Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Pasáci a prostitutky, rok 1989... Profesor Keller hovoří k výročí, k větě „máme se dnes nejlépe v historii“, o přátelích Ukrajiny i o šíření dobra?

0
0
Jan Keller - rozhovor
15. 11. 2017 ParlementníListy

„Je zcela pokrytecké, když strany odmítají jít s Babišem do koalice a pak o něm roztrušují, že mu jde od začátku o menšinovou vládu. S touhle pomluvou přišla jako první Fialova ODS, po ní to začali opakovat i někteří další. Tento postup není jenom pokrytecký, je i vrcholně hloupý. Může vést tak nejspíš k předčasným volbám, z nichž Babiš vyjde silnější a některé dnes ještě parlamentní strany se stanou stranami mimoparlamentními,“ říká europoslanec a profesor sociologie Jan Keller.

Opět tu máme výročí 17. listopadu. V jakém stavu je naše demokracie a do jaké míry jsme se za poslední dobu přiblížili či nepřiblížili k tomu, o čem jsme snili po roce 1990?
Po roce 1990 snil každý o něčem jiném. Někdo o tom, že bude moci volně cestovat, jiný o tom, že bude podnikat, další o tom, že bude moci studovat, co ho baví. Jiní snili zase třeba o tom, že budou moci kšeftovat se zbraněmi, další zase, že budou moci už konečně bez rizika provozovat živnost pasáků či prostitutek. Hodně lidem, kteří šli za svými sny, se prostě vyplnily bez ohledu na to, nakolik slušné byly.

Jiným se sny nesplnily, dneska žijí z ruky do úst, někteří jsou v exekuci. V každém případě můžeme říci, že společnost je mnohem pestřejší a zajímavější, než byla předtím. Zajímavější pro sociology, politology, ale i kriminalisty a psychiatry. Tak holt vypadá demokracie. Ať se to komu líbí, nebo ne.

Někteří vidí ohrožení demokracie v Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Sám Andrej Babiš tvrdí, že právě on chce realizovat to, o čem jsme tenkrát snili: Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa… Co je spíše pravda?

Na to, aby zde byly úspěšné rodinné firmy, infrastruktura a fungující státní správa, jsme měli už skoro třicet let. Něco z toho se zdařilo, jinde zažíváme zklamání. Nevěřím tomu, že jeden veleúspěšný podnikatel zrealizuje to, co se nepovedlo jedné či dvěma generacím politiků, podnikatelů a občanů. Ale nemám vůbec nic proti tomu, aby to teda zkusil, když se mu o tom pořád zdá. Jak známo, výkladem snů se zabývá psychoanalýza, nikoliv sociologie. Ta do pozadí snů nevidí.

Babiš, který je v tuto chvíli nejsilnějším politikem, zmiňuje jen okrajově, v podstatě vůbec, v souvislosti se sny a realitou po roce 1989 Václava Havla. Akcentuje již zmíněné praktické, hmotně zaměřené záležitosti. Je to tak, že český národ se nyní již, s prominutím, „vykašlal“ na Václava Havla, jeho představy o lepším světě, o šíření globálního dobra…? A jde mu nyní o „babišovsky“ praktické zajištění fungování státu?
Já v šíření dobra jako hlavní náplni politiky nevěřím. S tím příšli trockisté a maoisté koncem 60. let minulého století a dodnes tuto nebezpečnou pověru šíří jejich málo přemýšliví následovníci. Obsahem politiky bylo, je a bude soupeření o prosazení zájmů jednotlivých skupin společnosti. Politika je tady od toho, aby tyto zájmy byly prosazovány v diskusi, tedy bez krve. Globální dobro ať prosazují misionáři. Misionář je úplně jiná profese než politik a ty nejbohulibější misionářské úmysly nejednou v krvi bohužel končily.

Pravicoví politici tvrdí, že se nyní máme nejlépe v historii naší země. Do jaké míry je to pravda? A co by nová vláda měla udělat pro sociálně slabé skupiny obyvatel? Kterým skupinám se dnes žije těžko?
Pravicoví politici se určitě mají nejlépe v historii naší země, to nelze zpochybnit. Se zbytkem obyvatelstva je to trochu složitější. Matky samoživitelky, lidé dlouhodobě nemocní, anebo starobní důchodci jsou na tom trochu jinak. Opravdu bohatá je poměrně malá část naší společnosti, protože velké zisky odplývají zahraničním investorům. Česká republika jim odevzdává největší podíl ze svého HDP ze všech evropských zemí. Střední vrstvy na tom nejsou vyloženě špatně, mnoho jejich potomků však bude mít problém dosáhnout na bydlení. A nižší příjmové kategorie mnohdy balancují na hranici bídy, jejich zadlužení je často nesplatitelné. Inflaci, která začíná nabírat obrátky, pociťují hodně citelně. I pravicoví politici by se mohli občas podívat na statistiky, které to dokládají.

„Objem majetku, který přešel do rukou cizinců od roku 1993 vzrostl sedmkrát, ten v domácím držení zůstal po celých 25 let stejný. Letos byla naše republika zařazena mezi rozvojové země, protože naše vláda již nemá na chod ekonomiky vliv a příjmy obyvatelstva dlouhodobě stagnují. Stali jsme se kolonií,“ napsal ve svém komentáři Jaroslav Bašta. Co vy na to?


Ano, po hospodářské stránce se až nápadně podobáme kolonii. Nikoliv ovšem kolonii nějakého státu, ale nadnárodních korporací a těch, kdo jejich zájmy na různých úrovních zastupují. Teď se pracuje na tom, abychom se jí stali i po stránce politické. Důležitým krokem v tomto směru bude přijetí nového azylového zákona, který může znemožnit, aby vláda významněji rozhodovala o složení naší populace.

Opět se hovoří o orientaci naší země „na Východ“ nebo „na Západ“. Příznivci EU se děsí referenda, které by dle ANO nemělo postihnout otázku setrvání v EU, ale nemusí to být konečný postoj. Okamura či KSČM se tomu vůbec nebrání. A Okamurova SPD, jejíž většina poslanců se pozitivně dívá na Putina, nejspíše obsadí funkci šéfa bezpečnostního výboru Sněmovny. Jak se na obě záležitosti díváte? Co říkáte námitkám „liberálních demokratů“, že český národ není na přímou demokracii zralý?


Nedokážu posoudit. Ovšem pokud skutečně platí, že český národ není zralý na přímou demokracii, pak mi z toho vcelku logicky plyne, že být zralý na demokracii nepřímou není zase tak velké terno. ........   ... .... .... .... 


A jejda. Tomáše Halíka prošetřuje policie. Jde o podvod, kterého se měl údajně dopustit. Zde se dozvíte, o co jde

0
0
15.11. 2017   Rukojmí
Docent Otakar Jelínek, který působí v Ústavu biofyziky a informatiky při 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, se dlouhodobě věnuje pochybnostem kolem osoby religionisty Tomáše Halíka. Zpochybnil Halíkův titul Th.D. Nyní napsal otevřený dopis Tomáši Halíkovi, ve kterém ho informuje, že po konzultaci s úřadem ombudsmana podal podnět k policii, která by se měla oprávněností používání akademického titulu ze strany Halíka zabývat. Podezření padá i na bývalého rektora Univerzity Karlovy Václava Hampla, který titul Halíkovi udělil (vydal mu nostrifikační osvědčení), kdy jde o podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby podle trestního zákoníku.
Jelínek 6. června letošního roku odeslal „Podnět k šetření České policii“. Jeho podnět byl okamžitě přijat a dne 27. června byl policejním prezidiem vyrozuměn o tom, že věc byla podle místní příslušnosti postoupena k dalšímu opatření policejnímu orgánu PČR, Obvodního ředitelství policie Praha, kde celá věc je nyní v řízení.

Titul Halíkovi potvrdil Hampl

Jelínek Halíkovi píše, že titul doktora teologie (Th.D za jménem) získal „velmi svérázným atypickým způsobem, a to s porušením mnohých akademických zvyklostí i našich zákonů. Podstatnou věcí celé kauzy je to, že až do dnešního dne jste nepředložil řádně obhájenou disertační práci, která je nejen podle našeho vysokoškolského zákona, ale i v celosvětovém měřítku nutnou podmínkou pro získání takového titulu.“

Jelínek informuje, že na tuto základní skutečnost upozornil nejen vedení Karlovy univerzity, ale i její etickou komisi. „Protože univerzita na mé oprávněné námitky k Vašemu doktorátu nereagovala, rozhodl jsem se prostřednictvím veřejného ochránce práv postoupit tuto záležitost ke správnímu soudu,“ informoval Jelínek Halíka.

Z úřadu ombudsmana mu prý bylo doporučeno, jak by mohl v té věci dále postupovat. „Na závěr poznamenám, že úmyslné neoprávněné užívání vědecké hodnosti nebo titulu absolventa vysoké školy je přestupkem. A dále úřední osoba se dopustí trestného činu, pokud v úmyslu opatřit jinému prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu nebo překročí svou pravomoc. V takových případech se můžete obrátit na policii,“ napsali Jelínkovi z úřadu veřejného ochránce práv.

O této věci informoval e-mailem 6. března senátora prof. Hampla, který ono nostrifikační osvědčení titulu jako tehdejší úřadující rektor vydal. „Požádal jsem jej o krátkou schůzku. Prof. Hampl na mou žádost nereagoval, ani mi neodpověděl, proto jsem se obrátil 16. května na jeho asistenta a poradce PhDr. Karla Höfera se stejnou žádostí. Ten mi posléze doporučil, abych kontaktoval příslušné orgány UK, které mají pravomoci k vyhodnocení či řešení záležitosti. Ještě jednou jsem se, avšak opět marně pokusil k senátorovi Hamplovi v jeho úředních hodinách dostat a záležitost s ním nějak projednat. Až 6. června 2017 jsem se konečně odhodlal k tomu, abych odeslal ‚Podnět k šetření České policii‘. Jeho kopie je uvedena v příloze tohoto dopisu. Můj podnět byl okamžitě přijat a dne 27. června jsem byl policejním prezidiem vyrozuměn o tom, že věc byla podle místní příslušnosti postoupena k dalšímu opatření policejnímu orgánu PČR, Obvodního ředitelství policie Praha1, ul. Bartolomějská 14, 110 00 Praha 1, kde celá věc je nyní v řízení,“ píše Jelínek Halíkovi.

Falešný profesor filozofie? Zoufalá angličtina

„Pane profesore, Vy jste se v otevřeném dopise ParlamentnímListům.cz o mně vyjádřil, že ‚pan Jelínek se podepisuje svou funkcí na UK, a tím zároveň škodí pověsti naší univerzity v zahraničí‘, a nerozpakoval jste se dokonce proto podat na mne stížnost u děkana lékařské fakulty. K tomu Vám sděluji, že já až dosud v mých téměř 77 letech jsem řádným členem akademické obce univerzity. Funkce, které byly uváděny v mých dopisech, zde však skutečně zastávám. Vy sám ovšem v zahraničí vystupujete často v roli falešného profesora! Já pracuji na lékařské fakultě, ale nikdy by mne nenapadlo s ohledem na mé fyzikální vzdělání vystupovat v zahraničí jako docent medicíny, jako to děláte vy, když v USA vystupujete jako ‚professor of philosophy at the Charles university‘. To je podle mého soudu pravé zneužívání jména naší univerzity! Vy jste zde byl jmenován docentem a poté i profesorem sociologie, a proto byste tento obor měl uvádět důsledně i v zahraničí. Jestliže se tam vydáváte za profesora filozofie, nedivte se, že v mých očích se jevíte jako typický hochštapler,“ píše Jelínek Halíkovi.

