2007; Publicarán tesis doctoral de Allende para refutar acusaciones de racismo. In: El Mostrador 24. 5. 2005

[67] Allende Gossens, S.: Higiene mental y delincuencia. Santiago de Chile 1933, s. 115

[68] Allende Gossens, S.: Higiene mental y delincuencia. Santiago de Chile 1933, s. 94

[69] Silva Solar, J.: Víctor Farías y su fobia contra Salvador Allende. In: La Nación 30. 1. 2007

[70] Cit. dle Amorós, M.: Salvador Allende ante el mundo. In: Historia XVI, junio 2008

[71] Koordinací celé akce byl pověřen Pablo Neruda, tehdejší konzul ve Španělsku, jmenovaný prezidentem Aguirre Cerdou za zvláštního konzula pro španělskou imigraci. V plánu bylo odeslat do Chile ještě další lodi s uprchlíky, španělská strana však další podobnou akci znemožnila.

[72] V rozporu např. s postojem Fidela Castra, který věřil teorii o vypuknuvší kontrarevoluci.

[73] Allende, S.: Checoslovaquia: Libre determinación y socialismo. Discurso pronunciado en el Senado de la República, 21. 8. 1968. In: Witker, A. (ed): Archivo Salvador Allende, Vol. 11 – Salvador Allende frente al mundo. Universidad Nacional Autónoma de México, Puebla 1990, s. 145-150.

[74] Rádl, E.: Dějiny filosofie/Novověk. Votobia, Praha 1999, s. 413.

V Rusku se rodí dokonalý protivzdušný systém. Jermak sám vyčistí nebe a ochrání vojáky

0
0
Napsal/přeložil: mbi
12.9. 2017   Eurasia24
Ruští inženýři pracují na protivzdušném komplexu, který překoná všechno, co dosud v dané kategorii vzniklo.Výzkumný ústav přístrojové techniky V. V. Tichomirova představil na fóru Armáda-2017 koncept nového protivzdušného komplexu krátkého a středního dosahu Jermak.

Protivzdušný raketový komplex Jermak (dále ZRK – z ruského Зенитно-ракетный комплекс) bude předurčen k hloubkové obraně plošně rozmístěných jednotek pozemních sil a pozemních objektů před soustředěnými údery nepřátelských prostředků vzdušného napadení.

Maximální účinnosti hloubkové protivzdušné obrany má být dosaženo ve spolupráci s velitelskými stanovišti komplexů S-300, mobilních, na pásovém podvozku umístěných systémů typu Tor a kombinovaných mobilních PVO systémů Tunguska.

Podle vývojových pracovníků bude nový komplex obsahovat automaticky pracující vypouštěcí zařízení stejně jako automatický systém vyhledávání cílů nebo automaticky pracující moduly malého dosahu.

Díky automatizaci prakticky všech činností bude systém možné ovládat i dálkově z velitelských stanovišť. Ta by měla pracovat také v plně automatickém režimu – operátor by pak do jejich činnosti v případě potřeby zasahoval jen drobnými korekcemi.

Podle zveřejněných takticko-technických dat půjde o vysoce mobilní, odolný komplex krátkého a středního dosahu schopný registrovat a lokalizovat aerodynamické cíle až na vzdálenost 250 km (Buk-M2 do 140 km), zasahovat cíle na vzdálenost od 200 m až do 120 km (obdobný západní systém MEADS 3 – 100 km) ve výškách od 15 m do 28 km (Buk-M2 15m až 25 km).

Maximální počet protiletadlových raket připravených k použití a vezených spolu s komplexem by měl představovat 180 ks (u komplexu Buk-M2 80/48 ks). Jermak bude přitom schopen napadnout současně až 48 cílů (Buk-M2 24 cílů).

Jak oznámilo tiskové oddělení ministerstva obrany, experti zmíněného výzkumného ústavu doporučují přezbrojit jednotky PVO pozemních sil komplexy Jermak do roku 2030.

