Nová republika

13. 12. 2017 Lenta
V případě masových nepokojů a pádu režimu v Severní Koreji jsou USA připraveny poslat do země vojáky, ale po normalizaci situace je stáhnout zpět. Oznámil to ministr zahraničí USA Rex Tillerson na washingtonské Atlantické radě. Informovala o tom agentura TASS. Podle Tillersona diskutovali Američané možný akční plán s Čínou. "Nejdůležitější pro nás v této situaci je zabezpečení v neporušeném stavu jaderných zbraní, kterými již disponují, neumožnit, aby se dostaly do rukou těch, kteří by je podle našeho názoru neměli dostat", řekl.

Ministr zahraničí USA zároveň zdůraznil, že USA neusilují o změnu režimu v Severní Koreji a nehledají záminku k odeslání svých vojsk na sever od demilitarizované zóny. Hlavním úkolem Washingtonu je podle něj denuklearizace poloostrova.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Jiří Baťa
13. 12. 2017
Do voleb hlavy státu, tedy prezidenta republiky už mnoho nezbývá a někteří kandidáti hodně přitvrzují a ve své předvolební kampani občas používají metody, které, alespoň z pohledu slušného člověka, už předem vylučují takového kandidáta od možného úspěchu. Jiří Drahoš, vzhledem gentleman, tváří se lidumilně, přátelsky dobromyslně, ve skutečnosti ale takový není. Tváří se, že by mouše neublížil, přitom si troufne okopávat kotníky, hanit, pomlouvat, odsuzovat jednání a postoje i samotného současného prezidenta Miloše Zemana. To gentleman, za kterého se vydává, nedělá!

Takové jednání zrovna nesvědčí o ideálním člověku, který by svými schopnostmi a předpoklady měl být vhodný či ideální kandidát na prezidenta. Samozřejmě, jak pro koho, protože se najde nemálo těch, kteří s jeho jednáním, názory a postoji souhlasí a budou jej v tomto stylu kampaně vydatně podporovat. Jak se říká, svůj k svému.

V Drahošově kampani se jako červená nit táhne to známé papouškování, že prezident Miloš Zeman český národ rozděluje. Opakuje něco, co chtějí slyšet jeho přátelé a příznivci, aniž by uvažoval, nakolik je takové tvrzení vůbec opodstatněné a relevantní. Společnost je skutečně rozdělena, ale ne vinou M. Zemana ale těch, kteří v důsledku nedostatku jiných argumentů, tento nesmysl melou stále dokola.

Pan Drahoš Miloši Zemanovi hrubě vytýká, že prý nedostatečně nerespektuje základní přirozenou orientaci země na Evropu a snaží se nás odvést na Východ, nebo o něm říká, že „Kdo se mu klaní, toho odměňuje, kdo s ním nesouhlasí, je u něj hlupák.“ Na to lze opáčit jediným, že něco takového může prohlásit jen hlupák! Buď jak buď, o úrovni a intelektu pana Drahoše to zrovna nesvědčí, spíše naopak.

Apropos,kde je psané či dané, resp. na základě čeho pan Drahoš soudí a obviňuje M. Zemana, že by Česko mělo mít základní přirozenou orientaci na západ?Současná orientace na Západ (USA) je pouze paralela bývalé orientace na Východ (SSSR), vyplývající ze změny režimu (tzv. pádu komunismu) a následného kurzu zahraniční politiky. O tom, že by měla být základní orientace našeho státu na Západ nezmiňuje ani Ústava České republiky, ani žádné jiné zákonné ustanovení. Proto M. Zeman může maximálně nerespektovat či nedodržovat danou současnou linii politiky státu. Snaží se politiku státu rozumně a objektivně uplatňovat jak na Západ, tak také na Východ. Prezident, jakkoliv je mu vytýkáno, že se nedrží základní linie zahraniční politiky, má bezpochyby také jisté práva na vlastní úsudky názory a jistou představu o umírněné, středově orientaci státní či mezinárodní politice. Tím, že se dnes obrací i na Východ ale neznamená, že razí tendenci vrátit zemi do výhradního východního vlivu, že bychom měli být znovu orientováni na Východ, jak vykřikují někteří antizemanovci. Stejně tak platí, že není nutné ani žádoucí, být orientováni výlučně jen na Západ.

Pan Drahoš však tímto postojem jen dokazuje, že upřednostňuje orientaci na západ, protože od našich ultrapravicových politiků, vyznavačů západní politiky, cítí značnou podporu. Jinými slovy, nebude dělat to, co uzná sám za vhodné a rozumné, ale pod tlakem jeho blízkého okolí bude konat tak, aby vyhověl především jim a až nakonec, pokud to bude vůbec možné, těm ostatním, tedy občanům. Už dnes docela zmateně říká, že „...ztrácíme mnohé z toho, co jsme ještě před pár lety považovali za samozřejmé a správné. Například základní demokratické uspořádání, naši orientaci ve světě, naši důvěru v budoucnost. Když se nám nelíbí, jak funguje stát, hledejme pozitivní příklady a chtějme, aby se prosadily jako norma. Když budeme odolní, žádný problém nebude dost velký, aby se nedal překonat.“ Po těchto slovech si jistě musel utřít orosené čelo, protože říct něco takového, k tomu už musí být nejen velká odvaha, ale i kus drzosti.

Pokud se zamyslíme se nad těmito silnými, ale hlavně nicneříkajícími slovy zjistíme, že pan Drahoš jakoby žil léta mimo naši společnost. Co asi chtěl říct tím, že Dnes ztrácíme mnohé z toho, co jsme ještě před pár lety považovali za samozřejmé a správné ? Tototižnejsou, jak by se zdálo slova kritiky toho, že se nenaplnily představy o naší společnosti po listopadu 1989, ale pro něj smutné zjištění, že se občané pomalu a jistě vzpamatovávají z šoku, slibů a prognóz o neuskutečněné změně společnosti a životní úrovně, jak nám po listopadu 1989 velkohubě slibovali Klaus a Havel. Také není zřejmé, co pan Drahoš myslí tím, že jsme prý ztratili základní demokratické uspořádání, ztratili naši orientaci ve světě a důvěru v budoucnost. Především si neuvědomuje (nebo si toho ještě ani nevšiml), že jsme zatím skutečnou demokracii neměli a nemáme, že o ní mluví jen politici, kteří si tím kryjí svou činnost, osobní aktivity a lumpárny.

Když se nám nelíbí, jak funguje stát, hledejme pozitivní příklady a chtějme, aby se prosadily jako norma. Když budeme odolní, žádný problém nebude dost velký, aby se nedal překonat. Co tím asi chtěl básník, bývalý akademik Drahoš říct? Má pravdu v tom, že velké většině občanů České republiky se nelíbí, jak dosud funguje stát, proto také občané volili lidi a politické subjekty, od které se očekávají změny k lepšímu. Nebo snad máme slovům pana Drahoše rozumět jako pobídku a návod k projevu občanské nespokojenosti? Že by byl pan Drahoš až tak sociálně citlivý, že doporučuje hledat pozitivní příklady, jak to změnit? Třeba v masových demonstracích, shromážděních, stávkách, veřejných nepokojích?

V záležitosti naší obrany a obdobných tématech (např. vystoupení ze svazku NATO) by pan Drahoš nedoporučoval hlasovat v referendu, je to prý odpovědností vlády. Jaká odpovědnost vlády, když se za dosavadní nedostatky a hrubé chyby vlády (a že jich bylo nemálo) žádná vláda k odpovědnosti nehlásila. Možnost odvolání politiků demokrat Drahoš nesouhlasí, není to prý ta správná cesta. Posilování přímé demokracie a požadavek referendje podle pana Drahoše projevem nejistoty českého státu. Kur..a, je vůbec něco, s čím se Drahoš ve věci požadavků občanů ztotožňuje a souhlasí? Podle něho jsou nebezpečné snahy občanů prosadit právo, spravedlnost a referendum, které podle něj jdou údajně proti samotné demokracii.Jak toto může říkat kandidát na prezidenta, když tato práv jsou zakotveny v Ústavě ČR a v Listině lidských práv?

Tak jestli tyto názory, postoje a mínění má člověk, který kandiduje na funkci prezidenta, pak je to přesně to, o čem mluví sám Drahoš:Dnes ztrácíme mnohé z toho, co jsme ještě před pár lety považovali za samozřejmé a správné . Ano, ztrácíme. Ztrácíme možnost, víru a naději na spravedlivější občanskou společnost, ve které bude existovat skutečná demokracie, právo na referenda, uzákoněnou odpovědnost politiků a možnost či právo na jejich odvolání. Drahoš říká, že bychom měli důvěřovat více pravidlům (míněno názorům a požadavkům politiků), snažit se volit lidi, kteří k nim budou mít respekt. Respekt koho ke komu, občanů k politikům, nebo politici k občanům? Je to bohapustý blábol, stejně jako je blábol všechno, co v rámci své kampaně kdy řekl. A že už toho stačil říct hodně, např. že je pro udržení se v EU, zavedení eura, setrvání v NATO, souhlasí s přerozdělování imigrantů na bázi kvót atd.

Pan Drahoš svými velkohubými řečmi by zřejmě rád státnicky naznačil své představy, kudy a jaká má být cesta k lepšímu. Nic ale neříká o tom, že by se měl např. změnit volební zákon, zkvalitnit zákony, revidovat Ústavu, vytvořit podmínky, abychom mohli říkat, že opravdu žijeme v právním státě, kde vítězí ne pravda a láska, ale právo a spravedlnost. Rovněž ani slovem nemluví o potřebě bránit zem před multikulturní invazí, potřebě chránit národní identitu, projevit chrabrost a vlastenectví.Kromě planého žvanění oficiálně občanům nemůže nic reálného slibovat, protože projevit sebemenší náklonnost nebo porozumění názorům k potřebám občanů, projevit pozitivní vztah k sociální spravedlnosti, připustit kritiku a nesouhlas výlučného politického směřování státu na západní orientaci, naslouchat požadavkům o vystoupení z členství v EU nebo NATO, by znamenalo utrum jeho nadějím na prezidentský stolec. A přitom, on by jej tak strašně rád...

Rado Miko
14.12.2017 Outsidermedia

Pro ty, co mají problém s ironií a satirou – satirický osten tentokrát výjimečně nemíří přímo na ČT, za uvedení „Hranic práce“ naopak zaslouží velkou pochvalu.

Český žurnál: Hranice práce

Pracovní podmínky v nejhůře placených zaměstnáních v Čechách během půl roku zkoumala publicistka Saša Uhlová. Strávila několik týdnů v nemocniční prádelně, v drůbežárně, za pokladnou nebo v třídírně odpadu. Její zkušenost se stala podkladem prožité a velmi osobní zprávy o neviditelných zaměstnancích pracujících v otřesných podmínkách. Uhlová ke svému projektu napsala sérii reportáží, které vyšly na webu A2larm. Apolena Rychlíková je upravila do dokumentárního filmu složeného ze scén natočených u Uhlové doma a z videozáznamů pořízených během její práce. Uhlová doprovází obraz čteným komentářem.

Pořad vysílali včera ( viz 12.12.2017) ve 21:00 na ČT2, odkaz najdete ZDE.

Česká televize uvedení dokumentu dlouho odkládala, přesto pravděpodobně přehlédla informace uvedené v článku Aktuálně.cz z dubna t.r., v němž byla publikována infografika pod názvem Mapa dezinformačních kanálů. Jedním z uzlů na mapě je Alternativa zdola, jejíž členové jsou mezi tvůrci filmu a ve filmu vystupují.

Na vypečené mapě Aktuálně.cz, v níž jsou pospojováni všichni „podezřelí“ čarami, které znázorňují sdílení videí, můžete mj. najít též stránky známého režiséra Igora Chauna GoschaTV. Na otázku, kterou jsme položili jednomu z autorů mapy, zda už připravují infografiku finančních toků z Kremlu, jsme dosud odpověď nedostali. Asi má příliš mnoho práce s tvorbou dalších dezinformačních materiálů.

- - -

Stanův komentář: Pro ty, co mají problém s ironií a satirou – satirický osten tentokrát výjimečně nemíří přímo na ČT, za uvedení „Hranic práce“ naopak zaslouží velkou pochvalu.
Reklama

- kou -
14.12.2017 112ua, překlad a zpracování PrvníZprávy

Dva gruzínští občané jsou ochotni svědčit u Svjatošinského okresního soudu v Kyjevě o najatých odstřelovačích na „Majdanu“ v roce 2014. Oznámil to včera právník bývalého příslušníka „Berkutu“ Pavla Abroskina Alexander Gorošinskij.

Výsledkem střetů v Kyjevě v roce 2014 byly desítky lidských obětí. Po převratu obvinily nové ukrajinské úřady z jejich úmrtí zejména zvláštní jednotku ministerstva vnitra „Berkut", která byla později rozpuštěna.

„Obrátili jsme se na soud, zda bude schopen vyslechnout tyto osoby prostřednictvím videokonference a poskytnout odpovídající vyhodnocení ... Bojí se o život, takže jsou připraveni podat svědectví prostřednictvím videokonference z Arménie,“ řekl Gorošinskij televiznímu kanálu „112 Ukrajina“.

Podle něj měl obhájce podezřelých již příležitost pohovořit s těmito svědky. Řekli, že byli svědky toho, jak se vedla palba proti protestujícím a policistům z hotelu Ukrajina a budovy konzervatoře.„Určují čas, místo, metodu, jméno a příjmení těch, kteří to udělali, a s jakými zbraněmi se to stalo," dodal Gorošinskij.

Nedávno italský „Kanál 5“ vysílal dokumentární film, ve kterém italští novináři uskutečnili rozhovory s jistými Kobou Nergadze, Zastavou Kvaranccheliou a Alexandrem Revazišvilim. Podle těchto lidí je v roce 2014 do Kyjeva bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili poslal jako ostřelovače. Jeden z nich tvrdil, že v době zostřené konfrontace dostala jejich četa rozkaz střílet na důstojníky „Berkutu“ i na demonstranty.

Kyjevské náměstí - Náměstí Nezávislosti („Majdan“) - obsadili příznivci evropské integrace 21. listopadu 2013, hned po oznámení vlády Mykola Azarova pozastavit podepsání dohody o přidružení s Evropskou unií. Později se „Majdan“ stal epicentrem konfrontace mezi bezpečností a radikály. Zodpovědnost za smrt více než 100 lidí přisoudily nové ukrajinské orgány exprezidentovi Viktoru Janukovyčovi a speciálním silám „Berkut“. Janukovyč a příslušníci „Berkutu“ popírají svou účast na vraždách.

Související:
Odhalení: Stříleli na Majdanu i do vlastních, aby vyvolali převrat!

mbi
14.12.2017 Eurasia24
Desítky let trvající blokáda Severní Koreje nepřinesla iniciátorům sankcí nic než fakt, že se KLDR stala jadernou velmocí s mezikontinentálními raketami, což vedení země označilo za završení svého úsilí v této oblasti. Co bude následovat a jak sankce dopadají nejen na ekonomiku země, ale i na myšlení a chování obyvatel KLDR, popisuje profesor Ústavu cizích jazyků Pekingské univerzity Jing Jin-yi.

Když jsem koncem května loňského roku navštívil Severní Koreu, nejpalčivější otázkou pro mne bylo, jak dlouho bude KLDR schopna odolávat sankcím „mezinárodního společenství“. Otázka se však sama ztratila jak pára nad hrncem, když jsem na vlastní oči uviděl pro svět utajené pozitivní změny, dobře viditelné až zevnitř země.

KLDR byla tak naplněna budovatelskou energií, že jsem až začal pochybovat o tom, že na zemi jsou uvaleny naprosto nevídané sankce. Vědci potvrdili, že ekonomika vzkvétá a potvrzení jejich závěrů bylo patrné všude, kam se člověk podíval.

Víc sankcí, víc úsilí

Počátkem minulého měsíce (listopadu – pozn. edit.) jsem se do KLDR vypravil znovu. Zima teprve začínala, ale počasí bylo v Pchjongjangu nezvykle chladné, přímo jakoby ty tvrdé sankce odráželo. A to mi znovu připomnělo moji původní otázku: jak dlouho může Severní Korea vydržet tak bezprecedentně tvrdé sankce? Poté, co země 3. září uskutečnila svůj šestý jaderný pokus, totiž sankce RB OSN vystavily KLDR ještě mnohem těžšímu tlaku.

Během návštěvy jsem měl možnost zúčastnit se setkání pěti tisíc pracujících v oblasti společenských věd, kteří se z celé země sjeli na svůj třetí sjezd, poprvé po pětačtyřiceti letech. Když jsem v jeho průběhu slyšel ohlušující potlesk, ovace a emotivní hesla, pochopil jsem, že čím tvrdší a rozsáhlejší budou sankce a nátlak, tím silněji budou obyvatelé podporovat vedení země, a že veškeré sankce jen prohloubí jejich nepřátelství vůči „mezinárodnímu společenství“.

Ale zjistil jsem také ještě něco nepochopitelnějšího: přestože sjezd trval půldruhého dne, slova jako „jaderný“, „raketové“ nebo „sankce“ se neozvala ani jednou, a to ani ve vystoupení nedávno zvoleného člena politbyra a místopředsedy Korejské strany práce. A slovo sankce se prakticky neozvalo ani během mých rozhovorů o tamní ekonomice se severokorejskými vědci.

Čím to asi může být? Bez ohledu na povýšené přesvědčení okolního světa, že KLDR se už dlouho neudrží a padne, Severokorejci se zvláštním, až stoickým klidem berou současnou situaci tak, jak je.

Severokorejských odborníků jsem se přímo zeptal, jak dlouho může jejich země vydržet nové tvrdé sankce „mezinárodního společenství“. Odpověděli mi, že sankcím odolává KLDR po celou dobu své existence. Během těch desítek let se s nimi naučili vyrovnat.

