zajoch
26.9.2017  Outsidermedia

Rozmístění S-400 ruské výroby v Turecku prý umožní Rusku nahlédnout „do intimních míst“ západní obranné aliance * Odkud v Německu přilétají novinářské kachny * Ukrajina směřuje k vylidnění

Berlín vyhrožuje Ankaře ukončením vojenského partnerství

Orchan Sattarov
13. září 2017

V Německu je při současných antipatiích k „erdoganovskému“ Turecku velmi aktuální otázka ukončení vojenských dodávek do této země. Záležitost je přetřásána zejména mezi politiky a ve sdělovacích prostředcích.

V souvislosti s tím je pochopitelná odmítavá reakce na oznámení tureckého prezidenta o uzavření dohody s Ruskem na nákup protiletadlového raketového systému S-400. Die Welt píše:

„Kupující má právo, ale ne vždy. Mluví-li se o raketách třídy země – vzduch, které v těchto dnech objednává Turecko u Vladimira Putina, potom se zejména on stává dodavatelem řídícím hru. Vždyť se spolu s hardwarem nezbytně dodává i software.“

Podle autora článku umožní rozmístění tureckých S-400 ruské výroby nahlédnout Rusku „do intimních míst“ západní obranné aliance. Aby bylo možno se tomu vyhnout, musí blok NATO své svazky s tureckým letectvem omezit na naprosté minimum. Jenže německé vydání nemluví o tom, že ruské raketové systémy S-300 mnoho let hlídají nebe nad Řeckem, členem NATO, a jsou zcela integrované do protivzdušné obrany aliance. Západní média dosud na žádná nebezpečí od „vševidoucího oka“ Vladimira Putina, které tak může vidět „intimní místa“ NATO, neupozorňovala.

Německá sociální demokracie a zelení před volbami do Bundestagu rozvířily téma zákazu dodávek zbraní Ankaře a přivedly do úzkých Křesťansko-demokratickou stranu Angely Merkelové. Jak ona sama, tak funkcionáři její strany jsou skeptičtí k myšlence ukončení vojenské spolupráce s Tureckem. Má to dvě příčiny: Jednak Merkelová, která nepochybně ve volbách zvítězí, chápe, že nakonec bude muset sama opět budovat vztahy s Erdoganem (hlavní bod dvoustranného jednání jsou běženci) a za druhé se sama idea ukončení spolupráce v obranné sféře zdá být pochybná z pohledu praktické realizace. Německo má závazky k NATO a zde nemůže jednat samostatně. Kdyby se skutečně Německo zřeklo vojenské spolupráce s Tureckem, střelilo by se, s ohledem na své zájmy, do vlastní nohy. Například německý zbrojní koncern Rheinmetall plánuje výstavbu tankového závodu v Turecku se čtyřicetiprocentní účastí. Pokud se vojenské spolupráce zřeknou Němci, okamžitě jejich místo zaujmou Francouzi nebo Britové. Taková místa se nenechávají prázdná.

Nákupem S-400 ukázalo Turecko aliančním partnerům posílení svých vztahů s Moskvou nejméně do doby, než se domůže ze strany NATO respektu ke svým národním zájmům. Letos v červnu napsaly noviny Yeni Safak, blízké turecké vládě, že jako protiváhu ruských S-400 nabídly USA své Patrioty, avšak za mimořádně nevýhodných podmínek, vysokou cenu bez možnosti transferu technologií, který Turecko tradičně žádá. Navíc Ankara neprominula USA vojenské dodávky Kurdům, jejich oddílům lidové obrany YPG. Je zřejmé, že Ankara nákupem S-400 riskla téměř otevřenou konfrontaci s USA a na nynější hrozby politiků Německa nemá důvod reagovat. Přerušení dodávek německých zbraní nemůže být pákou k nátlaku na Turecko, jehož vojensko-průmyslový komplex je technologicky rozvinutý a kryje značnou část potřeb vlastní armády. Německo není ve vojenském obchodování s Tureckem na předním místě. Rusko je dnes vítězem, s Ankarou uzavřelo pro sebe komerčně i politicky výhodný kontrakt.

Převzato z Vestikavkaza.ru

Mezi řádky: Jak evropské špionážní služby činí nátlak na média

Igor Bukker
22. září 2017

Proč většina západních intelektuálů přestává věřit svým sdělovacím prostředkům? Odpovídá velký německý znalec historie tajných služeb, který ví s jistotou, že žurnalisté jsou řízení špionážními centry. Nejde o „teorie spiknutí“, ale o přesvědčivá fakta.

Již v polovině 19. století, když se v Německu teprve tvořila první služba zahraniční rozvědky, sestavovali její přední pracovníci píšící bratrstvo.

Spisovatel a vědec Umberto Eco ve svém bestselleru Pražský hřbitov zmínil ředitele vojenské policie a šéfa Central-Nachrichten-Bureau Wilhelma Stiebera:

„Stieber pracoval v rezidentuře Prušáků, byl velké zvíře, specialista na shromažďování informací ze zahraničí, šikovně se vtíral do organizací a podzemních skupin, shromáždil cenná svědectví o samotném Marxovi, který znepokojoval jak Němce, tak Angličany. Buď on sám, nebo jeho agent Krause se jako Fleury pod rouškou lékaře dostal do Marxova blízkého okruhu a z jeho bytu ukradl seznam všech členů komunistické ligy. To umožnilo všechny nespokojence pozatýkat. Když byl jmenován náčelníkem pruské tajné policie, vypravil se na cestu po městech a městečkách Východní Evropy jako pouliční kejklíř, všechno si zapisoval i pamatoval. Všude verboval své agenty, po celé cestě, po které se měla přesouvat z Berlína do Prahy pruská armáda.“

Ve Spolkové republice Německo se novináři podle profesionální etiky nemohou stýkat s pracovníky tajných služeb.


Večírky západních tajných služeb: zde nejsou přátelé
Německý novinář Wernicke rozmlouval s odborníkem na tajné služby a novinářem Schmidt-Eenboomem o tom, zda média lžou. Posuzovali problém předestřený v knize „Lžou média? Propaganda, masová žurnalistika a boj o veřejné mínění“. Knihu nedávno vydalo nakladatelství Westend Verlag.


Odkud přilétají novinářské kachny?

Legendární historik německých zpravodajských služeb BND Erich Schmidt-Eenboom dávno poukázal na vazby mezi rozvědkou a prostředky masové komunikace:

„V roce 1988 jsem vydal knihu „Undercover, BND a němečtí žurnalisté“, v niž jsem z doby Reinharda Gehlena, tedy padesátých a šedesátých let a především na základě memoranda ‘Zvláštní vztahy s tiskem’ sestaveného v roce 1970 pro úřad federálního kancléřství, uvedl 230 jmen, mezi nimiž byli také významní zástupci prostředků masové komunikace ze skupiny ‘zlatých per’ západoněmecké žurnalistiky… Přístup k dokumentům viceprezidenta BND Blötze z roku 1970 umožnil přesvědčivě dokázat tajnou spolupráci informačních agentur a pracovníků informační služby rozvědky i kontrarozvědky. V osmdesátých letech bylo hodně zcela doložených jednotlivých případů, včetně těch, kdy se nejednalo jen o PR, ale i o špionáž ze strany korespondentů a redaktorů. Až do konce studené války spolupracovali nějakým způsobem s BND novináři téměř všech hlavních prostředků masové komunikace SRN.“

Odborník na špionáž ukázal, jak jej a další pro vládu nežádoucí novináře sledovali pracovníci BND. Jednomyslně všechny strany Bundestagu odsoudily v závěrečném dokumentu nezákonné praktiky BND proti novinářům. Prý se to odrazilo ve zrušení systematické špionáže zástupců prostředků masové komunikace tajnými službami.

Svého času vypustila KGB dezinformaci, které dosud věří v Africe, že virus AIDS byl připraven v amerických laboratořích jako biologická zbraň USA. BND postupuje jinak. Po desetiletí byli špioni nuceni hodnotit vztah mezi silami NATO a zeměmi Varšavské smlouvy ve Střední Evropě. Jejich analýzy vědomě zveličovaly vojenskou hrozbu z Východu, aby legalizovaly západoněmecké závody ve zbrojení a znemožňovaly realizaci návrhu na odzbrojení. V důsledku této činnosti se v osmdesátých letech podařilo potlačit mnoho mírových hnutí.

Schmidt-Eenboom uvádí příklady toho, jak dříve pracovali (současné kousky jsou dosud drženy v utajení) hoši z Pullachu – štábu BND na předměstí Mnichova – když poskytovali mediálnímu trhu informace prostřednictvím svých důvěryhodných osob mezi novináři. Například když italský koncern Eni S.p.A. v roce 1960 uzavřel obchodní ujednání se Sovětským svazem, což dopomohlo k rozdrcení oligopolu -„Sedm sester“ a hrozilo, že z evropského trhu vytlačí německé společnosti, které v polovině dvacátého století dominovaly v ropném průmyslu, požádal koordinátor práce s tajnými službami v Adenauerově vládě Hans Globke o informace na šéfa Eni Enrica Matteiho. BND dodal zprávu o podpoře levicového křesťanského demokrata Matteiho italskými komunisty a Globke to plánoval zveřejnit v tisku.

Převzato z Pravda.ru

Ukrajina se může stát stepí bez lidí: V Polsku předpověděli stupňující se katastrofu

23. září 2017
Na Ukrajině se ukazuje katastrofa – stát se může ještě za současné generace zhroutit a postupně se přeměnit na step bez lidí.

Píše o tom ve vydání Rzeczpospolitaředitel pro strategii Varšavského institutu podnikání a poradce polského obranného průmyslu Andrzej Talaga. Říká, že demografická krize spolu s úpadkem ukrajinského hospodářství vytvoří geopolitickou díru, kterou zaplní buď Západ nebo Rusko. To může mít negativní dopad i na Polsko. Píše:  

„Je potřeba to vidět, jestliže se vstupuje do sporů s Ukrajinou, a to i historických. Nejednáme s rovnocenným partnerem, ale s nemocným, upoutaným na lůžko. Za dvacet let se může ukázat, že není komu dokazovat naše morální právo ohledně tragédie na Volyni a ve východní Haliči.“ 

Dodává, že tyto procesy mohou mít negativní vliv i na samotné Polsko.

V článku píše:  

„Situace na Ukrajině je fatální. OSN ji spolu s Polskem začlenila do skupiny zemí, jimž nejvíce hrozí vylidnění. Obě země mají nízkou porodnost. Avšak mezi našimi státy je mnoho rozdílného v neprospěch Ukrajiny a následky depopulace budou v obou případech různé.“

Autor uvádí, že letos se v Polsku nachází 1,2 milionů Ukrajinců, kteří tam hledají práci a jejich značná část může v Polsku zůstat. Imigrace z Ukrajiny do Polska bude zřejmě pokračovat, je to pro rodiny jediná možnost k vyřešení ekonomických problémů. Říká:

„Pokud bude po zrušení víz pro EU pokračovat odliv obyvatel do dalších zemí, bude ještě pravděpodobnější depopulace Ukrajiny. Ukrajinci mají mnoho důvodů ze své země utíkat. Její růst HDP v roce 2016 byl 2 % a letos se očekává 2,2 %. Je to příliš malý nárůst pro obnovu země.“

Dnešní počet obyvatel Ukrajiny není znám. Poslední je z roku 2001. Po oddělení Krymu a válce v Donbasu není vyloučeno, že v zemi žije méně obyvatel než v Polsku.

Talaga uvažuje takto:

„Před třemi sty lety byla většina nynější Ukrajiny neobydlenou stepí. Kdopak ví, zda to nenastane opět. Nemá cenu po Ukrajině střílet, protože i tak sotva živoří. Ne dnes, ani zítra, ale nakonec se může stát pustinou se zničenou ekonomikou a bez síly přežít. Zabere-li ji a podřídí si ji Moskva, bude to pro Polsko bolestné, neboť zmizí určitý nárazník mezi námi a Ruskem. Demografická data OSN – to je jen první signál k poplachu.“

Převzato z Rusvesna.su

Rafinerie v Bejdži - Basra (Irák)

Geo
26.9.2017 Eurasia24
 
Zatímco francouzský byznys navážel do země „levnou pracovní sílu“ z bývalých afrických kolonií a se stejným cílem Západní Německo organizovalo příliv Turků, Československo a další země RVHP se nejenže nijak nepodílely na zárodku budoucí migrační apokalypsy, ale dělaly přesný opak: po desetiletí vynakládaly z vlastních zdrojů značné prostředky, aby lidé z chudých zemí mohli rozvíjet své původní domovy a kultury. Sondou do přístupu socialistických zemí k otázce rozvoje zemí třetího světa, může být článek tehdejšího náměstka ministra zahraničního obchodu Jaroslava Jakubce. Vyšel v Rudém právu 18. května 1984 a v dnešních souvislostech je více než poučný.

„Rozmach národně osvobozeneckého hnutí po druhé světové válce vedl k osvobození převážné většiny bývalých kolonií a na jejich místě vznikly nové samostatné státy, které nastoupily cestu vlastního hospodářského a společenského rozvoje. Tím byly tyto státy postaveny před úkol překonat celkovou hospodářskou zaostalost a jednostrannou strukturu svých ekonomik, orientovaných převážně na využívání přírodních a nerostných zdrojů svých zemí podle zájmů a potřeb koloniálních mocností,“ píše se v článku.

Prioritami pomoci byly „zejména rozvoj vlastní průmyslové výroby a zemědělství“, „překonání kapitalistického dědictví zvláště v oblasti zdravotní péče a v oblasti školství“ a „usilování o snížení závislosti těchto zemí na bývalých koloniálních mocnostech“.

