Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

PL získaly výbušný dokument ke kauze Jiřího Fajta, kterého Zeman odmítl jmenovat profesorem. Odhaluje obrovské odměny, pochybná autorství a zcela zásadní problém

$
0
0
20.11. 2017   PL,redakce
Šéf Národní galerie (NG) Jiří Fajt žaluje prezidenta Miloše Zemana u Ústavního soudu kvůli tomu, že nebyl jmenován profesorem. Hlava státu argumentuje tím, že si Fajt de facto řekl o úplatek ve formě sponzorského daru na svůj plat...  Pokud bychom vycházeli z toho, že by Jiří Fajt pobíral plat 89 tisíc měsíčně v této výši od svého nástupu až do součanosti, přišel by si na 3 560 000 Kč, k tomu odměny 1 755 000 Kč, tedy celkem na 5 315 000 Kč za tři a půl roku ve funkci. Připomeňme, že NG je nevýdělečná příspěvková organizace financovaná z peněz daňových poplatníků.


.Příběh sporu mezi ředitelem Národní galerie a prezidentem republiky začal před více než dvěma lety, na jaře 2015. Tehdy Miloš Zeman odmítl podepsat Fajtovo jmenování profesorem. Jako důvod prezident Zeman uvedl informace, že si Jiří Fajt řekl Komerční bance o milionový „sponzorský dar“, který by sloužil jako doplatek k jeho běžnému platu.

„Pokud ode mě někdo očekává, že jmenuji vysokoškolským profesorem například člověka, který si řekl o miliónový úplatek, tak má prostě smůlu,“ konstatovala tehdy nekompromisně hlava českého státu.

Fajt to sice popřel, ale dotčená Komerční banka, se kterou se tehdy o sponzorství platu šéfa Národní galerie mělo jednat, prezidentovo tvrzení nevyvrátila.

Jiří Fajt se od počátku se svým nejmenováním nechtěl smířit, začal se proto obracet na soudy, aby prezidenta „popohnaly“ v jeho nečinnosti. Jenže Fajt opakovaně neuspěl. Proto se nyní obrátil na Ústavní soud se stížností a doufá, že nejvyšší soudní instance prezidentu Zemanovi nařídí, aby ho profesorem nakonec jmenoval.

V této souvislosti je zajímavé, kolik vlastně Jiří Fajt coby ředitel Národní galerie bere. Připomeňme, že NG je nevýdělečná příspěvková organizace financovaná z peněz daňových poplatníků.
Fajtův plat a další odměny. Černé na bílém

Redakce ParlamentníchListů.cz se dostala k dokumentům z Ministerstva kultury, kde je přesně popsán nejen samotný plat Jiřího Fajta, ale též velmi bohaté odměny. Z dokumentu, který na resortu kultury vznikl koncem dubna letošního roku, vyplývá, že ředitel Fajt měsíčně pobírá 89 tisíc korun. Téměř 36 tisíc z toho dělá platový tarif, dalších více než 33 tisíc osobní příplatek a dalších přesně 20 tisíc korun příplatek za vedení.

Jenže těmi téměř 90 tisíci měsíčně to zdaleka nekonční, právě naopak. Pro srovnání, částka, která každý měsíc přistane Jiřímu Fajtovi na účtu v rámci základního platu bez odměn, představuje osm měsíců minimální mzdy.

Ale zpět k řediteli Národní galerie a jeho dalším odměnám. Vedle už zmíněných příplatků za vedení a osobní ohodnocení, dostal Jiří Fajt od svého nástupu do funkce (červenec 2014) na odměnách a prémiích 1 755 000 korun.

V roce 2014 to bylo 70 tisíc za plnění „profilových úkolů“. Za tutéž činnost dostal Fajt v roce 2015 120 tisíc korun a v roce 2016 dokonce 140 tisíc korun.

Následuje odměna ve výši 375 tisíc korun za přípravu Česko-bavorské zemské výstavy 2016. Dalších 900 tisíc korun za práci na naplnění už zmíněné výstavy a za tutéž činnost v roce 2017 (připomínáme, že námi získaný dokument je z dubna 2017) to bylo 150 tisíc korun.

Pokud bychom vycházeli z toho, že by Jiří Fajt pobíral plat 89 tisíc měsíčně v této výši od svého nástupu až do součanosti, přišel by si na 3 560 000 Kč, k tomu odměny 1 755 000 Kč, tedy celkem na 5 315 000 Kč za tři a půl roku ve funkci.

Dokument z Ministerstva kultury, který výše uvedená fakta konkrétně jmenuje a který mají ParlamentníListy.cz k dispozici, také výslovně uvádí, že kromě toho všeho může Fajt pobírat i další peníze, a to díky jiné právní úpravě s Národní galerií. Kupříkladu prý může mít uzavřené různé pracovní smlouvy, smlouvy o vytvoření díla, licenční smlouvy a další kontrakty. Národní galerie prý ovšem nemá povinnost Ministerstvo kultury o existenci takových dalších právních vztahů informovat.
Fajt možná ani nesplňoval podmínky, aby se stal profesorem

Ukazuje se také, že odmítavé stanovisko prezidenta k Fajtovu jmenování profesorem nemuselo být jediným problémem šéfa Národní galerie. Podle dalších informací redakce totiž Fajt zřejmě nesplňoval ani stanovené podmínky k tomu, aby se profesorem mohl stát.


V době, kdy se jeho možnou profesurou zabývala Vědecká rada Univerzity Karlovy, totiž prý Fajt podmínky a způsobilost, kterou stanovují vnitřní předpisy (tzv. Opatření rektora), nesplňoval.

„V době, kdy Vědecká rada UK tento návrh projednávala, doc. Fajt tyto podmínky nesplňoval. Je však možné, že Vědecká rada UK byla v některých záležitostech uvedena v dané věci v omyl v důsledku jednání Vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty, konané dne 20. 3. 2014, která žádost posuzovala v prvním stupni a došla k názoru, že uchazeč „splňuje všechna kritéria pro udělení vědecko-pedagogické hodnosti profesora Univerzity Karlovy v Praze v oboru dějin umění,“ jakkoliv z protokolu samotného vyplývá opak,“ říká důvěryhodný zdroj ParlamentníchListů.cz.


Konkrétně se má jednat o to, že v době, kdy k rozhodnutí o Fajtově způsobilosti došlo, nesplňoval tento kandidát podmínku v podobě souhrnné pedagogické činnosti na vysoké škole v trvání pěti let. Ve skutečnosti vyučoval pouze po dobu tří akademický let a dále se k činnosti nevrátil.

„Dotyčná komise rovněž uvádí, že Jiří Fajt se „v Lipsku osvědčil jako řešitel a vedoucí mezinárodních projektů, jako je zejména vydávání (…) monumentální řady Handbuch zur Geschichte der Kunst Ostmitteleuropas“. Z této monumentální řady nevyšel, navzdory opakovanému ujišťování, k datu zasedání komise (18. února 2014) žádný ohlášený svazek. V seznamu nejvýznamnějších prací uchazeče komise uvádí mj., že Jiří Fajt byl hlavním autorem výstavního katalogu „Prague, the Crown of Bohemia“, New Haven – London 2005. Oficiální bibliografické databáze však uvádějí, že hlavní autorkou publikace byla Barbara Drake Boehm, Jiří Fajt byl spolueditorem a dalšími autory byli společně s ním Robert Suckale, Paul Crossle, Zoë Opacic, Vivian B. Mann, Gerhard Schmidt, Jan Royt a Erno Marosi,“ zní jednoznačné informace redakce.

Hrad nechtěl nad rámec svých dřívějších vyjádření nic dalšího k nejmenování Jiřího Fajta doplňovat. „K této kauze už bylo z naší strany vše podstatné řečeno,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček.

Pokud jde o jmenování profesorů hlavou státu a požadavky, které opakovaně prezident zmiňuje, Miloš Zeman jednak obecně odmítá, aby prezident republiky jmenoval profesory, protože většina procesů, kdy se kandidáti na profesuru vybírají a posuzují, je mimo jeho pravomoc.

Není ale možné se jen tak pravomoci samotného jmenování vzdát (jsou zakotveny v Ústavě mezi prezidentskými pravomocemi), proto podle svých slov hlava státu trvá na tom, že bude posuzovat, zda kandidáti splňují základní požadavky, kdy by se profesorem měl stát bezúhonný člověk, který i z morálního hlediska coby možný profesor má jít ostatním příkladem.

Article 0

$
0
0



zajoch 
21.11.2017 Outsidermedia 

Polský ministr zahraničí Waszczykowski řekl, že Polsko je připravené ke spolupráci s Ruskem, avšak z ruské strany nevidí odpovídající postoj k navázání dialogu * Moskva patrně získá na zadním dvorku USA dalšího spojence – Bolívii * USA směřuje k režimu nepropustné izolace a úplné hospodářské blokády Severní Koreje * Pochvala vyslovená Porošenkovi náměstkem ministra zahraničí USA 



V Polsku řekli, jak mnoho mohou dát Rusku

11. listopadu 2017

Den ode dne se zhoršují vztahy Polska s jeho evropskými sousedy. Podlomení důležitého kontraktu na dodávku vrtulníků mu pokazilo vztahy s Francií, Německo je uraženo kvůli požadavku na 6 bilionů dolarů reparací, v případě Ukrajiny se vše soustřeďuje na historii volyňského masakru, která je na prvním místě zájmu strany Právo a spravedlnost ve vzájemných vztazích.

Polský dopisovatel deníku Gazeta Wyborcza Wroński píše, že není všechno tak špatné, s některými zeměmi se vztahy zlepšují. Je zaznamenáno oteplení mezi Varšavou a Minskem, i když zde je možno brát v úvahu dalekosáhlé plány vládnoucí strany. Jestliže Poláci nedokáží urovnat vztahy s Moskvou přímo, chtějí to udělat prostřednictvím dialogu s Minskem.

Důsledkem roztržky Polska se spojenci je jeho obrat na východ a případný restart kontaktů s Ruskem. Vypadá to, že se o to snaží zejména Právo a spravedlnost. Ale Moskva se o to nijak zvlášť nezajímá. Polský ministr zahraničí Waszczykowski řekl přímo, že Polsko je připravené ke spolupráci s Ruskem, avšak z ruské strany nevidí odpovídající postoj k navázání dialogu. Autor poznamenává, že je v evropské politice těžko najít další dva hráče, pro které by bylo vzájemné sblížení výhodnější.

Varšava uvažuje takticky za okolností, kdy je oslaben zájem EU na zachování sankcí proti Rusku. Je tím snižován i význam hlavního stoupence sankcí, jímž je Polsko. Avšak strana Právo a spravedlnost nechce utrpět další ztrátu tváře na mezinárodní scéně. Na druhou stranu má i Rusko zájem na tom, aby tato strana zůstala u vesla: Deník je přesvědčen, že je pro Moskvu, dobré když středoevropský stát vedou lidé, podlamující evropskou jednotu.

Pro polskou vládnoucí stranu je sblížení s Ruskem příležitostí dosáhnout nejhlasitější úspěch v zahraniční politice. Obnovení vývozu na východ zajistí straně podporu hlavní voličské základny – zemědělců. Wroński uzavírá: „Je-li někdo schopen učinit takový tah bez politických důsledků, je to právě Jaroslaw Kaczyński.“

Američtí politologové nedávno předpověděli, že se za 30 let stane Polsko lídrem Evropy a Rusko s Německem zkrachují. V nejbližších desetiletích Rusko a Německo upadnou a na vedoucí pozici se dostane ambiciózní Polsko. Předpokládá se, že Polsko bude usilovat o podstatnější roli v regionální politice, k čemuž mu dopomůže vysoká úroveň vzdělání.

Převzato z Pravda.ru

* * * 

Velká hra Ruska v Jižní Americe

Sergej Manukov
13. listopadu 2017


Rusko se stalo dost silným, aby mohlo vést boj na několika frontách najednou: V Evropě, na Blízkém i Dálném východě a v Jižní Americe.

Caracas oznámil, že jsou zkoordinovány podmínky pro úmluvu na refinancování venezuelského dluhu u Moskvy a že úmluva bude podepsána tento týden.

Za několik dní odcestuje Vadimir Putin do Bolívie. Půjde o jeho první návštěvu jihoamerické země, s níž jsou dosud vztahy RF na nižší úrovni než s Venezuelou, Nikaraguou a Kubou. V La Pazu proběhne ve dnech 20. až 24. listopadu summit dvanácti zemí vyvážejících ropu. Zde se zřejmě očekává průlom v oboustranných vztazích. Moskva tak patrně získá na zadním dvorku USA dalšího spojence. Bolívijský novinář deníku El Deber informoval o setkání ruského velvyslance v Bolívii s bolívijskou vládou, na kterém se projednávala Putinova návštěva: „Posoudili jsme různé aspekty dvoustranných vztahů mezi Ruskem a Bolívií a došli jsme k závěru, že se naše postoje v mnohém shodují. Velmi důležité je, že máme společnou ideologii.“

Dne 24. října Rusko vetovalo rezoluci RB OSN o ročním prodloužení činnosti mezinárodních inspektorů vyšetřujících užívání chemických zbraní v Sýrii. Bolívie, která je podle rotačního principu nyní členem RB, také hlasovala proti této rezoluci.

Ve vztazích Ruska a Bolívie zaujímá důležité místo energetika. Gazprom zde pracuje od podpisu memoranda v roce 2007, které se týká součinnosti s bolívijskou státní společností Yacimentos Petrolíferos Fiscales Bolivianos. Ruský gigant loni zahájil přípravu ložiska v Inkahuazi a pro rok 2018 je naplánován počátek prací na ložisku Azero. Podle National Interest se dále zajímá o ložiska v místech Laleiba, Vitiaquia a Maididi. V tiskovém prohlášení zveřejnil Gazprom úmysl obou zemí vytvořit společný podnik na prodej plynu v Argentině a v Brazílii. National Interest má zato, že není důležité, zda bude podnik realizován nebo ne, ale hlavní je, že to svědčí o těsných svazcích Gazpromu a Bolívie.

Bolívijská agentura pro atomovou energii (ABEN) a ruský Rosatom podepsaly v září 2016 kontrakt na výstavbu Výzkumného technologického centra pro atomovou energii (NRTC) ruskými specialisty. Bude stát ve městě EL Alto a sestávat z lehkovodního jaderného reaktoru, víceúčelového experimentálního centra, výrobních budov a různých laboratoří. Náklady mají být přes 300 milionů USD. První objekty mají stát v roce 2019. Rosatom posiluje své svazky s bolívijskou universitou v San Andreas.

Při návštěvě ruského prezidenta se očekává podepsání kontraktů na prodej ruských zbraní a vojenské techniky. Velitel vojenských leteckých sil Bolívie poradil prezidentu Moralesovi, aby nakoupil v Rusku cvičná bojová letadla Jak-130 a zaměnit jimi dosavadní Lockheed T-33.

Pochopitelně že je bolívijský obranný rozpočet značně menší než venezuelský, ale přece jen je tato země jedním z potenciálních a přitažlivých trhů pro ruský vojensko-průmyslový komplex. Morales hodlá modernizovat své ozbrojené síly. Nedávno nakupoval u francouzské společnosti vojenskou techniku, včetně radarů. Mezi Ruskem a Bolívií dávno žádné obchody nebyly, až v srpnu byly podepsány dohody o spolupráci ve vojenské sféře. Podle National Interest jde o první krok na cestě k dobytí bolívijského trhu zbraní.

Na fóru vývozců plynu budou projednávány energetické otázky. Světová média a obzvláště americký tisk budou bedlivě sledovat jednání ruských a bolívijských delegací. Vazby Ruska a Bolívie nebyly doposud na nikterak vysoké úrovni, mají tedy velkou perspektivu rozšíření a prohloubení.

Převzato z News-front.info


* * *


Alternativní plán Moskvy a Pekingu pro Koreu

Alexandr Voroncov
15. listopadu 2017


V červenci vydaly Rusko a Korejská lidově demokratická republika společné prohlášení k okamžité deeskalaci válečného napětí na Korejském poloostrově realizací „dvojitého zmražení“. Šlo o ruský tří etapový plán urovnání cestou okamžitého zahájení rozhovorů. Předpokladem je skutečné snížení vojenské aktivity a upuštění od válečné rétoriky.

Podle Ruska je jedinou reálnou cestou k denuklearizaci poloostrova postupný posun od nejjednodušších otázek ke složitým. Má probíhat podle nové regionální struktury – záruky rovné bezpečnosti pro všechny, včetně normalizace mezistátních vztahů mezi KLDR a USA a KLDR a Japonskem. Patří sem i nahrazení Dohody o příměří z roku 1953 komplexním systémem míru na Korejském poloostrově a v severovýchodní Asii. Washington plán okamžitě zavrhl s tím, že v něm vidí snahu Moskvy a Pekingu zničit systém amerických vojensko-politických svazků v této oblasti. Představitelka USA v RB OSN jej nazvala urážejícím. Jaké asi jsou cíle USA na Korejském poloostrově, jestliže odmítají návrhy na jednání ještě krok od osudové hranice?