Jelínek v dopise dále zpochybňuje vědeckou kompetenci Halíka: „V dopise panu Josefu Provazníkovi, radaktorovi e-portálu, jste nedávno napsal: ‚Snažím se vědeckou prací a přednáškami na prestižních amerických univerzitách zjednávat čest jménu naší země, pošramocenému vstupováním našich představitelů...‘ Vy, pane profesore, si opravdu myslíte, že Vaše přednáška typu ‚Afernoon of Christianity‘, která je přístupná na webu, by mohla být vůbec považována za vědeckou? To jste snad ztratil veškerou soudnost! Já si osobně myslím, že takovými naprostými banalitami, a navíc vyjadřovanými zoufalou angličtinou, můžete dobré jméno naší univerzity v zahraničí jen poškodit.“

Protikatolické univerzity

Jelínek též zmiňuje, že Halík spolupracuje s univerzitami, které zastávají postoje neslučitelné s katolickou morálkou a vírou: „Naši občané by měli též vědět, co je možné o Notre Dame univerzitě získat na Wikipedii. Např. i to, že František kardinál George, blahé paměti, spolu s dalšími 68 biskupy a peticí s 345 tisíci podpisů se postavili proti pozvání prezidenta Obamy, propagujícího potraty, a proti doktorátu, který mu zde chtěli udělit. Kardinál George tehdy napsal, že tato univerzita zjevně nechápe, co znamená být katolickou univerzitou. Vy sám ovšem s oblibou na podobných místech působíte, což je v příkrém kontrastu s Vaším titulem preláta jeho Svatosti.“

Podobně i místo Halíkova působení v Anglii, unitářská Harris Manchester College na Oxfordské univerzitě, je podle Jelínka ústavem velmi kontroverzním z hlediska katolického pravověří. „I to by měli znát naši katoličtí občané, že to je poslední 39. kolej, která byla do Oxfordské univerzity zahrnuta až v roce 1996. Původně toto zařízení bylo určeno pro náboženské nekonformisty, anglické presbyteriány, kteří by jinak nemohli na univerzitě z náboženských důvodů studovat, a vyučována zde byla radikální teologie. Takové místo ovšem Vám při Vašem teologickém zaměření očividně vyhovuje. Není divu, že návrh na Váš čestný doktorát vyšel právě z této koleje, kde působí i Váš podporovatel dr. Sekyra,“ píše Jelínek.

„Mnohokrát jste se velmi arogantně vyjadřoval nejen o prezidentovi Ruské federace, ale i o patriarchovi moskevském Kyrilovi a kritizoval jste spojení pravoslavné církve se státní mocí. Vy ovšem sám u nás konáte daleko horší věci, když se opovažujete zneužívat dokonce i bohoslužby pro politické účely. Vám totiž také zcela uniklo, že v současném Rusku došlo k nebývalé obnově spirituality, a to v takové míře, že sám patriarcha Kyril to označuje za zázrak, zatímco Vámi údajně iniciované Desetiletí duchovní obnovy u nás skončilo totálním fiaskem, což smutně demonstruje současný fatální odliv věřících. Pane profesore, připomínám, že ještě dříve, než jste se Vy narodil, jsem já už konal službu při oltáři. To mne opravňuje k tomu, abych Vás jako starší vyzval, abyste se nad body tohoto dopisu zamyslel, vyvodil z toho pro sebe důsledky a neoddaloval takové posouzení až k nebeské bráně,“ uzavřel svůj dopis Doc. RNDr Otakar Jelínek, CSc., člen akademické obce Karlovy univerzity.
Osvědčení rektora Václava Hampla protizákonné?

Předmětem samotného podnětu k šetření policii je podezření, že Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D, používá za jménem titul Th.D neoprávněně a v rozporu s vysokoškolským zákonem, čímž prý dochází k soustavnému matení naší veřejnosti.

„Osvědčení ze dne 7. 12. 2006, kterým bývalý rektor prof. RNDr Václav Hampl, Dr.Sc., uděluje Mons. prof. Tomáši Halíkovi právo užívat tento titul, bylo podle mého soudu vydáno nejen v rozporu s vysokoškolským zákonem č. 111/1998 Sb., ale i s mezinárodní smlouvou č. 104/2006. Takové jednání úřední osoby by mohlo být v krajním případě posuzováno dokonce i z hlediska § 329 zákona č. 40/2009 Sb.,“ uvádí Jelínek. Jde o možné zneužití pravomoci úřední osoby podle trestního zákoníka.

Podle Jelínka Tomáš Halík svůj doktorát teologie získal v rozporu nejen s naším vysokoškolským zákonem, ale i se všeobecně dodržovanou praxí, s níž jsou doktoráty udělovány na celém světě.


„Vědecký doktorát (za jménem) lze totiž podle našeho vysokoškolského zákona i podle celosvětové praxe získat výhradně absolvováním postgraduálního doktorského studijního programu. Takový program však Mons. prof. PhDr. T. Halík nikde neabsolvoval. Nepředložil tudíž ani žádnou řádně obhájenou disertační práci, jaká je pro získání takového titulu všeobecně vyžadována. Náš vysokoškolský zákon rovněž v této souvislosti nezmiňuje instituci čestného doktorátu, který sám o sobě v žádném případě nemůže řádné vzdělání nahrazovat, neboť tato čestná hodnost je titul dosažený jmenováním, a nikoliv studiem.

Mons. prof. Halík používá podle mého přesvědčení za jménem tudíž neoprávněně vědecký titul Th.D, neboť na žádné univerzitě u nás ani v zahraničí neabsolvoval postgraduální doktorské studium,“ uvádí Jelínek.
„Mons. Halík se tím ve Wroclawi dopustil jasného akademického podvodu…“


Jelínek uvádí, že bezprostředně po své „konverzi“ obhajuje Halík na Karlově univerzitě v roce 1972 svou rigorózní práci „Křesťanství jako utopie. K dialektice dějin křesťanského sociálního myšlení“, za niž byl údajně tehdy oceněn Ústavem atheismu. Na základě této rigorózní práce mu byl udělen Karlovou univerzitou v roce 1972 akademický (před jménem) titul PhDr., tzv. malý doktorát.

„Po sametové revoluci strávil Halík nějaký čas studiem na Papežské lateránské univerzitě v Římě, kde mu byla v roce 1992 udělena akademická, nikoliv doktorská hodnost licenciáta teologie Th.lic. Doktorské studium, které na Lateránské univerzitě započal, mu zde bylo přerušeno. Aniž absolvoval doktorské studium teologie zakončené řádným vědeckým doktorátem v Římě nebo v Praze, získal Halík v témže roce 1992 na Papežské teologické fakultě ve Wroclawi vyšší docentskou hodnost ThDr.hab. Tím byly porušeny dokonce i polské zákony, které pro udělení hodnosti Dr.hab. vyžadují od uchazečů předchozí řádný doktorát v oboru,“ píše Jelínek.

V souvislosti se svým habilitačním řízením se podle Jelínka Halík dopustil jednání, které je rovněž v příkrém rozporu s akademickou etikou. „K tomu došlo tím způsobem, že Halík ve Wroclawi a) uvedl podvodně svůj akademický titul doktora filozofie PhDr. (tzv. malý doktorát) jako doktorát vědecký (za jménem) a b) navíc uplatnil zde podruhé svou habilitační práci ‚Katolická kultura a česká společnost po II. vatikánském koncilu‘, za niž mu byl již předtím Karlovou univerzitou 21. 5. 1992 udělen titul docenta v oboru sociologie. Papežská teologická fakulta ve Wroclawi Halíkovi posléze udělila 13. října 1992 titul habilitovaného doktora teologických věd, směru praktické teologie. Tomuto polskému titulu Th.D.hab. odpovídá u nás podle mezinárodní smlouvy č. 104/2006 hodnost docenta teologie. Promoce ve Wroclawi byla tehdy údajně Halíkovi odepřena a diplom s číslem 3 byl mu vystaven až dva roky poté dne 29. 9. 1994,“ uvádí Jelínek.

„Mons. Halík se tím ve Wroclawi dopustil jasného akademického podvodu. Není možné, aby někdo mohl získat na základě téže habilitační práce vědecko-pedagogické tituly v různých oborech, jednou sociologie u nás a podruhé praktické teologie v Polsku, navíc s malým doktorátem v jiném oboru!“ dodal docent Jelínek.
Podezření, že rektor Hampl se dopustil jednání hraničící s trestním činem


„Mons. Prof. Halík se ohání osvědčením svého titulu doktora teologie Karlovou univerzitou. Jak je všeobecně známo, nostrifikovat lze pouze v cizině absolvované vzdělání v příslušném studijním programu. V osvědčení profesorovi Halíkovi bývalým rektorem prof. RNDr V. Hamplem, Dr.Sc., ze dne 7. 12. 2006 o právu užívat vědecký doktorský titul, byl podle mého soudu a) neoprávněně použit § 99 odst. 10 zákona č. 111, neboť ten se týká výlučně absolventů doktorského studia, které Halík nikde neabsolvoval, a dále b) mylně a nepřípustně zaměněn polský akademický titul Dr.habil, který je získáván v habilitačním řízení, a odpovídá tudíž našemu docentovi, za vědecký doktorát. Podle polské legislatury je nutnou podmínkou pro získání titulu Dr.habil. vlastnit vědecký doktorát v oboru. Tuto nutnou podmínku Mons. prof. Tomáš Halík očividně nesplnil a namísto doktorátu vědeckého uplatnil ve Wroclawi svůj nižší tzv. malý doktorát filozofie. Proto vyslovuji důvodné podezření, že uvedené nostrifikační osvědčení bylo vydáno v rozporu nejen s naším právním řádem, ale i s mezinárodní smlouvou č. 104/2006 s Polskem o vzájemném uznávání vzdělání. Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík by proto neměl podle mého soudu používat titulu Th.D za jménem,“ píše v podnětu Jelínek.

Z úřadu veřejného ochránce práv bylo Jelínkovi sděleno, že ochránce práv nemůže do činnosti vysokých škol zasahovat, a to ani tehdy, pokud existuje podezření na nesprávně přiznaný vysokoškolský titul.

„Současně mně bylo doporučeno, že se mohu obrátit na policii v případě podezření, že se úřední osoba dopustila jednání hraničícího s trestním činem, jestliže vykonala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu nebo překročila svou pravomoc s odkazem na § 329 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Domnívám se důvodně, že právě takového jednání se dopustil bývalý rektor Prof. RNDr. Václav Hampl, Dr.Sc., jako úřední osoba, kdy v úmyslu opatřit jinému prospěch vydal profesorovi Halíkovi, možná z nedostatku relevantních informací, nostrifikační osvědčení, které je podle mého soudu v rozporu s právními předpisy, jak bylo ukázáno výše,“ uvádí Jelínek.

Kromě aspektu právního má podle Jelínka jeho podání i rozměr, týkající se akademické etiky. „Mons. Prof. Halík se totiž nerozpakoval použít v podstatě jednu a tutéž odbornou práci, kterou napsal pod vedením Mons. Prof. Karla Skalického v Římě, pro získání čtyř různých titulů: Th.Lic. v Římě, docenta sociologie v roce 1992 v Praze, docenta praktické teologie – ThD.hab. ve Wroclawi, a konečně nostrifikací tohoto titulu Karlovou univerzitou i vědeckého doktorátu Th.D za jménem. Právě v tomto faktu spatřuji Halíkovo flagrantní porušení akademické etiky, které z nepochopitelných důvodů Karlova univerzita kryje. Prof. Halík je také snad jediným z našich univerzitních profesorů, kterému chybí řádně získaný vědecký doktorát. Všichni kromě Halíka vlastní DrSc., Ph.D, nebo CSc. za jménem,“ zakončil Doc. RNDr Otakar Jelínek, CSc.