„ČSSR vybudovala v rozvojových zemích v posledních desetiletích řadu průmyslových podniků nebo se podílí na jejich budování dodávkami strojů a zařízení (…) Vědeckotechnické poznatky jsou předávány rozvojovým zemím v souvislosti s výstavbou průmyslových podniků a dodávkami zařízení za účasti čs. techniků. Jejich úkolem je současně zaškolit místní pracovníky v provozu a údržbě dodávaných zařízení,“ uvádí se v textu.

Československo na základě dohod o vědeckotechnické spolupráci vysílalo do rozvojových zemí množství expertů.

„ČSSR má dobré předpoklady pro vědeckotechnickou spolupráci s rozvojovými zeměmi. Náš vyspělý průmysl má k dispozici velké počty vynikajících odborníků, univerzity a ostatní vysoké školy připravují kvalifikované specialisty téměř ve všech oblastech. Máme rozsáhlou vývojovou a vědeckovýzkumnou základnu, kde pracují desetitisíce odborníků v základním i aplikovaném výzkumu.“

Začátkem roku 1984 působilo v 52 rozvojových zemích kolem 2100 československých expertů. Bylo mezi nimi i 600 lékařů v nejrůznějších specializacích – pomáhali například v Libyi, Alžírsku, Tunisku, v Kuvajtu, Zambii, Kambodži i jinde. A to vše mimo programy OSN.

Československo „vyváželo“ do rozvojového světa vysokoškolské pedagogy, především pro technické a lékařské obory. Na univerzitách a technických školách v Alžírsku, Tunisku, Iráku, Nigérii a dalších zemích jich tehdy vyučovalo okolo 150.

V rozvojových zemích působila také stovka československých geologů, řada inženýrů, kteří pomáhali s výstavbou bytů, silnic a další infrastruktury, experti z ČSSR se uplatňovali v oblasti energetiky, hutnictví, zemědělství, vodního hospodářství a lesnictví.

Naše výrobní podniky zase přijímaly praktikanty z rozvojových zemí – nikoliv proto, aby z nich vytvořily levnou pracovní sílu, ale proto, aby je – kvalifikované – vrátily zpět do jejich zemí.

Ročně šlo o stovky lidí z rozvojových zemí, kteří zde pobývali zpravidla několik týdnů nebo měsíců a jejich pobyt zde měl jasně daný program. A to už nemluvě o středoškolských a vysokoškolských studentech, kterých se v Československu před třiatřiceti lety vzdělávalo na pět tisíc.

Maru
26.9. 2017   Zvědavec
První část
Druhá část 
Měli bychom co nejdříve vystoupit z EU, zrušit plnění OSN Agendy 2030 a naši dohodu s OSN z roku 2008 (Topolánkova vláda) o naší účasti na přesídlovacích programech a dále zrušit náš podpis pod konvencí OSN o snižování případů osob bez státní příslušnosti (zde), protože takových osob jsou v Africe milióny.
Měli bychom zavést závazné referendum o důležitých otázkách, donutit neziskovky uvádět jejich sponzory a vyhnat je ze školství a politiky po vzoru Polska a Maďarska, vyrvat státní média havloidní klice, vytlačit cizáky z bankovnictví po vzoru Maďarska a soudce multikulti kliky ze soudnictví po vzoru Polska.
Znovu vybudovat českou armádu, pro začátek hranice s Německem a Rakouskem, zemědělskou soběstačnost a průmysl a zrušit tzv. církevní restituce. (Vždyť i přísně katolické Polsko vrátilo církvi jen 30 % rekvírovaného majetku.) Pojďme ještě zpátky do historie, jak se plánovitě připravovalo přesídlení migrantů do EU...

Poslední odstavec druhé části: Tato struktura se ohání termíny jako humanismus, lidská práva a demokracie, ale nemá s jejich skutečným významem nic společného. Naopak. Používá je k nátlaku a k nastolení diktatury nikým nevolených a nekontrolovatelných subjektů. 

Ukažme si to na několika případech:
1. Pakt EU o demokracii, právním státu a základních právech

V říjnu 2016 přijal Evropský parlament rezoluci, vyzývajících k právním krokům, které pod záminkou lidských práv ve skutečnosti okleští svobodu občanů členských států EU. Je to patrně příprava na tzv. „tvrdé jádro EU“.

Jde o rezoluci pro vytvoření tzv. „Paktu EU o demokracii, právním státu a základních právech“, na základě kterého se má každoročně hodnotit demokracie a dodržování lidských práv v členských státech EU.

EK potom vypracuje hodnocení včetně seznamu požadavků, co musí jednotlivé státy změnit. Při neuposlechnutí budou následovat peněžité sankce nebo okleštění hlasovacích práv.

Hodnocení bude vypracováno kromě jiného i na základě zpráv tzv. odborníků, neziskovek (organizací občanské společnosti) a mezinárodních organizací např. OSN, OBSE a OECD

A hodnotitele nebudou navrhovat jen politické orgány EU, ale i OSN, OBSE a OECD.

To znamená, že do hodnocení států budou zasahovat nikým nevolené orgány vně EU a neziskové organizace. Přitom toto hodnocení bude mít za následek velmi přísné sankce.To je diktát cizí moci, která používá BOS jako prostředek k naprostému ovládnutí členských států EU.

BOS postupuje právě opačně, než státy, které se před neziskovkami a dalšími organizacemi financovanými ze zahraničí chrání tím, že je označí za zahraniční agenty.

BOS jim naopak chce dát pravomoc rozhodovat o členských státech EU.

Jedním z důvodů pro navržení tohoto zákona byl podle Evropského parlamentu fakt, že pokyny generálního tajemníka OSN s názvem „Přístup OSN k pomoci při budování právního státu“ doporučují, aby právní stát zahrnoval veřejnou a občanskou společnost, která přispívá k posilování právního státu a povolává státní úředníky a instituce k odpovědnosti. (Pozn. „Občanskou společností“ se v newspeaku těchto organizaci nazývají neziskovky).
2. Modelový zákon pro toleranci a pro potlačování netolerance

Neziskovka „Evropská rada pro toleranci a usmíření“ (ECTR) vypracovala již v roce 2012 tzv. „Evropský modelový zákon pro toleranci a pro potlačování netolerance“, který by měly přijmout jednotlivé členské státy EU.

V roce 2012 ECTR zorganizovala prezentaci návrhu zákona v Bruselu, zkonzultovala ho s EK a s Radou Evropy (=premiéři a hlavy členských států EU), předvedla ho OSCE a komisi LIBE Evropského parlamentu a parlamentům vybraných států.

Tento zákon byl aktualizován v roce migrační vlny 2015. V lednu 2015 byl předveden na „Kulatém stolu předsedů parlamentů“ v Praze. Kulatý stůl pak vydal tzv. „Pražskou deklaraci“, která požaduje zostření boje proti antisemitismu a proti „nenávistným trestným činům“.

Tento zákon je tedy připraven a nikdo z politiků nemůže říci, že by o něm nevěděl.

Zákon definuje pojem „skupina“ jako více lidí
stejné národnosti
stejné rasy
stejného etnického původu
stejných kulturních kořenů,
stejného náboženství
stejné politické příslušnosti
stejného jazyka
stejné genderové identity
stejné sexuální orientace,

Dále definuje tzv. „group libel“, „skupinu hanobení“, do které spadají vyřčené urážky vůči výše uvedeným skupinám či jejich členům a věty typu „všichni cikáni jsou zloději“.

Dále definuje „nenávistné trestné činy“ jako každý kriminální akt jakkoli definovaný, spáchaný proti osobě či majetku, kde je oběť záměrně vybrána na základě skutečné nebo předpokládané příslušnosti k výše uvedeným skupinám či na základě jejich podpory. Do nenávistných trestných činů zahrnuje i tzv. hate speech=nenávistnou řeč.

Migrantům věnuje zákon celý speciální odstavec.

Zákon nařizuje, aby se
nenávistné trestné činy včetně nenávistné řeči
hanobení
podněcování k násilí proti skupině
otevřené schvalování totalitní ideologie
xenofobie
antisemitismus
popírání či schvalování holocaustu
popírání či schvalování genocidy potvrzené mezinárodním tribunálem

posuzovaly jako „aggravated crimes“ = trestné činy s vyšší trestní sazbou.

Mladiství, odsouzení za spáchání výše uvedených trestných činů, budou muset podstoupit tzv. rehabilitační program vedoucí ke kultuře tolerance.
3. Agenda 2030 a umělé vyvolávání migračních vln

OSN ve spolupráci s BOS vytvořila Agendu udržitelného rozvoje 2030, poplatnou velkému byznysu, která je nedemokraticky, shora dolů,nařizována členským státům OSN a jejím podstatným bodem je podpora migrace jako prvku udržitelného rozvoje.

BOS tuto Agendu
aplikuje pokusně na země EU
za peníze evropských daňových poplatníků ji chce zrealizovat ve všech zemích světa.

Podpora migrace jako zdroje udržitelného rozvoje implikuje zavedení pravidelné, řízené, legální migrace (včetně ekonomické migrace), organizované nadnárodními organizacemi a neziskovkami.

Taková migrace by ve svém důsledku znamenala zničení národních států – a o to jde v první řadě.

Aby se něco podobného podařilo prosadit, potřebovaly nadnárodní skupiny

- spustit masovou migraci do Evropy

- přesvědčit Evropany, že masová migrace je trvalým objektivním procesem, který nelze zastavit hranicemi a nedá se tedy nic jiného dělat, než řídit tento proces na nadnárodní úrovni.

K takovému řízení je třeba nadnárodní zákonná forma – a tou má být Globální zákon pro migraci a uprchlíky – a systém, který by to celé uvedl do praxe – a tím je tzv. Comprehensive Refugee Response Framework. Na tom všem se dlouhodobě pracovalo.

Zbývalo tedy vyvolat masovou migraci do Evropy? Jakým způsobem lze něčeho podobného dosáhnout?
Způsobením chaosu v rozvojových státech (válkou, podporou islámských fundamentalistů, násilným vyháněním obyvatelstva kvůli projektům velkého byznysu),
intenzívní kampamní neziskovek v rozvojových státech a vytvořením migračního byznysu,
organizací migračních cest.

Přes veškerou snahu se však vždy většina skutečných uprchlíků soustřeďuje v nejbližších uprchlických táborech za hranicemi své země.

Jak tedy vyhnat uprchlíky z uprchlických táborů v Turecku a Africe?

OSN má na to jednoduchou páku. Pod záminkou nedostatku financí zruší těmto táborům potravinovou pomoc. A neziskovky pak vše směřují tím správným směrem.

Podívejme se na graf na str. 41 dokumentu „Zachraňování a posilování životů – partnerství mezi Spojenými národy a Evropskou unií v roce 2014 - 2015“, který ukazuje v jakých oblastech byly použity peníze, kterými EU dotuje OSN. Hodnoty jsou uváděny v milionech EUR.

Graf mapuje roky 2000 až 2015. Můžeme na něm vidět, že v roce 2001, kdy EK vydala své sdělení o „budování účinného partnerství s OSN, EU dotace OSN výrazně vzrostly – a dále rostou.

Celková výše dotací je zobrazena zelenou čarou.

Červená čára představuje financování humanitárních projektů – to je např. .vybavení a jídlo v uprchlických táborech. Z grafu je patrné, že v roce 2014 – tedy těsně před vypuknutím migrační krize – nastal zlom a následný prudký pokles financování humanitárních projektů.

Přitom celková výše podpory, kterou OSN dostávala z EU, stále stoupala.

Modrá čára představuje financování tzv. rozvojové agendy=Agendy udržitelného rozvoje 2030=dotování zájmů byznysu v Africe, dotace klimatickému byznysu vAfrice, dotace neziskovkám a nadnárodním organizacím vAfrice, budování cest, budování elektronických hranic v Africe, středisek pro legální migraci apod. Financování příprav na zavedení Globálního zákona pro migraci. Zde nastal v roce 2014 opačný proces – velice prudký nárůst.


Tento graf je důkazem, že OSN prudkým poklesem humanitární pomoci úmyslně vyvolává tzv. „trvalou“ migraci do Evropy.
Zopakujme si události:

- 2014:Na podzim 2014 stiskli věřitelé (vesměs francouzské a německé banky) Řecko jako okupovaný stát. Ekonom Paul Krugmen k tomu napsal:

„V posledních týdnech jsme se dozvěděli, že být členem eurozóny znamená, že věřitelé mohou zničit vaši ekonomiku, pokud vystoupíte z řady. To vůbec nemá vliv na základní ekonomiku úspor. Zde přesahuje drsnost do čiré pomstychtivosti, úplné zničení státní suverenity a žádné naděje na úlevu.“

- 1. prosince 2014 zrušilo OSN potravinovou pomoc syrským uprchlíkům v táborech v Turecku, Libanonu, v Jordánsku, v Iráku a Egyptě – migrační krize mohla začít.

- 2015: V květnu 2015 oznámila Bruselská okupační struktura (BOS) Evropský program pro migraci. V tomto dokumentu rozlišuje Evropská komise Přesídlování migrantů a Relokaci migrantů. Ohledně přesídlovámí EK oznámila, že zavázala členské státy, aby od OSN UNHCR odebíraly ročně 20.000 migrantů (dohromady). U těchto migrantů rozhodl o udělení azylu OSN Vysoký komisař pro uprchlíky a nikoli evropské státy. Ohledně relokace EK oznámila, že EU potřebuje trvalý systém pro sdílení odpovědnosti za vysoké počty uprchlíků a uchazečů o azyl mezi členskými státy a ohlásila vytvoření legislativy na kvóty. Dále oznámila, že do konce roku 2015 bude v Nigeru zřízeno pilotní víceúčelové středisko. To bude ve spolupráci s UNHCR, Mezinárodní organizací pro migraci (IOM) a nigerskými orgány poskytovat informace, místní ochranu a příležitosti k přesídlení těm, kdo je potřebují.

- Cca v červnu 2015 dorazila vlna migrantů z tureckých táborů do Řecka.

- V červenci OSN ještě navýšila škrty potravinové pomoci pro syrské uprchlíky v Libanonu a v Jordánsku.