Zdroj: armstrade.org

ČT: pokleslý vkus a otevřená propaganda LGBT a sexu s černochy

0
0
Vladimír Stvora
12.9. 2017   Zvědavec
V posledních dvou večerech nás Česká televize oblažila dvěma „uměleckými“ kusy českých autorů, které stojí za zmínku. A jako obvykle, připravte si blicí pytlíky.V neděli večer vysílala televize film Zakázané uvolnění
Trapné padesátky s podtitulkem Bůh sexu je druhý umělecký skvost dodaný v pondělí. Jestliže nedělní film byl špatný a nedotažený, tak tento byl naprosto příšerný.Ten Bůh sexu se zhmotní v podobě mladého svalnatého černocha. 
V opuštěné hospodě Lapačka v lese zůstanou uvězněny kvůli silné bouři tři mladé ženy: unesená nevěsta Klára (Zuzana Stavná), ženichova svědkyně Iveta (Hana Vagnerová) a sympatická barmanka Vladana (Jana Stryková).
Holky nemohou odjet, protože venku lije, novomanžel nejede a nejede, mobily nefungují a tak se mezi nimi rozehraje nervové drama plné obviňování, přiznávání, křiku, útoků a deprese. Klára je hysterická, labilní, vyčítavá, plačtivá, podezřívavá, zkrátka nepříjemná. Toto je základ, na kterém děj staví a nebyl by to špatný materiál, ale Hřebejkovi se to prostě nepovedlo.

Podezřívavá Klára se zmocní Ivetina mobilu a zjistí, má v adresáři jejího manžela s přezdívkou králíček. To u ní vyvolá hysterický záchvat, při kterém nechybí fyzický útok na Ivetu, kterou honí po místnosti s hokejkou, Iveta se v nouzi přizná, že je lesbička a nemohla tedy jejího manžela svést. Klára vyžaduje důkaz a tak dojde k lesbickému sexu mezi Ivetou a barmankou Vladanou. Bohužel tato jediná scéna, která mohla být zajímavá, je umělecky přeskočena a děj pokračuje až otázkou Vladany „nelízala jsem tě moc drsně?“

Mezitím novomanžel s příjmením Jelen (Ondřej Sokol) a sexuálně "(de)zorientovaný družičkář" mají v lese nehodu, srazí se s jelenem. A tak sedí a čekají, až je někdo zachrání. Tu jejich neschopnost odstranit jelena z kapoty a pokračovat v jízdě, byť s rozbitým předním sklem, nechápu. Policii volat nebylo nutné, škoda je evidentně pod 100 tisíc, tak bych to prostě nafotografoval pro pojišťovnu a pokračoval, ale to je ani ve snu nenapadne. Prostě tam sedí a sedí a sedí. Mezitím ženich obviní družbu, že je teplý, družba to popírá a jako důkaz tvrdí, že spal s Ilonou. „Jo? A jak to má tam dole?“ ptá se novomanžel. „Jako co myslíš?“ „No je tam vyholená, nebo tam má proužek, nebo co tam má?“ Celý ten dialog mi přišel trapný a vyumělkovaný. Ne, že by se o tom chlapi nebavili, ale na způsobu, jakým to dělali ti dva, bylo cosi nepřirozeného.

Podaří se jim zavolat holkám v hospodě, ale vlivem slabého signálu a záměny jmen (novomanžel se jmenoval Jelen a oni do telefonu řekli, že měli nehodu a jelen je mrtvý – myšleno zvíře) holky pochopí, že novomanžel je mrtev. Následuje pláč, smiřování a zpití nevěsty do němoty. Nakonec se všechno vysvětlí a novomanželé odjíždějí půjčeným vozem zpět na svatbu.

