Presstituti bulvárních plátků existují snad jen proto, aby co nejvíc plivali po Sovětském svazu během 2. sv. války, potažmo po Rusku; navíc se najdou i tací, pro které byla Mnichovská zrada naopak velké diplomatické vítězství Československa…Dnes je 79. výročí tohoto aktu...

September 30, 2017, 11:32 am

≫ Next: Západní mýtus o úspěšném Pobaltí: Lidé obvykle z ráje neprchají. Třetina bez občanských práv. Demokracie jen pro vybrané. Skončí jako bezcenná a vylidněná frontová linie Západu proti neexistujícímu nepříteli?

≪ Previous: Staří Čechové měli společné předky s Rusy, toto dědictví nesmí být zapomenuto!!!Ničeho se totiž západ nebojí více než slovanské vzájemnosti, lásky a jednoty!!!

$

0

0

Břetislav Olšer

30.9. 2017  Rukojmí

Nikdo z análních žurnalistů nepřizná, že jimi účelově nejvíc v tisku a televizi frekventovaným je údajně kolaborantský pakt Ribbentrop-Molotov, a proradně přitom zamlčí, že napřed ta vůbec nejzrádnější byla Mnichovská dohoda, neboli Mnichovská zrada či Mnichovský diktát mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o odstoupení pohraničních území Československa Německu.Byla sice formálně dojednána 29. září 1938 v Mnichově, avšak až poté byla ve všech jazykových verzích podepsána po půlnoci 30. září 1938, tedy dnes je 79. výročí tohoto aktu...

Nejen však píšící demagogové o této dohodě záměrně lžou; filmový režisér Petr Zelenka, známý svým stupidním předvolebním klipem „Přemluv bábu“ z roku 2010, natočil posléze i nový film „Ztraceni v Mnichově“, který na základě příběhu jedné vědecké přednášky rozkrývá pohled Čechů na události mnichovské dohody. Zelenka sám se prý snaží přinést alternativní pohled, spočívající především v tom, že tvrdí, že mnichovské události byly velkým vítězstvím české diplomacie a největším průšvihem celého „Mnichova“ byl kýčovitý mýtus, který kolem něj vznikl. Hovořil o tom s Danielou Drtinovou na DVtv.

Zelenka šokuje, když odmítá, že by mnichovská dohoda byla tragédií. „Mnichov skutečně nebyl tragédií, bylo to velké diplomatické vítězství. A kdybychom jej dokázali pochopit tím tvůrčím, diplomatickým způsobem, tak bychom se z něj mohli radovat dodnes,“ dodává Petr Zelenka. Podle něj se v roce 1938 ve skutečnosti Německu nikdo v Československu bránit nechtěl. „Byl to náš největší obchodní partner. Tady žily tři miliony našich německých spoluobčanů, takže by to byla i občanská válka, ještě k tomu,“ dodává. V rozhovoru pro ČT přidává další pecku...

Říká se, že Češi si spíše připomínají své prohry než svá vítězství, byl-li ale Mnichov jednou z našich největších historických proher, proč podle vás po tomto tématu po revoluci nikdo nesáhl?

Možná proto, že šlo o obrovské diplomatické vítězství. V říjnu 1938 se z problematického národa, zmítaného občanskou válkou, stala přijetím mnichovského „diktátu“ oběť německé expanze. Začali jsme vítězit v psychologické válce, ve které do té doby vítězil Hitler. Vedlejším ale zcela zásadním efektem bylo, že jsme o sedm let později neprohráli válku po boku Německa, jako Slovensko nebo Maďarsko, ale naopak stáli na straně vítězných mocností....

(Nic o tom, že šlo o naši typickou vlastnost vyčůránků, co napřed dělali zbrojnici pro Hitlera a alibistickou akcí Anthropoid jsme pak nechali zastřelit jednoho Heydricha za následně tisíce vyvražděných civilistů v Lidicích, Ležácích či ve věznici Pankrác a jinde...) http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Nedelame-si-legraci-Mnichovska-dohoda-z-roku-1938-byla-velke-vitezstvi-nasi-diplomacie-Mohli-jsme-se-z-ni-radovat-dodnes-rekl-znamy-cesky-umelec-404241

Stejně s jemu daným mimořádně velkým dušením omezením natočil ten samý Petr Zelenka před sedmi lety již výše zmíněný předvolební klip „Přemluv bábu“. Hlavní jeho protagonistka praví: „Vývoj politické situace hodnotím negativně a strašně mě mrzí, co se děje. Zvyšování daní je dost velká šílenost, a hodně mě naštvalo. Vnímám ho jako trest pro lidi, co pracují a o něco se snaží," vyráží do útoku herečka Martha Issová, která s Jiřím Mádlem hrála v předvolebním klipu „Přemluv bábu!".

Ten byl zaměřen na podporu pravice proti levici, vzbouřil prudké emoce i drsné vulgární útoky a na komunitním serveru YouTube ho shlédla skoro desetina tuzemské populace. V klipu herci burcují, aby lidé nevolili levici. "Levou rukou si většinou lidé vytírají zadek. Když budete volit levici, ona si pak vytře zadek s vámi,"říkají herci ve spotu. https://www.youtube.com/watch?v=_j8B2jw8NX8

Marně jsem dnes hledal v Lidových novinách další článek česko-afghánské muslimky Petry Procházkové, v němž by zmínila Mnichov nad ránem 30. září 1938. Ani vidu, ani slechu, za to před dvěma týdny v tom samém plátku zarputile psala o napadení Polska Sovětským svazem, tedy 17. září 1939, resp. skoro až rok po Mnichovském diktátu.

Je zde třeba však za „zapomnětlivou“ Procházkovou jen dodat, že ten jí poplivaný SSSR sice obsadil v roce 1939 Polsko, ale pouze jím v letech 1921 až 1939 anektované území patřící tehdy Ukrajině. A rovněž záměrně lživě opomíná skutečnosti, které vedly k tomuto aktu… Taktéž nic o tom, že polský velvyslanec v Německu Józef Lipski byl již 20. září 1938, dokonce ještě před podepsáním Mnichovské dohody, té nejvíc kolaborantské, pozván Hitlerem do jeho sídla v Berchtesgadenu.

Všichni dnes o paktu Ribbentrop-Molotov ale mluví málem jako o nejzrádnější úmluvě světa, což je přídomek, který si plně zaslouží Mnichovská dohoda podepsaná až 30. září 1938. Nebýt však dávno předtím podbízivé iniciativy ze strany Polska k nacistickému Německu, nebyl by ani Procházkovou zmiňovaný pakt Ribbentrop – Molotov. Byl to polský ministr zahraničí Józef Beck, jenž totiž podepsal smlouvu o přátelství s Hitlerem už počátkem roku 1934.

Prospělo to nacistickému Německu dostat se z mezinárodní izolace, do níž upadlo po nacistickém uchvácení moci a požáru Říšského sněmu. Jak to bylo, pohádko, o Peroutkovi a hrdinovi Hitlerovi…? Na podzim 1938 se Beck rozhodl nezávisle a bez konzultace s jinými státy do konce října zbavit Židy polského občanství a tím znemožnit možnost návratu do země 70 tisícům občanům židovského původu žijících mimo Polsko, většinou v Německu a Rakousku… http://www.rukojmi.cz/clanky/2399-neco-malo-o-tom-jak-se-syn-sefa-policie-a-cs-protektoratni-vlady-za-treti-rise-richarda-bienerta-ozenil-s-evou-peroutkovou-dcerou-publicisty-ferdinada-peroutky-co-pry-nebyl-antisemita

Petra Procházková je potřetí vdaná, tentokrát za Zafara Paikara z Afghánistánu a má s ním syna Zafara. Pracovali spolu, když byl jejím řidičem; pracoval totiž na americké ambasádě v Kábulu jako vedoucí řidičů a přičichnul k trochu jinému životu. Potřebovala někoho, kdo umí jazyk a zároveň zná prostředí a situaci. Je prý ideální, když vás dokáže i ochránit nebo alespoň upozornit na možné nebezpečí. On toto všechno splňoval a navíc byl pohledný muslim… http://svobodnenoviny.eu/kolik-maji-spojene-staty-ve-svete-vojenskych-zakladen-vysledek-by-asi-kazdeho-sokoval/

Přesto naši "hrdinové" politologie v čele s Petrou Procházkovou, milovnicí čečensko-afghánských muslimů, v jednom kuse píší, že o „spojenectví s Moskvou se v roce 1939 ucházely Paříž a Londýn, avšak Sověti s jejich představiteli prý jednali velice vlažně. V záloze totiž měli vážné rozhovory s nacistickým Německem…“

Schází jen přidat „maličkost“ - Paříž a Londýn se ucházely o spojenectví s Moskvou, ovšem až po podepsané Mnichovské dohodě, což se stalo po půlnoci z 29. na 30. září 1938, tedy poté, kdy Francie a Británie dostaly od Hitlera pořádně na frak a zpětně se snažily pozdě bycha honit a plakat nad rozlitým mlékem, když už byla jimi odmítnuta snaha Rusů ochránit Československo.

Přišli zkrátka s křížkem po funuse… Ještě v srpnu 1938 v zastoupení zástupce Velké Británie Lord Runciman totiž vyslovil předpoklad, že soužití Čechů a Němců není nadále možné. Toto vedlo k Hitlerovu požadavku pro uznání práva Němců v Československu na sebeurčení, což o několik dní později potvrdil i Chamberlain v ultimativní notě z 18. září spolu s Francií. Na konferenci čtyř mocností v Mnichově byl pak osud Československa zpečetěn a ten stejný Chamberlain po návratu naivně řekl: „Přátelé, toto je podruhé v naší historii, kdy byl z Německa na Downing Street přivezen čestný mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu…“

Pofiderní mír však vydržel „pro naši dobu“ necelých šest měsíců. Tyto tragické chvíle Československa je proto třeba si připomínat neustále, třeba do omrzení, zvláště když někteří naši vládní politici přemýšlejí jinak, bohužel…

Překvapivě objektivní fakta historika Jana Adamce jsou uvedena až v článku „Mnichov sovětskýma očima“ z přílohy Orientace LN… Mimo jiné píše: Když se velvyslanec SSSR v Londýně Ivan Michajlovič Majskij dozvěděl časně ráno 30. září 1938 o podpisu Mnichovské dohody, navštívil svého kolegu Jana Masaryka. Ten prý byl zdánlivě klidný a zahájil jejich konverzaci počasím. Majskij mu ale řekl, že o počasí mluvit nechtěl: "Jen jsem Vám chtěl v tento tragický moment vyjádřit upřímnou soustrast s vašim lidem a jasný odpor k hanebnému chování Británie a Francie…“

Jan Masaryk, zavražděn; z okna Černínského paláce ho shodil úředník ministerstva zahraničních věcí Jan Bydžovský na příkaz britské tajné služby SIS… http://www.rukojmi.cz/clanky/2026-jak-svet-prichazi-o-basniky-a-prazska-kavarna-o-sve-protiestebacke-iluze-v-duchu-havlovy-vize-o-tom-jak-pravda-a-laska-zvitezi-nad-lzi-a-nenavisti-a-je-to-tady

Jan Masaryk v tu chvíli padl Majskému na hruď, rozplakal se a vzlykavě řekl: „Prodali mne Němcům do otroctví, stejně jako prodávali negry do otroctví v Americe…“ Během těch krutých dnů měl nakonec hlavní slovo ministra zahraničí Velké Británie Lord Haĺifax, který měl prohlásit, že Československo je uměle vytvořený stát, neschopný se bránit vlastními silami ani získat pomoc zvenčí. Nabádal proto Francii, aby na Prahu víc zatlačila a požadovala na ní mnohem větší ústupky Henleinovi… (Tolik ukázky z nedávno zpřístupněných deníků Ivana Michajloviče Majského...)

Ivan Majsky a Jan Masaryk při podpisu smlouvy z 18. července 1941...

http://www.rukojmi.cz/clanky/2531-ma-nekdo-z-nasich-hermanu-poneti-ze-je-zari-nejtragictejsi-mesic-v-historii-csr-napred-mobilizace-polska-nota-vlade-csr-pote-mnichovska-dohoda-a-protektorat-bohmen-und-mahren

Inu, a resumé této tragédie; když si presstituti vybírají pro své bulvární plátky jen to, co se jim hodí z pochmurné lidské historie, a to ke všemu pouze proto, aby co nejvíc plivali po Sovětském svazu, potažmo Rusku, najdou se ke vší hrůze navíc i tací, co odmítají, že by Mnichovská dohoda byla pro nás tragédií. Naopak s patologickou duševní úchylkou dávají k dobru, že Mnichov byl naopak velké diplomatické vítězství Československa… Bylo to vůbec poprvé, kdy jsme v situaci "o nás, bez nás" zvítězili..

---

Západní mýtus o úspěšném Pobaltí: Lidé obvykle z ráje neprchají. Třetina bez občanských práv. Demokracie jen pro vybrané. Skončí jako bezcenná a vylidněná frontová linie Západu proti neexistujícímu nepříteli?

September 30, 2017, 11:34 am

≫ Next: Sorosova stopa v Katalánsku: miliardář rozhoupává Evropu proti Rusku

≪ Previous: Presstituti bulvárních plátků existují snad jen proto, aby co nejvíc plivali po Sovětském svazu během 2. sv. války, potažmo po Rusku; navíc se najdou i tací, pro které byla Mnichovská zrada naopak velké diplomatické vítězství Československa…Dnes je 79. výročí tohoto aktu...

$

0

0

Alexandr Nosovič
30. 9. 2017 ProtiProud

Alexandr Nosovič vyvrací mýtus o ekonomickém úspěchu Litvy, Lotyšska a Estonska při jejich integraci do západních struktur, a přestože jsou na tom s demokracií hůř než Bělorusko a jsou vydávány za vzor, jejich budoucnost je temná


Konkurence mezi zeměmi kolektivního Západu v současném světě nikam nezmizela. Jestliže se ale dříve bojovalo o území, v podmínkách volného pohybu osob, otevřených hranic a účasti na společných integračních projektech se dnes bojuje o obyvatelstvo. Vyhrávají země, které si ve své vlasti udrží domorodé obyvatele a jsou přitažlivé i pro kvalitní přistěhovalce. Prohrávají země, ze kterých lidé utíkají a které jsou pro cizince nezajímavé. Pobaltské státy, desetiletí vychvalované jako nejúspěšnější a první v postsovětském prostoru, se v tomto směru jeví naprostými ztroskotanci, a to nejen z pohledu Severní Ameriky a Evropské unie, ale také mnoha bývalých sovětských republik.

Zchátralý mýtus o příkladném charakteru „baltské cesty“ Litvy, Lotyšska a Estonska vedoucí z „temné“ sovětské minulosti vstříc „jasné“ evropské budoucnosti je setrvačností udržován jak pobaltskými státy, tak zámořskými odborníky zabývajícími se východní Evropou a postsovětskými zeměmi.

Protože chybí aktuální důkazy o „úspěchu“ pobaltských republik, jsou stále dokola uváděna stará obehraná tvrzení, dávno a opakovaně vyvrácená. Pobaltské země jsou údajně jedinými postsovětskými republikami, které se dokázaly plně integrovat do západního světa. Přitom ony samy, v rozporu s logikou, citují tento argument, přestože se současně snaží dokazovat, že nejsou postsovětské.

Integrace do Evropské unie se neinterpretuje jako úspěšné politické rozhodnutí, jež vedlo k takovým a takovým úspěšným výsledkům pro Litvu, Lotyšsko a Estonsko, ale jako vyšší fáze historického vývoje a bezpodmínečně dobrá a absolutní hodnota, která nepotřebuje žádné ospravedlnění. Po rozhodnutí Velké Británie o vystoupení z EU a na pozadí dřívějších rozhodnutí Švýcarska, Norska, Islandu, Běloruska, Arménie a mnoha dalších nevstupovat do EU, působí toto „komsomolské“ nadšení nováčků evropské integrace poněkud směšně.

Podivné demokracie

Mytologie „progresivního demokratického Pobaltí“ je uměle vydržována četnými západními fondy, bezbožně čachrujícími s jejich věčnými ratingy, indexy a s ostatní srovnávací „analytikou“. Co vskutku stojí za to, jsou znamenitá hodnocení demokratičnosti politických režimů stran Sorosovy nadace a Freedom House, v nichž Litva, Lotyšsko a Estonsko figurují jako země s vysokou úrovní demokracie. Bělorusko se ve stejném ratingu nachází o několik desítek bodů níže a je prohlášeno za „poslední diktaturu Evropy“. A to i přes skutečnost, že Lotyšsko a Estonsko zahájily svou „demokratickou“ cestu v roce 1991 tím, že třetinu obyvatelstva zbavily občanství a práva účastnit se voleb, zatímco Bělorusko přijalo od téhož data všechna rozhodnutí určující jeho budoucnost i současnost výhradně cestou projevu všelidové vůle.