Režim není žádná výhra

0
0
Patrick Ungermann
15. 11. 2017
Francouzské slovo régime znamená v překladu, kromě jiného, provoz, provozní podmínky. Tady je významově nejblíže tomu, o čem chci psát. Psát hodlám o režimu jako o způsobu společenské správy, o režimu jako o státním zřízení. Když řekne Rus režím dňa, má na mysli co nejpodrobnější denní rozvrh, který mu zmapuje, zpřehlední, ale také zotročí život na minutu přesně a zároveň hrozí proniknutím do jeho nejsoukromějších záhybů. Režim je provozní řád, který chce v továrně zvané společnost rozlišit, setřídit a následně zprovoznit pracovní podmínky, postupy a žebříček odměn a trestů, tedy motivací. 

Proto režim sám o sobě není posun v myšlenkovém a citovém vývoji společnosti, za který se ochotně vydává, ale spíš jen příručka zdatného ředitele a také nástroj k převzetí moci. Lze se ho chopit a menší či větší silou ho prosadit, aby někomu, kdo se cítí být hlavou systému, umožnil vydělávat na ukázněném pracovním procesu.

Zcela jiný je řád. Režim je na krátký čas smyšlený, řád je na dlouhou dobu promyšlený. U zrodu režimu stojí výrazný odklon od něčeho, co původně neodporovalo řádu, pár vychytralých hlav a upřímní zastánci ideologií v dočasně vzájemně prospěšné (třeba i nezamýšlené) souhře. U zrodu řádu stojí příroda celého světa a vesmíru ve své všeobsáhlé tvůrčí pohyblivosti. Na tvorbě řádu, na jeho vyvažování se podílíme (leckdy o tom ani nevíme) zcela všichni a krajně dobrovolně, vlastně už tím, že jsme a nějak se projevujeme. Proto je řád bez mezer, je souvislý. Režim chce naopak s předchozími režimy nesouviset, nechce se jim podobat, nechce je připomínat a pod přísnými tresty zakazuje, aby se na ně mezi lidmi nějak hezky vzpomínalo. Režim se ohlašuje jako novátorský, jako nesouvisející, jako obrazoborec starého a budovatel nového, proto se režim rád honosí symboly čerstvosti, svěžesti, mladosti, téměř až beztradičnosti. Většinou hyne na nedodělky, mezery a protichůdnosti ve svých vlastních zákonech, na nemoc z přecenění vlastních sil. Pěstuje si totiž tvrdošíjnou, skutky nepodloženou víru, že je samospásný, že prostě vynalezl odpovídající alternativu k vesmírnému řádu dění, ba že jej předčil, a to během pár let a z vůle pár lidských hlav. Režim mívá totalitní sklony. Věří, že z něho se, jako z jediného přijatelného vajíčka, vyklube vše, co má právo existovat. Jakékoli nerežimní vajíčko okamžitě pokládá za protirežimní, a tedy protiústavní, a proto protispolečenské. „Kdo nejde s námi, jde proti nám, ale nám nesmí v cestě stát!“ Ve slepé sebestřednosti bývá režim naprosto nezodpovědný k miliónům pracantů, které si v továrně zaměstnal a kterým nabídl, aby jednomyslně žili jeho sen. Řád není totalitní. Řád totiž skutečně všechno objal, ale nespoutal. V jeho jednotě pracuje největší různorodost na světě. Co tvor, to způsob života, co tvor, to tradice celé jeho evoluce. A přesto se všichni řídíme jistými zákonitostmi na daném stupni vývoje v kosmu a řídit se jimi chceme, poněvadž nám umožňují a pomáhají žít.

Jak poznám, jestli spíš vězím v režimu nebo kotvím v řádu? Nepochybně podle přívlastků režimu a řádu: Režim je jednobarevný, řád všebarevný. Všimněme si, že každý režim má svou zástavu barevně zpravidla velmi jednoduchou, nekomplikovanou. Lze také velmi jednoduše a přitom vůbec ne zjednodušeně vyjádřit, v jaké době, v jakých poměrech jsme žili, poukazem na barvu režimu. Bylo to v režimu hnědém, rudém nebo je to modré… . Vlajky národů ale mezi takové zástavy nepočítejme. Národ je přeci organismus, malý vesmír, projev a předobraz vesmíru velkého, vyvíjí se v rámci řádu a dokud žije, ladí s ním. Už proto režimy na národech často troskotají, a tak je nemívají rády. (Hnědí v podstatě hovořili o budování rasy, nikoli národa, rudí o budování celého komunistického lidstva a modří o budování globalistickém.) Každý režim má svůj předvolební trhák a své povolební „spadla klec“. Začíná se zpravidla snem sociálním – s námi se budete mít lépe, s námi prostě zbohatnete, stačí stát na svých místech, důvěřovat (vůdci, straně, zákonodárným mechanismům) a pilně pracovat. Je toho překvapivě málo, co se chce, abychom dělali, a zároveň tak moc! Pak, když je režim silný v kramflecích, začne své občany obírat. Na každou jeho reformu veřejných financí doplatí sociální oblast nejhůře, zatímco zadrápkovaných prominentů (rovnějších mezi rovnými) se bída poměrného blahobytu až na výjimky nedotkne. To se režim připravuje uskutečnit druhý sen, sen budovatelský. Začne se stavbou kolosálních pomníků či projektů, co volají: „Poručíme větru, dešti!“ Po smělých záměrech vývojářů přijdou první karamboly – některé stavby „lepších zítřků“ se přeinvestují, spolykají stokrát víc prostředků a dřiny, než jaký má být jejich obecný prospěch. Jinde se prostředky už předem roztrousí do výplat zbujelého úřednictva nebo se prachobyčejně rozkradou, vytunelují se. V řádu se nic z toho nestane. Řád totiž nespřádá sny, ale staví nás před skutečnosti, před skutečné potřeby a platby, před nejprostší a zároveň nejpropracovanější účetnictví na světě, před otázku, jak přežít v ekosystému, aby ekosystém nezanikl, neboli znovu, jak přežít, a to i do budoucna.

Řád staví na sebenazírání, na seberozboru (sám se vysvětluje, stačí ho jen zkoumat), staví na bezpočtu zpětných vazeb, na znalostech a vědomostech, na prožitcích pravdy a na hledání cesty. Režim ve skutečnosti zpětnou vazbu neuznává. Jednou jste nás zvolili, tak se nestarejte, že z vašich zdrojů jednáme za zavřenými dveřmi a nepřibíráme vás ke spolurozhodování. A pokud možno, už žádné skutečně vlivné veřejné hlasování. Skutečné sebenazírání a seberozbor režim málokdy snese. Každé jeho poučení z krizového vývoje obsahuje požadavek na sebepotvrzení, byť i násilnou cestou. Kritika se téměř nerovná sebekritice, nýbrž se po zdech maluje čert vnějšího nepřítele (čert síly a záludnosti podřadných plemen, čert renegátů a buržoazních rozvracečů státu, čert teroristů…). Zdravý rozum se režimu vůbec nelíbí. Režim má své rozumy a cestu rozhodně nehledá, on ji předkládá jako hotovou, uzavřenou věc a už ji i plánuje na pětiletky či na půl století dopředu a jsou i režimy, co plánují na rovných tisíc let, a není jich málo! A pravda? Ta je přece jedna jediná – naše!

Řád pracuje tak, že na základě daných prostředků se uskutečňuje daný časový účel. Samozřejmě má řád své předzvědění daleko do budoucna (vlastně na věky věků) a je to předzvědění, nikoli klam a sebeklam. Režim rád pracuje s tezí, že účel světí prostředky, neboli přání otcem myšlenky, neboli stanov cíl a doúdernič se k němu. Cíl je účel, je prvotní, zbytek se mu podřizuje. A tady hrozí režimu pád, zhroucení, pakliže si stanoví chybný, zavádějící cíl, neslučitelný s řádem věcí tady a teď. Kolik režimů neváhalo vložit si třaskavinu do kloubů jen tím, že se z nerozumu upnulo ke zkázonosným cílům…

Osobně ke zkázonosným cílům počítám: 1) Přejinačíme nebo si alespoň podřídíme přírodu. Původní „nevyužitou“ divočinu nahradíme kultivovanou, opakovaně využívanou krajinou v duchu urbanizace, industrializace a zvýšení zemědělských výnosů. Všem takovým snahám padly za oběť rozsáhlé ekosystémy a stále dožívají režimy, které se neštítily jako brzdu hospodářského růstu vybíjet jiná, tak zvaná přírodní lidstva, která měl řád na svých místech v zásobě ne jako nanic hodné zaostalce, ale jako pojistku dalšího možného vývoje rodu homo sapiens sapiens poté, co si tak zvané civilizace pod sebou podříznou větev. Je lidsky neúnosné, že vybíjení „netvárných, neupotřebitelných“ pokračuje v rámci surových surovinových válek v neztenčené míře dál a budoucnost neslibuje změny k lepšímu.

2) Pohneme tím, čím řád hýbe jen velmi zvolna, pohneme lidstvem. Hnědý režim národy přemisťoval a vybíjel, aby je od sebe odsunul. Rudý režim tak činil, aby národy rozptýlil, rozředil. Modří nevybíjejí fyzicky, národy ale částečně přesidlují, aby na nich v několika rovinách bohatnuli. Nedaří se, řízené stěhování pracovních sil přerostlo tak, jako kdysi ve starém Římě, v nezvládnuté stěhování etnik a ve všeobecný rajčuraj. Proč? Protože, co je v souladu s krátkodobými potřebami režimu, nemusí být v souladu s dlouhodobými potřebami řádu. Řád, než dá něco do pohybu, si vyvine spoustu pojistek, což režim v závodech s časem a pro nedostatek všestranných tvůrčích schopností nikdy nestačí.

S tvrdohlavou chutí předělat svět od základů a ještě ve vytčeném čase souvisí řada vylomenin, kterých se režimy se zběsilým nadšením dopouštějí a které se nejhůře odrazí v tom nejpřirozenějším, co umíme rozvíjet – v mezilidských vztazích: Například šlechtitelské úsilí hnědého režimu, krom toho, že je doprovázela mordýřská zvěrstva, přetvářelo vztahy mezi lidmi ve jménu tak umělých (vybájených) hledisek, že se je kloudně nedařilo naplnit. A globalizační a s nimi související asimilační snahy modrých jsou zas natolik prvoplánové (slepé k odlišnostem a k touze zachovat si své), že se je po léta kloudně nedaří prosadit ani v severní Americe, ani v západní Evropě, byť se tímto směrem nevyčíslitelně investuje. Snad je to kvůli nespravedlivému zacházení s lidmi v podobě uplatňování sta dvojích metrů na globalizovaná etnika a na jejich věrouky. Rudý režim překřtíval svět na ateistický tak sveřepě, že místo církve svaté zaujala ještě důkladněji a mocněji rodná strana neomylná a ta vbrzku vyvolala tak pustošivé budovatelské úsilí, korunované přestavbou lidské bytosti na socialistického občana, že nechybělo mnoho a z naší tisícileté moudrosti by nezbyl kámen na kameni. Také modrým pojetím tekou proudy, které by rády přestavěly lidskou bytost: v člověka spotřebně multikulturního, internetového, metrosexuálního, zfeminizovaného a tak dále. Naznačuji, že máme co dělat s modrým režimem. Lze o vysokých institucích Evropské unie vůbec hovořit jako o nositelích režimu? Krátce po druhé světové válce šlo jistě o první krůčky evropského rozhovoru s tématy: už nikdy nechceme válku a jaká společná mravní a z nich odvozená politická hlediska pomohou usnášet se v Evropě na mírové spolupráci. V tomto smyslu šlo spíš o snahu najít rovnovážné postavení v řádu světa. Pak se ale začalo jednat tuze kapitalisticky, příliš strategicky, původně duchovní (v daném případě křesťanský) rozměr ze zamýšlené spolupráce dočista vypadl a slučovat cosi na základě obchodu s uhlím a ocelí nebo na základě výstavby jednoho vojenského paktu proti druhému? A dnes už jde především o zájmy volně tekoucích peněz mezi óbrpodniky a jejich ještě planetárnějšími fúzemi, kdy sami politici cítí, jak jim finančníci berou žezlo z rukou. To už je jistě něco na hony vzdáleného snahám vyvažovat a nepohltit. Jen nevím, zda sami finanční globalisté či ještě politici, ve snaze srovnat si s nimi krok, vymýšlejí ideová schémata jako vatu, která nás obalí přesně tím druhem konání, jaké se po nás, zaměstnancích a daňových poplatnících, žádá. A to už je druh režimu a ve výsledku je v něm víc Ameriky než Evropy.