Trapné padesátky s podtitulkem Bůh sexu je druhý umělecký skvost dodaný v pondělí. Jestliže nedělní film byl špatný a nedotažený, tak tento byl naprosto příšerný. Ocituji oficiální text distributora, ať jste v obraze:
Anča (A. Mihulová) se kromě Bohouše (I .Bareš) a s ním spojených okovů perfektního manželství zbavila i svého perfektního sexuálního života, který se odehrával v přesně vymezených hodinách. Anča samozřejmě ví, že tento pátek v 19:15 nebude nic. Ale její tělo ne. Překypuje nevybouřenou energii a Anča řeší, co s tím. Mia (K. Melíšková) s Emou (P. Tomicová) v tom mají jasno. Jenže každá úplně jinak, a tak nezbývá, než aby si Anča našla vlastní cestu. A ano, bude se hledat Bůh sexu. A ano. Najde se.


Abych to tedy rovnou přivedl do finále, protože jinak není o čem psát. Ten Bůh sexu se zhmotní v podobě mladého svalnatého černocha. Je tam i několik nezbytných narážek na jeho mimořádně vyvinutý orgán, ta první když Anča omdlí při pohledu mezi černochovy nohy, ta druhá, když o svém zážitku pěje chválu před svými kamarádkami v hospodě a pak zesměšňují české pindíky a velebí ty černé. Film končí tím, že do hospody vejdou čtyři mladí, urostlí černoši a každá padesátnice obejme toho svého.

Něco tak trapně pokleslého jsem opravdu ještě neviděl. Otevřená propaganda sexu s černochy doplněna o obvyklé klišé o jejich mimořádných nástrojích a přímé pobídky typu „holky, zkuste to, stojí to zato“. Scénář pro to svinstvo napsala – a to je podstatné a mnohé to vysvětluje – Irena Obermannová, bývalá Havlová souložnice a jeho nekonečná a věčná obdivovatelka.

Havloidé zkrátka škodí i deset nebo kolik let po smrti jejich milovaného guru a není zřejmě síla, která by je zbavila vlivu.

Zdá se, že ČT nedokáže dnes udělat film, aniž by v něm nevystupovali buď gayové a lesby nebo černoši nejlépe s běloškami. Oba filmy dva večery po sobě nám servírovaly buď jedno nebo druhé. Ta propaganda, která se na nás z veřejnoprávní televize večer co večer řine, je drtivá, únavná, trapná. Víc nemám, co bych dodal. Snad jen jediné: Zlatí komunisté.

Dostal jsem od svého socanského zvěda echo: Luboš se údajně chystá agitovat do divadla. Napadlo mě to ostravské, kde dávají Donaha! (Hole dupy), frašku o nezaměstnaných chlapících, vydělávajících si striptýzem, což by našemu milovníku nudismu vyhovovalo. Omyl - šel do Národního…

0
0
Břetislav Olšer
12.9. 2017   Rukojmí
A tak Zao Ce-tung skutečně vtrhl, jak urvaný vlečňák, do Národního divadla na pozvání odborářů a přerušil tam dvě zkoušky. Společně s ním dorazila do divadla asi dvacítka dalších lidí, mezi nimi i poslanec František Adámek (ČSSD) i s ochrankou, kterou prý musí dle zákona poslanec a ministr mít...

Nejprve se dostavili na zkoušku připravované Verdiho opery Maškarní ples. Zkouška na jevišti se proto přerušila a následně se skupina odebrala na zkoušku orchestru do jedné ze zkušeben v provozní budově. Tam ministr pronesl projev a vedení scény zkritizoval, že neví, kam směřuje. Z návštěvy vznikl videoklip zakončený logem ČSSD a objevil se na sociálních sítích.

Šokoval nejen svého koaličního lidovce na postu ministra kultury Hermana, který o tom neměl ani páru a vzal to jako naprosto nevhodnou formu předvolební kampaně. Stejně byl Zaorálek kritizován ředitelem ND Burianem, podle něhož zkoušky narušil neoprávněně. Jeho návštěva pak byla navíc v rozporu i s bezpečnostními předpisy.

„Zdá se, že šlo o předvolební agitaci včetně neoprávněného a nikým neschváleného narušení zkoušek, na jeviště a do jeho zázemí je vstup cizích osob zakázán z bezpečnostních důvodů, což odboráři dobře vědí,“ řekl Burian, jemuž o schůzce mu pouze krátce řekl šéf divadelních odborů operního sboru divadla Jakub Hrubý a to bez bližšího termínu.


