Dalibor Plichta
28.9.2017 ČeskéNárodníListy
Hovořit o symbolikách dvacátého osmého září a dvacátého osmého října a postavit je v jakémsi příměru proti sobě lze pouze tak, že bude i na dvacáté osmé září hleděno stejným způsobem jako na dvacátý osmý říjen, totiž jako na politickou ideologii. Nebude to žádný prohřešek na památce knížete Václava. Protože ačkoli je dvacáté osmé září vydáváno především za svátek církevní, připomínající Václava jako křesťanského světce a českého patrona (což není totéž jako být patronem českého státu!), má tradice dvacátého osmého září patrně již od svých počátků také svou stránku ideologickou, politickou, nikoli pouze náboženskou.
Bude-li zde tedy řeč o politické stránce, o politických implikacích svatováclavského kultu, nebudeme se dotýkat samotné osoby knížete Václava. Nebudeme mluvit o jeho křesťanských ctnostech, opravdovosti jeho víry, míře jeho vzdělanosti. Nebudeme ani rozebírat a posuzovat jeho úmysly. Ponecháme samu osobu světcovu stranou a budeme se zabývat pouze politickou stránkou kultu, který byl na Václavovu osobu naroubován.
Politická a náboženská stránka jsou dvě různé věci, které spolu nemusí mít nic společného – třebaže spolu mohou být spojovány, jak o tom ostatně svědčí stále znovu se vracející snahy některých politických sil, učinit z náboženského a kulturního Václavova významu jeden z nástrojů své politiky, využít tragické smrti a zbožnosti knížete pro účely, o nichž se jemu nemohlo ani snít.
V „Budování státu“ Ferdinand Peroutka v souvislosti s „habsburskou otázkou“ a s pokusy Karla Habsburka vrátit se na počátku dvacátých let na maďarský trůn vyslovil obecný soud, že „ještě nikdy nevzdala se minulost najednou“ a že „historie je přeplněna pokusy bývalých lidí a bývalých poměrů, kteří se snaží vrátit se“.
Jeho obecné konstatování se osvědčuje i dnes. Možná by byl Peroutka sám překvapen, jako dlouho se takové pokusy mohou opakovat v případě sil, kterým bylo už hned po první světové válce zatěžko a zcela proti mysli uznat, že její konec znamená i konec jistého způsobu politického myšlení, který se udržoval v politických kruzích centrálních mocností, a tím i jistých tradic, na nichž konzervativní síly – nejen v Rakousku-Uhersku – stavěly svou politiku zachování do té doby daných poměrů a možnosti udržovat se ve svých mnohonárodních říších různá národní hnutí na uzdě a bránit řadě národů v dosažení politické samostatnosti a svrchovanosti.
U nás tyto síly minulosti – a je třeba upřesnit, že jde o síly minulosti zdaleka ne pouze v českých zemích, nýbrž přinejmenším na území tzv. střední Evropy – pracují ke svému kýženému návratu kromě jiného tím, že se (nikoli poprvé) snaží podněcovat obnovení tak zvané svatováclavské tradice, tradice, která těmto silám vyhovuje, zvláště když ji a její obsah přizpůsobily svým zájmům a cílům.
A tak jsme stále znovu svědky zlehčování a přímého popírání významu dvacátého osmého října a naopak pokusů vyzdvihovat tradici dvacátého osmého září nebo dokonce učinit dvacáté osmé září státním svátkem místo dvacátého osmého října.
O důsledcích, které by taková změna přinesla a jejichž obsah by byl větší, než si řadový občan dokáže v této chvíli představit, se z dobrých důvodů nemluví, především o nich nemluví navrhovatelé této změny.
Každá taková symbolika, pokud se stane ideologií státu, tvoří přece úhelné kameny jeho politického společenství, představuje obecně přijímané nebo oficiálně platné vodítko politického programu a působení státu, ale konec konců i smysl jeho trvání.
Francouzská republika se hlásí k pádu Bastily, ke dni symbolizujícímu konec absolutismu a počátek nové éry, éry občanských práv a demokracie. Belgie slaví svůj státní svátek v den dosažení nezávislosti, dnešní Německo staví symbol své státnosti na dni přijetí nové demokratické ústavy. Jinde se symbolika státnosti váže například na nástup dynastie nebo den narození monarchy, případně na den zasvěcený patronu země.
Všude je státní symbolika výrazem vůle rozhodujících sil ve státě a má upevňovat nejen stát, ale i jeho společenský řád odpovídající ideám, v jejichž duchu byl stát vytvořen, ustaven.