Pro nás, kterým je v režimu nevolno, bývá jeho nejtěžší úsek tak zvaná normalizační část, kdy se ideová schémata a ekonomické scénáře spolu s režimní průměrností (buřtgulášový blahobyt) vehementně povyšují na obecně přijatelné vzorce smýšlení, chování a jednání, neboli na to, co má být normální. Všechno skutečně opoziční (nehledě na kvalitu) se potom pokládá za nenormální, úchylné ve smyslu uchýlilo se od správné cesty a musí se léčit nebo izolovat nebo zahubit. Nástup normalizace poznáme nejen podle toho, že se lidé za tak zvané nepřípustné názory čím dál víc strkají do vězení a vyhazují ze zaměstnání, že se trvá na tom, abychom si z daní hradily skutečné šiky udavačů, lžiudavačů a provokatérů, tedy lidi, kteří nejenže režimu přisluhují, ale v nás ostatních živí a zmnožují pocity strachu, beznaděje a všudypřítomnosti „velkého bratra“. Na to, abyste vyhodnotili stav věcí jako normalizační, stačí pustit si televizi a projít se středně velkým městem.

Televize: zábava, samá zábava. Čím hloupější, tím bezproblémovější. Zábava buduje a šíří tak zvaný hlavní oblíbený spotřební proud. Nikam mu neutečeš! Dostal se do školek a škol, do knih, do novin, které se tváří profesionálně, nezávisle. Spolupořádá běžnodenní život všech, kdo touží být normální, většinoví, bez potíží. Nikde žádný protestsong. Odsuzuje se, pronásleduje a kriminalizuje se stále širší spektrum vtipů. Obecně platí přímá úměrnost, že jsme normalizovaní tou měrou, jakou si musíme dávat pozor na jazyk. Přitom nám leckterý filosof potvrdí, že právě v jazyce je člověk skutečně doma. A tak kdykoli vláda odpoví průvodu demonstrantů, kteří přišli cestou klidu a pokoje vyjádřit svůj nesouhlas s jejím počínáním v té které věci, tak, že omezí či zakáže shromažďovací právo nebo udělí anonymnímu úředníkovi bez rozhledu právo kdykoli dané shromáždění policejně rozehnat, jde o jasný signál, že svoboda nenásilně projevit své názory a námitky vzala za své. Pak je to ale vláda, kdo do ulic a na jiná veřejná místa uvádí násilí a teror a je jen otázkou času a míry sociální bídy, kdy rozhněvaní lidé přečíslí a prolomí kordony po zuby ozbrojených policistů. Ve světských záležitostech totiž stále platí imperativ, že revoluce je jen trest za nedostatek včasné reformace. Normalizace vše postrkuje k totalitní jednoduché jednoznačnosti. Vítězí hlášky: Hlavně nemysli. Nic, prosím tě, neřeš!

A při procházce středně velkým městem? Symbol (vlajka) režimu a jeho území je všude na očích. Přitom by skoro nikoho nenapadlo si ji o své vůli vyvěšovat. Tak se to nařídí institucionálně. „Vlajky výš,“ zpívalo se za nacistů. Barevně nekomplikovanou zástavu střetneme všude, kde je to takzvaně veřejné – státní, dostane se i na státní poznávací značky automobilů! Kdo žádá peníze ze státního nebo mezistátního fondu, musí se fanglí režimu opentlit. Opentlením také vystavíš na odiv svoji povolnost, jednoznačnou normalitu, součinnost, nebo jen říkáš: „Mám strach, nechte mě být!“

Vážnou hrozbou se normalizace stává tenkrát, kdy většina lidí začne uvažovat takzvaně realisticky a spojí s režimem možnost pohodlnějšího přežití, ne-li postupu v kariéře. Tady je třeba si uvědomit, že režim nabízí vždy méně, než kolik spotřebovává. A v neposlední řadě ti sáhne na soukromí – na movitý i nemovitý majetek. K tomu, že platíš daň za to, že sis něco pořídil, draze postavil, přibudou stále účinnější zákony o bezprůtahovém vyvlastnění pozemků a budov kvůli „veřejnému zájmu“. Směruje se tě do kolonky vazalů, kteří jsou vůbec rádi, že si jich a jejich pár metrů čtverečních budovatelské (developerské) projekty zatím nevšimly a že můj nejistý majeteček nemusel posloužit velkopolnostem, liduprázdnému pohraničnímu pásmu, vojsku a strategické výrobě, přehradám a dálnicím. Málokterý režim by zpochybnil právo na soukromé vlastnictví, většina režimů nás ovšem tou či onou měrou o soukromé vlastnictví obírá se zdůvodněním, že je třeba posloužit veřejnému zájmu, lidu. Všimněte si, prosím, ne konkrétním lidem (Frantovi, Aničce, Pepovi), nýbrž jakémusi neurčitému, protože neadresnému lidu. I to je normalizace!

Řád je věčný, poněvadž je věčně tvůrčí, je cestou odněkud někam, cestou, kde těsně u obzoru obzory poodstoupí zase o něco dál a blíž k sebezdokonalení účastníků řádu. Řád je neustálý motivační pohyb. Naproti tomu režim má jen několik pořád se opakujících fází, které přesně odpovídají opakujícím se chybám režimů: Lež má krátké nohy, říkáme. Částečně nebo zcela prolhané důvody k zavádění režimu, polopravdivé či vylhané cíle a prostředky k jejich dosahování a také vylhaná (slepá) víra a sebedůvěra uskutečňují věčné salto mortale, pýchu a pád! Režim, to opravdu není žádná výhra. Jakmile jeho lidé procitnou z iluzí a jejich nadšení opadne, sahá oslabený, a proto podezřívavý režim po represích, po formě policejního státu a tady se už stal líhní strachu. V režimech lze jistě po nějaký čas vegetovat, ne ale plnokrevně žít. Řád je naproti tomu zdrojem veškerého možného života, který umí a chce být žitý. Nakonec je každý režim příživník, tyjící ze svých neplnoprávných občanů, zatímco neporušený řád je věčný hostitel a učitel všeho živého.

USA se rozhodly dát miliardy dolarů na zadržování Ruska

0
0
15. 11. 2017        zdroj
Dolní komora Kongresu USA odhlasovala obranný rozpočet země na fiskální rok 2018. Informovala o tom agentura Reuters.Mimo jiné je do rozpočtu zahrnuta položka, která umožní Pentagonu utratit 4,6 miliardy dolarů na "zadržování" Ruska v Evropě. Finanční prostředky by měly jít na zesílení vojenského potenciálu USA ve Starém světě a posílení spojenců NATO. Dalších 350 milionů bude vyčleněno na vojenskou pomoc Ukrajině.


Celkový rozpočet americké armády v případě jeho schválení bude 700 miliard dolarů. Teď jej musí odhlasovat senátoři, pak bude dokument předán k podpisu prezidentovi USA Donaldu Trumpovi.

24. října vyšlo najevo, že NATO se chystá schválit vytvoření dvou organizačních útvarů pro posílení slabých stránek aliance při případném konfliktu s Ruskem. Doporučení se týkají zřízení správy logistiky NATO, která se zaměří na rychlejší přemísťování osob a materiálních zdrojů, a také nové správy pro ochranu mořských cest a komunikací pro zásobování Evropy ve vodách Atlantiku a Severního ledového oceánu.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Fialův "Demokratický blok" - ti se hledali, až na sebe zbyli

0
0

Tomáš Vyoral
16.11. 2017   Rukojmí
Novodobý soudruh Fiala, profesor v přední linii, oznámil vytvoření "Demokratického bloku" ODS s KDU-ČSL, TOP09 a STAN. Ostatní strany snad nejsou demokratické? Trpajzlíci lezou po sobě, aby si připadali větší

"Čtyři pravostředové strany ve Sněmovně, které se dohodly na společném postupu, mají dohromady 48 poslanců a jak zdůraznily, zastupují dohromady 27,61 procent voličů a 1,4 milionu hlasů ve volbách."
Tak určitě, "Demokratický blok" zastupuje 28 % voličů, kdežto ANO 70 % voličů nevolilo. Je třeba přizpůsobit k obrazu svému. A nakonec došlo na Kalouskovu duhovou "koalici" - jen má hezčí a manipulativnější název. Nebo nám snad Fiala a spol. chtějí namluvit, že strany mimo jejich "Demokratický blok" jsou nedemokratické?
„Zhruba tři týdny se snažíme vést s vítězem voleb, tedy s hnutím ANO, normální standardní jednání o uspořádání Poslanecké sněmovny. Očekávali jsme, že výsledkem bude nějaká konsensuální, férová, normální dohoda o tom, jak to bude vypadat, která bude respektovat výsledky voleb. Nic takového se neděje,“ prohlásil Fiala na společné tiskové konferenci čtyř stran. ANO podle nich postupuje netransparentně."
A já mám přitom pocit (a nejspíš nejen já), že se všichni s panem Fialou včele stáhli okamžitě alibisticky do opozice (vím, že většina se svou "antibabiš" kampaní předesílala, že s Babišem ve vládě nebudou - to jim částečně budiž k dobru). Ač je Babiš dobrá herečka a nechci se ho vůbec zastávat, tak si troufám tvrdit, že v očích voličů působí jako jeden z mála, který se snaží jednat (což je samozřejmě vzhledem k jeho pozici povinností). A pokud soudruzi, v čele s Fialou, budou blbnout dál a dojde na předčasné volby, troufám si tvrdit, že všechny tyto voličstvo řádně "odmění".
A další pecka. "Nově zformovaný 'Demokratický blok' je otevřený i pro sociální demokraty a Piráty, pokud o to projeví zájem."u Aby po nebezpečném úspěchu neotevřel soudruh Fiala zítra "Demokratický blok" i pro komunisty. Ostatně svou vizáží, vystupováním a postupně i jednáním by k nim docela zapadl.
Dovolím si parafrázovat diskutéra na iDnes: Zajímavé, jak i opozice vytváří frakce. Piráti jednají (veřejně) furt a nic nedojednali, tihle nejednají vůbec a mají dojednáno.
A za několik vtipných postřehů, které jsem využil ("trpajzlíci" a "ti se hledali"), děkuji rovněž sveřepým diskutérům.

Zlom: Putin oficiálně promluvil s lídry lidových republik. A už nikoliv „samozvaných“

0
0
Napsal/přeložil: ea24
16.11. 2017   Eurasia24
Stalo se, na co mnozí čekali tři a půl roku. Prezident Ruské federace Vladimir Putin poprvé od vyhlášení donbaských lidových republik přímo a oficiálně hovořil s oběma jejich lídry.


Ačkoliv Rusko již v únoru letošního roku oficiálně uznalo doklady Doněcké lidové republiky (DLR) a Luhanské lidové republiky (LLR), přímý kontakt mezi lídry uvedených stran – alespoň oficiálně – neproběhl.

Zatímco podepsání výnosu o uznání dokladů mělo mít „výhradně humanitární charakter“, přímý kontakt mezi ruským prezidentem a vůdci lidových republik byl dlouho považován za nepravděpodobný: jen máloco by za daného stavu více vyjádřilo vůli ruského prezidenta k možnému uznání DLR a LLR než právě takové gesto.