Letos v létě během dvou týdnů upozornila americká zpravodajská služba na zvýšení počtu jaderných hlavic ve výzbroji Severní Koreje z dvaceti až pětadvaceti na šedesát. Korejci jsou také schopni jadernou munici miniaturizovat a datum, kdy dokáží zasáhnout území USA, se přiblížilo. Únik těchto informací byl zřejmě cílený. Není znám jejich zdroj, ani komu jsou určeny.

Hodnocení ruských odborníků je odlišné a mnohem zdrženlivější. Ředitel úřadu pro otázky nerozšiřování a kontroly nad jadernými zbraněmi ministerstva zahraničí RF Uljanov řekl pro agenturu Bloomberg, že KLDR nemůže udeřit na USA raketami na dlouhou vzdálenost dříve než za 2 až 3 roky, a to pokud se nenajde politické řešení. Během této doby vláda Severní Koreje nevyhnutelně získá mezikontinentální balistické rakety. „Musíme tento program zastavit hned,“řekl Uljanov.

To, co bylo doposud užito jako brzda raketového jaderného programu KLDR, nefunguje. Jsou to především neustále nové sankce Západu a odmítání dialogu. V roce 2017 již byly RB OSN přijaty 4 rezoluce s tvrdými restrikcemi. V roce 2016 byly 3 a od roku 2006 již 18. Přitom se za tu dobu raketový jaderný program urychlil a dosáhl pokroku.

USA směřují k režimu nepropustné izolace a úplné hospodářské blokády Severní Koreje. To ale neodpovídá prohlášení státního tajemníka USA, že nemají v úmyslu urychlit kolaps KLDR. Takto se situace blíží k osudové hranici. Uvedený postup Washingtonu neumožňuje Kimovi, aby se snažil zmírnit své jednání. Velice dobře chápe, že souhlas s variantou návrhů USA na jednání znamená kapitulaci a „rychlou smrt“ státu. Existuje zkušenost z minula, z případů Miloševiče, Husajna a Kaddáfího, že maličký ústupek povede k lavině dalších požadavků ze strany USA, nekonečných a stále vlezlejších inspekcí s nevyhnutelným a rychlým koncem – likvidací státu Severní Korea.

Rusko stále hlasitěji upozorňuje, že potenciál sankcí je vyčerpán a další nátlaky na Pchjongjang jej nezastaví. Na to upozornil ve svém projevu Putin, když řekl, že spoléhat výhradně na nátlak je chybné a neperspektivní a že se problémy musí řešit cestou přímého dialogu všech zainteresovaných stran bez určování předběžných podmínek. Podle Putina jsou provokace, nátlak a válečná a urážlivá rétorika cestou, která nikam nevede.

Je naděje, že současné kolo výhrůžek, provokací a krajní neústupnosti je přípravnou fází k seriózním jednáním, v nichž si obě strany chtějí připravit co nejlepší startovní pozici. Z druhé strany, aby nepřekročili osudovou hranici, je potřeba nikoliv čekat, ale energicky jednat už nyní. Proto Rusko nekompromisně stojí za názorem, že ne sankce proti KLDR, ale jen dialog může zabránit nenapravitelnému. Prezident Putin na Východním ekonomickém fóru ve Vladivostoku řekl: „Neuznáme Severní Koreji jaderný status. Zároveň je jasné, že vyřešit problémy Korejského poloostrova pouze sankcemi a nátlakem není možné. Nemá cenu podléhat emocím a zahánět Severní Koreu do kouta. Dnes musí více než kdy jindy všichni projevit chladnokrevnost a vyhnout se krokům vedoucím k eskalaci a napětí. Bez politických a diplomatických nástrojů posunout vytvořenou situaci je krajně složité a chci-li být přesný, myslím, že to vůbec není možné.“ Prezident připomněl, že šestistranná jednání nebyla pohřbena jen KLDR. V roce 2005 se zainteresované strany „prakticky ve všem dohovořily ... KLDR souhlasila s ukončením jaderného programu a druzí účastníci slíbili rozšířit jednání. Jenže bylo požadováno po Severní Koreji i to co neslíbila a situace tak postupně degradovala na nynější úroveň,“ připomenul Putin.

Ministr zahraničí Lavrov potvrdil Putinova slova na summitu APEC 8. listopadu s tím, že hrozby a urážky k ničemu nepovedou. Je potřeba se domlouvat podle ruského a čínského návrhu, k tomu alternativa není.

Dnes se to jeví tak, že kvůli zostřující se krizi mezi Pchjongjangem a Washingtonem a zkomplikování vztahů mezi Severní Koreou a Čínou zůstalo Rusko jediné mezi vedoucími mocnostmi, které s KLDR zachovává konstruktivní spolupráci. V poslední době se v Moskvě střídají vyslanci ze zainteresovaných států, především z USA, KLDR, ČLR a Jižní Koreje. Někteří hledí na Rusko s nadějí, jiní s opovržením, ale vždy jako na důležitého hráče s potenciálem posilovat na Korejském poloostrově vyváženou situaci.

Pro mnohé bylo neočekávané vydání výnosu prezidenta RF č. 484. Někteří si to vysvětlovali jako neočekávaný průlom ve vztazích Ruska k Pchjongjangu, že se Moskva rozhodla potrestat jej za raketový jaderný avanturismus. Ve skutečnosti je to jinak.

Je chybou myslet si, že jsou současné sankce Moskvy reakcí na poslední, šestou jadernou zkoušku ze 3. září 2017, kvůli které přijala RB OSN rezoluci 2375. Jenže ve výnosu prezidenta RF se mluví o odpovědi na předešlý pátý jaderný výbuch z 9. září 2016.

Mnohá media představila Putinův krok jako potvrzení, že se Moskva nakonec rozhodla připojit k úsilí Západu o úplnou izolaci a hospodářskou blokádu Severní Koreje. Ve skutečnosti mají opatření souvislost s rezolucí RB OSN č. 2321 z října 2016 a reagují na pátý jaderný výbuch. Tehdy se Rusko řídilo povinností plnit spolu s dalšími státy vůči KLDR přijaté restrikce.

Proč k tomu došlo až nyní? Protože postup zpracování mezinárodních závazků do realizace státem v Rusku trvá přibližně rok. Představuje to řadu administrativních kroků a posledním je předání zpracovaného materiálu administrativě prezidenta k vydání jeho výnosu.

Poslední říjnové restrikce nemají nic společného s přehodnocením postoje Ruska ke KLDR. Moskva vystupuje za denuklearizaci Korejského poloostrova, ale výhradně mírovou diplomatickou cestou. Chápe motivy k jednání Pchjongjangu a příčiny vyrobení jaderné zbraně, ale jaderný status mu nepřiznává.

Rusko vychází ze svých závazků jakožto jeden z účastníků Dohody o nešíření jaderných zbraní a také z vlastních národních zájmů a velmi mu záleží na zachování celosvětového režimu nešíření zbraní hromadného ničení. Samozřejmě, že sankce omezují možnosti hospodářské spolupráce mezi oběma zeměmi, ale když se KLDR rozhodla provádět zkoušky, znala ruský postoj a chápala, co bude ze strany Ruska následovat.

Rusko současně uznává zákonné jednání KLDR pro vlastní bezpečnost a snaží se najít pro ně pochopení u všech zainteresovaných stran, především u USA, Jižní Koreje a Japonska. Usilovně vystupuje za co nejrychlejší obnovení jednání v různých směrech, včetně americko-severokorejského a mnohostranného. V Pchjongjangu to dobře vědí.

Alexandr Voroncov je vedoucí sekce Koreje Institutu orientalistiky Ruské akademie věd, kandidát historických věd, docent Moskevského státního institutu ministerstva zahraničí Ruska.

Převzato z Fondsk.ru
 

* * *

Ukrajina – mafiánský svět USA

Oleg Miklaševskij
17. listopadu 2017


Ukrajinu navštívil večer 15. listopadu nový vysoce postavený správce – náměstek ministra zahraničí USA pro otázky Evropy a Eurasie, nástupce Nulandové, West Mitchell.

Státní department USA o návštěvě neinformoval, ale pokud je možno věřit Porošenkovým webovým stránkám, pochválil jej takto: „To čeho jste vy a váš tým dosáhli ve velmi krátkém intervalu, je udivující. Jednoduše fenomenální, že bylo tolik uděláno za poslední tři roky.“ Jestliže nebyla Mitchellova slova galantním výsměchem, potom byla podle všeho cílem „revoluce důstojnosti“ a potopení Ukrajiny do jejího současného mafiánského stavu. Přitom se Porošenko beze studu vychvaloval: „Jsem naprosto přesvědčen, že ve světě není ani jediná země, která zavedla takový počet reforem v různých oblastech v době války. Máme pevnou podporu v USA.“

Mitchell je po Volkerovi druhý americký úředník vržený Trumpem na Ukrajinu. Zde byl popáté 27. října a pracoval na pokračování michomajdanu. Dne 13.listopoadu se v Bělehradě setkal se Surkovem kvůli možnému nasazení mírových sil na Donbase. Setkání nic nevyřešilo. Kreml byl ochoten přistoupit jen na tři body z 29, jež navrhovaly Spojené státy.

Porošenkova tisková služba informovala: „Náměstek státního tajemníka USA potvrdil ochotu podporovat úsilí Ukrajiny k obnovení svrchovanosti a územní celistvosti země i v případě agrese Moskvy proti ukrajinskému státu.“ Znamená to, že si Ukrajina vše vykládá jako výhrůžky Washingtonu.

Mitchell se setkal i s Parubijem, Hrojsmanem a dvěma představiteli „Opozičního bloku“ – oligarchy Levočkinem (v roce 2013, když vedl Janukovyčovu administrativu, vyprovokoval majdan a rozněcoval jej všemi TV kanály) a Bojkem. Parubij žádal nového bosse o letální zbraně pro Ukrajinu. Smyslem jednání Hrojsmana s Mitchellem bylo prohloubení závislosti Ukrajiny na MMF a Světové bance, jejíž dluh u těchto dvou institucí raketově roste. Ukrajina letos nedostane oznámenou pátou tranši 19 miliard USD. Souvisí to s moratoriem na prodej ukrajinské půdy do ledna 2018. Tak se postupuje se státem ztrativším svrchovanost, s pouhou mafiánskou aglomerací. Ukrajina padla do závislosti na USA.

Západ se snaží dát Ukrajině určitou stabilitu, aby mohla existovat do jakési doby X, do níž by byla změněna na kolonii – nástupiště. Ale zachovat stabilitu při boji šmelinářů, nacistů a klanů není jednoduché. Boj se stupňuje. V říjnu zahájil Národní protikorupční úřad trestní stíhání generálního prokurátora Lucenka a poté na oplátku generální prokuratura zahájila trestní stíhání šéfa Národního protikorupčního úřadu Sytnika. Zároveň téhož dne jakási „konkurzní komise“ zvolila novou silovou strukturu – Státní vyšetřovací úřad. Ten byl vyzván k vyšetřování trestního stíhání pracovníků Služby bezpečnosti Ukrajiny a Národní protikorupční prokuratury. Čili jde o nejmocnější úřad ve srovnání se jmenovanými a na jeho šéfa hned vytáhli množství kompromitujícího materiálu. Není daleko doba, kdy budou muset Američané budovat ještě jeden super-silový úřad.

Mezitím se projevila mafiánská existence ukrajinského režimu ve všem. Nahoře bojuje Sytnik s Lucenkem a Avakov s Porošenkem, dole jsou zastrašováni nespokojení. Vůdce nacistické C14 ve své prostotě řekl, že SBU využívá lidi ze své organizace, z Azova a z Pravého sektoru, pro rozprášení „vatniků“. Mafiáni v Radě kryjí svoji existenci „patriotismem“. Prý jsou kvůli budoucnosti svých dětí povinni přesunout válku na území země agresora – RF.

Pod Portošenkovým bokem je mafiánství ještě jiné. Klube se nový megaskandál spojený s Porošenkovou ženou Marinou. Je podezřelá z rozkrádání peněz ze Sorosova fondu „Obroda“. Kontroluje přijímání dobročinných částek a darů mezinárodních charitativních organizací nebo dobrovolnických organizací i jednotlivých občanů. Porošenková osobně „spravuje“ předávání prostředků do jednotlivých fondů a účastní se akcí těchto fondů. Přitom za získávání peněz od mezinárodních organizací na falešné fondy odpovídá zástupce prezidenta pro administrativu Pavlenko. Tyto zprávy přináší Luxembourg Herald.

Něco napovídá, že jsou to polínka do ohníčku michomajdanu.

Převzato z Fondsk.ru


- - - 

Retro: Tři sociální světy profesora Kellera V – Diferenciace středních vrstev

$
0
0
Stan
21. 11. 2017  Outsidermedia

Jan Keller, enviromentalista a profesor sociologie na Ostravské univerzitě, je autorem řady knih, zabývajících se především sociologií a společenskými souvislostmi ekologických problémů. V posledních deseti letech uveřejnil na 500 komentářů a delších textů v deníku Právo, Britských listech, Deníku Referendum a dalších klasických i elektronických médiích, včetně Outsider Media. Pochází z Frýdku-Místku, přemýšlí a hovoří jasně a přímočaře, jeho přednášky pro studenty i veřejnost jsou nabity nejen pádnými argumenty, ale i zemitým humorem.
Ve své knize Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti Jan Keller pojednává o proměnách sociální struktury dnešní společnosti. Na mnoha příkladech dokládá, jak se industriální společnost spojitě a jemně odstupňované nerovnosti v postindustriální sféře mění na společnost nesouměřitelnosti, a hledá příčiny, které tento jev způsobují. Kritizuje přístup těch sociologů, kteří celý tento proces neobjasňují, ale naopak zamlžují. Charakterizuje elity, střední vrstvy a třídu deklasovaných, i jejich oddělené sociální světy, z nichž každý má svoji logiku a všechny se od sebe stále rychleji vzdalují. Ukazuje, jakou hrozbou se tyto procesy stávají pro demokracii a otevřenou společnost.

V kapitole Diferenciace středních tříd je popisován stav, kdy poté, co se širokým vrstvám společnosti podařilo dostat do středních vrstev, což vedlo ke zpochybnění třídního vidění společnosti, začíná těmto vrstvám v podmínkách globální konkurence hrozit úpadek a jejich příslušníkům deklasování. Střední vrstvy připomínají tříšť skupin a skupinek, z nichž zřetelněji vystupují dva útvary s pevnějšími obrysy. Jsou to servisní třída, do níž patří řídící pracovníci a profesionálové napodobující služebnou elitu, a mnohem početnější nižší střední vrstvy, které se všemi silami brání před pádem do propasti, která je dělí od deklasovaných. Dnešní ukázka je z podkapitoly
Postindustriální společnost a ohrožení středních vrstev:



Nástup postindustriální společnosti s sebou ve skutečnosti přináší nikoliv slibovanou expanzi, nýbrž fatální ohrožení středních vrstev. Společnost služeb, která výrazně podporuje flexibilizaci pracovních kontraktů, vede k rostoucí křehkosti zaměstnaneckého statusu i pro ně. Také ony jsou v rostoucí míře ohroženy neplnohodnotnými pracovními kontrakty. Dochází tak k deklasování celých profesí, zvláště těch, jež jsou silně feminizovány, jako jsou učitelé, zdravotní personál, či sociální práce. Typicky mužské práce střední úrovně (nižší řídící pracovníci) jsou zase ve velkém počtu rušeny s přechodem velkých firem a organizací na síťové uspořádání. U řady povolání narůstá propast mezi kvalifikací zaručenou získaným vysokoškolským diplomem a rutinním charakterem špatně placeného zaměstnání s nízkou mírou autonomie.

Nestor francouzské sociologie Henri Mendras mluvil ještě koncem osmdesátých let o vzniku široké společnosti středních vrstev a tvrdil: „Jasně vidíme, že sociální struktury 19. století se hroutí. Čtyři masivní antagonistické třídy se drobí do množství skupin, které gravitují kolem středové konstelace“ (Mendras, 1988).

Větší porozumění pro trendy, jež se daly do pohybu, prokázala ve stejné době americká antropoložka Katherine Newmanová, když napsala: „Jsou mezi námi muži a ženy, kteří měli ještě nedávno jistou práci, komfortní domy a všechny důvody věřit, že je i jejich děti do budoucna čeká trvalá prosperita. Tito dlouhodobí příslušníci americké střední vrstvy náhle vidí, že vše, pro co pracovali – kariéra, životní styl i klid v duši – jim proklouzává mezi prsty. I přes obrovské úsilí změnit svoji situaci mnozí z nich zjišťují, že pro to, aby svůj pád odvrátili, mohou ve skutečnosti udělat jen velmi málo“ (Newman, 1988).