Zaorálek popřel, že by v Národním sehrál part z předvolební kampaně. „Žádnou agitaci jsem nedělal. Když jsem někam vstoupil a zkoušelo se, vždy jsem se omluvil. Moje omluvy nemohli považovat za agitaci. Všichni se usmívali a nikdo neřekl, že jim překážím,“ řekl. Reakce divadelníků však jeho slova vyvrací.

Národní divadlo maopak kritizuje volebního lídra ČSSD kvůli tomu, že svou návštěvou narušil zkoušku orchestru. V otevřeném dopisu podepsaném zástupci Národního divadla, dalších divadel či vysokých škol navíc stojí, že ministr zahraničí přednesl projev a divadlo zneužil k předvolební agitaci.

Signatáři dopisu uvedli, že Zaorálek s doprovodem přišel služebním vchodem v době, kdy bylo pro veřejnost zavřeno. "V době, kdy se umělečtí i neumělečtí pracovníci pečlivě připravovali na premiéru nové Verdiho opery. Přerušili jste práci zpěváků na jevišti. Uprostřed zkoušky orchestru jste přednesl agitační projev," vyčítají šéfovi české diplomacie.

Facebookové stránky Lubomíra Zaorálka (zdroj FB)

Divadelníci také tvrdí, že Zaorálek své setkání nepravdivě popsal na sociálních sítích. "Neprojevil jste žádnou snahu sejít se také s vedením divadla nebo s umělci Činohry či Baletu," stojí v dopise. Divadlo tvrdí, že Zaorálek zjevně přišel na pozvání funkcionáře odborů sboru opery, obešel ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) a narušil kolektivní vyjednávání. "Nezneužívejte žádné divadlo pro volební reklamu! Važte si nezávislosti umělců v divadlech i jinde!" píše Národní divadlo.

Tak si to náš nudista se svým agitačním lhaním pěkně odskákal, že by si to za rámeček nedal. Možná měl přece jen jít raději do Ostravy na frašku Donaha. Asi zapomněl, jak nedávno hrdě dmul svoji hruď: „Mám vysoké ambice – vyhrát volby. Nikoho nenechám si do toho mluvit; přejímám celou zodpovědnost na sebe…“ prohlásil sebevědomě malý Napoleon a šéf české diplomacie i nový volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek... http://tn.nova.cz/clanek/znami-herci-se-zlobi-na-zaoralka-zneuzivate-divadlo-k-agitaci.html

Jak šel život ve volebních kampaních socialistů? Na jaře 2010 si ČSSD před volbami, aby v Ostravě dali říz své kampani, zaplatila koncert německé rockové kapely Scorpions. K tomu pivo pro každého za dvě koruny a ještě navrch hudební produkci dvojníka Elvise Presleyho. Letos jsou socdemáci chytřejší; naplánovali agitaci Zaorálků tam, kde jsou městské slavnosti organizovány a tedy i placeny radnicemi ovládanými ČSSD…¨

A tak se volební šéf socanů v rámci svého avízovaného vítězství ve volbách rozjel po severní Moravě, kde si pro svoji propagandu vybírá přesně dle nové taktiky jen rozinky, tedy města, kde jsou spříznění primátoři, tedy členové ČSSD. Od Nového Jičína až po Frýdek-Místek a další. A v nich navštěvuje mu na míru přichystané akce.