- Vyvolaná migrační vlna byla prezentována jako trvalý trend, který nelze zvrátit.

- Na podzim 2015 uzavřely Makedonie, Maďarsko s dalšími státy hranice – migrace se na Balkánské migrační cestě téměř zastavila.

- Narychlo byla dohodnuta smlouva s Tureckem, která znamenala přijímání Syřanů přímo přes Turecko, finanční podporu Turecku a slibovala bezvízový styk pro turecké muslimy. Této smlouvě se lživě přiřklo zastavení migrace na Balkánské cestě.

- Na podzim 2015 pozvala Merkelová migranty do Evropy. Porušila tak Dublinské dohody a bezprecedentně ohrozila bezpečnost evropských států přijetím 1.200.000 nezkontrolovaných migrantů.

- Realita ukázala, že většina migrantů nemá žádné nebo jen nízké vzdělání a nejsou použitelní v pracovním procesu. Naopak zatížili neúnosně sociální a zdravotní systémy evropských států a také jejich policejní složky, protože s migranty vzrostla zločinnost. Ve velké většině se odmítli integrovat a mnozí se zapojili do zločineckých struktur. Do Německa a dalších států se dostalo velké množství muslimů, začaly se stavět další mešity a podporovat tzv. Inkluze.

- Na podzim 2015 byla v OSN schválena Agenda 2030 pro udržitelný rozvoj, která obsahovala kromě jiného podporu migrace jako zdroje udržitelného rozvoje, boj proti klimatickým změnám a také inkluzi.

Jako klad migrace pro rozvinuté státy bylo uvedeno omlazení a doplnění ubývajícího původního obyvatelstva vyspělých států, doplnění pracovníků, kteří budou vydělávat na důchody a přínosy kulturní rozmanitosti. A to přesto, že se v té době již reálně prokázalo, že pro rozvinuté země je masová migrace sociální zátěží a bezpečnostním i zdravotním rizikem.

Migrace je v Agendě zdůrazňována jako jev, který nelze zvrátit a proti kterému se nelze bránit. Obzvláště ne uzavřenými hranicemi.

- V listopadu 2015 proběhl mezinárodní summit o migraci ve Valletě na Maltě mezi EU a africkými a dalším klíčovými zeměmi. Summit vycházel z dosavadních existujících procesů spolupráce mezi EU a Afrikou – zejména z Rabatského a Chartúmského procesu o migraci a z Dialogu o migraci a mobilitě EU-Afrika. Summit řešil kromě jiného i zlepšení práce na propagaci a organizaci legálních migračních cest do EU. A dále zvýšení ochrany migrantů a žadatelů o azyl, zejména tzv. zranitelných skupin. Na summitu se dohodlo založení fondu pro Afriku (Emergency Trust Fond for Africa) v hodnotě 1,8 miliard EUR.

- 2016: Migranti pomalu začali proudit přes Středozemní moře do Itálie.

- Cca v červnu 2016 proběhla příprava na summit OSN 2016 v New Yorku, který měl přijmout Globální zákon pro migraci – Global Compact for migration. V navrhovaném zákoně byli zlegalizováni i ekonomičtí migranti (stejně jako v Agendě 2030). Přijímající rozvinuté země jim měly poskytnout ubytování, vzdělání, práci a zdravotní ošetření. Zvláštní odstavec požadoval, aby státy neomezovaly příjem migrantů s HIV.

Návrh se nepodařilo schválit a na podzimním summitu OSN v New Yorku 2016 bylo odsouhlaseno jen bezzubé prohlášení. Další hlasování o Global Compact for migration bylo odsunuto na podzimní summit OSN v New Yorku 2018, kterému má předsedat Lajčák. Na summitu 2016 bylo oznámeno přičlenění Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) k OSN.

- Migrace způsobila v přijímacích evropských zemích chaos a teroristické útoky. Některé evropské země odmítly migranty přijímat. BOS přišla s předpřipraveným zákonem o kvótách, který by migranty z Řecka a Itálie rozdělil do všech zemí EU. Některé země EU jej odmítly plnit a BOS s nimi zahájila řízení.

- BOS začala s jednotlivými africkými zeměmi uzavírat smlouvy o udržitelném rozvoji a investicích, ve kterých se – kromě jiného - zavazovala k boji proti pašerákům migrantů a k budování legálních migračních cest do Evropy.

Zároveň začala v afrických státech umisťovat své „kontaktní osoby“ a za pomoci IOM vytvořila tzv. tranzitní centrum v Nigeru.

- Cca na podzim 2016 začala mít Itálie vážný problém s bankami.

- Proud migrantů do Itálie zmohutněl.

- Neziskovky začaly pod záminkou záchrany životů migrantů dovážet migranty z Libye do Itálie. I když břehy např. Malty a Tuniska byly mnohem blíže.

- Místo Syřanů začali do EU proudit Somálci, Eritrejci, Nigerijci a další africké národnosti, ale i např. Bangladéšané, protože Bangladéš se již těšila na remitence z EU a byla proto velmi aktivní.

- BOS a OSN oslovily korporace a neziskovky a vyzvaly je ke spolupráci na vytváření Refugee Response Framework.

- Občané EU začali být vyděšeni vzrůstajícím vlivem islámu v Evropě, vzrůstající zločinností, terorismem a nespravedlivým přístupem úřadů k původním obyvatelům EU.

- OSN spolu s BOS vyhlásily válku populistům, xenofobům a rasistům a také cenzuru. Největší korporace FaceBook, Instagram, Google, Twitter byly vyzvány k cenzurování příspěvků, které neschvalovaly migraci nebo nesouhlasily s rozšiřováním islámu v EU.

- Weby, které se v názorech na migraci rozcházely s oficiální OSN-EU politikou, byly označeny za xenofobní a proruské.

- Byl rozšířen termín islamofobie, kterým se nálepkují všichni kritici islámu.

- Byl rozšířen termín „hate speech“, kterým se nálepkují všichni kritici vítací migrační politiky a islámu. V Německu se jako „hate speech“ začala cenzurovat i kritika vlády.

- Nadnárodní organizace se snažily a snaží, aby členské státy OSN zakázaly islamofobii, což se jim podařilo např. v Kanadě. Je to de facto aplikace práva šaría, které zakazuje kritiku islámu.

- Nadnárodní organizace se snažily a snaží, aby členské státy OSN kvalifikovaly xenofobii a „hate speech“ jako trestné činy.

- Postupem roku 2016 začalo být stále jasnější, že neziskové organizace, které „zachraňovaly“ migranty na moři, spolupracují s pašeráky.

- 2017: OSN požaduje přísné tresty pro země, které odmítají brát migranty.

- Do „výchovy“ neposlušného obyvatelstva se kromě médií, politiků a neziskovek, zapojily i korporace – propouštěním lidí, kteří nesouhlasí s rozšiřováním islámu v EU nebo s přijímáním migrantů do EU, módními přehlídkami se zakomponovanými islámskými prvky, mazáním křížů z evropských kostelů na propagačních letácích, používáním barevných modelů v propagačních letácích i ve státech, kde výrazně převažuje bělošské obyvatelstvo atd. atd.

- Migranty přeplněná Itálie přestala doufat, že migranty rozdělí do dalších zemí EU, a začala vyjednávat s kmeny v Libyi a cvičit libyjské pohraniční stráže.

- Itálie také rozhodla, že do svých přístavů pustí jen lodě neziskovek, které podepíší Kodex chování.

- Libyjské pohraniční stráže začaly zastavovat čluny pašeráků a vracet migranty zpět do Libye. Výhružnou střelbou odrazovaly lodě neziskovek od vplutí do pobřežního pásma Libye.

- Počet migrantů přijíždějících z Libye do Itálie prudce poklesl.

- Španělsko začalo mít vážné problémy s bankami.

- Proud migrantů z Afriky do EU přes Španělsko zesílil.

- Evropský soud rozhodl v souladu s budoucím Global Compact for migration a s Agendou 2030, že migranti v EU mají právo na sociální dávky, i když k nim sami nepřispěli.

- Evropský soud rozhodl, že žaloba Maďarska a Slovenska proti migračním kvótám je irelevantní.

- Srpen 2017: OSN ruší potravinovou pomoc pro uprchlíky z Konga v táborech v Burundi.

- Srpen 2017: OSN ruší potravinovou pomoc pro tři uprchlické tábory vTanzánii.

- Srpen 2017: Rumunsko má nějaké potíže s bankami.

- Září 2017: Rumunské pobřežní stráže zachránily 150 migrantů, kteří se pustili přes Černé moře z Turecka do Rumunska.

- Německo, Francie, Španělsko, Itálie a za ostatní nesvéprávné státy EU Mogheriniová zorganizovaly spolu s vůdci Nigeru, Čadu a Libye minisummit v Paříži.

Rozhodly, že postaví hotspoty v Nigeru a Čadu a spustí legální migraci do Evropy.

IOM a další organizace mají zachraňovat životy migrantů na jižní straně Sahary a dopravovat je do těchto hotspotů. O tom, komu bude udělem azyl v EU, rozhodne Vysoký komisař pro uprchlíky OSN UNHCR.

- Vysoký komisař pro uprchlíky OSN UNHCR iniciativu minisummitu uvítal a mluvčí UNHCR, prohlásil, že ochranu Evropské unie potřebuje ročně na 380.000 lidí – od dětí po staré lidi, kteří nemají žádnou perspektivu nebo trpí vážnou nemocí.

- Merkelová dohodla otevření hotspotu pro legální migraci z arabských zemí i v Egyptě. Mluvčí Merkelové, Seibert, prohlásil: „V této dohodě je řada hospodářských a politických opatření, která umožní uprchlíkům v Egyptě dosáhnout lepšího klimatu a lepších životních podmínek.“

Z výroku mluvčího UNHCR a mluvčího Merkelové si můžeme odvodit, že UNHCR nebude migrantům přiznávat azyl v EU jen z důvodů pronásledování či válečného utrpení. Schöffl se zmiňuje o nemocných lidech a lidech bez perspektivy. Seibert hovoří o lepším klimatu a lepších životních podmínkách. Takové důvody by mohly do EU přivést celou Afriku.

- 11. září 2017 složil ministr zahraničních věcí Lajčák (nominant Směr-SD) na summitu v New Yorku slavnostní slib předsedy 72. Valného shromáždění OSN, které začalo 12. září 2017 a skončí summitem v New Yorku 17. září 2018.

Slib Lajčáka k loajálnosti a diskrétnosti vůči OSN:

"Slávnostne vyhlasujem, že budem pravdivo plniť povinnosti a vykonávať zverené funkcie pre mňa ako predsedu valného zhromaždenia Organizácie Spojených Národov, pomocou celej svojej oddanosti, diskrétnosti a svedomia, a že pre výkon týchto funkcií prispôsobím svoje správanie v záujme Spojených Národov, a to v rámci a v súlade s Chartou Organizácie Spojených Národov a etickým kódexom pre Predsedu Valného Zhromaždenia, bez vyžiadania alebo prijatia akéhokoľvek pokynu v súvislosti s plnením svojich povinností od žiadnej vlády alebo iného zdroja mimo Organizácie.“ (podle rezoluce OSN 70/305, annex I: oath of office = úřednický slib).

Lajčák tímto slibem porušil hned dva články ústavy SR:

Článek 112:

„Členovia vlády skladajú do rúk prezidenta Slovenskej republiky tento sľub:

„Sľubujem na svoju česť a svedomie vernosť Slovenskej republike. Svoje povinnosti budem plniť v záujme občanov. Budem zachovávať ústavu a ostatné zákony a pracovať tak, aby sa uvádzali do života.“

Článek 109:

„Výkon funkcie člena vlády je nezlučiteľný s výkonom poslaneckého mandátu, s výkonom funkcie v inom orgáne verejnej moci, so štátnozamestnaneckým pomerom, s pracovným pomerom alebo s obdobným pracovným vzťahom, s podnikateľskou činnosťou, s členstvom v riadiacom alebo kontrolnom orgáne právnickej osoby, ktorá vykonáva podnikateľskú činnosť, alebo s inou hospodárskou alebo zárobkovou činnosťou okrem správy vlastného majetku a vedeckej, pedagogickej, literárnej alebo umeleckej činnosti.“

- 12. září 2017 vyzval německý ministr vnitra ke sjednocení sociálních dávek pro migranty v EU.

- Juncker chce rozšířit Schengen i na Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko.

- Juncker požaduje, aby všechny státy EU přijaly EURo a zúčastnily se bankovní unie. BOS zřejmě potřebuje další peníze na budování světového řádu a také chce přitáhnout některým státům uzdu skrze zadlužení a potíže s bankami. A bez EURa to nejde tak hladce.

- Itálie: Podle oficiálních údajů bylo za prvních sedm měsíců letošního roku zadrženo nebo obviněno ze znásilnění 904 přistěhovalců, oproti 1534 Italům. 40 % znásilnění spáchali migranti, kteří tvoří 8 % populace.

- Německo: Podle bavorských statistik stoupl počet znásilnění oproti minulému roku o 47,9 %. Počet znásilnění spáchaných migranty stoupl oproti minulému roku o 90,9 %. Protimigrační strana Alternativa pro Německo se ohradila proti obviňování z rasismu a nacismu a poukázala na rozsáhlý seznam politiků CDU-CSU a dalších politických stran, kteří byli členy nacistické NSDAP.

