Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Čínská média: Z ruských raket na železnici rozbolí USA hlava!

0
0


27. 9. 2015  První zprávy
Rusko se chystá oživit výrobu raketových systémů na kolejnicích - tzv. „vlaky smrti", z nichž v průběhu studené války Spojené státy „bolela hlava", a nyní je rozbolí ještě více, uvedla čínská média. 


Podle člena odborné rady rady vojenskoprůmyslové komise Ruské federace Victora Murachovského se znovu komplexy uplatní, ovšem na nové technologické úrovni. Vzhledem k podobnosti s konvenčními vlaky, a také vzhledem k rozvětvení ruských železnic, budou téměř nezranitelné.

Rusko plánuje restartovat produkci bojové železniční raketových systémů (BZHRK), s odkazem na čínský zpravodajský portál Sina to uvedla ruská média.
Čínská média: Z ruských raket na železnici rozbolí USA hlava!
Během studené války působily tyto komplexy s názvem „Vlaky smrti". Byly opravdu nebezpečnou zbraní kvůli své schopnosti se zamaskovat a velké ničivé síle. Pro Spojené státy byly BZHRK skutečnou příčinou „bolestí hlavy", ale později byly odepsány, poznamenal autor.

Jak vysvětlil čínský portál, tyto komplexy jsou zvláštní vlaky, které na železnici převáží balistické rakety. V porovnání s pozemními systémy raket mají BZHRK hlavní výhodu - vysokou mobilitu.

Obvyklá rychlost raketových vlaků je 100 km za hodinu. Pro přesun na tratích mají takové komplexy dokonale maskování, protože jsou vzhledem podobné nákladním vlakům. Vzhledem k poměrné složitosti ruské železniční sítě, je vypátrání tohoto vlaku téměř nemožné, zdůrazňuje Sina.

Podle člena odborné rady rady vojenskoprůmyslového komise Ruské federace Viktora Murachovského budou obnovené BZHRK na nové technologické úrovni: již není nutné vytvářet speciální nadměrné vozy. Komplexy „bude plně kopírovat stávající rozměry železničních vozů, a budou tak zcela skryty před rozvědkou a dohledem nepřítele.

„A kromě toho, tento systém umožní starty téměř kdekoliv železničních tratí, na rozdíl od předchozího systému, který vyžadoval speciálně připravené úseky, kdy se musel odstranit kontakt s vysokým napětím a tak dále," dodal expert.

(kou, prvnizpravy.cz, rt.com, foto: arch. -Ilustrační foto)
Související:

Al-Jazeera - její kanál vysílající v angličtině nařídil personálu nenazývat organizaci Al-Nusra teroristy

0
0


27. 9. 2015 5 Pillars
Autor Roshan Muhammed Salih v článku pro web 5pillars.uk.com uvedl, že anglická verze katarské stanice Al Jazeera, s názvem Al Jazeera English, nařídila veškerému svému personálu starající se o zprávy a web, aby odnož Al-Kájdy v Sýrii Jabhat al-Nusra neoznačovali jako odnož Al-Kájdy.


Exekutivní producentka zpráv Kelly Jarretová o to požádala zaměstnance v emailu. „Prosím, nepředstavujte Al-Nusru jako odnož Al-Kájdy. Syrská válka je komplikovaná a bojiště je přeplněné konkurenčními ideologiemi a touhami. Máme dostatek času vysvětlit stav bez označování, která klamou. Realitou je, že Al-Kajda není organizací, kterou bývala, a v tomto kontextu je to nerelevantní. Al Nusra je součástí syrské koalice rebelů, která je tvořena několika ozbrojenými skupinami včetně spousty organizací založených na náboženské ideologii s různými proudy financování, naši diváci musí pochopit, že tyto ozbrojené skupiny tvoří hlavní opozici vládě vedené prezidentem Asadem A tyto skupiny ji oponují a aktivně bojují proti ISIL. ISIL oponuje vládě a bojuje proti ni. Vláda napadá civilisty, zatímco bojuje proti rebelům a ISIS. Popisováním Al-Nusry jako odnože Al-Kájdy přidáváme další pohled, který způsobuje jen zmatek. To se vztahuje na spoustu příběhů, které běžně uvádíme od Jemenu po Somálsko a Nigérii, prosím, než přidáte nějaké označení, zvažte kontext.“

Al-Jazeera, placená a vlastněná katarskou královskou rodinou, se už několikrát pokusila Al-Nusru vyobrazit jako skupinu rebelů, ačkoliv ji mezinárodní organizace a Spojené státy označují za odnož Al-Kájdy. Syrská vláda několikrát nejenom v OSN uváděla, že Al-Nusra je podporována vládou Kataru.

Salih dále uvádí, že mu zdroje ze stanice sdělily, že personál se emailu nepostavil, protože „každý, komu záleželo na zpravodajství stanice, stanici opustil.“ Stanice navíc krátí rozpočet a personál se obává o práci. Hlavní vlna rezignací v televizi vypukla v roce 2012, kdy někteří reportéři podali výpověď kvůli nátlaku na zaujaté zpravodajství ohledně Sýrie.
V roce 2011 hrála stanice velkou roli v tzv. Arabském jaru. V září toho roku postavila repliky Zeleného náměstí v Tripolisu a natočila oslavy pádu režimu Muammara Kaddáfího. Objevila se také podezření, že stanice postavila repliky jistých čtvrtí syrského města Homs.

Al-Jazeera English byla jistou dobu odkloněna od katarské zahraniční politiky, protože katarské vládnoucí kruhy se zaměřovaly na slávu arabské verze stanice. To se ale postupem času začalo měnit. Když Al-Jazeera spouštěla svou stanici v USA na podzim roku 2013, její první zprávou byl chemický útok syrských teroristů proti civilistům v Damašku. Stanice svůj provoz zahájila obviňováním syrské vlády z chemického útoku proti vlastním lidem.

Al-Jazeera byla také první stanicí, která zveřejňovala falešné nahrávky Usámy bin Ládina. A co je ještě více znepokojujícím, bývalý šéf stanice Wadah Kanfar byl se podle WikiLeaks setkával s agenty CIA.



Překlad Wertyz Report
Foto: Internet

Sankce Kyjeva vyvolaly údiv evropských médií

0
0
27. 9. 2015    zdroj
Švýcarské noviny Neue Zürcher Zeitung píší, že ukrajinské sankce znovu prokázaly "nacionalistické reflexy" Kyjeva, a Deutsche Wirtschafts Nachrichten poukazují na to, že tento krok bude zaplacen z kapes evropských daňových poplatníků.


Evropská média se ztrácejí v dohadech, co Kyjev přimělo k uvalení sankcí na Rusko právě nyní, kdy se situace na Ukrajině začala stabilizovat.

Ukrajinská vláda uvalila 16.září sankce na 25 ruských leteckých společností, z nichž dvě již neexistují. Do sankčního seznamu se dostaly největší ruské dopravní společnosti včetně "Aeroflotu" (se všemi jeho dceřinými leteckými společnostmi), sanované "Transaero" a "Sibiř". Všem z nich byl částečně nebo zcela zakázán tranzit zdrojů, lety a doprava na území Ukrajiny.

Podle švýcarských novin Neue Zürcher Zeitung Kyjev tímto rozšířil sankce, uvalené minulý týden proti ruským společnostem a jednotlivcům. Kyjevská "Černá listina" tehdy vyvolala značné pobouření, protože se na ní ocitli i západní novináři. Na pozadí negativní reakce Západu potom Kyjev zrušil sankce proti řadě pracovníků médií.

Nové ukrajinské sankce podle deníku znovu prokázaly "nacionalistické reflexy" Kyjeva.

"Není zcela jasné, co přimělo vládu právě nyní vsadit na nacionalistickou kartu. Je pravděpodobné, že Západ bude tento krok považovat za zbytečně agresivní, " píše se v novinách. Kyjev se tak možná snaží získat podporu obyvatelstva v předvečer říjnových komunálních voleb, soudí noviny.

Na absenci důvodů pro sankce poukazují Deutsche Wirtschafts Nachrichten, když uvádějí, že situace na východě Ukrajiny se stabilizovala. Německé vydání také spojuje tento krok ukrajinské vlády s bojem o moc.

Podle DWN poškodí sankce samotnou Ukrajinu, neboť se sníží příjmy ukrajinských letišť. Vzhledem k tomu, že Kyjev dostává finanční pomoc ze Západu, budou protiruské sankce zavedeny na úkor evropských daňových poplatníků a půjček od MMF, konstatuje článek.

Německé noviny Die Zeit zdůrazňují, že Kyjev uvalil sankce v okamžiku, kdy Berlín začal mluvit o zlepšení vztahů s Ruskem. Vicekancléř SRN Sigmar Gabriel prohlásil, že není možné udržovat sankční režim a žádat Rusko o spolupráci v Sýrii.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Moskva, 26. září, RIA Novosti.

Co bezprostředně předcházelo Mnichovu 1938?

0
0
Ivo Šebestík
27. 9. 2015   AltPress 

Evropské události směřující v třicátých letech minulého století k podpisu takzvané Mnichovské dohody (30. září 1938) tvoří tu část historie, která má stále aktuální přesah a její interpretace v širokém veřejném prostoru podléhá momentálně platným okolnostem politického vývoje i vzájemným vztahům mezi národy a státy.


Mnichov 29. září 1938. Skupinová fotografie hlavních aktérů.

V čistě odborném prostředí bylo období mezi oběma světovými válkami zpracováno podrobně. Do médií, škol a na veřejnost z tohoto komplexního odborného poznání ale pronikají vždy jen zúžené výklady, což je ovšem často vinou také malé informovanosti samotných vykladačů tématu.

Pouhý článek si pochopitelně nemůže klást za úkol toto rozsáhlé téma zpracovat v úplnosti. Omezím se zde proto jen na připomenutí klíčových událostí třicátých let 20. století, které předznamenaly rozbití Československa a stály v pozadí politiky takzvaného „appeasementu“ Velké Británie a Francie. A to zejména události, kterým se obvykle věnuje jen malá nebo žádná pozornost. Pojem „appeasement“, jak uvidíme, je ale mimořádně důvtipným eufemismem, za kterým se skrývají konkrétní kalkulace britské i francouzské vlády, sestavených v předmnichovském období pro Československo zvláště nešťastným způsobem.

Dvě války nebo jen další válka „třicetiletá“?


V oboru politické psychologie první světovou válku způsobilo – kromě příčin hospodářských – přílišné nahromadění rozporů „starého světového uspořádání“, jaké se v Evropě ustavilo po porážce Napoleona Bonaparta a po Vídeňském kongresu, tedy po roce 1815. Válka skončila v roce 1918 porážkou Německa, Rakouska-Uherska a Turecka, přičemž všechny tři mocnosti byly následně v Paříži potrestány způsobem téměř nebo zcela likvidačním.
Američtí vojáci s na západní frontě v roce 1918

Vítězné státy, Velká Británie a Francie, utrpěly během oněch čtyř let bojů doposud nevídané ztráty v zákopech. Nové způsoby vedení války, nové technologie, použití otravných plynů, to vše zvyšovalo počty obětí. Nicméně, vzhledem k tomu, že letectvo tvořilo za první světové války jen nepatrný zárodek svého pozdějšího stavu, omezovaly se i v první světové válce oběti na životech především na samotné vojáky. V tomto ohledu patřila první světová válka, přes četné „inovace“, stále ještě ke konfliktům v tradičním smyslu. Civilní obyvatelstvo nebylo primárně a za účelem zastrašení protivníka do bojových operací vtahováno. Doplácelo na válku vším představitelným způsobem, města však byla ostřelována „jen“ dělostřelbou. Nebe nad městy se doposud neproměnilo ve zkázonosný prostor, jak se to stalo o dvacet let později a jak se děje, z důvodů už skutečně obskurních, do současnosti.

Francie i Anglie byly válkou vyčerpány, lidsky i materiálně. Francie navíc nesla v paměti hořkou porážku z francouzsko-pruského konfliktu v roce 1870 včetně ostudy, kdy její vláda upřednostnila dohodu s nepřítelem před hrozbou, že se prosadí Pařížská komuna, která se v té době snažila o novou francouzskou revoluci, leč mnohem radikálnějšího směru. Francie měla Německu co oplácet a chtěla se na poraženém nepříteli zahojit také materiálně. Rakousko-Uhersko se rozpadlo a dalo Evropě několik nových států majících v rodném listě Versailles. Turecko definitivně pohřbilo dějiny Osmanské říše, která se mu de facto už sto let rozpadala pod rukama. Německo přišlo také o rozsáhlá území, a navíc mu zejména Francie vyměřila válečnou pokutu zvanou reparace. Výše reparací byla stanovena na 132 miliard marek. To bylo ovšem v době před hospodářskou krizí, která hodnotu marky učinila takřka nulovou a z níž vyrostly naděje Adolfa Hitlera na uskutečnění svých plánů.

Rakousko rezignovalo. Bylo hospodářsky tak chudé, že mu československá vláda posílala vlaky potravin. Uhersko se silnou aristokratickou tradicí zanechalo za hranicemi nového Maďarska bývalé ovládané národy i své vlastní početné národnostní menšiny. Německo bylo versaillským systémem uraženo do hloubi duše a do morku kostí. Jeho politický systém se otřásal v samých základech, hospodářství klesalo ke dnu, marka devalvovala způsobem, o jakém finanční trhy neměly doposud ani tušení, že je vůbec možný. S kufrem plným marek se chodilo pro bochník chleba. Absolutního vrcholu dosáhla hyperinflace 15. listopadu 1923, kdy kurs německé marky vůči dolaru měl hodnotu 4,2 biliónu!

V letech 1924 až 1928 se hospodářský vývoj v Německu začal zlepšovat a tato léta jsou chápána jako doba určité hospodářské stability. Nicméně, přes všechna možná opatření, kdy německá vláda napouštěla ekonomiku země ze svých rezerv, mělo Německo v roce 1937 pouhých 74 miliard marek zlatého rezervního fondu a stálo de facto před bankrotem. Hitlerův vstup do války Německo před tímto bankrotem svým způsobem zachránil.

Versaillský systém, viděno perspektivou pozdějšího vývoje, nebyl patrně uvážlivým řešením poválečné situace. A především Německo se proti jeho uplatnění začalo velmi brzy urputně bránit.

Několik klíčových okamžiků před Mnichovem 1938

Franz von Papen

Už začátkem dvacátých let proběhl v Evropě boj o revizi versaillského systému. Dne 2. července 1932 byly ve švýcarském Lausanne sníženy německé reparace ze 132 miliard marek na tři miliardy. Jak vzpomíná Edvard Beneš ve svých Pamětech vydaných hned po válce, německý říšský kancléř Franz von Papen tehdy oznámil svým přátelům, že Německo už nezaplatí ani tyto snížené reparace.
V roce 1925 bylo rozhodnuto svolat konferenci do Locarna, jejímž cílem mělo být dosažení odzbrojení všech mocností. Locarnské smlouvy byly podepsány v Londýně v prosinci téhož roku. Odzbrojovací jednání pak pokračovala v Ženevě a 14. října Německo tato jednání opustilo a 16. března 1935 obnovilo armádu.

V té době Hitler už úzce spolupracoval s vůdcem italských fašistů Mussolinim, kterého zprvu i dlouho potom velmi obdivoval. Válečné „úspěchy“ italské armády na frontě ale Hitlerův původní obdiv k Mussolinimu poněkud revidovaly. Nicméně, v letech 1932 až 1932 Mussolini inicioval nové rozdělení Evropy a světa, které mělo vyplynout z Paktu čtyř velmocí. Mussolini se chtěl na novém světovém „pořádku“ dohodnout s Hitlerem, Velkou Británií a Francií. Tyto iniciativy a kalkulace, které případný Pakt čtyř velmocí vyvolával u obou velkých evropských demokracií, jsou velmi důležitým faktorem bezprostředního předmnichovského a předválečného vývoje. Faktorem, který se, bohužel, v současném výkladu příčin cudně vynechává.