Jsou naprosto přesvědčeni, že pravda je přesně opačná: Severní Korea vyvíjí jaderné zbraně proto, že USA ohrožuji její bezpečnost – a to i sankcemi.

Současná situace posunula Kim Čong-una do pozice legendárního hrdiny, směle čelícího Spojeným státům – nejmocnější zemi světa, disponující jadernými zbraněmi i raketami. Konečným důsledkem je pak závěr, že čím tvrdší sankce jsou, tím pevněji je korejský lid přesvědčen o správnosti politiky Kim Čong-una a pokládá jeho úspěchy za srovnatelné s úspěchy jeho děda a otce, Kim Ir Sena a Kim Čong-ila.

Kromě toho, že v Pchjongjangu bylo vzhledem k počátku zimy nezvykle chladno, se toho od onoho května mnoho neměnilo.

Během prvních pěti let vlády Kim Čong-una poklesly v důsledku sankcí dodávky surové ropy na polovinu. Tím se zvýšila i cena benzínu, který se v současné době prodává za zhruba 10 juanů (1,51 dolaru) za litr. Jízdné v autobusech a taxících se ale nezvýšilo. Cena rýže je stabilní. Neexistují žádné příznaky toho, že by ekonomika krachovala. I samotní severokorejští vědci to pokládají za záhadu.

Na cestě k energetické a potravinové soběstačnosti

Severokorejci jsou jen lidé – tvrdé sankce proto na ně budou mít v dlouhodobé perspektivě vliv. Co je ale důležité, korejský Sever se již dlouhodobě na sankce připravuje.

V případě úplného přerušení dodávek ropy je KLDR připravena vyrábět naftu z uhlí a těžit ji z vlastních vrtů. V rámci úspor spotřeby topných olejů byla pro uhelné elektrárny vypracována metoda zážehu bez jejich použití.

Značné množství uhlí, které KLDR nemohla vyvést v důsledku sankcí, převedla do vlastního odvětví energetiky a zvyšuje podíl uhelných elektráren na výrobě elektrické energie.

Využívá pokročilé technologie vlastního obranného a lehkého průmyslu a významně zvyšuje podíl výrobků lehkého a spotřebního průmyslu vyrobených doma a nabízených na domácím trhu.

Vedení KLDR je přesvědčeno, že se země důsledně vyrovná s deficitem energie a plně dořeší potravinový problém do roku 2020.

Za jak dlouho je KLDR schopna tyto a další metody uvést do života? Pokud vedení země bude muset i nadále čelit sankcím blokujícím příliv nové energie do ekonomiky, pak se ekonomika výrazněji pozvedne jen těžko.

Rozhodný výraz ve tvářích Severokorejců však svědčí o tom, že mají dostatek vnitřní síly potřebné k tomu, aby sankcím i nadále dokázali odolávat.

Zdroj: prometej.info

Finian Cunnigham
14.12.2017 InformationClearingHouse, překlad Zvědavec

Rozkaz ruského prezidenta Vladimira Putina ke stažení vojenských sil ze Sýrie dává smysl jak vojensky, politicky, tak strategicky. Válka byla vyhrána. Práce je dokončena. Nyní nastal čas zajistit veřejný pořádek.

Jednoznačné ukončení vojenských operací v Sýrii tímto způsobem pouze zdůrazňuje to, co každý ví, nebo by si měl uvědomit. Syrský stát byl ušetřen zdlouhavé války, kterou Spojené státy tajně podporovaly kvůli změně režimu - a to především díky rozhodnému vojenskému zásahu Ruska.

Tvrzení USA a Francie, že jejich koaliční síly porazily teroristické skupiny v Sýrii, jsou směšná. Zbytku světa je jasné, že ruská vojenská intervence, která začala v říjnu 2015, byla rozhodující pro vývoj války ve prospěch syrských vládních sil. Spojenci - Írán, libanonské hnutí Hizballáh a irácká milice - také sehráli rozhodující roli během porážky povstalců, kteří byli podporováni ze zahraničí.

Putin přicestoval v pondělí ráno na leteckou základnu Hmejmím v syrské provincii Latákíja, aby promluvil k vojákům, což samo o sobě budí zdání úspěchu mise. Putin se přivítal se syrským prezidentem Bašárem al-Asadem, a za doprovodu ruského ministra obrany Sergeje Šojgu poděkoval ruským vojákům a ženám za jejich chrabrost a řekl, že nastal čas, aby se ruské vojenské síly vrátily domů.

Rusko si samozřejmě i nadále ponechá leteckou základnu Hmejmím a námořní přístav v Tartusu. Putin řekl, že ruské síly budou připraveny kdykoliv se okamžitě vrátit, pokud by „teroristé opět pozvedli hlavy“.

Omezování vojenských operací jen podtrhuje úspěchy Ruska, kterých bylo dosaženo při zajištění bezpečnosti v Sýrii. To také zdůrazňuje ucelenost mise ruských vojenských sil, jak to Moskva poslední dva roky potvrzuje. To jest, vojenské síly byly rozmístěny na žádost syrské vlády zcela legálně a zásadově.

Po vojenské stránce objektivní podmínky ukazují, že válka skončila. Kromě povstaleckých skupin, jejichž počet klesá, není žádné území, město nebo vesnice pod kontrolou protivládních militantů. Když syrské jednotky před pár týdny osvobodily Dajr az-Zaur, znamenal tento průlom začátek vítězství.

Jelikož Syrská arabská armáda má celé území pod kontrolou, a íránské vojenské síly garantovaly, že zůstanou v zemi (v rámci legálního mandátu), není zde z vojenského hlediska potřeba, aby v zemi byli přítomní ruští vojáci. Bezpečnost země je zajišťována, a to zejména s ohledem na kontrolu teroristických skupin Daeš a dalších skupin, spojených s al-Kájdou.

Jak Putin poznamenal, je čas zajistit veřejný pořádek. Mírový proces, zajišťovaný OSN, bude umožněn na základě nenásilných podmínek pro politické urovnání po téměř sedmileté válce. Jak ruský prezident také poznamenal, syrští uprchlíci se budou houfně navracet do osvobozených oblastí, které byly dříve obléhány teroristy.

Putin minulý týden oznámil, že bude v příštím roce kandidovat v prezidentských volbách - takže úspěch ruských vojenských jednotek, které se vracejí ze Sýrie, je pro jeho kandidaturu dalším důležitým politickým přínosem.

Avšak kromě toho strategický a geopolitický význam stažení ruských jednotek spočívá v tom, že je tak vrženo světlo na zlověstné síly, které stojí za touto brutální válkou, v níž zemřelo téměř 400 000 lidí a miliony lidí byly nuceny opustit své domovy. Je to lidská tragédie, která měla dramatický dopad na evropskou uprchlickou krizi.

V. V. Putin mezi ruskými vojáky v Sýrii. Poděkoval a zavelel k odchodu.

Zatímco Rusko stahuje své jednotky, Pentagon naopak oznámil, že americké vojenské síly zůstanou, a to ve čtyřnásobně větším počtu, než jak bylo původně oznámeno. Americká operace „Bytostné odhodlání“ (Inherent Resolve), kterou řídí USA, také začleňuje další členy aliance NATO - Británii a Francii.

Přítomnost vojenských sil v Sýrii, vedených USA, nikdy nebyla dost přesvědčivá. Údajně jsou v Sýrii proto, aby „porazily ISIS (Daeš)“ a další teroristické skupiny. Taková tvrzení jsou však v rozporu s důkazy ohledně americké CIA a dalších západních a arabských států, poskytujících skrytou podporu těm stejným teroristickým skupinám, proti nimž se bojuje. Dokonce ani západní média se nemohou vyhnout oznamování do očí bijící reality, kdy koaliční jednotky pod vedením USA byly přichyceny při zajišťování bezpečného průchodu teroristickým skupinám z města Rakká.

Washington a Paříž se v poslední době poněkud absurdně snažily znevažovat podíl Ruska na porážce teroristických skupin a vítězství ve válce. Tvrdí, že hrozba ISIS a dalších teroristických skupin stále trvá, a proto musí koalice, vedená USA, zůstat v Sýrii.

Naopak Rusko tím, že stahuje své vojenské síly a ponechává zemi v rukou syrské armády a íránských spojenců, vyzdvihuje falešnou povahu tvrzení západních vlád. Tím se také odkrývá nezákonná povaha přítomnosti amerických, britských a francouzských vojenských sil v Sýrii. Tyto síly nemají zákonný mandát k tomu, aby jejich bojové letouny mohly přelétávat nad touto zemí, nebo aby zde nasazovaly speciální jednotky.

Je-li válka ukončena - což je - co potom dělají tyto síly aliance NATO v Sýrii? Zjevně jsou to podvodníci, porušující suverenitu Sýrie, a musí být vystaveni stíhání coby agresoři.

Minulý týden brigádní generál Kásem Sulejmání, velitel íránských Revolučních gard, vydal ostré varování směrem k americkým silám v Sýrii. „Žádní američtí vojáci v Sýrii nebudou tolerováni. Radím vám, abyste odešli z vlastní vůle, jinak budete vyhnáni,“řekl velitel.

Putinův rozkaz, aby byli ruští vojáci ze Sýrie staženi, je rozumnou a prozíravou deeskalací vojenských sil. Nedávno se objevily zprávy z americké a ruské strany o rostoucím riziku srážek válečných letounů.

Není rozumné, aby ruské operace v Sýrii pokračovaly, když vytyčený úkol porazit teroristy je v podstatě splněn. Pokračující ruské letecké operace by byly jen ztrátou paliva. Američané tak dostávají cynickou příležitost vytvořit konflikt - pod falešnou záminkou „ochrany“ svých pozemních sil mezi zbytky kurdských a arabských bojovníků.

Pro Rusko je proto rozumnější stáhnout svá vojska ze Sýrie. Tak alespoň svět vidí, kdo je skutečným vítězem války v Sýrii. Zároveň se tím odhaluje - více než kdykoli předtím - velice zhoubná a škodlivá úloha, jakou sehrály Spojené státy a jejich spojenci z aliance NATO.

Americká mise v Sýrii - to je beznadějný neúspěch, stejně jako tomu bylo v jiných zemích (od Afghánistánu po Irák, Libyi a Jemen). Beznadějný proto, že mise je rozpolcená kvůli falešným cílům a lžím. Neproběhl žádný věrohodný boj proti terorismu. Místo toho to byl boj amerických sil a aliance NATO na straně terorismu za účelem změny režimu.

Tím, že nyní budou americké síly působit v Sýrii samy, bez jakéhokoli prospěšného účelu, jen na základě svých podvodných cílů, vyplují na povrch další trestuhodné činy USA.

Rusko se může oprávněně prohlašovat za vojenského, politického a morálního vítěze v Sýrii. Vítězství je jednoznačné, společně s odvážným úsilím syrských a íránských spojenců a spojenců z hnutí Hizballáh.

Není třeba, aby zde ruská vojska setrvávala, když mise byla úspěšná. Je příhodné, že ruské vojenské síly odcházejí důstojně a s hrdostí. Také je příhodné, že americké síly zůstaly, čímž názorně předvádějí své provinění, neboť se pokoušely zničit další zemi na Blízkém východě - a nepodařilo se jim to.

Připusťme, že stále existuje nebezpečí, že by se americká armáda mohla pokusit destabilizovat Sýrii. Washington by se mohl machinacemi pokusit rozdmýchat vzpouru prostřednictvím zbytků poražených militantů - prostředníků. Je to možné, stejně jako přeskupení teroristických organizací s cílem napadnout nějakou další nešťastnou zemi na Blízkém východě, na kterou by se USA mohly zaměřit a snažit se o změnu režimu.

Ačkoli je to nepravděpodobné, stejně jako ohrožování Sýrie v budoucnosti, a to vzhledem k rozsahu porážky, jakou v této proxy válce USA utrpěly.

Russia’s Syria Success Highlights US Mission Mess vyšel 11. prosince 2017 na ICH. Překlad v ceně 451 Kč Zvědavec.

Martin Kunštek
14. 12. 2017
V pátek bude Evropská Rada (summit šéfů států a vlád EU) rozhodovat o návrhu Evropské komise na reformu azylového práva – známou jako Dublin IV. Součástí reformního balíku je i zavedení trvalých kvót na přerozdělování migrantů do všech členských států EU. V návrhu je zakotvena i možnost členského státu odmítnou migranty ovšem s tím, že za každého odmítnutého migranta musí zaplatit pokutu 250 tisíc Eur do Bruselské pokladny. Z čeho toto číslo vychází, není známo. Oficiální údaje o nákladech na jednoho migranta neexistují. Záleží na tom, co všechno se do toho počítá.
Proč zrovna 6.250.000,- korun (v přepočtu 250. tisíc Eur) není uvedeno ani v důvodové zprávě návrhu evropského nařízení. V Německu se pokusili spočítat náklady na migranty. Skandální bylo hned první zjištění. Spolkové ani zemské úřady neví, kolik se jich vlastně v Německu zdržuje. Podle Deutsche Welle se od září 2015 do července 2016 v Německu registrovalo 900 623 azylantů. Nicméně toto není spolehlivý údaj, protože uprchlíci se registrují anonymně bez uvedení jména či čísla pasu. Někteří mohou být registrování pod více jmény několikrát a pobírat několikanásobek sociálních dávek. Řada z nich pobývá v Evropě pod falešnou identitou. Problém s přesnými údaji o uprchlících přiznala i tisková mluvčí Německého úřadu pro migraci a uprchlíky: „Bohužel je nemožné říci, kolik z registrovaných uprchlíků zůstalo v Německu, osobní data se neshromažďují,“.

DW se pokusila od různých analytických pracovišť získat aspoň odhady nákladů na migranty. Odhady se následně pohybovaly v rozmezí 12 až 20 tisíc eur (300 až 500 tisíc Kč) za jednoho uprchlíka na rok. Oficiální údaje od vlády nejsou k dispozici.

V ČR rovněž ne. Ministerstvo vnitra uvádí, že je schopno vyčíslit pouze náklady na pobyt azylanta v detenčním centru. Ty vychází v rozmezí 20 až 30 tisíc korun měsíčně, což je 240 až 360 tisíc korun ročně. Vnitro však přiznává, že to nemusí být veškeré náklady spojené s migrací. Nezletilí migranti se podle zákona musí účastnit školní docházky, kterou financuje Ministerstvo školství a obce, jež se podílí na financování škol. U každé školy vychází náklady na žáka jinak. Zásadní položku pak představují výdaje na zdravotní péči poskytovanou migrantům. Na tu rovněž nemá MV dosah, protože péče je hrazena z plateb zdravotních pojišťoven. A ty údaje odmítají zveřejnit. U nakažlivých chorob, typu tropické nemoci nebo AIDS se však léčba může pohybovat i v rádu kolem milionu korun za osobu.

Ani tak to však nevychází na částku 6,25 milionu, kterou by měla činit výše pokuty za odmítnutého migranta. Jako ekonoma mě napadla pouze dvě řešení. Buď je sazba stanovena tak, že má jít o odstrašující sankci. Nebo je metoda výpočtu komplexnější, než je běžné státní účetnictví, které umí zachytit jen výdaje přímo placené z rozpočtu. Ekonomická věda samozřejmě umí počítat i s tzv. externalitami. Což jsou tzv. vyvolané náklady, které nejsou zahrnuty do konstrukce ceny, nebo nejsou placeny přímo z rozpočtu. Mezi ně mohou patřit např. ušlé zisky z turistiky v případě měst zahlcených migranty. Kam z bezpečnostních důvodů jezdí méně turistů. Mezi externí náklady patří i škody na majetku a zdraví způsobené kriminalitou imigrantů. Respektive náklady na jejich odstranění. Někde je jejich vyčíslení snadné. Třeba v případě, který se stal včera v Německu, kde 3 opravu černí „černí pasažeři“ napadli ve vlaku průvodčího, který je požádal o předložení jízdenek. Když byli na další zastávce vyloženi z vlaku, tak vlak demolovali házením kamení a poté zničili i zastávku. V tomto případě výpočet škod jednoduchý. Náklady na opravu lze zjistit z faktur dodavatelských firem. Ovšem v Německu se oficiálně tají. Podobně by bylo možné ze statistik pojišťoven přibližně odhadnout i škody na majetku spáchané migranty při krádežích a loupežích. Horší už to je s cenou života a zdraví, nebo s psychickou újmou. V případě loupežných přepadení, znásilnění, nebo vražd. Pojišťovny sice mají nějak „oceněné“ úrazy nebo částky, které musí vyplácet v případě smrti pojištěnce. To ovšem z ekonomického hlediska asi není vše vystihující. Správě bychom měli počítat i kolik toho zavražděný mohl vyrobit, kolik by zaplatil na daních atd.

Přitom se ovšem stále bavím jen o čísle. A to velmi surově. Ztráta, kterou pro příbuzné představuje zavraždění např. manžela či manželky, se vyčísluje velmi obtížně. Stejně tak újmu, kterou musí vytrpět znásilněná žena.

Nevím, na kolik si Evropská komise cení života a zdraví jednoho Evropana. Mohlo by to však klidně být tak, že cifra na pokutě v sobě zahrnuje i kolaterální škody způsobené pobytem migrantů v Evropě. Tedy „nějak“ oceněné vraždy, zabití, ublížení na zdraví a znásilnění spáchané na Evropanech a Evropankách imigranty. Je však známo, že jeden migrant dokáže spáchat i sérii trestných činů. Po migrační tsunami stoupl počet obyvatel Německa o 2%. Kriminalita však podle statistik BKA vzrostla na třiapůlnásobek. Takže to může být ono.