- září 2017: Vysoká komisařka Mogheriniová vyhlásila: „Keď sa hovorí o migrácii, často vravíme, že čelíme komplexnej výzve, ale nikdy by sme nemali zabúdať na to, že je reč o osudoch stoviek tisícov ľudských bytostí. Pokiaľ ide o konkrétnu pomoc migrantom a ich ochranu, Únia je na prvom mieste. Vďaka spolupráci s agentúrami OSN a našimi africkými partnermi sme dosiahli niekoľko povzbudzujúcich počiatočných výsledkov z hľadiska našich priorít – ochrana životov migrantov, nabúranie obchodných modelov prevádzačov a zároveň zintenzívnenie boja proti chudobe a zlepšenie možností legálnej migrácie do Európy. Smerujeme k systému, ktorý nám pri úplnom rešpektovaní ľudských práv umožní spoločne a udržateľným spôsobom zvládať situáciu, ktorá si vyžaduje silné partnerstvo, rozdelenie zodpovednosti, solidaritu a trvalý záväzok. (Osud miliónů lidských bytostí v Evropě ji zřejmě nezajímá. Poslední věta je odkazem na Globální zákon pro migraci – solidarita a trvalý závazek znamená trvalé legální přesouvání migrantů z rozvojových států do Evropy.)

- Evropská komise kromě jiného oznámila, že

„Partnerstvo s Úradom vysokého komisára OSN pre utečencov (UNHCR) a s Medzinárodnou organizáciou pre migráciu (IOM) sa na celej trase cez centrálne Stredozemie posilnilo a spustili sa osobitné programy ochrany a podpory migrantov, napríklad v oblasti základnej zdravotnej starostlivosti, prístupu k dokumentácii, ako aj programy asistovaných dobrovoľných návratov a reintegrácie navrátilcov.
Dialóg a spolupráca v rámci partnerstva s prioritnými krajinami Afriky, a to Nigerom, Mali, Nigériou, Senegalom a Etiópiou, pokračujú. V regióne Sahel Únia poskytuje podporu na zvýšenie bezpečnosti (migrantů) a upevnenie rozvoja (byznysu). Doteraz bolo podpísaných 169 zmlúv v celkovej výške viac než 1,2 mld. EUR v rámci trustového fondu EÚ pre Afriku, ktorého pôsobnosť sa rozšírila aj na Guineu, Pobrežie Slonoviny a Ghanu.

S príspevkom vo výške 50 mil. EUR je Únia takisto jedným z hlavných prispievateľov do spoločných síl G5 zriadených na zvýšenie bezpečnosti hraníc regiónu a boj proti obchodníkom s ľuďmi. Spolupráca sa zintenzívnila aj s partnerskými krajinami v severnej a západnej Afrike, ako aj v Ázii, kde sa dospelo k dohode o stálych operačných postupoch s Bangladéšom (Bangladéšanům se evidentně nechce cestovat do Nigeru a Čadu, aby se dostali do Evropy.).

V nadväznosti na predloženie akčného plánu na podporu Talianska 4. júla bol v rámci trustového fondu EÚ pre Afriku schválený projekt v hodnote 46,3 mil. EUR na posilnenie kapacít líbyjských orgánov v oblasti riadenia hraníc a migrácie. Tento projekt dopĺňa prebiehajúce práce s medzinárodnými partnermi, ako sú IOM a UNHCR, na zlepšenie ochrany migrantov a utečencov, zvýšenie počtu asistovaných dobrovoľných návratov, poskytnutie možností legálnej migrácie osobám, ktoré potrebujú ochranu ....“

- Z výše uvedeného vyplývá, že IOM, UNHCR a BOS to nyní pořádně rozjeli a za peníze daňových poplatníků dotují projekty byznysu v Africe a organizují migraci do Evropy ve velkém stylu. Pokud by tomu ještě někdo nevěřil, ocituji několik vět z Informačního přehledu rámce pro partnertství v oblasti migrace z roku 2016:„EU zahájila provádění tohoto rámce s řadou prioritních zemí původu a tranzitu - Mali, Nigérií, Nigeru, Senegalu a Etiopií. Během roku byla také posílena spolupráce v západní a severní Africe jako Asie … EU je odhodlána udržet migraci jako její nedílnou součást vztahů s třetími zeměmi a má v úmyslu přejít k a strategickému využití dostupných nástrojů.“

Jedním z krátkodobých cílů zmíněných v dokumentu je zajištění legálních cest do Evropy pro ty, co je potřebují, včetně vyššího počtu přesídlovaných.

- EK navýšila původní přesídlovací kvótu do Evropy 20.000 přesídlenců ročně na 37.000 v roce 2018. Tedy přesně dle přání Vysokého komisaře pro uprchlíky Grandiho, který řekl, že doufá, že se počateční číslo zdvojnásobí.

Je zajímavé, že v žádném z dokumentů organizací či vlád, které prosazují migraci, nenalezneme výzvu, aby jedno procento nejbohatších lidí, kterým patří polovina světového bohatství, převzalo zodpovědnost za financování rozvoje nejchudších zemí světa.

Naopak se zdá, že světoví oligarchové házejí tyto země na krk pomalu vymírající evropské střední třídě.

A přitom ještě na byznysu s migranty náramně vydělají, rozjedou za peníze evropských daňových poplatníků obchody v rozvojových zemích a evropské sociální státy nakonec úspěšně utopí v chaosu.

Nepochybuji o tom, že to oni tahají za špagátky nadnárodních organizací, neziskovek, BOS a zrádných národních politiků.

Proto bychom měli co nejdříve vystoupit z EU, zrušit plnění OSN Agendy 2030 a naši dohodu s OSN z roku 2008 (Topolánkova vláda) o naší účasti na přesídlovacích programech a dále zrušit náš podpis pod konvencí OSN o snižování případů osob bez státní příslušnosti (zde), protože takových osob jsou v Africe milióny.

Měli bychom zavést závazné referendum o důležitých otázkách, donutit neziskovky uvádět jejich sponzory a vyhnat je ze školství a politiky po vzoru Polska a Maďarska, vyrvat státní média havloidní klice, vytlačit cizáky z bankovnictví po vzoru Maďarska a soudce multikulti kliky ze soudnictví po vzoru Polska.

Znovu vybudovat českou armádu, pro začátek hranice s Německem a Rakouskem, zemědělskou soběstačnost a průmysl a zrušit tzv. církevní restituce. (Vždyť i přísně katolické Polsko vrátilo církvi jen 30 % rekvírovaného majetku.)

A připustit v české politice pouze politiky s jediným – a to českým - občanstvím.

A ponechat těžbu lithia v rukou státu, protože takové bohatství nutně potřebujeme, abychom se vymanili z dluhu (jako Maďarsko) a měli vůbec nějakou naději na přežití globálního útoku korporátního fašismu, spolupracujícího (ostatně jako vždy) s muslimským světem.

No řekněte, nepovládne se jednomu procentu jednodušeji v šaríi než v demokracii?

26.9.2017 Agentura EXANPRO
Specifické hodnocení (11053)

V souvislosti s 49. výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa (srpen 1968) byli diváci, čtenáři a posluchači na konci léta 2017 „zasypáváni“ sdělovacími prostředky informacemi o tehdejší okupaci vedenou Sovětským svazem. Vše by bylo v pořádku, pokud by zde nebyly dva závažné nedostatky, jež z tohoto mediálního přístupu činí čirou propagandu ve prospěch západního politického trendu.
Prvním vážným nedostatkem je značná nevyváženost v prezentování negativních skutečností, které se vztahují k činům, jež v minulosti zničily životy českých občanů nebo jinak poškodily Československo. Tak se na jedné straně každoročně zdůrazňují oběti sovětské invaze, ale na straně druhé se mlčí o vysokých a zbytečných lidských ztrátách způsobených činností Američanů v roce 1945. Zdůrazňuje se, že počet obětí v důsledku okupace Československa v roce 1968 dosáhl počtu 137 osob (počítáno do konce roku 1968, tedy za zhruba čtyři měsíce). Avšak mlčí se o tom, že Američané (případně s jejich dalšími spojenci) zabili více než 4 000 osob na území Československa v rozmezí od února do dubna 1945 (tedy během tří měsíců).

Srpen 1968 - okupace ČSSR pěti armádami Varšavské smlouvy

Pokud vojáci pěti členských zemí Varšavské smlouvy při invazi do Československa zabili 137 českých občanů, je podivné, že Američané při osvobozování Československa zabili více než 4 000 civilistů (vyšší ztráty se vždy očekávají při invazi, kdy čelíme nepřátelským silám, na rozdíl od osvobozování, kdy předpokládáme, že naši osvoboditelé budou maximálně chránit civilní obyvatelstvo). Přitom při osvobozování západní části Čech padlo méně než 200 Američanů, čímž připadá jeden padlý Američan na přibližně 20 zabitých civilistů. V tomto ohledu je správné ptát se na to, koho tady vlastně Američané osvobozovali. Z vojensko-politického hlediska se i ze strany USA a jejich spojenců jednalo o krátkodobou invazi s cílem napáchat co největší škody na průmyslové základně ČSR, neboť v té době si již Spojené státy a Sovětský svaz rozdělily své sféry vlivu, přičemž Československo představovalo nově sovětskou sféru vlivu. Američané tak využili příležitosti co nejvíce poničit území, jež mělo být ve správě jejich budoucího poválečného protivníka, a bombardovali průmyslové lokality ve více než deseti českých a slovenských městech (včetně Plzně a Prahy), přičemž některá města bombardovali dokonce opakovaně. Rovněž pozemní jednotky USA měly na území ČSR své úkoly k ničení techniky, různých zařízení a přístrojů, textilií a dalšího materiálu. Veškerá činnost amerických jednotek byla spojena s působením vojenských zpravodajských důstojníků, kteří se svými skupinami pátrali v českých továrnách po zájmové výrobní dokumentaci.

Čísla uvedená výše, až na číslo 137, nejsou zcela přesná, ale to je úkol historiků ve službách státu, kteří „kdo ví proč“ bádají a zveřejňují své poznatky jen směrem k jedné mocnosti.
Druhým vážným nedostatkem je neustálé srovnávání tehdejší sovětské okupace (provedené společně s dalšími čtyřmi státy) s činností současného vedení Ruské federace s poukazováním na stálou ruskou rozpínavost. Moderátor ČT Jiří Václavek se dokonce ptal svých hostů v pořadu „90'ČT24“ (vysíláno 21. srpna 2017) věnovanému právě 21. srpnu 1968, jak vnímají, že ne malá část české společnosti (podle určité ankety) projevuje sympatie k Rusku včetně prezidenta Vladimíra Putina. Tím se však moderátor snažil o umělé spojení dvou odlišných období. Z jeho otázky byla patrná snaha o vytvoření dojmu, že mít sympatie k Rusku a prezidentu Putinovi je negativní jev. To lze podpořit tím, že jeho hosty, na něž otázka směřovala, byly osoby s předpojatým protiruským smýšlením, čímž bylo zřejmé, jakých se mu dostane odpovědí. A první odpověď přirozeně byla, že se jedná o politickou omezenost těch, kteří na anketu odpovídali (odpověděl spisovatel Ivan Klíma). Odpověď druhého hosta podtrhla to, že popularita Ruska není v pořádku s poukázáním na to, k čemu spěje tato planeta a jakou roli v tom hrají Rusové (odpověděla hlasatelka a moderátorka Kamila Moučková). Zvláštní byla také jiná otázka moderátora, jíž se ptal, do jaké míry je to historie (rok 1968), ale historie, která hrozí tím, že se zopakuje, a to jednoduše proto, že jsme se z ní nepoučili. Zajímavý to rozbor roku 1968 s jednostrannou extrapolací do současnosti.

Škodovy závody v Plzni - vybombradovány několik týdnů před koncem války

Pokud srovnáváme události v roce 1968 se současnými aktivitami Ruské federace, měli bychom potom také srovnávat například současnou německou vládu s nacistickým režimem v případě vyslání německých jednotek do Pobaltí (příkladů a zemí je více). Pro Západ je to situace o to horší, jelikož iniciátory zhoršení situace ve východní Evropě byly právě samy západní země v čele s USA (viz produkt 11010 „Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině“ a produkt 11027 „Analýza změny politického režimu na Ukrajině“ s pokračováním v produktu 11028).

Nelze zpochybňovat události v roce 1968, ale také nelze zamlčovat jiné události, které se nás významně dotkly, přičemž je nutné je rozebírat stejnou měrou. V opačném případě se jedná o rys propagandistického způsobu vedení novinářské práce ve prospěch státního aparátu, jenž je poplatný jen těm hodnotám, které jsou stanoveny západními mocnostmi ve jménu boje proti jejich rivalovi. Pokud nechce Česká televize vypadat propagandisticky, měla by kromě dokumentu s názvem „Skryté zločiny osmašedesátého“ vysílat také dokument s titulkem „Skryté zločiny pětačtyřicátého“ ve spojení s americkým bombardováním.

Květen 1945 - Plzeň slaví s americkými vojáky konec války. Zároveň US army na území svého spojence - Československa - zavádí okupační správu stejnou jako v Německu a násilím ruší nově vznikající orgány osvobozeného státu.

Americká delegace již několik let uctívá v České republice památku padlých Američanů. Značná část českých politiků se klaní americkým osvoboditelům a mluví cosi o demokracii, kterou se nám pokoušeli přinést. Ale nikdo z nich již nemá odvahu a osobní čest jim sdělit, že by bylo mnohem vhodnější se nejprve poklonit (a snad i něco víc) obětem jejich agresivní a nemilosrdné činnosti, a teprve poté vlastním padlým vojákům. I tohle chování českých politiků, především těch, kteří před veřejností tvrdí, jak hájí české zájmy, je jedno z mnoha vodítek pro české voliče.

Čeští politici a vojenští hodnostáři se každoročně v několika městech zúčastňují pietních aktů k uctění památky lidí zavražděných během invaze vojsk Varšavské smlouvy, ale již neorganizují a neúčastní se žádných vzpomínkových aktů k uctění tisíců zavražděných občanů během nesmyslných vzdušných úderů západních „spojenců" na sklonku druhé světové války. Cožpak tohle není projev politické propagandy? Z odborného hlediska se jedná o nebezpečnou propagaci jednostranné (tendenční) minulosti, kdy se uctívají jen ty oběti, jež jsou v souladu s aktuálním politickým trendem a konkrétní podřízeností české vlády zájmům cizích mocností a organizací. Ostatní „nevyhovující" oběti jsou pak úmyslně zapomenuty. Tím se naplňuje definice propagandy*. Všichni tito funkcionáři často při svých různých politických vystoupeních vzpomínají na prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. V tomto duchu by si ale měli nejvíce připomínat jeho slova: nebát se, nelhat a nekrást.