Benito Mussolini a Adolf Hitler
Tento pakt navrhl 18. března 1933 Mussolini tehdejšímu britskému premiérovi Ramsay McDonaldovi za jeho návštěvy v Římě. Tento pakt předpokládal odsunutí Společnosti národů na vedlejší kolej a ustavení direktoria čtyř evropských mocností s vyloučením Sovětského svazu. Zároveň se měly revidovat mírové dohody mezi jednotlivými evropskými zeměmi. Týkalo se to zejména států Malé dohody a Polska. (Československo bylo součástí Malé dohody.) Hitler a Mussolini předpokládali, že přijetím tohoto paktu se Francie a Velká Británie přemístí se svými zájmy do zámoří a Evropu ponechají oběma diktátorům. A vzhledem k tomu, že v Německu zuřily boje mezi nacisty a komunisty a Hitler sovětský bolševismus označoval za úhlavního nepřítele, byl charakter onoho paktu jednoznačně protisovětský.

Tento pakt byl 15. července v Římě skutečně podepsán. K jeho ratifikaci parlamenty ale nedošlo pro odpor zemí Malé dohody, Polska a také pro odpor samotných obyvatel Velké Británie a Francie, kteří, jak se opět zmiňuje Edvard Beneš, vycítili hrozbu převedení kontinentu pod kontrolu dvou diktatur.

Podle Beneše se obdobný vývoj dal v Evropě předpokládat. On sám osobně upřednostňoval mírové vztahy s Německem, ale eventualitu dalšího válečného konfliktu nevylučoval a snažil se na ni Československo připravit. Když Německo opustilo nejenom odzbrojovací konferenci ale také Společnost národů, Beneš napsal: „… přiznal jsem si, že je pravděpodobně s politikou všeobecné dohody konec a že v Evropě jdeme téměř nezadržitelně do hrozného válečného konfliktu“ (E. Beneš: Paměti, Praha 1947, str. 8). Hned na následující straně se Beneš věnuje Sovětskému svazu: „Kam jej v tomto evropském boji zařadit a kde se nakonec ocitne? Nesouhlasil jsem nikdy s politikou západních demokracií, která po dlouhou dobu Sovětský svaz izolovala a z evropské a sovětské spolupráce jej vylučovala. Zdálo se mi, že boj bude rozhodnut pro tu stranu, k níž se nakonec Sovětský svaz přikloní. A proto jsem soustavně a včas (zdůraznil E.B.) usiloval, aby se přiklonil k řadě evropských demokracií.“
J. V. Stalin

Role Sovětského svazu ve scénáři Paktu čtyř velmocí, a vůbec v celém meziválečném období, představovala pro Beneše a československou vládu určitý problém. Tehdejší českoslovenští představitelé znali z osobní zkušenosti napětí, které vzniklo mezi západními demokraciemi a Polskem na straně jedné a bolševickým Ruskem na straně druhé v době, kdy se v Rusku chopili moci bolševici. Rusko tehdy vystoupilo z válečného konfliktu, přijalo Brestlitevský mír a všechna negativa z něj plynoucí. Po válce se pokusilo Polsko podporované západními demokraciemi zvrátit poměry v Rusku násilím. Rusko, respektive Sovětský svaz se ocitl mimo souřadnice evropské „normálnosti“.

Ovšem, jaká byla vlastně ona „normálnost“ tehdejší Evropy? Evropy v předvečer Mnichova 1938? Fungující demokracii reprezentovalo, vedle Velké Británie a Francie, v podstatě už jenom Československo. Polský režim pod vedením Beckovým byl polofašistický a jeho násilné ambice se projevily ihned po Mnichovu záborem Těšínska. Horthyho Maďarsko úzce spolupracovalo s Hitlerem. Španělsko bylo frankistické. Bulharsko rovněž kooperovalo s Hitlerem a v Jugoslávii po zavraždění krále Alexandra v roce 1934 (z iniciativy vůdce chorvatských ustašovců Ante Paveliće) regent, princ Pavel, odmítl Benešovu nabídku na utužení spolupráce zemí Malé dohody a začal navazovat užší spolupráci s Německem, což Hitler později komentoval laskavou péči o blaho jugoslávského lidu, který se už, díky Německu, nebude muset starat o svou obranu. Německo ji zařídí samo.

Obdobně se zachovalo i Rumunsko. V roce 1936 na jednání ve slovenských Topolčiankách rumunský ministr zahraničí Antonescu odpověděl Benešovi, že nabídku na spolupráci Malé dohody proti německé hrozbě Rumunsko přijme, ovšem pokud ji přijme i Jugoslávie. Antonescu však již znal jugoslávské stanovisko, a tak jeho odpověď československému prezidentovi byla poněkud licoměrná. V roce 1937 se Jugoslávie pod vedením regenta Pavla obrátila už zcela otevřeně k ose Berlín-Řím a odvrátila se od demokratických zemí i Malé dohody, jejímž byla členem.
Edvard Beneš

Československo navázalo se Sovětským svazem styky na Janovské konferenci v roce 1922 a podporovalo přijeti Sovětského svazu do Společnosti národů v roce 1934. Zahraničně politická strategie československé vlády se sice v prvé řadě opírala o spojenectví s Francií a následně o spojenectví Francie s Velkou Británií ohledně vojenské pomoci v případě ohrožení státu. Prahu zajímaly také postoje Spojených států, které významným způsobem ovlivnily vznik samostatného Československa. Na straně druhé ale tehdejší Praha usilovala o víceméně přátelské vztahy se všemi státy. Upřednostňovala jednání, nevytvářela si zbytečná nepřátelství.

Opřít se v době vrcholící krize mezi československým státem a sudetskými Němci o pomoc Ruska, ale nahrávalo všem těm silám, které usilovně vytvářely obraz meziválečného Československa jako „bolševické bašty uprostřed Evropy“. Na tomto obraze velmi intenzívně pracovala německá propaganda a také Hitler osobně. On věděl, že Beneš jako jeden z mála evropských státníků tuší nebezpečí přicházející z Berlína pro celou Evropu. Beneš byl představitelem sice menšího státu, ale paradoxně bylo Československo vzhledem ke své velikosti, počtu obyvatel a síle své ekonomiky patrně lépe připraveno vojensky na případný konflikt než samotná Velká Británie a Francie.

Britové se drželi starého modelu ostrovní říše a sázeli na námořnictvo. Podcenili rychlý růst významu válečného letectva. Francie měla sice početnou armádu, ale nevládl v ní, dalo by se říci, vojenský duch. V Československu a v jeho systému obrany se sice projevovaly tradiční české neduhy, které známe i ze současnosti. A tak se část financí určených na dobudování příhraničních pevností kamsi vytratila a jejich dokončení se neúměrně vývoji situace protahovalo. Nicméně, Československo v době, kdy proti němu Hitler hřímal z norimberské tribuny, nebylo tak úplně bezvýznamným soupeřem a snadným soustem ke spolknutí. Proto Hitler Beneše nenáviděl a dělal všechno proto, aby Francie a Velká Británie v československé smlouvě se Sovětským svazem (vázané na smlouvu s Francií) viděly bolševické nebezpečí.

Francie s Velkou Británií, v čase, kdy jim byl předložen Mussoliniho Pakt čtyř velmocí, nebyly ale zdaleka ještě ve stavu pozdějšího „appeasementu“. V Paříži mělo Československo silného přímluvce v osobě ministra zahraničí Paul-Boncoura, který se snažil podpořit úsilí Prahy o posílení vazeb uvnitř Malé dohody a snažil se vymoci ve Varšavě ujištění polské vlády, že by Polsko vojensky zakročilo na straně Francie v případě napadení Československa. Obdobné ujištění, a sice ve smyslu československé pomoci Polsku, přednesl Paul-Boncour ve Varšavě. Polsko ale stejnou odpověď nedalo. Už zřetelně směřovalo k jiné orientaci. Když se stal předsedou vlády Daladier, pozval do funkce ministra zahraničí Georga Bonneta, který byl chápán už ve své době jako politický hazardér a cynický tvůrce kompromisů. Daladier a Bonnet se postupně zcela vzdali koncepcí předpokládajících odpor vůči Hitlerovi.

V Londýně zprvu proti appeasementu vystupovala část předních politiků, mimo jiné i ministr zahraničí Anthony Eden. Když však po odstoupení Baldwinově v roce 1937 nastoupil do pozice ministerského předsedy Velké Británie Neville Chamberlain, dostal se s ním Eden, který mimo jiné podpořil přijetí Sovětského svazu do Společnosti národů, do ostrých sporů, zejména vzhledem k Chamberlainově smířlivému postupu vůči Itálii a Německu. A tak Eden 20. února 1938 odstoupil z funkce
Neville Chamberlain

Polsko-německý pakt z roku 1934

Dne 26. ledna 1934 podepsalo Polsko s Německem smlouvu, která svým obsahem navazovala na Pakt čtyř. Když polský vyslanec Grzybowski oznámil podepsání polsko-německého paktu v Praze, označil československý prezident Beneš tento krok za „velkou ránu dnešní evropské politice“. A dodal: „Dostanete se tímto spojením s Německem velmi daleko, neboť tím je celý tzv. francouzský systém evropské bezpečnosti znehodnocen a naše společná východní fronta proti německé útočnosti znemožněna.“

Polsko tento krok vysvětlovalo, že se snaží jít vlastní cestou. Když později československé ministerstvo zahraničí ověřovalo v Moskvě platnost československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci (vázané na postoj Francie), bylo zapotřebí zjistit, zda by Polsko souhlasilo s eventuálním přeletem sovětských letadel nad svým územím. Polsko toto odmítlo. Benešovo zkoumání případné sovětské pomoci bylo ale víceméně jen hypotetické, neboť českoslovenští bankéři a zástupci průmyslu mu dali dostatečně jasně najevo, že válku s Hitlerem, vedenou ve spojení s bolševiky, Benešovi nebudou financovat.

Československo by zůstalo bez peněz na válku a se stigmatem potenciálně bolševického státu, Stalinova spojence. Zároveň, s blížícím se rozpadem státu, se začala projevovat situace na Slovensku. Ve východní části republiky se prosazovala politická orientace připravující vznik pozdějšího loutkového státu pod kontrolou Německa. Když čeští filmaři v šedesátých letech natáčeli pozoruhodný film Obchod na korze (s Jozefem Krónerem v hlavní roli), nacházeli ještě po domech a bytech na Slovensku luďácké uniformy pocházející z tohoto nešťastného období slovenských a československých dějin, schovávané často z piety a na památku. Tento film natočený podle novely slovenského scenáristy Ladislava Grosmana, nebyl ve své době na Slovensku přijat nijak příznivě, zejména kruhy oficiální slovenské politiky.


Španělská občanská válka a německé obsazení levého břehu Rýna

Události směřující Evropu i svět k válečnému konfliktu v polovině třicátých let nabraly na intenzitě. V letech 1935 a 1936 proběhla ve Španělsku občanská válka. Západní mocnosti nedokázaly či ani nechtěly zastavit fašistický útok proti španělské republice, a tak v tomto konfliktu jednoznačně zvítězily nacistické a fašistické orientace.

V téže době, 7. března 1936, obsadil Hitler levý břeh Rýna. Československá vláda se v té době obrátila na Francii s upozorněním, že bere vážně francouzsko-československou smlouvu a je připravena následovat Francii, pokud z Hitlerova postupu vyvodí důsledky. V červenci 1936 podepsal rakouský kancléř Schuschnigg dohodu s Hitlerem. Tato dohoda učinila v Rakousku nacismus legálním hnutím.

V téže době se Hitler pokusil nabídnout podobnou smlouvu také Československu. Zkoušel to prostřednictvím důvěrníků. Ti se 13. listopadu dostavili do Prahy. Hitlerovými důvěrníky byli hrabě Trauttmannsdorf, rakouský šlechtic, jehož bratr měl panství v Horšově Týně, a Dr. Haushofer, kterého Hitler později nechal popravit. Návrh dohody předpokládal, že Německo a Československo podepíší deklaraci podobnou německo-polské. Měla znamenat, že by mezi oběma státy nemělo dojít k válečnému konfliktu. V druhém plánu ovšem smlouva předpokládala omezení československých vazeb na Francii, Velkou Británii a Sovětský svaz včetně vypovězení závazků ve Společnosti národů. Součástí dohody měla být také otázka sudetských Němců. Nacisté vyjadřovali zájem o jejich práva a kulturu, a to velmi mírnými a uvážlivými – tedy neupřímnými – slovy.

Beneš tehdy – podle vlastních slov, ovšem podložených dokumenty – Hitlerovým vyslancům vysvětlil československé ohledy na stávající smlouvy a závazky. Takže z německé nabídky nebylo nic.
Anschluss Rakouska 1938

V době vrcholící sudetoněmecké krize Beckovo Polsko a Horthyho Maďarsko vedly mediální útoky proti Československu na straně Berlína. Polákům šlo o možnost připojení Těšínska a Maďaři hleděli s nadějí na obnovení svého vlivu na jižním Slovensku. Dne 12. března 1938 vstupuje Hitler do Rakouska a stát připojuje k říši. Skutečná síla nacistického vlivu v Rakousku bývá většinou ve výkladech událostí té doby opomíjena. Bohužel velmi napomohla první vlně šíření nacismu ve střední Evropě.

Byl to opravdu jen appeasement nebo víceméně soubor chybných a zlověstných kalkulací?

Postoj Velké Británie a Francie v době stoupajících nároků Německa vůči Československu a vůbec v časech nacistických příprav na válku, bývá nejčastěji označován jako appeasement. Tedy zmírňování, zklidňování či usmiřování. V kontextu současného sblížení České republiky se zeměmi západní Evropy se jeví jako nepatřičné oživovat starou hořkost ze „zrady demokratických zemí na Československu“. Mluví se tedy o nepochopení, nedostatečném zvážení situace a o jiných v podstatě „drobných nedostatcích“ tehdejší britské a francouzské diplomacie a politiky.

Appeasement ale neměl jenom tuto nevinnou tvář. V Mussoliniho projektu Paktu čtyř byly věci, které se Britům a Francouzům nezamlouvaly, ale také představoval materiál, ze kterého se dalo vycházet. Především však Pakt čtyř nabízel možnost, že Německo dokončí to, co nesvedly intervenční armády Západu a Polska po nástupu bolševické revoluce v Rusku. Britové a Francouzi nechtěli vidět Evropu v sevření Němců a Italů, dvou diktatur. Na straně druhé ale mohli předpokládat, že tyto diktatury se střetnou v nelítostném boji na život a na smrt s diktaturou třetí.

Výsledkem, z pohledu evropských demokracií, tedy mohlo být zničení všech tří hrozeb a získání času na vyzbrojení ve vlastním zájmu. O těchto kalkulacích Beneš věděl, a proto musel s nimi počítat při své rozhodování o osudu státu. Přijmout vojenskou pomoc Moskvy znamenalo postavit se spolu se Sovětským svazem na stranu onoho v podstatě dominujícího nepřítele západních demokracií. Ty Hitlera a Mussoliniho považovali za dočasný problém, zatímco bolševické Rusko mohlo být problémem dlouhotrvajícím.
Propaganda třetí říše: ideální voják wehrmachtu

Tyto kalkulace často probíhaly bez účasti veřejnosti. Francouzi a Britové mnohdy vyjadřovali odpor vůči takovémuto vypočítavému a nebezpečnému postupu svých vlád. Nakonec se Chamberlain přestal tajit i posledním svým argumentem, a sice s tím, že nevidí důvod, aby Britové umírali kvůli potížím nějaké vzdálené země.

Na Paktu čtyř, k jehož uskutečnění do jisté míry skutečně dochází podpisem Mnichovské dohody, bylo už v době jeho vzniku zajímavé, že vylučoval z geopolitické komunikace nejenom Sovětský svaz, ale i Spojené státy americké. Ty měly v té době – mluvíme o začátku třicátých let 20. století – za sebou pouze jediné velmocenské vystoupení na evropském kontinentě. Jejich účast na vývoji první světové války byla stále ještě chápána jako určitá anomálie. USA doposud neprojevovaly zájem o dění v Evropě. Na přelomu 19. a 20. století však velice zesílila ekonomika USA, svět se začal povážlivě zmenšovat a do jisté míry i „globalizovat“. Pro Spojené státy nebylo možné ponechat evropské mocnosti, aby si rozdělily vliv na Zemi samy. Zasáhnout do geopolitického vývoje bylo již pro USA zásadní otázkou.