Ještě více udivující však je, že když EK dala dohromady číslo, které nějak souvisí s náklady na pobyt migrantů, tak že nadále trvá na tom, že imigranti mají do Evropy dále masově proudit. V návrhu reformy azylového práva není nic o tom, jakými opatřeními by mělo být zabráněno v příchodu migrantů. Jsou tam pouze způsoby, jak by se Evropa – včetně států, které migranty nezvaly a nechtějí je – měla rozdělit o migranty a o náklady s jejich pobytem vyvolané.

Mimochodem podle vzorce obsaženého v návrhu přerozdělovacího nařízení by na ČR mělo připadnout minimálně 15,5 tisíce migrantů ročně. To je takové průměrné okresní město. Za jejich odmítnutí bychom podle návrhu Komise měli zaplatit 86 miliard korun. Stali bychom se tedy čistým plátcem do rozpočtu EU ve výši 17 miliard korun ročně. To je hlavní předmět materie, o níž bude v pátek hlasovat předseda vlády Andrej Babiš (ANO) na Ev ropské Radě. Výběr je to strašný. Nechat si u nás ročně od imigrantů napáchat škody za 86 miliard a nechat si dotace. Nebo jako národ přežít platit do Bruselu výpalné 17 miliard ročně.

V úterý se pokusila část poslanců neúspěšně zavázat vládu k odmítnutí tohoto návrhu. Poslanec za KSČM Leo Luzar navrhl do pořadu právě probíhající schůze zařadit bod stanovisko České republiky k reformě azylového práva Dublin 4. Upozornil na to, že náš Parlament propásl příležitost „ukázat žlutou kartu“. Během předvolebního období a voleb, kdy Sněmovna nezasedala, neměl kdo projednat návrhy došlé z Bruselu. Jenže Brusel mezi tím nezahálel. Evropský parlament již návrh Dublin IV. schválil. Nyní je rozhodování na Radě. Náš parlament, stejně jako ostatní parlamenty, měly možnost proti návrhu komise protestovat. Jenže nejednal. Na rozdíl od Polského Sejmu a Maďarského Parlamentu, které už poukázaly na to, že návrh porušuje zásadu subsidiarity a tím onu žlutou kartu uvedl. Komunista Luzar se na poslední chvíli pokusil situaci zachránit. Navrhl bruselský návrh zařadit na projednávání ve Sněmovně. Ta by pak podle článku 10b Ústavy a jednacího řádu Sněmovny mohla zavázat vládu k odmítnutí Dublinu IV., pokud by obsahoval povinnost přijímat migranty a sankce za jejich nepřijetí. Pouze Sněmovna jako celek může svým usnesením přijatým v plénu takto vládu zavázat. Usnesení výboru pro evropské záležitosti má pouze doporučující charakter. Lidově řečeno vláda si s ním může vytřít …...

V okamžiku hlasování se však ukázalo, že žádná mýtická koalice ANO+SPD+KSČM k níž mnozí upínali své naděje, reálně neexistuje. Ačkoli návrh na zařazení bodu podpořil svým vystoupením i místopředseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD), tak návrh byl hlasy poslanců za ANO, ČSSD, TOP 09, Starosty a Piráty zamítnut. Pro návrh komunistů projednat Dublinský balíček hlasovali i lidovci a ODS, kteří rovněž chtěli Babiše zavázat k odmítnutí návrhu. Nestačilo to. Výsledek hlasování o návrhu lze najít na http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=67122

Každý kdo bude chtít se může přesvědčit, jak hlasovali poslanci, které zvolil. A případně začít přemýšlet o tom, jestli při podzimních volbách volil správně.

Babiš tedy ve čtvrtek odjel na jednání Rady se zcela volnýma rukama. Ve středu se ještě sešel výbor pro evropské záležitosti. Pouze doporučil vládě, aby trvala na tom, že o reformě azylového práva se má v radě hlasovat jednomyslně. Přijetí odmítavého stanoviska ke kvótám a k pokutám zablokovala stejná koalice jako v případě zařazení bodu na Sněmovnu. Tedy Babišovců z ANO s Kalouskovci TOP 09, Sobotkových socanů, Farského Starostů a Bartošových Pirátů.

V praxi se tak velmi brzo ukázalo, že Babiš si s touto Sněmovnou může dělat, co chce. Že ani KSČM ani SPD, které mu pomohly do křesla premiéra (zatím vlády bez důvěry), nemají nejmenší šanci jej nijak korigovat. Babiš se klidně při hlasování spojí s Kalouskem, na kterého jinak plive špínu.

Ukazuje se, že dohoda ANO s SPD a KSČM byla pouze dohodou o „rozdělení koryt“. Babiš se s pomocí komunistů a okamurovců stal premiérem. KSČM a SPD za to dostala pár křesel místopředsedů Sněmovny a pro své členy několik křesel ve vedení výborů. Dál jejich moc nesahá. Babiš si může dělat, co chce. I kdy jeho vláda ještě o důvěru ani nepožádala. A ani SPD ani KSČM s tím nic nenadělají.

V tento pro národ stejně osudový okamžik jako bylo září 1938, březen 1939 nebo srpen 1968, se Parlament stejně jako tehdy ukázal být nepoužitelný. Reálně jsme bohužel Babišovi vydání na milost a nemilost. Jen na něm záleží, jestli bezpečnost občanů ČR vymění za pokračování evropských dotací pro Agrofert. Nebo třeba za to, že OLAF nadále nebude spěchat s vyšetřováním causy Čapí hnízdo a nelegálního čerpání zemědělských dotací na 1.700 ha půdy, kterou Agrofert užívá, aniž by na to měl nějakou nabývací nebo nájemní smlouvu.

Jediný kdo nás v tuto chvíli může zachránit, jsou Poláci a Maďaři. Jejich parlamenty i vlády již dopředu signalizují, že s návrhem nebudou souhlasit. My sami jsme se bohužel opět na obranu nezmohli.

Klára Minaková
15. 12. 2017 ZDROJ
Nedávné kroky bývalého prezidenta Gruzie a exgubernátora Oděské oblasti Michaila Saakašviliho jsou plivnutím do tváře gruzínského a ukrajinského národa. Toto prohlášení učinil Vladimír Putin během velké tiskové konference. Saakašvili i nadále organizuje v Kyjevě provokace. Podle informací internetové stránky Utro.ru excentrický politik navrhl Ukrajincům, aby se složili na uspořádání rozsáhlého státního převratu, protože nemá dost peněz. Jedná se o částku 210 tisíc dolarů (12,3 milionu rublů).

O opozičním politikovi, který vyzývá Ukrajince, aby svrhli současnou vládu, se začalo mluvit po zadání otázky z této země.

"To, co dělá Saakašvili, je plivnutí do tváře gruzínského národa a plivnutí do tváře ukrajinského národa. Jak to doposud trpíte?", řekl Vladimír Putin.

Putin argumentoval svůj názor a zdůraznil, že Saakašvili, který kdysi vedl nezávislý gruzínský stát, nyní světu říká, že je Ukrajinec.

Že nejsou na Ukrajině žádní skuteční Ukrajinci? A Ukrajina to všechno trpí! Tak líto je se na to dívat. Srdce mi krvácí, řekl prezident Ruské federace.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Eva Králíková
15.12.2017 blog autorky, komentář Outsidermedia
Mezi několika tisíci látek kouře cigaret je i několik set aditiv, látek přidaných pro řadu účelů, ale hlavně pro zvýšení návykovosti nikotinu a taky aby se to vůbec dalo vdechnout, tedy maskování zápachu a dráždivých pocitů. Právě návykovost nikotinu zajišťuje byznys: kolem 90 % kuřáků je na nikotinu závislých a proto je pro ně problém přestat si cigarety kupovat.

Návykovost nikotinu záleží na rychlosti a množství, které se dostane do mozku. Ve druhé polovině 20. století už výrobci cigaret cíleně pracovali na zvýšení rychlosti a množství vstřebaného nikotinu, například od 70. let je proto jedním z aditiv čpavek.

…

Na základě prokazatelného lhaní veřejnosti s dopadem na lidské zdraví a životy podaly jednotlivé státy USA žalobu na výrobce cigaret. Výsledkem byl roku 1998 Master Settlement Agreement, viz např. zde, zde, zde. Tabákové firmy stálo vědomé lhaní s dopadem na lidské zdraví a životy přes 200 miliard (opravdu miliard) US dolarů, zveřejnění vlastních tajných dokumentů a další.

Celý článek najdete na blogu autorky na Aktuálně.cz

Stanův komentář:

Profíci z Bakalových ani ostatních médií nemají čas zabývat se prkotinami typu prohlášení tabákových firem, ke kterému byly přinuceny po osmnácti letech soudních procesů (viz video na začátku). Mohli by asi přijít o příjmy z reklamy od tabákových firem, tak se raději zabývají špiněním konkurenčních médií a zdůvodňováním úpadku své čtenosti a sledovanosti kdečím, jen ne svou neschopností. A proto se i tuto životně důležitou informaci musíme dozvědět z blogu lékařky, která se léčení závislostí na tabáku a ostatních látkách sama profesionálně zabývá.

Snajper, Kyjev, Majdan, 2014

Dmitrij Pavlenko
15.12.2017 překlad Outsidermedia

Ukrajinský soud vyslechne výpovědi gruzínských žoldnéřů, kteří se zúčastnili střelby do lidí na Majdanu.
Skoro čtyři roky od násilností na Majdanu připravených organizátory státního převratu na Ukrajině začala konečně pravda vyplývat na povrch.

Pokud normálně uvažující lidé na Ukrajině, v Rusku i na Západě při sledování událostí a záznamů videokroniky z Majdanu zpočátku nepochybovali o tom, kdo a s jakým cílem to vše uspořádal, tak nyní se už dokonce i u mnohých adeptů „revoluce důstojnosti“ začínají projevovat záblesky vědomí a pocitu, že je prostě podvedli, jak o tom zpíval jeden ukrajinský zpěvák, který zahynul nedávno za docela podivných okolností.

Ale ke smrti více než stovky lidí, s jejichž památkou velmi rádi spekulují nepoctiví postmajdanoví politici, nedošlo zaviněním pořádkových sil, ani v důsledku vydání rozkazu k zahájení střelby později uprchlým prezidentem Janukovyčem a jeho okolím. Jejich smrt byla naplánována a uskutečněna těmi, kdo jsou nyní v Kyjevě „pány nad životy“ a potichu a plánovitě pokračují v cílevědomém snižování počtu obyvatel Ukrajiny.

Ukrajinský advokát Alexandr Gorošinskij, který byl obhájcem v kyjevským režimem inspirovaném procesu proti příslušníkům speciální jednotky „Berkut“ obviňovaným z rozstřílení takzvané nebeské setniny*) prohlásil, že žoldnéři z Gruzie, kteří se zúčastnili událostí na Majdanu, jsou ochotni vypovídat ve věci této tragédie.

Lidé, o kterých je řeč, tvrdí, že v předvečer tragických událostí v centru Kyjeva na Ukrajinu přijelo z Gruzie 50 žoldnéřů, kterým vydali zbraně, náboje a rozkazy k zorganizování střelby na Majdanu. Tito snajpeři přitom stříleli jak do protestujících, tak i do příslušníků pořádkových sil z budovy konzervatoře a se střechy hotelu „Ukrajina“. Za to každý snajper dostal odměnu ve výši 5000 USD.

Stojí za zmínku, že o účasti gruzínských žoldnéřů v násilnostech na Majdanu se mezi prvními zmínil italský novinář Gian Micalessin. Letos v listopadu publikoval investigativní film na základě rozhovorů se třemi Gruzíny, nyní přebývajícími v jedné ze zemí východní Evropy. Koba Nergadze, Alexandr Revazišvili a Kvaracchelia Zalogi – právě tak se jmenují – vyprávěli, že se zúčastnili střelby do účastníků „majdanu“ 18. až 20. února 2014. Všichni byli příslušníky tajné bezpečnostní služby gruzínského exprezidenta M. Saakašviliho a byli posláni do Kyjeva na jeho přímý pokyn. Bezprostředním koordinátorem gruzínských žoldnéřů byl nejbližší Saakašviliho spolupracovník Mamuka Mamulašvili, který se později stal pohlavárem „Gruzínské národní legie“ jako součásti ukrajinských karatelů. Kromě něho koordinoval činnost ostřelovačů střílejících do účastníků „majdanu“ a příslušníků pořádkových jednotek jistý americký vojenský instruktor, důstojník 101. výsadkové divize USA Christopher Boyenger.

Gruzínský Národní ozbrojený legion - součást ozbrojených sil Gruzie. Jeho příslušníci stříleli v Kyjevě po lidech na Majdanu v roce 2014.

Zbraně gruzínským žoldnéřům dodával do hotelu „Ukrajina“ poslanec Nejvyšší rady za „Baťkivštinu“ (předsedkyně Julie Tymošenková) Sergej Pašinskij (týž Pašinskij, který se ještě 18. února dostal do záběru kamery při pokusu vyvézt z Majdanu snajperskou pušku, ze které se nejspíš střílelo do příslušníků „Berkutu“ a vnitřních vojsk) a nikoli neznámý setník Vladimir Parasjuk, který je dnes rovněž ukrajinským poslancem. Revazišvili italskému novináři sdělil toto:

„Museli jsme střílet ve skupinách po dvou-třech. Každý vystřelil 2 až 3 krát a Pašinskij obcházel od skupiny ke skupině. Po jeho boku byl vždycky mládenec, který se jmenoval Parasjuk. Neměli jsme na vybranou: Měli jsme rozkaz střílet jak po zvláštní jednotce policie „Berkut“, tak i po demonstrantech, bez rozdílu. Byl jsem z toho v šoku.“

Podle slov advokáta Gorošinského může být pravdivost výpovědí gruzínských žoldnéřů ověřena jen procesní cestou. Tito bývalí účastníci masového zabíjení v centru Kyjeva jsou ochotni, kvůli obavám o svou bezpečnost, svědčit prostřednictvím videokonference z Arménie.

Potřebuje však ukrajinská státní moc takovou pravdu? Viníci násilností na Majdanu byli, v rozporu se zdravým rozumem a s fakty, už dopředu určeni, ale pravda za nynějšího režimu nejenže je zakázána, ale může nést velmi neblahé následky jak pro ty, kteří se jí pokouší dobrat, tak i pro ty, kteří ji zveřejňují.

Tato pravda je, nicméně nutná pro lidi, kterým dosud nedošla, nebo došla jen částečně, celá hloubka tragičnosti následků státního převratu roku 2014 pro Ukrajinu a její lid. Budou se samozřejmě všemožně bránit jejímu přijetí a pokoušet se věřit tomu, co jim říkají masmédia zaplacená státními zločinci a jejich zahraničními kurátory. Nicméně, v případě, že lidem zblblým banderovskou propagandou zbyl kousek kritického myšlení, začne se jejich víra nahlodávat pochybnostmi a lámat.

Tak, či onak se ledy ve věci snajperů na Majdanu konečně hnuly. Přijde řada i na Ukrajině zakázanou pravdu o Oděsské „Chatyni“ (397 obětí) a válce na Donbasu.

*) Nebeská setnina– pojmenování pro 106 obětí střelby na kyjevském Majdanu během tzv. „Revoluce důstonosti“ (účastníci byli rozděleni do tzv. setnin). Kyjevský režim dokonce 1.července 2014 ustavil státní vyznamenání „Řád hrdinů Nebeské setniny“.

Zdroj: Cargrad TV
Překlad: st.hroch 171213

Jaroslav Tichý
15.12.2017 Literárky
O českých národních zájmech psali již různí autoři. Vesměs obecně, pouze v poloze teoretické. Důvody, proč se tohoto tématu chápeme, lze shrnout následovně.

Chceme:
1/ nejprve zrekapitulovat, co to vlastně národní zájmy (obecně) jsou a k čemu slouží;

2/ poté ukázat si, jaké národní zájmy může mít země, jako je Česká republika, a jakých prostředků k jejich dosažení může využívat.

3/ konstatovat stav, v němž se v současné době jako země i obyvatelé nacházíme a pokusit se o prvotní formulaci českých národních zájmů, jež by vedly ke kýžené nápravě tohoto stavu.

V této 1. části se tedy dále budeme záměrně zabývat pouze úkolem vytyčeným v bodě 1/. Pokusíme se přitom k tomuto úkolu přistoupit průřezově s využitím pohledů jiných autorů na tento problém, jak následuje:

Nejprve si tedy definujme, co je vůbec národní zájem. V této souvislosti narazíme na tyto problémy:

a/ jak uvádějí někteří autoři, na východ od řeky Rýn se pojmy národ a národní používají ve smyslu etnického národa, zatímco na západ od Rýna ve smyslu národa politického, který vytváří jeden stát. V rámci jednoho politického národa, jež tvoří stát, může přitom existovat několik národů ve smyslu etnickém;

b/ při používání pojmu národní zájem v našem prostředí vycházíme z anglického překladu National interest, který se ale používá jako národní ve smyslu politickém (totéž v němčině Nationale Interesse, avšak např. Francouzi je označují jako Raison d´état). Přesnější označení by tedy bylo státní zájem, který se však s ohledem na některé historické reminiscence u nás nepoužívá;

c/ přívlastek národní se objevuje v souvislosti s tím, kdo tvoří politický národ. (V minulosti to tedy byl panovník a šlechta, nyní to je to /či spíše má být/ lid jako soubor rovnoprávných občanů, který legitimizuje politické rozhodování ve státě.

Národní zájem lze tedy definovat jako zájem politického národa v rámci existujícího státu.

Další otázkou je, k čemu národní zájmy slouží.
V této souvislosti je třeba uvést, že existují dva druhy národních zájmů, a to:

A/ (veřejný) zájem týkající se vnitřní politiky státu a

B/ národní zájem týkající se zahraniční politiky státu.