Pravidelně slýcháváme frázi „Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat“. Avšak my tu minulost, zejména její negativní část, potřebujeme znát ze všech stran a nikoli vyzdvihovat jen to, co se hodí vůči stanovenému protivníkovi. V tomto pojetí se osmašedesátý může v budoucnu skutečně opakovat, ale z jiné strany s cílem zachovat v české zemi určitý politický trend s potlačením vlastních nezávislých názorů.


* Definice termínů jsou objasněny v produktu „ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze“.

Jaroslav Loudil
26. 9. 2017
Na příkladu Kosova a Kurdistánu je opět vidět lhaní a křiváctví USA i NATO. Občané Kosova prý "silně trpěli"útlakem z Bělehradu, když se tam srbské ozbrojené síly snažily udržet pořádek. Teroristická organizace UCK tam totiž organizovala nepokoje / i ozbrojené/. Aby "chudákům Kosovanům" NATO pomohlo k samostatnosti, tak přilétly bombardéry USA a bombardovaly mnoho týdnů území Srbska. 

Taisija Proninová   ZDE
Alexandr Koc    ZDE
26. 9. 2017  
USA pohrozily Ukrajině v případě útoku na republiky Donbasu. Prankeři Vovan a Lexus si vystřelili z pana Kurta Volkra, když se představili jako Alexandr Turčinov. Celou hodinu zvláštní vyslanec USA pro Ukrajinu besedoval s nastrčeným předsedou Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny. Prankeři požádali Volkra jménem Turčinova, aby dal zelenou k útoku na DLR a LLR. Ale zcela nečekaně Volker doslova křičel do telefonu:

"V žádném případě! Nedělejte to! Rusko vás rozdrtí! Znáte náš postoj. Hájíme jej i v souvislosti s Ukrajinou, i v souvislosti se Sýrií...!

Bylo to překvapení pro všechny, včetně Ukrajiny, vždyť Kyjev stále mluví o tom, že USA je budou v každém případě podporovat, píše KP (Komsomolskaja pravda).

Volker tak ukázal, že Státy nejenže nepodpoří válečnou avantýru Kyjeva, ale že jej nebudou ani s to zachránit, když ztroskotá.

O něco později se Volkrovi podařilo odhalit, že tento rozhovor je žert. Dovtípil se o tom po otázce o ochraně ostrova Čunga-Čanga.

Kdyby nebylo přestrašených ukrajinských úředníků, dozvěděli bychom se o tomto žertíku až po zveřejnění rozhovoru. Nicméně reakce Kyjeva na další akci Lexuse a Vovana přidala historce šmrnc. Na internetové stránkce Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny se objevila domýšlivá zpráva, z níž však vyzařovalo zoufalství.

"Včera se jménem Turčinova ruský pranker pokusil kontaktovat zvláštního zástupce ministerstva zahraničí USA pro Ukrajinu Kurta Volkera, ale byl americkým diplomatem odhalen, je uvedeno v oznámení tiskové služby rezortu. V poslední době jsou tyto provokace častější. Jejich cílem je pokus dezavuovat úspěchy ukrajinské vlády na mezinárodní scéně".

Napsal/přeložil: ea24
26.9. 2017  Eurasia24
Jen pár dnů po zabití ruského generála Valerije Asapova a útoku teroristů na vojenské policisty ruské strategické bombardéry s pomocí křižujících střel zaútočily na teroristické organizace odpovědné za tyto činy. Úder byl zcela přesný a zničující.Strategické bombardéry Tu-95MS ruského letectva v úterý 26. září zaútočily na objekty organizací Islámský stát a Džabhat an-Nusra v Sýrii.
Letouny vzlétly ze základny Engels v Rusku, přeletěly Írán a Irák a ve vzdušném prostoru Sýrie posádky vypustily křídlaté střely Ch-101, informoval generálmajor Igor Konašenkov z ruského ministerstva obrany.

Střely cílily na nejvýznamnější objekty Islámského státu a Džabhat an-Nusry v provinciích Dajr az-Zaur a Idlib. Udeřily na velitelská stanoviště teroristů, místa soustředění ozbrojenců i jejich techniky a také na muniční sklady.

„Dle objektivní kontroly bylo potvrzeno zničení všech cílů,“ konstatoval Igor Konašenkov.

Bombardéry ve vzduchu chránily víceúčelové nadzvukové letouny Su-30SM a Su-35S ze syrské základny Hmímím.

Strategické „raketonosiče“ Tu-95MS urazily vzdálenost okolo sedmi tisíc kilometrů, během níž provedly vzdušné doplnění paliva z létajících tankerů Il-78.

Ch-101 je strategická letecká protizemní řízená střela s plochou dráhou letu, konstruovaná s ohledem na co nejnižší pravděpodobnost odhalení protivníkem. Dosah střely je více než čtyři tisíce kilometrů, střela nese konvenční bojovou hlavici o hmotnosti 400 kilogramů a je mimořádně přesná – i na vzdálenost tisíců kilometrů zasáhne stacionární cíl s odchylkou nanejvýš pěti metrů. Existuje rovněž jaderná varianta této zbraně.

Josef Mrázek
26. 9. 2017
Nejen nervozitu hospodářských pracovníků a vedení nemocnic, ale také ohrožení zájmů pacientů, způsobilo tažení státního zástupce Matuly proti bonusům v podobě dodatečných množstevních slev z plateb za dodávky léků a zdravotnického materiálu do nemocnic. O tomto problému bylo uveřejněno dost komentářů, ale úvahy v nich obsažené vynechávají to nejpodstatnější.

Přesvědčivě je ve Zdravotnickém deníku popsána škodlivost činnosti pana Matuly, snad postiženého syndromem Beavernet, a JUDr. Dostála, podezřelého, že pana Matulu podporuje v důsledku svých vazeb na farmaceutické firmy. Podrobně je zdůvodněna nesmyslnost výtek, že se nemocnice bezdůvodně obohacují.

V úvahách však chybí zahrnutí důvodů, které vedou firmy k poskytování bonusů, do úvah. Když se to udělá,vyplyne, že odváděním bonusů na účet pojišťovny by tyto důvody zanikly. Bonus má motivovat nemocnici, aby se opět obrátila na firmu, která ho poskytuje. Požadavek, aby sleva směřovala do pojišťovny je stejně hloupý, jako požadavek jednotných doplatků na léky. Obojí vede k zániku slev a zvýšení nákladů na zdravotní péči, které postihne občany jako celek. V případě bonusů pro nemocnice je to ještě horší, protože navíc mají být postiženi ti, kteří pro pacienty pracují. Postiženi za to, co dělají dobře a jen proto, že některé státní zastupitelství, i když zrovna neudělá rozhodnutí vyvolávající pochybnosti o jeho nezávislosti, vyvíjí činnost naznačující psychiatrickou diagnosu.

Z celé aféry se dají vytěžit hlavně personální poznatky. Hospodářský aparát veřejných nemocnic v tomto směru pracuje dobře. O soukromých nemocnicích i zde platí, že utajování všeho je v rozporu s poskytováním služeb pro veřejné zdravotnictví.

Státní zastupitelství jako prosazovatel správnosti a zákonnosti selhává i v této věci nejen jako instituce, ale také v důsledku špatného výběru jednotlivců a nesledování jejich duševního zdraví.

Určitým přínosem tohoto případu je, že JUDr. Dostál, který je často prezentován jako práva znalý zastánce pacientů, zde se projevil ve své skutečné podstatě.

Jaroslav Tichý
26. 9. 2017
Aliance národních sil je skutečně alternativní politickou silou. Ne proto, že to o sobě tvrdí, či proto, že (zatím) není zastoupena v parlamentu, nýbrž proto, že nabízí alternativní program řešení našich problémů a uspořádání v naší zemi.
Porovnejme si její program s programem dalších stran, jež o sobě tvrdí, že jsou alternativní a přitom si pod pojmem alternativy často představují jen to, že na základě pár hesel pouze nahradí (budou alternovat) na místech u hodovního stolu zástupce těch stran, od nichž již odešli voliči a které od tohoto stolu odpadnou.

Stanislav Novotný
26. 9. 2017
5. října uplyne 5 let od úředního přejmenování mezinárodního letiště Praha-Ruzyně na Letiště Václava Havla Praha. Uplyne tedy 5 let od okamžiku, kdy bylo na základě rozhodnutí vlády vypuštěno z názvu naší brány do světa starodávné označení místa, na němž se letiště nachází. Název byl naopak ověnčen jménem aktuálního politika. Pominu-li, že pojmenování letiště nechali na pokoji i komunisté, a ti se opravdu s žádnými tradicemi nemazali, je tento způsob vnucování politických idolů k povinné adoraci natolik znechucující, že je nutné jej čas od času připomenout v souvislostech.

Letiště bylo za první republiky vybudováno v katastru obce Ruzyně, odtud tedy zpřesňující název Praha-Ruzyně. Jedná se o staré slovanské sídliště, jež je zmiňováno již v 10. století. Jméno obce prošlo cestu od slova Ruzen až k dnešní Ruzyni a dostalo se dokonce do vyňatých slov. Svůj tisíciletý život završilo tím, že se rozletělo do světa. Představuje tradiční slovanský místopis, bez módní a povrchní politické kontaminace. Je to slovo vžité a lidmi přijaté.

Název Praha-Ruzyně nikomu nevadil. Ale ten dnešní rozděluje veřejnost. Naprosto zbytečně, a to jenom proto, že nejrůznější kariéristé a neosobnosti se potřebují předvádět na jakési správné straně barikády, kterou pro ně personifikuje Havel.

Jména v názvech jsou vždy ošidná. Kolik jenom panovníků se chtělo zapsat na věky a tak se tesalo do sloupů a balzamovalo se a pak se zase odtesávalo a těla se pohazovala psům. Šetřeme, prosím, názvy po čerstvě zemřelých či dokonce žijících mediálních hvězdách. Odstup je vždy nutný. Historie mnohem lépe nasvítí jejich osobnost a posoudí z více úhlů příčiny i následky jejich konání.

Jenom někteří, jejichž činy prověřil běh času, vstupují do společné paměti tak nesporně, že by se málokomu mohla vkrást na mysl pochybnost o názvu pražského Karlova náměstí či hradu Karlštejn. Karel IV. totiž vzbuzuje i po staletích všeobecný národní respekt a navíc Karlovo náměstí skutečně založil a Karlštejn postavil.

26. 9. 2017   zdroj
Letecká linka Moskva - Simferopol je jednou z nejvytíženějších leteckých tras na světě. Informovala o tom tisková služba společnosti Routes. Podle údajů společnosti v červenci tohoto roku bylo na této trase přepraveno více než 186 tisíc cestujících. S těmito ukazateli obsadily lety z letiště Domodědovo v Moskvě do krymského města 12. místo v top 20 nejvytíženějších leteckých směrů na světě.

První místo obsadila trasa z Hongkongu do Tchaj-pej na Tchaj-wanu. Za červenec bylo tímto směrem přepraveno 451,8 tisíce cestujících. Na druhém místě je let z indonéského hlavního města Jakarty do Singapuru s 322,5 tisíce cestujících.

Uzavírá trojici tras Kuala Lumpur (Malajsie) - Singapur: asi 270 tisíc cestujících. Čtvrtá pozice patří lince z jihokorejského Soulu do japonské Ósaky. Tímto směrem bylo v červenci přepraveno 233,9 tisíce turistů. Do top 5 se dostal také let z Hongkongu do Šanghaje - 225,9 tisíce osob.

Do první desítky žebříčku se v sestupném pořadí dostaly také trasy Tchaj-pej - Osaka, Soul - Hong Kong, Bangkok - Hong Kong, Tchaj-pej - Tokio a Kuala Lumpur - Jakarta.

Stanislava Kučerová
27.9.2017  ČeskéNárodníListy

Strůjci neomluvitelného historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků r.1992, přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti 28.září – den památky sv. Václava. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme, čím uvedený světec k ustavení naší státnosti přispěl? Pokusme se určit jeho místo v dějinách nejstaršího českého státu koncem 9. a v 10.století.

Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil od nás Slováky, kteří v maďarském područí zůstali po dlouhá století. Čechům se tehdy podařilo vytvořit samostatný stát, který střídavě sílil a slábl ve stálém potýkání s mocnými sousedy. Stát vznikl úsilím knížecího rodu Přemyslovců, který mezi ostatními kmenovými knížaty nabyl převahy. Svůj původ odvozoval od mýtického Přemysla-Oráče. Prvním historicky doloženým vládcem byl kníže Bořivoj. Dobrovolně přijal křesťanství, aby se chránil před násilnou kristianizací, která v té době ideologicky zaštiťovala feudální výboje západních sousedů (Franků, Bavorů, Sasů) pod heslem šíření křesťanské víry a vymycování pohanství. (V bojích pod touto záminkou zanikly četné slovanské kmeny na Labi i v Pobaltí.) Bořivoj přijal křest kolem roku 880 z rukou Metodějových. V Praze zavedl křesťanství východního ritu, kněží je šířili jazykem staroslověnským. Avšak maďarský vpád do Uher nezpůsobil jen zánik Velké Moravy, ale přerušil i spojení její západní části s Byzancí. České křesťanství bylo obráceno na ritus západní, ovládaný Římem a latinskou liturgií. (Slovanská bohoslužba dožívala u nás tu a tam do 12.stol. Karel IV. se pokusil obnovit ji ve 14.století v klášteře Emauzy.) Bořivojovi nástupci osvědčovali diplomaticky sebezáchovnou křesťanskou orientaci stavbou kostelů, zakládáním klášterů, přízní kněžím, reverencí církvi. V úsilí o založení pražského biskupství (stalo se r.973) lze spatřovat úspěšné dovršení snahy získat vyšší správní centrum a tím vyšší míru nezávislosti na cizích církevních hodnostářích a jejich světských spojencích a ochráncích. Lze si představit tehdejší rozporuplné utváření feudální společnosti v naší zemi, sváry zájmových skupin světských i církevních o účast na moci a majetku, formování různých politických postojů a názorů i pod vlivem věrnosti tradicím či přijímání nové víry, demonstraci vztahů k feudálním trendům mocenským i náboženským, chování loyální i opoziční, konformitu upřímnou i jen předstíranou.