Jak ovšem souvisí s povinnostmi ministra zahraničí městské slavnosti v Novém Jičíně nebo Hornické slavnosti v Havířově? Je to ale na míru Janu Outlém, co je z Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. Ten říká:

„Je zřejmé, že veřejní činitelé, kteří kandidují ve volbách, se při výkonu svých funkcí zčásti ocitají v režimu volební kampaně. Proto může být v některých případech nutné pozměnit charakter veřejného vystupování. Je také třeba dbát na to, aby se náklady na tu část činnosti veřejných činitelů, která souvisí s kampaní, promítla v evidenci nákladů kampaně. V případě, že se připojí k nějaké jiné akci, nejde však z hlediska volebního zákona o problém, jde pouze o záležitost etiky...“

A tak Zaorálek eticky rozjel v Karviné jako volební šéf ČSSD, resp. ministr zahraničí, neformálním způsobem předvolební kampaň své strany při zahájení Netradičních her seniorů, kde na něj čekalo na 120 důchodců. Jako jeden z hlavních bodů kampaně vyhlásil Zaorálek růst životního standardu v závislosti na růstu ekonomiky, tedy i důchodů. Dorazil na zahradu Městského klubu seniorů, kde na něj již čekalo na 120 důchodců.

Ti zde vyčkávali na zahájení Netradičních sportovních her seniorů. Přijeli na akci v taxi i mikrobusech z Karviné, Havířova i sousedního Polska. „Jak jinak zahájit předvolební kampaň než na sportovních hrách seniorů. Mám pocit tady s vámi, že bych mohl docílit ve volbách výkonu, na který budeme všichni pyšní. Budu se snažit,“ sdělil seniorům Zaorálek a sklidil potlesk.

Na akci promluvil i karvinský primátor Tomáš Hanzel (ČSSD), který Zaorálka jako svého kamaráda na hry seniorů pozval. „Myslím, že se máme čím pochlubit. Zaorálek dále v Karviné uvedl, že nízké mzdy a důchody neodpovídají bohatství současné České republiky.

„Pokud se naší zemi daří, tak je potřeba, aby z toho mělo užitek co největší množství lidí, a ne jen ti vyvolení. Ekonomika je nastartovaná, teď jde o to, aby společnost dokázala vše mezi sebe spravedlivě rozdělit,“ řekl Zaorálek s tím, že růst životního standardu je klíčové téma blížícího se volebního boje. Zamlčel však, že onen jím „prodávaný“ ekonomický boom je především zásluha exmistra financí Andreje Babiše, který zavedl EET a jako jediný ministr finančího resortu po sametu snížil zadlužení země.

A pak je tady kritika prezidenta Zemana, který se rozhodl, že nebude zasahovat do plánu svých cest po krajích. Jeho mluvčí odmítl tezi Jana Outlého, že by Zeman měl cesty do krajů v době kampaně zvážit nebo je zahrnout do volebního limitu a nenechat za ně platit radnice.

"Krajské cesty se konají od zvolení pana prezidenta na základě předvolebního slibu, nejde v žádném případě o předvolební kampaň,"řekl hradní mluvčí Ovčáček. Prezident Zeman tak od 5. do 7. září navštívil Moravskoslezský kraj. Během své cesty se zastavil v obci Větřkovice, ve Studénce, v Novém Jičíně, Českém Těšíně a v Hlučíně. Takto besedoval ve všech krajích ČR, bez ohledu na to, kdo je v nich a za jakou politickou stranu hejtmanem...

Příští týden se Zeman zase setká s účastníky paralympijských her nebo s českými velvyslanci. Začátek školního roku prezident přivítá na pražské střední průmyslové škole technické. Dosud navštívil každý kraj čtyřikrát a kraje jeho návštěvy (14 krát čtyři) stály cca 17 mil. korun. Za Zaorálka a za jeho "etické" chování zaplatil jen Frýdek-Místek za jednu akci asi 70 tisíc korun, když v Novém Jičíně to bylo za jeden pořad s účastí Zaorálka dvakrát tolik... Stačí si spočítat, kolik desítek takových náhodných a radnicemi financovaných setkání náš nudistický ministr zahraničí už měl...