Oba zájmy od sebe však nelze oddělit, neboť jednak spolu navzájem dosti úzce souvisejí, jednak na sebe navzájem působí. Zahraniční politika země není od té vnitřní politiky striktně oddělena, neboť nestabilní vnitřní situace oslabuje stát navenek a naopak.

V systému mezinárodních vztahů na sebe působí navzájem jednotlivé státy a soupeří o moc, která jim může právě sloužit k prosazování jejich národních zájmů.

Tyto národní zájmy mají různý charakter, jsou:

I. objektivního charakteru - (označované jako vitální, strategické, životní), které jsou vědecky dokazatelné a existují nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku. Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu;

II. subjektivního charakteru– (jako je výraz demokratické vůle lidu a demokracie, která může fungovat pouze uvnitř politického národa). Subjektivní zájmy jsou agregátem individuálních a skupinových zájmů a hodnot příslušníků politického národa. Ty jsou formovány v politickém procesu na základě toho, jaké v tom konkrétním státě existuje státní zřízení (buď všemi občany - v demokratickém zřízení, nebo pouze nevolenými elitami - v nedemokratických zřízeních).
Podmínkou nezbytně nutnou pro obhajobu národních zájmů je státní suverenita daného státu, a to navenek i dovnitř, kdy:

- státní suverenita navenek– umožňuje státu chovat se jako nezávislá jednotka mezinárodních vztahů;
- státní suverenita dovnitř - zajišťuje právo vydávat zákony ve vlastní zemi a vykonávat v ní exekutivní moc.

Objektivní a subjektivní zájmy přitom mohou spolu někdy kolidovat (např. Francie a její objektivní zájem o získávání a udržování moci – viz její politická moc v orgánech EU s ohledem na počet jejích obyvatel a na to, kolik hlasů svých zástupců si vybojovala v jednotlivých orgánech EU. Tuto moc pak může uplatňovat k prosazování subjektivních zájmů občanů Francie, na kterých se tito občané dohodnou. Tedy např, k využití téměř poloviny rozpočtu EU k dotování zemědělství a ke zvýšeným dotacím pro francouzské zemědělce v porovnání s dalšími členskými zeměmi EU. Tím dosáhne Francie výhody pro své zemědělce /byť i za cenu jejich příp. zaostávání/ na úkor zemědělců v dalších členských zemích. Na druhé straně to vytváří protitlak ze strany dalších členských zemí v rámci jejich obrany).

Hlavním východiskem ale i prostředkem k prosazování národního zájmu a tedy i k zahraniční politice daného státu je moc. Ať již moc vojenská, jak tomu bývalo v minulosti, tak i ekonomická a politická, jak je tomu v dnešní době.

V praxi se opakovaně stává, že snaha o příliš velkou moc může být kontraproduktivní, protože vyvolává snahu ostatních států udržet rovnováhu moci a spojit se proti tomu, kdo překročí jisté meze nebo aspiruje na hegemonii v určitém regionu. Příkladem toho bylo v minulosti opakovaně Německo (viz 2 světové války jako následek) či v dnešní době USA, kdy celý proces teprve probíhá a kdy známe zatím jen dílčí následky.

Tolik tedy autor L. Petřík, jehož charakteristika je komplexní a nejvýstižnější.

Lze tedy tuto otázku shrnout s tím, že:

- existují objektivní a subjektivní národní zájmy. Jedná se o zájmy politického národa, který může zahrnovat v sobě několik národů ve smyslu etnickém;

- objektivní národní zájmy daného státu existují bez ohledu na vůli těch, kteří v daném státu ovlivňují zahraniční politiku, zatímco

- subjektivní národní zájmy v daném státu jsou formovány v tamním politickém procesu a s přihlédnutím k tam existujícímu politickému zřízení.

Objektivní národní zájmy tedy slouží ke zvětšování či minimálně k udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu.

Subjektivní národní zájmy pak slouží k vydávání zákonů a k realizaci exekutivní moci uvnitř daného státu, a to v souladu s politickým zřízením konkrétně existujícím v daném státě.

Krom toho existují i další vesměs jednodušší charakteristiky této problematiky, jako např. od V. Klause s tím, že:

- výchozí entitou života všech lidí žijících na území České republiky je právě Česká republika, a že je proto v přirozeném, samozřejmém zájmu nás všech, aby tato entita co nejlépe fungovala, aby v ní byla skutečná (nikoli pouze proklamovaná) svoboda a demokracie, aby země prosperovala nejen krátkodobě (abychom si ji udržovali i do budoucnosti) a aby byla suverénní, to znamená, aby mohla sama o sobě rozhodovat. To jsou zájmy obecné, ze kterých vyrůstají nejrůznější zájmy specifické;

- národní zájmy jsou projevem postojů občanů tvořících národní společenství, které existuje v každém skutečném státě, v našem případě v České republice. Slovo národní společenství není obsahově totožné s národem jako takovým, neboť do tohoto společenství patří i všechny další národnosti nebo menšiny, které stát společně sdílejí;

- realizovat naše národní zájmy je úkolem naším, vyžaduje to mnohé od nás samotných, ale předpokládá to i něco v podstatě nesamozřejmého od našeho okolí – respekt k České republice od sousedů a od celé Evropy. Tento respekt vyžaduje, aby byla Evropa seskupením rovnoprávných demokratických států, z nichž žádný není hegemonem, který by své zájmy prosazoval na úkor ostatních;

- dnešní uspořádání Evropské unie sice na formální hegemonii toho či onoho státu není založeno, ale důsledkem absence demokracie v rozhodování Evropské unie je to, že je dnešní evropské uspořádání ve svém působení na Českou republiku v mnohém obdobné uspořádání hegemoniálnímu;

nebo od P. Robejška, který se celkový pohled na tuto problematiku snaží následovně zjednodušit:

- národní zájmy jsou odpovědí na to, že se každý stát vždy nachází někde na škále mezi rozkvětem a zánikem. Proto také existují v obecné rovině „jen“ dva pro všechny země důležité národní zájmy, bezpečnost a blahobyt; nazývejme je přirozenými zájmy;

- dosahování těchto zájmů se však odehrává v rozdílných podmínkách. Státy se liší polohou, velikostí, nerostným bohatstvím, hospodářskou vyspělostí, vzdělaností obyvatelstva atd. Proto jsou národní zájmy dlouhodobě platné a v některých případech dokonce věčné. Přitom to, co bezpečnosti a ekonomickému rozkvětu prospívalo před pár lety, může dnes škodit a to, co je účelné ve Francii, nemusí fungovat v Holandsku. Co to znamená? Stejné národní zájmy vyžadují rozdílné způsoby dosahování;

- Přirozené zájmy všech států, tedy bezpečnost a blahobyt, se do každodenní politiky promítnou ve chvíli, kdy společnost musí reagovat na určitou výzvu (třeba Brexit nebo volba nového amerického prezidenta) a hledat takovou odpověď, která nejvíce prospěje hospodářskému rozvoji a bezpečnosti národa;

- úlohou národních elit je zharmonizovat cíle bezpečnosti a blahobytu národa s konkrétními vývojovými procesy a aktuálními událostmi. Každá vláda musí být schopna národní zájmy v dané situaci rozeznat a sloužit jim. Její úlohou je správně zhodnotit ekonomicko-politickou konstelaci, to, jak se chovají ostatní pro danou zemi významní hráči, a vyvodit z toho přiměřené politické kroky. (Pozn.: před vzývanou úlohou národních elit je však třeba varovat, zejména pak za aktuální situace, kdy se u nás za domnělou národní elitu vydává již kdekdo, přičemž vesměs nereflektuje vůbec zájem většiny našich občanů);

- toho, oč se „hraje“ (tj. vše, co lze shrnout pod pojmy blahobyt a bezpečnost), není nikdy dostatek a nelze to spravedlivě rozdělit a rozdílné výchozí situace jednotlivých států vyžadují odlišné (nezřídka protikladné) postupy při dosahování týchž cílů.

- V zahraničněpolitické debatě v České republice a v Evropě vůbec je často zaměňována realistická politika za idealistické vize. Na první pohled impozantní systém „evropských hodnot“ jim brání v pochopení skutečnosti, že žádná z těchto hodnot nedokáže sama zabezpečit prostor pro své uskutečňování. Ani ta nejvzletnější pojednání o významu celoevropské nebo dokonce celosvětové platnosti těchto hodnot nezmění nic na tom, že tyto hodnoty lze uplatňovat až tehdy, když je zajištěna bezpečnost a ekonomická prosperita státu.

- Jinými slovy to znamená, že o hodnotách evropské sounáležitosti a jejich významu pro aktuální českou politiku lze mudrovat pouze v závětří stabilní společnosti v bezpečných hranicích. Jinak hodnoty ztrácejí svůj význam. Jen pro ilustraci. Řecko je sice kolébkou evropských hodnot, ale nezávisle na tom je právě blíže zániku než rozkvětu;

- Na obecné úrovni mají všechny státy do značné míry identické národní zájmy. Obvykle se hovoří o míru, nedotknutelnosti území, ochraně obyvatel, ekonomickém rozkvětu apod. Konkrétní zahraničněpolitické úsilí většiny vlád se však soustřeďuje na dvě oblasti: Bezpečnost a blahobyt vlastního obyvatelstva;

Pokračování seriálu zde.

Související články:
- čtěte seriál Literáních novin "Co je národní zájem": Zájem národa, či státu?

Důl Trepča - srbská enkláva (Kosovo)

15.12.2017 B92, překlad messin

Důlní a metarulgický komplex Trepča v Kosovu si tento čtvrtek připomíná 90. výročí vzniku.
A hlava státu Alexandar Vučič uvedl, že Srbsko bude o tento podnik bojovat „nekompromisně“.

Pokud je podnik opatrován a budován po 90 let, jako je tomu u Trepči, pak už není jen podnikatelskou jednotkou, nýbrž je součástí rodinného a národního dědictví, součástí tradice,“ napsal Vučič pracovníkům společnosti v dopise, připomínajícím tradici těžby a také nesmazatelnou existenci Srbů v Kosovu.

V dopise, který se četl během ceremonie ve městě Zvečan v severním Kosovu prezident uvedl, že Trepča byla svědkem velkých historických nepokojů a změn sociálních řádů a politických systémů, ale „přežila všechna pokušení a výzvy“.

„Srbsko bude nekompromisně pokračovat v boji za vaše právo spravovat to, co před vámi vytvořili vaši předkové, co vám patří a dokud bude existovat Srbsko, nedokáže se nikdo Trepči zmocnit a ukrást vám ji“, řekl Vučič.

Prezident řekl zaměstnancům, že uvidí, jak budou v tomto komplexu pokračovat nové generace srbských horníků.

Připomněl, že otevření Trepči před devadesáti lety předznamenalo novou éru – urbanizace a hospodářského pokroku a bylo také důkazem tehdejší upřímné snahy státu, aby prostřednictvím industrializace vyvedl tuto část území z temnoty osmanského feudálního dědictví.

Vučič zdůraznil, že otevření Trepči představovalo vítězství nových časů nad zaostalostí a dodnes zůstává symbolem vývoje a pokroku.

„Proto je Trepča mnohem více než jen důlním komplexem, je to myšlenka na lepší budoucnost a pokrok, a bude tu pro vaše syny, stejně jako byla pro vás, vaše otce i dědy,“ řekl prezident.

Když se „někteří“ pokouší dostat něco, co není jejich, pokračoval, „zapomněli, že Trepča je jakýmsi nehmotným dědictvím, hodnotou, která je nehmatatelná a nemůže být ukradena.“

„Je to proto, že Trepču nosí každý pracovník v sobě, každý zaměstnanec, co budoval budoucnost své rodiny a srbského lidu v Kosovu a Metochii v jejich důlních šachtách a závodech,“ řekl Vučič.

Překlad Messin

Jiří Baťa
15. 12. 2017
Pomineme-li problematickou aféru s dopingem u ruských sportovců, jsou tu další případy, které odhalují používání léků jako prostředků, zvyšující výkony sportovců, tzv. anabolika. Poněkud paradoxně, proti samotné logice sportu, kdy se říká a veřejně propaguje heslo „sportem ke zdraví“ je, podle zjištěných poznatků, značná část vrcholových sportovců nemocných. Mají astma!

Samozřejmě, že i sportovci jsou jenom lidé a mohou onemocnět. U nemocného sportovce, který se léčí, však takové léky mohou být svým způsobem i dopingem. Pak je takové léčení a současná aktivní činnost sportovce poněkud problematické. Takový člověk (sportovec) je buďto fakticky nemocný, léčí se a nemůže sportovat (tak jak je tomu u obyčejného člověka nesportovce), nebo je natolik „zdravě nemocný“, že může sportovat, jen musí užívat nějaké léky, tzv. kortikoidy! Jak to jde ale dohromady: být dost vážně nemocný, tedy mít např. opravdové astma, léčit se a současně být sportovně aktivní ve vrcholovém sportu?

Pokud se totiž blíže seznámíme s podstatou tohoto onemocnění zjistíme, že astma bronchiale je chronické zánětlivé onemocnění průdušek, pro které je také typické, že po různých vyvolávajících podnětech dochází k záchvatům dušnosti nebo kašle na podkladě zúžení dýchacích cest. Jedná se o nejčastější chronické onemocnění dětského věku, nicméně závažná je rovněž skutečnost, že i přes pokroky v léčbě výskyt astmatu v populaci stoupá. Neumím si představit aktivního sportovce ve vrcholovém sportu, např. biatlonisty, fotbalisty, cyklisty, nebo atleta- desetibojaře, u kterého v průběhu aktivní činnosti dochází k záchvatům dušnosti nebo kašle. Je nade vší pochybnost, že by takový sportovec mohl vůbec závodit, natož aby v průběhu závodu trpěl těmito příznaky navzdory tomu, že by používal ke zmírnění následků léky, tzv. kortikoidy, či jiné (salbutamol).

Je mnoho známých případů, kdy sportovci s astmatickým „onemocněním“ pro potlačení příznaků nemoci používali léky, které však svým způsobem více působily jako doping. Na severu Evropy patří běžecké lyžování k nejpopulárnějším sportům se širokou základnou a snad právě proto za specialisty na efektivní užívání léků na astma platí norští běžci na lyžích, a to dlouhodobě. Tomu také odpovídala jejich výkonnost a naprostá výjimečnost v tomto zimním sportu. Na druhou stranu je fakt, že právě mezi lyžaři je astmatiků docela dost. Otázka nakolik je jejich „astma“ skutečné a prokazatelné, nebo je to jen záminku ke krytí používání léků ke zvýšení výkonnosti sportovce, které současně působí de facto jako „oficiální“ doping. Lékaři těmto astmatem trpícím lidem totiž často doporučují zimní a vodní sporty, což se zřejmě stalo výhodnou kamufláží i pro sportovce, pokud jim takové léky současně slouží jako vhodný (kamuflovaný) doping ke zvýšení jejich výkonnosti.

Posledním případem dopingu je anglický cyklista Chris Frooma. Mezinárodní unie UCI informovala o tom, že britský závodník letos v září na Vueltě neprošel dopingovou zkouškou. Čtyřnásobný vítěz Tour de France zatím nebyl nijak nijak potrestán. „Je dobře známo, že mám astma. Během Vuelty se mi astma zhoršilo, proto jsem na doporučení lékaře zvyšoval dávku salbutamolu. Vždy jsem se ale ujišťoval, že jsem nepřekročil přípustnou dávku,“ uvedl Brit. Podle regulí smějí cyklisté užívat salbutamol na zvláštní povolení od UCI, ale maximální povolená koncentrace je 1000 nanogramů, zatímco Froomův vzorek z Vuelty vykazoval dvojnásobnou hodnotu. Není to poprvé, co se kolem Frooma vznáší takové podezření. Čelil už několika nařčením z dopingu Mj. jej v tomto směru podezříval i na doping expert na slovo vzatý, Lance Armstrong, nic se však prý neprokázalo.

Dopingové aféra ruských sportovců má sice své následky, co však bylo předmětem dopingu není známo. K dopingu totiž neslouží jen velmi populární důvod „astma“ a příslušné léky, kterým údajně trpí jistá část sportovců, ale celá řada jiných léků a anabolik. I ty jsou nebo mohou být do jisté míry považovány za doping a jsou nebo mohou být diagnostikovány v jistém omezení. Pokud ovšem dojde „omylem“ k tzv. předávkování, mohou být jejich uživatelé obviněni z dopingu, viz Ch. Froom z GB.

Obecně vzato, zmíněná nemoc „astma bronchiale“ u sportovců se stala metodou, jak legalizovat používání léků (kortikoidů) na potlačení nemoci, které nejen léčí, ale také a to především, zvyšují výkon sportovce, neboť jsou svým způsobem současně i dopingem. V případě sportovců se můžeme domnívat (stejně jako pochybovat), že nejde o astma, které nutně vyžaduje totální ambulantní léčení, ale o (zřejmě) astma jen lehčího typu, kdy nasazením léků je nemoc natolik potlačena, že sportovec je schopen podávat standardní (někdy dokonce nadstandardní) výkony. A to je ten hlavní důvod, proč tolik úspěšných (ale i méně úspěšných) sportovců jsou postiženi tím „zatraceným“ astmatem.

Nicméně astma, jakkoli je pro běžného člověka velmi nepříjemné onemocnění (dušnost, kašel, únava aj.), často nemůže ani vykonávat svou práci, přesto je až s podivem, že u sportovců i přes vynaložené úsilí, tyto příznaky nejsou pro jejich činnost zas až tak velkou překážkou, pokud ovšem jsou touto nemocí opravdu postiženi. Jinak lze astma považovat jen jako zástěrku pro používání léků coby povolený doping. Zůstaneme-li např. u biatlonistů, pak např. z českých běžkařů astma prý trápilo od dětství třeba Lukáše Bauera. Přesto i s touto nemocí je schopen aktivně sportovat a i podávat výborné výkony. Podle něj se udělení terapeutické výjimky hlídá pomocí přísných testů. „Dají vám nadýchat alergenu a musíte mít určité procento zhoršení. Jakmile by bylo menší, tak nesmíte užívat léky. Já se do toho ale vždycky v pohodě vešel,“ popsal Bauer. Takže i s astmatem se dá úspěšně sportovat. Jak prosté, Watsone, že?

