Svou povahou byla sovětská idea dalším projevem západnictví v ruském politickém myšlení. Byla, obdobně jako ruský liberalismus, reakcí na zaostávání Ruského impéria a čerpala inspiraci v nabídce západních politických idejí. Vycházela z učení Karla Marxe a Bedřicha Engelse, zakladatelů komunistického a sociálně demokratického hnutí. Vladimír I. Lenin jejich teorii aplikoval na dobu, kdy ekonomické, politické a vojenské změny vytvořily podmínky pro vznik světových válek. Zároveň se pokusil použít marxismus, který předpokládal počátek revolučních změn v nejrozvinutějších kapitalistických zemích, na podmínky ekonomicky a sociálně zaostalého Ruska. Mesianismus, který sovětská idea obsahovala, byl výsledkem převzetí radikálních západních idejí, které – po úpravě při pokusu o jejich využití v Rusku – byly reexportovány mimo jiné i na Západ.
Ve své výchozí podobě sovětská idea neobsahovala žádné principy zahraniční politiky státu. Navazovala však na specifické pojetí národnostní otázky a byla organicky srostlá s požadavkem ukončení imperialistické války. Nebyla spojena s žádnou geopolitickou školou ani s ruským imperialismem. Postupně se ale vyvíjela od romantické vize světové revoluce přes ideu budování socialismu v jedné zemi až k pojetí Sovětského svazu jako vůdčí mocnosti socialistického společenství a zemí s takzvanou socialistickou orientací.
Ideová východiska revoluce
Klasikové marxismu neodkázali ruským revolucionářům žádnou speciální teorii mezinárodní politiky. Marxova koncepce byla především zaměřena na filosofii dějin a představu globalizace, opírající se o ekonomickou a sociální analýzu civilizačních procesů. Viděno z tohoto zorného úhlu, jevily se mezinárodní vztahy jako „druhořadé a třetiřadé, vůbec odvozené, přenesené, nepůvodní výrobní vztahy“ – jak napsal Marx v Grundrisse, v jedné z přípravných prací ke Kapitálu. V této souvislosti ale zdůrazňoval, že utváření globálního kapitalistického trhu se děje i za pomoci politických nástrojů.
V oblasti konkrétních politických analýz mezinárodní situace měly pro ruské marxisty velký význam Engelsovy studie o vojenství. Jednalo se především o jeho předpovědi světové války a o představu následné revoluce. Jako příklad může posloužit Engelsův dopis Wilhelmu Liebknechtovi (1888), kde popsal hrozící světovou válku těmito slovy: bude z toho „na francouzských hranicích poziční válka se střídavými úspěchy, na ruských hranicích útočná válka s dobytím polských pevností a revoluce v Petrohradě, která panstvu vedoucímu válku najednou ukáže všechno v docela jiném světle“. Pozoruhodná byla a stále zůstává Engelsova teorie odzbrojení, obsažená v souboru článků Může Evropa odzbrojit? (1893). Tato série statí ovšem vybočuje z tradičního třídního přístupu při analýze sociálněpolitických poměrů směrem k teorii mocenské rovnováhy v politickém systému Evropy. V rozsáhlém Engelsově díle lze též nalézt stať Zahraniční politika ruského carismu (1890). Ta představuje hyperkritický text, který vykreslil zahraniční politiku Ruského impéria jako největšího nepřítele pokroku na světě…
Imperialismus a válka
V průběhu 1. světové války a v předvečer revoluce v carském Rusku rozpracoval Lenin vlastní teorii imperialismu, která má mezinárodněpolitický rozměr. Leninova koncepce nevnímala imperialismus obecně jako politiku rozšiřování území státu o nové teritoriální celky osídlené jinými etnickými či kulturními skupinami. Pro Lenina a jeho žáky imperialismus byl a je zákonité stadium vývoje kapitalismu, v němž je válka přirozeným nástrojem politiky, naplňující ekonomické zájmy vykořisťovatelů.