Z toho pohledu Mussolini s Hitlerem nepochopili geopolitické změny a jednali stále v intencích Metternichova pojetí Evropy. K jejím mocnostem patřilo Rusko, Amerika nikoliv. Rusko bylo však třeba izolovat, odstavit od všech jednání a rozhodnutí. A pak podrobit, kolonizovat, zničit. A tak vlastně obě znepřátelené síly – demokraté na straně jedné a nacisté a fašisté na straně druhé – měly společného nepřítele a společný cíl. Pakt čtyř představoval dohodu, se kterou nemohly být Velká Británie a Francie spokojené a kterou jejich vlády nedokázaly předložit svým vlastním národům. Mnichovská dohoda oněch „čtyř“ ale redukovala původní kontroverzní obsah „jen“ na problém Československa. V této podobě byla tedy Mnichovská dohoda z roku 1938 pro obě demokratické evropské mocnosti akceptovatelná. Alespoň jako nabídka oddechu do doby, než se situace trochu pročistí a než Britové i Francouzi doženou své trestuhodné výpadky ve výzbroji a ve výcviku armád.

Jako možný a předpokládaný odklad katastrofy byla tedy Mnichovská dohoda formou „appeasementu“. Byla však zároveň také velmi cynickým kalkulem na straně všech čtyř jejích signatářů. Tomuto jejímu kalkulu předcházely vypočítavé a neméně cynické propočty vlád v mnoha evropských zemích, které se uchylovaly k podpisu dohod s Německem mnohem dříve, než tak učinil Sovětský svaz. Ten tak učinil z důvodů sice obdobných a stejně cynických, nicméně mnohem později a teprve po vyčerpání několika pokusů o spojenectví s Francií a Velkou Británií proti nacistickému Německu. Mimo jiné i prostřednictvím dodržení smlouvy československo-francouzské o vojenské pomoci.
Adolf Hitler při podpisu mnichovské dohody po půlnoci 30. září 1938

Osudná Mnichovská dohoda byla podepsána 30. září 1938.

Blábolem nelze obhajovat Havlovo „humanitární bombardování“

0
0
Jiří Jaroš Nickell
27.9.2015  České národní listy
Pan ministr „kultu a orby“ dr.Hermann – ano, tak se za prohnilého mocnářství nazýval ministr kultury – opět perlil. Tentokráte v Parlamentních listech. (viz článek „Hermann hájil před čtenářem Havla: Jestli rozumíte psanému textu, nemůžete už nikdy říct, že hájil humanitární bombardování“). Celá tato ekvilibristická obhajoba exprezidenta Havla vyvolává dojem superblábolu.



Anebo vyvolává dojem pozice kasuisty - katolického specialisty na rozbor případů. (Kasuistika jako nauka o případech.) A to jak z faktografického, tak i z jazykovědného hlediska. Oni čtenářové totiž nejsou jen automatičtí hltači textů. Oni nad nimi rovněž přemýšlejí – tato výsada není vyhrazena pouze obhájcům presidenta Havla.

Rozeberme případ pana dr. Hermanna a jeho obhajobu výroku presidenta Havla o útoku NATO na bezbrannou Jugoslávii v osudném roce 1999. Pan dr. Hermann totiž v článku obhajuje nejen výroky pana exprezidenta Havla, ale rovněž s veškerou zatvrzelostí, odporující faktům, obhajuje tento válečný zločin proti nevinné slovanské zemi. A proti jejím zákonně zvolenému presidentu.

Copak nám sděluje pan dr. Hermann o Havlově výroku? Především cituje jen výrok pana presidenta Havla před agenturou Reuters. Vůbec necituje vyjádření pana presidenta Havla v Le Monde z 29. dubna 1999. To je první závažný nedostatek obhajoby pana dr. Hermanna.


Druhý závažný nedostatek obhajoby dr.Hermanna spočívá v naprosto chybném, doslova bludném výkladu Havlova výroku o „humanitárním bombardování“. Pan dr.Hermann cituje Havla takto:

„Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: Nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární. To, co je ve hře, jsou lidská práva, jimž je dávána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů“. Konec citátu pana Havla dle dr. Hermanna. Tak tento strašlivý, naprosto nepravdivý výrok, si dovoluje pan ministr kultury, vysokoškolsky vzdělaný inteligent, obhajovat???
Kolona kosovských Albánců, kteří se odvážili vrátit do své vesnice během 'humanitárního bombardování'. Letouny NATO je rozstřílely.

Pan ministr buď to vůbec nezná fakta o dění ve velmocemi rozbíjené Jugoslavii, anebo postupuje jako pustý politruk, nikoli jako seriózní medailista. Pan dr. Herman totiž obhajuje útok na Jugoslávii srovnáním presidenta Miloševiče s Hitlerem (!!! Přesně tak, jak se to dnes děje o presidentu Putinovi…) Pan ministr Hermann doslova nepravdivě démonizuje presidenta Miloševiče jako „autoritářského agresivního vůdce“, aniž to doložil sebemenším argumentem. Prostě podsouvá čtenáři automatický obraz (ve skutečnosti paobraz, jak to nazývá dr. Plocek, anebo dokonce protiobraz, jak to nazývá jinde politruk Posselt) presidenta Jugoslávie jakožto praďábla, jako hotového fašisty, jako autoritativního Mussoliniho či rovnou Hitlera. A to bez jakéhokoli důkazu, stejně jako pan Havel! Násilnosti v Kosovu ani v Jugoslávii nezavinil Miloševič, ani je nevyprovokovali Srbové. Vyprovokovaly je zločinné živly na albánské, bosenské straně. Přičemž byli postiženi i nevinní Albánci a Bosňané…Opak je pravdou. Že takové srovnání je naprostá dějinná lež, to pana ministra nechává naprosto bohorovným. Miloševičovi lze přičítat mnohé vady v jeho politické kariéře. Naprosto lživé však je jeho srovnávání s fašistickými a nacistickými vůdci. Miloševič nikdy vojensky nenapadl cizí stát! Haagský tribunál mu během celého procesu nedokázal ani jediný přičítaný válečný nebo státní zločin!

Haag vytvořil z Miloševiče ex post národního hrdinu a politického mučedníka, který zahynul ve vězení bez rozsudku a bez zdůvodnění soudu za tak záhadných okolností, že vyvolávají trvalý a neodstranitelný dojem vraždy! Naopak, to Jugoslavie byla systematicky od roku 1991 rozbíjena za vydatné pomoci Německa a U.S.A a vojenskou agresi, o jejímž charakteru - na rozdíl od pana ministra –dnes seriózní historikové ani politologové už nepochybují. Historikové a politologové, mezi nimi i takové kapacity jako prof. Chossudowsky z Kanady a náš prof. Doleček, uvádějí, že v Haagu měl na místě Miloševiče sedět někdo zcela jiný, a nikoli on sám. A to především ti politikové,kteří se diplomaticky i vojensky podíleli na rozbíjení Jugoslavie a později na letecké válce NATO, kterou Srbové správně nazývají „78 dana rata“ – 78 denní válkou! V Haagu měla být obžalována paní Albrightová, pan Clinton, Pan H.D.Genscher , a další – nikoli ostouzený Miloševič! To je názor nejen citovaných profesorů, ale i dalších právních a historických kapacit. Totéž se týká i léta bezdůvodně vězněného srbského politika dr. Šešelje, který byl propuštěn, aniž mu bylo kdy něco vůbec dokázáno, až ve zdravotním stavu na hranici života a smrti. Oba tyto procesy zůstávají trvalou hanbou evropské justice a evropského právního „řádu“, který toto pronásledování nevinných vůbec kdy umožnil.
Srbský Aleksinac jaro 1999 -  civilní čtvrť rozbombardovaná letectvem NATO

V žádném případě nelze souhlasit s Havlovým zdůvodněním priority letecké války nad státní suverenitou rozbité Jugoslávie, a dokonce oktrojováním lidských práv. To je obrovská lež, která musí být neustále vyvracena. Na této lži totiž se budují stále nové a nové obhajoby válečného zločinu NATO v Jugoslávii. Srbové nebyli iniciátory a to ani v případě obrany srbské menšiny na Kosovu, kde byli ohroženi jako první lupičskou chátrou, která nejen zabíjela nevinné, ale vyvracela dokonce i hřbitovy a vypalovala pravoslavné chrámy – dokonce i památky UNESCO! Taková je pravda, stejně jako historický fakt, že předáci samozvaného polostátu patřili údajně k oněm, kteří měli jakési podíly (?) na obchodu s lidskými orgány vyrvanými Srbům a dokonce i dětem!!

Samozřejmě podjatý Haag nebral tyto okolnosti, zveřejněné dokonce i nezávislými vyšetřovateli, - z nichž jednou byla i představitelka Haagu Carla da Ponte - v potaz a záhadně osvobodil několik vyšetřovaných Kosovanů…

K další evropské, a specielně české státní hanbě, patřilo odsouhlasení „Lažne države Kosova“ (srbsky „Lžistátu Kosova“) naším snícím spícím exministrem zahraničí, jenž k tomu chamberlainovskému „úkolu“ přistoupil zprvu s nadšením protektorátního kolaboranta, a později po kritice se stáhl do ulity podělaného alibismu slovy “prostě se s tím nedalo nic dělat“ (??) Takže pan exministr kníže nevzal v potaz dokonce tak závažný mezinárodně právní akt, jako byla Resoluce Rady bezpečnosti OSN o územní nedělitelnosti svazové Jugoslávie č. 1244!! Pro pana knížete exministra byl mezinárodní dokument pouhým cárem papíru. A toto vše znovu a znovu jako starý recidivista obhajuje pan současný ministr kultury.

Jak pravil génius českého národa Jan Werich – „Každý se musí historicky znemožnit sám“. Tento názor nemám sám, má jej i mnoho našich odbojářů , a ze specialistů na Srbsko a Balkán například pan vážený profesor MUDr. Rajko Doleček,DrSc. Tedy řečeno dle mytického Poirota – „Fakta jsou kameny, které dláždí cestu, po níž se ubíráme“. A tato fakta vytěsnil nebo dokonale popřel náš vážený pan ministr kultury v případě obhajoby tzv. „humanitárního bombardování“. Totiž pan president Havel argumentoval zcela lichým a nepravdivým způsobem, když nadřadil lidská práva nad státní suverenitu a proti mandátu Spojených národů! Celou krizi Jugoslávie mělo v první řadě řešit OSN a nikoli NATO a velmoci jako Německo a U.S.A.! Opak byl pravdou. Německo a U.S.A. vyrobily agresi a vymyslely jakýsi nepravdivý „fašismus“ celé napadené Jugoslávie, aby mohly před zmatenou světovou veřejností alespoň krátkodobě ospravedlnit válečný zločin letecké války 1999. Nakonec se nezdařilo ani toto. Po bombardování fakta vyplula na povrch a ukázalo se, že „humanitární bomby“ neničily „vojenské cíle“ ,ale především civilní objekty a civilisty a zničily též nesmírné množství polních pozemků ochuzeným uranem! Stačí se podívat jen na mapu plošného bombardování Jugoslávie vydanou srbským ministerstvem dopravy, abychom si uvědomili hrozné následky tohoto bombardování, které postihují Jugoslávii ještě i dnes po desetiletích od války. Panu ministru kultury musím jako očitý svědek následků této války připomenout, jak kazetová bomba může zničit i ministerstvo kultury. Jistě by nechtěl zažít něco podobného ve svém vlastním ministerstvu. A o nebohých civilistech, kteří nikdy neútočili na žádné okolní národy, protože tito Srbové nebyli nikdy žádným útočným wehrmachtem, okupujícím cizí země. Naopak, bombardovali je též potomci téhož wehrmachtu, který roku 1941 ničil Jugoslávii a nejvíce Srbsko!
Vyprošťování mrtvých civilistů z rychlíku Skoplje - Beograd. "Humanitárně" je rozstřílel letoun NATO.

Když jsme uvedli myslím dosti faktografických důvodů nepravdivosti obhajoby páně Havlova „humanitárního bombardování“, obraťme se k hledisku jazykovědnému. Pan ministr kultury je vysoce vzdělaný a vysoce inteligentní kompetent. Zajisté uznává jazykovědná bádání a vědu zvanou sémiotiku textů. A právě sémiotika usvědčuje pana ministra z nepravdivé obhajoby výroku presidenta Havla - parafrázuji - o „náletech, bombách a nehmotném zájmu lidských práv jakožto oprávnění tohoto leteckého útoku bez mandátu Spojených národů“. Sémiotika je jak známo věda o znacích a textech a jejich významech. Založil ji pan Ferdinand de Saussure, a rozvinula ji pražská lingvistická škola a akademiky Jakobsonem, Mukařovským ,Havránkem, Horálkem a dalšími. V Brně ji rozvíjel též profesor Hrabák. A profesor Beneš s docentem Susem, jejichž se cítím poctěn býti žákem.

Tyto kapacity by zjevně roztrhaly výklad páně ministra o „humanitárním bombardování“ na prach a popel.

Za první, toto slovní spojení – jakkoli vysvětlované a opisované obhájci – je typické contradictio in adiecto. Je to protimluv. Bombardování nikdy významově nemůže obstát jako „humanitární“! To by pan ministr měl vzít na vědomí jako axióm.

Za druhé, i když pan ministr tvrdí, že nešlo o takový výrok, ale o Havlovo vysvětlení etického smyslu leteckého útoku NATO, a o jeho oprávnění obranou lidských práv proti (vymyšlenému) „fašismu“, opak je pravdou. Tento výrok o bombách a náletech (mám na mysli pouze citovaný výrok dle Reuters) nemohl být v žádném významovém spojení s pojmem obrany lidských práv. Z kontextu dějinných reálií zmíněných výrokem plyne, že by Jugoslávie nejdříve musela útočit na nějaké civilisty nebo cizí území, aby NATO zahájilo odvetný obranný útok. Tak tomu však v žádném ohledu nebylo. Premisa celého výroku je chybná, bludná, nepravdivá. Mytický Poirot by opět patrně pravil „O žádnou obranu lidských práv s nehmotným zájmem vůbec nešlo.“

Jestliže obrana lidských práv je ve výroku významovým znakem, pak k němu patří přidružené významy obrana vlasti, obrana obyvatel vlastní země, obrana práv vlastní země, atd. Samozřejmě NATO nebránilo vlastní země, nebránilo obranu svých vlastních práv a pořádků – NATO se míchalo do suverénního státu jako AGRESOR pod pouhou záminkou obrany cizích práv třetích osob (tzv. Kosovanů), aniž zdůvodnilo pravdivě a nepodjatě oprávnění této agrese (všechny zprávy o masakrech Kosovanů Srby se nakonec buďto nepotvrdily, anebo se ukázaly jako holé výmysly, jako fabuláty, jako LŽI. Nakonec to musely potvrdit i západní zdroje!). Premisa výroku o bombách jako obraně lidských práv se ukázala jako lživá, nepravdivá.

Konotace je termín v sémiotice definovaný jako „souhrn významů, jež se vnímateli vybaví“ (podle lingvisty Jiřího Levého). Jejím opakem je denotace, tj. přímý význam, čili reference, holá zpráva o určitém fenoménu.

Konotace "humanitárního bombardování" jakožto výroku – nebo výroku o bombách jako prostředku obrany lidských práv nemotivovaného hmotně může být chápána buďto jen jako ironie ( jak jsme uvedli, bombardování prostě nikdy není humanitární), anebo jako účelová lež, tj. jako záměrně nepravdivý znak s významem opačným nežli je skutečnost. Tj. jako politrucká lež, „řečeno po lopatě“, zdravým nevědeckým selským rozumem.

Tož abychom skončili učeneckou rozpravu, která se snad líbí některým akademikům ,ale pro běžného laika je poněkud zdlouhavá, opět citujme našeho národního génia Jana Wericha:

„Na churavé zuby máme plomby,
Na churavá města pošlem bomby“.

To je nejlepší charakteristika páně Havlova „humanitárního bombardování“, které pan ministr kultu a orby prostě neobhájil, seč se snažil sebevíce. Zkrátka a dobře, města a země, které se nedrží našeho PAX AMERICANA, našeho režimu, a našeho euroatlantického dogmatu, ty vyléčíme humanitárním bombardováním, majdany a barevnými revolucemi. Nejlépe do posledního cizího vojína. A kde nestačí cizí vojín, tam pošleme islamisty a migranty. A na zvoleném území necháme zavést Islámský stát a šaríu, která těm neposlušným utne hlavy. To už je ovšem jiná modernější kapitola… Jen aby to neskončilo utínáním hlav i dnešním obhájcům „humanitárního bombardování“. Tomu se říká kouzlo nechtěného – a oni sami tomu vymysleli i přiléhavý termín „kolaterální ztráty“.