Do tohoto období spadá i život knížete Václava (922 – 929 nebo snad 935), čtvrtého Přemyslovce na pražském knížecím stolci. O jeho skutečném životě víme málo. Existuje vlastně jediná krátká zpráva saského kronikáře mnicha Widukinda, že asi r.929 obnovil poplatnost české země Jindřichu I.Ptáčníkovi, zakladateli saské vládnoucí dynastie. Jak k tomu došlo a v čem ta poplatnost spočívala, nevíme. Vykřičenou dodávku „120 volů a 500 hřiven stříbra“ uvádí až Kosmas (+1125) a ten ji zná jen z doslechu. Doklady o tom chybějí. Historicky vzato, skutečný význam pro českou státnost té doby měli další dva Přemyslovci, Boleslav I. a Boleslav II., tím, že rozšiřovali a upevňovali stát. O skutečných úmyslech a činech knížete Václava nemáme historicky hodnověrné zprávy. Autoři dramat o Václavovi a jeho bratru Boleslavovi, o jejich sporu a násilné Václavově smrti, se sice snažili vystihnout charakterové rysy obou hrdinů, jejich vlastnosti a motivy, ale jsou to jen básnické fikce. Ve skutečnosti o tom nevíme nic.

Sv. Václav je hrdinou oslavných a svatořečivých legend, básnických výtvorů, které ho podávají jako zvláště horlivého šiřitele křesťanství, světce a mučedníka. Zastával prý politiku nenásilí a míru, křesťanské pokory a lásky. Nejstarší legendy o jeho životě a umučení (podobně jako o životě a umučení jeho babičky Ludmily) byly skládány staroslověnsky, další již latinsky. Byly to prostředky tehdejší účinné propagace, církev jimi získávala v českém prostředí na větší vážnosti. Zvláště v osobě sv.Václava a jeho kultu získala vynikající postavu mučedníka pro víru, světce a nejvyššího patrona v přímém spojení s nebesy. Kult se účelově šířil v době kolem založení pražského biskupství (973) a v době působení biskupa Vojtěcha Slavníkovce (+997).

Je zajímavé, že gloriola světce, která obklopila čtvrtého Přemyslovce, měla svůj význam nejen pro církev, ale i pro světskou moc, pro dynastickou politiku vládnoucího rodu. Zakladatel rodu – Přemysl Oráč - byl sice dokladem rodové starobylosti, nikoli však zárukou křesťanských ctností a svatosti, pro danou dobu určujících.

A tak se stal sv.Václav i patronem, ochráncem a zprostředkovatelem boží milosti pro vládnoucí Přemyslovce. Ocitl se na mincích, na pečetích, na korouhvích. Vyvrcholením kultu bylo gesto Karla IV., který královskou korunu a korunovační klenoty svěřil přímé světcově ochraně a propůjčil jim tak kouzlo nadpřirozené moci .

Shodou okolností v knížeti Václavovi našel svého hrdinu i národ. V působivém chorálu, patrně za zlých let braniborských ve 13.stol., se k němu obrátil s prosbou o božskou přímluvu a pomoc. Chorál byl doplněn dalšími slokami v době husitské: „Nedej zahynouti nám ni budoucím...“ . A „vévoda české země, kníže náš“, není zpodoben jen v nezapomenutelné dávné skladbě hudební, kterou citují ve svých dílech naši klasičtí skladatelé nové doby (např. A.Dvořák nebo J.Suk), ale známe jej i v nejednom zpředmětnění výtvarném. Po malířích J.Mánesovi a M.Alšovi vytvořil jeho postavu sochař J.V. Myslbek. Jeho kníže sedí na statném koni na Václavském náměstí, obklopen českými světci. V.V. Štech upozornil, že to není exaltovaný světec-mučedník, ale člověk zdravý na těle i na duchu. Není to válečník, dobyvatel, ale rytíř, ochránce. Má základní povahové vlastnosti a ideály svého národa. Je statečný, opravdový, spolehlivý, věrný, prozíravý. Je hrdinou z nutnosti, na válečného oře sedá jen k obraně cti a práv svého lidu. Má magickou sílu a moc. Pověst vypráví, že se kníže Václav ukrývá se svými bojovníky v nitru Blaníka. A odtud vyjede na bílém koni, až bude naší zemi nejhůř...Je s námi v době hladomorů a válek, v době nejtemnějšího temna jako symbol národa a vlasti.

V posledním roce první světové války, za času úzkosti a bolesti, vydal Karel Toman sbírku „Měsíce“, poselství naděje. Ocitujme měsíc „Září“: „ Můj bratr dooral a vypřáh koně, a jak se stmívá, hlavu do hřívy rodnému druhu položil tiše, pohladil mu šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj... Zní zvony zdálky tichým svatvečerem, modlitba vesnic stoupá chladným šerem. Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím .“A týž básník vítá verši T.G.Masaryka po návratu do vlasti r.1918 a pak se s ním loučí r.1937. Po obakrát opakuje refrén: „Žehnej ti svatý Václav a mistr Jan.“ A do třetice připomeňme výzvu Františka Halase z r.1938: „Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál...kůň Václavův, kůň bronzový se včera v noci třás, a kníže kopí potěžkal...“

Sledujíce tradici knížete Václava v našich dějinách, nemůžeme opomenout ani její dezinterpretaci a falzifikaci v době tzv. druhé republiky.

Na základě Mnichovské dohody (30.9.1938) obsadila nacistická vojska naše pohraničí. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1,250.000 obyvatel české a slovenské národnosti, 40% všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Ale horší než materiální ztráty byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému l.republiky. President E.Beneš pod nátlakem abdikoval, na jeho místo byl zvolen představitel nové státní ideje, E.Hácha. Veřejný prostor se naplnil hrubým štvaním, hanobením a tupením předchozího dvacetiletí, obou presidentů a jejich díla, budování samostatného státu, ideálů občanské demokracie, humanity, svobody a rovnosti. Zvedla se vlna nenávisti k všemu demokratickému a vlasteneckému, k národním tradicím, l. odboji, legionářům, socialistům, komunistům. Ideálem se stala přízeň mocného souseda, spokojenost s vlastní podřízeností, pýcha na příslušnost k velikému celku Velkoněmecké říše. Josef Čapek v listopadu 1938 napsal: „ Co jste štváči, traviči, spekulanti bez svědomí udělali z národa, z lidu Masarykova pohřbu, Všesokolského sletu, mobilizace. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa“.

Uštván zmíněnými „traviči“ o měsíc později skonal jeho bratr, Karel Čapek.

Nová státnost potřebovala ikonu, obraz, ideál, osobnost, která by ji personifikovala a přispěla k její legitimizaci a adoraci. Tuto osobnost si dramaturgové 2.republiky našli v knížeti Václavovi.

J.Rataj zrození svatováclavské tradice druhé ubliky (a poté protektorátu) líčí takto:

„Třicátého listopadu 1938, po svém zvolení presidentem Česko-Slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv. knížete Václava. O den později nově jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv.Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou a tradicionalistickou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r.1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.“ Sv.Václav měl nám pomáhat „být dobrými Čechy a spolehlivými příslušníky Říše.“ Posun této státoprávní ideje za okupace spočíval v hlubší identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a nacistickým evropanstvím. Kníže Václav se proměnil „v nelítostného vůdce, který vede své arijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británii, USA a Sovětskému svazu“(J.Rataj).

Zneužití Václavova jména a jeho údajného poddanského smiřlivectví vyvrcholilo ustavením řádu Svatováclavské orlice, který se udílel za zásluhy jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům.

Odmítáme hrubé, urážlivé a zcela účelové dezinterpretace svatováclavských tradic a ztotožňování mírumilovného postoje s horlivostí podrobit se cizím uchvatitelům. Ale i když zůstaneme jen u pozitivních tradic, které jsou spjaty s jeho jménem, musíme se ptát znovu: Čím se kníže Václav zasloužil o českou státnost? Co má společného středověký dynastický světec českého knížectví a poté království a posléze bájný ochránce podrobeného národa v době ztracené samostatnosti s naší současnou státností v 21.století? On je přece typickou součástí teokratického systému vlády, vlády z boží milosti, která je z boží vůle vládnoucí dynastii propůjčena, a proto je posvátná, nedotknutelná, nezměnitelná. Podvrhovat nám dnes svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.

28.10.1918 na Václavském náměstí v Praze

Pravým základem našeho současného státu je 28.říjen 1918. Tento den symbolizuje vznik Československa jako vítězné dovršení předchozích procesů národního obrození. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasů a vůle lidu, který bojoval nejen perem, ale i se zbraní v ruce, datujeme svou novodobou státnost. Několik generací tvořivých osobností u nás i na Slovensku položilo postupně svým dílem základy naší novodobé kultury i politiky. Podařilo se jim vrátit obě etnika, odsouzená k zániku, mezi evropské národy. Podařilo se to dík obětavosti, vzájemnosti a hrdinství Čechů a Slováků, kteří se na vzniku nového státu podíleli. A vznikl tak stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky a šlechtická privilegia. Zavedl principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po 2.světové válce a okupaci obnovena a tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se dnes ocitají v různých státních útvarech.





Literatura:

• Čapek J., Psáno do mraků. Praha 1947
• Herben. J., Masaryk. Praha 1947
• Kozák, J.B., TGM a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918
• Krofta, K., Dějiny československé. Praha 1946
• Masaryk, T,G., Světová revoluce. Praha 1925
• Pekař, J., O smyslu českých dějin. Praha 1990
• Pešek, J., Matka vlast. Praha 1924
• Rataj, J., Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28.října v moderních čsl. a čs. dějinách. Praha, Masarykův ústav AVČR 1999
• Štěch, V.V., J.V.Myslbek. Praha 1952 Texty, které byly předneseny jako přednášky, nejsou opatřeny odkazy.    

Jim Miles
27.9.2017  Zvědavec

„Budeme i nadále stát při Ukrajině ve věci nezákonného nelegitimního vpádu Ruska na ukrajinské svrchované území a pokusů Ruska destabilizovat Ukrajinu ekonomicky i mnoha jinými způsoby,“ řekl Trudeau. CBC, 22. 9. 2017

Donbas

Kanadská vláda má dvojí měřítko, stejně jako vláda USA a jejich spojenci z aliance NATO. Rusko nevtrhlo do Donbasu, ale je více než pravděpodobné, že poskytlo rebelským obráncům výzbroj (stejně jako to USA dělají globálně). A proti čemu se bouřili, to už se neodvažujete zeptat?

Nuže, bouřili se proti americkým tajným akcím, které byly namířeny proti demokraticky zvolené vládě Janukovyče, a nechtěli, aby nově dosazení neonacističtí majdanovští vůdci (např. Arsenij Jatsenjuk) ovládli jejich region v zemi. Kromě toho stejná skupina také používala výrazů, kterými naznačovali, že si přejí etnickou čistku a dokonce genocidu. Např. Julie Tymošenková, nový miláček vlády, podporované Západem, vyzývala k jejich úplnému zničení. Zločinec Saakašvili (hledaný za zločiny v Gruzii, jeho domovském státě) se nyní bude snažit - poté, co se vrátil do města Čerkasy, ležícího v geografickém centru Ukrajiny - překazit (samozřejmě CIA to bude sponzorovat) jejich první, v mezinárodním měřítku nezákonné operace?

Minská dohoda je dohoda, podepsaná mezi Doněckem-Luhanskem na jedné straně, a Ukrajinou na straně druhé; a zároveň ji podepsaly Francie a Německo – ale nikoli Rusko. Dohoda požaduje bezpodmínečné příměří, stažení těžkých zbraní z frontové linie, propuštění válečných zajatců a ústavní reformu na Ukrajině. Toto všechno závisí na ukrajinské vládě v Kyjevě (nikoliv na Rusku), aby podle toho jednala, avšak oni se tím vůbec neřídí.

Těžké zbraně nebyly staženy a ostřelování - většinou civilních cílů - pokračuje ve dne v noci od frontové linie až po oblast Donbas. Došlo k výměně několika vězňů (na základě Minské dohody), avšak mnozí z nich byli jednoduše civilisté, kteří byli zadrženi a využiti k tomuto „obchodu“. Ukrajinská Rada nevytvořila žádnou ústavní reformu.

Současné úsilí, spočívající v rozmístění mírových sil do Donbasu, je pro obyvatele této oblasti, kteří neustále zažívají dělostřelecké útoky, předem ztraceno. Pokud by byly mírové jednotky na linii příměří, mohlo by to být přijatelné, nebýt však Porošenka, který samozřejmě ví, že skutečný problém se týká spíše vnitřních záležitostí, a nikoli Ruska.

Integrita Kanady

Takže ohledně jaké země by měla mít Kanada obavy, týkající se územní celistvosti? Hm, možná ohledně Sýrie, kde podporuje americké akce proti Assadovi - formálně proti terorismu, avšak inteligentní a všestranný čtenář musí vědět, že skutečným cílem je Assad, rozkročený nad zlomovou ropnou cestou (stejně jako neustálé potíže s Izraelem, který nelegálně anektoval Golanské výšiny, což kanadská vláda nikdy nekritizovala).