Tam, kde dochází k odklonu od původních idejí a symbolů, může být za jistých okolností ohroženo trvání nejen režimu, ale i samotného státu, případně jeho samostatnosti a nezávislosti.
Příznaky takového vývoje se objevují, i když zatím ne příliš výrazně, i u nás. Dvacátý osmý říjen jako symbol naší novodobé státnosti je různými našimi politickými osobnostmi slaven vlažně: Senátor Benda nebo poslanec Tollner přišli již dokonce s návrhem zavést jako státní svátek místo dvacátého osmého října nebo vedle něho dvacáté osmé září.
Některým lidem se mohou takové nápady jevit jako bezvýznamný okrajový jev, kterému není třeba věnovat pozornost. Ale k tomu, abychom se na tuto věc mohli dívat jako na okrajovou záležitost, neměl by tento jev být článkem řady podobných „okrajových“ jevů. Stačí připomenout takovou „maličkost“, jako že polistopadový režim poprvé v naší novodobé historii jmenoval ministrem školství katolického kněze Piťhu, který před svým jmenováním veřejnosti nikdy neprozradil svůj kněžský stav (a prozradil to na něho někdo jiný), neboť jeho stav měl české veřejnosti zůstat utajen, aby nebyla varována a nezbystřila včas pozornost. Ne náhodou ministerstvo školství dalo za jeho ministrování svoje doporučení k používání učebnice dějepisu „Dějiny zemí Koruny české“, kde se to hemží takovými perlami jako že „doba vlády Franze Josefa byla zlatým věkem českého národa", o legiích ani nemluvě. Jiným článkem tohoto řetězu je i propagace a doporučování dalšího katolického kněze a člena jezuitského (?) řádu, na příštího prezidenta – a to v národě, v němž jen malá menšina obyvatelstva žije náboženským životem katolické církve. A mohli bychom mluvit o dalších takových článcích: o snaze vnutit Praze a českému národu obnovu Mariánského sloupu, který byl v Praze postaven na oslavu výročí vítězství katolické strany a Habsburků v třicetileté válce, které vedlo ke ztrátě české samostatnosti. Ale patří do toho řetězu i ochota některých svatováclavsky orientovaných našich politických kruhů problematizovat platnost těch dekretů prezidenta Beneše, které se týkají odsunu, zabavení majetku a zbavení občanství provinivších se Němců a Maďarů. Patří sem i organizování takových akcí, jako bylo „Smíření“. A je třeba si povšimnout i skutečností, že jsou to především provozovatelé a obnovovatelé „svatováclavské tradice“, kdo mlčí k tvrzením, jež stále znovu slyšíme především od odsunutých bývalých českých Němců a jejich politických přátel a spojenců, totiž že vznik Československé republiky (ale i dalších nových států), po porážce mnohonárodních centrálních mocností v roce 1918, byla chyba. A ne pouze chyba, nýbrž dokonce potrat, „missgeburt“, jak tomu říkají Němci, kteří se nechtějí smířit s výsledky dvou světových válek, které začali a prohráli.
Tradice dvacátého osmého října se podle těchto kruhů se jaksi nehodí ani do naprogramovaného smíření, ani do již prováděné revize výsledků druhé světové války.
Ale nehodí se podle nich ani do stejně naprogramované „integrované“ nebo „integrující se“ Evropy, jak ji narýsovali a jak ji uskutečňují její nejhorlivější stoupenci – Němci.
A že dvacátý osmý říjen jako státní svátek vzniku samostatného státu nezapadá do světového pořádku, jak si jej představují a jak jej určují síly globalizace, o tom není třeba ztrácet slovo.
Všem těmto silám se dvacátý osmý říjen zcela přirozeně musí jevit jako symbol skutečnosti, která je nežádoucí, jako státní svátek, který se stal přežitkem, anomálií, stejně je pro ně přežitkem sám národní stát a nakonec sám národ.
Pro uskutečnění svých záměrů potřebují tyto síly směřující k vytvoření nových impérií vštěpovat lidem (pokud jsou ochotny do jisté míry se na lidi ohlížet) docela jiné symboly než symboly národní a státní samostatnosti a nezávislosti.
U nás se k tomu těmto kruhům hodí symbolika svatováclavská, zvláště když si ji ke své potřebě přizpůsobily, přesněji řečeno zjednodušily a ochudily.