Už v brožurce Socialismus a válka (1915) Lenin charakterizoval 1. světovou válku jako imperialistickou, na niž revolucionáři nemohou vztahovat hesla o obraně vlasti. „Sociálšovinismus je obhajoba myšlenky »obrany vlasti« v této válce,“ psal Lenin. „Socialisté musí využít boje mezi lupiči, ---O právu národů na sebeurčení----aby je svrhli všechny.“ Pokud jde o Rusko, pak podle Lenina „válka vedená Ruskem má tedy vysloveně reakční a protiosvobozenecký ráz“. Je to válka otrokářů za upevnění otroctví hned v trojím smyslu: (a) válka je vedena za upevnění vlády v koloniích jejich „spravedlivějším“ rozdělením a následným svornějším vykořisťováním; (b) je to válka za zesílení útlaku cizích národů v „největších“ mocnostech, „neboť jak Rakousko, tak Rusko (Rusko mnohem více než Rakousko) se udržují pouze tímto útlakem, který válkou ještě zesiluje“; (c) cílem války je též upevnění a prodloužení námezdního otroctví, neboť proletariát je rozštěpen a zdeptán, kdežto kapitalisté získávají, válkou bohatnou, jitří nacionální předsudky a posilují reakci. Z toho Lenin následně dovozoval, že „revoluční třída si musí přát v této reakční válce porážku své vlády a musí vidět, že válečné nezdary této vlády usnadňují její svržení.“ Jeho úvahy směřovaly k závěru, že činnost bolševiků, odpovídající tajným myšlenkám každého uvědomělého dělníka, „sleduje přeměnu imperialistické války ve válku občanskou“.
Toto pojetí netvořilo pouze základ přístupu bolševiků k 1. světové válce jako nespravedlivé ze strany všech zúčastněných států. Vyrůstala z něho i snaha využít tuto válku pro revoluci. Pro revolucionáře Leninova typu se jevilo jako zřejmé, že „teprve až svrhneme, až definitivně porazíme a vyvlastníme buržoazii na celém světě, a ne jen v jedné zemi, budou války nemožné“. Vize nevyhnutelnosti válek v období imperialismu pak dominovala v sovětském pohledu na světový politický systém. Fatální chápání neodvratitelnosti světové války bylo však na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (1956) nahrazeno teorií mírového soužití jako možné podoby vztahu socialistických a kapitalistických zemí.
Právo národů na sebeurčení
Velkým tématem počátku 20. století byla v Evropě a vlastně v celém světě národnostní otázka. Ta se zákonitě s mimořádnou intenzitou ozývala v mnohonárodním Ruském impériu… Vedle Dekretu o míru a Dekretu o půdě tak neméně významnou roli při formování a prosazování sovětské ideje sehrála Deklarace práv národů Ruska (listopad 1917). Tu společně podepsali předseda rady lidových komisařů Vladimír Lenin a lidový komisař pro otázky národností Josif Stalin. Tato Deklarace vyhlašovala: „1) Rovnost a suverenitu národů Ruska. 2) Právo národů Ruska na svobodné sebeurčení až do odtržení a vytvoření samostatného státu. 3) Zrušení všech a veškerých národnostních a národnostně-náboženských privilegií a omezení. 4) Svobodný rozvoj národnostních menšin a etnických skupin obývajících území Ruska.“
Základní přístupy k tomuto tématu obsahovala Stalinova práce Marxismus a národnostní otázka (1913). V této brožurce lze nalézt – kromě definic základních pojmů (dnes by se dalo říci kromě sociologického výkladu) – i pojetí národnostní otázky, které se stalo organickou součástí sovětské ideje. Podle Stalina je právo národů na sebeurčení prázdná myšlenka, není-li zároveň vnímáno jako právo národů na odtržení od státu, jehož součástí jsou. Byl přesvědčen, že na rozdíl od Rakouska se pro Rusko nehodí kulturně-národnostní autonomie. „Právo na sebeurčení znamená, že se národ může zařídit, jak uzná za dobré. Má právo zařídit svůj život podle zásad autonomie. Má právo vstoupit k jiným národům v poměr federativní. Má právo úplně se oddělit. Národ je suverénní a všecky národy jsou rovnoprávné,“ psal tehdy Stalin. Právo oddělit se ale „neznamená, že tak má národ postupovat za všech okolností, že autonomie nebo oddělení budou vždy a všude prospěšné národu, tj. jeho většině, tj. pracujícím vrstvám“. Nestavěl národnostní otázku nad otázku sociální. Naopak, byl přesvědčen, že „o osudech pokroku v Rusku nerozhoduje národnostní otázka, nýbrž otázka agrární; národnostní otázka je otázka podřízená.“ To podle Stalina znamenalo: „úplná demokratizace země jako základ a podmínka řešení národnostní otázky“.