Černá realita vyretušovaná do růžova

0
0
Jiří Baťa
12. 9. 2017
Dnes 12. 9. 2017 jsem dostal jako nevyžádanou poštu článek s dlouhým názvem: Sobotka se rozjel: „Zvedneme minimální mzdy v ČR na 12% té průměrné v Německu!“ Už 28 let pracují Češi na „německý zázrak“ za pár šlupek a berou v průměru třetinovou německou mzdu! Bude líp? s datem 19. května 2017. Je tedy cca čtyři měsíce starý, ale stále stejně aktuální. Samozřejmě, že jsem si článek se zájmem přečetl a přesto, že mnohá fakta v něm uveřejněné jsou mi známa, celkově jsem byl šokován. Jak se také v článku praví, každý rozumně uvažující občan ČR musí uvedené skutečnosti uznat ze relevantní, za faktické a neoddiskutovatelné, jakkoliv se najdou lidé, kteří tomu neuvěří. 

Neuvěří proto, protože o realitě dnešních dnů neuvažují. Jsou totiž relativně spokojení, ale pokud by si zmíněný článek přečetli, jistě by o stavu našeho státu začali vážně uvažovat. Článek je svým obsahem hodně pesimistický, deprimující a v mnohém takřka beznadějný, nicméně je třeba si uvědomit, že taková je realita a že je potřeba s tím něco dělat!

Jen co jsem dočetl „pravdu“ o realitě české společnosti po 28 letech od Velké hadrové listopadové frašky, našel jsem na webu Aktuálně.cz článek od nejgeniálnějšího, nejvěrohodnějšího, nejobjektivnějšího glosátora naší současnosti Martina Fendrycha a kousl jsem věru do kyselého (vý)plodu:

https://nazory.aktualne.cz/komentare/klaus-junior-jako-premier-vratit-lidem-zemi-nesmysl/. Je sice pravda, že od pana Fendrycha očekávat něco vskutku pravdivého, věrohodného by bylo více než naivní, ale ve srovnání s tím, co si lze přečíst o premiérovi Sobotkovi, jeho vládě (vládách), ČSSD a de facto politické historii a vývoji naší společnosti od r. 1990 do dnešních dnů, lze o článku pana Fendrycha říce ono známe: „Hnus velebnosti...“!

Zatím co článek šéfredaktora webu AE News (jistými lidmi či kruhy považovaného za prokremelský) předkládá čtenářům souhr faktů, o jejichž pravdivosti nemůže být pochyb (až na výjimky Fendrycha, havloidů a pražské kavárny), erudovaný prozápadní (Sorosův) dobroser pan Fendrych nám maluje českou společnost a život občanů v těch nejrůžovějších barvách. Tak např. na výrok V. Klause ml., který říká, že „Chci vrátit lidem jejich zemi“ se pan Fendrych s podivem ptá: „On nám Česko někdo vzal? Svou zemi už nemáme? Tohle je přece podsunutá, hyperpopulistická lež; jestli nám někdo (kdo?) ukradl zemi....?“ On pan Fendrych má vždycky jiné vidění české reality, než většina občanů, ale takovou otázku může položit opravdu jen idiot. A Fendrych idiot je, neskutečně užitečný, pilný, snaživý, jen ta jeho nadměrná snaha jde jaksi v niveč, pokud jde o nás, občany České republiky. Zato poslouží svým chlebodárcům, kteří jej za jeho duchaplné žvásty, ale hlavně lži a mystifikace dobře odmění. A to je přece to, co pan Fendrych potřebuje a co chce.To je ale jedna stránka věci.

Vrátím-li se k článku o Sobotkovi a o tom ostatním, je tu ještě jedna závažná věc. V článku je několikrát dostatečně jasně konstatováno, jak na tom jsme ve srovnání např. s naším sousedem, SRN. Nehodlám opakovat vše, co je v článku uvedeno, chci jen poukázat na skutečnost, že aniž bych Němcům záviděl (svým způsobem jim ale stejně závidím), ve srovnání s námi se mají, lidově řečeno, „jak svině v žitě “. Znamená to, že Německo je velmi, velmi bohatý a prosperující stát. Jak by ne, když jak se píše v článku, na ně děláme my a všichni ostatní z postkomunistických států. Nemálo tomu je však Německo dokonce tak bohaté, že je schopno uživit sta tisíce imigrantů, aniž by jeden z nich (výjímka je z oblasti snů) byl nějakým způsobem užitečný, resp. produktivní, tedy pracoval. Nemyslím, že by zrovna natahování rukou po imigrantských příspěvcích byla nějaká záslužná činnost, natož produktivita. Nicméně, není od věci udělat si malou rekapitulaci, jak na tom „ubozí běženci“ v Německu jsou:

a) pro nezbytné potřeby, ve formě ubytování, stravy a ošacení je na každou plnoletou osobu vypláceno kapesné 143 eur měsíčně (3878 korun).