Nechtěl bych, aby se jednou pod muslimskou mačetou ocitl i sám obhájce „humanitárního bombardování“, pan ministr. To bych mu jako křesťan určitě nepřál - a ani nikomu jinému z naší zkoušené země.



Autor textu PhDr. Jiří Jaroš Nickelli je předseda ČSBS Boskovice, etnograf, muzeolog.

To není vtip. OSN chce vládám celého světa říci, jak správně cenzurovat internet

0
0

Tyler Durden
27. 9. 2015  AC24

Během asi tak posledního měsíce Spojené národ samy sebe nesmírně zneuctily.

A hned zčerstva ze scény tohoto ztrapnění epických rozměrů teď OSN chce vládám celého světa říci, jak cenzurovat internet. Přál bych si, abych neříkal pravdu.


Od the Washington Post:

Ve čtvrtek vydala Širokopásmová komise pro digitální rozvoj této organizace zkázonosnou „výzvu celému světu, aby se probudil,“ týkající se toho, co nazývá „kyber-VAWG,“ čili násilí proti ženám a dívkám. Zpráva dospívá k závěru, že obtěžování on-line „je problémem pandemických rozměrů“ – o kterém ale před tím ještě nikdo nikdy neslyšel.

Ovšem Spojené národy se uchylují k návrhu na radikální, proaktivní politiku změn jak pro vlády, tak pro sociální sítě, čímž v podstatě protlačují zcela novou vizi toho, jak by mohl Internet fungovat.

Podle US zákonů – tj. zákonů, které nikoliv náhodně vládnou nad většinou největších světových on-line platforem – zprostředkovatelé jako Twitter a Facebook nemohou být obecně bráni k odpovědnosti za to, co na nich lidé dělají. Ale Spojené národy navrhují, aby jednak sociální sítě proaktivně fungovaly jako policie nad každým profilem a příspěvkem, a také aby i vládní agentury dávaly „licence“ jen těm, kdo budou souhlasit, že to takto budou dělat.

Lidé jsou on-line obtěžováni a řešením je všechno cenzurovat a dávat licence na projev? Pozoruhodné.


Jak by to mělo opravdu fungovat, to nevíme; ta zpráva je konkrétní jen nepatrně, prý akční politika. Ale opakovaně navrhuje, že jednak sociální sítě musí samy přijmout silnější režim proti obtěžování, a zrovna tak je i třeba, aby je k tomu proaktivně nutily i vlády.

V jednom bodě u konce tohoto spisu dospívá panel OSN k závěru, že: „Je třeba, aby politické a vládní orgány používaly svého privilegia na licence“ tak, aby lépe chránily lidská práva a práva žen, a udílely licence jen „takovým Telekomům a vyhledávacím enginům“, které „vedou dohled nad obsahem a jeho šířením.“

Takže se od nás čeká, že se necháme poučovat o lidských právech organizací, která jmenovala šéfem svého panelu pro lidská práva Saúdskou Arábii? Chápete?

Bez ohledu na to, zda si myslíte, že by na tom mohlo být něco dobrého, tak to má ohromné důsledky: Je to pokus o transformaci Webu z libertariánského volného pro každého na nějaký druh nuceného sociálního kolektivu.

Zpráva OSN nás ale i tak ničemu z toho nepřibližuje: ani její nejmírnější návrhy nejsou průchodné. Můžeme lidi vzdělávat o sexuálním násilí nebo je učit „digitálnímu občanství“ na školách, ale přinucení sociálních sítí, aby vedly policejní dohled nad vším, co jejich uživatelé vystavují, je téměř nemožné. A i kdyby to šlo, má to závažné důsledky pro inovace a svobodu projevu: Podle CDA 230 od the Electronic Frontier Foundation – jsou zákony, které vyjímají on-line zprostředkovatele z takovéhoto druhu policejního dohledu – v podstatě tím, co umožnilo vznik moderních sociálních sítí (a blogů a komentářů a fór atd.).

Když budeme mít štěstí, tak pro nás bude šéf saúdské náboženské policie (ano tu mají), který se před pár lety běsnil proti Twitteru, k dispozici i jako šéf tohoto projektu.

To bude fór, co?
 

Zdroj: zerohedge.com (Překlad: Miroslav Pavlíček)

Rusko, Sýrie, Írán a Irák budou bojovat s IS prostřednictvím informačního centra v Bagdádu

0
0
27. 9. 2015    zdroj
Moskva myslí na urovnání syrského problému, ale evropská hlavní města sní o svržení Asada
Ruskem, Sýrií, Íránem a Irákem bylo v Bagdádu vytvořeno informační centrum pro boj s teroristy "Islámského státu." Informovala o tom agentura TASS s odkazem na zdroj ve vojenských a diplomatických kruzích.


"Úspěšná činnost centra vytvoří v nejbližší době podmínky pro vznik koordinačního výboru pro plánování operací a řízení jednotek ozbrojených sil těchto čtyř zemí, bojujících proti IS," píše se v prohlášení. Zástupci generálních štábů Ruska, Sýrie, Íránu a Iráku se budou v centru zabývat shromažďováním, zpracováním, zobecněním a analýzou informací, týkajících se boje s teroristy IS na Blízkém a na Středním východě.

Zatímco Moskva, Teherán, Damašek a Bagdád vytvářejí taktiku společného boje, britský ministr zahraničí Philip Hammond je znepokojen otázkou změny režimu Bašára Asada.

"Asad musí odejít, nemůže být součástí budoucí Sýrie," prohlásil Hammond v rozhovoru s francouzským deníkem Le Monde a dodal, že syrský vůdce by měl být zapojen do procesu vyjednávání o vytvoření nové vlády. Podobný postoj zaujímá německá kancléřka Angela Merkelová: "Musíme hovořit se všemi politickými hráči včetně samotného Asada."

Francouzský ministr zahraničí Romain Nadal se snažil vyjádřit postoj obrazně. "Přítomnost Asada u moci zhoršuje krizi a mění zem na obří hřbitov. Postoj Francie spočívá v tom, že pouze změna režimu umožní tuto krizi vyřešit. Odchod Asada je součást tohoto řešení," cituje Nadala agentura Reuters.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Bagdád, 26. září 2015, REGNUM

O válkách poněkud jinak

0
0
Stanislav A. Hošek 
27. 9. 2015    
Nedávná kulatá výročí dvou velkých válek, s pýchou Evropanů nazývaných světovými, z nějakých podivných důvodů dala České televizi příležitost vysílat desítky, ba až stovky hodin pořadů o válčení, o hrátkách v temných kabinetech válečných strůjců a v neposlední řadě i neomezenou možnost nejmladší veřejnosti předvádět v mnoha pohledech nejpopulárnější figurku „satana“ dvacátého století. Nedivím se proto, že ČT 2 se v některých komunitách začala nazývat „Hitlerkanal“.

Vztah válek a politiky

Už nejméně půl století je mi znám výrok vojenského myslitele Carl von Clausewitze, pruského generála, který je vydáván za významného stratéga, ba dokonce vojenského teoretika. Tvrdil mimo jiné, že „válka je pouze pokračováním politiky jinými prostředky“. Nikdy jsem s tím aforismem v hloubi duše nesouhlasil, ale dlouho jsem nevěděl, v čem se skrývá věcný omyl mluvčího vojáckého pragmatismu. Zvláště, když ho uznávaly všechny mně známé politické, ba i politologické, především však nevojenské osobnosti.

Zcela náhodou jsem si, snad už před čtyřiceti lety, přečetl vzpomínky ženy, která jako tříletá byla unesena indiány kdesi v džungli Jižní Ameriky. Asi kolem své třicítky se jí povedlo se svými dvěma dětmi utéct a místní kněz pak sepsal její vzpomínky. Bohužel jsem nenašel poznámky o té četbě, takže nemohu posloužit přesnými údaji o knize. Především mne však tehdy zaujalo, že ze vzpomínání negramotné ženy vyplývalo, že „její“ kmen prakticky po celou dobu válčil se sousedy. Trochu jsem se pak zajímal o tuto vývojovou etapu lidstva a potvrdilo se mi, že v onom období, které staří etnografové nazývali poněkud dneska neuznávaně divošským, převažovalo v životě kmenů opravdu válčení a dominantní činností jejich život byla příprava na boje a hlavním obsahem jejich vědomí, vedle strachu z nevysvětlitelných jevů přírody, byly obavy z okolních kmenů,nepřátel.

Aby v mé mysli v tom divoši nebyli sami, dospěl jsem při četbě Liviových Dějin naprosto ke stejnému závěru. Popis doby vznikání starověkého Říma totiž nemluví o ničem jiném, než o neustálých bojích až válkách. Krátká období mezi tím jsou jenom oddechovým časem na sbírání nových sila a vytváření nových komplotů před vedením dalších válek, v nichž jejich iniciátor chce zvítězit. Konec konců máme v Evropě několik ústavů, které se specielně věnují historií válčení a výsledky jejich činnosti jsou jednoznačné. Dosavadní dění v proudu času lidské civilizace představuje převážně válčení. Období mezi jednotlivými boji a válkami jsou pouhou přípravou na boje, války, agrese a invaze budoucí.

Takže závěrem si troufám tvrdit, že Clausewitzův bonmot neplatí, a platí spíše platí můj „malmot“, že válka je permanentním stavem lidstva, přerušovaný oddechovými časy, v nichž se kují pikle pro možnost vedení války nové a těm piklům se nadneseně říká politika. Pro úplnost jenom dodávám, že tento pohled je tak trochu zaviněn i češtinou. Ta totiž pro obrovskou škálu společnostních jevů používá jedno slovo – „politika“ tam, kde jiné, kupříkladu angličtina, užívají až pojmy tři.

O lidské přirozenosti a přírodnosti
V prvním odstavci tohoto textu píši o podivných důvodech, které vedou ČT k prezentaci obrovského množství pořadů o válčení. Nejsem sice velkým vyznavačem konspiračních teorií, ale souhlasím se všemi, kteří dneska tvrdí, že se v posledních letech zásadním způsobem proměnila úloha a postavení médií v naší společnosti. Jejich smyslem dneska už není informovat, ale „vychovávat“, otevřeně řečeno manipulovat s lidskou myslí. Pro další text nepotřebuji zjišťovat proč a hlavně kdo takovou roli dnešní mediální sféře vnutil.

Na tomto místě si dovoluji pouze konstatovat, že jsem nejen v našich sdělovacích prostředcích zaregistroval nebývale rostoucí počet prezentací názorů o jakési přirozenosti válek. A to nemluvím o rostoucím počtu veřejných výzev k válčení. Za vrchol tohoto trendu pak považuji zvláštní rys současného století, v němž se už nepokrytě hovoří o válce, jako o nějakém běžném jevu v životě lidí, ba dokonce její nutnosti pro vyřešení mnoha mezikomunitních problémů. Za vůbec nejhorší pak považuji dneska již široce akceptovaný názor o nezbytnosti války, třeba při likvidaci diktátorů, či vzletně říkáno při ochraně našich životních zájmů. Dovoluji si navíc konstatovat, že za nejděsivější v těchto případech považuji fakt, že uváděné názory nejsou pouze výplodem „khaki mozků“ od plukovníků výše, ale bohužel přesvědčením mnohých správců současných států, ba i nadstátních institucí.

Vždycky ve mně vzbuzovalo největší odpor, když se války vydávaly za lidskou přirozenost. Jakési to logické pokračování soutěživosti, či spíše geneticky podmíněné samčí agresivity. To do doby, než jsem narazil na myšlenku, která rozlišuje mezi přirozeností a přírodností. Dneska proto prosazuji tezi, že válčení je pozůstatkem toho špatného, co si lidstvo odneslo ze své přírodnosti. Že nejvyšším smyslem lidství pak je těchto špatností z „přírodní přirozenosti“ se zbavit. Překonávání atavismů lidské přírodnosti je v mém myšlení samotným základem skutečné lidské přirozenosti. Řečeno zkráceně válka je pozůstatkem přírodností lidstva. Dominantním rysem civilizace je pak odstraňování válek z lidských dějů. Neválčení je pak hlavní „civilizační přirozeností“ člověčenstva.

Pokud bude veřejnost ohlupována a ještě hůře viděno, skrytě až podvědomě manipulována do válčení, dotud lidstvo v mých očích nedokončilo proces svého zcivilizování. Nadtož aby dosáhlo konce svých dějin.

Jak je to vlastně s tím „koncem dějin“.
Po pádu bipolárního světa jeden placatě myslící mudrc přišel na myšlenku konce dějin. Je sice pravdou, že všeobecně nebyla od samého počátku přijata a sám její autor se jí poměrně brzy vzdal. Jenže, jak obecně platí pro všelidské vědomí, myšlenka už jednou byla vyslovena, nezapadla a tak se s ní dále pracuje. Proto si i já dovolím k ní rovněž něco připodotknout. A to právě na závěr tohoto textu, který patří do série mých dvou posledních, jež hodlají doklopýtat až k původu zdrojů současného jevu rozněcujícího Evropu, k hlubinným kořenům masivní migrace z jejího okolí.

Pokračováním mého přesvědčení, že teprve překonávání atavismu válčení plodí z člověčenstva lidstvo, mne přivedlo k myšlence, že vítězství liberálního demokratismu v rozhodujících zemích, nejenže nepředstavuje konec dějin, ale že dějiny, historie opravdového lidstva vlastně dosud ani nezačala. Člověčenstvo bylo prozatím vláčeno pouze, nebo alespoň převážně, svou přírodností. Počátek skutečných dějin lidstva, planetárního to člověčenstva zbaveného špatných prvků své přírodnosti, nás teprve čeká a je jenom na nás, zda vůbec bude zahájen. Buď se vysvobodíme z otroctví svých zlých přírodních pudů, nebo, díky své nebývalé technologické síle sami sebe vrátíme až do bezčasí, nejen hluboko zpět do „nedějin“. Podle mne už stojíme blízko hranice nikoliv konce dějin, ale začátku skutečných dějin lidstva. Zatím alespoň planetárního lidstva, když ještě ne „galaktického“.

Nepřekonáme-li však tuto hranici a zůstaneme na jakémsi stupni „technologicky vyspělého divošství“, pak je velkou pravděpodobností, že stojíme opravdu blízko konce dějin, možná i všeho rozumného života na této planetě.

Proto považuji za jediné riziko lidství každého, kdo si jen v koutku duše připouští, že k řešení svých problémů je nutné válčení. Kdo vydává válku za přirozené řešení problémů, které mu náhodou přerostly přes hlavu, čti jeho primitivní schopnosti, ten by se v žádném případě neměl stát veřejným správcem žádné instituce států, nadtož nadstátní. Za největší zločince pak považuji každého, kdo hovoří o válce, jako o samozřejmé nutnosti, válku ve skutečnosti připravuje a k ní provokuje, zvláště když z jeho postavení plyne, že sám nikdy není přímým bojem ohrožen. Za jednoho z největších v dějinách pak mimo jiné právě jediného, v tomto textu jmenovaného generála, který vnesl do všelidského vědomí onu ohavnou myšlenku jíž fakticky prohlásil atavismus v chování homo sapiens sapiens za údajnou dějinnou nutnost.

Myslím, že je zbytečné, abych zdůrazňoval, že v dnešní konkrétní situaci je především zapotřebí planetu zachránit před demolicí nekonečnými válkami, které v posledním období realizuje Pentagon na zdánlivý rozkaz Bílého domu, leč ve skutečnosti v režii jejich „loutkovodičů z Wall Street a vojensko-průmyslového komplexu“. V mých očích skutečných to globálních „oligarchů“, jimž říkají pane jak osobnosti politické moci USA, čti správcové globalizujícího se světa, tak náčelníci jediné reálné moci, operační správci největšího arzenálu zbraní na planetě.




Putin odkryl, o čem bude mluvit v OSN. Američany asi nepotěší

0
0
28.9. 2015   Parlamentní listy
Ruský prezident Vladimir Putin naznačil médiím, o čem hodlá hovořit na půdě OSN. Vyzdvihne prý fakt, že se OSN vlastně zrodila na sovětské půdě, a připomene všem přítomným, že tato organizace nemá alternativu na mezinárodní scéně. Chce zde proto nabídnout ruku ke spolupráci v boji proti Islámskému státu, a to v první řadě Američanům, ale pouze a výhradně na straně Asadova režimu.
„Vzhledem k tomu, že náš rozhovor bude vydán před mým projevem, myslím, že by nebylo vhodné líčit všechno, co jsem chtěl říct. Ale v obecné rovině, samozřejmě, připomenu historii Spojených národů. Už mohu říci, že rozhodnutí o zřízení Organizace spojených národů vzniklo v naší zemi, Sovětském svazu, na Jaltské konferenci. Rusko, jako právní nástupce Sovětského svazu, je zakládající zemí OSN a stálým členem Rady bezpečnosti,“ řekl Putin. S odvoláním na ruské zdroje o tom informoval server První zprávy. Rozhovor byl ovšem poskytnut pro televizní sítě CBS a PBS.