O deset let později Alain Lipietz (1998) už i pro Francii konstatuje výrazný úbytek středních vrstev a znázorňuje tento proces výmluvným příměrem přesýpacích hodin.

V různé míře začínají být ohrožena všechna patra středních vrstev. John Goldthorpe reaguje na šířící se znepokojení ohledně situace až dosud nejprivilegovanější části středních vrstev – servisní třídy. Zeštíhlování obchodních a správních organizací připravuje o místa řídící pracovníky středního i vyššího postavení. Tendence velkých firem a zaměstnavatelů obecně nakupovat jen jednorázové služby specialistů oslabuje vztah loajality a důvěry, který odborníky až dosud k organizaci vázal. Ve stejném smyslu působí přechod na odměňování kmenových expertů a manažerů podle výsledků jejich obtížně ohodnotitelné práce. Goldthorpe se s optimismem sobě vlastním domnívá, že kariéry ve velkých organizacích budou všem těmto tlakům odolávat a přizpůsobí se novým podmínkám bez větších otřesů. Už v minulosti totiž prokázala právě servisní třída značnou míru adaptibility (Goldthorpe, 1995).

Jiní sociologové jsou s ohledem na probíhající organizační změny výrazně pesimističtější. Novým trendem posledních pěti let, konstatuje John Lockwood, je zrušení funkcí středního managementu. Vytváří se tím propast mezi horními a středními řídícími pracovníky a u všech se zpochybňují očekávání ohledně kariéry. To může vážně ohrozit loajalitu servisní třídy (Lockwood, 1995).

Ve Spojených státech diagnostikuje tentýž proces ve stejné době Robert Reich: „Jak se pyramidální struktury amerických klíčových korporací proměňovaly v globální sítě, mnoho rutinních pracovníků na střední úrovni se stalo stejně nepotřebnými jako dělníci pracující na pásu“ (Reich, 1995).

Od konce devadesátých let zaznamenává Jean Lojkine proces rozpadu skupiny řídících pracovníků, která měla ve Francii obzvlášť silné tradice. Hovoří o nástupu neplnohodnotných kontraktů u nemalé části z nich a o prudkém nárůstu míry nezaměstnanosti v této až dosud privilegované kategorii. Zejména postavení mladých vysokoškoláků se zhoršuje. Do práce nastupují za platy nižší než jejich předchůdci a mnohem častěji, než tomu bývalo dříve, musejí přijímat jen krátkodobé pracovní smlouvy. Naprostá většina z nich se cítí být v práci neúměrně přetěžována. To všechno ničí samotný základ důvěry mezi zaměstnavateli a servisní třídou (Lojkine, 2005). [1]

Ještě více jsou ohroženi kvalifikovaní zaměstnanci, často opět vysokoškoláci, působící ve veřejném sektoru, tedy ve školství, zdravotnictví, v sociálních službách, ve státní správě a v oblasti kultury. Znejišťování práce začíná postihovat také tyto vrstvy, což je vzhledem k charakteru jejich činnosti a k jejich dosavadnímu statusu pro mnohé překvapivé a bolestné. [2]

Ve vrcholové etapě vývoje průmyslové společnosti v průběhu třiceti poválečných let byli právě tito lidé udržováni v naději, že jejich postavení i příjmy se s přechodem ke společnosti postindustriální dále vylepší. Kdo jiný by měl vydělat na přechodu ke společnosti služeb než právě pracovníci (tehdy převážně veřejných) služeb. Střední vrstvy činné v sektoru služeb odvozovaly své aspirace od vzdělání, jež jim mělo garantovat zajištěné příjmy a celoživotní vzestupnou kariéru. Snad jen s výjimkou starých středních podnikatelských vrstev byly totiž všechny jejich ostatní části zformovány na bázi odborného vědění.






S příchodem společnosti služeb (a s ní úzce spjaté společnosti vzdělání) čekalo tyto vrstvy určité rozčarování. Pro vývoj v podmínkách postindustriální společnosti je zvlášť typická situace těch, kdo stojí přímo v jádru vzdělanostní společnosti, tedy učitelů. Určitá skromnost jejich finančního ohodnocení byla v minulosti vyrovnávána společenským uznáním ohledně jejich diplomů. V rámci průmyslové společnosti nápadně kontrastovaly s nižší kvalifikací naprosté většiny pracujících. Jakmile však ve „společnosti vzdělání“ začaly být vysokoškolské diplomy různých stupňů produkovány masově, na jejich prestiž to nemohlo zůstat bez vlivu. Navíc samotná škola stále více ztrácí poslední zdání akademické výlučnosti a sílí tlak na to, aby sloužila nikoliv růstu samotné vzdělanosti, nýbrž především potřebám trhu práce. Tím jsou škola i vzdělání zbavovány posledních zbytků autonomie, učitelé mají být postaveni do ostré konkurence s vysokoškoláky vně sektoru školství, kteří podléhají pouze logice zisku. Přitom ve společnosti, v níž peníze ovládají naprosto všechno, mají učitelé akceptovat, že jsou placeni méně než velká část ostatních vysokoškolsky vzdělaných lidí. A za peníze, které tak střídmě dostávají, mají vychovávat žáky schopné konkurence, tedy takové, kteří budou schopni vydělávat mnohem více než oni sami (Lojkine, 2005).

Když už upadá jejich autonomie a z jejich povolání se stává spíše jen funkce náhončích pro soukromé firmy, chtějí učitelé dostat alespoň přidáno. Toto jejich přání však může být jen stěží vyslyšeno ve společnosti, která potřebuje v rámci snižování deficitu veřejných financí šetřit mimo jiné právě na zaměstnancích veřejného sektoru. [3]

Příslušníci vzdělaných středních vrstev tak zjišťují, že to, co se mělo stát jednou provždy kritériem jejich uznání a příslibem neomezených možností – vysokoškolské vzdělání – se stává jen dalším z faktorů nejistoty. Vzdělání samo je nikdy nepřiblíží ke skutečně zámožným vrstvám. Otázkou spíše je, jak dlouho je ještě bude imunizovat vůči osudu těch dolních.

Nejen učitelé, ale celé střední vrstvy zaměstnané ve veřejném sektoru se tak dostávají do poněkud schizofrenního postavení z hlediska svých politických preferencí. Vyznávají liberální hodnoty v situaci, kdy politika neoliberalismu je sráží z jejich pracně vydobyté sociální pozice, ekonomicky je vytlačuje na úroveň nejnižších středních vrstev a především ničí základy jejich profesí chápaných až dosud jako povolání.…



[1] Jiný jeho francouzský kolega je na adresu vysokoškoláků ještě lakoničtější: Dnes se tito lidé budí v kocovině ze snu o velkých možnostech, které je čekají v kasinové ekonomice (Saint Victor, 2009)

[2] Podle Jean Lojkina už nejisté formy práce postihly ve Francii čtvrtinu řídících pracovníků a dokonce více než polovinu (55 %) příslušníků zprostředkujících profesí, činných především ve veřejném sektoru (Lojkine, 2005)

[3] Životní úroveň učitelů je ovšem vzhledem k feminizaci celého odvětví školství silně závislá na složení domácnosti. Ve zcela odlišné situaci se ocitají ty rodiny, kde žena učí, ale manžel vykonává funkci řídícího pracovníka s vysokým platem, dále rodiny, kde učí oba manželé, a konečně rodiny, kde muž je učitelem, zatímco žena je špatně placená drobná úřednice, zdravotní sestra či sociální pracovnice.



Jan Keller, Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti, Praha, Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, 211 stran, ISBN 978-807419-031-5

Tři sociální světy si můžete objednat v knihkupectví Kosmas nebo přímo u nakladatele.

Demokratický blok je výsměchem občanům

$
0
0
Jiří Valenta
21.11.2017 PrvníZprávy


Člověk musí žasnout, čeho jsou někteří pravicoví politici, ve své nekonečné nadutosti a bezmezné touze po moci a “pozemské slávě”, schopni.
Jejich plná ústa “demokracie, lidských práv a svobody” na straně jedné, ovšem ostře kontrastují se zatuchlým odérem, který od nich vane, ze strany druhé. Vždyť na dobu zcela nedávnou, kdy nám tu vládli Topolánkové, Nečasové, Kalouskové a další, asi hned tak český občan nezapomene. 

Přes všechna dostupná, objektivně měřitelná fakta se stále protagonisté “prokmotrovské” ODS a “prokavárenské” TOP 09 zcela nekriticky domnívají, že právě oni jsou těmi jedinými oprávněnými vykladači a realizátory skutečné “vlády lidu”. Pro úplnou objektivitu se sluší ale dodat, že v tomto jejich nezměrném úsilí jim značně “připískavají” filutové z řad Starostů a církevními restitucemi oživených lidovců.

Prosím pěkně, co je to ale za reálnou demokracii, když stát řídí nejen ekonomické, ale podle mnohých i justiční mafie, miliardové státní zakázky mizí v nenasytných chřtánech regionálních kmotrů, zpravodajské služby klientelisticky pracují ve prospěch jedinců, morální mantinely účelově vytvářejí příslušníci samozvaných elit, a když se náhodou někdo nebojí proti tomu ozvat, bývá ihned veřejně dehonestován a onálepkován?

Přesně takto to fungovalo za hrůzovlád ODS a TOP 09 a některých dalších “demokratických” subjektů ještě v nepříliš vzdálené době. Nyní jim ale tento styl a prebendy z vládnutí zřejmě chybí. Bohužel, pro ně, v říjnových volbách významněji neuspěly, o to více jsou ale ve své pokračující agonii instinktivně agresivnějšími. Zjistily, že snad posledním nástrojem k dalšímu prosazování zájmů zastupovaných elit může být sjednocený vyděračský potenciál. A po linii těchto úvah také došlo k ustavení “Kalouskovo - Fialovo paktu” se vznosným názvem “Demokratický blok”.

A naše média, bohužel i včetně těch veřejnoprávních, najednou rychle jakoby pozapomněla na dosažené výsledky sněmovních voleb. V jejich pojetí to nyní vypadá tak, jako že zde není nic demokratičtějšího, čistějšího a spravedlivějšího, co by mělo mít výsostnější “právo na politický život”, konkrétněji na výkon politické moci. Co pro ně na tom, že Babišovo hnutí získalo skoro třicet procent hlasů, vždyť je přece, z “demokratického hlediska” důležitější, že ho zbylých sedmdesát procet občanů nevolilo. A takovéto demagogické zkratky nyní můžeme z médií slýchat na každém kroku.

Andrej Babiš rozhodně není žádný svatoušek, cesty k jeho miliardovém jmění mají mnohá temná zákoutí a také zcela jistě není jeho primárnám zájmem veřejné blaho většiny, jak on sám tvrdí, ovšem co mu nelze nikterak upírat je jeho přesvědčivé volební vítězství. Osobně ale také neupírám, v tomto ohledu, právo existence nově zrozenému Demokratickému bloku, ovšem jeho kontruktéři mají i se svými idejemi ke skutečné demokracii v praxi hodně daleko!

Jiří Valenta

 

V archivu USA našli důkaz o spojení Jacka Ruby s vraždou Kennedyho!

$
0
0
- kou -
21.11.2017
archives.gov, cbsnews.com,   PrvníZprávy

Jack Ruby, který zastřelil Lee Harveye Osvalda - hlavního podezřelého v případu Kennedy - mohl předem vědět o atentátu na 35. prezidenta USA. A otevírají se tak nové otázky.

Dokládají dokumenty FBI zveřejněné na internetových stránkách Národního archivu Spojených států.

Politolog Virginské univerzity Larry Sabato podle CBS News upozornil na svědectví informátora FBI Boba Vanderlsliceho. Řekl vyšetřovatelům, že několik hodin před Kennedyho zavraždění ho Jack Ruby kontaktoval a vybídl ho jít k prezidentskému průvodu „podívat na ohňostroj“.

„V době střelby byl (informátor) s Jackem Ruby: stáli na rohu budovy bezprostředně směřující k Texaskému knižnímu skladu a po výstřelech Ruby odešel a zamířil k budově Dallas Morning News,“ uvádí dokument.

Podle Vanderlsliceho se před pokusem o atentát prezidenta téměř s Rubym neznali.

Informátor předal informace vyšetřování až 14 let po atentátu na Kennedyho - v dubnu 1977.

John Fitzgerald Kennedy byl 22. listopadu 1963 zabit v Dallasu v Texasu. Podle oficiální verze jediný pachatel byl bývalý námořní pěšák Harvey Oswald. O dva dny později byl Oswald zastřelen na policejní stanici v Dallasu Jackem Ruby v době, kdy byl vyváděn z budovy, aby byl poslán do federálního vězení. Sám Ruby (původním jménem Jacob Rubinstein) byl odsouzen k trestu smrti, ale odvolal se. Ale pak těžce onemocněl a zemřel ještě před soudem. Často se cituje jeho výrok: „Svět se nikdy nedozví pravdu o atentátu: jinými slovy, moje pravdivé motivy... naneštěstí ti lidé, kteří tím tolik získali a kteří měli silný motiv mne dostat do této situace, nikdy nedovolí, aby skutečná pravda spatřila světlo světa.“

Dříve Národní archiv Spojených států zveřejnil další část téměř 11 000 dokumentů týkajících se atentátu na Kennedyho. Aktuální publikace byla pátou po sobě. Celkem bylo zveřejněno více než 20,5 tisíce materiálů. A jak je vidět ne vše je tak jasné.

Související článek:
FBI: SSSR viděl za vraždou Kennedyho konspiraci viceprezidenta

Restart ČSSD? Ne. Zatím prázdné teze

$
0
0
Jiří Zimola
21.11.2017 VašeVěc

Jiří Zimola uveřejnil 10 tezí s následujícím avízem: Start pro náš restart. To je název prohlášení jihočeské sociální demokracie, které zaznělo na jednání ÚVV v Hradci Králové. Jasně v něm říkáme, jak dál s ČSSD. Budu rád, když si ho přečtete a něco mi k tomu napíšete, říká k němu bývalý soc.dem. jihočeský hejtman.


Rád mu k tomu něco napíšu, i když nevím, zda mě pochopí. On i další, kterým se líbivý text 10 tezí může líbit. Je dobré začít nápravu ČSSD programovým dokumentem, ale tyto teze k tomu ještě nestačí. Nejdříve, proč tyto teze k restartu nestačí:


1. Mnohokráte se tam hovoří o "programu"ČSSD, ale proč je ten stávající špatný, proč prohra ČSSD nebyla způsobena jen tím, že nebyl dobře vysvětlován, ani slovo. Ani náznak.

2. V době, kdy občané pociťují, že přibývá problémů, že se problémy neřeší, že jsou ohrožovány jejich základní jistoty, není možné úspěšně předstoupit před veřejnost s programem "starého typu", tj. výčtem slibů (či jinak řečeno – definování priorit). Volič chce (aniž si to třeba uvědomuje) objasnění toho, co je příčinou problémů, kdo je jejich původcem a kdo může za to, že se problémy neřeší, s čím se budeme muset porvat, jak problémy řešit, jak on sám (volič či příznivec ČSSD) se na řešení problémů může podílet, jak je i současný stav ČSSD součástí i důsledkem příčin těch problémů, se kterými se potýkáme.

3. Námitka, že takto to občan nevidí či že si to takto neuvědomuje, je lichá. Občan už to tak začíná pociťovat. Pokud chce někdo najít východisko z krize, nemůže se chytat toho, kde se vývoj veřejného mínění zpožďuje za vývojem reality, ale musí v předstihu a ofenzívně reagovat na to, co si občané začínají uvědomovat. Jinak to opravdu nejde, jinak se jen podílíme na kamuflování příčin současných problémů.

4. Není to problém jen ČSSD ale celé levice, není to jen problém celé levice v naší zemi, ale problém levice v globálních rozměrech. O tom v tezích ani zmínka. Pak ovšem vzniká otázka, zda jsou to teze, které mají něco změnit, nebo jen údržba a čekání na zázrak.

5. Doba se rychle vyvíjí. Dnes již nestačí jen identifikovat příčiny současných problémů, jejich globální zdroj a lokální nositele. Dnes je potřebná jasná vize toho, jakým přelomem prochází současná globální společnost, jaký historický úkol (srovnatelný svou povahou s průmyslovou revolucí a nikoli jen s nějakou dílčí technologickou změnou, jako je např. tzv. Průmysl 4.0) a co dělat v našich lokálních podmínkách. (Mj. jde o mnohem hlubší změnu, než předpokládá Babišova infrastrukturální vize, která je nepochybně užitečným, ale zcela nedostačujícím pohledem na to, o co jde.)