Přímý telefonický rozhovor Vladimira Putina s Alexandrem Zacharčenkem a Igorem Plotnickým se uskutečnil ve středu 15. listopadu. Předmětem rozhovoru byla podle prohlášení Kremlu výměna zajatců mezi Ukrajinou a lidovými republikami. Iniciátorem plánované výměny je vůdce hnutí Ukrajinská volba – právo národa Viktor Medvedčuk.

Hlavy DLR a LLR iniciativu podpořily. Provedení výměny však podle nich ještě bude nutné dojednat s ukrajinskou stranou.

Zlomová je ještě další skutečnost: v posledním oficiálním prohlášení Kremlu není ani jednou v souvislosti s lidovými republikami použit přívlastek „samozvané“, „samovyhlášené“, „jednostranně vyhlášené“ či „povstalecké“ a podobně, stejně tak zde není řeč o Doněcké a Luhanské oblasti.

„Uskutečnil se telefonický rozhovor Vladimira Putina s hlavou Doněcké lidové republiky Alexandrem Zacharčenkem a hlavou Luhanské lidové republiky Igorem Plotnickým,“ stojí doslova v prohlášení Kremlu.

ea24

Proč přetrvává nenávist vůči bělochům

0
0
Ilana Mercer
16.11. 2017
Není to tak dávno, co byla pouhá zmínka o záměrném vraždění bělochů v Jihoafrické republice - zejména venkovanů a komerčních farmářů - označena za „rasistickou“. „Rááásistická!“ média kolektivně ječela, když prezidentský kandidát Trump znovu tweetoval příspěvek, související s „bělošskou genocidou“. Stále se považuje za „rasistické“, když jen někdo naznačí, že masakrování těchto bělochů, k němuž dochází téměř denně, je rasově motivováno. Je přímo skandál popsat hlavní cíl vraždícího řádění, probíhajícího již třetí desetiletí, tímto způsobem: Etnická čistka bělochů, kteří farmaří v Jihoafrické republice na půdě, kterou bělošská komunita obdělává již od roku 1600.

Buďte vděčni za trochu štěstí: Alespoň monopol mezinárodních médií konečně zveřejňuje fakta, jako například v případě Andrého a Lýdie Saaimanových, kterým bylo 70 let, když je ubili sekerou v jejich domě ve městě Port Elizabeth. (Představte si, že by vás čtvrtili, dokud byste nevydechli naposledy.)

Nebo že postaršího člověka Bokkie Potgietera potkal podobný osud, když obhospodařoval svůj malý pozemek v KwaZulu-Natal. Potgeiterovo tělo bylo rozsekáno mačetou zrovna během říjnové protestní akce „Black Monday”, což byla celonárodní demonstrace za ukončení vraždění. V mezinárodních médiích byla také zveřejněna fakta o smrti Sue Howarthové. Vedoucí farmaceutku, které bylo 64 let, mučili celé hodiny za použití... letlampy.

Toto vraždící šílenství, kdy černí vraždí bílé, přetrvává od doby, kdy bylo v mé vlasti vyjednáno pro Jihoafričany zřízení dominantní politické strany (lůzovláda). (Zjistěte si více informací o „amerických tvůrcích jihoafrické katastrofy“). Ačkoli jsou důkazy o trestních činech konečně zveřejněny, o motivu těchto zločinů z nenávisti se jen šeptá, neboť lidé mají strach z pachatelů.

V Jihoafrické republice nalezneme vrstvu kriminálníků, kteří se narodili do svobody po roce 1994, a jsou spalováni nenávistí vůči bělochům.

Proč?

Naprostá lhostejnost jihoafrického státu vůči tíživé situaci bělochů není pro nic za nic. Jsme svědky toho, jak kobří hlava dominantní strany ANC (tj. Africký národní kongres, vládnoucí strana, pozn. překl.) stále vyplivuje jed proti bělochům. „Situace je de facto taková, že běloši jsou kvůli své rase explicitně napadáni,“ píše jihoafrický historik, kterého cituji ve své knize „Uvnitř kanibalského kotlíku: Lekce z post-apartheidní Jižní Afriky pro Ameriku“ (2011).
Kolektivní vědomí černošských kriminálníků to chápe tak, že běloši jsou nyní historickou lovnou zvěří.

Fyzická, existenciální zranitelnost bílých Jihoafričanů vyplývá z konfluence historických předchůdců, kteří je přivedli do zcela nejisté pozice. „Bělošská menšina se vzdala politické nadvlády výměnou za nerasové ústavní záruky.“ Tím, že se bílí obyvatelé vzdali kontroly nad státním aparátem, zpečetili tak svůj osud, svěřili své existenční přežití do rukou politického zřízení - liberální demokracie.

Ve zbytečně optimistickém předpokladu si bílí obyvatelé představovali, že i černoši budou vázáni stejnými politickými abstrakcemi, a vzdají se otázky rasovosti ve prospěch ústavního návrhu jako organizačního principu ve společnosti, kterou řídí.

Když se Evropané „vzdali bez porážky“ kvůli vlažnému míru, jsou navíc zcela zranitelní v rámci tohoto politického zřízení kvůli historii bělochů na kontinentu. Bez ohledu na opravný historický revizionismus Jihoafrická republika - s kosmickým programem a mrakodrapy - není produktem lidí, kteří ji v současné době demolují. Je spíše výtvorem britských a nizozemských osadníků a jejich potomků.

Za to, co dosáhli a získali - a za jejich původní hříchy (apartheid v Jižní Africe, otroctví v Americe) - je bílé obyvatelstvo předmětem závisti a rasového nepřátelství.

S tím velmi souvisí postřehy, k nimž dospěl liberální afroamerický novinář Keith Richburg. Richburg se domnívá, že na „temném kontinentu“ věrnost kmeni triumfuje nad politickým přesvědčením a závist je běžnou součástí dne. Odvolává se tak na osud populace Tutsiů - přistěhovalecký Nilotský africký lid, tvořící menšinu ve Rwandě a Burundi - kteří byli obklopeni Hutuy, patřícími do jazykové skupiny Bantu.

Hutuové vždy cítili odpor k vysokým, impozantním a přitažlivým Tutsiům, kteří je od 15. století (s různými přestávkami) ovládali. Když Hutuové pozvedli mačety, aby povraždili téměř milion sousedních Tutsiů během rwandské genocidy v roce 1994, bylo to na hlubší úrovni, tvrdí Richburg. „Rozsekali tak svou vlastní ošklivost, jako kdyby tím ničili krásu, to, co nikdy ve skutečnosti nemohli dosáhnout, a odstranili ji navždy z povrchu země.“

Jsou odstíny tohoto impulsu živé v krutosti, kterou uštědřují evropským „osadníkům“ v Jihoafrické republice (a předtím v Zimbabwe a Kongu)? Kdo to může s jistotou říci? Vím jen tolik: Posílení politických většin v Africe napomohlo, nikoli zabránilo, tendencím a sklonům nepřátelských mas ke konkrétní pomstě na bezmocných menšinách.

Bylo by chybou domnívat se, jak hlásá americká vládnoucí idiokracie, že menšiny v USA - které budou brzy tvořit většinu - se vzdají rasy a kmene jako sjednocujících principů ve prospěch amerického ústavního návrhu.

Stejně jako Jižní Afrika, i Amerika je výtvorem (severozápadních) evropských osadníků. A je v povaze člověka cítit odpor k těm, kteří jsou odlišní - tím spíše, když se těm druhým, jako skupině, podařilo dosáhnout to, co jemu se nepodařilo.
Why hatred of whites is here to stay vyšel 13. listopadu 2017 na katehon.com 

Poznámka editora

Ono je to s tou nenávistí černochu vůči bílým malinko složitější. Je pravdou, že je štve, že se jim nepodařilo to, co nám. Příčiny hezky vysvětluje Petr Bakalář v knize Tabu v sociálních vědách. Zde hraje roli zakomplexovanost. Černí dobře cítí, že nám nestačí. A důležitým faktorem je i jejich vlastní rasismus, který bílá společnost oficiálně nevidí - v rámci politické korektnosti. Plus jejich vitalita a bojovnost nezatížena předsudky a falešným humanismem. Plus primitivismus v myšlení. Dohromady je to nebezpečná, třaskavá směs, která - pokud ji budem přehlížet - nám bouchne přímo do obličeje. A nebudeme se stačit divit. Pro začátek by stačilo, kdybychom mohli pojmenovat věci pravým jménem. Dále je nutno odstranit co nejrychleji ze systému všechny prvky tzv. pozitivní diskriminace, protože to černochy a a barevné ponižuje ještě více. Nemluvě o tom, že je to protimluv. Diskriminace je vždy diskriminací, nemůže být nikdy pozitivní.

Ano, je to i tentokrát jinak, než říkáte, pane Gazdíku

0
0

Lubomír Man
16. 11. 2017
Věrna své praxi zvát si při řešení nejzávažnějších problémů země do studia ty největší duchy národa, nadané schopností ony nastálé problémy roztřídit, rozkrýt, interpretovat a pak jako zázrakem a za spontánního potlesku veřejnosti nalézt i jejich nejideálnější řešení, nemohla se zpravodajská redakce ČT při řešení nejpalčivějšího problému dneška, jímž je: referendum ANO či NE, (ve středu večer), obejít bez člověka, pro kterého shora uvedené platí v míře nejvyšší. Totiž poslance Gazdíka ze Suché Lozi. Přišel, uhladil si kalhoty, pohledem do kamery diváky slušně pozdravil, a aniž pak už tratil zbytečně čas, do načatého problému se opřel. A to originálně, ostatně jako vždycky. 



Aby totiž otázku referenda obyčejným divákům rozestřel tak, aby na něj dobře viděli, použil k tomu svou 77 letou babičku, na jejímž příkladě ilustroval, že tato jeho příbuzná by v případném referendu např. o tom, zda v alianci NATO setrvat či nikoliv, nebyla s to rozhodnout sdostatek odpovědně. A to prý proto, že o této organizaci nemá dost relevantních informací. Neví např. přesně, kde sídlí NATO a ani kde sídlilo dříve, neví ani kdy NATO vzniklo, kdy proběhla první vojenská operace NATO, kdy byl poprvé použit článek 5 NATO, co bylo předchůdcem NATO, proč NATO nezasáhlo do boje o Falklandy, kdy se stalo členem NATO Španělsko, kdy byly vytvořeny Síly rychlé reakce NATO, kolik má NATO bojeschopných divizí ve svém severním sektoru, a tak dále a tak dále.

Tohle všechno prý ví v republice jen pár lidí, mezi nimi i on, ale lidé jako jeho babička, reprezentující ovšem obrovskou většinu národa, nemá o těchto věcech prakticky ani páru. A proto – ergo kladívko – ani jeho babička, třebaže ji má rád, a ani obrovská většina národa, jež ona svou neznalostí o NATO vlastně reprezentuje, nemá do této veskrze odborné záležitostí co mluvit. Takže vyhlásit celostátní referendum v otázce zda zůstat NATO či raději z něhoho vystoupit, a nechat o této otázce hlasovat stejně neinformované české obyvatelstvo, jako je jeho babička, by byla hra s ohněm, které si politické vedení země v žádném případě nesmí dovolit.

Hotovo, poslanec Gazdík vstal, a za potlesku, který sice nebyl slyšet, ale o to hlasitěji duněl v poslancově hlavě, studio za vřelých ovací přítomných opouštěl. Zatímco jeho babička už ze Suché Lozi žhavila drát, aby mu sdělila, že sice neví, kdy byl poprvé použit článek 5 NATO, či proč NATO nezasáhlo do boje o Falklandy, ale zato zatraceně dobře ví, že tahle organizace je tady jenom pro útočení a pro zlost a pro nic jiného, což bylo vidět v Afghánistánu, Iráku, Jugoslávii, Libyi a v dalších zemích, ze kterých se nám teď všude do Evropy hrne záplava uprchlíků, která by zde bez slavného NATO nejspíš nebyla. Takže to jí prý k účasti na referendu bohatě stačí.