V pobaltských zemích je jazyk, jímž hovoří až polovina obyvatelstva, zbaven veškerého oficiálního statusu a nemilosrdně pronásledován, zatímco v Bělorusku je ruština druhým státním jazykem. O Polácích Vilniuského kraje dokonce oficiální zástupci Polska tvrdí, že jejich zákonná práva jako národnostní menšiny v Litvě jsou horší než v Bělorusku. V pobaltských státech se považuje za přijatelné a normální věnovat si „dárek“ ke stoletému výročí státnosti v podobě likvidace všech ruských škol a srovnat místní Rusy s obtížným hmyzem bez jakéhokoliv postihu toho, kdo to vyslovil. A přesto právě tam prý vzkvétá demokracie a evropské hodnoty, kdežto v Bělorusku jen autoritářství a „totalita“.

Ilusionismus HDP

Hlavním nástrojem „advokátů“ Litvy, Lotyšska a Estonska není odvolání k morálce, nýbrž k peněžence. Pobaltské země jsou nejúspěšnější, protože jsou nejbohatší v postsovětském prostoru a užívají si nejvyšší životní úrovně. Takový závěr se opírá o HDP na obyvatele, k němuž se politici z pobaltských států vyloženě modlí, a neustále porovnávají podíl jejich HDP na hlavu s ostatními bývalými sovětskými republikami, přičemž pokaždé se s radostí ujišťují, že je stále vyšší než u východních sousedů. Se Skandinávií se z nějakého důvodu nesrovnávají, přestože své země řadí do severní Evropy a skandinávského regionu.

Na stejném základě stojí závěr, že životní úroveň v Pobaltí je mnohem vyšší než v Rusku nebo v Bělorusku. Završuje se zde dětinský podvrh pojmů, protože úroveň HDP neznamená materiální a sociální blaho. Když odečteme od HDP v Pobaltí komunální tarify, jež tam platí obyvatelstvo ve sto procentech tržní hodnoty, přemrštěné ceny mnoha komodit, placené veřejné služby a absenci sociálních jistot ze strany státu, ukazuje se, že Rusové a Bělorusové nejenže nejsou chudší, ale jsou na tom lépe, než Litevci a Lotyši.

Ale konečný kříž nad bájeslovím úspěšných pobaltských států dělá historicky i světově rekordní emigrace obyvatelstva: žádné okázalé ratingy nemohou ospravedlnit skutečnost, že třetina obyvatel uprchla z Lotyšska a Litvy za čtvrt století jejich nezávislosti.

Smrtící exodus

Hromadný exodus obyvatelstva z Pobaltí nemůže být ospravedlněn ani dostatečně doceněn. Nejenže vyvrací mýtus o úspěchu Litvy, Lotyšska a Estonska, ale zároveň činí nemožným libovolný pokrok v budoucnosti těchto zemí. Pokrok v tom smyslu, jak ho chápou v samotných pobaltských zemích, totiž v souladu s globálními principy hovořícími o inovativní společnosti a znalostní ekonomice.

Jak může ekonomika založená na znalostech existovat v zemích, kde nezůstali téměř žádní tvořivě myslící a energičtí mladí lidé? Jaká inovativní společnost může asi tak vzniknout v Litvě, odkud odchází devět z deseti studentů středních a vysokých škol?

Vysokoškolské vzdělání v pobaltských státech absolvují jen proto, aby mohli odjet pracovat do zahraničí, jakmile obdrží diplom. V Evropě jsou pracovníci z pobaltských států žádaní, jsou totiž důslední, zodpovědní, přesní a poctiví. Přání dostat je na trh práce „staré Evropy“ bylo důležitým důvodem, proč staromilci EU přijali Litvu, Lotyšsko a Estonsko do svých řad, a to navzdory tomu, že nesplňovaly kodaňská kritéria pro členství v Evropské unii.

Zda vůdci Pobaltí pochopili, nebo nepochopili, že vytoužená „integrace do západního světa“ hrozí vykrvácením jejich zemí, z nichž může prchnout veškerá populace, není tak důležité. Důležité je, zda přijali pravidla hry a souhlasili s tím, že budou soutěžit s velkými evropskými státy o lidský kapitál. Nyní je všem jasné, že tuto soutěž Pobaltí zcela a neodvolatelně prohrálo, protože se navždy vzdalo potenciálu a šancí pro budoucnost po ztrátě nejdůležitějšího zdroje růstu – růstu lidského potenciálu.

Zkrachovalé existence

Jiné země, které se společně s pobaltskými státy ocitly ve stejných podmínkách, odpověděly na danou výzvu mnohem adekvátněji. Malé Slovinsko si udrželo své obyvatele a zůstalo na původním počtu obyvatel. Emigrace z České republiky je také zcela marginální. Tyto země odolaly celosvětové konkurenci a ukázaly, že jsou konkurenceschopné v podmínkách celoevropského trhu práce, svobody pohybu a otevřených hranic. Daly lidem takové životní podmínky, že se jim odtud nechce odcházet.

Zato lidé z Pobaltí utíkali, aniž by se ohlédli, a jejich přetrvávající emigrace ze zemí s deklarovaným ekonomickým úspěchem a růstem HDP odhaluje faleš všech kritérií tohoto „úspěšného příběhu“. Pobaltské země jasně prohrály boj o lidi: o dělníky, o mozky, o nápady, o nadšení pro vlast. Ukázalo se, že jsou pro své obyvatele nepřitažlivé, a proto nejsou konkurenceschopné.

Tyto země jsou absolutně zkrachovalé existence, které globálnímu světu jednoduše rozprodaly své národy na orgány a vzdaly se jakékoli budoucnosti. Dávat ostatním tyto státy za příklad hodný následování je obludná lež a cynické přehlížení pravé skutečnosti.
Zdroj.
 

Alexej Dzermant: Tři scénáře budoucího vývoje Pobaltí

Pobaltské elity odmítly myšlenku vytvořit ze svých států most mezi Východem a Západem a namísto toho rozehrály scénář militarizace svých území. Ve skutečnosti se ale vydaly třetí cestou: pozvolnou a řízenou degradací. Takový názor vyslovil filozof Alexej Dzermant, politický analytik a ředitel běloruské pobočky portálu IMHO-club.by, při prezentaci knihy Alexandra Nosoviče „Proč Bělorusko není Pobaltí“.

Druhé Kosovo

Expert představil tři možné scénáře rozvoje Pobaltí. V souladu s prvním scénářem, kterého se podle politologů drží místní elity, musí proběhnout „kosovizace“ regionu. „Myslím, že tento scénář chtějí elity následovat. To znamená vytvoření jakýchsi agresivních základen západního světa v jejich malých státech ztrácejících ekonomický potenciál. Právě na tom, na konfrontaci s Ruskem, chtějí místní vlády vydělat,“ řekl Dzermant.

Podle jeho slov je srovnání s Kosovem namístě, protože právě tato enkláva se stala „černou dírou, která ukončila politické ambice Srbska“. „Pobaltské elity proto chtějí přeměnit své země na takové Kosovo, aby Západu stálo za to využít militaristický, silně vyzbrojený pohraniční stát, u něhož se vrážejí peníze právě do zbraní,“ podotkl analytik.

Nicméně Dzermant poukázal na nízkou pravděpodobnost realizace tohoto scénáře. Podle jeho mínění bude osud pobaltských států určen dohodami trojúhelníku EU – USA – Rusko, a kvůli Litvě, Lotyšsku a Estonsku tyto mocnosti vážný konflikt nespustí. „To není ten zdroj, pro který stojí za to válčit,“ zdůraznil.

Řízená degradace

Druhý scénář, který uvedl analytik, bude pozvolná a řízená degradace. Dzermant vysvětlil, že v rámci tohoto scénáře budou procesy v pobaltských zemích pokračovat podle stejného negativního klíče: depopulace, zhoršování sociální infrastruktury.

„Bude to pomalý propad ve všech aspektech života, a může to trvat 20-30 let. Proces bude pod kontrolou, aby nedošlo k vážným společenským výbuchům. Nikdo nebude ochoten zachránit Pobaltí a všichni tam skončí v situaci zemí, které nejsou nikomu k užitku,“ řekl politolog.

Podle jeho slov by spásný mohl být třetí scénář, který vychází z myšlenky mostu mezi Východem a Západem. Nicméně tento optimistický scénář, jak poznamenal Dzermant, místní elity odmítly.

Kdo se ujme jalových sirotků?

„Místo aby vsadily na scénář spolupráce a zprostředkovatele mostu, rozehrávají pobaltské elity scénář frontové linie a agrese. V tomto ohledu jsou pobaltské země neúspěšné, nestaly se mostem a frontovou linií se také pravděpodobně nestanou, protože k tomu nemají potřebný potenciál. Čili nejpravděpodobnější scénář je pomalá degradace,“ vysvětlil politolog.

K tomu poznamenal, že za 20-30 let realizace scénáře pomalé degradace vyvstane otázka pobaltského dědictví. Nicméně, podle jeho názoru, bude obtížné předpovědět, kdo bude chtít vytáhnout z bláta neužitečný a zatěžující region.

„Najde v něm Bělorusko a Rusko novou kvalitu? Či se snad probudí nový zájem ze strany Západu, nebo Číny? Británie, EU a USA mají v pobaltských zemích své vojenské základny, takže se o ně mohou dále zajímat. Pro Rusko je Pobaltí už méně zajímavé,“ uzavřel Dzermant.

Zdroj.

Sorosova stopa v Katalánsku: miliardář rozhoupává Evropu proti Rusku

September 30, 2017, 12:52 pm

≫ Next: Zpravodajská redakce ČT v tlapách jedné strany a osobní kouzlo

≪ Previous: Západní mýtus o úspěšném Pobaltí: Lidé obvykle z ráje neprchají. Třetina bez občanských práv. Demokracie jen pro vybrané. Skončí jako bezcenná a vylidněná frontová linie Západu proti neexistujícímu nepříteli?

$

0

0

Ilja Novický
30. 9. 2017     zdroj
Referendum o oddělení Katalánska se stalo dalším představením světoznámého mistra barevných revolucí George Sorose. Projev vůle Katalánců, který je v rozporu s evropskou integrační politikou, ukazuje "fiasko Evropské unie", o němž na počátku června mluvil samotný miliardář. Avšak jasno na účasti Sorose v nazrávajících nepokojích ve Španělsku učinily finanční doklady, které objevily barcelonské noviny La Vanguardia.

Jak katalánští novináři zjistili už v minulém roce, Sorosova nadace Open Society for Europe, známá svými sympatiemi k pravici, financovala společenské organizace, jež jsou pro nezávislost Katalánska. Peníze přicházely na provedení mezinárodního semináře o problematice xenofobie a euroskepticismu, který se konal v Barceloně před volbami do Evropského parlamentu již v lednu 2014.

Seminář byl organizován "Radou veřejné diplomacie Katalánska" Diplocat, což je orgán, vytvořený Generalitatem spolu s různými soukromými partnery. Ze Sorosovy nadace dostal více než 27 tisíc dolarů. Dalších téměř 25 tisíc dolarů bylo převedeno na účet CIDOB - Barcelonského centra pro mezinárodní vztahy. Podle údajů Voltaire Network slouží toto analytické centrum jako ideová laboratoř pro Ministerstvo zahraničních věcí Katalánska a provádí politiku Hillary Clintonové.

Mezinárodní seminář Diplocatu s názvem "Evropské volby 2014: vzestup xenofobie a hnutí euroskeptiků v Evropě" se konal za zavřenými dveřmi. Jak uvedl generální tajemník Rady veřejné diplomacie Albert Royo, probíhal v podobě otevřeného dialogu mezi akademickými experty a politickými představiteli a také s účastí vlivných novinářů a zástupců médií z různých zemí EU.

Únik o finančních injekcích Sorose do katalánských institucí se objevil v La Vanguardia v polovině srpna 2016, po schválení plánu na vystoupení Katalánska ze struktury Španělska 27. července. Je příznačné, že o tom informovaly noviny takzvaného katalanistického zaměření, tedy vystupující z pozic katalánského nacionalismu. Soros patrně znepokojil dokonce národní list, který prosazuje zásadu katalánské autonomie.

Na účast Sorose při rozpoutávání konfliktu v Katalánsku poukazuje také španělský politolog a právník David Romero Diaze, který jako první upozornil na podporu separatistů ze strany "západního bloku". Kromě toho Soros sám, počínaje Brexitem, anoncoval kurz na rozpad Evropské unie v důsledku ničivých dopadů finanční krize v roce 2008. Nazýval Evropu "společenstvím dlužníků a věřitelů", které je pod kontrolou "neadekvátních struktur", jež zavírají "cestu k bezpečné a perspektivní budoucnosti".

Avšak kromě realizace projektu na přestavbu Evropské unie přináší eskalace v Katalánsku světovému spekulantovi a provokatérovi mnohé politické dividendy proti hlavnímu oponentovi "hlubokého státu". Téma regionálního oddělení je ideální kulisou pro pokoření Ruska obviněním z podpory separatismu a k odvrácení od něj sympatizujícího obyvatelstva Španělska. Tuto verzi potvrzuje loňský skandál, kdy byla Sorosova nadace odhalena při shromažďování informací o "prorusky naladěných" novinářích a politolozích ve Španělsku a také uživatelích španělského segmentu internetu. Ba co víc, z úniku korespondence Demokratické strany USA vyplývá, že Soros požadoval, aby bylo vyčleněno 500 tisíc dolarů na boj proti rostoucímu vlivu Ruska v Evropě. Je zřejmé, že další mýtus o "ruské stopě", tentokrát v Katalánsku, si klade za cíl splnit objednávku a zasadit maximální ránu prestiži Ruska.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Zpravodajská redakce ČT v tlapách jedné strany a osobní kouzlo

September 30, 2017, 12:56 pm

≫ Next: Co ti říká vlast?

≪ Previous: Sorosova stopa v Katalánsku: miliardář rozhoupává Evropu proti Rusku

$

0

0

Lubomír Man
30. 9. 2017
Která strana to je, všichni víme, a je to k uvztekání, když si uvědomíte, že se tudíž před sametem a po sametu v tomhle směru vlastně nic nezměnilo. Jen se změnila znaménka, plus přešlo v mínus, nebo mínus v plus, to už každý podle vlastního gusta, ale jsme dnes vlastně zas tam, kde jsme byli, jen s opačným znaménkem. Ale něco se přece jen změnilo. A víte co? Odešel stud. 


Před sametem žádná televize totiž v žádném svém kodexu neujišťovala národ, že bude přinášet zpravodajství vyrovnané, nestranné, objektivní atd., jak to prohlašuje současná Česká televize – a s naprostým klidem i suverenitou činí pravý opak. Tzn., že je stranická od bot až po rádiovku každého se svých pracovníků a svou neskrývanou stranickostí se vám 24 hodin denně vysmívá do očí.

Pravda, lidem to kazí žaludky, narušuje krevní oběh a tím i zkracuje život, ale když se přinutíte pohlédnout na záležitost střízlivě, dojdete k názoru, že ono to vlastně ani jinak skončit nemohlo. Pokud totiž lidstvo – a pro náš národ jako pro částečku toho lidstva to platí samozřejmě také – se samo o sobě cítí jaksi slabé v kramflekách a potřebuje se tedy o cosi či kohosi opřít – má tady pro daný účel dva bohy. Ten větší sídlí na nebesích – a ten menší, řekněme národní a pro nás tedy bůh český a nám tedy jaksi i bližší, sídlí na Hradčanech. V době sametu, čili v době přechodu od socializmu ke kapitalizmu tam sídlil Havel, nu a protože šlo tehdy o čas turbulentnější než čas předchozí, byla i potřeba opřít se o národního českého boha naléhavější – čímž se zrodil kult. Zbyl nám v lavičkách Václava Havla, v letišti Václava Havla, v knihovnách Václava Havla – a zbyl nám i v České televizi (de facto) Václava Havla.

Což není přeřeknutí, ale fakt, a žádný z pracovníků zpravodajství ČT vám jej též vyvracet nebude. A to proto, že oni jsou na skutečnost, že přenesli odkaz Václava Havla do doby přítomné a nesou jej oddaně i do budoucna, hrdí a dávají to ve svém vysílání patřčně najevo.

Nač jsou to hrdí a v čem Havlův odkaz vlastně spočívá?

Podle mého názoru jde o tyto zásady:

1) USA MAJÍ A MUSÍ MÍT VŽDY PRAVDU, A TO I V SITUACÍCH, KDY PRAVDU NEMAJÍ.