Hodlá prostor využít i k tomu, aby předestřel ruský pohled na situaci ve světě. Zmíní prý samozřejmě boj proti terorismu. Počítá s tím, že o něm bude mluvit většina státníků, ne-li úplně všichni, takže je všechny vyzve, aby se sjednotili v zápase proti tomuto společnému nepříteli. Bok po boku by tak měly stát i Rusko a Spojené státy.

Zahrnuje to i přítomnost Ruska v Sýrii. Tamní vláda dostává ruské zbraně, má k dispozici ruské experty a Syřanům je z Ruska poskytována humanitární pomoc. Zdůraznil také, že Západ v čele s USA se pokoušel o podporu opozičních sil, které ale v drtivé většině přešly na stranu Islámského státu. Za smysluplné proto považuje podporovat jen a pouze jedinou legitimní vládu s armádou v zemi – vládu Bašára Asada. K témuž hodlá jednoznačně vyzvat i další státy OSN.

Válečný deník Igora Korotčenka: CIA netuší, co má Putin v Sýrii v plánu

0
0
27. 9. 2015    zdroj
Celý svět dnes - a je tomu tak bez nadsázky! - čeká na projev prezidenta Vladimíra Putina v OSN. Ne na Obamův, ale právě na Putinův! To je to, co se nazývá velkou mocností.


Několik myšlenek nahlas:
1. Obama nemá žádné informace o přesném akčním plánu Putina v Sýrii, proto je Washington nervózní, když je v neurčitosti.
2. Nejsilnějším trumfem Ruska je možnost vytvoření vojenské letecké a námořní základny v Latakii a Tartousu. USA jsou nervózní!
3. Potvrzený úmysl Obamy setkat se s Putinem svědčí o silné vyjednávací pozici Ruska ohledně Sýrie.
4. CIA Obamovi oznámila, že americké tajné služby nemají přesné údaje o tom, jak bude RF postupovat proti ISIL, pouze možné varianty.
5. Mimochodem, v posledních týdnech je zvýšená aktivita pracovníků CIA, avšak ne diplomatická, ale s tzv. "hlubokým krytím".
6. Co je lepší: bojovat s ISIL na Blízkém východě, nebo čekat, až přijdou do Ruska?
7. Nebudu překvapen, když na straně Asada uvidím hochy od Ramzana.
8. Lidé, kteří s pasy Ruské federace bojují na straně ISIL, se k nám nesmí vrátit zpátky - na toto budou absolutně všechny prostředky dobré.
9. Pro Porošenka kopanec do zadku: na setkání Putina a Obamy se bude diskutovat o Sýrii, a "v případě, že zůstane čas - tak také o Ukrajině". Odhodili Petro!

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Šoky! Špaček v knize o bývalém prezidentovi Havlovi...

0
0
Rajko Doleček
27. 9. 2015  Rukojmí
 Heslo o pravdě a lásce už zcela přestalo fungovat. Prezident Havel, jak ho líčil pan Špaček, bohužel vyměnil své heslo o pravdě a lásce za určitých situací za podporu zcela jednostranné a pravdě nekonečně vzdálené politice Západu (USA, Německo, Evropská unie, NATO), následkem které zbytečně umíraly po světě doslova statisíce lidí. Viz například dění od 2003 po agresi do Iráku, na základě trapných výmyslů. Docházelo k neuvěřitelnému ničení, k nebývalému růstu nenávisti, rozvracely se i celkem prosperující státy (Jugoslávie, Libye). Svá srdíčka prezident bohužel teď i pokrytecky kreslil dál, ale příliš často je doplňoval doporučením bombardování (tedy i ničení a zabíjení), tak jak to měla nejednou nevhodně použitá politika Západu za následek (Bosna, Kosovo, Irák, Libye, Sýrie).
Nějak koncem června 2015 jsem si přečetl s velikým zájmem knihu našeho populárního učitele etikety Ladislava Špačka „Deset Let s Václavem Havlem“ (2012), ve které vtipně líčí své mnohaleté zkušenosti mluvčího prezidenta Havla. Jeho „střípky“ z cest a z různých setkání po celém světě se daly číst jedním dechem. Skoro jsem panu Špačkovi odpustil, že se snaží z prezidenta Václava Havla udělat téměř lidového světce, který si za své credo vybral krásné dávné heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Odpustil jsem mu i to, že uváděl téměř prezidentovu abstinenci od alkoholu. Na obalu knihy zářila zlatá písmena jejího názvu, kde se v pravém dolním okraji dralo do popředí červené srdíčko, jak ho náš bývalý pan prezident měl ve zvyku občas kreslit, jako projev své lidskosti, své lásky k lidem.

Ale pak přišly dva šoky, jeden menší na stránce 135 v kapitolce „Cesta do NATO“ a druhý až trapný svým rozsahem dezinformací na stránkách 183 až 187 v kapitolce „KOSOVO“. To už nebyla ta celkem přijatelná až milá autorova licentia poetica. kterou spojoval a jednostranně koloroval ty různé střípky z cest, událostí, rozhovorů, úvah. Tady to heslo o pravdě a lásce už zcela přestalo fungovat. Prezident Havel, jak ho líčil pan Špaček, bohužel vyměnil své heslo o pravdě a lásce za určitých situací za podporu zcela jednostranné a pravdě nekonečně vzdálené politice Západu (USA, Německo, Evropská unie, NATO), následkem které zbytečně umíraly po světě doslova statisíce lidí. Viz například dění od 2003 po agresi do Iráku, na základě trapných výmyslů. Docházelo k neuvěřitelnému ničení, k nebývalému růstu nenávisti, rozvracely se i celkem prosperující státy (Jugoslávie, Libye). Svá srdíčka prezident bohužel teď i pokrytecky kreslil dál, ale příliš často je doplňoval doporučením bombardování (tedy i ničení a zabíjení), tak jak to měla nejednou nevhodně použitá politika Západu za následek (Bosna, Kosovo, Irák, Libye, Sýrie).

Trapně zní pro toho věta, který osobně viděl následky na místě, že byl prezident Clinton „velmi vnímavý vůči středoevropským a balkánským problémům, hlavně dík své ministryni zahraničí…Madeleine Albrightové…“, kterou kdosi, ne bez vtipnosti, už před lety nazval „balkánskou řeznicí“, za její vedoucí roli při vzniku 78 dnů i nocí trvající NATO agrese a denně-nočního bombardování Srbska letectvem NATO v 1999. Vše na základě obrovských dezinformací a smyšlenek o událostech na Kosovu, o údajném masovém zabíjení a vyhánění kosovských Albánců z jejich domovů. A tajemník NATO Javier Solana pak nařídil NATO agresi, ve středu 24.března 1999, bez povolení Radou bezpečnosti, s tisíci mrtvých a zraněných civilů, s obrovským ničením infrastruktury, neuvěřitelnými materiálními škodami (já mnoho z nich viděl), s následnou ekologickou katastrofou země, vyvrcholenou zcela zbytečným a kriminálním použitím Američany raket s ochuzeným uranem nejen v Srbsku a na Kosovu, ale před tím i v Bosně. Po těch letech je už vidět vzestup výskytu rakoviny, malformací novorozenců, v oblastech, kde byl Američany ochuzený uran použit..



Pan Špaček téměř idylicky líčí ten protizákonný postup NATO a zcela nepravdivě uvádí, že zásah vznikl následkem násilného vyhánění Albánců (říká jim Kosovci) srbskými úřady (armádou i policií) a zapomíná, že útěk statisíců nastal až po zahájení plošného bombardování Kosova letectvem NATO. Vůbec se nezmiňuje o neuvěřitelných dezinformacích šířených v této souvislosti, kdy napřiklad David Scheffer, putující americký velvyslanec (ambassador at large) pro válečné zločiny, vykládal v květnu 1999 o nezvěstných a zřejmě mrtvých (feared dead) 100 000 až 225 000 albánských mužích a chlapcích mezi 14 až 59 lety. Ani prezident Clinton nebyl troškař. V zahradě Bílého domu 25.června 1999 na tiskové konferenci prohlásil, že v Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců. „Hitem“ se stala zpráva „očitého albánského svědka“, že Srbové povraždili 700 (!) Albánců a že mrtvoly poházeli do šachet dolu Trepča…Pak přišly strašlivé odhady (zprávy) od OSN o 44 000 pobitých Albáncích, to číslo bylo brzy „upraveno“ na 22 00, pak na 11 000 (je strašné takto mluvit o tisících mrtvých !). Nakonec se ale objevil i článek M.Farleyové „V Kosovu bylo dosud vykopáno 2 109 mrtvol“ - všech národností ! (Los Angeles Times 11.listopadu 1999) a A.Cockburna „Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců ?“ (Los Angeles Times 29.října 1999). Mluvčí vyšetřující komise tribunálu v Haagu Kelly Moore prohlásil (prohlásila ?) 12.října 1999, že v šachtách dolu Trepča žádné mrtvoly ani jejich zbytky nebyly nalezeny…



Ale moc se nešířila zpráva, že američtí letci (bombardovali z bezpečné výše 5 000 metrů) a jako „vedlejší ztráty“ (collateral damage) omylem zasáhli albánskou kolonu (mysleli, že je srbská) mezi Dečani a Djakovicí a za použití zakázaných kazetových bomb zabili 75 albánských civilů, včetně dětí (14.dubna 1999). Další „omyl“ se stal 13.května mezi Prizrenem a Suvou Rekou, kdy v albáncké koloně zahynulo 80 (!) civilů a mnoho dětí (mám obrázky z toho masakru), atd.. Náš pan prezident o tom všem nijak nemluvil. Jak by byl sklidil skutečný obdiv a přátelství, kdyby u svých amerických přátel (vždyť ho vítali v Kongresu ovacemi ve stoje !) zajistil rozumné řešení problému Kosova, a před tím v Bosně a Hercegovině (BaH) bez krveprolití, kde nikdo nebyl bez viny. Pan prezident pošlapal tradiční česko-srbské přátelství a celým svým vystupováním v létech 1993-1999 působil až trapně proti srbsky - viz např. jeho projevy za spektakulárního uvítání muslimského vůdce BaH Aliji Izetbegoviće na podzim 1995 v Praze - tehdy se premiér Klaus odmítl setkat s Izetbegovićem a odjel z Prahy. Nikdy se prezident Havel ani nepokusil vyslechnou i tu druhou, srbskou stranu a její problémy během konfliktu v Bosně a co jim předcházelo v poslední válce 1941-45. Nedržel se jedině správného již snad od římských dob přístupu za podobných situací Audiatur et altera pars - Ať je slyšena i druhá strana. Věřil jen tomu, co mu sděloval oficiální Západ, nic si neověřoval. Pro něho ty NATO bomby co zabíjely i Albánce i Srby byly „humanitární“. V pařížském Le Monde (29.dubna 1999) napsali téměř výsměšně prezidentova slova :„Během zásahu NATO na Kosovu se domnívám, že existuje element, který nelze popřít: nálety, bomby, nebyly vyvolány hmotným zájmem .Jejich povaha je výlučně humanitární…“Když jsem to četl, nějak jsem se za ta slova styděl.


Pan Špaček píše o „chirurgické přesnosti“ NATO náletů. Musím ho tvrdě opravit. Jako předseda Českého nadačního fondů přátel Srbů a Černohorců jsem některá rozbombardovaná srbská města navštívil, například hornický Aleksinac, pak, dalo by se říci i jihosrbskou Guernicu Surdulicu, nedlouho po bombardování i Niš, kde jsem na obědě u rektora univerzity mluvil o událostech na Kosovu i s velitelem 3.kosovské armády generálem N.Pavkovićem…V Bělehradě byla vybombardována jedna z významných nemocnic..Byly zničeny rafinerie nafty, chemické závody (Pančevo, Novi Sad), ale i mnoho škol, zdravotnických zařízení, desítky významných mostů (např. tři u Nového Sadu přes Dunaj), atd.

Když Německem vyzbrojená a pod strategickým velením penzionovaných amerických generálů chorvatská armáda, za letecké podpory NATO, před 20 lety v srpnu 1995 vyhnala na 230 000 Srbů z jejich (a kolem 2 000 jich povraždila) staletých sídlišť v Chorvatsku (Kninska Krajina), prezident Havel nenašel slova útěchy pro vyhnané, nesponzoroval žádné rezoluce proti tomu, nenabídl jako Západem uznávaný a ctěný politik pomoc. Do té doby Srbové představovali kolem 12% obyvatel Chorvatska, pak jich zbyla už jen kolem 2,5%. Známý britský novinář Misha Glenny tehdy rozhořčeně napsal: -„Role Spojených států v chorvatské ofenzivě je skutečně hanebný a odporný šrám v amerických diplomatických dějinách“ (The Boston Globe, 16.srpna 1995).

To je jen tak pár informací a úvah po přečtení jinak velmi čtivé a vtipně napsané, i když jednostranné, knihy našeho populárního učitele etikety pana Ladislava Špačka.

Rusko i USA si přejí pracovat společně, prohlásil ministr MZV RF Sergej Lavrov...

0
0

Lavrov po setkání s Kerrym: přání pracovat společně existuje

27. 9. 2015   Sputník
„Přání pracovat společně existuje i po linii diplomatických, i po linii vojenských úřadů. Myslím, že čím více a pravidelněji se budou tyto otázky projednávat na profesionální úrovni, tím jednodušší bude řešení i nejsložitějšího problému, který stojí před námi všemi", řekl ruský ministr, jehož komentář vysílal v přímém přenosu televizní kanál Rossija 24.
Lavrov také vyjádřil naději, že prezidenti Ruska a USA Vladimír Putin a Barack Obama během setkání v pondělí v New Yorku si mohou promluvit otevřeně a najít cestu rozvoje vpřed.

„Velkou naději i my, i John Kerry, spojujeme se zítřejším setkáním prezidentů. Doufám, že si budeme moci promluvit otevřeně a najít cestu rozvoje vpřed", řekl.

Neodvratný pád západních mocností

0
0
Radim Lhoták
27. 9. 2015   Zvědavec
Každý mocenský plán, jehož cílem je ponížení a zotročení člověka, se nutně obrátí proti jeho strůjcům. Je jen otázkou času, kdy to nastane.Moc samozvaných euroatlantických vládců se opírá o vícero ideologických pilířů a využívá rozličné strategie, jak dosáhnout svých cílů. Všechen tento arzenál mocenských nástrojů a zbraní však nectí základní kosmické zákony a smysl stvoření lidské bytosti.

Mocenské ideologie vytvořené bohatě odměňovanými mozky západních ideologických trustů mají z hlediska účinků na lidské myšlení a jednání regresivní, ne-li přímo destruktivní charakter. Většina liberálně demokratických doktrín přímo vede lidského jedince k tomu, aby se zpronevěřil vlastní přirozenosti a mentální potřebě být začleněn ve smysluplném organickém společenství. Požadavek ničím nepodložené a žádnou přirozenou sociální hierarchií nechráněné svobody jedince směřuje k tomu, aby příslušník západní civilizace zpřetrhal své vazby na kulturu předků, na eticky vyspělý hodnotový systém, na rasovou a rodovou podmíněnost, aby vymítil ze své mysli kolektivní duchovní maximy a stal se tak bezmocnou hříčkou sil, k nimž nemá žádný přímý ani morálně podložený vztah.
Otázky vnitřní bezpečnosti

Vnitřní ekonomické a sociálně inženýrské strategie západních vládců vytvářejí z lidí biologické stroje a bezduché konzumní kreatury, jejichž základním životním pocitem je sobecká žádostivost a strach ze ztráty dobytých materiálně – individualistických pozic ve společnosti. Tací lidé nemají základní sociální návyky, na nichž jejich předci vybudovali svůj blahobyt, a jedinou jejich starostí je konkurenční boj o větší tržní koláč na úkor ostatních. V zoufalé touze po individuální hmotné zajištěnosti, bez uvažování o předpokladech kolektivní tvorby zdrojů pro takovou zajištěnost, vyčerpávají veškerou svoji životní energii v honbě za penězi a hmotnými statky.