Lenin shrnul své názory na toto téma v závěru studie O právu národů na sebeurčení (1914). Podle Lenina sociáldemokratismus vyžaduje „boj proti jakémukoli nacionalismu a především proti nacionalismu velkoruskému; uznání nejen úplné rovnoprávnosti všech národů vůbec, ale i rovnoprávnosti ve zřizování státu, tj. práva národů na sebeurčení, na oddělení; …hájení jednoty proletářského boje a proletářských organizací, jejich nejtěsnější spojení v mezinárodní společenství“. V často citovaném článku O národní hrdosti Velkorusů (1914) pak Lenin mluvil o oprávněném sebevědomí Velkorusů (v dnešním pojetí Rusů), ze kterého vyplývá nenávist k otrocké přítomnosti, v níž jsou Velkorusové vlečeni statkáři podporovanými kapitalisty do války, „aby zdeptali Polsko a Ukrajinu, aby potlačili demokratické hnutí v Persii a v Číně“. A dodal: „Ve XX. století nelze v Evropě… jinak než všemi revolučními prostředky bojovat proti monarchii, statkářům a kapitalistům své vlasti, tj. proti nejhorším nepřátelům naší vlasti; Velkorusové nemohou »bránit vlast« jinak než přát carismu v každé válce porážku jako nejmenší zlo pro devět desetin obyvatel Velkoruska“.
Tyto představy se nestaly základem pouze pro první dokumenty sovětské moci: byly součástí všech sovětských ústav. I poslední Ústava SSSR z roku 1977, „brežněvovská“, která hovoří o tom, že v Sovětském svazu byla vybudována rozvinutá socialistická společnost a vznikl jeden sovětský lid, tak postupovala. V čl. 70 uvádí, že SSSR je „jednotný svazový mnohonárodnostní stát vytvořený na principu socialistického federalismu jako výsledek svobodného sebeurčení národů a dobrovolného sjednocení rovnoprávných Sovětských Socialistických Republik“. Článek 72 zcela konkrétně a nedvojsmyslně doplňuje: „Každá svazová republika si zachovala právo svobodného vystoupení ze SSSR.“ Je zřejmé, že tyto ústavní principy vytvořily rámec pro Bělověžské dohody (1991), které vedly k zániku Sovětského svazu. V citovaném článku 72 je ovšem důležitý posun oproti původnímu pojetí, který nebyl na první pohled vidět: nejednalo se o právo na odtržení národů, ale republik, jejichž hranice často neodpovídaly etnickému rozhraní.
Internacionální charakter revoluce
Tento přístup Lenina a jeho druhů plus rusifikační tlak carské vlády přivedl do řad revolucionářů představitele všech národů a národností Ruského impéria. Podle Ernsta Chaziachmetova z Tomské univerzity mezi sedmi tisíci nejaktivnějšími revolucionáři poslanými na Sibiř v letech 1907 až 1917 byl podíl etnických Rusů relativně malý – 43,5 %.