2) RUSKO NEMÁ A NESMÍ MÍT PRAVDU NIKDY, A TO I V SITUACÍCH, KDY PRAVDU MÁ

3) SOCIALIZMUS MUSÍ BÝT POVAŽOVÁN ZA ŠPATNÝ VE VŠECH OBLASTECH, A TO I V TĚCH, V NICHŽ ŠPATNÝ NEBYL. (proto např. masovou bytovou výstavbu z dob socializmu, jež ve světě neměla konkurenci, je nutno označit za výstavbu králikáren, hospodářský zázrak slušovického družstva za temné linky, rekreaci v zotavovnách ROH i širokou lázeńskou péči našich občanů za zbytečné plýtvání prostředky atd.

4) KAPITALIZMUS MUSÍ BÝT POVAŽOVÁN ZA DOBRÝ VE VŠECH OBLASTECH, A TO I V TĚCH, V NICHŽ DOBRÝ NENÍ.

5) POLITICKOU PRAVICI JE NUTNO POVAŽOVAT ZA CENNĚJŠÍ NEŽ LEVICI, A TO I V SITUACÍCH, KDY CENNĚJŠÍ NENÍ.

6) POLITICKOU LEVICI JE NUTNO POVAŽOVAT ZA PODŘADNĚJŠÍ, NEŽ PRAVICI, A TO I V SITUACÍCH, KDY PODŘADNĚJŠÍ NENÍ.

7) VZTAH ČECHŮ A SUDETSKÝCH NĚMCŮ PŘED VÁLKOU, BĚHEM NÍ I TĚSNĚ PO NÍ, JE NUTNO POSUZOVAT TAK, ŽE SKUTEČNÝMI POŠKOZENÝMI A TRPÍCÍMI – A TO PŘÍMO Z RUKOU ČECHŮ – BYLI SUDETŠTÍ NĚMCI.

Takže oč vlastně jde? Jde o prosazení dogmat nad skutečným stavem věcí, čili o prosazení dogmat nad pravdou. Pravda se musí dogmatu přizpůsobit, před dogmatem se musí ohnout, musí ze sebe ubrat, aby požadavku dogmatu vyhověla – musí zkrátka, pokud je toho potřeba, jít dogmatu z cesty. Pravda takto ústupčivá je ovšem pravdou zpotvořenou, ne-li rovnou lží. A pokud autor Havel uvažoval důsledně, musel jistě chápat pravdu takto pokřivenou i ve svém známém hesle Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávisti.

Z tohoto pohledu není tedy Havlův odkaz pro případné následování nic až tak moc, ale ve zpravodajské redakci ČT vidí věci jinak. Havlův odkaz je pro ně jak svátostí oltářní tak i kompasem, ukazujícím jim, jak mají nejen věci a události u dálosti popisovat a hodnodit, ale ze současné politické reprezentace také vybírat ty lidi, kteří byli Havlovi i jeho politickým názorům nejblíže – a těm pak poskytovat ve vysílání co největší prostor a sympatie. A vlastně nejen těm osobám samotným, ale pochopitelně i těm politickým stranám či uskupením, jež ony osoby reprezentují.

Stalo se a Karel Schwarzenberg se coby nejreprezentativnější i nejpravoplatnější zastánce Havlovy politiky stal de facto jakýmsi čestným i když nikoliv veřejně jmenovaným předsedou zpravodajské redakce České televize.

Stejná pocta sklouzla z ramen K. S. logicky i na politickou stranu, jejímž byl dlouho předsedou a dnes je jejím přesedou čestným, takže ústa, kterými ČT už od sametu mluví, jsou minimálně v devíti případech z deseti ústy Schwarzenberga, resp. současného předsedy Kalouska, a jsou to tedy současně i ústa politické strany TOP09.

Pro ni tedy stávající ředitel zpravodajství ČT už od roku 2003 (před tím od r. 1991 její redaktor, po pár letech pak její šéfredaktor), vykonává zázraky pracovitosti ve snaze, aby se TOP09 stala, pokud možno, stranou všeho našeho lidu. 24 hodin denně a to po téměř už 14 posledních let jeho ředitelování je nám ze zpravodajských pořadů jím vedených samozřejmě víc skrytě než otevřeně vtloukán do hlav názor, že pravda je jen tam, kde je TOP09, že jedině ona je pro nás to pravé a prospěšné – a pak přijde koncem srpna zpráva společnosti pro průzkum veřejného mínění SANEP, že stranu TOP09 hodlá v říjnových parlamentních volbách volit jen 4,6 % respondentů, čili ne dost na to, aby se tato kdysi mocná vládní strana dostala vůbec do parlamentu. A že nešlo o omyl, potvrdí o pár dní později průzkum CVVM, který přiřkne TOP09 podporu dokonce jen 4,4% respondentů.

Zauvažujme: jak by skončil kterýkoli náš jiný pracovník, který by se prokázal takovýmto a pracovním výsledkem svého kolektivu? Propuštění? Změna pracovního zařazení?

Jinde možná, ale nikoliv v ČT a nikoliv v tomto případě. I když už 14 let...

Řeknu vám, že ten člověk musí mít ohromné osobní kouzlo.

Co ti říká vlast?

September 30, 2017, 1:11 pm

≫ Next: Použití Kalibrů v Sýrii začalo přinášet komerční výsledky

≪ Previous: Zpravodajská redakce ČT v tlapách jedné strany a osobní kouzlo

$

0

0

Lenka Procházková
30. 9. 2017   (příspěvek na semináři v Litoměřicích 30. 9. 2017)
Vlast tu byla dřív, než jsme se narodili. Člověk k ní dorůstá vlastním dozráváním, zatímco státní příslušnost je nám udělena bez naší spolupráce. Stát podobně jako církev chce mít o svých ovečkách přehled. Udělením státní příslušnosti demonstruje stát svou důvěru v to, že z novorozence mu časem vyroste řádný občan. To ale funguje jen tehdy, pokud se stát chová ke svým lidem řádně, takže se s ním (jeho režimem) dokážou identifikovat. V takových zářných případech stát pevně stojí na svých občanech a může padnout jen vnějším zásahem. 


Ale ani pak není ztracen, neboť na takovou situaci své lidi řádně připravil, takže vědí, co mají dělat, aby svůj povalený stát zase postavili na nohy. Udělení státního občanství je tedy smlouva o smlouvě budoucí.

Jiné je to se svátostí křtu. Tímto obřadem sice i církev demonstruje zařazenost pokřtěné ovečky ke svému stádu, ale na rozdíl od státu, který si věrnost svých občanů musí zasloužit svými skutky, církvi stačí skutky svatých. Křest, na rozdíl od občanství, je ale nezrušitelný a může být proveden jen jednou za život. Konfesi však může člověk změnit, a to i vícekrát. Zůstat po několika změnách nakonec nezařazený jako sám voják v poli ale nemusí znamenat, že člověk s církví ztratil i Boha. Možná jej právě našel, když mu zprostředkovatelé zmizeli z cesty. Hlouběji toto delikátní téma, s kterým nás seminář nepočítal, zkoumat nebudu. Pouze shrnu, že stát i církev jsou strukturované organizace, jejichž spolupůsobení může mít různé podoby. Mohou se o sebe opírat při udržování moci, nebo se o moc přetahovat, přičemž vítězství nebývá trvalé. Pokud je ve státě národní církev a pokud je stát moudrý, vnímá ji jako pojistku, protože chápe její zakotvení v dějinách země, kterým si národní církev vytvořila vlastní cestu k srdcím lidí žijících ve stejném prostoru. A tím se vracím k pojmu vlast.

Co je to vlastně vlast?

Na rozdíl od církve i od státu to není organizace, i když i ona má své lidi.

S vlastí, stejně jako s Bohem, si člověk tyká. Nejčastěji k ní promlouvá jenom v duchu. Situace, kdy ji vzývá hlasitě, nastávají povětšinou jen při projevech v Parlamentu, nebo na demonstracích. Ti, kteří za vlast bojovali a padli, zřejmě před smrtí křičeli jiná slova. Jak se ale vlast projevuje a co nám říká, to záleží na našem vztahu k ní.

Existuje vlast viditelná, jejíž líbezností se kocháme. Hlubší vztah k vlasti si vytváříme pochopením i její skryté krajiny. První náhled do starých myšlenek, které kdysi pramenily v tomto životním prostoru, nás většinou neuhrane. Teprve urputnost, s jakou byly kdysi dávno, ale i později hájeny a opakovaně krutě vymítány a znevažovány, v nás probudí touhu prozkoumat tu skrytou krajinu důkladněji. Výsledky jsou různé, neboť lidé jsou různí. Srůstání s vlastí je vnitřní proces, na kterém se podílí intelekt i cit.

A tak se někomu vlast stane jen deštníkem, jinému už kabátem a pro dalšího je dokonce košilí přilepenou přímo na tělo. Takových vlastenců bývalo dřív mnohem víc, ale vlast má naštěstí tu vlastnost, že povolává ke své obraně i své mrtvé.

Zatímco občanství můžeme mít dvojí současně, s vlastí je to složitější, protože ta stará se o nás s tou novou vždycky popere. To prožil jeden můj známý, který se kdysi pod vlivem chandry přestěhoval i s rodinou do Bavorska. Krajina se mu jevila podobně líbezná jako ta vlastní, stavby mu taky připadaly povědomé, dokonce i pivo mělo správný říz, ale pak zjistil, že oni nemají slovo „sluníčko“ a že jejich pohádky, které večer překládal svým dětem, aby se rychleji vcítily do nových poměrů, musí pořád opravovat, aby pointa odpovídala českým tradicím. Nakonec to vzdal a přenechal výchovu svých potomků škole. Ta to zvládla a z dětí jsou dnes řádní Němci. Jejich otec překonal svou rozpolcenost tím, že někdejší lásku ke staré vlasti přetavil v nenávist. Dnes už do Čech nejezdí ani za zubařem. Jeho rozhodnutí nevnímám jako vlastizradu, ale jako amputaci, kterou si chtěl svou schizofrenii vyléčit.

Když už jsem nadhodila pojem vlastizrada, pokusím se jej uchopit. Dnes je 30. září, výročí mnichovské zrady. Tehdy chirurgickému řezu do těla naší vlasti asistovali naši političtí spojenci, aby tím odkrojeným soustem ukojili hladového vlka.

Zrušenou mobilizaci a přijetí diktátu vysvětlil zrazený prezident Edvard Beneš snahou zachránit biologickou podstatu národa. Obětoval půdu i opevnění, aby zachoval holé lidské životy. Jenže národ, který po staletí srůstal i s vnitřní krajinou své vlasti a kultivoval její ideály až k suverénní první republice, byl okleštěním své vnější krajiny bez boje zasažen především psychicky. Tzv. mnichovský syndrom byl zesílen vyhlášením protektorátu a poznáním, že naše vynucená oběť k udržení míru byla marná. Pocit zrazenosti a marnosti lze překonat jedině vůlí k činu. Odkaz legionářů, že za vlast se dá bojovat i mimo vlast, byl tehdy ještě svěží a přitáhl mnoho našich vojáků i dobrovolníků k zahraničním bojovým jednotkám.

Mezitím i v protektorátu, řízeném jako vyvlastněná firma, vznikala hnízda odboje. Na vytvoření sítě ale nezbylo ve vlasti dost vlastenců.

Vždyť už během tzv. druhé republiky se ukázalo, jak obtížné je a teprve bude národní jednotu udržet, když mnozí místo s národem hned drželi s Němci.

Tehdejší prožitky zjevné kolaborace a vlastizrady se vpálily do povědomí národa a to včetně dorůstajících dětí. A proto právě děti z této generace, zatížené nejen mnichovskou vnější zradou ale i vlastizradou, byly po osvobození k rehabilitovanému slovu národ tak ostražité. Dokázaly se nadchnout pro statečné hrdiny a jejich postupně objevované příběhy, ale pokrytectví, zbabělost nebo i zrada, v jejichž sousedství prožívaly nejdůležitější léta života, potřísnily obraz národa, jaký jim na sklonku první republiky kreslili učitelé, rodiče, politici a umělci. Někteří z těchto předčasně dospělých svou deziluzi nechali přerůst ve skepsi. Většina ji ale zaháněla vůlí napravit to. Náš dnešní nepamětnický a tudíž nespravedlivý pohled na onu poválečnou mládež a její budovatelskou energii, by měl být rozšířen o empatii. A také o vědomí toho, že právě tato generace pak otevřela v šedesátých letech pandořinu skřínku. I nehezká pravda může být vlasteneckým činem a mít léčebné účinky, což pražské jaro ukázalo. Odporem proti srpnové invazi spojeneckých vojsk se národ napříč generacemi spontánně přihlásil o slovo a projevil i schopnost rychle se zorganizovat. Zatímco občané ukazovali sobě, okupantům i světu, že stojí pevně na svých právech, v Moskvě se formuloval protokol, který třicet let po Mnichovu znovu vytvořil syndrom, že plníme roli beránka, obětovaného znovu a znovu.

Poškození psychiky národa v průběhu normalizace probírat nebudu, protože jsem tu dobu prožila nenormálně a tudíž jsem jen lehčí případ. Mohu však potvrdit, že biologická podstata národa byla i tentokrát zachována, sama jsem přispěla třemi dětmi. A dokázala jsem jim z podprůměrného platu zajistit přístřeší, teplo, zdravou stravu i čas věnovaný jejich výchově k občanství. Nikoliv tomu normalizovanému. Moje výuka, nejen slovy ale i snad příkladem, byla však příliš krátká a po další změně režimu ji překryl vliv školy, tzv. svobodných médií a cizích normotvorných kulturních vzorů, což ale postihlo děti a dospívající takříkajíc plošně.

Je naší chybou, že jsme nerozpoznali včas, k čemu ta převýchova směřuje. Mnozí z rodičů si devastujícího vlivu ani nevšimli, protože děti zdánlivě vyrůstaly v suverénní jedince. Jsou pracovité, umí jazyky, s úřady jednají bez podráždění, nekouří, pijí jen o víkendu, snaží se udržovat v dobré fyzické kondici. Pro koho? Slovo vlast v nich vzbuzuje rozpaky, protože dějiny národa znají jen letmo a i tento pohled je jim předávaný pokřiveně.

Před dvěma dny jsem na záběru shromáždění ke státnímu svátku viděla skupinku těchto dobře pěstěných mladých lidí. Držely transparent „Nevěřím v národ!“ Zřejmě to byli rodilí Evropané. Příští rok, až bude stoleté výročí založení suverénní republiky, to možná napíšou anglicky.

Nevíra v národ znamená nevíru v sebe samé. A člověk, který si nevěří, ztrácí i motiv mít děti. Proč plodit děti, když pro ně nemáte vnitřní svět?

Když prezident RF Vladimír Putin nedávno prohlásil, že „naší státní ideologií je vlastenectví,“ sklidil souhlasný potlesk. I Donald Trump mluví často o patriotismu, a i když to myslí jinak než Putin, zřejmě to myslí vážně. Zatímco naši politici nejsou schopni repatriovat ani dva české chlapce ukradené impotentními norskými úředníky. Je náš stát vůbec ještě náš, s námi a pro nás? Nebo už chystá smlouvu o smlouvě budoucí, v které tu zemi, jejíž líbezností se zatím kocháme, prošmelí za bakšiš nastojato, jako firmu i s otroky? Stát který neplní své základní smlouvy s občanem, nemůže mít copyright na vlast. Ten má pouze národ. Pokud si věří.

Vlastenectví totiž nemůže trvale žít jen ze vzpomínek na statečné předky, musí se spoléhat na vlastní statečnost.

Ale nechci být jenom negativní a kritická, a tak přidám jednu velmi povzbuzující zprávu. Po mnohaletých dohadech a několika občanských peticích se zastupitelé pražského magistrátu v naprosté většině usnesli, že mariánský sloup, symbolizující vítězství Habsburků a Říma nad českými kacíři a svržený šestý den po vyhlášení samostatné republiky, nebude na Staroměstském náměstí znovu postaven. Pokusy o jeho obnovu započaly už za druhé republiky, v té devastující klerofašistické atmosféře, jejíž zápach jsme nevyvětrali dodnes, takže smrdí i na ministerstvu kultury, například. Ale hlasování pražských zastupitelů ukázalo, že ne všichni politici jsou ochotni ten odér inhalovat. Takže k těm volbám za tři týdny pojďme a pokusme se mezi přihlášenými najít ty, kteří si vlast nepřipínají na stranickou klopu, ale nosí ji jako vlastní košili.

Bude to velmi nesnadný výběr, v kterém nám média rozhodně neporadí. Musíme si poradit sami, za pomoci kritického rozumu, který dokáže předvídat důsledky a za pomoci paměti. Paměť u nás mnozí politici nepředpokládají, a proto mají tu troufalost usilovat o další čtyři roky ve Sněmovně, aby dokončili práci škůdců této země, likvidátorů její suverenity, kulturních tradic a nakonec třeba i biologické podstaty národa.