Jo, a taky aby si ji napříště už laskavě nebral do huby.

Bankomat Evropy

0
0
16. 11. 2017 EB
Česká republika není se svým 5% růstem jen tygrem Evropy, ale také jejím bankomatem. Kombinace devalvace, zvýšených rozpočtových výdajů, investičních pobídek, korupce, laxních pravidel pro převodní ceny a autocenzury médií umožnila zahraničním investorům - a některým bohatým Čechům - vytáhnout z české ekonomiky miliardy.


Vyvádění dividend do zahraničí je běžnou součástí systému volného trhu a není to ten hlavní problém. Důležitější je způsob, jakým Česká národní banka posílala spekulantům signály o své monetární politice jak před devalvací, tak po zrušení zastropování kurzu koruny. Nebo způsob, jakým koaliční vláda lákala Amazon, aniž by vyžadovala, aby se přes Lucembursko přestal vyhýbat placení daní. Nebo jak jsou vklady nic netušících klientů Air Bank využívány k financování riskantních půjček na mobily v Číně. V ČR se teď věci samozřejmě pomalu mění, protože bankomatu docházejí peníze.

Očima ekonomky Ilony Švihlíkové se podíváme na růst naší ekonomiky ve 3.čtvrtletí, který překvapil analytiky... Povolební události u nás v Německu a Rakousku, Trumpovu asijskou misi ... Příjemný poslech

0
0

Moderuje Zita Senková
16.11. 2017 ČR 2
Ekonomika se přehřívá
„Teď zažíváme druhou velkou konjunkturu, které předcházela dvojí recese. Postupně se ale Česko jako ekonomický tygr přehřívá. Už tady rostou ceny a nepochybně znovu zasáhne ČNB dalším zvýšením úrokových sazeb. Čekat tak můžeme i posilování koruny.“ 

Ve třetím čtvrtletí česká ekonomika zrychlila meziroční růst na 5 % (ze 4,7 % ve 2. čtvrtletí). Podle odhadů by HDP za rok 2017 mohl stoupnout o 4,5−5 %.

Čekáme na nový kabinet


„Nečekám, že by i pak kabinet dělal nějaké zásadnější a strukturální změny. Spíš se pustí do věcí, které dlouho ležely. Třeba na výběr daní nebo efektivitu sociálního systému.“ Věří, že vítěz voleb bude zkoušet všechny tři pokusy o důvěru pro své menšinové kabinety.

„Hlavně u teď malých politických stran zafunguje pud sebezáchovy. Nové volby by pro ně znamenaly politickou sebevraždu, a to i finanční. Dá se taky uvažovat o scénáři: Kdo dřív vyměkne,“ dodává Švihlíková.

Otevřený dopis autoru otevřeného dopisu

0
0

Stanislav A. Hošek
Mladý pane Máco.
Upřímně Vám děkuji za otevřený dopis adresovaný poslanci za Váš volební okrsek a publikovaný na webu http://forum24.cz/roman-maca . Mé poděkování má nejméně dva důvody. Za prvé jsem konečně poznal, čím se ve skutečnosti zabývá instituce, kterou ministr vnitra, člen a přední funkcionář ČSSD, angažoval od začátku letošního roku do státních služeb coby pečovatele o jeden sektor bezpečnosti naší vlasti. Za druhé jsem z Vašeho textu pochopil, jaké jsou v praxi skutečné hodnoty současné Evropské společnosti.


Jako člověk, který už něco pamatuje, a který měl mimo jiné i možnost nahlédnout do svých materiálů, které na něj kdysi shromažďovala StB, čtěte služebna totalitní nadvlády KSČ, musím vysoce ocenit kvalitu Vaši práci. Váš text je doslova učebnicovým příkladem důkladnosti, komplexnosti a kompilace širokých souvislostí při sběru informací o osobách nekonformních s dnešním režimem, čili bezpečnostních rizik pro naši zem. V mých očích jste tedy pracovníkem jakési StB 2, čtěte sluha současné politické moci, která je bohužel pouhým snaživým poskokem nejmocnějších nadnárodních korporací usilujících o globální nadvládu nad celým glóbem. Z našich daní se tak platí i špiclování každého, kdo se, třeba i jenom subjektivně, nějak znelíbí současným vlivným, mocným a jim aktivně přisluhujícím.

S pochopením

Stanislav A. Hošek

PS.
Oznamuji Vám takto, že jsem rusofil a již dlouhý čas píši blog a kdysi web N,NNNN, který jsem se svým, už nežijícím kolegou, publikoval jako samizdat, samozřejmě v papírové formě, již za vlády KSČ. To Vám udávám sám na sebe, abyste získal další body pro eventuální odměňování za každou sledovanou osobu, jako tomu bylo u pracovníků StB.

Sdělení posílá poslanec posledního Federálního shromáždění ČSFR.

Byl odhalen žalostný stav německých tankových vojsk

0
0

17. 11. 2017       zdroj
Více než polovina německých tanků Leopard 2 je nepoužitelná. Informuje o tom Focus s odkazem na údaje z Ministerstva obrany SRN. Celkově je nyní ve výzbroji Bundeswehru 244 strojů tohoto typu, avšak v plné bojové připravenosti se nachází pouze 95. Sedm tanků absolvuje testy, 53 je v procesu opravy a výměny zařízení, 89 bylo z různých důvodů vyřazeno. A nemohou být opraveny kvůli nedostatku finančních prostředků na nákup náhradních dílů u vojenského rezortu.


"Je to neuvěřitelné. Je nutno pohnat k odpovědnosti ty, kteří nesou vinu na této katastrofě", prohlásil předseda výboru Bundestagu pro obranu Wolfgang Hellmich.

Leopard 2 je německý hlavní bojový tank, který se dostal do výzbroje Bundeswehru v roce 1979. K začátku roku 2015 byly vyrobeny více než tři tisíce strojů tohoto typu, celkem se v současné době používá 2516 kusů Leopardů 2 v různých modifikacích. Je ve výzbroji armád v Německu, Rakousku, Norsku, Švédsku, Švýcarsku, Španělsku, Dánsku, Řecku, Turecku.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

VŘSR, Lenin, SSSR - mohlo by vás zajímat...

0
0

17.11.2017, P. Ďoubalík, zdroje: zde, Rossija1 (pořad "60 minut")


"Obrázky" jsou ponejvíce z velmi sledovaného diskusního pořadu "60 minut", ten v současnosti běží 2x každý všední den na ruském prvním kanálu federální TV, psal jsem o něm před časem. Na konec příspěvku jsem pro obveselení připojil i koncert známého souboru "Chor Tureckovo", kde si nenechte ujít asi pětiminutové pásmo písniček z období "romantického komsomolismu" (...a opět pokračuje boj a Lenin takoj molodoj...). 




Překlady: Ďouba
Dotaz
Litujete rozpadu SSSR?
Ano - 59 154 (88,94%)
Ne - 7 354 (11,06%)
Hlasovalo celkem: 66 508

  Území darované Ukrajině
 Je potřeba likvidovat pomníky Lenina?
Proti - 79%
Pro - 14%
Nevím - 7%
 Jakou roli podle vás sehrál Lenin v historii naší země (RF)?
Zcela pozitivní - 15%
Spíše pozitivní - 41%
Spíše negativní - 17%
Silně negativní - 5%
Váhám s odpovědí, nevím - 23%
 Je potřeba pochovat tělo Lenina do země?
Pro - 58%
Proti - 31%
Nevím - 11%
 Potřebuje dnes RF revoluci?
92% NE
5% ANO
 Jak hodnotíte výsledky revoluce 1917?
48% - Pozitivně
31% - Negativně
21% - Váhám s odpovědí, nevím
 V uplynulých dnes mohli televizní diváci v RF sledovat film "Démon revoluce", nad jehož scénářem si lámalo hlavu mnoho odborníků - historiků. Snahou bylo předložit objektivní pohled i nové informace o VŘSR a roli V. I. Lenina. Filmaři se pokusili, kde to bylo možné, zachovat věrnost i v detailech - podle dobových záběrů kopírovali třeba i každý pohyb ruky nebo hlavy Lenina. Film byl jistě velmi potřebný pro posouzení VŘSR s odstupem 100 let.
Z vyjádření politiků, ale i většiny obyvatel RF lze udělat takový závěr:
-revoluce byla velmi krutá
-výsledkem revoluce však bylo i mnoho pozitivního
-revoluce jsme již vyčerpali
-další revoluci nepotřebujeme
filmový V.I.Lenin ("Démon revoluce")


Démon revoluce

Už jste viděli V.I.Lenina na kole?

snaha o co nejvěrnější napodobení 100 let starých událostí (vlevo dobový záběr, vpravo nový film)

...hledá se tato osoba


Vesti 20171106
do 3:48 o ostřelování Doněcka
8:55 - 9:26 Sergej Mironov (Spravedlivaja Rossija) o VŘSR
13:10 - 15:40 film "Démon revoluce", kdo stál za Leninem

Rossija24 - 20171106
O VŘSR a filmu "Démon revoluce", od 3. minuty otevřeně o osobě V. I. Lenina, ukázky z filmu, herec Evgenij Mironov (Lenin)
Chor Tureckovo - 25 let, 20161016
7:45-12:30 písně z období romantického komsomolismu: "Věnováno našemu mládí, všemu dobrému, co bylo také v uplynulé epoše... Drazí soudruzi, dnes v kremelském paláci znějí nejlepší písně epochy sovětského komsomolského romantismu..." (Michail Tureckij)

zakončení pásma melodií z období "romantického komsomolismu" - Chor Tureckovo



Od supervelmoci k nekompetenci

0
0

Paul Craig Roberts
17. 11. 2017              zvedavec     Katehon

Vyrůstal jsem ve druhé polovině 20. století, a dnes svou vlastní zemi nepoznávám. Prožíval jsem svůj život ve schopné zemi, a nyní žiji v nekompetentní zemi. Všechno je nekompetentní. Policisté jsou nekompetentní. Střílí do dětí, babiček, mrzáků, což vysvětlují tím, že se obávají o svůj život. Washingtonská zahraniční politika je nezpůsobilá. Washington se světu odcizil svými šílenými a nezákonnými útoky na jiné země. Dnes patří Spojené státy a Izrael ke dvěma nejméně důvěryhodným zemím na světě, a obě jsou považovány za největší hrozbu pro mír.

Vojensko-bezpečnostní komplex je nekompetentní. Národní bezpečnost je tak nekompetentní, že nebylo v jejích silách zabránit nejvíce ponižujícímu útoku proti supervelmoci v historii země - kdy pár lidí, zcela bezmocných, vyzbrojených noži na otvírání krabic, kteří neuměli řídit letadlo, zničilo Světové obchodní centrum a část samotného Pentagonu. Vojenský průmysl vyrobil za obrovské náklady stíhačky F-35, které nemůžou konkurovat ruským stíhačkám a dokonce ani F-15 a F-16, které mají nahradit.

Média jsou nekompetentní. Nemohu přijít ani na jednu pravdivou zprávu, která byla zveřejněna v 21. století. Musela být alespoň jedna, ale žádná mě teď nenapadá.

Vysoké školy jsou nekompetentní. Místo toho, aby univerzity zaměstnávaly profesory, kteří by učili studenty, najímají správce, kteří univerzity řídí. Namísto profesorů tam jsou děkani, rektoři, proděkani pro studijní záležitosti, asistenti proděkanů, asistenti děkanů, a další. Místo tematického vyučování jsou tam přednášky o regulaci řeči a speciální cvičení na zvýšenou citlivost ve skupině. Univerzity utrácejí až 75% z rozpočtu na administrativní pracovníky a správce, z nichž mnozí mají obrovské příjmy.