Ostatní poznámky dávám přímo do textu tezí, které barevně (oranžově) odlišuji od svého textu:


1) Porozumění a návrat ke kořenům

Musíme se znovu naučit chápat voliče. Musíme vědět, co je trápí, o čem přemýšlí, některými našimi tématy jsme se jim totiž vzdalovali a vnucovali něco, co nechtěli. Je jasné, že nás nikdy nebudou volit všichni, proto musíme vědět, kdo jsou a budou naši voliči a na ty zacílit. Dost bylo experimentů, je čas vrátit se zpátky k těm, kteří nám rozuměli, v minulosti nás *****volili a teď od nás odešli: zaměstnanci, senioři, lidi z menších měst a obcí, rodiny s dětmi, střední třída. Obyčejní, normální lidé s jejich každodenními starostmi i radostmi.

K tomu: A musíme vidět aspoň o kousek dál než volič, pomoci mu chápat příčinu problémů, s nimiž se v různých podobách setkává, i cestu k jejich řešení, kterou třeba nevidí.

2) Srozumitelnost

Naše vyjadřování musí být jasné, žádné úřednické ptydepe a vytáčení. Musíme umět pojmenovat věci a stručně vysvětlit náš postoj k nim. Žádné okecávání, žádné obezličky! Sbohem nesrozumitelným, obecným a nic neříkajícím heslům. Naše strana musí být naprosto čitelná i v otázkách, jako je vztah k prezidentovi, přijímání uprchlíků nebo zavedení eura.

K tomu: Jen jednoznačná a radikálnější tvrzení ovšem stačit nebudou. Je potřeba ucelená vize.

3) Poctivost

Přiznejme si, v "poctivost"ČSSD nikdo nevěří od doby grossovských hesel "Jsem sociální demokrat" a "Myslím to upřímně". Dokázali jsme se zpronevěřit našim slibům výměnou za posty ve vládě a koalici. Náš program musí být na prvním místě, proto nás přece lidé volí. Proto když řekneme, že nesouhlasíme s církevními restitucemi a bohatými finančními náhradami pro církve, když kvůli tomu dokonce obstruujeme ve Sněmovně a vyvěšujeme barevné billboardy, musíme se pak skutečně pokusit je zastavit a neprodat je za vládu! Nebojme se lidem říct, že něco nejde. Nemůžeme VŠEM slibovat VŠECHNO. Nebojme se přiznat, že jsme udělali chybu v některých zákonech typu registr smluv, veřejné zakázky na nejnižší cenu, zákaz kouření v hospodách, EET, inkluze, pamlsková vyhláška atd. Lidé přijmou fakt, že někdo udělal chybu a chce ji odčinit, nepřijmou vykrucování a setrvávání v omylu.

Opravdová poctivost. Cokoliv jiného je cesta do pekel a politického zapomnění!

K tomu: Poctivost určitě. Ale k té nepatří podbízení se a kritika nepopulárních, ale přínosných kroků. Nejsem si jist, zda kritika určitých opatření, která udělala minulá vláda (včetně uvedených v bodu 3), je zrovna tím správným příkladem poctivost, nebo zda je to nepoctivá podbízivost.

4) Skromnost

Vraťme se ze zadních sedadel aut zpátky do ulic. Mluvme sxlidmi a vysvětlujme jim, jaký je náš program a co to pro ně bude znamenat. Život není jen Praha a reportáže České televize, nepodléhejme tomu! Lidi mají svůj názor a trápí je úplně jiné věci, než si možná myslíme a připouštíme. Přestaňme být jen "kluci z plakátů" a "papaláši z limuzín". Vzhůru do hospod, na fotbal a na vesnické tancovačky!

K tomu: Jo, to nikdy neuškodí. Ale chce to jít osobním příkladem.

5) Rozhodnost

Lidé očekávají jasné názory a silného lídra. Chtějí takového politika, který se nebojí, věci řídí a skutečně je zařídí. Naši představitelé musí být rozhodní a uvěřitelní. Nesmí se bát v diskusích s křiklouny a musí být naprosto přesvědčeni o správnosti našeho programu. Bohužel to v posledních letech vypadalo, že jsme o správnosti programu nebyli sami přesvědčeni, potáceli jsme se z jedné na druhou stranu, alibisticky přejímali rozhodnutí evropských politiků a byli ve vleku nejrůznějších lobbistických skupin.

K tomu: Hlavně by se neměli bát kvalifikovaného projednání zásadních otázek a ne utíkat do klišé "lidi o to nemají zájem", "to by lidé nepochopili". Skuteční lídři musí být první v pochopení toho, o co jde.

6) Solidarita

Solidarita nesmí být jen klišé z billboardu. Musíme být solidární s těmi, kteří pomoc potřebují. Poslouchejme připomínky těch, kteří pomoc poskytují. Lidé jsou solidární, sbírají víčka PET lahví nebo posílají dárcovské SMSky. Chtějí ale oprávněně vědět, na co jejich peníze jdou a mít jistotu, že si je nevyinkasují šmejdi s lidskou bídou a že je nezneužijí ti, kteří nikdy nepracovali a založili si na tom slušné živobytí.

K tomu: Hlavně musí být solidarita mezi tahouny změn přímo v jádru těch, co za těmito změnami stojí a kteří se v nich angažují stojí. Lídrovství nejsou kohoutí zápasy, ale týmová spolupráce těch, co něco umí. To jsem skutečně zvědav, jak se to naplní.

7) Tolerance

Žij a nech žít, to musí být základní imperativ moderní společnosti a moderní ČSSD. Respektujme jakékoli menšiny a pomáhejme jim. Používejme při tom ale zdravý rozum a spravedlivý přístup, kvůli kterému se nebude cítit znevýhodňována většina. Vymezme se proti extrémním formám pozitivních diskriminací. Podporujme partnerství homosexuálů a třeba i adopci dětí těmito páry. Podporujme kariéry žen, ale neubližujme jim umělými kvótami na jejich zastoupení v politice či byznysu. Braňme je před těmi, kdo je vydírají nebo zneužívají, ale ostře odmítněme nesmyslné vlny současného feminismu, kdy přirozená mužská zdvořilost a galantnost při otevírání dveří, obdarování květinou nebo pomoc s nákupní taškou je vnímána jako úchylka a div ne trestána vězením! Pomozme s integrací těm politickým či ekonomickým imigrantům, kteří přichází do naší země hledat svůj nový domov, za podmínky, že budou respektovat zákony a tradice této země, ať již společenské, kulturní nebo náboženské.

K tomu: Nic proti toleranci, ale někdy se mně zdá, že za celou tou snahou nedopustit, aby se komukoli křivdilo, se nějak přehlíží fakt rychle narůstající majetkové divergence a sociální segregace, kdy poctivě pracující lidé dodržující zákony patří mezi nejvíce ohrožená druhy, kterým se darebáci vysmívají do ksichtu. A to, co platí mezi lidmi v naší zemi, začíná bohužel platit i mezi zeměmi v EU, kdy naše země je kaceřována z pozic zpupnosti, kterou jsme při vstupu do "rovnoprávného společenství" asi nečekali či dokonce si ani nedokázali představit. Kromě výzev k toleranci by asi měl zaznít i apel na obranu před diskriminací.


8) Jednota

V jednotě je síla a strana musí znít jedním hlasem. K tomu je ale třeba dojít bohatou vnitrostranickou diskusí, pořádáním anket a referend, společným sestavováním programu a pořádáním besed a diskusních setkání. Členové ČSSD musí mít možnost projevit svůj názor a obhájit ho. Odlišný názor nesmí být trestán vnitrostranickou ostrakizací. Pracujme společně na programu ČSSD! Náš program nám nesmí ordinovat intelektuálové stojící mimo stranu, ti mohou pomáhat, přinášet témata a účastnit se diskuse. Nesmí jej ani určovat marketingoví stratégové, ti jej jen musí co nejlépe prodat! Členové ČSSD nesmí být figurkami v hlasovací mašinérii, jejichž hlas zajímá funkcionáře jen na volebních konferencích. Musí se aktivně podílet na diskusi uvnitř strany a poté respektovat názor většiny. Stop vnitrostranickým válkám a pletichaření!

K tomu: Jednota uvnitř ČSSD musí vyrůstat z trpělivého, ale důsledně korektního a fundovaného projednání klíčových otázek. "Pracujme společně na programu ČSSD!"– Ano. Tak dodržme toto předsevzetí.

9) Otevřenost

Je nám 140, ale to neznamená, že musíme být zkostnatělá a archaická strana. Tématy, vyjadřováním i strukturou. Jsme nepružní a nepřitažliví, jak pro mladé lidi, tak pro kohokoli jiného. To není o tom, jak vypadáme, ale jak myslíme! Žijeme v 21. století, chovejme se podle toho! I naši tradiční voliči chtějí, abychom mysleli svěže, přicházeli s tématy moderního a konkurenceschopného školství, chytrých inovací, pokroku ve zdravotnictví či smart dopravě. Musíme se otevřít novým myšlenkám, novým lidem a nezašlapat jejich iluze ve zkostnatělém vnitrostranickém systému. Dejme možnost vyniknout těm, kteří se nebojí zavádět moderní věci ve prospěch sociálně demokratických idejí.

K tomu: Tady je na místě položit si otázku, co se vlastně děje s celoevropskou sociální demokracií a celou levicí. Asi sociální demokracii i celé levici něco "uteklo". Co? Možná, že by stálo začít vyjasněním této otázky. Tady lze položit na stůl různé názory, porovnat je, osvědčit jednotu v diskusi, která by byla korektní a měla smysl.

10) Totální mobilizace

K naplnění všech předchozích bodů musíme chtít změnit sami sebe a stranu, jak jsme ji doposud znali. Jiné cesty není. Musíme stabilizovat ekonomickou stránku ČSSD a bude-li třeba, prodat tradiční nemovitosti, třeba i včetně Lidového domu. Lidé jsou víc než baráky, přežití strany je důležitější než prestižní adresa v centru Prahy! Kvůli operativnosti v rozhodování musíme zjednodušit stranickou strukturu a posílit kompetence nejužšího týmu. Prodloužit délku mandátu vedení strany, aby se strana nevysilovala zbytečnými vnitrostranickými předsjezdovými boji. Výměnou za to bude plná odpovědnost vedení strany za výsledky ve volbách. Využívat musíme všech moderních elektronických prostředků pro diskusi i organizační záležitosti strany. Změňme stanovy a zjednodušme vnitrostranická pravidla včetně volebních řádů. Respektujme názory "zdola" a do kandidátních listin zasahujme jen v opravdu nezpochybnitelných a křiklavých případech, ne pro likvidaci vnitrostranických kritiků. Zmobilizujme naší členskou základnu, otrávenou a apatickou. Dejme členům možnost podílet se na nové ČSSD! Změňme sebe a pak můžeme měnit společnost!

K tomu: Zde jsem opravdu vážně zvědav, jak vážně se to myslí. 
 
- - -

Jaderný vlak, Su-57, Armata, Prometej. Biliony rublů mají udělat z ruské armády sílu budoucnosti

$
0
0
- mbi -
21.11.2017 kommersant.ru  a Eurasia24

Rusko vystavené sílícímu vojenskému tlaku Západu hodlá v následujících deseti letech vynaložit biliony rublů na modernizaci a udržení vysoké bojeschopnosti jedné z nejsilnějších armád světa. Právě v těchto dnech získává obrysy podoba ruské armády nejbližší budoucnosti. Zde jsou podrobnosti.


Jak uvádí dobře informovaný magazín Kommersant, prezident Vladimir Putin se má během nadcházejících dnů několikrát sejít s vedením ministerstva obrany, členy vlády a s představiteli obranného průmyslového komplexu (OPK). Na setkáních mají být odsouhlasena kritéria nového státního programu vyzbrojování (SPV) na léta 2018–2027. Podle informací Kommersantu má být na realizaci programu vynaloženo 19 bilionů rublů, které by měly zabezpečit vyrovnaný rozvoj všech druhů a typů vojsk v následujících deseti letech.


Ladění not pod taktovkou prezidenta


Schůzky budou probíhat od 20. do 23. listopadu v rezidenci Vladimira Putina v Soči. Informaci Kommersantu potvrdily i zdroje z blízkosti vedení ministerstva obrany a prezidentovy administrativy. Že se setkání připravují, potvrdil i tiskový mluvčí prezidenta Dmitrij Peskov: „Taková forma celého procesu je nejvhodnější pro všechny jeho účastníky; je efektivní a umožňuje do hloubky projednat všechny problematické otázky.“

Poprvé se obdobná série setkání uskutečnila v roce 2013 a od té doby probíhá podobná akce vždy dvakrát ročně – v květnu a v listopadu. Setkání se účastní delegace ministerstva obrany, jejímiž členy jsou ministr obrany Sergej Šojgu, jeho náměstci, velitelé jednotlivých druhů a typů vojsk a celá řada dalších vojenských velitelů z generálního štábu.


Průmysl zastupují generální ředitelé největších holdingů sdružených v OPK – Sergej Čemezov (generální ředitel státní korporace Rostex), Igor Komarov (státní korporace Roskosmos), Jurij Sljusar (Sjednocená letecká korporace – OAK), Jan Novikov (koncern VKO Almaz – Antej; VKO – vzdušná a kosmická obrana; pozn. překl.), Boris Obnosov (korporace Taktické raketové zbraně) a řada dalších.

Za Kreml se kromě prezidenta setkání účastní jeho asistent pro ekonomické otázky Andrej Bělousov a ředitel prezidentovy administrativy Anton Vajno, za vládu vicepremiér Dmitrij Rogozin, ministr financí Anton Siluanov, ministr průmyslu a obchodu Denis Manturov a další vysocí vládní úředníci.

Podle Kommersantu bude nadcházející série setkání rozdělena do dvou částí. V první doloží armáda a obranný průmysl prezidentovi výsledky plnění státních obranných zakázek a státního programu vyzbrojování na léta 2011–2020, ve druhé pak definitivně posoudí technické a finanční parametry státního programu vyzbrojování na období 2018–2027.


Nové rakety i jaderný vlak

Velká pozornost bude v novém SPV věnována strategickým jaderným silám: pořízeny budou letecké křídlaté střely, balistické rakety pro ponorky a pro pozemní (stacionární i mobilní) nosiče strategických mezikontinentálních střel.

Během let 2018–2027 tak budou do výzbroje ruské armády zařazeny strategické rakety na tuhé pohonné látky RS-26 Rubež a vlakové komplexy Barguzin a také těžké rakety na kapalné pohonné látky RS-28 Sarmat (nosič hypersonických bojových hlavic „Výrobek 4202“).


Suchoje, MiGy i Tupolevy

Pro potřeby letectva budou pokračovat nákupy víceúčelových letounů Su-30SM, Su-35S a také frontových bombardérů Su-34 (všechny tyto typy letadel se zúčastnily bojů v Sýrii).


Vzdušné síly čekají také úplně novinky: uskuteční se nákup první série letounů páté generace Su-57 a pořízení 24 strojů MiG-35.

Bude také pořízena skupina strategických raketových nosičů a bombardérů Tu-160M2. Současně s tím budou probíhat další vědecko-výzkumné práce na vývoji dálkového strategického bombardéru PAK DA. Omezeny mají být nákupy vrtulníků.

Zato bude pro potřeby vzdušných a kosmických sil zahájena výroba raketových protivzdušných a protiraketových systémů S-500 Prometej a Buk-M3, výroba bezpilotních leteckých prostředků a také produkce nového systému kosmického opticko-elektronického průzkumu Razdan.


Konečně stavba letadlové lodi?

V oblasti vojenského námořnictva počítá nový SPV s nákupem dieselelektrických ponorek, jaderných raketonosných ponorek nové generace typu Husky (nesoucích na palubě nové mezikontinentální balistické rakety na kapalné pohonné látky) a také s nákupem zásobovacích plavidel, minolovek, korvet, fregat, vlečných lodí nebo vědecko-výzkumných plavidel.

Součástí realizace programu budou i sériové nákupy malých raketových člunů nesoucích na palubě křídlaté rakety Kalibr.

Podle informací Kommersantu se součástí SPV může stát i stavba letadlové lodi na jaderný pohon – konečné rozhodnutí o stavbě však generální štáb přijme později.


Obrněnce nové generace a Ratnik pro výsadkáře


Pozemní vojska obdrží nové systémy PVO (včetně systémů vyvíjených v současné době v rámci zkušebně konstrukčního programu Standart), tanky T-90 a T-14 Armata, bojová vozidla pěchoty Kurganěc-25 a obrněné transportéry Bumerang.

Důraz bude kladen také na modifikaci typů zbraní a techniky pro činnost v arktických oblastech; jde zejména o raketové PVO systémy S-300V4 a komplex Tor-M2.

Podle expertů bude armáda také dále zdokonalovat systém řízení a velení taktickému uskupení vojsk a dostane nové komplety výstroje a výzbroje jednotlivce Ratnik v konfiguraci upravené pro potřebu výsadkových vojsk.