A na závěr ještě technická poznámka týkající se vlastizrady. Přečtu ji z našeho platného trestního zákoníku.

(1) Občan České republiky, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312) nebo sabotáže (§ 314), bude potrestán odnětím svobody na patnáct až dvacet let, popřípadě vedle tohoto trestu též propadnutím majetku, nebo výjimečným trestem.

(2) Příprava je trestná.

Použití Kalibrů v Sýrii začalo přinášet komerční výsledky

September 30, 2017, 1:14 pm

≫ Next: Ivan David pro Parlamentní listy: Protidrogová mafie. Bývalý ministr zdravotnictví promlouvá o lidech, kteří dobře žijí z „řešení problémů“. Třeba drogový koordinátor pan Vobořil...

≪ Previous: Co ti říká vlast?

$

0

0

30. 9. 2017   zdroj
Ministryně obrany Indie Nirmala Sitharaman oznámila rozhodnutí rezortu o koupi ruských řízených střel Club-N, což je exportní verze Kalibru, pro indické námořnictvo. "Kluby" budou umístěny na lodích předchozích sérií, což jsou raketové korvety Kora a fregaty třídy Delhi (obě jsou z vlastní produkce Indie). Novější lodě budou vybaveny raketami BrahMos, informovala India Today.

Indie již má ve výzbroji lodě s těmito raketovými komplexy - v Rusku vyrobené fregaty typu Talwar a fregaty typu Shivalik indické výroby (na základě Talwarů).

Dříve poradce ruského prezidenta pro vojensko-technickou spolupráci Vladimír Kožin sdělil, že počet objednávek ze zahraničí na rakety Kalibr se zvýšil po jejich vícerém úspěšném použití v Sýrii.

Zahraniční zájemci se také obeznamují s ruskými loděmi, na nichž jsou rakety Club-N a Club-S zabudovány (verze pro ponorky).

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Ivan David pro Parlamentní listy: Protidrogová mafie. Bývalý ministr zdravotnictví promlouvá o lidech, kteří dobře žijí z „řešení problémů“. Třeba drogový koordinátor pan Vobořil...

September 30, 2017, 1:52 pm

≫ Next: Jak Republikánská strana 30 let oblbuje Spojené státy

≪ Previous: Použití Kalibrů v Sýrii začalo přinášet komerční výsledky

$

0

0

30. 9. 2017     ParlamentniListy
Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil zdůrazňuje, že stát vynaloží víc peněz za řešení dopadů pití alkoholu, než kolik vybereme na spotřební dani a proto by bylo dobré přemýšlet o razantním zdražení alkoholu. A nejen to. Šéf Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti Víktor Mravčík má za to, že by lidé pravděpodobně pili méně, kdyby to měli do obchodu s alkoholem dál. 



„Nevím, jaké jsou skutečné cíle zdražování a nedostupnosti alkoholických nápojů, ale bez velké nadsázky platí, že ‚vláda, která zdraží pivo, padne‘,“ říká k tomu vtipně exministr zdravotnictví a také někdejší ředitel Psychiatrické léčebny v Bohnicích Ivan David. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz mimo jiné zdůrazňuje, že zatímco ambulantní protialkoholní péče se rozpadla, tak feťáci a smažky dostávají od mladého věku substituční látky bez cíle dosáhnout abstinence, ovšem nikoho nenapadne dávat alkoholikům jako substituci benzodiazepiny! A navíc je třeba také vysvětlit vztah mezi legálními a nelegálními návykovými látkami a zájmy „protidrogové mafie“...

Český rozhlas tento týden informoval o tom, že až dvě třetiny Čechů mají sklon k alkoholismu, což podle rozhlasu vyplývá z údajů Státního zdravotního ústavu. Rok co rok spotřebujeme totiž 13,7 litru alkoholu na hlavu. Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil k tomu zdůraznil, že stát vynaloží víc peněz za řešení dopadů pití alkoholu, než kolik vybereme na spotřební dani. Podle Vobořila by proto bylo dobré přemýšlet o razantním zdražení alkoholu.

„Budeme se chtít z našeho pohledu bavit o daních a spotřebních daních na alkohol. Když půjdete do rumového baru, kde nejlevnější rum stojí sto a víc korun, většina lidí si dá maximálně tři skleničky, protože je to drahé. Když budu pít levnější alkohol, máme tu tendenci pít častěji,“ řekl Vobořil. Jeho slova přinesla ČTK.

Šéf Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti Víktor Mravčík by ale šel ještě dál. Pro rozhlas zdůraznil, že by lidé pravděpodobně pili méně, kdyby to měli do obchodu s alkoholem dál a museli udělat víc kroků. I on však má za to, že nejdůležitějším faktorem je pro většinu spotřebitelů cena. Dopady nadměrného pití alkoholu jsou totiž podle Mravčíka široké – zdraví, závislost, úrazy, nehody i sebevraždy.

Dobrým příkladem nám prý může být státní regulace prodeje alkoholu ve Švédsku. Tam si výrobky s obsahem alkoholu vyšším než 3,5 procenta lidé můžou koupit leda ve státním řetězci obchodů Systembolaget. Jinde si nepořídí třeba ani silnější piva nebo víno.

V některých státech, podobně jako v Polsku, se nesmí prodávat alkohol při mimořádných smutečních událostech. V Polsku to kupříkladu platilo v Krakově roce 2005 v den pohřbu papeže Jana Pavla II. Teprve před několika lety pak v Polsku zrušili úplný zákaz prodeje alkoholu ve vnitrostátních vlacích.

V Česku musí mít v současnosti obchodník licenci na prodej alkoholu s obsahem nad 15 procent.

Co zájmy protidrogové mafie?

Exministr zdravotnictví a také někdejší ředitel Psychiatrické léčebny v Bohnicích Ivan David (ČSSD) se ale nápadům ohledně obtížnější dostupnosti alkoholu jen usmívá.

„Jsem přesvědčen, že je nejdřív třeba vysvětlit vztah mezi legálními a nelegálními návykovými látkami a zájmy ‚protidrogové mafie‘,“ upozornil v této souvislosti ParlamentníListy.cz. A tvrzení Státního zdravotního ústavu, že až dvě třetiny Čechů mají sklon k alkoholismu, je prý zavádějící.

„Pojem ‚alkoholismus‘ není nijak definován, takže o ‚sklonu k alkoholismu‘ lze tvrdit cokoli. Jak se asi měří ‚sklon‘ k alkoholismu? Když mají dvě třetiny ‚sklon‘, proč je závislých jen pár procent? To, co prohlásil pan Vobořil, je banální. Já bych uvítal, kdyby politika státu ve vztahu ke všem drogám směřovala ke skutečnému snižování rizika, že společnost bude zatěžovat velké množství závislých a degradovaných osob. Jenže ten, kdo žije z problémů, má zájem je ‚řešit‘ tak, aby ho dobře živily i nadále,“ zmínil k tomu trefně David. A ve svém uvažování nad údajně lehkou dostupností alkoholu, ale i nad alkoholiky, pokračoval:

„Jedním z rozvratných činitelů české společnosti je idiotská ideologie, která se úspěšně snaží stát se nedotknutelnou tím, že hovoří o ‚lidských právech‘. Mezi ně rozhodně nepatří právo žít ve fungující společnosti a zbavit se vlády zemských škůdců. Alkohol se v současné společnosti stal víc než kdy dříve kšeftem. Ve jménu zisku je pak dovoleno vše. To je pravý důvod vysoké spotřeby alkoholu. Protidrogový koordinátor Mgr. Jindřich Vobořil se vymezuje proti názvu své funkce s tím, že jinde v Evropě se jmenuje ‚drogový koordinátor‘. Má pravdu, takové označení by zejména pro něj bylo výstižnější!“

Podle Davida „koordinace drog“ v naší zemi vypadá ve skutečnosti tak, že cítíme velký tlak na omezování „legálních drog“, tedy tabáku a alkoholu pomocí legislativy, ale současně tlak na další změkčování přístupu k drogám nelegálním.

„Je to podobné jako přísná regulace legálního pobytu v zemi, vedle tolerance a podpory nelegální imigrace. Hlavním úkolem ‚drogového koordinátora‘ je rozdělování peněz z veřejných fondů uvnitř ‚protidrogové mafie‘, tedy neziskovkám a s nimi spolupracujícím státním institucím. Je třeba vědět, že jejich cílem rozhodně není zdravý životní styl feťáků, ale fetování bez rizika. Zdravotní rizika by ovšem v takové míře nenastala, pokud by distributoři nelegálních návykových látek čelili větší míře rizika trestu. To ovšem ideologie ‚svobody‘ nepřipouští, protože to by byla represe.

Snížení dostupnosti je opravdu účinným faktorem snižování společenských následků zneužívání. Jenže mezi drogovým dealerem a uživatelem je vztah analogický jako mezi poskytovatelem úplatku a příjemcem úplatku. Oba se podílejí na zločinu. Úplatek je nelegální, ale oba z něj mají prospěch, takže svědectví je nepravděpodobné. Protidrogová mafie se v důsledcích svého jednání snaží, aby se dostupnost nelegálních drog nesnížila. Naproti tomu usilují o snížení dostupnosti legálních drog. Ty jsou také nebezpečné. Rakovina plic nebo degradace alkoholika se rozvíjejí dlouho. Do jejich rizika je čas zasáhnout, i když abstinovat od kouření tabáku je těžší, než se vyhnout alkoholu.“

Ambulantní protialkoholní péče se rozpadla, ale „smažky“ dostávají substituční látky

„Díky péči státu se věnují miliardy, aby feťáci fetovali bez rizika, aniž by se uvažovalo o abstinenci. Degradace osobnosti po formálně nelegálních drogách bývá rychlá a zasahuje mladé lidi dříve, než dokončí vzdělání, takže se stávají neuplatnitelnými na trhu práce a dostanou důchod v mladém věku. Naproti tomu zejména ambulantní protialkoholní péče se naprosto rozpadla. Proč? Kdo by dělal neatraktivní práci za málo peněz, když si atraktivní prací vydělá víc? O alkoholiky tak velká péče není. Feťáci a smažky dostávají od mladého věku substituční látky bez cíle dosáhnout abstinence, ale nikoho nenapadne dávat alkoholikům jako substituci benzodiazepiny, aby byli šťastně převedeni z jedné závislosti na druhou a nemuseli se látek šimrajících v mozku stejné receptory vzdávat,“ uvedl dále Ivan David.

K pochopení věci exministr doporučuje lidem, aby si přečetli celý rozhovor národního protidrogového koordinátora Jindřicha Vobořila, který poskytl internetovým stránkám propagujícím legalizaci marihuany. Je to podle něj současně návod, jak se uživatel drog může věnovat své zálibě profesionálně a stát se vlivným státním úředníkem...

Snižování dostupnosti alkoholu bez nabídky jiné životní náplně je k ničemu...

Ivan David ale míní, že lepšího životního stylu lze dosáhnout především dostupností a atraktivitou jiných aktivit, než je pití alkoholických nápojů.

„Češi preferují příjemný a dostupný životní styl stejně jako jiné národy. Pokud je nejdostupnější příjemností alkohol, který zbavuje člověka pocitu úzkosti, pak se není čemu divit. Snižování dostupnosti alkoholu bez nabídky jiné životní náplně je k ničemu. Závislý, opravdu závislý, zaplatí vysokou částku, je to pro něj hlavní životní zájem. A samozřejmě si dojde nebo dojede za svojí drogou na velkou vzdálenost. Pacienti na Protialkoholním oddělení docenta Skály vydělávali víc než populační průměr. Aby měli na chlast, nemohli brát málo placenou práci,“ vysvětluje.

„Pracoval jsem na protialkoholním v těch idylických dobách, kdy na všechny zneuživatele léků a nelegálních drog v celé Praze stačily necelé dva úvazky. Zapříčinila to ta hnusná represe proti výrobcům a distributorům. Nevím, jaké jsou skutečné cíle zdražování a nedostupnosti alkoholických nápojů, ale bez velké nadsázky platí, že ‚vláda, která zdraží pivo, padne‘. Místo dostupného zapomnění na starosti je třeba nabídnout dostupné radosti. Relitivně nízká životní úroveň je příčinou alkoholismu více, než jeho důsledkem!“

O národ přece nejde, jde o prachy a to na prvním místě!

Všechny výše uvedené nápady ale podle exministra stojí na jedné jediné věci – zda by na nějakou zákonnou úpravu ve vztahu k alkoholu slyšela nově zvolená Poslanecká sněmovna, když na krku navíc budou mít čerství poslanci i připomínky ohledně zrušení zákazu kouření v restauracích.

„Poslanecká sněmovna se jistě bude rozhodovat po zralé úvaze a podle vlivu alkoholové lobby. Kolik mohou vydat na ovlivnění mínění zákonodárného sboru organizace bojující za celospolečenskou střízlivost? O národ přece nejde, jde o prachy a to na prvním místě! Z údajné ‚prevence‘ nelegálních drog žije spousta lidí, ale kdo žije z nepití alkoholu?“ uzavřel Ivan David.

Jak Republikánská strana 30 let oblbuje Spojené státy

October 1, 2017, 1:29 am

≫ Next: Med kolem huby

≪ Previous: Ivan David pro Parlamentní listy: Protidrogová mafie. Bývalý ministr zdravotnictví promlouvá o lidech, kteří dobře žijí z „řešení problémů“. Třeba drogový koordinátor pan Vobořil...

$

0

0

Thom Hartmann 
1.10.2017  Alternet, překlad e-republika
Historie největšího ideologického a ekonomického podrazu v USA a pak ve světě. Republikáni dělají Santa Klause na druhou a přitom snížili daně. Chudým toto snížení přineslo pár stovek dolarů ročně, ale pro bohaté to dělá stovky miliard dolarů v daňových škrtech.


Republikánská strana dlouhodobě oblbuje americký národ a Trumpovy nové návrhy na snížení daní jsou jen nejnovější variantou. Oblbování Republikánů ovlivnilo Demokraty tak, že zastřelili vlastního dědu Mráze. Clinton snížil úroveň sociálního zabezpečení a Obama navrhl vytvořit index spotřebitelských cen tak, aby mohl ve škrtech pokračovat. A pomocí daňové politiky Obama předělal Popelčiny šaty tak fikaně, že z nich udělal plesovou róbu pro Republikány. Ekonom a pravicový ideolog Bruce Bartlett byl jeden z architektů a významných manipulátorů pro daňové škrty Reagana v osmdesátých letech. Tento pán napsal pro noviny USA Today tato památná slova.

Prakticky všechno, co Republikáni dnes říkají o daních, je lež. Daňové škrty a snížení daňových sazeb se nikdy ekonomicky nevrátí a nikdy nevrátily. Republikáni ani nevěří, že by to tak bylo. Jsou to jen výmluvy, aby se ožebračili chudí, protože příjmy státu kolabují a deficity rostou. Neexistuje žádný důkaz, že daňová reforma zvyšuje ekonomický růst, i když může zlepšit spravedlnost a daňovou správu.

Jak to, že Republikáni lidi krmili tak dlouho touto lží a proč jim to baštila média? Je to fascinující příběh.

Zlaté časy demokratického socialismu

Předpokládám, že jste nikdy neslyšeli o novináři jménem Jude Wanniski. Bez něj by se Reagan nikdy nestal "úspěšným" prezidentem. Republikáni by nikdy nepřevzali kontrolu nad Bílým domem nebo nad Senátem. Bill Clinton by nebyl obviněn a George Bush by se nestal prezidentem. A totéž platí pro Trumpa.

Když Barry Goldwater inkasoval potupnou porážku v roce 1964, většina republikánů si myslela, že jsou ztraceni. A mezi nimi byl také 28letý Wanniski. Klasický Republikán Goldwater odmítal nástup nové náboženské pravice, která začala lidem lézt do postelí. A navíc byl zásadní zastánce ekonomického světonázoru Herberta Hoovera. V Hooverově světě (a prakticky všech republikánů s výjimkou Teddy Roosevelta) fungoval fundamentalismus trhu jako hlavní náboženství. Ekonomové od Ludwiga von Misese až po Friedricha Hayeka a Miltona Friedmana hlásali, že vláda může v ekonomice udělat jedině bordel. A svět financí se má ponechat Velkým hošanům, neboli Pánům vesmíru, jak se někdy nazývají ti, kteří vládnou Wall Streetu a mezinárodním financím. Hoover nadšeně následoval radu svého ministra financí, milionáře jménem Andrew Mellon, který řekl v roce 1931 tato památná slova.

Zničte práci, zničte akcie, zničte zemědělce, zničte ceny nemovitostí. Vyčistěte ze systému všechnu hnilobu. Vysoké náklady na bydlení a vysoké bydlení půjdou dolů... podnikaví lidé si od zkrachovanců seberou všechnu zbylou smetanu.