Veřejné školy se staly nekompetentními kvůli standardizovaným testům. Cílem současného vzdělávání je udělat nějaké testy. Akreditace škol a platy učitelů nezávisí na rozvíjení kreativity nebo nezávislého myšlení těch studentů, kteří na to mají, ale na tom, zda je donutí nadrtit se učivo, aby udělali standardizované testy.

A takto bychom mohli pokračovat donekonečna.

Místo toho zde uvedu své zážitky s všední nekompetentností, která způsobila, že jsem více jak týden nemohl psát.

Nedávno, když jsem právě nebyl doma, obslužný pracovník těžké stavební techniky, který pracoval na nedalekém staveništi, projel pod elektrickým vedením s vysunutým ramenem. Stroj nepřetrhal dráty, ale rozlomil na polovinu sloup elektrického vedení, který přivádí elektřinu do mého domu. Dorazili pracovníci z elektrárenské společnosti, nebo, jak se domnívám, externí dodavatel, kteří obnovili dodávky elektrického proudu do mé domácnosti, ale bohužel nezkontrolovali, jak je nulový vodič připojen. Následkem toho bylo v mém domě po celý týden nepřerušované přepětí elektrického proudu, které vyřadilo přepěťovou ochranu, jističe a všechny elektrické přístroje v domě. Před mým příjezdem provedli kontrolu elektrického napětí a zjistili, že elektřina v mém domě nejde. Pracovníci z elektrárenské společnosti zjistili, že vysoké napětí zničilo vše, co bylo připojeno do elektřiny.

Tak. Nejdřív to byl blbec, který pracoval s těžkou stavební technikou, a neuvědomil sil, že neprojede pod elektrickým vedením s vytaženým ramenem. Potom to byla elektrárenská společnost, nebo její externí dodavatel, který si neuvědomil, že nelze obnovit dodávky elektrického proudu, když je nulový vodič špatně připojen.

Takže každý spotřebič se spálil. Všude bylo sklo z popraskaných žárovek. Škoda byla několik tisíc dolarů.

To je dnešní Amerika. A nekompetentní osoby, které vládnou neschopným lidem, chtějí vést válku s Íránem, Koreou, Ruskem, Čínou. Vzhledem k mimořádně vysoké úrovni nekompetence v celých Spojených státech vám zaručuji, že tyto války nevyhrajeme.

From Superpower to Incompetence vyšel 10. listopadu 2017

Proč na výročí 17.listopadu nejásám

0
0

Lubomír Man
17. 11. 2017
Proč píši tyhle řádky zrovna dnes večer 17.listopadu? Protože zrovna dnes, ve výročí oné slavné protitotalitní revoluce,nejtíživěji pociťuji zklamání z toho, kam dospěla. Vím, že v těchto hodinách a minutách se na televizních monitorech v Česku odbývá hotový karneval oslav dnešního slavného výročí, že zaznívají nadšené projevy našich představitelů, že hraje hudba, kokardy, jásot, na praporu prapor, jak by řekl Viktor Dyk – a právě proto jsem tu bedýnku od rána ještě neotevřel. Protože já ten jásot nesdílím. 



A jsem si jist, že v tom nejsem sám, že jsou nás statisíce a možná i miliony těch, kteří nejásají prostě proto, že věřili, že od onoho přelomového dne roku 1989, kdy skončila jediná uznávaná pravda, se zeširoka otevírá brána pro pravdy všechny, pro všechny myšlenkové proudy, které budou mít každý pro sebe svoje strany, svoje noviny a časopisy, které budou v ušlechtilém boji idejí a v duchu Masarykova hesla demokracie je diskuse, soutěžit o ideje nejlepší a nejušlechtilejší. Že takovýto boj logicky a jaksi přirozeným výběrem idejí a názorů nejlepších vyprodukuje i nejlepší politiky, lidi vysoké duševní úrovně a ryzího charakteru, že studenti budou zase, jako za našich dní chodit do čítáren, kde si každý si vybere noviny svoje a při návratu z čítárny budou o svých politických názorech, předchozí četbou rozjitřených, tvrdě diskutovat.

Taková byla naše očekávání, a čeho jsme se dočkali? Toho, že jediná minulá uznávaná pravda A, byla vystřídána novou jedině uznávanou pravdou B: Anebo jste si snad všimli, že se naše noviny či časopisy – pokud jde o ideje či o tu jedinou pravdu, jedny od druhých v čemsi liší? Že by se ideově lišila televize NOVA od ČT? Či deník Právo od deníku MFDnes? Či časopis Respekt od časopisu Reflex? A divíte se pak tedy tomu, že studenti a vůbec mladí lidé se už dnes mezi sebou o politice víceméně nebaví? A pokud ano, je úroveň té debaty poplatná onomu ideovému úhoru, který jedině je dnes u nás k mání. Že je zkrátka politika nezajímá. A odkud se tedy mají brát, když ne ze soubojů idejí, politici na úrovni, po kterých tak bažíme?

Pochopitelně pustota idejí vyprodukovala i pusté politiky. Vzpomínám si, že jsem za totality jaksi z hloubi duše nenáviděl tři politiky, jejichž jména nebudu uvádět, protože pro daný problém nemají význam. Ale dnes jich nenávidím možná desítku a možná i víc – což mě šokuje i znepokojuje, a neuvěřitelný fakt k tomu navíc je ten – že všichni tihle mí noví nenávidění mi připadají dokonce ještě tupější, neřestnější a dokonce i nepřijatelnější, než byla ona trojka politiků mi nesnesitelných z doby minulé.

Proto nejásám. A říkám si, že dnešní stav jediné pravdy i tolika politiků, které nedokážeme mít rádi, nemůže snad trvat navěky.

Jo a taky, že snad přece jen jednou ještě potkám partu mladých lidí, bavících se o politice, z nichž každý bude mít jiný názor. Jinak to bude dál tzv. v háji.

Čtyři podmínky, které dal Vladimír Putin Západu ohledně mírových sil na Donbasu a jak na to reagovaly USA

0
0

Igor Ignaťjev
17. 11. 2017 zdroj
13.listopadu se v Bělehradě konalo již třetí jednání Surkova a Volkera, ale dosažení společného jmenovatele pro realizaci mírové mise na Donbasu se Rusku a USA zatím nedaří. Z 29 bodů amerických změn v rezoluci považovalo Rusko pouze 3 za přijatelné.Na samém začátku dal Vladimír Putin Západu čtyři zásadní podmínky pro realizaci mise, které se USA snaží ignorovat a obejít. Za prvé, "modré přilby" na Donbasu jsou nutné výlučně k zajištění bezpečnosti monitorovací mise OBSE.


Za druhé, musí se nacházet na demarkační linii. Za třetí, předtím, než se mírové síly objeví na jihovýchodě Ukrajiny, musí být strany, které se dohadují, odsunuty, zejména veškeré těžká technika. A za čtvrté, průběh realizace mise musí být projednáván nejen s Kyjevem, ale také s Donbasem.

A proč se americká strana snaží zaplnit Donbas dvaceti tisíci dobrovolníků, proč se snaží rozmístit takové množství vojáků na rusko-ukrajinské hranici, nikoli v zónách delimitace? Nesmíme zapomínat, že Washington zároveň důsledně zásobuje Kyjev výzbrojí a ukrajinská armáda ustavičně hlásá svou připravenost řešit konflikt silou. USA zaujímají vyčkávací taktiku, ani Kyjev nespěchá s rozhodováním.

Prezident Ukrajiny Petr Alexejevič Porošenko vůbec tuto mírovou misi na jihovýchodě, ať už nyní nebo v blízké budoucnosti, nepotřebuje. Vždyť svým obsahem je ruská iniciativa realizací přechodného kroku od vojenských operací k politickým řešením. Což znamená, že Kyjev bude muset splnit část Minských dohod, kterou již dávno ignoruje, včetně amnestie pro domobrance, volebního zákona a zvláštního statusu Donbasu. V předvečer prezidentských voleb, a Porošenko, jak je známo, se nezřekne možnosti zůstat na druhé funkční období, mírový Donbas s jeho protestujícími voliči Petr Alexejevič nepotřebuje. Hledání těch, kteří mají kromě Putina také zájem na co nejrychlejším vyřešení ukrajinské krize, pokračuje.
  
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Udělejme si konečně jasno, jak vystoupit z EU a z NATO!

0
0


Jaroslav Tichý
17. 11. 2017
Je po volbách a stále víc lidí je pro vystoupení z EU i z NATO. Většina z nich ale pořád žije v mylných představách, jak lze z těchto institucí ve skutečnosti vystoupit. Nejprve si tedy uvědomme, že: - mezinárodní smlouvy, jakož i zákony a předpisy EU ratifikované naším parlamentem se stávají součástí naší legislativy a jsou nadřazeny naší ústavě a dalším zákonům - viz. Ústava ČR čl 10 ZDE ;
- smluvní dokumenty uzavřené mezi EU a jejími členskými státy připouštějí možnost vystoupení členských zemí z EU - viz. Lisabonská smlouva, čl. 5 ZDE ;


-Washingtonská (zakládací) smlouva NATO umožňuje odchod členské země z NATO, a to zasláním pouhého dopisu vlády příslušné členské země s oznámením o vystoupení z NATO po 20 letech od vstupu členské země do NATO (v našem případě tato možnost nastane v březnu 2019). K tomu ovšem musíme mít vládu ochotnou a schopnou takový dopis napsat a poslat. Výsledky posledních voleb ukazují, že optimismus v tomto směru není na místě. Vystoupit lze i z důvodu nedodržování zakládací smlouvy ze strany samotného NATO - viz. Zakládající smlouva NATO, čl. 13 ZDE ;

- ačkoliv obě jmenované instituce EU i NATO připouštějí možnost vystoupení členských zemí, z nedávné reakce předsedy Ústavního soudu P. Rychetského vyplývá, že Ústavní soud bude takovému kroku bránit (s odkazem na snahu chránit jakési „ohnisko“ s odvoláním na velmi volně formulovaný čl. 9 Ústavy ZDE https://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html). Referendum o našem vystoupení z těchto organizací Ústavní soud - dle jeho vyjádření - zamítne jako neplatné. Náš Ústavní soud jde tedy fakticky nad rámec smluv uzavřených mezi ČR a těmito institucemi. Je třeba si klást otázku proč.

- o ohniscích se sice v naší Ústavě nepíše, je ale třeba vzít v úvahu minimálně tu skutečnost, že o změně Ústavy či o schválení nové rozhodují:

1. 3/5 všech poslanců Poslanecké sněmovny (tj. min. 120 poslanců) a navíc ještě

2. 3/5 z přítomných senátorů (počítejme pro jistotu, že se takového hlasování zúčastní všech 81 senátorů). Zapotřebí by tedy bylo souhlasu až 49 senátorů. Pro pořádek připomínám, že senátoři se obměňují z 1/3 vždy po 2 letech, jejich celkové funkční období činí 6 let.

- proto jsme jako Aliance národních sil (ANS) opakovaně upozorňovali před volbami na to, že celou věc je třeba řešit volbami, (nikoliv referendem), že volby jsou víc než referendum (a to jak z hlediska účinnosti jejich výsledků, tak i z toho důvodu, že ve volbách by se lidé měli rozhodovat podle programů jednotlivých stran, které jsou daleko širší než otázky v referendu a které dávají mimo jiné i odpovědi na otázky, co bude po našem vystoupení. Bohužel marně, většina příznivců přímé demokracie to nechtěla slyšet, natož o tom přemýšlet.