Jaroslav Tichý
15. 12. 2017
O českých národních zájmech psali již různí autoři. Vesměs obecně, pouze v poloze teoretické. Důvody, proč se tohoto tématu chápeme, lze shrnout následovně. Chceme:
1/ nejprve zrekapitulovat, co to vlastně národní zájmy (obecně) jsou a k čemu slouží;
2/ poté ukázat si, jaké národní zájmy může mít země, jako je Česká republika, a jakých prostředků k jejich dosažení může využívat.
3/ konstatovat stav, v němž se v současné době jako země i obyvatelé nacházíme a pokusit se o prvotní formulaci českých národních zájmů, jež by vedly ke kýžené nápravě tohoto stavu.

V této 1. části se tedy dále budeme záměrně zabývat pouze úkolem vytýčeným v bodě 1/. Pokusíme se přitom k tomuto úkolu přistoupit průřezově s využitím pohledů jiných autorů na tento problém, jak následuje:

Nejprve si tedy definujme, co je vůbec národní zájem. V této souvislosti narazíme na tyto problémy:

a/ jak uvádějí někteří autoři, na východ od řeky Rýn se pojmy národ a národní používají ve smyslu etnického národa, zatímco na západ od Rýna ve smyslu národa politického, který vytváří jeden stát. V rámci jednoho politického národa, jež tvoří stát, může přitom existovat několik národů ve smyslu etnickém;

b/ při používání pojmu národní zájem v našem prostředí vycházíme z anglického překladu National interest, který se ale používá jako národní ve smyslu politickém (totéž v němčině Nationale Interesse, avšak např. Francouzi je označují jako Raison d´état). Přesnější označení by tedy bylo státní zájem, který se však s ohledem na některé historické reminiscence u nás nepoužívá;

c/ přívlastek národní se objevuje v souvislosti s tím, kdo tvoří politický národ. (V minulosti to tedy byl panovník a šlechta, nyní to je to /či spíše má být/ lid jako soubor rovnoprávných občanů, který legitimizuje politické rozhodování ve státě.

Národní zájem lze tedy definovat jako zájem politického národa v rámci existujícího státu.

Další otázkou je, k čemu národní zájmy slouží.

V této souvislosti je třeba uvést, že existují dva druhy národních zájmů, a to:

A/ (veřejný) zájem týkající se vnitřní politiky státu a

B/ národní zájem týkající se zahraniční politiky státu.

V systému mezinárodních vztahů na sebe působí navzájem jednotlivé státy a soupeří o moc, která jim může právě sloužit k prosazování jejich národních zájmů.

Tyto národní zájmy mají různý charakter, jsou:

I. objektivního charakteru - (označované jako vitální, strategické, životní), které jsou vědec-ky dokazatelné a existují nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku.Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu;

II. subjektivního charakteru – (jako je výraz demokratické vůle lidu a demokracie, která mů-že fungovat pouze uvnitř politického národa). Subjektivní zájmy jsou agregátem individuálních a skupinových zájmů a hodnot příslušníků politického národa. Ty jsou formovány v politickém procesu na základě toho, jaké v tom konkrétním státě existuje státní zřízení (buď všemi občany -v demokratickém zřízení, nebo pouze nevolenými elitami -v nedemokratických zřízeních).

Podmínkou nezbytně nutnou pro obhajobu národních zájmů je státní suverenita daného státu, a to navenek i dovnitř, kdy:

- státní suverenita navenek– umožňuje státu chovat se jako nezávislá jednotka me-

zinárodních vztahů;

- státní suverenita dovnitř - zajišťuje právo vydávat zákony ve vlastní zemi a vykonávat v ní exekutivní moc.

Objektivní a subjektivní zájmy přitom mohou spolu někdy kolidovat (např. Francie a její objektivní zájem o získávání a udržování moci – viz její politická moc v orgánech EU s ohledem na počet jejích obyvatel a na to, kolik hlasů svých zástupců si vybojovala v jednotlivých orgánech EU. Tuto moc pak může uplatňovat k prosazování subjektivních zájmů občanů Francie, na kterých se tito občané dohodnou. Tedy např, k využití téměř poloviny rozpočtu EU k dotování zemědělství a ke zvýšeným dotacím pro francouzské zemědělce v porovnání s dalšími členskými zeměmi EU. Tím dosáhne Francie výhody pro své zemědělce /byť i za cenu jejich příp. zaostávání/ na úkor zemědělců v dalších členských zemích. Na druhé straně to vytváří protitlak ze strany dalších členských zemí v rámci jejich obrany).

Hlavním východiskem ale i prostředkem k prosazování národního zájmu a tedy i k zahraniční politice daného státu je moc. Ať již moc vojenská, jak tomu bývalo v minulosti, tak i ekonomická a politická, jak je tomu v dnešní době.

V praxi se opakovaně stává, že snaha o příliš velkou moc může být kontraproduktivní, protože vyvolává snahu ostatních států udržet rovnováhu moci a spojit se proti tomu, kdo překročí jisté meze nebo aspiruje na hegemonii v určitém regionu. Příkladem to-ho bylo v minulosti opakovaně Německo (viz 2 světové války jako následek) či v dneš-ní době USA, kdy celý proces teprve probíhá a kdy známe zatím jen dílčí následky.

Tolik tedy autor L. Petřík, jehož charakteristika je komplexní a nejvýstižnější.

Lze tedy tuto otázku shrnout s tím, že:

- existují objektivní a subjektivní národní zájmy. Jedná se o zájmy politického národa, který může zahrnovat v sobě několik národů ve smyslu etnickém;

- objektivní národní zájmy daného státu existují bez ohledu na vůli těch, kteří v daném státu ovlivňují zahraniční politiku, zatímco

- subjektivní národní zájmy v daném státu jsou formovány v tamním politickém procesu a s přihlédnutím k tam existujícímu politickému zřízení.

Objektivní národní zájmy tedy slouží ke zvětšování či minimálně k udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu.

Subjektivní národní zájmypak slouží k vydávání zákonů a k realizaci exekutivní moci uvnitř daného státu, a to v souladu s politickým zřízením konkrétně existujícím v daném státě.

Krom toho existují i další vesměs jednodušší charakteristiky této problematiky, jako např. od

V. Klause s tím, že:

- výchozí entitou života všech lidí žijících na území České republiky je právě Česká republika, a že je proto v přirozeném, samozřejmém zájmu nás všech, aby tato entita co nejlépe fungovala, aby v ní byla skutečná (nikoli pouze proklamovaná) svoboda a demokracie, aby země prosperovala nejen krátkodobě (abychom si ji udržovali i do budoucnosti) a aby byla suverénní, to znamená, aby mohla sama o sobě rozhodovat. To jsou zájmy obecné, ze kterých vyrůstají nejrůznější zájmy specifické;

- národní zájmy jsou projevem postojů občanů tvořících národní společenství, které existuje v každém skutečném státě, v našem případě v České republice. Slovo národní společenství není obsahově totožné s národem jako takovým, neboť do tohoto společenství patří i všechny další národnosti nebo menšiny, které stát společně sdílejí;

- realizovat naše národní zájmy je úkolem naším, vyžaduje to mnohé od nás samotných, ale předpokládá to i něco v podstatě nesamozřejmého od našeho okolí – respekt k České republice od sousedů a od celé Evropy. Tento respekt vyžaduje, aby byla Evropa seskupením rovnoprávných demokratických států, z nichž žádný není hegemonem, který by své zájmy prosazoval na úkor ostatních;

- Dnešní uspořádání Evropské unie sice na formální hegemonii toho či onoho státu není založeno, ale důsledkem absence demokracie v rozhodování Evropské unie je to, že je dnešní evropské uspořádání ve svém působení na Českou republiku v mnohém obdobné uspořádání hegemoniálnímu;

nebo od P. Robejška, který se celkový pohled na tuto problematiku snaží následovně zjednodušit:

- národní zájmy jsou odpovědí na to, že se každý stát vždy nachází někde na škále mezi rozkvětem a zánikem. Proto také existují v obecné rovině „jen“ dva pro všechny země důležité národní zájmy, bezpečnost a blahobyt; nazývejme je přirozenými zájmy;

- dosahování těchto zájmů se však odehrává v rozdílných podmínkách. Státy se liší polohou, velikostí, nerostným bohatstvím, hospodářskou vyspělostí, vzdělaností obyvatelstva atd. Proto jsou národní zájmy dlouhodobě platné a v některých případech dokonce věčné. Přitom to, co bezpečnosti a ekonomickému rozkvětu prospívalo před pár lety, může dnes škodit a to, co je účelné ve Francii, nemusí fungovat v Holandsku. Co to znamená? Stejné národní zájmy vyžadují rozdílné způsoby dosahování;

-Přirozené zájmy všech států, tedy bezpečnost a blahobyt, se do každodenní politiky promítnou ve chvíli, kdy společnost musí reagovat na určitou výzvu (třeba Brexit nebo volba nového amerického prezidenta) a hledat takovou odpověď, která nejvíce prospěje hospodářskému rozvoji a bezpečnosti národa;

- úlohou národních elit je zharmonizovat cíle bezpečnosti a blahobytu národa s konkrétními vývojovými procesy a aktuálními událostmi. Každá vláda musí být schopna národní zájmy v dané situaci rozeznat a sloužit jim. Její úlohou je správně zhodnotit ekonomicko-politickou konstelaci, to, jak se chovají ostatní pro danou zemi významní hráči, a vyvodit z toho přiměřené politické kroky. (Pozn.: před vzývanou úlohou národních elit je však třeba varovat, zejména pak za aktuální situace, kdy se u nás za domnělou národní elitu vydává již kdekdo, přičemž vesměs nereflektuje vůbec zájem většiny našich občanů);

- toho, oč se „hraje“ (tj. vše, co lze shrnout pod pojmy blahobyt a bezpečnost), není nikdy dostatek a nelze to spravedlivě rozdělit a rozdílné výchozí situace jednotlivých států vyžadují odlišné (nezřídka protikladné) postupy při dosahování týchž cílů.

- V zahraničněpolitické debatě v České republice a v Evropě vůbec je často zaměňována realistická politika za idealistické vize. Na první pohled impozantní systém „evropských hodnot“ jim brání v pochopení skutečnosti, že žádná z těchto hodnot nedokáže sama zabezpečit prostor pro své uskutečňování. Ani ta nejvzletnější pojednání o významu celoevropské nebo dokonce celosvětové platnosti těchto hodnot nezmění nic na tom, že tyto hodnoty lze uplatňovat až tehdy, když je zajištěna bezpečnost a ekonomická prosperita státu.

- Jinými slovy to znamená, že o hodnotách evropské sounáležitosti a jejich významu pro aktuální českou politiku lze mudrovat pouze v závětří stabilní společnosti v bezpečných hranicích. Jinak hodnoty ztrácejí svůj význam. Jen pro ilustraci. Řecko je sice kolébkou evropských hodnot, ale nezávisle na tom je právě blíže zániku než rozkvětu;

- Na obecné úrovni mají všechny státy do značné míry identické národní zájmy. Obvykle se hovoří o míru, nedotknutelnosti území, ochraně obyvatel, ekonomickém rozkvětu apod. Konkrétní zahraničněpolitické úsilí většiny vlád se však soustřeďuje na dvě oblasti: Bezpečnost a blahobyt vlastního obyvatelstva;

Vladimír Balhar
15. 12. 2017
Dovoluji si váženým čtenářům NR předložit parafrázi jednoho legendárního článku z již neexistujícího časopisu. S velkou úctou k autorovi tehdejšího článku se snažím touto parafrází ukázat, že kolo dějin a společnosti se vrátilo do původního nastavení v r. 1989, pouze s tím, že stát i právo jsou rozvráceny, zemědělství a průmysl zničeny, armáda neexistuje a policie není schopna nic vyšetřit. Hranice neexistují, obyvatele nelze chránit. Dluhy společnosti narostly do nesplatitelné výše, vzdělání dramaticky upadlo, soběstačnost společnosti je nulová, umění slouží pouze reklamě, lež a obchodní podvod staly se normou. Lichva zvaná ourok, jak již pravil Komenský ve svém Labyrintu světa, ovládla svět.
Nicméně, posuďte sami...

Pluralita možných budoucností

Neexistuje jediná, předurčená budoucnost společenských systémů, ale prostor možných budoucích světů či možných budoucností. Mimochodem, Světová prognostická společnost má v originále název World Futures Studies Federation (Světová federace pro studium budoucností), obdobně s názvy v množném čísle vycházejí časopisy Futures, Futuribles, Futuribili atd. Jak se z tohoto hlediska pluralita možných budoucností vyvíjela v našich dosavadních podmínkách?

Sametová vize kapitalismu tuto pluralitu prostě neuznávala. Pohled na budoucnost zde prošel několika fázemi. První fází, obdobně jako v jiných strukturách, můžeme charakterizovat jako monopolizaci budoucnosti. Je jen jedna platná vize a jakékoli její alternativy jsou předem nepřátelské. Druhou fází je centralizace budoucnosti. Mizí lokální vize dílčích společenství (firem, měst, regionů, atd.) a na jejich místo nastupuje do detailů rozepsaný dokument centrální plánovací autority, Evropské unie. Konečně třetí fází je faktická likvidace budoucnosti jejím ztotožněním s přítomností; budoucnost vůči přítomnosti nevystupuje jako často radikální změna, ale jen jako "ještě hlubší prohloubení" existujících struktur.

Jsme dnes svědky úmyslného zapomínání a přepisování našich dějin. Úměrně ztrátě historické paměti jsme však ztráceli i schopnost očekávání a naděje, náš život se stále těsněji smršťoval do přítomné dimenze. Nevznikl jediný dlouhodobý a komplexní, celospolečenský plán. Plánovací praxe se soustředila na likvidaci národních zájmů.

Odcizená budoucnost nebyla sdílena společností, která si neplánovala, ale které se plánovalo. Nemohla tedy ani vystupovat jako reálný stimul. Zcela byly odstraněny varovné prognózy, třebaže jsou užitečným signálem zpětné vazby. Už Norbert Wiener upozornil, že některé společenské systémy na tyto signály reagují likvidací jejich nositelů. Místo mapy měnících se možností byla předepsána jediná přípustná cesta jinak neznámou krajinou. Na konci této cesty nebyl vysněný ráj, ale stagnace.

Jakákoli vize potřebuje k životu trvalou konfrontaci s alternativními vizemi, aby se mohla vyvíjet, korigovat a prohlubovat. Pluralitu možných budoucností tedy nepotřebujeme jen pro zjišťování ušlých zisků, ale i pro udržování přitažlivé síly té vize, které věříme a která nás proto motivuje. Ztráta kritické víry v budoucnost je jedním z nejhlubších projevů morální devastace společnosti. Smrtí vize je to, že se místo vnitřní motivační síly stává posměšně komentovanou oficiální utopií. Jakákoli vize však začíná umírat již v okamžiku, kdy vypálí svůj první cenzurní, nikoli argumentačním, výstřel vůči alternativním vizím. Jak kdysi poznamenal Marx, ke klacku sahá ten, komu došly ideje.
……………..

Jedním z takových plakátů jsou současné představy o "strukturálních manévrech" naší ekonomiky, které by měly spočívat v jejím zaměření na elektronizaci, robotizaci, biotechnologie a další vyspělé směry technického rozvoje. Lze tvrdit, že uplatnění těchto směrů bez kvalitativní změny systému řízení by nás poslalo do pekla ještě rychlejším tempem. Špičkové technologie jsou náročné na efektivní rozhodovací mechanismy, koordinaci mezi řadou dílčích aktivit, na celkovou vyspělost společenského klimatu. Nevyrůstají z centrálních úřadů, ale zezdola, nerealizují se dinosauřími monopolisty, ale tisíci malých firem. Prohloubený rozpor mezi nevýkonným řízením a novými, citlivými a snadno zranitelnými orientacemi by tedy mohl mít ještě tragičtější následky než železná koncepce. I nezkušený a o to ambicióznější řidič by napáchal podstatně více škod s Formulí 1 než s mopedem.

Namísto těchto opiátů, představujících únik od centrálního problému hlavního pole nutných změn, se pokusíme nabídnout tři scénáře. Každý z nich stručně charakterizuje jednu možnou budoucnost a průběh jejího případného vývoje. Není to jistě zdaleka úplný repertoár, jsou to však místa na mapě, o nichž je dobré vědět, někdy i proto, abychom k nim nedošli.

Katastrofický scénář simuluje vývoj, podmíněný uchováním současného způsobu řízení naší společnosti (v prognostické terminologii se zde obecně mluví o pasivní prognóze). Jeho podstatou není další prodlužování a zvýrazňování dosavadních degenerativních tendencí, ale působení těchto vzájemně propojených tendencí na přechod společnosti od stagnace jako předkrizového období do otevřené krize. Jak známo, do této situace se už některé kapitalistické země bohužel dostaly, takže zdaleka nejde o planou spekulaci. Centrální otázkou je, při jaké ztrátě tempa dochází k havárii, k neúnosnému růstu společenského napětí, k rozsáhlým konfliktům, které dále snižují výkonnost společnosti, a tím zpětně prohlubují nespokojenost. Ve společnosti se prosazuje kladná zpětná vazba pracující v režimu "čím méně, tím méně", resp. "čím hůře, tím hůře". Za této situace může nevýkonná, konzervativní sféra společenského řízení a rozhodování fungovat jako permanentní politický Černobyl, intoxikující ekonomické, ekologické, technické, sociální, kulturní, především však morální struktury společnosti. Z tohoto hlediska může být i nejvýznamnějším retardačním faktorem budoucího vývoje, aniž by sama měla vlastní perspektivu. Možnou katastrofu přibližuje i to, že umění odejít, jako součást politické kultury, je tím nižší, čím nižší je tato kultura. Výsledkem by v každém případě byly rozsáhlé společenské ztráty, o to rozsáhlejší, čím později by k uvedeným výbušným procesům došlo, při jakém stupni úpadku by s odehrávaly.