Nebo snad ohledně Libye? Kanada byla jedním z hlavních udatných útočníků, který zničil tuto zemi, zhoršil situaci, týkající se teroristů ISIS a přistěhovalců do EU, opět podpořil americké mezinárodní zločinecké akce, vykonávané pod rouškou falešného obvinění z genocidy (žádná genocida tam však nebyla, Kaddáfí jen bojoval proti přičleněným organizacím ISIS ve východních provinciích).

Nebo možná ohledně Jugoslávie/Srbska, kde opět udatní kanadští útočníci zničili mj. civilní infrastrukturu, a mohli tak rozporcovat další zemi, která neodpovídala americké definici toho, jaká by země měla být - tedy podřízená USA, stejně jako je Kanada.

Krym

Trudeau a jeho stoupenci by samozřejmě vykřikovali, že na poloostrově Krym zjevně došlo k nezákonné mezinárodní intervenci. Ale uvažujte… Krym chtěl vždy být od pádu Sovětského svazu nezávislý na Ukrajině. Dvakrát o tom hlasovali, dvakrát to Ukrajina odmítla, a Rusko bylo tehdy tak slabé, že jim nedokázalo pomoci (vzpomeňte si, že původně byl Krym „darovaný“ Ukrajině Chruščovem).

Když tým USA/Jatsenjuk svrhli řádně zvolenou vládu, ruské jednotky - které již byly na Krymu - zablokovaly veškeré pokusy Ukrajiny o páchání násilností, jako tomu bylo na Majdanu, v Oděse a Donbasu. Ve skutečnosti jim patří dík za to, že zabránily mnohačetným ztrátám na životech v souvislosti s imperiálními choutkami Američanů. (Stejně tak jim patří dík za to, že zničily větší počet teroristů ISIS v Sýrii, víte, teroristické organizace, kterou podporují Saúdové, a také USA - avšak tajně.)

Také vešlo ve známost, že americké válečné lodě směřovaly do krymského přístavu Sevastopol, což byla akce, které zabránil rychlý přesun ruských jednotek, které tam byly nasazeny. Co by se ale stalo v případě, kdyby USA byly první a znovu by narušily mezinárodní hranici? Samozřejmě, že by lokajská kanadská vláda tuto akci schvalovala, a ukrajinské jednotky by se vyřádily na všem, co je na Krymu ruské - což je vlastně téměř vše.

Následovalo referendum o tom, zda se lidé chtějí připojit k Rusku. Velká většina řekla ano, a to nikoliv pod pohrůžkou střelnou zbraní, jak si západní mainstreamová média toužebně přála, a ruská Duma tuto žádost přijala. Vše proběhlo v klidu, nikdo nepřišel o život, a Krym je na tom mnohem lépe, než zbytek Ukrajiny a Donbas.

Trudeau může lamentovat, jak chce, ale v žádném případě se Krym dobrovolně nepřipojí k Ukrajině. Avšak pokud to budou chtít USA, bude to chtít i domácí ukrajinské lobby, a lamentování bude pokračovat.

Ekonomická destabilizace

Pokud se podíváme na akce zemí, kterých se to týká, pozorněji, hlavním faktorem, který destabilizuje ekonomiku Ukrajiny, jsou její vlastní akce. Byla to Ukrajina, která zablokovala dodávky uhlí z Donbasu. Byla to Ukrajina, která zabránila zemědělcům a občanům Chersonu, aby obchodovali s Krymem. Byla to Ukrajina, která zlikvidovala elektrické vedení na Krym a odstavila dodávky vody na Krym a zčásti i do Donbasu. Samotná Ukrajina neustále pokračuje v ostřelování civilních zařízení v Donbasu (vodní čerpací stanice, elektrárny, železnice, školy, nemocnice, atd.), což způsobuje vážné ekonomické škody v tomto regionu. Donbas nereagoval stejně, a naopak stáhl své těžké zbraně z kontaktní linie.

Samotná Ukrajina se propojila s různými oligarchy, kteří řídí politické, průmyslové a finanční akce na domácí i mezinárodní úrovni, a kteří zničili hodně z toho mála, co Ukrajincům zbylo. Továrny se zavírají (nedostatek uhlí, nedostatek objednávek - neboť z větší části jde o průmysl, který prodával zařízení do Ruska). Válečné úsilí Kyjeva proti Donbasu je samo o sobě nákladnou záležitostí - pokud jde o ztrátu lidských životů, i ekonomiky.

Kanadský postoj vůči Ukrajině

Kanadský postoj vůči Ukrajině - tj. protiruský postoj - je kombinací jak domácí politiky, tak i podřízené role americkým zájmům prostřednictvím NATO. Konečným cílem USA je „rozebrat“, pokud ne přímo zničit, Rusko, aby se stalo součástí amerického impéria, které usiluje o globální hegemonii. Bohužel pro svět je to právě tato silná imperiální touha USA, která napáchala velké škody v mnoha zemích na všech kontinentech světa.

Osobně podporuji akce Ruska v Sýrii, v oblasti, kde Rusové působí v rámci mezinárodního práva - na rozdíl od USA, Kanady a dalších nezvaných národů, které bojují (teoreticky) proti terorismu. Vzhledem ke globální metodě, kterou USA používají k destabilizaci národů - prostřednictvím ekonomiky (sankce, embarga, atd.) v kombinaci s tajnými vojenskými prostředky, které se často stanou zjevnými vojenskými prostředky - podporuji rostoucí pozitivní vztahy mezi Ruskem a Čínou, a jejich úsilí vybudovat infrastrukturu a ekonomické vztahy napříč Eurasií (a Afrikou a Latinskou Amerikou) bez použití armády.

To je samozřejmě další důvod, proč je Ukrajina využívána tak, jak je - aby Eurasie nerozvíjela svou nezávislost na americkém ekonomickém systému a rezervní měně amerického dolaru. S pomocí Ukrajiny - další loutky, sloužící vládě USA/EU/NATO -bude totiž snazší pokusit se zablokovat čínskou iniciativu „Jedno pásmo, jedna cesta“ (Belt and Road Initiative). To se potom globálně rozšíří na americké akce v Sýrii, Íránu a kdekoli jinde na Středním Východě, kde Kanada hraje svou podpůrnou roli ve všech imperiálních věcech. Koneckonců je to přeci přirozené, vždyť Spojené státy a Kanada jsou dětmi tehdy nejskvělejší imperiální koloniální říše na světě - Spojeného království.

Stručně řečeno, kanadský postoj vůči Ukrajině je podporován vnitřním ukrajinským stoupencem a v širším slova smyslu štváčským imperiálním nezodpovědným jednáním USA, které se chtějí zmocnit… inu, celého světa.


Poroshenko and Trudeau: Canada’s Ukrainian Attitude vyšel 25. září 2017 na Global Research. Překlad v ceně 528 Kč Zvědavec.

Stephen Ledman

Stephen Lendman
27.9.2017 Global Research, překlad messin

Nekonečná agrese USA v Afghánistánu nemá nic společného s bojem proti terorismu (Amerika ho podporuje), vše se týká kontroly země, jejího využití pro ropovody a plynovody, částečného obklíčení Ruska a Číny americkými vojenskými základnami a drancování ohromného afghánského nerostného bohatství – pravděpodobně v hodnotě bilionů dolarů, po němž prahnou korporátní predátoři.



Jedná se o baryt, uhlí, kobalt, měď, zlato, železnou rudu, olovo, obrovské množství vysoce ceněného lithia a dalších vzácných kovů, které jsou životně důležité pro špičkové technické výrobky, zemní plyn, ropu, drahokamy a polodrahokamy, sůl, síru, mastek, zinek, kromě dalších minerálů.

Země je zdrojem pokladů, což je hlavním důvodem, proč je okupace trvalá, neoprávněně odůvodňovaná válkou, jejímž cílem není vyhrát, nýbrž jí nekonečně vést.

Ve čtvrtek se Trump setkal s Amerikou instalovaným loutkovým prezidentem Ashrafem Ghanim, aby diskutovali o rozvoji afghánských zdrojů, což v kódovaném jazyce znamená drancování americkými korporátními predátory.

Prohlášení Bílého domu říká:

„(oni) diskutovali o otázkách hospodářského rozvoje, včetně toho, jak mohou americké firmy pomoci rychle rozvíjet afghánské výjimečné nerostné bohatství.“

„Shodli se na tom, že takové iniciativy by mohly pomoci americkým společnostem vyvíjet materiály, rozhodující pro národní bezpečnost při růstu afghánské ekonomiky a vytvářet nová pracovní místa v obou zemích a uhradit tím Spojeným státům některé náklady na pomoc tomu, aby se Afghánci mohli stát více soběstačnými.“

Překlad: Ghani odsouhlasil nechat americké predátory drancovat jeho zemi, což pomůže americkému hospodářství, nikoliv afghánskému. Neudělal nic pro zlepšení života svého lidu, namísto toho jej zneužil.

Kdykoliv Ghani odmítne, bude odstraněn a nahrazen ochotnější loutkou, v souladu s pravidly fungování imperialismu.

Plán nemá nic společného s vyčerpáváním nákladů na velkou válku, jde jen o obohacení amerických korporátních dravců, spolu s ovládnutím afgánského nerostného bohatství.

Před útoky 9/11 se představitelé Talibánu v Houstonu setkali s americkým ropným gigantem Unocal kvůli výstavbě Transafghánského plynovodu.

Americký Silk Road Strategy Act z roku 1999 se zaměřil na rozvoj obchodních příležitostí USA v regionu, společně s podkopáním, destabilizací a izolací Ruska, Číny a Íránu. Šlo o velkou hru o životně důležité zdroje v této v této strategické části světa.

Clintonova administrativa v roce 1999 jednání s činiteli Talibánu přerušila, aby později opět neúspěšně v rozhovorech pokračovali Bush/Cheney.

Zbytek je, jak se říká, historie. Následovalo 11. září, o čtyři týdny později napadení Afghánistánu. Válka byla přitom plánována už měsíce předem.

Dalším důvodem jejího zahájení bylo oživení produkce opia, která byla z velké části vymýcena Talibánem. Opium je vedle organizovaného zločinu klíčovým zdrojem příjmů CIA, západních bank a dalších finančních zájmů.

Věci nejsou ve skutečnosti takové, jak jsou nám předkládány. Veřejnosti se neříká pravda o bin Ládinovi, za živa pomocníkovi CIA, ještě před tím, než zemřel na nemoc v prosinci 2001. Neříká se pravda o teroristických útocích 9/11, matce všech falešných vlajek i důvodech proč Amerika na jejich základě začala válku proti lidskosti, zahájenou v Afghánistánu po znásilnění Jugoslávie Clintonovou administrativou.

Trump pokračuje v tom, co jeho předchůdci začali, vystupňováním zděděných válek, vyhrožováním Severní Koreji pravděpodobně katastrofickou válkou, pokud by byla zahájena. Na seznamu cílů je Írán, možná Rusko a následuje Čína.

Dnes je nejhorší doba ve světových dějinách, věci se zhoršují, nikoliv zlepšují.

Jestřábí generálové, řídící budoucí americké války, ohrožují přežití lidstva strašidelnou hrozbou jaderné války a scénářem soudného dne, pokud jí začnou.

27. 9. 2017    z  internetu (původní zdroj se nám nepodařilo zjistit)
Smí se u nás tábořit, sbírat houby a lesní plody, opékat buřty a zpívat u táboráku... Život v Česku sice zatím není ideální, ale, jinde je to ještě mnohem horší. Pojem “životní úroveň“ je zavádějící, neboť se jedná o individuální představy o tom, co daný člověk od života očekává. Podle jeho představ je potom nutné měřit životní úroveň. Dovolil bych si tvrdit, že nejlepším místem k životu na této Zeměkouli je Hradec a jeho okolí. Kdyby tomu tak nebylo, nežil bych tam. Na druhé straně, nějaký arabský šejk z Kuvajtu, se mnou určitě souhlasit nebude. Japonský majitel automobilky asi také ne…


Ovšem nechoďme na „konec světa“ a porozhlédněme se po svých zahraničních sousedech.

Jedete-li do zahraničí a vezete-li si sebou nůž, buďte opatrní. Celá rodina by mohla lehko skončit za mřížemi.

V SRN nesmíte mít u sebe nůž, jehož střenka přesahuje 10cm nebo zavírací 8.5 cm.

V Rakousku můžete u sebe mít nůž pouze tehdy, pakliže se prokážete, že jste “myslivec“ a zrovna jdete na hon. Je to obrovský paradox, neboť u našeho jižního souseda si každý občan Rakouska, pakliže nabyl plnoletosti (18 let), může bez zbrojního pasu a pouze na občanský průkaz koupit brokovnici a malorážku. To je v ČR absolutně nemožné!

V Belgii a v Lucembursku nesmíte u sebe nosit nůž vůbec, i kdyby se jednalo o pouhý “příborák“.

Ve Velké Británii a v Irsku podle zákona (tzv. “Offensive Weapon Act“) nejen, že se zakazuje nošení všech druhů nožů a zbraní (včetně vzduchovky), nýbrž nesmíte mít u sebe na veřejnosti ani to, co se noži podobá. Existuje tam např. absolutní zákaz vycházení s nůžkami! Takováto opatření v zemi, kde v roce 1907 jeho lordstvo Robert Baden-Powell založil skautské hnutí, je opravdu na pováženou…

Naproti tomu české zákonodárství takovouto skutkovou podstatu vůbec neřeší: můžete chodit s popravčím mečem na Václavském náměstí sem a tam, jak se vám zachce, aniž byste porušili jakýkoliv zákon. Jediné nebezpečí, které hrozí, je následující: asi by vás mohli odvézt na psychiatrickou kliniku.

Pakliže si myslíte: „Vyrazíme na Západ trempovat, rozděláme táborák, budeme opékat buřty, hrát na kytaru a zpívat…“ tak takové myšlenky si nechte rychle zajít. Mimo Česka je to takřka neproveditelné a to dokonce i v USA a Kanadě. Ve většině evropských zemí je rozdělávání táborových ohňů (bez zvláštního povolení) přísně zakázané. Buřty (tedy špekáčky) mimo Česka a Bavorska (tzv. „Regensburger“) nikde jinak neseženete.