![]()
Národnostní složení nejvyššího politického vedení bylo v Sovětském svazu po revoluci v roce 1917 velmi pestré. Josif Stalin a Grigorij K. Ordžonikidze byli Gruzíni. Felix E. Dzeržinskij, zakladatel Mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (Čeky, první podoby nové politické policie a zpravodajské služby), byl původem polský šlechtic; první oddíl Čeky byl sestaven z lotyšských střelců. Michail V. Frunze, lidový komisař vojenství a námořnictva, pocházel z moldavsko-ruské rodiny. Anastáz I. Mikojan, který byl mimo jiné lidovým komisařem pro vnitřní a zahraniční obchod, ale i předsedou Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, byl Armén. Nikolaj I. Podvojskij, lidový komisař pro vojenské otázky, a Pavel J. Dybenko, lidový komisař pro námořní otázky, byli Ukrajinci. Židovského původu byli například Lev D. Trockij, lidový komisař zahraničních věcí a lidový komisař vojenství a námořnictva, Jakov M. Sverdlov, první nejvyšší formální představitel sovětského Ruska, Lazar M. Kaganovič, který pracoval ve vysokých funkcích v oblasti ekonomiky, Grigorij J. Zinověv, jeden z vedoucích stranických funkcionářů a první nejvyšší představitel Kominterny, Karl B. Radek, další z vedoucích stranických funkcionářů a členů vedení Kominterny, Genrich G. Jagoda, který byl mimo jiné lidovým komisařem vnitra (šéf NKVD), Jona E. Jakir, jeden z vojevůdců v době občanské války, ale i Maxim M. Litvinov, diplomat a lidový komisař zahraničních věcí. Gruzínem byl i Lavrentij Berija, lidový komisař i ministr vnitra, ale i organizátor výzkumu, vývoje a výroby vojenské techniky. Některé z nich zničilo pracovní nasazení, jiné pohltil revoluční teror, jen někteří se dožili klidného stáří. To ale nic nemění na faktu, že cíle bolševické revoluce byly nadnárodní a že dějiny Sovětského svazu jsou dějinami do té doby nevídaného kulturního rozvoje i neruských národů.
Internacionální profil revolučních sil je zdrojem interpretačních nejasností. Představa „sbírání imperiálních zemí“, které vnímá šíření revoluce jako pokračování carské rozpínavosti, neodpovídá tehdejší motivaci. Bolševici první generace se domnívali, že se podílejí na světové revoluci, která národy osvobozuje nejen etnicky, ale především sociálně. Na šíření sovětské moci do bývalých neruských imperiálních oblastí se aktivně podíleli revolucionáři z tamních území či dnešních republik, tedy i etničtí Estonci, Lotyši, Litevci, Ukrajinci, představitelé kavkazských a zakavkazských národů, ale i revolucionáři ze Střední Asie.
Zvláštní problém do pojetí národnostní otázky přinesla představa budování socialismu v jedné zemi. Ta byla obtížně slučitelná s původní tezí marxismu, že „dělníci nemají vlast“. Marx s Engelsem se totiž v dobách psaní
Manifestu komunistické strany (1848) domnívali, že rozvojem světového trhu „rozdíly a protiklady mezi národy mizí“ a že „vláda proletariátu tento proces ještě více urychlí“. Zároveň „tou měrou, jak bude odstraňováno vykořisťování jednoho individua druhým, bude odstraňováno i vykořisťování jednoho národa druhým. S protikladem tříd uvnitř národa padne i vzájemné nepřátelství mezi národy.“ Jenže vlast je mimořádně silné politické téma moderní doby, důležité a využitelné zvláště v kritických situacích. A tak se v době 2. světové války objevil důraz na sovětské a ruské vlastenectví.
Skutečnou iluzi změn signalizoval projev Nikity S. Chruščova na XXII. sjezdu KSSS (1961), v němž vysvětloval návrh nového programu KSSS. Podle Chruščova se „v SSSR vytvořilo nové historické společenství lidí různých národností, mající společné charakteristické rysy – sovětský lid (народ). Mají společnou socialistickou vlast – SSSR, společnou ekonomickou základnu – socialistické hospodářství, společnou sociálně-třídní strukturu, společný světový názor – marxismus-leninismus, společný cíl – výstavbu komunismu, mnoho společných rysů v duchovní povaze, v psychologii“. Slovo „народ“ lze do češtiny přeložit nejen jako „lid“, ale i jako „národ“. Znaky, které Chruščov uváděl, byly blízké Stalinově definici národa (nejde ovšem o psychologii, ale o psychiku)…
Základní problém uvedeného pojetí sovětského lidu je obsažen v tehdy neverbalizované představě, že dosažená sociální homogenizace, daná v zásadě stejným vlastnickým vztahem všech lidí k hlavním výrobním prostředkům a obdobnou životní úrovní většiny obyvatel, znamená urychlení či dokončení nové etnogeneze. Jenže to, že v dobách úspěchů nebyly etnické rozdíly vnímány jako politicky významné a posilovala se mezietnická snášenlivost, neznamená, že národní idea zmizela. I když bylo možné zaznamenat prvky nové etnogeneze, jejich význam byl příliš malý na to, aby nevylučoval regresi v podobě nacionalismu. Čas ukázal, že spojení pomalého ekonomického růstu či dokonce stagnace plus hrubé politické chyby v osmdesátých letech vytvářejí základ právě pro šíření nacionalistických myšlenek.