  


Dostane se na všechny

Připomeňme, že probíhající vládní program, jehož finanční objem odhadovalo ministerstvo obrany v roce 2010 na rekordních 19 bilionů rublů, odborníci opakovaně kritizovali za jeho nevyváženost. Největší výdaje byly totiž plánovány do oblasti námořnictva (4,7 bilionu rublů), posilování letecké techniky (v celkové ceně kolem 4,5 bilionu rublů) a na nákup prostředků vzdušné a kosmické obrany (3,4 bilionu rublů). Zbývající prostředky byly určeny na modernizaci strategických jaderných sil (přibližně 2 biliony rublů) a na výzkum a vývoj nových zbraní a techniky.

Na vybavení pozemních a výsadkových sil novými typy výzbroje tak nakonec „zbylo“ pouze 2,6 bilionu rublů. Během realizace programu byla tato suma (zejména v souvislosti s konfliktem na Ukrajině a s rozmístěním infrastruktury NATO u ruských hranic) nakonec navýšena, při plánování nového státního programu se však již armádní velení snažilo zpracovat jej jako vyvážený.

Následně pak vicepremiér Dmitrij Rogozin potvrdil, že v novém programu k disproporcím nedochází, a to ani ve prospěch námořnictva, ani letectva nebo vševojskových sil.

Konečná varianta státního programu vyzbrojování bude Vladimiru Putinovi předána k podpisu v prosinci.

Zdroj: kommersant.ru


„Životní“ zkušenosti a názory Šimona Hellera

$
0
0

Jiří Baťa
20. 11. 2017
Jakkoli si myslím, že jméno Šimon Heller není veřejnosti neznámé, bude na místě jej i v tomto případě představit, tedy stručně: Šimon Heller, český učitel, lidovecký politik, protikomunistický aktivista a v neposlední řadě také známý cestovatel. Pro úplnost: narozen 16.1.1988. Aby snad někdo neměl dojem, že jsem se pomátl, tato charakteristika pochází ze stránek www.Katopedie.cz.


Pokud je v titulku uvedeno „životní“ zkušenosti a názory tohoto pana českého učitele tak hlavně proto, že tento lidovecký politik (to zní hrdě, něco na způsob jako J.A. Komenský, „učitel“ národů) generuje názory, které by, chápany jako jeho životní zkušenosti, za normálních okolností vyslovil člověk středního věku, tedy okolo 50 let. Jenže Šimonu Hellerovi je, resp. bude 30 let. Je tedy otázka, zda jeho vyjádření, resp. názory, lze vzhledem k jeho věku chápat za optimálně relevantní a věrohodné. Nechci tímto svým názorem snižovat jeho intelekt, nicméně se domnívám, že jakkoli jsou jeho názory intelektuálně na úrovni, postrádají faktor reálného životního prožitku.

Mladý pan Heller se pasoval do řad politiků z KDU-ČSL a jako takový prezentuje i stranické trendy ideologie. Pan D. Herman, místopředseda strany, z něj musí mít opravdu radost, protože např. protiruskou rétoriku mladý pan Heller ovládá perfektně. Na dotaz Parlamentních listů.cz:
Vidíte v současné době ze strany Ruska nějaké aktuální nebezpečí, a pokud ano, tak jaké?, „zkušený“ lidovecký politik Heller odpovídá: „Z pozice Ruska vidím velké nebezpečí. Nejen události na Krymu, ale i události v Gruzii ukazují, že Rusko si do jisté míry v mezinárodní politice dělá, co chce a bohužel tady chybí jasný a tvrdý postoj vůči jeho naprosto bezprecedentním krokům, kdy porušuje mezinárodní právo. Takže si myslím, že ta obava z Ruska je na místě. A je potřeba bavit se o tom, jaké k Rusku zaujmout stanovisko“.

No, aby nebylo pochyb, jaké má představy o zajištění bezpečnosti proti expanzivnímu Rusku, suverénně dodává: „Já osobně bych jednoznačně uvítal, kdyby v Evropě posílilo NATO směrem k nebezpečí, podle mne vzrůstajícímu, které z Ruska vnímám. A pokud se bavíme o společné obraně (rozuměj proti Rusku, pozn. autora) , tak si myslím, že je na místě, aby příslušníci armád zemí NATO byli na našem území“, říká lidovecký politik.

Velmi „vyzrále“ se také vyjádřil k prezidentu Zemanovi. Na dotaz PL.cz k výroku M. Zemana, že „Migrační krize je invaze ve vojenském smyslu a je třeba nasadit vhodnou léčbu,“ zda je migrační krize invazí odpověděl: „ Já bych to určitě takhle nenazval. Obecně si myslím, že to zapadá do vyjadřování pana prezidenta Zemana, kdy nedávno řekl, že uprchlíky nikdo nezval, nebo že si nezaslouží soucit. Nedávno jeho mluvčí mluvil o tom, že se prý jedná o kampaň. Nebyl schopný vysvětlit kampaň koho a za co.“

Je ovšem otázka, zda to byl schopen pochopit pan učitel Heller, pokud ne má pan učitel v této problematice velké mezery ve znalosti):

„Tyto výroky pana prezidenta považuji za velmi nešťastné a myslím si, že daleko rozumnější postup zaujmul naopak slovenský prezident“. Na dotaz PL.cz v jakém smyslu rozumnější, učitel Heller sebevědomě dodal: „Místo toho, aby (Kiska, slovenský prezident, pozn. autora) rozfoukával oheň, místo toho, aby nějakým způsobem vytvářel strach ve společnosti, tak naopak se snaží (Kiska) společnost sjednocovat. Prezident Miloš Zeman, když zahajoval toto prezidentské období, tak říkal, že se bude snažit sjednocovat. Jestli sjednocuje, nebo ne, to si může každý udělat obrázek sám“.

Nu a tím se dostáváme, resp. sklouzáváme do lidoveckého klišé, kdy se dlouhodobě omílají jedna a ta samá věc a sice, že prezident Zeman národ nesjednocuje, ale rozděluje, že nám 17. listopad 1989 přinesl demokracii, že každý, kdo je jen trochu rozumný, musí vidět výdobytky (spíše však „ty dobytky“, pozn. autora) dnešní doby. Můžeme svobodně vyjadřovat svůj názor, můžeme svobodně cestovat. A když chceme překročit hranice, tak nás nestřílí vlastní lidé, což se reálně dělo.“ (zřejmě výborné postřehy od učitele Hermana). To je tak asi všechno, co mohou současní uvědomělí „demokraté“, a je jedno z které zrovna „demokratické“ strany (KDU-ČSL, ODS, ČSSD, TOP 09) k výsledkům 17. listopadu říct. Toto melou stále dokola, jakoby právě toto bylo to nejdůležitější, co lidé od hadrové revoluce 89 očekávali.

Žádný z politiků těchto stran, ani pan Heller, už nedává „výdobytkům“ revoluce do protikladu takové skutečnosti, jako je např. nezaměstnanost, bezdomovectví, rozkrádení průmyslových podniků, vytunelování bank, že nás revoluce přivedla do stavu, kdy jsme se sice zbavili jednoho područí (SSSR), abychom se do jiného dostali (USA,NATO) jen s tím rozdílem, že nás prý údajně chrání před nebezpečným Ruskem. Nemluví o tom, že jsme se stali řadovou kolonií EU, rozvojovou zemí plnou cizích montoven, skladů, dovážených nekvalitních potravin, společnost s tisíci zbohatlíky a multimilardáři, kteří peníze a majetky bezpracně získali právě jen díky 17. listopadu a demokracie z ní plynoucí atd.

Mladý Šimon Heller je bezesporu talentovaný český učitel, ale i politik, který má před sebou jistě skvělou dráhu lidoveckého politika. Žel strany, která se paktuje s německým Landsmanšaftem, bezostyšně podlézá podbízí se jejich představitelům, zrazuje české národní zájmy. Strana která prosadila a hájí nemravné, vůči převládajícím ateistům nespravdlivé církevní restituce, podporuje nežádoucí migraci muslimských přistěhovalců apod., o rusofobii a antiruském postoji už ani nemluvě. KDU-ČSL však nelze upřít, že mají o svůj nástupnický potěr postaráno, pánové Bělobrádek a Herman mohou bý spokojeni.

Mám-li však být upřímný, je mi líto žáků pana „českého“ učitele, který (nepochybně) své žáky svědomitě učí o potřebě odtaživosti k jednomu národu (přesto, že nás osvobodil od fašismu II. světové války) a nebezpečí, které nám od něj ničím nedoloženým údajně hrozí a naopak pozitivní postoj k jinému národu, který paradoxně od předchozího národa nám, Evropě , také snad i celému světu způsobil nesmírnou lidskou tragedii vyvoláním jak I., tak také II. světové války s miliony lidských obětí.

Nemám nic proti mladým lidem, mladým politikům, staří (pomalu, ale neochotně) odcházejí, je potřeba je nahradit . Ovšem mladého politika, jakým se jeví pan Heller, považuji svým způsobem za neštěstí jak pro žáky, tak jeho případnou angažovanost ve vysoké politice (o čemž není pochyb). Domnívám se totiž, že „zkušenosti“ pana Hellera coby zralého politika, v důsledku samotné ideologie, potažmo způsobu strategie a prezentace politiky strany, budou postrádat objektivnost, nestrannost, pravdivost a tolik potřebnou politickou morálku a slušnost, jakkoli se strana honosí přívlastkem KDU, tj. křesťanská, čemuž už dnes nějakou čest zrovna nedělá. Nu což, jaký učitel, takový žák. To platí jak v případě pana Hellera jako učitele, tak také pana Hellera jako žáka svých starších, zkušených partajních kolegů, zvláště učitelů pánů Hermana, Bělobrádka.

(Zdroj:http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Lidovecky-ucitel-a-politik-Komunisticka-ideologie-nema-budoucnost-Z-Ruska-jde-nebezpeci-NATO-se-musi-posilit-407251)

Prezident rozdělovatel s bezvýznamným diktátorem v Soči dnes dopoledne

Zemanova cesta do Ruska a akce globalistů

$
0
0

Vlastimil Podracký
21. 11. 2017
Premiérka Mayová vystoupila opět ostře proti Rusku a jeho údajnému ovlivňování voleb v západních zemích. Je viděl obrovský strach z propíchnutí informační bubliny, kterou vytvořily vládnoucí elity na celém Západě. Tento strach je spíše hypotetický, skutečné informace o aktivitách Ruska nejsou dokázané, spíše se operuje s možnostmi, které dnešní informační technika umožňuje. Rusko je otloukánek, na kterého se všechno svede, ale strach má obecnější charakter, totéž, co se přičítá Putinovi, může přece dělat kdokoliv, když jsou metody známé a otevřené. 

(Redakce respektuje názory autora, aniž by je nutně zcela sdílela. I.D.)

Naopak prezidentu Zemanovi Rusko nevadí. Opět jede za Putinem, se kterým se setká v Soči a dokonce se má setkat s Gorbačovem. Sbírá body před volbami a lednu uvidíme, jak mu to prospěje. Vidíme, že nejen v Evropě, ale i nás je národ rozdělen, to není samozřejmě jen náhledem na Rusko, ale příčiny jsou hlubší.

Informační vílka proti Rusku je toho jenom jakýmsi obrazem, jakýmsi vnějším projevem. Na Rusko je možno si dovolit plivnout, dokonce je to v módě (kdo neplive, není správný Evropan), horší by bylo plivnout na Mohameda, za to se už dnes v Evropě trestá, pokud nepotrestá zákon, potrestají muslimové samotní. Putin musí být zničen, ne proto, že by byl komunistický nebo diktátorský, to samo o sobě dnes nikomu nevadí, ale proto že je konzervativní a je ideovým spojencem přirozených konzervativců v evropské civilizaci.

Poslední revoluce

Pokud chceme pochopit podstatu současných událostí, pokládám za důležité se zamyslet nad genezí oněch dvou skupin, které proti sobě vystupují na domácím kolbišti a zatahují do toho okolní státy. Vidíme nejradikálněji v Polsku a Maďarsku, že reakce na světový globalizační vývoj vede k jakémusi národnímu konzervatismu. Podobný zápas vede i Trump.

Každá doba má svoje pokrokáře a konzervativce. V podstatě se mění jen ideová náplň těchto směrů a pochopit ji, je klíčem k pochopení dilematu doby. Pokrokáři bojují, vedou války, dělají revoluce. Konzervativci hájí současný stav a dejme tomu hodnoty běžného života, který je ohrožen revolucí. Pokrokáři se nemusí nutně rekrutovat z bývalých pokrokářů a konzervativci z bývalých konzervativců. Může to být úplně naopak. Dnes pokrokáři ovládli establishment a konzervativní lid se bouří. Spouštěcím momentem této bouře je migrační krize, která vytrhla konzervativce z šedé zóny a vzbudila u nich obranné reakce. Tyto reakce vlastní jen ten, kdo je bytostným přirozeným konzervativcem. Globalističtí odpadlíci, které budoucnost národa nezajímá, tento instinkt ztratili na školení o „evropských hodnotách“ nebo jiném vymývání mozků.

Dnes jsou pokrokáři globalistickými aktivisty, odmítli hájit historické národní zájmy, už se vznášejí ve vlnách „světového oceánu idejí“ a multikulturní existence. Charakteristickým znakem je otevřenost světu; rovnost každého s každým; rozdávání majetku, který nevlastní; život bez rodiny; obvykle též cestování, zahraniční školy a část života v zahraničí; ale hlavně odloučenost od domova a ztráta odpovědnosti za svoji zemi. Typickým příkladem globalistické revoluce je akce Antify na Národní třídě v době letošních oslav 17. listopadu: „náckové táhněte, migranti vítejte“, je přesně to, co globalisté cítí. Chtějí si uzurpovat minulost, chtějí si přivlastnit Havla a každého, kdo jen trochu byl kosmopolitní a evropeistický. Ale povšimněme si jejich jakési nezodpovědné svobody: co se stane s naší zemí, když se potopí do moře migrantů? Ale jim je to jedno, oni mají jen svobodu, nikoliv zodpovědnost, tu předali jiným, aby je za to mohli nazývat nácky.

Tuto revoluci nedělají jen mladí kosmopolité, ale tato revoluce strhuje i ty, kteří se neorientovali v tomto světě, třeba bývalé antikomunisty, kteří bojem proti komunismu ztratili vztah je svému lidu a své zemi. Emigranti se zařazují na tu nebo onu stranu, buď jsou z nich národní konzervativci, chtějí zachovat svoji někdejší vlast, nebo je pro ně globalismus východiskem z jejich komplexů. Tato revoluce není ani socialistická, ani liberální, nebo je obojí.

Staré rozdělení na levici a pravici ztrácí na významu. Konfliktní linie mezi globalisty a národními konzervativci jde napříč všemi starými stranami a hnutími. Strany konfliktu se zabarvují různými ideovými znaky svého původního smýšlení. Mnozí melou svoje staré mantry a snaží se je nějak zařadit do doby, ale ono to nejde, obvykle jsou mimo. Globalisté konzervativce někdy očerňují jako komunisty a levičáky, což je nesmysl, pomlouvačné je i označení nacionalista a xenofob. Konzervatismus v sobě obsahuje nutně sounáležitost se svým domovem. V rámci myšlení vykořeněných globalistů je taková sounáležitost nepochopitelná, protože oni znají jen náležitost k ideologii nebo ke kolektivu nějaké globalistické organizace.

Revoluce globalismu je poslední revolucí v evropské civilizaci a konzervativci hájí poslední zbytky starého evropského světa tradic, které jsou už jen částečně křesťanské, jsou liberální i sociální, jsou prostě vším tím, co Evropa zažila. Dnešní revolucionáři se už neosvobodili jenom od nějakých nadřízených struktur, ale už i od své přirozenosti, od rodin, od obce, od národa a stát je jen prostředkem k dokončení revoluce, potom se zlikviduje. Co bude potom, neví ani samotní globalisté, vědí jenom, co nebude. Je to revoluce neplodných (Merkelová a Macron bez dětí), je to osvobození od všech závazků. Žádná revoluce se nikdy nestarala o rodiny a děti, ale nikdy nedošla tak daleko v ideologii chaosu, aby rodiny přímo rozkládala a děti odmítala. Revolucionáři cítí, že po nich už nikdo nebude, utěšují se ovšem nadějí, že jejich chaos zachvátí všechny národy a vzejde nový svět. Jiné národy jim ovšem nerozumí, jejich ideály nepřijímají, ale jejich zlost a nenávist momentálně vyplivaná na symbol vzdoru Putina, signalizuje strach z následků svých nezodpovědných činů a pomsty zodpovědných.

Z této revoluce už není návratu, zatímco mladí komunističtí revolucionáři kdysi zpívali: „My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova…“ a za dvacet let vítali Dubčeka a chtěli se VRÁTIT k demokracii, kterou likvidovali, dnešní revolucionáři se nebudou moci kam vracet.