Při naprosté nevědomosti a neznalosti přirozených zákonů lidské existence, pro niž kamenem úhelným není žádný trh, ať se jedná o trh volný či regulovaný, nýbrž schopnost spolupráce a individuální oběti ve prospěch společného díla, nuže každá takto otupělá, nevychovaná a nevzdělaná lidská bytost podléhá mření ve své honbě za hmotným prospěchem a mocí přivlastnit si více ze společných hodnot, než by bylo žádoucí a slušné. Vzniká tak třída zbohatlíků a bezohledných sociopatů, kteří ve svém pocitu pýchy a výjimečnosti brání společenský systém, jenž jim jejich zbohatnutí umožnil. Tato třída podnikatelů, obchodníků a politiků ochotně podléhá a slouží vládě vyšších a za právními státy skrytých mocenských elit a podporuje jimi vytvořený parazitický systém.
Geopolitická sebevražda Západu

Vnější geopolitická strategie západních vládců má ryze agresivní, dobyvačný a plenící smysl, totiž zmocnit se, zkolonizovat, zotročit a přičlenit ke svému impériu vysávaných hostitelů národy všech zemí, které dosud vzdorují jejich nadvládě.

Každý ryzí parazit jednou zabije svého hostitele nebo musí být sám zabit. Genocidní, nelidský, kořistnický a rabující postup západních mocností na východ, ale i jejich práce s vlastní populací jako s bezduchým materiálem vhodným k vysávání, nemůže pro vládnoucí elity skončit dobře. Nemohou pozabíjet lidi na celé planetě. Mohou být ale snadno sami zabiti.

Při současném lživém pojetí historie by se mohlo zdát, že parazitický civilizační systém pochází z lůna bílé rasy. Není tomu ovšem tak. Původní slovansko-árijské kultury vyznávaly védický duchovní řád. V něm nebylo místo pro vykořisťování člověka člověkem, pro otroctví ani pro nadvládu nad cizími rasami. Védská moudrost duchovních kast starověku ctila zákony universa a přírody. Mravní úpadek našich rodů započal vlivem cizorodých náboženských doktrín. Původci těchto monoteistických ideologií zasáhli svým zlomyslným vlivem do samotného jazyka bílé rasy, jehož skladba, sémantika i pojmová konstrukce má původ ve slovanském prajazyku.
Zmatení jazyků

V samotné Bibli se hovoří o zmatení jazyků. Měl to být boží trest za to, že lidé odpadli od pravé víry. Ve skutečnosti právě oním zmatením jazyků se docílilo vymícení pravého poznání o podstatě světa z mysli lidí a vytvořilo se tak duchovní vakuum vhodné pro indoktrinaci novým monoteistickým náboženstvím. V rámci procesu vyvrácení védské víry byla vytvořena řada umělých jazyků, jimiž byly od kolébky obdařeny celé kmeny nových subkulturních pronárodů. Zjednodušená syntaxe i sémantika těchto jazyků neměla již žádnou vazbu na védské pojmosloví.

Pojmově a výrazově nejprimitivnější jazyk z této rodiny je jazyk anglický. Jako takový byl určen pro nejnižší a nejméně inteligentní subkulturu bílé rasy. Právě anglosaské a anglofonní národy nového světa jsou dnes nositeli nehlubšího duchovního úpadku, vlády hmoty nad duchem a přímo tak udržují parazitický systém západní civilizace. Druhým stupněm uměle vytvořené jazykové úrovně, míněno od zdola nahoru, jsou jazyky germánské. Germánské národy Evropy patří dnes k nejsilnějším ochráncům kapitalismu a představují úderný klín, jímž západní mocnosti vrážejí rozkol do řad Slovanů a jejich slovanské vzájemnosti. Jsou to především Němci, kdo si z východních slovanských zemí začleněných v EU udělaly novodobé kolonie.

Pokud někdo bude pátrat po historických či vědeckých pramenech mého názoru o uměle vytvořených jazycích, musím ho zklamat. Soudím, že pro potvrzení postačí si uvědomit, jaký významový paskvil vznikne, podrobíme-li například anglický text doslovnému překladu. Je třeba si domýšlet. Neumím si bohužel představit, jaké asi obrazy se rojí z anglických slovních spojení v hlavách rodilých anglických mluvčí. Často jde o intuitivně ustálené představy. Oni nemají k dispozici vyšší jazyk, jímž by si mohli pomoci. Poněkud méně křiklavý avšak podobný efekt lze zjistit i u jazyka německého. S takovým jazykem by se nemohl ztotožnit žádný ze starověkých žreců nebo čarodějů, jimž se od pradávna přisuzovaly pojmotvorné vklady do jazyka Slovanů. Zde máme před očima jasně zlomyslný záměr.

Za pozornost jistě stojí zmínka o latinském jazyce. Jde patrně, podobně jako u řečtiny, o jazyk umělý, zbavený všech historických a védických konotací, přestože kopíruje logickou stavbu vyššího slovanského jazyka. Helénská kultura opírající se o tyto dva jazyky dokázala úspěšně z pradávných védských mýtů osvětlujících podstatu vesmírného Stvoření učinit sbírku lidových bájí a pověstí, z nichž se o původním védském vědění dozvíme již pramálo. Není náhodou, že katolická církev nastolila latinu jako jazyk svých učenců. Latina navíc odstranila ze světa i védické runové písmo, jehož obdobu nacházíme ve slovanské bukvici či v sanskrtu. Místo něho zavedla fonetickou latinku, z níž se nelze již dopátrat etymologie slov a která nezahrnuje ani měkké souhlásky. Tvrdá zvuková forma jazyka nesvádí k lámání zvuků a k nedbalému slangu, což může mít za následek neúctu k jazyku a k jazykovému sdělení. Latinské náboženské hymny znějí bezesporu vznešeněji, než anglické písně námořníků a přístavních opilců. I spisovný projev Američana zní pro cizince jako jeden velký proud slangových zkomolenin hodných přežvykujícího démona ulice.
Kauzality uprchlické krize

Přesuňme se ale od jazykového exkurzu do současné reality. Uprchlická krize v Evropě odráží mnohé z výše uvedených tezí. Především není zřejmé, nakolik je zamýšlená jako geopolitický útok proti nespolehlivé Evropě, či nakolik jde o nezamýšlený důsledek politiky USA a jejich mocenských elit. Multikulturalismus, míšení ras v Evropě a genderové zrůdnosti mají samozřejmě za cíl degeneraci a zhloupnutí lidí, kteří tak ztrácejí vitalitu a schopnost bojovat za své vlastní zájmy. Masová imigrace však natolik destabilizuje celý evropský prostor, že už nemůže fungovat jako páka na uvedení evropských vůdců pod poslušný diktát USA. Pokud si někdo může mnout ruce uspokojením, tak to je především Putinovo Rusko. Evropští politici propadají bezradnosti, jejich pozornost je rozptýlena, národy se bouří a strachují. To není vhodná atmosféra pro společný postup proti rostoucí síle a moci Ruska ani Číny.

Za pozornost jistě stojí okolnost, že dosud se všechny proudy barevných uprchlíků a migrantů vyhýbají českým hranicím. Ty by je totiž přivedly na půdu velké říše Slovanů, která v cizincích vyvolává podvědomou úctu, respekt a strach. Ne nadarmo byli Slované z duchovních center jižních národů označováni za Tartary. Jinými slovy za nemilosrdné zplozence podsvětí a vládce démonských sil. Slované nejdéle vzdorovali křesťanství a své nepřátele buď zabíjeli, nebo přijali za své. Nikdy z nich nedělali otroky. Tito Tartaři totiž vlastnili všem ostatním národům nesrozumitelné esoterické nauky a jejich jazyk byl vždy studnice plná vědění získaného od mocných bohů řídících tento svět. Je možné je dusit a zadržovat skrze vlastní zaprodance cizáků, neradno jim ale zkřížit cestu. Uprchlíci musejí do Německa. Hlavně Němci byli předurčeni hájit moc banksterů a za to od nich dostávají cukr v podobě velkopanské životní úrovně, především jim proto přináleží tato lekce poslušnosti.
Západ prohrává bitvu

Zdá se, že nelidská, agresivní a uchvatitelská politika Západu směrem na východ nese (ne)žádoucí ovoce. V prostředí chaosu by USA mohly završit vítězné tažení za světovou hegemonii silou své válečné mašinérie, pokud by podobnou silou nedisponovaly také jiné světové mocnosti. Tak tomu ale není. Rusko a Čína již dnes vlastní v mnohém technicky pokročilejší zbraně a propracovanější válečnou strategii, než USA společně se všemi státy NATO. Zbraně hromadného ničení navíc vytvářejí patovou situaci.

Zdá se, že do popředí v propukajícím střetu civilizací se dostává otázka inteligence. Tím se rozumí inteligence strategických plánovačů znepřátelených stran. Zdá se, že vyšší inteligence dosud nepokořených Slovanů na straně Ruska vítězí nad omezeností a slepou nenávistí nižších ras vládnoucích na straně západních států. Jejich elity se dostávají pod tlak nežádoucích důsledků, které samy vlastní pýchou a krátkozrakostí vyvolaly. Naopak Rusko jejich chyb zdatně využívá a klade před ně nové a nové pasti. V konečném důsledku má Rusko neskonalou převahu v tom, že v případě velkého válečného konfliktu se může opřít o bojovou vlasteneckou morálku prakticky všech svých obyvatel. Totéž se nedá tvrdit o atomizovaných a cynickým převracením hodnot zdecimovaných Evropanech. USA nemá v Evropě spojence, ale zbabělé sluhy, kteří utečou z boje při prvním výstřelu.

Základní rozdíl mezi Východem a Západem je v tom, že východní vlády dosud neztratily ze zřetelezákladní úlohu všech vládců, totiž postarat se o své lidi, o jejich identitu, blahobyt a bezpečí, a přitom respektovat vyšší zákony vesmíru a řád Všehomíra. Naopak západní mocnosti již jen lžou, kradou a rabují ve prospěch svých vyvolených pánů a jednají podle toho, jak jim tito nezjednaní vládcové kážou. Proto je jejich pád neodvratný.



Pozoruhodný příběh o Mistralech, Francii, Rusku a USA

0
0

Tereza Spencerová
27. 9. 2015
Americká snaha izolovat Rusko a ztrestat ho za anexi Krymu a postup na východě Ukrajiny vedla k k ruskému finančnímu zisku a posílení jeho vlivu ve strategickém Středomoří.


Vše začalo v době, kdy ruskému ministerstvu obrany šéfoval Anatolij Serďukov. Rád objednával zbraně na Západě, údajně proto, aby přitlačil domácí zbrojní průmysl k lepšímu výkonu a snížení cen, podle jiných hlavně proto, že od západních zbrojařů dostával tučné úplatky. Stal se tak chodícím symbolem korupce na takové úrovni, že to překvapovalo i v tak zkorumpovaném státě, jakým je Rusko. O funkci přišel až v roce 2012, o dva roky později jeho vyšetřování skončilo a všichni zapomněli.

Kauza dvou vrtulníkových nosičů Mistral, které Serďukov objednal ve Francii, ale s ukrajinskou krizí naopak doslova rozkvetla. Mimochodem, právě ještě Serďukov nakoupil také italské obrněné vozy Iveco. Požadavky ruské armády tehdy splnila jen první várka dodaných „Rysů“, zbytek kontraktu byl zrušen, a nyní se tato vozidla objevila s ruskými vojáky v Sýrii.

Dodávka Mistralů byla sama od sebe zpožděná o nejméně rok, pak přišel Majdan a vše se po ruské reakci na západní postup na Ukrajině zkomplikovalo ještě víc, shrnuje americký analytický Stratfor, neboť do kauzy vstoupily Spojené státy. Spolu s EU v zádech začaly tlačit na Francii, aby obchod s Ruskem zrušila. Nakonec se tak i stalo, a zatímco Rusko dopředu Francii vyplatilo 893 milionů eur, Francie nedávno Rusku za nedodržený kontrakt vyplatila bezmála miliardu eur.

Kauza Mistral ale vyústila v ještě překvapivější konec. Obě plavidla totiž namísto Ruska kupuje Egypt, nově blízký arabský spojenec Ruska, ruský výrobce vojenských vrtulníků Kamov navíc na egyptské Mistraly dodá 50 strojů Ka-50 Alligator za miliardu dolarů a k tomu Rusku zbyla kompletní technická dokumentace Mistralů, což v zásadě znamená, že na vývoj vlastních vrtulníkových plavidel nemusí vynaložit ani kopějku, a když, tak jen na jejich případné vylepšení. Suma sumárum, pro Rusko celý obchod končí velkým plusem, ať už finančním, nebo strategickým, tedy posílením strategického partnera ve strategickém Středomoří.


(dokončení textu na stránkách Literárních novin ZDE)

Svět ruskýma očima 319

0
0
TOPlist


Portál Outsidermedia přináší překlady několika článků ruských politologů a novinářů o současných velkých tématech - posilování přítomnosti ruské armády v Sýrii, volby v Řecku a momentální stavem rusko - izraelských vztahů.

Západ je ve slepé uličce: Moskva volí poučenou strategii

Sergej Čerkasov
22. září 2015

V poslední době se soustřeďuje stále se zostřující vojensko-politické střetnutí Ruska a USA do syrského přístavu Latákija.

Západ se silně nastražil před snahou Moskvy hrát důležitou roli v konfliktu v Sýrii. Pentagon to přiznal a promluvil o úmyslu Moskvy vytvořit v Latákiji leteckou základnu. Kreml to sice nepotvrdil, ale na podstatě věci to nic nemění. Základnu budujeme a před nikým se neschováváme. Dokonce s tím spěcháme. Jenom ale proč?

Napřed je vhodné připomenout události dokazující, že dnes není pro Rusko území důležitější než je vzdálená Latákija.

* Jisté americké noviny daly ve známost, že na syrské letiště Bassel al-Assad byly přepraveny z Ruska čtyři moderní víceúčelové stíhačky Su-30SM, dva mobilní komplexy protivzdušné obrany Pancir-S1, dva útočné vrtulníky Mi-24 a dva víceúčelové Mi-17.

* Dne 20. září 2015 byla ruská letecká skupina pod Latákijí posílena čtveřicí bombardérů Su-24M, provázených vojenským přepravním letadlem IL-76, která přiletěla z Mozdoku přes Írán.

* Vyhodnocení údajů kosmické špionáže umožnilo určit americké agentuře blízké CIA, že je okolo budované vojenské základny rozložena ruská praporní taktická skupina sestávající ze dvou motostřeleckých a jedné tankové roty. Do bojového postavení je přivedena dělostřelecká baterie. Množství a celková hmotnost přepravených nákladů svědčí o tom, že kromě vzdušného mostu, zajištěného ruskými těžkými dopravními letadly An-124 Ruslan, je prováděno plynulé zásobování nové základny také po moři.

- - -

Těsně před tím se ukázalo, že Rusko hodlá v Sýrii zřídit dvě vojenské základny. Tou další má být Tartus, kde jsou naši vojáci od roku 1971. Toto zařízení nikdy neaspirovalo stát se skutečnou vojenskou námořní základnou. Má malou rozlohu, jsou tam jen dvě malá kotviště, kasárna, budova štábu, dvě malá skladiště a pár jednoduchých hospodářských objektů. Taktéž ochranu zajišťuje pouhých 40 členů námořní pěchoty ze Sevastopolu, kteří mohli tak akorát plašit místní bandity. I přes takto slabé zabezpečení tam dokázala Moskva opravovat své lodě a ponorky.

Krom toho Tartus umožňoval námořníkům odpočinek na souši po službě trvající od šesti do jedenácti měsíců. Moskvu stále znepokojovala psychická i fyzická únava posádek. Prašný a opuštěný Tartus dovoloval posádkám vyjít alespoň na pevnou zem.

- - -

Po rozpadu Sovětského svazu byla v roce 1991 rozpuštěna 5. operativní eskadra, ruští námořníci opustili Středozemní moře, kotviště v Tartusu rychle osiřela a osud této materiálně-technické základny doslova visel na vlásku. Z nějakého neznámého důvodu byl Tartus ponechán ve vojenské námořní základně Ruské federace.