Takže mantra Republikánů byla jasná: "Snížit daně, zmenšit výdaje státu, vyrovnat rozpočet." Jediný problém s touto ideologií Hoovera a spol. byl v tom, že Demokraté vypadali jako děda Mráz a Republikáni jako lakomé svině, které druhým lidem připravují naprosto sviňský život a z bohatých dělají ještě bohatší. Takže Republikánští stratégové od roku 1930 jasně věděli, že tímto stylem nemají šanci vyhrát volby. Proto byl Dwight D. Eisenhower nejúspěšnějším Republikánem dvacátého století a byl velmi spokojený se sazbou daní z příjmu pro multimilionáře na úrovni 91 procent. Podívejme se, jak to vysvětloval pravicovému bratrovi Edgaru Eisenhowerovi v osobním dopise z 8. listopadu 1954.

Jestli se má dosáhnout nějakého úspěchu, tak je zcela jasné, že federální vláda se nemůže vyhnout či uniknout odpovědnosti za celek lidí, kteří pevně věří, že to vláda má dělat. Politické procesy naší země jsou takové, že pokud se v tomto úsilí neuplatní pravidlo rozumu, ztratíme všechno – dokonce jsou možné i drastické změny ústavy. To je to, co mám na mysli, když trvale tlačím na umírněnost vlády. Kdyby se jakákoliv politická strana pokoušela zrušit sociální zabezpečení a pojištění pro případ nezaměstnanosti, kdyby chtěla zrušit ochranu dělníků a zemědělců - tak by o této partaji už nikdo nikdy neslyšel ani slovo v naší politické historii. Jistěže existuje malá odštěpenecká skupinka, která si myslí, že tudy máme jít. Mezi nimi jsou H. L. Hunt (možná znáš jeho historii) a pár texaských petrolejových milionářů a pár příležitostných politiků a bysnysmenů odjinud. Ale jejich počet je zanedbatelný a jsou to pitomci.

Goldwater však odmítl "liberalismus" Eisenhowera, Rockefellera a dalších "umírněných" ve své straně. Extremismus v obraně svobody nebyl žádný omyl, jak slavnostně prohlásil roku 1964 na Republikánském nominačním prezidentském sjezdu, a umírněnost není ctnost. A to ho zničilo a jeho stranu s ním. A tak po porážce Goldwatera se opět ztratili Republikáni v politické poušti, stejně jako po katastrofálním prezidentování Hoovera. Také o čtyři roky později, když Richard Nixon porazil Huberta Humphreyho v roce 1968, ani Nixon nebyl ochoten přijmout ekonomický konzervatismus Goldwatera a ekonomické fundamentalisty v Republikánské straně. A Gerard Ford sledoval stejnou politiku. I kdyby Nixon a Ford věřili v ekonomický konzervatismus, stejně se báli ho realizovat ze strachu, že zaženou svou partaj na dalších 40 let do politické pouště.

Ale v roce 1974 už toho měl Juda Wanniski plné kecky. Demokraté opět hráli Santa Klause, když prosadili program sociálního zabezpečení a příspěvky v nezaměstnanosti, což byly hlavní programy Nového údělu (New Deal). A stejně tak prosadili skrze jejich velkou vládu národní projekty jako byly školy, nemocnice, silnice, mosty a dálnice. Ty byly postaveny za to, že odborové unie dostaly zdravotní pojištění, slušné mzdy a tak se nastartoval ekonomický růst. Demokraté danili podnikatele a bohaté a chudým snížili daně natolik, že slušně vyšli se živobytím a mzdy navíc trvale stoupaly. Takže Demokrati vypadali jako strana Robina Hooda, protože od bohatých brali na financování programů pro chudé a pro dělnickou třídu. Američané to milovali. A pokaždé, když Republikáni šli proti těmto sociálním programům, tak prohráli volby.

Tehdy každý chápal, že ekonomiku žene poptávka. Lidé s dobrými pracovními místy mají v kapse peníze a ty používají k nákupu. Úkolem podnikatelů je buď usměrňovat nebo řídit poptávku po jejich konkrétním zboží. Pokud jsou úspěšní a vyjdou vstříc této poptávce, pak budují nové fabriky, zaměstnají další dělníky na výrobu žádaného zboží a jejich zaměstnanci dostanou na výplatní pásce další peníze, které dále zvyšují poptávku.

Ekonomické vúdú u Republikánů

Wanniski se rozhodl postavit na hlavu klasickou ekonomiku, která už 7.000 let funguje na principu nabídky a poptávky. V roce 1974 našel nový slogan zvaný "ekonomika pobídky" (supply-side economics). Podle jeho vynálezu ekonomika neroste proto, že by lidé měli peníze a chtěli si něco koupit. Na trhu jsou věci vystaveny a ty pak lákají lidi, aby po nich skočili i se svými penězi. A čím víc vystavených věcí lidi takto láká, tím rychleji ekonomika roste. A pak Arthur Laffer posunul tuto šílenou teorii o krok dále a udělal z ní racionální koncept. V této lajně navrhl, aby se navíc snížily daně a tím prý stoupnou vládní příjmy!
Jak se později jasně ukázalo, obě teorie byly ekonomicky viděno naprosté nesmysly. Ale ideologicky a politicky viděno, tyto nesmysly pomohly Republikánům vyjít z politické izolace.

Ronald Reagan byl první národní republikánský politik, který navrhl, aby se snížily daně bohatým a podnikatelům. Daňové škrty měly způsobit, že ze zisku budou stavět továrny, aby se vyrobilo více zboží.
Podle nové teorie pobídky tím bude na trhu vystaveno více zboží a tím poroste ekonomika.

George Herbert Walker Bush při republikánských primárkách v roce 1980 byl z toho naprosto zděšený, stejně jako většina ostatních Republikánů. Podle jeho názoru hájeného v primárkách prosazoval Reagan tzv. "ekonomiku vúdú" (Voodoo Economics). Wanniského teorie pobídky a Lafferovy daňové škrty by podle Walkera přivedly stát do takové dluhové pasti, že by to vedlo k další "Republikánské velké krizi" (Republican Great Depression).

Teorie dvou Santa Klausů

Jenže Wanniski dobře udělal domácí úkol, jak prodat ekonomiku pobídky. V roce 1976 vybalil pro tvrďáky u Republikánů svou kampaň "dvou Mikulášů" (Two Santa Clauses), která Republikánům zajistila moc na dvě generace. Wanniski prohlásil, že Demokraté dělají Santa Klause tím, že berou peníze federální vládě a dávají je lidem na nákup zboží. Tak ať to udělají Republikáni na svůj způsob a výdaje se zvýší také.

Republikáni by mohli být Santa Klaus na druhou, protože přitom ještě sníží daně hlavně pro bohaté! Chudým by toto snížení přineslo pár stovek dolarů ročně, ale pro bohaté to dělá stovky miliard dolarů v daňových škrtech. Wanniski tvrdil, že bohatí použijí tyto peníze na dovoz zboží na domácí trh, tím zvýší nabídku a budou stimulovat ekonomiku. A že růst ekonomiky přinese vyšší daně od lidí, protože ti budou více vydělávat. Pak podle Wanniského neexistoval způsob, jak by mohli Demokraté vůbec kdy vyhrát volby. Buď by byli anti-Mikuláši tím, že by zvedli daně nebo by museli snížit výdaje. Tak či onak by prohráli volby.

Republikánský podvod s vyhladověním bestie

Reagan na počátku osmdesátých let vybalil pobídkovou ekonomiku, dramaticky snížil daně a stejně dramaticky nafoukl vojenské výdaje. Pak nastal okamžik, kdy si Wanniski a Laffer mysleli, že je všechno ztraceno. Rozpočtový deficit explodoval a země padla do hluboké recese, a to nejhorší od velké hospodářské krize. Republikáni v celém státě zatajili dech.

Jenže podnikatel a kongresman David Stockman přišel s novou fintou. Těmi dluhy prý Republikáni jen umořují hlady onu "velkou bestii". Demokraté pak zdědí takové státní deficity, že už nikdy nebudou moci mluvit o národní zdravotní péči nebo o zlepšení sociálního zajištění a důchodů.

Tato řeč se zalíbila muži jménem Paul Volker, který byl shodu okolností předseda FEDu. A Volker nechal padnout úrokové sazby FEDu z 19 na 9 procent v pouhých dvou letech 1981-82. Nakupoval vládní dluhopisy a tak vyprodukoval pěknou dluhovou martinskou husu americké ekonomiky. A jeho nástupce Alan Greenspan dále poradil Reaganovi, aby dramaticky zvýšit daně pro lidi, kteří vydělávají pod $37 800 za rok. A dále aby pro ně zdvojnásobil odvody za sociální zabezpečení (FICA/payroll). A pak nechal vládu, aby si kreativním účetnictvím vypůjčila bilióny a nechala manipulacemi vylepšit rozpočet.

Reagan, Greenspan, Winniski a Laffer dotáhli federální rozpočtový deficit daný pod jedním biliónem dolarů v 1980 na téměř 3 bilióny dolarů v roce 1988. Společně s Bushem vyhnali deficit za osm let do takové výše, jak to neudělal žádný prezident USA v dějinách od George Washingtona až po Jimmyho Cartera včetně. A samozřejmě tento dluh byl tak veliký, že spolehlivě vyhladověl socialistickou bestii jménem "stát" a donutil Demokraty, že nemohou být dalšími Robiny Hoody a už nemohou zastřelit takto republikánsky zbídačelého deficitního Santa Klause.

Clinton jako skrytý Republikán

Tato taktika Republikánům plně vyšla. Bill Clinton chtěl oživit Rooseltův program "New deal" s americkými občany. Nová smlouva by posílila instituce vzniklé skrze starý New Deal, posílila by pracovní trh a tím i federální systém zdravotní péče. Několik týdnů před jeho inaugurací si ho vzali pod křídlo Alan Greenspan a Robert Rubin z FEDu a řekli mu, co to bude stát. Pokud to udělá, tak bude muset zvýšit daně a bude muset snížit velikost vládní administrativy.

Clinton si vzal jejich rady k srdci. Zvedl daně, zavedl vyrovnaný rozpočet a snížit sociální programy s tím, že vyhlásil "konec sociálního státu v té podobě, jak ho známe". Po své druhé inauguraci vyhlásil "konec éry velké vlády." Clinton byl anti-Santa Klaus a výsledkem jeho prezidentování byla exploze republikánských vítězství po celé zemi. Republikánští Jánošíci jednoduše hlásali snížení daní a každému nabízeli volební koblihy všeho druhu v podobě daňových úlev. Při pohledu na trosky Demokratické strany kolem Clintona kolem roku 1999, Winniski napsal škodolibé memorandum, které mimo jiné pravilo toto.

Musíme být vděční Artovi Lafferovi a jeho křivce na věčné časy... Ale jako primární politický propagátor teorie pobídky jsem přece prosazoval teorii "dvou Santa Klausů" už v roce 1974. Pokud Demokraté budou hrát Santa Klause tím, že podpoří více výdajů, pak Republikáni je nikdy nemohou porazit tím, že by podporovali méně výdajů. Proto musí zavést stále větší daňové škrty...

Ed Crane, pozdější prezident liberálního Cato institutu, si poznamenal v memorandu psaného ve stejný rok tuto věc.

Když Jack Kemp, Newt Gingich, Vin Weber, Connie Mack a zbytek objevili Jude Wanniského a Arta Laffera, tak si mysleli, že umřeli a že přišli do nebe. V ekonomii pobídky nalezli návod, který jim dal volňáska, jak utéci z debaty o správné roli vlády. Přece stačí snížit daně a posilovat růst ekonomiky.

Vláda se zmenší stejně jako procento HDP, i když se nijak nesníží vládní výdaje. To je důvod, proč jste jen zřídka, pokud vůbec, slyšeli Kempa nebo Gingriche volat po škrtech ve vládních výdajích, natož aby vlády zrušila nějaké programy a svá ministerstva.

Republikán George W. Bush přijal teorii dvou Santa Klausů s gustem a udělal do rozpočtu obrovské díry vinou neuvěřitelných daňových škrtů. Zejména snížil bohatým soukmenovcům daně z příjmu na 15 procent. Lidé jako on se válejí kolem bazénu a tam v klidu čekají na své dividendy a zisky z kapitálu, které jim dojdou poštou. Bush dokonce v dluhové ekonomice předčil Reagana, což si nikdo nemyslel, že je vůbec možné.

Zdálo se, že všechno běží jako na drátkách, stejně jako tomu bylo na počátku dvacátých let, kdy tři po sobě jdoucí republikánští prezidenti snížili daně z příjmu super-bohatých ze 70 procent na méně než 30 procent. V roce 1929 si skoro všichni si uvědomili, že místo budování fabrik za ušetřené daně je mnohem lépe nalít bohatství do akciového trhu. A tak se nafukovala spekulativní bublina tak dlouho, až praskla podle fyzikálních zákonů. Jenže lidé, kteří zažili krach na Černý pátek dne 24. října 1929, už dávno nežili roku 2005. Tento rok zemřel Jude Wanniski a jeho pohrobek George Gilder slavil ekonomickou bublinu nové teorie pobídky v éře Reagan/Bush v časopise Wall Street Journal chvalozpěvem na jeho dědictví.

... Wanniského charismatické zaměření na daň z kapitálových zisků zachránilo fiskální politiku čtyř vlád ... Jude se přestal vázal na vyrovnanou rozpočtovou ekonomiku a přinesl zlatý poklad argumentace. Vláda se musí osvobodit od diktátu ekonomické formy a musí nechat volný průběh síle mysli. Jude vyzval na souboj všechny obhájce vyrovnané obchodní bilance, všechny zástupce obnošené Filipovy křivky (Phillips Curve), všechny elegantní obchodníky financí i těch, kteří usínají na měkkém polštáři Nobelovy ceny.

Ve skutečnosti daňové škrty udělaly to, co dělaly vždy v průběhu posledních 100 let. Škrty způsobily spekulativní bublinu, při níž super bohatí sebrali smetanu z vrcholu pyramidy těsně před tím, než se zřítil strop, který pod sebou pohřbil pracující třídu.

Demokraté spáchali sebevraždu a pokračuje Trump

Republikáni dostali to, co chtěli od Wanniského ideologie. Drželi moc více než 30 let, vydělali bilióny dolarů. Ořezali odbory na pracovišti z přibližně 25 procent, kdy Reagan přišel do úřadu, na 6 procent mimo-vládní pracovní síly dnes. A přitom spustili tak masivní deficit, že někteří pomýlení "středoví" Demokraté opět křičí, že je třeba zastřelit Santa Klause tím, že se zavede další zbídačení pracující třídy a že se opět sníží sociální zabezpečení a důchody.

A teď Trump a jeho republikánská parta opět křičí, že je třeba v linii Santa Klause vyautovat Demokraty. Člověk by řekl, že mediální hvězdy v TV by měly mít alespoň kouska cti v těle a měly by popsat celou historii tohoto oblbování. Jenže co chcete od lidí, kteří potřebují přivést republikánské politické hvězdy na svá show a nechtějí ztratit své miliónové TV-kšefty. Wanniski je v pánu, ale jeho poselství stále žije. A to zvláště tam, kde varoval lidi jako Ed Crane z Cato institutu, aby přestali mluvit o snížení federálního deficitu. Místo toho měli slibovat lidem Santa Klause hospodářského růstu. Wanniski ukončil své fatální poselství takto.

Pokud si Demokraté budou hrát na Santa Klause tím, že podpoří více výdajů, pak Republikáni je nemohou nikdy porazit tím, že budou podporovat méně výdajů. Musí prosadit daňové škrty, aby rostla ekonomika, a ne aby vyhladověli vládu nízkými příjmy, což bylo heslo Miltona Friedmana. To máme jít zastřelit Santa Klause? Tak to ne. Místo toho donuťme demokraty, aby ho zastřelili sami!

Teorie "dvou Santa Klausů" není mrtvá, což můžeme vidět z dnešní rétoriky Republikánů. Doufejme, že princip reality se postupně dostane i do myšlení normálních Američanů. A že masivní podvod spáchaný lidmi jako Wanniski, Reagan, Graham a oba Bushové ukáže, jak všechny ty jejich "konzervativní" předpoklady jsou to, co doopravdy jsou. A zbytek z nás bude muset dřít na tom, aby se zahladily škody a aby se zpět vrátily ty ukradené národní hodnoty, které nám všem uloupili tito hloupí lháři, kteří sami sebe odvažují nazývat "politiky".

- - -

Originál How the Republican Party Has Conned America for Over 30 Years vyšel na nezávislém webu Alternet. Přeložil a mezititulky doplnil VU a k tomu nabízí doplňující četbu z našich zdrojů na e-republice.