Exogenní scénář simuluje vývoj, podmíněný změnou vnějšího prostředí. Bylo by iluzí předpokládat, že se tato změna automaticky promítne do vnitřních změn, její největší význam spočívá v tom, že vnější prostředí přestává být brzdou a stává se naopak spouštěčem možných vnitřních vývojových procesů. Složitě strukturovaný společenský systém není kulečníková koule, mechanicky se podřizující tlaku vnějšího prostředí. Změny, které nevyplývají z jejích vnitřních vývojových potřeb a jsou násilně vnášeny zvenčí, mohou naopak společnost traumatizovat, vést ke ztrátě vlastní identity. Degenerativní procesy se jimi pouze urychlují a jejich kompenzace dalšími vnějšími zásahy, například poskytováním zahraničních úvěrů, pouze odkládá nástup katastrofického scénáře do doby, než se za ně bude muset platit. Změnou prostředí nelze obejít změnu řízení. Z těchto důvodů pokládáme exogenní scénář, jakkoli lákavě z nás zdánlivě snímá odpovědnost za svůj vlastní vývoj, za nestabilní možnou budoucnost, která se v závislosti na povaze společenského řízení přetváří z dočasné rovnováhy do podoby katastrofického nebo evolučního scénáře.

Evoluční scénář simuluje vývoj, podmíněný takovou změnou systému společenského řízení, která je založena na postupném obnovování kontrolních mechanismů zpětné vazby. Zdá se, že významnou roli by zde mohl sehrát jev označovaný jako ostrovy pozitivní deviace. Jde o lokální společenství , která mají výrazně vyšší výkonnostní parametry, než je celospolečenský průměr, jejichž členové ještě neztratili vnitřní zájem o svou práci a přijímají často dnes neúnosné riziko, ať již jde o nové formy podnikatelských činností, kulturních aktivit, občanských iniciativ, spotřebitelských nebo ekologických hnutí apod. Postupný vznik horizontální informační sítě mezi těmito ostrovy by vedl k urychlení jejich difúze, ke vzniku širokého celospolečenského hnutí na podporu přestavby. I zpočátku drobné změny by mohly uvolnit kladnou zpětnou vazbu, pracující tentokrát v režimu "čím více, tím více". resp. "čím lépe, tím lépe". Za této situace, vyžadující i širší uplatnění samosprávných prvků, včetně vlastní alternativní volby řídících pracovníků, by bylo funkční otevření se vnějšímu prostředí a využití jeho podnětů bez pasivního a nedůstojného čekání na vnějšího spasitele.

Jsme si vědomi, že rozevření těchto alternativ popírá některé deklarované jistoty. Nemůžeme přiznat jakékoli skupině řídících pracovníků, tím méně v kapitalismu, právo na neomylnost a nekontrolovatelnost. Nemůžeme vidět ani budoucnost kapitalistické vize jako bezrozpornou a bezkonfliktní, má li to být vize živá a skutečně strhující. Dnes již plně prokázané dlouhodobé zaostávání rozhodně nepřispělo k prestiži kapitalismu a nepřispívá k němu ani trvalá neochota přiznat za toto zaostávání vlastní odpovědnost. Není nic antikapitalistického na kritice neschopnosti nekontrolovatelné moci. A naopak, není nic kapitalistického na tom, tuto neschopnosti tolerovat nebo dokonce podporovat.

Literatura: ing Miloš Zeman, Prognostika a přestavba, Technický magazín, srpen 1989.
Poznámka: současný společenský režim označuji jako kapitalistický dle zvyklostí v denním tisku a obecně, i když si myslím, že správný název je jiný.

Břetislav Olšer

15.12. 2017 Rukojmí
Zkrátka bejvávalo; dnes je tento pro svoji pevnou parlamentní demokracii uctívaný severský stát vyhlášen „evropskou metropolí znásilňování“, v níž je na tisíc obyvatel víc muslimských běženců než v Německu…A tak je nyní Švédsko se svými cca 53,2 znásilněními na 100 tisíc obyvatel překonáno jen malým Lesothem v jižní Africe se 91,6 znásilněními na 100 tisíc obyvatel; je tedy na druhém místě na světovém seznamu zemí v počtu znásilnění...

Bylo to v dobách bigotního pobožnůstkářství, kdy se mi jako ogarovi zapalovala lýtka a sex v podobě tzv. švédské trojky byl pro mě tajným vrcholem volnosti a bezbřehé svobody; prostě volná láska, premiéři a ministři tam chodili po ulicích bez ochranky a sociální výhody byly bezkonkurenční…
Je proto nezbytné si neustále připomínat nedávné i současné okolnosti hrozivého vývoje vlivu islámu na kdysi světově nejmultikulturnější Švédsko, jehož občanská hrdost na tamní svobodu a lidská práva dostává nyní nebezpečné trhliny.

Nezbývá mi, než znovu vzpomenout na své lepší chvilky; měl jsem ve Stockholmu známou paní Barbaru; byla provdaná za Švéda, uměla dokonale švédsky, dělala firemní konzultantku a také průvodkyni Čechům. Byla na svoji druhou domovinu nadmíru pyšná, jejíž dobré jméno ve světě vydobyl Olof Palme, jenž byl jejím favoritem a ikonou, jelikož zavedl neuvěřitelnou sociální politiku, kvůli které si ona sama Švédsko vyhlédla jako svůj druhý domov.

Švédsko je sice neutrálním státem a konstituční monarchií v čele s králem Karlem XVI. Gustavem, ale de facto vládl zemi premiér Olof Palme, jenž pocházel z vyšší střední třídy a stal se jedním z nejvýznamnějších vůdců švédského dělnického hnutí, který jako první politik doplatil na blahosklonnost vůči své bezpečnosti; byl zastřelen 28. února 1986 na chodníku na rohu ulic Tunnelgatan a Sveavägen v centru Stockholmu, když se kolem půlnoci vracel s manželkou Lisbet bez ochranky z kina z filmu „Bratři Karamazovové“…

Ovšem drtivá většina Švédů oceňovala jeho silnou sociální solidaritu a ekonomické ambice Švédska i silný multikulturalismus. Jeho jedenáct let vládnutí přineslo zemi ty nejlepší sociální zákony. Aktuálně nejvyšší horní sazba daně z příjmu v Evropě se uplatňuje právě ve Švédsku, kde se celková výše zdanění při „normálním“ příjmu fyzické osoby (tj. přibližně mezi 140 – 250 tisíci SEK ročně) pohybovala okolo 56 procent.

Zdanění fyzické osoby s mimořádně velkým majetkem mohlo dosahovat hodnoty kolem až 85 %… Lapidárně řečeno; kvalifikovaný dělník měl po zdanění stejný plat jako vysokoškolský profesor. Míra zdanění ve Švédsku byla prostě nejvyšší ze všech vyspělých zemí světa a Švédi nenadávali, naopak; v nedávném referendu byli znovu pro toto vysoké zdanění. Měli už ověřeno, že tím pádem získají bezkonkurenční sociální výhody, mj. bezplatné zdravotnictví či školství, skvělé prožívání svého stáří…

Neříkej ale hop, dokud nepřeskočíš; ani severské státy neminuli a ani dnes nemíjí islamisté v rámci umně řízené běženecké invaze hlavně z afrických zemí na Starý kontinent.

Kdo by to ze sebevědomých Švédů tušil, jaké problémy jejich zemi může přinést právě multikulturní politika socialisty Olofa Palmeho, jenž se angažoval hlavně v tak báječných věcech, jako bylo odzbrojení a bránění šíření atomových zbraní. Ke všemu mu pomoc rozvojovým zemím získala sympatie nejen u naivních seveřanů, ale především v zahraničí, v zemích, odkud nynější běženci pocházejí.

Místo na chodníku na rohu ulic Tunnelgatan a Sveavägen, kde padl smrtící výstřel... Snímek Břetislav OIšer

Švédsko fascinovalo svět pokryteckým faktem, že bylo od roku 1814 neutrální, nikdy se od toho okamžiku do žádné války nezapojilo. Mlčelo se ale o "maličkosti" - že existovala švédská super zbrojařská firma Bofors. Podle švédského historika Jana Bondesona mohly být za Palmeho vraždou právě dodávky houfnic od těchto švédských zbrojařů do Indie, které byly spojeny s úplatky pro indickou vládu…

Snažil jsem se tenkrát v žertu zeptat Barbary na již zmíněné obligátní zvěsti o Švédsku, že je zemí tzv. volné lásky, kterou symbolizuje známé rčení o "švédské trojce", tedy o orgiích. Usmála se s poznámkou, že vše je projevem neobyčejné svobody její druhé vlasti a řekla, že nesnáší puritány a bigotní či pokrytecké svatoušky. Mezi jejími řádky však bylo jasné číst, že stejně bych neměl šanci, ani kdybych byl heretik...

Hned jsem si na ni vzpomněl při čtení současných zpráv ze Stockholmu, jak by asi reagovala nyní na svoji obhajobu sexuální volnosti ve Švédsku. Kdoví, jestli už též nenosí arabský šátek hidžáb... A co asi říká na to, že americký Gatestone Institute, který se zaměřuje na politiku a bezpečnost, loni označil Švédsko za „evropskou metropoli znásilňování“... Za dobrotu na žebrotu...

V současnosti pro desetitisíce uprchlíků z Afriky a Blízkého východu připravuje Švédsko ubytování rovněž ve vytápěných stanech, někteří byli posláni i do míst, jako jsou lyžařská střediska nebo zábavní parky. Švédským ženám je vládou doporučeno, aby z bezpečnostních důvodů nosily hidžáby; která nemá arabský šátek, může být muslimy zneuctěna.

Představil jsem si tři české bývalé ministryně v Sobotkově vládě – Valachovou, Šlechtovou a Marxovou, jak mají na hlavách povinně arabský šátek a producírují se tak při setkání s prezidentem islámského státu. Ne kvůli znásilnění, ale aby naplnily islámské dekórum. Navíc by udělaly jistě ukrutánskou radost ombudsmance Šabatové a českým Halíkovským petentům, co by ve své petici nejraději otevírali islámským běžencům svá srdce… Disidentka Šabatová – hidžáb – jídelníček

Určitě by dopadly stejně jako letos jejich švédské kolegyně; v patnáctičlenné švédské delegaci do Íránu bylo jedenáct žen. Podle listu Expressen mají šátek na téměř všech fotografiích pořízených během pobytu v islámské republice, výjimkou jsou jen snímky ze setkání na půdě švédské ambasády.

Za to se dočkaly kritiky nejen doma, ale i ve světě. „Ulička hanby: ženy z švédské ‚první feministické vlády na světě‘ si na setkání s Ruháním vzaly hidžáb,“ komentoval snímek setkání s íránským prezidentem Hasanem Ruháním ředitel lidskoprávní organizace UN Watch Hillel Neuer.

V březnu 2014 ani na íránskou cenzuru velký dojem neudělala ani islám ovládající politička a šéfka evropské diplomacie baronka Catherine Ashtonová, která sice označila jednání s ministrem zahraničních věcí Íránu Mohammedem Džavadem Zarífem za užitečná a plodná; ovšem přestože na místní poměry sice nezvolila hidžáb, ale naopak „příliš odvážný výstřih“, který ale bylo potřeba před zraky publika v islámské republice skrýt.

Odvážnější počítačoví kouzelníci jí vytáhli černé tričko pouze pod náhrdelník, ti bojácní překryli retuší i obě klíční kosti. Na prvních stranách deníků tak vyšla zpráva o kolapsu rozhovorů, ale Ashtonová měla na fotkách trochu jiné oblečení než ve skutečnosti. Mluvčí Ashtonové volbu outfitu své šéfky bránila:

„Byla vhodně oblečená, neměla hluboký výstřih. Mnoho žen v Íránu je kompletně zahalených. Toto ale byla mezinárodní jednání na neutrální půdě,“ vysvětlila britskému deníku The Daily Telegraph. Íránci jsou přitom v počítačovém upravování reality mistři. Cyrus Amini, který pro íránský tisk pracoval mezi lety 1998 a 2003, pro britskou BBC poznamenal, že retušování je naprosto obvyklá a pochopitelná islámská praxe.

Avšak nyní opět zpátky do Švédska, kde mají až nad hlavu starostí s islámskými běženci. „Hlavním problémem dnes je, že počet žadatelů o azyl roste rychleji, než kolik můžeme zařídit ubytovacích míst,“ řekl švédský ministr spravedlnosti a pro migraci Morgan Johansson.

A dodal, že pokud se vezme v úvahu podíl žadatelů k obyvatelstvu dané země, situace je následující; s 8,4 žadatele na 1000 obyvatel zaujímalo nedávno Švédsko první příčku a bylo ještě přeplněnější než Německo v počtu přijatých azylantů v poměru 57 ku 15...

Do Švédska jsem cestoval jednou též přes Dánsko a Malmö, které se v 15. století stalo jedním z největších a nejnavštěvovanějších měst Dánska. Dnes se po odtržení od státu dánského stalo centrem švédského obchodu drogami a pašování zbraní; logistickou základnou organizovaných zločineckých uskupení migrantů, působících po celé zemi.

Policie zde teď žádá o pomoc armádu a provedení armádní operace; islamisté obsadili švédské město Malmö, třetí největší švédské město kapitulovalo před imigranty. Třicet procent obyvatel Malmö, tedy 87 554 osob, jsou totiž přistěhovalci a i bez započítání druhé generace těchto přistěhovalců tento fakt řadí Malmö k městu s nejvíce přistěhovalci na hlavu (per capita) ve Švédsku.

Nejvíce přistěhovalců pochází z Iráku. Přes 10 tisíc… celkem jsou běženci v Malmö z 20 zemí, mezi islámské země z nich patří Libanon, Turecko, Írán, Somálsko, Afghánistán a Páklistán… Jedna soukromá energetická společnost oznámila ukončení práce v Malmö kvůli ohrožení života svých zaměstnanců. Viníky toho všeho jsou migranti, kteří teď tvoří skoro polovinu obyvatel města.

Konkurenční bandy migrantů si dělí město na sféry vlivu. Na ulicích je často slyšet střelba a výbuchy – to během vyřizování účtů a loupežných přepadení migranti pouštějí petardy, a tím zasévají mezi místními obyvateli paniku. Situace je kritická – mnohé okrsky jsou migranty úplně zasídleny.

Původní místní obyvatelé nemají síly k obraně a tak z města prchají. Došlo to tak daleko, že migranti ze Somálska žádají o návrat do vlasti, protože – podle jejich slov – je tam bezpečněji než v ulicích tohoto švédského města. V Malmö většinou vládnou migranti z Iráku. Ti převzali taktiku Islámského státu - pouliční teror, útoky na představitele státní moci a organizace hromadných znásilnění místních obyvatelek, které považují za válečnou trofej.

Napadají dokonce policisty, kteří mají příkazem č. 291 uloženo utajovat před veřejností všechna fakta zločinné činnosti migrantů. Liberální politici svádějí všechno jen na špatné vychování migrantů a nedostatečnou efektivnost práce středisek pro migranty. Ve skutečnosti v zemi začíná skutečná válka. Válka různých civilizací. Samotní migranti říkají rodilým Švédům: „Oko za oko, zub za zub“ a „talibán a mudžahedíni se vrátili, Alláhu akbar“…

Aby problémů s běženci nebylo ve Švédsku málo, bylo oznámeno, že téměř 7000 z více než 80 000 migrantů, kteří se během velké migrační vlny v letech 2015 a 2016 ve Švédsku zaregistrovali jako nezletilí, o svém věku lhalo a ve skutečnosti jim bylo 18 let a více, informoval místní server The Local.

Forenzní experti podrobili zkoumání osoby, které se imigračním úředníkům nezdály právě kvůli deklarovanému věku. Odborníci věk přezkoumali s pomocí rentgenu jejich zubů moudrosti a magnetické rezonance jejich kolenních kloubů.

Potvrdilo se to, o čem The Local psal už dříve, totiž že většina těchto podezřelých skutečně o svém věku lhala, aby měla větší šanci získat ve Švédsku povolení k pobytu a azyl. U dětí je nižší pravděpodobnost, že budou odmítnuty a odeslány nazpět, odkud pocházejí. Tři ze čtyř žadatelů o azyl, kteří tvrdili, že jsou nezletilí a byli ve Švédsku podrobeni nové metodě určování věku, jsou ve skutečnosti dospělí.

Přitom nešlo některé migranty do Švédska důkladně a efektivně prohlédnout, když byl z kontrol naopak skandál; na žádost úředníků lékaři totiž rentgenují nejen kosti běženců, ale zkoumají též jejich intimní partie, ženám prohlížejí mléčné žlázy. Dle lékařů; čím menší penis, tím by měl být utečenec mladší...

Proti podobným praktikám se ale bouří ochránci lidských práv, takové způsoby vyšetření jsou prý nepřípustné, jelikož narušují intimitu mladistvých běženců. Úřady však tvrdí, že se tím jen brání případům, kdy se běženci záměrně “omlazují”, aby jako mladiství dosáhli lepších podmínek k pobytu v cizí zemi a údajně tak měli větší šanci sehnat zaměstnání.