Po čase se stalo jasným, že bez Tartusu se Rusko nebude moci vrátit do Středozemního moře. Nyní ruská vláda řeší přeměnu 720. materiálně-technické základny na první plnohodnotnou ruskou vojenskou námořní základnu ve Středozemním moři. Je již známo, že se má osazenstvo základny zvýšit na 1700 osob.

Na Západě se okamžitě chopili příležitosti, učinili z tématu top zprávu a rozvířili maximální propagandistickou bitvu. Zvýšení ruské vojenské přítomnosti v Sýrii podávají jednoznačně a primitivně: Moskva chce prý podržet prezidenta Bašara Asada, který z pohledu Washingtonu a Bruselu ztratil legitimitu a musí odejít z politiky.

Jiná varianta je, že mají ruští vojáci v Sýrii bojovat s IS na straně syrské armády. Ani to není moc pravděpodobné. Neodpovídá tomu náš arzenál pod Latákijí.
Zaoceánští experti jaksi nepochopili, že zde nehraje roli prezident Asad. Rusko má své geopolitické zájmy a strategické úkoly. Do roku 2020 chce být ve Středozemním moři schopno odolávat 6. flotile USA. K tomu potřebuje nové lodě a základny. Proto se musí využít zařízení v Sýrii.
Vždyť USA už téměř dosáhly třetí světové války a jejich agresi je možno zastavit jen hrubou vojenskou silou.

Převzato z Politikus.ru

***

Kapitán Tsipras v rozbouřeném evropském moři

Petr Iskenderov
24. září 2015

Současné vítězství Alexise Tsiprase je v mnohém významnější než vítězství koalice SYRIZA v předešlých volbách a dokonce je větším úspěchem než výsledek červencového referenda. První výhra byla v podmínkách znechucení většiny voličů z demagogie a neschopnosti bývalých opor řecké politické scény, to jest politiků Nové demokracie a strany PASOK. Nyní měl Tsipras prohrát, ale neprohrál. Zde nepochybně zapůsobily činy premiéra, který se odhodlal opět požádat lid o podporu. Předešlé řecké vlády nevyhlásily slibované referendum o vztahu k EU, podřídily se tlaku věřitelů. Tsipras se rozhodl vsadit svůj mandát i mandát koalice, a to sehrálo podstatnou roli ve volbách. Vítězství bylo vítězstvím Tsiprase. To, že rozpadlá SYRIZA dosáhla výsledek podobný lednovému, je nepopiratelný úspěch.

Druhá důležitá okolnost, která ovlivnila výsledek voleb, byla neschopnost opozice, strany Nová demokracie, nabídnout voličům srozumitelnou alternativu ke koalici SYRIZA. Tsiprasovi se podařilo nejen zvítězit v referendu, ale také podepsat se zahraničními věřiteli komplex dohod, které do určité míry braly v úvahu i jeho sliby. V této situaci by příchod pravice k vládě mohl leda tak zbořit vzniklou spolupráci,  překazit realizaci přijatých zákonů a uvrhl by Řecko do krize, která by následovala.

Tsipras dnes musí dávat do pořádku kalamity, které podědil po předchůdcích. Úvěr od věřitelů (86 miliard EUR) půjde na splacení dluhů předchozích vlád. Vítězstvím Tsiprase má Řecko příležitost získat politickou stabilitu a ta se projeví i ve vztahu k zahraničí. V gratulaci staronovému premiérovi vyjádřil prezident Putin„naději na pokračování konstruktivního dialogu a aktivní společné práci, na dalším upevnění vzájemné rusko-řecké spolupráce v mnoha oblastech, včetně obchodní, hospodářské, energetické a humanitární.“
V posledních dvou měsících od řeckého plebiscitu se v EU radikálně změnila obecná situace. Příliv běženců a migrantů do zemí EU stále zřetelněji odhaluje její slabost, zostřování dřívějších mezistátních i domácích neshod a vznik nových. Jestliže ještě v červenci mohli v Berlíně, Paříži a v EU hovořit s Řeky prostřednictvím ultimát, dnes si to dovolit nemohou. Takovému způsobu by nikdo nevěnoval pozornost.

Existuje teorie, že se malé státy v zahraniční politice neorientují jen na silné sousedy, ale hledí spíš na nebezpečí zvenčí. Jinými slovy, spojení proti nebezpečí z vnějška má určující charakter pro dvoustranné vztahy i tehdy, je-li to partner mnohem silnější, vlivný a tradiční. V současné velmi nejisté a rychle se měnící konfiguraci sil v Evropě je tento stav zřejmý už nejen u malých zemí – Řecko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, ale platí i pro Německo, které se setkalo s potížemi, které mohou být nad síly i takto silné země.

Evropská unie jako nadnárodní konstrukce a její vůdčí země se v podstatě ocitly v roli rukojmí zemí Střední a Východní Evropy, přes které se přelévají tranzitní trasy stovek tisíc běženců. Není divu, že řecká společnost, unavená politickými krizemi a sociálními a hospodářskými problémy, uviděla možnost hlasitěji uplatnit svá práva a zájmy.
Řekům už jen zbývá doufat, že v této riskantní, ale výhody slibující plavbě v rozbouřeném evropském moři dokáže kapitán Tsipras uřídit svou loď mezi všemi útesy.

Převzato z Fondsk.ru

***

Rusko a Izrael se spojují proti teroristům

Ljubov Ljulko, Jurij Kondratěv
25. září 2015

Známý izraelský publicista Avigdor Eskin poskytl rozhovor Pravdě o tom, jak vidí vývoj rusko-izraelských vztahů v poslední době.

Izrael si nepřeje pád Asadova režimu a rozpad Sýrie. Delegace Izraele se v Moskvě dohodla s Vladimirem Putinem na vytvoření mechanismu k odvrácení nedorozumění mezi Ruskem a Izraelem v Sýrii. Nastal podstatný průlom, který ovlivní rozložení sil na Blízkém východě. Nová rusko-izraelská vojenská skupina pro koordinaci akcí v Sýrii představuje vojenskou spolupráci mezi oběma státy, která dosud nikdy nebyla. Byly i v minulosti jakési snahy, ale americké zásahy tomu vždy zabránily. Paradoxně je umožnil až konflikt v Sýrii. Obě naše země své akce koordinují s vyšším utajením, tedy mimo jakoukoliv účast USA, Západu a NATO, a pro obě je to výhodné.

Izraelská návštěva v Moskvě proběhla v nejpřátelštějším ovzduší. Takto ji ohodnotil i izraelský tisk. Nový vojenský svazek, jak událost nazval izraelský internetový zdroj Energie, mění celou mapu Blízkého východu.
Společným protivníkem Ruska a Izraele je Islámský stát, obecně vzato islámský extrémismus, což je ve skutečnosti nový název pro Muslimské bratry, Hamás a ostatní síly, které operovaly v Čečensku a na Blízkém východě.

USA se nyní snaží poštvat al-Kájdu na IS a IS na al-Kájdu a takto kontrolovat situaci ze všech stran. Je to oblíbená taktika Anglosasů, kterou odmítá Izrael i Rusko. Putin a Netanjahu také posoudili podporu Bašara Asada Hizballáhem, který má rovněž teroristickou minulost. Je potřeba pohlídat, aby se s odkazem na podporu prezidenta Asada také nepodporovali teroristé Hizballáhu a nedošlo tak k nechtěným výsledkům.

V počátcích syrské občanské války podporoval izraelský ministr obrany Ehud Barak svržení Asada. Netanjahu byl neutrální a izraelská rozvědka se přikláněla k nevměšování a k opatrnému upevňování postavení Asada. V posledních sedmačtyřiceti letech byla izraelsko-syrská hranice jednou z nejklidnějších na Blízkém východě. Přesto dohoda o míru není. Jsme v nějakém nedorozumění. V roce 1967 vybojoval Izrael v Sýrii při obranné válce Golanské výšiny a nechce je pustit. Sýrie s tím není spokojena.

Podle mne se nyní v Izraeli vytvořilo naprosto správné chápání, že jedinou rozumnou silou v Sýrii je a zůstane prezident Asad. A zcela správně začal prezident Putin jednání s Netanjahuem tím, že Izraeli ze strany Sýrie nic nehrozí. Nyní se už na Golanských výšinách setkáváme jen se snahami teroristických útoků z území kontrolovaných silami opozice. Po 42 letech se klid v tomto regionu porušuje silami stojícími proti Asadovi. Ve věci upevnění Asadova režimu jsme tak v naprosté shodě.


Proč se vymezuje Západ, proč s ním není možno vytvořit koalici?

Amerika se snažila cosi v Sýrii udělat a to vedlo ke katastrofě. Američané neumí správně najít spojence. Nejprve mluvili o nějaké demokratické opozici a potom se všechno změnilo. Tito „demokraté“ se ukázali být zastánci řezání hlav a požírání jater. Tato strašná tlupa se nyní pozdvihla proti Izraeli a Rusku. Spolupráce obou zemí je novou hradbou proti jejímu pronikání.
Při obou čečenských válkách stál Izrael na straně Ruska, na rozdíl od západních zemí.


Nedávno Izrael zaútočil na území Sýrie. Proč a kvůli komu?

Za celou dobu této války zaútočil Izrael na území Sýrie čtyřikrát. Dvakrát proti pozicím Hizballáhu a dvakrát proti IS. Jinak se konfliktu neúčastnil. Byly to signály Asadovi, aby Hizballáhu neposkytoval zbraně, ten by je použil proti Izraeli. Častěji se musíme střetávat se silami syrské opozice a znemožňovat jí vysílat k nám diverzanty. Nyní se bude s Ruskem každá konkrétní situace projednávat a koordinovat. Toto je již společná vojenská strategie.
Dnes dodává Izrael Rusku jeden ze svých nejlepších bezpilotníků. Ve své době odmítl dodávky zbraní Ukrajině. Američané na Blízkém východě pohořeli. Zřekli se kobercových náletů, o kterých uvažovali před dvěma roky. Přesvědčili se, že od samého počátku prohrávali. Dnes vyklízejí pole. Do strategické dohody Izraele a Ruska se nemíchají. To je něco nového. Izraelský tisk se k novému ruskému kontingentu v Sýrii vyjadřuje velmi pozitivně. V regionu bude působit stabilizačně.


Proč Putin přistoupil ke zvýšení kontingentu?

Putin má talent k neočekávaným rozhodnutím. Jeho schopnost přestavovat figury na světové šachovnici je mistrovská. Myslím, že pochopil nebezpečí, které Rusku hrozí od skupin těchto hrdlořezů a extrémistů.


Je možno obnovit Sýrii a Irák v jejich dřívějších hranicích?

Irák rozedrali na části. Kurdové budou žádat nezávislost. V Sýrii budou chtít autonomii a asi se s prezidentem Asadem dohodnou na autonomních právech bez odloučení od státu. S rusko-izraelskou pomocí je reálné, aby Sýrie zůstala ve svých hranicích. Jiné varianty nejsou možné. Izrael se nemůže smířit s tím, aby na jeho hranicích byl IS.

V Iráku je vše mnohem složitější. Šíitský faktor, sunnitský faktor, kurdský faktor. Komplikace je i v tom, že většina blízkovýchodních států je vytvořena uměle. Při dekolonizaci narýsovali čáry bez ohledu na to, jaké tam žijí národy. To je výsledek nezodpovědného jednání Británie a Francie.

Velmi doufám, že izraelsko-ruská koordinace bude signálem pro svět. Pokud obě země prohloubí svoji spolupráci, dokáží na Blízkém východě zavést pořádek výhodný jak pro Rusko, tak pro Izrael i pro naše arabské sousedy. Potom nepoteče krev.

Převzato z Pravda.ru

***

Navyšováním ruské přítomnosti v Sýrii nejvíc trpí Izrael

John Reed
24. září 2015

Korespondent The Financial Times John Reed míní, že „Rusko v posledních dvou týdnech překvapilo USA přesunem vojáků, letectva a zbraní do Sýrie, přetrumflo regionální aktéry, jako je Turecko, a ukázalo se jako rozhodující hráč, ať bude v Sýrii po válce jakýkoliv režim.“ Podle něho v této situaci nejvíc ztrácí Izrael.

Ujasňuje: „Tím, že Moskva rozmístila v Sýrii přibližně 2 tisíce vojáků a v oblasti Latákije vybudovala tři základny, upevnila podle analytiků slábnoucí Asadův režim.“ Také upevnila hlavní spojence Asada ve válce – Írán a Hizballáh, což jsou největší nepřátelé Izraele v regionu.

Od září 2013 izraelská letadla a dělostřelectvo několikrát zaútočily na Sýrii, aby znemožnili předání zbraní Hizballáhu. Izrael obviňuje prezidenta Asada, že se spolu s Íránem snaží otevřít frontu proti Izraeli. Nyní musí Izrael koordinovat případné útoky s Moskvou. Dohodl se s Ruskem na společném koordinačním mechanismu k „předcházení nedorozumění“ (to je střetů nebo leteckých bojů nad Sýrií).

Autor se táže: „Jak právě Izrael bude koordinovat s Kremlem útoky svých ozbrojených sil?“ Může se obnovit nějaký červený telefon známý z doby studené války? Souhlasí Rusko s představami Izraele o nějakých červených čarách ohledně toho jaké zbraně nesmí Hizballáh použít?

Pro Izrael je nepříjemné i to, že musí veřejně, i když jen v náznacích, přiznat, že jeho letadla několik let zasahovala na jihu Sýrie. O této agresi mlčel, aby neprovokoval Asadův režim k odvetným úderům.

Autor článku si myslí, že vojenské zájmy Izraele a Ruska nemusí být v rozporu. Vypadá to tak, že se Putin a Netanjahu při jednání shodli na koordinaci akcí tak, aby to jejich zájmům odpovídalo.

Převzato z Inopressa.ru

Na rozdíl od "západních křižáků" Putin s muslimy jednat umí

0
0
28. 9. 2015   zdroj a zdroj
Ve Francii mnozí reagovali poměrně negativně na otevření nové mešity v Moskvě, protože tam je historicky velmi odlišný postoj k islámu než v Rusku, kde již dlouho koexistuje s křesťanstvím. Kromě toho se, otevřením mešity v předvečer velkého muslimského svátku a připravované vojenské operace v Sýrii, projevil Vladimír Putin jako chytrý politik, poznamenává Boulevard Voltaire. Ujištěním ruských muslimů o tom, že není "západní křižák", si zabezpečil svůj týl.


Rusové jsou považování ne zbůhdarma za mistry v šachu, i když hru oni sami nevymysleli, píše Nicolas Gauthier na stránkách Boulevard Voltaire. V předvečer Svátku oběti, pro muslimy stejně důležitého jako Velikonoce pro křesťany, Vladimír Putin otevřel v Moskvě největší mešitu-katedrálu v Evropě. Stojí za zmínku, že nebyla postavena od základu, byla jen výrazně zrestaurována.

Ve Francii však nebyla tato událost vnímána příliš kladně, konstatuje novinář. Problém spočívá v tom, že Francouzi mají historicky jiný pohled na islám než Rusové. Ve Francii je islám považován za importované náboženství, přivezené migranty ze severní a subsaharské Afriky, jejichž způsoby se často liší od těch evropských.

Avšak na Východě je historické schéma úplně jiné: kavkazské republiky byly islamizovány, když Rusko bylo ještě pohanské, uvádí článek. Proto měl Vladimír Putin plné právo říci, že islám je "nedílnou součástí" té Svaté Rusi, která se nyní znovu staví na nohy. Kromě toho je islám v Rusku blízký súfismu a absolutně odolný vůči saudskému wahhábismu, který se omezuje na obyčejné zákazy ve stravování a nařízení, týkající se oblečení, ale přitom se snaží destabilizovat ostatní muslimské státy se souhlasem Američanů.

Tak proč ruské úřady potřebovaly zorganizovat slavnostní otevření nové mešity a podrobně o něm informovat ve světovém tisku, ptá se autor článku. Jde o to, že Vladimír Putin nechce opakovat politické chyby SSSR, zejména se snaží vyhnout se novým vleklým konfliktům, jako byl ten vAfghánistánu. Svého času konflikt v Afghánistánu, díky egyptským teologům, saudskému kapitálu a technické podpoře USA, vrátil ze zapomnění koncepci vojenského džihádu nebo malého džihádu, připomínají noviny. Nesmí to být zaměňováno s velkým džihádem, jehož účelem je bojovat se svými vnitřními démony.