• Korporátní miškaři a globální kastráti
• Pálení peněz střední třídy na korporátní svatbě
• Vznik a vláda globálních parazitů

Následující tabulka ukazuje zvýhodnění percentilových skupin podle daní do roku 2027, pokud Trump uskuteční politiku navrhovaných daňových škrtů:

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

• Vznik a vláda globálních parazitů
• Pálení peněz střední třídy na korporátní svatbě
• Vyšetřování hypotékového podvodu skončeno, zapomeňte
• Pohádka o hypotéční Karkulce a nenažraném Vlkovi-Banksterovi
• Bankrot jedné ideologie
• Jak se žije na cizí účet
• Mají USA sílu na nové kolo studené války?
• Obama hlásal ve West Pointu pragmatismus
• Thomas P. M. Barnett a jeho americký Mein Kampf
• Proč bylo 19 bankéřů v Bílém domě dne 2. října 2013?

---

Med kolem huby

October 1, 2017, 2:02 am

≫ Next: Přesuny v elitě začnou po volbě Putina - Systém seskupení vytvořených za Jelcina a podporovaný jejich následníky shnil úplně

≪ Previous: Jak Republikánská strana 30 let oblbuje Spojené státy

$

0

0

Dan Niel 
1.10.2017 Hearthis  a CFP
Znáte to? Určitě ano. Před rokem 1989 nám jedni komunisti kolem huby mazali, že frčíme lepším zítřkům a po roce 1989 nám jiní komunisti mazali zase, že rozvinutý západ doženeme do osmi let. Hned na to nás omedovali kupónovou privatizací a vysvětlili všechny klady medového rozdělení Československa. Potom nás ....

Potom nás od hlavy k patě pomazali, že Evropská unie je báječná věc, kde se po letech strádání dosyta namlsáme a že NATO je ještě sladší. Načež nám naposledy včera tvrdili, že islamisti v Evropě jsou pilné včelky a že jejich výbušné povahy nás stmelí, posílí a čeká nás s nimi jen sladký život.

Jak vidět, spotřeba medu je v kraji od roku 1948 opravdu vysoká, ale víte jakým medem nám namažou hubu zítra? A víte od koho ho lze čekat?

Mazaní medu kolem huby byla a stále je oblíbená disciplína podvodníků. Asi většinu na prvním místě napadl Slovák Andrej Babiš, ale nebude to o něm. A nebude to ani o Havlovi, Klausovi, Zemanovi a ani o Sobotkovi či Bělobrádkovi. Kupodivu to taky nebude taky o medu z České televize nebo Českého rozhlasu. Dokonce ani o novinových plátcích, profláknutých informačních serverech, bankách, pojišťovnách, farmaceutických firmách a podobných šmejdech. Nebude to o ničem, co by jste čekali. Ale nepředbíhejme - povězme si nejdříve "co" a až potom "kdo". Lépe řečeno - nejdříve jaký med budeme mlsat a pak až si prozradíme, který že "věrozvěst" nám ho přináší.

Tedy - "co"?

Přeci základní nepodmíněný příjem! Ano, 650 EUR měsíčně pro každého! Bude to Jednotná centrální dávka (JCD) a stane se tak díky islámský imigrantům, kteří už prachy na houbydělání dostávají. Jen je nutné to do budoucna sladit s občany všech států Evropské unie, kteří je budou dostávat také. To znamená, že když třeba v Rakousku jsou dávky nebo důchody vyšší, než než třeba v Maďarsku, tak se jim sníží. A naopak, tam kde je podpora nižší, než stanovená JCD, jako třeba u nás, tak bude muset být zvýšena. Popsané vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými členy EU zajistí evropská sociální politika, pod dohledem Evropského soudu. Zkrátka totální spravedlnost mezi všemi členy Unie bez rozdílu. Jseš černej, bílej, růžovej - všechno jedno. Prachy za nic a hezky všem stejně!

Chutná? To je dobře, ale pozor - to není ani zdaleka vše!

Dále bude spuštěna přerozdělovací funkce EU, což není nic jiného, než dotování chudobných členů Unie těmi bohatými. Bude fungovat normální Evropská vláda a bude se vybírat normální evropská daň. Všechny peníze budou normálně odcházet do Bruselu a ten je bude normálně přerozdělovat. Všechno bude úplně normální.

Je to dobrý med, že? A co dál?

No, dál by bylo dobré imigranty odsunout. Bylo by to sice dobré, ale to nemůžeme udělat, protože je vlastně potřebujeme. Bez nich jsme totiž nemožní, jelikož se neumíme rozmnožovat. A když je teda potřebujeme, nelze je přeci nechat bez střechy nad hlavou. Musíme je ubytovat a postarat se o ně. Nejdříve budou dostávat tu JCD, ale potom si najdou práci a budou přínosem pro celou společnost. A stejné to bude třeba i s cikány, kteří se za tisíc let nedokázali integrovat. Teď to ale dokážeme! Když budou cikáni z Bruselu dostávat JCD, jako islamisti a tak jako my všichni, tak se všichni konečně budou cítit svobodní. Už nebudou parazitovat. S tím je konec. Všichni se z ghet odstěhují do měst, začnou pracovat a stanou se platnými a zcela integrovanými členy lidského společenství. Tohle vše je nutné. Co nutné - je to nevyhnutelné! My musíme žít všichni pohromadě. Vždyť my všichni jsme ve své podstatě imigranti.

Nářez, co? Co? Že rádi mlsáte a máte málo? Tak pokračujeme...

...za třicet let se z nás stane země s výrobou produktů s vysokou přidanou hodnotou. Automatizace a robotizace je naše budoucnost, což znamená, že už nepotřebujeme obyčejné instalatéry, zedníky a podobné lopaty. Potřebujeme jen vzdělané lidi. Třeba z Ukrajiny. Nebo i z Německa. Je to jedno. Vysajeme všechny vzdělané mladé lidi z celé Evropy. I z celého světa! Hrdost národa znamená, že je schopen přijímat jakékoli migranty. My totiž půjdeme nahoru a staneme se rovnocennými partnery Číny a Indie.

Pořád nemáte dost? Nu, dobrá...

...a už za pár let nás čeká dlouhověkost, kterou zajistí vysoká úroveň lékařské péče a evropské sociální politiky. Vcházíme do Nové éry, kdy vše bude jinak. Stačí jen NOVĚ MYSLET a konečně skončit s naší malou a zaprděnou přízemní existencí.

Mám pocit, že to stačí. Mě teda určitě. A taky, že jste už jistě zvědaví, kde lze k podobnému školení přijít, že? Vždyť něco takového se nedoslechnete jen tak! Kdyby tohle začali šířit běžnými manipulačními prostředky, jako televize, rozhlas, tisk, tak v zápětí by následovalo celonárodní pozdvižení a tisíce nových vtipů. Něco takového lze slyšet snad jen na tajných Sorosových seminářích nebo jako člen Klubu mladého globalisty. Jinak přece ne!

Omyl. Velký omyl. Tohle již neplatí. Všechny tyto medové informace o Novém myšlení si konečně našly cestu i k prostému lidu. Již jsou i pro nás a my si konečně můžeme prozradit kdo je oním medonošem.

Budete se asi divit, ale je to alternativní medium Slobodný vysielač. Lépe řečeno dva pánové, Poláček a Králik, kteří v rámci jejich pořadu Medzipriestor ze dne 11. září (jak příznačné datum) 2017 všem vysvětlili světovou budoucnost a všem posluchačům osvítili jejich zaprděnou přízemnost.

Vše nám, po tomto silně medonosném pořadu, musí být v podstatě jasné. Už žádné záhady kolem našich, v pořadí již šestých světlých zítřků, neexistují...

...a já osobně vše pochopil. Tedy, skoro vše. Jedinou záhadou mi zůstává, kudy se ti dva neziskoví paraziti dostali do svobodného alternativního média a dokázali SV - Slobodný vysielač přetvořit na SV - Sorosův vysielač. To jediné fakt nechápu.



Zdroj: https://hearthis.at/slobodnyvysielac/medzipriestor-88-2017-09-11/

Přesuny v elitě začnou po volbě Putina - Systém seskupení vytvořených za Jelcina a podporovaný jejich následníky shnil úplně

October 1, 2017, 6:00 am

≫ Next: VKS Ruska zničily v Sýrii téměř 2500 teroristů za 10 dní

≪ Previous: Med kolem huby

$

0

0

Alexandr Chalděj
1.10.2017 Zavtra, překlad ČNL

Důvodem pro změny v elitě budou dvě události:
1. Aktivace páté kolony v předvečer voleb a
2. Zahájení zabavování majetku ruských oligarchů Spojenými státy dne 2. února.

První povede k potřebě odstranění pokusů vyvolat nepokoje, druhý - vzít moc těm, kteří neuposlechli Putina, když vyzval oligarchy k vrácení peněz do vlasti po dobrém.

Ti, kdo jej poslechli a ztratí majetek na Západě, dostanou státní podporu. Putin řekl firmám, že země je neopustí. A to je správná pozice. Z kohokoliv můžete - učiňte spojence. Z koho nemůžete – vezměte mu jeho vliv. Mluvíme o velmi vlivných osobách velmi vlivných korporací.

Dalším důvodem pro rotaci elit se stane naléhavá potřeba posílit kurz na státní kapitalismus - až akcemi podobnými sovětským. Nejedná se jen o strategické plánování, ani jen o změnu finančního systému. Jednoduše v rámci stávajícího systému nezůstaly žádné peníze na jeho podporu. Systém seskupení vytvořených za Jelcina a podporovaný jejich následníky shnil úplně. Vyhýbat se tomuto problému nadále si už Putin nemůže dovolit, bez rizika ztráty kontroly nad událostmi.

Po volbách před Putinem zůstanou vážné systémové problémy: ekonomická stagnace, chudnoucí obyvatelstvo, rostoucí vnější tlak. Je zapotřebí nový kurz. Aby se zabránilo selhání financování technologického průlomu a potřeb obrany, bude muset vážně deliberalizovat finanční systém. Jakékoli zpoždění takového kroku by vedlo k nárůstu negativních trendů v rozpočtu a financích. To je ta nejtěžší věc: odebírat peníze z emise a dát pod kontrolu finanční spekulanty - znamená to vzdorovat MMF a Fedu, stejně jako velké vnitřní armádě jejich adeptů. Je to mnohem horší, než napadnout CIA na Ukrajině, nebo Pentagon v Sýrii. Tyto konflikty mohou nastat v rámci systému nadvlády dolaru a ohrožují světový finanční řád. Pokus o vrácení prvků sovětských financí je hrozivější výzvou než syrská.

Globální finanční trh se tak rychle nezmění. Nemůže být ignorován. Používají jej všechny země, které chtějí získat zdroje pro rozvoj. Ale protože je Rusko odříznuto a to stále více od tohoto trhu, nemá jinou možnost, než si vzpomenout na některé recepty mobilizačního scénáře. To bude vyžadovat pečlivou ideologickou přípravu na nadcházející výměnu elit. Připravená společnost pak pochopí inovace. Vládnoucí elity se budou snažit co nejvíce změnit své pozice bez konfliktů. Problémem je, že stejně jako v jakékoliv válce jsou Putinovy ​​skutečné záměry státním tajemstvím. Nikdo je nezveřejní ve volbách jako předvolební program. To vytváří iluzi Putinovy ​​slabosti ve volbách - absence konkrétního ekonomického programu. To, co Putin oznámí, budou běžná slova a běžné záměry. Ne jako květnové vyhlášky při minulých volbách, jejichž neproveditelnost byla jasná všem rozumným lidem. Nyní se také nebude deklarovat, co se bude skutečně dělat. Putin provádí krycí manévry v podobě posuzování programových strategií Kudrina nebo Titova. Záměry Putina – podle odkrývajících se možností v příštím prezidentském období - není nikdo schopen předvídat. V principu to bude - omezit na nezbytné minimum současnou liberální komunitu v ekonomickém bloku vlády a nahradit ji novými odborníky, schopnými efektivně strategicky řídit. Bez předchozího oznámení tohoto záměru. Kurz se bude postupně měnit a pro jeho realizaci budou potřební jiní lidé. Oznamovat to v předstihu by znamenalo říkat si o selhání. Ti, kteří mají být nahrazeni, musí nejprve zahájit agresivní akce před volbami. Pak bude jednodušší je odstranit.

Do zostření situace v předvečer voleb se v elitě nebude dít nic zvláštního. Ale je to klid před bouří.

Zdroj

http://zavtra.ru/blogs/perestanovki_v_elite_nachnutsya_posle_viborov_putina

VKS Ruska zničily v Sýrii téměř 2500 teroristů za 10 dní

October 1, 2017, 11:48 am

≫ Next: Nestačilo Letiště Ruzyně?

≪ Previous: Přesuny v elitě začnou po volbě Putina - Systém seskupení vytvořených za Jelcina a podporovaný jejich následníky shnil úplně

$

0

0

1. 10. 2017   zdroj
Vzdušné a kosmické síly (VKS) Ruska zničily v Sýrii během 10 dnů vzdušnými údery téměř 2500 extremistů. Agentura RIA Novosti informovala, že to oznámil v sobotu 30. září oficiální představitel Ministerstva obrany RF, generálmajor Igor Konašenkov.

Prohlásil, že "v důsledku přesných raketových leteckých úderů VKS Ruska jsou od 19. do 29. září potvrzené ztráty teroristů 2359 zabitých a zhruba 2700 raněných osob". Mezi zlikvidovanými teroristy je 16 velitelů na různých úrovních a také více než 400 osob původem z Ruska a zemí SNS.

Představitel ministerstva dodal, že v průběhu náletů bylo zničeno 67 opěrných bodů teroristů, 27 tanků, 21 raketometů, 51 skladů munice, 149 automobilů s kulomety a 17 "džihádomobilů".

Konašenkov poznamenal, že teroristické skupiny DAEŠ a Džabhat an-Nusra (obě jsou v Rusku zakázány) utrpěly nejvážnější ztráty za několika měsíců. Poukázal na to, že jejich pokusy u útok na západě i na východě Sýrie skončily fiaskem.

Zástupce Ministerstva obrany RF zdůraznil, že v současné době syrská vojska s podporou VKS dokončují na východě provincie Dajr az-Zaur operaci na likvidaci skupiny teroristů DAEŠ, která čítá 1 500 osob a která vtrhla do Sýrie z území Iráku.

Dříve bylo 30. září oznámeno, že syrská vládní vojska a spojenecké síly odrazily mocný útok teroristů DAEŠ na silnici Palmýra - Dajr az-Zaur.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Nestačilo Letiště Ruzyně?

October 1, 2017, 11:55 am

≫ Next: Demokracie jako řemen

≪ Previous: VKS Ruska zničily v Sýrii téměř 2500 teroristů za 10 dní

$

0

0

Zdeněk Hrabica 
1. 10. 2017
Zní komicky víkendové harašení o nadcházející celorepublikové stávce taxikářů a o jejich pomalé jízdě Prahou z Letiště Václava Havla a znovu na Letiště Václava Havla. To neustálé omílání do omrzení a do alelujá, že se vše dotkne Letiště Václava Havla a Airport Prague Vaclav Havel je skoro k zbláznění. Ne – li k smíchu. 


Myslím, že nic takového nám na světovosti nepřidává, spíše naopak. Jak mne život za jedenácti prezidentů přesvědčil, ani tahle trvalka není u nás na věky. Jako nic na tomto světě. Čím dřív se vrátíme do starých kolejí kolem jednoho z prvních letišť na tomto světě, tím bude líp. Třeba v mé rodné Jihlavě, pokud jde o letiště, zůstávají pořad konzervativními, nanejvýš dávají přednost názvu Letiště Henčov. Úplně to většině stačí. Nemáme tam Fero Feniče – ani názvoslovnou komisi, zaplať nám pánbůh za to! Máme pořád Letiště Jihlava sice malé, ale je pořád ještě naše!

Foto autor

Demokracie jako řemen

October 1, 2017, 3:19 pm

≫ Next: Oni to zvládnou? A co my?

≪ Previous: Nestačilo Letiště Ruzyně?

$

0

0

Jaroslav Loudil
2. 10. 2017
Španělská policie dnes tak domlátila hlasující Katalánce, že na silnicích před volebními místnostmi zůstalo ležet 761 raněných. Jak známo při nedávném hlasování o nezávislosti Krymu nebyl raněn žádný !! člověk. Španělský premiér prohlásil, že policie má jeho obdiv a konala naprosto správně.

Počítám, kdyby se něco podobného stalo v Rusku tak nám ČT-24 okamžitě připraví mimořádný : "SPECIÁL" , pozve různé - "úderné Rusobijce" a Rusofoby , typu : Štětiny, Kalouska, Bursíka, Romancova, Mitrofanova,.. kteří budou z plných plic kydat hnůj na Rusko až do rána , pak zinkasují tučné honoráře za své ubohé žvanění a půjdou se někam vyspinkat.