V téže době, jak ukazuje tabulka číslo 2, podíl etnických Rusů v Sovětském svazu, ale i v RSFSR, klesal – až na konci existence SSSR spadl na přibližně polovinu. Zároveň však rostl podíl etnických Rusů v Pobaltí, na Ukrajině, v Bělorusku a Moldavsku, tedy v evropských republikách Sovětského svazu mimo RSFSR, což byla předzvěst některých pozdějších konfliktů.
![]()
Název státu
Vývoj názvu ruského státu vždy odrážel jak režim, tak i národnostní složení. Do revolučního roku 1917 vstoupil ruský stát s názvem „Ruská říše“, která se oficiálně nazývala „Rassijskaja impéria“ (Росси́йская импе́рия; Россійская Имперія). Únorová revoluce znamenala změnu na „Ruská republika“ (září 1917), ovšem byla to „Rassijskaja respublika“ (Российская республика; Россійская республика).
Po revoluci v říjnu 1917 byla Ruská republika přejmenována na „Ruskou sovětskou republiku“, což je ale počeštěný název; přesný přepis říká, že se jednalo o „Rassijskuju sovetskuju respubliku“ (Российская Советская Республика). Ta se z unitárního státu měnila na federaci, a to přijetím Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu. Deklaraci na Leninův návrh přijal III. Všeruský sjezd sovětů (leden 1918). Podle čl. I odst. 2. této deklarace se „Ruská (Rossijskaja; Россійская) sovětská republika zřizuje na základě svazku svobodných národů jako federace sovětských národních republik.“ Stalinem, který prý někdy o sobě mluvil jako o Rusovi (Rassijanu) gruzínského původu, vedená komise navrhla, aby se nový stát jmenoval Ruská (Rassijskaja; Росси́йская) sovětská federativní republika. Ta měla podle původního návrhu další státní útvary začlenit jako zakládajícím republikám rovnoprávné autonomní, národnostně-administrativní celky. Ústava z června 1918 dala státu název „Ruská (Rassijskaja) socialistická federativní sovětská republika“ (Российская Социалистическая Федеративная Советская Республика)---.
V prosinci 1922 podepsali zástupci Ruské (Российская) sovětské federativní socialistické republiky, Ukrajinské sovětské federativní socialistické republiky, Běloruské sovětské federativní socialistické republiky a Zakavkazské sovětské federativní socialistické republiky Smlouvu o založení SSSR. Na jejím základě přijal 1. sjezd sovětů SSSR ještě tentýž měsíc Deklaraci o vytvoření Svazu sovětských socialistických republik. Stala se základem pro sepsání nové ústavy, teď již Ústavy SSSR, kterou přijal II. Všesvazový sjezd sovětů SSSR (leden 1924).
Jenže Lenin v roce 1918 navrhl jiný název – doporučoval vytvoření „Svazu sovětských socialistických republik Evropy a Asie“. Tento název odrážel Leninovu osobní romantickou představu o sovětech jako nové demokracii a o Svazu jako světovém státu. Lenin v tomto chápání poslání revoluce v Rusku nebyl osamocen. Naopak, v prvních letech nového sovětského státu tento pohled na Rusko a svět sdílela celá první generace bolševiků.