Den dvacátého osmého září 935 není totiž jenom dnem zavraždění knížete Václava, dnem mučednické smrti významného křesťana. Stalo se tehdy i něco jiného – a pro naše dějiny velice významného na celá další staletí.
Co to bylo? Jak píše Dušan Třeštík ve svém díle „Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530 – 935)“, stalo se zároveň se zavražděním knížete Václava i toto:
„V pondělí dvacátého osmého září roku 935 se brzy po šesté hodině ranní zrodil český stát, který trval tři čtvrtiny tisícletí. Boleslavův čin byl totiž počátkem sjednocení českých kmenů a jejich podřízení jednotné státní správě, vybudování velkého českého vojska a silného státu, který mohl vzdorovat hrozbám bavorského Arnulfa i saského Jindřicha a jeho nástupců“.
I Václav si ovšem uvědomoval, že je třeba sjednotit svářící se česká knížata, sjednotit je a podřídit jedné, ústřední moci, vybírat od nich daně, vytvořit z rozdrobené země silný stát s dostatečně silným vojskem, aby se mohl ubránit svým bavorským a saským sousedům. Nepochybně i Václavovi nebylo po chuti odvádět oněch 120 vybraných volů a pět set hřiven stříbra jako tribut nejprve bavorskému Arnulfovi a od roku 929 saskému Jindřichovi. Ale nedokázal se k odporu odhodlat. Tuto úlohu s trochou štěstí splnil právě Boleslav. Sjednotil Čechy, podřídil je jednotné státní správě, vybudoval velkou armádu a zahájil s ní dokonce výboje. Vztah jeho knížectví k římské říši dostal jeho zásluhou podobu „jakési velmi volné unie, která rozvoji českého státu nijak nebránila“, jak píše Třeštík v citovaném svém díle.
Je zajímavé, snad dokonce příznačné, že ctitelé svatováclavského kultu den dvacátého osmého září s těmito pro české dějiny velice důležitými skutečnostmi vůbec nespojují a dosah událostí z dvacátého osmého září, souvislost tohoto dne s vytvořením českého státu přehlížejí. Patrně nikoli nedopatřením. Pro ně je dvacáté osmé září dnem mučednické smrti křesťanského knížete, který se přičinil, aby se Čechy poté, co byla zničena Velkomoravská říše, odpoutaly od slovanského obřadu a přimkly se k obřadu latinskému a otevřely se kulturnímu vlivu Západu, zprostředkovanému tehdy hlavně Bavory, Franky a Sasy.
Dvacáté osmé září, spojované jimi pouze s násilnou smrtí Václavovou, stalo se pro ně záminkou k oslavování „oddaného splynutí českého národa s křesťanskou vzdělaností“, přestože křesťanská vzdělanost už u nás byla doma tři čtvrti století. Pro ctitele svatováclavského kultu je křesťanskou vzdělaností pouze vzdělanost křesťanství západního.
A tak je z těchto důvodů pak Václav vydáván za „mocného přímluvčího za celé české plémě v nebesích“. Svatováclavská ideologie, jak byla pěstována zvláště za tak zvané Druhé republiky a za protektorátu a jak je pojímána jejími stoupenci i dnes, ať přímo nebo nepřímo oslabuje myšlenku samostatné české státnosti, důležitost a význam vlastního českého státu.
Stále jsou v Evropě síly, jimž se český stát nehodí do jejich mocenských tužeb. U těchto sil pak nacházejí oporu a povzbuzení a těmto silám vědomky nebo nevědomky přisluhují i ty české politické kruhy, které dávají přednost symbolice dvacátého osmého září před symbolikou dvacátého osmého října, symbolice, která je spojena s Václavovým aktem poddání se a s přijetím ochrany, a odevzdává se pod ochranu nejen nebes, ale což je podstatnější a horší, pod ochranu cizí politické a vojenské moci.
Kdyby se kult knížete Václava, tohoto „přímluvčího na nebesích“, měl stát základem státní ideologie a kdyby se dvacáté osmé září mělo stát nejvýznamnějším státním svátkem, jak si to někteří politikové u nás přejí, znamenalo by to velký krok zpátky. Krok, jehož dosah si naše veřejnost v této chvíli namnoze nedokáže uvědomit. Tato navenek skoro jen vnějšková změna v kalendáři – znamenala by však začátek posunu týkajícího se občanova postavení v jeho politickém prostředí.
Z postavení sebevědomého občana demokracie a člověka usilujícího o naplnění jeho přirozených a nezadatelných práv, byl by zatlačován do postavení pokorného prosebníka skládajícího své naděje v přízeň nebe a vrchnosti a odkázaného na jejich milost.