Ovšem někde se stala chyba ! Lidé byli dnes mláceni policejními mlátičkami v zemi NATO a Eurozóny Španělsku ! Jak se s tím vypřádají ČT-1, ČT-24 a ČRo ? Tedy - "prolhané žumpy" - které si sami platíme ?? Jednoduše ! Tohle zase znovu zavinil Putin a jeho počítačoví hackeři.

P.S. ČT, ČT -24, ČRo - "děkujme odejděte" !

zdroj: http://zpravy.idnes.cz/referendum-nezavislost-katalansko-madrid-policie-fse-/zahranicni.aspx?c=A171001_072334_zahranicni_hell

Oni to zvládnou? A co my?

October 1, 2017, 3:32 pm

≫ Next: Rusové v Sýrii posílili protivzdušnou obranu. Mají tam už druhou baterii S-400

≪ Previous: Demokracie jako řemen

$

0

0

Jaroslav Loudil
2. 10. 2017
islámští fanatici dnes - "opět úřadovali". V kanadském Edmontonu příslušník Islámského státu /měl v autě vlajku IS/ najel do dopravního policisty tak rychle, že policista letěl vzduchem asi 4 metry ,pak islamista vystoupil a ještě do policisty bodal nožem. Když následně ujížděl pronásledovatelům ,tak - "pro jistotu" srážel další chodce na chodníku".

Ve francouzském Marseille před nádražím dnes islámský fanatik podřezal dvě ženy ve věku 17 a 20 roků a řval přitom: "Alláhu Akbar". Obě ženy zemřely.

Evropští státníci přitom opět zase a znovu brblají pod vousy : "My to zvládneme .Nedáme se zastrašit." Paní Merkel tuto islámskou svoloč do Evropy pozvala . Nedivím se vůbec pozůstalým dalších a dalších obětí islamistů, že si přejí, aby příští obětí islamistů se stalo toto - "parádní jelito z Berlína."

Zdroje
https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/muz-v-edmontonu-pobodal-policistu-a-najizdel-do-chodcu-v-jeho-aute-se-nasla-vlajka-islamskeho-statu-37796?seq-no=4&dop-ab-variant=&source=article-detail


https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/nasili-na-nadrazi-v-marseille-muz-ubodal-nejmene-jednoho-cloveka-druheho-zranil-37797?seq-no=3&dop-ab-variant=&source=article-detail

Rusové v Sýrii posílili protivzdušnou obranu. Mají tam už druhou baterii S-400

October 2, 2017, 6:10 am

≫ Next: Co ti říká vlast?

≪ Previous: Oni to zvládnou? A co my?

$

0

0

Napsal/přeložil: ea24
2.10. 2017   Euraia24

Informaci přinesl renomovaný magazín Jane's Defence Weekly na základě detailního satelitního snímku pořízeného 2. července letošního roku.Rozvinutá baterie S-400 se nachází asi třináct kilometrů severozápadně od syrského města Masjaf v provincii Hamá. Baterie S-400 sem byla dopravena mezi dubnem a červencem letošního roku.
Podle informací Jane's byly právě z této pozice v listopadu loňského roku odpáleny rakety 3M55 Oniks pobřežního systému Bastion-P. Ačkoliv se jedná primárně o protilodní střely, ruské síly je s úspěchem použily proti pozemním teroristickým cílům. Mobilní komplex Bastion-P se pravděpodobně stále nachází na uvedené pozici, ale jeho komponenty jsou umístěny v úkrytech.

První baterie S-400 byla do Sýrie dopravena koncem listopadu 2015 a následně rozvinuta na základně ruských sil Hmímím v provincii Latakia. Stejně jako v Hmímím, sestava S-400 v Masjafu zahrnuje čtyři mobilní odpalovací zařízení 5P85SM2-01 na podvozku MZKT-543M a dále radiolokační stanice 92N6 a 96L6.

Satelitní snímek rovněž ukazuje, že na pozici S-400 v Masjafu se nachází také přinejmenším jeden systém krátkého dosahu Pancir-S. Tato skutečnost však byla veřejně známá už od srpnového fóra Armija 2017, kdy právě z této pozice Pancir sestřelil tři vzdušné cíle včetně velkého izraelského bezpilotního prostředku Heron. Eurasia24.cz se tomuto tématu věnovala v samostatném článku.

Jak si dále všímá Jane's, pozice druhé baterie S-400 se nachází v hornatém terénu příbřežního masivu, což radiolokátorům umožňuje sledovat větší prostor a současně pokrývat i radiolokační pole „stíněné“ masivem radarům S-400 v Hmímím.

---

Co ti říká vlast?

October 2, 2017, 6:20 am

≫ Next: Nenechme se zničit. Kardinál Duka řekl, ať se uprchlíci vrátí domů, a toto nám řekli kníže, Keller, Doubrava či Okamura..

≪ Previous: Rusové v Sýrii posílili protivzdušnou obranu. Mají tam už druhou baterii S-400

$

0

0

Lenka Procházková
2.10. 107   Zvědavec
Vlast tu byla dřív, než jsme se narodili. Člověk k ní dorůstá vlastním dozráváním, zatímco státní příslušnost je nám udělena bez naší spolupráce. Stát podobně jako církev chce mít o svých ovečkách přehled. Udělením státní příslušnosti demonstruje stát svou důvěru v to, že z novorozence mu časem vyroste řádný občan. To ale funguje jen tehdy, pokud se stát chová ke svým lidem řádně, takže se s ním (jeho režimem) dokážou identifikovat. V takových zářných případech stát pevně stojí na svých občanech a může padnout jen vnějším zásahem. Ale ani pak není ztracen, neboť na takovou situaci své lidi řádně připravil, takže vědí, co mají dělat, aby svůj povalený stát zase postavili na nohy. Udělení státního občanství je tedy smlouva o smlouvě budoucí.


Jiné je to se svátostí křtu. Tímto obřadem sice i církev demonstruje zařazenost pokřtěné ovečky ke svému stádu, ale na rozdíl od státu, který si věrnost svých občanů musí zasloužit svými skutky, církvi stačí skutky svatých. Křest, na rozdíl od občanství, je ale nezrušitelný a může být proveden jen jednou za život. Konfesi však může člověk změnit, a to i vícekrát. Zůstat po několika změnách nakonec nezařazený jako sám voják v poli ale nemusí znamenat, že člověk s církví ztratil i Boha. Možná jej právě našel, když mu zprostředkovatelé zmizeli z cesty. Hlouběji toto delikátní téma, s kterým nás seminář nepočítal, zkoumat nebudu. Pouze shrnu, že stát i církev jsou strukturované organizace, jejichž spolupůsobení může mít různé podoby. Mohou se o sebe opírat při udržování moci, nebo se o moc přetahovat, přičemž vítězství nebývá trvalé. Pokud je ve státě národní církev a pokud je stát moudrý, vnímá ji jako pojistku, protože chápe její zakotvení v dějinách země, kterým si národní církev vytvořila vlastní cestu k srdcím lidí žijících ve stejném prostoru. A tím se vracím k pojmu vlast.

Co je to vlastně vlast?

Na rozdíl od církve i od státu to není organizace, i když i ona má své lidi.

S vlastí, stejně jako s Bohem, si člověk tyká. Nejčastěji k ní promlouvá jenom v duchu. Situace, kdy ji vzývá hlasitě, nastávají povětšinou jen při projevech v Parlamentu, nebo na demonstracích. Ti, kteří za vlast bojovali a padli, zřejmě před smrtí křičeli jiná slova. Jak se ale vlast projevuje a co nám říká, to záleží na našem vztahu k ní.

Existuje vlast viditelná, jejíž líbezností se kocháme. Hlubší vztah k vlasti si vytváříme pochopením i její skryté krajiny. První náhled do starých myšlenek, které kdysi pramenily v tomto životním prostoru, nás většinou neuhrane. Teprve urputnost, s jakou byly kdysi dávno, ale i později hájeny a opakovaně krutě vymítány a znevažovány, v nás probudí touhu prozkoumat tu skrytou krajinu důkladněji. Výsledky jsou různé, neboť lidé jsou různí. Srůstání s vlastí je vnitřní proces, na kterém se podílí intelekt i cit.

A tak se někomu vlast stane jen deštníkem, jinému už kabátem a pro dalšího je dokonce košilí přilepenou přímo na tělo. Takových vlastenců bývalo dřív mnohem víc, ale vlast má naštěstí tu vlastnost, že povolává ke své obraně i své mrtvé.

Zatímco občanství můžeme mít dvojí současně, s vlastí je to složitější, protože ta stará se o nás s tou novou vždycky popere. To prožil jeden můj známý, který se kdysi pod vlivem chandry přestěhoval i s rodinou do Bavorska. Krajina se mu jevila podobně líbezná jako ta vlastní, stavby mu taky připadaly povědomé, dokonce i pivo mělo správný říz, ale pak zjistil, že oni nemají slovo „sluníčko“ a že jejich pohádky, které večer překládal svým dětem, aby se rychleji vcítily do nových poměrů, musí pořád opravovat, aby pointa odpovídala českým tradicím. Nakonec to vzdal a přenechal výchovu svých potomků škole. Ta to zvládla a z dětí jsou dnes řádní Němci. Jejich otec překonal svou rozpolcenost tím, že někdejší lásku ke staré vlasti přetavil v nenávist. Dnes už do Čech nejezdí ani za zubařem. Jeho rozhodnutí nevnímám jako vlastizradu, ale jako amputaci, kterou si chtěl svou schizofrenii vyléčit.

Když už jsem nadhodila pojem vlastizrada, pokusím se jej uchopit. Dnes je 30. září, výročí mnichovské zrady. Tehdy chirurgickému řezu do těla naší vlasti asistovali naši političtí spojenci, aby tím odkrojeným soustem ukojili hladového vlka.

Zrušenou mobilizaci a přijetí diktátu vysvětlil zrazený prezident Edvard Beneš snahou zachránit biologickou podstatu národa. Obětoval půdu i opevnění, aby zachoval holé lidské životy. Jenže národ, který po staletí srůstal i s vnitřní krajinou své vlasti a kultivoval její ideály až k suverénní první republice, byl okleštěním své vnější krajiny bez boje zasažen především psychicky. Tzv. mnichovský syndrom byl zesílen vyhlášením protektorátu a poznáním, že naše vynucená oběť k udržení míru byla marná. Pocit zrazenosti a marnosti lze překonat jedině vůlí k činu. Odkaz legionářů, že za vlast se dá bojovat i mimo vlast, byl tehdy ještě svěží a přitáhl mnoho našich vojáků i dobrovolníků k zahraničním bojovým jednotkám.

Mezitím i v protektorátu, řízeném jako vyvlastněná firma, vznikala hnízda odboje. Na vytvoření sítě ale nezbylo ve vlasti dost vlastenců.

Vždyť už během tzv. druhé republiky se ukázalo, jak obtížné je a teprve bude národní jednotu udržet, když mnozí místo s národem hned drželi s Němci.

Tehdejší prožitky zjevné kolaborace a vlastizrady se vpálily do povědomí národa a to včetně dorůstajících dětí. A proto právě děti z této generace, zatížené nejen mnichovskou vnější zradou ale i vlastizradou, byly po osvobození k rehabilitovanému slovu národ tak ostražité. Dokázaly se nadchnout pro statečné hrdiny a jejich postupně objevované příběhy, ale pokrytectví, zbabělost nebo i zrada, v jejichž sousedství prožívaly nejdůležitější léta života, potřísnily obraz národa, jaký jim na sklonku první republiky kreslili učitelé, rodiče, politici a umělci. Někteří z těchto předčasně dospělých svou deziluzi nechali přerůst ve skepsi. Většina ji ale zaháněla vůlí napravit to. Náš dnešní nepamětnický a tudíž nespravedlivý pohled na onu poválečnou mládež a její budovatelskou energii, by měl být rozšířen o empatii. A také o vědomí toho, že právě tato generace pak otevřela v šedesátých letech pandořinu skřínku. I nehezká pravda může být vlasteneckým činem a mít léčebné účinky, což pražské jaro ukázalo. Odporem proti srpnové invazi spojeneckých vojsk se národ napříč generacemi spontánně přihlásil o slovo a projevil i schopnost rychle se zorganizovat. Zatímco občané ukazovali sobě, okupantům i světu, že stojí pevně na svých právech, v Moskvě se formuloval protokol, který třicet let po Mnichovu znovu vytvořil syndrom, že plníme roli beránka, obětovaného znovu a znovu.

Poškození psychiky národa v průběhu normalizace probírat nebudu, protože jsem tu dobu prožila nenormálně a tudíž jsem jen lehčí případ. Mohu však potvrdit, že biologická podstata národa byla i tentokrát zachována, sama jsem přispěla třemi dětmi. A dokázala jsem jim z podprůměrného platu zajistit přístřeší, teplo, zdravou stravu i čas věnovaný jejich výchově k občanství. Nikoliv tomu normalizovanému. Moje výuka, nejen slovy ale i snad příkladem, byla však příliš krátká a po další změně režimu ji překryl vliv školy, tzv. svobodných médií a cizích normotvorných kulturních vzorů, což ale postihlo děti a dospívající takříkajíc plošně.

Je naší chybou, že jsme nerozpoznali včas, k čemu ta převýchova směřuje. Mnozí z rodičů si devastujícího vlivu ani nevšimli, protože děti zdánlivě vyrůstaly v suverénní jedince. Jsou pracovité, umí jazyky, s úřady jednají bez podráždění, nekouří, pijí jen o víkendu, snaží se udržovat v dobré fyzické kondici. Pro koho? Slovo vlast v nich vzbuzuje rozpaky, protože dějiny národa znají jen letmo a i tento pohled je jim předávaný pokřiveně.

Před dvěma dny jsem na záběru shromáždění ke státnímu svátku viděla skupinku těchto dobře pěstěných mladých lidí. Držely transparent „Nevěřím v národ!“ Zřejmě to byli rodilí Evropané. Příští rok, až bude stoleté výročí založení suverénní republiky, to možná napíšou anglicky.

Nevíra v národ znamená nevíru v sebe samé. A člověk, který si nevěří, ztrácí i motiv mít děti. Proč plodit děti, když pro ně nemáte vnitřní svět?

Když prezident RF Vladimír Putin nedávno prohlásil, že „naší státní ideologií je vlastenectví,“ sklidil souhlasný potlesk. I Donald Trump mluví často o patriotismu, a i když to myslí jinak než Putin, zřejmě to myslí vážně. Zatímco naši politici nejsou schopni repatriovat ani dva české chlapce ukradené impotentními norskými úředníky. Je náš stát vůbec ještě náš, s námi a pro nás? Nebo už chystá smlouvu o smlouvě budoucí, v které tu zemi, jejíž líbezností se zatím kocháme, prošmelí za bakšiš nastojato, jako firmu i s otroky? Stát který neplní své základní smlouvy s občanem, nemůže mít copyright na vlast. Ten má pouze národ. Pokud si věří.

Vlastenectví totiž nemůže trvale žít jen ze vzpomínek na statečné předky, musí se spoléhat na vlastní statečnost.

Ale nechci být jenom negativní a kritická, a tak přidám jednu velmi povzbuzující zprávu. Po mnohaletých dohadech a několika občanských peticích se zastupitelé pražského magistrátu v naprosté většině usnesli, že mariánský sloup, symbolizující vítězství Habsburků a Říma nad českými kacíři a svržený šestý den po vyhlášení samostatné republiky, nebude na Staroměstském náměstí znovu postaven. Pokusy o jeho obnovu započaly už za druhé republiky, v té devastující klerofašistické atmosféře, jejíž zápach jsme nevyvětrali dodnes, takže smrdí i na ministerstvu kultury, například. Ale hlasování pražských zastupitelů ukázalo, že ne všichni politici jsou ochotni ten odér inhalovat. Takže k těm volbám za tři týdny pojďme a pokusme se mezi přihlášenými najít ty, kteří si vlast nepřipínají na stranickou klopu, ale nosí ji jako vlastní košili.

Bude to velmi nesnadný výběr, v kterém nám média rozhodně neporadí. Musíme si poradit sami, za pomoci kritického rozumu, který dokáže předvídat důsledky a za pomoci paměti. Paměť u nás mnozí politici nepředpokládají, a proto mají tu troufalost usilovat o další čtyři roky ve Sněmovně, aby dokončili práci škůdců této země, likvidátorů její suverenity, kulturních tradic a nakonec třeba i biologické podstaty národa.

A na závěr ještě technická poznámka týkající se vlastizrady. Přečtu ji z našeho platného trestního zákoníku.