Zeman v čele

Zeman pochopil velice dobře lidový konzervatismus. Hraje dědu z Vysočiny, jakéhosi praotce Čecha, který vystoupil z lůna dějin a přichází zachránit český lid. Ví dobře, co přirození konzervativci cítí. Občas udělá nějaké hlouposti, vede zbytečný boj se vzdušnými zámky (jako je Peroutka), přežene servilnost k Číně a Rusku, nicméně je českým lidovým konzervativcem proto, že je vzdorovitý. Neskloní šíji před západními a potažmo evropskými mocenskými silami a jezdí udělovat vyznamenání ruským vojákům z druhé světové války. A to vše v dohledu celého světa a ke zlosti globalistů (a dalších jeho odpůrců, kterým je možná pouze lidsky protivný); to je provokace evokující probuzení k diskusi, kterou právě globalisté odmítají, vždyť oni mají jedinou pravdu a o té se nediskutuje.

Globalisté možná nepochopili tuto hru, možná dělají, že nepochopili, a kydají na něj svůj mediální hnůj osočujíce jej jako ruského vazala. Ale ono je to jinak. Zeman sbírá body svým vzdorem, který lidoví konzervativci cítí, svojí odvahou, svojí nezařazeností do řady plivajících a bezradných ideologů Západu. Zeman nejenom, že ucítil příležitost v této roli, on je tomu určitě oddán a stane se lidovým hrdinou, o kterém si národ bude šeptem vyprávět v budoucích dobách globalistického útlaku, totality chaosu a evropského „žaláře národů“ pod vládou šária. Ale asi se mýlí. Pokud globalisté zvítězí, nebude už žádný národ, který by si šeptal, a nebudou už žádné dějiny. Jejich revoluce je absolutní, velká říjnová byla jen přípravou konečného vítězství hlouposti nad lidským rodem.

Zeman po boku Putina: Rusko je desetkrát významnější než Francie. Jaceňuk je ubožák. Jsem odpůrce sankcí

$
0
0
21.11. 2017  PL
Prezident Miloš Zeman se v ruském letovisku Soči sešel se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem. Server ParlamentníListy.cz přinesl na sociální síti Facebook zájemcům o jednání obou hlav států živý přenos z tiskové konference obou státníků. Toto zaznělo.

Nejprve se slova ujal Vladimir Putin, který si pochvaloval, že jednání s prezidentem Zemanem probíhala v konstruktivní atmosféře. Byly dohodnuty jak plány do budoucna, tak mezinárodní otázky. V prvé řadě se prezidenti věnovali ekonomickým otázkám. „V tomto roce se nám podařilo překonat snížení vzájemného mezinárodního obchodu. Prezident Zeman věnuje této otázce zvláštní pozornost,“ ocenil Putin.

Česká podnikatelská delegace se prý zúčastní dvou podnikatelských fór – v Moskvě a v Jekatěrinburku. Putin prozradil, že se Zemanem debatovali o rozvoji spolupráce v oblasti průmyslu, včetně automobilového průmyslu. Stranou pozornosti prezidentů však nezůstala ani otázka spolupráce v oblasti zemědělství, farmaceutického průmyslu a tak podobně. Situaci pomáhá, že s různými regiony v Rusku spolupracují i české kraje. Zároveň se rozvíjí spolupráce českých a ruských vysokých škol. Řeč přišla také na ropu a plyn, které proudí z Ruska do Česka, případně dál přes Česko do Evropy.

„Dotkli jsme se také otázek globální a evropské agendy,“ prozradil Putin. Rusko má prý zájem na normalizaci vztahů. Informoval jsem pana prezidenta o naší představě řešení situace na Ukrajině,“ uvedl Putin.

Na závěr svého vystoupení poděkoval Putin za otevřenost, s jakou český prezident přistupuje k rozvoji rusko-českých vztahů.

Když se ujal slova prezident Zeman, prozradil, že do Ruska s sebou přivezl 240 podnikatelů. Když jsem byl ve Francii, měl jsem s sebou 24 podnikatelů, z toho by se dalo říct, že Rusko je desetkrát významnější než Francie, naznačil Zeman, alespoň tedy z pohledu sil obou podnikatelských delegací.


Jsem rád, že vedle růstu exportu i importu roste počet ruských turistů v České republice. A je tedy vidět, že vzdor nejrůznějším sankcím se ekonomická spolupráce rozvíjí. To ovšem neznamená, že bych se se sankcemi smířil. I nadále jsem jejich dlouhodobým odpůrcem a to se týká jak sankcí EU vůči Ruské federaci, tak sankcí Ruské federace vůči Evropské unii,“ konstatoval Zeman.

Vedle sankcí se však Zeman věnoval také otázce analýzy historických dokumentů. Spolupráce v této oblasti by měla oběma zemím pomoci v dalším rozvoji našich vztahů. „Jsou lidé, kteří přepisují historii. Podle mého názoru to jsou jenom ubožáci,“ konstatoval Zeman. A dal příklad takového ubožáka.

Měl na mysli bývalého ukrajinského premiéra Arsenije Jaceňuka, který prohlašoval, že Sovětský svaz zaútočil na Německo a cestou okupoval Ukrajinu. Takoví lidé neznají podle Zemana svou historii, a bohužel jsou proto mnohdy nuceni opakovat chyby z minulosti.

Shodli jsme se, že vztahy Ruska a EU je nutné normalizovat, řekl Putin po setkání se Zemanem

$
0
0
21. 11. 2017   ČT 24
Za obsažnou a otevřenou označil ruský prezident Vladimir Putin besedu s českým prezidentem Milošem Zemanem. Ocenil pozitivní vývoj zejména vzájemných hospodářských a obchodních vztahů, které letos překonaly období několikaletého poklesu. I Zeman s uspokojením konstatoval, že navzdory protiruským sankcím, s nimiž dlouhodobě nesouhlasí, se spolupráce úspěšně rozvíjí. Oba prezidenti se sešli v Soči. Podle Zemanova mluvčího daroval Putin Česku originál dokumentu Obnovené zřízení zemské z roku 1627.


Zvětšit obrázekZeman s Putinem v Soči
Zdroj: ČTK Autor: Vít Šimánek
Předmětem jednání obou prezidentů byla kooperace v energetice včetně jaderné a průmyslu, zejména automobilovém, řekl Putin. Rozhovor se týkal i humanitární spolupráce, dodal a zvlášť zdůraznil vděčnost ruské strany za udržování hrobů sovětských vojáků, kteří padli při osvobozování Československa na konci druhé světové války.

Putin Zemana seznámil s ruským pohledem na řešení ukrajinské krize. Oba státníci se podle ruského prezidenta shodli na nezbytnosti normalizace styků mezi Evropskou unií a Ruskem.

Zeman během rozhovorů informoval Putina, že během nynější velké mise českých podnikatelů budou podepsány smlouvy za zhruba 20 miliard korun. Znovu zdůraznil svůj odpor vůči praxi mezinárodních sankcí, a to včetně odvetných sankcí Ruska vůči EU. „Přicházíte o naše skvělé sýry a jogurty, nevím, zda se sankce týkají i piva,“ upozornil český prezident. „Pivo bude,“ poznamenal Putin.

Zeman vyjádřil naději, že budou pro české badatele otevřeny ruské archivy, které by mohly osvětlit některé aspekty společných dějin. Uvedl, že během návštěvy odevzdá státní vyznamenání několika ruským válečným veteránům. V této souvislosti varoval před překrucováním dějin, k němuž se podle něj někteří lidé uchylují. „Jsou to jen ubožáci,“ řekl český prezident.


Brífink prezidentů Zemana a Putina po setkání v Soči

Mluvčí: Putin Česku daroval Obnovené zřízení zemské




Mimořádný dar České republice od prezidenta Ruské federace Vladimira Putina. Originál Obnoveného zřízení zemského z roku 1627.
Podle mluvčího Hradu Jiřího Ovčáčka daroval Putin při setkání se Zemanem České republice vzácný tisk, a to jedinou kompletní verzi dokumentu Obnovené zřízení zemské z roku 1627. „Ve Strahovském klášteře je druhý exemplář, tomu ale chybí šest stran,“ napsal Ovčáček na Twitteru.
Obnovené zřízení zemské je název pro zemské ústavy Čech a následně Moravy, vydané Habsburky v němčině po potlačení stavovského povstání a nastolující absolutismus na místo dřívějšího stavovského zřízení.



Schůzky Zemana s Putinem se účastnili poradce Martin Nejedlý a hradní kancléř Vratislav Mynář
Zdroj: ČTK
Autor: Vít Šimánek


Jednání obou prezidentů, které zahájilo oficiální program pětidenní Zemanovy státní návštěvy v Rusku, se konalo v Putinově rezidenci Bočarov ručej, která je v poslední době častým místem vrcholných schůzek ruského prezidenta. Zeman v září označil umístění schůzky do Soči za „svým způsobem vyznamenání“.

Zeman poukázal na početnou delegaci českých podnikatelů, kteří s ním do Ruska přijeli. Zároveň vyslovil politování nad tím, že „z technických, nikoli ideologických“ důvodů nebylo možné přivézt lebku sv. Ludmily, kterou uctívá i ruské pravoslaví. Lebka měla být podle původních plánů vystavena na dva dny v některém z moskevských chrámů.

Zemana k Putinovi doprovázeli prezidentův kancléř Vratislav Mynář, ředitel zahraničního odboru Pražského hradu Rudolf Jindrák a prezidentův hlavní poradce Martin Nejedlý, kritizovaný Zemanovými odpůrci za dřívější vztahy s ruským podnikatelským prostředím. Za ruskou stranu byli přítomni Putinův poradce pro zahraniční politiku Jurij Ušakov a ministr průmyslu a obchodu Denis Manturov.

Kdybychom skutečně byli demokratickou zemí...

$
0
0
Lubomír Man
21. 11. 2017
Stále sním o tom, jak by to u nás vypadalo, kdybychom byli skutečnou demokracií, takovou, jaké nás učil a jakou u nás též kdysi prosadil T.G. Masaryk, jak je zřejmo i z jeho slavného výroku: „“Takže demokracii už bychom měli, teď už jen nějaké ty demokraty“. Tehdy, za první republiky aspoň ta demokracie zde tedy přece jen byla, všechny ty instituce, které k ní patří, byly vybudovány, nejpřednostněji pak svobodný tisk, sloužící všem politickým proudům, které u nás v té době existovaly. Tisk, který umožňoval svobodnou výměnu názorů a v život uváděl Masarykovu ideu, že demokracie je diskuze. 

 A že tedy: „O každé věci se má diskutovat, protože přece jen diskuzí lze dojít k dobrým závěrům. A že k nim nikdy nedospějete, když názor, který se vám nelíbí, z debaty vyloučíte. Že vy jeden každý, musíte unést mínění druhého. Ať tedy jsou spory, ale ať se bojuje poctivě a s rozumem“.

Tolik tedy z citací našeho prvního prezidenta jako ilustrace, jak daleko jsme v pojímání demokracie a svobody už před téměř sto lety byli - a kam jsme dospěli, resp. do jakých hlubin jsme dodneška upadli. Protože svobodný tisk u nás – dobou pochován - už není, zanikl. Všechny deníky zpívají unisono a to od Práva přes MFDnes, Deník, Lidové noviny, Hospodářské noviny až k Blesku a AHA, jednotně k tomu hudou i časopisy Respekt a Reflex, a celou tu unifikovanou muziku tvrdí Český rozhlas i naše největší televizní společnosti ČT, Nova a Prima. A jakže všechna tato ideově sjednocená média dnes zpívají a hudou? Ale to přece všichni víme: USA je ideální země demokracie a svobody a Rusko je ničemná diktatura. Musíme NATO přispívat víc na zbrojení, protože je zde akutní ruská hrozba, Putin je válečný intrikán mimořádného formátu atd. atd.

Uniformita těchto sdělení je tak dokonala a jednolitá, že z ní až mrazí. A to tím víc když víte, že jsou pravým opakem pravdy. A hned vás napadne: probohaživého, vždyť takto jednotnou lží ovládal média snad už jen Goebbels v Německu a možná též stalinský režim v Sovětském svazu. Ale tyhle země si přece nehrály na demokracie, jak si na ně s celým současným tzv. svobodným světem hrajeme my? Jaká zákeřná a pokrytecká hra se to zde s námi hraje? A kdo je jejím autorem a režisérem? Jaký darebák to za scénou tahá za nitky, aby nás přesvědčil, že totalita názorů je vlastně svobodou názorů a že pravá demokracie je ta, ve které zní jen jeden jediný hlas? Snad Soros, nebo Rotshildové či neokonzervativci USA? Či někdo úplně jiný a očím světa navždycky skrytý?

Zatím má ten hlas ještě konkurenci ve zkušenosti nás starších, kteří jsme podobné jednotné hlasy už dvakrát či aspoň jednou v životě slyšeli, a pak zjistili, jakou váhu mají. Ale co bude, až my odejdeme, a tomu jedinému a lživému hlasu budou denně vystaveny naše nezkušené děti a vnuci?

To pak Lež pohltí celou Zemi a stane se Pravdou? To je konečný a definitivní cíl téhle hry? Pro který musí být největší mozky našeho současného světa, jakou jsou např. americký jazykovědec a politik Noam Chomsky, ekonom P.C.Roberts či režisér Oliver Stone a stovky dalších uzavřeny pod poklop internetu? (Do jehož podezřelých síní se už konečně též chystá likvidační vpád?)

To v obavě, že by pár slov těchto lidí dokázalo nenapravitelně zbortit konstrukci o spravedlivých Spojených státech, nesmí náš zpravodaj ČT ve Washingtonu zajít za žádným z těchto jmenovaných velikánů s prosbou o interview, i když bydlí pár metrů od nich? (Má někdo představu, jak svěží vítr by provál celou zemí, kdyby se jednoho dne cosi takového skutečně událo? Ale neudá – a to z důvodu shora uvedeného.)
Ze stejného důvodu nemohou být ani u nás pozváni do politických diskuzí pozváni ti nejerudovanější z nás, jako jsou např. Jan Keller, Petr Žantovský, Lenka Procházková, Jan Petránek. Zdeněk Zbořil, Karel Sýs, Ivan David, Mojmír Grygar, Václav Umlauf, Zdeněk Jemelík, Radim Valenčík, Zbyněk Fiala, Stanislav Novotný Václav Dvořák a desítky dalších a dalších? Dovedeme si představit, s jakým napjatým očekáním i radostí bychom za takovéhoto obsazení diskuzních stolů usedali k televizorům, protože bychom věděli, že tentokrát o cosi skutečně půjde, a že po letech půstu uslyšíme konečně i rozumnou řeč? A že snad tedy dojde i k naplnění Masarykovy vize, že to bude diskuze – a jen diskuze – kterou dojdeme k dobrým závěrům.

Ale nedělejme si s luznými představami i marné chutě, nic takového se nesmí stát, protože stavba světové lži je i v rámci jednotlivých států příliš drahocená na to, aby se při její stavbě mohlo zbytečně riskovat.

Takže vše zůstane při starém, při Kalouskovi, Hermanovi, Štětinovi, Klvaňovi, Bursíkovi, Stropnickém, Langšádlové, Němcové, Gazdíkovi, Zaorálkovi, Gabalovi, Halíkovi, Bělobrádkovi a vůbec při všech našich známých, kteří se i ve dnech příštích budou předhánět, aby svými lžemi národními co nejbohatěji přispěli i do právě budované lži celosvětové. A z pohledu jejího tvůrce, či jejích tvůrců, i do lži věčné, jež se v plánovaném lživém světě stane ovšem už pravdou.

Dodávky USA letálních zbraní na Ukrajinu rozvážou Rusku ruce

$
0
0
Igor Korotčenko
21. 11. 2017          zdroj
V případě, že USA dodají Kyjevu útočné zbraně, včetně protitankových raketových komplexů, bezpilotních letounů, protibateriových radarů a nástrojů pro kybernetickou válku, "odpálí" to situaci na Ukrajině. Uvedl to předseda výboru Státní dumy pro obranu, bývalý velitel výsadkových vojsk Vladimír Šamanov.


"V případě, že americký prezident rozhodne o dodávkách protitankových systémů ... V případě, že USA překročí "červenou čáru" a začnou s dodávkami smrtících zbraní na Ukrajinu, rozváže to Rusku ruce pro jakékoliv odvetné akce", řekl Ukrajině.ru vojenský expert, člen prezidia politické rady, předseda rady strany "Vlast" na národní obranu Igor Korotčenko.

Mezi možnými protiopatřeními Ruska Igor Korotčenko uvedl udělení ruského občanství obyvatelům DLR a LLR, poskytnutí vojensko-technické pomoci neuznaným republikám a také použití ozbrojených sil Ruska na potlačení silou ukrajinských vojáků "v tom případě, že budou provádět masového vraždění obyvatel DLR a LLR, kteří získali ruské občanství".