Muslimové ale neřádí jen v Malmö; v neděli 26. 9. 2010 se Elin Krantz (1983) vracela kolem čtvrté ráno domů do čtvrti Hisingen v severozápadní části švédského Gotheburgu. Cestovala tramvají č.5 z nočního klubu Valand a její poslední kamarád vystoupil o několik zastávek dříve na zastávce Hjalmar Brantingsplatsen, kde do tramvaje nastoupil také etiopský imigrant Ephrem Tadele Yohannes (1987).

Kamery v tramvaji zachytily, že se s ní pokusil navázat kontakt, ale ona jej ignorovala. Když pak z ní Elin na zastávce Temperaturgatan vystoupila, tak ji následoval a vystoupil také. Co už kamery nezachytily bylo, že ji poté přepadl, zatáhl do lesoparku v Länsmansgården a jedním z nebrutálnějších způsobů, co si lze představit, ji znásilnil a zavraždil. Byla zasažena a zkopána takovou silou, že její mozek utrpěl permanentní poškození. Podle prokurátora byla během znásilnění silně škrcena a nakonec zasypána hromadou kamení. Její tělo pak bylo nalezeno na druhý den kolem osmé hodiny večer... http://www.eurabia.cz/Articles/30080-znasilneni-a-vrazda-svedske-multikulturni-aktivistky-elin-krantz-etiopskym-imigrantem.aspx

Inu, co by na to moje známá Barbara a její teorie, že volná láska je projevem neobyčejné svobody její druhé vlasti, a jak by asi dnes okomentovala svůj výrok, že nesnáší puritány a bigotní či pokrytecké svatoušky. Jaká by asi byla nyní její reakce na obhajobu Švédska, země jejích snů též pro sexuální volnost, s její současnou nálepkou jako "evropské metropole znásilňování"…?

Napsal/přeložil: Geo
15.12. 2017 Eurasia24
Znáte někoho, kdo si myslí, že USA mají ve světě málo vlivu? Pokud ne, pak vězte, že Donald Trump a jeho lidé takto uvažují. Měkká síla Spojených států přestává fungovat, a jestli někdo považoval Clintona, Bushe ml. a Obamu za hrdlořezy, bude se ještě hodně divit.
Počátkem prosince přiletěl do severokorejského Pchjongjangu náměstek generálního tajemníka OSN pro politické záležitosti, aby se pokusil „přimět KLDR k rozumu“ v otázce jaderného a raketového programu.

Zprávu jsme si mohli přečíst poté, co jsme díky v Americe vyvinutému mikroprocesoru aktivovali americký operační systém, abychom se díky americké informační agentuře AP dozvěděli, že onen „vysoký představitel OSN“ se jmenuje Jeffrey Feltman – a je bývalým významným činitelem amerického ministerstva zahraničí. Nicméně v KLDR opravdu, opravdu „nehájil zájmy USA, nýbrž OSN“.

Amerického vlivu ve světě už je tolik, že i lidé v nejzapadlejších koutech světa přestávají být naivními – moc dobře vědí, že je to výsledek dlouhodobého špehování, sběru dat a systematického lhaní. Zjednodušeně řečeno americká měkká síla přestává na úrovni vědomí fungovat a vyvolává přesně opačný efekt: zhnusení a vzdor.

Spolu s tím přestává fungovat i vyvažování měkké a tvrdé síly, které Spojeným státům přinášelo nevyčíslitelný profit zejména v posledním čtvrtstoletí. Namísto toho přichází éra jasné dominance tvrdé síly, kdy se Spojené státy k udržení svého vlivu znovu, obdobně jako v 70. letech, uchylují k teroru páchanému takovými bestiemi, jako jsou fašisté na Ukrajině nebo fundamentalisté na Blízkém východě. Tedy prozatím – než i tyto osvědčené prostředky přestanou fungovat.

Měkce to nepůjde

To největší zklamání z Donalda Trumpa teprve přijde, když v příštích dnech ohlásí novou strategii národní bezpečnosti Spojených států. Dokument bude v naprostém rozporu s tím, co od Trumpa jeho podporovatelé napříč planetou očekávali a co ostatně sliboval i svým voličům: totiž že dá Amerika světu alespoň na čas pokoj a bude se soustředit na „své věci“.

Pravdou bude opak, protože už i Trump pochopil, že udělat Ameriku znovu velkou a skvělou snížením daní podnikatelům nepůjde. Stimulem masivního růstu kapitalismu v jeho anglosaském epicentru (a následně v perifériích) byla vždy válka a po ní více či méně agresivně prováděná expanze za současného rdoušení jakýchkoliv ohnisek odporu či systémových alternativ.

Zdroje z poslední světové války – té takzvané „studené“ – postupně vysychají. Brutálně roztáčený koloběh nadspotřeby nejenže negeneruje dostatek profitu k „make America gerat again“, ale současně Ameriku žene stále blíže k okraji dluhové propasti.

Jestliže se měkká síla začíná míjet účinkem, zbývá síla tvrdá. Svět se nyní v moha ohledech dostává do podobné situace, v jaké byl před první světovou válkou. Je naprosto jedno, že lidstvo za století prošlo „civilizačním vývojem“, který není ničím jiným než simulakrem, virtuálním obrazem stvořeným historicky znamenitým anglosaským „marketingem“.

Ve skutečnosti kapitalismus po likvidaci jediné životaschopné moderní civilizační alternativy uvrhl planetu do spirály globální barbarizace a mentální degradace, jejímž výplodem jsou jedinci jako Clintonová nebo Trump. Neméně bezohlední, egoističtí, hrubí, citově otupělí, agresivní a vyšinutí, než jakými byli vůdci mocností před sto lety.

„Mír prostřednictvím síly“

Jinými přívlastky totiž nelze charakterizovat člověka, pod jehož vedením nová strategie Spojených států vzniká. Čeho hodlá docílit? „Ochrany amerického lidu“, „zajištění jeho prosperity“, „zachování míru prostřednictvím síly” a konečně „rozšíření vlivu USA ve světě“. Ano, nikoliv zachování, ale „rozšíření“ vlivu.

Při ohlédnutí do nedávné i dávné historie by něco podobného nemělo překvapovat. Ale překvapuje: překvapuje nejen samotný Trump, který buďto neumí či nechce zkrotit jestřáby, anebo prostě je sám jestřáb. A překvapuje i způsob, jakým chce Amerika „šířit svůj vliv“ – zcela mimo rámec práva, nejen mezinárodního, ale i amerického.

Jak tomu bude v praxi, ukazuje syrský „pilotní projekt“:
Po psy-ops přípravě vysadíme na zájmovém území vojsko, aniž bychom se kohokoliv ptali – ale budeme to popírat.
Když už to nebude možné ututlat, přiznáme, že tam máme tisíce vojáků a nastavěné základny, ale budeme opakovat, že na to prostě máme právo a tečka.
Když se k nám kterýkoliv „revizionista“ jen přiblíží, obviníme ho, že „přeletěl řeku“ a tím „narušil náš vzdušný prostor“ a případně ho sestřelíme.

Přesně takto si Američané v Sýrii počínají (jak dokazují i poslední incidenty s provokacemi ruských bitevníků americkými Raptory). A navzdory ruskému vítězství nemůže být pochyb, že si tam uhájili dost „svého suverénního území“. Vyšlo to. Funguje to.

Pádnější argument pro formulaci a efektivnější nástroj pro realizaci nové bezpečnostní strategie Američané získat nemohli. A i kdyby se „chudák Trump“ před jestřáby stokrát stavěl na zadní, nenadělá vůbec nic, protože se znovu ukázalo, že hrubá síla je víc než právo a stokrát víc než vzletné řečičky o demokracii, z nichž už se beztak všem jenom zvedá žaludek.

Svět čeká další velmi těžké období. Zatímco impotentní Evropa bude nadále lízat svoji zkyslou smetanu kapitalismu – topit se přitom v migračních exkrementech, systematicky ničit svoji populaci i přírodu (třeba těžením posledního dřeva z Bělověžského pralesa) – Američané budou roztáčet svůj sedmisetmiliardový „obranný“ rozpočet.

Budou zabíjet, plenit, zabírat cizí země a prohlašovat je za „své suverénní území“ jako by se nechumelilo.

Největší překážkou budou „revizionistické mocnosti“ – Rusko a Čína. Hrozba ruských „zbraní nové generace“, jíž konkrétně uvádí nová americká strategie, je samozřejmě určena především domácímu publiku a zbrojním koncernům.

Na druhou stranu jsou to právě ruské (a čínské) zbraně, které jsou a budou schopny dostatečně odstrašivě působit v „novém“ prostředí. Rusové nikdy nebyli na onen „marketing“, založený na lži, manipulaci a pokrytectví, – i proto prohráli studenou válku, kdy prostá pravda neměla šanci.

Co umí, když jsou nuceni sáhnout po hrubé síle, o tom nikdo nemůže pochybovat.

Geo, Eurasia24.cz

15.12. 2017 Halo noviny
Výkřiky o Putinových agentech nejvíce vypovídají o autorech těchto výkřiků, o jejich schopnosti kritického myšlení či zkorumpovanosti. Rusko má suroviny, a je třeba je o ně připravit. A tak slouhové dnes jako o život na Rusy štěkají. Před případnou válkou je totiž nutná dělostřelecká příprava. Část agendy Evropských hodnot má v popisu práce šíření nenávisti.
Můžete, prosím, vysvětlit našim čtenářům a čtenářkám, jaké asociaci předsedáte?

Asociace nezávislých médií vznikla před dvěma lety jako obrana proti omezování svobody na internetu a vůbec obecně jako obrana proti omezování svobody projevu ze strany Evropské unie a části našich politiků, kteří jsou vůči ní neuvěřitelně servilní. A také proti šmírování českých občanů ze strany nadnárodních firem, jež zneužívají svého monopolního postavení v elektronickém světě a se kterými, opět ochotně, někteří neodpovědní politici spolupracují. Jednoduše: proti likvidaci svobodného prostoru pro šíření, výměnu a získávání informací. Svoboda slova je totiž opravdu vážně ohrožena.

A také jsme se rozhodli, že budeme zvýšenou měrou pozorovat veřejnoprávní média, protože ta mají odpovědnost vůči nám všem, ale často se zdá, že jejich zaměstnanci by rádi spíše s nosíkem nahoru mistrovali vlastní spoluobčany a vnucovali jim dosti jednostranný pohled na svět. Dopouštějí se mnohdy fatálních profesionálních chyb, nepřipouštějí do veřejného diskursu skutečné osobnosti s rozhledem a vybírají milce, jež potvrzují jejich světonázor. Taková práce má k proklamované vyváženosti opravdu daleko.

Chceme také inspirovat novináře, aby uměli vyložit své argumenty a postřehy, aby měli odvahu v této plíživé normalizační době hájit své přesvědčení, a to adekvátně. A nositelé námi udělované Krameriovy ceny takovými žurnalisty jsou, nebojí se, jdou za svým, jsou jiní než hlavní proud, nejdou se stádem, hledají argumenty, udržují tak svobodný prostor při životě i proti přesile. Snaží se pracovat profesionálně a přitom zpravidla nemají na růžích ustláno. A přitom všelijaká ta ocenění pro současné demagogy a ideology na ně jaksi zapomínají.

Zmiňujete Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku. Kdy jste ji začali udělovat?

Jsou to dva roky, takže v roce 2016 poprvé. V roce 2018 bude třetí ročník.

Soudím, že jméno Václava Matěje Krameria (1753-1808) jste pro cenu zvolili kvůli tomu, že se tento zakladatel novodobé české žurnalistiky zaměřil na osvětu prostého lidu, na národní emancipaci, na odmítání tmářství. Nebo byly jiné pohnutky u zvolení této historické osobnosti?

To všechno sedí, ale Kramerius byl především člověk příkladného osobního nasazení. Nebyl to jenom zakladatel prvního českého nakladatelství a českých vlasteneckých novin. Byl to člověk mimořádně oddaný vlasti, národu. Bez něho si vůbec nelze představit samotné počátky národního obrození. Vrhl všechny finanční prostředky do šíření vzdělání a praktických informací. A také podle toho dopadl. Zemřel v chudobinci a nikdo z jeho bohatých obdivovatelů mu nepomohl. Oproti nim však právě on zůstal v paměti národa. Zůstal jako vzor poctivého, vzdělaného a pracovitého vlastence, který i v nepříznivých podmínkách stál na straně lidí, nikoli na straně mocných. Při svém talentu si mohl vybrat jinou a pohodlnější kariéru, ale neučinil tak.

Mezi nositeli ceny jsou dosti zajímaví lidé, kteří opravdu neplují středním proudem…

Ano, a právě tyto lidi chceme aspoň takto ve společnosti podpořit. Protože víme, že je tolik dalších novinářských cen a některé se udělují, často i s obálkami, lidem, kteří dělají vyloženě závislou žurnalistiku. Naše ocenění je jen morální.

Mezi nositeli ze dvou ročníků jsou například publicista Stanislav Motl, písničkář Jaromír Nohavica, spisovatel a publicista Vlastimil Vondruška, fotograf Jiří Skupien, politolog Zdeněk Zbořil, novinář Jan Petránek, vynikající novinářka a znalkyně například syrské problematiky Tereza Spencerová, zakladatel internetové žurnalistiky Ondřej Neff, Robert Mikoláš z Českého rozhlasu, Tomáš Hauptvogel z TV Prima, režisér Otakáro Maria Schmidt, důsledný polemik a hledač pravdy Jan Schneider aj.

Jak se stalo, že v porotě, která uděluje tuto cenu, zasedl i generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral a šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl?

My se chceme bavit se všemi. Oceňujeme, že pan generální ředitel ČRo umí nést kůži na trh a říká, že je schopen komunikovat se všemi, což považujeme my v asociaci za normální, za standard, který by měl platit obecně ve vztazích mezi lidmi. To samé se týká i šéfredaktora MF Dnes Jaroslava Plesla.

MF Dnes však patří do svazku Babišových firem. Takže o nezávislosti tohoto média není možné hovořit…

Žádné soukromé médium není nezávislé. A novináři jsou jenom lidi. Přizpůsobují se, často i bez instrukcí, předpokládané linii. A Jaroslav Plesl do svých papírových novin vpouští občas i názory neočekávané. A snad proto se rozhodl uvažovat o novinářské profesionalitě společně s námi.

Dále si také uvědomte, že roste čtenost a sledovanost tzv. alternativních médií. A to je samozřejmě výzva pro normálně uvažující mediální šéfy. Lidi prostě mají dost té sorosovské placatosti. Mají dost orwellismu.

Laureáti prvních dvou ročníků jsou pohříchu všichni označeni za konspirátory a Putinovy agenty. To je okolnost, kterou samozřejmě znáte. Jak to komentujete?

Doufejme, že se aspoň naše děti dočkají studu podobných nástěnkářů a nálepkářů. Podobné výkřiky nejvíce vypovídají o jejich autorech. O jejich schopnosti kritického myšlení či zkorumpovanosti.

Rusofobie je přítomna prakticky každý den v médiích hlavního proudu, a plošné rusofobní působení je evidentní i u veřejnoprávních médií. Co tomu říkáte?

Každá fobie nás osobně omezuje, takže i rusofobie. I děti mají strach ze tmy. V dospělosti bychom měli používat nám darovaný rozum. Lidé, kteří stále na někoho malují – bez hlubšího zdůvodnění – terč, prozrazují svoji úzkost, popř. poplatnost.

Každá fobie je nebezpečná, ovšem obviňování Rusů ze všeho možného i nemožného se po Majdanu doslova rozjelo. V podtitulu jednoho semináře dokonce stálo »Rusofobie – antisemitismus 21. století«. Tedy Rusové dnes jsou v pozici po staletí ostrakizovaných Židů?

Rusko má suroviny, a je třeba je o ně připravit. A tak slouhové, jež jsou vždy ochotni sloužit za hrst čočky a nemají žádnou čest, dnes jako o život štěkají na Rusy. Před případnou válkou je totiž nutná dělostřelecká příprava, a proto je třeba po všech stránkách protivníka znemožnit. Do takového protivníka se pak lépe a se zadostiučiněním střílí. Pozoruhodné je, že mezi těmito faktickými rasisty je řada těch, kteří před Listopadem sloužili Sovětskému svazu a po převratu byli moc rádi, že nebyl uplatněn princip kolektivní viny. A dnes bohorovně očerňují, právě pod vlajkou kolektivní viny, celý jeden národ.

No a ti, kteří doslova tyjí ze státního rozpočtu, prostituují za zahraniční odměny, protekčně využívají fondy EU a zrazují české národní zájmy, zkoncentrovali své úsilí např. v Evropských hodnotách. Tito lidé v jedné části své agendy mají fakticky v popisu práce i šíření nenávisti. Musíme rozkrývat jejich fráze, aby bylo patrné, že například za pravdou a láskou ukrývají lež a nenávist. Jejich stoupenci rádi pokřikují na lidi: Ty ruský švábe! Která dějinná období mi to jenom připomíná. Ruský Oleg či Naděžda, to jsou přece lidé jako náš Pepík nebo Libuše.

Jenže tato instituce, za kterou mluví Jakub Janda nebo Radko Hokovský či další, je propletena i se státní strukturou, ministerstvem vnitra, a bezpochyby dobře placena.

To je hodně špatné, arogantní a naprosto antidemokratické. Doufám, že i tento krok měl vliv na debakl ČSSD. Uvidíme, jak se s vetřelcem a takto zřízeným cenzorským úřadem vypořádá nový ministr vnitra.