(1) Občan České republiky, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312) nebo sabotáže (§ 314), bude potrestán odnětím svobody na patnáct až dvacet let, popřípadě vedle tohoto trestu též propadnutím majetku, nebo výjimečným trestem.

(2) Příprava je trestná.

Nenechme se zničit. Kardinál Duka řekl, ať se uprchlíci vrátí domů, a toto nám řekli kníže, Keller, Doubrava či Okamura..

October 2, 2017, 6:34 am

≫ Next: Protiruská hate-paranoia řádí i na Slovači - Podle Smatany byly volební urny do Katalánska dovezené z Ruska. Toto už je na kazajku!

≪ Previous: Co ti říká vlast?

$

0

0

2.10. 2017   PL,výběr z článku
Kardinál Dominik Duka při svém kázání a při přímluvách na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi řekl, že naději vidí v tom, že nám letošní „volby pomohou prosadit umlčovanou většinu“. „Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary různých menšin.“ V přímluvách prosil za evropské národy, kéž se navrátí ke svým křesťanským kořenům, znovu naleznou svou identitu a zachovají Evropu dalším generacím. Též prosil za vyhnance a uprchlíky, aby s naší pomocí našli odvahu vrátit se zpět domů a obnovit své země. Kněží i věřící by měli mít odvahu se postavit „zhoubě genderových ideologií“.
„Pan kardinál se modlí správným směrem, my ostatní bychom měli k modlitbě přidat činy a skutečně volit ty, kteří skutečně usilují o důstojné postavení a zachování našeho národa,“ míní předseda SPD a poslanec Tomio Okamura.
„Na panu kardinálu Dukovi mě velice mrzelo, když se před lety vyjádřil velice nevhodně o demonstrujících odborářích. Myslím si ale, že by bylo hloupé mu to teď vracet. Doba je velice vážná a cestu k sobě by měli hledat všichni, kdo si to uvědomují. Napříč policikým spektrem, křesťané i bezvěrci. Pokud budeme rozděleni, doplatíme na to všichni,“ upozorňuje europoslanec Jan Keller.

„Kardinál Duka našel odvahu postavit se proti oficiálnímu názoru Vatikánu; respektive papeže Františka. Velmi to oceňuji. Myslím, že v našem poněkud bezbožném prostoru udělal pro církev, v jejímž čele stojí, hodně pozitivního. Na rozdíl od pánů Halíků kardinál Duka pochopil, co ohrožuje naši kulturu a evropskou civilizaci vůbec. Je to člověk, který chápe obavy a rozumí myšlení většiny věřících i ostatních lidí,“ říká poslanec ANO Zdeněk Soukup. Celý článek  na PL

Protiruská hate-paranoia řádí i na Slovači - Podle Smatany byly volební urny do Katalánska dovezené z Ruska. Toto už je na kazajku!

October 2, 2017, 7:14 am

≫ Next: Ukrajinský súd zbavil viny bývalého prezidenta Viktora Janukoviča: žiadna vlastizrada, žiadne rozkrádania štátneho majetku – Janukovič je nevinný

≪ Previous: Nenechme se zničit. Kardinál Duka řekl, ať se uprchlíci vrátí domů, a toto nám řekli kníže, Keller, Doubrava či Okamura..

$

0

0

Slovenský McCarth - Juraj Smatana

2.10.2017  HlavnéSprávy

Politológ Eduard Chmelár sa pozastavil nad skutočnosťou, že zatiaľ čo sú katalánci vystavení absolútne neopodstatnenému brutálnemu teroru španielskej vlády, nájde sa na Slovensku blázon, ktorý za referendom v Katalánsku vidí Putina. V prípade Smatanu to nie je prvá hlúposť, ktorú zverejnil. Naposledy zarezonoval, keď sa snažil zľahčovať teroristické útoky v Európe ich porovnávaním so štatistikami dopravných nehôd pri ktorých umiera neporovnateľne viac ľudí, neberúc ohľad na skutočnosť, že tie nikto nespôsobuje úmyselne. Viac TU.
„slovenského Josepha McCarthyho“ Juraja Smatanu
Podľa Chmelára snaha Madridu zabrániť hlasovaniu o nezávislosti Katalánska silou je v demokratickej spoločnosti nielen neprijateľná, ale aj mimoriadne hlúpa, lebo dnešné násilie ešte viac vzdiali Barcelonu od Španielska.

„Ak by Madrid nepovolal ozbrojené zložky, odtrhnutie Katalánska by pravdepodobne neprešlo (za bolo podľa posledného prieskumu len 41 percent obyvateľov), no brutalita španielskej polície Kataláncov zjednotila. To, čo sa v týchto chvíľach odohráva v uliciach Barcelony, je jednoducho škandál, na ktorý by mala reagovať celá Európa. Polícia strieľa do pokojných demonštrantov gumovými projektilmi, mláti dokonca hasičov, ktorí sa rozhodli vlastnými telami chrániť demonštrantov, rozbíja volebné miestnosti a ľudí, ktorí z nej nechcú odísť, ťahá za vlasy von, mláti ich obuškami, láme im prsty… neskutočné násilie, ktorého bilancia sú už v týchto chvíľach stovky zranených,“ povedal Chmelár a pokračoval:

„Vrcholom všetkého je paranoidný status „slovenského Josepha McCarthyho“ Juraja Smatanu, ktorý vidí za katalánskym referendom hádajte koho – Putina! Pre tohto človeka je príznačné, že mu nevadí policajný teror a masaker v uliciach Barcelony, ale blúzni o tom, že volebné urny boli možno privezené z Ruska! Toto by bolo v normálnej spoločnosti na kazajku, u nás, naopak, takíto ľudia formujú verejnú mienku… Ale kašlime na trollov, bláznov a agentov, Katalánci si dnes zaslúžia morálnu i politickú podporu bez ohľadu na náš postoj k nezávislosti. Nech nikto nepochybuje, že ako Slovák, Európan i občan Zeme stojím na strane pokojných katalánskych demonštrantov vzdorujúcich policajnej brutalite. Nech žije slobodné Katalánsko“.

Časť paranoidného výlevu, ktorý ukazuje spojitosť medzi ruskými hackermi a referendom v Katalánsku:

Ukrajinský súd zbavil viny bývalého prezidenta Viktora Janukoviča: žiadna vlastizrada, žiadne rozkrádania štátneho majetku – Janukovič je nevinný

October 2, 2017, 7:22 am

≫ Next: Aktivista byl odsouzen za teroristickou trestnou činnost, protože odmítl britské policii odtajnit svá hesla

≪ Previous: Protiruská hate-paranoia řádí i na Slovači - Podle Smatany byly volební urny do Katalánska dovezené z Ruska. Toto už je na kazajku!

$

0

0

Eugen Rusnák
2. 10. 2017    HlavneSpravy
Ukrajinský súd vyniesol verdikt: bývalý prezident Viktor Janukovič je nevinný. Pre väčšinu obyvateľov krajiny toto rozhodnutie pripomínalo výbuch bomby: fakticky všetci boli presvedčení, že rozhodnutie súdu bude úplne opačné. Exprezidenta obviňovali z vlastizrady, separatizmu, rozkrádania štátneho majetku, streľby na demonštrantov na Majdane a z iných hriechov. Súd všetky tieto obvinenia zmietol zo stola. Hlavným dôvodom obvinenia z vlastizrady bol Janukovičov list Putinovi 1. marca 2014, v ktorom ho žiadal o pomoc.

„Žiadne výzvy na zmenu hraníc štátu a zvrhnutie jej ústavného zriadenia ani v tomto liste, ani v rozhovoroch pre média, ani vo vystúpeniach Janukoviča neboli,“ konštatoval sudca Obolonského okresného súdu mesta Kyjev Vladislav Devjatko. Viaceré ukrajinské média a analytici prízvukujú, že to však ešte asi nie je koniec. Mnohí tvrdia, že členovia súdu za toto svoje „prekvapivé“ rozhodnutie budú potrestaní.

„Nebudem prekvapený, ak expertov, ktorí posudzovali celú záležitosť, ale aj samotných sudcov onedlho budú súdiť,“ povedal pre média exposlanec Najvyššej rady Vladimír Olejnik. Podčiarkol, že súd na Janukovičom bolo obyčajné divadielko, výsledok ktorého všetci poznali vopred, ale… voľačo išlo inak… Olejnik sa domnieva, že vedenie krajiny toto len tak nenechá a urobí všetko, aby rozhodnutie súdu bolo zrušené a vyvolá nový súdny proces.

„Hľadali bohatstva, ktoré údajne nakradol Janukovič – nenašli nič. Pretože nič také nebolo. Bol to politický proces – vedeli to všetci. A s tým „slávnym“ listom – bola to obyčajná fraška. Hociktorý človek, ktorý by si ten list prečítal, aj keby nemal skúsenosti z lingvistiky, by si hneď všimol, že žiadne protištátne výzvy v tomto liste neboli. Všetko to bola fraška,“ tvrdí bývalý poslanec Vladimír Olejnik.

„A potom je tu veľmi dôležitý moment. Aký štatút mal Janukoviuč v marci 2014 – ešte bol prezident alebo už nebol? Ak ho Kyjev chce súdiť, ako prezidenta, ktorý písal inému prezidentovi, tak potom Porošenko je zločinec, veď už vo februári jeho komando vyhlásilo, že prevzalo moc v krajine a že Janukovič už nie je prezident. Tak potom treba súdiť Porošenka. Ale ak v tom čase Janukovič už nebol prezident, tak, ako súkromná osoba, mohol písať komu len chce. Takže v každom prípade tento súdny proces je fraška a je to protizákonné. Šou sa nevydarilo, ale určite bude pokračovať: súčasné vedenie tieto výsledky neuspokoja. Takže šou ešte bude pokračovať,“ zdôraznil Vladimír Olejnik.

Aktivista byl odsouzen za teroristickou trestnou činnost, protože odmítl britské policii odtajnit svá hesla

October 2, 2017, 7:30 am

≫ Next: "Jak to?": tři miliardy dolarů Kyjev přece jen Rusku vyplatí, rozhodnutí londýnského soudu Ukrajince ohromilo

≪ Previous: Ukrajinský súd zbavil viny bývalého prezidenta Viktora Janukoviča: žiadna vlastizrada, žiadne rozkrádania štátneho majetku – Janukovič je nevinný

$

0

0

Zadržený Muhammad Rabbání

Ryan Gallagher 
2.10.2017 The Intercept, překlad Stan (e-republika)

Soudkyně londýnského soudu v pondělí uznala aktivistu Muhammada Rabbáního vinným z teroristického trestného činu, protože odmítl předat svá hesla policii v průběhu hraniční kontroly.


(25. září 2017) Soudkyně londýnského soudu v pondělí uznala aktivistu Muhammada Rabbáního vinným z teroristického trestného činu, protože odmítl předat svá hesla policii v průběhu hraniční kontroly. Rabbání, 36letý ředitel pro zahraniční styky britské advokátské skupiny Cage, byl v listopadu zatčen na londýnském letišti Heathrow. Policie požadovala, aby jí poskytl hesla ke svému telefonu a laptopu během tzv. "prohlídky", která se uskutečnila podle části 7 Zákona proti terorismu. Tento zákon dává státním orgánům široké pravomoci k vyšetřování a zadržování lidí v pohraničních oblastech bez toho, aby musely doložit jakékoli podezření z narušení zákona.

Rabbání prohlásil, že neposkytne přístup ke svým zařízením, protože obsahují důvěrné informace týkající se mučení ve Spojených státech, které mu poskytl jeden z klientů Cage. Tato skupina právníků a expertů v otázce lidských práv byla založena v roce 2003, aby zvýšila povědomí o situaci vězňů na Guantánamu. Právníci plánují použít tyto informace v probíhajícím soudním řízení proti vládě Spojených států amerických.

Soudkyně Westminsterského městského soudu Emma Arbuthnotová na konci zkráceného jednodenního řízení rozhodla, že Rabbání úmyslně blokoval činnost policie, když jí odmítl předat svá hesla. Rabbání se sice vyhnul tříměsíčnímu vězení, jež mu hrozilo, ale místo toho obdržel podmíněný trest s dvanáctiměsíční lhůtou. Rabbání sdělil médiím, že musí kromě toho zaplatit náklady soudního řízení ve výši 620 liber (835 USD). Znamená to také, že porušení Zákona proti terorismu bude zaznamenáno v trestním rejstříku tohoto právníka. Pokud však nedojde z jeho strany k dalšímu porušení zákona v průběhu dvanáctiměsíční lhůty, nebude proti němu podniknuta žádná další akce.

Rabbání ve svém stanovisku po sdělení verdiktu sdělil, že rozsudek zdůraznil "absurditu části 7 protiteroristického zákona" a vyzval k jeho novele. "Pokud soukromí a mlčenlivost jsou zločiny, potom právo je odsouzeno k zániku,"řekl. "Uznali, že neexistovalo žádné podezření k mé osobě a že v konečném důsledku se jednalo o to, že na hraničním přechodu došlo k mému profilování... Část 7 aktivně diskriminuje a doufejme, že to bude začátek řady soudních pří poté, co k nim více lidí sebere odvahu."

Rabbáního advokát Henry Blaxland během soudního procesu kladl otázky třem policistům, kteří byli odpovědní za provádění prohlídek na letišti. Nejstarší z nich uznal, že Rabbání nebyl zastaven náhodně, ale úmyslně, a to z důvodů, které nebyly zveřejněny. Ještě před soudním řízením Rabbání řekl nezávislému investigativnímu webu The Intercept, že vládní orgány by mohly chtít získat kopie informací o mučení, které mu byly poskytnuty jeho kontaktem na Středním východě. Řekl, že předtím podstoupil tělesné prohlídky při několika jiných příležitostech. Ale až do té doby policie nikdy tak úporně neusilovala o přístup do jeho elektronických zařízení.

Část 7 má sloužit pouze k určení, zda osoba je přímo zapojena do "organizace, přípravy nebo podněcování teroristických činů". V roce 2013 však toto ustanovení bylo užito k zadržení Davida Mirandy, partnera spoluzakladatele Interceptu Glenna Greenwalda, ve snaze zabránit zveřejnění dokumentů, které z NSA vynesl Edward Snowden. Zadržení Mirandy způsobilo ve Spojeném království velký spor a některé aspekty části 7 byly později změněny. Policii bylo v prováděcích předpisech nařízeno, že nesmí zkoumat či kopírovat informace, o kterých má důvod se domnívat, že jsou předmětem vztahu advokát-klient, že se jedná o novinářský materiál či o další utajované informace, jež daná osoba "získala nebo vytvořila v průběhu jakéhokoli obchodu, podnikání, profese či jiného povolání."

Rabbání tvrdil, že jeho elektronická zařízení měla být chráněna podle druhé kategorie, protože obsahovala důvěrné informace spojené s jeho prací. Soudkyně řekla, že Rabbání to neobjasnil policistům, kteří ho zpočátku vyslýchali, ale řekl to až později, v prohlášení, které vyhotovil až po svém zatčení. Popsala Rabbáního jako "bezúhonného", uznala, že "se pokoušel chránit důvěrný materiál na svých zařízeních" a poznamenala, že "důležitost hesel a PIN by v 21. století neměla být přeceňována". Přesto stále trvala na tom, že jeho "rozhodnutí neposkytnout informace, o něž byl požádán vyšetřujícími orgány" představovalo "v daných okolnostech úmyslné zabránění oprávněné prohlídky".

Šéf protiteroristické jednotky Londýnské metropolitní policie Dean Haydon řekl, že tento výsledek byl "velmi důležitý" pro státní orgány. "Pro policii má zásadní důležitosti schopnost využít legislativu, která existuje, aby pomohla udržet veřejnost v bezpečí,"řekl ve svém stanovisku. "Část 7 protiteroristického zákona z roku 2000 je životně důležitým nástrojem v boji proti terorismu a my jsme zavázáni zajistit, že tato pravomoc je používána řádně a přiměřeně, jako tomu bylo v tomto případě. Metropolitní policie stále drží Rabbáního telefon a laptop a pokračuje ve svém úsilí prozkoumat jejich obsah.

Mluvčí skupiny Cage řekl, že zvažují odvolání proti rozsudku.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

 
Související články:

• Jak NSA odposlouchává všechny a nikoho
• Tři současní američtí hrdinové naší doby
• Korporátní "Captain America" honí Snowdena 2.0
• Mučitelka CIA a profesionální lhářka Maya
• Snowden zase otevřel kufr, tentokrát fízlovali Britové
• Skandál kolem odposlechů v USA znepokojuje EU
• Jaderné experimenty na Ukrajině: EU už začíná mít strach
• Násilí z Blízkého východu už působí v Evropě
• IKEA fízlovala zaměstnance ve francouzských pobočkách
• Koloseum na prodej