Hrát na kytaru v lese a zpívat je (mimo Česka) zakázáno takřka na celém světě a to dokonce i v Ruské tajze. Když vjíždíte do kanadského pralesa Algonquin Park (provincie Ontario), ptá se vás policie u závory, zdali máte střelné zbraně a hudební nástroje. Pakliže ano, musíte je deponovat u vchodu. Byl jsem sám svědek toho jak jednomu černochovi (skautovi) zabavili dokonce i foukací harmoniku. Po chvíli se rozbrečel, ale nebylo mu to nic platné: Prostě s foukací harmonikou se do pralesa nesmí! Hlasitý zpěv a živá hudba má prý velice neblahý vliv na divokou zvířenu. Ovšem hudba reprodukovaná (rádio) prý zas tak moc nevadí. Každopá ; dně v Česku není zakázáno ani jedno, ani druhé...

V některých zemích by se sice dalo trempování a skautování praktikovat - hlavně v USA, Austrálii a v Kanadě, podobně jako v Česku, ale má to nepřekonatelný zádrhel. Každá píď půdy tam někomu patří a všude na vás hulákají cedule: “Private property. No entry.“ (soukromý majetek. Vstup zakázán). Bez povolení majitele tam vkročit nesmíte. Na některých cedulích jsou vyznačeny i lebky se zkříženými hnáty - vlastník vás upozorňuje: “Pakliže se objevíte na mém pozemku, zabiju vás!“ Vše tam připomíná “divoký západ“ i když poněkud naruby. Zvykli jsme si na tvrzení: v USA se pr a ktikuj e volný prodej zbrani a kuší. Nevěřte tomu. V některých státech USA se skutečně ke zbraním dostanete lehko. Ovšem v jiných platí například stejně přísné předpisy jako v Anglii a v Irsku. Pakliže vás v Marylandu nebo v Massachusetts nachytají s loveckým nožem u pasu, hrozí vám až 48 hodin kriminálu.

Nemyslete si, že to jde všude tak jako v Česku, vzít si ruksak, lovecký nůž, maskáče, vyrazit do lesa na houby a potom se někde vykoupat v rybníku...

V SRN jsou kalhoty „maskáče“ považovány za uniformu a bez povolení ministerstva obrany SRN je nesmíte nosit. Jinak vám hrozí až 3 roky odnětí svobody.

V Severním Irsku jsou všechny rybníky soukromé, a pakliže se tam vykoupete, posuzuje se to coby “vloupání“ (Domestic burglary).

V severní Itálii je sbírání hub zakázáno pod trestem vězení do jednoho roku a na zbytek Itálie potřebujete tzv. “houbařský pas“, který místní úřady jaksi velmi neradi vydávají.

Ve Velké Británii je většina lesů v soukromých rukou a normální smrtelník se do nich nedostane.

V Holandsku sice do lesa můžete, ale nejenže tam nesmíte sbírat houby, nýbrž tam nesmíte sbírat vůbec žádné plodiny. Běda, jestli u vás najdou šišku, ostružinu nebo křemenáče! Počítejte s tím, že si drahnou chvíli posedíte v “chládku“.

Až opět někoho uslyšíte hlasitě nedávat, jak to u nás stojí za prd, sdělte mu, že má sice pravdu, ale jinde to může být ještě daleko horší a doporučte mu tuto reportáž, kterou jste si právě přečetli.
Z naší planety Země není kam utéct.

Na Marsu se žít nedá. Musíme si zdejší poměry zařídit tak, aby to trmácení se životem od kolébky do rakve, bylo pokud možno, co nejsnesitelnější. Víc od lidstva opravdu nelze očekávat. V ČR je pořád ještě krásně!!!!!

Jiří Baťa
28. 9. 2017
Zaujal mě článek pana Stanislava Novotného, který připomíná 5. výročí od úředního přejmenování mezinárodního letiště Praha-Ruzyně na Letiště Václava Havla Praha. Musím mu dát za pravdu všemu, co v souvislosti s Letištěm Praha-Ruzyně, resp. samotné obci Ruzyně píše. Dávám také plně za pravdu jeho názoru, že „...název Praha-Ruzyně nikomu nevadil, zato ten dnešní název rozděluje veřejnost. Naprosto zbytečně a to jenom proto, že nejrůznější kariéristé a neosobnosti se potřebují předvádět na jakési správné straně barikády, kterou pro ně personifikuje Havel“, dodává pan S. Novotný.

„Šetřeme názvy po čerstvě zemřelých nebo dokonce žijících mediálních hvězdách“, říká S. Novotný. Tento názor je aktuální už proto, že v souvislosti se smrtí J. Třísky se, byť zřejmě nemyšlen vážně, objevil návrh na možné přejmenování Karlova mostu na Most J. Třísky. Návrh je zcela absurdní a mimo rámec reality, ale protože mezi námi žijí lidé, kteří se v absurdnostech vyžívají a dokonce je umí prosadit (viz Letiště V.H., lavičky V.H. a pod.), mohlo by se stát, že s touto absurdností předstoupí nějaký havloidní pomatenec před (pražskou) veřejnost a bude požadovat její odsouhlasení. Jakkoli je to přitažené za vlasy, stoprocentně takovou pitomost nelze vyloučit, zkušeností máme víc než dost.

Nakonec si dovolím recesistickou poznámku. Václav Havel, pokud je mi známo, neměl k samotnému Letišti Praha-Ruzyně žádný zvláštní či výjimečný vztah. Pokud však jde o Ruzyni jako takovou, jistě daleko bližší mu byla Ruzyňská věznice. Proto s patřičnou nadsázkou bych navrhoval, aby se Ruzyňská věznice přejmenovala na Věznici Václava Havla, což by bylo k jeho osobě daleko adekvátnější a bližší, než Letiště V. Havla. Prostředí věznice bylo totiž Václavu Havlovi důvěrně známo a jistě by se přijetí této pocty nezdráhal vyhovět. Zcela jistě by to také udělalo dobře i historikům ÚSTRku, kariéristům a různým těm nezlomným pravdoláskařům, pražské kavárně a všem havloidům, kteří stále žijí a tyjí z Havlovy podstaty.

28. 9. 2017    zdroj

Paradoxem je, že nejprve Státy napomáhaly vzniku takových skupin na Blízkém východě, jako jsou DAEŠ nebo Džabhat an-Nusra, pak vykřikují o záměru všemi prostředky bojovat proti mezinárodnímu terorismu. Je to jako způsobit v cizím domě požár a pak ho hasit benzínem.

Ale dnes se Sýrie velmi vzdálila od libyjského scénáře, protože podpora SAR Ruskem staví Západ do svízelné situace, kdy maska jejich spiknutí bude co nevidět stržena. Ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov je přesvědčen, že plány Washingtonu ohledně Sýrie budou známy po konečné porážce islamistů.

"Když bude DAEŠ a společně s ním Džabhat an-Nusra poražen, pak se projeví, kdo jaké cíle v Sýrii má. Protože nás naši američtí kolegové, včetně Tillersona, přísežně ujišťují, že nemají v Sýrii jiný cíl, než je zničení teroristů", řekl Lavrov.

A i když se dříve prezident Trump kasal, že zastaví financování teroristů a přezkoumá politiku USA na Blízkém východě, celá řada bolestivých podrazů od kongresmanů a senátorů rychle přivedla hlavu Bílého domu do formy - Trumpovi ukázali jeho místo, takže destruktivní politika pokračuje.

Blízký východ je stále horkým místem na mapě světa; země jsou zde zničeny až do samého základu institucí státnosti. A stalo se, že problémy vznikly ne bez pomoci západních zemí, ale nepříjemnosti nyní má celý civilizovaný svět. Když budeme spoléhat na prognózy Lavrova, je jasné, že nebudeme dlouho čekat - země, v níž si vedení ochotně připisuje cizí vítězství, se ani zde nevzdá svého "kusu koláče".

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Miroslav Lazanski
28.9.2017  Politika

„Vláda v Pchjongjangu dobře ví, jak dopadli Saddám Husajn a plukovník Kaddáfí, když neměli, ale byli křivě obviněni, že mají, atomové hračky", píše srbský publicista Miroslav Lazanski ve svém pravidelném sloupku v bělehradském deníku Politika.

Amerika není slabší, jen ostatní země se staly silnějšími. Ano, Amerika byla v roce 1945 „první zemí světa“, jediná nukleární velmoc, nejsilnější ekonomika a vlastník tří čtvrtin všech zlatých rezerv. Ani válka v Koreji v padesátých letech její pozici nezměnila, Amerika si zvykla být první, zalíbilo se jí to. A pak přišla vietnamská válka a trauma, spíše kvůli ztrátě prestiže, než kvůli promarněným životům...

Nynější krize kolem Severní Koreje dokazuje, že rok 2017 bude historickou křižovatkou, byť křižovatky jsou vidět až retrospektivně. Mimochodem, Vietnam přišel ve chvíli, kdy se Američané cítili být dokonalou společností, na což měli jako první země světa samozřejmě právo. Ve chvíli, kdy byla mezinárodní valuta v jejich rukou, neustále tiskli další a další bankovky. To vedlo k inflaci po celém světě a nakonec krachu Brettonwoodského systému (https://cs.wikipedia.org/wiki/Brettonwoodský_systém) - klíčového poválečného monetárního elementu. USA prohrály válku ve Vietnamu a historie se nezastavila.

Severní Korea to ukazuje velmi plasticky, americké impérium je nemilosrdně odsouzeno k pádu. Uznávám, že Rusko nemůže ekonomicky konkurovat Americe, Čína sice ano, ale USA jsou stále největší vojenská síla, nikoli však v nukleární výzbroji, kde je na čele Rusko. Pouze tvrdím, že pád Ameriky v nové nukleární éře, kdy se současný stav už nemůže změnit válkou, jako tomu bylo v éře konvenčních střetů, se stal zřetelným právě na příkladu odpalování severokorejských balistických střel a testů nukleárních bomb.

Prezident Trump na otázku, „co teď?“, odpověděl, „uvidíme...“ Je to váhání, dobře utajená hrozba, nedostatek nápadů, nebo prostě prozření, že vojenské řešení v Koreji není? A není proto, že Pchjongjang má stovky raket středního doletu, kterými ohrožuje cíle v Japonsku a Jižní Koreji, desítku projektilů mezikontinentálního dosahu pro cíle na Aljašce, plus nejméně tři desítky atomových a vodíkových bomb. Žádný masivní a přesný úder konvenčními, ale i jadernými zbraněmi nemůže zničit všechna odpalovací zařízení Severní Koreje, protože jsou mobilní a skrývají se hluboko pod zemí v severokorejských horách. Shodit sem sto atomových bomb by znamenalo způsobit radiaci, která by ohrozila i spojence USA – Japonsko a Jižní Koreu, ale i Čínu a Rusko. Shodit neutronové bomby je také složité, protože Peking si nemůže dovolit porážku Pchjongjangu, a na každou takovou bombu, která zanechává málo radiace, ale má vysokou ničivou sílu, odpoví Severní Korea svými neekologickými zbraněmi. Protože vláda v Pchjongjang u dobře ví, jak dopadli Saddám Husajn a plukovník Kaddáfí, když neměli, ale byli křivě obviněni, že mají, atomové hračky.

Severní Korea provádí své jaderné pokusy hluboko v podzemí, radiace neohrožuje sousední státy, domy tam nepadají. Raketa, která přeletěla Japonsko, letěla ve výšce 550 km, ta předchozí dokonce 2 700 km. To už je výška. Nad Srbskem, nad Ruskem, nad USA každý den přeletí výzvědné satelity cizích zemí. Jaký je rozdíl mezi severokorejskou raketou a cizí družící? Žádný. Když Sověti v šedesátých letech minulého století sestřelili americký špionážní letoun U-2, Churščov si kvůli tomu postěžoval De Gaulleovi, ten mu odpověděl, že sovětský špionážní satelit přeletí nad Elisejským palácem tři krát denně.

Když svět může žít s izraelskou atomovou bombou, s pákistánskou atomovou bombou a s indickou atomovou bombou, proč stigmatizovat Severní Koreu? To, že z Pchjongjangu zní válečnická rétorika, jsme zvyklí už 65 let. To ještě není důvod k válce. Pchjongjang usiluje o přímé rozhovory s USA. Clintonova administrativa svého času slíbila Severní Koreji pomoc v podobě potravin a ropy, výměnou za pozastavení jaderného výzkumu v Jangsongu. A Severní Korea tento reaktor zastavila, své závazky splnila, ale Washington sankce nezrušil zcela, tak byl výzkum znovu obnoven.

Jediná severokorejská „valuta" v rozhovorech s USA, ve chvíli, kdy je cílem ekonomická pomoc a zrušení západních sankcí, zůstává atomová bomba. Západ by chtěl, aby Pchjongjang zrušil svůj jaderný program, ale sankce dál pokračovaly, kvůli komunistické ideologii. V Pchjongjangu to odmítají.

Prostor Asie není Východní Evropa v roce 1989, která desetiletí čekala na demokratizaci. Asijský svět se více podobá Západní Evropě 19. století, kdy jednotlivé země ve vzájemných střetech vytvářely své hranice a struktury. Americký nátlak a vměšování jen komplikuje proces demokratizace. V Severní Koreji chápou americkou demokracii jako milost cizího světovládce, jako vnucené ponížení. Protože oni už jednoho vládce mají...


Foto a překlad Michail Stavrev 
 

Miroslav Lazanski  - (1950) v Karlovaci, vystudoval právnickou fakultu v Záhřebu, kde začala i jeho novinářská kariéra. Pracoval v několika významných jugoslávských denících, od roku 1991 působí v bělehradském listu Politika. Je autorem deseti knih.