Stát a revoluce
Pro bolševiky byla Říjnová revoluce součástí světové proletářské revoluce. Pod tímto zorným úhlem zpočátku vnímali i novou sovětskou státnost. Už Dekret o míru (1917) obsahoval výzvu „k uvědomělým dělníkům tří nejpokrokovějších národů lidstva a tří největších států účastnících se této války: Anglie, Francie a Německa. Dělníci těchto zemí nesmírně přispěli k pokroku a socialismu… Všechny tyto příklady proletářského hrdinství a historické tvůrčí činnosti jsou nám zárukou, že dělníci těchto zemí pochopí úkol, který jim dnes připadá, tj. úkol vysvobodit lidstvo z hrůz války a jejich následků, že tito dělníci svou všestrannou, rozhodnou a obětavou energickou činností nám pomohou dovést mír a zároveň osvobození pracujících a vykořisťovaných mas obyvatelstva od jakéhokoliv otroctví a jakéhokoli vykořisťování k úspěšnému konci.“
Ideálem bolševiků bylo vytvořit „Spojené státy světové (ne evropské)“, které se měly stát „státní formou sjednocení a svobody národů, kterou spojujeme se socialismem – dokud úplné vítězství komunismu nepovede k tomu, že jakýkoliv, tedy i demokratický stát nadobro zmizí,“ psal Lenin v předvečer revoluce ve studii O hesle Spojených států evropských (1915). Lenin však velmi brzy po uchopení moci a v souvislosti s pokračujícím německým útokem dospěl k názoru, že „definitivní vítězství socialismu v jedné zemi je ovšem nemožné“, ale zároveň kritizoval představy o vývozu revoluce silou, která neexistuje. „Věci se utvářely jinak, než očekávali Marx a Engels… Nyní vidíme jasně, jak se v budoucnu bude revoluce vyvíjet. Rus začal – Němec, Francouz, Angličan to dokončí, a socialismus zvítězí,“ řekl Lenin ve zprávě pro III. Všeruský sjezd sovětů dělnických a rolnických zástupců (1918). Na pořad dne se dostala otázka vybudování životaschopného státu. Světová revoluce byla odložena. Ovšem ještě zmíněná Deklarace o vytvoření Svazu sovětských socialistických republik (1922) obsahovala myšlenku, že už revoluce v říjnu 1917 položila základ mírového soužití a bratrské spolupráce národů a že vznik SSSR je „rozhodným krokem na cestě sjednocení všech zemí do světové Socialistické Sovětské Republiky“.
Původní marxovské i bolševické představy o úspěšné proletářské revoluci v rozvinutých zemích Západu se nenaplnily. Sovětské Rusko nebylo pouze prvním, ale nadlouho jediným představitelem nového režimu. Otázkou se stalo, jaký má být poměr mezi ideálem světové revoluce, pomoci soudruhům v zahraničí a požadavky nového státu na sebezáchovu. Je možné bolševickou revoluci exportovat? V březnu 1919 byla vytvořena Komunistická internacionála, zkráceně Kominterna, někdy též nazývána Třetí internacionála. Na ustavujícím sjezdu byli přítomni delegáti z 21 zemí. Prvním předsedou Exekutivy Kominterny se stal Grigorij J. Zinověv (1883–1936; popraven). Posledního, 7. kongresu (1935) se podle oficiálních údajů účastnili zástupci z 65 zahraničních komunistických stran, kteří reprezentovali 785 tisíc členů s tehdy přísně výběrovým členstvím. Kominterna byla rozpuštěna v průběhu 2. světové války (1943) jako gesto vůči západním Spojencům.
Na II. kongresu Kominterny (1920) přednesl Lenin seznam podmínek pro přijetí do Kominterny. Podle článku 17. těchto předpokladů „všechna usnesení sjezdů Komunistické internacionály jakož i usnesení její exekutivy jsou závazná pro všechny strany patřící ke Komunistické internacionále“. Nová internacionála byla budována v podmínkách občanské války a intervence, zákonitě tedy podmínky obsahovaly i závazek velké disciplíny a podpory sovětskému Rusku od všech zahraničních členů. Projev na tomto kongresu Lenin zakončil zcela jednoznačně v duchu klasického pojetí smyslu revoluce v Rusku: „Jestliže nám soudruzi z jiných zemí pomohou nyní zorganizovat jednotnou armádu, nezabrání nám žádné nedostatky dovršit naše dílo. Tímto dílem je světová proletářská revoluce, vytvoření světové sovětské republiky.“
K obhajobě Sovětského svazu jako první etapy nové podoby globálního společenského uspořádání se zavazovali komunisté po celém světě. Sovětský stát je však využíval i pro své vlastní potřeby.