b) pom ukopnčení přijímacího zařízení mají nárok na měsíční dávky ve výši 287 až 359 eur (přes 9700 korun)

c) pokud mají běženci dítě, dostávají příspěvek na péči podle věku potomka. Například pro děti mladší sedmi let činí 84 eur (2278 korun). Náklady na bydlení přitom hradí přímo úřady.

c) Německo odhaduje, že letos (2015) vydá na péči o běžence okolo deseti miliard eur, tedy cca 270 miliard korun (všechny údaje pochází z r. 2015, takže k dnešnímu dni budou výrazně jiné – vyšší). To jsou fakta.

Obraťmě list na jinou stránku našich vzájemných sousedských vztahů s SRN, která má povahu našich pohledávek. Jistě není čtenářům neznámé, že jakkoliv a všemožně některými našimi prozápadními politiky (Herman, Bělobrádek, resp. KDU-ČSL, TOP 09 apod.) trvale „okecávají“ vyrovnání se s pohledávkami po II. SV, čímž mám na mysli poválečné reparace, pak otázka reparací je stále nedořešena. Ponechme stranou všechny nuance, které se reparací týkají a vycházejme z faktu, že reparace nebyly ze strany SRN splaceny a že nám tedy stále dluží (v přepočtu na dnešní měnu) cca 3 biliony korun českých. Ptám se, jestliže je Německo schopno hradit pobyt více jak milionu imigrantům, má-li tolik peněz, proč nám nezaplatí 70 let staré pohledávky z reparací? Jsou jim snad muslimové-islamisté, potažmo potenciální teroristé a jejich islamističtí, multikulturní ideologové bližší nebo snad prospěšnější, než my, kteří pro ně děláme a díky nám (a jiným východním zemím) jsou mj. také takto bohatí?

Pokud by na tom bylo Německo „tak dobře jako my“, měl bych ještě pro jejich dluhy a nezaplacení reparací jisté pochopení ( máme s tím své zklušenosti, jsme sami rovněž zadluženi až po uši), ale vydávat miliardy eur do lidí, kteří by měli být (údajně) pro ně v budoucnu ( je otázka zda-li vůbec) ekonomickým a multikulturním přínosem, je jejich politika opravdu nepochopitelná. Navíc, pokud by to byla jen jejich vnitřní politika a záležitost a nás se netýkala a pokud by vůči nám neměli letité závazky, mohlo by nám to, co dělají v Německu, být úplně jedno. Imigrace se však co se budoucnosti týká, ekonomicky, kulturně a v neposlední řadě i civilizačně, negativně dotýká jak nás, tak ostatních východoevropských států.

Je tedy otázka, zda se my, většina takto civilizačně ponížených také Evropanů máme i nadále ustrašeně chovat a trpět statut poddaných, na Německu závislých námezdních dělníků a levné pracovní síly, nebo se této poníženosti vzepřít a dát jasně najevo, že jsme svébytný, samostatný národ, který má svou hrdost, národní autenticitu, vzdělanostní, kulturní a řemeslnou úroveň, že patříme do Evropy stejně, jako oni Němci. Co vy na to? Co s tím uděláme?

(Viz příloha).