Proto při otevření nové mešity usiloval Vladimír Putin o zachování všech výhod v předvečer vojenské operace v Sýrii, zdůrazňuje Boulevard Voltaire. Ruský vůdce nechce být považován za "západního křižáka", který jede bojovat s vykonstruovanou islámskou hrozbou. Jako vytříbený znalec geopolitiky chápe, že je třeba zajistit "svůj" týl uklidněním "svých" muslimů.

Avšak vidět v tomto gestu vychytralý úmysl a vypočítavost by bylo příliš nespravedlivé, ujišťuje novinář. Když Putin říká, že "džihádisté ​​deformují islám", je možné mu věřit. Na jeho podnět ruští muftijové aktivně uplatňují oficiální stanovisko státu, podle něhož "mají být všichni muslimové vzděláváni v souladu s tradičními hodnotami islámu a všem pokusům vnutit jim myšlenky, které jsou cizí pravému islámu, je potřeba od základu zamezit." Stručně řečeno, Vladimír Putin chce zformovat ruské muslimy, kteří budou ctít ruské tradice a ruskou kulturu, i když jsou takoví již odjakživa.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Ruská delegace opustila sál VS OSN během projevu Porošenka

0
0
28. 9. 2015   zdroj
Ruská delegace opustila sál Valného shromáždění OSN během projevu prezidenta Ukrajiny Petra Porošenka na summitu o globální programu v oblasti rozvoje. Agentuře TASS to sdělil vysoce postavený ruský diplomat. "Opustili jsme sál v znak protestu proti otevřeně politizovanému a agresivnímu projevu, který vůbec neodpovídal ohlášenému tématu sumitu", řekl zdroj.


Agentura TASS zjistila, že v sále zůstal jeden ruský diplomat.

V odpovědi na otázku o tom, proč tento diplomat přece jenom zůstal na místě delegace, zdroj zdůraznil, že "ruská strana má ve zvyku poslouchat své oponenty a nenechávat jejich vystoupení zcela bez pozornosti."

Prezident Ukrajiny se ocitl na konci "fronty"řečníků

Zpočátku měl Porošenko vystoupit na summitu jako čtrnáctý, ale vystoupil 26., těsně před ministrem zahraničí RF Sergejem Lavrovem.

Podle pravidel OSN, pokud řečník z různých důvodů nemůže vystoupit v přiděleném čase, je automaticky přesunut na konec "fronty".

Ukrajinský prezident hovořil ve skupině hlav států a předsedů vlád. V důsledku toho se podle protokolu ocitl na konci skupiny a těsně před "ministerskou"částí, kterou zahajoval Lavrov.

"Nevíme přesně, zda se Porošenko náhodně nebo úmyslně přemístil ve své skupině vystupujících,"řekl k tomu zástupce sekretariátu OSN agentuře TASS. Vyjádřil názor, že ukrajinská delegace to udělala úmyslně.

Jak se agentura TASS dověděla, ministrovi zahraničí RF bylo navrženo, aby vystoupil později, ale Lavrov to odmítl, protože nechtěl narušit svůj další pracovní program.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
OSN, 28. září. TASS.

Projev ruského prezidenta V. Putina během zasedání Valného schromáždění OSN v New Yorku...

0
0
28. 9. 2015      Sputník
 Rusko věří v obrovský potenciál OSN
„Budeme-li jednat společně, bude svět stabilní a bezpečný", prohlásil ruský prezident.
 Silou zbraní se celistvost Ukrajiny zajistit nedá, je třeba přihlížet k zájmům obyvatel Donbasu
 Jednostranné sankce se staly nejen prvkem politického boje, současně zadržují i konkurenci na trhu
 Na Ukrajině vznikla velice vážná geopolitická krize, zvenčí tam byl zorganizován ozbrojený převrat...

Mnohé postsovětské země byly postaveny před volbu - ke komu se přidat - k Východu nebo Západu, a výsledky toho vidíme na Ukrajině, řekl Vladimir Putin.
„Nejprve pokračovali v kurzu na rozšiřování NATO...Kvůli čemu?, ptáme se. Potom postavili postsovětské země před volbu ke komu se přidat, k Západu nebo Východu? Dříve nebo později musela taková konfrontační logika vyústit ve velice závažnou geopolitickou krizi. A právě to se stalo na Ukrajině, kde využili nespokojenosti značné části obyvatel s tehdejší vládou a zvenčí vyprovokovali ozbrojený převrat. A důsledkem toho byla občanská válka", řekl ruský prezident.

Je třeba vytvářet nedělitelný prostor bezpečnosti, ne pro vyvolené, ale pro všechny. Rusko navrhuje, aby byla přijata rezoluce RB OSN kvůli koordinovanému odporu vůči IS a dalším extremistickým skupinám
Ruský prezident zdůraznil, že Rusko jako předseda Rady bezpečnosti OSN svolá v nejbližších dnech ministerskou poradu věnovanou analýze teroristických hrozeb.
 Rusko navrhuje sjednocení úsilí v zájmu řešení problémů a vytvoření rozsáhlé antiteroristické koalice
Nikdo reálně nebojuje s Islámským státem v Sýrii, kromě Asadovy vlády a kurdské domobrany...
Podle jeho slov se musí stát muslimské země klíčovými účastníky rozsáhlé mezinárodní koalice v boji s Islámským státem.
 Pokusy zahrávat si s teroristy a tím spíš je vyzbrojovat jsou mimořádně nebezpečné
Islámský stát nevznikl na prázdném místě, pěstovali ho jako zbraň proti nevyhovujícím režimům,
 Akce kterékoli země bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN jsou nelegitimní..
Akce,organizované bez souhlasu OSN, mohou zlikvidovat architekturu mezinárodních vztahů, řekl Putin.
 Neshody v OSN existovaly vždycky
Putin o právu veta v Radě bezpečnosti OSN: existovalo vždycky, když se tato organizace zakládala, tak se nepředpokládalo, že v ní bude panovat jednomyslnost.Více: http://cz.sputniknews.com/svet/20150928/1244447.html#ixzz3n3IMnoCI

V Praze se demonstrovalo proti uprchlíkům, kvótám i NATO

0
0
28. 9. 2015   Novinky
Svátek sv. Václava v pondělí využily stovky lidí v hlavním městě k demonstracím. Na Václavském náměstí se konala akce za vystoupení Česka z NATO, Na Jungmannově náměstí lidé protestovali proti kvótám a na Hradčanském náměstí Tomio Okamura sliboval, že podnikne kroky k vyslovení nedůvěry vládě.

Demonstrace na pražském Václavském náměstí, kde lidé požadovali vystoupení Česka z NATO.
Sraz za vystoupení ze Severoatlantické aliance svolala iniciativa Ne základnám, sešlo se na něm zhruba přes sto lidí. Řečníci označovali NATO za zločineckou organizaci, vyzývali k ukončení účasti české armády v útočných zahraničních misích. O některých českých politicích, kteří členství v NATO prosazovali, se hovořilo jako o vlastizrádcích.
"Zrušme NATO!" prohlásila před demonstranty pražská komunistická poslankyně Marta Semelová. Za poslanecký klub KSČM slíbila, že bude stále odmítat vstup do NATO a že vystoupení z NATO bude jeho programem. „Jako válečnický zločinný pakt chceme zrušit NATO, protože nemá na tomto světě své místo,"řekla. Kam po boku NATO vstoupili žoldáci, tam podle ní rozsévali smrt a násilí.
„Odmítáme diktaturu pánů (Václava) Havla, (Alexandra)Vondry, (Václava) Klause a dalších zaprodanců, kteří nás tehdy zatáhli do Severoatlantické aliance," prohlásil aktivista Jan Korál z organizace proti novému světovému řádu. Vyjmenoval také řadu českých ministrů obrany počínaje Miloslavem Výborným a konče nynějším ministremMartinem Stropnickým, kteří by podle něj měli být souzení za vlastizradu
.
Dvě stovky lidí na protestu proti kvótám
Na Jungmannově náměstí se sešlo přes 200 lidí na protestní akci, která odmítla povinné kvóty pro přerozdělování uprchlíků, jež byly nedávno schváleny v EU. Demonstraci svolala Strana svobodných občanů. Kvóty podle řečníků z jejích řad potlačují suverenitu Česka. Chtějí prosadit vystoupení země z Evropské unie.

Protestující zaplnili Jungmannovo náměstí. Lidé v rukou drželi transparenty s nápisy "Eurokvóty nechceme", "Referendum o EU", "Nenechejme se vydírat EU" nebo "Strčte si dotace za klobouk". Mávali také národními vlajkami, několikrát křičeli protiunijní hesla. Na protest dohlíželi policisté, obešel se bez incidentů.


Několik stovek lidí přišlo odpoledne na pražské Hradčanské náměstí na demonstraci proti imigraci a proti vládě, kterou svolal šéf hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomio Okamura. 
Ten mimo jiné vyzval vládu k demisi a prohlásil, že v úterý ve Sněmovně podnikne kroky k vyhlášení nedůvěry vládě.

"Žádáme demisi této vlády a nové volby,"řekl. Vláda je podle Okamury zločinná a zradila národ. Řešení migrační krize vidí v důsledném vracení migrantů přes hranice a okamžitém uzavření hranic. Koaliční vláda premiéraBohuslava Sobotky (ČSSD) už přečkala pokus o vyslovení nedůvěry v květnu, kdy proti ní hlasovalo 47 poslanců TOP 09 a Starostů, ODS a Úsvitu. Ke svržení vlády by bylo nutných o 54 hlasů víc.

Přítomní na Hadčanském náměstí skandovali opakovaně "Hanba vládě", řada demonstrantů nesla české vlajky, byla vidět i vlajka slovenská nebo červeně přeškrtnutá vlajka EU. V petičním stánku mohli podepisovat dopis prezidentu Miloši Zemanovi s výzvou, aby odvolal nynější vládu a jmenoval úřednický kabinet, který by zemi dovedl k předčasným volbám.

Demonstranty přijela podpořit i parta motorkářů. Podle Okamury jich bylo až 200. Na shromáždění dohlíželi policisté, podle jejichž odhadu bylo účastníků demonstrace dohromady zhruba 600.

Měli jsme kdysi sen

0
0
Lenka Procházková
29. 9. 2015  

Projev spisovatelky Lenky Procházkové přednesený 28.x9.x2015 na Václavském náměstí na demonstraci proti setrvávání ČR v NATO





Před čtvrt stoletím jsme měli krásný společný sen. Zdálo se nám, že země, ve které žijeme, byla propuštěna z karantény. Axmy jsme snili o tom, že obnova suverenity naší republiky proběhne rychle axsnadno, že stačí roztrhat staré vázací smlouvy, přešít ústavu na lidský rozměr, odstranit cenzuru a ploty na hranicích a samozřejmě přepsat učebnice dějepisu pod novým hodnotícím úhlem. Radovali jsme se z toho, že po dlouhé době přestáváme být jen čárkami ve statistice, že každý z nás má rovná občanská práva a těšili jsme se, že v proměněných poměrech vychováme z našich dětí přemýšlivé a svobodné bytosti. Zdálo se nám, že okolní tzv. vyspělejší svět vítá naše odhodlání s úctou a že nám bude dobrým rádcem. Před čtvrt stoletím jsme ale netušili, jak drahé to poradenství bude a kam nás zavede. Teď už to víme.

Dnes je 28. září, státní svátek nazvaný Den české státnosti. Máme však důvod kxoslavám? Cítíme hrdost nad tím, kam naše republika došla za těch uplynulých šestadvacet let? Radujeme se z její rovnoprávné pozice v rodině evropského společenství? A můžeme být pyšní na naši účast v takzvaně obranném paktu NATO? Vzpomínáte si ještě na nadšení paní Albrightové, když nám gratulovala kxpřijetí do Severoatlantické aliance? Tvářila se jako štědrá tetička, která přináší vzácný dar. Mluvila o veliké poctě, které se nám dostalo a my jsme se těšili, až si ten dárek, skrývající se pod hezkým obalem, rozbalíme. Ale dřív, než jsme to stihli udělat, rozbalili to naši dárci sami, když využili naše nebe kxpřeletům svých bombardérů mířících na Bělehrad.

Překotně rychlé přijetí ČR do Aliance, bez národního referenda, lze tedy přirovnat k porodu císařským řezem při použití celkové narkózy. Z hlediska chirurgů z NATO se operace zdařila, ale pro nás, coby nový přírůstek do rodiny, to byla šokující zkušenost. Dodnes jsme to porodní trauma nepřekonali. Ani po šestnácti letech života mezi válečníky jsme se nenaučili vnímat svět jejich kořistnickýma očima. Militantní výchova v nás nezničila lidství a zdravý rozum. Naší porodní bábě Albrightové se zkrátka nepovedlo zavázat si nás doživotním vděkem. Brzy jsme poznali, že tahle kmotřička je ve skutečnosti andělíčkářka, která má na rukou krev statisíců dětí, ale i nevinných dospělých civilistů. Jména dalších masových vrahů, tedy pardon, rozsévačů míru a obránců lidských práv, bych tady četla hodně dlouho. Na seznamu bohužel jsou i jména českých politiků. Někteří z nich jsou přímo spolupachatelé, jiní si lepí na tvář masku zneužitých idiotů. Ale takovou výmluvu v budoucnu neuzná žádný mezinárodní tribunál jako polehčující okolnost. Za zločiny proti míru budou souzeni i mediální bubeníci, kteří nám vtloukají do hlav nenávist k předem určeným viníkům a národům.

Je ale předčasné mluvit dnes o nějakém budoucím soudu nad viníky a představovat si, jak už sedí v base, když dosud všichni sedí na Olympu. Cesta k jejich obžalobě, usvědčení a potrestání bude přetěžká a velmi dlouhá. To nás ale nesmí odradit od vykročení po té cestě. První samostatný krok ČR by měl směřovat k jejímu odchodu z Aliance. Naši politici takový krok ale neplánují, jsou ve svém myšlení ustrnulí a nedokážou si představit ani projednávání tak zásadní změny. Domnívají se, že bez ochranné péče Aliance zahyneme. Ale například státy jako Rakousko, Švýcarsko, Švédsko, Finsko nebo Irsko v Alianci nejsou a dosud jsme si nevšimli, že by to jejich existenci ohrozilo. Spíš naopak. Naše vláda je ale zatím k argumentům nahluchlá a výzvy svých občanů vnímá jen jako bzučení otravného hmyzu. Teprve veliké demonstrace s jednotnými požadavky a případně i podpůrné stávky mohou naši hluchou politickou „elitu“ přimět k pozornosti a přinutit ji, aby bránila národní zájmy a obnovila naši ztracenou čest. Pokud naše úsilí bude soustavné, koordinované a dost hlasité, vzbudí odezvu u občanů dalších členských zemí Aliance, a potom může nastat dominový efekt.

Na počátku jsem mluvila o snu, který jsme kdysi měli a který se nesplnil. Byl snad tehdy příliš velký a troufalý? Z dnešního hlediska mi připadá, že byl naopak moc krotký a při zemi, ten český sen, který jsme tehdy měli. Není však účelné a ani spravedlivé posuzovat prošlé sny prizmatem nové doby. Za čtvrt století, od chvíle, kdy jsme se z jedné karantény přesunuli do druhé, si ani okolní svět nepolepšil. Nedospěl k rozkvětu a dokonce už ani není bezpečným místem pro život lidí. Temná doba, ve které žijeme, vyvolává spíš noční můry, než sny. Naučit se znovu snít o lepším světě, vyžaduje odvahu ale i rozumnou úvahu, protože dnešní svět náš vezdejší potřebuje zcela jiné sny, než byly ty, ze kterých jsme se už probudili. Potřebuje sny neomezené právem veta, smlouvami a hranicemi států, ale určené ke společnému sdílení. Nikoliv už sny kupčíků, obchodníků s lidskými osudy a nelidskou válečnou technikou, ale sny odpovědné a pokorné, sny, které vnímají lidský život nejen jako vegetování, ale v jeho přesahu a v návaznosti, tak jako příčky na nekonečném žebříku, který může dosáhnout až ke hvězdám. Také sny už tu přece kdysi byly. Jsou uchovávány nejen v antikvárních knihách, ale i v hlubinách našich mozků, nebo chcete-li, duší. Oživme je, restartujme ty staré odkazy a poskládejme z nich nový společný sen o smyslu života lidí na této planetě.
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live