Z uvedeného je přitom jasné, že i v případě sjednání uchopitelných podmínek pro obecné referendum u nás, nebude možné použít referendum k rozhodování o všech otázkách. Minimálně ne o otázkách na úrovni ústavních zákonů. V praxi to znamená, že rozhodování o vystoupení z EU či z NATO - slibované před volbami formou referenda - stejně jako různé občanské aktivity spojené s psaním vlastních ústav či desater voliče apod. předpokládá splnění podmínek k jejich odsouhlasení, jako v případě ústavního zákona. Tyto aktivity či sliby některých stran tak dostaly jejich autory, jakož i voliče do slepé uličky. V daném případě není až natolik rozhodující konkrétní obsah těchto aktivit (fakticky na úrovni ústavních zákonů), nýbrž forma jejich schválení. A ta je daná Ústavou ČR. Je s podivem, že tolik stran a politiků si nedalo vůbec práci přečíst si vůbec naši Ústavu. Na některých ze stran je dnes dokonce i to, aby si adekvátně opravily svůj název, pokud tak neučiní, bude výsledkem jen zmatení značné části voličů.

V této souvislosti se ale dostáváme ještě k jedné zajímavé otázce. Tou je vyjádření předsedy Ústavního soudu P. Rychetského v tom smyslu, že: „Veškeré změny, které povedou k přerodu a transformaci ČR k přímé demokracii totiž nakonec smete ze stolu Ústavní soud na základě článku 9 Ústavy“. Z uvedeného též vyplývá, že zrušení Senátu tak rozhodně neprojde a Ústavní soud by takový zákon zrušil (pokud by prošel), a to dokonce i v případě, že by byl přijat ústavní většinou nejen v Parlamentu, ale i v samotném Senátu. Článek devět je totiž tzv. ohniskem Ústavy a to znamená jádrem ústavy, kterému nesmí odporovat případné budoucí úpravy ústavních zákonů. A bohužel, do spektra rozporu s ústavním článkem 9 spadají i další body programů hnutí ANO a SPD.

Je třeba si ale uvědomit, že pokud by došlo nakonec přece jen k zajištění potřebného počtu hlasů poslanců i senátorů, dostane se do konfliktu vůle lidu s vůlí Ústavního soudu. A připomeňme si, že hegemonem je pořád lid. I případná soudcokracie by byla totiž nebezpečím.

Z důvodu objektivity je však třeba připomenout, že dosud nastíněné představy o podmínkách výkonu přímé demokracie v praxi byly tak mlhavé, že vzbuzovaly oprávněné obavy. Mimo jiné i pro jejich snadnou zneužitelnost, kdy zanedlouho po případném zavedení by chodily hlasovat v rámci přímé demokracie zřejmě jen skupiny úkolované a placené oligarchy nebo manipulované mainstreamovými sdělovacími prostředky. (Mimochodem, takto se dostal k moci i Hitler, aniž bych chtěl s ním kohokoli srovnávat).

Nikoliv náhodou podporuje ANS ve svém programu sice přímou demokracii, avšak jako doplněk k demokracii zastupitelské, nikoliv jako její úplnou náhradu. A pokud jde o Senát, dáváme ke zvážení jeho transformaci na Sněm krajů vč. jeho odpovídající početní redukce. Určité změny lze přitom provést i v souvislosti s přímou volbou prezidenta ČR, které byly zanedbány při rozhodování o změně způsobu jeho volby.

Vydávat proto stávající stav Ústavy za nějaké dogma, které lze doplňovat či upravovat jen podle unijních zákonů či ratifikovaných mezinárodních smluv, není na místě a nebude ani dlouhodoběji udržitelné.

Fejková diplomacie: Lavrov přistihl americkou velvyslankyni v OSN při lži

0
0

17. 11. 2017       zdroj a zdroj
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov obvinil americkou velvyslankyni při OSN Nikki Haleyovou ze lhaní a nazval ji autorkou nového jevu - "fejkové" diplomacie. Tak okomentoval její prohlášení o tom, že žádný její pokus dotelefonovat se ke svému ruskému kolegovi Vasiliji Nebenzi se nezdařil. "Geneze: Colin Powell vynalezl "zkumavkovou diplomacii", S. Pauerová se zabývala hysterickou diplomacií a N. Haleyová vytváří "fejkovou diplomacii", jedovatě k tomu zažertoval senátor Alexej Puškov.


"Skutečnost, že paní Haleyová, stálá zástupkyně USA v Radě bezpečnosti (OSN), prohlásila, že údajně všechny její pokusy dotelefonovat se v posledních dnech našemu zástupci Vasiliji Nebenzi, aby s ním odsouhlasila nějaký obecný kolektivní text (rezoluce o prodloužení mechanismus Organizace pro zákaz chemických zbraní a OSN k šetření chemických útoků v Sýrii) se nezdařily, je naprostá lež", poznamenal šéf ministerstva zahraničí RF.

Lavrov dodal, že Haleyová je autorkou nového jevu, zvaného "fejková diplomacie".

Ministr dodal, že ruská strana neodmítala pokusy amerických kolegů o posouzení návrhů rezolucí.


Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Disident: 17. listopadu jsem dostal přes hubu až k bezvědomí. Havel byl figurka, Putin dal Rusko dohromady

0
0
Stanislav Novotný
17.11.2017   Rukojmí
25 OD LISTOPADU ´89 Disident Stanislav Novotný, který je zakladatelem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů StB (nyní Ústav pro studium totalitních režimů) a který působil jako ředitel Úřadu vyšetřování ČR, prezident Policie ČR a ředitel České křesťanské akademie říká, že je mu nevolno z toho, jak dnes někteří bývalí komunisté pokrytecky povyšují. Například Jaromír Štětina dle něho podepsal spolupráci StB. V Rusku podle něho není komunismus návrat SSSR nehrozí.

Jak hodnotíte 17. listopad s odstupem 25 let?

Jako symbolický den pro odstartování státního převratu. Něco jako teatrální útok na Zimní palác . Nic víc.

Máte nějaké osobní vzpomínky, o které byste se podělil?


Ano. Byl jsem na Albertově za Hnutí za občanskou svobodu, šel jsem na Vyšehrad, pak na Národní třídu, dostal jsem na hubu tak, že jsem na pár minut ztratil vědomí (zhruba v těch místech, kde jsou dnes na zdi patetické bronzové prstíky), přátelé mě pak dotáhli do domu v Mikulandské ulici, vzpamatoval jsem se a když bylo jasné, že je venku relativní klid, odešel jsem s jednou botou domů. Policisté již uvolnili řady a nečinili žádné problémy.

Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, Milan Uhde, Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miloslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jaroslav Bašta, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE

Hlavně mě však na celém pochodu zaujala nebývalá radikalizace. Předchozí demonstrace byly vždy zacíleny na boj za základní lidské svobody, ale při pochodu z Albertova na Vyšehrad se ozvala hesla nová, hesla, která totálně odmítala minulost. Musím říci, že jsem byl rád, ale zároveň jsem nedůvěřoval oné radikálnosti. Lidé se tak rychle nemění.

Jaká přinesl listopad pozitiva?

Otevřel možnosti, kterých jsme se mohli a měli chopit. Restartovat Československo, popřípadě novou Českou republiku. Otevřené hranice, možnost cestování a poznávání, to byl pouze bonus. Mohli jsme začít uvážlivě budovat náš stát. Pochopit, že musí fungovat ve změněných podmínkách tak, aby sloužil vlastním občanům a ne cizí moci. Nezavrhovat vše co bylo a neglorifikovat pouze cizí vzory.

A jaká přinesl listopad negativa?


Neschopnost splnit tento úkol. Neexistovali lidé, kteří by chtěli nezávisle a s nadhledem řešit toto komplexní zadání. Bylo tu příliš mnoho vlastníků informací, kteří byli schopni zobchodovat cokoli a republika byla ta poslední, která by jim ležela na srdci. Stát nebyl schopen tento proces kontrolovat. Rozhodující politici totiž přes naše naléhání nepřipravili dostatečný právní rámec pro ekonomické změny a nebyli schopni vytvořit žádnou autentickou představu o fungování země v konkrétní geopolitice. Jakoby nadnárodní zájmy určovaly vše. Rezignovali jsme tak na svoji svébytnost, historii, odkaz předků...

Proč podle vás padl „komunistický“ systém, přesněji řečeno reálný socialismus?

Představitelé systému se generačně zakonzervovali, protože se báli jakékoli konkurence. Mladší z věrchušky, kteří chtěli uvolnit ventily a připustit více osobní iniciativy talentovaných, nebyli včas připuštěni k veslu. Dravé a mladé, odchované materialistickým viděním světa, přitahoval luxus Západu. Chtěli si jej také užít. Především jejich tlak vynesl na výsluní Gorbačova a ten vyjednal podmínky pádu železné opony. Poté se především tito lidé domohli privatizace majetku státu a bylo po systému.

Jak vnímáte roli Václava Havla?

Jeho role je všeobecně přeceňována. Stal se maskotem změn a na reálné procesy měl vliv minimální. Stal se jednou z figurek, které realizovaly závěry maltské konference.

Mají se dnes lidé lépe než před listopadem?


Mají svobodu. Mohou jezdit do zahraničí. Mohou protestovat, revoltovat. Na druhou stranu lidé zpravidla nemohou do vlivných médií, proto intenzivně používají sociální sítě. Touto cestou mohou opět svolávat demonstrace v Praze i Bruselu.

Vy se mne však zřejmě ptáte spíše na sociální rovinu. Pádem komunismu jsme zároveň vyřešili spotřebitelskou krizi Západu. Západ nás zaplavil zbožím, které už doma nebyl schopen prodat. Lacině získal české podniky na zlatém tácu. V řadě případů byly jeho investice rozhodně nutné, ale nekontrolovali jsme dostatečně privatizaci českého národního stříbra, ztratili jsme obrovské trhy – tam se Havel hodně „přimluvil“. A to vše výrazně ovlivňuje tvorbu základních zdrojů, zaměstnanost a sociální jistoty. Někdo se tedy má hůře, někdo lépe. Dobrý hospodář ovšem má myslet na všechny a hlavně vidět daleko dopředu.

První modernizovaná „bílá labuť“ je na světě. Obří nosič raket poprvé vyroloval (VIDEO)

0
0
Napsal/přeložil: Geo
16.11. 2017   Eurasia24
Z hangáru továrního letiště v ruské Kazani ve čtvrtek 16. listopadu slavnostně vyroloval zkušební modernizovaný nosič střel Tu-160M2. Letoun bude spolu s novými bombardéry PAK DA v příštích desetiletích tvořit páteř ruského dálkového letectva.První let modernizovaného nadzvukového bombardéru je plánován na únor příštího roku. Zkušební letoun do té doby čekají pozemní testy.

Podle velitele ruského dálkového letectva Ruska Srgeje Kobylaše budou všechny stávající letouny Tu-160 plně modernizovány v nejbližších letech.

Kromě modernizace existujících letounů má být vyrobena padesátka nových letadel Tu-160M2 pro dálkové letectvo Vzdušných a kosmických sil Ruské federace.

Sériová výroba letounů poběží v příští dekádě souběžně s vývojem zcela nového strategického bombardéru. Ten je vyvíjen v rámci programu nazvaného PAK DA (Perspektivní vzdušný komplex dálkového letectva) a v budoucnu zcela nahradí podzvukové strategické bombardéry Tu-95.

Strategický nosič raket Tupolev Tu-160 je v současnosti největším bojovým letadlem na světě. Je dlouhý 54,10 m, má maximální rozpětí křídel 55,70 m, maximální hmotnost 275 tun a unese více než 40 tun výzbroje. Nejvyšší rychlost letounu činí více než dvojnásobek rychlosti zvuku.

video zde

Viewing all 19126 articles
Browse latest View live