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Co se děje v Libanonu

$
0
0
Václav Umlauf 
21.11.2017 E-republika

Popišme události, které vedly k únosu nebo k útěku předsedy libanonské vlády Saada Haririho do Rijádu. Celkem věrně ukazují chování hlavních politických aktérů ve hře o Blízký východ.



Politický systém Libanonu je komplikovaný, protože musí zabránit etnickým a náboženským válkám v zemi. V podstatě platí, že politické strany a posty musí respektovat kmenové a náboženské složení obyvatel.

Teroristé válku v Sýrii oficiálně prohráli dobytím Al-Bukamálu a v táboře západních zemí napojených na Saúdy vypukla panika. Výsledkem byl prozatím zmařený pokus Saúdů zatáhnout do chaosu Libanon a rozvrácením této země oslabit pozici vítězného Hizballáhu a Íránu. Saúdové se to naučili od Američanů a Evropanů, ale král Salman je o patro níže, co se týče politických schopností. Viz náš článek Barevná revoluce v Saúdské Arábii vypadá na černo-bílou kontrarevoluci.

Role sunnitů v Libanonu


Saad Hariri je předsedou vlády od roku 2016 a reprezentuje společně se svým otcem Rafikem Haririm zájmy sunnitů a Saúdské Arábie a Francie. Tento klan vede Hnutí pro budoucnost, které tvoří část koalice tzv. Dohody 14. března. Šlo o politické strany podporující tzv. “Cedrovou revoluci”, která v roce 2005 vyhnala ze země po masových demonstracích a skrze podporu Západu nejprve syrské okupační jednotky, které zde byly málem 30 let. Pak Libanonci odrazili izraelské okupační jednotky po konfliktu s Hizballáhem v roce 2006. K novému vývoji viz článek Hizballáh bojuje za křesťany v Sýrii a v Libanonu. O korupci v zemi byl článek Občané libanonským ministrům: “Smrdíte!”. Proč Hizballáh funguje jinak a má na arabské poměry minimální míru korupce, to ukázal článek Hizballáh bojuje za křesťany v Sýrii a v Libanonu a také odkaz na dokumentární film citovaný v našich krátkých zprávách. Cca 47 minutový dokument mapuje historii, vojenský vývoj, organizaci a všechny klíčové instituce tohoto hnutí. Pro našince zpracovaného izraelsko-americkou propagandou jsou jistě zajímavé kapitoly o sociálních aspektech této verze úspěšného arabského socialismu na válečné noze.

Co se stalo v Libanonu


Saúdské televizní vysílání v pondělí 6. 11. 2017 zaznamenalo setkání vládnoucího prince Mohammeda bin Salmana s rezignovaným předsedou vlády Saadem Haririm. Bylo to 48 hodin poté, co Hariri oznámil překvapující rezignaci ze saúdské metropole Rijádu. Saad se oficiálně bál o život, tak utekl s celou rodinou ke svému politickému ochránci do Saudské Arábie. Francouzská AFP kopající za Saúdy označila po jejich vzoru Haririho za “bývalého premiéra”, zatímco jeho rezignaci ještě dodnes nepřijal libanonský prezident Michel Aún. Libanonské úřady věří, že premiér Saad Hariri odstoupil pod nátlakem a byl zadržen v Saúdské Arábii s celou rodinou, která zde funguje jako rukojmí.

Saúdové nejsou spokojeni s jeho měkkou politikou vůči vítěznému Hizballáhu a v tom je samozřejmě podporuje EU, Izrael, USA. Jenže tyto země provozují mezinárodní terorismus v rukavičkách a pomocí proxy-válek. Vládnoucí Salman má o diplomacii poněkud středověké představy, což musel Západ a USA odmítnout. Bývalý šéf vnitra a bezpečnostních jednotek v Libanonu Achraf Rifi uvedl, že princ Mohamed Ben Salman svolal v Rijádu poradu s tím, že Saada má nahradit jeho poslušnější bratr jako šéf partaje. Pokud vám to připomíná srpen 1968 a poinvazní únos Dubčekovy vlády do Moskvy, tak je to podobnost úplně náhodná. Alespoň pro náš prorežimní tisk oddaný teroristické věci, ropě a dolarům Saúdů.

Libanonský deník Al-Akhbar uvedl, že nový Saúdský velvyslanec v Libanonu chtěl, aby Harírího rodina odcestovala do Saúdské Arábie. Po podané demisi a výměně za jeho bratra v čele partaje by byl Saad propuštěn ze zajetí v Rijádu a mohl by prý žít v Evropě jako soukromá osoba. Generální tajemník Hizballáhu Sayed Hassan Nasralláh veřejně prohlásil, že Arábie podnítila Izrael, aby vojensky napadl Libanon. Šéf Hizballáhu během pátečním kázání v mešitě řekl, že podle jeho informací Saúdská Arábie byla ochotna zaplatit deset miliard dolarů Izraeli za válku proti Hizballáhu. Tato vládnoucí strana v Libanonu považuje odchod Haririho za únos a zásadně podpořila kroky hlavy libanonského státu, prezidenta Michela Aúna. Sayed Nasrallah také řekl, že Saúdská Arábie si ulevila ve svém vzteku skrze Libanon, protože nemůže vojensky a politicky čelit Íránu. Michel Aún obvinil Saúdskou Arábii ze zadržování premiéra Haririho, který oznámil svou rezignaci dne 4. listopadu z Rijádu. Prezident to považuje za zajetí a za zadržování premiéra, což je v rozporu s Vídeňskou úmluvou řídící diplomatické vztahy mezi zeměmi.

Reakce ze zahraničí


Spojené státy se znepokojily. Jedna věc je podporovat saúdské teroristy v Libyi a v Sýrii, ale druhá je věc je unést hlavu státu a držet ji v domácím vězení i s celou rodinou. Spojené státy proto zásadně napomenuly saúdského ministra pro záležitosti arabských zemí (Thamer al-Sabhane) za chování Saúdů v Libanonu. Američané oznámili Sabhanovi, že chování jeho země v Libanonu je agresivní a podkopává zájmy Spojených států. Francouzi jsou ve vleku Saúdů a v Sýrii podporovali stejné skupiny teroristů a povstalců jako wahabité a USA. USA hrálo po únosu premiéra roli rozzlobené mocnosti a Francouzi dostali roli usmiřovače, aby svět považoval Saúdy za civilizovaný národ. Francouzský pověřenec utíkal do Rijádu hned po návštěvě prezidenta Emmanuela Macrona v Abú Dhabi (8. listopadu 2017). Pak se tam vydal poprosit o vydání Hariririho dokonce Macron osobně. Nezávislé francouzské noviny to komentovaly jako totální ponížení hlavy státu. Prosaúdský a prokatarský deník Le Monde to oslavuje jako vítězství Macrona. Peníze Rotschildů v Le Monde zkrátka vidí jiný svět než občanští aktivisté.

Návrat libanonského premiéra Saada Haririho do Bejrútu z Paříže, kam byl nakonec vydán Saúdy, je plánován na středu 22. listopadu, kdy se slaví Den nezávislosti Libanonu. Pak předá Hariri svou rezignaci libanonskému prezidentovi Michelovi Aúnovi. Je charakteristické, že Hariri přijel z Rijádu do Paříže bez své rodiny, která zůstala jako rukojmí v Rijádu. O tomto klíčovém faktu neřekly hlavní komentáře v Le Monde ani slovo. Také se nijak zvlášť nekomentuje fakt, že velitel armády nařídil brannou pohotovost armády. Armáda dostala úkol “potírat hrozby a agresi Izraele jako nepřítele a má zmařit jeho nepřátelské úmysly vůči Libanonu”. Tolik hlavní velitel libanonské armády Joseph Khalil Aoun.

Ruský gambit v Libanonu


A nyní dejme slovo Rusům. Ruský velvyslanec v Bejrútu Alexandr Zasypkin mluvil pro Rádio Libanon v neděli 19. listopadu. Reagoval na výzvy k tzv. “nestrannosti”, které některé západní země adresují do Libanonu a zejména prezidentovi Aúnovi.

Co znamená tzv. “nestrannost” dnes, kdy byla Libye zničena kvůli zahraničnímu zásahu a totéž platí pro Irák, Sýrii a Jemen? Když Spojené státy napadly Irák a NATO zaútočilo na Libyi, tehdy nikdo nehovořil o nestrannosti. Dnes, když mluvíme o nestrannosti, myslíme, že Hizballáh musí opustit Sýrii. Jenže bez koalice bojujících proti teroristům v Sýrii, včetně Ruska by dnes ovládl Daeš celou oblast Blízkého východu. Pokud jde o “nestrannou politiku”, tak ta měla fungovat, když cizí žoldnéři přijížděli na syrské území, aby se připojili k rebelům. Přesně kvůli této “nestrannosti” se Rusko, Írán a Hizballáh postavili během války v Sýrii proti teroristům, protože to začalo být nebezpečné pro všechny země. (...) Moskva nepodporuje odchod Hizballáhu z libanonské vlády, protože Hizballáh je jednou z hlavních politických stran a nedílnou součástí Libanonu. A zásadně musí být respektována konfesní rovnováha země.

Přátelské vztahy Ruska s Íránem jsou samozřejmostí, takže Izrael v odlákání Íránu od Ruska naprosto pohořel. Alexander Zasypkin odpověděl, že jeho země je v kontaktu se všemi stranami. Rusko se prý rozhodlo pro transparentní postoj, a to je boj proti terorismu prostřednictvím solidní spolupráce se syrskou armádou a s jejími spojenci, tedy s Íránem a s Hizballáhem. Je také v kontaktu se všemi zúčastněnými stranami, včetně Saúdské Arábie, protože se musí najít politické řešení krize. Je to chytré, že ano, jasný podpis Lavrova. Až si Saúdové udělají v zemi pořádek, Rusové si k nim v žádném případě nezahradili cestu.



Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!



Související články:

Dvojí metr pana Zaorálka

$
0
0
J. Kovář
22.11.2017 ČeskéNárodníListy

Když pan Horst Sehofer, předseda bavorské vlády a patron landsmanů, na sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu prohlásil níže uvedená slova, byli jsme zděšeni. Obrátili jsme se na pana. L. Zaorálka, ministra zahraničních věcí ČR s žádostí, aby protestoval proti těmto lživém protičeským výrokům. Uvedli jsme mu pro přesvědčivost i další podobná slova.


„70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.“ (Horst Seehofer)

Ve stručnosti pan B. Posselt na té mže sjedu sdělil přítomným: „…člověk musí bez servítků udělat závěr: Vyhnání nebylo vedlejší škodou Druhé světové války, bylo chladně plánovaným válečným zločinem“.

Rakouští landsmani nás na Dni vlasti obvinili z genocid „sudetských Němců. Co nám pan ministr zahraničí odpověděl? Že nebude se dále těmito obviněními zabývat, že jde pouze o snahu získat další hlasy voličů. Podle něj bylo správné, když kdekdo ze sudetů z nás dělal zločince, pokud tím získával voliče na svou stranu. Nechutné, odstrašující! K diplomatickým prostředkům pan ministr nesáhl. A nechal lživé protičeské útoky bez odpovědi. I na nové další podobné útoky nereaguje. V nedávných dnech jsme opět z rakouské strany slyšeli, jací jsme to vlastně mordýři, zavraždili jsme nejméně 225 tisíc Němců. A pan Zaorálek zase nic.

Když jeho kolegové ve vládě mluví o tom, že jsme Němce vyhnali, okradli, že jsme se dopustili etnické čistky za použití principu kolektivní viny, že jsme se vůči německému obyvatelstvu, které jsme přesídlovali, dopustili trestných činů, též zarytě mlčí. Hraje si na mrtvého brouka. Ale i zázraky se dějí! Jakmile pan ministr uslyší slovo Rusko a Rusové, probudí se. „Invaze Sovětů zajistila Čechoslovákům svobodu, napsal ruský web. Zaorálek se ostře ohradil“, píši Novinky.cz.

Není to náhodou tak, že pan ministr na Západ se hrbí a na Východ dupe?

- - -

Jak to bylo se syrskou válkou? Slova expremiéra Kataru potvrzují nejhorší domněnky o zvrácenosti Západu a jeho spojenců

$
0
0
Hamad bin Jassim
Alexandr Orlov
22.11.2017  Eurasia24
Jak se blíží ke svému závěru válka v Sýrii, začínají vyplouvat na povrch už i z vysoce postavených míst svědectví dokazující, že krvavý konflikt byl důmyslně zrežírován už před deseti lety. Jak to celé „fungovalo“ a kdo stojí za stovkami tisíc obětí, teď popsal sám expremiér Kataru.


Bývalý předseda vlády a ministr zahraničních věcí Kataru Hamad bin Jassim Al-Thani před několika dny v rozhovoru pro rádio BBC uvedl, že jeho země prostřednictvím Turecka poskytovala nejrůznější podporu a pomoc ozbrojeným opozičním skupinám v Sýrii. Spolupracovala přitom se Spojenými státy, Saúdskou Arábií, Jordánskem, Spojenými arabskými emiráty i přímo s Tureckem. Všechno to začalo v roce 2007 – rok poté, co Izrael utrpěl v jižním Libanonu těžkou porážku v bojích proti Hizballáhu. Podle bývalého katarského ministerského předsedy se Katar ohledně Sýrie řídil pokyny Spojených států a Saúdské Arábie. Jak říká, disponuje oficiálními písemnými dokumenty, které potvrzují pravdivost jeho slov.


Štáby pro sever i jih Sýrie


Veškerá pomoc ozbrojeným skupinám umístěným na území Turecka byla podle Jassima rozdělována prostřednictvím vojáků USA, Saúdské Arábie a Turecka. Na základně amerického vojenského letectva v Incirliku působil společný operační štáb rozvědky USA, Turecka, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Maroka, Jordánska, Izraele, Francie a Velké Británie.

Štáb činnost protisyrské koalice koordinoval. Jeho hlavní činností byla koordinace vojenských operací přímo v Sýrii. Pro potřeby štábu vyčlenily USA šest špionážních družic, které byly schopny z orbitální dráhy nepřetržitě pozorovat celé území Sýrie.

Operační štáb na základně Incirlik odpovídal za vedení vojenských operací v severní části Sýrie. Analogický štáb ale existoval i ve městě Irbid v Jordánsku na letecké základně Hussein, kde – opět společně – působili zpravodajci z Jordánska, Izraele, USA, Velké Británie, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů a Kataru. Úkolem tohoto druhého štábu byla koordinace činnosti protiasadovské opozice v jižní Sýrii.

Hamad bin Jassim také uvedl, že od jejího počátku do současné doby stála válka v Sýrii 137 miliard dolarů a že část těchto prostředků byla rozkradena polními veliteli a „emíry“ ozbrojených povstaleckých skupin, kteří se tak „stali milionáři“.

Uplácení syrských vojáků a politiků


Další prostředky byly použity na úplatky pro důstojníky vládní syrské armády, které je měly přimět ke zradě nebo k dezerci. Každý zrádce syrské armády dostal za svoji zradu od 15 do 30 tisíc dolarů.

Bývalý katarský vysoký činitel zveřejnil také informaci, že zrada a útěk syrského premiéra Rijáda Hidžába (v létě roku 2012 necelé dva měsíce předseda syrské vlády; zradil Asada, utekl v témže roce do Jordánska a postavil se do čela zahraniční syrské opozice; z čela opoziční vyjednávací komise HNC odstoupil před několika málo dny bez udání důvodu) proběhla v koordinaci s jeho bratrancem, který již řadu let žije v Jordánsku.

Ten dostal od Saúdské Arábie za svůj podíl na útěku Hidžába 50 milionů dolarů. Ze Sýrie zběhl s pomocí francouzské rozvědky a své sestry Madihi Tlass, která již dlouho žije ve Francii a má i francouzské občanství, také bývalý velitel Republikánské gardy Manaf Tlass. Mahidi Tlass je vdovou po syrsko-saúdskoarabském podnikateli Akramu Adjovi.

Odkud přišel pokyn?


Hamad bin Jassim rovněž prozradil, že velký podíl na rozpoutání války v Sýrii měl libanonský premiér Saad al-Harírí, který měl pro tento účel zřízenu v tureckém městě Gaziantep zvláštní kancelář v čele s poslancem libanonského parlamentu Akabem Sakrem.

Svoji úlohu v syrských událostech však sehrál také expremiér Libanonu Nadžíb Mikati, a to prostřednictvím velitele libanonské policie generálmajora Ašrafa Rifiho.

Jassim dále v souvislosti s válkou v Sýrii hovořil o výrazné úloze iráckých Kurdů, a to hlavně Masúda Barzáního. Na závěr rozhovoru prohlásil: „Sehráli jsme (Katar) významnou roli při rozvracení Egypta, Libanonu, Sýrie a Jemenu – a to vše proběhlo na pokyn Američanů.“

Proč začal Jassim „zpívat“?