Za protektorátu účinně fungovalo Ústředí tiskové a dozorčí služby, pak jsme zde měli jedno z nejtemnějších ministerstev padesátých let, a to ministerstvo informací. Vypořádalo se se svobodným informačním prostorem a bylo v roce 1954 zrušeno. A za normalizace byl zřízen Federální úřad pro tisk a informace a Český úřad pro tisk a informace. Tyto úřady byly naštěstí zrušeny. Sociálnědemokratický ministr se zařadil do moc pěkné linie.

rozhovor vedla Monika Hoření

Ilona Švihlíková a Miroslav Tejkl
„Socialismus pro privilegované“, „socialismus pro VIP“
Domníváme se, že již skutečně jsme v situaci, kdy existuje a funguje takový komplexní koloběh veřejných výdajů a výnosů, kde bez poměrně velkých veřejných výdajů a jejich další přírůstků (které už soukromé výdaje nevytlačují, ale nahrazují a doplňují) není možné udržovat ani veřejné, ani soukromé kapacity natolik vytížené, aby znovu a znovu bylo výsledkem dostatečné naplňování veřejných rozpočtů – umožňující opět veřejné výdaje v rozsahu umožňujícím reprodukovat vždy znovu potřebný koloběh.
Přičemž pokles intenzity veřejných výdajů vede – zdánlivě paradoxně – nakonec k propadu HDP a k růstu relativního zadlužení vůči HDP.

Bez společenského zhodnocování se zřejmě už nelze obejít.

Takže ve skutečnosti už nežijeme v pouze nějak modifikovaném kapitalismu.

S určitou nadsázkou by se dokonce možná dalo říci, že dnešní pozdní kapitalistická mutace systému je ve skutečnosti „socialismem pro VIP“, „socialismem privilegovaných“, ovládaným panujícími vrstvami typickými pro kapitalismus, které poměrně významným dílem parazitují na společenském zhodnocování veřejných rozpočtů.

A je možno se i ptát, jestli tento žurnalisticky asi vcelku výživný a vděčný výraz (socialismus privilegovaných, socialismus pro VIP) je skutečně až tak veliká nadsázka.

Tak či onak žijeme v systému, který přinejmenším v nadkritickém množství obsahuje podstatné prvky „socialismu pro privilegované“, ovládaného ovšem privilegovanou částí té vládnoucí – a kdysi systémově legitimní – třídy pocházející z minulosti – v našem případě z kapitalismu.

Mechanismus komplexního společenského zhodnocování ale stále ještě netvoří dostatečně vnitřně propojený samovyživovací celek, jak by měl, aby mohlo společenské zhodnocování hrát dominantní roli v systémově odlišném, přitom ale „přirozeném“ společenském řádu, který není (na rozdíl od reálného socialismu) pouhým umělým projektem, rukojmím toho, nakolik bude „sladitelný“ se zákonitostmi příslušného civilizačního dějinného období.

Vzájemné společenské zhodnocování stále ještě není skutečně dovršeným cirkulačním koloběhem – efekty komplexního společenského zhodnocování odtékají privilegovaným vrstvám (které kdysi byly systémově legitimními „kapitalisty“), v podobě moderní renty, která podle Evy Klvačové už dnes je „dominantním fenoménem naší doby“.

Tato privilegovaná část společnosti je schopna těžit z efektů daných násobiteli společenského zhodnocování veřejných rozpočtů, vysávat veřejné zdroje a v podobě významem stále sílící renty těžit své výnosy z veřejných výdajů, garancí, zakázek a jakékoli veřejné podpory atd. Zkrátka je jak ochotna, tak i mocensky schopna moderní rentou v čím díl podstatnějším rozsahu doplňovat standardní zisk standardního kapitalismu. Podobně tomu bylo o etapu dříve – ve Francii na konci 18. století, kdy panovala právně privilegovaná, ale v nové společenské ekonomice už nelegitimní aristokracie, absolutistický dvůr a římskokatolická církev. Kapitál netvořil dostatečně samovyživovací celek, revolučně liberální fyziokraté (liberalismus byl tehdy rozhodně revoluční) ho považovali za hodnotově sterilní prvek sterilních odvětví, přičemž čistý přebytek odtékal do starých rent všeho druhu.

V době Karla Marxe, a to nejen ve Velké Británii, by už nikoho nenapadlo považovat průmyslová kapitálová odvětví za sterilní sféru.

XIII. Mikeš už přišel

1. Mikeš přišel odjinud…, ale je už doma

Co vyplývá z předchozích kapitol?

Zkusme si pomoci podobenstvím…

V knížkách Josefa Lady „o moudrém kocourkovi Mikešovi“ je kapitola, v níž Mikešovi blízcí čekají v jeho rodných Hrusicích na návrat oblíbeného kocourka, který se mezitím úspěšně uchytil u cirkusu. Stavějí mu i jakési slavobrány a čekají jeho příchod ze směru od Myšlína, kde byl naposledy viděn.

Jenže pak přijde zpráva, že Mikeš přišel odjinud, konkrétně od Senohrab, a že je už doma v chaloupce u Ševcových.

Stoupenci změny kapitalismu v něco systémově odlišného a jiného vždy věřili a přemítají, jak by měl nový řád vypadat a jak ho zavést – a neuvědomují si, že už vlastně přišel a že už ho do značné míry mají vlastně „doma“.

Až na to, že

přišel „odjinud“, než čekali, že přijde.

Až na to, že

ho ovládají ti, kdo kdysi mnohem legitimněji ovládali jeho kapitalistického předchůdce a kteří v průběhu nepřetržitě a neúprosně probíhajících historických, civilizačních změn legitimitu k tomuto ovládání postupně ztratili…

Až na to, že

ve skutečnosti jde o „socialismus pro privilegované“, kterému i autoři této knihy často i dále obvykle říkají „kapitalismus“ z důvodů setrvačnosti, konvence, ale hlavně kvůli tomu, že v něm existuje ta stará třídní hegemonie a privilegia – stejně jako Francie v 18. století je pro jakoukoli standardní diskusi a diskurs také prostě ještě ta „feudální Francie“ – opět s ohledem na třídní hegemonii, moc a privilegia aristokracie.

Stoupenci proměny kapitalismu v něco systémově jiného a odlišného si často neuvědomují, že jejich úkolem není nějaká vymyšlená a umělá konstrukce.

Tak tomu nebylo ani v historii.

Jejich „subjektivní“ úkol je ve skutečnosti jednodušší.

A je podobný právě tomu úkolu, který měli v jiných souřadnicích jejich předchůdci před staletími – například Francouzi za Velké francouzské revoluce v roce 1789.

Jejich úkolem je zbavit společnost nadvlády a hegemonie privilegované části té sociální skupiny (třídy), která dříve dlouho vládla v kapitalistické společenské ekonomice legitimně, protože své výnosy vytvářela v nadkritickém rozsahu svými vlastními výdaji, prováděnými s nadějí na zisk i bez veřejné podpory v tehdejší robustní, masívní a pouze středně efektivní industriální ekonomice, na jejímž pozadí vystupovalo jakékoli zefektivnění do popředí jako jejich mimořádný zisk.

Ale základ spočíval v tom, že své příjmy si poskytovali příslušníci celé vládnoucí třídy nadkriticky významnou měrou navzájem – ať už to prováděli formou výdajů ze svých soukromých zakázek, nebo přes výdaje z mezd, jejichž zdrojem byli ale soukromí kapitalisté sami.

Taková situace vysoké míry symbiózy je logickým základem systémové legitimity sociálněekonomického panství dané třídy v každé společenské ekonomice směny, kde se vyrábí pro jiné subjekty.

Dnes je ekonomická a politická moc privilegované části této sociální skupiny větší, než kdy po druhé světové válce byla.

Ale obrovské výnosy čím dál více rentního typu jsou čím dál víc utkány a odvozeny z veřejných výdajů z veřejných rozpočtů, prostřednictvím nejrůznější veřejné podpory, která prorůstá společnostmi starého vyspělého světa.

A i v případě, že jsou soukromé čisté výnosy „utkány“ ze soukromých výdajů, děje se tak většinou jen díky dostatečným a dodatečným příležitostem vytvořeným kvůli dostatečnému rozsahu peněz, jež soukromé banky poskytují jako dluh z fraktální mezery a které by bez státem jištěného systému krytí nemohly existovat – peníze první poloviny 19. století by dnešní kapitálovou cirkulaci neobsloužily. Ani ty soukromé výdaje by ze značné části vůbec nemohly být provedeny, kdyby veřejná moc nezajišťovala soukromým bankám reálnou možnost tvořit peníze nekryté vkladem při poskytování soukromých půjček. Soukromé banky přitom těží svůj skutečný úrok ve svůj prospěch z něčeho (z „fraktální mezery“), co není žádnou soukromou zásluhou, ani dílčím vlastnictvím jednotlivé banky a co by nemohlo existovat bez veřejné sféry…

Ve Francii před rokem 1789 existoval málo parametrický „colbertovský“ „kapitalismus pro privilegované“ (velmi odmítaný první školou klasické politické ekonomie, fyziokraty), kterému vládla aristokracie a dvůr absolutistického panovníka ze starého feudalismu.

To bylo potřeba změnit. Možnost změnit tuto situaci pokojně, „po anglicku“, panovník propásl, když třináct let před revolucí odvolal progresívního ministra Turgota, který byl k takovým změnám „za studena“ připraven.

Současnému „socialismu pro privilegované“ vládne nejvlivnější část panující třídy z kapitalismu.

I toto je třeba změnit.

Ilona Švihlíková – Miroslav Tejkl: Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel, Rybka Publishers: Praha 2017.

Patrick Ungermann
15. 12. 2017
Narodil jsem se na podzim 1973. Korejská lidově demokratická republika od té doby až dosud nevedla jedinou válku. Pravda, sousedské vztahy obou Korejí jsou jedněmi z nejhorších na světě. Spojené státy americké za posledních čtyřicet čtyři let prokazatelně napadly ve dvaadvaceti válkách osmnáct zemí: V roce 1975 Západní Saharu po boku Maroka. Za odměnu získaly SSA v Maroku vojenskou základnu. V roce 1979 Jemen, kde pomohly povstalcům ve prospěch Saúdské Arábie. Roku 1980 Spojené státy vojensky pomohly Iráku proti Íránu. Válku s Persií si začal Irák.

V letech 1982 až 83 válčilo americké námořnictvo s Libanonem. V roce 1983 napadlo totéž námořnictvo Grenadu. V roce 1986 zaútočily SSA na Libyi. V roce 1988 proběhla invaze vojsk Spojených států do Hondurasu. V roce 1989 napadli Američané Panamu. V témže roce bojují na Panenských ostrovech. V roce 1991 zaútočily SSA na Irák. V letech 1992 až 94 Spojené státy napadly a okupovaly část Somálska. V letech 1993 až 95 napadli Američané bosenské Srby. V letech 1994 až 96 Američané znovu napadali Irák. V roce 1995 SSA bombardovaly Srbskou Krajinu. V roce 1996 válčily Spojené státy v Kongu. V roce 1998 zaútočili Američané na výrobnu léků v Súdánu. V témže roce útočí SSA na cvičiště v Afghánistánu. V roce 1999 napadnou Američané Jugoslávii za účelem uloupení Kosova a Metohie. Obě provincie předali vítězové do rukou kosovsko-albánských odbojářů a teroristů. V roce 2001 SSA znovu útočí na Afghánistán. V roce 2003 se Spojené státy střetly se syrskými pohraničníky. V roce 2011 napadli Libyi také Američané. Od roku 2011 válčí SSA v Sýrii. Letos se oba čelní představitelé Severní Koreje a Spojených států shodně vyjádřili, že válka na Korejském poloostrově bude nevyhnutelná.

Dobře si, prosím, uvědomme, že válku není možné vyhrát.

Prohrají matky zabíjených synů, prohrají otcové a chlapci navlečení do stejnokrojů, prohrají děti zabitých rodičů, prohrají umučené a zmrzačené děti. Prohraje makro i mikroekonomika. Prohraje infrastruktura i administrativa. Prohraje konzum i kultura, zdravotnictví i školství. Prohraje přítel i nepřítel. Poražené politiky odsoudí soudy vítězů. Vítězné potentáty odsoudí buď veřejné mínění, nebo poražení, co jednou vyhrají, nebo soud svědomí, které s námi jde za hrob.

Není v tom kousek rozumu velebit válku pro technický pokrok. Dílčí technické úspěchy nemohou nahradit pozastavení či ztrátu skutečného duchovního pokroku v myslích. Ve válce netřeba vidět šanci na úbytek lidstva. Ve světě poměrného blahobytu dovedou národy účinně vymírat i v míru.

Jediné, co skutečně válka nabízí, je, že není možné válku vyhrát.

Vybíjená je stresující hra rivalů. Ve vybíjené je každý její hráč pro strach. Nejvíce je ale pro strach ten, kdo právě vybíjí. Spojené státy beze sporu a bez ohledu na bezpečnost svých více než 250 miliónů lidí právě vybíjejí. Proč jsou na světě obří říše, v jejichž stínu vegetují či dokonce skomírají „malé“ země a kultury? Ty říše posunují ony „malé“ země a kultury kupředu. Nejprve je zanášejí pokrokem a nutností udržet krok s vývojem v impériu, nicméně je deptají neomaleností a posléze vlastní vývojovou nečinností. A to je výzva pokoušet říši, stavět se jí, prohrávat s ní v chybách a vítězit nad ní v prozíravostech. Nakonec se hliněná kola impéria rozsypou a sám hřmotný pád říše posune dějiny valem dopředu.

Ano, nejhorším nepřítelem vývoje, ale zároveň jeho pojistkou do budoucna je velmoc, která dosáhla svého civilizačního vrcholu a začala upadat, při tom by však ráda snědla svět. Dnes tuto nezáviděníhodnou úlohu skutečně plní Spojené státy americké. Kdysi to byl starověký Řím, před ním Babylón a dávno v nedohlednu pravěká tlupa se stejně nevybíravými způsoby, jaké jsme zvyklí vídat dnes. Byla to tlupa loupežníků, kteří si podmanili pastevce i zemědělce, ba i první řemeslníky. Byla to tlupa, která měla možnost přiučit se ovládnout rostlinnou i živočišnou výrobu. Ti lidé se mohli zdokonalit, ale oni místo toho opanovali jen několik různých tlup, jež na svých rychlých koních přepadali, dokud se ztrápené oběti neodstěhovaly za devatero hor.

Kdo by neznal sousloví otevřená společnost? Otevřená společnost ale neznamená otevřeně vysávat větší zbytek světa. V otevřené lidské společnosti se pouze od většího zbytku světa učíme a smíme jen doufat, že nás to posune k vytříbenější lidskosti. Je dost možné, že před zmíněnou pravěkou tlupou rostla na zemi civilizace, o jejímž pokroku a technologiích se nám zatím ani nezdá. Jak vypadala Atlantida? Kdy a jakým způsobem narazila ona a jí podobné mocnosti na strop svého vývoje, že se ty báječné světy musely rozpadnout v prach? Třeba se všechno, otázky i odpovědi, opakuje dokolečka dokola a evoluce je taková pomalu stoupající spirála, která se občas hroutí, miliónkrát si prověřuje tytéž okolnosti, pokaždé s trochu jinými lidmi, a po špetkách do nich sype změnu. Nachytá nás vývoj po miliónté na těch samých švestkách? A když nenachytá, přisype změnu a řeka poteče dál: jeden krok dopředu - jeden krok zpátky; jeden krok dopředu - dva kroky zpátky; dva kroky dopředu - jeden krok zpátky. Bůh má dost času. A my? Kolik času máme my?

V USA byl vypracován akční plán pro případ "majdanu" v KLDR

Drahoš „fór“ prezident

Česká televize včera (12.12.2017) vysílala film, který vytvořili a hrají v něm členové proruské propagandistické skupiny!

Dva gruzínští občané mají svědčit o odstřelovačích na Majdanu!

Co se teď děje v KLDR? Sankce silně působí, jenže ne podle představ jejich iniciátorů

Víc sankcí, víc úsilí

Na cestě k energetické a potravinové soběstačnosti

Ruský úspěch v Sýrii zvýrazňuje neúspěch americké mise

Jaké jsou náklady na 1 migranta? Že by 250 tisíc Eur – při započítání kolateraláních škod z vražd, znásilnění, loupeží a krádeží?

Putin je překvapený, že Ukrajinci a Gruzínci stále ještě trpí "plivance do tváře" od Saakašviliho

Půl století lhaní, osmnáctiletý spor a jedenáctileté přetahování o několik slov

Ukrajina: Ledy se hnuly? - Ukrajincům řeknou pravdu o vraždě „nebeské setniny“

Jaké jsou české národní zájmy?

Vučič: Srbsko bude bojovat za doly Trepča v Kosovu

„Astma“ budiž pochváleno.

České národní zájmy – část 1

Tři scénáře

Kde jsou ty časy, kdy bylo Švédsko jedničkou demokracie, svobody a volné lásky, státníci chodili po ulicích bez ochranky a sociální výhody neměly konkurenci…

Měkkou sílu už Americe nikdo nevěří. Nastává doba pravdy a brutality

Stanislav Novotný: Odhalujme ty, kteří za pravdou a láskou ukrývají lež a nenávist

Kapitalismus socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel, ukázka z knihy z nakladatelství Rybka Publishers.

Nic než vývoj

Systém sázení: Kombinátor 2 z 10 (přesný výsledek zápasu v tenise)

Latest Images

Majáles Plzeň 2024: 400

Cannondale Moterra SL | Konečně jsme se sešli! (první dojem)

Locale Gent

Zemní práce - bagr nakladač suť písek výkop: 750

Nový zadní kryt černý nebo bílý na iPhone 4: 150

Pedály TIME – Novinky 2024/2025 | Teď se koukej zacvaknout! | TECH NEWS

Fender American Deluxe Dimension Bass IV HH

Prodám kočárek mommy: 4 500

Deník mámy a dcery - Lucie Harnošová: 200

Pronájem bytu 1+1, 38 m², Jičín, ul. Na jihu: 7 500