Dodatek:

Toto je dnešní nevyžádaná pošta od ČSSD, která mi byladoručena v 19,34 hod. a vhodně navazuje na výše uvedený článek o panu Sobotkovi a jeho vládě:

Dobrý den,

rádi bychom se s vámi podělili o důležitý úspěch: náš návrh na zvýšení platů pro učitele o 15 % a pro policisty, hasiče, zdravotníky a další státní zaměstnance o 10 % dnes schválila vláda! Jednání o zvýšení platů nebylo jednoduché, ve vládní koalici jsme byli pro navýšení platů jediní.
Není možné, aby ekonomika rostla a stát bohatnul, zatímco poctivě pracující občané dostávali mizerné mzdy. To platí jak pro učitele, policisty nebo hasiče, tak pro všechna další zaměstnání včetně soukromého sektoru. Když jsme v roce 2014 po letech přebírali vládu, byl průměrný plat učitele necelých 23 000 korun. Dnes to je téměř 26 000 korun. Zvyšování platů ve veřejném sektoru je jedním z deseti opatření našeho plánu na růst mezd v celé ekonomice.

Heslo „Když bohatne země, musí bohatnout i lidé“ pro nás není jen předvolebním tahákem. Naše sliby plníme!
Děkujeme za vaši důvěru.

Lidé jásejte, plesejte, jen se z toho nepokálejte!

NATO Erdoganovi: "Nenakupuj S-400, přijdeš o hlavu!"

0
0
Ilja Novický
13. 9. 2017 zdroj
Erdogan oznámil složení zálohy za ruské systémy S-400
NATO i nadále nespokojeně syčí nad rusko-tureckou smlouvy na dodávku protiletadlových systémů S-400. Nyní začali experti NATO posuzovat transakci po straně tak, jako by byli zasvěceni do jejích detailů. Říkají, že Rusko Turecko podvede a nedodá nejnovější protiletadlové rakety. Píší, že Turecko vydává zbožné přání za skutečnost. Rusko prý vede jen konjunkturní smlouvání, aby pozlobilo alianci. Moskva nemůže předat rakety Turecku, protože pak se technologie dostanou do rukou NATO. 

Jak vlastně mají západní armády v úmyslu získat ruské technologie? Naznačují, že v roce 2019 nebude Erdogan znovu zvolen a člověk, který přijde na jeho místo, předá ruské systémy protivzdušné obrany se všemi vnitřnostmi alianci. Jinými slovy, v NATO je taková nespokojenost s budoucí dohodou mezi Moskvou a Ankarou, že jsou připraveni organizovat v Turecku další pokus o státní převrat.

Ale smlouva o dodávce S-400 je již potvrzena podpisy obou stran. Nyní Rosoboronexport propracovává některé technické detaily. Není pochyb o tom, že dodávka ruských systémů protiraketové obrany proběhne. Rusko vždy dodrží své slovo, tím spíš, když je doloženo příslušnými písemnými dohodami.

Bylo by však naivní se domnívat, že Moskva úplně Erdoganovi důvěřuje. Turecku budou dodány exportní verze komplexu, které předtím byly dodány Číně. Rizika jsou minimální a prospěch smlouvy je převyšuje.

Stačí se podívat na hysterii NATO. Co všechno napovídalo o ruských systémech. I že jsou neslučitelné s protivzdušnou obranou NATO, i že jižní křídlo aliance bude bezbranné a že NATO dostane trhlinu. Takže teď Erdoganovi vyhrožují státním převratem.
Zvykejte si na nové skutečnosti, NATOvci. Washingtonský pól síly zeslábl. Proto se evropská bezpečnostní architektura bude nevyhnutelně přebudovávat s posunem směrem k Moskvě.

Erdogan oznámil složení zálohy za ruské systémy S-400    zdroj
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan oznámil, že jeho země složila zálohu na nákup ruských protiletadlových raketových systémů S-400. Informuje o tom list Hürriyet.

"Naši přátelé se dohodli na S-400. Pokud vím, uhradili jsme první splátku. V dalším kroku nám bude převedena půjčka Ruska. I já i pan [prezident Vladimír] Putin jsme rozhodně naladěni v této otázce, řekl Erdogan novinářům po příletu z Kazachstánu 10. září.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live