Instituce a mechanismy demokracie by se v takovém případě dostaly až na druhé místo. Znovu by se ve veřejném životě začaly objevovat osoby, které by byly o úradcích nebes lépe zpraveny než „obyčejní“ lidé nebo jejich politici a mluvčí. Objevily by se samozvané morální a „duchovní“ autority, které by ze správy veřejných záležitostí – politiky – chtěly udělat svou služku.
Občané by ztratili, aniž by to možná zprvu pozorovali, část svých politických práv. Stát by přestal nebo přestával být jejich státem.
Osmadvacátý říjen naproti tomu je a měl by trvat jako symbol nabyté, vybojované národní politické plnoletosti a svéprávnosti, která chce po staletích nesvobody stát na vlastních nohou.
Ale měl by být i připomínkou úspěšného vstupu českého respektive československého státu jako rovnoprávného a svrchovaného aktéra na mezinárodním politickém jevišti.
Nezávislost, získaná dvacátým osmým říjnem a mírovými smlouvami uzavřenými po skončení první světové války, z této nezávislosti plynoucí vystupování v mezinárodní politice, to jsou ovšem postoje, které je stěží možno smířit s duchem tradiční symboliky dvacátého osmého září. Její součástí je totiž naopak uznávání české závislosti a nesamostatnosti, přijímání ochrany a souhlas s tím, že ta tuto ochranu budeme platit tribut.
Oživování svatováclavské tradice a symboliky v současné době vychází vstříc pokusům starých sil obnovit v rámci daných nebo vytvářených možností a formou přizpůsobenou dnešku onu starou podobu vztahu mezi českým národem a národem, který byl nositelem zašlé nadvlády nad námi. To pokud jde o nás. V obecné rovině jde tu o snahy znovu podřídit malé národy a jejich státy hegemonům nových mnohonárodních politických struktur. Proto se nám stále znovu říká, že národní stát je přežitkem.
Další složkou říjnové symboliky v protikladu k symbolice zářijové je důsledné zesvětštění politiky, snaha o její zpozemštění a demokratizaci, oproštění od posledních stop teokracie. Politika v duchu dvacátého osmého října není službou žádné Prozřetelnosti a je výlučnou záležitostí občanů a uspokojování jejich zájmů.
Dvacátý osmý říjen je výzvou k zachování nezávislosti a svrchovanosti našeho státu. Proto je tak cizí a nepříjemný těm, kdo by chtěli pod rouškou vytváření nějaké univerzální říše podobné Svaté říši římské národa německého, pod rouškou nějakých nadnárodních celků odstranit nakonec všechny národní státy, aby nic nestálo v cestě podle představ států velkých a silných. Snahy o revizi výsledků druhé, ale i první světové války sbíhají se přitom s politikou vytváření globálního státu a globálního pořádku podle představ nadnárodních koncernů.
Za těchto okolností je dnes symbol dvacátého osmého října pro svůj obsah časovější a naléhavější, než snad byl před půl stoletím, kdy mnohé z obsahu dvacátého osmého října se mohlo zdát neohrozitelnou a samozřejmou daností, kdy tento den a jeho symbolický význam jako by už nepotřeboval být válečnou korouhví národní politiky, neboť jsme dosáhli svého a domnívali jsme se, že co máme, máme s konečnou platností.
Za příchylnost k osmadvacátému říjnu a za to, že mu dáváme přednost přede dvacátým osmým zářím, se nepotřebujeme ospravedlňovat ani nikomu omlouvat.
Je výrazem našeho ctění hodnot, které jsou pro novodobou demokratickou společnost hodnotami samozřejmými a které jsou součástí demokratické politické kultury – k níž patří i samostatnost a nezávislost národů a jejich států.
Za srovnání s dvacátým osmým zářím nemůže dvacátý osmý říjen vycházet jinak (Předneseno 28. září na večeru Nezávislé skupiny“Věrni zůstaneme“, konaném v místnosti státních aktů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.)
než jako symbol šťastnější, bohatší i bližší naší době a jejímu demokratickému vyznání. Měli bychom si stále uvědomovat, že probíhá bitva nejen o naši historickou paměť, ale také o duši českého národa.
Ing. Dalibor Plichta, politolog
(Předneseno 28. září na večeru Nezávislé skupiny“Věrni zůstaneme“, konaném v místnosti státních aktů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.)