Lze si jen domýšlet, co najednou přimělo Hamada bin Jassima k takovému odhalení. Mnohé z toho, co řekl, bylo známo již dříve. V tomto konkrétním případu jde ale o informace „z důvěryhodných zdrojů“ – o přiznání jednoho z organizátorů „barevných revolucí“ v arabském světě a války v Sýrii.

Je možné, že tak učinil na příkaz současného emíra Kataru, který byl v uváděné době následníkem trůnu, a to s cílem zkompromitovat Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty a Jordánsko, jež přerušily letos 5. června s Dauhá všechny styky a proti Kataru zavedly ekonomické sankce.

Pak ale vzniká otázka: proč bývalý premiér hovořil v souvislosti s událostmi v arabském světě také o roli USA a Turecka, s nimiž má Dauhá i nadále dobré vztahy, a to zvláště s Ankarou? To silně riskuje – vždyť během doby, kdy vykonával funkci premiéra a guvernéra Investičního fondu Kataru, natolik zabředl do korupce, že o tom po arabském světě obíhaly celé legendy.

Tajné služby USA a Velké Británie na něj mají hromadu materiálů s důkazy. Ani další narušení vztahů s Rijádem nemá žádný smysl, pokud uvážíme, že král Saúdské Arábie Salmán bin Abd al-Azíz se chystá předat vládu svému synovi Mohamedu bin Salmánovi (poté, co jej letos v červnu jmenoval svým nástupcem místo dosavadního korunního prince Mohameda bin Nájifa; pozn. překl.). A s novým králem bude možné jednat.

Je zde zajímavé něco jiného. Po takto jasném a adresném přiznání by nemělo následovat nic jiného než zahájení mezinárodního vyšetřování okolností, za kterých došlo ke svržení legitimních režimů v Egyptě, Libyi, Jemenu a (pokusu) v Sýrii, neboť vše, co uvedl bývalý premiér Kataru, je jasným narušením norem mezinárodního práva a Charty OSN.

A všichni oficiální činitelé zemí, o kterých Hamad bin Jassim hovořil (a to včetně jeho samotného), by měli být uvězněni a souzeni soudem v Haagu za zločiny, které vedly ke smrti stovek tisíc lidí.

Je jasné, že síla a moc dnes stojí na jejich straně. I tak by se to ale mělo zkusit. Nebo alespoň seznámit s obsahem rozhovoru co nejširší veřejnost. Takové odhalení prostě nelze ignorovat.


Alexandr Orlov
 

Zdroj: journal-neo.org
Překlad: mbi, Eurasia24.cz
Mezititulky: Eurasia24.cz

Demokratický blok je výsměchem občanům

$
0
0
Jiří Valenta
22.11. 2017   První zprávy
Člověk musí žasnout, čeho jsou někteří pravicoví politici, ve své nekonečné nadutosti a bezmezné touze po moci a “pozemské slávě”, schopni.Jejich plná ústa “demokracie, lidských práv a svobody” na straně jedné, ovšem ostře kontrastují se zatuchlým odérem, který od nich vane, ze strany druhé. Vždyť na dobu zcela nedávnou, kdy nám tu vládli Topolánkové, Nečasové, Kalouskové a další, asi hned tak český občan nezapomene.

 Přes všechna dostupná, objektivně měřitelná fakta se stále protagonisté “prokmotrovské” ODS a “prokavárenské” TOP 09 zcela nekriticky domnívají, že právě oni jsou těmi jedinými oprávněnými vykladači a realizátory skutečné “vlády lidu”. Pro úplnou objektivitu se sluší ale dodat, že v tomto jejich nezměrném úsilí jim značně “připískavají” filutové z řad Starostů a církevními restitucemi oživených lidovců.

Prosím pěkně, co je to ale za reálnou demokracii, když stát řídí nejen ekonomické, ale podle mnohých i justiční mafie, miliardové státní zakázky mizí v nenasytných chřtánech regionálních kmotrů, zpravodajské služby klientelisticky pracují ve prospěch jedinců, morální mantinely účelově vytvářejí příslušníci samozvaných elit, a když se náhodou někdo nebojí proti tomu ozvat, bývá ihned veřejně dehonestován a onálepkován?

Přesně takto to fungovalo za hrůzovlád ODS a TOP 09 a některých dalších “demokratických” subjektů ještě v nepříliš vzdálené době. Nyní jim ale tento styl a prebendy z vládnutí zřejmě chybí. Bohužel, pro ně, v říjnových volbách významněji neuspěly, o to více jsou ale ve své pokračující agonii instinktivně agresivnějšími. Zjistily, že snad posledním nástrojem k dalšímu prosazování zájmů zastupovaných elit může být sjednocený vyděračský potenciál. A po linii těchto úvah také došlo k ustavení “Kalouskovo - Fialovo paktu” se vznosným názvem “Demokratický blok”.

A naše média, bohužel i včetně těch veřejnoprávních, najednou rychle jakoby pozapomněla na dosažené výsledky sněmovních voleb. V jejich pojetí to nyní vypadá tak, jako že zde není nic demokratičtějšího, čistějšího a spravedlivějšího, co by mělo mít výsostnější “právo na politický život”, konkrétněji na výkon politické moci. Co pro ně na tom, že Babišovo hnutí získalo skoro třicet procent hlasů, vždyť je přece, z “demokratického hlediska” důležitější, že ho zbylých sedmdesát procet občanů nevolilo. A takovéto demagogické zkratky nyní můžeme z médií slýchat na každém kroku.

V parlamentních volbách s velkým náskokem vítězí ANO

Andrej Babiš rozhodně není žádný svatoušek, cesty k jeho miliardovém jmění mají mnohá temná zákoutí a také zcela jistě není jeho primárnám zájmem veřejné blaho většiny, jak on sám tvrdí, ovšem co mu nelze nikterak upírat je jeho přesvědčivé volební vítězství. Osobně ale také neupírám, v tomto ohledu, právo existence nově zrozenému Demokratickému bloku, ovšem jeho kontruktéři mají i se svými idejemi ke skutečné demokracii v praxi hodně daleko!

Jiří Valenta

Velký rozklad Západu: K čemu vedou špatná rozhodnutí?

$
0
0
Sofia Pale
22.11.2017  Zvědavec
Procesy, k nimž došlo v USA a evropských zemích za posledních 30 let, vedly k ekonomickému, kulturnímu a ideologickému úpadku Západu. Nyní je Západ vytlačován centrálními mocnostmi Východu, konkrétně Čínou, která má velký vliv v jihovýchodní Asii, a Ruskem, které sjednocuje euroasijské oblasti. A zatímco jsou dnes v Rusku a Číně vytvářeny nové politické, společenské a ekonomické struktury s cílem zlepšit veřejnou správu a životní úroveň, západní mocnosti se s hrdostí domnívají, že již dávno vytvořily ideální systém vlády, který může zajistit blahobyt společnosti v rámci dobře známé západní demokracie.

Jak ale potom vysvětlíme očividný ekonomický pokles a úpadek efektivity státních institucí, finanční spekulace a nadměrné regulace, snížení soukromé iniciativy ve všech sférách a zhoršení západního vzdělávacího systému? Z toho vyplývá, že pro hodně významných západních zemí zůstává obrovský národní dluh největším problémem, protože nemůže být splacen ani za několik desetiletí, i kdyby tvrdě pracovala celá populace v zemi.

Všechny tyto procesy podrobně popsal jeden z nejvlivnějších západních historiků 21. století Niall Ferguson v knize „Velký rozklad: O úpadku institucí a zániku ekonomik“, publikované v roce 2014. Podle něj velký ekonomický kolaps čeká na ještě nenarozené budoucí generace, které budou muset splácet půjčky svých otců a dědů. Slovy autora: „Velká hospodářská krize je pouhým symbolem velkého rozkladu.“

Přední světová média nedávno informovala o poklesu ekonomické, sociální a politické efektivnosti v USA a Evropě. Například slavný ekonom a publicista Paul Krugman analyzoval selhání domácí a zahraniční politiky prezidenta Donalda Trumpa. A že je těch selhání hodně. Odstoupení USA od dohody Transpacifického partnerství a Pařížské dohody o klimatu vyvolalo negativní mezinárodní reakce. Po Trumpově bitvě s přistěhovalci zůstal téměř 1 milion osob nezaměstnaných (přesněji řečeno, dovedlo je to k nelegální ekonomice, čímž země přišla o příjem z daní). Obchody se zbraněmi ve výši přes 100 miliard dolarů přinesly USA určitý zisk, avšak nepřineslo jim to žádné uznání. Uzavřely dohody se Saúdskou Arábií, Japonskem a Jižní Koreou, přičemž Jižní Korea je připravena chopit se zbraní kvůli napjatým vztahům s KLDR, které zhoršil sám Trump.

Trumpovým přičiněním se americká ekonomika v průběhu roku 2017 zvýšila o 3%, ale roční výdaje země stále převyšují celkové příjmy a výnosy. Vzhledem k tomu, na co jsou vynakládány zisky, to vůbec není žádným překvapením. Například v září 2017 americký senát schválil bezprecedentní vojenský rozpočet ve výši 700 miliard dolarů, což je o 100 miliard dolarů vyšší suma, než jaká byla v loňském roce. Tato částka je ekvivalent 40% světových vojenských výdajů a rovná se součtu rozpočtů na obranu téměř 14 předních světových mocností. Amerika se tak stala vojenskou mocností číslo jedna. Přestože americká vláda zvyšuje vojenský rozpočet, zároveň snižuje platby sociálních dávek svým občanům (to hovoří o Trumpově přání zrušit zdravotní pojištění Obamacare, Medicaid a řadu dalších zdravotních výhod pro chudé).

Na jedné straně se Trump snaží v Americe vytvářet pracovní místa, ale dělá to prostřednictvím politiky protekcionismu, který negativně ovlivňuje světový obchod obecně. Na druhou stranu v září 2017 americký prezident podepsal návrh zákona na zvýšení federálního výpůjčního limitu, který již dosahuje částky 20 bilionů dolarů a je tak nejvyšší v dějinách lidstva.

Druhý největší veřejný dluh na světě, který nahromadily země EU, dosáhl 18 bilionů dolarů. Způsobilo to tzv. páté rozšíření EU v roce 2004, kdy k EU přistoupily následující ekonomicky slabé země: Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Kypr a Malta. Poté v roce 2008 došlo v USA k velké hospodářské krizi, která se rozšířila po celém světě. V důsledku toho „nejslabší ekonomiky - Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie a Irsko - čelily ohromnému veřejnému dluhu, slabému růstu a vysoké nezaměstnanosti, avšak neměly k dispozici žádné nástroje měnové politiky, která souvisí s kontrolou vlastní měny,“ jak napsala Hillary Clintonová ve své knize „Těžká rozhodnutí“ (Hard Choices), která byla publikována v roce 2014. (str. 1378-9). Také ji velmi znepokojovalo, že „příliš mnoho úspor v Evropě by ještě více zpomalilo růst, a bylo by to pro ně [tyto země] těžší, i pro zbytek světa, dostat se z toho ven“. Nicméně Clintonová nekritizovala politiku prezidenta Baracka Obamy, který „reagoval na hospodářskou krizi tím, že prostřednictvím Kongresu prosadil agresivní investiční program, aby se opět rozběhl růst, avšak za cenu zpomalení snižování státního dluhu“.

Je však zcela zřejmé, že jak úsporná politika EU, tak americká politika zvyšování státního dluhu, které mají vést ke stimulaci ekonomiky, nedosahují pozitivních výsledků.

Chyby Západu lze snadno prozkoumat pomocí analýzy vztahů mezi EU a Velkou Británií v letech 2004-2007. V té době byl britský veřejný dluh přibližně 40% HDP, ale v roce 2017 dosáhl téměř 90% HDP. Pokus zachránit potápějící se ekonomiku vedlo Londýn k obtížnému rozhodnutí vyhlásit v letech 2016-2017 Brexit. Tato situace nastala kvůli skutečnosti, že po 5. rozšíření EU se Brusel rozhodl přerozdělit zdroje mezi bohaté a chudé země. Výsledkem bylo, že se od roku 2011 národní průmysl Spojeného království začal hroutit. V komentáři kčlánku v časopise The Sun z června 2016 se uvádí, že Velká Británie převedla téměř celou výrobu do Polska (Cadbury), na Slovensko (Jaguar, Land Rover), do Španělska (Ajax), Malajsie (Dyson), Turecka (Ford Transit) a dalších zemí. Následně se ekonomika Velké Británie stala do značné míry závislou na růstu cen nemovitostí, neboť přistěhovalci začali hromadně nakupovat byty; za posledních osm let ceny vzrostly o 50%. V oblasti vzdělávání se také ceny navýšily, a to kvůli rostoucí poptávce ze strany zahraničních studentů. Z toho důvodu si mnoho britských občanů již nemůže dovolit pořídit vlastní bydlení nebo platit vysoké školné svým dětem. Kromě toho všeho dosáhl v roce 2017 státní dluh Velké Británie rekordních 7 bilionů dolarů.

Přesto Londýn, který se dopustil takových chyb, očekává, že bude po Brexitu úzce spolupracovat se Spojenými státy. Vzhledem k tomu, že americký dolar v brzké době ztratí svou pozici vůči čínskému jüanu na světovém trhu minimálně o 30%, je nepravděpodobné, že by tato spolupráce splnila očekávání Spojeného království ohledně zlepšení ekonomiky.

Proto můžeme konstatovat, že ekonomické, politické a ideologické systémy Západu jsou v současné době v krizi. Růst státních dluhů společně s růstem Giniho koeficientu (rozdíl mezi bohatými a chudými segmenty společnosti) naznačuje potřebu zásadních reforem ve výše uvedených oblastech. Jinak by velké úspěchy Západu, které byly v minulosti tak vysoce ceněné, brzy ztratily svou důležitost a ustoupily by novým strukturálním transformacím, přicházejícím z Východu.
The Great Degeneration of the West: Where Do Wrong Decisions Lead? vyšel na journal-neo.org.

Okupaci z roku 1968 odsuzuji, na mé podpoře Zemanovi to nic nemění !

$
0
0
Adam Mikulášek
22.11. 2017   Rukojmí
Rok 1968 je historie, samotný Sovětský svaz a jeho režim jsou historie, hrozba islamizace je přítomnost, cenzura internetu je přítomnost, vnucování migrantů Bruselem je přítomnost. Takže…, ani náhodou se mi nelíbí zcestné výroky některých ruských představitelů/institucí typu: Za rok 1968 byste měli být vděční, zabránili jsme puči, píší v Rusku

Stejně tak se mi nelíbí třeba cenzura internetu v Číně, a už vůbec se mi nelíbí to množství trestů smrti v Saudské Arábii – na hodnocení případných důsledků nedávné tamější čistky uvnitř vládnoucího rodu Saudů je zatím velmi brzy.

Takže mi přijde velmi…, ehm…, zvláštní plísnit našeho prezidenta za jeho návštěvu Ruska kvůli postojům řekněme určité části ruského establishmentu vůči okupaci 1968, ostatně soudím, že příslušný článek byl určen ruským, nikoli českým nebo slovenským čtenářům…, a zároveň zavírat oči před nadbíháním části, a to části nemalé, západních politiků právě třeba Saudské Arábii a tamějšímu barbarskému režimu, podle nějž je ne jen Rusko, ale i taková Čína „ukázkovým vzorem svobodné a demokratické země“.

Stručně a jednoduše řečeno…, západ by měl skončit s lidskoprávním univerzalistickým poučováním ostatních, čímž si jen proti sobě poštvává i země, které by jinak mohly být, nebo i dříve byly, našimi spojenci. Naopak by měl podporovat obchodování, vzájemné cestování, možnosti studovat…, jak lidem z nezápadních zemí u nás, tak obráceně…, protože tím se nenásilnou a neagresivní cestou mohou rozličné země inspirovat tím, co funguje jinde, a naopak bránit se inspiraci tím, co někde jinde zkusili, ale ono to zas až tak hezky nefunguje…

A ta inspirace by vycházela zdola, ze zkušeností lidí, kteří „tam byli“…, byla by vzájemná a nevzbuzovala by tolik nenávistných emocí jako vývoz našich hodnot, ať už ekonomickými sankcemi, či rovnou bombami a tanky.

To první příkopy zakopává, to druhé je naopak prohlubuje a působí dojmem nové formy západního kolonializmu a povýšenectví, jež se zakrývá stejně bezuzdným a zhoubným kulturním sebemrskačstvím uvnitř samotného západu. Proto ani ten velmi nešťastný ruský článek, vychvalující okupaci naší země vojsky SSSR a čtyř dalších zemí, nic nemění na mém pozitivním postoji k politice našeho současného prezidenta vůči zemím typu Ruska a Číny.



P.S. Cítím potřebu jako podporovatel Miloše Zemana k této nové „aféře“ nemlčet, ale postavit se k ní čelem, tj. vyjádřit jasně a bez okolků, co si o věci myslím.
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live