Socialismus v jedné zemi
Původní idea světové sociální revoluce nepotřebovala žádnou speciální teorii mezinárodní politiky, tím spíše státní zahraniční politiky, ale již spor o brestlitevský mír (1918) toto téma otevřel. Objevila se totiž zásadní otázka týkající se možnosti vybudovat socialismus v jedné, a to ekonomicky a sociálně zaostalé zemi… Realistické hodnocení ukazovalo, že tehdejší Sovětský svaz neměl prostředky na podporu úspěšné světové revoluce, jejího permanentního, nepřetržitého rozšiřování. Navíc prosté udržení nové moci bolševiky vyžadovalo naplnění modernizačních programů, které byly spojovány s kapitalismem: pozemkovou reformu v podobě, kterou přinesl Dekret o půdě (1917), a industrializaci.
Jako nejdůslednější zastánce možnosti vybudovat socialismus v jedné zemi se v první generaci bolševiků ukázal Josif Stalin. Už v přednáškách na Sverdlovově univerzitě, publikovaných pod názvem O základech leninismu (1924), Stalin říkal, že „dříve bylo vítězství revoluce v jedné zemi pokládáno za nemožné, neboť se předpokládalo, že k vítězství nad buržoazií je třeba společné akce proletářů všech pokročilých zemí, nebo alespoň většiny takových zemí. Nyní se už takové hledisko nesrovnává se skutečností.“ Podle Stalina „nerovnoměrný, ve skocích probíhající vývoj kapitalistických zemí za imperialismu, rozvoj katastrofálních rozporů uvnitř kapitalismu, vedoucí k neodvratným válkám, vzmáhání se revolučního hnutí ve všech zemích na světě – to vše vede nejen k možnosti, ale i nutnosti vítězství proletariátu v jednotlivých zemích“. Tato situace ale neznamená zajištění úplného vítězství socialismu, neboť „k tomu je třeba, aby revoluce zvítězila alespoň v několika zemích. Proto rozvíjení a podpora revoluce v jiných zemích je podstatným úkolem vítězné revoluce. Proto se revoluce vítězné země nemá považovat za soběstačnou veličinu, nýbrž za oporu, za prostředek k urychlení vítězství proletariátu v jiných zemích.“ V práci K otázkám leninismu (1926) pak Stalin, který ideál světové revoluce neopustil, mimo jiné doplnil, že nemožnost úplného, definitivního vítězství socialismu v jedné zemi je dána „nemožností úplného zajištění před intervencí… bez vítězství revoluce alespoň v několika zemích“.
Po období válečného komunismu spojeného s podřizováním všeho bojům občanské války a Nové ekonomické politice (NEP; vyhlášená 1921), která otevřela prostor pro soukromé podnikání, začalo období plánovaného ekonomicko-sociálního rozvoje. První pětiletka, plnění plánu rozvoje připraveného na pět let, začala v roce 1928. Někdy bylo vítězství socialismu v SSSR spojováno s druhou pětiletkou (1933–1937), kdy byly položeny základy industrializace a kolektivizace, změnila se sociálně-třídní struktura sovětské společnosti. Na mimořádném VIII. všesvazovém sjezdu sovětů (1936) při zdůvodňování návrhu nové ústavy Stalin prohlásil, že se „sovětská společnost domohla toho, že už uskutečnila v základě socialismus, že vytvořila socialistický řád… U nás je tedy už v základě uskutečněna první fáze komunismu, socialismus.“ Poslední, třináctý pětiletý plán rozvoje na roky 1991 až 1995 byl přijat na Prvním sjezdu lidových zástupců SSSR v roce 1989.
V duchu citovaného Stalinova vystoupení se nevyvíjely pouze diskuse, ale i ústavní dokumenty. Jak bylo uvedeno, Deklarace o vytvoření SSSR (1922) obsahovala myšlenku, že cílem je vytvoření „světové Socialistické Sovětské Republiky“, což bylo zopakováno v úvodní části Ústavy SSSR z roku 1924. Tato teze se však již nestala součástí „stalinské“ Ústavy SSSR z roku 1936.
Zánik slávy
Ve světě přibývalo jak členů komunistických stran, tak i zemí hlásících se k sovětské ideji. Jenže se kupily závažné problémy, na které vedení Sovětského svazu nedokázalo reagovat na potřebné úrovni. Místo světového státu vznikaly mezinárodní organizace jako Varšavská smlouva či RVHP, které měly klasický geopolitický profil aliancí v čele s nejsilnější mocností. Vymstilo se promeškání příležitosti omladit vedení komunistické strany a státu po smrti Stalina o lidi s novým stylem práce a myšlením, kteří by dokázali plně pochopit domácí i zahraniční změny. Nástup nové politicky aktivní generace v šedesátých letech tak zákonitě směřoval proti mocenské elitě. V téže době se prohlubovala byrokratizace řízení a souběžně se vytrácela ekonomická dynamika. Zároveň narůstala roztržka Moskvy s Pekingem a eurokomunisty… To vše zbavovalo sovětskou ideu původní atraktivnosti.
Ukazuje se, že ideály spojené se socialismem a s přímou demokracií prostřednictvím sovětů dělnických a rolnických zástupců narazily na nedostatečně rozvinutou ekonomiku, obrovskou negramotnost a polovzdělanost jak lidu, tak i převážné většiny funkcionářů komunistické strany. Je zřejmé, že návyky, získané už v občanské válce, zůstaly vlastní některým představitelům sovětské moci až do konce jejich života. Navíc mnohé tyto „zlozvyky“ a myšlenkové stereotypy byly institucionalizovány a staly se přenosné na mladší generace vedoucích představitelů. To bylo patrné na jejich jednání téměř do rozpadu Sovětského svazu. Komunistická strana, která měla v roce 1917 přibližně 350 tisíc členů, dospěla počátkem roku 1991 k počtu více než 16,5 milionu členů – ovšem z jejích řad se téměř vytratila ona gumiljovská pasionárnost, romantická ochota obětovat se ve jménu vyšších cílů. Pasionárnost vyhubil dílem teror, dílem jeho kritika, ale v neposlední řadě také byrokratický způsob výběru řídících kádrů a způsob života úzké nomenklaturní vrstvy. Velmi negativní roli sehrálo nepříznivé mezinárodní prostředí, neustále hrozící válkou. To byla situace, která ve všech společnostech staví bezpečnost nad svobodu, což pomáhalo zdůvodnit nedemokratické metody vedení Sovětského svazu i KSSS.
Výsledkem všech těchto faktorů bylo setrvání u direktivního řízení hospodářství zaměřeného především na obranu země a u nedemokratického rozhodování. Zároveň se vytrácelo sebevědomí i původní dovednosti, nutné k propagaci vlastních cílů. Úspěchy dosažené díky demokratizaci školství a rozvoje národních ekonomik i kultur přispěly v předvečer zániku SSSR k rozvoji nacionalismu a separatismu. Tyto dvě politické vize – spolu s nárůstem popularity liberalismu především mezi ruskou inteligencí – sovětskou ideu pohřbily.
Felicity Arbuthnot
Obr. 1: Nejprve se tunel zhroutil a pohřbil 100 pracovníků; dalších 100 lidí, kteří se pokoušeli o jejich záchranu, skončili sami uvězněni pod nestabilní horou,“ uvedl Business Insider. (Foto: TV Asahi / Screengrab)
>Obr. 2: Jaderný test na zkušebním místě v Nevadě, listopad 1951. Test o síle 21 kilotun TNT (88 TJ) byl proveden během operace Buster. Byl to první cvičný jaderný test na území USA se živými vojáky, provádějícími manévry na zemi. Vojáci na fotografii jsou vzdáleni 9,7 km od výbuchu. (Zdroj: Wikimedia Commons)
